Psychologické aspekty výkonu konzulárních funkcí

JUDr. Václav Mastný akademický pracovník Policejní akademie ČR v Praze

Psychologické aspekty výkonu konzulárních funkcí

Anotace

K napsání uvedeného článku mne vedly změny při výkonu konzulární služby související s nastalou situací v mezinárodních vztazích. Zejména volný pohyb osob v rámci Evropské unie, snižování počtu diplomatických misí a napjaté mezinárodní vztahy obecně, staví před konzulární službu nové úkoly, které nebude lehké plnit. Zejména na úseku justiční a policejní spolupráce musí konzulární služba spolupracovat s Policií a justičními orgány. Ochrana hranic v souvislosti se vstupem ČR do schengenského prostoru a s tím související migrace obyvatelstva stanovuje určité povinnosti pro konzulární službu. To vše klade nároky na psychiku pracovníků konzulární služby. V první části článku popisuji nejdůležitější funkce konzulární služby podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, ve druhé pak psychologické aspekty výkonu konzulární služby.

Klíčová slova Konzulární služba, konzulární úředník, konzulární funkce, psychologické aspekty, Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, Evropská unie, schengenský prostor, vízová politika, justiční a policejní spolupráce, migrační politika.

OBSAH 1. Konzulární funkce

3

1.1 Druhy a obsah konzulárních funkcí

3

a) Informační konzulární funkce

5

b) Tzv. konzultativní, administrativní konzulární funkce

5

c) Soudní funkce konzulů

9

2. Výkon soudních funkcí konzulů

15

a) Výkon soudních funkcí konzulů týkajících se práv a zájmů vysílajícího státu resp. jeho příslušníků - osob fyzických a právnických - obecně b) Výkon soudních konzulárních funkcí v užším smyslu

15 17

3. Další funkce konzulů

20

4. Územní rozsah výkonu funkcí

21

5. Psychologické aspekty výkonu konzulárních funkcí

23

Závěr

28

Použité prameny a literatura

29

2

1. KONZULÁRNÍ FUNKCE 1.1 Druhy a obsah konzulárních funkcí Otázka konzulárních funkcí, které dávají náplň činnosti konzulárních úředníků, určují meze jejich činnosti a ohraničují ji také od činnosti diplomatických zástupců, je otázkou, která se již velmi dlouho objevuje v mezinárodním obyčejovém právu. Již od dávných dob se považovaly některé funkce konzulů např. ochrana státních příslušníků vysílajícího státu, rozvíjení obchodu a plavby, za obyčejová pravidla mezinárodního práva. Tyto a další funkce konzulárních úředníků se také stále více objevovaly zejména v konzulárních dohodách. Jako příklad můžeme uvést Havanskou úmluvu z roku 1928 (mnohostrannou), v jejímž článku 10 se stanoví, že funkce a práva konzulů jsou určovány v souladu s ustanoveními mezinárodního práva vysílajícím státem. Vedle toho však nacházíme úpravu konzulárních funkcí i ve vnitrostátním právu jednotlivých států, v nichž jsou tyto funkce zpravidla exemplativně, a někdy i taxativně uvedeny. Zde stojí za zmínku, že konzulární úředník může se souhlasem přijímajícího státu plnit i funkce diplomatického zástupce, nemá-li vysílající stát ve státě přijímajícím diplomatickou misi nebo není-li zastoupen diplomatickou misí třetího státu. Je však nutno upozornit, že tím se konzulární statut konzulárního úředníka nemění a tento se podle čl. 17 Vídeňské úmluvy nemůže domáhat diplomatických výsad a imunit. Z uvedeného vyplývá, že neplatí tzv. zásada úplné volnosti vztahů mezi konzulem a občanem vysílajícího státu a naopak, která je zastávána některými zástupci právní teorie.1 Platí naopak, že ve styku konzulárního úředníka

1

Např. O. Fitzmaurice na XII. zasedání komise OSN pro mezinárodní právo, cit. podle BLIŠČENKO, I.P., DURDĚNĚVSKIJ, N.V. Das Siplomaten und Konzularrecht, Berlin 166, s. 283

3

s příslušníky vysílajícího státu musí

být respektován

právní řád státu

přijímajícího. Z tohoto stanoviska také vychází Vídeňská úmluva. Jednotlivé funkce, které zejména mezinárodní právo (obyčejové i smluvní) přiznává konzulům, resp. státům, ohledně konzulárních úředníků, můžeme dělit na funkce informačního charakteru, funkce charakteru konzultativního, zvané také často funkcemi administrativními, a na funkce soudní. Všem těmto funkcím je společné, že jejich hlavním cílem je dohlížet na to, aby státní příslušníci vysílajícího státu mohli požívat všech práv, které jim poskytuje jednak právo státu přijímajícího, jednak mezinárodní právo, zejména tím, že k jejich poskytování zavazuje příslušné státy. Při výkonu jednotlivých konzulárních funkcí se mohou konzulové – a je to jejich právo – obracet s návrhy i stížnostmi na příslušné orgány přijímajícího státu, aby dosáhli nápravy, pokud došlo k porušení práv příslušníků vysílajícího státu. Případné spory o státní příslušnost fyzických nebo právnických osob, k nimž by mohlo dojít mezi vysílajícím státem a přijímajícím státem, bude nutno řešit vždy podle povahy konkrétního případu, která může být nejrůznější, od sporu spadajícího více méně do mezinárodního práva soukromého, případně obchodního, až po spor spadající do mezinárodního práva veřejného. Již dříve jsme konstatovali, že konzulové jsou oprávněni a mají povinnost chránit a zastupovat jak oprávněné zájmy státních příslušníků vysílajícího státu, tak zájmy, případně práva a právní nároky samotných těchto států. Tato zásada je obsažena implicitně v preambuli Vídeňské smlouvy a prolíná jednotlivá její ustanovení. Tato skutečnost však nijak neznamená, že by se konzul mohl, a to i při výkonu své konzulární funkce, vměšovat jakýmkoli způsobem do věcí, které patří podstatně do vnitřních záležitostí přijímajícího státu, případně státu třetího. Chci ještě dále zmínit skutečnost, že konzulární úředník může, jak to ostatně uvádí i ust. čl. 17, odst. 2 Vídeňské úmluvy, po oznámení zaslaném přijímajícímu státu, vykonávat funkci zástupce vysílajícího státu u kterékoli mezinárodní organizace. Při výkonu této funkce je oprávněn požívat všech výsad 4

a

imunit

poskytovaných

takovému

zástupci

na

základě

obyčejového

mezinárodního práva nebo mezinárodních dohod. Není přitom oprávněn požívat žádného většího vynětí z jurisdikce, než na jaké má právo konzulární úředník podle Vídeňské úmluvy. Také je nutno si uvědomit, že konzulární úředník, při výkonu svých konzulárních funkcí, přiznaných vysílajícímu státu mezinárodním právem, jedná jak ve sféře vnitřního práva, stejně jako ve sféře práva mezinárodního. Jeho jednotlivé úkony, tj. zákroky nebo stížnosti u orgánů přijímajícího státu, na rozdíl od zákroků diplomatických zástupců, spadají do oblasti vnitřní jurisdikce státu přijímajícího, resp. státu sídla konzulárního úředníka. Dále je nutno upozornit na to, že konzul může vykonávat konzulární ochranu pouze ohledně osob, které jsou státními příslušníky vysílajícího státu. Nemohou proto tuto ochranu poskytovat osobám bez státní příslušnosti neboli apatridům. Jednotlivé funkce konzulů byly shrnuty do čl. 5 Vídeňské úmluvy. Toto ustanovení konstatuje především, že konzulární funkce záleží v chránění zájmů vysílajícího státu a jeho státních příslušníků, a to osob fyzických i právnických, v rozsahu dovoleném mezinárodním právem. Toto ustanovení je vlastně ustanovením základním, ze kterého se odvíjejí další ustanovení týkající se jednotlivých konkrétních konzulárních funkcí. Toto posléze uvedené ustanovení je jistě správné, máme však za to, že není úplné, protože z řady dalších původně pouze obyčejových a později i smluvních ustanovení vyplývá, že výkon všech konzulárních funkcí nutno také vykonávat v souladu s právem přijímajícího státu, pokud by toto ovšem neobsahovalo právní normy, které by výkon konzulárních funkcí neztěžovaly nebo přímo neznemožňovaly. Funkce lze řadit do jednotlivých, námi již dříve zmíněných kategorií.

5

a) Informační konzulární funkce Tyto funkce, resp. jejich výkon spočívá v tom, že konzul informuje zpravidla v periodických intervalech svou vládu, jejíž zájmy má povinnost chránit, o hospodářských, sociálních, kulturních a politických poměrech v přijímajícím státě. Tyto informace se sestavují obvykle podle určitého plánu nebo schématu a bývají v některých státech, např. ve Velké Británii nebo ve Francii, buď v celém rozsahu nebo jen ve výtahu zveřejňovány. K získání těchto informací může konzul použít všech přístupných informačních zdrojů. Nemůže použít informací, které nejsou určeny pro veřejnost ani nesmí použít k získávání i jinak dovolených informací, pokud je získal nedovolenými prostředky. Je také oprávněn požádat příslušné orgány svého konzulárního obvodu o vysvětlení nebo dodatečné informace. O získaných zprávách informuje konzul svou vládu přímo nebo prostřednictvím zastupitelského úřadu svého státu. Může také podávat zainteresovaným osobám informace o hospodářském, kulturním nebo vědeckém životě ve svém konzulárním obvodě.

b) Tzv. konzultativní, administrativní konzulární funkce Tato funkce, přesněji řečeno její výkon, spočívá v tom, že konzul se stává poradcem a pomocníkem, někdy i zástupcem nebo přímo obhájcem státních příslušníků vysílajícího státu před soudními, správními a dalšími orgány přijímajícího státu. Je také poradcem kapitánů obchodního loďstva, velitelů válečných lodí vysílajícího státu, případně vystupuje i v úloze zprostředkovatele mezi subjekty vysílajícího státu a orgány státu přijímajícího. Tato funkce bývá někdy označována i jako administrativní konzulární funkce. Do výkonu této funkce bývá především zařazována funkce zaměřená na rozvíjení přátelských vztahů mezi vysílajícím a přijímajícím státem v oblasti obchodních, hospodářských, kulturních a vědeckých styků a v rozvíjení přátelských styků.

6

Tato funkce obsažená také ve výčtu konzulárních funkcí, jak jsou obsaženy v čl. 5 Vídeňské úmluvy, má však širší dopad a netýká se pouze tzv. konzultativních a administrativních funkcí, nýbrž činnosti konzulů obecně. Zde však může být vykonávána nejúčinněji.2 Dále se do této funkce řadí poskytování pomoci a podpory státním příslušníkům vysílajícího státu, a to fyzickým i právnickým osobám. Do probírané funkce patří dále funkce týkající se plavby a civilního letectví. Obě tyto funkce se také promítají v čl. 5 Vídeňské úmluvy. Jsou však traktovány společně a jejich rozvržení do dvou samostatných odstavců k) a l) citovaného článku je motivováno tím, že v prvním odstavci se hovoří o výkonu práva dozoru a inspekci, ve druhém o poskytování pomoci lodím a letadlům. Toto dělení a současně společné traktování je jistě legislativně zdařilé a zamezuje zbytečné opakování textu. Domníváme se však, že pro potřebu této práce, kdy se pokusím některé instituty poněkud více rozvést, bude výhodnější, budu-li pojednávat v plném rozsahu, ale odděleně o výkonu posuzované funkce pro plavbu a pro civilní letectví. Funkce týkající se plavby je jednou z nejstarších funkcí přiznávanou na začátku novověku (začátkem 16. stol.) konzulům. Byla také obsažena v řadě dvoustranných konzulárních dohod uzavíraných mezi oběma světovými válkami a v době po druhé světové válce.3 K výkonu této funkce, jak ostatně uvádí i Vídeňská úmluva, patří především výkon práva dozoru a inspekce stanovených zákony a předpisy vysílajícího státu, pokud jde o lodě mající příslušnost vysílajícího státu a o jejich posádky. Při výkonu této funkce má konzul právo se odebrat na palubu takové lodi, prozkoumat lodní papíry a další doklady týkající se průběhu plavby, a učinit, bude-li to zapotřebí, vhodná opatření, aby byla zachovávána ustanovení zákonodárství vysílajícího státu o plavbě námořní i říční.

2

3

Tato konzulární funkce se promítá do řady konzulárních dvoustranných smluv, např. Velké Británie - Francie z roku 1951, MLR - ČSSR z roku 1974, apod. Např. konzulární úmluva mezi ČSR a Itálií (čl. 20 - 24) z roku 1924, mezi Německem a Japonskem z roku 1927.

7

Dále je obsahem probírané konzulární funkce poskytování pomoci lodím vysílajícího státu a jejich posádkám, přijímání hlášení, týkající se plavby lodi, kontrolování a evidování lodních dokumentů, a aniž by tím byla dotčena pravomoc orgánů přijímajícího státu, vyšetřování všech nehod, k nimž došlo v průběhu plavby, a v řešení sporů všeho druhu mezi kapitánem a námořníky, pokud je to povoleno zákony a předpisy vysílajícího státu. Pomocí se rovněž rozumí např. činnost konzula zaměřená na to, aby lodi byl povolen vstup do přístavu nebo odjezd z něho, pomoc členům posádky lodi při jednáních před soudními orgány nebo jinými orgány přijímajícího státu, např. tím, že jedná jako tlumočník nebo překladatel. Vzniká otázka, jak má konzul postupovat - a podle práva kterého státu - při vyšetřování nehod, k nimž došlo během plavby, je-li jasné, že jednání, které nehodu způsobilo, nese znaky trestného činu. Máme za to, že Vídeňská úmluva zde klade konzulovi jen jedno omezení - tato činnost konzula se může uskutečnit, pokud to dovoluje zákonodárství přijímajícího státu. To znamená, že konzul bude zásadně postupovat podle práva vysílajícího státu. Totéž platí při urovnávání případných sporů mezi majitelem lodi a její posádkou konzulem.

Toto řešení odpovídá normám obecného mezinárodního práva, podle kterého za pobytu v cizím přístavu podléhá obchodní loď sice zásadně jurisdikci teritoriálního státu, z důvodů účelnosti se však státy přístavu zdržují plného výkonu své jurisdikce pokud jde o vnitřní poměry na lodi - např. vztahy mezi kapitánem a posádkou, resp. cestujícími. Ty podléhají i za pobytu lodi v cizím přístavu jurisdikci státu vlajky lodi. A pokud by stát přístavu, v námi posuzovaných případech půjde vždy o stát přijímající, chtěl provést na lodi státu vysílajícího při výkonu své jurisdikce např. prohlídku lodi, zatčení apod., je povinen k tomu přizvat konzula státu vlajky lodi, v našem případě státu vysílajícího. Vojenské lodi a osoby na jejich palubě, které se souhlasem

8

teritoriálního státu pobývají v jeho přístavu, jsou vyňaty z pravomoci státu přístavu, v našem případě přijímajícího státu.4 Dále má konzul při výkonu probírané funkce právo přijímat různá hlášení a sestavovat listiny týkající se imatrikulace lodi ve vysílajícím státě, zápisu různých změn v osobě vlastníka lodi zapsané ve vysílající zemi, zápisu zástavního práva na loď apod. Dojde-li ke ztroskotání nebo jinému poškození takové lodi v přístavu, pobřežních mořích nebo ve vnitřním moři státu přijímajícího, má konzul právo dohlížet nebo přímo řídit záchranné práce směřující k záchraně lodi, její posádky a nákladu, který se nachází na území přijímajícího státu a je ve vlastnictví osob státu vysílajícího. Totéž se týká námořních havárií, k nimž došlo na volném moři, pokud havarovaná loď dodatečně vstoupí do přístavu nebo pobřežního moře státu, kde má konzul své sídlo. Výkon této funkce, pokud jde o námořní nebo říční mezinárodní plavbu, je však možný jen potud, pokud se loď státu vysílajícího nachází ve sféře působnosti práva státu přijímajícího. Je to celkem logické, protože konzul může tuto svou funkci, s některými malými výjimkami, vykonávat pouze ve svém konzulárním obvodě, který leží pochopitelně v prostoru nacházejícím se pod jurisdikcí soudní i správní přijímajícího státu. Pokud jde o výkon probírané funkce ohledně civilních letadel, spočívá tato jednak ve výkonu práva dozoru a inspekce stanoveného zákony a předpisy vysílajícího státu, pokud jde o letadlo registrované v tomto státě a o jejich posádky a dále v poskytování pomoci takovým letadlům a jejich posádkám. Na rozdíl od lodí se Vídeňská úmluva u letadel ve svém čl. 5, lit. k) a l) nezmiňuje o dalších oprávněních konzula, jako např. o právu řešit spory mezi kapitánem letadla a jeho posádkou, o kontrole leteckých záznamů apod. Máme za to, že je nutné při výkladu shora uvedených ustanovení vycházet také z praxe států. Je pochopitelné, že vymezení konzulárních funkcí v oblasti 4

Obecně k této otázce POTOČNÝ, M. Mezinárodní právo veřejné. Praha : Panorama 1978, s. 233.

9

námořní a říční plavby, která je jedním z nejstarších polí působnosti konzulů, musí být nutně daleko propracovanější, úplnější a přesnější, než jak je tomu v oblasti u civilního letectví, které se počalo rozvíjet vlastně teprve v polovině třicátých let tohoto století. Tento stav se také projevil v tom, že ustanovení o pravomocích konzulů v oblasti civilního letectví, resp. ve vztahu k letadlům vysílajícího státu a jeho posádky se počaly ve dvoustranných konzulárních smlouvách objevovat teprve po roce 1926. Dnes lze - s přihlédnutím k čl. 5 Vídeňské úmluvy - konstatovat, že za oprávnění konzulů podle mezinárodního práva lze považovat právo konzula sledovat, zda se zachovávají mezinárodní smlouvy o civilním letectví, v jejichž je vysílající stát smluvní stranou, kontrolovat palubní deník, být nápomocen letadlům registrovaným ve vysílajícím státě a jejich posádkám při jejich jednáních s orgány přijímajícího státu a v případě letecké nehody požadovat od orgánů přijímajícího státu opatření k záchraně lidí, nákladu a letadla. Některé mezinárodní úmluvy mají ustanovení o tom, že konzulární funkce týkající se námořní plavby a lodí se použijí mutatis mutandis i na letadla. Mezi tzv. konzultativní nebo administrativní funkce konzulů patří dále tzv. administrativní funkce v užším slova smyslu. K nim patří zejména vydávání cestovních pasů a cestovních dokumentů státním příslušníkům vysílajícího státu a víz nebo příslušných dokumentů osobám přejícím si cestovat do vysílajícího státu. Sem je nutno řadit i další úkony, např. prodloužení platnosti shora zmíněných cestovních pasů a víz, evidování cestovních pasů, případně dalších cestovních dokladů pro cestující do vysílajícího státu, zapisování státních příslušníků vysílajícího státu do rejstříku občanského stavu (narození, sňatky, úmrtí, apod.). Při výkonu těchto funkcí se konzul řídí právem vysílajícího státu, pokud toto v konkrétním případě nestanoví něco jiného; musí však respektovat i požadavky práva přijímajícího státu, což platí zejména o zápisu příslušníků vysílajícího státu do rejstříku občanského stavu.

10

Konečně patří mezi konzultativní funkce konzulů ještě některé další funkce, které jsou ve Vídeňské úmluvě označovány kumulativně jako "jiné funkce", svěřené konzulárnímu úřadu vysílajícím státem, které nejsou zakázány zákony a předpisy přijímajícího státu, nebo proti nimž přijímající stát nevznese žádné námitky, anebo které jsou uvedeny v mezinárodních dohodách platících mezi vysílajícím a přijímajícím státem. Jde o všeobecné ustanovení, jehož účelem je postihnout všechny možné další druhy konzulárních funkcí obecně. Jde o různé úkony, např. o vidování dokladů resp. osvědčení o původu nebo provenience zboží, o obchodní účty, o předávání příslušníkům vysílajícího státu platby, důchodové částky, renty, částky stanovené jako náhrada utrpěné škody, vystavování dokladů jako např. nákladních listů, přijímání opakující se platby nebo dávky, určené státním příslušníkům vysílajícího státu, kteří se nezdržují na území přijímajícího státu. Konečně bývá mezi probírané funkce jako administrativní konzulární funkce zařazováno oprávnění konzula uzavírat tzv. konzulární sňatky. Platí totiž zásada obsažená jak v mezinárodním právu, tak v řadě vnitrostátních předpisů jednotlivých států, že diplomatický zástupce nebo konzul může provádět uzavírání sňatků, pokud toto není v rozporu s právem státu vysílajícího a státu přijímajícího.

c) soudní funkce konzulů Pod pojmem "soudní funkce" konzulů chápeme v této části především funkce, které vykonávají soudy, nebo státní notáři. Dále k nim řadíme, a jde zde také o funkce notářské, funkce vykonávané v dědickém řízení v užším smyslu. Dále funkce soudních úředníků, zástupců účastníků občanskoprávních vztahů a další. Tyto funkce mají podle mého názoru dvojí aspekt. Projevují se jednak v tom, že konzul musí být informován o všech opatřeních justičních a správních orgánů týkajících se příslušníků vysílajícího státu, zejména jde-li o opatření

11

uskutečňovaná orgány přijímajícího státu na palubě lodi vysílajícího státu. Totéž platí pro letadla vysílajícího státu, nachází-li se na území státu přijímajícího. Dále se tato funkce projevuje v tom, a to je také její hlavní smysl, že konzul má právo a povinnost chránit příslušníky státu vysílajícího, ať jde o osoby fyzické nebo právnické, a chránit dále práva vysílajícího státu v obecnější poloze. Současně má právo a povinnost dbát o to, aby práva těchto subjektů, která jim přísluší na základě národního zákonodárství země přijímající a na základě mezinárodních smluv, byla také těmto subjektům skutečně zaručována a poskytována. Shora uvedené "soudní funkce" konzulů jsou nejstaršími jejich funkcemi. Jsou také nejmnohostrannějšími a nesou dosti výrazný rys praktického zaměření. Tyto funkce, které se vyvinuly z obyčejového práva, se promítaly prakticky ve všech dříve uzavíraných dvoustranných smlouvách. Promítají se však také do Vídeňské úmluvy. Ustanovení čl. 5, lit. f) Vídeňské úmluvy říká, že výkon funkce konzula spočívá v plnění funkce notáře, civilního matrikáře a obdobných funkcí a ve výkonu některých funkcí administrativní povahy za předpokladu, že to není v rozporu se zákony a předpisy přijímajícího státu. Zmíněné ustanovení je koncipováno na celkem obecné úrovni. Hovoří se o funkcích notáře, civilního matrikáře a obdobných funkcích. Pokud jde o funkci notáře, je třeba si uvědomit, že toto rámcové vymezení odkazuje, pokud jde o náplň této funkce, jednak na právo státu vysílajícího, jednak na právo státu přijímajícího, i když zde pochopitelně nejde o kolizní normu. Záleží však na vnitrostátní úpravě ve zmíněných zemích, jaké konkrétní funkce bude konzul vykonávat ve vztahu ke svým příslušníkům resp. K příslušníkům státu vysílajícího, a jaké funkce, resp. jaký bude obsah nebo rozsah těchto funkcí podle práva státu přijímajícího. I když právní úprava funkcí, pravomocí i náplně činnosti je podle právního řádu jednotlivých zemí dosti odlišná, je však - podle mého názoru - možné pokusit se o určité zevšeobecnění těch, které se promítají do většiny právních 12

řádů. Tak např. konzul ČR se řídí v této své činnosti především ustanovením čs. zákona o státním notářství a o řízení před ním.5 Protože půjde často i o vztahy s mezinárodním prvkem, ustanovením ZMPS. V této souvislosti je ovšem nutné si uvědomit, že v právních úkonech, jimiž chrání konzul práva svých občanů nebo svého státu, nemusí jít vždy o právní úkony nebo vztahy, které by samy o sobě obsahovaly cizí neboli mezinárodní prvek, i když se uskutečňují mimo území ČR. Skutečnost však, že tyto úkony se uskutečňují v oblasti práva přijímající země nebo na jejím území nebo to, že právě tam mají mít právní účinky, ovšem může vést k následujícím situacím. Půjde-li o právní úkony, které se týkají pouze čs. subjektů, bude čs. konzul muset respektovat čs. právo - již zmíněný notářský řád a pro regulaci příslušného vztahu příslušný čs. hmotně právní předpis, např. občanský zákoník, zákon o rodině apod. a současně respektovat i ustanovení přijímajícího státu. Bude-li se právní úkon týkat jednak vlastních příslušníků, jednak příslušníků země přijímající nebo třetí země, bude muset čs. konzul přihlížet i k ustanovením ZMPS. Dále patří do soudních funkcí konzulů ověřování pravosti podpisů na listinách a opisů listin. Dále sem patří ověřování, že určitá osoba je naživu nebo na určitém místě, že byla předložena listina o tom, kdy se tak stalo, osvědčení o průběhu a výsledku schůze organizace případně osvědčovat, že konzul při výkonu funkce notáře někoho vyslechl. Konzul má také právo ověřovat překlady listin a tyto listiny legalizovat. Dále může konzul v souladu s ustanoveními právního řádu vysílajícího státu brát příslušníky tohoto státu případně i třetí osoby do přísahy nebo přijímat jejich přísežné prohlášení. Tomu tak bude zejména v případech, kdy tyto osoby chtějí takto ověřené listiny uplatňovat ve státě přijímajícím. Za tyto a podobné úkony má konzul právo přijímat poplatky, pokud je to v souladu s ustanoveními práva vysílajícího státu. 5

Notářský řád, č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů

13

Konzul může dále brát, stejně jako státní notářství, do úschovy peníze, listiny, případně další předměty, které byly předány občany vysílajícího státu. Zde je třeba ovšem upozornit na to, že pro toto deponování peněz, cenných papírů, případně předmětů představujících umělecké hodnoty, platí i zde nejen předpisy státu vysílajícího, ale i státu přijímajícího. Dále může konzul sepisovat, ověřovat nebo autentifikovat a brát do úschovy i písemné závěti nebo jiná prohlášení a jednostranné právní akty příslušníků vysílajícího státu. Řada funkcí připadá konzulovi i při výkonu ochrany zájmů vysílajícího státu v oblasti kultury, vědy a umění. Má právo vykonávat funkci rozhodce nebo zprostředkovatele ve všech sporech vzniklých mezi občany vysílajícího státu, pokud mu tito spor k rozhodnutí nebo zprostředkování předloží. To ovšem za předpokladu, že tomu nebrání ustanovení právního řádu státu přijímajícího. Konzulové mají dále právo obstarávat překlady listin a dalších písemností, které mají sloužit k průkazu, osvědčení nebo získání práv příslušníků vysílajícího státu. Mají také právo sestavovat, autentifikovat tj. ověřovat a přijímat do úschovy smlouvy, které uzavřeli mezi sebou příslušníci vysílajícího státu nebo příslušníci tohoto státu s příslušníky státu přijímajícího, případně státu třetího. Mají také právo ověřovat podpisy osob, které se účastnily občanskoprávních a jim podobných smluv, pokud jsou jimi příslušníci vysílajícího státu nebo pokud předmětem takových smluv jsou předměty, majetková práva nebo nároky lokalizované na území vysílajícího státu nebo pokud jde o nároky lokalizované na území vysílajícího státu nebo pokud jde o smlouvy, které mají být plněny na území takového státu. Zde je ovšem třeba upozornit na jednu věc. Bere-li konzul do "notářské" úschovy podle čl. 5 lit. f) Vídeňské úmluvy určité majetkové hodnoty, nemohou být tyto počítány k majetkovým hodnotám nacházejícím se ve vlastnictví konzulátu. Z tohoto titulu nemohou být zásadně předmětem soudního výkonu, tj. exekuce v místnostech konzulátu.

14

Další velmi důležitou funkci, kterou lze řadit mezi námi probírané "soudní funkce" konzula, je jeho působení ve věcech dědických. O této činnosti konzula, kterou můžeme také zařadit k nejstarším funkcím konzulů, se ve Vídeňské úmluvě hovoří dvakrát. Jednou obecně v ustanovení čl. 5 lit. f), kde se říká, že funkce konzula spočívá v plnění funkce notáře, ke které patří také jeho působení v dědickém řízení. Dále se o této funkci hovoří v čl. 5 lit. g), podle něhož funkce konzula spočívá v ochraně zájmů státních příslušníků vysílajícího státu, fyzických a právnických osob, ve věcech dědických na území přijímajícího státu, a to ve shodě se zákony a předpisy přijímajícího státu. Úkolem resp. funkcí konzula není provést celé dědické řízení pro příslušníka vysílajícího státu, který zemřel na území přijímajícího státu, nebo provádět všechny úkony státního notářství, které se provádějí v poměru k dědicům žijícím na území přijímajícího státu, nýbrž jen ty, kterých je třeba k ochraně státních příslušníků, ať fyzických nebo právnických osob vysílajícího státu. Podstata této funkce konzula tedy nespočívá v provedení dědického řízení, ale v ochraně zájmů subjektů vysílajícího státu na území státu přijímajícího. Jde přitom o funkci, která se začínala rozvíjet prakticky v období, kdy dědictví po cizinci propadlo v jednotlivých státech lennímu pánovi nebo vladaři. O jaké případy zde může jít. Tak především bude konzul povolán jednak v případech, kdy na území státu přijímajícího zemře příslušník státu vysílajícího. Přitom je nerozhodné, zda dědicové nebo odkazovníci jsou příslušníky vysílajícího nebo přijímajícího státu nebo kteréhokoli jiného státu. Dále může jít o případ, kdy se dědictví po příslušníkovi vysílajícího státu na území státu přijímajícího domáhá dědic nebo odkazovník, který je rovněž příslušníkem vysílajícího státu nebo který je příslušníkem státu přijímajícího. Také může dojít k tomu, že příslušník státu vysílajícího se domáhá svého dědictví nebo odkazu po zůstavitelovi, který byl příslušníkem třetího státu, který zemřel buď v zemi přijímajícího nebo v zemi třetí a dědictví je v zemi přijímající. Konečně může nastat případ, kdy příslušník státu vysílajícího zemře na cestě po území státu přijímajícího. 15

Otevřená však zůstává řada otázek. V prvém případě, kdy konzul plní funkci notáře, vzniká otázka, má-li vedle soudních, notářských nebo jiných orgánů přijímajícího státu právo sestavit seznam majetkových hodnot spadajících do dědictví, učinit opatření k zajištění dědictví, výměru dědické podstaty a její likvidaci apod. Podle některých názorů spadá provádění těchto úkonů, pokud není jinak uvedeno ve dvoustranných konzulárních smlouvách, do pravomoci orgánů přijímajícího státu.6 Osobně nesdílím tento názor a domnívám se, že v těchto případech nejde o otázku zásadní, která by se týkala např. respektování suverénních práv států, přijímajícího státu, ale spíše o otázku technickou. V případech, kdy dědickou podstatu bude tvořit jedna nebo dvě majetkové hodnoty snadno zjistitelné a spravovatelné nebo půjde-li o dědictví, kde nebude žádný majetek, bude jistě moci tuto otázku zvládnout technicky konzul sám. Půjde-li naopak o mnoho majetkových hodnot, rozsáhlý majetek, jehož správa nebo likvidace bude složitá a vyžadovat spolupůsobení orgánů přijímajícího státu, bude patrně nezbytné, aby se konzul vyhnul úkonům, které by mohly zasahovat do vnitřních věcí přijímajícího státu. Zde by se dávala přednost pravomoci orgánu přijímajícího státu. Druhý případ nastane, když konzul má právo vystupovat na ochranu zájmů příslušníků vysílajícího státu v dědickém řízení, tedy v případech, kdy vystupuje jako zástupce těchto příslušníků, nikoli jako "notář". I v tomto případě se vyvinula řada obyčejových norem mezinárodního práva, které nebyly inkorporovány do Vídeňské úmluvy a platí tedy vedle ní. Jde přitom o právní pravidla, která ve většině států nejsou obsažena ani ve vnitřním právu přijímajícího státu. Z jednotlivých dvoustranných konzulárních smluv a z praxe států v této otázce však lze podle našeho názoru objevit určitá pravidla mezinárodního práva, která se promítají většinou do praxe justičních orgánů vysílajícího i přijímajícího státu. Tak např. se ustálila praxe

dávající probírané funkci konzulů takovou

náplň. Konzulové jsou především oprávněni zastupovat v dědických věcech

6

ŽOUREK, J. Le Statut et les fonctions des consuls. Leyden : 1962, s. 401.

16

dědice nebo odkazovníky, příslušníky vysílajícího státu, kteří na území přijímajícího státu nejsou zastoupeni zmocněncem. Uznává se právo konzulů bez plné moci vstupovat do styku s justičními orgány přijímajícího státu a žádat je o informace o dědictví, které je projednáváno na území přijímajícího státu a které se dotýká osob, příslušníků vysílajícího státu. Konzulům se dále přiznává právo intervenovat u justičních orgánů přijímajícího státu, účastnit se přímo nebo prostřednictvím

zmocněnce

na

sestavení

soupisu

majetkové

podstaty

pozůstalosti a požadovat od justičních nebo dalších orgánů přijímajícího státu, aby bylo

učiněno opatření, které by zabránilo poškození nebo ztrátě

majetkových hodnot spadajících do majetkové podstaty dědictví. Přitom v řadě konzulárních smluv je obsaženo ustanovení, podle kterého nelze předat nebo převést majetkovou podstatu dědictví dokud nebudou uhrazeny dluhy váznoucí na pozůstalosti ve státě přijímajícím. Zde je ovšem třeba upozornit ještě na jedno. Čs. konzul plnící funkce státního notáře musí zachovávat ustanovení ZMPS. Jeho ustanovení § 49 říká, že pravomoc čs. notářství k projednání dědictví je dána vždy, byl-li zůstavitel v době své smrti českým občanem. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná čs. státní notářství dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává čs. orgánům anebo jestliže cizí stát přiznává takovým rozhodnutím čs. justičních orgánů právní následky. Aplikováno nyní na konzula plnícího funkce notáře, znamená toto ustanovení, že čs. konzul se může účastnit projednávání dědictví vždy, je-li zůstavitel občanem vysílajícího státu. V opačném případě, tj. kdy dědictví po příslušníkovi přijímajícího státu je v ČR, není třeba v řízení o dědictví jako takovém působení konzula. Toto řízení provede podle § 45 ZMPS čs. státní notář a případné úkony na území přijímajícího státu provede dožádaný justiční orgán. Jaké bude nyní postavení konzula v případě, kdy podle § 44 ZMPS jde o jmění, které je v cizině, tj. ve státě přijímajícím a orgány tohoto státu nevydávají takový majetek čs. orgánům k projednání nebo nepřizná-li přijímající stát rozhodnutím čs. justičních orgánů v dědických věcech právní následky. Zde se pak podle mého názoru, nebude moci použít ustanovení čl. 5, lit. f) Vídeňské 17

úmluvy, ale její ustanovení čl. 5, lit. g) tj. funkce konzula se v takových případech bude omezovat pouze na ochranu zájmů příslušníků vysílajícího státu v takovém dědickém řízení.

2. VÝKON SOUDNÍCH FUNKCÍ KONZULŮ a) Výkon soudních funkcí konzulů týkajících se práv a zájmů vysílajícího státu resp. jeho příslušníků - osob fyzických a právnických - obecně Při výkonu funkcí, které lze také podřadit pod pojem funkcí soudních, hájí konzul jednak zájmy svého tj. vysílajícího státu, jednak zájmy jeho příslušníků. Zde vzniká hned první otázka, může-li konzul hájit práva pouze příslušníků vysílajícího státu nebo vztahuje-li se toto pravidlo i na osoby, které příslušníky vysílajícího státu nejsou, jsou jim však postaveny na roveň. Jak jsem již uvedl, mám za to, že konzul může vykonávat své funkce zásadně jen v poměru k osobám, které jsou příslušníky vysílajícího státu. Může tak zřejmě činit i v případech, kdy právo vysílající země umožňuje svým státním orgánům takovou činnost v poměru k cizincům, kteří - po splnění zákonem stanovených podmínek - jsou stavěni na roveň občanům vlastním. Zásadně však nemůže konzul vykonávat své funkce v poměru k osobě, která je bezdomovcem. Dále nemůže konzul vykonávat své funkce v poměru k osobě, která je příslušníkem jak státu vysílajícího, tak i státu přijímajícího, leda že by v této věci bylo mezi oběma státy dosaženo jiné dohody. Konečně nemůže konzul bez dalšího rozšiřovat svou ochranu na příslušníky z třetí země, ledaže by zde existovala dohoda mezi státem vysílajícím, přijímajícím a státem třetím. Stejně jako při hájení zájmů a práv svého státu, nesmí konzul ani v případech, kdy hájí práva nebo zájmy příslušníků vysílajícího státu, vměšovat se do věcí, které patří podstatně do vnitřních věcí přijímajícího státu. Dále je nutno ještě poukázat na rozdíl, který existuje mezi zákroky diplomatického zástupce a zákroky konzula na ochranu práv a zájmů svých příslušníků. V prvém případě, kdy např. diplomatický zástupce poskytuje 18

diplomatickou

ochranu

příslušníkovi

svého

státu,

jde

o

úkony,

které

se uskutečňují v oblasti mezinárodního práva veřejného. V druhém případě je si třeba uvědomit, že konzul vykonává své funkce zaměřené na ochranu práv a zájmů občanů vysílajícího státu jak v oblasti mezinárodního práva, tak o oblasti vnitřního práva státu vysílajícího, tak i státu přijímajícího. Funkce ochrany státních příslušníků vysílajícího státu spočívá především v tom, že konzul může, v souladu s normami obyčejového mezinárodního práva, chránit tyto občany v případech, kdy je ohrožen jejich život, zdraví nebo jiné jejich zájmy. Vedle této, dalo by se říci obecné ochrany, však existují některé kategorie příslušníků státu vysílajícího, kteří vyžadují speciální ochranu. K nim patří především osoby nezletilé nebo mladistvé anebo osoby, které nemají plnou způsobilost k právním úkonům. Tyto případy zmiňuje Vídeňská úmluva ve svém čl. 5, odst. h), ve kterém konstatuje, že výkon konzulární funkce záleží v ochraně zájmů mladistvých a jiných osob nemajících plnou způsobilost, které jsou státními příslušníky vysílajícího státu, v rozsahu stanoveném zákony a předpisy přijímajícího státu, zvláště v případech, kdy se vzhledem k těmto osobám požaduje poručnictví nebo opatrovnictví. K tomu je třeba dodat, že většina právních řádů vychází z toho, že poručnictví a opatrovnictví se spravuje právním řádem státu, jehož je poručenec nebo opatrovanec státním příslušníkem. Ze stejné pozice vychází i čs. právo.7 Přitom je podle čs. práva ve věcech omezení a zbavení způsobilosti k právním úkonům, jakož i ve věcech opatrovnictví ohledně českých státních občanů, dána pravomoc českých soudů, a to i když žijí v cizině.8 Pokud tedy čs. soud neučiní takové opatření, je povinností čs. konzula takové opatření navrhnout, pokud jde o osoby, které jsou čs. státními příslušníky. Čs. konzul je pak oprávněn učinit, a to podle českého práva, další opatření týkající se řízení o zřízení opatrovnictví, o právech opatrovníka, navrhnout opatrovnickému soudu osobu opatrovníka, dohlížet nad řízením apod. Tato situace nevylučuje, aby čs. konzul v některých 7 8

Srovnej § 28 an. ZMPS Srovnej § 42 ZMPS

19

případech převzal sám funkci opatrovníka nad osobou, která pro nedostatek věku nebo pro duševní nebo tělesnou chorobu, případně pro dlouhodobou nepřítomnost nemůže své záležitosti sám řádně vykonávat. Vzniká otázka, platí-li pro čs. konzula i další ustanovení ZMPS, podle kterého se český soud zdrží řízení ve věcech způsobilosti nebo opatrovnictví, stačí-li k ochraně práv a zájmů českého občana opatření učiněná v cizině, v námi posuzovaných případech ve státě přijímajícím.9 Domnívám se, že i toto ustanovení bere čs. konzul plně v úvahu. To znamená, že se sice v takových případech zdrží různých opatření na ochranu zájmů shora uvedených osob, bude však i nadále poskytovat pomoc takovým osobám ve smyslu ustanovení čl. 5 lit. c) Vídeňské úmluvy. Závěrem k této otázce lze ještě říci, že existují v podstatě dva systémy úprav postavení konzulů v řízení o ustanovení opatrovníků osobám, které jsou příslušníky vysílajícího státu. Podle prvního systému, který našel také své vyjádření v mezinárodní úmluvě o poručenství nad nezletilými z r. 1902, má konzul sám ustanovit poručníka nebo opatrovníka. Podle druhého systému, který se promítá do řady dvoustranných konzulárních smluv, nikoli však do Vídeňské úmluvy, má konzul právo navrhovat místním poručenským nebo opatrovnickým soudům ustanovení poručníka nebo opatrovníka a tyto soudy mají povinnost vyhovět takovým návrhům, pokud proti tomu nestojí závažné okolnosti. V

tomto

posléze

uvedeném

případě

se

stabilizovalo

pravidlo

mezinárodního obyčejového práva, že konzul má právo navrhovat za opatrovníka nebo poručníka občana vysílajícího státu, a že v každém případě, ať jeho návrhy bylo soudy přijímajícího státu vyhověno nebo ne, mu přísluší právo dohledu nad tím, jak toto poručnictví nebo opatrovnictví je vykonáváno. Zvláštní

případ,

který

je

upravován

také

v

řadě

dvoustranných

konzulárních smluv, je případ, kdy majetek příslušníka vysílajícího státu zůstane ve státě přijímajícím bez dohledu nebo správy. V takovém případě přiznávají

9

§ 42 odst. 1, druhá věta, ZMPS

20

některé dvoustranné konzulární smlouvy konzulům právo ustavit správce jmění takového příslušníka, a to v souladu s ustanoveními práva státu přijímajícího.

b) Výkon soudních konzulárních funkcí v užším smyslu Těmito funkcemi chápeme v této práci funkce týkající se činnosti vykonávané jinak buď soudy nebo dalšími justičními orgány v rámci jejich vzájemných styků a spolupráce a dále v zastupování příslušníků vysílajícího státu v řízení před soudy nebo jinými orgány přijímajícího státu. Pokud jde o první právě uvedený případ spočívá podle čl. 5 lit. j) Vídeňské úmluvy, který je zase jen normativním vyjádřením již dříve existujícího pravidla, v tom, že konzul doručuje soudní nebo mimosoudní dokumenty nebo vyřizuje dožádání nebo pověření k provádění důkazů pro soudy vysílajícího státu ve shodě s platnými mezinárodními dohodami nebo z jiných důvodů. Doručování soudních písemností nebo písemností justičních orgánů včetně zasílání dožádání se uskutečňuje buď tak, že konzul doručuje příslušné písemnosti přímo justičnímu orgánu, kterému jsou určeny, nebo tak, že konzul předá tyto písemnosti orgánu pro vnější styky dožádaného tj. přijímajícího státu, který je pak způsobem, který stanoví zákonodárství tohoto státu, předá dožádanému soudu. Jak v doručeních, tak v dožádáních konzulárního úřadu, která jsou určena justičním orgánům přijímajícího státu, nesmí být obsažena pohrůžka donucením. Tato pravidla byla např. obsažena v řadě dvoustranných konzulárních smluv, např. v konzulární smlouvě mezi ČSSR a SSSR 10, Francií a ČSSR11 a dalších. Jsou obsažena také v dalších mezinárodních smlouvách, zejména mnohostranných, např. v Haagské procesní úmluvě z r. 1954, kde v čl. 15 se stanoví, že ustanovení úmluvy týkající se dožádání nevylučuje možnost, aby každý stát dal vykonat dožádání přímo svými diplomatickými nebo konzulárními zástupci, jestliže to připouštějí smlouvy uzavřené mezi zúčastněnými státy, 10 11

Srovnej čl. 27, písm. d) a čl. 29 smlouvy č. 143/1973 Sb. Čl. 37 smlouvy č. 79/1971 Sb.

21

anebo jestliže stát, na jehož

území má být dožádání vykonáno, tomu

neodporuje.12 Také dvoustranné mezinárodní smlouvy o právní pomoci v některých případech o takové funkci konzulů hovoří. Jde hlavně o případy mezinárodní právní pomoci, kdy tzv. konzulární styk znamená, že dožadující se čs. justiční orgán postoupí dožádání ministerstvu spravedlnosti, které je dále předá ministerstvu zahraničních věcí, a to pak příslušnému českému konzulárnímu úřadu případně konzulárnímu oddělení zastupitelského úřadu. Ten pak předá dožádání přímo dožádanému orgánu, který má sídlo v jeho konzulárním obvodu, popřípadě podle Haagských dohod o civilním řízení, orgánu označenému příslušným smluvním státem. Odpadá tak postoupení dožádání ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu, takže se styk urychlí.13 ČR má takovou úpravu např. ve smlouvě o právní pomoci s Francií14, s Velkou Británií,15 s Tureckem.16 Stejně se vyvinula praxe ČR s Argentinou, Brazílií a dalšími. Druhý případ soudních funkcí konzulů v námi chápaném užším smyslu představuje právo konzula obsažené také v řadě dvoustranných konzulárních smluv, zastupovat bez předložení plné moci jako zástupce ex offo před soudy nebo jinými orgány přijímajícího státu občany nebo právnické osoby vysílajícího státu, které pro nepřítomnost nebo z jiných závažných důvodů nemohou obstarávat své záležitosti. Tato funkce se objevuje i v ustanoveních čl. 5 Vídeňské úmluvy, jejíž odstavec i) hovoří o zastupování státních příslušníků vysílajícího státu nebo o zajištění jejich vhodného zastupování před soudy a jinými orgány přijímajícího státu. To při zachování praxe a procesních předpisů platných v přijímajícím státě, za účelem dosažení prozatímních opatření k ochraně práv a zájmů těchto státních příslušníků v souladu se zákony a předpisy přijímajícího státu a v případech, kdy vzhledem k nepřítomnosti nebo z jiných důvodů uvedení státní příslušníci nejsou schopni ujmout se včas hájení svých práv a zájmů.

12

Srovnej čl. 45 vyhl. č. 72/1966 Sb. KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. Praha: Panorama 1980, s. 339 14 Srovnej vyhl. č. 79/1971 Sb. 15 Srovnej vyhl. č. 135/1976 Sb. 16 Srovnej vyhl. č. 33/1980 Sb. 13

22

Právo konzulů zastupovat nepřítomné příslušníky vysílajícího státu tvoří jednu ze základních podmínek nebo - přesněji řečeno - jeden ze základních předpokladů výkonu jeho povinností chránit tyto příslušníky. Konzul má právo tyto příslušníky zastupovat bez zvláštní plné moci před justičními a dalšími státními orgány ve všech věcech, zejména pak také těch, kde by nedostatek zastoupení mohl mít za následek ohrožení nebo přímo ztrátu práv příslušníka vysílajícího státu. Tato funkce je svou podstatou funkcí časově omezenou nebo dočasnou. Přestane okamžikem, kdy nepřítomný příslušník vysílajícího státu se ujme vyřizování svých záležitostí. Pokud by zákonodárství přijímajícího státu výslovně výkon takové funkce nepřipouštělo, nebylo by to - podle mého názoru v souladu se závazky, které státy svou účastí ve Vídeňské úmluvě na sebe vzaly. Taková právní norma, přesněji řečeno její aplikace státními orgány přijímajícího státu by měla za následek porušení nebo podle Č. Čepelky a V. Davida 17 neplnění mezinárodní smlouvy a stát by se v případě odpovědnosti za takové chování nemohl na své vnitřní právo, na takovou právní normu odvolávat. Smyslem formulace "při zachování praxe a procesních předpisů v přijímajícím státě" - je uvést činnost konzula v soulad s právem přijímajícího státu, nikoli ponechat tomuto právu rozhodnutí, zda chce výkon jedné z nejzákladnějších funkcí konzulovi dovolit nebo ne.

17

ČEPELKA, Č., DAVID, V. Úvod do teorie mezinárodního práva.Praha: Panorama 1983

23

3. DALŠÍ FUNKCE KONZULŮ

Vedle funkcí, o nichž jsem hovořil a které se promítají do Vídeňské úmluvy, zná obecné mezinárodní právo ještě funkce další, které lze sice z některých ustanovení Vídeňské úmluvy vyvodit, které však v ní nejsou expressis verbis uvedeny. Jde především o funkce mimosoudních rozhodování sporů. Tak podle obecného mezinárodního práva může konzul vystupovat především jako zprostředkovatel mezi stranami ve sporu ať jde o spory mezi příslušníky vysílajícího státu, nebo o spory mezi příslušníky vysílajícího státu a příslušníky státu přijímajícího, a nebo o spory mezi příslušníky vysílajícího státu a státu třetího. Ve prospěch takového způsobu narovnávání sporu mluví mezi jiným i skutečnost, že konzulové mohou řešit tyto spory rychle, operativně a levněji, než jak to mohou činit řádné soudy.18 Dále patří mezi probírané funkce konzula funkce rozhodce při řešení sporů, obecně řečeno občanskoprávní povahy, mezi výše uvedenými příslušníky. Zde ovšem je již situace, podle našeho názoru složitější, protože toto "nalézání práva" může konzul vykonávat, neboť jde o akt příslušející zásadně suverénovi, pouze dovoluje-li to právo země přijímající. Tuto funkci buď může konzul vykonávat, nebo vykonávat musí. To záleží na úpravě obsažené v právu státu vysílajícího, které může konzulovi výkon této funkce uložit jako svému zástupci nebo dovolit jako osobě soukromé. Do souvislosti s těmito dvěma funkcemi, které by podle našeho názoru bylo možno nepřímo vyvodit z ust. čl. 5 lit. b), c), bývají dávány ještě některé funkce další např. funkce uvedené v čl. 5 písm. 1) Vídeňské úmluvy spočívající v tom, že konzul je oprávněn vyšetřovat všechny nehody, k nimž došlo v průběhu plavby, a řešit spory všeho druhu mezi kapitánem, důstojníky a námořníky, pokud je to povoleno zákony a předpisy vysílajícího státu. 18

VOKÁČ, L. Konzulární zástupci jako soudci a rozhodci ve sporech soukromoprávních. Pocta k šedesátým narozeninám univerzitního profesora Dr. Ant. HOBZY. Praha : 1936, s. 21

24

Je přitom samozřejmé, že konzulové mohou všechny tyto funkce vykonávat, jen aniž by sahali k donucení nebo pohrůžce donucením. Zde však nejde o použití síly, jak o něm hovoří čl. 2, odst. 4 Charty OSN, ale jen o výkon rozhodnutí na území cizího státu, který patří k jeho suverénním právům.

4. ÚZEMNÍ ROZSAH VÝKONU FUNKCÍ Výkon funkce konzulů mohou vykonávat jednak konzulové, jednak diplomatičtí zástupci; omezím se pouze na konzuly. O věcných pravomocích vyplývajících z jejich funkcí, jsem hovořil. Na tomto místě se omezím na územní rozsah působení konzulů při výkonu jejich funkcí. Na rozdíl od diplomatického zástupce, který vykonává své funkce na území celého státu, vykonává konzul své funkce zásadně jen ve svém konzulárním obvodě. Vídeňská úmluva zde obsahuje některá ustanovení, která reprodukují obyčejové mezinárodní právo, které se dříve vyvinulo mezi státy a bylo později obsaženo v dvoustranných konzulárních smlouvách. Tak čl. 1 Vídeňské úmluvy definuje pojem "konzulární obvod" jako území určené konzulárnímu úřadu k výkonu konzulárních funkcí. Čl. 4 odst. 2 pak říká, že sídlo konzulárního úřadu, jeho klasifikace a konzulární obvod jsou určovány vysílajícím státem a podléhají schválení přijímajícího státu. Vídeňská úmluva však nehovoří o velikosti, resp. rozsahu konzulárního obvodu, která se liší podle toho, je-li přijímající stát státem malým nebo velkým. Jde-li o malý, může se konzulární obvod krýt se státním územím přijímajícího státu. Jde-li o stát velký, pokrývá konzulární obvod jen část státního území přijímajícího státu, např. okres, kraj, někdy ovšem jen některé místo, přístav apod. Rozsah a vymezení konzulárních obvodů jsou jak Vídeňskou úmluvou, tak dvoustrannými konzulárními smlouvami ponechány konzulským patentům19 nebo oznámením o jmenování konzula podle čl. 11 Vídeňské úmluvy. 19

Čl. 3 konzulární smlouvy s Francií č. 79/1971 Sb.

25

Především je nutno se pokusit o vymezení pojmu "místní orgány". Tímto pojmem se chápou, podle vzniklé praxe států, orgány, jejichž pravomoc není celostátní, ale omezena jen na územní jednotku přijímajícího státu tvořící podklad pro konzulární obvod. Pokud jde o pojem "příslušné ústřední orgány" není, výklad tohoto pojmu nijak jednoznačný. Chápou se jím, podle mého názoru, především ústřední orgány příslušné pro určité úseky státní správy. Mohou se jím chápat ovšem orgány, které - i když nejsou ústředními orgány ve vlastním smyslu - jsou jedinými orgány nebo jediným orgánem v přijímajícím státě pro určitý druh činnosti, jako je tomu např. u Obchodní komory, u Úřadu pro ochranu práce apod. Další otázka je, jak má konzul postupovat, bylo-li jeho jednání s místními a státními orgány neúspěšné, to znamená zejména, na které orgány se může obrátit a jakou formou se tak má stát. I zde jsou ustanovení dvoustranných konzulárních smluv značně nejednotná. Podle některých se konzulům dává právo obracet se na nadřízené orgány, i když neleží v konzulárním obvodu. 20 Jiné smlouvy zase předvídají pro takové případy diplomatickou cestu; 21 v takovém případě se konzul obrací na ministerstvo zahraničních věcí přijímajícího státu nebo na orgán tímto ministerstvem pověřený. Většina úmluv však vychází z toho, že konzul se může obracet na orgány mimo svůj konzulární obvod a také mimo tento obvod vykonávat další konzulární funkce, po té, co o zamýšlených krocích informoval přijímající stát a za předpokladu, že tento stát proti tomu nemá námitky. K tomuto naposled uvedenému řešení se přiklonilo již citované ustanovení čl. 38 Vídeňské úmluvy. Zde je ovšem třeba mít na zřeteli, že je současně třeba, aby stát vysílající zmocnil konzula k takovému postupu. Dále je nutno kvůli úplnosti ještě připomenout, že výkon konzulárních funkcí může konzulární úředník, jak konstatuje také Vídeňská úmluva v čl. 16,

20 21

Např. Úmluva o přátelství, obchodu a konzul. právech mezi Finskem a USA z roku 1934 Konzulární úmluva mezi SSSR a Rakouskem z roku 1959

26

vykonávat ve zvláštních případech se souhlasem přijímajícího státu i mimo svůj konzulární obvod. Vysílající stát může zase, podle čl. 7 Vídeňské úmluvy, po uvědomění států, jichž se to týká, pověřit konzulární úřad v určitém státě výkonem konzulárních funkcí v jiném státě, pokud některý z dotčených států proti tomu výslovně nevznesl námitky. A konečně může konzul, podle čl. 8 citované Úmluvy, pro přijímající stát, pokud

přijímající

stát

nevznese

námitky,

vykonávat

konzulární

funkce

v přijímajícím státě za třetí stát.

5. PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY VÝKONU KONZULÁRNÍCH FUNKCÍ Psychologické aspekty nebudou patrné ve všech typech činností při výkonu funkce konzula. Psychologické aspekty se však plně projeví v činnosti týkající se vyšetřování nehod lodí, k nimž došlo v průběhu plavby a vyšetřování a řešení sporů všeho druhu mezi kapitánem lodi a námořníky. Psychologické aspekty se zřejmě také projeví při výkonu těch soudních funkcí konzula, při kterých hájí zájmy vysílajícího státu ale také zájmy jeho občanů. Obtížnost jejich výkonu spočívá v tom, že konzul se v žádném případě nesmí vměšovat do věcí, které patří do jurisdikce přijímajícího státu. Náročnost práce konzula v oblasti ochrany státních příslušníků vysílajícího státu spočívá také v tom, že konzul vystupuje důsledně i v případech, kdy je ohrožen jejich život a zdraví. Mezi chráněné osoby patří i mladiství, nezletilí nebo osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům. Zde psychologický aspekt jednání vystupuje do popředí významně. Především bude muset přitom dbát na zásady dobré komunikace, neboť vystupuje jako vyslýchající vyšetřovatel. Jde vlastně o centrální aspekt komunikace, neboť ta je nositelem kontaktu i atmosféry výslechu.

27

V přísném slova smyslu je verbální, paraverbální a nonverbální způsob komunikování

jediným

přímým

nástrojem

psychologického

působení

vyslýchajícího na vyslýchaného. Rozpětí poznatků získaných k výslechové komunikaci je velmi široké. Na jedné straně se studují partikulární jevy jako běžné ovlivňování, na druhé straně se zkoumají komplexní komunikační jevy, např. typické fráze a formulky vyslýchajícího či použití jednotlivých metod ovlivňování. V psychologii se komunikace tradičně člení na verbální, tj. prostřednictvím řeči, paraverbální (tón vyjadřování) a nonverbální, tj. prostřednictvím ostatních specifických výrazových prostředků jako např. mimiky, tělesného postoje, pohybů apod. Toto rozdělení má svůj význam i pro problematiku psychologie výslechu. Psychologicky vzato je důležité, aby při každém výslechu kontroloval vyslýchající své vlastní verbální i nonverbální projevy a současně správně registroval verbální i nonverbální aktivity vyslýchaného.22

Verbální komunikace Verbální komunikace zahrnuje jednak obsahovou stránku řečového projevu, tj. to, co se sděluje a dále způsobovou (formální) stránku, tj. to, jak se určitý obsah sděluje. Způsobová, formální stránka se nejčastěji označuje jako tzv. paraverbální komunikace či paralingvistika. Patří k ní např. tón, zabarvení, intenzita řečového projevu, dále různé pomlky a přestávky ve sdělování, zakoktání, přeřeknutí. O verbální komunikaci ve výslechu pojednává především kriminalistická taktika. Přitom kriminalistická taktika běžně pracuje s psychologickými poznatky. Její výklad základních a zvláštních taktických postupů je toho důkazem. Jednotlivé základní taktické postupy (tj. navázání psychologického kontaktu, analýza výpovědi v průběhu výslechu, pomoc při vybavování a reprodukci líčených událostí, motivování k pravdivé výpovědi) a postupy zvláštní (např. využití stavu emocionálního napětí, stimulace kladných vlastností vyslýchaného) 22

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, s. 305

28

seznamují vyslýchajícího s tím, jak má psychologicky vhodně postupovat. Rovněž psychologická problematika spojená s kladením otázek za účelem získání pravdivé a úplné výpovědi je detailně rozpracována v odborné literatuře pod hlavičkou kriminalistiky. Existují základní, ale i detailně členěné přehledy a klasifikace jednotlivých možností dotazování, které v různých kombinacích utvářejí taktický postup vyslýchajícího. Pro vyčleňované druhy otázek je k dispozici jejich psychologické zdůvodnění včetně psychologického efektu, ke kterému směřují. Psychologie navazuje na kriminalistickou taktiku a rozvíjí téma verbální komunikace ve dvou rovinách:  v návaznosti na další psychologické aspekty výslechu, tj. na interpersonální percepci, nonverbální komunikaci a interakci anebo  z

hlediska

dílčích

a

zcela

konkrétních

výslechových

situací,

např.

psychologické zvláštnosti výslechu prvopachatelů, psychologické zvláštnosti výslechu svědků, výslech dětí apod. Při své práci vyšetřovatele bude muset konzulární úředník brát v úvahu také osobnostní a povahové rysy jednotlivých vyslýchaných osob (svědků) a ty se pak projeví v závěru sepsaného protokolu. Některé typy zde naznačím: Svědek hovorný a otevřený Psychologicky

vzato

jde

o

nejméně

problematickou

skupinu.

Je reprezentována téměř ideálním obrazem svědka ochotného spolupracovat. Svědek upovídaný a zabíhavý, tzv. svědek mluvka Charakterizuje ho velká slovní produkce. Ve svém líčení často odbíhá od tématu. Klade velké nároky na trpělivost vyslýchajícího. Svědek plachý a ostýchavý Jde o skupinu náročnou především na navazování kontaktu. Situace vyžaduje trpělivý a přátelský přístup vyslýchajícího.

29

Svědek povrchní Hovoří většinou rychle, avšak nepřesně. Často jsou i tito lidé schopni poskytnout důležité informace. Vyžaduje to ovšem zevrubný rozbor sdělovaných informací. Svědek lhostejný, bez zájmu vypovídat Zpravidla jde o svědky, kteří se chtějí vyvléci z věcí, do kterých jim podle jejich přesvědčení nic není. Svědek nedůvěřivý Nedůvěra svědků může být situačního rázu nebo může být způsobena i osobnostními faktory. Je vhodné pokusit se o objasnění příčin nedůvěry svědka a současně apelovat na jeho cítění odpovědnosti. Svědek svéhlavý, problematický Do této skupiny se řadí jedinci s výraznými předsudky v určité oblasti, např. vůči menšinám. V těchto kritických bodech vnímají situaci zaslepeně v duchu černobílého vidění. Doporučuje se tyto kritické oblasti jednoduše vynechat, protože zaslepenost svědka na emocionálně nabité okolnosti nelze ve výslechu odbourat. V praxi se ustálily určité způsoby komunikace, které jsou používány za účelem "prolomení" předpokládané lživé produkce vyslýchaného. 23 Patří k nim např.: Strategie vzbuzování protireakce Vyslýchaný je neustále podněcován, aby zřetelně a přesvědčivě vyjevil pravdu, protože nemá co skrývat. Strategie znejišťování Vyslýchající posiluje ve vyslýchaném dojem, že jsou k dispozici veškeré informace objasňující projednávaný případ. 23

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, s. 308

30

Strategie doplňování Komunikace je založena na opakujících se výzvách k doplnění doposud sděleného tak, aby vyslýchaný pustil i to, co doposud skrýval. Diskrepantní strategie Komunikace se soustřeďuje na odkrývání rozporů ve výpovědi tak, aby při jejich vysvětlování vyslýchaný sdělil i zatím zamlčované informace. Strategie zapletení svědka do jeho lží Vyslýchanému je poskytnut prostor, aby předvedl svou lživou konstrukci s předpokladem, že se zaplete do jednotlivých nepravdivých údajů své výpovědi. Strategie odejmutí důvěry Vyslýchající neskrývá silné pochybnosti o pravdivosti řečeného s cílem vyprovokovat vyslýchaného k ospravedlňování a nekontrolovaným výrokům.

Neverbální komunikace Význam neverbální komunikace je větší, než si běžně uvědomujeme. Její nedocenění pramení zřejmě z malé míry uvědomování si těchto projevů, a to jak pokud jde o "původce" neverbálních informací, tak i o jejich vnímání a zpracování příjemcem.

Poznání

zákonitostí

neverbální

komunikace

a

uvědomělá

interpretace neverbálních projevů vyslýchané osoby může přispět ke zefektivnění procesu výslechu. Neverbální projevy vyslýchaného jsou totiž nositeli důležitých informací pro vyšetřovatele, které by měl ve své praxi využívat. I když neverbální komunikace plní hned několik funkcí, pro výslechovou práci je třeba zdůraznit dvě: 1. Neverbální projevy přesněji než verbální vypovídají o vzájemném vztahu jednajících osob. 2. Neverbální projevy vyslýchané osoby zprostředkovávají informace o jejím aktuálním emocionálním stavu. Jde zčásti o vůlí neovlivnitelné vnější projevy neuropsychických a vegetativních procesů.

31

Neverbální signály významně upřesňují, doplňují příp. nahrazují verbální sdělení. Lze je proto velmi dobře využít při orientačním odhadu věrohodnosti výpovědi. Neverbální projevy lze využít k ovlivňování a řízení výslechu. Pomocí cílené, záměrně zvolené neverbální komunikace může vyslýchající utvářet i regulovat výslechovou atmosféru od měkčích až k chladnějším polohám. Registrování neverbálních projevů není jednoduchou záležitostí. Je třeba říci, že velká část neverbálních projevů není z důvodů omezené intelektové a percepční kapacity člověka vnímána. Zůstává nevyužita bez použití registrační techniky. Což bývá na škodu.24 Pro praktickou rutinní činnost mají největší význam vyšetřovatelem pozorovatelné a uvědomované neverbální projevy vyslýchané osoby. To se však týká jen nejvýraznějších a nejzřetelnějších signálů, které podle zkušeností forenzních psychologů mají zpravidla menší diagnostickou hodnotu než projevy drobné, nenápadné, sotva postřehnutelné. Důležitost uvědomovaných projevů je však přesto značná a spočívá v možnosti využívat je bezprostředně v situaci výslechu a korigovat tak průběžně stanovenou taktiku přístupu k vyslýchané osobě. Neverbální komunikace obsahuje určité složky, které jsou významnými prvky, které sdělují důležité informace. Složkami neverbální komunikace jsou: 1. Mimika 2. Pohledy 3. Tělesná blízkost Všechny tyto složky podle situace může také při své práci konzulární úředník plně využít, je-li dostatečně vybaven znalostmi a zkušenostmi z uvedené problematiky. Protože otázka vyšetřování a komunikace je pouze zlomkem velmi široké škály činností konzula, nebudu se o nich podrobněji zmiňovat. 24

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, s. 310

32

ZÁVĚR Výkon konzulárních funkcí je obecně stanoven Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích z roku 1963. Obsah Vídeňské úmluvy je někdy nazýván konzulárním právem a v něm logicky o psychologických aspektech výkonu konzulárních funkcí není pojednáváno. Je ale nutné říci, že výkon náročné práce konzulů, spočívající např. ve výslechu osob, které se staly účastníky určité náhle nastalé situace se bez znalosti základů psychologie neobejdou. Širokou oblast poznání představuje forenzní psychologie, jejíž prvky konzulární pracovník při plnění svých funkcí jistě využívá. Určitou možnost využití znalostí psychologie při práci konzulárního úředníka jsem v této práci naznačil. Ve své činnosti může konzulární pracovník využít zejména tradiční témata forenzní psychologie, jako je např. psychologie pachatele, psychologie svědka, kriminální motivace, psychologie výslechu či psychologie výpovědi. Ta jsou velmi srozumitelně publikována právě v monografii doc. Ludmily Čírtkové, Forenzní psychologie, kterou jsem pro zpracování části své práce využil. K problematice psychologických aspektů výkonu konzulárních funkcí nebylo zatím nic publikováno. Při zpracování zápočtové práce jsem proto využil pouze teoretických znalostí konzulárního práva a snažil jsem se psychologické aspekty aplikovat do jednotlivých činností na základě představ o praktickém působení konzula. Využil jsem k tomu i konzultací s bývalými pracovníky konzulárních úřadů, kteří uvedenou činnost v praxi prováděli.

33

POUŽITÁ LITERATURA

BLIŠČENKO, I.P., DURDĚNĚVSKIJ, N.V. Das Diplomaten und Konzularrecht, Berlin 1966, ČEPELKA, Č., DAVID, V. Úvod do teorie mezinárodního práva. 1983 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, ISBN 978-80-7380-213-4 KALENSKÝ, P. Trenels of Private International Law. Praha : The Hagua, 1971 KAVAN, J., MATĚJKA, Z., ORT, A. Diplomacie. Plzeň : A. Čeněk, 2008. 340 s. ISBN 978-80-7380-079-6 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. Praha, Panorama,1980 MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s. 2003. ISBN 80-274-0650 POTOČNÝ, M. Mezinárodní právo veřejné.Praha, Panorama, 1978 VOKÁČ, L. Konzulární zástupci jako soudci a rozhodci ve sporech soukromoprávních. Pocta k šedesátým narozeninám univerzitního profesora Dr. Ant. HOBZY. Praha : 1936 ŽOUREK, J. Le Statut et les fonctions des consuls. Leyden : 1962 Konzulární úmluva mezi SSSR a Rakouskem z roku 1959 Notářský řád, č. 358/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů. Úmluva o přátelství, obchodu a konzul. právech mezi Finskem a USA z roku 1934

34