Radim Valenčík, Rafik Bedretdinov

LIDSKÝ KAPITÁL, SOCIÁLNÍ KAPITÁL, KŘÍŽOVÉ KOALICE A PARALELNÍ REDISTRIBUČNÍ HRY Radim Valenčík, Rafik Bedretdinov

Abstrakt Efektivnost procesu nabývání a uplatnění lidského kapitálu je podmíněna úlohou sociálního kapitálu. Podstatným aspektem role sociálního kapitálu je začlenění nositele lidského kapitálu (tedy konkrétního člověka) do sociálních sítí a jeho pozice v sociálních sítích. K analýze sociálních sítí z hlediska jejich vlivu na reprodukci lidského kapitálu byl vyvinut původní aparát teorie redistribučních systémů, který umoţnil odhalit a analyzovat kříţové koalice mezi různými organizacemi či institucemi, paralelní redistribuční hry, které se v různých organizacích či institucích hrají, a další významné fenomény společenské reality. Klíčová slova: Lidský kapitál, sociální kapitál, teorie her redistribuční systém, kříţová koalice, paralelní redistribuční hra.

Úvod V prvním přiblíţení můţeme lidský kapitál chápat jakou souhrn schopností, které člověk získal investicemi do svého vzdělání, výcviku, zhodnocení zkušeností apod. Zdálo by se, ţe klíčem k řešení otázky efektivnosti investování do lidského kapitálu je hledání takového institucionálního prostředí, které by člověka motivovalo k rozvoji svých schopností a vzdělávací instituce k poskytování co nejkvalitnějších vzdělávacích sluţeb. Projekt GA ČR s tímto zaměřením a názvem Efektivnost investování do lidského kapitálu byl řešeném na VŠFS v roce 2003-2005. V průběhu řešení se ukázalo, ţe není důleţité jen to, jaký lidský kapitál člověk získá, ale i to, jak jej dokáţe vyuţít prostřednictvím svého začlenění do sociálních sítí a své pozice v nich. Proto byl jen mírně obměněným týmem řešen v roce 20062008 navazující projekt GA ČR s názvem Investování do sociálního kapitálu a efektivnost. Ten přivedl řešitelský tým k hledání odpovědi na otázku, jak jsou ve společnosti generovány sociální sítě, které mají aktivní vliv na redistribuci prostředků ve prospěch těch, kteří jsou do těchto sítí začleněni a mají v nich významnou pozici. Od roku 2009 je na VŠFS řešen další navazující projekt GA ČR Teorie redistribučních systémů (vedený pod číslem 402/09/0086), který se snaţí s uvedenou problematikou vyrovnat. Při řešení je vyuţíván aparát teorie her, který umoţnil jiný pohled na realitu neţ ten, který vidí jen to, „jak by to mělo být“. Teorie redistribučních systémů odhaluje, jaké hry se v realitě hrají, kdo jaké strategie a s jakým cílem pouţívá, jaké koalice se přitom vytvářejí, kdo, za jakých podmínek a jakým způsobem dokáţe vyzískat ze systému, ve kterém působí, prostředky pro sebe i jaké důsledky to má na efektivnost celého systému (organizace, firmy, instituce). Postupně byla odhalena role toho, co bylo nazváno kříţové koalice, paralelní redistribuční hry, a dalších fenoménů. Příspěvek rekapituluje hlavní výsledky, na které teorie redistribučních systémů v kontextu problematiky reprodukce lidského kapitálu navazuje a pod tímto zorným úhlem prezentuje nejnovější poznatky. 1

1 Souvislost reprodukce lidského kapitálu, sociálního kapitálu a redistribučních her (nejvýznamnější výsledky) Nejprve bylo ukázáno, ţe v podmínkách rozvinutého kapitálového trhu nemusí existovat rozpor mezi mírou rovnosti v ekonomickém systému a jeho efektivností. Nebo jinak řečeno, pokud kapitálový trh je rozvinut natolik, aby umoţnil plné vyuţití investičních příleţitostí spojených s rozvojem a realizací lidských schopností, nemusí doházet ke rozporu mezi zabezpečením určité míry rovnosti v systému a jeho efektivností. V takových podmínkách pak trh nevyvolává tzv. centrifugální efekt, tj. „bohatnutí bohatý a chudnutí chudých“, ale naopak – vytváří rovnost šancí všem nezávisle na jejich výchozích majetkových poměrech. S vyuţitím inspirací v díle M. Friedmana (Friedman 1993, s. 93-97) byl navrţen takový koncept kapitálového trhu, který odstraňuje základní omezení, pokud jde o investování do lidského kapitálu. Navrţený systém reagoval na praktické pokusy, které jsou reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný "MyRichUncle", který se zrodil v USA apod.). Postupně se ukázalo, ţe nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci jiţ známého principu (půjček), ale o vyuţití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip znamená, ţe: 1. Kaţdý platí aţ z toho, co mu poskytnuté prostředky vynesou. 2. Kaţdý platí podle toho, kolik mu vynesou. 3. Kaţdý platí přímo tomu, kdo mu příslušné prostředky poskytl. Stručně řečeno – platí se budoucím výnosem. Jedná se o typ kontraktu, kterým je přenesen budoucí příjem do současnosti (proto název „přenesená cena“). Přenesená cena se liší od "normální" ceny následujícím: 1. Má více parametrů – výši příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení. 2. Nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích můţe sekundárně vzniknout její nominální ocenění. 3. Je odvozena od ocenění efektu sluţeb spojených s nabýváním lidského kapitálu (vzdělávacích, ale nejen vzdělávacích) na profesních trzích. 4. Alokuje prostředky ve prospěch těch poskytovatelů sluţeb spojených s nabýváním lidského kapitálu (vzdělávacích, ale nejen vzdělávacích), jejichţ produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích. 5. Vytváří "můstek" mezi specifickým vztahem věřitel – dluţník, který vzniká při investování do lidských schopností (např. studentem/absolventem, který "kupuje" systém vzdělávacích sluţeb a je současně dluţníkem, a vysokou školou, která je "prodávajícím" a věřitelem současně), a kapitálovým trhem. Cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Přenesená cena tak zobecňuje pojem-ceny jako takové (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí "normální" cena nevzniká. Koncept přenesené ceny byl v našich podmínkách dotaţen do prakticky vyuţitelné a realizovatelné koncepce reformy financování vysokého školství a byl převzat do Bílé knihy terciárního vzdělání (Matějů et al. 2009). Je natolik zřejmý, ţe ho bylo moţné převést i do učebnicové podoby (Valenčík–Wawrosz–Bedretdinov 2007).

2

Právě v diskusích k reformě financování vysokého školství a „pozičních bojích“, které se vedly (dosud vedou a budou patrně ještě dlouho probíhat) se postupně rodil koncept teorie redistribučních systémů, který si kladl za cíl odhalit, o co komu ve skutečnosti jde.1 Teorie redistribučních systémů je jednou z oblastí teorie her. Za redistribuční systém je povaţováno jakékoli uskupení lidí, kteří jsou spojeni ke společné činnosti, za kterou dostávají odměnu a tu si nějakým způsobem rozdělují. Stávající koncept teorie redistribučních systémů je zaloţen na dvou základních předpokladech: 1. Čím více se přidělení odměny odchyluje od jejich výkonnosti, tím více poklesne výkon celého systému. 2. Redistribuce odměn (oproti výkonnosti) je dána vlivem koalic, které v systému vznikají. Snahou řešitelského týmu bylo najít klíč k dešifrování reality v podobě elementárního modelu, který by následně mohl být rozšiřován tak, aby formou postupné konkretizace obsáhl vše podstatné.2 Elementární redistribuční systém byl proto definován tak, aby byl co nejjednodušší a nejnázornější.3 Má jen tři hráče (A, B, C), jejich výkony jsou rozděleny v poměru malých, snadno představitelných čísel 6:4:2, kaţdý z účastníků systému (hráč) má stejnou schopnost ovlivnit výsledek (má tedy vlivovou sílu rovnou 1) a kaţdý musí v systému dostat nějakou minimální odměnu (např. – jak bylo uvaţováno – rovnou 1). Uvedení konkrétních hodnot sice zvýšilo názornost, ale i při vědomí, ţe základní parametry modelu lze snadno zobecnit, vedlo k přehlédnutí některých momentů. Proto budeme vycházet z obecnějšího pohledu – uvaţovat N hráčů, přičemţ: x1, x2,...xN jsou výplaty jednotlivých hráčů (v původním modelu elementárního redistribučního systému se jednalo o proměnné x, y, z); e1, e2,...eN závisí na výkonnosti hráčů, je to velikost odměny (výplaty), kterou by hráč dostal, pokud by byl odměněn podle své výkonnosti (v původním modelu elementárního redistribučního systému se jednalo o hodnoty 6, 4, 2); d1, d2,...dN jsou nejmenší moţné výplaty jednotlivých hráčů (v původním modelu elementárního redistribučního systému se jednalo o hodnotu rovnou 1 pro kaţdého hráče). Jejich smysl můţe být interpretován v různých systémech různě. Můţe se jednat např. o nejmenší moţnou výplatu hráče, kterou musí dostat z existenčních důvodů. Můţe to však být i nejmenší výplata, kterou musí získat, aby v systému zůstal (jinak z něj odejde). Druhé, jak si ukáţeme, je významné zejména pří řešení úloh v paralelních redistribučních systémech, o kterých pojednává náš příspěvek především. V modelu jsou proměnnými výplaty jednotlivých hráčů a parametry jsou: - velikost výplaty odpovídající odměně za výkon; - nejmenší výplata, jakou můţe hráč dostat. Za parametr by bylo moţné povaţovat i hlasovací sílu kaţdého z hráčů (resp. kvantifikaci jeho schopnosti ovlivnit tvorbu koalic). To, ţe by hráči mohli mít různou hlasovací sílu, však v tomto příspěvku nebudeme uvaţovat.

Viz Poučná diskuse k problematice financování vysokých škol na stránkách deníku PRÁVO. Marathon 3/2006 číslo 67. www.valencik.cz/marathon/06/mar0603.htm#_Toc134664244. 2 Tento postup se osvědčil a přinesl cenné zkušenosti i poznatky metodologického charakteru viz BudinskýValenčík 2008b. 3 Popis elementárního redistribučních systému a východiska jeho matematického modelu jsme uvedli i v dalších uveřejněných materiálech, jedná se o standardní popis toho, co není obecně známo, co je však nezbytné pro pochopení dalšího výkladu. Zde je tento standardní popis poněkud vylepšen, resp. zdokonalen oproti předcházejícím verzím. 1

3

Redistribuční rovnici pak můţeme přepsat následujícím způsobem: x1 + x2 +...xN =-E - η.R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN),

(1)

kde: x1 + x2 +...xN je součet výplat jednotlivých hráčů; E = e1 + e2 +...eN je maximální částka, která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, coţ znamená, ţe by nedocházelo k redistribuci a rozdělení výplat by tedy proběhlo podle výkonnosti, R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonu. η je parametr citlivosti poklesu výkonnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů (tj. předpokládá se lineární závislost na funkci vzdálenosti). Redistribuční rovnici lze číst i tak, ţe toho, kolik si hráči mohou rozdělit, je tolik, kolik by si mohli rozdělit maximálně, sníţeno o to, nakolik se vzdálili rozdělení podle výkonnosti. Funkce vzdálenosti můţe být definována různě, ve stávajících modelech se pouţívá běţná metrika (kladná hodnota odmocniny součtu čtverců rozdílů optimální výplaty podle výkonu od skutečné). Pokud by platilo, ţe koeficient η = 0, pak by se mohlo jednat i o běţnou N-koaliční hru.4 Z geometrického hlediska v dosud uvaţovaných N-koaličních hrách představuje mnoţina všech maximálně moţných redistribucí podprostor (ve třírozměrném prostoru plochu) s N - 1 rozměry. V redistribuční hře je v důsledku vlivu členu η.R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN) tato plocha (resp.prostor s N - 1 rozměry) konvexní. Malý rozdíl má značné důsledky, pokud jde o formulování některých důleţitých úloh, ke kterým se brzy dostaneme. Podobně jako v N-koaličních hrách i zde můţeme formulovat podmínku společné a individuální racionality: - Podmínkou společné racionality: x1 + x2 +...xN + η.R(x1 - e1; x2 - e2;... xN - eN) > E,-

(2)

(tj. zjednodušeně řečeno - hráči si rozdělí vše, co si mohou rozdělit) - Podmínky individuální racionality jsou: x1 > d1, x2 > d2, … xN > dN, (3) (tj. kaţdý z hráčů musí dostat nejméně minimální výplatu, tj. výplatu, při které dojde k jeho největší moţné diskriminaci). Z výše uvedeného hlediska parametry ei určují průběh redistribuční funkce (její maximální hodnoty a zakřivení v různých směrech) a parametry di její omezení v Nrozměrném-prostoru. Trojrozměrný případ si lze poměrně snadno představit5. Názorná představa hraje dost významnou roli při formulování, chápání a řešení některých úloh, kdy to, co je "vidět" v čistě formální konstrukci má i určitý a ne nevýznamný praktický smysl. Pokud máme popsány všechny moţné situace, které mohou vzniknout (jim odpovídá redistribuční plocha omezená podmínkami individuální racionality, tj. tím, nakolik lze jednotlivé hráče diskriminovat, můţeme uvaţovat, co se bude v kaţdé konkrétnější situaci

4 5

Srov. např. Aumann–Hart 2002; Kun 1997; Osborne 2004; Peleg–Sodholter-2004; Roth-1998. Je prezentován v příspěvku, brzy k němu přejdeme v příslušném kontextu.

4

odehrávat a zkoumat různé typy chování hráčů, definovat jejich strategie reagující na příslušnou situaci. Modelování různých situací přineslo řadu poznatků, které zde prezentujeme jen v podobě závěrů (podrobnější zdůvodnění lze nalézt v příslušných publikacích) tak, abychom mohli přejít k nejdůleţitější části našeho sdělení, ve kterém uvedeme nejnovější poznatky. Mezi nejdůleţitější závěry patří: 1. Pokud hráči v elementárním redistribučním systému volí strategii zaměřenou na vytváření diskriminujících koalic (dva hráči vytvoří koalici, ve které si na úkor třetího hráče zvyšují svoji výplatu), konverguje systém k oscilaci mezi třemi diskriminačními rovnováhami).6 2. Hráči mohou dosáhnout paretovského zlepšení oproti situaci vyúsťující ke konvergenci systému k oscilaci mezi třemi diskriminačními rovnováhami, přičemţ příslušnou strategii vyjednávání lze definovat a její smysl je intuitivně zřejmý. Příslušná strategie vede k dosaţení bodu společně přijatelné rovnováhy – ten je v elementárním redistribučním systému jediný a vykazuje řadu vlastností, které jsou zajímavé z čistě matematického hlediska a patrně i z hlediska standardních úloh teorie her.7 Výsledek lze s určitou nadsázkou či určitým zjednodušením interpretovat i tak, ţe v systémech uvedeného typu má moralita racionální základ. 3. Moţnost dosaţení společně přijatelné rovnováhy je nejvíce narušována působením paralelních redistribučních her a existencí paralelních redistribučních systémů. Paralelní redistribuční systém existuje v rámci daného redistribučního systému, vytváří jej část hráčů tohoto systému, kteří se snaţí různým způsobem zvýšit svoje výplaty odlišným způsobem neţ formou vytvoření diskriminující koalice (např. formou braní úplatků, jednáním ve prospěch jiného redistribučního systému spojenou se záměrným poškozováním vlastního redistribučního systému apod.).8 4. Kaţdému paralelnímu redistribučnímu systému odpovídá určitý typ narušení institucionálního rámce.9 5. Paralelní redistribuční hry jsou spojeny s tvorbou kříţových koalic, tj. koalic mezi různými redistribučními systémy. Od těchto kříţových koalic se odvíjí vytváření sociálních sítí, které jsou schopny přenášet vliv (daný pozicí některých hráčů) z jednoho redistribučního systému do druhého. Tím jsou současně přenášeny (či vnášeny) paralelní redistribuční systémy z jednoho systému do druhého.10 6. Při vytváření kříţových koalic mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjejících sociálních sítí a při přenášení paralelních redistribučních systémů z jednoho redistribučního systému do druhého (coţ lze chápat jako určitou formu „nákazy“ jednoho systému druhým) hrají významnou roli replikátory v komunikačním (vyjednávacím) prostoru. Pod replikátorem chápeme to, co uchovává svoji identitu a má schopnost se při komunikaci přenášet „z hlavy do hlavy“.11 Tým zabývající se teorií redistribučních systémů se snaţí o to, aby všechny relevantní závěry byly podpořeny a pokud moţno i dokázány s pouţitím matematických prostředků a nástrojů matematického modelování. Na závěr této části si pro názornost ukáţeme, jak příslušné prostředky vypadají „v akci“.

Budinský – Valenčík 2008a. Budinský – Valenčík 2009c. 8 Budinský – Valenčík 2009c. 9 Valenčík – Wawrosz 2009. 10 Budinský – Valenčík 2008b. 11 Budinský – Valenčík 2008b. 6 7

5

Obr.1: Redistribuční plocha s vyznačením linií průměrných výplat a plochou paretovských zlepšení oproti průměrným výplatám zobrazení na počítači

Prostřednictvím počítačového modelu12 si můţeme udělat názornou představu o tom, jak vypadá plocha paretovských zlepšení a jak se mění při změně různých parametrů. Obrázek je autentickou prezentací toho, jak tento model vidí uţivatel. Plocha uvnitř útvaru vymezeného liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách („vrchlík“ na redistribuční ploše) představuje paretovská zlepšení oproti průměrné výplatě v případě vyjednávání vedoucího k tvorbě diskriminujících koalic. To, ţe se jedná o paretovská zlepšení, je důsledkem větší odchylky od rozdělení výplat podle výkonnosti v diskriminačních rovnováhách neţ uvnitř plochy vymezené liniemi průměrných výplat v diskriminačních rovnováhách. 2. Anatomie paralelních redistribučních her V této části uvedeme některé aktuální poznatky týkající se velmi plodné problematiky analýzy paralelních redistribučních her. Nejdříve rozšíříme (opět standardním způsobem) 13 koncept popisu elementárního redistribučního systému (který jsme prezentovali v první části Počítačový model elementárního redistribučního systému byl vytvořen členem týmu řešícího projekt GA ČR Teorie redistribučních systémů P. Vávrou. Poprvé jej v ucelené podobě publikoval v rámci své diplomové práci na VŠFS v roce 2009 nazvané "Software pro modelování redistribučních systémů". Byla oceněna cenou rektorky VŠFS za nejlepší diplomovou práci. 13 Rovněţ prezentaci rozšířené soustavy rovnic popisujících paralelní redistribuční hry jsme uvedli i v dalších materiálech, které v době dokončení tohoto příspěvku byly zaslány k uveřejnění. 12

6

příspěvku) tak, abychom ukázali, jakou roli paralelní redistribuční hry hrají. Rozšířenou soustavu redistribučních rovnic pro případ paralelních redistribučních her lze formulovat takto: Σx0j = Σe0jη0.R0(X0 - E0) - Σπi Σxij, (4) j

j

i

j

kde: i = 1, 2, ... M jsou jednotlivé paralelní redistribuční hry, v případě j = 0 se jedná o původní redistribuční hru j = 1, 2, ... N je index vztahující se k hráčům (označuje to, co se týká prvního, druhého atd. hráče) a N je celkový počet hráčů xij je výplata j-tého hráče v i-té paralelní hře Σxij je součet výplat všech hráčů z i-té (základní v případě i = 0 v ostatních j případech paralelní) redistribuční hry eij je výplata j-tého hráče v i-té paralelní hře podle jeho výkonnosti v této paralelní hře ηi koeficient sníţení výkonnosti v základní redistribuční hře Xi - Ei vektor (xi1 - ei1; xi2 - ei2;.... xiN - eiN), tj. vektor rozdílů mezi výplatou podle výkonnosti hráče a jeho skutečnou výplatou v i-té paralelní hře Ri(Xi - Ei) funkce sníţení výnosu z i-té paralelní hry v důsledku odchylky výplat od výkonností hráčů (přičemţ jde o výkonnost dle poţadavků příslušné paralelní redistribuční hry) πi koeficient vlivu velikosti výplat hráčů v i-té paralelní redistribuční hře na sníţení výplat v základní redistribuční hře Rozšířenou soustavu redistribučních rovnic pro případ paralelních redistribučních her lze pak číst takto:  V základní redistribuční hře se součet výplat hráčů (Σx0j sečteno po j) rovná tomu, kolik by mohli dostat, pokud by měli výplaty podle své výkonnosti (Σe0j sečteno po j), ovšem sníţeno v důsledku odchylky výplat hráčů od výkonnosti hráčů (η.R(X0 - E0)) a dále pak o negativní vliv paralelních redistribučních her na celkovou výkonnost základního redistribučního systému (Σπi Σxij sečteno po j a i).  V i-té paralelní redistribuční hře se součet výplat hráčů (Σxij sečteno po j) rovná tomu, kolik by mohli dostat, pokud by měli výplaty podle své výkonnosti (Σeij sečteno po j), ovšem sníţeno v důsledku odchylky výplat hráčů od výkonnosti hráčů (η.R(Xi - Ei)), přitom negativní vliv paralelních redistribučních her na výkonnost kteréhokoli jiného redistribučního systému neuvaţujeme (pokud by byla do určité paralelní redistribuční hry vloţena další, pak by bylo snadné příslušnou soustavu příslušným způsobem rozšířit, resp. hierarchizovat). Mohlo by se zdát, ţe výše prezentovaný model paralelní redistribuční hry je příliš jednoduchý na to, aby z něj bylo moţné vytěţit nějaké významnější poznatky. Právě v tom je ovšem kouzlo postupu, který je zaloţen na dešifrování reality prostřednictvím vhodně volené abstrakce, která je limitním zjednodušením toho, o co jde, a postupným rozšiřováním výchozího modelu. Podívejme se pozorně, co z modelu vyplývá: 1. V redistribučních systémech, v nichţ se hrají paralelní redistribuční hry, dochází k dvojímu poklesu výkonnosti:  Jednak v důsledku odchylky výplat hráčů od jejich výkonnosti.  Jednak v důsledku negativního vlivu samotné paralelní hry (např. na alokační efektivnost uvnitř systému). 2. Hráči, kteří nejsou ve vítězné koalici v rámci původní redistribuční hry, jsou paralelními redistribučními hrami poškozováni dvojím způsobem: 7

 Sniţuje se mnoţství prostředků, o nichţ se můţe vyjednávat v rámci daného redistribučního systému, v důsledku toho, ţe část je odvedena na výplaty v paralelní redistribuční hře.  Sniţuje se mnoţství prostředků, o nichţ se můţe vyjednávat v rámci daného redistribučního systému, v důsledku toho, ţe dochází k poklesu výkonnosti celého systému pod vlivem negativního působení paralelní redistribuční hry. Vzniká proto otázka, proč se vůbec paralelní redistribuční hry hrají a proč vznikají paralelní redistribuční systémy. Vţdyť pokud určitá koalice ovládne daný systém, můţe ve svůj prospěch přerozdělit větší mnoţství prostředků přímo, bez „zbytečné“ a mnoţství prostředků sniţující paralelní redistribuční hry. Budeme-li hledat odpověď na tuto otázku, zjistíme, ţe jednou (a patrně i jedinou) z moţností je, ţe i vítězná koalice, která ovládne původní redistribuční hru, není homogenní. A to např. v následujícím smyslu: 1. Jsou v ní hráči, kteří těţí jak ze své pozice v rámci vítězné koalice v původní redistribuční hře, tak ze své pozice v paralelní redistribuční hře. 2. Jsou v ní hráči, kteří těţí jen ze své pozice v rámci vítězné koalice v původní redistribuční hře, ale jiţ ne ze své pozice v paralelní redistribuční hře. 3. Jsou v ní hráči, kteří těţí jen ze své pozice v paralelní redistribuční hře ale jiţ ne ze své pozice v rámci vítězné koalice v původní redistribuční hře. Předpokládejme nyní, ţe ne kaţdá vítězná koalice v původní paralelní hře funguje v daném redistribučním systému tak, ţe umoţňuje hrát příslušnou paralelní redistribuční hru (či paralelní redistribuční hry). To znamená, ţe do vítězné koalice v rámci původní redistribuční hry jsou vybíráni mj. takoví hráči, kteří splňují dvě následující podmínky: 1. Jsou ochotni podpořit paralelní redistribuční hru (příp. a zpravidla více paralelních her), aniţ by se jich zúčastňovali a měli z nich výplaty. 2. Spokojí se ze zvýhodněním (většími výplatami oproti své výkonnosti) v rámci původní paralelní hry. Můţeme si udělat představu o některých základních „lidských“ charakteristikách těchto hráčů? Patrně ano. Lze o nich říci např. následující:  Jsou natolik „inteligentní“, ţe nevidí či nechtějí vidět paralelní redistribuční hry, které se v systému hrají (mají zablokovanou schopnost vidět paralelní redistribuční hry).  V důsledku předešlého proto ani nepoţadují výplaty z paralelních redistribučních her a spokojují se s tím, ţe dostávají větší výplaty z původní redistribuční hry (včetně nepeněţních výplat, např. formou různých ocenění).  Svým působením ve vítězné koalici umoţňují přetrvávání těch narušení institucionálního rámce, která podmiňují příslušnou paralelní hru či příslušné paralelní hry (mají zablokovanou schopnost vidět narušení institucionálního rámce, příp. jsou schopni narušení institucionálního rámce podpořit).  Svou větší výplatu oproti svým schopnostem si sami sobě odůvodňují tím, ţe byli vybráni díky svým nějakým (blíţe nespecifikovaným) výjimečným kvalitám, nikoli právě v důsledku své omezenosti (neschopnosti kriticky reflektovat, co se v systému odehrává); to je v nich utvrzováno hráči zasvěcenými do paralelních redistribučních her tím, ţe jim udělují různá ocenění. Uvaţujeme zde jen ty nejtypičtější či standardní charakteristiky. Mohou existovat i jiné případy, ty však musí být rovněţ v souladu s modelem. Najít takové případy, které by splňovaly předpoklady modelu fungování paralelní redistribuční hry, není zdaleka jednoduché, jak si můţe kaţdý vyzkoušet. Pokud ještě uváţíme roli replikátorů ve vyjednávacím prostoru, pak charakteristiky nezasvěcených hráčů vítězných koalic v redistribučních systémech nápadně připomínají charakteristiky těch, co podlehli fenoménu 8

nazvaného F. Koukolíkem groupthink.14 Zde je patrně i klíč k pochopení toho, jak se vytvářejí kříţové koalice mezi redistribučními systémy a od nich se odvíjející sociální sítě. Ukázali jsme, ţe pouţití prostředků matematického modelování vyvinutých v rámci teorie redistribučních systémů umoţňuje identifikovat různé standardní situace, odhalit jejich anatomii a logiku, návazně pak ukázat, odkud se berou a čím jsou zvýrazňovány určité lidské slabosti či negativní vlastnosti. Kaţdý z nás v sobě nese předpoklady jak pro to, aby se plně rozvinuly jeho pozitivní, tak i negativní stránky. Na tom, jaké se v daném společenském kontextu hrají hry, jaké koalice v různých systémech a mezi nimi vznikají pak podstatným způsobem závisí, které z lidských předností či slabostí vystoupí do popředí. V tomto smyslu bychom s určitou nadsázkou mohli říci, ţe to, co charakterizuje psychické či povahové rysy kaţdého z nás, lze v určitém smyslu „vypočítat“. Závěr Od dalšího rozvíjení teorie redistribučních systémů očekáváme:  V rovině teoretické stále plnější popis standardních situací těch her, které se v reálném ţivotě hrají, těch lidských selhání, která tyto hry umoţňují, těch předpokladů, které musí nastat, pokud dané hry mají proběhnout, i těch aktivit, kterými lze tomu, co přináší nejvíce negativní důsledky, zbránit.  Z praktického hlediska pak vytvoření ucelené metodiky, která umoţní kaţdému, kdo má zájem, nejen pochopit, o co v současné realitě jde, ale také osvojit si prvky obdobné tomu, co by bylo moţné nazvat bojovým uměním, schopností obstát v těch hrách, které se hrají, neprohrávat a pokud moţno bránit sebe i čelit tomu, co ohroţuje (deformuje, rozkládá) společenský systém v lokálních i širších podmínkách. Literatura AUMANN, R.J. – HART. S. 2002. Handbook of Game Theory with Economic Applications. Vol. I-II, North-Holland, Elsever, 2002. BERLEKAMP, E. R. – CONWAY, J. H. – GUY, R. K. 2001. Winning Ways for Your Mathematical Plays, Vol. 1. Peters 2001. BUDINSKÝ. P. – VALENČÍK, R. 2008a. Nash Equilibrium in Redistributions Systems(Calculation, Weight, Application). In: ACTA VŠFS 1, 2008a. ISSN 1802-792X. BUDINSKÝ. P. – VALENČÍK, R.2008b. Redistribution Systems Theory as a Key to Reality Decoding. In: ACTA VŠFS 2, 2008b. ISSN 1802-792X. BUDINSKÝ. P. – VALENČÍK, R. 2009a. Redistribution Systéme, Cross-Coalitions among thems and Complexes of Memes Securing their Robustness. In: ACTA VŠFS 2, 2009a. ISSN 1802-792X. BUDINSKÝ. P. – VALENČÍK, R. 2009b. Applications of Rheory of Redistribution Systems to Analysis Competitivity. Ekonomický časopis 3, 2009b. ISSN 0013-3035. BUDINSKÝ. P. – VALENČÍK, R. 2009c. Jak "vypočítat" zdroje morality i příčiny jejího narušení. In: sb. IMEM 2009 Interdisciplinary Relationsships in the Theory and Practice of Informatics, Management, Economics and Mathematics. Catholic University Ruţomberok 2009. ISBN 978-80-8084-471-4. FRIEDMAN, M.1993. Kapitalismus a svoboda. Liberální institut, Praha 1993. GOČEV, P. 2006. Co opravňuje vertikální přerozdělování. Trast pro ekonomiku a společnost, Brno 2006. 14

Koukolník–Drtinová 2006.

9

KOUKOLÍK, F. – DRTINOVÁ,. J. 2002. Základy stupidologie – Ţivot s deprivanty II. Galen edice: Makropulos. 2002. ISBN: 80-7262-078-9. KUN, H. W. 1997. Classics in Game Theory. H. W. Kuhn. Princeton Univerzity Press. 1997. MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 2002. MATĚJŮ, P. ET AL. 2009. White paper on Tertiary education. Praha: Ministry of Education, Youth and Sports 2009. ISBN 978-80-254-4707-9. MATĚJŮ, P. – SIMONOVÁ N. 2005. České vysoké školství na křiţovatce, Praha, Sociologický ústav AV ČR 2005. MATĚJŮ, P. – STRAKOVÁ, J. 2003. Vyšší vzdělání jen pro elitu? Praha, ISEA 2003. ISBN 80-903316-1-0. NEUMANN J. – MORGENSTERN, O. 1964. Tudory of Games and Economic Behavior. Collected Works, 1964. OSBORNE, J. 2004. An Introduction to Game Theory. New York: Oxford University Press. 2004. PALACIOS, L. M. 2004. Investing in Human Capital, Cambridge University Press, 2004. PELEG, B. – SODHOLTER, P. 2004. Introduction to the Theory of Cooperative Games (Theory and Decision Library C) (Hardcover), Kluwer 2003, sekond edition 2004. POTŮČEK, M. 1997. Nejen trh. Slon, Praha 1997. ROTH, A. 1998. The Shapley Value: Essays in Honor of Lloyd S. Shapley. Cambridge University Press, 1988. SELTEN, R. 1999. Game Theory and Behaviour: Selected Essays. Vol. 1 – 2. Cheltenham, GB: Elgar. 1999. STIGLITZ, J. 1997. Ekonomie veřejného sektoru. Grada Publishing, Praha 1997. TULLOCK, G. 1997. Economics of Income Redistribution. Boston – Derdrecht – London. 1997. VALENČÍK, R. 2008. Poučná diskuse k problematice financování vysokých škol na stránkách deníku PRÁVO. Marathon 3/2006, číslo 67. ISSN 1211-8591. VALENČÍK, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. VŠFS v edici EUPRESS, Praha 2008. ISBN 978-80-7408-002-9. VALENČÍK, R. – WAWROSZ, P. – BEDRETDINOV, R. 2007. Mikroekonomie II: Magisterský studijní obor. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2007. ISBN 80-86754-81-9. VÁVRA, P.: Software pro modelování redistribučních systémů. Diplomová práce. VŠFS, Praha 2008. VEBLEN, T. 1999. Teorie zahálčivé třídy (The Theory of the Leisure Class, z r. 1899). Praha. Sociologické nakladatelství 1999. Adresa autorů doc. Radim Valenčík, CSc. VŠFS Estonská 500 101 00 Praha 10 [email protected]

PhDr. Rafik Bedretdinov VŠFS Estonská 500 101 00 Praha 10 [email protected]

10