Procházka, František Serafinsky Lyricky rok 1913

Procházka, František Serafinsky Lyricky rok 1913

LYRICKY

ROK 19 13

:sk

-:^

1f

"S"

LYRICKÝ ROK 19 13 ZA ÚASTÍ LITERÁRNÍ POROTY i!:

USPOÁDAL

\ FR.

PROCHÁZKA

5.

/ ^

hAKLADATEL t

^\y^^

f

F.

9

TOPI :l

-^

V

PRAZE

3

M.

VE5KERÁ PRÁVA VVHRAZENA

Iq3

:

SLOVO POADATELOVO. Podnt ke

knize této dal

novQV >MójU ástku 100 rickou

báse

v

neznámý

K jako

ck}>ch básní té doby,

v

lyri-

a aby zvláštní porota, ve smyslu

sestavená,

listiny

roence

ly-

minulém roce otištnou, pronesl návrh,

aby vydána byla roenka jako výbor nejlepších darovací

v-

dárce, jenž

cenu za nejlepší

pikla cenu jedné

básni,

této otištné.

Stalo se dle dárcova

pání. Redaktor, jím výslovn

jmenovaný, dopsal básníkm a shodl se

konkurenní básn.

Porota, zvolená

s

nimi o volb

pesn

dle dár-

cova ustanovení, rozhodovala ješt o zaazení každé

básn

zvlášf a

provádla pozmny.

Ani. Sovy, Fr. X. Svobody, níci zvolili pak /r,

vtší

Sestávala z pp.

Šáldy a redaktora, bás-

Sekaninu, na njž soustedil se

poet hlas. Porot

loženo bylo

F. X.

této v prvém zasedání

znní darovací

listiny,

a provedena

nej-

pedi

veri-

fikace volby poroty. Zásadou poroty bylo: ^nejlepší

basem, dle toho nepipustila nkterých básni, za

nž

pak nebylo náhrady. Tak povstal

i

za kritické úasti tento výbr, jenž

eského posledního umlecké hodnoty. Z tch

je pedstavitelem lyrického vyptí

data a pináší jen vrcholné

jednomyslným usnesením poroty pisouzena byla lyrická cena básni >Stará allegoríe podzimu^ od Karla Tomana, pi emž vzat pedevším; zetel i k tomu, aby

se posílila a vzpruiila práce

pedpokládala, že to

práv

básník mladších. Porota bylo tendencí vnování, a

že tudíž jednala v jeho smyslu.

Básn porotc

zaazeny, jakž samo sebou se rozumí,

mimo soutž, aby roenka

nepostrádala úplnosti.

Teba

datum '19-13 v titule vztahuje se k vydání roenky — nikoli k dob, kdy básn otištny a jež ne-

dodati, že

spadají

zpt

za rok

1.9'12.

eské poesie úel této anthologie, totiž nejen poskytnouti pehled eského lyrického básnictví souasnosti ve Záleží nyní jen na tom, aby také pátelé

pochopili

všech jeho smrech, ale

i

vzpružiti básnickou tvorbu

a zájem o ni ve tenástvu. Snad bylo vyhovno

známému

dárci,

který pislíbil

svou optovati, potká-li se

V

vc

i

i

ne-

píštím rokem cenu

se zdarem.

Praze, v listopadu 1913. F. S. P.

LYRICKÝ ROK 1913

! !

R.

BÓJKO:

EVROPO

...

Evropo, iy násilnická, lhostejn podlá,

jak ona královna ze starovku, která v svá objetí ohniv velá

muž

svírala mladistvých

aby je po Ty

chvíli

úsmvná nevstko

stížená

nemocí

nádherná, svalnatá tla,

vydala katu bidná,

tajnou, však

odná

v

nádhernm

šatu !

Ty staeno chlípná houpající na klínu zarezavlé koruny/ Ty netvore

o pušek

opený

trící,

Když severní nestvrní

kolísající

o trny,

blýskavá bodla

medvd

a dvouhlaví,

orli hltaví

jak teplého masa kus na

posmch

Kristu a

prorokm

všem trhali zoufalých Polák plaící zem; když násilný Pomoan v šišaté helm, spíš podoben hladové šelm než lovku,

mávaje sekyrou, gallského kohouta ke špalku až kídloma zoufale vyrážel

bil

bezmocný skek;

a v smrtelné

kei

vlek',

když vytáhlý

Brii,

Poseidon dneška, pro hory ze

zlata,

pro pole démanty bohatá, jak sražená stáda pobíjel hrdinný lid: tu stála jsi nad vším lhostejn klidná, jak krvavý ezník uprosted jatek

nad kupou pobité zve, jak podvodný žhá, když v

konen

z

jeho vysoko pojištného

domu

jeho ubledlou, za malou skulinou ukrytou tvá

posmšn tu

vykikne krvavá zá;

zahalena v královském rouše

ke všemu tomu

úsmvem hloup nadutých matek, krut zvdavé dti nožky a kídla lapené mouše pomalu rvát!

pihlížela jsi s

když

Ale

vidí své

te ty

— odvká rodika

nejpustších,

žoldnéských

a krvavý

vdce

rot,

prorok žaláník drsný a sveepý kat odla v knží blostný šat a výmluvn chestíc skrytými mei s vypjenou velebou vztáhla jsi ruce

všech svých se's

a hlásala mír I To te, když brati mi

Bohem

otroci bídní, jež krvaví vítzi

a osudem

kleti,

po

celá staletí spínali

konen

vyrvali svého

tžkými etzy — vzení kamenné dvée

a na sluncem zalitém prahu oproti vrahu

tžkým kladivem svým! svoji drahou, po vky ztracenou pro bratry lkající dosud pod tvrdým jhem, zamávli

To te, když pro

zem,

pro bídu skrených, k zemi pitisklých chatek,

pro hanbu otc, dtí a žen; když pro zastavení se radostn udiveného asu, pro božskou krásu budoucích, zrození oekávajících dl,

pro sladký o sláv sen: když jak od hor zernalých blýskavá hnali se

pes

boue

kupy bratrských, krví zalitých tl

na jícny dl, v blesky a

koue

a dým!

To te v divoké vyliti horských, vzkyplých vod sevených vky v umlý kvádrový beh; v nárazy pirátských lodí na tmavém moi v hustých zalknutých mhách; v

osudná potkáni v šíleném

hoících

letu

svt,

vymknutých z drah; v

tajemné návraty djin, v jich pomstu a spirálový, yVeeryx

osudný

bh

.

.

.

JAROMÍR BO ECKÝ:

VELIKONONÍ ZVONY. l^ad

mstem setmlým,

dav jako tepnami krev

kde lhostejn se vqH zlenilá a hustá,

na sterých zvonicích, jichž hrot až v nebe vzrstá,

po dlouhém mleni

zas zvony rozhoupali.

Tak zprvu tlumen, pak jeden druhým z dáli jak byl by posílen, kdy kovová všech ústa se modlit zaala pes vzduchu mrtva pustá, ty

zvuky v spolený se hymnus rozjásaly.

Smíš vit, duše má, že konec je tvých Oslaven vstane zas, kdo výdech na

Smíš vit, národe, v

sil

bd

tíží?

kíži?

nových vyrašení?

Zda mdlobu seteseš, jíž bahní, mknou, hnijí? Vždy mocnj, velebnj ta srdce zvon bijí, a

pec —

>Máj<

být zdá se dál, vždy dál báj o vzkíšení.

:

:

ZDENK BROMAN:

PEDZPV. V krajin mé duše

všude

bylo vyprahlé vše, chudé,

oi

pláem

byly

Jako svadlý

Stromy

vlci

rudé

mák.

stály bez listovi

Jako flagelanti biovaní vichr

noví, slovy,

Jež Jsou vyítavá tak.

Vše se chvlo touhou Jednou

kéž se nad krajinou bednou tepy zlatých kídel zvednou

kéž sem

sletí

písní pták

.

Touha se Jim vyplnila nim šastná

Slétl pták, s

která všude kvítí

.

—

,

vila,

sila,

aby se zas rozhál zrak.

Ptáku písní zlatokídlý! Bdi, ó bdi

nad

sn

mých

zídly.

vií/v,

ó vždy v

mé

hrudi

sídli,

arovnjší nad zázrak/

Nech

z mých zídel písn rozzáenou nad krajinou, hudbu nesouce vždy jinou,

linou

vždy však pravé krásy znak. '-Prúdyt

6

;

STANISLAV CYLIAK.-

HOE. Na všechnch stezkách potkávám a na všech cestách

s

se s rozvídkami tvými

vítznými tvými voj%

Hoe!

Jdeš znova kraji tebou stokrát dobytými,

jak spáleništ hlásají a hroby po prostoe.

Co ušeteno tebou zstalo, to k zemi pišlápnuto kraj strmých

a

kmen

býlí zbujelo

vyrubaných zárost kleí,

na lánech nedotknuto,

chleb žní jež niilo a mléko senoseí.

Za nocí i

však,

kdy usínáš po celodenním bdní,

vojsko tvé kdy kolem

tu

kle

oh vyhaslých se klade,

se rovná, tyí za praskotu, chvní,

jak odvaha by vzrstala tu znova z krve mladé.

To veliké jsou noci píprav, z nichžto život vzrstá, a tajemné v nichž ruce pleji a spalují

kdy zem, odsouzená k

býlí,

smrti, sta let pusta,

se otvírá, by lidstvu mstitelé se strašní narodili. >Novmai

KAREL ERVINKA:

PRAHA Dopsal jsem, od stolu abych

t

vsial,

do okna pohle jsem ješt,

nezburcoval za hudby tichého dešt,

jaký to odlesk tam

byl,

oima já jsem ho pil, Svtlosti

DÁLCE.

V

obláek jen

jaký to odlesk tam v

ale

on v srdci

m

dáli,

pálí.

v šedivém obzoru mléce,

zlehýnka ponakreslen, ale byl ohníek pece,

nad vrchy Žižkova plál, s Petínské rozhledny blýskal, zdál — do noci tmavé když chudáek - tak se

mn

tryskal.

Praha tam dímala má, erné k ní táhly se nivy, daleko za nivami hoel ten ohníek živý, jako by do tmy tam té proužek byl svtlosti vlepen, prosil:

M

Chytal se

neulomte ! Chytal se krve a tepen!

nerv a

žil,

v krvavou skvrnu se

prsa

slil,

má

vysoko zdvihal,

obzorem tmavým se mihal,

nm

živého thotný touhami zrál, nco v se ohníek zdál, ale ech srdce v

malým

>'Zvon'<

žilo,

nm bilo.

JAKUB DEML:

DNES LÍTO

ZEM.

MI

Dnes lito mi Zem : tváe ji hoi, kamsi v neznámo se divá, zdali obláek nkde se nevynoí — kde se jen skrývá ?!

Dnes

pot se

ji

prsa se

Zem:

mi

lito

po dmou -

ji

doufajíc hyne

Ubohé

rty

má

rozpukány

žizni,

skráních ine,

.

.

,

jakou

och,

trýzni

!

dítky mé, stébla a kviii:

co se to

dje

s

vámi? matka vás nepoznává,

oi tak horen vám svítí — a kam se podla Tráva ? Vaše sestra Tráva, bratr váš Mák, který

a

ty.

Kdo

pece tolik vil — Hebíku, co vzdycháš tak? nedoufal, nežil

Fialko, Narcisku,

pistupte

blíž,

.

.

.

Lilije,

chci

vám

dát požehnání

—

i

vám nebije? — do skonám

srdce už

Bije

Ó, snad se

.

Nebe

a pošle Déšf, neb

.

.

slUuje^

vždy neodolá ani souci když se takhle

jako dosud vždycky,

aspo krpj Rosy —

trpí

lidský,

a prosí/

^Na ouvratU

HO

VIKTOR DYK:

PED VEEREM. Ped

lety desíti huela jinak ti bystina dole. V hvozd se rozhuel ped lety desíti jinaký vichr.

Ped

bouliv, úton zdvihla se vzpoura mladého buie.

lety desíti

Všechna

ta místa

zde kolkolem minulost znají a chápou

Zmnna asem, zmn necítí vlastních. Než tvoji, tu vidí. >Vracíš

se,-(

šeptají. yVracíš se

za

— Tak jako

stíny se vrací

pedešlým poutníkem.

Tak jako ozvna vrací se hlasu, jenž ve skalách doznl. Tak jako vzpomínka na mrtvé znovu se vrací. Stín stínu, ozvna ozvny, vzpomínka vzpomínky. Mládí s

tebou se

nevrací.'<

Dvrn kynu tm skalám a lesm a vodám. >Mládi se nevrací, pravda. Já poznávám, vidím a chápu.

Les kde

stál,

paseka. Mlází pak sousední vzrostlo.

Pro koho doroste ?< Všechna ta místa zde kolkolem minulost znají a chápou. Hledají slova, jež íkal jsem ped lety

. . .

slova, jež mlím.

Ozvna bouí mé mladosti doznívá v horském tom kraji.

Huí je

ozvna.

11

^Vracíš 5e,< Vracíš

se,'(

Vracíš se,^

zahuí bystina. t-Vracíš se s iichými slovy. zahuí se vzdorem. yVraciš se s klidným už okem ! zarepiá kárav. ^-Vracíš se pespíliš smíen!

Kde

Šum

lesa,

gesio mladosti ?<

hukot vod

S píchutí podzimu

.

.

.

.

.

Vichice pozdního

léta.

asn se chýlí.

Soumrak už

.

Šum les, hukot vod Luina bují a vzkvétá. Kosa už zainí. Sekejte kratikou chvíli. .

Šum les, hukot

má

.

vod. Všechno

Pespíliš rozumím Pravdu svou

.

mne

ze

nmému, vážnému

ten hlas. Vracím se

zmny

viní.

hlasu.

zmnný nyní.

S píchutí podzimu. Ale ten podzim je plný tak jasu!

Já stárnu, pravda. Vidím

Co

s

chápavýma poít

cizí

hoe.

oima?

Já stárnu, bda. Ale stárnu tvoe. Bol jako radost víc mne dojímá. Já stárnu, pravda. Vlasy šednou A pravda též, dny že se nevrátí.

12

lety.

Než

zii-li

mohu na luin kvty,

pro

ml bych

Jsem

zmnn,

touhu mít, je trhati? ano. Jiná moje

víra.

Mladosti gesto mládí odnáší.

Kdo mnoho popel, Když

život prchá, je

Jsem

zmnn,

posléz nepopírá.

nám

nejdražší.

ano. Prchla temná

hav,

jež slétla se jak sýci na vži.

Já boil jsem a chtl bych nyní stavt. Pro vk i den? Co na tom záleží?

Oh, stavt, stavt! Pehlížeti tlapu, jež do tvé stavby náhle zdvihne se.

Bez zachvní zít dravost horských slap, jako pírko každý unese.

z nichž

Hry vzdorných

revolt,

zákené a chladné

dohrány, mrtvy. Spuste oponu/

—

Poutnice, zvstuj, že tu

poslušen odevkých

nkdo padne

zákon!

>Lumir<

IJ

:

OTAKAR FISCHER:

OKAMŽIK VNOSTI. šumí noc. Spi živoi a spi vci. Ze spánku já eku slyším téci:

mimo mne z

mým

a nitrem

neznáma se

valí v

io

vno

nekoneno.

Ze spánku se duše rozpomíná Kierá byla moje domovina?

tn

svaié? jsem z moské jsem svj den již tísickráie?

Vzeplula Žila

Jako by se

okna naklánla,

z

jak by dechla v mhu, jež zaclánla, v

prozáené

vno

duše

z okna,

pod nímž

hledí,

odpovdi;

v tisíc vln a v tisíc

v dál se valí

na pozdrav své domoviny eká, naklání

se,

plnoc ped oima, již sni a dímá —

eká, neeká,

A

jak usíná, jak ze sna dýše,

svtlé okno pivírá se ^Umlecký Msíníku

14

tiše.

eka,

:

BENEŠ GRUNWALD:

HLUK MST. Hluk velkých mst po dlažbách, kolejích a mostech hluk kopyt ventil, až proniká to v kostech, hluk voz hrkajících v zmti všemi smry, i

spchu dav,

hluk ten šelestivý ode

hle, vlna lidské

se bije a

Jak

práce u nejvyšších splav

hned klidn stéká

stavidla se

v

pival

šerý.

chvjí domy, k nimž tok plyne,

a nad to ješt tlumí v

sob

proudy

jiné,

domy trplivé, oddané i vzdorné, ty zapedené všude mezi sít drát, v nichž jako mozkem víí lidské dojmy

ty

a v jejichž harfy nad to

bijí vichry

v chvatu,

sporné.

loktech slunce hatá oblaka, ta istá dsí mraku msta, jenž se zvednout chystá a s vžemi si hraje na štít z kže s heby

Na se

tam, odkudž slunci, když se v západ uzavírá, vlá vzdorný

a z

moe

pozdrav

oh, jenž

tmu

s

mlh všech

stírá

se jak elektrické zvíe šklebí.

Hle, celý tento svt, tak zvláštní v tvái

zem,

hned zas jak matná hvzda v noním rovin temn, již vky neshasnou už, naopak, jež jasní.

1L3

ien

sv

živ z

nerv

tep lidských srdcí v i

hrdosti

A

nejen

i

lidských, plný krve cítí

sob, proio

v

tvái

sviti

zdravim, rozkvétá a krásni.

potem

vnad svých krásu,

živých tuži

jde dále ve svých kouzlech, umi k svta žasu i

mrtvé pinucovat, by

Jich

mu

k službám

stáli:

nejvzácnjšim šperkem zdobi svoje izy,

jej v odiv stavi,

teba prosted vavy

cizi,

šperk fial se vsazeným rubínem skel z

Pi tom

si

dáli.

zpv,

zpívá refrain revoluních

chut mrská

hnvu, pitžuje stonu udeptaných,' i tm, kdož duchem hluk ten hrd perstají, své drápy, zuby k rvace zjevuje rád v taji, tu dobu, jež se loudá,

v

potají

rád tíhou

straší je

hrz

ve snách našeptaných.

Tof hvzda zatracenc, ekneš a tof

hvzda vyvolenc,

díš

a

jsi v

jak zvedá prsa všechnch, kdož tu

Hích

mén je

právu;

cítíš slávu, žijí

spolu.

tu vinným, dílo víc tu strastné;

když vavín zásluhám sem nesou nivy šastné,

o

chápou

víc,

než dívky, z písných

vdc

Hluk zde je tžké víno : nejvtší sny vnuká a pi tom nervem v lebi nejbolestnj cuká.

i6

boluF

Však iniž on, jak umí! S

ádem

ve

shod

Je,

jenž všemumíru vládne, a lze závidti

všem, nechat jsou iu šfasini, i at v zmar iu jsouf všichni zvýšeni snem velkého zde dje. vMáj<

Í7

letí,

F

STANISLAV HANUŠ:

ŽIVOUCÍ CHVÍLE. Kde Je kdy v prázdný

v

stín,

ten

as,

nmž jistoty tvé do

ses díval

svt

se propadal,

noci,

sám, zrazen, vyrván ze svazku, v kruh vci jenž slab, od Boha jsi žádal pomoci,

t vpial,

a v tvj když lidský žal jen jeho

mleni

erných hlubin

vál z

chlad,

a svta znak byl mrazivý, tvé duše nechtl znát:

—

kde je ten as, kdy po prvé jsi beznadjí stkal

Kde je

ten as,

kdy svtel žeh a

tón

víeni

hloub výhní jiskivých vklenuly v jasný

sál,

co hodin zprahlý klest se trávil v plameni, v

okamžik hokého se blaha spaloval, — kde je ten as, kdy v zrádných peejích

— jež vše zhojit

z

neznáma se inou dušemi,

slibují,

ím

v pás žhoucích ostrov,

zranil

zem smích

kde zpívá vzduch,

v

—

zá sluncí

duchových,

jak navždy psancem jen bys jsi

ml být na zemi,

vratkou konal pout.

1<S

kde pami zmírá, spoinout, žiti mohl zas?

sml iam,

by duch tvj

Kde je

ten as,

kdy nevykoupené tvé se jasnil,

kdy duch tvé bolesti z

rmutný

strasti

pnici se kal strh'

v bezdných

vir

tni

klin,

—

vln zvolna tichnoucich se vznášel

ve vesmír

hvzd oím posvátným z jich

se vyznat z hoí,

vin,

vna zase mír?

Kde je

ten as,

oh, rci? Slyš, s

temným dunním

se zachvivá

tvj dm;

ve poryv lidských zlob, ve dech, jímž leptá žal, ve vtr, ostalých z vin, zlý, hluchý, mstivý cval zeVs nadarmo co ml's a na v

dne

svitu

douti,

em tkvVs,

lhostejném jak nad šachtami

dm

se v pádu dunivém hroutí. Rci,

kde ether

kam,

zdaž v ten záný

rci,

kraj,

sn se chví, kde léivý dští taj,

kde zvuk vír v jas odpolední zlatých tá, — moi zásvtných vzdán divn svdným hrám, zda toužíš dnes odeplouti?

rci,

19

!

Jsi

sám,

však pevný, nezdolán, jak byl bys v pdu vros,

jak v její vlákna vtkán, vssát v jejich útrobách, v nichž

nezmrnou

cítíš

sil

živých horoucnost

se rodit a žhnouti,

jak

ml

—

bys v jejích tmách,

ve vlahých mateských tmách,

kam

až výbojný rst na

sv podzemní pouti

ruku bezpenou

jak

vztah',

—

ml bys v její klín v prs všeživicí vnoeny života žíznivé

koeny.

Jaký to zázrak

Samota z trosek jak cítit i

jak

život,

a v krušivou z bezedných,

chvíli,

ti

vlíná,

zapomnít,

t zakletím spíná,

jenž minul,

nevidt,

lze žít!

v duši

pece

však zít

kdy stráze se žíravj

opojný doušek pevné jistoty pít

A

nití,

proudných, pekypujících vod

slyšet otásající

víení

zvuk

když jako hlahol, z podzemí hmící,

jenž tyí své massy ve sboru širém

a veškeré hlasy

20

znít,

žití

strhuje

moci své virem,

tryská v horoucí proud, v nezdolných výšich se sluni,

tok života

vítzn

v spáncích

a nedá zahynout/ >LumiT<

21

ti

— duní

ADOLF HEYDUK:

HORSKÝ SEKÁ. To bylo v horách na

blízku.

nohou bosou na nedožatém palouku

Já zel, Jak s siál starý

A

seká

s

kosou,

zvolna stále, kde byl svah,

rozkvetlé sekal strán,

a potu kapky Jako hrách

mu

svlažovaly skrán.

Jak

smutn

vadlo kolem kol

to pestré horské kvítí,

a každý

kvt

a každý stvol

byl náhle zašlé

A

celá niva

mn

žití.

pojednou

zhaslým Jarem byla,

í

dojalo to duši

mou

a

tžkou dumu

snila.

Te zrím-li vždy mysl

sekat luhy kdes,

mou

to vzruší.

Jak v adrech zvadlý a

sené

—

rány v duši.

^Máji

22

kvt

bych nes

K.

HORKÝ:

PÍSE SBHOVA. Poslední

hvzda bledne

v dáli

.

.

.

Kde, srdce moje, zdímneš dnes?

Tvrdým jsou ložem erné

mkím je

lžkem

skály,

polní mez.

Já iicei dní spal v doupatech skal,

mi

košili psi

rozedrali,

einík mne šival. Dnes rád bych na mezi

Rtem matky

své

spal.

t prosím.

Bože,

nedej mi, abych mdlobou kles.

Dej

mi lože, mi úzkou polní mez.

mi, ó Bože, dej

daruj

Dobrotiv strp, af v modru chrp se skryje modrá moje apka. Chci spát. Ó,

strp,

af zdímnu

v

si

moi

chrp

—

Dobrou noc — Usínám — Mru vni Lán zlaté pšenice mez

Hle,

.

.

.

.

23

.

.

:

Spím v

sed

.

.

.

Modrým chrpám

modravá moje epice Jsem knížetem chrp! Jsem králem chrp! Košili psi

apku

.

.

irúni

.

mi rozedrali, mám,

však

modrou Jak chrpa! Král chrp!

Rtem matky

mne

nech

tu

své

t prosím.

Bože,

umít na mezi

Neber mi sladké moje

.

.

.

lože

v blízkosti kos a pavezy

.

.

.

Dobrotiv strp, af v modru chrp dotlue moje selské srdce. Jsem zrozen z chrp. Af umru v nárui chrp!

Na moje skrán,

zvlhlé

dsem,

usedl tžký, strašný sen

Bodák

se zákmit

tamo lesem,

vojáky byl jsem obklíen.

Jedenáctý pluk.

jsem

Slyšel

tluk,

tluk svého srdce

Náš

to byl pluk.

Slyš

-

— — Moje matko! —

ozval se bubnu zvuk.

24

Nechci tak umít/ Sfyš mne. Bože! nech mne iu umít na mezil

Neber mi sladké moje lože v blízkosti kos a pavezy.

Nech mne

— a

tu spát

kosy, srpy

a poslední Jsou písni mou, nechej

mne umít

smrtí chrpy,

krátkou a krásnou, vábivou. Chci

umít

smích

tu ...

ženc ke

Až

mn

z rána

Jednou

zalétne,

skloním Jak chrpa hlavu bednou,

seká '

Kopivy

Ji tiše

podetne.

<

2S

.

M.

JAHN:

DNOVÉ KRÁSNÍ...

TI Ti

dnové

sn,

krásni, v

luzném prosvéileni

štstí, lásky již

nám

zaplálí,

v mžik odletí, jak sídla svoje ii

již

:

mni

zdivoili ptáci nestáli,

vné

touhy v

jen jak se

les

sob

nosi chvni:

jim stíny zahali,

jak od bytosti milé opuštni se na svých kídlech nesou do dáli.

Však dnové, ježto rmutem otrávila

nám ti

lidské zloby

dýka rezavá,

nezajdou. Jak mrazná stopa bílá

až do ervna kdes v horách zstává v

tch

roklích,

kam

co divotvorná

síla

se nedochvje slunná záplava

tak v srdcích, která bolest poplenila, se léty vlee stopa krvavá

'Kvty

i

26

.

.

JOSEF JAHODA:

PIUM DE5IDERIUM. Ach, moci svtlem ocele do dálky plát

a rythmem. iepen v duše výhni sny své kovat,

nemocné, nostalgické duše shasinat silný ohe velkých vášní rozsvcovat!

a

Oh, moci deptat utékaných a

drtit šije

poslušných

a ve vzdor

oi

šer

sehnuté a ruce spiaté,

zrak od hrud k hvzdám týit mnit oddanosti city klaté/

smr

A

moci zvednout lidskou duši z temnot zlých, od tradice, hloupých boh; rozjiskrit plodnou vli v lebkách stlaených, mít v srdci chladnou hrdost pohanského slohu/ výš, v nezávislost

Na hnvné

dlani bídný soucit rozmakat,

stát v bolestech.

se slzou slabých

by

pod

Jak neomšelý balvan lidí s

úsmvem

žuly,

si hrát,

vzplanutím odporu se rozplynuly /

Být apoštolem egoismu

s

velkým snem

a moci v duše metnout axiom ten spasný, že lidstvo antickým být musí

jenž studený

je, tvrdý

a

>Zvon<

22

pec

mramorem,

vn

krásný /

RŽENA

AZURU...

V Azumou

JESENSKÁ:

svtlosti byl prostor naplnn,

moe,

modrosti Jezer, oblohy a lesúv a skrytých

se jak

lun

kvtv,

oí, jejichž sen

safírový snesl v

moe

a plul a plul,

až na ostrov Štstí spoinul.

Tyrkysem záilo kol

drah moe

hvzdná jako studna hocová, a modrý obzor pitulený k hoe až k lunu etz ocelový uková, a výše

by stál a stál

a od ostrova Štstí neplul

A s

stíny

zkamenly

mkkými

v

dál.

modrost tichých stn

azurnými záclonami

vykvetlý z nebe,

vynoený

V azurné samot Ó, lodi naše,

.

.

.

pimhouených oí

Ó, byl to modrých,

z

moe?

být chvíli sami!

pyšn

v siné

moe

ó pluj a pluj a na ostrov Štstí penocuj/

>Kvy<

28

sen,

ANT. KLÁŠTERSKÝ:

JAROSLAV VRCHLICKÝ. Mír z

Velký/ Soucitná smrt

Ti,

muk

jii

T

v

posled

bohm,

ve své závisti s chladné výše srazili

neb

T

a trýzn vyrvala krutým

nemohla, soucit svta,

již zíti

jak ten

bleskem,

orel, který se

v prachu

zem

zvedal k slunci,

lomcoval v bolné

kei

zlomeným kídlem. Jaký let Ze tmy

jsi

nádherný

vk

ml

a silný!

letl jsi v skvoucí

úsvity,

urval svtlo, na kídlech svých je nesl

k mrákotné zemi. Tam, kde

lovk

zápasil v tmách a bludu,

zoufal, trpl, svíjel se, reptal, tápal.

Ty jsi nesl bratrství zvst a lásky, volal jsi: Jitro!

Ne

již

malý kastalský pramen pouze

ml nést

ukoj nemnohým zpráhlým retm, kde jen kídlem udeiTs v prašnou pdu, vytryskly zdroje.

29

A v

všecky spojil Jsi v Jednu eku,

fy

Jeden mocný veletok

Jenž se

valil,

rozléval.

záné

Jak by

krásy. zalil

celou chil zemi. Zalil,

aby puely nové kvéfy,

nových ráj bájené vzrostly stromy, s

novým vzntem,

myšlenek novou setbou

s

zvedla se ela.

Aby

všichni ze zdroje krásy

padla pouta, ruka by aby v svt se

vrátila

úsmvná Ale posléz

bohm

pili,

stiskla ruku,

Ješt Jednou Hellas.

Jsi rošt už priliš,

píliš vymk' se's z Pírody tsných

krufym trestem zkrušena

síla

ád,

Tvoje,

na výsmch vzdoru. Mír ti,

mj.

kdož

Velký ! lidstvu

V

oblastech Jasných

Dante, Shelley, Mickiewicz, Victor vítají

lká a šepce, duní a

k nové práci pro

vná

Hugo

Tebe,

co tu dole v bolesti naší

,j^^j^

duch

k svobod, zoi pli,

hmí

muka a Jásá

pro Tvá píse.

lidstvo,

30

vlast budí

OTTO KLEIN:

JAKO DO CHLADIVÉ KOUPELE .. .

Jako do chladivé koupele krouží se duše má v Ucha, stežíc svou nahotu kryje se ohradou neprostupnou.

Náhodnost všechna, jež zstala venku, je k pohrd, k smíchu, když se do niterných pomysl zrakem svým myšlenky upnou.

V povstání vzeptím

z mrtvých

sil,

pro jichž

te vstávají

vznty, v dni

hmotícím sklané, píchod je lovk svým urením stvoen.

mocn

Tajemný duchový znak nyní jasný je smysl a

a velebné plane,

úel a dvod a pramen a koen.

Jak by se nad hlavu, do hlavy silnjší písný duch schýlil,

rázem jsem ozonem bohat a za zámky zavené vcházím.

Rychlý tep srdce proud jiskiv

zpnný

do

žil

mých

vylil,

vonný jsem, tžký, jak

vítr,

jenž prolétl zeleným

mlázím.

Nadje jsem a na úhoru pro

JI

žatvu budoucí raším.

pílivem mízy Jsem v beznu, jsem na

listech chloro-

fyllem, v paprsku bílého slunce

na

zrající klasy se

snáším,

sladký jsem sladkostí medu, jenž ukryt je ve kmeni shnilém.

Není pak pochyb. Je víra. Je svtlo. Je sluneno klidné. Spolu jsem otcem i díttem. Spolu jsem milou i milým. Ve

mn

mys blostný

vlasti své

spíznnec námoník shlídne,

nad moským obzorem

roštu,

do desáté

tvrdosti sílím.

Na oích zpnných vyrazí sny moje, jezdcové šílení, vrátí se po bojích krvavých s barbary brunátn zbroceni.

Nad msty nepátel Stíbrný >

svit

mám

zhasíná záplava, umlká kvíleni.

nad paláci skvlého osamocení.

Novina <

32

BOHUSLAV KNOESL:

MYTHUS. Ze snni tžkého se probudilo skála a zašeptala cos v huíci a

eka pomalá,

dál

vtrm

tu lesy

eky

proud,

jež skálu omývala,

ekla

to,

jež

poly

v lesy dout;

mlíci vášnivá touha jala

ta slova

záhadná skal chmurných uhodnout,

a povst zrozená v ši lesy probihala a tajem

vlnila

kde iaký pustin kout;

a lidé u ohniš se zali noit v

snni

a ze skal mleni a les rozšumni íst

boh poali

tam zahalený vzkaz

.

.

.

Ó, doby zaniklé ve dávných legend šei,

kdy

rozuml, ím vítr šumí v kei, chmura skal, ím elty mluví hlas

lovk

ím mlí íZvont

3J

.

JAROSLAV KOŠEK:

ZMATKY Ocúnky

ÚSMVY.

v lukách. Metelice

až zavítá k nám, tu,

A

však

s dychtivostí

ekám

kierá lidem oslepit zná zrak,

a nevídaný lesk dá

ekám.

Zmámené oi

picloním

dlaní

bezdky pak zahledím se zpátky Veselý mumraj vlastních masek zím a po hlase své vlastní poznám zmatky.

a

.

.

.

Tu blouznivcovu masku v pozadí

jak rád jsem kdysi po prostoe nosil!

lovk

se toulal v noci v podhradí,

a Mussetúv verš

Tam

v

kout

smutkem zrak mu

civí

zrosil

maska Hamleta,

k níž lebka šaška bude v inventái. Ji

povlak plísn kryje od

a

od

A

tamhle chmurná tvánost cynika,

let zžírá

léta

pokroilé stáí

kdy svatost sama nebyla

nám

.

.

.

svata.

Zaadlou krmu zpv tam proniká, v njž íšnice smích trousí páru kata

34

.

.

.

A

zase jak by palouk proválo

io jaro bil

jsem

samo, bludný kouzelníek, se,

a to

za boj nestálo,

za stíbro smíchu, za

rže dvou liek

To bude návrat sladce blouznivý

mé

zatoulání v minulosti zmatky.

To bude obraz

barvách ohnivý.

v

To bude návrat blouzniv až sladký

Ocúnky

v lukách.

Nekonený

.

klid

pln milosrdi nad hlavou dnes plyne.

Jako by zmrtvl horký vera cit. zem jiná. Nebe zdá se jiné.

Je

Dobolel

bol.

Pohební písn Je

zem

strávil

slyším

jiná. Jiné

Jak by mi

dosnny sama sebe. ozvny

Též sny už

a jak by žal byl

úsmv

.

.

.

zdá se nebe.

na vše napršel

probudiv vše kol k nové, rané kráse.

Jiným vše zdá Je

zem

jiná.

se,

kde jsem vera

Jiným nebe zdá

3S

se.

šel.

Kmn oko padne, divy objeví, povdná te klíí slova ve

mn

a

za napršelé všade

úsmvy

Je nebe jiné. Jinou je iéz >LiimiT<

.si)

.

.

.

zem.

57:

IN

KOVAJ^DA:

MEMORIAM.

Když rakev zasypou a vyvane dým svc, v ráz

a

nový ohlásí se

jasn

dn

ivých bédnosi

cUíš vlastní zodpoi

dnosi

za toho, kierý spí uz, svatou vc.

Jde na

t

t

ada. Živých kryl

Žilo se mile s

heslem: „Zítra,

nechal jsi míjet bez innosti

a dal

jsi slib jen,

kde

ml

dosud

slin.

zítra!''

jitra

býti in.

V slabošské snní zazni náhle

zvon.

Drásá ti prsa. Vzchopuješ se rychle, bys popatil na rety navždy ztichlé.

A

není žal

to,

a probudilá za

jenom

vc

dn

bdnost

zodpovdnost,

že klesneš k rakvi v trpký, *Lid.

tvých

Noviny <

37

nmý

sklon.

IVAN KRÁSKO:

TAK NEDOKAVÉ.

..

Posledná zora hasla, Tak nedokavé hladal som ! vtry sa hórne silnejšie prebúdzafy .

.

.

a luna zpoza hol ustrašené vyšlá

po vodách zarostlých moiarov bojácné sa triasla, ketá, co hladal som, konené, váhavo pišla. I pustil som Ju radostné do svojej duše pivených dveí, lebo tú akal som, iudsky o vo ma odpoiatku verí, a ktorá nábožné, bez zázrakov hlboko ze prichádza slávnostný boží

Až zavru

sa za

tuší,

hod uzdravených

duší.

om mojej duše pevné kované dvee,

viem, že sa pokojné utvrdí v pravoslavné; viere

a

pibude

víno z mojich bohatých vinobraní,

o zázrakom dozrálo jakoby na svatb v galilejskej Káni. Než luna

zasvieti v

dolin na druhej

stráni,

a vtry utichnu, iá,

s

o v dóvere pijala mystická moju vieru,

údivom

uvidí z mrtvých vstat Jairovu dceru.

>Prúdy^

3S

EMANUEL ŠL

Z

LEŠEHRADU:

ŽEN. Po

lásce ioužím, jak poutník

Milovat chtl bych

svt

celý

muený

smrtelnou

žizní.

jako své nejdražší dít,

rozdati chtl bych své srdce. Jako se rozdává chleba,

aby se nasytil každý z širého stolu mých prsou.

Žíze, ó žíze

mne

pálí,

abych byl svatyní Jiným,

sám, vídlo všelidské lásky, seznat

chci,

chléb

mj Jak

chutná, který

všem rozdávám štde, sousta

Pijdeš, ó ženo,

má

si

nenechávaje.

ženo, k níž Jsem se uchýlil v strasti,

prchal zas v pochybách klamných, proklínal svaté tvé

Jméno, v posled se navracel roven synovi

který

si

na domov vzpomnl po

marnotratnému,

letech,

zkrušený bídou?

Úchvatný výraze lásky, který svt nabízí v

lidstvu,

kterém se soustedí všecka vševládná vesmíru

sila,

plodnost a krása a volnost, vznešená trojice svtská,

po tob bezmrn laním, po tob choí má hlava. Jako kvt stolisté rže po Jarním paprsku slunce.

39

Vzývám

i s úsmvem na rtech,

vzývám i, želaná zeno,

návrat mi za žhavou lásku, kterou jsem zahoel

k lidstvu, málo jen nazpt, jen tolik, by kdys, až rozdám se zcela, až nebudu cítit ni jiskry, jež by mi zahála ruce, v prázdných a vychladlých prsou, ode všech opuštn možná,

mohl

tvá

pedrahá

ústa zlíbati v poslední

chvíli,

ješt jen vteinu vzplanout bývalou závratnou láskou, s paprskem vdnosti v oích, kter t zrcadlit budou, aby tvj laskavý obraz penesly v budoucí život/ >Zvor

40

JOSEF LUKAVSKÝ:

POLEDNE. V ohni slunce, ve vlnní kvt mocná touha v našich duších vzplála, v smutku žití lásky pyšnou metu aby poznala a vyerpala.

S Jedné strany obzor v lesy s

druhé v

s tetí v

moi klas

horské propasti se

tvrtou v elíy klínu umýval

A my mladí,

splýval,

ukrýval

se,

díval, se.

sami v stedu dne a kraje silni,

žádoucí a smlí

poslouchali, jak v nás touha zraje. Její

vlnou

Jaký

div,

spití,

onmlí.

že náhle slunce zašlo,

nebylo dne, blízkostí ni

Jaký

pod

div,

že

dálí.

mlení nás našlo

obzory, Jež se

k

sob

spialy?

Všecky kvty zavely své zraky,

mladá tráva sklonila se k zemi a Jen skivan letl nad oblaky naším štstím užaslý a nmý.

4'í

o

ohn

polednách rudé

kvetly,

o polednách krvi hoel západ, o polednách k božství duše jež

Akmé

ve Fryné se promnila,

Septimius

a

dv

od

létly,

jsme dosud nedovedli chápat.

zmnn

v Dionyse,

srdce, která

té chvíle v

V akkord jež v nás

sily,

žily,

rzn

bila,

jeden akkord chví

odvahy a

štstí,

nechápány námi,

a jež smíme nyní v život nésti ze samoty lásky

>

pod

Zlatá Praha ^

42

horami.

se.

ANTONÍN MACEK: Z

KNIHY BÁSNÍ: VELKÝ

MÍR.

Je nejkrásnjší u žen hudba gesi,

il blostných je ona krásou kras, tl krásných gesto je, ím tpyt je hvzd, nesmírných

svt

tuchu budí v nás.

Na konci mládí pustých, bludných kde kvty sežehl již asný mráz, kde

eká

lítost,

hoe, muka,

cest,

trest,

líbezné gesto život vlévá v ráz.

e

nejsladší a nejvíc slibující

to gesto líbezné je ženy milující,

je hudbou, jež se chvje v srdcí tluku.

Vteino, božským jasem ozáená, se

zrakem záícím když

tvoji

ruku

lehounce vine k srdci svému žena! >

Zvon i

43

:

JIÍ

MA.IIEN:

ZLATÝ MOST. Ten most bys vidt ml, je

na každý kámen

vky

sob úsmv

obemšelý, stái sedá -

pece zái mstek do pohádky celý nádhee ž pod nebe se zvedá

a ve své

Když milá

v

a do hlubiny

podveer pod nim

se na v

stibrem chvi se na

tu

a zlatem zi'oni z

nCm

zirá

každá malty

kvádr píse

žila

všehomira.

as sám nekonen dlouhý jména prostorem tu pluji.

Tu zastavil se a vci beze

A

jen iam dole kdesi všechny tvoje touhy

jak modré šipky rybek šerem proUiv.jí •

Lumír

i

44

.

zastavila

klidném tichu

nm

.

.

.

.

.

/

MACH AR:

S.

REVOLUCE. A

nco, co

je io

jak

viír

se neslo svieni

a jak svilo svžím leiem,

a sny a iouhy dávných irpiielú vyvstaly z

a

uinny

hrob,

k ilu

hlásily se

byly ihned iny.

Poádek sdlán,

zaplašeny stíny

a odklizeno shnilé hamparáií,

t

snad nejemn, však když

pak

leccos stane se v

ilost schváií,

tom chvatu víném,

co nezniil bys nikdy v kroku mírném.

A a

máš-li trochu choulostivé jsi-li

dít

city

sentimentality,

pak zsta radj

v starých

park

hluši,

kde Amor pouští šípy na Venuši, kde pudrovaní kavalíi záí, kde dámy mejí pílepehy a

lží

vlast, lež,

,

e vše

pátelství

všude

v ten

i

:

svt

a sni tam

lež.

bh, i

.

v tvái

—

slovo muže,

ženských

lící

rže,

Nuž, citlivstko, chceš-li,

si zajdi .

i

prolhaný a sešlý

.

Zde pro slabé místa krev proudí tu a

kanón

45

zní

není,

hmní

a

ped vnosti

Jsou dobi,

tváí Jenom

silni

neomylní.

klidni, šastni,

A búh? Je? Není? Tžko íci. Kdo A Je-li, at si ve svém nebi hoví

ví?

a nemíchá se v naše lidské vci.

Neb Již

nic netíží Ji

obrové a

vyvstali tu

hrd

hlavu svoji Ji,

myšlenky pak

lehkou iní, zdvihají

nad bláto

reci.

povznášejí,

nad

ulic,

Její

vzhru

života chmuru,

a když se vyprošuji,

pak

ds

a hmí, až diváku

Ji

to blýská

hrdlo stiská —

tam nad hvzdami,

ty

nepostraší kdos

ty

neovládnou ani sebe samy.

Jsou rozsévai na planinách Smrti a bezvoln

pak sami sebe

dlníci Osudu

.

.

as

velce

a každý rok se ítá za >

Neruda

Z

zdrtí,

.

letí,

století.

<

interpelace

tené

v

parlament dne

46

31.

kvtna 1912.

HELENA MALÍOVA:

NŽNÉ PÍHODY. Kehké, nžné

píhody

události,

prchavé jak mladá

léta,

jako

vy sladké,

štésti vratké,

smysly o vás sotva zvdí, duše sotva zasní,

rozkošná vy dobrodružství, motýlové krásní. Nejste život, nejste láska, vždy f jste sotva chvíle, peletíte, okouzlíte, holubiky bílé, zasvitnete

jako pelud, jenž se kmitne

mezi stromy,

víla

v šeru,

smavá, v lese k podveeru.

Rozteskníte, opojíte, uhasnete díve,

než za vámi ohlédnou se mladé

oi

ruka ruku lehce stiskne, dech se

s

letmý

úsmv

napovídá,

rty se

snivé,

dechem

mluvit bojí

Nejste vina, nejste osud, jste jen jarní

na podzim

již ulétáte

.

.

spoji, .

híky,

jako vlaštoviky,

ze tmy do tmy odcházíte, drobné, vzdušné híchy, hynete, a v prázdnu dozní slední vzdech váš tichý!

Zpívám o

vás,

-ale

Rychleji než v slunci

píse ta je cizí! snhy krása vaše mizí!

srdci

Spínám ruce ku modlitb, zdvíhám hlas svj k bohu. Nechci rozkoš! Lásku dej mi! Trpti af ^

Zlatá Prahai

47

mohu!

U MARTÍ^]EK:

BEZNOVÉ ZVSTOVÁNÍ. Cos jako se dotklo

nesmlý zem.

a

chý

polibek

Proud slunce rozvlnný na lán šedý

vtek'

a holé stromy zachvly se temn.

Tak v

stály

zamlkle jak smutné staeny

bolestném snni.

Trup jejich šedivý a k nebi vztyený o dlouhém lypravoval opuštni. Svit

jasn prole

a korunami

Hlas

teplý,

.

.

bezlistými

vtvemi

.

podivný se

vlnil

nad zemi

a mluvil o snech, jež jsou za horami.

A vtík

laskavý jak

do dálek bžel, k zemi se lisal, na v

mkký

dotek táh,

níž zlatý slunce

brázdách a všude po záhonech

A

šeptal sladkou

zvst a pozdrav

s výsosti.

>Bu pozdravena a požehnána, tys

pannou

zem, plná

byla, nyní

prach

ležel.

milosti,

budeš žena !

K

slavnosii zásnubné se slunce uchystá

a zážeh jasu

t

spoji

závratn s ním, panno peistá, satek, nádheru a krásu.

v rozkoše

A požehnané pak

životy, jež

zaplanou

z tvého klina,

v nich roztaví se krásou

dávno ekanou

ženicha váše, láska nevéstina

A zem zachvla jemn:

se,

!<

plaše vzhlédla

na

a ekla >Aj, aj,

ekám oddaná a co jsi rek', ekám zde, až ženich pokyne

V ráz

ve stromech

se sta,

mn

If

šum zaznl, paprsk tesavý

se horou vinul,

jak tichých

úsmvu

by tekly záplaiy,

jak šepot oddaný by vzduchem plynul.

A

v

prudkém spádu

jež šumí, šumí

Z

.

.

letí

vody bystinou,

.

ní slyšíš výkiky, jak v ráz se vyinou,

z ni slyšíš radost, jež se neutlumí.

Jen bíza na si medituje:

stráni, jež stála v

49

dumání,

>Jak

smšná

si odhání vzduchem pluje!

duše lidská, ze

io blahé poselství, jez

Jak pošetilé srdce lidské! Zdržuje a tlumí toky.

Van sladký,

jižní

když v ni

tiše zaduje,

jen vzdech se ozve z nitra prehluboký.f y/sme synové zemi.

SO

KAREL MAŠEK:

STARÉ STROMY. Sialeié stromy

—

iajné bytosti,

Kosmu pravká, vnosti duše lovka!

v nichž koluje krev

o

bližšími jste bratry

domy sliv á

než

Kdy poaly jste z ader zem pii? Kdy vdechovat, co nesl vtr svitF Kdy poaly jste za své žití sít svou

vni

Koeny

v

ve vzduch, v zemi

tlící list?

zemi — v mracích koruny —

obrodném živl objetí jen rostete, nad lidi, nad trny, tak ve

tak zvolna, jist, silou Jste

staletí.

nekonena hmotný kolobh, — bh tu zstává, jemu tlem, jeho krev a dech

jste sídlem žití jste

se

vámi stebe, vámi vydává.

Nad

lidstva snahy, bludy všeliké,

nad

lidstva let za

svou

o >Zl.

silou,

ducha

výsosti,

klidem svat veliké

bližšími jste bratry

Prahat

5í

vnosti/

RUDOLF MEDEK: ANG Ó

E L

U

5.

ieskné chvíle iouhy podjesenni

neklidný duchu, jenzs mdlé plody vydal kdys' v plachých dobách prvních rozechvni,

kdy zrak

mj mé

nyvý strast svých vášni

vídal,

svém ohni opojeni tvým jato smutkem píse slyší cudnou podzimních strom, v chladných mhách jež rudnou. dnes srdce

v

Hluboko vnoen

v

temném

jak zmdlený motýl ztracen

zím neurit sudbu

svou

i

lesa klinu,

pod vtvemi, vinu

.

.

.

hrze k zemi, osamlých, zrazených zím stín,

Úzkostí jat a schýlen v

ad

nadjí záných, odvah smlých pýchu srdce v poplach bije v dusném tichu! .

.

Mé

Odlesky dávné mojich nžných snni,

zádumivá ! matném ozáeni jinošství mého hvzdná píse zpívá, duch svobodný zí v hladkém zrcadlem muivou tíse, z jejíž bázn žhavé tesknoto první mládí

V

zlat tvojich bledých

mé

smysly vzrostly k touze nedokavé.

SZ

.

Však dnes, v íen veer, jenž v svých siinech a v hloubkách les pohledy zlé skrývá,

mou duši strázn vné otvírají, znamení žalu hlodají v ní živá: ke hvzdám volám, v obloze jež plaji, zda krásnou onu zemi v svt znají, kde žaly v rudé rže rozkvétají? Kde

stesk se

šumného

mní

vína, z

v kalich

nhož

pekyplý

rozkoš tryská,

kde touha tyí k nebi hrot svj smlý a opojnými vítzstvími výská, kde hrzy chmurný pízrak osamlý se v lásku vtlí, s

vonným vncem

kde pináší smrt krásnjší tvar

Mlení

tichých lad jest

kvítí,

žití?

odpovdí

Chladnoucí slunce zmírá v tpytném jasu.

Venuše smutný pohled na

mne

hledí,

jesen žhoucí vidím kolem krásu. Však kvty pozdní v pokoji mém vdí, že šílím v touze, v náruí své sevít' svt celý žhavý, v žáru jeho zemít' .

V

.

.

své zavíraje srdce stesk, jenž vzpíná

jak popínavé vtve ve svt celý žádosti svoje, duch

mj

rozpomíná

S3

tají

!

:

se na své

mj

vášn,

jejichž

opar velý

zduhovlou spíná. v které proudy dravé slyš, veerní zní Ave!

život ve zbroj

V horené

beh

chvíli,

ducha rvou,

Promlouvá ke

mn

ztichlé

zem

krása,

plod slavn pozdravuje mé jasné oi, rže pozdní stásá

nádhera

lupeny na mne. Luna vstíc mi pluje,

daleko

sílu

vní

svých les hlásá,

rozpuklé hrozny sladké šfávy roní, stád pozdních zvonce na luinách zvoní.

V daleku tuším pyšných vží tlumy, slyším hluk a vzdechy svta žiji.

mst

Víivým tancem všech

zvon

Varhany vášnivý

Ó •

žití

zem

srdce

kolem šumí, hymnus vný biji.

bounou píse

píboj

tlumí,

v opojení sténá

kráso ducha, budiž pozdravena

Moderní Revue<

S4

:

JOSEF MULDNER:

VSTÍC

NOCI.

Na teskném pobeží jsem zamyšlen

siál

za lodí hled, která v dálku pluje.

To proto, že jsem tehdy rozpoznal, jak veer

mj

mi hoe

odcizuje.

Kol prázdný prostor hutní zvolna tmou, na prsou moe znaven odpoine.

Sn

veslai

si

k veslm zasednou,

by opustili výspy nehostinné.

Tma noní hlubiny se náhle zachvla hvzda zhasla, i se nová rodí?

to

Mn

zdálo

pirátská

se,

píse

že vzduchem zaznla tratící

se lodi.

'Zvont

ss

!

AUG. EUG. MUŽÍK.

PRAZE.

Ják maják jsi, jak zvonice, jak dílna, vždy z Tebe záe, hlasy, ruch se lily, vždy z Tebe prapory a heslo bily

— Ty

živá

tlem, duši

svoji silná.

Tak sama vždycky pracovna a pilná bez krále, papeže, jak's velkou byla,

pak

v

etzy

t podle

ta cizí láje bezcitná

zotroila

a vilná

Tak, Praho, sniš na rozhraní všech

vk,

nad zášti vznešená, nad podlost všecku, všem echm drahá, jako matka dcku. Tvé

pouh jméno

- zídlo hrzy, vzteku, ele voj skvlá

jak's druhdy v bitvách v

svým pouhým jménem vrahy porážela !

11.

Kdo

nemiluje Té, Té nepochopí!

A vky

táhly

jako blýskavice

S6

!

mrana

jak

vláhu, krupobití dšiice,

a každý Tebe svoji krvi kropí.

A

bouí sopy —

všady zbyly divých

vražd,

požárúv a trosek na

ran katanú, jak Tebe

hru vzdorn's Pec nemohli

napiala.

Svj

v

tisíce, líce,

Af me

se

do

ni stopí!

T nikdy pokoiti!

Svou mukou, bolesti se na

bili

svt jak

jsi

první stala

matka boží svatá

zela na Golgot míti. mu rukou matky stlala, mrtvých vstav, on k Tob první chvátá.

lid jsi

Tys do hrobu

však z

IIL

Ten svazek duši nikdo nerozláme! Jsi

jak

eskou jako ech jen bílý ohe elo tvé se

do našich

A

sn

— my

mže

býti,

nití

štítem Tebe

rudá krev Tvá —

máme.

jí, ach, plápoláme Jako boží slunce svití, svým teplem tvoíc všecko naše žití, tak do dna až se s Tebou pronikáme.

v svých srdcích.

S7

Co hrdé, krev,

cisié, trvá v

ohe,

Tob

život pociivosi

tou silou v nás, jež plane

vn — i

vzdor

nekonen.

Až poslední zde zemský zhyne Ty, i

.

ech

—

tvor,

kolébka, chrám, rodná stecha,

rakvi budeš posledního

Osvta<

58

echa.

;

STANISLAV P

hndými

klín

NEUMANN:

AN CH D

Pomona, bohyn s

K.

I

s

I

adry

A.

brunáinými,

stehny tvrdými jako pilíe,

naplnný vnmi ovocnými práv. A hojné k nevíe

rozevírala

zardlé proudy jablek, hrušek,

slív

po sehnutých vtvích do zahrad a niv révové tžké hrozny k prasknutí nabotnaly,

stékaly

již v stráních

slunených sládnouce bezbožn,

a plody, plody, plody ženám vstíc se smály,

pro a

vína, mošty,

pálenky oslniv

sndá dcka pejídala

se jimi

zrály,

nemožn.

pevlhkého léta, kde bláznivé zelen se tísnily divoce, jak pedzpv k hudb barev, jimiž podzim zkvétá, I v lesích toho

rudé a erné pršelo v houštinách ovoce. Ve stínech houby rozrstaly se a vyrstaly velce ve tvarech bezpoetných, v barvách lákavých, a,

když

jsi

mechem

tiše šel,

ze skrýší lesních zvoníval hedonistický smích.

To jist dryada s kozonohem mla tam cosi velmi smlého, an jí tiskl prs, docela malounko snad se pi tom rdla

S9

—

boícím se mlce,

od jeabin ovšem, jichi ve vlasu mla trs, tmavém zelenav, jenž s upinami faunovými proplétal se hrav.

—

io

ve vlasu dlouhém a

Tak pozdní

plody mrhalo,

léto královsky

zái bohatý a pohanství pírody byl

zem ti

v samotách božstva

v

byla bujná;

údech

mla

i

v srdci zpívalo,

dostaveníka rjná.

Tu jednou v tichý veer šavnaté hojnosti van podivný náhle rozeil strom plody tžký zachvl

van volný, nyvý vanul v

Mmírá

básník,

-(

šuml

ié

nivy, lesy, vody, se,

šumly

trávy skryté,

dál, kolébaly se plody.

van a

>-Umírá pohan,'( odpovídaly

vážn

vanul svtem.

duby a buky.

yllmírá básník,^ opakovala tráva s posledním kvtem.

>Umírá pohan,-< odpovídaly tajemné lesní zvuky.

A

všechna bujná božstva les, vod a strání

zpú, z houštin, z vodních hlubin vyšla v temnou noc — snad pud je vyvedl, snad zem zachvívání — a ^Umel básníka, šeptala si dlouho pes plnoc. Pak náhle tóny zaznly, a všechno zachvlo piš faly píse arovná šla obtžkanou zemí:

ozvna tásla

zrny rév a tásla se

jen bozi všichni a

bohyn

60

stanuli

i

se,

v rose,

zbožn nmí.

Tu píse,

dobe známou všem, jež veliká,

nad jižní

svatá, ryži,

víno nejlepší lahodná jest a vášnivá,

v níž celá

zem pohanská

plody lásky

sklízí

a íji organism všech velebn se zachvívá; tu

píse drsnou jako

v

a

nžnou jako

báse na adra

lidská

íjnu rzáni jelenovo milenky,

píse tráva zná i ty, houkající sovo, tu píse faun zná, nymfa zná, i modro pomnnky, tu píse míz a krví zná také lovk sám, pokud ho neobelstil blasfemický chrám. tu

A

to,

že božstva zmlkla a oddala se

sám

to bylo tím, že

snm,

Velký Pan,

jejž probudil ten divný, nyvý van,

piložil píšfalu ke

A píse znla ke chvále

kosmatým svým rtm.

ke chvále básníka a pohana,

zem

rodící plody

rumnn

a znla dlouho do noci, znla

pak až do

rána,

ke chvále vášn milostn v skalách, v skrýši zelené,

zpv perlil se prs božských i

a jeden veliký, žárný

nocí tou jen

ke chvále sladkých

lidských žen.

adra dryady pod dlaní kozonoha, plav nohy hndá drala se noha. Za básníka pohanskho v milostném noním klidu Tu stenala

a mezi

slavila božstva

zem

ohnivou panichidu.

6i

Veliký

Pan jim k iomu svou píse

a východ

V

i

západ, sever

dobu pak

iu

zlíbala

i

jih

nejlepší

pl

ke chvále básníka znl.

mrtvého básníka hlavu

bohyn bohy, Venus, a vzala jeho slávu mezi svá adra rozkošná nad pomýšlení a nesla >

Veery

ji

pímo

na Olymp, kde smrii

<

62

již není.

GUSTAV

OPOENSKÝ:

R.

PROSTÁ PÍSE. samý moll

Prosiinká píse,

.

.

.

Pes širé lesy, pes pádol, pes sirá a pole zelená, pes eku, lomy kamena, pes moe šera. Ucha slabounce vzdychá. Je to iáž ii

píse

.

.

•

Ped

nedoekla, co chiis

Dnes jisi vše Uiiš se,

ii

lety

iy.

dopoví

.

.

.

chodce bláhový!

Hle, je zas

veer májový,

pták táhle volá v

olšoví.

Nad lesy srpek msíce. A píse zní sem z vesnice.

A

ty tu stojíš

sám a sám,

vstíc noci hledíš. Jejím

—

tmám.

Zbloudilý chodec, bláhový/

Nešasten.^ Šasten í*

Na

Kdo

to ví?

polních stezek rozcestí,

snad chtl bys mluvit o

štstí,

a v tichu vlahém chtl bys snad

na mnohé, mnohé vzpomínat.

63

Však

Tma

nco pece

vadi

ii

.

.

.

leží v siróni, v rokyii,

zni nocí, která leží kol,

písnika

mkká, samý

iZvon^

64

moll.

JAN OPOL5KÝ:

JARO. Tee voda zrcadli se

zakalená, boui,

bije,

šumi,

na hladin erné, husié chlumy,

boui voda probuzená mluvi, když

jsem Uše

vniini moci

schýlen,

zem,

hlasem slávy ke

mn,

kouzeln se v asném slunci vlny jeji ipyii, ml by, kdo by o smrt žádal, za lože ji miti.

Tee voda rozhuená,

z hlubin

zemských

volá,

probouzí se z bezvdomí život kol dokola; dotýká se všechnch vcí ve svém dravém chvatu,

ase

oplodujíc políbením v

V erném

lese odráží se hukot její znova,

zdá se býti tady slovy

tmi

slunovratu.

zmnn

v symbolická slova,

v starých stromech vzniká slastné chvni,

mysl prostá dohaduje vážnost okamžení,

sem a tam se tžce kloní, ševelí a dýší, chápou nyní polojasn, co kol sebe slyší. bije, bouí v lesy, skoneného mdlobn vydechne

Kvapí voda zakalená, háj jak ze sna

voda

líbá jej

a

rosí,

množí jeho

rozšlehuje v jeho klínu bledé >

Lumír <

S

6S

stony,

anemony

.

.

.

si,

EMIL PAUER:

SVTLUŠKY. Nestalo

se,

jak jsem toužil -

pi msíku

lesem

jit,

temnotou jsme tiši spli, nikde paprsk, nikde svit, jen tu Q tam v mkkém mechu, vesu, tráv podle cest, svtlušky se drobné kmitly smaragdovou tíšti hvzd.

A

jak jsem se v dumách

díval,

m

jak

tu

zái

v noci stín,

duše do hlubin

jako svtluškami drobounkými tam, kde stesk jen, smutek

trysklo též cos

jiskiy

i

vlád',

kde se

vzaly, tu se vzaty, milých

zkazek roj se vkrad.

Jako když se pomalounku osvtluje temný chrám, pilétaly v moji duši, zazáily tu a tam, v prázdno, pusto, bezútšno, kde

znl jenom a

svtluškami zasmálo se štstí dávno zašlých

vzdech kvil.

chvil.

Po letech zas plných bolu blaha teplý cit mne jal, každým mžikem nový paprsk, nový úsmv v duši vzplál,

kráel dumou cest, plála smaragdovou tíšti hvzd.

a když jsem ty lesy míjel,

duše

má

již cele

tiše

66

. .

.

KAREL PITTICH:

PÍSE ZOUFALC. Ó, jaká

hrza

býti mladými,

když obrali jsme skepsí sny své o

Po ohni

když ve svém srdci

Od

máme

nmž

Žít v pološeru, v

leda popel.

tak úzko je

.

.

povrch, jejž kdys

studen illusi

tpyt

zlatil.

Za ptáky Nadjemi zírat sklíen, z nichž dosud každý (minuv cíl) se

A ekat, ekat Od sebe sama

—a

vše

mamo

je

vrátil. •

.

nemít pokoje.

Ó, jaká hrza, plakat nemoci, když, nesplnna,

V svém jíž

srdci

hokne každá

cítit

touha.

píznak nemoci,

rozum krutý bezcitn se rouhá

V horené žízni hledat úkoje Od sebe sama nemít pokoje. >

.

sebe sama nemít pokoje.

Ó, jaká hrza, hledét

pod

pel.

lanými,

toužit smysly

Veery^

67

.

.

.

.

!

BOHUMIL POLÁN:

ŠTSTÍ ŽIVOTA. he

neúasien sebevdomý, krás jeho dramat šasten

Vždy jako divák jen, však ve

jsem ze

a

žil

svj písný

svár života, div jeho pln,

z

moe

hrd,

mé

srdce dul jak v plachty

bsnící ve vzteklých bouracích,

a k slunné

mne

—

jež srdce ohromí,

bol jeho nesmírný v

na

los,

Kythee

kýl svtlé

íd yachty,

nesl jeho mír, klid srdce, lehký smích.

Jen vzdálen, poloskryi pod illusí jsa flory mne cele pronikal, pln mocných perspektiv, pln dálek obšírných, jichž kouzel skytnou hory, se shlukem vodstev,

mst

a žírných vesských

milenc láskami až z historie bledé, se všemi vzpourami, tmou srdcí, svtlem hlav, svt celý! život sám! jejž velký, slavný vede

s

ze hloubi stvoení jak v tanci sluncí dav.

Však herec episod, jež v prostoru a

jsem byl vždy pouhý

djí Kýs hrubý násilník mou se

ztrnule,

vpial ve hru zlobných

V

duši,

bd

a

stín

v zase,

bezvdomých

ní souzen z minuty se vléci

63

nmou

ase

ku minut.

vin.

niv,

!

sed

kuliss ohhlizei a dýchat inirik hnus,

zaboenu krut,

mít masku úšklebnou v tvá tof osud! Bohové,

Jak

nejlíp

jaký trudný kus/

ó,

na ruby zná šprýma obraceti

mj

šat pravdy velebný,

sen je pevrácen

Tu suchou formulí zní ržový a v peklo

sím

cherub

ret

!

dtí

kvílí zatracen,

soch píkrá vznešenost je v kusy roztíštna,

písené se pramen vytrácí okem studeným zí odkouzlená žena

tu v pláni

a

krev srdce chvjného, jež pro ni krvácí.

Já nesmím štdrý být ! Já nesmím bez pestání se láskou opíjet a sebedvrou,

mé oko

na

stráži je

vn

v

pítmí

skrání,

vždy zradu íhajíc, klam s pružnou nevrou. Mdlý, zdrcen, hladový

cht pocel

vzít

si

chvatný,

prs dlaní sevíti, spát v slastech vášnivých,

jsem shledán prokletý, já híšník neobratný, v tch rájích, kde je sen a nha smrtný hích Vždy v mozku pohádku,

vír

bubn,

polnic

rylcy,

sen lásky, hrdinství, jež zhaleno je v nach, jdu, srdce spálené a protklé jíž

hrotem dýky,

vládne nuda mdlá jak nejchladnjší vrah.

Pak, stokrát

lítostí

jsa trestán lomcující.

69

:

já,

stvoen k dobrot,

s rty

zlo seji beze

chvní,

kletbou svrasklými, kde lze jen: Vítej J íci

a v duši vli

hrz

a zmaru, znieni.

mne peklo neponechá,

Však zcela bez míru

neb na

dn jeho bd

spí svatý, mrtvý klid.

Tof šastný archipel, tof bludných plavc tcha

sám

vyjít

ze sebe a

vzhru

vystoupit,

své rány trpti, jak nes' by je kdos

cizí,

hru touhám v

nmž piji

ponechat jak bezejmenný vrak, lodníci, než na dn moském zmizí,

a srdce zíci

se, ó,

srdce mdlého tak!

—

Jak nžný, chladný vzduch te vane výšinami, kde hvzdy vybledlé sny snovou stíbrné!

Má

úsvit vinnou chut, jež

když flóry tesknoty svt

smiuje a mámí,

šírý zahrne.

Ten leží hluboko, — a ve he neúasten, sxým písným losem hrd a sebevdomý, jsem z bouí života, z krás jeho dramat šasten a

div jeho

pln, jež srdce ohromí.

Veery^

70

FR.

S.

PROCHÁZKA:

STARÁ PÍSNIKA NA RIXDORFSKÉM HBITOV U BERLÍNA. šalvji voní letni dech,

vzpominka chodi po hrobech propadlých v nízké tráv. Je tomu ta

nkde

asi tak sto spi

v míru

Sem

a

let,

mj prapradd vné

sláv.

z vlasti zanes víru svou

a všecku

bdu

truchlivou

a všecku lidskou pýchu,

zde do své

výhn prudce

dul

a ocelová radla kul

na nehostinnou

Rád

líchu.

pozdravil bych jeho prach.

Však

marn

bloudím po cestách,

vrak znikl v

moi

širém,

zaváta v poušti mohyla,

a

pec tu

ta hlava dychtila

takka pedevírem.

71

Zde byl a tlí

iisíc

V popelu

není.

jiných rebel,

jichž neznají už vnuci.

Kameny

jejich vtrají

a v trávách cikády,

tiše zpívají

dímot

hudci.

Šalvji voní letní dech,

vzpomínka chodí po hrobech — na tebe myslím, Praho ! Sto,

dv

st, nebo ti sta

tob

blínový v

a

daí

'Nemže

se

zkvétá

mu

let

kvt

vlaho.

uhnít, zhynout,

ztlít,

tam v tráv pestat být! Jak's bezmocná a mkká, hnvy neškodné tajn tvé svobodné vichry odvanou den za dnem do daleka!

jak

ti

Tvé krve marná pesila je slába, aby zalila vše dobývavým proudem,

jenž ve vítzné závrati cist

sám

vše v sebe uchvátí

ped

djin slavným soudem.

72

!

Ó, byla léia úrody, a byly krásné exody,

kdy krysy

tíhly

branou

a vydýchlo se svžeji. Ó, byla léia nadjí, jen pomni, vzkypíš ranou

Te hroby je

od

na severu iam, k nám,

nich blíž a blíže

jen proio

tob

hraji

do tance k vydechnutí sil dál od nás, dále o sto mil iam dole, na Dunaji.

Má Dunaj

Sprévu sesiici

drav

jak ona

a ruka

s

huící,

rukou v

síle

od Sprévy v Dunaj modravou spojeny jsou ii nad hlavou

pi

spolném

hrob

díle.

Tvá bytost vždy je plena, tvá duše na dvé dlena,

máš

dvojí

est a

víru,

dvé jazyk máš k životu a dvojí mravní hodnotu

a marnost lichých smír.

73

Šalvji v oni leini dech,

po hrobech tch zpráchnivých kostí.

výstrahy chodi

Kde, Praho, Je tvé vzplanuti, kde velkých srdci vzkiknuti a \

hvzd

tvých vysokosti?

Prah* i

24

JAN ROKYTA:

MÉ POLABINY. Mé

Polabiny, kde jsem v mládí chodil, kde každou siezku sen mi lyzlaiil,

než život dal mi

hokou

íši v podíl

—

jak rád bych se k vám zase navrátil!

Jak rád bych zašel mezi vaše v nichž

k

tním

vrby,

skrytým noha zabloudí -

než stáí tlo seslabí a shrbí a

úsmv

poslední

Zel rád bych

rtm

odloudí.

vaše rozptýlené jilmy

a mocných sntí duby v jichž stínu

mladý

než poslední

mn

staleté,

vk sn

kytku

astra odkvete.

Zas rád bych ve vaše se dálky v nich

mi —

vil

ztratil,

jako kdysi hledal samotu,

když rudlo na západ, den se krátil a šíil ve vás divnou tesknotu.

A

rád bych sedal ve vás k

na jeho behy div strhané.

75

proudm

Labe,

.

kde mladé kidlo, ješt k leiu slabé, vznést zkoušelo se, touhou zmítané.

Chtl rodného bych msta

vže,

stihat

jak kmitaji se kovin prlinou,

neb v oblaky

naznak

zít,

a sledovat,

kam nebem

Chtl

bych

vrátit

když v podzim

v

tráv

leže,

poplynou.

se, vítr

ze vší

vám

sily

rozbhu, neb, když vás zmní zimy pízrak bílý, chtl brouzdat bych se vámi ve snhu listí

rve

v

.

Však váhám v kroku,

vrátiti

.

se bojím

kde mne Mládí vodilo, svým zrakem blažilo a dechem svojím

v ta místa,

tuch tisíce a

Stín

sn

mi

zrodilo.

jinocha bych potkati tam mohl

a otázku íst v jeho pohledu,

kam vznesl jsem se, co jsem v žití zmohl a kam chci ješt dospt k posledu.

A

když by vidl, o

illusí

kytku

jak ochuzen jsem pišel v místa

ta,

snad otázka by zhokla ve výitku, že ztratil jsem ty

kvty

76

ze zlata.

.

Nei výitka by z

iolik nebolela

tch oi, plných

jitra úsvitu

—

mla

však nesnesl bych, kdyby zjihnout

snad pro y

mou

bídu v slzu soucitu

Besedy asui

7?

.

.

F

RYBÁ:

FRANT.

PÍSE ŽENICHA. Zda

fy jsi, 5

kterou setkati se

ve chvíli této na

Zda

bh

v nichž

Do

je

luin

mým te nástrahám,

tvrcem

pro sebe

t

mám

žitiF

hodlám uchopiti

vzdušných hlubin

svj jsem

nosil

zpv

jak volný skivan, srdce v lehkém skoku

mým prohánlo tlem Tak lehké

srdce, bez

mladou slz,

krev.

bez nárok.

Své kouzlo všechno dala píroda v tvé

tlo

útlé,

ve tvé krásné oi.

Mne oklame a na Tvá

A

mkká

ani nejsi

vše právo dá.

šlépj do

ta, již

Jak

ros

silné vkroí.

ve svých snech

jsem oarován jarem Já mhouil oi

mé

vždy a

v duši vídal. tajil

dech.

jsem, svoje pedstavy jsem stídal.

Pták tvoi hnízdo. Zvíe hledá skryt pro úkol svj. By zachoval se svtu

78

pro slunce vzchod

i

Já úkryi pro Ty pijdeš ke

nás

i

pro

ervánk

ifpyi.

ze své lásky pletu.

mn.

Lože bude zvát

nevdomým, mnohoslibným pudem.

Života úkol, positivní klad,

zplozenci

A

lidi,

plodit budem.

pozorovat budem v rozpacích,

jak z

dar zem

Sestárne

jejich

zem. V

obnoví tuto

A

lidi

tla vzrostou.

stejných vibracích

historii prostou.

naše zraky slabost zakalí,

a smrt se bude pibližovat

pak eknem,

že jsme

jín

a jiné pro nás pipravila ^

Lumír <

79

jemn, ekali,

zem

.

.

.

!

KAREL SALABA:

VERSE O Ranami

V

sílím

.

.

.

železo ztvrdne

SÍLE.

Zahojí

se.

ctí i sval.

Života miluji slavné vise. Života miluji chlad

K

i

pal

.

.

.

dalekým pohoím vroucn jásám svte

.

Vtre, duj!

lovk

vzhoel ve

Pozkoši svatá do

K i

.

steskm a krásám

Vstíc jeho bolestem^

Svobodný

.

mj

Veliký

slunci se

ve trnech

dívám .

vk v

mn

ržích své

.

>Rudé Kvéíy<

SO

.

.

.

všech!

zem

.

KAREL SCHEINPFLUG: B pro

Rcif

ó, sirzi

Aj,

se iak zmítáš

zelených vod?

chápu zíš

iy

Ty zíš

L É

již: hle,

ten

jej,

I

T.

nervosn

v

hnvném

tam vysoko, bod!

letí,

v

modrém vzduchu

volný a neodvislý,

tak hbit a lehce tak,

a

ty

soudíš

jasn

vzrušenou svojí myslí,

že není to pták,

ni meteor, jenž

sbh

sem

s

actherné výše

klesl,

kosmický neblahý,

lovk,

a že je to

který se k nebi vznesl

na kídlech odvahy.

A

ty tušíš

správn, že je to poátek skonu

zpupné a bezcílné, už v duchu picházet dobu onu,

tvé vlády

a vidíš jež

lovku

v

budoucnu

že nebude více otrokem ni

híkou

vzduchu

—

letící

jak

jej,

R O

tvých krutých

zasvitne,

zvle tvojí, rozmar,

6

Si

.

.

ze nebude mrhat se

smekou

tvých

marném

své v

sily

boji

korsar —

tvých zuivých vln, jež kormidlo jeho tvých

tvých tvých

drti,

zákených skrytých úskalí, divokých vír, jež utani koráb k mlh, jež mu cestu zahalí; —

smrti,

že nebude vrhat trupy svých pyšných lodi

tvým hladovým hloubkám na pospas —

ábelské moci

že z

a vznese se

s

osvobodí

tvoji se

nebes modrý jas

a poletí stelou nad tvojí pustou plání,

sluncem a slávou

zpit

výšiny,

a žádný tvj úklad v cest

Jdou

vlny.

Jde duch.

mu

A jdou

nezabrání.

djiny.

A budeš pak marn vykávat návštv a zžírat se nudou a

Jen

to,

co

ti vítr,

lodí

závistí.

soupe

tvj, z milosti hodí,

tvou hubenou bude koistí.

Na

stíkati

pnou ? K emu

ten hluk, ty škleby?

Ó, velmocný Ponte, spi v pokoji!

len lovk, jenž vzletl na tenké placht k nebi, ten

lovk

se nebojí!

82

Svým geniem nesen, nad hlavou klenbu tpytnou a bezednou propast

on

letí

a

po nové ^Zl.

letí

své

pod nohou,

za touhou svou nenasytnou

cest — oblohou/

Prahám

63

FR.

SKÁCELI K:

BÚH. Je iichá úzkost dnes v srdci z Tebe, jehož

jsem

mém

zradil

v zápase o život poctivém,

který Jsi neuhladil

.

.

.

Býval Jsi v mládí kvtnovým dnem,

zá, vni dýchal' s: duch klíil. v život neplodném Pak Jsi

m

sladký sen volnosti zniil

tím

víc smutk te pichází, mén jsi mn ním,

tím.

svojich životních nesnázi

A ím

bez Tebe vzdorn léím.

Jen když tak náhle ad šastných chvil prosvitne životem mojim, pocítím, že's kdes na blízku byl

a Tvojí >

Besedy

síly

se bojím

asu

S4

—

. .

SOVA:

A.

Z

MOUDROSTI RANNÍCH HODIN. Ranních hodin moudrá krása

upen Jitro

ti v okna hledi tpytnou rosu stásá, .

ze stíbrné rdí se šedi Vše to pišlo z

.

.

.

.

.

onch svt

bez otázek, odpovdí s

chladem rána,

Hloubky v

msto mlí

stínu,

s

kvt

vní

výšky v svtle,

v rozdnívání

Stromy všude

bíle

poprvé se modlí

.

.

.

.

.

zkvtlé

v stráni

.

.

.

Hlubokým a tvrím klidem duše v

Bohu

nmém

odevzdání

blíž je, tvorstvu,

Pekonány

leží

ve

lidem

.

.

.

mn

verejších vojsk mrtvé šiky:

pudy, jež se draly

temn,

zloby, brousivší své dýky.

Chci dnes íst jak paprsk

hoet mezi

pouhý

smrtelníky.

Vným úsmvem SS

své touhy

.

.

Bolesti

mé

vykoupené

jako zkroilé šelmy leží Nakupené u mých nohou .

v

okn

iíši

odhmoinných oblasti.

A

chvili žiti

.

.

sirech a výši

vno

sieli

pochopenou

leská kuííurai.

86

vži

klenou

.

.

.

LOTHAR SUCHÝ:

NEKONENO. Za miliony milion vk, až nebude ni siopy po lovku, ba ani po slunci a po zemi, až hudba sfér se vzbouí v nesouladu a ve píšerném, hrzném jakéms pádu vše usirne a všechno onrni

jemuž jména není, jemuž chvilkou denní

iu kdosi velký, lei

miliardy

a jenž se bavil pihlížením jen na hru tu koulí mihotavých svt v jich z

nekonena

tu velký

a,

o den

starší,

nekoneno

v

onen steše

s

víek

zamyslí se

letu,

sen,

tiše.

vnost, asnost, hloub vše lidský pojem, neznámo mu jest. Je možno bohem nazvati jej sice Smrt, život,

i prasilou A po

však tím

jsi

i

neek

výše,

více.

zkáze všech soustav yvnýciu hvzd,

vnjší,

vyšší rozhlédne se kolem.

Ó, jaké prázdno/ zalká hrozným bolem.

S7

a rozieskni

chmurn

se,

Stesk nudy, smutek,

tak

vn

zasmuší.

po neznámu

nesmírnou tíhou klesne na

A

touha,

dlouhá, bolestn tak dlouhá, duši.

smírn vzpomene si: tam kdesi v dálce v nekonenu kdesi, kdes poblíž hraky - sluncem zvali ji tehdy náhle

na hrášku malém, který zemi zvali, nekonen malý

atomu menší,

lovk

velkými sny se

opíjí.

už ani není.

opíjel

Opíjí

Však v duši jeho bylo totéž snní a tatáž plachá hrza z neznáma,

pýcha a zas i stesk nudy. císa nebo žebrák chudý, slul Gautama, Ježíš slul i

vzdor, soucit,

Af

a

byl to

a

af první byl af

i

af byl

po velkém práh'

bedn

i

žil

slední,

ze dne ke dni,

hle, v srdci srdce byl

mu podoben!

Z neznáma

neznáma

af

rzn

pátral do

snil

ji,

k

vné

a nedostih též naplnit

SS

zase,

toužil kráse

svj sen!

Tu onen

velký,

veliký strjce v

po zkáze

A

ve

svt

lovka

sám v své mrazné nekonena íši,

výši,

zahledí se tmou.

srdce zpátky

rozepne náru,

tiše

však v prázdno,

marn

pate

šeptne : brate !

>Má}<

69

rozpne

náru

— svou !!

FR.

X.

SVOBODA

HRST ZEM. mn

Kéi t dají ke v jámu rodné zem! Metlice Q trávy

pokryji

nám

hlavy.

Lidská šlépj zmizí,

svt nám bude

svobodn

cizi,

si chvíli

vítr pozakvílí.

Rozpadnem se spolu po bláhovém bolu, bude

z tebe, ze

mne

hrstka prsti temné.

Kdo

se pozastaví,

kdo

tu skloní hlavy F

Kdo

se ptáti bude

na hrst

zem

chudé F

Mlhy budou padat, listí

rst a zvadat, budou váti,

vichry h

Svtozor i

milenci se smáti.

90

:

SALDA:

F. X.

TI Ti mosty jsem

piešel.

to potok, jenž v

eku

a

MOSTY. Pod prvním potok se hnal, s ní pak k moi ubíhal podél tí skal.

A

zázrak mládí. Víly tam bosé tanily kolo své zmámené v msíné rose; ještrky na slunci hály se, plakala hrdlika z lesa a rusalka smála se zavlhle ze stedu erného plesa. Jam ovoce zjínné vonlo, lákalo, spijelo — což je to hích? — za ním

zem

ležela

a kdosi se tázal a vášnivý jeho byl smích

Kdože je esá, kdože je esá, Však posléze odtud jsem

vyšel.

zde,

prosted samoty, uprosted lesa?

Stesk ze štstí srdce

mé

jal,

rží všech srdce mi vial,

ze štstí dlouhého píliš. Trn nudy se z v v srdce

mé temné

a teskné, jež rádo

má

žal.

Ti mosty jsem pešel: pod prvním mladý potok

se

smál.

Most druhý oblouk ml smlejší nad oblouk duhy, vky, slézti jej údl byl krušný a tuhý. A za nim poušf kamenná stela své vysmahlé prahy.

jej bozi klenuli

91.

nebylo rosy^ ni vody, ni louky ;

ke jen

sem tam

zprahlý a nahý

o soucit prosil tvé oko. Písek jen všude a skály

ohnm

proud slunce

A

svým zaléval neustálý.

balvany šedé kol byly tragicky rozmetány,

jako by pod nimi zdrcena spala tla jakási; jako by

dla

kyklopská

náhrobek zmnila celou tu plá a písmo výhružné a pece tajemné napsala na. v jediný

Koryta

potok

vyschlých v kraji

tom

bolela jako

a rány

jizvy

když zdvihl

a

vítr

ji

kolem všude

Tu hlas kýs ve

se,

cítil

smrti dech z jeho vál úst:

jsi

hoet a rst. ekl Balvanu chop se a do

dýchat a stít se a

mn mn

:

ruky dláto a

podobu duše

vlij

v

nj

Co malé

své,

bol

a vdechni a

xyhub

je,

její,

žíze a žár

odvký

te všecko

dej jim v

nm

tvar.

a tragický celý

svj

svár

vykup tak ze sebe. Poslech' jsem, pracoval. Klato však bylo

Od a

mé

elo do

krve zranil, bílé a líbezné

mne kdo

to kohosi, u

kohosi, jehož

Mn

dláto.

sochy odštpek odletl kdysi

všecko

v

bdách

elo

všech

to ísi,

stál,

mn

ped

závidt mohl každý, i král. zrakem ztmlo se. Zabouil starý v nitru

92-

mém

svár

mocnji Ješt. A

z kraje já vyšel,

vky

na srdci na

mu/cy té spár.

Ti mosty jsem pešel. Na druhém

sežeh'

mne

slunený

A

tetí do mlhy tkán byl jak v oblohu dráha je

a krása jakási ležela na

nm,

zvláštní,

žár.

mléná

nezemská,

neslunená. Jak pes nj jsem šel, zvolna se zavíral v dímot zrak, jako by duch kýs laskavý na oi sypal mi opojný mák. A jak jsem pešel, všecek se tesa, k zemi jsem upadl

a v

hrze

Fantomy

tu

itím : zde svatá

z dtství nesou se

nm

vk

od zem. kolem a hvzdy mží je, slíbená

jejich rysy

a hlas jejich jako a neodtéká.

Zen

Jak pohádka,

A nadje

plá

vody se

odtud

život

má

jejíž jsi slýchal se

tvé všecky, cítíš

nitrem tvým mísí

s

smysl a sklad

rt drahých

ti

spád.

te, vzpomínky jsou jen zde zakuklené

a život tvj celý bublina zbloudilá zahnaná od pramene.

Ti mosty jsem pešel. Za tetím

teprve

poplnoc nebe

své rozeklene. >

Novina <

93

!

KAREL ŠELEPA:

PRAHA.

Pod istým nebem erné msto s bánmij zelenými patinou,

je

stechy se lesknou z mlhy závoje, na

most

sochy spí nad hladinou;

vše dávné je tu vše,

:

kašny, orloje,

na emkoli zraky spoinou:

Baroku oprýskaná nádhera, jež

pepluje chrám

kde hnízdi

portály,

holubi, by s

veera

jak erstvý štuk na ímsy

sedali,

i

miska, v niž se klade ofra,

i

monstrance, jež jiski opály

To divné msto, s

s

prejzy rudých stech,

temnými gotickými vžemi,

se tverci nebes v hloubi na dvorech

stedovk zapomnl zde na zemi: zde kráí Ticho,

s

prstem na ústech

pustými knížecími sínmi.

94

Za nepohnutou ekou k nebi ni jak pelud, zachycený na smaltu, jak sarkofág za noci msíni hrad král,

spících v

za nepohnutou

hrobkách z basaliu;

ekou k

nebi

djiny, které osud napsal

od východu jdou

Stíbrná

jitra

do šera

ulic, v

zvuk hodin v

námstí, neštstí,

ze všech nejdivnjší zvony jsou,

jichž stží

mohou vže

Za míži zít s

ticho

ozvnu má záhadnou

pedtuše marnosti a

le

ni

tu.

lze širou

fantomem letohradu

zde mají

rže

fialky kvetou v

unésti.

zahradu v

móru par :

šarlat západu,

kehké

kráse jar,

odpoívadla vábí do chladu,

pod

stromy, sežloutlými

nad

jantar.

Spolenost skvlá není pravdou jež dlela tu za šastných

již,

veer;

z nich každý tiskne v hrobce

k hrudi kiž,

co v kaple padá soumrak z etheru, co sochy, které na terasách zíš, se hrouží v

odvký

spleen severu.

95

:

Zde všecko zdá se ekei na veer (neb minulost jen v piimí ožije J). Kdy na dóm padá sladká tíha sfér, v les pilí a v temné loggie zde všecko rozsmutní se na veer,

když vyjde msíc, bledá hostie Moderní Revue

<

96

.

.

.

JOSEF ŠIMÁNEK:

ANDL v

závoji

a

s vlasem,

perlovém a opálovém jenž jak jantar hoící

plápolal zlaté se o

SMRTI.

noní

vichicí,

plnoci vznášel nad hbitovem.

Tvá jeho

byla jako z kamene,

jak mlha prsvitný byl jeho a

s

kidel opojný se chvl

šat,

mu

chlad,

jímž vše kol bylo v snní zmámené.

Zvuk houslí tlumený znl

v samotách.

Pruh svtla zelený se za nim jak z

kišál

Já zel, jak

dla noí

s

a ze

smaragd

táh'

prach.

pohledem, jenž sladce mrazí,

v hrdlo safírové vásy

a kvty tuberos v

stín

>Máji

QT

hrob

hází.

FRANTIŠEK TAUFER:

ŽENCOVA PÍSE PI BROUŠENÍ KOSY. Poletoval vánek kolem zrcadla

mé

kosy,

klasy spící probouzel a stébla rozhrnoval

od pn>ního rozednní, od hodiny rosy, dechem mojí rodné zemé celého mne ovál, vyvolené Jméno v sluch mi sladce intonoval. Ptaí hejno poplašené polem peletlo, klidným kídlem holub sivý nad vrbami mával, v oblakovém voze slunce nad propastmi Jelo, a když Jasem probuzený kraj se zachvl, vstával, oslunné dary léta v obilí mi dával.

Mlhy Jitní odvalily se a v dálce bledly, neohraniený obzor v ší se otevíral,

konc

Jeho zraky moje nikde nedohlédly:

polních

moe

kvt prostý

žita

vnec Jím

rozvlnné protínal a

Slyšel Jsem,

Jak zrno

kterak puká a se

bílé v

drolí,

se rozestíral, svíral.

plných klasích praská,

moukou peplnné,

rozsýpá se marnotratn v brázdu, Jež Jak vráska

9S

siirosiliv vyryta je v lány rozdlené,

hladem naším vyssáié a daní pfeiizené.

Zel jsem máku divokého hoet plamen rudý; hoel prudce, vyzývav mezi mými klasy,

pyšn

jak by když

mže

si

íci chtl, že není lán ozdobiti

pepychov

mj

chudý,

vlasy

pro potchu básníkv a zahálivé chasy. Náhle výhní objalo v

mne

slunce ervencové,

láze vonnou noil jsem se

na

mé

a v

athlet opálený,

rže rumncové odv práce, spchem rozhalený,

tvái zaplanuly

mj

lehký

laskajícím

proudem

Rythmem

volným, bez kvapu jsem klasy kosou

šlehal vítr rozžhavený.

sžínal,

ale

mocným rozmachem jsem

srážel stébel kupy,

neb na všechny hladovící jsem se rozpomínal,

nebo zel jsem pro

nž

Kam

zveselených

dtí pestré

se dívám, všude vidím v

pedaleku

obraz sebe, zatopený v obilí a tvrdé

paže

zím mlky k

jsme na souvrati kosy

99

kraje

kvítí,

silných postav, kterým

brati tla osmáhlá Povstali

tlupy,

snopy nové mouky svezem do chalupy.

kade

vlaje,

nebi níti.

nabrousiti.

.

.

v iéio chvíli jak by šisti líbalo nás rioma Lehce brouskem pohlazena lesklá ocel zvoní .

a

my

všichni slyšíme se. Cítíme

:

Obadem

•

jsme doma,

naše klasy novým chlebem sladce pro nás žový poklad otvírá se zrovna jako loni.

voní,

je práce naše na obilném poli,

uctíváním života, jenž plody své

nám

dává,

ovocem a mlékem plní rozorané doly, iní, aby v bílou mouku zmnila se šáva, hlubinami mraky vodí, boue rozpoutává. Láskypln zasekneme nabroušenou kosou, jak bychom si s kadeemi odbraek hráli, jež za námi strniskem jdou bílou nohou bosou Míjí as A kvty vadnou, nebof slunce pálí. Ale my jsme nový pokos pece zapoali .

.

.

.

Zem

milosinái

noo

.

.

OTAKAR THEER:

HkWRAT Já z ciziny

dom

se vracel. Jak ze svtla stoupal bych v siín.

Já bohatá uzel msta, paláce, banky a bán, jež oddychovaly zlatem; stuleny do houštin

rejdaú villy se dívaly k pobežní stran, kde pístav tisíci hlas šuml a volal neperývan.

Cam doky s

nebesy srstaly výškou svých železných

dík.

Varn bitevní koráb, v sousedství Transatlanticu, zdál se útloboký.

€am

luny.

moe; hmla, prosted páry

Jak híbata louku, hladinu brázdily sirény Jeely, kladiva

naloovali tuny.

A Jako

vilné,

velmožné pani

smála se msta, pyšné své nassátou

vnmi

šíje

Arábie

zhaleny rouškou.

lané uvidv usmíváni, úzkostn našich vzpomenul strání, plachou vonících mateídouškou.

Jich já

101

a

koue

Má

a plachá, v

vlasti, sirá

Já z ciziny

dom

obi sevená

klín !

se vracel, jak ze svtla stoupal bych v

O smuinj a žalnj lesy

zrcadla blat,

i

erstv zoranými

rolemi

o píšernj sotva

soumrak se si

pohrála se mnou,

rabštj zel ku bratu

V sedmimílových Na bledém poznáš, že

z

!

líku, na vratkých bocích

pod vítzem

chroptla, šílená

staletí

brat.

rychlíku krocích

jak úzká naše je zem

kdy

klad,

e mateská hudbou jemnou

kouzeln, sladce

o

se dívaly nyní

mukou

jeho železných, drsných rukou

smrtící vylétne

me.

Jiným plod života brunátnl

Nebýt

tys šeptala:

Jiní kol vlídného

ze

krbu se háli,

bídu tvou

i

byt.

tvých dtí,

já dsil se chvíle, kdy se

^Radš zemít nežli tak

Naslouchám

.

.

.

zralý,

být?

mla svj

tys v ruwAšti

Matko,

i

rt mi

sletí:

žít !<

Ale duše

mé

skryt

jiný hlas lyslal, vlahý a vroucí:

102

stín.

:

>Ž// chci,

ó, iíi,

pro sebe, pro >Ž/7

chcem,

huí

tebe,

pro budoucí /<

ó, iiHi

to bystinou, volá to z háje,

dýse a šepotá z pokorných brázd.

>My

lidé'horáci,

my

podruí,

staletí v

lidé z kraje,

žít

chcem a

vlast /<

Vyzvánj, hlase vroucí a vlahý;

píse svou ztemnlou ozvukem

pout,

kdo se dnes potácí bez chleba, vláhy, z tebe nechf naerpá sílu si v pout. Zítky jsou bohatší, nežli mní dnešek. Život je tisíci

promna,

kvt

zrození, rst,

houpe se vršek

zlatého stromu, z tisíc úst tisíce

možností hlaholí svtem,

ozáí

stín

blažen,

a

zachmuí

kdo nezhokl,

zvolá vstíc

mraz

>Žít chci, ó, žít

svit,

a vichice

/<

Lumír i

t03

kvtem dtem

svatý, jenž

THON:

JAI^

CHVÍLE. Do

noci

do noci

t

která

té,

cele smíí,

nemá

jež

té,

ani dna,

kdy mlí svt a nezavili šíp pochyb z duše tajemná,

kdy svtem

a

jsi

svt

jest celý tvj,

vykikneš náhle: Bože,

asu proud, k nohám mým jej

ulituj

Q zastav dej

na

zastav

chvíli

bych do

mu

oi

se

let,

zahledt

moh'.

Sny dávných

let

zas znovu

jest sen zas nových i

ulehnout,

kosmu

mohu

zdrojem

budoucnosti maják znovu

a ozauje

Dny

te

žití

zplahoený

všecky, které

sníti,

tuh,

svití

luh.

neplodn

se vlekly,

náhle vydávají kvt,

i slzy,

které nikdy nevy tekly,

asách mi chvt. Co život.^ Proud a proud a proud, nemožno jemuž uniknout, jenž zákon jest a od vnosti sila. se cítím na

W4

<

kierá

i

smri by usmíila,

tajemsiví chvíle

.

.

.

Pej mi ji te, oh, urvi

mi

ji z

bože,

vna

a zastav vli svou, jež

—

síla

nekonena —

se iti prostorou. Utiš mé srdce, smysl ekni mi, uml mých pochyb otrávený hlas,

jenž sípal nocmi temnými

—

a dej mi život zas. Umlecký Msíník

105

!

ZDENK

T lamích.

'

MLADOST. Jak z hlubokého sna už. Mladosti má, slyším tvj nenávratný hlas, oceovaný pozd — ó,

ptáe

v odletu,

den ze dne

a všecko uvadá jak Jsou

vn

listí

v

jsi už tišším,

šerém hvozd.

vyhaslé, jsou vykáceny lesy,

jsou trávy požaty a vody vyloveny

.

.

.

Tak vše je skoneno, nic více nepodsí, a vše je prohráno a nejvíc víra v ženy —

váše resignaci A tvoje pýcha kdys — jak asem vše se poddt Ne smrtí, životem tu nejvíce se ztrácí A vše je pohádkou už — Pouhá episoda.

Je prapor opuštn. Za

.

>

Zvon i

^06

.

.

KAREL TOMAN:

STARÁ ALLEGORIE PODZIMU. Rozmarný

zlatník, lisiy

vyepal

mdi. diem, vtrm zasnn hledí.

ze zlaia, bronzu, ze zamžené Je do trav rozhodil a

k hrám

V msíných pro rozkoš a hraje

jejich

dal,

nocích starý hudebník

hraje,

stídá housle

milencm a

chytá

s

pták

flétnou vzlyk,

když výškou k jihu létnou.

A

básník soucitný, jenž ztavil

ke

zrad, žal, zklamání, jež srdce drtí,

na rosu rytmickou a v kišálovou sní o smíení v smrti. >Rudé Kvty <

107

e,

.

ADOLF

VEER Po parném s

:

VESELÝ:

PODLETÍ.

V

podveer pišel

leiním dnu

tichý

bohatstvím odstín. Je západ slunce blízký.

Osamn

stojíš tu,

zíš na rozsáhlé

a na luka, zvuk vnímáš

Hlas

zvon

z daleka

zvon

pes

líchy

z horské vísky.

vrchy volá tiše

eí

domovskou a city budí záhadné, na svt zve Je z podvdomí íše. Po nekonenu touhu cítíš rsti v hrudi.

tvou duši

Tu chtl bys náruí nad plání rozprostíti, promnit' bytost svou, v podstatu vniknout' všeho, snu vci zmocnit' se. Jej celý za svj vzíti, sta prožít'

život v dnech

Kraj zvolna šeí Jak víno posléz hru vidíš co

Jediného /..

I ty své utišení

piješ,

dané rukou

paprskv a Jemné

zvonm

nad les

se.

žití

Jejich

proudy zvuící ze

liniemi slunce

zíš padat' v hloubku,

mkkou chvní,

srdcí tekou,

kotou

zlatý

hostii. Již

boží vli

dtskou vrou vzatý, svátostn pijímá na druhé svta pli.

kdos' cele odevzdaný,

>

Moderní Revue i

:toa

ANTONÍN VESELÝ:

BÍZY. Ped mým oknem bílá

sioji bízy,

ila mají plna erných

úsi,

a Jak léta v mracích mizí,

na bízách zím plno erných grimas rst. Žijí v žijí

íši vykoupení,

na nebí

a spí v

lisií

víc nežli

pod hvzdami Smích a

s

náek

lidský život s

písn

rozpiatými pažemi. lidských hlas,

všemi svými údly,

irav a chudých

haluzemi v rusém

listí

mj

dole píliš

klas šumly.

lisií

Bízy k šedé cest pipoutal

na zemi,

šelestní

žití

osud všemi koeny, cítí,

proto dolní haluze jsou zlomeny. Proto dole usýchala haluz za haluzí, spadla

tla

hrd

erné >

eská

oddan,

vyvstávala,

jizvy šklebily se

Kulturu <

HOQ

po rán.

..

.

.

.

MARIE VOTRUBOUÁ-HAUNEROVÁ.

SMÍCH MRTVÝCH. To bylo vždy

.

.

pro bychom

.

zapírali

.

.?

.

Živí hráli

drama:

prastaré, obehrané

mrtví kol

Nediv se

stálij .

.

.

^^Živoi-f,

mrtví se Jim smáli

známý kus chodíme pilné : hlava podle hlavy Úlohy svoje známe dosud mnozí; nékterý z nás ji s vámi odíkává

i

.

hrob bývá dlouhá chvíle pec opt asem baví

v

.

.

stejná vždy slova trpící

:

.

bída, rozkoš, sláva,

množství, šastní polobozi,

osoby hlavni, podízené

nahoe

role,

nékdo, nékdo v prachu dole

umélci chladní, diletanti

nejmenší rytí figury

.

—

véné

s

nutí,

a mrtvý smíchem

vetší

do posy,

po zemi

se

válí.

jsme také takto vypadali Ff Všemu se sméjem : násilí i péi i gestm ... nám se nezavdéí

>-NeI což

in

110

.

ei,

ubozí

do pathosu še

.

nejvétším vždy štítem

stejné, stejné

dav nízkých, aby velký zdál se Ti herci

.

s citem,

.

.

.

.

.

láskou ni kletbou i jásot

slzy

Pro

.

.

.

.

.

.

nám k

smíchu

neb

tleskají

zsta

vše

ti,

tvoji tebe

šklebí se,

bolí

neb

'Srdce,

o

.

klaní,

popej svého

sluchu.

Ty chvilky hry je snadno spoítati s

.

haní

lhostejno vždy tvému duchu,

jen smíchu mrtvých

pak

.

roli,

ki, jednej, plesej, pla, když rána spoluhrái

.

blaho, smutek v tichu,

všechno je

odstupovat ? Odíkej svou

Nech

.

. .

mrtvými se živým budeš smáti.

lovku mluv mn!<

ííl

.

/.

VRBA:

JAE

ZPÍVAL MUŽ NA 5

HEBENE

HOR...

Po holém svahu. Jenž na lemu obzoru do výše stoupá, vyšel jsem vera, bych vidl, jak z rána slunce se v krvavé záplav koupá, když rodí den.

Zdál jsem se temný a

veliký, jako

mrak, když z dálky

letí

hledícím z šera, cítil jsem,

že budím žasnutí

muž a tžký strach

dtí

a obdiv žen.

Vyšel jsem na vrchol.

- Jak hvzda

táhly se

do všech

stran

svta

hebeny pásem, porostlých bory, v nichž uzrála nesetná jara a léta

soustedných

V korunách

kol.

ukrytí ptáci dík radostný pírod pli,

zeleným jasem

do výše proud svtla

rostl

a ve hloubce

kouil se

Ze

zlaté

tžkou mlh bli

dol.

výhn pod rudými chmurami vyplula krvavá deska

i 12

z nízká

nad hory, pes mraky sedmerým proudem žár vysoko tryská

pres žhavý lem.

—

ržovým pisvitem tváí v tvá zjevila se mi po prvé dneska po lásce, rozkoši, po mukách nerv svých záchvvy Polita

všemi toužící zem.

Bolí

mne

krása

tvá, v žilách

mi divoce krve var a srdce drtí. —

zpívá

Ztrýzním t, rozkousám bílými zuby ústa tvá chtivá, v trní chci vplést

— šíleným vztekem, by po mé smrti akátových hrozn blostným vonícím mlékem tlo

tvé nazlátlé, zdrásat je

adra Dívám se na tebe

s výše.

— Ty

tvá

tušíš,

poala

tajemná íše,

mn,

co's našla ve

proto

ti

kvést.

vichice v divoké pýše

koruny borovic dme. — Milenec nezrodil se

ti

až dosud tak snivý a záící

mkký,

zem,

slavnjší vášnivé srdce snad nenajdeš

vky

nad srdce mé! >

Novina <

ítJ

—

JAROSLAV VRCHLICKY:

BALLADA o

iu

O VLKODLAKU.

vž

se rozdriíš,

v ruce lásky, slávy iš,

sotva v oko

Jenom

t

má-li tíhu

V tom vše jest — — hle to snést, — ty máš pst.

Ty jsi duch ty jsi sdílný se,

Úzkost

zíš.

vydrž !

obejme

Ptáš

jemu

tlak a

je

zem,

nm —

kdo jest? — Úzkost jen!

ped

Zdr ji!

— on — on

sebou — nic

houkni

z

plných

víc.

plic,

žár vzplá z jeho zítelnic.

Za tebou

jde.

Kde

Nevíš a krev z

se vzal?

žil ti bral,

u kolébky tvé již

stál.

V prvním dtství na

t pad,

za stohem skryt v stínu vrat, v stínu chodí

napoád.

114

Je io šelma ? Je to Je io

On

zmok ?

i je

je pán, iys

mrak ? io

pouhý

piák ? vrak.

s nim jli v ež. Marný odpor! Stj i bž — Ty jsi mlha - on jesi vž.

Ale musíš

Celý zápas ien byl sen

.

.

.

Kapky krve vidíš jen a jdeš k svilu — svoboden/

>Me Dmoklv*.

liS

!

Q. M.

VYSKOIL:

SENTIMENTÁLNÍ. Vzpomínat budem na veery jež jako

tiché,

hvzdná píse nad krajem

se

svým klidem shlazujíce všechny spory Vzpomínat budem vru život celý

.

.

chvly

liché.

.

Ba, déle ješt! Jasmínové loubí

až nad sny marnými své semkne vtve

my

stále

cítit

ím

byli

jsme

Jak šery

tmi

budem

zlaté,

v mrtvé srdce hloubi,

— jedenkráte

si

tehdy

šli

jsme štstím

tiši.

Ty chvíli moje. Já tvým každým dechem, tak v sebe vnoeni jak perle v mušle skrýši,

veerem hvzdným, provonným mechem. Dík noci té, jež nadešla pak lesem, tak štdrá byla nevýslovno íci .

tu

k

.

.

.

sladkou blahost chvil

oltám

tch

u

lásky šastní obtníci

.

.

vnost .

.

si

nesem

.

Nech život te jen skromné dary podá, nech strádání da nese v klín chudém, sny teba trpká sudba tisíckráte zbodá,

každém kvtu rudém.

své lásky obraz najdem v

Vzpomínat budem! >

Besedy Nár. Obzoru i

1t6

:!

JAN

Z

WOJKOWICZ:

STROMOVÍ ŠUMÍ

NEKONENOU

V

DÁLI...

nekonenou dáli — toužebn jen srdci mému dnes!

stromoví šumí v oh,

jak je

Jak by mu vstíc jen vzkazy lásky jak by je víly do daleka zvaly,

vály,

jak by je sen až v dálné ráje nes' Vy jarní veery, v nichž všechny

jak hlasy sien dálné, vábné v nichž vše je

jen

zemé

hlasy,

zní,

zvlnno, jak nyvé díví vlasy -

samá dál a samé tesknní! kdy všechno aroplaše

Vy chvíle

vil,

v unylých

snních

závrati se chví,

kdy zevšad dýchá snivá duše naše jen oekávání, a

Jak tehdy

já,

vždy trpím

slib,

milenec všeho Ženství,

mukou

lásky blaženou

Být odsouzen, bych nacházel

a tajemství!

Ji jen, v

zakletou ve vše

vkol

rzném

ve všem djství

podobenství,

— provždy vzdálenou!

^Lumir<

-Lil

!!

STAI^ISLAV ZIMA:

MALÁ KNŽNA. Ta malá knžna se dnes rozhnvala/ Až zervenala jako kytka mák!

Maud

Miss

je ošklivá. Je pedaniická.

Bez poesie!

.

.

Chtla rozbhnouti

.

dtmi luní

se s vesnickými

po rozhoupané

travou,

Smála by se ní! Pro je io jaro?

lávce

A teba

.

.

.

spadnout s Co na tom, ztratí strevíek-li v blát? Je tolik chudá? Natrhá si za to do klina kvt, hezích nežli v parku Tak malou rukou jako ernook a rozzpivané

dve

Jak kiela by ! Jí je to

.

.

šafáovo! Miss

.

shocking ! Miss

Maud nedovolí! Maud vymyslí si

takové slovo tvrdé, zaprášené —

když kvetou louky! v

rybníku mlkém. žlutá

tvá

a kazí jaro

brouzdají se

Vyplašily vážky

A jsou,

a racky hrou svou.

kde

Dti

odtud

se gouvernaniek

dtem

:

s

behu,

mraí

jak roj vážek

pán bh knžnu, stvoil potok s kvty a radost, mládí. Miss Maud domnívá se:

a bílé hejno rack. Jist i

pro

ni,

118

Jenom pro ves/

že

.

.

Neodpoví

.

vážn

až se

ié neživé miss,

zítra

optá,

kdo Francouzm vzal laury u Waterloo. Ne, neodpoví Miss Maud seve pysky .

.

.

Knžno, prosím, mluvte ! knžna zasmje se Jak se pomsti, Blcher! až ekne zlomysln BlcherJ

a zdvihne brvy

. . .

Tu

.

.

.

:

A za

to,

že

stevíek

nesmla ztratit,

Zvon

být trochu

utrhnout

a honit bílé racky

>

.

.

.

zkazí anglickou tu hnusnou hrdost

.

.

.

<

trLQ

si

dckem,

leknín

N.

z.

GHAZEL O Byl Buddha, loios

ZVINA: CÍLI LIDSTVA. viry,

kdys? Oh, byl!

Kde Pil Sokrates

jed z iše své? Oh, pil!

Kde Smyl Kristus smríi

lidstva

Dante

lidstva

Hus

se se

lži

Žil Šekspir, tep

svým

špit

každý

z nich.

lidstvo jesi?

snem? Oh, Kde lidstvo

jenž srdce znal? Oh,

Kde Žil

lidstvo jest?

o ráji? Oh, snil!

Kde Bil

lidstvo jest?

hich? Oh, smyl!

Kde Snil

lidstvo jesi?

bil!

jest?

žil!

lidstvo jest?

Dnes ze všech prach

. .

.

Tvj cil,

kde, lidstvo, jest?

Cil,

krvi

znaený, ten vytoužený

cil,

kde, lidstvo, jest?

>Osvia<

nzQ

OBSAH. Siri3n

R. Bójko, Evropo

í

Jaromír Borecký, Velikononí zvony

4

Zdenk Broman, Pedzpv

S 7 8

-

Hoe

Stanislav Cyliak,

Karel ervinka, Praha v dálce

Jakub Demlj Dnes Viktor Dyk,

líto

mi

zem

ív

--._

-i-i

--------

-14

Ped veerem

Otakar Fischer, Okamžik vnosti Beneš Grunwald, Hluk mst

15 íá

Stanislav Hanuš, Živoucí chvíle

Adolf Heyduk, Horský seká K, Horký,

Píse sbhova-

22 23 26 27 28 29

-

M. Jahn,' Ti dnové krásní Josef Jahoda,

Ržena

Pim

Jesenská,

desiderium

V azuru

Ant. Klášterský, Jaroslav Vrchlický

Otto Klein, Jako do chladivé koupele Bohuslav Knoesl, Mythus

33 34 37 38 39

úsmvy

Jaroslav Košek, Zmatky a St.

3:í

Kovanda, In memoriam

Ivan Krásko, Tak

Emanuel

šl.

nedokavé

z Lešehradu,

Zené

fosef Lukavský, Poledne

Antonín Macek,

Z

knihy básní: Velký mír-

---

-

-

4:1

43

Strana

Jií Mahen, Zlatý mosi J.

S.

Machar, Revoluce

Nžné píhody Beznové zvstování

Helena Malíova, V.

Martínek,

Karel Mašek, Staré stromy

Rudolf Medek, Angelus Josef Mldner, Vstíc noci Aug. Eug. Mužík, Praze Stanislav K.

Neumann, Panichida

Gustav R. Opoenský, Prostá

-

píse

Jan Opolský, Jaro Emil Pauer, Svtlušky

-

-

Pittich, Píse zoufalc - Bohumil Polán, Štstí života Fr. S. Procházka, Stará písnika na Rixdorfském

Karel

hbitov

u Berlína

Jan Rokyta, Frant.

Mé

Polabiny

Rybá, Píse ženicha

Karel Salaba, Verše o síle Karel Scheinpflug, Blériot Fr. Skácelík,

A

Bh

Z moudrosti ranních hodin Lothar Suchý, Nekoneno Sova,

Fr. X.

Svoboda, Hrst

F. X. Salda,

zem

TH mosty

Karel Šelepa, Praha

44 45 47 48 5í 52 55 56 59 63 65 66 67 68 71 75 78 8Q 81 84 85 87 90 91 94

Strana

Josef Šimánek,

Andl

97

smrti

František Taufer, Žencova píse pi broušení kosy 9S 101 Otakar Theer, Návrat

Jan Thon, Chvíle

:t04

Zdenk

106 107

Tlamich, Mladost

Karel Toman, Stará allegorie podzimu Adolf Veselý, Veer v podletí Antonín Veselý, Bízy Marie Votrubová-Haunerová, Smích mrtvých J.

Vrba, Zpíval

muž na Jae

s

hebene hor

-

10<S

-

-

:t-10

-

-

-ItZ

109 -

-114

Jaroslav Vrchlický, Ballada o vlkodlaku

116

Q. M. Vyskoil, Sentimentální

Jan z Wojkowicz, Stromoví šumí v nekonenou dáli...

Malá knžna N. Zvina, Ghazel o cíli lidstva

-

117

Stanislav Zima,

11<S

L.

120

TATO KNIHA VYŠLA

ÚPRAV

KYSELY A VYTISKNUTA BYLA V V

F.

TISKÁRN ESKÉ

GRAFICKÉ AKCIOVÉ

SPOLENOSTI MNIEi V PRAZE ROKU 191t3.

NAKLADATEL E

TOPI

PRAHA

^

PLEASE

CARDS OR

SLIPS

UNIVERSITY

PG 5025

P73 1

DO NOT REMOVE FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY