Psáno úvodem. Kdo nečte Samizdat, je nepřítelem revoluce!

Retrospektivní úvaha na téma

vaginální výtok misteriozzního fousáče

Psáno úvodem …aneb slovo Předsedy Tak. Rok se s rokem sešel, odmaturovali jsme, dostali se na vysoké školy, prochlastali prázdniny, užíváme si hospodářskou krizi, ale jinak jsme stejní jako dřív. Jestli si myslíte, že jsme dospělejší, tak to se teda šeredně pletete. Někoho možná šokuje, že jsme se dostali k vydání druhého čísla Samizdatu. Někoho šokuje, že toto druhé, extrémně baňaté dvojčíslo vyjde dokonce na našem vlastním autorském čtení. Těm, kteří jsou tedy šokováni, bych rád vzkázal, že nikdo nemůže být šokovanější než my. Tím, že jsme toto jubilejní, totiž druhé, číslo skutečně vydali jsme si dokázali , že jsme něco víc než jen opilci. Ale abych jen nebásnil o našich úspěších, povím vám, co vás čeká a nemine v tomto plátku. Mysteriozzní fousáč Ozzy se zhostil pokračování Divadla duchů a myslím, že budete šokováni, do jakých situací našeho Kytaristu vystřelil. Zároveň se můžete těšit na někoik jeho dalších děl, ze kterých bych vyzdvihl hlavně a především jeho psychopatický opus Útržky. Otto von Bismarck sice posledně slíbil, že se zhostí publicistiky, ale jelikož je to čuně líný a do uzávěrky stihl poslat pouze to samý, co už jsme jednou v Samizdatu otiskli, uzříte od něj pouze brilantní báseň o znásilnění a /povídku/ v rubrice Psáno v deliriu. Tady bych rád uvedl, že všechny pravopisné chyby a nesmyslnosti ve větách jsou geniálně propočítané tak, aby vám výsledný efekt povídky vypálil do duše díru velkou jako pěst. Škoda jen, že nejdou otisknout i skvrny od slin, krve, spermatu a kafe, které zdobily rukopis. Na stránkách Samizdatu no.2 se můžete setkat s novou rubrikou, kterou jsme zřídili speciálně pouze pro Mistra Teodora a nazvali ji Grafomanovo ukojení. Užijte si ji . No a nakonec, určitě jste si všimli, že Samizdat no.2 je mnohem tlustší než prvé číslo. Berte to jako omluvu za delší interval mezi jednotlivými čísly. Nočník, Předseda rady komisařů

PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!! PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!!PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!!PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!! Určitě jste si všimli, že v názvu aktuální části Divadla duchů je název jedné notoricky známé písně. Redakce Samizdatu se vám rozhodla zpříjemnit čtení soutěží na toto téma. Pište jméno kapely, která je autorem této písně na redakční mail [email protected] a vyhrajte darovací diplom podepsaný celou redakcí a lahev značkového piva Lahváč!!!!! Pro věrné čtenáře! Kdo nalezne doma první číslo Samizdatu a pošle jméno interpreta, který nazpíval song z názvu Dd, vyhrává opět diplom a navíc lahev Aro piva, výčepního, světlého! No to už je luxus!!!

PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!! PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!!PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!!PPO OZZO ORR SSO OU UTTĚĚŽŽ!! Nočník vzkazuje:

Kdo nečte Samizdat, je nepřítelem revoluce!

Samizdat

Zvrhlá poezie Aktuálně Samizdat svými úchvatnými příspěvky oblažilo několik nových autorů, jsem rád, že vám je můžeme představit a doufám, že si dnešní dávku Zvrhlé poezie pořádně užijete Stále jdu chlípná zima mi leze pod šaty ale já jdu, stále jdu na zádech mě tíží batoh s knihami-učebnicemi ale já jdu, stále jdu ostré slunce mě pálí do nahých rozpraskaných zad ale já jdu, stále jdu na zádech mě tíží kříž a na hlavě koruna trnová ale já jdu, stále jdu už jsem přišel do Golgoty a zastavil se ale jdu, stále jdu sám si kříž postavím a ruce i nohy přibiji ale jdu, stále jdu už mi bok probodli ale já jdu, stále jdu nevěda kam, nevěda proč stále jdu

Říkají o mě že jsem psychopat, já si myslím, že tohle je ta pravá láska. Vždyť vyříznout ti oči a potom tělo zaskopat, bylo to jediné co mohl jsem pro nás udělat. Chybí mi už jen vůně tvojich vlasů, Tak si jdu pro nůžky a pro lopatu. Nočník

Ozzy Víťa co tady dělá Vítězslav Nezval? já ani kamarád, nikdo ho nezval! MC_Kothy Láska v lahvi Můžeš se mi zdát Převrácená v ohnisku okulárů Rozdělená na střípky v kaleidoskopech situací V kodexech bytí V odrazech říček V pramenech psychotropních hříček S rozumem V koncích – zářícího nebe

Nonstop Zas v zaplivaným baru, peru do sebe pivo pod tlakem, pěknej hnus, úplně stejnej jako barmanka. Mladá, hubená, hnusná a odporně sprostá, jak dveře od chlíva. Na pivo už čekám deset minut a ona se jen dloube v prdeli. Nějakej mlaďas mi kéruje do hlavy jak maká na nějaký podělaný stavbě. Kokot. Chci bejt sám se svým pivem a zbytek světa, ať se beze mne třeba posere nebo chcípne. Konečně. Pivo mi leze krkem, úplně stejně jako život. Včera mi ho jedna vykouřila stálo to úplně za hovno, ale myslím , že se mi to jen zdálo. Kurva proč žít? Už ani ty sny nejsou co bejvaly.

Vždy pro mne tak krásná

MC_Kothy

Za krásu však schovává se kal všech duší Ten co ti tak sluší Ten co nás odlišuje A dobře se nosí V tom kalu jsme nazí

Můra Kamarád přinesl do hospody můru Když jsme se bavili roztáhla křídla Mlátila se o sklo Pořád znova a znova

Tak zkalme se mí drazí

On se tomu smál Dal jsem si jí do náprsní kapsy Uvázal na provázek A v noci ji pouštěl z okna

Tvoje krásné hnědé oči Vyřízl jsem tvoje oči a schoval jsem je do sklenice. Už jen pro ten slastný pocit který mám, když se na ně podívám.

Tančila mi valčík stínů Ve světlech lampy Vždy se vrátila Aniž bych musel tahat

Je to jako bychom byli stéle spolu, jako kdyby nás nic nerozdělilo, vždyť stačí jen vytáhnout sklenici zpoza stolu, aby se mé nitro celé rozohnilo.

Jenže Kovolesklec gama má životnost jen 92 dní Alfa olo

Číslo 2.

2

Samizdat

Báseň z fronty Rytíř vztyčí prapor a zavolá: „Bratři vyražme do boje za lásku boží i světskou.“ Ale kdo po lásce vzdechne, když slzy padají na hrob a básníci umírají v zákopech? Když místo loutny zní kulomet a místo kytary syčí plyn. Když bubnují bomby a muži řvou operu hrůzy. Když život tančí valčík smrti a není nikoho, kdo by zasyl ni sklidil. Jen smrtihlav se vznáší nad zemí a vybírá si další oběť. Múzy zdechly mezi projevy mocných a přehlídkou vojsk. Muži umírají v boji a ženy jim vyrábějí zbraně, kterými je zabijí. Svět si nežádá básně, chce hrdinské činy. Rytíř znechucen svým vojskem zvolá: „Když je vám láska málo, staňte se alespoň hrdiny. Do boje! Ve jménu Války božské světské!“

Ptáci Dneska jsem flusal z vokna na holuby Nevim proč Možná jsem měl vztek na celej svět Možná jsem je chtěl jen nasrat… Klovali zobáky do vraku Mýho života… Pak vodlítli s mejma slinama ve křídlech A to jsem si říkal, že věci z mýho nitra, mi kradou jen lidi Alfa olo Dětství Dětské žvatlání a sraní na nočníku před diváky, opojná vůně leknínů a pomočené matrace plné strachu před bubáky. První lásky, pokaždé jsem si myslel že zahynu. A první zklamání, první lži rodičů a první maturbace, musel jsem pak vyprat peřinu. A všechna ta léta, pořád a bez přestání, opakoval jsem si jedno přání.

Ozzy Jaro kurev a chladné kouzlo píchání Večerní perlovka se třpytí ztracenou nevinností, stejně jako Praha se utápí v hořkém cinismu. Polibek, to sladké k sexu předmostí. Tvářím se nevinně a romanticky, stejně mi jde jen o to, dostat se ti ke klínu. Jaro kurev, koks jak pyl mě lechtá v nose. Jak rychlé je svlékání... A ta žena, podobna vose, nabízí mi chladné kouzlo píchání. Nočník Houmles Neznáme věk kterého dožije se kolik zimy a rumu ještě snese Už mockrát jsem se sebe sama ptal kdo je tu vlastně šašek a kdo král?

Tiše, jen pro sebe, opakoval jsem si své prosby a spolu s motlitbami je posílal do nebe. Pane, zbav mě té hrozby, vrať čas tam kam patří a dej, ať nedotkne se mě stáří. Nočník Startka bez filtru v Buldokovi splašky mi zvolna plynou do plic umrlec v klobouku nalitej jak kára se opírá o automat na cigára objednám si pivo s mrdkou chleba s plísní a rohlík s bradavicí Masarik má rozbitou hlavu asi se popral s Benešem pošlu servírku do prdele vyfouknu dým a šáhnu pro cigáro už je tu docela solidní mlha tomu říkám kolektivní práce Ozzy

MC_Kothy Smějte se Jen se mi smějte, že jsem troska, ale vy také. Smějte se mi, že mé tělo je ruina, ale vám se rozpadá mysl (Věnováno sportovcům)

Chyba Podivný pocit pro šikmou zkratku život se ocit v zpětném zrcátku MC_Kothy

V inkubátoru neřesti V inkubátoru neřesti Zapíjím panáka lásky Tuplákem nenávisti Ozzy

Číslo 2.

- Nepoměr cen a obsahu -

3

Samizdat

Míchaj tu i koktejly, Ale ty pijou ženský A Němčouři taky Po každým kole se vypouštím Místo pisoáru hlavy kámošů A chodím pořád častěji Potom, Když odcházím do znavené noci Nechávám po sobě hlubokou sekeru citu Alfa olo Vpřed! Vpřed! Pět písmen plných strachu. Když ozve se píšťalky hvizd, musíš běžet brachu! Třímat budeš pušku a můžeš si být jist, že nalokáš se jenom prachu. Adrenalin, kořalka války a výbuchy pum, koření bitvy. Cítíš to? Cítíš ty dálky? Soustřeď se brachu, možná ucítíš domov, jež dalek je války. Ne! Mrtvý je domov, jen zkřížené meče a zvuky války, už nelákají mě záhady, už nevoní mi dálky. Ocel nad hlavou a smrt za zády, to je život kterým bez tebe chci žít. Máš má lásko svědomí? Pak věz tedy; Já už jen smrtí mohu z bolesti se vykoupit. Nočník Co? Co tu dělám? Co tu chci? Co tu hledám? Proč sem nezůstal tam, kde mi bylo dobře. Ozzy Ta vrásčitá ruka Co ke mně se vzpíná A čtyři druhy brýlí Co děda vždycky střídá Vůně sušených jablek Křížal v seschlých dlaních Chození pěšky na posed Marné čekání laní

Noční procházka Kampak jdete slečno? Co tak sama v městě? cítíte se bezpečně na té noční cestě? Táhnete se s taškou pomůžu vám, chcete? ježiš, ta je těžká co to kupujete? Není vám nic slečno? Teď jste celá zbledla co kdyby jste si támhle, na palouček sedla? Že se teď bojíte? propána proč, čeho? snad si nemyslíte... no kdyby se vám chtělo... Máte vy v těch očích takový zvláštní jas Jak když na vás skočí a posedne vás ďas Znáte vy snad slečno to mrazivé nutkání člověk se mu podá A už se víc nebrání Slyšíte dnes slečno to krásne ticho? V ulicích bezpečno překrásný Smíchov jen řeka šumí si všichni už sní mám chuť vás obejmout smím slečno? Smím? Vždyť vy se třesete strach máte zas? Zvolnit teď můžete , ochráním nás... Vidíte, palouček, usednem naň Bát se už přestaňte Mám totiž zbraň Otto von Bismarck Ironie Normální kluk, V nenormálním těle Má se vážne skvěle MC_Kothy Dědictví Ze stínu věků tajemný hlavolam vyvolává duchy tvůrců

Dlouhé hovory o mládí O tom jaké to bylo Když děda potkal babičku Byli v krmelci a lilo Magickou zahrádku u domu V ní záhonek malý A už jsou oba v důchodu Jo, mám je rád ty starý Ne, neumíme si představit sex našich prarodičů

Zub času vrací vše na své místo. Prach jsi ..

Alfa olo

Číslo 2.

MC_Kothy

4

Samizdat

Komunistická Jsem dělník, Člověk obyčejný a prostý, Bohatstvím mým jsou dvě zdravé ruce, Jsem volný, a proto se mohu vesele rozběhnout po dlouhé cestě, kterou před sebou mám svou láskou k práci celý svět objímám, neboť svět je domovem mým a radostí je práce

O víře Inkvizitor Zapaluje svíci od svíce hranici Ateista Víc, než třikrát zapřel Boha A jako Bůh se teď chová Farizej Ve víře buď ze všech nej a na zemi ti bude hej Pěj snaživě písničky v kostele máš jedničky MC_Kothy MC_Kothy

Bestiální próza První povídka v rubrice Bestiální próza ani není povídka. Jde vlastně o osobité rozloučení Otto von Bismarcka s jeho oblíbeným muzikantem, který ale bude chybět nejen jemu. Sbohem Franto!

Zkurvená ztráta Poslouchám si Frantu Sahulu a je mi smutno…není mi smutno jenom po Frantovi jako umělci svýho typu a po něm jako lidský bytosti, je mi smutno z těch ztracenejch let, který pro mě Franta představoval. Byl pro mě symbolem těch let, kdy se člověk protloukal z kalby na kalbu a vlastně ani nevěděl proč, jen se nezastavit, protože když se zastavíte v tenhleten čas, tak začnete náramě přemejšlet..dumáte jako vzteklý o tom, jeslti náhodou vám při tom neprotek život mezi prstama, zrovna jako na potvoru při tej činosti, kterou ste se tomu snažili zabránit…hlavně, aby nebyla nuda, nemyslet na budoucnost, žít pro ten okamžik, kterej právě prožíváte, i když je to zrovna jeden z těch okamžiků, kdy se válíte mezi střepama z rozbitý flašky a usilovně si vyrábíte silniční lišej…To je jedna z těch základních myšlenek Punku, jehož správně hospodskou verzi Sahula představoval, „nemyslet na budoucnost, No Fjúčr , voe! Nesrat se s tim a neohlížet se…Když teda tohle pravidlo porušim a přece jenom se znepokojeně ohlídnu do minulosti zjištuju, že sem Sahulu obdivoval dost krátce, měl sem se k němu propracovat dřív, ale třeba to ani nebylo možný, třeba do toho člověk musí dozrát, aby pochopil někoho, s kym se život nemazlil a to zrovna je na jeho textech sakra znát…A věřte mi, bylo to znát i na jeho životě. Bůhví, proč Franta tolik pil, znáte to, důvod se vždycky najde a když už se nenajde důvod, najde se alespoň dost dobrá záminka. Nevim, jestli tak těžce nesl určitý vydělení, který zažíval už v branický partě a pozdějc i v Třech sestrách , nebo se prostě jenom rád napil s lidma.Asi od každýho trochu a taky podle nálady… Připomíná mi to trochu osud jednoho mýho kamaráda, všichni ho obdivujou, báví celou společnost, dost pije a je to prostě dobrej pilíř společnosti, kterej dokáže jenom svojí přítomností držet na místě třeba třicet lidí, ale zase na druhou stranu ho málokdo bere jako skutečnýho

člověka a je málo lidí, který k němu maj o něco blíž ,a který si pustí k tělu. Takhle podle vyprávění brali i Sahulu, skvělej textař, bavič, ale vždycky trochu oddělenej od tý společnosti, jako by si sebou nes něco, o co se s ostatníma ani nechce dělit. No a taky s nim nebylo zrovna jednoduchý vycházet, měl strašlivý výkyvy nálad a nikdo kolmoc nemohl vědět, co se s nim děje, protože se nikdo vlastně k němu nedostal blíž, částečně kvůli tomu, že si lidi k tělu moc nepouštěl, ale mnohdy to lidem okolo něj bylo vlastně jedno,…“ vždyt zejtra mu bude zase dobře, hohohó, to je zase jenom František a ty jeho náálady, to přejde“, ale do hlavy mu nikdo neviděl. A třeba se jenom „cejtil bejt, životem podvedenej“, ale když teda uděláte tu chybu a zastavíte se a přemejšlíte,kdo vlastně není životem podvedenej? Těch věcí, který jste udělali dobře a nikdo vás za to nepochválil, těch holek, který jste mohli milovat a dostal je nakonec někdo jinej. Ale nemá smysl rekapitulovat ve dvaceti, nebo možná ani v padesáti ne, vždycky se to může zvednout, nebo naopak jít rovnou do kytek. Nechci se tady moc pouštět do nějakejch rozborů mysli člověka, kterýho sem vlastně ani pořádně neznal a rozhodně ho nechci soudit jako mnohý jiný. Chtěl sem jenom vyjádřit smutek, kterej cejtim já a cejtí ho určitě i spousta lidí, který Frantu , ať už přímo, nebo nepřímo znali. Jeho smrt je strašně nespravedlivá, ale sakra, kdo může posuzovat, která smrt je spravedlivá? Ale v tomhle případě je k tomu asi většina lidí sakra blízko, k tomu soudu. Franta sice potom, co vyšel z vězení vypadal tak o deset let starší, ale vnitře omládl, nebo to alespoň tvrdil. Dojala mě jedna z posledních vět, co na svým serveru prohodil: „Ten čtvrtrok v base sem měl čas hodně přemejšlet a hodně cvičit…budete překvapený , jak dobře mi to hraje“. Sakra Franto, doufám, že ti to teď hraje tak že Hendrix vedle tebe bledne závistí a přál bych

Číslo 2.

5

Samizdat

si, abys byl na tom lepším místě.Bohužel je dost možný, že žádný takový lepší místo není, ale v myslích a srdcích fanoušků budeš pořád…teda dokud neumřou, ale Život už je takovej a jinej nebude. Je to nespravedlivý, ale je to život, tak co naděláme.Jediný co můžeme dělat ,je se ho snažit prožít alespoň z poloviny tak naplno jako František

Sahula a potěšit, dojmout, nebo prostě jinak zasáhnout tolik lidí,jako on svojí tvorbou, nebo aspoň svým osudem. Měj se Franto, budeš nám všem chybět! Otto von Bismarck

Co říct k Ozzyho útržkům? Snad jen to, že jsme dlouho uvažovali, že je zařadíme do rubriky Psáno v deliriu. To snad mluví za vše přátelé:

Útržky Budík zazvoní. Karel sebou leknutím trhne a probudí se z neklidného snu. Zabouchne budík a posadí se na posteli. Rozhlédne se po malé ložnici. Vstane. Ze židle, která stojí v jednom rohu pokoje vezme oblečení a jde do obývacího pokoje, poté do chodby a skrz chodbu do koupelny. Zde rozsvítí světlo. Ještě je tma a bude to pořád horší, už teď chodí do práce po tmě a za tmy se vrací. Když si Karel vzpomněl na práci, tak si uvědomil, že dneska má přijít nová sekretářka. „To bude zajímavý.“ pomyslí si. Tu poslední vyhodil, kvůli neschopnosti. Nedělal to rád, ale musel, protože byla v podstatě k ničemu. Snad jen na to, aby se zubila na svého šéfa. Karel si pomalu sundal pyžamo. Podíval se do zrcadla a povzdechl si. Na čele pár vrásek, postupující pleš, pochablé svaly na rukou a pomalu se zakulacující břicho, tak to je Karel Čermák. A k tomu všemu ještě bolavá záda. Když si na to Karel vzpomněl, uvědomil si tupou bolest v oblasti beder, která ho již několik let pronásledovala, ale už na ni přivykl, takže jí ani nevnímal. Karel vlezl do sprchového koutu, otočil kličku do přijatelné polohy, a pak ji jediným cukavým pohybem zvednul. Ze sprchy na něj začal padat studený déšť. Karel vzal sprchu a namočil své rozespalé tělo. Pak zastavil proud vody. Namydli se a mýdlo spláchl dalšími proudy chladivé vody. Poté vyšel ven, vzal osušku a pečlivě se osušil. Pak sáhl po oblečení, které ledabyle odhodil na pračku. Oblékání byla rutina. Mohl by to dělat klidně i ve spánku, i když je pravda, že tenhle stav se od spánku příliš neliší. Kartáček, nějaká pasta s nepřirozenou barvou, chvíle drhnutí zubů, vyplivnout zbytek pasty, opláchnout kartáček, vypláchnout pusu. Každým den začíná stejně, respektive je celý stejný. Karel došel do kuchyně, zapnul rychlovarnou konvici, ze skříňky vyndal hrnek a z jiné skříňky plechovku s kávou. Nasypal trochu kávy do hrnku a plechovku vrátil zpátky. Z další skříňky vyndal sáček s rohlíky. Chvíli zápolil s uzlem a pak sáček roztrhnul a vyndal si rohlík. Sáček pak hodil zpátky do skříňky. Z lednice vyndal sklenici marmelády a kus másla. S hlasitým cvaknutím se dovařila voda ve varné konvici. Karel si toho nevšímal. Z šuplíku vyndal nůž a namazal si rohlík, nejprve máslem a potom marmeládou. Karla napadlo, že by to někdy měl udělat obráceně. Pak si uvědomil, jak je to dětinská myšlenka, ale přesto ho lákala. Při těchto myšlenkách hodil špinavý nůž do dřezu a nalil si vodu do hrnku. Posadil se ke stolu v jedné ruce rohlík v druhé kafe. Když dosnídal, dal hrnek do dřezu, podíval se na hodinky a uvědomil si, že už by měl vyrazit, jestli nechce přijít pozdě. Šel tedy do předsíně. Obul si boty, pečlivě se zabalil do kabátu, aby mu pod něj nefoukalo, z botníku vzal připravenou aktovku a otočil se zpátky do chodby, jako by se chtěl rozloučit se svým bytem. Pak si uvědomil, že na něco

zapomněl. Rychle šel do kuchyně, otevřel okno. K oknu přistavil židli. Nejdříve se postavil na židli, potom na parapet. Chytil se rámu okna, aby nespadl. Podíval se dolu na ulici. Na východě začalo pozvolna svítat a z šera pod ním vystupovali obrysy ulice, aut a občasných zelených ploch. Karel se podíval přes protější panelák, ale ať napínal oči sebevíc nemohl v té tmě nic rozpoznat. V tu chvíli si uvědomil, že se mu chce močit a že ještě než půjde do práce si musí odskočit na záchod. Pak se pustil rámu a pozvolna se začal naklánět dopředu, až se jeho nohy odtrhli od parapetu. Už letí, konečně už letí. Seděl sem u stolu a usilovně psal na počítači. Podíval sem se na hodiny. Půl desátý. Asi bych si měl dojít pro něco k jídlu. Uložil sem povídku a šel do kuchyně. V kuchyni u stolu seděla Etidorfa, smutně se na mě podívala a řekla: „Před chvílí volali policajti. Karel se zabil.“ Dívala se na mě, jako by očekávala, že se rozbrečím a normální člověk by se asi zbláznil smutkem, kdyby se mu jeho nejlepší kamarád zabil, ale já sem se hystericky rozesmál. „Tak už mu je dobře. Už jim utek.“ Eridorfa se na mě dívala, jako bych snad nebyl normální, ale kdyby nás někdo chápal, musel by i vědět, co pro nás znamená smrt. Běžel jsem po polní cestě. Běžel jsem rychleji než vítr. Vlasy za mnou vlály ve větru a já necítil únavu a dýchalo se mi volně. Běh byl naprosto okouzlující, jako bych se už nikdy v životě neměl zastavit. Pak se mi náhle odlepily nohy od země a já letěl vzduchem, jako by mi narostla křídla. Byl jsem zcela svobodný. Díval jsem se na svět z výšky a nic zlého mě už nikdy nemělo čekat. Padl jsem na zem a vedle mě dopad Karel. Sípali jsme, kašlali a dusili se vlastními slinami. Nato že jsme ten fotbal hrály pět minut, jsme docela zadýchaní. Asi bychom měli přestat kouřit, ale pro jistotu si zapálíme ještě jedno cigáro a otevřeme dalšího lahváče. „Tak jak to vypadá.“ Zeptám se spíš ze zvyku. To že si oba připadáme jako další cihla ve zdi, je jasný. Karel jenom zavrtěl hlavou. Přikývl jsem, jako že rozumím. „Matka řikala, že jestli nepřestanu pít, tak že mě nikam nebude pouštět.“ Postěžoval jsem si. „A taky chtěla, abych se ostříhal.“ „A cos jí řek?“ Zeptal se Karel a zhluboka se napil RumSColou. „Řek sem jí, že to rači umřu.“ Karel pokýval hlavou a podal mi petku. Sednul jsem si na zdevastované a posprejované hřiště. „Ten beton je docela tvrdej.“ Pomyslel jsem si. Už jsem taky zchoulostivěl. To je od toho ustavičného sezení u počítače. Z kabátu jsem vytáhnul láhev rumu a coly a mnohaletou praxí vytrénovanými pohyby jsem je

Číslo 2.

6

Samizdat

smíchal. Zhluboka se napil a rozhlédl se po hřišti. Sem jsme chodili poměrně často. Chodili jsme sem už od té doby, co jsme začali pít. To bylo asi tak před pětadvaceti lety. Náhle se přede mnou ty okamžiky vybavily. I ty které jsem považoval za vždy ztracené díky množství alkoholu. Naprosto absurdní a bláznivé situace, rozhovory, chvilkové lásky, nepřátelství, útěky před policií. Začal sem brečet. Seděl sem na hřišti a brečel, jako malej kluk, co si rozbil koleno. Zapálil jsem si cigaretu a napil se z láhve. Po náhlém přívalu alkoholu do žil se mi udělalo lépe. Koneckonců jsme to oba věděli, že se to může stát. A jak jsem říkal, už je mu dobře, už je šťastnej. Žlutá. Světle žlutá. Taková žlutá,jako když bílé zdi zežloutnou vlivem kouře. Zase je tady ten stav, jako by to byl jenom film a já tady vůbec nebyl. Bohužel je to život. A já existuji. Sice by ostatní byli nejradši, kdybych neexistoval, ale já tu sem a žiji, už jen proto, že jen proto, protože je to štve. Potáhnu cigaretu a napiji se piva. Tyhle dvě věci jsou v podstatě moje atributy, stejně jako dlouhé mastné vlasy, plnovous a zápach, který se kolem mě šíří. Ale takových je nás víc. Znovu potáhnu. Skrz mříže vidím na taneční parket na diskotéce. Hromada mladých perspektivních lidí tam ze sebe dělá pitomce a nevadí jim to, protože žijí pro dnešek a neřeší, co bude zítra. Taky sem si myslel, že žiji pro dnešek, ale uvědomil jsem si, že žiji pro minulost, pro vzpomínky. Pro lepší časy, které byly, ale už nejspíše nebudou. Vzpomínám si, jak sedíme u Dandů a zpíváme, poté se opilí motáme ulicemi Prahy zavěšeni do sebe, abychom neupadli a je nám dobře. Vzpomínám na básnické seance ve tři ráno v nonstopu. Na válení se v trávě s lahváčem. Ano. Vždy je u toho alkohol. Alkohol je opium lidstva. Je to jediná jistota, svoboda a únik v rámci reality. Myslím, že lidé obdivují alkohol, protože je nevypočitatelný a nikdy nevíte, co se stane, co uděláte a jaké to bude mít následky. Žiji pro úniky alkohol, čtení, psaní, filmy, počítačové hry i ta hudba vše je jen únikem z tohoto světa. Málem sem zapomněl na vzpomínky z dětství. To je jediné období, kdy sem nepil a byl jsem šťastný. Asi na té závislosti něco bude. Cigareta zapálí do prstů a já se proberu ze zamyšlení. Odhodím ji do popelníku, dopiji pivo a zapálím si další startku. Je to sice humus, ale sem rád, že sem si na ně našetřil, už tu stejně tři hodiny piji na něčí účet, asi to budu muset na někoho hodit. Okolí už nevypadá, jako film, spíš jako když jsem pod vodou. Ne, pod vodou ne v oleji, už to mám, utápím se v alkoholu. Musím se vymočit. Vstanu a zapotácím se. Kolik sem jich vlastně měl? Matně si vzpomínám, že hranici deseti piv sem už dávno překročil. Pomalu se dopotácím na záchod, po cestě občas do někoho vrazím. Stoupnu si k mušli, rozepnu kalhoty, pečlivě zamířím a pak si jen vychutnávám ten slastný pocit vyprazdňujícího se měchýře. Zaostřím na kachličky. „Ahoj zdi.“ Můj hlas zní nepřirozeně vysoko, ale nevím, jestli je to mým hlasem, nebo mýma ušima. „Ahoj zdi.“ Tuhle větu sem už někde slyšel. Jo, Otto jí měl v povídce, jestli to tak jde nazvat. Odpotácím se k umyvadlu. Uvědomím si, že ruce se mají umívat předem. „Sakra, zase sem to nestich.“ Podívám se do zrcadla. „Kurva, ty ale vypadáš. Seš zase vožralej, jako prase. Proč to vlastně děláš.“ Loktem se opřu o zeď

vedle zrcadla a podívám se sám sobě do očí. Tohle ale nejsou moje oči, tohle jsou oči psychopata. „Chcípni ty zmrde!“ Rozkřičím se sám na sebe. „Sem kdo sem a ty nejsi! Já sem! Kurvo! Kurvo! Kurvo, chcípni!“ Odrazím se odezdi, rozrazím dveře, proběhnu lokálem a jsem venku. Podíval sem se na schody a vzpomněl sem si, že jsme na nich kdysi dělali cestu očisty. Poklekl jsem na první schod. „Jak to kurva bylo?“ „In nomine patris et filius sankti.“ Po kolenou vylezu na druhý schod. „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ Už sem na devátém schodě. „Do píči!“ Někomu se podařilo vohodit schody, ale to je jedno tak budu zapatlanej obsahem žaludku, nějakého diskanta. Hlavní je, že dokončím cestu očisty. „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ „In nomine patris et filius sankti.“ Už jsem konečně nahoře. Rozhlédl jsem se po parkovišti. Kousek ode mne byla mladá dívka. Kdybych byl romantický autor musel bych napsat, že byla oděna do čistých bílých šatů a připomínala anděla. A že mně zvedla ze země, čistým kapesníkem očistila mé oblečení a že si mě vzala domů, kde se mi zcela oddala. Pravda byla taková, že vypadala jako děvka, bohapustě blila do křoví a mě si vůbec nevšímala. Normální píšící člověk by nyní napsal, že jsem se dostal domů v pořádku, ráno sem neměl kocovinu a za několik let jsem byl mladý, perspektivní, bohatý a zamilovaný člověk. Ale já takový nejsem, já jsem psychopat, odrodilec, ten divnej, mlčenlivej metalista. Nechtěl jsem to zakončit takhle, ale společnost mě k tomu donutila. Jak jsem tam tak sál na tom parkovišti, vyndal jsem nůž a podřízl si tepnu na krku. Smrt je hrozně vtipná věc, proto se kostlivec vždycky usmívá. Život nedává smysl. Chvíli se smějete, chvíli pláčete. Někdy se dva milují, zachvíli nenávidí. Je plný paradoxů. Myslím, že Bůh má rád černý humor, nebo je sadista. Možná, že je sadista se smyslem pro černým humor, jako ten vražený klaun. Jak o tom tak uvažuji, vražda je hrozně vtipná věc. Říkají o mě, že jsem psychopat! Ha, ha, ha, haaaaá. Co jsem to proboha napsal? Asi bych se měl vrátit na začátek. Můj porod byl šťastný. Vše proběhlo hladce. Můj otec nebyl ani alkoholik, ani násilník. Na druhou stranu neměl smysl pro humor. Když jsem mu vyprávěl své vtipy, tak mu nepřišli vtipné. Když už jsme u té porodnice, znám zajímavé vtipy. Třeba tenhle: Matka porodí dítě, porodní sestra ho vezme za nohy a úplně ho rozmrdá o topení. Matka zděšeně vykřikne, ale sestra se usměje a řekne: „Apríl, bylo mrtvý už při porodu.“ A nebo tenhle: Řezníkova žena rodí, tak se jde řezník podívat i se svými podřízenými na novorozeně. Řezník vezme dítě do ruky a povídá: „Tady píšou, že má tři kila, ale já myslim, že má tak 3,2.“ „Ukažte.“ Řekne prodavačka. „Já to mám spíš v ruce.“ Potěžká dítě: „No já myslim, že to bude takovejch dobrejch 3,4.“ „ A to neni možný.“ Řekne řezník. „No v autě máme váhu, tak

Číslo 2.

7

Samizdat

pošleme učně, aby ho zvážil.“ Zachvíli se učeň vrátí a povídá: „2,6 vykoštěný, naporcovaný.“ ZPRÁVA Z TISKU: Dnes v noci došlo k brutální vraždě dvou novorozeňat. První bylo ubito o topení a druhé bylo poraženo, vyvrhnuto a naporcováno. Pachatel činu je neznámý, ale bezpečnostní kamery zachytily podezřelého muže převlečeného za klauna. Ozzy Další povídka je ode mě a jde vlastně spíše o úvahu o všem možném. O vnímání reality, existenciální krizi a růžových kalhotkách. A taky o sexu a blití. A o umění. A nebo možná taky o hovně.

Syfilis moderní doby Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys přestal psát ty krávoviny a začal se radši učit na maturitu? Můžeš mi říct, co hodláš dělat se svým životem? To chceš skončit jako nějaká poslední lopata mezi cikánama a ukrajincema?“ Ani jsem ten otcův monolog neposlouchal. Bylo to prostě to samé jako vždy. Jsem strašné zklamání, on na mém místě v mém věku dělal rodičům jenom radost… Bla, bla, bla. Začínám mít obavu, že místo své originální prózy se začínám papíru svěřovat jako jeden z těch emocionálně nevyrovnaných hochů co se řežou žiletkama a šilhaj, protože jim jejich stupidní účesy lezou do očí. Otec, když si konečně uvědomil, že ho absolutně ignoruju, přestal házet perly sviním (respektive svini – mě) a odešel vřeštět na jiného člena domácnosti. V jednom mě ale opravdu donutil k zamyšlení – co vlastně hodlám dělat se svým životem… A je to tady zase! Problém existencionální nejistoty trochu řízlej problémama s vnímáním reality. To mi poser hlavu. No, říká se sice, že změna je život, ale já se v tomto případě budu držet osvědčeného postupu, jak se těchto problémů zbavit. Čili vlastně moc dobře vím, co budu dělat se svým životem. Alespoň do rána. Popadl jsem kabát, zbytek výplaty a vyrazil vstříc Praze a noci plné alkoholu, zběsilého pití, příslibů sexu, blití a příběhů. Když jsem se v půl čtvrté ráno kodrcal nočním emhádéčkem přemýšlel jsem, že už mě to pití, povýšené na náhradní smysl života pomalu přestává naplňovat. Pokaždé to samé prostředí, ty samé prázdné řeči, ty samé pocity. Občas mám chuť se na všechno vysrat. Jak se říká v tom našem pokřiveném folkloru, ať nám život políbí prdel. Noční tramvaj se drkotala přes kopec vstříc nočnímu ……… a já napůl usínal s hlavou opřenou o sklo. Venku za oknem se odehrávaly živé obrazy, jaké opilému divákovi může nabídnout jedině reality show Noční Praha. Na lavičce si na oblek za desetitisíce příšerně blil nějaký vážný pán, který je za střízliva určitě personalista v nějaké progresivní firmě, denně vyhodí několik lidí a vůbec má nacistický pohled na svět – lidi nejsou lidi. Člověk se ztratil a lidé se stali živými zdroji. Je ale vidět, že ani ten nejotrlejší bastard nemůže takovou práci dělat bez následků. Každej musí občas projevit alespoň trochu empatie. A jelikož se teď nechodí do kostela (protože Bůh už není in), svěřujou se všichni jenom tomu lihu. Jestli je něco co mě na chlastání nikdy nepřestane bavit, tak jsou to tyhle absurdní výhledy a situace. Je to jediný čas, kdy se člověk vytrhne z šedi a jednotvárnosti života, která jinak jde porušit jenom psaním nebo sexem. Poslední dobou mám problémy s vnímáním reality. Ta je totiž tak obyčejná, nudná, šedá, ale zároveň tak studená, neosobní a krutá, že mi přijde absurdnější než když se

díky chlastání ocitnu v onom čase. To pak problém s vnímáním reality nemám, protože v ní prostě nejsem. Šmytec. Dvě zastávky po panu manažerovi se mi naskytl pohled na další úžasný obrázek, dredatý mladík oblečený v džínách a mikině šplhal na lampu pouličního osvětlení pro kalhotky své přítelkyně, která celá rudá stála dole a se zakloněnou hlavou na něj cosi nesrozumitelného pokřikovala. Pro takovéhle situace stojí za t žít. Někdy možná napíšu povídku, kde budu fabulovat, jak se ty kalhotky dostaly na vrcholek pouliční lampy a jak fatální dopad měla tato událost na životy těch dvou mladých lidí. Hlavně to nesmím zapomenout. Podle mě, každý píšící člověk (tak arogantní abych napsal spisovatel nejsem) má určitou, od Boha (můzy, satana, náhody nebo čehokoli jiného) přidělenou zásobu nápadů a námětů a záleží jenom na něm, jestli ten dar využije, nebo promrhá. Já už spoustu dobrých námětů a nápadů, které jsem měl, zapomněl. Horší je to o to, že si ten proces zapomínání většinou ani neuvědomuju. O pár desítek metrů dál nějaký starší pán upadl na zem, už jsem chtěl vystoupit, abych mu pomohl, ale přispěchal k němu nějaký kolemjdoucí , tak jsem si zase sedl. Když se tramvaj opět rozjela, všiml jsem si, že ten měkosrdcatý kolemjdoucí nepřiklekl ke staříkovi s úmyslem mu pomoct, ale že ho velmi hbitě šacuje a obírá. Zavolal jsem policajty, přinejhorším alespoň staříka někdo najde, kdyby opravdu potřeboval pomoc. Všechno, moje vůle pomoct i ten telefonát ale byly jakési samozřejmé reakce. Nesoucítil jsem se staříkem, neměl jsem vztek na tu lidskou hyenu, prostě jsem jenom ve své emoční oploštělosti chtěl sám sobě dokázat, že jsem stále ještě dobrý člověk, nezkažený neosobní společností. Samozřejmě, že jsem sám sobě lhal. Nevyrůstal jsem v jeskyni, společnost se na mě podepsala jako na každém. Někdy mám pocit, že snažit se být dobrým člověkem v tomhle nechutným světě je, jako bych byl těžkej feťák na detoxu. Společnost je ve skutečnosti jako droga. Dokud člověk nepřemýšlí, lítá si na fakt příjemným konzumním tripu… Ale běda, když vybočíš z tý průměrný každodennosti. To na tebe dolehne celá ta odporná neúprosnost bytí a zašlápne ti ksicht do lihu. Alkohol je vlastně projev toho absťáku po životě v davu. Podle mě by se současná vývojová fáze člověka neměla jmenovat homo sapiens sapiens. Je to namyšlené a nepřesné. Mnohem lepší by pak bylo pojmenování člověk hledající. Ve vší globalizaci a technickém pokroku totiž člověk nějak ztratil smysl. Díky Karteziánskému způsobu myšlení se z běžného života vytratila posvátnost a neobyčejnost žití. Zmizely legendy. Zemřely múzy. Člověk ztratil identitu a co dostal výměnou? Noční tramvaj plnou ztracených existencí. Z úvah mě vytrhl příjezd tramvaje

Číslo 2.

8

Samizdat

na konečnou. Tak jsem se zamyslel, že jsem přejel svojí stanici. Podle toho o kolik jsem přejel, jsem asi pravděpodobně i usnul. Vystoupil jsem a začal hledat jestli mi něco jede zpátky a když jsem zjistil že ne, vyrazil jsem pěšky. Po půl hodině chůze mi došlo, že to byla chyba. Byl jsem beznadějně ztracen. Ty dvě hodiny do svítání byly něco strašlivého. Přišel jsem si jako Yossarian z hlavy XXII. v pětačtyřicátým roce v Římě. Absurdní situace, které jsem zažíval já byly ještě umocněny alkoholem a moderní společností. V jedné ulici dva holohlavci tloukli mladého kluka v těžkém epileptickém záchvatu a evidentně si to užívali, v další ulici dvě dvanáctileté děti vdechovali toluen z igelitového pytlíku. Bylo mi zle a potácel jsem se bez cíle důvěrně známou

Prahou, která se změnila v peklo bez východu. V očích mě pálily slzy, motal se cikcak od jedné zdi k druhé a marně se modlil k jakémukoli bohu co by zrovna poslouchal o východisko. A pak jsem ho našel. Paprsek svítání osvítil budovu přede mnou a veškerá hrůza ze mě spadla. Přestaly mě trápit problémy společnosti a došlo mi, že stejně nic nezměním, tak proč se starat. Vždyť myšlení je stejně tak zbytečně namáhavé. Jako můra přitahovaná k plameni jsem vešel do té zázračné budovy a uvnitř jsem si dal BigMac. A jako je můra sežehnutá plamenem, když se dostane moc blízko, tak byla při prvním soustu sežehnuta má individualita a vše co mě dělalo jedinečném se rozpustilo v moři průměrnosti. Bylo to slastné. Nočník

Osobnost Byl na zahradě sám. Velký a silný. Byl tam už léta a jeho růstu nic nevadilo. Proto byl nejen vysoký, ale také silný a rozložitý. Bohatýr, jaký neměl v okolí obdoby. Pokud ne král, tak zcela jistě kníže mezi smrky. Dvacetimetrová výška, větve rozloženy v kuželovité koruně do pravidelného kruhu o pětimetrovém průměru. Zdálo se, že jeho růst až do nebe nemůže ohrozit vůbec nic. „Budu tě muset nechat porazit, chlapče,“ utrousil před ním zničehonic nový majitel zahrady. Poprvé v životě se zachvěl od kořenů až po špičku koruny. Věděl, že člověk má tu moc zničit jej, tak jako to už dříve postihlo několik starých ovocných stromů. Ale PROČ?! „Nelíbím se ti?“ zmohl se na otázku a mírně narovnal své větve. „Líbíš se mi, dokonce hodně,“ odpověděl nový majitel. „Ale nemohu tě tu už déle nechat.“ „PROČ?“ zakřičel zoufale. při představě, jak se mu do kmene zakusuje motorová pila se znovu zachvěl. Najednou vypadal menší, smutný. Skleslé větve mu teď připadaly těžké. „Jsi moc velký, zabíráš hodně místa a vrháš mohutný stín na ostatní stromy. A navíc si moc těžky.“ „Unesu se,“ odpověděl odevzdaně. „Jsem zcela zdravý a velmi silný.“ „To není tak jisté,“ prohlásil majitel. V silné vichřici by ses mohl vyvrátit z kořenů a padnout na nějakého člověka. Stojíš u cesty a mohl by si jej zabít. Nebo spadnout někomu na auto a nedoplatil bych se.“ „Aha, tak to radši zabiješ mě,“ odpověděl uraženě. „Bohužel. Jsi tady dlouho, užil sis a ostatní mají strach z toho, co je příliš převyšuje. Už jsem ti to vysvětlil, ne?“ „Ano,“ odpověděl smutně a odevzdal se svému osudu. Druhého dne přišli dřevorubci a smrk od špice a ž ke kořenům postupně rozřezali. Dřevo uložili do kůlny. „Dobrá práce,“ prohlásil nakonec jeden z nich a setřel si pot. „Bylo to rozumné, moc tu vyčníval.“ Na zahradě zůstal jen nízko seříznutý pařez jako pomník zašlé slávy knížete smrků. I ten byl nakonec zasypán hlínou a nad smrkem se tím definitivně zavřela země. MC_Kothy

Grafomanovo ukojení Tak. Toto je ona slibovaná rubrika vytvořená pouze pro mistra Teodora. Může se v ní ukájet, jak chce .

Ve vazbě ,,Pane pane pane! Není vám něco?!“ Ani jsem nedokázal rozeznat. Jestli to říká chlap, nebo ženská. Necítil jsem se zrovna ve svý kůži....vlastně jsem ani nevěděl, jestli máš ještě nějaký tělo. ,,Co se stalo! Co se děje!“ zařval někdo. ,,Leží tady!! A ani se nehne!!“ zařval zpátky ten první dotyčný. ,,A co ten druhej?!“ ,,Jakej druhej?! ,,Tady ten!“ ,,Ježiši kriste!!“ ,,Zavolám policajty!“ Ta poslední věta mě donutila k nějaké činnosti. Zkusil jsem se pohnout....ale nakonec jsem rezignoval a otevřel alespoň oči.

,,Policajty ne....“ vypustil jsem ze sebe. ,,HELE!! On žije!!“ ,,Policajty ne...“ ,,Co co co jste říkal???“ vykoktal člověk nade mnou. ,,ŽÁDNÝ ZASRANÝ FÍZLY!!“ zařval jsem z plných plic. V tu chvíli mě tak bolestivě píchlo v hrudi, že jsem posléze kašlal jak tuberák. ,,Je ožralej...“ konstatoval člověk. Viděl jsem ho nejasně....jako svůj vlastní odraz v zamlženém zrcadle po ránu. ,,To nic...policajti už jedou....“ ,,Kurva...“ vypustil jsem zase. ,,Cože cože...???“ ,,KURVA!!“ Pak mě nechali a starali se o toho druhýho.

Číslo 2.

9

Samizdat

,,Von nedejchá!“ ,,Dej mu umělý dejchání.“ ,,Ty vole....má hubu celou vod krve!“ ,,Tak mu zkus tlačit na hrudník.“ ,,Raz dva tři čtyři raz dva tři čtyři raz dva tři čtyři...nefunguje to!!“ ,,Dej mu ránu!“ ,,Cooo??“ ,,Prašť ho u srdce.“ Slyšel jsem tlumené údery. Ten, kdo je rozdával, roztřeseně oddechoval a sem tam nešťastně zanadával. HIIIIUUUUUIIII Vedle mě někdo otevřel a zas zavřel dveře. Údery dvou kovů o sebe mě nepříjemně bodly kdesi v mozkovně. Slyšel jsem kroky, tření kalhot o kůži. Někdo ke mně přišel, ucítil jsem šťouchnutí do boku špičkou boty. ,,Co mu je?“ zeptal se ten nade mnou. ,,Je ožralej...“ odpověděl jeden z těch, co mě našli. ,,Hejbali ste s ním?“ ,,Nehejbali.“ Pak ticho....ten nade mnou si zapálil cigaretu. Pak si pavděpodobně klekl a vyfoukl mi kouř do tváře. Zakašlal jsem. ,,Supr...“ konstatoval policajt ,,Dejchá.....Joseeeef!!“ ,,Co je?!“ zahromoval druhý policajt. ,,Přines sem vodu!“ ,,A kde mám jako vzít vodu?!“ ,,Mám ji pod sedačkou ty vole!“ Za chvíli přišel i druhej policajt. Asi jen tomu prvnímu předal vodu, protože jsem slyšel, že jde jinam. ,,A co je tomuhle?“ zeptal se ten druhej těch, co zatím oživovali toho dalšího. ,,Dobrý....už dejchá.“ ,,Volali jste záchranku?“ ,,Před chvílí.“ Policajt nade mnou otevřel láhev. Zašumnělo to.... A pak jsem ucítil, jak mi jí leje na ksicht. Zničeho nic se objevila ta bolest. Hnusná a štiplavá. Zařval jsem a chytil se automaticky za tvář. Nadával jsem, jak to šlo a kroutil celým tělem jak žížala na háčku. ,,Podívejme, jak je čilej....“ pochvaloval si fízl. ,,Jó chlapče. Kola do vočí...to je hold sviňárna.“ Třel jsem si víčka jak to šlo. Cítil jsem, jak mě voba dva zvedaj. Nakonec se mnou akorát praštili o auto a zkroutili ruce za záda. ,,SVINĚKURVYMRDKY GESTAPÓÓÓÓÓÓÓ!!!!!“ řval jsem z plných plic. ,,Hele, von chce do těch vočí snad ještě pepřákem nebo co....“ zauvažoval jeden polda. ,,To je dobrý, dáme mu vobuchem...“ na to druhej. Ani jsem se nenadál, a už jsem měl vobuch zaraženej v ledvinách. ,,ÁÁÁÁÁÁÁ VY KURVY!!!!!!!!!!“ ječel sem. Ale pak už konečně to auto votevřely a strčili mě dovnitř. Nespoutali mě....asi se nebáli, neměl jsem v zádu ani kliky od dveří a od řidiče mě dělila slabá, kovová mřížka. Třel jsem si oči a když už jsem konečně pohlédl na ten svět, blikalo to kolem jak na nějaký diskotéce. Zrovna nakládali do záchranky toho druhýho týpka. Záchranář chvíli kecal s fízlama a pak si konečně na rozloučenou plácli. Uviděl jsem i nějaký dva lidi, koukali střídavě na mě a na sanitku, a mě došlo, že jsou to ti, co nás našli.

Policajti nastoupili. ,,No vole a já mu říkám ,,Ty seš ale naprostej blbec!“ no a von na mě ,,Chceš se snad rvát ty parchante?!“ no tak jsem mu jich pár vlepil no a zůstal ležet jak pytel hov...“. ,,Takžes ho rozbil?“ ,,No jasně ty krávo ale jak! Nemoh se tejden hejbat!“ ,,Dobře ty....“ Kecali spolu o ničem celou cestu noční Prahou. Na mě se ani neohlídli. Někde na magistrále si to jeli za starou Škodivkou 120. ,,Hele ten se sere....“ konstatoval jeden. ,,To jo hele....nezastavíme ho?“ ,,Proč jako? Nic neporušuje, jen se sere.“ ,,Ale jen tak pro prdel....můžem si ho trochu vydusit....pamatuješ na toho blba s tim Trabantem?“ ,,Jak si mu vypustil to kolo?“ ,,Jo vole! To byla prdel! Já mu říkám ,,Máte to auto nějaký zrušený.“ no a von ,,Vždyť vo něj pečuju jak vo starou.“ no a jak se někde hrabal v autě po papírech, tak jsem mu to kolo vypustil, no a říkám ,,Tak teda jestli máte tu starou sjetou jak gumy, tak to bude za pět set!“ Propukli v hurónský smích. Kolem nás proletělo Audi tak stovkou....ani si nevšimli. Na stanici mě nechali chvíli trčet na nějaký komunistický lavičce přede dveřma. Nemoh sem zdrhnout, protože jako v tom autě, i tady mě od svobody dělila mříž. Než konečně někdo přišel, uběhla nějaká ta hodina, možná dvě. Byl jsem přistižen, jak na tý komunistický lavičce nataženej chrápu. ,,Vstávej ty vožralo!“ přikázal polda. Pomalu jsem se narovnal. Tak mě z toho světla tam bolely oči, že jsem se na něj ani nebyl schopnej podívat. Chytl mě za límec....nebo prostě za něco a zvednuvše mě táhl do nějakýho jejich kanclu. Posadil mě na komunisticky vzhlížející židli před komunisticky vzhlížející stůl, na kterym stála postkomunisticky vzhlížející obrazovka. Polda si sedl naproti mně a zapálil cigáro. Něco dělal v počítači, když s tím po pár minutách konečně dozápasil, položil cigáro do popelníku a upřeně se na mě zahleděl. ,,Volali z nemocnice.“ řekl. ,,To je fajn....“ já na to. ,,Prej ten druhej mladej má přeraženej nos a vysazenou hubu z pantu....pěkněs ho rozbil ti řeknu.“ V hlavě se mi začala přemítat vzpomínka, co že se to vlastně za ten dnešní večer událo.....až teď mi pomalu docházelo, že jsem se asi drobet porval. ,,Aha....“ odpověděl jsem. ,,Tak copak se stalo....chtěl tě vokrást, přebral ti holku, měl na tě kecy, nebo ste si prostě nepadli do voka...“ Ta otázka byla vznesená tak nezaujatě, že se tam snad ani nevyplatí dělat otazník. Chtěl jsem něco odpovědět, ale polda mluvil dál. ,,Máš u sebe nějaký doklady? Vobčanku a tak?“ Sáhl jsem do kapsy a sám se podivil nad tím, že jak jsem tam bůh ví jak dlouho na tý ulici ležel, tak mě nikdo nestačil ani vokrást. Vytáhnul sem peněženku a poldovi podal vobčanku. Pěčlivě ji zkoumal, jak kdyby nikdy nic podobnýho neviděl. ,,Mishkyn....Theodor.....ty seš Polák?“ ,,Nejsem.“ ,,Sakra jak se dneska může někdo takhle jmenovat?“

Číslo 2.

10

Samizdat

Neodpověděl jsem....asi ani nečekal, že odpovím, protože si ty údaje zapisoval do compu. ,,Povolání?“ zeptal se. ,,Student.“ odpověděl sem. ,,Co studuješ?“ ,,Gympl.“ ,,Fajn....“ konstatoval a dál psal. Po několika minutách skončil, cigareta mu dohořela, tak si zapálil další. ,,Jseš schopnej vypovídat?“ zeptal se. ,,Nejsem....“ odpověděl jsem mdle. Bylo tam vedro a já čím dál tím cítil svůj mstící se žaludek. ,,Mě by docela zajímalo, co se vlastně stalo. Našli tě ležet na ulici, jak z tebe smrdí chlast. Vedle ležel rozmlácenej týpek a ty jsi neměl ani škrábnutí...tak bych rád věděl, jestli jsi ho rozbil ty, nebo někdo jinej....jestli jste třeba jako kámoši, a někdo vás přepad....“ ,,Na nic si nepamatuju.“ odpověděl jsem a aby mi neviděl na očích, jak straně lžu, sklopil jsem zrak k podlaze. ,,Tak fajn....“ konstatoval netrpělivě a natáhl z cigarety. ,,Necháme si tě tady do rána...“ koukl se na hodinky ,,...je ráno....tak nevím. Tak do sedmi. Myslíš, že se do tý doby hodíš do kupy?“ Pokrčil sem rameny ,,Když mi dáte kafe....“ Vyšel jsem s ním druhými dveřmi na chodbu. Šli sme mlčky až na konec a tam odemknul plechový dveře na dva zámky, s malými, plechovými dvířky vprostřed, ukázal na ně. ,,Dám ti přes ně kafe...jo?“ Přikývl jsem. Odemknul a pustil mě dovnitř. K mému překvapení to nebyla studená, nehostiná kobka, ale osvětlená místnost bez oken, kolem dokola obehnaná stejně komunistickými lavicemi, jako všude na chodbách. Seděli tam tři lidi. ,,Jseš vožralej?“ zeptal se mě holohlavej mladej v maskáčích a bomberu. Přikývl jsem. ,,Rvačka?“ zeptal se druhej mladej, tak trochu dvojče toho prvního. Přikývl jsem. ,,Tak vítej do klubu.“ pronesl ten první s úsměvem na okoralých rtech. Sedl jsem na lavici proti nim a zehleděl se na toho třetího, zarostlýho bezdomovce na zemi v rohu. ,,Co to tu smrdí....?“ zeptal jsem se. Oba holohlavci najednou kývli hlavou k bezdomovci. ,,Pochcal se a posral....dostal pěknou nakládačku.“ ,,Vod koho...? ,,Vod nás.“ ,,Aha.“ Chvíli sme mlčeli. Chtělo se mi spát a taky jsem furt cítil sodu v očích. Slyšel jsem z chodby kroky. Malá dvířka se otevřela a na kovový pultík pod nimi se objevil červený, plastový hrnek. Přišel jsem tam, hrnek si vzal a přes průzor poznal toho poldu, s kterym sem mluvil. ,,Žádnej bordel chlapi.“ konstatoval s cigaretou v koutku. Přikývl jsem. Když jsem si znova sedl, všiml jsem si, jak mě obě holý hlavy bedlivě pozorují. ,,Ty seš metalák?“ zeptal se ten první. Přikývl jsem. ,,Death metalák?“ zpozorněl ten druhý. ,,Jo...“ odpověděl jsem.

,,Uznáváš Anarchii?“ pokračoval druhý. ,,Jo...“ ,,A víš, kdo sme my?“ ,,Jo...“ ,,A i tak uznáváš Anarchii?“ ,,Jo...“ ,,A přes držku bys nechtěl?“ ,,Nikdy se nervu.“ ,,Proč?“ ,,Je to jako sex.“ ,,Co?“ ,,Jako sex....zbytečný a energeticky náročný.“ Oba se zasmáli. ,,Ty seš cvok!“ ,,Jo.“ ,,A to klidně jako přiznáš!“ ,,Jo, nestydim se za to.“ ,,Co posloucháš za kapely?“ ,,Tak různě....Carcass, Entombed, Sodom, Berzerker, SOD....i Debustrol mám rád....ale to je spíš trash....“ ,,Debustrol znám.“ konstatoval ten první. ,,Znáš Umučenou? Nebo Pád do hrobu mrtvol?“ zeptal se mě druhej.“ ,,To je takový to....“ zahrabal sem v paměti ,,Umučená Umučená, Umučená - studená....“ ,,Jo to je vono! Dobrej song...“ ,,To je fakt, a znáš vod nich takovýto: Táhněte do prdele! Nebo vás dokopu sám! Hudba je hnijící shit! Nejlíp ji Přerushit!“ ,,Neznám...jak se to menuje?“ ,,Přerushit.“ Kecali sme až do rána. Vsedm otevřel polda dveře a pustil nás ven. Pro bezďáka přišli zdravotnící....protože se nemoh ani hnout. S holohlavci sem si plácnul s tím, že musíme někdy zachlastat a pokecat. Docvak sem studený kafe a šel s poldou do kanclu. Zase mě usadil na komunistickou židli a zase zapnul comp. Povolil mi kouřit. ,,Tak!“ zvolal s mírnou známkou únavy ,,Už je ti líp?“ ,,Není...“ odpověděl sem ,,Ale co mi zbejvá.“ Přikývl. Něco odkliknul. Za chvíli se zapla tiskárna a vyjel nějaký papír. Polda mi ho podal se slovy, ať si to přečtu a podepíšu. Byly tam nějaký vobštrukce o protokolu, že jsem nebyl nucen vypovídat a učinil jsem tak ze svý svobodný vůle. Že ta výpověď nebyla vynucená a takovýhle. Pod tím vším bylo: Zpráva: V noci na osmý srpen jsem šel se svým kamarádem Zinou F. Z restaurace U osmi Bernardýnů v modřanech Praha čtyři. Kousek od restaurace v ulici Novodvorská jsme narazili na čtyři rómské spoluobčany. Zaterasili nám cestu s tím, ať jim vydáme veškeré své cennosti. Když jsme se zdráhali , tak se do nás pustili pěstmi. Další, co si pamatuji je jen příjezd policie. Ani jednoho pachatele neznám a vzhledem k událostem si ani nepamatuji jejich obličeje. Zvedl jsem oči od papíru a podíval se na usmívajícího poldu. ,,Jak volali z toho špitálu. Tak doktor povídal něco v tom smyslu, že ten rozbitej je známá feťácká firma....no a když se vzbudil tak jen řek, že si nic nepamatuje....jo, a dole mi to podepiš.“ Přikývl jsem a přijal od něj propisku. Co nečitelněji sem to podškráb a přikývl.

Číslo 2.

11

Samizdat

,,Můžeš jít....a žádnej bordel do budoucna. Příště už nebudu tak mírnej.“ Znovu jsem přikývl a zvednul se ze židle. Doprovodil mě až ke vchodu, kde za mnou tak trochu slavnostně zabouchl mříž. Vyšel jsem ven a po dlouhé době se cítil konečně svobodně. Nikdy jsem se necítil líp. Vykračoval jsem ulicí a usmíval se na každýho, koho jsem to deštivé ráno potkal. Jak sem stál na tramvajplácku, vytáhnul sem telefon a zavolal mámě. ,,Ahoj. Jo jo dobrý, jo kalba byla fajn....jo safra promiň, jedu domů až teď....no jo, bylo to tam fajn, před chvílí sme to zabalili....“ Nejkrásnější den mýho života. Mistr Teodor Psáno v deliriu Šílenství Jsem v těžký depresi…nesmějte se, už sem lidem napsal fakt rozhořčenej dopis za větší maličkosti než je tohle…teda, kdyby jste se smáli.., ale vy se nesmějete. Ééé, co sem to…kde jsem to skončil? Jo už vim.V depresi. Je to totiž můj oblíbenej podnik, chodim sem skoro každej den. Za barem zase zevluje Prazdroj a má tu drzost se mě zeptat co si dám a ještě dodá tvrdou barmanskou hlášku „jako obvykle?“, kterou si nacvičoval před zrcadlem celý hodiny…fakt jo, já ho při tom viděl, smutnej pohled…následuje tak zvadlej rozhovor, že ho musim uvést jako scénář, neřkuli, jako divadelní opus z pera umělce tak rozervanýho, že ho museli sbírat po celý ulici….toho sem taky viděl, ale co já taky neviděl…Zde je ta ubohost!: Já:Alejo, jako obvykle…dám si sodovku…a nech tady celou láhev. Prazdroj:Problémy?Ne, že by mě to zajímalo, ale sem zrovna po durchnoc šichtě a sem tak nafetovanej, že bych byl schopnej poslouchat i poutavou historku o Alexovi a Zajíčkovi ušáčkovi…tys něco říkal? Bacha, je za

tebou!!..Ruce!…Ruce!(kouká se na svý ruce, jako by se je chystal pomazat bryndzou a sníst… Znáte ty pohledy, žejo?) Zase Já:Jojo, moje řeč.Ohledně těch problémů…víš co, je to trochu choulostivý… Prazdroj: Tak to vyklop…hele, poprvé jsem úplně sám umyl sklenici a bez pomoci!(ukazuje celýmu baru jakej je šikovnej chlapec) KdojinejnežJá: Nojo, lepšíš se, příště mi možná ani nenamočíš do sodovky…Potom co tě viděl můj doktor, tak mi zakázal řezanou, jo a ještě se s tebou mám přestat bavit a do sedmi doma.Ale chtěl sem ti vyprávět svůj ožehavej problém, ale když vidim, že tě to nezajímá a radši se pokoušíš rozbít si hlavu o misku s drobnejmaNecháštohotydebilejáužsenatovyprávěníopr avduvyseru!!!Radši to budu vyprávět flašce, vidim, že je to tady oblíbenej sport…(letmo se rozhlédnu po štamgastech, všichni se dívají do svých láhví a něco důležitýho jim vysvětlují) Šamgast No.1: Nikdo mě nemá rád, ale mi jim všem ukážem… Šamgast No.2: Miluju tě Pumpkine… Toho neznám:Hele ty ho zaměstnáš a já mu mezitim ukradnu tu skvělou fotku z Dubrovníku… Prazdroj:Dobrý, sem jedno velký ucho, i když mi manželka říká jinak…(stírá si z obličeje krev a drobný) JÁ!!!:Víš mám trochu problémy s vnímánim reality a proto chlastám…ještě jednou to samý a tentokrát nekřtěný prosim…třeba ted se mi zdá, že nás někdo píše… Prazdroj: Taky mívám ty pocity, ale já problém s realitou nemám, většinou v ní totiž pro jistotu nejsem… Já.znova: Já sem na to téma těch mejch potíží trochu přemejšlel a rozhod jsem se, že to rozseknu! Prazdroj:Promin, neposlouchal jsem. Ty si tu ještě? NaposledyJá: Tak dobře, řek sis o to…

Skvělej a nezapomenutelnej Děvětaosmdesátka uvádí svůj neopakovatelný příběh o realitě s poučením ukrytým v tom, co se bolestně snáží vypadat jako text!!! „Halomšalom! Vítej ve vyprávění Prazdroji!“Podívám se tomu nedobrému muži do tváře poznamenané mnoha kalbami, drogami a jednou kovanou židlí a zjištuju, že mám toho chlapa docela rád.Nemyslim ted takovej ten chlapecko-chlapeckej vztah co se pěstuje v takovejch těch barech, co ti tam daj koktejl s třešničkou a paraplíčkem a radši bys tam neměl chodit na záchody,myslel jsem takovej ten větrem ošlehanej vztah muže a jeho šerpy…, dítěte a matčina prsu…muže a jeho nejoblíbenější zarážky u dveří…Prazdroj se prostě objevil v mém životě jako terénní překážka a já neměl to srdce se o něj nezastavit a nerozbít si o něj tlamu.Vzpomínám si, že jednou, když si na mě dovoloval Toho neznám a vypadal, že mě zmlátí, tak Prazdroj neváhal, přeskočil hbitě bar a šel si naproti koupit cigára, takovej je to kabrnák!A potom, když se vrátil a našel mě v krvi na zemi, jak už zase v pohodě popíjim s Toho neznám a sme zase velký kamarádi, tak mi dokonce jedno to cigáro dal.Sice mi ho nezapálil a pozdějc mi ho zase vzal a chvíli po něm skákal, ale takovej už je život.Doufám, že ste si teda o Prazdrojovi udělali ten správnej obrázek, nebo

aleson skicu, nebo jakejkoliv falešnej obrázek.Ale vratmě se k tomu sychravému ránu, co jsem celej večer chlastal na baru.A už je to zase tady!Problém s vnímánim reality jako prase!Ale znáte přeci taky ten pocit, když jdete do hospody za světla, odcházíte zase za světla a máte dojem, že je předpředvčerejšek, máte plnovous a šanci ještě zachránit svýho dědu před Rusem…No, každej máme nějaký pocity.Jo, takže zase pěkně zpátky do Deprese.Jak jednou řek slavný filosof, jehož jméno si nepamatuju a kterej možná nikdy neexistoval a já si ho zrovna vymyslel:“Sakra, kdo sem dal tu židli?!“To snad mluví za vše, přátelé.Mezitim co jsem se trochu zamlžil a rozmazal ve svý hlavě, tak mi Prazdroj namaloval piktogram na čelo a občas do mě bouchnul, že mám nějakej špatnej obraz.Potom, co jsem se trochu zaostřil jsem si objednal další sodu, tentokrát jedlou, abych taky něco sněd.Kdo by si pomyslel, tenkrát, co jsem začínal jako nadějný razič metra, plný plánů a ideálů, že skončím se závislostí na sodu v tak nechutnym podniku, že je ho možný nazvat zaplivanym pajzlem jen ve svátek, když se Prazdroj pustí do gruntování?No, rozhodně si to

Číslo 2.

12

Samizdat

pomysleli všichni co znám.Oni ale nevědí…Člověk se nesmí nad světem moc zamejšlet, musí ho pít plnými doušky a hlavně nepřemýšlet…Jakmile jednou uvidíte svět takový jaký je, tak se chcete zase raketovou rychlostí dostat zpátky do stádia sladké nevědomosti, nebo ještě radši do stádia před narozenim.Sodovka mi pomáhá vidět svět takovej jakej by měl bejt, nebo alespon takovej, jakej by moh bejt, kdyby se trochu snažil a šel trochu do sebe…Prominte, musim jít zvracet, dostala mě představa světa, jak jde do sebe… … … … Panejo, někdo zase posral celej hajzl! nebo se možná Prazdroj zase pokoušel o dekoraci.Což je snad ještě strašnější představa.“Héj, Prazdroji, někdo ti zase posral hajzl..jo a ještě k tomu ho nechutně poblil a rozkopal většinu mušlí a ani si neumyl ruce!Typoval bych to na Vnějšího vliva!“Ale vypadá to, že se mi ten starý brach pokouší něco říct!Snažim se sledovat směr kterým ukazuje, ale zjištuju, že zase jenom míří devítkou na mládežníky, který vypadaj, že chtěj utéct bez placení…Teda zatím jenom tak seděj a povídaj si., ale znáte to,:to že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou!Snažim se mu vysvětlit svoji teorii bublinek, přes který je svět hezčí, ale má zase takovej vrážednej škleb, při kterym by ste o něj mohli přerazit židli a on by si toho nevšim.Ten škleb je neklamná známka toho, že zase musí jít ven a něco si zabít.Okolí to pomněrně toleruje, protože vědí jakej umí bejt, když si někoho nezastřelí.Jenom policejní ředitel uvedl v jednom ze svých četných tiskových prohlášení: „Prosimtě už se na to vyser!“Jinak se ale náš barman těší v sousedství velké oblibě, teda kromě těch s dírou v hlavě, u těch už se netěší vůbec ničemu.Už zase do mě mlátí a pokouší se mě štelovat a vyhrožuje, že mě vymění.Když tak přemejšlim, možná nemám problémy s vnímaním reality, ale realita má problémy s vnímaním mně.A nebo možná taky bagr. Prazdrojův pohled Ruce!!…Ruce!!!…měl bych asi na chvíli vysadit, ty dvaasedmdesátihodinovky by mě mohli zabít.Nebo mi

přinejmenšim zkazit náladu…hihihihihi…koblih!To se rýmuje. Nezapomenout: 1.Zabít sebe 2.Zabít Devětaosmdesátku 3.Zabít taky ty ostatní 4.Koupit si nový boty… Když už přemejšlim o Děvětaosmdesátkovi, tak už mi zase sedí na baru a vypráví mi o sodovce.Zase.O čem taky jinym.Ruce.hihihi.Řeknu vám a všem, co jsou ochotný mě posluchat, že už jsem viděl hodně zničenejch chlapů, ale nikdo z nich nesahá ani po chlup na palci u nohy Děvětaosmdesátkovi.Ty bublinky už mu lezou i z nosu a on furt pokračuje…vždycky tady nechá celou výplatu a mluví na mě.Ne, že bych ho poslouchal, ale zaujalo mě, jak se mu legračně hejbe pusa.Asi mluví, ale já ho přes zvonkohru neslyšim.Asi to nebude nic důležitýho…. Zpátky v Děvětaosmdesátce… …a navíc mě ten zmetek vůbec neposlouchá!A to sem mu zrovna řek pointu života!Tak alespon budu mluvit k vám lidi. Víte, já ten svět občas i chápu, je to vlastně jenom o…

…a tak nějak…héj vy hajzlové, vy ste mě neposlouchali!Já už na to nemám náladu!Už asi půjdu domů, teda ne, že by mě tam něco čekalo, ale bude dobrý pít sodovku pro změnu doma…Někdy si za ní musim vyrazit i do ciziny…“Héj, Prazdroji, už utíkaj!Střílej!!!Sakra promin, to se mi jenom něco zdálo, no nic, ale jinak docela výstavní kousky, hod je k ostatním…Tak ahoj, předevčírem sem tady zas jak na koni“…Tak zase vylezu do té sluncem ozářené noci a vidím jak si to děda zase na rohu štráduje do fabriky a za nim pochopitelně Rus s nožem…“Dědo, počkej, za tebou!No, radši se ani neotáčej, je za tebou zase Rus!Počkej, jdu ti na pomoc!“

Zpráva z tisku EMBED PBrush EMBED PBrush EMBED PBrush EMBED PBrush EMBED PBrush Kdo je kurva Embed PBrush a proč mi ukrad obrázek?! Otto von Bismarck

Divadlo duchů Highway to hell Cesta zvolna ubíhala, písnička následovala písničku a alkohol tekl proudem. Když se ještě trochu připozdilo začali cestující, znaveni dlouhou cestou a alkoholem, pomalu usínat. Jen Kytarista pořád ještě byl vzhůru a uvažoval o tom, co se mu právě stalo. Uvažoval o svém novém životě. Je to neuvěřitelné, zdálo se, jako by náhle omládl nejméně o pětadvacet let. A ačkoliv se jeho společenské postavení během několika hodin snížilo na minimum, připadalo mu, že vnitřně vyrostl. Zkrátka stal se z něj člověk bez minulosti a bez budoucnosti. Náhle se Kytarista otřásl. Připadalo mu, jakoby se ve vlaku ochladilo. Cítil, že stejně, jako sálá teplo z kamen sálá zima ze stěny kupé, o kterou se právě opíral. Vstal a šel s podívat do vedlejšího kupé. Vyšel na chodbu a podíval se přes sklo do kupé, z kterého vycházel takový chlad, ale nic neviděl, protože v kupé byla, ostatně jako v celém vlaku, tma. Ale zdálo se,

Číslo 2.

13

Samizdat

jakoby v tomto kupé byla tma ještě o něco temnější, než ve zbytku soupravy. Kytarista potichu otevřel dveře a v tu chvíli jej ovanul ledový vzduch a do nosu jej udeřil strašlivý zápach. Bylo to, jakoby otevřel kryptu, do které teprve před několika týdny někoho pohřbili. Avšak Kytarista věděl, že musí vstoupit dovnitř, aby mohl pokračovat dál ve své cestě. I když se mu nechtělo, přesto vstoupil a zabouchl za sebou dveře. Posadil se na sedačku a v chladném vzduchu vyčkával. Nevěděl ani na co čeká, ale věděl, že to již brzy přijde. Uvědomil si, že sedí v naprostém tichu, což je ve vlaku v podstatě nemožné, aby někdo seděl v absolutním tichu, kdy není slyšet skutečně vůbec nic. Náhle se z protějšího sedadla ozval hlas. „To jsem rád, že jsi přišel.“ Šlo spíše o šepot, než o skutečný hlas. Byl to ledový, tichý a bezcitný šepot. Byl přesně takový, jaký byl vzduch v celém kupé. „Jsem moc rád, že jsi přišel. Už dlouho se tu nikdo neobjevil.“ „Co je tohle vlastně za kupé?“ Zeptal se Kytarista. „Tohle, je velmi zvláštní kupé. Tohle kupé mohou navštívit jen výjimečné osoby.“ Odpověděl tichý hlas. „Já? Co je na mě výjimečného. Jsem jen člověk, který nemá vůbec nic. Nemám rodinu, peníze ani jméno.“ „Vždyť ty přece máš jméno.“ Podivil se neznámí. „Jsi přece Kytarista a to, že nemáš peníze mě nezajímá, já tvrdím, že prach jsi a prach budeš, proto nemá smysl schraňovat majetek.“ Chvíle mlčení. „A kdo si ty?“ Zeptal se nakonec Kytarista. „Věř mi, že to nechceš vědět.“ Odpověděl mu neznámý. „Ale jsem tu, abych tě něčemu naučil.“ Kytarista se upřeně zahleděl do tmy, ale nic neviděl, ostatně byl rád, že onoho neznámého cizince nevidí. „A čemu mě chceš naučit?“ Otázal se kytarista. „No přece hře na kytaru.“ Odpověděl chladný hlas. „Ale vždyť já umím hrát na kytaru.“ Opáčil Kytarista. „Ano. Něco snad umíš, ale neumíš hrát tak, jak je potřeba. Podej my prosím svoji kytaru.“ „Ale…ale já jí mám ve vedlejším kupé.“ Zakoktal se Kytarista překvapením. „Ne, máš jí vedle sebe.“ Odpověděl mu chladný hlas poněkud netrpělivě. Kytarista sáhl vedle sebe a skutečně zde byla jeho kytara. Podal ji neznámému a úzkostlivě doufal, že se nedotkne jeho ruky. Neznámý si kytaru vzal a začal na ní bez váhání hrát. Bylo to hudba, které byla napsaná samotným Ďáblem uprostřed pekel. Byla tak strašlivá, že si Kytarista chtěl před ní zakrýt uši, ale nemohl se ani pohnout. Ta hudba jej přiváděla k šílenství. S každým tónem, který zazněl se přibližoval blíž a blíž k temné propasti. Zdálo se jakoby seděli v té tmě celý lidský věk, ale nakonec hudba přece jen utichla. Neznámý položil zděšenému Kytaristovi jeho nástroj na klín a povídá: „Pamatuj si tuhle melodii, budeš jí potřebovat.“ Po těchto slovech se Kytaristovi zatmělo před očima a on usnul. Když se probudil zjistil, že do kupé proudí jasné světlo. Tohle světlo bylo sice o poznání milejší, než ta tma, kterou včera zažil, ale i přesto Kytaristu oslepovalo. Kytarista se náhle rozpomněl. Setkání s přízrakem ve tmě a ta strašlivá melodie, kterou si měl Kytarista zapamatovat. Pokoušel se kousek té melodie zabroukat, ale nemohl si na ni vzpomenout, no to nevadí, když se to tak vezme je vlastně rád, že ji zapomněl, protože mu ta melodie naháněla hrůzu. Kytarista se rozhlédl po kupé, které bylo absolutně prázdné, jen vedle něj na sedadle ležela kytara. Co tu vlastně blázní uvědomil si kytarista. Jaké přízraky jaká strašlivá melodie, prostě se včera hrozně opil a potom měl divoké sny. To je všechno. Ale co vlastně dělá ve vlaku někde neznámo kde. Kytarista se zamyslel. Šlo to ztuha. Odznívající zbytky alkoholu mu kalily mysl, ale nakonec si přece jen vzpomněl na svoji ženu a na to jak se kurvila s jeho šéfem a jak odešel z domova a jak na nádraží potkal bezdomovce, který mu dal svoji kytaru a nakonec si vzpomněl, že jel vlakem do Rudy nad Moravou. Při té myšlence si Kytarista uvědomil, že už nejede, že stojí. Přes oslnivé slunce vyhlédl z okýnka a zjistil, že vlak stojí na odstavné koleji menšího nádraží a podle cedule visící nad nástupištěm zjistil, že se skutečně jedná o Rudu nad Moravou. Kytarista si sbalil své věci a vystoupil. Když se vydal přes koleje potkal rozčileného průvodčího, jak se baví s jiným mužem od dráhy. Průvodčí rozzuřeně šlukoval cigaretu a vypadal, jako člověk který přijde o prémie kvůli nějaké maličkosti. „Já vážně nevim čim to je, že ta mrcha nejede.“ Rozháněl se drážní zaměstnanec rukama. Průvodčí se zatvářil, jako že jej ponižuje jednat s někým, kdo je tak pitomý, ale odpověděl: „Já to chápu, ale jak mám vysvětli těm nahoře, že mi tu z ničeho nic zastavila souprava a zabírá mi tu kolej už pět hodin. A věřte mi, že až jim řeknu že jejich technik si s tim neví rady, tak že se smíchem poserou. Co jim mám, do prdele, říct?“ Kytarista raději prošel kolem nich a nechal je na pokoji. Když prošel nádražní budovou vyšel na ulici, která vypadala, jako hlavní ulice, kolem které se obvykle staví domky, takže vesnice není malebně rozprostřena do kraje, jako na Ladových obrazech, ale táhne se třeba několik kilometrů kolem jedné silnice. Přímo naproti nádraží byla hospoda, která se výstižně jmenovala Čekárna. Kytarista se posadil na schody před hospodou vzal kytaru a začal hrát. Po chvíli se začala k Čekárně blížit stará otlučená Škoda 120. Blížila se takovou rychlostí, že se chvílemi spíše vznášela, než že by jela. Je až neuvěřitelné, že se celý stroj nerozpadl. Na malém plácku před hospodou, kde parkují auta, zastavila Škodovka smykem a vystoupil z ní muž mezi padesátkou a šedesátkou, který byl ale na svůj věk neobvykle svalnatý. Byl oblečen v montérkách a vypadal, že si odskočil z pole, aby jen rychle uhasil žízeň. Když přišel až před Kytaristu okamžitě jej oslovil, jako by se znali už roky. „Nazdar. Co tu tak sedíš? Poď rači chlastat.“ „Ale já nemám žádný peníze.“ Opáčil Kytarista. Chlápek se jenom zasmál. „Ptal se tě na to snad někdo. Já mám peněz dost. Dneska tě pozvu já a zejtra zase třeba ty pozveš mě.“ Vešli do zakouřené místnosti, kde u stolků sedělo několik mužů. Muž s Kytaristou se posadili k jednomu prázdnému stolu a mladá servírka jim okamžitě přinesla pivo. „Tak jak to de, starosto?“ Zeptala se neznámého muže, který pozval Kytaristu. „De to, ale už sem tam nahoře měl žízeň.“ Servírka se usmála a odešla. „Tak na zdraví.“ Pozvedl muž půllitr. „Ty seš starosta?“ Zeptal se Kytarista. „Jo.“ Potvrdil muž „Starosta, taky sem náčelník hasičů a předseda JZD, ale představ si, co se nám tudle stalo na schůzi hasičů …“ Ke stolu místního monarchy se brzy připojil i automechanik, který vypadal jako kulturista a se svými dvěma metry, vyholenou hlavou a metrákem svalů vypadal skutečně vražedně. Tomuhle mechanikovi většina obyvatel přezdívala Zabijáku. Zabiják byl docela veselá kopa a tak vyzval, aby Kytarista zahrál. Hospodou se okamžitě začalo nést opilé vytí štamgastů. Nakonec se ke stolu připotácel i značně opilý chlápek, který se zadíval na Kytaristu a zlobně procedil mezi zuby: „To čumíš na mě?“ Kytarista si řekl, že radši ho nebude provokovat a tak odpověděl: „Ne, nečumim.“ „Takže já ti nestojim ani zato aby si na mě čuměl?“ Obořil se opilý muž. Zabiják zvedl hlavu a podíval se na opilce. „Di do prdele, Franto.“ Opilec, tedy Franta se zvedl a začal křičet: „Hele abych tě nechyt za vohryzek neudělal s tebou mrd, mrd a bylo by po ptákách.“ Zabiják se už taky začal pomalu zvedat, naštěstí se v tu chvíli probral starosta ze svého alkoholického zamyšlení a zavelel: „Rum pro

Číslo 2.

14

Samizdat

všechny.“ Oba rváči se posadili kopli do sebe rum a Franta usnul, čímž se problém vyřešil. Starosta se podíval na hodinky a konstatoval: „Už bych měl jet.“ Pak se podíval na Kytaristu. „Máš kde přespat?“ Kytarista zavrtěl hlavou. „Tak já tě vezmu sebou do kravína, ale teď se pudu vychcat.“ Kytarista pokýval a následoval starostu na záchody. „Víš,“ Vysvětloval starosta Kytaristovi na záchodech. „ono tady když seš vožralej, tak musíš jezdit pomalu, protože když tu někdo jede pomalu, tak všichni věděj, že je namol a uskakujou ze silnice.“ Když se Kytarista vracel ke stolu, aby si vzal věci a rozloučil se s ostatními zastavil ho jakýsi mladík. „Zaslech sem, že jedeš do kravína, já mám zrovna cestu kolem, tak bych tě tam hodil. Já sem nic nepil a starosta stejně skončí někde v příkopě, jako vždycky.“ Kytarista si mladíka prohlížel, skutečně se zdálo, že nic nepil, nebo alespoň ne tolik, aby se to na něm dalo poznat. Kytarista tedy souhlasil. Rozloučil se s ostatními, vzal si kytaru a odešel z hospody. Před hospodou mladík zamířil k modrému Lamborghini. Kytarista neohrabaně usedl na sedadlo spolujezdce nenamáhaje se zapnout pásy. Mladík odkudsi vytáhl klíčky, nacpal je do zapalování a poté se ozval ten nádherný zvuk, který při startování vydávají pouze hodně silná auta. Pneumatiky zahrabaly ve štěrku na parkovišti a Lamborghini vyrazilo. Mladík vyjížděl z parkoviště ve smyku, doprovázeném skřípáním pneumatik. Auto se řítilo 150 km/h přes vesnici, kličkovalo úzkou silničkou a kytarista ačkoliv byl opilý, jak už dlouho nebyl, tak se měl strašlivý strach. „Nemůžeš jet trochu pomalejc?“ Otočil se Kytarista na řidiče. Mladík se jen zasmál. „Mrtví jezdí vždycky rychle.“ Náhle si Kytarista uvědomil, že je tu stejná zima, jako včera ve vlaku. „Co po mě chcete?“ Zakřičel Kytarista. „Abys mi zahrál na poslední jízdu.“ „Táhni k čertu.“ Zakřičel Kytarista. „Už se tam řítím.“ Začal se hystericky smát mladík. „Když mi teda nechceš zahrát, tak si něco pustim sám.“ Zmáčknul jakési tlačítko na velmi draze vypadajícím autorádiu. A z reproduktorů se okamžitě začala linout, tedy spíše přímo tryskat hudba. Highway to Hell. Tenhle název přesně vystihuje situaci ve které se Kytarista nachází. Řítí se šílenou rychlostí autem, které řídí mrtvola, přímo do horoucích pekel. Náhle se řidič postavil na brzdu a auto zastavilo tak prudce, že se Kytarista praštil do hlavy o přístrojovou desku. „Konečná vystupovat.“ Usmál se mladík. Kytarista si hodil kytaru na záda, otevřel dveře a stylem trakař vylezl z auta. Řidič nečekal, až se Kytarista zvedne ze země. Prostě zabouchl dveře a s ohlušujícím řevem motoru a skřípáním pneumatik zmizel do tmy. Kytarista se konečně zvedl a rozhlédl se. Stál u jaké si zastávky autobusu, která z části sloužila, jako hasičská zbrojnice. A kolem této zastávky vedla vyježděná cesta, která stoupala strmě do kopce. Kytarista se rozhodl, že se po ní vydá. Po několika stech metrech na rozblácené cestě mezi dvěma loukami došel Kytarista k polorozpadlému domku, před kterým postávala trojce mladíků a o něčem se dohadovala. Podle jejich zabarvení hlasů poznal Kytarista, že mladíci jsou silně podnapilí. Náhle se jeden ze mladík ze skupinky odtrhl a dopotácel se ke Kytaristovi. „Prosim tě.“ Pravil mladík opile. „Moch bys nám votevřít ty dveře.“ A při těchto slovech vrazil Kytaristovi do rukou klíče a poté se zatvářil poněkud omluvně. „Já sem tak vožralej, že nevidim tu chatu, natož pak ty dveře.“ Kytarista se zamyslel a uvědomil si, že z tohoto náhlého setkání by mohl ještě něco vytěžit, protože stejně nemá kde jinde přespat. „Tak mládenci, já vám teda otevřu, ale necháte mě tam přespat.“ Mladíci se na sebe podívali a pokrčili rameny. Kytarista tedy odemkl dveře a všichni se nahrnuli dovnitř. Jeden z mladíků, nejspíše majitel chaty, se rozhlídl a pravil: „Je tu tma jak v prdeli, ale pojistky zapínat nebudem, protože by nás to asi zabilo.“ Začali tedy šátrat poslepu po něčem, na čem by se mohli vyspat. Kytarista se doplazil k nějakému křeslu, do kterého si sednul.Ještě chvíli poslouchal šátrání ostatních, ale asi po dvou minutách usnul. Když se kytarista ráno probudil, první co ucítil byla pronikavá bolest hlavy a nevolnost, která mohla být způsobena i tím, že již delší dobu nejedl. Po několika okamžicích se Kytarista zkoncentroval a rozhlídl se. Po chvíli přemýšlení, které mu šlo jen ztěžka si vzpomněl, kde to vlastně je. Pak se mu podařilo vstát a rozhlédl se kolem sebe, jestli tu není něco k jídlu, nebo k pití, nejlépe něco nealkoholického. Na stole objevil kus okousaného chleba. Prohledal kapsy ale kapesní nůž se mu objevit nepodařilo. Místo toho našel jakousi placatku. Kytarista si sice nepamatoval jakým způsobem se dostala do jeho kapsy, ale po bližším ohledání zjistil, že je plná rumu. Strčil placatku zpátky do kapsy a ukousl z chleba. Když se trochu najedl začal se rozhlížet po pití, ale nic kromě basy piva a nefungujícího umyvadla neobjevil. Otevřel si tedy pivo a zhluboka se napil. Poté sebral ze stolu krabičku Startek a sirky. Obojí si strčil do kapsy. Podíval se na hodiny nade dveřmi. Bylo devět. Vzal kytaru a vypotácel se z chaty. Rozhlédl se po cestě a po krátkém přemýšlení se znovu vydal do kopce. Po chvíli se Kytarista přiblížil k jakémusi rozlehlému domu. Podle toho, že k domu přiléhal ohradník s krávami, usoudil, že se jedná o kravín. Když se přiblížil ještě víc vyběhl odkudsi muž mávajíce rukama nad hlavou. Kytarista zaostřil a uvědomil si, že onen muž je starosta, který ho včera pozval do hospody, a že v každé ruce má láhev piva. Kytarista tedy pokýval hlavou a došel až ke starostovi, který se na něj zeširoka usmíval. „Nazdar chlape.“ Zahlaholil starosta. „Kam si včera zmizel?“ „Ale šel sem se projít.“ Řekl Kytarista. „Tak to jó. Tož posaď se u nás.“ Posadili se na autosedačky, které stály před kravínem. „Představ si,“ Začal zase starosta. „že se tu včera zabil ňákej kluk v autě.“ „Vážně?“ Podivil se Kytarista. Ale on to přece věděl on se sním svez na střele, jak se říká. A ještě mu k tomu měl hrát. „Jo, je to neuvěřitelný.“ Pronesl starosta a notně se napil ze svého piva. Náhle si Kytarista začal připadat, jakoby všechno kolem něho byl jenom sen. Vše se zdálo tak zvláštní a neskutečný. A jemu se pomalu začalo stmívat před očima, až se úplně setmělo. Kytarista cítil, že je mu zima. Poté ucítil, že leží na tvrdém betonu. A kdosi s ním třese. Kytarista tedy otevřel oči a podíval se na člověka, který ho vzbudil. Skláněl se nad ním mladík s delšími vlasy a kytarou na zádech. „Ste v pořádku?“ Zeptal se mladík. „Jo to je dobrý.“ Odpověděl Kytarista, ale zas tak jistý si nebyl. Mladík se tedy napřímil a odešel. Kytarista se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Vedle něj na chodníku ležela kytara. Jako torzo mrtvoly. Kytarista se při té myšlence zasmál. Několik lidí, kteří kolem něj spěšně procházeli a tvářili se pohoršeně, přidalo do kroku. Kytarista sáhl do kapsy a vytáhl placatku pořádně se z ní napil a poté si zapálil cigaretu. Podíval se na budovu, před kterou ležel. Nápis nade dveřmi hlásal: ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA JIŽNÍ MĚSTO. Kytarista se znovu podíval na svůj nástroj. Čím dál tím více mu připomínal mrtvolu. A náhle se mu v hlavě cosi hnulo. Nevěděl jak to ví, ale věděl naprosto přesně co má udělat aby se toho prokletí zbavil.

Číslo 2.

15

Samizdat

Pět minut před začátkem koncertu, na kterém se každoročně presentuje kytarové oddělení umělecké školy na Praze 11. Rodiče jsou již usazeni v sále děti v předsálí nervózně pochodují, dohadují se mezi sebou, kdo pude první, kdo druhý, třetí a tak dále. Jeden ze starších studentů vysvětluje mladším všechno možné ohledně toho, jak se hraje na kytaru, a mladí kytaristi ho otráveně poslouchají, ale nikdo si ho netroufne odmítnout. Dva nejstarší studenti, respektive student a studentka, se právě vystřídali v chodbě, která sousedí jak s předsálím, tak se sálem samotným, kde si několikrát přehráli své skladby. V tuto chvíli sedí na pohodlných sedačkách a začínají rozjíždět celkem slibnou seznamovací diskuzi, která by mohla vyústit v pozvání na víno a později možná i v jednu rychlou soulož v dámských kabinkách. Na vzdálených kostelních hodinách odbila šestá hodina (ty hodiny jsou tak vzdálené, že jejich zvuk není možné přes množství automobilů na hlavní silnici slyšet, ale líbí se mi ten obrat) a pořadatelka koncertu vystupuje slavnostně na jeviště a nadšeně vítá rodiče. A uvádí hned první hudebníky osmiletého Marečka s bratrem Jirkou. Poté pořadatelka odchází zpět do předsálí a napomíná děti, které se mezi sebou stále dohadují o pořadí. (Tentokrát je ve hře druhé místo.) Když vtom vchází do místnosti jakýsi muž ve středních letech, který působil dojmem, že na sebe příliš nedbá. Byl oblečen v ošoupaných džínsech, které byli na mnoha místech zašívané, ale ještě na více místech byli stále děravé. Dále měl na sobě červenou flanelovou košili a přes sebe měl přehozený světlý ošoupaný kabát se záplatami na loktech. A na ramenou měl starou otlučenou kytaru. Celé předsálí okamžitě zaplnilo aroma rumu a levných cigaret. Muž přistoupil k pořadatelce a stroze jí oznámil: „Na závěr koncertu si také zahraju.“ A s těmito slovy odešel do chodby, kde seděl mladý pár. Muž ztěžka dopadl na sedačku vedle dívky, která si jej celá šokovaná začala prohlížet. Muž měl postupující pleš, ale zbytek prošedivělých vlasů mu ve slepených chomáčích padal až na ramena. Nosil také dlouhou dobu neholené strniště, které se pomalu měnilo v plnovous. Muž vytáhl kytaru a zahrál několik akordů, až z toho mladý pár vyskočil zděšením, jak byla kytara rozladěná. Muž znalecky pokýval a zamumlal: „Chtělo by to naladit.“ Poté umělec sáhl do náprsní kapsy a odtud vytáhl placatku, jejíž obsah byl zřejmý. Placatku otevřel a chodbu provonělo ještě silnější aroma, než prve. Poté se muž napil a placatku pečlivě zazátkoval a znovu zahrál několik akordů. Znělo to sice stejně strašlivě, jako prve, ale kytarista se tvářil spokojeně a na jeho tváři se dokonce objevil i úsměv doprovázený slovy: „No to už je lepší.“ Poté kytarista odložil svoji omlácenou kytaru. Odkudsi z kapsy vytáhl zmuchlaný balíček cigaret a provlhlou krabičku zápalek a s tímto vybavením otevřel dveře, které vedly z chodby ven. Když se po chvíli vrátil a posadil se zpět na sedačku, byl z něj cítit kouř z nekvalitního tabáku. Mladá dívka se i přesto na něj otočila a zeptala se ho, jak se jmenuje. „To není důležité.“ Odpověděl neznámý muž. „Ale můžete mi říkat třeba Kytarista.“ „A nechtěl byste, Kytaristo, pomoct naladit kytaru?“ Zeptala se ho. „Tak to zkus, jestli to dokážeš.“ Pousmál se Kytarista a podal dívce kytaru. Ta se pokusila kytaru naladit, ale zjistila, že se horní část kolíků protáčí, takže není možné kytaru naladit. Předsálí se pomalu vyprazdňovalo a po chvíli došlo i na mladý pár a po nich následoval Kytarista. Kytarista se dopotácel na pódium a ztěžka dopadl na židli. Ve stejnou chvíli jej pořadatelka začala představovat. „Tento člověk sice není studentem naší školy, ale požádal nás, zda by nemohl zde dnes večer zahrát. Cože nám to vlastně zahrajete?“ Otočila se na Kytaristu, který právě velmi pečlivě zkoumal tělo své kytary, jako by na ní něco hledal. Kytarista, aniž by zdvihl oči od své kytary, zachraptěl odpověď. „Vlastně eště nevím. Ale pokud potřebujete jméno, můžete to pojmenovat třeba Improvizace.“ Řekl a připravil se ke hře. Pořadatelka raději poodstoupila, jakoby se obávala, že kytara z nějakého neznámého důvodu vybuchne. Vtom se kytarista zasekl a začal prohledávat své kapsy, pěkně jednu po druhé. A když dorazil k náprsní kapsa vytáhl z ní placatku a při této příležitosti se z ní rovnou zhluboka napil. Poté vrátil placatku zpátky a pohledem, ve kterém se zračilo množství alkoholu se podíval po publiku. „Neměli byste někdo desetikorunu.“ Odkudsi ze zadních řad přilétla drobná hnědá mince. Kytarista jí chytil, na opilce až neuvěřitelně obratně. A poté konečně začal hrát. Již od prvního tónu začal přebíhat divákům mráz po zádech. Zvuku, které onen záhadný muž dokázal vyloudit ze svého nástroje byli naprosto neuvěřitelné, mystické a všem, kdo je zaslechl naháněli strach. Mistrovy ruce se po strunách jen míhaly téměř neviditelně. Obě ruce se slily do jediného světlého pruhu, kterým se potáhly všechny struny po celé své délce. Avšak to nejděsivější bylo, jak se během této hry tvářil. Tvář vraha, který právě brutálně zabil malé dítě, který se tímto činem vypověděl z lidské společnosti, z kterého se stal tvor odpudivější, než krvežíznivé šelmy, které zabíjejí jen pro svou pýchu, tvář, která sama osobě stačila k tomu, aby byl vrah shledán vinným, která stačila k tomu, aby jedinec byl nazván ďáblem, tak tato tvář se střídala s tváří šílence, člověka který spatřil nejtemnější zákoutí pekel a kterého jen milosrdné zapomnění zbavilo hrůzy, kterou viděl, šílence který se směje, protože už mu nic jiného nezbývá. Ano, toto stvoření, které vypovědělo samo peklo se skutečně smálo, smálo se němým smíchem šílence. A poté se tento tvor podíval na ostatní v sále. Projížděl je svýma pronikavýma očima, v kterých se již nezračil alkohol, ale čiré šílenství. Vždyť jen šílenec by mohl svojí hudbou vyvolávat samotného ďábla. Ale to ještě nic nebylo. Kytarista začal hrát jinou melodii, melodii při které posluchač okamžitě vyděl před očima veškeré utrpení světa a v tu chvíli si posluchači uvědomili, že jsou prokleti. Protože člověk, který uslyšel někdy tuto melodii již nemohl být nikdy šťastný. Není jisté, jak dlouho Kytarista hrál, mohly to být hodiny, ale zdálo se to jako dny roky, nebo to klidně mohli být celá staletí. Ale když konečně skončil, neozval se žádný potlesk, nikdo se dokonce ani nepohnul. Všichni seděli dál jako zhypnotizovaní a upřeně se dívali na Kytaristu. Který vstal, prošel sálem. Vyšel do chodby. A poté odešel dveřmi, kterými si prve odešel zakouřit, jen s tím rozdílem, že tentokrát se již nevrátil. Ozzy

Tak to byl krutý dějový zvrat, že? Jestli vás zajímá jak to bude s Kytaristou dál, čtěte pokračování, kterého se zhostí Otto von Bismarck!

Číslo 2.

16