Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav Agrosystémů a bioklimatologie
Pěstování rostlin v systému ekologického zemědělství Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Soňa Valtýniová
Vypracoval: Martin Řezníček Brno 2010
PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Pěstování rostlin v systému ekologického zemědělství“ vypracoval samostatně a použil pouze pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendlovy univerzity v Brně.
dne……………………………….. podpis ……………………………
Poděkování
Tímto bych chtěl poděkovat vedoucí mé bakálářské práce Ing. Soni Valtýniové za ochotu, odborné vedení, poskytnuté materiály a celkovou pomoc při psaní této práce.
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se věnuje problematice pěstování rostlin v ekologickém zemědělství. První část podává informace o vzniku, vývoji a současném stavu ekologického zemědělství v České republice, popisuje základní cíle ekologického hospodaření, jeho kontrolu a označování biopotravin. Dále pojednává o výběru vhodných odrůd, ochraně, výživě a hnojení rostlin. Druhá část bakalářské práce je zaměřena na popis hlavních plodin pěstovaných v ekologickém zemědělství. Popisuje nároky rostlin na prostředí, jejich sklizeň, ošetřování během vegetace, regulace chorob a škůdců. Poslední část je zaměřena na v současné době dominující hospodaření na trvalých travních porostech.
Klíčová slova: ekologické zemědělství, ochrana rostlin, plodina, pěstování
This Bachelor thesis follow questions about growing plants in organic agriculture. First part is about origin, development and present status of organic farming in the Czech republic, describes primary objectives of organic farming, its checking and labelling wholefoods (organic food). Its deal also with selection suitable variety, protection, nutrition and fertilization of plants. Second part of thesis is focused on describtion of main crops grown in organic farming. It describes requirements of plants in enviroment, harvest, treatment during vegetation, regulation of diseases, and pests. Last part is focused on dominative farming on permanent grassland in present time. Keywords: organic farming, plant protection, crop-plant, growing
OBSAH 1. ÚVOD………………..……………..………………………………….8 2. CÍL PRÁCE…………………………..……….………………………9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED…….…….…….……………………….....10 3.1
Ekologické zemědělství……………….……………...…………..10
3.1.1 Pojem ekologické zemědělství…………..……...………………..……….…10 3.1.2 Vznik a vývoj ekologického zemědělství……………..…...…………….….10 3.1.3 Vývoj ekologického zemědělství v ČR……………..……...…………….…11 3.1.4 Současný stav EZ v České republice…………….…….….…...……..……13 3.1.5 Principy a cíle ekologického zemědělství………….……………………….13 3.1.6 Legislativa a právní úprava ekologického zemědělství……...…….………15 3.1.7 Kontrolní systém EZ……………………………..……………….......….….15 3.1.8 Značení biopotravin…………………………………..…………...….……..16
3.2
Principy EZ v rostlinné produkci………………...……………..17
3.2.1 Obecné zásady pěstování rostlin……….……………………...…….……...17 3.2.2 Půda……………………………...……………………………...…….……...18 3.2.3 Osevní postup……………………………..………………………...….……19 3.2.4 Výběr vhodných druhů a odrůd v EZ……….…………………..…………20 3.2.5 Ochrana rostlin…………………………….……...………………….……..22 3.2.6 Hnojení a výživa rostlin…………………..…………...…………….……...23 3.2.7 Meziplodiny………………………………...………...……………….……..25
3.3
Pěstování hlavních plodin…………..…………...………….…...27
3.3.1 Obilniny……...……….…………….…………………………………….….27 3.3.2 Luskoviny.........................................................................................................31 3.3.3 Olejniny...........................................................................................................32 3.3.4 Okopaniny........................................................................................................33
3.4
Trvalé travní porosty………….....................................................35
3.4.1 Skladba porostu...............................................................................................35 3.4.2 Zakládání TTP................................................................................................36 3.4.3 Ošetřování a zlepšování TTP.........................................................................36 3.4.4 Způsob využívání............................................................................................37
3.4.5 Regulace plevelů a škůdců..............................................................................37 3.4.6 Kosení TTP.......................................................................................................38
4. ZÁVĚR…………………………………...…….…………………….39 5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY….….……………………….40 6. PŘÍLOHY……………………………….………………….……......44
1. ÚVOD Bakalářská práce na téma „Pěstování rostlin v systému ekologického zemědělství“ je věnována problematice pěstování rostlin v ekologickém zemědělství v České republice, jeho významu, vývoji a cílům. Ekologické zemědělství (EZ) se v České republice vyvíjí už od roku 1990. V porovnání s tímto rokem je EZ v současnosti stabilizovaný systém, který je podporován státem. EZ dává odpověď na mnoho otázek a problémů současného zemědělství, dotýká se kvality potravin, a tím i zdravotního stavu obyvatel. EZ spoléhá na místní zdroje, je šetrnější k životnímu prostředí a potřebuje více pracovních sil než zemědělství konvenční. EZ využívá především přirozené způsoby ochrany před škodlivými organizmy, kdy je na prvním místě prevence, metody přímé ochrany až na místě druhém. Všechna opatření mají za cíl příznivé ovlivnění stavu kulturních rostlin a přirozených autoregulačních mechanizmů, které jsou pro přirozený ekosystém typické. Uměle vytvořené agroekosystémy vlastnost autoregulace ztrácejí a nejsou schopny existence bez zásahů člověka. Tyto zásahy jsou v konvenčním zemědělství představovány především použitím pesticidů. Pesticidy pak ničí nejenom škodlivé organizmy, ale často způsobují poškození necílovým, užitečným organizmům. Pronikání pesticidů do spodních vod je pak dalším problémem konvenčního zemědělství, stejně tak rezistence škůdců, chorob a snižování biodiverzity. Konvenční zemědělství není udržitelné, a způsob kterým lze vyčerpaným agroekosystémům pomoci, představuje právě zemědělství ekologické.
-8-
2. CÍL PRÁCE Bakalářská práce „Pěstování rostlin v systému ekologického zemědělství“ objasňuje principy pěstování rostlin v ekologickém zemědělství a jeho platná pravidla. Práce má za cíl přiblížit problematiku ekologické rostlinné produkce. Je zaměřena na popis plodin a jejich základní charakteristiku, způsob pěstování, ochrany, výživy a volby vhodné odrůdy pro ekologický způsob hospodaření.
-9-
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1
Ekologické zemědělství
3.1.1
Pojem ekologické zemědělství
„Ekologická produkce je celkový systém řízení zemědělského podniku a produkce potravin, který spojuje osvědčené environmentální postupy, vysokou úroveň biologické rozmanitosti, ochranu přírodních zdrojů, uplatňování přísných norem pro dobré životní podmínky zvířat a způsob produkce v souladu s požadavky určitých spotřebitelů, kteří upřednostňují produkty získané za použití přírodních látek a procesů (NR 834/2007).“
3.1.2
Vznik a vývoj ekologického zemědělství
Vytvoření metod ekologického zemědělství, kterému se u nás ještě před rokem 1993 říkalo alternativní či organické, bylo motivováno zejména negativy tehdejšího zprůmyslněného zemědělství., které začalo poškozovat životní prostředí, snižovalo kvalitu potravin a zdraví populace. Tradiční zemědělství se začíná měnit již začátkem dvacátého století, kdy stále více obyvatel směřovalo do měst. Kromě pokroku v zemědělství, začínají být zřejmé i některé negativní tendence (snížení kvality půdy, problémy s plodností zvířat a klíčivostí osiv). Industrializace se však naplno projevila až po druhé světové válce. V této době u nás došlo k likvidaci rodinných farem, a tedy ke ztrátě osobní odpovědnosti zemědělce za vlastní půdu. První ekozemědělci byli lidé odmítající konvenční zemědělství, jako reakce na používání chemických prostředků, zejména DDT, v šedesátých letech v Anglii, Německu a Švýcarsku. Nečekali na výzkumy nebo na státní podpory. Dobrovolně se zřekli industriálních postupů a začali hospodařit podle starých, osvědčených způsobů pěstování (Urban et al. 2003). Právě tito průkopníci založili v 70. letech 20. století mezinárodní federaci IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements – Mezinárodní federace
- 10 -
sdružení za organické zemědělství). Právě tato organizace se sídlem v Německu, měla velký vliv na oficiální uznání ekologického zemědělství v Evropě (Šarapatka et al. 2006).
Obr. 1 – logo společnosti IFOAM Devadesátá léta minulého století se tak řadí mezi nejbouřlivější období rozvoje EZ, který vyvrcholil na přelomu tisíciletí díky profesionalizaci struktur. Přijetí nařízení č. 2092/91 znamenalo, že se setřely rozdíly mezi jednotlivými metodami EZ (přírodní zemědělství, organicko–bilogické zemědělství). Byla to první zákonná forma, která definovala produkční postupy ekologického hospodaření, ale hlavně určovala závazné mechanismy pro kontrolu, certifikaci a označování produktů pocházejících z EZ. Přijmutí tohoto nařízení bylo významné také proto, že posílilo důvěru spotřebitelů a umožnilo pro ekozemědělce možnost dotací (Šarapatka et al. 2006).
3.1.3
Vývoj ekologického zemědělství v ČR
První
důležitější
zmínky
o
ekologickém
zemědělství
byly
publikovány
v Československu v letech 1985-1987. Tyto zmínky byly však pouze jednoduché zprávy přetiskované v odborných časopisech. Veřejnost stále více zajímala otázka zdravé výživy a zdravého stylu vzhledem ke stravovacím návykům tehdejší doby. Právě proto začali vznikat první publikace popisující postup pěstování zdravých plodin bez použití chemických látek. Praktické základy systému EZ v ČR položila v roce 1989 skupinka agronomů z Moravy, která reagovala na negativa socialistické zemědělské velkovýroby. Tito odborníci založily Odbornou skupinu pro alternativní zemědělství a začali podnikat kroky pro ověřování EZ v našich podmínkách. Ještě před rokem 1989 bylo vyhlášeno přechodné období k ekologickému zemědělství ve třech podnicích: v JZD Dubicko, v Nových Losinách v Jeseníkách a ve Starém Hrozenkově v Bílých Karpatech. Díky tomu že se ve Starém Hrozenkově hospodaří dodnes, je tento podnik nejstarším ekologickým statkem v ČR.
- 11 -
V roce 1990 vzniklo pět svazů ekologických zemědělců PRO-BIO Šumperk, Libera Praha, Biowa Chrudim, Naturvita Třebíč a Altervin Velké Bílovice. Největší a nejstarší je svaz PRO-BIO, který působí na území ČR dodnes. Důvodem přechodu současných zemědělců
z konvenčního na ekologické
zemědělství jsou ekonomické důvody, systémy dotací a zvyšující se poptávka po bioproduktech, které mají vyšší výkupní ceny a možnost lepšího odbytu (Šarapatka et al. 2006).
Tabulka 1 – Vývoj počtu ekofarem a výměry zemědělské půdy v EZ v ČR (Bioinstitut 2008, Vorlíček 2010) Počet podniků Výměra zemědělské Procentický podíl ze zem. celkem půdy v EZ v Ha půdního fondu Rok 1990 3 480 − 1991 132 17507 0,41 1992 135 15371 0,36 1993 141 15667 0,37 1994 187 15818 0,37 1995 181 14982 0,35 1996 182 17022 0,4 1997 211 20239 0,47 1998 348 71621 1,67 1999 473 počtu ekofarem110756 Tabulka 1 – Vývoj a výměry zemědělské půdy 2,58 v ČR 2000 563 165699 3,86 2001 654 217869 5,09 2002 721 235136 5,5 2003 810 254995 5,97 2004 836 263299 6,16 2005 829 254982 5,98 2006 963 281535 6,61 2007 1316 312890 7,35 2008 1 802 338 722 7,97 2009 2 689 398 407 9,38
- 12 -
3.1.3
Současný stav EZ v České republice
Od roku 2007 do roku 2009, došlo k rapidnímu nárůstu počtu ekologických farem i výrobců biopotravin. Ke dni 31.12.2009 dosáhl podíl ekologicky obhospodařované plochy 9,38 % na celkové výměře zemědělské půdy ČR. K tomuto datu hospodařilo 2689 ekologických podniků. Celková výměra zemědělské půdy dosáhla 398 tis. ha (Vorlíček 2010). Důvodem nárůstu počtu ekofarem je stoupající poptávka po biosurovinách. V současnosti dominuje hospodaření na TTP v horských a podhorských oblastech se zaměřením na údržbu krajiny a chov skotu. Tyto plochy zaujímají 82 % půdy v EZ. Výměra orné půdy, která stabilně narůstá od roku 2008, zaujímá k 31.12.2009 plochu téměř 45 tis. ha. (Vorlíček 2010).
Tabulka 2 – Vývoj struktury půdního fondu EZ v ČR v letech 2002-2009 (Bioinstitut 2008, Vorlíček 2010)
Rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 3.1.4
Orná půda (ha) 19536 19637 19694 20776 23478 29505 34 990 44 906
TTP (ha) 211924 231683 235379 209956 232190 257899 278 913 329 232
Trvalé kultury Ostatní plochy (ha) (ha) 898 2778 928 2747 1170 7056 820 23440 1169 24671 1870 23616 3 185 21 634 4 323 19 890
Celkem 235136 254995 263299 254992 281508 312890 338 722 398 407
Principy a cíle ekologického zemědělství
Současné ekologické zemědělství reaguje na problémy, které se vyskytují v konvenčním způsobu hospodaření. Mezi tyto problémy se řadí například používání rychle
rozpustných
minerálních
průmyslových
hnojiv,
nadměrné
používání
syntetických pesticidů nebo špatné zacházení s chovanými zvířaty (nevhodné ustájení, týrání) (Šarapatka et al. 2006).
Základní cíle ekologické produkce jsou podle Urbana et al. (2003) následující:
produkce kvalitních potravin v dostatečném množství
práce v uzavřených cyklech koloběhu látek, využívání místních zdrojů a minimalizování ztrát
- 13 -
udržení a zlepšování úrodnosti půdy
předejití všem formám znečištění pocházejících ze zemědělského podniku
minimalizace používání neobnovitelných surovin a fosilní energie (odmítnutí lehce rozpustných minerálních hnojiv a pesticidů)
pro
chované
zvířata
vytvoření
podmínek,
které
odpovídají
jejich
fyziologickým a etologickým potřebám
ochrana diverzity, uchovávání přírodních ekosystémů
vytváření pracovních příležitostí, udržení osídlení venkova a tradičního rázu zemědělské kulturní krajiny
umožnění zemědělcům a jejich rodinám ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce
Obr. 2 – Uzavřený cyklus ekologického hospodaření (Urban et al. 2003)
Základní zásady pěstování rostlin podle Šarapatky et al. (2006):
struktura plodin musí umožnit střídání plodin se subtilním kořenovým systémem s plodinami s mohutným kořenovým systémem, plodin mělce kořenící s plodinami hluboce kořenícími
vegetační kryt půdy by měl být co nejdelší, pokud možno i přes zimu
v osevním postupu musí být zastoupeny jeteloviny, resp. luskoviny - 14 -
druhová pestrost pěstovaných plodin musí skýtat dostatečné možnosti pro přežití prospěšných organizmů
osevní postup musí bránit erozi půdy
plodiny s malou konkurenční schopností vůči plevelům se střídají s plodinami více odolnými
volit odrůdy odpovídající podmínkám stanoviště
struktura plodin musí zajistit chovaným zvířatům plnohodnotnou, vyváženou krmnou dávku po celý rok
plevele se regulují preventivními a agrotechnickými metodami, není povoleno používání herbicidů
hnojení a výživa rostlin je založena na správném osevním postupu, lehce rozpustná minerální hnojiva nejsou povolena
3.1.6
Legislativa a právní úprava ekologického zemědělství
Pravidla ekologického zemědělství jak v ČR tak i v EU jsou dána od roku 1991 kdy Rada Evropských společenství vydala nařízení č. 2092/91/EHS o ekologické výrobě zemědělských produktů a o označování produktů pocházejících z EZ. Toto nařízení bylo průběžně upravováno a doplňováno, prostřednictvím zástupců na úrovni státu nebo nevládních organizací (IFOAM). Od roku 2006 se připravovalo nové nařízení, vstoupilo v platnost 1.1.2009. Toto nové nařízení rady č. 834/2007 ES si klade za cíl posílit kompetence státního dozoru na EZ, a zejména kontrolou EZ. S účinností od 30.12.2005 začal v ČR platit zákon č.553/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství. Smyslem novely bylo odstranění ustanovení, které byly duplicitní s nařízením rady č. 2092/91/EHS. Úplné znění nového zákona vyšlo ve Sbírce zákonů jako zákon č. 30/2006. Od 1.2.2006 začala platit nová vyhláška Mze č. 16/2006, která nahradila dosud všechny platné vyhlášky k zákonu o EZ (Bodoková 2009, Šarapatka et al. 2006).
3.1.7
Kontrolní systém EZ
V současné době mají pověření od ministerstva zemědělství na provádění kontroly a certifikaci výrobků EZ tyto organizace – KEZ o.p.s. (Chrudim), Abcert (Brno) a Biokont CZ, s.r.o. (Brno) (loga viz obr. 3 až 5). Do roku 2005 prováděla kontroly jedna
- 15 -
organizace - KEZ o.p.s. Od roku 2006 se však kvůli poptávce vytvoření konkurenčního prostředí podílí na kontrole i zbylé dvě organizace. U každého podnikatele v ekologickém zemědělství probíhá jednou do roka ohlášená kontrola. Neohlášené kontroly se pak provádí metodou náhodného výběru (NR 834/2007).
Obr. 3 – Logo KEZ o.p.s
Obr. 4 – Logo Abcert
Obr. 5 – Logo Biokont CZ, s.r.o.
3.1.8
Značení biopotravin
Přijetím Nařízení Rady a Evropského parlamentu 834/2007, se stalo označování bioproduktů jednotné pro celou Evropskou unii. Potraviny budou tedy povinně označeny kódem kontrolní organizace členského státu a také evropským logem. Ponesou také informaci o původu surovin použitých při výrobě. Označení „bio“ nebo „eko“ může být požito pouze pro produkci z kontrolovaného ekologického zemědělství (Šarapatka et al. 2008). Kódy kontrolních organizací: ABCERT AG – CZ-ABCERT-02 Bikont CZ – CZ-BIOKONT-03 KEZ, o.p.s. – CZ-KEZ-01
- 16 -
Obr č. 6 – Evropské logo pro produkty z EZ
Obr. 7 – Národní logo v České republice
3.2
Principy EZ v rostlinné produkci
3.2.1
Obecné zásady pěstování rostlin
Zemědělci hospodařící v systému ekologického zemědělství jsou odepřeny řady prostředků, které podporují růst rostlin (např. lehce rozpustná minerální hnojiva, pesticidy, regulátory růstu). Proto jsou nuceni chemické postupy regulace produkčního procesu nahrazovat postupy biologickými. Je tedy nutné aby ekologický zemědělec důkladně znal biologické zákonitosti a dokázal je uplatnit v praxi. Úspěch tedy do značné míry závisí na dodržování hlavních zásad pěstování rostlin a na respektování specifik ekologického hospodaření (Šarapatka et al. 2006).
- 17 -
Specifika rostlinné produkce jak je uvádí Urban et al. (2003) porosty v době konverze jsou náchylnější vůči škodlivým činitelům, jejich regulace musí být systematická pomalejší uvolňování živin, zvláště dusíku z půdy pěstitelský proces je více závislý na počasí a biotických faktorech ekonomická stabilita podniku je ovlivněna strukturou pěstovaných plodin zařazení víceletých jetelotravních směsek přispívá ke zlepšení půdní úrodnosti co nejširší uplatnění meziplodin z důvodů eroze, vyplavování živin, omezení plevelů dodržování zásad střídání plodin v rámci osevního postupu šetrné zpracování půdy pro zlepšení její struktury šetrné nakládání se statkovými hnojivy kvůli omezení ztráty živin častější a cílené používání organických hnojiv v závislosti na půdních a klimatických podmínkách je nutná vhodná volba pěstované odrůdy použití co nejširší škály ochranných opatření, podpora přirozených nepřátel zvýšená pozornost při sklizni a pečlivé posklizňové ošetření (čištění, třídění produkce a její uložení)
3.2.2
Půda
V ekologickém zemědělství je nutné chápat půdu jako živý systém, který je spojnicí k produkci plnohodnotných rostlinných produktů. Pro růst rostlin je nejvýznamnějším faktorem zdravá půda. V EZ hraje klíčovou roli, má vliv na kvalitu produktů a ovlivňuje i složky životního prostředí. Zpracování půdy je závislé na půdním druhu, typu a stavu půdy (Pokorný 2003). Zpracování půdy v EZ zahrnuje dva aspekty – ekologický a ekonomický. Ekologický aspekt spočívá v tom, že se nevytváří pouze podmínky pro založení porostu, ale že je půda životním prostředím pro množství organizmů, které svou činností vytvářejí a udržují úrodnost půdy. Ekonomický aspekt spočívá v tom, že různé technologie zpracování půdy jsou různě nákladné a že kvalita zpracování půdy spolurozhoduje o výnosu v daném roce a při chybách může ovlivnit i výsledek roku následujícího. Základem pro úspěšné pěstování rostlin je biologicky aktivní půda.
- 18 -
S hloubkou se mění vlastnosti půdy a
mění se i druhy a skupiny zastoupených
organizmů. Nejintenzivnější život probíhá ve svrchní vrstvě ornice (Rozsypal 2004 c). Organizmy nejenom podmiňují tvorbu humusu, ale podílí se také na přeměnách půdní hmoty a mineralizaci organických látek. Mají zásadní význam pro tvorbu půdní struktury. Pozitivní role organizmů v půdě spočívá v dekompozici organické hmoty a transformaci anorganických látek, fixaci dusíku, ochraně kořenů rostlin a rozkladu toxických látek (Pokorný 2003). Při zpracování půdy se v EZ dává přednost mělkému obracení, kdy se tolik nenarušuje aktivita půdního edafonu a hlubokému kypření, které provzdušňuje vrchní část ornice a ničí případné vzcházející plevele (Rozsypal 2004c).
3.2.3
Osevní postup
Díky využívání průmyslových hnojiv a pesticidů v konvenčním zemědělství se snížila jeho závislost na pevném osevním postupu. V EZ je ale naopak všestranný a dobře vyvážený osevní postup základním předpokladem pro dobrou funkci pěstebního systému (Petr, Dlouhý et al. 1992). Pro EZ je stěžejním systémovým opatřením, které při optimálním navržení přispívá ke zvýšení výnosů a omezení použití materiálových vstupů. Díky vhodnému střídání plodin lze udržet a zlepšit přirozenou úrodnost půdy, zvýšit využitelnost vody a živin, potlačit napadení kulturních rostlin chorobami a škůdci nebo zvýšit biodiverzitu a zefektivnit produkci. Při sestavování osevního postupu je třeba brát ohled na zásady střídání plodin (Šarapatka et al. 2006). Zásady sestavování osevních postupů dle Urbana et al. (2003): struktura plodin musí umožňovat střídání plodin obohacujících půdu o organickou hmotu s plodinami, které o ni ochuzují plodiny zhoršující strukturu a fyzikálně-chemické vlastnosti půdy je nutné střídat s plodinami, které tyto vlastnosti zlepšují zohledňovat vliv plodin na vodní režim půdy střídat plodiny se slabým kořenovým systémem s mohutně kořenícími druhy, střídat mělce a hluboce kořenící druhy rozšířit diverzitu systému s cílem omezení škodlivých činitelů pěstovat druhy rezistentní a tolerantní ke škodlivým činitelům zajistit co nejdelší pokryv půdy - 19 -
omezit pěstování stejných druhů rostlin po sobě 3.2.4
Výběr vhodných druhů a odrůd v EZ
Základní zásadou pro výběr vhodného druhu a odrůdy je určení vhodnosti pro dané stanoviště. Dobrá znalost požadavků rostlin na prostředí (srážkové a teplotní poměry, hloubka půdy, půdní druh, reakce půdy atd.), ale i vlastností (ranost, rychlost růstu, odolnost vůči chorobám a škůdcům adt.) je nezbytnou podmínkou pro výběr vhodného druhu a odrůdy (Šarapatka et al. 2006). Odrůdy by měly být vybírány na základě výsledků, dosažených v odrůdových polních pokusech, prováděných podle pravidel EZ (Křen 2004).
Obilniny: Pro EZ jsou obecně vhodnější odrůdy vyznačující se intenzivním počátečním růstem a odnožovací schopností, rezistencí vůči houbovým chorobám a vysokou potravinářskou kvalitou zrna (Křen 2004). Pro EZ je ideální taková odrůda, která má vysokou odolnost vůči houbovým chorobám, především klasovým (fuzariózy a septorióza). Má dlouhé podklasové internodium zajišťující asimilaci v době tvorby zrna i při poškození listů houbovými chorobami (Urban et al. 2003). Základními kritérii výběru obilnin pro ekologické hospodaření jsou podle Šarapatky et al. (2006).:
Pšenice Spolu s ječmenem se řadí mezi nejnáročnější druhy. Ze všech obilnin nejlépe reaguje na předplodinu, je proto zařazována po nejlepších předplodinách (jeteloviny, luskoviny, řepka). Vhodnější jsou odrůdy středně vysoké, klasovitého typu které mají menší počet stébel, zato však větší počet zrn v klasu. Hlavním kritériem pro volbu odrůdy ozimé pšenice je její rezistentní a konkurenční schopnost vůči plevelům a stabilita výnosu.
Žito Je vzrůstnější než ozimá pšenice, má mohutnější kořenový systém a má schopnost výrazněji potlačit plevele. Důraz je kladen na odolnost proti vyzimování, rzím a snětím.
- 20 -
Ječmen U ozimého ječmene se dává přednost odrůdám s vyšší odolností proti listovým chorobám, především proti padlí. Vhodné jsou čtyřřadé robustní odrůdy s nižší odnožovací schopností a větší tvorbou zrn. Jarní ječmen se volí z pěstitelského hlediska podle odolnosti proti poléhání a chorobám. V případě použití k výrobě piva, se volí odrůda dle požadavků pivovarů.
Oves Nejméně náročná plodina z hlediska ochrany proti škůdcům. Je schopný využívat méně přístupné živiny.
Luskoviny Pro luskoviny je charakteristický vysoký obsah bílkovin v semenech i nadzemní biomase. Poskytují široké spektrum využitelnosti jak k potravinářským tak i ke krmným účelům jako zrniny, pícniny nebo případně i na zelené hnojení. Vybírané odrůdy by měli být přizpůsobeny půdně-klimatickým podmínkám. Při výběru je dobré dbát na vyšší odolnost proti škůdcům a chorobám. Celkově lze do podmínek ekologického zemědělství doporučit odrůdy s rychlejším počátečním růstem, kdy mají rostliny větší konkurenční schopnost vůči vzcházejícím plevelům (Smutný 2004).
Bob, Hrách U bobu jsou vhodné z hlediska potlačení plevelů středně vysoké až vysoké odrůdy. Co se týče hrachu jsou na zaplevelených pozemcích vhodnější odrůdy, které jsou v době dozrávání méně stabilní a více poléhají. Na vlhčích stanovištích pak odrůdy bezlistové nebo málo olistěné (Smutný 2004).
Olejniny Řepka Je velmi dobrou předplodinou, hlavně pro ozimou pšenici. Plodina méně vhodná pro pěstování na semeno v EZ kvůli velkým požadavkům na ochranu proti chorobám, škůdcům ale i proti plevelům (Šarapatka et al. 2006).
- 21 -
Slunečnice Důležitým znakem je délka vegetační doby. Odrůdy jsou rozlišovány hlavně z hlediska výnosů a olejnatosti. Vyžaduje intenzivní regulaci plevelů kombinací vláčení a plečkování (Neudert 2004).
Okopaniny Brambory Kritériem pro volbu odrůdy je nasazení hlíz. Odrůdy s nižším počtem hlíz je mohou lépe vyživit a mají také větší výnosovou jistotu v případě napadení plísní bramborovou.V EZ dostávají přednost ranější odrůdy (Šarapatka et al. 2006). Pro EZ by měly být vybírány odrůdy s nízkou potřebou dusíku, rychlým růstem natě a nízkou náchylností vůči chorobám (Bioinstitut 2007). Důraz se klade také na výnosovou stabilitu a délku vegetační doby (vhodnější jsou ranější odrůdy, které unikají masové nákaze plísní bramborovou). Dalšími důležitými faktory jsou škrobnatost, varný typ nebo obsah glykoalkaloidů (Lukas 2004). 3.2.5
Ochrana rostlin
Cílem ochrany rostlin v EZ je odstranění příčin výskytu škodlivých organizmů. Nejvýznamnější roli hrají nepřímé způsoby ochrany rostlin a preventivní opatření. Přímé metody jsou používány při přemnožení škodlivých organizmů nad únosnou míru (Urban et al. 2003). Choroby, škůdci a plevele by se měli regulovat především využitím opatření jako je výběr vhodných odrůd, organizace porostu, osevní postupy, mechanické opatření, ochranou a podporou užitečných organizmů, nebo likvidací plevelů plamenem (NR 834/2007). U nepřímých metod se klade důraz na odolnost, která je zabezpečena vyrovnanou výživou, volbou odrůdy nebo správnými pěstitelskými postupy (Šarapatka et al. 2006). Povolené prostředky přímé ochrany stanovuje NK č. 889/2008 v příloze II. Přípravky jsou rozděleny podle skupin a účinné látky (viz příloha č. 1) (NK 889/2008). Skupiny látek prostředků přímé ochrany podle NK 889/2008: I. Látky rostlinného a živočišného původu II. Mikroorganizmy používané k biologické regulaci škůdců a chorob III. Látky produkované mikroorganizmy
- 22 -
IV. Přípravky pro použití v pastích a /nebo rozprašovačích V. Přípravky k povrchovému rozprašování mezi pěstované rostliny VI. Další látky tradičně používané v ekologickém zemědělství
Biologická ochrana rostlin: Je to využití přirozených antagonistů škodlivých organizmů při pěstování rostlin. Jedná se o záměrnou produkci, aplikaci a podporu užitečných organizmů a jejich využití při omezování vlivů škůdců. Výhody prostředků biologické ochrany podle Bagara (2004) Nezatěžují životní prostředí Nízká toxicita vůči živočichům Podpora užitečných organizmů, které pomáhají omezovat necílové škůdce Možnost použití v chráněných oblastech Regulace plevelů: Plevele konkurují kulturním rostlinám v požadavcích na světlo, vodu a živiny, mohou šířit choroby nebo fungovat jako hostitelské rostliny pro škůdce. Negativní působení plevelů se projevuje nižšími výnosy pěstovaných plodin. Pro regulaci plevelů se používají především preventivní opatření (osevní postup, opožděný výsev, volba odrůd). Mezi nechemické způsoby ochrany patří vláčení, plečkování, regulace plevelů plamenem (Petr, Dlouhý et al. 1992). Plevele můžeme podle jejich vlastností rozdělit na velmi nebezpečné, příležitostné (přechodné) a nevýznamné plevele. Plevele velmi nebezpečné, znamenají pro pěstovanou plodinu i pro celý osevní postup vážné nebezpečí už i v nízkém počtu. Jde o statné plevele, které je nutné již při nízkém výskytu omezovat přímými metodami. Mezi tyto nebezpečné plevele patří např. pcháč oset, pýr plazivý, šťovík tupolistý a kadeřavý, svízel přítula, chundelka metlice, oves hluchý, merlíky a lebedy. Plevele příležitostné jsou obvykle středního vzrůstu. Zahrnují většinu našich plevelů, které při normálním zaplevelení v dobře zapojeném porostu nepředstavují vážné nebezpečí. Tyto plevele je možné regulovat preventivními metodami (osevní postup, výběr odrůd). Nebezpečí nastává ve chvíli kdy dojde k přemnožení, v tomto případě je nutný přímý zásah. K příležitostným plevelům patří zejména rdesno ptačí, bažantka vytrvalá, béry, penízek rolní, kokoška pastuší tobolka, mák vlčí, chrpa modrák a další. Plevele
- 23 -
nevýznamné jsou drobnějšího vzrůstu, které i při přemnožení nepředstavují vážné nebezpečí. Tyto plevele jsou většinou dobře omezovány běžnými zásahy jako je vláčení. Mezi tyto plevele patří rozrazily, drchnička rolní, kozlíček rolní a další (Šarapatka et al. 2006).
Systém hubení některých plevelů: Pýr plazivý (Agropyrum repens) Je to vytrvalý, výběžkatý mělce kořenící druh. Hlavním způsobem rozmnožování pýru je vegetativní rozmnožování pomocí oddenků, zachovává si však také vysokou schopnost generativního rozmnožování. Vysoce účinné je vyvlačování a důkladné rozřezání oddenků talířovými podmítači. Mezi preventivní metody regulace pýru patří především omezení příčin šíření tj. omezení dozrání a vysemenění obilek, omezení šíření osivem. Základním regulačním faktorem šíření pýru je kvalitně provedená orba, neboť tento plevel mělčeji koření a hluboké zaklopení ho značně zeslabuje. V případě že byl plevel zeslaben předchozími kultivačními zásahy (podmítka, vláčení), provádí se poté ještě hluboká orba (Státní rostlinolékařská správa 1999).
Pcháč oset (Cirsium arvense) Má mohutný systém vodorovných a svislých kořenových výběžků, které zasahují hluboko do půdy. Na neobdělávané půdě se pcháč rozmnožuje nažkami, které mají vysokou životnost v půdě (i 20 let), v běžných podmínkách 5 let. Na orné půdě se rozmnožuje především kořenovými výběžky, které mohou dosahovat do vzdáleností až 4 metrů. Pěstovaným rostlinám škodí zejména odebíráním vody a živin. Největší škody způsobuje v obilovinách, okopaninách, kukuřici a luskovinách. Vyskytuje se ohniskově v tzv. hnízdech kde snižuje výnos o 80-90 %. Regulace pcháče musí být řešena komplexně. Pcháč je možné potlačit vhodnými osevními postupy, například zařazením víceletých pícnin (např. vojtěšky) a jejich častým sečením. Významné je taky pěstování meziplodin. Semena pcháče, která po žních vyklíčí se hůře prosazují díky konkurenci rychle rostoucích meziplodin. Konkurenční schopnost podporuje také optimální výživa. Je nutné dbát na vyrovnaný obsah živin v půdě, přehnojování i nedostatečná výživa vede k většímu výskytu plevelů. Jedním ze základních faktorů regulace pcháče je základní zpracování půdy a předseťová příprava. Použití první podmítky, která je mělčí (do 0,1m), zničí vyrašené listové růžice, podpoří rašení pupenů a tvorbu nových
- 24 -
růžic. Proto by měla být provedena druhá hlubší podmítka (asi do 0,15 – 0,18 m), která překlopí nově vyrašené růžice. Podmínkou pro dobrou účinnost je však suché počasí. Následná hluboká orba by měla pcháč velmi omezit. Dalšími opatřeními proti výskytu pcháče jsou regulace sečením, vláčením, regulace plamenem a biologická regulace, kdy výskyt pcháče dokáže silně potlačit rez vonná (Puccinia suavelens) (Urban et al. 2003).
3.2.6
Hnojení a výživa rostlin
Při výživě rostlin v EZ, kde je výrazně omezeno používání minerálních hnojiv, je nutné nahradit živiny čerpané z půdy sklizněmi a živiny ztracené biologicky transformovanou hmotou v půdě. Nezbytný přísun organické hmoty je zajišťován osevním postupem, ve kterém jsou zařazeny plodiny pěstované za účelem obohacení půdy o organickou hmotu a živiny (jeteloviny, meziplodiny na zelené hnojení, luskoviny pro obohacení půdy dusíkem), posklizňovými zbytky, kořenovými zbytky pěstovaných rostlin a statkovými hnojivy (Petr, Dlouhý 1992). V ekologicky hospodařícím podniku nesmí množství použitých statkových hnojiv přesáhnout hranici 170 kg dusíku na hektar ročně (NK 889/2008). Vhodnou technikou hnojení lze ovlivnit výši ztrát dusíku ze statkových hnojiv a způsobem jeho aplikace a zapravení také rychlost rozkladu a mineralizace živin. Obecně platí pravidlo hlubšího zapravení u lehčích půd ve vlhčích podmínkách a mělčího zapravení u těžších půd (Rozsypal 2004b).
Hnůj: Je nejpoužívanějším organickým hnojivem. Vzniká ošetřováním a zráním chlévské mrvy. Aplikace se provádí za chladného, vlhkého a klidného počasí (Rozsypal 2004b).
Možné způsoby ošetřování chlévské mrvy podle Urbana et al. (2003). 1) Za studena – mrva je skladována v blocích které jsou ihned udusány. Cílem je omezení rozkladu organické hmoty. 2) Za horka – kombinace kontrolovaných aerobních a anaerobních procesů. 3) Fermentace s produkcí bioplynu – dochází ke snížení ztrát organických látek a živin a je likvidována klíčivost semen a choroboplodné zárodky.
- 25 -
4) Kompostování – dochází zde k aerobní dekompozici, která má za úkol vytvořit podmínky podobné přirozenějším ekosystémům, v nichž zůstává organická hmota na povrchu a není zapravována do půdy.
Močůvka Je rychle působící dusíkato-draselné hnojivo. Má univerzální použití, je vhodná zvláště k přihnojení plodin náročných na draslík a dusík (kukuřice, okopaniny) (Rozsypal 2004b).
Kejda Je rychle působící hnojivo s univerzálním použitím. Při aplikaci je nezbytné okamžité zapravení do půdy kvůli omezení ztrát dusíku (Rozsypal 2004b).
Minerální hnojiva Výběr minerálních hnojiv je vymezen pomocí právních norem. V EZ platí, že můžou být použita pouze hnojiva přírodního původu upravená fyzikálními postupy (drcení, mletí, granulace) (Šarapatka et al. 2006). Seznam povolených hnojiv uvádí příloha I NK 889/2008 (viz příloha 2).
Zelené hnojení Způsob hnojení, kdy se záměrně pěstuje plodina pro zapravení do půdy jako organického hnojiva. Hraje v EZ významnou roli z důvodu zvýšení obsahu rychle rozložitelné organické hmoty v půdě, podpory aktivity edafonu, zlepšení fyzikálních a chemických vlastností půdy či fixace dusíku (Urban et al. 2003). Rostliny na zelené hnojení lze pěstovat jako hlavní plodiny (jetel, vojtěška), přezimující krycí a záchytné meziplodiny (žito, řepka), dále jako nepřezimující záchytné meziplodiny, nebo podsevy a krycí plodiny (Petr, Dlouhý et al.1992).
Zelené hnojení podle Rozsypala (2004a) umožňuje: zlepšení výživy následné plodiny zvýšení obsahu humusu v půdě omezení eroze půdy omezení ztráty živin (zejména dusíku)
- 26 -
regulaci plevelů omezení chorob a škůdců 3.2.7
Meziplodiny
Jsou to plodiny, které se používají k pokrytí půdy v meziporostním období. Pěstují se pro podporu mimoprodukčních a produkčních funkcí zemědělství jako je například omezení větrné a vodní eroze půdy, obohacení půdy o organickou hmotu, zamezení vyplavování živin, regulace plevelů nebo kvůli krajinotvorné funkci. Mezi základní funkce meziplodin patří tvorba biomasy (Brant et al. 2008). Meziplodiny se dělí na ozimé, jarní, letní, strniskové a podsevové. Využívají se zpravidla k produkci píce pro přímé krmení, pro konzervaci silážováním, senážováním nebo jako zaorávka na zelené hnojení (Flohrová, 1998).
3.3 Pěstování hlavních plodin
3.3.1
Obilniny
Pšenice obecná (Triticum aestivum L.) Na úrodnost půdy a dostupnost nejnáročnější druh obilniny. Existuje velká morfologická i fyziologická mnohotvárnost. Je vhodnější na hluboké, těžší půdy s velkou vodní kapacitou (Křen 2004). Nejvhodnější předplodinou jsou víceleté, často sečené porosty jetelotrav, které zanechávají v půdě dostatek živin, dalšími vhodnými předplodinami jsou řepka olejka, hrách, bob nebo polorané či středně pozdní brambory. Intervaly mezi pěstováním pšenice na jednom pozemku by měly být 2-5 let, kvůli výskytu houbových chorob. Výživa pšenice v EZ je zabezpečena živinami z rozkládající se předplodiny či z organického hnojení zapraveného před setím. Základní ochrana je prováděna dodržováním agrotechnických zásad a osevního postupu. Sklizeň se provádí na počátku plné zralosti přímou sklizní žací mlátičkou. Optimální vlhkost při sklizni je 14 % (Šarapatka et al. 2006).
- 27 -
Pšenice špalda (Triticum spelta L.) Vhodná k pěstování na středně těžkých až težších půdách. Má dobrou konkurenční schopnost vůči plevelům a snáší pozdní setí (Křen 2004). Dobrý kořenový systém umožňuje lepší využívání živin. Pěstuje se tam, kde má pšenice setá méně vhodné podmínky. V osevním postupu se zařazuje podobně jako pšenice setá. Nepěstuje se kvůli náchylnosti k houbovým chorobám po ostatních obilninách. Vůči plevelům nemá příliš dobrou konkurenční schopnost. Optimální termín výsevu je ve druhé polovině září. Je citlivá na přehnojení dusíkem a náchylná k poléhání. Doporučené je hnojení regenerační a produkční dávkou dusíku ve formě kejdy (15-20 m3.ha-1). Za sucha se kvůli podpoře vzlínání vody po zasetí doporučuje ošetření válením rýhovanými válci. Nejvážnějšími chorobami špaldy jsou choroby pat stébel (Gaumennomyces graminis) a padlí travní (Erisyphe graminis). Sklizeň pro mlynářské užití probíhá v plné zralosti, pro produkci tzv. zeleného zrna v raně voskové zralosti (Urban et al. 2003).
Žito seté (Secale cereale L.) Vyznačuje se malými požadavky na půdu, živiny i klima. Je citlivé na mokro, těžké a vodou nasycené půdy. Má dobrou konkurenční schopnost (Křen 2004). Je tolerantní vůči předplodinám, lze ho pěstovat i po obilovině. Díky vysoké konkurenční schopnosti vůči plevelům je ideální pro přechodné období. Vysévá se v druhé polovině září do hloubky 2-3 cm. Hnojení se provádí podle předplodiny. Po špatné předplodině je vhodné jarní přihnojení močůvkou nebo kejdou. Mělce seté porosty na mělčích půdách se ošetřují válením. Na těžších půdách lze opatrně vláčet. Žito je náchylné na napadení plísní sněžnou (Fusarium nivale). Opatření na regulaci této choroby jsou pouze preventivní (nevysévat brzo a hluboko, pečlivě zapravovat posklizňové zbytky). Sklizeň musí být provedena co nejrychleji po počátku plné zralosti kvůli omezení ztrát porůstáním (Šarapatka et al. 2006).
Tritikale (Triticale) Kříženec pšenice a žita. Ke kladným vlastnostem patří nenáročnost a odolnost vůči chorobám, odolnost k poléhání a kvalita zrna. Tritikale je vhodné spíše do vyšších poloh. Kvůli většímu vzrůstu vytváří více slámy, proto také dobře potlačuje plevele (Křen 2004).
- 28 -
Nejvhodnější termín setí je v poslední dekádě září a první dekádě října. Přihnojování probíhá na jaře močůvkou, kompostem nebo kejdou (15-20 m3.ha-1). Tritikale je napadáno plísní snežnou a chorobami pat stébel. Plevele se regulují vláčením . Sklizeň probíhá na počátku plné zralosti a při vhodné vlhkosti (Šarapatka et al. 2006).
Ječmen setý (Hordeum vulgare L.) Ozimá forma ječmene není pro EZ příliš vhodná. Bývá totiž kvůli časnému výsevu zaplevelován. Časně na jaře je náročný na pohotově dostupné živiny, které je obtížné při ekologickém způsobu hospodaření zajistit. Bývá napadán řadou chorob, které vyžadují zásah pesticidy. Také jarní forma ječmene není nejvhodnější. Nárok na rychlou dodávku živin je ještě větší než u ječmene ozimého (Urban et al. 2003).
Ječmen ozimmý Vůči plevelům má větší konkurenční schopnost než jarní forma. Dozrává nejčasněji ze všech obilnin. Jeho brzká sklizeň umožňuje pěstování meziplodin (Křen 2004). Založení porostu příznivě ovlivňuje včasná sklizeň předplodiny. Výsev probíhá do konce září. Hnojí se rozmetaným hnojem zvláště po horší předplodině a na lehčí půdě v dávce 10 t.ha-1. Ochrana je založená na střídání plodin, kdy dochází k potlačení listových chorob i škůdců (hrbáč osenní). Sklizeň probíhá na počátku plné zralosti (Urban et al. 2003).
Ječmen jarní Je přednostně pěstován na těžších půdách. Nevhodné jsou půdy kyselé a špatně odvodněné. Díky menším nárokům na vláhu a teplo je vhodný do sušších oblastí (Křen 2004). Ze všech obilnin má ječmen jarní vůči plevelům nejnižší konkurenční schopnost. Kvůli časnému výsevu bývá zaplevelován. Po zasetí se ošetřuje válením, před vzejitím je pak nutné vláčení prutovými branami. Sladovnický ječmen se díky krátké vegetační době a nízkému požadavku na obsah dusíku v zrně nehnojí. Nejčastější choroby ječmene jsou padlí travní (Erysiphe graminis), hnědá skvrnitost, pruhovitost listů (Drechslera teres) a žlutá virová zakrslost. Ochranou je osevní postup a výběr vhodných odrůd. Sklizeň probíhá v plné zralosti (Urban et al. 2003).
- 29 -
Oves setý (Avena sativa L.) Plodina s malými požadavky na půdu, teplo a na živiny. Vetší požadavky má na vláhu. Hodí se pro pěstování v podhorských a horských oblastech. Nehodí se na lehké a suché půdy (Křen 2004). Rozhodujícím faktorem pro výnos je časné setí. Oves je citlivý na nevyvážený poměr draslíku a hořčíku v půdě. Hnojit se může kombinovaně pomocí organického nebo minerálního hnojení. Po setí je vhodné (na lehčích půdách a za sucha) válení. Jelikož je oves ze všech obilnin nejméně napadán chorobami, během vegetace se žádné ošetření neprovádí. Oves naopak působí v osevních sledech jako přerušovač. Sklízí se při optimální vlhkosti 14-16 %. Při vyšší vlhkosti je nutné zrno dosoušet (Šarapatka et al. 2006).
Kukuřice setá (Zea mays L.) Je to teplomilná rostlina s nízkými nároky na vláhu,vyžadující spíše lehké půdy. V osevním postupu by měla následovat po zlepšující předplodině jako jsou luskoviny nebo okopaniny, které byly hnojeny organickými hnojivy. Termín setí je závislý na teplotě půdy. V EZ se osvědčilo vysévat kukuřici o 14 dní později než je obvyklé, aby rychleji rostla a potlačovala plevele. Využívá dobře všechny formy organického hnojení. Na nepokrytá místa mezi řádky se doporučuje využít podsev (jetel zvrhlý, plazivý). Kukuřice se může vláčet až do výšky 10-15 cm. Od této velikosti může být porost i plečkován. Na siláž se kukuřice sklízí v mléčně voskové zralosti do doby prvních mrazíků. Na zrno se sklízí v plné zralosti sklízecí mlátičkou (Urban et al. 2003).
Pohanka setá (Fagopyrum Bulhare Moench) Teplomilná, na vláhu náročná rostlina. Je citlivá na nízké teploty, při -4 °C zcela zmrzne. Pro pěstování jsou nejvhodnější střední až lehčí půdy. Snáší kyselé půdy (i pH 5). Může být pěstována jako druhá plodina, jako náhradní plodina nebo meziplodina na krmení. Setí probíhá v první dekádě měsíce května v nižších polohách, ve vyšších o 7 až 10 dní později. Dobrý kořenový systém umožňuje růst i na živiny méně vhodných podmínkách. Díky rychlému růstu patří mezi rostliny s větší konkurenční schopností vůči plevelům. Chorobami bývá pohanka napadána zřídka. Škůdci napadající pohanku jsou dřepčíci a mšice. Výskytu lze zabránit vhodnou agrotechnikou a organizací
- 30 -
porostu. Sklizeň se zahajuje v době, kdy jsou dvě třetiny nažek zralé. Probíhá přímo žací mlátičkou, seká se ve výšce 15-20 cm aby šlo do mlátičky co nejméně biomasy a nedošlo k poškození semen (Moudrý, Kalinová 2004, Šarapatka et al. 2006).
3.3.2
Luskoviny
Hrách setý (Pisun sativum L.) Vyžaduje středně těžké půdy, nevhodné jsou půdy zamokřené kyselé nebo kamenité. V osevním sledu se řadí mezi dvě obilniny. Před setím hrachu je dobré půdu posmykovat a povláčet. Výsev probíhá v 1. až 2. dekádě března. Mladý hrách snáší teploty do -5 °C. Ošetřování během vegetace spočívá ve vláčení a válení pozemku po zasetí a vláčení porostu naslepo před tvorbou úponků. Hrách se sklízí v plné zralosti, kdy listy žloutnou a usychají, při vlhkosti zrna nejlépe 14 % (Smutný 2004, Šarapatka et al. 2006).
Bob obecný (Vicia faba L.) Nejvhodnější podmínky pro pěstování bobu jsou v mírných až chladných oblastech,
s dostatečným
množstvím
srážek.
Nejvhodnější
jsou
těžší
půdy
(jílovitohlinité až hlinité). Výsev probíhá co nejdříve na jaře. Snáší přihnojení organickými hnojivy. Sklizeň porostu určeného na výrobu píce se provádí systémem silážování drtě. Semena se sklízí po zčernání lusku a stonků (Smutný 2004, Šarapatka et al. 2006).
Lupiny – bílá, žlutá (Lupinus – albus, luteus) Díky silně vyvinutému kořenovému systému snáší pěstování i na méně úrodných půdách. Jsou cennou předplodinou. V osevním postupu slouží jako přerušovače. Ze všech luskovin je nejnáročnější na teplo. Výsev probíhá do konce března. Sklízení je nerovnoměrné kvůli různé době dozrávání (Smutný 2004).
Cizrna beraní (Cicer arietinum L.) Na živiny nenáročná plodina. Nejvhodnější stanoviště jsou písčitohlinité až písčité půdy s dostatečným obsahem vápníku. Setí se provádí koncem března až začátkem
- 31 -
dubna. Plevele v průběhu růstu se regulují vláčením a plečkováním. Sklízí se přímo sklízecími mlátičkami (Šarapatka et al. 2006).
Sója luštinatá (Glycine max L.) Ze všech luskovin má nejvyšší obsah dusíkatých látek (35-45 %). Hodí se pro pěstování v teplých oblastech na hlubokých biologicky činných půdách. Výsev probíhá v poslední dekádě měsíce dubna až první dekádě května. Sója potřebuje při výsevu teplotu půdy 10 až 12 °C. Sklízí se poměrně pozdě, v průběhu měsíce září a října. Sklízí se pomocí sklízecí mlátičky v době kdy má rostlina opadané listy a nahnědlé lusky (Smutný 2004).
Fazol obecný (Phaseolus vulgaris) Pro polní pěstování se využívá keříčkovitá forma, která se hodí zejména pro pěstování na suché semena nebo zelené lusky. V porovnáním s ostatními luskovinami, má fazol poměrně malou kořenovou soustavu, díky které má větší požadavky na půdu a agrotechniku. Je to teplomilná plodina, nenáročná na zařazení v osevním postupu. Seje se v polovině května. Pro hubení plevelů se využívá plečkování, které je možné provádět až do počátku období kvetení. Sklizeň je díky nízkému položení lusků nad zemí obtížnější (Smutný 2004).
3.3.3
Olejniny
Řepka olejka (Brassica napus var. Oleracea) Pro pěstování řepky se nejvíce hodí oblasti s ročním úhrnem srážek v rozmezí 500700 mm a s průměrnou roční teplotou 6,5-8,5 °C. Nejvhodnější jsou půdy hluboké hlinité, dostatečně zásobené humusem, vápníkem a hořčíkem. Nejlepší předplodinou pro řepku je včas sklizená a zaoraná jetelovina, která zanechá v půdě dusík, jenž pak řepka využije během vegetace. Výsev probíhá od 25. do 31.8. Možnosti regulace škůdců (krytonosců, blýskáčků) jsou velmi malé. Měla by se proto věnovat pozornost preventivním opatřením a podpoře predátorů. Pro omezení škůdců je vhodné v osevním postupu zachovat časový odstup minimálně 4 roky. Sklizeň nastává tehdy, když je většina šešulí zbarvena tmavě žlutě, semena jsou lesklá a při pohybu šešulí chrastí.
- 32 -
Sklízí se přímo mlátičkou, semeno se dosouší na vlhkost 8 % (Neudert 2004, Urban, Šarapatka et al. 2006).
Slunečnice roční (Helianthus annus L.) Slunečnice má vysoké nároky na prostředí. Je to teplomilná plodina. Nejvhodnější jsou hlinitopísčité a písčitohlinité půdy, dobře zásobené vodou. V půdě vyžaduje dostatek vápníku a draslíku. V osevních postupech je díky odčerpávání velkého množství vláhy z půdy, považována za zhoršující plodinu. Neměla by být po sobě pěstována dříve než za 8 let. Vhodnou předplodinou je ozimá pšenice a kukuřice. Výsev probíhá optimálně v první polovině dubna. Pro likvidaci plevelů je vhodné časné jarní vláčení. Úbory bývají napadány houbovými patogeny, zejména plísní šedou a hlízenkou obecnou. Při pěstování na malých plochách zase bývá poškozována ptactvem. Sklizeň začíná v okamžiku kdy jsou odumřelé listy a spodní strany úboru zbarvené do hněda. Zpravidla probíhá od poloviny září do začátku října (Neudert 2004, Šarapatka et al., 2006).
3.3.4
Okopaniny
Hrají v ekologickém zemědělství významnou roli. Patří k základu osevního postupu a omezují zaplevelenost půdy. Patří mezi zlepšující plodiny. Při intenzivním ošetřování během vegetace zanechávají půdu v dobrém kulturním stavu. Aplikací organických hnojiv se zlepšuje předplodinová hodnota a dochází k pozitivnímu ovlivnění úrodnosti půdy (Lukas 2004).
Brambory (Solanum tuberosum L.) Nejvhodnějšími půdami jsou lehké až středně těžké, hlubší půdy s vyrovnaným vodním režimem a pH 5,5 až 7. Na pozemcích s možností závlahy poskytuje v suchých letech výhody. V EZ se pěstují hlavně odrůdy požadované trhem, které jsou uvedené ve Státní odrůdové knize (Bioinstitut 2007). V osevním postupu jsou obvykle zařazovány po obilninách. Brambory mohou být pěstovány po sobě po 3-4 letech. Při nedodržení minimální přestávky hrozí zvýšené napadání chorobami a škůdci. Předseťová příprava spočívá v podmítce, orbě se zaoráním chlévského hnoje, na jaře smykování, vláčení a kypření půdy (Lukas 2004).
- 33 -
Termín výsadby se liší podle oblasti a nadmořské výšky. Výsadba probíhá při teplotě půdy 7-9 °C. Rozteč řádků je zpravidla 75 cm, zajišťuje dostatečnou provzdušněnost, snižuje vlhkost listů a snižuje riziko napadení plísní bramborovou (Bioinstitut 2007). Pro regulaci zaplevelení se používají síťové brány. Osvědčila se také kombinace střídání vláčení a proorávky. V době kdy rostlina dosahuje výšky od 8-25 cm se může opět využít vláčení. Poslední operací je nahrnování (hrůbkování), kdy se vytvoří hrůbek, který omezuje výskyt plísně bramborové na hlízách a výskyt zelených hlíz. Při ochraně rostlin proti virózám je základním opatřením použití zdravé, uznané sadby. Nejčastější
houbovou
chorobou
napadající
brambory
je
plíseň
bramborová
(Phytophthora infestans), ovlivňující výnos a kvalitu hlíz. Regulace plísně bramborové může probíhat pomocí nepřímých agrotechnických opatření jako jsou dodržování odstupu v osevním postupu, regulace zaplevelení, včasné ukončení vegetace mechanickým zničením natě nebo hustota porostu nepřekračující 45 000 trsů na hektar. Pro přímou ochranu lze využít povolené látky dle přílohy II NK 889/2008 (viz příloha č. 2). Hmyzí škůdci brambor jsou mšice (přenášejí virózy) a mandelinka bramborová (Leptinotarsa
decemlineata).
V současné
době
má
při
regulaci
mandelinek
ekozemědělec pěstující biobrambory v podstatě možnost jen ručního sběru (Šarapatka et al. 2003). Při napadení natě plísní bramborovou, začíná sklizeň její likvidací, aby nedošlo k infekci hlíz. Vyzrání hlíz se zajistí ponecháním hlíz v půdě po dobu 3-4 týdnů. Samotná sklizeň probíhá za teplého suchého počasí tak, aby nedošlo k poškození hlíz (Lukas 2004).
Řepa obecná (Beta vulgaris L.) Na podmínky prostředí je cukrovka jedna z nejnáročnějších okopanin. Vyžaduje hlubší hlinité, jílovito-hlinité nebo písčito-hlinité půdy, s vyšším obsahem humusu a teplé podnebí s dostatkem srážek. V osevním postupu by se neměla po sobě zařazovat dřív než za čtyři roky. Vhodnou předplodinou jsou luskoviny nebo pícninách. Vhodným hnojivem je kompost a chlévský hnůj. Regulace plevelů se provádí před vzejítím rostlinek vláčením naslepo prutovými branami, po vzejítí plečkováním. Z chorob napadá řepu spála řepná. Ochrana spočívá v dostatečném provzdušnění půdy a likvidaci půdního škraloupu. Dalšími chorobami napadající řepu jsou skvrnatička řepná (Cercospora beticola) a padlí řepné (Erysiphe betae). Ochrana proti háďátku
- 34 -
řepnému spočívá v zařazení háďátku nepřátelských rostlin do osevního postupu (jeteloviny, kukuřice). Cukrovka se začíná sklízet v první dekádě října. Krmnou řepu sklízíme tak, aby nedocházelo k poškození bulev a bylo možno ji dlouhodobě skladovat (Lukas 2004, Šarapatka et al. 2006).
3.4
Trvalé travní porosty Za trvalý travní porost (TTP), je pokládáno travní společenstvo, které je starší více
než 6 let (Hrabě 2004). TTP představují ve středoevropských podmínkách významný krajinný prvek i prvek soustavy hospodaření na půdě. Vznik a vývoj TTP je ovlivněn jejich využíváním a obhospodařováním, bez něhož by travní společenstva zanikla. Vedle svého produkčního významu mají travní porosty řadu mimoprodkučních a nezemědělských funkcí, kterými ovlivňují celkovou biologickou rovnováhu v krajině. Zvláštní význam mají mimoprodukční funkce TTP v oblastech se zvýšenými ekologickými nároky, zvláště v pásmech hygienické ochrany vody, v biosférických rezervacích nebo krajinných oblastech. Nad ostatními zemědělskými kulturami vynikají TTP svou protierozní schopností. Uplatňuje se také estetická funkce travních porostů. V okrajových oblastech je významná hospodářská a sociální funkce travních porostů, která představuje pro člověka zdroj obživy a možnost existence ve spojení s chovem hospodářských zvířat. Pro udržení celkové ochrany prostředí má význam zachování biodiverzity vhodných druhů a jejich četnosti v zapojených travních porostech. Pozitivní funkce vegetačního krytu se projevuje v ovlivnění podzemního odtoku a stabilizaci povrchové vrstvy půdy (Mrkvička et al. 2007).
3.4.1
Skladba porostu
Optimální skladba píce je 50-70 % trav, 15-30 % jetelovin a 15-20 % bylin. Konečná podoba druhové skladby TTP je tvořena stanovištními podmínkami a antropogenními vlivy. Narušení vztahu mezi porostem-konzumenty-rozkladači vede k narušení těchto vazeb a projevuje se zhoršením ekologických poměrů na stanovišti (zhoršení úrodnosti, eroze půdy, nitráty ve vodě) (Hrabě 2004). Druhové složení TTP v EZ se může lišit podle managementu a obnovy obhospodařovaných luk a pastvin nebo zatravňování orné půdy. Podle managementu se TTP dělí na louky květnaté, druhově pestré travní porosty (botanický a ekologický
- 35 -
pohled) a louky obhospodařované, intenzivně využívané s nižší druhovou diverzitou, které jsou však produktivnější a poskytují kvalitnější píci (produkční pohled) (Šarapatka et al. 2003).
3.4.2
Zakládání TTP
Pro pícní využívání zakládáme porosty pro dobu využívání delší než 6 let. Při výběru druhů a jejich podílu se bere ohled na stanovištní podmínky (klima, půdní druh a typ, svažitost, expozice atd.), na intenzitu využívání (intenzita hnojení, počet sečí za rok) a na předpokládaný způsob využití (pastvina, louka, střídavé využívání). Základem lučních směsí jsou volně trsnaté trávy, které se rychle vyvíjejí a zajišťují požadovanou produkci píce. Na pastviny se volí vyšší podíl trav výběžkatých. Travní porosty lze založit s krycí plodinou, která má za úkol omezení zaplevelení a vytvoření příznivého mikroklimatu nad povrchem půdy. Krycí plodinou můžou být obilniny na zrno, na píci, luskoviny nebo jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum). Předností založení do krycí plodiny je získání produkce zrna nebo píce krycí plodiny. Založení bez krycí plodiny je nejjistější způsob založení porostu, je ale nutná odplevelovaní seč. Termín výsevu je jarní a letní (Šarapatka et al. 2006, Hrabě 2004).
3.4.3
Ošetřování a zlepšování TTP
Východisko pro určení způsobu zlepšení TTP je zhodnocení jeho druhové skladby. Podle zastoupení kulturních druhů málo hodnotných, nekulturních a houževnatých plevelů (štovíky, kakosty, bolševník, pryskyřníky) se porosty dělí na:
1. kulturní - podíl více jak 85 % kulturních druhů trav, jetelovin a bylin 2. polokulturní – cca 50 % podíl trav kulturních a jetelovin, výskyt méně hodnotných druhů a ojedinělý výskyt houževnatých plevelů
3. nekulturní – převaha nehodnotných druhů a houževnatých plevelů (Hrabě 2004)
- 36 -
Obr. č. 8 - Schéma možných způsobů zlepšení TTP (Hrabě 2004)
3.4.4
Způsob využívání
Rozlišuje se využívání kosné, využívání pastvou, střídavé využívání kosením a spásáním. Kosné využívání TTP podporuje rozvoj produkčních, převážně vysokých trsnatých druhů trav a jetelovin tvořících více píce. Optimální jsou 3 seče v roce. Píce se využívá k produkci sena a senáže. Pastevní využívání vede k rozvoji výběžkatých druhů trav. Pastva podporuje rozšiřování jetele plazivého, píce je kvalitnější. Střídavé využívání je systém včasné 1. seče na senáž a následné spásání porostu do konce vegetační sezóny, nebo včasného přepasení louky na jaře s cílem potlačení plevelů a pak provedení 1-2 sklizní na seno. Výhodou je dobrá kvalita drnu a možnost usměrňování vývoje druhové skladby a kvality píce (Hrabě 2004).
3.4.5
Regulace plevelů a škůdců
Přestože travní porosty netrpí na rozdíl od plodin pěstovaných na orné půdě invazemi běžných chorob, je v některých případech nutné použít preventivní popřípadě i přímá opatření proti škodlivým organizmům. Vážným problémem může být přemnožení hraboše polního (Microtus arvalis), který pak ničí porosty. Ochrana proti hraboši v podmínkách EZ spočívá v podpoře predátorů (berličky pro dravé ptactvo) a v nízkém posečení před zimou. Problém způsobují také širokolisté šťovíky – tupolistý, kadeřavý, alpský (Rumex obtusifolius, crispus, alpinus). Jsou to agresivní rostliny vytlačující ze svého okolí kulturní trávy a jeteloviny, přičemž narušují estetický vzhled luk a pastvin. Skot i ovce píci šťovíku v čerstvém stavu odmítá, navíc píce díky 90 % obsahu vody pomalu zavadá a způsobuje technologické problémy při výrobě sena a
- 37 -
senáží. Způsoby regulace šťovíku se mohou rozdělit na preventivní opatření a mechanická opatření. U preventivního opatření se jedná zejména o používání osiva trav a jetelovin bez přítomnosti semen šťovíků. Je nezbytné kosení porostu, nebo alespoň rostlin šťovíku do období květu. Nutné je vyvarovat se přehnojování porostů nebo poškozování drnu pojezdy za vyšší půdní vlhkosti. Mezi mechanická opatření patří vypichování, vykopávání a vytahovaní rostlin šťovíku, kdy je nutné odstranění kořene do hloubky alespoň 10-15 cm. Na místech zásahu proti šťovíku by měl být proveden přísev pro zvýšení konkurence pro vzcházející rostliny (Šarapatka et al. 2003).
3.4.6
Kosení TTP
Sklizeň pícnin je kompromisem mezi produkcí a kvalitou píce. Období vhodné pro sklizeň je rozdílné nejen u výroby sena a siláže, ale i u pastvy. Vhodná pastevní zralost je v období od počátku obrůstání až do počátků metání hlavního druhu. Optimální zralost na seno je v období na počátku květu dominantního druhu. Silážní zralost je v období metání dominantního druhu z důvodu vyšší koncentrace energie v píci (Hrabě 2004).
- 38 -
4. ZÁVĚR Ekologické zemědělství je nejšetrnější způsob zemědělského hospodaření. Je založené na zásadách etičtějšího přístupu k chovaným zvířatům, ochraně životního prostředí a šetření neobnovitelných zdrojů. Obnovuje a udržuje ekologickou stabilitu krajiny a má také pozitivní vliv na lidské zdraví díky produkci kvalitních plodin. Prioritou ekologického zemědělství je kvalita, nikoli kvantita produkce. EZ zaručuje minimalizaci vnášení škodlivých látek a reziduí do agroekosystému. Rozdíly mezi ekologickým způsobem a konvenčním způsobem hospodaření jsou patrné zejména v oblasti ochrany kultur před chorobami a škůdci, regulací plevelů a výživy rostlin. Způsob ochrany rostlin v EZ spočívá hlavně v prevenci. Cílem není vyhubení patogenů, ale jejich regulace. Jak ekologické tak konvenční zemědělství má při ochraně rostlin v podstatě stejný záměr: udržet rostliny ve zdravém stavu. Konvenční zemědělství k dosažení tohoto záměru však potřebuje používat syntetické látky – pesticidy, které narušují rovnovážné stavy agroekosystémů a činí je na těchto látkách stále více závislými. Ekozemědělci se používání pesticidů zřekli. Mají sice k dispozici omezené množství přípravků povolených legislativou, jejich účinnost je však ve srovnání s moderními pesticidy malá. Pro ekologické pěstování rostlin mají proto největší význam nepřímé metody ochrany rostlin (volba odrůdy, správné pěstitelské postupy, využívání pozitivních vlivů různých druhů rostlin mezi sebou) a preventivní opatření. Pozitivní trend vedoucí k produkci biopotravin je dobře zaznamenatelný ve vývoji struktury půdního fondu v EZ. Dominuje sice hospodaření na trvalých travních porostech se zaměřením na údržbu krajiny a chov masného skotu, poprvé však dochází k stabilnímu růstu výměry orné půdy. Mezi hlavní pěstované plodiny v systému ekologického zemědělství patří pšenice obecná, ječmen, oves, pšenice špalda a brambory. Ekologické zemědělství je v současnosti na vysoké úrovni. Pravidla EZ jsou upravena legislativou, funguje finanční podpora pro ekozemědělce ve formě dotací a dochází k realizaci propagačních a informačních aktivit. Díky tomu tak roste poptávka po biopotravinách, což zemědělce stimuluje k přechodu na ekologický způsob hospodaření.
- 39 -
5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BAGAR, M., Biologická ochrana rostlin – Metodický list č. 12, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 5.března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML12%20Biologicka%20ochrana.pdf
BIOINSTITUT, Praktická příručka – Biobrambory, Olomouc: Bioinstitut o.p.s., 2007, 23 s. ISBN 978-80-87080-10-8
BIOINSTITUT, Přípravky na ochranu rostlin registrované v ČR, které je možné použít v EZ, Olomouc: Bioinstitut o.p.s, 2008, 30 s. ISBN 978-80-87080-13-9
BIOINSTITUT, PRO–BIO LIGA, Ročenka ekologického zemědělství v České Republice 2008, Praha: Ministerstvo zemědělství, 2008, 32 s. ISBN 978-80-7084-7367 [cit. 6.března 2010] Dostupné na WWW: http://www.bioinstitut.cz/publikace/documents/BS_rocenka_ez2008.pdf
BODKOVÁ. S., Prováděcí předpisy pro nové nařízení o biopotravinách [online], 2009, [cit. 15. dubna 2010] Dostupné na WWW: http://www.agronavigator.cz/ekozem/default.asp?ch=26&typ=1&val=87579&ids=265
BRANT, V. (ed) Meziplodiny, 1 vydání, České Budějovice: Kurent, 2008, 86 s.
FLOHROVÁ, A. Význam meziplodin v systému hospodaření na půdě. Studijní informace - rostlinná výroba č. 3, 1998. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací , 40 s., ISBN 80-86153-90-8
HRABĚ, F., Trvalé travní porosty – zakládání, obnova, využívání, pastva – Metodický list č. 13, Náměšť nad Oslavou: EPOS, [cit. 6.března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML13%20TTP.pdf
- 40 -
KŘEN, J., Pěstování obilnin a výběr odrůd – Metodický list č. 6, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 5. března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML06%20Obilniny.pdf
LUKAS, V., Pěstování okopanin v ekologickém zemědělství a výběr odrůd – Metodický list č. 8, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 5. března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML08%20Okopaniny.pdf
MOUDRÝ, J., KALINOVÁ, J., Pěstování netradičních plodin – Metodický list č. 10, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 12. března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML10%20Netradicni%20plodiny.pdf
Nařízení komise (ES) č. 889/2008 ze dne 5. září 2008, O ekologické produkci a označování ekologických výrobků
Nařízení rady (ES) č. 834/2007 ze dne 28. června 2007, O ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) č. 2092/91
NEUDERT, L., Pěstování technických plodin – Metodický list č. 9, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 25. února 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML09%20Tech%20plodiny.pdf
PETR, J., DLOUHÝ, J. et al. Ekologické zemědělství, 1 vydání, Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, 312 s.
PETR, J., DLOUHÝ, J., MOUDRÝ, J., ŠKEŘÍK, J., URBAN, J., et al. Ekologické zemědělství 2007, Česká zemědělská univerzita v Praze, 2007, 230 s. ISBN 978-80213-1611-9
POKORNÝ, E., ŠARAPATKA, B. Půdoznalství pro ekolozemědělce. Příručka pro ekologické zemědělce 4/2003. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 2003, 40 s. ISBN 80-70-84-295-4
- 41 -
PROCHÁZKOVÁ, B., Osevní postupy a struktura plodin – Metodický list č. 1, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 12. března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML01%20Osevni%20postup.pdf
ROZSYPAL, R., Zpracování půdy – Metodický list č. 2, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004c, [cit. 13. března 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML02%20Zpracovani%20pudy.pdf
ROZSYPAL, R., Meziplodiny a zelené hnojení – Metodický list č. 3, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004a, [cit. 4. dubna 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML03%20Meziplodiny.pdf
ROZSYPAL, R., Hnojiva a technika hnojení – Metodický list č. 4, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004b, [cit. 4.dubna 2010] Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML04%20Hnojeni.pdf
SMUTNÝ, V., Pěstování luskovin a výběr odrůd – Metodický list č. 7, Náměšť nad Oslavou: EPOS, 2004, [cit. 2. dubna 2010]Dostupné na WWW: http://www.eposcr.eu/files/informac/vyd_publ/ML07%20Luskoviny.pdf
STÁTNÍ ROSTLINOLÉKAŘSKÁ SPRÁVA, Metodická příručka pro ochranu rostlin – polní plodiny, III díl, Brno, 1999, 466 s.
ŠARAPATKA, B. (ed) 2008: Zemědělství a krajina - Cesty k vzájemnému souladu, 1 vydání, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 272 s. ISBN 978-80-244-1885-8
ŠARAPATKA, B., URBAN, J. et al. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PROBIO, 2006, 502 s. ISBN 978-80-903583-0-0
URBAN, J., ŠARAPATKA, B. Ekologické zemědělství, učebnice pro školy i praxi, I. díl. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2003, 280 s. ISBN 80-7212-274-6
- 42 -
URBAN, J., ŠARAPATKA, B. Ekologické zemědělství, učebnice pro školy i praxi, II. díl. 1 vydání, Šumperk: PRO-BIO, 2005, 334 s. ISBN 80-903583-0-6
VORLÍČEK, P., Počet ekologických zemědělců již dosahuje čísla 3 000 [online], 2010, [cit. 2. dubna 2010], Dostupné na WWW: http://eagri.cz/public/eagri/tiskovy-servis/tiskove-zpravy/x2010_pocet-ekologickychzemedelcu-jiz.html
- 43 -
PŘÍLOHY
- 44 -
