Prosinec 2002 - Vnitřní pokoj je nutnou podmínkou pro náš život 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali --3. Cíl setkání • Objevit vnitřní pokoj jako důležitou podmínku našeho lidského i duchovního růstu • Objevit vnitřní pokoj jako důležitou hodnotu ve vztahu k bližním 4. Slovo Boží Jan 14,27;15,5.9-11: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!... Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic... Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ 5. Náš každodenní život Abychom Boží milosti umožnili v nás působit - samozřejmě za přičinění naší vůle, rozumu i schopností - je nejdůležitější věcí získat a zachovat si vnitřní pokoj, pokoj srdce. Čím je naše duše pokojnější a klidnější, tím víc se v ní odráží Bůh, tím více se jeho obraz do nás vtiskuje. A naopak, když námi zmítá nepokoj a neklid, Boží milost v nás může působit mnohem s většími obtížemi. Bůh je Bohem pokoje. Mluví a jedná v pokoji a ne v neklidu a rozervanosti. Jedině člověk, který má tento vnitřní pokoj, může účinně pomáhat svému bratru. Jak můžu přinášet pokoj druhým, když ho sám nemám. Získání a zachování vnitřního pokoje není možné bez modlitby a mělo by tedy být prvořadé pro každého člověka, zejména pro toho, kdo chce konat dobro. Jinak budeme šířit kolem sebe většinou jen svůj vlastní nepokoj a rozervanost. 6. Jak žít a svědčit • Čím mohu přispět k zachování nebo k obnově pokoje v naší rodině? • Co mohu konkrétního začít dělat pro to, aby v mém nitru bylo více pokoje? • Mám čas na modlitbu a duchovní ústraní během dne? Prosím o dar vnitřního pokoje? • Mám zájem o to, co znepokojuje mého partnera popř. naše děti? Co mi brání je vyslechnout? • Jak a komu mohu pomoci při hledání a získání vnitřního pokoje? 7. Modlitba Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje: kde je nenávist, tam ať přináším lásku, kde je nesvár, ať přináším jednotu, kde je omyl, ať přináším pravdu, kde je pochybnost, ať přináším víru, kde je zoufalství, ať přináším naději, kde je temnota, ať přináším světlo, kde je smutek, ať přináším radost. Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován, jako spíše utěšovat, být chápán, jako spíše chápat, být milován, jako spíše milovat. Neboť je toto: kdo se dává, ten přijímá, kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán, kdo odpouští, tomu je odpuštěno, kdo umírá, ten povstává k věčnému životu. (Sv. František z Assisi) 1
K rozhovoru o tématu 1. Vnitřní pokoj je podmínkou našeho růstu Co dělat, abychom Boží milosti umožnili nerušeně působit v našem životě? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď a všeobecný recept. K vyčerpávající odpovědi bychom potřebovali celou úvahu o modlitbě (zejména o modlitbě srdcem), o svátostech, o očišťování našeho srdce, o poslušnosti vůči Duchu svatému atd. My se chceme zaměřit jen na jednu část odpovědi na tuto otázku - a sice na tu nejdůležitější. K tomu je ještě velmi málo známá a v konkrétním životě ji většina křesťanů zanedbává, a to i ti nejupřímnější věřící. Základní pravda, kterou si chceme uvědomit, zní: Abychom Boží milosti umožnili v nás působit - samozřejmě za přičinění naší vůle, rozumu i schopností - je nejdůležitější věcí získat a zachovat si vnitřní pokoj, pokoj srdce. Pro lepší pochopení nám může sloužit příklad: Představme si hladinu jezera, nad kterou svítí slunce. Jestliže bude hladina pokojná a klidná, slunce se v ní bude odrážet takřka dokonale. A čím bude jezero klidnější, tím bude obraz dokonalejší. Naopak, bude-li hladina neklidná, slunce se v ní nebude odrážet dokonale. Podobně je tomu i s naší duší ve vztahu k Bohu: čím je pokojnější a klidnější, tím víc se v ní odráží Bůh, tím více se jeho obraz do nás vtiskuje. A naopak, když námi zmítá nepokoj a neklid, Boží milost v nás může působit mnohem s většími obtížemi. Bůh je Bohem pokoje. Mluví a jedná v pokoji a ne v neklidu a rozervanosti. Vzpomeňme na zkušenost proroka Eliáše na hoře Chorebu: Bůh nebyl ani ve vichřici ani v zemětřesení ani v ohni, nýbrž v šepotu klidného vánku. (1 Král 19) Abychom pochopili, jak důležité je pro rozvoj a růst křesťanského života získat a zachovat si v co největší míře pokoj srdce, musíme být přesvědčeni o tom, že všechno dobro, které můžeme vykonat, pochází od Boha. Ježíš řekl, že bez Něho nemůžeme učinit nic. Neřekl, že bez Něho nemůžeme udělat mnoho, nýbrž nic. Je pro nás důležité, abychom byli přesvědčeni o této pravdě. Bůh často bude muset dopustit na nás mnoho neúspěchů, zkoušek a ponížení, aby tato pravda pronikla nejen do našeho rozumu, ale do celé naší bytosti. Kdyby Bůh mohl, ušetřil by nás všech těchto zkoušek. Jsou však nutné, abychom se přesvědčili, že jsme úplně neschopní konat dobro sami od sebe. Často se zmítáme v nepokojích a děláme si starosti, protože chceme všechno řešit sami. A zatím by bylo mnohem účinnější setrvat v pokoji před Boží tváří a nechat Pána, aby On sám působil a jednal v nás svou moudrostí a mocí, které nekonečně převyšují moudrost a moc naši. Izaiáš 30,15: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství." Tyto myšlenky rozhodně nejsou výzvou k lenivosti a nečinnosti, naopak k činnosti někdy až příliš veliké. Tato činnost se však má uskutečňovat pod vedením Ducha svatého a ne v duchu nepokoje, rozervanosti, přílišného spěchu, který je příliš často duchem naším. Naše vlastní horlivost, dokonce i horlivost pro Boha, může být často špatně chápaná. Nesmí to být horlivost bez Pána! Beze mně nemůžete učinit nic... Dříve je třeba zjistit, jaký je stav naší duše, jaké jsou postoje našeho srdce, duchovní podmínky, které umožní Bohu působit v nás, aby vše přineslo ovoce, které zůstává (Jan 15,16). 2. Vnitřní pokoj je nutný i pro evangelizaci a vydávání svědectví Hledání vnitřního pokoje by se někomu mohlo zdát velmi sobecké: jak je vůbec možné něco takového učinit jedním z hlavních cílů našeho úsilí, když je ve světě tolik utrpení a bídy? K tomu je třeba nejprve říci, že pokoj, o kterém mluvíme, je pokoj evangelia, který nemá nic společného s jistým druhem bezcitnosti, s chladnou do sebe zahleděnou lhostejností. Naopak, tento pokoj je logickým a nevyhnutelným důsledkem lásky, citlivosti vůči bolesti bližního. Právě tento pokoj nás osvobozuje od nás samých a zvětšuje naši citlivost vůči druhým a umožňuje nám dávat se do služby druhým. Musíme dodat, že jedině člověk, který má tento vnitřní pokoj, může účinně pomáhat svému bratru. Jak můžu přinášet pokoj druhým, když ho sám nemám. Sv. Serafim ze Sarova řekl: "Získej vnitřní pokoj, a mnozí lidé najdou u tebe spásu". Získání a zachování vnitřního pokoje není možné bez modlitby a mělo by tedy být prvořadé pro každého člověka, zejména pro toho, kdo chce konat dobro. Jinak budeme šířit kolem sebe většinou jen svůj vlastní nepokoj a rozervanost.
2
Leden 2003 - Vnitřní pokoj a duchovní boj 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Čím je naše duše pokojnější a klidnější, tím víc se v ní odráží Bůh, tím více se jeho obraz do nás vtiskuje. A naopak, když námi zmítá nepokoj a neklid, Boží milost v nás může působit mnohem s většími obtížemi. • Jedině člověk, který má tento vnitřní pokoj, může účinně pomáhat svému bratru. Nemohu přinášet pokoj druhým, když ho sám nemám. 3. Cíl setkání • Objevit, že život křesťana je ustavičný boj proti zlu, pokušení a hříchu. Křesťan však nebojuje vlastní silou, nýbrž silou Pána. • Objevit, že vnitřní pokoj je často právě tím, o co je třeba bojovat. 4. Slovo Boží Ef 6,10-17: „A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem. Tak budete moci uhasit všechny ohnivé střely zlého ducha. Vezměte také přilbu spásy a meč Ducha, to je slovo Boží.“ 5. Náš každodenní život Život křesťana je boj, je to nemilosrdný zápas. Duchovní život nemůže plynout pokojně, nerušeně, ale že se musí stát místem ustavičného a někdy bolestného boje, který končí až ve chvíli naší smrti. Je to boj proti zlu, proti pokušení, proti hříchu, který v sobě nosíme. I když je duchovní boj křesťana někdy nelítostný, přece nikdy není beznadějným zápasem. Nebojuje vlastní silou, ale silou Pána, který říká: "Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla." (2 Kor 12,9). Vnitřní pokoj je nejen podmínkou duchovního boje, ale velmi často je dokonce právě tím, o co je třeba bojovat. První cíl našeho duchovního boje, to, k čemu má naše úsilí směřovat jako k prvořadému, není vždy a za každou cenu vítězství nad pokušeními a slabostmi, ale spíše schopnost zachovat si srdce v pokoji za všech okolností, dokonce i v případě porážky. Jedině tak můžeme dosáhnout až další věci, kterou je osvobození od pádů, chyb, nedokonalostí a hříšných skutků. 6. Jak žít a svědčit • V kterých situacích a proč ztrácím nejčastěji vnitřní pokoj? Co mohu udělat pro to, aby tomu tak nebylo? • Nejsem lhostejný vůči hříchu ve svém životě? Není mi už něco jedno? Nevzdal jsem to? Mám naději? • Promluvte si o tom, co je pro vás konkrétně problémem v duchovním růstu. • Jak přispívám k vnitřnímu pokoji svých bližních nebo je o něj připravuji? Co s tím mohu konkrétního dělat? 7. Modlitba Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil. Amen (Friedrich Oettinger)
3
K rozhovoru o tématu 1. Vnitřní pokoj a duchovní boj Je třeba se zmínit i o další skutečnosti, které je také aspoň tak důležitá jako ta předcházející: život křesťana je boj, je to nemilosrdný zápas. Každý křesťan musí být skutečně přesvědčený, že jeho duchovní život nemůže v žádném případě plynout pokojně, nerušeně, ale že se musí stát místem ustavičného a někdy bolestného boje, který končí až ve chvíli naší smrti. Je to boj proti zlu, proti pokušení, proti hříchu, který v sobě nosíme. Tento zápas je nevyhnutelný, ale je třeba ho chápat jako mimořádně kladnou skutečnost. Tento boj je vlastně časem našeho očišťování, našeho duchovního růstu. A v konečném důsledku je tento boj časem našeho proměnění a oslavení. Avšak i když je duchovní boj křesťana někdy nelítostný, přece nikdy není beznadějným zápasem člověka, který bojuje osamocen a poslepu, bez jakékoli jistoty, jak to dopadne. Naopak, je to zápas člověka, který bojuje s absolutní jistotou, že vítězství je už dosaženo, protože Pán vstal z mrtvých. Nebojuje vlastní silou, ale silou Pána, který říká: "Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla." (2 Kor 12,9). Jeho hlavní zbraní není přirozená pevnost jeho povahy nebo jeho lidská šikovnost, ale víra, úplné přilnutí ke Kristu. "Všechno mohu v tom, který mi dává sílu." (Fil 4,13); (Ž 27: "Pán je mé světlo a má spása, koho bych se bál?"). Křesťan tedy někdy bojuje s prudkostí, protože je povolán "v boji proti hříchu odporovat až do krve" (Žid 12,4), ale zároveň bojuje se srdcem plným pokoje. A jeho boj je tím účinnější, čím je jeho srdce pokojnější, protože právě tento vnitřní pokoj mu umožňuje zápasit Boží a ne vlastní silou, kterou by rychle vyčerpal. 2. O samotný pokoj je třeba často bojovat Je třeba také vědět, že vnitřní pokoj je nejen podmínkou duchovního boje, ale velmi často je dokonce právě tím, o co je třeba bojovat. Duchovní boj spočívá velmi často právě v ochraně vnitřního pokoje proti nepříteli, který nám jej chce ustavičně vyrvat. Jednou z nejčastějších strategií zlého ducha, kterou chce vzdálit duši od Boha a zpomalit jejich duchovní růst, je pokusit se zbavit ji vnitřního pokoje. Ďábel dělá všechno možné, aby vyhnal pokoj z našeho srdce, protože ví, že Bůh v pokoji přebývá a právě tam, kde je pokoj, koná Bůh velké věci. Na toto pamatovat je velmi užitečné, protože v každodenním kolotoči našeho křesťanského života se nejednou stává, že děláme v boji chyby tím, že zaměřujeme své úsilí nesprávným směrem. Bojujeme na půdě, kam nás ďábel rafinovaně přivábil a na které nás může přemoci, místo abychom zápasili na skutečném bojišti, kde si můžeme být vždy jistí, že s pomocí Boží milosti zvítězíme. Toto je tedy důležité: i přes ďáblovy úskoky rozlišit, o co skutečně jde a kam je třeba nasměrovat naše úsilí. Například si myslíme, že zvítězit v duchovním boji znamená zdolat všechny své chyby, nikdy nepodlehnout pokušení, zbavit se všech slabostí a poklesků. Ale na této půdě jsme nepochybně vždycky poraženi. Oproti tomu skutečný duchovní boj nespočívá v úsilí dosáhnout nepřemožitelnost nebo neomylnost, které jsou absolutně mimo náš dosah, ale hlavně v tom, že se naučíme přijímat skutečnost, že občas padneme, přičemž neztratíme odvahu kráčet dál, že se naučíme neztrácet pokoj srdce při pádu, že se naučíme neupadat do přílišného smutku z porážek - a to je možné vždycky, když netratíme hlavu a zůstaneme v pokoji. Mohli bychom tedy oprávněně vyslovit tuto zásadu: první cíl našeho duchovního boje, to, k čemu má naše úsilí směřovat jako k prvořadému, není vždy a za každou cenu vítězství nad pokušeními a slabostmi, ale spíše schopnost zachovat si srdce v pokoji za všech okolností, dokonce i v případě porážky. Jedině tak můžeme dosáhnout až další věci, kterou je osvobození od pádů, chyb, nedokonalostí a hříšných skutků. Toho nedosáhneme vlastními silami a nemůžeme si ho nárokovat okamžitě.
4
Únor - Nevyhnutelná a dostatečná podmínka vnitřního pokoje 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Život křesťana je ustavičný boj proti zlu, pokušení a hříchu. Křesťan však nebojuje vlastní silou, nýbrž silou Pána. • Vnitřní pokoj je často právě tím, o co je třeba bojovat. 3. Cíl setkání • Objevit úplnou odevzdanost do rukou Božích jako základní a dostatečnou podmínku vnitřního pokoje • Objevit, že Pán od nás velmi často žádá jen to, abychom se od všeho odpoutali v srdci, abychom byli ochotni odevzdat mu všechno, přestože nám to nevezme 4. Slovo Boží Lk 14,25-27: „Cestou ho doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe - až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ 5. Náš každodenní život Vnitřní pokoj nelze prožívat nezávisle na mém postoji k Bohu. Nevyhnutelnou podmínkou vnitřního pokoje je to, co bychom mohli nazvat dobrou vůlí nebo také čistotou srdce. Je to pevný a trvalý postoj člověka, který upřímně chce ve všem dávat přednost vůli Boží před vůlí svou, který nic nechce vědomě Bohu odmítnout. Dobrá vůle stačí, abychom měli právo mít v srdci pokoj. Dokonce i tehdy, když přesto vše máme ještě mnoho nedostatků a poklesků. Aby odevzdání se bylo skutečné a aby přinášelo pokoj, musí být úplné. Musíme všechno bez výjimky svěřit do Božích rukou, nesnažit se více něco řídit nebo zachraňovat. Aby nám ďábel zabránil zcela se odevzdat Bohu, namlouvá nám, že když všechno svěříme Bohu (majetek, přátelství, oblíbenou činnost), Bůh si skutečně všechno vezme a všechno v našem životě "zpustoší"! Do této léčky se však nesmíme dát chytit. Naopak, Pán od nás velmi často žádá jen to, abychom se od všeho odpoutali v srdci, abychom byli ochotni odevzdat mu všechno, ale nevezme si všechno. 6. Jak žít a svědčit • Na čem ve svém životě nezdravě lpím a co mě spoutává a ovládá? • Jak mohu předkládat Bohu svůj strach a nejistotu? Jak se mohu učit úkonu odevzdání a důvěře? Učiním nebo obnovím tento úkon odevzdání. • Zkusím pojmenovat konkrétní důvody, proč mám strach Bohu něco odevzdat. Dokáži objevit, že jde o strach falešný? 7. Modlitba Úkon odevzdání Můj Bože, nevím, co mě potká dnes. Vím však, že se mi nepřihodí nic, co jsi již do věčnosti nevyhlédl a neurčil pro mé větší dobro. Jen toto mi stačí. Klaním se tvým věčným a neproniknutelným plánům, podřizuji se všemu celým svým srdcem pro tvou lásku. Nabízím ti v oběť celé své bytí ve spojení s obětí Ježíše, mého Spasitele. Žádám tě, v jeho jménu a pro jeho nespočetné zásluhy, o trpělivost v soužení a o dokonalé přijetí všeho, co chceš, nebo co dopouštíš. Ať se tak děje ke tvé slávě a k mému posvěcení. Amen. (Don Alberione)
5
K rozhovoru o tématu 1. Nevyhnutelnou ale i dostatečnou podmínkou pokoje je dobrá vůle Vnitřní pokoj nelze prožívat nezávisle na mém postoji k Bohu. Člověk, který Bohu odporuje, který se mu více méně vědomě vyhýbá nebo utíká před jeho voláním či vůlí, nemůže mít v sobě pokoj. Když se člověk nachází v Boží blízkosti, miluje Pána a chce mu sloužit, ďábel se ho obyčejně pokouší zbavit pokoje, zatímco Bůh, naopak, přichází, aby mu jej vrátil. Tato zákonitost však platí opačně, když má člověk srdce vzdálené od Boha, když žije v lhostejnosti a v hříchu, zlý duch se ho snaží upokojit, udržet ve falešném duševním klidu, zatímco Pán, který si přeje jeho obrácení a spásu, trápí a znepokojuje jeho svědomí, aby jej přivedl k pokání. Nevyhnutelnou podmínkou vnitřního pokoje je tedy to, co bychom mohli nazvat dobrou vůlí nebo také čistotou srdce. Je to pevný a trvalý postoj člověka, který se rozhodl milovat Boha nadevše, který upřímně chce ve všem dávat přednost vůli Boží před vůlí svou, který nic nechce vědomě Bohu odmítnout. Jeho chování nebude určitě v každodenním životě vždy v dokonalém souladu s touto jeho dobrou vůlí a úmyslem. V plnění svého předsevzetí mnohokrát selže. Avšak bude chtít stále začínat znova. Není to dokonalost nebo dosažená svatost. Může velmi dobře existovat zároveň s pochybnostmi, nedokonalostmi, dokonce i s chybami. Toto rozhodnutí říci Bohu vždycky ano ve věcech malých i velkých je n u t n é . Dokud se nerozhodneme pro tento souhlas, bude v nás určitý nepokoj a smutek: nepokoj, že nemilujeme Boha tak, jak nás k tomu zve, smutek, že jsme ještě všechno Bohu neodevzdali. Je třeba říci, že dobrá vůle s t a č í , abychom měli právo mít v srdci pokoj. Dokonce i tehdy, když přesto vše máme ještě mnoho nedostatků a poklesků. Sv. Terezie říká jiné sestře: "Četla jste, co se píše v životopise otce Surina? Vykonával jednou exorcismus a zlí duchové mu řekli: Všechno zvládneme, jen této mizerné dobré vůli nedokážeme nikdy vzdorovat! Nuže tedy, jestliže nemáte ctnosti, máte ,mizernou dobrou vůli,, která vás vysvobodí ze všech nebezpečí." 2. Odevzdáváme se buď úplně nebo vůbec V souvislosti s odevzdáním se je užitečné udělat jednu poznámku. Aby odevzdání se bylo skutečné a aby přinášelo pokoj, musí být úplné. Musíme všechno bez výjimky svěřit do Božích rukou, nesnažit se více něco řídit nebo zachraňovat. Lidský život se nedá rozdělit na úseky, ve kterých má Bůh právo na naši odevzdanost, a na ty, kde si musíme dát rady sami. A uvědomme si ještě jedno: každá skutečnost, kterou neodevzdáme, kterou budeme chtít "řídit" sami nás bude nadále více či méně znepokojovat. Odevzdání se nese s sebou i nutná zřeknutí, a právě to nám činí největší těžkosti. Máme přirozenou snahu "nahromadit" co nejvíc: hmotné statky, city a náklonnosti, touhy, plány atd. a velmi neochotně se jich vzdáváme, neboť se nám zdá, že budeme ztraceni, že bez toho zahyneme. Ale právě tehdy potřebujeme z celého srdce věřit Ježíšovým slovům, že kdo ztrácí, získává (Mt 16,25). Člověk, který se na něco upne, který si chce zabezpečit jakoukoli oblast života, aby ji mohl řídit, jak se mu chce a líbí, bez radikálního odevzdání se do Božích rukou, se přepočítá: zatěžuje se zbytečnými starostmi a vystavuje se strachu, že to ztratí. Naopak, kdo s neochvějnou důvěrou svěří všechno do rukou Božích, umožní mu brát a dávat podle jeho přání, najde nevýslovný pokoj a vnitřní svobodu. Jestliže necháme Boha působit v nás, On je nekonečně víc schopen učinit nás šťastnými než my sami, protože nás zná a miluje mnohem víc, než se známe a milujeme sami. 3. Bůh si žádá všechno, ale ne všechno bere V souvislosti s tím, o čem jsme uvažovali, je důležité dokázat odmaskovat jistý ďáblův trik, který on často používá, aby nás znepokojil a zastrašil. Aby nám zabránil zcela se odevzdat Bohu, namlouvá nám, že když všechno svěříme Bohu (majetek, přátelství, oblíbenou činnost), Bůh si skutečně všechno vezme a všechno v našem životě "zpustoší"! To vzbuzuje hrůzu a zcela nás to paralyzuje. Do této léčky se však nesmíme dát chytit. Naopak, Pán od nás velmi často žádá jen to, abychom se od všeho odpoutali v srdci, abychom byli ochotni odevzdat mu všechno, ale nevezme si všechno. Ponechá nám pokojně mnohé věci, které samy o sobě nejsou zlé a mohou posloužit jeho záměrům. Ba dokonce nás zbaví skrupulí, které bychom někdy mohli mít z toho, že se těšíme z některých pozemských dober, že pociťujeme lidské radosti. Takovouto úzkostlivost často pociťují lidé, kteří upřímně milují Pána a chtějí konat jeho vůli. Musíme však pevně věřit, že když Bůh žádá od nás skutečné odpoutání od takové či jiné skutečnosti, jasně nám to dá na vědomí v pravý čas a dá nám i potřebnou sílu. Odpoutání, i když je zpočátku bolestivé, bude potom provázeno hlubokým pokojem. Správný postoj je tedy jednoduše být připraven všechno a bez paniky odevzdat Bohu a v bezmezné důvěře ho nechat jednat podle svého. 6
Březen - Důvěra v Boží prozřetelnost 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Základní a dostatečnou podmínkou vnitřního pokoje je úplná odevzdanost do rukou Božích • Pán od nás velmi často žádá, abychom byli ochotni odevzdat mu vše, ale nevezme si vše 3. Cíl setkání • Objevit potřebu modlitby pro růst naší důvěry vůči Pánu • Objevit a odstranit pokušení k nedůvěře, že Bůh není schopen všeho použít k mému dobru 4. Slovo Boží Ž 23: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mne stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.“ 5. Náš každodenní život Jestliže chceme růst v důvěře, rozhodně musíme rozjímat. Abychom úspěšně vzdorovali strachu, skleslosti, musíme skrze modlitbu zakusit jak dobrý je Pán. Často jsme v pokušení si myslet, že v našem postavení (ať už osobním nebo rodinném) něco podstatného chybí a že kvůli tomu je nám odepřena možnost duchovně se rozvíjet. Žijeme v iluzi: chtěli bychom, aby se změnilo naše okolí, aby se změnily okolnosti, a jsme přesvědčeni, že pak by šlo všechno jinak. Často jde však o omyl: ne vnější okolnosti, nýbrž naše srdce se nejdříve musí změnit, očistit od izolace, smutku, nedostatku naděje. Základní problém spočívá v tom, že nevěříme, že by Bůh byl schopen vše použít pro naše dobro a že nikdy, za žádných okolností nedopustí, aby nám chybělo podstatné, tedy to, co nám umožní více milovat. Bůh mne může někdy nechat trpět nedostatkem peněz, zdraví, schopností, ctností, ale nikdy nedopustí, aby mi chyběl on sám, jeho pomoc a milosrdenství, jako i to, co mně umožní se s ním sblížit. 6. Jak žít a svědčit • Na co si ve svém životě stěžuji? Komu si stěžuji – ví partner o mé nespokojenosti? Mluvím o tom také s Bohem? • Co mi skutečně chybí? Jsou mé stížnosti oprávněné – dokáži poznat své skutečné potřeby? • Jsem věrný a vytrvalý ve své modlitbě? Co mě od modlitby odvádí? • Co se musí změnit v mém pohledu na mé osobní problémy? Co se musí změnit v mém nitru? 7. Modlitba Pane, mluvíme o naději a jsme plni skleslosti. Mluvíme o víře a jsme plni pochybnosti. Mluvíme o budoucnosti a nedovedeme se vypořádat s minulostí. Mluvíme o následování a naše cesta je jen pokulháváním. Mluvíme o tvém příchodu na konci času a ubytováváme se zde tak pevně, jako bychom neměli nikdy odejít. Mluvíme o spáse a vůbec se nebráníme tomu, co spásu ohrožuje... Pane, slyš naše přiznání, odpusť nám naši malověrnost a uveď nás na novou cestu. Amen.
7
K rozhovoru o tématu 1. Je třeba růst v důvěře Je třeba rozjímat o Ježíši, který dává svůj život za nás, živit se touto "příliš velkou láskou", to skutečně vlévá důvěru. Čeho se obávat od Boha, který nám projevil lásku takovým způsobem? Jestliže on vlastního Syna neušetřil.... je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Z toho vyplývá, že jestliže chceme růst v důvěře, rozhodně musíme rozjímat. Mnoho lidí si dělá starosti proto, že nemají čas. Abychom úspěšně vzdorovali strachu, skleslosti, musíme skrze modlitbu zakusit jak dobrý je Pán. Když na nás neustále útočí zlo, myšlenky plné malomyslnosti a nedůvěry, musíme se ustavičně a neúnavně modlit, abychom jim dokázali vzdorovat. Jak se můžeme odevzdat Bohu a důvěřovat mu, když ho známe jen zdaleka, jen "z doslechu" a ne z osobního setkání v modlitbě? Naučme se tedy odevzdat, zcela důvěřovat Bohu ve věcech velkých i malých s prostotou malých dětí. A Bůh projeví svou něžnost, svoji starostlivost a věrnost někdy až šokujícím způsobem. Kolik situací, kterých jsem se obával, zdá se mi po první bolestné srážce později snesitelných, ba prospěšných. Co jsem považoval za nepřátelské, ve skutečnosti se ukáže jako přínos. Odevzdání se není přirozené, je to milost, kterou si musíme vyprosit od Boha. Dá nám ji, když ho o to budeme vytrvale prosit: "Proste a dostanete..." (Mat 7,7). Odevzdání se je ovocem Ducha svatého a Pán neodmítá tohoto Ducha nikomu, kdo ho o to s vírou prosí: "Když tedy vy, ačkoli jste zlí, dokážete dávat svým dětem dobré dary, oč spíše dá nebeský Otec Ducha svatého těm, kdo ho prosí" (Luk 11,13). 2. Pán je můj pastýř, n i c m i n e ch y b í Jedním z nejkrásnějších biblických vyjádření důvěryplného odevzdání se do rukou Božích je žalm 23. Je třeba odhalit často velmi důmyslné pokušení, které je v křesťanském životě běžné, do kterého upadají mnozí věřící a které mimořádně brzdí duchovní pokrok. Jde právě o pokušení si myslet, že v našem postavení (ať už osobním nebo rodinném) něco podstatného chybí a že kvůli tomu je nám odepřena možnost duchovně se rozvíjet. Například mi chybí zdraví, a tak se mi nedaří modlit tak, jak to považuji za potřebné. Anebo rodinné okolnosti mi zabraňují rozvíjet můj duchovní život tak, jak bych chtěl. Anebo nemám vlastnosti, síly, ctnosti, dary potřebné k tomu, abych mohl uskutečnit něco krásného z hlediska křesť. života. Nejsem spokojený se svým životem, se sebou samým, se svým společenským postavením, a žiji s trvalým pocitem, že jestliže se věci budou mít takto i nadále, nemohu skutečně a intenzívně žít. Cítím se v nevýhodě oproti ostatním a nosím v sobě ustavičnou touhu po něčem jiném, lepším, příznivějším životě, ve kterém bych konečně mohl vykonat velké věci. Mám zkrátka pocit, že "skutečný" život je jinde než v mém životě, a že můj život ani není životem, že mi kvůli určitým trápením nebo omezením neposkytuje podmínky pro skutečný duchovní růst. Soustřeďuji se na negativa své situace, na to, co mi chybí ke štěstí; činí mě to nespokojeným, závistivým a malomyslným, a proto nepostupuji vpřed. Jednoduše zapomínám žít. Přitom by stačilo někdy tak málo, aby vše bylo jiné a abych postupoval dopředu "mílovými kroky": jiný pohled, pohled plný důvěry a naděje právě na moji situaci (založený na jistotě, že mi nic nemůže chybět). Tehdy se mi otevřenou nečekané možnosti růstu. Často žijeme v iluzi: chtěli bychom, aby se změnilo naše okolí, aby se změnily okolnosti, a jsme přesvědčeni, že pak by šlo všechno jinak. Velmi často jde však o omyl: ne vnější okolnosti, nýbrž naše srdce se nejdříve musí změnit, očistit od izolace, smutku, nedostatku naděje. Šťastni ti, kteří hledí na svůj život povzbuzeni jistotou, že přes všechny nepříznivé okolnosti je Bůh přítomen, stará se o jejich základní potřeby, a tedy jim nic nechybí. Uvidí, že mnohé okolnosti, které považovali za negativní a škodlivé pro jejich duchovní život, jsou v Boží pedagogice mocnými prostředky duchovního růstu. Sv. Jan z Kříže: "to, co duše považuje za ztrátu, jí velmi často přináší zisk, ba má z toho velký užitek". Naše nitro je někdy strašně zatíženo tím, že se nám nedaří, co by podle nás měl být jiné, a zapomínáme na to kladné a navíc nejsme schopni zužitkovat všechny danosti (ani ty zdánlivě záporné), a tak se přiblížit k Bohu, růst ve víře, lásce a pokoře. Chybí nám především přesvědčení, že "láska Boží dokáže obrátit k prospěchu všechno, dobro, právě tak jako zlo, které se ve mně nachází" (Sv. Terezie od Ježíše). Kolik našich nedokonalostí by mohlo být skvělými příležitostmi k růstu v pokoře a důvěře v B. milosrdenství, kdybychom nad nimi nelamentovali a netoužili se jich zbavit za každou cenu. Základní problém spočívá v tom, že nevěříme, že by Bůh byl schopen vše použít pro naše dobro a že nikdy, za žádných okolností nedopustí, aby nám chybělo podstatné, tedy to, co nám umožní více milovat. Kdybych měl silnější víru, mnohé okolnosti, které považuji za škodlivé, by se staly pro mne vzácnými příležitostmi růst v lásce: být trpělivějším, pokornějším, jemnějším, milosrdnějším, plněji se odevzdat Bohu. Bůh mne může někdy nechat trpět nedostatkem peněz, zdraví, schopností, ctností, ale nikdy nedopustí, aby mi chyběl on sám, jeho pomoc a milosrdenství, jako i to, co mně umožní se s ním sblížit. 8
Duben - Obtíže každodenního života a strach z nedostatku 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Aby rostla naše důvěra vůči Pánu, potřebujeme se modlit a rozjímat • Je třeba odstranit pokušení k nedůvěře, že Bůh není schopen všeho použít k mému dobru 3. Cíl setkání • Objevit, že obava před těžkostmi, před budoucností a nezajištěností je falešným důvodem pro ztrátu vnitřního pokoje • Objevit, že je třeba se na Boha plně spolehnout; Bůh dává v té míře, v jaké od něho očekáváme 4. Slovo Boží Mat 6,25-34: „Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou - a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po to všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“ 5. Náš každodenní život Nejčastější příčina, pro kterou ztrácíme pokoj, je obava před současnými nebo budoucími těžkostmi, strach, že nám bude chybět něco důležitého, že se nám nevydaří ten či onen plán atd. Nejjistějším prostředkem jak ztratit pokoj, je snažit se zabezpečit si život výlučně lidskou šikovností, plány a rozhodnutími. Abychom si zachovali pokoj uprostřed nejisté lidské existence, máme pouze jedno řešení: opřít se s bezvýhradnou důvěrou o samého Boha jako o "nebeského Otce, který ví, co potřebujeme" " (Mat 6,32). Boží podporu můžeme zakusit jen tehdy, když poskytneme Bohu potřebný prostor, aby se mohl projevit. Dokud se člověk, který má seskočit padákem, nevrhne do prázdného prostoru pod sebou, nemůže pocítit, že ho padák nese, protože ještě neměl možnost se otevřít. Nejprve je třeba skočit a až potom pocítíme, že jsme neseni. "Bůh dává v takové míře, v jaké od něho očekáváme" (sv. Jan z Kříže). 6. Jak žít a svědčit • Mohu konkrétně pojmenovat to, čeho se v budoucnosti bojím a z čeho mám strach? • Jakým způsobem plánuji svou budoucnost – nestavím si „vzdušné zámky“? Spoléhám pouze na svoji vlastní sílu nebo také na Boží pomoc a prozřetelnost? • Nedělám si příliš velké starosti o nepodstatné věci? • Dokáži svůj i pohled svých bližních (zejména dětí) obracet k Bohu a učit je počítat s jeho pomocí? 7. Modlitba Pane Bože, upadl jsem do veliké bídy. Mé starosti mě chtějí udusit. Nevím kudy kam, Bože, buď milostiv a pomoz. Dej sílu unést, co sesíláš. Ať nepanuje nade mnou strach, ujmi se otcovsky mých drahých. Milosrdný Bože, odpusť mi všecko, čím jsem se prohřešil vůči tobě i vůči lidem. Důvěřuji tvé milosti a dávám svůj život zcela do tvé ruky. Učiň se mnou, jak se tobě líbí a jak to je pro mne dobré. Ať žiji či umírám, jsem při tobě a ty při mně , můj Bože. Pane, čekám na tvé spasení a na tvé království. Amen. (Dietrich Bonhoeffer)
9
K rozhovoru o tématu 1. Starosti o každodenní život a strach z nedostatku Vycházejíce z neotřesitelného základu víry, že „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28), si teď pozorně projdeme situace, ve kterých se nám často stává, že ztrácíme pokoj srdce. Budeme se snažit ukázat si ve světle víry, jak zbytečné je se takto znepokojovat. Nejčastější příčina, pro kterou ztrácíme pokoj, je obava před současnými nebo budoucími těžkostmi, strach, že nám bude chybět něco důležitého, že se nám nevydaří ten či onen plán atd. Příkladů je bezpočet a týkají se všech oblastí našeho života: zdraví, rodiny, zaměstnání, mravního života, duchovního života... Nespokojenost vyvolaná nedostatkem nějakého dobra nebo obava z jeho nedostatku nás zbavuje vnitřního pokoje. Co nám může pomoci v těchto situacích si uchovat pokoj? Peníze a lidská moudrost se svou opatrností, předvídavostí, úsporami a pojistkami všeho druhu určitě ne. Kalkulacemi a přílišnou starostlivostí se nespokojenosti nezbavíme. (Mat 6,27): "Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?" To určitě není cesta, kterou nás učí Ježíš. Můžeme dokonce říci, že nejjistějším prostředkem jak ztratit pokoj, je snažit se zabezpečit si život výlučně lidskou šikovností, plány a rozhodnutími. Abychom si zachovali pokoj uprostřed nejisté lidské existence, máme pouze jedno řešení: opřít se s bezvýhradnou důvěrou o samého Boha jako o "nebeského Otce, který ví, co potřebujeme" " (Mat 6,32). Ježíš samozřejmě nechce, abychom se přestali starat o potravu, oblečení a jiné každodenní potřeby. Chce nás však zbavit ustaranosti, která nás užírá a připravuje nás o pokoj. I tak se mnozí cítí zaskočeni těmito slovy a nepřijímají je plně. Člověk namísto toho, aby se s důvěrou svěřil do laskavých, vždy nápomocných rukou Otce, mu projevuje vrcholnou nedůvěru; ve všech oblastech života se pokouší uplatnit pouze vlastní síly a stává se hrozně nešťastným. A přitom vůbec nemá důvod k této nedůvěře. Není absurdní, že dítě pochybuje o svém otci přestože on je tím nejlepším a nejmocnějším, jaký kdy existoval. Často žijeme v této absurditě. Kolik mladých například váhá odevzdat svůj život Bohu, protože nevěří, že by Bůh byl schopen je učinit šťastnými. Snaží se zabezpečit si své štěstí sami a stávají se smutnými a nešťastnými. A právě to je velké vítězství Otce lži: že se mu daří vložit do srdce Božího dítěte nedůvěru vůči Otci! 2. Naše těžkost uvěřit v Prozřetelnost Důležité je vědět jedno: tuto Boží podporu můžeme zakusit jen tehdy, když poskytneme Bohu potřebný prostor, aby se mohl projevit. Dokud se člověk, který má seskočit padákem, nevrhne do prázdného prostoru pod sebou, nemůže pocítit, že ho padák nese, protože ještě neměl možnost se otevřít. Nejprve je třeba skočit a až potom pocítíme, že jsme neseni. Tak je to i v duchovním životě. "Bůh dává v takové míře, v jaké od něho očekáváme", říká sv. Jan z Kříže. Mnozí nevěří v Prozřetelnost, protože ji nikdy nezažili a nezakouší ji proto, že nikdy neudělají ten skok do prázdna. Nikdy jí nedají možnost zasáhnout, všechno si spočítají, všechno předvídají, všechno chtějí vyřešit, spoléhají jen na sebe sama místo aby se spolehli na Boha. Aby bylo jasné: samozřejmě, nelze říci, že je nesprávné být předvídavým, udělat si finanční rozpočet anebo si připravit kázání. Naše přirozené schopnosti jsou také nástroji v rukou Boží Prozřetelnosti. Ale vše závisí na našem vnitřním rozpoložení, v jakém to činíme. Musíme pochopit, že je velký rozdíl mezi postojem srdce člověka, který z obavy, že selže, a pro nedůvěru v Boha napřed plánuje všechno do nejmenších detailů a podniká jen v rámci svých skutečných možností, a postojem toho, kdo jistě činí co je třeba, avšak s bezvýhradnou vírou, že Bůh završí všechno, co od člověka žádá a co přesahuje lidské možnosti.
10
Květen - Strach z utrpení a bolesti 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Obava před těžkostmi, před budoucností a nezajištěností je falešným důvodem pro ztrátu vnitřního pokoje • Je třeba se na Boha plně spolehnout; Bůh dává v té míře, v jaké od něho očekáváme 3. Cíl setkání • Objevit a znovu uvěřit, že Bůh je dosti mocný, aby v mém osobním životě využil cokoli, i každé zlo, v můj prospěch. • Objevit správný soucit s utrpením bližního, který chce dobro člověka ve světle Božím a v souladu s Božími úmysly 4. Slovo Boží Řím 8,28.31b-32.37-39: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni... Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?... Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?... Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ 5. Náš každodenní život Velkou překážkou v odevzdání se Bohu je utrpení, a to jak v našem životě, tak i ve světě kolem nás. Jestliže chceme jít do důsledků své křesťanské víry, musíme být přesvědčeni, že Bůh je dost mocný k tomu, aby jak v našem osobním životě, tak i v dějinách lidstva využil v prospěch člověka každé zlo, ať je to cokoli, i každé utrpení, navenek jakkoli nesmyslné a zbytečné. Utrpení bližních se nás někdy dotýká a znepokojuje víc než naše vlastní. Naše bolest může být oprávněná, musí však zůstat pokojná. Je důležité rozlišovat mezi pravým a falešným soucitem s bližním. Správný soucit je vždy tichý, pokojný a plný důvěry. Je plodem Ducha. Náš vlastní soucit je naopak často vzrušený a plný nepokoje. Aby náš soucit s bližním byl skutečně správný a křesťanský, musí vycházet z lásky, která spočívá v tom, že chceme dobro člověka ve světle Božím a v souladu s Božími úmysly, a ne z obav před utrpením, ze strachu, že něco ztratíme. Bůh miluje i všechny naše blízké a přeje si, abychom do jeho rukou dokázali odevzdat i bytosti, které jsou nám drahé. Ti, kdo trpí, potřebují mít kolem sebe lidi pokojné, plné důvěry a radosti, neboť takoví jim pomohou mnohem účinněji než lidé plní starostí a úzkosti. 6. Jak žít a svědčit • Jak se vyrovnávám s bolestí a utrpením ve svém životě? • Nevyhýbám se utrpení bližních? Dokáži být vnímavý vůči jejich starostem a bolestem nebo vidím sobecky jen své problémy a svou vlastní bolest? • Promluvte si o tom, jak jsme jako křesťané schopni obhájit Boží existenci a dobrotu „tváří v tvář“ zlu a neštěstí kolem nás. • Čím konkrétně mohu pomoci nést kříž druhému? 7. Modlitba Věřím v tebe, Pane, ale upevni mou víru. Doufám v tebe, ale posilni mou naději. Tebe miluji, Pane, ale dej mi vroucí lásku. Kaji se, ale pomoz mi činit hlubší pokání. Zasvěcuji ti své myšlenky, abych na tebe myslel, tobě zasvěcuji svá slova, abych o tobě mluvil. Zasvěcuji ti své činy, abych je podle tebe činil. Tobě zasvěcuji také svá utrpení, abych je tobě k libosti snášel… Chci, co chceš ty, protože to chceš ty, tak, jako ty chceš a kolik ty chceš. Amen. (Klement XI.) 11
1. Strach z vlastního utrpení Další velkou překážkou v odevzdání se Bohu je utrpení, a to jak v našem životě, tak i ve světě kolem nás. Bůh dopouští utrpení a bolest dokonce i na ty, kdo se mu odevzdávají. Není to popření evangelia? Ne, protože Pán může dopustit, aby nám chyběly určité věci (v lidských očích) nevyhnutelné, ale nikdy nám neodejme to podstatné - svou přítomnost, svůj pokoj a všechno, co je třeba, aby se náš život naplnil podle jeho plánů. A když Bůh dopouští utrpení a bolest, naší silou tehdy musí být víra, že "Bůh nedopouští zbytečné utrpení", jak říká sv. Terezka z Lisieux. Jestliže chceme jít do důsledků své křesťanské víry, musíme být přesvědčeni, že Bůh je dostatečně mocný k tomu, aby jak v našem osobním životě, tak i v dějinách lidstva využil v prospěch člověka každé zlo, ať je to cokoli, i každé utrpení, navenek jakkoli nesmyslné a zbytečné. V určitých chvílích života bude křesťan nevyhnutelně vyzván, aby věřil proti všem okolnostem, aby doufal proti naději. Nevyhnutelně nastávají i situace, kdy nemůžeme pochopit důvod Božího jednání - to už totiž není moudrost lidí, kterou můžeme obsáhnout a vysvětlit lidským rozumem, nýbrž moudrost Boží. Lidská moudrost může vytvořit jen díla v lidském měřítku. Jedině moudrost Boží může uskutečnit věci božské. V čem tedy spočívá naše síla vůči zlu? Ne ve filosofování, ale v jistotě, že "těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (Řím 8,28), a že "utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se na nás má zjevit". (Řím 8,16). 2. Postoj vůči utrpení našich blízkých Jednou z častých situací, která nás zbavuje klidu a pokoje, jsou těžkosti našich blízkých. Utrpení přítele či dítěte se nás někdy dotýká a znepokojuje víc než naše vlastní. Samo o sobě je to chvályhodné, nesmí nás to však dovést k zoufalství. Kolik přehnaných starostí spoutává rodiny, když některého člena stihne nemoc, nezaměstnanost, deprese atd. Kolik rodičů se užírá kvůli problémům některého z dětí... Pán nás však i v těchto případech vyzývá, abychom neztráceli vnitřní pokoj z těch všech důvodů. Naše bolest může být oprávněná, musí však zůstat pokojná. Pán nás přece nemůže opustit. Jako je třeba rozlišovat mezi správnou a falešnou pokorou, tak je důležité rozlišovat mezi pravým a falešným soucitem s bližním. Čím víc pokračujeme v křesťanském životě, tím víc roste i náš soucit s lidmi. Právem bychom zpochybnili hodnotu duchovního života člověka, který by se neprojevoval rostoucím soucitem. Přestože je správný soucit hluboký a ochotný okamžitě se ujmout každé bídy a vyjít všemožně v ústrety, je vždy tichý, pokojný a plný důvěry. Je plodem Ducha. Náš vlastní soucit je naopak často vzrušený a plný nepokoje. Naše úsilí zasahovat do utrpení druhého není vždy správné, někdy vychází ze sebelásky místo z lásky skutečné. V tomto postoji se často skrývá velká láska k nám samým. Nesneseme utrpení druhého, protože se bojíme, že spolu s ním budeme trpět i my. Je přirozené, že se nás hluboce dotýká utrpení někoho, kdo nám je drahý. Ale jestliže se kvůli tomu trápíme tak, že ztrácíme pokoj, znamená to, že naše láska k němu není ještě zcela duchovní, je ještě sobecká - totiž chybí jí neochvějná důvěra v Boha. Aby náš soucit s bližním byl skutečně správný a křesťanský, musí vycházet z lásky, která spočívá v tom, že chceme dobro člověka ve světle Božím a v souladu s Božími úmysly, a ne z obav před utrpením, ze strachu, že něco ztratíme. Ve skutečnosti náš postoj vůči trpícím v našem okolí je často víc podmíněn strachem než založený na lásce. Jedno je jisté: Bůh miluje i všechny naše blízké a přeje si, abychom do jeho rukou dokázali odevzdat i bytosti, které nám jsou drahé. Ti, kdo trpí, potřebují mít kolem sebe lidi pokojné, plné důvěry a radosti, neboť takoví jim pomohou mnohem účinněji než lidé plní starostí a úzkosti. Svým falešným soucitem často smutek a rozháranost jen znásobujeme. Tak nemůžeme být zdrojem pokoje a naděje pro ty, kdo trpí. Jsou případy, kdy člověk prožívající nějakou zkoušku snáší své utrpení lépe než jeho okolí, které se znepokojuje a trápí. Lidé někdy hromadí modlitby za uzdravení, ba i za osvobození, nebo vyhledávají všechny možné i nemožné prostředky, aby byl onen člověk uzdravený, a přitom si vůbec neuvědomují, že Bůh jasně nad oním člověkem drží ruku. Neříkám, že není třeba trpící provázet vytrvalou modlitbou, že není potřeba prosit o jejich uzdravení a dělat vše po lékařské i duchovní stránce, abychom toho dosáhli. Jistěže to je naší povinností. Avšak musí to být v ovzduší pokoje a bezvýhradného odevzdání se do Božích rukou.
12
Červen - Chyby a nedostatky lidí kolem nás 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Bůh je dosti mocný, aby v mém osobním životě využil cokoli, i každé zlo, v můj prospěch. • Správný soucit s utrpením bližního chce dobro člověka ve světle Božím a v souladu s Božími úmysly 3. Cíl setkání • Objevit, že je třeba o dobré věci usilovat správným způsobem (pokojně, trpělivě) • Objevit, že když má Bůh s mými bližními trpělivost, musím ji mít také 4. Slovo Boží Mt 5,43-48: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu, copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ 5. Náš každodenní život Abych pomohl druhým stát se lepšími, musím učinit potřebné kroky s pokojem a mírností a vše ostatní svěřit Pánu, který vše může obrátit k užitku. Mnohokrát se takto prohřešujeme: chceme něco, co je v podstatě dobré, ale usilujeme o to způsobem, který je špatný. V duchovním životě je náš postoj často chybný právě v tom, že i když nepatříme mezi ty, co touží po nesprávných věcech Bohu se protivících, dosahujeme správných věcí způsobem, který ještě není Božím. To znamená, že ne způsobem Ducha sv., ducha mírného, pokojného, trpělivého, ale ještě stále způsobem lidským, tedy tvrdohlavým, zbrklým a znechuceným, když se nám hned nedaří. Mnozí ztrácejí pokoj, protože chtějí za každou cenu změnit lidi kolem sebe. Jestliže Bůh, který druhého miluje nekonečně víc než já, má s ním trpělivost, musím ji mít taky. Myslíme si, že chceme dobro pro sebe nebo pro druhé, ale tato vůle je často poznamenána skrytou sebeláskou, svévolí, připoutaností k našim omezeným představám, na kterých nám tak velmi záleží a které bychom rádi vnutili druhým i samotnému Bohu. 6. Jak žít a svědčit • Nechci přetvářet lidi kolem sebe pouze podle svých představ? Jde mi o to, aby byli lepší anebo abych to pouze já měl jednodušší? • Jsem vůči bližním trpělivý a mírný nebo tvrdohlavý, odsuzující a znechucený? Nepodléhám rezignaci a zatrpklosti? Nedávám jim nějak najevo, „že už do nich nic nečekám“? • Jakým způsobem mohu být pro druhé povzbuzením a dárcem naděje? • Dokáži odpouštět? Nedlužím někomu odpuštění? Co pro to mohu udělat? 7. Modlitba Pane, náš Bože a Otče, ty jsi nám přikázal, abychom se navzájem milovali, dej nám ze své milosti, abychom milovali každého člověka, s kterým se setkáme na své cestě. Prosíme, abys dokazoval své milosrdenství všem, zvláště k těm, koho nám darovala tvá láska. Naše prosba je mdlá a slabá, ale dej jim, Pane, víc, mnohem víc než dovedeme prosit a myslit. Vždyť tvá láska převyšuje každou lidskou lásku. Nalož s nimi podle své vůle tak, aby vždycky a všude stáli pod tvým vedením a pod tvou ochranou. Pomoz jim milovat tě tak, aby si žádali, mluvili a činili to, co se líbí tobě. A nakonec jim dej vejít do života věčného. Tobě buď sláva navěky. Amen. (Sv. Anselm)
13
K rozhovoru o tématu 1. Chyby a nedostatky jiných Často se stává, že pokoj neztrácíme proto, že by se nás utrpení osobně dotýkalo, ale spíš kvůli osobě nebo osobám, jejichž chování nás zarmucuje a trápí. Manželka může být zkormoucená, protože nevidí, že by se splnilo její vytoužené přání: manželovo obrácení. Představený může ztrácet pokoj, protože kdo činí opak toho, co od nich očekává. Anebo nás jednoduše v každodenním životě dráždí, jak se náš bližní nechová tak, jak by se měl chovat podle našich představ. Kolikrát se nad takovými situacemi rozčilujeme! Odpověď je ta samá jako předtím: důvěra a odevzdání. Abych pomohl druhým stát se lepšími, musím učinit potřebné kroky s pokojem a mírností a vše ostatní svěřit Pánu, který vše může obrátit k užitku. V této souvislosti lze připomenout všeobecnou zásadu, která je velmi důležitá pro každodenní život a na kterou obyčejně narazíme: Musíme dbát nejen o to, abychom toužili po věcech dobrých samých o sobě, ale i o to, abychom po nich toužili správným způsobem. Dát si záležet nejen na tom, co chceme dosáhnout, ale i na způsobu, jakým to chceme dosáhnout. A skutečně se takto mnohokrát prohřešujeme: chceme něco, co je v podstatě dobré, ba dokonce velmi dobré, ale usilujeme o to způsobem, který je špatný. Abychom to lépe pochopili, ukažme si to na jednom z už vzpomínaných příkladů. Je přirozené, že představený společenství žádá svatost od těch, kdo jsou mu svěřeni. Je to správné, v souladu s Boží vůlí. Jestliže se však představený rozčílí, když se stává podrážděným a ztrácí pokoj pro nedokonalosti anebo nedostatek horlivosti bratří, jistě se nedává vést Duchem svatým. A protože věc, kterou chceme, je dobrá, ba dokonce určitě požadovaná Bohem, jestliže se neuskutečňuje, často se cítíme oprávněni s tím větší netrpělivostí, nespokojeností se jí dožadovat. Čím více se nám něco zdá dobré, tím více se znepokojujeme a snažíme se to uskutečnit. Musíme si tedy ověřit, zda jsou dobré nejen věci, které chceme, ale i způsob, kterým jich chceme dosáhnout. Čili naše vůle má vždy zůstat mírná, pokojná, trpělivá, odpoutaná, odevzdaná Bohu a nesmí být netrpělivou, unáhlenou, nepokojnou, podrážděnou atd. V duchovním životě je náš postoj často chybný právě v tom, že i když nepatříme mezi ty, co touží po nesprávných věcech Bohu se protivících, dosahujeme správných věcí způsobem, který ještě není Božím. To znamená, že ne způsobem Ducha sv., ducha mírného, pokojného, trpělivého, ale ještě stále způsobem lidským, tedy tvrdohlavým, zbrklým a znechuceným, když se nám hned nedaří. Vztahuje se to na všechno, i na naše posvěcování se. Kolikrát ztrácíme pokoj, když zjišťujeme, že nepostupujeme v naší dokonalosti dost rychle, že máme ještě příliš mnoho nedostatků. Toto nás však jen zdržuje. Sv. František Saleský dokonce říká, že "nic tak nezdržuje pokrok v ctnosti jako přílišná uspěchanost". Zapamatujeme si: Znakem, že postupujeme správně, že se řídíme Duchem sv., není jen to, že vytoužená věc je dobrá, ale i to, že je v nás pokoj. Touha, která nás obírá o pokoj, nepochází od Boha. Náš růst, naše obrácení je dílem Božím, a ne našich vnitřních zmatků, unáhlenosti a neklidu. 2. Trpělivost vůči bližnímu Podívejme se teď na naši touhu, aby lidé kolem nás byli lepší. Ať je tato naše touha bez rozervanosti a plná pokoje. Zůstaňme pokojní, i když druzí kolem nás jednají způsobem, který se nám zdá mylný, nesprávný. Udělejme samozřejmě, co je v našich možnostech, abychom jim pomohli, ba je i pokárali nebo potrestali, když za ně máme určitou zodpovědnost. Ale ať se všechno děje v lásce a v pokoji. Mnozí ztrácejí pokoj, protože chtějí za každou cenu změnit lidi kolem sebe. Jestliže Bůh, který druhého miluje nekonečně víc než já, má s ním trpělivost, musím ji mít taky. Tato trpělivost je o to důležitější, že nás očišťuje. Myslíme si, že chceme dobro pro sebe nebo pro druhé, ale tato vůle je často poznamenána skrytou sebeláskou, svévolí, připoutaností k naši úzkoprsým a omezeným představám, na který nám tak velmi záleží a které bychom rádi vnutili druhým i samotného Bohu.
14
Září - Naše vlastní chyby a nedostatky 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Je třeba o dobré věci usilovat správným způsobem (pokojně, trpělivě) • Jestliže má Bůh s mými bližními trpělivost, musím ji mít také 3. Cíl setkání • Objevit, že znamením duchovního pokroku není především to, že víc neupadneme, jako spíš to, že jsme schopni rychle se pozvednout a s důvěrou v Boží pomoc pokračovat na své cestě • Objevit kriteria k rozlišení pravé a falešné lítosti 4. Slovo Boží Lk 15,4-7: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci. Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.“ 5. Náš každodenní život Není třeba vyvíjet nadlidské úsilí k totálnímu odstranění nedokonalostí a hříchů (což je mimo hranice našich možností), ale spíš co nejrychleji nabýt znovu pokoj, o který jsem se svými chybami či trápením z nedokonalostí připravil, a vyhýbat se smutku a skleslosti. Co činí Bohu větší radost? Když po pádu zmalomyslníme a trápíme se anebo když řekneme: Pane, odpusť mi, s důvěrou se svěřuji tvému milosrdenství a odpuštění? Náš smutek a skleslost nepramení ani tak z toho, že jsme urazili Boha, jako ze zklamání, že ideální obraz, který jsme o sobě měli, se najednou rozbil. Naše bolest je často bolestí uražené pýchy. Namísto toho, abychom se po jakékoli chybě malomyslně uzavřeli do sebe a ustavičně v sobě živili vzpomínku na ni, vraťme se hned s důvěrou k Bohu. Ďábel nejčastěji zabraňuje duším směřovat k Bohu tím, že je pohledem na vlastní chyby zbavuje pokoje a vyrovnanosti. Pokoj je základním kriteriem při rozlišování duchů. Jestliže pod výčitkami svědomí horlivěji konáme dobré skutky, jestliže v nás ani trochu nezmenšují důvěry v Boží milosrdenství, je třeba je přijímat s vděčností jako náklonnost nebe. Jestliže v nás ale vzbuzují rozervanost, jestliže ubíjejí náš elán a dělají nás lenivými, bojácnými, pomalými v konání našich povinností, věřme, že to jsou popudy nepřítele. Znamením duchovního pokroku není ani tak to, že víc neupadneme, jako spíš to, že jsme schopni rychle se pozvednout. 6. Jak žít a svědčit • Jak se chovám potom, co jsem zhřešil? Propadám zoufalství a falešné sebelítosti nebo prosím o odpuštění? • Co konkrétně mohu udělat proto, abych nepodléhal pokušení k malomyslnosti? • Zamyslete se nad tím, proč se lidé více zabývají svými nedostatky než přednostmi. • Hovořte o konkrétní situaci kdy vám odpuštění přineslo pokoj 7. Modlitba Pane, dej mi srdce bdělé, aby mě od tebe nevzdálila žádná ukvapená myšlenka, srdce ušlechtilé, které by neponížil žádný nedobrý cit, srdce přímé, které se nedá svést z pravé cesty dvojznačným úmyslem, srdce pevné, které nezlomí žádná nesnáz, srdce svobodné, které si nepodrobí žádná vášeň. Pane, dej mi rozum, který tě poznává, moudrost, která tě nalézá, život, který se ti líbí, vytrvalost, která s důvěrou k tobě lne a důvěru, která mě konečně učiní zcela tvým. (Sv. Tomáš Akvinský) 15
K rozhovoru o tématu 1. Trpělivost vůči našim vlastním chybám a nedokonalostem Když člověk má v duchovním životě už kus cesty za sebou a upřímně si přeje milovat Boha z celého srdce a naučil se mu důvěřovat a odevzdávat, existuje přesto jedna okolnost, ve které by mohl ztratit pokoj a mír duše a kterou ďábel často využívá, aby nás zbavil odvahy a elánu. Je to představa vlastní ubohosti, uvědomění si vlastních chyb a pádů, které nás potkávají v té či oné oblasti a to přes všechnu naši dobrou vůli se napravit. I zde je třeba si uvědomit, že smutek, skleslost a malomyslnost, nepokoj v duši, které jasně pociťujeme po každé chybě, nejsou správné. Naopak, musíme udělat všechno proto, abychom zůstali v pokoji. V našich každodenních útrapách a pádech nás musí vést prvořadá zásada: není třeba vyvíjet nadlidské úsilí k totálnímu odstranění nedokonalostí a hříchů (což je mimo hranice našich možností), ale spíš co nejrychleji nabýt znovu pokoj, o který jsem se svými chybami či trápením z nedokonalostí připravili, a vyhýbat se smutku a skleslosti. To není lhostejnost, ani smíření se s průměrností, ale naopak prostředek, díky kterému můžeme rychleji směřovat k sebeposvěcování. Můžeme to podepřít několika důvody: a) Bůh jedná, když je v naší duši pokoj. Vlastními silami se nám nepodaří osvobodit se od hříchu. Účinnější, než se zmítat ve vnitřních nepokojích je znovu pokoj získat, abychom Bohu umožnili jednat. b) Co činí Bohu větší radost? Když po pádu zmalomyslníme a trápíme se anebo když řekneme: Pane, odpusť mi, zase jsem zhřešil, ale s důvěrou se svěřuji tvému milosrdenství a odpuštění. Děkuji ti, žes nedopustil, abych zhřešil ještě více. Odevzdávám se ti s důvěrou. c) Rozervanost, smutek, malomyslnost, kteří přicházejí po neúspěchu a chybě, jsou málokdy jednoznačné, zřídka jde o čistou bolest, že jsem urazili Boha. Je to směs bolesti a pýchy. Náš smutek a skleslost nepramení ani tak z toho, že jsme urazili Boha, jako ze zklamání, že ideální obraz, který jsme o sobě měli, se najednou rozbil. Naše bolest je často bolestí uražené pýchy. Když upadneme do zmatku, když se nás zmocní zármutek, když ztratíme všechnu naději, že bychom pokročili v ctnosti, znamená to, že jsme všechnu důvěru nevložili do Boha, ale do nás samých; a čím větší je náš smutek a beznaděj, tím větší je i nás pocit viny. Toho, kdo se odevzdává do Božích rukou, když se dopustí nějaké chyby, netrápí ho nepokoj ani zármutek. Jasně totiž vidí, že to způsobila jeho slabost, že se málo snažil o to, aby získal důvěru v Boha. A vlastní pád ho naopak učí ještě více nedůvěřovat vlastním silám, ještě více hledat pomoc u Pána. Jistěže musíme energicky bojovat proti hříchu a napravovat své nedokonalosti. Bůh vyplivne vlažné (Zjev 3,16) a nic tak neochlazuje lásku jako smíření se s jistou průměrností. Jestliže jsme zapříčinili nějaké zlo, musíme se ho pokusit napravit, když se dá. Avšak nemáme příliš zoufat nad svými chybami a poklesky, protože když se k Bohu vrátíme s kajícím srdcem, on je může obrátit k dobru, třeba jen k takovému, že nás nechá růst v pokoře, že nás jen naučí trochu méně důvěřovat vlastním silám a trochu více Jemu. Namísto toho, abychom se po jakékoli chybě malomyslně uzavřeli do sebe a ustavičně v sobě živili vzpomínku na ni, vraťme se hned s důvěrou k Bohu. Musíme totiž vědět, že ďábel nejčastěji zabraňuje duším směřovat k Bohu tím, že je pohledem na vlastní chyby zbavuje pokoje a vyrovnanosti. Je třeba rozlišovat skutečnou lítost, skutečnou touhu po nápravě, která je vždy mírná, pokojná, plná důvěry, od falešné lítosti, výčitek svědomí, které v nás vyvolávají rozervanosti, zbavují nás odvahy a ochromují nás. Všechny výčitky totiž od Ducha sv. nepocházejí! Některé má na svědomí naše pýcha nebo ďábel a my se musíme naučit je rozlišovat. A pokoj je základním kriteriem při rozlišování duchů. Jestliže nám něco vyčítá svědomí a roste naše poníženost, jestliže pod výčitkami svědomí horlivěji konáme dobré skutky, jestliže v nás ani trochu nezmenšují důvěry v Boží milosrdenství, je třeba je přijímat s vděčností jako náklonnost nebe. Jestliže v nás ale vzbuzují rozervanost, jestliže ubíjejí náš elán a dělají nás lenivými, bojácnými, pomalými v konání našich povinností, věřme, že to jsou popudy nepřítele.
Pochopme jedno: pro člověka dobré vůle není ani tak závažný poklesek jako takový, jako spíše ochablost, do které člověk upadá. Jestliže někdo padne, ale hned se zvedne, neztratil mnoho. Kdo zůstává smutný a zničený, ztrácí mnohem víc. Znamením duchovního pokroku není ani tak to, že víc neupadneme, jako spíš to, že jsme schopni rychle se pozvednout. 16
Říjen - Strach z rozhodování 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Znamením duchovního pokroku není především to, že víc neupadneme, jako spíš to, že jsme schopni rychle se pozvednout a s důvěrou v Boží pomoc pokračovat na své cestě • Kriteria k rozlišení pravé a falešné lítosti 3. Cíl setkání • Umět rozlišovat případy, kdy je nutné zodpovědně zvažovat a hledat správné rozhodnutí od těch situací, kdy by přílišná úzkostlivost a přehánění bylo chybou • Umět se rozhodnout v situacích, kdy přetrvává určitý stupeň nejistoty 4. Slovo Boží Řím 12,1-2: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.“ 5. Náš každodenní život Dalším důvodem, který nás často zbavuje pokoje, je nejistota, svědomí plné zmatků, když máme učinit nějaké rozhodnutí a nemáme jasno. Je důležité umět dobře rozlišovat případy, kdy je nevyhnutelné najít si dost času, abychom mohli zodpovědně posoudit a rozhodnout se, když jde o rozhodnutí na celý náš život, a případy, kdy marnit čas a přehánět v opatřeních při výběru mezi nepříliš odlišnými stanovisky je hloupé a protiví se Boží vůli. Každý člověk se setká, zejména v duchovním životě, s jistými situacemi, v kterých nebude jasně vidět a nebude schopen rozlišovat, jestliže se neobrátí na duchovního vůdce. Když se v dané situaci ptáme, co dělat, jaká je Pánova vůle, ne vždy dostaneme odpověď! I to je celkem běžné. Někdy nám Pán jednoduše nechává svobodu, někdy se pro svoje důvody neprojeví. Spíše než "znásilňovat" věci a zbytečně se sužovat, že nedostáváme jasnou odpověď, je třeba pamatovat na tuto zásadu: Jestliže nejistota přetrvává, třeba si říci: cokoli udělám, bude to dobré, jen abych měl úmysl konat dobro. Pán více miluje toho, kdo se i v nejistotě rozhoduje bez dlouhého váhání a vykrucování a důvěřuje v Boží pomoc, než toho, kdo se donekonečna sužuje, aby zjistil, co od něho Bůh čeká, a vlastně se nikdy nerozhodne. V prvním postoji je totiž víc odevzdání, důvěry a tedy lásky, než v druhém. 6. Jak žít a svědčit • Podle čeho se rozhoduji ve svém všedním životě? • Neutíkám před závažnými rozhodnutími ve svém životě i rodině? Dokáži nést zodpovědnost za tato rozhodnutí – stojím si za nimi? • Mohu konkrétními slovy říci, co je pro mne Boží vůlí? Jaké jsou mé stavovské povinnosti? Jakým způsobem mohu věrněji a pozorněji hledat Boží vůli? • Zajímám se o problémy druhých, dovedu posloužit radou a modlitbou? 7. Modlitba Prosíme, Pane, za víru, která by nám učinila tebe tak jistým a přítomným, jak jistý a přítomný jsi byl Mojžíšovi, když s tebou rozmlouval. Prosíme za víru, která by se v každé životní situaci dovedla spolehnout na tvé zaslíbení: „já jsem s vámi“, uchránila nás od pocitů nejistoty, pochyb a beznadějnosti a dávala sílu k poslušnému plnění úkolů, kterými nás pověřuješ. Ať je nám, Pane, tvá přítomnost vždy novým zdrojem naděje v tvou pomoc. A když někdy mlčíš, když hned nevyslyšíš naše prosby, ať přece nezlomná důvěra v tebe nám nedovolí zmlknout a ztratit naději.
17
K rozhovoru o tématu 1. Strach z rozhodování Posledním důvodem, kterého si všimneme a který nás často zbavuje pokoje, je nejistota, svědomí plné zmatků, když máme učinit nějaké rozhodnutí a nemáme jasno. Bojíme se, že se zmýlíme, obáváme se, že nebudeme plnit Boží vůli. Tyto situace mohou být dost těžké a mohou vyvolávat úzkost. I zde nám bude užitečný celkový postoj vzpomínané odevzdanosti a důvěry a svěření všeho do rukou Božích - díky čemu nic nedramatizujeme (dokonce ani případné následky našich omylů)! Především je třeba se zmínit o tom, že před důležitým rozhodnutím se máme vyvarovat unáhlenosti a nepromyšlenosti. Určitá pomalost je často potřeba, abychom vše dobře zvážili a umožnili svému srdci, aby si v pokoji zvolilo správné řešení. Dřív, než se rozhodneme pro určité řešení, musíme udělat všechno potřebné, abychom jasně viděli do problému a abychom se nerozhodovali unáhleně či svévolně: musíme rozebrat situaci a její různé aspekty, zvážit všechny důvody, abychom se mohli rozhodnout s čistým srdcem a ne podle osobního prospěchu; musíme prosit o světlo Ducha sv.; nakonec se musíme poradit i s lidmi, kteří nám při rozhodování mohou pomoci. Je třeba vědět i to, že každý člověk se setká, zejména v duchovním životě, s jistými situacemi, v kterých nebude jasně vidět a nebude schopen rozlišovat, jestliže se neobrátí na duchovního vůdce. Pán nechce, abychom byli soběstační a je součástí jeho pedagogiky, že na nás někdy dopustí situaci, ve které sami nedokážeme najít světlo a pokoj. To i často zneškodňuje nástrahy, které klade nepřítel, aby nás zmýlil nebo přivedl do zmatku! Uvědomme si, že drahocenný vnitřní pokoj nebudeme moci v určitých chvílích života najít sami bez pomoci někoho, komu otevřeme svou duši. Důležité je vědět ještě jedno: Ať člověk činí jakákoli opatření (modlitba, uvažování, rady), aby získal světlo a aby si byl jistý, že plní Boží vůli, ne vždy dostane toto světlo jasným a jednoznačným způsobem. Když se v dané situaci ptáme, co dělat, jaká je Pánova vůle, ne vždy dostaneme odpověď! I to je celkem běžné. Někdy nám Pán jednoduše nechává svobodu, někdy se pro svoje důvody neprojeví. Je dobré, když to víme, protože často se stává, že ze strachu před chybou, z obavy, že nevystihneme Boží vůli, hledáme odpověď za každou cenu: stupňujeme úvahy, modlitby, desetkrát otvíráme Písmo, abychom skrze slovo dostali vytoužené světlo. A to vše v nás plodí nepokoj a rozervanosti mnohem víc než cokoli jiného: přestože všechno děláme, vůbec nevidíme jasněji. Když nás Pán nechává takto v nejistotě, musíme to pokojně přijmout. Spíše než "znásilňovat" věci a zbytečně se sužovat, že nedostáváme jasnou odpověď, je třeba pamatovat na tuto zásadu: Jestliže nejistota přetrvává, třeba si říci: cokoli udělám, bude to dobré, jen abych měl úmysl konat dobro. Nezarmucujte se, když se po čase ukáže, že věci dobré nejsou. Bůh hledí na úmysl, s jakým začínáme, a podle něho odměňuje. Častokrát se nadmíru sužujeme kvůli svým rozhodnutím. Tak jako existuje falešná pokora, falešný soucit, tak se při našem rozhodování setkáváme s tím, co bychom mohli nazvat "falešnou poslušností" vůči Bohu: rádi bychom si byli vždy absolutně jistí, že plníme Boží vůli ve všech rozhodnutích a že se nikdy nemýlíme. V tomto postoji však není vše v pořádku: a) touha poznat, co Bůh chce, skrývá občas i to, že těžko snášíme nejistotu: rádi bychom se vyhnuli vlastnímu rozhodování. Ale Pán častokrát od nás žádá, abychom se rozhodli, i když si nejsme celkem jistí, že vybereme to nejlepší. A skutečně - v této schopnosti dokázat se rozhodnout i bez absolutní jistoty - jednat podle vlastního uvážení nejsprávněji, bez nekonečných vytáček, výmluv a otálení, je postoj důvěry a odevzdání: "Pane, přemýšlel jsem a modlil se, abych poznal tvou vůli. Ani teď nevidím jasně, ale netrápím se a nebudu si hodiny a hodiny lámat hlavu. Rozhodnu se pro toto, protože po dobrém uvážení se mi to jeví nejlepší. Všechno odevzdávám do tvých rukou, protože dobře vím, že i kdybych se mýlil, nerozhněváš se na mne, protože můj úmysl byl čistý. Jestliže jsem se zmýlil, vím, že ty jsi schopen obrátit můj úmysl k dobrému... b) byli bychom velmi rádi, kdybychom se nikdy nemýlili, ale v této touze je mnoho pýchy i obavy, že nás jiní budou posuzovat. Ten, kdo naopak pokojně snese, že se z času na čas zmýlí, a to i před druhými, projevuje skutečnou pokoru a lásku k Bohu.
18
Nemějme ani falešnou představu o tom, co Bůh od nás žádá: Bůh je Otcem, dobrým a soucitným, který zná slabosti svých dětí, omezenost našeho uvažování. Žádá od nás dobrou vůli, čisté a přímé úmysly, ale v žádném případě nečeká, že budeme neomylní a že všechna naše rozhodnutí budou dokonalá. A kdyby i všechna naše rozhodnutí byla dokonalá, přineslo by nám to možná mnohem víc zlého než dobrého - velmi rychle bychom se začali považovat za cosi nej... Nakonec Pán více miluje toho, kdo se i v nejistotě rozhoduje bez dlouhého váhání a vykrucování a důvěřuje v Boží pomoc, než toho, kdo se donekonečna sužuje, aby zjistil, co od něho Bůh čeká, a vlastně se nikdy nerozhodne. V prvním postoji je totiž víc odevzdání, důvěry a tedy lásky, než v druhém. Bůh miluje ty, kteří kráčejí ve svobodě ducha a "nehledají blechy" v maličkostech. Perfekcionismus nemá nic společného se svatostí. Je důležité umět dobře rozlišovat případy, kdy je nevyhnutelné najít si dost času, abychom mohli zodpovědně posoudit a rozhodnout se, když jde o rozhodnutí na celý náš život, a případy, kdy marnit čas a přehánět v opatřeních při výběru mezi nepříliš odlišnými stanovisky je hloupé a protiví se Boží vůli. Sv. František Saleský říká: "zlaté pruty je třeba pečlivě odvážit, ale na drobné mince stačí zběžný odhad". Ďábel, který se nás snaží znepokojovat, nás nutí kvůli nejmenšímu rozhodnutí zkoumat, zda je to skutečně Pánova vůle, a vyvolává nepokoj, přepjatou úzkostlivost a výčitky svědomí kvůli věcem, které za to vůbec nestojí. Nesmíme se dát. Kdy je někdo daleko od Boha, zlý duch ho pokouší zlem: láká ho k věcem, které jsou zlé. Když je však někdo blízko Bohu, miluje ho a po ničem tak netouží, jak se mu líbit a poslouchat ho, ďábel ho sice pokouší i zlem (to se však dá lehce poznat), ale ještě víc dobrem. To znamená, aby nás znepokojil, zneužije naši touhu konat dobro. Dělá to tak, že v nás vzbuzuje úzkostlivost nebo nám předkládá určité dobro, které bychom měli realizovat, které je však teď nad naše síly anebo není tím, co od nás žádá Bůh - tím vším nás chce obrat o energii a pokoj. Chce nás přesvědčit, že neděláme toho dost, anebo že to, co děláme, neděláme skutečně z lásky k Bohu, že Pán s námi není spokojený atd. Na jeho popud např. věříme, že Pán od nás žádá takovou oběť, jakou nejsme schopni přinést, a to v nás naruší vnitřní pohodu. Vzbudí v nás všechny možné skrupule a hryzání svědomí, které musíme jednoduše ignorovat a vrhnout se Bohu do náruče jako malé děti. Když ztrácíme pokoj pro podobné důvody, jaké jsme právě vzpomenuli, dobře si uvědomme, že v tom má prsty ďábel; usilujme o získání rozvahy a pokoje, a když se nám to nebude dařit, otevřme se duchovní osobě. Už samotný fakt, že o tom s někým mluvíme, nás obyčejně úplně zbaví nepokoje a zmatku a navrátí nám pokoj. (Ďábelská taktika: nikomu to neříkej) Sv. František Saleský: "Při rozvíjení ctností není třeba se hádat o malichernosti, ale je třeba se v nich cvičit přímo, otevřeně, dětinsky upřímně, svobodně, v dobré víře, velkoryse. Jinak hrozí stísněnost ducha a melancholie. Kéž máte vznešené a široké srdce, otevřené Bohu" (paní de Chantal).
19
Listopad - Jít cestou lásky a důvěry 1. Modlitba nebo píseň 2. Čím jsme se na posledním setkání zabývali • Je třeba rozlišovat případy, kdy je nutné zodpovědně zvažovat a hledat správné rozhodnutí od těch situací, kdy by přílišná úzkostlivost a přehánění bylo chybou • Je třeba se umět rozhodnout v situacích, kdy přetrvává určitý stupeň nejistoty 3. Cíl setkání • Objevit, že v pokorné odevzdanosti a přijímání své vlastní slabosti je více lásky k Bohu. V žádném případně nejde o smíření se s průměrností. • Objevit, že když nemohu či nejsem schopen činit věci veliké, mohu činit mnoho věcí malých. „Služebníku dobrý, nad málem jsi byl věrný...“ 4. Slovo Boží Fil 4,1.4-8.9b: „Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní! Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály... A Bůh dárce pokoje, bude s vámi.“ 5. Náš každodenní život Nejdokonalejší není chování, které zodpovídá naší představě o dokonalosti - bezchybné, neomylné, bezkonfliktní - ale chování, které je nejvíc poznamenáno nezištnou láskou k Bohu a nejméně pýchou, obdivem k sobě samému. Jedině láska je zdrojem růstu. "Oheň lásky očišťuje víc než oheň očistce" (Sv. Terezie z Lisieux). Tento následováníhodný postoj, založený na radostném přijímání vlastní ubohosti, neznamená smíření se s průměrností, zřeknutí se touhy po dokonalostí. Je nejrychlejší a nejjistější cestou, která nás k dokonalosti dovede. Nikdy neztrácejme odvahu! Když nejsem schopen velkých věcí, neupadám do malomyslnosti, ale dělám malé skutky! Někdy z neschopnosti dělat velké věci a heroické činy zanedbáváme věci malé, které máme na dosah a které nám pomáhají v duchovním životě jít vpřed. 6. Jak žít a svědčit • Sdělte si své zkušenosti s tím jak mohou mít „malé skutky“ velký dopad na náš osobní růst a vzájemné vztahy. • Skrze které konkrétní maličkosti mohu získávat vnitřní pokoj a odevzdanost do rukou Božích? • Co dobrého dokáži vidět a ocenit na svých bližních? Dokážu pochválit a povzbudit? • Manželé, udělejte si navzájem radost nějakou „maličkostí“. 7. Modlitba Nebeský Otče! Celý následující den chci všechno dělat tak, jak to dělal tvůj jednorozený Syn, když chodil po zemi a všude konal dobro. Každého člověka, kterého potkám, mi posíláš ty, abych v něm viděl svého bratra. Ať se v mých slovech i činech vůči každému projevuje láska Kristova. Ať ode mne nikdo neodejde, aniž bych mu řekl alespoň dobré slovo. Ať se umím vžívat do situací druhých a zapomínám na sebe. Ať nikdy nejsem nepřívětivý, urážlivý, ale ať jsem milý a srdečný. Ať je ve mně vždy alespoň jiskra humoru, který je tak potřebný. K tomu všemu prosím o pomáhající milost skrze Ducha svatého. A dovol mi, Otče, abych každého třeba jen málo přiblížil k tvému Synovi skrze Pannu Marii. Amen. (Jan XXIII.)
20
K rozhovoru o tématu 1. Královská cesta lásky Proč tento způsob cesty, založený na pokoji, svobodě, důvěryplném odevzdání se Bohu, pokojném přijímání našich slabostí, ba dokonce i poklesků je správnější než křečovitě zkoumat Boží vůli, utápět se v starostech a nepokoji, v úzkostech, v touze po dokonalosti, která v nás vyvolává napětí? Protože jediná skutečná dokonalost je dokonalost lásky a v tomto prvním způsobu je víc skutečné lásky k Bohu než v druhém. Nejdokonalejší není chování, které zodpovídá naší představě o dokonalosti - bezchybné, neomylné, bezkonfliktní - ale chování, které je nejvíc poznamenáno nezištnou láskou k Bohu a nejméně pýchou, obdivem k sobě samému. Kdo přijímá svou slabost, malost, časté pády, svoji nicotu v očích vlastních i druhých a přitom se nad tím netrápí, protože se živí velkou důvěrou v Boha a ví, že Boží láska je nekonečně důležitější a cennější než jeho vlastní nedokonalosti a chyby, ten miluje víc než člověk, který kvůli starostem o vlastní dokonalost přijde o všechen pokoj. "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království": blahoslavení, kteří se ve světle Ducha sv. naučili nedělat drama ze své ubohosti a radosti ji přijmout, protože neskládají všechnu naději a očekávání ve vlastní síly, ale v Boha. Bůh sám bude jejich bohatstvím, on bude jejich dokonalostí, svatostí, ctností... Tato cesta chudoby je i zároveň cestou lásky, je nejúčinnějším prostředkem, jehož pomocí můžeme růst a stát se šlechetnými, díky kterému postupně získáme všechny ctnosti a který nás očistí od chyb. Jedině láska je zdrojem růstu. "Oheň lásky očišťuje víc než oheň očistce" (Sv. Terezie z Lisieux). Tento následováníhodný postoj, založený na radostném přijímání vlastní ubohosti, neznamená smíření se s průměrností, zřeknutí se touhy po dokonalostí. Je nejrychlejší a nejjistější cestou, která nás k dokonalosti dovede. 2. Několik rad namísto závěru Snažme se tedy realizovat vše, co jsme tu řekli, trpělivě a vytrvale, a zejména neztrácejme odvahu, když se nám to dokonale nepodaří! Dovolíme si tu trochu paradoxní formulaci: Hlavně neztrácejme pokoj, když se nám nedaří vždy zůstat v pokoji tak, jak bychom si přáli! Základní princip tedy zní: Nikdy neztrácejme odvahu! Další praktická a velmi užitečná zásada je tato: Když nejsem schopen velkých věcí, neupadám do malomyslnosti, ale dělám malé skutky! Někdy z neschopnosti dělat velké věci a heroické činy zanedbáváme věci malé, které máme na dosah a které nám pomáhají v duchovním životě jít vpřed. (Mat 25,21): "Správně, dobrý a věrný služebníku, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Vejdi do radosti svého Pána!" Konkrétně to tedy znamená: Jestliže ještě nejsem schopný zachovat si pokoj v těžkých situacích, budu o něj usilovat v lehčích situacích každodenních - pokojně a bez nervozity si vykonám každodenní povinnosti, přičemž se zaměřím na přítomný okamžik; s lidmi ve svém okolí budu hovořit pokojně a mírně; vyvaruji se unáhlených gest a pohybů, právě tak jako zbrklého vystupování po schodech! Prvními stupínky ke svatosti mohou být právě schody do mého bytu! Duše se velmi často převychovává i skrze tělo. Když vytrváme v modlitbě a v těchto malých úkonech spolupráce s Boží milostí, budeme prožívat slova sv. Pavla: "Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Fil 4,6-7) A tento pokoj vám nikdo nebude moci vzít.
Žehná… P. Antonín Krasucki OP
Redakční úprava: Mgr. Josef Záboj
21
