Původně jste studoval architekturu. Jak jste se dostal k filmu a jak vám studium architektury pomohlo v práci filmaře? To je legrační. U přijímacích zkoušek na filmovou režii mi položili podobnou otázku. Ptali se mě, proč chci k filmu, když už jednu profesi mám, a jakou vidím mezi filmem a architekturou spojitost. Dodnes si pamatuji, co jsem odpověděl, a je to už víc než třicet let. Řekl jsem, že architektura je umění formovat prostor, a film je umění formovat prostor, ale v čase. Před kamerou rovněž vytvářím prostor – vizuální –, který je umístěn v konkrétním časovém kontextu, a tak vznikají významy. Prostor samozřejmě nevytvářím pomocí neživých předmětů, oken nebo dveří, ale nejčastěji pomocí „živých předmětů“ – herců. Herci by asi neměli radost, kdyby slyšeli, že jsou to předměty… Je to podobný způsob myšlení o prostoru a kompozici. Tohle jsem tedy řekl zkušební komisi. Po letech jsem si uvědomil ještě jednu velmi důležitou souvislost – jde o konstrukci, strukturu. Film se děje v čase, musí tedy mít strukturu, prvky, které se dějí dřív a které později, musí být podepřen určitými „dramaturgickými“ sloupy. V architektuře je to podobně, každá stavba má svou konstrukci – stěny podpírají strop, o strop se opírají další stěny, střecha atd. Stavba takové konstrukce vyžaduje určitou logiku. S filmem je to stejné. Připomeňme známého amerického scénáristu Syda Fielda, autora paradigmatu tří aktů, který formuloval takový vzorec, že každý film má tři části a dva zvraty. On film považuje za strukturu, která musí být napsaná a vyprávěná. Máme podobný způsob myšlení. Musím se však přiznat, že jsem od architektury utekl. U architektury totiž člověk musí sedět na zadku u stolu a mě to táhlo na různé strany. Architektura byla monotónní. Film je neustálé dobrodružství, každý nový film je výzva a nová část mého života. V architektuře je všechno podobné, a proto jsem od ní utekl. Kromě filmu – dokumentu a hraného – se věnujete i divadelní režii. Co vás na divadle…? Povím nejprve něco o dokumentu. Natočil jsem jich několik, zejména na začátku kariéry. Nyní se jim věnuji zřídka. A podle mě to nejsou dobré filmy, zejména proto, že nemám trpělivost dokumentaristy. Dokumentarista musí být trpělivý, čeká na to, co se stane s člověkem, o němž točí. Já takový bohužel nejsem, mívám chuť věci vylepšit, vyprovokovat, urychlit. Všechny moje dokumenty, zejména ty první, nesou znamení netrpělivosti. Snažím se za každou cenu něco vytvořit, což však dokument zabíjí. Je vidět, že to není pravdivé. Domnívám se, že moje dokumentární dobrodružství není vydařené. Často jsem však pracoval v divadle. V posledních letech již tolik ne, před dvěma lety jsem dělal představení na Malé scéně varšavského Teatru Powszechného. Divadlo je útěk od bláznivého světa filmu. Film, to je bouře. Padesát lidí na place, každý dělá něco jiného. Je to fantastické dobrodružní, i když velmi nervózní a psychicky vyčerpávající. Práce v divadle je taková profesionální rekreace. Pracuji s pár herci na scéně, v tichu a klidu, spoustu věcí můžeme opravit do druhého dne. Je to luxus. Proto mnozí filmoví režiséři (ne všichni, někteří divadlo nenávidí) občas k divadlu utíkají. Je to taková ozdravovna po čase stráveném v šíleném světě filmu. V divadle odpočívám a mám přepychové pracovní podmínky. Proto občas dělám divadlo. Věnujete se i práci pro televizi… Rozdíl mezi točením filmu a točením pro televizi…? To záleží na tom, co pro televizi děláte. Domnívám se, že je možné točit i velmi komerční celovečerní filmy. Natočil jsem několik televizních filmů a realizoval jsem také řadu divadelních inscenací pro televizi. S televizí jsem spolupracoval od začátku kariéry – režíroval jsem televizní představení pro děti, pásma poezie, výchovné programy s poezií, inscenace a občas filmy, když televize financovala. V současnosti již televize peníze nedává,
takže tato spolupráce skončila. Domnívám se, že projekty, které jsem pro televizi realizoval, vůbec nebyly komerční. Např. programy s poezií – to byla čistá poezie nejvýznamnějších polských básníků, a nejen to, jeden program byl věnovaný také Apollinaireovi. Dále jsem dělal divadelní inscenace, mj. Marii Stuartovnu Friedricha Schillera nebo Pinterova Milence, světové drama, které rozhodně není komerční. Co se týká filmů, které jsem dělal pro televizi, často jsem náměty čerpal z polských dějin. Natočil jsem například velmi znepokojující film o roce 1956 nebo Prodloužený víkend, což je trochu komedie, která však pojednává o velmi důležitém přechodu od socialistického Polska k Polsku demokratickému. Myslím, že pro nás a naši zemi jsou tato témata velmi důležitá. Za ty filmy se vůbec nestydím a nepovažuji je za komerční. Dřív byla televize taková. Televize má především kulturní, společenské a výchovné poslání. Dnes to samozřejmě vypadá jinak, poslání se vytrácí a všude panuje komerce. Občas se nám podařilo realizovat program, který měl z hlediska kultury, poznání či vzdělávání velkou hodnotu. Řešil jste někdy stejné dilema jako hrdina Labutího zpěvu…? To je věčné téma mnoha filmařů. Kolegové řeší, jestli ano nebo ne. Proto jsem natočil Labutí píseň. Chtěl jsem ukázat, že není důležité, jestli se film dělá pro peníze nebo na festival, ale že je třeba dělat to, co osobně považujeme za podstatné a důležité. A není důležité, jestli se jedná o festivalový film nebo komerční záležitost. Jestliže někdo věří v komerční film a je to pro něj určitá hodnota, ať takové věci dělá. Někteří kolegové tak pracují. Někteří naopak točí velmi náročné filmy, protože v ně věří. Nejdůležitější je pracovat v souladu s vlastním svědomím, dělat práci, která zaručuje, že to, co vidíme na plátně, je pravdivé. Nejhorší je, když někdo chce točit společensky a politicky angažovaný film, ale pro peníze udělá bezduchou romantickou komedii. V tu chvíli sám sebe popírá a na plátně je vidět, že jde o vykalkulovaný podvod. Myslím si, že důležité je dělat to, co člověk chce a co ho zajímá. Když pouze kalkuluju a dělám něco jen na festival, nebo realizuji pouze komerční projekt, vyjde najevo, že dejme tomu onen plánovaný komerční thriller vůbec komerční není. Nejdůležitější je jednat podle svého svědomí a přesvědčení. A jestli to bude spíš komerční nebo nezávislý projekt, to je druhá otázka, která není podstatná. Autor by měl dělat to, co je pro něj důležité. Sociální problémy… Domnívám se, že je velmi důležité věnovat se tomu, co se děje za oknem. Vyobrazit to, co z hlediska sociální tématiky považujeme za důležité. Několik takových filmů jsem natočil. A myslím, že ve své době šlo o velmi zásadní věci. Film Ahoj, Terezko vypráví o samotě dívky, která si nemůže vytvořit vlastní svět, je velmi osamělá, odříznutá a pasivní. Neví, co má se sebou dělat, velmi potřebuje kontakt s lidmi, hledá ho, ale nenalézá. Podle mě je to velmi charakteristický postoj mládeže z období před deseti patnácti lety, který má své kořeny v socialistickém systému. Tehdy se počítalo s pasivitou a netečností. Sedělo se a čekalo. Po rozpadu tohoto systému mládež zůstala sama a nevěděla, co má dělat. Sviňky jsou také o mladých lidech, ale ukazují je již v jiném období – v období aktivním. Hrdina Sviněk je aktivní, hledá práci, chce tohle a tamto, chce peníze, míří dopředu. Terezka taková nebyla, Terezka chudák seděla a čekala, až se to nějak převalí. Hrdina Sviněk je velmi aktivní, což je podle mě typické pro dnešní dobu. Lidé jsou velmi aktivní. V tomto případě samozřejmě jde o konkrétní sociální problém – prostituci. Tento přístup k životu nicméně vyrůstá z dnešní doby a domnívám se, že pět nebo deset let natočím další film, ve kterém budu chtít ukázat, jaký postoj k životu je pro danou dobu typický. Je to velmi zajímavé. Doba se mění, lidé a jejich postoje se rovněž mění a je třeba to zachytit na filmový pás.
Před natočením Terezky vás odmítlo osm producentů… Film Ahoj, Terezko se rodil v obrovských bolestech. Nedařilo se mi najít producenta. Hledal jsem na různých místech. Začali jsme tedy natáčet systémem no-budget (nikoli low-budget), což znamená, že pracujeme za vlastní peníze, naložíme kameru do auta a jedeme. Zpočátku to šlo velmi těžko, neustále vyvstávaly problémy. Herci, např. Zbyszek Zamachowski, vynikající polský herec, souhlasili, že budou hrát zadarmo. Kameramana jsem pozval k práci na filmu jenom proto, že měl kameru a souhlasil s tím, že bude s vlastní technikou točit zadarmo. Počátky tedy byly velmi krušné. Pak nám najednou dala peníze televize. Na konci jednoho roku, už si nevzpomínám kterého, vyšlo najevo, že zbývají peníze, které byly v rámci ročního rozpočtu určeny pro nějaký jiný program, který nebyl realizovaný. A zbývající peníze bylo třeba někde udat. „Dejme to jemu, on pořád chodí a otravuje.“ Tak jsem asi 30. prosince dostal peníze, protože je samozřejmě museli odeslat do konce roku. A díky tomuto systému rozpočtů, který v některých polských institucích dosud existuje, mohla Terezka vzniknout. Pak přišel úspěch a mnoho lidí říkalo, že se jim film velmi líbil a podporovali ho. Počátky ovšem byly velmi náročné. Vaše reakce na mezinárodní úspěch Terezky…? Je to vždycky velmi příjemné. Každý film je jako dítě. Když dítě dostane pochvalu, rodiče mají radost, když ale dostane na zadek, jsou smutní a těžce to nesou. S filmy to je podobné. Osud svých filmů prožívám. Po skončení natáčení jsem nevěděl, jaké budou reakce. Zdá se vám, že film je dobrý, i když má svá slabá místa. To si ovšem myslí režisér, který doufá, že si oněch míst diváci nevšimnou. Film byl pro veřejnost poprvé uveden na festivalu v Karlových Varech. Před tím šlo jen o malé projekce pro přátele. V Karlových Varech se promítalo v obrovském sále s kapacitou více než tisíc diváků. Obvykle na projekci nechodím, protože film při realizaci vidím mnohokrát a pak již ne, ale tentokrát jsem přišel, abych viděl, jaké jsou reakce diváků. Lidé reagovali velmi dobře. A po projekci bylo nejdřív ticho a já jsem si řekl: „A sakra, nikomu se to nelíbí, jinde lidi tleskají a tady sedí a sedí.“ A po chvíli přišel potlesk ve stoje. Zpočátku jsem si myslel, že se to nikomu nelíbilo, a ono šlo přirozenou reakci na poměrně silný film. V Karlových Varech později porota a novináři film ocenili. A posléze byl pozván na spoustu dalších festivalů, kde byl rovněž oceněn – v Portugalsku jsem dostal cenu, poté Itálii na nějakém festivalu, asi i v Chicagu, kde dívky dostaly cenu za herectví. Film velmi cestoval. Na festivalu polských hraných filmů v Gdyni, kde je každoročně představena naše kinematografie, jsem za Terezku získal hlavní cenu. Film byl velmi dobře přijat a následně byl uveden do distribuce. Do kina na něj přišlo 200 000 diváků, měl však mimořádně úspěšnou sledovanost v televizi. Při prvním vysílání se na něj dívalo 6 milionů diváků, to je velmi mnoho. Tolik lidí se dívá jen na fotbalové zápasy a občas na seriály. Přispěly k tomu jiné okolnosti – dívka, která hrála hlavní hrdinku, utekla z polepšovny, na někoho zaútočila, za což byla ve vězení. Tyto informace se občas objevily v televizi a byla to ta nejlepší propagace filmu. Když pak byl uveden v televizi, dívala se na něj spousta diváků. Reakce tedy byly velmi dobré a přál bych si, aby se lidé podobně zajímali i o moje další filmy. Představitelé hlavních dětských rolí… Je to těžká práce. Musím je na hraní velmi pečlivě připravit. Nevěřím, že mladý herec přijde na plac a geniálně zahraje. Může zahrát několik dobrých kousků, ale roli, která má dynamický průběh, je smutná i veselá, zkrátka velmi rozmanitá, nezvládne. Mladého člověka, neherce, je na takovou roli třeba připravit. Já s nimi cvičím. Vedu takovou malou školu herectví. Cvičíme
si scénky, které budou ve filmu, ale učím je i hereckou techniku, která se jim hodí při natáčení. A herce si vybírám jako všichni na castinzích. Děláme snímky, hrají vymyšlené scénky, potom vybrané scény ze scénáře, další úkoly atd. Dívám se, zda jsou přirození a nakonec představitele mladých rolí obsadím. Je to zdlouhavá práce. Myslím si, že hrají velmi dobře. Terezka je vynikající a Filip, chlapec, který hrál ve Sviňkách, je fantastický, získává ceny, v Karlových Varech byl za svou roli oceněn a teď dostal další cenu za roli v dalším polském filmu, který byl rovněž uveden ve Varech. V mnoha ohledech je to skutečný herec. Já jsem ho vlastně našel, vybral jsem jej na castingu, a protože je šikovný, dobře se učil a nyní má velmi úspěšné období. poslední hraný film Sviňky. Náměť podle skutečné události…? Ano. Scénář napsala moje studentka. Byla to zápočtová práce na konci semestru. Psala o svých kamarádech ze střední školy v malém městečku na polsko-německých hranicích. Popsala skutečné události, kterých byla svědkem. Poté jsme scénář samozřejmě ještě upravovali, vyšla ze skutečných událostí. Část postav má reálný předobraz v jejím životě. Později jsem se tomu problému věnoval hlouběji. A nejedná se jen o problém pohraničí, děje se to i v dalších městech. Prostituce mladých se objevuje např. v dalším polském filmu Kočičky (Galerianki). Mladí lidé si dnes zkrátka přivydělávají sexem. Dříve o víkendech pracovali v barech nebo jezdili na jablka a někteří to samozřejmě dělají nadále. Jsou ale tací, kteří to berou zkrátka, vidí, že je možné vydělat si rychleji, snáz a víc. Stačí jen nemít určité morální zásady. Mladí lidé se mění a je stále víc takových, kteří takové morální „brzdy“ nemají. Sociologický výzkum na toto téma doložil, že padesát procent mladých z těchto příhraničních oblastí se domnívá, že přivýdělek sexem, neboli prostituce, je stejná práce jako v restauraci nebo v obchodě. Je to stejná práce, za kterou dostanu peníze a to je všechno. Morální aspekt si vůbec neuvědomují. Řekl jsem si, že stojí za to tento jev zaznamenat. Jedná se totiž o změnu určité části generačního povědomí. Vyrůstá nám tady generace, jež uvažuje jinak než mi o trochu starší. A to se skutečně děje. Dokument pro polskou HBO, lesby… potřebujeme změnu? Chtěl jsem ukázat, že když se dva milují, není důležité, zda je o lesbický pár nebo o gaye, důležitý je cit. Je to film o párech, o láskách. Část polské společnosti to tak bohužel vůbec nevidí. Chtěl jsem ukázat, že nejdůležitější je cit, a nikoli bytí ženou či mužem. Láska, která spojuje dva chlapce nebo dvě dívky, může být nádherná, ale i nešťastná, stejně jako v případě heterosexuálních vztahů. O tom ten film je. V prostředí gayů a leseb byl velmi dobře přijat. Objevily se však i výtky, že je málo bojovný, že neukazuje jak polská katolická společnost ničí ubohé gaye, kteří trpí atd. To není film o boji gayů a leseb za svá práva. Je to film o lidech, kteří se milují a jsou šťastní a spokojení. Vystupují v něm velmi rozmanité páry. Někteří jsou spolu léta, jiní pár měsíců. Chtěl ukázat, že je to stejné jako u heterosexuálů. Některé heterosexuální vztahy se po pár měsících rozpadají, jiní spolu vydrží několik let a víc. Existuje totiž taková představa, že u gayů jde o vztahy na jednu noc. Takové případy samozřejmě existují, ale stejně tak heterosexuálně orientovaný člověk přijde na diskotéku a hledá vztah na jednu noc. Chtěl jsem natočit film, ve kterém ukážu, že nejdůležitější je cit. Rektor. Talenty? Ano a nejeden. V každém ročníku by se několik takových talentů našlo. Samozřejmě ne všichni, někteří ještě musí vyrát. Jiní dělají velmi zajímavé etudy, projekty. Problém však tkví v tom, že tito lidé časti mizí. Dostanou se do dospělého filmařského života, do neúprosné
džungle, ve které je třeba hledat peníze, kde jim nikdo nedá slevu a nepřitulí je, ale naopak je zahrnuje často velmi ostrou kritikou, která se těžko snáší. Mnozí jsou zklamaní a odcházejí. Nemůžu říct, že skvělí lidé, kteří u nás podle mého názoru studují, budou za pár let točit mimořádné filmy, protože část z nich nic nezrealizuje. Ale pár osob se jistě najde. Ovšem nevíme, zda to bude za dva, pět či patnáct let. Borys Lankosz, který vloni natočil vynikající hraný debut, o kterém se velmi psalo, je čtyřicátník. Je to absolvent naší školy, velmi šikovný, natočil dobré krátké filmy a dokumenty. Nepodařilo se mu nicméně vyjádřit se v hraném filmu. Až po patnácti letech po skončení školy se mu podařilo natočit film, který je nyní velmi úspěšný. Cesta je samozřejmě mnohdy velmi komplikovaná. Nikdo však neříká, že jde o lehkou profesi. Svým studentům říkám, že bohužel se vydávají na cestu, na které je čeká množství překážek. Nevědí, jak to skončí a k tomu, aby došli do cíle a neustoupili, potřebují hodně sil. Je tedy mnoho zajímavých a šikovných lidí, ale zda za pět či patnáct let budou zajímavé i jejich filmy, nevíme.
