Przejście dookoła Kotliny Jeleniogórskiej im. Daniela Ważyńskiego i Mateusza Hryncewicza 137 km / 48 hodin / + 5 500m / 500 lidí / 18-20.9.2015 Po loňském ostudném DNF jsem rozhodnuta, že letos se poučím z předchozích chyb a nedám kotlině šanci a porazím ji a tento ultratrail dokončím. A tak krátce před půlnocí na 1.6.2015 vstávám a čekám na registraci. Daří se hnedka a já mohu jít spokojeně spinkat na pár hodin, neboť už v 5 ráno vstávám, ale do práce. 130 zł startovné platím přes pana Malika (děkuji). Nyní zbývá už jen čekat na startovní den 18.9.2015. Uteklo to jako voda a je to tu. Velká taška, ještě jedna menší a batoh, s kterým půjdu, plus berle. To vše jsem musela vecpat do bráchova auta k věcem ostatních. Taťky, mamky a bráchy Jirky. Krátce po 13. hodině máváme domku v Jiříkově a vyjíždíme na dlouhou cestu do Sklářské Poremby. Tentokrát neplním roli navigátora, takže si lebedím na zadním sedadle. Dokonce natolik, že se mi podaří na chvíli usnout. Procitám až v Podkrkonoší někde kolem Hostinného. Vyhlížím krkonošský hřeben a nervozita stoupá. Krátce po 17. hodině jsme na místě. Parkomat nikdo nehlídá, takže bereme batohy s povinnou výbavou a jdeme se akreditovat. Hlásím své jméno. Paní u stolku kontroluje povinný obsah lékárničky (musím ukázat jednotlivé položky), čelovku (musím ji rozsvítit), telefonní číslo a telefon (musí být zapnut). Předává mi startovní tašku a přeje šťastnou cestu. Uff první várku polštiny mám za sebou. Ještě pár fotek a honem k autu a najít stabilní parkování na celý víkend až do neděle. Chceme zkusit neplacené parkoviště vyhrazené pro závodníky asi 600m od místa dění. Cestou nás ale zastavuje pán a nabízí parkování ještě blíž, prakticky za rohem, u menšího penzionku až do neděle a za 200 kč ! Neváháme a bereme. O pár minut už vybalujeme věci z auta. Nejdříve naplnit vak na pití. Dlouho se rozhoduju, jestli litr nebo litr a půl. Po loňských zkušenostech, kdy vodu dávali pouze pro pití na místě, ionťák až na 60. km, ale s vědomím, že se dá nabrat v domku Śląski nebo v schronisku Na Przełęczy Okraj, opravdu velké dilema. Nakonec volím přece jen 1,5 l. V domku může být nával a co pak? Jistota je jistota. Další přichází na řadu věci, které podle předpokladu nepoužiju, ale musím je mít povinné s sebou povinná lékárnička, náhradní čelovka s baterkami. No a potom už jen jídlo a pamlsky. 1
Pod vak zastrkuji ještě mapu závodu. Přidávám do kapes lahev s Kofolou a lahev s kafíčkem, do druhé nějaké ty tyčky k zakousnutí. Kapsičky plním drobnostmi – tabletky, žvýkačky, hořčík, Carbonex, foťák, mobil, toaleťák, vazelína. Zbylé místo, a moc ho už není, je pro oblečení. Dávám tam klimatexku, náhradní ponožky KS-Cross, rukavice a druhý tunýlek. Věřím, že pršet nebude, ale pláštěnku tam pro jistotu mám. Ufff batoh je fakt těžký. Škoda, že ho nemám jak zvážit. Ale na druhou stranu mám v něm snad všechno pro všechny případy. Teď se ještě najíst. Chvíli se cpu nudlema, ale potom si zajím makovkou a dopiju poslední zbytek čaje. Blíží se 7 večer, ochlazuje se, ale já se musím ještě převléct. Triko s dlouhým rukávem Adidas Supernova B7, tříčtvrťáky Adidas supernova, tričko Karrimor, lýtkové kompresy CEP, ponožky Salomon XA, rukávky Atex a tunýlek B7. Botky nakonec vybírám Salomon XT Wings. Čelovku Led Lenser H7R a berličky Leki pokládám vedle batohu, abych na ně snad nezapomněla. Ještě přišpendlím číslo na gumu. Letos jsem vyfasovala č. 128. Z toho stání mi je trochu víc zima, vytahuju druhý tunýlek Nutrend z batohu a přetahuju si ho na krk. Ještě měním lýtkáče. CEPy přece jen víc u kotníků cítím, měním je za SLS3. Nevím, kde výrobci udělali chybu, ale momentálně mi tyto stehenní kompresy kompresují lýtka … Na půl 8 večer jdeme všichni čtyři na povinnou rozpravu. Sice rozumím velký prd, ale světelná projekce na plátně už trochu srozumitelná je, jenže nemám dalekohled. Takže tam tak tupě stojím, koukám po lidech kolem. Někteří vypadají opravdu velmi turisticky, u jiných bych hádala, že tu jsou jen kvůli delšímu limitu nebo naopak chtějí turistům ukázat, jaký jsou běžci, ale mezi opravdové běžce si netroufají. Zkrátka a dobře, na první pohled je možné
2
rozpoznat běžce od turisty, trekaře. Ruch davu ztiší až minuta ticha za mrtvé kluky Daniela a Mateusze. Potom už powodzenie a jde se na to. Dav se tlačí bránou ven vstříc 137 km. Nespěchám. Vím, že to je na dlouho a nyní cca 5-6 km stoupání. K vodopádu Kamienczyk ještě držím tempo, ale k hale Szrenicka je to pro mne očistec. Nesnáším starty do kopce a ještě tak dlouhé. Předchází mně jeden polák za druhým i polky. Nenechám se rozhodit, vím, že poslední nejsem. Poprvé uznávám, že batoh je opravdu mooooc těžký. Jenže už se to nedá vrátit. Pro letošek. Jedině rychlou konzumací si mohu postupně ulehčovat. Motám se na červené značce přes Svinské kameny, Tvarožník. Tady to znám z krakonoše, takže pohoda. Je fajn vidět výhledy na světýlka v Polsku. Violík. Při ohlížení vzad vidím, že poslední opravdu zdaleka nejsem. Krásný had z čelovek až zpátky na Szrenicu. Konečně přicházím k obávaným Sněžným jámám. Dycky tu bývá zima. Letos ale počasí opravdu zatím přeje. Rukavice nechávám v batohu. Míjím Wawel, kam se uchyluje několik poláků. Teď to bude dobrodružný. Kamenitá stezka několik kiláků se vinoucí. Chybný krok může znamenat v nejlepším případě rychlé probuzení, v tom méně lepším poranění kotníků, v tom nejhorším pád do kamenitého šutroviska do polské strže. Naštěstí kameny nejsou ještě navlhlé rosou, takže nekloužou, ale nebezpečí stále hrozí. Obcházíme tak Vysoké kolo a scházíme na Czarnou Przelecz, a odtud začínáme opět stoupat na Mužské a Dívčí kameny (Czeskie i Slaskie kamienie). Za chvíli se již ocitáme na zbouraništi Petrovy boudy. Hurá za chvíli bude první kontrola. Už se jen dostat na Przelecz Karkonoska, pro mne ke Špindlerovce. Kontroloři si zapisují čísla. Máme za sebou 16 kilometrů, kurnik kdo by to řekl. Jenom nebo už? Honem něco do sebe natlačit jídla a pokračovat, dokud to tak hezky jde. Pokračujeme stále po červené značce na Slonecznik. O kousek dále už vyhlížíme světýlka schr. Samotnia u Maleho Stawu a potom už domku Slaski. Konečně písek. Předzvěst, že už jsme blízko. Vcházíme do domku natěšené na teplý čajík. Majitel je srdcař pro tuto akci a každoročně tady myslí na účastníky vynikajícím čajíkem zdarma a dokonce i vaří celou noc pro zájemce o jídlo. Je tu celkem plno, ale máme si kam sednout. Hned si dávám čajík. Mňam. Vytahuju z batohu i housku. Najíst se musím, a tady mám možnost ho zapíjet krásně teplým, chutným a slaďoučkým čajem. OPRAVDU VELKÁ POCHVALA A DÍK MAJITELI. Ještě si v teple vybalím pár mlsek víc po ruce a skáknu si na wc. Do vaku otočím dva hrnky čaje a můžeme pokračovat. Ach jak se mi nechce. Venku mne rozdrobí zima. Zubama cvakám docela dlouho, než se pozvolným stoupáním na Sněžku zadýchám a zahřeju. Potom už je zase fajn. Na samotný vrchol nesmíme (KRNAP to zakázal), takže na rozcestí uhýbáme směr Jelenka. Zatracený schody. Jak já je nesnáším, ale tady mi ještě nedělají takový problém jako na krakonošoj. V seběhu od Jelenky bohužel zjišťuju, že uvolněná pravá bota není povolená, ale že mi praskla tkanička. Tak to je v prd… a to ještě není za mnou ani 34. km. V duchu už se loučím s šancí na dokončení závodu. Hrůzné zjištění sděluju i mamce. Jasně na Pomezky se nějak dostanu, ale co dalších 100 km? Ani si to nechci domyslet … Dostáváme se na Sowia Przelecz (Soví sedlo) a začínáme po modré značce stoupat na Skalní stůl (Skalny Stol). Myšlenkami a očima jsem neustále u pravé boty. Zatím drží, ale ta volnost je nepříjemná. Ještě, že není bláto, to by mi to tu botu vyzulo. Po vystoupání až na Czolo začínáme klesat k Pomezkám. No paráda, celkem sešup a já začínám cítit nekalosti v povolené botě. Logicky, noha mi jezdí dopředu a zpět. Sněžím se si co nejvíc ulevovat, leč marně. Od loňska tu bagr sice nechal za sebou postavený chodníčky, ale zrovna teď je spíš na škodu. Už ať jsme dole nebo se zblázním. Po chvíli jsme konečně dole. Nejdříve kontrola PK 2. Máme za sebou 34 !!! kilometrů. Honem něco slupnout. Mají tady sušenky. Mňamkózní. A co s botou? Musím ji nějak stáhnout. Kontroloři provázek nemají. Poslední šancí je schronisko Na Przeleczy Okraj. 3
Další místo, kde je pro závodníky připraven čaj zdarma a něco ke koupi. Provázek sice nemají, ale čajík ano. Bereme si ho a hledáme místečka, kde se usadíme. Jsem docela přešlá z nastalé situace – tkanička urvaná, noha po seběhu pálí., mám toho plný zuby a na kontě teprve 34 kilometrů. Naštěstí si mamka všimne, že tkaničky by šlo zkusit svázat. Hned se do toho pouštíme. Asi vypadáme legračně, protože nás pozorují snad všichni okolo, tedy až na jednoho spícího. Takže bota je vyřešena. Stálo nás to dobře půl hodiny, proto jen vypiju čaj, opět si skáknu v teple na wc a jeden čaj ještě doleju do vaku a jdeme. Po žluté značce až na Przelecz Kowarska. Začíná mi být šoufl od žaludku, naštěstí je klidný úsek po silnici. Ale jen co si serpentýny krátíme po značce terénem, je zle. Žaludek cítím až v krku. Pár lidí mně předchází. Nějakou chvíli se snažím nemyslet a zahnat tak nauzeu. Marně. Zastavuju a snažím se neodporovat a zvracet. Nic suchý nával. Opakuju to ještě několikrát, když už pomalu žaludek bolí jak je drážděný a pak … sušenky z Pomezek jdou ven i se zbytkem čaje. Taky dobrý. Uleví se mi a můžeme pokračovat. Ještě si loknu kafíčka, na zahnání chuti a zklidnění žaludku. Dostáváme se opět na silnici. Kousek se snažíme popoběhnout. Žaludek neprotestuje, tak proč ne. Aspoň doženeme nějakou tu ztrátu času. U velkého parkoviště opouštíme silnici a čeká nás terén. Jím se dostáváme až na Przelecz Kowarska. Zde nás mile překvapuje místní nadlesnictvo. Dostáváme každá 0,5l petku s vodou – paráda, můžu pít o trochu víc. Upalujeme dál po žluté kolem Rudnika, Bobrzaka a Konie Apokalipsy. Najednou značka Skalnik. No nevím kde Konie jsou ale jsem opět nahoře. A zase šupku dupky dolů. To už tedy po modré značce. Nejdříve Przelecz Rudawska a opět stoupání směr Wolek. Kousek před ním, na 49 kilometru je PK 3. Vody opět není nazbyt, takže si rozpouštím Liftoff v hrníčku a pryč odsud. Janowice nejsou daleko. Dostáváme se na Wolek, dále na Polanu Mniszkowskou. Dále stále po modré značce až k rozcestí s odpočívadlem. Zde si pamatuju, jak zde spící člověk náhle procitl a ještě za včasu nám ukázal, že dále po modré nee a že máme jít po černé k zámku a ukázal nám směr, protože tam zrovna značka nebyla. A to se nám letos hodilo. Další úsek je hodně podobný maštalím, samé pískovcové útvary až k zámku Bolczów. Nedá mi to a něco vyfotím. Je krátce po 9 dopoledne v sobotu. Zatímco fotím kolem zámku, mamka se dává do řeči s nějakým polákem, který jak se záhy ukáže, umí obstojně česky. Ale bohužel chce odpočívat, a my musíme jít. Zhruba 30 minut po zelené značce do Janowic. Tak honem. Cestou ještě nabírám vodu do petky z potoka. Po chvilce již vcházíme do Janowic. Musíme projít skrze celé město. Cestu si tak trochu pamatuju. Loni tu všude visely plakátky o očkování psů proti vzteklině. Letos ale ne. V centru je už lidí více, hlavně kolem obchodů s potravinami je vidět, že spousta závodníků dokupuje zásoby. Někteří ovšem čekají na odvoz, vzdávají tak boj s dlouhou a náročnou trasou. Pokračujeme až do parčíku. Loni jsme si zde spočinuli a letos tomu není jinak. Já se aspoň trochu odstrojím, protože přece jen začíná být teplo a na Rožánku to bude ještě hodně stoupavé a náročné. Několik závodníků nás míjí a ptají se, zda jdeme dál. No jasně, my jsme z Čech a tady to určitě nevzdáme. Bota je v cajku, chodítka taky neodporují, jen ten batoh by mohl být lehčí. Odhadem to je tak 5 km na dlabanec, ale určitě spíš ke dvěma hodinám cesty, takže honem ještě vytahuju dlabanec. A potom už batoh na záda a hybaj na trasu dál. Krátce po 10 už definitivně opouštíme Janowice. Pohledem zpět kontroluji, kolik lidí jde za námi. Nikdo. Všímám si hada u okraje silnice. Je určitě mrtvý, proto si ho vyfotím.
4
Živýho bych se bála. A pak to uvidím … Celý hřeben Krkonoš až ke Szrenici … No týýýý voe. To je síla Jak jsou daleko a jak daleko je Szrenica … Úplně mi to vyrazí dech. Koukám na to jak puk a nemůžu uvěřit. A to ještě nejsme ani v půlce. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat. Dál po zelené značce kolem sanatoria. Po šíleném stoupání odbočujeme vlevo na černé značení. Rožánka je za rohem. A opravdu o pár minut později jsme tam. Punkt kontrolny i zywieniowy. PK 4 = 59 km. Jdeme akorát na oběd. Stejně jako v loni je v obležení dříve došlých závodníků, kteří nyní odpočívají a vyhřívají se na sluníčku, spí … Strašně lákavé. Konečně mohu zahodit batoh a odpočinout si. Jdu si pro čaj a pro nudle s rajčatovou omáčkou. Jsou horké.
5
Zatím se zouvám a sundávám ponožky. Chodítka chtějí servis. Zatím je aspoň odvětrám. Nudle do mě padají, ale mamce to moc nechutná, tak to dojíždím za ní. Škoda, že toho bylo tak málo. Z batohu vytahuju ponožky a vazelínu. Do vaku dolejvám dva čaje. Ještě promáznu chodítka vazelínou a nasazuju KS Cross. V nich musím dojít až do konce, protože víc náhradních ponožek nemám. Použité upínám zavíracím špendlíkem na batoh – vysmradí a uschnou. Krátce po 12té opouštíme stanoviště. Na další kontrolu to je cca 7 km. Po černé značce na Przelecz Radomierska, na okraj obce Radomierz, kde přecházíme na modré značení. Loukami a lesem se dostáváme až k PK5 (66 km). Dáte si kávu nebo čaj? S mlékem, kolik cukrů? Milejší paní jsem snad do té doby nikde na kontrole nepotkala. Dělám si suprsladký kafíčko, který do sebe kopnu, vezmu si pár sušenek. Ještě dostáváme petku s vodou. Paráda. Chvilku se tu zdržíme, tak 15 minut, ale mamka spěchá dál. Loučíme se s díky a pelášíme. Půlku trasy máme už za pár a když to psychicky nesemele, tak bude chybět už jen necelých 70 km!!! To se jde hned člověku líp, po kafíčku, pod kopec …
Przelecz Komarnicka, a stále po modré. Netrvá to dlouho a jsme na silnici u Kapelly. Je zde svozové místo a zároveň v 8 večer tu odstartují závodníci na půlku kotliny. Chvíli spočineme ve stínu na lavičkách. Polední slunce má sílu. Asi tu vysušenou z nás … Čeká nás kousek po silnici. Rychlost opadává. Zouvám boty a jdu bosky, jen v ponožkách. Boty na chvíli vysmradí a snad oschnou, taktéž chodítka a snad je i nabudím. Mamka se chvíli bojí, ale když vidí, že si ťapkám stejně rychle jako v botách, tak neprotestuje, aspoň ne nahlas. Dostáváme se na další kontrolu. Je ale už mimo silnici, tak se nejdříve obuji, než si nechám zapsat průchod.
6
Bohužel kluci tu mají pouze drobné sušenky. Pití žádné. Tak to je průůůs… Loni tu bylo kafe, čaj, petky s vodou mraky sušenek … Další kontrola je až za 12 km. Snad to domorodci někde zachrání, třeba ve Chrosnici. Loni tam byla studená nudlová polívka. Pomalu se šourám dál. Čeká nás hnusnej skalnatej úsek, kde jsme loni chytli průtrž, která definitivně rozhodla o mé rezignaci. Letos ale ne. Čas je pohodový, takže o koncích neuvažujeme. A stejně by nás neměl kdo odvézt. Po modré značce se dostáváme přes Okoli, Lesniak z lesa na louku. Loni už po tmě, letos s přehledem odpoledne. Velím směr Chrosnice, ale mamce se to nezdá a chvíli mi trvá, než ji přemluvím, že tady si to pamatuju a jdeme dobře. Když uvidí i věžičku chrosnického kostela je jí líp. Ale stejně musíme jít ohradou kolem krav a kolem hřbitovní zdi Boubínem, protože tam je nakreslená značka a na cestu už ji neukecám. Před kostelem se rozhlížím po domorodcích s jídlem, ale smolík. Nikde nikdo. Teda když vynechám servisní vozy pro ostatní závodníky a kostelníky. Nedá se nic dělat. Ptám se mamky na cestu, protože tady už šli s taťkou loni sami. Marné, nevzpomíná si. Vytahujeme mapu a zjišťujeme, co máme hledat za značku. Ještě kousek po modré na Przelecz Chrosnicka, a tam se napojit na žlutou. Je relativní šance nakousnout jeden neznačený úsek za světla. Tak šup šup. Na návsi si fotím kozla.
7
Je 5 odpoledne. Snad zvládneme se dostat na další kontrolu na 87 km ještě za světla, bez čelovek. Všude tu jsou otravný mouchy, dokonce i za vsí. Stoupáme po žluté značce k Lesnici. Tady nás zmate tajné značení našich kluků. Proč dávají papír na tu delší cestu po žluté značce? Zastavuje se nás tu celkem slušný hlouček lidí. Až stopneme cyklistu. Neříká nám zrovna to, co chceme slyšet a tak to riskujeme a jdeme stezičkou bez značení. Po chvilce opět narážíme na žlutou značku. Přecházíme silnici a vcházíme přes ohradník na pastvinu. Tou projdeme a po přejití ohradníku nás pohlcuje les. Poláci jdou celkem najisto, tak se jich držíme. Rychlost ve stoupání ale už není, co bývala, tak je mám aspoň na dohled. S vypětím sil se doplácám na kontrolní bod PK7 (87 km), zároveň i svozové místo – Góra Szybowcowa. Hlouček lidí si velebí v křesílkách. Když vidím, kolik lidí tu má před zraky kontrolorů podpůrný tým s autem, z jehož útrob tahají samé dobroty, překládají batohy, berou si výbavu do noci, je mi z toho zle. Poslední kolík do rakve přidá sám kontrolor. K dispozici má tak maximálně litr vody. Nejím, nepiju … Jak daleko s tím vydržím? Dobíhá první běžec. Bravo. Vytahujeme čelovky a pouštíme se do šera za ním, neznačeným úsekem do Jezówa Sudecki, naštěstí z kopce. Potom nás čeká dobře 2-3 km cesta přes město. Hned na okraji narážíme na závodníka, kolem kterého poletuje holčina. Další servis. Je zachumlaný v dece, má kafíčko a něco sladkého. Hned se ptá, zda jdeme dál. No jak jinak, na výběr nemáme. Sonduje, zda jsme někde spaly, nebo někde spát budeme. To jaksi v plánu není, takže nespaly a snad spát nebudeme, leda za chůze. Powodzenie a mizíme do ulic Ježova. Orientujeme se podle názvů ulic ze zvětšeniny na mapě. Před odbočením na silnici směr Siedlecin je autobusová zastávka. Velím pauzu. Musíme se obléci, padá chlad a čeká nás úsek kolem vody. Ještě vytahuju něco z batohu k jídlu. Chvíli se tam tak štracháme. Najednou přichází nějaký klučina. A že jestli jdeme kotlinu, tak když půjdeme s ním, že nás zavede na Perlu Zachodu. Honem tedy balíme věci, ať zbytečně nečeká. Má s sebou další 3 závodníky. Cestou přibereme asi ještě další 4. 8
Celkem slušný výlet. Asi na třetí pokus nacházíme vstup do lesa se závorou, která byla na navigačních fotkách od organizátorů. Fajn. Jako stádo jdeme jeden za druhým, přičemž trasu sleduje pouze ten první. A pak to přijde. Ten co zná cestu a všechny převádí, se zarazí. Chvíli něco zkoumá v mobilu. Asi jsme špatně. Uááááá uprostřed lesa neznámo kde a nikdo jiný nemá nic jiného než mapu závodu a fotky. Najednou do toho všeho se odpoutají dva lidi a pokračují. Než se dohodneme co a jak, jsou daleko. Klučina za nimi vybíhá. A je to jsme někde v cizině ve zkur… lese a sami a nevíme ani jak se dostat zpátky k závoře a začít znovu. Bezmoc, beznaděj, zoufalství, vztek, nenávist … a kdo ví, co ještě se mnou cloumá. Chce se mi brečet, řvát a do všeho kopat. Když už tím nakazí i pár dalších lidí, tak se ten klučina vrací. Ufff, aspoň tak. Něco prohodí polsky, ale asi má cestu, protože polští závodníci se zvedají ze země a berou batohy. Tak jo chlapče. Jestli nás nedovedeš k Perle tak tě zkopu do kuličky. Chvíli teda ještě couráme lesem a najednou blik. Jééé pomník lesníka. Super. Tady odsud to už zvládneme i sami. Necelý kiláček a jsme na Perle. A už vidíme světýlka a lávku. Taťka strašil, jak to s ním před dvěma roky houpalo. No nevím. Podpěry jsou z betonu. Ale ty prkýnka. Prohnilá, místy chybí.
No nevím, kdyby se to pod někým prolomilo … Tak ještě schody – kolik? 120 ? jo? Uff Ufff, dupeme si to nahoru. Těším se, jak si v teple chaty odpočinu. Když ale vidím promrzlé holčiny kontrolorky u ústí schodiště na houpací lavičce, na stole krabice se sušenkami a pár kelímků s vodou, je mi jasné, že o teple a odpočinku si mohu nechat zdát. Někteří jdou hned dál. Já si ale musím nalít trochu vody do vaku a sníst aspoň jednu sušenku. Poláci totiž když jdou, tak jdou na můj vkus až moc rychle. Odcházíme víceméně sami. Držíme se zelené značky. Něco si ještě vybavím podle fotek. Okamžik, kdy opouštíme zelené značení a přecházíme v neznačený, se ale nevyvedl. Opět stojíme uprostřed lesa a nevíme kudy dál. Navíc nikde ani živáčka. Podle mapy se snažíme odhadnout, kde asi jsme, abychom se vymotaly. Dochází k nám dvojice polských závodníků. Vydáváme se v jejich stopách. Nevím už jak, ale nakonec přece jen se dostáváme k silnici a benzínce Lotos. Huráááááá. Od benzínky nás jde už velká 9
grupa. Z počátku to ještě jde, ale později mám co dělat je uviset. Povlávám za nima, hlad mám skoro do mdlob. Musím vydržet ještě kousek, ještě kousíček. V Goduszynu je další kontrola, tak spočinu, najím se. Snad teda budou něco mít, a když ne, tak tam mám poslední housku. Už jsme ve městě. Ještě se dotrmácet na kontrolní bod. Hurááááá. PK 9 (100 km). Mám toho tak akorát dost. Jsem grogy, mám hlad, žízeň chce se mi brutálně spát a začínám cítit chodítka. Ve stánku opět nic extra na zasycení, pár sušenek a snad horká vodá se sirupem místo čaje. Výborně. Rychle vytahuju přesnídávky v pytlíčkách, (díky Hello) dvě do sebe hned natáhnu a holt i tu poslední housku. Uvelebím se na lavici a konečně mohu zvednout i nohy. Jéééé to je úúúúlevička. A to by se to krásně spalo. Zakusuju se do housky. Mňáááám. Vychutnávám každé sousto. Už nevím kdo a jak, ale jedna z kontrolorek mě zamotává do folie. No kdo se o to prosil, že jo, ale je mi v tom krásně teplo. Ještě mi přináší šálek s tím horkým sirupem. Lebedím si, žoužlám housku a pomalu dočerpávám energii. Jen se mi nelíbí, jak furt kolem mě ty holky kmitaj. Člověk nemá chvíli klidu. Asi se bojí, že zkolabuju nebo co, protože několikrát někam volají a ptají se mně, jak mi je. Jak by mi asi bylo? Nevím, jak dlouho jsem kloudně nejedla a z těch vašich pošahaných sušenek mi je akorát šoufl, pití taky skoro nikde s sebou nedostanu, chce se mi zakřičet. I mamka musí je a někoho po telefonu ujišťovat, že pokračuju. Trapas no, ale tělo není stroj. Dojím housku, vybalím se z folie a jdu se trochu protáhnout. Brrr to je zima. Ta folie má fakt něco do sebe. Jdu si do stánku pro čaj a pro pár sušenek. Proč nemají třeba i nějakou slanou variantu? No nemaj tak nemaj. Všichni jsou už dávno pryč. Dochází ale další závodník. Mamka chce jít s ním. Říkám jí, že nejsem schopná držet se předních běžců, protože si stihnu přečíst číslo. Tam je totiž označení jak barvou, tak nápisem, kdo je kdo. Chodci nejdou a na půlkaře je ještě brzo. Vytahujeme naše popisky, protože dál je znova neznačený úsek. Věřím si, že to dáme. Je čas zvednout krovky. Musíme se dostat přes Komorzycu do Wojcieszyce. Přes louky zvládáme trasu celkem v pohodě. U vchodu do lesa je dlouhý kus značení od kluků, který je ale vidět, až když dojdeme k místu vstupu. Pokračujeme dále. U ohrady se rozhodujeme pro postup levou stranou a doufáme, že když půjdeme na dohled plotu, že cestu najdeme, protože za normálních okolností cesta vede skrze oplocení a tedy někde na druhé straně oploceného úseku ji musíme najít, navíc tam je na stromu značení (červený panďulák na bílém čtverci). Toho se musíme držet. Opravdu, jde se dobře. Dostáváme se k dalšímu vztyčnému bodu. Dvoják strom, kolem něho úzkou pěšinkou a opět panďuláci. Už vyhlížím srub. Přepínám čelovku na dálkový režim, protože uhýbáme ještě před srubem. Nějakou chalupu tím osvítím, takže teď najít ten vlez do lesa. A pořád dál. V lese nás předbíhají další běžci, dokonce i dvě baby (kobiety). Nechápu, jak to dávají. Ale to se už dostáváme do Wojcieszyce. Odsud vede nová, ale značená (modře) trasa. Bohužel nákres není v mapě, takže si musíme vyjít pouze s popisem a fotkami. Ale to půjde. Vztyčný bod kostel máme. Přecházíme silnici, cedule Tartak, máme. Kolem pily, potom vpravo na polní cestu. Už vidím i osamocený strom, další vztyčný bod, s cedulí „na prodej“. Pokračujeme a víme, že se musíme držet vlevo. Docházíme až k posedu (vztyčný bod), tady musíme jít rovně, nenechat se svést cestou doleva, tak jako mnozí. Leč na naše volání nedali. Loukou procházíme v kolejišti k lesíku. Dvě modré značky vedle sebe nás ujišťují, že jdeme správně. Listnatým mlázím se dostáváme dopředu, po značkách se dostáváme z mlází ven na polní cestu. Po ní se dostáváme až na další kontrolu Zimna Przelecz PK10 (108 km). Klučina si zapisuje čísla a nabízí sušenky a pití. Beru obojí a cpu se. Chvíli poklábosíme a musíme jít dál. Ještě si beru nějaké sušenky do ruky. Powodzenie. K Bobrovym skalam jdeme ještě po modré značce, potom se musíme držet zelené. Docházíme ke kolejím města Gorzyniec. Kam dál? Značka vede doleva, mamka si pamatuje, že loni šli doprava. Chvíli couráme ulicemi. Nikde nic. 10
Dostavuje se na mě spánkový koma, s kterým bojuju, jak to jen jde. A že to moc nejde. Takže když mi mamka oznámí, že se holt vrátíme ke kolejím a zavoláme našim klukům a ty nás snad navedou, mám chuť vraždit. Courám se tady za ní zpátky. Zdá se mi, že jsme se procházeli snad věčnost. Ke kolejím akorát dochází banda polských závodníků, tak se ptáme na cestu jich. Mají stejný problém. Nemám už sil bojovat proti spánku. Usedám na silnici a zalehám ke spánku. Nevím, jak dlouho mi to vydrželo, než se mnou mamka cukne. Jde se dál. K mému vytočení stačí fakt, že jdeme opět do samých ulic jako prvně. Od mamky se ale cestou dozvídám, že volala našim klukům a prý tu ještě nebyli. Co ??? To snad není pravda. Prý hodně bloudí. Celou dobu spěcháme, abychom došly co nejdříve a Jirka se mohl vyspat na cestu na moravu. Konečně můžeme zvolnit a nespěchat. Jsme jednou nohou v Porebě, ale pořád nám zbývá nachodit ještě asi 30 km. Za normálních okolností otázka tak 4-5 hodin. Plán na 36 hodin vzal už za své, ale už nemusíme spěchat. Napojujeme se na žlutou značku, která nás nekonečným stoupáním vedet na Zakret Smierci (zatáčka smrti). Je tu svozové místo a kontrola, ale ta je jen pro běžce, jak se později dozvídám. Ani kofeinové žvejky mně od spánkových záchvatů nechrání. Dostávám dvacet minut. Ulehám na pultu jakéhosi stánku. Okamžitě vytuhnu. Ze spánku mě nebudí mamka, ale zima. Zvedáme se a jdeme dál. Začíná svítat. Na naši kontrolu to je asi ještě další 4 km dále po žluté. Když se vyškrábeme na Vysoki Kamien, je už den. Máme v nohách 119 km a zapisujeme se na PK 11. Kluk kontrolor, jen sroloval okýnko, ani ze spacáku nevylezl. Venku za autem jsou lahve s vodou. Je taková kosa, že nemám myšlení do sebe lít ledovou vodu. A teď hurá po červené naZwalisko a kopalniu Stanislaw. Mlha, vlezlá zima. To nás žene kupředu. Od Stanislawa je doooost nudný uspávací úsek po silnici. Musíme si hlídat zelenou značku, která kousek před Jakuszycemi uhýbá do terénu. Začínají nás docházet i půlkaři, ale i běžci. Došmatlávám do Jakuszyce. PK12 (128 km). Prý už jen 9 km. To je za rohem. Vlije mi to sílu do žil. Po nové zelené se dostáváme na Owcze Skaly. Tam trochu bloudíme na dřevěných lávkách, ale naštěstí nás dochází 2 polští závodníci a navedou nás na správnou cestu. Tam se už chytá mamka a suverénně vede. Odtrháváme se do těch dvou dobráků a pelášíme ke Kamienczyku. Zatáčky lemují vystavěné zdi. Aha tak to asi je ta stará bobová dráha. Kamienczyk. Lidi co potkáváme, tleskají a gratulují. Drtíme to dolů do Poreby. Kličkujeme mezi lidmi jdoucími do protivky. Paráda dáme to do 12. hodiny. Neřeším brody. Jdu přímo. Už už už tam jsme. Apartmány, areál se sjezdovkou. Probíháme pod obloukem META v čase 39:46:46 hodin. Jooooooooooooo Než si stihneme v salaši vybavit diplomy, rozprší se. Když spokojeně dojdeme k autu, najdeme naše kluky. Spokojeně chrápou uvnitř…
Děkuju: Počasí – během páteční noci sice chladno, ale sucho. V sobotu nádherné počasí, slunko až moc. Nedělní ráno a dopoledne se už nějak překlepalo. Rodině – dali mi šanci na reparát. Mamce – v kritických situacích podržela a byla dobrým parťákem na cestě. Organizátorům – krásná náročná trasa, ale příště méně sušenek a dát něco jiného a rozhodně více pití. 11
Psí hotel Cedrik – pravidelné hlídání naší labradorky
(zubatice celé trasy )
(plakátky závodu)
12
Noční super fotky
13
14
Pohodička na trase …
Pomocníci od Ovčích skal
15
16
