Psala jsem jednu myšlenku za druhou

Psala jsem jednu myšlenku za druhou /rozhovor s Hankou Klimešovou/ Jmenuje se Hanka Klimešová a je jí osmnáct let. Chodí do čtvrtého ročníku na gymnázium v Hodoníně, bude maturovat z předmětů čeština matika, němčina, fyzika, chystá se do Prahy na ČVUT, obor elektrotechnika. Časem by ráda v Praze navazovala kontakty mezi divadelníky. Časem prý uvidí, co bude s její uměleckou dráhou… To je dost zajímavé, ta technika, kterou hodláš studovat... No právě, já se na to vrhla po tatínkovi, on je vynálezce, skoro. Tak si říkám proč ne. Technické myšlení mám na ženskou docela ucházející. A čemu se věnuješ kromě techniky ve volném čase? Vedu tady toto zvěrstvo. Už tři roky. V osmé třídě jsme v Prušánkách založili dramaťák – TOHULA. Pak, jak jsem došla na gympl, tak mi to chybělo. Píšu scénáře. Sama to cvičím, úplně sama. To, co hrajeme zítra, je moje pátá hra. Chodím v Hodoníně čtvrtým rokem na ZUŠku – Literárně dramatický kroužek. Jak jsi se dostala k tomu, že napíšeš scénář a vše zorganizuješ? Jednou můj bratr přišel do pokoje a řekl: Hani, máme se naučit básničku, bude to Zlatý kolovrat a já tě rozčtvrtím! A já si říkala: to je dobré! Tak to vzniklo. Pak jsme měli konverzaci z němčiny. U nás se sešla děvčata a přinesla rekvizity. Minimum německých frází, hlavně jsme klamali tělem, jako: Hallo, hallo Ich bin Hanka wo bist du atd. Jednou se na to přišla podívat řiditelka školy: a co kdybychom založily dramaťák? Tak jsme naverbovaly dvě třetiny třídy, kluci měli radost. A teď: co budeme hrát? Žádné nudné pohádky, to jsme nechtěli… To jsi vedla ty, ten dramaťák? Ne, to vedla družinářka… notně postarší… Naše myšlenky se rozcházely, ale dala nám volnou ruku. Přicházely prázdniny a ona nás nechala přemýšlet, co by jsme chtěli dělat. A Hanka – samozřejmě – o dovolené přemýšlela… /dokončení na str. 9/

25 / 2 / 04

DIVADELNÍ HOBBLÍK & MUMRAJ! 2004 st 25 / 2 8:30

Jolombo aneb Chyba lávky / Hana Klimešová Tohula / režie Hana Klimešová // ZŠ Prušánky /nesoutěžní představení/

st 25 / 2 10:30

Nebe, Peklo... a Ráj / D. Šperková, L. Komňacká, J. Hruška

st 25 / 2 20:00

Na správné adrese / Marc Camonetti

Divadlo NAjIVNÍ / režie L. Komňacká, D. Šperková // Gymnázium Komenského Vyškov M! DS města Zábřeh / režie Zdeněk Stejskal // Zábřeh DH

//do divadla//

HaDivadlo v Brně Mark Ravenhill: Faust (Faust je mrtvý) Překlad Jitka Sloupová; režie Jiří Pokorný; scéna Petr B. Novák, kostýmy Kateřina Štefková; hudba Roman Holý; dramaturgie Lenka Havlíková; realizace filmových dotáček Marek Najbrt, Benjamun Tuček a Jiří Pokorný. HaDivadlo, česká premiéra 28. 11. 2000. V evropské kultuře tolikrát zpracovávaný a diskutovaný faustovský mýtus znovu zpřítomnil přední britský dramatik Mark Ravenhill ve hře Faust (Faust je mrtvý, Faust Is Dead).Tuto hru vytvořil na objednávku souboru Actors Touring Company. Umělecký šéf tohoto souboru přišel s nápadem zpracovat do hry motivy ze života Michela Foucaulta, protože spatřoval silné paralely mezi životem tohoto filozofa a faustovskou legendou. Zaujal ho vztah mezi jeho akademickou dráhou na jedné straně, a způsobem života, který vedl v Americe, a jeho smrtí na straně druhé. V Ravenhillově hře filozofem inspirovaná postava Alain při svém americkém intelektuálním turné naváže sexuální vztah s mladíkem Petem,a pak s ním stráví pobyt na cestě. Pete je pronásledován kvůli cenné disketě, na které se ukrývá program, který zcizil svému otci. Pete „žije život skrze techniku“, nedokáže přijmout a procítit realitu, která ho obklopuje. Skrze rámeček videokamery, kterou vše natáčí, je schopen vnímat přírodu, vlastní orgasmus… – reálného prožitku není schopen a skutečnosti se spíše děsí. Alain hovoří o konci světa, filozofuje nad extrémně krutými historkami a nakonec onemocní a umírá na AIDS. Pete se smiřuje s otcem a zapojuje se aktivně do víru byznysu. Ravenhillovu hru nastudoval v HaDivadle mladý a progresivní režisér Jiří Pokorný. Sexuálně explicitní scény jsou detailně znázorněny pomocí dotáček, které se ukazují v televizi i na plátně – včetně té při každé repríze vznikající sekvence, v níž hlavní roli hraje Petův – v jevištní realizaci pryžový – penis. V hlavních rolích se představují Tomáš Matonoha (Alain) a Pavel Liška (Pete). Roli teenagera Doonyho ztvárňuje Petr Štefko. Postmoderně působí přítomnost „chóru“ v podání Mariany Chmelařové a Ivy Volánkové. Faust je bolestná inscenace, která Vám zmáčkne duši a donutí Vás pochybovat a přemýšlet o tom, kdo je svůdce a kdo svedený. /bš/

www.hadivadlo.cz

//soutěž// Vstupenky jsou slosovatelné!! Losování proběhne při příležitosti Slavnostního vyhlášení výsledků v sobotu ve 13:00 v Sále Domu kultury Horní Valy. Soutěží se o zahraniční zájezd pro dvě osoby do Chorvatska, který věnovala CK TOMI Tour, a dvě jízdenky do Londýna a zpět se Student Agency.

2\

DIVADELNÍ HOBBLÍK & MUMRAJ! 2004

25 / 2 / 04 //interview//

V divadle jde o obětování vlastního života /rozhovor s Oxanou Meleshkinou-Smilkovou/ Oxana Meleshkina-Smilková je doslova renesanční člověk. Narodila se v Kyjevě, kde vystudovala filozofii a herectví, poté odešla do Moskvy, kde byla, jako jediná žena za dvacet pět let, přijata do ateliéru významného pedagoga, režiséra a uměleckého šéfa divadla Majakovského Andreje Alexandroviče Gončarova. Mimo jiné se věnuje grafice, vystavuje po celém světě a v současné době kromě režírování vyučuje na JAMU. Proč jste přijela do Česka? To je moc jednoduché. Já jsem z Moskvy a do Čech jsem přijela kvůli manželovi. Na letišti mu ukradli všechny věci, a protože manžel mojí kamarádky tam pracuje, tak mě požádala, jestli bych ho nemohla vzít na zkoušku, než mu najde něco jiného. Když přišel, přinesl mi vědro květin, snad sto, já jsem nikdy nedostala takovou kytici. A tak to začalo. V té době jsem byla uměleckým šéfem divadla Gesta a mimiky a pracovala jsem s vlastní školou. Když mě pozval do Čech, bylo to těžké rozhodování. Svou profesi jsem nakonec obětovala lásce k manželovi. Jaký je rozdíl mezi českým a ruským divadlem? Všude na světě existuje dobré a špatné divadlo, rozdíl je pouze v mentalitě národa a profesním učení. Ruští herci dostávají jinou průpravu než herci čeští. Mohla by jste to specifikovat? Hlavní rozdíl vidím v tom, že pro ruského herce je důležitá vnitřní linie. S každým hercem pracuje režisér, který mu pomáhá tvarovat roli, hledat její metaforu, ale obsah si už herec musí nalézt sám. Stejně tak pedagog ukazuje herci cestu, odhaluje mu možnosti po stránce duchovní i energetické, aby herec pochopil, že v divadle jde o obětování vlastního života a duše s jejími nejniternějšími pocity. Já to nazývám černá skříňka, jako je v letadle. Český herec jde také od vnějšího tvarování, ale ten moment prožívání se u něj objevuje jen v malé míře. Jaký je váš způsob učení? Mě samozřejmě také zajímá ta černá skříňka v člověku. Učím děcka otevřít svoji osobnost. My můžeme herci pomoct tím, že mu dáme techniku Stanislavského, Mejercholda, Grotowského, ale aby navázal s divákem otevřený dialog, musí se mu obětovat. Bez této vzájemné komunikace totiž divák odchází s pocitem, že představení bylo dobré, a nic víc. Divadlo by mělo člověka donutit přemýšlet o tom, co je ve společnosti důležité, a jak může zlepšit svůj život. Vidíte nějaký rozdíl v ruském a českém divákovi? Ruská mentalita je hodně otevřená. Divák, který přijde do divadla, se okamžitě zapojuje do situace, jež se odehrává na jevišti. Když divák v Rusku cítí, že herec neprožívá, nedává roli veškerou svou energii a radost, tak odchází. Český divák sedí v klidu, stačí mu náznak situace a on si ji sám rozluští jako křížovku, jde na to spíše přes intelekt. V Čechách je divadlo takové slušné, ale pro mě divadlo vůbec není slušné, naopak je to provokativní instituce. Myslíte si, že je ruský divák náročnější? Nevím, jaká je situace dnes, protože jsem v Rusku nebyla pět deset let. Tehdy divadlo pro ruského diváka znamenalo mnoho, protože to bylo jediné místo, kde byl svobodný a mohl se svobodně projevovat. Máte nějaké povědomí o amatérském divadle v Rusku?

3\


25 / 2 / 04 //interview// Nemám, protože jsem vždy pracovala jen s profesionály. Ale vím, že při univerzitách a středních školách amatérské soubory existují. V Česku jste ale s amatéry pracovala? Ano, univerzita v Olomouci mi nabídla hodiny dramatické výchovy, a protože vím, že Olomouc má pouze jedno divadlo, které příliš nevychází svým repertoárem mladým lidem vstříc, takže omezuje jejich kulturní život, rozhodla jsem se tam učit. A také mě zajímalo, jak vnímají divadlo teoretici. Co si tedy myslíte o tom, když divadelní vědci hrají divadlo? Když to vezmu obecně, kritika, která existuje v Čechách, je hodně zaměřena na popis inscenace, hereckých výkonů a dál nic. A já nechci, aby psali blbosti, proto musí poznat na vlastní kůži, jak složitá je cesta herce. Jak jste se tedy dostala k projektu Prázdný prostor? Děti za mnou přišly, že by chtěly udělat inscenaci, kterou by mohly hrát před diváky. Splnily jako neprofesionálové vaše očekávání? Ano splnily Jaký je rozdíl v práci se studenty JAMU a divadelní vědy? Za prvé, studenty JAMU jsem si vybrala sama, a za druhé, s nimi nedělám inscenaci, jako se studenty divadelní vědy. Své studenty nejprve učím, jak najít cestu sám k sobě, najít rozměry své duše, pak se teprve připojuje technika, která tvoří skořápku. Podle čeho vybíráte své studenty? Nadání je hned vidět, jako peníze, nedá se skrýt. Hlavní je ale zárodek osobnosti, jak berou svět a především lidská čistota, protože herec je otevřená zranitelnost. Myslíte, že je dobré, když budoucí studenti divadelních škol hrají v amatérských souborech? Každá zkušenost je dobrá. Samozřejmě je jednoduší pracovat s hercem, který nemá zkušenost, ale zajímavější je práce s někým, kdo má zkušenosti i zlozvyky, a ty se pak pokouší pochopit a zbavit se jich. Někteří studenti, které mám v ročníku, mají takové zlozvyky, ale postupně se jich vzdávají, ale ne kvůli tomu, že bych jim je zakázala, ale protože pochopili, že to nestačí. Když totiž něco dělám, musím si to umět zdůvodnit. Jaké zlozvyky si přinášejí herci z amatérských divadel? Kromě přehrávání to je určitě klišé. Která představení se vám v poslední době líbila? Vyjmenuji vám spíš režiséry. Mám ráda Pitínského a jeho Bratry Karamazovi, hodně mě také zasáhly Morávkovy Tři sestry, Nezdárný syn a ... Kníže Myškin je idiot, který se hraje v Huse. Někomu se to líbí, někomu ne, je to provokativní představení. Dále mám ráda například Bednárika. Na závěr bych vás požádala o radu pro amatérské herce, jak se mohou sami zdokonalovat? Důležité je jít přes svoji zkušenost, přes sebe. Napodobování také není špatná cesta, ale zkusit v sobě odhalit vlastní osobnost, je pro člověka užitečnější. Musí se vžít do toho, že kdyby se oni dostali do té situace, jak by reagovali, a ne, jak by reagoval jejich ideál. Každé amatérské divadlo může být profesionální, když se mu herci oddají celou svou duší, a když ho opravdu milují. /zpovídala Judita Hoffmanová/

4\


25 / 2 / 04 //součuasnákdra mukdra muk//

Naklonovaní bratři a prvotřídní ženy v Praze V tomto týdnu se divákům naskytne příležitost shlédnout českou premiéru her britské dramatičky Caryl Churchill – – a to hned dva dny po sobě. V Divadle na Vinohradech bude dnes uvedena její nejnovější hra, Řada (A Number), a zítra bude mít premiéru v divadle Kolowrat již starší hra Prvotřídní ženy (The Top Girls). Po první premiéře v divadle Kolowrat se Caryl Churchill setká ještě se šéfem činohry ND Michalem Dočekalem. Tato šestašedesátiletá britská dramatička je považována za jednu z hlavních představitelek sociálního, materialistického a kulturního feminismu. Do postmoderní dramatiky je řazena především kvůli svému osobitému stylu psaní. Způsob, jakým pracuje s dramatickou strukturou a jazykem, ji zcela odlišuje od ostatních dramatiček. K zdůraznění útlaku ve všech podobách, ať už se jedná o rasismus, homosexualitu nebo nerovnoprávnost žen ve společnosti, používá metody, které zcela narušují klasickou strukturu divadelní hry. Pro její tvorbu je typické propojování dramatického textu s hudbou a tancem a především nedodržování časové posloupnosti děje. Hlavní problémy, které její postavy řeší, jsou mateřství v dnešní společnosti, rodinné vztahy a především role členů rodiny. Ženské postavy zaujímají k těmto otázkám různé postoje, podle kterých vytváří Caryl Churchill dvě protikladné skupiny, jejichž charakterová odlišnost vytváří v dramatu napětí a umožňuje sledovat situaci z více úhlů. Na jednu stranu staví manželky a matky, které buď bezmezně milují své manžely nebo děti, a na druhou stranu staví tzv. kariéristky, silné ženy, pro něž není nic překážkou, a svým chováním spíš připomínají muže. Toto radikální rozlišení se v největší míře projevilo ve hře Prvotřídní ženy (Top Girls). Celou hru tvoří pouze ženy, které stojí buď na jedné, nebo druhé straně. Kromě zvláštní výstavby dialogů, kdy jednotlivé postavy hovoří jedna přes druhou, místo aby se klasicky střídaly v promluvách, Caryl narušuje časovou posloupnost tím, že ženy, jež se scházejí v restauraci k oslavě Marlenina povýšení, přicházejí z různých historických období, aby demonstrovaly postavení žen pod nadvládou mužů v historii. Děj, který začíná přítomností a postupně se vrací do blízké minulosti jednoho roku, po částech odkrývá celkovou zápletku. S časem pracuje Caryl i v dalších dramatech, např. Cloud nine (V sedmém nebi), kde experiment vede až do absurdity, nebo Blue Desire (Bláhová srdce). Hra Cloud nine je rozdělena do svou částí, první se odehrává na konci 18. století v Africe a druhá o sto let později v Londýně, avšak postavy zestárly pouze o dvacet pět let. Pro zdůraznění charakterů jednotlivých postav používá velmi zvláštní metodu. Kupříkladu manželku farmáře, která chce být podle představ svého manžela silná jako muž, hraje muž, jejich syna, u něhož se projevují homosexuální sklony, hraje dívka a černého otroka, který se vzdal veškerých tradic a předků, hraje běloch. Nejnovější hra Řada, se kterou přijíždí Churchill do Prahy, se zabývá otázkou, co vytváří naše já, jak rozvíjíme osobnost, do jaké míry se na ní projevují geny, a do jaké míry výchova. Zajímavé je, že celý problém je nahlížen očima otce a jeho tří synů, což u Churchill není běžný postup. Víc o této hře prozrazovat nebudu, protože se o její výjimečnosti i výjimečnosti samotné autorky, můžete sami přesvědčit již dnes.

/Judita Hoffmanová/

5\


25 / 2 / 04 //ukdra mukdra muksper m/ /

Krev a sperma Muž se seznámí se ženou. A pozve tu ženu domů do svého bytu a s tou ženou se pomiluje. Milují se a ona mu položí otázku. A sice: Která moje část vám připadá nejvíce přitažlivá? A on odpoví: oči. Druhý den ho vzbudí zvonek u dveří. Zvoní zvonek, a tak vyskočí z postele. Mohla to být ona. Možná to nemůže bez něho vydržet. Ale není to ona. Je to pošťák. Má pro něho balíček. Tak podepíše převzetí a vezme ten balíček do rukou a uvědomí si, že ten balíček…voní. Ruce se mu chvějí vzrušením, když ho rozbaluje – chce, aby ten okamžik trval navždy, ale také chce zjistit, co je uvnitř. A když strhne obal, objeví se krabice, ve kterém se dají koupit boty. Ten druh kartonové krabice, co má víko. Víko je přiklopené. Chvíli čeká, oddaluje ten moment rozkoše, a pak víko zvedne. A uvnitř té krabice jsou dvě lidské oči. /ze hry Faust is Dead Marka Ravenhilla/

Mark Ravenhill

patří vedle Sarah Kane k nejznámějším představitelům nejmladší britské generace divadelních autorů. Narodil se v červnu roku 1966 v Západním Sussexu. Od svých deseti let navštěvoval dramatický kroužek a ve třinácti letech napsal svoji první hru. V letech 1984–1987 studoval angličtinu a divadelní vědu na univerzitě v Bristolu. V roce 1996 měla v divadle Royal Court premiéru jeho hra Shopping and Fucking. Hra definitivně prosadila novou vlnu, označovanou jako coolness. V současné době má tuto hru na repertoáru Činoherní studio v Ústí nad Labem. V roce 1997 byla napsána hra Faust (Faust Is Dead). Českou premiéru měla tato hra v HaDivadle v Brně. V roce 1998 byly uvedeny další dva Ravenhillovy texty Sleeping Around a Handbag. V září 1999 byla uvedena hra Some Explicit Polaroids. Jeho nejnovější hrou je Mother Clap’s Molly House.

Mark Ravenhill o svých hrách… …Dá se říci, že mé hry se snaží porozumět světu, ve kterém zkolabovaly dvě dlouho tradované víry – v Boha a v politiku. Lidé jsou „bez mapy“, a tedy jistým způsobem úplně svobodní a zároveň ztracení. …Postavy v mých hrách reagují extrémním způsobem, protože se nacházejí v extrémních situacích, ale zároveň doufám, všechny prodělávají určitý vývoj. V každé hře jsou okamžiky, kdy jsou hrdinové velmi zranitelní, kdy se snaží někomu podat ruku, o někoho se starat. …Moje postavy jsou takové, jaký je svět okolo nich i můj vlastní. Tím nejdůležitějším se staly peníze, chybějí jakékoli jiné hodnoty, vztahy mezi lidmi diktuje trh a kapitalismus. Proto jsou mí hrdinové. Chtějí stále víc a víc, jsou nenasytní, poživační a chamtiví. I tak intimní a osobní záležitost, jako je sex, se stává něčím, po čem je sháňka… Mark Ravenhill o sobě… …Rád poslouchám ulítlou muziku, jako nějaká patnáctka. Třeba Vengaboys a Pet Shop Boys, jsou fakt dobrý. …Miluju jídlo. V Londýně je tak fantastický výběr restaurací ! …Moje ideální neděle vypadá takhle: koupím si noviny a zapnu rádio /…/, poslouchám, piju kafe v posteli a čtu ty noviny. A pak jdu do fitness centra… Na otázku, zda se považuje za postmoderního autora odpověděl: „Co se týče postmodernismu, zdají se mi některé teze až trochu podezřelé. Tvrzení, že všechno je jen povrch, takže umělec si může se vším pohrávat, že nemáme duši a naše životy nemají smysl, poskytují prostor všem těm McDonaldům a Microsoftům. Pro mě je důležité smysl života hledat.“ /Barbora Šulcová/

6\


25 / 2 / 04 //britdramskáatika//

Život chycený v bolesti – Sarah Kane Na světě neexistuje lék, který by dal životu smysl Může člověk milovat někoho, kdo neexistuje? Můj život je chycený v síti rozumu Spředené jedním doktorem k zmnožení příčetných Už nevím, kam se mám dívat Unavilo mě hledání v davu Telepatii A naději Pozorovat hvězdy předpovídat minulost a měnit svět stříbřitým zatměním jediné, co trvá, je destrukce všichni časem zmizíme přes snahu zanechat stopu trvalejší než jsme sami… /ze hry 4:48 Psychosis/ Narozena 3. 2. 1971. Tragicky zemřela 20. 2. 1999. Navštěvovala kurzy tvůrčího psaní, věnovala se režii a herectví. Kane měla deprese. Podstoupila léčbu v sanatoriu, ale kvůli uvedení své hry Crave léčbu přerušila. Blasted (Sežehnutí) Metafora současného světa stiženého válkou. Do luxusního hotelového pokoje někde v Leedsu (nebo kdekoli jinde) přichází Ian, bulvární novinář, zásobující svou rubriku líčením šokujících vražd. Společnost mu dělá dětsky naivní přítelkyně Cate. Na začátku druhého dějství pochopíme z náznaků, že Ian Cate v noci znásilnil. A jako by tento akt, tento malý soukromý zločin, rozvrátil celý svět. – Do místnosti vtrhne prostřednictvím Vojáka válka. Hru napsala Kane jednoznačně pod vlivem války v Bosně. Kromě obrazu propojení násilí „doma“ a „venku“ přináší ale Blasted ještě téma, kterým se Kane bude zabývat celý svůj krátký život – zkoumání lásky, jejích hranic a hloubky jejího nedostatku. Teprve láska přináší schopnost oběti. Cleansed (Očištění) „Cleansed“ je psychiatr Tinker, který tyranizuje své pacienty. Jeho „léčba“ je zkoumáním lidských hranic, zkoumáním toho, co je člověk schopen obětovat pro lásku. 4:48 Psychosis (Psychóza ve 4:48) Tato hra je jakousi dramatickou básní, není již určen ani počet postav, ani jejich pohlaví. Název hry je odvozen z faktu, že mezi pátou a šestou hodinou ráno páchají lidé, trpící depresí, nejčastěji sebevraždu. Je to proto, že pacient ve chvíli určitého klidu a jasného rozumu nahlédne hloubku své deprese a pochopí, že ji nemůže dále snášet. Sarah Kane se soustředila na to, aby předala úplný pocit člověka postiženého depresí. Za každým slovem té hry se otevírá propast. Prožitá propast. A čtenář (divák) ji fyzicky pocítí. Sarah Kane se předávkovala prášky. V nemocnici jí vypumpovali žaludek. Odešla domů, ale odtud ji odvezli zpátky do nemocnice. Tam si vytáhla tkaničky z bot a v umývárně se oběsila. /Barbora Šulcová/

7\


25 / 2 / 04 //vysvětlivka//

Nejen počasí v Británii je kruté... /současná britská dramatika/ Od padesátých let dvacátého století určuje tzv. nové drama tvář moderního britského divadla: tvář drzou, polemickou, provokující a konfrontační, ale zároveň nesmírně životaschopnou a energickou. Vlnu za vlnou nastupují noví autoři, kteří řeší nová základní témata (citová izolovanost, deprese, neschopnost komunikace, válka, homosexualita, ...). Bez ohledu na postavení jednotlivců jako je Osborne, Pinter, Stoppard, Bond, Ayckbourn, Hare nebo Churchill, úspěch nové dramatiky posledních čtyřiceti let nebyl pouze záležitostí individuálního génia. Byl umožněn vytvořením fóra, na kterém mohla promlouvat řada autorů o své době k divákům, kteří sdíleli jejich posedlost, jejich obavy a jejich jazyk (vulgární výrazy, v Německu je pro soudobou britskou dramatiku označení „Blood and Sperm“– krev a sperma). Koncem 70. let nastoupila nová vlna dramatiků, kteří se vyjadřovali k úplně jiným tématickým okruhům. Desetiletí vymezené zhruba roky 1979 až 1989 bylo charakterizováno nástupem ženské dramatiky a dramatiky menšin v širším slova smyslu. Nástupem Margarety Thatcherové do postu ministerské předsedkyně a důslednou liberalizací trhu vedlo k nespornému ochrnutí kulturního života osmdesátých a začátku devadesátých let. Odebrání státních dotací a přesunutí odpovědnosti za financování kulturních institucí na sponzory, mělo na fungování a vývoj kulturních institucí dalekosáhlý vliv a jeho důsledky pociťuje kulturní život Británie dodnes. Zpětně ovlivnil i vývoj na poli nové dramatiky. Začalo se hovořit o tom, že umělečtí pracovní jsou méně způsobilí k vedení divadel než producenti a manažeři. Divadla postupně měnila postoj ke svému publiku. Namísto toho, aby oslovovala diváka, sloužila zákazníkovi, který má, jak známo, vždycky pravdu. To se samozřejmě projevilo ve zúžení repertoáru, v důrazu na jistoty – ve zvýšeném počtu adaptací a dočasné stagnaci nové dramatiky v letech 1988–1992. Začátkem devadesátých let se však přihodilo cosi neočekávaného. Hostování dvou amerických inscenací – Kushnerových Andělů v Americe v lednu 1992 a Mametovy Oleanny v říjnu, připomnělo londýnskému publiku dobu, kdy politické divadlo skutečně drželo onen příslovečný prst na aktuálním tepu doby. Po mrtvé sezóně let 1988-1992 nastoupila léčba šokem: dekadentní devadesátá léta, coolness, drsná škola . /bš/

8\


25 / 2 / 04 //interview//

Hanka Klimešová: „Psala jsem jednu myšlenku za druhou.“ /dokončení/ Můj první scénář vznikl na dovolené, když jsem si čistila zuby. A mě napadlo, že by se s tím kartáčkem dalo šermovat. Teď: kord – d´Artagnan – je to jasné, d´Artagnana bude hrát ženská! K tomu jsem vymyslela další postavu – Zoru mstitelku. Vznikl takový galimatyáš, který ovšem nadchl i všechny ostatní. Takže jsme to nakonec nacvičili. Zahrála jsem si hlavní roli. Na konci školního roku byla premiéra, přišli rodiče, přispěli nám do kasičky. Podnikli jsme velkou žranici a řekli si, že za rok musíme udělat něco dalšího. To už bylo automatické, že něco napíši. Tak to šlo dál a dál… S koncem základky jsem ani nepočítala s pokračováním, protože jsem měla takovou představu, že na gymnáziu pro samé učení nebudu mít čas. Po dvou měsících na gymplu jsem si řekla: kurnik, však to není takové těžké!. Podívala jsem se na vysvědčení a věděla, že mi chybí dramaťák. O půlnoci jsem se probudila a věděla, že to mám. Psala jsem jednu myšlenku za druhou. Pak jsem šla za ředitelkou základky, že bych chtěla dramaťák. Ona souhlasila. Z nich jsou v současnosti deváťáci a tohle je naše poslední hra, než se rozejdeme a já snad budu pokračovat v Praze. Nenapadlo tě zakládat divadelní spolek na gymplu? Přece jenom jsi studovala gymnázium, ale divadlo hrála s žáky základky. Na celé škole se nenašlo víc než šest holek, sice ochotných hrát divadlo, ale neschopných vymyslet cokoli lepšího než recitaci veršů. Ne, tam pro nic takového není místo. Chceš se v Praze zapojit do činnosti nějakého amatérského souboru? To ještě nevím. Nevím, zda si vzít nějaké gympláky a s nimi něco dělat nebo se připojit někam, kde bych se musela podřídit… To se rozhodne až tam. Zajímalo by mě, při čem tě napadl Jolombo, také u omývání zubů? To je starší nápad. Po Karkulákovi nebo po Pobřežní hlídce trochu jinak jsem měla potřebu změnit žánr, a tehdy mě napadla detektivka. Vzápětí jsem ji zavrhla, protože jsem se necítila dostatečně schopná fabulovat kvalitní zápletku. Teď jsem se k tomu opět vrátila po shlédnutí inscenace Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, což mě inspirovalo. Některé prvky jsem přenesla i do své hry. První dějství je celé z mojí hlavy, to je parodie na Colomba, a druhé dějství je na motivy Burkeho. Změnila jsi žánr, ale stále jde o parodii… To ano. Zjistila jsem, že já a vážné věci – to nejde dohromady. Ve škole jsme citovali básně Karola Wojtyly, a vůbec jsem se do toho nemohla dostat. I když… naše nová hra je na sociální téma. Dá se to spojit se vstupem do EU, s otevřením hranic, s tím souvisejícími přistěhovalci a mícháním jazyků. Hlavním hrdinou je putující letec a ve hře zazní nejen čeština, slovenština a ruština, ale i srbochorvatština, francouzština, němčina a angličtina. To už není parodie. Hra dokonce obsahuje poselství. Minimálně, že je třeba učit se cizí jazyky… V tom je budoucnost… Když se tak podívám na váš soubor, tak mě napadá, jak je zvládáš? Některé členy těžko. Ne, mezi námi vlastně není výraznější věkový rozdíl, a tak si rozumíme. Mám u nich přirozenou autoritu (opět smích). Jezdíte na nějaké divadelní festivaly? Minulý rok jsme vystupovali na Mumraji a v Hustopečích na Týdnu divadla pro děti. To se nám líbilo. Vaše divadlo je určené hlavně pro děti? Minulý rok jsme měli představení Popelka v trabantu, kde je pohádkový motiv velice silný, což ale neznamená, že by představení nebylo určeno lidem všech věkových kategorií. Kde všude hráváte? Vlastně jenom u nás. Je to premiéra pro veřejnost, dvakrát pro naši školu, a to je všecko. Žádné pravidelné vystupování. Jaké jsou vaše úspěchy z festivalů? Z Hodonína cena za propadák. Co si budeme povídat. Jak hodnotíš svůj vývoj jako autorky? Říkam si, že ta první byla slátanina. Dnes se snažím vyvarovat slovních klišé, která působí trapně. Teď už bych to určitě vyjádřila lépe než dřív. Nelákalo by tě zinscenovat cizí hru? Spíše se cizími díly nechávám inspirovat. Teď budeme točit film, protože se chci víc orientovat na film. Můj sen je filmová režie. Teď hodně běhám s kamerou a točím a točím a stříhám. Moc se mi líbí Woody Allen a jeho povídka Hrabě Drákula. Tu jsem jen maličko upravila, a podle ní s tímto souborem točíme film. Nezbývá nám, než ti poděkovat za příjemné povídání, a popřát ti mnoho štěstí do života. Hani, měj se. /s Hankou si povídal Petr Jakuš/

9\


25 / 2 / 04 //recenze//

Balzám na duši v podobě prkenných poklesků H / DS Prkno / POKLESKY r e ž i e P a v e l V a ší č e k / / 2 4 / 2 / 0 4 Letošní ročník festivalu HOBBLÍK a MUMRAJ! otevřeli po úvodní znělce, k velké lítosti pouze za účasti malé hrstky diváků, vítězové z minulého roku, divadelní soubor Prkno se hrou Poklesky, v režii Pavla Vašíčka. Po shlédnutí této hravé, veselé a lehce ironické inscenace člověk jen těžko uvěří, že se nejedná o dramatický text, ale o povídky, jež byly přeneseny na jeviště ve své původní podobě, a to bez jakýchkoliv úprav. Jako předloha jim posloužily dvě povídky z Lacockovy knihy Literární poklesky: Karolíniny Vánoce aneb Nevysvětlitelné nemluvně a Guvernantka Gertruda aneb srdce Sedmnáctileté siroty. O všechny postavy hry, a že jich nebylo málo, se podělily s přehledem herečky v černém: Eva Hošťálková, Jitka Malíčková, Veronika Kopřivová a Jarka Rozsypalová. Jednoduchou scénu na jevišti, kde seděli v půlkruhu i diváci, tvořily dva věšáky a židle. Protagonistky „vlétly“ na jednoduchou scénu doslova jako tajfun a svou energií a hravostí si podmanily a hlavně královsky pobavily „veškeré obecenstvo,“ sedící nebo spíš ležící smíchy na jevišti. Dynamičnosti děje dosáhly herečky rychlými přeměnami z role vypravěček do ostatních úloh, což prováděly s takovou grácií, až jsem chvílemi nemohla uvěřit, že jsou opravdu jen čtyři a marně hledala v programu další skrytá jména, jež by vše vysvětlovala. Od první chvíle vzniklo mezi diváky a postavami tajné spiklenectví, takže společně mohli postupně odkrývat tajemství Euklidových základů i příručky o důlním inženýrství. První povídka nás přenesla do domku Johna a Anny, kteří čekají na příchod exekutora, aby se náhodou setkali se svými dvěma ztracenými syny a získali potřebný milion na zaplacení hypotéky. V druhé povídce jsme pak mohli sledovat rodící se lásku mezi mladým přeborníkem ve vyšívání lordem Ronaldem a sirotkem Gertrudou. Sborové recitace, výpady do publika a hra se slovy byla velkým kladem celého představení a jistě přispěla k tomu, že Bítýšské dámské kvarteto pobavilo a příjemně překvapilo nejen diváky, ale i samotné porotce. /Judita Hoffmanová/

10\


25 / 2 / 04 //ve víru dne//

Jak to všechno začalo… aneb A byla znělka Pořadatelé se rozhodli o netradiční zahájení festivalu. Požádali jeden z účinkujících souborů, aby si připravil úvodní znělku pro MUMRAJ! a HOBBLÍK. MUMRAJ… královna nemá Sněhurku ráda… uklízečka… Julie stále básní o Romeovi… Matrix – i v divadle? …slepý houslista… vodníkovi někdo vypálil rybník…? …kdosi s batohem… celkem chytlavá hudba, hmm… Mefisto… nohou dupu do rytmu… kdo si dá špeka? …shon …každý má své písmeno …motají se …skládají …hledají své místo …má to smysl? …vznikl HOBBLÍK …a zase Julie …vodník …smrtka …všechno znovu? …jiná písmena …zmatek… nestíhám… MUMRAJ! /Iva + Lucka/

/Dívky z Prkna se Zdeňkem Čecháčkem po rozborové besedě./ Přijeli někteří z účastníků festivalu, a tak konečně nastal ten správný mumraj!!!!! Rozbili si tábor na balkoně sálu, dopilovali svá dramatická díla a zúčastnili se prvního večerního představení souboru Prkno, kde se tak celkově všichni poseznámili s důležitými lidmi, jako se starostou města a s kulturním guru – bývalým starostou města Dušanem Grombiříkem, a s porotou a s jevištěm… Nabádáme všechny účastníky festivalu, aby když budou mít nějaký příspěvek, nápad na příspěvek, prostě když pocítí náhlou inspiraci, se kterou se budou chtít svěřit nám či veřejnosti, ať se obrátí na redakci Zpravodaje! Každý svého štěstí strůjcem, a tedy každý může být strůjcem svého Zpravodaje! V závěru dne proběhla debata se členy divadelního spolku Prkno o jejich představení, porotci vznesli poznámky, pochválili co se dalo, následovala nezávazná konverzace o všem možném..., čímž chceme připomenout, že debaty o představeních jsou přístupny široké veřejnosti, soubory se zcela jistě rády dozví názory diváků na své inscenace. P.S. Na závěr malé upozornění: Před divadlem a vůbec všude jsou silně namrzlé chodníky, tak dávejte pozor, protože to klouže a byli bychom neradi, kdyby se festival zkalil nějakým zraněním!!! /mh/

11\


25 / 2 / 04

Výpisky z četby Kdo skrývá svého blázna, zemře bez hlasu. Henry Michaux Malíři neobávejte se dokonalosti, stejně ji nikdy nedosáhnete a jestliže jste průměrní a snažíte se malovat co nejhůř, stejně každý pozná, že jste průměrní. Salvador Dali Proč máme milovat ženy, když je tolik krásných mužů. Nápis na WC Já jsem byl v Rusku třikrát a pokaždé mi tam ukradli čepici. (Vlastně ne, potřetí to byl klobouk.) To nevrhá na ruské lidi právě nejlepší světlo. Spějou ke komunismu, čerti, ale touha po čepici je v nich silná. Jan Zábrana Někteří lidé mají neustále předstih před vlastními výkaly. Henry Michaux Jestliže vás touha svádí, nepožírejte děcko jehož matku máte rádi. Victor Hugo Skřípáním zubů při pronásledování prasnic dávají samci najevo své úmysly. National Geographic Je chmurné, zjistíme-li, že močový měchýř je melancholický orgán. Ribemont–Desaignes Ukažte nám svůj krásný zadek a my vám ukážeme náš. Božský markýz Čistota je přepych bohatých. Choďte špinavý. Dadadaistický anonym

//redakce// Peter Jakuš / šéfredaktor, Marie Honzíková, Judita Hoffmanová, Barbora Šulcová // grafika & sazba Martin Maryška

www.divadlo.cz/mumraj

12\


Psala jsem jednu myšlenku za druhou

Recommend Documents