PROMĚNY POLITICKÉ MAPY

provokativně Robert Kaplan, americký diplomat analyzující vnitropolitickou situaci napříč kontinenty. Precizně tak vystihl fakt, že obraz světa rozděleného mezi suverénní státy,

Martin Riegl

„Politické mapy lžou,“ poznamenal v roce 1994 poněkud

který nám sugerují politické mapy, je lživý. Realita politického venčních politických map, a zůstává před námi často skryta. Přinášíme vám proto unikátní a komplexní přehled o vývoji mezinárodně neuznaných a zhroucených států po roce 1945, jehož součástí je ve světě doposud nezpracovaný souhrn států s omezenou suverenitou. Kniha osvětluje faktory omezující suverenitu každého státu a období jejich existence a odhaluje podstatu států chtěných a nechtěných, jejichž existence výrazně ovlivňuje vnitrostátní, regionální i globální bezpečnost a je původem častých ozbrojených konfliktů i mezinárodně-politického napětí. Po přečtení této publikace pochopíte skutečnou podobu politické mapy světa, procesy a pohnutky, které ji dlouhodobě utvářejí v souladu s regionálními i globálními mocnostmi.

Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945

prostoru ve světě je totiž zcela odlišná, než lze vyčíst z kon-

Martin Riegl


Martin Riegl


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Text vznikl v rámci projektu PRVOUK č. 17 – Vědy o společnosti, politice a médiích ve výzvách doby na UK FSV IPS.

Mgr. Martin Riegl, Ph.D. PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5178. publikaci Recenzovali: doc. PhDr. Bořivoj Hnízdo, PhD. PhDr. Michael Romancov, Ph.D. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 240 Vydání 1., 2013 Vytisklo TISK CENTRUM, s.r.o., Moravany © Grada Publishing, a.s., 2013 ISBN 978-80-247-4111-6 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8550-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8551-6 (ve formátu EPUB)

Obsah Úvod

1. Mezistátní systém před rokem 1945

9 13

2. Definice státu po roce 1945 2.1 Geografické charakteristiky státu 2.2 Vnitřní suverenita 2.2.1 Suverenita versus nezávislost

15 19 20 22

25 26 29

3. Dekolonizace a tlak na rozmražení politické mapy 3.1 Vlny dekolonizace 3.2 Pokračování dekolonizace a rozpad politické mapy?

4. Mezinárodní uznání státu 4.1 Case studies 4.1.1 Guinea-Bissau 4.1.2 Saharawinská arabská demokratická republika 4.1.3 Rhodésie 4.1.4 Kosovo 4.1.5 TRNC 4.2 Mezinárodně neuznané entity po roce 1945

31 37 37 37 38 39 39 40

5. Mezinárodní uznání: klíčový aspekt státu?

47

6. Předmoderní, moderní a postmoderní svět

51

5


6

7. Zánik státu

53

8. Anomální politické jednotky ve světě 8.1 Terminologické zmatky

57 60

9. Faktory (ne)omezující suverenitu 9.1 Situace nesnižující formální nezávislost 9.2 Situace nesnižující skutečnou (efektivní) nezávislost 9.3 Situace snižující formální nezávislost 9.4 Situace snižující skutečnou (efektivní) nezávislost

63 67 68 70 71

10. Definice kvazistátu

75

11. Teorie rozpadu státní moci 11.1 Mezinárodněpolitické teorie rozpadu státu 11.2 Ekonomické teorie rozpadu státu 11.2.1 Válečná ekonomika 11.3 Sociologické teorie rozpadu státu 11.4 Syntéza teorií rozpadu státu

77 81 84 86 86 89

12. Význam politické geografie teritoria 12.1 Změna významu velikosti teritoria 12.2 Typy politických geografií teritoria

95 98 101

13. Legitimita státu po druhé světové válce

105

14. Typologie kvazistátů a diferenciace přístupu mezinárodního společenství 14.1 Kvazistáty nesplňující geografické charakteristiky 14.1.1 Kvazistáty bez přirozené populace 14.1.2 Kvazistáty bez suverénního teritoria 14.2 Kvazistáty bez konstitučně nezávislé a efektivní vlády 14.3 Typologie failed states 14.3.1 Od failed state ke kvazistátu 14.4 Typologie kvazistátů bez konstitučně nezávislé a efektivní vlády 14.5 Mezinárodní postavení vnitřně nesuverénních kvazistátů 14.6 Kvazistáty s omezeným mezinárodním uznáním 14.6.1 Vznik mezinárodně neuznaných kvazistátů

111 111 111 113 115 116 120 125 129 132 132

Obsah

14.6.2 Mezinárodní postavení neuznaných kvazistátů 14.6.3 Heterogenita mezinárodně neuznaných kvazistátů 14.7 Typologie mezinárodně neuznaných kvazistátů 14.8 Neuznané a vnitřně nesuverénní kvazistáty 14.9 Přístup mezinárodního společenství k neuznaným kvazistátům 14.9.1 Přístup centrálních vlád čelících secesi ke kvazistátům s omezenou vnější suverenitou

137 139 142 143 146

15. Kvazistáty v politickém prostoru po roce 1945

155

16. Svět na počátku 21. století

183

Závěr

189

Grafy

193

Seznam zkratek

195

Literatura Monografické zdroje Periodické zdroje Internetové zdroje Dokumenty

197 197 202 206 211

Věcný rejstřík

213

Jmenný rejstřík

235

151

7

Úvod „Politické mapy lžou,“ poznamenal v roce 1994 poněkud provokativně R. Kaplan, americký diplomat analyzující vnitropolitickou situaci napříč kontinenty. Precizně vystihl fakt, že obraz světa rozděleného (až na výjimky závislých území) mezi suverénní státy, který nám sugerují politické mapy, je lživý. Kaplan tuto skutečnost empiricky prokázal při zkoumání situace ve státech západní Afriky, Balkánu, Kavkazu, Střední Asie, jihovýchodní Asie, jižní Asie, Číny či Středního východu včetně Afghánistánu a Pákistánu v průběhu devadesátých let 21. století a na počátku 21. století. Mimo jiné reflektoval nejen národní, ale i regionální příčiny a souvislosti těchto jevů. Realita politického prostoru ve světě je zcela odlišná, než lze vyčíst z konvenčních politických map, a zůstává před námi často skryta, protože se v jejím pozadí vyskytují teritoriální jednotky, které splňují status suverénního státu (či naši představu národního teritoriálního státu) jen částečně. Neuvědomujeme si tak existenci různých anomálních politických jednotek či zvláštních politických jednotek s problematickým statusem. Ty se vyskytují za oponou konvenčních politických map, které zobrazují rozdělení globálního prostoru mezi barevně odlišná teritoria zdánlivě suverénních států. Jedná se o nesuverénní entity dvojího druhu. Zaprvé politické jednotky s omezenou vnější suverenitou – nechtěné mezinárodním společenstvím; nesplňují legitimitu mezinárodního uznání (tedy nejsou mezinárodním společenstvím přijaty za plnoprávného člena s vlastním křeslem v Organizaci spojených národů). Zadruhé politické jednotky s omezenou vnitřní suverenitou – nechtěné vlastní populací; nesplňují legitimitu teritoriální a vládní legitimity (jedná se často o státy, které se propadají do chaosu vleklých a krvavých občanských válek). Existence obou typů těchto entit (v odborné literatuře nazývané kvazistáty) je důsledkem změny charakteru mezinárodního prostředí po roce 1945, která byla doprovázena posílením rigidity pravidel mezinárodního uznání nových států. De facto byla zmražena politická mapa,

9


delegitimizovány pokusy o parcelizaci politického prostoru a poskytnuta téměř neomezená podpora všem existujícím státům (bez ohledu na jejich schopnost plnit jakékoliv funkce suverénního státu). Podle C. Claphama ztratily například africké režimy rychle lidovou podporu, které se těšily v období získání nezávislosti, a morální ospravedlnění kvazistátnosti založené na principu, že tyto chráněné státy reprezentují vlastní populaci, se rychle vytratilo. Průběžně se kvazistátnost změnila v mechanismus, kdy si vládci nárokovali externí podporu, která jim umožnila ovládat vlastní obyvatelstvo (Clapham, 1998: 147). R. H. Jackson na počátku devadesátých let 20. století tuto změnu mezinárodní praxe, která se stala běžnou na většině kontinentů a není typická pouze pro Afriku, definoval jako přechod k režimu negativní suverenity, jež poskytuje jakousi sociální síť i těm nejslabším členům (státům) ve snaze zabránit jejich smrti. Tato síť však není schopna zabránit degenerativním procesům, jako jsou separatistické, secesionistické, iredentistické pokusy, vnitropolitické konflikty, rozpad státních institucí a další, které se odehrávají uvnitř jednotlivých států. R. Jackson tak jako první zpochybnil, jak to označuje B. Bartmann, posvátnou krávu politické korektnosti, týkající se formální suverenity státu. Argumentuje, že příčinou slabých států (nejen v Africe) je delegitimizace kolonialismu coby klíčové instituce politicko-geografického uspořádání světové mapy před druhou světovou válkou. Po dokončení poslední fáze dekolonizace byl světový prostor de facto ze sta procent rozdělen (až na závislá území, jež jsou do určité míry reziduem dekolonizace) mezi suverénní státy, které jsou si navzdory podstatným kvalitativním rozdílům zcela rovny. Tento fakt je vyjádřen (neúčinným) prosazováním principů ze strany mezinárodního společenství, k nimž patří respekt k teritoriální suverenitě jednotlivých členů nebo vzájemná rovnost a zákaz intervence do vnitřních záležitostí všech členů. Došlo tak k zásadnímu omezení diverzifikace politického prostoru. Cílem následujícího textu je dekonstruovat falešný a dlouhodobě akceptovaný mýtus o tom, že světové společenství je tvořeno suverénními teritoriálními státy, a analyzovat skutečnou podobu světového prostoru v letech 1946–2010. O významu nesuverénních států, které nám politické mapy neodhalují, svědčí události odehrávající se v první i druhé dekádě 21. století. Z evropského hlediska je nejviditelnější problém Kosova, jež po více než třech letech od vyhlášení nezávislosti na vládě v Bělehradu nedosáhlo plného mezinárodního uznání. Střet o geopolitický vliv v euroasijském Balkánu (jedná se o koncept předního amerického stratéga Z. Brzezinského) se projevil válkou

10

Úvod

mezi Moskvou a Tbilisi o teritorium separaratisticky naladěné Jižní Osetie usilující o spojení s Ruskou federací. Vliv v této oblasti bude klíčový pro rozvržení geopolitického vlivu v 21. století, kde se těžiště globální, ekonomické, vojenské a politické moci přesune, jak předpovídá R. Kaplan, z evropského rimlandu do indooceánského rimlandu. Kontrola klíčových oblastí (těmi jsou právě euroasijský Balkán, roh Afriky s přístupem k Suezskému průplavu, Malacká úžina) se stane nezbytnou podmínkou k udržení vlivu v tomto nově se formujícím centru světové moci. Z toho vyplývá i význam druhého typu nesuverénních států, jež se potýkají s kolapsem vnitřní suverenity. Klíčová geopolitická oblast, kterou roh Afriky bezpochybně představuje a kolem níž procházejí klíčové trasy světového obchodu, se stala synonymem zhroucených států. Notoricky známá je situace v Somálsku, jež se od počátku devadesátých let 20. století nachází v bezbřehém chaosu a bezvládí, které zemi opanovalo po pádu diktátorského režimu S. Barreho. Situace došla tak daleko, že se země rozpadla na několik zón ovládaných znesvářenými warlords, islámskými milicemi Šabáb či pirátskými gangy operujícími na teritoriu tří severních provincií tvořících de facto nezávislý Puntland. Zatímco činnost islámských milicí představuje riziko pro stabilitu a prosperitu regionu, na níž už vojensky reaguje sousední Keňa ve snaze zabránit narušování své teritoriální suverenity, činnost pirátů, kteří operují nejen na pobřeží Somálska, v Keni, ale už i v Mozambiku, Jemenu či na Seychelech, ohrožuje námořní trasy globálního obchodu do takové míry, že vojenské námořní síly do oblasti posílají mocnosti, jako jsou USA, Evropská unie, Rusko, Indie i Čína. Globální rozměr má i situace ve státech, jež nesplňují či výhledově přestanou splňovat geografické charakteristiky suverénní státnosti v důsledku globálních změn klimatu, které zvyšují hladinu oceánů. Zejména pro tichomořské státy a indooceánské ostrovní státy, jako jsou Maledivy nebo Tuvalu, s nízkou polohou nad hladinou moře se jedná o existenciální hrozbu.

11

1. Mezistátní systém před rokem 1945

Suverenita je několik set let starou a stále se vyvíjející institucí, která byla po staletí spojována především se státy v Evropě. V předvestfálském období se jedná o dynastické pojetí suverenity, kdy nositelem suverenity monarchie je primárně panovník, jenž vykonává neomezenou moc nad svými poddanými. Významný posun představuje Hobbesovo pojetí suverenity, který státní suverenitu definuje abstraktně, nicméně stále neomezeně. Suverenita je, ve snaze zajistit přežití státu, stále zcela svěřena do rukou suveréna (panovníka), jenž je identifikován se státem na základě teorií společenské smlouvy. Posun od dynastického pojetí suverenity k národnímu představuje Deklarace práv člověka a občana, která deleguje suverenitu na lid. Klíčovým politickogeografickým milníkem v rozvoji suverénních států byl již vestfálský mír podepsaný v říjnu 1648, na jehož základě byla (pouze v rámci mapy světa) Evropa uspořádána podél instituce suverénního státu. Münsterská a Osnabrücká smlouva (jako celek tvoří vestfálský mír), jejichž signatáři byly Svatá říše římská, Španělsko, Francie, Republika spojených nizozemských provincií a Švédsko, ukončily devastující třicetiletou a osmdesátiletou válku. Výsledky jednání přinesly zásadní změnu politickogeografické mapy Evropy, protože na straně jedné zásadně omezily moc císaře nad říší a na straně druhé výrazně posílily postavení jednotlivých panovníků a položily tak základ vzniku států založených na teritoriální suverenitě. Jak poznamenává G. Kreijen, vestfálský mír přinesl změnu od mezinárodního uspořádání charakterizovaného nezávislostí a koexistencí jednotlivých států k vzájemné závislosti a kooperaci, která byla doprovázena transformací mezinárodní společnosti z malé skupiny zejména evropských států do globálního společenství formálně si rovných suverénních států (Kreien, 2004: 9). Nicméně první evropské státy vznikly dávno před tímto datem, nejstarší evropská republika San Marino ve 4. století, Francie v 5. století, Andorra roku 1278 (v tomto roce došlo k dohodě mezi španělským biskupem z Urgelu

13


a francouzským hrabětem z Foix, jehož práva spoluzastupovat Andorru ve vnějších vztazích později přešla na prezidenta Francie, plnou suverenitu získala Andorra až v roce 1993, kdy byla schválena první ústava tohoto malého pyrenejského státu), Švýcarsko v roce 1291, Monako roku 1419 a další. Vnímání vestfálského míru coby počátku vzniku suverénních teritoriálních států je však především výrazem evropocentrického vnímání světa. Situace v mimoevropských oblastech i charakter státních jednotek byly například v Africe zcela odlišné. Tento fakt souvisí především se zcela odlišnými politickogeografickými charakteristikami ostatních subkontinentů, než které se vyskytovaly v Evropě. Zatímco v Evropě mělo teritorium (včetně periferií) pro každý stát zásadní strategickou hodnotu, jehož ztráta ohrožovala jeho samotnou existenci, v Africe byla podle J. Herbsta situace zcela odlišná. Tento fakt se promítl i do politické praxe v Africe, kde byla politická moc založena na kontrole obyvatel, a nikoliv teritoria (Herbst, 1996–1997: 127). Tato praxe vnímání důležitosti teritoria se promítla i do chování politických elit dekolonizovaných států, když se v důsledku procesu dekolonizace stala suverenita globálně aplikovanou institucí. Dodnes není v mnoha státech Latinské Ameriky, Afriky i Asie vnímána plná kontrola teritoria jako imperativ. Panovníci mnoha států se i ve druhé polovině 20. století často spokojili s kontrolou omezené části teritoria státu. Například hlava státu v Kambodži, Norodom Sihanuk se smířil s tím, že instituce státu kontrolují ty části teritoria, kam vede infrastruktura (silnice, železnice). Velmi obdobná situace byla v Afghánistánu (ale i v mnoha dalších státech), kde král Záhir Šáh měl pod svou kontrolou pouze to teritorium, kde byla dostatečná silniční infrastruktura. Působení skupin rebelů v odlehlých oblastech státu není vnímáno mnoha vládami jako zásadní strategický problém, dokud nezačnou ohrožovat politické elity držících politickou moc v hlavním městě. Lze zmínit levicové i pravicové rebely v Kolumbii, křesťanské fundamentalisty z Lord Ressistance Army na severu Ugandy či separatisticky naladěný Bougainville v Pacifiku.

14

2. Definice státu po roce 1945

Situace po roce 1945 je diametrálně odlišná od systému mezistátních vztahů v předchozích stoletích, který byl charakteristický značnou diverzifikací, variabilitou existujících entit (kdy existovaly v politickém prostoru nezávislé státy, impéria, různé formy závislých území – např. kolonie, protektoráty, vazalské státy aj.), překrývající se suverenitou, existencí velmi omezeného počtu suverénních států až do roku 1945, kdy suverénní státy byly doménou především Evropy, Jižní Ameriky a několika výjimek na ostatních kontinentech (např. Libérie, Afghánistán, Etiopie, Egypt, Čína, Mongolsko, Thajsko, Japonsko, USA, Kanada, Haiti, Kuba, Dominikánská republika, Filipíny, Austrálie, Irák a další). K rozšíření instituce suverénního státu a radikálnímu nárůstu počtu suverénních států došlo až po roce 1945. V důsledku jednotlivých dekolonizačních vln došlo k rozšíření suverénních států i do zbylých kontinentů světa. Snaha mezinárodního společenství etablovat po roce 1945 instituci suverénního státu coby základní a de facto jediný plně legitimní skladební prvek uspořádání světa byla formálně úspěšná. Ve skutečnosti je situace mnohem komplikovanější a svět je nadále rozdělen mezi předmoderní, moderní a postmoderní oblasti, které reflektují dopady několika typů procesů eroze suverenity napříč kontinenty. Vedle skutečně suverénních států existují za oponou politické mapy neuznané kvazistáty (jako např. Severní Kypr uznaný pouze vládou v Ankaře nebo Taiwan uznaný dvaadvaceti členy Organizace spojených národů – zejména mikrostáty v Pacifiku či Karibiku a Vatikánem) a zhroucené kvazistáty (např. Somálsko). Kromě formálně závislých teritorií, která si ani nenárokují (či o něj neusilují) status suverénního státu, existuje několik formálně suverénních, ale de facto závislých států. Ty se v krajním případě stávají novodobými protektoráty světových mocností nebo mezinárodního společenství, což je příklad Iráku v letech 2003–2004 či Bosny a Hercegoviny od roku 1995 do současnosti.

15


K problematice státu přistupují odlišně autoři z oblasti mezinárodního práva, mezinárodních vztahů, politické geografie, sociologie a dalších oborů. Proto se zaměřuji zejména na politickogeografické vymezení státu, nevynechávám významnou sociologickou koncepci státu M. Webera, která úzce souvisí s problematikou vnitřní suverenity a tzv. monopolu legitimního násilí. Rozhodně nelze opominout Úmluvu z Montevidea o právech a povinnostech států z 26. prosince 1933, která byla podepsána mezi americkými státy (mezi signatáře patřily: Argentina, Brazílie, Dominikánská republika, Ekvádor, El Salvador, Guatemala, Haiti, Honduras, Chile, Kolumbie, Kuba, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Uruguay, USA, Venezuela) v hlavním městě Uruguaye. Ta definuje čtyři aspekty nezbytné k tomu, aby entita mohla být považována za stát. Podle prvního článku této smlouvy musí každý stát disponovat trvalým osídlením, definovaným územím, vládou a schopností vstupovat do vztahů s ostatními státy. Jedná se o dnes již klasickou definici státu založenou na principu efektivnosti. V oblasti mezinárodních vztahů vychází z této definice například R. H. Jackson. Rovněž klasická definice M. Webera vychází z principu efektivní vlády: „Stát je lidské společenství, které (úspěšně) vykonává monopol legitimního užití fyzické moci uvnitř daného území“ (Romancov, 2002: 403). Tuto definici státu zmiňují R. H. Jackson a C. Rosberg ve své koncepci juridicial statehood, která vykazuje absenci empirického atributu státu, jímž je centrální vláda schopná vykonávat efektivní kontrolu nad státním územím a populací v něm žijící (Jackson, Rosberg, 1982: 12). Weberovu definici později přijímá i F. Fukuyama, který ji parafrázuje při definici minimálních funkcí státu: „Podstatou státnosti je jinými slovy donucení: elementární schopnost poslat někoho v uniformě a se zbraní, aby donutil obyvatelstvo respektovat zákony státu“ (Fukuyama, 2004: 6). Poněkud odlišný pohled na definici státu nabízí normativní teorie státu, kterou zastává H. Kelsen odmítající Weberovu koncepci státu: „Kelsenovým základním argumentem je, že stát je normativní řád (normative order). Stát je personifikací národního právního řádu (national legal order): je tak proto čistě legálním fenoménem“ (Kreijen, 2004: 46). Důraz na politickou moc klade při definování státu i politologie. Z politologického pohledu je stát definován jako organizovaná politická moc disponující monopolem legitimního násilí (Klíma, 2003: 98). Velmi často je citováno Jellinkovo pojetí státu. Podle této definice se stát skládá: „ze státního území, z obyvatelstva (lidu) jeho obývajícího, z určité organizace tohoto obyvatelstva, která slouží výkonu státní moci“ (Jellinek, 1906: 148, 187, 412–456, citováno dle Jehlička, Tomeš, Daněk, 2000: 222).

16

Definice státu po roce 1945

Významná postava politické geografie M. I. Glassner hovoří o geografických (území, obyvatelstvo, oběhový systém, ekonomika, administrativní systém)1 a politických (vnitřní suverenita, mezinárodní uznání) atributech státu. Geografické charakteristiky musí být podle Glassnera splněny v rozumné míře, což znamená, že například určité teritoriální spory (těch lze identifikovat na politické mapě desítky až stovky – např. mezi Chorvatskem a Slovinskem, Irákem a Íránem o hranice na řece Šatt al-Arab) mezi státy o vyměření hranice či sporná území nebo dočasný kolaps ekonomiky nemohou být automaticky důvodem k tomu, aby politická jednotka ztratila status státu. Tři z geografických podmínek, které Glassner vymezuje (ekonomiku, administrativu a oběhový systém), nejsou tradičně vymezovány jako definiční charakteristiky státu, ale spíše vypovídají o schopnosti státních institucí vykonávat funkce různého rozsahu (minimální, střední a aktivistické). To neznamená, že nejsou důležité, ale schopnost státu zajistit určité ekonomické, administrativní a další funkce považuji spíše za projev efektivní vlády (což spíše souvisí s vnitřní suverenitou státu). Podle Glassnera jsou při určování statusu konkrétní politickogeografické entity rozhodující politické charakteristiky státu2, protože v mnoha případech jsou geografická kritéria poměrně jasná, ale pouze politická kritéria jsou rozhodující při určování, zdali je určité území státem (Glassner; Blij de, 1988: 37–39). Glassner klade důraz na subjektivní prvek státu (mezinárodní uznání), o kterém tvrdí, že se jedná o rozhodující charakteristiku při posouzení, zda 1

„Stát je prostor. Jedná se o koncept reprezentovaný určitými symboly a vyžadující (ne vždy však úspěšně) loajalitu svých občanů. Aby prostor mohl být považován za stát ve striktním slova smyslu, musí v rozumné míře splňovat následující charakteristiky. 1) Území. Stát musí držet určitou část zemského povrchu a měl by mít více či méně uznané hranice, i když některé z jeho hranic jsou nejasně definované nebo sporné. 2) Trvalé osídlení. Oblast bez obyvatel, bez ohledu na její velikost, nemůže být státem. 3) Vláda. Lidé žijící na určitém teritoriu musí mít nějakou formu administrativního systému k zajištění funkcí, které obyvatelstvo potřebuje nebo vyžaduje. Bez politické organizace nemůže stát existovat. 4) Organizovaná ekonomika. Zatímco každá společnost má určitou formu ekonomického systému, stát má trvalou odpovědnost za mnoho ekonomických aktivit, i když se jedná jen o vydávání peněz do oběhu či regulaci zahraničního obchodu, a dokonce i tehdy, když jsou ekonomické funkce zvládány velmi špatně. 5) Oběhový systém. Aby stát mohl fungovat, musí existovat organizovaná forma dopravy a výměny zboží, obyvatel, myšlenek z jedné části území do druhé. Tyto požadavky na stát jsou všechny geografického charakteru. Další dva požadavky jsou tradičně z oblasti politických věd a mezinárodního práva“ (Glassner, Blij de, 1988: 39).

2

„1) Suverenita. Existuje obecná shoda v tom, že stát je suverénní či disponuje suverenitou, ale neexistuje shoda v tom, co přesně suverenita znamená. V obecném slova smyslu se jedná o moc nad lidmi na určitém území, která je neomezená zákony pocházejícími mimo jurisdikci tohoto území, či absolutní nezávislost bez jakékoliv vnější kontroly. 2) Uznání. Aby politická jednotka byla akceptována jako stát, musí být uznána signifikantní částí mezinárodního společenství – existujících států. Odborníci na mezinárodní právo se neshodují, zdali takové uznání je deklaratorní či konstitutivní“ (Glassner, Blij de, 1988: 39).

17

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945 *

je určité území státem či ne, čímž se přiklání k postoji konstitutivní teorie a vývoj v politickém prostoru na přelomu 20. a 21. století toto tvrzení do značné míry potvrzuje. S otázkou suverénního státu je spojena i otázka podpory (loajality) obyvatelstva státu. Nicméně tento aspekt není obvykle příliš často zdůrazňován. Výjimkou je například P. Taylor, který poukazuje na fakt, že podpora obyvatelstva státu byla dlouhou dobu považována za podmínku pro uznání státu (Taylor, 1999: 558). V současné praxi však není loajalita obyvatelstva, přes její nesporný význam pro vnitřní legitimitu státu a vnitropolitický vývoj, obvykle považována za definiční charakteristiku suverénního státu. Při definici suverénního státu z hlediska politické geografie lze vycházet z již zmíněných tzv. klasických kritérií státu definovaných Úmluvou z Montevidea o právech a povinnostech států, která definuje klíčové atributy suverénního státu: „Článek 1 Úmluvy z Montevidea definuje čtyři kritéria3, rovněž označována jako klasická kritéria, která jsou obecně vnímána jako core státu“ (Kreijen, 2004: 18). Jak poukázal G. Kreijen, jednotlivé definiční charakteristiky jsou pro existenci státu klíčové. „Pokud se zaměříme na kritéria státu, měli bychom mít na mysli, že jsou relevantní v otázce nejen vzniku státu, ale i jeho zániku“ (Kreijen, 2004: 18). Jako suverénní stát je definována politickogeografická entita splňující následující charakteristiky: Teritorium – stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území. Stejně jako v případě teritoriálního prvku, nepřipouští ovšem mezinárodní právo vznik ani existenci státu bez obyvatelstva (tím by ostatně bylo pojmově vyloučeno i uplatňování veřejné moci na dotyčném území). Obyvatelstvo – obyvatelstvem se chápe celek jednotlivců obou pohlaví, kteří spolu žijí na daném území jako organizované společenství. Tato stručná definice implikuje, zdůrazňuje usedlý, přirozený a trvalý charakter obyvatelstva. Vnitřní suverenita/nezávislost (efektivní a konstitučně nezávislá vláda) – vnitřní suverenitou neboli efektivní vládou se rozumí konstitučně nezávislá vláda schopná efektivně kontrolovat své teritorium a obyvatelstvo ve své jurisdikci. Vnější suverenita / mezinárodní uznání – mezinárodně uznaná nezávislost.

3

18

Podle Úmluvy z Motevidea o právech a povinnostech států z roku 1933 musí stát splňovat následující charakteristiky: 1) teritorium, 2) obyvatelstvo, 3) efektivní vláda, 4) schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy.


2.1 Geografické charakteristiky státu Suverénní stát musí z definice státu okupovat určitou část zemského povrchu (teritorium je jednou z klasických charakteristik státu), aniž by bylo definováno, jak má být tato část veliká (více Glassner, de Blij, 1988; Kreijen, 2004; Crawford, 2006 a další). Z tohoto důvodu jsou považovány za plně suverénní státy i tzv. mikrostáty (jedná se o státy, které mají rozlohu menší než 1 000 km2 a na politické mapě světa jich nalezneme dvacet pět). Jen těžko si lze představit politickou entitu, která by tuto podmínku nesplňovala4 a zároveň měla status suverénního státu, eventuálně si jej dlouhodobě udržela i po ztrátě území. Území totiž vymezuje stát v prostoru a vymezuje sféru realizace jeho kompetencí. Teoreticky si lze představit situaci, že suverénní stát přijde o své území, aniž by se jednalo o stav způsobený vnějším vlivem – zejména vojenskou okupací či anexí. V této souvislosti se hovoří o některých ostrovních státech (např. Maledivy a Vanuatu), kterým reálně hrozí, že důsledkem vzestupu mořské hladiny dojde k zatopení teritoria státu. Odlišným příkladem je Nauru, kde se v souvislosti se zhroucením ekonomiky zmiňovala možnost přestěhovat obyvatelstvo například do Austrálie. Otázkou je, zda by zároveň nedošlo k zániku zmíněných států. Ze současné reality v politickém prostoru lze zmínit Suverénní řád maltézských rytířů. V politickém prostoru se jedná o nejkurióznější případ, který politická geografie zná, protože Maltézský řád neodvozuje svou suverenitu od kontroly teritoria. Tato skutečnost jej odlišuje od exilových vlád, které také mohou disponovat vnější suverenitou, ale mají jasně definované území, jež nejsou schopné kontrolovat. Druhou geografickou definiční charakteristikou suverénního státu je přirozená populace. Obdobně jako v případě teritoria není definován minimální počet obyvatel a za plně suverénní jsou považovány i státy s populací v řádu několika tisíc obyvatel. Je obtížné si představit politickou jednotku, která by měla efektivní vládu suverénní na určitém území, vnější suverenitu, ale neměla vlastní obyvatelstvo. Z historie je známo mnoho případů států, které přišly o kontrolu nad teritoriem a obyvatelstvem důsledkem debellace. Pokud stát přijde o kontrolu nad svým obyvatelstvem důsledkem vojenské okupace, nemusí zároveň dojít ke ztrátě vnější suverenity (za předpokladu, že dojde k vytvoření exilové vlády, která získá široké mezinárodní uznání). Existuje množství případů, kdy vláda, jež ztratila vnitřní suverenitu, zůstala legitimním zástupcem daného státu v očích mezinárodního společenství.

4

„Stát je jednotkou založenou na územním základě“ (Klíma, 2003: 105).

19


Teoreticky si lze představit situaci, kdy by suverénní stát přišel o veškeré své obyvatelstvo důsledkem ztráty jeho loajality. Je možné, že by obyvatelstvo dobrovolně opustilo území státu z politických nebo ekonomických důvodů. Otázkou je, zda by tato situace automaticky vedla k zániku státu či ne. Mezi konkrétní případy entity bez přirozené a trvalé populace patří především Svatý stolec – Vatikánský městský stát, u kterého se v nejrůznějších statistikách udává počet obyvatel. Tento počet však obsahuje pouze příslušníky cizích národností, kteří se na území státu nenarodili. Z tohoto důvodu Vatikánský městský stát nesplňuje podmínku vlastního obyvatelstva. Obdobný případ je S.M.H.O.M., který má pouze členy, a nikoliv vlastní obyvatelstvo.

2.2 Vnitřní suverenita Instituce suverenity je v problematice státu klíčová, protože v současné době žije drtivá většina světové populace v jurisdikci (alespoň formálně) suverénních států. Ještě před několika lety byla suverenita při studiu světové politiky považována za jednoznačnou instituci. J. D. B. Miller vyjádřil tento převažující názor jednoduchou, ale jasnou větou: „Stejně jako rozeznáme velblouda nebo židli, když je spatříme, poznáme také suverénní stát. Jedná se o politickou entitu, která je považována za suverénní stát dalšími suverénními státy“ (Sørensen, 2005: 170). Fakticky však mnohé entity kritérium suverénního státu nesplňují. Jaký je tedy status subjektů s omezenou suverenitou (nebo zcela suverenitu postrádající) a dají se tyto subjekty nadále považovat za suverénní státy? Je suverenita absolutní nebo relativní koncept, může být stát suverénní například z 50 %? Co je podstatou suverenity? Jde o naprostou autonomii při rozhodování o vnitřních záležitostech, která nesmí být omezená žádnými mezinárodními závazky, nebo je podstatou suverenity konstituční nezávislost ve vztahu k ostatním suverénním státům? Blíží se éra suverenity ke svému konci a bude politický prostor uspořádán okolo jiné instituce, než je suverénní stát? Jaké faktory lze považovat za omezení suverenity? Přestože existuje obrovské množství definic, neexistuje jednoznačný konsenzus na podstatě suverenity, a na tom, zda je suverenita absolutní, zda ji lze rozdělit na vnitřní (efektivní vláda nad teritoriem) a vnější (mezinárodní uznání). I. Camyar v tomto kontextu hovoří o konceptech internal territoriality a external territoriality, které se fakticky rovnají vnitřní a vnější suverenitě. Internal teritoriality se dotýká schopnosti státu kontrolovat společnost a je

20


fakticky obdobou Jacksonova konceptu empirical statehood a koncept external territoriality se dotýká vnějšího aspektu suverenity a je obdobou juridical statehood (Camyar, 2005). G. Sørensen poukazuje na tři úrovně instituce suverenity. První je fakticky rovna konstituční nezávislosti, druhá se týká regulativních pravidel mezi státy (princip neintervence a reciprocity) a třetí souvisí s empirickou podstatou státnosti (Sørensen, 2000: nečíslováno). Na druhou úroveň suverenity, týkající se vzájemných vztahů mezi státy, klade důraz i R. Keohane, podle kterého je suverenita souborem vzájemně propojených formálních i neformálních pravidel, která vymezují vzájemnou interakci mezi státy (Keohane, 1990: 732, citováno dle Sørensen 2005: 66). V roce 1999 přišel S. D. Krasner s koncepcí, ve které vymezil čtyři různé typy suverenity: 1. suverenitu vzájemné závislosti (interdependence sovereignty); 2. vnitřní suverenitu; 3. mezinárodněprávní suverenitu; 4. vestfálskou suverenitu. Velmi stručně se interdependence sovereignty vztahuje k postavení státu v globalizujícím se prostředí, domácí suverenita se vztahuje k organizaci veřejné autority v rámci státu a na úroveň efektivní kontroly vykonávané držiteli této autority, mezinárodněprávní suverenita se vztahuje ke vzájemnému uznání mezi státy (podle Krasnera nestačí, aby stát efektivně vykonával vnitřní suverenitu, ale musí být i uznán ostatními státy), vestfálská suverenita se vztahuje k vyloučení vnějších aktérů z domácího uspořádání autority a je založena na principu vzájemného respektu k teritoriální integritě států (neintervence). To Krasner výstižně označuje jako organizované pokrytectví (více Krasner, 1999; Mason, 2001). O podstatě suverenity a jejím významu na přelomu 20. a 21. století proběhla v roce 1999 významná akademická diskuse na stránkách odborného časopisu Political Studies. R. H. Jackson, A. James a J. Mayall se přiklonili k názoru, že instituce suverenity zůstává velmi významnou institucí a pravděpodobně tomu bude i v budoucnu. Naopak C. Clapham, P. Taylor, W. Wallace a D. Philpott se přiklonili k názoru, že suverenita se výrazně proměňuje a její éra je možná u konce. Třetí proud diskuse představoval G. Sørensen, podle kterého klíčové aspekty suverenity zůstávají nezměněné, ale některé aspekty se proměnily. „Má argumentace staví na přesvědčení, že suverenita je výrazně flexibilní institucí, která se adaptovala na transformaci státnosti. Domněnka o ‚konci suverenity‘ je tedy dle mého soudu chybná. Jak zdůraznil A. James, suverenita se ve svém fundamentálním smyslu rovná konstituční nezávislosti“ (Sørensen, 2005: 171). Na Jamesovo pojetí suverenity coby konstituční nezávislosti poukazuje

21


i R. H. Jackson. Pokud akceptujeme Jamesovo východisko, že fundamentem suverenity je konstituční nezávislost, je nepochybné, že éra suverenity není u konce (Jackson, 1987: 521–522). Přesto je zjevné, že na počátku 21. století dochází k určitým změnám ve vnímání suverenity. Na to při výzkumu mezinárodně neuznaných entit poukázali T. Baccheli, B. Bartmann a H. Srebrnik. „Pozdní fáze 20. století byla jednoznačně obdobím, kdy se konvenční pojmy suverénní státnosti proměňovaly“ (Baccheli, Bartmann, Srebrnik, 2004: 1). Jak poukázali kritici suverenity v souvislosti s tzv. humanitárními intervencemi v devadesátých letech 20. století, v současné době je poměrně obtížné jasně definovat, která entita je plně suverénní. Tato nejasnost se netýká ani tak vnější složky suverenity (kde lze poměrně arbitrárně určit, zda je konkrétní entita plně mezinárodně uznána a je tak nositelem vnější suverenity), ale primárně vnitřní suverenity, odkazující na existenci vlády disponující monopolem legitimního násilí v rámci své jurisdikce. Existuje totiž v čase se dynamicky vyvíjející a proměnlivý počet entit (obecně považovaných za suverénní státy), které při empirické analýze nelze označit za vnitřně suverénní.

2.2.1 Suverenita versus nezávislost Jak již bylo zmíněno, mnozí autoři, především z oboru mezinárodních vztahů, zdůrazňují klesající význam instituce suverénního státu (respektive suverenity samotné) v souvislosti s pokračujícím procesem globalizace, a především integračních procesů v Evropské unii. Druhý proud autorů poukazující na úpadek významu suverenity vychází z vývoje situace v rozvojovém světě, kde docházelo k výrazné erozi suverénního státu v důsledku kolapsu státní moci a následných „humanitárních intervencí“. Zejména u prvního proudu kritiků dochází k určité dezinterpretaci pojmu suverenity a záměně s termínem autonomie. Mnozí z nich (Keohane, Philpott a další) chybně vnímají suverenitu spíše jako autonomii vlády v různých oblastech politiky (hospodářské, sociální, energetické a další). Jak poukazují G. Sørensen a A. James, suverenitu je nezbytné chápat v jejím fundamentálním významu, kdy se rovná konstituční nezávislosti. Na tento problém poukazuje i J. Crawford, který připomíná na fakt, že termín suverenita (sovereignty) je občas používán místo pojmu nezávislost (independence). „Oba pojmy se významově liší, a je proto vhodnější používat termín nezávislost k označení nezbytné charakteristiky státu a ‚suverenity‘ v právních mimořádných událostech. Například Kypr podle ústavy z roku 1960 byl nezávislým státem, ale ne suverénním, protože ústava vymezovala značné množství záležitostí mimo jeho kompetence“ (Crawford, 2006: 89). Crawfordův a Sørensenův přístup

22


k suverenitě do určité míry potvrzuje i A. James, podle kterého může mít suverénní stát všechny druhy vazeb s ostatními státy a mezinárodními institucemi, s výjimkou vazeb konstitučních, které by vedly ke ztrátě mezinárodního statusu (James, 1999: 461). Při definování suverénního státu je chybné považovat nezávislost (independence) a suverenitu (sovereignty) za dvě nesouvisející charakteristiky, spíše by měly být považovány za dvě strany jedné mince. Obdobný názor zastává i ve své analýze mikrostátů J. C. Duursma. Podle Duursmy jsou suverenita a nezávislost úzce spojené a podstatné omezení suverenity ve prospěch třetího státu vede ke ztrátě nezávislosti a státnosti (Duursma, 1996: 121). Pokud například vycházíme při definici suverénního státu z Úmluvy o právech a povinnostech státu z Montevidea z roku 1933, jsou definičními kritérii trvalá populace, definované teritorium, vláda (government) a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Je logické, že pakliže má být splněn požadavek na „vládu“, implicitně se předpokládá, že musí být tato vláda konstitučně nezávislá a zároveň schopna efektivně kontrolovat (neboli prosadit monopol legitimního násilí) své teritorium a obyvatelstvo. A. James má bezpochyby pravdu v tom, že suverenita ve smyslu konstituční nezávislosti je absolutní a nedělitelná. Určitá geografická entita je konstitučně nezávislá, nebo není. Obdobně argumentuje G. Sørensen: „Neexistuje sedmdesátipětiprocentní legální status německého občanství. Totéž platí pro suverenitu – stát ji buď má, nebo nemá. Neexistuje střední cesta, právní ukotvení ‚někde mezi‘“ (Sørensen, 2005: 172). Z této definice vyplývá, že suverénní stát nesmí být podřazen jinému suverénnímu celku. Například subjekty federace či závislá území s vlastní ústavou, legislativními a exekutivními institucemi nemohou podle definice být označeny za suverénní státy. Z toho vyplývá, že San Marino, Marshallovy ostrovy nebo Lichtenštejnsko jsou státy, zatímco Kalifornie (ekonomicky významnější a teritoriálně rozsáhlejší) kritérium suverénní státnosti nesplňuje. S problematikou suverenity rovněž úzce souvisí otázka mezinárodního uznání, které bývá rovněž označováno jako vnější suverenita. Vnitřní a vnější suverenita tak tvoří dvě strany jedné mince, které však nejsou podle empirických zkušeností nedělitelné. Suverenita má dva rozměry – stabilní (konstitutivní pravidla konstituční nezávislosti) a dynamický (regulativní pravidla instituce suverenity) (Sørensen, 2005: 175). Konstitutivní pravidla se týkají konstituční nezávislosti jednotlivých členů a regulativní pravidla se týkají vztahů mezi státy (princip teritoriální integrity, nevměšování, uznávání nových států atd.). Analýza politického prostoru dokazuje, že stát je nadále organizován podle instituce suverénního státu (přinejmenším to mezinárodní prostředí předstírá). Přesto existuje značné množství entit, které tomuto

23


faktu neodpovídají a nelze je považovat za plně suverénní. Jejich existence ani pokračující proces globalizace (a s tím rostoucí vzájemná závislost států v oblasti ekonomiky, bezpečnosti či politiky), evropské integrace však neznamenají konec éry suverénního státu. Přesně to vystihuje G. Sørensen. „Okolnost, že jsou země vzájemně závislé, nepopírá existenci suverenity jako konstituční nezávislosti. Instituce suverenity a skutečná míra autonomie jsou dvě rozdílné záležitosti“ (Sørensen, 2005: 175). Přesto státy reagují na vývoj politického prostoru, což ovlivňuje i samotnou instituci suverenity. Již v roce 1997 tento fakt vystihl R. Muir. „Suverenita stále zůstává svěřena státům, ale zatímco dříve byla podle definice nedělitelná, dnes je erodovaná a kompromisní, často coby součást vlastní strategie státu přežít“ (Muir, 1997: 99).

24

3. Dekolonizace a tlak

na rozmražení politické mapy

Rozšíření suverénního státu se v ostatních regionech světa odehrálo o staletí později než v Evropě, což G. Sørensen vysvětluje nezpůsobilostí neevropských teritorií (z důvodu absence civilizačních a náboženských předpokladů) k členství ve společnosti států (Sørensen, 2005: 66). Opomineme-li starověké státy, jako je Japonsko, Čína či Etiopie, které vznikly před naším letopočtem, a již zaniklé historické státy v Africe, Latinské Americe a Asii, historický vývoj v mimoevropských oblastech i charakter státních jednotek byly zcela odlišné. Suverénní státy začaly v mimoevropských regionech světa vznikat až v kontextu jednotlivých vln dekolonizace. Výjimkou je Thajsko, které vzniklo v roce 1238. V oblasti severní Ameriky se USA zbavily koloniální nadvlády již v roce 1776. Vývoj na jih od USA předznamenalo Haiti roku 1804, kdy začíná plejáda nezávislostí v oblasti Karibiku, střední a jižní Ameriky. Od roku 1810 do roku 1825 získalo v důsledku protikoloniální revolty a rozpadu španělských držav místokrálovství Rio de la Plata, místokrálovství Peru a místokrálovství Nová Grenada nezávislost celkem šestnáct států z této oblasti. Následovala nezávislost Dominikánské republiky na Haiti v roce 1844, roku 1902 na Kubě, v roce 1903 v Panamě. V oblasti Afriky je výjimkou Libérie, která získala nezávislost již v roce 1847. Následovala Jihoafrická republika v roce 1910, Egypt roku 1922, který se však stal součástí britského kondominia společně se Súdánem. V asijském regionu následovaly Thajsko do klubu nezávislých států mezi prvními Filipíny, které získaly v roce 1898 nezávislost na Španělsku, Afghánistán (1919), Mongolsko (1921), Turecko (1923), Saudská Arábie (1932), Irák (1932). O rok později získal formální nezávislost na Francii Libanon, která byla spíše virtuální realitou. Na sklonku druhé světové války vyhlásila nezávislost na Nizozemsku i Indonésie, kterou metropolitní stát uznal až o několik let později. V australsko-oceánském regionu se nejdříve emancipovaly Austrálie či Nový Zéland v roce 1907.

25


Poválečná léta přinesla vlnu nově nezávislých států především na asijském kontinentu. Postupně se osamostatnilo Jordánsko (1946), Pákistán a Indie (1947), Barma (dnes Myanmar), Izrael a Srí Lanka (1948), Laos, Bhůtán (1949), Kambodža (1953), Malajsie (1957). Padesátá léta minulého století přinesla nezávislost severní Africe, kde se postupně osamostatnily Libye (1951), Alžírsko (1952) po čtyřech letech koloniální války, Maroko a Tunisko (1956). Konec páté dekády 20. století začal předznamenávat rok Afriky. V roce 1956 získal nezávislost Súdán, který se zároveň propadl do chaosu občanské války vyústivší v rozpad státu na muslimský sever a křesťansko-animistický jih. Příčinou byla především cílená diskriminace obyvatel na jihu státu. „Například v jižním Súdánu tvořili obyvatelé jihu zhruba čtvrtinu obyvatelstva, po získání nezávislosti získali pouze osm set pozic ve státní sféře, tři mandáty ve čtyřicetitříčlenném ústavodárném shromáždění, méně než tři procenta armádních důstojníků, čtyři procenta policejních důstojníků. Netrvalo dlouho a na jihu se vytvořil pocit, že přišel nový kolonialismus spojený s prosazením arabštiny pro specifické oficiální účely i na jihu.“ (Horowitz, 2000: 239) Súdán tak předznamenal osud mnoha afrických států, které o nezávislost prozatím pouze usilovaly. Před rokem Afriky získaly nezávislost i další dva subsaharské státy (po již nezávislé Etiopii a Libérii) – Ghana (1957) a Kamerun (1958).

3.1 Vlny dekolonizace Suverénní stát založený na kontrole teritoria se v důsledku několika vln dekolonizace po roce 1945 stal zcela dominantní formou politického uspořádání prostoru. Zatímco roku 1945 bylo nezávislých sedmdesát pět, v roce 1999 to již bylo okolo sto devadesáti, z toho bylo nejméně sto bývalými koloniemi (James, 1999: 465). S trochou nadsázky lze o Deklaraci nezávislosti Valného shromáždění říci, že se jednalo o hlavní milník od roku 1648, který rozšířil systém suverénních států do celého světa, přičemž k vytvoření institucí moderního státu došlo spíše výjimečně (s výjimkou Číny, Indie a několika dalších). V mezinárodním společenství, včetně západních demokracií, začal být kolonialismus považován za amorální a neospravedlnitelný. Ke značné změně došlo v roce 1960 v souvislosti s přijetím Deklarace nezávislosti koloniálních zemí a národů (rezoluce č. 1514 Valného shromáždění OSN), podle které mají všechny národy bezpodmínečné právo na sebeurčení a nedostatečná politická, ekonomická, sociální a vzdělávací úroveň nemůže být záminkou pro oddalování nezávislosti (A/RES/15/1514). Z hlediska změny vnímání

26

Dekolonizace a tlak na rozmražení politické mapy

instituce suverénního státu je klíčové, že ani jedna z koloniálních mocností nehlasovala proti této rezoluci (Jackson, 1993: 77). Ještě dále šla rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2621 z roku 1970, která odsoudila pokračování kolonialismu a označila jej za zločin porušující Chartu OSN a rezoluci Valného shromáždění OSN č. 1514. Zároveň označila za legitimní boje za nezávislost (např. proti vládě Jižní Rhodésie) i intervence, které podporovaly hnutí za nezávislost. Rovněž vyzvala k přijetí zbrojního embarga vůči JAR, Rhodésii (kterou označila za ilegální rasistický režim) a Portugalsku (A/RES/25/2621). Jednalo se o radikální změnu v přístupu evropských mocností, kdy se právo národů na sebeurčení stalo právem kolonizovaných území na suverenitu (Sørensen, 2005: 124–125). Rok 1960 tedy přinesl vlnu nezávislých států v subsaharské Africe, kdy se rozpadla Francouzská západní Afrika a Francouzská rovníková Afrika. V tomto roce získaly nezávislost Kamerun, Senegal, Togo, Madagaskar, dnešní Demokratická republika Kongo, Somálsko a Somaliland (britské Somálsko bylo nezávislé pět dnů, během kterých ho uznaly na tři desítky států, a poté souhlasilo se sloučením s bývalým italským Somálskem – tedy Somálskem), Benin, Horní Volta (roku 1985 přejmenována na Burkinu Faso – což v místním jazyce znamená „Země spravedlivého lidu“), Pobřeží slonoviny, Čad, Středoafrická republika, Kongo, Gabon, Mali, Nigérie, Mauritánie. O rok později následovala Sierra Leone, Tanganyika, v roce 1962 Rwanda a Burundi. Dekolonizace Afriky pokračovala na jih od Sahary i v dalších letech. Konkrétně v Keni (1963) na Zanzibaru (v roce 1964 došlo ke sloučení Tanganyiky a Zanzibaru do Tanzánie). V témže roce se dekolonizovalo Malawi (dříve Njasko), Gambie, Zambie (dříve Severní Rhodesie). Z bývalé Federace Rhodesie a Njaska (1953–1963) tak čekala na sebeurčení již pouze Jižní Rhodésie, v této době se připravující pod vedením I. Smithe na vyhlášení nezávislosti na Velké Británii. O dva roky později se dočkaly nezávislosti Botswana a Lesotho. Mauricius, Svazijsko a Rovníková Guinea získaly nezávislost v průběhu roku 1968. Pokračování dekolonizace v subsaharské Africe je spojeno až se sedmdesátými lety, kdy probíhaly koloniální války mezi Lisabonem a jeho africkými državami. V roce 1973 vyhlásila nezávislost Guinea-Bissau, o dva roky později Mozambik, Kapverdy, Angola, Svatý Tomáš a Princův ostrov. Rovněž se osamostatnily do té doby francouzské Komory, které později prosluly slabostí svých centrálních vlád a opakujícími se převraty, často za účasti žoldnéřských jednotek pod vedením B. Denarda. Rok 1976 znamenal nezávislost pro Seychely a rok 1977 přinesl vznik afrického mikrostátu Džibuti. Bývalá Rhodésie se transformovala na základě principu sebeurčení v Zimbabwe v roce 1980. Formálně byla africká dekolonizace ukončena nezávislostí Namibie v roce 1990, která následovala po dlouhých

27


letech občanské války mezi osvobozeneckými hnutími (zejména SWAPO) a vládou Jihoafrické republiky. Jediným státem, jenž vznikl na africkém kontinentu v devadesátých letech 20. století, je Eritrea, která si na Addis Abebě vynutila nezávislost po třech desetiletích trvající občanské válce. Na rezoluci 1514 reagovala i Velká Británie, což vedlo ke druhé vlně nezávislostí v oblasti střední Ameriky, která započala v roce 1962, kdy získal nezávislost Trinidad a Tobago. Následovala Jamajka v témže roce, Guyana a Barbados (1966), Bahamy (1973), Grenada (1974), Dominika (1978), Svatá Lucie a Svatý Vincent a Grenadiny (1979). V roce 1975 získal nezávislost na Nizozemsku Surinam. Dekolonizace byla v této oblasti prozatím ukončena v letech 1981–1983, kdy Velká Británie postupně dekolonizovala Belize, Antiguu a Barbudu a konečně Svatý Kryštof a Nevis. Nové mikrostáty vznikly na základě rezoluce 1514 v australsko-oceánském regionu. V roce 1962 vznikla nezávislá Samoa, o šest let později Nauru, Fidži a Tonga (1970). V pacifické oblasti získaly postupně nezávislost i Papua-Nová Guinea (1975). V témže roce se pokusil neúspěšně o nezávislost i Východní Timor, jehož požadavky na mezinárodní uznání akceptovalo méně než deset států. Nicméně nezávislosti se dočkal v roce 2002 po silném mezinárodním tlaku na vládu v Jakartě za porušování lidských práv. Šalamounovy ostrovy a Tuvalu získaly nezávislost v roce 1978, Kiribati roku 1979, britsko-francouzské kondominium Vanuatu v roce 1980, Marshallovy ostrovy a Mikronésie roku 1984 a Palau v roce 1994. Již v šedesátých letech udělila Velká Británie v Evropě nezávislost Kypru (1960) a Maltě (1964). Obdobný proces se odehrál i v oblasti Blízkého východu a Středního východu, kde postupně získaly nezávislost Kuvajt (1961), Bahrajn, SAE a Katar (1971) a Brunej (1984). V Asii se mezi posledními státy osamostatnily Maledivy a Singapur (1965). V sedmdesátých letech se objevil první úspěšný secesionistický pokus, když se v roce 1971 po kratším konfliktu osamostatnilo za výrazné pomoci Indie Východní Bengálsko – dnešní Bangladéš. Vznik nových států přinesl rozpad mnohonárodnostní Jugoslávie a Sovětského svazu. V důsledku jejich rozpadu vznikly v průběhu devadesátých let Litva (1990), Estonsko a Lotyšsko (1991), Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko, Arménie, Gruzie, Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie (1991), Svazová republika Jugoslávie a Bosna a Hercegovina (1992). Počátek 21. století přinesl nezávislost Černé Hory, zatímco Kosovo doposud čeká na vyřešení svého statusu. Nejmladším světovým regionem je Střední Asie, kde se nezávislé státy zformovaly až po rozpadu Sovětské svazu, na počátku devadesátých let 20. století. V průběhu roku 1991 získaly nezávislost Ázerbajdžán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán a Kazachstán.

28

Dekolonizace a tlak na rozmražení politické mapy

Prudký nárůst počtu suverénních států po roce 1945, jenž akceleroval po roce 1960, s sebou přinesl vznik zcela odlišného typu států, které jsou charakteristické svou vnitřní slabostí. Jedná se především o bývalé kolonie, které v momentě získání nezávislosti nebyly schopné kontrolovat své vnitřní záležitosti a často se propadly na dlouhá léta i dekády do neřízeného chaosu. Získání mezinárodního uznání bylo v poválečných dekádách de facto otázkou rozhodnutí zástupců daného území a jeho obyvatel, aniž by bylo nutné prokázat splnění podmínek obvykle kladených na státy. Právo na nezávislou státnost nebylo odepřeno ani nejmenším a nejslabším územím, pokud si to jejich obyvatelstvo přálo (Jackson, 1993: 95). Také došlo ke změně obsahu suverenity. V procesu dekolonizace bylo uznáno množství států nesplňujících empirické charakteristiky a minimální požadavky na efektivitu státu. Regulativní pravidla pro uznání byla v této době liberální a vstřícná vůči novým žadatelům o uznání. Výjimkou byla od roku 1965 do roku 1979 Rhodésie (kvůli menšinové bílé vládě), které bylo mezinárodní uznání odepřeno a naopak se ocitla pod tlakem ostatních států. V kontextu se změnou mezinárodního prostředí k nesoutěživému charakteru bez predátorů, kde byl zánik státu i změny hranic v důsledku použití síly mezi státy nepřijatelný, došlo k vytvoření „sociální sítě“ společenství států, které začalo vnímat kolonialismus jako amorální a neospravedlnitelný (více A/RES/15/1514, 1960), vytvořilo tuto síť ve snaze umožnit začlenění do systému suverénních států novým a potenciálně velmi slabým členům. V té mohl jednotlivý klient spadnout až na dno, ale žádný nemohl zaniknout v důsledku použití síly (více Jackson, 1993).

3.2 Pokračování dekolonizace a rozpad politické mapy? Všechny formy závislých území (kolonie, protektoráty, dominia atd.) vyšla z módy v důsledku přijetí rezoluce 1514 v roce 1960, která přiznala kolonizovaným národům a územím neomezené právo na nezávislost. Podle konvenční moudrosti je tedy mezinárodní společenství tvořeno suverénními státy. Jak poznamenal P. Kolstø: „Teritoriálně-politické entity, jako jsou kolonie, protektoráty, mandátní území a jiné druhy zámořských teritorií, které v předchozích stoletích pokrývaly značné množství zemského povrchu, prakticky zmizely“ (Kolstø, 2006: 724). Přesto se v politickém prostoru dodnes vyskytují desítky závislých území (s různou mírou vnitřní autonomie, která se v kon-

29


krétních případech projevuje existencí vlastních parlamentů, vlád a ústav). Jednotlivá závislá území disponují i mnohými státními symboly, jako jsou vlajky. V současném politickém prostoru disponují závislými územími Velká Británie (např. Falklandy), Francie (Nová Kaledonie), Dánsko (Grónsko), USA (Portoriko), Nizozemsko (Aruba), Nový Zéland (Niue), Austrálie (Vánoční ostrovy), Norsko (Bouvetův ostrov). OSN stále pod vlivem antikoloniálního boje šedesátých let minulého století považuje tento počet za příliš vysoký a tlačí na pokračující dekolonizaci. Ta se týká pouze šestnácti nesamosprávných teritorií, která jsou na seznamu OSN. Ve skutečnosti se jedná o marginální problém, jenž je zveličován především bývalou skupinou Hnutí nezúčastněných, která usiluje o vylepšení své geopolitické pozice. Nejlépe to ilustrují výsledky snažení OSN v této oblasti. Například referendum na Amerických panenských ostrovech v roce 1993 o statusu tohoto území ztroskotalo na nedostatečném zájmu voličů, když hlasovala necelá třetina oprávněných voličů. Referenda o postupném přechodu k nezávislosti opakovaně ztroskotala i na Portoriku – konkrétně v letech 1967, 1993 a 1998. Dalším důkazem je vyjádření bývalého šéfa exekutivy Tokelau Patuki Isaako, že toto území nemá žádné ambice být dekolonizováno. To potvrdil výsledek referenda, konaného v roce 2006, ve kterém voliči odmítli samosprávu. Přesto se v následujícím roce konalo opakované referendum se stejným výsledkem. O rok později vyzval generální tajemník OSN Ban Ki-moon koloniální mocnosti k ukončení dekolonizace zbývajících šestnácti nesamosprávných kolonií. Podporu nalezl především v Indonésii, Egyptě, Argentině a Číně. Do budoucna lze očekávat další parcelizaci politického prostoru v důsledku politického tlaku OSN. Po vyhlášení nezávislosti 9. července 2011 jižní části Súdánu na základě referenda z ledna 2011, ve kterém 98,83 % obyvatel hlasovalo pro samostatnost, lze očekávat referendum o rozdělení Svatého Kryštofa a Nevise (neúspěšné referendum proběhlo v roce 1998, ale pro nezávislost hlasovalo méně než požadovaných 66 % obyvatel ostrova), vyhlášení nezávislosti Nové Kaledonie v roce 2014. Pokračovat budou i mnohé separatistické pokusy napříč světovými kontinenty, což je dneska fakticky jediný možný způsob vzniku nových států. Pro úplnost je nezbytné zmínit, že pod závislá území řadí někteří autoři tzv. mezinárodní území, území s nejistým politickým statusem či území pod vojenskou okupací.

30

4. Mezinárodní uznání státu

S pokračující fragmentací politického prostoru se proměňuje i význam jedné z klíčových charakteristik státu, kterým je mezinárodní uznání. To je bezpochyby nejspornější charakteristikou suverénního státu, o jejíž podstatě se stále vede odborná i politická debata. Přetrvávajícími otázkami zůstává, zda se jedná o tzv. core charakteristiku státu a zda má konstitutivní či deklaratorní charakter. Problematikou uznání státu se zabýval odborník na kvazistáty R. H. Jackson, který společně C. Rosbergem při analýze pojmu juridicial statehood došel k závěru, že politická jednotka může vykazovat empirické předpoklady státu, ale bez legálních atributů teritoria a nezávislosti se nejedná o stát (Jackson, Rosberg, 1982: 13). S. D. Krasner v této souvislosti hovoří o mezinárodněprávní suverenitě, bez které je efektivní kontrola teritoria fakticky nedostatečná (Krasner, 1999). To lze demonstrovat na příkladu Severokyperské turecké republiky, která je de facto nezávislá od invaze tureckých vojsk na ostrov v roce 1974, ale přesto se jejím představitelům nepodařilo prosadit uznání existence na mezinárodní scéně, která byla formálně vyhlášena v roce 1983. Jackson s Rosbergem klíčovou roli mezinárodního uznání dokladovali na velmi specifických příkladech jihoafrických bantustanů (Bophuthatswana, Ciskei, Transkei a Venda), které v období své nezávislé existence od druhé poloviny sedmdesátých let do roku 1994 splňovali empirické charakteristiky státu, ale protože nebyly uznány žádným jiným státem kromě Jihoafrické republiky, nelze je považovat za státy (Jackson, Rosberg, 1982: 13–14). O významu mezinárodního uznání v oblasti mezinárodních vztahů, politické geografie, geopolitiky i mezinárodního práva svědčí také spor zastánců konstitutivní a deklaratorní teorie uznání státu, který nebyl doposud vyřešen ve prospěch ani jednoho z přístupů (více Crawford, 2006: 19–28). Nestor politické geografie M. I. Glassner ve své definici suverénního státu klade důraz na rozlišení politických a geografických kritérií suverénního státu.

31


Mezi politická kritéria Glassner zařadil vnitřní a vnější aspekt suverenity, přičemž došel k závěru, že politická jednotka nárokující si status suverénního státu musí být uznána alespoň signifikantní částí mezinárodního společenství – existujících států (Glassner, de Blij, 1988: 39). Při pohledu na politickou mapu vyvstává otázka, co přesně znamená podmínka, že politická jednotka musí být uznána signifikantní částí členů mezinárodního společenství. Je uznání Palestiny ze strany téměř stovky států (především afrických, asijských a jihoamerických rozvojových států) či v případě Kosova více jak osmdesáti států dostatečné? Jak velká musí být tato část a jak by měla být strukturovaná – musí obsahovat regionální a světové mocnosti (především členy Rady bezpečnosti OSN)? Glassner ani jiní autoři nedávají na tyto otázky jasnou odpověď. Na to upozorňuje i sám M. I. Glassner, který nabízí spíše intuitivní řešení založené na mezinárodně-politické praxi. „Neshoda taktéž panuje v otázce, jaká část členů klubu mezinárodního společenství musí stát uznat, či zda tento počet má vůbec nějakou vypovídací hodnotu nebo zda je nutný kladný postoj většiny mocností. Tyto detaily nás příliš nezajímají, ale nemůžeme zapomínat, že uznání je důležité, zřejmě i rozhodující pro správné užívání pojmu stát“ (Glassner, de Blij, 1988: 39). Odlišný pohled na význam mezinárodního uznání nabízí J. Malenovský, který hovoří o trojici konstitutivních (objektivních) prvků státu a jednom subjektivním prvku, přičemž se jedná o modifikaci Glassnerova přístupu. Objektivními prvky jsou území, obyvatelstvo a veřejná moc, která se na daném území prosazuje prostřednictvím monopolu legitimního násilí. „Stát existuje, vykazuje-li všechny tři prvky. Ostatní státy se pouze omezují podle mezinárodního práva na konstatování, zda prvky skutečně existují (zásada efektivity v mezinárodním právu). Historii ovšem provázejí neustálé pokusy oslabit výhradně objektivní charakter státu coby subjektu mezinárodního práva a zakomponovat do něj i prvek subjektivní, tj. podmínit subjektivitu nového státu uznáním ostatními státy – jinými slovy, takový stát do mezinárodního společenství vlastně kooptovat“ (Malenovský, 1997: 80). Na významu tento problém nově získal v souvislosti s vyhlášením nezávislosti Kosova, Palestiny a severokavkazských neuznaných států, které vojensky, ekonomicky i politicky podporuje vláda v Moskvě, která dokonce přistoupila k jejich mezinárodnímu uznání po válce s Gruzií. V otázce uznání Kosova je mezinárodní společenství neobvykle nejednotné. Ambivalence panuje mezi státy v regionu i mezi velmocemi, přičemž právě negativní postoj Ruska a Číny může dlouhodobě blokovat zastoupení Kosova v nejvýznamnější mezinárodní organizaci s univerzální působností, tedy v OSN. V případě Palestiny, Jižní Osetie a Abcházie je situace obdobná, jejich mezinárodní uznání však blokují především Spojené státy.

32

Mezinárodní uznání státu

Jak tedy v politickém prostoru dochází k uznání státu či k získání vnější suverenity, kterou G. Sørensen řadí do druhé úrovně suverenity jako jedno z regulativních pravidel suverenity? „Konstitutivní teorie uznání vychází z předpokladu, že stát či nová vláda legálně neexistují, dokud je neuznají ostatní státy. Deklaratorní teorie uznání předpokládá, že stát může dokázat svoji existenci objektivními testy, tj. efektivní vládou nad územím a obyvatelstvem, bez ohledu na názor ostatních států. Uznání je chápáno jako čistě politický akt, kterým je deklarován úmysl navázat formální diplomatické styky. Výjimečně může dojít k uznání státu, aniž by byly splněny všechny objektivní požadavky (např. Organizace pro osvobození Palestiny byla koncem osmdesátých let uznána některými státy jako prozatímní vláda budoucího palestinského státu)“ (Plechanovová, 2003: 72). Deklaratorní teorie státu staví na pojetí státu definovaném na základě Úmluvy z Montevidea o právech a povinnostech státu z roku 1933, která klade důraz na efektivnost státu. Tohoto pojetí využívají politické elity mezinárodně neuznaných secesionistických entit (Somaliland, Podněstří, Jižní Osetie, Severokyperská turecká republika, Taiwan), když obhajují svůj nárok na status suverénního státu z pozic deklaratorní teorie státu a odvolávají se na efektivitu svých kvazistátních institucí. J. Crawford došel k závěru, že tzv. velká debata teoretiků mezinárodního uznání problematiku pouze zkomplikovala, znejasnila a zároveň se vyskytly pokusy o syntézu konstitutivní a deklaratorní teorie mezinárodního uznání (Crawford, 2006: 26–27). Podstatou mezinárodního uznání je zisk vnějšího aspektu státní suverenity (a tím možnost aktivně participovat na činnosti mezinárodního společenství – v mezinárodním obchodě či skrze členství v mezinárodních organizacích, jako je např. Poštovní unie, Mezinárodní asociace pro leteckou dopravu), s čímž souvisí fakt, že ostatní státy respektují jeho teritoriální integritu a princip neintervence – tedy právo na nezávislou existenci. V souvislosti s uznáním státu nelze nezmínit problematiku uznání vlády, která získala na značné aktuálnosti v souvislosti s vnitropolitickým vývojem v Libyi. Vláda státu je z definice politickou reprezentací státu a „vykonavatelem“ vnitřní i vnější suverenity. Ve skutečnosti může dojít k situaci, že „stát“ bude mít dvě „vlády“. Jedna bude v ideálním případě efektivně kontrolovat území a obyvatelstvo (bude plně vnitřně suverénní), ale nebude mezinárodně uznaná, tj. mít vnější suverenitu (nebude schopna zastupovat stát navenek). Konkurenční vláda (opět v ideálním případě) nebude schopná kontrolovat vnitřní záležitosti státu (nebude mít vnitřní suverenitu), ale bude plně mezinárodně uznaná s veškerými právy zastupovat stát navenek (bude mít vnější suverenitu). V tomto kontextu lze zmínit exilovou vládu Demokratické Kampučei, kterou lze označit za produkt velmi složitého vnit-

33


ropolitického vývoje na kambodžském území po získání nezávislosti. Faktická vietnamská okupace vedla k likvidaci Demokratické Kampučei a k ustavení Kampučské lidové republiky. Ta však získala jen omezené mezinárodní uznání, zejména od států sovětské bloku. Demokratická Kampučea však nezanikla úplně. Byla vytvořena exilová vláda Demokratické Kampučei (koaliční vláda Demokratické Kampučei byla zformována v roce 1982 v čele s N. Sihanukem a měla protivietnamský charakter), která si za podpory spojenců – USA, Číny a dalších západních států – udržela křeslo v OSN a byla nadále uznávána většinou států. Klasickým případem je i situace v Číně po druhé světové válce, kdy si po vítězství komunistů a odchodu čankajškových nacionalistů na Taiwan obě strany nárokovaly právo zastupovat pevninskou Čínu i Taiwan coby legitimní vláda. Taiwan si až do počátku sedmdesátých let za podpory USA udržel právo zastupovat celou Čínu v OSN. Jako další příklad lze zmínit situaci v Afghánistánu na přelomu 20. a 21. sto letí, kdy bylo teritorium tohoto státu (s výjimkou oblastí na severu, které tvořily zhruba 10 % teritoria) v letech 1996–2001 ovládáno hnutím Taliban. Vládu Islámského emirátu Afghánistán (změněný název Afghánistánu režimem Talibanu) uznaly pouze tři státy – Pákistán, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty –, zatímco drtivá většina států dále uznávala vládu Burhanuddina Rabbaniho, prezidenta Afghánistánu v letech 1992–1996. „Otázka uznání vlády se klade pouze v případě, že k vládní změně došlo násilným převratem – neústavní cestou. Tehdy si totiž existující státy nárokují právo rozhodnout, zda uznají a přijmou novou vládu jako orgán oprávněný zastupovat dotyčný stát navenek, nebo ji naopak nepřijmou a neuznají“ (Potočný, Ondřej, 2006: 25). Tento přístup má oporu v tzv. Tobarově doktríně. Její spornost spočívá především ve faktu, že při její aplikaci dochází ke vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Opačný přístup předpokládá Estradova doktrína, která je naopak založena na principu neomezené vnitřní suverenity. Specifické je uznání vlády v podmínkách afrického kontinentu. „Jak poznamenal B. B. Ghálí, v Africe se nevyskytl žádný pokus jako ve střední Americe (tzv. Tobar doctrine) neuznávat vlády, které se dostaly k moci násilnou cestou. Organizace africké jednoty (OAJ) proklamovala, že pokud vláda kontroluje své hlavní město, má legitimní právo na plnou ochranu podle moderních principů suverenity“ (Herbst, 2000: 110). Problém, zda uznat vládu, která se dostala k moci násilnými prostředky, řešily státy subsaharské Afriky poprvé v roce 1963 v souvislosti s vnitropolitickým vývojem v Togu. „Problém vyvrcholil spolu s prvním převratem v západní Africe, kdy byl tožský prezident Olympio 13. ledna 1963 zavražděn při vojenském převratu. Po krátkém období ostrakismu bylo Togu umožněno normalizovat diplomatické styky s ostatními africkými státy

34


a podepsat Chartu Organizace africké jednoty“ (Herbst, 2000: 110). Africké státy tak fakticky na desítky let akceptovaly Estradovu doktrínu, podle které je změna vlády a její charakter vnitřní záležitostí daného státu bez ohledu na to, zda se dostala k moci ústavními či neústavními prostředky. Podle této doktríny nepřísluší ostatním státům posuzovat změny ve vládě ani způsob a charakter vládnutí jiných států, protože to je fakticky narušením suverenity. Obecně lze říci, že státy v diplomatické praxi upouští (až na výjimečné případy) od možnosti neuznat vládu, která se k moci dostala neústavními a násilnými prostředky (revolucí, nebo ozbrojeným pučem). Nicméně tato problematika se stala velmi aktuální v souvislosti s protirežimními nepokoji v Libyi, kdy mnohé státy světa (např. Francie, USA, Velká Británie) přikročily k uznání povstalecké vlády, přičemž tento krok se vedle vojenské operace ukázal jako klíčový. I v případě Libye se opětovně potvrdila aplikace Estradovy doktríny, kde protikaddáfiovští rebelové získali široké mezinárodní uznání (především mezi africkými státy) až poté, co získali kontrolu nad hlavním městem Tripolis, přestože již dříve kontrolovali převážnou část libyjského území včetně většiny významných měst. Nicméně uznávání států se v praxi liší v souvislosti s politickými zájmy jednotlivých států a pravidla pro uznání se proměňují i v čase. R. H. Jackson vychází při stanovení podmínek pro uznání suverénního státu z pojetí G. Schwarzenbergera a E. D. Browna (A mannual of international law). Jackson tvrdí, že existující státy vyžadují, aby entita před uznáním za suverénní stát měla stabilní vládu schopnou kontrolovat své teritorium a obyvatelstvo (Jackson, 1993: 53). Jacksonovo vymezení podmínek pro uznání nového státu je spíše virtuální realitou (či spíše akceptovanou přetvářkou), která neodpovídá praxi, kdy byly masově uznány nové státy nesplňující ani základní empirické charakteristiky efektivní vlády ve snaze inkorporovat do společenství států bývalá závislá území. S tematikou mezinárodního uznání a s tím spojenou vnější suverenitou souvisí historická proměna pravidel pro přijímání nových členů mezinárodního společenství a různé koncepce suverenity. Po druhé světové válce došlo k obratu ve vnímání kolonialismu, kdy práva kolonizovaných národů začala být srovnávána s občanskými a politickými právy příslušníků rasových menšin v západních demokraciích (Jackson, 1993: 75). Význam mezinárodního uznání spočívá především v jeho klíčovém dopadu na fungování mezinárodně neuznané entity. Lze říci, že právě mezinárodní uznání je klíčovým bodem jejich existence. Efektivním a mezinárodně neuznaným entitám brání absence mezinárodního uznání v kombinaci s principem teritoriální integrity ve vstupu do klubu suverénních států, který R. H. Jackson označuje za nejexkluzivnější politický klub na světě (Jackson, 1999b: 449). V konkrétní rovině je dotčena jejich schopnost obchodovat

35


na globálním trhu (v oblasti komodit, vojenské techniky, finančních trhů atd.), získávat rozvojovou pomoc, hájit své zájmy či aktivně participovat v mezinárodních organizacích, což má konkrétní dopady na obyvatelstvo (např. nejsou uznávány cestovní doklady vydávané institucemi neuznaných států, neuznané státy nemohou provozovat mezinárodní lety). Pakliže chtějí například občané Severního Kypru cestovat do zahraničí, musí požádat o vydání cestovního dokladu úřady mezinárodně uznané vlády. Rovněž kupříkladu občané Abcházie musí požádat o vydání pasu v Tbilisi nebo v Ruské federaci, čímž se automaticky stávají ruskými občany. U států bez efektivní vlády naopak mezinárodní uznání a princip teritoriální integrity umožňují setrvání v systému suverénních států, přestože nesplňují definiční charakteristiky suverénního státu. Mezinárodní uznání je v současné době nejen stále diskutovanou definiční charakteristikou státu, ale s rostoucí intenzitou se stává významným geopolitickým nástrojem k prosazování zahraničně-politických cílů globálních i regionálních mocností. Odborníci na mezinárodní právo, mezinárodní vztahy i politické vědy se neshodnou na samotném významu mezinárodního uznání – tedy na tom, zda je mezinárodní uznání tzv. core definiční charakteristikou suverénního státu. V historické perspektivě vývoje mezinárodního uznání lze definovat tři odlišné historické geopolitické situace, za kterých dochází k jednostrannému vyhlášení nezávislosti entity a které hrají klíčovou roli pro mezinárodní uznání dané entity. Jedná se o secesi: 1. v souladu s právem na sebeurčení (jedná se o entity, které vyhlásily nezávislost v rámci procesu dekolonizace); 2. v rozporu s právem na sebeurčení (entity vzniknuvší na teritoriu závislého území, které neprošlo procesem dekolonizace a jejich vznik byl v rozporu s principem práva národů na sebeurčení); 3. mimo kontext dekolonizace (jedná se o poměrně početnou skupinu entit vzniknuvších po formální dekolonizaci závislých území a ustavení mezinárodně uznaných suverénních států, na jejichž území proběhly po získání nezávislosti pokusy o jednostranné vyhlášení nezávislosti části území). Proměny geopolitické situace (vývoj po druhé světové válce, v období dekolonizace a studené války a následném rozpadu mnohonárodnostních impérií) od roku 1946 do počátku 21. století se výrazně odrazily i v konkrétních případech entit usilujících o status suverénního státu a mezinárodní uznání, které jsou předmětem následujících case studies a přehledu mezinárodně neuznaných entit v letech 1946–2011, jež prokazují na historicky se proměňující charakteristiky a okolnosti vzniku suverénního státu.

36


4.1 Case studies

4.1.1 Guinea-Bissau Guinea-Bissau vyhlásila nezávislost 26. září 1973, podle některých zdrojů 24. září, přestože počátky koloniální války lze vysledovat v roce 1961, kdy guerilly PAIGC začaly s vojenskými útoky proti koloniálním institucím a postupně získaly kontrolu nad většinou teritoria v průběhu roku 1968. Koncem roku 1973 byl tento subsaharský stát uznán čtyřiceti státy včetně SSSR, Indie a Čínské lidové republiky. Dne 31. května 1974 (pět týdnů po svržení předchozí autoritářské portugalské vlády Salazara v důsledku karafiátové revoluce) byla uznána osmdesáti čtyřmi státy (Crawford, 2006: 385–386). Tedy ještě před uznáním nezávislosti ze strany Portugalska, získala tato entita téměř univerzální mezinárodní uznání. Portugalsko uznalo de iure Guineu ‑Bissau až 10. září 1974, ve stejný den získala Guinea-Bissau mezinárodní uznání i od Spojených států amerických. Přesto, že původní suverén odmítal na dekolonizaci přistoupit, došlo k přijetí Guinei-Bissau do OSN a fakticky tak k plnému mezinárodnímu uznání tohoto státu na základě doporučení RB OSN z 12. srpna 1974 až 17. září 2010 (S/RES/356/1974, A/RES/29/3205).

4.1.2 Saharawinská arabská demokratická republika Právo této entity na nezávislost bylo potvrzeno mezinárodním soudním tribunálem, který zamítl územní svrchovanost Maroka nad Západní Saharou (Springerová, 2005: 42). Fronta Polisario5 na teritoriu Západní Sahary vyhlásila 27. února 1976 Sahawarinskou arabskou demokratickou republiku (SADR). Ačkoliv USA neuznaly formálně marockou anexi Západní Sahary, aktivně podporovaly Maročany v odmítání nezávislosti Sahawarincům, kteří silně podporovali frontu Polisario inklinující k levici, což vyvolávalo z geopolitických důvodů obavy USA. Maročtí představitelé hovoří o Západní Sahaře jako o jižních provinciích či Marocké Sahaře a SADR označují za nelegální entitu. Na druhé straně významné mezinárodní organizace, jako je OSN a OAJ, nikdy neuznaly svrchovanost Maroka nad Západní Saharou. Africká unie (dříve OAJ) podporuje požadavek SADR na nezávislost. Postoj této organizace vychází z článku 2 Charty Africké unie (Charter of Organization of African Unity), který požaduje osvobození Afriky od všech forem kolonialismu. Organizace africké jednoty oficiálně přijala SADR za svého

5

„Fronta Polisario byla založena 10. května 1973. Zakladatelem je Luali Mustafa Sayed.“ (www.wsahara. net/history.htm)

37


člena v roce 1984, což vyvolalo okamžitou reakci Maroka, které v roce 1985 na protest z této organizace vystoupilo. SADR coby suverénní stát je spíše iluzí než realitou. Maroko kontroluje cca 80 % území, především ekonomicky významné oblasti, a SADR bezvýznamné pouštní oblasti. Obě strany sporu usilují o mezinárodní podporu svých požadavků. Na straně Maroka stojí Liga arabských států, jejíž členové uznávají anexi Západní Sahary. Důležitým prvkem v této otázce hraje mezinárodní uznání. Mezinárodnímu uznání se SADR těší u většiny členů Africké unie. V průběhu existence uznalo SADR za suverénní stát téměř osmdesát států. Mnohé státy však své uznání vzaly zpět, zmrazily, eventuálně znovu obnovily. Jedná se zejména o rozvojové africké, asijské státy a americké státy. Z evropských států v minulosti uznaly SADR Albánie a Jugoslávie, v současné době však SADR neuznávají. Srbsko a Černá Hora vzaly uznání zpět 8. října 2004. Obecně lze říci, že SADR má podporu zejména mezi slabými rozvojovými zeměmi, výjimkou je regionální mocnost Jihoafrická republika. O významu, který přisuzují obě strany mezinárodnímu uznání, svědčí aktivita, kterou v této oblasti vyvíjejí. Čad stáhl 17. března 2006 uznání SADR, kterou uznal 4. června 1980. Podstatnější je však uznání SADR ze strany hlavní regionální mocnosti – Jihoafrické republiky –, která přistoupila k tomuto kroku 15. září 2004.

4.1.3 Rhodésie Modelovým příkladem významu mezinárodního uznání pro politickogeografickou entitu aspirující na zisk statusu suverénního státu je případ Rhodésie, která v roce 1965 jednostranně vyhlásila nezávislost na Velké Británii. Přestože vyhlášení nezávislosti Rhodésie je případem velmi efektivní entity se silnou institucionální strukturou, neschopnost získat mezinárodní uznání determinovala zánik její existence. Odmítnutí legitimity vzniku Rhodésie se mimo jiné projevilo v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 2621 z roku 1970, která odsoudila pokračování kolonialismu a označila jej za zločin porušující Chartu OSN a rezoluci Valného shromáždění OSN č. 1514. Zároveň označila za legitimní boje za nezávislost i intervence, které podporovaly hnutí za nezávislost. Zároveň vyzvala k přijetí zbrojního embarga vůči JAR, Rhodésii (kterou označila za ilegální rasistický režim) a Portugalsku (A/RES/25/2621). Jednalo se o radikální změnu v přístupu evropských mocností, kdy se právo národů na sebeurčení stalo právem kolonizovaných subjektů na suverenitu (Sørensen, 2005: 124–125). V kontextu nově akceptovaných norem antikolonialismu, sebeurčení či negativní suverenity nebyli představitelé Rhodésie pod vedením I. Smithe schopni zajistit mezinárodní legitimitu (Rhodésii neuznal ani jeden člen mezinárodního společenství),

38


která by stvrdila faktickou nezávislost. Sankce uvalené na export klíčových rhodéských komodit a import klíčových komodit (včetně paliv) vedly spolu s guerillovými útoky z teritoria Zambie a Mozambiku k postupnému kolapsu této životaschopné a efektivní entity.

4.1.4 Kosovo V důsledku jednostranné secese bez souhlasu centrální vlády vznikly a do klubu suverénních států se po roce 1945 úspěšně etablovaly pouze Bangladéš, Eritrea a v současné době se tento proces odehrává v Kosovu. Kosovo je příklad poněkud složitější, protože dosud nezískalo přesvědčivé signifikantní mezinárodní uznání a nebylo přijato do OSN. Kosovo od jednostranného vyhlášení nezávislosti dne 17. února 2008 uznalo do února 2011 sedmdesát šest států. Tedy 39 % členů OSN. Celkově uznalo Kosovo dvacet dva členských států Evropské unie (k uznání nepřistoupily státy /např. Slovensko, Španělsko, některé jihoamerické státy/, které se obávají secesionistických či iredentistických procesů v rámci svého teritoria). Centrální vláda původního suveréna Srbska stále odmítá Kosovo uznat za suverénní stát. Na mezinárodním poli má v tomto ohledu podporu zejména Ruska a Číny, které se rovněž obávají separatistických tendencí v rámci svého teritoria, ale primárně sledují své širší geopolitické zájmy.

4.1.5 TRNC Severokyperská turecká republika je klasickým příkladem vlivu mezinárodního uznání – v tomto případě uznává danou entitu pouze Turecko, které je zároveň vnějším garantem její existence. „Podle některých zdrojů uznal TRNC i Bangladéš“ (Baar, 2002: 234). Na základě garančních smluv upravujících parametry nově nezávislého státu bylo kyperským Turkům (v období nezávislosti tvořili cca 20 % populace) garantováno proporční zastoupení v klíčových sférách státu. Jednalo se především o post víceprezidenta, zastoupení ve vládě, garantovaný počet poslanců (30 % všech mandátů), zastoupení v administrativě (30 %), mediální prostor (35 % programů v turečtině), zastoupení v bezpečnostních složkách (40 % postů v armádě) atd. (Riegl, 2006: 72). Snaha politické elity (jednalo se o třináct ústavních dodatků navržených prezidentem Makariosem III.) kyperských Řeků odstranit z ústavy konsociační prvky vedla k faktické secesi severu ostrova (za přispění turecké armády), přestože se již v dřívějších obdobích vyskytly násilné střety mezi komunitami. „V časovém období listopad 1963 až srpen 1964 si nepokoje vyžádaly 191 obětí mezi kyperskými Turky, 133 mezi kyperskými Řeky, z domovů uprchlo 25 000 kyperských Turků do chráněných enkláv

39


a několik set kyperských Řeků“ (Akgün, Gürel, Hatay, Tiryaki, 2005: 27). Severní Kypr je fakticky nezávislý na oficiální kyperské vládě v Nikósii od turecké invaze v roce 1974. Zlomovým momentem byl pokus řecko-kyperských důstojníků podporovaných vojenským režimem v Řecku o vojenský převrat. Tyto snahy vyvolaly rozhodnou tureckou reakci, v obavě z enosis (řecký pojem pro sjednocení Kypru s Řeckem) ve formě vojenské intervence na ostrov, což bylo podle mezinárodních dohod z Curychu a Londýna mezi Velkou Británií, Řeckem a Tureckem v souladu s podmínkami, za kterých vznikl v šedesátých letech nezávislý Kypr. „TRNC byla v roce 1983 oficiálně vyhlášena na 37 % území Kypru, ale kromě Turecka, které třicetipětitisícovým vojenským kontingentem garantuje její existenci, nezískala mezinárodní uznání“ (Siegl, 2002: 11). Na vyhlášení nezávislosti TRNC z 15. listopadu 1983 reagovala Rada bezpečnosti OSN přijetím rezoluce č. 541 z 18. listopadu téhož roku a rezoluce č. 550 z 11. května 1984. Rezoluce č. 541 říká: „Deklarace schválená zástupci kyperských Turků z 15. 11. 1983, mající za cíl vytvoření nezávislého státu v severní části Kypru, je nekompatibilní se smlouvou z roku 1960 o vytvoření Kyperské republiky a garanční smlouvou z roku 1960. Z tohoto důvodu je pokus o vytvoření Turecké severokyperské republiky neplatný a přispívá ke zhoršení situace na Kypru.“ Vzhledem k tomu, že kyperští Turci na rezoluci víceméně nereagovali a soustředili se na upevnění své „republiky“, přijala Rada bezpečnosti rezoluci č. 550. V té mimo jiné vyjadřuje: „Znepokojení nad dalšími secesionistickými aktivitami na okupované části Kyperské republiky, které jsou porušením rezoluce 541. Zejména jde o úmysl navázat diplomatické styky mezi Tureckem a nelegální TRNC, zamýšlené uspořádání referenda o ústavě, volbách a další aktivity, které jsou namířené na konsolidaci nezávislého státu a rozdělení Kypru“ (S/RES550/1984). Nicméně rezoluce RB OSN nezabránily konsolidaci TRNC a faktickému rozdělení ostrova, které přetrvává navzdory snahám Evropské unie dodnes.

4.2 Mezinárodně neuznané entity po roce 1945 Na základě analýzy politického prostoru v letech 1946–2011 dojdeme k následujícímu výčtu unilaterálních pokusů o efektivní secesi. Od momentu vyhlášení nezávislosti k širokému mezinárodnímu uznání musí uplynout určitá doba, kdy dochází k formálnímu uznání a kooptaci nové entity do

40


mezinárodního společenství (schválení přijetí do OSN, o něž se jako poslední pokusila politická reprezentace Palestiny). V tomto období nelze hovořit o mezinárodně neuznaných entitách, pokud proces získání mezinárodního uznání není zpochybňován. Tab. 1 Seznam kvazistátů v letech 1946–2009 Současný název

Vznik/ /existence

Existence bez uznání v letech 1946–2010

Abchazská republika

23. 7. 1992

1992–

Uznaly ji Ruská federace, Nikaragua, Venezuela, Nauru. Fakticky loutková entita Ruské federace.

Alžírsko, demokratická lidová republika

19. 9. 1958 (5. 6. 1962)

1958–1962

Neuznaný kvazistát v důsledku koloniální války s metropolitním státem a absence mezinárodního uznání – Francie je uznala roku 1962. V roce 1961 byla nezávislost Alžírska uznána dvaceti devíti státy.

Anjouan, stát

3. 8. 1997

1997–2002 2007–2008

Bez mezinárodního uznání s omezenou vnitřní suverenitou.

Bangladéš, lidová republika

26. 3. 1971

1971–1974

Dne 4. února 1972 uznávalo Bangladéš dvacet osm států de iure a dalších pět států ji uznalo de facto. Uznání ze strany Pákistánu bylo odloženo až na 22. února 1974.

Biafra, republika

30. 5. 1967

1967–1970

Biafra uznána pěti státy.

Bophuhatswana

6. 12. 1977

1977–1994

Bez mezinárodního uznání a fakticky vnitřně nesuverénní (fakticky kontrolovaný JAR).

Cabinda, republika

1. 8. 1975

1. 8. 1975 – 11. 11. 1975

Bez mezinárodního uznání (fakticky kontrolovaný JAR).

1981

1981–1994

Bez mezinárodního uznání (fakticky kontrolovaný JAR).

Čečenská republika Ičkérie

9. 10. 1991

1991–1999

Bez mezinárodního uznání. Za šestnáct let po kolapsu SSSR existovaly na malém teritoriu tři typy parastátů včetně almost-state, black spot a state within state.

Čínská (lidová) republika

1. 1. 1912

1946–1971

Do roku 1971 bez signifikantního mezinárodního uznání.

Čína, republika (Taiwan)

7. 10. 1949

1971–

Eritrea, stát

27. 5. 1993

1961–1993

Ciskei

Faktory omezující status suverénního státu

Do roku 1971 suverénní stát. Od roku 1971 stát s omezeným mezinárodním uznáním. Oficiálně si nárokuje kontrolu i nad pevninskou Čínou. V současnosti uznán dvaceti třemi suverénními státy a vojensky garantován USA. Bez mezinárodního uznání.

41

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945 Současný název

Vznik/ /existence



Guinea-Bissau, republika

26. 9. 1973

1973–1974

Koncem roku 1973 uznána čtyřiceti státy včetně SSSR, Číny a Indie, 31. 5. 1974 uznána osmdesáti čtyřmi státy, 12. 8. 1974 RB OSN odsouhlasila přijetí do OSN a široce uznána před uznáním Portugalska.

Hajdarábád

1724–1950

1947–1950

Bez mezinárodního uznání.

Chorvatská republika Bosna a Hercegovina

18. 11. 1991

1992–1996


Indonésie, republika

17. 8. 1945

1946–1949

Uznán několika státy de iure i de facto (Crawford, 2006: 384), okupace části území britskými a nizozemskými vojsky.

1996

1996–2001

Mezinárodně uznaný Pakistánem, Spojenými arabskými emiráty a Saudskou Arábií. Mimo kontrolu cca 10 % teritoria kontrolovaného mezinárodně uznanou vládou (Severní aliance).

Islámský emirát Afghánistán Jižní Kasai Jižní Osetie, republika

1960–1962


1992–2009

Bez mezinárodního uznání (od roku 2008 uznán Ruskou federací, Nikaraguou, Venezuelou a Nauru), kontroluje cca 80–85 % nárokovaného teritoria, fakticky loutkový kvazistát kontrolovaný Ruskou federací.

1962

1962–1994


Kambodža, království

(1949) 19. 11. 1953

1978–1991

Kvaziprotektorát Vietnamu bez širokého mezinárodního uznání.

Kampučea, demokratická

22. 6. 1982

1982–1991

Exilová vláda Demokratické Kampučei (koaliční vláda Demokratické Kampučei byla zformována v roce 1982) si za podpory spojenců – USA, Číny a dalších západních států – udržela křeslo v OSN a byla nadále uznávána většinou států.

Karenský stát (Kotulej)

1952–1994

1952–1994


Katanga, stát

11. 7. 1960

Korejská lidově demokratická republika

9. 9. 1948

1948–1950

Zisk signifikantního mezinárodního uznání i před rokem 1991 (vstup do OSN).

Korejská republika

15. 8. 1948

1948–1950

Uznána OSN, USA a jeho spojenci jako legitimní vláda celé Koreje. Odchod vojsk USA roku 1949.

Kosovo, republika

9. 10. 1991 – květen 1992, 2008–

1991–1992

Mezinárodně neuznaný kvazistát – uznala pouze Albánie. V roce 1992 vojensky celou oblast obsadilo a pacifikovalo Srbsko (Baar, 2002: 220). S omezeným mezinárodním uznáním.

Kačinský stát

42

8. 8. 1960 28. 11. 1991

1960 – 15. 1. Bez mezinárodního uznání. 1963

2008–

Mezinárodní uznání státu Současný název

Vznik/ /existence


Laoská lidově demokratická republika

1. 1. 1953

1946

26. 11. 1941

Do 1946

Litva, republika

11. 3. 1990

1990–1991

Do srpnového převratu roku 1991 bez širokého uznání. Moskva uznala nezávislost 29. 7. 1991 (Švec, Macura, Štol, 1996: 267). Postupný zisk mezinárodního uznání v průběhu roku 1991.

Makedonie, republika

8. 9. 1991

1991–1993

Kvazistát bez mezinárodního uznání – první uznalo Bulharsko (16. 1. 1992) (Šesták, Tejchman, Havlíková, Hladký, Pelikán, 1998: 651). Přijata do OSN 18. 4. 1993.

Mohéli

11. 8. 1997

1997–1998


Moldavsko, republika

27. 8. 1991

1992–


Náhorní Karabach, republika

6. 1. 1992

1992–


Německá demokratická republika

7. 10. 1949

1949–1955

Fakticky kvaziprotektorát SSSR s omezeným mezinárodním uznáním. Po podpisu Smlouvy o zásadách vztahů se zahraničněpolitická pozice NDR zásadně změnila. Ještě v prosinci 1972 si NDR vyměnila diplomaty s dvaceti státy (mj. s Íránem, Švédskem, Švýcarskem a Rakouskem). V lednu 1973 následovalo navázání diplomatických vztahů s dalšími třinácti státy (mj. s Itálií, Nizozemím a Finskem). Když do roku 1978 NDR uznalo sto dvacet tři vlád celého světa, byla úspěšně završena nejdůležitější fáze její zahraniční politiky. NDR mohla rovněž vstoupit do mezinárodních organizací (Weber, 2003).

Německá spolková republika

23. 5. 1949

1949–1972

Kvazistát s omezeným mezinárodním uznáním do podpisu Smlouvy o zásadách vztahů mezi SRN a NDR (Müller, Krieger, Vollrath a kol., 1995: 406)

Palestinský stát

15. 11. 1988

1988–2009

S částečným mezinárodním uznáním.

2. 9. 1990

1990–

Libanonská republika

Podněsterská moldavská republika

(uznání 22. 11. 1943)


Bez mezinárodního uznání, vyhlášena Japonci.


Bez mezinárodního uznání – fakticky loutkový kvazistát Ruské federace.

43

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY PO ROCE 1945 Současný název

Vznik/ /existence



Republika Kurdistán (Mahabad)

22. 1. 1946

1946–1947


Republika Severní Šalamounovy ostrovy – Bougainville

1. 9. 1975

1975–1976 1990–1997


Republika Srbská Krajina

19. 12. 1991

1991–1995

Bez mezinárodního uznání a de facto závislý na Srbsku (Šesták, Tejchman, Havlíková, Hladký, Pelikán, 1998).

Republika srbská (v Bosně a Hercegovině)

9. 1. 1992

1991–1995


11. 11. 1965

1965–1979

Mezinárodně neuznaný a vnitřně nesuverénní kvazistát v letech 1965–1975 (Jackson, 1987: 531).

1. 6. 1979

1979


Saharská arabská demokratická republika

14. 11. 1975

1976–

S částečným mezinárodním uznáním.

Severokyperská turecká republika

1983

1983–

Mezinárodní uznání od Turecka (fakticky garantuje existenci).

Sikkim

1890–1975

1946–1949 1949–1975

Bez mezinárodního uznání. Kvaziprotektorát Velké Británie a Indie.

Slovinsko, republika

25. 6. 1991

1991–1992

Zisk signifikantního mezinárodního uznání na základě doporučení ES z 15. 1. 1992.

Somaliland, republika

18. 5. 1991

1991–2009


Suvadivy, spojená republika

3. 1. 1959

1959–1963


Tamilský Ílam

1990–2009

1990–2009


Tanna (Tafea)

24. 3. 1974 – 29. 6. 1974 15. 2. 1980 – 26. 5. 1980

1974, 1980


Tibet

(1. 3. 1913) 4. 11. 1949 – 23. 5. 1951

1946–1951


Rhodésie Rhodésie – Zimbabwe

44

Mezinárodní uznání státu Současný název

Vznik/ /existence



Transkei

26. 10. 1976

1976–1994


Venda

13. 9. 1979

1979–1994


Vietnamská demokratická republika

1945 – 2. 7. 1976

1946–1954

Uznán komunistickými státy (od roku 1950 uznán Čínou a SSSR). Vnitřně nesuverénní kvazistát, v důsledku činnost levicových povstalců, přítomnost povstalců ze severu, občanské války 1959–1975.

Vietnamská republika

6. 3. 1946 – 2. 7. 1976

1946–1954

V letech 1946–1954 loutkový kvazistát Francie (Republika Vietnam – roku 1948 uznána nezávislost, na základě Elysejských dohod v roce 1949 omezena suverenita ve vojenství a diplomacii), roku 1950 fakticky rozdělen na dvě soupeřící vlády, ani jeden stát od vyhlášení do rozdělení nekontroloval teritorium – uznán nekomunistickými státy od roku 1950 – jižní Vietnam silně podřízen Francii.

Východní Ti28. 11. 1975 mor, demokra- – 17. 7. 1976, tická republika 20. 5. 2002

1975–1976

Mezinárodně neuznaný kvazistát (podle některých zdrojů uznaly Albánie, Guinea, Guinea-Bissau, Kapverdské ostrovy, Mozambik, Svatý Tomáš a Princip) – neetablované silné instituce v důsledku eliminace vojenským zásahem centrální vlády Indonésie.

Východoturkestánská republika

12. 11. 1944 – 17. 12. 1949

1946–1949


Východomongolská republika

15. 1. 1946 – 1. 5. 1947

1946–1947


27. 9. 1993

1993–1995


Západní Bosna

45

5. Mezinárodní uznání:

klíčový aspekt státu?

Získání mezinárodního uznání bylo v poválečných dekádách de facto otázkou rozhodnutí zástupců závislého území a jeho obyvatel, aniž by bylo nutné prokázat splnění empirických podmínek obvykle kladených na státy. Právo na nezávislou státnost nebylo odepřeno ani nejmenším státům, pokud si to jejich obyvatelstvo přálo (Jackson, 1993: 95). V procesu dekolonizace bylo uznáno množství států nesplňujících empirické charakteristiky státu. Regulativní pravidla pro uznání byla v této době liberální a vstřícná vůči novým žadatelům o uznání. O tom svědčí i prudký nárůst počtu „suverénních“ států. V roce 1945 bylo nezávislých států zhruba sedmdesát pět, v roce 1999 již okolo sto devadesáti, z toho bylo nejméně sto bývalými koloniemi (James, 1999: 465). Výjimkou byla od roku 1965 do roku 1979 Rhodésie (kvůli menšinové bílé vládě), které bylo mezinárodní uznání odepřeno a naopak se ocitla pod tlakem ostatních států. S trochou nadsázky lze o Deklaraci nezávislosti Valného shromáždění říci, že se jednalo o hlavní milník od roku 1648, který rozšířil systém suverénních států do celého světa, přičemž k vytvoření institucí moderního státu došlo spíše výjimečně (s výjimkou Číny, Indie a několika dalších), na což poukazuje F. Fukuyama (Fukuyama, 2004: 2). V opačné situaci se ocitly entity, kterým mezinárodní společenství odmítlo přiznat mezinárodní uznání. Existence mnoha mezinárodně neuznaných kvazistátů trvala jen několik měsíců po vyhlášení nezávislosti, než centrální vláda obnovila svou teritoriální suverenitu. Mezi konkrétní případy patří ostrov Anjouan, jehož prezident Mohamed Bacar vyhlásil jednostranně nezávislost na Komorách v červenci 2007, na což reagovala centrální vláda vojenskou intervencí s podporou Africké unie v březnu 2008. Dalším příkladem je stát Vemerana, kde Jimmy Stevens vyhlásil v červnu 1980 nezávislost a odmítl, aby se Vemerama stala součástí nezávislého státu Vanuatu. Existence této entity byla ukončena v srpnu téhož roku po intervenci vojsk Papui-Nové Guineji. Snahu vojensky eliminovat secesionistický pokus lze označit za

47


preferované řešení ze strany centrální vlády. V praxi je však tato možnost realizovaná v případě, kdy to centrální vládě umožňuje vojenská převaha a pokud nemají separatisté podporu externího aktéra, jako například Podněsterská republika, Jižní Osetie nebo Severokyperská turecká republika, Taiwan, který garantuje jejich nezávislou existenci. Naopak státy, kterým se záhy po vyhlášení nezávislosti podařilo získat široké mezinárodní uznání, se etablovaly jako suverénní státy (zpravidla se jednalo o entity vzniklé v souladu s právem na sebeurčení). Z celkového počtu šedesáti politickogeografických entit, které se v letech 1946–2011 objevily v politickém prostoru a nárokovaly si mezinárodní uznání, s jehož dosažením měly po určité časové období problémy, protože bylo odmítáno mezinárodním společenstvím, se etablovalo jako suverénní stát sedmnáct subjektů. Z toho drtivá většina nebyla v rozporu s právem na sebeurčení a jejich uznání bylo po určité přechodné době akceptováno mezinárodním společenstvím jako legitimní secese na koloniální mocnosti (znovuobnovení státnosti po anexi v případě Litvy). V případě rozděleného Německa, Číny a Koreje došlo k vyřešení problémů s mezinárodním uznáním na základě uznání faktického rozdělení původně unitárního státu. Z těchto subjektů ztratil následně status suverénního státu Tchaj-wan v důsledku přechodu mezinárodního uznání na vládu v Pekingu a NDR na základě dobrovolného sloučení (voluntary merger) s NSR. U třiceti čtyř entit došlo k faktickému zániku v politickém prostoru, ztrátě efektivní nezávislosti a postupnému obnovení jurisdikce centrální vlády nad subjektem usilujícím o mezinárodní uznání. Osm subjektů (Somaliland, Tchaj-wan, Severokyperská turecká republika, Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach, Podněsterská moldavská republika, Saharawinská arabská demokratická republika) si nadále udržuje efektivní nezávislost, ale není schopno získat signifikantní mezinárodní uznání své nezávislosti. Pravděpodobnost širokého mezinárodního uznání lze očekávat u Palestiny a Kosova. Z mezinárodně neuznaných entit, které fakticky existují v politickém prostoru a jejich secese je v souladu s právem na sebeurčení, zbývá pouze Saharawinská arabská demokratická republika. Proti principu sebeurčení se neetablovala jako suverénní stát žádná entita. Jediná entita, která v tomto ohledu získala de facto nezávislost, byla Rhodésie, jež zanikla na pomezí let 1979/1980. Specifické případy jsou jihoafrické bantustany, které však nelze považovat za secesi proti principu sebeurčení, protože se jedná o případy tzv. expulsion. Mimo kontext dekolonizace se jako suverénní stát etabloval Bangladéš a Eritrea. V případě Eritreji došlo však k mezinárodnímu uznání až poté, co vláda v Addis Abebě přistoupila po vojenské porážce na akceptaci jednostranné secese. V případě uznání Bangladéše hrálo zásadní roli při uznání secese porušování demokratických

48

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

PROMĚNY POLITICKÉ MAPY

Recommend Documents