Rádio – hlas, jemuž chybí tváře. Pravidelná podvečerní rubrika zachytila stesky písničkáře - kytaristy, zpěváka a básníka. To, co tvoří a co lidem dává, to, v co trpělivě vkládá všechen cit, brzy rozplyne se, marná sláva, nemůžeš to hladit, tisknout, uchopit. Dumá možná, čípak je to vina, zdali spíše tónů, nebo spíše slov. Pravda, nejsou vhodná surovina do dubových stolů, ani do podkov. Něco předat dalším generacím, něco, co mám v sobě, tady zanechat, až má duše vzlétne výš než ptáci, až zaklepe zlehka u Petrových vrat. Dubový stůl nebude tu věčně, i plastový dá se strčit pod sklenky, vy jste ale zpíval jedné slečně, která předá dále vaše myšlenky. Pětadvacet čistých dětských duší, s názory jsou zatím trošku na lovu. Škoda, že to básník sotva tuší, radši možná ukoval by podkovu.
Díváš se na mě jak námořník z potápějící se lodi, skryt pod dekou. Tiše prosíš o záchranný kruh, jenže já nedohodím tak daleko.
Nastavím si budíka, ze zvyku, a ráno do něj vztekle praštím. Být neustále cílem záští je nejspíš úděl budíků. Porozlévám šampaňské do sklenek, ať jsem bezstarostná jako ty. Kolotoč vášní a samoty to úděl bude milenek.
Postavím ti domek z kostiček, sestřičko, párátka dám na plot místo latí, i když je mi teprv pět a půl, jsem chlap a mé slovo vždycky platí. Bábovku ti z písku upeču, bratříčku, na tenisce uvážu ti kličku, za rok, ale taky za dvacet, vždy spoléhat můžeš na sestřičku.
Pokřtěná mělnickým vínem, uspávaná pláčem Vltavy, nejsi holka, co se trápí splínem, do světa se klidně vypravíš. V báglu pár triček a svetrů, a hlavu svou plnou plánů máš, místo sálů zpíváš pak v metru, ale stejně se nevzdáváš. Poslední drobné mizí, až nějak stane se pak že vzdáš se všech vzletných vizí a vítáš zpáteční vlak. Kolik ještě špatných kroků, než zjistíš, jak poučit se z chyb? Azyl v městě na soutoku, doufání, že příště bude líp.
Procházíš se městskou branou, pokračuješ dlouhou ulicí. Pravdu v kámen vytesanou potřebuješ spatřit v kostnici. Promlouvají mrtví s živými: „Co jste vy, byli jsme i my.“ Když zasáh tě Amor šípem, podruhé sis batoh sbalila. Nadšená jsi byla novým bytem, záclony sis sama ušila. Někdy jen krátce však trvá, než odhalí velká láska kaz. „Miluju tě“ byla jen slova, ale stejně se nevzdáváš. Utíkáš další krizi, jsi zase volná jak pták, co na tom, že jste si cizí, jistí tě zpáteční vlak. Kolik ještě špatných kroků, než zjistíš, jak poučit se z chyb? Azyl v městě na soutoku, doufání, že příště bude líp. Procházíš se městskou branou, pokračuješ dlouhou ulicí. Pravdu v kámen vytesanou potřebuješ spatřit v kostnici. Připomenou rádi neživí: „Co jsme my, budete i vy.“
Víc jsem chtít nemohla, den skoro u konce a láhev vypitá. Šňůrka se přetrhla korálkům z Jablonce, zkoušels je pochytat. Chtěl jsi je navléci na vlasec, na šňůrku, začal jsi uzlíkem. Byls, klidný, nad věcí, když jsi mě, Sněhurku, pohladil pod trikem.
Jak ruka klouzala, oči, ač zavřené, svítání uviděly. A jak jsem doufala, korálky skleněné zůstaly pod postelí.
Prvně jsem potkala tě u dveří autobusu, dolíčky ve tvářích a nezavřelas pusu, v batůžku na zádech piškotky do baletu, lidem jsi vykládala, jak budeš tančit světu. Jak jsme se osmičkou blížili na konečnou chtěla jsem taky být správňáckou malou slečnou, s pihami na nose, a s touhou dobýt svět, s odvahou neznámým o sobě vyprávět. Kdepak ty časy jsou, kdys byla baletkou, kam odnesl je vítr? Rostla jsi do krásy, princezna ze sídliště party ses chytila a držela jak klíště. Úsměvy do všech stran ráda jsi házela, bylas tak bezstarostná, nadšená, veselá. A jak jsi postupně měnila svoje zvyky, baletní piškotky dala jsi za jazyky. Prý budeš letuškou, chceš poznat cizí místa, říkalas sousedům, pořád tak sebejistá. Kdepak tvé plány jsou, že budeš letuškou, i ty odnesl vítr? Plouží se sídlištěm vychrtlá postava, vlasy máš zplihlé a celá jsi bolavá. Blíží se listopad, ty jenom v lehkém triku vyhlížíš dealera, závislá na perníku.
Kde jsou tvé naděje, piškotky, angličtina, proč jiskra v očích tvých pomalu vyhasíná? Když jedu osmičkou, vždycky tak na půl pátou, hrozně tě postrádám, holčičku rozesmátou.
