První vydání © Sbor Církve bratrské ve Vsetíně – Maják, Vsetín 2016. Vydáno pro vnitřní potřebu církve. Originally published in the UK under the title Gospel Community Copyright © The Porterbrook Network Published by The Porterbrook Network, an initiative of WEST Portebrook, Sheffield, UK 215 Sharrow Vale Road, Sheffield, S11 8ZB, UK Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být v jakékoliv formě publikována bez písemného svolení vydavatele. Není-li uvedeno jinak, pocházejí biblické citáty z Českého ekumenického překladu podle vydání z r. 1985 © ČBS, Praha. Citáty označené zkratkou B21 jsou převzaty z Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s. Použito se svolením vydavatele. Všechna práva vyhrazena. Překlad: © Tomáš Kadlec Revize: Dan Drápal Sazba: Tomáš Kolman Distribuce: Sbor Církve bratrské ve Vsetíně – Maják, Smetanova 1140, Vsetín, 755 01 www.majakvsetin.cz; e-mail:
[email protected]
Obsah 1. Evangelium a společenství…………………………………. 4 2. Odlišné společenství………………………………………… 10 3. Rozmanité společenství…………………………………….. 16 4. Oddané společenství……………………………………….. 23 5. Horlivé společenství………………………………………….. 28 6. Trpělivé společenství………………………………………… 33 7. Štědré společenství………………………………………….. 39 8. Mírumilovné společenství…………………………………… 46 9. Misijní společenství………………………………………….... 50
Kapitola 1 Evangelium a společenství (Římanům 12,1) Úvod Cvičení Než začnete studovat tento modul, bylo by dobré přečíst si alespoň jednou List Římanům.
Reflexe Do jaké míry jsou viditelné projevy církve? Jak by na tuto otázku asi odpověděli vaši nevěřící sousedé? Je možné, že církev v Římě byla sítí menších domácích církví nebo, jak bychom asi řekli dnes, „misijních skupin“. Druhý zmíněný termín budeme používat v tomto modulu a definujeme ho jako malé společenství křesťanů, kteří jsou formováni evangeliem a žijí pro něj. Jako termín ho lze použít jak pro místní církev, tak pro její části. Paul Barnett říká: „Na začátku tohoto dopisu není uvítání typu ‚církvi v Římě‘ ve smyslu nějakého zaměření, ale pouze ‚Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti‘. Na konci dopisu Pavel vyslovuje třináct pozdravů, což s největší pravděpodobností ukazuje na třináct samostatných „hroznů“ věřících.“1 Římanům 12 vykresluje obraz života misijní skupiny. Začíná takto: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ 1
Barnett, P. Romans, Focus on the Bible Series, (Christian Focus, 2003), str. 284.
Evangelium a společenství
Tento verš není pouhým příkazem přinášet sebe sama jako živou oběť. Samozřejmě jde i o to – ale jde o mnohem víc. V první řadě se jedná o připomínku Boží milosti. Když Pavel říká „pro Boží milosrdenství“, chce vyvolat dojem, že hlavním příkazem je soustředit se na Boží milost. Obraz misijní skupiny vykreslený v Římanům 12 by nás měl inspirovat a nadchnout, abychom chtěli žít společně jako Boží lid. Nejde však na prvním místě o to, abychom byli dobrými členy misijní skupiny, ale o to, abychom vycházeli z Božího milosrdenství.
Cvičení Ve skupinkách po 3-4 několik minut diskutujte, jak si mohou vaše misijní skupiny navzájem pomáhat soustředit se tento týden na Boží milosrdenství. Jaké činnosti, formula ce či modlitby by se mohly/měly stát součástí vašeho denního řádu? Římanům 12,1 v originálním jazyce začíná obratem „proto tedy“. Vše, co Pavel v této kapitole říká, staví na tom, co pověděl v kapitolách 1-11. Pokud chcete být společenstvím podle evangelia, jak je popsáno v kapitole 12, musíte brát v potaz vše, co bylo řečeno o Boží milosti v kapitolách 1-11.
„Pro Boží milosrdenství…“ Naše skutky pramení z naší identity. V Římanům jsme viděli, že Boží milosrdenství vůči nám se projevuje:
Novou budoucností (kapitoly 1-4) Naší budoucností byl soud. Pavel v 2,5 píše: „Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud.“ Blíží se den, kdy bude každý čelit Božímu hněvu. Pavel v 2,16 pokračuje: To se stane v „den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“ V Římanům 1-3 Pavel dokazuje, že každý člověk je odsouzený. Nenáboženští lidé se nemohou vymlouvat, protože „to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil“ (1,19). Problémem je, „že svou nepravostí potlačují pravdu“ (1,18). Nechceme pravdě o Bohu věřit, protože se mu dobrovolně nechceme podřídit. Náboženští lidé jsou však také odsouzeni. Pavel v 2,1 konstatuje: „Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž.“ Navenek se můžeme chovat slušně, ale Bůh bude soudit skryté věci
Evangelium a společenství
našich srdcí (2,5 a 16). V den soudu budou naše pyšná a sobecká srdce všem na odiv. V budoucnu nás čekal soud, protože mimo Krista neexistuje jiná budoucnost než odsouzení. V Kristu nám však Bůh dává novou budoucnost. Pavel říká: „[Všichni] jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří“ (3,2425). Být „ospravedlněný“ znamená být prohlášen za „nevinného“. Soudnému dni můžeme čelit s jistotou, že nebudeme odsouzeni. Proč? Protože nás Ježíš vykoupil. Ježíš zemřel jako oběť místo nás. Vzal na sebe rozsudek, který si zasloužíme my. Díky Kristu může být Bůh zároveň spravedlivý (na kříži odsuzuje náš hřích) i tím, kdo ospravedlňuje (osvobozuje viníky). Máme novou budoucnost, zakotvenou v Ježíšově kříži a vzkříšení. „[Ježíš] byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (4,25). Přinášíme sebe sama jako živou oběť Bohu, protože Bůh za nás obětoval svého Syna.
Novým životem (kapitoly 5-8) Narodili jsme se „v Adamovi“. Všichni máme společné některé znaky lidství. Všichni jsme se narodili se sklonem hřešit. Jsme otroky hříchu, podléháme zákonu, jsme předurčení ke smrti. „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“ (5,12). Nyní jsme však prostřednictvím víry v Kristu. Jsme znovuzrozeni do jeho nového lidství. Již nepodléháme moci hříchu ani odsouzení zákonem. Již nesměřujeme ke smrti. V Římanům 5,17 se píše: „Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ V našich tělech je duchovní život: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá“ (Římanům 8,11). Máme Ducha života, který nás vede a zmocňuje. Již nemusíme žit tak, jak jsme žili. Můžeme se měnit, abychom byli jako Ježíš. Máme svobodu být takovými lidmi, jakými bychom měli být: „Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí“ (Římanům 6,14). Nabízíme svůj život jako oběť, protože jsme dostali život nový. Nabízíme svá těla Kristu, protože on za nás vydal své tělo na kříži.
Evangelium a společenství
Novým lidem (kapitoly 9-11) Stali jsme se součástí Božího lidu. Židé si mysleli, že pouze oni mohou být Božím lidem, ale Pavel v 9,8 upozorňuje, že „dětmi Božími nejsou [Abrahamovy] tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené“. Součástí Božího lidu jsme na základě Boží volby a také víry, kterou nám dává v zaslíbení Kristově. Izrael odmítl svého Mesiáše, takže evangelium směřuje ke všem národům. A protože ho všechny národy slyší, mají Židé důvod, aby se obraceli ke Kristu. Klíčovými verši jsou 10,12-13: „Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘.“ Dříve byl Božím lidem pouze Izrael. Bůh však stvořil nový lid, zcela nové lidství v Kristu, ke kterému může náležet kdokoliv, ať už jsou jeho etnické kořeny jakékoli. Záleží pouze na Kristu a víře v něj. Podívejte se na 9,15-16: „Mojžíšovi [Bůh] řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“ Záleží tedy jen na tom, zda patříme k Božímu lidu. Spasení a místo v Božím lidu jsme nezískali na základě své snahy či protože bychom chtěli. Máme je díky Boží iniciativě a milosti.2 Žijeme jako společenství Božího lidu, protože v Synu a skrze něj to Bůh umožnil. Ve světě kolem nás je naše identita (kým jsme) založena na našich činech (co děláme). To, kým jsem, závisí na mém jednání. Boží milost tento přístup světa staví na hlavu. Ve světě musíme své identity dosáhnout, ale v evangeliu je nám velkoryse dána v Kristu. Výsledkem je, že v evangeliu naše skutky (co děláme) plynou z naší identity (kým jsme). V Kristu ze mne Bůh činí dobrého člověka (prohlášeného za spravedlivého v jeho očích), který na základě Božího díla činí dobro – nikoli tedy, že bychom se skrze dobré skutky stávali dobrými lidmi.
Reflexe Vzpomeňte si na to, co řekl Aslan v 17. kapitole knihy Lev, čarodějnice a skříň od C. S. Lewise. „Jedenkrát v Narnii králem či královnou, provždy králem či královnou,“ pravil Aslan. „Užijte toho k dobrému, synové Adamovi. Užijte toho k dobrému, dcery Eviny“ (Kapitola 17). V čem by váš běžný den mohl vypadat jinak, kdyby vaše jednání vycházelo z vaší identity? Co by se mohlo změnit ve vaší misijní skupině, kdybyste to tak dělali?
2
Slovo pro „milost“, které nacházíme v Římanům 12,1 Pavel nepoužívá příliš často. Nicméně ho použil v Římanům 9,15, kde je přeloženo jako „smilování“. Zde se zcela zřejmě jedná o paralelu běžnějšího slova pro ‚milost‘, které znovu Pavel používá v 11,30-32.
Evangelium a společenství
„To ať je vaše pravá bohoslužba“ Jsme nový lid s novým životem a novou budoucností, lid, který zahlédl úžasnou Boží milost. Jací lidé na základě těchto zkušeností vznikají? Jaké to vyvolává jednání? Odpovědí je bohoslužba (uctívání): „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Římanům 12,1). Je dobré začít v této oblasti, protože právě uctívání je oblastí, kde se všechno pokazilo. V Římanům 1,25 Pavel řekl: „Vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen.“ Nedůvěřovali jsme Bohu, takže jsme ho neuctívali. Netoužili jsme po Boží slávě a usilovali jsme o své sobecké touhy a pyšnou oslavu sebe sama. Nyní jsme však zakusili Boží milost, takže jsme poznali, jak je Bůh laskavý a štědrý. To nám umožňuje, abychom svým životem oslavovali Boha. Boží milosrdenství je tak nesmírné, že jedinou vhodnou a pravou formou uctívání není nic menšího než vydávat svá vlastí těla jako živou oběť. Pravé uctívání spočívá v životu cele odevzdaném pro Boží slávu. Uctívání předpokládá, že uznáváme hodnotu uctívaného. Uctíváním Boha vyjadřujeme, že nic nemá větší hodnotu než on. Činíme tak, když zpíváme o jeho velikosti a vyvyšujeme ho svými slovy. Pravé uctívání však vyžaduje, abychom pro něj obětovali vše, co máme a kým jsme. To, čeho jsme schopní se pro něj vzdát, ukazuje, nakolik si ho vážíme. Podívejte se do diáře a na výpis z banky. To vám ukáže, nakolik si Boha vážíte. Židům 13,15-16: „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.“ Jak Boha uctíváme? Tím, co říkáme a jak žijeme. Jakou roli v tom tedy hraje společné uctívání? Židům 10,24-25 nás vybízí, abychom se společně setkávali, a také uvádí proč: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ To zahrnuje zpěv, což Pavel jasně říká v Koloským 3,16: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ Stejná myšlenka se opakuje v Efezským 5,19-20: „Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista...“. Pavel nepíše jednotlivci, ale církvi, takže příkaz být naplněn Duchem se vztahuje na církev. Vyjmenovává také čtyři způsoby, jak toho dosáhnout:
Evangelium a společenství
1. 2. 3. 4.
Společný zpěv Chvála z celého srdce Vzdávání díků Podřizování se sobě navzájem.
V průběhu celého týdne nám okolní svět tvrdí, že existují důležitější, hodnotnější a krásnější věci. Neustále jsme odváděni od uctívání Boha. Nepřinášíme sebe sama jako živou oběť, protože nevěříme, že taková oběť za to stojí. Každá reklama se nás snaží přesvědčit, že neplatí, „Bůh je hoden“, ale „Já jsem hoden“. Hlas okolního světa je silný a často přehluší hlas Boží. Avšak každý týden se na několik hodin křesťané setkají, aby spojili své hlasy a přehlušili hlas světa. Společně voláme: „Ty jsi hoden“, a tím se připojujeme k nebeskému zpěvu: Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest. (Zjevení 4,11) Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí. (Zjevení 5,9-10).
Při společném uctívání přenastavujeme svá srdce a své touhy. Scházíme se, abychom si navzájem připomínali Boží hodnotu a pomáhali si odvracet se od špatných priorit. Jde o mnohem více než o pouhé intelektuální cvičení. Jedním z účelů setkání křesťanů je, aby začali toužit po Kristu. Důležitým prvkem učednictví je povzbuzovat se navzájem v srdečné chvále, což znamená, že nezpívat nepřipadá v úvahu. Při pohledu na Boží milost je naší výsadou i povinností povzbuzovat se navzájem v srdečné modlitbě a chvále. Všimněte si opět, že takto máme chválit svým tělem. Není to normativní, ale znamená to, že v určitém smyslu se jedná o konkrétní fyzickou činnost, nikoli pouhé intelektuální či emocionální cvičení. Máme si zpříma sednout, zhluboka se nadechnout, postavit se, vyndat ruce z kapes a vrhnout se celým tělem i duší do uctívání Boha. Proč? Abychom mohli jít do nepřátelského a svůdného světa se srdcem, jež opravdu náleží Kristu, s nově získanou touhou nabízet své tělo jako živou oběť a s obnoveným vědomím, že on je hoden. Toto všechno je motivováno Božím milosrdenstvím. Římanům 1-11 je odrazovým můstkem pro Římanům 12. Boží milosrdenství je odrazovým můstkem pro život ve společenství. Pokud na to nezapomeneme, bude náš společný život vzkvétat. Když se nebudeme soustřeďovat na Boží milost, náš společný život si nebudeme užívat, ale budeme pouze přežívat. Připadá-li vám život ve společenství jako dřina, je to tak většinou proto, že jste zapomněli na Boží milost. Bez Boží milosti vám bude společný život připadat jako cíl, kterého musíte dosáhnout. Díky Boží milosti však může být příjemným darem.
Evangelium a společenství
Reflexe Přemýšlejte konkrétně: • Jakými způsoby vaše společenství ukazuje evangelium nejen jako sdělení, kterému je potřeba věřit, ale také jako moc, kterou je potřeba zakusit (Římanům 1,16)? • Jakými způsoby vaše společenství svědčí o tom, že jste sice byli nepřáteli Boha, ale teď jste s ním usmířeni (Římanům 5,10) a jste adoptováni do jeho rodiny (Galatským 4,4-7)? • Jakým způsobem vaše společenství odráží skutečnost, že církev není místo, ale lid – společenství, které je neustále proměňováno a obnovováno mocí evangelia (Koloským 1,6)?
Evangelium a společenství
