Psycholožka PAVLA KOUCKÁ na webu www.psychologie.cz
Výchova láskou "Když ty kostičky uklidíš, když budeš mámy hodná holčička, budu tě mít moc ráda a dám ti pusu." Taková slova zdánlivě spojují lásku a výchovné vedení. Podmíněná láska je však ve vztahu k dítěti spíše destruktivní. Máma má výbušnou povahu. Když jsem něco provedla (a nikdy to nebylo nic hrozného), nezamýšlela jsem se nad tím, co jsem udělala špatně, všechno přehlušil strach z její reakce. Bila mě a nadávala. Cítila jsem se hrozně, vypráví třicátnice Klára. A pokračuje: Věřím jí, že mě má ráda. Ale náš vztah asi nikdy nebude upřímný. Nerada se jí svěřuju, mám problém dát jí pusu. Snažím se, aby to na mně nepoznala, nechci jí ubližovat. Asi se mi to daří, protože ona si dodnes myslí, že máme dobrý vztah a jak mě výborně vychovala. Vždyť tvrdě pracuju, pomáhám druhým. Jenže nevidí, že mám problém odpočívat, obyčejně se radovat. Čeká-li mě návštěva u ní, mám stažený žaludek a obvykle se pak celou dobu těším, až se od ní vrátím zase domů…
Děti se tak bojí o ztrátu náklonnosti těch, na nichž jsou materiálně i citově závislé, že se jim všestranně snaží vlichotit. Na slovo poslouchají, nic nevyčítají, snaží se usmívat a projevovat vděk. Přísní a trestající rodiče se často, tak jako Klářina máma, domnívají, že jsou výbornými rodiči. Dítě přece cepují jen pro jeho dobro: stimulují je k výkonům, pilují jeho charakter. A děti, zejména od předškolního věku do puberty, se tak bojí o ztrátu náklonnosti těch, na nichž jsou materiálně i citově závislé, že se jim všestranně snaží vlichotit. Na slovo poslouchají, nic nevyčítají, snaží se usmívat a projevovat vděk. Problémy přísně vychovávaných dětí často nejsou na první pohled patrné. Mnohdy však vede takovýto přístup k neurotizaci osobnosti, ztrátě autentičnosti a neupřímným vztahům. Klára není výjimkou. Řada jejích vrstevníků zažívá podobné pocity.
A tím negativní důsledky příliš přísné výchovy nekončí, přesahují i do společenských rozměrů. Z dětí, které si plny strachu netroufly rodičům oponovat, těží třeba diktaturní systémy. Poslušnost, submisivita a respekt k autoritě jsou ideálními vlastnostmi například dobrého udavače.
Slabí rodiče s malým tyranem Čtyřletý Dan je s rodiči na výstavě obrazů a viditelně se nudí. "Chci zmrzlinu!" Rodiče nic. "Zmrrzliiinu!" křičí. Návštěvníci výstavy se otáčejí. Matka syna žádá, aby se choval tišeji. "Ale já sem řek, že chci zmrzlinu!" dupne si syn. Oba rodiče se potí. "Vidíš, říkal jsem ti, že je nesmysl sem s ním jít," vyčítá otec matce, nicméně pak sám zkouší synovi vysvětlit vhodné a nevhodné chování. Dan se rozeběhne a strčí do nejbližšího obrazu. Ten málem spadne. Hlídač se zvedá ze židle, Dan utíká, otec jemu v patách. Než ho však chytí, kluk strčí ještě do dvou dalších exponátů a vybíhá z galerie na ulici. Bledá matka se vypotácí za nimi. Danovi rodiče jsou řekněme mimořádně benevolentní. Dan je "vymodlené" dítě a omezit jeho svobodu si nikdo netroufá. Dítě však nevypadá šťastně. Bezprostředně poté, co si vydupalo zmrzlinu, se sice tváří spokojeně, nicméně ještě než ji dolíže, už je zase něco špatně.
V neuvědomované touze po hranicích se dítě chová hrozně. Jenže mu to pořád prochází. Ze zoufalství stupňuje své nároky, manipuluje rodiči. Volná výchova, při níž si dělá doslova co chce, dítě ve skutečnosti znejisťuje. Svoji svobodu si neužívá. Potřebuje se totiž zorientovat v okolním světě, jeho přirozenou potřebou je zjistit hranice svých možností. V neuvědomované touze po hranicích se dítě chová hrozně. Jenže mu to pořád prochází. Ze zoufalství stupňuje své nároky, manipuluje rodiči. Na koho a na co se mohu v životě spolehnout? Jak se nemám v tom neznámém světě bát, když ti, kdo mě v něm provázejí, jsou slabší než já? Takové úzkosti trápí Dana, byť by to neuměl takto vyjádřit.
Pro radost milující osoby Děti potřebují, abychom na ně měli jisté nároky. Měli bychom v nich pěstovat i volní vlastnosti, vést je k tomu, aby zodpovědně plnily určité úkoly,
dokázaly samy sebe omezit, myslet na druhé. Jak to však provádět, aniž bychom byli příliš přísní? Jednoduše: s láskou. Jenže i Klářina máma svou dceru pravděpodobně měla a má ráda. Stejně tak jako spousta dalších příliš přísných, příliš trestajících rodičů... Kde tedy vězí ten háček? Jsi taková naše hodná holčička; máme tě moc rádi. - Když zlobíš, nemůžeme tě mít rádi. Taková a podobná vyjádření zdánlivě spojují lásku a vedení. Podmíněná láska však není pravou láskou, neposkytuje dětem potřebnou životní jistotu, bezpečný vztah k rodiči. Takto milované děti se o lásku rodičů bojí, a proto si netroufnou rodičům oponovat. Proto jim raději lžou, aby je uspokojily, než aby třeba přiznaly, co provedly. Míra, s jakou rodiče odsuzují lež a trestají ji, je přitom vedlejší.
Lásku nemůžeme dávat za odměnu. Odměnou pro naše dítě ovšem může být naše radost. Bezpodmínečně milované dítě, které má bezpečný a silný vztah k rodičům, je ochotno samo sebe omezit, aby vidělo radost v jejich očích. Klíčem je tedy láska bezpodmínečná. Měli bychom své děti milovat takové, jaké jsou, nedávat lásce žádné podmínky. Děti musí vědět, že jsou milovány, i když zlobí. Lásku nemůžeme dávat za odměnu. Odměnou pro naše dítě ovšem může být naše radost. Bezpodmínečně milované dítě, které má bezpečný a silný vztah k rodičům, je ochotno samo sebe omezit, aby vidělo radost v jejich očích. Řekněme osmiletý školák může pomáhat rodiči s úklidem buď proto, že se bojí trestu, nebo proto, že vidí radost svého rodiče, těší ho společná práce s ním. Rozdíl je velký a přesahuje vzájemný vztah. Zralá morálka, opravdové prosociální chování vychází z vnitřní motivace člověka, který myslí na své bližní rád. Sám cítí uspokojení, udělá-li něco pro jejich dobro. Takový charakter formují rodiče, kteří milují své dítě bez podmínek. A zároveň jsou dost silní na to, aby mu dali hranice. Aby s láskou vydrželi chvilkovou zlost dítěte, jež nedostalo zmrzlinu. článek naleznete na odkazu: http://psychologie.cz/vychova-laskou/
A úžasná Pavla Koucká ještě jednou:
Ustoupit dítěti? Ano! Výchovní poradci se dnes shodují: děti potřebují jasné hranice, důslednost. Konečně se zdá, že máme ten pravý mustr, zlaté pravidlo, které nás provede úskalími výchovy. Dovolím si polemizovat. „Dítě se učí číst naše nálady a předpokládat naše reakce vzhledem k okolnostem. Trénuje tím svou sociální inteligenci.“ „Časem se dítěti bude hodit, když na šéfovi pozná, kdy je naštvaný a jakákoli diskuse by jen přilévala oleje do ohně.“
„Už od batolete ho učím, že před večeří si musí uklidit hračky. A pořád to zkouší – vrhá se ke stolu, zatímco se hračky válí po celém bytě. Takže ho musím vracet a pak všichni čekáme, jídlo chladne. Ale teď už vím, kde jsem udělala chybu!“ hlásí vítězoslavně maminka pětiletého Ondry. „Vlastně mi to sám prozradil. Měli jsme vážnou debatu o uklízení, a víš, co mi řekl? Proč neuklízí? – ,Jednou sis těch hraček nevšimla!‘… Tak vidíš: nebyla jsem dost důsledná! Stačilo jednou povolit, a teď to pořád zkouší.“
Poučeni volnou výchovou V první polovině 20. století se vychovávalo autoritativně, přísně. A poměrně důsledně. Děti si nesměly dovolit neposlechnout, odmlouvat. Za přestupek se trestalo, děti byly bity nebo klečely na hrachu. Výsledek? Neurotické osobnosti, lidé neschopní vzdorovat autoritě, nacismus.
Pro pocit spolehlivého a bezpečného světa není pro dítě podstatná jistota, že když udělá to, stane se ono – že za přečin přijde trest a za snahu pochvala. Uvolnění 60. let, hippies, sexuální svoboda. Když květinové děti plodily vlastní děti, spadly do opačného extrému než jejich rodiče. Volná výchova, liberální přístup, maximum svobody pro dítě. To byl na západě trend 70. a 80. let. Výsledek? Rozmazlené děti bez hranic, malí tyrani.
Postupně se začalo ve výchově prosazovat jasné vymezení hranic. Dnes nemáme děti bít, strašit, ponižovat, ale musíme jasně určit, co a jak bude, co smějí a co nesmějí. A na tom trvat. Děti tak vědí, co očekávat, svět je přehledný. To je uklidňuje a zamezuje nekonečnému zkoušení, co si ještě mohou dovolit. Je to skutečně tak jednoduché? Je důslednost ve výchově oním zlatým pravidlem zaručujícím spokojené a zároveň poslušné dítě?
Večerníček navíc Nedávno jsme tříleté dcerce začali pouštět večerníčka z DVD. Díváme se společně, což je príma. Je to poměrně hezká chvilka, kdy jsme pohromadě, a o večerníčku si pak můžeme ještě povídat. Jenže někdy je mladší syn už unavený, potřebuje uložit. Takže večerníček není – místo toho dcerce šeptem a potmě povídám pohádku, zatímco se malý kojí. A někdy je zase synek v pohodě, času dost, a tak pustíme večerníčky klidně dva, i tři, když se nám všem chce. „Maminko, prosím, já chci ještě večerníčka – prosíím!“ – „Ne, už si jdeme lehnout.“ To bývá náročné říci, trpívám s holčičkou. Mnohem jasnější a přehlednější by bylo třeba pravidlo: co den, to večerníček. Dcera by vždy věděla, co ji čeká, a já bych byla ušetřena přemlouvání.
Rodič, který bazíruje na prkotinách, působí na dítě jako nejistý člověk. Přirozená autorita se pozná jinak. Vnitřně silný rodič může dítěti klidně někdy ustoupit. Myslím ale, že důsledným dodržováním pravidla jednoho večerníčku bychom dohromady tratili více. Syn by se občas zbytečně „přetáhnul“. A jindy bychom zase přišli o druhou pohádku, která nám všem udělá radost. Takto se navíc naše tříletá učí vyrovnat s určitou frustrací (v případě dne bez večerníčka), a užívá si sdílené radosti (to když je večerníček navíc). A taky se učí vnímat náladu a potřeby druhých: „Maminko, dneska Horymírek vypadá, že ještě nepotřebuje spinkat, to by mohli bejt dva večerníčkové, žejo?“ „Maminko, Horymírek je už asi trošku unavenej, pojď už honem raději už pustit večerníčka!“ A jak je to u malého Ondry? Opravdu jeho máma udělala zásadní chybu, když si jednou neuklizených hraček nevšimla? Těžko říct. Možná, že by
Ondra neuklízel, i kdyby mu to ani jednou neprošlo. Prostě neuklízí rád, nebaví ho to a ono vrácení od stolu potřebuje, sám se nedokáže přinutit. Možná by pomohlo vysvětlení, proč je úklid před večeří žádoucí, je to včasné upozornění, že je třeba si dohrát. Určitě by pomohlo uklízet s ním, uklízet hravě, chválit.
Moudřejší ustoupí „No tak, ustoupíš mu přece, jsi starší a rozumnější!“ nabádají často rodiče staršího sourozence. Zajímavé je, že to samé často sami nedokážou. „Už jsem řekl/a!“ zdůvodňují na dotaz dítěte své – někdy i nesmyslné – rozhodnutí. A nyní mají pro toto své chování moderní „zaklínadlo“ – jsou přece důslední. Jenže rodič, který „bazíruje na prkotinách“, působí na dítě jako nejistý člověk. Přirozená autorita se pozná jinak. Vnitřně silný rodič může dítěti klidně někdy ustoupit. Mechanické dodržování následnosti „prohřešek-trest“ může také vyvolávat pocit, že trestem se prohřešek jaksi vyrovnává a není třeba podnikat další nápravu.
Dítě nepochybně potřebuje hranice a jistotu. Jistotu, že má milující rodiče, kteří unesou nedokonalost jeho i svou vlastní. Jsme lidé, máme různé nálady, ovlivňují nás okolnosti. Je přirozené, že na jednu a tutéž věc, třeba kňourání dítěte, reagujeme různě: podle toho, kvůli čemu dítě kňourá, v jaké je náladě, v jaké náladě jsme my a podobně. Tím, že se dítě učí číst naše nálady a předpokládat naše reakce vzhledem k okolnostem, trénuje svou sociální inteligenci. Časem se mu bude hodit, když na šéfovi pozná, kdy je naštvaný a jakákoli diskuse by jen přilévala oleje do ohně, a kdy je zase příznivě naladěn, ochoten vyslechnout názor a přehodnotit projekt. Děti nepochybně potřebují hranice a jistotu ve svých rodičích. Chci však říct, že ty hranice nemusejí být striktní. Jsme lidi, ne stroje. Chybujeme, vyvíjíme se. Pro pocit spolehlivého a bezpečného světa není pro dítě podstatná jistota, že když udělá to, stane se ono – za přečin přijde trest a za snahu pochvala. Jde o jistotu, že má za všech okolností milující, a pokud možno i silné, rodiče. Rodiče, kteří unesou nedokonalost jeho i svou vlastní.
článek naleznete na odkazu: http://psychologie.cz/ustoupit-diteti-ano/
