Projektový deník divadelní dílna Vzhůru do divadla! Vzhůru v divadle! 2. ročník

2008 2009 Projektový deník – divadelní dílna Vzhůru do divadla! Vzhůru v divadle!

2. ročník

Matiční gymnázium Ostrava Přátelé MGO 2008 - 2009

Dne 20. března 2009 se na Matičním gymnáziu v Ostravě odehrála příprava – tzv. „workshop“ na tragikomické divadelní představení s názvem Job. Práci se studenty připravila a po celou dobu vedla studentka posledního ročníku JAMU Tereza Vyvijalová. Nasvícení situace Židů v době 1. světové války a uvedení do příběhu židovské rodiny Singerových použila studentka jako svou závěrečnou práci. Se studenty gymnázia se pokoušela sblížit jak přátelským přístupem, tak pohybovými cvičeními. Účastníci dílny se uvolnili a lépe se s nimi pracovalo. Následující pondělí 23. března se konalo představení Job v Divadle Petra Bezruče. Herci odvedli opravdu dobrou práci, dokázali dokonale zahrát dokonce i roli epileptika. Se změnou prostředí také vyměnili obyčejné prostředí domova v Rusku za kovové kulisy, které představovaly zaslíbený život v Americe. Příběh trval asi dvě a půl hodiny a přibližně v polovině nastala krátká přestávka, kdy si návštěvníci mohli prohlédnout umělecké obrazy z divadelní scény. zpráva Gabriely Hanákové (SXB)

Program: Čtvrtek 19. března 2009 2.A a SXA tvůrčí dílna – herní a tematické přiblížení divadelní inscenace Job, seznámení s divadelním jazykem Pátek 20. března 2009 SXB tvůrčí dílna – herní a tematické přiblížení divadelní inscenace Job, seznámení s divadelním jazykem Pondělí 23. března 2009 2.A, SXA, SXB Joseph Roth: Job divadelní představení Divadla Petra Bezruče

Workshop byl stylizován jako jakási „přípravka“ na židovskou hru, kterou jsme měli možnost shlédnout o 3 dny později. Studenty MGO vedla studentka posledního ročníku JAMU Tereza, která tuto akci použila ke své magisterské práci. Po celou dobu se snažila o udržení pozornosti všech zúčastněných, o kolektivní spolupráci, o úvahu nad židovským životem v době války. Singerovi, hlavní postavy Joba, se dle názoru studentů ocitli buď v Americe, kde měli sice vysoký příjem, ale neúplnou rodinu, nebo v Rusku, kde naopak neměli dostatek financí, zato plné rodinné zázemí. Každý z příběhů vyvrcholil v jiný závěr a bylo jen ve hvězdách, jak dopadne hra, na kterou se po workshopu všichni těšili. zpráva Tereza Polochová (SXB)

Dne 23. 3. 2009 jsem zhlédla divadelní představení Job v Divadle Petra Bezruče. Součástí představení byl i workshop, který proběhl 20. 3. 2009, ten nás měl seznámit jak s příběhem, tak i s charakterem postav. Obě části projektu - jak divadlo, tak workshop - ve mně zanechaly hluboký dojem, bohužel ne jen pozitivní. Workshop se mi z počátku velmi líbil, následně však s přibývajícím časem jsem se začínala nudit. Workshop byl rozdělen na tři části, které vždy začínaly hrou. Nejvíce se mi líbila hra s míčky, díky které jsem se po rozpačitém začátku uvolnila. Ostatní hry se mi už moc nelíbily, neboť mi přišlo, že se hodí pro jinou věkovou kategorii. V první části workshopu jsme byli rozděleni do skupinek, které si měly připravit sochu své postavy a následně scénku z příběhu. Líbilo se mi, že jsme byli rozděleni nezávisle a nevytvořili se tak skupinky kamarádů. Spolupracovali spolu lidé, kteří se jinak moc spolu nebaví, a líbilo se mi, že se zapojili všichni. Díky následnému rozdělení na 2 skupiny, Amerika a Rusko, můj zájem o workshop prudce klesl. Jelikož jsem byla ve skupince Rusů, kde nás byly asi 2/3 třídy, nedostala jsem se skoro ke slovu a všechny mé návrhy byly zamítnuty, později jsem to tedy vzdala úplně. Nebyla jsem však jediná, kdo takto rezignoval. Divadelní představení se mi líbilo o něco méně než workshop, vadily mi dlouhé monology Mendela Singera a také se mi mnoho věcí zdálo velmi nejasných. Proč se představení jmenuje Job, když v něm žádný Job nevystupuje? Proč se v něm objevuje postava Charlie Chaplina? Na tyto otázky jsem dostala odpověď až na stránkách Divadla Petra Bezruče. I když mi pak mnoho věcí došlo, zůstávaly ve mně pocity spíše negativní. Nemohu však opomenout, že mě herecký výkon Lukáše Melníka doslova okouzlil, jak zahrál nemocného syna Menuchima mi „vyrazilo dech“. hodnocení projektu Nikoly Salové (SXB)

Divadlo. Když nám ve škole řekli, že půjdeme opět do divadla, nejdříve jsem se zděsil. Moc dobře si totiž pamatuji dvě stupidní sexistické hry, které jsme předtím zhlédli v divadle Aréna. Ale na druhou stranu, alespoň se „vyfláknu" ze školy, i když to bude draze vykoupeno třemi hodinami nudy na tvrdé, dřevěné sedačce. Představení se bude jmenovat Job a jako bonus do něj budeme uvedeni workshopem, který si pro nás připravila nějaká studentka. Pro mě to znamená jen další čtyři hodiny volna navíc. S tímto vědomím večer pomalu usínám. Probuzení není dvakrát sladké, můj nový pes mě kolem páté ráno kouše do ruky a strhává ze mě peřinu. Otráveně se podívám na mobil, ležící vedle postele, a když spatřím čas, odeženu psa mávnutím ruky, znovu ulehnu a snažím se usnout. Bohužel, nedaří se. Po nějaké době, která mi přijde až nepřirozeně krátká, jsem stejně donucen plazit se z postele ven a patnáct minut nato jsem již, celý v kůži, na cestě do školy. Po vyčerpávajícím výstupu do třetího patra školní budovy vidím hlouček lidí shromážděných před naší třídou. Prý se ještě nesmí dovnitř. Zajímavé, pomyslím si. Zčásti se těším, co na nás čeká, zčásti se děsím, že to budou čtyři hodiny ukrutné nudy. Nakonec nás naše třídní kantorka, doprovázena mladou slečnou, vpustí dovnitř a já se mohu pokochat pohledem na naši třídu, nyní ovšem značně modifikovanou. Pryč jsou do tří řad seřazené lavice s židličkami. Třída je vyklizená, na několika u stěny postavených lavicích se válejí papírky potištěné textem, na skříních visí pár černobílých fotek. Když se sedmadvacet studentů konečně nasoukalo dovnitř, studentka spustila svůj proslov. Okamžitě mě zaskočila její angličtina, kterou použila, aby nám oznámila, že se právě nacházíme "in jidish museum in New York". Uf, zvláštní podání, naštěstí mám tento jazyk skvěle zvládnutý díky mnoha počítačovým hrám v angličtině, které jsem za svůj krátký život odehrál, takže všemu bez potíží rozumím. Dozvídám se jakousi napůl češtinou, napůl angličtinou, že muzeum je určeno židovským uprchlíkům z Evropy. Po několika málo minutách výkladu jsme vybídnuti k prohlídce muzea. Procházím po třídě a čtu si nápisy na papírcích, o kterých jsem se zmiňoval výše. Zjišťuji, že jsou na nich popsány různé židovské zvyklosti a tradice. Přichází má první obava, snad se po nás nebude chtít, abychom si to všechno zapamatovali? Já osobně jsem si zapamatoval snad jen jeden lístek, a i ten mám problém si vybavit. Naštěstí se nic takového nekoná a po prohlídce jsme vtaženi do víru her, které spočívají v přehazování míčků, následně vajíček, symbolizujících židovské tradice. Příliš mnoho se nám z nich uchovat nepodařilo, přežila pouze dvě vajíčka ze šesti, navíc naprasklá.

Posouváme se workshopem dále. Jsme rozděleni do skupin, ve kterých máme zobrazovat jednotlivé postavy a scény z divadelní hry, na kterou se chystáme. Postupně se nám tak odhaluje příběh židovské rodiny Singerových, který se následně odvíjí podle naší vlastní vůle. Polovina třídy je pro setrvání v Rusku, druhá pro odjezd do Ameriky. Já, jakožto zavilý nepřítel "hamburgerožroutů", zůstávám v Rusku. Studentka nám odhaluje, jak by se příběh odvíjel, kdyby se Singerovi rozhodovali podle nás. Skutečný děj hry se ovšem nedozvíme, prý si máme počkat až na divadlo.

Workshop končí, upravujeme třídu do původního stavu a mě si následně odchytává naše milá třídní s otázkou, jak se mi to líbilo. Lhát nechci, ale zároveň znám její „konzervativnost", proto opatrně volím slova. A uvědomuji si, že mé prohlášení o spokojenosti, s výjimkou oněch házecích her, je na sto procent pravdivé. Když se na to zpětně koukám, vlastně se mi docela líbily i ony, ač trochu stupidní, hry. No jo, vždycky je lepší přemýšlet, než něco řeknete. S pocitem uspokojení opouštím třídu a vydávám se na hodinu biologie.

O čtyři dny později, v pondělí, den před koncertem kapely Lordi, končí naše první a zároveň poslední hodina. Teď nás čeká ono představení, na které jsme se tolik připravovali, onen Job. Do Divadla Petra Bezruče se máme dopravit sami, poněvadž jej mám kousek od domu, odložím nejprve aktovku a pak už zamířím k dějišti věcí příštích. Divadelní šatna mě nechává chladným, svou koženou bundu jen tak někde ležet nenechám. Usadím se v hledišti, daleko od všech, nikdy nemám zapotřebí se někam vtírat. Jenomže tentokrát je mi má hrdost osudnou, brzy si ke mně totiž přisedne pruhované komando slizkých šampónů, smrdících jako nějaké lehké děvy. Pokouším se nevnímat jejich stupidní řeči a uklidňuji se myšlenkami na svou přítelkyni Lucku, která mě odpoledne očekává na ranči. Setmění a počátek hry je pro mě vysvobozením. Bohužel, první polovina představení pro mě znamená spíše bohapustou nudu, poněvadž ji dobře znám z předcházejícího workshopu. Po rozhodnutí Singerů o odjezdu do Ameriky se světla rozsvěcují a začíná přestávka, já si uvědomuji, že mě příšerně bolí zadek, proto zoufale očekávám konec představení, jsem dokonce v pokušení odejít, však by si toho nikdo nevšimnul. Jaké štěstí, že jsem to neudělal! Po opětovném zahájení hry se dozvídám osudy rodiny Singerových, do jejichž života krutě zasáhla válka. Někteří umírají, dcera se zblázní, až nakonec zůstane jen otec Mendel sám. Nevím proč, ale jeho závěrečné úvahy o Bohu ve mně evokují myšlenky na knihu Bratři Karamazovi. Po poměrně šťastném konci představení a nezbytném potlesku se konečně vydávám, pln všelijakých pocitů, na ranč, ke svým milovaným koním. Pokud to mám vše zhodnotit, neubráním se srovnání s divadlem Aréna, jejichž hloupé sexuální motivy mě spíše znechucovaly, než bavily. Ruku na srdce, vám by se líbila hra se schématem "Sex, sex, sex, sex, sex, sex a nakonec homosexuální sex"? Mě doopravdy ne, sex raději prožívám, nepotřebuji na něj ještě koukat v divadle. Oproti tomu se mi představení Job skutečně zamlouvalo a mám z něj konečně pocit jakéhosi vnitřního obohacení, naplnění, pocit, že si z něj skutečně něco odnáším. Úžasná práce herců, skvěle zpracovaný děj, pouze škoda workshopu, kvůli kterému jsem téměř polovinu hry znal předem. Sečteno a podtrženo, konečně školní akce, která za něco stála. umělecká reportáž Kryštofa Skalíka (SXA)

Při každé takovéto akci či divadelní hře si kladu otázku, co nám tato událost dala? Jaké morální poselství či ponaučení z ní plyne? A hlavně, co nám vlastně chtěla říci?

Zaměřím-li se na čtvrteční workshop, musím říci, že přestože byla tato akce, kterou vytvořila studentka JAMU, dobře promyšlena, nedala mi odpověď ani na jednu z mých otázek. Šlo snad o stmelení třídního kolektivu? Mělo ono poselství, myšlenka či ponaučení znít: nebuďte Židy a nebudete mít těžký život? Ne, takhle to určitě být nemělo. Je mi líto, že takto hrubě kritizuji studentčinu práci. Vím, že každý musí někde začít. A jak známé pořekadlo říká: „Chybami se člověk učí!“. Domnívám se, že program tohoto workshopu byl poněkud ukvapený. Jedna činnost za druhou. Studentka připravila tak širokou škálu aktivit, že bychom potřebovali nejméně šest hodin a ne čtyři. Dělali jsme vše možné. Od analýzy postav až po utváření děje prostřednictvím scének. Neměla si studentka raději předem ujasnit, jakým směrem, chce onen seminář směřovat? Vždyť tato hra nás odkazuje na mnoho zajímavých skutečností. Seminář se mohl více věnovat židovství, vlivu války na obyčejný ruský lid, kontrastu amerického svobodného způsobu života s ruským chudým a ubohým. Všemu se věnovat v pouhých čtyřech hodinách nemůžeme. A pokud to tak naše budoucí umělkyně chtěla, tak proč nám malinko nepomohla s pochopením všech aktivit? Proč nám neshrnula podstatu každé činnosti? Jsme sedmnáctiletí lidé, kteří občas přece jen ještě potřebují trošku „nakopnout“. A možná bychom tak zrovna pochopili, co nám chce říci a co je to, nad čím se máme zamýšlet. Jediná věc, která na mě nějakým způsobem zapůsobila, byla symbolika vejce s židovskou kulturou. A to právě pro svou jednoduchost. Já sama za sebe tvrdím, že čtyři hodiny strávené scénkami, ve kterých jsme byli hlavními aktéry, byly zdlouhavé a nepoučné. Vůbec jsem se necítila ve své kůži. Samozřejmě také proto, že nemám ani ten sebemenší herecký talent. O tom, jak bych si ony hodiny představovala, dostatečně vypovídá můj názor, že židovství je natolik zajímavá víra, že stojí za to věnovat jí několik hodin. Jak málo dnešní obyčejní lidé vědí o Židech a o jejich svátcích? Jak krásné, správné, přirozené, důležité, lidské a odvěké je VĚŘIT. A víme vlastně, co je to víra?

Součásti projektu byla divadelní inscenace hry JOB. Tuto část bych hodnotila mnohem pozitivněji. Možná to bude tím, že k Divadlu Petra Bezruče cítím velké sympatie a to proto, že se mi líbí, jak pracuje s kulisami a prostorem, a tedy obdivuji zpracování her. Ani při této hře mě nezklamalo a opět překvapilo. Také myslím, že v Divadle Petra Bezruče můžeme nalézt pár výborných herců, kteří dokáží zahrát skutečně všechno. A tady narážím na velký problém nebo snad na režisérův nedostatek. Ne všichni umí zahrát vše. Nelíbilo se mi obsazení herců. Přesněji tedy dvou a to konkrétně osoby otce, kterého ztvárnil herec Norbert Lichý, a osoby dcery, kterou představuje Sylvie Krupanská. Otce jsem si takto skutečně nepředstavovala a pasáž, kdy byl na jevišti sám a přemítal svůj životní osud, se mi jevila jako úděsná. Herec se nedokázal skutečně vcítit do postavy Mendela Singera a scénu plnou emocí zahrát nezvládl. Co se týče dcery Mirjam, byla, dle mého názoru, chyba jednoznačně na straně režiséra, který se tak snažil zdůraznit Mirjaminy rysy, že úplně potlačil všechny její ostatní vlastnosti. Bylo vidět, že herečka hraje skutečně tak, jak si režisér přál. Ona je totiž výbornou herečkou a to se potvrzuje v jiných inscenacích. Ovšem herecký výkon Lukáše Melníka, který ztvárnil nemocného Menuchima, byl úžasný. Herec se dokázal úplně proměnit a tím dosáhl opravdu vynikajícího výsledku. K samotné hře bych se chtěla vyjádřit jen stručně. Donebevolajícím uměleckým kýčem byl závěr hry, kdy se náhle objevil zcela vyléčený a úspěšný Menuchim. Happy end v tak smutném příběhu? Závěrem bych chtěla poznamenat, že jsem také nahlédla do programu divadla, tam jsem našla charakteristiku hry JOB. Cituji: „Tragikomický příběh o touze milovat své rodiče.“ To mě překvapilo. Zpětně si sice uvědomuji, že ve hře se tato charakteristika také projevila, ale mělo-li to být hlavním tématem a myšlenkou také čtvrtečního workshopu, tak by snad celá naše třída potřebovala pořádně „nakopnout“. recenze Lucie Smolové (2.A)

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ V kalendáři se píše 20. březen 2009 a sexta se za malou chvíli zúčastní workshopu, který studenty připraví na následné divadelní představení vytvořené na námět románu Josepha Rotha Job. Ve chvíli, kdy účastníci workshopu vstoupí do třídy, nelze si nevšimnout studentky posledního ročníku JAMU, která všechny vesele vítá. Nejdříve je na řadě úvodní seznámení a pak už studenti chodí po třídě a postupně se obeznamují s židovskou kulturou a židovským náboženstvím. Následuje rozdělení do skupinek, které na základě daného textu vytváří sochy hlavních postav a s nimi odehrají vlastní scénku. Takto názorně každý poznává členy rodiny Singerových: Mendel – otec, Debora – matka, Menuchim – nejmladší syn, Mirjam – dcera a Šemarja s Jonášem – synové. Jeden ze synů – Šemarja – utíká do Ameriky, najde si práci a nabízí své chudé rodině, aby za ním přijela. Rodina tak náhle stojí před rozhodnutím, jestli zůstane v Rusku, ale tím pádem se jejich dcera Mirjam nadále bude stýkat s kozáky, nebo pojedou do Ameriky, jenže jejich postižený syn Menuchim nedostane povolení odcestovat. To jsou základní východiska osudů románové rodiny Singerových a úkolem studentů je hluboce se zamyslet a rozdělit na dvě skupiny – Rusko a Amerika. Ve vytvořených skupinkách pak řeší další úkoly – opět sehrát scénku, sestavit fotografii rodiny po válce, dle přidělených peněz udělat měsíční rozpočet. Na všech je vidět nefalšované zaujetí, žádné vyrušování nebo nemístné bavení… Mezi jednotlivými částmi workshopu jsou přestávky, po nichž vždy následuje hra na odreagování a následné soustředění. To, jak příběh skončí, nakonec zůstává tajemstvím. Pro rozuzlení děje se studenti vydávají o tři dny později na divadelní představení Job v podání herců Divadla Petra Bezruče.

Příběh prostého člověka očekává celý sál s napětím. Každý přišel již s nějakou představou o tom, jak by měl příběh skončit. V hlavních rolích se představují známí herci Divadla Petra Bezruče – Norbert Lichý (Mendel), Zdena Przebindová (Debora), Sylvie Krupanská (Mirjam), Lukáš Melník (Menuchim), Tomáš Dastlík (Šemarja), Tomáš Krejčí (Šemarja) a spousta dalších. Dvě odlišná prostředí, hudba i výběr kostýmů vtahují do děje většinu zúčastněných. Prvně se diváci ocitají ve dvou dlouhých bílých stěnách sbíhajících se do jednoho okna, které slouží k promlouvání postav z dopisů. Naopak země zaslíbená je ztvárněna v podobě poloprůhledné stěny navozující pocit zoufalství a beznaděje. Kostýmy vybrané pro scény odehrávající se v Rusku jsou obyčejné, nevýrazné a prosté, naopak v Americe září naplno barvami a elegancí. Živá hudba evokuje němé grotesky, jejichž slavnou postavou je Charlie Chaplin. Singerovi nakonec odcestují do Ameriky za synem, svého rozhodnutí posléze hluboce litují. Pobyt v „zaslíbené zemi“ je jim spíše utrpením, což dokazují nejen dlouhé monology Mendela Singera, v nichž poutavě popisuje své emoce. Nad mnohými věcmi se sice musí studenti zamýšlet, avšak díky workshopu snadněji chápou tragikomický příběh Mendela Singera a jeho rodiny, který je o mnoho obohatí. Zapomenout nelze ani vynikající výkony herců, kteří se do rolí uměli výborně vžít a tím pomoct divákům vklouznout do děje. reportáž Anny Kostolányové (SXB)

Naše třída společně s dalšími absolvovala divadelní „workshop“ a poté samotné představení Job v provedení ostravského Divadla Petra Bezruče. Prvotní dílna se odehrála 20.března u nás ve škole a naskytla nám blízký náhled do příběhu a osudů hlavních postav. Jednotlivé střípky představení navíc byly odděleny interaktivními hrami, které zvýšili atraktivitu a celkovou zábavnost dílny. Díky ní jsme již měli jasnou představu o celém představení, takže jsme se následující pondělí vydali do Divadla Petra Bezruče. Příběh začal popisem situace rodiny Singerových v rodném Rusku a dále líčil jejich vývoj zde. Tuto část jsme již měli důkladně probranou z workshopu, tudíž byla pro mne nezáživnou a docela jsem se zde nudil. Poté následovala přestávka. Druhá polovina se již odehrávala v USA a přišla mi neporovnatelně lepší nežli ta první. Díky tomu si herci udrželi mou pozornost až do konce a tím představení hodně „vytáhli“ z původní „nudnosti.“ Celkově se mi představení líbilo a až na první část a občasné nápadné improvizování hlavních hrdinů bylo velice zajímavé. Život v Rusku byl a stále je velice náročný, ale útočiště v podobě Ameriky bych nebral až tak utopisticky. Představení Job shrnuje také důležitost rodiny a společnosti blízkých, která když zmizí, je člověk na světě sám a nepomůže mu už ani bůh. hodnocení Jana Zipsera (SXB)

Nedávno jsem zhlédl divadelní představení Job, ještě předtím proběhl ve škole workshop na toto téma. Na úvod se pokusím nastínit, kdo je Job. Tato postava pochází z bible, Ďábel se pře s Bohem o víru Joba, tvrdí, že pokud ho stihne neštěstí, přestane věřit. Ďábel zahubí jeho děti i ženu, čímž o všechno přijde, ale přesto jeho víra je neoblomná, za určitý čas smutku se opět ožení a má nové děti. Je to příběh, který vypráví o víře v Boha, nejspíš má člověku dát příklad, že musí snášet svá muka a přečkat těžké období, aby mohl být poté znovu poctěn jeho přízní. Jeho životní příběh je přenesen na začátek dvacátého století do rodiny ruských židů. Otec, učitel, matka, žena v domácnosti, jedna dcera a tři synové, jeden z nich mentálně zaostalý, jsou chudí a každý má odlišnou představu o tom, jak chce žít. Pobožný otec, trávící věčně svůj čas doma s jediným rozptýlením  odříkáváním částí Písma. Věčně nespokojená matka toužící po něčem víc, která však staví rodinu na první místo, obětavost takových lidí bývá často zneužívána a to i tady, nemyslím si, že z nějaké vypočítavosti, spíše se obětavost stává povinností, či rutinou. Jejich dcera, mladá a veselá dívka milující život, také však svou rodinu, ale přece jen je jí zábava přednější. Nejstarší syn touží po bujarém životě vojáka, pro jeho jednoduchý a intenzivní charakter. Mladší syn je přemýšlivý podnikavec, chce žít v něčem lepším než ve staré barabizně rodičů a nechce se stát učitelem jako jeho otec, chce podnikat a vydělávat spoustu peněz. Nejmladší syn je mentálně nemocný, neumí ani pořádně chodit, jediné slovo, které umí, je mama, stává se zátěží pro zbytek rodiny, která ho také nakonec opustí. Podle jejich představ se odvíjí i jejich život. Matka po trápení, tragédii v rodině a nedostatečně projevované náklonnosti ze strany své rodiny umírá. Jeden syn je nezvěstný, druhý zemřel ve válce, dcera se pomátla a zůstává otec, který je zkoušen, málem přestane věřit, ale návrat jeho nejmladšího syna už zdravého mu dá opět naději pro život.

Z jejich příběhů si člověk může vzít různé smýšlení o boží spravedlnosti. Upřít se mu nedá, že je krutý až bezohledný, pokud pro své osobní pře s Ďáblem ničí život několika nevinným lidem, aby prověřil víru jednoho. Silně věřícího Joba si nejspíš vybral na zkoušku právě proto, že byl silně věřící, jiné je vlastně i zbytečné testovat, protože je jasné, že ti by hned podlehli. Vírou se vlastně člověk sám vědomě, někdy nevědomě, ale dobrovolně vystavuje trápení, stává se jakýmsi emocionálním masochistou. Hříšní lidé to mají podstatně jednodušší, stačí se na smrtelné posteli kát ze svých hříchů a nebe je v kapse. Na druhou stranu je Bůh milosrdný, Mendelu Singrovi (to je otec, ruský žid) mohl vzít i nejmladšího syna. Pán si to vždycky nějak srovná. Koncem bych se vrátil na začátek, a to před samotné vystoupení, k již zmíněnému workshopu. Bylo řečeno či napsáno pár židovských pojmů, rozebíral se děj příběhu, poté se hrály pasáže náhodně rozdané do skupin. Třída se rozdělila a vytvořila dvě skupiny, každá zastupovala jednu verzi rozhodnutí rodiny Singrů. Toto vše bylo proloženo svižnými cvičeními, které nás měly zaktivizovat, u mě však fungovaly kontraproduktivně. Asi by mě to bavilo více, kdybych se naladil na stejnou vlnu jako slečna Tereza, to se ale nestalo kvůli vzniklé únavě. Na divadelním představení jsem byl v lepší kondici, a také proto ho hodnotím kladně, musím říct, že jsem se pobavil. zamyšlení Davida Ševčíka (SXA)

SHODA Malinká kavárnička jazzového typu, hraje tichá, poklidná hudba, na stěnách staré fotky, pár křesel a stolků, nejlépe každý jiného typu, na oknech mohou být těžké závěsy. V koutě sedí skupinka asi pěti lidí a tlumeně o něčem hovoří. Uprostřed sedí mladá dívka a čte si knížku. První: ,,Jaká je budoucnost mých synů? Vepřové maso, uniforma, puška a bodák. Dcera běhá za kozáky, jeden syn jde na vojnu, druhý musí emigrovat, třetí je postižený. A manželka…?“ Vchází druhá dívka a sedá si ke stolku poblíž první. Druhá: Promiňte, drahá paní, neviděly jsme se už někde? První: Myslím, že je to docela možné. A kde? Druhá: Já jsem onehda byla na jistém semináři. První: Já jsem také onehda byla na semináři. Druhá: Je docela možné, že to byl stejný seminář. A copak se dělalo na tom vašem semináři? První: Rozebírali jsme divadelní hru Job. Druhá: Ó, je docela možné, že jsme se potkaly zrovna tam. První: To je docela jistě možné. Druhá: Pracovali jsme v jisté škole v centru města. První: Jak je to zvláštní, my také byli v centru města na jedné škole. Druhá: Ta škola, tuším, ale nejsem si jistá, se jmenovala Matiční. První: Jak je to zvláštní a podivné, my byli na té stejné. Druhá: Je tedy docela možné, že jsme se potkaly právě tam. První: To je jistě možné, ale já si nějak nepamatuji. Druhá: Také si nevzpomínám. První: Byla jsem v druhém patře. Druhá: Třída druhá A? První: Ano, ano, právě tam. Druhá: Pak je tedy docela možné, že jsme se viděly právě tam. První: Jak je to zvláštní, já se zřejmě na to nepamatuji. Druhá: Já vlastně také ne. První: Ze začátku jsem byla asi v pětičlenné skupince. Dostali jsme za úkol charakterizovat jednu postavu. Nejmladšího syna. Druhá: Nejmenoval se náhodou Menuchim? První: Ano, ano, právě tak. Druhá: Já tudíž byla ve stejné skupince. Naše osoba nesla právě toto jméno.

První: Jak je to podivné a zvláštní. Druhá: Neviděly jsme se tam? První: Myslím, že je to možné, ale nevzpomínám si. Druhá: Já vlastně také ne. První: Také vás ten seminář zaujal jako mne? Druhá: Jistě. Hlavně možnost vytvářet si vlastní příběh a jeho zakončení. Rozhodla jsem se pro cestu do Ameriky. První: Jak je to zvláštní, ó, jak je to zvláštní. Naprosto s vámi souhlasím. I já se rozhodla pro cestu do Ameriky. Druhá: I hry po přestávce byly dobře vymyšleny. První: Ano, k návratu do atmosféry, možná hůř zorganizovány. Druhá: Samozřejmě souhlasím. Jen pouze improvizované muzeum, zde informace byly velice nepřehledné. A také role takzvané Sáry, tuším, tak zní její jméno, mne bila přílišně do očí. První: Ano, jen tyto výtky bych k tomu také měla. Použila jste naprosto shodný slovní obrat, jaký mi právě proběhl hlavou. Druhá: Ano, tak mi to také připadá. První: O, jak je to zvláštní, zajímavé a také podivné. Máme shodné názory a myšlenky. Druhá: Je docela možné, že jsme o tom hovořily už dříve. První: Je to docela jistě možné, ale nepamatuji se. Druhá: I já si na to nevzpomínám. Chvíle ticha. První upije z šálku. První: Následující pondělí jsme se šli podívat do Divadla Petra Bezruče právě na toto představení. Druhá: Tím pádem jsme se potkaly tam. První: Je to jistě možné, ale nepamatuji se, že bych vás viděla. Druhá: I já si na vaši tvář nevzpomínám. První: Představení se mi příliš nelíbilo. Druhá: Ano, bylo to jako rozsáhlý příběh z románu zkrácen do minimální verze. První: Naprosto. I Norberta Lichého… Druhá: …který právě za tuto roli dostal cenu Thálie… První: …jsem viděla v daleko lépe zahraných postavách. Druhá: V mnohem lepších. První: Jak je to zvláštní a podivné, že se tak doplňujeme. Druhá: Ano, velice zvláštní, určitě ale souhlasíte, že konec – uzdravení Menuchima – byl velice zajímavý a krásný šok. První: Ano, i přesto, že to bylo dosti klišé. Druhá: Neseděla jste náhodou na levé straně? Já ano a špatně jsem viděla na druhou stranu jeviště. První: Jak je to zvláštní, jaká shoda, já měla naprosto stejný problém. Druhá: A kde jste seděla, drahá paní? První: Tuším, ze ve druhé řadě, druhé sedadlo zleva. Druhá: Je docela možné, že jsme se potkaly právě tam. Seděla jsem tamtéž. První: Jak je to zvláštní, jaká shoda. Nejsme my, drahá paní, jedna a táž osoba? Druhá: Myslím, že je to docela možné. Obě se zvednou z křesel, zaplatí jeden jediný účet s jednou jedinou cenou a společně odchází. (Pozn.: Inspiraci k takto napsanému scénáři jsem našla v absurdní divadelní hře Plešatá zpěvačka, jejímž autorem je Eugène Ionesco, kterou jsem zhlédla v úterý, 31. března 2009.) Tereza Skálová (2.A)

Představení, jež se odehrálo v Divadle Petra Bezruče, které mám opravdu ráda, se mi líbilo. Pokud začnu hereckými výkony, tak herec, jenž ztvárnil Menuchima, byl opravdu úžasný. Takhle ohebné klouby a převrácené oči, u kterých jsem nevěděla, zda jsou jeho, nebo to jsou nějaké čočky, mě opravdu uchvátily. Nebyla to hlavní role, ale mě zaujala ze všech nejvíce. Herec hrající Šemarju neměl podle mě tolik prostoru, aby ukázal, co v něm je, protože to, jak hraje Evžena Oněgina, je mnohem lepší. To je však role, jež ho proslavila. Bylo by podivné, kdyby tomu bylo naopak. To samé mohu říct o panu Lichém. Harpagona v Lakomci ztvárnil naprosto dokonale. Je však pravdou, že to, jaký výkon podal v pondělí, se na toto představení hodilo a Job je jiný žánr než komedie. Právě tak bych si starého žida představovala. Jen jsem asi čekala trochu více. Po titulní roli v Lakomci, jež narozdíl od postavy Mendela Singra cenu Thálie nedostala, jsem byla trošičku zklamaná. Opravdu nápaditá byla postava Macka. Mluvil anglicky, ale já se v tom neztrácela. Mluvil sice trošku přehnaně, ale výslovnost byla srozumitelná a věřila jsem mu, že je to rodilý ,,amík“. Tato postava mi připomínala slečnu Terezu, která si hrála na Sáru. Nevím, jestli to byl účel, nebo jsem tu spojitost našla jenom já. Všechny herecké výkony mohu zhodnotit velmi dobře, jsou to herci, kteří mi jsou sympatičtí. Pokud se dostanu k hudbě. Písničky byly dobře vybrané a velmi se mi líbilo, že tam byla hudba živá. V takovém komorním divadle bych klavíristu nečekala a opravdu mě to mile překvapilo. Celkově mohu říct, že se mi divadlo líbilo, a pokud to mohu porovnat s inscenacemi, které jsme viděli v Aréně, tak se mi to zdálo mnohem lepší. Nepřistihla jsem se, že bych najednou přestala vnímat nebo něco podobného. A to i přesto, že to bylo kapánek delší a některé dialogy probíhaly poněkud dlouhou dobu. To však k divadlu patří, myslím, že by diváci neocenili, kdyby se spěchalo i zde. Menší slabinou pro mě bylo, že jsem seděla na boku sálu, takže jsem slyšela projíždějící tramvaje. Za to však nikdo nemůže. Co se týče dílny před divadlem, tak také tu mohu ohodnotit velmi kladně. Role Sáry mě sice po nějaké době přestala bavit, avšak na úvod to bylo vtipné, nápadité a přimělo nás to k pozornosti. Hry s balónky a následně vajíčky mě také zaujaly. Ve třídě však mnozí z nás propadali smíchu spíš než nějaké soutěživosti, takže nám vajíčko moc dlouho nevydrželo, ale rozhodně jsme si to užili! A nacvičení rolí a různých dialogů nám ukázalo, kdo má jaké herecké schopnosti a dovednosti. Největším přínosem pro mě byla chvíle, kdy jsme se měli rozhodnout, zda-li bychom odjeli do USA, nebo zůstali v Rusku. Já se rozhodla tak jako oni pro odjezd do Ameriky. Když jsem však viděla na jevišti Menuchima, nechápala jsem, jak jsem to mohla udělat. Co se týče slečny Terezy, jež celou dílnu vedla, tak mohu říct, že to měla připravené opravdu skvěle a šlo vidět, že tomu rozumí. Celkově se mi projekt líbil a uvítala bych, kdyby se to do maturity alespoň ještě jednou zopakovalo, protože mi to přineslo nové zkušenosti, kterých není nikdy dost. recenze Ivony Vlčkové (SXA)

Představte si, že sedíte v křesle. Pod vámi se hýbe milion malých tvorečků, kteří spoléhají na vaši pomoc. Jen na vás závisí jejich osudy, strasti, prostě celý jejich život závisí jen na vás. Zvládli byste takovou zodpovědnost? Nebo byste ji prostě neunesli na svých bedrech? Hodně lidí si takto představuje Boha, muže co sedí v křesle, dívá se na naše životy jako na reality show a občas někomu obrátí život naruby. Samozřejmě velmi věřící člověk na toto ani nepomyslí. Mnoho lidí říká, že chodit do kostela je plýtvání časem. Jenže o tom to přece není. Pak jsou tady tací, kteří se k Bohu obrací jen tehdy, když už si myslí, že už jim nic jiného nepomůže. Někdy se stává, že když vám objeví třeba nádor, obrátíte se o pomoc k náboženství. Tato víra vám může pomoci, ovlivní vaši psychiku a ta může ovlivnit vaši nemoc Třeba Tibeťané jsou hodně věřící lidé, plni soucitu, radosti a lásky, i když prožívají velmi špatné období a je ohrožena jejich kultura, náboženství i životy. Všimněte si, že na mnoha fotkách, kde jsou vyfoceni lidé z Tibetu, se děti smějí a cení své krásné bílé zuby, i když nemají plno hraček jako jiné děti. V divadelní hře Job se také řeší otázka víry. Židé žijící v Rusku mají nemocného syna, který ani neumí chodit. Matka jde pro radu k rabínovi. Ten jí radí, aby syna neopouštěla, že se za pár let uzdraví, ale léta plynou a nic se nemění. Rodina odjíždí do USA a nemocného syna nechávají doma. Matka v USA umírá ze smutku, jediná dcera se zblázní a synové taky umírají. Otec zůstává sám a vzpomíná na svého nemocného syna, kterého nechal v Rusku. Otec ztrácí víru a proklíná svého Boha, že na něho seslal tolik neštěstí. Ztrácí také smysl života a nemá už pro co žít. Myslím si, že nemá daleko k sebevraždě. Když je na úplném dně, přátelé se ho snaží rozveselit, on však pořád žije jenom zčásti. V tom se mu však vrací syn, zdravý, krásný a plný lásky. Oba jsou šťastni.

Bůh na otce nezapomněl, i když ten už nevěřil. Myslíte si, že ho Bůh trestal za to, že v Rusku nechal syna? Nebo to byla jen náhoda? Musí být nějaký bůh? Božská spravedlnost? Možná by to bez jakési boží ruky vypadalo na světě daleko hůř. Ale i tak se dějí špatné věci, kterým můžeme nebo nemůžeme zabránit. Možná je vše jen v lidských rukou a jen se vymlouváme. Ale má někdo právo nám organizovat život? Radit by nám někdo mohl, to by určitě každý přivítal, ale rádcové nebývají vždy dobří. Dobrá rada nad zlato. Někteří nepotřebují rádce nadčlověka a stačí jim přátelé, s kterými řeší své problémy a vkládají v ně velkou důvěru. Na světě je mnoho náboženství, kde se vůbec vzala? Jak je možné, že jakási jejich forma přežila dodnes? Že by tedy nějaký bůh přece jenom byl? I tak musí lidé ve víře nacházet něco krásného, jinak by víru neuchovávali po tolik generací. Nemůžeme říci, že by nějaké náboženství bylo špatné, má přece společný cíl. Dát lidem jakousi jistotu, lásku, utvářet v nich porozumění a soucit s druhými… V divadelní dílně jsme si házeli křehká vajíčka, která představovala kulturu. Žádná skořápka nezůstala nenarušena. Myslím si, že bychom si pod takovýmto vajíčkem mohli představit i náboženství. Jaké prasklinky na sobě musí mít? Nebo má tak pevnou skořápku, že je zcela nenarušeno? esej Markéty Balonové (SXA)

Když jde člověk do divadla, většinou chce, aby to, co uvidí, v něm něco zanechalo, něco, na co by pak ještě dlouho vzpomínal a o čem by si rád s někým povídal. Mohu říci, že hra Job ve mně zanechala velmi hluboký dojem. Přiznávám, že je to i díky divadelní dílně, kterou jsem předtím absolvovala. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak byste se zachovali v situaci těch, které ztvárňují na pódiu? Já k tomu byla mile přinucena divadelní dílnou. Protože jsme měli situaci ztvárňovat a formovat, samo to člověka donutí dívat se na problém z různých úhlů pohledu. Co je to špatné rozhodnutí a co správné? A existuje vůbec nějaké, které vyhovuje všem? Má někdo právo soudit člověka, který se možná rozhodl špatně, ale podle svého nejlepšího smýšlení?

Otec chudé židovské rodiny stojí na prahu velkého životního kroku, zda se odstěhovat do Ameriky za lepší budoucností, nebo zůstat doma v Rusku. Jeho rozhodování opravdu není snadné. Má upracovanou ženu, která těžce snáší, že její manžel je jen učitel a stěží zvládá uživit jejich čtyři děti, dceru, která se začíná „tahat“ s kozáky, syna na vojně a nejmladšího syna, který nedokáže chodit ani mluvit. Třetí syn už na ně čeká v Americe. Má tedy s rodinou odjet, ale bez nejmladšího nemocného syna, nebo zůstat v Rusku s mizerným platem a vědomím, že jeho dcera pravděpodobně skončí s kozákem? Během divadelního workshopu byla má volba jasná. Zůstat v Rusku. Bylo velmi zajímavé sledovat, kdo se rozhodl pro cestu a kdo pro již vybudované zázemí. Já se tak rozhodla proto, že bych nikdy nedokázala opustit své nemocné dítě. Tedy, teď to tak vidím. Protiargumenty z oné „druhé“ strany mě však znovu nahlodávaly dívat se na to i jinak.

V Jobovi se otec nakonec rozhodne odjet za lepšími zítřky. Nejmladší syn tedy zůstává doma a otec, matka a dcera odjíždějí za synem do Ameriky. Jaká změna oproti Rusku! Jejich rodinná finanční situace se nebývale zlepšila a rodina si najednou může dovolit to, na co v Rusku ani nepomyslela. Ale jsou opravdu šťastnější? Nehlodá v nich ani maličký pocit jakési morální viny? Nastává válka, umírají dva synové a manželka, dcera se zblázní a musí do sanatoria. Zůstává sám. Bez rodiny, bez domova. Myslí na svého nejmladšího syna, kterého nechal ve své vlasti, a doufá, že žije. Sice nepřestává věřit v Boha, ale přestává se ho bát. Žehrá na osud, na boží nespravedlnost, na všechno. Člověk si snadno řekne, přesně jak si řekl on sám, že je to jeho vina, neodkázal vychovat své děti podle své představy, opustil syna, neměl to dělat. Ale může ho vůbec někdo z nás soudit? Dokážeme snad my určit, co bylo nejlepší udělat? Obávám se, že se to nikdy nedozvím. Během divadelní dílny, kde jsme příběh tvořili i sami, jsem byla moc zvědavá, jak to doopravdy skončí. Jak linii děje viděl autor. Nechá konec tragický, nebo to vezme spíše z té světlé stránky? V divadle jsem se konečně dočkala rozuzlení, ani mě nakonec moc nepřekvapilo. Nejmladší syn najde otce, je časem uzdravený a nyní již slavný skladatel. Nechová vůči otci žádnou zášť, či snad vztek, že ho tam nechali. Oba se radují ze shledání, starý Žid znovu poznává, že je jeho Bůh veliký. Proč ve mně tato hra zanechala tak hluboký dojem? Snad proto, že je v ní ukázáno, jak je důležitá rodina, jak je důležitá víra, jak je důležité umění rozhodnout se, jak je důležité zůstat otevřený novým věcem a přitom nezapomínat na ty staré, jak je důležitá naděje. Ono přece vždy nakonec může všechno dopadnout dobře. I když mnohdy ne tak, jak bychom to my sami očekávali a chtěli. zamyšlení Veroniky Javůrkové (SXA)

Matiční gymnázium, Ostrava, příspěvková organizace Dr. Šmerala 25, 728 04 Ostrava

Autoři fotografií: Karel Havlík (1, 2, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 18) Barbara Majovská (3, 7, 14, 15, 16, 17, 19, 20, 21, 22, 23)

Na projektu spolupracovali vyučující českého jazyka Mgr. Jana Trčková, Mgr. Naděžda Nováková a Mgr. Ladislav Vasevič.

Projektový deník vytvořila Mgr. Naděžda Nováková ve spolupráci s Mgr. Janou Trčkovou a Mgr. Ladislavem Vasevičem.

Realizaci projektu „Vzhůru do divadla! Vzhůru v divadle!“ finančně podpořilo občanské sdružení „Přátelé MGO“.

Občanské sdružení „Přátelé MGO“ - unie rodičů, pedagogů, žáků a příznivců MGO