PSYCHOLOGIE NÁRODNOSTNÍCH

PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY, CZ.1.07/3.2.13/01.0037

PSYCHOLOGIE NÁRODNOSTNÍCH N MENŠIN Mgr. Bc. Markéta Kotková,, DiS.

PSYCHOLOGIE NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN Mgr. Bc. Markéta Kotková, DiS.

PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY, CZ.1.07/3.2.13/01.0037

1

OBSAH 1 2 3 4

Úvod Základní terminologie Azylové řízení a azylanti Psychosociální situace imigrantů a uprchlíků 4.1 Kulturní šok 4.1.1 Fáze kulturního šoku 4.1.2 Jak zmírnit kulturní šok 4.2 Posttraumatická stresová reakce 5 Komunikace s cizincem v češtině 5.1 Verbální komunikace 5.1.1 Způsob oslovování 5.1.2 Množství zdvořilostních frází na začátku komunikace 5.1.3 Pravdivost x nepravdivost ve verbální výpovědi 5.1.4 Rozdíly v tykání x vykání 5.1.5 Rozdíly ve slovní zásobě, používání frází 5.1.6 V některých kulturách jsou určitá témata tabu 5.1.7 Problémová témata 5.2 Nonverbální komunikace 5.2.1 Neverbální komunikační projevy 5.3 Vzájemné porozumění 5.4 Motivace 5.5 Specifika verbální a neverbální komunikace na Ukrajině 5.6 Specifika verbální a neverbální komunikace u Romů 5.7 Specifika verbální a neverbální komunikace ve Vietnamu 5.8 Specifika verbální a neverbální komunikace Číňanů 5.9 Specifika verbální a neverbální komunikace Japonců 6 Národnostní menšiny v ČR 6.1 Počet cizinců v ČR 6.2 Slovenská národnostní menšina 6.3 Bulharská národnostní menšina 6.4 Maďarská národnostní menšina 6.5 Německá národnostní menšina 6.6 Polská národnostní menšina 6.7 Ruská národnostní menšina 6.8 Rusínská národnostní menšina 6.9 Ukrajinská národnostní menšina

2

4 5 10 16 16 17 18 18 19 19 19 20 20 20 20 20 21 21 21 24 25 25 26 27 29 30 32 32 33 34 34 34 35 35 36 36

6.9.1 Ukrajinská rodina a kulturní vzorce 6.9.2 Práce a zaměstnání 6.10 Řecká národnostní menšina 6.11 Srbská národnostní menšina 7 Nové národnostní menšiny 7.1 Vietnamci 7.1.1 Vietnamská rodina a rodinné vzorce 7.1.2 Práce a zaměstnání 7.2 Mongolové 8 Romská národnostní menšina 8.1 Jak definují sami Romové svoji identitu, kým se cítí? 8.2 Struktura romského společenství u nás 8.3 Romský jazyk 8.4 Z historie 8.4.1 Pravlast Romů a jejich putování do Evropy 8.4.2 Příchod Romů do českých zemí 8.5 Romská kultura 8.6 Romská rodina a kulturní vzorce 8.7 Jak vzniká romství 8.7.1 Nejvyšší a málo uznávané hodnoty Romů 8.8 Povahové zvláštnosti Romů 8.9 Rituální praktiky a jejich význam 8.10 Práce a zaměstnání 8.11 Romové v České republice dnes 8.12 Současné problémy soužití Romů s českou majoritní společností 8.12.1 Sociální patologie 8.12.2 Kriminalita páchaná na Romech 8.12.3 Občanství 8.12.4 Nezaměstnanost 8.12.5 Bydlení 8.12.6 Zdraví 8.12.7 Diskriminace, rasismus, rasistické útoky 8.12.8 Emigrace 8.12.9 Školství 8.12.10 Sebevědomí 8.13 Možnosti a meze integrace Romů 8.13.1 Státní politika vůči Romům po roce 1989 8.13.2 Možnost řešení – při dobré vůli 9 Použité zdroje

3

38 39 40 40 41 41 42 43 44 45 46 47 47 49 49 50 51 54 56 62 63 63 64 65 66 66 68 68 69 71 73 73 74 75 75 76 77 79 82

1 ÚVOD Česká společnost je i přes vnitřní vývoj a změny v posledních dvou dekádách stále „homogenní“ a relativně uzavřená – nejsilněji z hlediska jazyka, životního stylu i ochoty přijímat cizince. Soužití s cizinci jiných kultur je majoritou považováno za problém. Je však nutné si uvědomit, že skončila doba, kdy se můžeme ptát, zda cizince na území státu chceme, či nikoliv. Příliv cizinců do České republiky i do české společnosti je nezvratitelným faktem. Musíme tedy hledat odpověď na otázku, jak formovat a upravovat proces příchodu a začleňování cizinců do společnosti v ČR. Kam jej nasměrovat tak, aby byl akceptovatelný a přínosný pro obě strany. Aby posiloval otevřenost české společnosti, ale neoslaboval její kohezi nebo případně nesměřoval ke vzniku uzavřených, neintegrovaných a cizorodých komunit, které mají vůči české společnosti, podmínkám života a kultuře odcizený vztah.

4

2 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Dvojí význam pojmu kultura: Kulturu lze chápat minimálně na dvou úrovních: Podle širšího pojetí zahrnuje kultura všechno, co vytváří lidská civilizace – systém artefaktů, materiálních výsledků lidské činnosti (např. obydlí, nástroje, oděvy, průmysl, dopravní a telekomunikační systémy), také sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti, což jsou duchovní výtvory lidí (umění, náboženství, morálka, zvyky, vzdělávací systémy, politika, právo aj.). Kultura je univerzální lidský fenomén, specificky lidská činnost, která není vlastní jiným biologickým formám života. Kultura z univerzálního hlediska je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens sapiens odlišuje od ostatních živočichů. Tato univerzální všelidská kultura se manifestuje (projevuje) v nesmírném množství dílčích – lokálních kultur. Podle užšího pojetí (uplatňováno v kulturní antropologii a také interkulturní psychologii) je kultura vnímána a studována jako zvláštní způsob života různých skupin lidí – tedy kultura určitého společenství, čímž se míní jeho zvyklosti, symboly, komunikační normy a jazykové rituály, sdílené hodnotové systémy, předávané zkušenosti, zachovávaná tabu. Jak se člověk stává příslušníkem určité kultury? Děje se tak prostřednictvím procesu, který je v kulturní antropologii nazýván enkulturace (enculturation), v interkulturní psychologii častěji kulturní transmise (cultural transmission). Jde v podstatě o anonymní termíny, označující proces osvojování určité kultury jedincem od jeho narození až do dospělosti. Kulturní transmise hodnot slouží k zachování kulturní identity člověka. Ale empirické výzkumy ukazují i odlišný obraz: v některých zemích se u imigrantů objevuje generační mezera v kulturní transmisi, tj. potomci rodičů–imigrantů se přizpůsobují kultuře hostitelské země a hodnoty původní kultury jsou oslabovány. S ústředním pojmem kultura souvisejí také další procesy, označované termíny adaptace, akulturace, asimilace. Drbohlav (2001) rozeznává čtyři základní typy soužití podle toho, zda si imigrant zachovává svou kulturní identitu, či nikoli a zda udržuje vztahy s ostatními etnickými skupinami, nebo neudržuje: Integrace – zde si imigrant jak zachovává svoji kulturní identitu, tak udržuje vztahy s ostatními etnickými skupinami. Asimilace – imigrant udržuje vztahy s jinými etnickými skupinami, ale svou kulturní identitu si nezachovává.

5

Separace – je typ soužití, kdy si imigrant zachovává svoji kulturní identitu, avšak neudržují žádné vztahy s jinými etniky. Marginalizace – zde imigrant neudržuje vztahy s jinými etnickými skupinami, ani si nezachovává svoji kulturní identitu. Adaptace je do jisté míry hierarchicky nejvyšším nebo také „všeobjímajícím“ pojmem vztahu cizinec–majoritní prostředí. Odráží řadu geograficky, ekonomicky, sociokulturně a psychologicky významných procesů a subprocesů, jimiž imigrant v nové zemi prochází, jimiž je formován a jež zároveň přetvářejí původní struktury. Akulturace je sociální proces, který se uskutečňuje ve všech případech, kdy se dostávají do dlouhodobého kontaktu nebo do střetu dvě nebo i několik kultur současně. Znamená kulturní změnu imigrantů, jež je výsledkem stálého kontaktu mezi odlišnými kulturními skupinami. Tento kontakt muže být jednostranný (imigranti přijímají prvky majority – zejména její jazyk), ale i oboustranný, kdy i členové majoritní společnosti přijímají určité kulturní prvky minority (např. přijmutí způsobu oblékání, jazykové prvky, určité způsoby chování, zvyklostí, žebříčku hodnot), aniž by docházelo ke zříkání se vlastní kultury. Asimilace je definována jako ztráta kulturní identity a úplné splynutí s majoritní společností. Asimilace na makroúrovni (tj. imigrační skupina): 1. Pokud je přistěhovalá minorita ochotna vzdát se své etnické identity a plně se přizpůsobit národnostní většině, popř. dominantní kultuře, pak hovoříme o monistické asimilaci. 2. Asimilační proces však nemusí být chápán jednostranně, ale může být založen na principu vzájemnosti. Přijatá menšina a přijímající většina se sbližují jako důsledek interakce a komunikace. Pak se jedná se o tzv. asimilaci interakční, díky níž vznikají jazykové a národnostní pospolitosti. 3. Další eventualitou je pluralistická asimilace, během níž se různé skupiny shodují na určité úrovni jednostranného nebo vzájemného přizpůsobení; zříkají se však dále zacházející konvergence a zachovávají si své odlišné kultury. Asimilace na mikroúrovni (tj. z pohledu jednotlivce): 1. Behaviorální asimilace je míra „vstřebávání“ kulturních znaků přijímací společnosti (jazyk, náboženství, oblečení, sport, umění apod.). 2. Strukturální asimilace je proces, jakým se imigranti a jejich potomci začleňují do sociální a zaměstnanecké struktury a současně vstupují do politických, sociálních a kulturních organizací přijímací společnosti (někteří autoři například považují integraci za strukturální asimilaci).

6

S procesem asimilace jsou spjaty velké potíže. V současnosti jde zejména o to, jak vyřešit rozpor mezi tím, aby se určité etnikum (např. národnostní menšina) adaptovalo v prostředí většinové populace, přejímalo určité prvky většinové kultury – a zároveň aby si uchovalo svou vlastní kulturu a nerozplynulo se v kultuře dominantní. Integrace je obecně sjednocení či včlenění nižší části do vyššího celku. Ve vztahu k imigraci se jedná o proces, v jehož rámci se imigranti stále více včleňují do různých oblastí společenského života v majoritní společnosti a do již existujících sociálních struktur. V popředí zájmu je především kvalita a způsob jejich zapojení do daného socioekonomického, právního, politického a kulturního systému majoritní společnosti. Integraci lze tedy chápat jako proces začleňování do socioekonomického, právního a kulturního systému majority i stav – výsledný stupeň propojenosti. Další pojem, který souvisí s danou problematikou, je pojem separace/segregace. Vyčlenění z majoritní společnosti způsobené samotnou minoritou se obvykle nazývá separace, naopak vyvolané tlakem majority se nazývá segregace. K segregaci dochází nejen z hlediska psychologických aspektů chování jedince či etnické skupiny, nýbrž i z toho vyplývajících sídelně–prostorových vztahů (např. ghettotizace). Akulturační strategie – čtyři možnosti, jakých může imigrant dosáhnout v průběhu akulturace. Jsou možné různé kombinace odpovědí založených na předpokladu, zda jednotlivec chce či nechce si udržet svá specifika a zda chce či nechce spolupracovat se zástupci jiných skupin. Výsledkem jsou následující varianty: 1. Asimilace je absorpce minoritní skupiny do dominantní, majoritní společnosti nebo sloučení více skupin a zformování „kvalitativně“ nové společnosti (tzv. melting pot koncept). 2. Integrace znamená, že si etnická skupina udrží určitou kulturní identitu a současně se začlení do skupiny dominantní, se kterou významně spolupracuje. 3. U segregace/separace nejsou podstatné vztahy mezi dominantní společností a minoritou, minorita si žije víceméně svým vlastním životem v izolaci, udržuje si svou etnickou identitu a tradice. 4. Marginalizace (izolovanost i nezachování si své identity) je charakterizována „vzepřením se“ majoritní společnosti, objevují se pocity odcizení, ztráta vlastní identity a akulturační stres.

7

Národnost znamená příslušnost k určitému národu, nebo příslušnost k národnostní menšině v prostředí jinonárodnostní většiny. Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Národnost není (v ČR) totožná s občanstvím. Národnostní menšina – skupina osob téže národnosti žijící v prostředí jinonárodnostní většiny, nebo která je v daném prostoru početně v menšině, zatímco v jiném státě táž národnost tvoří většinovou společnost. Definice národnostní menšiny není v různých státech jednotná. V ČR je za národnostní menšinu považováno společenství občanů ČR žijící na území současné ČR, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Národnostní menšiny mají v ČR svou reprezentaci v Radě pro národnostní menšiny zřízené jako poradní orgán vlády ČR. Tato Rada má 29 členů, z nichž 18 tvoří zástupci národnostních menšin, a jsou navrhováni sdruženími příslušníků národnostních menšin. Poměr zastoupení závisí na velikosti konkrétní menšiny. Národnostní menšiny dosahují v současné době svého uznání, mohou se organizovat v národnostních spolcích, vydávat časopisy, knihy. Migrace – Problematika migrace a azylu je mezinárodním fenoménem, který má dopady na nejrůznější oblasti společenského, hospodářského a politického života země. A to dopady negativního charakteru, v souvislosti s bezpečnostními riziky a nelegální migrací, ale i dopady, jež mohou mít pozitivní přínos, jako například řešení nepříznivého společensko–ekonomického vývoje poznamenaného stárnutím obyvatelstva. Ve všech vyspělých státech Evropy, včetně České republiky, dochází ke stále se zhoršující demografické situaci. Podle různých průzkumů bude mít Česká republika v roce 2030 výrazný deficit lidí v produktivním věku. Některé z těchto průzkumů mluví až o statisících. I to bylo jedním z důvodů vzniku projektu Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který realizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a podílí se na něm i Ministerstvo vnitra ČR a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Cílem tohoto projektu je přivést do České republiky odborníky ze zahraničí, kteří se zde chtějí usadit i se svými rodinami. Česká republika nabízí vybraným kvalifikovaným pracovníkům možnost požádat ve zkrácené lhůtě po 2,5 letech práce a života v ČR o povolení k trvalému pobytu. Trvalý pobyt mohou získat společně s účastníky projektu i nejbližší rodinní příslušníci. Projekt je určen pro občany Běloruska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Kanady, Kazachstánu, Makedonie, Moldavska, Ruské federace, Srbska a Černé Hory a Ukrajiny. Možnost zapojit se do projektu byla dána i všem cizincům, bez ohledu na státní

8

příslušnost, kteří v České republice studovali SŠ nebo VŠ. K 31. prosinci 2010 bude v projektu přibližně 800 aktivních účastníků a asi 500 rodinných příslušníků. Další důvod vzniku projektu byl jistě i pokus o potlačení nelegální migrace. Nenávist k cizincům pravděpodobně vznikla kvůli tomu, že v minulosti docházelo k určité izolaci českých občanů, spojené s nemožností stýkat se s občany jiných států a tím nemožnosti získat vlastní zkušenosti s jinými národy, s jejich zvyky, tradicemi, kulturou, historií a životní úrovní. Cílem by mělo být, aby čeští občané zaujali tolerantnější postoj k cizincům a došli k poznání, že cizinci pro nás mohou být inspirací, zdrojem nových zkušeností a informací, a mohou tak obohatit náš život. Češi velmi často na otázku, co si myslí o tom, že do České republiky proudí stále víc imigrantů, odpovídají, že jim to vadí, a argumentují tím, že cizinci jim berou práci. Tento argument, přestože je silně podporován médii, je nesmyslný. Cizinci často berou taková místa, o která nemají Češi zájem. Ve většině případů jde o těžkou fyzickou práci nebo různé pomocné nekvalifikované práce. Xenofobní smýšlení českých občanů je bohužel někdy tak silné, že si neuvědomují, že cizinci, kteří v Čechách pracují například jako stavební dělníci či uklízečky, jsou často vysokoškolsky nebo středoškolsky vzdělaní lidé. Jejich špatná ekonomická situace, kterou si mnohdy nedokážeme představit, je donutila, aby opustili svou rodnou zemi a často i celou rodinu a začali pracovat v cizině s vidinou lepšího výdělku a tím podporovali své blízké, kteří zůstali v rodné zemi. Není výjimkou, že se rozhodne odejít ze země celá rodina a chce si zde vybudovat nový život. Rasa – Konstrukt rozčleňující lidstvo do biologických kategorií na základě původu a vnějších fyzických znaků. Termín rasa býval a stále je politicky zneužíván. Rasismus – Ideologie, vycházející z přesvědčení o výjimečném postavení a hodnotě vlastní rasy a méněcennosti ras ostatních. Předpokládá fyzickou a duševní nerovnost lidských plemen (ras) a rozhodující vliv rasových odlišností na historii a kulturu lidstva. Rasismus považuje za realitu, že lidstvo je rozděleno na vyšší (nadřazené) a nižší (méněcenné) rasy. Rasismus může vést až k tragickým důsledkům (holocaust). Rasová diskriminace – Rozlišování, vylučování, omezování, znevýhodňování či napadání a ohrožování, založené na odlišné národnosti, etnickém původu, rase, barvě pleti diskriminované osoby či skupiny. Rasová diskriminace vede k potlačování rovnoprávného postavení ve společnosti a omezování lidských práv a svobod. Xenofobii můžeme definovat jako strach z toho, kdo přichází z ciziny, z cizího prostředí. Je základem různých nenávistných ideologií, jako je rasismus, šovinismus, nacionalismus, fašismus apod. Český národ je považován za xenofobní.

9

3 AZYLOVÉ ŘÍZENÍ A AZYLANTI Azyl mohou získat pouze ti cizinci, kteří splňují kritéria uprchlíků, definována Ženevskou úmluvou z roku 1951. Je založen na principu non-refoulement a charakterizován přístupem k mezinárodně uznávaným uprchlickým právům, je přiznáván obecně bez časového omezení. Princip non-refoulement je princip, podle kterého nesmí být žádný uprchlík vrácen do země, kde by jeho život či svoboda mohly být ohroženy. Tento princip platí, ať se uprchlík nachází na území dotyčného státu, či teprve na jeho hranicích. Český azylový zákon se vztahuje na širší skupinu lidí než výhradně uprchlíky podle ženevské definice. Azyl u nás může být udělen i v případech slučování rodin nebo z humanitárních důvodů. Migranti, přicházející do nové země z ekonomických důvodů, azyl nedostanou, neboť svoji zemi opustili dobrovolně, za účelem zlepšení své ekonomické situace. Do rodné země se mohou kdykoli vrátit, neboť není ohrožován jejich život či svoboda. Často se však strach z pronásledování a ekonomické důvody vyskytují společně, a tak je obtížné určit hranici mezi oběma skupinami. Zákon o azylu řeší podmínky vstupu a pobytu cizince, který chce v České republice žádat o mezinárodní ochranu, práva a povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, azylanta a osoby požívající doplňkové ochrany, řízení o udělení či odnětí mezinárodní ochrany, podmínky pro získání mezinárodní ochrany, působnost MV a dalších dotčených orgánů, státní integrační program a azylová zařízení. Podle tohoto zákona lze rozlišit tři typy cizinců: žadatelé o mezinárodní ochranu – nutno prokázat individuální pronásledování; často oběti mučení, krutého či ponižujícího zacházení; strastiplná cesta do ČR; děti – svědci, azylanti – prokázáno pronásledování z rasových, národnostních, náboženských, politických důvodů či z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině, osoby požívající doplňkovou ochranu – neprokázáno individuální pronásledování, ale hrozí vážná újma (válka, hladomor). Žadatelé o mezinárodní ochranu ani azylanti nemohou kontaktovat orgány země původu! Azyl – ochranné povolení k pobytu poskytované cizím státním příslušníkům z určitých důvodů (politické, náboženské, národnostní atd.). Je to forma mezinárodní ochrany, která je poskytována hostitelskou zemí, v případě, že se prokáže, že daná osoba oprávněně pociťuje obavy z pronásledování v zemi, ze které uprchla. Azylant – osoba, která úspěšně prošla řízením o azylu, splnila podmínky dané zákonem a azyl jí byl pravomocným rozhodnutím udělen.

10

Azylové zařízení v České republice je zřizováno ministerstvem a slouží k hromadnému ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu azylantů. Může to být přijímací, pobytové nebo integrační středisko. V současné době existuje jedno středisko přijímací, které se nachází ve Vyšních Lhotách u Frýdku-Místku, a také přijímací středisko na mezinárodním letišti. Přijímacím střediskem musí projít všichni žadatelé, mimo těch, kteří se nacházejí ve vazbě, výkonu trestu, popř. v zařízení pro zajištění cizinců či mimo těch, kteří jsou hospitalizováni. Zde se žadatel o mezinárodní ochranu (dále jen žadatel) zdržuje přibližně tři týdny. Během této doby jsou s žadatelem provedeny nezbytné pohovory, lékařské vyšetření a je mu vystaven průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, který slouží k jeho identifikaci. Do přijímacího střediska mají kromě zaměstnanců Ministerstva vnitra ČR (dále jen ministerstva) přístup i pracovníci nevládních organizací zabývajících se uprchlíky. Tyto organizace poskytují žadateli potřebné informace o azylovém řízení a umožňují mu konzultovat svoji situaci. Pobytové středisko je místo, kde jsou ubytováni žadatelé po celou dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, pokud si sami nezvolí odchod do soukromí. V tomto zařízení se o ně stará ministerstvo vnitra. Pokud jsou žadatelé bez finančních prostředků, hradí jim ministerstvo všechny náklady spojené s pobytem, včetně stravy, kapesného a lékařského ošetření. V současné době je těchto zařízení několik a jsou rozmístěna po celém území České republiky. Z těchto azylových zařízení mohou žadatelé kdykoliv odejít, a to buď na vycházku, či případně na propustku. Pobývat zde můžou žadatelé až do okamžiku, kdy nabude právní moci rozhodnutí o jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo může výjimečně povolit pobyt v azylovém zařízení jiným osobám, zejména nezletilému rodinnému příslušníkovi žadatele, zákonnému zástupci žadatele, státnímu občanu ČR, který je zákonným zástupcem žadatele, popř. státnímu občanovi ČR, jehož zákonný zástupce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo by mělo rozhodnout do 90 dnů ode dne zahájení řízení, často je však tato lhůta prodlužována. Pokud je žadateli žádost zamítnuta, má možnost podat žalobu ke krajskému soudu, podle místa pobytu žadatele v době podání žaloby. Pokud krajský soud potvrdí rozhodnutí ministerstva, může žadatel ještě podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud je stížnost zamítnuta, celé řízení končí. Velký problém lze spatřovat v tom, že žadatel je mimo „normální“ společenský život (pokud žije v pobytovém středisku), nemá kontakt s majoritní společností a nemá šanci se začít integrovat v nové zemi. Je dobré, že v pobytových střediscích mají možnost volnočasových aktivit. Částečně je zajišťují pracovníci Správy uprchlických zařízení MV ČR a částečně i nevládní organizace. Jedná se například

11

o sportovní aktivity, uměleckou činnost (keramické dílny) nebo hudební činnost. Těchto aktivit je však nedostatek. Problémem zůstává nadále to, že žadatelé jsou v pasivní pozici a při dlouhodobém pobytu v táborech u nich dochází ke ztrátě schopnosti sociální adaptace. Jejich začlenění do „normálního“ života je pak velmi složité a obtížné. Tábor je umělé prostředí. Žadatelé se nemusí příliš snažit a je jim vše „naservírováno“. Stávají se závislí na institucích státu a ztrácí tak schopnost aktivně a samostatně řešit problémy. Muži ztrácejí své tradiční role v rodině, hlavní roli přebírají děti, které se poměrně rychle naučí komunikovat v českém jazyce. Negativem je také to, že většina táborů je v odlehlých oblastech, kde azylanti nemají příliš kontakt s majoritním obyvatelstvem. Pokud azylové řízení trvá dlouho a nakonec skončí tím, že je žádost zamítnuta a žadatel se má vrátit do země původu, může nastat velký problém s reintegrací do původní společnosti v rodné zemi. Pokud cizinec získá azyl, získává stejná práva a povinnosti jako český občan, kromě práva volebního. Jestliže nemá možnost samostatného privátního bydlení, je mu nabídnuto ubytování v Azylovém integračním středisku (Havířov, Jaroměř, Předlice, Stráž pod Ralskem, Zastávka u Brna). Zde dostane byt nebo pokoj, kde samostatně hospodaří. V těchto střediscích pracovníci azylantům pomáhají s integrací do společnosti a s orientací v sociálním a právním prostředí. Pomáhají jim s vyřizováním dokladů, se zápisem do evidence úřadů práce, s vyřizováním dávek a dalších formalit. Pokud si žadatel do 6 měsíců nenajde vlastní bydlení, mělo by mu ministerstvo nabídnout integrační byt. Takovýchto bytů je však nedostatek, a proto poměrně často zůstávají žadatelé v integračním azylovém středisku i několik let. Vstup na území je cizincům umožněn přes hraniční přechod v místě a čase určeném k provádění hraniční kontroly. Policie při výkonu hraniční kontroly může povolit vstup na území, popř. zkrátit předpokládanou dobu pobytu cizince na území, anebo vstup na území odepřít. Takové odepření vstupu pak policie vyznačí do cestovního dokladu, pouze v případě občana EU či jeho rodinného příslušníka však vydává o takovém odepření vstupu rozhodnutí. Bylo-li vydáno takové rozhodnutí, může občan EU či jeho rodinný příslušník po uplynutí 2 let požádat o vydání nového rozhodnutí. (Výjimka – ani občan EU či jeho rodinný příslušník se nedočká rozhodnutí, pokud existuje pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pravomocné rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění.) Cizinec je povinen při hraniční kontrole předložit na požádání policii (nestanoví-li zákon jinak): cestovní doklad, platné vízum České republiky (vztahuje-li se na cizince vízová povinnost),

12

doklad o zajištění prostředků k pobytu na území nebo ověřené pozvání ne starší než 180 dnů ode dne jeho ověření policií doklad o zdravotním pojištění po dobu pobytu na našem území, a to do výše minimálně 30 tisíc EUR (ale četné výjimky, viz § 6 odst. 9), doklad o zajištění ubytování cizince po dobu pobytu na území popř. vízum státu, který je cílem jeho cesty (pokud toto vízum potřebuje). Dále je cizinec povinen na požádání prokázat zajištění nákladů spojených s vycestováním, vyplnit a podepsat hraniční průvodku a sdělit údaje v rozsahu žádosti o udělení víza. Hraniční průvodka je evidenční doklad, obsahující údaje o cizinci, popř. i o vozidle, s nímž vstupuje na území. Občan EU a jeho rodinný příslušník je povinen při hraniční kontrole předložit pouze cestovní doklad či jiný doklad prokazující totožnost, popř. vízum k pobytu. Vízum je povolení, které opravňuje cizince ke vstupu a pobytu na území a k vycestování z území, a to po dobu jeho platnosti. Na udělení víza není právní nárok, jinými slovy udělení víza se nelze domáhat, stejně tak jako samotné vízum nezakládá automaticky právní nárok na vstup a pobyt (vízum nelze udělit občanu EU, to ale neplatí, jde-li o vízum výjezdní). Zákon upravuje také tzv. jednotné schengenské vízum, tj. vízum udělené smluvním státem, které jeho držitele opravňuje k pobytu i na území jiného státu. Důvody neudělení víza jsou přesně v zákoně specifikovány s tím, že musí být splněna podmínka přiměřenosti, tj. důsledky neudělení víza musí být přiměřené důvodu pro neudělení. Při posuzování přiměřenosti policie přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince. v roce 2008 v ČR o mezinárodní ochranu zažádalo 1 656 osob, dále bylo zaznamenáno 863 dublinských případů. 157 osobám byl azyl udělen. Aktuálně platný azyl mělo 2.110 osob (Údaje k 31. 12. 2008).

13

Žadatelé o mezinárodní ochranu v ČR 1993 - 2008 (31. 12.)

Počet udělení azylů 1993 - 2008 (31. 12.)

14

Měsíční počty žadatelů o mezinárodní ochranu 31. 12. 2007 - 31. 12. 2008

Nejčastější státní občanství žadatelů - prosinec 2008

Kazachstán

6%

Vietnam

8% Afghánistán

Ukrajina

10%

40%

17% 19% Mongolsko

15

ostatní

4 PSYCHOSOCIÁLNÍ SITUACE IMIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ 4.1 KULTURNÍ ŠOK Migrace je považována za akt, který může hluboce zasahovat do života člověka. Stres způsobený migrací je mnohdy přirovnáván k situacím, kterým člověk musí čelit například při úmrtí někoho blízkého nebo při velkém osobním zadlužení. Největším „stresům“ z příchodu do cizí země jsou vystaveni uprchlíci, kteří do nového prostředí přicházejí často nedobrovolně, nepřipraveni, bez znalosti jazyka, bez jakýchkoliv kontaktů na někoho, kdo by jim pomohl, a bez materiálních a finančních prostředků. Často si v sobě nesou hrůzné vzpomínky z rodné země nebo z doby útěku ze země. Nezřídka se stává, že rodinu museli zanechat v zemi původu a nyní, v době, kdy oni jsou v bezpečí, trpí myšlenkou, zda je rodina v pořádku. Uprchlíci jsou po příchodu do nové země v situaci, kdy ztratili rodnou zem, sociální postavení, které tam měli, svou kulturní identitu a často i rodinné vazby a zázemí. Nemají se kam vrátit a mnohdy nevědí, co je čeká. Jako žadatelé o mezinárodní ochranu se navíc nacházejí ve značně tíživé situaci, neboť opustili svůj dosavadní život, aniž by měli jistotu, že jim bude přiznán azyl. Žijí ve znamení otázek: Kam půjdeme? Budeme schopní se postarat o rodinu? Přijmou nás? Trvá-li azylová procedura dlouho, může to mít nepříznivý vliv jak na jejich psychické, tak i fyzické zdraví. Problémem, se kterým se potýkají všichni cizinci v nové zemi, nejen uprchlíci, je odlišnost kultur. Každá kultura má vlastní systém hodnot a navyklé způsoby chování, což jedincům jiné kultury může připadat nezvyklé, někdy až nepochopitelné. Intenzita kulturního šoku může mít různou podobu, od pouhé rozladěnosti až k vážnějším psychickým potížím. Záleží na několika faktorech, a to: na délce trvání pobytu, na typu osobnosti, na psychickém zdraví jedince, na podobnosti nové a původní kultury, na předchozích zkušenostech s pobytem v cizí zemi a také na tom, zda uprchlík přišel do nové země sám nebo s někým blízkým. Pokud cizinci do nové země nepřicházejí sami, nebo mají alespoň kontakt na někoho blízkého, s kým si mohou promluvit a který je může podpořit, je to velmi přínosné a jistě to proces přizpůsobení ulehčuje a brání tak negativním příznakům kulturního šoku. V neposlední řadě má na intenzitu kulturního šoku vliv úroveň znalosti cizího jazyka, neboť jazyková bariéra může situaci značně ztížit. Šokem jsme zvyklí nazývat jednorázové, rychlé zvraty a myslíme většinou zvraty negativní. Kulturní šok však není jednorázový a už

16

vůbec ne rychlý zvrat. Jedná se o proces trvající týdny až měsíce. Záleží na tom, jak jsme, nebo nejsme schopni přijmout změny, které nás v cizím prostředí obklopují. Šokem jej nazýváme proto, že v nás vyvolává silné emoce a dokáže nás zmást. Některé lidi dokonce tak, že nápor nevydrží a vrátí se domů do známého prostředí. Jak se projevuje kulturní šok snížená motivace, silné emoce, negativní myšlenky, fyziologické problémy, změna v chování, přejídání se / hladovění, užívání drog či prášků na bolest, nekvalitní spánek.

4.1.1 FÁZE KULTURNÍHO ŠOKU Nadšení – Vše je nové, nezvyklé, lákavé. Vstřebáváte povrchní znaky kultury a v podstatě s ní moc nekomunikujete. Jste vnějším pozorovatelem. Frustrace – Začínáte trochu více komunikovat a uvědomovat si skutečnější podobu věcí. Nastupuje vystřízlivění, frustrace z neporozumění, nedokážete předvídat, začínáte kritizovat a odsuzovat, protože vše, co je děláno jinak, než znáte, je děláno špatně, že? Obrat – Už jste prošli oběma extrémy (nadšení i frustrace) a přežili jste to. Z povrchu věci se dostáváte hlouběji a začínáte chápat. Karta se obrací a vy směřujete ke středu mezi oba extrémy. S pochopením přichází první úspěchy a najednou zjišťujete, že něco přeci jen funguje. Přizpůsobení – Postupně toho funguje čím dál tím víc. Prostředí pro váš už není nepřátelské, ale jen „jiné“ a pochopitelnější. Nalézáte věci, které jste třeba vůbec neznali, ukazují se vám pohledy na věci, které vás nikdy nenapadly. Zjišťujete, že stejné věci se dají dělat více způsoby, a třeba i lépe než znáte z domu. Návrat – Po všech „útrapách“, které jste zažili na cestě, se vracíte domů. Myslíte, že už jste vše zvládli, ale doma vás čeká překvapení. Může se stát, že, ač jste se vrátili do známého prostředí, nejste v něm schopni normálně fungovat. Buď s tím problém nemáte, nebo trvá pár dní, může to však být i celý zbytek života. Záleží na síle prožitku v druhé kultuře.

17

4.1.2 JAK ZMÍRNIT KULTURNÍ ŠOK V podstatě stačí uvědomit si jedinou věc: Chceme-li opravdu poznat cizí země, naučme se nesrovnávat. Otevřeme se novým věcem, nehodnoťme podle našich měřítek, jen přijímejme a respektujme. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. To ostatní přijde samo. Pomoci si však můžeme i dalšími způsoby, z nichž ty nejosvědčenější jsou shrnuty v následujících bodech: Nebojme se kontaktu s domorodci. Přijměme, že jsme (alespoň zpočátku) v neobvyklé situaci, a proto i naše pocity můžou být (a i budou) neobvyklé. Udržujme kontakt s přáteli doma. Najděme si v hostitelské kultuře někoho, kdo rozumí pocitům cizinců, někoho, kdo nám odpoví na naše otázky. Vše má nějaký smysl, my jej jen neznáme. Můžeme být frustrovaní (a často jsme) z pouhého nepochopení. Naučme se co nejvíce z místního jazyka. Snaha přiblížit se místním je vždy ceněná a otevírá jejich srdce.

4.2 POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ REAKCE Posttraumatická stresová reakce je opožděná reakce na nějakou traumatizující událost. Někdy se může objevit třeba až půl roku po události. Projevuje se opakovaným znovuprožíváním traumatu v podobě vzpomínek, snů a nočních můr, úzkostí při setkání s okolnostmi připomínajícími trauma. Důsledkem bývá odtažení od ostatních, neschopnost prožívat radost, deprese a vyhýbání se situacím, lidem, místům a aktivitám, které vyvolávají traumatizující vzpomínky. Dále také problémy s usínáním, podrážděnost a poruchy soustředění. U dětí se navíc může posttraumatická stresová reakce projevit hrami, které znázorňují trauma. Uprchlíci odcházejí ze své země často za velmi dramatických a stresujících okolností. Například ze země zmítané válkou, kdy není výjimkou, že v ní přišli o někoho blízkého. Jsou to všechno velmi silné traumatizující události, a tak se u nich s posttraumatickou stresovou událostí můžeme poměrně často setkat. Někdy pomáhá překonat stresovou událost pouhý čas, ale někdy je nutná odborná psychologická pomoc.

18

5 KOMUNIKACE S CIZINCEM V ČEŠTINĚ Budeme-li chápat cizince jako někoho, kdo přichází z odlišného kulturního nebo sociálního prostředí – tj. dá se očekávat, že více či méně přišel do kontaktu s jinými hodnotami, je zvyklý na odlišný způsob sdělování informací (např. více pracuje s neverbální komunikací), či přikládat informacím jiný význam, důležitost – můžeme se na komunikaci s ním připravit, a předejít tak případným nedorozuměním. Zejména pokud jsme v roli poradce, odborníka. Někoho, od koho se očekává pomoc. Existuje několik pravidel, která umožní předejít komplikacím, které by v rámci tohoto typu komunikace mohly nastat. Pokud se cizinec rozhodne mluvit česky, je to pro něj vždy velmi náročné. Zvlášť v případě, že má v tomto, pro něj cizím a složitém, jazyku vyřizovat úřední záležitosti. Musí se tedy soustředit jednak na obsah sdělení a zároveň se musí i velmi soustředit na samotné používání jazyka. Je nutné si uvědomit, že: 7 % veškerých informací sdělujeme prostřednictvím slov, 38 % prostřednictvím tónu hlasu, 55 % prostřednictvím řeči těla.

5.1 VERBÁLNÍ KOMUNIKACE hovořte pomalu a zřetelně: soustřeďte se na pečlivou výslovnost. vyhýbejte se složitým slovním obratům: používejte jednoznačné a běžně používané výrazy; mluvte v krátkých jednoduchých větách. opakujte: slova a věty, které jsou podle vás klíčová, vždy opakujte. průběžné shrnutí: hodí se po každém menším tematickém celku.

5.1.1 ZPŮSOB OSLOVOVÁNÍ Ve střední Evropě je zvykem oslovovat titulem. v severských zemích, v Rusku je zvykem oslovování křestním jménem, menší zvyk v používání titulů. Ortodoxního buddhistického mnicha je možno oslovit příjmením, popř. dle postavení. Zásady: Slušností ve všech kulturách je se představit.

19

Sdělit klientovi, jak nás má oslovovat. Zeptat se, jak si on přeje být oslovován – zaznamenat do dokumentace.

5.1.2 MNOŽSTVÍ ZDVOŘILOSTNÍCH FRÁZÍ NA ZAČÁTKU KOMUNIKACE Jsou země, kde se hovor začíná zásadně výměnou zdvořilostních frází, znamená to projev slušnosti, jiné země to považují za neupřímné, např. v asijské kultuře je slušností při navazování kontaktu zajímat se i o zdraví, osobní život a o rodinu toho, s kým komunikujeme, což v naší kultuře je považováno za nevhodné.

5.1.3 PRAVDIVOST X NEPRAVDIVOST VE VERBÁLNÍ VÝPOVĚDI Pro Evropana je morální mluvit pravdu. Pro některé kultury je normální neříci úplnou pravdu či zalhat (např. Afghánci, Asiaté, Romové…). Afgánci zastávají názor, že než pravdou urazit, raději lhát.

5.1.4 ROZDÍLY V TYKÁNÍ X VYKÁNÍ Angličané, Asiaté nevykají, mají jiné způsoby, jak vyjádřit úctu (např. v Anglii se úcta vyjádří oslovením Mr., Mrs.). v Turecku je zvykem oslovovat křestním jménem a dodat pane, paní, muslimové často tykají.

5.1.5 ROZDÍLY VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ, POUŽÍVÁNÍ FRÁZÍ Př.: Vietnamec, který chtěl rozvinout komunikaci s českou ženou, jí řekl: „…paní, vy jste tak pěkná, tlustá“. Reakce ženy byla ale pro něho šokující – slovně se ohradila a urazila se. Přitom on neřekl, že je dotyčná obézní, tlustá, jak jsme toto sdělení zvyklí dekódovat my, ale chtěl jí tímto vyjádřit kompliment, jak velmi pěkně vypadá, že se jí jistě dobře žije – ve smyslu, že nestrádá hladem.

5.1.6 V NĚKTERÝCH KULTURÁCH JSOU URČITÁ TÉMATA TABU Při sběru těchto informací je nutné postupovat opatrně, počítat s neochotou klienta odpovídat.

20

5.1.7 PROBLÉMOVÁ TÉMATA Islamista nehovoří: o rodinném stavu – stav, počet dětí, porody…, o rodinných a intimních problémech, fyziologických funkcích – močení, stolice, zvracení…., o těhotenství. Vietnamci nehovoří o svých potížích v souvislosti se zažívacím a dýchacím traktem – průjem, zácpa, nauzea, zahlenění, rýma…

5.2 NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE Pozor na gesta: některé signály, které vysíláme během hovoru, aniž bychom si je uvědomovali (rozšíření zorniček, úsměv, pohyb obočí), jsou všem lidem srozumitelné, bez ohledu na jejich socio-kulturní původ. Jiným typem signálů ovšem jsou úmyslná gesta, která nahrazují význam konkrétního slova nebo výrazu. Tyto signály pak fungují podobně jako cizí jazyk, ovšem s tím rozdílem, že máme většinou pocit, že rozumíme. Význam, který danému gestu připisujeme, se může zásadně lišit od významu, který mu připisuje partner. Používejte proto jen gesta ukazující směr, velikost, výšku, tvar apod. Připravte si graficky zpracované podklady: tabulky, grafy, myšlenkové mapy apod. Poukázáním na klíčová slova zvýrazněná v textu lze odstranit některá neporozumění způsobená výslovností. Váš partner se tak zároveň lépe naučí novým slovíčkům. Časté přestávky: pracovní komunikace v cizím jazyce je velmi náročná. Vyčerpá-li se váš partner již na začátku dlouhodobou koncentrací na překlad, nebude již moci věnovat dostatečnou pozornost předmětu vašeho jednání. Preferujte časté krátké přestávky před občasnými delšími. Písemné shrnutí: na závěr vašeho setkání vypracujte stručné písemné shrnutí. Váš partner si jej bude moci v klidu pozorně přečíst a případná nedorozumění budete moci vyřešit.

5.2.1 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKAČNÍ PROJEVY Neverbální komunikační projevy mohou být: 5.2.1.1 Univerzální Projevují se podobným způsobem ve všech kulturách, např. projevy radosti – poskakování, gestikulace, objímání, projevy smutku – přikrytá tvář, pláč, projevy studu – snaha schovat se, skrýt, schoulit, projevy zlosti – mračení, nadávání, zatnutí pěstí…

21

5.2.1.2 Kulturně specifické – různé kultury používají i různé komunikační projevy Mimika Odráží emoce člověka, vyjadřuje instrumentální pohyby (např. výrazy obličeje při kýchání), prostřednictvím mimiky jsou sdělovány kulturně tradovaná gesta, například zdvořilostní úsměv. Pro naši kulturu je úsměv projevem humoru, radosti, veselí. Některé kultury používají úsměv jako určitou omluvu za nesnáze, které působí, např. trestání dítěte, oznamování nepříjemných sdělení. Úsměv často vyjadřuje omluvu také v případě, že dotyčný nerozumí projevu mluvčího (např. Asijci – Vietnamci, Korejci, Japonci). Proxemika Proxemikou se rozumí vzdálenosti, které mají lidé mezi sebou při jednání. Blízký kontakt při komunikaci preferují např. v Saudské Arábii, Kuvajtu, Egyptě, Jordánsku, Íránu a jiných arabských kulturách, účastníci komunikace mohou tak sledovat oční reakci partnera – rozšíření zřítelnice znamená zájem a zúžení nesouhlas. Blízký kontakt též preferují Řekové, Francouzi, Italové, Španělé, Japonci. Větší vzdálenost dodržují např. Angličané, Američané a obyvatelé severských evropských států. Pro některé kultury je například nepřijatelné, aby při rozhovoru byla mezi zúčastněnými nějaká překážka (např. stůl). Velkou vzdálenost preferují Novozélanďané, Australané. Gestika – gesty se rozumí pohyby, které mají výrazný sdělovací účel. Doprovázejí slovní projevy. Haptika – podání ruky, dotýkání se. Např. u Rusů je objetí něčího obličeje dlaněmi tradičním projevem přátelství. Rozlišujeme také frekvenci a intenzitu dotyku. V islámském světě se smí muž dotknout pouze ženy z rodiny, ale běžné je tu potkat na ulici přátele-muže, kteří se drží za ruce. V Evropě jsou dotyky méně časté u Angličanů, Němců, Finů nebo Lotyšů, jižní národy jako Italové, Španělé, Francouzi se naopak dotýkají často a rádi. Vyhnete-li se dotyku s Rusem nebo Kavkazany, budou to dokonce považovat za projev nepřátelství. Jednou z nejnápadnějších zvláštností při kontaktu Čecha s cizincem, zvláště z Asie, je časté potřásání rukou, a to jak ve služební, tak i v privátní sféře. Tento zvyk se během doby rozšířil také v obchodních kontaktech, takže v současné době automaticky podávají Evropanům ruku rovněž obchodníci z Asie. Rozčiluje je však, když je stisk ruky hodně pevný, což je v Čechách obvyklé a Češi to dokonce považují za nutné, ale na cizince to může působit agresivně. Důvodem může být například skutečnost, že u Číňanů je normální dotknout se partnera při představování jenom špičkami prstů. Takové podávání ruky Češi naproti tomu nemají vůbec rádi, protože je podle nich znakem nejistoty a nedostatečné sebedůvěry. V mnoha

22

zemích, např. v Turecku, Číně a Koreji, nepodá muž zpravidla bez vyzvání ruku žádné ženě, protože je to považováno za znamení jeho nedostatečného respektu vůči ní. V Čechách podává zpravidla ruku žena muži, výše postavená osoba svému podřízenému, starší mladšímu. Jestliže dojde k situaci, která se může jednoho z partnerů dotknout, doporučuje se metakomunikace: partner se vyjádří k nepochopené situaci, popř. nepochopenému chování, tzn., okomentuje ji milým, humorným způsobem a tím předejde kritickému ohodnocení situace, případně i interkulturnímu konfliktu. Posturologie – řeč těla. Muslim na příklad, když myslí „ne“, nadzvedne hlavu a mlaskne, když myslí „ano“, hlava mu spadne dopředu, a když myslí „možná“, kroutí hlavou. U muslimů je zásada nepodávat nic levou rukou, ta je považována za nečistou. Také dotýkat se osob opačného pohlaví je nepřijatelné, týká se to i doteků útěchy. Podání ruky je tolerované většinou muslimů, výjimku tvoří ortodoxní muslimové. Muslimové se při pozdravu ukloní s rukou na srdci. Muslimská žena podávanou ruku nepřijme nebo si ji předem zakryje. Asiaté při podání rukou stisknou obě podávané ruce. Podání pouze jedné ruky může být považováno za výraz neúcty. Chce-li vás někdo přivolat, otočí ruku hřbetem nahoru a začne pokyvovat rukou v zápěstí. Toto gesto často vypadá, jako když vás vyzývá k odchodu, jako když vás odhání. Dlaň otočená směrem nahoru znamená projev nadřazenosti. Předměty Asiaté podávají oběma rukama, je to chápáno jako projev úcty. Podání předmětu jen jednou rukou je nezdvořilé. Klidné, pomalé pohyby jsou projevem slušnosti a úcty. Také se často uklání jako projev úcty. Za nevhodné je v asijské kultuře považován dotyk či pohlazení po vlasech od cizí osoby, to je výsadou pouze rodičů. Obecně se pohlazení považuje za projev přílišné sebedůvěry. Za nevhodné je také považováno, pokud se ženy dotkne cizí muž. Smrkání do kapesníku je ve Vietnamu považováno za neslušné a směšné. Nepřijatelné je položit si nohy na stůl, dát nohu přes nohu, bude-li její špička směřovat k vietnamskému partnerovi, může to být pokládáno za nezdvořilé. V komunikaci Asiaté nepoužívají zápor, je to nezdvořilé (odpovídají neutrálně). Pro Romy jsou dotyky důležité, navozují jistotu, pocit bezpečí a důvěry. Ve Francii a Rusku je běžné líbání při pozdravu a loučení. Ruské ženy si při pozdravu nepodávají ruce, pouze pokývnou hlavou. Doteky Rusům nevadí, berou je jako projev náklonnosti. Poláci běžně líbají ženě ruku, je to pro ně projev úcty a zdvořilosti. Angličané, Finové, Lotyši a Němci se dotýkají málo. Pohled Oboustranný zrakový kontakt je nejhlubší neverbální projev v sociální interakci. Oči slouží jako přijímač informací a také jako jejich vysílač. Omezený zrakový kontakt preferují obyvatelé Afriky, Asie, mnoho pohledů považují za projev urážky, neúcty, nadřazenosti.

23

Japonci nepoužívají oční kontakt, dívají se do oblasti krku. Prý to snad vyplývá z dětství, protože japonské maminky nosí děti na zádech. Asijci, indiáni, Pákistánci a obyvatelé severní Evropy, preferují též krátký oční kontakt. Větší zrakový kontakt vyžadují Severoameričané, obyvatelé jižní Evropy, Němci, Finové, Rusové, Arabové. Dostatek pohledů navozuje pocit zájmu a sympatii. Malý oční kontakt považují za nedostatek pozornost, i za nezdvořilost. Pozor – muslimské ženy se vyhýbají pohledu do očí jiných mužů. Paralingvistika – barva hlasu – timbre, výška hlasu, melodie hlasu, síla hlasu a časové charakteristiky. Každý jazyk má svůj vlastní způsob používání paralingvistických projevů. Čím je národ temperamentnější, tím více využívá paralingvistické projevy v řeči. Živou paralingvistiku mají např. Albánci (albánská výměna názorů připomíná ostrou hádku), Italové, arabské státy, Romové – u nich je charakteristická emotivita, hlučnost a velká živost při komunikaci. Konverzace bez výrazných paralingvistických projevů je např. u Vietnamců – ostrá a hlasitá argumentace je ve vietnamské kultuře považovaná za velmi nevhodnou a nepříjemnou. V Dánsku je vhodné do konverzace vsouvat pauzy ticha. Úprava zevnějšku Komunikovat můžeme i způsobem oblečení, účesem, kosmetikou, značkou auta, bydlením, preferencí barev… Kultura se výrazně podepisuje na oblečení člověka. Jedná se o otázku oblékání, módy, preference barev, extravagance, míry zahalení, používání doplňků. V Indii např. jsou nezahalená ramena či paže považovány za nemravné. Muslimové pomocí oděvu vyznávají víru a zachovávají čistotu, proto by jim mělo být např. v nemocnici povoleno nosit alespoň část jejich oblečení, kterou považují za nezbytnou. Muslimské ženy musí mít možnost se zahalit kvůli intimitě. Projevem dobrého vychování ve Vietnamu je být slušně oblečen a upraven. Židovky se více zahalují, rády nosí zahalenou hlavu – šátek, paruku, nenosí mužské oblečení.

5.3 VZÁJEMNÉ POROZUMĚNÍ Dělejte odmlky: váš partner potřebuje nějaký čas na překlad vašeho i svého sdělení. Porozumění významu: nejste-li si jisti, zda váš partner chápe význam sdělení stejně jako vy, použijte k jeho určení spíš protiklady než vyjmenovávání podobností. Např.: „Je to prázdné? Myslím tím, že to není plné.“ Ověřovací otázky: neměly by být zodpovězeny ano/ne. Zda vás partner pochopil, nejlépe ověříte, když jej požádáte, aby vám vaše sdělení sám interpretoval.

24

5.4 MOTIVACE Partnera povzbuzujte: nejlepším povzbuzením je vysílání signálů, že rozumíte tomu, co Váš partner říká. Pochvala a s ní spojený pocit úspěchu je důležitým motivačním faktorem. Nechvalte však jen pro pochvalu samou, věty typu: „ty umíš česky opravdu výborně“ nemají dlouhodobý účinek. Oceňujte konkrétní dobré výkony – použití těžkého slovíčka, zvládnutí gramatického jevu, který mu dělal vždy problémy apod. Nepoučujte: raději upozorňujte na snadnější a vhodnější vyjádření.

5.5 SPECIFIKA VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE NA UKRAJINĚ Verbální a nonverbální komunikace Ukrajinců se od českých zvyklostí příliš neliší. Specifika i zde přirozeně existují. Ukrajinská společnost je výrazně maskulinní, z čehož vyplývají i jiné vzorce chování. Muži dávají velký důraz na svou důstojnost, projevy úcty vůči své osobě. Jakkoli mužské skupiny mívají své autority, nebo dokonce hierarchické uspořádání, stejně si jednotliví členové hlídají důstojné postavení v rámci skupiny. To platí i třeba pro skupiny dělníků. Dokud jsou jednotliví pracovníci spokojeni se svými podmínkami, plně uznávají autoritu svého předáka. Pokud získají pocit, že se předák příliš vyvyšuje a nejedná s nimi upřímně, jeho autorita zmizí. Platí to pro skupiny, které mají přibližně stejný sociální status (např. dělník – předák, učitel – ředitel). Jestliže je sociální status příliš rozdílný, ten, kdo je výše postavený, často druhého ponižuje, protože ho nepovažuje za sobě rovného. Specifickým případem je jednání na úřadech. Naprostá většina Ukrajinců hluboce nedůvěřuje úředníkům. Je to zapříčiněno krajně neuspokojivou úrovní poskytovaných služeb, kdy komplikovanost předpisů velmi často slouží jako podnět ke korupci. Současně to odráží i rozpor ve vnímání tradičních rolí. Pro muže – živitele rodiny je situace, kdy o jeho záležitostech rozhoduje úřednice, obtížně přijatelná. Při setkání si muži podávají ruce. Je to projev úcty, takže je potřeba podat ruku všem, se kterými se dotyčný člověk zná. Ženy může muž během pozdravu ignorovat, při formálnějších příležitostech (oslavy, návštěvy doma atd.) je líbá na tvář. Totéž dělají i ženy mezi sebou navzájem. Během posledních deseti let se rozšířila mezi Ukrajinci neformální znaková řeč, tzv. razpalcovka. Původně tajná řeč profesionálních kriminálníků plní nyní roli poznávacího znamení mezi tzv. drsnými hochy („krutye parni“). Ti nemusí být přímo zločinci, ale dávají

25

tak najevo, že v případě potřeby nepůjdou pro ránu daleko. Přesná pravidla jsou poměrně složitá, ale dá se poznat podle přehnané gestikulace a vystrčeného malíčku a ukazováčku na obou rukou.

5.6 SPECIFIKA VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE U ROMŮ Komunikační vzorce člověk přejímá ze svého okolí. Vezmeme-li v potaz, jak heterogenní skupinu, resp. skupiny tvoří čeští Romové, je zřejmé, že ani komunikační vzorce nebudou jednotné. Zužme proto popisovanou skupinu na ty Romy, kteří žijí převážně v romském prostředí (dále jen Rom). Ti často vykazují tato sociokulturně podmíněná komunikační specifika: Používají se odlišné komunikační prostředky. Za nezdvořilé je považováno vyjádřit otevřeně nesouhlas či dokonce odmítnutí. Nesouhlas proto může být sdělován implicitně nebo nonverbálními prostředky (pauzou před verbálním souhlasem, porušením očního kontaktu atd.). Nonverbální složka komunikace je obecně výraznější. Za neutrální je tedy mezi Romy vnímán projev, který by v okolní společnosti byl vnímán již jako emotivní. (A obráceně, chová-li se Nerom neutrálně, působí na Roma odměřeně.) Poměr mezi komunikačními funkcemi je odlišný. Rozumějme tomu v kulturním kontextu – romské prostředí je tvořeno hustou vztahovou sítí (uvnitř rodin i mezi rodinami) a s přihlédnutím k tomu, co bývá nejčastějším předmětem hovoru – její vnitřní dění, resp. jednání jejích členů nebo rodin. Do popředí vystupují funkce kontaktová, konativní a expresivní, a to na úkor funkce informační. To znamená (v modelové situaci), že Rom klade ve svém projevu větší důraz za prvé na vztah k adresátovi, za druhé chce svou promluvou ovlivnit adresátův postoj ke sdělení a za třetí vyjadřuje nejen sdělení, ale svůj vztah k němu. V samotném sdělení je pak důraz kladen ne na informace kdy, kde a jak k události došlo (události bývají i z prostorových důvodů probírány okamžitě), ale na to, kdo, komu, proč a co (udělal). Tyto komunikační vzorce si s sebou jedinec odnáší i za hranice prostředí, ze kterého pochází. Modelový příklad komunikační situace na úřadě Kromě výše popsaných rysů romské komunikace je potřeba vzít v potaz ještě další faktory, které se podílejí na jejím vývoji: vzdálenost administrativního jazyka od jazyka komunity, tedy vzájemná nesrozumitelnost, asymetrie situace (úředník proti potřebnému),

26

často přítomná představa Roma (přetrvávající z období reálného socialismu) o větších povinnostech státu vůči němu, odlišná představa o tom, co rozhoduje věc, ve které Rom přišel (Rom obvykle předpokládá, že úředník má větší kompetence, že se věc nerozhoduje podle skutečností a zákona, ale podle stávající situace), kontaminace situace etnickými stereotypy (ve směru „my“ o „nich“ i co asi „oni“ o „nás“). Je zřejmé, že situace v sobě nese velký potenciál konfliktu. Zaměřme se na to, co k němu vede. Úředník zprostředkovává formální požadavky. Řídí se přirozeně zákonem. Formulovaným požadavkům Rom příliš nerozumí kvůli jazykové bariéře. A to, co pochopil, nesplňuje jeho představy o povinnostech státu. „V čem to vězí,“ říká si a odpověď hledá ve stávající situaci, v úředníkově výrazu. Nachází odměřenost (z pohledu úředníka neutralitu) a čte ji jako projev úředníkových protiromských stereotypů. A následuje „reakce“, podle úředníka akce. Čím může úředník předejít tomuto vývoji? Trpělivým vysvětlováním své pozice, srozumitelným podáním požadavků a projevy osobní účasti v situaci.

5.7 SPECIFIKA VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE VE VIETNAMU V Asii a v Evropě pochopitelně existují odlišné systémy norem chování, které podmiňují chování ve všech oblastech každodenního života. Řadu norem podmiňujících chování odhaluje jazyk: vietnamština je tonální jazyk, který rozlišuje 6 tónů, zapisuje se latinkovým písmem s hojným využíváním diakritických znamének a tónových značek a celou jeho základní slovní zásobu tvoří jednoslabičná slova. Čeština je však pro Vietnamce velmi těžká, i co se týče zdvořilostních výrazů. Ve vietnamštině neexistuje tykání a vykání v podobě, jakou známe z jazyka českého, a Vietnamec proto při jeho zvládání nemá k vyjádření zdvořilosti analogické prostředky. Jejich jazyk totiž užívá zvláštních zdvořilostních obratů a slov, jejichž aplikace závisí na řadě okolností, vztahujících se k věkové a společenské příslušnosti účastníka rozhovoru: vyjadřuje jimi vztahy nadřízenosti a podřízenosti, mezi staršími a mladšími, mužem a ženou, mezi přáteli jedné věkové kategorie a vztahy neutrální. Verbální a neverbální komunikace jsou ve vietnamské kultuře významově srovnatelné, při neznalosti jazyka ovšem nabývá na významu komunikace mimoslovní, jejíž interpretace podle našich zvyklostí bývá často chybná. Snad nejvíce zavádějící je vnímání úsměvu na tváři Vietnamců, neboť úsměv v jejich podání neznamená jen pocit radosti či výraz sympatie. Vietnamci ho užívají také v kontextu

27

nepříjemné situace, projevují jím nervozitu, podráždění, rozpaky či omluvu, kdy chtějí zmírnit fakt, že se svými problémy obtěžují, či v případě, že dotyčný nerozumí projevu mluvčího, apod. Dalším těžko ovladatelným zvykem Vietnamců je vyhýbání se přímému pohledu do očí při rozhovoru, neboť pro Vietnamce je takový pohled nezdvořilý. Na přímou otázku vyžadující reakci ano/ne se nám dostane odpovědi typu: „Myslíte, že je to opravdu tak?“, „Je to dosti složité“, „Musíme si to promyslet“ apod. Důvodem je vliv buddhistické filosofie na vietnamské myšlení. Nesouhlasit s vysloveným stanoviskem druhé osoby je nezdvořilost. Pravidla vietnamského slušného chování učí neobtěžovat ostatní svými stížnostmi a problémy, zcela nevhodná a tvrdá je také otevřená kritika jednotlivce před kolektivem, neboť dotyčný tím „ztrácí tvář“. Tvář však před druhým ztratí také ten, kdo se vzteká, křičí či jinak dá průchod svým negativním emocím: kdo není schopen regulovat své city, pozbývá autority. Nemístná je rovněž přímá a ostrá argumentace a hlasité diskuse a hádky zaměřené na přesvědčování druhého. Chceme-li se ve Vietnamu chovat způsobně, je zapotřebí umírněné, uctivé chování a neafektované pohyby. Projevem dobrého chování je v neposlední řadě být slušně oblečen: krátké kalhoty na dospělém jsou krajně nespolečenské, vietnamské ženy pak takřka nenosí sukně (také jejich originální, elegantní sváteční kroj „ao dai“ [čti ao zaj] je složen z dlouhé a přiléhavé, na bocích rozstřižené tuniky a dlouhých, volných, hedvábných kalhot). Také pohostinnost patří k základům slušnosti. Při seznámení nepodávají Vietnamci pouze pravou ruku, ale doprovází ji i lehký stisk ruky levé. Oběma rukama jsou rovněž podávány jakékoli předměty partnerovi, jemuž dáváme najevo, že si ho vážíme. Pokud chce Vietnamec přivolat druhou osobu, jeho dlaň směřuje k zemi a prsty pohybuje směrem k sobě, takže v našich měřítkách bychom to mohli pochopit jako odhánění; dlaň směřující směrem nahoru však znamená projev nadřazenosti. Projev nadřazenosti může dát dotyčný najevo i tím, když při sedu ukazuje špička jeho přehozené nohy na partnera sedícího naproti. Za velký projev neúcty dále Vietnamci považují, dotknete-li se jejich hlavy. Ruce v bok znamenají negativní postoj, ruce zkřížené na prsou pak signalizují rozčilení nad obsahem daného dialogu. U bohatých obchodníků či intelektuálů se ještě můžeme na malíčku jejich levé ruky setkat s dlouhým, až několika centimetrovým nehtem, který značí, že jeho majitel nemusí pracovat. Podobně jako pro nás jsou všichni Asiati stejní, stejně tak nás Asiaté nerozeznávají. Jsme pro ně velcí, bílí a chlupatí.

28

5.8 SPECIFIKA VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE ČÍŇANŮ V Číně má tradičně velký význam neverbální komunikace, např. smích může zakrývat překvapení či nesouhlas s nevhodným návrhem nebo dotazem. Čínský partner je schopen sdělit šokující zprávu či negativní názor s úsměvem. Číňané většinou nejdou hned k věci, ale postupně prostřednictvím různých jinotajů. Při oslovování používají příjmení, které se uvádí na vizitkách a listinách na prvním místě na rozdíl od naší praxe. Humor oceňují Číňané spíše neosobní, záporně se staví k netrpělivému, agresivnímu a prudkému jednání ze strany partnera. Zásadní je pro Číňany „neztratit tvář“, dát např. přednost při řízení auta je téměř nemyslitelné, a to za jakoukoliv cenu. Číňané jsou silně citliví na to, jak se na ně dívají druzí a v jakém světle se sami jeví druhým. Proto je nutné mít tento aspekt na paměti, aby při vzájemné komunikaci nebyla způsobena ztráta tváře druhého partnera. Tvář je v Číně křehkou věcí a mnoha způsoby může být druhým lidem způsobena ztráta tváře. Např. tím, když není někomu projevena dostatečná úcta nebo když někdo jiného urazí veřejně před ostatními. Pokud někdo vaším přičiněním ztratí tvář, můžete počítat s odvetou. Ve snaze zabránit ztrátě tváře na jakékoliv straně Číňané vynalezli řadu metod, jak odmítnout, a přitom neříct „Ne“. Nejobvyklejším způsobem je tvrzení, že splnit dané přání by bylo „obtížné“. Pokud zrovna nejednáte s velmi blízkým přítelem, neberte to v pravém smyslu toho slova. Zároveň byste to ovšem neměli chápat ani jako signál k tomu, abyste začali hostitele přesvědčovat, že překážky lze překonat a že ve skutečnosti to není tak obtížné, jak se zdá. Tvrzení, že je přání „obtížné“ nebo „nevyhovující“, může také znamenat, že se splněním prosby jsou spojeny politické problémy, které Číňan raději nechce podrobněji vysvětlovat. V odpovědi na prosbu či vyjednaný požadavek prostě slovo „obtížné“ znamená „ne“. Jste-li chytří, nebudete dále naléhat. Dalším běžným způsobem odmítnutí je říci, že se žádost „zvažuje“ nebo se o ní „jedná“. Tyto reakce lze jen občas chápat doslova. Obecně znamenají, že se něco pravděpodobně nestane, nebo přinejmenším není v daném okamžiku odpověď „ano“ možná. Pokud se něco „zvažuje“, celý problém se odkládá. Hostitel se tak dostává z tísně, protože dané téma vyřazuje z další diskuse. Jinou cestou, jak se vypořádat s nesplnitelnou prosbou, je nezabývat se jí vůbec. V obou případech čínský partner doufá, že pochopíte, co se skrývá mezi řádky, svou žádost stáhnete a už se k ní nikdy nevrátíte. Oblíbenou únikovou cestou je také svalit vinu za překážky na někoho jiného. Splnění jakéhokoliv úkolu v Číně obecně vyžaduje spolupráci s různými státními orgány. Pokud partner nechce určitou prosbu splnit, lze obětního beránka snadno najít v rozsáhlém byrokratickém

29

aparátu. Ve snaze vyhnout se přímému „ne“ nebo jinému narušení vnější harmonie dokážou Číňané i lhát. Jen kvůli tomu, aby se dostali z nepříjemné situace, v níž se ocitli, klidně přijdou se zcela smyšleným příběhem. Číňané nedávají často najevo hněv, protože kdyby to udělali, prohřešili by se proti konfuciánským ctnostem. Odveta může mít různé podoby – často třeba nejsou „schopni“ dokončit něco, co pro vás mají udělat, nebo na sjednanou schůzku přijdou pozdě apod. Ztráta tváře však nemusí být důsledkem jednání někoho jiného, ale můžete si ji přivodit sami, když se např. začnete na veřejnosti rozčilovat nebo se přestanete ovládat v důsledku emocí nebo přílišné konzumace alkoholu. Na znak pozdravu se většinou Číňané ukloní nebo přikývnou. Ačkoliv vám může být nabídnuta i ruka. Počkejte na Číňana, aby vám sám ruku nabídl.

5.9 SPECIFIKA VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE JAPONCŮ Čím je významnější osoba, tím si zanechávejte větší prostorový odstup. Japonského partnera v komunikaci se nikdy nedotýkejte, protože fyzický dotek signalizuje intimitu. V Japonsku znamená blízkost v pracovním prostředí také blízkost osobních vztahů. Na veřejnosti prakticky neuvidíte projevy soukromých citů. Na podávání ruky se dívají jako na něco tzv. nejaponského, ale je možné. U japonských mluvčích se pak objevuje ještě jeden závažný problém. Japonština nemá některé zvukové ekvivalenty pro angličtinu (viz následující vysvětlení) a pro češtinu. Tím se často stává, že i cizinec, který dobře ovládá angličtinu, bude mít značné potíže s porozuměním japonské výslovnosti angličtiny. Pokud pochopíme princip převádění „japonské“ angličtiny do standardního anglického jazyka, budeme schopni celkem snadno s Japonci komunikovat. V procesu komunikace s Japoncem se vždy vyplatí mít po ruce papír a tužku. Japonské vzdělání vyžaduje především porozumění psanému textu. To má i za následek, že většina Japonců projevuje neochotu konverzovat v angličtině a vypomáhá si japonskými slovy, kterým cizinec obyčejně nerozumí. Úklony jsou tradiční způsob pozdravu a Japonci je používají i při telefonování, byť je osoba na druhém konci drátu nemůže vidět. Úklon může být rozdělen do 3 kategorií: neformální, formální a velmi formální. Čím formálnější, tím hlouběji se ukloníte. Japonci si nesmírně potrpí na technologie, mít zastaralý telefon nebo fotoaparát je ve vyšších společenských vrstvách naprosto nepřípustné. Na druhé straně ostře proti této popularitě techniky stojí fakt, že na ulici je telefonování velice neslušné.

30

Nejasnost vyjádření Asiatů se krásně projeví v říkání slova „NE“. Ač je to slovo pro všechny východní jazyky známé, je téměř nepoužívané, protože odmítnout někoho přímo je neslušné. Každý jazyk si tak našel spoustu „obcházejících“ zdvořilostních frází. Co se ale týče obecného umění „mlžit“ a používat jinotaje, tak v tomto směru jsou opravdovými mistry Japonci. Dávají přednost posuzování věci bez uvedení podstaty až do okamžiku, kdy jsou vysloveny všechny názory. Lidi ze Západu může toto japonské „chození okolo horké kaše“ dovádět k šílenství, ale v Japonsku je to promyšlený rituál s přísnými pravidly. Říci v Japonsku přímou pravdu může být považováno za porušení společenské etikety. O složitosti a zvláštnosti tohoto systému svědčí i to, že japonský styl mluvy je někdy záhadný i pro Číňany a Korejce.

31

6 NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V ČR 6.1 POČET CIZINCŮ V ČR Aktuální údaje: k 31. 5. 2010 Ředitelství služby cizinecké policie MV ČR v České republice evidovalo 426 749 cizinců, z toho 184 724 cizinců s trvalým pobytem, 242 025 cizinců s některým z typů dlouhodobých pobytů nad 90 dnů (tj. přechodné pobyty občanů EU a jejich rodinných příslušníků, dále víza nad 90 dnů a povolení k dlouhodobému pobytu občanů zemí mimo EU). K 31. 5. 2010 byli v ČR nejčastěji zastoupeni občané Ukrajiny (128 636 osob, 30 %) a Slovenska (71.392 osob, 17 %). Dále následovala státní občanství: Vietnam (60 931 osob, 14 %), Rusko (31 037 osob, 7 %) a Polsko (18 572 osob, 4 %).

Vývoj počtu cizinců s pobyty trvalými a dlouhodobými pobyty nad 90 dní v ČR 1993 - 2008 (31. 12.) - předběžné údaje (Pramen: ŘS CP MV ČR) 438

392

321 278

173

158

254

199 159

46

210 57

220

232

229 201

64

240

81

67 67

139

211

70

99

111

75

39 234

104 76

33 153

31 46

71

154

156

162 134

120

32

141

156

160

155

168

182

265

5 nejčetnějších státních občanství cizinců v ČR k 31. 12. 2008 předběžné údaje (Pramen: ŘS CP MV ČR)

6.2 SLOVENSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Podle definitivních výsledků sčítání lidu žilo v ČR k 1. březnu 2001 cca 193 190 občanů slovenské národnosti. Při sčítání v roce 1991 (ještě za společného státu ČSFR) to bylo cca 314 000. Nejvíce Slováků žije v Moravskoslezském kraji (42 357), Ústeckém (21 172), Jihomoravském (15 452), Středočeském (14 191), Karlovarském kraji (13 655) a v Praze (17 406). Ve všech uvedených oblastech jde o Slováky a jejich potomky, kteří osídlovali pohraničí po roce 1945, byli to reemigranti z Rumunska, Maďarska a Zakarpatské Ukrajiny. Do Ostravy, Karviné, Prahy či jiných českých měst směřovaly migrace Slováků na stavby, zejména v 60. A 70. letech přišla do Prahy tzv. „úřednická migrace“ – stranický aparát, armáda apod. Slováci jsou největší národnostní menšinou v ČR. Slováci přicházeli do Čech již v osmnáctém století, tehdy především studovat. Někteří se zde již tenkrát usídlili. Po vzniku Československé republiky přišlo na Moravu a do Čech mnoho Slováků studovat i pracovat, ještě více jich přišlo za prací po roce 1945 a po roce 1968, kdy byl stát změněn na federaci. Po rozdělení Československa se tito Slováci stali národnostní menšinou v novém státě. Žijí především ve velkých městech, v některých severomoravských vytváří souvislé osídlení bloků a ulic. Vzhledem k jazykové blízkosti nemají žádné větší problémy, dochází však k jejich pozvolné asimilaci. Asimilace probíhá sice spontánně, ale příslušníci menšiny vytýkají českému státu, že této asimilaci nebrání. Často srovnávají situaci se Slovenskem, kde žije mnohem méně Čechů, ale přesto zde

33

vychází mnoho knih v českém jazyce, televize vysílá české filmy bez dabingu a dokonce i zahraniční filmy s českým dabingem.

6.3 BULHARSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Podle definitivních výsledků sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 se k bulharské národnosti přihlásilo 4 363 obyvatel. Geografické usídlení Bulharů v ČR je celoplošné, soustředěni jsou především ve velkých městech, v Praze, Brně, Ostravě atd. Bulhaři přicházejí do Čech v druhé polovině 19. století (nepočítáme-li Cyrila a Metoděje, kteří v sedmém století přišli z území dnešního Bulharska a mohli být bulharské národnosti). Přicházejí sem studovat, ale hlavně zavádět a zvelebovat zahradnictví. Kvalifikovaní bulharští zahradníci v Čechách často zbohatli a usadili se zde natrvalo. Větší vlna přistěhovalců z Bulharska přišla do Čech po roce 1923, kdy Bulharsko ovládli fašisté. Čeští Bulhaři se v období II. světové války účastnili partyzánského odboje i pražského povstání, a proto byl po roce 1945 jejich osud příznivější. Dále do ČR přicházeli studenti i dělníci z Bulharska a někteří se zde usídlovali natrvalo. Mnozí se asimilovali a tak se dnes k bulharské národnosti hlásí jen 4 tisíce Bulharů.

6.4 MAĎARSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA K maďarské národnosti v ČR se podle posledního sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 14 672 osob, vlastní odhad zástupců menšiny je však vyšší (cca 19-20 tisíc). Významná vlna přílivu Maďarů do českých zemí se uskutečnila po 2. světové válce v rámci tzv. výměny obyvatelstva (nedobrovolné přesídlení do českého pohraničí), ale také dobrovolnou migrací (většinou do větších měst, především za studiem a za prací). Příslušníci maďarské menšiny žijí rozptýleně po celém území České republiky, největší zastoupení mají v Severočeském a Moravskoslezském kraji, v Praze, následuje kraj Plzeňský, Východočeský, Jihomoravský a Jihočeský. Maďaři jsou v České republice jednou z nejmladších menšin. První přicházeli především do Prahy a velkých měst po vzniku Československa ze Slovenska a Zakarpatí, nejvíce jich bylo do Čech deportováno po roce 1945, kdy byli vysídlováni do Maďarska a jistá část (především odborníci) i do Čech na převýchovu. Později jim bylo umožněno vrátit se na Slovensko, ale jejich domy mezitím buď přestaly existovat, nebo již měly nové obyvatele. Tak mnoho Maďarů zůstalo v ČR. Většinou se do značné míry asimilovali, ale dosud mají vztah k maďarskému jazyku a kultuře.

6.5 NĚMECKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA K německé menšině se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 39 106 osob. Čtvrtou co do početnosti národnostní menšinou jsou Němci.

34

V českém pohraničí a v českých městech žili od třináctého století, kdy je do řídce obydlené země přizval Přemysl Otakar II. Se svými čtyřiceti tisíci tvoří jen malý zbytek kdysi velké menšiny. Většina příslušníků této menšiny patří ke starším lidem, mladší generace Němců v ČR se plně asimilovaly a dnes se již nechtějí vrátit k původní národnosti. Němci se stali plnohodnotnou národnostní menšinou teprve po roce 1990. Jestliže původně žili především v českém pohraničí a ve velkých městech, dnes žijí relativně rozptýleně po celém území.

6.6 POLSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA K polské národnosti se v ČR podle posledního sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 52 095 osob. Většina z nich, asi 80 % žije na území Těšínského Slezska, větší počet také v Praze. Kromě toho žije v ČR cca 20 000 občanů Polské republiky. Podle vlastního odhadu, do něhož jsou započítáni i polští občané trvale žijící v ČR a část občanů ČR, kteří se přihlásili k národnosti slezské a jimž dle přesvědčení zástupců menšiny také přináležejí veškerá menšinová práva, činí počet příslušníků polské národnosti asi 70 000 osob. Poláci jsou třetí nejpočetnější menšinou. Tradičně (od nepaměti) žijí na severu Moravy v dnešních okresech Karviná a Frýdek-Místek. Polský jazyk užívá ve svém vysílání i regionální studio Českého rozhlasu. Na celém území, kde polská menšina žije, lze zachytit vysílání polské televize. Poláci v ČR si stěžují na diskriminaci při vstupu na vysoké školy (přijímací zkoušky je možno vykonat pouze v českém jazyce), pociťují diskriminační přístup i při jednání na některých úřadech a jsou rovněž přesvědčeni, že příspěvky státu na rozvoj národnostní kultury jsou malé. Kritizují i přijatý zákon o právech příslušníků národnostních menšin jako obtížně vymahatelný.

6.7 RUSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů 2001 žije v ČR 12 369 osob ruské národnosti. Zástupci ruské menšiny však počet odhadují na 16 – 20 000 osob. Geografické usídlení v ČR je celoplošné, s větší mírou koncentrace v Praze, Karlových Varech, Brně a dalších větších městech. Rusové přicházejí na Moravu a do Čech především po roce 1918. Emigranti prchající před bolševickým terorem jsou v České republice přijímáni s otevřenou náručí, jedná se především o lidi vzdělané z vyšších společenských vrstev. Také mnozí českoslovenští legionáři si z Ruska přivedli ženy. Ve dvacátých letech žilo v ČSR na 35 tisíc Rusů. Později se jejich počet začal snižovat, většinou odcházeli dále na západ, z části i do Ameriky. Válka a události po roce 1945 počet Rusů podstatně snížily. Nacisti podezírali Rusy ze spolupráce se Sovětským svazem a Sověti je po válce soudili jako zrádce a mnoho jich odvlekli do Sovětského svazu. Pod komunistickou vlá-

35

dou to potomci ruských emigrantů neměli lehké. Jakákoliv spolková činnost jim byla zakázána a pouze povinné vyučování ruského jazyka jim umožnilo udržet si vlastní jazyk a kulturu. v tomto období mnoho českých studentů volí jako jedinou možnost zahraničního studia studium v Sovětském svazu a zde se nezřídka ožení a svého ruského partnera si přivezou domů. Tito partneři se ale ve většině případů zcela asimilovali. Po roce 1993 po odsunu sovětských vojsk přichází Rusové do ČR za prací. Také z nich mnozí získávají možnost dlouhodobého pobytu, zakládají zde rodiny a žádají o občanství. Ruská národnostní menšina se bude touto cestou nadále zvětšovat. Dnes je ruskojazyčná menšina značně roztříštěná, jednotlivé skupiny si vzájemně nedůvěřují, odlišují se životními postoji, zkušenostmi a politickou orientací.

6.8 RUSÍNSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Podle sčítání obyvatelstva z r. 2001 žije v ČR 1 109 osob hlásících se k rusínské národnosti. Podle kvalifikovaných odhadů je jejich počet mnohem vyšší (zhruba 10 000 osob). V ČR jsou Rusíni zastoupeni v řadě regionů; nejvíce jich je v Praze, v severních Čechách a na severní Moravě, lze je vysledovat i na střední a jižní Moravě.

6.9 UKRAJINSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Podle sčítání lidu, domů a bytů 2001 žije v ČR 22 112 osob hlásících se k ukrajinské národnosti. Podle vlastních odhadů menšiny je však počet vyšší, tzv. historickou část tvoří cca 10 000 osob, nová imigrační vlna cca 15 – 20 000 osob (počet zahraničních pracovníků se odhaduje na cca 50 000 osob). Ukrajinská migrační komunita je (spolu se slovenskou) nejpočetnější u nás. Před zavedením vízové povinnosti se počty Ukrajinců, pracujících nelegálně v ČR, odhadovaly až na 300 tisíc osob. Dnes hovoří neoficiální odhady o zhruba 60 – 80 tisících Ukrajinců. Díky cirkulačnímu charakteru pracovní migrace bude pravděpodobnější horní hranice odhadu. Část migrantů totiž u nás pracuje jen několik měsíců v roce. Mezi cizinci, kteří mají živnostenské oprávnění, tvoří Ukrajinci nadprůměrnou část. Je to jeden ze způsobů legalizace. Dalšími jsou falešné sňatky, zakládání firem, falešné doklady. Hlavními místy usídlení jsou Praha, Karlovy Vary, Děčín, Brno, Přerov a Ostrava. Ukrajinci a Rusíni přicházejí do českých zemí po vzniku samostatného Československa. Většinou zde studují, po studiích se zde někteří usazují natrvalo. Nedostatek pracovních příležitostí v Zakarpatí přiměl nemalý počet tamních obyvatel hledat obživu v Čechách a především na Moravě, kde se prudce rozvíjel těžký průmysl. Pracovní migrace je vyvolána ekonomickými podmínkami na Ukrajině. Po rozpadu SSSR se při následném hospodářském kolapsu zhroutila sociální síť a životní úroveň obyvatel několikanásobně klesla. Jakkoli se situace postupně

36

zlepšuje, situace obyčejných Ukrajinců zůstává nesmírně obtížná. Podle údajů Světové banky se 1/3 obyvatel Ukrajiny (tedy více než 17 mil. lidí) nachází pod hranicí chudoby. V mnoha regionech (Zakarpatí, Doněck, severní Halič a další) je prakticky nemožné najít zaměstnání, které by dovolovalo uživit rodinu. Z tohoto důvodu je nereálné, že by se situace s ukrajinskou pracovní migrací mohla v nejbližších 10 letech nějak výrazně změnit. Je třeba na ni nahlížet jako na specifickou formu „boje o přežití“. Vznik Sovětského svazu a jeho represivní politika vůči šlechtě a buržoazii vyhání mnohé Ukrajince i Rusíny z vlasti a někteří z těchto vyhnanců nacházejí nový domov v tehdejším Československu. Mezi válkami je v ČSR již tolik ukrajinských a rusínských emigrantů, že je zde možno založit se státní podporou nejen ukrajinské gymnázium, ale i univerzitu, pedagogický ústav a polytechniku. Početnost ukrajinské a rusínské menšiny se podstatně snížila v průběhu války a hlavně bezprostředně po ní. Před blížící se sovětskou armádou uprchli mnozí dále na západ, z těch, kteří zůstali, odvlekli mnohé Sověti do Sovětského svazu. Komunistický režim dokončil zkázu zákazem všech národnostních spolků a zrušením ukrajinských národnostních škol. Mezi ukrajinskými pracovníky zatím převažují mladí muži, ženatí, s dětmi. Podle průzkumů je 80 % mužů, z toho do 35 let je to 70 % a 30 % do 25 let. Ženatých/vdaných je asi 45 %. Většina má na Ukrajině děti (20 % dvě děti, 56 % jedno dítě). Co se týče vzdělání, tak jen 17 % má buď základní, nebo středoškolské bez maturity. Středoškolské s maturitou má 56 % osob, 27 % má vzdělání vysokoškolské. Prozatím většina (asi 80 %) chápe své zaměstnání v ČR jako dočasné řešení tíživé situace a vyjadřuje ochotu vrátit se na Ukrajinu, jakmile to bude ekonomicky možné. V posledních letech narůstá počet lidí, kteří svou budoucnost spojují s Českou republikou. Jedná se především o mladé, svobodné a bezdětné osoby obou pohlaví, které nechtějí žít na Ukrajině. Jako důvod udávají nejen ekonomické potíže, ale také ztrátu víry, že se na Ukrajině něco změní, unavenost korupcí a zločinem, potřebou zajistit pro své děti důstojné místo pro život. Zajímavé je teritoriální rozdělení pracovní migrace Ukrajinců. Více než 80 % pracovníků v ČR pochází ze západní Ukrajiny. Dále se rozdělují na Haličany (Lvov, Ivano-Frankivsk, Rivne) a Zakarpaťany (býv. Podkarpatská Rus, tedy Užhorod, Mukačevo). Ti druzí jsou ostatními považováni za „burany z hor“ a obě skupiny se příliš nestýkají. Je to také zapříčiněno uzavřeností Zakarpaťanů, kteří mají tendence držet se ve skupinách, jejichž členové se znají ještě z domova. Ve vztahu k majoritě většina pracovníků nemá žádné negativní zkušenosti, ale zcela kategoricky nedůvěřují české státní správě. Tato nedůvěra se vztahuje i na lékaře, eventuálně na české nevládní organizace. Jedinou institucí, ve kterou mají Ukrajinci důvěru, je řeckokatolická a pravoslavná církev. Ta je také prakticky jediným prostředníkem socializace v českém prostředí. Tam se

37

lidé potkávají, rozšiřují se tiskoviny a podobně. Ukrajinští migranti ve své valné většině nenavštěvují kulturní akce (divadlo, kino, atd.), neúčastní se ani spolkového života. V ČR působí dvě hlavní krajanské organizace. Ukrajinská iniciativa sdružuje především ty Ukrajince, kteří se v ČR usadili před delší dobou a snaží se působit především na poli kulturním. Fórum Ukrajinců vzniklo v roce 2001, původně jako politická organizace proti režimu prezidenta Leonida Kučmy. Postupně se změnilo na organizaci, snažící se prosazovat politická, sociální a kulturní práva ukrajinské menšiny v České republice. Snaží se také pracovat s nelegálními migranty.

6.9.1 UKRAJINSKÁ RODINA A KULTURNÍ VZORCE Na podobu současné ukrajinské rodiny působí mnoho faktorů. Původní klasická patriarchální venkovská forma rodiny byla silně narušena během sovětské éry. Nicméně v modifikované podobě přežívá dál. Muž je formální hlavou rodiny a jeho primárním úkolem je materiální zabezpečení jejích členů. Pokud toho není schopen, je okolím často odsuzován. Ve snaze zabezpečit rodinu často muži odjíždějí pracovat do zahraničí, mj. do České republiky. Odtud posílají až 70 % výdělku domů rodinám. Jakkoli pobývají odloučeni od rodiny (často až 8-10 měsíců v roce), podle statistik to nemá větší vliv na soudržnost rodin. Žena má na starosti každodenní chod domácnosti, ale v naprosté většině případů je sama zaměstnaná. Zjednodušeně řečeno, muž peníze získává, žena rozhoduje o jejich použití. Důležitější záležitosti rozhoduje muž, ale žena má silný poradní hlas. Starší členové rodiny se těší povinné úctě, jejich děti pociťují povinnost postarat se o ně ve stáří, ale nemají velký vliv na rozhodování v rodině. V současné době plní rodina roli záchranné sociální sítě. Ze strany státu nelze očekávat výraznější pomoc, důchody se pohybují okolo 50 USD měsíčně a současně je třeba platit za zdravotní péči, především za léky. Podpora funguje i obráceně, v případě že prarodiče žijí na venkově, tak vypěstovanými potravinami zásobují své děti ve městech. To se vztahuje především na nejbližší příbuzné. Jednotliví členové rodiny mají sice povědomí o vzdálenějších příbuzných, většinou se však nestýkají. Nicméně pokud nastane nějaká krizová situace (změna zaměstnání, potřeba finanční půjčky atd.), jsou příbuzní prvními oslovenými, byť to rozhodně neznamená, že pomoc bude automaticky poskytnuta. Existují přirozeně značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi Ukrajiny. Na východě (Donbas, Dněpropetrovsk a další) jsou rodinné svazky rozvolněnější, počet dětí je jedno až dvě. Naopak na Zakarpatí je běžné, že rodina má až sedm dětí. Obecně je Zakarpatí mnohem tradičnější. Současně je to oblast, odkud lidé vždy odcházeli za prací, takže pro rodiny je běžné a akceptovatelné, že muže nevidí

38

osm měsíců v roce. V mnoha vesnicích je neustále až polovina dospělých mužů v zahraničí na práci. Rodové svazky hrají v životě Ukrajinců důležitou roli. Zejména na venkově bývají rodiny značně rozvětvené. Ale i ve městech mají rodiny příbuzné rozptýlené po celé Ukrajině. Není nezbytně nutné, aby se jednotliví členové rodiny osobně znali, ale o své existenci vědí. Síť příbuzných často pomáhá při takových životních situacích jako hledání zaměstnání, potřeba finanční pomoci nebo například pomoc při stavbě domu. Pomoc však není poskytována automaticky, závisí na vztazích mezi jednotlivými členy rodiny. Širší rodina hraje důležitou roli při udržování vlastní historické, etnické a teritoriální identity. Za éry Sovětského svazu, kdy oficiální propaganda hrubě překrucovala skutečnosti, právě vyprávění starších příbuzných udržovalo povědomí o takových událostech jako stalinský hladomor, banderovský odboj proti Rudé armádě apod.

6.9.2 PRÁCE A ZAMĚSTNÁNÍ Ukrajinci jsou zvyklí za výdělkem cestovat a nebojí se těžké práce. Podle dostupných údajů 61 % osob pracuje ve stavebnictví, asi 19 % ve službách. Jedná se o činnost, která v naprosté většině případů neodpovídá jejich kvalifikaci, která je mnohem vyšší. Ale často zcela jiná než vykonávaná práce. Jen malá část lidí, zaměstnaných ve stavebnictví má odpovídající kvalifikaci. Pracovní doba v 82 % je od 8 do 12 hodin denně. Jedna třetina pracovníků má výdělek menší než 8000 Kč, ostatní do 10 000 Kč měsíčně (údaje z roku 2001). Zhruba třetina výplaty jde na ubytovnu (70 % respondentů) či nájem v pronajatém bytě (14 % dotázaných). Třetinu až polovinu peněz stojí jídlo a další nezbytné výdaje a asi jednu třetinu výdělku pracovníci posílají na Ukrajinu svým rodinám. Nábor pracovníků na Ukrajině probíhá prostřednictvím inzerátů v tisku, ale především přes známé, sousedy nebo příbuzné. Ještě na Ukrajině kontaktuje tzv. klienta, tedy organizátora zaměstnávání, který má v ČR zaregistrovanou firmu. Organizátor zajistí získání českého víza, najde českého zaměstnavatele, sežene ubytování a dále se o pracovníka stará. Za tyto služby si bere 30 – 50 % částky, kterou účtuje českému zaměstnavateli. Někteří klienti platí svým zaměstnancům také zdravotní pojištění, ale bohužel velká většina pracovníků se nachází v ČR bez jakéhokoli úrazového pojištění. V případě nelegálního pracovního pobytu přijíždějí pracovníci na měsíční turistické vízum a zůstávají tak dlouho, dokud se nemusí vrátit na Ukrajinu. Průměrně zůstávají 6 – 8 měsíců. Při překračování hranice zaplatí pokutu za překročení platnosti víza, ale většinou nedostanou razítko do pasu, takže mohou příště opět získat české vízum. Během svého pobytu v Čechách se snaží vyhnout se policii, často se pohybují jen mezi prací a ubytovnou. Legální pracovníci většinou mají živnostenská oprávnění, eventuálně jsou zapsáni jako spolumajitelé firmy. Proces získání klasického pracovního víza je

39

natolik administrativně a časově náročný, že jen málokdo ho podstupuje. Od podepsání mezivládní smlouvy o zaměstnávání nebyla nikdy vyčerpána celá kvóta pro občany Ukrajiny. Ti se velmi často uchylují k službám prostředníků, kteří za nemalou finanční úplatu potřebná povolení seženou. Nelegální zaměstnávání s sebou přineslo i organizovaný zločin. Dnes prakticky každý legální nebo nelegální pracovník platí vyděračům za „ochranu“. Standardní taxa je tisíc korun na člověka a měsíc. Klienti platí hromadně za své zaměstnance, samostatní pracovníci buď vyděrače sami vyhledají, nebo je najdou. Pokud by nezaplatili, je jim vyhrožováno fyzickými útoky na ně samotné nebo jejich rodiny na Ukrajině. Situace je oběťmi vnímána jako něco zcela normálního. Týká se to především manuálně pracujících Ukrajinců. Ta část Ukrajinců, kteří pracují v intelektuální sféře (programátoři, grafici, hudebníci atd.), většinou nikomu neplatí. Pobývají zde většinou legálně a často neváhají se obrátit na českou policii v případě vydírání.

6.10 ŘECKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Podle sčítání lidu, domů a bytů 2001 žije v ČR 3 219 osob hlásících se k řecké národnosti. Podle vlastních odhadů menšiny však jde až o 7 000 osob. Řecká komunita je usídlena v následujících městech: Praha, Brno, Ostrava, Jeseník, Krnov, Třinec, Karviná, Šumperk, Vrbno pod Pradědem, Havířov a Bohumín. Početně menší komunity Řeků žijí i v dalších místech: Jablonec nad Nisou, Liberec, Hradec Králové, Jihlava, Vyškov, Olomouc, Strážnice, Znojmo, Mikulov. Řekové přišli do Československa teprve v souvislosti s občanskou válkou, která probíhala v Řecku v letech 1946-49. Nejprve Československo přijalo tři a půl tisíce řeckých sirotků, kteří zde pak vyrůstali v dětských domovech, později poskytlo azyl deseti tisícům dospělých, kteří utíkali před vítězi občanské války. Když se v šedesátých letech v Řecku prosadily demokratické poměry, vrátila se většina Řeků do vlasti, v České republice zůstalo asi tři tisíce Řeků.

6.11 SRBSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA K srbské národnostní menšině v České republice se podle sčítání lidu z roku 2001 hlásí 1 801 občanů ČR. Podle vlastního odhadu žije v ČR přibližně 10 000 až 12 000 Srbů. Příslušníci srbské menšiny žijí rozptýleně po celém území ČR, nejvíce ve velkých městech, jako je Praha, Brno, Ostrava, Liberec, Most a další. Srbové žijící v ČR pocházejí nejen ze státu, který je dnes uznáván OSN, Srbska a Černé Hory, nýbrž ze všech historických území, na kterých před balkánským konfliktem žili Srbové a která dnes náleží jiným státům, jako je Srbská krajina, Srem, Banat a Bačka v Chorvatsku, či oblasti v Bosně a Hercegovině a dnešní Makedonii.

40

7 NOVÉ NÁRODNOSTNÍ MENŠINY Od roku 1993 je Česká republika otevřenou zemí, od května 2004 je součástí Evropské unie. Každý občan může tuto zem opustit a každý cizinec může v této zemi požádat o dlouhodobý pobyt, politický azyl a případně o občanství. Podmínky pro udělení občanství jsou obdobné jako v jiných evropských zemích a tak je pravděpodobné, že vývoj, který v těchto zemích probíhá již několik desítiletí, čeká i naši republiku. V současné době žije v České republice několik desítek tisíc Ukrajinců, Rusů, Vietnamců, Číňanů, tisíce Mongolů, Arabů ale i Američanů a dalších cizinců. Někteří jsou již dnes rozhodnuti zůstat v této zemi natrvalo, jiní se ještě v průběhu času v této zemi usadí. Pokud dostatečný počet příslušníků některého národa získá české občanství a pokud budou mít zájem, stanou se novou národnostní menšinou. Dnes se to týká již Vietnamců, zítra mohou následovat další.

7.1 VIETNAMCI Vazby na naší republiku mají Vietnamci díky bilaterálním smlouvám uzavíraným v rámci pomoci poválečnému Vietnamu od roku 1956 mezi VSR a tehdejší ČSSR, na jejichž základě k nám přijížděli vietnamští studenti a aspiranti na československé vysoké školy a učňové a tzv. zahraniční pracující na zaškolení v oborech strojírenství, metalurgie a spotřebního průmyslu. Počátkem 80. let dosahoval jejich počet v ČSSR až 35 000 (po roce 1985 se jejich počet pomalu snižoval), převážnou většinu tvořili pracující. v roce 1990 došlo ke zrušení smlouvy, na jejímž základě byli u nás vietnamští pracující zaměstnáváni, a zároveň k jejich hromadnému posílání domů. Tlak na jejich návrat do Vietnamu však nebyl důsledný a mnoho Vietnamců našlo způsob, jak v České republice zůstat: s českými občany zakládali obchodní společnosti, čímž získali pracovní povolení i povolení k pobytu. Postupně za nimi směřovali jejich příbuzní a známí, přijížděli rovněž vietnamští pracující ze zemí bývalého socialistického bloku, zejména z NDR. Také dnes k nám Vietnamci přichází podnikat nebo za příbuznými. V současnosti patří vietnamské etnikum k nejpočetnějším jinoetnickým skupinám na území České republiky. K 31. 3. 2002 mělo oficiální povolení k pobytu v České republice 25 761 občanů vietnamské národnosti, ovšem kvalifikované odhady skutečného počtu Vietnamců na našem území se pohybují kolem dvoj - až trojnásobku tohoto čísla, neboť nemalá část Vietnamců se na našem území pohybuje nelegálně. Přes tisíc Vietnamců pak u nás již získalo české občanství a cca dvěma stům byl udělen azyl. Příznačným rysem vietnamské komunity je její uzavřenost a neochota k širší komunikaci s většinovým obyvatelstvem i jeho institucemi. Na nedůvěře k oficiálním institucím má jistě podíl prostředí, ze kterého k nám Vietnamci přijíždějí. Na jejich uzavřenosti pak vedle odlišné kultury hrají svou roli jazykové nedostatky. Před rokem 1989

41

Vietnamci žili v jim vymezeném prostoru na ubytovnách, izolováni od většinového obyvatelstva, opatřeni postavou vedoucího-tlumočníka – prostředníka mezi nimi a majoritou. Dnes sice díky profesním aktivitám přejímají Vietnamci některé aspekty životního stylu a vzorce chování majority, v zásadě však k většímu kontaktu s ní rovněž nemají potřebu, neboť uvnitř vietnamské komunity se vytvořil vlastní servis (tlumočníci, poradenské služby, vydávání časopisů ve vietnamštině, vietnamská televize přes satelit, vlastní gastronomická zařízení apod.). Většina Vietnamců k nám nepřijela s úmyslem zůstat natrvalo, ale jen vydělat peníze, což se projevuje v jejich téměř permanentním pracovním nasazení a provizorním způsobu života, jež ani větší začlenění do české společnosti nedovolují. Zároveň však u nás vyrůstá generace jejich dětí, které navštěvují české školy, a zaneprázdnění rodičů způsobuje, že více vrůstají do českého prostředí, zatímco vlastní kulturu i jazyk ztrácejí. Mladá generace Vietnamců v naší republice se tak liší: získává místní vzdělání, má české přátele a návrat do Vietnamu odmítá. Ač poměrně zřídka, dochází u nás i k interetnickým vztahům a manželstvím. V České republice vznikly tři vietnamské organizace: Svaz vietnamských podnikatelů, Svaz Vietnamců v České republice a Občanské sdružení vietnamsky hovořících občanů České republiky. Dvě poslední zmíněné, včetně Česko-vietnamské společnosti, se v poslední době snaží některými svými programy na reprezentaci národní kultury jak o prolomení vietnamské izolace od české majority, tak o zachování svého jazyka a kultury mezi mladými Vietnamci.

7.1.1 VIETNAMSKÁ RODINA A RODINNÉ VZORCE Do podoby současné vietnamské rodiny se promítla řada cizorodých faktorů: dlouholeté války, urbanizace i vliv západní kultury. Přesto dodnes platí, že rodina je pro naprostou většinu Vietnamců životní prioritou. Vietnamská společnost je tvořena patriarchálními (tedy otec je dominantní) nukleárními rodinami (rodiny, které nejsou rozvětvené, je to typ rodiny převládající v současné ČR), ale důraz je ve Vietnamu kladen na rodinnou soudržnost i mezi vzdálenějším příbuzenstvem. Především na venkově je ještě obvyklé, že žije pohromadě několik generací (podle tradice zůstává nejstarší syn s manželkou a dětmi bydlet u svých rodičů). Citové vnímání – i mimo rodinu – hraje v životě Asijců daleko širší úlohu, než je tomu u nás. Vztah k rodině, ke starým lidem, k domovu a vlasti spoluutváří všem Vietnamcům národní rys vietnamské kultury – uctívání předků. Kult předků znamená jakési prodloužení vztahu dětí k rodičům za meze jejich života a přes hranice generací a jeho základem je vědomí závazku a vděčnosti vůči rodičům, prarodičům i vzdálenějším předkům za to, že dali člověku život. Během roku je řada příležitostí k jejich uctění, kdy jsou pořádány rodinné obřady a hostiny, ale nejdůležitější je výroční

42

den úmrtí rodičů a lunární Nový rok. Oltář předků s tradiční výzdobou nechybí v žádné vietnamské domácnosti. Na chodu vietnamské rodiny se dále nejvíce podepsala konfuciánská nauka: na správné vztahy v rodině kladla velký důraz, neboť rodina měla být jakýmsi prototypem celé společnosti. V pojetí konfuciánství byly stanoveny tři základní společenské vztahy – poměr poddaných k panovníkovi, dětí k rodičům a ženy k manželovi – založené na podřízenosti a poslušnosti (autoritu si dodnes zaslouží vždy lidé starší, společensky výše postavení a muži před ženami). Konfuciánství sice určilo jako hlavu rodiny muže, v praxi tomu však vždy tak nebývalo a ani nebývá, neboť již v dávné minulosti závisel život rodiny na ženiných výsledcích práce na poli i v obchodě. Stále však platí, že k rodičům a starším sourozencům se má chovat úcta a od výše postavených se zase očekává, že se o mladší a níže postavené v rámci jejich oprávněného zájmu postarají. Povinností a snahou Vietnamců je co nejlépe se postarat jak o děti, tak o své staré rodiče, a pokud se ocitne v nouzi některý z příbuzných či sousedů, pomoci i jim. Do naší republiky však Vietnamci přijíždí často individuálně, i za cenu dlouhodobého rodinného odloučení. Pro valnou většinu z nich je přitom hlavním cílem zabezpečení rodiny z ekonomického hlediska. Po splnění určitých adaptačních a ekonomických cílů za nimi po nějaké době nejbližší příbuzní (partner a děti, rodiče jen zřídkakdy) většinou přijíždí, avšak čas je nadále věnován hlavně práci a vlastní obyčeje spíše odsouvány do pozadí. Z pracovního zaneprázdnění vietnamských rodičů v našich poměrech vznikl a rozšířil se i zvyk najímat k dětem českou pečovatelku, popř. děti přes den svěřit některé české rodině. Rodové svazky hrají ve vědomí vietnamského člověka důležitou roli – dodnes si některé rodiny vedou záznamy o genealogii rodu, které umisťují na oltáři předků.

7.1.2 PRÁCE A ZAMĚSTNÁNÍ Ve Vietnamu jsou vysoce ceněny vlastnosti jako učenlivost, pracovitost a houževnatost, se smyslem pro nedostatky v jakémkoli systému a podporován je rozvoj talentu k obchodování. Díky znalosti českého prostředí a nedostatku určitého zboží před rokem 1989 (již tehdy Vietnamci místnímu obyvatelstvu prodávali jím žádané a nedostatkové džínsy, digitální hodinky apod.) vycítili, že by se u nás dalo vydělat, a postupně zcela ovládli česká tržiště, neboť stánkový prodej vyžaduje nejnižší náklady a ve Vietnamu je nadto zcela běžný. V posledních letech však začali Vietnamci otvírat i kamenné obchody a zaměstnávat české prodavače – jsou tak jedinou imigrací do České republiky, která neohrožuje přímou konkurencí majoritu na trhu práce, ale naopak nové pracovní příležitosti vytváří. K 31. 12. 2001 evidovaly úřady 20 466 vietnamských pracujících, z toho 20 403 podnikatelů s platným živnostenským oprávněním: ačkoli dnes Vietnamci v České republice zastávají různé formy podnikání i odborného zaměstnání, podstatná většina jich obchoduje s levným spotřebním

43

zbožím bez ohledu na jejich dosažené vzdělání a kvalifikaci. Důvody pro podnikání řady Vietnamců v České republice vytváří i příznivé podmínky vytvořené naší mírnou legislativou a bohužel i úplatností jak veřejné tak soukromé sféry. Mezi jejich nejčastější přestupky patří vedle nelegální migrace celní podvody, padělání zboží a daňové úniky (pokud dochází k jiným trestným činům, pak uvnitř vietnamské komunity, o kterých se česká policie namnoze ani nedozví). Vietnamská komunita na našem území není organizovaná jako celek. Dochází v ní spíše k určité lokální strukturovanosti a hierarchii v závislosti na obchodních vztazích i asijských principech, kterými se řídí také vzájemné obchodování mezi Vietnamci; kolem osob se zkušenostmi s životem v České republice se nejednou soustřeďují nově příchozí a nezkušení a tím se upravuje hierarchie od nadřízených přes jim podřízené až k řadovým trhovcům, kteří nezřídka pracují za drsných podmínek celý týden od rána do večera. Vietnamci u nás se mezi sebou liší hlavně v životním stylu: kdo již nabyl určitého majetku, žije pohodlněji, noví však musí vydělávat na základní živobytí, splácení dluhů atd. Průměrný vietnamský podnikatel tráví téměř veškerý čas prací, nenavštěvuje naše kulturní ani restaurační podniky, žije velice skromně a ze svého výdělku, pokud si to již může dovolit, zpravidla dotuje velkou rodinu ve Vietnamu. Investuje-li, pak obyčejně do podnikání a nato do vzdělání svých dětí (úcta ke vzdělání se díky konfuciánským učencům stala tradičním vietnamským rysem). Volný čas, kterého má minimálně (dovolená je pro něj většinou nepochopitelný pojem), věnuje hlavně odpočinku, své rodině a tradicím. Mocný důraz je stále kladen na tradiční přípravu pokrmů a stolování; obojí zabere poměrně hodně času, protože Vietnamci jsou zvyklí jíst společně a pomalu a během jídla řeší důležité rodinné i obchodní záležitosti. Tradiční svátky se dodnes řídí lunárním kalendářem, podle kterého Nový rok začíná oproti solárnímu kalendáři zhruba o tři až pět týdnů později. Za zdraví a bohatství své rodiny se však převážná většina Vietnamců v České republice pomodlí před oltářem denně.

1.2 MONGOLOVÉ Intenzivní politické, hospodářské a kulturní vztahy mezi Československem a Mongolskem byly rozvíjeny v období po druhé světově válce, zejména pak po navázání diplomatických styků v roce 1950. Integrální součástí vztahů mezi Československem a Mongolskem byla i rozvojová spolupráce. Důležitou součást rozvojové spolupráce představovalo i poskytováni stipendii ke studiu na vysokých školách. Studium mongolských občanů na československých vysokých školách, stejně tak jako stáže mongolských pracovníků v československých závodech vedly k tomu, že Mongolsko patři mezi země s velmi početnou skupinou občanů hovořících českým jazykem (v ČR/Československu studovalo nebo se účastnilo stáži a kurzů 20– 30 000 mongolských občanů, vedle nich si česky jazyk často osvojili i jejich rodinní příslušníci).

44

8 ROMSKÁ NÁRODNOSTNÍ MENŠINA Druhou co do početnosti národnostní menšinou jsou nesporně Romové. Kolik je v ČR Romů? Odhady se různí, ale romské organizace, obce i stát mají snahu uvádět vyšší počty, než jsou „skutečné“. Ze sčítání lidu (necelých 12 tisíc v roce 2001) nelze ovšem vycházet. Odhad osob v sociálně vyloučených lokalitách je do 150 tisíc, většina z toho (50 až 90 procent) jsou Romové. Další Romové ohrožení sociálním vyloučením žijí mimo tyto lokality. Dalších několik desítek tisíc Romů (až 100 000) je integrovaných až zcela asimilovaných, žijí často ve „smíšených“ manželstvích a rodinách a k Romům se nehlásí a nelze je do počtu Romů zahrnovat, ani etnicky, ani sociálně. Podle kvalifikovaných odhadů počet příslušníků romské komunity v ČR se pohybuje v rozmezí mezi 150 000 – 300 000 osob. Usídlení: severní Morava (zejména Ostrava, Karviná), severní Čechy (Děčín, Ústí nad Labem), velká města (Praha, Brno). Rom nebo Cikán? Pojem Rom je označení pro příslušníky etnických skupin indického původu. V překladu z romštiny znamená „muž“ nebo „člověk“ (k tomu „romňi“ – „romská žena“) ve smyslu příslušnosti ke komunitě se společným jazykem (romštinou) a původem. Původ slova je nejasný, ale zřejmě pochází z indického slova „dom“, což znamená „člověk“. Romové vyzvali světovou veřejnost na prvním světovém kongresu v Londýně roku 1971, aby místo označení Cikáni bylo užíváno pojmu Romové. Důvodem byl původ a obsah pojmu Cikán, který romské komunitě přisoudila většinová populace (etnonymní pojmenování). Z vlastní zkušenosti mohu říci, že Romové v komunikaci mezi sebou používají slovo Cikán a ne Rom. Samotný pojem Cikán však neznamená nic hanlivého. Podle encyklopedie Wikipedie název cikán pochází pravděpodobně z řeckého athinganoi – nedotknutelný. Existuje také hypotéza, že slovo athinganoi je perského původu a vzniklo jako označení „kováře“ – „asinkar“. Romové jsou jako kováři známi např. v dnešním Íránu. Romská komunita se nejen u nás, ale i v zahraničí skládá z celé řady subetnických skupin. Některé skupiny Romů používají pro své odlišení od „jiných“ Romů vlastní označení své komunity – např. „Finti“ v Německu, „Kale“ (v překladu černí) ve Španělsku a ve Finsku, „Manušové“ ve Francii, „Romaničel“ v Anglii. Přesto označení „Romové“ je i těmito skupinami považováno za jakési nejobecnější vymezení jejich sounáležitosti jako určitého celku. Pokud Romové jednají s Neromy jaksi „v politickém“ slova smyslu (jako jedna etnicky či národnostně odlišná skupina s jinou takovou), rozhodně preferují označení „Romové“, a to jak v tuzemsku, tak mezinárodně. Jestliže jsou Romové Neromy označováni termínem

45

„cikán, cikáni“, většina Romů cítí jeho negativní náboj, který vzbuzuje představu vlastností, které jsou Romům obvykle přisuzovány (zloději, nečestní, špinaví apod.). Někdy se skutečně stává, že Romové v osobním kontaktu s Neromy nabízejí k používání označení „cikán“ („Já nejsem žádný Rom, my jsme cikáni.“), ale zřejmě proto, že mají pocit, že se to od nich očekává. Zdá se, že svůj protějšek tím ubezpečují o „klidu zbraní“, nebo se pokoušejí vyvolat atmosféru bezpečí, přátelství či porozumění. Označení „Rom“ je jednoznačně akceptováno také mezinárodními romskými organizacemi. v mezinárodních souvislostech začíná být označení „Rom“ považováno za politicky korektní, i pokud jde o vyjádření politiků či jiných veřejně činných osob.

8.1 JAK DEFINUJÍ SAMI ROMOVÉ SVOJI IDENTITU, KÝM SE CÍTÍ? I když 5. Kongres International Romani Union v Praze v roce 2000 vyhlásil deklaraci Romů jako národa, jsou vyslovovány i názory, že Romové objektivně nejsou národem v evropském chápání takového společenství. Navíc s určitými obtížemi lze říci, že se ani subjektivně dosud za takový národ nepovažují. V nejistých obrysech identity Romů je však nepochybné, že základní a tradiční jednotkou romské pospolitosti, ať žije kdekoliv a přísluší ke kterékoliv romské komunitě či skupině, je komunita příbuzenská, ve smyslu rodu. Jednotlivé rody, čítající třeba několik set osob, vytvářejí subetnické skupiny, které vznikly na základě společné profese, způsobu života, zvláštních kulturních projevů nebo současného, případně historického místa pobytu. Jeden z nejvýznamnějších současných romistů Angličan Angus Fraser uvádí pozoruhodný fakt, že při hledání identity Romů a vymezování jejich skupin nelze uvažovat v zeměpisných či v politických souvislostech jednotlivých evropských států. Subetnická příslušnost Romů jde napříč nebo úplně mimo tyto kategorie našeho chápání evropských souvislostí. V Dánsku tak naleznete Romy, hlásící se k olašským Romům a pocházející z Ruska, v Holandsku se setkáte se skupinami kočovníků, v jejichž romštině zní ruská slova, apod. Pokud jde o jednotlivé subetnické skupiny, je obraz etnického společenství Romů celkem jasný. Problémy začínají tam, kde sami Romové potřebují určit, kým jsou ve vztahu k jiné subetnické skupině. Romové sice vědí, že ostatní subetnické skupiny Romů jsou jim bližší než neromská společnost, ale přesto si jsou navzájem často velmi cizí, odděleni mnoha zvyklostmi a tradicemi. Angus Fraser tvrdí, že „Romové uznávají, že tito lidé nejsou gádžové, protože mají s Romy mnoho společného, ale v každém případě se s nimi neztotožňují. Každé z romských společenství se obvykle považuje za jediné opravdové Cikány“. Navzdory tomu jedno z romských úsloví, které používají Romové v celé Evropě, zní: „Sem Roma sam! – Vždyť jsme Romové”. Těchto

46

pár slov slouží v komunikaci mezi příslušníky odlišných subetnických skupin, když je potřebné ujištění o vědomí určité sounáležitosti, a to zejména v situacích, kdy Romové cítí, že jsou ohroženi nebo je spojuje společný zájem.

8.2 STRUKTURA ROMSKÉHO SPOLEČENSTVÍ U NÁS Uvažujeme-li o romském společenství a jeho vlastnostech, pak by bylo chybou uvažovat pouze v rozměru českých zemí. Romské subetnické skupiny tvoří určitý celek teprve v rámci bývalého Československa, protože i kořeny těch, kteří žijí v Čechách či na Moravě, jsou na území Slovenska. V zemích bývalého Československa žije několik subetnických skupin Romů. Zdaleka největší skupinou jsou slovenští Romové. Pocházejí ze slovenských romských osad, kde žili po staletí usedle (nekočovali), a do českých zemí přišli až po roce 1945. Další skupinou jsou maďarští Romové, pocházející z jižního Slovenska. Početně třetí romskou skupinou jsou olašští Romové s velmi specifickou a dobře zachovanou kulturou i jazykem. Tato subetnická skupina nejdéle ze všech Romů, žijících na území bývalého Československa, kočovala. V podstatě jenom olašských Romů se týkal zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob (který byl již zrušen). Toto rázovité společenství je dodnes typické svojí uzavřeností vůči okolnímu světu (i k ostatním romským skupinám) a konzervativností v dodržování svých zvyklostí a tradic. Na území České republiky žije již jen nepatrný zbytek původních subetnických skupin Sinti (německých Romů) a českých a moravských Romů. Tyto skupiny tvořily předválečné romské komunity v Čechách a na Moravě a vyznačovaly se vysokým stupněm integrace do české společnosti. Ještě dnes příjmení, jako je Holomek, Daniel, Richter či Růžička, prozrazují zbylé příslušníky těchto komunit. Všechny tyto subetnické skupiny Romů, tak typické pro české země, byly totiž téměř beze zbytku vyvražděny během druhé světové války. Vztahy mezi jednotlivými subetnickými skupinami jsou složité – někdy neutrální, jindy sympatizující, často mající povahu sociální distance až nepřátelství. Pro ilustraci je možné uvést vztah mezi dvěma nejtypičtějšími skupinami, kterými jsou Rumungra a olašští Romové. V určité míře zjednodušení je přinejmenším napjatý a vzájemně velmi opatrný. Příslušníci těchto dvou subetnických skupin se mezi sebou nevdávají a nežení, zpravidla se nehostí navzájem ve svých domácnostech, často spolu vůbec nekomunikují.

8.3 ROMSKÝ JAZYK Romové mají vlastní jazyk – romštinu. Její základ je tvořen staroindickými jazyky, a romština tak dodnes přesvědčivě odkazuje na

47

část světa, odkud Romové pocházejí. I v současné době Romové užívají mnohá romská slova, která se dodnes vyskytují ve stejné podobě v hindštině a mají stejný význam (pro ilustraci je možné uvést například romské slovo „kham“ – slunce, které je totožné s hindským „gham“, „paňi“ – voda má stejný význam jako hindské slovo „pání“). Romštinu a její dialekty však spoluvytvářela i slova přejímaná z jazyků používaných v zemích, kudy Romové procházeli a ve kterých různě dlouho (třeba i několik staletí) pobývali, např. z perštiny, řečtiny, maďarštiny. Jednotlivé dialekty romštiny tak, jak je v současné době používají různé subetnické skupiny, se od sebe více či méně liší. Liší se nejen svojí podobou, ale i mírou „živosti“ tohoto jazyka, která je ovlivněna tím, jak je používán jako prostředek běžné komunikace. Tato míra je rozdílná a souběžně s vytrácením se z běžného života je romština zpravidla nahrazována národním jazykem země, kde určitá skupina Romů žije. V České republice Romové romštinu stále v komunikaci mezi sebou do značné míry používají. Její kvalita se však v posledních desetiletích stále zhoršuje. Ještě prarodiče současných romských dětí dovedli lépe hovořit romsky než česky. Na devastaci romštiny se však podílela komunistická asimilační politika („Nemluvte na děti cikánsky, nebudou se ve škole dobře učit“). Současná romština, používaná Romy v České republice, však již ztratila velmi mnoho ze svých významových možností a do značné míry ji nahradila a stále více nahrazuje čeština. Komunikačním jazykem romských komunit s neromským světem se postupně stal romský etnolekt češtiny. Jde o neustálenou formu ne-vlastního jazyka, který obsahuje směsici slov z romštiny i češtiny, používá romskou výslovnost českých slov a romské mluvnické tvary, naroubované na česká slova, apod. Protože romština není svým charakterem psaným jazykem (stále ještě nemá svoji spisovnou podobu), je obtížně v ústním podání uchovatelná, a proto je velmi proměnlivá. Také romský etnolekt je díky své stále se měnící nepsané podobě povrchní, bez dostatečných významových stupnic, které by umožnily komunikovat v celé šíři témat, například v jejich abstraktních rovinách. V kontaktu s neromskou společností romský etnolekt řadu Romů znevýhodňuje. Milena Hübschmannová ve své publikaci „Můžeme se domluvit“ doslova uvádí: „Různé národy jsou různou měrou citlivé na špatnou znalost a výslovnost svého jazyka. Češi, pro něž obroda jazyka byla hlavním prostředkem a cílem národního obrození, si k češtině vypěstovali nadměrně puristický postoj. Špatná čeština je svatokrádež. Jinak je tomu u Američanů nebo Kanaďanů, kteří slyší angličtinu vyslovovanou italsky, čínsky, indicky a mnoha dalšími -sky.“ Hlavním komunikačním jazykem romských dětí je romský etnolekt češtiny, který se učí od svých rodičů. Romští rodiče si totiž myslí, že učit své děti romsky by nebylo účelné, a dokonce by je to poškozovalo v kontaktu s neromským okolím. Přitom je všeobecně známo, že dvojjazyčná výchova má řadu předností pro intelektuální rozvoj

48

dětí. Jak jsme již uvedli, romský etnolekt češtiny není příliš kvalitní a nemá dostatečnou slovní zásobu. Zcela pak selhává při nutnosti komunikace o abstraktních pojmech a jevech. Romské děti nejsou ze svých rodin jazykově, ale ani dalšími dovednostmi připraveny na způsob a nároky školního vzdělávání, které je čeká a které musí absolvovat. Neúspěchy romských dětí (nebo neúspěchy české školy v komunikaci s romskými dětmi) netkví tedy jen v tom, že jejich mateřským jazykem není čeština.

8.4 Z HISTORIE K pochopení Romů jako národa je velmi nutné znát jejich historii, jejíž kořeny se podařilo odhalit hlavně díky lingvistice, studiu jazyka. Jazyk Romů je hlavním pramenem k poznání historie Romů. Dnes jsou Romové uznanou národnostní menšinou se zaručenými menšinovými právy, sdružují se na národnostním principu, vydávají periodické i neperiodické publikace v romštině, rozvíjí svou kulturu na každoročních festivalech. v česko-romské verzi vychází časopisy Romano Hangos, Romano vodi a Kereka. U větší části Romů však došlo k sociálnímu propadu, jsou vytlačováni na okraje měst a stávají se závislí na sociálních dávkách. Tito Romové srovnávají svou materiální situaci se svou situací před rokem 1990 a toto srovnání dopadá pro současnost nelichotivě.

8.4.1 PRAVLAST ROMŮ A JEJICH PUTOVÁNÍ DO EVROPY Pravlastí Romů je území Indie. Staroindická společnost se na přelomu 2. a 1. tisíciletí před Kristem členila na čtyři stavy. Romové patřili do stavu nejnižšího, kam náleželi lidé tzv. nečistých profesí, jako např. kati, kočovníci, kováři, řemeslníci, kejklíři, byli velmi pohybově a hudebně nadáni, a tak se často živili jako tanečníci či muzikanti, v nouzi si „přivydělávali“ žebrotou. Tato monoprofesionálnost vedla k územní migraci. S rozmnožováním každé příští generace se zvyšoval počet kovářů, muzikantů atd. Kasta se proto rozdělila na dvě i více částí, z nichž pouze jedna zůstávala v dosavadním areálu a zbývající část nebo části se etapovitě stěhovaly do sousední vyživovací oblasti s nadějí, že tam bude větší poptávka po kovářské práci, hudební dovednosti atd. V novém areálu se pak celý vývoj opakoval. Migrace Romů postupem času směřovala za hranice Indie směrem na západ a trvala řadu staletí (3. až 10. st. př. Kr.). První Romové doputovali do Evropy před rokem 1000. Nejpočetnější příchod Romů do Evropy probíhal v několika vlnách v 10. století. Vlny proudily dvěma hlavními směry: na Balkánský poloostrov a druhá přes severoafrické

49

pobřeží do dnešního Španělska. Menší skupiny romského etnika pak ještě dále pokračovaly podél Dunaje do Panonské nížiny. Díky putování romského národa můžeme nalézt v dnešní podobě romského jazyka slova pocházející ze třinácti jazyků, především z řečtiny.

8.4.2 PŘÍCHOD ROMŮ DO ČESKÝCH ZEMÍ V českých zemích se Romové poprvé objevili ve 13. století. Způsob jejich obživy byl stejný jako v zemi jejich původu, Indii. Živili se především jako kováři, kotláři, hudebníci. Díky své pověsti tuláků představovali Romové pro místní obyvatelstvo tajemné skupiny lidí. Integrace Romů do české společnosti probíhala až do 16. století velmi příznivě. V době tureckých vpádů byla oceňována jejich zručná zbrojířská práce, v období renesance byli „oceňováni“ za svůj svobodný styl života, svobodu těla i ducha. V 16. a 17. st. začali být Romové vyháněni ze svých obydlí, jelikož nebyli schopni zařadit se do společnosti a neuznávali ani ekonomickou strukturu obyvatelstva. Dá se říct, že právě v této době byla zaseta první zrnka nesnášenlivosti mezi Romy a původním obyvatelstvem. V 18. století, za vlády císařovny Marie Terezie, vznikly první pokusy o integraci. Císařovna chtěla vychovat z Romů lidi stejné jako ostatní lidi Evropy, křesťany, užitečné poddané. Prostředkem jí byl zákaz bydlení ve stanech, používání vlastní řeči (povolena byla řeč kraje, ve které se nacházeli), zákaz vlastní samosprávy, vzdání se vlastních cikánských jmen. Tato opatření, tzv. asimilační politika, měla vést k totální převýchově, avšak i k pohřbení svébytné romské kultury. Na počátku 19. století, po době poněmčování, nastala pro Romy doba větší svobody a ochoty porozumět jejich mentalitě. V této době se vztahy vlády i ostatního obyvatelstva k Romům zlepšovaly, ale přes veškerou snahu zlepšit romskou kulturní i vzdělanostní úroveň zůstala většina Romů až do první světové války sociálně a vědomostně zaostalá. Po vzniku Československa se do popředí dostal zájem zlepšit vzdělávání romských dětí. Roku 1926 dokonce vznikla první romská škola v Užhorodě. Velkou tragédií pro romské obyvatelstvo znamenala doba tzv. holocaustu. Hitlerovy rasistické zákony spočívající nejen v izolaci, ghettu, asimilaci, ale také v totální likvidaci. Čeští a moravští Romové byli za druhé světové války téměř zcela vyhlazeni, v Čechách došlo k masovému vyhlazení Romů (a osob za Romy považovaných) v nacistických táborech; válku přežilo jen několik stovek osob. Tehdy zahynulo téměř 5000 Romů pocházejících z českých zemí. Po druhé světové válce roku 1945 bylo v programu obnoveného státu odmítnutí diskriminace občanů z důvodu rasových a náboženských. V rámci státní přesídlovací politiky proběhl po druhé světové válce

50

přesun mnoha tisíců Romů ze Slovenska do českých zemí. Jednalo se převážně o migraci ze slovenských romských osad z východu země do průmyslových oblastí v Čechách, především do míst, odkud byli vysídleni sudetští Němci. Mimo organizovaných přesunů (například v rámci politiky rušení nevyhovujících romských osad na Slovensku) docházelo také k spontánní migraci. Po válce dostali Romové šanci začlenit se do společnosti, avšak až do roku 1989 nebyli považováni za národnost se svou vlastní kulturou. Předpokládalo se, že Romové se sami začlení do společnosti, a tak jim nebyl věnován zvláštní přístup. Komunistické Československo pomáhalo Romům především materiálně a finančně, což mělo za následek, že si Romové nezvykli mít odpovědnost sami za sebe ani za své potomky. Tato politika je naučila být závislými na pomoci státu. Většina Romů neuměla se získanými finančními a materiálními prostředky (např. byty) hospodařit, uchylovali se ke kriminální činnosti, nezaměstnanost jim byla vlastní. Všechny tyto negativní jevy se odrazily v přístupu majoritního obyvatelstva Československa k Romům velmi negativně.

8.5 ROMSKÁ KULTURA Velice často se setkáváme s pojetím, podle kterého je Rom (Cikán) jednoznačně spojen se specifickými fyziognomickými znaky (tmavá barvy očí, pleti, vlasů, atp.), které někdy bývají shrnovány pod označení „romský antropologický typ“. Hovoříme-li však o romské kultuře, je třeba mít na paměti, že kultura je definována jako entita charakteru negenetického, která se předává učením během procesu výchovy (oproti dědičným, geneticky předávaným faktorům ovlivňujícím fyziognomii). Jako taková tedy nijak nesouvisí s jakýmkoli „antropologickým typem“. Mezi romskou kulturou a romským „antropologickým typem“ tedy není žádná spojitost, metaforicky řečeno rasa není synonymem kultury. Tedy – ne každý zástupce romského „antropologického typu“ je zároveň nositelem romské kultury a ne každý, kdo jako Rom „vypadá“ se může legitimně stavět do pozice reprezentace nositelů romské kultury. Velice obdobná situace panuje i v případě jazyka. Tedy: ne každý, kdo hovoří romsky je nositelem romské kultury a ne každý nositel romské kultury musí hovořit romsky. Obecně můžeme identifikovat zhruba tři základní typy kultur, které bývají spojovány s adjektivem „romská“. 1. tradiční romská kultura, 2. národní romská kultura, 3. kultura příměstských (romských) chudinských čtvrtí – „ghett“, již můžeme klasifikovat jako kulturu chudoby. Jedním z velice významných rysů tradiční romské kultury je skutečnost, že ve společenstvích jejích nositelů je dominantním organizačním principem příbuzenství. Tímto tvrzením máme na mysli,

51

že Rom (nositel tradiční romské kultury) se primárně cítí být příslušníkem příbuzenské skupiny (velkorodiny – romsky fajty), od níž také odvozuje svou identitu a vůči níž je též přednostně loajální. Vedle principu příbuzenského je velice významným strukturačním faktorem těchto společenství koncept rituální ne/čistoty. Rituálně nečistou osobou se může člověk: a) narodit (jsou-li jeho rodiče rituálně nečistí), b) stát během života stykem s jiným nositelem rituální nečistoty anebo s věcí / zvířetem (v případě zvířat se jedná zejména o jejich pozření), které je nečisté svou vlastní povahou (pes, ježek, šnek, fekálie…). Hranice rituální ne/čistoty se kryjí s hranicemi velkorodin, takže tyto jsou vzájemně endogamní, tedy – nedochází mezi nimi k výměně manželských partnerů (důvodem je skutečnost, že sňatkem, resp. následným soužitím by došlo ke znečištění). Jeho jádro tvoří víra v magicky pojímanou kvalitu, která v rituálním – tedy nikoli hygienickém – smyslu poskvrňuje svého nositele. Posledním významným faktorem organizace nositelů tradiční romské kultury je subetnická příslušnost. Tyto subetnické skupiny se většinou navzájem považují za rituálně nečisté a jsou tedy opět vzájemně endogamní. Základem subetnických skupin jsou, jak jsme již uvedli, příbuzenské skupiny – velkorodiny / fajty, takže princip rituální ne/čistoty, stejně jako subetnická příslušnost v posledku vždy kopíruje příbuzenské linie. Celé společenství nositelů tradiční romské kultury (v tomto smyslu tedy obecně Romové) se dělí na Romy slovenské (v tomto smyslu se jedná o zástupné označení nesouvisející dnes již s územím Slovenska), maďarské, olašské a zbytky populace Romů českých, resp. moravských, a skupinu Sintů. Mimo to se jednotlivé skupiny navzájem liší zejména jazykově (dialekty romštiny), zvykově a historicky a do jisté míry i fyzicky antropologicky. Národní romská kultura Základním principem společenství nositelů této kultury je jejich primární identifikace s romským národem – příslušnost k romskému národu je tedy bázovou identitou nositelů národní romské kultury. Je programově budována jako analogie kultury majoritní a ve všech důležitých ohledech je tedy s touto shodná. Ústřední myšlenkou, na níž romský národ stojí, je představa, že všichni Romové jsou příslušníky romského národa sdílející jednu – romskou národní – identitu, stejně jako loajalitu ke „svému“ národu. Romská národní kultura je kulturou psanou, předává se prostřednictvím standardizovaného jazyka, zejména školní výukou (na rozdíl od kultury tradiční romské, která je předávána výhradně ústně během života v rámci daného příbuzenského společenství). Romské dějiny, tak jak se s nimi se-

52

tkáváme v podobě publikací, stejně jako standardizovaná podoba romštiny zaznamenaná ve všemožných učebnicích, slovnících a slabikářích, stejně jako všechna „romská“ periodika tedy náleží výhradně k této kultuře (jinými slovy: z výše uvedených důvodů nemohou být součástí tradiční romské kultury). Vedle těchto pilířů národní romské kultury se s touto (a z těch „romských“ výhradně s touto) pojí „den Romů“, romská hymna, romský kalendář, romská kuchařka, knižní vydání romských pohádek a další, které v tradiční romské kultuře nenacházíme a jež jsou často v rozporu s jejími principy. Dnes se velice často hovoří o romském „národním obrození“, jímž se míní právě aktivity spojené s etablováním a rozvojem romské národní kultury. Vpravdě se ovšem nejedná o “obrození”, ale „zrození“ tj. o vytváření, konstrukci národa v západoevropském politickém uvažování, smyslu. Jedním z klíčových faktorů, který ovlivňuje život Romů ve střední a východní Evropě a v rámci celospolečenské komunikace je velice často opomíjený, je (naopak) kultura chudoby. Koncepce kultury chudoby The Culture of Poverty; některými autory překládáno též jako „kultura bídy“. Základy tohoto konceptu vymezil americký antropolog Oscar Lewis ve své stejnojmenné práci z roku 1966. Koncepci kultury chudoby je též velice blízké pojetí sociální exkluze (vyloučení). Vychází z přesvědčení, že obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou nositeli specifického kulturního vzorce, který vznikl v procesu adaptace na dlouhodobou chudobu, stejně jako sociální, symbolické i prostorové vyloučení (nejčastěji v urbánním prostředí) a jako reakce na tyto skutečnosti. Dojde-li jednou k etablování vzorců kultury chudoby (tedy k adaptaci na dlouhodobou chudobu jakožto životní strategii), má tato tendenci se reprodukovat a mezigeneračně předávat. Děti v kultuře chudoby vychované její vzorce internalizují a přijmou za své, a nejsou proto pak často během života schopny chopit se šance na změnu životního stylu, která se jim naskytne, ani přijmout pomocnou ruku nabízenou státními či nevládními organizacemi. Za charakteristické rysy tohoto specifického kulturního systému jsou považovány zejména: nedůvěra ke státním institucím, solidarita omezená především na nukleární (resp. rozšířenou) rodinu, životní strategie zaměřená na přítomnost, absence majetku, uzavřený ekonomický systém charakterizovaný zastavováním věcí a půjčováním peněz na vysoké úroky, tendence k sociálním patologiím, rané sexuální zkušenosti, vysoká porodnost,

53

častý výskyt rodin matrifokálního typu (soustředěných kolem osoby matky), časté pocity fatalizmu a bezmoci, v případě mužů slabé ego projevující se vychloubačností a zdůrazňováním vlastní maskulinity a další.

8.6 ROMSKÁ RODINA A KULTURNÍ VZORCE U všech subetnických skupin Romů hrají rodina a příbuzenské vztahy klíčovou roli. Rodina tvoří jádro romského společenství a je vlastně jediným společenským celkem, který zde najdeme. Společenské postavení a identitu jedince neutváří jeho vzdělání, profese či příjem, ale příslušnost k rodině, vedle subetnické příslušnosti a rituální ne/čistoty, popsaných v předcházejících oddílech. Nejvýznamnější jednotkou je širší rodina v rozsahu 3-4 generací, která sestává ze zakládajícího páru, jeho synů s manželkami a jejich dětí (případně ještě z dětí těchto dětí). Dcery zakládajícího páru se obvykle odstěhují k rodinám svých manželů a stanou se jejich součástí. Tento celek se obvykle vyznačuje prostorovou blízkostí (v městském prostředí mohou například všichni bydlet v jednom bytě) a plní důležité funkce, které v naší společnosti zajišťuje rodina nukleární (tedy rodiče a děti). V první řadě zajišťuje výchovu dětí – dítě může vychovávat stejně tak babička, maminka nebo teta. Členové této skupiny do značné míry sdílejí hmotný a nehmotný majetek, takže v jejím rámci se nemůžeme setkat s chudšími a bohatšími – mechanismy vzájemné solidarity uvnitř této skupiny strhávají všechny její členy na stejnou úroveň. Členové takové rodiny jsou si rovněž zavázáni povinností vzájemné pomoci a obrany – což se v praxi projevuje například ve skutečnosti, že důležitější je pomoci bratranci se stěhováním (nemluvě už o pohřbu, svatbě nebo jiné rodinné události – tam je neúčast neodpustitelná) než jít do práce či na úřad. Mladí lidé se obvykle seznamují sami, ale jejich výběr je omezen hranicemi subetnické příslušnosti, rituální nečistoty a aliančními vztahy mezi jednotlivými širšími rodinami. Širší rodiny často utvářejí jakási spojenectví s jinými velkorodinami, která se stvrzují vzájemnými sňatky jejich členů. Partnerka se stěhuje ke svému partnerovi, kde si ji „vychovává“ tchýně tak, aby její chování odpovídalo normám rodiny. Společensky akceptován je svazek až po narození několika dětí. Až tehdy jsou mladí považováni za „rodinu“, svatba v tomto případě nehraje žádnou roli. Mladá rodina se s tímto společenským uznáním většinou emancipuje a začne bydlet samostatně. Tradičně se klade důraz na velký počet dětí, protože čím více je dětí, tím je silnější rodová skupina. Ženu, která nemůže (nebo nechce) mít děti, romská společenství neakceptují. V této souvislosti se tedy nelze divit, že namísto vzdělávání se romské

54

dívky záhy stávají matkami, jinak by totiž z hlediska vlastních kulturních vzorců neobstály. Hlavou rodiny je muž, který se v domácím prostředí věnuje „vznešené nečinnosti“, zatímco úlohou ženy je rození a výchova dětí, starost o chod domácnosti a často i zajišťování její obživy. Prestiž a autorita ženy roste s věkem a počtem dětí. Romské komunity jsou uspořádány na příbuzenském principu. Jeho základem je výše popsaná rodinná síť. Nad základním společenským kamenem rodiny stojí velkorodina, která zahrnuje 5-6 generací a může mít stovky členů. Ti ve většině případů nebydlí společně (část může například bydlet na Slovensku, část v Ústí nad Labem a část v Praze), ale uznávají společné příbuzenské pouto. Členové těchto příbuzných rodin mají povědomí své vzájemné příbuznosti a při společném setkávání je společně utvrzují například formou vzpomínání na společné předky. Tyto ústně předávané „rodinné dějiny“ tak formují společnou identitu členů širších rodinných skupin. Jednotlivé historky mohou často nabývat až mytických rozměrů. Verbální deklarace příbuzenství je zároveň institucí, která legalizuje různá spojenectví a koalice. V tomto smyslu se někdy nemusí jednat o skutečné příbuzenství, příbuzenská terminologie nahrazuje terminologii, která je v majoritní společnosti užívána např. v obchodních vztazích. Deklarovaný bratranecký vztah nebo vztah synovec – strýc tak nemusí automaticky znamenat vzájemnou příbuznost, může například nahrazovat termín „obchodní partner“. V podobném smyslu se můžeme setkat rovněž s obrácenou manipulací společnou genealogií, kdy jsou jednotlivci nebo celé rodiny verbálně ze společného příbuzenství vylučovány. Záminkou k takovému jednání bývá zejména prohřešek proti obecně uznávanému mravnímu kodexu. Sňatek s příslušníkem „rituálně nečisté“ rodiny nebo třeba alkoholismus tak může vést k tomu, že rodina nebo jedinec jsou označováni za cizí a společné příbuzenství je popíráno. Účast členů těchto velkorodin na společenských událostech, jako jsou svatby, křtiny a pohřby svých členů je téměř povinná, nedodržování těchto nepsaných pravidel může být chápáno jako nedůvěra k hostitelské rodině (například ve smyslu „rituální nečistoty“), a nevysvětlená neúčast tak může být příčinou rozporů a roztržek.

55

8.7 JAK VZNIKÁ ROMSTVÍ První nápadnou odlišností romské rodinné výchovy je raná péče. O novorozeně se plně stará matka, od dítěte se prakticky neodlučuje, cizím často nedovolí, ani aby se na dítě podívali (aby ho neuhranuli). I když matka v některých případech nedodržuje doporučení lékařů a zdravotních sester (např. nepřestane kouřit ani v těhotenství, ani při kojení), stará se o dítě jinak vzorně. Intenzivní fyzický kontakt dítěte s matkou je základem pocitu patřičnosti, který Romům vydrží na celý život. Fyzický kontakt, později rozšířený na všechny členy rodiny, se stává pro Roma potřebou a upevňováním pocitu patřičnosti, tedy i přináležitosti k rodině. Podávání a potřásání rukou, poplácávání po zádech a objetí, někdy i pro majoritu nezvyklé vzájemné líbání mužů utvrzují Roma v jeho příslušnosti do rodiny, že v ní má své nezastupitelné místo. Bez tohoto ubezpečování, bez této fyzické složky ubezpečování se Rom přestává cítit dobře, ztrácí sebejistotu. I proto Romové špatně snášejí každou izolaci a samotu. Po narození dalšího dítěte matka předává péči o batole tzv. „starší sestře“. Jedná se zpravidla spíše o sestru či jinou příbuznou matky, která dosud nemá vlastní děti a která je zpravidla dosud nezletilá, někdy dítě. Ta přebírá velkou část povinností v péči o dítě (děti), často na úkor vlastního dětství. Sama nepříliš zkušená má vychovávat malé děti, i proto je v romské rodinné výchově tak málo intencionálních prvků. Často dochází k tomu, že se „starší sestra“ sama výrazně zhorší ve škole, přestane vypracovávat domácí úkoly a pozdní příchody či rodiči omluvené hodiny jsou na denním pořádku. Učitelé často vyhodnotí situaci jako předčasný nástup puberty, ale jedná se jen o to, že dívka nezvládá současně plnit školní zadání a vykonávat svou novou roli v rodině. Pokud se musí rozhodovat mezi rodinou a školou, vždy dostane přednost rodina. Rozhodování samozřejmě není na dívce, to je zcela věcí rodiny. Malým dětem je v romských rodinách ponechána velká volnost, učí se převážně nápodobou, a je-li jim něco vštěpováno záměrně, je to především úcta a poslušnost ke všem starším. Příkaz úcty ke starším se týká i starších sourozenců i k o málo starším jiným příbuzným. Tresty za neposlušnost jsou někdy vzhledem k věku dětí z pohledu majority neúměrné. Na druhou stranu děti nejsou trestány za celou řadu skutků, které majorita svým dětem netrpí (např. ničení věcí). Dětem je ponechaná velká volnost i v míchání se do řečí dospělých, mohou si vzít kdykoliv slovo a je jim dokonce nasloucháno. Stejně tak si děti chodí, kam chtějí, berou, co chtějí, a rozhodně si nikdy nemusí říkat o jídlo, prostě když na ně dosáhnou, tak si vezmou, a to jak u své matky, tak u své tety či jiné příbuzné. V romské rodině nejsou věci ani jídlo něčí, bere si je ten, kdo zrovna potřebuje. Lpět na nějaké věci je považováno za sobectví, tedy za gádžovské

56

způsoby. Osobní vlastnictví věcí, které člověk nemá právě na sobě, je v rozporu s romstvím. Starší sestra nenaučí dítě dobře mluvit. Romské dítě se učí pouze nápodobou bez korektur. Může sice mluvit do všeho, ale jeho jazyk nikdo nekultivuje. Stačí, že mu ostatní členové rodiny rozumí. To však není nijak obtížné, všichni členové rodiny jsou v každodenním, intenzivním kontaktu, a tak si často rozumí i beze slov. Romové mnohem lépe vnímají mimoslovní komunikaci, ať už jde o mimiku, pantomimiku, gesta, intonaci hlasu, hlasitost a podle těchto pro majoritu nepříliš významných nuancí rozumí, či nerozumí řečenému. V komunikaci mezi blízkými příbuznými hraje velkou roli rovněž společná zkušenost, sympatie a schopnost vcítění. Všechny tyto mimoslovní komunikační kanály snižují význam slov a potřebu přesného vyjadřování. Tak se u dětí, přicházejících do školy, shledáváme často s malou slovní zásobou (a to jak v češtině, tak případně i v romštině), nekorigovanými mluvními vadami a nevymezenými pojmy, zvláště obecnými. Dítě pak nerozumí výkladu a jeví se učiteli jako neinteligentní, zaostalé (hloupé) a je navrženo k přeřazení do zvláštní školy. Jazyk se dítě ve škole a mezi dětmi majority dříve nebo později doučí. V romské rodinné výchově se však neuplatňuje jeden ze základů rodinné výchovy Evropanů, Severoameričanů a dalších dnes hospodářsky úspěšných národů. Jde o „odložení požitku“. V českých rodinách můžeme slyšet stále: „až dojíš polévku, můžeš si vzít čokoládu“, „až si uklidíš hračky, můžeš si jít hrát na dvorek“, „až si napíšeš úkol, můžeš se dívat na televizi“ – tedy něco příjemného, žádoucího je podmiňováno strpěním či vykonáním něčeho nepříjemného. Tento přístup ke skutečnosti si takto vychovávaný jedinec časem tak zvnitřní, že v dospělosti si podobné podmínky dokáže klást sám. V romských rodinách se s tímto prvkem výchovy zpravidla nesetkáme, u dospělých Romů se pak nemůžeme divit jejich nezdrženlivosti. Velkou část svých příjmů utratí romské rodiny v prvních dnech, před dalším příjmem jsou zpravidla bez prostředků. Romští muži prohrávají neuvěřitelné částky v hracích automatech a rovněž velkou část svých příjmů utratí za alkohol. Ještě horší je, že mají-li možnost si prostředky vypůjčit, nehledí na výši úroku a pro okamžité uspokojení nějakého zájmu si půjčí od lichvářů peníze na úrok, který nedokážou zaplatit. Stejná nezdrženlivost je na vině i v rychlém propadnutí drogám, které dnes ničí některé tradiční romské rodiny. Česká škola navazuje ve výchově k odložení požitku na rodinnou výchovu v rodinách majority, nedokáže však bez rodinné podpory vštípit tuto schopnost romským dětem. K odložení požitku trénují své děti pouze v rodinách romských hudebníků. Jsou si vědomi toho, že případný talent se musí především rozvinout cvičením, a tak nutí

57

své děti od raného dětství hrát i mnoho hodin denně s tím, že jim odpírají i jídlo, dokud nesplní svůj úkol. Když pak po několika letech cvičení zjistí, že dítě talent nemá, přestanou ho nutit ke cvičení, ale dítě již má vypěstovánu schopnost odložení požitku a tu použije např. na školní učivo a stane se úspěšným žákem. V evropské výchově, ve které jde především o individuaci, tedy o zvnitřnění důležitých společenských norem tak, aby jedinec v budoucnu dokázal jednat v souladu s obecnými zájmy a následně se samostatně rozhodoval a přebíral individuální odpovědnost za svá rozhodnutí a své činy, je právě výchova k samostatnému rozhodování a k přejímání osobní odpovědnosti tou nejdůležitější složkou rodinné výchovy a je dětem vštěpována již od nejútlejšího dětství. Dětem dáváme vybrat, zda chtějí to či ono, ale když si již jednou vyberou, nedovolíme jim rozhodnutí změnit a musí nést jeho důsledky. Tím je učíme nejen samostatnému rozhodování, ale rovněž přejímání odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Důraz na samostatnost je však v přímém rozporu s podstatným znakem romství, se vzájemnou závislostí všech, která stmeluje romské rodiny. Proto se v romských rodinách nesetkáme s výchovou k samostatnému rozhodování, ale tím ani s výchovou k přebírání individuální odpovědnosti. Romské rodiny vychovávají své děti (jak už výše řečeno, spíše funkcionálně než intencionálně) k osvojení nepřekročitelných a nediskutovatelných tabu a k poslušnosti všech starších (členů rodiny) a rodinné většiny. Rozhodování se uskutečňuje kolektivně, často po bouřlivých diskusích, ale když už k rozhodnutí dojde, je pro všechny jednotlivce závazné. Takové kolektivní rozhodnutí však jedinec nechápe jako něco vnějšího, co musí poslouchat proti své vůli, neboť osobní, individuální vůle u něj ani nevznikla. S kolektivním rozhodnutím se tedy ztotožňuje do takové míry, že je považuje za vlastní. Kde ovšem není individuální rozhodnutí, nemůžeme očekávat ani individuální odpovědnost. Jedinec v romské rodině dodržuje nepsané zákony a naplňuje kolektivní rozhodnutí své rodiny. Pokud se chová takto, nemůže zažít pochybnost o sobě a uvažovat o správnosti rozhodnutí. Neúspěch činnosti pak vnímá jako nepřízeň osudu, jako realizaci zlých záměrů protivníků nebo jako důsledek neposlušnosti, svévolnosti některého z členů vlastní rodiny. Rozhodnutí bylo správné, vždyť se na něm všichni shodli. Není o něm možno pochybovat, to by bylo pochybováním o rodině a rodina je přece vše. Rodina jako celek tedy rozhoduje i cítí odpovědnost za své rozhodnutí. Proto si osobuje právo žádat po svých členech, aby rozhodnutí nejen vykonávali, ale nesli i jeho důsledky. Pokud má některý z důsledků dopadnout na jednotlivce, vybere rodina toho, který má na sebe vzít vinu a nést důsledek špatného rozhodnutí rodiny a ten považuje takové rozhodnutí rodiny za pro-

58

jev úcty k vlastní osobě, že mu je svěřen tak závažný úkol (ve skutečnosti se může např. jednat o vzetí na sebe trestní odpovědnosti za skutek, který udělal některý jiný člen rodiny, který je však pro rodinu nepostradatelnější). Česká škola výchovu k samostatnému rozhodování a přebírání osobní odpovědnosti provádí jen zcela okrajově, v tomto zcela spoléhá na rodinu. Českým učitelům se lépe pracuje s dětmi, za které mohou sami rozhodovat, a tak samostatnost v rozhodování často trestají jako nekázeň. Pro děti, které jsou k samostatnému rozhodování vedeny z domova, může být výchova ve škole pouze doplňková, pro děti, které takto vedeny nejsou, je tato výchova zcela nedostačující. Důsledkem této rodinné výchovy je i odlišný průběh puberty u romské mládeže. V oblasti biologické dochází ke stejnému zrání jako u všech ostatních (pověsti o dřívějším biologickém dozrávání Romů je třeba odkázat do říše bájí). V sociální oblasti přebírají romské děti některé povinnosti dospělých (např. starost o mladší sourozence) dříve, než je tomu u majoritní populace v evropských zemích. Psychologicky však dochází ke zcela jiným procesům. Dítě v rodině majority je vychováváno k samostatnosti nejen v sebeobsluze, ale především k samostatnému myšlení, rozhodování a jednání. Pro tuto samostatnost je mu vymezován stále se rozšiřující prostor, postupně, jak se učí samostatně se rozhodovat, přebírá stále více odpovědnosti za svá rozhodnutí. Ve věku mezi dvanáctým a devatenáctým rokem si začne vytvářet vedle rodiny vlastní referenční skupinu z vrstevníků a tato vrstevnická skupina začne dominovat v jeho psychickém obzoru. Potřebou se stane vzepření se autoritám a především autoritě rodičovské, často právě v tichém spojenectví s vrstevnickou skupinou. Právě na boji s rodičovskou autoritou se dokončuje proces individuace, který rodiče nastartovali v raném věku dítěte, když mu dali na výběr mezi dvěma hračkami. Boj s rodičovskou (rodinnou) autoritou je však v romské rodině nemyslitelný. I když i mladí Romové vytváří v tomto věku vrstevnické skupiny, jsou tyto skupiny složeny pouze ze stejně starých členů rodiny, a nevedou tedy své členy k vzepření se rodině. Pravdu má vždy rodina jako celek, a není tedy možno mít jinou a lepší pravdu. Mladý Rom z tradiční rodiny se tedy proti rodině nebouří, individuace, která nebyla v dětství nastartována, není při dospívání dokončena. Rom zůstává především členem rodiny, a odmítá-li v tomto věku autority, jsou to především autority školy. Důležitou součástí romské rodinné výchovy je výchova náboženská. Také tato výchova je převážně funkcionální, dítě se dozvídá o věcech, které nejsou z tohoto světa, z vyprávění, která jsou součástí rodinných setkání, neslyší slova musíš a nesmíš, ale slyší mnoho konkrétních případů, co se stalo tomu, který nečinil, co se má, nebo dělal to, co se nemá. Celý svět vnitřní skutečnosti – představy,

59

fantazie, sny - není nijak ostře oddělován od skutečnosti vnější, té kterou můžeme sdílet společně, na kterou si můžeme ukázat prstem. Duchové zemřelých jsou běžnou součástí světa, v rodině je vždy dosti očitých svědků, kteří je viděli (zvláště při emocionálně vypjatých situacích okolo úmrtí blízkých), a mluví se o nich stejně jako o živých osobách. Stejně s naprostou vážností a bez odstupu se probírají sny, fantazie a představy, jako by byly skutečností a při emocemi podbarvených vyprávěních je děti vstřebávají tak, že je později nedokážou ani od skutečnosti odlišit. Romská vyprávění, někdy považovaná za pohádky a pod tímto názvem vydávaná v českých překladech, mají blíže k mytologii než k povídkové literatuře. Jsou důležitou součástí rodinné výchovy a mnohé z toho, čemu říkáme romství, má své kořeny právě v těchto vyprávěních. Formální autoritou v romské rodině je na základě hierarchie vždy ten starší a vůči ženě vždy muž. Neformální autoritou se v rodině stává ten, který nejčastěji při rodinném kolektivním rozhodování navrhne to, na čem se později všichni shodnou, tedy ten, který s jistým předstihem pochopí, kam směřuje společná, kolektivní vůle. Zpravidla to není mladý, dosud nezkušený člověk. Ten si musí na svůj čas počkat, a necítí proto ani zvláštní lítost. Sebevědomí Roma je pak postaveno na skutečném, případně i jen domnělém významu rodiny, ke které se počítá. Individuální sebevědomí (dá-li se ještě o něčem takovém mluvit) závisí na tom, je-li ostatními členy rodiny, chválen nebo haněn. Je proto velice kolísavé, nemá vnitřní oporu. (Není divu, že dnes romští buditelé hledají „důkazy“, že předkové Romů v Indii patřili k vyšším kastám, někdy se dokonce snaží uvěřit tomu, že v minulosti byli soběstačným národem, který byl teprve v Evropě ponížen a rozdroben na vzájemně se svářící skupinky). Výsledkem individuace v evropských rodinách je osobnost. Osobnost je vybavena svědomím (zvnitřněnými často v podvědomí uloženými normami společnosti, které předali člověku rodiče z větší části již v raném dětství, se silným citovým podbarvením) a charakterem, tedy vědomými zásadami, které si během osvojování rozhodování a postupného přebírání odpovědnosti člověk přisvojil jako rámce pro svá budoucí rozhodnutí. Oboje souvisí se systémem kulturních vzorců a s hierarchií hodnot, které ve společnosti převládají. Vůči kulturním vzorcům a hodnotám se jedinec při individuaci vymezuje a jejich přijetí, či odmítnutí se odehrává na vědomé úrovni a je součástí jeho rozhodování a přejímání odpovědnosti. Odezva společnosti (zpočátku především rodičů) je korektivem chování, ale rozhodování i po korekcích zůstává věcí jedince. Osobnost jedince se tak může dostat a dostává do konfliktu se sociálním okolím a některé z těchto konfliktů jsou pro vývoj osobnosti přímo

60

potřebné (viz výše o dospívání a pubertě), jiné vedou k potlačování osobnosti a působí přímo destruktivně. Dospělá osobnost má hlavní korektiv vlastní činnosti v sobě. To považujeme za hlavní znak dospělosti. Jednání integrované osobnosti, její reakce na určité situace můžeme do značné míry předvídat, chování je konzistentní a vlastní systém hodnot zaručuje jeho kontinuitu. Chování a jednání snadno ovlivnitelné druhými, a tedy nekonzistentní označujme často jako nedospělé. To, co dráždí majoritu na chování jednotlivých Romů, je jeho nevypočitatelnost. Přesto i jejich chování má svá vnitřní pravidla, ale tato pravidla neurčuje Rom, se kterým mluvíme, ale jeho rodina. Jednotlivý Rom v kolektivu (např. českých spolupracovníků) se ztotožňuje s jejich rozhodnutími stejně, jako by se ztotožňoval s rozhodnutími své rodiny, ovšem ve chvíli, kdy se konfrontuje s vlastní rodinou, okamžitě přijímá její kolektivní rozhodnutí a všechna jiná ujednání ruší bez udání důvodů a bez pocitu ztráty tváře. Rezignuje na osobní výhody, pokud tyto výhody neupřednostní i jeho rodina. Je-li osobnost Evropana vystavěna převážně zevnitř, je osobnost Roma vystavěna ponejvíce zevně. Každý z nás potřebuje jistou vnější podporu, uznání, pochvalu, obdiv či respekt, nebo naopak obavy, strach z těch druhých, jak zareagují na mé jednání. Pokud se naše chování nesetkává s očekávanou reakcí druhých, začínáme o něm a tím i o sobě pochybovat. Přesto dokážeme být dlouhodobě konzistentní a pokračovat i v jednání, které nezískává okamžitou podporu, a to i po relativně dlouhou dobu. Naše sebevědomí je vystavěno na našich vlastnostech, dovednostech a znalostech. Ty neztrácíme ani tehdy, když ztratíme uznání a společenskou podporu. Rom potřebuje tuto podporu od své rodiny nebo náhražkově i od svého momentálního sociálního okolí neustále a nepřetržitě. O jeho kvalitách ho musí rodina přesvědčovat každodenně, svou moc si testuje častým trestáním či blahovolným odpouštěním prohřešků níže postavených a svou oblibu a význam kontaktem s úctyhodnými výše postavenými. Individuální sebevědomí je vystavěno pouze na uznání ze strany rodiny. Když tuto rodinnou podporu ztratí, dochází ke ztrátě smyslu života a ta může vést až ke ztrátě integrity, na fyzické úrovni narušení imunity, ke zhroucení některých fyziologických funkcí, k nemoci a následně smrti. Proto je Rom tak závislý na neustálém kontaktu s rodinou, proto nejhůře snáší samotu, proto je tak snadno manipulovatelný v každé skupině, která ho příjme, a proto často mluví podle toho, s kým se naposledy potkal. Nejde tedy jen o jistotu materiálního zajištění ze strany rodiny, jde především o tuto nemateriální, psychickou a emocionální podporu, kterou bohužel či díky rodinné výchově potřebuje pro své (pře)žití. Za osobnost je mezi Romy považován ten, kdo je nejdokonaleji svázán s rodinou, kdo bez problémů naplňuje vůli rodiny, kdo je v rodině vysoce uctíván a kdo se nikdy proti rodině neprohřeší.

61

Když člen rodiny něco dělá, dělá to pro rodinu a rodina to ví, sleduje to a kvituje to. Když však začne cokoliv dělat pro svou vlastní budoucnost, rodina to sleduje s nedůvěrou, omezuje, znemožňuje a zakazuje. V zajišťování osobní budoucnosti jednotlivce vidí rodina bytostné ohrožení vlastní podstaty. Kdo bude do budoucna zajištěn, ten nebude rodinu potřebovat a nebude se tedy o ni starat, vyčlení se z rodiny a rodina ho ztratí. Proto i budoucnost patří v romských rodinách k nevědomým tabu. Rodinná výchova v romských rodinách vychovává jedince na rodině celoživotně závislé, materiálně i psychicky, brání jejich individuaci a osamostatnění. Výsledek této rodinné výchovy je nazýván romství a je Romy považován za to nejcennější, co mají. Všechny prvky romské kultury jsou v tomto romství obsaženy a tvoří nedílný komplex.

8.7.1 NEJVYŠŠÍ A MÁLO UZNÁVANÉ HODNOTY ROMŮ Největším rozdílem mezi majoritní společností a Romy není barva pleti ani identita, ale odlišný způsob myšlení, jiné životní strategie a odlišný hodnotový systém. Mezi nejvíce uznávané hodnoty Romů, tak jak se postupně vyvinuly, patří: Soudružnost velkorodiny Láska v rodině Úcta ke starším členům rodiny Peníze Fyzická síla Dodržet slovo Touha vyniknout Pohostinnost Hudba, tanec Sexuální život Mezi málo uznávané hodnoty patří: Romský jazyk (mnozí rodiče přestali na své děti mluvit romsky) Psané slovo Vzdělání (vědecké nebo teoretické poznatky)

62

8.8 POVAHOVÉ ZVLÁŠTNOSTI ROMŮ Pro Romy jsou typické tyto povahové vlastnosti: Slabá vůle Malá vytrvalost a trpělivost Nespolehlivost Stálý pocit ohrožení Nesamostatnost Neschopnost abstraktního myšlení Komplex méněcennosti Psychická labilita Mimořádná citlivost vůči nespravedlnosti

8.9 RITUÁLNÍ PRAKTIKY A JEJICH VÝZNAM Romové přejímají v zemích, v nichž jsou usazeni, náboženství majoritního obyvatelstva. Pojetí náboženství má však specifický charakter, odlišný od obvyklého pojetí. Na našem území přísluší Romové většinou k římskokatolické církvi. Největší důraz bývá kladen na křtění dětí, svatby a pohřby. Křest má především magický charakter – ochrana jedince před působením zlých sil. Na rozdíl od pojetí majority dítě se nekřtí prvořadě proto, aby bylo křesťanem. Svatba se tradičně nemusela vždy odbývat v kostele, důležitý byl obřad zásnub, odehrávající se v rámci komunity. Významnou roli v životě romské rodiny hraje pohřeb. Po smrti příbuzného se schází celá rodina, až do jeho pohřbu nepřetržitě vartují u mrtvého (v současnosti se rodina schází v bytě zemřelého i bez fyzické přítomnosti jeho tělesných ostatků). Mrtvý nesmí být po smrti pohřben žehem, klade se důraz na klasické pohřby do země. Pohřeb je nákladnou záležitostí, nicméně natolik důležitou, že rodina se raději zadluží, než aby svému zemřelému vystrojila chudý pohřeb a tím se v komunitě zostudila. Během doby od smrti do pohřbu je prvořadou záležitostí pro každého z rodiny být přítomen na vartování, veškeré světské záležitosti (práce, škola, schůzky apod.) musí jít stranou. Kromě nejrozšířenějších vyznání se setkáváme rovněž s příslušností k nejrůznějším sektám. Podobně jako ostatní členové takovýchto společenství i Romové své příslušnosti k nim často podřizují celý svůj život a přísně dbají na doporučení a omezení s tím spojená. Mimo to je možné říci, že Romové jsou obecně náchylnější k víře v nadpřirozené jevy a možnost ovlivňování konání druhých prostřednictvím magie. Pod vlivem těchto předpokladů pak často upravují své konání směrem k ochraně své osobnosti na základě osvědčených praktik magického charakteru.

63

8.10 PRÁCE A ZAMĚSTNÁNÍ Romy je možné označit za skupinu, žijící v symbióze s majoritou. Naprostá většina pracovní činnosti byla a je orientována na směnu s majoritou – ať již peněžní, či naturální. Řemesla a způsoby obživy, které jsou považovány za „tradičně romské“, ztratily s postupující industrializací v průběhu 20. století své odbytiště. Tato změna přinesla potřebu přeorientovat se na nové zdroje obživy. Vzhledem k obecně nízké míře vzdělanosti mezi Romy se nejobvyklejším zaměstnáním stala nekvalifikovaná manuální práce. Romové se neztotožňují s majoritním pohledem na vzdělání jako prostředek ke vzestupu na společenském žebříčku a na trhu práce. Důvody možno spatřovat v rodovém systému, kdy hlavní autoritou byla (a do značné míry stále je) hlava rodu a vzdělávání mělo osvojovací ráz – předávání praktických zkušeností mezi generacemi. Škola a její pracovníci tak dodnes nepředstavují takovou autoritu jako mezi majoritou – učitel nemá ve srovnání s hlavou rodu potřebnou míru zkušeností a vzhledem k tomu, že není členem rodiny, nemá jeho slovo potřebnou váhu. Značná nezaměstnanost je dalším faktorem přispívajícím k obecně nízké vzdělanosti – je obtížné nalézt pozitivní příklady vzdělaných a úspěšných, další studium mimo státem vyžadované je tedy považováno za zbytečné. Poměrně vysoká míra nezaměstnanosti a malá úspěšnost na pracovním trhu v prostředí Romů souvisí mimo jiné s výše popsaným přístupem ke vzdělání. Kromě toho je samozřejmě také důsledkem celkové situace v ekonomice (snížená potřeba nekvalifikovaných pracovníků související s automatizací, útlum těžkého průmyslu, příliv levnějších pracovních sil z cizích zemí...). Dlouhodobá nezaměstnanost, s ní spojená apatie a nízká sebedůvěra jsou demotivačními faktory, které utlumují snahy o hledání východiska v podobě nové práce. Nezanedbatelným prvkem jsou rovněž také časté zkušenosti s otevřeným nebo skrytým rasismem (žadatel o práci zavolá na inzerát, po telefonické domluvě je přijat, při osobní návštěvě je odmítnut s tím, že místo je obsazeno, přitom stejný inzerát vychází i nadále). Výše zmíněná tvrzení o významu rodinných vztahů v životě Romů platí i v pracovním životě. Účast na rodinném životě má často větší význam než dodržování smluv. Tento přístup naráží na odlišné pojetí ze strany majority a přináší s sebou konflikt, který může vyvrcholit až ztrátou zaměstnání. Nepochopení odlišného přístupu je někdy chápáno jako projev rasismu. Otázku využívání sociálního zabezpečení nelze považovat za romské specifikum. Jedná se spíše a jeden z projevů kultury chudoby. Projevy závislosti na systému státní podpory lze chápat obdobně.

64

8.11 ROMOVÉ V ČESKÉ REPUBLICE DNES Doba po roce 1989, po pádu komunismu, znamenala pro Romy velký zlom v jejich životech. Na jedné straně byli Romové uznáni jako národnostní menšina, která má ústavou garantovaná práva (např.: svoboda užívat svůj jazyk, pěstovat svou národní kulturu, zakládat organizace k prosazení svých zájmů). Brzy se ukázalo, že Romové nedokáží nabyté svobody a nově vzniklých možností dostatečně využít ku prospěchu svému a ostatních. Na straně druhé došlo k výraznému zhoršení ekonomického a společenského postavení řady Romů. Státní politika v období komunismu zanechala na Romech největší stopu do dnešní doby. Státní politika té doby předpokládala: dojde-li k vyrovnání životní úrovně Romů s průměrnou životní úrovní ostatních, dojde k odstranění jejich odlišnosti. K naplnění tohoto předpokladu vedla opatření jako např.: státní politikou řízený a podporovaný rozptyl Romů ze Slovenska do Čech rozkládání přirozených romských komunit a jejich rozptyl po jednotlivých rodinách stěhování venkovského romského obyvatelstva z romských osad do průmyslových aglomerací necitlivé administrativní přidělování bytů vynucovaná povinnost školní docházky romských dětí povinná účast na zdravotní prevenci V dnešní době začíná u romských spoluobčanů převažovat měšťácký způsob života. Postupně se rozpadá jejich tradiční hodnotový vzor, ale na druhou stranu nejsou Romové schopni, či spíše nejsou ochotni přijmout nový model. Romové hledají cestu k vlastní identitě, ale velkou překážkou je jim především nevzdělanost, izolovanost a odlišný způsob života. V současnosti se setkáváme s migrací v rámci širokých rodin (tedy za příbuznými, usazenými již po několik generací v ČR), s odchodem za prací, souvisejícím s vysokou nezaměstnaností Romů na Slovensku a nově též s ekonomickou migrací do českých azylových táborů. Migrace nemusí mít vždy trvalý charakter, příchody za prací do českých zemí, s cílem snadnějšího výdělku, se za dobu existence společného státu staly pro Romy takřka samozřejmostí. Romové mají dnes v České republice stejná práva jako ostatní. Nabytých práv však nedokáží využít. Byli zbaveni povinnosti pracovat, a tím ztratili velkou část prostředků pro existenci. Dnešní Romové se naučili být závislí na sociálních dávkách, které v nemalé míře zneužívají. Znovu dochází ke značné izolaci romské komunity a to nejen společensky, ale i bydlením. Vznikají vcelku uzavřené domovní celky, kde Romové žijí a kde bohužel kultura bydlení velmi zaostává za obvyklým standardem.

65

Mezi největší současné problémy Romů patří: Vysoká porodnost Nevzdělanost Nezaměstnanost Kriminalita Prostituce Nedořešené problémy některých Romů se státním občanstvím ČR Problémy Romů v oblasti bydlení Malá účinnost již centrálně neřízené zdravotní prevence

8.12 SOUČASNÉ PROBLÉMY SOUŽITÍ ROMŮ S ČESKOU MAJORITNÍ SPOLEČNOSTÍ 8.12.1 SOCIÁLNÍ PATOLOGIE Alkohol – Příslušníci romských komunit patřili k výrazným konzumentům alkoholu, pití alkoholu bylo součástí všech rodinných oslav, a těch bývalo hodně. Nicméně z jejich pití se nestával alkoholismus, který je nutno léčit ve specializovaných lékařských léčebnách. S dlouhodobým požíváním alkoholu se nerozvíjela psychická závislost, která je pro alkoholismus typická. Zvláštní uspořádání romských rodin vedlo k tomu, že rodina si problémy s pitím alkoholu některého svého člena dokázala řešit sama. V současné době však již dochází i u příslušníků romských komunit k rozvoji alkoholismu, který je možno léčit jen ve speciálních léčebnách. Drogy – Jiným a mnohem větším problémem jsou pro příslušníky romských komunit drogy. Někteří jedinci se s psychotropními látkami setkávají již v dětství (čichání těkavých látek) a přes kouření marihuany a tzv. taneční drogy přechází k heroinu. Vysoká cena těchto drog na černém trhu neumožňuje zajišťovat si drogy, na kterých je jedinec závislý, za legálně nabyté peníze. Proto se užívání drog téměř vždy kombinuje s kriminalitou a u děvčat s prostitucí. Na rozdíl od toxikomanů z majority romští toxikomani přichází k léčení později v době, kdy už je závislost rozvinutá, a to hlavně proto, že je rodina dlouho kryje a snaží se jejich problémy řešit obvyklými výchovnými prostředky. Jako pacienti mají nižší kázeň. Dobrovolně nenavštěvují protidrogové poradny, ani K-centra. Neexistuje žádná zvláštní evidence romských toxikomanů, a tak nelze ani odhadovat, zda je promořenost romské populace stejná, vyšší nebo nižší než promořenost majority. Oproti majoritní populaci začínají Romové s užíváním drog v nižším věku a častější je mezi nimi užívání heroinu. Velké procento romských uživatelů žije ve společné domácnosti

66

s dalším uživatelem – ukazuje se tedy, že užívání drog v romských komunitách je problém celých rodin a často problém vícegenerační. Romští uživatelé mají také oproti majoritním menší zkušenosti s léčbou – a pokud zkušenost mají, pak pouze s tradiční zdravotní (psychiatrickou) péčí; často mají k léčbě negativní postoj. Mnohem méně Romů je také v kontaktu s nízkoprahovými zařízeními. Hráčství – Gamblerství a především hrací automaty jsou pohromou pro příslušníky romských komunit. Pod vidinou okamžité výhry mnozí nahází do hracích automatů větší část svých příjmů. Také hráčská vášeň je mnohdy neufinancovatelná z legálně nabytých prostředků a vede často zpočátku k rozprodání všech hodnotných věcí, později i ke kriminalitě. Prostituce – Prostituce byla ještě v nedávné době v romských komunitách zcela okrajovým jevem. Někteří příslušníci romských komunit byli kuplíři, ale s romskými děvčaty nekupčili. Romský morální kodex posuzoval prostituci velmi přísně, jako jedno z nejzávažnějších provinění, kterého se žena mohla dopustit. Změna nastala v devadesátých letech minulého století, kdy některé dívky dokázaly prostitucí vydělat dost peněz na zajištění celé rodiny. Počáteční odsouzení se změnilo ve shovívavost a časem i v obdiv. V ojedinělých případech se objevila i dětská prostituce. Zatím nebyl proveden výzkum romské prostituce, a to přesto, že záležitost je silně medializovaná, a to i v zahraničí. Kriminalita – Romská kriminalita se do roku 1990 vykazovala zvlášť v ročních zprávách a sledovala se do mnoha podrobností. Byla v té době výrazně vyšší co do počtu trestných činů i co do počtu zúčastněných osob než kriminalita majority, nižší co do způsobené škody vyjádřené penězi. Od roku 1990 se etnicita ani národnost pachatelů nesleduje, a nejsou tedy žádná novější zjištění. Lze předpokládat, že v této oblasti nedošlo k podstatným změnám. Lichva – Narůstajícím problémem je v romských komunitách lichva (úžernictví). Romové si tradičně vždy mezi sebou půjčovali peníze, hlavně v rámci velkorodiny, často na jistý, nepřiliš velký úrok. Ti, kteří mohli druhým půjčovat, se stávali vlivnými, na této činnosti bohatli a získávali nad druhými jistou moc. Význam této praxe se snížil v době minulého režimu, kdy všichni měli povinnost pracovat a příjmy byly více méně nivelizovány. Po roce 1990 se však příslušníci romských komunit v některých komunitách k této praxi vrátili. Nezaměstnanost, neexistence rodinných úspor, nemajetnost a chudoba vedou často i moudré příslušníky romských komunit k tomu, že v případě nutnosti uhradit náhle větší částku (pohřeb, svatba pod tlakem těhotenství, léky pro nemocné dítě apod.) se obrátí s žádostí o půjčku na romské i neromské lichváře. Každý příslušník romské komunity zná lichváře ve svém okolí a jen doufá, že je nikdy nebude potřebovat. Nebude však proti nim nic podnikat, protože dobře ví, že chudým příslušníkům romských komunit nikdo peníze

67

nepůjčí, a jsou tedy těmto lichvářům vydáni na pospas. Lichvářské úroky (často i 100 % za každý měsíc, včetně úroků z úroků) ožebračují ty nejchudší, kteří pak nemají ani na zaplacení nájmu, ztrácí byty a propadají se do materiální nouze, jsou nuceni k prostituci či kriminalitě, někteří ze strachu z lichvářů opouštějí byty, stěhují se do jiných krajů a někteří i emigrují do zahraničí.

8.12.2 KRIMINALITA PÁCHANÁ NA ROMECH O vyšší kriminalitě příslušníků romských komunit se mnoho mluví, ale neexistují žádná vyhodnotitelná data, která by dokládala, zda tomu skutečnost odpovídá. Méně známá je kriminalita páchaná na příslušnících romských komunit. Zvláště sledovaná je pouze násilná trestná činnost s rasovým motivem. I když většina této kriminality je směřována právě proti příslušníkům romských komunit, bývá sem počítána trestná činnost proti cizincům jiné barvy pleti i trestná činnost romských pachatelů proti neromským obětem (jedná se většinou o slovní nebo slovy provázené útoky). Těchto násilných trestných činů ubývá, neubývá však trestných činů nenásilné povahy, které ovšem rovněž nelze doložit čísly. Příslušníci romských komunit jsou častěji okrádáni, častěji se na nich romští i neromští pachatelé dopouštějí podvodu, a to s vědomím, že věc nepůjdou hlásit na policii, které většinou nedůvěřují, a že pokud případ nahlásí, policie nebude jejich svědectví brát zcela vážně. Tyto poznatky opětovně signalizují představitelé romských sdružení i někteří pracovníci samospráv.

8.12.3 OBČANSTVÍ Vedle mnoha problémů, které si Romové způsobují (ať již vědomě, či bezděčně) sami, je problematika občanství jednoznačně komplikací, kterou jim způsobil stát. I po všech novelách zákona o nabývání a pozbývání občanství zůstává jistý počet Romů, kteří dosud české občanství nemají přesto, že v České republice dlouhodobě, často i od narození žijí. Argumentace, že si občanství už dávno mohli vyřídit, je pokrytecká – proč by si měl někdo něco vyřizovat jen proto, že státní správa připravila a parlament schválil nesmyslný a jednoznačně diskriminující zákon. Vyřízení občanství bylo zvláště před novelizací zákona náročné časově a do jisté míry i finančně a vyžadovalo jisté dovednosti, které část Romů nemá. Podle první verze zákona někteří v České republice žijící Romové občanství ani získat nemohli, bylo na ně pohlíženo jako na cizince. Mnozí Romové se báli vyřizovat si občanství, aby nebyli vykázáni na Slovensko (na této skutečnosti nic nemění, že tyto obavy nebyly většinou důvodné). V důsledku nevyřízeného občanství se Rom nemohl legálně zaměstnat, dostávat dávky v nezaměstnanosti a většinu sociálních dávek, využívat zdravotního a sociálního pojištění,

68

které si před tím celý život formou srážek ze mzdy platil. Často kvůli nevyřízenému občanství jednoho dítěte celá rodina nepobírá některé sociální dávky. To učinilo tyto Romy závislé na nelegálních příjmech – práce na černo, nelegální pronajímání bytů, nelegální podnikání, prostituce, trestná činnost. Jiní tíživou sociální situaci řešili dočasně neplacením nájemného a dalších nákladů spojených s bydlením, a tak jim vznikl dluh na nájemném, který i po vyřízení občanství nejsou schopni ze sociálních dávek splatit, zvláště proto, že pro neplacení nájemného nemají nárok na příspěvek na bydlení. Mnozí byli pro neplacení nájemného vystěhováni z bytu. Jiní se zadlužili u lichvářů a dodnes mají se svými dluhy potíže. Problematika občanství nabývá nový rozměr dnes, kdy se některé romské rodiny vracejí ze zahraničí, kde se jim narodily děti, které získaly občanství cizího státu. Také na tyto děti rodiny nemohou získat sociální dávky. Některým Romům odchodem do ciziny, odkud se po relativně krátké době dobrovolně nebo nuceně vrátili, se zastavilo řízení o nabývání občanství a přerušil se jim trvalý pobyt na území České republiky a tím nesplňují jednu z podmínek zákona a jsou nadále vedeni jako cizinci. V poslední době přibývá romských přistěhovalců ze Slovenska. Někteří se ucházejí o status uprchlíka (většinou bez naděje na úspěch), jiní se rovnou přistěhovávají k příbuzným a nežádají ani o občanství, ani o status uprchlíka, zhoršují situaci (bytovou i sociální) svých příbuzných a živí se pololegálními a nelegálními aktivitami. Tito „cizinci“ zhoršují obraz Romů u české veřejnosti.

8.12.4 NEZAMĚSTNANOST Nezaměstnanost Romů má více příčin: nízká kvalifikace většiny z nich, častá změněná pracovní schopnost, špatná pracovní morálka některých, vysoká fluktuace v minulosti, špatný zdravotní stav, u žen mnohodětnost, u všech neochota pracovat za plat nižší nebo jen málo převyšující sociální dávky a možnost si nelegálně k sociálním dávkám načerno přivydělat. Zaměstnavatelé však nezaměstnávají Romy také proto, že mohou získat levnější zaměstnance z řad cizinců bez pracovního povolení (nelegálně), nebo (legálně) pracujících u zprostředkovatelských „eseroček“, ale i pro vlastní předsudky vůči Romům nebo z rasově diskriminačních důvodů. Nezaměstnanost Romů je hrozivá (podle kvalifikovaných odhadů pracovníků úřadů práce přesahuje 70 %). Tím je velká část Romů odkázána na sociální dávky, což zhoršuje vnímání celé skupiny ostatními obyvateli. Nadbytek volného času umožňuje nelegální práci (někdy dokonce v zahraničí) a podnikání, oddávání se škodlivým návykům (gamblerství, drogy, alkohol), prostituci a v některých případech i páchání trestné činnosti. Nezaměstnanost všech dospělých osob

69

v rodině vede k neuspořádanosti času celé rodiny, děti nejsou včas a řádně posílány do školy a ve svých rodičích nevidí žádoucí vzor. Dlouhodobá nezaměstnanost vede ke ztrátě pracovních návyků. Nezaměstnanost má ovšem i negativní dopad na psychiku nezaměstnaných Romů. Romští muži často zakládali své sebevědomí na schopnosti uživit rodinu. Dnes, když k tomu nemají (legální) příležitost, často sahají k pololegálním či nelegálním činnostem. Podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky Sociální dávky jsou často demotivující. Možnost výdělku vzhledem ke kvalifikaci je často nižší nebo přesahuje sociální dávky (na celou rodinu) jen nepatrně vzhledem k tomu, o kolik se zvýší náklady na dopravu do práce, stravování v práci apod. Navíc nikdo nedokáže zabránit, aby si občan, který pobírá sociální dávky, nepřivydělával prací „na černo“ či pronajímáním části bytu či jiným nelegálním podnikáním. Sociální dávky však na druhé straně nedostávají ti, kteří by je opravdu potřebovali. Jsou to lidé, kteří nemají v pořádku své „papíry“ (např. nemají vyřízeno české občanství), či lidé, kteří neznají svá práva nebo nejsou schopni si své záležitosti na úřadech vyřídit. Příspěvek na bydlení je sociální dávkou vázanou na řádné placení nájemného. Tuto dávku Romové často nedostávají pro dluh na nájemném, a tak se dále zhoršuje jejich sociální situace (a zvyšuje dluh na nájemném). To, že mnozí Romové jsou častými konzumenty podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek ,vyvolává, respektive zvyšuje nepřátelství k celé skupině. Výzkum interetnických vztahů z roku 2001 sledoval sociální situaci romských rodin, a to především na subjektivních pocitech a výpovědích respondentů. Podle výzkumu téměř polovina romských respondentů na otázku, jak vychází se svými současnými příjmy, odpověděla, že s obtížemi, 21 % dokonce s velkými obtížemi. Toto je považováno za subjektivní znak chudoby. Respondenti z majority v sousedství se subjektivně za chudé považovali jen v 8 % případů. Výzkum rovněž sledoval zadluženost romských domácností. Naprosto bez dluhů bylo 74 % romských domácností, jejichž živitel byl zaměstnaný, proti tomu jen 39 % romských domácností, jejichž živitel byl nezaměstnaný. Velké dluhy mělo jen 4 % zaměstnaných, zato více než 15 % nezaměstnaných. Skoro dvě třetiny romských domácností si tedy půjčuje alespoň příležitostně peníze, tíživá zadluženost je však především u nezaměstnaných příslušníků romských komunit. Výzkum bohužel nesledoval, od koho si respondenti peníze půjčují a za jakých podmínek dluhy splácejí. Bylo by jistě zajímavé zjistit, zda někteří z respondentů nejsou obětí lichvy. Výzkum dále sledoval závislost respondentů na sociálních dávkách. Tuto závislost přiznalo 50 % romských respondentů, ale jen 16 %

70

respondentů z majority v sousedství. V romské populaci pak ani zaměstnanost neznamená nezávislost na sociálních dávkách. Téměř 17 % romských zaměstnaných přiznalo, že pobírají k platu sociální dávky, a dalších 10 % na tuto otázku neodpovědělo. Z nezaměstnaných romských respondentů 81 % přiznalo pobírání sociálních dávek a téměř 7 % neodpovědělo. Více než 80 % romských respondentů, kteří pobírali sociální dávky, uvedlo, že je pobírají déle než rok, 40 % déle než tři roky. Při výzkumu byla zjištěna výrazná korelace mezi dosaženým vzděláním a pocitem chudoby a závislostí na sociálních dávkách. Respondenti s nižším vzděláním častěji pobírali sociální dávky a rovněž častěji hodnotili svou situaci jako chudobu. Na pocit chudoby nemělo vliv pohlaví respondenta a přítomnost děti v domácnosti, vyšší pocit chudoby byl zaznamenán pouze u rodin se čtyřmi a více dětmi. Z měst, ve kterých byl výzkum realizován, byla nejvyšší závislost romských respondentů na příjmu sociálních dávek zjištěna v Chomutově (téměř 70 %), dále v Uherském Hradišti, Přerově a Ostravě, nejmenší závislost pak v Českém Krumlově (méně než 20 %) a v Pardubicích. Znovu se tedy ukazuje, že závislost příslušníků romských komunit na sociálních dávkách je vysoká především tam, kde jsou vztahy mezi romskou komunitou a majoritou špatné a kde je obecně vysoká nezaměstnanost. Naopak tam, kde jsou vztahy dobré, jsou i příslušníci romských komunit na sociálních dávkách méně závislí.

8.12.5 BYDLENÍ Romové tradičně bydleli hůře. Jen málo Romů mělo vlastní, respektive družstevní byt. Pokud si Romové v minulosti pořídili vlastní rodinné domky, jsou tyto dnes většinou ve špatném stavu a majitelé nemají prostředky na opravy. Státní byty, které Romové v minulosti dostávali, byly většinou horší kategorie v zanedbaných domech starší výstavby v „historických“ částech měst. Byty byly často brzy po přidělení přeplněny ať již přirozeným přírůstkem, nebo přistěhováním příbuzných. V mnoha případech byly Romům přiděleny byty, ve kterých neuměli bydlet, kde v důsledku toho došlo k předčasnému opotřebování technické vybavenosti bytu. K poškozování bytového fondu Romy dochází však často i proto, že byty jsou neúměrně přeplněné. K záměrnému poškozování bytů a domů dochází jen výjimečně, v minulosti si takto někteří Romové vynucovali přidělení nového (většího) bytu (v případě havárií se přidělovaly byty mimo pořadník). Po roce 1989 se domy v historických částech měst většinou vrátily do rukou původních majitelů a tyto části měst se staly komerčně atraktivními. Staronoví majitele ze svých domů ve většině případů Romy vystěhovali (a nadále vystěhovávají) v lepších případech do „náhradních“ bytů. V mnoha případech využili sociálních problémů

71

a za „výhodný doplatek“ vystěhovali Romy do podstatně horších, často i menších bytů. V některých případech využili i neexistence či neprokazatelnosti nájemních smluv a Romy z bytu dostali bez náhrady. Další Romové jsou vystěhováváni z bytů pro dluhy na nájemném a dalších poplatcích spojených s bydlením, a to řádně, soudní cestou. V uplynulých letech mnozí Romové přišli o bydlení při povodních. Profesionálně se vystěhováváním zabývají někteří „romští podnikatelé“. Majiteli domu (soukromé či právní osobě ale i obci) nabídnou, že dům od něj odkoupí, Romy z domu vystěhují, dům opraví a prodají zpět majiteli (za novou, podstatně vyšší cenu). Na takovou taktiku přistoupila i některá města. Důsledkem těchto praktik vznikají na okrajích měst, často v tzv. „dělnických koloniích“ z předválečné doby nebo v opuštěných kasárnách, „romská ghetta“, a to i v těch městech, kde dříve Romové žili rozptýleně. Romská ghetta jsou charakterizována kumulací problémů (nekvalitní bydlení, dluhy na nájemném, vodě a energiích, nezaměstnanost, záškoláctví dětí, nízká hygienická a nulová kulturní úroveň okolí domů, gamblerství, drogy, prostituce, kriminalita, lichva atd.). Romové se takto často vystěhovávají do malých obcí, kde dosud žádní jiní Romové nebydleli (protesty a nevraživost starousedlíků). Někdo jim tam koupí dům, zpravidla ve špatném stavu, a oni se přistěhují, aniž vědí, co údržba takového domu znamená. Často pak musí i takto získaný dům opustit proto, že hrozí jeho zřícení. Někteří nezaměstnání Romové, kteří někdy nemají ani sociální dávky, pronajímají své byty nebo jejich části „nelegálním přistěhovalcům“ ze zemí bývalého Sovětského svazu a z Asie. Tím sice získávají peníze na obživu, ale jejich bydlení se dále zhoršuje. Mnozí Romové „prodali“ své byty v naději, že se vystěhují do „země zaslíbené“. Po návratu z ciziny pak nemají kde bydlet a situaci řeší přistěhováním k příbuzným. Jiní řešili okamžitou finanční tíseň uskutečněním fiktivní výměny (s doplatkem) do neexistujících bytů. Romové se do nedávné doby dokázali vždy postarat o své staré a nemohoucí lidi (v domovech důchodců, v psychiatrických léčebnách a léčebnách pro dlouhodobě nemocné a v azylových zařízeních ještě nedávno žádní Romové nebyli). Dnes se však mnozí v těchto ústavech uchycují poté, kdy už širší rodina nemůže další osoby ubytovat. Po roce 1989 přestal trend umísťování romských dětí do dětských domovů pro nejrůznější „závady“ v péči a výchově. V poslední době jsou ve velkém umísťovány romské děti do dětských domovů pro ztrátu bydlení.

72

8.12.6 ZDRAVÍ Zdravotní stav romského etnika je výrazně horší než ostatního obyvatelstva. Mezi příčiny horšího zdravotního stavu patří stravovací zvyklosti Romů (mnoho moučných potravin a méně kvalitního masa, málo zeleniny, ovoce a mléčných výrobků), dnes často navíc diktované ekonomickou situací rodin. Stravování v romských rodinách je navíc nepravidelné, v den příjmu mzdy nebo sociálních dávek bohatá strava, ke konci měsíce zbytky nebo i hladovění. Zdravotní stav Romů však podstatně zhoršuje situace v bydlení. Byty či přístřeší ve starých neadaptovaných domech jsou často vlhké a drží se v nich plísně. Situaci zhoršuje i časté praní a vyvařování prádla v bytech. V současné době mnoho Romů bydlí v obydlích přeplněných, špatně větraných a v zimě nedostatečně vytápěných. Na zhoršení zdraví se podílí i dlouhodobě stresová situace způsobená ostatními faktory. Vedle plicních a kožních nemocí, které byly vždy u Romů častější, objevují se v poslední době výrazněji diabetes a alergie. Zhoršená zdravotní situace romské populace a častá nemocnost způsobuje zaostávání dětí ve škole, pracovní neschopnost zaměstnaných dospělých, která je zaměstnavateli hodnocena negativně, a často vedou ukončení pracovního poměru ve zkušební době nebo k stanovení „změněné pracovní schopnosti“, která postižené dále znevýhodňuje na trhu práce, nebo dokonce k „invalidním důchodům“, které zhoršují předsudek ostatních obyvatel, že Romové nechtějí pracovat. Problémem souvisejícím se zdravím je i to, že mnoho Romů si neplatí zdravotní a důchodové pojištění (za nahlášené nezaměstnané platí stát, nenahlášení by si měli platit sami). Ve chvíli, kdy je nutná hospitalizace či náročnější zákrok, se pak zjišťuje, že to nikdo za nemocného nezaplatí.

8.12.7 DISKRIMINACE, RASISMUS, RASISTICKÉ ÚTOKY Romové nejsou přímo diskriminováni žádným zákonem. Ojedinělé, otevřeně diskriminační vyhlášky obecních úřadů jsou rušeny po zásahu státní správy. Diskriminace je však mnohdy skrytá. Nediskriminují se Romové, ale např. osoby, které nemají čistý trestní rejstřík, které jsou dlouhodobě nezaměstnané, které mají dluhy na nájemném, které neukončily základní vzdělání, které nemají výšku 175 cm apod. (Romové jsou přirozeně v průměru o 12 cm menší než ostatní populace.) Romové se setkávají s diskriminačními přístupy od dětského věku až do stáří. v mateřské školce si s nimi nechtějí děti hrát, ve škole sedět v lavici, v práci dělat v jedné partě,

73

v obci bydlet v jednom domě atd. A to vše jen proto, že jsou Romy. Většina občanů si ani neuvědomuje svůj diskriminační, xenofobní a rasistický postoj, což je patrno z častých výroků typu: „já nejsem rasista, ale ty cikány….“ Sametový rasismus velké části obyvatel se stupňuje od distancování se přes diskriminaci a snahy o segregaci až ke schvalování, respektive pasivnímu trpění rasově motivovaných útoků extremistických skupin. Pasivně se bohužel v podobných případech chovají i někteří státní zaměstnanci, včetně policistů, státních zástupců a soudců, úředníků státní správy a místních samospráv i někteří volení zastupitelé. To zvyšuje pocit většiny Romů, že tento stát není jejich a je příčinou následného schvalování podobných praktik, jako neplacení daní, práce na černo atd. Někteří Romové pak v obavách o svou bezpečnost emigrují, jiní se ozbrojují, trénují asijské branné sporty a pořizují si velké psy.

8.12.8 EMIGRACE Migrace Romů v posledních letech není návratem ke „kočování“, ale převážně útěkem z místa, kde je to nesnesitelné, tam, kde to snad bude lepší. Většina Romů žijících v Čechách přišla ze Slovenska (respektive jejich rodiče odtud přišli), kde žili v izolovaných romských osadách materiálně v nepředstavitelně těžkých podmínkách. Žili tam více méně „segregovaně“ ve velice poníženém postavení, ale nedocházelo tu tak často ke střetům s majoritní společností. Rozptýlení romských rodin do české společnosti vedlo k urychlení asimilačních trendů, ale rozbití tradičních rodových struktur vedlo i k zániku (deformaci) romského hodnotového systému. To znesnadňuje jakoukoli dohodu s romskými komunitami. Není nikdo, kdo by mohl mluvit za všechny Romy. Romové ve své většině neměli příležitost získat vztah k místu, kde žijí. Cítí se být spíše trpěni než vítáni a podle toho jsou i loajální. Pokud vidí výhodu ve změně místa, nepřemýšlejí dlouho. I když je nesporné, že část Romů, kteří volí emigraci, má důvody převážně ekonomické, v mnoha případech je emigrace útěkem do ciziny ze strachu (před skiny), který není zcela neopodstatněný, ale i ze strachu před vymahači dluhů z lichvářských půjček. Tato emigrace vrhá špatné světlo na Českou republiku a případná protiopatření hostitelských zemí (vízová povinnost pro občany ČR) chápe většina občanů jako další důvod k netolerantním postojům k Romům. Romové před emigrací často rozprodají svůj majetek, včetně bytů, což podstatně komplikuje možnost jejich návratu. Vzhledem k tomu, že většina z nich ve snahách o azyl neuspěje, vrací se a musí hledat nové domovy. Pomoc obcí přidělením náhradního bydlení by byla ostatními obyvateli chápána jako neodůvodněné zvýhodňování, neposkytnutí této pomoci bude ve světě chápáno jako diskriminace.

74

Pouze malá část Romů provozuje „azylovou turistiku“. Bohužel právě o těchto média nejvíce informují a tím zhoršují „pověst“ i těch Romů, kteří nikdy nikam nemigrovali.

8.12.9 ŠKOLSTVÍ Na počátku je romské dítě od přírody stejně vybavené jako každé jiné. Díky zvláštním tradicím romských rodin (odlišná rodinná výchova, jiný mateřský jazyk) a v důsledku neschopnosti naší školy přizpůsobit se dětem takovým, jaké jsou, toto dítě často skončí ve zvláštní škole, která v podstatě uzavírá cestu k vyššímu vzdělání, ale i k vyšší kvalifikaci. Podle některých názorů, jsou-li romské děti přeřazovány do zvláštních škol na základě psychologických testů ve výrazně vyšším procentu, než děti ostatní populace, jsou tyto testy segregační. Je-li neúspěšnost romských dětí ve školské soustavě výrazně vyšší než ostatních dětí, je chyba ve školské soustavě. Pokud si to společnost nepřipustí a nezačne se vážně zabývat reformou školské soustavy i z tohoto hlediska, bude problém narůstat do nezvladatelných rozměrů. Výmluva, že romští rodiče si přeřazení svých dětí do zvláštních škol přejí, je alibismem. Základní škola počítá s dětmi, které při vstupu do školy ovládají český jazyk, mají rozvinutou pozornost a volní vlastnosti, mají sociokulturní a hygienické návyky a doma mají zázemí, které jim pomáhá s domácím učením a vypracováváním úkolů. Pokud dítě tyto základy z domova nemá a pokud se s ním doma nikdo neučí, škola navrhne psychologické přezkoumání dítěte v pedagogicko-psychologické poradně, která na základě pohovoru a testů často doporučí rodičům přeřazení dítěte do zvláštní školy. Přes teoretickou možnost zpětného přestupu ze zvláštní školy na základní a rovněž teoretickou možnost po absolvování zvláštní školy pokračovat ve vzdělávání na střední škole, je skutečnost taková, že kdo se jednou dostane do zvláštní školy, je prakticky odsouzen k nekvalifikované práci, případně k nezaměstnanosti, k nízkým příjmům a nízkému sociálnímu statutu a na celý život.

8.12.10 SEBEVĚDOMÍ Sebevědomí Romů v českých zemích bylo tradičně nízké. Život z almužny či sociálních dávek sebevědomí nezvyšuje. Romové si žili mezi sebou a snažili se pro ostatní společnost být neviditelní. Komunistický režim udržoval Romy v tomto postavení přeplácením nekvalifikované práce, sociálními dávkami a sociálním inženýrstvím. Nízké sebevědomí je charakteristické pro většinu Romů v českých zemích dodnes.

75

Teprve po roce 1989 se sebevědomí některých Romů začalo zvyšovat. Zvláště setkávání s Romy západních zemí vyvolalo akceleraci sebeuvědomovacího procesu. Cestování na západ vede Romy k poznání, že nejsou všude ve světě už podle vzhledu zařazováni mezi podřadné. Nové sebevědomí Romů je pro společnost nezvyklé a zvyšuje averzi majority k celé skupině. Sebevědomí některých Romů je však i přehnané. Stejně tak někteří přecenili prohlášení západních politiků, což je vedlo k emigraci. Splnění oprávněných a realistických požadavků ze strany státu či obce vede k předkládání dalších, často již neoprávněných a nereálných.

8.13 MOŽNOSTI A MEZE INTEGRACE ROMŮ Česká společnost staví v průběhu času stále zřetelnější hranici, která ji dělí od romské populace. Více se před romským světem uzavírá, respektive ho vytlačuje na okraj. Nejčastější stereotypy ve spojení s Romy: za vše může „romská mentalita“, resp. Romové sami; Romové nechtějí pracovat (90 procent lidí); Romové jsou od přírody leniví; Romové chtějí bydlet pohromadě, je jim tak dobře; zneužívají sociální systém (90 procent lidí); nemá cenu řešit kriminalitu mezi nimi, vyřeší si vše uvnitř své komunity; Rom = sociálně nepřizpůsobivý. Provázanost Emigrace Romů ukazuje na rasistické a diskriminativní postoje české veřejnosti, „ostouzí ji ve světě“ a vyvolává protiopatření ve formě vízové povinnosti či kontrol na letišti pro všechny občany ČR. To vede u mnoha lidí k ještě větší nechuti k Romům. Romové na základě úspěšné emigrace některých jednak začínají sami uvažovat o emigraci, jednak se zvyšuje jejich sebevědomí a začínají klást maximalistické požadavky. Nezaměstnanost je jedním z dalších důvodů k emigraci, vede k závislosti na sociálních dávkách, zvyšuje kriminalitu, zhoršuje bydlení Romů, když si sami přeplňují byty příbuznými nebo nelegálními cizinci, to dále zvyšuje averzi ostatních obyvatel k Romům a tím nahrává diskriminativním a rasistickým přístupům. Nízké příjmy neumožňují vytvoření finančních rezerv a neočekávané finanční náklady (pohřeb) vhání chudé Romy do náruče lichvářů. Odtud už žádná cesta nevede. Bydlení v přeplněných či zdravotně závadných bytech zvyšuje nemocnost, zhoršuje zaměstnatelnost, vyvolává averzi. Horší zdravotní

76

stav je jednou z příčin nezaměstnanosti, závislosti na dávkách a tím i averze ostatních obyvatel. Romové zpravidla nemají prostředky na zlepšení své bytové situace, přidělování obecních bytů by sice vyřešilo jejich bytovou situaci, ale vyvolalo by ještě větší averzi. Sousedé si stěžují na hlučnost, majitelé domů na ničení bytů a neplacení nájemného a media s chutí každý případ rozmáznou. Odtud posilování averze. Školský systém nevyhovuje romským dětem, což je jistě důvodem k vážnému zamyšlení, ale co je horší, Romové, kteří jsou „zmrzačeni“ tímto systémem, jsou pak pro společnost přítěží. Nekvalifikovanost, nezaměstnanost, sociální dávky to vše jsou důsledky. Stížnosti Romů na školský systém vyvolávají averzi. Zvyšující se sebevědomí Romů vede k mizení postoje „nebýt viděn“, zvýšení „asertivity“ (agresivity) a maximalizaci požadavků. To vyvolává další averzi… Příčinu nízké kvalifikace Romů je třeba hledat ve školství, důsledkem je jejich nezaměstnatelnost, chudoba, špatná bytová situace, kriminalita. Školství je nepřímo (svou nečinností) na vině monokulturality většinové populace, její netolerance, předsudkům, xenofobie a rasismu. Skrumáž problémů je třeba přetnout v tomto bodě, o tom není sporu, v tom je shoda všech odborníků. Investovat do školství je třeba okamžitě (ideje, finance i lidi), ale výsledky se dostaví až po několika letech. Jak přesvědčit veřejnost, že tyto investice jsou v jejím zájmu? Jak přesvědčit politiky, aby učinili tak nepopulární kroky? Nepůjde to bez shody všech politických stran. Do té doby budeme hasit všechny ostatní problémy s tím, že efekt bude minimální.

8.13.1 STÁTNÍ POLITIKA VŮČI ROMŮM PO ROCE 1989 Abychom mohli lépe charakterizovat podstatu změn ve vztahu státu k etnické skupině Romů, musíme si trochu podrobněji všimnout státní politiky, která vznikla a byla uplatňována v období těsně předcházejícímu zlomovému roku 1989. K tomuto období státní politiky vůči Romům se navíc vztahuje ve veřejnosti řada odsouzení, mýtů a předsudků, které mnozí nepřekonali dodnes. Mezi lety 1970 až 1989 (zejména pak po roce 1980) realizoval stát vůči Romům řadu opatření, která byla jako celek nazvána „politikou integrace cikánského obyvatelstva“. Byla to politika, která, i když paradoxně a jen do jisté míry, vyvěrala ze změn, jež Romům přineslo období pražského jara. Termín integrace v záhlaví těchto opatření byl však chápán „jen“ jako integrace sociální, jako překonání sociální izolace Romů, jako vyrovnání jejich životní

77

úrovně se společenským průměrem. I když některá sociální opatření vůči Romům tohoto období byla velmi pozitivní a účinná, byla tato státní politika limitována komunistickou ideologií. Proto ani v tomto období režim nepřipouštěl jakékoliv aktivity, směřující k etnické či národnostní emancipaci Romů, veřejné rehabilitaci jejich hodnot a rekonstrukci jejich jazyka, tedy k procesům, které byly a jsou nezbytně nutné k ozdravění Romů jako předpokladu jejich opravdové etnické integrace. Tlak na sociální integraci vedl však k rozrušení tradičních sociálních vazeb příbuzenských pospolitostí. Období krátce po roce 1989 (zhruba do roku 1993) patřilo pro Romy a jejich ambice k těm šťastným. Odhodlání připojit se k proudu změn, které dva zástupci Romů, Emil Ščuka a Jan Rusenko, přednesli z letenské tribuny v prosinci 1989, symbolicky učinilo z Romů i v očích veřejnosti součást pozitivních politických změn. Tento jev měl i své politické vyjádření: v nových zákonodárných sborech se historicky poprvé objevili romští poslanci Občanského fóra – ve Federálním shromáždění ČSFR čtyři, v České národní radě šest. Vznikla politická strana Romská občanská iniciativa, která vládě předložila vlastní Koncepci řešení problematiky Romů v ČSFR. Ta byla vzata v úvahu Federálním ministerstvem práce a sociálních věcí a poté Úřadem vlády ČR při zpracovávání několika dokumentů, které vláda do roku 1993 schválila. Vedle tohoto procesu probíhal i jiný děj, který pohledem zvenčí nebyl viditelný. S odůvodněním, že jde o zrovnoprávnění Romů, se rušila nebo spíše zanikala všechna zvláštní (jak bylo často mylně shledáno „ponižující a asimilační“) sociální opatření z minulých let. Nový stát vsadil všechno na národnostní a tím i občanskou emancipaci Romů. Během formování státní podpory rozvoje romské kultury, tradic, literatury apod. však tiše a nenápadně, zato však velmi rychle, probíhal strmý sociální propad většiny příslušníků etnických Romů. Romové přicházeli jako první skupiny obyvatel o práci, o sociální pomoc (nikoliv o sociální dávky) a nakonec (tento děj intenzivně probíhá v současnosti) i o bydlení. Opravdovou pohromu pro romské komunity a jejich mládež znamenaly rychle nastupující drogy a všechny patologické jevy s tím spojené. Výsledkem těchto procesů je posílení sociální exkluze velkého množství etnických Romů, a to v míře, kterou nikdo z nás nepamatuje. Tyto procesy se odehrávaly tiše a nenápadně, překryté společenskou (i romskou) euforií z demokratizačních změn. Vystřízlivění přišlo s rokem 1993 a vyvrcholilo kolem roku 1997. Opět jako tolikrát předtím společnost a stát shledaly, že „mají s Romy stále stejně velké problémy“, že se zdánlivě nic v průběhu těch několika let nezměnilo, a tak je, s vysvětlením, že Romové jsou stejnými občany jako všichni ostatní (proto pro ně není třeba dělat cokoliv navíc), opustily. Návrat zájmu o situaci tohoto etnika, a to především pod zahraničním tlakem, lze datovat rokem 1997. Tehdy vláda přijala tzv. Bratinkovu zprávu, velmi kritický dokument o polistopadové situaci Romů (usnesení vlády

78

č. 686/1997). Zpráva neobsahovala nic více a nic méně než přibližný popis reálného stavu: Romové jsou na tom sociálně hůře než před rokem 1989 a jejich situace představuje časovanou bombu. Pod vlivem tohoto dokumentu se začala v dalších letech formovat tzv. koncepce integrace Romů, která je i v současné době základním politickým východiskem exekutivy pro přístup k romským komunitám. Cílem je etnická, nikoliv sociální integrace, to je integrace do společnosti při výslovném zachování a rozvíjení etnické, případně národnostní identity Romů. Tomuto cíli je podřízena celá řada opatření, která mají často rysy vyrovnávací akce. Zásadním obsahem těchto opatření je zainteresování Romů na vlastním osudu v neromské společnosti. Vzniká institut romských poradců jako způsob, jak najít cesty, s nimiž by Romové souhlasili, nebo jako pomoc, aby postupům a systémům většinové společnosti lépe rozuměli. Do škol přicházejí romští pedagogičtí asistenti, jejichž úkolem je pomoc při překonávání jazykových a etnických bariér pro děti ve školách. Z téhož důvodu jsou zakládány nulté ročníky základních škol. Takových opatření, která stát přinesl, zavedl a dodnes provozuje či platí, je mnoho. Romské komunity se mění rychleji, než tomu bylo kdy předtím. Pomoci řešit romské problémy přicházejí ti, kteří by se nikdy před rokem 1989 ke svému romství nehlásili, integrovaní vzdělaní Romové, kteří často v romských komunitách pracují jako dobrovolníci, což je velmi cenné. Nastupuje nová generace romské mládeže, zcela jiná, než jaké Romy si oni sami pamatují z let sedmdesátých – sebevědomá ve svém romství, vzdělaná a s ambicemi.

8.13.2 MOŽNOST ŘEŠENÍ – PŘI DOBRÉ VŮLI Nelze začít z jednoho konce. Nesporná je pouze otázka školství. Školy s třídami s malým počtem žáků (vedle žáků s výchovně-vzdělávacími handicapy ze sociokulturně znevýhodněných rodin i s žáky z rodin úspěšných občanů), vedené zkušenými, speciálně proškolenými učiteli, s možnostmi pracovat i s rodinami žáků a s možnostmi korigovat i volnočasové aktivity dětí, mohou dosáhnout vyrovnání kvalifikačního deficitu u většiny romských dětí v jedné generaci. Pomocným prostředkem mohou být i přípravné třídy a romští asistenti ve školách. Problémem zůstává pouze odhodlání vlády investovat poměrně vysoké částky do něčeho, co přinese ovoce až za patnáct, dvacet let. Pokud nebudou investovány dnes, bude se po několika letech jednat o prostředky mnohonásobně vyšší, které bude nutno investovat do sociálních dávek, výstavby sociálních bytů a řešení konfliktů včetně kriminality. Ostatní oblasti se musí řešit současně s plným vědomím vnitřní provázanosti. Je třeba zvyšovat tolerantnost celé společnosti, odstraňovat etnické předsudky a důsledně bojovat proti rasismu. Na místě jsou úvahy o „vyrovnávacích akcích“, „pozitivních opatřeních“ apod.

79

Pro zaměstnanost Romů je třeba omezit nelegální zaměstnávání cizinců, včetně pololegálních zprostředkovatelských „eseroček“ (vysoké pokuty zaměstnavatelům, vykázání nelegálně pracujících cizinců ze země), preferovat firmy zaměstnávající Romy při zadávání veřejných zakázek. Vyplatí se vytvářet pracovní příležitosti pro Romy i za cenu „stavby hladové zdi“. Je třeba obrátit demotivující poměr mezi sociálními dávkami a minimální mzdou tak, aby se vždy vyplatilo pracovat. Pro výpočet sociálních dávek pracující osobu započítávat dvakrát, aby skutečnost, že člověk pracuje, vedla vždy ke zlepšení jeho sociálního postavení, a ne naopak. Bydlení Romů nevyřeší „hypotéční půjčky“ či podobná opatření. Je třeba stavět sociální byty (bydlení, přístřeší), v dostatečném množství (zde by se mohly uplatnit firmy zaměstnávající Romy) – byty nižší kategorie vylepšitelné vlastním úsilím. Zabránit smluvnímu vystěhovávání Romů na ulici a tzv. „prodejům bytů“, na kterých se zpravidla podílejí realitní kanceláře, majitelé domů a bytové odbory městských úřadů. Ztrátě bytu bydlících mohou zabránit splátkové kalendáře na dluhy na nájemném (případně odpracování dluhů), přímé zasílání části sociálních dávek náhradnímu příjemci a dlouhodobé vysvětlování situace klientům terénními sociálními pracovníky. Zabránění vzniku ghett pomůže rozumná bytová politika obcí, která bude aktivně bránit sestěhovávání nepříbuzných Romů do určitých lokalit. Pro zdraví Romů učit všechny romské dívky i ženy zdravým stravovacím zvyklostem (obnovit sociálně zdravotní kurzy pro romské dívky, které se osvědčovaly v sedmdesátých letech). Z domů obývaných Romy odstranit plísně. Obnovit povinné školní lékařské prohlídky (samozřejmě pro všechny děti). Diskriminaci z rasových důvodů ve službách, v obchodě, na trhu práce, v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči tvrdě postihovat. Je třeba stanovit kontrolní mechanismy, kritéria pro vyhodnocení, co diskriminace je a co není, pověřit oprávněné osoby či instituce k provádění kontrol a udílení sankcí (vysoké pokuty), motivovat je tím, že podstatná část vybraných pokut se stane jejich odměnou. Pro obsazování míst ve státní správě a v policii netřeba stanovovat kvóty, ale cílový stav s termínem dosažení a průběžnou kontrolou plnění, podle kterého bude hodnocen vedoucí pracovník. (Např. jeden Rom na každém policejním okrsku do pěti let – najdi si, vyber si, vyškol si, ber kde ber, jen se nevymlouvej, že nejsou, měl jsi na to pět let, nemáš, tak si hledej jinou práci). Pro vstup Romů na střední a vysoké školy by rovněž nebyly vhodné kvóty, je třeba talentovaným romským studentům pomoci (individuálním doučováním) tak, aby se na školy dostali v rámci řádného výběrového řízení. Doučování by mělo být pro studenty (Romy) bezplatné, pro doučovatele placené ze státních prostředků, a to na obvyklé úrovni (plat doučovatelů). Vzhledem k tomu, že nelze počítat s podporou těchto

80

žáků ze strany jejich rodin, poskytovat jim stipendia ve výši, jakou by dostával sirotek. Do veřejného mínění dostat (metodami Public Relations) povědomí, že výroky typu „nemám rád cikány“ jsou projevem vlastní hlouposti. Rasistické útoky tvrdě postihovat. Neztotožňovat nadávání do „bílých sviní“ s rasistickými útoky, při kterých teče krev. Dojde-li k útoku na Roma, předpokládat vždy, že jde o rasistický útok a dalším vyšetřováním tento předpoklad případně vyvracet. K vytvoření pocitu bezpečnosti Romů v naší společnosti přispějí Romové mezi policisty, ale nejdůležitější je pokud možno rychlý a tvrdý postih rasově motivovaných útoků. Pokud je v této zemi možné, aby na chodbách soudu za přihlížení soudní stráže a před televizními kamerami „fašisté“ beztrestně vyhrožovali svědkům a státní zástupce pak navrhoval podmíněné tresty zločincům, kteří způsobili smrt člověka, tak se Romové nebudou cítit bezpečni, budou emigrovat a někteří se ozbrojovat. Je třeba novelizovat zákony tak, aby organizace s fašistickým programem stály mimo zákon bez ohledu na to, s jakými stanovami se zaregistrovaly. Skutky s fašistickým motivem je třeba tvrdě trestat, státní úředníky sympatizující s fašismem (pokud se to prokáže) propustit. Policisty proškolit, aby si osvojili, že jsou zde jako ochránci zákona pro všechny občany a ne aby u jedněch sledovali jen plnění povinností a zavírali oči při porušování jejich práv a u druhých přivírali oči nad dodržováním povinností, ale vymáhali dodržování jejich práv. Policisté musí vědět, že jejich úkolem je chránit všechny občany proti zločinu bez ohledu na etnický původ. To je jen několik opatření, která stát může udělat a problém romských komunit tak odstranit během jedné generace. Nebo je možno vše nechat, tak jak je a čekat, že se věci vyřeší samy např. neviditelnou rukou trhu. Pak se nemusíme divit, že do některých čtvrtí města nebude radno chodit, a to ani ve dne.

81

9 POUŽITÉ ZDROJE BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: TRITON, 1992. 167 s. ISBN 80-900904-5-1. BUDILOVÁ, Lenka; JAKOUBEK, Marek. Cikánská rodina a příbuzenství. 1. vyd. Dryada, 2007. 208 s. ISBN -13:978-80-87025-11-6. COHN, Werner. Cikán. 1. vyd. Praha: SLON, 2009. 61 s. ISBN 978-80-7419-008-7. COUSSEYOVÁ, Mary. Rámec integrační politiky. Rada Evropy, 2000. 32 s. DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom: Cesty Romů 1945 – 1990. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. 273 s. ISBN 80-244-0524-5. ERIKSEN, Thomas Hylland. Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě. 1. vyd. Triton, 2007. 272 s. ISBN -13:978-80-7254-925-2. ERIKSEN, Thomas Hylland. Sociální a kulturní antropologie: Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. 1. vyd.: Portál, 2008. 408 s. ISBN -13:978-80-7367-465-6. FRASER, August. Cikáni. Praha: NLN, 2002. 374 s. ISBN 80-7106-212-X. HANZEL, Jiří. Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. 1. vyd.: NLN, 2004. 246 s. ISBN -10:80-7106-508-0. HÜBSCHMANNOVÁ, M. Můžeme se domluvit. 1. vyd. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 1993. 117 s. ISBN 80-7067-355-9 JAKOUBEK, Marek; BUDILOVÁ, Lenka. Cikánské skupiny a jejich sociální organizace. 1. vyd. CDK, 2009. 360 s. ISBN -13:978-80-7325-178-9. JAKOUBEK, Marek; BUDILOVÁ, Lenka. Romové a cikáni – neznámí i známí: Interdisciplinární pohled. 1. vyd. Voznice: LEDA s. r. o., 2008. 344 s. ISBN 978-80-7335-119-9. LIÉGEOIS, Jean-Pierre. Rómovia, Cigáni, kočovníci: Dejiny a súčasnosť v európskom kontexte. 2. vyd. Bratislava: Charis, 1997. 272 s. ISBN 80-967674-2-9. MARADA, Radim. Etnická různost a občanská jednota. 1. vyd. CDK, 2006. 312 s. ISBN -10:80-7325-111-6. MARÁDOVÁ, Eva. Multikulturní porozumění. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 21 s. ISBN 80-86991-82-2. MORGENSTERNOVÁ, Monika; ŠULOVÁ, Lenka. Interkulturní psychologie: Rozvoj interkulturní senzitivity. 1. vyd. Karolinum, 2007. 220 s. ISBN -13:978-80-246-1361-1. NIESSEN, J. Příručka o integraci. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2005. 84 s. ISBN 80-86878-24-4

82

NIESSEN, J. Rozmanitost a soudržnost: nové úkoly v oblasti integrace imigrantů a menšin. Rada Evropy, 2000. ISBN 12-871-4345-5. PETRŮ, Eva. Integrace dětí imigrantů a azylantů. 2007. 108 s. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. POSPÍŠIL, Ivo. Práva národnostních menšin: Mezi univerzalismem lidských práv a partikularismem skupinových odlišností. 1. vydání. Eurolex Bohemia, 2006. 188 s. ISBN -10:80-86861-97-X. Práce s romskou mládeží. Praha: Salesiánská provincie Praha–Odbor pastorace mládeže, 2001. s. 102. PRŮCHA, Jan. Interkulturní komunikace. 1. vyd.: Grada, 2010. 200 s. ISBN -13:978-80-247-3069-1. PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie: Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. 2. rozšíř. vyd. Portál, 2007. 224 s. ISBN -13:978-80-7367-280-5. Romové v České republice: 1945 – 1998. 1. vyd. Praha: SOCIOKLUB, 1999. 558 s. ISBN 80-902260-7-8. ŘÍČAN, Pavel. S Romy žít budeme – jde o to jak. 2. vyd. Praha: Portál, 2000. 143 s. ISBN 80-7178-410-9. STEWART, Michael. Čas Cikánů. 1. vyd. Barrister & Principal, 2005. 280 s. ISBN -10:80-7364-017-1. ŠOTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 95 s. ISBN 80-7169-528-9. Výzkum interetnických vztahů. Závěrečná zpráva. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2001. Aktuální informace o mezinárodní migraci, studie, články, legislativa, projekty organizací, literatura nebo adresáře kontaktů týkajících se migrace. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.migraceonline.cz/ Analýza přístupu žen imigrantek a mužů imigrantů ke vzdělávání a na trh práce v ČR. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.inkluzivniskola.cz/ content/analyza-pristupu-zen-imigrantek-muzu-imigrantu-ke-vzdelavani-na-trh-prace-v-cr Cizinci v ČR. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/uvod O cizincích na školách, kriminalitě cizinců. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.czso.cz/csu/cizinci. nsf/kapitola/uvod Cousseyová, Mary. Rámec integrační politiky. [Cit. 1. 12. 2010] Dostupné z URL: http://aplikace.mvcr.cz/archiv 2008/azyl/integrace2/zasady/prirucka2.pdf

83

Český statistický úřad, aktuální údaje o počtu a národnosti cizinců v ČR, azylantech Efektivní komunikace v interkulturním prostředí. [Cit. 10. 11. 2010] Dostupné z URL: http://www.inkluzivniskola.cz/ kdo-jsou-nove-prichozi/kdo-jsou-nove-prichozi Historie a původ Romů. [Cit. 10. 11. 2010] Dostupné z URL: http://romove.radio.cz/cz/clanek/18530 Jak zvládnout kulturní šok. [Cit. 1. 11. 2010] Dostupné z URL: http://www.com-in.cz/index. php?option=com_content&task=view&id=157&Itemid=97 Klíč k posílení Integrační politiky obcí – sociální vyloučení Romů a česká společnost. [Cit. 1. 12. 2010] Dostupné z URL: brozura-klic.pdf Komunikace s cizinci. [online]. [cit. 2011-12-28]. Dostupné z: www.szsmb.cz/admin/upload/sekce .../Komunikace_s_cizinci.pdf Menšiny. [Cit. 10. 11. 2010] Dostupné z URL: http://www.dnm-praha.eu/mensiny.html Mezikulturní komunikace. [online]. [cit. 2011-12-28]. Dostupné z: www.connectasia.cz/dl.php?id=3 Migrační a azylová politika České republiky. [online]. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.mvcr. cz/clanek/migracni-a-azylova-politika-ceske-republiky-470144. aspx?q=Y2hudW09Mw%3D%3D O Romech. [cit. 2011-12-28]. Dostupné z URL: http:// www.vcvscr.cz/ke-stazeni/43o-romech.pdf Počet cizinců v ČR. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.czso.cz/csu/cizinci. nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu Přednáška: Adaptace, akulturace, asimilace. [Cit. 1. 12. 2010] Dostupné z URL: http://web.natur.cuni.cz/~ejanska/prednaska8.pdf Rady pro život cizinců v České republice týkající se pobytu, zaměstnání, podnikání, bydlení, lékařské péče, sociálního zabezpečení, vzdělávání nebo státního občanství v několika jazycích. [Cit. 1. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.domavcr.cz/ Stránky Ministerstva práce a sociálních věcí o integraci cizinců, informace o dotační politice, kontakty na NNO a spolky cizinců, oficiální dokumenty nebo studie týkající se migrace. [Cit. 20. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.cizinci.cz/news.php?lg=1 Tisková informace Praha, Projekt „Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“ končí. [Cit. 12. 12. 2010] Dostupné z URL: http://www.mpsv.cz/files/clanky/9997/13122010.pdf

84

2. rozšířené a upravené vydání Vydal: Benepal, a. s. Vydáno v roce 2012 Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.

PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR. Neprodejná publikace