Proměna karasí populace v oblasti přírodní rezervace Kárané – Hrbáčkovy tůně. Kateřina Rylková & Lukáš Kalous Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika, e-mail:
[email protected] Abstrakt V průběhu let 2010 – 2013 byla sledována populace karasů v oblasti přírodní rezervace Kárané – Hrbáčkovy tůně. Při porovnání výsledků s dostupnou literaturou je zjevné, že v oblasti došlo k ústupu populace původního karase obecného (Carassius carassius), která byla zřejmě vytlačena a nahrazena populací invazního triploidního biotypu karase stříbřitého (Carassius gibelio). Klíčová slova: Hrbáčkovy tůně, karas obecný, karas stříbřitý, invazní biotyp 1. Úvod Záplavové tůně a stará říční ramena v oblasti Lysé nad Labem a Čelákovic vznikly většinou jako důsledek regulace říčního toku a představují důležitý prvek místní nivní zóny. Tvoří vodní biotopy se specifickou faunou i flórou a významně zvyšují biodiverzitu okolní krajiny (Havlíková a Jánský 2007). Díky své unikátnosti byla oblast tůní v roce 1988 vyhlášena jako přírodní rezervace Kárané – Hrbáčkovy tůně a stala se součástí Evropsky významných lokalit Natura 2000 (kód lokality CZ0214007). Ač jsou tůně po většinu času od vlastního toku Labe izolované, v době zvýšených průtoků a záplav jsou jím významně ovlivňovány. Oblast je z ichtyologického hlediska velmi zajímavá a sledování rybích populací zde probíhá více než šedesát let. Vzhledem k tomu, že soustava izolovaných tůní a starých říčních ramen svým charakterem odpovídá ekologickým nárokům karase obecného C. carassius, L. (např. Szczerbowski 2002, Kottelat a Freyhof 2007), byla Barušem a Olivou (1995) uváděna jako typická oblast jeho výskytu s početnou populací. Ve starší literatuře lze nalézt záznamy, které toto potvrzují. Oliva (1955) v roce 1953 pokusně zjistil hustotu obsádky v jedné z tůní 320kg.ha-1, celkově pak 32 tisíc jedinců. Čihař (1957) se také zabýval karasi obecnými v tůních u Čelákovic, kde při morfologickém šetření u 262 jedinců zjistil poměr pohlaví 2:1 ve prospěch samců. Další, kdo zmiňuje karase obecného v této lokalitě je Černý (1971), který provedl morfologické šetření u 533 jedinců z Mansfeldovy tůně. Z těchto záznamů je
329
zřejmé, že populace C. carassius byla v místních tůních početná. Ještě v roce 1995 Baruš a Oliva uváděli Hrbáčkovy tůně jako oblast, kde se C. carassius stále hojněji vyskytuje, ačkoliv se jeho početnost zjevně snižuje. Novější informace o karasí populaci z oblasti Hrbáčkových tůní nejsou dostupné až do roku 2011, kdy Daněk a kol. (2012) uvádí v tůni Řehačka celkem 21 druhů ryb včetně karase stříbřitého (C. gibelio, Bloch 1782). C. carassius ale nebyl zaznamenán. Zároveň ve své práci autoři pojednávají o vlně vysoce patogenního viru, který v červnu 2011 selektivně způsobil úhyn zhruba 1500 kilogramů karasů na zmiňované tůni a několika dalších tun v okolních vodách. Při sběru genetického materiálu z tůně Řehačka byly všechny ryby morfologicky určeny jako C. gibelio. Podrobnějším šetřením u dvou set jedinců bylo určeno pohlaví, ve všech případech se jednalo o samice. Genetická analýza ukázala, že všichni jedinci sdíleli stejný haplotyp (mitochondriálního genu pro cytochrom b) a byla u nich zjištěna triploidní sestava chromosomů. Tato populace tak představovala invazní triploidní biotyp karase stříbřitého a byla velmi početná. V rámci jiné studie Knytla a kol. (2013) na blízké Byšické tůni bylo odloveno 32 jedinců, z toho 5x C. carassius, 26 x C. gibelio – triploidní biotyp a jedna hybridní samice C. gibelio x C. carassius. Genetické a karyologické šetření potvrdilo, že C. carassius zde slouží jako donor spermií pro gynogenetické samice C. gibelio. Triploidní gynogenetický biotyp karase stříbřitého (C. gibelio Bloch, 1782) se českými vodami šířil až v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let (Lusk a kol. 1977, 1980, 1998; Lusk, 1986; Holčík a Žitňan, 1978; Peňáz a kol., 1979). První záznam o jeho výskytu v povodí Labe pochází z roku 1989 (Kubečka, 1989) kde se od doby jeho prvního záznamu rychle šířil a usadil se ve všech vhodných lokalitách (Halačka a kol., 2003). Luskem a kol. (2010) byl polyploidní biotyp C. gibelio zařazen mezi ryby, které mohou být pro původní rybí společenstva riziková. 2. Materiál a metodika Během let 2010 – 2013 byla extenzivně sledována populace karasů v oblasti Hrbáčkových tůní. Sledování proběhlo v tůních: Řehačka - 12,4 ha (N 50°10.64877', E 14°48.35508'), Malá tůň - < 0,5 ha (N 50°10.68222', E 14°48.03353'), Kozí chlup (Obr. 2) – 3,8 ha (N 50°10.54748', E 14°47.82613'), Byšická tůň – 2,0 ha (N 50°10.81677', E 14°47.52415') a Hrad – 1,2 ha (N 50°10.12738', E 14°47.74893') viz Obr. 1.
330
Obr. 1: Oblast Kárané – Hrbáčkovy tůně. A - Řehačka; B - Byšická tůň; C Kozí chlup; D - Malá tůň; E - Hrad. Mapa: Kateřina Rylková
Obr. 2: tůň Kozí chlup (20.4.2011), foto: Kateřina Rylková
331
3. Výsledky Výsledky sledování karasí populace jsou shrnuty v následující tabulce. Tab č. 1: Počty jedinců a jejich druhové složení na sledovaných tůních. 2n – diploid, 3n – triploid, 4n – tetraploid, nd – nezjišťováno. * Knytl a kol. (2013), ** Daněk a kol. (2012). Rok
tůň
počet
druh
2010
Řehačka
3
C. gibelio
2011
Řehačka
16
C. gibelio
nd
pohlaví ploidie F
nd
Kozí chlup
7
C. gibelio
nd
Malá tůň
1
C. gibelio
nd
1
C. gibelio
nd
Byšická tůň
26
C. gibelio
F
*
Byšická tůň
1
hybrid
F
Byšická tůň*
5
C. carassius
Malá tůň
100
C. gibelio
Malá tůň
100
C. gibelio
2012
Řehačka
100+
C. gibelio
2013
Malá tůň
100
C. gibelio
Hrad *
**
3n 4n 2n
F
nd 3n
F
3n 3n
Průzkum ukázal, že dominantním druhem je karas stříbřitý C. gibelio. V Malé tůni nebyl v průběhu sledování zaznamenán kromě karase žádný jiný druh ryby. Druhové složení v tůni Řehačka odpovídalo údajům Daňka a kol. (2012). 4. Diskuze a závěry Ve starší literatuře se setkáváme se záznamy o početné populaci karase obecného na sledované lokalitě; jsou udávány například Olivou (1955), Čihařem (1957) nebo Černým (1971). Později se začaly objevovat informace o snižování jeho stavu, které byly, kromě jiného, dávány do souvislosti s invazivním šířením triploidního biotypu karase stříbřitého v povodí Labe (např. Halačka a kol., 2003) i na jiných lokalitách. Na druhé straně je potřeba také zmínit, že důvodů pro mizení karase obecného může být více. Baruš a Oliva (1995) a Kottelat a Freyhof (2007) uvádějí, že ubývá nejen kvůli konkurenčnímu boji se zmíněným karasem stříbřitým, ale také v důsledku zhoršování životního prostředí (znečištění vody, regulace toků). S ohledem na to, že Hrbáčkovy tůně vznikly až v důsledku regulace toku Labe a početné
332
populace karase obecného zde byli zaznamenány dlouho poté, regulace toků tak nepřicházejí v úvahu jako faktor, který by měl na jeho ubývání negativní vliv. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení z výše uvedených se tedy jeví karas stříbřitý. Oblast Hrbáčkových tůní je názorným dokumentovaným příkladem procesu mizení karase obecného, který je náhodně a nesystematicky pozorován v celé České republice. 5. Poděkování Tato práce byla podpořena grantem CIGA 21260/1313/3132 a byla součástí řešení projektu TAČR TD010045 financovaného Technologickou agenturou České republiky. Dík patří Miloslavu Petrtýlovi, Evě Karbanové, Lucii Hodaňové, Štěpánu Romočuskému, Martinu Knytlovi a Tomáši Daňkovi, kteří se aktivně podíleli na terénních pracech spojených s touto studií. 6. Použitá literatura Baruš V. & Oliva O. 1995: Fauna ČR a SR, Mihulovci a ryby (2). Academia, Praha, 1. vydání, 698 stran. Bloch M.E. 1782: Oeconomische Naturgeschichte der Fische Deutschlands. Erster Theil. Berlin: pp 1-37. Černý K. 1971: Growth and mortality of crucian carp, Carassius carassius (L.) morpha humilis Heckel, 1840, in the natural pond Mansfeldova in the Central Elbe basin. Věstník československé společnosti zoologické 35 (4): pp 251-260. Čihař J. 1957: Příspěvek k růstu karasa obecného (C. carassius (L.) m. humilis Heckel). Acta Universitatis Carolinae, Biologica 3(2): pp 215-228. Daněk T., Kalous L., Veselý T., Krásová E., Reschová S., Rylková K., Kulich P., Pokorová D. & Knytl M. 2012. Massive mortality of Prussian carp Carassius gibelio in the upper Elbe basin associated with herpesviral hematopoietic necrosis (CyHV-2). Diseases of Aquatic Organisms 102 (2): pp 87-95. Halačka K., Lusková V. & Lusk S. 2003: Carassius „gibelio“ in fish communities of the Czech Republic. Ecohydrology & Hydrobiology 3 (1): pp 133-138. Havlíková P. & Janský B. 2007: Contrastive Study of Fluvial Lakes on the Elbe River. Limnological Review 7 (1): pp 41-46. Holčík J. & Žitňan R. 1978: On the Expansion and Origin of Carassius auratus in Czechoslovakia, Folia Zoologica 27(3): pp 279-288. Knytl M., Kalous L., Symonová R., Rylková K. & Ráb P. 2013. Chromosome Studies of European Cyprinid Fishes: Cross-Species Painting Reveals Natural Allotetraploid Origin of a Carassius Female with 206 Chromosomes. Cytogenetic and Genome Research 139 (4), pp. 276-283.
333
Kottelat M. & Freyhof J. 2007: Handbook of European freshwater fishes. Publications Kottelat, Cornol, Switzerland, 646 stran. Kubečka J. 1989: Šíření karasa stříbřitého, Carassius auratus (Linaeus, 1758) ve středním Polabí, Muzeum a současnost, Roztoky, ser. Natur., 3: pp 43-50. Lusk S. 1986: Problem of Carassius auratus under the conditions of Czechoslovakia. Živočišná Výroba 31: pp 945-951. Lusk S., Baruš V. & Veselý V. 1977: On the occurrence of Carassius auratus in the Morava River drainage area. Folia Zoologica 26: pp 377–381. Lusk S., Baruš V. & Kirka A. 1980: Současné rozšíření a význam karasa stříbřitého v Československu. Živočišná výroba 25: pp 871-878. Lusk S., Lusková V. & Halačka K. 1998. Karas stříbřitý - 25 let od jeho přirozené introdukce. [Prussian carp – 25 years since its natural introduction] In Czech. Proceedings of the 3. Czech ichthyological conference, Vodňany 6.-7.5. 1998: pp 135-140. Lusk S., Lusková V. & Hanel L. 2010: Alien fish species in the Czech Republic and their impact on the native fish fauna. Folia Zoologica 59(1): pp 57 – 72. Oliva O. 1955: Složení rybích populací a množství biomasy ryb ve třech polabských tůních. Acta Universitatis Carolinae, Biologica 1 (1): pp 6174. Peňáz M., Ráb P. & Prokeš M. 1979: Cytological analysis, gynogenesis and early development of Carassius auratus gibelio. Acta Scientiarum Naturalium Academiae Scientiarum Bohemoslovacae 13 (7): pp 1-33. Szczerbowski J. A. 2002: Cyprinidae 2, Part III: Carassius to Cyprinus, In: The freshwater fishes of Europe, (eds. Banarescu, P. M. & H.J. Paepke ), v. 5:3: I-X: pp 1-305.
334
