Psychologie náboenství

Katedra náboenské výchovy a charitativní práce | UHK

Psychologie náboenství Daniel TOTH 1.Úvod 1.1. Co je náboženství 1.2. Co je psychologie 1.3. Co je psychologie náboženství 2. Náboženství jako fenomén 2.1. Náboženství jako sociální fenomén 2.2. Náboženství jako psychický fenomén 2.3. Náboženství jako kulturní fenomén 3. Náboženská zkušenost 3.1. Náboženský prožitek 3.2. Náboženské vědomí 3.3. Náboženské symboly 4. Náboženství z pohledu vývojové psychologie 4.1. Stádia náboženského poznání 4.2. Vztah k tradici 4.3. Náboženské a morální vědomí 5. Náboženství z pohledu psychologie osobnosti 5.1. Náboženství a duše člověka 5.2. Náboženství jako učení 5.3. Náboženství jako systém rolí 5.4. Hlubinná psychologie 6.Náboženství a duševní hygiena 6.1. Duševní zdraví 6.2. Pastorální psychologie 6.3. Smysl života 7. Náboženství a fanatizmus 7.1. Meze náboženství 7.2. Náboženství a ideologie 7.3. Náboženství a agrese 8. Psychologie náboženství jako součást církevní práce 8.1. Psychologie náboženství u Kováře 8.2. Význam psychologie náboženství pro systematickou teologii 8.3. Psychologie náboženství v současné době Literatura

www.danieltoth.info

1

únor 2004


1. Úvod 1.1. Co je náboženství Náboženství je komplex symbolů a symbolizací. Všechny definice dobra či zla sice spadají do náboženství, ale jejich základem je náboženská představa jako základní parametr pro teologické výpovědi. Jung říká, že Desatero a tradiční křesťanská morálka zůstávají nepochybné, jsou-li založeny na náboženském prožitku. (Jung 1998: 191) Náboženství způsob pochopení skutečnosti. Střetnutí se s hlubší, smyslutvornou dimenzí vytváří v obrazu světa rozměr tzv. „božského“. Náboženské pochopení skutečností má oproti nenáboženskému jedno specifikum, e to, že se nespoléhá na viditelnou či předmětnou dimenzi skutečnosti, ale že počítá také s nepředmětnou dimenzí skutečnosti. Ta je dána na jedné straně hloubkou osobnosti a na straně druhé hledáním smyslu a řádu v realitě

1.2. Co je psychologie Psychologie je věda o psychologických stavech procesech. Jejím cílem je vědecké poznání. To, co vede ke vědeckému poznání a co charakterizuje každou vědu, jsou vědecké metody. Psychologie jako věda vychází z empirických faktů. Psychologie zajišťuje fakta pozorováním. (Nakonečný 1997: 92) V tomto smyslu plní úkol deskripce (popisuje) a explanace (vysvětluje). Hlavním úkolem je však navrhování hypotéz a jejich potvrzování. Potvrdíli-se psychologická hypotéza, hovoříme o psychologické teorii. S tím souvisí otázka psychologických zákonitostí. Ptáme se, zda psychologie může předpovídat psychické jevy a události. Pro psychické jevy je charakteristická jejich účelovost. (Nakonečný 1997: 92) Předpovídat psychické jevy tedy lze s poukazem na tento jejich základní charakter. Centrálním problémem psychologie je problém vysvětlení. (Nakonečný 1997: 93) To je i naším úkolem. Centrálním problémem psychologie náboženství je vysvětlení náboženství jako psychického procesu.

1.3. Co je psychologie náboženství Psychologie náboženství je disciplína psychologie. Popisuje zejména způsoby chování spojené s náboženskými prožitky a s náboženskou zkušeností. Psychologie náboženství popisuje vztahy náboženských projevů k psychickým stavům a procesům. Psychologie náboženství má dvě základní roviny. První rovinou je lidská potřeba hledání smyslu vlastního života. Druhá rovina je kulturotvorná.

www.danieltoth.info

2

únor 2004


Druhá, kulturotvorná rovina je také předmětem kulturní antropologie a další vědy tj. psychologie kultury. Pro psychologii náboženství je podstatným předmětem zkoumání výsledek náboženského zážitku. Individuální zážitek je pole každého jednotlivce, které formuje mravní a náboženské vědomí. Jde o: · citový život · mravní vědomí · nacházení smyslu života Psychologie náboženství není součástí náboženského života a jako taková nemůže odpovídat na náboženské otázky. Ve vlastním slova smyslu jde o vědu a nikoliv o součást víry či věrouky. Psychologie náboženství má za úkol překonat mechanicizmus, redukcionizmus a tendence vykládat psychické jevy pouze pomocí biologie a fyziologie. (Holm 1998: 11) Psychologie náboženství popisuje existenciální dimenzi lidské psychiky. Nejvýznamnější osobností o níž se psychologie náboženství opírá je kromě Sigmunda Freuda (1856-1939) zejména Carl Gustav Jung (18751961).

www.danieltoth.info

3

únor 2004


2.

Náboenství jako fenomén 2.1. Náboženství jako sociální fenomén Náboženství je sociálním fenoménem, neboť v rámci náboženství a náboženské skupiny si člověk osvojuje · základní kulturní návyky · základní etické normy · normativní rozměr existence Ty · zejména jazyk a užívání jazyka. V procesu socializace má rozhodující význam vědomí příslušnosti k nějaké pospolitosti. Zprostředkování vztahu k pospolitosti je neseno schopností správně používat významy slov a významy rituálů a symbolů. Socializace do pospolitosti znamená uvědomění si určité role v společenských rituálech a schopností pochopit význam rituálů a symbolů. Náboženství hraje v procesu socializace významnou roli. Lze říci, že náboženství je sociální činitel lidské psychiky. Náboženství zprostředkovává život člověka ve společnosti a tím zásadně formuje psychiku individua. Jde o jeden ze základních faktorů, které odlišuje člověka od zvířat. V lidské společnosti se sociální podmíněnost lidské psychiky uskutečňuje prostřednictvím kulturních a náboženských hodnot. Společenský život produkuje kulturu v užším smyslu. (Nakonečný 1997: 321) Psychika a kulturní a náboženské hodnoty jsou kategorie do jisté míry komplementární.

2.2. Náboženství jako psychický fenomén Náboženství je psychickým fenoménem a jako takové spadá do tzv. fenomenologického pole. Náboženství je angažovanost ega. Rozhoduje o jednání jedince a v mnoha případech může být mnohem silnější než pud sebezachování nebo sexuální pud. Náboženství jako psychický fenomén přináší řadu hodnot a nejvýznamnější vidíme nalézání smyslu života. Ztráta smyslu života může vést až k sebedestruktivním stavům (Nakonečný 1997:178). Náboženství jako psychický fenomén definuje člověka jako člověka náboženského. Člověk se jeví jako náboženský, nachází-li smysl života a má-li vůli k životu. Takovému člověku říkáme Homo religiosus. (Frankl 1997: 46) Charakteristické pro náboženského člověka není požadování racionálních důkazů boží existence, ale požadavek hledání smyslu života jako celku.

www.danieltoth.info

4

únor 2004


2.3. Náboženství jako kulturní fenomén Náboženství je lidský faktor, který formuje kulturní hodnoty. Kultura jako celek je soubor výsledků psychického symbolizačního procesu, který má výrazně náboženskou dimenzi. Samozřejmě existuje mezi kulturou a náboženstvím významný rozdíl. Existuje však spojnice. Podle Freuda je kultura výsledek sublimace. Podle Junga jde o výsledek formování skutečnosti lidskou psychikou, které spočívá na ztvárnění a zosobnění hlubších dimenzí lidské psychiky. Nevědomí má archaicko-mytologický způsob myšlení. (Jung 1997: 97) Projevem vnímání nevědomí jsou tzv. archetypy, které tvoří určitou dimenzi náboženství a kultury. Obsahy kolektivního nevědomí (archetypy) zpodobňují sféru psychiky.

3. Náboenská zkuenost 3.1. Náboženský prožitek Náboženský prožitek je specifický svoji intimitou a komplikovaností. Náboženský prožitek je: · zážitek modlitby · extatický zážitek · zážitek moci · zakoušení božského či posvátného Náboženský prožitek je kvalitativně odlišný od zážitků fyziologických a biologických. Liší se hlavně tím, že fyziologické a biologické vjemy a počitky zažívá každý dokonce i zvíře. Náboženský prožitek vyžaduje od vnímajícího určitou schopnost či úroveň vědomí. V psychologii náboženství se tato schopnost vědomí nazývá „nastavení“. (Holm 1998: 41) Náboženský prožitek je specifický také vhledem do jednota a celku skutečnosti. Počitek a vjem je částí jistého celku. Náboženský prožitek však poukazuje na celek skutečnosti. Tato mohutnost se ve vědomí symbolizuje jako božská osoba či ve filozofické terminologii jako řád, harmonie, absolutno či bytí.

3.2. Náboženské vědomí Pro psychologii náboženství je stejně důležité vědomí jako i (kolektivní) nevědomí. Kolektivní nevědomí se zvnějšňuje tzv. archetypy. Obraz boha či mýtických postav vyjadřuje hluboké obsahy kolektivního nevědomí. „primitivní kmenová učení pojednávají o archetypech v určitých obměnách. Ty zde ovšem obsahy nevědomí, ale proměnili se ve vědomé vzorce, kterým učí tradice většinou formou tajného učení, jež je www.danieltoth.info

5

únor 2004


typickým projevem předávání kolektivních, původně z nevědomí pocházejících obsahů.“ (Jung 1997: 99) Jung tedy tvrdí, že obsahy nevědomí jsou tvořeny v tradici jako archetypy, ale tyto již nejsou znovu vytvářeny, nýbrž tradicí neseny. Psychologie náboženství se tedy zabývá na jedné straně tvorbou nábožensko-kulturních celků a na straně druhé se psychologie náboženství zbývá otázkou jaký význam má archetyp v kulturních dějinách.

3.3. Náboženské symboly Pojem náboženské symboly odpovídají jen částečně, protože ještě nebyly podrobeny vědomému zpracování. (Jung 1997: 99) Náboženské symboly jsou však předmětem psychologie náboženství, neboť jde o výsledky psychických procesů. Jung říká, že náboženské symboly jsou především manifestacemi psychických projevů. (Jung 1997: 100) Zkoumání náboženských symbolů potvrzuje, že psychologie je empirickou vědou. Náboženské symboly jsou předměty, za nimiž nacházíme způsoby vnímání toho, kdo tyto náboženské symboly tvoří. Náboženské symboly jsou povětšinou bizardní a neobvyklé. Mají za cíl přitahovat, přesvědčovat, fascinovat a uchvacovat. (Jung 1997: 103) Náboženské symboly jsou zvláštním typem psychické tvorby. Nejde totiž pouze o konstrukci, ale o konstrukci, která obsahuje i toho, kdo symbol vytváří. Náboženský symbol vtahuje do sebe toho, kdo jej v daném významu chápe. Zkušenost božského je jedinečná a nesrovnatelná s něčím jiným. Tomu odpovídají také náboženské symboly. Kdo chápe specifický vztah já-ty, chápe také adekvátně náboženské symboly.

4. Náboenství z pohledu vývojové psychologie 4.1. Stádia náboženského poznání Stádia náboženského poznání souvisí se stádii náboženské zralosti. V procesu zrání dochází ve vývoji lidské osobnosti k několika zlomům, které zásadně formují představu Boha a všechny ostatní náboženské představy. Podle Ernsta Hermase (1944) nazývýme první stádium pohádkovým. Pohádkové stadium se formuje ve třech až šesti letech a převládají v něm dětské formy představ, které vystupují jako pohádkové příběhy. Dítě si v této době uvědomuje hodnotu mravních nároků v souvislosti s pohádkovými hrdiny. Pohádkové stadium je silně formováno emocionálně. V této době dítě nerozlišuje pohádkový a náboženský příběh. (Holm 1998: 75)

www.danieltoth.info

6

únor 2004


Další stádium se nazývá realistické. Realistické stadium spadá do období sedmi až deseti let života dítěte. Dítě nyní přebírá myšlenková schémata autorit tedy rodičů a institucí a formuje již poměrně realistickou představu Boha. Dítě již chápe význam náboženských symbolů a náboženských významů. Uvědomuje si také hodnotu mravních imperativů náboženství v souvislosti s Bohem. Následuje stádium předmagické a magické. Dítě si již formuje vlastní rituály a modlitby. Začíná chápat náboženskou autoritu. Význam hodnot a protikladů dobro-zlo či spravedlnost-nespravedlnost jsou již zcela zřejmé. Poslední fáze je fáze vlastností. Nyní si člověk uvědomuje význam božích vlastností. Vlastnosti jako láska, spravedlnost, milost a další jsou spojovány s Bohem. Bojem Boha je v tomto stádiu chápan logicky a současně je pojem Bůh zniterněn.

4.2. Vztah k tradici K psychologii náboženství také patří problematika způsobu přenosu náboženských představ v tradici. Náboženská tradice je médiem přenosu náboženských schémat v dějinách. Základní rovinou přenosu je schéma dítě-rodiče-náboženství. Představa Boha dítěte bytostně souvisí s představou Boha rodiči. Představa Boha rodičů však odpovídá základnímu schématu představ náboženství. Náboženství jako celek je systém představ, které jsou přenášeny generačně. Přenos má výrazně komunitaristický charakter.

4.3. Náboženství a morální vědomí Čím niterněji se náboženství spásy prohlubuje a čím víc ústí v „etiku smýšlení“, tím hlubší napětí vůči realitám světa to znamená. Pokud je náboženství jen náboženstvím rituálním nebo zákonickým, není rozpor se světem tak zásadní. V té podobě působí v podstatě stejně jako magická etika. Čili, obecně řečeno, přijaté konvence se považují za svaté a neporušitelné a vyznavači jistého boha mají společný zájem, aby se předešlo božímu hněvu a tedy trestu za překročení norem. Kde tedy nějaké přikázání jednou provždy znamená božský řád, postupuje tím z okruhu proměnlivých konvencí do sféry svatosti. Platí pak, jako všechny zákony kosmu, od věčnosti a bude platit věčně, lze je jen interpretovat, ale ne měnit, leda že by sám bůh zjevil nové přikázání. Tak jako symbolika pojící se k určitým obsahovým prvkům kultury nebo magické tabu způsobuje stereotypizaci konkrétních vztahů k lidem a k předmětům, tak způsobuje náboženství v tomto stadiu stereotypizaci celé oblasti právního řádu a konvencí. Svatá písma Indů, islámu, Pársů a Židů i klasické knihy Číňanů pojednávají o rituálních a ceremoniálních normách ve zcela stejném duchu. Právo je „svaté“ právo. Panství nábožensky www.danieltoth.info

7

únor 2004


stereotypizovaného práva vytváří skutečně závažné překážky racionalizaci práva i ekonomiky. Když na druhé straně etická misie proroka zboří tyto stereotypní magické nebo rituální normy, může to vyvolat pronikavou akutní nebo povlovnou - revoluci v uspořádání života a zejména hospodářství. V obou směrech má samozřejmě moc náboženských faktorů své meze. Zdaleka ne všude, kde náboženství provází takové změny, je jejich hlavním motorem. Obzvláště nikde ze země nevydupe ekonomické změny, pokud pro ně vůbec nejsou podmínky ani intenzivní popudy v daných poměrech a v dané konstelaci zájmů. A jeho konkurující síla je vůči mocným ekonomickým zájmům přece jen omezená. Relativní moc jednotlivých komponent vývoje a způsob jejich vzájemného „přizpůsobování“ nelze vyjádřit obecnou formulí. Potřeby ekonomického života prosazují svou platnost buď určitým novým výkladem posvátných přikázání, anebo je od případu k případu obcházejí, anebo prakticky prostě pominou s pomocí praktikované jurisdikce pokání a milosti, jež např. v katolické církvi ustanovení tak důležité jako zákaz braní úroků odsunula stranou způsobem, který jsme už uvedli, také in foro conscientiae (=“na půdě svědomí“), aniž je odvolala, což by nebylo možné. Se stejně zatracovaným „manželským onanismem“ (systémem dvou dětí) by to popřípadě šlo vyřídit stejně. Protože vůči novým problémům a praktikám bývají náboženské normy přirozeně mnohoznačné anebo k nim nic neříkají, existuje tu nevyhnutelně vedle sebe jak absolutně otřesitelná stereotypizace, tak mimořádná libovůle a nevypočítatelnost, kdy nikdo neví, co vlastně platí. Z islámského kanonického práva šaría se v některém případě nedá určit, co je dnes ještě v praxi platné, a totéž se týká všech posvátných práv a mravních přikázání, která mají formální charakter rituálně kasuistický, především židovského Zákona. Tato situace se však podstatně mění, když se to, co se má v duchu náboženství zásadně činit, uvede v systém „etiky smýšlení“. Prolamuje se stereotyp jednotlivých norem ve prospěch celkového pojetí cesty životem, jež má „smysl“ a jež vede ke spáse jako k náboženskému cíli. Nejde už o „svaté právo“, ale o „svaté smýšlení“, jež může různé zásady chování sankcionovat podle situace, tedy pružně a přizpůsobivě. Nevnáší pak do života stereotyp, nýbrž může, podle toho v jakém směru způsob života orientuje, svým duchem působit přímo revolučně. Avšak za tuto schopnost platí tím, že do života vnáší problematiku podstatně vyostřenou a „zniterněnou“. Vnitřního napětí mezi náboženským postulátem a realitou světa vskutku neubývá, nýbrž přibývá. Místo požadavku vnějškově se vyrovnat s teodicejí přibývá, jak se stále více usoustavňují a racionalizují společenské vztahy a jejich obsahy, konfliktů vlastních zákonitostí jednotlivých životních sfér s náboženským postulátem, a čím intenzivnější je potřeba náboženství, tím víc se svět stává „problémem“. www.danieltoth.info

8

únor 2004


5. Náboenství z pohledu psychologie osobnosti 5.1. Náboženství a duše člověka Náboženství odpovídá určité úrovni lidské duše. Strukturu duše lze definovat jako systém (1) kolektivního nevědomí, (2) osobního nevědomí, (3) ego, které je středem vědomí, (4) Já, které spojuje vědomí s nevědomím. (Drapela 1997: 33) Z oblasti kolektivního nevědomí vystupují do oblasti vědomí náboženské a mýtické obrazy. Náboženství se tedy bytostně týká nejen vědomých sfér lidské psychiky, ale zejména těch nejhlubších dimenzí. Hlubinná psychologie je tedy nejvlastnější psychologií náboženství resp. psychologií základů náboženství.

5.2. Náboženství jako učení Náboženství však není pouze systém prožitků, nýbrž také systém určité nauky. Součástí náboženství jsou intelektuální tvary, které si člověk v etapách svého psychického a intelektuálního vývoje osvojuje. Přijmeme-li tezi, že náboženství souvisí s procesem učení, je poukaz na imitační funkci náboženských symbolů, postojů či postav. Chceme-li dítě naučit některým mravním návykům, musíme poskytovat příklad. Rodič, který má cíle, má vizi, bere v ohled potřeby druhých, podporuje pokrok, udržuje zaměření rodiny, bude vychovávat v této orientaci také své dítě. (Sharpio 1998: 113) Zcela analogicky funguje náboženství. Náboženský poskytuje řadu mravních imperativů, příkladů, výzev a hrdinů, kteří podporují život. Výchovnou funkci má kromě identifikace s náboženskou postavou, také prvek identifikace s nějakou rolí v náboženské společnosti. Tím, že člověk v náboženském systému přebírá určitou roli, přebírá také určitou zodpovědnost a povinnost.

5.3. Náboženství jako systém rolí Náboženský život funguje pouze v systému určitých předem vymezených rolí. Člověk si uvědomuje tuto svou roli v rituálu. Rituál však není pouze náboženská slavnost nebo světská ceremonie, nýbrž určité schéma pomocí něhož si uvědomuje člověk význam společenského posunu. Existují tzv. přechodové rituály, pomocí nichž je člověk posunován do vyšší společenské struktury. Role v rituálu nemusí mít charakter pouhého automatizmu, nebo společenského posunu, někdy má také výchovný charakter. Jsou známy

www.danieltoth.info

9

únor 2004


rituály sloužící v rámci osobní hygieny. Dítě, které si tento rituál neosvojí těžko se do něj vžívá v pozdějším věku. Dalším rituálem dítěte, který má výchovný charakter je tzv. pohádka na dobrou noc. Dítě vyžaduje pohádku vždy v původní tedy dokonalé formě. Jakékoliv změny jsou chápány dítětem jako rušivé. Pohádka, která končí dobře je znovu a znovu vyžadována. Tvoří v lidské psychice základní morální vzorec, kterému odpovídá i další životní praxe.

5.4. Hlubinná psychologie Hlubinná psychologie má v současném teologickém bádání velký význam. Předmětem hlubinné psychologie je hlubinná osoba. Jde o termín, který definoval F. Kraus (1919). Hlubinná osoba je kategorie, která vyjadřuje, že úplná osoba vykazuje vedle své vědomé organizace, která se projevuje ve vědomém myšlení, prožívání a chtění, nevědomou formou organizace, která vystupuje ve tvaru automatismů, mechanizmů a neúmyslných a nevědomých způsobů chování a zážitků. (Nakonečný 1995: 162) V současné době se hlubinná psychologie používá při tzv. hlubinně psychologickém výkladu písma. Hlubinná psychologie nazývá proces sebeuskutečnění cestou k Bohu. (Grün 1994: 14) Předmětem hlubinné psychologie náboženství je pochopení náboženského způsobu života, cesty lidského hledání smyslu a zrání. Jde o mnohodimenzionální komplex tvarů lidské psychiky, ke které patří spirituální dimenze. Hlubinná psychologie náboženství zkoumá náboženské obrazy a příběhy jako výsledky procesu symbolizace, výsledky, které vystupují na povrch v našich snech. V tomto smyslu potom vykládáme biblické příběhy nikoliv jako exaktní a dějinná fakta, ale jako snové obrazce. (Grün 1994: 16) Zvláště moderní katolická teologie si všímá souvislosti biblických příběhů a niterného vývoje, který má pro naše etické zrání velký význam. Etické důsledky a závěry jsou hlavním cílem hlubinné psychologie náboženství a hlubinně psychologické interpretace Písma. Zvláštní postavení v hlubinně-psychologické interpretaci Písma má C. G. Jung. Narodil se 26. července 1875. Byl švýcarský lékař, psycholog a psychoterapeut, profesor univerzity v Basileji a vysoké školy technické v Curychu, nositel mnoha čestných doktorátů nejpřednějších univerzit Západu i Východu, zakladatel analytické psychologie. Již před setkáním a několikaletou spoluprací (1907-1913) se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem vycházel při studiu lidské psyché ze samostatných myšlenkových a výzkumných východisek. Důsledná cesta za hlubším poznáním lidské psyché ho přivedla k rozchodu s Freudem. Na základě klinických a historických výzkumů a na základě konfrontace s vlastním nevědomím rozvedl své poznatky do otevřeného systému analytické www.danieltoth.info

10

únor 2004


psychologie. Propracoval koncepci kolektivního nevědomí a archetypů, originální psychologickou typologii, teorii snu. Věnoval mimořádnou pozornost psychologické interpretaci alchymie, psychologii náboženské zkušenosti, psychologii umění a kolektivního nevědomí, a to zejména jeho projevům v novodobé historii. Osvětlil psychologii procesu individuace a na jeho základě prvořadý význam jedince v rozvoji lidstva. Uvedl výdobytky moderní psychologie nevědomí do vztahu k výsledkům moderní přírodovědy.[Jung 1994] Zemřel 6. Června 1961 po krátké nemoci ve svém domě v Curychu uprostřed početné rodiny. Je pohřben na místním hřbitově. Jungovy výsledky psychologického výzkumu v oblasti hlubinné analýzy lidské osobnosti lze shrnout do pěti základních okruhů. · Existují jednotlivé typy osobnosti charakterizované extroverzí či introverzí a dále čtyři funkce osobnosti: vnímání, myšlení, cítění a intuice. · V každém jednotlivci se nachází osobní nevědomí, které se skládá z vlastní osobní historie, a kolektivní nevědomí, které se skládá z obrazů či archetypů společných všem lidem. Tyto obrazy se často objevují ve snech, pohádkách a mýtech. · Konstituce každého jedince zahrnuje vrozené nutkání k dosažení plnosti neboli vlastního osudu. · K individuaci neboli dosažení osobní integrity dochází ve druhé půli života. · Sny vznikají ze „osobnostních hlubin“ a obvykle kompenzují deficity v bdělém životě jedince, čímž člověku usnadňují uvědomit si nedostatky osobnosti a umožňují tak správný vývoj.

6.

Náboenství a duevní hygiena 6.1. Duševní zdraví Předmětem psychologie náboženství je kromě jiného také snaha vymezit určité hodnoty pro lidský život. Tento charakter psychologie náboženství není deskriptivní, ale normativní. Humanistická psychologie a logoterapie klade návrhy na nalézání smyslu. Frankl říká, že cílem logoterapie je pochopení života jako úkolu. (Frankl 1996: 68) Život pochopený jako cíl mobilizuje všechny síly. I v mezních situacích potom dochází k permanentní revitalizaci. „Úloha, kterou má člověk splnit v životě, je tedy zásadně vždycky zde a nikdy není principiálně nesplnitelná.“ (Frankl 1996: 68) Plnění životních úkolů principiálně naplňuje život. Zkoumá-li psychologie náboženství

www.danieltoth.info

11

únor 2004


duševní zdraví, musí se orientovat na religiózní dimenze v lidském životě. Ty naplňují život imanentně v transcendentní rovině.

6.2. Pastorální psychologie Pastorální psychologie je částí psychologie náboženství. Jako věda souvisí na jedné straně s křesťanskou pastorační péčí na straně druhé souvisí s klinickou psychologií. Hlavním úkolem pastorální psychologie tedy není konkrétní klinická léčba, ale spíše určitá možnost jak uvést člověka do náboženské problematiky. Pastorální psychologie má spíše povahu edukativní. V případě výskytu nějaké psychické poruchy či dokonce psychické nemoci se odkazuje člověk do péče psychoterapeutů a psychiatrů. Pastorální teologie je odpovědí na náboženskou reflexi jednotlivce a konkrétní pomoc při nacházení náboženské cesty. Každá konfese má specifickou pastorální psychologii.

6.3. Smysl života Hledání smyslu života a nacházení smyslu i v těch nejkritičtějších životních situacích tematizuje zejména Frankl. Proto formuloval vlastní typ humanistické psychologie, kterou nazval logoterapie. Hlavním úkolem logoterapie je poukazovat na smysl života a jeho hledání jako základního principu existence. Frankl reagoval na určitou existenciální nouzi, která vrcholí u mladých lidí do třiceti let života. „Utrpení z bezsmyslného života samozřejmě volá po nějaké psychoterapii zaměřené na smysl.“ (Frankl 1997: 167) Náboženský rozměr existence je pravé tajemství bezpodmínečné smysluplnosti života. (Frankl 1997: 167) Život nepozbývá smyslu ani v posledních ani v mezních situacích. Principem je přesvědčení, že nežiji jen pro sebe, ale že tvořím nějaké dílo a že žiji pro druhého. Interpersonální charakter života charakterizuje náboženství jako způsob života.

7. Náboženství a fanatizmus 7.1. Meze náboženství Náboženství má antropologický obsah. Smysl náboženství leží v biofilních sférách lidské psychiky. Vše, co podporuje život a co podporuje rozvoj života lze nazvat pozitivně náboženským. Jednou z mezí náboženství je hranice mezi biofilní a nekrofilní sférou lidské psychiky. Nekrofilní dimenze se projevuje v extrémních situacích. Zvláštním případem je válka. Válka tvoří prostředí, které asistuje při uvolňování nekrofilních sil.

www.danieltoth.info

12

únor 2004


Nekrofilní dimenzi psychiky má každý člověk. Tato dimenze se projevuje v nekrofilních snech a představách. Pouze deprimovaní jedinci tuto nekrofilii realizují. Jako příklad uveďme postavy dějin jako byl Hitler nebo Stalin. V době nedávné se nekrofilní dimenze politiky projevovala známým rituálem pokládáním věnců nebo uctíváním mrtvých. Záliba v nekrofilních situacích vymezuje pozitivní náboženství, které tvoří hodnoty od náboženského a politického fanatizmu.

7.2. Náboženství a ideologie Ideologie má v mnoha případech náboženskou povahu. Lidé s nízkou sociální odolností emocionálně vítají radikální politická řešení, která jsou nesena vlnou fanatizmu. Politicko-náboženský fanatizmus se jeví v mnoha případech jako revoluce, která v zájmu budoucnosti mění současný společenský stav. V zájmu této světlé budoucnosti je však pácháno mnohdy násilí, které je pochopeno jako prostředek vyšších cílů. Psychologie náboženství zkoumá politický fanatizmus jakožto náboženský fenomén, protože splňuje všechna jevová kritéria náboženství. Jeho důsledky jsou však negativní a sociálně destruktivní. Tento proces má nekrofilní povahu.

7.3. Náboženství a agrese Náboženství se však neprojevuje pouze soustavou hodnot, ale také v extrémní podobě i destrukcí. Náboženské vytržení, které je výsledek individuální extáze může přejít do destruktivní fáze. Příkladem jsou tzv. náboženské války, které mají za cíl vyhubit a zlikvidovat věřícího jiného náboženství ve jménu náboženství vyššího. Totální přesvědčení o hodnotě vlastního náboženství má zhoubné následky. Je znám případ zfanatizovaného davu hinduistů, který podnícen náboženským fanatizmem, rozhodl se, že zničí mešitu. (Hole 1998: 45) Dav se probil policejním kordonem a zaútočil na mešitu v Babri. Na rozvalinách mešity fanatický dav jásal. Tyto náboženské vzpory davů nejsou ničím mimořádným. V současné době lze poukázat na případ bývalé Jugoslávie, kde dochází k tzv. etnicko-náboženským čistkám. Náboženský fanatizmus nezřídka souvisí s tzv. politických fanatizmem. Ten se vyznačuje násilným prosazováním politických cílů prostřednictvím náboženství, či náboženských vzorců. I v současné době lze pozorovat politické nadšení, které hraničí s náboženským fanatizmem. Hovoří se přímo o fašistickém nadšení. (Hole 1998: 47)

www.danieltoth.info

13

únor 2004


8. Psychologie náboenství jako souèást církevní práce 8.1. Psychologie náboženství u Kováře Kovář patřil k průkopníkům psychologie náboženství a religionistiky v Čechách. Jako teolog a filozof měl hluboký vhled do kulturněfilozofických souvislostí náboženství. Jeho metodickým východiskem je rozlišení mezi dvěma typy náboženství. První typ je tzv. primitivní náboženství. Náboženství primitivů se v mnohém neliší od náboženských představ dětí. Podle Kováře je vnímání primitivů a vůbec celá duševní činnost mystická. (Kovář 1926: 197) Shrnuje tento typ náboženského myšlení do pojmu předlogické. Tím nechce Kovář říci, že náboženství primitivů je nelogické či protilogické. Jde o popis jejich chápání skutečnosti. Druhý typ náboženství nazývá Kovář realistickým. Reálnost vyšších forem náboženství odpovídá skutečnosti. Kovář uchopuje psychologii realistických forem náboženství racionalisticky. Duševní stav věřícího je zakotven rozumově na rozdíl od primitiva, jehož náboženské představy jsou emocionálně-mystické. Převažuje strach a vděčnost. Realistickému náboženství odpovídají jiné psychické stavy, jako meditace, modlitba, přemýšlení o smyslu života, láska k bližnímu.

8.2. Význam psychologie náboženství pro systematickou teologii Psychologie náboženství zkoumá psychické stavy a procesy, které souvisí s náboženskými prožitky. Systematická teologie je vědou, která výsledky náboženských stavů sumarizuje a interpretuje. Psychologie náboženství tedy poskytuje systematické teologii návod a odpovědi na to, jak vznikají náboženské výpovědi jako výsledky náboženských stavů. Psychologie náboženství poskytuje výsledky svého výzkumu v oblasti analýzy lidské psychiky a jejího fungování. Psychologie náboženství je tedy přísnou vědou, která má vědecké metody a předmět bádání. Systematická teologie se řídí stejně tak vědeckými metodami.

8.3. Psychologie náboženství v současné době (1)Velký význam má dnes aplikace výzkumů psychologie náboženství do pastorační práce v církvi a v náboženské pospolitosti. (2) Dalším významným výsledkem bádání v oblasti psychologie náboženství je pochopení liturgických, převážně symbolických projevů. Význam symbolizmu jako předmětu psychologie náboženství pochopila řada teologů dvacátého století, mezi jinými hlavně Paul Tillich,

www.danieltoth.info

14

únor 2004


Karl Rahner a John MacQuarrie. Jejich teologické závěry jsou velice blízko závěrům hlubinné psychologie náboženství. (Moore 1998: 161) Současná teologická analýza liturgie a jejího významu se bez přínosu výsledů psychologie náboženství neobejde. V současné době se dokonce hovoří o psychologických podmínkách liturgického symbolizmu.

www.danieltoth.info

15

únor 2004


Literatura: Cumminsová Denise D., (1998) Záhady experimentální psychologie, Portál, Praha Černoušek Michal, (1994) Šílenství v zrcadle dějin, Avicenum, Praha Drapela Victor J., (1997) Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha Eliade Mircea, (1995) Dějiny náboženského myšlení I., Oikoymenh, Praha Eliade Mircea, (1996) Dějiny náboženského myšlení II., Oikoymenh, Praha Eliade Mircea, (1997) Dějiny náboženského myšlení III., Oikoymenh, Praha Foucault Michel, (1993) Dějiny šílenství, NLN, Praha Foucault Michel, (1997) Psychologie a duševní nemoc, Dauphin, Praha Frankl Viktor E., (1997) Vůle ke smyslu, Cesta, Brno Frankl Viktor E., (1996) Lékařská péče o duši, Cesta, Brno Frankl Viktor E., (1997) Co v mých knihách není, Cesta, Brno Franz, Marie-Louise, (1998) Psychologický výklad pohádek, Portál, Praha Freud Sigmund, (1994) Výklad snů, Nová tiskárna, Pelhřimov Fromm E., (1997) Anatomie lidské destruktivity, NLN, Praha Fromm Erich, (1993) Budete jako Bohové, NLN, Praha Fürst Maria, (1997) Psychologie, Votobia, Olomouc Goleman Daniel, (1997) Emoční inteligence, Columbus, Praha Grof Stanislav, (1998) Kosmická hra, Perla, Praha Grün Anselm, (1994) Hlubinně psychologický výklad Písma, Česká křesťanská akademie, Praha Hole Günter, (1998) Fanatismus, Portál, Praha Holm Nils G., (1998) Úvod do psychologie náboženství, Portál, Praha Howard Pierce J., (1998) Příručka pro uživatele mozku, Portál, Praha Jaffé Aniela, (1998) Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis, Brno Jung C. G., (1932) Die Beziehungen der Psychotherapie zur Seelsorge, Rascher Verlag, Zürich Jung C. G., (1940) Psychologie und Religion, Rascher, Zürich Jung C. G., (1990) Synchronizität, Akausalität und Okkultismus, DTV, München Jung C. G., (1992) Archetypy a koletívne nevedomie, I. časť, Timotej, Košice Jung C. G., (1992) Archetypy a koletívne nevedomie, II. časť, Timotej, Košice Jung C. G., (1993) Analytická psychologie, Academia, Praha Jung C. G., (1994) Duše moderního člověka, Atlantis, Brno Jung C. G., (1996) Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi, Nakl. Tomáše Janečka, Brno Jung C. G., (1997) Archetypy a nevědomí, Nakl Tomáše Janečka, Brno Jung C. G., (1998) Osobnost a přenos, Nakl. Tomáše Janečka, Brno Kadeřávek Eugen, (1894) Psychologie, Dědictví sv. Prokopa, Praha Kaufmannová-Huberová Gertrud, (1998) Děti potřebují rituály, Portál, Praha Kerényi Karl, (1995) Věda o mytologii, Nakl. Tomáše Janečka, Brno Koukolík František, (1995) Mozek a jeho duše, Makropulos, Koukolík František, (1997) O vztahu lidského mozku a chování, Karolinum, Praha Kovář František, (1926) O náboženství I., Blahoslav, Praha Kovář František, (1927) O náboženství II., Blahoslav, Praha Langmeier Josef, (1998) Vývojová psychologie, Grada, Praha Moore, R., (1998) C.G. Jung a křesťanská spiritualita, Portál, Praha Nakonečný M., (1995) Lexikon psychologie, Vodnář, Praha Nakonečný Milan, (1996) Motivace lidského chování, Academia, Praha Nakonečný Milan, (1997) Encyklopedie obecné psychologie, Academia, Praha www.danieltoth.info

16

únor 2004


Nakonečný Milan, (1997) Psychologie osobnosti, Academia, Praha Otto Rudolf, (1998) Posvátno, Vyšehrad, Praha Říčan Pavel, (1997) Dětská klinická psychologie, Grada, Praha Shapiro Lawrence E., (1998) Emoční inteligence dítěte a její rozvoj, Portál, Praha Štverák Vladimír, (1997) Obecná a srovnávací pedagogika, Karolinum, Praha Vágnerová Marie, (1997) Úvod do psychologie, Karolinum, Praha Vondráček V., (1993) Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Columbus, Bratislava Watzlawick Paul, (1998) Jak skutečná je skutečnost?, Konfrontace, Hradec Králové Weber Max, (1998) Sociologie náboženství, Vyšehrad, Praha Winnicott Donald W., (1998) Lidská přirozenost, Psychologické nakladatelství, Praha Wright Robert, (1995) Morální zvíře, NLN, Praha

www.danieltoth.info

17

únor 2004

Psychologie náboenství

Recommend Documents