Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Radka Valešová
Prodej podniku a jeho části Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Čech, LL. M.
Katedra: obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 17. dubna 2009
1
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.
Radka Valešová
2
Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své diplomové práce JUDr. Petru Čechovi, LL. M. za odborné vedení, podnětné připomínky a konzultace. Děkuji také svým rodičům za jejich neutuchající podporu po celou dobu mého studia.
3
Obsah: 1. Úvod…………………………………………………………………………….str. 6 2. Pojem podniku a jeho části 2.1. Pojem podniku …………………………………………………………...…..str. 8 2.2. Pojem části podniku……………………………………………………...…...str. 11 3. Typy smluv, na jejichž základě je možný prodej podniku a jeho části………...str. 15 4. Smlouva o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) 4.1. Podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)…………………………………………………………………str. 18 4.2. Translační účinek smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)…………………………………………………………………str. 21 4.3. Úprava odpovědnosti za vady ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)…………………………………….……………..str. 23 5. Přechod práv a závazků ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku) 5.1. Obecně………………………………………………………….………….......str. 29 5.2. Přechod pohledávek………………………………………………….………...str. 31 5.3. Ochrana věřitele při přechodu závazků……………………………………..…str. 33 5.4. Přechod práv spojených s cennými papíry a přechod obchodního podílu…… str. 36 5.5. Trvání zajištění přecházejících závazků……………………………………….str. 38 5.6. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů………………………. str. 40 5.7. Práva z průmyslového a jiného duševního vlastnictví………………………....str. 41 5.8. Bezdůvodné obohacení a odpovědnost za škodu…………..………………… str. 44 5.9. Jiné práva a závazky……………………………………………….…...…….. str. 45 6. Působnost valné hromady při prodeji podniku a jeho části 6.1. Souhlas valné hromady s převodem podniku, resp. jeho části podle § 67a ObchZ… ………………………………………………………………………....…………...str. 47 6.2. Pojem část podniku podle § 67a ObchZ……………………………………….str. 48 6.3. Důsledky neudělení souhlasu valnou hromadou podle § 67a ObchZ………....str. 53 7. Prodej podniku a jeho části z hlediska soutěžního práva 7.1. Obecně k prodeji podniku, resp. jeho části z hlediska soutěžního práva…….. str. 56
4
7.2. Kdy je k prodeji podniku, resp. jeho části, nutný souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže………………………………………………………………..str. 57 7.3. Posuzování spojení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže………...….....str. 62 7.4. Potřeba povolení Evropské komise…………………………………………....str. 64 7.5. Konkurenční doložka………………………….………………………...……. str. 66 8. Závěr………………………………………………….……………...…………. str. 71 Seznam literatury..…………………………………………….…...……………… str. 73
5
1. Úvod Cílem mé práce je komplexně pojednat o prodeji podniku a jeho části v tuzemské právní úpravě. Jedná se o dosti širokou problematiku, jež zahrnuje řadu otázek. Patří sem otázky týkající se pojmu podniku a jeho části, smlouvy o prodeji podniku, jakožto samostatného smluvního typu podle obchodního zákoníku, přechodu práv a závazků, živnostenského práva, práva obchodních společností, firemního práva a práva soutěžního. V mé práci nejdříve vymezím pojem podnik. Dále se budu krátce zabývat, na základě jakých typů smluv je možné podnik či jeho část převést. Tématem následující kapitoly bude smlouva o prodeji podniku upravená jako samostatný smluvní typ v obchodním zákoníku. Vzhledem k šíři tématu se v této práci soustředím především na tři následující kapitoly, které jsou podle mého názoru při prodeji podniku či jeho části klíčové. Jedná se o tyto otázky: přechod práv a závazků při prodeji podniku, působnost valné hromady či společníků při otázkách týkajících se prodeje podniku či jeho části a prodej podniku či jeho části z hlediska soutěžního práva. Problematika přechodu práv a závazků je důležitá vzhledem k tomu, že se jedná o speciální úpravu k obecné úpravě převzetí závazků obsažené v občanském zákoníku, takže při prodeji podniku není třeba k převzetí závazků souhlasu věřitele, kterého je tedy nutné určitým způsobem chránit. Otázkou pak je, zda je tato ochrana věřitele dostatečná. Další důležitou otázkou při přechodu práv a závazků je určení, která práva a závazky tedy přejdou na kupujícího a která zůstanou u prodávajícího podniku. Působnost valné hromady či společníků při prodeji podniku či jeho části je důležitá vzhledem k tomu, že to jsou právě akcionáři či společníci, komu patří akcie či obchodní podíl dané společnosti, a tudíž to jsou právě oni, kdo by měl rozhodovat o důležitých transakcích s majetkem dané společnosti a o jejím dalším směřování. Obchodní zákoník tuto problematiku upravuje ne příliš jasně a tato otázka vyvolala řadu odborných diskusí. Poslední otázkou, jež bude předmětem pozornosti této práce, je soutěžní právo. Zde se budu zabývat konkurenčními doložkami při prodeji podniku a podmínkami, za nichž je potřeba posouzení nabytí podniku či jeho části jiného soutěžitele Úřadem pro ochranu
6
hospodářské soutěže nebo Evropské komise. Problematika konkurenčních doložek je důležitá vzhledem k tomu, že může značně omezit činnost jednotlivých soutěžitelů a je nutné si uvědomit, kdy jsou tyto doložky v souladu s právní úpravou, jelikož v řadě případů budou protizákonné. Otázka podmínek, za nichž je třeba souhlasu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či Evropské komise, je důležitá podle mého názoru proto, že v případě, kdy je vyžadováno pro daný prodej podniku či jeho části posouzení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či Evropské komise, a toto posouzení by mělo negativní závěr, nebylo by možné takovýto prodej podniku či jeho části určitému soutěžiteli vůbec uskutečnit.
7
2. Pojem podniku a jeho části 2.1. Pojem podniku
Obchodní zákoník (dále jen ObchZ) definuje pojem podniku v § 5 jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání. Dále zde jsou stanoveny dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně, aby určitý soubor jednotlivých složek mohl být kvalifikován jako podnik. K podniku mohou náležet věci, práva a jiné majetkové hodnoty pouze v případě, že patří podnikateli. Druhou podmínkou je, že tyto hodnoty slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku1, podnik tak zahrnuje budovy, zařízení a materiál (hmotná složka), stejně jako zaměstnance, jejich kvalifikaci i zkušenosti a organizační strukturu (osobní složka) a dále práva a jiné majetkové hodnoty (nehmotná složka podniku). Složky podniku musí být určitým způsobem organizovány, aby tvořily určitý celek. Navíc účelem takového organizovaného celku musí být dosahování zisku. Pokud jde o otázku, co z toho, co patří prodávajícímu podniku, tvoří součást daného podniku, je rozhodující kritérium, zda daná majetková hodnota slouží k provozování podniku. Zákonná definice obsahuje také objektivní kritérium, že součástí podniku je i to, co vzhledem ke své povaze k provozování podniku má sloužit. Teorie2 se však shoduje na tom, že toto druhé možné kritérium je problematické. I. Pelikánová dochází k závěru, že se vůbec používat nemá a argumentuje tím, že podnikatel jakožto vlastník může tím, co je v jeho vlastnictví volně disponovat, a tudíž rozhodovat, zda danou věc bude k podnikání používat či nikoliv. Podle mého názoru je třeba kritérium, že součástí podniku je i to, co vzhledem ke své povaze k provozování podniku sloužit má, vykládat dosti restriktivně. Účel tohoto objektivního kritéria bych viděla v tom, aby bylo možné řešit nejasné situace a aby nedocházelo k obcházení zákona. Toto objektivní kritérium bych aplikovala např. na nefunkční dodávku, u níž by nebylo možné říci, že slouží k provozování podniku, jelikož je nefunkční, nicméně 1
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 13 Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník: komentář. Díl I. § 1 - § 92e. Polygo: Praha, 2002, str. 57; Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 1.díl, § 1 - 55, 3. vydání. Linde: Praha, 2003, str. 70 74 2
8
vzhledem ke své povaze by k provozování daného podniku sloužit měla. Podle mě je nutné vycházet vždy případ od případu, a nikoliv obecně učinit závěr, že např. všechny automobily provozovatele taxi služby náleží k jím provozovanému podniku. Bude třeba individuálně zkoumat, zda některé nepoužívá on či např. jeho rodinní příslušníci pro osobní účely. Ze slov „co vzhledem ke své povaze slouží k provozování podniku“ podle mě tak nelze ani dovozovat závěr, že by např. součástí podniku hostince byl i osobní automobil patřící majiteli hostince, který jej používá pro osobní účely a někdy také k dopravě potravin nutných do kuchyně hostince. Objektivní kritérium bych tedy používala pouze v krajních a logicky více méně jasných situacích, kdy je zřejmé, že by určitá věc či hodnota k danému podniku měla rozhodně náležet. Z tohoto důvodu budu dále uvažovat pouze kritérium subjektivní, tj. zda daná věc či hodnota k provozování podniku slouží. Podnikatel může provozovat také charitativní zařízení. Potom vzniká otázka, zda toto bude tvořit součást jeho podniku. Tak tomu zřejmě nebude, jelikož charitativní zařízení bude těžko splňovat podmínku, že by sloužilo k provozování podniku. Proto by i v případě prodeje podniku podnikatele, jenž provozuje mimo jiné také charitativní zařízení, toto i nadále zůstalo prodávajícímu podniku. Mezi jiné majetkové hodnoty, jež jsou součástí podniku lze zařadit např. obchodní podíl či cenné papíry, pokud budou sloužit k provozování daného podniku nebo např. klientelu daného podniku. Součástí podniku nejsou závazky, což vyplývá z úpravy smlouvy o prodeji podniku, kde je stanoveno, že závazky související s podnikem přecházejí společně s tímto podnikem. Pokud by tvořily součást podniku, tak by toto ustanovení bylo zbytečné. Není však třeba, aby podnik (jeho část) obsahoval všechny složky, tak jak jsou uvedeny v § 5 ObchZ. Tento názor zastává např. P. Čech3, který uvádí, že: „Jakkoliv zákon vymezuje podnik jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, je třeba připustit, že v praxi mohou nastat situace, kdy konkrétní podnik bude složen z jediné této složky, ba dokonce z omezeného okruhu několika věcí.” Tento závěr opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 25. července 2005. Nejvyšší soud zde jako podnik kvalifikoval hostinec, a to i přesto, že
3
Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str. 4 - 12
9
zde nebyli zaměstnáni žádní zaměstnanci a nebyly uzavřeny obchodní smlouvy. Takže zde naprosto chyběla osobní složka podnikání. V této souvislosti by se mohlo zdát matoucí, že naopak v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 ze dne 25. května 2001 Nejvyšší soud dochází k závěru, že se nejedná o část podniku tvořící samostatnou organizační složku (pro vymezení samostatné organizační složky podniku platí de facto to samé, co pro vymezení podniku, viz. dále) v případě, kdy chybí osobnostní složka podnikání (k tomuto judikátu také viz. dále kapitola Typy smluv, na jejichž základě je možný prodej podniku a jeho části). Bude nutné se podívat blíže na skutkové okolnosti daných případů. Pokud jde o hostinec, tak zde již žádní zaměstnanci nepůsobili. Avšak v případě rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 je tato otázka složitější. Zde v údajné samostatné organizační složce podniku (zabývající se kamionovou dopravou) sice zaměstnanci působili, nicméně přestože údajná smlouva o prodeji části podniku byla uzavřena až 1. dubna 1997 otázka pracovněprávních vztahů byla řešena prodávajícím a kupujícím údajné samostatné organizační složky podniku již dříve, a to k 1. lednu 1997. K tomuto datu totiž uzavřel kupující údajné části samostatné organizační složky podniku pracovní smlouvy se zaměstnanci prodávajícího, jenž s nimi naopak pracovní poměr ukončil. Je jasné, že přestože zaměstnanci tvoří součást samostatné organizační složky daného podniku, nebyli do údajné samostatné organizační složky podniku převáděné až smlouvou uzavřenou 1. dubna zahrnuti, tudíž zde chyběla osobnostní složka samostatné organizační složky podniku, jež reálně existovala. V případě hostince však osobnostní složka vůbec neexistovala, jelikož zde žádní zaměstnanci nebyli, a tudíž vůbec nemohlo dojít k jejich zahrnutí do podniku, jež byl převáděn. Pro rozhodování zda se o podnik (samostatnou organizační složku podniku, k této otázce viz. dále) jedná či ne, tedy bude důležité, pokud jde o jednotlivé složky podniku, vždy posoudit, které složky podniku reálně existují. Pokud daná složka podniku vůbec neexistuje, nemůže být její neexistence překážkou kvalifikaci např. hostince jakožto podniku. Na druhou stranu, pokud daná složka existuje, bude nutné ji zahrnout společně s ostatními složkami podniku do daného převodu, aby bylo možné podnik jakožto podnik právně kvalifikovat. Obchodní zákoník dále stanoví, že podnik je věcí v právním smyslu, a to věcí hromadnou. Tím však není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících
10
se k nemovitostem, předmětům duševního vlastnictví atd., pokud jsou součástí podniku. V občanském ani v obchodním zákoníku však není definice hromadné věci ani věci. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku4 upozorňuje na to, že podnik je vnímán jako objekt obchodněprávních vztahů, a ne jako jejich subjekt. Z práv a povinností, které se k danému podniku vztahují, není tudíž oprávněným resp. povinným subjektem podnik, nýbrž jeho majitel, popřípadě spolumajitelé. Majitelem podniku může být, jak právnická, tak též fyzická osoba. Možné je však také spoluvlastnictví podniku např. v případě, kdy více osob podniká pod společným jménem bez založení právnické osoby, což je možné podle § 10 ObchZ (pod toto ustanovení je možné např. zařadit sdružení podle § 829 a násl. ObčZ).5 Z obchodního zákoníku nevyplývá, zda může mít jeden podnikatel podniků více. Tento problém však není podle mě pro právní praxi příliš významný, jelikož podnikatel může převádět také část podniku, takže není rozhodné, zda určitý soubor složek podnikání bude tvořit podnik či pouze jeho část. Nehledě na to, že pokud část podniku bude tvořit samostatnou organizační složku, tak se použijí ustanovení, která upravují smlouvu o prodeji podniku, tedy především i ustanovení o přechodu závazků. Stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu není často upřesněno, zda jde o podnik, či jeho část, viz. např. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005, kde Nejvyšší soud výslovně uvádí: „… kdy byl předán hostinec ´N. S. p.’, který lze zcela nepochybně považovat za podnik nebo jeho část (to, zda byl hostinec pouze částí podniku nebo ‚celým podnikem‘ K. Š., není pro rozhodnutí ve věci významné)…”.
2.2. Pojem části podniku
Pojem části podniku v obchodním zákoníku obecně definován není. Není zde ani definice části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Ve většině případů není důležité, zda se v konkrétním případě jedná o podnik celý nebo pouze o jeho část, tomu odpovídá také judikatura Nejvyššího soudu, která často tuto otázku vůbec neřeší (viz. výše). Pojem části podniku je přitom důležitý zejména pro aplikaci ustanovení § 67a ObchZ a § 487 ObchZ. V této práci se tedy budu zabývat výkladem části podniku z hlediska těchto dvou ustanovení. V § 67a ObchZ je stanoveno: “Ke smlouvě na jejímž 4 5
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 13 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 83/2001 ze dne 20. května 2003
11
základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující právo k podniku nebo jeho části musí být udělen souhlas společníka nebo valné hromady”. V § 487 ObchZ je zase stanoveno, že ustanovení upravující smlouvu o prodeji podniku se použijí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku. Výkladem části podniku pro účel § 67a ObchZ se budu zabývat dále v samostatné kapitole. Pokud jde o výklad části podniku pro účel § 487 ObchZ, tak je nutné rozlišovat, zda se jedná o část podniku tvořící samostatnou organizační složku nebo o část podniku, která samostatnou organizační složku netvoří. (Toto rozlišování je důležité např. také pro aplikaci§ 488i ObchZ týkajícího se aplikace ustanovení smlouvy o nájmu podniku na jeho část, ta ale není předmětem této práce). Nejvyšší soud se k samostatnosti organizační složky vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 557/2003 ze dne 8. dubna 2004, kde samostatně hospodařící složku definoval tak, že je to “…ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti.” Dále uvádí, že část podniku je také tvořena určitým souborem hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Podle tohoto rozhodnutí samostatnost organizační složky není narušena, pokud jsou např. zdroj pitné a užitkové vody nebo kompresorová stanice, které jsou potřebné pro provoz této organizační složky umístěny v areálu sousední společnosti. Pro samostatnost organizační složky stačí, pokud jsou do dané části podniku zavedena. Od této skutečnosti se musí odlišit skutečná dodávka těchto médií, která již záleží na dohodě kupujícího této organizační složky s vlastníkem zdrojů a zařízení pro dodávku potřebných médií. Přerušení těchto dodávek, tak nečiní organizační složku podniku nesamostatnou. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 ze dne 14. března 2006 se za samostatnou organizační složku považuje bankovní pobočka. Podle mě je zajímavý (a rozhodně správný) závěr Nejvyššího soudu, že nedojde k narušení možnosti kvalifikovat bankovní pobočku jakožto samostatnou organizační složku podniku, když nedojde k převodu portfolia úvěrových smluv uzavřených touto pobočkou. Nejvyšší soud uvádí: „…nepřevedením tohoto smluvního instrumentu nepozbývá převáděná část bankovní pobočky charakter funkčního celku a ani tento podstatný znak nepodmiňuje.”
12
Jako rozhodující kritérium pro určení samostatné organizační složky podniku tedy v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vidí zachování charakteru funkčního celku. V rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 9. května 2006 pak Nejvyšší soud za dostatečnou podmínku pro kvalifikaci části podniku jakožto samostatné organizační složky považuje samostatně vedené účetnictví. Doslova zde uvádí, že: „Za samostatnou organizační složku lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné organizační složky) a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku.“ Jak dále uvádí, tak se bude jednat především o odštěpný závod, možné jsou však i jiné samostatné organizační složky. Jak uvádí P. Čech,6 tak toto rozhodnutí neznamená, že by samostatně vedené účetnictví mělo být podmínkou pro kvalifikaci části podniku jakožto samostatné organizační složky vždy. Mohou nastat situace, kdy sice účetnictví pro danou organizační složku podniku odděleně vedeno není, nicméně danou část podniku bude i přesto možné kvalifikovat jako samostatnou organizační složku podniku. Pro určení, zda se jedná o samostatnou organizační složku podniku je rozhodující kritérium určitosti. Musí být jasné, co do dané samostatné složky podniku patří a jaká jsou práva a závazky s ní související. P. Čech uvádí jako situaci, kdy by nemělo být vyžadováno samostatně vedené účetnictví situaci „faktické samostatnosti organizační složky“. Jako příklad předkládá fyzicky oddělený provoz, který se nachází v jiné lokalitě než ostatní provoz. Tento názor dokládá judikaturou Nejvyššího soudu, ve které při řešení otázky, zda se jedná o samostatnou organizační složku, není kritérium samostatně vedeného účetnictví zmíněno. Uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 ze dne 25. května 2001(viz. výše) a rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 ze dne 14. března 2006 (viz. výše). Pro určení samostatnosti organizační složky je zajímavá také poznámka Nejvyššího soudu obsažená v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 9. května 2006. Zde Nejvyšší soud upozornil na to, že pro samostatnost organizační složky není důležité, zda
6
Čech, P.: Epilog k výkladu pojmu “část podniku” v § 67a obchodního zákoníku, Právní rádce, 3/2009
13
má svého vedoucího, jež by byl oprávněn jednat ve všech věcech týkajících se této složky. Abych tedy shrnula kritéria samostatnosti organizační složky podniku. Rozhodující je určitost dané samostatné organizační složky. Toto kritérium splňuje především část podniku, pro kterou je samostatně vedené účetnictví, nicméně samostatně vedené účetnictví není podmínkou pro určení samostatnosti organizační složky. Určitost může být však splněna i jinak. Důležité je pro samostatnost organizační složky podniku také zachování charakteru funkčního celku. Rozhodujícím pro určení samostatnosti organizační složky podniku však není, zda má svého vedoucího. Pokud jde o definici odštěpného závodu v § 7 ObchZ, tak pouze stanoví, že jde o organizační složku podniku, která je jako odštěpný závod zapsána do obchodního rejstříku. Odštěpný závod tedy od jiných částí podniku, které také tvoří samostatnou organizační složku, je odlišný v tom, že je zapsán v obchodním rejstříku. V zákoně však nejsou pro zápis složky jako odštěpného závodu stanoveny žádné zvláštní podmínky. Z toho vyplývá, že je na podnikateli, zda určitou složku nechá jako odštěpný závod zapsat (viz. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku7).
7
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 16
14
3. Typy smluv, na jejichž základě je možný prodej podniku a jeho části K prodeji podniku nebo jeho části tvořící samostatnou organizační složku může dojít především uzavřením smlouvy o prodeji podniku upravené jako samostatný smluvní typ v §§ 476 - 488a ObchZ. Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že ustanovení §§ 477 486 ObchZ týkající se smlouvy o prodeji podniku se podle § 487 ObchZ použijí také na prodej části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Podle názoru K. Marka se na základě § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ na prodej samostatné organizační složky podniku použije i § 476 ObchZ. A dále i § 488 ObchZ.8 V rámci úpravy smlouvy o prodeji podniku se tedy na samostatnou organizační složku podniku nepoužijí pouze ustanovení týkající se konkurenční doložky. Část této práce, jež se týká smlouvy o prodeji podniku, platí tedy také pro prodej části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Dalšími smluvními typy, na jejichž základě je možný převod podniku nebo jeho části, jsou např. inominátní smlouva nebo série kupních smluv, které se budou posuzovat v celkovém kontextu. Z ekonomického pohledu může být stejného výsledku dosaženo také např. smlouvou o převodu akcií či smlouvou o prodeji obchodního podílu. Tomu, že k převodu podniku nebo jeho části může dojít také uzavřením jiné smlouvy, než smlouvy o prodeji podniku odpovídá ustanovení § 67a ObchZ, která používá pojem „smlouva, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části“ a ne pojmu smlouva o prodeji podniku. Názor, že k převodu podniku nebo jeho části může dojít na základě jiné smlouvy, zastává i Nejvyšší soud. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005 uvedl, že k převodu podniku může dojít na základě smlouvy nepojmeované. V daném případě se jednalo o převod hostince, který Nejvyšší soud považuje za podnik (jeho část). Skutečnost, že šlo o smlouvu nepojmenovanou, Nejvyšší soud dovodil ze skutečnosti, že smlouva, která byla uzavřena, postrádala dohodu o ceně, jež je podstatnou náležitostí smlouvy o prodeji podniku. Podle Nejvyššího soudu se nejednalo ani o smlouvu darovací, jelikož nedošlo k bezúplatnému předání něčeho, neboť v rámci podniku přechází také práva a závazky. Nejvyšší soud 8
Marek, 2008
15
došel tedy k závěru, že se jedná o smlouvu nepojmenovanou, poněvadž se nejedná ani o žádný jiný smluvní typ, který by byl upravený občanským nebo obchodním zákoníkem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005 je důležité také z hlediska důsledků, jež jsou spojeny s prodejem podniku na základě smlouvy jiné než smlouvy o prodeji podniku. V tomto případě se tedy jednalo o smlouvu inominátní, nicméně Nejvyšší soud rozhodl, že i tento závazkový vztah (tedy vztah založený inominátní smlouvou) se bude řídit obchodním zákoníkem, a to bez ohledu na povahu stran, jelikož analogicky aplikoval § 261ObchZ, v němž jsou upraveny absolutní obchody. Vychází z toho, že pokud je zde obsažená smlouva o prodeji podniku, je třeba obchodnímu zákoníku podřídit i smlouvu o bezúplatném předání. Aplikaci ustanovení § 477 ObchZ (tedy ustanovení týkající se přechodu závazků a pohledávek) pak dovodil z ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ ve spojení s ustanovením § 491 odst. 2 ObčZ, které stanoví, že na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, jestliže samotná smlouva nestanoví něco jiného. Závěr je tedy ten, že i v případě inominátní smlouvy, pokud samotná smlouva nestanoví něco jiného, se aplikují ustanovení o přechodu závazků. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 857/2004 ze dne 14. října 2004 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy se jedná o smlouvu kupní a kdy o smlouvu o prodeji podniku podle § 476 ObchZ. Pro určení, o jaký smluvní typ se jedná je rozhodující obsah smlouvy, tj. ujednání ve smlouvě obsažená, a podstatné náležitosti smlouvy, není možné se řídit pouze označením smlouvy. Dále uvádí, že pro odstranění případných nejasností ve smlouvě je třeba použít výkladu projevu vůle (§ 35 odst.2 a 3 ObčZ a § 266 ObchZ.). Jak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvádí, tak rozdíl mezi kupní smlouvou a smlouvou o prodeji podniku je v předmětu smlouvy. Předmětem kupní smlouvy jsou jednotlivé věci, popřípadě spoluvlastnický podíl na nich, kdežto předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako věc hromadná. Ve smlouvě o prodeji podniku, na rozdíl od kupní smlouvy, se kupující zavazuje převzít také závazky s podnikem související. Určení zda jde o smlouvu kupní nebo smlouvu o prodeji podniku je tedy rozhodující především pro přechod závazků souvisejících s podnikem. K převodu podniku může dojít také uzavřením několika kupních smluv, jež se budou posuzovat v celkovém kontextu. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém
16
rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 ze dne 25. května 2001. Nejvyšší soud zde řešil otázku, zda několik uzavřených smluv tvoří ve svém souhrnu smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části tvořící samostatnou organizační složku, a tudíž zda je s nimi spojen přechod práv a povinností ze zaměstnaneckých vztahů. Nejvyšší soud zde uvedl, že „…není ani vyloučeno, aby smlouva sestávala z několika dílčích smluv tvořících ve svém souhrnu vzájemně provázaný celek; musí však v ní být vymezen podnik (jeho část), který je předmětem smlouvy. Jestliže není předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, a proto v takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené.” Rozhodující je tedy otázka, zda daná série smluv dostatečně vymezí jako předmět převodu podnik či samostatnou organizační složku podniku. Pokud by tomu tak nebylo, tak danou sérii smluv nebude možné posuzovat ani v celkovém kontextu jakožto smlouvu o prodeji podniku, resp. jeho části. V rámci „smlouvy o prodeji podniku“ byly v daném případě uzavřeny tři smlouvy: smlouva o prodeji drobného hmotného a investičního majetku, smlouva o prodeji materiálových zásob a smlouva o postoupení pohledávek a závazků. Jelikož tyto smlouvy neobsahovaly osobnostní složku podniku (zaměstnanci prodávajícího s ním rozvázali pracovní poměr a uzavřely nové pracovní smlouvy s kupujícím), a celkový předmět těchto smluv tak nepředstavoval samostatnou organizační složku, jakožto provázaný funkční celek, došel Nejvyšší soud k závěru, že tudíž nebyla uzavřena smlouva o převodu podniku, resp. jeho části, jakožto smluvní typ upravený obchodním zákoníkem, a tudíž nedošlo k následkům (v daném případě přechodu práv a závazků z pracovněprávních vztahů), jež obchodní zákoník s uzavřením smlouvy o prodeji podniku spojuje.
17
4. Smlouva o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)
4.1. Podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)
Na začátku této části bych ještě ráda zdůraznila, že pokud zde budu mluvit o podniku, tak pro účely aplikace ustanovení týkajících se smlouvy o prodeji podniku, to znamená také část podniku tvořící samostatnou organizační složku (viz. § 487 ObchZ). S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku9 uvádí jako podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku následující: určení podniku, závazek prodávajícího odevzdat podnik kupujícímu a převést k němu na kupujícího vlastnické právo a na druhé straně závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit určenou kupní cenu. Obchodní zákoník pro tento smluvní typ vyžaduje písemnou formu. Dále, pokud jsou součástí podniku také nemovitosti, tak podpisy stran musí být na téže listině (viz. § 46 odst. 2 ObčZ). Předmětem prodeje nejsou jednotlivé věci patřící k podniku, nýbrž podnik jako celek. Ve smlouvě musí být podnik především náležitě vymezen, často tomu tak bude odkazem na určitou přílohu ke smlouvě.10 To však neznamená, že by musely být vypsány jednotlivé věci, majetkové hodnoty nebo práva, která jsou předmětem prodeje. V každém případě musí dojít k převodu celého podniku, popřípadě jeho samostatné organizační složky. Pokud tomu tak nebude, nebude možné ustanovení obchodního zákoníku vztahující se na smlouvu o prodeji podniku na takto založený smluvní vztah aplikovat. I. Pelikánová11 zastává názor, že z požadavku, aby byl předmětem smlouvy podnik, resp. jeho samostatná organizační složka, vyplývá požadavek, aby byl převeden „funkční celek, jež má být schopen fungování“, a nevidí důvod, aby nemohla být z prodeje vyčleněna určitá věc, ovšem za podmínky, že nebude dotčena funkce podniku (např. osobní automobil či kancelářské zařízení). V souladu s tímto názorem je i
9
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1188 Marek, 2002, str. 3 11 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4.díl, § 409 - 565, Linde: Praha, 1997, str. 294 10
18
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2882/2005 ze dne 14. března 2006 (viz. výše), kde Nejvyšší soud judikoval, že nezahrnutí portfolia úvěrových smluv uzavřených bankovní pobočkou, jež je předmětem prodeje, nenarušuje „charakter funkčního celku“ této pobočky, a tudíž nebrání její kvalifikaci jakožto samostatné organizační složky podniku. I Nejvyšší soud tak vidí jako rozhodující zachování funkčního celku. Požadavek převodu celého podniku je podle mě třeba vnímat obecně, v souladu s názorem I. Pelikánové a uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tak, aby byla zachována funkčnost daného celku. Bylo by nesmyslné nekvalifikovat jako podnik např. továrnu, pokud by z prodeje byl vyloučen pouze určitý automobil. Smlouva musí obsahovat obecný závazek kupujícího převzít veškeré závazky s podnikem související. Také závazky, které kupující přebírá, není třeba jednotlivě uvádět, ačkoli se doporučuje je řádně specifikovat, a to včetně ručitelských. Také jejich specifikace bude často obsahem přílohy k samotné smlouvě o prodeji podniku.12 S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku13 uvádí, že úmysl převzít závazky související s podnikem je možné dovodit také z názvu smlouvy jako smlouvy o prodeji podniku, pokud však z obsahu samotné smlouvy nevyplývá něco jiného. Další podstatnou náležitostí smlouvy o prodeji podniku je závazek kupujícího zaplatit cenu podniku. Výše ceny nebo způsob jejího dodatečného určení musí být přitom obsažen ve smlouvě. Pokud by tomu tak nebylo, pak by smlouva o prodeji podniku platně nevznikla. Zákon ji totiž nestanoví ani dispozitivně např. jako cenu obvyklou. A to ani v § 482 ObchZ, jež stanoví domněnku, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Dále pak uvádí, že se tedy v případě, kdy má nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, změní výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí. Nicméně domněnka tohoto způsobu stanovení ceny je vyvratitelná, a pokud se prokáže, že kupní cena byla stanovena jiným způsobem, změna ceny ze zákona, jakožto důsledek právní domněnky nenastane. Proto také jak uvádí i S. Plíva in Komentář k obchodnímu
12 13
Marek, 2002, str. 3 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1188
19
zákoníku 14, tak v případě, kdy je kupní cena stanovena jiným způsobem, není důležité, kdy nastává účinnost smlouvy. ObchZ však nicméně nestanoví ani způsob určení, ani výši této kupní ceny.15 Podle mého názoru domněnka uvedená v první větě § 482 ObchZ je zde pouze za účelem, aby stanovila předpoklad pro aplikaci pravidla obsaženého ve větě druhé, které se týká změny ceny, která nastává ze zákona v důsledku změny obchodního jmění, pokud účinnost smlouvy nastává k pozdějšímu datu než její uzavření. K této změně ceny dochází pak ze zákona. Toto ustanovení se však použije pouze v případě, kdy bude splněna výše zmíněná vyvratitelná domněnka o způsobu určení ceny. Tato domněnka může být vyvrácena, např. pokud ze smlouvy vyplývá jiný způsob určení ceny.V takovémto případě by pak neměla na výši ceny vliv změna jmění mezi uzavřením smlouvy nebo její účinností, pokud by si ovšem strany nesjednaly něco odlišného ve smlouvě. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku16 uvádí, že se jedná o ustanovení dispozitivní povahy, takže strany mohou jeho aplikaci vyloučit i pro případ, kdy by tato domněnka splněna byla. Strany si však také mohou smluvně dohodnout jiný režim pro změnu ceny, navrhuje např. ujednání, že se cena změní, pokud změna v obchodním jmění dosáhne smluvených limitů. I na stanovení výše ceny se však použijí pravidla poctivého obchodního styku.17 Pokud jde o splatnost ceny, tak pokud si strany nedomluví něco jiného, použijí se obecná ustanovení obchodního zákoníku, jelikož smlouva o prodeji podniku patří mezi tzv. absolutní obchody.18 Podstatným znakem smlouvy o prodeji podniku je závazek prodávajícího předat podnik kupujícímu a převést na něj vlastnické právo k podniku. Podle § 483 odst. 1 ObchZ je prodávající povinen předat a kupující převzít věci zahrnuté do prodeje, a to ke dni účinnosti smlouvy. O tomto předání se sepíše zápis podepsaný oběma stranami. S převzetím věcí je spojen přechod nebezpečí škody na těchto věcech z prodávajícího na kupujícího. Celá tato úprava je však dispozitivní, takže si strany mohou dohodnout jak jiný okamžik přechodu nebezpečí škody na věcech, tj. došlo by k němu v jiném okamžiku než k převzetí věcí, tak mohou dohodnout i jiný okamžik pro předání věcí, tj. nedošlo by k předání věcí k účinnosti smlouvy, nýbrž již dříve nebo až později. 14
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str. 1056 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str. 189 16 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1195 17 Marek, 2002, str. 9 18 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str. 192 15
20
4.2. Translační účinek smlouvy o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)
Pro otázku translačních účinků smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části, bude třeba odlišit translaci vzhledem k podniku, resp. jeho části, na jedné straně a na straně druhé translaci ve vztahu k věcem, které jej tvoří. Pokud jde o translaci ve vztahu k věcem, jež podnik tvoří, je v § 483 odst. 3 ObchZ stanoven translační účinek smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části, ve vztahu k věcem, jež se nezapisují do katastru nemovitostí. Tento odstavec totiž stanoví následující: „Vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí….“ Jak tedy z tohoto ustanovení vyplývá, ve vztahu k nemovitostem, jež se zapisují do katastru nemovitostí, smlouva o prodeji podniku, resp. jeho části, translační účinky nemá. Vlastnické právo k takovým nemovitostem, jež jsou zahrnuty do prodeje podniku, přejde až zápisem do katastru nemovitostí. Úprava přechodu vlastnického práva k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, je kogentní. § 483 ObchZ stanoví obdobnou aplikaci §§ 444 – 446 ObchZ, jež se týkají nabytí vlastnického práva u kupní smlouvy upravené obchodním zákoníkem. Je nutné si uvědomit, že úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku se vztahuje pouze na movitosti, a proto se i obdobná aplikace uvedených ustanovení bude týkat pouze věcí movitých. Z těchto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva k movitostem lze písemně sjednat před účinností smlouvy o prodeji podniku, pokud půjde o movité věci individuálně určené nebo určené podle druhu, a pokud v době přechodu vlastnického práva budou dostatečně odlišeny, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu. Přechod vlastnického práva k movitostem zahrnutým do prodeje však může být sjednán i na později. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku19 uvádí, že jestliže není dohodnuto dále jinak, bude se mít za to, že pozdějším okamžikem se myslí zaplacení celé kupní ceny. Pokud jde o možnost nabytí od nevlastníka, tak tato úprava se aplikuje opět pouze na věci movité. Podmínkou 19
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1196
21
je, že v době, kdy měl kupující vlastnické právo nabýt, nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Pokud jde o otázku translace ve vztahu k podniku jako takovému, tak jde o otázku složitější. Zákon okamžik přechodu vlastnického práva k podniku jako celku, tedy jako k věci hromadné, nestanoví. Ze znění § 476 ObchZ „Smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku…“ je možné dovozovat, že samotným uzavřením smlouvy k převodu podniku nedochází. Bylo by možné dojít k závěru, že se stejně jako u kupní smlouvy bude jednat o smlouvu konsensuální, jelikož není použito formulace, jež by nasvědčovala jasně jako např. u smlouvy o postoupení pohledávky v § 524 odst. 1 ObčZ, jenž stanoví, že: „Věřitel může svou pohledávku…postoupit písemnou smlouvou,“ že by se jednalo o smlouvu reálnou. Tak tomu však ze znění § 476 ObchZ, pokud jde o podnik, není. Navíc když se podíváme do úpravy obecné kupní smlouvy, tak k přechodu vlastnického práva podle § 443 ObchZ dochází až předáním. U podniku je úprava předání obsažena v § 483 ObchZ. Otázka je, zda by tato úprava převzetí podniku byla u smlouvy o prodeji podniku obsažena, kdyby vlastnické právo k podniku přecházelo již účinností smlouvy o prodeji podniku. Na druhou stranu ve prospěch translačního účinku smlouvy o prodeji podniku ve vztahu k podniku jako věci hromadné svědčí účel celé této úpravy, jenž je, jak jej vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30. října 2002, možnost převést podnik najednou jako celek (viz. dále). Podle mého názoru by se spíše měla dát přednost účelu této úpravy a přiznat smlouvě o prodeji podniku translační účinky, jelikož bude možné jasně určit, kdy přesně přešlo vlastnické právo z prodávajícího na kupujícího podniku a to bez nejrůznějších překážek, např. odmítnutí podepsat protokol o převzetí, čímž by mohla vzniknout nejasná situace. Vzhledem k důležitosti okamžiku účinnosti smlouvy je třeba se zabývat také touto otázkou. Obchodní zákoník neobsahuje úpravu účinnosti smlouvy, proto je třeba aplikovat ustanovení obecné úpravy zákoníku občanského. Smlouva je tedy obecně účinnou dnem, jenž je uveden ve smlouvě. Pokud smlouva tento den neobsahuje, pak je účinná uzavřením. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku20 uvádí, že pokud bude 20
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1196
22
ve smlouvě obsažena odkládací podmínka, bude možné tuto považovat za smluvní ujednání účinnosti. Pokud jde o účinnost smluv, k nimž je podle § 67a ObchZ třeba souhlasu valné hromady, tak tyto nabudou účinnosti až udělením tohoto souhlasu (k této otázce viz. dále v části týkající se důsledků neudělení souhlasu valnou hromadou podle § 67a ObchZ). Lze tedy shrnout, že zákon nestanoví jednotný okamžik pro nabytí vlastnického práva k podniku jako celku. Je třeba odlišovat mezi okamžikem nabytí vlastnického práva k movitostem a nemovitostem, jež nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí a na druhé straně k nemovitostem, jež jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že podnik může samozřejmě zahrnovat několik nemovitostí a vklady do katastru nemovitostí u nich nemusí být ke stejnému datu, může tak být také možné postupné nabývání vlastnického práva k jednotlivým nemovitostem. Dále může dojít k dalšímu štěpení okamžiku nabytí vlastnického práva v důsledku možnosti smluvně stanovit dřívější nebo pozdější přechod vlastnického práva k movitostem.
4.3. Úprava odpovědnosti za vady ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)
Odpovědnost za vady při prodeji podniku je v obchodním zákoníku upravena dispozitivně. Obchodní zákoník rozlišuje v rámci odpovědnosti za vady několik druhů odpovědnosti: odpovědnost za chybějící věci, odpovědnost za vadné věci, nezpůsobilost podniku pro provoz stanovený ve smlouvě a právní vady prodávaného podniku. Jako zvláštní odpovědnost je zde podle mě možné zařadit také odpovědnost za závazky, které na kupujícího přešly, aniž by byly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy. Odpovědnost za vady se nevztahuje pouze k jednotlivým věcem, jež jsou součástí podniku, ale i k podniku jako celku. 21 Ustanovení § 484 ObchZ dispozitivně stanoví, že nejpozději v zápise, který se sepisuje o převzetí věcí zahrnutých do prodeje, je prodávající povinen upozornit kupujícího na všechny vady jak převáděných věcí, tak i práv nebo jiných majetkových hodnot, za podmínky, že o nich ví nebo musí vědět. Pokud tak neučiní, pak bude 21
Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str. 195
23
odpovídat za případné škody, kterým bylo možné tímto upozorněním zabránit. Jde zde tedy o zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu. Liberačním důvodem je zde právě toto upozornění v zápise o převzetí.22 Je důležité si uvědomit, že tato odpovědnost za škodu vůbec nevznikne, pokud prodávající o vadách neví nebo vědět nemusí. Skutečnost, zda prodávající o vadě ví nebo má vědět, se přitom posuzuje podle objektivních kritérií, avšak s přihlédnutím k okolnostem konkrétní situace. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku23 upozorňuje také na to, že otázkou je, kdo měl o dané vadě vědět. Podle konkrétního případu se nemusí vždy jednat pouze o osoby, které smlouvu o prodeji podniku na straně prodávajícího podepsaly. Upozorňovací povinnost je také možné učit i před zápisem o převzetí, viz. „…prodávající je povinen nejpozději v zápise…“, takže prodávající se může odpovědnosti za škody, kterým bylo možné upozorněním zabránit, zprostit také v případě, že prokáže, že kupujícího na dané vady upozornil ještě před zápisem o převzetí, přitom v zákoně není určeno, jakým způsobem by tak měl učinit. Je třeba také zkoumat, zda dané škodě bylo možné upozorněním na určitou vadu některé ze součástí podniku skutečně možné zabránit. Na druhé straně jak uvádí S. Plíva in Obchodní závazkové vztahy24, tak splnění upozorňovací povinnosti nezbavuje prodávajícího odpovědnosti za tyto vady, jelikož neustále pro něj platí povinnost plnit řádně, tj. bez vad, to ho zbavuje pouze odpovědnosti za škody, kterým bylo upozorněním možno zabránit. V zápise se mají uvést chybějící a vadné věci. Chybějící věci jsou věci, které prodávající nepředal kupujícímu, ačkoli tyto věci mají být podle účetní evidence a smlouvy součástí jmění prodávaného podniku. Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku25, jedná se de facto o kvantitativní vady. Při rozhodování, zda se jedná o vadné věci, se přihlíží k jejich schopnosti sloužit provozu podniku a k době jejich používání podle účetních záznamů. Z povahy věci není možné považovat za vadné zařízení takové, kterého se v daném podniku používá deset let a jeho stav tomu odpovídá. Ovšem v případě, kdy by podle smlouvy mělo být neustále provozuschopným a ve skutečnosti by tomu tak nebylo, pak by zde odpovědnost za vady nejspíše vznikla.
22
Marek, 2002, str. 10 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1196 24 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str. 195 25 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1197 23
24
Vady je třeba rozlišovat na vady zjistitelné při předání a na vady zjistitelné až při provozu podniku. V zápise o předání je třeba uvést vady zjistitelné při předání. Pokud jde o vady zjistitelné až při provozu, tak ty mohou být oznámeny kupujícím prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit (subjektivní lhůta), nejpozději však do šesti měsíců ode dne účinnosti smlouvy (objektivní lhůta). Je v zájmu kupujícího, aby tak učinil, tj. v zápise o převzetí zahrnul vady zjistitelné při převzetí, resp. včas oznámil vady zjistitelné až při provozu, jelikož pokud by tak neučinil, tak by mu v případném soudním řízení nemohlo být přiznáno právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, ledaže prodávající o těchto vadách věděl v době předání věcí. Nicméně jelikož § 486 ObchZ odkazuje na obdobnou aplikaci § 428 odst. 2, tak se v případném soudním řízení k této skutečnosti přihlédne pouze na základě námitky prodávajícího, že daná vada nebyla v zápisu o předání uvedena, resp. že vada zjistitelná až při provozu nebyla včas oznámena. Jak jsem tedy uvedla vyjmenování vadných a chybějících věcí v zápise o předání je v zájmu kupujícího, a to na rozdíl od § 484 ObchZ,viz. výše, kde uvedení všech vad, o kterých prodávající ví nebo vědět musí, v zápise o předání je v zájmu prodávajícího, a kde toto oznámení tvoří liberační důvod k odpovědnosti za škody. Rozdíl mezi uvedením veškerých vad, o kterých prodávající ví nebo vědět musí podle § 484 ObchZ (v zájmu prodávajícího) a uvedením vad zjistitelných při předání v zápise o převzetí (v zájmu kupujícího) spočívá v tom, že prodávající může na vady, o kterých ví nebo vědět musí kupujícího upozornit i před uvedeným zápisem. Pokud jde o chybějící věci, tak o nich platí to samé, co bylo řečeno o vadách zjistitelných při převzetí, tzn., aby bylo možné za ně přiznat přiměřenou slevu z kupní ceny podniku v soudním řízení, tak musí být uvedeny v zápise o převzetí nebo o nich prodávající musí vědět v době předání věcí. Ke skutečnosti, že v zápise o převzetí uvedeny nebyly, se však přihlédne pouze k námitce prodávajícího. Pokud jde o úpravu slevy, tak se odkazuje na obdobnou aplikaci § 439 ObchZ. Výše slevy odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by měl podnik bez vad a kterou má s vadami. Kupující může o slevu snížit kupní cenu nebo požadovat její vrácení spolu s úroky. Pokud by prodávající neuvedl vady včas, resp. nebyly by v zápisu o předání, a prodávající by o nich ani nevěděl, pak přichází sleva v úvahu pouze se souhlasem obou stran.26 26
Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str. 196
25
Pokud jde o výši slevy, odkazuje § 486 ObchZ na obdobnou aplikaci úpravy v rámci kupní smlouvy (§ 439 ObchZ). Jako zvláštní odpovědnost za vady uvádí obchodní zákoník situaci, kdy podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě. V takovém případě, pokud vady oznámené včas jsou neodstranitelné nebo je prodávající neodstraní v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu stanoví kupující, pak může kupující od smlouvy odstoupit. Zákonodárce odkazuje na přiměřenou aplikaci § 441 ObchZ. Zde z odstavce druhého vyplývá, že od smlouvy není možné odstoupit, pokud kupující nemůže vrátit předmět prodeje, tak jak jej obdržel. Z tohoto pravidla jsou však stanoveny výjimky. Odstoupení od smlouvy je tak jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku27 podle přiměřené aplikace § 441 odst. 4 ObchZ možné, pokud změna stavu předaných věcí byla způsobena v důsledku běžného provozu podniku. Dále je možné od smlouvy odstoupit, pokud ke změnám nedošlo v důsledku jednání nebo opomenutí kupujícího nebo pokud ke změně došlo v důsledku prohlídky řádně vykonané, za účelem zjištění vad. Za zvláštní odpovědnost za vady je možné považovat situaci, kdy na kupujícího přešly závazky, které nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy. V takovém případě může uplatnit nárok na slevu z kupní ceny, ovšem pouze za podmínky, že o nich kupující nevěděl v době uzavření smlouvy. Sleva by měla odpovídat výši těchto závazků.28 Posledním druhem možného vadného plnění při prodeji podniku jsou vady právní. Zákonodárce odkazuje na obdobnou aplikaci úpravy právních vad zboží v kupní smlouvě podle obchodního zákoníku (§§ 433 – 435 ObchZ včetně úpravy nároků z právních vad v §§ 436 – 441 ObchZ, na které odkazuje § 435 odst. 4 ObchZ29). O právní vady se tak jedná, pokud bude podnik nebo jeho část zatížena právem třetí osoby a kupující by s tím nevyslovil souhlas. Nárok z právních vad nevzniká, pokud kupující o právu třetí osoby v době uzavírání smlouvy věděl nebo pokud byl prodávající povinen při plnění svých povinností postupovat podle podkladů, které mu předložil kupující. V případě, že třetí osoba své právo uplatní, tak je kupující povinen tuto skutečnost oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tom dozví. Pokud tak neučiní, a prodávající to namítne, pak není možné kupujícímu v soudním řízení přiznat 27
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1198 Marek, 2002, str. 12 29 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006, str. 196 28
26
práva z právních vad. Jestliže však prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující, pak tyto účinky nenastanou. Pokud jde o nároky z těchto vad, tak se rozlišuje mezi podstatným a nepodstatným porušením smlouvy. O podstatné porušení smlouvy se jedná, pokud prodávající věděl v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že kupující nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. Pokud půjde tedy o podstatné porušení smlouvy, pak může kupující požadovat: odstranění vad, přiměřenou slevu nebo odstoupení od smlouvy. Při nepodstatném porušení je možné požadovat: odstranění vad nebo přiměřenou slevu z kupní ceny. § 486 odst. 4 ObchZ stanoví jako zvláštní druh právní vady případ, kdy nepřejde vlastnické právo k nemovitostem, které jsou součástí podniku, na kupujícího. Pokud prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné lhůtě, kterou mu kupující určí, pak může kupující odstoupit od smlouvy. Na vypořádání mezi prodávajícím a kupujícím při odstoupení od smlouvy se použijí obecná ustanovení obchodního zákoníku (§ 351 ObchZ).30 Odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy však nemá vliv na nárok na náhradu škody způsobené porušením smlouvy, ani na smluvní ustanovení týkající se volby práva, podřízení smluvního vztahu režimu obchodního zákoníku, řešení sporů mezi stranami ani na jiná smluvní ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí. Pokud půjde o peněžní prostředky, tak společně s úroky. Vrací-li plnění strana, která od smlouvy odstoupila, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených. Zajímavou otázkou v případě odstoupení od smlouvy, je situace, kdy dojde k zániku převedených práv vztahujících se k nemovitosti, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí. K. Marek31 k této otázce odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Ca 446/94 ze dne 31. října 1995. Krajský soud v Plzni uvádí, že vzhledem k tomu, že účinky odstoupení nastávají doručením straně druhé, lze dovozovat, že k zániku práv dochází ze zákona. Katastrální úřad v tomto případě tedy tuto skutečnost
30 31
Marek, 2002, str. 12 Marek, 2008
27
vyznačí pouze záznamem a nikoli vkladem, jelikož tento úkon Katastrálního úřadu nebude mít konstitutivní význam, nýbrž význam deklaratorní. Odstoupení od smlouvy přichází v úvahu v následujících případech: pokud nedošlo k převedení vlastnického práva k nemovitosti, která je součástí podniku, a to ani v dodatečné lhůtě; pokud podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě; vady včas oznámené jsou neodstranitelné nebo je prodávající neodstraní v dodatečné přiměřené lhůtě; prodlení některé ze smluvních stran, pokud půjde o podstatné porušení smlouvy; z důvodu právní vady, která by zakládala podstatné porušení smlouvy. Je třeba znovu zdůraznit, že celá tato úprava odpovědnosti za vady pro smlouvu o prodeji podniku je dispozitivní. Práva z odpovědnosti za vady se přitom nedotýkají práva na náhradu škody nebo ze smluvní pokuty. Jestliže kupujícímu vznikl nárok na slevu z kupní ceny, není oprávněn požadovat náhradu zisku ušlého v důsledku vady plnění, na které se sleva vztahuje. Uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad prodeje podniku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
28
5. Přechod práv a závazků ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části tvořící samostatnou organizační složku)
5.1. Obecně
Úprava přechodu práv a závazků je v obchodním zákoníku u smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části tvořící samostatnou organizační složku (v této kapitole dále jen „podnik“), upravena kogentně. K přechodu dochází při uzavření tohoto smluvního typu ze zákona podle § 477 odst. 1 ObchZ, jež stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Jak uvádí I. Pelikánová32, tak ze společného výkladu § 477 ObchZ a § 476 ObchZ („…kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem…“) vyplývá, že je nutné převést všechna práva a závazky související s podnikem (práva a závazky, na něž se prodej vztahuje (§ 477 ObchZ) jsou práva a závazky, jež jsou součástí podniku (§ 476 ObchZ)). Pokud však strany výslovně ve smlouvě některý z takovýchto závazků z přechodu vyloučí, není možné z pouhého názvu smlouvy, jakožto smlouvy o prodeji podniku, dovozovat, že i přes výslovné vyloučení tyto závazky přešly (tento názor zastává také S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku33). Takovou smlouvu by pak už nebylo možné kvalifikovat jako smlouvu o prodeji podniku, ale případně jako jiný smluvní typ s prvky kupní smlouvy a cese. Tomu odpovídá také judikatura, která uvádí, že „neobsahuje-li smlouva uvedenou podstatnou část, tj. z přechodu vyjmuty některé závazky, které souvisejí s podnikem, nebyla platně uzavřena smlouva o prodeji podniku, jako smluvní typ podle ObchZ.“34 Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku35, tak pro kvalifikaci smlouvy o prodeji podniku jako smluvního typu podle ObchZ je důležitý stav při účinnosti této smlouvy, tzn., pokud došlo k převodu závazku nebo práva na někoho jiného před její účinností, nemá to vliv na kvalifikaci dané smlouvy jako smlouvy o prodeji podniku, jakožto smluvního typu podle ObchZ.
32
Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4.díl, § 409 - 565, Linde: Praha, 1997, str. 304 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str. 1049 34 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str. 1049 35 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str. 1049 33
29
Jinak tomu bude, pokud jde o závazky z pracovněprávních vztahů. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2013/2008 ze dne 1. října 2008, kde uvedl, že závazek kupujícího převzít závazky, jež s podnikem souvisí, se týká závazků vůči třetím osobám, a ne závazků uvnitř podniku, pokud jde o závazky uvnitř podniku, tj. závazky z pracovněprávních vztahů, tak se jich týká ustanovení § 480 ObchZ (viz. dále). Ustanovení § 480 ObchZ je vůči § 477 odst. 1 ObchZ ustanovení speciální, a proto pokud smluvní strany vyloučí z přechodu závazků některé závazky z pracovněprávních vztahů, tak nebude smlouva o prodeji podniku absolutně neplatná, jako kdyby šlo o závazky vůči třetím osobám. Je povinností kupujícího oznámit věřitelům bez zbytečného odkladu převzetí závazků a povinností prodávajícího oznámit přechod pohledávek dlužníkům. Nicméně přechod práv a závazků není na toto oznámení vázán a dojde k němu i bez něho. Pokud však prodávající či kupující tuto svou povinnost nesplní, tak přichází v úvahu odpovědnost za škodu podle obecných ustanovení obchodního zákoníku (§ 373 ObchZ).36 V teorii37 se řešila také otázka přechodu práv a závazků v souvislosti s odstoupením od smlouvy o prodeji podniku. K. Marek dochází se k závěru, že v takovém případě pozbývá přechod práv a závazků, ke kterému došlo právě na základě smlouvy o prodeji podniku, od které jedna ze stran odstoupila, účinnosti. Ke zpětnému přechodu ovšem podle K. Marka dojde pouze u práv a závazků, které původně přešly z prodávajícího na kupujícího, a které zároveň ještě stále existují v době odstoupení od smlouvy, tj. závazky, které ještě nebyly splněny a pohledávky, které ještě nebyly inkasovány, jelikož odstoupení od smlouvy nemá podle obchodního zákoníku zpětné účinky. Nejsou tedy dotčeny inkasa pohledávek a úhrady závazků, k nimž v mezidobí došlo. S tím, že dojde ke zpětnému převod pouze stále existujících práv a závazků, lze rozhodně souhlasit, ovšem otázka, zda půjde pouze o práva a závazky, jež existovaly již v době prodeje podniku, bude více problematická. Podle mého názoru by mělo dojít i k přechodu práv a závazků, jež souvisí s daným podnikem, i když vznikly až po daném prodeji podniku. Argumentovat by podle mě bylo možné jak tím, že odstoupení od smlouvy nemá podle obchodního zákoníku zpětné účinky, a tudíž, že práva a závazky vzniklé v mezidobí stále existují (stejně tak jako, že inkasované pohledávky a splněné závazky již zanikly, 36 37
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2672/2004 ze dne 15. listopadu 2005 Marek, 2002, str. 12
30
s čímž souhlasí i K. Marek), tak i zněním § 477 ObchZ, jež stanoví, že na kupujícího přechází všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (tedy podle § 476 ObchZ práva a závazky související s podnikem, viz. výše), a tudíž per analogiam by bylo možné toto ustanovení použít i při odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, a tak by došlo k přechodu všech existujících práv a závazků souvisejících s daným podnikem na prodávajícího podniku. Stejně jako jsou ze zpětného přechodu vyloučeny již zaniklé práva a závazky, jež s podnikem souvisely, by došlo k přechodu práv a závazků, jež s podnikem souvisí, a vznikly až po prodeji podniku. Podmínkou ovšem samozřejmě stále je, že daná práva a závazky souvisí s daným podnikem. Tento závěr podle mého názoru není obecně na úkor ani prodávajícího ani kupujícího podniku. Bude záležet na konkrétní situaci, kdo z nich si polepší, a kdo na druhou stranu pohorší, jelikož tento přechod se týká jak závazků, tak i práv. Důležité je podle mě si uvědomit, že předmětem prodeje je podnik jako celek, a nikoliv separátně věci, které jej tvoří a práva a závazky, jež s ním souvisí. Proto je třeba zkoumat pouze to, zda daná práva a závazky souvisí s převáděným podnikem, jenž přechází při odstoupení od smlouvy zpět na prodávajícího podniku opět jako celek.
5.2. Přechod pohledávek
Přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek. Tato jsou obsažena v občanském zákoníku v §§ 524 - 530. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, tj. úroky, smluvní zajištění atd. K postoupení pohledávky je třeba pouze souhlasu postupitele a postupníka, nikoliv však dlužníka. K tomuto souhlasu dojde uzavřením smlouvy o prodeji podniku.38 Prodávající podniku musí postoupení pohledávky dlužníkovi oznámit, a to bez zbytečného odkladu. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postoupení pohledávky kupující dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním prodávajícímu podniku. Pokud však postoupení pohledávky prodávající podniku dlužníkovi prokáže, nemůže již dlužník požadovat prokázání postoupení na kupujícím. Prodávající podniku kupujícímu odpovídá za to, jestliže se kupující nestal místo prodávajícího věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem, jestliže dlužník splnil 38
Marek, 2002, str. 4
31
závazek prodávajícímu dříve, než jej byl povinen splnit kupujícímu a jestliže postoupená pohledávka nebo její část zanikla započtením nároku, který měl dlužník vůči postupiteli. Pokud jde o dobytnost pohledávky, tak za ni bude prodávající ručit pouze, pokud se k tomu kupujícímu písemně zavázal. Toto ručení však zanikne, pokud kupující nevymáhá tuto pohledávku na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu. Povinností prodávajícího podniku je také podat zprávu o postoupení pohledávky osobám, které poskytly zajištění k těmto pohledávkám. Dále je prodávající povinen předat kupujícímu všechny doklady a poskytnout mu všechny potřebné informace, jež se týkají postoupené pohledávky. Při porušení této povinnosti prodávajícího přichází v úvahu odpovědnost za škodu podle ustanovení obchodního zákoníku (viz. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku39). Podle § 529 ObčZ může dlužník i po přechodu pohledávky uplatnit proti kupujícímu podniku námitky, které mohl uplatnit v době postoupení. Dlužníkovi dále zůstává zachováno právo na započtení pohledávek. Pohledávky způsobilé k započtení, které měl vůči prodávajícímu podniku v době, kdy mu bylo oznámeno postoupení pohledávky, resp. kdy mu bylo postoupení prokázáno, může použít k započtení vůči kupujícímu podniku za podmínky, že je kupujícímu oznámil bez zbytečného odkladu. Na toto právo nemá vliv, že dlužníkova pohledávka v době oznámení, resp. prokázání, postoupení nebyla ještě splatná. Pokud k tomuto započtení vůči kupujícímu podniku dojde, pak se může kupující podniku obrátit na prodávajícího z důvodu odpovědnosti podle § 527 odst. 1 písm. c) ObčZ. Občanský zákoník také upravuje případy, kdy není možné pohledávku postoupit. Patří sem pohledávka, která zaniká nejpozději smrtí věřitele, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil nebo pohledávka, jež nemůže být postižena výkonem rozhodnutí. Zde by opět přicházela v úvahu odpovědnost prodávajícího, a to podle § 527 odst. 1 pism. a) ObčZ, jelikož kupující by se nestal namísto prodávajícího věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Dále také není možné postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Podle názoru K. Marka40 však i taková pohledávka přejde na kupujícího podniku, jelikož dochází k převodu celého podniku. Tomu lze přisvědčit, vzhledem např. k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30. října 2002, v němž jako účel úpravy prodeje podniku v obchodním zákoníku vidí možnost převést podnik najednou 39 40
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1190 Marek, 2002, str. 4
32
jako celek, bez nejrůznějších překážek. Dalším argumentem by mohla být skutečnost, že pokud by zákonodárce nechtěl, aby v takovémto případě k přechodu nedošlo, výslovně by to uvedl, jako tomu je v úpravě (§ 479 ObchZ) týkající se přechodu práv z průmyslového a jiného duševního vlastnictví, kde je uvedeno, že k jejich přechodu nedochází, pokud to odporuje smlouvě o poskytnutí výkonu práva. Pouze pro doplnění bych zde ještě ráda upozornila na to, že na kupujícího přecházejí veškerá práva, na které se prodej vztahuje, a nikoliv pouze pohledávky. Jako příklad je možné uvést práva z nájemní smlouvy.41
5.3. Ochrana věřitele při přechodu závazků
Pokud jde o přechod závazků, tak se nevyžaduje souhlas věřitele. Na jeho ochranu tak zákon stanoví zákonné ručení prodávajícího za splnění převedených závazků a možnost podat odpor. Obecná ustanovení obchodního zákoníku týkající se ručení se použijí přiměřeně(viz. § 312ObchZ).Jelikož se jedná o zákonné ručení a jeho úprava je kogentní, a tudíž není možné ji smluvně vyloučit, tak jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku,42 není možné ručení prodávajícího vyloučit z důvodu, že věřitel vyslovil s přechodem závazku souhlas. Na druhou stranu však nic nebrání tomu, aby věřitel ručení neuplatnil. Pokud jde o otázku režimu, tj. zda se aplikuje úprava obchodního či občanského zákoníku, kterým se daný ručitelský vztah bude řídit, určujícím je, jakým z těchto zákoníků se řídí závazek, za který se ručí (viz. § 261 odst. 4 ObchZ). Zajímavou, a z pohledu ochrany věřitele velice důležitou, otázkou je, zda trvá ručitelský závazek prodávajícího za převedené závazky také při následném prodeji podniku kupujícím. Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 953/2004 ze dne 1. listopadu 2006, kde potvrdil předchozí judikaturu k dané problematice (tj. rozhodnutí vrchního soudu sp. zn. 1 Ko 77/2003 publikovaného pod číslem 17/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj odkazující rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 653/2004). Podle těchto rozhodnutí tedy ručitelský závazek prodávajícího podniku za splnění převedených závazků trvá i v případě, kdy dojde k dalšímu převodu podniku. Nejvyšší 41 42
Marek, 2002, str. 4 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1190
33
soud tento závěr zdůvodňuje ochranou věřitele. Uvádí, že vzhledem k tomu, že v případě prodeje podniku není vyžadován souhlas věřitele k převodu závazků, je tak prolomena obecná zásada, kdy takovýto souhlas je podmínkou převodu závazků. Ustanovení chránící věřitele v rámci smlouvy o prodeji podniku, tj. ručení prodávajícího podniku a odporovatelnost, je třeba vykládat v souladu s touto zásadou tak, aby byl věřitel co nejméně poškozen. Dále pak odůvodňuje svůj závěr tím, že žádné ustanovení obchodního zákoníku nespojuje s dalším prodejem podniku zánik ručitelského závazku prodávajícího podniku. Jestliže trvá ručení prodávajícího podniku za převáděné závazky i při dalším prodeji podniku, vzniká otázka smysluplnosti institutu odporovatelnosti, jelikož by se mohlo pro ochranu věřitele zdát postačující, že toto ručení trvá. Nejvyšší soud se tedy v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 953/2004 ze dne 1. listopadu 2006 zabýval také touto otázkou. Poukazuje zde na skutečnost, že institut odporovatelnosti umožňuje vést výkon rozhodnutí proti původnímu dlužníku, aniž by bylo nutné zahájit nové řízení, kde by byl prodávající podniku žalován jako ručitel. Jak Nejvyšší soud uvádí, nejednalo by se totiž o totožný skutek. V souvislosti s ručením prodávajícího podniku za převáděné závazky je zajímavá také otázka, jaká by byla situace v případě odstoupení od smlouvy o prodeji podniku. Ručil by nabyvatel podniku za převáděné závazky? K mému názoru na situaci při odstoupení od smlouvy o prodeji podniku viz. výše. Nicméně pokud jde o ručení v takovémto případě, je podle mě logické, aby kupující podniku ručil za závazky, jež souvisí s podnikem, a jež vznikly až po prodeji tohoto podniku. Ručení nabyvatele podniku za závazky, jež vznikly již před prodejem podniku, je podle mě nesmyslné, jelikož by došlo k následující situaci: prodávající podniku ručí za kupujícího podniku, že splní převáděné závazky a kupující podniku ručí za prodávajícího podniku, že splní tytéž závazky. Proto bude přicházet v úvahu pouze ručení za závazky vzniklé až po prodeji podniku. Zde však podle mě z důvodu ochrany věřitelů bude nutné ručení nabyvatele podniku při odstoupení od smlouvy o prodeji podniku uznat. Věřitel je vedle ručení prodávajícího tedy chráněn také možností podat odpor. Jde o zvláštní druh odporu ve vztahu k odporu upravenému občanským zákoníkem. Podmínkou uplatnění odporu podle § 478 ObchZ je, že se prodejem podniku nepochybně zhorší dobytnost pohledávky věřitele. Pokud bude tato podmínka splněna, tak se věřitel může podáním odporu u soudu domáhat, aby soud určil, že vůči němu je
34
převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný. Odpor je třeba podat v subjektivní lhůtě šedesáti dnů ode dne, kdy se věřitel o prodeji podniku dozvěděl. Tato subjektivní lhůta je však omezena lhůtou objektivní tak, že to musí být nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku. Pokud není prodávající v obchodním rejstříku zapsán, tak je subjektivní lhůta šedesáti dnů ode dne, kdy se věřitel o prodeji dozví, omezena objektivní lhůtou šesti měsíců ode dne uzavření smlouvy. Tyto lhůty jsou prekluzivní, takže právo věřitele podat odpor jejich uplynutím zaniká. Důležité tedy je, aby se věřitel o převzetí závazku včas dozvěděl, aby tato jeho ochrana byla účinná. Jak již bylo řečeno, je povinností kupujícího věřiteli převzetí závazku oznámit, a to bez zbytečného odkladu. Pokud by tak neučinil, pak by odpovídal věřitelům za škodu, která jim takto vznikla, tzn. i za škodu způsobenou nemožností podat úspěšně u soudu odpor v důsledku zmeškání lhůty.43 Problematické je, že věřitel institutu odporovatelnosti bude využívat právě v situacích, kdy je kupující podniku např. insolventní, a tudíž pro něj požadování náhrady škody od takovéhoto kupujícího podniku v případě, kdy se věřitel o převodu závazku nedozví včas, aby mohl odporovatelnost uplatnit, a to z důvodu že kupující podniku nesplní svou povinnost včas tento převod závazku oznámit, nebude příliš uspokojivým řešením. Jestliže soud věřiteli přizná právo, že převod závazku je vůči věřiteli neúčinný, je prodávající podniku vůči němu povinen závazek splnit, a to v době splatnosti. Poté je oprávněn na kupujícím podniku poskytnuté plnění požadovat, a to i s příslušenstvím. Prohlášení této neúčinnosti závazku vůči danému věřiteli v důsledku podaného odporu nemá vliv na platnost smlouvy o prodeji podniku. Jak již bylo řečeno, tak úprava odporovatelnosti v rámci smlouvy o prodeji podniku je zvláštní úpravou ve vztahu k úpravě odporovatelnosti v zákoníku občanském. Není však vyloučeno, aby byly uplatněny oba dva druhy, jelikož odporovatelnost podle občanského zákoníku je zaměřena na jiné situace.44 Obchodní zákoník vyžaduje jako podmínku pro odporovatelnost jím upravenou, že se nepochybně zhorší dobytnost pohledávky věřitele, kdežto občanský zákoník jako podmínku stanoví, že musí jít o právní úkony, které zkracují uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku45, tak na zhoršení dobytnosti lze usuzovat 43
Marek, 2002, str. 6 Marek, 2002, str. 6 45 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1193 44
35
z následného jednání kupujícího podniku vztahujícího se bezprostředně ke smlouvě o prodeji podniku, především z nezájmu plnit závazky. Pokud jde o požadavek zkrácení uspokojení věřitelovi pohledávky v občanském zákoníku, tak je zde dále doplněn požadavkem, aby daný úkon dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele, za podmínky, že tento úmysl musel být druhé straně znám nebo aby se jednalo o právní úkony, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo v jejich prospěch, ledaže druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Aby bylo možné právním úkonům podle občanského zákoníku odporovat, muselo by k nim dojít v posledních třech letech. Důraz je zde tedy kladen více na situaci na straně prodávajícího podniku, tj. úmysl zkrátit věřitele, na rozdíl od odporu upraveného v rámci smlouvy o prodeji podniku, kde je důraz kladen na situaci na straně kupujícího podniku, tj. nepochybné zhoršení dobytnosti pohledávky. Otázkou je, zda je pro věřitele někdy výhodnější použít úpravy odporu v občanském zákoníku. Uplatnění odporu podle občanského zákoníku bude podle mého názoru přicházet v úvahu především z hlediska délky lhůty, v průběhu které je možné odpor podat, jelikož v občanském zákoníku je tato výrazně delší. Je tedy ochrana věřitele při prodeji podniku dostatečná? Věřitel má k dispozici tedy institut odporovatelnosti podle obchodního zákoníku i podle občanského zákoníku a zákonné ručení prodávajícího podniku za převáděné závazky, přičemž toto ručení trvá také při dalším převodu podniku. Pro ochranu věřitele je podle mě důležitá především skutečnost, že trvá ručení prodávajícího podniku i při dalším prodeji podniku. U odporovatelnosti podle obchodního zákoníku je objektivní prekluzivní lhůta šesti měsíců krátká zejména v situaci, kdy se prodej podniku nezapisuje do obchodního zákoníku a kupující podniku nesplní svou povinnost oznámit věřiteli převzetí závazků, viz. výše. Nicméně i poté má věřitel možnost využít odporu podle občanského zákoníku, zde je však složitější dokázat případný úmysl prodávajícího podniku zkrátit věřitele než by bylo dokázání zhoršení dobytnosti pohledávky, jako tomu je u odporovatelnosti podle obchodního zákoníku. Pro věřitele je tedy podle mě nejdůležitější ručení prodávajícího podniku. Vzhledem k tomu, že toto se vykládá široce, je podle mě ochrana věřitele při prodeji podniku dostatečná.
5.4. Přechod práv spojených s cennými papíry a přechod obchodního podílu
36
Nejdříve je nutné vyřešit otázku, zda jsou vůbec cenné papíry a obchodní podíl součástí podniku. Na tuto otázku nelze obecně odpovědět, nicméně je možné obecně říci, že není vyloučeno, aby jak cenné papíry, tak i obchodní podíl, jakožto jiné majetkové hodnoty součást určitého podniku tvořily. Vždy bude nutné posuzovat každý případ individuálně. Rozhodující bude, zda daný cenný papír či obchodní podíl slouží k provozování daného podniku.46 Nejvyšší soud47 např. již judikoval, že zajišťovací směnka k bankovnímu úvěru tvoří součást podniku, jímž je banka. Další otázkou je, pokud daný cenný papír či obchodní podíl bude součástí podniku, zda k jeho přechodu dojde účinností smlouvy o prodeji podniku nebo až za splnění zvláštních podmínek stanovených v zákoně o cenných papírech nebo jiném právním předpise, popřípadě sjednaných mezi stranami. Pokud jde o listinné cenné papíry, věnoval se této otázce Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30. října 2002, kde se zabývala otázkou přechodu směnky. Klíčovou otázkou bylo, zda měla smlouva o prodeji podniku ve vztahu k této směnce translační účinky či zda bylo pro její převod nutné ještě splnit další podmínky (indosament). Účelem úpravy prodeje podniku je podle Nejvyššího soudu možnost převést podnik najednou jako celek. Toto je podloženo i tím, že za tímto účelem jsou odstraněny základní překážky jako souhlas věřitele s přechodem závazku, jež zde není potřeba nebo bezpodmínečný přechod práv a závazků z pracovněprávních vztahů. Pokud jde o to jaká zákonná ustanovení na daný případ aplikovat, je nutné posoudit, zda je obchodní zákoník ve vztahu k zákonu o cenných papírech předpisem zvláštním nebo obecným. Nejvyšší soud vychází z toho, že obchodní zákoník k různým právním předpisům není vždy výlučně speciální nebo obecnou úpravou. Tak je tomu také v případě vztahu obchodního zákoníku a zákona o cenných papírech, kde ve vztahu k některým ustanovením zákona o cenných papírech je úpravou zvláštní, ale ve vztahu k jiným úpravou obecnou. Je tedy třeba vždy posoudit konkrétní situaci. V daném případě je tedy podle Nejvyššího soudu třeba považovat úpravu obsaženou v obchodním zákoníku jako zvláštní ve vztahu k zákonu o cenných papírech a k zákonu směnečnému a šekovému. K přechodu listinných cenných papírů tedy stačí uzavření smlouvy o prodeji podniku a nevyžadují se žádné další podmínky. Jak Nejvyšší soud uvádí, pokud 46 47
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 19. května 2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30. října 2002
37
by bylo potřeba k převodu listinných cenných papírů splnění dalších podmínek, ať již zákonných či smluvních, tak by mohlo docházet k situacím, kdy by převodce po uzavření smlouvy o prodeji podniku odmítl učinit navazující právní úkon nezbytný k převodu, např. indosament, a tím narušit jednotný přechod. Otázkou přechodu obchodního podílu, jež tvoří součást podniku (bude nutné posoudit vždy individuálně, viz. výše), se zabýval vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 14 Cmo 41/2003 ze dne 14. srpna 2003. Na toto rozhodnutí odkázal také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 19. května 2006. Vrchní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že: „Z ustanovení § 483 odst. 3 obch. zák. vyplývá, že translační účinky má samotná smlouva o prodeji podniku a k převodu dochází účinností této smlouvy …Pro ostatní složky podniku, mezi nimi i jiné majetkové hodnoty, jako je obchodní podíl, tak platí jejich přechod na nabyvatele nepodmíněně účinností smlouvy o převodu podniku.“ V argumentaci pak vrchní soud odkázal na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30. října 2002. K převodu obchodního podílu tak není třeba uzavírat smlouvu podle § 115 ObchZ, jelikož k přechodu obchodního podílu, jenž tvoří součást podniku, dojde účinností smlouvy o prodeji podniku.
5.5. Trvání zajištění přecházejících závazků
Pokud jde o přechod závazků, tak velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu48 řešil otázku, zda zástava, která zajišťuje závazek, který přechází z prodávajícího na kupujícího podniku, po tomto přechodu trvá. Otázka se dostala k velkému senátu z důvodu rozdílného právního názoru senátu č. 29 a 30. V teorii totiž existují dva teoretické přístupy k této otázce. První názor, ke kterému se přihlásil také senát č. 30 ve svém rozhodnutí ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 465/2002, vychází z názoru, že k přechodu práv a závazků při uzavření smlouvy o prodeji podniku nedochází ze zákona, nýbrž na základě smlouvy o prodeji podniku. § 477 ObchZ pak kogentně upravuje obsah této smlouvy, takže důsledkem je převod práv a závazků bez ohledu na vůli stran. Jelikož obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu převodu závazku, dochází tak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí k závěru, že se na tuto otázku bude 48
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 653/2004 ze dne 5. října 2005
38
aplikovat § 532 ObčZ. Aplikaci tohoto ustanovení teorie dovozuje z ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ. Z aplikace § 532 ObčZ tedy vyplývá, že zajištění dluhu třetími osobami po převodu závazku trvá pouze v případě, že tyto osoby vysloví se změnou v osobě dlužníka souhlas. Pokud jde o ochranu věřitele, ta je podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu zajištěna možností podat odpor podle § 478 ObchZ. Nicméně velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu se přiklonil k názoru opačnému. Podle tohoto druhého názoru dochází k přechodu práv a povinností ze zákona. Osobám poskytujícím zajištění přešlých závazků je prodávající povinen přechod závazku oznámit. V tomto případě je tedy vyloučena aplikace § 532 ObčZ, protože ta se použije pouze při převzetí dluhu na základě dohody s dlužníkem, a ne na přechod závazku ze zákona. Závěr je tedy ten, že k trvání zajištění (v daném případě zástavního práva) není třeba souhlasu poskytovatele zajištění. Tento závěr byl potvrzen i v několika dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 653/2004 ze dne 5. října 2005 zabýval také možným zhoršením postavení osoby, jež zajištění poskytuje. Neshledal však, že by k takovému zhoršení docházelo, jelikož prodávající ze zákona ručí za splnění převedených závazků kupujícím. P. Čech,49však dochází k závěru opačnému. Základem jeho úvah je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 563/2003 ze dne 9. června 2005, kde Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na teorii, že splněním závazku poskytovatelem zajištění daný závazek zaniká, a s ním mimo jiné i zajištění s ním spojené. Pokud jde potom o regresní nárok, tak ten vzniká jako právo nové, nezajištěné. V daném případě se jednalo o situaci, kdy ručitel plnil za dlužníka a chtěl se uspokojit ze zástavy, jež daný závazek také zajišťovala. Nejvyšší soud však na základě uvedené teorie došel k závěru, že to možné není. Při použití závěrů tohoto judikátu by tedy nebylo možné dojít k závěru, že by nedošlo ke zhoršení postavení poskytovatelů zajištění při prodeji podniku, a to s odůvodněním, že za převáděné závazky ručí prodávající podniku. Nejvyšší soud nicméně ve výše uvedeném rozhodnutí uvedl, že ke zhoršení poskytovatelů zajištění při prodeji podniku nedojde. P. Čech proto navrhuje analogicky aplikovat § 307 ObchZ, jenž se týká více ručitelů. Je zde stanoveno, že ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník, tzn., že na nich může vymáhat poměrnou část toho, co za ně plnil. Analogickou aplikací i na ostatní 49
Čech, P.: K aktuálním otázkám subrogačního regresu v platném obchodním právu. Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. ASPI: Praha, 2008. str. 56 - 63
39
poskytovatele zajištění tak podle P. Čecha poskytovateli zajištění, jež splnil závazek dlužníka, vzniká nový regres vůči ostatním poskytovatelům zajištění. Problematické však je, že i v takovém případě má poskytovatel zajištění, jež za dlužníka závazek splnil, nárok v rámci regresu vůči ostatním poskytovatelům zajištění pouze na poměrné uspokojení, tj. že nemůže na ostatních poskytovatelích zajištění požadovat vydání části, jež na něj poměrně připadá. Proto není jasné tvrzení Nejvyššího soudu, že nedojde ke zhoršení postavení poskytovatelů zajištění, pokud toto zajištění trvá i při prodeji podniku, a to s odůvodněním, že za převáděné závazky ručí také prodávající podniku. Jak uvádí P. Čech, bude nutné vyčkat další judikatury.
5.6. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů
Úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je v obchodním zákoníku upravena kogentně. Tento přechod je bezpodmínečný. § 480 ObchZ stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího. Přechod práv a závazků z pracovněprávních vztahů je možný pouze na základě zákona. Zaměstnavatelé si tudíž nemohou smluvně dohodnout, že při prodeji podniku dojde také k přechodu práv a závazků z pracovněprávních vztahů, jež na kupujícího podniku nepřechází ze zákona.50 Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 310/2006 ze dne 14. listopadu 2006 vyslovil názor, že ze slov “ k zaměstnancům podniku” užitých v § 480 ObchZ vyplývá, že na prodávajícího podniku přechází pouze práva a povinnosti vůči těm zaměstnancům „…jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou.” Nedochází tedy k přechodu práv a závazků z pracovněprávních vztahů bývalých zaměstnanců podniku, pokud jejich pracovněprávní vztah skončil před účinností smlouvy o prodeji podniku. V takovém případě zůstává povinným, resp. oprávněným z těchto vztahů prodávající podniku. Jak dále Nejvyšší soud uvádí, tak tento názor je v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku, tj. zachováním jednoty hmotných, nehmotných a osobních složek podniku. Pro zachování jednoty podniku se totiž vyžaduje pouze, aby přešly práva a povinnosti vůči zaměstnancům, kteří mají v podniku i nadále působit. Tento svůj názor 50
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 449/2008 ze dne 18. prosince 2008
40
potvrdil např. v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 187/2006 ze dne 29. listopadu 2006 nebo rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 449/2008 ze dne 18. prosince 2008. V druhém uvedeném rozhodnutí také vyloučil možnost smluvních stran si dohodnout přechod „závazků z odpovědnosti za škodu na zdraví zaměstnanců a bývalých zaměstnanců podniku“, jelikož tyto závazky nepřechází ze zákona, viz. výše. Nicméně podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 857/2004 ze dne 14. října 2004, na kupujícího podniku přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů také vůči zaměstnancům, se kterými byl sice již rozvázán pracovní poměr, nicméně se kterými však v době prodeje probíhal u soudu spor o neplatnosti tohoto rozvázání. Pokud jde o otázky zaměstnanců, K. Marek51 uvádí případ, kdy je možné smlouvy o prodeji podniku vhodně využít. Jedná se o situaci, kdy podnikatel, provozovatel určitého zařízení, není vlastníkem tohoto zařízení. Provoz zajišťuje v takovém případě zpravidla organizační složka podnikatele provozovatele. V takovém případě může dojít k situaci, kdy se provozovatel rozhodne tuto činnost ukončit. Aby nemusel všem zaměstnancům dát výpověď, pokud by pro ně neměl jiné uplatnění atd., a na druhé straně, aby vlastníci zařízení měli i nadále zajištěn provoz, tak je možné použít právě smlouvy o prodeji části podniku, kdy by došlo k převodu právě této organizační složky podnikatele, který do té doby provoz zajišťoval. V potaz je však potřeba brát různé otázky, které by s takovým převodem souvisely, takže ne vždy bude smlouva o prodeji podniku řešením, které by obou stranám vyhovovalo.
5.7. Práva z průmyslového a jiného duševního vlastnictví
Podle § 479 ObchZ na kupujícího přecházejí všechna práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku. Pokud se jedná o práva, pro jejichž nabytí nebo zachování je rozhodné uskutečňování určité podnikatelské činnosti, započítává se do této činnosti nabyvatele uskutečněné po prodeji podniku i činnost uskutečněná při provozu podniku před jeho prodejem. Tato úprava přechodu práv duševního vlastnictví je dispozitivní,
51
Marek, 2002, str. 7
41
takže si strany mohou smluvit něco jiného. Na rozdíl od toho jsou v druhém odstavci upraveny kogentně situace, za nichž k přechodu těchto práv dojít nemůže. Je tomu tak, jestliže by to odporovalo smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nebo povaze těchto práv. Jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku52, tak pojmy průmyslové vlastnictví ani duševní vlastnictví nejsou v českém právním řádu definovány. Mezi práva z průmyslového vlastnictví se zpravidla řadí práva k vynálezům, zlepšovacím návrhům, užitným vzorům, průmyslovým vzorům, ochranným známkám, k obchodní firmě, označení původu, novým odrůdám rostlin a plemenům zvířat a topografiím polovodičových výrobků. Mezi práva vyplývající z jiného duševního vlastnictví pak autorská práva a práva autorskému právu příbuzná, tj. např. práva výrobců zvukových záznamů, a dále také práva k jiným výsledkům duševní činnosti, tj. např. know-how nebo vědecké objevy. Neřadí se sem ovšem práva osobní povahy, která jsou nepřevoditelná. Pokud jde o obchodní firmu, tak na její přechod se aplikují ustanovení § 11 ObchZ, viz. dále. Pro aplikaci ustanovení odstavce druhého, který upravuje nemožnost přechodu práv z duševního vlastnictví, je důležité upřesnění pojmu „smlouva o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví“. Pokud jde o smlouvu o poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, tak se jedná o licenční smlouvu podle § 508 ObchZ. Pro autorské právo je licenční smlouva upravena v zákoně č. 121/2000 Sb., autorském zákoně, v platném znění. Sama existence takové smlouvy k právu z duševního vlastnictví, jež má být předmětem přechodu v rámci smlouvy o prodeji podniku, takovému přechodu nebrání. Překážkou přechodu práva z duševního vlastnictví je pouze situace, kdy by této smlouvě přechod předmětného práva odporoval. Licenční smlouva podle § 508 ObchZ přechodu odporovat nebude, jestliže je k přechodu poskytovatelem licence dán souhlas (viz. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku53). Souhlasu poskytovatele licence je třeba v případě, kdy je prodávající podniku nabyvatelem licence ze smlouvy podle § 508 ObchZ, jelikož podle ustanovení, která tento smluvní typ upravují je dispozitivně stanoveno, že nabyvatel licence není oprávněn přenechat výkon práva jiným osobám. Pokud na druhou stranu je prodávající podniku v určité licenční smlouvě podle § 508 52 53
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1193 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1194
42
ObchZ poskytovatelem licence, tak dispozitivně platí, že oprávněný z licenční smlouvy je jím i nadále. V tomto případě tedy dispozitivní ustanovení obchodního zákoníku přechodu práva z průmyslového vlastnictví na kupujícího podniku nebrání. Problém v tomto druhém případě může ovšem nastat, pokud si strany ve smlouvě dohodnou úpravu odlišnou, např. výhradní licenční smlouvu nebo smlouvu sjednanou na relativně dlouhou dobu určitou, protože podle § 515 ObchZ nebyla-li smlouva sjednána na dobu neurčitou, tak ji není možno vypovědět. Jde opět o ustanovení dispozitivní, tak je možné, aby si strany možnost výpovědi dohodli smluvně. Jak uvádí K. Marek54, tak v některých případech však bude třeba zvážit přechod práva na kupujícího podniku k účinnosti smlouvy o prodeji podniku. Jako příklad uvádí situaci, kdy byla již dříve uzavřena výhradní licenční smlouva podle § 508 ObchZ a to s právem opce ve prospěch nabyvatele licence na relativně dlouhou dobu určitou bez ujednání výpovědi. Jelikož by se jednalo pouze o právo opce, tak by mohla nastat situace, že by dané právo vůbec nikdo nevykonával.Pokud jde o možnou spekulativnost těchto smluv, tak jak uvádí K. Marek, ta by se posuzovala individuálně. Také na tyto situace se samozřejmě použije § 39 ObčZ, tj. absolutní neplatnost právního úkonu, jež by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Dispozitivní úprava licenční smlouvy podle autorského zákona tyto otázky upravuje obdobně. Pokud je tedy prodávající podniku oprávněným z licenční smlouvy toto oprávnění na kupujícího podniku dispozitivně nepřechází (§ 48 odst. 1 autorského zákona), avšak pokud je prodávající poskytovatelem licence, tak tato skutečnost přechodu práv a závazků z dané licenční smlouvy podle dispozitivní právní úpravy nebrání (§ 47 autorského zákona). Pokud jde o povahu práva, která by přechodu práva z duševního vlastnictví odporovala, jež je také překážkou přechodu daného práva, tak se jedná zejména o práva osobní povahy, tj. např. právo na autorství (viz. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku55). Pro nabytí nebo zachování práv z duševního vlastnictví musí být splněny různé zákonné podmínky. Někdy je potřeba užívání určitého práva nebo uskutečňování určité podnikatelské činnosti. Navíc může být ochrana časové omezena, např. u patentu 20 let. Existence ochrany může být také podmíněna pravidelnými poplatky, př. patent, pokud 54 55
Marek, 2002, str. 6 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 1194
43
by nedošlo k včasnému zaplacení poplatku, tak by patent zanikl (viz. § 22 Zákona č. 527/1990 Sb. O vynálezech a zlepšovacích návrzích, v platném znění). Pokud jde o přechod práv k firmě, tak se aplikuje § 11 ObchZ. Kdo nabude podnik smlouvou, může podnikat pod dosavadní firmou pouze za podmínky, že k ní bude připojen nástupnický dodatek a že bude mít souhlas právního předchůdce. Souhlas je vhodné v případě smlouvy o prodeji podniku uvést přímo v této smlouvě.56 Zaniká-li prodávající právnická osoba bez likvidace, přechází firma na nástupnickou osobu pod podmínkou, že tato ji převezme. Pokud má nástupnická právnická osoba jinou právní formu, musí být dodatek v souladu s touto formou. Bez současného převodu podniku je převod firmy nepřípustný. Převést firmu je však možné i při převodu části podniku, ale pouze za podmínky, že bude podnikatel zbývající část podniku tuto část provozovat pod jinou firmou nebo že tato část zanikne likvidací. Jak uvádí M. Bartošíková in Komentář k obchodnímu zákoníku,57 tak takto převáděná část podniku musí být navíc samostatnou organizační složkou podniku, jelikož i zde platí ustanovení § 487 ObchZ.
5.8. Bezdůvodné obohacení a odpovědnost za škodu
Nejdříve, pokud jde o otázku bezdůvodného obohacení. Tuto problematiku není možné obecně zodpovědět, jelikož vždy bude záležet na konkrétní situaci. § 451 ObčZ stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí toto obohacení vydat. Toto „kdo“ je tedy velice široké a může jím být kdokoliv, na jehož straně vznikne obohacení. Rozhodně z tohoto okruhu osob není možné a priori vyloučit kupujícího podniku. Je možné si představit různé situace, kdy přejde povinnost bezdůvodné obohacení vydat na kupujícího podniku i situace, kdy bezdůvodné obohacení zůstane u prodávajícího podniku. Bezdůvodné obohacení může vzniknout z různých příčin. Mimo jiné, jak uvádí M. Škárová, M. Pokorný a J. Salač in Komentář k občanskému zákoníku58, sem bude patřit situace, kdy je bez právního důvodu užívána nějaká nemovitost na úkor jejího vlastníka, plnění z právního důvodu, jenž odpadl, z důvodu relativní neplatnosti či obohacení z nepoctivých zdrojů. Podle mě je jasné, že pokud v rámci podniku, jenž byl prodán, se užívá určitá nemovitost např. bez potřebné nájemní smlouvy či pokud tato 56
Marek, 2008
57
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006, str. 30 Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník: komentář. 10. vydání. C. H. Beck: Praha, 2006, str. 893
58
44
není plněna řádně, pak dojde k bezdůvodnému obohacení osoby, jež podnik nabyla. Jiná situace: po převodu podniku dojde ke zrušení smlouvy, jež přešla s podnikem, pro její relativní neplatnost na straně kupujícího podniku tak vznikne bezdůvodné obohacení, jelikož odpadne právní důvod, na jehož základě bylo plněno. I v takové situaci je zřejmé, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení přejde s podnikem. Další situací, kdy podle mě přejde bezdůvodné obohacení s podnikem je obohacení v důsledku nekalé soutěže, např. když by prodej produktů vyráběných v daném podniku těžil z parazitování na pověsti jiného soutěžitele. Nejvyšší soud se k takovéto otázce vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 258/2003 ze dne 29. května 2003. Zde uvedl, že: „Podle § 451 obč. zák. je povinen vydat obohacení ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí. Z uvedené formulace zákona je zřetelné, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci, ale k osobě, jež se bezdůvodně obohatila.” Závěr byl ten, že vydat bezdůvodné obohacení na nabyvatele daného majetku nepřešla. V daném případě je však třeba se podívat na skutkové okolnosti tohoto případu. Jednalo se zde o přechod určeného majetku státu na obce na základě speciálního zákona a to účinností tohoto zákona. Společně s tímto majetkem na obce podle Nejvyššího soudu přešly také práva a povinnosti, jež se k tomuto majetku vážou, tj. věcná práva a práva, o nichž to zákon výslovně stanoví, tomu však tak nebylo, pokud jde o bezdůvodné obohacení, a proto Nejvyšší soud došel k výše uvedenému rozhodnutí. Z důvodu specifických okolností daného případu však není možné dojít k obecnému závěru, že by bezdůvodné obohacení v rámci prodeje podniku na kupujícího podniku nepřešlo. Bude záležet na konkrétních okolnostech a na posouzení, zda dané bezdůvodné obohacení s podnikem souvisí či nikoliv. Je možné si představit obě varianty. Druhou otázkou je odpovědnost za škodu. K té se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2658/2003 ze dne 24. listopadu 2004, v němž konstatoval, že dochází k přechodu závazku z odpovědnosti za škodu při převodu podniku, jakožto závazku souvisejícího s daným podnikem. V tomto případě šlo o škodu spočívající ve znehodnocení vody ve studnách, které se nacházely na pozemcích třetích osob, přičemž tato znehodnocení bylo způsobeno kontaminací vod závodem, jenž byl právě předmětem prodeje. Závěr je tedy ten, že odpovědnost za škodu přechází na kupujícího
45
podniku, avšak bude zřejmě opět třeba vždy zkoumat, zda daná odpovědnost za škodu s převáděným podnikem souvisí.
5.9. Jiná práva a závazky
Důležitou podmínkou pro přechod závazků je podmínka, aby se jednalo o závazky související s podnikem. K tomu se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 691/2003 ze dne 27. července 2005. Jak uvádí, tak „ Za závazky související s podnikem je ovšem možno považovat pouze ty, jejichž vznik je vyvolán provozem podniku a úzce souvisí s náklady, jež je třeba vynaložit na zajištění jeho provozu a jeho rozvoj.” Pokud nejsou splněna tato kriteria, závazek nepřejde. Jeho převod bude možný pouze na základě obecných podmínek stanovených v občanském zákoníku. V daném rozhodnutí se jednalo o otázku, zda přechází z prodávajícího na kupujícího podniku také závazek zaplatit kupní cenu podniku, kterou doposud prodávající podniku předchozímu prodávajícímu nezaplatil. Nejvyšší soud v souladu s výše uvedeným odůvodněním došel k závěru, že závazek zaplatit kupní cenu podniku závazkem souvisejícím s podnikem není, a tudíž na kupujícího podniku nepřechází. Pokud jde o povahu práv a závazků, které přecházejí z prodávajícího na kupujícího, tak se touto otázkou zabýval také Ústavní soud. Podle jeho nálezu přecházejí závazky bez ohledu na to, zda mají obchodní povahu. Nedochází ovšem k přechodu veřejnoprávních povinností, mezi něž patří např. povinnost platit daně.59
59
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 405/2003 ze dne 2. září 2004
46
6. Působnost valné hromady při prodeji podniku a jeho části 6.1. Souhlas valné hromady s převodem podniku, resp. jeho části podle § 67a ObchZ
Jelikož prodej podniku nebo jeho části může mít na budoucnost společnosti zásadní vliv, tak zákonodárce upravil v této souvislosti působnost valné hromady v § 67a ObchZ. Podle jeho znění je ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části třeba souhlasu společníků nebo valné hromady. Tento souhlas musí být dán s konkrétní smlouvou o prodeji podniku, resp. jeho částí, je tedy třeba, aby valné hromadě byla předložena konkrétní smlouva.60 V odborné literatuře tento paragraf vyvolal řadu diskusí61. Nejasnosti spočívaly v pojmu „ smlouva, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části“, v pojmu „část podniku“ a v důsledcích neudělení souhlasu valnou hromadou. Judikatura Nejvyššího soudu pomohla vyřešit pojem „smlouva, na jejímž základě dochází k převodu podniku“ a po dlouhých odborných diskusích týkajících se pojmu „část podniku“ vyřešila také tuto otázku (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1060/2006 ze dne 27. ledna 2009). Pokud jde o důsledky absence souhlasu valné hromady, resp. společníků, tak z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu není jasné, jak by tato otázka byla řešena. Pokud jde o pojem „ smlouva, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části“, tak jsem se touto otázkou zabývala již v kapitole Způsoby prodeje podniku (viz. výše). Otázkou je, zda je tento pojem zaměnitelný se smlouvou o prodeji podniku, jakožto smluvním typem upraveném v § 476 a násl. ObchZ. Tak tomu zřejmě není, jelikož pokud by měl zákonodárce na mysli pouze tento smluvní typ, tak by v daném ustanovení nejspíše uvedl „ke smlouvě o prodeji podniku nebo jeho části“, stejně jako to udělal u smlouvy o nájmu podniku, resp. jeho části, která je také upravena jako smluvní typ v obchodním zákoníku v § 488b a násl. 60
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1246/2005 ze dne 12. prosince 2006 Čech, P.: Několik doplňujících poznámek k výkladu §67a ObchZ, Právní rozhledy, 7/2007, str. 254 – 258; Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str. 4 – 12; Alexander, J.: Prodej podniku, souhlas akcionářů a výklad § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 21/2006, str. 287 – 290; Pihera, V.: Poznámka k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2/2007, str. 66 - 68 61
47
6.2. Pojem část podniku podle § 67a ObchZ
Zatímco pojem smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, je víceméně jasný a jeho výklad je obecně přijímán, problém činil do rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 29 Odo 1060/2006 (viz. dále) pojem “části podniku” podle § 67a ObchZ. Obchodní zákoník obecnou definici pojmu část podniku neobsahuje. Pouze v § 487 ObchZ je uvedeno, že ustanovení smlouvy o prodeji podniku se použijí také na část podniku, pokud je samostatnou organizační složkou. Nicméně v § 67a ObchZ není pro nutný souhlas valné hromady nebo společníků výslovně uvedeno, že by se muselo jednat o část podniku tvořící samostatnou organizační složku. Z toho vyplývají v teorii dva základní názory na otázku výkladu části podniku podle § 67a ObchZ. Jeden vychází z toho, že část podniku podle tohoto ustanovení je také pouze samostatná organizační složka podniku. Podle druhého názoru část podniku podle § 67a ObchZ může, ale nemusí být samostatnou organizační složkou. Tento názor se pak musí vypořádat s další důležitou otázkou: kdy se tedy bude jednat o část podniku, k jejímuž převodu je potřeba souhlasu valné hromady? Zastánci názoru, že souhlasu valné hromady je třeba i k převodu části podniku, která netvoří samostatnou organizační složku, při odmítání druhého názoru, tj. názoru, že souhlasu valné hromady je třeba pouze pro převod časti podniku tvořící samostatnou organizační složku, poukazují na účel a znění § 67a ObčZ. Užitím argumentu a contrario je dovozeno, že pokud § 487 ObchZ upřesňuje, že bude aplikován pouze na část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku, tak může být i jiná složka podniku. Jelikož však § 67a ObchZ, a ani žádné obecné ustanovení v obchodním zákoníku takový požadavek neobsahuje, tak není podmínkou, že by pro aplikaci § 67a ObchZ musela být část podniku samostatnou organizační složkou. Dále je použito argumentu, že jak již bylo řečeno výše, tak se § 67a ObchZ nevztahuje pouze na smlouvu o prodeji podniku nebo jeho části, ale i na jiné způsoby dispozice s podnikem či jeho částí. Tyto se však musejí z povahy věci týkat částí podniku, která netvoří samostatnou organizační složku, jelikož jinak by se musela aplikovat úprava, na kterou odkazuje § 487 ObchZ.62 62
Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str. 5 - 6
48
Otázka, se kterou se bylo v tomto případě třeba vypořádat, zněla: pro jakou část podniku se tedy použije úprava v § 67a ObchZ? Jaké kritérium by mělo být aplikováno, jestliže kritérium samostatné organizační složky je odmítnuto? P. Čech63 navrhuje aplikaci teleologické metody interpretace, jelikož jazykový výklad zde nedává jednoznačnou odpověď. Jak uvádí, tak bude třeba při stanovení tohoto účelu vycházet také ze zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník (§ 1 odst. 2 ObchZ). Hlavní zásada, o kterou opírá své závěry, je zásada, na jejímž základě je rozdělena působnost mezi představenstvem a valnou hromadou. Působnost valné hromady je založena pouze v zákonem vyjmenovaných případech. Nicméně, z její působnosti jsou důsledně vyjmuty otázky týkající se obchodního vedení, jež náleží představenstvu. Účel úpravy obsažené v § 67a ObchZ shledává právě v ponechání vážných rozhodnutí týkajících se kapitálu, majetku nebo struktury společností valné hromadě, a naopak ponechání obchodního vedení představenstvu společnosti. Závěrem navrhuje, aby u každého případu bylo zvažováno individuálně, zda se již jedná o takový zásah, který by spadal do působnosti valné hromady nebo zda jde stále o rozhodnutí týkající se obchodního vedení společnosti, v kterémžto případě by byla založena působnost představenstva. Tato teleologická metoda, jak uvádí, by pak vedla k tomu, že ne každý převod části podniku, která by tvořila samostatnou organizační složku, by musel být schválen valnou hromadou. Pokud by totiž takový převod nesplnil kritérium vážnosti rozhodnutí, zůstal by v působnosti představenstva v rámci obchodního vedení. Na druhé straně může být část podniku pro účel § 67a ObchZ pojímána také analyticky, tj. že podnik, resp. jeho část, může být tvořen i jedinou složkou, a ne pouze určitou kombinací složek. Také v tomto případě, jako i u části podniku tvořícího samostatnou organizační složku, by pro účely aplikace § 67a ObchZ záleželo na individuálním posouzení každého případu podle navrhovaného teleologického hlediska. P. Čech64 argumentuje také odpovídající zahraniční úpravou, jejíž účel odpovídá účelu § 67a ObchZ. Odkazuje přitom na úpravu německou, anglickou a americkou. V zásadě jde u těchto úprav o pravidlo, že při závažném zásahu do majetku společnosti, ne vždy je vyžadováno, aby se dispozice týkala podniku, resp. jeho části, je třeba 63
Čech, P.: Několik doplňujících poznámek k výkladu §67a ObchZ, Právní rozhledy, 7/2007, str. 254 258 a Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str. 4 - 12 64 Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str. 4 - 12 a Čech, P.: Několik doplňujících poznámek k výkladu §67a ObchZ, Právní rozhledy, 7/2007, str. 254 - 258
49
souhlas akcionářů, což je z teoretického hlediska odůvodnitelné tím, že v daném případě by se již nejednalo o otázky obchodního vedení. Dalším zastáncem názoru, že pro souhlas valné hromady podle § 67a ObchZ není rozhodující, zda část podniku tvoří samostatnou organizační složku, je J. Alexander65. Ten jde navíc ještě dál a navrhuje, aby se souhlas valné hromady vyžadoval i v případě, že se o podnik, resp. jeho část vůbec jednat nebude, pokud by transakce nabyla potřebné významnosti. Pro výklad § 67a ObchZ navrhuje držet se vzoru americké právní úpravy. Vychází z toho, že účel dané úpravy je shodný s účelem § 67a ObchZ. Na rozdíl od těchto autorů, V. Pihera66 vykládá § 67a ObchZ mnohem restriktivněji. Zdůrazňuje, že se musí jednat o podnik, resp. jeho část, a tomu že je tak pouze v případě, kdy daná část majetku podnikatele bude tvořit „relativně uzavřenou hospodářskou jednotku“. Nicméně ani jeden z těchto autorů tedy nezastává názor, že by bylo třeba, aby se v případě aplikace § 67a ObchZ vyžadovala samostatnost organizační složky. Podle mého názoru, § 67a ObchZ by se neměl vykládat ani tak, že by část podniku musela tvořit samostatnou organizační složku, ovšem ani tak, že by se nemuselo jednat o podnik, resp. jeho část, jak uvádí J. Alexander. V obou případech, kdyby zákonodárce zamýšlel, buď aby se jednalo pouze o samostatnou organizační složku nebo aby se mohlo jednat naopak o jakýkoli majetek, který by netvořil podnik, resp. jeho část, tak by to zde uvedl. Nicméně je však možné podnik nebo jeho část chápat analyticky (viz. úvodní část mé práce), takže je takto možné podřídit značnou část důležitých dispozic s majetkem společnosti schvalovacímu mechanismu § 67a ObchZ. Pojmem „část podniku podle § 67a ObchZ“ bych na druhou stranu nerozuměla ani část podniku, dispozici, s níž je možné podřadit pod pojem „záležitosti běžného obchodního styku“, tak jak je to uvedeno v § 196a odst. 4 ObchZ (jež se aplikuje také obdobně na § 193 ObchZ), a to na základě § 2 odst. 2 ObchZ. K § 193 ObchZ viz. dále. Nejvyšší soud se však ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1060/2006 ze dne 17. ledna 2009 postavil na stranu zastánců opačné teorie. V tomto rozhodnutí rozhodl v souladu teorií zastávající názor, že částí podniku podle § 67a ObchZ je pouze část tvořící samostatnou organizační složku. A to překvapivě poté, co v souladu s názorem 65
Alexander, J.: Prodej podniku, souhlas akcionářů a výklad § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 21/2006, str. 287 - 290 66 Pihera, V.: Poznámka k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2/2007, str. 66 - 68
50
výše uvedených autorů zastávajících opačný názor uvedl, že účel § 67a ObchZ vidí v potřebě chránit akcionáře společnosti před rozhodnutím představenstva, která mohou významně ovlivnit majetek společnosti, a že § 67a ObchZ se opírá o zásadu, že otázky běžného obchodního styku náleží do rozhodovací pravomoci představenstva a otázky týkající se „kapitálové, majetkové, ale i organizační struktury“ do pravomoci valné hromady. Po těchto konstatováních však nicméně Nejvyšší soud uvedl, že: „Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že ustanovení § 67a obch. zák. neposkytuje ochranu akcionářům ve vztahu k jakýmkoli dispozicím s majetkem společnosti (byť splňujícím podmínku spočívající v podstatném ovlivnění další činnosti), nýbrž právě jen v případech v tomto ustanovení taxativně vypočtených. Přitom - s ohledem na požadavek právní jistoty osob ustanovením § 67a obch. zák. dotčených - není důvod, aby pojem „podnik nebo jeho část“ byl pro účely zmíněného ustanovení vykládán jinak než v ustanoveních § 476 a § 487 (resp. § 488b a § 488i) obch. zák.“ V zájmu zachování právní jistoty se tak Nejvyšší soud přiklonil k názoru, že je pro aplikaci § 67a ObchZ třeba, aby se jednalo o samostatnou organizační složku. Pokud jde o určení samostatnosti organizační složky podniku, odkázal na své dřívější rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 870/2005 ze dne 9. května 2006 (viz. v části Pojem podniku a jeho části). Rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1060/2006 ze dne 17. ledna 2009 již nicméně bylo v teorii podrobeno kritice (viz. blíže P. Čech67). Pro případnou ochranu akcionářů akciové společnosti, případně společníků společnosti s ručením omezeným, jež má dozorčí radu, lze nyní tedy v případě, že by došlo k převodu značné části majetku společnosti, který by nebylo možné kvalifikovat jako podnik, resp. je část tvořící samostatnou organizační složku, aplikovat pouze ustanovení § 193 odst. 2 ObchZ, jehož účel je obdobný účelu § 67a ObchZ, tedy ochrana akcionářů při závažných dispozicích s majetkem společnosti. Ustanovení §193 odst. 2 ObchZ stanoví, že k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek stanovené hodnoty, je vyžadován souhlas dozorčí rady. Prahová hodnota je stanovena pro interval jednoho účetního období, a to tak že hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku během tohoto období nesmí přesáhnout výši jedné třetiny vlastního kapitálu vyplývajícího z řádné účetní závěrky, resp.
67
Čech, P.: Epilog k výkladu pojmu “část podniku” v § 67a obchodního zákoníku, Právní rádce, 3/2009
51
konsolidované účetní závěrky. Toto ustanovení nevyžaduje podmínku, že by se muselo jednat o podnik, resp. jeho část. Navíc v případě kótovaných účastnických cenných papírů je vyžadován i souhlas valné hromady. Nicméně tato ochrana podle § 193 odst. 2 ObchZ není dostatečná především ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že ji je možné aplikovat pouze u akciových společností, popřípadě společností s ručením omezeným za podmínky, že mají dozorčí radu. Druhým nedostatkem je, že je vyžadován souhlas dozorčí rady, a ne valné hromady, resp. společníků, s výjimkou společností s kótovanými akciemi. Vhodně jsou nicméně z tohoto režimu vyloučeny otázky obchodního vedení. Aby nedocházelo k vyžadování souhlasu při otázkách obchodního vedení, které má náležet výlučně představenstvu, je odkazem na obdobnou aplikaci §196a odst. 4 ObchZ stanovena výjimka tak, že ustanovení §193 odst. 2 ObchZ se mimo jiné nevztahuje na nabytí nebo zcizení v rámci běžného obchodního styku. S odkazem na toto ustanovení, které v porovnáních s § 67a ObchZ mnohem více odpovídá zásadě ochrany akcionářů při důležitých dispozicích s majetkem společnosti, by bylo určitě vhodné, kdyby zákonodárce nepožadoval v § 67a ObchZ, aby se jednalo o podnik či jeho část, vhodné by bylo také z důvodu právní jistoty stanovit přesné prahové hodnoty daného majetku a dále by bylo vhodné, pokud by ze schvalovacího mechanismu výslovně vyloučil záležitosti týkající se běžného obchodního styku. V této souvislosti je zajímavé se podívat na vládní návrh změny obchodního zákoníku (sněmovní tisk 49868), jež se týká § 67a ObchZ. Odstavec první navrhované úprava zní: „…může společnost jen s předchozím souhlasem společníků nebo valné hromady a) převést podnik, b) převést část podniku tvořící samostatnou organizační složku, pokud by se v důsledku jejího převodu změnila převažující povaha podnikání společnosti, nebo c) nabýt majetek, pokud by se v důsledku jeho nabytí změnila převažující povaha podnikání společnosti.“ Část podniku je zde tedy definována pouze jako samostatná organizační složka. Souhlasu valné hromady pro její převod je třeba pouze za podmínky, že by se v důsledku převodu této části změnila převažující povaha podnikání společnosti. Pokud jde o jiný majetek společnosti, tak souhlas valné hromady se vyžaduje pouze pro nabytí majetku, avšak nikoliv pro jeho zcizení. Podmínkou je, že by se v důsledku jeho nabytí změnila převažující povaha podnikání společnosti. Tato úprava mi nepřipadá nejvhodnější. Zaprvé je problematické, že do působnosti valné 68
Sněmovní tisk 498, staženo dne 6. dubna 2009 z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=498&CT1=0
52
hromady vůbec nespadá schvalování zcizení majetku společnosti, jež netvoří samostatnou organizační složku podniku, nicméně, které by mohlo mít také zásadní vliv na převažující povahu podnikání společnosti. Dále by naopak zase bylo vhodné výslovně uvést, že souhlasu valné hromady není třeba pro transakce v rámci běžného obchodního styku. Mnohem vhodněji než vládní návrh změny obchodního zákoníku upravuje tuto problematiku navrhovaná úprava zákona o obchodních korporacích (upravená po připomínkovém řízení tak, jak bude předložena ke schválení vládě), ta v § 12 odst. 3 stanoví: „Nabýt nebo převést obchodní jmění nebo jeho část, pokud by se v důsledku toho změnila převažující povaha podnikání obchodní korporace, může obchodní korporace jen se souhlasem nejvyššího orgánu obchodní korporace; to neplatí pro jednání učiněná v rámci běžného obchodního styku.“ 69 Bohužel v důvodové zprávě70 k tomuto ustanovení není blíže nic uvedeno. Důležité je především to, že se již k souhlasu valné hromady či společníků nevyžaduje, aby docházelo k převodu podniku či jeho části. Ve shodě s výše uvedeným teleologickým výkladem, se výslovně nevyžaduje souhlas k jednáním učiněným v rámci běžného obchodního styku. Podle mě by však pro právní jistotu (jak členů představenstva, tak akcionářů a jiných osob) bylo lepší, pokud by toto ustanovení obsahovalo také konkrétní prahové hodnoty, jako je tomu např. v současném § 193 odst. 2 ObchZ.
6.3. Důsledky neudělení souhlasu valnou hromadou podle § 67a ObchZ
Třetí spornou otázkou při výkladu § 67a ObchZ, jsou důsledky absence souhlasu valné hromady. Jak uvádí P. Čech,71 tak je nutné rozlišit období, kdy došlo, resp. dojde k uzavření souhlasu valné hromady. Období do 31. prosince 2000, období od 1. ledna 2001 do 7. března 2006 a období od 7. března 2006. Absolutní neplatnost bylo možné dovozovat z úpravy platné v období od 1. ledna 2001 do 7. března 2006, jelikož právní úprava týkající se souhlasu valné hromady s prodejem podniku, resp. jeho části,
69
Návrh občanského zákoníku, staženo dne 20. února 2009 z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Navrh_obcanskeho_zakoniku_090108_s%20obsahem.pdf 70 Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku, staženo dne 20. února 2009 z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/duvodova_zprava_final.pdf 71 Čech, P.: Několik doplňujících poznámek k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 7/2007, str. 257
53
odkazovala na úpravu fúzí sloučením, z níž bylo možné dovozovat neplatnost. V právní úpravě účinné před 1. lednem 2001 byla pouze stanovena působnost valné hromady k rozhodování o prodeji nebo jeho části, pokud stanovy neurčují, že o prodeji části podniku rozhoduje představenstvo. A tudíž důsledky chybějícího rozhodnutí valné hromady o dané otázce byly nejasné stejně jako nyní. Pokud jde o současnou právní úpravu, existují dva názory. Prvním je, že smlouva o prodeji podniku, resp. jeho části byla neúčinná až do schválení valnou hromadou a druhým je názor, že tato smlouva by byla i přes chybějící souhlas valné hromady platná. Názor, že by daná smlouva byla platná, vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1419/2004 ze dne 31. listopadu 2006. V tomto rozhodnutí šlo o smlouvu o prodeji podniku uzavřenou v období do 31. prosince 2000. Nejvyšší soud zde uvedl, že chybějící rozhodnutí valné hromady o prodeji části podniku nezakládá neplatnost smlouvy o prodeji části podniku. Účelem úpravy je ochrana akcionářů, nicméně jak dále Nejvyšší soud judikoval: „Tato úprava však upřesňovala členění rozhodovacích působností ve vnitřních vztazích společnosti a nikterak se nedotýkala vnějších vztahů, tedy rozsahu jednatelského oprávnění představenstva při realizaci vztahů ke třetím osobám.“ Nejvyšší soud dal dále přednost právní jistotě před ochranou akcionářů a uvedl: „Při posuzování otázky, zda mohla úprava vnitřních vztahů ovlivnit vztahy vnější, je nutno vycházet z funkce této úpravy. V dané době jí byla nepochybně snaha posílit postavení akcionářů, nikoliv ale zasáhnout právní postavení společnosti a jejích závazkových partnerů. Pokud tedy představenstvo uzavřelo smlouvu o převodu části podniku bez rozhodnutí valné hromady, má takový postup důsledky ve vnitřních vztazích společnosti. Představenstvo porušilo svou povinnost postupovat při zařizování záležitostí společnosti s náležitou péčí (§194 odst. 5 ObchZ, ve znění zákona č. 142/1996 Sb.) a v úvahu přichází povinnost členů představenstva k náhradě škody způsobené tímto postupem, popř. mohou být jeho členové odvoláni z funkce, na jeho jednatelskou působnost ve vnějších vztazích však porušení vnitřní dělby rozhodovacích působností nemá žádný vliv.“ Jako funkci právní úpravy vidí tedy Nejvyšší soud v ochraně právní jistoty. Třetí osoby totiž nemohou vědět, jak probíhaly rozhodovací procesy uvnitř společnosti, a tudíž předpokládají, že nedošlo k porušení povinností představenstva. K možným vnějším důsledkům porušení vnitřních pravomocí stanovil: „Pokud by měla mít vnitřní dělba působnosti jednotlivých orgánů dopad i na vnější
54
vztahy, musel by to zákon výslovně stanovit, popř. upravit jiné způsoby ochrany právní jistoty třetích osob. Bez této úpravy by byla narušena zásada rovného postavení smluvních stran, protože by platnost či neplatnost smlouvy byla jednostranně v rukou jedné ze smluvních stran, která by mohla činností svých vnitřních orgánů platnost právních úkonů, které učinila, libovolně modifikovat.“ Opačný názor, tedy názor, že smlouva o prodeji podniku, resp. jeho části, by byla neúčinná, je možné dovozovat z judikatury Nejvyššího soudu týkající se § 196a odst.1 a 3 ObchZ a § 66 odst. 2 ObchZ, jež vyžadují souhlas valné hromady, avšak také nestanoví, jaké důsledky by případné neudělení souhlasu mělo (zatímco § 196a odst. 1 ObchZ vyžaduje souhlas předchozí, § 196 a odst. 3 ObchZ a § 66 odst. 2 ObchZ vyžadují stejně jako § 67a ObchZ pouze souhlas). Nejvyšší soud zde upřednostňuje ochranu společníků a společnosti samé. Jedná se např. o rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 414/2003 ze dne 27. dubna 2004 nebo rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1137/2003 ze dne 26. října 2004.72 V rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1137/2003 Nejvyšší soud uvedl vzhledem k § 196a odst. 3 ObchZ, že jelikož toto ustanovení nevyžaduje souhlas předchozí, je možné, aby valná hromada udělila souhlas následný. V tomto rozhodnutí odkazuje na své dřívější rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 414/2004 ze dne 29. září 2004 a opakuje, že „nedostatek zákonem předepsaného schválení smlouvy (či jejího ujednání) valnou hromadou nezpůsobuje - není-li předepsán předchozí souhlas - její neplatnost…, ale pouze její neúčinnost.” Důsledkem této neúčinnosti je skutečnost, že na základě neúčinné smlouvy nelze převést vlastnické právo. Mohlo by se zdát, že vzhledem k tomu, že na rozhodnutí senátu č. 32 Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1419/2004 ze dne 30. listopadu 2006 odkázal a rozhodl v souladu s ním i senát č. 29 Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1120/2005 ze dne 24. května 2007, že judikatura Nejvyššího soudu je vzhledem k otázce důsledků neudělení souhlasu valnou hromadou již ustálená. Nicméně tomu tak není, jelikož i rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1120/2005 se týkalo smlouvy o prodeji podniku uzavřené před 31. prosincem 2000 (viz. výše). Proto důsledky neudělení souhlasu valnou hromadou podle § 67a ObchZ podle současně platné právní úpravy zůstávají i nadále nejasné.
72
Čech, P.: Několik doplňujících poznámek k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 7/2007, str. 257
55
7. Prodej podniku a jeho části z hlediska soutěžního práva 7.1. Obecně k prodeji podniku, resp. jeho části z hlediska soutěžního práva
Při prodeji podniku, resp. jeho části (v této kapitole dále jen „podnik“) jsou otázky soutěžního práva relevantní pouze pro transakce, jež by splňovaly stanovená obratová kritéria a další podmínky. Pro prodeje podniků, jež nedosahují potřebné dimenze, nemusí být de facto brána v potaz. Při prodeji podniku jsou z hlediska soutěžního práva důležité dvě základní problematiky. První z nich je, že při naplnění zákonných podmínek je k nabytí podniku soutěžitele jiným soutěžitelem potřebný souhlas udělený orgánem, do jehož působnosti tato otázka spadá. Tato otázka je důležitá zejména proto, že pokud je tento souhlas vyžadován a není udělen, pak není možné prodej daného podniku danému kupujícímu uskutečnit. Druhá problematika, jež je při prodeji podniku relevantní, je otázka konkurenčních doložek. Pokud jde o udělení souhlasu ke spojení soutěžitelů (kam patří také nabytí podniku jiného soutěžitele, viz. dále, proto pokud budu dále mluvit o spojení soutěžitelů, platí to i pro nabytí podniku jiným soutěžitelem), bude nutné rozdělit působnost nad kontrolou spojování soutěžitelů, ostatně stejně jako obecně celou oblast ochrany hospodářské soutěže, mezi Evropské společenství a národní státy, tedy v našem případě Českou republiku. Na národní úrovni je tato problematika upravena zejména zákonem č. 143/2001Sb. o ochraně hospodářské soutěže (dále jen ZOHS) a na komunitární úrovni zejména nařízením Rady č. 139/2004 o kontrole spojování podniků ze dne 20. ledna 2004 (dále jen Nařízení). Jak je uvedeno v odstavci č. 8 preambule nařízení č. 139/2004, tak výlučná působnost Evropského společenství je dána v souladu se zásadou subsidiarity pouze v případech, kdy spojení přesahuje hranice členských států, a to za použití systému „jednotného odbavení“ („one-stop shop systém“). V ostatních případech je dána působnost jednotlivých členských států.73 One-stop shop system je upraven v čl. 21 odst. 3 Nařízení. Jeho základním principem je, že pokud dané spojení soutěžitelů nabude komunitární dimenze (viz. čtvrtá podkapitola této kapitoly), bude dané spojení
73
Nařízená Rady č. 139/2004
56
podléhat pouze posouzení Evropské komise a nebude již dána v tomto ohledu působnost národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže, u nás je to Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen Úřad). Pokud však komunitární dimenze dosažena není, bude dána působnost národních úřadů členských států podle národní legislativy. Působnost Evropské komise tedy vylučuje působnost národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže (musím zde však upozornit na skutečnost, že tím není dotčená případná působnost úřadů pro ochranu hospodářské soutěže nečlenských států). Pokud však dané spojení nenaplňuje komunitární dimenzi, tak je možné, že dané spojení bude podléhat schválení národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže více členských států podle jednotlivých národních legislativ, což může být někdy pro spojující se soutěžitele časově a administrativně náročné. Proto se zde může vyskytovat tzv. forum shopping, kdy se soutěžitelé snaží přizpůsobit jejich konkrétní situaci různým podmínkám, podle toho, co je pro ně výhodnější, buď tak, aby byla dána působnost Evropské komise nebo naopak působnost národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže. U jednotného posuzování Evropskou komisí jsou viděny jako největší výhody skutečnost, že je zde pouze jedno rozhodnutí, a tedy je zde riziko pouze jednoho zamítavého rozhodnutí a druhou výhodou nižší náklady spojené s notifikací.74 V této kapitole se tedy budu zabývat nedřivě otázkou, kdy je dána působnost Úřadu podle české legislativy, pak otázkou, kdy je dána působnost Evropské komise a nakonec otázkou konkurenčních doložek.
7.2. Kdy je k prodeji podniku, resp. jeho části, nutný souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Zákon o ochraně hospodářské soutěže v § 12 odst. 2 považuje za spojení soutěžitelů také nabytí podniku jiného soutěžitele nebo jeho části smlouvou, na základě dražby nebo jiným způsobem. Zákon nedefinuje pojem podnik, ale k pojmu část podniku uvádí: „Částí podniku se účely tohoto zákona rozumí rovněž ta část podniku soutěžitele, které lze jednoznačně přiřadit obrat dosažený prodejem zboží na relevantním trhu, i když netvoří samostatnou organizační složku podniku.“ Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že za část podniku pro účely zákona o ochraně hospodářské soutěže je možné 74
Raus/Neruda, 2006, str. 265
57
považovat buď část podniku tvořící samostatnou organizační složku anebo část podniku, které lze jednoznačně přiřadit obrat dosažený prodejem zboží na relevantním trhu. Pokud jde o samostatnou organizační složku, tak na ní se použije § 7 ObchZ. V druhém případě, tedy pokud o samostatnou organizační složku nepůjde, je především třeba, aby k dané složce byl přiřaditelný určitý obrat, není již však důležité, jak snadno a rychle může být jeho konkrétní výše určena.75 Jak uvádí R. Neruda76, tak v ustanovení § 12 odst. 2 ZOHS, jež konkretizuje pojem část podniku, je v požadavku, aby části podniku byl jednoznačně přiřaditelný obrat na relevantním trhu, pojem „relevantní trh“ zavádějící a nadbytečný. Jak dále uvádí, tak: „V praxi bude třeba tuto podmínku vykládat extenzivně, tedy ve smyslu obratu dosaženého prodejem na kterémkoli relevantním trhu, resp. všech relevantních trzích; odlišný výklad by totiž přesouval složitý proces vymezování relevantního trhu ve smyslu § 2 odst. 2 soutěžního zákona do fáze před notifikací spojení, ačkoli je nepochybné, že definice relevantního trhu a hodnocení úrovně soutěže na něm před a po spojení je předmětem celkového posouzení spojení ve smyslu § 17 odst. 1 soutěžního zákona, které se uskutečňuje až v rámci správního řízení, tj. po notifikaci spojení. Jinými slovy, restriktivní výklad…by činil vznik notifikační povinnosti ohledně jednoho druhu spojení závislým na nejisté definici relevantního trhu, jež může být stanovena napevno až v průběhu samotného řízení.“ Zde je důležité si uvědomit, že pro obraty, jež tvoří daná kritéria pro povinnost oznámit spojení soutěžitelů (viz. dále), a tedy i pro prodej podniku, není rozhodné, na jakém relevantním trhu byly realizovány. Jedná se o souhrnný obrat daného soutěžitele, resp. podniku, bez ohledu na to, na jakém trhu (ve smyslu produktů) byl realizován. § 13 ZOHS totiž nikde neobsahuje požadavek, že by se muselo jednat o obraty dosažené na relevantním trhu. Rozhodné limity jsou stanoveny pouze podle geografických kriterií a nikoliv podle trhů jednotlivých zboží a služeb. Proto by bylo nesmyslné, aby se pouze v případě části podniku zkoumalo, na jakém relevantním trhu byl daný dosažený obrat realizován, když je podle mého názoru evidentní, že přiřaditelnost obratu je zde požadována proto, aby mohly být objektivně stanoveno, kdy je třeba požádat povolení Úřadu. Otázka relevantních trhů vyvstává až při posuzování daného spojení, tedy až při rozhodování, zda ho povolit či nikoliv. Daní soutěžitelé mohou podle toho, na jakém trhu byl daný obrat realizován předem pouze uvažovat, zda podle nich Úřad jejich 75 76
Neruda, 2007 Neruda, 2007
58
zamýšlený prodej podniku schválí či nikoliv, nicméně jejich povinnost požádat o povolení Úřad na tomto uvážení není založena. Aby tedy dané spojení podléhalo povinnému schválení Úřadu, musí především (vedle dalších podmínek, viz. dále) splňovat stanovená obratová kritéria. Tyto jsou tedy, jak již uvedeno výše, stanovena v závislosti na daném geografickém území a nikoliv podle daných produktů a služeb. Tato obratová kritéria jsou obsažená v § 13 ZOHS. Povolení Úřadu je třeba, pokud celkový čistý obrat spojujících se soutěžitelů dosažený za poslední účetní období na trhu České republiky je vyšší než 1,5 miliardy Kč a alespoň dva ze spojujících se soutěžitelů dosáhli každý za poslední účetní období na trhu České republiky čistého obratu vyššího než 250 milionů Kč (v našem případě tedy půjde na jedné straně o soutěžitele nabývajícího podnik a na straně druhé o tento podnik). V případě nabytí podniku jiného soutěžitele je nutné povolení Úřadu také v případě, kdy čistý obrat dosažený za poslední účetní období na trhu České republiky “nabývaným podnikem nebo jeho podstatnou částí” je vyšší než 1 500 000 000 Kč a zároveň celosvětový čistý obrat dosažený za poslední účetní období dalším spojujícím se soutěžitelem je vyšší než 1 500 000 000 Kč. Může se zdát matoucí, co zákonodárce myslel užitím pojmu „podstatná část“ podniku. Výraz podstatná část podniku by mohl navozovat dojem, že půjde o část větší než jak je definována obecně pro účely ZOHS v § 12 odst. 2 ZOHS, nicméně to je již dáno tím, že pro tuto část je stanoveno, že aby šlo o druhý případ, kdy je třeba povolení spojení Úřadem, tak musí dosáhnout obratu na území České republiky většího než 1 500 000 000 Kč. Skutečnost je taková, že toto slovo zákonodárce „zapomněl“ smazat. Původně před novelou provedenou zákonem č. 361/2005 Sb. bylo slova „podstatná“ použito i v § 12 odst. 2 ZOHS. Tato novela však v § 12 odst. 2 zavedla legální definici části podniku pro účely ZOHS a vypustila slovo „podstatná“, avšak v § 13 ZOHS tento výraz zůstal. Racionální výklad však z tohoto „zapomenutého“ výrazu nebude činit problém.77 De lege ferenda by bylo vhodné tento výraz vynechat. Pravidla pro výpočet obratu jsou obsažena v § 14 ZOHS. Pro účely této diplomové práce zde pouze zmíním, že: došlo-li v průběhu dvou let mezi týmiž soutěžiteli ke dvěma a více spojením spočívajícím v převodu části podniku na jiného soutěžitele, tak se tato spojení budou posuzovat jako spojení jedno. Toto ustanovení je podle mě důležité proto, 77
Raus/Neruda, 2006, str. 263
59
že ztíží daným soutěžitelům obcházení zákona rozdělením prodávaného podniku na části a jeho postupným prodejem, tak aby obešli obratová kritéria. Dalším znakem spojení, jež podléhá povinnému povolení Úřadu, je požadavek samostatnosti. Tento požadavek je uveden výslovně pouze v § 12 odst. 1 ZOHS, jež stanoví, že spojením soutěžitelů je fúze dvou nebo více dříve na trhu samostatně působících soutěžitelů. Ačkoli v ostatních odstavcích § 12 ZOHS, včetně jeho druhého odstavce, týkajícího se nabytí podniku, tato podmínka uvedena není, vztahuje se i na tyto jiné případy spojení.78 Vyplývá to z toho, že odstavec 2 § 12 ZOHS je vůči odstavci 1 subsidiární, a tedy většina obecných i nepsaných pravidel aplikovatelných na odstavec 1 platí i pro ostatní typy spojení soutěžitelů, a tedy i pro nabytí podniku či jiným soutěžitelem.79 Povolení tedy není nutné v případě, kdy dochází ke spojení v rámci jedné vlastnické struktury, bude se jednat např. o spojení sesterských společností. V takovém případě se totiž jedná pouze o „interní optimalizaci struktury jedné podnikatelské skupiny".80 Tento názor je i v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, jenž v rozhodnutí č. 66/86 ze dne 11.4. 1989 judikoval, že jednání ve shodě mezi mateřskou a dceřinou společností není v rozporu se Smlouvou ES. Spojení podle § 12 ZOHS se tedy vyznačuje tím, že dojde ke spojení dříve samostatně a nezávisle působících podniků soutěžitelů, jež tuto samostatnost a nezávislost v důsledku spojení ztrácí. Nezávislost se posuzuje ne pouze jako nezávislost právní, ale též ekonomická. Úřad vydal několik rozhodnutí, v nichž uvedl, že žadatelé o povolení spojení tuto žádost Úřadu adresovat nemuseli, jelikož nebyla splněna podmínka samostatnosti.81 Lze uvést např. rozhodnutí č. S 63/03-1571/03 ze dne 7. května 2003, kde Úřad uvedl, že navrhované spojení nepodléhá jeho povolení, jelikož všechny uvedené společnosti, jež se na fúzi podílí, byly přímo či nepřímo kontrolovány stejným subjektem. Jak uvedl: „Nejedná se tedy v tomto případě o spojení soutěžitelů ve smyslu zákona, protože spojující se soutěžitelé jsou již součástí jednoho hospodářského celku a nelze tudíž předpokládat, že by si kdy účinně konkurovali.”
78
Raus/Neruda, 2004, str. 178, 182, 199 Raus/Neruda, 2006, str. 216 80 Janeba, J.: Spojení není vždy spojením soutěžitelů, Právní rádce, 4/2008 81 Janeba, J.: Spojení není vždy spojením soutěžitelů, Právní rádce, 4/2008 79
60
Dále lze uvést rozhodnutí Úřadu č. S 239/03-4605/03 ze dne 15. prosince 2003. Toto rozhodnutí se týkalo smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi společnostmi Economia Online, a.s. a ECONOMIA, a.s., přičemž společnost ECONOMIA, a.s. byla jediným akcionářem společnosti Economia Online, a.s.. Úřad tedy rozhodl, že je není možné považovat za nezávislé a na trhu samostatně působící soutěžitele, a tedy že není splněna podmínka uvedená v § 12 ZOHS, aby toto spojení podléhalo povolení ze strany Úřadu. Ještě zde zmíním rozhodnutí č. S 258/03-445/04 ze dne 30. ledna 2004. V tomto případě společnosti ČSAD Praha Vršovice a.s. a DECHTOCHEMA BITUMAT, a.s. uzavřely také smlouvu o prodeji podniku. V obou společnostech byl přitom většinovým akcionářem pan Moťka (v jedné společnosti držel 89% a v druhé 77% akcií). I zde Úřad rozhodl, že nejde o spojení podle ZOHS, jelikož tyto osoby jsou kontrolovány jedním subjektem. Zde je podle mě zajímavé si uvědomit, že Úřad nevyžaduje, aby tento akcionář vlastnil v obou společnostech 100% akcií proto, aby dané spojení bylo vyloučeno z povinného posouzení Úřadem pro nedostatek samostatnosti daných soutěžitelů. K tomu, aby spojení podléhalo povolení Úřadu, je vedle dosažení stanovených limitů obratů a podmínky samostatnosti nutná ještě třetí podmínka – dlouhodobá nebo trvalá změna struktury trhu. Přestože tato podmínka není výslovně vyjádřena v ZOHS, vyplývá z aplikační praxe Úřadu a je ji také pro aplikaci ZOHS možné dovozovat z čl. 3 Nařízení, 82 kde je výslovně uvedena slovy: „Spojení se považuje za vzniklé, jestliže dojde ke změně kontroly na trvalém základě…“ Povolení tedy není třeba žádat, pokud má jít o transakce přechodného charakteru. Na tom nemění nic ani typ smlouvy, na jejímž základě má k takové transakci dojít, tedy není vyloučeno uzavření smlouvy o prodeji podniku podle ObchZ pouze na přechodnou dobu. Bude se jednat o transakce, u nichž je již při uzavírání dané smlouvy jasné, že jsou uzavírány na omezenou dobu. Půjde zejméně např. o zajišťovací převody. Dané kritérium dlouhodobé nebo trvalé změny bude třeba posuzovat vždy individuálně.83 Pro povinnost obrátit se na Úřad není rozhodující, zda prodávající a kupující jsou právnickými osobami založenými podle českého práva, ani to, zda daný podnik leží na území České republiky. Rozhodující je, že dojde k realizaci výše uvedených obratů
82 83
Raus/Neruda, 2006, str. 215 Raus/Neruda, 2006, str. 215
61
v rámci České republiky. Jak je uvedeno v § 1 odst. 5 ZOHS, tak se povolení Úřadu vyžaduje i tehdy, kdy dochází k danému spojení v zahraničí, nicméně pokud daná transakce může narušit hospodářskou soutěž na území České republiky. Pokud jde o prodej podniku, tak alespoň zmíním různé možné situace. Pokud se daný podnik nachází v České republice, tak zde bude zpravidla i realizovat obrat a pokud tento naplní stanovená kritéria, tak za splnění i dalších podmínek bude třeba souhlasu Úřadu. Pokud se daný podnik bude nacházet v zahraničí, tak za podmínky, že bude dosahovat stanoveného obratu v České republice a za splnění i dalších podmínek, bude i tato transakce podléhat povolení Úřadu. Zejména při těchto transakcích se zahraničním prvkem bude však často dána působnost Evropské komise.
7.3. Posuzování spojení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
Pro soutěžitele je velice důležité, čím se Úřad při posuzování, zda dané spojení povolí či nepovolí, řídí. Úřad postupuje podle § 17 ZOHS. Podle § 17 odst. 1 ZOHS má posoudit zejména potřebu zachování a rozvíjení účinné hospodářské soutěže, strukturu všech spojením dotčených trhů, podíl spojujících se soutěžitelů na těchto trzích, jejich hospodářskou a finanční sílu, právní a jiné překážky spojujících se soutěžitelů, vývoj nabídky a poptávky na dotčených trzích, potřeby a zájmy spotřebitelů a výzkum a vývoj, jehož výsledky jsou k prospěchu spotřebitele a nebrání účinné soutěži. Výčet hledisek, jež bere Úřad v úvahu, je pouze demonstrativní. Odstavec třetí § 17 ZOHS upravuje základní substantivní test, základní pravidlo, které Úřad při posuzování spojení používá.84 § 17 odst. 3 ZOHS stanoví, že Úřad spojení nepovolí, pokud by způsobilo podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu, zejména proto, že by tím vzniklo nebo bylo posíleno dominantní postavení soutěžitele. Klíčové je tedy vymezení relevantního trhu, a k jeho vymezení dochází Úřadem až v této fázi (nikoliv tedy ve fázi žádosti o povolení spojení, viz. výše). Otázkou relevantního trhu se zde zabývat nebudu, jelikož se jedná o dosti široké téma, k němuž je možné dohledat mnoho rozhodnutí jak Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či Evropské komise, tak i Evropského soudního dvora. V ZOHS je stanovena vyvratitelná domněnka, že pokud nepřesáhne společný podíl spojujících se 84
Neruda, 2007
62
soutěžitelů (v našem případě podíl nabývajícího soutěžitele a nabývaný podnik jiného soutěžitele) na relevantním trhu 25%, tak jejich spojení nemá za následek podstatné porušení hospodářské soutěže. Nicméně jedná se pouze o domněnku vyvratitelnou, takže může být prokázán opak. Jelikož je tato domněnka stanovena ve prospěch spojujících se soutěžitelů, je to Úřad, kdo prokazuje opak, a to zásadně za použití kritérií uvedených v § 17 odst. 1 ZOHS. Toto ustanovení tedy ulehčuje postavení soutěžitelům, jež 25% hranice nedosahují. Stanovení 25% hranice je podle mě také důležité z důvodu právní jistoty a to proto, že z ní jasně vyplývá, že rozhodně není požadován např. alespoň 50% podíl na trhu, ale postačí již podíl mnohem menší. Nicméně jak uvedeno, není zcela vyloučeno ani podstatné porušení hospodářské soutěže i při podílu nižším než je 25%. Ze znění § 17 odst. 3 ZOHS vyplývá, že podstatným narušením hospodářské soutěže může být také jiná situace, než je nabytí či posílení dominantního postavení, viz. užití slova „zejména“. Úřad může také spojení soutěžitelů podmínit stanovením závazků, které pro zachování účinné soutěže navrhli soutěžitelé, a to před zahájením řízení anebo v jeho průběhu, avšak ve stanovené zákonné lhůtě – do 15 dnů poté, co bylo poslednímu z účastníků doručeno oznámení o tom, že Úřad v řízení pokračuje pro vážné obavy z podstatného narušení hospodářské soutěže. Tato možnost je podle mě pro soutěžitele v některých případech velice důležitá, jelikož jim dává možnost, že dojde ke schválení daného spojení, a tedy, že bude možné nabýt podnik jiného soutěžitele, ačkoli by Úřad jinak danou transakci neschválil. Podmínkou tedy je, že však tyto závazky navrhnout sami soutěžitelé a to ve zmíněné zákonné lhůtě, která není příliš dlouhá. Jestliže Úřad navržené závazky povolí, může pro zajištění jejich splnění stanovit podmínky a povinnosti. Jak uvádí R. Neruda, tak: „Z konstrukce § 17 odst. 4 soutěžního zákona lze dospět k závěru, že účelem takových implementačních podmínek a povinností může být pouze bližší specifikace stranami přijatého závazku, určení, jakým způsobem má být hlavní závazek přijatý ze strany účastníků řízení realizován, popř. jakými prostředky apod.“85. Pokud spojující se soutěžitelé závazky pro zachování účinné soutěže nenavrhnou anebo pokud jsou pro zachování účinné soutěže nedostatečné, může Úřad v rozhodnutí 85
Neruda, 2007
63
o povolení spojení stanovit i podmínky a omezení, jež soutěžitelé nenavrhli. V takovém případě je však s nimi potřeba souhlas soutěžitelů. Tento souhlas se musí týkat jak skutečnosti, že jim vůbec bude uložena nějaká podmínka či omezení, tak i konkrétního obsahu a trvání dané podmínky či omezení. Soutěžitelům tedy nemohou být proti jejich vůli jednostranně tyto podmínky a omezení uloženy. Na druhou stranu však na uložení těchto podmínek a omezení není právní nárok a jedná se pouze o oprávnění Úřadu. Podmínky a omezení stanovené Úřadem jsou v subsidiárním vztahu k závazům, jež mohou navrhnout sami soutěžitelé, Úřad je může uložit pouze tehdy, jestliže soutěžitelé sami závazky nenavrhli anebo jestliže tyto závazky jsou pro zachování účinné soutěže nedostatečné. Na rozdíl od závazků, jež navrhují soutěžitelé, však Úřad není při stanovení podmínek a omezení limitován žádnou lhůtou. Spojujícím se soutěžitelům je tak poskytnuta možnost jednat s Úřadem v průběhu celého řízení a vyhnout se tak případnému nepovolení spojení. Mezi závazky navrženými samotnými soutěžiteli a podmínkami a omezeními stanovenými Úřadem je rozdíl především ve lhůtě, ve které je možné je podat a v tom, kdo je navrhuje. Vzhledem k nutnému souhlasu soutěžitelů s těmito podmínkami či omezeními není rozdíl v tom, že by tyto mohly být soutěžitelům vnuceny proti jejich vůli. Podle §18 ZOHS nesmí být spojení soutěžitelů uskutečněno, a tedy podnik jiného soutěžitele není možné nabýt, před právní mocí rozhodnutí Úřadu o povolení spojení. Nicméně na základě žádosti je možné udělení individuální výjimky, a to za podmínky, že by v opačném případě soutěžitelům či třetím osobám hrozila závažná škoda či jiná závažná újma. 7.4. Potřeba povolení Evropské komise
Nabytí podniku jiného soutěžitele nepodléhá i za výše uvedených splněných podmínek posouzení Úřadu, pokud je dána komunitární dimenze daného spojení (k této otázce viz. úvod této kapitoly). Proto je nutné zabývat se zde také touto otázkou. Evropská komise tak může mít působnost při povolování spojení i těch soutěžitelů, jež působí na území České republiky za podmínky, že dojde k naplnění komunitární dimenze. V takovém případě by tedy byla vyloučena působnost Úřadu. Komunitární dimenze je specifikována v čl. 1 odst. 2. a 3. Nařízení.
64
Komunitární dimenze je opět vázána na obrat dotčených podniků (Nařízení nepoužívá pojem soutěžitel, nýbrž podnik, viz. dále). Je dána, pokud celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesáhne 5 000 milionů EUR a zároveň celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků v rámci celého Evropského společenství přesahuje 250 milionů EUR. To ovšem za podmínky, že žádný z dotčených podniků nedosáhne v některém členském státě více jak dvě třetiny svého celkového obratu v rámci Evropského společenství. Toto pravidlo je základní, v odstavci třetím obsahuje nařízení subsidiární situaci. Ta je taktéž vázána na systém několika různých obratů. Celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků musí být alespoň 2 500 milionu eur, v každém z nejméně tří členských států celkový obrat všech dotčených podniků přesahuje 100 milionů eur, přičemž v každém z těchto alespoň tří členských států převyšuje obrat každého z alespoň dvou dotčených podniků 25 milionů eur a zároveň celkový obrat v rámci Evropského společenství každého z alespoň dvou dotčených podniků přesahuje 100 milionů eur to však s výjimkou případů, kdy každý z dotčených podniků dosáhne více než dvě třetiny svého celkového obratu na trhu Evropského společenství v rámci jednoho členského státu. Takto uvedená výjimka v uvedená v Komentáři k zákonu pro ochranu hospodářské soutěže86 koresponduje s anglickou oficiální verzí Nařízení: „…unless each of the undertakings concerned achieves more than two-thirds of its aggregate Community-wide turnover within one and the same Member State.” Proto je nutné této verzi dát přednost před českou verzí Nařízení, na jejímž základě je možné docházet k naprosto rozdílným důsledkům. Česká verze je následující: „…pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témže členském státě více než dvou třetin celkového svého obratu v rámci celého Evropského společenství.“87 Přitom tato výjimka je velice důležitá, jelikož je nutné si uvědomit, že pokud dojde k jejímu splnění, bude dána působnost národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže. Pokud však splněna není a dané spojení bude mít komunitární dimenzi, a to i přesto, že prodávající i kupující podniku jsou z jednoho státu, v našem případě tedy z České republiky, bude toto spojení soutěžitelů podmíněno posouzením Evropské komise a nikoliv Úřadu. Proto je velice důležitý správný překlad uvedené výjimky. Podle české oficiální verze by bylo možné dospět k následujícímu závěru:
86 87
Raus/Neruda, 2006, str. 266 Nařízená Rady č. 139/2004
65
postačí, aby alespoň jeden ze soutěžitelů dosáhl více než dvě třetiny svého obratu v rámci Evropského společenství v jednom členském státě a bude dána působnost národních úřadů pro ochranu hospodářské soutěže (jedná se o formálně logický opak podmínky: žádný ze soutěžitelů nedosáhne více jak dvě třetiny svého obratu v rámci Evropského společenství v jednom členském státě, tzn. každý z nich dosáhne maximálně dvě třetiny svého komunitárního obratu v jednom členském státě). Nicméně podle verze anglické bude závěr následující: postačí, aby jediný z dotčených podniků dosáhl alespoň jednu třetinu svého obratu v rámci Evropského společenství v jiném členském státě, a bude za splnění ostatních obratových limitů, dána působnost Evropské komise (jedná se o formálně logický opak následující podmínky: každý ze soutěžitelů dosáhne více jak dvě třetiny svého komunitárního obratu v jednom členském státě). Typu spojení formou nabytí podniku v ZOHS odpovídá v Nařízení pojem nabytí aktiv („acquisition of assets“) podle čl. 3 odst. 1 Nařízení.88 To souvisí s rozdílným pojmoslovím Nařízení a ZOHS, když ZOHS používá pojem „soutěžitel“ a Nařízení pro stejný účel pojem „podnik“. Tento rozdíl je dán rozdílným chápáním pojmu „podnik“ v českém a komunitárním právu. V českém právu je podnik chápán jako objekt právních vztahů, kdežto v komunitárním právu je zpravidla chápán jako subjekt (podle toho zda má daná entita právní subjektivitu nebo ne).89 Nařízení také obsahuje vlastní pravidla pro výpočet obratu.90 Ostatní podmínky a hlediska posuzování spojení Evropskou komisí již pro účely této práce uvádět nebudu.
7.5. Konkurenční doložka
Konkurenčními doložkami se omezují smluvní strany v podnikání. Konkurenční doložky stanoví jejím stranám hranice pro podnikání. Mohou se týkat omezení některého z nich nebo obou v provozování konkurenční činnosti na daném území či vůči stanoveným zákazníkům. Tyto dohody mohou narušit hospodářskou soutěž, a proto bývají upraveny zákonem. V tuzemské právní úpravě se na konkurenční doložky použije úprava ZOHS. Vedle toho jsou konkurenční doložky upraveny pro účely
88
Raus/Neruda, 2006, str. 267 Raus/Neruda, 2006, str. 217 90 Raus/Neruda, 2006, str. 267 89
66
smlouvy o prodeji podniku v § 488a ObchZ ve spojení s 672a ObchZ. Tento je však z hlediska soutěžního práva ne příliš relevantní, viz. dále. Nejdříve zde pojednám o právní úpravě obsažené v § 488a ObchZ ve spojení s 672a ObchZ, abych objasnila její vztah k ZOHS a také proto, že předmětem této práce je i smlouva o prodeji podniku, tak abych i tímto doplnila již výše uvedené v ostatních kapitolách. Podle § 488a ObchZ je odkazem na obdobnou aplikaci ustanovení § 672a ObchZ umožněno omezit konkurenční doložkou činnost prodávajícího podniku při uzavření smlouvy o prodeji podniku. Není povinností stran smlouvy o prodeji podniku tuto doložku sjednat, pokud k tomu však dojde, musí splňovat zákonné podmínky. Může být sjednána pouze v písemné smlouvě o prodeji podniku, musí být na dobu určitou, a to maximálně na dva roky a musí v ní být určeno území nebo osoby na určitém území, na něž dopadá. Pokud v této doložce není sjednána doba, po kterou platí, použijí se přiměřeně uvedené dva roky. Jestliže však konkurenční doložka neobsahuje ani určení území, na něž dopadá, pak je neplatná podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem. Odst. 2 § 672a ObchZ by se mohl zdát nadbytečný, jelikož stanoví: „Konkurenční doložka odporující podmínkám uvedeným v odstavci 1 je neplatná“, nicméně jak uvádí S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku91, tak záměrem tohoto ustanovení bylo, aby nebyla neplatná celá smlouva, nýbrž pouze tato doložka. Z obdobné aplikace odstavce třetího § 672 a ObchZ vyplývá, že soud může „v případě pochyb“ konkurenční doložku, která omezuje prodávajícího více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany kupujícího, omezit nebo prohlásit za neplatnou. Tento odstavec tak stanoví jakési moderační právo soudu. Použije se, pokud je konkurenční doložka sice platná, jelikož splňuje výše uvedená kritéria, ale omezuje prodávajícího více než je nutné k ochraně kupujícího. Bude tedy nutné posoudit dané okolnosti případ od případu. S. Plíva in Komentář k obchodnímu zákoníku92 uvádí, že ze slov „v případě pochyb“ lze dovozovat, že půjde o případy na návrh prodávajícího. Pokud jde o vztah této úpravy obsažené v ObchZ a úpravy podle ZOHS. Ustanovení ObchZ se použije na jakékoliv smlouvy o prodeji podniku, tj. bez ohledu na velikost tohoto podniku či obraty jím realizované. Pro jejich použití je rozhodující, že bude převáděn podnik, a to na základě smlouvy o prodeji podniku upravené v ObchZ. Samo o sobě není tedy nutné pro tuto doložku souhlasu Úřadu, což je zjevné, jelikož v případě 91 92
Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str.1062 Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009, str.1062
67
malého podniku, nebude možné narušit hospodářskou soutěž v potřebném měřítku. Na druhou stranu zahrnutí této doložky do smlouvy o prodeji podniku nezbavuje spojující se soutěžitele nutnost jednat v souladu se ZOHS, jestliže by mohlo docházet k narušení hospodářské soutěže. Proto i to, co zde uvedu v následujících řádcích, se uplatní i pro konkurenční doložky obsažené ve smlouvách o prodeji podniku, jež jsou v souladu s §§ 488a a 672a ObchZ. Právní úprava v ZOHS se tedy použije na prodej podniku na základě jakékoliv smlouvy. Pro soutěžní právo není rozhodné, o jaký smluvní typ se jedná, ale to zda budou naplněny znaky některého ze spojení soutěžitelů podle ZOHS. Půjde tedy např. jak o smlouvu o prodeji podniku, inominátní smlouvu, tak i smlouvu o převodu akcií, jež může být z ekonomického hlediska také považována za smlouvu, na jejímž základě dojde k prodeji podniku. Nejdříve zde uvedu, jak se k úpravě konkurenčních doložek v ZOHS vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1042/2005 ze dne 26. března 2008. Nejvyšší soud zde uvádí, že je potřeba brát v úvahu, že tyto konkurenční doložky nejsou sjednávány izolovaně od daného prodeje podniku (v daném případě se jednalo o převod 100% akcií, což je z ekonomického pohledu to samé jako prodej podniku), a že pokud by tomu tak bylo, tak by podle něj některé mohly spadat do kartelových dohod podle § 3 ZOHS, jež narušují či mohou narušit hospodářskou soutěž. Jak uvádí: “Pokud je však závazek nekonkurovat převzat například převodcem podniku ve prospěch jeho nabyvatele, či jako v daném případě převodcem podstatného množství akcií obchodní společnosti vůči této obchodní společnosti (a ve svém důsledku ve prospěch nabyvatele akcií), je třeba dovodit, že tato dohoda nepředstavuje nepřípustné narušení soutěže.” Podle Nejvyššího soudu by zákaz kartelových dohod na takováto ujednání dopadal pouze, pokud by vedla či mohla vést “…k vyloučení, omezení nebo jinému narušení hospodářské soutěže nad míru, která vyplývá již ze samotného realizovaného spojení soutěžitelů. Tato míra není překročena, pokud předmět vedlejších ujednání bezprostředně se spojením soutěžitelů souvisí a je k jeho uskutečnění nezbytný. Pokud vedlejší ujednání svým obsahem tento rámec nepřesahuje, nepředstavuje dohodu narušující soutěž a nepodléhá proto zákazu podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.” Mezi takové klauzule patří ujednání, jež omezují prodávajícího v rámci spojování soutěžitelů. Těmito omezeními je totiž umožněno nabývajícímu
68
podniku nabýt plné hodnoty převáděného podniku, jelikož bez nich by to nemuselo být možné. “Aby nabyvatel mohl plně využít hodnoty převedených aktiv, musí mít možnost užívat ochrany proti konkurenci prodejce, aby získal zákazníky a přizpůsobil a využil know-how.” Pokud dané rozhodnutí tedy shrnu, tak je třeba konkurenční doložky při spojení soutěžitelů posuzovat v kontextu s daným spojením a nikoliv nezávisle na něm, v kterémžto případě by se použila ustanovení zakazující kartelové dohody, a tudíž by tyto byly zakázané (pokud by se nejednalo o zákonné výjimky). Pokud spojení, s nímž daná doložka souvisí, naplní obratová kritéria podle ZOHS, použije se na konkurenční doložku ustanovení § 17 odst. 2 ZOHS, jež stanoví, že: „… rozhodnutí o spojení se vztahuje rovněž na taková omezení hospodářské soutěže, která soutěžitelé uvádějí v návrhu na povolení spojení a která se spojením přímo souvisejí a jsou nezbytná k jeho uskutečnění.” Toto ustanovení je velice důležité z hlediska právní jistoty spojujících se soutěžitelů. Před začleněním tohoto ustanovení do ZOHS se dané dohody musely posuzovat podle ustanovení upravujících kartelové dohody a podle praxe bylo třeba, aby si pokaždé soutěžitelé sami zhodnotili, zda jejich ujednání splňuje zákonné podmínky uvedené v ZOHS pro vynětí ze zákazu kartelových dohod.93 Pro aplikaci § 17 odst. 2 ZOHS je nutné splnění stanovených podmínek. Pokud nebudou naplněny, budou se zřejmě na dané dohody o omezeních aplikovat ustanovení upravující kartelové dohody, stejně jako tomu bylo dříve. Podmínky, jež musí být splněny, jsou následující: dané omezení soutěžitelé uvedli v návrhu na povolení spojení, dané omezení přímo souvisí a je nezbytné k uskutečnění daného spojení a logicky vyplývající třetí podmínka, že se bude jednat o spojení soutěžitelů, pro něž bude nutné mít povolení Úřadu. Automaticky jsou tedy z tohoto režimu vyloučeny konkurenční doložky týkající se prodeje podniku, u nějž daná transakce nenaplní stanovená kritéria. Zaprvé je tedy nutné uvést dané omezení v návrhu na povolení spojení. Za tím účelem obsahuje dotazník na povolení spojení speciální bod. Toto omezení je nutné zde podrobně popsat z důvodu jistoty spojujících se soutěžitelů a to proto, že v samotném povolení spojení toto omezení již nebývá popsáno.94 Další podmínkou je přímá souvislost a nezbytnost pro uskutečnění daného spojení. Pokud daná dohoda mezi soutěžiteli nesplní tyto znaky, bude nutné ji posoudit
93 94
Raus/Neruda, 2006, str. 362 Raus/Neruda, 2006, str. 362
69
podle ZOHS samostatně. Nicméně ZOHS neuvádí, které dohody je možné považovat za přímo související a nezbytné pro spojení. Proto se tyto dovozují z práva komunitárního.95 V komunitární úpravě je obsaženo obdobné ustanovení, a to v čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení, jež uvádí, že rozhodnutí Evropské komise, jež prohlašuje určité spojení za slučitelné se společným trhem, se vztahuje také na omezení přímo související a nezbytná pro dané spojení. Evropská komise na základě tohoto ustanovení vydala své Sdělení o omezeních přímo souvisejících se spojováním a pro ně nezbytných (2005/C 56/03), v němž jsou uvedeny podmínky, za nichž je možné danou dohodu považovat jako související s a nezbytnou pro dané spojení. Např. je požadováno, aby byla stanovena omezení pouze převodci a to na omezenou dobu, musí se vztahovat maximálně na zeměpisnou oblast, kde převodce před spojením působil atd.96
95 96
Neruda, 2007 Buryan, J.: Konkurenčni doložky při akviz.icich, 2008, http://www.epravo.cz
70
8. Závěr V mé seminární práci jsem pojednala komplexně o otázkách souvisejících s prodejem podniku či jeho části podle tuzemské první úpravy. Jak jsem uvedla v úvodu, tak jsem se po vymezení pojmu podniku a jeho části, pojednání o tom, na základě jakých smluv je podnik či jeho část možné převést a po té, co jsem se věnovala úpravě smlouvy o prodeji podniku či jeho části, jakožto samostatného smluvního typu upraveného v obchodním zákoníku, věnovala podle mě třem klíčovým otázkám: přechodu práv a závazků u smlouvy o prodeji podniku či jeho části, působností valné hromady při prodeji podniku a jeho části a prodeji podniku z hlediska soutěžního práva. U přechodu práv a závazků jsem se zabývala především otázkou ochrany věřitele a otázkou, která práva a závazky přechází s podnikem. Ochrana věřitele při přechodu práv a závazků z prodávajícího na kupujícího je podle mě dostatečná, a to zejména proto, že prodávající podniku je stále ručitelem za splnění daného závazku, a to i při následujících převodech. Věřitel se tedy i v případě přechodu závazku na méně solventního kupujícího podniku má stále možnost obrátit na svého původního věřitele. Druhou otázkou je, které závazky přechází, a které nikoliv. V řadě případů bude záležet na konkrétní situaci a posouzení, zda dané právo či závazek s podnikem souvisí, a tudíž není často možné obecně říci, která práva a závazky přejdou. Zabývala jsem se také mimo jiné tím, zda trvá zajištění závazků třetími osobami i po převodu podniku a odpověď zní, že ano. Druhou problematikou v souvislosti s prodejem podniku, na níž jsem se zaměřila, je působnost valné hromady či společníků při převodu podniku či jeho části. Tato otázka se nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1060/2006 ze dne 17. ledna 2009 stala již jasnější. Nejvyšší soud rozhodl tak, že souhlasu valné hromady či společníků je třeba pouze k převodu části podniku tvořícího samostatnou organizační složku. Majetkové zájmy akcionářů a společníků tedy nejsou chráněny ideálním způsobem. Navíc postavení představenstva, jež musí svolat valnou hromadu (resp. jednatelů, společníky) i pro rozhodování o prodeji nepodstatných samostatných organizačních složek podniku není ideální. Nicméně je pozitivní, že v případě neudělení souhlasu valnou hromadou či společníky nebude daná smlouva absolutně neplatná, ačkoli již není jasné, zda bude platné nebo neúčinná. Dále je pozitivní, že je již znám
71
názor Nejvyššího soudu, a tudíž jak akcionáři, resp. společníci, tak představenstvo, resp. jednatelé, i další osoby mají jasno, kdy je daného souhlasu třeba. Nakonec je podle mého názoru také důležitá problematika týkající se soutěžního práva. Úprava konkurenčních doložek je pro smlouvu o prodeji podniku (nikoliv však pouze jeho části), jakožto samostatného smluvního typu podle obchodního zákoníku upravena v obchodním zákoníku a je více méně jasná. Nicméně těmito ustanoveními není dotčena aplikace příslušných ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže, resp. Nařízení Rady o kontrole spojování podniků, v případě, kdy budou splněny podmínky pro jejich aplikaci. Klíčové je rozdělení působnosti mezi Evropskou komisi a národní státy, a dále jsou důležité také další podmínky, vedle obratových kritérií, jež mají být splněny, aby daný prodej podniku či jeho části jinému soutěžiteli bylo nutné předložit k posouzení těmto orgánům. Těmito dalšími podmínkami tedy jsou samostatnost soutěžitelů a dlouhodobá či trvalá změna struktury trhu.
72
Seznam literatury: Alexander, J.: Prodej podniku, souhlas akcionářů a výklad § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 21/2006, str. 287 - 290
Buryan, J.: Konkurenčni doložky při akviz.icich, 2008, http://www.epravo.cz Čech, P.: Epilog k výkladu pojmu “část podniku” v § 67a obchodního zákoníku, Právní rádce, 3/2009 Čech, P.: K aktuálním otázkám subrogačního regresu v platném obchodním právu. Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. ASPI: Praha, 2008. str. 56 - 63 Čech, P.: Několik doplňujících poznámek k výkladu §67a ObchZ, Právní rozhledy, 7/2007, str. 254 - 258 Čech, P.: Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 11/2006, str. 4 – 12 Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník: komentář. Díl I. § 1 - § 92e. Polygo: Praha, 2002 Janeba, J.: Spojení není vždy spojením soutěžitelů, Právní rádce, 4/2008 Marek, K.: Smlouva o prodeji podniku a smlouva o nájmu podniku, Obchodní právo, 2/2002; citováno jako: Marek, 2002 Marek, K.: Smlouva o prodeji podniku, 2008, informační systém ASPI; citováno jako Marek, 2008 Neruda, R.: Kontrola spojování soutěžitelů v České republice v letech 2005 – 2006. Část I. 2007, informační systém ASPI; citováno jako: Neruda, 2007 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 1.díl, § 1 - 55, 3. vydání. Linde: Praha, 2003 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4.díl, § 409 - 565, Linde: Praha, 1997 Pihera, V.: Poznámka k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2/2007, str. 66 až 68 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI: Praha, 2006 Raus, D., Neruda, R.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 2. vydání. Linde: Praha, 2006; citováno jako: Raus/Neruda, 2006
73
Raus, D., Neruda, R.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. Linde: Praha, 2004; citováno jako: Raus/Neruda, 2004 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. C. H. Beck: Praha, 2006; citováno jako: Štenglová/Plíva/Tomsa, 2006 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. C. H. Beck: Praha, 2009; citováno jako: Štenglová/Plíva/Tomsa, 2009 Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník: komentář. 10. vydání. C. H. Beck: Praha, 2006 Návrh občanského zákoníku, staženo dne 20. února 2009 z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Navrh_obcanskeho_zakoniku_090108_s%20obsahem.pdf Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku, staženo dne 20. února 2009 z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/duvodova_zprava_final.pdf Sněmovní tisk 498, http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=498&CT1=0 Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Judikatura Nejvyššího soudu stažená z www.nsoud.cz
74
Prodej podniku a jeho části/Sale of an undertaking and of its part
Klíčová slova: podnik, prodej podniku Key words: undertaking, sale of an undertaking
75
Resume: My thesis deals with a sale of an undertaking according to the Czech legal system in a complex way. First, I have to describe what the legal meaning of notion „undertaking“ and „part of undertaking“ according to the Czech legal system is. According to the Commercial Code an undertaking is composed of material, immaterial and personnel components. However, there is no legal definition of a part of an undertaking. There are special provisions on Contract on Purchase of an Undertaking in the Commercial Code (s. 476 – 488). The essential features of this contract are the following: determination of an undertaking, commitment of the seller to hand over the undertaking and to transfer the ownership right over it to the purchaser and on the other hand the commitment of the purchaser to pay the price of the undertaking and to take over all obligations related to the undertaking. In my opinion there are three key issues that arise when speaking about sale of an undertaking and these are as follows: transfer of rights and obligations related to an undertaking, scope of competencies of a General Meeting as to the issue of sale of an undertaking and the Competition Law approach to this issue. As to the transfer of rights and obligations related to the undertaking, it is very important to protect creditors of the seller of the undertaking because his consent with the sale is not required. The law therefore determines the seller as a legal guarantor for the transferred obligations. The other issue is which obligations and rights are actually transferred. It is quite a complicated question and can not be generally answered. However, the main criteria are whether they are related to the undertaking or not. The competencies of a General Meeting as to this issue are not sufficient. A General Meeting has the right to decide only on a sale of an undertaking as a whole or on a part that constitutes an organizational unit. However, it does not have right to decide on transfer of a part of an undertaking when it is not an organizational unit even though it may represent a considerable part of a property of the company. Finally, I consider the Competition Law issues which are Anti-Competition Clauses and the necessity to have the consent of a competent authority to the purchase of an
76
undertaking (acquisition of assets of another undertaking). This consent is obligatory only if certain conditions are met. These are certain turnover criteria, previous independence of undertakings concerned and lasting basis of a change of control.
77
