Protopsychologové M. Hunt - 3. kapitola - Protopsychologové – s. 67 – 97 Alena Plháková - Vývoj psychologie v rámci novodobé evropské filosofie - 1. Racionalismus - 2. Empirismus a Asocianismus - 3. Osvícenství - 4. Německá klasická filosofie - s. 17 - 69 Ttetí návrat -
-
S renesancí a počátkem novověku (17. st.) dochází ke změně společenského klimatu (reformace, humanismus aj.), šítení nových vynálezů (knihtisk, mikroskop či barometr), o Ale i k rozvoji vědy včetně zakládání učených spolků, z nichž postupně vznikají Královské vědecké společnosti (napt. Londýn – 1662) Ptestože protopsychologové 17. a 18. st. neznali jiný způsob zkoumání duševní činnosti než ptemýšlením a úvahami, věděli o nových objevech fyziků a fyziologů o Neupravovali jen starší teorie, ale vytvotili také dvě výrazně nové podoby prapůvodní psychologie
Racionalisté René Descartes -
-
-
-
-
Filosof, matematik, fyzik První osobností od dob Aristotelových, která vytvotila novou psychologii Svými úvahami obnovuje starý dualismus těla a mysli. Svůj pohled opírá o víru; protože Bůh vybavil naši mysl tělem a smysly a protože nás neklame, materiální ptedměty určitě existují a naše vjemy se velice blíží jejich podobě Měl jako člověk své doby také zčásti empirický sklon – horlivě se zajímal o poznatky nové fyziologie, sám pitval živočichy a sledoval vztahy mezi nervovým systémem a svaly Mnohé z lidského chování vysvětloval na základě mechanicko-hydraulické teorie. Tekutinu, která naplňuje mozkové komory neboli dutiny – dnes ji známe jako mozkomíšní mok -, považoval za „životní energii“ Ačkoliv je jeho mechanicko-hydraulická teorie v podrobnostech chybná, v jednom významném ohledu se podivuhodně blíží skutečnosti: ptisuzuje ovládání svalů impulzům, které pticházejí z mozku prosttednictvím eferentních nervů Jako první popsal jev, kterému se bude později tíkat reflex, pti němž na speciální vnější podnět vyvolává speciální odpověď organismu Ale mechanicko-hydraulická teorie nevysvětlila vědomí, myšlení nebo vůli – Descartes se domníval, že tyto vyšší duševní aktivity musejí být funkcemi duše (nebo mysli) Ptedpokládá existence vrozených idejí (nativismus) – ptedstav, které nejsou odvozeny ze zkušenosti, nýbrž jsou člověku vrozené – napt. dokonalost, kvalita, nekonečno, geometrické axiomy atd. Jeho dualistická koncepce těla a duše ptinášela krajně obtížný problém – interakce duše a těla (mind-body problem) – kde a jak probíhá jejich vzájemné ovlivňování? o Dle Descarta v epifýze (šišince) – dnes víme, že šlo o mylné ptesvědčení
1
-
-
Tělesné zážitky plodí v duši vášně; myšlení a vůle tídí proud životní energie, která vyvolává hnutí ovládané vůlí o Velmi silné vášně mohou vyvolat „zmatek“ životní energie. Ten pak pteváží nad duší ovlivňující epifýzu a způsobí reakci, která je protikladná úsudku a vůli duše Klasifikuje vášně, ale neptináší žádnou poučnou teorii ohledně jejich vzniku. Rozeznává šest primárních – údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek o Všechny ostatní považuje za jejich variace nebo kombinace
Karteziáni -
-
Následovníci Descarta, ktetí se v průběhu dalšího století snažili jeho psychologii modifikovat, aby vysvětlili, jak může duše, nehmotná substance, působit na hmotnou, trojrozměrnou epifýzu, nebo naopak o Jejich hlavní ptístup ptedstavovalo tvrzení, že mezi tělem a myslí vlastně není žádná ptíčinná spojitost A. Geulinex – tělo a mysl jsou jako dva hodinové stroje, které Bůh natáhne a setídí, aby fungovaly v naprostém souladu jednoho s druhým, a pak už nemusí nic dělat (=“paralelismus“)
J. B. Spinoza -
-
-
-
V otázkách svobodné vůle, ptíčinnosti a vztahu těla a duše dospěl čistě racionálními metodami k velmi odlišným odpovědím než Descartes Jeho vliv na psychologii je problematický – některé jeho myšlenky o vesmíru, světě a psychologii se zdají velmi moderní a jiné velmi zastaralé o Něktetí badatelé jeho vliv považují za ptínosný, jiný za bezvýznamný Nejmodernější myšlenkou je jeho definice Boha – Spinoza ho ztotožňuje s vesmírem a veškerou v něm obsaženou hmotou a duchem o V jeho pojetí je Bůh podtízen svým zákonům, a proto nemůže zasahovat do tádu věcí Na rozdíl od Descarta, který větil ve svobodnou vůli, Spinoza soudil, že všechno duševní dění, stejně jako tělesné, má svou ptíčinu, jež má také ptedcházející ptíčinu – determinismus Snažil se Descartův dualismus ptekonat svým filosofickým monismem. Podle Spinozy jsou duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance) Spinozův svět včetně lidské duševní aktivity je zcela podtízen ptírodním zákonům a lze mu porozumět – tímto způsobem ptedjímá základní ptedpoklad vědecké psychologie o Také tíká, že nejzákladnější lidskou pohnutkou je sebezáchova – tím rovněž ptedpovídá moderní psychologickou teorii Spinoza se zabýval vnímáním, pamětí, ptedstavivostí, vytvátením myšlenek, vědomím, vášním (emocím), ale netekl o nich témět nic nového Rozlišuje tti základní afekty – radost, smutek a touhu. Tyto afekty vyplývají ze žádosti, což je jeho termín k označení různých lidských motivů Spinozův (psychofyzický) paralelismus ovlivnil některé německé psychology 19. st., ale z moderní psychologie zcela vymizel. Jeho myšlenky tak zapůsobily na vývoj psychologie jen neptímo (ale napt. i Freuda)
2
Ch. Wolff -
-
-
-
Propracoval a uspotádal Leibnizovy myšlenky – byl jeho žákem Psychologii považoval za součást propedeutiky (ptípravy) ke studiu filosofie. Rozdělil psychologii na dva obory, a to na psychologii empirickou a racionální o V díle „Psychologia empirica“ se zabýval zkoumáním duševního života metodou introspekce; zavedl zde také pojem psychometrie o Ve spise „Psychologia rationalis“ uvádí ptedevším metafyzické spekulace o podstatě lidské duše Dle něj je základní duševní silou síla ptedstavivosti, která je zároveň stálou snahou po činnosti, po změně ptedstav o Lze tudíž rozlišovat duševní mohutnost poznávací a snahovou, ttetí je mohutnost citová Od Leibnitze ptejal ptedpoklad existence různých stupňů jasnosti duševních stavů, ale také apercepci Pattí k zakladatelům nauky o pozornosti, kterou chápe jako schopnost duše dát jedné části složeného vjemu větší jasnost než ostatním o Čím je pozornost větší, tím menší je její rozsah Dále rozdělil poznávací procesy na vyšší a nižší. Vyšší vždy vyžadují užívání slov či jiných znaků
Empirikové -
-
Důraz kladen na zkušenost, tedy empirii a experiment – v psychologii se tak objevila tada „protopsychologů“, ktetí odmítali Descartovo učení o vrozených idejích, a ktetí ptedložili světské vysvětlení duševních aktivit a chování Tito „protopsychologové“ jsou známi jako empirikové – ne proto, že by byli experimentalisty (na rozdíl od ptírodních vědců neměli ptedstavu, jak experimenty v psychologii provádět, o Ale protože soudili, že se mysl rozvíjí empirickými prosttedky – ideje jsou odvozovány ze zkušenosti
Fr. Bacon -
-
-
Snažil se postavit vědu na empirických základech a vědeckých metodách, odmítal spekulativní metafyzické systémy, dílo Nová organon („Nová metoda“ – oproti dedukci) o Věda by dle něj měla sloužit ke zlepšení lidského života, praktický účel poznání je dle něj pokrok Zdrojem poznání by měla být ptedevším smyslová zkušenost (empirie), jejíž výsledky lze sttízlivě zobecňovat – induktivní metoda o K ovětení teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je tteba hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. protiptíklady Dále popsal některé typické klamné úsudky, omyly a ptedsudky lidského rozumu, tzv. idoly, které je tteba odstranit, protože se „objevují opět pti obnově věd a ztěžují tu práci“ o Idoly rodu – vlastní lidské ptirozenosti, myslné ptedstavy, dané omezeností našich smyslů, se sklonem ke zjednodušování a výkladu z našich vlastních hledisek o Idoly jeskyně – klamy, vyvolané naší subjektivní povahou, výchovou, návyky o Idoly tržiště – klamy tečové komunikace, plynoucí z neptesného používání pojmů
3
o
Idoly divadla – klamy, které ptijímáme z tradice, v níž se necháváme klamně ovlivňovat spory a hádkami jednotlivých filosofů
Th. Hobbes -
-
-
-
-
-
-
Čestné místo v psychologickém panteonu si Hobbes zasloužil svou empirickou epistemologií. Když navštívil Galilea a byl značně ovlivněn jeho fyzikou, dospěl k závěru, že všechno dění má svůj základ v pohybu o Když to aplikoval na psychologii, dedukoval, že všechny duševní aktivity musí být způsobeny pohybem atomů v nervovém systému a mozku jako reakce na pohyb atomů v okolním světě Odmítal koncepci nehmotné duše, které je dle něj pouze metaforou života, ale odmítal též učení o vrozeních idejích o Říkal, že všechno vzniká ze smyslových zážitků: složité myšlenky se odvozují z jednotlivých a jednotlivé myšlenky z počitků Tento názor ovšem nebyl nový – v té či oné podobě jej zastával Alkmaion, Demokritos, Aristoteles aj. o Ale Hobbes šel dále než oni – využíval fyzikálních principů, později známých jako Newtonův první zákon pohybu, aby vysvětlil, jak se smyslové dojmy stávají ptedstavami, vzpomínkami a obecným poznáním Hobbesovo podání empirické psychologie, ač primitivní a založené na smyšlené fyziologii, je důležitým mezníkem. Ptedstavuje první pokus vysvětlit, jak se smyslové vjemy mění ve vyšší duševní procesy o Byl průkopníkem ještě v jiném směru – byl prvním asocianistou. Ačkoliv spíše užíval termín „sled myšlenek“ než „asociace“, ptedstavuje první osobnost v tradici, která nakonec vedla k experimentální psychologii 19. st. a behaviorismu 20. st. Tento názor ovšem nebyl nový – v té či oné podobě jej zastával Alkmaion, Demokritos, Aristoteles aj. Všechny psychické jevy pokládal za výsledek pohybů hmoty, které pti dráždění lidských smyslů vyvolávají jemné pohyby nervů, jež prožíváme jako „zdání“ něčeho vnějšího o Ke zdánlivým (sekundárním) vlastnostem ptedmětů, které existují pouze díky pohybům v našich smyslech, pattí barvy, zvuky a vůně Ptedkládá také ucelenou teorii imaginace – ptedstavu definuje jako ochabující vjem. Rozlišil ptedstavy prosté (pamětní) a složené (fantazijní) o Prosté – vzpomínkou na věci, které jsme ptedtím vnímali – kůň či člověk o Složená ptedstava vzniká, když z pohledu na muže a koně sestavíme ve své mysli ptedstavu kentaura (tj. aglutinace) Popsal také tzv. paobrazy, i když sám tento pojem nepoužívá Myšlení považuje za souslednost ptedstav, která má svůj původ v dtívější zkušenosti o Řazení myšlenek (ptedstav) není náhodné – na druhou stranu ani deterministické Řazení myšlenek může být buď neúmyslné a nestálé, jak je tomu pti bezstarostném společenském rozhovoru, nebo ustálené. o Rozlišuje tedy volné a tízené asociace
4
J. Locke -
-
-
-
-
-
-
Často nazýván „otcem anglického empiricismu“. V rámci politické filosofie argumentoval, že jistá ptirozená práva včetně svobody zůstávají v platnosti, i když lidé ptecházejí ze stadia ptírodního života k životu společenskému Zkoumání lidského rozumu – publikována r. 1690; psal je dvacet let; ihned po vydání se tímto dílem proslavil Historický význam Lockova zkoumání spočívá ve vysvětlení, jak získáváme znalosti o Rozhodl se, že nebude uvažovat o „našich duševních hnutích nebo změnách našeho těla“, díky nimž máme počitky, vjemy či myšlenky o Neopíral se o formální deduktivní logiku jako Descartes či Spinoza, místo toho používal empirický ptístup, jaký byl tehdy dostupný – ovětoval zkušenosti vlastní i jiných Sám se účastnil ptinejmenším jednoho experimentu s horkou, studenou a vlažnou vodou – zjištění, že naše vnímání je navzdory objektivnímu podnětu subjektivní a neodráží věrně objektivní hodnoty o Kritika učení o vrozených idejí – napt. něktetí lidé nemají ideu Boha, která by však podle Descarta měla být vrozena všem. o Tabula rasa – mysl je pti narození nepopsaný list, na který píše zkušenost Dva zdroje „idejí“ (vše od vjemů po abstraktní pojmy) – jsou to počitky a reflexe (vlastně operace se vším, co si mysl osvojuje) Naše smyslové orgány ptedávají mysli počitky; ty nazývá „jednoduchými idejemi“ o Z nich mysl postupně vytvátí „reflexivní ideje“ (odraz vlastních schopností vnímat, myslet, projevovat vůli atd.) Ze vzájemného působení těchto dvou druhů idejí vznikají všechny ostatní, včetně těch nejsložitějších a nejobtížněji pochopitelných Problematizace – jak můžeme vědět, že to, co vnímáme, skutečně ptedstavuje to, co existuje mimo naši mysl? o Locke nevidí důvod k pochybnostech, že o světě kolem nás máme pravdivé znalosti – podobně jako Descartes tíká, že Bůh by nás neoklamal, ale jeho poznámky nemají podtext zbožnosti jako spíš zdravého rozumu Problémy spjaté s Lockovým pojednáním o vnímání – Locke nerozlišoval mezi čitím a vnímáním; témět dvě st. se mezi těmito dvěma pojmy ještě nedělal rozdíl Akceptoval dtívější rozlišování kvality objektů – na primární a sekundární o Primární kvality jsou od objektů neoddělitelné, bez ohledu na to, do jaké míry e mohou měnit – jednoduché ideje tvrdosti, velikosti, tvaru, pohybu, klidu a množství o Sekundární kvality – barva, zvuk, chuť a vůně, v objektech neexistují ve formě, ale jsou to počitky, které v nás vyvolávají primární kvality objektů Fialová ve tmě není fialová; je fialová jen tehdy, když u nás podnítí počitek této barvy Lockovi také bývá ptipisováno prvenství v rámci teorie asocianismu – ovšem často nezaslouženě o Dle něj spojujeme jednoduché ideje, abychom vytvotili složitější, a poznamenává, že ve vytvátení takových kombinací hraje roli opakování a potěšení. Ale neuvádí nic o zákonitostech asociací a neptisuzuje tématu velkou závažnost 5
-
Ačkoli bylo Lockovo pojednání o asociacích idejí omezené, podnítilo ostatní, aby prostudovali způsoby, jakými se takovéto spojitosti a tetězce idejí v mysli vytvátejí o Vliv napt. na behaviorismus
G. Berkeley -
-
-
-
-
-
Inspirovala jej krátká pasáž v Lockovi, který si klad otázku, zda by člověk, který se narodil slepý a později získal zrak, byl schopen samotným zrakem rozeznat krychli od koule o Lock soudil, že nikoli; Berkeley s ním souhlasil, ale podnítilo ho to, aby problém dále studoval a založil svou analýzu na asociativní psychologii Sám zrak, tíkal, nedává novorozenci žádnou ptedstavu vzdálenosti, tvaru, velikosti nebo relativního umístění o Je to dáno opakovanou zkušeností – dotykem, natažením ruky, chůzí - , že se dětí učí dělat prostorové úsudky Vizuální nápovědy vzdálenosti, velikosti a tvaru spojujeme s tím, co jsme poznali jinými smysly o Skutečný ptíspěvek k teorii vnímání – Berkeleyho analýza ptedpověděla či vedla k „molekulárnímu“ ptístupu pozdější psychologii – k úsilí rozložit všechny prožitky na jejich nejjednodušší součásti Jeho vysvětlení vnímání vzdálenosti by obstálo v kterékoliv soudobé učebnici obecné psychologie, která se zabývá tzv. monokulárními vodítky pti prostorovém vidění o Dále zdůvodnil akomodaci čočky v ptítomnosti různě vzdálených ptedmětů, a popsal fenomén v psychologii známý jako binokulární konvergence (vodítko pti vnímání vzdálenosti) Berkeley snadno pronikal k hlavním závěrům Lockova rozlišování mezi primárními a sekundárními kvalitami. o Jestliže všechny znalosti pocházejí z našich vjemů, neznáme z okolního světa nic kromě nich – jsou ale jen sekundárními kvalitami Jak víme, že hmota nebo substance, v níž prý tkví primárně kvality, opravdu existuje? Jsme schopni vědět, že existuje jen to, co vnímáme. Esse est percipi – být znamená být vnímán Berkeley zachránil existenci světa odvoláním se k Bohu, věčnému pozorovateli, který vše vidí neustále D. Hume – Berkeleyho argumenty neumožňují žádnou odpověď a nikoho neptesvědčují
D. Hume -
-
Žil v 18. st., v době osvícenství jako vládnoucího filosofického hnutí, které se opíralo o vědu a rozum, a zpochybňovalo tradiční náboženství a zastávalo víru ve všeobecný pokrok lidstva Když psal své dílo Pojednání o lidské ptirozenosti, jeho hlavním cílem bylo rozvinout morální filosofii založenou na „vědě o člověku“, kterou mínil psychologii o Proto začal konstruovat teorii o lidských vášních a našich ptedstavách o nich, což nutně vyžadovalo, aby věděl, odkud ptedstavy pocházejí – a to na empirickém základě Opíral se o introspektivní pozorování vlastní mysli – jeho názor na samé vědomé myšlení, založený na zkoumání vlastních myšlenkových procesů, byl takový, že se mysl celá skládá z vjemů 6
o
-
-
-
-
Mj. prohlašoval, že povaha duše je „nesrozumitelnou otázkou“, o níž nemá cenu diskutovat Rozlišoval mezi „dojmy“ (jeho výraz pro počitky či vjemy) a „idejemi“ (což pro něho byly tytéž zážitky za neptítomnosti objektu – napt. vzpomínky, úvahy, sny) Stejně jako Locke soudil, že tyto jednoduché prvky jsou součástmi, z nichž se vytvátejí složité a abstraktní ideje. Ale jak? Musí existovat „jednotící princip“, který dle něj nabývá ttí forem o Kvality, z nichž vznikají asociace a jimiž je mysl vedena od jedné ideje ke druhé, jsou tti – podobnost, blízkost časová a místní, a vztah ptíčiny a následku Asociace čili spojování myšlenek na základě těchto ttí vlastností považoval za základní princip myšlení a ptisuzoval mu stejnou důležitost, jakou má gravitace v pohybu hvězd o Dokonce asociacím tíkal „druh ptitažlivosti“, která způsobuje, že ideje spolu souvisejí Vymezil se však vůči kauzalitě, ptíčinnosti – ptíčinnost je pouze návykem mysli. Nemůžeme ji v žádném zásadním smyslu prožívat ani vnímat; víme jenom, že když se stane jedna věc, ptihodí se i druhá o Ptedvídat, že tomu tak bude vždy, může vést k omylu – můžeme jen dovozovat, že až se ptíště stane A, bude pravděpodobně následovat B Hume dospěl k závěru, že v kauzalitu a reálnost vnějšího světa větíme ne proto, že jsme opravdu ptesvědčeni o její existenci, ale proto, že je těžké žít se skeptickým názorem
Empiricko-asocianistická škola -
-
-
-
-
-
Vytešila některé obtížné problémy v dualismu těla a mysli a vrozených idejí, nastolila však nové otázky Nová psychologická teorie nevedla jen k subjektivismu a nezpochybnila jen platnost ptíčinného vztahu, redukováním významných duševních procesů na vnímání a asociace o A nijak nedokázala osvětlit vyšší duševní fenomény, jako je usuzování, teč, nevědomé myšlení, tešení problémů a kreativita Jako nejužitečnější se nakonec ukázala v podobě teorie srovnávací psychologie D. Hartley – lékat, inspirován Lockem, napsal studii o asocianismu Zkoumání člověka Každým jevem se nejprve zabýval po duševní a pak po fyziologické stránce o Vnější vibrace hmoty musejí vyvolávat odpovídající vibrace nekonečně malých částic v nervech. Tyto vibrace produkují miniaturní protějšky neboli „slabé záchvěvy…, fyziologické protějšky idejí“ T. Reid, D. Stewart, T. Brown – subjektivismus a skepticismus považovali za vyvrácený zdravým rozumem – lidé všech věkových skupin a národů větí v existenci vnějšího světa a vztah ptíčiny a následku, protože jim to napovídá zdravý rozum Reid také názorně ukázal, že jednoduché zákony asociací k vysvětlení složitých duševních funkcí ptíliš nepostačují. o Proto oživil starší pojem duševních schopností – zvláště vrozených vloh. Pozdější psychologové se existenci těchto schopností snažili buď prokázat, nebo vyvrátit Brown – existují jak primární, tak sekundární zákony „sugescí“ (asociací); sekundární za zvláštních podmínek mění působnost primárních o Slovo „studený“ může tímto způsobem v určitou dobu a na určitém místě asociovat pojem „tmavý“, a v jinou dobu a na jiném místě může asociovat „horký“ J. Mill – vlastní verze asocianismu, vyložen v díle Analýza fenoménu lidské mysli 7
o
-
-
-
-
-
Jsou jen dva druhy duševních prvků – počitky a ideje – veškeré asociace se odehrávají působením jednoho faktoru, časové souběžnosti nebo blízkosti dvou zážitků Složité ideje jsou jen pospojováním jednodušších J. S. Mill – syn J. Milla, revidoval otcovu hypotézu o vytvátení složitých idejí pouze na základě hromadění jednoduchých idejí o Dle něj jde o syntézu velmi podobnou chemickým sloučeninám, které mají jiné vlastnosti než prvky, z nichž jsou složeny Ve shodě s tím prohlašoval, že zákony asociací nám nemohou tíci, jak vznikají složité ideje nebo z čeho se skládají; můžeme se učit jen ze zkušenosti a ptímých experimentů o Tím pomohl asocianismus orientovat k experimentální psychologii Popsal základní metody induktivního myšlení – tzv. Millovi metody – shoda, rozdíl a sdružené změny) o Shoda – hledání společných prvků v různých ptípadech nebo událostech o Rozdíl – ovětení toho, zda chybění ptíčiny provází také neptítomnost myšlení – viz začlenění kontrolní skupiny o Metoda sdružených změn – ptedchůdce soudobých korelačních metod Rozčlenil jména na denotativní a konotativní – ptispění k lingvistice o Denotativní – napt. člověk, označujeme jím všechny lidské bytosti sdílející určitou charakteristiku (tj. prostý popis) o Konotativní – ptidružené, subjektivní a jedinečné vlastnosti objektů (napt. špatný či škodlivý) A. Bain – věnoval se psychologii většinu svého života, obohatil fyziologii. Ačkoli popíral existenci vrozených idejí, tíkal, že mysl novorozenců ve skutečnosti není nepopsanou stránkou o Mají reflexy, instinkty a různý stupeň bystrosti
Osvícenství -
Viz popis doby u Huma Mezi ptedstavitele (zejména Francouzi) pattili Denis Diderot, Voltaire, La Mettrie, de Condillac či d’Alembert, Holbach, Helvétius aj. o Pro psychologii jsou relevantní myšlenky jen některých z nich
La Mettrie -
Lékat, důsledný materialista – mj. nabyl ptesvědčení, že veškeré duševní schopnosti člověka jsou kauzálně podmíněny jeho tělesnými vlastnostmi o Jeden z ptedchůdců srovnávací psychologie
de Condillac -
Ptedstavitel senzualismu – teorie poznání, která považuje za jeho základní zdroj smyslovou zkušenost Pozornost vysvětluje tím, že silnější počitek ptevládne nad slabšími. o Paměť vzniká tak, že určitou senzorickou zkušenost zakoušíme podruhé a rozpoznáme ji. Nevysvětluje však, jak si člověk ukládá do paměti prvotní zážitky 8
-
Také láska, nenávist a vůle vznikají podle jeho mínění na základě smyslových zkušeností
J.-J. Rousseau -
U hlediska psychologie je ztejmě nejvýznamnějším Rousseauovým dílem pedagogický román „Emil čili o výchově“ – ptedkládá zde svou vizi výchovy chlapce od narození až do dospělosti o Základní myšlenou je, že člověk se rodí jako dobrý – ptíčinou lidské zkaženosti jsou záporné vzory, ptedsudky i celé společenské ztízení
Německý nativismus -
Vliv Descarta, dualismu těla a duše, ale i nativismu
G. W. Leibniz -
-
Jeho nauka – monadologie – ho ptivedla k ptedpokladu, že jsou různé úrovně vědomí, k nové myšlence v psychologii o Čím složitější seskupení, tím i vyšší duševní funkce. Živočichové, ačkoli vnímají, nemají sebeuvědomění, ale lidé ano; proto existuje více než jedna úroveň vědomí K Freudovu nevědomí a podvědomí to má ještě daleko, ale znamená to počátek Ve snaze vysvětlit zdroj vědomí ptedpokládal proces – „apercepci“ -, který nám jistými vrozenými způsoby nebo ptesvědčením umožňuje uvědomit si mnoho našich drobných nevědomých vjemů a porozumět jim o Tyto vrozené ideje nejsou zvláštními pojmy, ale způsoby, jak porozumět zkušenostem
I. Kant -
-
-
-
Ovlivněn mj. i Humem, který ho „probudil z dogmatického spánku“ Rozlišuje poznání a priori, které je částečně nebo zcela nezávislé na zkušenosti, a poznání a posteriori, jež má svůj hlavní zdroj ve zkušenosti Je pravda, tíká, že zkušenost nás vybavuje jen velmi omezenými znalostmi, ale zdaleka není pro mysl jediným zdrojem vědění o Obecné pravdy, které jsou zároveň nositelem vnittní nutnosti, musejí být na zkušenosti nezávislé – samy o sobě jasné a jisté Takové jasné a jisté pravdy skutečně existují, viz matematika – dvě a dvě budou vždy čtyti Tuto jistotu nám dává vrozená struktura naší mysli, ptirozený a nevyhnutelný způsob, jakým funguje. o Chaos zážitků je aktivně uspotádáván a pteměňován ve spolehlivé vědění Takové znalosti si začínáme osvojovat na základě poznání vztahů objektů a událostí v prostoru a čase – ne zkušeností, ale vrozenou schopností; prostor a čas jsou formami (intuice neboli nazírání) neboli vrozeně daných způsobů, jimiž na věci nahlížíme Potom, po uspotádání našich smyslových informací v prostoru a čase, o nich provedeme další úsudky pomocí dalších vrozených idejí čili transcendentálních principů (kategorií) o Jsou vestavěným aparátem, jímž se mysl zkušeností zmocňuje
9
-
-
-
-
Napt. zjištění, že každá událost má svou ptíčinu, nepochází ze zkušenosti – když se nám nedostává schopnosti uvědomit si ptíčinu a následek, nic z okolního světa nepochopíme. o Proto to musí být tak, že k rozeznání ptíčiny a následku máme vrozenou schopnost Kantův názor na myšlení spíše jako proces než nervovou činnost zamětil německou psychologii na studium vědomí a „fenomenální zkušenosti“ o Dualismus se udržel, protože „mysl“ byla dle Kanta zjevně transcendentálním fenoménem, odlišným od vnímání a asociací Jeho teorie umožnila vývoj dalších variant nativistické psychologie, zejména v Německu, a nalezla v této zemi své moderní protější, ne-li následovníky, napt. teorii Noama Chomského o vrozených schopnostech dětské mysli pochopit syntax mluvené teči Kant se domníval, že mysl je sérií procesů, které se odehrávají v čase, ale nezabírají prostor, což ho vedlo k úsudku, že duševní procesy nelze mětit (protože nezabírají prostor), a psychologie proto nemůže být experimentální vědou
A. Schopenhauer -
-
-
-
Člověk žije v subjektivním světě jevů zprosttedkovaných jeho poznávacími schopnostmi. Také živočichové žijí podle Schopenhauera ve světě svých ptedstav, ale pouze člověk si může tuto skutečnost reflexivně a abstraktně uvědomit o Nositelem ptedstavy světa je tedy poznávající subjekt, zatímco vše, co poznává, včetně vlastního těla, je objekt Ptíroda je subjektivní ptedstava, která je ovšem jevovou stránkou skryté hlubší skutečnosti, věcí o sobě, jíž je nevědomá vůle, což je temné, nerozumné, bezdůvodné, hlubinné puzení o V oblasti živé ptírody má věc o sobě povahu slepé vůle k životu, která může působit i tam, kde není žádné poznání, resp. vědomí – viz instinktivní chování u živočichů Člověk se od ostatních živočichů liší tím, že vůli k životu částečně reflektuje ptedevším v podobě chtění, které je však zpravidla pouze otrockou službou vůli o V tíši života je nejsilnějším projevem nevědomé vůle pohlavní pud, který je ve službách zachování druhu a je někdy silnější než individuální pud sebezáchovy Vůle se tu může projevit jako zcela nezávislá na rozumu Decentrace subjektu – ptedpoklad, že pocit svobodné vůle může být pouhou iluzí a že člověk je často ovládán silami, které se vymykají jeho vědomé kontrole o Což se dále objevuje napt. u Freuda a dalších, inspirace napt. pro evoluční psychology
F. Nietzsche -
-
-
Ptedpokládal, že podstatou života je vůle k moci – podvědomá tendence, která se projevuje v intimních vztazích i v širším společenství, je ptirozeným důsledkem lidské nerovnosti o Každý člověk usiluje o dosažení a udržení nadtazeného postavení, ptičemž úspěšnost této snahy je potvrzením osobní síly V jeho díle nazvaném „Radostná věda“ nalezneme tadu pozoruhodných úvah o podstatě lidského vědomí o Vědomí je posledním a nejpozdějším vývojovým článkem organické tíše, a tudíž také tím, co je v ní nejméně hotové a nejslabší Vyslovuje domněnku, že vědomí se vyvinulo pod tlakem potteby dorozumívání – je vlastně spojovací sítí mezi lidmi 10
o
Uvědomované myšlení (uvědomění si toho, co člověku chybí, co cítí, co si myslí atd.) je pouze jeho nejmenší částí, nejpovrchnější a nejhorší
Předpoklady vzniku psychologie jako samostatné vědy - Ve druhé polovině 19.století se vytvořily předpoklady pro vznik psychologie jako samostatné vědy - Na počátku měla psychologie empirický a experimentální charakter 1- Filozofické předpoklady - Velmi silná empirická tradice filosofie v Evropě- v druhé polovině 19.stol se začal prosazovat pozitivismus a. August Comte(1798-1857) - Zásadním dílem je 6-svazkový kurz pozitivní filozofie, který vycházel 1830-42 - Navazoval na Saint-Simona a předpokládal, že veškeré lidské myšlení sleduje zákon tří stádií o Teologické- lidé hledají vysvětlení světa(démoni, nymfy), uvažovali animisticky a antropomorfně - tak vzniknul polyteismus o Metafyzické stádium – antičtí filozofové vymýšlí abstraktní teoretické systémy, svět ovládají neviditelné síly, ale již nejsou nadpřirozené – monoteismus o Pozitivní stádium – zkoumání omezeno na objektivní jevy a nezpochybytelné fakta - Za jeden z vrcholů poznání považoval možnost předvídat budoucí události - Kritizoval introspektivní metodu v psychologii, kterou nezařadil do klasifikace vědních oborů - Hlavním zdrojem poznání v pozitivismu je empirické poznání a experiment, důraz na exaktní vědy, filozofie je jen služka věd - Pozitivismem se řídí mnoho psychologů dnešní doby, např. tzv.akademická psychologie b. Herbert Spencer(1820-1903) - Anglický filozof - Hlásil se k pozitivismu, ale ve svých dílem prosazoval pokrok – zavedl termín evoluce - Ve vývoji se podle něj střídají dva základní procesy – diferenciace a integrace o jednoduché homogenní celky se nejprve rozdělují na části a potom se spojují do vyšších a složitějších útvarů o vývoj tedy není nahodilý, ale nutný - jeho stěžejní dílo: Principy psychologie o věřil, že neschopní lidé vymírají, pokrok se dědí - další dílo Principy sociologie o společnost rozdělil na vojenskou – řídí se právem silnějšího a průmyslovou – individualita a dělba práce o podstatným ukazatelem pokrokové společnosti vidí postavení žen, které je v průmyslové společnosti daleko lepší o věřil v úplné vymázání rozdílů mezi muži a ženami - podporoval individualismus a volnou ekonomickou soutěž - kritizoval socialismus a jakékoliv snahy státu řídit občany - jeho myšlenky jsou označovány za sociální darwinismus 2- Vývojové teorie a. Georges Cuvier(1769-1832) - Teorie katastrof – díky kataklyzmatům, klimatickým změnám vyhynulo mnoho druhů rostlin, živočichů 11
b. Jean Baptiste de Lamarck(1744-1829) Zapříčinil se o to, že se proměny Země, fauny, flory začaly chápat jako progresivní proces - Dílo: filozofie zoologická o Popsal teorii vývoje organismů o Evoluce je výsledkem působení dvou sil: vůle k pokroku a snaha o přizpůsobení, tělesné změny se dědí c. Charles Darwin(1809-1882) - Nechal se inspirovat teorii Thomase Malthuse, že počet živočichů roste řadou geometrickou, přičemž jídlo arimetrickou – počty lidí se udržují hladomory, válkami – přežívají jen ti nejsilnější - Dílo: O původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru o Tři pilíře- druhové variace, boj o přežití a přirozený výběr - O původu člověka o Srovnání člověka s jinými živočišnými druhy, dokazuje příbuzenský vztah o Poukazuje na rozdíly mezi člověkem a vyššími živočichy o Pohlavní pud - Výraz emocí u člověka a zvířat o Lidé a jejich zoologičtí příbuzní používají k vyjádření emocí podobné svalové pohyby o Exprese je vrozená, dříve sloužila k účelům dorozumívání se s členy kmene d. Gregor Mendel(1822-1884) - Studium dědičnosti e. Pierre Teilhard de Chardin(1881-1955) - Propojení křesťanské tradice s biologickou koncepcí 3- Rozvoj fyziologie - 19.století- velký rozvoj fyziologie a. Johannes Muller(1801-1858) - Německý vědec, první profesor fyziologie v Berlíně - Teorie specifických nervových energií – stimulace nervů vede k tvoření počitků, protože každý nerv obsahuje specifickou energii či kvalitu b. Hermann von Helmholtz(1821-1894) - Žák Mullera - Kromě fyzikálních a chemických komponent působí i vitální síla - Zastánce materialismu - Založil mechanickou školu fyziologie - Zformuloval zákon o zachování energie, vynalezl oftalmoskop - Měřil rychlost nervového impulsu u žáby, u člověka – jednoduchý reakční čas - Uvažoval o bezděčném nevědomém usuzování - Dílo: příručky fyziologické optiky - Trichromatická teorie barevného vidění- Young-Helmholtzova teorie - Teorie o kodování kmitočtu zvukových vln- rezonanční teorie c. Jan Evangelista Purkyně(1787-1869) - Nejen přírodovědec, ale zkoumal i vědomí, spánek, zrakové vnímání - Tzv. Purkyňův jev – při přítmí vidíme lépe zeleno-modro-fialové barvy spektra - Dílo: O spánku, snech a stavech příbuzných o Zmínil zde osvěžující a léčivou funkci spánku o Předjímal některé Freudovi úvahy, ale také Jungovu teorii kompenzační funkci snu - Dílo: Individuální duševní ústroj člověka -
12
o Rozlišil dvě hlavní metody zkoumání psychiky: antropologická- zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, psychologickou- zkoumání na základě vlastních zkušeností druhé a sebe sama a následné porovnávání výsledků, jako třetí cestu uváděl metodu fenomenologickou- duševní stavy a úkony jsou výjevy, které můžeme porovnávat d. Ewald Hering(1834-1918) - Teorie protikladných procesů- na sítnici jsou tři páry receptorů modrá-žlutá, červenázelená, černá-bílá, vždy se zapíná jen jedna barva z dvojice - Spor o podstatu vnímání s Helmholtzem, Hering zastánce nativismu 4- Rozvoj neurologie - Problém lokalizace mozkových funkcí- nová věda Frenologie a. Franz Josef Gall(1758-1828) - Tvar lebky odpovídá tvaru mozku - schopnosti člověka jsou rozmístěné v určitých oblastech mozku - vykonával veřejné pitvy mozku a tak prováděl svá zjištění - jako první objevil křížení míšních drah, pravá hemisféra ovládá levou část těla… - dále tvrdil, že čím větší má člověk šedou kůru, tím je inteligentnější b. Johann Christopher Spurtzheim(1776-1832) - Kolega Galla, pracovali společně, zmapovali kolem třiceti oblastí mozku - Na základě svých zjištění, poskytoval lidem rady na zvládání osobních problémů - Zavedl pojem frenologie c. Jean-Pierre-Marie Flourens(1794-1867) - Tvořil opozici frenologie - Zdokonalil ablaci- odjímal zvířatům jednotlivé části mozku a po jejich zotavení pozoroval efekt - Zjistil, že sídlem motoriky je mozeček, mozková kůra je sídlem obecných mentálních funkcí, vnímání, učení a vůle d. Paul Broca(1824-1880) - Zkoumal lokalizaci řečových center - Na základě pitvy pacienta, který rozuměl, ale uměl říkat jenom slovo tan zjistil, kde se nachází centrum řeči- Brocova oblast - Motorická afázie- stav, kdy pacient například po mrtvici má omezené řečové schopnosti 5- Psychofyzika a. Ernst Heinrich Weber(1795-1878) - Věnoval se anatomii a fyziologii na univerzitě v Lipsku - Zmapoval hmat- rozdílnost citlivosti kůže - Dále měřil nejmenší rozlišitelný rozdíl- rozdílový práh se mění s velikostí standardního podnětu- tzv. Weberův zákon b. Gustav Theodor Fechner(1801-1887) - Žák Webera - Dílo: Elementy psychofyziky- shrnutí všech svých poznatků - Weber-Fechnerův zákon - Dále zavedl pojmy absolutní a rozdílový práh - Vytvořil tři metody o Metoda přizpůsobení- jedinec upravuje intenzitu podnětu do té doby než sám myslí, že se jedná o prahový podnět o Metoda konstantního podnětu- podněty kolísají okolo prahové hodnoty, odpovědi se zprůměrují
13
-
-
o Metoda limitů- intenzita se snižuje od zřetelně neprahového podnětu až po podprahový c. Stanley Smith Stevens(1906-1973) Navázal na Fechnera a měření smyslové zkušenosti doplnil o metodu přímého odhadusubjekt přiřazuje podnětům hodnoty, když je dvakrát jasnější, dostane dvakrát větší hodnotu Zjistil, že weber-fechnerův zákon neplatí pro všechny situace, nahradil ho tzv. Mocninovým zákonem
Zakladatelé samostatné vědy -
1- Wilhem Maximilian Wundt(1832-1920) Někteří spojují Wundta jako zakladatele vědy s dílem Základy fyziologické psychologie-1874, jiní se přiklánějí k roku 1879- kdy přejmenoval svoji laboratoř na psychologický institut Jako hlavní výzkumnou metodu využíval introspekci, která probíhala za jasných podmínek Mnoho výzkumů se orientovalo na diskriminační reakční čas Nevěnoval se jen psychologii, a školilo se u něj mnoho psychologů tehdejší doby Jako předmět psychologie viděl vědomí- které se dá rozložit na jednotlivé psychické elementy- počitky, pocity a volní akty Počitky vznikají na základě smyslových podnětů- rozdělil 7 základních Pocity mají dimenze napětí-uvolnění, libost-nelibost a vzrušení-uklidnění Volní akty považoval za klíčové a označuje svou psychologii za voluntaristickou Zastánce psychofyzického paralelismu- duševní a tělesné jevy se doprovázejí, ale neovlivnují Apercepce- výběrové zaměření pozornosti, hlavní činitel je vůle 2- Francis Galton(1822-1911) Zabýval se studiem individuálních rozdílů, hlavně schopností Na základě Darwina považoval inteligenci, typ nadání za dědičné Dílo: Dědičný genius Prováděl měření desítky tisíců lidí, to ho dovedlo k používání statistických metod(později rozpracoval Paerson- korelace) Metoda dotazníků, srovnávání dvojčat, výzkumy imaginace, asociační test 3- Hermann Ebbinghaus(1850-1909) Dílo: O Paměti- vyvrací Wundtovu myšlenku, že se duševní procesy nedají experimentálně zkoumat Zkoušel nejrůznější pamětní pokusy sám na sobě- např. pamatování bezsmyslných slabik- zjištění, že kapacita paměti je 7 prvků Dalším zjištěním bylo, že zapomínání je nejprve velmi rychlé, postupně se zpomaluje Ovlivnil výzkumy paměti na dalších 50 let 4- William James(1843-1910) Dílo: Principy psychologie- psychologie jako věda o mentálním životě- o jeho fenoménech i podmínkách Kritika Wundta, říkal, že se vědomí pořád mění a proto nesouhlasil s jeho výzkumem Hlavní funkci vědomí je usnadnit lidem přizpůsobení se okolnímu světu na základě možnosti volit 14
-
-
Rozlišení mezi vědomými rozhodnutími a návyky, které jsou nevědomé Lidská mysl má tendenci automatizovat co nejvíce aktivit- tvořit návyky Vlivem Darwina věnuje jednu část knihy instinktům Rozlišil já poznávající(I) a já poznávané(me)- poznávané já dále na materiální, sociální a duchovní já Autorem teorie emocí- James-Langeova teorie emocí Věnuje se i tématu náboženství, osobní náboženská zkušenost má podle něj kořeny v mystických stavech vědomí- ty nejde vystihnout slovy, mají noetickou kvalitu a jsou pomíjivé- v této souvislosti na sobě prováděl pokusy s rajským plynem Představitel filozofického pragmatismu- pojetí pravdy- pravdivé je podle Jamese to, co je užitečné
7. Historické psychologické školy (str. 101 - 127) 1. Empirické a experimentální psychologické školy a) Strukturalismus - bezprosttedně navazuje na W. Wundta, hlavní ptedstavitel Edward Bradford Titchener jeho myšlenky ptenesl do USA, z jeho žáků vynikal napt. Edwin Garrigues Boring - definice mysli (souhrn duš. dějů během celého života jedince), vědomí (souhrn psychických procesů probíhajících v mysli v momentálním okamžiku) - úkolem psychologie zjistit elementární složky mysli pomocí introspekce, na základě toho rozlišení počitků, ptedstav a pocitů (všechny druhy vědomé zkušenosti vznikají jejich kombinací) - zjednodušení Wundtových myšlenek, ze současného pohledu umělá a málo významná psy škola
b) Funkcionalismus - vznik v USA jako opozice strukturalismu, vliv strukturalismu a Darwinovy evoluční teorie - Granville Stanley Hall: zakladatel prvního psy časopisu v USA „American Journal of Psychology“, jeden z prvních am. psychologů zajímajících se o psychoanalýzu, vývojový psycholog se zamětením na adolescenci, jednotlivé etapy ontogenetického vývoje jsou zkráceným opakováním historie celého lidstva, ontogeneze je tedy rekapitulací antropogeneze - John Dewey: studium významu praktické činnosti, člověk jako jazyková bytost, pedagogické heslo „uč se činem“ - James Rowland Angell: funkcionální psy usiluje o rozpoznání a vykreslení typických operací vědomí v aktuálních životních podmínkách X strukturální psy popisuje a analyzuje obsahy vědomí nezávisle na vnějších okolnostech; mentální aktivita jedince ptispívá k jeho ptizpůsobení prosttedí; jedinec chápán jako psychofyzický celek studovaný v jeho vztazích ke světu; vědomí jako tídící fenomén - Vznik aplikované psychologie: psy diagnostika, průmyslová a klinická psy, průkopníci James McKeen Cattell (zavedení termínu mentální testy, jeho baterie testů ale neprůkazná), Hugo Münsterberg (zastánce nerovnosti mužů a žen, ve válce na straně Německa; podíl na vzniku forenzní, klinické a prům. psy, jako jeden z prvních užíval termín aplikovaná psy; stadium paměti a falešných vzpomínek, ptedstupeň personalistiky, psy reklamy) 15
c) Francouzská psychologie - rozvoj ve spojení s psychiatrií a neurologií, podíl na rozvoji klinické psy a psychoterapie - Théodule Armand Ribot: první psy laboratot ve Francii, tvůrčí činnost umělců a vědců dělí na 4 části: postavení problému, inkubace, iluminace a ovětení; monografie o citech, paměti a pozornosti - Jean Martin Charcot – neurolog, učitel Freuda, studium konverzních hysterických symptomů a jejich léčení hypnózou (ta byla ve Francii zprofanovaná kvůli mesmerismu), 3 stavy hypnózy: letargie, katalepsie a somnambulismus, tyto stavy jsou pozorovatelné pouze u hysteriků - Pierre Marie Félix Janet – rozlišuje nižší automatismy (vývojově starší) a vyšší psychické fce (myšlení, vůle,…), u lidí trpících duš. poruchou dominují automatismy; jako první se pokusil o psy vysvětlení vzniku hysterické neurózy, za jejíž hlavní ptíčinu považoval traumatické vzpomínky – na jejich zapomínání se podílí disociace vědomí vedoucí k tomu, že se stanou součástí odloučeného podvědomí (anticipace Freudových myšlenek) - Alfred Binet – rozvoj testů inteligence, navazuje na něj Jean Piaget; spolu s Théodorem Simonem vytvotil testy inteligence pro děti, intelektovou vyspělost dítěte určovali na základě rozdílu mezi mentálním a chronologickým věkem (neptesné, proto ustanovuje něm. psycholog William Stern inteligenční kvocient jako podíl mentálního a chronologického věku, na návrh Lewise Termana později násobený stem)
d) Würzburská škola - zakladatel Oswald Külpe (žák Wundta), spolu s Karlem Marbem zakladatel psychologického institutu zabývajícího se výzkumem myšlenkových procesů a jejich volního tízení (konflikt s Wundtem), hlavní metodou systematická experimentální introspekce - podle Külpeho existují nenázorné akty vědomí, jako abstrakce, zobecňování apod. - Narziss Kaspar Ach – odhalení determinující tendence (dnes běžnější termín mentální nastavení – ptipravenost mysli tešit úkol nevědomými prosttedky), navazují: Otto Selz, Henry Jackson Watt - Karl Bühler – aha-zážitek, spolu s manželkou Charlotte založení centra studia dětské psy, rozdělení vývoje dítěte na stadium instinktové, návykové a intelektové. Charlotte s později v Americe podílela na vzniku humanistické psychologie (+rozvoj dětských diagnostických metod, zabývání se celým vývojem lidského života) - Karl Bühler ptispěl ke vzniku tvarové psy, ve Würzburku se školili dva zakladatelé gestalt psy: Max Wetrtheimer a Kurt Koffka
2. Psychologické školy ovlivněné filozofií a) Duchovědná psychologie - ptedchůdce Georg Wilhelm Friedrich Hegel: duch jako určitý protiklad ptírody, duch subjektivní, objektivní a absolutní, vyvíjí se podle zákonů dialektiky – teze, antiteze (negace) a syntéza. - Zakladatel rozumějící (duchovědné) psy Wilhelm Dilthey – ptedstavitel filozofie života, důraz na rozdíl mezi ptírodními a duchovními vědami (k nim z metodologického hlediska pattí i psy), základem psy bádání je osobní prožívání a hledání jeho souvislosti s kulturně-historickým kontextem, základním metodologickým nástrojem humanistických věd hermeneutika 16
- Eduard Spranger – klíčovou poznávací metodou porozumění, hledání vztahů mezi individuálním prožíváním a konkrétním kulturním kontextem; porozumění druhému je méně omezené, než porozumění sobě samému; rozlišení mezi objektivním duchem a subjektivní duší (Hegelovo pojetí); 6 ideálních typů osobnosti: teoretický, ekonomický, estetický, sociální, politický, náboženský; studium adolescence
b) Psychologie aktu - zakladatel Franz Clemens Brentano – učitel Ehrenelse, Breuera, Freuda, Masaryka, Husserla a dalších; definice psy jako vědy o mentálních fenoménech, zavádí pojem intencionalita (každý psychický jev v sobě zahrnuje něco jako objekt)
c) Fenomenologie: - Carl Stumpf – učitel Koffky, Kohlera, Wertheimera; psy hudby, fenomenologie považována za druh introspekce spočívající v ptezkoumávání nezkreslené vnittní zkušenosti, odmítnutí Wundtova dělení psychické zkušenosti na elementy (čímž vzniká zkreslení) - Edmund Husserl – snaha o vybudování filozofie na jasných základech, a tedy odmítání výkladu zkušenosti v širším historickém či psychologickém kontextu: pted filozofováním je tteba provést fenomenologickou redukci spočívající v „uzávorkování“ okolního světa, eidetická redukce znamená odhlédnutí od toho, co je pro zkušenost nahodilé, a odhalení invariantních podstat (esencí); psy jako objektivní vědu považoval za nemožnou; fenomenologicko/psychologická redukce znamená, že by psycholog měl odhlédnout od vlastní intencionality a zaujmout postoj „neinteresovaného diváka“; fenomenologický popis časového vědomí
d) Filozofie života - Henri Bergson – základním pojmem élan vital (životní rozmach, rozlet), vývoj života nevychází ze hmoty, ale smětuje proti ní k vyšším formám; rozum (inteligence) není schopen postihnout víc než moment (jako fotografie), k vnittní podstatě ptedmětu proniká intuice; úvahy o subjektivním prožívání času, ptedchůdce rozlišení epizodické a sémantické paměti - Hans Adolf Eduard Driesch – studie o telepatii, jasnovidectví a telekinezi; v organismu působí účelná životní síla (entelechie), duše a tělo se scházejí v mozku; otevtená (rostliny) a uzavtená (živočichové) životní forma - František Mareš, Karel Černocký e) William McDougall - spolupráce s Galtonem a Spearmanem na rozvoji mentálních testů a eugeniky, jeden ze zakladatelů sociální psychologie, zájem o parapsychologické jevy - všechny životní procesy, duševní život a chování jsou účelné, protože vyjadtují základní snahu o zachování existence individua a druhu; instinkty mají komponentu kognitivní, emotivní a konativní (snahovou), popis 14 z nich - základní jednotkou charakteru je sentiment, formovaný vrozeným instinktem a životní zkušeností, komplexy jsou patologické sentimenty (láska, ptátelství, úcta,…) - vůle je charakter v akci - definice psy jako vědy o chování (považován za ptedchůdce behaviorismu), později tento směr kritizoval 17
- ovlivnil Tolmana (zakladatel účelného behaviorismu), avšak žádní následovníci nebo škola
Gestalt psychologie ÚVOD K ODDÍLU C -na ptelomu 19. a 20. století se vyčlenilo mnoho směrů z filosofického a psychologického dění -gestaltismus, psychoanalýza, behaviorismus - u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, jejichž teorie byly dále rozpracovávány -existenciální, kognitivní a humanistická psychologie - u zrodu stály spíše skupiny lidí, ktetí byli nespokojeni se stavem teoretické i akademické teorie -transpersonální psychologie - vznikla v 20. století, stojí mimo hlavní proud psychologie, ale ptinesla důležité poznatky ve studiu vědomí -ptedstavitelé těchto směrů spolu nespolupracovali, nedošlo k žádné integraci směrů -dodnes se čeká na nějaký "Koperníkovský obrat" v psychologii, na navrhnutí nového paradigmatu -psychologie je dynamická a neustále se mění a vyvíjí její ptedmět studia
Gestaltismus = tvarová psychologie -gestalt=tvar, útvar, konfigurace -zakladatelé se kriticky stavěli k Wundtovi - snaha najít psychické elementy, z níž se skládají komplexní psychické jevy -základní myšlenkové paradigma podle berlínské školy: Celek je něco jiného než suma částí Gestalt je komplexní kvalita, která má fenomenální, genetický i funkční primát nad částmi Psychické děje vystupují jako celky - hlavně u vnímání, myšlení a učení Duševní dění je proces strukturování , tvotení celků Fenomenální(psychické) tvary odpovídají určitým geneticky daným strukturám(princip izomorfie) Prožívání je vestavěno do ptedem daných forem(struktur) Hlavní metodou v gestaltu je fenomenologie, introspektivní ptezkoumání jevů jako takových
Vznik gestaltismu -ptedchůdce: Kant(percepce není kombinací senzorických elementů, ale jejich aktivním zpracováním do podoby koherentní zkušenosti) Christian von Ehrenfels - popsal transpozici -ptisuzuje objektům tvarovou kvalitu -myšlenkový ptedchůdce Edgar Rubin - členění percepčního pole na figuru a pozadí (Kratina upozornil na to, že pojem figura už použil Jan Evangelista Purkyně k popisu optických zážitků) -veliký rozvoj této celostní myšlenky v Německu a Rakousku v prvních dekádách 20. století -ptispěl k tomu rozvoj filosofie a ptírodních věd -filosofické hledisko gestaltismu: Husserlova fenomenologie -v ptírodních vědách se inspirovali objevem elektromagnetického pole a jeho zákonitostí, elmag. Pole tvotí strukturu, která určuje chování jednotlivých částic v tomto poli -dělení na dvě školy: berlínská x lipská
Lipská celostní škola Felix Krueger - hlavní ptedstavitel -rozdělil mentální celky do dvou skupin: a)tvary - jsou uzavtené a učleněné b)neučleněné, nediferenciované celky -Lipská škola preferovala zkoumání nediferenciovaných celků - tadíme do nich: zážitky nižších smyslů, zážitky při tělesných pohybech, zážitky vysokého vzrušení, silné únavy atd., které mohou mít celostní kvalitu 18
-podle Kruegera tvary a neučleněné celky jsou vždy vklíněny mezi vyšší celky a nakonec v souhrnný celek zážitkového proudu, jehož celostní kvalitou je cit Ferdinand Kratina - na stáži u Kruegera, docent Psychologického ústavu MU(vedl ho Mihajlo Rostohar) -díla: "Studie z tvarové psychologie", "Úvod do celostní a tvarové psychologie"
Berlínská škola -zabývala se studiem uzavtených tvarů v oblasti percepce, myšlení a učení -členové: M. Wertheimer, W.Kӧhler, K. Koffka, K. Lewin, K. Duncker -vzájemný vztah mysli a těla tešili z hlediska psychofyzického paralelismu(princip izomorfismu) -principem izomorfismu se zabýval Wertheimer a pak Koffka -izomorfie=shoda forem, která vede k ptedpokladu, že pohyby atomů a molekul v mozku nejsou fundamentálně odlišné od myšlenek a citů, ale jsou ve svých molárních aspektech totožné Max Wertheimer -narodil v Praze, studoval nejprve práva a pak filosofii -zaujal ho fenomén zdánlivého pohybu -1916 - vyučoval na Berlínské univerzitě, kde se stal klíčovou postavou Psychologického institutu -spolupráce s Koffkou a Kӧhlerem -1923 - vedoucí katedry na Frankfurtské univerzitě -za Hitlera emigroval do NY -1912 - článek "Experimentelle Studien uber das Sehen von Bewegungen" - popisuje zde fí-fenomén -1923 - článek "Untersuchungen zur Lehre von der Gestalt II" - popisuje tvarové zákony Princip proximity(blízkosti), Podobnosti Kontinuity(dobré ktivky), Pregnance(dobrého tvaru) -v závěru dodává, že vnímání postupuje ve směru "shora dolů" - od celku k částem(vjemy jsou částí celků) -dílo: "Produktivní myšlení" - aplikace gestaltu v tešení lidských problémů -2 typy myšlení - a)reproduktivní - lidé opakují myšlenkové postupy, které už dtíve využily b)produktivní myšlení - výsledkem hlubokého pochopení struktury daného problému -umožňuje ptenos nových poznatků na jiné problémové situace -podoba se vznikem dobrého tvaru -v jedné kapitole se věnuje myšlení A. Einsteina a jeho teorii relativity -shrnutí jeho poznatků o myšlení: Nahlížíme na mezery, problémové oblasti, poruchy, povrchnosti atd. a zacházíme s nimi strukturálně Hledáme vnittní strukturální vztahy - vyhovující/nevyhovující- mezi těmito poruchami a danou situací jako celkem i mezi jejími různými částmi Provádíme operace, jakými jsou strukturální seskupování (grouping) a segregace, centrování atd. Operace nahlížíme a provádíme v jejich strukturálním umístění, roli, dynamickém významu, včetně uskutečnění nezbytných změn… Hledáme spíše strukturální než dílčí pravdy W.Kӧhler - narodil se v Estonsku -koncipoval novou teorii učení na základě experimentů s šimpanzi (spojení bambusových tyči k dosažení banánu) -vytešení problému je výsledkem určité kognitivní změny, tzv. vhledu, jehož podstatou je vnímání nových vztahů a souvislostí v dané problémové situaci -jedinec je schopný tešit situaci vhledem jen když ji má možnost vnímat její komplexní uspotádání 19
-pokusy s kutaty na Tenerife - ovětoval efekt transpozice -kutata měla zrní na dvou destičkách šedé barvy (světláxtmavá), určitou dobu mohli zobat jen z té tmavé, když si mohli vybrat, vybrali si světlou =>kutata reagovala spíše na relaci mezi jasem odstínů, než na podnět jako takový -jeho teorie učení se zásadně liší od té Thorndikové (pokus-omyl) K.Koffka -narodil se v Berlíně -účastnil se historických výzkumů zdánlivého pohybu ve Frankfurtu -ptednášel na univerzitě v USA "Die Grundlagen der psychischen Entwicklung, Eine Einfuhrung in die Kinderpsychologie" -v této knize aplikoval principy gestaltu na vývoj dětské psychiky -dle autora je instinktivní chování soustava reflexů, Gestalt, který smětuje k dosažení určitého cíle -1922 - v "Psychological Bulletin" vyšel článek "Perception: an introduction to the Gestalt-theory" -Koffka zde upozorňuje na to, že se Gestalt nezabývá jen vnímáním -1935 - "Principy Gestalt psychologie" - rozsáhlé dílo -primárním úkolem vědce je integrovat všechna fakta do jednotné teorie, která je srovnatelná s dobrým tvarem -velkou roli ptipisuje zákonu pregnance -věnuje se zde i paměti a zapamatovávání, pamětní schéma je dobrým ptíkladem Gestaltu K.Duncker -narodil se v Lipsku, studoval u Kӧhlera -1935 - "Psychologie produktivního myšlení" -byl propuštěn s univerzity díky spolupráci s komunismem -emigroval do Anglie - zahájil výzkum bolesti spolu s F. Barlettem -1940 - spáchal sebevraždu -ptispěl svými výzkumy zdánlivě indukovaného pohybu -největší ptínos v oblasti tešení problémů(aplikace Kӧhlerova učení vhledem) -pokusy s vysokoškolskými studenty - pojem: funkční fixace - určité nastavení, když ptedmět opakovaně užíváme k nějakému účelu, ptipisujeme mu určitou funkci, což nám brání použít ho v ptípadě potteby jiným způsobem -problém ozatování nádoru - správné tešení je ozatovat ze všech stran, když však ukázal nákres, na kterém smětuje jediná šipka do směru elipsy, studenti tento problém nevytešili(nastala u nich funkční fixace na nákres) -jeho problém ozatování nádoru dále rozpracovali M. Gicková, K. Holyoak K.Lewin -narodil se v Polsku -od 1921 vyučoval v berlínském Psychologickém institutu - seznámil se zde s tvarovými ptedstaviteli -emigroval do USA - 1945 se stal teditelem výzkumného centra pro skupinovou dynamiku -"teorie pole" - ptedpoklad, že všechny duševní aktivity jedince probíhají v psychologickém poli(živ. Prostoru) -životní prostor=totalita všech faktů, které determinují chování (B) individua v určitém momentu -obklopen vnějším obalem(foreign hull of) nepodléhá psychologickým zákonům -životní prostor(L) zahrnuje osobu(P) v určitém prosttedí € -B=f(P,E) - vztah mezi osobou, chováním a prosttedím -za ptíznivých podmínek mezi osobou a prosttedím je stav rovnováhy = ekvilibrium -pti porušení rovnováhy nastává tenze, která vede k lokomoci(změna životního prostoru s cílem obnovit rovnovážný stav) -životní prostor = silové pole, mezi jedincem a objekty v živ.prostoru vznikají síly psycholog. povahy=vektory -vektory můžou nést pozitivní(ptitahují jedince) či negativní(odpuzují) valenci -síly v prostoru se sečítají a odčítají jako vektory a ovlivňují tak chování jedince -bariéry = hranice bránící lokomoci 20
-ke znázornění živ. Prostoru používal Jordanovy ktivky -v poli jedince mohou vznikat konflikty: a)mezi dvěma pozitivními valencemi, b)mezi pozitivní a negativní, c)mezi dvěma negativními valencemi -1939 - výzkum na téma: vliv stylu vedení na klima ve skupině a výkon; společně s R.Lippittem, R. Whitem -účastníci 10tiletí chlapci, 3 skupiny: autoritátský styl, demokratický a liberální -v liberálním a demokratickém ptátelská atmosféra, v autoritátském agrese a podrážděnost -v liberálním nejnižší výkon -svými názory ptispěl k pedagogické, sociální, průmyslové i ekonomické psychologii, podnítil rozvoj skupinové psychoterapie -jeho žačka: B.V.Zeigarniková - efekt Zeigarnikové - nedokončené úkoly si pamatujeme lépe než ukončené
Neogestaltismus -vznikl pti kontaktu gestalstismu s behaviorismem Charakteristika: Oslabení vlivu fenomenologické filosofie, odklon od hypotézy izomorfismu Aplikace tvarové psychologie na problematiku mezilidských vztahů, na analýzu lidské motivace Další propracování gestaltických myšlenek - zvláště ve výzkumu sociální percepce a myšlení Zdůraznění aktivity subjektu pti tešení problémové situace -podnítil výzkum malých sociálních skupin a rozvoj různých forem skupinové psychoterapie Kurt Goldstein -narodil se v polské části Slezska -působil na univerzitě v Berlíně - kontakt s gestalitiky, ktetí ho ovlivnili -musel za Hitlera emigrovat do Holandska -1934 - dílo "Organismus" -emigroval do USA, působil na několika univerzitách -později odešel do praxe v oboru neurologie a psychiatrie -jeho ptístup je nazýván organismický=holistický -"The organism: a holistic approach to biology derived from pathological data in man" -ptedložil zde pohled na organismus jako na celek(pokouší se vyrovnat s vnějšími i vnittními požadavky) -všechny části organismu jsou funkčně propojeny -organismus má tendenci uskutečnit "pregnantní" relaci mezi sebou a prosttedím(optimální vztah) -jeho chování je uspotádáno jako utvátení figury a pozadí při vnímání(o tom, co se stane figurou rozhoduje aktuální motivace, ta je určována následujícími principy:) 1)sebeuskutečňování(self-realization), sebeaktualizace(self-aktualization) 2)dospívání k dohodě s vnějším prostředím -dobte obeznámen s psychoanalýzou=>pudové projevy mohou být důsledkem narušení vnittní soudržnosti organismu -jeho teorie ovlivnila: A.Maslowa - ptevzal od něj koncept seberealizace S.H.Foulkes - Goldsteinův asistent, začlenil do své teorie mnoho gestaltických pojmů F.Perls - tvůrce Gestalt terapie -spojitost mezi Gestalt teorií a terapií: Perls používal propracovanou gestalt teorii neptesně a volně -učení Goldsteina a Lewina významně ptispělo ke vzniku Perlsovy terapeutické školy, ale také do různých forem tréninkových a terapeutických skupin Leon Festinger -narodil se v Brooklynu(NY) -asistent Lewina -"teorie kognitivní disonance" - jádrem jsou následující propozice: 1)mezi kognitivními elementy může existovat disonance nebo nevyhovující(non-fitting) vztahy 21
2)disonance vede ke zvyšování tlaku k její redukci a k vyhýbání se jejímu nárůstu 3)tento tlak se projevuje operacemi, k nimž pattí změny chování, změny poznatků a ptíležitostně také ptijímání nových informací a nových názorů
Závěr -dnes už se tato teorie moc nevyužívá, ale toto uvažování se stalo trvalou součástí psychologie -gestaltem se inspiroval N. Chomsky(syntaktická teorie), výzkum D.H.Hubela, Torstena a N.Wiesela ohledně potvrzení "detektorů rysů" v mozkové kůte(hrají roli pti rozpoznávání kontur ptedmětů)
Behaviorismus (149-167) velký směr americké psychologie 20. století, který odmítl metodu introspekce jako nevědeckou ptedmět studia omezen na objektivně pozorovatelná fakta (ptedevším chování) lidská mysl je černá sktíňka (black box), k níž objektivními metodami nelze proniknout ptedchůdci behaviorismu o ruská reflexní škola – založil ji Ivan Michailovič Sečenov (1829-1905) Ivan Michailovič Sečenov (1829-1905) pocházel ze zámožné statkářské rodiny, vystudoval lékařskou fakultu moskevské univerzity, studoval u Johannese Müllera a Hermanna von Helmholtze, stal se profesorem na lékařské fakultě v Petrohradě, vyučoval fyziologii v Oděse, patřil mezi odpůrce introspektivní psychologie nejznámější dílo „Mozkové reflexy“ (1863/1952) ztotožnil veškerou psychickou činnost s reflexní nervovou aktivitou pojem asociace nahradil termínem reflexní oblouk, který počíná smyslovým podrážděním, pokračuje mozkovou aktivitou a končí svalovým pohybem dospěl k závěru, že u člověka je reflexní aktivita podstatně složitější než u zvítat u lidí se setkáváme s bezděčnými reflexy (kašel, kýchání) s reflexy úmyslnými - jejich průběh ovlivňují vyšší centra mozková – ta mohou reflexní pohyby buď tlumit (inhibice podráždění), nebo zesilovat (šíření excitace) tvrdí, že psychický život je podtízen neměnným zákonitostem – psychologie může být skutečnou vědou, psychologem-analytikem tudíž může být pouze fyziolog Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936) – nejvýznamnější představitel ruské reflexní školy; narodil se jako nejstarší z jedenácti dětí v rodině pravoslavného venkovského popa, z teologického semináře odešel (díky četbě děl Darwina a Sečenova), studoval nejprve přírodní vědy, poté medicínu, celý život dodržoval striktní pracovní rozvrh, zažíval finanční potíže do doby, kdy byl jmenován profesorem Vojensko-lékařské akademie univerzity v Petrohradě, od roku 1910 budoval v Institutu experimentální medicíny laboratoř pro výzkum klasického podmiňování, později známou jako „Věž ticha“, Pavlov byl náročný, upřímný, přímočarý, striktně materialistický a objektivní vědec usilující o vysvětlování svého objevu (klasické podmiňování) z čistě fyziologického hlediska, po VŘSR (1917) byl podporován Leninem i Stalinem (vyšší nervová činnost se stala oficiální doktrínou psychologie nejen v SSSR, ale i po 2. SV v jeho satelitních státech, včetně ČSR) 1904 obdržel Nobelovu cenu za výzkum trávicích procesů světovou proslulost získal ptedevším díky svému objevu klasického podmiňování
22
Pavlov si všiml, že za několik dní od zahájení pokusů trávicích procesů začínají psi slinit ještě ptedtím, než maso ucítili, napt. když laboratorní ztízenec ptinášející potravu otevíral dvete, nebo pti zvuku jeho kroků tento neočekávaný výsledek označil jako podmiňování – termín je odvozen od toho, že vnější podmínky, které byly zcela neutrální, vyvolávají vrozenou reflexní reakci pti pokusech byli psi se zavedenými slinnými vývody ptipoutání za obojek ke stojanu na pracovním stole, badatelé pak spustili metronom (neutrální podnět) a prakticky vzápětí psovi ptedložili obvyklý pokrm, pokus se opakoval sedmkrát až devětkrát za den, psi brzy začali slinit bezprosttedně po spuštění metronomu, prakticky všichni osvojili podmíněný reflex od dvou do deseti dnů další experimentování byla salivační reakce spojována s dalšími podněty – obrazce, rytmické doteky na kůži, rozsvícení světla, zvuk zvonku, varhanní píšťaly či telefonu Pavlov zavedl tadu nových pojmů o nepodmíněný podnět – evokuje určitou vrozenou reakci bez ptedchozího učení (v experimentech byl nepodmíněný podnět navlhčené mleté maso se suchary) o nepodmíněný reflex – nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět (slinění) o podmíněný podnět – původně neutrální stimul (napt. tikání metronomu, rozsvícení světla, zvonění), který během učení získal schopnost vyvolávat vrozenou salivační reakci o podmíněný reflex – původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný podnět (tikání metronomu) upozorňoval, že nově vzniklé dráhy jsou poměrně nestabilní a snadno se pterušují, takže k jejich upevnění je nutné časté opakování objevil tadu procesů, které provázejí klasické podmiňování: generalizace, diskriminace, vyhasínání a spontánní obnovení podmíněných reflexů ztotožňoval mentální aktivitu s nejvyšší nervovou činností, kterou tvotí dva základní procesy, a to podráždění (excitace) a útlum (inhibice) provedl tadu pokusů s navozením tzv. experimentální neurózy, pti nichž došlo u pokusných zvítat ke „stržení“ vyšší nervové činnosti (diskriminace psa mezi elipsou a kruhem, s měnícím se poměrem délky a šítky elipsy, nebyl pes schopen odlišit elipsu od kruhu, na což reagoval zutivým vrčením a snahou o útěk z laboratote) - vysvětlováno ptepětím procesů excitace a útlumu neurózy se vyvíjejí v závislosti na typu vyšší nervové činnosti, která je dynamickým souborem základních vlastností nervových procesů; podle jejich síly, vyrovnanosti a pohyblivosti se rozlišují základní typy: cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik o sklon k neuróze mají krajní typy – typ slabý: melancholik (slabé podráždění i útlum), typ silný, nevyrovnaný: cholerik (silná excitace, slabý útlum) pro utvátení symptomů a forem neurózy má rozhodující význam specificky lidský typ vyšší nervové činnosti, daný vzájemným vztahem dvou signálních soustav o první signální soustavu má člověk společnou se zvítaty, signalizuje mu skutečnost bezprosttedně jako dojmy, pocity a ptedstavy o druhá signální soustava je spojena se slovem, „signálem signálů“, a s lidským myšlením
23
o typ umělecký - s ptevahou první signální soustavy a s ptevahou podkorové činnosti, charakterizován zvýšenou ptístupností dojmů, sklonem k obraznému myšlení, zvýšené emotivitě a umělecké činnosti, může onemocnět hysterií o typ vědecký či myslitelský – s ptevahou druhé signální soustavy, má sklon k abstraktnímu myšlení, zvýšené kritičnosti, systematičnosti, filozofování, vědecké činnosti a nerozhodnosti, může onemocnět psychastenií o v současnosti jsou mechanismy klasického, zejména emočního podmiňování opět zajímavým výzkumným námětem, protože ztejmě výrazně ovlivňují lidské citové prožívání o Edward Lee Thorndike (1874-1949) – americký psycholog, považoval se za ptedstavitele konekcionismu, mnozí badatelé ho pokládají za funkcionalistu, který významně ptispěl k rozvoji pedagogické psychologie; položil základy behavioristických teorií učení syn metodistického pastora, rodina se často stěhovala, díky tomuse naučil spoléhat sám na sebe, zároveň byl extrémně plachý, stal se vynikajícím a velmi ctižádostivým studentem, měl obdiv k Williamu Jamesovi a jeho „Principům psychologie“, vystudoval na Harvardu, zkoumal pod Jamesovým vedením, přešel na Kolumbijskou univerzitu, pod vedením Cattella získal doktorát na základě svých známých pokusů s koťaty (viz dále), byl plodným profesorem (cca 50 knih, 450 článků) s nadprůměrnými příjmy experimenty s kutaty: umístění kutete do jednoduchého bludiště, které sousedilo s ohrádkou, v níž byla ostatní kutata, voda a potrava, kute reagovalo zmateným pobíháním, pípáním, poté se rozeběhlo správným směrem; po několikerém umístění v bludišti se chovalo klidně a během několika vtetin se vydalo správným směrem; podle Thorndikea se u něj vytvotila asociace čili spoj mezi počáteční situací v bludišti a mezi uspokojivou odezvou, k níž vedl běh určitým směrem experimenty s koťaty (1898 v práci „Animal inteligence“): ptenesení kotěte do dtevěné „problémové sktíňky“ (puzzle box), jejíž dvítka byla zajištěna dvěma jednoduchými petlicemi, pted dvítky ležel kousek ryby, kotě se mohlo dostat ven, pokud se mu podatilo provést jednoduchý úkon, napt. stlačit pohybovou destičku na podlaze sktíňky, tím uvedlo do pohybu mechanismus, který sloužil k odsunutí závor a otevtení dvítek; pti prvním pokusu se kotě snažilo protlačit mezerami mezi tyčemi, natahovalo tlapky ven z klece …, za nějakou dobu (průměrně 150 vtetin) se náhodou stalo, že jeden z pohybů vedl k otevtení dvítek; pti dalším umístění do sktíňky se chovalo podobně, ale únik trval kratší dobu; nahodilé chování pak rychle ubývalo, po pěti až deseti pokusech si kotě otevtelo dvítka během několika sekund podle Thorndikea zvíte umístěné v kleci postupně ttídí své náhodné projevy na základě jejich důsledků – úspěšné aktivity, na rozdíl od neúspěšných, ptetrvávají v repertoáru určité akty chování se tak stávají nástrojem (instrumentem) k dosažení uspokojení Clark L. Hull označil tento typ jako instrumentální podmiňování, tíká se mu také učení pokusem a omylem, i když Thorndike preferoval název „pokus a náhodný úspěch“ Thorndike vysvětloval průběh učení u zvítat zákony efektu a cviku zákon efektu v podstatě tíká, že akty chování, které v určité situaci vedou k uspokojení, se v ní později vyskytnou s větší pravděpodobností než akty chování, jež k uspokojení nevedou podle zákona cviku je síla a trvání konekce mezi podnětovou situací a reakcí ptímo úměrná tomu, jak často tato reakce v dané situaci vznikne 24
Thorndikův zákon efektu ptipomíná Darwinův princip ptirozeného výběru, podle kterého ptežívají ty druhové variace, jež mají nejlepší ptedpoklady ptizpůsobit se okolnímu prosttedí Thorndike považoval podmiňování za mechanický proces, jehož podstatou je vytváření spojů a mezi podněty a uspokojivými reakcemi raný behaviorismus – označován jako naivní či radikální, končí ptibližně rokem 1930 o John Broadus Watson (1878-1958) byl zakladatelem behaviorismu a po mnoho let jeho vůdcem narodil se na farmě v Jižní Kalifornii v chudé rodině, 1903 získal doktorát na univerzitě v Chicagu, jako nejmladší ze všech dosavadních uchazečů; přešel na Baltimore, kde strávil 12 let, během kterých byl na vrcholu své psychologické tvořivosti, 1915 se stal předsedou Americké psychologické asociace, kvůli skandálnímu rozvodu s první ženou a poměrem s asistentkou Rosalií Raynerovou, se kterou se Watson později oženil, musel odejít z univerzity; z nečekané smrti své ženy se nikdy nevzpamatoval na základě pokusů s krysami, kdy některým odstranili zrak, druhé skupině sttední ucho a ttetí skupině čichové bulby – a nadále procházely bludištěm poměrně dobte, dospěl s Carrem k závěru, že se krysy učí pohybovat v bludišti ptedevším díky kinestetickému smyslu, na základě kterého se u nich vytvátejí asociace mezi svalovými pohyby a zatáčkami v labyrintu v článku „Psychologie z pohledu behavioristy“ (1913) vymezil ptedmět psychologie - studium chování (behavior), které je rozložitelné do reakcí, jež lze zkoumat v závislosti na působících podnětech, výchozím paradigmatem raného behaviorismu je schéma stimulus-reakce (S-R), zdůraznil, že výzkum chování zvítat je pro psychologii stejně důležité jako studium lidského chování, kritizoval data získaná introspekcí jako nestabilní a nejasná, podle něj se musí psychologové vzdát všech zmínek o vědomí a mentálních stavech, měli by studovat pouze jevy, které lze pozorovat, ptípadně kvantifikovat – tedy fakta chování choval zvlášť velkou nelibost k termínu vědomí; studium citů redukoval na jejich fyziologickou komponentu myšlení pokládal za tiché mluvení neboli implicitní chování, jehož základem je subvokální teč (tj. nepatrné pohyby hlasivek) užívání slov je podle něj výsledkem podmiňování, slova nahrazují různé objekty a aktivity ve vnějším světě základní psychologické metody: pozorování, experiment, slovní výpověď (slovní projevy druh chování, které je stejně objektivně pozorovatelné jako motorické reakce), výkonové texty domníval se, že lidská osobnost je v podstatě utvátena prosttedím, respektive podmiňováním – je tedy pouze jakýmsi souhrnem návyků vrozená citová výbava je poměrně chudá: sestává se ze ttí základních emocí – strach, vztek, láska studie „malého Alberta“: s Raynerovou se pokusili dokázat, že původní emocionální reakce se mohou prosttednictvím podmiňování rozšítit na jiné objekty; experiment začal, když bylo Albertovi devět měsíců, a trval tti měsíce, na začátku umístili do jeho blízkosti bílou krysu, současně se ozval hluk způsobený údery kladiva, což byl nepodmíněný podnět, který měl u Alberta vyvolat vrozenou reakce strachu; už po sedmi opakováních se vytvotila podmíněná reakce – pohled na krysu u chlapce evokoval zjevné známky strachu; po dvanácti dnech učení mu byly ptedkládány další ptedměty, které se podobaly bílým krysám (bílé, srstnaté), zjistilo
25
se, že se podmíněný strach generalizoval na králíka, psa, masku Santa Clause, kožešinový kabát; cucání palce jeho strach poněkud redukoval na tuto studii navázala Mary Conver Jonesová (1897-1987), kdy se pokusila vyléčit u ttíletého Petra vzniklou fóbii z bílých myší, králíků a vlněných ptedmětů; umisťovala bílého králíka stále blíž k Petrovi, když si hrál s dětmi nebo když jedl (ptíjemný podnět), strach byl na základě této metody postupně odstraněn ptestože byl pokus Watsona a Raynerové kritizován pro četné metodologické nedostatky a nikdy se ho nepodatilo úspěšně replikovat, stal se spolu se studií Jonesové jedním z východisek behaviorální psychoterapie o Karl Spencer Lashey (1890-1958) – ortodoxní Watsonův ptíznivec, zakladatel neuropsychologie, věnoval se experimentálnímu studiu chování krys v bludišti se zamětením na proces učení v knize „Mozkové mechanismy“ (1929) odmítl myšlenku lokalizace mozkových funkcí a dospěl závěru, že všechny oblasti mozku ptispívají k učení stejnou měrou (princip ekvipotenciality) a že efektivnost učení závisí na celkovém množství nepoškozené mozkové tkáně, v současnosti se však myšlenka lokalizace některých psychických funkcí, zejména tečových, opět prosazuje v článku „Behavioristická interpretace vědomí“ (1923) byl ve vymezení ptedmětu psychologie radikálnější než Watson, podle jeho názoru by psychologové měli usilovat o čistě fyziologické vysvětlení chování a vědomí počátkem 30. let už byly jeho názory mnohem umírněnější, ptipustil, že behavioristická, tvarová i účelná (purposive) psychologie mají kus pravdy, ale žádná z nich nevysvětluje fakta „cerebrální fyziologie“ úplně zdůrazni, že k dalšímu pokroku vědy není nezbytná zcela správná teorie mozkové aktivity neobehaviorismus o neobehaviorismus, který byl do konce 50. let dominantním směrem am. psychologie, vychází z ptedpokladu, že behaviorální odezva je funkcí podnětu a organismu, tj. R = f(S,O) o na ptelomu 20. a 30. let behavioristé usilovali o zptesnění vědeckého jazyka psychologie a jejích teoretických základů, včetně filozofických o logický pozitivismus (nejvýznamnějším ptedstavitelem byl Rudolf Carnap (1891-1970)); novopozitivisté požadovali, aby filozofie důsledně používala vědecky smysluplné výroky o podle Carnapa je věta smysluplná tehdy když neobsahuje žádná smysluprázdná slova typu nic, duše světa či světový duch, pro které nemohou být udány žádné empirické znaky když je správně syntakticky utvotena o ptíkladem porušení pravidel syntaxe je Heideggerův výrok nic nicuje, otázka, jak poznat nic je pak ukázkou filozofického pseudoproblému o úsilí o zptesnění odborné terminologie podnítil také operacionalismus, jehož tvůrcem byl harvardský fyzik Percy Williams Bridgman (1882-1961), který vydal spis „Logika moderních věd“ (1927), podle něj měla věda používat pouze operacionálně definované pojmy, určené souborem operací nezbytných k jejich stanovení, upozornil na to, že zdánlivě stejný pojem může mít rozdílný význam, pokud pti jeho mětení používáme odlišný postup, pojem je synonymum pro příslušný soubor operací o Stanley S. Stevens - experimentální psycholog, byl ovlivněn Bridgmanovými názory; operacionalismus dává odpověď na stěžejní otázku logického pozitivismu, která zní: Jak lze 26
definovat vědecké pojmy, které nelze ptímo pozorovat? Na základě využití operacionálních definic, jež zahrnují ptesný popis mětení a experimentálních proměnných, mohou psychologové studovat „neviditelné“ pojmy, jako jsou hlad, úzkost, agrese či paměť, aniž by se zpronevětili nárokům pozitivistické filozofie, napt. hlad lze definovat počtem hodin bez ptíjmu potravy o operacionální definice jsou i nadále součástí kvantitativních, ptedevším, experimentálních výzkumných metod, ptesný popis všech sledovaných proměnných totiž umožňuje opakování (replikaci) daného pokusu, což je základní metoda, která slouží k potvrzení spolehlivosti získaných výsledků o Edward Chace Tolman (1886-1959) se narodil v rodině úspěšného obchodníka v Massachusetts; vystudoval elektrochemii na MIT, poté začal studovat na Harvardu filozofii a psychologii (nadchly ho Jamesovy „Principy psychologie“), během studií se seznámil s Kurtem Koffkou, později ho ovlivnila teorie pole Kurta Lewina, vyučoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde prováděl systematické výzkumy chování krys v bludišti; během kariéry se několikrát dostal do potíží kvůli svému pacifismu a nechuti vůči politickým manipulacím v údobí mccarthysmu ovlivnila ho Gestalt psychologie a hormická psychologie Williama McDougalla 1932 vydal spis „Účelné chování u zvítat a lidí“, v němž zavedl pojem intervenující proměnná (chování není pouhou bezprosttední reakcí na podnět, ale je ovlivňováno tadou vnittních proměnných, k nimž pattí dědičnost (H), dtívější učení (T) a momentální fyziologické stavy (P)) a začal rozlišovat molekulární a molární chování molekulární chování zahrnuje velmi jednoduché, často fyziologické projevy molární chování je účelná behaviorální struktura, jakou je napt. u člověka pravidelné cvičení na piano s cílem naučit se hrát zpochybnil konekcionistické teorie učení, domníval se, že s výjimkou jednoduchých reflexů lze zvítecí i lidské chování modifikovat na základě zkušeností, Thorndikeův zákon efektu pokládal za ptílišné zjednodušení živé organismy se postupně důkladně seznamují s prosttedím, ve kterém se pohybují, krysa procházející bludištěm se snaží najít správnou cestu, pti dalším pokusu už hledá jídlo, což dává jejímu chování účel a cíl, zvíte na každé ktižovatce pátrá po vodítcích, která by mu pomohla najít cestu k potravě; termínem sign-gestalt označuje naučené vztahy mezi těmito vodítky a očekáváním živočicha; krysa si postupně osvojuje poznatky o prostorovém uspotádání bludiště tzv. kognitivní mapu s Honzikem (1930) pokus týkající se latentního učení – učení může probíhat i bez posilování
o Clark Leonard Hull (1884-1952) se narodil v chudé farmářské rodině, celý život zápasil s mnoha sociálními i zdravotními těžkostmi (ve 24 letech prodělal obrnu a zůstal částečně ochrnut), vystudoval důlní inženýrství, přešel na psychologii (nevyžadovala velkou tělesnou námahu, ctižádostivým lidem umožňovala rychlý vzestup), ve 34 letech získal doktorát na univerzitě ve Wisconsinu, 1929 se stal profesorem na Yaleově univerzitě, kde zůstal až do smrti (srdeční mrtvice), ve 40. a 50. letech patřil mezi nejcitovanější americké psychology, měl řadu nadšených žáků, po jeho smrti nastal postupný odlev zájmu o jeho dílo, které je dnes především předmětem zájmu historiků psychologii (v souladu se svým původním technickým zamětením) chápal jako ptírodní vědu
27
pti výzkumu by měly být všechny proměnné operacionálně definovány a zjištěné zákony chování vyjádteny matematickými rovnicemi svoji teorii označoval jako hypoteticko-deduktivní systém (který začíná souborem hypotéz, na jejichž základě lze dedukovat behaviorální projevy; jestliže experimenty potvrdí predikce, získá badatel další článek teorie) živé organismy (včetně člověka) považoval za automatické entity, bez mysli, duše či ducha odděleného od těla, které jsou vybaveny několika adaptivními behaviorálními mechanismy učení (k nimž pattí pavlovovské a instrumentální podmiňování, diskriminační učení) nejvýznamnější dílo: „Principy chování“ (1942) – důležitými proměnnými jsou drive (puzení), což je primární motivační stav založený na pottebách organismu – definuje ho trváním deprivace (napt. hlad je určen počtem hodin bez ptíjmu potravy); posílení (zpevnění) je důsledkem redukce drivu; incentivy (pobídky) jsou objekty, které tuto redukci umožňují (napt. jídlo, pití) výsledkem učení jsou ptedevším podmíněné reflexy, instrumentální reakce a návyky snaha operacionálně definovat intervenující proměnné (ptedevším síla návyku a reakční potenciál), napt. zákon formování návyku SHr nebo vymezení reakčního potenciálu SEr (který určuje intenzitu reakce organismu na daný podnět) ptedpokládal, že chování ovlivňují také sekundární drivy, posílení a incentivy, jež se utvátejí na základě primárních prosttednictvím klasického podmiňování jeho teorie byla těžkopádná a omezená na to, aby mohla objasnit všechny složitosti lidského chování, natož prožívání dílo se dočkalo několika aplikací jeho žáků, tzv. yalské školy, k níž pattili ptedevším Neal Elgar Miller (1902-2002) a John Dollard (1900-1980) – pokusili se o syntézu teorií učení s psychoanalýzou, což vedlo k vydání proslulého díla „Frustrace a agrese“ (1939, podíleli se na ní i L. W. Doob, O. H. Mowrer a R. R. Sears), ktetí definovali frustraci jako stav, který vzniká, brání-li dosažení cíle (uspokojení potteby) nějaká ptekážka; ptetvotili ranou Freudovu teorii agrese do tzv. frustračně-agresivní hypotézy: výskyt agrese vždy ptedpokládá existenci frustrace, a naopak, existence frustrace vždy vede k určité formě agrese; druhá část hypotézy (frustrace vždy vede k agresi) byla zpochybňována i samotnými autory, Sears považoval substituci za nejběžnější důsledek frustrace, pti níž nový (náhradní) cíl nese určité vlastnosti původního zablokovaného cíle, což umožňuje redukovat sílu prvotního podráždění Miller a Dollard později publikovali vlivná díla „Sociální učení a imitace“ (1941) – ptedznamenala moderní teorie sociálního učení, „Osobnost a psychoterapie“ (1950) o Burrhus Frederic Skinner (1904-1990) chtěl se stát spisovatelem, na základě seznámení se s pracemi Watsona a Pavlova začal studovat psychologii na Harvardově univerzitě, po třech letech získal doktorát v oboru experimentální psychologie, vyučoval i na Minnesotské univerzitě a na Univerzitě státu Indiana byl zastáncem S-R ptístupu, v doktorské dizertaci odmítl pojem intervenující proměnná „Chování organismu“ (1938): rozlišil dva druhy chování: respondentní a operantní respondenty jsou vyvolané (elicited) reakce (napt. slinění evokované podmíněným podnětem) zatímco operanty jsou „vysílané“ (emitted) projevy (napt. pohyby kočky v uzavteném prostoru) experimentoval ptedevším s laboratorními myšmi a holuby 28
používal speciální sktíňku (Skinner box), která se od Thorndikovy klece lišila tím, že posilovaná reakce, neumožňovala únik, ale vedla k tomu, že dovnitt spadlo trochu potravy rozlišil tti druhy posílení (zpevnění), které ovlivňují častost operantní reakce u zvítat pozitivní posílení vede chování ke kladným, ptíjemným či uspokojivým výsledkům pti negativním posílení jsou důsledky chování kladné v tom smyslu, že něco neptíjemného ustane nebo se vůbec nevyskytne v ptípadě trestů vede chování k záporným, neptíznivým důsledkům operantní podmiňování je druh učení, pti kterém se mění pravděpodobnost výskytu aktů chování (operantů) na základě jejich důsledků zkoumal, jak ovlivňuje průběh učení rozvržení pozitivního zpevňování – závěr: nepravidelné odměňování je mnohem účinější než pravidelné hledal odpověď na otázku, co se stane, bude-li živočich dostávat odměny nezávisle na svém chování; pokus vedl k vysvětlení pověrčivého chování: 8 holubů dostávalo každých 15 vtetin jídlo; zvítata spojila ptísun potravy s aktivitou, kterou prováděla těsně pted tím, než k němu došlo, frekvence této aktivity se pak ztetelně zvýšila (napt. jeden z holubů začal nápadně často kývat hlavou nahoru a dolů, další se točil na místě…), Skinner z toho vyvodil závěr, že různé druhy pověrčivého chování lze vysvětlit náhodným zpevněním, kterými se zvítata i lidé pokoušejí „ptivolat“ zážitky úspěchu 1948 vydal novelu „Walden two“ (stala se bestsellerem a zároveň vyvolala tadu kritiky) – utopická verze lidské komunity, v níž je chování jejích členů tízeno mechanismem kladného zpevňování, vůdce komunity Frazier neomylně ví, jaké chování je dobré a špatné 1971 „Za svobodou a důstojností“ – další kontroverzní dílo; svoboda a důstojnost jsou nepozorovatelné mentalistické konstrukty pro vědeckou psychologii v podstatě nepoužitelné, do této kategorie tadí obranné mechnismy, nevědomi, archetypy, vyrovnávací (coping) strategie, sebeaktualizaci, vědomí, hlad i žízeň; podle něj skutečná svoboda nebo důstojnost neexistuje, dobré či špatné způsoby chování jsou pouze důsledkem mnohdy chaotického způsobu odměňování, které společnost poskytuje hodnocení behaviorismu o diskutabilní ptínos pro další vývoj psychologie o behaviorismus usiloval o zásadní zvědečtění psychologie redukcí ptedmětu na studium chování o obohatil kvantitativní metodologii zavedením pojmů nezávislá, závislá a intervenující proměnná; nemalým ptínosem je také výzkumné používání operacionálních definic o klasický behaviorismus je ptevážně historický směr, který má tadu životaschopných odnoží: teorie učení Alberta Bandury, Juliana Rottera a Martina Seligmana, který jako první popsal naučenou bezmocnost, proti ní postavil naučený optimismus kognitivně-behaviorální psychoterapie, která se vyvinula z behaviorální terapie Hanse J. Eysencka a Josepha Wolpeho; využívají principy klasického i operantního podmiňování, a to pti práci s dětmi i dospělými Ondřej Kondáš (1930-2002) propracoval zvláštní variantu behaviorální terapie, tzv. discentní psychoterapii, která uznává zvláštnosti lidského učení Petr Možný a Ján Praško – významní ptedstavitelé KBT v Čechách, zasloužili se o vznik České společnosti pro kognitivně-behavirorální terapii, vydali učebnici „Kognitivněbehaviorální terapie. Úvod do teorie a praxe“
29
o padesátiletá dominance behaviorismu v USA vývoj psychologie v některých oblastech zbrzdila nebo dokonce poškodila: až do 60. let 20. století se v podstatě nezkoumalo vědomí, imaginace a cítění, velmi omezené bylo studium myšlení, teči a dalších specificky lidských projevů
Psychodynamická psychologie -
směry, které jdou pod povrch vědomí a pokoušejí se pojmenovat podvědomé nebo nevědomé aspekty psychického života a zároveň tyto vrstvy považují za základ lidské psychiky součástí je: psychoanalýza, Jungova analytická psychologie, Adlerova individuální psychologie, kulturní psychoanalýza atd. dalším společným rysem je to, že předpokládají, že zážitky z raného dětství nás ovlivní v budoucnosti
Psychoanalýza -
-
-
zakladatel Sigmund Freud (1856- 1939) považoval za základní dynamické síly psychického dění nevědomé popudy sexuální a agresivní, které společnost zkouší potlačovat pudy jsou tak z vědomí odsunuty do nevědomí, kde ale dále ovlivňují chování a prožívání existují různé psychoanalytické školy, které ale veskrze vychází z Freuda (např. egopsychoanalýza, britská a škola objektních vztahů atd.) Freud vycházel z několika konceptů: konstantnost psychické energie- pokud se nahromadí příliš mnoho energie, organismus má potřebu ji „vybít“, zdrojem psychické energie jsou pudy (mentální reprezentace tělesných procesů)- sexuální (libido), smrti (thanatos) existence mentálního aparátu- srovnatelný např. se zažívacím aparátem; má své vlastní zákonitosti fungování psychický determinismus- jakýkoliv duševní fenomén má svoji příčinu (člověk si ji nemusí uvědomovat), všechny duševní obsahy jsou asociativně propojeny princip nevědomí- velká část duševního aparátu funguje nevědomě dalším pojmem je Freudova teorie psychosexuálního vývoje: orální, anální, falická fáze (Oidipův komplex), období latence a genitální období při poruchách může dojít k fixaci nebo regresi některé z fází, výsledkem může být sexuální perverze nebo neuróza psychoanalytik Sandler rozdělil Freudovu práci do tří období: afekt- trauma- konflikty mezi vědomím a nevědomím, vznik konverze (= transformace psychické energie do podoby somatických problémů), spis Studie o hysterii etapa topografického modelu psychiky (1897- 1923)- díla: Výklad snů, Psychopatologie všedního života, Tři pojednání k teorii sexuality; systém nevědomí (princip slasti), předvědomí (princip reality) a vědomí 30
-
-
primární procesy (způsob psychického fungování charakteristický pro nevědomí, jdou poznat ze snů- popírání reality, bezčasovost, bez logických pravidel) a sekundární procesy (jsou výsledkem působení vnějšího světa na lidskou psychiku) zabýval se sny- manifestní význam (co si lidé pamatují po probuzení) a latentní význam (splnění pudového přání), + chybnými úkony fáze strukturálního modelu lidské psychiky- kniha Ego a Id, id (primitivní pudy), ego (sebezáchovná funkce), superego (svědomí a dětské ideály) dva základní druhy úzkosti: automatická- vzniká samovolně, kdykoliv je ego zaplaveno přívalem nezvládnutelných podnětů signální- předvídání nebezpečných nebo traumatických událostí, mobilizace obranných mechanismů
Ego-psychologie -
vznikla jako reakce na to, že ve Freudově pojetí byla oblast ega málo popsána
Anna Freudová (1895- 1982) -
vývojová psychologie a psychoterapie dětí význam rané afektivní vazby mezi matkou a dítětem dílo: Ego a obranné mechanismy (1936) Já si své mechanismy neuvědomuje, ale terapeut je pozná na základě výsledků jejich působení dělí je podle toho, zda jsou namířeny proti pudovým přáním z id regrese- návrat z vyššího na nižší vývojový stupeň, na kterém se podařilo uspokojení pudů represe- nepřijatelné psychické obsahy jsou udržovány mimo vědomí projekce- nepřijatelné pohnutky jedinec připisuje někomu jinému reaktivní formace- chrání ego před návratem vytěsněných pudových impulzů popření
nebo zda působí proti nepříjemným podnětům z vnější reality
identifikace s agresorem altruistické vzdání se- člověk se zřekne svých tužeb ve prospěch druhého, může si vážit sebe sama
Heinz Hartmann (1894- 1970) -
zakladatel ego-psychologie už při narození má člověk vrozenou matici pro vznik ega (nevzniká tak v závislosti na id, jak tvrdil Freud) 31
-
součástí ega je i nekonfliktní sféra- mimo oblast s impulzy z id nebo superega; probíhá v ní vývoj motoriky, vnímání, řeči, myšlení, tvořivosti atd. díky rozvoji těchto funkcí je člověk schopen samostatné existence ego čerpá energii z pudových impulzů v procesu neutralizace, kdy je zbavuje sexuálních a agresivních kvalit
Britská škola objektních vztahů -
citové vztahy k blízkým lidem, které si dítě vytváří od narození, hrají v jeho psychickém vývoji větší roli než pudové uspokojení zakladatelkou je Melanie Kleinová, dalšími představiteli jsou např. Winnicott, Balint a Bion
Melanie Kleinová (1882- 1960) -
-
-
zdůrazňovala význam raných vývojových etap (od 3 let) pro normální vývoj i pro vznik psychopatologických poruch vycházela z toho, že dítě vnímá objekty již od narození; zpočátku je nedokáže pochopit jako celek, takže se mu rozpadá na částečné objekty, ty se dělí na dobré a špatné základní organizací psychického života je splitting (= štěpení) zážitků na pozitivní a negativní nepříjemných zážitků se dítě zbavuje mechanismem projektivní identifikace směrované především na matku dítě mezi 4. a 6. měsícem začíná vidět matku jako zdroj i příjemce dobrých i špatných pocitů, dítě se nejvíce bojí toho, že by mohlo poškodit svoji matku a snaží se ji „zvnitřnit“ a tím i chránit- tuto ranou formu internalizace nazývá inkorporací v druhé polovině prvního roku se u dítěte objevuje tendence k reparaci- dítě předpokládá, že matku poškodilo a snaží se to napravit (např. schopnost lítosti) nenahraditelnost pečující osoby dítě může řešit dvěma způsoby: o manickou obranou- popření důležitosti matky o závistí- dítě chce matku zničit a znehodnotit
Donald Winnicott (1896- 1971) -
dítě je na začátku života součástí jednotky matka- dítě, v ní se rozvíjí jeho základní vztahová kapacita aby se tato kapacita mohla rozvinout, je potřeba přítomnost „dosti dobré matky“, ta přiměřeně empaticky reaguje na psychické i fyzické potřeby dítěte nejranější stav dětské psychiky označuje jako neintegraci v rámci bezpečného vztahu s matkou dítě začíná rozlišovat mezi sebou a ostatními lidmi podle toho, jak matka reaguje na iniciativu dítěte, vzniká buď pravé self (reaguje citlivě), nebo nepravé self (reaguje necitlivě)- takové dítě se neřídí svými autentickými potřebami a pocity, ale snaží se přizpůsobit potřebám objektu 32
-
zavedl také pojem přechodový (tranzitorní) objekt- působí uklidňujícím dojmem, protože připomíná dítěti příjemnou interakci s matkou (např. plyšový medvídek, deka), dítě ho plně vlastní a utváří si k němu vztah
Michael Balint (1896- 1970) -
zkoumal z psychoanalytického hlediska vztah lékař- pacient pacienti prý vyhledávají lékaře, aby jim „poskytl“ láskyplnou péči je také autorem metody kazuistik nazvané balintovské skupiny (v podstatě supervize, kde psychologové analyzují své vlastní citové reakce na pacienty, jejichž léčba nepostupuje moc dobře
Wilfred Ruprecht Bion (1897- 1979) -
-
-
-
-
psychotická zkušenost je podle něj důsledkem toho, že se matce nepodařilo poskytnout dítěti kontejner pro jeho strach ze smrti, dobrá matka by měla být schopna kontejnovat, tj. psychicky přijmout a zpracovat projektivní informace svého dítěte, tedy jeho bolesti, trápení a úzkost např. když dítě pláče, tak reflexivně zareaguje na danou potřebu dítěte dílo: Učení se ze zkušenost, zavedl v něm pojem alfa-funkce (označení souboru mentálních operací, které společně transformují syrové senzorické imprese (betaelementy) do prvků zkušenosti (alfa-elementy), jež lze využít v běžné vědomé i nevědomé psychické aktivitě alfa-elementy jsou něco jako myšlenkové fenomény, zatímco beta-elementy jsou jednotlivé prvky, kterých se mysl snaží zbavit (projektivní identifikace, agování, chorobné symptomy) první zážitky dítěte mají povahu beta-prvků, ale s pomocí matčina kontejneru jsou předělány na alfa-prvky (pokud se tak nestane, dítě je vnímá jako velmi nepříjemnépříklad z Plhákové: dítě spadne a rozpláče se a matka ho za to ještě potrestá) pokud se takové dítě dostane k terapeutovi, tak by mu terapeut měl kontejnovat jeho zkušenosti, a vytvářet mu tak podpůrné prostředí a v podstatě mu nahrazuje matku
Americká škola objektních vztahů -
od britské se liší tím, že pokládá vznik vnitřních mentálních reprezentací za výsledek přirozeného a v celku nekomplikovaného vývoje reprezentace objektů jsou celistvé a relativně stabilní jejich nejranější formy vznikají kolem 3. roku života po dosažení tzv. citové objektní stálosti (vnímá objekty vnějšího světa jako stálé i bez jeho přítomnosti a vytváří si k nim stálé vztahy- má rádo své rodiče i sourozence bez ohledu na to, jak se k němu momentálně chovají)
Margaret Mahlerová (1897- 1985)
33
-
-
dílo: Psychologické zrození lidského dítěte- koncepce mentálního vývoje v raném dětství dítě začíná svůj vývoj ve stavu úplné závislosti na matce (mezi sebou a matkou nerozlišuje) a pak postupně probíhá proces diferenciace (zrání, líhnutí), jehož výsledkem je vznik psychické struktury self; proces se skládá z několika částí: autistická fáze (od narození do 2 měsíců)- dítě se vyrovnává se světem mimo dělohu, snaží se udržovat homeostázu; nakonec by mělo být synchronní s rytmy matky symbiotická fáze (od 2 do 5 měsíců)- empatie a dorozumívání mezi matkou a dítětem je na vrcholu, dítě prožívá silné pocity omnipotence, protože matka plní všechna jeho přání separace- individuace (od 5 měsíců do 3 let)- separace je psychické i tělesné oddělení dítěte od matky, individuace zahrnuje rozvoj motorických, percepčních, poznávacích a dalších mentálních schopností, jež umožňují samostatnou existenci, rozděluje ji do několika subfází: o diferenciace (od 5 do 9 měsíců)- učí se odlišovat matku od ostatních a vytváří si její mentální reprezentaci o praktikování (od 9 do 15 měsíců)- obrovská chuť poznávat vnější svět (moc přitom nepláčou) o znovupřiblížení (od 15měsíců do 2 let)- dítě si uvědomuje svoji oddělenost od matky o konsolidace individuality (od 2 do 3 let)- dosažení emoční objektní stálosti (má mentální reprezentaci sebe i matky s dobrými i špatnými vlastnostmi a může jít v pohodě do školky dítě dosáhlo první úrovně osobní identity spoluautor knihy Pine, dodal k etapě diferenciace několik charakteristických projevů: celní prohlídka- dítě ohmatáváním zkoumá matku jako odlišnou bytost hra na schovávanou- dítě se dovídá, že matka může zmizet a zase se objevit natahování krku (craning)- projev separace dítě si také v této fáze uvědomuje tzv. dvojitou stimulaci- pokud se samo sebe dotkne, tak to ucítí jak na prstech, tak na místě doteku (při dotýkání matky pouze jednoduchá stimulace)
Otto F. Kernberg (1928) -
provedl revizi Freudovy pudové teorie, podle něj dítě po narození žádné pudové pohnutky nemá, může jen prožívat pozitivní a negativní afektivní stavy dobré a špatné zkušenosti, které dítě prožívá, se organizují do dvou systémů- láska a nenávist (v podstatě libido a agrese u Freuda) vymezil také hraniční poruchy osobnosti- vymezeny jako patologie já (ega) doporučuje tzv. strukturální diagnostiku, ta má několik kritérií slabé ego- projevy: špatná tolerance vůči úzkosti, neschopnost odložit uvolnění pudových impulzů, neschopnost sublimovat mentální energii posun k primárně- procesnímu myšlení- myšlení je nestrukturované, ovlivňují ho afekty specifické obrany- hlavním mechanismem je štěpení (= dělení vnějších objektů na úplně dobré a úplně špatné, protikladné reprezentace sebe sama) + další defenzivní operace 34
-
o primitivní idealizace- nové objekty jsou rovnou vnímány jako pozitivní, brzy tento pocit nahradí devalvace (znehodnocení) objektu o projektivní identifikace- hraniční osobnosti promítají do druhých negativní impulzy (hněv, zlost, nenávist), poté se těchto osob bojí a snaží se je mít pod kontrolou o popření- neuvědomují si, že se jejich vědomí skládá ze dvou emocionálních nezávislých (a často protikladných) oblastí o omnipotence (všemohoucnost) a devalvace (znehodnocení) difuze identity- vzniká jako důsledek neschopnosti integrace kladných i záporných stránek sebe sama
dílo: Těžké osobnostní poruchy
Psychologie self Heinze Kohuta -
-
-
dílo: Obnova self (self= centrum psychologického univerza) základem pro udržení psychického zdraví je udržet kohezi self podle něj nahradil „provinilého člověka“ vyrovnávajícího se s oidipovským komplexem člověk „tragický“, který hledá podporu pro své vyčerpané self tragický člověk po celý život usiluje o uznání a ocenění, a to především v dyádě (ve vztahu mezi self a selfobjektem) adekvátní ocenění vede ke spokojenému životu, nezaloženém na uspokojování pudů Kohut považuje Freudův model id, ego, superego za neúplný, a přidal by k němu ještě self, které řídí chování a organizuje zkušenosti, je také subjektivním prožíváním toho, co jsem pozitivní zkušenosti vedou ke vzniku autonomního self (je stabilní, zdatné, silné a plné energie) negativní zkušenosti naproti tomu vedou ke vzniku slabého a nevýkonného self v raném dětství vzniká tzv. nukleární self- pocit vlastní ceny, nebo také bezcennosti na základě toho, jak s ním zachází matka; má dva póly: pól ambic (grandiózní self)- vyvíjí se na základě tzv. zrcadlení (mirroring) ze strany rodičů. Je to rodičovská chvála, uznání a zájem o dítě, na základě zrcadlení dítě zjišťuje, že ho druzí obdivují, díky tomu chce úspěšné vzorce chování dále rozvíjet pól cíle (idealizované rodičovské ego)- dítě si silně idealizuje své blízké selfobjekty (hlavně otce) a jeho cílem se stává stát se stejným jako tento objekt tenzní oblouk- mezi oběma póly. Působí v každé situaci a podněcuje rozvoj schopností a dovedností dítěte selhání vztahu mezi self a selfobjekty vede k tzv. fragmentaci ta je základním psychopatologickým zážitkem, jehož podstatou je rozpad self na jednotlivé části a tedy narušení jeho koheze nebo toto selhání vede k reakci vzteku- ta je projevem ztráty kontroly nad objektem Kohut také rozebíral narcistické poruchy osobnosti, ty jsou důsledkem chronického selhávání selfobjektů daného jedince tito jedinci silně reagují na přehlížení a na kritiku většinou tím, že se stáhnou do sebe, nebo také explozí vzteku můžou současně mít jiné poruchy jako sexuální deviace, drogové závislosti nebo delikvence 35
-
-
existují i tzv. kompenzační struktury self- narcistický jedinec je úspěšný v určité oblasti psychoanalytická léčba může začít, pokud se vytvoří transfer, poté se pomocí transmutujících internalizací obnovuje vývoj chybějících nebo defektních funkcí self jsou tři typy přenosů (transferů): idealizující přenos- pacient je přesvědčen, že terapeut je nejlepší na světě, a tím, že se o něj zajímá, je i pacient lepší; probíhá oživení idealizovaného rodičovského obrazu zrcadlící přenos- pacient používá terapeuta, aby mu potvrdil jeho dobré vlastnosti; je oživeno grandiózní self dvojčecí přenos- analytik je vnímám, jako bytost podobná pacientově idealizované představě o sobě samém Kohut nebere v úvahu dědičnost, podle něj jsou mentální struktury jedince důsledkem chování jeho rodičů
Slavní odpadlíci Alfred Adler (1870- 1937) -
-
-
-
kritizoval Freuda za přeceňování sexuality Freud mu vyčítal důraz na účelnost a finalitu mentálních dějů založil vlastní školu- individuální psychologie každý člověk si vytváří určité fiktivní cíle, jejichž sledování ovlivňuje jeho chování a prožívání tyto cíle jsou založeny na subjektivní interpretaci světa, ovlivňují je dva základní motivy cit společenský neboli pocit sounáležitosti touha po moci- snaha překonat pocit méněcennosti a stát se nadřazeným individuální psychologie připisuje velkou roli sociálnímu prostředí, jedinec ale není pasivní, nýbrž k němu zaujímá vlastní postoj, který Adler popisuje jako životní styl (životní linii) životní styl se skládá ze základního sebepojetí, životního cíle a pohledu na svět; utváří se během prvních 5-6 let života pod vlivem rodinné konstelace (vztahy k rodičům, postavení v řadě sourozenců atd.) např. nejstarší dítě má převahu danou věkem, zatímco nejmladší dítě touží po moci, protože je nejmladší, tak mu rodiče nedávají zodpovědnost jedináčci jsou přesyceni výchovnými prostředky, takže je nesamostatný, čeká, až mu někdo ukáže cestu, lehce získá pocit, že je něčím zvláštní důležitým pojmem pro individuální psychologii jsou také rané vzpomínky člověk si později pamatuje jen ty, které jsou nějakým způsobem důležité pro jeho životní cíl dalším představitelem je Rudolf Dreikurs, ten považoval exploraci raných vzpomínek za jednu z metod stanovení životního stylu; napsal knihu Psychodynamika, psychoterapie a poradenství
Carl Gustav Jung (1875- 1961) -
s Freudem je rozdělily názorové rozdíly 36
-
vypracoval vlastní teorii- analytickou psychologii vycházel z pojmu nevědomí, to je ale jakýmsi smetištěm zavržených pudových tendencí, vytěsněných vzpomínek a asimilovaných zákazů nevědomí rozdělil do dvou oblastí osobní nevědomí- obsahuje zapomenuté, vytěsněné nebo potlačené psychické zážitky a některé archetypy blízké vědomému životu (např. stín)+ komplexy (= obraz psychické situace neslučitelné s vědomým postojem)
-
-
-
kolektivní nevědomí- tvořeno především archetypy (= vrozené vzorce imaginace a cítění), je v nich tisíciletá zkušenost lidstva s opakujícími se klíčovými situacemi návratu, hledání, boje smrti a zrození od Freuda převzal pojem libido= psychická energie obecně podle Junga jsou pro člověka v různých obdobích života důležité rozdílné hodnoty zhruba do 33 let člověk buduje personu (systém psychických vztahů a sociálních rolí, které zprostředkovávají styk jedince s okolím) kolem krize středního věku se někteří lidé snaží individuovat, hledat svou skutečnou podstatu příklady některých archetypů: stínu- reprezentuje alter ego (odvrácenou stranu psychiky), je personifikací zamítnutých psychických obsahů a zážitků; člověk by měl přijmout i svoji špatnou stránku, v literatuře např. don Quijote a Sancho Panza, Kain a Abel ,… animus a anima- složka nevědomí, která odpovídá opačnému pohlaví a ukazuje subjektivní postoj k němu starého mudrce- personifikace duchovního principu velká matka- protiklad mudrce, reprezentuje hmotnou přírodní podstatu pravé já- na konci procesu individuace, kdy dochází k propojení systémů vědomí a nevědomí; projevuje se jako zážitek životní plnosti, duševní osvícení Jung dále rozlišil dvě kategorie psychických funkcí: racionální (myšlení, cítění)- myšlení je hodnocení prostřednictvím poznatků na dobré- špatné, cítění je hodnocení poznatků na příjemné- nepříjemné iracionální (čití, intuice)- obcházejí rozum, nepracují s úsudky, ale s dojmy, aniž by je hodnotily; vnímání přijímá věci tak, jak jsou, intuice pojímá věci bez hodnocení percepční typ si pamatuje detaily, ale ne souvislosti; naproti tomu intuitivní typ chápe vnitřní smysl dění každý člověk má všechny funkce, ale většinou jedna převládá, dvě jsou pomocné a čtvrtá inferiorní, protože se nachází v nevědomí člověka také charakterizuje to, kam je zaměřeno jeho libido- buď na vnější prostředí (extraverze), nebo dovnitř (introverze)
Otto Rank (1884- 1939) -
nebyl vystudovaný psycholog, ani lékař, přesto byl uznávaným teoretikem v oblasti psychologie v díle Mýtus zrození hrdiny upozorňuje na podobnost hrdinů v různých kulturách (od narození ho ohrožují temné síly a nehostinnost rodinného prostředí, v nepřátelském světě musí překonávat překážky a zápasí se smrtí) 37
-
-
-
-
-
v knize Vývoj psychoanalýzy (napsal ji se S. Ferenczim) doporučil několik odchylek od ortodoxní psychoanalýzy: aktivnější role terapeuta, stanovení časového limitu k ukončení terapie, větší důraz na vědomí, vůli a aktuální situaci nejvýznamnější dílo: Trauma zrození v něm popisuje, že pobyt v matčině lůně je pro každého člověka rajskou situací bezpodmínečného přijetí a snadného uspokojování potřeb. Tento stav je ukončen porodním traumatem (odloučení od lůna) z toho vyvodil, že separace je nejhorším lidským zážitkem, a nejhlubším přáním je vrátit se do matčina lůna člověk se s porodním traumatem vyrovnává různě: symbolické ztvárnění ve snech, náboženská sublimace, umělecká idealizace, ale také vytvoření nové bytosti, s níž se může ztotožnit; ženy si to můžou „zopakovat“ tím, že budou samy matkami stopy po přání být opět v děloze lze najít například ve hře na schovávanou (odloučení a opětovné shledání), ve skákání přes švihadlo a houpání (rytmy pociťované v prenatálním období); mrtvoly dříve pohřbívané v poloze embrya, lidská obydlí vypadající jako lůno v tomto vytváření symbolů se projevuje snaha člověka utvořit svět jako přesnou kopii nevědomí (aloplastické utváření) pokračovatelé: Rogers, Yalom, transpersonální psychologie
Wilhelm Reich (1987- 1957) -
-
studoval sexualitu zdravých i nemocných dospělých a dospěl k tomu, že závažnost onemocnění je přímo úměrná k závažnosti genitální poruchy skutečná orgastická potence je známkou mentálního zdraví za hlavní příčinu psychopatologie považuje sexualitu potlačující rodinu (velmi rozšířená, takže je zdrojem velkého množství neuróz- tzv. emocionální mor) vytvořil nové léčebné postupy, které označoval jako charakterově analytickou vegetoterapii skládá se z hyperventilace, tělesné manipulace i přímý tělesný kontakt s pacientem cílem terapie je dosáhnout pacientovy schopnosti plně se oddat spontánním pohybům těla (plný orgasmus vybije veškerou přebytečnou tělesnou energii a pacient zůstává bez příznaků) pokračovatelé: bioenergetika (Lowen), transpersonální psychologie a dalš
Kulturní psychoanalýza -
navazuje na psychoanalýzu, ale pro mentální vývoj je nejdůležitější význam mezilidských vztahů v dětství někdy bývá nazývána také humanistickou psychologií
Karen Horneyová (1885- 1952) -
spojovala prvky psychoanalýzy s kulturním hlediskem podle ní se dítě rodí do světa plného problémů, je-li opakovaně vystavováno rozporuplným vlivům, cítí se být nejisté a zranitelné, potom ho přemáhá základní úzkost, kterou Horneyová definuje jako pocit osamocenosti a bezmocnosti vůči potencionálně nepřátelskému světu
38
-
-
dítě proti tomu vyvíjí obrany, které se v dospělosti projevují jako neurotické postoje, neboli pohyby ve vztahu k lidem a mají tři typy: pohyb k lidem- druzí člověku poskytnou ochranu a pomoc, pokud se jim podrobí; neurotik se snaží přiřadit k nejsilnějšímu jedinci ve skupině, stále se podrobuje pohyb proti lidem- mocnému se nikdo neodváží ubližovat; chce mít vše pod kontrolou a mít vždy pravdu, nedokáže vytvořit rovnocenný vztah, vždy chce vládnout pohyb od lidí- vyhledávání fyzické i psychické samoty; lidi pokládá za hlavní příčinu všech neštěstí a problémů, tento typ v podstatě rezignoval na mezilidské vztahy, které považuje za nebezpečné ostrou kritikou Freudových jednopohlavně zaměřených teorií se stala jednou ze zakladatelek feministické psychologie
Erich P. Fromm (1900- 1980) -
podle něj se člověk vydělil z přírody, je zčásti božský, zčásti zvířecí člověk je také plný rozporů a protikladů, v knize Lidské srdce popisuje 3 protiklady: láska k životu (biofilie)- láska ke smrti (nekrofilie) láska k bližnímu- láska k sobě (narcismus) svoboda- připoutání k matce
-
-
důležitým tématem u Fromma je cesta lidstva ke svobodě a unikání před touto svobodou (svoboda vyvolává v člověku obavy- např. z následků jednání odporujících společenské autoritě, strach z myšlení, rozhodování atd.) jednou z forem úniku jsou autoritářské tendence (touha ovládat druhé), nebo podrobování se zabýval se také formováním charakteru (specifické způsoby, jimiž se člověk vztahuje k okolnímu světu), probíhá ve dvou liniích: asimilace- získávání a osvojení věcí; při poruchách vznikají různé škodlivé charaktery: receptivní typ- žije konzumně, jeho přání a zájmy jsou určovány zvenčí vykořisťovatelský typ- bere všude tam, kde může křečkovský typ- svoji vnitřní jistotu zakládají na vlastnění tržní typ- vidí život pouze z hlediska prodávání a kupování nekrofilní typ- miluje vše, co neroste, je hnán touhou proměnit organické na anorganické proti nim staví produktivní charakter, ten je schopný práce, rozumného myšlení a zralé lásky socializace- vytváření vztahů k lidem i sobě samému o o o o o
-
-
dílo: Umění milovat- rozlišil zde několik typů lásky bratrská láska- nejzákladnější, je to láska mezi sobě rovnými, zakládá se na skutečném poznání toho druhého 39
mateřská láska- matka si musí přát, aby se od ní dítě oddělilo, vyžaduje, aby někdo dával vše a nechtěl nic, než štěstí milovaného erotická láska- může být stimulována úzkostí ze samoty, přáním dobývat a být dobýván
Harry S. Sullivan (1892- 1949) -
dílo: Interpersonální teorie psychiatrie- soubor jeho přednášek v ní definuje osobnost jako relativně trvalý vzorec opakujících se interpersonálních situací, které charakterizují lidský život podle Sullivana dítě neustále cítí tenzi, jejíž intenzita se pohybuje mezi absolutní euforií a absolutní tenzí jedním ze zdrojů tenze je nedostatečná satisfakce fyziologických potřeb (indikuje tenzi u pečující osoby) druhým zdrojem je úzkost, tu u dítěte indikuje úzkostná matka a vyvolává potřebu interpersonálního bezpečí (dítě se cítí bezpečně, je-li matka klidná hlavní snahou dítěte je zbavit se úzkosti a dosáhnout v mezilidských vztazích bezpečí u dítěte se postupně vyvíjí self- systém, ten je produktem interpersonálních zkušeností s druhými lidmi
Existenciální a humanistická psychologie
- filosoficky a spirituálně laděné směry psychologie 20. století, které se zabývají lidským bytím a jeho smyslem, lidským svědomím, hodnotami, zodpovědností, osamělostí a intimitou - snaha pochopit lidské vlastnosti a motivy, kterými se lišíme od zvítat - humanisté ptedpokládají schopnost svobodné volby kritika psychoanalýzy, důraz na budoucnost člověka (každý si plánuje s vědomím blížící se smrti) - člověk volí mezi alternativami, za rozhodnutí nese zodpovědnost; studium lidského prožívání - metoda - hl. fenomenologie (tj. introspektivní ptezkoumávání vnittní zkušenosti a jejího smyslu) - psychoterapii chápou jako setkání s druhým člověkem, snaží se vcítit do jeho spolubytí - na fenomenol. a existenc. filosofii navazuje existenc. psychologie - rozvoj v Evropě - témata: smysl života, osamělost, utrpení, strach ze smrti - terapeutickými odnožemi je daseinanalýza a logoterapie - americká humanistická psychologie zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské ptirozenosti včetně altruismu, lásky, seberealizace apod. A) Evropská existenciální psychologie a její filosofická východiska 1) Søren Aabye Kierkegaard (1813-1855)
40
- dánský filosof a teolog, považován za podivína - terč posměchu dánského tisku - teprve ve 20. století "objevují" jeho myšlenky němečtí a francouzští filosofové existence - ovlivnil hl. Heideggera; dílo Filosofické drobky - vymezoval se vůči objektivizující Hegelově filosofii, vyzývá k obratu k niternosti, k opravdovosti, hlubokém a zodpovědném ptístupu k vlastnímu životu - existenci - dle něj je pravdou subjektivita - má na mysli vnittní vztah jedince k urč. objektu, problému či otázce - ten je buď hluboký a uptímný - tedy pravdivý - nebo povrchní a konvenční - tedy nepravdivý (napt. víra v Boha - buď vášnivá a niterná, nebo prostě není) - společnosti vytýká ptehnanou rozumnost, povrchnost a konvenčnost máme usilovat o to, abychom existovali sami za sebe, ne být částí anonymního celku tak vznikne spol. soulad 2) Martin Heidegger (1889-1976) - německý filosof, ptedchůdce existenciální psychologie; dílo Bytí a čas (1927) je inspirací pro zakladatele daseinanalýzy - studovat teologii a filosofii, byl žákem Husserla - nás zajímá pouze rané období jeho tvorby - dle něj není člověk stejné jsoucno jako napt. strom či kámen, liší se tím, že se ke svému bytí vztahuje a musí se o ně starat - toto jedinečné jsoucno označuje jako Dasein (doslova bytí zde) - též pobyt - pobyt je takové jsoucno, kterému jde v jeho bytí o samo toto bytí - tento bytostný vztah k vlastnímu bytí nazývá existencí - dle něj vede existenciální analytika pobytu k nalezení struktury jeho existence, kterou tvotí tzv. existenciály - ty je tteba odlišovat od kategorií (základní určené věci či zvítata) - existenciálem je fakt, že lidské bytí je vždy bytí ve světě starost o zajištění bytí - pobyt také sdílíme s druhými - tzv. spolubytí - lidské existenci je nutné rozumět skrze časovost - bytí je ohraničeno smrtí - vědomí smrti vyvolává úzkost, ale zároveň je výzvou k autentické existenci - člověk je schopen uvědomovat si sám sebe, činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost 3) Daseinanalýza - též existenciální analýza - ptevážně evropský psychologický směr Ludwig Binswanger (1881-1966): - nejznámější člen psychologické a psychiatrické švýcarské dynastie, 1906 pracuje na klinice v Curychu, kterou vedl E. Bleuer a kde pracoval Jung, témět 50 let byl teditelem sanatoria v Kreuzlingenu - zpočátku stoupenec Freuda, ve 20. letech se seznamuje s Heideggerovým díle Bytí a čas a zakládá psychiatrickou daseinanalýzu
41
- mluví o člověku jako o bytí ve světě, který má 3 modality: okolní svět (Umwelt - fyzické prosttedí, svět věcí), spolusvět (Mitwelt - sdílený s druhými lidmi) a vlastní svět (Eigenwelt - osobní svět jedince, bytí pro sebe) - tyto modality by měly být vyvážené, jedinec si vytvátí rozvrhy světa, které se mu více či méně datí uskutečňovat - krize pacientů považoval za důležité situace volby pti vytvátení životních plánů - jeho víra v právo na svobodnou volbu šla tak daleko, že schválil sebevraždu své pacientky
Medard Boss (1903-1990): - švýcarský psychiatr, ve 20. letech minulého stol. prošel výcvikem samotného Freuda, v 50. a 60. letech spolupracoval s Heideggerem - usiloval o další rozvoj daseinanalýzy v intencích Heideggerovy teorie
Gion Condrau (1919-2006): - žák Bosse, dílo Sigmund Freud &Martin Heidegger - srovnal existenciální analýzu a klasickou Freudovu psychoanalýzu - za základ daseinanalýzy nepovažuje nevědomí, ale konkrétní uchopení základů lidského bytí - daseinanalýza se proto v teorii i psychoterapeutické praxi orientuje dle existenciálů, které charakterizují lidské bytí ve světě (pobyt) - k nim pattí prostorovost, časovost, tělesnost, rozpoložení (vyladěnost), spolubytí, dějinnost a smrtelnost - dle něj Freud větil, že k vyléčení stačí dostat pudovost pod kontrolu já, zatímco daseinanalýza usiluje o stálou otevřenost člověka vůči možnostem jeho existence, zlepšení schopnosti vztahovat se k věcem i ke svým bližním v psychoanalýze jsou hl. metodou interpretace, v daseinanalýze hermeneutický výklad - liší se také pojetí úzkosti a viny - z hlediska exist. analýzy je člověk vinen již tím, dluží-li něco svému dasein - toto dlužení (provinilost) začíná narozením a končí smrtí - během života by měl člověk trvale rozvíjet vlastní možnosti, je však schopen uskutečnit jen některé, ostatním zůstává dlužen úzkost je existenciálem dasein
- v daseinanalýze je hlavní metodou porozumění fenomenologie a hermeneutika - dle českého daseinanalytika Oldřicha Čálka (nar. 1946) je fenomén to, co nám dává poznat bytí nějakého jsoucna, které nelze bezprosttedně vnímat - tomu bytí lze porozumět tak, že se prodlí u jevů, úkazů a ptíznaků, které jej ohlašují, ve všech jejich významech a souvislostech - k fenoménu pattí i teč, ale hermeneutika je porozumění a výklad (tedy teč sama) - měla by vycházet z bezprosttedně srozumitelné teči, bez umělých termínů či konstruktů - to jedině umožňuje uchopit smysl existence jiné bytosti
42
- ptíkladem hermeneutiky je daseinanalytická práce se sny - hl. Boss - liší se od Freuda i Junga tím, že odmítá hledat skrytý význam snových symbolů, ale považuje snové obrazy za mentální fenomény, jejichž smysl lze bezprosttedně vyložit z nich samotných - východiskem daseinanal. psychoterapie je specifická psychopatologie - chápe nemoci jako deficientní způsob existence (nemoc = ne-moci-být v urč. možnostech vlastního bytí) - vždy ptedstavuje narušení bytí člověka vcelku, jeho samostatnosti a volnosti rozhodování - das. klasifikace nemocí vychází z toho, která možnost chování či vztahování je omezena či narušena, psychoter. vztah spočívá v zástupné starosti o druhého - léčebným cílem není odejmout klientovi starost o jeho bytí, ale naopak mu starost jakožto existenciál zptístupnit - hl. metody: fenomenologický rozhovor, výklad existenciální situace, smyslu potíží a výklad snů; terapie individuální, skupinová i s rodinami - vyhýbání se apriorním pojmům, teoretickým schématům, úvahám o interakci jedince s prosttedím a pátrání po možných kauzálních souvislostech, terapeut se nechává vést problémy pacienta a ptizpůsobit se jeho jazyku - to však může vést k pohlcení terapeuta problémem
4) Logoterapie Viktora E. Frankla (1905-1997) - zakladatel třetí vídeňské školy psychoterapie (po Freudovi a Adlerovi) - narozen ve Vídni, matka z Prahy, otec z Pohotelic, židovský původ - dopisoval si s Freudem, kterého si cenil, ptestože s jeho koncepcemi nesouhlasil, později ho zaujal Adler, avšak zdůrazňoval duchovní dimenzi lidského bytí - studoval medicínu, pracoval jak neurolog a psychiatr - deportován se svou manželkou do koncentračních táborů, kde zahynula celá jeho rodina - již ve 20. a 30. letech minulého stol. mluví o logoterapii a existenciální analýze - dílo Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy (1946) - chápe člověka jako jednotu několika dimenzí či způsobů bytí, a to biologického, psychologického a duchovního - jádrem duchovní neboli noické dimenze je lidská schopnost sebetranscendence - být člověkem znamená být vždy zaměřen na něco/někoho mimo sebe (dílo, jiný člověk, bůh) - ústtedním pojem je vůle ke smyslu (Wille zum Sinn), kterou chápe jako pottebu smyslu života a jeho naplňování - smysl lidské existence je dán napětím mezi realitou a ideály, které mají být uskutečněny napětím mezi existencí a esencí, mezi bytím a smyslem
43
- upozorňuje na rozdíl mezi seberealizací a přesahováním sebe sama - uskutečňujeme sami sebe jen v míte, v níž naplňujeme smysl, seberealizace je vedlejší účinek naplnění smyslu - člověk sám smysl nestanovuje, smysl ho ptesahuje; vnímání a uskutečnění smyslu je ale podtízeno subjektivitě lidského vědění a svědomí - jsoucí a nutný je bůh a víra, naděje a láska - svědomí pattí ke specificky lidským fenoménům, který lze definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci, je to orgán smyslu - ale ptipouští, že se člověk pti odhalování smyslu situace může mýlit - smrt dává lidskému životu smysl - rozlišil 3 kategorie hodnot, ke kterým se člověk může vztahovat a naplnit tak smysl svého bytí hodnoty tvůrčí (úkoly povolání či rodiny), zážitkové hodnoty (ptijímání a prožívání světa) a hodnoty postojové (jak se člověk postaví k nezměnitelnému osudu) - důraz na to, abychom si uvědomili svou odpovědnost zhledem ke konečnosti existence a jedinečnosti vlastního osudu - osudem je to, co se vymyká svobodě člověka, co není v jeho moci - dělí se na biologický osud (tělesné dispozice či postižení), psychologický osud (dtívější zkušenosti) a sociologický osud (společenské postavení) - lidský duch má sílu svému osudu vzdorovat ptinejmenším v tom, že k němu zaujme statečný postoj tím se svobodná vůle staví proti osudu - upozornil, že záp. společnosti často trpí pocitem bezesmyslnosti - tzv. existenciální vakuum - pti ztrátě smyslu života prožíváme existenciální frustraci - ta může vyústit v noogenní neurózu, depresi či psychosomatickou nemoc - mírným projevem existenciálního vakua je nedělní neuróza - deprese propukající tehdy, když ustává aktivita všedních dnů a my si uvědomíme prázdnotu našeho bytí - ta a výše zmíněné vyžadují terapii, vycházející z duchovních zdrojů, tedy logoterapii (logos = duchovno, nadto, smysl) - další ptedstavitelé logoterapie - Elizaeth S. Lukasová (nar. 1942), Alfred Länge (1951) u nás napt. Karel Balcar (1939) - Lukasová vytvotila Logo-test - zkouška mětení prožívané smysluplnosti a existenciální frustrace; Länge vytvotil Existenciální škálu
5) Roland David Laing (1927-1989) - psychiatr, citát: "Život je sexuálně ptenosná nemoc"; Skot - ovlivnila ho Sullivanova interpersonální teorie psychiatrie
44
- dílo Rozdělené self (1960) - zde rané psychiatrické zkušenosti, studia existenciální filosofie a psychoanalýzy; Politika prožívání (1967) - zpochybňuje normalitu civilizovaného člověka - postupně vsttebával i další proudy své doby, hl. teorii G. Batesona o podílu dvojné vazby na vzniku schizofrenie, zajímal se o psychedelické zkušenosti - celý život ptezkoumával hranici mezi šílenstvím a duš zdravím, prosazoval humánní ptistup k pacientům bez nadtízenosti lékate - kritizoval soudobou společnost, která produkuje narušené a destruktivní rodiny - trpěl závislostí na alkoholu a depresemi - zabýval se individuální lidskou existencí - dle něj člověk ve stavu základní ontologické jistoty zakouší své vlastní bytí jako skutečné, živé a úplné, za normálních okolností je jasně odlišeno od zbytku světa a identita a autonomie nejsou zpochybněny - pak je bytí kontinuální v čase, vnittně soudržné a pevné, opravdové a hodnotné, shodující s tělem - takoví lidé jednají s pocitem skutečnosti a totožnosti sebe sama i druhých - ve stavu základní ontologické nejistoty se člověk může cítit více neskutečný než skutečný, více mrtvý než živý, nejistě odlišený od zbytku světa, cítit odlišené self od těla apod. - tato osoba se bude zamětovat hl. na svou ochranu, ne na uspokojení - běžné životní zkušenosti ohrožují její nízký práh ontologické jistoty - abychom se mohli vztahovat k ostatním, je tteba mít pocit vlastní nezávislé totožnosti - rozlišil 3 formy ohrožení (úzkosti) ontologicky nejistých osob: pohlcení/absorpce - strach, že ve vztahu ztratí svou identitu - teší to izolací - protiklad mezi úplnou ztrátou bytí pohlcením druhou osobou a úplnou osamělostí imploze/zahlcení - prožitek naprosté hrůzy ze světa schopného kdykoli vtrhnout do člověka a zcela zničit jeho subjektivitu - perzekuční úzkost petrifikace a depersonalizace - strach z toho, že s ním druzí budou jednat jako s věcí, popírat jeho osobní svébytnost, ignorovat jeho pocity - brání se tím, že se pokouší ostatní pertifikovat) - ten, kdo se obává absorpce, imploze či zmrazení své subjektivity se často pokouší zahltit či zničit subjektivitu druhého člověka - to se však dostává do bludného kruhu u schizoidních a schizofrenních osob - reakcí je schizoidní stažení self ve snaze ochránit své bytí, pocit identity však vyžaduje někoho, kdo člověka zná, sloučení uznání a sebeuznání - stažení se ze skutečnosti ale vede k ochuzení self
B) Humanistická psychologie - zakladatelé ji označili za třetí sílu v psychologii - protiváha psychoanalýzy a behaviorismu - ptedpokládá existenci svobodné volby, cílevědomé, účelné a tvotivé jednání - vrací se ke klas. pojetí psychologie jako vědy o prožívání, vrací se k introspektivní metodě
45
- zákl. konceptem je seberealizace či sebeaktualizace, kterou Maslow definoval jako lidskou touhu po sebenaplnění, jako tendenci uskutečnit to, co je možné - kromě níže zmíněných tam pattí J. Bugental, A.Sutich, S. Jourard - 1961 je v USA na Brandeisově univerzitě založena Americká asociace pro hum. psychologii
1) Abraham Harold Maslow (1908-1970) - zajímal se o psychoanalýzu, ale dospěl k celostnímu humanistickému pojetí psychiky - nezamětoval se na psychické poruchy, ale to, co vede k mentálnímu zdraví - r. 1967 se stal ptedsedou APA; dílo Motivace a osobnost (1954) - teorie motivace - existuje minimálně 5 skupin cílů - základních potřeb: fyziologické potřeby (žízeň, hlad, sex, únava, spánek), bezpečí (ptedvídatelnost, uspotádanost), láska (náklonnost, sounáležitost), uznání a sebeaktualizace (snaha udělat to, pro co se hodím) - vyšší potteby se projevují až po uspokojení nižších, méně naléhavé potteby jsou minimalizovány, zapomenuty či popteny - sebeaktualizace považuje za touhu po sebenaplnění, uplatnění svých možností - kritika: sporná hierarchie, může jít pouze o žebtíček potteb ambiciózních mužů západu
2) Rollo R. May (1909-1994) - studoval angličtinu, teckou literaturu a dějiny - r. 1932 prodělal vážnou duševní krizi, téhož roku absolvoval letní seminát vedený Adlerem -zde se dozvěděl, že jeho misionátské poslání v Řecku je výsledkem transformace pocitů méněcennosti do fantazií o falešné morální nadtazenosti - následně studuje teologii v New Yorku, kde se setkává s existenciálním teologem P. Tillichem - onemocněl tuberkulózou, v sanatoriích četl Nietzscheho a Kierkegaarda - rozhodující vliv - absolvoval psychoanalytický výcvik, stal se klinickým psychologem - oceněn také za humanitární aktivity (odstranění chudoby, nemocí a nespravedlnosti) - seznámil americkou psychologickou obec s evropskou existenciální filosofií - sám se považoval za existenciálního psychologa, navrhl několik hl. principů nového směru: exist. psychologie by se měla zabývat tím, co konstituuje člověka jako lidskou bytost k tomu se musí vzdát konvenčního vědeckého ptedpokladu, že složitější lze vysvětlit jednodušším to vychází z evolučního modelu: organizace výv. vyšších živočichů jsou vysvětlovány na zákl. projevů 46
nižších organismů - dle něj lze jednoduššímu porozumět v termínech vyššího člověka lze pochopit na základě schopnosti uvědomovat si sebe sama zákl. jednotkou studia by v psychoterapii neměl být problém pacienta, ale pacient a psycholog existující ve světě, tak jak je v danou chvíli reprezentován v pracovně terapeuta - souhlasí s Freudem, že nás ovlivňují nevědomé tlaky, obavy i minulé zkušenosti, pokud to ale akceptuji, rezignuji na svou schopnost svobodné volby - dílo Láska a vůle (1969) - zákl. lidské motivy označuje termínem daimon - jakákoli ptirozená funkce, která může osobu zcela ovládnout (napt. sex a eros, hněv a vztek, bažení po moci...) - daimonické bývá kreativní i destruktivní zároveň - sex = nárůst a uvolnění tělesného napětí, podnět a reakce, smětuje k uspokojení a relaxaci X eros prožívání osobních intencí a významů, stav bytí, cílem je toužení, dychtění, hledání - pokládá eros za daimon, který se projevuje láskou i nenávistí, probouzí nás k životu, je proti klidu - definoval lidskou vůli jako schopnost organizovat své self; přání, které je projevem daimonů, je imaginativní pohrávání si s možností výskytu urč. jednání či stavu - má-li člověk jen vůli a žádné ptání, je to puritán; má-li ptání, ale ne vůli, je infantilní - lidským úkolem je usilovat o jednotu lásky a vůle - tím smětuje ke zralosti a celistvosti
3) Carl Ransom Rogers (1902-1987) - z chicagské protestantské fundamentalistické rodiny, pociťoval tlak náboženských norem, proti kterým se boutil a vytvotil učení o svobodném rozvoji osobnosti, na kterou se v psychoterapii nemá vyvíjet žádný nátlak, ale poskytnout jí empatické porozumění - začal v poradenských centrech pro děti, potádal psychter. výcviky, prováděl výzkumy efektu psychoterapie - jeho teorie je podobná teorii H. Kohuta, ale je srozumitelnější - liší se hl. v pohledu na člověka (Kohut chápe self jako trvalou strukturu, empatie má podpotit její vývoj a diferenciaci X v rogersovské terapii je self (sebepojetí) proměnlivý, neustále se vyvíjející nástroj či mapa, která člověku umožňuje vytvátet hypotézy a vstupovat se světem do interakcí - empatie poskytovaná terapeutem má vést k tomu, aby člověk začal věřit svým prožitkům a tídil se jimi pti tešení problémů - Kohut bere empatii za hl. terapeutický nástroj u narcistů a hraničních osob, Rogers u všech - Kohut považuje za rozhodující vnější vlivy na vývoj jedince, Rogers na vnitřní - Rogers označil svůj ptístup jak terapii zaměřenou na člověka - dle něj mají lidé vrozenou tendenci k růstu, zralosti a pozitivní změně
47
- zákl. motivační silou je snaha o sebeaktualizaci, od narození je nám vlastní organismické hodnocení - umožňuje kladně hodnotit zkušenosti, které život udržují a zkvalitňují - vývoj dětí probíhá bez problémů, pokud jim rodiče poskytují tzv. bezpodmínečné (nepodmíněné, bezvýhradné) přijetí - tedy že jsou milovány i tehdy, když nejsou ideální X podmínečné přijetí - děti jsou oceněny za správné chování děti pak z obavy ze ztráty lásky popírají vlastní pocity a ptijímají hodnoty druhých, jejich sebepojetí neodpovídá autentickým prožitkům, což může být zdrojem psychických obtíží v dospělosti - je tvůrcem nedirektivní psychoterapie - každý jedinec na zákl. vrozených sebeaktualizačních a hodnotících procesů sám nejlépe ví, jakou změnu pottebuje a jakou cestou se má ubírat; úkolem terapeuta je umožnit mu osobnostní růst a lepší sebepojetí - k vytvotení takové atmosféry musí splnit 3 ptedpoklady: autentičnost, opravdovost, kongruence - terapeut musí otevteně prožívat pocity a postoje, které se v něm aktuálně vynotují akceptace, zájem, důvěra - bezpodmínečné pozitivní ptijetí klienta, bez hodnocení empatické porozumění - terapeut si uvědomuje klientovy pocity, porozumění mu sděluje - u nás je ptedstavitelem rogersovské psychoterapie Jan Vymětal (1945) Plháková – 12.kapitola
KOGNITÍVNA PSYCHOLÓGIA Kognitívna psychológia sa zrodila v 50. a 60. rokoch 20. storočia v USA, odtiaľ sa rozšírila aj do Európy. Kognitívni psychológovia zdôrazňujú, že ak chceme pochopiť správanie, musíme skúmať subjektívne mentálne udalosti (reakcia na behaviorizmus). Klasická kognitívna psychológia považuje ľudskú myseľ za systém spracovania informácií. Nahradenie bahaviorizmu na akademickej pôde kognitívnou psychológiou býva označované aj ako kognitívna revolúcia.
KUHNOVO POJATIE VEDECKÝCH REVOLÚCIÍ Kuhn vyštudoval fyziku na Harvarde, od nej však prešiel k histórii vedy, ktorú neskôr vyučoval. V knihe „Štruktúra vedeckých revolúcií“ zaviedol termín paradigma. Paradigma = obecne uznávané vedecké výsledky, ktoré v danej chvíli predstavujú model problémov a model ich riešení. Akoháhle je paradigma prijaté, nastáva obdobie „normálnej vedy“, počas ktorého vedci rozpracovávajú dielčie problémy, ale nesnažia sa vytvoriť novú, prevratnú teóriu. Čo sa nepodarí vtesnať do mantinelov paradigmatu, býva často úplne opomíjané. Skôr či neskôr sa však objaví anomália, ktorá do prijatého paradigma nezapadne => napätie => nové teórie => objavná/revolučná/nová teória => prijatie nového paradigma: a to je vedeckou revolúciou. Upozorňuje ale, že zmena paradigamtu nemusí vždy znamenať pokrok.
ZAKLADATELIA KOGNITÍVNEJ PSYCHOLÓGIE Georg Armitage Miller (1920)
študoval na Harvarde, neskôr tam pracoval v psycho-akustickom laboratóriu zameranom na výskum reči
48
keď sa zoznámil s lingvistickou teóriou Noama Chomského, jeho pochybnosti o behaviorizme to výrazne posilnilo v roku 1960 spolu s J.S. Brunerom založil „Harvardské centrum pre kognitívne štúdiá“ za podstatu kognitívnej revolúcie považuje, že sa nová generácia psychológou nebojí používať slová ako „myseľ, pamäť, percepcia, očakávanie, ...“ je autorom 2och zásadných teoretických konceptov: o predpoklad existencie zmysluplných informačných jednotiek („chunks“) o magické číslo 7±2: kapacita krátkodobej pamäte je cca 5-9 jednotlivých položiek alebo 5-9 chunks v roku 1960 publikoval spolu s E. Galanterom a K. Pribramom knihu „Plány a štruktúra správania“ o inšpirovaná kybernetikou N. Wienera a jeho konceptom spätnej väzby o plán je pre organizmus to isté, čo pre PC program o základnou jednotkou plánu je TOTE (test-operate-test-exit) o cyklus test-operácia sa opakuje dovtedy, kým nie je dosiahnutý vytýčený cieľ o kombináciou základných jednotie vznikajú zložitejšie plány - stratégie o plán je hierarchický proces, ktorý riadi poradie, v ktorom budú vykonávané sekvencie operácií o spätnoväzobný sysém teda umožňuje vnútorné riadenie správania
Jerom Seymur Bruner (1915)
narodil sa v New Yorku, ale často sa sťahoval získal titul Ph.D. na Harvarde, kde v 40. rokoch spolu s L. Postmanom skúmal vplyv kognitívnych očakávaní na vnímanie, alebo s S.S. Goodmanom vplyv hodnôt a potrieb na vnímanie v období 1952-1972 bol profesorom na Harvarde v roku 1956 vydal spolu s J.J. Goodnowovou a G.A. Austinom knihu „Štúdium myslenia“ o zaoberá sa najmä myšlienkovými stratégiami, ktoré ľudia používajú pri tvorbe pojmov o hlavný krok je kategorizácia – zoskupenie objektov, udalostí a ľudí do určitých tried redukuje zložitosť okolitého prostredia je nástrojom identifikácie objektov okolitého sveta vytvorenie pojmovej kategórie pomocou definičných rysov znižuje nutnosť neustáleho učenia sa kategorizácia formuje naše inštrumentálne správanie (ak viem, že je niečo horúce, nechytím sa toho holou rukou...) umožňuje vytváranie mentálnych máp okolitého sveta o rozlíšenie disjunktívnych a konjunktívnych pojmov Bruner neskôr vynikol ako vývojový a pedagogický psychológ o zdôrazňoval význam kultúrneho kontextu pri vývoji a učení o pre USA objavil prácu L. Vygotského (najmä koncept zóny primárneho vývoja) v 80.-90. rokoch 20. storočia výrazne prispel k vzniku naratívnej psychológie (kniha Acts of Meaning)
Ulric Neisser (1928) 49
narodil sa v Nemecku, ale ako malý sa presťahoval do USA na Harvarde začal študovať fyziku, ale Millerove prednášky a Koffkove „Princípy Gestalt psychológie“ ho priviedli k psychológii a v roku 1956 z naj na Harvarde zložil doktorát v roku 1967 publikoval knihu „Kognitívna psychológia“ o je považovaná za oficiálny začiatok nového psychologického smeru o pomohla psychológiu presmerovať od správania k poznávacím procesom o sám Niesser považuje za nevyhnutné aj ďalšie prístupy (dynamickú psychológiu, behaviorizmus), ale kritizuje predchádzajúce výsadné postavenie behaviorizmu je skeptický k hľadaniu analógií medzi počítačovými operáciami a psychickými procesmi, lebo „umelé inteligencie“ sú jednorozmerné, nerobia chyby, neprežívajú emócie, ... inšpirácia F.Ch. Bartlettom (Veľká Británia) o pamäť je konštruktívnej povahy o kognitívne štruktúry (schémata) hrajú dôležitú úlohu pri učení a zapamätávaní o vybavovanie je organizované v intenciách zýchto štruktúr, lebo rovnakým spôsobom bola organizovaná aj pôvodná skúsenosť o v roku 1976 kniha „Poznanie a realita“ kritika úzkeho zamerania kognitívnej psychológie napočítačovú simuláciu a preferencie laboratórneho výskumu
UMELÁ INTELIGENCIA = programy, ktoré napodobňujú ľudské myslenie (artificial intelligence, AI) Alan Mathison Turing (1912-1954)
zakladateľ vedy o počítačoch v roku 1936 teoreticky popísal prvý moderný počítač počas II. sv. vojny rozlúštil nemecký tajný kód Enigma v roku 1950 kniha „Výpočetní stroj a inteligence“ o konštrukciu počítača prirovnáva k „budovaniu mozgu“ o navrhol tzv. Turingov test (či dokáže počítač myslieť ako človek, zatiaľ žiaden neobstál) zomrel na otravu kyanidom, asi to bola samovražda po odhalení jeho homosexuality a následnej nútenej liečbe
Herbert A. Simon & Allen Newell Simon:
získal Nobelovu cenu za ekonómiu doktorát z politických vied na univerzite v Chyicagu
Newell:
vyštudoval fyziku a matematiku neskôr učil počítačovú vedu
spolupracovať na programoch simulujúcich ľudskú inteligenciu začali v roku 1952 vychádzali z tzv. počítačovej metafory: o ľudská myseľ predstavuje systém spracovania informácií, ktorý pozostáva z receptorov a efektorov, procesoru a pamäte 50
pri výskumoch myslenia používali metódu záznamu hlasitého uvažovania v roku 1957 vytvorili program „General problem solver“ v roku 1958 uverejnili spolu s J.C.Shawem prvé počítačové šachy – začali vytvárať heuristické programy šachu, ktoré sledovali dielčie ciele (vyhodiť dámu apod.) v roku 1972 vydali dielo „Human problem solving“ o definovali v ňom, čo je to „problém“ Simon & Newell popísali dobre a zle definované problémy: o dobre: ľudská myseľ dokáže testovať, či zvolený postup vedie k riešeniu o zle: všetky možné kroky sa nedajú systematicky overovať, takže je potrebné postupovať heuristicky v rade problémových situácií sa dá využiť heuristický postup analýzy prostriedkov z hľadiska cieľa nepotvrdil sa ich pôvodný predpoklad, že „človeka môžeme modelovať ako digitálny počítač“
VÝSKUM IMAGINÁCIE Allan U. Paivio
bol jedným z prvých autorov, ktorí oživili záujem o výskum imaginácie v roku 1971 vydal dielo „Predstavivosť a verbálne procesy“ a uverejnil v ňom svoju teóriu dvojitého kódovania: o v mysli existujú 2 základné systémy spracovania informácií: verbálny a neverbálny o logogény: základná jednotka verbálneho systému obsahujú informácie potrebné k užívaniu slov sú vzájomne asociatívne prepojené o imagény: tvoria neverbálny systém obsahujú údaje potrebné pre vytvorenie senzorických predstáv Paivio predpokladá, že verbálny a neverbálny systém sú vzájomne prepojené => spracovanie podnetov v jednom z nich môže aktivovať druhý túto objsmernú väzbu označuje ako referenčné spojenie teóriu dvojitého kódovania, ale aj výhrady voči nej , predstavila v Čechách Miluše Sedláková
Roger N. Shepard
skúmal tzv. mentálnu rotáciu predstáv dospel k rýchlosti 60˚ za sekundu hoci je tento výskum považovaný za prelomový, schopnosť manipulovať s predstavami už predtým využívali tvorcovia IQ testov
51
Stephen M. Kosslyn
skúmal vizuálne predstavy a ľudskú schopnosť vidieť ich „vnútorným zrakom“ predstavovanie považuje za nástroj mentálnej reprezentácie vonkajšieho sveta predstava izomorfne korešponduje s predmety, ktoré znázorňuje
Proti Kosslynovmu pojatiu imaginácie vznikla silná opozícia
Zenon W. Pylyshyn: o videnie predstáv vnútorným zrakom je iba ilúziou o pri výskumoch imaginácie ľudia využívajú svoje znalosti o svete, aby simulovali mentálnu manipuláciu s predstavami o výskum predstavivosti jej inherentnú podstatu čoby média spracovania informácií nepotvrdil J.R. Anderson a J.A. Fodor: o predpokladajú. že základnou formou mentálnych reprezentácií sú propozície (tj. elementárne myšlienky vyjadrené verbálne) o z tohto hľadiska sú predstavi epifenomenálnej povahy
TEÓRIA MODULOV JERRYHO A. FODORA J.A. Fodor (1935) je filozof, lingvista a kognitívny vedec, profesor filozofie v New Jersey
podľa neho existuje rozdiel medzi mozgovým hardware a mentálnymi stavmi kniha „Modularita mysli“ kniha „Jazyk myslenia“ o základnou formou mentálnej reprezentácie je propozícia, ktorá je kombináciou syntaxe a významu navrhol modulárnu teóriu mysli => mentálne spracovanie informácií prebieha na troch úrovniach: o transdukcia: z vonkajších podnetov sa stávajú nervové impulzy o vystupné systémy: popis informácií a ich pochopenie o centrálne procesory: v nich prebieha myslenie Druhá úroveň je relatívne nezávislá, jej subsystémy spracovávajú informácie ako moduly. Ich hlavnou úlohou je pretvoriť vstupné údaje do pochopiteľných mentálnych reprezentácií. Moduly pracujú veľmi rýchlo, ich výstupy sú plytké (mělké). Ich činnosť podporuje stála neuronálna výstavba.
52
Funkciou centrálnych procesorov je fixácia určitých presvedčení. Najprv zistia, čo im vstupné systémy doručili a potom to porovnajú s pamäťou. Na základe toho vypočítajú „najlepšiu hypotézu“. Ak sa táto overí, stáva sa trvalým presvedčením.
Fodorova teória má veľký ohlas, akceptovali ju aj evoluční psychológovia. Podporujú ju aj najnovšie prístupy k inteligencii (napr. Gardnerova teória rozmanitých inteligencií).
KONEKCIONIZMUS
mnohí ho pokladajú za ďalšie posunutie paradigmatu v Kuhnovskom pojatí jeho predchodcom je Donald O. Hebb, ktorý sa zaujímal o zmeny štruktúry neuronálnych spojov v mozgu v dôsledku učenia. Predpokladal existenciu bunečných zhlukov (koordinované štruktúry neurónov, základ učenia) k významným predstaviteľom konekcionizmu patria James McClelland a David Rumelhart niektorí vedci ponúkajú miesto počítačovej tzv. mozgovú metaforu: o ľudské poznanie je produktom súbežnej aktivácie množstva jednoduchých elementov, ktoré by mohli odpovedať neurónom Konekcionizmus vychádza z predpokladu, že informácie je možné rozčleniť na elementy – uzly, medzi ktorými existujú spoje (konekcie), ktoré majú rozdielnu silu. Prepojené uzly vytvárajú siete. Systém sa učí na základe zmeny sily spojov => výstupy môžu byť lepšie než vstupy konecionizmus počíta s existenciou paralelného a sériového spracovania informácií ďalším teoretickým predpokladom je existencia skrytých jednotiek (napr. povahové rysy)
Konekcionistické modely sa zdajú byť štrukturálne aj funkčne podobné neuronálnym sieťam v mozdu. Vysvetľujú množstvo poznávacích fenoménov. Fodor a Pylyshyn ale upozornili na to, že nie je jasné, prečo by elementárne sieťové uzly mali chápať významy a meniť ich. Konekcionizmus považujú iba za sofistikovanejšiu verziu britského asocianizmu. Plháková kapitola 13
Transpersonálna psychológia Nie je možné radiť ju medzi hlavné smery psychológie 20. storočia, ale v 80. a 90. rokoch vzbudzovala veľký záujem a môže byť pomerne inšpiratívna
VZNIK TRANSPERSONÁLNEJ PSYCHOLÓGIE
transpersonálna psychológia vznikla koncom 60. rokov v USA a voľne naväzuje na humanistickú psychológiu v roku 1967 sa v Kalifornii stretla malá pracovná skupina (Maslow, Sutiche, Grof a ďalší) s cieľom vytvoriť „novú psychológiu“, ktorá bude brať ohľad na celú šírku ľudských zžitkov, vrátane zvláštnych stavov vedomia prijali Grofov návrh a nazvali ju „transpersonálna psychológia“
53
PREDCHODCOVIA TRANSPERSONÁLNEJ PSYCHOLÓGIE Wiliam James V diele „Druhy náboženskej skúsenosti“ sa zaoberal mystickými stavmi vedomia. V roku 1882 zverejnil popis subjektívnych zážitkov vyvolaných vdychovaním kysličníku dusného. Carl Gustav Jung Grof, jeden zo zakladateľov transpersonálnej psychológie, považuje za jej predchodcu aj C.G. Junga. Podľa neho svedčí pozorovanie z psychoterapie s LSD pre existenciu kolektívneho nevedomia a pre dynamiku archetypálnych štruktúr, pre jeho pojatie libida atď. Grof tiež vyzdvihuje Jungov princíp synchronicity (zmysluplný súčasný výskyt udalostí oddelených v priestore a čase). Roberto Assagioli Psychiater, tvorca psychosyntézy. Zaoberal sa najmä kladnými a konštruktívnymi aspektami ľudskej psychiky, než patológiou. Celkovú štruktúru osobnosti rozčlenil na nasledujúce dynamické zložky:
nižšie nevedomie stredné nevedomie vyššie nevedomie/nadvedomie pole vedomia vedomé osobné ja vyššie, čiže transpersonálne ja kolektívne nevedomie
Individuálna myseľ je obalená polopriepustnou blanou, ktorou môže presakovať oblasť širšieho psychedelického prostredia zdieľaného s ostatnými ľuďmi.
PSYCHEDELICKÉ HNUTIE Jeho vedúcou postavou bol Timothy Leary (1920-1996)
autor Dotazníku interpersonálnej diagnózy (ICL) ako profesor na Harvarde experimentoval s LSD a psylocybínom (1960), ale už o 3 roky musel odísť potom sa ako „drogový kráľ“ potuloval po USA a celom svete a dokonca ho chvíľu aj väznili mozog považoval za „biocomputer“ a osychadeliká typu LSD môžu aktivovať nervové okruhy => sprístupnenie neobvyklých stavov vedomia v roku 1964 kniha „Psychadelická skúsenosť“ o upravená verzia „Tibetskej knihy mstvych“ o sprievodca jednotlivými fázami intoxikácie rozlišuje 8 úrovní vedomia o nehybné/stuporózne o emocionálne o symbolické o somatické 54
o o o o
senzorické bunečné molekulárne mimotelové
v 80. a 90. rokov sa venoval pôsobeniu interakcie medzi človekom a počítačom na ľudskú psychiku a možnosťami predĺženia ľudského života (ale Plháková má dojem, že to robil iba preto, aby bol stále v centre pozornosti... :D )
Ďalším bol Richard Alpert (1931), Learyho blízky priateľ
pochádza z NY, najmladší z 3och synov bohatého židovského právnika 1958-1963 vyučoval na Harvarde, ale bol prepustený kvôli účasti na výskume psychadelických drog v roku 1967 odišiel do Indie, začal meditovať, prijal meno Ram Dass a keď sa vrátil do USA, vydal celú radu kníh (napr. „Cesta uvedomenia: Sprievodca meditujúceho“) v roku 1997 – mozgová mstvica => čiastočná expresívna afázia, paralýza pravej strany tela; napriek tomu naďalej píše a vyučuje
A napokon Ralph Metzner (1935 v Nemecku)
v súčasnosti patrí medzi predstaviteľov tzv. zelenej psychológie (ovládnutie prírody je patologickým produktom západnej kultúry, snaha o harmóniu človeka a prírody)
K psychadelickému hnutiu sa pridalo mnoho spisovateľov, napr. Huxley, Ginsberg, Watts...
DRUHY PSYCHADELICKEJ SKÚSENOSTI Knihu s týmto názvom v roku 1967 vydali manželia Robert Masters a Jean Houstonová. Rozlíšili 4 hlavné úrovne prežitku, vyvolaného psychotropnými látkami: 1. 2. 3. 4.
zmyslová úroveň (zmenené vnímanie objektov, času, ....) rekolektívne-analytická úroveň (skúmanie osobných problémov apod.) symbolická úroveň (eideitické predstavy, archetypálne symboly, ...) integrálna úroveň (zriedkavá, pocit osvietenia, stretnutia s Bohom, ...)
Dosiahnutie integrálnej úrovne považujú za pozitívne pre ďalší život. Výskum účinkov LSD bol na západe postupne zakázaný. Oficiálne kvôli občasnému vziknu psychotických porúch následkom intoxikácie, ale špekuluje sa aj o tom, že v skutočnosti sa politici iba boja takzvaných „turned on people“, ktorí nemajú záujem slúžiť politickým hrám ;)
PREDMET ŠTÚDIA TRANSPERSONÁLNEJ PSYCHOLÓGIE
v roku 1969 editoval transpersonálny psychológ Charles Tart knihu „Zmenené stavy vedomia“ o zmenený stav vedomia => kvalitatívny posun vo vzoroch mentálneho fungovania o patrí sem napr. spánok a snenie, stavy vyvolané meditáciou, hypnózou, drogami, ... 55
obecné charakteristiky zmeneného stavu vedomia: o zmeny v myslení o narušené vnímanie času a chronológie o strata kontroly o zmeny vo vyjadrovaní emócií o zmeny v obraze tela o percepčné skreslenie o zmeny vo význame alebo významnosti o pocit nezdeliteľnosti o pocity obrodenia o hypersugestibilita termín „zmenené stavy vedomia“ transpersonálny psychológovia opustili a nahradili ho stavmi rozšíreného/zosileného vedomia, resp. mimoriadnymi stavmi vedomia Grof delí transpersonálne zážitky do 3och skupín: 1. Rozšírenie vedomia za bežné hranice priestoru 2. Rozšírenie vedomia za obvyklé časové hranice 3. Rozšírenie vedomia do oblastí a rozmerov, ktoré nie sú považované za súčasť objektívnej reality
NIEKTORÉ PRÍRODOVEDNÉ TEÓRIE Masters a Houstonová predpokladajú, že mimoriadne stavy vedomia vznikajú aktiváciou hlbokých vrstiev nevedomia. Iní autori sa prikláňajú k názoru, že tieto stavy pramenia skôr z vonkajšieho zdroja a zachycujú nejaký transemprirický aspekt okolia, ktorý si normálne neuvedomujeme. Uvažuje sa aj o existencii kosmického vedomia, vesmírnej inteligencie či zdieľaneého mentálneho poľa. Teória morfogenetických polí (Rupert Sheldrake)
forma, vývoj a správanie organizmu je riadené morfogenetickými poľami príslušného živočíšneho druhu morfologická rezonancia: ak sa kritický počet členov druhu niečo naučí alebo získa nejakú vlastnosť, získajú ju aj ostatní členovia tohto druhu, hoci spolu nie sú v kontakte kniha „Tao prírody“
Holografický (holonómny) model sveta
popis na základe princípu fungovania holografického premietania David Bohm (1917-1992) o svet, ktorý pozorujeme zmyslami, je iba nepatrný zlomok reality rozvinutý (explikátny) rád: to, čo vnímame (hologam) zavinutý (implikátny)rád: hlbší zdroj bežných vnemov (zdroj premietania) o kniha „Celistvosť a implikátny rád“ realita ako súdržný celok má podiel na trvalom procese zmeny (holopohybe) hmota a život sú abstrakcie odvodené z holopohybu
56
VÝZNAMNÍ TRANSPERSONÁLNI PSYCHOLÓGOVIA Karl Harry Pribram (1919 vo Viedni)
neurofyziológ a psychológ aplikoval holografický model sveta na činnosť mozgu a mentálne javy spojenie mysle a mozgu tvoria tesné, recipročné, sebaorganizujúce procedúry medzi nervovou a mentálnou úrovňou neustále prebiehajú transformačné deje
Stanislav Grof (1931)
český psychiater, spoluzakladateľ Výskumného ústavu psychiatrického v roku 1967 emigroval do USA po všeobecnom zákaze vyskúmov s psychoaktívnymi látkami vypracoval techniku holotropného dýchania momentálne má súkromný inštitút pri San Francisku, kde sa venuje výcviku holotropného dýchania a transpersonálnej psychológie volá po „preklenutí priepasti“ medzi súčasnou psychológiou a psychiatriou a východnými duchovnými tradíciami (napr. jóga, taoizmus), lebo ich hlboké poznatky o ľudskej psyché súčasná veda adekvátne neabsorbovala kniha „Holotropné dýchanie“ je presvedčený o možnosti reinkarnácie a terapeutického využitia zážitkov z minulých životov
Ken Wilber (1949)
jeho dielo je pokusom o syntézu západného a východného spôsobu myslenia kniha „Spektrum vedomia“ (1977) o vedomie prirovnáva k dúhe alebo k elektromagnetickému vlneniu o 4 hlavné úrovne vedomia: 1. Úroveň ega: na ktorej sa človek nestotožňuje s celým organizmom (preto zvykneme hovoriť „Mám telo“ miesto „Som telo“) 2. Bisociálna úroveň: sociálne prostredie človeka 3. Existenciálna úroveň: zmysel pre identitu 4. Transpersonálna úroveň: úroveň kolektívneho vedomia o napokon sa všetky úrovne noria do úrovne Mysle, ktorá je hlavným záujmom duchovných a mystických náuk východu a západu v poslednej dobe Wilber usiluje o vytvorenie integrálnej psychológie
14. POČÁTKY POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE
Ovlivněno vydáním Kuhnovy „Struktury vědeckých revolucí“ 1962 > vedlo ke zpochybňování dosavadních poznatků tzv. společensko-vědních oborů, kritizován byl ptedevším jejich ptetrvávající realismus - ptedpoklad, že „objektivní realita“ existuje nezávisle na lidských a kognitivních schopnostech, ptičemž vědci neustále smětují k jejímu ptesnějšímu a pravdivějšímu poznání
57
Vrchol kritiky v 70. letech – upozorněno na historickou, kulturní, hodnotovou a jazykovou podmíněnost toho, co je považováno za reálné a pravdivé > začalo se hovotit o obratu k jazyku, ptípadně o kritickém či diskursivním obratu ve vědách o člověku = postmodernismus O jeho rozšítení se zasloužil hl. francouzský filozof Jean-François Lyotard svou studií „Postmoderní situace“ z r.1979 – vymezil dichotomii moderní versus postmoderní o Za moderní považuje snahu legitimizovat realitu prosttednitvím tzv. velkých ptíběhů X za postmoderní naopak považuje nedůvětivost k těmto „metanarativním“ ptíběhům (ptíběhy, které usilují o univerzální interpretaci světa – napt. Hegelova dialektika ducha či osvícenský ptíběh o hrdinovi vědění, který svou práci ptispívá k míru a pokroku) o Legitimizace ve vědě – proces, během kterého „zákonodárce“ rozhoduje o tom, zda se určitá výpověď stane součástí ptijatého vědeckého diskurzu; to ovšem nevysvětluje, kdo je oprávněn stanovit, který diskurs je vědecký a který nikoliv => problém legitimizace „zákonodárce“, poukazuje na těsný vztah vědění a moci > postmodernismus útočí na vše, co si dělá nárok na všeobecnou platnost; vystupuje proti velkým teoriím (vědeckým autoritám) Podle slovenské psycholožky Viery Bačové není postmodernismus systematickou teorií nebo filozofií; spíše se jedná o různé (často velmi odlišné) interpretace současné kultury, spojuje je chápání lidského poznání jako relativního, proměnlivého a subjektivního Většinou odmítají odcizenou kvantitativní metodologii – tu považují za nepovedenou imitaci metod velkých ptírodních věd, uptednostňují kvalitativní výzkum > proto jsou někdy označovány jako kvalitativní psychologie
14.1 PŘEDCHŮDCI POSTMODERNÍ PSYCHOLOGIE
Postmoderní psychologie čerpá nejen z filozofie, ale také z antropologie, sociologie, lingvistika a tady dalších vědních oborů Významně ptispěli sociální psychologové
George Herbert MEAD (1863-1931)
jeden z tvůrců tzv. symbolického interakcionismu - pti utvátení já (self) ptipisuje rozhodující význam společenským procesům rané formy interakce u dítěte ptedcházejí vzniku myšlení a schopnosti sebereflexe – zdrojem jeho mentality jsou podle Meada symbolické, hl. jazykové interakce mezi dítětem a pečující osobou, to s sebou ptináší dva důsledky: o 1. Vnější dorozumívání a vnittní ptemýšlení jsou si velice podobné – je internalizován proces konverzace s druhými lidmi o 2. Já (self) vniká v průběhu zvnittňování symbolických interakcí, schopnost sebereflexe se vyvíjí na základě reakcí druhých lidí na dětské chování Jeho dílo je jedním ze zdrojů diskursivní psychologie Pottera a Edwarse Ze soudobého pohledu jej lze pokládat za raného sociálního konstrukcionistu
58
Gordon William ALLPORT (1897-1967)
Kladl důraz na individualitu jedince, nesouhlasil s názorem Hanse Eysencka, že vědci by měli zkoumat jedince jako „průsečík určitého počtu obecných kvantitativních proměnných“ V článku „The general and the unique in psychological science“ rozlišil tzv. nomotetický a idiografický přístup: o Nomotetický ptístup (reprezentovaný Eysenckem) => chování určité osoby je výsledkem působení obecných zákonů o Idiografický ptístup => naopak každého člověka chápe jako jedinečný „ptípad“
George Alexander KELLY (1905-1967) proslavil se teorií osobních konstruktů – upozornil na to, že lidé nejednají v souladu s tím, jaký svět skutečně je, ale podle svých konstrukcí o tomto světě; ty jsou ochotni ve světle nových zkušeností pozměňovat (tzv. neformální vědci) je jedním z tvůrců tzv. konstruktivismu = každý člověk si ve své mysli sám vytvátí svět, ve kterém existuje krom výše uvedených autorů by bylo možné zmínit také Piageta, Vygotského, ptedstavitelé lingvistického strukturalismu apod. 14.2 NĚKTEŘÍ TVŮRCI POSTMODERNÍHO STANOVISKA
Bateson, Matura, Varela – dnes zmiňováni hl. v souvislosti s rodinnou terapií + Foucalt, Derrida – na ty navazuje ptedevším kritická psychologie a diskursivní analýza
Gregory BATESON (1904-1980)
ptesahy do tady vědních oborů (biologie, antropologie, kybernetika, psychiatrie, etologie..) otec genetik, Bateson vystudoval biologii a antropologii, oženil se s Margaret Meadovou (pozn.: poukázala na to, že pro osobnost není rozhodující biologická, ale kulturní determinace) – společně provedli tadu významných terénních výzkumů domorodců žijících na Nové Guineji a na Bali dílo „Kroky k ekologii mysli“ na základě svých antropologických studií zavedl pojem schizmogeneze = diference sociálních skupin, 2 hl.kategorie: o Symetrická diferenciace (schizmogeneze) – členové skupin mají ptibližně stejné aspirace i vzorce chování; napt. rozdělení vesnic nebo evropských národů, existují mezi nimi symetrické vztahy, progresivní diferenciace zde může vyústit v extrémní neptátelství, soupetení – může vést až ke zhroucení systému o Komplementární diferenciace – mezi chováním a aspiracemi členů dvou skupin jsou fundamentální rozdíly > členění společnosti na sociální vrstvy, ttídy, kasty, věkové skupiny, v některých ptípadech i na muže a ženy, ktetí mají komplementární vztahy; progresivní diference se zde projevuje tím, že submitivita jedné skupiny podporuje asertivitu druhé, která zpětně posiluje ústupnost první skupiny atd.; není-li tato schizmogeneze ničím omezena, vede k distorzi (narušení) osobností členů skupin a k jejich vzájemné nenávisti, jež vyústí ve zhroucení systému 59
o
Další možností je reciprocita – zahrnuje symetrickou i komplementární diferenciaci, které se vzájemně vyvažují, takže se neprojevuje tendence k selhání systému Později ptedstavitelé paloaltské terapeutické školy popsali ještě tzv. metakomplementární vztah = osoba (skupina) je navenek v podtízeném postavení, ale svého „nadtízeného“ různými manévry skrytě ovládá R. 1956 uvetejnil Bateson + Jackson, Haley a Weakland proslulý článek „Toward a theory of schizophrenia“ – zde navrhli novou teorii lidské komunikace, navázali ptitom na teorii logických typů (Bertrand a Russell: „Principia mathematica“) – ta je založena na rozlišování různých úrovní komunikace > rozlišuje mezi vlastní zprávou a jejím „rámováním“ (framing) či označováním = zpráva o zprávě, pti jejím vyjadtování se lidé často opírají o neverbální prosttedky; schopnost rozeznat různé úrovně komunikace zásadně ptispívá k pochopení významu Bateson a spol. ptedpokládají, že schizofrenici nejsou schopni rozlišovat mezi různými „logický typy“ (to se projevuje problémy pti rozpoznávání různých úrovní kominikace či pti popisování vlastních myšlenek, pocitů apod.), tato neschopnost by podle nich mohla být důsledkem toho, že schizofrenici byli opakovaně vystaveni situaci dvojné vazby (double bind), ta se vyznačuje následujícími charakteristikami: o Mezi osobami je životně důležitý vztah – nejčastěji vztah matka-dítě, jednu z osob lze označit jako oběť o Primární negativní ptíkaz – 2 formy: a) „Nedělej to a to, nebo tě potrestám“ nebo b) „Pokud uděláš to a to, potrestám tě“ o Sekundární ptíkaz – na abstraktnější úrovni, v rozporu s prvním, napt. sdělení ve smyslu „Nepodtizuj se mým ptíkazům“, vyjádteno neverbálně nebo slovně o Terciální záporný ptíkaz – zakazuje oběti z dané situace uniknout, nejčastěji spojený s hrozbou lásky => jedinec je chycen ve vztahové pasti, ve které druhá osoba vyjadtuje sdělení na dvou úrovních, ptičemž jedna druhou popírá Misogynní vyznění teorie, ženy-matky vykresleny jako bezcitné, patogenní Obecné aspekty Batesonovy teorie komunikace znamenaly rozhodující podnět pro rozvoj komunikační a rodinné terapie Dále se zabýval neobecnějšími epistemologickými otázkami, které podle něj nelze oddělovat od ontologických Ve své teorii poznání se opíral ptedevším o kybernetiku, což mimo jiné vedlo k jeho známé definici informace jako „rozdílu, který dělá rozdíl“ Snažil se stanovit obecné mentální charakteristiky živých systémů – ty podle něj nejsou vlastní jen některé jejich části, ale vždy celku jako systému => tyto mentální charakteristiky, tj. mysl, lze podle něj tudíž najít nejen u člověka, ale u všech živých systémů, včetně společenských Dále kritizoval Darwinovu evoluční teorii, podle níž je jednotkou rodina, živočišný druh či čeleď, ktetí s ostatními svádějí krutý boj o ptežití – podle Batesona je jednotkou ptežití spíše organismus plus prostředí – „organismus, který zničí své prosttedí, zničí sebe sama“ > jednotkou ptežití je živý systém = mysl Dílo: „Mysl a ptíroda“ – zde uvádí další obecná kritéria mysli (pt. 1. Mysl je shlukem interagujících částí či složek 2. Tato interakce je spouštěna rozdílem atd.) Podle Plhákové jeho úsilí o nalezení obecných vztahových vzorců charakterizujících živé systémy ptedstavuje jeden z mála úspěšných pokusů o ptekonání karteziánského dualismu 60
Humberto MATURANA (1928) a Francisco VARELA (1946-2001)
Maturama - v Chile vystudoval medicínu, v Anglii anatomii, v USA na Harvardu biologii, autorem slavné teorie autopoiesis, kterou později propracoval se svým studentem a spolupracovníkem Franciscem Varelou Pti svém výzkumu vnímání barev Matura dospěl k závěru, že nervový systém pracuje jako uzavtená síť vzájemných interakcí, jakákoliv změna vztahů mezi složkami vyústí ve změnu dalších vztahů = cirkulární organizace, ta je podle něj základní organizací všech živých systémů Funkcí každé složky je napomáhat produkci a transformaci dalších složek a zároveň udržovat cirkularitu sítě Dále tvrdil, že vnímání nelze považovat za pouhé znázornění objektivně existující reality, ale spíše za neptetržitou tvorbu nových vztahů uvnitt nervové sítě > vnímání a poznání nereprezentují vnější realitu, ale spíše ji konstruují prosttednictvím procesu cirkulární organizace nervového systému > těmito názory ptispěl ke vzniku tzv. radikálního konstruktivismu, pro který je jedinou skutečnou realitou svět vnittní zkušenosti, který si každý jedinec sám vytvátí Vnímání a poznávání je podle něj vlastní všem organismům – bez ohledu na to, zda mají nervový systém či nikoliv – to ptedstavuje (podobně jako u Batesona) radikální rozšíření teorie mysli – bakterie nebo rostlina nemá mozek, ale má mysl; nejjednodušší organismy dokážou vnímat, tedy i poznávat; nevidí, ale vnímají změny ve svém okolním prosttedí – rozdíly mezi světlem as stínem, horkem a zimou, vysokou a nízkou koncentrací chemické látky atd. V roce 1972 vydali Maturana a Varela práci „O strojích a živých bytostech“, v níž propracovali pojem autopoiesis = sebeutváření, ten jim získal světovou proslulost Z tečtiny auto = sám, vlastní, sebe- a poiein = produkovat, tvotit; dosud nepopsaný rys živočichů, autopoietické systémy jsou autonomní Dílo „Strom vědění“ – snaha podat své teorie uceleně, Maturana a Varela zde rozlišují: o Systémy prvního tádu = jednobuněčné organismy o Systémy druhého tádu = mnohobuněčné organismy o Systémy ttetího tádu = sociální organizace Autopoietické jsou pouze systémy prvního a druhého řádu Každá forma života má svou specifickou doménu, rozlišují: o Behaviorální domény = existují hlavně v mysli pozorovatele, probíhá zde chování = změny v prostorovém umístění nebo v postoji o Sociální doména – probíhá zde dorozumí vání o Jazyková doména – pouze lidé – lingvistické chování či lingvistické interakce Vědění vymezují jako efektivní akci, tj. jako účinnou operaci v doméně existence dané živé bytosti, pouze mentální fenomén Na kognitivní úrovni ostte rozlišují mezi člověkem a ostatními formami života – jedině člověk existuje v jazyku; ten u lidstva produkuje nový fenomén mysli a vědomí sebe sama; pouze člověk může za své chování ptejímat odpovědnost, jazyk člověku umožňuje reflektovat a rozlišovat důsledky jeho jednání pro ostatní živé bytosti a klasifikovat je jako zodpovědné nebo nezodpovědné Fenomén jazykování (languaging) – existuje pouze v rámci sociálního „párování“ > mysl není něco, co je uvnitt mozku, vědomí a mysl pattí do tíše společenských vazeb
61
Jedinečnost lidí dále spočívá v jejich sociálním párování, které se uskutečňuje prosttednictvím jazyka, biologickým základem sociálních jevů je podle nich láska – schopnost akceptovat vedle sebe jinou osobu v každodenním životě Matura – radikálnější, v procesu poznání ptipisuje rozhodující úlohu pozorovateli, každý člověk vnímá poněkud odlišný svět – multiverzum (X univerzum); „bez pozorovatele nic není, pozorovatel je základem veškerého vědění…to, co existuje nezávisle na pozorovateli je věcí víry, nikoliv bezpečného vědění“; Varela za ideální považuje sttední cestu mezi reprezentacionismem (vnímání je odrazem působení objektivní fyzické reality) a solipsismem (popírá existenci vnějšího světa, vnější svět je výtvorem vědomí), živočich a prosttedí jsou dvě strany téže mince, poznávající a poznávané se specifikují navzájem – odmítá jejich striktní oddělování Počátkem 80. let si získal koncept autopoiesis v humanitních vědách ohromnou popularitu Termín se prosadil zejména v oblasti rodinné terapie, která začala rodinu chápat jako uzavtený autopoietický systém
Michel FOUCALT [miʃɛl fuko] (1926 – 1984)
jeden z autorů, ktetí rozhodujícím způsobem ptispěli k diskursivnímu obratu v humanitních vědách dílo: Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) – zkrácená verze jeho disertace, na historických ptíkladech zde ukazuje, jak byli zprvu akceptovaní šílenci (pt. v renesenaci bláznovství považováno za vášeň) ze společnosti postupně vydělování, trestání, internování a nakonec léčeni; struktura západní společnosti se podle něj od sttedověku utvátela na základě diferenciace mezi Rozumem a Ne-rozumem (Šílenstvím), teč psychiatrie nazývá monologem rozumu o šílenství „Slova a věci“ – díky tomuto dílu považován za ptedního ptedstavitele strukturalismu, od toho se však později jednoznačně distancoval; podle Foucalta každou historickou epochu charakterizují určité základní kulturní kódy, které vymezují, co je považováno za pravdivé a jaké vědecké diskurzy se mohou rozvíjet = epistéma, odborné i jiné společenské diskurzy podle něj slouží ptedevším k potvrzení dané epistémy K humanitním vědám ptistupoval s jistým odstupem – mladé, dočasné („čas člověka se chýlí ke konci“) vědy, označuje je jako humanitní „vědy“ „Archeologie vědění“ – snaha o uptesnění své teorie, pojem epistéma zde nahradil termínem diskurzivní informace, diskurs definuje jako skupinu výpovědí, které pattí ke stejné diskursivní informaci, diskursivní praxe = soubor anonymních, historických pravidel, která určují, co lze vypovídat a jaká je funkce výpovědí, vědění = to, o čem lze hovotit v diskursivní praxi Zabýval se vzájemným vztahem moci a vědění – dílo „Dohlížet a trestat“ - moc produkuje vědění, komplex moc-vědění určuje formy a oblasti, v nichž je vědění možné napt. školství – umožňuje každému jedinci ve společnosti ptístup k jakémukoli typu diskurzu – ovšem také určuje, co z tohoto diskurzu bude poznáno a jaký charakter bude mít toto poznání – „každý výchovný systém ptedstavuje politický způsob, jak udržet nebo pozměnit ptisvojování si projevů, včetně vědění a moci, jež spolu nesou“
62
úvahy o vztahu moci a vědění v praxi společenských věd – vychází z tady opozičních hnutí, která se vyvinuli vůči různým formám moci (muži X ženy, rodiče X děti, psychiatrie X duševně nemocní, moc administrativy nad způsobem života) – všechny tyto boje jsou podle něj opozicí vůči účinkům moci – nejde o skeptické či relativistické odmítnutí všech ovětených pravd v západní civilizaci že už od sttedověku produkce pravdy očekává ptedevším od rituálu doznání v psychologii, zejm. v psychoanalýze se podle něj objevily dvě modality produkce pravdy – procedura doznání a vědecký jazyk - subjekt je zde různými způsoby, které jsou kombinací tradiční zpovědi a vyšettení, podněcován k mluvení, a to s očekáváním, že nakonec tekne pravdu, tj. promluví o své sexualitě; psychoanalytik ovšem ptedpokládá, že u toho, kdo mluví, je pravda sama o sobě neúplná a slepá – skutečným pánem pravdy je zde on – naslouchající, který doznání na základě interpretace rozluští a tím ustanoví diskurs skutečné vědecké pravdy
Jacques DERRIDA (1930 – 2004)
jeho dílo ovlivnilo ptedevším kritickou a narativní psychologii; jeho pojem dekonstrukce se stal jedním z teoretických východisek soudobé rodinné terapie Francouz, účastnil se ptednášek Michela Foucalta vetejně se zasazoval o konec apartheidu v Jižní Africe a o svobodu projevu v socialistickém Československu, r. 1981 ptispěl k založení asociace Jan Hus na pomoc českým disidentům, navštívil také Prahu, Kafkův hrob byl zde zadržen poté, co mu tajná policie podstrčila do zavazadla podivný prášek a obvinila ho z pašování drog, r. 1982 byl z Československa vyhoštěn 2 základní pojmy jeho teorie: o logocentrismus – je spojen s metafyzikou ptítomnosti; západní filozofové většinou ptedpokládají, že v základu našeho jazyka je určitá „ptítomnost“ – objektivně existující podstata, kterou můžeme poznávat; hledají tedy konečný logos – podstatu, jež by nám sloužila jako základ pro myšlení, jazyk a skutečnost (napt. esence, substance, bůh,..) podle Derridy je však možné, že myšlenkové a jazykové systémy žádný konečný základ nemají, jazyk se vztahuje jen sám k sobě > o dekonstrukce – význam slova nikdy není statický či definitivní, ale je časově a kontextuálně proměnlivý > proto musíme odkládat naši tendenci k ptipisování významu > dekonstrukce = systematické zpochybňování všech zdánlivě jednoznačných jazykových významů, odhalování skrytých souvislostí v oblasti psychoterapie lze dekonstrukci využít zejména v ptípadě, že člověk nadměrně lpí na kulturně a historicky podmíněných jazykových významech – terapeut se snaží nastínit jiný pohled, zpochybňuje dichotomicky strukturovaný svět (muž-žena, člověk-zvíte, dobrý-špatný,…), upozorňuje na to, že se nejedná o absolutní protiklady s ptesně vymezenými hranicemi
Kenneth J. GERGEN (1934)
vůdčí osobnost sociálního konstrukcionismu kariéru zahájil na Harvardově univerzitě jako výzkumně zamětený sociální psycholog, dnes Pennsylvánie
63
manžel Mary Gregorové – profesorka psychologie, zabývá se narativní a feministickou psychologií, také tzv. pozitivním stárnutím; společně publikovali tadu studií z oblasti sociálního konstrukcionismu v roce 1973 uvetejnil článek „Sociální psychologie jako historie“ – upozornil na zásadní odlišnost mezi ptírodními a společenskými vědami, = stabilita X proměnlivost, neopakovatelnost > sociálně-psychologické jevy jsou vždy specifické pro určitý čas, místo a kulturu – mají povahu historických poznatků úloha badatele podle něj nespočívá pouze ve shromažďování a dekódování dat, ale také v tom, že výsledné údaje (ve snaze prospět) komunikuje zpět do dané populace interpretace dat ve společenských vědách je však podmíněna daným kulturním kontextem, ptíklady: o Hodnotové zkreslení výzkumů – výzkum je ovlivněn osobními hodnotami sociálního psychologa o Osvobozující efekt znalostí – člověk obeznámený s efektem ptihlížejího se může snažit – navzdory ptítomnosti dalších osob, poskytnout jedinci v nouzové situaci pomoc o Tendence reagovat proti vlivným teoriím – ptedvídatelnost chování (a potenciální manipulace) člověka staví do zranitelné pozice, ptirozeně se proti tomu brání o Mnohé teorie ztrácejí svou platnost ve změněných kulturních podmínkách Článek vyvolal ohromný ohlas, něktetí jej označovali za kontraproduktivní; následovala „krize sociální psychologie“, která odezněla s koncem 80.let Gergen pokračoval ve zpochybňování pozitivistických základů společenskovědních oborů, což z něj učinilo hlavního ptedstavitele kritické psychologie r. 1991 „Saturované self“ - jednotlivé etapy psychologie ptipodobňuje ke kulturnímu pozadí v daném období o raná psychologie (pt. psychoanalýza) – ovlivněna romantickou tradicí, podle které je skutečná lidská identita obsažena v hlubokém, utajovaném a iracionálním vnittním světe o modernismus – dominovalo pojetí člověka jako stroje, lidské chování lze vědecky mětit, je spolehlivé a ptedvídatelné o kognitivní psychologie – 2. pol. 20. stol., člověk ptirovnáván k počítači
postmoderní období – dramatický nárůst sociálních kontaktů, nové komunikační technologie – výsledkem je posun ke stavu „sociální saturace“, ve kterém je self zaplaveno, „okupováno“ hodnotami a životními styly jiných lidí člověk se stává směsicí různých možností, každá z nich reprezentuje některý (některé) z jeho vztahů > self jedince je souhrn vztahů, jedinec je sociální konstrukcí sebe sama pak popisuje z mnoha různých perspektiv, vytrácí se stabilita, autentické self s rozpoznatelnými vlastnostmi; Gergen zdůrazňuje mnohočetnost, fragmentaci a inkoherenci self v postmoderním světě > místo jediného self vzniká multifrenie = štěpení do vztahových možností v knize „An invitation to social contruction“ vymezuje rozdíl mezi konstruktivismem a sociálním konstrukcionismem – konstruktivisté považují proces vytvátení světa za psychologický, probíhajícího v „hlavě“ daného jedince X sociální konstrukcionisté považují za reálné to, co je výsledkem sociálních vztahů 64
15. Některé směry postmoderní psychologie Dějiny psychologie To, co je psáno kurzívou, jsou moje vlastní poznámky pro doplnění nebo rozšíření Postmoderní psychologie – též označovaná jako kritická nebo kvalitativní. Její základy stojí na fenomenologické filosofii Edmunda Husserla a též je neodmyslitelně spjata s hermeneutikou, která vychází ptedevším z díla Paula Ricoeura. Další myšlenkové směry, které se na utváření postmoderní psychologie (a obecně postmoderního myšlení) podepsaly, se dají datovat už formulací Obecné teorie relativity A. Einsteina, obratem ve fyzice (nestálost, teorie chaosu, nelineární dynamika apod.) a také z fyziky se vyčleňující systémové vědy (zejména kybernetika II. řádu). Z toho plyne pro psychologii například následující: objektivní realitu považujeme za nepoznatelnou nebo neexistující, druhému nemůžeme nikdy zcela rozumět, nikdy ho nemůžeme úplně poznat, neboť je zde stále jistý „šum“, který tomu brání. Výsledkem utváření mezilidských vztahů (tedy i terapeutického) není navyšovaní míry vzájemného porozumění, nýbrž snižování míry vzájemného neporozumění …. Sociální konstrukcionismus: Základní ptedstava: člověk vnímá druhé lidi na základě svých vlastních životních zkušeností, postojů, hodnot apod. Soc. kons. to posouvá ještě dále. Teorie sociální konstrukce ptedpokládá, že lidé nejenže svět vidí svýma očima, ale dokonce sami tyto percepce vytvátejí – tvoří významy. Lidská realita je tvotená pomocí jazyka, člověk je vždy ptíslušníkem určité společnosti (je přítomný v mnoha kontextech, pokaždé jinak). Teorie sociální konstrukce tvrdí, že naptíklad „realita“ nebo „vědění“ jsou čistě společensky podmíněné fenomény. Co je realitou pro jednoho nemusí být realitou pro druhého. Lidská zkušenost je tedy vázána na sociální kontext. Aby se to, co je pro mě subjektivní mohlo stát „objektivním“ – tedy reálným, pottebuji k tomu jazyk. Jazyk je v podstatě ústřední pojem všech postmoderních proudů a je mu přikládán zásadní význam při vytváření „mé konkrétní reality“ i jejímu poznání.
Psychoterapie jako sociální konstrukce: Autorem této úvahy je – jak jinak – Kenneth Gergen a východiska zní: -
-
Od esencialismu k vědomí konstrukce významů: moderní terapie hledá pravdu, odhaluje ji a na základě toho, co odhalí, poté pracuje. Postmoderní nikoli. Sociální konstruktivisté vstupují do světa sociálně vytvátených významů a s těmi pracují, nesnaží se pracovat s tím, co existuje nezávisle na interpretovi. Od mysli k diskurzu: úkolem klasické psychoterapie bylo ptezkoumat klienta, pochopit ho a podnítit v něm žádoucí transformaci. Postmoderní psychoterapie naopak tvrdí, že jazyk je vztahový a pragmatický. Význam nevzniká uvnitt, ale venku – v síti mezilidských vztahů. Opět je zde důraz na jazyk a na jeho moc konstruovat sociální realitu, postmoderní terapie se tedy nesnaží (primárně) pochopit klienta v celé hloubce jeho individuality a něco mu nadiktovat,
65
-
-
ale společně s ním převyprávět jeho příběh (mimo jiné také klade důraz na systém, ve kterém se „pacient“ nachází, proto také systemická terapie nebo koučink). Od Self ke vztahu: klasická (moderní) psychologie a psychoterapie považuje individuální lidské Self za primární, kdežto vztahy, které navazuje, jsou až sekundární. Soc. kons. vede posun od primárnosti mysli k primárnosti vztahů. Význam (který tvotí jazyk) není lokalizován v mysli jednotlivce, ale vynotuje se v procesech vztahů. Od problémů k projektům: klasická (moderní) terapie je založena na modelu nemoc – > léčení. Soc. kons. tvrdí, že problém (nemoc) není nezávislý na interpretaci (experta, terapeuta). To je velmi důležité, v postmoderní terapii nejde o nějaké „labelování“ pacientů a mistrném „léčení“ terapeutem. V postmoderní terapii je předpokladem rovnost terapeuta a klienta a zpravidla se vyhýbá analýze minulosti, na místo toho ve společném vztahu – tedy ve společné realitě, která je na místě konstruována v terapeutickém dialogu – společně hovoří o možnostech do budoucna, o perspektivách, které klient má.
Velkou průkopnicí a (asi) největší žijící osobností tohoto směru je Harlene Anderson, která vytvotila terapii, která je založena na spolupráci terapeuta s klientem (tzv. spolupracující ptístup). V této terapii využívá znalostí klienta o jeho vlastním životě. Opět je zde návaznost na ty moderní myšlenkové proudy –> Sama ho nemohu poznat. Kdo ho zná nejlépe? On sám. Terapeut klienta neléčí, terapeut mu pomáhá najít si své vlastní řešení, porozumění, nějakou cestou ven. To je ten obrovský rozdíl prakticky oproti všemu, co bylo v psychoterapii před tím. Hodnocení psychologického sociálního konstrukcionismus: Kritika, kterou soc. kons. zasadil psychologii naivního realismu je v mnoha ptípadech opodstatněná. Teorii soc. kons. bývá „vyčítáno“, že se odvrací od jednotlivce a spíše se snaží obsáhnout vztahy ve společnosti. No ale na druhou stranu jsou to vztahy, ve kterých žijeme a je to společnost, která nás zásadním způsobem formuje, takže je otázkou, do jaké míry je tato kritika opodstatněná. Dále je soc. kons. vyčítáno, že jakoby zapomněli na lidské tělo, na nervovou soustavu, hormonální procesy apod. Na druhou stranu, podstata postmoderní psychoterapie není v analýze a odhalování příčin, nýbrž v odražení se od „tady a teď“ směrem do budoucna, otázka je, do jaké míry je to vlastně třeba. Diskurzivní analýza: Jedna z preferovaných metod kvalitativního výzkumu. Existují dvě vlivné verze diskurzivní analýzy: 1) Foucaltovská diskurzivní analýza: zkoumá, jak různé formy jazyka slouží ideologickým, politickým a jiným společenským zájmům. Diskurz je vzorec významů, který ptitazujeme určitému pojmu. Napt. medicínský diskurz vysvětluje projevy „pacienta“ chorobami. F.D.A. se tedy zamětuje na dostupnost diskurzů v rámci dané kultury a na důsledky jejich ptitazování. Diskurzy vymezují tzv. subjektivní pozici, která ovlivňuje subjektivitu každého jedince včetně jeho sebepojetí. Člověk, který je nemocný získá v rámci zdravotnického diskurzu subjektivní pozici pacienta, od které se ptímo odvíjí další významy pro dotyčného člověka (pasivní, ptíjemce péče apod.). Podobně to může fungovat v psychoterapeutickém diskurzu a dalších. 2) Název nevím, špatný scan: založena na teorii jazykových her (rozkazovat, hrát divadlo, hádat hádanku apod.), která je spojena se jménem L. Wittgensteina. Hraní těchto her vyžaduje
66
kulturní znalosti (opět jazyk), důraz na významy slov apod. Jazyk je tedy v podstatě považován za hru. Obecně lze shrnout: z kognitivního hlediska je teč nástrojem myšlení. Z pohledu D. A. slouží názory a vyjádtení vždy určitému společenskému účelu. Tomu je tteba rozumět a vždy záleží na kontextu. Podle diskurzivní psychologie lze svět „číst“ mnoha rozdílnými způsoby. Objekty a události jsou konstruovány prosttednictvím jazyka (OPĚT ). Kognitivní psychologie vychází z premisy, že objektivní percepce reality je teoreticky možná, to je dle D. A. nemožné. Všední realita je vytvátena jazykem (jazyk ji vlastně reprezentuje). Pokud něco jako objektivní realita existuje, nepoznáme ji. A za poslední, kognitivisté považují kognitivní struktury (schémata, scénáte, styly) za relativně stálé. D. A. nikoli, považují vědění a vysoce nestálé. Vzpomínky, hodnocení či pojmenování chápou jako diskurzivní akci, pti které lidé sledují své společenské zájmy. Kritika hlavního proudu psychologie: Postmoderní psychologie kritizuje hlavní proud (mainstream). Tomu je vytýkán zejména: pozitivizmus, empirismus, redukcionizmus, scientizmus a další. Co je to ten hlavní proud? Vymezuje se tím: „co je vyučováno jako psychologie v amerických učebnicích“. Vychází to tedy zejména z behaviorismu a celkově z pozitivistického paradigmatu. Ovšem určit, co ten mainstream vlastně je, je složité. Kritika se týká zejména kvantitativní metodologie, psychometriky, psychodiagnostiky (výkonové testy). Jsou odcizené od člověka, scientistické a značně redukcionistické. Asi není divu, že postmoderní psychologie klade spíše důraz na kvalitativní metody a techniky. Popřípadě na ty, které svým způsobem integrují prvky obojího, tomu se říká disciplinovaný přístup k vědění (výzkumu), který v ČR moc nemáme, ale mám za to, že dříve nebo později zvítězí a vytlačí ten zakořeněný kvantitativní přístup, který v mnoha případech nemá význam ani smysl. Další kritika vychází z diskurzivní analýzy a naráží na to, že současná psychologie je de facto západní věda, která reflektuje hodnoty severoamerické a evropské kultury, zejména heterosexuálních mužů bílé pleti, ptíslušníků vyšších sttedních vrstev. Je také ztejmé, že psychologické vědění (obecně) je nestálé, vázané na kulturní kontext a není možné jej ptílišně zobecňovat. Kritika klinické psychologie: Kritika zejména různých diagnostických manuálů (opět je zde kladen důraz na jazyk a jeho schopnost konstruovat realitu). Manuály nálepkují, redukují a ještě k tomu tvotí společenské hodnocení. Dále kritizují, že klinická psychologie podobně jako klasické lékatství zkoumá člověka v izolaci (nikoli tedy jako člena systému, jak jsem psal na začátku). Tím v podstatě ptehlížejí úlohu sociálních podmínek pti vzniku „problému“ klienta. Dále poukazují na to, že současná psychologie se orientuje na západní kulturu se všemi projevy, ptedpokládá tedy určité hodnoty nebo vlastnosti, jejichž absenci považuje za nemoc. Tyto nálepky mají za důsledek, že počet mentálních a behaviorálních poruch je stále víc a díky nim je stále víc lidí odchýlených od normy. Tyto nálepky pak mohou u „nemocných“ navozovat zcela zbytečně pocit méněcennosti a odlišnosti od ostatních.
67
Kritika vývojové psychologie: Pojetí je ovlivněno společenskými, androcentrickými hledisky. Ptedmětem studia vývoj. psy. se staly děti a také ženy ve své matetské roli. Femininita byla mnohdy ztotožňována s matetstvím. Ženy, které z nějakého důvodu nechtěly nebo nemohly mít děti, byly tedy ignorovány nebo stigmatizovány. Muži celkově jevili malý zájem o otcovskou roli = malý zájem vývoj. psychologů. Nízká míra participace otců vedla k mnoha negativním vedlejším efektům, které působily jak na děti, tak na matky. Postmoderní psychologie taktéž kritizuje, že vývoj. psy. teorie považují za normu pouze vývoj maskulinního subjektu a celkově se na vývoj dívá z „typicky“ femininního nebo „typicky“ maskulinního hlediska. Opět je zde problém, že normy jsou běžně utváteny z ttídy bílých můžu, ktetí pocházejí ze zámožnějších rodin v Severní Americe. Postmoderní psychologie tedy požaduje ptezkoumání – a to v koncepční rovině i v rovině nových výzkumů. Feministická psychologie: Feministická psychologie dosti oprávněně kritizuje tradiční směry, ve kterých dominuje androcentrické nebo dokonce falocentrického hledisko (viz Freudovo závist penisu apod.). Ženy také byly často objektem patologizace i psychoterapie, kdy se je terapeuti (muži) snažili ptimět „tradiční“ ženské role (opět zde můžeme vzpomenout Freuda a jeho výzkum hysterie – ženské nemoci). Pro ptíklady nemusíme chodit daleko – Miroslav Plzák již dlouhá desetiletí RADÍ ze své expertní mužské heterosexuální pozice ženám, aby v zájmu zachování své normality, oddaně sloužily mužům. Není tedy ptekvapivé, že se tato psychologie, která je často založena na útlaku žen a na demonstrování jejich podtadnosti, stala terčem kritiky. Ještě bych dodal, že na tomto místě není ani tak podstatné to, jak to aktuálně ve společnosti je, nýbrž jak se k tomu přistupuje a jaké příčiny jsou zde uváděny. Obecně se dá říct, že po hodně dlouhou dobu byla jako jediná příčina nerovného postavení žen a mužů uváděna biologická odlišnost. Feministické teorie neříkají, že by to mělo být naopak, že by muži měli být v kuchyni a ženy v politice, ale tvrdí, že zde panuje společenská nerovnost a poukazují na to, že rozdíly, které reálně panují (viz politika, kde je 90 % mužů) jsou dány společenskými rolemi. A jejich snaha je v dekonstrukci těchto rolí a nastolení nějakého individuálního pohledu, kde má každý možnost volby. Narativní psychologie: Bere život člověka jako vyprávění, ptíběh s otevteným koncem. Událostem v našem životě dáváme smysl právě vyprávěním (OPĚT je zde ten jazyk). Narativní psychologie vznikla v rámci celosvětového obratu k jazyku v 80. letech. Jedním ze zakladatelů byl Theodor Roy Sarbin. Další velkou osobností je Jerome S. Bruner. Dle něho má vyprávění tti základní vlastnosti, které jsou pro narativní psychologii stěžejní: 68
1) Inherentní souslednost: jedinečná sekvence událostí, mentálních stavů a ptíhod. Člověk je zde v roli herce. 2) Vyprávění „reálné“ a „imaginární“: Obě jsou stejně podstatná. 3) Vyprávění jako most mezi výjimečným a obvyklým. V lidském vyprávění se výjimečné situace objevují a lidé se je snaží zdůvodnit, dát jim smysl a tím jejich výjimečnost trošku zmírnit. Další velká jména v historii narativní psychologie: Paulo Ricoeur, Donald Spence a Roy Schafer (poslední dva byli psychoanalytici, ale svými podněty ovlivnili narativce). Narativní psychologie není jeden jednotný směr. Zasahuje do mnoha oblastí psychologie, naptíklad do psychologie osobnosti. Narativní psychologové hledí na osobnosti jako na dlouhé vyprávění osobního ptíběhu, který píšeme (žijeme) v reálném čase. S narativní psychologií je též spojen kvalitativní výzkum, zvláště jméno Ivo Čermáka z naší FSS. Zabývají se zejména otázkami interpretace ptíběhů a toho, co ptíběh odhaluje o jedinci i o společnosti, ve které žije. Nejvíce byl (a je) tento proud znatelný a rodinné terapie a rodinném poradenství. Dnes ovšem zasahuje i dále do klinické a poradenské praxe. Vždy se zamětuje na interpretace a významy, snaží se podporovat klienty v tom, aby využívali širší a obsažnější možnosti výkladu sebe sama a svých životních situací. Na co klade narativní terapie důraz? 1) 2) 3) 4)
Vlastní síly klienta (hledí se na silné stránky klienta, nikoli na slabé) Klient je v terapii jako partner (žádná podtazená role) Konstrukcionistický ptístup k vytvátení významů (člověk je bytost hledající význam) Důraz na narativní formu významů (změna životního ptíběhu změní i význam, který tomu lidé ptisuzují -> dochází k posunu.
Obecně ptevyprávět svůj život není snadné a není to vhodné úplně pro všechny. Ze své, i když krátké, praxe můžu říct, že si dovedu představit relativně početnou skupinu lidí, proto které tohle prostě není vhodné. Jednak pro lidi s menším intelektem to není vůbec snadné a také pro lidi, kteří mají velmi silné externí místo řízení a svůj životní osud přisuzují okolí. S těmi se také špatně pracuje. Je také docela potřeba, aby byl člověk (klient i terapeut) dost kreativní a čím méně je klient, tím více musí být terapeut, aby klientovi poskytoval pořád dostatečné množství podnětů a impulsů. Pokud se to ale povede, je to většinou vynikající výsledek, protože je to něco, co si člověk vymyslí sám pro sebe a to většinou vůbec nejlépe funguje.
69
