Prolog GRACE Toto je příběh chlapce, který býval vlkem, a dívky, která se stávala vlčicí. Ještě před pár měsíci byl tím mytickým stvořením Sam. To on trpěl nemocí, kterou jsme neuměli vyléčit. To na jeho sbohem záleželo ze všeho nejvíc. To on měl tajuplné tělo, tělo tak zvláštní, úžasné a děsivé, že nad tím zůstával rozum stát. Ale teď je jaro. Nadcházejí teplé dny a zbývající vlci se zanedlouho vykulí z vlčí srsti zpátky do lidského těla. Sam zůstává Samem, Cole zůstává Colem, jen já nevězím úplně pevně ve své kůži. Vloni jsem si nepřála nic jiného. Měla jsem celou řadu důvodů, proč se chtít začlenit do vlčí smečky, která žije v lesích za naším domem. Jenomže teď, místo abych já pozorovala vlky a čekala, až ke mně jeden z nich přijde, pozorují oni mě a čekají, až přijdu já za nimi. Jejich oči, lidské oči ve vlčí lebce, mi připomínají vodu: jasně modrý odraz jarní oblohy, hnědý proud potoka přetékajícího deštěm, zelenou hladinu letního jezera rozkvetlou řasami, šeď řeky zalykající se sněhem. Dřív se na mě zpoza deštěm promáčených bříz upíraly jen Samovy žluté oči, kdežto teď na sobě cítím tíhu pohledů celé smečky. Tíhu vědění. Tíhu nevysloveného. Když už znám tajemství téhle smečky, připadají mi vlci v ní podivně cizí. Krásní a lákaví, to ano, ale přece jen cizí. Za každým párem očí se skrývá neznámá lidská minulost. Sam je z nich jediný, koho jsem kdy doopravdy poznala, a teď ho mám vedle sebe. Přesně tak si to přeju, držet se s ním za ruku a cítit na krku jeho tvář. Ale vlastní tělo mě zrazuje. Já sama začínám být to neznámé, to nepoznatelné. Tohle je příběh o lásce. Nikdy dřív jsem netušila, že existuje tolik druhů lásky, nevěděla jsem, kolik nejrůznějších věcí jsou lidé schopni z lásky udělat. Nevěděla jsem také, kolik existuje způsobů loučení.
Kapitola 1 SAM Mercy Falls v Minnesotě vypadá docela jinak, jakmile jednou víte, že budete po zbytek života člověkem. Předtím to bylo místo, které existovalo jen v letním žáru, kdy se betonové chodníky a listí vzpínaly ke slunci a všechno bylo cítit ohřátým asfaltem a výfukovými plyny náklaďáků. Teď, když se jarní větvičky dělily o tak zřídka viděnou nadílku něžně růžových volánků, to bylo místo, kam patřím. V měsících, které uplynuly od chvíle, kdy jsem se zbavil vlčí kůže, jsem se učil být znovu chlapcem. Vrátil jsem se do práce v knihkupectví U Knihomola a obklopil se novými slovy a šustěním otáčených stránek. Zděděné SUV, prosycené pachem Becka a života mezi vlky, jsem vyměnil za Volkswagen Golf, autíčko velké tak akorát pro mě, Grace a moji kytaru. Snažil jsem se netrhnout sebou pokaždé, když ke mně z nečekaně otevřených dveří zavanul studený vzduch. Snažil jsem se zvyknout si na myšlenku, že už nejsem sám. V noci jsme se s Grace vkradli do jejího pokoje a já se stulil těsně k ní, vdechoval jsem vůni svého nového života a čekal, až se tlukot mého srdce přizpůsobí jejímu.
A jestli mě snad bodlo u srdce, když jsem ve větru slyšel táhlé vlčí vytí, pořád jsem se mohl utěšovat balzámem tohohle prostého, všedního života. Mohl jsem se těšit na dlouhé roky Vánoc s touhle dívkou v náručí, na privilegium zestárnout ve své nové, dosud neznámé kůži. Věděl jsem to. Nic mi nescházelo. S darem všeho času všehomíra budoucnost se náhle otevírá Začal jsem si s sebou brát do obchodu kytaru. Nebyl tu zrovna nával, a tak hodiny ubíhaly, aniž kdo slyšel, jak zpívám svoje texty stěnám obloženým knihami. Zápisníček, který mi Grace před časem koupila, se pomalu plnil slovy. Každé nové datum zanesené nahoru na stránku znamenalo vítězství nad odcházející zimou. Dnešní den se nijak nelišil od těch předchozích: mokré ranní ulice dosud prosté nakupujících živáčků. Krátce poté, co jsem otevřel obchod, jsem zaslechl někoho vcházet. Překvapilo mě to. Opřel jsem kytaru o zeď za stoličkou a zvedl jsem oči. „Ahoj, Same,“ pozdravila mě Isabel. Bylo zvláštní vidět ji samotnou, bez souvislostí s Grace, a ještě podivnější vidět ji v knihkupectví, obklopenou měkkou realitou mé papírové jeskyně. Minulou zimu přišla o bratra a oproti době, kdy jsem se s ní seznámil, teď měla drsnější hlas a pronikavější oči. Podívala se na mě protřelým, blazeovaným pohledem, pod kterým jsem si připadal jako naivka. „Něco nového?“ zeptala se, posadila se na stoličku vedle mě a přehodila jednu dlouhou nohu přes druhou. Grace by je schovala pod židli. Isabel si všimla mého kelímku s čajem, napila se a dlouze povzdechla. Podíval jsem se na zneuctěný čaj. „Celkem nic. Nový účes?“ Dokonalé blonďaté prstýnky byly ty tam a místo nich měla tvrďácký krátký sestřih. Působila v něm křehce a ublíženě a moc jí slušel.Isabel nadzvedla jedno obočí. „Nikdy mě nenapadlo, že si potrpíš na banální řeči.“ „Taky že nepotrpím,“ ohradil jsem se a postrčil papírový kelímek k ní, aby čaj dopila. Pít z něj po ní by v sobě neslo příliš náznaků. „Jinak bych řekl ‚Jak to, že nejsi ve škole?‘ “ „Zásah, potopeno,“ prohlásila Isabel a beze všeho si posloužila z kelímku, jako by byl její. Elegantně si udělala na sedačce pohodlí, zatímco já se hrbil na té svojí jako sup. Hodiny na zdi odtikávaly vteřiny. Venku visely nad ulicí těžké bílé mraky připomínající pořád ještě hlubokou zimu. Sledoval jsem, jak se kolem okna mihla kapka deště a dopadla zmrzlá na chodník. V myšlenkách jsem se přesunul od své otřískané kytary ke svazku básniček Osipa Mandelštama, který přede mnou ležel na pultě. („Co si mám počít s tělem, jež mi dali, tolik mi vlastním, tolik důvěrným?“) Nakonec jsem se natáhl a zmáčkl tlačítko na přehrávači, který ozvučoval celý krám. Od stropu se ozvala hudba. „Kolem našeho domu vídám vlky,“ řekla Isabel a protřepala zbytek čaje v kelímku. „Chutná to jako rozšmelcovaná tráva.“ „Ale je to zdravé,“ namítl jsem. Z celého srdce jsem si přál, aby mi ho nebyla vzala. Horký nápoj mi v tomhle počasí dodával naději jako záchranná síť. I když jsem věděl, že už to nemám zapotřebí, s teplým kalíškem v ruce mi moje lidství připadalo jistější. „Jak blízko kolem domu?“ Pokrčila rameny. „Vídám je v lese z druhého patra. Očividně nemají žádný pud sebezáchovy, jinak by se drželi co nejdál od mého táty. Ten si na ně dvakrát nepotrpí.“ Zalétla očima k nepravidelné jizvě na mém krku. „Vzpomínám si,“ podotkl jsem. Ani Isabel neměla důvod mít vlky v lásce. „Kdyby se ti některý z nich náhodou připletl do cesty v lidské podobě, dej mi prosím tě vědět. Než si ho táta vycpe a vystaví ve
foyer.“ Abych trochu odlehčil význam své prosby, vyslovil jsem foyer pěkně po francouzsku: foajé. Isabel mě zpražila pohledem, pod kterým by slabší povaha na místě zkameněla. „Když už mluvíme o foajé,“ prohlásila, „ty teď bydlíš v tom velkém domě úplně sám?“ Nebydlel jsem tam. Svým způsobem mi bylo jasné, že bych měl být u Becka, abych mohl uvítat ostatní členy smečky ve chvíli, kdy se vrátí z vlčí kůže do lidské podoby, a vyhlížet ty čtyři nové vlky, na které musí přeměna přijít každou chvíli, ale na druhou stranu se mi nechtělo zůstávat sám v pustém domě, do kterého se Beck už víckrát nevrátí. A navíc jsem se tam necítil doma. Doma jsem byl u Grace. „Ano,“ odpověděl jsem na Isabelinu otázku. „Lháři,“ usadila mě a přidala napjatý úsměv. „Grace lže stokrát líp než ty. Řekni mi, kde máte lékařskou literaturu. A netvař se tak překvapeně. Nepřišla jsem sem pro nic za nic.“ „Ani by mě nenapadlo, že bys přišla pro nic za nic,“ odpověděl jsem a ukázal do rohu. „Jen jsem ještě nezjistil, proč jsi tady.“ Isabel sklouzla ze sedačky a zamířila směrem, který jsem jí naznačil. „Jsem tady, protože v některých otázkách si člověk nevystačí s Wikipedií.“ „O tom, co nenajdeš na internetu, by se dala napsat celá kniha,“ poznamenal jsem. Když se zvedla, konečně jsem se zase dokázal nadechnout. Vzal jsem přebytečnou kopii faktury a začal skládat papírového jeřába. „Ty to musíš vědět nejlíp,“ opáčila, „vzhledem k tomu, že jsi ještě donedávna byl bájným zvířetem.“ Ušklíbl jsem se a dál skládal origami. Číselný kód faktury vyšel na křídlo a to bílé bez jednobarevných proužků teď vypadalo větší. Sáhl jsem po propisce, abych čárky dokreslil i na ně a skládačka byla hezky symetrická, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel. „Co vlastně hledáš? Z opravdových lékařských knih tu toho moc nemáme, spíš jen rady pro domácí léčení a různé alternativní metody.“ Isabel už seděla na bobku u regálu. „Já vlastně nevím. Ale poznám tu knížku, až ji uvidím. Jak se to jmenuje – taková ta tlustá bichle? Jak se v ní popisuje všechno, co se v člověku může porouchat?“ „Candide,“ řekl jsem, ale protože v obchodě nebyl nikdo, kdo by můj rafinovaný vtip ocenil, navrhl jsem pravděpodobnější variantu: „Merckův manuál?“ „To je ono.“ „Nemáme ho na skladě, ale můžu ho objednat.“ Věděl jsem, že mám pravdu, aniž jsem si to musel ověřovat v soupisu zboží. „Nový není zrovna levný. Můžu se ti podívat po nějakém z druhé ruky. Výhoda je, že nemoci se nijak zvlášť nemění.“ Protáhl jsem hřbetem jeřába provázek a vylezl na pult, abych si ho pověsil nad sebe. „Ale je to pořádná porce, pokud se teda nechystáš stát se doktorkou.“ „Uvažovala jsem o tom,“ řekla Isabel tak komisním tónem, že mi zpočátku vůbec nedošlo, že se mi svěřuje. Vtom ale dveře znovu zacinkaly a vešel další zákazník. „Hned se vám budu věnovat,“ křikl jsem. Stál jsem na špičkách na pultě a snažil se přehodit šňůrku přes držák osvětlení. „Kdybyste něco potřeboval, beze všeho se ptejte.“
Trvalo sotva vteřinku, než se ozvala odpověď, ale i v té chviličce jsem si stačil uvědomit, že Isabel zmlkla způsobem nápadnějším, než kdyby křičela. Váhavě jsem spustil ruce podél těla. „Nenechte se rušit,“ pravil nově příchozí vyrovnaným, povýšeně profesionálním tónem. „Já počkám.“ Mluvil způsobem, ze kterého mě přešla chuť hrát si s papírovými cingrlátky, a tak jsem se otočil. U pultu stál policista a díval se na mě. Z mého vyvýšeného místa se mi naskýtal nerušený pohled na celou výbavu, která mu visela na opasku: pistole, vysílačka, pepřový sprej, pouta, mobil. Když má člověk tajemství, a nemusí to ani být něco nezákonného, pořádně s ním zamává, když za ním do práce přijde policie. Pomalu jsem slezl na zem a neurčitě ukázal na jeřába. „Beztak se moc nepovedl. Budete si přát... nějakou konkrétní knihu?“ Trochu jsem se při řeči zadrhl, protože mi bylo jasné, že se nepřišel bavit o knížkách. Cítil jsem, jak mi v tepně na krku rychle a důrazně buší krev. Isabel někam zmizela a obchod působil ve všech ohledech pustý a prázdný. „Totiž, jestli nemáte moc práce, rád bych si s vámi chvilku promluvil,“ odpověděl muž zdvořile. „Jste pan Samuel Roth, jestli se nepletu?“ Přikývl jsem. „Policista Koenig,“ představil se. „Pracuji na případu Olivie Marxové.“ Olivie! Stáhl se mi žaludek. Olivie, jedna z Graceiných nejlepších kamarádek, byla vloni ne vlastní vinou pokousaná a poslední měsíce trávila jako vlčice v Hraničním lese. Její rodiče si mysleli, že utekla z domova. Teď by tu měla být Grace. Kdyby bylo lhaní olympijskou disciplínou, byla by světovou přebornicí. Na člověka s tak jednoznačně záporným vztahem ke kreativnímu psaní měla neskutečný talent na vyprávění báchorek. „Aha,“ hlesl jsem. „Olivie.“ Znervózňovalo mě, že tu se mnou stojí policista a vyslýchá mě, ale kupodivu ještě víc mi vadilo, že nás poslouchá Isabel, která už dávno věděla, jak se věci mají. V duchu jsem ji viděl, jak se krčí mezi regály a pohrdavě povytáhne obočí, až můj amatérský pokus o lhaní hanebně selže. „Znáte ji, nemám pravdu?“ Policista se tvářil přátelsky, ale spolehněte se na přátelství člověka, který končí větu slovy „nemám pravdu?“. „Tak trochu,“ odpověděl jsem. „Párkrát jsem se s ní viděl ve městě. Ale nechodíme do stejné školy.“ „Kam chodíte do školy vy?“ Zase ten vlídný, konverzační tón. Silou vůle jsem se pokoušel sám sebe přesvědčit, že mi jeho otázky připadají podezřívavé jen proto, že nemám čisté svědomí. „Já se učil doma.“ „Jako moje sestra,“ přikývl Koenig. „Mámu z ní mohl trefit šlak. Nicméně Grace Brisbaneovou také znáte, nemám pravdu?“
Zase ten podivný dovětek „nemám pravdu?“. V duchu jsem přemítal, jestli schválně začíná otázkami, na které zná předem odpověď. A znovu jsem si intenzivně uvědomil, že nás poslouchá schovaná Isabel. „Znám,“ přikývl jsem. „Je to moje děvče.“ Tuhle podrobnost možná na policii ještě nevěděli a nic jim po tom ostatně nebylo, ale z nějakého důvodu jsem si přál, aby to slyšela Isabel. Překvapilo mě, když se Koenig usmál. „To se hned pozná,“ podotkl. Usmíval se podle všeho upřímně, ale stejně jsem strnul a v duchu se ptal, jestli si se mnou jen tak nepohrává. „Grace s Olivií byly dobré kamarádky,“ pokračoval Koenig. „Můžete mi sdělit, kdy jste Olivii viděl naposledy? Nejde mi o přesné datum, ale pomohlo by nám, kdybyste mohl být co nejkonkrétnější.“ Modrý notýsek už měl otevřený a nad papírem se vznášel hrot pera. „Hmm,“ zamyslel jsem se. Viděl jsem Olivii před pár týdny, bílou srst měla poprášenou sněhem. Tahle informace by ale nejspíš Koenigovi ani mně nijak zvlášť nepomohla. „Viděl jsem ji ve městě, vlastně přímo tady. Jen tak jsme s Grace zabíjeli čas a potkali jsme Olivii s bratrem. Ale to už bude několik měsíců, někdy v listopadu nebo v říjnu. Těsně předtím, než zmizela.“ „Myslíte, že se s ní Grace mohla setkat někdy později?“ Pokusil jsem se neuhýbat pohledem. „Jsem si naprosto jistý, že se od té doby s Olivií neviděla.“ „Pro člověka v jejím věku není snadné protloukat se na vlastní pěst,“ poznamenal Koenig a tentokrát jsem nepochyboval, že o mně ví úplně všechno a říká to schválně, že mluví o tom, jak se já sám těžko protloukám bez Becka. „Takový uprchlík to vůbec nemá lehké. Děti mívají k útěku z domova různé důvody, ale podle toho, co jsem slyšel od Oliviiných rodičů a učitelů, v tom mohla hrát roli deprese. Dost často se stává, že někdo zmizí z domova, protože potřebuje vypadnout, ale neumí se o sebe v reálném světě postarat. Mnohdy děti utečou třeba jen přes ulici nebo...“ Přerušil jsem ho, než stačil dokončit větu. „Policisto... Koenigu? Chápu, kam tím míříte, ale u Grace Olivie opravdu není. Grace jí nenosí potají jídlo ani jí nijak jinak nepomáhá. Sám bych si přál, už kvůli Olivii, aby to bylo takhle jednoduché. Přál bych si to kvůli ní i kvůli Grace. Tuze rád bych vám řekl, že vím, kde Olivii najdete. Ale sami se jen domýšlíme, kdy se asi vrátí, stejně jako vy.“ Napadlo mě, že právě takhle Grace spřádá svoje nejvěrohodnější lži – stačí překroutit slova tak, abyste jim mohli sami věřit. „Chápejte, že jsem se musel zeptat,“ řekl Koenig. „Samozřejmě.“ „Tak vám děkuji za váš čas. Kdyby vás něco napadlo, ozvěte se mi.“ Koenig se užuž obracel k odchodu, když se zarazil. „Kolik toho víte o lesích v okolí?“ Krve by se ve mně nedořezal. Strnul jsem bez hnutí jako vlk mezi stromy, který zoufale doufá, že si ho lovec nevšimne.
„Prosím?“ vypravil jsem ze sebe. „Oliviini rodiče říkali, že chodila často do lesa fotografovat vlky a Grace že se o ně také zajímá. Není to náhodou i váš koníček?“ Nezmohl jsem se na víc, než že jsem mlčky přikývl. „Existuje podle vás možnost, že Olivie neutekla do jiného města, ale pokusila se přežít někde v přírodě?“ Můj mozek se ocitl ve spárech paniky. V duchu jsem viděl policii, jak spolu s Oliviinými rodiči pročesává jeden akr lesa za druhým a hledá na stromech a ve staré kůlně stopy lidské přítomnosti. A dost možná je i nachází. Dal jsem si záležet, aby se obavy neodrazily v mém hlase. „Tomu bych se dost divil. Olivie mi nikdy nepřišla jako tábornický typ.“ Koenig přikývl, spíš jen sám pro sebe. „Tak ještě jednou děkuju,“ řekl. „Není zač,“ odpověděl jsem. „Hodně štěstí.“ Dveře za ním cinkly, a sotva se jeho služební auto odlepilo od chodníku, spustil jsem lokty na pult a schoval tvář do dlaní. Panebože. „Parádní divadýlko, ty vycházející hvězdo.“ Isabel se vynořila z oddělení literatury faktu a pod nohama jí zašustil koberec. „Skoro nebylo znát, že jsi pošuk.“ Nic jsem na to neřekl. Hlavou mi běžely nejrůznější otázky, které mi policista mohl položit, a byl jsem najednou nervóznější, než když stál Koenig přede mnou. Mohl se zajímat, kde je Beck. Nebo jestli jsem neslyšel o třech pohřešovaných dětech z Kanady. Jestli náhodou nevím něco o smrti Isabelina bratra Jacka Culpepera. „Co je s tebou?“ zeptala se Isabel. Byla teď o poznání blíž. Položila na pult hromádku knížek a navrch přidala kreditní kartu. „Zvládls to levou zadní. A tohle bylo jen rutinní vyptávání, z ničeho tě nepodezírá. Těbůh, tobě se ale klepou ruce.“ „Jako zločinec bych nestál za nic,“ odpověděl jsem, ale ruce se mi ve skutečnosti třásly z jiného důvodu. Kdyby tu byla Grace, řekl bych jí pravdu, totiž že jsem nemluvil s policistou od doby, kdy mi rodiče podřezali žíly a šli za to do vězení. Stačilo, aby se tu objevil Koenig, a na povrch se znenadání vynořily tisíce věcí, na které jsem si už celá léta ani nevzpomněl. Z Isabelina hlasu kapalo opovržení. „Ještě klika, že neděláš nic nelegálního. Tak se hoď do klidu a dělej, co se tu od tebe čeká. Potřebuju účtenku.“ Namarkoval jsem jí knihy a uložil je do tašky, ale co chvíli jsem přitom zabloudil pohledem na prázdnou ulici. V hlavě se mi mlela podivná směs uniforem, vlků v lesích a hlasů, které jsem slyšel naposledy před deseti lety. Když jsem jí podával tašku, ve starých jizvách na zápěstích mi tepaly zasuté vzpomínky. Chvíli se zdálo, že se Isabel chystá říct ještě něco, ale pak jen zavrtěla hlavou. „Někdo prostě nemá na podvádění buňky,“ podotkla. „Měj se, Same.“
