První vydání © Sbor Církve bratrské ve Vsetíně – Maják, Vsetín 2014. Vydáno pro vnitřní potřebu církve. Originally published in the UK under the title Gospel Relationships Copyright © The Porterbrook Network Published by The Porterbrook Network, an initiative of WEST Portebrook, Sheffield, UK 215 Sharrow Vale Road, Sheffield, S11 8ZB, UK Naposledy aktualizováno v roce 2010. Překlad a odkazy aktualizovány v srpnu 2013. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být v jakékoliv formě publikována bez písemného svolení vydavatele. Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citáty převzaty z Českého ekumenického překladu podle vydání z r. 1985 © ČBS, Praha. Citáty označené zkratkou B21 pocházejí z Bible, překlad 21. století © 2009 BIBLION, o.s. Použito se svolením vydavatele. Všechna práva vyhrazena. Citáty označené zkratkou ČSP pocházejí z Českého studijního překladu Bible (ČSP) © 2009 KMS, Praha. Použito se svolením vydavatele. Překlad: © Tomáš Kadlec Revize: Dan Drápal Sazba: Tomáš Kolman Distribuce: Sbor Církve bratrské ve Vsetíně – Maják, Smetanova 1140, Vsetín, 755 01 www.majakvsetin.cz; e-mail:
[email protected]
Obsah 1. Hněv ..................................................................................................... 4 2. Konflikt ............................................................................................... 16 3. Strach z lidí ........................................................................................ 23 4. Pokora ............................................................................................... 28 5. Dary a služba.................................................................................... 38 6. Zaměstnání ....................................................................................... 47 7. Manželství ......................................................................................... 63 8. Nezadaní .......................................................................................... 74 9. Rodičovství ....................................................................................... 86
Kapitola 1 Hněv Přísloví a hněv Kniha Přísloví neustále připomíná, že život má určitou strukturu, obsahuje jakýsi vzorec, který prochází vším, a pokud s ním nežijeme v souladu, nejsme schopní dělat moudrá rozhodnutí. Kniha Přísloví nám ale také slibuje, že když žijeme v souladu s touto strukturou, budeme žít dobře. Je to jako se zákonem aerodynamiky: Stavíte-li letadlo, musíte ho dodržet. Jestliže ho dodržíte, letadlo poletí. Když ho nedodržíte, zemřete. Přísloví nám slibují moudrost, jež spočívá v dobrém životě, který prožijeme naplno. Moudrost znamená rozumět realitě tohoto světa a vědět, jak se věci mají a jak fungují. Tím to však nekončí. Znamená to také vědět, jak nakládat s životem, dělat dobrá rozhodnutí a rozpoznat, kdy si nevystačíme s pravidly. V biblickém pojetí světa je „Začátek moudrosti … bázeň před Hospodinem“ (Přísloví 9,10). To znamená, že moudrost začíná vírou a pokáním, protože pokud opravdu chceme porozumět Božímu světu, musíme vzít Boha vážně. Prvním krokem k biblické moudrosti je tedy poznání Boha – ne abstraktně či teoreticky, ale tím, že mu zcela prakticky podřizujeme svůj život. Přísloví nám pak ukazují, jak to bude vypadat. Tato kniha není návodem na život. Nicméně nás učí, co naše skutky vyjevují o našem srdci. Když Přísloví zmiňují hněv, učí nás, že povaha a cíl našeho hněvu závisí pouze na postoji našeho srdce vůči Bohu. Jestliže budete žít v bázni před Hospodinem a rozhněváte se, nebudete hřešit. Budete-li však žít v nesouladu se strukturou života, bude hněv ničit vás i lidi kolem.
Evangelium a vztahy
Cvičení Podívejte se na verše v příloze na konci této kapitoly a soustřeďte se na to, co o hněvu říká kniha Přísloví. V této kapitole si je postupně probereme. Nejdříve se s nimi však seznamte. Texty z knihy Přísloví budeme probírat po následujících kategoriích: • Hněv a jeho nebezpečí • Hněv a jeho kladná stránka • Co je špatně? • Hněv a uzdravení
Hněv a jeho nebezpečí Přísloví nám ukazují, že hněv je nebezpečný, protože může vést k rozpadu. Může rozložit tělo: Shovívavý oplývá rozumností, kdežto ukvapený vystavuje na odiv pošetilost. Mírné srdce je tělu k životu, kdežto žárlivost je jako kostižer. (Přísloví 14,2930)
Nejrůznější výzkumy ukazují, že hněv na tělo působí hůře než úzkost, stres, smutek či jakékoliv jiné emoce. Hněv zatíží srdce víc než ta největší fyzická námaha. Nic vás nevystaví srdeční chorobě a rozkladu těla tak jako hněv. Navíc hněv rozkládá společenství: Vznětlivý muž rozněcuje sváry, kdežto shovívavý spory uklidňuje. (Přísloví 15,18) [pošetilec] ... se rozčiluje a posmívá bez ustání. (Přísloví 29,22) Hněvivý člověk podnítí svár a vznětlivý napáchá mnoho přestupků. (Přísloví 29,22) Stloukáním smetany vznikne máslo, tlak na nos přivodí krvácení, tlak hněvu vyvolá spor. (Přísloví 30,33)
Když se rozzlobíte, oháníte se kolem sebe slovy, jako by to byly zbraně. Slova řečená v hněvu v sobě nesou nebezpečnou moc. Mohou zranit lidi a zničit vztahy. A nakonec hněv rozkládá moudrost – jinými slovy vaši schopnost dělat moudrá rozhodnutí a dobře žít.
Evangelium a vztahy
Shovívavý oplývá rozumností, kdežto ukvapený vystavuje na odiv pošetilost. (Přísloví 14,29) Nedočkavý se dopouští pošetilosti. (Přísloví 14,17)
Když váš hněv opadne a vy vychladnete, připadáte si jako hlupák. Přísloví 14,17 ukazují, že si připadáte jako hlupák, protože jím opravdu jste. Hněv deformuje vaše vnímání, pohled na danou situaci, na sebe, na svět a na ostatní, takže pak děláte hloupá rozhodnutí.
Hněv je návykový Velká vznětlivost volá po pokutě, odpustíš-li, budeš muset přidat. (Přísloví 19,19)
Hněv se podobá návykovým látkám více než jakákoliv jiná emoce. Hněv vede k popírání reality, takže je opravdu těžké připustit si, že jste rozzlobení. Místo toho radši říkáme věci jako: „Potřebuji to ze sebe jen dostat... Nemůžu si pomoct, přece nebudu neupřímný... Zkrátka si jen stojím za tím, čemu věřím... Jde mi jen o spravedlnost... Jen říkám, jak to vidím... Jen říkám, jak to je…“ Čím víc hněvu v sobě máte – a tudíž i problémů, které do vašeho života přináší (rozklad těla, společenství a moudrosti) – tím více se musíte zlobit i na další věci, abyste se mohli dále tvářit, že to není vaše chyba. Je to jako závislost: abyste potlačili pravdu, že jste závislí a vymklo se vám to kontrole, potřebujete stále větší dávky. Čím víc se zlobíte, tím víc hněv potřebujete. Čím víc hněv potřebujete, tím víc se budete hněvat. Čím víc se budete hněvat, tím víc budete ztrácet kontrolu. Čím více budete ztrácet kontrolu, tím více budete ztrácet nad životem nadhled a zevnitř vás začne požírat hořkost. Hněv rozděluje lidi a staví téměř neproniknutelnou zeď odcizení a zášti. Hněv má velice ničivou moc.
Reflexe Jaké projevy této ničivé moci jste viděli ve vlastním životě či v životech lidí kolem sebe?
Hněv a jeho kladná stránka Bible však někdy o hněvu mluví překvapivě pozitivně. Ano, výbuchy hněvu jsou podle ní jednoznačně špatné. Nepociťovat žádný hněv však
Evangelium a vztahy
také není dobré. Ideálem v knize Přísloví a ve zbytku Bible je pomalý1 hněv. Podívejte se znovu na Přísloví 14,29 (ČSP): Kdo je pomalý k hněvu, je velice rozumný, kdo však je vznětlivý, vystavuje na odiv hloupost.
Nemáme zde srovnání mezi člověkem, který se hněvá, a jiným, který se nehněvá. Hněvají se oba. Moudrý člověk je však pomalý k hněvu, a tak má porozumění, zatímco hlupákův hněv je popsán jako ukvapený: nekontroluje se a „vybuchuje“ na lidi. V Příslovích 15,18 (ČSP) se píše toto: Hněvivý člověk podněcuje svár, kdo však je pomalý k hněvu, uklidňuje hádku.
Podle Bible je nikdy se nehněvat stejný hřích jako hněvivé výbuchy vzteku. Efezským 4,26 přikazuje: „Hněváte-li se, nehřešte.“ Je to imperativ. Nastanou chvíle, kdy bychom se měli zlobit, ale ve svém hněvu neměli hřešit: měli bychom být pomalí k hněvu. Může se zdát zvláštní, že nám Pavel nařizuje, abychom se hněvali. Říká to však proto, že hněv je nepostradatelným prvkem Božího charakteru. Bůh se hněvá, nicméně je jedinečný v tom, že ve svém hněvu nikdy nehřeší. Když se Mojžíš v Exodu 34 setká na hoře s Bohem a žádá, aby mu ukázal svou slávu, čteme ve verši 6 (ČSP): Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti.
Taková je Boží sláva. Někdo by mohl říct: „Já jsem si ale myslel, že Bůh je Bohem lásky.“ To je samozřejmě pravda, což potvrzuje i tento verš. Na druhou stranu nemůže existovat Bůh, který je láska, aniž by byl pomalý k hněvu. Jedná se o dobrý hněv. Pokud něco milujete a ta věc se dostane do ohrožení, hněv je správná reakce. Platí to i obráceně. Vidíte-li něco nebo někoho v ohrožení, ale nerozzlobí vás to, pak tu věc či osobu nemilujete. Hněv není opakem lásky – tím je nenávist. Nejhorší formou nenávisti je lhostejnost. Původní, nezkažený hněv je pouhá láska, která je nucená vypořádat se s hrozbou vůči někomu či něčemu, čeho si vážíte. Tim Keller říká toto: „Hněv je láska v pohybu vůči někomu či něčemu, co milujete a co je v ohrožení. To znamená, že hněv je projevem lásky.“2 Když tedy Bůh o sobě říká, že je „pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství“, nepředstavuje to rozpor v jeho charakteru. Dokonce je to naprosto v pořádku, protože Fráze pomalý k hněvu z ČSP se nejvíce blíží anglickému slow to anger a nejlépe vystihuje podstatu sdělení, proto pro tento verš bude vždy použit ČSP (pozn. překl.). 2 Keller, T. The Healing of Anger, Redeemer Presbyterian Church, New York, http:// sermons.redeemer.com/store/index.cfm?fuseaction=product.display&product_ ID=18382&ParentCat=6 1
Evangelium a vztahy
pokud vás nerozzlobí, když je někdo poškozen nebo se mu křivdí, je to proto, že ho nemilujete a je vám lhostejný.
Cvičení Přemýšlejte o věcech, které vás nejvíc štvou, a ptejte se sami sebe: „Co bráním, když se naštvu?“ Odpověď na tuto otázku vám ukáže, které věci nejvíc milujete. Ježíš se v evangeliích hněvá, když vidí morovou nákazu hříchu, jež ničí lidstvo, které tak miluje. Zlobí se na penězoměnce v chrámu (Jan 2,1322), na náboženské vůdce (Marek 3,1-6). Ježíš se hněvá, ale nehřeší. Být pomalý k hněvu neznamená, že chvíli počkáte a pak se teprve rozzlobíte. Nejedná se o časové zpoždění. Často se nám daří hněv skrývat či ho v sobě dusit. Když však pohár trpělivosti přeteče, vybuchneme jako časovaná bomba. To není být pomalý k hněvu – to je pouze oddálený výbuch hněvu. V Příslovích je pomalý k hněvu ten, kdo chápe situaci z Božího úhlu pohledu (Přísloví 14,29-30; 15,18). To znamená, že moudrý člověk na svět hledí skrze evangelium. Nespravedlnost a přečiny vnímá z Boží perspektivy. Když lidé selhávají ve vzájemné lásce, uvědomuje si, že v sázce je Boží láska. Vidí a následuje Boha v zájmu o utlačované. Proto se může hněvat a přitom nehřešit. „Pomalý“ hněv je ovládaná, shovívavá, zacílená reakce, jež Boha oslaví v situaci, kdy je něco, co Bůh miluje, ohrožováno lidským hříchem. Jakub 4,1-4 říká, že hněv je způsoben touhami srdce. „Pomalost k hněvu“ tedy není technika, kterou si máme osvojit, ale spíše ovoce srdce moudrého člověka, který žije v bázni před Hospodinem a jde mu především o Boží slávu. Být pomalý k hněvu znamená mít srdce, které si váží Boží slávy, uctívá ji a touží po ní. Bible má na hněv jedinečný pohled. Vnímá jak jeho dobrou stránku, tak jeho schopnost ničit.
Co je špatně? Proč hněv tak často nezvládáme? Proč náš hněv druhým neprospívá, ale naopak přináší zranění a zkázu? V Příslovích 24,28-29 se píše toto: Nebuď bezdůvodně svědkem proti bližnímu! Chceš svými rty klamat? Neříkej: „Jak jednal se mnou, tak budu jednat s ním, odplatím každému podle jeho činů“.
Evangelium a vztahy
Ve verši 29 vidíme neúměrný hněv. Naším hlavním problémem jakožto lidských bytostí jsou naše neuspořádané touhy. Na světě existuje mnoho věcí, které jsou hodny naší touhy: rodina, domov, pohodlí, respekt. Naším problémem je, že dobré věci absolutizujeme a pak od nich čekáme, že nám přinesou štěstí, hodnotu a sebeúctu, kterou můžeme přijmout jedině od Boha. Když příliš milujeme věci – víc než Boha – zcela to rozhodí naše emoce. Pokud dobré věci zabsolutizujeme, nahrazujeme jimi Boha. Přestaneme-li hledat svou identitu a hodnotu u Boha a budeme ji hledat v modlách (práce, peníze, volný čas, vztahy apod.), začnou nás tyto modly ovládat. Výsledkem je, že naše emoce nejsou v pořádku. Nakonec neúměrně milujeme své modly. Když jsou pak v ohrožení, naše neúměrná láska k nim nás vede k neúměrnému a nevhodně nasměrovanému hněvu. Hněv vycházející z lásky se vždy snaží zasáhnout výhradně zlo. Jestliže vidíte dítě, jak dělá něco hloupého, chcete odstranit příčinu, ne dítě. Chcete se zbavit hlouposti, ne dítěte. Přejete si zničit hlupáka, který v dítěti je, ne dítě samotné. To je spořádaná láska, v níž se můžete zlobit a přitom nehřešit. Oproti tomu nemístný hněv se nezaměřuje na problém, ale na člověka. Netoužíte po nápravě, ale po pomstě. Nesnažíte se zasáhnout pouze zlo, ale chcete zničit a spálit úplně všechno. Místo toho, abyste pověděli: „To, cos udělal, bylo sobecké a bezbožné,“ říkáme věci jako: „Tohle děláš vždycky, vždycky mě zklameš, vždycky řekneš něco, co mě zraní.“ Místo abyste pověděli: „Zarmucuje mě, když vidím, jak málo lásky máš k druhým,“ říkáme: „Nenávidím tě... nenávidím, nenávidím, nenávidím!“ Když Bruce Waltke mluví o pošetilci z Přísloví, píše: [Pošetilec] je nedisciplinovaný a nedokáže se ovládat. Jeho nevyzpytatelná, rozvášněná, horká hlava mu zatemňuje úsudek a okrádá ho o jakýkoliv smysl pro přiměřené chování, takže reaguje přehnaně, čímž přináší zkázu svému společenství i sám sobě.3
Hříšný hněv má špatnou příčinu, špatnou podstatu a špatný cíl: • Špatná příčina spočívá v tom, že neusilujeme o Boží slávu a dobro pro ostatní, ale o vlastní slávu. • Špatná podstata znamená, že místo toho, abychom byli „pomalí k hněvu“, nehněváme se vůbec (lhostejnost), anebo při hněvu vybuchujeme. • Špatný cíl většinou není jen samotný problém, ale celý člověk.
3
Waltke, B. K. The Book of Proverbs (The New International Commentary on the Old Testament, Eerdmans, 2005).
Evangelium a vztahy
Boží hněv je jako elitní komando, které se pod rouškou tmy vplíží do vesnice a několika dobře mířenými výstřely odstraní teroristy, aniž by poničilo vesnici. Bůh se divá na svět a vidí rakovinové buňky hříchu, jak pomalu infikují jeho stvoření. Vidí, jak napadají srdce a mysl lidí, kteří mají nést jeho obraz. Vidí, jak je jeho sláva zaměňována za slávu lidí. Bůh si své slávy cení natolik, že je ve své lásce pohnut k hněvu a zlobě, a tak provádí chirurgický řez do našeho hněvu tím, že vylévá svůj hněv na Ježíše. Kristův kříž je tím konečným chirurgickým zásahem. Bůh zničil moc hříchu, aniž by zničil hříšníka. Ježíš přijal jak Boží, tak náš hněv, aby Bůh mohl hříšné lidi přijmout. Právě na tom vidíme, jak je Bůh „pomalý k hněvu“, a můžeme lépe porozumět tomu, co Bible nařizuje.
Hněv a uzdravení Podle Přísloví je náš hněv ničivý, protože naše pošetilá srdce se snaží žít bez bázně před Hospodinem. Kořenem hříšného hněvu je pošetilé srdce. Hlupákův hněv se projeví ihned. (Přísloví 12,16, B21) Hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí. (Přísloví 14,16) Ukvapený vystavuje na odiv pošetilost. (Přísloví 14,29) [Pošetilec] se rozčiluje a posmívá bez ustání. (Přísloví 29,22) Hlupák soptí, co mu dech stačí. (Přísloví 29,11)
Jinými slovy, hněvat se znamená chovat se pošetile: rozzlobený člověk je hlupák. Hlupák v knize Přísloví je ten, kdo zakládá své bezpečí, svou hodnotu a identitu na něčem jiném než na Bohu. Buď se nezlobíme vůbec, nebo vybuchujeme v záchvatech hněvu, protože svět kolem si nevykládáme ani na něj nehledíme skrze bázeň před Hospodinem. Neutváříme své životy na základě pravdy o Ježíši, který byl ukřižován, vzkříšen, korunován a který je s námi. Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí. (Přísloví 25,21-22)
Máme-li sloužit lidem, kteří jsou lhostejní nebo naopak výbušní, musíme se zaměřit na to, čemu je oddáno jejich srdce, a musíme jim ukázat kříž. Jen tam můžeme opravdu pochopit, co znamená vstřebat hněv dalšího člověka a reagovat na něj s láskou, která oslavuje Boha. Na kříži díky moci Ducha svatého nalézáme sílu, abychom činili stejně tak.
Evangelium a vztahy
Musíme si hněv přiznat Problémem je, že hněv je ze své samotné podstaty slepý vůči objektivnímu, rozumnému uvažování. Hněv nikdy neřekne: „Možná se mýlím.“ Lidé navíc svůj hněv bagatelizují – mají ho totiž rádi, protože se zdá, že „funguje“ – skutečně vede ke změně a lidé si nestěžují (protože se bojí). Lidé se možná chtějí zbavit některých negativních dopadů svého hněvu, ale nechtějí přijít o moc, nadvládu, postavení či autoritu, kterou jim hněv dává. Hněvivého člověka se tedy musíme ptát: „Opravdu se chceš změnit?“
Musíme hněv analyzovat Následující text je převzat z kurzu pastorační péče Institutu Open Bible.4 Je založen na Jakubovi 3 – 4, což jsou klíčové kapitoly o tom, jak se vypořádat s hněvem, a o touhách, které hněv odhaluje.
Kvůli čemu se hněváte? Co vás rozhněvá? Jste si vědomi určitých vzorců? Možná hovoříte o jednom konkrétním případu rozhněvání. Položíte-li tuto otázku, umožní to danému člověku vyprávět svůj příběh. Možná jde o „hněvivého člověka“, pro něhož se hněv stal běžnou reakcí, na kterou je zvyklý. Když objevíte body, v nichž se rozzlobí, umožní vám to položit otázku, co v dané situaci chtěl. Může být dobré zaměřit se na jednu či dvě nedávné události.
Cvičení Odpovězte na otázku v „šipce“ ve cvičení na konci této kapitoly (č. 1).
Jak se hněváte? Lidé vyjadřují svůj hněv různým způsobem. Někdo křičí a dupe, jiný má sarkastické poznámky, další hněv hromadí a pak vybuchne, někteří jedinci se stáhnou a jiní volí tichou domácnost. Někteří lidé nemusí vnímat svoje reakce jako hněv, protože hněv si spojují pouze se zuřivostí. Myslí si o sobě, že jsou klidní, protože na nikoho nekřičí. Jejich vnitřní hněv se však projevuje v tom, co říkají, či v lhostejnosti k ostatním. Tato otázka lidem může pomoci rozpoznat podstatu problému.
4
Chester a Timmis, Pastoral Care (Open Bible Institute, 2006), kapitola 10.
Evangelium a vztahy
Přečtěte si List Jakubův 4,2. Jakub zde popisuje hněv a adresátům píše: „vraždíte a závidíte..., bojujete a válčíte“ (B21). Je nepravděpodobné, že by se v místních církvích, jimž Jakub píše, vraždilo. Spíš nám připomíná, že hněv je vražda, která se odehrává v srdci (Matouš 5,21-24).
Cvičení
Odpovězte na otázku ve „křížku“ ve cvičení na konci této kapitoly (č. 2).
Co se děje, když se rozzlobíte? Přečtěte si List Jakubův 3,13-18. Pravá moudrost se projevuje dobrým způsobem života a tichostí (verš 13). Je „mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (verš 17). Závist a prosazování sebe sama naopak způsobují „zmatek a ... špatnost“ (verš 16). Otázka „Co se děje?“ umožňuje znovu vyprávět příběh nebo příběhy. Poskytuje vám také možnost zkoumat výsledky reakce daného člověka, abyste mohli upozornit na škodlivé ovoce, který jeho hněv vnáší do jeho života a okolí. To mu může pomoci uvidět, že jeho hněv je problém, který je potřeba řešit.
Cvičení Odpovězte na otázku v „hlavě“ ve cvičení na konci této kapitoly (č. 3).
Proč se hněváte? Přečtěte si List Jakubův 4,1-4. Náš hněv je způsoben „vnitřními touhami“, ale takto to lidé vyjádří jen málokdy. Zeptejte se jich, proč se hněvají, a většinou budou mluvit o vnějších okolnostech. „Byl jsem vyprovokován,“ „Zranili mě,“ „Bylo to nespravedlivé.“ Musíme lidem pomoci vidět, že oni sami si vybrali, jak budou na tyto okolnosti reagovat. Nebyli pasivní a jejich hněv nebyl nevyhnutelný. Naopak, byl způsoben jejich modlářskými touhami. List Jakubův 1,13-15 nám připomíná, že hřích není způsobován okolnostmi, takže ho nemůžeme svádět na Boží prozřetelnost. Naopak, je způsobován naší „vlastní žádostivostí“. Přečtěte si List Jakubův 4,11-12. Jednou z ironií konfliktních situací je to, že neviníme druhou stranu pouze z jejích činů, ale dokonce i z těch svých. „Jsou naštvaní, protože udělali chybu, a já jsem naštvaný, protože
Evangelium a vztahy
udělali chybu.“ Naším hříšným instinktem je soudit druhou stranu místo sebe. Jakub však píše: „Nehrajte si na Boha. Nedělejte ze sebe soudce“ (viz také Matouš 7,1-5). Místo toho bychom měli být souzeni Božím slovem (4,11; viz také 1,22-25). I kdyby daný člověk opravdu byl horší než my (přičemž 4,11-12 nám připomíná, že souzení chování a motivů druhých nám moc nejde), naší zodpovědností je činit pokání z toho, že jsme si hráli na Boha. Ptejte se: „Co si myslíš?“ a „Co chceš?“, abyste lidem pomohli objevit lži o Bohu a modlářské touhy, které jsou v jejich srdci. Hněváme se, když nedosáhneme něčeho, po čem toužíme. Daná touha vyhrála bitvu o nadvládu nad naším srdcem (4,1), což vede k duchovnímu cizoložství (4,4). Proč se pouštíme do boje (4,2), když by nás Kristova vláda měla vést k působení pokoje (3,17-18)?
Cvičení
Odpovězte na otázku v „srdci“ ve cvičení na konci této kapitoly (č. 4).
Správná reakce na hněv Přečtěte si List Jakubův 1,5. Jakub nás vybízí, abychom prosili o moudrost. Biblická moudrost propojuje biblickou pravdu s každodenním životem. Co se hněvu týká, znamená to spojit si hněv s modlářskými touhami. Pozemská moudrost zastírá závist a vlastní ambice pomocí vychloubání a lží (3,14). Výsledkem je zmatek a zlo všeho druhu. Moudrost shůry je ta, která vnímá svět Božíma očima (3,13) a jejímž výsledkem je sklizeň ovoce spravedlnosti (3,17-18). Modlete se tedy za moudrost, aby zúčastnění mohli porozumět příčinám svého hněvu.
Pokořte se před Bohem Přečtěte si List Jakubův 4,6-7. Touhy, které způsobují hněv, se týkají nás samotných: závist, pýcha, sobectví (3,14-16). Někde uprostřed našeho hněvu je věta: „Já chci...“ Řešením je pokořit se před Bohem. Musíme přestat myslet především sami na sebe, snažit se naplňovat své touhy a všechno ovládat. Namísto toho musíme říct: „Chci to, co chce Bůh, a jsem šťastný, když rozhoduje on.“ Hněv na ostatní hledí svrchu, a tak potřebujeme pokoru. Těžko budete rozzlobení, když voláte: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“ (Lukáš 18,13). Povzbuzujte proto ostatní, aby praktikovali pokoru tím, že budou hledat příležitosti pro skromnou službu. Když přicházíme k Bohu s pokorou, dává nám milost, abychom se mohli změnit (Jakub 4,6).
Evangelium a vztahy
Čiňte pokání ze svých tužeb a hněvu (4,8-10) Pokaždé, když obviňujete druhé lidi nebo okolnosti, váš hněv vře, kvasí, ubližuje a ničí. Pokání oproti tomu osvobozuje. Když se pokořujeme před Bohem, slibuje nám, že nás povýší. Činíme pokání ze svých modlářských tužeb, nezbavíme se nutně věcí, které je vyvolaly, ale hněv a jeho zničující ovoce jsou pryč.
Cvičení Odpovězte na otázku v „bublině“ ve cvičení na konci této kapitoly (č. 5).
Evangelium a vztahy
Objevit jádro hněvu
5. Jaká je správná reakce na hněv? (Jakub 4,5-10).
1. Kvůli čemu se hněváte?
4. Proč se hněváte? (Jakub 4,1-4)
2. Jak se hněváte?
3. Co se děje, když se rozzlobíte? (Jakub 3,13-18)
Evangelium a vztahy
Příloha: Přísloví o hněvu 14,29-30 (ČSP): Kdo je pomalý k hněvu, je velice rozumný, kdo však je vznětlivý, vystavuje na odiv hloupost. 12,16: U pošetilce se jeho hoře pozná týž den, kdežto chytrý přikryje hanbu. 14,16-17: Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí. Nedočkavý se dopouští pošetilosti a pletichář je nenáviděn. 29,8-11: Posměvači pobuřují město, kdežto moudří hněv odvracejí. Když se moudrý soudí s pošetilcem, ten se rozčiluje a posmívá bez ustání. Krvežíznivci nenávidí bezúhonného, kdežto přímí usilují zachránit mu život. Hlupák soptí, co mu dech stačí, ale moudrý se vždycky ovládne. 29,22: Hněvivý člověk podnítí svár a vznětlivý napáchá mnoho přestupků. 15,1: Slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu. 15,18: Vznětlivý muž rozněcuje sváry. 30,33: Stloukáním smetany vznikne máslo, tlak na nos přivodí krvácení, tlak hněvu vyvolá spor. 22,24-25: Nepřátel se s hněvivým člověkem a s mužem vznětlivým se nestýkej, ať se nepřizpůsobíš jeho stezkám a nenastražíš léčku své duši. 15,1: Vlídná odpověď odvrací rozhořčení. 15,18 (ČSP): Kdo však je pomalý k hněvu, uklidňuje hádku. 16,32 (ČSP): Ten, kdo je pomalý k hněvu, je lepší než hrdina, a kdo ovládá svůj hněv, je lepší než ten, kdo dobyl město. 25,15: Vůdce se dá přemluvit trpělivostí a měkký jazyk láme kosti. 19,11 (ČSP): Rozumnost činí člověka pomalým k hněvu, jeho okrasou je pomíjet přestoupení.
Evangelium a vztahy
