Prvky, kvanta, struny a ostatní částice

Gravitace : Částice

Petr Neudek

1

Prvky, kvanta, struny a ostatní částice. Tato kapitola se zabývá obecným prvkem reálu 4D a 3D+v. Proto kapitola pojednává také například o matematickém vyjádření prvku fyzikálního charakteru. Neřeší ale přímo fyzikální typ jako jsou protony, neutrony, elektrony a rodiny kvarků, nebo leptonů, přestože v textu je naznačena určitá hierarchie „částic“. Námětově kapitola navazuje na kapitoly „Singularity“, nebo také „Termojaderná syntéza“, ale také na všechny ostatní buď přímo, nebo nepřímo. Dalo by se asi specifikovat přirovnání, které tuto kapitolu klade do úrovně výkladu podstat kvantové teorie. Právě proto se dostáváme k ústřednímu tématu, kterým je „hmotnost“ prvku. Vysvětlíme si opět souběžně, ale z jiného úhlu pohledu hmotu jako fenomén. Jak už ale kapitola napovídá, vykreslíme si také ostatní formální částice, jako jsou kvanta, struny, nebo fotony a další „prvky“ s energetickou podstatou, ale bez „hmoty“. Určitým pokračováním je kapitola „Foton a fotonový spin“, která se zabývá tělesovým prvkem nazvaným „foton“. Zde už kapitola pojednává o skutečném fotonu, nikoliv o matematickém obraze, nebo přirovnání. Kapitola vznikla na základě potřeby přiblížit jednotlivé pojmy z ostatních kapitol. Zejména se jedná o pojmové rozhraní „matematický prvek“, prvek z období SUSY, GUT, EW, a další, které se objevují různě v kapitolách. Také si myslím, že by mělo být rozvedeno proč je některý prvek jen kvantem, nebo jen strunou, zatímco jiný má také hmotu, nebo náboj. Prvkem také nazveme absolutní bod v prostoru, a dokonce i určitý druh projevu času. To už ale zabíháme také do téměř nefyzikálních „částic“, i když je například zřejmé, že absolutní body existují (body ze kterých lze odeslat foton), nebo že existuje takový bod v čase. Vznik jevu v absolutním bodu je počátkem existence jevu a je to bod z množiny času. Vysvětlením je samozřejmě to, že prostor i čas jsou reliktem původního 12 -ti rozměrného a výlučně vnitřního prostoru (4D), který se postupně zredukoval na 3D+v, což je často užíváno například v kapitole SUSY a GUT.

Matematický prvek. Matematický prvek je pojem převzatý z Teorie pravděpodobnosti, kde se tímto označením popisuje „nejmenší a nejstabilnější množina“ s prostorovým předpokladem podle geometrie. Matematický prvek je nejstabilnější množinou, což je dáno sjednocením matematických existenčních podob. Vycházíme při tom ze skutečnosti, že množina prvků může být různě závislou. Její míra nezávislosti je dána jako poměr vlastní vnitřní závislosti prvků, nebo protipólně závislostí na množině. Jednoduše může být v extrémních polohách množina závislá na N, a potom jde spíš o kontinuální typ prvků význačných jen podílem z celku reálného množství N. Naproti tomu může být množina množinou zcela nezávislých prvků, a pak je specifikována pomocí K. Prvek je subjekt, odlišitelný od jiného náležejícího do stejné množiny, nebo systému. Typickým projevem prvku je jeho potenciální binární existence v současnosti. Proto je také prvek průměrný, což doslova znamená, že stabilní prvek má 50% pravděpodobnosti ve stavech p1, a zbylých 50% ve stavech p0. Pro každý jednotlivý stav existence platí stavová rovnice p1p0=1. Tento součin je „hodnotou“ prvku. Velikost je dána průměrně ∑(p1+p0) = p(20,1) = 1. Pro p1; p0; je to takto: C(2 ze 2)  ∑(p1+p0) = p(22) > 1, protože p1p0 p1 = zlomek, p0 = 1. C(0 ze 2) ∑(p1+p0) = p(20) < 1, protože p1p0 p1 = zlomek s nulou, p0 = 0.

Gravitace : Částice

Petr Neudek

2

Modré podklady se týkají výrazu z Pascalova schematu pro prvek v potenciálu pro n = 2. 20 = 1 = prázdný prvek (s vlastní velikostí 1x nula) 21 = 2 = dva neprázdné prvky p1; p0 (s vlastní velikostí 2x 1) 22 = 1 = plný prvek (s vlastní velikostí 1x 2) Totéž, ale z pohledu obrazu je vyjádřeno jako existence všech různých tříd kombinace (k) stejné třídy Pascalova vyjádření (n). C(0 ze 2)  neexistuje žádná z navzájem vyloučených podob p0,1 C(1 ze 2)  existuje jedna z navzájem vyloučených podob p0,1 C(2 ze 2)  existují obě z navzájem vyloučených podob p0,1 V kontextu potenciálu podle Pascalova vyjádření je to součet všech tříd kombinací, tedy konkrétně 1+2+1 = 4 = 22. Výraz značí také dvojitou binaritu a nepřímo sigmaaditivitu. To musíme také správně pochopit. Součet různých podob je potenciálem právě proto, že množina může být v aktuální současnosti jen pod jedinou podobou ze 4 různých: Pascal

Existence

20 = 1

p0,1

21 = 2 22

=1

Existenční potenciál prvku Pascalovy třídy n = 2. Implikace Neexistence Negace „neexistence“ protikladu  Neexistuje, ale může existovat (jindy, jinde) p0,1

p0



p1

Neexistuje, ale může existovat (jindy, jinde)

p1



p0

Neexistuje, ale může existovat (jindy, jinde)

p0,1



p0,1

Neexistuje, a nemůže existovat (nikdy, nikde)

Existenční vyjádření je snadné. Opačná poloha k existující až na výjimku existuje jako možnost překlopení někdy v budoucnu, nebo „současně“ ale v jiném reálu, protože spolu jednoduše být nemohou. V tomto smyslu chápeme také absolutní existenční výrok. Pokud nějaký prvek existuje, nebo existoval jako součást určitého reálu, nemůže už nikdy „neexistovat“. Samozřejmě modré podklady jsou absolutní existence, ale v rámci fyziky je poslední řádek také „současně“ existující formou z výrazu C(2ze2). Žluté podklady vyjadřují existující binární skutečnost, tedy překlápění prvku do své odvrácené existující podoby, což je dáno jako přestup prvku z k do (n-k). Ve srozumitelném podání je buď výběrem s podobou viditelného povrchu, nebo je zbytkem „objemu“ který vidět není. Prakticky to znamená ale jen to, že pokud je prvkem množiny K, má „vlastní velik ost“, nebo je překlopen a má jen hodnotu = 1. Při tom vlastní velikost je dána zlomkem z celku kontinuálního N, a proto je vlastní velikost menší než 1. Tabulka 1: Potenciální existence prvku průměrné (nejméně závislé) množiny

Existenční potenciál velice stabilní množiny, kterou kvalifikujeme jako „neotřesitelně“ stabilní nejmenší množinu, je dán stejnou závislostí zevnitř i zvenčí. Důsledkem je ale naprostá stabilita existence. Pokud totiž prvek nějak začne existovat, nemůže se vrátit do absolutní neexistence. Kvůli průměrnosti, je nutné, aby množina prvku byla kontinuální, tedy ve smyslu „spojitého“ N. To má zásadní význam například z vyjádření Pascalovým schematem. Pascalova třída je dána typem existence n0. Znamená to formální počet prvků, proto n0 reprezentuje dělitele. Dokazujeme na Pascalově schematu, že všechny ostatní třídy kombinace jsou obsaženy ve schematu nižšího řádu jako součet všech stejných tříd k s různými n, počínaje n = k0 sledované třídy kombinace až ke třídě n = n-1 šetřené. Aby tedy „vznikla“ nová třída n, stačí aby vznikla n0. Výklad je obsažen přímo v kapitole „Pascalův trojúhelník“ - Teorie pravděpodobnosti, nebo také „Termojaderná syntéza“ - Teorie gravitace, ale i jinde. Matematický prvek je matematickým prvkem právě proto, že pokud jednou vznikl, nemůže být jeho existence negována. To je velice důležité právě pro fyziku. Může však měnit své podoby, mezi které patří také podoba s nulovým součinem – tedy forma 20. Je to základ potenciálu vakua. Různí autoři se uchylují k výrazu „nulový potenciál“. To není vůbec špatné. Popisuje to dokonce výstižně matematickou (statistickou) podstatu časoprostoru. Je však zjišťován jako „doplněk“ a nebo jiná forma ke známé matematice. Já to vysvětluji právě jako potenciální podíl, který lze také připodobnit například k náloži pumy, nebo ručního granátu. Energie výbušného potenciálu je „skryta“. Výbuch

Gravitace : Částice

Petr Neudek

3

nastat může, ale nemusí. Prvek překlopený do „nuly“ je obdobou, ale přímou negací tvaru je součet a součin obou současně existujících podob. Existují – li obě navzájem vyloučené podoby „současně“, znamená to existenci dvou různých reálů (podle kombinatorické terminologie k a n-k). Reály se navzájem negují – jinak řečeno překlápí se střídavě do současného reálu. Představou geometrickou je jeden reál ve tvaru 4D = p0. Druhý reál současný je dán jako p1, existující v nám důvěrněji známém 3D+v. Jedinou současností pro obě „podoby“ je součet, který sám značí nesoučasnost, ale vyjádří celkový potenciál prvku pro překlápění. Pro materiální prvky tento výraz známe jako E=mc2 → mG + mC. Hmota odpovídá typizaci existujícího p0. Pohyb a ostatní formy energie odpovídají typizaci p1. Součet energií může být „současný“, ale znamená to, že se veškerá energie promění na svůj podíl původní úrovně a „sečte“ se s energií kontinuálního N. Tento projev může nastat teprve ve velmi silném singulárním lisu, „sestrojeném“ z kulových ploch „stejných“ prvků. Singulární lis může emitovat dva typy reakcí. Buď nový prvek typu p0 ze součtu 4x(p1+p0). Pak hovoříme o termojaderné syntéze. Podmínkou je vlastně aby se prvky v syntéze rovnaly na obou úrovních, tedy aby mG = mC, tedy každý prvek do singularity přinese 2e. Výsledná nová singularita pak může mít až 8e v potenciálu, ale protože mohou být (a jsou) součty různé, sjednotí se podle nejmenšího (odečtou se), a 4x nejmenší potenciál se stane novým mG ≡ p0. Zbytek jsou jen 3 „vektory“, které dají směr a rychlost vzniklému jádru. Pokud nejsou obě energetické podoby ve stejné velikosti, a přes to dojde k syntéze, pak se tato nerealizuje na jediný elementární prvek, ale započne, vytvoří singulární střed jako 5. prvek, který načerpá energii z kontrakčních prvků, a jakmile je dost velký, odvrhne zbytek zdrojů. Vytvoří se vlastně ze 4 původních 5. Tomuto procesu říkáme „řetězová reakce“, ale jde o nedokonalou singulární přeměnu, která vznikla v úrovni slabší, která nedokonala syntézu. Vzniká tak 5p1. Mají sice v zárodku různě velkou energii, ale to se rychle nekontrakčními srážkami vyrovná. Takto vzniklé prvky mají menší potenciál a expandují do „řidších“ vrstev. Tam mohou setrvat a později se sloučit v singularitě na typ p0, ale spíš hrají úlohu „komparzu“ při termojaderné syntéze. V této souvislosti hovořím o „kontrakci“, což je interakce zakončená překlopením v singularitě. Ostatní interakce jsou jen „nekontrakční“ a umožňují výměnu jako sdílení potenciálu kulové vrstvy sekundárních singularit – prvkové singularity seřazené do stejné kulové plochy „sekundárního“ singulárního lisu. Pokud dojde k termojaderné přeměně prvku a buď k jeho rozptýlení, nebo sjednocení s jinými, dojde k zániku „současné“ existence. Prvek přestane existovat aktuálně. Ale potenciálně už zaniknout nemůže. Absolutní body vzniku a zániku jsou také od sebe odděleny „časem“. Ten se historicky ucelí, a překlopí se z aktuální zlomkové velikosti na hodnotu t0. Dalším typickým vyjádřením na úrovni velikosti je rovnost mezi aritmetickým a geometrickým průměrem. Prvek je stabilním právě když ½(mG + mC) = sqrt(mG mC ). Tuto rovnost ale známe také z jiného vyjádření jako vztah podmnožin velice stabilního systému: ½(n=k2) = sqrt(k2). Tomuto odpovídá pouze ½(4) = sqrt(4). V rámci kapitoly Pascalův trojúhelník se ještě setkáme s vyjádřením průměrného prvku, jako intervalu posloupnosti (1 – 1/n)n + (1 + 1/n)n. Pro prvek p0 je n = 1, proto ½(0+2) = 1. Posloupnost (1 + 1/n)n směruje vlastní velikost na Eulerovu konstantu, což je sice zajímavé, ale podstata je jinde. Existenční skutečnost podle třídy n se odehrává právě jako potenciální podíl z výrazu n0. Potom výraz 1/n ukazuje na relativní velikost prvku příslušné třídy Pascalova schematu. Je – li prvek prvkem „nezávislým“, platí pro něj právě průměrná velikost = ½(0+2) = 1. Proto každý nezávislý

Gravitace : Částice

Petr Neudek

4

prvek má vlastní velikost 1 celá, a hodnotu taktéž 1 celá. Ale množina je extrémní (viz 3. numerický příklad Teorie pravděpodobnosti). V důsledku to znamená, že takový systém nezávislých prvků nereflektuje na změnu přerozdělení N. Hovoříme o zcela diskrétní množině. Ta neutvoří žádnou k -tici větší, nežli jednici. Opakem tohoto sytému je množina zcela závislých prvků na svém N, která zase neutvoří jiné uspořádání, nežli plné K. Nejméně závislá množina je průměrně obojího typu, a vytváří různé k - tice podle n - tic a tak dál. Zejména pro účely fyziky je „hybridní“, nejméně závislá množina modelem pro chování časoprostoru. Výše uvedená posloupnost (1 – 1/n)n + (1 + 1/n)n je vyjádřením velikosti prvku. C(2 ze 2)  ∑(p1+p0) = p(22) > 1, C(0 ze 2) ∑(p1+p0) = p(20) < 1, takže p1 ≡ 1/n; p0 = 1 „přepíšeme“ posloupnosti : 0 1 0 0 p +p = (p + n /n) = velikost stavu prvku s obrazem C(2 ze 2) potom : p1 = n0/n  ∑p1 =1 = n ≡ k  k2 = n přirozené množiny C(2 ze 2) + C(0 ze 2) = 2 (množiny a 2 prvky) 1 0 ∑(p +p ) = p(22) > 1, protože existuje p0 = 1 + p1 = n0/n ( n0/n < 1 ) 1 ∑(- p - p0) = p(20) < 1, protože p0 = 0 - p1 = n0/n+1 ( n0/n+1 < 1 ), také 1-p1 pro n=2 Velikost je při tom symbolem „současnosti“ a hodnota existující „nesoučasnosti“. Pro množinu jediného prvku je n = 2. Potenciální podoby jsou ale 4, protože platí plná Pascalova třída. Ta však vypovídá o potenciálu, ve kterém rozpoznáváme nesoučasnost a také souvislost mezi hodnotou a velikostí. Hodnotová existence se současnou existencí souvisí právě jen v okamžiku transformace prvku v singulárním lisu. Souhrn energie zůstává konstantní (relativně) pro obě podoby. Jedna však má „hmotu“ v podobě p0, zatímco druhá má jen součet obou energií (p0 ≡ 4D + p1 ≡ 3D+v) = cca 2 jako podíl z množiny kulové plochy. Tedy energie prvku  2e z celku (2e)n. Ovšem je zde ještě další specifikum. Totiž to, že „velikost“ neexistující části jako množiny bez prvku je „nenulová“ ze vztahu 1 - p(20) < 1. Jde vlastně o rozdíl „neexistující hodnoty a velikosti“ při transmutaci. Je to ten zbytek „velikosti“, který nutně musí být aby byl zachován systém. Ale kde to je? Já si myslím, že je to velikost „nulového potenciálu“ jako potenciální „síly“ působící při rozpínání. Její původ bych určil do prostoru „zániku číselných jednic jako prvků“. Zaniklé „hodnotové jednice“ se stávají součástí potenciálu množiny prvků (kulové plochy, i prostoru hvězdy) a „působí“ „excentricky“ od vlastní singularity. Aktuální projev mají jen při „navzájem protisměrné - rozdílové“ interakci na stejné úrovni intenzity. Stávají se tak „fluktuujícím“ kompenzačním faktorem. Tuto souvislost popíšu expresivně: Překlopení v singularitě je dáno okamžikem rovnosti potenciálu podoby p0 a p1. Obecně platí, že prvek větší potenciál uzavírá ve tvaru p0. Pokud tedy dojde vlivem kontrakce k navýšení energie hodnoty p1 až k „velikosti“ p0, nebo více – dojde k překlopení. Prvek se vlastně „ochlazuje“ tím, že větší z potenciálů uzavírá do singularity, čímž „nežádoucí“ velikost izoluje od reálu. Velikost p1 může k této mezi narůstat jen v množině „stejných“ na kulové ploše. Znamená to, že kulová plocha jako jednolitý fenomén narůstá ve smyslu energetické „velikosti“ ale počet prvků je konstantní. Samozřejmě k tomu je potřeba aby také obě sousední kulové plochy „narůstaly“ na objemu energie, což znamená přímo také nárůst energetické hustoty v prostoru „hvězdy“. Pokud ovšem dojde k překlopení, je nová singulární podoba prvku (staré zaniknou, vzniká nový) utvořena ze součtu obou původních energií (p1 a p0). Vše se odehrává jen na určité energetické úrovni kulových ploch, takže také překlopený prvek zachová určitou hodnotu p1 po překlopení. „Propadne se“ do úrovně stejných prvků, která nebude příliš daleko od úrovně generující překlopení. Otázkou pak je, jaká „kaskáda velikostí“ způsobí úplnou singulární přeměnu, nebo jen neúplnou. Jde totiž o to, že úplná přeměna (transmutace) sečte 4 prvky do jednoho. Pak tedy

Gravitace : Částice

Petr Neudek

5

zůstane přibližně z 8e (4 x 2e) přibližně 1e jako typ p1. Zbytek cca 7e = p0. (Není vyloučeno jiné rozložení poměru). Neúplná přeměna způsobí překlopení – sloučení 4 prvků a vytvoření 5 – ti ve tvaru p1. Otázkou je právě to, zda budou tyto nové prvky existovat jen jako „energie“, nebo se překlopí na typy p0, ale v energeticky méně intenzivní úrovni (dál od středu „hvězdy“). Jde totiž o to, že by v takovém případě došlo k lokalizaci počtu 8e na 10e, tedy 5(p0 a p1). Zřejmě se zmenší silové pole hvězdy na úkor nárůstu teploty jádra, a proto transmutace 8e na 10e není pravděpodobná. Potenciální energetická úroveň („velikost“) je dána zlomkem z celku energie 1 pro množinu. Tedy relativně pro nejbližší uspořádání vyšší, tedy pro prvek je tímto vlastní kulová plocha. Upozorňuji, že pro typ prvků p0 je to množina – jde o „nezávislý tvar“. Pro typ p1 je to „jen“ podmnožina, ale lze ji vyjádřit také stavovou jednicí (existence v současnosti). Proto docházíme k určitému paradoxu, se kterým jsem si po stránce formální predikce nevěděl rady. Nevím to ani dnes, ale předpokládám, že moje úvahy budou motivací pro Vás. Tím paradoxním vyjádřením jsem chtěl vyjádřit jednotný zákon singulární transmutace a transformace. Jde o zánik entit typu p0. Počet se vlastně promění v prostor a čas, zatímco energie zvolí nějakou formu s hmotou, nebo „bez hmoty“. Podstatou této úvahy je právě absolutní zachování sytému, který se může transmutovat jen od 20 do 2n. Transformace nastane při fluktuaci, tedy nárůstem „x“ úrovně n. Znamená to asi tolik, že transmutace je prostředek vyrovnání poměrové změny plynoucí z transformace systému. Systém umí pomocí „nezávislých mechanizmů“ manipulovat jak svými neexistujícími „hodnotami“ tak svými existujícími „prvky“. Potom je také zřetelné, že systém se může chvíli podřizovat diktátu „průměrnosti“, jindy zase diktátu zachování „velikosti“ a pak také zachování „počtu“ hodnot. Na to také zřejmě reflektuje každý prvek. Proto není snadné vyjádřit „typizaci“ prvku jinak, nežli velikostí. Problém známe jako „různé“ jaderné částice. Tvoří určité kaskády. Tyto jsou v „nějaké“ relaci kombinatorických poměrů. Je jich sice „dost“, ale zase ne tolik, kolik by jich bylo, kdyby se celý vesmír řídil lokální autentičností prvků – tedy jinak řečeno, kdyby se tvořily prvky v relaci svého vlastního hvězdného, nebo mlhovinového systému. Ale jak nám dnešní poznatky ukazují, platí pouze (s velikou pravděpodobností) jediná unifikační řada pro celý vesmír. To přikládáme na vrub právě tomu období, kdy byl vesmír jedinou singularitou. Ale pozor. Například existence těžkých kovů už říká, že poměrnost velikostí by se měla dát změnit i poté, kdy skončila éra převahy EW. Takže vlastně výraz (1 – 1/n)n + (1 + 1/n)n by měl být výrazem pro hodnotu ze systému vlastního prvku p0;1, tedy pro průměrný prvek se součtovou velikostí hodnot 2 celé ≡ n. Distribuce „velikosti“ mezi oběma podobami bude na rozdíl od hodnotového výrazu 2+0 dána jako součet cca (p0;1 < 2) + (p0 < 1) = 2, tedy „nulový potenciál“ je dán jako 2 - (p1 + p0). Zřetelně by mělo jít o poměr z n. Tedy například p0;1 = 2 – 1/8, nebo podobně p0;1 = 2 – ¼, a tak dál. „Hodnota“ se rozdělí v poměru „velikostí“. Reálně existuje jen ta část, která má velikost > 1. Ta druhá část nemá „dost“ hodnoty, aby existovala. Ale jak už jsem uvedl, sám nejsem spokojen s takovou interpretací. Zejména se mi nelíbí to, že je nutné manipulovat „velikostí“ mezi hodnotou a „velikostí aktuální“. Jde vlastně také o posun v rámci „času“. Jenomže jak jsem tak zkoumal „kolik“ poměrových dílů tvoří kombinatorické kaskády a podobné poměry, uvědomil jsem si, že se velikost prvku existujícího pohybuje někde kolem „velikosti“ základu přirozených logaritmů pokud zahrneme celou třídu prvku n = 2 Pascalova vyjádření. Součet „kvalitativních velikostí“ je potenciálně menší než „hodnot a velikostí“. Součet hodnot = 1+2+1 = 4, ale jde o 3 kvalitativní „odrůdy“. Tedy n0 = 01; n1 = 21; n2 = 12; celkem 3 druhy se součtem velikosti 4, a hodnoty taktéž 4. Souhrnem lze vyjádřit „vlastní velikosti“ <0; 1; 2>.

Gravitace : Částice

Petr Neudek

6

Tedy přibližně „velikost existujícího prvku“ kulminuje všemi předpoklady kolem Eulerovy konstanty a sice za předpokladu, že budeme vyhodnocovat celou Pascalovu třídu jako 3n0. Nejdříve se ale podíváme na zdroj posloupností (1 – 1/n)n + (1 + 1/n)n jako na neumocněný základ: 1 – 1/n = je výraz pro velikost „zbytku množiny, nebo kontinuální velikosti prvku“ 1 + 1/n = je výraz pro velikost „vlastního prvku množiny“ Takže jen v rámci prvku bez ohledu na to, zda je vlastní, nebo ne, jde o výraz p0 = 1, od kterého odečítáme vlastní velikost z kontinuálního dílu jako p1 = n0 - n0/n. Tedy prvek existující jako díl množiny. Byl by to samozřejmě vysoce závislý prvek na své vlastní množině. Pokud by získal „nezávislost“ má dvě podoby se součtem velikosti p1 + p0 = < 2. Zbytek do velikosti dvě „musí“ zůstat na systému, ale není součástí nezávislého prvku. Jde tedy o neexistující prvek a existující „velikost“ možná i dost nezávislého potenciálu. Známe také opak této formy jako „fiktivní prvky“. Intuitivně chápeme, že tato „velikost“ se na fiktivní prvek může přenést. Ačkoliv žádný takový prvek nemá sám dost „velikosti“ k tomu, aby existoval, jejich součet už tuto vlastnost mít může! Tedy množina „fiktivních prvků“ „oplodněná“ zbytkovým potenciálem z transmutace může mít neexistující hodnotu ze součinu velikostí (z negací podílů a rozdílů). Zřejmě při překlopení systému může vzniknout aktuální prvek jako reakce na symetrii systému. Šlo by však o „kvantum“ energie ve tvaru p1, nikoliv o „hmotný“ prvek typu p0. Takovým kvantem by se zřejmě vyrovnával zánik jednicových hodnot v jádře. Ovšem projevem by bylo nejspíš potlačení (anihilace) konkurenčních silových polí, nanejvýš vznik energetické částice umožňující, nebo přímo konající fluktuaci. Oba formáty prvku, tedy vysoce závislý i vysoce nezávislý dají předpoklad výpočtu průměrného prvku. Tedy ( 1 – 1/n ) + ( 1 + 1/n ) = 2. To je ovšem vyjádření ve smyslu „variačního“ principu. Tedy nesoučasné existence. Současná existence ať jakkoliv paradoxní by měla tvar ( 1 – 1/n )*( 1 + 1/n ) = (1 – 1/n)2. To znamená vlastně 1 – 1/n + 1/n – (1/n)2. Tedy vlastně tvar 1 – 1/n2. Co že nám tento tvar říká? Samozřejmě podstatnou věc. Průměrný prvek se chová jako podíl z velikosti přirozené množiny, nikoliv jako „vlastní velikost“ hodnoty. Při tom musí platit jednoduchá rovnice plynoucí jako podmínka zachování systému při změnách, zejména při transmutaci. Jde vlastně jen o rovnost mezi aritmetickým a geometrickým průměrem na úrovni sqrt(4) = ½(4). Konkrétně pro tvary p0 = n0 = 1 : ( 1 – 1/n )*( 1 + 1/n ) = ( 1 – 1/n ) + ( 1 + 1/n ) n2 = 1(p) názorně pro n = 2; 1(p) = 22 nebo „velikostně“ také: 1 = 1/( 1 + 1/n ) + 1/( 1 – 1/n ) pro n = 2 platí velikostní vyjádření: 1(p) = 1/1,5(e) + 1/0,5(e) 1(p) = 0,67(e)+ 2(e) = 2,67(e) můžeme asociovat z prvního vztahu n2 = 2,67 což při sqrt(n2) = n = cca 1,63 Potom samozřejmě součin není roven součtu a „A“ průměr = 1,34 versus „G“ průměru = 1,63. To ale znamená, že kvůli zachování systému musí existovat „doplněk“ do AG rovnosti, tedy nějaký tvar s velikostí 4-2,67 = cca 1,33 popřípadě 4/2,67 = cca 1,498...Pak totiž můžeme usoudit, že doplněk bude mít řešení součet 1,33 = součin 1,5. Víme okamžitě, že výsledek nemůže být celý prvek, protože pro n = 1 vychází součet 0+2 a součin v doplňku je nelogicky větší, nežli součet. Řešení by se našlo pomocí imaginární složky, nebo dalšího doplňku. Víme že se jedná s největší pravděpodobností o „fiktivně – imaginární prvek“, jehož existence plyne z poruchy opakování systému vlastních prvků. Tento prvek je typický svou kauzální neexistencí Samozřejmě jednotka (p) v prvém případě představuje prvek po kontrakci a n2 je předkontrakční tvar. Mělo by být doplněno samozřejmě to, že jde o prvek p0;1, a 22 = 4(e), kde je rovnost obou členů

Gravitace : Částice

Petr Neudek

7

pravé strany, tedy ( 1 – 1/n ) = ( 1 + 1/n ) = 1, při +/- 1/n = 0. Parametr (e) není nic jiného, nežli existenční potenciál. (Nejde tedy o vyjádření například elektronvoltu, nebo jiné jednotky.) Druhý případ rovnice s „velikostmi“ po doplnění dává možnost utvořit si názor, na potenciální existenci dalšího prvku což představuje tvar n=3. Pak nám vychází výpočet ze základu n = 3. Což znamená, že pro prvek je podstatná velikost z podílu. Pak také vychází zbytková velikost daná pro tu třetí, jaksi nepochopitelnou podmnožinu binárního prvku. Má velikost sigmaaditivního odpočtu. 3 – 2,67 = cca 0,33. Jde tedy o „velikost“ 1/3. Tato velikost mohla patřit jen neexistující velikosti prvku. Vychází ze sigmaaditivity, kterou „udržujeme“ systém. Potom tedy můžeme rozdělit velikosti takto: p1 buď 1 celá, nebo 1,67 ale také v součtu 1+1,67 = 2,67 p0 buď 1 celá, nebo 0,33 ale také v součtu 1 + 0,33 = 1,33 celkem tedy 2,67 + 1,33 = 4 konkrétně : 20 = 1 = prázdný prvek s potenciální velikostí 0, nebo 1/3 21 = 2 = dva neprázdné prvky p1; p0 potenciálně p1=1,67 a 1, p0 = 1 a 0,33 22 = 1 = plný prvek s potenciálem 2,67 Větší z „hodnot“ patří paradoxně menší „velikosti“. Ale v této fázi se už bavíme o vlastní transmutaci, tedy o překlápění. Jedná se proto jen o „velikosti“ na různých stranách reálu 4D, nebo 3D+v. Součet by měl dávat hodnotově 4p (2e) = 1p (8e). Když jsem pochopil, že prvek je dán jako podmnožina systému, a že prvek při fluktuaci musí vyrovnat rozdílný DS, došlo mi také rozdílení „velikosti“. To se děje pomocí „přirozené množiny“, tedy pomocí „fiktivních“ prvků pocházejících z matematické deformace při opakování. To však platí pro systémy obecně kontinuální více, nežli pro systémy diskrétní. Diskrétní systémy udržují zejména „počet“ tedy existující počet p0;1. Obecně se reálná množina podřizuje dvěma vlastním systémovým deformacím (Viz: Teorie pravděpodobnosti, „Rozvoj přirozené množiny“). Jde o deformaci n = k2 a k = sqrt(n). To znamená, že například množina kombinací 5. třídy z celku 36 je „namáhána“ fiktivním matematickým nadsystémem 52, zatímco vlastní nadsystém čítá 36p0;1. Naproti tomu tento vlastní nadsystém „namáhá“ počet prvků k (∑p1) svou podmnožinou přirozených kontinuálních prvků sqrt(36) = 6p1. Potom celkový systém fakticky zákonitě kolísá mezi C(5 ze 25) a C(6 ze 36). Prvky vlastní systému jsou vystaveny deformacím, a nemůžou zachovávat „čistě vlastní“ poměr 5 ze 36. Budou mít tendenci zvětšovat počet prvků k, a zmenšovat n. Bude to realizováno nejspíš v rámci omezení variace za pomoci změny nekauzálních prvků typu (n-k). Trend vývoje bude dán zřejmě vnějšími podmínkami. Proto se systém vlastních prvků 5 ze 36 bude ve smyslu opakování binárních množin přiklánět střídavě k hustotě pravděpodobnosti svých deformačních systémů. Této deformaci budeme říkat „deformace teoretickými množinami“. Deformace teoretickými množinami je nulová (nulový rozdíl a jednicový podíl) právě jen pro přirozenou množinu k = sqrt(n) a n = k2. Mezi oběma podobami hraje úlohu vyjádření typu množiny – zda kontinuální, nebo diskrétní, ale pro n = 4 toto odlišení neplatí. Proto jde také výrokem o „matematický prvek“ s podstatou velikostí Eulerovy konstanty a dvojnásobně binární rovnovážné stability 50% (DS=2ze4 a RS=3ze6). Ovšem v rámci průměrné množiny a kauzálních prvků jde o počet (n-2k). Je to z toho důvodu, že pokud dokážeme možnost největší změny – přesun k prvků naráz, musí existovat dvakrát tolik prvků nekauzálních – tedy ty obsazené původně, a obsazené nově. Z toho plyne také maximální namáhání obecně stabilního systému k = 1/2n. Takže stabilní systém má také největší, ale také nejmenší namáhání matematických množin. Existuje jediná výjimka platná formulaci „nejmenšího“ systémového namáhání. Tímto systémem je 2 z celku 4.

Gravitace : Částice

Petr Neudek

8

Což znamená 2. třídu kombinace celku 4 = 6 (dvojic). A právě tady nacházíme řešení. Stabilní systém jediného prvku je binární se shodou pravděpodobností DS a RS = 50%. Kde je však ta druhá část množiny, když existuje binární +/-? Pokud má být systém stále tím samým při změnách, musí všechny součásti (prvky a podmnožiny) existovat. Nemusí to být v rámci jediného reálu. Součet však musí být stabilně konstantní. Navíc platí existenční formulace podle Pascalova vyjádření, a víme že se jedná o 3 kvalitativní druhy podmnožin. Takže 6/3 = 2. Definičně musí kvůli zachování systému prvek figurovat jako čtyřrozměrná entita. Existuje – li tedy v jednom reálu jako p0, vyskytuje se „figuruje“ jako neexistence své odvrácené podoby, tedy p1. Je tedy pochopitelné, že v tomto smyslu máme celkem 2 ze 4 podmíněných existencí. Vypadají jako součin p0p1. K tomu musí být sigmaaditivní doplněk systému – tedy určité vyjádření „fiktivně – imaginárních“ prvků jako složek systému. Tedy v jiné dimenzi negace p0p1. Celá záležitost se má takhle: 1.tvar 20 = 1 = (dT)[(3D+v) ≡ p0 +(4D) ≡ p1] + negace (dT)[3D+v ≡ p0 + 4D ≡ p1] 2.tvar 21 = 2 = (dT)[(3D+v) ≡ p0 +(4D) ≡ p1] + negace (dT)[3D+v ≡ p0 + 4D ≡ p1] 3.tvar 22 = 1 = (dT)[(3D+v) ≡ p0 +(4D) ≡ p1] + negace (dT)[3D+v ≡ p0 + 4D ≡ p1] Při tom už také víme, co by mohla značit dvojitá negace. Jde jen asi o velice málo možností, protože každý stav musí být součástí jednoho systému. Takže pokud podle prvního tvaru usoudíme, že existující reál v čase nemá existenci ani singularity, ani vnějšího vektoru, (nemá ani hmotu, ani teplotu v potenciálu souřadnic) musí mít energii danou jinak. Tvar sigmaaditivní negace vylučuje současnost singularity v čase, ale neznamená to, že by energetická podoba měla nulovou velikost. Má nějakou podobu energie, ale zřejmě mimo jedinou singularitu. Znamená to, že by to byl tvar před kontrakcí původních 4 singularit nižší úrovně. Jde tedy o budoucí existenci. Z druhého tvaru bychom asi už poznali stabilní překlápění. V reálném čase existuje singularita 4D, která nemá vnější vektor. Naproti tomu neexistuje čas, ale existuje tvar vektoru, ale bez vlastní singularity 4D, tedy bez „hmoty“ jen teplota. Obě podoby musí být dost blízko sebe v prostoru i čase, takže stačí, aby se existující vektor 3D+v „velikostně“ srovnal s potenciálem 4D, a může se překlopit do své v čase zatím neexistující podoby. Ta je však potenciálně přítomna a je téměř totožná se svou původní podobou. Jenže až se to stane, zanikne v kontrakci 4 stejných a stane se jen dílem ¼ budoucího celku (případ úplné kontrakce), nebo průměrnou 4/5 při řetězové reakci. Třetí tvar je nejzajímavější. Má současně jak hmotu, tak také vnější vektory (teplo). Ale na rozdíl od své sigmaaditivní podoby tvaru č. 1 už nemá negaci existence. Když si představíme, že ve své podobě musí „zůstat“ a nemůže se překlopit podobou, musí přetvářet jen své vnější souřadnice. Dostane – li se do „řidšího“ prostředí, musí se s ním srovnat a „nezměnit“ velikost. Teprve takový prvek zřejmě může mít „jádro“ spolu s koncentrickou singularitou „síly“. Jeho negací je jen a jen prázdná množina bez vnějších souřadnic. To je podle mne právě potenciál vakua. Je svázán v čase se svou energetickou formou jako pupeční šňůrou. Dostat se naráz mimo kulovou plochu podobných entit není problém. Stačí, aby vybuchly vrstvy kulových ploch hustější (tedy nižší – blíže hvězdnému středu) a rozmetaly původní hvězdu. Entita 2e se zakonzervuje jako 1e = p1, a 1e = p0. Vnější energie se bude chovat jako síla, konzervující svou vlastní hmotu. Energie potřebná k rozložení je 4(2,67e). Vnější prostor je zakřiven silou v singulárním uspořádání a reprezentuje rozvírání podle 4D schematu – klesá a stoupá násobkem 4. Rozložení jádra jde tedy od součtové velikosti cca 10,68e výše. Vychýlení jádra zřejmě potřebuje „jen“ 1,67e a více. Neexistující množina (původní počet 4 zredukovaný o jednu existující, tedy 3p tvoří sféru přirozené množiny o nekauzálním počtu n0;1 – 2k(e) = 2, a proto je sigmaaditivní doplněk rozložen na velikost 4-2,67 = 1,33 – už bez skrupulí 4/3 ve 3D+0.

Gravitace : Částice

Petr Neudek

9

Je to plocha kulové vrstvy s „logaritmickým“ poloměrem, který umožňuje konstantní šíření prostoru. Velikost poloměru je relativní a intenzita jakoby „řídne“, ale její velikost 1,33 je konstantní pro stejnou kulovou plochu. Proto reakční síly působí jen na „stejných“ plochách jako projev ekvipotenciálního terče. Deformační síly vznikají až při protisměrném průniku dvou různých polí, což přímo evokuje také skutečnost, že jde o pole „stejně velká“. Znamená to však jen tolik, že obě pole v interakci jsou od sebe stejně daleko – mají společný vektor na Eukleidovsky geometrické přímce a vektor podle velikosti plochy průniku ubírá z potenciálu obou polí poměrnou část. Síla takto vzniklá má působiště za zdrojovými singularitami, ale ve vlastním vektoru je „nulová“. Prostě hmoty jsou k sobě přitahovány „zmenšenými“ intenzitami kulových ploch – společné laso se dvěma smyčkami, které vlastně způsobuje „větší“ parciální sevření menší singularity. Představíme si průnik kulových polí jako „čočku“. V této „čočce“ se protisměrné síly nulují navzájem, ale zbytek každého „pole“ jednotlivě „vynulovanou“ energii přesune na zbytek kulové plochy. Jde vlastně o pokus systému „zmenšit“ původně se zvětšující poloměr až na hranici bodového dotyku. Znamená to například „utkání“ na úrovni stejných intenzit. Zatímco stejná intenzita mohutnější singulární množiny má poloměr větší, má méně mohutná množina také menší poloměr stejné úrovně intenzity, což v důsledku znamená u menší množiny větší prostorový úhel pokrývající „čočku“, a proto se stejná „síla“ přesouvá na menší zbytek kulové plochy. Menší znamená v tomto případě jak prostorovým úhlem, tak také poloměrem. Síla z průniku je společná oběma množinám, ale dík nepoměru velikostí ploch je při nulovém výsledném odchýlení obou středů množin reakcí na vektorový „tlak = tah“ mnohem větší parciální síla smyčky menší množiny. To způsobuje vynucenou termojadernou syntézu, která má kaskádový nepoměr energií sférických kolových ploch hmoty. Také vlastní smyčka je vlastně více otevřena, což znamená, že na menší množinu – hvězdu působí větší síla přitažlivosti směrem ke větší množině nežli opačně. Rozevření úhlu menší hvězdy může být tak velké, že se reakce projeví jako vektor směřující k větší hvězdě, a reprezentuje již více posuvný charakter koncentrované síly, který má tendenci „přitáhnout“ menší hvězdu k větší. Obrazem takového projevu by byla lokální anomálie gravitačního pole planety. (Planeta nemá možnost reagovat geometrickou reflexi tak jako hvězda s aktuální TNS. Také hvězda s aktuální a průměrnou TNS může reagovat podobně například lokální erupcí ze směru výrazně převyšující průměr.) Ekvipotenciální terč se bortí kolem menší množiny a tvoří v podstatě elipsu až nakonec parabolu. Jakmile by se eliptická „čočka“ dotkla odvráceného poloměru hmoty, změní se v parabolu a síla původně konstantního vektoru začne přitahovat k mohutnější množině. Existuje několik málo variant podle poměru velikosti množin. Tam kde existuje termojaderná syntéza, bude maximální a menší množina – hvězda může vybuchnout dříve, nežli se její hmota dostane do mohutnější množiny. TNS v každém případě „brzdí“ proti vzájemnému přitažení, takže aby mohla být realizována přitažlivost, musí být poměr hmot „trošku“ větší nežli 2 ve prospěch mohutnější množiny. Totéž zřetelně ukazují vlastní velikosti prvků na rozhraní matematika = fyzika. Takže aby došlo k přitažlivému efektu, je potřeba u prvků, aby velikost „větší“ množiny byla „něco“ plus dvojnásobek vnějšího potenciálu 1,33e. Takže je to limitní velikost > 2,66. K této poměrné velikosti jsme se dopracovali pomocí vlastních velikostí a řekněme doplňků. Ale jde také o jiné „konstanty“. Pokud bychom posuzovali čistou singularitu jako 8e, vychází sqrt(8) = 2,83. Potom by zřetelně takováhle singularita pohlcovala sama od sebe původní kontrakční velikosti 1e, tedy jádra hmoty s malým, nebo „nulovým“ potenciálem ve 3D+v. Vyrovnané kulové vrstvy by se oddělily, přestože by v jednotlivé vrstvě byly prvky 2e a větší. Nárůstem energie zvenčí by docházelo jen ke zvyšování energie ve 3D+v, ale kontrakce by nebyly žádné. Zvyšování energie radiálních vektorů vede ke

Gravitace : Částice

Petr Neudek

10

zvyšování koncentrických reakcí kolmých na sféry. Ty se samozřejmě sčítají a transformují do „logaritmických“ poloměrů – daných Eulerovou konstantou. Podíváme se na „konstanty“ trošku jinak. Eulerova konstanta je dána posloupností (1+1/n)n. Jde tedy vlastně o určitý výraz množiny. Když jsem si tyto souvislosti uvědomil (nevím jak Euler ke své konstantě dospěl), použil jsem podobný výraz také pro tvar (1-1/n)n. Pak konstanta vyjadřuje také něco z fyziky. Totiž to, že na „velikosti“ vzdáleností nezáleží, ale také jiné věci. Použijeme – li dříve vyjádřené poměry, získáme zřejmě přehled předpokladů existence prvku materiální povahy. Spodní limita 2,66 (nejméně 2*1,33) Střední hodnota 2,71824 (Eulerova konstanta) Horní limita 2,83 (maximálně sqrt“8“) Samozřejmě do této množiny „nějak“ patří také 2,67, tedy 4-1,33. Existující prvek zřejmě má neostré ohraničení mezi existencí a neexistencí jako rozdíl potenciálu „plného a prázdného“ prvku. 2,66(e) < 2,67(e) Podobné ohraničení očekáváme na horní limitě proto „velikost“ sqrt(8) už patří zřejmě mimo uzavřený interval „velikosti existence“. Lze tedy očekávat, že kaskády reálných jader budou mít nějakou podstatu v konvergenci na základ přirozeného logaritmu, ale také k výrazu 4/3 který známe zejména z popisu 4/3πr3. Pokud položíme πr =1, dojdeme k tomu že r = 1/π. Potom objem jednotkové koule je vyjádřitelný jako 4/3 a jeho poloměr je malinko menší, nežli 0,3183....Lze dovozovat mnoho věcí. Například „nárůst“ poloměrů kontrakčních entit, nebo úbytek „velikosti“ při kontrakci. 4 původní jednice s objemem ¾. Celkem 12 se sloučí do jedné = 4/3 plus tři s objemem 8/3 = přesně 2,67 – což je „náhodou“ nám známá spodní limita „velikostní existence“? Je tu „malý rozdíl“ od původní predikce plynoucí z vyjádření 2,67 = 4-1,33. Rozdíl jako výsledek iracionální, protože 1,33 je součet 1+1/3. Avšak podíl 8/3 = přesně 2,67. Vidíme v tom samozřejmě rozdíl ve způsobu zjištění, ale také rozdíl mezi typem prvku. Diskrétní prvek bude mít zřejmě „neiracionální“ velikost, ale kontinuální (spojitý) ji mít může. Proto můžeme dolní limitu pro diskrétní prvek ohraničit „ostře“. Ovšem co vlastně vyjadřuje naše dolní limita. Uvedli jsme si, že jde o součet 2+0,67 pro existující prvek ze třídy 22, ale ta má také dva tvary, proto posuzujeme ještě limitu podle součtu dvakrát 1,33 = 2,66 jako hodnotu pod limitou, ale jde vlastně o dva prvky (1+0,33) = 4-1,33. Každý výraz znamená jiné uspořádání množiny. Zejména sigmaaditivní 1,33 znamená 1+0,33 který patří mezi nekauzální „fiktivně dané“ prvky. Týkají se ve smyslu fyzikálním energie mimo centrální hmotnou singularitu. Velikost 1,33 je „polokoulí“ přesně takovou, jakou popisuji při výbuchu tlakové nádoby. Ta má velikost přesně ½ celkové energie (součet všech koncentrických vektorů – tedy přímé vyjádření velikosti vlny). Obě polokoule se od sebe vzdalují a to buď se změnou poloměru polokoulí, ale častěji s konstantním poloměrem. Veškerá energie se v plošném průmětu kruhu rozpíná v jediném vektoru Eukleidovského typu. Povrch koule 4πr2 (πd2) se rozdělí na 4 směry s povrchem πr2, tedy opačně nežli při singulárním vzniku, ale plně v režii 4D prostoru. Zajímavé je vlastní provedení jako záměna poloměru za průměr. Ale znamená to ve tvaru s průměrem také ihned πd2/4. Co když se ale rozdělí na dvě polokoule? Každá z polokoulí má potom povrch 2πr2, nebo πd2/8. První tvar znamená plochu 2 zcela Eukleidovsky plochých kruhů. Je to také polovina našeho prostoru 4D. Ale má bohužel už jen jedinou dvojici pro každou polovinu. Takže ze 6 – ti původních dvojic jsou „výbuchem“ realizovány jen 2 ze 6. Tedy „pouhá“ 1/3. Ta pouhá 1/3 je příznakem neexistujícího prvku. Koule původní existuje jako dvě poloviny, takže se nám vytratily jen 4 dvojice rozměrů. Ty vytváří vlastně prostor mezi vzdalujícími se sférickými polokoulemi. Můžeme pochopit, že dva ze ztracených rozměrů tvoří „průřez“ a dva „výšku“ válce. Vlastně neexistujícího

Gravitace : Částice

Petr Neudek

11

mezi oběma původními polokoulemi. - Postačuje výklad k pochopení šíření prostoru? Jenže pozor na součty. Když by se každá nezávislá rozměrnost chovala takto, budeme mít součet 6, tedy méně než potřebujeme k vyjádření 8. tím dalším fenoménem je čas. Když se zamyslíme nad tvarem πd2/8, zjistíme také jednoduše, že plocha se dá vyjádřit také jako tvar rovnice 1 = πd2/8 8 = πd2 2,67 = πd 1,335 = πr Každá polokoule pak má specificky 1,335 = πr, takže 2,67πr mají obě polokoule dohromady. Zbytek původních 12 vektorů je 8 a tvoří nám také válec, nebo snad za pomoci odmocniny 2,67 něčeho, co má velikost 1,33 dosáhnout kulového tvaru? Nebo to nejsou polokoule? Co když se prostor změní na koncentrickou a excentrickou část? Potom potřebujeme dvojnásobný počet povrchů koule. Zřetelně by postačovalo, aby se místo vzdalující polokoulí utvořila restriktivní polovina potenciálu, který bude směřovat koncentricky a ten druhý excentricky. Řešení bychom hledali v rozkladu „objemu“. Narážíme na něco dost zajímavého. Vztah objemu s pláštěm. Můžeme to vyjádřit elementárními geometrickými výrazy jako poměr (rozdíl) mezi povrchem a objemem stejné koule. Objem 4/3πr3, je jen o 1/3r rozdílný od svého povrchu. Rozložíme – li pomyslně objem na tři díly (vynásobením 3r), dostaneme vlastně 3 povrchy původní koule. (Totéž je jinak interpretováno například jako zůstatek singulární kontrakce, ale také v jiných popisech.) Chápeme to v souvislosti vícekrát jinak, ale jeden ze smyslů je také nárůst jednotlivých 3 vektorů klasického 3D+v prostoru.

Úplná a neúplná TNS Termojaderná syntéza odehrávající se na úrovni řetězové reakce, tedy neúplné termonukleární syntézy (TNS) má tendenci transmutovat jako „ředit“ svou hmotu ve smyslu „velikosti“ a zvyšovat „počet“, čímž reaguje na průnik svého pole. Mohutnější množina – hvězda nemůže zapálit TNS z interakce od menší množiny – hvězdy a shromažďuje jen hmotu. Teprve nashromážděním dostatečného množství hmoty dosáhne hodnoty zapálení TNS. Ve skutečnosti však má stejně veliký průnik do všech stran k různým hvězdám, a součet sil ve smyčce je dán jako opak síly vlastního pole, proto celkové působení má rozdíl „jen“ v křivosti plynoucí z průměru „průměrné“ smyčky, což je dáno poměrem z okolí. Masivnější hvězda má tedy „vyšší“ průměr ze součtu prostorových sil, a proto jednotlivé vektory zanikají ve velkém množství reakcí. Proto obě pole – malé a velké mají průměrnou reakci úměrnou své hmotě. Pouze větší hvězda má pro ekvivalentní parciální namáhání „menší“ vlivem křivosti plochy, což vyjádříme menším úhlem mezi dvěma sečnami se středem ve středu hvězdy. Důsledek je vlastně „menší“ deformace vrstev „větší“ hvězdy (prostorové zakřivení, které umožňuje akumulovat dost energie na úplnou TNS). Jakmile by dvě singularity byly dost blízko, a měly by vzájemný průnik = 50%, nebo více, začnou se fyzicky přibližovat, nebo v extrémním případě „menší“ singularita vybuchne vlivem přetížení množiny. Takže malé množiny bez termojaderné syntézy mohou fluktuovat mezi obry, které je mohou pohltit. Přibližně stejní obři se nemohou pacifikovat, a jen aktivují termojadernou syntézu. Reálný vesmír je prostorová síť, kde jen zřídka může nastat kontakt obrů. Vždyť síla ke všem nejbližším hvězdám se vyrovnává, a termojaderná syntéza buď ve směru „přidává“, nebo ubírá od průměru ze všech okolních polí. Obři se mohou dostat do vzájemné blízkosti jen tak, že mezi nimi zkolabují původní mohutné množiny – prostorová mřížka například utvoří oktetheadr – šestistěn který má v

Gravitace : Částice

Petr Neudek

12

těžištích základnami přimknutých „čtyřstěnů“ obra. Oktetheadr se zhroutí do dvojhvězdy, která si přelévá hmotu sem a tam. Teprve když zdeformuje zcela své okolí (původní oktetheadr utvoří stejně silné hvězdy stejně daleko od sebe na stejném poloměru od dvojhvězdy – deformace na pravidelný útvar krychle se středovou dvojhvězdou), může dojít k úplnému průniku, to je už jen krůček k výbuchu, protože prostor je oproti potenciálu „malý“. Velikost množiny takových prvků má zřejmě vlastnost přirozeného logaritmu. Zatímco jádro v podobě hmoty má určitý vlastní průměr, má také druhá část kauzálního potenciálu svůj vlastní, ale až za hranicemi „hmoty“. Působení sil kolem hmotného jádra je téměř rovné silám v singularitě. Jenže působí „z protější strany“ To je vlastně ta naše kauzální množina existujících k = p1, zatímco vlastní hmota je dána k = p0. Zbytek systému je v nulovém potenciálu, na kulové ploše samozřejmě s neexistujícím potenciálem 1,33 = 4/3. Rozložení potenciálu je pak dáno přibližně u stabilní jednicové entity i množiny těchto entit jako souhrn energie rozložený do: k1 = p1 = 1 …....4D vnější – původní 3D+v po zakonzervování konstantní poloměr = 1. k0 = p0 = 1,67....4D vnitřní – před i po zakonzervování konstantní poloměr <1 (n- 2k(0+1)) = 1,33..3D+0 vnější po zakonzervování logaritmický poloměr >1. Součet energie 1+1,67 + 1,33 = 4. Systém zachovává všechny součiny i součty a reaguje na změnu logaritmického poloměru přiměřenou teplotou a silou jádra. Důležité je si zapamatovat, že komplexní entita množiny už má 3 specifická „pole“ jako obrazy dvakrát podvojných uspořádání tříd dle Pascala. Samozřejmě musíme připustit určitou toleranci v poměrech. Jinak to ani nejde. Naproti tomu ale jednotná kaskáda jader pro celý vesmír zase limituje poměrnou velikost. Lze ji však dobře vysvětlit právě pomocí určité vlastnosti podobné (pokud tedy nepřipustíme ihned, že příčinou je logaritmický jev) logaritmování. Vzpomínám si jak jsme se učili pracovat s logaritmickým pravítkem. Jen zkratkou připomenu, že se místo násobení sčítá, místo dělení odčítá a úlohu zde hraje mantisa. Právě takhle bych přirovnal chování se logaritmického jevu. Jde také o určitou matematickou reflexi s podobou stabilizace na úrovni rovnosti aritmetického a geometrického průměru pro jednotlivý prvek. Logaritmický jev podle takovéhle úvahy začíná hrát úlohu až u množiny prvků, protože u jediného prvku (nezávislý prvek) je prostor téměř totožný pro všechny 3 podoby Pascalova vyjádření. Totiž těsně za jádrem působí odpudivé síly, které jsou v relaci s poloměrem jádra, a za nimi už je jen logaritmický poloměr omezený plochou stejných intenzit s praktickým nulovým projevem sil. Když však je logaritmická část „zatlačena“ až na úroveň odpudivých sil, (což lze dosáhnout jen určitým přesycením kulové vrstvy stejných entit), zapálí sjednocení vyrovnáním na ep1 = ep0. Prvek 2e je připraven ne singulární transmutaci – termojadernou syntézu. Množství prvků ve vlastní kulové vrstvě spolu se sousedními „počty“ prvků určí jak se bude transmutace tvarovat – zda ke sjednocení 1 ze 4, nebo 5 ze 4. Na „malém“ poloměru kulové vrstvy – málo hmotná hvězda dojde k zapálení TNS jen výjimečně a skončí jako 5p1 z původních 4. Řekněme, že prostorový úhel jednotlivého prvku je příliš otevřený. Klesá s počtem prvků ve stejné kulové ploše a „nad prvkem“ směrem ven ze singulárního lisu je malá hustota hmoty a energie, která umožní „útěk“ dříve, nežli bude TNS dokončena. Při dostatečně velkém počtu prvků v kulové ploše je nad každým prvkem směrem ven součet energií i hmot větší, a šanci dostane fluktuující prvek nižší vrstvy do singularity ze tří stejných. Jsou vytvořeny podmínky pro syntézu na „vyšší“ hodnotu jádra. Samozřejmě, že by každá hvězda měla takto vytvořit svou vlastní unikátní řadu částic, ale není tomu tak. Možná by se našlo vícero důvodů, proč tomu tak je. Možná jen neznáme všechny částice,

Gravitace : Částice

Petr Neudek

13

nebo z nějakého důvodu zůstávají stabilní jen ty, které mají zakonzervovaný poměr potenciálů. Právě tohle vysvětlení předkládám, když hovořím o kapitolách SUSY, GUT a EW. Ale má to určitý problém. Tím je další prostorová, časová, nebo také energetická konzerva trvale spojená s počtem. Takže tolik asi o matematické podstatě fyzikálního prvku. Dál si vysvětlíme stabilizaci na úroveň „struny“, nebo na úroveň „kvanta“. Upřednostňuji při tom teorii velkého třesku. Vzhledem k tomu, že se intuitivně přikláním k platnosti SUSY a GUT, tak vlastně souhlasím řekněme s formulací, že všechny druhy kvant (prvků) dostaly svou podobu právě v tomto období vývoje vesmíru. Proto ani další etapy tyto nemohou měnit. Jedná se o kvalitativní úroveň stabilizace, kterou popisuji jako statistické rozdělení systému extrémních podob, které bylo „vypotřebováno“ a zakonzervováno v čase EW. Množina časoprostoru už vlastně nemůže „zpět“ na tyto vývojové etapy. Matematický prvek dostal zřejmě konstantní formy, které tvoří náš vesmír. Co k tomu dodat? Snad jen to, že jde o statistický zákon, který svou pravdu dokazuje velikostí pravděpodobnosti. Změna podoby částic zřejmě drtí jinou možnost zásadním poměrem. Teoreticky bych zvažoval jinou variantu, když by se dokázalo, že například existuje ještě jiný poměrový model prvku s obdobnými vlastnostmi jako je ½ = sqrt, tedy něco ve smyslu AG rovnosti. Jde vlastně o teorii čísel, která by měla odpovědět na mnoho zásadních otázek, čímž by se existence invariantní prvkové množiny potvrdila, nebo vyloučila. Možná je tou řídící skutečností stability množina prvků, a pak prvek jako její součást poněkud ztratí na významu. To by možná mohlo být objasněno s vysvětlením podstaty prvočíselných řad. Původně jsem se zabýval právě tímto aplikovaným fenoménem, až jsem se dopracoval k tomu, co je uvedeno na mých stránkách. Mám totiž zkušenost, že sudé množiny, zejména čtverce sudých čísel mezi dvěma prvočísly mohou způsobit „konečnou variaci“. Zatím předpokládám, že variace je nekonečná, a že je v „režii prvočísel“.

Prvek z období SUSY. Prvek z období SUSY je prvkem kontinuálním. Je zlomkem celku. Ještě to není ani energie, ani hmota, čas, ani prostor. Je to však „entita“. Znamená to určitou subjektivitu, nebo jinak řečeno také odlišnost. Je dán jen jako potenciál n0 z celku 1. Takže je dán vlastně „pouze“ počet. Přes to prvek z prvého období po velkém třesku nějakou tělesovost mít musel. Co bylo odlišností typickou pro prvky z období SUSY odhaduji spíš intuitivně podle podmínky, že každý jednotlivý prvek byl součástí supersymetrického celku. V kapitole věnované tomuto období jsem vyjádřil názor, že počet i tvar vývoje rozpínání byl dán vývojem před tím, tedy v období před okamžikem času T=0. V tomto předhistorickém období zřejmě došlo k nashromáždění energie z nějaké příčiny, nejspíš podobné kmitající radiální anomálii v jinak Eukleidovském univerzu. Vlastní produkt náš budoucí vesmír byl generován dvěma až čtyřmi směry. Výbuch nastal spíš geometrickou změnou tvaru anomálie, nežli počtem. Rozpínání vesmíru dalo vzniknout reálným kontinuálním prvkům, které můžeme považovat jen za jednotkové radiály - nejdříve kružnice, následně plochy kruhů, a pak i povrch a objem koule. Tyto radiální „prvky“ byly význačné zřejmě „posloupností“ 1., 2., až x – tý, a také velikostí poloměrů. Proto prvky období SUSY mohly mít stejnou velikost jako celá entita vesmíru. Za typ prvku pokládám frekvenci.

Frekvence Frekvence má typicky kontinuální podobu. Víme, že existuje frekvence jako konstantní kmitání za konstantní časovou jednotku. Víme také, že existují různé frekvence poměřené stejným časem.

Gravitace : Částice

Petr Neudek

14

Také existuje fenomén „amplitudy“. Stejná frekvence může existovat s různou amplitudou, ve smyslu tvaru a ploch odvrácených od „průměrné nuly“. Samotná amplituda je prvkem podvojného typu. Většinou nám z povědomí vypluje sinusoida jako výsledek rotace průvodiče rozvinutý na časové ose. Potřebujeme ale zejména představu vlny, která má pozitivní tvar daný směrem ven od středu, a protiklad půlvlnu směrem na střed. Pokud složíme takovou vlnu, dostaneme spíš tvar vejce, nebo kapky. Velikost přírůstku nad průměrný poloměr je menší, nežli opačný úbytek poloměru. Představíme si frekvencí amplitud rozdělený povrch koule, kruhu i kružnice. Právě takovou představu mám o prvopočátku kontinuálních prvků období SUSY. Představíme si prostorovou deformaci kulových ploch. Je to sice dost obtížná představa, ale můžeme si vybavit centrálně symetrické povrchy kulových ploch, které „naráz“ provedou rozepnutí jako kladnou půlvlnu, a následné smrštění jako půlvlnu zápornou. Pokračuje – li taková oscilace, vznikne jakýsi prostor se symetrickými vrstvami. Stačí malá anomálie a povrch se zvlní podobně jako naše moře. Pak už nic nebrání tomu, aby se sečetli průniky vln. Dostáváme základ v podobě výčnělků z průměru, které oproti původnímu celoplošnému nebo i lokálně – vlnovému posunu frekvence „stojí“. Součet na amplitudu anomálie má za důsledek asynchronní kmitání s původním prostředím. Takže se stane, že anomálie kmitá jinak oproti zdroji. Vše je dáno jen „poměrem“. Pokud se dvě sousední kulové plochy setkají na svých anomáliích s opačnou polaritou amplitudy, dostaneme zřejmě prostorovou entitu, která se spojí a zacelí. Bude oscilovat mnohem vyšší frekvencí a mnohem nižší amplitudou. Po „povrchu“ se mohou prohánět vlny podobné našim vlnám mořským. Pokud vše co je nazveme energií, pak se energie „rozděluje“ podle kódu své původní anomálie. Původní stlačený prostor s podobou slupek cibule se začne rozdělovat na excentrické anomálie s mnoha podobami velikosti, frekvencí, počtem vln a jejich amplitud. Dochází již také k vnějším dotykům a průměrování vlastních oscilací. Předpokladem je také maximální oscilace půlvln jednoho celku při kterém se mění povrch koule postupně na čočku až nakonec plochu kruhu, a opět v protisměru až na úroveň koule, která vlastně má nejdříve na povrchu původní – řekněme kladnou půlvlnu, a vzápětí opačnou, tedy zápornou půlvlnu. U takového kmitání si představíme, že změna probíhá pomocí jediného rozměru – kterým je oblouk konstantního poloměru. Vzhledem ke společnému počátku šíření na zcela symetrických „cibulových slupkách“ dochází jen k rozdělování na „menší“ rychlosti šíření = amplituda frekvence. Budoucí vesmír je limitován rychlostí. Nemůže opustit bariéry maxima a minima. V tom stavu věcí je již také „nastartován“ základ času, kterým je zejména posloupnost jako pořadí vln od středu prehistorického vesmíru, nebo počet vln na povrchu kulové plochy, a nebo také počet a následnost součtových anomálií fragmentované kulové plochy.

Velikost a poměr. Předpokládáme, že množství entit dostalo několik specifik, které se postupným vývojem řekněme „zprůměrovala“. Zejména to bude „průměr“ jako poměr „velikosti“ z celku 1 vesmír. Dále to bude poměr nulové oscilace, tedy něco ve smyslu Dopplerova efektu, který také v jiné podobě interpretuji jako projev síly. Dalším specifikem je frekvence zřetelně vzájemně i celkově poměrná. Takže například stejně „velké“ entity mohou mít různé projevy v elektromagnetickém spektru a s tím se také váže „rychlost“ frekvence, a počet frekvencí různého typu. (Následně po etapě EW už víme, že jde o jiné

Gravitace : Částice

Petr Neudek

15

složení hmoty.)

Symetrie a asymetrie Počáteční stádia vývoje nazýváme také jako období symetrického vesmíru. V určitém období působením vývoje došlo k asymetrii a pak se vesmír šířil „chaoticky“. Původní prvky byly také symetrické, ale to si musíme vysvětlit trošku blíž. Původní symetrie spočívala „jakoby“ na středu kulové plochy. Ten střed byl ale fakticky neexistující. S vysokou pravděpodobností harmonicky osciloval. Uděláme si představu nafouknutého balónku. Představíme si, že ho stále nafukujeme a on roste jako polovina půlvlny. Dostane se k určitému bodu, kdy médium projde pláštěm a unikne. Balónek se malinko „scvrkne“. Takto začne oscilovat povrchem kolem relativního středního poloměru. Frekvence souvisí zejména s tím, jak přidáváme vzduch, a jak řídký plášť propouští přírůstek. Ale „venku“ za pláštěm se také hromadí původní plyn a vytváří protitlak. Znamená to „více“ tlaku k nafouknutí pokud chceme konstantní oscilaci. Prakticky ale symetrický vesmír má symetrický přírůstek a musí začít asymetricky oscilovat. Vytváří se různé „nižší“ harmonické, ale menší nežli původní „čistá“ čtvrtvlna. Symetrie je narušena. Podobně je to také s vesmírem. Vesmír byl zdroj, který konal nějakou práci rozpínáním, a při tom postupně oslaboval. Vše se mohlo odehrávat jako scénář podílu polovinou. Jakmile rozdělíme polovinou, dostaneme 2 části, řekněme stejné. Pokud se musely i tyto rozdělit (překlopit do negace) mohlo k tomu dojít současně, ale kdyby nebyly „stejné“ mohly začít stejně a skončit jinak. Poměr velikosti už je také otázkou určité symetrie. Následuje další rozdělení (naráz, nebo postupně?) podle počtu, nebo podle velikosti dílů. Takže takový postup nám vysvětluje „negativní“ RPM viz Teorie pravděpodobnosti. Teorie negativního RPM ukazuje, že každým následným dělením dochází k nelineárnímu dělení, které se projevuje například nejednotným postupem. (U pozitivního rozvoje byl nalezen předpoklad jednotného postupu). Veškeré rozvoje přirozených množin (RPM) podléhají tvrdě kombinatorickým poměrům. Princip asymetrie je dán přímo kombinatoricky. Vše vychází z podstaty Pascalova vyjádření třídy n. Ukážeme si to názorně. Zvolíme konkrétní třídu n = 7 (Důvodem je to, že tato třída již nemá podobu v některém formálním vyjádření množiny prvku.) 1. (n7)0 = 1, a představuje množinu 7 prvků. Veškeré kombinace a uspořádání jsou dány třídou 27, což reprezentuje 8 tříd kombinací: C(0 ze 7) = 1 C(1 ze 7) = 7 C(2 ze 7) = 21 C(3 ze 7) = 35 C(4 ze 7) = 35 C(5 ze 7) = 21 C(6 ze 7) = 7 C(7 ze 7) = 1 Výpočet provádíme známým způsobem, co ale o tomto způsobu nevíme je existenční podmínka. Existenční podmínka říká, že každá vyšší třída n podle Pascala je dána součtem všech existujících nižších plus příslušné n0 = podíl s hodnotou ∑p0 a velikostí 1celá. (n0)0 (n1)0 (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 (n7)0 ∑8n0 Z toho ale vzorec pro výpočet kombinací (fragmentace Pascalovy třídy) nevychází. Prostě nějak ignorujeme samu podstatu kombinatoriky – viz též „Kombinatorický strom“ a jiné kapitoly Teorie pravděpodobnosti. Správně se nadřazenost Pascalovy třídy objeví až když dovedeme teorii kombinatoriky do důsledného vyjádření binomických koeficientů v podobě „kombinačního vzorce“.

Gravitace : Částice

(n0)

0

Petr Neudek

16

Předpis pro kombinatorický vzorec základ 7 prvků. (n1)0 (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 (n7)0

∑8n0

01 11 21 31 41 51 61 71 dělitel 1 1 1 1 1 1 1 1 7 6 5 4 3 2 1 0 dělenec 1/7 1/6 2/5 3/4 4/3 5/2 6 7 podíl Předpis pro kombinatorický vzorec nám udává mimo postupu řazení dělenců a dělitelů ve třídách také řad základních podílů, a je to určité vyjádření kontinuálně – diskrétní podstaty. Touto podstatou je součet a součin spolu se součtem a rozdílem v obráceném pořadí velikosti. Je to obraz „singularit“, nebo také základní hierarchie mezi čísly a „současnou existencí“. Konkrétní rozpracování předpisu pro n = 7. Nultá kombinační třída ze základu 7. 0 0 (n0) (n1) (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 (n7)0 ∑8n0 01 01 01/01

11 71 

21 61 

31 51 

41 41 

51 31 

61 21 

71 11 

dělitel dělenec podíl

Nultá třída je paradoxní jen zdánlivě. Každá vyšší třída řádu n0 vzniká přírůstkem o +1 (podíl), takže 1. třída vzniká z nulté připočtením jednice.

(n0)0

(n1)0

První kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0

01x11 = 1 01 x71 = 7 (71/11) =7

21 61 

31 51 

41 41 

51 31 

61 21 

(n7)0

∑8n0

71 11 

dělitel dělenec podíl

První třída už je zřejmá. Proti obvyklému tvaru zde máme jen rozšíření právě o tu formální nulu.

(n0)

0

(n1)

0

Druhá kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0

01x11 x21 = 2 01 x71 x61 = 42 (421/21) = 21

31 51 

41 41 

51 31 

61 21 

(n7)0

∑8n0

71 11 

dělitel dělenec podíl

Druhou třídu už komentovat nebudeme. Jen si všimneme co že by mohly znamenat ty šedé neexistující podklady. Nebyl by to doplněk?

(n0)

0

(n1)

0

Třetí kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0

01x11 x21 x31 = 6 01 x71 x61 x51 = 210 (2101/61) = 35

41 41 

51 31 

61 21 

(n7)0

∑8n0

71 11 

dělitel dělenec podíl

Třetí třída je spolu se čtvrtou nejmohutnější množinou sytému. Navzájem jsou

Gravitace : Částice

Petr Neudek

17

„sigmaaditivní“ pro okamžitý součet existujících p0;1

(n0)

0

(n1)

0

Čtvrtá kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0

01x11 x21 x31 x41 = 24 01 x71 x61 x51 x41= 840 (8401/241) = 35

51 31 

61 21 

(n7)0

∑8n0

71 11 

dělitel dělenec podíl

Čtvrtá třída je spolu se třetí nejmohutnější množinou sytému. Navzájem jsou „sigmaaditivní“ pro okamžitý součet existujících p0;1

(n0)

0

(n1)

0

Pátá kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0

01x11 x21 x31 x41 x51 = 120 01 x71 x61 x51 x41 x31= 2520 (25201/1201) = 21

61 21 

(n7)0

∑8n0

71 11 

dělitel dělenec podíl

Pátá třída je spolu se druhou navzájem „sigmaaditivní“ pro okamžitý součet existujících p0;1

(n0)

0

(n1)

0

Šestá kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0

01x11 x21 x31 x41 x51 x61= 720 01 x71 x61 x51 x41 x31 x21= 5040 (50401/7201) = 7

(n7)0

∑8n0

71 11 

dělitel dělenec podíl

Šestá třída je spolu se první navzájem „sigmaaditivní“ pro okamžitý součet existujících p0;1

(n0)

0

(n1)

0

Sedmá kombinační třída ze základu 7. (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 01x11 x21 x31 x41 x51 x61 x71 = 5040 01 x71 x61 x51 x41 x31 x21 x11 = 5040 (50401/50401) = 1

(n7)0

∑8n0 dělitel dělenec podíl

Sedmá třída je spolu se nultou navzájem „sigmaaditivní“ pro okamžitý součet existujících p0;1 Součet „stále existujících“ tříd dává třídu další v pořadí 8 (žlutý podklad). Je to určitý znak kontinuity systémů založených na principu kombinatoriky s podobou Pascalova řádu n. Vše se vyznačuje dokonalými součty – stále existují systémové markanty v nějaké podobě existující, nebo neexistující. Podstatou předpisu je vlastně jakýsi druh „negace“, nebo také nepřímé úměry mezi dělencem a dělitelem, který se prolíná do všech operací součinu, které jsou vlastně operacemi na Bernoulliho systémech. (V rámci stejné třídy k hovoříme o Bernoulliho schematech, zatímco v rámci třídy n hovoříme o Pascalově řádu. Takže Pascalův trojúhelník ve sloupcích vyjádří Pascalův řád, a v řádcích řád Bernoulliho.) V rámci schemat tříd k jsem naznačil existenční podmínky. Takže absolutní součin, nebo součet

Gravitace : Částice

Petr Neudek

18

členů dělence a dělitele je stejný. Jen je otočeno pořadí. Pod největším členem je člen nejmenší. V rámci kombinační třídy jsou členy v řádku vynásobeny jak v dělenci, tak i v děliteli. Zůstává však jakoby nepovšimnuta zbylá část, kterou jsem odložil do neexistence. Domnívám se, že tato část je podobou doplňku, který je zase podstatou „energie matematického vakua“. Proč si to myslím? Klasický výraz pro kombinace určité třídy má sigmaaditivní doplněk. Jenže to je určité násilné převedení předpisu na převrácenou hodnotu. Například dvojic je stejně jako pětic ze základu 7, a tak dál. Znamená to, že v „lineárním čitateli a jmenovateli předpisu dochází na deformaci podstaty 1/1 = 1. Kombinatorický doplněk pro třídu 0 je ještě dost logickým členem. V podstatě se základ rovná doplňku. Ale tím také rovnost mezi základní kombinací a doplňkem končí. Nultá kombinační třída ze základu 7 a její doplněk. 0 (n0) (n1)0 (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 (n7)0 ∑8n0 01 01 01/01

11 71 

21 61 

31 51 

41 41 

51 31 

61 21 

71 11 

dělitel dělenec podíl

01

11 x21 x31 x41 x51 x61 x71 = 5040

dělitel

0

1

7 x6 x5 x4 x3 x2 x1 = 5040

dělenec

01/01

(50401/50401) = 1

podíl

1

1

1

1

1

1

1

Doplňkem nulté třídy je třída 7. bez nuly tak jak ji známe „klasicky“.

(n0)

První kombinační třída ze základu 7 a její doplněk. (n1)0 (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 (n7)0

0

01x11 = 1 01 x71 = 7 (71/11) =7

21 61 

31 51 

41 41 

51 31 

61 21 

71 11 

∑8n0 dělitel dělenec podíl

01x11 = 1

21 x31x41x51x61x71 = 7

dělitel

0 x7 = 7

6 x5 x4 x3 x2 x1 = 1

dělenec

(7 /1 ) =7

1/7= 1/7

podíl

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

První třída ukazuje, že součin základní kombinace a doplňku = 1 celá, což je zřetelně rovno předpisu Druhá kombinační třída ze základu 7 a její doplněk. (n1)0 (n2)0 (n3)0 (n4)0 (n5)0 (n6)0 (n7)0

(n0)0

01x11 x21 = 2 01 x71 x61 = 42 (421/21) = 21

31 51 

41 41 

51 31 

61 21 

71 11 

∑8n0 dělitel dělenec podíl

01x11 x21 = 2

31x41x51x61x71= 42

dělitel

0 x7 x6 = 42

5 x4 x3 x2 x1 = 2

dělenec

(421/21) = 21

2/42= 1/21

podíl

1

1

1

1

1

1

1

1

Druhá třída už dokazuje, že doplňkem předpisu je převrácená hodnota. Z kombinatorického doplňku vyvozujeme právě doplněk matematický – fyzikální. Ten vychází opravdu z principu zachování kompletního systému v každé fázi vývoje. Je zřejmě také

Gravitace : Částice

Petr Neudek

19

matematickou podstatou „setrvačných sil“, nebo ještě lépe zákona akce a reakce. Základ – kombinace určité třídy vyjadřuje počet různých uspořádání k. Doplněk vyjadřuje systémovou pravděpodobnost každého stavu, je tedy obrazem potenciální velikosti systému. Jenomže „velikost“ hodnoty je menší od jedné, a proto nemůže existovat současně ve stejném reálu jako základ. Když jakoby přepneme oba neslučitelné reály, převrátí se jen dělenec s dělitelem. Důsledkem přepnutí systému do své odvrácené poloviny aktivujeme „sigmaaditivní“ doplněk původního základu kombinatorického vyjádření. To má význam jak v rámci Pascalova vyjádření, tak zejména ve vyjádření Bernoulliho. Každý člen systému má svůj opak převrácené hodnoty. Pro Pascalův řád je to: C(0 ze 7) = 1 + doplněk 1/1 C(1 ze 7) = 7 + doplněk 1/7 C(2 ze 7) = 21+ doplněk 1/21 C(3 ze 7) = 35+ doplněk 1/35 C(4 ze 7) = 35+ doplněk 1/35 C(5 ze 7) = 21+ doplněk 1/21 C(6 ze 7) = 7+ doplněk 1/7 C(7 ze 7) = 1+ doplněk 1/1 Celkem součet tříd kombinací = Pascalově třídě 27 = 128, a součet doplňků = 2,44. Dost zajímavé z pohledu konstant a vlastních poměrů na setrvávajícím systému. Ale ještě zajímavější je tento jev při aplikaci Bernoulliho schemat. Význam je pak bez diskuse v součinu. Každou položku dostává do „velikosti“ 1 celá. Takže například každá modifikace má součin hodnoty a velikosti 1. Takže matematicky jde o hru součinů a součtů. Součin hodnoty a velikosti = 1 celá logické existence. Součet znamená nesoučasnost. Ta platí jak pro jednotlivé třídy, tak pro základ a doplněk. Není bez zajímavosti, že součet doplňků třídy 22 = 2,67. Ale směrem ke zvětšujícímu se počtu prvků v množině se součet zmenšuje. Například pro 210 je to 2,26. Pro třídu 2100 je to již jen 2,02 nebo pro třídu 210000 je to 2,0002 a tak dál. Součet doplňků konverguje na číslo 2 (z pochopitelného důvodu, každá krajní třída Pascalova vyjádření je rovna 1 a proto jde o součet 2 + něco málo z ostatních „středních“ poměrů). Jedná se vlastně o určitou posloupnost zdola ohraničenou třídou 21 = 2. Je to pásmo existujícího potenciálu Pascalova trojúhelníku, protože 20 je předpis potenciálů všech úrovní. Popis tohoto výroku je obsažen v kapitole Pascalův trojúhelník – Teorie pravděpodobnosti. Tato množina 20 je existenčně odtržena od kombinací. Pasáž symetrie a asymetrie ukazuje na „symetrii“ prvku, který je i v rámci doplňku velikostně prvkem. Není tomu tak u „množin“ prvků. Znamená to, že i množina složená ze stejných a velice stabilních (symetrických) prvků je nesymetrická. Množina prvků může být vysoce stabilní, ale nemá výhled na „opakování“ své podoby před změnou systému. Musela by se sjednotit na kontinuální prvek (je to možné za předpokladu navzájem vyloučených opakování, a množina se začne překlápět jen ve dvou tvarech při k = 1/2n. Právě takhle to ale začalo. Vesmír se rozdělil na poloviny. Těmi polovinami byly relativně odvrácené amplitudy. Změnou „velikosti“ - úbytkem došlo k vytvoření dalších frekvencí a dál to známe. Vznikly relativní prvky, které bychom zřejmě mohli „poskládat“ do kaskád podle velikosti a frekvence. Ještě nežli skončila etapa SUSY jednotlivé entity se zprůměrovaly. Byl vytvořen základ pro kapitulu GUT, měl podobu nezávislých frekvencí se zlomkovou řadou velikostí, které se uspořádaly singulárně. Prvky tohoto období měly stejnou velikost hodnoty 2,67 přičemž jejich množina se skládala jen z oblouků, které „rotovaly“ určitou frekvencí. Skladba

Gravitace : Částice

Petr Neudek

20

frekvencí byla dána harmonicky, a oblouky jednotkových poloměrů byly skladebně obdobou harmonického rozkladu. Binární množina každého prvku měla už dva rozměry (+) a ( - ). Vývoj v období SUSY můžeme popsat jako konvergující konstantu na velikost 2 celé, což je vlastně také získání jednoho geometrického průměru ze dvou poloměrů, které si vysvětlujeme jako překlopení opačných a následných půlvln „symetricky“ na sebe. Rozdíl konstanta s limitou 2,67 – 2 je mírou deformace jak tvarové, tak stability statistického typu. Počet rostl, a prvky byly stále „průměrnější – jako stabilnější“ zatímco množina ztrácela pevnou půdu pod nohama. Zřejmě zánikem velikosti konstanty 2 (vyloučení jednoho nebo obou extrémů Pascalovy třídy) došlo ke zhroucení prvních vrstev do lokálních singularit. Nastal úbytek počtu, začal se tvořit rozměrově odlišný vesmír, vytvořily se různé směry, a začal existovat lokální jednotkový čas. Jak jsem na to přišel? Například z popisu dějů při úspěšném bombardování jaderných terčů urychlenými částicemi. Zbytky po srážce zanikají jako jednotlivé oblouky hodně blízké kružnici. Jde však o rozmetání původní vazebné síly, a to co vidíme je část „smyčky“ původně svazující jádro. Rozevírá se „srpkem“, proto nejde o „čistou kružnici“. Má také prostorové zakřivení, které je zřejmě reliktem ze singularity rotující více rovinami. Částice sama se jakoby „vypaří“. Změní se vlastně na svou prenatální podobu z období SUSY, kdy byla jen kvantem – tedy zlomkem energie z celku vesmíru. Měly by při tom relativně kolabovat prostor, čas a také energie místa kolapsu. Někdy dojde k vytvoření jakoby nové částice (částic) vývojově nižší úrovně, ale to je plně v relaci popisu dříve uvedeného. Aby totiž zanikly naráz všechny komponenty a styly se energií, musela by kolizní rychlost výrazně překračovat rychlost světla ( protisměrné částice každá s rychlostí více jak ½ rychlosti světla, což je nesmysl).

Prvek z období GUT Prvek z období GUT je již plnohodnotným singulárním typem množiny. Má již jednotkovou energii a nezávislý singulární střed, takže se chová jako částice. Má jen vnitřní rozměry, které ale nedovolují rozpínání vlastního náboje. Je to tím, že se zhroutí obě opačné půlvlny do středu, ale je to realizováno „postupně“. Proto se stane, že některá částice tohoto typu má ve tvrdém singulárním sevření kladnou půlvlnu, a jiná zase zápornou. Takže Tyto částice jsou rozloženy do dvou druhů. Potenciálně jsou stejně „velké“ i početné. To se změní až v další singulární pasti typické pro období EW, ale také období GUT umí vytvořit kvalitativně odlišné částice. Jedná se o to, že síly opačných nábojů se přitahují, proto vznikají i samovolně spiny. Do singulárních lisů může vstoupit různé rozložení nábojů: (+)(+)(+)(+) množství nábojů po kontrakci 1 (+)(+)(+)(-) množství nábojů po kontrakci 4 (+)(+)(-) (-) množství nábojů po kontrakci 6 (+)(-) (-) (-) množství nábojů po kontrakci 4 (-) (-) (-) (-) množství nábojů po kontrakci 1 Dostáváme terciární částicovou skladbu jako podobu kombinatorických poměrů náboje složeného z těchto základů: 4 = 1 náboj (+) = 1 4 = 1 náboj (-) = 1 Náboje vznikají při největším sekundárním sevření (hluboké kulové vrstvy). Je jich však početně málo. Osobně si myslím, že pokud vznikly, tak až v období EW, nikoliv v období GUT. 3+1 = 1 náboj (+) = 0,75 1+3 = 1 náboj (-) = 0,75 Náboje vznikají ve středních vrstvách, a mohly vznikat v období GUT. Právě zde vznikla polévka pro období EW v podobě iontů a různých nábojů. Uvědomíme si, že vznikaly také dvojice a trojice ve svazku jak pozůstatek opětovného přerozdělení, které vyznívá ve prospěch nenabitých částic, protože se přitahují mnohem větší silou. (Náboje s převahou určitého druhu musí vzniknout

Gravitace : Částice

Petr Neudek

21

v singulárním lisu, ale nulované náboje se přitahují i bez něho. Takže i singularity upřednostní tvorbu anulovaných nábojů výsledných kontrakcí.) 2+2 = náboje (0) = 0 Tento typ kontrakce je početně dvojnásobný a nepotřebuje k utvoření dvojice žádnou vnější sílu. Jenže je tato vazba také méně silná. Pokud vzniknou dvojice +/-, musí je sevřít singulární past, aby vzniklo jádro 2+2. Potřebné sevření je však mnohem menší, nežli u ostatních případů, a z toho vyvozuji, že by k takovému „svazu“ došlo i pouhou nekontrakční interakcí (srážkou). Náboj 2+2 proto může mít také ještě dvě podoby „jader“. To, které neprošlo singulárním lisem, proto bude jen velmi nestabilní, a to, které singulárním lisem prošlo. Bude zřejmě velice stabilní, asi jako „neutron“, a mělo by být „menší“. Období GUT vyselektovalo unikátní řadu částic. Půjde o nám známé nukleární částice, ale také zřejmě o struny a kvanta. Většina trvalých podob souvisí s vytvořením hmoty. Ta právě asi v období GUT vznikala jen výjimečně. Hmota je dána zakonzervovanou silou, která musí být vyvinuta ke stlačení. Největší stlačení a také výsledné zakonzervování „přímkových sil“ nastává u nábojových kontrakcí se stejným typem polarity. V období GUT předpokládáme singularity složené z kulových vrstev „stejných“ částic a iontů. Takže také předpokládáme kaskádovitost jednotlivých nábojů mezi stejným typem vrstvy podle vzdálenosti od singulárního středu. Zřejmě se v jedné singularitě budou vyskytovat střídavě vrstvy prvků (+) s vrstvami (-). Převažujícím trendem bude ale rozpínání, protože vlivem nábojů budou mít částice tendenci přitáhnout se k větší síle, a ta je směrem od středu. Navíc se stejné náboje odpuzují. Odtud také pochází představa, že typickým produktem je typ 3+1, když 3 navzájem stejně nabité a odpuzující se částice přitáhnou jednu s opačným nábojem ze spodní vrstvy. Teprve ta poněkud eliminuje odpuzování a tento předkontrakční tvar sklouzne do hlubší vrstvy – koncentrický směr. Výsledkem je představa postupného zeslabení singulárních polí, a vytvoření množiny prvků bez uspořádání podle jediného pole.

Prvek z období EW. Takový vesmír je prototypem chaosu, nebo „bažiny“ z mnoha náhodných singularit tvořených malým počtem. Singularity náhodně a krátkodobě spřažené vytváří jakési „nábojové“ entity. Například kolem prvku (-) se nashromáždí 4 až 6 prvků typu (+). Množina má vně náboj (+). Takže se vedle sebe mohou vyskytovat početně různé entity nabitých množin. V tomto období, které už muselo dojít k nějaké radikální změně počtu ve prospěch určitého typu náboje. Nastal totiž efekt rozpínání vlivem převahy stejného typu náboje. To mohlo mít víc příčin, a proto si netroufám tvrdit, že to byl tak, nebo jinak, ale nabízí se jedna poměrně velice dobrá, o které bych se zmínil. Původní křivost singularity z období SUSY říká, že dostředná půlvlna entity má vyšší amplitudu, a také vyšší efektivní hodnotu. Naproti tomu půlvlna směřující ven od středu je více podobná kružnici, což popisuji v souvislostí s tvarem negované půlvlny podle „času“. Prvek takto vzniklý má zřejmě podobu vejce, nebo kapky, ale excentricky a koncentricky kmitá proti sobě. Naše představa plynoucí z povrchu nám to umožní jen pro plochu průřezu (který rotuje). Ve skutečnosti období SUSE „neznalo“ povrch, ale jen 12 vnitřních rozměrů. Zde bychom hledali počátek nepoměru mezi náboji. Největší poměrný počet by vznikl podle Pascalovy třídy ve tvaru 2+2, konkrétně z celku 16 je to 6, ale polovina (+) a druhá polovina (-). Tyto jsou neutrální, protože se náboje anulují jádro proti plášti. Naproti tomu ještě třída 3+1, kde budou 4 prvky s nábojem 0,75 (+) a stejný počet (-). Zbývají extrémy 1 poměrný díl 4(+) a 4(-). Vzhledem k tomu, že půlvlny směřující od středu mají charakter kružnice, tak se tyto náboje potenciálně shromažďují daleko od sebe na vnějším poloměru. Náboje vycházející z koncentrických

Gravitace : Částice

Petr Neudek

22

půlvln, budou mít tendenci soustřeďovat se blíže středu, ale sloučit 4 takové bude „namáhavější“ nežli u jejich protějšků (ty jsou zase daleko od sebe). Tady bychom hledali původ převahy určitého náboje pro vstup do singulárního lisu. Centricky bližší „dostředné“ náboje budou obklopeny slabšími tříčtvrtinovými. Takže pokud označíme jako záporné dostředné půlvlny 1(-), budou tyto obklopeny 4 – mi až 6 – ti náboji (+) s velikostí 0,75. Vzniká převažující singularity typu 1(-) +4 až 6 krát (+)0,75. Výsledný náboj by byl od (-1+3) = 2 celé(+) do (-1+4,5) = 3,5(+). Mimo toho ještě volné a vysoce konzervativní 1(+) spolu s vysoce neutrálními 1(+/-0) a také hladovými (radikálními) -0,75. Poměr počtu by se změnil na přibližně : 1 díl (+)1 4 díly (-)0,75 3 díly (+/-)0 3 díly (-/+)0 1 díl složený 2(+) Takto vzniklý nepoměr počtu prvků a nábojů nábojů zřejmě vstoupil do singulárního lisu období EW. Povšimneme si, že součet 1 +4(0,75) + 2 = 1+3+2=6 nábojově aktivních dílů z celku 12 početních. Početně je polovina aktivní nábojem +, nebo -, a druhá polovina má náboj vynulovaný, přes to má některý typ náboje ve středu, a opačný na povrchu. Přestože jednotlivé etapy vývoje jsou dány variační změnou (postupně po jednicích), dojde podle kombinačního zákona změny k naplnění k (pro variace je to počet k!), a systém (nyní již jako etapa vývoje) se zhroutí. Je to tím, že relativní k je větší nežli 1/2n. Opačně také nárůst počtu prvků převyšujících sqrt(n) způsobí totéž. Systém je matematicky přetížen a kolabuje. Při těchto kolapsech vzniká rozdílení původních 12 – ti rozměrů. Každá etapa vývoje „zpracuje“ zřejmě jen trojici z počtu původních 12 ti. Takže etapa SUSY ukrojila z výchozího počtu 3 rozměry. Etapa GUT si ukrojila zase 3 rozměry a etapa EW také svou porci. Víme dost přesně co bylo tou porcí etapy EW. Byl to plášť v podobě zakřivení radiál. Z předchozích etap už měl množinu času nebo také „délek“. Vznikly podmínky pro vznik neotřesitelně stabilní konzervy v podobě hmoty. Ve své podstatě jde takřka symbolicky o uzavření ve 4 etapách. Současný vesmír se současně rozpíná (nestabilně a nesymetricky) a současně v protikladu se také zavírá nekonečnou konvergencí sil na střed singularit.

Prvek současného časoprostoru Prvek současného časoprostoru může mít každou z typických podob pro předchozí etapy. Uvědomíme si, že singulární kolaps nastal převahou poloviny a vlastně „negoval“ celou množinu. Takže do vyšší stabilizační úrovně vždy spadla jen část množiny = ½, nebo mírně převyšující polovinu. Zbytek vlastně zachoval původní charakter prvku své etapy. Proto náš vesmír obsahuje relikty všech svých podob. Některé budou velice vzácné a o to víc exotické povahou a podobou. Zachoval se nám reliktní Eukleidovský prostor (můžeme například omezeně vyjádřit na papíře rovnoběžky, nebo soustředné kružnice). Můžeme také sledovat relativně kontinuální čas, například jako svůj vlastní čas života, nebo existenci Země, sluneční soustavy, ale i jiných fenoménů existujících ve své množině. Můžeme se přesvědčit o existenci absolutních bodů tak, že rozsvítíme světlo, které se z nich šíří téměř k maximu danému rychlostí frekvence období SUSY. A můžeme hledat i jiná specifika původních etap vývoje jako jsou náboje, frekvence elektromagnetického záření a také hmotu.

Gravitace : Částice

Petr Neudek

23

Právě hmota je typickým produktem poslední přeměny, ačkoliv nelze vyloučit vznik některých typů hmoty také dříve. Hmota má rozdělení svých 12 – ti rozměrů dáno takto: 3D vnější souřadnice („viditelný“ povrch radiálního typu). Tento povrch považujeme za nositele náboje. Současně je to hranice mezi tím, co je uvnitř a tím co je venku. Rotace vnitřku je relativní, takže těžko určit co rotuje proti čemu „více“, ale je to reflexe na úbytek při TNS. 3 vnitřní souřadnice z prostoru původního 4D. (Také povrch, ale daný dvojicemi uvnitř = povrch jako relikt období SUSY s podobou symetrického čtyřstěnu který se 3-mi rozměry šíří do singularity). Tento povrch je „nositelem“ hmoty. Ztracený 4 vektor je nahrazován rotací (společná s povrchem), takže dokud hmota rotuje, existuje. Pokud bychom ji ochladili na absolutní nulu, rotace ustane. Co by bylo pak nevím, ale zřejmě by se vše transformovalo do síly a prostoru (časová entita by se přepnula do neexistence). Jenže to lze zase asi jen pro množinu s podobou kulové vrstvy, která by rozpoutala řetězovou reakci své množiny počtu. Nevím, zda by se jednalo o „teplou“ transmutaci, nebo o „studenou“ jako úplnou TNS. 3 souřadnice na vnějším prostoru (prostor jako množina která je tvořena kontinuálními díly existujících entit). Typickým představitelem je „logaritmický poloměr“ jako protiváha vnitřního povrchu. Typicky je množina těchto logaritmických poloměrů 3D rozložena do jednotlivých vektorů Eukleidovského typu. Může růst na každém rozměru jinak, ale reflexi má v jaderných vektorech s úplnou geometrickou reflexí kde je vázáno mnohem více existující energie. 3D vnější souřadnice je určitou nulovou variantou poloměru uvnitř a zbytkem do průměru „venku“. To venku je právě logaritmický poloměr. Jde o to, že vnitřní poloměr je fakticky dán jako průměr což je důsledek úplné geometrické reflexe singularity, která se staticky tváří jako 4D bez rotace. Zatímco vnější je jen „poloměrem“ průměrným (průměrný geometrický průměr vnějšího prostoru jako koule není přímka). 3 souřadnice času. Množina času stejně jako vnějšího prostoru je vázána na úplnou negaci energie. Je to prozatím nejméně pochopitelná záležitost, a proto raději vysvětlení ponecháme do vlastní kapitoly „Čas“. Všechny 4 množiny jsou na sobě závislé přímou i nepřímou úměrou. Mají mezi sebou vztahy dané kombinatorickými pravidly. Platí totiž bez výjimky podmínka zachování existence. Takže pro zobrazení kvalitativních množin 4(3D) musíme chápat spíš dvojice, trojice a všechny vyšší k -tice systému hmotného prvku. Úplná geometrická reflexe říká, že zůstávají zachovány počty podle Pascalova řádu. Jenže to pro třídu 212 představuje mnoho entitních znaků a sigmaaditivní existenční vyjádření. Například ke každému nám známému reálu 3D+v existuje podle počtu vektorů reflexe na vyšší úrovni. Základní 3D obsahuje 3 jednice, 3 dvojice a 1 trojici z celku možných 12. Tím náhradním rozměrem je rychlost bodu. Tedy všech dvojic je 66 a pokud se pohybuje naše jádro ve všech třech rozměrech, reflektuje zbytek, tedy 63 dvojic. To je 0,05 vnějšího pohybu. U trojic je to ještě výraznější. Trojic z celku 12 je 220 a reflektuje 219 na jedinou vnější. K tomu si představíme ještě sigmaaditivní reflexi – proti dvojicím desítky, a proti trojicím devítky. Takže reflexe proti změně je rozptýlena do mnoha úrovní. Reakce se projevuje jako reflexe proti zániku jednotlivého vektoru. Teoreticky by se dal nalézt směr ve kterém by zůstal jeden ze tří vektorů trčet v absolutním bodu. V té chvíli by se prudce množina změnila. To však na vnějším prostoru jde jediným způsobem – v singulárním lisu. Ale známe také případy emise částic, které jsou právě vyrovnávajícím faktorem stability. Jde však o energii v jiné podobě. Hmota to není v pravém smyslu slova. Jde o kvanta, nebo

Gravitace : Částice

Petr Neudek

24

jen struny. Jde tedy o určité energetické fenomény.

Struny Struna je poměrně „mladý“ výraz, který znamená zejména entitu bez náboje, také bez klidové hmoty s anulovaným potenciálem. Podle autorů výrazu se jedná o základ všeho. (Omluva : nebudu se zabývat různorodostí variant, protagonistů různých směrů a libovými detaily. Proto také nebudu uvádět jména. To co o strunách vím jen velice zběžně je to, že mohou mít a mají různé podoby. Není na místě tvrdit, že jsou jen 10 – ti rozměrné struny a tak dál. Pokud jsou moje odhady správné, pak platí všechny invariantní teorie strun současně ale například pro různé etapy vývoje a tak dál.) Strunou jsou všechny entity s logaritmickými rozměry. Typickou strunou je průnik ekvipotenciálních terčů, který je „nekonečně plochý“ konverguje nevlastními silami na střed a umí se vlivem rotace působišť zvlnit tak, že izoluje na takové ploše vlnu – tedy amplitudu (+) a (-). Prakticky posunem v časové úrovni vznikne jakýsi anuloid, který na svém povrchu prohání vyšší harmonické. Jeho rozměry mohou měkce průměrovat kolem neexistujícího původního středu singulárního terče, a jeho průměr průřezu se mění s obíhajícími vlnami kolmého „zvrásnění“ původní plochy terče. Taková entita má nejméně 2 krát 3D. Její energie se může uvolnit jen interakcí stejné úrovně intenzity a zakřivení. Můžeme si ji představit například jako duši od jízdního kola, kterou můžeme různě deformovat, nebo tvarovat a ona se nafukuje tam kde má místo a tak dál. Můžeme si ji připodobnit k nekonečnému dvojitému povrchu. Tedy tentýž nekonečné tenký vnější povrch je současně vnitřním, ale venku má jinou křivost, nežli uvnitř. Struna je tedy nejspíš něco, co odpovídá definici prvku z období SUSY. Může jít ale také například o vynulovaný náboj typický pro období EW. Můžeme zde předpokládat také určitý relativistický jev. Struna pravděpodobně může překonávat limitní rychlost světla.

Kresba 1: Roztržení sfér na "struny" a kvanta

Představíme si například roztrhanou kulovou plochu vynulovaných sil. Asi tak jak to vykresluje kresba 1. Čtyřlístek představuje žluté části povrchů jako plochy kvant expandujících ven do prostoru při singulární kontrakci. Modré části povrchů se sečtou to prostorové sítě 4 ok. Jsou navzájem anulativní a síly blíže středu se anulují se silami protilehle směřujícími ven. Po úplné

Gravitace : Částice

Petr Neudek

25

kontrakci tak vzniklá síť bude mít tendenci se mírně rozpínat a uzavírat vnitřní plochu průřezu. Aktuální náboj bude nulový a roztržením původních singularit vzniknou tři druhy entit. 4 žlutá kvanta (světlo) 1 síť nulového potenciálu a 1 koncentrický útvar (není na obrázku znázorněn, ale je to čtyřvektor). Je složen ze 4/4 energie, což je rovno energii 4 světelných kvant ke kterým je protipólem. Takže nulová struna má velikost součtu 2 celé – je to typ prvku 2+2 z období SUSY, nebo spíš GUT, ale jde o typické poměry pro EW. Předpokladem takového rozdělení je velmi slabá singularita. Lze pomocí poměrů dovodit, že jde nejspíš o exotický případ neúplné singulární kontrakce dřívějšího období (nežli EW). Normálně by měl vzniknout střední fenomén koncentrických sil s velikostí 4/3, nebo 5/4, nebo 6/4 a nebo dokonce 4 ½, 5 ½, 6 ½, a tak dál. Jenomže podobný efekt vznikne pro každou zbylou část potenciálu při nedokonalém spojení. Pokud předpokládáme vznik strun tohoto typu, tak to jde právě jen asi v období GUT. V období EW již budou struny tohoto typu velice tenké a rozměrné. Lze předpokládat, že jsou na povrchu časoprostoru a ostatní se s nimi nemohou singulárně střetnout. S nimi svázaná kvanta už budou tak řídká, že nebudou svítit, pokud někdy vůbec svítit mohla. Kontrakcí původního koncentricky vázaného středu s jinými by však mohlo dojít k vytvoření hmoty před ukončením obdoby EW. Takže případ struny se 4 mi oky popisuje dobře strunu, která má celkově nulový náboj, váže 2(e) a může být dvojího typu podle toho, jaká půlvlna zvítězí v boji o viditelný povrch. Také si dovedeme představit, že se taková struna zavře ve 4D na 2D, nebo že se nějak udrží v původním velikostním rozměru a vstoupí do singulární kontrakce se 3 - mi podobnými – což by byl případ typický pro vznik vlastní struny v EW. Slabé interakce simulující singulární lis. Existuje dokonce také předpoklad vzniku neuzavřené smyčky 4 ok, která by se vnějším průměrem otevírala směrem ven limitní rychlostí. Vlastní 3D rychlost rozpínání = rychlosti světla protože poloměr roste limitní rychlosti poloviční – tedy povrch koule roste nejrychleji jak to jde, a oka se vlivem nepoměru uzavřeného prostoru plochou průřezu rozevírají ještě do delších „hadiček“. Tedy délka ok je rychlejší v růstu délky, nežli nejkratší vzdálenosti na povrchu koule rozpínající se maximální rychlostí. Tyto „hadičky“ vlivem délky rostoucí také rychlostí limitní budou povrch pokrývat spirálovými útvary. Absolutní rychlost šíření ve všech směrech způsobí, že původní velice porézní povrch bude stále více pokrýván tenkými „hadičkami“. To samo o sobě může mít vliv na koncentrický útvar, který tak zažne v protikladu vytvářet geometrickou reflexi. Současně s tím se jeho protikladné kvantum světla rozptýlí, protože se vytratí střed jeho původního směru. Světelné kvantum poletí dál jen podsvětelnou rychlostí a „zanikne“ zřejmě jako teplo v rozptýleném prostorovém úhlu. Jak si takovéhle šíření představit? No přece jako konstantní šíření radiál (oblouků čtvrtin kruhu) asi jako když instalatér sešroubuje navzájem 4 „pravoúhlá“ kolínka. Na každém spoji máme 2D, což znamená pro 4 kolínka 8D. Takže kolínka lze různě navzájem posunout v různých úhlech. Ze 4 kolínek neutvoříme více, nežli kružnici se dvěma poloměry (tedy s jedním plochým jako Eukleidovsky přímkovým průměrem = 2r - abychom pochopili správně řeč čísel). Ale mnoho útvarů kolmých a jiných uspořádání které mohou vyplňovat prostor, ale vždy jen na úkor vnějšího průměru. Takže si také dovedeme představit konstantní úhel 90°mezi dvěma kolínky, který vytvoří konstantní úhel zakřivení v prostoru. Pomocí stejného smyslu pootočení dostaneme spirálu typu šroubovice. Když zachováme úhel, ale změníme smysl, budeme vyplňovat prostor. Ovšem strunu můžeme chápat také jako naprosto srolovaný ekvipotenciální terč s podobou hodně zabalené palačinky, a také to bude „otevřená struna“. V našem časoprostoru můžeme za

Gravitace : Částice

Petr Neudek

26

struny považovat zejména ekvipotenciální průniky polí gravitace. Představíme si je asi jako pokličky rotující na podložce před tím, nežli se poklička usadí. Náboj se soustředí jen do místa dotyku a rotuje relativní a nadsvětelnou rychlostí omega. Tam, kde je opak náboje je také opačný náboj, ale průměrně je to nula. Je tedy na místě otázka zda srážka 4 takových strun v singulární symetrii ( kontrakčních kvant?) způsobí vznik dvou opačných částic v různých částech vesmíru, které vlivem zpomalení dosáhnou podsvětelnou rychlost. Pak také vzniká další otázka, zda už taková částice ze strun vzniklá má potenciální klidovou hmotnost, protože pokud by měla jedna část opaku „klidovou hmotnost“ nutně by její opak byl převážně hmotou s malým potenciálem ve 3D. Takže popisem vzniku částic z volných strun skončíme. Tento popis se podobá předpokládaným neutrinům, jejich odrůdy by byly dány také skladbou podle Pascalovy třídy. Takové asociace však nejsou předmětem této kapitoly. Pouze popisujeme mechanizmy vzniku částic, podstatu jejich různorodosti a odhadujeme zda vesmír má k dispozici, či nikoliv nezávislý mechanizmus tvorby částic i v období dnešního typu existence v nesymetrii. Asociaci co je co nechávám více, či méně budoucnosti, kterou budete možná psát Vy. Já prozatím popíšu jen typ částice foton, ale to zřejmě také až později. Ještě bych na závěr měl asi definovat co je to kvantum. Kvantum je díl energie, která se ve svém vlastním vnějším prostoru 3D+v(ω) šíří pomaleji, nebo konstantě s nulovým nárůstem, nežli ve společném prostoru 3D+v logaritmických poloměrů (také správně nekřivých). Kvantum vzniká nejčastěji jako odpad při kontrakci. Můžeme předpokládat, že jde o sférickou polokouli, která se od své druhé části šíří právě limitní rychlostí, danou roztržením (výbuchem) ideálního jednicového celku. Pokud kvantum mění svou intenzitu (má rozptyl) je jeho druhá polovina svírána v singularitě, kde se tak děje „pomalou rychlostí“. Kvantum stačí reflektovat na křivost. Čím větší sevření, tím „tvrdší“ výsledný foton, což je vlastně vyjádření pro vyšší frekvenci plynoucí z malého úhlu jako podílu z celku množiny kulové plochy. Čím více prvků v kulové ploše, tím menší prostorový úhel k úniku jednicového prvku „ven“. Typicky projev vysoce přesycených vrstev v množinách generujících úplné TNS – malý únikový úhel (úhel vlastního rozptylu 3D+v(ω)) a vysoká amplituda = tvrdá částice. Takže elektromagnetické záření má mnoho projevů od částic až po vlny. Důležité pro kvantum je to, aby se vlastní vnitřní poloměr otevíral pomaleji, nežli potenciální vnější (logaritmický). Pokud se bude kvantum šířit ve vnějším 3D+v jen vnitřním poloměrem 3D+v(ω), bude to „pole“. Jde tedy přímo o součet vlastního vnitřního a vnějšího společného poloměru. Pole se šíří jen svým vnitřním poloměrem, a kvantum se stejným potenciálem jen poloměrem vnějším. Mezi těmito podobami existuje jen jediná výjimka – výbuch, který od sebe vzdaluje dvě polokoule s konstantním poloměrem uvnitř. Je to vlastně zase jen rozložení entity podle Pascala. Problém jiného vzniku kvanta je dán fragmentací kulové plochy. Pokud se kulová plocha fragmentuje na poloviny, mohou to být kvanta. Ale určitě vzniká kvantum jako část menší, nežli ½, protože rozvírání vlastního vnitřního poloměru prostě nemůže dosáhnout „úsečí“ na průměr 2r. Proto dost obtížně hledáme kvantovou povahu částic. Klidová hmotnost je také k ničemu, ale můžeme ji hledat u částic kde je zachována křivost celé polokoule pokud vznikla z úplné TNS. Taková částice může překonat uzavíráním polokoule negativní zrychlení svého vlastního středu vlivem přebytku energie v původním generujícím singulárním lisu (přebytek energie ve 3D+v se po negaci změní na energii s relací hmoty, což se projeví uzavíráním polokoule při fluktuaci). Při součtu dopředné rychlosti kvanta a sil uzavírajících úplnou kulovou plochu, začne se neexistující střed symetrie „vzdalovat“ směru vnějšího šíření. Pak má po dobu existence také hmotnost. Ta však není typem „klidové hmotnosti“, a nebude to fenomén se spinem. Byl by to však prototyp prvku z období GUT. Konec kapitoly.