PRÓZA PRO DĚ TI A MLÁDEŽ I TEXTY K INTERPRETAČ NÍM CVIČ ENÍM

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

PRÓZA PRO DĚTI A MLÁDEŽ I – TEXTY K INTERPRETAČNÍM CVIČENÍM

MILENA ROSOVÁ

OSTRAVA 2005

Na této stránce mohou být základní tirážní údaje o publikaci.

1

OBSAH PŘEDMĚTU

Úvod ........................................................................................................................................... 3 1. Próza pro děti a mládež 1 ..................................................................................................... 5 Lidová pohádka .......................................................................................................................... 5 Kmotr Matěj ............................................................................................................................... 5 Krásná ........................................................................................................................................ 6 Smrt kmotřička ........................................................................................................................... 8 O nejhloupějším čertovi ........................................................................................................... 10 Pověst ....................................................................................................................................... 15 O Čechovi ................................................................................................................................. 15 Zvonová studna ........................................................................................................................ 17 O chytré ševcové....................................................................................................................... 17 Jak vznikl vítr ........................................................................................................................... 18 Vodníci ..................................................................................................................................... 20 Zbojnický pas............................................................................................................................ 22 Bratříček Golem ....................................................................................................................... 23 Autorská pohádka..................................................................................................................... 27 Paní čarodějnice, její dítky, jakož i domácí zvířectvo.............................................................. 27 Kubula a Kuba Kubikula.......................................................................................................... 29 Pohádka vodnická .................................................................................................................... 31 Až opadá listí z dubu ................................................................................................................ 34 Birlibán hledá pomoc ............................................................................................................... 40 Jak Francínek švihnul Evelínku ............................................................................................... 42 Jak víla Amálka nechala stát myslivce Mušku v lese ............................................................... 44 Bylo to velice vážné .................................................................................................................. 45

2 Příběhová próza ze života dětí ................................................................................................. 47 Děti a dýka ............................................................................................................................... 47 Střelený kohout ......................................................................................................................... 53 Objev ........................................................................................................................................ 56 Nekonečné prázdniny ............................................................................................................... 59 Televize – televize - televize ..................................................................................................... 61 Kryštofe, neblbni a slez dolů!................................................................................................... 62 Literatura .................................................................................................................................. 67

3

Obsah může přetéci i na tuto (sudou) stranu.

Úvod

ÚVOD Text je určen studentům učitelství pro mateřské školy, slouží jako čítanka textů k interpretačním cvičením v rámci disciplín Literatura pro děti 1 a 2. Jednotlivé části kapitoly jsou žánrově koncipovány a jsou doplněny návodnými otázkami, které mají napomoci individuální přípravě posluchačů na práci s danými texty v seminářích. Výběr textů pouze doplňuje již existující antologie (uvedené v povinné studijní literatuře k těmto disciplínám) a nečiní si nárok na reprezentativnost. Text je koncipován jako pomůcka pro seminární výuku, předpokládá aktivní účast posluchače v seminářích. Má umožnit skupinám studentů jednoduchým způsobem získat texty, s nimiž budou ve výuce pracovat, a samostatně se připravit na jejich interpretaci. Uvedené interpretační podněty nenahrazují interpretaci textů při výuce.

Po prostudování textu budete schopni:. •

lépe aplikovat již získané znalosti o vybraných žánrech literatury pro děti na konkrétních textech;

•

efektivněji interpretovat dané texty v seminářích.

Získáte: •

soubor textů k přípravě na semináře;

•

pomoc při základní orientaci, na co v jednotlivých textech zaměřit pozornost;

•

možnost k prom yšlení prvního čtenářského zážitku a vytvoření odstupu od textu;

•

možnost ke komparaci jednotliv ých textů.

Čas potřebný k prostudování u čiva předmětu: 15 + 10 hodin (teorie + řešení úloh)

5

6

Úvod může přetéci na tuto (sudou) stránku.

1.Próza pro děti a mládež I

1. PRÓZA PRO DĚTI A MLÁDEŽ I

Průvodce studiem. Vybrané texty Vám poslouží jako zásobník textů pro práci v seminářích. Ačkoli jsou texty řazeny žánrově, pamatujte, prosím, na možné průniky jednotlivých žánrů i na jejich velkou vnitřní rozmanitost. Při prvním kontaktu s textem se pokuste nechat v sobě doznít jeho účinek a pak jej jednoduše několika slovy zaznamenat. Tyto poznámky Vám pomohou v závěrečné syntéze nahlížet text opět jako celek, nikoli tedy v podobě analýzou rozbitého jazykového a literárního materiálu. Svou práci s texty propojujte s již získanými poznatky z literární teorie, používejte své poznámky z přednášek, skripta, literárněteoretické slovníky a příručky. Nebojte se o textech samostatně uvažovat, zařazujte je do kontextu celých knih i do kontextu tvorby jednotlivých autorů. Budou-li Vás při čtení a analýze textů napadat různé otázky, zaznamenejte si je jako podněty pro diskusi v seminářích. Přejeme Vám pěkné čtenářské zážitky a mnoho úspěchů!

LIDOVÁ POHÁDKA KMOTR MATĚJ Kmotr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce. „Co dělá táta, Josífku?“ ptá se ho. „Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být,“ odpověděl pravdomluvný hoch. „A pročpak?“ „Inu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko uschovat.“ „A kampak to schovala, Josífku?“ „Husu dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici.“ Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi. „Pozdrav tě bůh!“ vítal ho kmotr Jíra. „Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi jíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, s čím bychom tě uctili.“ „Nemohl jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo se mi na cestě něco neočekávaného.“ „A co, povídej!“ „Zabil jsem ti hada, a ten had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta husa, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, dlouhý pak byl jako ty klobásy, co leží stočené na

7

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

8

zelí v troubě, krve ale bylo co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí.“ Dobře to Matěj vyvedl. Kmotr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pití na stůl postavit a oba teprv hosta častovali. České pohádky (B. Němcová: Národní pohádky a báchorky II) Úkol k textu. • Zamyslete se nad charakteristikou novelistické pohádky a zkuste její rysy nalézt v textu Kmotr Matěj. • Zkuste charakterizovat obě hlavní postavy – kmotra Matěje i kmotra Jíru. • Text je tvořen převážně dialogem, jakým dojmem takto koncipovaný text působí? KRÁSNÁ

Byl jeden starý otec a měl tři dcery. Dvě byly tuze rozmarné, ale třetí byla hodná a tichá, a jmenovala se Krásná. Ten jejich tatínek se jednou chystal na jarmark; obě holky si toho hned naporoučely, tohle aby jim přinesl a zas tohle, samé pěkné věci. Ale Krásná mlčela, o nic si neříkala. Když táta viděl, že si o nic neříká, obrátil se k ní a povídá: „A co tobě, Krásná, co ty chceš, abych ti přinesl?“ A ona mu odpověděla: „Ale tatínku, už toho máte dost na starosti, co bych já ještě chtěla! Jen když uvidíte někde růžičku, tak mně ji přineste.“ Táta šel, všecko nakoupil, až mu nezůstal ani krejcar pro Krásnou, aby na ni taky s něčím pamatoval. Tak mu nezbylo, než aby se vrátil domů; ale cestou ho přece jenom mrzelo, že nic pro ni nemá. Pořád jenom přemýšlel, jak by jí udělal radost. Jak tak jde, octl se najednou u jednoho hradu, a tam stál v zahradě keř takových krásných růžiček. Táta se zaradoval a vzpomněl si: „Vždyť ona mně povídala, abych jí přinesl aspoň jednu růžičku. Tak jí jednu utrhnu, však oni mně pro jednu růžičku krk nevezmou.“ Vlezl do zahrady a růžičku utrhl. A jak ji utrhl, najednou takový velikánský drak, kde se vzal, tu se vzal, valil se rovnou na něho a povídá: „Co se to opovažuješ?“ Táta uviděl draka a zhrozil se. Takový ukrutný drak! A ten se ho zase ptal: „Komu to trháš?“ Táta prosil, aby mu odpustil, že má doma dceru, že mu na jarmarku nezbyl ani krejcar, aby pro ni něco koupil, tak že jí chce přinést aspoň tu růžičku. „Tuhle v ranci nesu druhým dcerám, co si naporoučely, a Krásná si o nic jiného neřekla.“ Na to mu zase řekl drak: „Abys věděl, že ses mně opovážil mé růže trhat, tu Krásnou sem přivedeš a ona si tu rok musí odsloužit. A když ne, živ odtud neodejdeš.“ Táta zas prosil, aby mu to odpustil; ať si řekne, co chce, jen aby tohle na něm nežádal, že by Krásná z toho měla smrt. A drak zas že ne, jen aby ji sem přivedl. Tak se mu musel táta zaručit a ty dary mu nechat v zástavě, dokud dceru

1.Próza pro děti a mládež I nepřivede. Ale růžičku si mohl vzít, aby šel pro Krásnou. Chtěj nechtěj složil táta ranec u keře a šel. Přišel s pláčem domů, dcery mu vyběhly hned naproti: „Co nám nesete? Vy pláčete?“ „Ach milé děti, stalo se mně neštěstí.“ A holky se zas vyptávají: „A co se stalo?“ Táta jenom naříkal: „Ach ty má Krásná, tuhle ti nesu růžičku.“ Ty druhé se na něj sesypaly: „Jí ano, a nám nic! Ona musí mít vždycky něco lepšího!“ A vadily se s ním až hrůza. Tak jim musel táta vypovědět celé to neštěstí, jak pro Krásnou utrhl růžičku a jak ho chytil drak, a že mu musel nechat v zástavě dárky pro ně. „A teď to nedostanem, dokud ji tam nedovedu do služby.“ Dcery zas na něj začaly dorážet, že ona musí mít něco zvláštního, až Krásná řekla: „Mlčte, vždyť já už jdu! Jen mě tam, tatínku, doveďte, ať už mají doma ty svoje věci.“ Táta se sotva najedl, otočil se a vede Krásnou k zámku. Když tam přišli, vešli dovnitř, ale nikde nikdo, ani človíčka, všecko všudy prázdné, až otevřeli jeden pokoj, a tam bylo napsáno: „Pokoj pro Krásnou“. Otevřeli druhý, tam zas stálo: „Pokoj pro Krásnou“, a tak bylo těch pokojů devět. Až v desátém bylo prostřeno, jídel plno, taky dvě postele, a zas tak napsáno: „Pokoj pro Krásnou“. Táta povídá: „To je jistě pro nás. Ty jsi Krásná, a jídel je tu pro dva; zůstanem tu, najíme se a půjdem spát.“ Když se najedli, lehli si, že už byli tuze utrmácení, a spali až do rána. Když se ráno probudili, tatínek se s Krásnou rozloučil a povídá: „Žij blaze a někdy si na mne vzpomeň!“ A ona se ptala: „Kde já toho draka najdu?“ Táta jí povídá: „To on bude u toho keře, kde jsem složil ten ranec.“ Tak šli do zahrady k těm růžím, a ranec u nich ležel. Vtom se vyvalil drak a řekl: „Už mi ji vedeš? Tak to je ta Krásná! Ranec si vem, a ty, Krásná, tu zůstaneš sloužit.“ Znovu se loučili otec s dcerou, oba plakali, a potom drak řekl: „Nic neplač, Krásná, tady ti nebude zle, všeho budeš mít dost, jen musíš dělat, co já budu chtít.“ A ona se ptala: „Co budu dělat?“ „K jídlu máš všecko uchystáno. jen se budeš po zahradě procházet, a když přijde jedenáctá hodina, budeš mně chovat hlavu na klíně. A když mně ji pochováš. budeš se zas procházet a odpočívat.“ Krásná se zhrozila, že mu bude muset kolíbat hlavu, ale přece jenom se ho už tak nebála, když k ní mluvil tak hezky a lidskou řečí. A řekl jí ještě: „Ne abys chtěla utíkat! Na to ani nepomýšlej, nebylo by ti to nic platné, a jen mě poslouchej.“ Krásná si tedy chodila, kde chtěla, a když bylo jedenáct hodin, drak se vždycky tiše přivalil a hlavu jí položil na klín. A tak ty oči k ní smutně obracel, že ho musela litovat. Tak to chodilo pořád, den po dni, čas jí utíkal, jenom si stýskala, že nikde nebylo živého člověka. Neměla s kým promluvit, jenom denně chvíli s tím drakem. Ale bála se ho čím dál tím míň.

9

10

Název předmětu nebo jeho části nebo nic Jednou zas tak seděla v zahradě a přišlo jí vzpomenout si na otce. Celá se tím rozlítostnila, a když drak přišel, aby mu kolíbala hlavu na klíně, odstrčila ho. A milý drak, jako by se z lítostí rozstonal, schoval se a nevylízal. A teď se jí teprve stýskalo, když neměla ani jeho. I rozplakala se, až drak vylezl, a ona ho hladila a hladila a byla ráda, že je tam aspoň on. Aspoň s ním mohla mluvit. A od té doby ho už nikdy neodehnala, když k ní přišel, aby mu kolíbala hlavu. Tak to trvalo rok. Jednou, když zas tak seděla a hladila drakovi hlavu, najednou se z jeho kůže vysvlíkl člověk; on to byl zakletý princ, který vzal na sebe zas lidskou podobu a teď jako krásný mládenec u ní poklekl a povídá: „Krásná, tys mě vysvobodila, žes mě začala litovat, a teď budeš má žena. Já jsem byl zakletý princ a patří mně ten hrad a všecko, co tu je, zakletí komorníci a služky; uvidíš, jaký tu teď bude shon.“ A opravdu, v hradě, kde dřív nebylo vidět človíčka, pobíhali najednou komorníci a služky, že se Krásná nemohla vynadívat, jak se to všecko hemžilo. A ten princ hned poslal pro tatínka, že bude slavit s Krásnou svatbu. Tatínek byl celý udivený, jak se může vdávat, když v tom zámku nebylo živé duše. Hned se taky vydal na svatbu, ale dcery už si navlíkly šaty a chtěly s ním: „A my půjdem taky, když se má Krásná vdávat!“ Když tam přišli, nemohly se holky ani vynadívat, jakého krásného prince Krásná má a jaké šaty si oblékla; byla celá v krajkách a hedvábí. Sestry jí to nepřály, ale ať přály nebo ne, nic jim to nebylo platné. Krásná je uviděla, a třeba byla teď tak šťastná, přece jí to mrzelo, že jí vždycky dělaly, co mohly nejhoršího. Řekla to tomu svému princi, že šla na hrad pro jejich zlobu. Ale teď byla tuze ráda, že ho vysvobodila, když to byl člověk. Po svatbě musely sestry domů, on je princ vyhnal, ale tatínka si tam nechali. A měli se tuze hezky a mají tam všeho dost, a jestli neumřeli, ještě žijí. České pohádky (J. Š. Kubín: Lidové povídky z českého Podkrkonoší II) Úkol k textu. • Které žánrové rysy folklorní pohádky na textu Krásná můžete dokumentovat? • Zaměřte se na princip trojnásobnosti, charakteristiku jednotlivých postav, kompoziční zákonitosti a stereotypní úvodní a závěrečné formulace. • Zamyslete se nad uplatněním principu kontrastu – kde všude jej v textu můžeme najít? SMRT KMOTŘIČKA Byl jeden člověk velice chudobný. Narodil se mu chlapeček, ale chuděrkovi nikdo nechtěl jít za kmotra. Otce to trápilo, i řekl ženě: „Můj bože, jsme tak chudí, že nám nikdo nechce posloužit, a přece kmotra mít musíme; vezmu chlapce, půjdu za ves, a koho cestou potkám, toho poprosím, aby tomu našemu dítěti byl kmotrem. Nepotkám-li žádného, řeknu kostelníkovi, a ten mi neodřekne.“ Šel a potkal hezkou ženu, čistě oblečenou, byla to Smrt, ale chuďas ji nepoznal, i požádal ji, aby byla jeho chlapečkovi kmotrou. Žena slíbila, vzala chlapečka do náručí, hned si začala s otcem kmotříčkovat a šli do kostela.

1.Próza pro děti a mládež I Chlapečka pokřtili, jak se patří, a když se vraceli z kostela, otec pozval kmotřičku do hospody, aby ji uctil. Kmotřička nechtěla, pověděla, kdo je, a řekla: „Kmotříčku, nedělejte si útratu, pojďte se mnou do mého stavení!“ Vzala ho k sobě do světnice, všecko měla pěkné, a potom ho vedla do velikých sklepů, až se dostali do podzemí, do limbu. Tam hořely svíčky, malé, veliké, prostřední, a některé ještě ani nehořely, a ty byly největší. „Podívejte se, kmotříčku,“ řekla Smrt, „tu má každý člověk svou svíčku, to je jeho věk. Jak svíce dohoří, musím pro toho člověka jít a vzít ho ze světa.“ Kmotříček se rozhlížel a všiml si jedné svíčičky, malinké, byla až u samé země, i zeptal se: „Kmotřičko, prosím vás, čípak je tahle svíčička, co jí zbývá jen kousíček?“ – „To je vaše,“ řekla Smrt. Kmotr se zarazil a povídal: „Kmotřičko, pěkně vás prosím, přidejte mi ještě!“ – „Co vás napadá,“ bránila se kmotra Smrt, „to není možné, to já udělat nesmím!“ Potom šla rozsvítit tomu chlapci, co ho okřtili, novou velikou svíci. Sotva se obrátila, kmotříček si vzal také novou velikou svíci, rozsvítil ji a postavil ji na místo té své maličké, která už dohořívala. Kmotra se ohlédla, viděla, co se stalo, a napomenula ho: „Kmotříčku, to jste mi neměl dělat, ale když už jste si přidal, přidal jste si a máte novou svíci. Pojďme odtud a podíváme se k vám!“ Přichystala nějaké dárky, vzala dítě a šli ke kmotřičce. Ta se už nemohla dočkat, nevěděla, cože se tak dlouho omeškali v kostele; přivítala je, kmotra Smrt jí podala chlapečka a vyptávala se, jak se jí daří. Kmotr skočil pro pivo, v troubě bylo nějaké jídlo, i pozval kmotřičku a uctil ji ve své chalupě. Jedli, pili, povídali a chuďas si stěžoval, že mu nikdo nechtěl za kmotra, protože má takovou bídu; kmotra ho poslouchala a těšila ho: „Kmotříčku, nebědujte, budete mít po mně památku a dobře se vám povede. Já budu chodit po bohatých lidech, pošlu na ně nemoci a vy je budete léčit a uzdravovat. Léky dostanete ode mne, já je mám všecky, povím vám, jaký lék máte dát, a každý vám rád dobře zaplatí!“ Jak řekla, tak se stalo. Kmotr chodil po lidech, na které kmotra Smrt poslala nějakou nemoc, a každému pomohl. Hned se to rozneslo daleko široko, kmotr se stal vyhlášeným lékařem a všude si ho náramně vážili. Jednou umíral nějaký kníže; lékařů bylo kolem něho hejno, ale všichni říkali, že není pomoci. Tu si kněžna vzpomněla a poslala také pro toho nového lékaře a prosila ho, aby se na knížete podíval. Kmotr přišel, dal nemocnému prášky a mazání a třetího dne byl kníže zdráv. Děkoval lékaři a dal mu tak bohatou odměnu, že kmotr ani svým očím nevěřil. Pospíchal domů plný radosti, tu potkal cestou kmotřičku Smrt. „Čekám na vás, kmotříčku,“ povídala, „musíme se poradit, jak bude dál. Až vás zase zavolají k nemocnému, dívejte se po mně; nikdo nebude vědět, že jsem u nemocného, ale vy mne uvidíte. Komu budu stát u nohou, tomu každému pomůžete, ale komu budu stát u hlavy, ten je už můj, tomu nepomáhejte!“ Kmotr slíbil, že dá pozor, a běžel domů. Jednou umíral veliký boháč, nějaký hrabě. Zavolali slavného doktora, kmotr přišel a vidí, že Smrt stojí za postelí u hlavy. „Nevím, nevím,“ řekl, „je to tuze špatné, ale přece se ještě pokusíme!“ Zavolal sluhy a poručil, aby otočili postel nohama k Smrti, začal nemocného mazat, dal mu prášky a pomohl mu. Hrabě mu náramně děkoval, že ho uzdravil, a poručil hned pokladníkovi, aby lékaři dal tolik dukátů, co unese. Kmotr šel domů, ale v lese ho zastavila Smrt, že prý si s ním musí

11

12

Název předmětu nebo jeho části nebo nic promluvit. „Kmotříčku,“ povídala, „tohle bylo naposled, podruhé se to stát nesmí. Vy jste mne ošidil, tomu nemocnému jste sice pomohl, ale dlouho tu nebude, přišel jeho čas a já si ho vezmu, protože ho musím odevzdat, kam patří!“ Tak to trvalo několik let, kmotr byl už velice slavný, svět ho omrzel, sám si přál, aby si ho Smrt vzala, ale musil čekat, až mu dohoří svíce, kterou si tehdy sám rozsvítil. Jednou jel zase k nemocnému, uzdravil ho, a když se vracel, najednou se mu zjevila kmotra Smrt a vezla se s ním v kočáře. Švihla ho zelenou ratolestí pod krk, kmotr se jí svalil do klína a byl mrtev. Smrt ho uložila v kočáře a ztratila se. Kočí ani lokaj o ničem nevěděli, a teprve když přijeli domů, viděli, že pán umřel. Hned se to rozkřiklo po městě a v celém kraji lidé naříkali: „Škoda toho lékaře, ten uměl pomáhat, takového už nebude!“ Zůstal po něm syn, ale ten už takový dar neměl. Jednou šel do kostela a kmotřička se s ním potkala. Ptala se ho, jak se mu daří. „Zatím,“ řekl syn, „dokud mám, co mi tatínek nahospodařil, je mi dobře, ale co bude se mnou potom, to sám pánbůh ví!“ – „Hochu, já jsem tvá kmotřička,“ řekla Smrt, „pomáhala jsem tvému tatínkovi, a co našetřil, měl ode mne. Neboj se, já se postarám i o tebe! Půjdeš do města k jednomu lékaři do učení, ale ty budeš chytřejší než on, jen se dobře chovej!“ Potom mu potřela uši nějakou mastí a vedla ho k lékaři. Lékař nevěděl, co je to za paní a koho mu to vede do učenÍ. Paní napomenula synka, aby se pěkně choval, a žádala lékaře, aby ho dobře učil a vychoval z hocha dobrého lékaře. Potom se rozloučila a odešla. Druhého dne šel doktor do lesa na léčivé byliny a vzal učedníka s sebou. Chlapci každá zelinka křičela, jaký lék nese, a hoch sbíral. Lékař také sbíral, ale nevěděl, jakou má která bylina moc. Učňovy byliny pomáhaly v každé nemoci, lékař to poznal a řekl mu: „Ty jsi chytřejší než já, přijde-li kdo ke mně, já mu nikdy nevystihnu, co mu je, ale ty to hned poznáš a hned mu dáš bylinu, která mu pomůže. Každá bylinka ti zrovna sama křičí, nač je dobrá, a já poznám jen ty, které jsou proti běhavce! Víš co, pojďme do spolku! Já ti dám svůj doktorský list, budu u tebe nejmenším pomocníkem a zůstanu s tebou až do smrti!“ Hochovi se to líbilo a zůstal s doktorem. Když dorostl, stal se slavným lékařem jako jeho otec a pomáhal nemocným, až mu v limbu jeho svíce dohořela. J. Horák: Čarodějná mošna Úkol k textu. • Pokuste se charakterizovat jednotlivé postavy pohádky Smrt kmotřička a určete, zda v textu převládá charakteristika přímá, nebo nepřímá. • Zamyslete se nad základními charakteristikami epických textů – jakou formou je text psán, jaký je vyprávěcí čas, jakým způsobem jsou uspořádány a spojovány jednotlivé tematické prvky atd. • Určete, jakým způsobem je vyprávění čtenáři zprostředkováno, jaký je typ vyprávěcí situace. O NEJHLOUPĚJŠÍM ČERTOVI Lidičky zlatí, jistě vám nikdo nikdy nevypravoval o takovém čertu, jako vím já. Žádný se mu nevyrovnal. Že by v kráse? Co vás vede, čert a krása k sobě nějak

1.Próza pro děti a mládež I nejdou dohromady. Mají k sobě mnohem dál než z hráze do rybníka. Nebo snad v síle? No, hnilička zrovna nebyl, ale skály by býval taky neuměl lámat. O nic větší sílu neměl než každý druhý chasník kdekoli ve vesnici. Hádejte ještě jednou, do třetice. Říkáte, že v chytrosti? Chacha, uhodli jste, jenže, holenkové - naopak! Takový hloupý čert se dosud nenarodil a taky nenarodí. A jak vám byl líný! Jenom by se býval ochomýtal kolem pekelných kotlů a nahříval si bez přestávky začouzený hřbet. Kdepak aby naštípal dříví a přiložil do ohně. Však se s ním proto jeho táta navadil jen což. Jednou už ztratil poslední špetku trpělivosti, chytil milého budižkničemu za rohy a zatřepal s ním tak důkladně, až mu zůstaly v rukou. „Jédináčku, jak ty to teď vypadáš,“ zhrozil se nad synem. „Nejsi ani čertu kloudně podobný. Co s tebou? Šereda jsi a navíc hlupák a lenoch.“ „Co jste se mnou provedl, tatínku,“ naříkal čertík a hrál na plačtivou harmoniku, až se všechny kotle rozezvučely. „Doteďka jsem byl všem bratrům a sousedům na posměch, a dovedete si představit, jak se mi budou vysmívat od nynějška?“ „I mlč, nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Vždycky se ještě našel nějaký recept, jak si pomoci z nouze ven.“ „Co jste povídal - recept? To je divné slovo, nikdy jsem je neslyšel. Ale když myslíte, že by mi recept pomohl, budu ho tedy hledat.“ A hned sháněl pytlík a nůž, pak si pomalu obouval boty a chtěl se vypravit do lesa. Domníval se, popleta, že recept se hledá podobně jako houby. Táta se tak na něho dívá a znova ho popadla zlost: „Hlupák jsi a hlupákem zůstaneš. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.“ Vytrhl mu boty a málem je hodil zpátky do kouta, tam, kde stály předtím. Vtom mu hlavou prolétl nápad: „Počkej, vždyť ty můžeš jít. Ovšem ne do lesa. Do světa! Půjdeš na vandr. Roků už máš dost, je z tebe statný chlapík, tak jaképak copak. Pěkně tě obléknu do mysliveckého a zítra ráno vyrazíš. Dostaneš se aspoň mezi lidi. Budeš-li mít trochu otevřené oči, můžeš se od nich něčemu přiučit. Ne nadarmo se o některých říká, že jsou chytřejší než čert. A až se vrátíš, jistě už nebudeš takový zabedněnec zabedněná jako nyní a do té doby ti taky narostou nové rohy. Potom se ti nikdo nebude smát a budeš možná nad mnohé rozumem vynikat.“ Čertíkovi nic lepšího nezbývalo. Přikývl a začal se připravovat na cestu. Naposled se doma vyspal, ráno si ještě nahřál hřbet, a to pěkně do zásoby, aby mu teplo vystačilo na hezkou řádku dní. A pak hajdy do světa. Šel a šel, až přišel na křižovatku. Zastavil se a najednou byl bezradný jako blecha v koudeli. Kam teď? Doleva, doprava nebo rovnou za nosem? Kroutí hlavou, koumá a nic vykoumat nemůže. jak by taky mohl, když to na něho bylo moc složité. Moudrý by si tady musel lámat hlavu, natož hloupý. A tak čertík ze všeho natahoval moldánky. Nejdřív potichu, potom čím dál tím hlasitěji. Nakonec si ani nevšímal, zda se kolem něho něco děje, a hořekoval, až okolní kopce hučely. „Proč jsem ubožák ubohý radši nezůstal doma za kotlem? Co na tom, jestli by se mi všichni smáli? Zvykl bych si a bylo by mi dobře.“ Vtom mu někdo vzadu cvrkl do klobouku a ten se mu sešinul přes oči, že slzy ani nemohly nalézt jaksepatří cestičku na tvář. Čert se trochu utišil. Posunul si klobouk na hlavě a ulekaně se ohlédl. Před ním stál taky jakýsi vandrovník. „Co je, brachu, copak se ti stalo? Proč tolik běduješ a naříkáš?“ oslovil čerta přívětivě.

13

14

Název předmětu nebo jeho části nebo nic „Jak bych neplakal! Což nevidíš? Před námi jsou tři cesty. A jak já svým chabým rozumem poznám, kterou se mám dát?“ „No no, docela jednoduché to není. Ale jaképak dlouhé rozhodování. Přišli jsme zezadu, tak půjdeme přímo dopředu. Jít rovnou cestou a nikam neuhýbat se vždycky vyplácí.“ „Dobrá, poslechnu tě, je vidět, že jsi moudrý člověk.“ „Že bych byl moudrostí posypaný, říci nemohu,“ usmíval se potutelně vandrovník. „Chceš-li to vědět, povím ti, kdo jsem: hloupý Honza. Moc dlouho jsem se povaloval doma za pecí, až mě táta vyhnal na vandr.“ „Achich achich, mám já smůlu za smůlou,“ spustil čert znovu na naříkavou notu a slzy mu tekly jako z okapu. „Nedostal jsem se dál než z bláta do louže. Co si počnu? Já jsem hlupák, ty jsi hlupák! Cožpak my dva můžeme jít spolu?“ „Nestrachuj se, kamaráde. jen pojď se mnou. Budeme si navzájem pomáhat a nějak se tím světem protlučeme. Docela zle nám nebude.“ A jak by taky mohlo být. Však víte sami, že hloupý Honza neměl prázdnou hlavu, jen se tak o něm mluvilo. Ve skutečnosti vyzrál na každého. Panečku, měl za ušima a byl všemi mastmi mazaný. Čert si dal říci a vandroval společně s Honzou. Netrvalo dlouho, přišli do města. Viděli tam všelijaké dobroty. A není divu, že se jim sbíhaly sliny v ústech, když chůzí vytrávili. „Já ti mám, člověče, náramný hlad,“ ozval se čert první. „Já taky, chce se mi jíst, že bych hřebíky polykal.“ „Hřebíky? Co povídáš? Vždyť by nám propíchaly celý žaludek. Jestli chceš, najez se jich sám. Já budu radši trpět hlad dál.“ „Ty balíku z Balíkova, je to s tebou horší, než jsem myslel. Jak vidět, máš rozum v lokti a opravdu jsi nejedl moudrost velkou lžící,“ smál se Honza, až se celý prohýbal. „Škoda že hloupost nekvete. Jinak bys byl od hlavy po patu samé poupě. Namouduši, komár má víc sádla než ty filipa.“ „Co to, Honzo, blábolíš? Nerozumím z té tvé řeči ani slovo.“ „Bodejť bys rozuměl. Ale nic, všechno bude dobré. A neboj se, hřebíky jíst nebudeš. Koupíme si u řezníka po pěkné jitrnici. Někde za městem si sedneme na mez a hezky v klidu si pochutnáme.“ Sotva dořekl, spatřili před sebou řeznický krám. Bez meškání vešli dovnitř. Každý si dal zabalit jednu jitrnici do papíru, strčil ji do kapsy a pospíchali z města ven. Za posledním stavením přišli k potoku, přes který vedla úzká lávka. Honza na ni vkročil první, čert za ním. A jak se tak na ní kolíbal z jedné strany na druhou a udržoval rovnováhu, vyklouzla mu jitrnice z kapsy. Ztrátu zjistil, teprve když si usedli na protějším břehu a chtěli se dát do jídla. „Honzo, kam se poděla má jitrnice?“ „Co já vím? Někde jsi ji vytrousil, nic jiného se stát nemohlo.“ „Nemohlo? Jenže kde jsem ji ztratil?“ „To ty musíš vědět líp než já. Měl jsi dávat větší pozor. Nejspíš ti vypadla, když jsme šli přes lávku. Tancoval jsi tam jako po provaze.“ „Budeš mít asi pravdu. Hned ji musím najít.“ A v mžiku stál čert v potoce, ani boty si nezul. Ruce měl skoro až po ramena ve vodě a lovil. Najednou pravou rukou něco nahmátl. Pevně sevřel prsty a radoval se: „Aha, teď jsi má! Už tě nepustím.“ „Kvá kvá kvá,“ ozvalo se mu ze zavřené pěsti. „Ech, křič si nebo nekřič, mně to nevadí. Koupil jsem si tě a tak tě taky sním,“

1.Próza pro děti a mládež I a místo jitrnice schramstl jedna dvě - žábu. Jak ji spolkl, dostal po ní ukrutánskou žízeň. Co teď? Bylo po deštích, kalná voda z potoka se pít nedala. Honza nevěděl, má-li se smát nebo zlobit. Tady pomalu přestávala každá švanda. Řehonit se může třetí, kdo stojí opodál. Ale co on, chudák? Uvázal si jednou čerta na krk a nyní aby se o něho staral jako o nemluvně. Byl však dobrák od kosti. A upokojoval ho, jako by se nic nepřihodilo: „Žádné neštěstí, za chviličku uhasíš žízeň. Vidíš tamhle vepředu na stráni ty keře? Rostou tam trnky. Takové pěkně natrpklé, nakyslé. Nachroupáš se jich a rázem ti bude dobře. Jako by ses napil svěží vody. Hned se tam na ně spolu vydáme, mně přijdou taky k chuti.“ Jenže jaképak vydáme! Čertovi se každá vteřina zdála věčností. Taková žízeň ho sužovala. Připadalo mu, že Honza jde příliš pomalu. Nemohl se udržet a vyrazil nahoru po stráni, jako když ho z děla vystřelí. A než byste řekli Brno, byl u keřů s trnkami. Chtivě natáhl pravačku, nekoukal ani pořádně, co chytil do prstů, a šup s tím do pusy. A už levá ruka letěla k ústům. Avšak nedostala se tam, zastavila se vpůli cesty. Čert začal plivat na všechny strany a spustil na celé kolo: „U všech rohatých, copak jsem to jenom rozkousal? Vždyť je to nedobré, až se mi žaludek obrací.“ „Nešťastníče nešťastná, jsi mi nehoblované dřevo!“ rozdurdil se Honza, který mezitím doběhl za čertem. „Ukaž, co jsi zas strčil do úst.“ „No podívej se,“ řekl čert a rozevřel levačku. „Zle to nevypadá, ale nic nechutnějšího jsem dosud neokusil.“ „Ba, darmo s tebou mluvit. Radši prázdnou slámu mlátit než ti něco radit. Jak sis mohl pochutnat, když jsi místo do trnky kousal do chrobáka?“ „Inu jsem hlupák, jakáž pomoc. Nejhorší věc, že je mi teď tak špatně jako nikdy předtím. Žízeň bych býval ještě vydržel. Ovšem nyní ta hrozitánská nechuť v puse je k nevystání.“ „Abys neřekl, nenechám tě ani tentokrát v bryndě,“ slitoval se nad hloupým čertem Honza. „Mám v kapse něco takového kulatého a pěkně sladkého. Stačí jen položit na jazyk, sama se ti ta kulatá dobrota rozplyne a hned budeš mít pusu na hostině.“ A už sahal Honza do kapsy. Měl v papíře zbytek cukrátek, která mu dala s sebou máma, aby si cestou zpříjemňoval život. Rozložil papír čertovi před nosem a ten uviděl, co ještě nikdy nepoznal: to kulaté. Aby tentokrát nic nepopletl, Honza mu pro jistotu sám vstrčil jedno cukrátko do úst. Nepřejte si vidět a slyšet, jak si čert liboval. jakživ nic tak výborného neochutnal. Měl radost jako mlsný kluk na posvícení. A sotva jeden bonbónek vycucal, loudil druhý, a sotva druhý, zase třetí. Tak za malou chvíli vytahal z Honzy všechny. A pořád neměl dost. Žadonil jako malé dítě: „Honzo, podívej se, prosím tě, ještě jednou do kapsy. Snad tam přece budeš mít někde jedno to kulaté.“ „Mlsoune rozmlsaná, vždyť víš, že jsem kapsu obrátil naruby, a kde nic tu nic.“ „Když mi to kulaté tolik chutná!“ „Chutná nechutná, nedá se nic dělat. Musíš vydržet, až přijdeme do druhého města. Tam si dojdeš do krámu a můžeš si té sladkosti nakoupit vrchovatý kornout.“ Kdyby býval Honza mluvil do dubu, býval by měl větší úspěch. Čert umíněně fňukal a fňukal a fňukat nepřestával. Teprve ve městě si utřel nos, osušil poslední slzy a rozhlížel se, kde by koupil to kulaté. Ale že byl hlupák, sám by býval krám

15

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

16

nenašel. Honza mu jej musel ukázat, dovést ho až před dveře, a že na něho počká venku. Čert vešel do krámu, nevěděl ani, co se sluší a patří - že má pozdravit. Postavil se jako solný sloup a stál. Lidé vcházeli dovnitř a zase se s nákupem vraceli a čert se z místa ani nehýbal. Býval by tam okouněl bez pohnutí až do večera. Naštěstí si ho kupec všiml a zeptal se ho: „Copak si přejete?“ „To kulaté.“ „Cože? Jaképak kulaté? Snad cukrátka?“ „Ne ne, to kulaté.“ „Tedy hrozinky?“ „Kdepak, to kulaté.“ „Což lískové oříšky?“ „Taky ne, to kulaté chci. A vrchovatý kornout.“ Kupec se drbal za ušima, radil se i s kupujícími, co ten pošetilec má na mysli, až se všichni shodli: To on nebude chtít nic jiného než pepř. Kupec ukroutil z papíru kornout a nasypal mu do něho vrchovatě. Čert zaplatil, a nebyl ještě ze dveří venku a už sáhl do pytlíku. Honza na něho s údivem koukal, jak si nabral plnou hrst pepře a hned ji měl v puse. Chtěl té domnělé sladkosti užít najednou ažaž. A samosebou ne aby pomalu ulizoval jako dřív cukrátka. Kousalo závod, jenže dlouho ne. Rychle začal a rychle skončil. A jestli předtím naříkal, nebylo to nic proti tomu, jak bědoval nyní: „He he, je zle. Honzo, je zle! Celá papula mi hoří! He he!“ „Propálil boty a chodil bos,“ ulekl se naoko Honza. „Drž jazyk za zuby a neotvírej papulu. jinak shoří celé město i ty s ním. Vezmi nohy na ramena a běž pryč!“ Čert neotálel. K Honzově radosti, který si mnul spokojeně ruce, že se konečně zbavil hloupého spoluvandrovníka, utíkal z města, jen se za ním prášilo. Nezastavil se ani za městem. V ústech ho pořád pálilo a měl strach, že by všechno kolem něho shořelo a on taky. A s pusou zavřenou a plnou pepře doběhl až domů k tátovi. Ten se chytal za hlavu a huboval svého syna, co se do něho mohlo vejít: „Jsi mi to beraní roh! Smeták má víc rozumu než ty. Kdo jakživ viděl takovou prázdnou bečku?! I což, nechť už je husa v nebi chytřejší než ty v pekle. Ale víš ty vůbec, co jsi nám nadrobil? Že teď máme se světem konec. Nikdo z nás se nesmí nechat mezi lidmi vidět. Takovou jsi nám stropil ostudu.“ Od té doby nikomu z čertů ani ve snu nenapadlo podívat se mezi nás. A tak žijí jenom v pohádkách. J.Jech: Žerty s hastrmany a čerty Úkol k textu. • Zamyslete se nad postavami čerta a hloupého Honzy – zkuste porovnat jejich literární obraz vytvořený v Jechově pohádce s jinými pohádkovými texty, v nichž tyto postavy vystupují. • Tento text v sobě zahrnuje prvky jazykové i situační komiky – hledejte je. Otázky: •

Které žánrové charakteristiky folklorní pohádky byste na uvedených textech mohli dokumentovat?

1.Próza pro děti a mládež I •

Jaká je jazyková rovina jednotlivých textů? Které výrazy se vymykají neutrální slovní zásobě? Které jazykové prostředky jsou pro jednotlivé texty typické?

•

Jaké kompoziční principy jsou v textech uplatněny?

•

Které z typických pohádkových postav v textech vystupují? Jak jsou charakterizovány?

•

Mají uvedené texty nějaké morální vyústění? Co je jejich smyslem?

POVĚST O ČECHOVI (úryvek) Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se od nepaměti charvatská země, část prvotní veliké vlasti slovanské. V té charvatské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: „Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl.“ Byliť uvyklí již po předcích půdu pilně vzdělávati, všeliký druh obilí pěstovati i chovati koně a stáda bravu i skotu. Jak se usnesli, tak vykonali. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed vojvoda Čech sivé brady, ale statný a silný, jeho bratr Lech a kolem nich vladykové, starostové rodů, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na hrubých vozích, na koních, stáda dobytka, naposled pak opět zbrojní mužové. Tak brali se nejprve končinami příbuzných plemen, až přešli hranice charvatské země, až přebředli Odru řeku a vstoupili do neznámých hornatých končin. I tam našli ještě osady, jichž obyvatelé hovořili jako oni, a dále také v krajinách při Labi řece. Než jak přešli druhou tuto řeku, byl kraj pustější a osad shledali jen poskrovnu. Byly daleko od sebe, a obyvatelé jejich, cizího jazyka, kožemi odění, nečetní, ale smělí a srdnatí, stavěli se jim se zbraní v ruce do cesty. Čech a Lech a jejich lid je potřeli, a zhubivše jejich chudá obydlí v chatrčích i ve vykopaných jamách, postupovali dále, z lesa do lesa. Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a bažinami, plnými rákosí ostřice, rozlehlých mechových trsů a různých křovin. Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné, líté šelmy. Tak došli až ke třetí velké řece, Vltavě, kteráž divočinou tekla; když i tu přebředli, počala si všechna čeleď stýskati, že není konce klopotné cesty a nikde

17

18

Název předmětu nebo jeho části nebo nic stálého odpočinutí. Tu vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, jež se před nimi modrala nad širým rovinatým krajem, a děl: „Podejděme pod tuto horu, tam dětem, skotu odpočineme.“ Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná. Ráno pak, za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera. Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro. I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením. Když pak sestoupil, zvěstoval, co zhlédl. Nazejtří vydali se mnozí kolem hory, aby poznali všecko okolí. Co zhlédli, podobalo se jim, vody velmi rybné, půda úrodná, všechen způsob té krajiny, a oznámili, že se hodí na sídla. Když pak třetího dne počalo slunce nad lesy vycházeti, povolal Čech bratra a starší a rozkázal svolati všechnu čeleď. Povystoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim takto: „Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáku plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována.“ „Tvým! Tvým nechť se jmenuje!“ zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé bílé brady, nejstarší všech starostů. Hned všichni, starostové i čeleď, volali jako jedním hlasem: „Tvým! Tvým jménem!“ „Po tobě ať se jmenuje!“ Vojvoda Čech potěšen vůlí všeho lidu, poklekl na kolena a líbal zemi, novou vlast svého plemene. A zlíbav ji, vstal a pozvednuv rukou svých do širého kraje pohnut volal a žehnal: „Vítejž, země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až na věky!“ Radostně pak postavil na zemi dědky, jež v bělostné rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítil veliký oheň. I obětovali na poděkování a pro požehnání zápalnou oběť a radovali se všichni. A. Jirásek: Staré pověsti české Úkol k textu. • Zamyslete se nad způsobem literárního ztvárnění Jiráskovy pověsti. Jakým dojmem na Vás text působí? • Porovnejte současný jazyk s jazykem Jiráskových pověstí - které jazykové prostředky jsou odlišné a do jakých jazykových vrstev bychom je řadili? Jaký dojem ve Vás text svým jazykovým ustrojením zanechává? • Jakými prostředky Jirásek u čtenářů budoval pocit národní hrdosti?

1.Próza pro děti a mládež I ZVONOVÁ STUDNA Jednou před polednem byla tetina Čížková z Protivanova na trávě v místech, kde se říká u Zvonové studny. Nažala si uzílek a chtěla jít domů. Zrovna dochodila dvanáctá hodina. Ale jak zvedla hlavu, najednou zahlédla, že u studny stojí muž v jakémsi starodávném obleku, na hlavě širák a přes ramena bělavou halenu. Obličej měl žlutý jako z vosku. Kýval na ni a pobízel ji, ať jde k studni. Na tetinu jako by se položil kámen. Prolétlo jí hlavou, že u Zvonové studny se od nepaměti dějí dovíjaké věci: Že prý tu před dávnými časy stávala vesnice, jmenovala se Jasenec, a ta se propadla pro nějakou vinu do země a zůstala po ní jenom ta studna; taky prý bývá v některé dny slyšet, jak v té studni znějí zvony zmizelé vesnice. Tetina zaváhala, jestli má poslechnout a jít. Obešla ji hrůza. Ale muž se na ni díval tak smutně a naléhavě, že sebrala všechnu odvahu a šla k němu. Podal jí beze slova do rukou konec provazu; tetina se podívala a spatřila, že lano visí přes roubení studny a mizí někam do hlubiny. Muž ji pobídl, ať za ně táhne. Chytila je tedy do obou rukou a vší silou táhla. Zároveň se ozval z podzemí temný šum a rostl, až se podobal hučení hromu. Tetina cítila, že na konci provazu je něco těžkého. Táhla a táhla a najednou zahlédla, jak se voda v studni rozhrnula a vystoupil z ní vrch stříbrného zvonu. Vtom se za ní ozval dětský hlásek: „Mámo, pojď domů! Kde jsi tak dlouho?“ To přišla pro ni její dcera. V té chvíli se tetině provaz vysmekl z rukou jako ryba, v studni to zašplouchalo a ozvaly se z ní hluboké a žalostné vzdechy. Tajemný muž se rozplýval, šedl, až se ztratil jako popelavá pára. Tetina se zmateně rozhlédla kolem sebe – všecko bylo, jako by se vůbec nic nepřihodilo. Vzala uzel s trávou na záda a šla s děvčátkem domů. Až za dlouhou dobu se teprve pochlubila, co se jí u Zvonové studny stalo. E. Kilianová - O. Sirovátka: Zvonová studna Úkol k textu. • Pokuste se text Zvonová studna zařadit podle druhového třídění pověstí. • Zamyslete se nad původní vypravěčskou střídmostí pověstí – najdete její rysy i v tomto textu? O CHYTRÉ ŠEVCOVÉ Byl na Benešově jeden švec, neměl do čeho píchnout, a tak měli velikou bídu. Zůstala mu jenom jedna slípka a kus ševcovské kůže. Chodil po dvoře smutný a rozvažoval, co by měl počít. „Nezbude asi, než naučit se krást,“ povídala sklesle žena. Švec se tedy učil krást. Žena pověsila kůži na plot a jak se nekoukala, švec chmat, sebral ji a odnesl do chalupy. To dělali celý den, až z toho byli celí zmordovaní. Zavečer jel okolo hrabě v kočáře a díval se, jak švec běhá od

19

20

Název předmětu nebo jeho části nebo nic plotu domů a zase nazpátek. Kázal zastavit a ptal se: „Co to děláš?“ „Mám velkou bídu, učím se krást, abychom neumřeli hladem.“ Hrabě se dal do smíchu a povídal: „Mám v zámku zlého psa. Jestli mně ho ukradneš, dostaneš peněz, co budeš chtět.“ Švec si lámal hlavu, jak to udělat, ale ševcovka mu poradila: Ať ušije z té kůže měch, do něj dá slípku a schová se na hraběcím zámku někde do kouta. Až vypustí sloužící na noc psa na dvůr, ať rozevře měch, pes ucítí slípku, hupne do pytle, švec jen zadrhne provázek - a pes bude jeho.“ Jak to řekla, tak se stalo. Ráno se hrabě nese na dvůr, švec už ho čeká a v pytli se hází a kňučí psisko. Hrabě se celý podivil a povídal: „Jsi moc šikovný, pravda, ale peníze ti ještě nedám. Víš co, jeden špás mi ještě ukaž. Odveď mně ze stáje koně, co na něm nejradši jezdím.“ Žena ševcovi zas poradila. Koupili v hospodě vědro vína, nasypali do něho prášku na spaní, švec se spravil za pocestného a vydal se na zámek. Přitočil se do stáje mezi pacholky, co hlídají hraběcí koně, a velice je prosil: „Nechte mě tady vyspat, třeba pod lavicí budu ležet.“ Oni na to svolili a švec je uctil vínem z láhve, že k němu byli tak hodní. Pacholci se rádi napili a jak se napili, všeci polehali a za chvilku chrápali. Švec potichounku odvázal koně a odvedl jej domů. Na jeho místo postavil dřevěnou tesařskou kozu a na ni posadil slaměného strašáka. Ráno vkročí hrabě do stáje - no, ti pacholci dostali co proto! „Ale peníze ti ještě nedám,“ ošíval se pán. „Ukážeš mi do třetice, co dovedeš. Založíme se spolu, kdo komu dá ráno první dobrý den.“ Švec zase utíkal za ženou pro radu. A poradila mu dobře. Švec si v noci potají vylezl na vysoký topol u zámku a strážil na stromě až do rána. Jak se rozsvětlilo, hrabě vstal z lůžka a přistoupil k oknu - a tu se ozvalo: „Dobrý den, pane hrabě, dobrý den.“ Švec to zase vyhrál! A co ty slíbené peníze? Jak to s těmi dopadlo, to už nikdo neví. E. Kilianová - O. Sirovátka: Zvonová studna Úkol k textu. • Charakterizujte jazykovou rovinu textu O chytré ševcové – hledejte zejména ty jazykové prostředky, které dokazují folklorní původ textu. • Srovnejte rysy uvedené pověsti s texty Vám známých novelistických pohádek. Hledejte shodné a odlišné prvky.

JAK VZNIKL VÍTR Za dávných a dávných časů bylo na světě tak ticho, že se ani lísteček nepohnul, ani tráva nezašelestila, ani ptáček nezacvrlikal, ani oslík nezahýkal. Jenom lehký opar zahaloval vrcholky hor a vlnil se okolo skal jako mušelínová šála. Lidé ani zvířata na zemi ještě nežili. Půdu pokrýval hustý zelený koberec protkávaný pestrými květinami. Tehdy rostly vedle sebe dva veliké stromy. Byly to první

1.Próza pro děti a mládež I stromy na světě. Měly silné kmeny, rozložité koruny a listy ve tvaru vějířků. Ty dva stromy se milovaly navzájem. Ale nemohly svoji lásku nijak vyjádřit. Nedokázaly svůj cit dát najevo ani pohybem ani zvukem. Dívaly se na sebe němým čistým pohledem. Jak je krásný, myslel si první strom o svém druhovi. Je pro mne štěstím pozorovat, jak se celý rozzáří, když na něho dopadají sluneční paprsky. Mám rád jeho nádhernou korunu, jeho lesklé listy, obdivoval ho druhý. Jak je báječné, že stojím zrovna vedle něho. Žily tak dlouhé roky a nikdy si nemohly nic povědět. Byly čím dál mohutnější. A tak se stalo, že časem mohl stín jednoho stromu přikrýt druhý strom. Protože slunečko už tehdy putovalo oblohou stejně jako dnes, střídaly se oba stromy dopoledne a odpoledne ve stínění. Bylo to pro ně velké blaho - ten strom, který zastiňoval pár hodin svého milovaného kamaráda, měl pokaždé tak slavnostní pocit, jako by byl velký svátek a on držel slunečník nad hlavou královské princezky. Pak začaly pomalu stárnout, stříbřitá kůra na kmenech jim popraskala, větve se jim všelijak kroutily, některé dokonce uschly, ale jeden druhého pořád viděl jako to nejkrásnější, co na světě může být. A tehdy jejich kořeny dorostly do takové šířky, že na sebe dosáhly a mohly se pod zemí proplétat. V tiché temné hlíně prorůstaly mezi sebou a jejich city byly pořád hlubší. Jejich láska sílila s tím, jak se jejich kořeny objímaly. Teď teprve by si tak rády řekly aspoň pár slov, když jeden druhého cítil skoro jako když se dva lidé drží za ruce. První strom si myslel: stojím tu jak němý trubiroh, neumím vyslovit ani ň. Tolik bych mu chtěl povědět, jak jsem plný lásky. Druhý strom si v duchu říkal: kdybych mu tak mohl říci, že ho mám moc rád. Je krásné milovat. A jak teprv musí být krásné vědět, že mne ten druhý také miluje. Škoda, že to nikdy neuslyším. Jednoho dne se mlha nad vrcholky hor rozplynula a vynořil se z ní Stvořitel. Sestoupil dolů a procházel se po světě a rozhlížel se a přemýšlel, jak dál uspořádat všechno kolem. A zazdálo se mu jaksi smutno na tom světě, který stvořil. Všude bylo tichučko, nikde se neozýval ani hlásek. Květiny tiše kvetly, tráva se neslyšně pokládala pod jeho nohama a vzápětí zase napřimovala. Stvořitel se zadíval na ty dva stromy a poznal, že si nejsou navzájem cizí, ale že mezi nimi jiskří ryzí city. Chvíli o tom podumal. Pak rozpřáhl ruce a zašeptal tichým hlasem tajná slova. Vtom se zvedl vánek. Začal se prohánět v korunách stromů. Rozkýval listy a větvičky, a ty se rozšuměly a ševelily. Těmi zvuky mohly stromy spolu mluvit a hned si začaly povídat. Bylo to pro ně nádherné a oba stromy byly tak šťastné, že si ani nevšimly, že Stvořitel zmizel, a nestihly mu poděkovat. Jejich nejvroucnější společné přání se splnilo. Když vánek zesílil, stal se z něj vítr, ve kterém mohly nahlas zpívat a jásat. Všechny stromy na zemi jsou živým důkazem, že se ty dva první měly doopravdy rády. Ony dokonce možná někde na světě stojí dodnes, jestli nespadly v nějaké veliké bouřce nebo je nesrazil blesk. Lidé je určitě nepokáceli. Ne, to by lidé, kteří také vědí, co je to láska, určitě nemohli udělat. E. Eliášová: Pohádky, pověsti a vyprávěnky z Valašska Úkol k textu. • Pokuste se text Jak vznikl vítr zařadit podle druhového třídění pověstí. • Které charakteristické rysy etiologických pověstí text nese? • Hledejte v textu pasáže, v nichž jsou užity statické a dynamické prvky.

21

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

22

VODNÍCI Kolik všelijakých strašidel a nedobrých duchů se po světě pohybovalo a pohybuje, to nikdo z lidí neví. Většina strašidel vznikla z andělů. Když byli v nebi už jakýsi delší čas, neměli nic na práci a měli se moc dobře. Jídla a pití, totiž nebeské many a nebeského nektaru, dostávali denně do foroty, andělské řízy se jim neušpinily, protože nic nedělali, a starosti na ně žádné nedoléhaly, však byli přece v nebi! A z toho sladkého blahobytu andělé zpychli. Svatý Petr je káral a domlouval jim, ale nic platné to nebylo. Vzbouřili se proti němu. Tehdy se na ně Pán Bůh rozhněval a všechny neposlušné anděly poshazoval na zem. Z těch, kteří zůstali viset mezi nebem a zemí, se stali povětrní duchové, větřice a meluzíny. Ti, co spadli na zem, se proměnili v klekánice, polednice, bludičky a divoženy. No, a ti, kteří spadli do vody, se stali vodníky - hastrmany. Dnes už takových podivných tvorů není vidět. Ale dřív jich bývalo moc. Lidé si o nich hodně vyprávěli, protože skoro každý, kdo bydlel blízko vody, se s vodníkem potkal nebo některého z nich i znal. Moc lidí ho prý vidělo. Jak by ne, hastrman žil na každém potoce, na každé říčce. Vypadal prý skoro jako my, lidé, jen byl menší a zaškňúřený. Tělo mu zůstalo zakrslé od toho, jak musel dřepět v tmavých dírách v chladné vodě. Mezi prsty měl plovací blány, v hubě fajfku a ze zeleného kabátu mu pořád kapala voda. I jeho děti byly malé, když se pořád čachtaly ve studené vodě a spávaly v mokrém břehu pod vodou. A že vodník nechodil mezi lidi, tak se ani nenaučil mluvit, jenom tak trochu ňuhňal. Ale zato se uměl proměňovat. Na Bečvě se ukazoval v podobě koně. Jeden dědáček pásl večer na louce koně. Byl trochu unavený, sedl na pařez staré vrby a na chvilku zadřímal. Jak se probudil, počítá koně a bylo jich o jednoho víc! Pěkné bílé hříbátko tam přibylo. „To bude o tebe kdosi banovat, jak jsi utěšené,“ pochvaloval ho nahlas. Ale v duchu si myslel, že to je hastrman, který vzal na sebe podobu koně. Starý sedlák dobře věděl, co na vodníka platí. Vylezl na lípu, stáhl kus kůry, roztrhal na několik řemínků a z nich udělal ohlávku pro koníka, aby mu neutekl. Potom ho zavedl do maštale. Ráno chtěl zkusit, jak umí ten kůň tahat. Celý den s ním vyvážel hnůj ze dvora na kopec za humno. Navečer si pochvaloval, že má všechen hnůj na poli. Když doma večeřeli, povídá ženě: „Poslechni, ne abys napájela toho cizího koňa. Kdyby se dotkl vody, byl by z něho zas hastrman.“ Žena se tomu divila: „A jak ty víš, že je hastrman?“ „Vím, nevím, kapečky vody mu nesmíš dat.“ Druhý den sedlák kamsi odešel. Koně v maštali řehtali žízní. Panímáma vzala putnu a šla napájet. A ten cizí koník tak úpěnlivě natahoval krk po té puténce, že se jí ho ulútilo a trochu zapomněla na pantátův rozkaz. Jenomže, jak se koníkovy pysky dotkly vody, v tom okamžení byl z něho zelený mužíček. Vyskočil z maštale jak vítr, dřív než stačila přibouchnout dveře. Jenom zahlédla, jak pelášil přes dvůr a humnem k potoku. Když se hospodář vrátil, velice hřešil a huboval ženě: „Jak jsi stará, tak jsi hlúpá.“ Ale nic už nepomohlo. Hastrman byl dávno pryč. A ještě se pomstil. Přes noc odvezl hnůj zpátky do dvora a rozházel jej po celém dvoře. Jiný, zlínský hospodář měl louku u Dřevnice a sušil na ní seno. Každou noc mu ho ale kdosi poléval vodou a kopky rozhazoval po celé louce. Tak to šlo skoro celé léto, nemohl usušit ani jednu fůru sena.

1.Próza pro děti a mládež I Tak začal na té louce vartovat. Večer se skrčil k jedné kopce a že si počíhá na toho všiváka, který mu tak hrubě škodí. Sotva vyšel měsíček, ze břehu Dřevnice se vyškrábal ogárek, celý zelený, voda z něho kapala cicůrkem. Vylezl na jednu kopku, sedl, vytáhl jehlu a nit, a už si šil střevíc. Zpíval si při tom: „Sviť měsíčku, sviť, ať já možu botek šit.“ A jak ho měl ušitý, slezl z kopky, která byla od něho celá zamokřená, druhou kopku rozhodil, a na to seno si lehl. Zapálil si faječku, přehodil nohu přes nohu a pokuřoval. Ó, ty potvoro, já si na tobě zchladím žáhu, pomyslel si hospodář. Potichučky se k němu přikradl, chytil ho a lepl mu pohlavek. Ale ruka jakoby mu do bláta zajela. Rozehnal se tedy co nejvíc, z celé síly, že mu pořádně liskne. Ale teď si div ruku nepřerazil, teď to bylo, jakoby do železa udeřil. „Nedobroto jakási, vypadáš jak chásňa, ale je v tobě zloba pekelná,“ zabručel sedlák a vytáhl palici. Tou mydlil hastrmana po zádech, hlava nehlava. „Hale, proč thy mne thak vhelice biješ pro trochu shena,“ zaňuhňal vodník. „Kdybys mne phustil, dhal bych ti thady ten bhotek, co jsem ušhil, je akhorát nha tvoju nohu.“ Ale hospodář ho palicí bouchl po ruce, až botek odskočil. Jak jej chtěl zvednout, pustil vodníka. Ten pelášil k řece a škrk do vody. Od té doby už seno na louce nikdo nerozhazoval ani nemokřil, vodník víckrát nepřišel. Sedlák si donesl botek domů a dal si k němu ušít druhý, aby měl celý pár. Ale když ten druhý úplně rozedral, vodníkův byl pořád jako nový. Nechal si zas ušít nový, tentokrát z dvakrát tak tlusté kůže. Ale i ten prochodil a vodníkův byl stále dobrý, vůbec se neprodral ani neprošoupal. Tak to hospodář udělal ještě mockrát a nemohl a nemohl botek od hastrmana donosit. Každý rok o senách chodíval na tu louku a čekával na vodníka. Chtěl od něho získat druhý botek do páru, že aby měl takové boty navždycky. Až za hodně roků ho uviděl, jak sedí na olši, která rostla i u řeky. Šel za ním a ptal se ho, jestli by mu zas ušil střevíc. A hastrman povídá: „Ušhil bych, ušhil, kdybys mne bhyl tehdá nhebil.“ A seskočil z olše, chmátl po sedlákovi a strhl ho do vody, aby ho utopil. Ale hospodář se nedal. Bili se, až voda stříkala a pěnila. Hastrman s ním smýkal škaredě. Sedlák už slábl, dušičku měl na jazyku. Viděl, že vodníka nepřemůže, tak začal volat o pomoc: „Pomóc! Pomóóc! Pro Boha živého, pomožte mi, kde jste kdo!“ Vtom ho hastrman pustil. Hospodář se jaksi vyškrábal na břeh, tam si chvíli odpočal, a potom se položivý dovlekl domů. Byl celý podrápaný, košili i gatě měl roztrhané. Ale jenom to ho zachránilo, že zavolal Boží jméno. Toho se nečisté bytosti nejvíc bojí. E. Eliášová: Pohádky, pověsti a vyprávěnky z Valašska Úkol k textu. • Srovnejte text Vodníci se známými pohádkovými texty o vodnících. Jaké shodné a naopak rozdílné rysy mají? • Pokuste se text charakterizovat z hlediska řečového pásma vypravěče a jednotlivých postav a podle použití druhu (přímá, nepřímá atd.) a formy řeči. Svá tvrzení doložte konkrétními ukázkami.

23

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

24

ZBOJNICKÝ PAS O jednom zbojníkovi, který kradl koně a převáděl je přes hranice, bylo široko daleko známé, že ho nikdo nemůže chytit ani na něho vyzrát. V té době hlídali hranice portáši. Byli to strážci, kteří měli velkou moc a které ustanovila vrchnost. Každý fojt musel ze své dědiny poslat na zámek několik mladých urostlých siláků, z nich si pak páni vybrali portáše. Ti za svoji službu dostávali dobrý plat a chodívali pěkně oblečení. Na nohách mívali úzké bílé nohavice, vysoké boty ozdobené střapci, a přes ramena přehozenou zelenou župici - takový panský plášť. Byli vyzbrojení flintou, obuškem, sekyrkou valaškou a šavlí. Nosili při sobě také provazy, kterými pochytané zbojníky svazovali. Ale tohoto zbojníka, pašeráka koní, nemohli lapit. Kolikrát už ho skoro chytili, ale pokaždé na ně vyzrál nebo se jim jaksi vysmekl. Jedenkrát ho chtěli zajmout v hospodě, ale než to stačili udělat, zbojník je uspal a posvazoval a zasukoval jim všem dohromady nohavice a rukávy. Ti se potom nemohli vymotat. Jeden portášský lajtnant ze Vsetínska měl krásnou dceru. Jmenovala se Růženka a skutečně byla krásná jako čerstvá růže. Každý večer chodívala k řece plavit koně. Zbojník se to dověděl a šel si ty koně obhlédnout. Ale co čert nechtěl? Milý zbojník se do Růženky zamiloval a Růženka do něho. Portášský lajtnant se divil, že Růženka teď tak často plaví koně dlouho do noci. Až mu to nedalo a šel potichučky za ní. Jak uviděl, že jeho dceru zbojník objímá a ona se mu vůbec nebrání, krve by se v něm nedořezal. Večer doma na ni čekal, že jí pořádně vyčiní. Ale Růženka ho sama předešla. Jak vstoupila do dveří, hned mu povídá, že tak a tak je to a že si chce vzít zbojníka za muže. Teď teprve lajtnant zůstal jako omráčený, když mu to celé došlo. On, lajtnant portášů, bude mít hanbu široko daleko a zbojníci budou mít navrch. O svatbě nechtěl ani slyšet. Ale Růženka to s tím vdáváním myslela vážně. A když jí to rodiče nedovolí, půjde za zbojníkem do hor a bude tam s ním bývat i bez svatby a bez rodičovského požehnání, jak se říká "na hromádce na psí knížku". Mezi portáši byl jeden vtipálek, který dovedl každou vážnou věc obrátit v žert. A ten povídá: „Já vím, jak by to šlo udělat.“ „Tak pověz!“ „Ať si zbojník udělá z pašování koní a ze zbojničení živnost. A musí na to mít zbojnický pas!“ „A kdo mu ho má vystavit a dát?“ ptali se ostatní. „Kdo? No přece náš lajtnant!“ Lajtnant nad tím špekuloval ze všech stran a nakonec to vzal vážně. Řekl Růžence, že ať její vyvolený, ten zbojník vyhlášený, přijde večer za ním, že se mu nic zlého nestane. Když se zbojník dostavil, zajímal se portášský velitel, či umí dobře krást? „Věru, že dobře, odpověděl zbojník, i vaše koně bych mohl vzít, kdybych chtěl.“ „Zkusíme! Mám dva zlé koně, každý z nich kope, kouše a hryže, že se nedají ani osedlat. Všichni se jich bojí. Když je ukradneš dnes v noci z maštale, abych tě nepřichytil, dostaneš na svoji zbojnickou a pašeráckou živnost zbojnický pas.“ Lajtnant potom poslal do maštale dva pacholky, kteří měli hlídat koně, a druhým dvěma přikázal, aby hlídali venku na dvoře. Zbojník se večer přestrojil za babu a vešel do dvora. „A co ty tady pohledáváš, babko?“ ptali se ti dva, co stáli venku.

1.Próza pro děti a mládež I „Prodávám slivovičku. Nechtěli byste zadarmo okoštovat?“ Který pacholek by neokoštoval slivovičku a ještě k tomu zadarmo! Koštovali, koštovali a za chvilku usnuli oba dva. Stejně tak dal zbojník koštovat těm dvěma, co byli uvnitř. Zaspali i oni. Potom vešel do maštale. Koně zaržáli a zahrabali kopyty. Zbojník jim povídá: „Dal bych vám také okoštovat slivovice, ale pro koně je moc silná. Pro lidi je dobrá, vám by však hrubě škodila. Pro vás mám víno,“ a vytáhl ze záňadří flašku plnou vína. Koně znovu zaržáli a vycenili zuby. „A proč vy na mne tak velice ty zubiska ceníte? Máte-li hlad, podám vám chleba,“ říká zas zbojník a vydělal z kapsy bochníček bílého chleba, „ale kůrku vám dávat nebudu, ta je dobrá pro lidi, vám by však neprospěla.“ A odlomil chlebovou kůrku, ulamoval kousky bílé střídy, namáčel je do vína a házel koním. Po chvíli koně víno přemohlo, začaly se jim také klížit oči a každý z nich byl mírňučký jako ovečka. Zbojník už s nimi mohl dělat, co chtěl. Ovázal jim kopyta vlnou, aby klapotem nikoho nevzbudili a odvedl si je oba. Velitel portášů se ráno jde podívat: „Basomti terentete, jak jste to vartovali! Služebníci nehodní, k práci nezpůsobní!“ A to už vjíždí do jeho dvora zbojník na jeho koni, druhého koně vede vedle sebe. Jak uviděl portášský lajtnant přiopilé koně a ucítil jejich vinný dech, přetáhl je bičem po hřbetě se slovy: „Och, vy nemravné bezbožné koniska, že se nehaňbíte, nechat se ožrat, a potom odvést jak ovce.“ Zbojník povídá: „Co káráte koně, když se ničím neprovinili?“ „Kdybych chtěl, mohl bych ukrast celé stádo koní, udělal bych to a nezvěděl byste.“ „Věru, že koně umíš krast jedna radost!“ uznal portášský lajtnant, „budu ti muset vystavit ten zbojnický pas.“ Tak dostal zbojník takový pas, jakého nikdy nikdo ze zbojníků neměl a mohl koně vodit přes hranice, jak chtěl. A dostal za ženu Růženku, tak krásnou, jako nikdy nikdo ze zbojníků neměl. E. Eliášová: Pohádky, pověsti a vyprávěnky z Valašska Úkol k textu. • Pokuste se v textu najít základní kompoziční části – expozici, kolizi, krizi, peripetii a závěr. • Charakterizujte postavy zbojníka, Růženky a portášského lajtnanta – jsou v textu charakterizováni implicitně, či explicitně? • Charakterizujte text z jazykového hlediska.

BRATŘÍČEK GOLEM (úryvek) Jonatan přistoupil ke stolu a zapálil svíci spletenou z mnoha pramenů. Svíce měla několik knotů, jejichž plameny se spojily v jeden velký a ozařovaly šerou kuchyni jako pochodeň. Byl to poslední sváteční obřad, který znamenal konec šabatu a odděloval den sobotní od dnů všedních. Otec pronesl modlitbu, požehnal víno a poupata hřebíčku uschovaná v malé

25

26

Název předmětu nebo jeho části nebo nic stříbrné schránce. Omamná vůně koření se šířila celým domem a byla člověku útěchou za to, že ho opouští šabatová duše. Třetí požehnání vyslovil Jošua nad zapáleným plamenem. Uchopil svíci i pohár a poděkoval Hospodinu, že rozdělil obyčejné a posvátné, světlo a tmu, všední dny od svátečních. Zbytkem vína potom zhasil svíci. Svátek skončil, začínal nový pracovní týden. Jonatan zmizel v dílně, protože měl v plánu udělat něco veledůležitého, Jošua zatopil v kamnech, a když se v hrnci ohřála voda, pustila se Rebeka do nádobí. Zahlédla, jak se za oknem mihl žebrák a hladově pokukoval dovnitř, vyběhla za ním s kouskem ořechové buchty, ale v ulici bylo najednou pusto, nikde ani živáčka. Nebe viselo nízko nad zemí a zdálo se jí, že kdyby vystoupila na špičky, dotkla by se jeho klenby. Spustil se déšť v mlhavém oparu, ploužícím se kolem domů jako hedvábný šál, jiskřily stříbrné kapky a zvonily do návěštních štítů visících nade dveřmi krámků. Město se choulilo se zatajeným dechem pod duchnami těžkých mraků, v napjatém očekávání něčeho netušeného. Rebeka se zachvěla, vešla do domu a zamkla dveře. Vzala košík se zašíváním a přisedla si k otci, jehož blízkost z ní sejmula úzkost, která se jí dotkla svou ledovou rukou a vrátila jí pocit klidu a bezpečí. Věžní hodiny odbíjely devátou, když se z vedlejší místnosti najednou ozval strašlivý rámus a volání o pomoc. Oba vyskočili od stolu a běželi se podívat, co se děje. Spatřili ]onatana, jak stojí uprostřed dílny mezi rozpracovanými kusy kamene a křičí, až mu žíly na krku nabíhaly. Vypadalo to, že se pomátl na rozumu. Dveře do dvora byly zavřené na petlici, nikdo cizí sem nevešel, nikdo nikoho neohrožoval. Plamen svíce se nepatrně chvěl, stély beze změny setrvávaly v důstojné nehybnosti, jen skříňka s nářadím ležela zborcená u zdi a sekáčky a dláta se povalovaly na podlaze. „Co se stalo?“ zeptala se Rebeka, k smrti vyděšená. „On obživl! Hýbe se! Chodí!“ sípal Jonatan a třásl se vzrušením. „Zkoumal jsem ten plíšek, co jsem našel na hřbitově, a najednou mě napadlo, abych mu ho dal do důlečku.“ Otec a sestra ho chvíli starostlivě pozorovali, pak jejich pohled sklouzl na místo pod zborcenou policí, kde měl ležet ten, o němž byla řeč. Ale nebyl tam... Rebeka slabounce vykřikla a sevřela otci ruku. Golem se objevil za náhrobkem brandejského rabína, podobný přízraku vystupujícímu z temnot, oči se mu rozsvítily jako majáky a jasným modravým světlem ozařovaly tmavou dílnu. Přes svou malou podsaditou postavu působil pozoruhodným dojmem a budil zdání síly a rozhodnosti. Do tváře mu nebylo vidět, vlastně se dal celý tušit jen v obrysech rýsujících se za tajemnou září, která z něho vycházela. Zastavil se a rozpřáhl ruce, jako by se chystal vyrazit k útoku. „Stůj! Ani krok!“ vykřikl Jošua a vrhl se kupředu, aby chránil syna. Narazil do podstavce, dřevo zaskřípalo, zakymácelo se pod tíhou pískovcové desky a náhrobek brandejského rabína se kácel k zemi. Jonatan sotva stačil uskočit, Rebeka před tou pohromou schovala tvář do dlaní. Bože můj, za co mě tak trestáš? pomyslel si otec a srdce se mu leknutím málem zastavilo. Ale v tu chvíli se ten maličký neotesanec shýbl, chytil padající stélu do rukou a zvedl ji nad hlavu, jako by byla lehká jako pírko. Pak ji opatrně opřel o zeď a zaklínil kusem špalku. Všichni na něj s úžasem pohlíželi a nikdo z nich se v tom ohromení nezmohl ani na

1.Próza pro děti a mládež I slovíčko. „Ty jseš zázračnej, Goleme!“ vzpamatovala se jako první Rebeka a nadšeně zatleskala. Stydlivě sklopil oči. Měl širokou tvář, kulatou pusu a placatý nosík, veliké uši vypadaly trochu směšně a v některých okamžicích dodávaly jeho neotesanému vzezření zdání plachosti. „Vážně! Tohle by hned tak někdo nedokázal,“ přidal se Jonatan a přistoupil k němu blíž. Teprve teď si všiml, že má oči plné pomněnek. „Jsem rád, že jseš u nás, Goleme! Vždycky jsem si tě moc přál. Teď už nám nikdo neublíží, že ne? Ty bys mu dal co proto. No, řekni!“ Golem mlčel a přikyvoval, paže způsobně přitisknuté k tělu. „Ty neumíš mluvit?“ zeptal se Jonatan a přišlo mu ho líto, když smutně zavrtěl hlavou a složil ruce za záda. „Z toho si nic nedělej! Některé skutky jsou nade všechna slova. Jsi chlapík, Goleme! Děkuju ti,“ pronesl s uznáním otec a dotkl se rukou zachráněné stély. Rozum mu zůstával stát nad tolika podivnostmi, vrtěl nechápavě hlavou a nemohl se na toho maličkého pořízka vynadívat. Ale řekl si, že zázraky jsou dílem božím a není třeba je složitě rozebírat. Vždyť Bůh sám nejlépe ví, co dělá. Golem přešlapoval z nohy na nohu, všichni si ho se zájmem prohlíželi a najednou nevěděli, co s ním. „No přece tu na tebe nebudeme koukat až do soudného dne. Pojďme! Je čas povečeřet,“ vyzval je Jošua. Vrátili se do kuchyně, krátce se pomodlili a otec poděkoval Bohu za pomocníka, kterého jim poslal. Rebeka vyndala z vyhřáté pece hrnec čočky a odstavila ji na kraj kamen. „Máš taky hlad?“ zeptala se Golema, který skromně postával na prahu, a rozesmálo ji, jak dychtivě přikyvoval. „Tak si pojď sednout s námi ke stolu,“ vzala ho za ruku a posadila na židli. Přinesla mísu s čočkou, nandala ji na talíře a všichni se do ní s chutí pustili. Jen Golem váhal a nedůvěřivě jídlo očichával. „Nemusíš se upejpat! Zasloužíš si pořádnou porci. Vezmi si všechno, na co máš chuť!“ pobídl ho otec, a než se nadál, popadl ten po řízek příbor a schroupal ho, až se po něm doslova zakouřilo. Blaženě se uculoval a natáhl ruku po sběračce. Jonatan ji raději schoval pod stůl. „Tati! Podívej! Golem je kovožrout! To jsem tedy neviděl. Můžu mu přidat?“ zeptal se otce, když viděl, jak se ten nenasyta dožaduje další porce a dychtivě se sápe po Rebečině noži. „To nesmíš, Goleme!“ zarazil ho Jošua. „Promiň, ale netušil jsem, že máš tak zvláštní choutky. Tohle jsou příbory, které potřebujeme... a navíc stojí moc peněz. Na to nemáme. Tedy rozhodně bychom ti je nemohli dopřát každý den. Musíš se uskromnit a zvyknout si na něco levnějšího!“ domlouval mu. „A na co, tatínku?“ zeptal se Jonatan. „Třeba na hřebíky nebo na rezaté skoby.“ Golem se otřásl nelibostí. „Á, pán je labužník! Jenomže my doma nemáme hory cínového nádobí a kazety stříbrných lžiček,“ povzdychl si Jošua. „To nevadí, tatínku! Vždyť Golem nemusí jíst každý den doma! Může zajít třeba do železářství nebo k dráteníkům,“ navrhl Jonatan. „Radši ne, Golemku! Abys neskončil taky v Černé věži,“ poznamenala s obavami

27

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

28

Rebeka. „Dneska zůstaneš asi o hladu. Nejsme na tebe připraveni. Ale zítra ti to vynahradím! Koupím ti kornout napínáčků,“ slíbila mu a on nadšeně přikývl. „A co vůbec piješ? Vodu?“ zeptala se. Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „No, neříkej mi, že víno!“ zhrozil se otec. Golem to naštěstí také popřel. Sklouzl ze židle a odbatolil se ke kamnům. Otevřel dvířka, protáhl pusinku až k roštu a pořádně si přihnul. „On pije oheň,“ žasl Jonatan a nadchlo ho, že se nespálí. „Doufám, že střídmě. Abychom tu v zimě nezmrzli,“ zabručel Jošua a přiložil pár polínek do vyhasínajících plamenů, aby Golem nežíznil. „Přece jen pro tebe něco mám. Tumáš! Vezmi si ji! Stejně už se nedá spravit,“ usmála se na něj spiklenecky Rebeka, otevřela šuplík kredence a podala mu rozlomenou mosaznou kliku. Byla bohatě zdobená a bylo jí škoda. Golem si ji chvíli se zalíbením prohlížel a mlsně očichával, ale pak místo aby ji snědl, vyplivl z úst oheň a kliku svařil, že vypadala jako nová. Všechny jeho nezištný čin překvapil a dojal, že mu dali sníst kastrůlek s utrženým uchem a Jošua mu navrch přidal cínový hřeben s vylámanými zuby. S potěšením se díval, jak si pochutnává, a byl by s ním rád ještě poseděl, ale padla na něj únava, a tak odešel spát. Rebeka a Jonatan vyprávěli Golemovi o svých trampotách až do pozdní noci. Golem pozorně poslouchal, pak si lehl do výklenku za dveře a tvářil se jako statný lev, který chrání bezpečí svých pánů, aby bylo jasné, že pochopil svůj úkol. E. Hudečková: Bratříček Golem Úkol k textu. • Zamyslete se, nakolik autorka v textu Bratříček Golem využívá prvků pověsti, pohádky a příběhu ze života. Alespoň některé z nich dokumentujte konkrétními ukázkami. • Které jsou základní motivy tohoto úryvku? Hledejte v textu motivy života židovské rodiny. Otázky: •

Do jakých druhů podle žánrové klasifikace můžeme zařadit uvedené ukázky?

•

Které z textů jsou použitými jazykovými prostředky blízké původnímu folklornímu materiálu? (Dokumentujte konkrétními nářečními výrazy z jednotlivých textů.)

•

Jsou tyto texty spjaty s konkrétními místy, časem či osobami?

•

Jaké jsou rozdíly mezi pověstí a pohádkou? (Svá tvrzení doložte příklady z výše uvedených pohádkových a pověsťových textů.)

•

Obsahují jednotlivé pověsti nějaké morální poselství? Co je jejich smyslem?

1.Próza pro děti a mládež I

AUTORSKÁ POHÁDKA PANÍ ČARODĚJNICE, JEJÍ DÍTKY, JAKOŽ I DOMÁCÍ ZVÍŘECTVO V temném a hlubokém lese stála chaloupka čisťounká a úhledná. Kdo by náhodou zabloudil v tato místa, mohl by spatřiti na dveřích nápis: MADAME ISTAR HALABÁBA stát. koncesovaná kouzelnice A pod tímto drobnějším písmem: Přírodní pohromy, škody na dobytku a jiném majetku, přičarování ženicha, jakož i jiná kouzla i čáry kulantně vyřizuji. Též do domu. Jak tento nápis svědčí, obývala tuto chaloupku paní Halabába, známá v celém okolí, ba i v celé říši oblíbená čarodějnice. Byla to stařenka více než sto padesát jar čítající, ale na svůj pokročilý věk byla ještě svěží a čiperná. Zdědila čarodějnickou živnost po svém panu otci, věhlasném kouzelníkovi, jménem Rumpál paša. Zvěčnělý tatíček odkázal jí všechny kouzelnické knihy, ve kterých jsou obsažena všechna tajemství a čarovná zaklínání. Také nástroje k čarování potřebné odkázal jí zesnulý Rumpál paša. Madame Halabába měla bílého kozla jménem Rudolf, který se dovedl proměnit v jakoukoliv podobu, zejména v obchodního cestujícího. Rudolf pak v této podobě cestoval pro svou paní a přijímal zakázky. Vedle Rudolfa trávil svůj věk v chaloupce starý drak, jenž se nazýval Verpanides. Tento drak pamatoval nejstarší doby země české a dovedl nazpaměť vyjmenovati všecky Přemyslovce i panovníky z rodu Lucemburského, pod jejichž vládou prožil svoje mladá léta. Jak vidno, byl to již starý drak. Stářím pohasly mu ohnivé oči a z huby mu vycházel pouze úzký pramének dýmu. Plameny v něm pomalu dohasínaly, jenom jazyk měl ještě žhavý. Na drakově jazyku připalovali si dřevorubci, kteří v lese pracovali, svoje dýmky. Starý drak ochotně a rád každému kuřákovi posloužil. Jinak sedával před chaloupkou, zamyšleně dýmal do vzduchu a vzpomínal na ty časy, kdy ještě hlídával mladé a půvabné princezny. Nesmíme zapomenout na černého kocoura jménem Šmakovník, neboť to bylo zvíře moudré a učené jako málokterý člověk. Šmakovník dovedl promluvit i lidským hlasem, ačkoliv nerad mluvil, ale spíše naslouchal, co si jiní povídají. Dbal velmi o svoje vzdělání a vždycky byl ochoten se poučovati. Maje krásný rukopis, vedl své paní účetní knihy a vyřizoval obchodní dopisy. Měl ohnivé oči, které svítily potmě jako reflektory automobilu, a proto si čarodějnice libovala, že ušetří na světle, neboť Šmakovník jí večer svítil. Madame Halabába měla dvě dítky, jedno ve stáří osmašedesáti jar a druhé bylo o dvě léta mladší. Oba byli chlapci, pěkně vzrostlí a čiperní. Ale vzhledem si nebyli nikterak podobni. Starší, který se nazýval Edudant, byl náramně tlustý, široký jako soudek neboli bečka. Když ulehl ke spánku, tu zapraštila pod ním těžká železná postel, a když se ve spánku otočil na bok, tu byl takový hluk, že

29

30

Název předmětu nebo jeho části nebo nic obyvatelstvo v širém okolí se dívalo starostlivě na oblohu, domnívajíc se, že přichází bouřka. Zato mladší byl pravým opakem svého bratra. Jeho jméno bylo Francimor a byl tenký jako tkanička nebo vlněná nit, kterou se vyšívá. A co bylo nejdivnější, bylo to, že byl i v obličeji i po celém těle jasně červený a také si oblíbil nositi křiklavě červený oděv. Madame Halabába se často na něho zadívala a s podivením si říkala, po kom se ten chlapec vlastně zvedl, neboť jeho otec byl mohutný a široký junák a také ona byla, jak se říká, hodně při těle. Edudant byl náramný jedlík a spotřeboval tolik pokrmu, že to nebylo ani hezké. Ráno k snídani vypil tolik kávy, kolik se jí vejde do cisterny od benzínu. K tomu snědl neméně než deset bochníků chleba a každý krajíc musel být na dva centimetry tlustě pomazán máslem. Pojedl a pak až do oběda skákal kolem matinky, škemraje a naříkaje, že má hlad. Francimor pro sebe nic nepotřeboval. Měl v kapsičce u vesty maličkou lžičku a tou si nabral při obědě tři zrnka rýže nebo hrachu a pak prohlásil, že je syt. Celý den pak už nepotřeboval nic jíst. Madame Halabába se strachovala, aby ten chlapec nedostal souchotě, ale pak se vždycky uklidnila, když viděla, že Francimor je jinak zdravý a čilý jako málokdo. Jinak byla se svými chlapci spokojena a často se na ně se zalíbením dívala a říkala každému, že má takové krásné děti, že se nenajdou v celém světě. Ale i jinak mohla mít madame Halabába ze svých dětí radost. Oba synové byli všímaví a rozumu bystrého, takže záhy pochytili čarodějné umění od své matinky, a mohli tudíž v živnosti vypomáhat. Stávalo se nezřídka, že madame Halabába měla plné ruce prádla a byla, jak se říká, na roztrhání. Ten ji volal, aby sousedovy krávy očarovala, aby dojily krev místo mléka, onen si zase přál, aby sousedovo obilí potlouklo krupobití, některý rolník toužil po tom, aby čarodějnice uhranula výměnkáře, aby brzy umřel a zbytečně chleba neujídal; a současně si některá dívka přála, aby jí madame Halabába přičarovala ženicha. Toť se ví, že najednou se tolik zakázek těžko pořídí, a čarodějnice byla tomu velmi povděčna, že jí synáčkové přiskočili na pomoc. Říkala si častokráte, velebíc svůj osud, že může jednou s klidem zavřít oči, protože věděla, že děti povedou živnost dále. Na Edudanta a Francimora bylo ve všem spolehnutí. Když jejich matka dlela mimo dům za svými obchody, tu vedli domácnost, ošetřovali zvířata, dbali o to, aby Rudolf, Verpanides ani Šmakovník v ničem újmy netrpěli a dostali včas a v pořádku svůj pokrm. Také jim bylo se starati o jiný dobytek, například netopýry a sovy, jichž čarodějnice chovala velký houf, neboť jich bylo v živnosti velmi zapotřebí. A když pak zvířectvo ošetřili, tu chodívali oba chlapci do lesa, pátrajíce po zlatém kapradí nebo jiném kouzelném býlí a čarodějných koříncích, a tak zásoby doplňovali. K. Poláček: Edudant a Francimor Úkol k textu. • Hledejte v textu prvky jazykové komiky. • Text v sobě spojuje prvky pohádky i příběhu ze života – zkuste pro toto tvrzení najít v ukázce důkazy. • Najděte v textu části, v nichž jsou explicitně charakterizovány jednotlivé postavy.

1.Próza pro děti a mládež I KUBULA A KUBA KUBIKULA (úryvek) ZE SVĚTNICE VONÍ POLÉVKA, DĚTI NAKRČÍ NOSÍK, medvěd nos a již se to hrne všechno ze dveří ke stolu. Dříve však než vyběhli, přišla Lízinka ke Kubulovi a vzala jej okolo krku. „Medvěde,“ povídá mu do ucha, „zůstaň u mne, já tě mám ráda.“ Děti se pěkně najedly a hajdy do postele. Medvědář se najedl jen napolo a sedl si k ohništi. Medvěd se najedl jen na dvou zubech a zůstal stát. Vyplázl jazyk a díval se tak mlsně na Kubův pytel, až se medvědář dopálil: „Ty fakane,“ povídá, „mně přijdeš draho; kde je co dobrého, všechno slupneš! Nic ti nedám! Nic ti nedám!“ Ale to se ví, že mu dal. Měl z lepších časů dvě jaternice a kroupové jelito. Ham, ham, ham, a už to bylo v Kubulovi. Jak to medvěd snědl, hned mu bylo zas veselo, jenže měl trošičku výčitky svědomí. „Kubo Kubikulo,“ povídá, „máš v ranečku ještě něco?“ „Mám, nemám,“ odpověděl Kuba; „neptej se a spi.“ Avšak Kubula se mlel, a ne a ne usnout. Tu si medvědář pohladil bradu a řekl: „Je čas, abych začal s medvědím Barbuchou.“ Sedl si pěkně k ohni, opřel se zády o kovadlinu, vzal si Kubulovu hlavu na kolena a spustil, drbaje nezpůsobu za ušima: „Můj drahej Kubulo, jednou se narodil v lese medvídek a ten medvídek se jmenoval Míša. Byl to náramný špindíra a neposeda. Chodil pozdě spát a to bylo, pane, řečí, než něco pořádného snědl. Nejraději vybíral včeličkám med a od toho medu byl celý zapatlaný. Měl slepené chloupky do chomáčků a do štětiček; na mou duchu, šel z něho strach. Táta ho chtěl učesat, ale kluk vylezl na borovici, a ne dolů a ne dolů. Co dělat, zavolali na něho m e d v ě d í h o B a r b u ch u. Víš, kdo je to Barbucha? To je MEDVĚDÍ STRAŠIDLO. Ty můj zlatý miláčku, Barbucha má hlavu jako sršáň, místo drápků má žihadla a kožich z kouře. Kam Barbucha přijde, tam je všude náramný smrad, jako když hoří tráva; toť se ví, medvědi při tom čmoudu mají strach a kýchají, až pánbůh brání. O Barbuchovi je nejlepší mlčet, ale když s klukem nebylo pořízení; co si měl táta s mámou počít? Vzali se za tlapky a křičeli do lesa: ,Barbucho! Barbucho, prožeň našemu nezdárníkovi kejty! Pojď na něho! My si už bez tebe nevíme rady.' Potom ještě povídají: ,Hromy a stromy! Hromy a stromy!' A když to řeknou potřetí, stojí Barbucha před nimi. Po celém lese je, milej Kubulo, ten povědomý smrad. Míša se třese a starému je z toho nanic. ,Kde je ten lumpák?' povídá strašidlo a Míša ti sjede dolů ze stromu, až si přiodře bříško. Slibuje hory doly, ale nic naplat, musí hned do potoka se umýt. Tak dobrá, jdou k potoku, ale Míša, jaký už byl rošťák, si zacpal nos, aby o tom smradivkovi co nejméně věděl, a myslil si, jak by mu vypálil rybník. Bylo mu hloupé poslouchat a do vody se mu nechtělo ani trošičku. Ale jak to vyprat? ,Vyprat!' povídá Míša, ,to je to pravé! Já to vyperu jako pradleny z vesnice!' Jak mu to napadlo, vlezl za křoví a svlékl se z kůže. Hodil svůj kožíšek do vody. Kůže plave a převrací se a Míša se ti chechtá za roštím. Jenže to moc vesele nedopadlo! Kdepak vyzrát na strašidlo a na rodiče. Barbucha slyší smích, máma slyší smích a táta taky něco slyší. Jdou tedy k potoku, a toť se ví, hned poznají, že se to nekoupá Míša, ale jen jeho kůže. A teď, pane, teď to přišlo. Barbucha se dopálil a hned všechna žihadla ven a že kluka, jak je tak nahatej, poštípe. Už měl namále, ale vtom jsem tam přišel já, Kuba Kubikula. Bylo mi ho líto, a tak jsem se dal do křiku: ,Hromy a stromy, Barbucho,

31

32

Název předmětu nebo jeho části nebo nic ty starý čudile, pojď honem, honem na dvě čertovská medvíďata! Vybírají u děravého jilmu ptačí vajíčka!' S Barbuchou to škublo a teď nevěděl kudy kam. Vybírat ptáčky, to má Barbucha náramně nerad. Chviličku stál, najednou ale popadne Míšovu kůži a už je s ní v prachu. To bylo leknutí! Ještě slyším, jak to zasyčelo, když strašidlo vlezlo do potoka. Ale dál už nevím nic. Přišlo mi z Barbuchy špatně a medvědi moc plakali. Tak trošinku se ještě pamatuju, že Míša chtěl hledat svoji kůži. Zaklel se na to, že nepovolí, až ji nalezne. To je všechno, Kubulo. Neříkám, že budu Barbuchu volat, ale kdyby tě jednou zastihl, ten by ti dal!“ Kubula se začal třást a povídá: „Jemine, jemine, Kubo Kubikulo, na mě jde nějaká ouzkost. Ty si tady vymýšlíš všelijaké věci, ale když je člověk malé medvídě, tak dostane strach. V lese bych se nebál, ale tady to smrdí opravdu tím Barbuchou. Nevíš, jestli dostal Míša své chloupky zase zpátky? Řekni mi, že je dostal!“ Na to Kuba Kubikula už mlčel a dělal, jako když spí. BYLO DEVĚT HODIN, TMA A NOC. NU, PRÁVĚ medvědí pohoda. O to by nebylo, ale v kovárně jiskřilo ohniště a z doutnajícího uhlí vystupoval dým. To se Kubulovi nelíbí. Vstane, odejde po špičkách ke dveřím a na chviličku zdřímne. Na malou chviličku a již opět vstává a již je opět slyšet jeho štrachající drápky. Stojí u ohně a dívá se na řežavý uhlík, až mu tečou z očí slzičky. Zase usíná a zase se vyjeví; je to s ním dnes nanicovaté. Nakonec si složil hlavu na přední tlapky a dřímá. A jak tak tluče špačky, snadninko, že byste ani neřekli, se otevřou dveře a vejde Barbucha. Už je tady! V Kubulovi hrkne, sotvaže může promluvit. „Hromy a lesy,“ povídá; „jdi, strašidlo, na ošklivé medvídě, co kouše ptáčky! Jdi hned pryč!“ Barbucha však vrtí hlavou a povídá: „Toto, miláčku, kdepak bych se teď v noci mlátil. Medvíďata už spí a ty bys měl taky spát, ty chlupáči. Udělej mi místo u ohně.“ „A tohle je krásné,“ povídá medvěd; „snad nechceš s námi noclehovat?“ „Chci s vámi noclehovat, chci s vámi jídat kaši, chci s vámi jídat mlíčko, chci s vámi chodit po světě a už vás neopustím, co živi budete. Jo, panáčku, to nejde, někoho si vymyslit, a potom se o něho nestarat.“ Barbucha to řekl o mnoho hůře, ale ať to řekl, jak chtěl, vždyť je to strašidlo. Když domluvil, převalil se na Kubikulova prsa, přitáhl si na nohy Kubulu, aby ho hezky hřál, a spal a spal. A všichni spali a spali jako dudkové. Takhle se nevyplácí vypravovat pohádky! Cožpak vypravovat, ale věřit jim! Kdyby nebyl Kubula takový hlupáček, zajisté by Barbucha nemohl brát Kubovy nesmysly vážně a nebyl by vůbec přišel na svět. Co teď s ním? Kubula i Kuba Kubikula jsou na to hloupí. Snad jim někdo pomůže. A to se ví, že ano; Líza si jistě něco vymyslí. V. Vančura: Kubula a Kuba Kubikula Úkol k textu. • Jaká je geneze postavy strašidla Barbuchy? Zamyslete se nad významem této postavy pro celý příběh. • Srovnejte Barbuchu se strašidly ze známých folklorních pohádek – najděte shodné a odlišné rysy.

1.Próza pro děti a mládež I • •

Pohádka V. Vančury humorným způsobem potírá původní význam pohádkových sil zla. Hledejte v textu místa, která humorně zlehčují strašidlo Barbuchu. Které jazykové prostředky přispívají k humornému a lehce ironickému vyznění textu?

POHÁDKA VODNICKÁ Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inženýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu. Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvě stě dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě. Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou, dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza; aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník

33

34

Název předmětu nebo jeho části nebo nic může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba může být závodníkem nebo podvodníkem, může psát do novin úvodníky, může být průvodcem nebo průvodčím, může se vydávat za vévodu, za člověka vznešeného původu nebo za majitele velkozávodu - zkrátka nějaká voda v tom musí být. Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: „Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.“ „Inu,“ povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, „už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy - krucinál, kde jsem vlastně přestal?“ „Že byly celé Čechy pod vodou,“ pomáhal mu skalický vodník Zelinka. „Aha,“ řekl Kreuzmann. „Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená Hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou pěkně pod vodou jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.“ „To byly,“ vzpomínal ratibořický vodník Kulda. „Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města, vystavěná z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno, ani žádný břeh, ani povrch vody; byla jen voda a my.“ „Ba,“ povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, „a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel, a jako len, a jako sklo, a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!“ A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně. „Bejvala,“ řekl Kreuzmann zamyšleně, „bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla ještě tentononc, dočista němá.“ „Jak to?“ podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzÍ. „Inu, němá byla,“ povídal Liška Hejkavec. „Neměla žádný hlas. Neuměla ještě mluvit. Byla tak tichá a němá, jako je teď, když zmrzne. Nebo jako když napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne; a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, že ti je až ouzko, a tu vystrčíš hlavu z vody a posloucháš; a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem. Takové ticho tehdy bylo, když byla voda ještě němá.“ „A jak to,“ ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, „jak to, že už není němá?“ „To přišlo tak,“ řekl Liška. „Mně to vypravoval můj pradědeček, a říkal, že už je tomu nějakých milión let. Tak tehdy byl živ jeden vodník, jakpak se honem jmenoval? Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jakže se jmenoval?“ „Arion,“ řekl Kreuzmann. „Arion,“ přisvědčil Liška. „Taky jsem to měl na jazyku. Arion se jmenoval. A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od pánaboha, inu, takové nadání, víte? On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, že jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, když zazpíval. Takový to byl muzikant.“ „Básník,“ opravil Kulda.

1.Próza pro děti a mládež I „Muzikant nebo básník,“ řekl Liška, „ale uměl to, holenku. Říkal pradědeček, že všichni brečeli, když se dal do zpěvu. On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví, jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být strašná bolest, že zpíval tak krásně a tak smutně. A jak tak pod vodou zpíval a naříkal, třásla se každá krůpějka vody, jako by to slza byla. A v každé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu. A proto už není voda němá. Proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo žalu. Od té doby mluví voda všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné. A nejmíň jim rozumějí lidé. Ale pokud nepřišel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe.“ „Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe,“ řekl starý Kreuzmann. „To bylo až později, za mého tatíka, dej mu pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a to z lásky.“ „Jak to bylo?“ ptal se vodník Zelinka. „To bylo tak. Kvakvakvokoax se zamiloval. Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak. Kuakuakunka byla krásná. Měla žluté žabí bříško, a žabí nožičky, a papulu žabí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená: taková krasavice to byla. Takové už ani nejsou.“ „A co dál?“ ptal se vodník Zelinka dychtivě. „Nu, co by bylo?“ Kuakuakunka byla krásná a pyšná. Nadýmala se jen a říkala kvak. Kvakvakvokoax byl jako blázen. ,Vezmeš-li si mne za muže,' řekl jí, ,přinesu a dám ti, co budeš chtít.' A tu ona řekla: ,Tedy mi přines modré z nebe, kvak.'“ „A co udělal Kvakvakvokoax?“ ptal se Zelinka. „Nu, co měl dělat? Seděl pod vodou a naříkal: Kvakva kva kvá, kva kva kva kvá. A pak si chtěl vzít život. Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak. Nikdo před ním ještě do vzduchu neskočil. Kvakvakvokoax byl první.“ „A co udělal ve vzduchu?“ „Nic. Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe. Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe. Kvakvakvokoax užasl. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že se nebe odráží ve vodě. Když Kvakvakvokoax uviděl, že je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením ,kvak' a spadl zase do vody. A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu. Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a vykřikla radostí ,kvakvá'. Neboť jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe.“ „A co bylo dál?“ „Nic. Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker. A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, že nebe je taky tam, kde je jejich domov. Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, že tam doma je to pravé nebe. Víš, to pravé modré a krásné nebe. Kvak.“ „A kdo to dokázal?“ „Kvakvakvokoax.“ „Ať žije Kvakvakvokoax!“

35

36

Název předmětu nebo jeho části nebo nic „A Kuakuakunka!“ V tu chvíli šel kolem jeden člověk a myslel si: To dnes ty žáby kvákají! I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny. Voda vysoko vystříkla, zašplouchalo to, a bylo ticho: všichni vodníci skočili do vody, a teprve příštího roku budou mít zase konferenci. K. Čapek: Devatero pohádek Úkol k textu. • Jakými prvky K. Čapek respektuje tradice lidové pohádky a kterými naopak žánrové rysy folklorní pohádky ve svém textu obměňuje? • Charakterizujte jazykovou rovinu textu Vodnické pohádky – zaměřte se na použití zvukomalby, expresivních výrazů, neobvyklých vlastních jmen, hovorovosti , dialektismů atd. • Hledejte v textu prvky, jimiž autor navazuje kontakt s předpokládaným čtenářem. AŽ OPADÁ LISTÍ Z DUBU Když někdo nechce udělat, co se na něm vyžaduje, obyčejně to odbude tím, že řekne „až naprší a uschne“. Nebo udělá dlouhý nos a vykřikne „tůhle!“ Někde se říká „až bude za čtyrák pětník“, někde dají levou ruku dlaní pod žaludek a prohlásí „takovýhle fousy!“ Znám jednu vesnici za sedmi serpentinami a devíti rigoly na jih od Prahy, kde v podobném případě říkávají „až opadá listí z dubu“. První to tam řekl sedlák Čupera, to už je hodně dávno. A já vám povím, jak a proč se tam to rčení zavedlo. Čupera pil. Propil krávy, propil koně, propil žebřiňák, zkrátka zadlužil statek, až se mu sousedi zdaleka vyhýbali. Báli se s ním zastavit, že by zase žebral o půjčku, hory doly sliboval a nic pak z toho nedodržel, jen se víc opil. Měl hezkou ženu, Julinku, s velikýma černýma očima. Kolikrát mu říkala, aby se rozhodl mezi ní a kořalkou; kolikrát ho křísila, když ho z hospody přinesli a posadili na hnůj na dvoře jako na trůn. Čupera šel přes své pole a myslil na Julinku. Kolem sebe viděl než zanedbaný úhor. Sousedům už se to zelenalo, na jeho půdě bodláčí a bejlí, husté jako větrolamy. Myslil na Julinku, jak ty její veliké oči samým pláčem ztrácejí oheň. Jak za svobodna chodívala s bradou vzhůru a s přímým pohledem a jak teď sedává s hlavou svěšenou, málo mluví a nikdy si nezpívá. Mít peníze, šel by se opít, aby zapomněl. Bylo vedro. Ani lísteček se nehnul. Jak se tak Čupera loudá, všimne si, že kousek od něho se zvedl prach. Docela nepatrný vír prachu, točí se to a tancuje čím dál rychleji. Narostlo to, až to bylo o hlavu větší než Čupera, a srazilo mu to čepici. Pak to běželo k lesu. Čupera zvedl čepici, nasadil a pomyslil si, že parno tyhle kejkle s horkým vzduchem dělává. Jde dál a zase jako před chvilkou: malý vír, točí se a tancuje. Tentokrát roste výš a výš. Když už je jako hasičská věž, zafičí a porazí Čuperu do bodláčí. „Mordyje hadry, kerej čert mi tohle byl dlužen?“ mumlá Čupera. „To je dost, že jste si na mě vzpomněl,“ slyší hlas. Sloup prachu přestal vířit. Pomalounku houstl, až zhoustl do postavy mladého chasníka v zaprášeném fráčku. Čupera hned věděl. Čert!

1.Próza pro děti a mládež I Pomohl Čuperovi na nohy a povídá mu: „Již dlouho vás pozoruji, jak si špatně vedete. Nechcete, abych vám pomohl z bryndy?“ Mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem. No, kdo by nechtěl pomoct z bryndy, hlavně z takové bryndy, v jaké byl Čupera. „Jemine, a jak!“ Na víc se Čupera nevzmoh. Umluvili, že na Čuperových polích bude do rána pohnojeno, zoráno, zvláčeno, křížově zaseto a co třeba vyjednoceno. Aby to ve vesnici nebylo nápadné, čert zařídí, aby nad těmi pozemky ležela neprůhledná vlahá mlha. Za nějakou dobu ji čert zvedne a všechno se už bude zelenat. Sklízet bude ovšem Čupera sám; ale měl by si obstarat včas pomoc, protože klasy budou sypat čtyřnásobně. „Tak vám tedy děkuju,“ pravil Čupera a měl se k odchodu. Chasník v zaprášeném fráčku se rozesmál. „Ni kuře zadarmo nehrabe, pane Čupero.“ „To je pravda,“ přimhouřil Čupera oči, „co kdybychom se o úrodu rozdělili? Půl a půl.“ „Ale, pane Čupero,“ hrozil čert ukazováčkem se špínou za nehtem, „pane Čupero! Z obilnin vy byste si vzal tu vrchní polovinu a já bych dostal tu spodní, kořeny. Z brambor a řípy byste mi dal tu vrchní polovinu, nať, není-liž pravda? Tuhle pohádku jsem, pane Čupero, slyšel v roce 1911 v Předbořicích vyprávět jistého pana Podlísku. Všechno, pane Čupero, leč za kořena mne nemějtež.“ „Co byste chtěli po chudákovi?“ Čuperu ta správná mluva nakazila. „Nejsem-liž, vzhledem k neutěšené hospodářské situaci své, oprávněn očekávat uvážené poshovění?“ „Jste-liž, totiž jste. Pro klienty v zaviněném úpadku máme zvláště výhodné termíny. Vy se nám, pane Čupero, vy se nám upíšete krví. Svou vlastní, ovšem. Smluvně se zavážete, že nám předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma.“ Čupera uvažoval. Co by mohl doma mít, o čem neví? O Julince ví, o almaře, chlívy jsou prázdné, o krucifixu na chodbě ví, o holubníku... no zkrátka, když to stojí za něco, tak o tom ví, a o čem neví, asi za moc nestojí. „Tak platí. A kdy si pro to přijdete?“ „Kdykolivěk.“ „Abych byl doma.“ „To budete, protože náš podnik z propagačních důvodů vám povolil prémii v podobě sázky. My si pro upsané přijdeme v sedle na prapodivném tvoru. Když se vám podaří vyjet nám naproti na ještě podivnějším tvoru, vyhrál jste a váš závazek se ruší. Chcete podepsat?“ „Mordyje, to musím říct, totiž říci, to je... to je...“ „…kulantní, že ano?“ a podává mu smlouvu. „To tedy je!“ Čupera se pích do palce a podepsal. Zavířil prach a chasník byl v prachu. Když se Čupera blížil k chalupě, viděl, že před chalupou stojí plno bab a ženských. Přidal do kroku. Když vcházel, slyšel dětský pláč. Srazil se s porodní bábou ve dveřích. „Je to kluk,“ pravila Julinka ležela v posteli a vedle ní malá hlavička. Veliké Julinčiny oči, malá hlavička, kanafasová duchna, věneček z kočiček, lampa, vír prachu, a v něm se to všechno točí, točí a mizí ve tmě. Čupera omdlel. Úroda byla obrovská. K Čuperovi přijeli z okresního města odborníci, brali

37

38

Název předmětu nebo jeho části nebo nic vzorky půdy. Po kraji se mluvilo o jeho metodách, opozice ve vídeňském parlamentu ho dávala za příklad panským statkům. Splatil dluhy. Pil sice, ale už ne tak často a ne tolik. Sousedi se mu přestali vyhýbat a s úrodou to měl Čupera rok od roku lepší. A přece u Čuperů něco vázlo. Julince se vracel oheň do černých očí, to je pravda, ale hlavu si nepřestala lámat. Často našla Čuperu, jak sedí a zírá do nikam. Často musila dvakrát i víckrát opakovat otázku, než jí odpověděl. Potom se obyčejně sebral a odešel do lesa nebo k vodě a našla ho tam pozdě večer. Ani nevěděl, že se setmělo. „…předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma!“ Posledních pět let se Čupera bál. Každou hodinu, každou minutu té hodiny a každou vteřinu těch minut těch pěti let. Čekal, kdy si přijedou pro malého Jeníka. Když spal, tak jen na půl oka. A když někdy usnul, zdálo se mu jenom o velikých černých očích, které nic nevěděly, nic netušily. Jednou seděl pod jabloní a klepla ho padavka do hlavy. Podíval se, odkud spadla, a vidí na větvičce navléknutý papírek a na něm načmáraná dvě slova: Za týden! Věděl, kolik uhodilo. V hlavě mu vyvstal divoký zmatek. Nevěděl, co dřív. Začal chalupu opevňovat a koupil si pušku. Pak nechal opevňování a chtěl s Julinkou a Jeníkem utéct. Ale kam? A proč? ptala se Julinka. Křičel na ni, nic lepšího v tom zoufalství nevěděl. Opil se, strašně se opil. Lidé myslili, že mu v hlavě přeskočilo. Ale nejhorší bylo, že Jeník se ho bál a schovával se před ním za mámu. Týden uplynul a Čupera byl s rozumem v koncích. Vzal provaz, šel na hřbitov, že se oběsí. Ale ani na to už neměl sílu. Dřepl si na zem a dal se do pláče. Šla kolem hřbitova stará žebračka. Pompadůrka se jí říkalo. Byla moc stará a moc ošklivá, lidé jí dávali, aby už byla honem pryč, aby ji měli z očí. Slyšela pláč za zdí, vešla na hřbitov a co prý se mu stalo. Čupera jí to všechno vyklopil. To, co se před lidmi styděl na sebe říct, povídal žebračce. Snad. proto, že ji nikdo v okolí za člověka nepovažoval. Bába ho vyslechla velmi pozorně. „Víš, Čupero, za to všechno můžeš poděkovat rumu. Já bejvala za mlada v Brémách. Taky jsem si svoje vypila. Podívej se na mě. To, co tu teď stojí, udělal rum z hezký holky. Já ti pomůžu.“ „Jakpak bys mohla?“ „Dnes má přijet čert na podivným tvoru, je to tak?“ „Tak.“ „Čerti jezdívaj od Budějic, od jihu. Vylezeš na strom, a jakmile ho támhle pod skálou zmerčíš, vyšvihneš se na mne a pojedeme mu naproti. Dřív ale přineseš med, peřinu a koňský ohon. Hoď sebou!“ Nebylo času, aby se Čupera ptal na podrobnosti. Za chvilku byl zpocený zpátky se vším, co baba potřebovala. „A na strom!“ velela Pompadůrka. Zatímco se Čupera škrábal na jasan, baba se svlékla, pomazala medem, rozpárala peřinu, a jak byla lepkavá, vyválela se v husím prachu. A už volá dolů Čupera: „Jede!“ „Na čem?“ „Je to malý, je to zrzavý. Mordyje, liška! Jede na lišce!“ „To je toho,“ směje se Pompadůrka, „ten se bude divit!“ Čupera slezl, vyhoupl se na příšeru, ve kterou se baba důmyslně proměnila, a vyjeli čertovi v ústrety. To si Pompadůrka ještě dala koňský ohon do bezzubých dásní a vyvalila oči.

1.Próza pro děti a mládež I Čert se nejenom divil, ale strašně se chechtal. „Vyhrál jste, pane Čupero,“ povídal, když se uklidnil, a roztrhal smlouvu. Pak se obrátil k Pompadůrce: „Zatímco ty jsi tímto dobrým skutkem smazala všechny hříchy z Brém. Gratuluji.“ „Šak jich tolik nebylo,“ pokusila se Pompadůrka o ruměnec. „Nechtěl bych je házet přes zeď,“ zasmál se čert, vzepjal lišku a cválal k lesu. Lidé se hodně divili, že Čupera postavil Pompadůrce domek a že ji poslal na vlastní útraty do Poděbrad do lázní. Řekli si však, že od toho podivína se dá čekat lecjaké překvapenÍ. Vždyť ze smutného Čupery se stal nejveselejší chlapík z okolí. Zpíval od rána do večera, tancoval, s Julinkou první u muziky a poslední domů. Pracoval jako lev, všechno pro Jeníka. A aby Julince zářily oči. V hospodě měli plakát, který císař pán rozkázal vytisknout a všude vyvěsit. Na tom plakátě malíř namaloval, jak se fůra převrhla a zabila kočího. A pod tím bylo napsáno, že tohle zavinila kořalka, že se proto nemá pít. A pod tím vším byla police a na ní byla jedna láhev kořalky vedle druhé, každá jiná a hlavně rum. Plakát stářím zežloutl, ale kořalky byly denně čerstvé. Bylo hodně mužských, kteří zvedali loket, když vchrstli do sebe panáka, ale málokdo to uměl tak bravurně jako Čupera. Teď, co mu s Jeníkem otrnulo, sedal pod tím plakátem čím dál tím častěji a čím častěji tím déle. Netrvalo dlouho, a pil jako tenkrát, než potkal chasníka v zaprášeném fráčku. Pompadůrka opět chodila žebrotou, pole zpustla, z Julinčiných očí se díval smutek a Jeník se styděl mezi děti a táty se bál. Čuperovi už na dluh nechtěli nalít. Když moc křičel a vyhrožoval, popadli ho a vyhodili jako snop. Sebral se a loudal se domů. Přišel do míst, kde tenkrát vířil sloupek prachu. Rozhlédl se, nikde živé duše. „Čerte…“ zašeptal. Stál mu po boku, tentýž jako tenkrát. Povídá: „Právě nám došel ceník s celou řadou nových nabídek,“ a podává Čuperovi úhlednou brožurku. „Vás by mohla zajímat stránka 111, heslo rodinný rozvrat.“ „Mne by mohlo zajímat jen jedno, pane reprezentante,“ uhlazeně pravil Čupera. „Jak bych se mohl odnaučit pít.“ Čert se zasmušil. „Odnaučit pít, vážený muži, to je z dobrých skutků ten nejdob... nejdobřeřo... nejlepší. Náš podnik však, jak je všeobecně známo, se specializoval, řekl bych, opačným směrem.“ „Dám vám za to svou duši.“ Čert mlčel. Dlouho si sedláka prohlížel a pak se usmál: „Nechcete mne opět vypéci jako tehdy s madame Pompadoure? To se vám věru povedlo. Dlouho jsem s tou příhodou vystačil.“ „Dám vám svou duši a nechci prémii!“ Čert se posadil jako Turek a pravil: „A to víte, že projdete peklem, než se odnaučíte pít? Jen pot, slzy a krev, vážený kořalo, tři měsíce, za živa. A po smrti jste náš, za předpokladu, že mi to správní rada schválí, neboť to se nedá považovat za běžný obchod.“ „Tři měsíce je dlouhá doba. Já nechci, aby kluk nebo Julinka...“ „To je přirozené. Čas je komponent velice relativní, koeficient rychlosti pohybu například tu hraje velikou roli, nemluvě o tom, že náš podnik má k dispozici zařízení, která naše tři měsíce zkrátí na pozemské dvě hodiny. Chcete-li, začneme hned. Musíte ovšem opravdu chtít. Svou vůli, co složku, musíte do

39

40

Název předmětu nebo jeho části nebo nic podniku vnésti vy, jen vy a nikdo jiný než vy.“ „A kdy byste si pro mou duši přišli?“ „Lhůtu si určete sám. Není to běžným zvykem sice, ale za tu Pompadůrku si zasloužíte výhody. Kdy byste tak myslil, pane Čupero?“ „Řekněme tak...“ Něco ho napadlo. Podíval se čertovi do očí: „Až opadá listí z dubu, jestli vám to vyhovuje?“ „Proč ne?“ Tak se Čupera upsal. „Pěkně si sedněte, táák, pohodlně. Zavřete očička, pane Čupero. Táák a teď otevřete. Že to nebolelo?“ Čupera otevře oči a kouká jako blázen. Leží na bílé posteli, nad ním se sklánějí čerti, vymydlení, v bílých pláštích, a podivnou řečí si o něm povídají. Sem tam zaslechne „špiritus“ nebo „delirium“ či „casus clinicus“ a domyslí si, že hovoří latinsky patrně o chorobopisu. Když mu spočítali všechny krvinky, co měl s sebou, když vyzkoušeli tlak a posvítili na sítnici, vzali kladívka a klepali ho všelijak po těle. Když se mu noha při poklepu dala do kopání, jeden prohlásil, že to není ještě tak zlé. Musil sníst mísu malty, rozsvítili za ním pekelnou svíci, až bylo skrz něho vidět, a něco pozorovali. Pak ho požádali, aby polkl rourku a přitom zatajoval dech, a tou rourkou do něho něco lili. Ještě moc věcí s ním podnikali a do mnoha pater sjeli a zase vyjeli ďábelským výtahem, než ho uložili a než mu řekli, že „jen co přijde pan profesor“. Za chvíli tu byl. V mysliveckém, jak jest u čertů zvykem. Pěkný človík, docela malý. Kdyby ho člověk potkal v lese, řekl by si, že je to ten mysliveček, co se o něm zpívá písnička. Dali tomu myslivečkovi papír plný čísel a šifer. Ten do toho jen mrk a hned poznal, že Čupera kůru snese, kývl hlavou a zase odešel. A Čupera se začal odnaučovat. Zpočátku to nebylo tak zlé. Posadili ho do krásné nálevny, kde hráli cikáni. Postavili před něho láhve, aby si vybral tu svou. Nalili mu, hudba hrála a bylo veselo. Bylo tam plno lidí, i z města, fešáků i zpustlých, herci i vojáci, jako v hospodě. Když byli cikáni unaveni, nastoupila dechovka. A po ní kapela, co pro rámus nebylo poznat, co vlastně hraje. A pilo se, kořalky se dolévaly, popelníčky vyměňovaly, a to všechno zadarmo! Nakonec je všechny zpité naložili na nosítka a rozvezli po postelích. Ráno je vykoupali a do lomu lámat kámen! Dali jim dřevěné motyky a sochory, chvíli z nich pot lil, chvíli jim jinovatka zalézala za nehty. Když balvan vylomili a naložili na vozík, šups a seděl zase tam, odkud jej prve vylomili. Až do setmění. A pak sprchy, vařící a ledové, večeře a do hospody. Opět co prý hrdla ráčejí. Nastoupily tanečnice, a jak pijákům kořalka stoupala do hlavy a osmělovali se trochu, měnily se ty tanečnice v čerty a vysmívaly se jim. Takhle to šlo den co den, noc co noc. Lom, hospoda, lom, hospoda. Za pár dní je znovu prohlédli a přišli s nápadem, že po propité noci dostane každý čertovo vajíčko na posilněnou. Ledva je snědli, udělalo se všem zle. Dávili, potili se, křeče jimi lomcovaly, a stačilo si jen vzpomenout na rum nebo čokoládový likér, všechno to mučení se ztrojnásobilo. Chtěli pít vodu, dali jim vodu. Ale čertova voda se sotva patra dotkla, a měnila se ve vaječný koňak. A všechna ta hrůza se vrátila pětinásobně. Přitom pracovali, pravda, dobře jedli, ale večer do hospody! Už nechtěli. Prosili, ale musili. A pít! Koňak! Slivovici! Rum! A hudba hrála a čertovská volenka. Čupera se už mátořil.

1.Próza pro děti a mládež I Během času v hospodě prořídlo. Někteří pacienti to nesnesli a utekli. Čerti v bílých pláštích jim nebránili a jen se smáli: Ať pijou ve světě dál, tím dřív peklu propadnou. Čupera trpěl strašlivě. Nejvíc, když mu začali odmítat kořalku. Když opět chtěl pít, když se mu chuť vrátila, ale kořalka nikde. Žadonil, brečel jako kůzle, nedali ani kapku. V té době ho musili přivazovat na noc k posteli. Všechno, co měl na sobě i v sobě, chtělo kořalku. Řval, až ochraptěl, a když zhasli, bývalo nejhůř. Krysy s ohnivýma očima po něm lezly a hryzaly ho, bezbranného. Po stěnách lezli pavouci a nejstrašnější bylo, že měli Julinčiny oči. Po takové noci se Čupera těšil do lomu. Dřel a zapomněl. Po nějaké době ho zavolali do druhého patra a zase s ním prováděli mnoho kejklů. Nazítří mu přikázali, aby pomáhal zahradníkovi. Když dělal u zahradníka nějaký čas - a byl to divný zahradník, co vypěstoval, hned sněd - poslal ho zahradník pro rum. Čupera rum přinesl. Zahradník si láhev dobře prohlédl, zátku prozkoumal a vrátil láhev Čuperovi, aby ji donesl panu profesorovi. Čupera seděl sám v čekárně; hodinu, dvě, konečně profesor přišel. Prohlédl si láhev, zátku, vrátil ji Čuperovi, aby ji donesl, kde mu ji dali. Než ji převzali, stejně důkladně ji prohlíželi. Tohle se opakovalo ještě dvakrát. Při posledním odevzdání už láhev moc neprohlíželi, kývli hlavou, a aby prý šel do generálního inspektorátu, kraj Čechy, dveře číslo 111. Tam seděl za stolem chasník v zaprášeném fráčku. Potřásl sedlákovi rukou a pravil: „Posaďte se, pane Čupero.“ Když ho Čupera poslech, pokračoval: „Teď už pít nebudete, nebudete-li chtít, ovšem. Zatím vás vůle nenechala ve stehu... totiž ve štychu.“ „Já se nebojím.“ „Nepochybuji. Nuže, zde je kopie smlouvy. Až opadá listí z dubu, je to tak správně, viďte? Tož, je jaro, užijte si pěkně, a teď zavřete očička.“ Když je Čupera otevřel, seděl na svém poli a podle sluníčka to byly sotva dvě hodiny, co se rozhodl nepít. První slova, která doma pronesl, byla k Julince: „Už nebudu pít.“ Podívala se na něho a usmála se. Viděl, že mu nevěří. Nezbylo mu než se s tím smířit a dělat to, co lidé neradi dělají: měnit slova v činy. Oral, sil, sušil seno, kosil, sklízel, někdy si přitom zpíval, někdy klel, jako každý jiný, i do hospody zašel, ale nepil. Nepil. Na dožínkách tancoval s Julinkou, děvčata škádlil, hulákal a i se pral, ale nepil. Schylovalo se k podzimu. Přešel podzim, stromy zahodily listí. Čupera seděl doma, kluka měl na klíně a říkal si v duchu, že by bylo dobře, kdyby měli holčičku k tomu klukovi, aby byly v domě dva páry Julinčiných očí. Někdo zaťukal na okno. Kluk vyběhl a hned byl zpátky, že prý je venku pán v zaprášeném fráčku. Čupera si navlékl kožíšek a povídá Julince, že bude do večeře doma. „Čím mohu posloužit?“ pravil venku starému známému. Ten beze slova vytáhl z brašny smlouvu a strčil ji sedlákovi pod nos. „Dobrá,“ pravil Čupera. „Vezmeme to lesem.“ „A rozloučit s paní chotí a synkem se nechcete?“ dost se divil čert. „Ani ne,“ pravil Čupera a vykročil. Šli k lesu a Čupera se vyptával, jak to tam dole chodí, a na to a na ono, vedl řeči, jako by se v salóně bavil. Když došli na kraj lesa, čert se zastaví a povídá: „Pane Čupero, vy jste mne velmi překvapil. Čekal jsem, že se budete ošívat, a prosit o odklad, a vy si

41

42

Název předmětu nebo jeho části nebo nic vykračujete do pekla jako na špacír.“ „Ale to je omyl, mladý muži, já nejdu do pekla. Já vám jdu jen ukázat názorně to, co patrně ušlo vaší pozornosti,“ povídá Čupera. „Račte se laskavě rozhlédnout po stromech. Zatímco ostatní listnáče mají holé větve, duby mají listí. Sice žluté, ale na větvích. A budou je mít až do jara. Víte, pane čerte, až na jaře vypučí nové dubové listí, pak teprve to staré opadá. Dub vlastně nikdy není bez listí! Dobrý den.“ Otočil se a šel domů. Čert stál jako opařený. Pak ho popad vztek a začal dubové listí rvát a cupovat. Nic tím nedocílil. Jenom že duby mají dodnes listy jakoby ožďubané. Čupera už nikdy nepil. Když po křtinách holčičky s Julinčinýma očima hodovali v hospodě, nějací hlupáci před něho postavili panáka kořalky, aby se prý také napil. „Až opadá listí z dubu,“ odpověděl Čupera. Tak se to v tom kraji vžilo. To pořekadlo. Nikoliv nepití. J. Werich: Fimfárum Úkol k textu. • Jaká je stěžejní myšlenka Werichova textu? Pokuste se formulovat smysl této pohádky. • Charakterizujte jednotlivé postavy textu – čím jejich charakteristické rysy odpovídají hrdinům folklorních pohádek a čím se liší? • Zamyslete se, čím pohádka Až opadá listí z dubu oslovuje dětské a čím dospělé čtenáře. • Určete, jaké kompoziční principy jsou v textu uplatněny.

BIRLIBÁN HLEDÁ POMOC Birlibán stál na rozcestí. Napravo vedla cesta i nalevo vedla cesta. Kdyby jen Birlibán věděl, po které cestě Janeček běžel? Na kameni nedaleko rozcestí seděl vousatý, vrásčitý dědeček a kouřil z dlouhé dýmky. „Dobré poledne,“ pozdravil Birlibán uctivě. Ale dědeček nic, neřekl tak ani tak a jen si pokuřoval. Birlibán si myslil: Snad dědeček špatně slyší. Proto k němu přistoupil a zakřičel: „Dobré poledne!“ „Co křičíš?“ rozzlobil se dědeček, „vždyť tě slyším.“ Birlibán se polekal, ale neutekl. „Dědečku,“ řekl, „ztratil se mi Janeček. Takový zajíc, maňásek, víte. Měl jenom jedno ouško. Pro druhé ouško si jdeme do Maňáskova. Nevíte, kudy Janeček běžel? Napravo, nebo nalevo?“ „Vím,“ zabafal dědeček z dýmky, „vím, ale nepovím.“ „Když já to potřebuji vědět,“ řekl Birlibán, „abych Janečka našel, víte?“ „Vím, a nepovím,“ řekl dědeček. „A proč nepovíte?“ zeptal se Birlibán. „Protože jsem Mračivec,“ odpověděl dědeček, „a Mračivci nikomu nepomáhají.“ Birlibán zakroutil hlavou. O Mračivcích ještě nikdy neslyšel. „A co dělají Mračivci?“ chtěl vědět.

1.Próza pro děti a mládež I „Co by dělali,“ řekl dědeček, „mračí se a nikomu nepomáhají.“ „To není hezké,“ ozval se Birlibán. „Mračivci nedělají hezké věci,“ řekl dědeček. „A to se Mračivci jen mračí a nikomu nepomáhají?“ zeptal se Birlibán. „Ano,“ zamračil se dědeček. „Nemysli si, býval jsem také chlapcem, jako jsi ty. Tehdy jsem s mračením začal. Maminka mě prosila, abych jí pomáhal. Ale já se zamračil a nechtěl jsem mamince pomáhat. Mračil jsem se a nikomu jsem nechtěl pomáhat. A tak mi to zůstalo. Dostal jsem se mezi Mračivce. Tady nikdo nikomu nepomůže a každý se tu mračí. Ani tobě nepomohu.“ Birlibán by se byl málem rozplakal jako TonÍk. Zatímco si tu s dědečkem povídá, bůhvíkde už Janeček je. Birlibán se na dědečka zamračil. „Koukám,“ řekl dědeček, „že z tebe bude také pěkný Mračivec. Už to asi dlouho nebude trvat.“ Birlibán se hned přestal mračit a rozběhl se po cestě, která vedla nalevo. Stejně bylo jedno, kterou cestou běžel, když nevěděl, kudy před ním uháněl Janeček. Možná že někoho cestou potká a přeptá se. Běžel a přiběhl k rybníku. Na břehu rybníka seděl jiný dědeček a obouval si vysoké boty. Birlibán se u dědečka zastavil a zvědavě si boty prohlížel. Nikdy ještě neviděl tak veliké boty. „Co se díváš?“ zamračil se na Birlibána dědeček, „copak jsi ještě nikdy neviděl sedmimílové boty?“ Tak to jsou sedmimílové boty, podivil se Birlibán. V takových botách by Janečka dohonil jako nic. Sedmimílové boty dělají sedmimílové kroky. Sedm mil je veliká dálka. „Dobré poledne,“ vzpomněl si Birlibán, a uctivě pozdravil. „Dědečku, prosím vás, nevíte, jestli okolo rybníka běžel Janeček, zajíc maňásek, víte?“ „Vím, a nepovím, protože jsem Mračivec,“ řekl dědeček. „Copak tu žijí samí Mračivci?“ zabědoval Birlibán. „Od Bonbónovic až k lesu žijí Mračivci,“ řekl dědeček, „a Mračivci nikomu nepomáhají.“ „Ach dědečku,“ zaprosil Birlibán, „půjčte mi aspoň sedmimílové boty. Najdu Janečka a hned vám je vrátím.“ „Nepůjčím,“ řekl dědeček, zul sedmimílové boty a obloukem je zahodil do rybníka. Voda se nad botami zavřela. „Proč jste to udělal?“ křičel Birlibán. „Já bych ty boty tolik, tolik potřeboval!“ „Udělal jsem to proto, že jsem Mračivec,“ řekl dědeček. „Mračivci nikdy nikomu nic nepůjčují, raději věc zahodí, než by ji půjčili.“ „To není hezké,“ hněval se Birlibán. „Mračivci nedělají nic hezkého,“ řekl dědeček. „Nemysli si, býval jsem také chlapcem jako ty. Tehdy jsem s mračením začal. Když si ode mě chtěl nějaký chlapec nebo děvčátko něco půjčit, vždycky jsem se zamračil a nikdy jsem nikomu nic nepůjčil. A tak mi to zůstalo. Dostal jsem se mezi Mračivce. Tady nikdo nikomu nic nepůjčí a každý se mračí. I na tebe se zamračím a nic ti nepůjčím.“ Birlibán oběhl rybník a utíkal k lesu. Jak to povídal dědeček? Od Bonbónovic k lesu žijí Mračivci. Už aby byl od Mračivců pryč. Jaká je to ošklivá země. Nikdo nikomu nepomůže a nikdo nikomu nechce nic půjčit. A Birlibán dostal strach, aby se sám nestal Mračivcem. Cožpak Birlibán mamince rád pomáhal? Toníkovi také nikdy nic nechtěl půjčovat. Ach jé! Však si teď bude dávat pozor.

43

44

Název předmětu nebo jeho části nebo nic Jak to Birlibán domyslil, spatřil dědečka, který za sebou táhl vozík plný suchých větví a dřeva. Vezl domů dříví, aby si zatopil. Vozík byl těžký a dědeček byl slabý. „Dobré poledne,“ pozdravil Birlibán a už se opřel do vozíku, aby dědečkovi pomohl. Zatlačil jednou, zatlačil dvakrát, a když se opřel potřetí, usmál se dědeček a povídá: „Milý Birlibáne, vysvobodil jsi mě. Dlouho jsem byl Mračivcem a dlouho čekám na někoho, kdo mi bez říkání pomůže, abych přestal být Mračivcem. Ty jsi mi pomohl. Od téhle chvíle se už nemusím mračit a mohu zase lidem pomáhat.“ Birlibán se začervenal, ale ne hanbou, radostí se začervenal. „Já vím,“ řekl dědeček, „hledáš Janečka maňáska, viď. Má jen jedno ouško a pospíchá do Maňáskova. Běžel tudy, běžel. Byl nějaký popletený. Myslil si, že se opozdil, a že ty jsi vpředu a on že je pozadu. Povídal mi o tom, ale já mu poradit nemohl. Byl jsem přece ještě Mračivec. A Mračivci nikomu nepomáhají.“ Birlibán se zaradoval, že dědeček Janečka viděl. Teď už se snad setkají. A Birlibán pomohl dědečkovi s vozíkem až. k chaloupce. Dědeček ukázal na pěšinku k lesu: „Tudy, chlapče, tudy. Když přidáš do kroku, jistě Janečka dohoníš.“ Birlibán dědečkovi poděkoval a rychle se vydal pěšinou k lesu za Janečkem. E. Petiška: Birlibán Úkol k textu. • Charakterizujte postavu chlapce Birlibána. • Hledejte v textu motivy, které jsou typické pro pohádková vyprávění. • Které kompoziční postupy a motivické principy folklorních pohádek jsou v textu uplatněny? JAK FRANCÍNEK ŠVIHNUL EVELÍNKU Slunce žhnulo nad hlavou, že žita až praskala. Meze jenjen prášily vůní mateřídoušky a tráva vadla, vadla a vadla žízní po rose. Jen u studánky bylo příjemně a tam polo spal Francínek. Kdykoli však pootevřel oko, vždycky se něco dělo. Nejdříve viděl, jak se horký vzduch vlní a tetelí na obzoru nad pšenicí. Když se probral podruhé, tetelil se už nad ječmenem. A za další chvíli ještě blíž, nad ovsy, a nakonec se tetelil docela blizoučko, přímo nad těmi žity, co horkem praskala. A tu Francínek sáhl po biči a prásk, prásk! - rovnou do toho tetelení. „Auva, auva!“ začalo to tetelení naříkat, „auva, auva, to to pálí! Proč mě šviháš, když ti nic nedělám?“ Francínek se vylekal, v ten ráz se posadil a otevřel obě oči. Propánajána! Vždyť to nebylo žádné tetelení, vždyť to byla panenka jako obrázek! „Heršvec, kde ses tu vzala?“ omlouval se Francínek. „Vždyť jsem viděl jen takové tetelení. Tak jsem do toho švihnul bičem.“ „To nebylo tetelení, to jsem byla já. A i kdybych byla tetelení, tak proč jsi do toho švihal?“ „Protože každé tetelení je podezřelé,“ vysvětloval Francínek. „Nikdy se nic netetelí pro nic za nic, to náhodou moc dobře vím. Tak se nediv, že jsem do toho švihnul. A nevyváděj, jako kdybych ti ušvihnul nohu. Ukaž, zavážu ti to,“ sáhl do kapsy pro šátek. Po očku se podíval, jestli je dost čistý. Ale byl. Panenka mu

1.Próza pro děti a mládež I nastrčila nožku a on ji fačoval. Byla jako obrázek, nebo nebyla? Ani vlastně nevěděl. Rozhodně v tu chvíli nikdo hezčí nablízku nebyl. Měla vlasy jako len, ale taky měla trošku víc šikmé oči, než mívají panenky jako obrázek. Zelenkavé oči v barvě přesličky. V pase byla útlá jako vážka a celá byla jako z pavučinky, ale nožky měla nad kotníky trošku tlustší než panenky, které Francínek vídal na bálech. Ale kde to stálo, že docela hezká panenka nesmí mít šikmější oči a nožky tlustší nad kotníky? „Neškrtí tě to?“ staral se Francínek, když utahoval na obvazu uzel. „Neškrtí, ale pálí. To mi přišlo draho, že jsem se chtěla na tebe podívat. Nic špatného jsem ti nedělala a tys mně takhle ublížil. Už za tebou nikdy nepřijdu.“ „Jaképak ublížil? Já nechtěl. A jaképak nikdy nepřijdu? Jen přijď, podruhé ti to neudělám. Ale nesmíš se tak podezřele tetelit.“ „Nic podezřelého jsem nedělala. Chtěla jsem vidět, kdo je to tak líný. Nevěděla jsem, že na to tak doplatím.“ „Copak já jsem líný?“ horšil se Francínek. „Já přece nejsem líný. Já jen odpočíval. Jak si, heršvec, můžeš myslet, že jsem líný? Kdo ty vlastně vůbec jsi?“ „Ty mě neznáš?“ „Neznám.“ „Ale znáš.“ „Jak bych tě mohl znát, když tě neznám.“ „Jsem přece polní žínka Evelínka.“ Francínek na ni zůstal koukat s otevřenými ústy. Že jsou vodní žínky a lesní žínky, to věděl. Ty už spatřil kdekdo. Ale polní žínku nikdo. Ani o ní neslyšel. A teď ji měl přeď očima. Útlou jako vážka, křehkou jako z pavučinky, s vlasy jako len, kterými povíval vánek. A taky s trošku víc šikmýma očima, které teď plavaly v slzách. A s trošku tlustšíma nožkama nad kotníky. Ta jedna byla teď ovázána šátkem, na který mu panímatka vyšila písmeno F. „To mi přišlo pěkně draho,“ obrátila se k němu Evelínka zády, „nikdy už za tebou nepřijdu.“ Pomalu kulhala podél žita a vzduch se kolem ní vlnil, až se v něm celá rozplývala. „Tak tohle bylo to tetelení!“ říkal si Francínek. A v tu chvíli si uvědomil, že mu Evelínka mizí před očima. A nejenom že mizí, ale že už zmizela docela, že už je docela rozplynutá. „Ten šátek mi ale musíš vrátit!“ křikl za ní. „Až se ti to zahojí, tak mi ho vrať! Já tě švihnout nechtěl.“ V polích však bylo už ticho. Jen v dálce nad ječmenem se vzduch vlněl a zachvíval, a jen odtamtud to jakoby tiše, tichounce pofňukávalo. F. Nepil: Polní žínka Evelínka Úkol k textu. • Hledejte v textu prolínání fikce a reality, příběhu a pohádky. • Charakterizujte Nepilovo vypravěčství – co je pro něj typické? • Pokuste se vystihnout, kterými prostředky Nepil vytváří živost a úsměvnost svého vyprávění. JAK VÍLA AMÁLKA NECHALA STÁT MYSLIVCE MUŠKU V LESE To jednou byla na lesním paloučku mlha, zasvitlo do ní slunce a maličko zafoukal vítr. V mlze se hnulo a vzdychlo. A stojí tu jemná panenka.

45

46

Název předmětu nebo jeho části nebo nic Stojí na paloučku v šatech lehkých jako pára a diví se, kde se tu vlastně vzala. A zamyšlená je. „Vždyť ani nevím, jak se jmenuju,“ špitá si. „A co,“ povídá nakonec, „budu si říkat víla Amálka.“ Bylo odtamtud jen dvanáct kroků ke studánce. Amálka k ní dotančila po špičičkách trávy a sklonila se nad vodou. Voda je věrné zrcátko. Amálka se rozhlídla, jestli ji někdo neuslyší, a tiše vykřikla: „Jé, to jsem hezká!“ Vtom padla rána. Bylo to někde hloub v lese. A za chvilku běží kolem srnka, kopýtka má mokrá od slziček, které jí padají z očí. „Co to děláš?“ povídá Amálka srnce. „Pláču,“ řekla srnka. „A proč pláčeš?“ ptá se Amálka. „Protože myslivec Muška mi postřelil srnečka a teď se za ním honí někde po lese,“ řekla srnka. Víc se Amálka neptala. Rozběhla se hloub do lesa cestičkou, kudy by nikdo neprošel. A už je vidí, ty dva. Vpředu kulhá srneček a za ním se žene myslivec Muška. Na hlavě má klobouk s kančím zubem, zelená kamizola, kalhoty s lampáskem, červené botičky. Jeto sama myslivecká pýcha. Puškou odhazuje větve, co překážejí. „A já tě dostanu,“ směje se Muška sám sobě do kroku a běží za srnečkem. Amálka zkusila prstem, kam vane vítr, a předběhla myslivce Mušku. Postavila se mu do cesty a řekla: „Z té pušky už nesmíš vystřelit. A najdi hojíčkový list a polož ho srnečkovi na ránu, aby zas mohl běhat po všech čtyřech.“ Myslivec Muška se před pěknou panenkou nejdřív zarazil. Ale pak se opřelo svou pýchu a povídá: „To by tak hrálo, abych místo střílení dělal srncům doktora!“ A už je zas na skoku za srnečkem. Jenže když běžel kolem Amálky, ona se bystře rozhlídla, utrhla list trávy zívalky a šlehla s ním Mušku přes čelo. Muška ani nedokročil krok. Zívl si, ospalost ho povalila do mechu a usnul tak hluboce, že les nemůže být hlubší. Amálka se k Muškovi shýbla a otevřela mu torbu. Byly v ní už jen tři patrony. Amálka nad každou udělala vílí znamení. Potom řekla srnečkovi, co stál opodál na třech kopýtkách: „Už se nic neboj! I kdyby na tebe Muška namířil a vystřelil, ničeho se neboj.“ Když dořekla, schovala se víla Amálka do stínu pod jedlemi. A myslivci Muškovi už se kazí sen. Vzdychl, posadil se, rozpomněl se - a sáhl po pušce. Nabil první patronu, namířil na srnečka a povídá: „Teď se dočkáš.“ A stiskl. Jenže z pušky vyšel jen bílý kouř a zahrálo to jako flétna. Srneček pokojně stojí. Myslivec Muška profoukl pušku a láduje druhou patronu. A míří a střelí. Z pušky vyletěl roj motýlů a roztočil se Muškovi kolem očí. Srneček dál pokojně stojí. „To jako by mi někdo začaroval patrony!“ křikl Muška a nabil do třetice. Stiskl tak jemně, jak ještě nikdy nestiskl. Z pušky se vyhrnulo sedm sršáňů. Sedmý, ten hlavní, se usadil ve vzduchu na nitku od Muškova nosu a bzučí:

1.Próza pro děti a mládež I „Jestli se v tu chvíli nerozběhneš pro hojíčkový list, pustíme do tebe sedm žihadel!“ Tohle vyhnalo z myslivce Mušky pýchu. Pušku pověsil na rozsochu a rozběhl se pro hojíček. Ulomil z něho list a přiložil ho srnečkovi na ránu. Rána jako by tam nikdy nebyla. Srneček se zas postavil na všechna čtyři kopýtka a odběhl k srnce. Myslivec Muška se na to chvíli díval a potom ze zbytku své pýchy spustil na Amálku: „Srnečka jsem ztratil, ale zato mám tebe, pěkná panenko.“ Jenže to už víla Amálka odcházela po špičičkách trávy do hlubokého lesa. „Kdepak, Muško. Srneček odešel k srnce. Já jdu do hlubokého lesa. Ty tu zůstaneš sám s vystřílenou puškou.“ A myslivec Muška tam zůstal sám s vystřílenou puškou. V. Čtvrtek: Říkání o víle Amálce Úkol k textu. • Jak je charakterizováno prostředí, v němž se příběh odehrává? • Najděte v textu uplatněný triadický princip. • Hledejte v textu proměny vyprávěcího času – střídání prézenta a préterita – pokuste se vystihnout jejich účel. • Jaké je morální vyznění textu? Pokuste se jej formulovat.

BYLO TO VELICE VÁŽNÉ DEN ČERVENÝCH OSTRUŽIN Včera jsme se s mým člověkem velice pohněvali. Stalo se to tak. Můj člověk občas i tady v chaloupce u lesa píše. Píše jen jedním černým drápkem, který bere do tlapky a zase ho odkládá. To znám. Ale divné je, že si na psaní bere ještě jedny oči. Divné oči. Nezavírají se, jen se koukají a jen se lesknou. Když je člověk unaven, odloží drápek, odloží blýskavé oči a oběma tlapkami hladí ty oči, které má pořád. Jsou modré jako moje a zavírají se jako moje. Hladí své zavřené oči a ty podivné blýskavé oči leží vedle jeho tlapky a čekají, až si je můj člověk zase nasadí. Čekají a pořád se upřeně dívají a dívají. Nemám je rád. Včera můj člověk ty blýskavé oči zase odložil, hladil své unavené modré oči, které se už nechtěly dívat, já skočil a ty upřené blýskavé oči, co se nezavírají, jsem tlapkou napálil. Kočky, to bylo! Oči spadly na zem a cink cink, rozběhly se. Každé oko jinam. Chtěl jsem skočit za nimi a pořádně je prohnat. Ale stalo se něco velice nečekaného. Můj člověk mě chytil a - kočky, já byl poprvé doopravdy bit. Dal mi jich, co se do mne vešlo. A vyhnal mě z chaloupky. Já utíkal, co mi nohy stačily. Pryč. Do lesa. Po lese jsem chodil, hřbet naježený, ocásek chundelatý, na každý strom jsem o svém člověku nadrápal něco nepěkného, měl jsem vztek na celý svět. Vyhlížel jsem asi velice hrozně. Veverka Zrzavý plamínek utekla na nejvyšší strom, králík Bílé pírko přede mnou hupsnul

47

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

48

do díry a ježek Franta Šramota se uklidil do křoví. Dobře udělali, byl bych je všechny roztrhal. Funěl jsem a pořád jsem chodil a chodil po lese. Sem a tam. Dne začalo ubývat a já slyším, že mě můj člověk volá. Ale já nic. Chodil jsem po lese, hřbet naježený, ocásek chundelatý. Nepůjdu. Když biješ, zůstaň si sám. Slunce odešlo, v chaloupce svítilo okno a ten můj stále volal: „Modroočko, pojď domů!“ Já ani muk. Chodil jsem po lese a drápal do stromů: Když biješ, zůstaň si v chaloupce sám. Najednou slyším, jak ta bledě modrá nestvůra, co nás sem před časem z domova přinesla, klapla hubou, zavrčela, zahudrovala, blýskla očima a rozběhla se podle lesa. Utíkám k chaloupce. Uvnitř ticho, v okně tma. Můj člověk mě opustil. Bledě modrá mi ho odnesla. Věděl jsem, že je zle. Když jsem byl ještě malý, řekla mi tam u nás doma toulavá kočka Zelenoočka: Až budeš velký, lidem se znelíbíš a oni tě vyženou. Vzpomněl jsem si, jak tenkrát Zelenoočka zpívala smutnou píseň o životě bez domova. Já jsem si teď sedl před prázdnou chaloupku a začal jsem písničku o tom, že mě můj člověk opustil. Zpíval jsem tiše, táhle a žalostně. Byl to víc pláč než zpěv. O tom, že jsem docela sám. Zpíval jsem, čumáček zvednutý ke hvězdám, a ani jsem nevěděl, že přihopsal králíček Bílé pírko, že přišramotil ježek Franta Šramota, že přiběhla i veverka Zrzavý plamínek. Skokani v rybníce přestali skřehotat. Všichni přišli, abych nebyl sám. Poslouchali mou velikou opuštěnost. Nevím, jak dlouho jsem zpívalo své úzkosti, když od lesa vyšlehly bílé svítící oči. Bledě modrá se vracela! Poznal jsem její vrčení a brumlání. Utíkal jsem jí naproti. Když jsem k ní doběhl, podívala se na mne tak pronikavě, že jsem docela nic neviděl. Bledě modrá ještě trochu zavrněla, oči jí pohasly a zůstala tiše stát. Já stál stejně tiše proti ní. Dvě veliké lidské teplé tlapky mě zvedly vzhůru. Můj člověk se vrátil. Jak bylo zase na světě krásně. Venku tiše stála bledě modrá, v chaloupce v člověčím pelíšku jsem já ležel na prsou svého člověka. Hlavu jsem přitiskl pod jeho bradu a dlouho, dlouho jsme si spolu blaženě broukali. J. Kolář: Z deníku kocoura Modroočka Úkol k textu. • Vysvětlete pojem antropomorfizace a ukažte její uplatnění v textu J. Koláře. • Jaká vypravěčská pozice je v textu využita? • Najděte v textu prvek retrospektivy? • Charakterizujte v čem se odráží perspektiva pohledu hlavního zvířecího hrdiny. Otázky: •

Jaké varianty autorských pohádek uvedené texty reprezentují? Které z nich mají blízko k folklornímu typu vyprávění?

•

Ve kterých rysech se jednotlivé texty liší od žánrové charakteristiky folklorní pohádky?

•

Které z uvedených textů mají blízko k tzv. vzdoropohádce?

1.Próza pro děti a mládež I

•

Jak se v textech proměňují typické pohádkové postavy?

•

Kteří z autorů ukázek významným způsobem pracují s jazykovou rovinou textů? Pokuste se o srovnání jejich autorských stylů.

•

Které z textů v sobě nesou výrazné morální vyústění?

PŘÍBĚHOVÁ PRÓZA ZE ŽIVOTA DĚTÍ DĚTI A DÝKA (úryvek) Snídal pohodlně v posteli a rozpřádal myšlenky. Krista jde dát odněkud zprávu jednorukému. Ovšem, že jí věří, že neví, kde ho má hledat, jeho jistě nevolají telefonem. Ale jsou k němu nitky bůhví přes kolik prostředníků, tak to vždy bývá v takových tajemstvích. Byl zcela pokojný, pil kávu, oblékal se a pak šel pro lupení a nakrmil své králíky. Když vyšel před dům, viděl chlapce, jak právě vycházeli ze školy. Ani se k nim nepřiblížil. Cítil k nim nyní opovržení, jak klidně jdou, jak jsou bezstarostní, jak netuší podvod, že jejich učitel není tím, za koho se vydává, a jak je ani žádný cit nevaruje, aby se nespřáhali s Hitlerovým pomahačem. Odpoledne se vrátila Krista. Bylo zcela příjemné vytrvat v tajemství, neptat se na nic, mluvit jen o všelijakých obyčejných věcech, jako že Markovic slepice se zas plotem dostaly k nim na zahradu a že bude třeba opravit plaňky v plotě. Krista se hezoučky zasmála, snad slepicím, snad bratříčkovu spiklenectví, a řekla: „Zítra tu bude.“ Potom se už o nikom a o ničem s této strany nemluvilo. Jarka se choval jako vždy, toulal se po vsi, večer ovšem bude učitele opět pilně hlídat a zítřek přinese rozřešení. Když nastal večer, obcházel školu zdaleka, aby se nesetkal s chlapci, kteří k učitelovi přicházeli a od něho odcházeli. Odvážil se blíž k oknu, až když soudil, že odešel poslední. Ale nějak se přepočítal, protože viděl, že učitel stále ještě není sám, je u něho Antonín Kubín a škemrá o známky, kterých snad dostal málo nebo žádnou. Učitel se ho náhle na něco ptá, není však zvenku slyšet, nač se ptá, třebaže okno je otevřeno a ves už tichá. Jen tu a tam pes někde zaštěkne. Otázku tedy slyšet není, je však vidět Kubínovo překvapení, vždyť po otázce otevřel dokořán ústa. Pak učitel zvedne krabici, z níž hochům rozdává známky, a celý její obsah vyklopí na stůl. Je jich slušná hromádka. Pořád ještě není slyšet učitelova slova, je jen vidět Kubína, je jako bez ducha, oči mu třeští na hromadu známek. Učitel jej musí rukou odtáhnout od stolu a otočit k sobě a mluvit velmi hlasitě, aby chlapec věnoval pozornost tomu, co říká. „Zítra mi to přines a pak všechny známky jsou tvé. Možná, že je nechceš, pak to snad pro mne udělá jiný chlapec a ten ty známky dostane. Rozmysli si to do zítřka!“ A začne před očima Kubínovýma lhostejně známky hrst po hrsti nasypávat do krabice a chlapec se

49

50

Název předmětu nebo jeho části nebo nic dívá, jak jich ubývá, a když učitel shrabuje poslední, něco řekne a už utíká ven. Učitel se zasměje, pak jde do skříně pro svůj sešit. Kubín vyklouzl ze školy, Jarka vidí učitele, že se chystá psát. Mohl by snad čekat, co se bude dít později, přinese-li učitel zas svou dýku a bude-li se k ní modlit jako včera, ale pak si pomyslí, že by bylo užitečné poznat, co učitel tak důrazně od Kubína chtěl, snad to něco vysvětlí. Jde tedy za Toníkem. Je to ještě hloupý cvoček, z kterého jdou slova ne právě dost po pořádku, ale Jarka z něho jistě všecko vytáhne. Podíval se do bytu Kubínových, okno dosud nebylo zataženo. Na rozestlané posteli leží Toníkův mladší bratr ještě sám. U stolu sedí tetička Kubínová, něco zašívá a dědeček Kubínův čte noviny, má brýle, které mu stále kloužou na špičku nosu, a při čtení pohybuje rty. Židle v čele stolu je prázdná. Tam sedával pan Kubín, který s druhými horníky z Pragodolu byl odvlečen do Němec. Toník tu není, kam jen kluk ještě šel? Jarka obejde několik stavení, aby se dostal za Kubínův domek. A tam vidí, že v dřevníku jsou pootevřeny dveře, že v něm bliká svíčka a někdo haraší dřívím. Toník tam odklízí polena, a když se okáže země, odhrabuje tenkou vrchní vrstvu a pak z jámy zvedá nahoru bedničku. Při světle svíčky je vidět, že je na ní napsáno černými písmeny „Pozor! Nebezpečné!“ Aby Jarka nepoznal, že tohle je bednička s dynamitem! Skočil po Toníkovi a popadl ho za rámě. Chlapec nejprve vykřikl leknutím, ale když poznal, že je to jen Jarka, ptal se přihlouple: „Co tu děláš?“ „Šel jsem za tebou od školy. Co chceš s tím dynamitem?“ Kubín se nezmohl na nic jiného než na klukovské „Copak je tobě do toho?“ a na „To vůbec není žádný dynamit.“ a „To přece není tvůj dynamit.“ Jarka sice nepotřeboval, aby Kubín něco povídal. Byl si jist, že to, zač chlap s dýkou sliboval hromadu známek, byla tato věc. Nepotřeboval od Tondy ani slůvka, jemu, který věděl o dýce, se začalo jasně rýsovat také všecko ostatní, ale pokládal za kus své odměny dostat od hloupého kluka slušné přiznání. Popadl ho za vlasy a otloukal mu hlavu o dveře. „Řekneš, co chtěl učitel? Povíš, cos chtěl s dynamitem? Jednou, dvakrát. Neřekneš? Po třetí.“ Pak Toník vzdorovitě řekl, že opravdu učitel žádal za známky dynamitové patrony a že mu chtěl jednu přinést. Říkal to proto, že ho Jarkova ruka tuze bolela, i že v svém jednání neviděl nic zlého. Vždyť dostat všechny ty známky za obyčejnou dynamitovou patronu... Ale Jarka už ho nenechal domluvit. Zašlápl svíčku a vlekl chlapce ze dvora na silnici. „Kam mě vedeš?“ ptal se hoch už plačky. Jarka nepolevil, zastavil se s ním u telegrafního sloupu, na který kdysi Němci vylepili vyhlášku a z níž ještě zbýval odchlíplý cíp. Na něm bylo možno číst i v přítmí: „Přechovávání výbušnin a zbraní i pouhá vědomost o tomto skutku se trestá smrtí na místě.“ „Vidíš, Němci by zastřelili tvého tátu, kdybych tě nebyl našel.“ „Učitel by nic neřekl, není takový. Chce jenom udělat nějaký pokus...“ „Učitel je gestapák,“ přerušil ho Jarka, „a jaký gestapák, takový, že mu dal Hitler zabiják, jaký dává jen těm nejhorším hrdlořezům. Přišel sem proto –“ a

1.Próza pro děti a mládež I nyní se v Jarkovi rodil nápad za nápadem, chrlil je ze sebe, co ještě chybělo, bylo mu teď náhle zřejmé. „Přišel sem proto, aby něco vyzvěděl, aby se dověděl, co dospělí dělají proti Němcům. Je to špion, který se vydával za učitele. Zvídá tady. Zvídá na vás, abyste mu řekli, co víte, abyste mu donášeli. O čem s vámi mluvil? Nač se vás vyptával? Co všecko jste mu řekli?“ Bylo to tak přesvědčivé, že se Kubín dal do pláče: „Ty myslíš, že by našeho tatínka zastřelili?“ „Teď nebreč, na to není kdy. Kdo ví, co všecko jste mu donesli. Musím vědět všecko, nekňourej, hlupáku, radši mi pomoz! Svolej všecky chlapce, ať hned přijdou třebas do školy! Do Kristiny školy, to se rozumí, ty hlupáku. A jen ty větší kluky, co jste pořád okouněli kolem učitele a brali od něho známky. Ty svoláš kluky z dolní vesnice, z horní půlky si je zavolám sám. A musí přijít, řekni! Kdo by nechtěl, tomu pověz, nic jim nepovídej, jenom že je zrádce a že může zabít svého tátu, jako jsi ho málem zabil ty, jestliže nepřijde. Že je veliký poplach, řekni! Všem! Běž, skřečku!“ Prošel zbytkem vsi a zaklepal na několika chalupách, zavolal několik chlapců, pak vešel do stodoly a rozsvítil lucernu, která visela na prostředním trámu. Hoši se začali trousit. Jarka neříkal nic. Čekal, až byli všichni. Pak začal. O Němcově dýce. „To víte, vám se s ní nepochlubil. Vy jste chodili s jedním z nejhorších německých vrahů. Vodili jste se s ním za ruce. Hráli si s ním. Žebrali u něho o známky. Špion to je, až vyzví, co chce, přijde sem oblečený zas v černé uniformě, v přilbě, dýku po boku, přivede vojáky s kulomety a bude zabíjet tou svou dýkou.“ „Jak jsme to mohli vědět? Myslili jsme, že je to hodný Němec.“ „A tak jste mu vyžvanili tisíc věcí. Musím vědět, co z vás všecko vytáh'.“ „Vždyť se nás nikdy na nic nevyptával. Přece víš, Jarko, jen si s námi hrál. Kopanou a na Indiány a takové hry. A na detektivy.“ Tu se chlapci zarazili a začali se rozpomínat. „Musili jsme hlídat celou obec. Povídat mu, kdo do Podolí přišel. Kdo odešel a kam. Která čísla aut se tu zastavila.“ „A vy jste mu to řekli?“ „Řekli. Myslili jsme, že taková je hra.“ „Jednou,“ vzpomněl si Pepík Souhradů , „chtěl, abychom mu hned přiběhli povědět, kdybychom ve vsi uviděli nějakého podivného člověka: hrbáče, povídal, nebo chromého nebo jednorukého.“ Jarka přistoupil až k němu a díval se mu hrozebně do očí: „A ty - řekls?“ „Neřekl,“ odpověděl pevně Pepík a chvěl se hrdostí. „Co ještě?“ naléhal na ně Jarka. „Vzpomínejte si, co se ještě dověděl.“ „Ptal se mne, jestli je možno dostat se starým dolem do nových dolů. Já řekl, že nevím,“ pravil jeden hoch. „A já mu řekl, že to znají jen nejstarší horníci,“ řekl druhý. „A mne se ptal, jak se jmenují nejstarší horníci, kteří ještě pracovali v starém dole,“ řekl třetí. „Ještě! Co ještě!“ „Ptal se mě, byl-li tatínek doma, když se tady vyšinul vlak.“ „Dal si přinést noviny, které tatík nosí domů, schované v prázdné bandasce.“ „Chtěl, abychom mu přinášeli dopisy, které naši dostávali.“

51

52

Název předmětu nebo jeho části nebo nic Teď hoši pochopili, kolik pastí bylo v zdánlivě lhostejných učitelových otázkách a co v každé odpovědi, zdánlivě nevinné, mělo zrazující obsah. Vzpomínali stále na nové a jiné podrobnosti, nač se učitel ptal, co mu řekli, a hrozili se stále víc a víc. Když teď slyšeli svá dřívější slova, poznali, jak se sestavují v řetěz, v němž článek se věsí do článku a je z něho ukována jediná dlouhá zpověď. Sami najednou začali v ní odhalovat tajemství dospělých, do kterého nebyli zasvěceni a které je nyní viditelné z toho všeho, co ten či onen pochytil nebo oč tam či jinde zavadil. A co všecko nevědomky také donesli učitelovi na své táty, strýce, sousedy, známé, přátele, kmotry. Ti že všichni jsou teď vydáni Hitlerovým nožům. Nade všemi českými zeměmi, od března obsazenými Němci, vznáší se hrůza jejich bezmoci a tísnivého očekávání, kdy se německá moc protrhne jako mračno a spustí jako příval nebo láva a učiní s bezvládnou zemí a s bezbranným lidem, co se jí zachce. Nyní v této vsi jsou děti prví, kdo cítí, jak tato hrůza houstne nad jejich malým rodným Podolím v černou hmotu, která zavalí stropy jejich chalup a lidi pod nimi. A to se stane jen proto, že si hráli. Hráli si jenom na stopaře, detektivy, na sbírání známek, hra je věc přece jasná, lehoučká, dětská jako rosa, jako pavučina, jako dech, a teď najednou táhne za sebou nářky, muka, popravy, zabíjení, nejdrásavější, nejtíživější, nejtemnější věci v lidském pomyšlení. Cítí, že hra, jejich hra, přivolala zničení, a děti, ony samy, přivedly sem smrt. „Co teď? Říci to doma, aby tatínek mohl sednout na kolo a někam ujet? Jarko, co máme dělat?“ Je opět hlavou celého klukovského houfu, jeho náčelníkem, velitelem, pohlavárem, kapitánem, jako býval ve všech hrách. Vyrval učiteli jejich vedení, kterého se na čas zmocnil. Teď hoši hrají zase jen s ním. Jarka ovšem ví, že zítra přijde jednoruký a uvede všecko do pořádku, to sice nesmí prozradit těm ťulpasům, ale aspoň něco může říci s jistotou, kterou od něho očekávají: „Jen jděte domů a neplašte lidi!“ Učitel ještě bude chtít zvídat dál, protože neví všechno. Dnes se sháněl u jednoho kluka po dynamitu. (Kubín na něho vděčně pohlédl, že ho nejmenoval.) Jistě zítra bude ještě zvídat u druhého. Jen ať jdou chlapci zítra zase s učitelem, jako by se nic nezměnilo. A naopak, ať si na tom dají záležet, aby nic nepozoroval, ničeho se nedovtípil. Do Podolí přijde pomoc. Ne, Jarka nesmí říci, co ví. A bude si zatím učitele hlídat. Není to jednoduché. Úzkost dětí je veliká. Také výčitky svědomí. Dnes ještě úzkost ovládnou, ale zítra výčitky budou příliš hlasité, vrhnou se tátovi kolem krku a začnou se zpovídat. Rozcházejí se. Jarka zhasíná lampu ve stodole a vyjde do bezměsíční noci. Ještě je třeba podívat se za učitelem. Zastihl ho píšícího, psal dneska déle než jindy. Jarka se zas přiblížil k oknu, jak mohl nejblíže, jak jen dovolovalo světlo z okna padající a stín ořechu, který ho činil neviditelným. Učitel obracel stránky v sešitě, tu a tam něco opravoval a dlaní rovnal a přihlazoval lístky, které do něho byly vlepeny. Jarka uhodl, to že jsou dopisy, oběžníky a zdánlivě nezávadné kousky papíru, které mu hoši nanosili. Když učitel došel až na poslední nedopsanou stránku, udělal tečku za poslední větou. Nezůstalo při pouhé tečce. Pero po ní neopustilo papír a začalo si s tečkou hrát. Kroužilo zamilovaně kolem ní, stále ji zvětšovalo, už byla jako čočka a učitel stále k ní přidával. Přitahovala hochovy oči, rostla v nich rychleji než ve skutečnosti, už byla jako nějaká černá pečeť a pak i jako špinavé víko, které uzavírá díž, v níž kvasí něco nečistého.

1.Próza pro děti a mládež I Tak! Učitel za svými záznamy učinil velkou tečku! Znamená to, že dokončil své zápisky? Ví už všecko, co chtěl vědět? Zbývá mu tedy, aby už jen přivedl druhé gestapáky a začal popravovat? Mýlil se Jarka, když hochy uklidňoval a posílal domů a počítal, že v událostech je mezera, že ještě nejsou skončeny, že je možno bezpečně a klidně čekat na zítřejší příchod jednorukého? Rozhodl se, že zatím jediné je jisté. Dokud je tady učitel a jeho sešit, není nutno tlouci na poplach. Je tedy třeba obojí hlídat. Odplížil se od ořechu až k prvním kůlům sousedova plotu. Několik větví bezu s těžkými listy viselo přes plot a tvořilo stříšku a pod ní temný kout. Skrčil se tam do bobečku, objal kolena rukama, a opíraje se zády o plot, seděl bez hnutí. Viděl ještě učitele, jak odnáší sešit a ukládá jej do skříně, pak jak se svléká, zhasíná a uléhá. Jarka seděl, nehýbal se odtud, zůstane zde do rána, rozhodl se hlídat i toto spící černé okno. Chlapci jsou už dávno doma. Kdybychom mohli nahlížet do chalup, viděli bychom, jakým neklidem jsou jati. Hoch už po druhé sestupuje z podkroví, kde spává, aby si v předsíni nabral z putny hrneček vody. Matka jej slyší a otevře dveře světnice: „Je ti něco, že pořád chodíš pít?“ „Ne, mami, jen mi vyschlo v krku.“ – „To protože celý den tak lítáš.“ Rozsvítí a dívá se na chlapce. „Vždyť jsi celý říčný, pojď, lehni si ke mně, dám ti obkladek. Co je ti?“ – „Nic, maminko, na mou duši, nic. Však já už zas budu spát.“ Hoch se zase vrací do podkroví, vrhá se do podušek a pláče. Jiná světnice: chlapec, který v přeplněné světnici leží na slamníku, nepokojně se převaluje, zmítá sebou ve spánku a bije kolem sebe pěstmi. Jiná: hoch se vytrhuje ze sna a křičí: „Tatínku , tatínku!“ Otec se zvedá a přistupuje k jeho posteli, hoch se posadí a teď, když má otce vedle sebe, popadne jeho ruku, tiskne ji a mluví z polospánku: „Tatínku, tatínku, mně se zdálo, že tě Němci chtěli oběsit.“ A zase si lehá, vrací se do spánku a při tom líbá otcovu ruku, což dosud v životě neučinil. Zatím Jarka stále sedí na stejném místě v stejné poloze, hlavu přitáhl ke kolenům, takže je schoulen do úplného klubíčka. Hlídá učitelovo okno. Učitel spí, to je dobré. Zatím. Přijde-li nějaké zlo, přijde až ráno. Co se však může stát? Učitel na příklad může donést sešit k strážmistrovi. Nebo jej odnést na poštu a poslat. Nebo sednout na motocykl a odvézt jej druhým Němcům. Přijde jednoruký dost časně, ještě než se rozední, aby se nic z toho nestalo? Postačí jeho tajemná moc, aby tomu zabránil? A což, řekne si najednou Jarka, co kdybych se postaral, aby ty záznamy zmizely, aby je učitel neměl, aby se ztratily? Co kdybych je ukradl! Zmizí-li zápisky, zmizí také všecky učitelovy vědomosti o zakázaných věcech a budou vymazána všecka svědectví. Nápad vyskočil s tak živou samozřejmostí, že na jeho rubu nemohl číst žádné námitky. Snad pozdní hodina, kdy i hochovo bdění bylo příbuzné dřímotě a myšlení se podobalo snu, snad umrtvující úzkost, která se chtěla zbavit svírajícího kruhu prvým rozmachem, nepřipustila rozumování a uvažování, zda čin splní všechny naděje, či nesplní. Proto se všechno hochovo přemýšlení soustředilo jen k tomu, jak záměr provést. Musí vniknout do učitelovy světnice, to je přece jasné. Kdy? Teď hned. Slýchal, že prvé hodiny spánku jsou nejhlubší, tedy učitel se neprobudí. Jak? To se rozumí, oknem.

53

54

Název předmětu nebo jeho části nebo nic A hoch, když jeho myšlení došlo až sem, se zvedl a po špičkách bosých nohou došel pod učitelovo okno. Tak blízko, že slyšel pravidelný dech spáčův, dokonce zdravé pochrapování člověka v hlubokém spánku. Ovšem v okně byla zasazena mříž, šest železných tyčí, zapuštěných do zdi nahoře i dole. Ale pořádný kluk nepotřebuje měřit vzdálenost latěk v plotě, ani velikost okénka nad špižírnou, ani mezery v mříži farářovy zahrady, prostě cítí jejich míry i rozměry svého těla. Má to asi citem i okem tak vypočteno, že se ani nepokouší tam, kde si předem není bezpečně jist, že jeho tělo ještě proklouzne. Tady stačí jediný pohled na mříž a Jarka už ví, že není překážkou, a když učitel tvrdě spí a protože sešit je uložen tamhle napravo ve skříni, kam jej vidí vždy ukládat, hned proměňuje svůj úmysl ve skutek. Už se chopil železných tyčí, vytáhl se na okenní římsu a začal se soukat dovnitř. To se provine nejdříve jedna paže a pak se zvolna protlačí jediná opravdová nesnáz, hlava, ale proklouzne, když ji trochu natočíš, a pak již druhé rámě, boky i celé ostatní tělo se poddají mezeře, jako by byly z gumy. Jarka se dostal dovnitř hladce a neslyšitelně jako kočka a stejně tak bez hluku se v pokoji snesl na podlahu. Nyní se jen tiše přiblížit ke skříni, nohy samy musí tušit, není-li před nimi překážka, nyní se sehnout a vzít sešit. Měl štěstí, hned prvým hmatem nahmátl svou kořist. Sešit si uložil za košili, aby měl obě ruce volné, a už se zas tichounce pohyboval zpět. Vtom se však učitel probudil jako člověk, jehož řemeslem je hlídat své pány i ve spánku a být ustavičně připraven, aby skočil na jejich protivníka, a jako jsou lidé k tomu uzpůsobení, byl hned zcela při smyslech a ovládal okamžitě své konání. Bez rozhlížení přímo a pohotově skočil na cizí bytost v svém pokoji, jejíž přítomnost a místo mu prozradil cvičený sluch. Překotil při tom sice noční stolek s lampou a se vším, co na něm leželo, ale okamžitě strhl Jarku k zemi, padl na něho celou svou vahou a sevřel mu krk rukama. Hoch jej začal bít do obličeje. Ale rdousící ruce ho brzy zbavily sil, hochovy paže opadly a už jen tloukly v křečích o podlahu, jako by se něčeho chtěly zachytit. Avšak i škrtící prsty po prvém hmatu trochu povolily, snad se přerovnávaly do nové polohy, a tak hochova ústa mohla zas nabrat trochu dechu a vrátilo se mu něco sil. Tolik, že jeho ruka popadla cosi, čeho se náhodou dotkla. Bylo to tvrdé, dalo se to sevřít, ať to bylo cokoli, bylo to tvrdší než pěst a bylo tím možno spíš odstrčit protivníka než holou rukou. Proto ruka to sevřela a víc křečí než silou se tím rozmáchla proti tíze, která na tělo naléhala. Udeřila tou věcí do místa, z něhož vycházely rdousící paže. To však prsty i hoch už znali, že co drží, je rukojeť nějakého nože. Podivné, jak se nůž lehce zabořil. Stejně podivné, koleno, které klečelo na chlapcově břichu, ihned povolilo. Prsty, které svíraly hrdlo, jako by najednou změkly. Pak se celé to těžké tělo zhroutilo na stranu. Jarka si nikdy nebude jist, trval-li zápas několik hodin, jak se mu zdálo, když se dusil pod rdousícími prsty, nebo bylo-li to několik vteřin, vždyť celý zápas se mu už teď zdál jako zaniklá mátoha rychlého snu. Mohl zas dýchat i hýbat se, nejdřív se tedy odtáhl od těla, které bez hnutí a bez zvuku leželo vedle něho. Pak se zvedl, ještě vrávoravě, ale myslil už na jediné, jak utéci z tohoto místa. Než však vyskočil na okno, přece si ještě sáhl na prsa, aby se přesvědčil, že má pod košilí učitelův zápisník, pro který sem přišel. Jaká opatrnost nyní? Prodřel

1.Próza pro děti a mládež I

55

se mříží, jak se dalo, hlavně co nejrychleji. Když se při seskoku musil obrátit tváří do pokoje, viděl tam na zemi ležet něco ještě temnějšího než tma sama. Pocítil jakousi ošklivost. Bylo mu v té chvíli blízko k mdlobám. Ale potom už jeho bosá chodidla nahmátla tvrdou studenou půdu a ostré kaménky na ní, a tu se mu vrátily všecky síly. Země, na kterou šlápl, otvírala se od tohoto děsného místa do všech stran jako obrovská cesta, rozprostřená všemi směry k záchraně. Dal se do plného běhu po této krásné, tvrdé a ostré zemi. Uběhl již dost daleko, než zpozoroval, že jeho pravá ruka stále něco křečovitě svírá. Nástroj, kterým bodl učitele. Byla to Hitlerova dýka. F. Langer: Děti a dýka Úkol k textu. • Charakterizujte hlavní postavu, chlapce Jarku. Najděte v textu pasáže, v nichž je implicitně charakterizován. • Označte v textu pasáže, v nichž děj graduje. Jakými prostředky Langer vytváří a stupňuje napětí? • Zamyslete se nad etickou rovinou vyprávěného příběhu. Přemýšlejte nad motivem dětského vraha, vraždy a viny v literatuře pro děti. • Pokuste se o charakteristiku prostředí a doby příběhu – najděte v textu motivy, které se k ní váží.

STŘELENÝ KOHOUT Fanda pečlivě vyjedl plátky sýra ze svačiny připravené do školy a zamyslel se nad jablkem. Přeleštil je o kalhoty a strčil do Hbitého sviště. „Měním, chceš?“ Ukázal bradou na jeho svačinu. „Dej mi sýr.“ Kluk váhal. Fanda se zatvářil velmi přísně a Hbitý svišť povolil. Za zády se jim objevila vychovatelka Hejduková a tvářila se všetečně. „Já si ukládám školní potřeby, teto,“ předešel honem zbytečným otázkám Fanouš a vzorně zastrkoval svačinu do aktovky. „A co jablko?“ všimla si. Velkoryse pravil, že je Večeřovi dal. Hbitý svišť je drapl a zahryzl se, aby se vychovatelčiným přičiněním náhodou nepřestěhovalo zpátky k Bystré lišce. Venku Fanda nechal Sviště pozadu a rozběhl se za Přemkem. V letu úspěšně uškubl jablko, které se na něho culilo nad plotem Maralíkovy zahrady. Pan Maralík vyrazil. Fanda se lekl, ale rozzlobený hospodář si ho nevšímal. Číhal na velké kluky. A už jel: „Kluci sakramentští! To byly třešně, hrušky...“ Pan Maralík rozzlobeně zvýšil hlas. Každý, kdo byl v dohledu, se zastavil. „A teď mrkev!“ Docela vylezl z branky a zastoupil jim cestu. Kluci se zastavili, ale dali si záležet, aby se tvářili neobyčejně nechápavě. Fanda se objevil vedle Přemka. „My jsme to nebyli!“ vpadl trošku nevhodně. „Já vás viděl!“ namířil na ně prst pan Maralík. Teď ovšem měli vrch starší kluci, dobře si vědomi, že je zkrátka neviděl. „Tož to jste nemoh,“ pravil s převahou Přemek a pan Maralík, pravdomluvný

56

Název předmětu nebo jeho části nebo nic a poctivý, zanechal lstí. „Neviděl jsem vás, ale vím, že jste to byli vy. Děcka z dědiny to nemají zapotřebí. Mrkev pěstují u každého stavení.“ Skupinka začala poutat pozornost žactva. Dosud nikdo nespěchal. Bylo sotva půl osmé. „My to taky nemáme zapotřebí,“ hrdě vypnul hruď cikán Černý šíp. Hned si připomněl řadu neblahých hodin na záhonech, na nichž trávili mnoho zaražených vycházek. „My jí pěstujeme takovýhle záhon.“ „Pětkrát větší než vy,“ nediplomaticky doplnil Pišta a Mlsná huba ovšem spíš pro partu upřesnil: „Ale je to pro kuchyň.“ Grizzly do něho šťouchl. Zlost pana Maralíka se vybila tím, že klukům návštěvu na svém záhoně oznámil. Teď jen se zbytkem rozčilení pokyvoval hlavou, že jejich povídání nemá cenu za grešli a jeho rohlíkem nikdo neopije. Od Novotných vyšla okatá Lída. Nedalo jí to a ohlédla se na Přemka. Náčelníkovi zrudly v nevýhodném postavení plachty uší. Avšak Lída se nezastavila, aby přihlížela, jak je peskován. Lehkým krokem pokračovala ke škole. „Mládenci, kdybyste si řekli, rád vám dám,“ pověděl s holubičí trpělivostí pan Maralík. „Ale takhle? Přes plot? A potají?“ „My žádnou vaši mrkev nepotřebujeme!“ odřekl se hrdě Přemek a Šedý grizzly zabručel: „Jo, copak su zajíc?“ Ale jen se hnuli od bezradného pana Maralíka, už zase spravedlivě nazlobeného, že s dobrou vůlí neuspěl, švihl vzduchem hlásek jako bič: „Větrováci, zloději, ve dne v noci chodějí!“ Každý, kdo byl v doslechu, se otočil. I Lída i její maminka, která cosi probírala s tetkami, i Renáta, Fandova spolužačka. To zlotřilý Toufar z 3. A, Fandův úhlavní nepřítel, kvičel na celou dědinu. Hned vzal nohy na ramena. Takže třebas Fanouš vylovil prak nesmírně rychle, netrefil. Ale to už Přemek mrkl na svého nejlepšího střelce Láďu. Černý šíp popoběhl, a než Fanda dokřičel své: „Toufare, ty prašivý kojote! Dostaneš po paštice!“ - ani Láďova zbraň netrefila. Toufar byl už příliš z ruky. „Klid, Bystrá liško,“ položil Přemek ruku na Fandovo rameno a mírně přimhouřil oči, „však my jim nařežem. Nebo nejsu náčelník.“ Kluci k němu vzhlédli s úctou. Jak šli ke škole, zachovával Přemek chladné, leč pomstychtivé vzezření. Nikdo si už nic nedovolil. Fanda po něm pokukoval a opičil se. Lída, která před Špalkovými čekala na Zuzku, se na Přemka mile pousmála. Nad nějaké hloupé pištění třeťáka je povznesena. Divočák se úkradkem otočil po Maralíkově zahradě. Ještě teď ho přepadla lítost. „Taky měl krásné lusky, ale očesal je, když jsem byl marod.“ Sotva se Větrováci ztratili, pan Maralík přešel k ženským a vylil si srdce: „Až mi dojde trpělivost, já si dojdu do školy!“ Ale na něm i na tetkách bylo vidět, že by ho do školy nikdo nedostal. A paní Luhanová hned řekla: „Ale Maralíku, vždyť by vás tam nedostali párem volů.“ Strýc se ošil: „Tož, to je těžké. Rostou bez domova. Člověk by jim rád dopřál, ale kdyby přišli vrátky, požádali slušně, co mám, to dám. Nemají to lehké, chudáci.“

1.Próza pro děti a mládež I Tetky nad ním pokyvovaly hlavou. Komu není rady, tomu není pomoci. Tenhle člověk, když mu ukradnou porci z talíře, ještě přinese zloději druhou, aby se snad zastyděl či co. Pan Maralík měl za to, že jsou s ním zajedno, a jihl. Lídina maminka mu rozzlobeně zaťala tipec. „Jsou to syčáci. Ten s plácačkami,“ a aby nebyla mýlka, roztáhla si uši a zatvářila se jak lotr Babinský, „hrůza, chodí s Liduš do školy. Pořád ju láká mezi Indiány. Děvčica už sbírá péra.“ Jak se kluci blížili ke škole, stalo se něco nečekaného. Z postranní uličky vymašíroval přenádherně vybarvený kohout. Taková péra nevlastnil ani náčelník. Ocas měl ten kohout jako prapor, a ještě jím provokativně povíval. Žádný strom neroste do nebe. Fanoušovi se rozšířily oči. V tu ránu se rozhodl, že pyšný pták se s ním rozdělí o parádu. Zapomněl na kluky, na každodenní vychovatelčino přikázání, určené zvláště jemu, že z domova se chodí rovnou do školy a ze školy zpátky, a vydal se za kohoutem. Pták zacouval na pěšinku mezi zahradami. Občas nedbale klovl sem a tam a nedůtklivě nadmul vole. Fandův krok se stával obezřetným. Přemek se po něm ohlédl, ale nevěděl, proč by vyrušoval. Nakonec je jeho kamarád, ne chůva. Kohout, aniž se v jeho slepičím mozku vynořilo podezření, stál na prahu drsného okamžiku svého života. Uličník se tvářil laskavě a radostně jako mazaná liška, natahoval k němu ruku a občas zaševelil: „Na, pipipi!“ Druhá ruka přitom polehoučku vytahovala z kapsy prak, jemně sebrala kamínek, „pipipi,“ a prásk! Kohout vyděšeně zakdákal a vzlétl do cizí zahrady. Některá jeho utěšená péra zůstala na pěšině. Fanda spokojeně roztáhl pusu od ucha k uchu a vrhl se k nim. „Já ti dám, potvoro . . .,“ ozvalo se ze zahrady. Fanouš se bezděčně skrčil. „... Šímova,“ a hlas už spokojeněji dodal: „Opelichaná!“ Fanda si lehce oddychl, odložil prak a počal sbírat peří. Zneuctěný kohout, teď ještě vyhnaný z cizí zahrady, zalítl zpátky na pěšinu. Za žalostného kdákání chvátal domů. Tu se na cestičce objevil Přemkův spolužák Lojzek Šíma. Vyvalil oči na kohouta, který byl ozdobou Šímovic kurníku, a mohutně se nadechl. „Ty srabe, tys mu ustřelil brka!! volal a zvedl ruce k nebi jako vyhořelý. „Já se pomstím!“ A Lojzek se v běhu sehnul pro kámen. Fanda nelenil. Popadl do hrsti zbytek per, halabala je nacpal do kapsy a letěl zpět ke škole jako o život. Bohužel zapomenutý prak se stal Šímovou kořistí. Zdržel však Lojzka jen málo. Ještě s větším elánem vyrazil za Fandou. Ani za mák nedbal dědova napomenutí, že se nehodí rvát se s menšími kluky. Cesta ke škole se už vylidnila. Jen primář Václavík spěchal do kojeneckého ústavu, hlavu skloněnou v hlubokém zamyšlení. „Dobré ráno!“ křikl Fanda. Nepozdravit by si ani v největším kalupu nedovolil. Primář byl v dědině osoba vážená a požíval i Fandovy osobní úcty. Václavík, vytržený ze zamyšlení, odpověděl a s jistým zájmem se zahleděl na prchající postavu, které z obou kapes vlálo kohoutí peří. Jedno, žalostně přelomené, zůstalo ležet na cestě. Sotva vykročil, jen taktak se mu vyhnul školní výrostek Šíma, oči navrch

57

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

58

hlavy, v ruce prak, a mohutně volal: „Ty srabe! Dobré ráno!“ Primář, správně usoudil, že první věta patří Fandovi a druhá jemu, ale s pozdravením se nenamáhal. Šíma, sáhující cestu ke škole, by je stejně neslyšel. Okamžik posečkal, jak závod dopadne, a když spatřil, jak Fanda vpadl do školy a mrštně přirazil pronásledovateli školní vrata před nosem, jeho hubenou tváří zasvítil nečekaný úsměv. M. Zinnerová: Indiáni z Větrova Úkol k textu. • Charakterizujte dospělé a dětské postavy v textu. Jaké jsou mezi nimi rozdíly? • Jaký je ve vypravování poměr dětského a dospělého aspektu? • Určete téma a hlavní motivy uvedené ukázky. • Jaký je vztah titulu celé knihy k textu. • Jaké kompoziční i jazykové prostředky přispívají k živosti a expresivitě celého vyprávění? OBJEV „Děti, vstávat!“ V prázdné - nebo skoro prázdné - ložnici se hlas sestry Heleny rozléhá. „Ááááh,“ zívl Karel. „Co je dneska za den?“ „Čtvrtek!“ Kryštof to ví přesně. V kalendáříku mu zbývají tři dny: čtvrtek, pátek, sobota. A pak! Jestli ho ovšem pustí. Prohlídka je zítra... „Co je tu nás tak málo, tak mě učitel nějak prohání,“ postěžoval si Karel. „Pořád se mě na něco ptá!“ „Asi ti bude psát vysvědčení, tak proto!“ ozval se ze své postele Jarda Vojta. „Vysvědčení? A proč, prosím tě?“ „Když tu budeš až do léta...“ „Kdo tu bude do léta?“ vyskočil Karel z postele. „No ty... Slyšel jsem to, od sester... A že ti vaši nepíšou, když jseš tu už tak dlouho?“ Karel zaťal pěst. „Ty toho víš! O potrubce jsi neslyšel, ne?“ „Ale jo, slyšel... jako každej tady. Ale neviděl jsem ji.“ „Tobě bych ji taky neukázal, ty bábovko!“ „Tak hoši, co to tu je? Honem do koupelny!“ Sestra Helena se mračí. Vůbec se teď usmívá míň než dřív. Na Kryštofa ani nepohlédne. Kluci se rozběhli do koupelny. Mytí, česání, čištění zubů. Pak snídaně a učebna... „Budeme dnes zase pracovat společně, když je nás tak málo,“ oznámil učitel. „Mám tady takový článek... čti, Opravilová! Strana dvacet šest!“ Kryštof dnes ne a ne dávat pozor. Ještě tři dny, už jen tři dny... Učitel se na něj přísně zadíval a Kryštof sklopil oči k čítance a poslouchal honem, co Opravilová čte. „A tak se Jan Valcíř kradl kolem plotu, chléb tiskl k hrudi. Jestli ho nechytí, nají se žena i děti.“ Musí to být hrozné, krást a bát se, že tě chytí, pomyslel si Kryštof. Jinak s

1.Próza pro děti a mládež I Valcířem moc nesoucítil. Jak by také mohl, když snědl k snídani tři kusy závinu. Bylo těžké představit si, že má někdo hlad. „Tak si to trochu rozebereme,“ řekl učitel, když byl článek u konce. „Jaký byl Valcíř člověk, co myslíte?“ „Byl to zloděj!“ „Kradl!“ „Ale měl hlad a neměl co jíst, ani jeho děti...“ „A ta jeho žena, ta Anna, byla nemocná...“ „Nemoh dělat nic jinýho...“ „Prosíííím! Prosím. A co když někdo krade jen tak? Že někomu něco závidí a chce to pro sebe? A aby ten druhej byl smutnej?“ Jarda Vojta se tváří významně. „Ty někoho takového znáš?“ podivil se učitel. „Znal jsem...“ I „Takoví lidé jsou nejvíc potrestaní sami, závist jim otravuje život, nikdy nejsou spokojení, nevědí, co je opravdová radost. Jsou vlastně chudáci - i když si samozřejmě zaslouží trest.“ Z lavice vyskočil Karel: „A co když ten člověk... má třeba nějaký...svoje důvody... o kterých nikdo neví?“ „Žádný důvod neopravňuje ke krádeži!“ řekl učitel. Zazvonilo a hodina skončila. „Ty ses nějak rozpálil,“ řekl Karlovi o přestávce Jarda Vojta, „nehájil jsi náhodou sám sebe?“ „Cože?!“ Karel zrudl. Kluci v očekávání udělali velký kruh – určitě bude rvačka! „Karle, nech ho bejt, pojď sem,“ vzal Karla za ruku Kryštof, „znáš ho, chce tě naštvat!“ „Hele, Kryštofe, něco ti řeknu,“ kývl na Kryštofa Jarda. Co mu může chtít? Ale aspoň se kluci nebudou prát, to je dobře, Kryštof by měl o Karla strach. Karel by jistě vyhrál, ale není ještě zdravý, a co kdyby mu Jarda nějak ublížil? „Kryštofe. . . nechceš se mnou kamarádit?“ „Já? Já už kamarádím s Karlem, Jardo!“ „To sis vybral pěknýho kamaráda. Ani o něm nic nevíš.“ O tohle Jardovi jde! Chce rozbít Kryštofovo a Karlovo přátelství. Je už takový zlomyslný. Tak to ne. „Náhodou o něm vím všecko!“ „Jen co ti sám řekl. Co když tě celou dobu vodí za nos? Co když lže? Co když krade? No? Co potom?“ Jarda vypadá, že něco ví. Ale možná se jen tak tváří, není přece možné, aby Karel... „To bys musel dokázat! A stejně ti nevěřím,“ řekl Kryštof pevně. „No tak ti to dokážu. Počkej chvilku, jo? Ale v ložnici!“ Jarda se otočil a běží pryč. Ke Kryštofovi přistoupil Karel. „Co ti chtěl?“ „Áále... samý hlouposti... Mám počkat v ložnici, prej mi něco ukáže!“ Kryštof jde pomalu po schodech, Karel za ním. „Asi ti chce něco nakecat, ne abys mu věřil...“ To už jsou u dveří ložnice. Jarda čeká za nimi, zřejmě všechno slyšel. „Nakecat, jo? Tak hele! Koukej Kryštofe, jakýho máš kamaráda!“ Jarda sáhl

59

60

Název předmětu nebo jeho části nebo nic za bundu. Vytáhl hrst papírů, popsaných, pomalovaných... Vyhodil je nahoru ke stropu a ony teď padají dolů jako pestrobarevní motýli. Kryštof jeden zvedl: MILÁ MAMINKO... Jsou to dopisy! „A hele! To není všecko!“ Jarda sáhl znova za bundu a vytáhl cosi třpytivého, položil si to na dlaň a ruku natáhl ke Kryštofovi. Letadlo. Malé, zlaté letadélko. Odznak, který Kryštof dostal od táty. „Tak co? Měl jsem pravdu? Zloději, zloději, ve dne v noci chodějí!“ zazpíval Jarda. „Drž hubu, ty...,“ skočil k němu Karel. „Jen to zkus! Zkus mě bouchnout a všecko řeknu! Zavřou tě do polepšovny, kradaři!“ „Karle, ty... to přece není pravda... Karle!“ Kryštof tu stojí jako sloup. „Pozoruju tě už hezky dlouho!“ směje se Jarda. „Potrubní pošta, jo? Tak tady ji máš!“ „Karle, ty jsi... neposílal, tys ne...“ „To víš, že ne!“ obrátil se ke Kryštofovi Jarda. „Tady ho vidíš, toho svýho kamaráda! Všecko si vymyslel a tys mu věřil. Jo, Karlíku, a teď navalíš prachy. Já vím, že máš ve skříňce. Jinak budeš koukat!“ „Děti, kde jste? Jdeme na procházku!“ ozvalo se zezdola. Sestra Heda. Karel pomalu přistoupil ke skříňce a vyndal mlčky obálku. Z ní vysypal několik bankovek a několik drobných mincí. Podal vše Jardovi. Kryštof na to koukal s vykulenýma očima. Stále ještě doufal, že je to všecko omyl, že Karel všecko vysvětlí! Ale ten jen sklopil hlavu a šel dolů po schodech. „Jak jsi na to přišel?“ zeptal se Kryštof Jardy. „Hned mi bylo jasný, že kecá - pořád jakýho má bezvadnýho tátu. Žádnýho nemá, utek od nich. Slyšel jsem Helenu, jak to říkala. A máma na něj taky kašle, jaktěživ nedostal od ní dopis. Tu poštu si vymyslel, aby moh z dětí mámit věci. Vždyť víš, co mu nastrkali: Věra, Franta, Jirka... Jak se ti ztratilo to letadlo, hned jsem věděl, že v tom má prsty on. Jen jsem nemoh vypátrat, kde má skrejš. Ale včera jsem na ni přišel.“ „A kde byla?“ „Na zahradě, v starým altánu. Je tam vytržená okenice, tou tam lezl a všecko tam dával.“ Kryštofovi se najednou udělalo špatně. Skoro jako by měl zvracet. „Tak co, Kryštofe, s kým teď budeš kamarádit?“ „S nikým! Vůbec s nikým!“ vykřikl Kryštof. A seběhl po schodech dolů. Pod schody čekal Karel. „Krýšo...“ „Nech mě! Nemluvím s tebou...,“ Kryštof honem zamrkal, po dlouhé době se mu zas chtělo brečet. Karel, Karel, jeho kamarád... „Já ti to vysvětlím, vážně!“ „Vzal jsi mi ten odznak?“ „No vzal, ale…“ „A ty dopisy? Neposílals je?“ „Ne, jenomže...“ „Tak mi dej pokoj.“ Kryštof se rozběhl k bráně. „Kde jste byli tak dlouho? Už na vás čekáme celou věčnost. Tak honem, jdeme!“ Kryštof vzal sestřičku Hedu za ruku a pevně ji stiskl. Podívala se na něj

1.Próza pro děti a mládež I trochu udiveně, ale neřekla nic. Bylo dobře, že se na nic neptala, protože Kryštof by určitě ze sebe nevypravil ani slovo. Chtěl jen být blízko ní, blízko jediného člověka tady v ozdravovně, kterému mohl věřit. M. Drijverová: Kryštof a Karel Úkol k textu. • Určete, jaká vypravěčská pozice je v textu využita. • Charakterizujte ukázku z hlediska použití řečových pásem postav a vypravěče i z hlediska využití jednotlivých druhů a forem řeči. • Pokuste se vystihnout, jakým dojmem na čtenáře působí dialogické pasáže s častými zámlkami.

NEKONEČNÉ PRÁZDNINY (úryvek) Vždycky večer se dívám do zrcadla: Sedím před ním v tátově starém křesle a koukám se. Nejdřív na sebe a potom na ni... Dívat se na sebe není nic zajímavého. Ale jinak to nejde, když chci, aby přišla... Pozoruju svůj nos, pihy a vlasy nakrátko (dlouhé vlasy - krátký rozum - táta) a na pěšinku (děti s ofinou šilhají máma). Kalhoty, tričko nebo svetr, na krku klíč (už třikrát jsem ho ztratila) - ano, jsem to já: Hana Marková, devět let, lII. B, Letenice u Prahy. Koukám a koukám... nesmí se u toho mrknout. A pak, když se mi zrcadlo zamlží před očima, potom se objeví. Je mi docela podobná, ale pihy nemá. A vlasy má zapletené do dvou dlouhých copů. Oči má stejně modré jako já, ale ty dlouhé řasy! Vždycky nosí krásné šaty a nikdy se nehádáme. Můžu jí říct každé tajemství a ona ho nikomu nepoví. Je to prostě nejlepší kamarádka na světě. Je neobyčejná. A proto se musí jmenovat úplně jinak než holky ve škole. Říkám jí Klaudie. 1. ČERVENCE Začínají prázdniny. Za vysvědčení (tři dvojky: z kreslení, hudební výchovy a matematiky) jsem dostala knížku o zvířatech a polárkový dort. Máma mi ušila nové šaty. Modré s volánky. Vypadám v nich děsně. Ještě se mi nezahojil ten strup, jak jsem sjela po nose z ořechu. Prázdniny začaly uhozeně. Utekl mi totiž králík Ferda. Ten Belgičan. Nevím, jak se to mohlo stát, večer jsem kotec určitě zavírala. Ale ráno byl prázdný. Táta mi rovnou nařezal a za trest musím nalakovat dveře do sklepa. Teprve pak můžu ven. Je mi to celkem jedno, protože stejně nemám co dělat. Máma a táta mají dovolenou až v srpnu. To máme jet do Bulharska. U moře jsem ještě nikdy nebyla, tak se moc těším. Jenže do srpna je daleko. Co budu dělat v červenci? Letenice jsou totiž k ničemu. Patří už k Praze, ale pořád je to vesnice. Čtyřicet

61

Název předmětu nebo jeho části nebo nic

62

tři chalupy. To znamená spoustu dospělých, a teď o prázdninách strašně málo dětí. A navíc jsou to buď mimina, co ještě nechodí do školy, nebo páni a dámy ze šestky až osmičky. Jako já není starý nikdo. Vlastně je. Ale ten se nepočítá. Jednak je to kluk... a vůbec člověk k ničemu. Přistěhoval se z Prahy a je to šprt. Samé jedničky a v kapse notýsek, kam si zapisuje poznámky o přírodě. Na nose brejle a věčně čisté tričko. To se rozumí, naši mě pořád přemlouvají, abych s ním kamarádila. Že je taky jedináček, ale rozumnější než já. Ani mě nenapadne se s ním bavit. Tenhle zázrak nevyleze na strom, má strach z hus a ke včelínu by se nepřiblížil ani na deset metrů. Hlavně že si o přírodě čte! Co s ním? Ještě že mám Klaudii! S Klaudií chodíme na tajné výpravy. Máme několik cest, o kterých naši nevědí. Stačí nadzvednout plaňku v plotě a jsme v zahradě vedlejšího domku. Nikdo tam nebydlí už rok. Domek je prázdný a zahrada taky zpustla. Vypadá jako prales. Tady si s Klaudií hrajeme na Indiány. Holka přece taky může být náčelnicí, ne? Pod prknem v seníku mám schovanou čelenku a indiánské kalhoty, které jsem si sama ozdobila třásněmi a korálky. Klaudie má samozřejmě taky takové. Chodíme spolu stopovat. A malujeme se válečnými barvami. (Tedy malovátky mojí maminky. Neví o tom.) Občas chodíme taky loupit. Přece to ovoce na stromech nenecháme - a rybíz taky ne! Klaudie se se mnou o všecko dělí a nehádá se. Není jako holky ze třídy v Praze, kam musim dojíždět. Vždycky se shodneme. Klaudie je ráda, že já rozhoduju za ni. Hlavní tajemství je ale její. Nebo moje...? Vlastně nevím. Já si totiž myslím, nebo to skoro vím, že do tohohle domku (nebo aspoň do jiného v Letenicích) se Klaudie jednou nastěhuje. A pak... Pak bude opravdická. 2. ČERVENCE Dveře jsem nalakovala. Zeleně. Ale stejně jsem zase dostala, tentokrát od maminky, protože jsem si natřela taky vlasy. Omylem. Zítra k nám přijede babička, aby na mě přes prázdniny dávala pozor. Myslím, že budu spíš dávat pozor já na ni. Babička je sice šikovná a moc dobře vaří, ale je skoro hluchá a taky špatně vidí. Když neví, kde jsem, volá mě z okna, hodně nahlas. To mě rozčiluje. Protože pak každý ví, kde jsem schovaná. Umím už přejít celé zábradlí u potoka bez držení. Když jsem tam cvičila, přišel Martin (to je ten protiva z Prahy). Řekl, že mi určitě sklouzne noha. Ale on by mě ošetřil, protože ve škole chodí do zdravotnického kroužku. To by se mu líbilo, dávat mi nohu do sádry! Samozřejmě jsem nesklouzla. Martin šel pryč a povídal, že je sám doma. Tatínek a maminka jeli na služební cestu. Ten se má! Nikdo ho nehlídá a může si dělat, co chce. Můj tatínek na služební cesty nejezdí. Pracuje v kanceláři, kde kreslí plány nových domů. Maminka prodává v obchodě BARVY-LAKY. Oba mají o mě starost. Kdepak by mě nechali doma samotnou! Ani na tábor

1.Próza pro děti a mládež I mě nepustili, že prý jsem moc divoká a něco by se mi stalo. Takže se celý červenec budu otravovat v Letenicích a myslet na holky ze školy, jak si užívají. Tyhle prázdniny budou nekonečné! Klaudie se mi dnes v zrcadle neukázala. Nevím proč. Předtím jsem si s ní povídala celé odpoledne... Ale v zrcadle jsem viděla jen samé černé proužky. Pak přišel tatínek a vyhuboval mi, že se na sebe koukám. „Sama k sobě láskou mřela...,“ šklebil se. Šla jsem pryč. On přece nemůže vědět, že se nedívám na sebe, že čekám na Klaudii... A sama sobě se nelíbím. Vůbec. Jsem taková... no, obyčejná. I jméno mám k ničemu: Hana! Ve třídě máme Nikolu, Patricii, Elenu. . . Horší jméno než já má už jen Havránková. Jmenuje se Doubravka, což je děsné. Naše učitelka nám vysvětlila, že Doubravka je staročeské jméno. Ale co s ním? Havránkové se říká Havránková nebo Dáda. To je jako pro batole. Nejkrásnější jméno je Klaudie. Až se mí narodí holčička, bude se tak jmenovat. A budu jí zaplétat dlouhé copy... a šaty bude nosit růžové, s krajkovým lemem. M. Drijverová: Nekonečné prázdniny Úkol k textu. • Úryvek z knihy Nekonečné prázdniny se vymyká z uvedených ukázek – pokuste se charakterizovat, čím je odlišný. • Najděte pasáže, v nichž je charakterizována hlavní postava – dívka Hana. • Vysvětlete, jaký je vztah mezi Hanou a její smyšlenou přítelkyní Klaudií. • Zkuste vystihnout vnitřní odlišnost textů psaných kurzívou od jiných částí ukázky. • Srovnejte u obou textů M. Drijverové použití motivů přátelství a outsiderství.

TELEVIZE - TELEVIZE TELEVIZE /a jak Šimsovi vůbec nechyběla/ O přestávce se v I. A vždycky bavili, co bylo včera v televizi. Pohádka, seriály, až po Večerníček a Šťastných deset. Kdo se směl dívat i od osmi, tomu ostatní tiše záviděli... Jenom Šimsa se o televizi nikdy nebavil. „Ty se za trest nesmíš koukat?“ zeptal se ho Pepík. „Ale ne, my televizi nemáme,“ řekl Šimsa, jako by se nechumelilo. A šel se honit na chodbu. Všichni z toho byli úplně paf. „Je to normální? Je tohle vůbec možný?“ divili se jeden přes druhého, sotva za Šimsou klaply dveře. „Oni jsou asi hrozně chudí,“ špitla Boženka. „Tak chudí zase nejsou, když můžou živit Hafana,“ namítl Zdenda. Ale nakonec souhlasil s ostatními, že by se pro Šimsu nějaká televize měla sehnat. Tajně, to se rozumí. Před Šimsou ani muk! Jenomže sehnat televizi není jen tak. Poptávali se doma i u

63

64

Název předmětu nebo jeho části nebo nic sousedů, ale vypadalo to dost beznadějně. Až jednoho krásného dne koupila škola do ředitelny televizor s velkou obrazovkou a ten starý měl jít k odpisu. „Můžete ho vzít Šimsovi, už jsem to zařídila,“ řekla paní učitelka, která o tajnostech I. A vždycky všechno věděla. Hned odpoledne si půjčili od pana školníka vozík a za chvíli už stál televizor u Šimsů na stolku. To bylo radosti! Šimsův děda jim na oslavu uvařil kakao a potom se společně dívali na film z Dalekého severu. Když se tam v jednu chvíli rozštěkalo psí spřežení, zaujalo to i Hafana. Vystartoval ze svého slamníku a šel si očichat obrazovku. Záhy však poznal, že tohle štěkání z bedýnky nemá s živými psy nic společného, a tak si šel zase klidně lehnout. Všichni se tomu smáli a všichni se radovali, že televizní sedánka u Šimsů dopadla úplně nejlíp... Jenomže uteklo sotva pár dní a Šimsa už se zase o televizi vůbec nebavil. Klidně zmeškal i nejnapínavější seriál, protože s dědou lepili model jakéhosi letadýlka, nebo si něco malovali. A když byl Večerníček, tak spravovali štokrle. Nakonec se ještě ke všemu ukázalo, že půjčili televizi Kadeřábkům odnaproti. Aby prý se Kadeřábkovi pořád nemuseli hádat, když chce každý koukat na něco jiného. Celá I. A měla tenkrát kvůli tomu na Šimsu zlost. Ale nakonec mu to stejně odpustili. On byl jinak prima kluk. H. Doskočilová: Šimsa Úkol k textu. • Pokuste se charakterizovat přečtenou ukázku z knihy H. Doskočilové. • Jak je ztvárněna hlavní postava, chlapec Šimsa? • Najděte v textu náznaky morality a exemplárnosti.

KRYŠTOFE, NEBLBNI A SLEZ DOLŮ! (úryvek) „Kryštofe?“ Trhnu sebou. „Neblbni a slez dolů!“ Mámin hlas přichází seshora. Je udýchaná. Oběhla celou vesnici až k fotbalovému hřišti. To je jediné místo, odkud se dá nenápadně vlézt do horního lesa - a o nenápadnost mámě šlo, jak ji znám. Nesnáší, když je středem pozornosti. V lese se pak musela širokým obloukem vrátit ke skále. Zvednu hlavu. Stojí tři metry šikmo nade mnou, opírá se o borovici, prudce oddychuje. „Co je zase?“ řeknu. Je to už její několikátý pokus domluvit se se mnou. Předtím to zkoušela přes mobil. Než jsem ho vypnul. „Slez. Už bude večer.“ „Nechce se mi.“ „Alešova maminka už se na tebe nezlobí.“ „Alešova maminka mi může…!“ „Jestli do hodiny neslezeš, zavolám hasiče! Potmě tě dolů šplhat nenechám!“

1.Próza pro děti a mládež I „Nebudu šplhat potmě,“ řeknu. „Nebudu šplhat vůbec. Zůstanu na skále.“ „Smím vědět proč?“ „Je tu čerstvej vzduch.“ Schválně se hodně zhluboka nadechnu a vydechnu. Máma mě pozoruje. Vidím, že přemýšlí, jak by se sem dostala. Chachá! To už se pokoušelo vymyslet lidí! Nikdy si nikdo netroufl. Plošinka, na které sedím, je z horního lesa nedosažitelná. Jenom zezdola se sem dá vylézt. Když má člověk dost malé nohy a když ví, kam šlápnout. Máma to neví. Zlata, neteř našeho ředitele, to taky neví. Přesto loni na skálu vylezla. Nikdo neviděl jak a kdy. Najednou dřepěla nahoře a zpívala si: „Kočka leze dírou...“ První si jí všiml řezník Topinka. Vystartoval do školy s takovou prudkostí, že mu uletěl knoflík u kalhot. „Zlata je na skále!“ řval a držel si kalhoty, aby mu nespadly. Ředitel vykoukl z okna a zezelenal. Ten den neučil; měl dávat na Zlatu pozor, než se jeho žena vrátí od holiče. V minutě stál pod skálou. My, co jsme hráli vybíjenou na školním hřišti, jsme tam doběhli ještě dřív. „Zlatuško!“ volal ředitel nahoru hlasem, který jsem u něj ještě neslyšel. Přeskakoval mu jako Ondrovi z hájovny, kterému jsem dřív záviděl, protože zpíval ve sboru, ale od té doby, co mutuje, už mu nezávidím. „Neboj se, medvídku! Hned tu budou hasiči a pomůžou ti dolů!“ Myslel to dobře, jenže Zlata se hasičů bála. Měla strach, že na ni budou stříkat studenou vodu. Okamžitě si přestala prozpěvovat, mrskla sebou na břicho, a než někdo stačil přinést deku nebo nějakou jinou záchranu, začala šplhat dolů. Ředitel zavřel oči. Řezník Topinka roztáhl svoji velikou zakrvavenou zástěru - asi si myslel, že by do ní Zlatu chytil, kdyby padala. Na silnici už nás mezitím stálo aspoň patnáct. Všichni jsme vyděšeně sledovali, jak Zlatiny malé, ne zrovna moc šikovné nohy a ruce šmátrají po výstupcích, kterých by se mohly zachytit. „Já nechci! Nechci hasiče! Nééé!“ ječela. Nedovedu odhadnout, jak dlouho ten šílený sestup trval, ale nikdo z nás diváků celou tu dobu ani necekl. Konečně byla dole. Všichni jsme vydechli. Řezník Topinka pustil zástěru a zase si chytil padající kalhoty. Ředitel otevřel oči. Když uviděl stát Zlatu pod skálou, živou a zdravou, popadl ji a z radosti jí naplácal přes zadek. To bylo víc jak před půl rokem. Od toho dne se nic nepřihodilo, skála si pokojně a bez událostí trčela nad vesnicí. Až doteď. Něco zaslechnu. Zní to, jako když se vítr otírá o vysokou trávu. Není to vítr. Ani nemusím zvednout oči, abych věděl, že je to máma. Vzdychá nade mnou. „Kdybys mi aspoň řekl, co se stalo,“ ozve se utrápeně. „Nic.“ „Nelži. Něco se muselo stát,“ trvá na svém. „Jinak bys Aleše nevymáchal v bahně!“ „Spadl z kola.“ „Sám od sebe?“ Neodpovím. Co bych taky říkal? Jasně že jsem Aleše shodil já! Přišlo to naráz. Ta potřeba. Ten vztek. Ta neodolatelná chuť. Ještě ráno bylo všechno O. K. Ve škole jsme seděli jako vždycky vedle sebe. Měl s sebou křečka. Schovávali jsme ho před učitelem. Pak nám utekl. Prďolil se na svých krátkých nožičkách pod lavicemi. Učitel psal zrovna na tabuli příklad. „Kolik je osmkrát devět?“ povídal k tomu nahlas. „Jitko?“ „Křeček,“ řekla Jitka.

65

66

Název předmětu nebo jeho části nebo nic „Osmkrát devět je křeček?“ užasl učitel a otočil se. Křeček stál za ním a očichával kousíčky křídy, které se oddrolily z tabule. „Čípak jsi?“ sklonil se k němu učitel. „Alešův,“ odpověděl křeček. Ve skutečnosti to řekl Aleš, ale tak pisklavě, že celá třída zaječela smíchy. Učitel křečka zvedl a křeček ho kousl do prstu. „Za špatné chování se žák Křeček vylučuje ze školy,“ prohlásil učitel. „Kryštofe, běž a odnes ho k panu školníkovi!“ Šel jsem. Přece jsem nemohl říct, ať si ho tam odnese sám! Když jsem se vrátil, Aleš se mnou nemluvil. Ani fotbal o přestávce nechtěl hrát. Hned po vyučování běžel ke školníkovi a křečka si vzal. Čekal jsem na něho. „Odemknu ti kolo, chceš?“ nabídl jsem mu. „Starej se o sebe!“ Strčil křečka do malého košíku s víkem, který měl přivázaný na řídítkách. Pak kolo odemkl a stáhl ze stojanu. „Co koukáš?“ houkl na mě. „Jeď!“ Jezdíme vždycky spolu, protože jsme jediní, co bydlí za potokem. Teď jel Aleš velký kus za mnou. Mluvil s křečkem. Neslyšel jsem, co mu povídá; když jsem zpomalil, zpomalil taky. Nakonec jsem zastavil. „Já za to nemůžu, že mě s ním učitel poslal ke školníkovi!“ křikl jsem. Šlápl do pedálů a přesvištěl kolem mě. „Slyšíš, Aleši? Kdyby to řek tobě, šel bys taky!“ „To teda nešel!“ zakřičel zpátky. „Nekecej, šel bys!“ „Já nejsem šprt jako někdo!“ „Chceš říct, že já jsem šprt?“ „Proč bys za učitelem jinak dolejzal!“ „Nedolejzám! Jenom jsem udělal, co mi řek, to je toho!“ „Jak to myslíš, to je toho? Je to můj křeček!“ Rozjel jsem se za ním. „Já ti ho přece neberu, blázne!“ „Ale závidíš!“ „Nezávidím! Ani trochu!“ „Závidíš!“ „Můžu mít křečků, kolik chci!“ „Jenomže já ho dostal od táty!“ „Co má být? Můj táta mi taky něco přiveze, až se vrátí!“ „Tvůj táta se nevrátí!“ Už jsem nekřičel nic. Rozjel jsem se, jak nejvíc jsem mohl. A za mostem, tam, co je moře bláta od rozvodněného potoka, jsem do něho vší silou strčil. Málem jsem při tom sletěl taky. Ale nakonec se mi přece jen podařilo udržet rovnováhu a ujížděl jsem pryč. Ani jsem se neotočil. I. Procházková: Kryštofe, neblbni a slez dolů! Úkol k textu. • Určete, jaké je téma vyprávění I. Procházkové Kryštofe, neblbni a slez dolů! Jak s ním souvisí titul knihy? • Najděte pasáže, v nichž je tematizovaná dětská vzpoura.

1.Próza pro děti a mládež I • •

Charakterizujte jazykový projev jednotlivých postav. Co vypovídá o jejich vlastnostech, o situaci, kterou prožívají? Pokuste se na základě vlastních čtenářských zkušeností přemýšlet o motivu útěku v příběhové próze pro děti, zejména v díle I. Procházkové.

Otázky. • Jaké typy dětských literárních postav jednotlivé ukázky představují? •

Čím se od sebe uvedené ukázky liší z hlediska stylu vyprávění?

•

V čem se odráží v jednotlivých textech dětský aspekt?

•

Jak v jednotlivých ukázkách autoři pracují s prostředím, v němž se příběhy odehrávají?

•

Jaké základní kompoziční postupy v ukázkách byly použity?

•

V čem se liší jazyková rovina uvedených textů příběhové prózy od jazykové roviny výše uvedených pohádek?

•

Jaké základní motivy se v textech objevily? Jsou některé společné několika textům?

•

Jaký smysl jednotlivé ukázky mají?

Průvodce studiem. Děkujeme Vám za pozornost a píli, kterou jste práci s texty věnovali. Doufáme, že Vás zde uvedené ukázky motivovaly k četbě knih, z nichž jsme čerpali. Našim cílem bylo ukázat nejen barvitost, poetičnost a úsměvnost textů pro děti, ale také závažnost témat, které přinášejí. Přejeme Vám mnoho chuti do dalšího studia a četby!

67

Další zdroje

LITERATURA 1. ČAPEK, K. Devatero pohádek. Praha: Albatros, 1986. 2. ČERVENKA, J. – FORMÁNKOVÁ, V. – SYROVÁTKOVÁ, J. (Ed.) České pohádky. Praha: Albatros, 1972. 3. ČTVRTEK, V. Říkání o víle Amálce. Praha: Albatros, 2003. 4. DOSKOČILOVÁ, H. Šimsa. Praha: Albatros, 1999. 5. DRIJVEROVÁ, M. Kryštof a Karel. Praha: Albatros, 1982. 6. DRIJVEROVÁ, M. Nekonečné prázdniny. Praha: Albatros, 1987. 7. ELIÁŠOVÁ, E. Pohádky, pověsti a vyprávěnky z Valašska. Zlín: Eva Eliášová za přispění Ministerstva kultury ČR a J. Janouška – Domu knihy Portal, 2002. 8. HORÁK, J. Čarodějná mošna. Praha: Albatros, 1981. 9. HUDEČKOVÁ, E. Bratříček Golem. Praha: Euromedia Group, k.s. – Ikar, 2004. 10. JECH, J. Žerty s hastrmany a čerty. Praha: SNDK, 1965. 11. JIRÁSEK, A. Staré pověsti české. Praha: SNDK, 1961. 12. KILIANOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O. Zvonová studna. Brno: Krajské nakladatelství, 1964. 13. KOLÁŘ, J. Z deníku kocoura Modroočka. Praha: Albatros, 1971. 14. LANGER, F. Děti a dýka. Praha: SNDK, 1958. 15. NEPIL, F. Polní žínka Evelínka. Praha: Albatros, 1979. 16. PETIŠKA, E. Birlibán. Praha: Albatros, 1975. 17. POLÁČEK, J. Edudant a Francimor. Praha: SNDK, 1963. 18. PROCHÁZKOVÁ, I. Kryštofe, neblbni a slez dolů! Praha: Albatros, 2004. 19. VANČURA, V. Kubula a Kuba Kubikula. Praha: Albatros, 1981. 20. WERICH, J. Fimfárum. Praha: Československý spisovatel, 1960. 21. ZINNEROVÁ, M. Indiáni z Větrova. Praha: Albatros, 1986.

69

70

Název předmětu nebo jeho části nebo nic Další zdroje mohou přetéci na tuto nebo i další stránky.

71

POZNÁMKY