RaJské sání aneb Czechs pee everywhere 27.6. – 30.6. 2010
Účastníci: JiříK, JiříH, Meček, Vajík, Melmen Den první (neděle) – „Tak tenhle vejlet…“ Slunce. Slunce a blankytné nebe. Byli jsme vážně v nebi. „To jsou vážně absurdity,“ čílil se Jiří a na tváři mu povyskočil nos, „křesťané tam po smrti sedí na obláčku, zpívají fanatické liturgie, hrají na harfu a podkuřují vousatému starci.“ „A jak podle tebe vypadá peklo?“ otázal se pobaveně Filip. „Mečku, TOHLE je peklo.“ Ale my jsme jeli do ráje, přesněji řečeno do Českého ráje. V našem případě se nejednalo o reklamní akci Tesca, kde se zadarmo podává kelímkové pivo, nýbrž o proslulou oblast severně od Prahy. Původně vyhlédnutý kemp Sedmihorky nás odpálkoval, takže jsme zvolili za cíl naší výpravy proslulé turistické centrum Jinolice. „A kolik teda bude stát ta jedna chatka pro čtyři?“ „Čtyři kila na noc, mladej.“ JiříK usoudil, že tahle dieta se vyplatí. Poučen proradnou taktikou kempů se však nenechal ošálit. „Ahá. Jenom čtyři kila, jo?“ „Přesně tak.“ „A co třeba poplatek za osobu?“ podrážděně útočil Jirka na podvodného kempaře.
„Nic. Jenom čtyři stovky.“ „Jasně, takže poplatek za rekreaci,“ nenechal se zviklat Jiří. „Helé, já už nevím, jak ti to mám říct. Zaplatíte čtyři stokoruny za noc. A hotovo.“ „Výborně, takže příplatek za polohu vleže při spánku, že?“ Stovka za noc se dá. I když takový Usain Bolt je podstatně rychlejší. Sešli jsme se na Východním nádraží. Sraz byl přesně v 7:00 středoevropského času. O deset minut později dorazil JiříH, o patnáct Vajík a Melmen s Májou. Za nějakou dobu s bezpečnou jistotou nakráčel Meček s Martinou. JiříK poněkud nervózně pokukoval po dívkách, čekaje ve vlaku náhodnou, na půl úst hozenou poznámku typu „Jo, Mája/Martina jedou teda s námi nakonec. Nemá někdo horkou kávu či minerálku?“ Nakonec se ukázalo, že ženy tvoří pouhý doprovod (no, když se to vezme z takového širšího filozofického pohledu…). Ve městě ropovodů, hutí, bezdomovců, smogu a evropské kultury Ostravě jsme přesedlali. Po domluvě jsme usoudili, že až v okamžiku opuštění Otravy vzduchu oficiálně prohlásíme výlet za zahájený. Byli jsme natolik rozradostnění, že vodce s džusem už nebyla nic platná dosud hraná násilná nenápadnost. Když Filip vytáhl plastovku se slitými pivy z posledních pěti ročníků různých punkových festivalů (vydávanou za čerstvý Bernard), nezbylo než táhle…no třeba vzdychnout. Krajinka si ujížděla a my zahájili řadu našich oblíbených vlakových her. Posledních pár mozkových buněk je třeba si šlechtit, a proto byla vítanou kratochvílí Věta. Kdo nevěděl, musel zabít i tu zbývající buněčku. Jako tradičně jsme se snažili, aby věta dávala logický smysl a byla tak lépe zapamatovatelná. Usoudili jsme, že nejvhodnější bude rurálněhistorická tématika. „Pivo teče hutně traktorem zrezivělým tak, že se nemokří komoří markrabě moravský vůbec, ačkoli neumí tahat kohortu, přestože umí prcat komornou táhle a bezvýsledně, nicméně houževnatě vrní čmelák,“ oznámil Melmen netrpělivému průvodčímu. „Kde to vlastně jsme?“ chtěl se zorientovat JiříK. Filip se rozhlédl. „Česká Třebová, nevidíš snad tu bandu dvaceti punkáčů?“ trošku udiveně odpověděl Meček. Pardubické nádraží nás uvítalo jedovatě zelenými sloupy. Václav, držíce pivo, melancholicky pozoroval lidské mraveniště s přimhouřenýma očima. Moudře pokyvoval hlavou a zadumán hleděl na vlak, ze kterého jsme vystoupili a který se už už chystal k odjezdu. Z ničeho nic se zatvářil jako kdyby polkl cihlu. „Jiřího foťák!“ Vajík dlouhým nákopem vyšťouchl píšťalku z úst průvodčí, která chtěla dát pokyn k odjezdu a jako naolejovaná lasice vběhl do kupé. Jakmile se vrátil, vlak se rozjel. JiříK ocenil dramatickou situaci a ujistil se, že svěřené věci jsou u kamarádů v bezpečí. Někde v hloubi Čech (tuším Hradec paní Králové) jsme v rámci pauzy navštívili kvalitní čínskou restauraci. Nevěděli jsme, zda si dát tradiční sm-až´ehný s´ýr nebo vynikající orientální hra´n´olky. Melmen a JiříH mezitím vyrazili do Tesca, aby doplnili trochu vody do cedníku naší žízně. Filip s úsměvem pravil asijské servírce: „Já platím tisícovkou, ano?“ ujistil se, že mu rozmění. „Ano, pán, hodný pán, jistě,“ odvětila číšnice a zmizela. JiříK Filipa upozornil, že v Číně je spropitné tradičním vyjádřením úcty a že vrácení peněz je považováno za urážku. Naštěstí paní Filipa urazila. Další cesta vlakem byla krácena hrami typu město-stát-zvíře (aneb evoluce lidstva v praxi). „Jiří, proč ty toho Jiřího nenutíš více pít?“ ptal se Jiří Jiřího (jmenná schizofrenie byla leitmotivem) „Já už nemusím, nutíš ho ty. Já jsem už jenom takový duchovní otec sání.“ „Ten radikální islámský ajatolláh?“ chytal se Filip. Ve vlaku do Jinolic (nebo v nějakém předvlaku, není to jedno? Toto je report a ne jízdní řád) si Filip vzpomenul na legendární středověkou krčmu v Dětěnicích, kde byla jeho sestra upálena za čarodějnictví, protože se snažila políbit inkvizitorovi jeho lemroucha (zpětně se ukázalo, že se jednalo o „lem roucha“). Takovýto feudální úlet by byl něco pro nás, a tak jsme asertivně vyzvali průvodčího, aby nám spoje do Dětěnic zjistil. Chlápek byl víc než ochotný a během okamžiku se oblepil 2
tunami vytištěných papírů. Vyšlo na povrch, že do Dětěnic sice vlak jezdí, ale jenom každou lichou sobotu v pracovní den mimo prosinec, listopad a březen, popřípadě květen o prázdninách. Představili jsme si vyhladovělé sirotky, kteří se smutně shromažďují u nádraží, kde čekají na pravidelný příděl své ječmenné kaše. O kus dál se povalují tlustí krčmáři a popleskávají si své mastné teřichy. Jinolice nás uvítaly smějícím se sluncem. Obloženi batohy jsme se vydali. Kam? No prostě někam, kde by se mohl nacházet náš kemp. Třeba támhle. Nebo na druhou stranu. Pomocí JiříHovy armádní techniky GPS na mobilu jsme kempík našli vcelku brzy i přes Vajíkovy černo-temné předpovědi ohledně bloudění. Turistické doupě leželo v přímé blízkosti proslulých Jinolických rybníků. Pár chatek, pár stanů, sprch, hospod, hajzlů(,) Němců, Teutonů a Germánů. Das ist gut! Naše chatka byla tak nezajímavá, že jsem teď vyplýtval větu. Rozhodli jsme se, že důkladně prozkoumáme oblast (pivo v hospodě, pivo v hospodě o 5 metrů dál, pivo v protější hospodě…). Vajík s JiříKem rezignovali na babské čvachtání a místo toho založili rybníky v žaludcích, zatímco ostatní se šli osvěžit vodou teploty uleželé velbloudí sleziny. Filip s JiříHem ještě ve skrytu duše doufali, že přece NEMŮŽEME čtyři dny v Čechách strávit v hospodě a rozhodli se prozkoumat blízké hvozdy. Po té, co objevili borůvky a nenašli místní zříceninu, jsme se uvolili fyzickému pohybu. Čutali jsme merunu v záři zapadajícího slunce. Trošku jsme byli opilí, trošku nešikovní, trošku bez fyzičky a trošku jsme to hráli jako Francie na MS. Ne, tak hrozně ne. Utopeni v potu jsme se chtěli vysprchovat, když jsme tu jako letití znalci českých kempů s hrůzou zjistili, že sprchy jsou na žetony! Nahý Vajík zuřivě bušil do stěny nadávaje na kapitalistický živel: „Chceš sprchu?...Plať, šmejde! Já tam na ně vlítnu.“ Melmen a Meček si na protest vlezli do umyvadla (doufám, že ne do jednoho) a Jiří zaplatit desetikorunu. Filip to později označil za „ubohé podlehnutí diktatuře kapitálu.“ Spory o nejlepší společenské uspořádání jsme však vcelku uškrtili na uzel. Jenom párkrát z Filipa nějaký brožurkovitý balast vypadl: „Jejich koitus patří lidu,“ rozhorlil se Meček při pohledu na procházející ženy. „No, to řekni Martině, tohle,“ upozornil JiříK na možnost nesouhlasu s tímto tvrzením ze strany Filipovy přítelkyně. V blízké putyce jsme sledovali snažení Argentinců proti Mexiku. Protože jsme sportovci, tak jsme během zápasu také hráli fotbal. Stolní. Naše rozjuchané výkřiky přilákaly dva obsluhující majitele baru, kteří nás vyzvali na rivalský zápas o pivo. Chvíli jsme odolávali, vzpomínaje si na řadu potupných proher s různými gegoši, ale nakonec se JiříK a Vajík vyzyvatelům postavili. „Tak pojďte, vy hnusi!“ zahartusil Jiří. „To už nikdy neříkej, prosím,“ s klidnou vážností v očích upozornil rozparáděného Jirku chlápek. Nakonec jsme byli vcelku důstojní soupeři a dokonce jsme porážku oddálili jedním vyhraným zápasem. Melmenovi zazvonil mobilní telefon. Copak asi chce JiříH? Není na záchodě? „Melmene, potřebuju, abyste někdo přišel.“ „Proč proboha? Potřebuješ pomoct?“ „Jo, nejsou tu zámky na dveřích. Potřebuju, aby někdo hlídal, aby mě nevyrušil nějaký Němec.“ Filip v jednu chvíli usoudil, že jako divadlo bychom určitě mohli hrát v kempech a jal se přesvědčovat jednoho z majitelů hospody: „Nechcete nám zařídit představení? Tady?“ „No, zdejší lidi by na to asi nebyli,“ zamyšleně utrousil barman a přejel pohledem vyžraného tatíka baštícího paštiku. „Ale jo. To by se dalo. My máme takový dost primitivní humor…teda…jako že každý si najde to své,“ zamotával se Filip do hodnocení JiříKových her. Večírek se začal rozjíždět a barman nás neustále krmil pravdivými historkami, kterak souložil lesbu a kde všude vlastně souložil, kterak má schovanou baseballovou pálku, se 3
kterou mlátí dívky, které jej kousnou do žaludu při orálním sexu, když omylem usne a podobně. Když nám s leskem v očích a tónem zkušeného harcovníka, kterého v životě nic nepřekvapí, popisoval nahé tancování na stolech, věřili jsme mu každé slovo. Václav uslyšel nějaké chrochtání a prskání. Nizozemština! Heleďme se! Milostná dvojice Holanďanů byla námi napadena jako houba stromem. Mám takový pocit, že neustálé omílání faktu, že všichni Nizozemci vlastně chrochtají jako prasata párek nepotěšilo. Melmena zase nepotěšila přítomnost osoby ženského pohlaví na pánské jízdě a začal být agresivní. Přesvědčoval Holanďana, že jeho přítelkyně je velice unavená a chce jít spát. Ta se velice divila, že je unavená. Vůbec se tak necítila. Při hovoru se řeč stočila na národní stereotypy. „Jak podle tebe vypadá typický Čech ve srovnání s Nizozemcem?“ chrlil ze sebe plynulou pivní angličtinou Filip. „No, Češi se furt mračí, mají velké nosy, smrdí a chčijou úplně všude.“ Být nacisti, tak hospoda hoří. Ale co naplat, dívka měla bezvýhradnou pravdu. Den druhý (pondělí) – „…představuje opravdu…“ Ráno JiříK usoudil, že vydatná snídaně ze zárodků kurů je to pravé dubové. Vyrazili jsme do slavného velkoměsta Prachova. Jedna hospoda zavřená, druhá otevřená, ale zamknutá. Tak jsme vyměnili míchaná vejce za pivo v jednom bufetu. Problém nastal v okamžiku, kdy po nás bylo požadováno vstupné za vstup do Prachovských skal. Filip a JiříK se anarchisticky rozbouřili a odsuzovali privatizaci české přírody nadnárodním kapitálem, zatímco JiříH chtěl dodržovat řád a pravidla. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis takzvané třetí cesty. Byla to myslím zelená. Vyrazili jsme. Bylo brzké ráno, den jako stvořený pro monumentální tůru. Zatli jsme stehenní svalstvo, hluboce nadmuli plíce vlahým lesním vzduchem…a dvanáctka přistála na podtácku. Jakýsi rádoby hezčí penziónek nás pohostil několika piva a vydatným obědem, který připomínal nedovařeného Husáka v kolébce. Nu což, nejeli jsme do vzdálené divočiny Čech jíst, nýbrž chl…adit svá roztoužená, přírodychtivá nitra. „Vrrrrruuuuum, vruuuuuum, já jsem včela.“ „Nejsi, jsi sova.“ „Vážně? A jak si mám objednat v hospodě? Když jsem sova a mám zobáček?“ „Musíš houkat. Nebo gestikulovat pařátkem.“ „A jak ten číšník pozná, že chci pivo, když dvakrát houknu?“ „No, podívá se na tebe.“ V jisté chvíli JiříK s Filipem neodolali lákávým duchnám brčálového mechu a nechali se laskat pestíky a nožičkami klíšťat. Fotografové zajásali, když Meček vydloubl jakousi holubinku a ze všech stran jej řádně zdokumentovali. Od té doby Filip vážně zvažuje, že vydá svůj vlastní monotematický kalendář. Možná se teď divocí turističtí nadšenci, kteří nejsou spokojeni, dokud se nedoplazí za tmy do kempu po padesáti kilometrech, podiví. Naše plánovací strategie byla totiž mírně odlišná. „Hele, rozcestník, vole.“ „Fakt. Kam půjdeme?“ „Hmm. Pařez. Zřícenina! Co je to za kravinu? Tak je to zřícenina nebo pařez?“ „Těžko říct, možná je to zřícený pařez.“ „Tak jdem na Pařez!“ Vydali jsme se na Pařez. Nakonec se ukázalo, že nejde ani o zříceninu, ani o část stromu. Na vrcholu strmého kopce si trůnila betonová masa, provrtaná štolami. Vylezli jsme až na čelo hmoty a opřeli se o zábradlí. Chvilku jsme přemýšleli, co znamená ta šipka, směřující vertikálně vzhůru, vyřezaná do dřeva. Možná nový druh značení. Jelikož jsme byli líní kličkovat mezi Boeingy, začali jsme radši veršovat. JiříK a Filip se rozhodli vyplavit svou poetickou dřeň: 4
Bory a smrčiny lehce chvějí se Do země pronikl skalnatý masív Žádané kamiony, žádné emise Zbývá energie tří piv Jehličí mává vilnému zajíci Borůvka klečí střízlivou radostí Sluníčko maluje rudé nám po lící Když se tu zabiju, naši mě vykostí Vysajem mízu, vysajem duší Potrhlý zajíc zlomil si packu Bez vstupenky, vydřiduši Letní vedro vlepí nám facku Kachní dech vyproudí směr A v proudu táhnou létem A v duhovém lesku pavích per Pobíhá zajíc s dvojím retem Mlázím se prodírá zbraň. A muž! Kapky krve jsou jiné než smola Vlasy má černé černé jako tuš Zvířátka, spojme se a zdola! Klátí se kulka kulovnice Šílený úprk míří do mlází Což nepochopí polednice Jež děsuplnost zasází Prdi, kde je dubu vůně? Kam jsi zmizela, letní můzo? A v lesa zase dubu vůně. Povídám si – kde jsi, hrůzo? Alfred de Vigny se svou smrtí vlka se může jít zahrabat. Každopádně je nutno asi přiznat, že dramatický oblouk, pojednávající o útrpném boji zajíce/lidské duše s osudem, se nám příliš neztopořil. V každém případě jsme pokročili v naší pevně a do posledního metříku naplánované trase. „Dívej! Na tom rozcestníku je napsané, že dva kilometry je Blata!“ „Já myslel, že ti teď volal z Prahy.“ „Takže dělal tunel, lump jeden.“ „Jdem do Blaty!“ Blata nakonec nebyla náš divadelní klavírista, ale příjemná víska. A jak to na světě chodí, tak k tomu, aby víska byla příjemná, osada něco potřebuje. Piva přistála na stole a smažený řízek s hranolkami doplnil naší pestrou stravu. JiříK cítil takové rozrušení, až si musel provizorně zašívat knoflík na kalhotách. Zjistil, že švadlena není to pravé povolání. Aby alespoň trošku potlačil zklamání ze své neumětelské činnosti, skrz na skrz se polil pivem. Uch, začíná se objevovat atmosféra pravých letních fesťáků. Po krátkém pobytu na čerpací stanici jsme už zase klopýtali rajskými hvozdy. Cestou nás ještě zastavil místní lid, velice komunikativní čipera. Eva si někde užívala s hadem a Adam opět obíral Boha v kostkách až ho obral na kost. Filip pyšně objevil hledanou trasu a za chvíli nás přivítaly pískovcové útvary, známé jako Prachovské skály. Krásná vyhlídka! Ty nádherné skály! Šupky po schodečcích dolů. A hele, další vyhlídka. To jsou tak pěkné skály, že? No, podívejme, zase výšlap na další vyhlídku. Pěkný šutřík tam, ne? A není to furt ten stejný? Zase dolů? Hmm. Prozměnu schody nahoru? Že je tam další výhlídka? Další šutr? Ten stejný kámen z jiného úhlu? Aha. Nééé, další vyhlídka…
5
Skály byly čarokrásné. Při návratu nás uvítal rozdováděný kemp a my se dali všanc rybníkům. Pohupovali jsme se na vlnách uprostřed nekonečné vodní hladiny, kochali se osvěžením a koleny jemně šťourali do bahnitého dna. Zasedli jsme do plážového baru. Slunce pomalu vyzvracelo na obzor svou dráždivou příměs Carravagia (®Métchèque) a úsměvy dívek začaly sládnout touhou. JiříH se zadíval do hlubokých očí pružně voňavé servírky... „Ale, do hrdele už! Kruva do liči, je tu pánská jízda, tak se vzpamatuj!!!“ podrážděný hlas Memena vpadl do JiříHových snů. „Cože? Co to?“ „Na, tu máš pivo! A saj! Furt ty ženský prašivý řešit.“ Melmen byl prostě nekompromisní. Proč si nepomoci citací neznámého autora lidových rčení na Hradecku? „Co dělám s ženou, si mohu udělat SÁM a LÉPE.“ JiříK uznal, že samomluva někdy předčí plytké konverzace. Co čert nechtěl, při hraní her se na nás obrátila studentka na výletě gymplu. Mluva se jí mrskala jako kapr na pánvi, když někdo nemá to srdce na paličku, a gesta byla jistá a sebevědomá. „Helé, hoši. Jak se vám tu líbí? Jak se máte?“ oslovila nás dívka. Melmen něco temně zamručel, z očí mu vyšlehly blesky a odebral se pryč. „Slečno, nevíte náhodou, jestli mají v Jičíně bankomat České spořitelny?“ odpověděl Filip zdvihaje svůj pohled od karet. „Ale jasně, že vím. Musíš jít podél náměstí a u obchodu se sklem zabočit doleva.“ „Děkuji. A vidím, že už si přisedáte…“ „Já jsem Míša, helé. A jak se jmenujete vy?“ „Já jsem Tomáš,“ odvětil Jiří, „A ten kluk, co se právě vrací, je Gabriel. Ale přátelé mu říkají Gábo.“ Pedagog v JiříKovi prudce ožil, když objevil příhodný objekt edukace. Připravil si pro edukační subjekt vhodnou přednášku ohledně vlivu alkoholu. „Milá studentko. Takže si představ své mozkové buňky jako stádo sobů…“ „Proč ne krav, třeba?“ „…vrrr, ano, můžeme použít například krávy, ale pro naši metaforu se budou lépe hodit sobové, což jsou mimochodem známí severští kopytnatci. Zatímco buňky v mozku jsou losové…“ „…říkal jsi sobové…“ „…to je kurva jedno. A vlk, který je žene, je alkohol. On je žene vlk, víš. A když dožene poslední kus, který sežere, tak zbytek stáda, který musel běžet podle svého nejslabšího kusu, může zrychlit. A tak to máš s alkoholem ve své obtížné fázi adolescence.“ „Alkohol teda odbourává blbé buňky a chytré zůstávají. Ale když už nemáš žádné?“ „Jo no. To je dojeb. Dej si pivo radši!“ Nic tak zbytečného Jiřík v životě neřekl. Studentka do sebe klopila už sedmé. „Tomáši, Tomáši, haló,“ volal JiříH. Jiřík nehnutě pozoroval strom. „Jiří!“ „Ano, copak je? Ahááá. Já jsem vlastně Tomáš. No, Jiří je můj brácha a mi se to někdy plete, víte.“ Po nějaké době se kolem nás začali rojit další davy studentíků, kterým jsme s Filipem podepisovali pedagogicky schválená povolení k opilosti. „Jiří, budeš souložit tu dívku?“ otázal se bezelstně svým hlubokým dunivým hlasem Filip. Tak tak, že neukazoval prstem na naproti sedící Míšu. „Mečku, víš, já ty edukanty zas až tak nešukám,“ hledal Jiří pohledem zemské jádro. Zbytek večera jsme strávili pivo v hospodě legendárního barmana. Jeho historky zvyšovaly svou pravdivostní hodnotu společně s množstvím přijatých drog. Večer to byl divoký. Při nočním návratu JiříK osedlal Mečka a po cestě vytrousil klíče od chatky. Vajík s Mečkem sedli a točili prsty, zatímco Melmen dostal hysterický amok. Když Jiří klíč suverénně našel, poštván po krvi toužícím davem Vajíka a Mečka, Melmen začal Jiřího 6
lynčovat. Nu což, tak bychom přespali v lese, ne? Na čundry se přece nejezdí zodpovědně střežit klíče! Cestou na chatku jsme potkali přetékající pár, který nám nabízel pálenou kořalku. Fuj, ta byla ale dobrá… Den třetí (úterý) – „…maximálně bombastickej…“ Okouzlující idylu pomrkávajícího rána prořízl zvrácený jekot. JiříK se rozhodl počastovat své přátele láskyplným vzbuzením. Filip se prudce posadil ve svém spacáku a hmota sirovodíku zaplavila Melmena s JiříHem, kteří šokovaně popadali z paland jako mouchy po Biolitu. Vajík si zavískal vlasy a konečně objevil dávno ztracenou žvýkačku (ten kluk má za ušima!) Vstávat! Rumcajz čeká. Zunk Brada, zunk Kbelnice, zunk Jičín. Mečkovi při třetím pivu v devět ráno zazvonil telefon. Nějaká ostravská pevná linka: „Pane kolego, pošlete mi prosím známky Ester z občanské nauky.“ „Víte pane řediteli, já jsem zrovna vožralej a saju v lese v Čechách. A internet tu nikde nevidím. Ale to je jedno, protože jsem stejně tak na sračky, že bych to nezvládl poslat. A co jinak?“ Slunce žhnulo, nebe planulo a my se sunuli. Zpětným propočtem jsme zjistili, že naše skupina dosahovala průměrné rychlosti zhuleného bagristy v medu. Minuli jsme ceduli „Ztratilo se malé černé prasátko!“ Pašíka nám bylo líto. Protože byl malý a ještě k tomu byl prasátko. Citově jsme vyprahli a představili si, kdyby nápis zněl „Ztratilo se velké černé prase. Odměna - jitrnice.“ Jelikož jsme byli nadržení na komunistického loupežníčka, usadili jsme se v hospodě u Rumcajze. Posedávaje venku jsme si vychutnávali letní pohodu a kochali se pohledem na rušnou silnici. Každopádně nás považovali za bohaté, a tudíž nás – ve stylu hrdiny Večerníčků - spravedlivě a solidárně okradli (a sebe, chudé, obdarovali). Denní specialitu, gulášovou polévku za 30 korun, představovala zředěná Vitana. Opět na nás silně dolehl duch normalizačních Restaurací a Jídelen. Po několika hrách Citadely se naše expedice vydala došmatlat do nedalekého Jičína. Turistická stezka vedla po dálnici, staveništěm, bagrem (jehož majitel se právě plácal v medu) a trním. Když jsme konečně dorazili do historického jádra, spatřili jsme psí útulek a dostali chuť na glutamát. Čínské bistro teda stálo za to. Postarší Asiatka klimbala na plastové stoličce a jemně odfukovala dotírající mouchy. „Promiňte, ale na této,“ Filip zvažoval označení pro uslintanou nádobu s kečupem, „vynikající chilli omáčce je datum spotřeby rok 2008.“ „Álé, pán, to je dobré, dobré, ham, ham,“ nenechala se ovlivnit imigrantka. „To není pán. Ani dobré. To je prostě prošlé jako tamagoči!“ „My to měnit, víte pán? Často měnit, pořád měnit. To čerstvé uvnitř. Dneska jsem to měnila,“ vysvětlovala šikmooká dáma. „Jo takhle, no už jsem se lekl,“ oddechl si Filip a s chutí vytlačil nevábně vypadající hmotu na pudlí nudličky. Musel jíst rychle, aby mu kečup neprožral talíř. Sytě a dobře najezeni s příjemnými pocity v žaludcích (křeče, svrbění, sem tam nějaký výbuch bolesti) jsme se poledním vedrem došmodrchali na náměstí. Zde nás přivítala vlaze studená kašna s vodou obsahující něco, co kdysi dávno mohly být leklé ryby. Příležitost jsme nepromarnili a vrhli se chladivého objetí. „Podívej, tamti kluci se osvěžují v kašně,“ povídá nedaleko stojící maminka svému capartovi. „Mami, můžu se taky osvěžit?“ žadonilo mládě. „Ne.“ „A proč ne?“ „Víš, to jsou totiž alternativní chlapci,“ zhodnotila máma pohled na výskajícího holohlavého Jiřího, který právě tahal zmáčeného Mečka za řetěz pod hladinu. „A můžu být taky alternativní, mami?“ „Ne! A pojď už.“ 7
V místním obchodě jsme dokoupili potraviny. Zpátky do kempu jsme kráčeli po neznačené turistické trase (?) mezi poli a lukami, na jejímž začátku Mečka nekonečně fascinovalo umělecké sdělení místních street-artistů. Na oprýskaném transformátoru se skvěl bíle nastříkaný nápis „Pičo!“. Přemýšleli jsme, zda nás oslovuje umění, nebo autor. Jsem pevně přesvědčen, že kdyby se dílko představilo na nějaké pražské výstavě, moderní umění by se otřáslo prudkými zvrat(k)y. „Do prdele!“ „Kurva, nemluv sprostě!“ Po příchodu do kempu se Melmen a JiříK vyrochnili v rybnících, zatímco Meček zamyšleně vstoupil do dámských sprch. Po pečlivém zvážení situace a trpělivém rozmýšlení se otázal: „Hm, vypadá to, že jsem se asi spletl, co?“ Filip chvíli čekal na odpověď a pak usoudil, že asi ano a umyl si tedy jenom ruce. Systém ohně byl pozoruhodný, jelikož k dispozici byly jenom stromy a sekerka na nehty. Takže nám nezbylo nic jiného, než postupně upalovat kmeny. Připadali jsme si jako praví trampové v době kamenné. Když Filip polykal mastnou nedopečeninu, trošku nejistě se zeptal JiříKa: „Jak jsi zjistil, že jsou ty špekáčky kvalitní?“ „Zeptal jsem se prodavačky a ona říkala, že jo.“ Vazká hmota litrovky fernetu s kofolou však už byla na JiříKa, Mečka a Vajíka příliš. Tři dny vysilujícího aktivního sání nedovolily žaludkům dělat kompromisy. JiříH se celý pobyt šetřil právě na tento okamžik, kdy ostatní zadřeli. Melmenovi a JiříHovi tedy nezbývalo, než se opíjet ve dvou, popřípadě ve třech (pokud můžeme občasné zamručení z Filipova spacáku považovat za osobu). Dlouho do noci si pouštěli hudbu z mobilu a bilancovali. Den čtvrtý (středa) – „…úlet!!!…“ Tři dny rozpálených Celsiů vystřídalo počasí vzedmutých vichrů a oblačných zatmění. Tak to má být! Vyklidili jsme bordel v chatkách a šli si vychutnat jedny z posledních Jinolických piv v plážovém baru. Václav nervózně pokukoval po hodinkách, protože měl namířeno do Prahy za Poláky (multietnicitu v tom nehledejte). Jinolická zastávka byla naštěstí nově zrekonstruovaná za spoustu miliónů, takže neměla ani lavičky, ani odpadkové koše. Filip si po dlouhé abstinenci důkladně ulevil – doplnil o anarchistické výkřiky plakát, lákající na koncert folkové písničkářky. Posadili jsme se na rozpálené kachličky a smutně vzpomínali na proudící hektolitry pohody. Ve vlaku se naše rozteklá nálada počala trošku zhoršovat s vzrůstající teplotou a únavou. Naštěstí jsme v Hradci Králově odhalili další kašnu a pohostinství. Když jsme tak pozorovali přednádražní shon, vůbec jsme se netěšili na další čtyři hodiny v zapráskaném kupé mezi (generačně korektní výraz pro důchodce) a mezi (generačně korektní výraz pro pubertální mládež). Naše nejtemnější předtuchy se splnily. S těžkými bágly jsme se prodírali totálně nacpaným vlakem. Veškerá kupé narvaná k puknutí, lidé se cpali na chodbičkách a kdo urval místo na záchodové míse, byl vítěz. V zoufalství jsme prošli vlak až nakonec. A hle! Hospoda! V narvaném jídelním vozem na nás mrkal poslední volný stůl pro čtyři. Pánové, to vám byla paráda. Chlazené pivo a první nesáčková polévka donutily barometr kvality akce vybuchnout. V pohodlí u stolu s chlazeným lahváčem (pravda, bratru za třicetikorunu, ale rádi jsme zaplatili) jsme přehráli bohatou zásobu karetních her, počínaje Bangem, přes Rošády, až po Citadelu. Výstižně to shrnul Melmen: „Sedím si takhle v hospodě, saju pivko, kouknu z okna a najednou jsem v tunelu!“
-JiříK
8
