Radkin Honzák VŠICHNI ŽIJEM V BLÁZINCI. Současnost očima psychiatra. Vyšehrad

Renata Červenková /

Radkin Honzák VŠICHNI ŽIJEM’ V BLÁZINCI Současnost očima psychiatra

Vyšehrad

Kniha vychází v roce 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad | 1934  – 2014 |

Copyright © Renata Červenková, Radkin Honzák, 2014 Illustrations © Miroslav Barták, 2014 ISBN 978‑­80‑­7429‑­478-5

Pusťte dovnitř zabláceného psa! Jacques Prévert

Okresní soud v Ústí nad Labem začal letos v březnu projednávat případ čtyřiačtyřicetileté Marty Buncíkové. V listopadu 2012 srazila v Povrlech autem jedenáctiletého chlapce, který na místě zemřel, a ujela. „Před jízdou užila čtyři tablety Cipralexu, tři tablety Rivotrilu a jednu tabletu Stilnoxu,“ konstatoval státní zástupce. To je hodně drsný příspěvek do diskuse, zda to už dnes s prášky na duši nepřeháníme, nemyslíte? Inu, už ve starém Řecku nabádali k uměřenosti, kterou měli za největší lidskou ctnost, nechť tedy každý dodržuje nějakou míru. A kdo ji překročil příliš, jako třeba Prométheus, když ukradl oheň, spáchal hybris a naštval tak samotné bohy. To se pak v nějaké podobě, kterou na sebe vzala, zjevila Nemesis, bohyně pomsty, a ztrestala ho. Hybris… zvláštní slovo. Hybris je každý krok překračující přirozenou mez toho, co člověk skutečně potřebuje. To by se dnes Nemesis udřela k smrti. Však ona se činí, nemyslete si, i když to někdy dlouho trvá. Vždyť postavení člověka mezi ostatními živočichy ­dospělo LÉKY

(  65  )

k tomu, že má kromě dvou nepřátel – tvrdé Matky přírody a sousedů, s nimiž se pere o teritorium – ještě třetího, sám sebe. Lidská chamtivost je totiž nekonečná. A čím víc se rozvíjejí technologie, tím víc platí ona krásná indická bajka o starém králi, co předal království synovi a šel hledat moudrost. Jed‑ nou syn se svým průvodem potká žebráka. Chce ho obdarovat tím, co se vejde do žebrácké misky. Nasype tam všechny mince, které najde po kapsách, a všechny zmizí, své do ní nasypou tedy i dvořané, zmizí taky, a tak vládce káže přivézt poklady z paláce, a miska dál zeje prázdnotou. „Co je to za divnou nádobu?“ diví se syn-vladař. „Milý synu,“ řekne mu žebrák, „to jsem já, tvůj otec, a ptáš se správně. Tohle je miska přání a ta nikdy nebude plná. Já jejím plněním ztratil zbytečně kus života, ty se toho vyvaruj…“ A tak to opravdu je: misky přání se nikdy nezaplní. Proto pád všech společností začíná ve chvíli, kdy jejich možnosti zajdou tak daleko, až se zdá, že se konečně dají všechna přání naplnit – a na to to krachne. To není příliš povzbuzující, uvážím-li, že dnes máme přání přímo velkolepá a technologie nám může splnit téměř cokoli. Ona v tom technologie figurovala odjakživa, alespoň v ději‑ nách člověka, protože samotná příroda toho k rozjaření moc nenabízí. První alkoholické nápoje, jakési příšerné pivo, vyrá‑ běly už neolitické ženy. Zatímco muži byli na lovu, seděly doma a přežvykovaly různé bobule, které pak plivaly do hrn‑ ců, kde to zkvasilo a pak se to pilo při oslavách. S vínem se setkáváme už v nejstarších písemných památ‑ kách. Arabové uměli dost brzy destilovat alkohol, původně se tak nazýval antimon, prášek pro černění očí, posléze se z toho stalo označení pro jakýkoli destilát. První koňak v Evropě vydestilovali v Modeně roku 1415. Zatímco v Modeně destilo‑ vali, v Kostnici upalovali – všude si hráli s ohněm… S rozvojem věd začala růst také tetička chemie, která nám může dnes, aspoň zdánlivě, vyřešit všechny lidské problémy. Únik do jakéhosi blaženého stavu – neříkám rovnou do ráje, když to může zrovna tak být peklo – má někdy charakter (  66  )

LÉKY

remaku povýšeného moderní technologií. Kupříkladu halu‑ cinogenní houbičky byly v oblibě odjakživa, jenže Evropa a Severní Amerika to nevěděly. Jistí manželé Wassonovi, on viceprezident americké banky J. P. Morgan, ona ruská bale‑ rína, o tom napsali krásnou knížku. Jejich zájem o mykologii rozpoutala debata při svatební cestě v horách, v které novo‑ manželka přesvědčovala partnera o tom, že všechny houby jsou jedlé. Článek „Seeking the Magic Mushrooms“, popisující zkušenosti s houbičkami v Mexiku, který zveřejnil v roce 1957 časopis Life, pak inspiroval beatníky a hippies. Zajímavé je, že podle Wassonových, zakladatelů etnomykologie, jóga vznikla poté, co obyvatele středoasijských stepí zvyklé na halucino‑ genní houby a rostliny modulující psychiku vytlačili do Indie. Tam nic takového nerostlo, proto se naučili navozovat si stejné stavy cvičením a meditací. Dobře, k slasti si pomáhaly všechny civilizace. Čím se ale vyznačuje ta současná? Způsobem užívání. Řekové ještě dělili dny na apolónské, naplněné fádní prací, a na bujaré dionýské, kdy mohli kul‑ tovně – rovněž kultivovaně a pod určitým dohledem – užívat ony srágory všichni, zatímco v mezidobí to směli pouze kněží. Dnes se ovšem drogy, ať v čisté podobě nebo jako psychofar‑ maka, užívají běžně, čímž jednak ztrácejí kouzlo a jednak si prostřednictvím nežádoucích účinků vybírají daň. Jak vlastně droga v mozku funguje? Nemilosrdně. V mozku máme nucleus accumbens – jádro odměny, slasti, chcete-li. Pokaždé, když si do něj šprycnete trošku dopaminu, zatřepete se slastí. Můžete si ji navodit nej‑ různějšími způsoby: šňupnete si koksu, napijete se alkoholu, ale zrovna tak můžete pracovat od rána do noci a mít faus‑ tovský pocit radosti z fyzické námahy, můžete vlézt s někým do postele, neboť pro tento pocit, jak konstatoval Mark Twain, jsou muži ochotni obětovat čest, jmění i životy. Většina přirozených aktivit je však dost komplikovaná, LÉKY

(  67  )

t­ akže nějaký čas trvá, než k uspokojení dojde. A právě proto se vymýšlí urychlující chemie. Má však dvě vady na kráse. Zave‑ dete-li myši do centra nucleus accumbens elektrodu, kterou si může spouštět mačkáním páčky, je jak ten trpaslík od Suché‑ ho, nejí, nespí a nedbá, nezajímá ji četba, mačká, mačká, mač‑ ká… až z toho, celá uslasťovaná, chcípne. Druhá nevýhoda souvisí s onou bezednou miskou přání. I nucleus je chamtivec a příště potřebuje víc. Spáchám dob‑ rý skutek, zalykám se vlastní dobrotou, ovšem příště musím k zalknutí stejné intenzity spáchat už jeden a půl skutku. Aby se tedy lidi slastně zasytili, makají čím dál víc. Tenhle falešný hnací motor je zrádný tím, že ho musíte pohánět stále usilov‑ něji. Fenomen tolerance – přizpůsobení, jak tomu říkáme – je nejstarší uživatelský moment: funguje odjakživa. Všechny látky ovlivňující mozek mají v mozku nějakého bratrance, kterého si tento orgán umí vyrobit sám. Máme tam například endogenní opioidní systém, jakési vnitřní morfiny neboli endorfiny, které nás v případě bolesti pohladí a uklid‑ ní. Slupnete-li jednou na nějakou větší bolest pilulku, v které je opium, obsahující řadu alkaloidů, především ale morfin, uleví se vám a současně vám bude tak nějak fajn. Pokud to ale uděláte dvakrát, třikrát, máte problém. Mozek totiž tvr‑ dě jede na tržní princip. Dostane-li odněkud látku, kterou by jinak musel složitě vyrábět, rychle se na samovýrobu vykašle a žádá přísun zvenku. Když o tom vykládám laikům, používám primitivní příklad: představte si, že k nám lstivý Japončík přiveze tři milióny auto‑ mobilů značky Kojota, kus po deseti tisících. Jak dlouho se ještě bude prodávat škodovka? Moc dlouho ne. Za čas ovšem ten proradný muž vezme obří magnet, na kterém všechny Kojo­ty odtáhne zase pryč. Jak dlouho asi bude Boleslavi trvat, než se znovu rozjede? A přesně to je princip absťáku. V případě aut budeme chvíli chodit pěšky, mrmlat a možná i svrhneme vládu. U těla to bude horší: bude sténat, a tak sáh‑ ne po látce znovu. Bude jí ale potřebovat větší a větší dávku… Tyto dva principy vás přivážou k droze tak rychle, že když vám to dojde, budete už dávno závislá. (  68  )

LÉKY

Že psychofarmaka nejsou vitamin C, ví snad už každý absolvent základní školy. Jak si tedy vysvětlujete, že se jimi ochotně krmí miliony lidí? Závislých na prášcích je u nás desetkrát tolik co narkomanů a jejich počet stále stoupá. Jeden důvod podle mě je, že vázne komunikace mezi lid‑ mi, která by nám dopřála přirozené pohlazení, a tak nás musí pohladit prášky. Učebnicová klasika – dcera: „Maminko, máš mě ráda?“ Maminka: „A co to je mít ráda?“ V transakční ana‑ lýze tomu říkáme angulární odpověď – formálně sice komu‑ nikace teče, ale protějšek vám vůbec neodpovídá na to, na co jste se ptala. Zásadní však je, že žijeme v éře „enhancování“, jak se teď nepěkně, leč oficiálně uvádí v odborné literatuře. „To enhance“ znamená v angličtině posílit, zlepšit, no a my chemií vylepšuje‑ me některé své vlastnosti a schopnosti, abychom v současném životním úprku obstáli. A leckdo to přežene až tak, že to vydá na hollywoodský trhák. Jordan Belfort, jehož ve filmu Vlk z Wall Streetu ztělesňuje Leonardo DiCaprio, vydělával jako americký burzovní makléř desítky milionů dolarů ročně, než se provalilo, že jeho grandiózní úspěch je podložen švindly s akciemi a závislostí na alkoholu, drogách, lécích. V devadesátých letech si vzal na výlet do Prahy přímo privátní lékárnu: marihuanu, extázi, amfetamin, kokain, tabletky extáze i quaaludu, což je barbiturát, také xanax, valium, morfin, restoril, vicodin, ambien, ativan, klonopin – a navrch láhev whisky a karton piv. To je teď v módě, vykládat, čím kdo v minulosti svůj úspěch podpíral, abychom si sami před sebou nepřipadali tak blbě. V článku do časopisu Adiktologie jsem napsal, že už jen čekám na chvíli, kdy nějaký umělecký archeolog zjistí, že Beethoven napsal Devátou jen díky tomu, že si ve sklepě pěstoval lyso‑ hlávky.

LÉKY

(  69  )

Proč vlastně odstartoval práškový boom v padesátých letech minulého století? Způsobil to nejen poválečný rozvoj technologií, s kterými se lidi snažili udržet krok, ale také fakt, že díky nim jsme obecně začali být pohodlnější. Dokážete si představit, že by za první republiky polykal váš dědeček prášky na uklidnění, když se mu na poli neurodilo, a babička by je do sebe cpala pokaždé, kdy jí služka dala výpověď? Absurdní. Nový pohon společnosti zaznamenala tehdy i novoroční titulní strana jednoho z nejčtenějších amerických časopisů. Nakreslená lokomotiva se znakem USA měla místo kotle tubu Miltownu, což není nic jiného než náš starý známý meproba‑ mat, užívaný k potlačení úzkosti. Oproti do té doby převláda‑ jícím barbiturátům, které vstoupily na scénu už někdy po roce 1860, měl to plus, že se jím uživatelé tak lehce nepředávko‑ vali a neotrávili. A současně jednu nevýhodu: jakmile jste ho lidem po delším užívání vzali, doslova s nimi třískaly o zem epileptické záchvaty. Posloužily ovšem i opioidy. Když jsem pracoval na nefrolo‑ gii, překvapilo mě, že je, obvykle v podobě alnagonu, užívaly pilné úřednice, dámy mezi padesátkou a šedesátkou. Jedna tabletka tohoto analgetika obsahovala 15 miligramů kodeinu – morfinového derivátu, co kousek práce za opium v těle udě‑ lá, a navíc acetylosalicylovou kyselinu a pár dalších. Příšerný koktejl. Přitom to byly ty pečlivé typy, co se bojí, aby všem kolem vyhověly a všechno zvládly, a tak si postupně navykly i na pět, šest tabletek denně. Za sedm let tedy zkonzumova‑ ly kolem sedmi a více kil aspirinu, což už ledviny neunesly. Řešil jsem to tím, že jsem jim předepisoval čistý kodein, aby jim ubyly aspoň ty škodlivé kyseliny. Připomněl jste mi tím syndrom dámských kabelek. Syndrom pánských kapes ale neexistuje, že? Chlapi víc pijí. Brát prášky proti něčemu považují za zžen‑ štilé. Holky je sice taky moc nerady, radši něco přírodního, ale jak si jednou mlsnou, už nepřestanou. (  70  )

LÉKY

Za co vděčíme dalšímu pokroku farmakologie? Za benzodiazepiny – nový typ anxiolytik, tedy léků proti úzkosti. Vymyslel je geniální polský emigrant Leo Sternbach. Jeho valium se stalo po léta nejčastěji předepisovaným lékem­ ‑drogou ve Spojených státech. V roce 1978, kdy bylo na vrcholu popularity, se ho jen tam prodalo 2,3 miliardy tablet! Benzo‑ diazepiny mají širší využití než jejich předchůdci non-benzo‑ diazepiny, z nichž nejlíp známe meprobamat. Některé působí protizáchvatově, jiné navozují pocit příjemné uvolněné přiopi‑ losti. Mnohé ovlivňují víc vegetativní příznaky úzkosti, takové to zvláštní nepříjemné vnitřní tetelení, a to pak pacienti žado‑ ní: „Dejte mi lexaurin, prosím, ale ten růžovej!“ I u benzodiazepinů se věřilo, že už návykové nebudou, jen‑ že byly, jak ukázal čas. Co který lék opravdu obnáší, se totiž dozvíte až tak po pěti, deseti letech, co je na trhu, jelikož ho užívá běžná populace, ne ta vybraná do farmakologických studií. Navíc se tehdy ještě málo vědělo o fungování mozko‑ vých receptorů. K čemu jsou tak důležité? Receptory jsou takové spínače, které – jakmile na ně dosed‑ ne určitá molekula, případně její zdařilá kopie – spustí další naprogramovanou reakci, třeba uklidnění nebo nabuzení. Molekuly benzodiazepinů jsou zdařilou napodobeninou kyse‑ liny gama-aminomáselné, ve zkratce GABA, kterou si mozek vyrábí při rozčilení jako vlastní uklidňovadlo. Vy ale do zám‑ ku, kam má přijít klíč GABA, strčíte paklíč zepamu a odem­ knete ho. Od té chvíle mozek, jak už jsme si vysvětlovali, pře‑ stane vyrábět uklidňující chemii sám, čili systém začne být závislý na dodávce, a to už po dvou měsících užívání. Pakliže ji nedostane, začne mozek řvát – budete mít abstinenční pří‑ znaky tisíckrát horší, než byly problémy, kvůli nimž jste to začala baštit. Tedy žádný veselý trip, ale třas, neklid, panika, bušení srdce.

LÉKY

(  71  )

Rozumím dobře, že tyhle následky mohou potrefit podnikatele, manažery, úředníky, učitele, vysokoškoláky a další, co pro uklidnění zobou takzvané „prášky úsměvu“? Ano. Bohužel ti, co po prášcích v tak hojném počtu saha‑ jí, mimo jiné i proto, že na rozdíl od alkoholu je společnost dosud akceptuje, si toho vůbec nejsou vědomi. Netuší, že rizi‑ ko závislosti je až tak velké, že pokud byste je brala i v těho‑ tenství, mělo by dítě nejspíš stejné abstinenční příznaky jako vy, kdybyste je vysadila. Alespoň ze svého okolí mám ale pocit, jako by v poslední době byly léky proti úzkosti, zvláště pak benzodiazepiny, co do obliby na ústupu a vládu nad našimi dušemi víc a víc přebírala antidepresiva. Nebo se mýlím? Nemýlíte. Před pár lety totiž dostali možnost předepisovat je doktoři všech oborů, včetně praktiků. Představa byla, že se tak pomůže i pacientům, kteří by se k psychiatrovi nikdy sami nevydali. Navíc spousta úzkostí je smíchaná s depresí, tak aby se zachytila v co nejranějším stadiu, ještě než si pacienti navyk‑ nou na benzodiazepiny. Podstatnou roli ovšem sehrálo všeobecné rozšíření vyprá‑ věnky o návykovosti benzodiazepinů a nenávykovosti antide‑ presiv, kterou převzali i praktičtí lékaři. Antidepresiva, pravda, nenahrazují mozkovou chemii, pouze zvedají stěny korýtka, jímž chemie teče, aby se s ní neplýtvalo. Tím pádem se na scé‑ nu dostávají především jejich tři výhody: zaprvé nejsou návy‑ ková, zadruhé je musí předepsat doktor, za třetí nevyvolávají „high“ efekt, kdy stoupáte do závratných výšin, z kterých se ale vzápětí zřítíte dolů. Naopak podporují stabilitu nálad i činů. Nejsou prostě jak moje žena, co okamžitě koná, stačí jen říct „hele, nevíš, kde…“ a už vyskakuje z křesla, a pak se diví, že je utahaná. Téhle impulzivitě antidepresiva brání. Na rozdíl od anxiolytik, která jsou okamžitou záplatou na úzkost, se však musí na plný účinek antidepresiv čekat dva až tři týdny a nikomu je nemůžeme odebrat ze dne na den: čím je na nich člověk déle, tím opatrnější musíme být. Ti, co (  72  )

LÉKY

je původně začali brát kvůli depresi, vám ovšem řeknou, že už nejsou smutní, ale nejsou ani veselí, navíc blokují sexuál‑ ní libido, a taky se po nich, řekněme si to poctivě, tloustne. Jakmile ztloustnu, začnu být depresivní – a mám další důvod, proč to brát dál. Mluvíte o vyprávěnce… Vy řeči o vedlejších účincích antidepresiv považujete za medicínské nactiutrhání? První generace antidepresiv se podle mého přesvědčení sta‑ huje spíš proto, že je moc levná, a tak se vykládá, co vedlejších příznaků má. Už se mlčí o tom, že měla a stále má nejlepší protibolestivý účinek, a to v malé dávce, která by na depresi nestačila. Koneckonců, už od devadesátých let platí doporu‑ čení Světové zdravotnické organizace, aby se k léčbě velice silné nádorové bolesti používaly kromě analgetik ještě i anti‑ depresiva. Prokazatelně totiž snižují jak fyzickou, tak psychic‑ kou bolest, a současně zužují onen pro každého nepříjemný rozkmih pocitů. Stejně to nechápu, pane doktore: před dvaceti lety psychiatři nastolili jako velké téma doby depresi a stěžovali si, že antidepresiv se v Česku užívá příliš málo, a teď zas moc… Tomu se říká vědecky „odezdikezdismus“. Funguje ale ve všech oblastech lidského počínání, nejen v léčbě. Každý nový lék, potažmo skupina léků, prožívá ve své existenci fáze nekritické skepse, nekritického přijetí, nekritického zavržení a nakonec přiměřeného používání. Tož, dobrou chuť… Jako moučník si prosím pilulku potlačující bolest, neboli analgetikum. K psychofarmakům sice nepatří, ale také je konzumujeme ve velkém, nejčastěji kvůli hlavě a zádům. Jistě, i každý tělesný dyskomfort se dnes řeší práškem pro‑ ti bolesti. Když sem před čtyřiceti lety přijela americká psychotera­ peutka Virginia Satirová, matka rodinné terapie a ještě k tomu LÉKY

(  73  )

krásná ženská, vykládala nám o tom, že své starosti si vlastně nosíme na zádech, až nás z toho bolí hlava a páteř. Jenže lidi místo toho, aby se naučili autogenně trénovat nebo správně protahovat tělo, slupnou prášek. Analgetika jsou ale poplatná stejným zákonitostem jako prášky na uklidnění: dnes zabere stovka, třeba oblíbeného aulinu, zítra už jen čtyřstovka. Zobrazovací metody přitom ukazují, že řada lehko dohle‑ datelných technik, například meditace sa-ta-na-ma, vede nejen k aktuální úlevě, ale také podporuje plasticitu mozku, růst nových neuronů a v dlouhodobém horizontu zlepšuje kogni‑ tivní funkce. Přestože tomu dost věřím a doufám, že jsem při doporučování těchto postupů věrohodný a přesvědčivý, zatím nikdo z mých pacientů, pokud nešel do nějaké skupiny s pravi‑ delnou docházkou, dlouho u cvičení mozku nevydržel a zase skončil stejně: „Pane doktore, ten růžovej…“ Proč u alternativní léčby většina z nás nevydrží? Poznal jsem desítky lidí, kteří se doopravdy rozhodli, že budou dvakrát denně deset minut kondičně cvičit, protože je k tomu dohnaly jejich zdravotní potíže. Devětadevadesát procent z nich ze svého předsevzetí ustoupilo během několi‑ ka týdnů, protože v prvotním nadšení a ochotě nedopočíta‑ li, že jim za měsíc bude chybět deset hodin, které do té doby věnovali jiným aktivitám. A protože všichni jsme založeni spíš konzervativně, snáz oželeli nový prvek, cvičení, než zaběhnu‑ tý chod věcí. Své ale způsobuje i bezmezné spoléhání na technologie a pomoc zvenčí a do třetice prostá lenost, někdy maskovaná tím, že je to směšné. V jakém smyslu? Spousta relaxačních technik na první pohled skutečně směš‑ ně vypadá, ostatně jako všechno, co nezapadá do našeho kaž‑ dodenního rámce a co má trochu nezvyklou až bizarní podo‑ bu. Člověk, který se poprvé posadí se sepnutýma rukama nad (  74  )

LÉKY

hlavou, si často představí sám sebe v této poloze třeba v metru nebo v hospodě a připadá si trochu jako pitomec. Proto jsou skupinová cvičení úspěšnější: tam zapadne do party lidí, kteří to berou jako samozřejmost. To nejlepší na konec, pane doktore. Odhaduje se, že až deset procent lidí v produktivním věku je u nás závislých na hypnotikách, čili prášcích na spaní, ženy třikrát častěji než muži. V lékárnách za ně měsíčně utratíme kolem čtyřiceti milionů korun: všechny jsou sice na předpis, ale zdravotní pojišťovny je nehradí. Preskripce hypnotik prozrazuje, že v téhle zemi bere prášek na spaní denně kolem 150 000 lidí. Se spánkem údajně bojuje… … zaražte, prosím, na jakékoli číslo po své zkušenosti stej‑ ně nedám. Poslal jsem už do spánkové laboratoře pěkných pár lidí pro urputnou nespavost, ovšem tam všichni spali jak špalek, a dokonce ten, co prý chrápe tak, že budí i sám sebe, se ani jednou neslyšel. Spánek má totiž čtyři stadia, přičemž v prvním a druhém máte dojem, že nespíte. Vzhůru sice nejste, ale leccos kolem registrujete, a potom tvrdíte, že jste nespala celou noc. Lidé vesměs uvádějí kratší dobu spánku, než jakou při objektivním měření skutečně prospali. Přitom už víme, že je jedno, zda to je pět nebo devět hodin. Medicína uznala, že se v potřebě spán‑ ku výrazně lišíme, tak proč by se někteří měli zbytečně válet. Rozhodující je, jak vypadáte druhý den – jestli jste ospalá natolik, že si musíte dát odpoledne šlofíka, nebo jestli vyspá‑ ní považujete za dostatečné, i když třeba ne za zcela kvalitní. Mnohé studie o tom, že málo spíme, taky ukazují, že bychom de facto chtěli lenošit v posteli – devět hodin dolce farniente vleže. Přitom však sami děláme všechno proti. Znám chlapíka, co se nadrátuje dvěma stilnoxy a je mu konečně dobře, tlemí se jak po láhvi slivovice, pustí si bednu – a nespí. Když za dvě hodiny sladký efekt odezní, lehne si, pospí si dvě hodinky a dá si další prášek. Zhůvěřilost. A takových perverzit je ve spán‑ kové hygieně milion. Nespaní většinou bývá výsledkem kla‑ sických zlozvyků.

LÉKY

(  75  )

A největší viník podle vás? Hromadění neřestí. U televize nejdřív pospáváte, pak si tam naladíte nějaké drama, při kterém se nacpete, a nakonec chcete usnout na povel, jenže vlastní silná vůle vás naopak budí. A když vzteky neusnete, sezobnete prášek. Kognitivní borci mají přitom poměrně jednoduché doporu‑ čení: pokud někdy ne a ne zabrat, vstaňte a dělejte něco, co vás nebaví: studujte ouřední lejstra, dodělejte inventuru, umyjte kredenc… Až se vám začne chtít spát, lehněte si – a poránu hop na nohy a celý den buďte vzhůru, a tak za tři dny tohohle reži‑ mu budete spát jak nemluvně už zkraje. Většinou mají pravdu. Další překážkou je světelný smog a hluk, ne? Rozhodně. Investujeme do kožených sedaček, hodných závisti sousedů, místo abychom si, nežijeme-li na samotě u lesa, v první řadě pořídili co nejlepší zvukotěsná okna a pořádné zatemňovací rolety. Zajímá mě, co byste asi jako znalec mozku pověděl maminkám brázdícím shopping mally se spícími dětmi v kočárku, protože tam se nenudí jako v parku. Že uši na rozdíl od očí my lidi zatím zavřít neumíme, takže hluk dítě vyrušuje i během spánku. To, že se na něj adaptu‑ je, ještě neznamená, že je v pohodě. Hluk nejenže poškozuje sluch – od osmdesáti decibelů výš dokonce vraždí čmeláky, ale je zároveň stresor. Je tedy naprostý blábol, když někdo tvrdí „já jsem na to zvyklej“. Možná je dobré vědět i to, že hluch je strašnější postižení než oslepnutí. Slepého totiž všichni litují, ovšem z hluchých si dělají legraci, a co hlavně, ztráta zraku znamená ztrátu kontaktu se světem věcí, zatímco ztráta sluchu je ztrátou kontaktu se světem lidí. K viníkům nespavosti mnozí řadí i letní čas. Ani vy ho nemáte v lásce, pokud jsem si všimla. (  76  )

LÉKY

I bez něj jsme už přirozenou dobu spánku ve srovnání s našimi předky notně posunuli. Pokud si zadáte na Googlu „circadian rhytm“, vyskočí vám nákres čtyřiadvaceti hodin s údaji, kdy v nás co startuje, přičemž, jak známo, náš organis‑ mus je synchronizovaný se slunečním svitem. Za tmy vyteče spánkový hormon melatonin, zdrží se přes noc, k ránu hladina klesá a začnou téct stresové hormony, které nás mají připravit na den. Vy ovšem tenhle rytmus svévolně postrčíte o pár hodin dál – a ještě k tomu někdo vyhlásí letní čas, a je po sladění ryt‑ mů. Největší malér, a o tom se vůbec nemluví, je to právě pro lidi užívající psychofarmaka: následkem synchronizace našeho organismu se sluncem totiž mozek reaguje na tyto léky v růz‑ nou denní dobu různě. Pokud si vezmete hypnotikum ráno, máte sice zpomalené reakce, ale nemáte pocit ospalosti, spíš rozjařenosti. Totéž udělají s vašim mozkem a následně s vašim jednáním poránu slupnutá anxiolytika. Epidemiologické výzkumy pak opravdu ukazují, že většina z nás je chronicky nevyspalých. Že si za to můžeme – kromě těch, co pracují na směny – sami, je už jiná. Co vlastně provede hypnotikum s naším mozkem? Princip bude, počítám, jiný než u sedativ či antidepresiv. Kupodivu ne, princip je podobný a cílem je zase GABA receptor, jenže na jiných místech v mozku než při působení na úzkost. To záleží na mnoha věcech, především na tom, kolik GABA, tedy kyseliny gama-aminomáselné, se člověku chro‑ nicky nedostává – podobně jako se třeba nedostává inzulin diabetikům –, jak pevně si stojí v životě, jaké má vztahy, pocit podpory, a také na tom, jak je pohodlný. I na tom? O tom se ale nikde nemluví! To se ví, že je stokrát pohodlnější spolknout piluli než zachovávat nějaká pravidla, dodržovat nějaký režim, mít ­nějakou vnitřní kázeň. Pořádek je pro blbce, inteligent zvlá‑ dá chaos – to říkají většinou ti, kteří chaos naprosto nezvládají

LÉKY

(  77  )

a pak volají: doktore, napiš nám něco na uklidnění, na spaní – a de facto na jejich chaos v duši. Posledním farmaceutickým hitem na poli nespavosti je hypnotikum čtvrté generace, melatonin v pilulce. Ta není proti přírodě? Žádná horká novinka to není, tenhle přípravek jsem si při‑ vezl ze Spojených států už před dvaceti lety. Melatonin je ale bezesporu molekulou budoucnosti a velký kšeft k tomu, už proto, že slouží jako záplata na jet-lag. Myslím, že standardní rytmus v těle navozuje nejfyziologičtěji, alespoň většina spán‑ kových výzkumů tomu nasvědčuje. Navíc má být „zameta‑ čem“ škodlivých volných radikálů a ve svém konečném půso‑ bení také jakýmsi elixírem mládí. Jinak je ale každé šťourání do Matky přírody risk, známe přece zákon akce a reakce, kdy se jedno bez druhého prostě neobejde. Kromě toho farmakologové už vymysleli antidepresivum, agomelatin, které má kromě všech jiných účinků i tlumivý efekt na melatoninové receptory. Od začátku si povídáme o tom, co všechno lidstvo polyká ve snaze se co nejjednodušeji zbavit starostí, strachu, odpovědnosti, bolestí… V té záplavě polykačů však paradoxně žijí i takoví, co by nějaké léky brát měli, ale neberou je, ať už jaksi ze zásady, či ze strachu z jakékoli závislosti. Tohle téma je určitým způsobem pořád napůl tabu. Brát prášky je totiž v některých rodinách dodnes ostuda. Rodin‑ ný postoj k lékům je stejně zásadní jako postoj k tomu, co je choroba a co ne. Vybavuji si jednu z 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, kterou Nezval nazval „A odvezla ho ambulance“. V té době ztělesňovala hotový horor, teď, s tro‑ chou nadsázky, odváží i zdravé za účelem odběru krve, protože přece nepojedou sockou. Postoje se tedy mění. Mně když někdo řekne – hlavně žádnou chemii, pane dok‑ tore – namítnu, a co je chleba? Měl jsem kdysi bednu třezal­ky v tabletách, kterou jsem dostal zadarmo, a zadarmo jsem ji nabí‑ (  78  )

LÉKY

zel. Poměr zájemců mezi ženami a muži byl sedm ku jedné. Ač se snažím dělat u každého pacienta i farmakoanam­nézu, nemám zmapované, jestli se vyhýbají třeba i multivitaminům. Spoustu z toho, co si kupují volně v lékárně, totiž laici za léky nepova‑ žují, což může být malér. Kupříkladu právě po té třezalce se může člověku odhojit pracně transplantovaný štěp ledviny. „Que sera, sera,“ zpívá Doris Day ve své slavné písni, co bude, bude… Co bude podle vás dál? Co bude, bude, ale jedno je jisté: lidi nemají rádi smutek. Přitom je to děsně užitečná emoce. Umožňuje nám totiž odžít jakoukoli bolavou záležitost. Kdo s ním zacházet neumí, trpí. Pokud mi někdo ublížil, jsem obolenej, mám právo na kom‑ penzaci, ať už je to pohlazení nebo omluva toho, kdo mě zra‑ nil, že to udělat nechtěl. Jen tak to můžu zpracovat. Budu-li ale ublížený dál, připojí se k bolesti ještě pocit ukřivděnosti, jehož součástí je i jistá dávka pomstychtivosti, a to je už jiný koncept. V něm budu vnitřně sám sebe odsuzovat za to, že jsem svině pomstychtivá, a navíc se začnu pomstychtivě chovat k lidem, kteří si to vůbec nezaslouží, takže se vlastně proměním v agresora, co ublížil mně – a smíření bude v nedohlednu. Jak‑ mile potom přijde nějaký velký průšvih, třeba jako holocaust, může ona křivda trvat celé generace. Před nedávnem se mě někdo ptal, jak je to možné, že o poci‑ tu křivdy mluví potomci obětí holocaustu ještě padesát let po válce. Je. Představte si, že váš dům vyhoří do mrtě. Pak budete celý zbytek života dělat všechno pro to, aby se vám to už nestalo – budete mít kolem samé hydranty a hasičáky, budete věčně kontrolovat zásuvky a elektrické spotřebiče, schovávat sirky… A protože u toho budou i vaše děti, nechtě‑ ně to na ně přenesete. Jak v případě jednotlivců, tak v případě celé společnosti jde o čirý stres. Zaznamenal to už Aldous Huxley v Konci civilizace, zrovna tak Stanislav Lem ve Futurologickém kongresu, kdy hrdi‑ nové přijedou omylem do příštího století a na kongresu najdou všechny zdrogované, protože jinak by to už přežít nešlo.

LÉKY

(  79  )

Psychofarmaka a jiná chemie jsou samozřejmě únik. Pokud člověk problém neřeší, jen z něj za pomoci různých berliček uniká, bubří si dál a dostihne ho za to Nemesis, které něčím zaplatí. Tak to bylo, je – a zůstane.

(  80  )

LÉKY

Zlozvyky, nebo choroby? Bulharský koeficient je číslo, kterým je nutné násobit získaný výsledek, aby se došlo k výsledku kýženému. Z vědeckých pravd

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI P S Y C H O S O M AT I KA

Medicinalizace, nebo medikalizace? Oboje láme jazyk stejně, ale co je správnější výraz? Já radši ten první. Ať je po vašem… Ať tak či onak, vypadá to na dost velký malér. Ivan Illich, provokatér mezi sociálními filozofy, shrnul v roce 1976 medicinalizaci jako proces, kdy se původně nemedicínské problémy, které svou podstatou do medicíny nepatří, najednou definují a léčí jako problémy medicínské. Dostanou tedy svůj lékařský termín a řeší se lékařským zásahem. Medicínští profesionálové spolu s farmaceutickými firmami tak podle něj vytvářejí nerealistické představy o zdraví, na jejichž základě se pak zvyšuje poptávka po léčbě jako po jediném řešení. Jak k tomu vůbec došlo? Každá instituce se přece snaží posilovat svou moc a rozši‑ řovat své kompetence, a tím pádem si bere pod kuratelu věci, které jí nepřísluší. A medicína není pouze ušlechtilé zaměstná‑ ní, ale současně velice silná společenská instituce, dosahující podle mého moci, kterou mělo ve středověku náboženství. Jakou jinou víru tu máte? Lidi se upínají ke zdraví, potažmo k lékařům, a tedy k medicíně, která je propojena s konzumem. I do církve přitékaly peníze.

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

(  85  )

Kdybych to měl shrnout, mocenský aspekt medicíny mi připomíná krásný Čapkův apokryf, kdy Alexander Veliký, zřej‑ mě nejúspěšnější vojevůdce všech dob, vykládá svému učiteli Aristotelovi, jak si – když už ochránil otcem rozšířené Řec‑ ko – uvědomil, že by ho mohla ohrozit Persie, proto ji musel dobýt, jenže tu pak zase byly nové hranice s Indií, tak pro jis‑ totu dobyl i ji, až mu nakonec nezbylo nic jiného, než se nechat prohlásit bohem. Tak chutná moc, jak napsal kdysi Mňačko. Respektovaní filozofové, sociologové, ale i lékaři trend medicinalizace, o němž se u nás moc nemluví, odsuzují. A vy? Já taky. Vždyť mu už padlo za oběť i sedmero hlavních hříchů – hlavních nikoli od toho, že by byly tak významné, ale od toho, že byly vymyšlené hlavou. Všechny se postupně staly novými nemocemi. Vezměte si pýchu ergo zdravé sebe‑ vědomí, jehož opakem je frustrace. Ze smilstva máme závis‑ lost na sexu, z obžerství obezitu – to v rámci „korektnosti“ pokračuje ještě dál, jak naznačuje titulek jednoho diskusního článku: Také říkáte pacientům, že mají metabolický syndrom místo toho, abyste jim řekli, že jsou obézní? A lenost je úplně čerstvě prokrastinace. Ano, ta jde teď do módy, aspoň soudím podle počtu článků v médiích za poslední půlrok. Co za hříchy ještě zbývá? Třeba hněv, to je buď impulzivita, nebo něco jako ADHD, Attention Deficit Hyperactivity Disorder čili hyperaktivní poru‑ cha pozornosti. Tady mám zrovna zasvěcený článek z časopisu New York Times. Před zhruba čtyřiceti lety přišel americký psy‑ chiatr Eisenberg s tím, že dětí podle jeho kritérií neklidných, tedy nemocných, je v populaci kolem pěti procent. A dneska? Patnáct! Někde až dvacet! V článku se píše i o tom, jak rodiče dostávají letáky od výrobců léku na ADHD, metylfenidátu, někteří chodí dokonce přímo mezi děti a ponoukají je: „Chceš se lépe učit? Chceš mít úspěch?“ Podívejme se tímto úhlem pohledu třeba na Edisona. Byl natolik roztěkaný, že ho matka musela vzít ze školy a první (  86  )

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

dva roky ho učit doma. Dnes by dostal pilule, zvídavost by ho přešla a my bychom svítili petrolejkou. Ale proč chodit do minulosti, když tu mám poštu ze vče‑ rejška: „… ještě jednou chci poděkovat, jak jste nám pomohl před rokem ,uklidnit divokou sociální pracovnici‘ z M. (pozn.: iniciovala soudní odebrání dítěte a umístění v ústavu) a svými radami ohledně synovce Karla, který nedokázal chodit v M. do školy. Mezitím jsem pochopil, že v tom problému měla prsty hlavně jedna učitelka, která ho nutila kvůli dysortogra‑ fickým problémům/ADHD pravidelně zůstávat po škole a ten odpor nejspíš vytvořila ona. Ani sociální fobie tam nakonec asi není, když dokáže chodit mezi kamarády…“ Metylfenidát se už ale dneska předepisuje i dospělým, ne? Jistě. Je sice návykový mírně, ale je. A před pěti lety přišlo na přetřes, jestli není třeba podávat ho dál těm dětem s ADHD, které mezitím dospěly, a těch prý je – zničehonic – několikrát víc, než bylo dětí s ADHD! Tenhle nápad nejspíš uspěl, když se probíral i na zdejší tradiční psychofarmakologické konferenci. Bodejť by ne. Mám po ruce dva grafy, které ukazují, jak spo‑ lu s růstem počtu pacientů strmě roste spotřeba léků. Chybí už jen tabulka, kolik dolarů přiteče ročně na konto výrobce. Zajímavý kšeft. Navíc se metylfenidát a s ním i některé další preparáty začal užívat pro vylepšení mentálních funkcí, tedy už ne jako lék, ale jako doping. I já potkal v ordinaci pár lidí, kteří by do tohohle košíku spadli, dřív jsme jim říkali roztěkaní, nestálí, možná nejčastěji líní. Poslední mi ovšem, jakmile začal být ohrožen uzdrave‑ ním, utekl. Znáte ten dopis, co koluje po netu, jak píše ředi‑ tel hypermarketu nějaké klientce ve smyslu „Milostivá paní, s manželem už k nám nechoďte, on tu vyvádí nepřístojnosti, z poličky sebral dvacet krabiček prezervativů a rozházel je do košíků nakupujících, přemístil cedule ‚Pozor, vlhká pod‑ laha‘ na koberce, v převlékací kabině křičel ‚není tu toaletní MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

(  87  )

papír‘…“ a tak dále. To oni opravdu dělají, no a co? Jestli dítě ovládá neklid těžko, pak dospělý by na to měl se zralejší osob‑ ností stačit. Ale my je teď budeme vyhledávat a léčit. Na netu jsem zachytila debatu, zda profesor Eisenberg před smrtí přiznal či ne, že si tuto poruchu řekněme poněkud vybarvil a přibarvil. To posoudit nedokážu, zato vám odvyprávím případ jed‑ noznačně prokázaný. Proslulé Viagře, léku na erektilní dysfunkci, se v roce 1998 otevřel obrovský trh, leč chamtivost farmaceutických mana‑ žerů byla ještě větší, a tak pro rozšíření trhu management přišel na nápad s ženskou sexuální dysfunkcí, problémem do té doby v medicínské praxi nevídaným. Svolali expertní konsorcium – gynekology, psychology, fyziology, patology – kam jinam než na Havaj, tam je tvůrčí prostředí, a účastní‑ kům zadali, aby připravili jednak filozofii, jednak kritéria, co tam za jakých podmínek patří. Další rande si dali za rok na jakémsi podobně chudobném místě, kam už však přijeli i redaktoři British Medical Journal a bábovičky jim rozkopali. Když mě něco chytne, a tohle mě tedy zaujalo, vytrvale o tom všude mluvím, a tak jsem příběh o tom, jak firma ostrouhala, zmínil nedávno na jednom semináři. Jeden z přítomných mě ale opravil: neostrouhala, lék se nyní vrací, ovšem na posílení pánevního dna. Proboha, to normální ženská posiluje cvičením, ne pilulkami. Čistě mezi námi, milostivá paní, na přizvednutí poprsí sta‑ čí práce na valše. Já kdesi narazila na podobný případ, jak jedna farmaceutická firma dokončila svůj lék proti depresi až deset let po slavném Prozacu, kdy trh byl už saturován, a tak s ním šikovně vyrukovala v jiné kategorii, jako s lékem proti úzkosti a s reklamou ve stylu, že ta přece může postihnout každého z nás. (  88  )

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

To Prozac měl lepší. Firma tehdy vyhlásila heslo: „Když to nemá vedlejší účinky, tak to nemůže být lék!“ Abychom ale nenasazovali firmám psí hlavu: moderní léky jsou účinné, většinou i bezpečné a skutečně pomáhají. Posled‑ ních padesát let je z tohoto pohledu pro nemocné požehná‑ ním. Mně ale jde o to, aby se podávaly tehdy, když jsou indi‑ kované, ne jako řešení něčeho, co nepotřebuje tabletky, ale změnu životního stylu či trochu skromnosti – to už je dnes sprosté slovo – nebo daleko složitější pročištění mezilidských vztahů. Když má někdo stres z toho, že se nesnáší s tchyní, Lexaurin to nevyřeší. V Science Daily jsem včera narazil na informaci o nocicepti‑ nu. To je protistresový prevít, působící v mozkové amygdale, jádru vzteku a strachu. Nesnižuje sice bolest, ale uklidňuje, a ještě má přesah do imunitního systému, takže se pak nero‑ zeběhne stresová reakce. U škrcení jste prostě klidnější. Fir‑ my se teď chystají vyrobit pilulku nociceptinu, která vás bude uklidňovat pro případ, že by na vás náhodou přišel stres. Při škrcení už je na to totiž pozdě, to už nic nepolknete. A přesně takhle postupuje současná medicína obecně: chce léčit už před-stavy před nemocí. Nepřipadá vám to absurdní, nebýt nemocný, a přesto na tu nemoc dostávat léky? Řekněte mi, prosím, nějaký příklad, kde se tak už běžně děje. Vezměte si tuky. Máte-li dnes o trochu víc cholesterolu v krvi, doktor ví houby, co z toho nakonec vyleze. Když ale tuhle situaci rovnou označí za rizikovou, nasadí lék na snižo‑ vání lipidů. Po několika letech se přijde na to, že vlastně ty tuky škodlivé nejsou, ba že jsou dokonce užitečné, a tak je sád‑ lo zbaveno prokletí. Totéž se týká třeba přirozených procesů stárnutí. Stáří není přece nemoc, ale pokud ji z něj vyrobíte, mnou si farmaceutické firmy ruce.

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

(  89  )

Což mi přijde logické, vždyť to nejsou charitativní organizace, ale podnikatelské subjekty, kterým jde o zisk. Hm, jenže abych vydělal, musím hodně prodávat, a tak nemám-li trh, vyrobím si ho, přičemž trh s léky na novou cho‑ robu je neskonale rentabilnější než trh s novými či inovovaný‑ mi léky na chorobu dávno známou. Jen pro zajímavost, první generace léků, které v psychiatrii za něco stály a do praxe přišly spolu se mnou, byly objeveny náhodou, ne cíleně. Britové pro to vymysleli výraz serendi­ pity – něco jako šťastná náhoda, příjemné překvapení. Jako když Scotta v Pekařově císaři místo elixíru života vynalezl úžas‑ né leštidlo na parkety. V encyklopediích se často uvádí objev bakelitu, kdy belgickému chemikovi Baekelandovi omylem spadla jedna dávka formaldehydu do nádoby s kyselinou karbolovou. Dalším klasickým příkladem je objev penicilínu, k němuž lidstvo přišlo jen proto, že „Fleming měl v labora‑ toři binec“, jak nám na přednáškách sdělil profesor Wenke. Pohlédneme-li do historie medicíny, najdeme tam podobných příkladů desítky, v mém oboru také. Vyberte tři, prosím, tres faciunt collegium. Chlorpromazin, první slavné antipsychotikum, jemuž se říkalo ataraktikum, což profesor Šmahel ironicky překládal jako „krotítko“, bylo vyvinuto jako antihistaminikum. Jeho první použití v anestezii mělo navodit „hibernaci“, zmírňující stresové vlivy. Teprve když chirurgové zjistili, jaké všechny účinky má, zmocnila se ho psychiatrie. První antidepresivum objevili náhodně pneumologové, kteří si všimli, že po jednom chemoterapeutiku proti tuber‑ kulóze se pacienti nápadně rozveselují. Mělo totiž antidepre‑ sivní účinky. Imipramin, který je na trhu dodnes, byl původ‑ ně vyvinut k léčbě schizofrenie, kde ale neprokázal žádnou účinnost. Šetrný Švýcar Kuhn si ovšem řekl, než to vyhodíme, ještě to vyzkoušíme jinde, podal to celkem čtrnácti nemocným s depresí a uspěl. Dneska by s takovým postupem ostrouhal. (  90  )

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

Vlastně i Viagra vznikla omylem. Molekula sildenafilu měla pomoci kardiakům rozšířit věnčité tepny. Ti pak, jak šlapali na kole, u toho měli erekci, protože to zlepšovalo prokrvení také jinde, a sukces byl na světě. Spravedlivě ale budiž řečeno, že kdybychom tolik nevěřili Descartovu modelu nemocného jako porouchané mašiny, kte‑ rou lze spravit mechanicky – farmakoterapií či operacemi –, farmaceutické firmy by tak zásadní roli v medicinalizaci nemě‑ ly, protože by se nehrálo o miliardy. A operace? Dnes už vám doktoři vymění kdeco. Jirka Šebá‑ nek, jeden z otců Cimrmana a taky Boba a Bobka, to viděl takhle: „Muzikanti, hrajte dojáky / přicházejí bílé gumáky / i zástěra je gumová / to kráčí kapacita světová /… sem do vany / zní varhany / a vyměňte mi všechny orgány!“ Nechme už léky a technologie být. I samotní lékaři mají přece na medicinalizaci lví podíl, a nejen proto, že se nechávají všelijak uplácet od farmaceutického průmyslu, nemyslíte? Ano, třeba poslední DSM-5, Diagnostický a statistický manuál Americké psychiatrické společnosti, vytvořený předními psy‑ chiatry, je z tohoto pohledu snad největší paskvil. Jeden pří‑ klad za všechny: pokud budete brečet po pohřbu svého bliž‑ ního víc než dva týdny, už to není smutek, ale deprese, takže jste zralá na prášky. Už za jeho předchůdce, DSM-4, zejména za část týkající se dětí, se jeho hlavní autor a redaktor, psychiatr Allen Frances, kál až tak, že se odmítl podílet na tvorbě DSM-5. Půl roku po vydání sice mlčel, potom však však vydal brožurku s tím, že se sice nechce postavit na stranu antipsychiatrů, ale když domyslel, jak zhovadilý systém to je, počínaje filozofií, tedy představou, co to je a není nemoc, a konče uvedením nových klinických jednotek, musí se ozvat.

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

(  91  )

Zmíněný manuál si ale více či méně přivlastňuje celý svět, takže vlastně určuje, co je normální a co není, že? Ba právě. Z něj se odvíjejí závazné pokyny a těch se potom chytají právníci, čímž se systém zabetonuje a stává se neprů‑ střelným. Nejhorší na tom je, že myšlenky amerického manu‑ álu pak přebíráme otrocky do Evropy. Proč se dosud na obranu psychosomatického přístupu ozývá tak málo lékařů? Znáte ten vtip, jak se najednou zastaví vlak? Angličani jdou tlačit, Francouzi si na to někoho povolají a Češi si řek‑ nou „budeme dělat, že to jede“. V tomhle případě v tom ale zdaleka nejsme sami. Všichni jsme konzervativní. Jako doktorka jste ve stávajícím systému medicínské víry už taky zařazená jako věřící, co víc, vy jste přímo kněžka medicíny, celebrujete mše a věřící vám na ně chodí. Jasně, je to nepohodlné, vždyť pacienti se vám neuzdravují… ale o tom mluvíme v kapitole o psychosomatice. Konzervativní i pohodlní jsou také pacienti, navíc mno‑ hým přináší diagnóza druhotný zisk: „Podívejte se, jaký jsem chudák!“ Víte, jak je nepohodlná neuróza? Ale kdo ji odloží! A jsme opět u role nemocného. Je to stav, kdy člověk vstupuje pod ochranná křídla medicíny, takže se zbavuje viny, požívá prebendy, které nabízí jak společnost, tak medicína, nějakou kompenzaci, úlevu. Současně se předpokládá, že udělá vše, aby se vrátil zpět mezi tvůrce hrubého domácího důchodu. Což většina tělesně nemocných dělá. Řada lidí, kteří by na to fyzicky měli, se však invalidizuje psychicky – někdy je to úče‑ lovka, jindy úzkost. Od osmdesátých let pracuji v pražském IKEM s transplantovanými. Člověk s novou ledvinou by se měl vrátit do práce stejně jako ten, co mu ji věnoval. Není už brán jako nemocný, ale jako ohrožený. Někteří se ale za zdra‑ votní stav schovají. Často jsem uvažoval nad prvním zázrakem, který hned na první pokus dle Skutků apoštolských provedli apoštolové Petr a Jan. Sedí kdesi chromý žebrák a na jeho prosby Petr (  92  )

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

praví, že peníze sice nemá, ale co má, to dá, a zahřmí: „Ve jmé‑ nu pána našeho Ježíše Krista, vstaň a choď.“ Žebrák vyskočí a jásá. A já jsem se ptal: copak bude dělat chlapec od narození chromý, který se dosud úspěšně živil žebráním? Sociálka tam nebyla, Armáda spásy také ne, celý Jeruzalém o něm věděl… On se, nedej Bůh, bude muset živit prací! To je ale malér. Jedi‑ ná jeho šance tedy je zchromnout znovu… Tam bude žebrat, u nás se bude „léčit“ donekonečna. Mám dokonce obavu, že pro současný stát i společnost se jeví toto účelové řešení výhod‑ nější, než kdyby rozšířil armádu nezaměstnaných. Lidsky ty nemocné – ne zdravé, co by se pochlapit mohli, ale neudělají to – chápu. Lidsky ano, kdybych měl ale na starosti zdravotnický roz‑ počet, tak nevím… Co mě ovšem vysloveně rozčiluje, je další typický rys medicinalizace společnosti: pod medicínskou kura‑ telu se zatahují problémy, které mají sociální kořeny, takže je medicína nikdy vyřešit nemůže. Je to sousto, kterým se dáví. Vezměte si například sebevraždu, o které Masaryk napsal ve své habilitační práci Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Dnes je tato problematika plně pod správou medicíny, přičemž jen část sebevražedných pokusů a dokonaných sebevražd je podmíněna duševní poruchou. Společnost se tu ale zřekla odpovědnosti a šoupla to psychiat‑ rii. Řešit sebevraždu jenom jako medicínský problém je přece značně redukcionistické. Řekla bych, že totéž platí pro drogovou závislost, ne? Rozhodně. Je to jev v podstatě sociální, vyrůstající z urči‑ tého sociálního podhoubí. Působím mimo jiné také v ambu‑ lanci, kam docházejí na léčbu hepatitidy C nebo na substituci ti, kterým obecně říkáme feťáci, ovšem dnešní medicína jim přiřkla nóbl termín „závislý, ale léčí se“, něco jako „jsem styd‑ livý, ale léčím se…“ No – léčí se? On se neléčí, on tam vlastně dostává drogu v čisté a přesně dávkované podobě, takže v závislosti jede MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

(  93  )

dál, jenom je takzvaně pod kontrolou a teoreticky by nemu‑ sel krást, protože ceny jsou mírné. Prakticky ovšem krade dál, ovšem jen do pěti tisíc, aby to v případě dopadení byl jenom přestupek, protože nemá práci a taky má větší nároky než přísun peněz. Ochotu k návratu do plného zdraví tu ovšem absolutně nevidím, být zdravý je pro ně totiž nevýhodné. Všichni pozvol‑ na ochotně a vyčuraně přijímají roli nemocného. Přitom kolem osmdesáti procent těch, kteří se dostanou do vězení, tam abs‑ tinuje, jelikož na drogy nemají prachy, takže hle, jde to. Pak se ovšem ochotně vrátí mezi své a jede to nanovo. To, jak vypadá nejdřív jejich rodina a posléze parta na Hla‑ váku, však medicína opravdu neovlivní. Navíc na drogy se váže kriminalita. Jako doktor jsem pak postavený do situace, kdy tenhle člověk je můj pacient, takže k němu mám určitou sumu povinností, ať chci nebo ne. Měl bych zohlednit jeho problémy biologické, psychické a sociální, ale jak, proboha? Drogová závislost nám ale nestačí, potřebujeme další závis‑ losti, tak si je vycucáme z prstu. Prokrastinace… Nádherný termín – já už se neflákám, já prokrastinuju, já jsem vlastně nemocnej. A dostáváme se k rozmlžené množině těch, kteří se chtějí pořád léčit, a ne uzdravit. Už starý Avicenna říkal: „Jsme tři – já, nemoc a ty, a ke komu se přidáš, ten vyhraje.“ Jenže vy tam zůstanete sama, protože takový pacient se k nemoci přitulí, ba přisaje. On nikdy neřekne – já na to nestačím, tohle neumím. Takové chytráky by rychle uzdravil, jak je vědecky prokázáno, leda koncentrák, cizinecká legie nebo velrybářská loď, tam ovšem nemáte šanci je poslat. Věřím, že kdyby tu někdo vymyslel řešení bezdomovec‑ tví, každý z nás by na to pětistovkou přispěl. Jenže to nikdo nevymyslí, protože… bezdomovci vlastně nechtějí. Nechtějí ani narkomani, bohužel ani mnozí Romové. Zaujímají pasiv‑ ně-agresivní postoj: já budu pasivní a vy mě aktivně krmte, jinak si budu stěžovat v Bruselu. A teď vymýšlejte koncepce! To nezní zrovna optimisticky. Mám ze všeho tristní pocit, že před následky medicinalizace není úniku od samého začátku živo(  94  )

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

ta až do jeho konce, dokonce že většina z nás všechno považuje za normální, nenormální jsou naopak ti, co se jim to nezamlouvá. I zdravé těhotenství se změnilo v jeden sled vyšetření, umíráme na hadičkách ve špitále… … ač by podle průzkumů chtělo devadesát procent lidí umřít doma. Navíc náklady na zdravotní péči za pár posled‑ ních měsíců na přístrojích často převýší ty celoživotní. Znal jsem vynikajícího profesora medicíny, který měl ve velmi pokročilém věku tu smůlu, že ho to trefilo před brana‑ mi nemocnice. Okamžitě ho resuscitovali, ale neobživili ho. Byl šest neděl v kómatu, které ještě nebylo vedené jako vege‑ tativní stav, proto ho „léčili“. Při jednom z pokusů o kříšení se mu ucpala tepna ve slabině, a tak mu v tom bezvědomí ještě amputovali nohu. Odpusťte, to je medicínské dílo, zralé na Mengeleho cenu, která ovšem ještě není vymyšlená. Nedávno zemřel izraelský expremiér Ariel Šaron. Když jsem se z oficiální zprávy ošetřujících lékařů dozvěděla, že se pětaosmdesátiletému pacientovi, který byl už osm let v komatu, zdravotně přitížilo, byl to pro mě pokus o černý humor. A to jsem ještě netušila, že rok předtím tenhle statečný voják prodělal, rozumějte v kómatu, operaci břicha. Místo aby ho lékaři nechali v klidu zemřít, svolali koncilium… Kafka? Ionescu? Tady se vlastně vynořuje filozofický aspekt medicinalizace, o němž se u nás veřejně nediskutuje. Jak je to vůbec se živo‑ tem? Budeme vyznávat jeho posvátnost, nebo vsadíme na kva‑ litu? Naše lavírování pak občas vyraší například u eutanázie. A protože zastánců obou přístupů je dostatek, zrodil se sys‑ tém kočkopes, který chce jak kvalitu, tak posvátnost. Proto se pak zachraňují málem desetidekoví novorozenci, kteří se při obrovských finančních nákladech a lidském vypětí vypip‑ lávají do jakžtakž zdravých dospělých, proto se zachraňují staří lidé, místo aby se jim dopřál důstojný přirozený odchod ze světa. A co je nejhorší, že to má být a je to medicína, která rozhoduje, koho ještě piplat a koho už ne.

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

(  95  )

Nedávno jsem si koupil knížku o historii ničení knih. Začí‑ ná u Sumerů a končí na Balkáně před pár lety. V úvodu autor krásně ukazuje, že jak ničení, tak stvoření – chcete-li zrození – je mytologické téma, dodnes nad lidské chápání, přesto ho různí šílenci berou do rukou, a medicína taky. To je celá pod‑ stata omylu s medicinalizací. Ne náhodou pojmenoval Ivan Illich svou skvělou knihu Limits of Medicine – Medical Nemesis. Nemesis, řecká bohyně odplaty či pomsty, pronásledovala lidi, kteří se dopouštěli zpupných činů. Jako my. Jak z toho? Filozof Heidegger říkal, nás už může zachránit jen něja‑ ký bůh. To není k řešení. Tím spíš, že to, myslím, nikdo ani zachránit nechce. Leda že by na to nastoupil Kusejr, ten chla‑ pík z povídky Ivana Vyskočila Kusejr, to byl talent! Cokoli doká‑ zal rozmělnit – jedna a jedna jsou dvě, ale skoro jedna a jedna už nejsou dvě… Nakonec ho posadili do Úřadu pro nepoho‑ dlné otázky. To by taky šlo.

(  96  )

MEDICINALIZACE SPOLEČNOSTI

OBSAH

Úvodem – – – 9 Pacientské lži, doktorské pravdy – a naopak Komunikace lékař – pacient – – – 13 Když se duše hádá s tělem Psychosomatika – – – 29 Račte na kanape! Psychoterapie – – – 45 Napište mi Lexaurin, ten růžovej! Léky – – – 63 Zlozvyky, nebo choroby? Medicinalizace společnosti – – – 83 Moc nemocných Pacientské organizace – – – 99 Zločin papírových plen Děti – – – 113 Macchiavelli v nás Manipulace – – – 131 Psychopati u vesla Psychopati – – – 149 Mocní z Božího dopuštění Celebrity – – – 161 Odcházení po česku Umírání – – – 175 Začátky mé psychiatrické kariéry a úvahy na jejím konci Vzpomínky – – – 191

Renata Červenková / Radkin Honzák VŠICHNI ŽIJEM’ V BLÁZINCI Ilustrace Miroslav Barták Obálku s použitím fotografie Jana Majera a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2014 jako svou 1269. publikaci Vydání první. AA 7,95. Stran 216 Odpovědná redaktorka Radka Fialová Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 268 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-478-5