JIŘÍ PLAMÍNEK
PRŮVODCE LIDSKÝM MYŠLENÍM A CHOVÁNÍM
ARGO
JIŘÍ PLAMÍNEK PRŮVODCE LIDSKÝM MYŠLENÍM A CHOVÁNÍM Obálku navrhl a graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor Jiří Michek. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz,
[email protected], v roce 2016 jako svou 3100. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-1995-4 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS, s.r.o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
1 KDE ŽIJEME Tuto kapitolu je možné bez potíží přeskočit. Ostatně, dočtete-li knihu až do konce, možná zatoužíte se sem vrátit. Otázka, jak vzniklo všechno kolem nás i v nás, je přece jen zajímavá. Podle Platóna stál údiv nad tím, že vůbec něco je, u zrodu celé filosofie.
1.1 Tajemství počátku Ptáme-li se, co bylo dříve a ještě dříve, narazíme na velké potíže. Neumíme najít počátek. Představa, že něco vzniká z ničeho, odporuje naší zkušenosti (ale také respektovanému zákonu zachování energie). Dosadíme-li na počátek velký třesk nebo nadpřirozeného stvořitele, podstata problému se příliš nezmění. Co bylo před nimi, zůstává stále nejasným. Potíže s početím světa však mohou souviset s tím, že si nekonečnou minulost snažíme představit jako přímku. Jediné nekonečno, které si opravdu umíme představit, má přece jinou podobu – jde o uzavřený útvar typu nekonečné smyčky. V podobě známé ležaté osmičky (∞) nám ostatně slouží jako symbol nekonečna. Uzavřená křivka nemá počátek. Je spojitá, nikde nevzniká a nikde nekončí. Nenutí nás předpokládat vznik něčeho z ničeho. /15
JIŘÍ PLAMÍNEK / PRŮVODCE LIDSKÝM MYŠLENÍM A CHOVÁNÍM
Zkusme tedy model uzavřené křivky využít. A protože jsme zatím neuspěli na cestě do minulosti, vydejme se opačným směrem.
1.2 Konec světa Samovolným dějům vládne pravděpodobnost. Statisticky se stane spíše to, co je pravděpodobnější. Je známo, že z tohoto důvodu směřují spontánní děje ve svém souhrnu k větší neuspořádanosti (entropii). Neuspořádané je pravděpodobnější než uspořádané. Jestliže je k tomu dostatek energie, může se proces na čas obrátit. Pokud například uklízíme v domě nebo třídíme čočku a hrách, uspořádanost může dočasně vzrůstat. Dlouhodobě a celkově však uspořádanost klesá. Můžeme proto předpokládat, že celý náš vesmír časem skončí jako zcela neuspořádaný. Je to přece pravděpodobné. Když se to stane, nebude výsledný stav obsahovat žádnou hmotu. Ta je příliš uspořádaná ve srovnání s energií. Vesmír se změní v oceán neuspořádané energie. Pro naše úvahy je zásadní, že v takovém zcela neuspořádaném stavu nemohou být žádné popsatelné vztahy. Vše musí být zcela chaotické a náhodné, beze známek uspořádání, a tedy i beze vztahů. A právě tohle je zajímavé. Kde nejsou vztahy, tam nemůže být ani prostor a čas. Ty přece popisují vztahy a jejich existence stojí a padá právě se vztahy. Beze vztahů nemají ani prostor, ani čas žádný smysl. Nemají co popisovat.
/16
1 Kde žijeme
Ve zcela neuspořádaném prostředí nemohou působit žádné fyzikální zákony. I ty přece popisují vztahy, a právě vztahy v neuspořádaném prostředí chybí.Na konci našich úvah tedy vidíme něco jako chaotické vakuum. Je to ovšem vakuum nabité energií. Existence rozpuštěná v něčem, co fyzikálně nelze popsat.
1.3 Zrození vesmíru Předchozí úvahy nás dovedly k nekonečným smyčkám a konci prostoru a času. Neodpověděly však na otázku počátku. Ta může souviset s poznáním, že nic není dokonalé. To není prázdné rčení, ale vlastnost světa kolem nás. Nelze dosáhnout ideálu, nic není zcela symetrické nebo zcela jisté. Vždy najdeme alespoň drobné odchylky od dokonalosti, i kdybychom měli sestoupit na úroveň atomů nebo dokonce energetických kvant. Pokud ovšem nic není dokonalé, zcela dokonalá nemusí být ani neuspořádanost toho výsledného stavu, do kterého přejde náš vesmír. V onom oceánu neuspořádané energie se v takovém případě mohou vyskytnout nějaké odchylky od neuspořádanosti. Protože jde o odchylky od neuspořádanosti, jejich podstatou musí být uspořádanost. S uspořádaností ovšem vznikají vztahy. Jsou přece podstatou uspořádanosti. A spolu s nimi může vzniknout prostor a čas. A v prostoru a v čase mohou začít působit fyzikální zákony. Není přitom nijak těžké si představit, že vznik času, prostoru a fyzikálních zákonů může z nitra odchylek vypadat /17
JIŘÍ PLAMÍNEK / PRŮVODCE LIDSKÝM MYŠLENÍM A CHOVÁNÍM
jako velký třesk. Takovým odchylkám pak můžeme říkat vesmíry.
1.4 Nekonečné cykly Vesmíry jsou zřejmě odsouzeny k opětovnému rozplynutí v neuspořádaném stavu, ale mohou se nějakou dobu vyvíjet a uspořádávat. Může v nich vzniknout temná i svítící hmota, a je-li dost času, pak třeba i život a vědomí. Jakmile se ovšem nějaký vesmír na konci svého vývoje rozplyne v neuspořádanou energii, nastává bezčasí a neprostor. Nelze tedy nijak rozhodnout, zda konkrétní vesmír byl dříve nebo později než jiný, nebo určit, kde se nachází. A tady je má odpověď na otázku počátku. Pátráme-li, co bylo dříve a ještě dříve, nenarazíme ani na nekonečnou řadu, ani na prvotní příčinu, ale na bezčasí. Naše otázka prostě ztratí fyzikální smysl. Existence vesmírů tedy zřejmě nepřipomíná nekonečnou přímku, ale spíše uzavřenou smyčku, která prochází neuspořádaným stavem, v němž nejsou počátek a konec definovány. Tomuto stavu, onomu neuspořádanému oceánu energie, budu dále říkat Potenciál.
1.5 Temná energie Představa Potenciálu nabízí zajímavé odpovědi na některé další dosud otevřené otázky, související s povahou vesmíru a bytí. Vyberu alespoň dvě z nich jako názorné příklady – /18
1 Kde žijeme
temnou energii a antropický princip. A v 15. kapitole doplním ještě příklad třetí – smysl našeho života. Náš vesmír se už několik miliard let rozpíná stále rychleji, což moderní fyzika vysvětluje vlivem takzvané temné energie. Temná energie tvoří zhruba tři čtvrtiny našeho vesmíru a je velkou záhadou současné fyziky. Má však vlastnosti nápadně připomínající Potenciál. Podle nastíněného modelu světa může být temná energie tou částí Potenciálu, jež nepodlehla výbuchu uspořádanosti při onom velkém třesku, který vedl k dočasné existenci našeho vesmíru. Pomáhá naředit vesmír a vyčistit Potenciál od hmotného smetí, které při velkém třesku vzniklo.
1.6 Antropický princip Představa Potenciálu umožňuje odpovědět také na otázku, již si naléhavě kladl například Albert Einstein – totiž proč ve vesmíru všechno do sebe tak dobře zapadá. Jak je možné, že kdyby byl libovolný z mnoha klíčových parametrů vesmíru jen trochu jiný, vesmír v nám známé podobě – a tedy ani my – by nemohl existovat? Tento údiv vede mnohé myslitele k formulaci antropického principu. Jeho odvážnější formulace (tzv. „silný antropický princip“) tvrdí, že vesmír má své vlastnosti právě proto, aby se v něm mohly vyvinout inteligentní bytosti. Racionální vysvětlení pozoruhodně precizního nastavení našeho vesmíru by však mohlo spočívat v povaze Potenciálu. Vesmír natolik stabilní, aby se v něm mohl vyvinout život, /19
JIŘÍ PLAMÍNEK / PRŮVODCE LIDSKÝM MYŠLENÍM A CHOVÁNÍM
vznikl možná jen díky enormně velkému množství pokusů a omylů ve formě jednotlivých velkých třesků. To, že nastal jev natolik nepravděpodobný, jako je existence našeho poměrně harmonického vesmíru, tedy může být nepřímým důkazem značné mohutnosti Potenciálu. Jen dostatečně mohutný Potenciál totiž umožňuje vysvětlit, proč náš svět na některé z nás působí dojmem, že byl pro lidstvo předem připraven. Osvobozuje nás od složitých předpokladů typu extrémní náhody nebo stvořitelského zásahu.
1.7 Kouzlo jednoduchosti Představa přirozeného běhu existence ve smyčkách, procházejících bezčasím, má kouzlo vyvěrání z jednoduchých předpokladů. Teorie jsou totiž silné nebo slabé nejenom úvahami, jež činí, ale i materiálem, z něhož jsou postaveny. Je výhodou pro každou teorii, když jsou její základní kameny – tedy axiomy používané bez důkazů – maximálně prosté a přijatelné. Taková teorie nemusí apelovat na city či víru. Může se soustředit na úsudek a rozum. Teorie v této kapitole postuluje pouhá tři následující tvrzení o naší realitě: 1. vše vzniká z něčeho – tedy nemůže se stát, že by něco vzniklo z absolutního nic (princip spojitosti); 2. pravděpodobnější nastává spíše než méně pravděpodobné – tedy spontánní děje směřují k pravděpodobnějším, neuspořádanějším stavům (princip pravděpodobnosti); /20
1 Kde žijeme
3. nelze dosáhnout dokonalosti – tedy vždy jsou možné odchylky od absolutního ideálu (princip nedokonalosti).
Všechna tato tvrzení mají oporu v letité lidské zkušenosti. Možná nikoliv náhodou do značné míry odpovídají třem hlavním termodynamickým větám. A také: tvrzení z nich odvozená se osvědčují při využívání v praxi.
/21
2 ODKUD PŘICHÁZÍME Náš vesmír tedy možná putuje v nekonečné smyčce od jednoho bezčasí ke druhému. Přestože je zřejmě mlád necelých 14 miliard let, vznikl v něm život a minimálně v jednom druhu živáčků se probudilo vědomí. Otázka, jak vznikl život a vědomí, je natolik zásadní a vzrušující, že se dočkala mnoha mystických odpovědí. V gravitačním poli těchto barvitých příběhů může zanikat, že na tuto otázku našla své střízlivé, ale rovněž fascinující odpovědi také věda. V detailech se její vysvětlení zatím může lišit, ale obrys toho dávného děje je již znám. A příběh, který nám věda vypráví, je strhující a poutavý. A to i navzdory tomu, že je – alespoň ve svých podstatných rysech – zřejmě také pravdivý.
2.1 Život Cesta k životu na naší modré planetě začala zhruba před 4 miliardami let. Země se tehdy ochladila natolik, že se na jejím povrchu udržela voda v kapalné podobě. Ve vznikajících oceánech byly rozpuštěny látky jako oxid uhličitý, metan nebo amoniak a působilo na ně ultrafialové záření a elektrické výboje blesků.
/23
JIŘÍ PLAMÍNEK / PRŮVODCE LIDSKÝM MYŠLENÍM A CHOVÁNÍM
Za takových podmínek vznikají v laboratořích organické látky. Ty zřejmě vznikaly i v dávných praoceánech. A dostaly hodně času na zajímavé pokusy. Ten čas vrchovatě využily. Vytvářely zahuštěnější kapky, vázaly se jedna na druhou, splývaly a rozdělovaly se a mnohdy vznikaly opakovaně v určitých sériích. Postupně se naučily třem klíčovým věcem – vyměňovat látky s okolím, obalit se vůči okolí a vytvářet své kopie. Poznámka
To, že je ve vodních roztocích „zapsáno“, co z nich má vzniknout, není nijak výjimečné. Z roztoku kuchyňské soli přece vznikne krystalizací vždy látka nejen stejného složení (NaCl), ale i stejné symetrie. Krystaly se mohou lišit tvarem i velikostí, ale jejich symetrie je stále kubická. Podobně organismy stejného druhu mají stejné geny, ale liší se detaily tvaru a velikosti těla.
2.2 Replikace Asi nejzajímavější byly pokusy některých molekul dělit se a vytvářet své kopie. Richard Dawkins dal těmto útvarům jméno replikátory. Replikace se rozšířila natolik, že brzy narazila na potíže se zdroji. S jejím rozvojem byly rychle spotřebovány volné stavební látky a některé replikátory zřejmě začaly využívat jako stavební látky i části ostatních replikátorů. Vznikla potřeba bránit se a ta vedla postupně k opouzdření některých molekulárních skupin a později ke vzniku buněk a těl. Těla organismů jsou tedy podle Richarda Dawkinse především nástroji, vyvinutými pro přežití replikátorů – těch replikátorů, které dnes známe z těl rostlin a živočichů jako geny, resp. DNA. /24
