Procesní souvislosti svěřenských fondů v komparativní perspektivě

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Procesní souvislosti svěřenských fondů v komparativní perspektivě Sabina Ondřejcová

2015/2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Procesní souvislosti svěřenských fondů v komparativní perspektivě zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

…………………………… Vlastnoruční podpis

2

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala především vedoucímu této diplomové práce JUDr. Petru Lavickému, PhD. za jeho vřelý přístup, cenné rady a připomínky k této diplomové práci. Dále bych tímto chtěla poděkovat celé svojí rodině za poskytnutou podporu při mém studiu a svému příteli za projevenou toleranci a trpělivost při psaní této práce a v průběhu každého zkouškového období po celou dobu mého studia.

3

Abstrakt Tématem diplomové práce je právní úprava institutu svěřenského fondu v komparativní perspektivě se zaměřením na procesní aspekty. Práce si klade za cíl identifikovat a analyzovat problematické otázky současné právní úpravy svěřenských fondů v prostředí českého právního řádu, které se z hmotněprávní roviny promítají do roviny procesně-právní. Za pomoci komparace dané problematiky se zahraničními právními úpravami se práce pokusí nabídnout určité řešení, nebo alespoň návod, jak ke sporným otázkám adekvátně přistupovat s ohledem na české právní prostředí.

Klíčová slova svěřenský fond, zakladatel, obmyšlený, svěřenský správce, Velká Británie, Québec, Lichtenštejnsko, common law, sporné řízení, nesporné řízení, účastníci řízení

Abstract Diploma thesis deals with legal regulation of trusts with putting stress on its procedural aspects through its comparison with other trust jurisdictions. The aim of the thesis is to specify and analyze legal issues which are in question in the Czech trust law from the point of view both substantive law and procedural law and to find an appropriate answer or solution on identified questions by means of comparison with the approach of different countries which recognize trust and have its own trust law.

Key words trust, settlor, beneficiary, trustee, United Kingdom, Québec, Liechtenstein, common law, contentious proceedings, noncontentious proceedings, parties to proceedings

4

Vysvětlivky a zkratky     

    









DůvZp k OZ

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Lichtenštejnsko Lichtenštejnské knížectví OZ, občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů CCQ Civil Code du Québec Konference Functioning of Trust konference konaná v Praze ve dnech 15. a 16. 5. 2015 na téma Functioning of Trust, kterou uspořádalo Centrum právní komparatistiky ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlov y PGR Personen-und Gesellschaftsrecht z roku 1926 ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch Úmluva Haagská úmluva o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání ZMPS zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém Řím I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy Brusel I bis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. Prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Nařízení o dědictví Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. Července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ZZŘS zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

5



DůvZp k ZZŘS



Novela



DůvZp k novele

   

CPR PD CCPQ ARLPE

Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony Civil Procedure Rules Practice Directions Civil Code of Procedure of Québec Act Respecting the Legal Publicity of Enterprises

6

Obsah Úvod ................................................................................................................................................................ 9 1

2

Historický exkurz ke kořenům trustu .................................................................................... 12 1.1

Srovnání law of equity a common law .......................................................................... 12

1.2

Institucionalizace trustu ..................................................................................................... 16

1.3

Uzákonění trustu v Québecu ............................................................................................. 20

1.4

Uzákonění trustu v Lichtenštejnsku .............................................................................. 22

Charakteristika trustu a trust-like instrumentu ................................................................ 25 2.1

Charakteristika common-law modelu trustu ............................................................. 25

2.2

Trust a trust-like instrument ve světle Úmluvy ........................................................ 29

2.2.1

Charakteristika trustu podle článků Úmluvy ..................................................... 30

2.2.2

Právo rozhodné pro trust .......................................................................................... 32

2.2.3

Uznání trustu .................................................................................................................. 33

2.3 3

Česká republika ve vztahu k zahraničním úpravám ................................................ 35

Založení svěřenského fondu a jeho registrace.................................................................... 40 3.1

Smlouva a statut aneb co je co.......................................................................................... 40

3.2

Registrace svěřenského fondu pro daňové účely ..................................................... 43

3.3

Registrace jako obligatorní znak vzniku svěřenského fondu............................... 44

3.3.1 3.4

Povinnost registrace podle zahraničních právních úprav..................................... 48

3.4.1

Založení a evidence trustu podle common law ................................................. 49

3.4.2

Založení a evidence trustů podle québeckého práva...................................... 52

3.4.3

Registrace trustu v Lichtenštejnsku ...................................................................... 54

3.5 4

Evidence svěřenských fondů a rejstříkové řízení ............................................ 46

Shrnutí ....................................................................................................................................... 57

Procesní úprava svěřenských fondů ....................................................................................... 59 4.1

Sporná a nesporná řízení ................................................................................................... 59

7

4.1.1

Klasifikace řízení podle common law ................................................................... 63

4.1.2

Rozlišení řízení na sporná a nesporná podle québecké úpravy ................. 68

4.2

Věcná a místní příslušnost ................................................................................................. 69

4.3

Účastníci řízení ....................................................................................................................... 72

4.3.1 4.4

Zahájení a vedení řízení ...................................................................................................... 82

4.4.1 4.5

Procesní účastenství podle zahraniční právní úpravy ................................. 76

Předložení dokumentů na výzvu soudu .............................................................. 86

Řízení o určení neplatnosti jednání svěřenského správce .................................... 90

4.5.1

Common law tracing jako realizace věcněprávního aspektu trustu ......... 94

4.5.2

Shrnutí .............................................................................................................................. 98

Závěr ............................................................................................................................................................ 99 Seznam použitých zdrojů ...................................................................................................................101

8

Úvod I když je institut svěřenského fondu vlastní českému právnímu řádu již více než dva roky, stále představuje předmět nekonečného bádání pro celou řadu odborníků. Právní úprava svěřenských fondů s sebou přinesla velké množství otázek nad tímto institutem. Představitelé akademické obce, mnozí profesionální právníci, jako jsou advokáti, notáři a další zástupci i z řad neprávnické veřejnosti, se proto snažili tyto otázky ihned dešifrovat a nalézt k nim adekvátní odpověď. Vzniklo tak velké množství názorů a teorií vážících se k institutu svěřenského fondu, a to již na samotném počátku jeho existence v českém právním prostředí, aniž by nejdřív dostal šanci ukázat, jak funguje v praxi. Řada rozporuplných názorů a negativních ohlasů prezentovaných v médiích na tento institut zapříčinily i jeho nevyužívání v praxi v takové míře, jakou někteří možná očekávali. Na druhou stranu, není se moc čemu divit. Stačí se vžít do pozice advokáta, za kterým přijde klient přemýšlející o založení svěřenského fondu. Je nepochybně složité přesvědčit takového klienta o výhodách, jaké tento institut přináší, když ve světle nevyjasněných otázek, negativních ohlasů a nestabilní legislativní úpravy o nich nemůže být ani sám stoprocentně přesvědčen. Nicméně zatímco můžeme vysledovat velké množství příspěvků, školení a konferencí na téma svěřenský fond z hlediska jeho hmotněprávní úpravy v občanském zákoníku,1 o procesní úpravě svěřenských fondů a o otázkách s ní spjatých odborná veřejnost prozatím více méně mlčí. Spolu s novým občanským zákoníkem nabyl účinnosti i nový procesní předpis, zákon o zvláštních řízeních soudních,2 který ovšem vlivem velkého zájmu o novou hmotněprávní úpravu zůstal prozatím spíše v pozadí přijatých hmotněprávních změn. Nový procesní předpis přináší úpravu některých otázek týkajících se řízení o svěřenských fondech. Nicméně tato úprava je ve zvláštní části příslušného zákona shrnuta pouze do několika paragrafů. Vyvolává proto další řadu nevyjasněných otázek nad svěřenskými fondy, a tím i pochybnosti o vymahatelnosti příslušných práv a vynutitelnosti příslušných povinností, jež vznikají v důsledku vzniku svěřenského fondu, cestou soudního řízení. Tato práce se proto zabývá právní úpravou svěřenských fondů s důrazem na procesní aspekty. Cílem je identifikovat slabá místa procesní úpravy, analyzovat 1 2

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

9

některé problematické a nevyjasněné otázky spojené s procesní úpravou, jakož k nim i nalézt určité řešení, nebo vhodný návod, jak k těmto otázkám a problémům přistupovat, a to za pomoci komparace české právní úpravy a vybraných problémů se zahraničními právními úpravami. V diplomové práci přitom budou rozebírány i hmotněprávní aspekty svěřenských fondů a jejich ekvivalenty v zahraničních právních úpravách, jelikož bez jejich pochopení není možné správně nazírat ani na procesní aspekty institutu svěřenského fondu. Za předmět srovnání jsme zvolili právní úpravu Velké Británie, Québecu a Lichtenštejnska a pro lepší odlišení budeme zahraniční svěřenské fondy nazývat trusty, případně trust-like instituty. Právní úpravou ve Velké Británii, resp. v zemích common law, se ze srovnávaných zahraničních právních úprav budeme zabývat nejvíce, jelikož institut trustu pochází právě z Anglie a má zde několik set let starou historii. Vývoj common law trustu probíhal před soudy, tudíž z procesního hlediska má tato země nepochybně co nabídnout. Québeckou právní úpravu jsme zvolili proto, že i hmotněprávní úprava svěřenských fondů do značné míry z québecké právní úpravy vychází, nicméně i zde najdeme určité zásadní odlišnosti, o nichž bude taktéž pojednáno. Lichtenštejnsko je považováno za první zemi na evropském kontinentu, které se podařilo recipovat common law trust se všemi jeho podstatnými znaky. Nicméně i Lichtenštejnsko se částečně od koncepce common law trustu distancovalo a jeho právní úprava trustů je vnímána v mezinárodním měřítku jako velmi vydařená. Právní úpravě této země se nicméně budeme věnovat nejméně, jelikož i významná většina soudních rozhodnutí vychází z rozhodnutí common law zemí. Navíc jsme omezeni z hlediska dostupnosti zdrojů a pramenů, z nichž lze o právní úpravě této země čerpat. V jednotlivých kapitolách této práce budou promítnuty metody zvolené pro psaní diplomové práce, jimiž jsou metoda deskriptivní, analytická a metoda komparační. V první kapitole se budeme věnovat historickému exkurzu ke kořenům trustu a jeho zakotvení v zahraničních právních úpravách. V této kapitole bude přitom nejvíce zastoupena metoda deskriptivní na rozdíl od zbylých kapitol této práce, kde již budou všechny tři výše zmíněné metody zastoupeny v přiměřeném poměru. V následující kapitole se pokusíme charakterizovat common law trust a srovnat jeho hlavní rysy s českým svěřenským fondem. Dále se budeme zabývat 10

Haagskou úmluvou o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání, která upravuje určitou metodiku, jak zacházet se zahraničními trustovými strukturami, a tuto porovnáme

s českým

zákonem

obsahujícím

pravidla

mezinárodního

práva

soukromého. Vzhledem k navrhované novele občanského zákoníku, která by se významně měla dotknout vzniku a evidence svěřenských fondů, rozhodli jsme se zařadit do této práce i kapitolu věnující se založení a registraci trustů v jednotlivých zemích i samotný rozbor a zhodnocení navrhované novely. Navrhovaná novela by promítla vznik svěřenského fondu do procesní roviny, jelikož by se svěřenský fond konstituoval až na základě rejstříkové řízení vedeného krajskými soudy. Poslední kapitola této práce pak bude obsahovat její stěžejní část a pojednávat o procesních souvislostech svěřenských fondů v komparativní perspektivě. Budeme se přitom snažit nalézt odpovědi na identifikované problematické otázky, které se mimo jiné dotýkají povahy jednotlivých řízení, pasivní a aktivní legitimace, procesních práv i povinností účastníků v řízení a dalších. Tato práce si však neklade za cíl podat vyčerpávající výklad o právní úpravě svěřenských fondů, neboť by se jednalo o velmi rozsáhlou problematiku jdoucí daleko za hranice této práce. Budeme se zabývat institutem svěřenských fondů v obecné rovině. Odhlédneme od jeho specifické podoby podle zákona o investičních společnostech a investičních fondech3 a také od svěřenských fondů pro veřejné účely, jako jsou charitativní svěřenské fondy. Z hlediska procesních aspektů se omezíme na nalézací řízení v prvním stupni a problematiku vykonávacího řízení a insolvenčního řízení ponecháme stranou.

3

Zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech

11

1

Historický exkurz ke kořenům trustu

I když Česká republika zvolila jako vzor pro normativní konstrukci svěřenského fondu v prostředí občanského zákoníku koncepci trustu podle québeckého práva,4 originární institut trustu se zrodil v Anglii a samotní představitelé québeckého práva uvádí, že jeho koncepce by měla být kompatibilní s doktrínou podle common law.5 Nicméně samotný trust nenachází své kořeny v původním právu common law tak, jak bylo chápáno dříve, nýbrž v law of equity, v právu spravedlnosti, které se utvářelo již od dob anglického středověku.6 Law of equity tak vtisklo trustu svůj neodmyslitelný ráz, ať už po stránce hmotněprávní či procesně-právní. Chceme-li hledat odpovědi na otázky, které nám v souvislosti s novým českým institutem svěřenského fondu vyvstávají na mysli, je potřeba zkoumat tento institut komplexně, tedy v kontextu zahraničních právních úprav, které s jeho obdobnou formou tradičně známé jako trust, mají bohaté zkušenosti získané za léta jeho fungování v praxi.

1.1

Srovnání law of equity a common law Law of equity se postupně utvářelo již v dobách feudální společnosti, a to

z rozhodovací praxe lorda kancléře, který zasahoval tam, kde rozhodnutí královských soudů vycházejících z principů common law byla zjevně nespravedlivá. Přístup ke královským soudům totiž nebyl umožněn všem, disponovaly jím pouze některé osoby, a to nikoli jako svým právem, nýbrž jako svým privilegiem.7 Lid považoval krále za otce spravedlnosti, proto se na něj jako na nejvyšší instanci obracel se svými žádostmi, které mnohdy směřovaly právě proti rozhodnutím královských soudů, před nimiž se nemohl bránit. Král k vyslyšení těchto proseb a nároků povolal lorda kancléře jako svého výkonného činitele, resp. svou prodlouženou ruku, kterého obdařil stejnou DůvZp k OZ ČELADNÍK, F. Svěřenský fond jako výsledek českého pokusu o právní transplantaci trustu: zklamání jako dítě očekávání? Vybraná zákonná ustanovení z pohledu zahraničního právníka.. EPRAVO.CZ [online]. Publikováno 3. 2. 2014 [cit. 27. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/sverensky-fond-jako-vysledek-ceskeho-pokusu-o-pravnitransplantaci-trustu-zklamani-jako-dite-ocekavani-vybrana-zakonna-ustanoveni-z-pohleduzahranicniho-pravnika-93493.html 6 PENNER, J E. The Law of Trusts. 9. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 1-3. 7 BEDNAŘÍKOVÁ, B. Svěřenské fondy: institut pro uchování a převody rodinného majetku. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 101. 4 5

12

pravomocí, jakou by rozhodoval on sám. Soud lorda kancléře tak dokázal zvrátit nepříznivé důsledky rozhodnutí královských soudů.8 Přestože tento typ soudnictví váhou svých rozhodnutí převážil nad klasickými královskými soudy, nebyl předurčen k tomu, aby zasahoval do práva common law, měl jej pouze doplňovat, a současně tak zdokonalovat.9 Pro královské soudy bylo příznačné, že veškerá jejich rozhodnutí se písemně zaznamenávala. Soudci a koneckonců i klasičtí právníci pravidla a principy vyslovené v jednotlivých rozhodnutích považovali za závazné a řídili se jimi i v následujících obdobných případech. Jelikož počet opakujících se typů žalob a podání postupem času narůstal, až se v podstatě uzavřel, došlo k formalizaci zvykového práva, tedy common law, který již nebyl nadále brán jako živelný fenomén, nýbrž získal svůj konzervativní a formální ráz.10 Formální povaha common law se výrazně projevovala v řízení před soudem, který kladl na jejich účastníky poměrně přísné požadavky, zejména šlo-li o proces dokazování a jeho následné hodnocení důkazů vázané na druh a formu důkazního prostředku. Tak například zapečetěný úpis, jímž se dlužník zavázal splatit věřiteli svůj dluh, byl považován za natolik nezvratitelný důkaz, že jakýkoli jiný důkaz svědčící o splacení dlužníkova dluhu před soudem zkrátka neobstál a dlužník musel platit dvakrát.11 Soudci v souladu s common law zde argumentovali tím, že právo není od toho, aby se podřizovalo, ale aby vládlo, a nemůžeme proto dopustit, aby nad ním převážila lidská hloupost a nedbalost.12 Královské soudy soudící dle common law se proto vyznačovaly strnulostí a neochotou adekvátně reagovat na aktuální mezery objevující se v právu a na nespravedlnost, která v důsledku striktní aplikace common law aprobovaných, avšak nesprávných pravidel vznikala.13 Pravidlo prostě platilo, ať už byly okolnosti případu jakékoli.14 Lord kancléř, který se necítil být vázán soudními rozhodnutími a z nich vzešlými pravidly, se proto snažil napravovat přísná rozhodnutí královských soudů, a to korektivem obecné spravedlnosti, na niž usuzoval dle vlastního právního HUDSON, A. Equity and Trusts. 8. vyd. London: Routledge, 2015, s. 16-17. BEDNAŘÍKOVÁ, op. cit., s. 101. 10 PETTIT, P. H. Equity and the law of trusts. 12. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 3. 11 PENNER, op.cit., s. 2-3. 12 ibidem 13 PETTIT, op. cit. 14 SVEJKOVSKÝ, J; MAREK, R. Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku: komentář [§ 14001474]. 1. vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 265. 8 9

13

přesvědčení. Smyslem práva equity tedy nebylo určit, komu svědčí právní titul, nýbrž přinutit jednotlivce jednat tak, aby jeho svědomí zůstalo čisté.15 Ten, kdo tedy hledal spravedlnost u lorda kancléře, musel před něj předstoupit v dobré víře, že jeho nárok má své legitimní opodstatnění. Zásadním rozdílem v přístupu jednotlivých soudů bylo, že soud lorda kancléře disponoval diskreční pravomocí, tedy bylo zcela na jeho uvážení, zda uzná právo uplatněné před soudem či ne.16 Královské soudy naopak striktně posuzovaly, zda uplatňovaný nárok má svou oporu v common law, popř. ve statutárních předpisech. Právo uplatňované před lordem kancléřem bylo tedy právem zcela nenárokovým. Lord kancléř ve srovnání s královskými soudy disponoval rovněž i pravomocí předvolat účastníky před soud, resp. možností přinutit účastníky dostavit se k jednání pod hrozbou sankcí za opovržení soudem.17 V soudních řízeních jím vedených tak převažovala zásada ústnosti nad zásadou písemnosti, stejně jako zásada neformálnosti a volného hodnocení důkazů. Lord kancléř opíral svá rozhodnutí především o výpovědi samotných účastníků řízení a o jejich reakce na položené otázky. 18 Kancléřský soud se vyznačoval i odlišnými donucovacími prostředky. Soudce podle common law mohl povinnému uložit pouze povinnost zaplatit, šlo-li o peněžité plnění, nebo vyklidit pozemek, šlo-li o neoprávněně drženou půdu. Pokud tak povinný neučinil dobrovolně, soudce povolal šerifa, který rozhodnutí soudu vykonal, a to zabavením majetku povinného, popř. vyhoštěním jej z pozemku. Kancléřský soud ovšem mohl využít svých pravomocí šířeji a povinného uvěznit za pohrdání soudem, pokud neučinil, co mu přikázal. Nešlo přitom o trest za trestný čin, nýbrž pouze o donucovací prostředek sloužící k dosažení toho, co soud rozhodl. Povinný seděl ve vězení tak dlouho, dokud se soudnímu příkazu nepodřídil.19 V některých případech mohl kancléřský soud rovněž nahradit vůli povinného tím, že nařídil provedení listin nebo dokonce přikázal třetí osobě, aby konala na místo

HUDSON, op.cit., s. 17. ibidem, s. 24. 17 ibidem, s. 23. 18 PENNER, op.cit., s. 3. 19 ibidem, s. 6. 15 16

14

povinného.20 V jeho kompetencích bylo také anulovat nebo naopak zhojit vadné smlouvy.21 Pokud tedy oprávněný považoval peněžní kompenzaci přiznanou common law soudem za nedostatečnou, mohl se dále obrátit na kancléřský soud, který byl oprávněn přikázat protistraně, aby své právem uznané povinnosti splnila, nebo naopak jí zakázat výkon takových práv, které, ačkoliv byly v souladu s common law, byly v rozporu s právem spravedlnosti.22 Ostatně i soudy v zemích kontinentální právní kultury, na rozdíl od zemí s common law, disponovaly již od svých prvopočátků větší diskreční pravomocí a širší škálou nápravných prostředků, kterými mohly odstranit závadný a zjevně nespravedlivý stav.23 Z výše uvedeného by se zdálo, že lord kancléř byl neposkvrněným strážcem spravedlnosti, jehož rozhodnutí vždy představovala spravedlivý soud. Realita byla ovšem trošku jiná. Po dlouhou dobu byl lord kancléř jediným soudcem soudícím podle práva equity, jeho moc tak byla v zásadě neomezená a nezávislá na ničí jiné. Není proto divu, že mnohdy i jeho rozhodnutí byly výsledkem politické zainteresovanosti a podléhaly korupci. Teprve až na počátku 18. století díky neustále se zvyšujícímu počtu soudních řízení došlo k personálnímu navýšení a konstituoval se kancléřský soud se stálou personální strukturou.24 Nutno ovšem říci, že řízení před kancléřským soudem nebylo pro každého obyčejného smrtelníka. Mohli si jej dovolit opravdu jen ti majetní, navíc s ohledem na délku řízení představovalo běh na dlouhou trať. Nakonec se však soudní soustavy common law soudů a kancléřských soudů po více než dvě stě let fungování vedle sebe v letech 1873 až 1875 sjednotily25 a anglické soudy již měly povinnost jednotně aplikovat jak právo common law, tak právo equity. V praxi se však dodnes setkáváme s určitým rozlišením těchto dvou právních systémů a to tím, že případy u Nejvyššího soudu spadající svou působností pod common law řeší jiná komora než ta, která se zabývá případy vycházející z práva equity.26 Zásady vyplývající z práva equity byly postupně inkorporovány do procesních předpisů

ibidem. HUDSON, op.cit., s. 20 22 SVEJKOVSKÝ, MAREK, op.cit., s. 266. 23 ibidem, s. 265. 24 HUDSON, op.cit., s. 21. 25 PENNER, op.cit., s. 7. 26 HUDSON, op.cit., s. 22. 20 21

15

vydávaných parlamentem.27 I přesto je však pro každého anglo-saského právníka důležité umět správně rozpoznat jaké nároky je třeba vznášet podle pravidel common law a jaké naopak podle zásad equity, neboť od toho se odvíjí celá škála nápravných prostředků, kterých se lze u soudu dovolávat. 28 Některé zásady equity byly přitom již od počátku právem common law převzaty za vlastní, jako např. právo účastníka řízení žádat soud, aby protistraně přikázal předložit dokumenty svědčící o rozhodných skutečnostech.29 Naproti tomu trust jako existující právní instrument byl uznán pouze kancléřským soudem, a spadal tak výhradně do jeho působnosti.30 Zkoumáme-li tedy institut trustu dnes, i když už nerozlišujeme dvojí soustavu soudů, pro dostatečné pochopení jeho podstaty a smyslu je potřeba k trustu přistupovat právě v duchu práva equity.

1.2

Institucionalizace trustu Přesné konstituování trustu jako právního institutu není zcela objasněno a

dostupná literatura zaujímá různá stanoviska. Nicméně lze říci, že s největší pravděpodobností se právní institut trustu vyvinul z institutu use, který nabýval na významu od 14. století.31 Smyslem use bylo ochránit majetek před jeho zdaněním a přechodem na nejstaršího syna v případě smrti v řadě posledního feudálního vlastníka půdy. Tehdejší feudální společnost neumožňovala, aby vlastník, resp. držitel půdy, mohl svůj nemovitý majetek pro případ smrti převést na kohokoli, koho by si zvolil, ale musel respektovat princip primogenitury, tedy právo prvorozeného syna.32 Přechod půdy na dědice současně zakládal nárok v řadě výše postaveného šlechtice na zaplacení daně, a pokud byl dědic půdy nezletilý, také nárok na disponování s půdou do doby, než povolaný nabyde zletilosti. Institut use tedy spočíval v tom, že vlastník legálně převedl své statky na jednoho či více nabyvatelů, kteří tyto drželi pro užitek třetí osoby nebo samotného převodce.33 Nabyvatelé tak získali právní titul k majetku, nicméně šlo de facto o prázdné vlastnictví, kdy reálná vlastnická práva vykonával buď samotný převodce či PENNER, op.cit., s. 12. HUDSON, op. cit., s. 21. 29 ibidem, s. 6. 30 ibidem, s. 5-6. 31 PETTIT, op. cit., s. 13. 32 PENNER, op. cit., 9-10. 33 PETTIT, op. cit., s. 12. 27 28

16

jím určená třetí osoba.34 Převod na více nabyvatelů přitom přinášel výhodu v tzv. joint tenancy,35 tedy v jakémsi kvazispoluvlastnictví založeném podle práva equity, kdy, na rozdíl od tenancy in common podle common law, v případě smrti jednoho z nabyvatelů podíl zemřelého přecházel na zbylé nabyvatele, nikoliv na dědice zemřelého. Tímto způsobem bylo možné institut use kontinuálně zachovávat skrze převody mezi živými, aniž by bylo nutné odvádět daně výše postavenému šlechtici. Institut use nenašel využití pouze ve feudálním systému, ale sloužil také jako prostředek pro přenechání jmění mnišským řádům, které nemohly legálně majetek vlastnit.36 Současně jím bylo možné také chránit rodinný majetek před státní mocí v případě, že vlastník upadl v nemilost krále. Vlastník nejenže byl odsouzen k trestu, ale zároveň došlo ke zkonfiskování majetku patřícího celé jeho rodině. Prostřednictvím institutu use tak bylo možné, aby majetek legálně vlastnil někdo, kdo z něj ve skutečnosti neměl prospěch, a majetek tak mohl zůstat pod reálnou kontrolou rodiny odsouzeného.37 Institut use byl výrazně omezen implementováním právního předpisu Statute of Uses z roku 1535, kterým se panovník snažil získat zpět svou kontrolu nad půdou a z ní proudících daní. Formální vlastníci půdy ztratili legální právo držby a z oprávněných, v jejichž prospěch byla půda převáděna, se stali její legální vlastníci.38 O trustu pak hovoříme zhruba od přelomu 17. a 18. století, kdy se vyvinul z institutu use tam, kde nabyvatel, na něhož byl majetek legálně převeden, nebyl pouze jeho formálním vlastníkem, ale vykonával i určitá oprávnění a povinnosti dle pokynů převodce.39 Legální nabyvatel byl tedy současně opatrovníkem svěřeného majetku a při disponování s ním se řídil instrukcemi a pokyny, které mu udělil převodce za účelem jeho zachování pro toho, kdo měl mít z trustu skutečný prospěch.40 V moderní terminologii spojené s trustem proto již hovoříme o původním převodci jako o zakladateli trustu (settlor), o legálním nabyvateli jako o správci

ibidem, s. 13. PENNER, op. cit., s. 8-13. 36 ibidem. 37 SVEJKOVSKÝ, MAREK, op.cit., s. 267. 38 PETTIT, op. cit., s. 13. 39 ibidem. 40 PENNER, op. cit. 34 35

17

(trustee) a o tom, kdo má mít z majetku reálný prospěch, jako o obmyšleném (beneficiary).41 Nepochybně stojí za zmínku, že soud lorda kancléře považoval trust za obligační institut. Žaloby z něj vzešlé byly proto žalobami in personam, tedy žalobami osobními směřujícími proti konkrétně označené osobě.42 Žalovaný byl tak povinen se soudem spolupracovat od samého počátku soudního řízení a jakékoli nepodvolení se soudu či ignorace jeho nařízení byly vnímány jako pohrdání soudem.43

V určité

rovině se dalo na trust nazírat jako na strukturovaný dar,44 kde v prvním stupni existoval vztah mezi převodcem a nabyvatelem a v druhém pak vztah mezi nabyvatelem a oprávněným. Z takto založených vztahů pak bylo možné odvodit jednotlivé nároky, kterými dané subjekty disponovaly ve vztahu k majetku tvořícímu trust. Zásadní problém představoval rozdílný přístup k takto založeným právům a nárokům z hlediska common law na straně jedné a law of equity na straně druhé. Podle práva common law byl jediným legálním vlastníkem nabyvatel, resp. správce, na něhož byl vlastnický titul převeden.45 Common law odmítalo uznat existenci jakéhokoliv právního nároku oprávněného k majetku trustu. Právní titul, neboli legal title tak svědčil pouze legálnímu vlastníkovi, jímž byl nabyvatel, neboť ten mohl s majetkem v trustu disponovat, a oprávněný, v jehož prospěch byl majetek na správce převeden, proto nemohl být před soudem common law aktivně legitimován.46 Oproti tomu, law of equity ve svém pojetí odstraňovat příkoří způsobené formálními nedostatky podle common law právně uznalo, tedy legitimizovalo nárok oprávněného na majetek, z něhož mu svědčil prospěch, a to z titulu tzv. equitable interest. Díky takto uznanému nároku mohl oprávněný požadovat před soudem lorda kancléře, aby legální vlastník majetku, tedy jeho správce, něco konal nebo se něčeho zdržel.47 Jestliže tedy došlo k převodu majetku svěřeného do trustu v rozporu se zájmy oprávněného, mohl se oprávněný podle práva equity dovolávat svého nároku na

HUDSON, op. cit., s. 51. PETTIT, op. cit., s. 4. 43 ibidem. 44 HUDSON, op. cit., s. 46 45 PETTIT, op. cit., s. 12-13. 46 SVEJKOVSKÝ, MAREK, op.cit., s. 266. 47 HUDSON, op. cit., s. 47. 41 42

18

majetek vůči každému, kdo se stal formálním vlastníkem podle common law. Na druhou stranu zde byla chráněna i tato třetí osoba za předpokladu, že prokázala nabytí majetku v dobré víře, tedy že existenci nároku oprávněného nemohla jakkoli presumovat.48 Právo equity totiž bylo ochráncem dobrého úmyslu a spravedlivého přesvědčení. Soudcovské rozhodování nad trusty tak vycházelo z konkrétních vztahů mezi dvěma a více osobami do trustu zapojených.49 Proces, jímž se dodnes prokazuje nárok oprávněného na majetek v trustu, je znám jako equitable tracing. Tento proces je vlastní zemím, které institut trustu podle common law právně uznávají a operují s ním. Jeho podstata spočívá v zajištění trvalého a nepromlčitelného nároku oprávněného domáhat se majetku, který správce užívá nebo s ním nakládá v rozporu s vůlí zakladatele.50 V této souvislosti je nutné upozornit na rozdílné vnímání vlastnictví podle anglo-amerického a podle kontinentálního práva. Anglo-americké právo zahrnující common law i law of equity nepovažuje za podstatné rozlišování a definování pojmu vlastnictví jako výlučné panství nad věcí, resp. right to ownership. Mohli bychom říci, že vlastnictví tak, jak jej chápeme v prostředí českého práva, common law de facto nezná.51 Důležité je posouzení, čí zájem na majetku převažuje nad těmi ostatními, a vyúsťuje proto v legitimní nárok.52 V souvislosti s trustem podle common law tak hovoříme o režimu, který kontinentální právníci označili za tzv. dualitu vlastnictví.53 Tento pojem můžeme charakterizovat jako rozdělení práv k majetku v trustu mezi správce, které mu náleží již podle práva common law, a mezi obmyšlené, k nimž jsou oprávněni podle práva equity. Dualita vlastnického práva je z hlediska kontinentálního práva v rozporu s klasickým pojetím vlastnictví jako všeobecným panstvím nad věcí, které již uznávalo římské právo. S touto problematikou se nedokázala vyrovnat ani québecká provincie, podle níž česká koncepce svěřenského fondu vznikla. V důsledku odmítání původní SVEJKOVSKÝ, MAREK, op. cit., s. 266. PETTIT, op. cit., s. 4. 50 SVEJKOVSKÝ, MAREK, op.cit., s. 267. 51 MATTHEWS, P. From Obligation to Property. And Back Again? The Future of the Non-Charitable Purpose Trust. In: HAYTON, D. (ed.). Extending the Boundaries of Trusts and Similar Ring-Fenced Funds. The Hague: Kluwer Law International, 2002, s. 215. 52 ibidem, s. 268. 53 ČELADNÍK, F. Svěřenský fond jako výsledek českého pokusu o právní transplantaci trustu: zklamání jako dítě očekávání? Vybraná zákonná ustanovení z pohledu zahraničního právníka.. EPRAVO.CZ [online]. Publikováno 3. 2. 2014 [cit. 27. 1. 2016]. 48 49

19

anglické doktríny se vytvořil režim odděleného vlastnictví, kdy majetek vyhrazený do svěřenského fondu není vlastnictvím nikoho. Na druhou stranu ve veřejných seznamech, jako je katastr nemovitostí, obchodní, patentový rejstřík či jiná evidence, má být jako vlastník majetku svěřenského fondu uváděn jeho správce.54 Lze tak vypozorovat určité protiklady české koncepce, které očividně vyplývají z pouhého částečného uznání původní anglické doktríny a z odmítnutí implementace znaků neslučitelných s principy práva kontinentální právní kultury. Podíváme-li se na tuto problematiku očima anglického profesora Swadlinga, lze říci, že režim odděleného vlastnictví, který v českém právním prostředí ve výsledku ústí k myšlence, že majetek v trustu je vlastnictvím nikoho, je pro anglickou doktrínu zcela nepochopitelným fenoménem a v systému common law by nemohl obstát. Přinejmenším už z toho hlediska, že zaměříme-li se pouze na věci hmotné, ať už movitosti či pozemky, tyto věci by se staly věcmi ničími a kdokoli by tak mohl přijít a beztrestně si je přivlastnit.55 Swadling tak zastává myšlenku, že OZ pojmem oddělené a nezávislé vlastnictví v souvislosti se svěřenskými fondy (§ 1448 odst. 2 a 3 OZ ) má spíše na mysli držbu práv tvořících obsah vlastnického práva.56

1.3

Uzákonění trustu v Québecu

Trust jako univerzální právní instrument byl v kanadské provincii Québec zakotven do občanského zákoníku Civil Code of Québec s účinností od 1. ledna 1994, když tento nahradil dosavadní Civil Code of Lower Canada,57 a představoval tak vrcholné dílo reformních prací civilního práva započatých již v 50. letech 20. století.58 Nový občanský kodex měl reflektovat progresivní změny ve společenském vývoji, které postupně volaly i po změnách legislativních, a to zejména v oblastech práva upravujícího rozhodčího řízení, rodinný majetek, spoluvlastnictví, mezinárodní adopci, dědičné právo stavby a samozřejmě také správu cizího majetku, kam spadá i trust.59

DůvZp k OZ projev Williama Swadlinga na konferenci Functioning of Trust 56 ibidem 57 CLAXTON, John B. Studies on the Quebec law of trust. Toronto: Thomson, 2005, s. 8. 58 A Short History of the Civil Code Reform [online]. Gouvernement du Québec, ©2003 [cit. 20.1.2016]. Dostupné z: http://www.justice.gouv.qc.ca/english/ministere/dossiers/code/code-a.htm 59 CLAXTON, op. cit., s. 8. 54 55

20

Provincii Québec, na rozdíl od zbytku Kanady a Spojených států amerických, řadíme k zemím s kontinentální právní kulturou, a to především díky její historii, která je neodmyslitelně spjata se zemí ležící na evropském kontinentu, Francií. Není proto divu, že předchozí občanský zákoník principiálně vycházel z francouzského Napoleonova kodexu, který i přes řadu dílčích novel zůstává ve Francii v platnosti dodnes. Právě v tomto kodexu se objevila první ustanovení předznamenávající existenci institutu trustu tak, jak byl později zaveden, a to v souvislosti se správou majetku vyhrazeného pro charitu a v souvislosti s dědickými odkazy a substitucí.60 Představitelé québecké jurisprudence tak stále prosazují tezi, že québecké právo upravující trusty nemá své kořeny v common law, jak by se dalo vzhledem k povaze a originárnímu vzniku tohoto institutu předpokládat, ale odvozují jeho původ z kontinentální právní kultury skrze historické pouto, jež stále přetrvává mezi Québecem a Francií, jakožto zemí, jejíž příslušníci québecké území jako první v dobách novověkých zámořských objevů osídlili.61 Hmotněprávní úpravu québeckého institutu trustu nalezneme v CCQ v knize čtvrté zvané Property (Věci) v ustanoveních článků 1260 až 1298. Systematicky tato ustanovení tvoří obsah kapitoly druhé, která spolu s nadacemi spadá pod titul šestý upravující majetek přivlastněný určitému účelu. Nicméně relevantní ustanovení je potřeba číst ve spojitosti s titulem sedmým obsahujícím úpravu obecné správy cizího majetku, která se vůči trustům uplatní jako lex generalis.62 Výše uvedené přitom naznačuje odpověď na otázku, proč si Česká republika vybrala při implementaci trustu do svého právního řádu za vzor québeckou provincii. Dílem proto, že si québecké právo zachovalo svůj kontinentální ráz, dílem proto, že CCQ rovněž komplexně upravuje obecnou správu cizího majetku, kterou bylo potřeba spolu se začleněním trustu do českého OZ taktéž zapracovat.63 Svěřenský fond tak po vzoru québecké právní úpravy vytváří speciální institut k všeobecné správě cizího majetku. Důvodová zpráva ovšem uvedla, že „recepce québeckého trustu se jeví jako nejvhodnější.“64 Nicméně kromě výše uvedených důvodů se již s ostatními argumenty pro a proti nikterak nevypořádala, a dodnes tak není znám skutečný důvod, proč ibidem, s. 9. ibidem, s. 8. 62 CLAXTON, op. cit., s. 4. 63 DůvZp k OZ 64 ibidem. 60 61

21

zrovna québecký trust, který byl uzákoněn teprve v 90. letech 20. století a který v určitých ohledech, jako je například problematika duality a odděleného vlastnictví,65 naráží na stejnou kritiku jako nyní svěřenský fond, má sloužit jako ta nejvhodnější legální konstrukce. Profesor Lionel Smith a Alexandra Popovici přitom uvedli, že se québecká právní věda zkoumající problematiku trustů doposud jasně neshodla a nevymezila, co tvoří skutečné jádro a podstatu trustu, neboť zde stále nejsou vytyčeny hranice, kam tento institut správně zařadit.66 Erudovaní québečtí právníci proto i dnes balancují na hraně, zdali s trustem zacházet jako se subjektem práva, či jako s majetkem, nebo zdali jej zařadit mezi instituty závazkového práva. Jako příklad výše uvedeného může posloužit i judikatura québeckého soudu Cour Supérieure, kdy v rozsudku Myers c. House Trust67 byl samotný trust jmenován účastníkem řízení, tedy bylo s ním zacházeno jako se subjektem práva nadaného procesní subjektivitou a způsobilostí. Nabízí se proto otázka, zdali bychom na evropském kontinentě nenalezli zemi, které je institut trustu již po nějakou dobu vlastní a která by se, vzhledem ke své geografické poloze, historickému vývoji a společnému právnímu vědomí nemohla jevit jako země s vhodnějším modelem trustu pro jeho legální konstrukci v českém právním řádu než právě zvolený Québec.

1.4

Uzákonění trustu v Lichtenštejnsku Jako první z evropských států vyznačující se kontinentální právní kulturou

zavedlo právo trustu do svého právního řádu Lichtenštejnsko, a to jeho včleněním do zákona upravujícího právní postavení osob, společností a dalších právních entit, Personen-und Gesellschaftsrecht, v roce 1926.68 Konkrétně se v tomto zákoně jedná o články 897 až 932.69 Lichtenštejnský zákonodárce však zavedl tento institut podle

Projev Alexandry Popovici na konferenci Functioning of Trust Projev Alexandry Popovici a Lionela Smitha na konferenci Functioning of Trust 67 Rozsudek Nejvyššího soudu v Québecu ze dne 6. 3. 2015, sp. zn.: 2015 QCCS 885. 68 SCHURR, Francesco A. A comparative Introduction to the Trust in the Principality of Liechtenstein. In: SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 4. 69 Personen- und Gesellschaftsrecht cf LR 216.0 [online] [cit. 27. 1. 2016]. Dostupné z: https://www.gesetze.li/lilexprod/ifshowpdf.jsp?lgblid=1926004000&version=33&signed=n&tablesel =0 65 66

22

vzoru common law, resp. práva equity, a jeho původ v systému anglo-amerického práva tak na rozdíl od Québecu nepopírá, naopak výslovně přiznává.70 Hlavní důvod pro převzetí trustu z common law byl přitom ryze ekonomický, a to nalákat do Lichtenštejnska investory z anglo-amerického světa a spolu s nimi i toužený zahraniční kapitál.71 Trust se tak stal v Lichtenštejnsku poměrně oblíbeným právním nástrojem a jeho právní úprava se dále rozvíjela a zároveň upevňovala prostřednictvím interpretace

rozhodnutí

relevantních

Nejvyššího zákonných

soudu

Lichtenštejnska,

ustanovení,

dílem

dílem

aplikace

jeho

doktríny

precedentu.72 Lichtenštejnské právo pojímá trust jako věcněprávní institut, který se jen částečně vyznačuje prvky obligačního práva.73 Tím se liší od institutu treuhand definovaného již v římském právu, přičemž legální definici tohoto institutu dnes nalezneme ve všeobecném občanském zákoníku známém pod zkratkou ABGB, který na tradice římského práva jako na základní pilíř kontinentální právní kultury navázal, a ačkoli byl vyhlášen již v roce 1811, platí na území Lichtenštejnska dodnes.74 Treuhand se řadí mezi ryze obligačněprávní instituty a je založen na vztahu důvěry a z něj vyplývající fiduciární povinnosti.75 Lichtenštejnský trust měl naopak představovat nový nástroj pro dispozici s majetkem, zejména pro jeho urovnání, kontrolu a převod za určitým cílem, proto je jeho povaha převážně věcněprávní.76 Institut lichtenštejnského trustu je potřeba také zcela odlišit od nadací, které, vedle mnoha dalších významových i systémových rozdílů, mají status právnických osob. Schurr tak usuzuje, že právní teorie i praxe již často udělala chybu, když se snažila určitá ustanovení upravující nadace aplikovat na trusty.77 Naopak se vedle relevantních ustanovení PGR použijí na trusty také obecná pravidla regulující vztah

SCHURR, op. cit., s. 5. JEEVES GROUP. Liechtenstein Legislation [online]. Jeeves Group [cit. 27. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.jeeves-group.com/country-information/liechtenstein/liechtenstein-legislation/ 72 SCHURR, op. cit., s. 5. 73 ibidem, s. 6-7. 74 SCHELLE, K. a TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16. 75 SCHURR, op. cit., s. 6. 76 ibidem, op. cit. s. 7. 77 Projev Francesca A Schurra na konferenci Functioning of Trust 70 71

23

založený mandátní smlouvou, která jsou obsažena v ABGB,78 a to obzvláště, jde-li o otázky týkající se obligačního vztahu mezi zakladatelem trustu a jeho správcem.79 Celkově lze lichtenštejnskou úpravu trustu považovat svou koncepční jednotností za velmi zdařilou, které se podařilo i díky funkční systematické výstavbě jednotlivých ustanovení převzít veškeré podstatné znaky common law trustu, aniž by došlo k jejich pokřivení či zjednodušení.80 I přesto lze však říci, že lichtenštejnský trust ve srovnání s common law trustem není natolik tvárný, a to předně proto, že nepočítá s tak různorodým využitím a vývojem v čase, jako již zaznamenal trust v zemích common law.81 Právní úprava počíná chytře definicí správce (čl. 897 PGR), nikoli definicí trustu a objasňuje nekonsenzuální povahu vztahu mezi zakladatelem a správcem. Reguluje pravomoci dané správci, nápravné prostředky dostupné pro obmyšleného a právo zakladatele na obdržení pravidelných zpráv o správě trustu. Stejně tak upravuje okolnosti, které musí nastat, aby soud mohl konstituovat trust jako nápravný prostředek pro stranu, která byla na svých právech poškozena porušením fiduciární povinnosti.82 Lichtenštejnská úprava je dále oceňována i pro svou pokrokovost a inovativnost, zejména co se týče způsobu osvědčení a doložení práva na prospěch z trustu.83 Lichtenštejnský zákonodárce ovšem s cílem získat na mezinárodním trhu vysokou popularitu a konkurenční výhodu oproti ostatním trust law jurisdikcím koncipoval práva zakladatele významně šířeji, než je známo v zemích common law, aby tak přilákal zahraniční investory a vzbudil v nich dostatečný pocit jistoty a bezpečí. Zakladatel si tak může zachovat právo trust zrušit, případně jej změnit.84

čl. 926 PGR SCHURR, op. cit., s. 10. 80 LUPOI, M. Trusts: a comparative study. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 281. 81 SCHURR, F. Introduction and Overview of Beneficiaries‘ Rights in Lichtenstein Trust Law. In. SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 132. 82 LUPOI, op. cit. 83 ibidem. 84 SCHURR, F. Introduction and Overview of Beneficiaries‘ Rights in Lichtenstein Trust Law. In: SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 133., s. 137-138. 78 79

24

2

Charakteristika trustu a trust-like instrumentu

Usilovali bychom o nalezení univerzální definice trustu, která by jej přesně vystihovala, narazili bychom na řadu odlišných názorů a přístupů k tomu, jak tento institut nejlépe vymezit. Domníváme se, že náročnost definování tohoto pojmu spočívá především v širokých možnostech jeho využití, v diverzifikaci způsobů umožňujících jeho vznik a v neposlední řadě také v rozšíření trustu ze země, kde se zrodil, do dalších zemí se systémem práva nikoli jen common law, ale také civil law. V souvislosti s trusty pak hovoříme vzhledem k jejich více či méně funkčnímu uzpůsobení dané zemi spíše o trust-like institutech.85

2.1

Charakteristika common-law modelu trustu Zkoumáme-li původní doktrínu trustu common law, je potřeba zaměřit se na

soudní rozhodnutí a stanoviska soudců, z jejichž rozhodovací praxe se tento institut utvářel. Byly to totiž soudy, nikoli zákonodárné sbory, kdo vtisk trustům onen nesmrtelný život, a prahneme-li po nějaké všeobsáhlé definici, měli bychom ji hledat právě u nich. Soudní praxe nakonec usoudila, že lépe, než-li složitě vykonstruována definice trustu, poslouží jeho charakteristika, která dostatečně zachytí jeho povahu. Jednu z nejkomplexnějších charakteristik common law-modelu trustu přinesl rozsudek australského případu Re Scott,86 kde se uvádí, že „...slovo trust odkazuje na povinnost či na souhrn shromážděných povinností, které spočívají na osobě označované jako správce, přičemž odpovědnostní vztahy se realizují ve vztahu k majetku, který správce drží jako vlastní nebo který má pod svou kontrolou. Správce tento majetek spravuje pod hrozbou vynucení soudem v souladu s právem a způsobem, který stanoví listina zakládající trust, anebo tam, kde neexistuje žádné ustanovení v písemné či ústní podobě, nebo je-li takové ustanovení neplatné či nedostatečné, způsobem odpovídajícím principům práva slušnosti. Jako důsledek takové správy, veškeré následné prospěchy či výhody vztahující se k majetku připadají nikoliv správci, ale obmyšlenému, pokud tento existuje, jinak tyto výhody slouží specifickému účelu, který právo uznává a vynucuje.

HAVEL, B.; PIHERA, V. Trust, fiducie, treuhand v Evropě a svěřenství v České republice. In: TICHÝ, L.; RONOVSKÁ, K.; KOCÍ, M.(eds.). Trust a srovnatelné instituty v Evropě. Praha: Univerzita Karlova, 2014, s. 56. 86 Re Scott [1948] SASR 193. In: MOFFAT, G.; BEAN, G.; PROBERT R. Trusts law: text and materials. 5th ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 3. 85

25

Správce může být obmyšleným, v takovém případě výhody budou připadat v jeho prospěch v rozsahu odpovídajícím jeho nárokům dle práva slušnosti.“87 K této charakteristice je potřeba učinit ještě pár poznámek, které jsou pro představitele z common-law států zřejmé, a není proto snaha o jejich výslovné zachycení. Trust zpravidla vzniká vědomým aktem či prohlášením učiněným zakladatelem, v důsledku čehož dochází k převodu majetku.88 I když výše uvedená charakteristika hovoří o majetku drženém či kontrolovaném správcem, je potřeba toto vnímat jako majetek, který je na osobu správce převeden spolu se souborem práv částečně naplňující v terminologii českého práva pojem vlastnictví. Tento majetek může tvořit cokoliv, co lze považovat za předmět vlastnictví.89 V prostředí českého práva sice rovněž dochází k převodu majetku v tom smyslu, že zakladatel není nadále jeho vlastníkem, nicméně nikdo není ani jeho nabyvatelem. Pihera proto uvádí, že na tento jev je potřeba nahlížet jako „...na sui generis převod vyčleňovaného majetku ve prospěch svěřenského fondu.“90 Z hlediska majetkové podstaty tvořící trust pak není rozdílu mezi českou a common law úpravou. Na druhou stranu podle common law může trust vzniknout i ze zákona, případně z rozhodnutí soudu, kdy soud deklaruje existenci trustu a jednotlivce prohlásí za jeho správce bez ohledu na projevenou vůli.91 Český zákonodárce takovou možnost vzniku nedovoluje (§ 1448 odst. 1 OZ). Je ovšem zajímavé, že ještě důvodová zpráva se zákonem jako možným důvodem vzniku svěřenského fondu počítala.92 O procesu konstituování svěřenského fondu bude více pojednáno v dalších kapitolách této práce. Co se týče účastníků právních vztahů tvořících trust, neexistuje žádná maxima omezující počet zakladatelů či obmyšlených. Vzhledem k praxi a zákonným ustanovením týkajícím se určitého typu trustů by ovšem počet správců neměl být větší než čtyři.93 Zároveň však nenajdeme právní regulaci stanovující, zda některý ze zainteresovaných účastníků, tedy ze zakladatelů, obmyšlených či správců, musí být

ibidem. MOFFAT, G.; BEAN, G.; PROBERT R. Trusts law: text and materials. 5th ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 3. 89 ibidem, s. 4. 90 SPÁČIL, J. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 1187. 91 MOFFAT, BEAN, PROBERT, op. cit., s. 3. 92 DůvZp. OZ k § 1448 až § 1452: „Důvodem vzniku svěřenského fondu může být zákon, pravidelně však smlouva nebo ustanovení závěti.“ 93 s. 34(1) Trustee Act 1925 87 88

26

právnickou nebo fyzickou osobou.94 Podoba personálního obsazení u jednotlivých vztahů vznikajících v rámci trustů tak může být velmi různorodá. V České republice zakladatel takovou svobodu při vytváření svěřenského fondu nemá. I když OZ nestanoví maximální počet správců, neumožňuje, aby se role správce ujala právnická osoba, pokud jí to výslovně nedovolí zákon (§ 1453 odst. 2 OZ). Toto ustanovení je poněkud limitující, neboť doposud existuje takových zákonů, které by umožňovaly správcovství právnické osobě, vskutku pouze pár. 95 Jako právnická osoba v pozici svěřenského správce tak může například vystupovat investiční společnost.96 Nabízí se ovšem otázka, jestli je skutečně nutné obecně omezit ze zákona přístup právnickým osobám k funkci svěřenského správce? Právnické osoby mohou být díky své struktuře a personálnímu obsazení vybaveny větší mírou dovedností a schopností pro správu svěřenského fondu než fyzické osoby. Navíc mohou disponovat mnohonásobně vyšším kapitálem pro krytí případných ztrát vůči obmyšlenému. Na druhou stranu v takových svěřenských fondech můžeme vysledovat i prvek odosobnění a oslabení vztahů, které mají být založeny na důvěře, na níž trust již od počátků své existence mimo jiného stavěl. A to i proto, že případná odpovědnost za porušení takového vztahu půjde za společností, nikoliv za soukromou fyzickou osobou, což může v zakladateli evokovat nedůvěru a obavu ohledně nakládání s jeho majetkem. Nicméně tato úvaha by podle nás měla zůstat na samotném zakladateli. Nevidíme důvod, proč by měl zákon osobu zakladatele v nakládání s jeho majetkem takto limitovat. Konec konců i samotný zakladatel, stejně jako obmyšlený mohou být právnickými osobami.97 Velká Británie98 stejně jako Lichtenštejnsko99 vyčlenily právní úpravu postavení svěřenského správce do zvláštních zákonů, a to včetně úpravy některých otázek týkajících se odpovědnosti za porušení povinností spojených s výkonen svěřenské správy. Na rozdíl tomu, české právo nepřijalo žádný zvláštní zákon, který by práva a povinnosti svěřenského správce blíže specifikoval a který by současně

HERSKOWITZ, Suzan D. Wills, trusts, and estates administration. 4. vyd. Boston: Pearson, 2014, s. 221. SPÁČIL, J., op. cit., s. 1199. 96 § 11 odst. 6 písm. a) zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů 97 SPÁČIL, J., op. cit., s. 1186 a 1205. 98 Trustee Act 1925, Trustee Act 2000 99 Treuhändergesetz (TrHG) 94 95

27

vymezil i rozsah jeho odpovědnosti a následné odpovědnostní vztahy. Přitom právě počet otázek týkajících se postavení svěřenského správce a rozsahu jeho odpovědnosti stále narůstá a české právo na ně není schopno adekvátně reagovat. Detailnější právní regulace této problematiky by proto byla zřejmě na místě.100 Nicméně podobně jako české právo i common law připouští variantu, že tatáž osoba bude vystupovat ve dvou či dokonce ve třech rolích, tedy jako správce, zakladatel i obmyšlený, ovšem nikoliv způsobem, že trust bude mít jediného správce, který bude spravovat majetek sám pro sebe.101 Co se týče plnění, na něž mají obmyšlení z trustu nárok, toto může mít podobu jak naturální, např. pozemky, tak peněžitou, nebo i podobu ochranné známky, akcií, apod.102 Obmyšlenému lze přiznat nárok na plnění v podobě plodů či užitků z majetku trustu nebo nárok na samotný do trustu vyčleněný majetek. V tomto směru se obě úpravy shodují, ať už úprava trustu podle common law nebo úprava svěřenského fondu (§ 1457 odst. 3 OZ). Obmyšlení ovšem nemusí mít právo na plnění z trustu předem jakkoli stanoveno. V případě, že je obmyšlených více, nemusí plnění obdržet ani zároveň. O těchto otázkách by potom rozhodoval správce, jestliže neexistuje dostatečně určitý návod v listině zakládající trust.103 I tyto premisy jsou vlastní svěřenskému fondu.104 Nicméně z hlediska charakteru práva obmyšleného na prospěch, na který již má nebo teprve v budoucnu bude mít nárok, se srovnávané úpravy zásadně liší. O této problematice bude blíže pojednáno v následující kapitole. Poslední poznámku je potřeba učinit ještě k povaze účelu, pro který lze common law trust založit v případě, že nemá mít obmyšleného. Z hlediska praxe platí, že takovým účelem může být pouze účel charitativní, a to navíc za velmi striktně vymezených podmínek.105 Zásadně však musí mít trust určeného nebo alespoň určitelného obmyšleného. V tomto smyslu je česká úprava podstatně benevolentnější, když umožňuje zakladateli, aby si pro svěřenský fond vybral jakýkoli účel, byť i třeba smíšený, tedy pouze částečně soukromý nebo částečně veřejně prospěšný.106

PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprívní revue (v tisku), s. 10-11. 101 MOFFAT, BEAN, PROBERT, op. cit., s. 4. 102 FLINT, H. The law of trusts and trustees: as determined by the decisions of the principal English and American courts. Charleston: Nabu Press, 2013, s. 28. 103 MOFFAT, BEAN, PROBERT, op. cit., s. 4. 104 SPÁČIL, op. cit., s. 1204 až 1206. 105MOFFAT, BEAN, PROBERT, op. cit., s. 4. 106 SPÁČIL, op. cit., s. 1193. 100

28

Common-law trust bychom mohli nepochybně analyzovat dále, více podrobně a do větší hloubky, nicméně vzhledem k rozsahu a tématu této diplomové práce, si s výše uvedenou charakteristikou prozatím vystačíme a k jednotlivým relevantním otázkám týkajícím se podstatných znaků common law trustů se vrátíme v dalších kapitolách této práce. Z výše uvedeného však lze vypozorovat, že svěřenské fondy a trusty podle common law se již ve svých hrubých rysech v mnohém liší a v mnohém naopak shodují, což se významně promítne v působení těchto institutů v praxi.

2.2

Trust a trust-like instrument ve světle Úmluvy Co se týče trust-like instrumentů, tyto se zavádějí v zemích s civil law tradicí

s cílem začlenit do jejich právních řádů instrument obdobný trustu z hlediska jeho funkčnosti a různorodosti jeho využití. Tyto země se nicméně brání uznání konceptu trustu podle common law, jelikož jej považují za nekompatibilní s vlastním chápáním vlastnického práva, rodinného či dědického.107 Přijímají proto vlastní instituty inspirované common law trustem, avšak uzpůsobené právnímu prostředí dané země. Ani tyto země se však zpravidla nepouštějí do legální definice trustu uvědomujíce si náročnost a složitost jádra a struktury tohoto institutu. Není proto překvapením, že ani v OZ žádnou definici trustu, stejně jako v québecké či lichtenštejnské úpravě, nenajdeme. Země se zavedenými trust-like instituty mají nicméně tendenci ve vztahu k zahraničním trustovým strukturám tyto asimilovat a interpretovat v souladu s vlastní právní úpravou. Problémy tím pádem nastávají při určení práva, jímž by se měl konkrétní trust-like institut řídit, jelikož neexistují společná kolizní pravidla, která by stanovila jednotné kritérium pro určení aplikovatelného práva.108 Určitou obecnou shodu nad trusty však můžeme nalézt v Haagské úmluvě o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání z roku 1985 (Hague Convention on the Law Applicable to Trusts and Their Recognition), která se zrodila na půdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého a vstoupila v platnost 1. července 1992.109 Ze zemí, které Úmluvu ratifikovaly, můžeme například uvést Lichtenštejnsko, PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku), s. 5. 108 ibidem. 109 Hague Conference on Private International Law (HCCH) [online] [cit. 30. 1. 2016]. Dostupné z: https://www.hcch.net/en/home 107

29

Velkou Británii, Švýcarsko, Itálii nebo i Austrálii a Kanadu, vyjma ovšem Ontaria a Québecu.110 Nicméně Česká republika Úmluvu doposud neratifikovala. Na místo toho zvolila vlastní soubor kolizních pravidel a pravidel pro uznání zahraničních trust-like institutů v zákoně o mezinárodním právu soukromém.111 Nabízí se ovšem otázka, zdali by přijetí Úmluvy nebylo pro Českou republiku vhodnější řešení? V následujících částech této kapitoly se proto budeme věnovat analýze některých ustanovení Úmluvy a dopadům jejího přijetí či nepřijetí.

2.2.1 Charakteristika trustu podle článků Úmluvy Úmluva ve svém článku druhém podává charakteristiku trustu, která ovšem nebyla koncipována tak, aby představovala jednotnou a ucelenou úpravu hmotného práva, nýbrž má sloužit soudům aplikujícím Úmluvu v poskytnutí vodítka k určení, jaký právní vztah založen na cizím právu má být za trust uznán.112 Nicméně vzhledem k mezinárodnímu využití Úmluvy můžeme konstatovat, že se jedná v podstatě o jedinou společnou charakteristiku trustu, která symbolizuje určitý kompromis mezi světem common law a civil law, i když byla koncipována pouze pro účely Úmluvy. Úmluva se vztahuje pouze na trusty založené výslovným prohlášením zakladatele, které bude možno u soudu či jiného orgánu veřejné moci osvědčit v písemné podobě.113 Na ostatních způsobech vzniku už tak při vytváření textu Úmluvy nepanovala mezi delegáty jednotlivých států shoda. 114 Každý z přistupujících států ovšem může učinit výjimku a prohlásit, že Úmluva se bude vztahovat i na trusty konstituované soudní mocí (čl. 20 Úmluvy).115 I když Úmluva obsahuje pravidla pro určení práva rozhodného, jímž se má trust řídit, v prvé řadě bude muset soud dešifrovat, zda se vůbec v jednotlivém případě o trust jedná, a to nikoliv dle práva rozhodného, nýbrž podle charakteristických znaků uvedených v Úmluvě. Soudy tak budou muset přistoupit k autonomnímu výkladu Úmluvy, což u nich může vyvolávat pocit nejistoty a neochoty pramenící z nemožnosti opřít se o určitý již funkční výklad. Status table. HCCH [online] [cit. 30. 1. 2016]. Dostupné z: https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/status-table/?cid=59 111 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém 112 LUPOI, op. cit., s. 338. 113 LUPOI, op. cit., s. 341. 114 GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 37. 115 ibidem. 110

30

Trust je očima Úmluvy pojímán jako právní vztah založený jednáním zakladatele inter vivos či pořízením pro případ smrti a to tak, že zakladatel svěří majetek pod kontrolu správce ve prospěch obmyšleného či za určitým účelem (čl. 2.1 Úmluvy). I když nárok na svěřený majetek náleží oficiálně správci, případně tomu, kdo jedná v jeho zastoupení, majetek musí být oddělen, a není tak součástí vlastního majetku správce. Správce ovšem disponuje řadou práv a povinností spočívajících především ve spravování a využívání majetku v trustu, jakož i v nakládání s ním, a to v souladu s požadavky a přáními zakladatele, které zakladatel vyjádřil v listině zakládající trust a dále v souladu s konkrétními povinnostmi, které správci ukládá zákon, a v jejichž důsledku je správce odpovědný (čl. 2.2 Úmluvy). Z výše uvedené charakteristiky ovšem není zřejmé, komu má být správce odpovědný, jelikož vztahy tvořící trust mezi zakladatelem, správcem a obmyšleným nejsou specifikovány, a můžeme tak na trust nazírat i jako na dvoustranný právní vztah, kde na jedné straně břehu stojí zakladatel a obmyšlený a na té opačné správce. Stejně tak není dostatečně jasný vztah zakladatele k majetku svěřenému do trustu, jelikož Úmluva vymezuje vztah k majetku pouze ze strany správce. Úmluva tak například stanoví, že osobní věřitelé správce se nemohou uspokojovat z majetku spadajícího do trustu (čl. 11 Úmluvy). Extenzivní výklad pojmu trustu ve světle Úmluvy podporuje i možnost zakladatele ponechat si určitá práva a pravomoci, což z něj činí dalšího správce, nebo také možnost správce, aby byl zároveň obmyšleným.116 Pod pojem trust je tak možné zařadit poměrně velké množství institutů pocházejících z jednotlivých právních řádů, které naplňují kognitivní kritéria trustu dle Úmluvy. Pro soudy tudíž z výše uvedeného vyplývá, že jejich úvaha bude spíše směřovat k otázkám, proč by daný vztah trustem být neměl, jelikož rozsah působnosti Úmluvy je až všeobjímající. Na druhou stranu posuzování této otázky bude jistě vyvolávat i značnou míru nejistoty tím, že se soudy namohou opřít o výklad konkrétní země, nýbrž musí vycházet z autonomního znění Úmluvy.117 K nekonečnosti pojmu trust přispívá i koncepce odlišná od klasického anglického modelu trustu, na jehož základě měla být charakteristika v Úmluvě

116 117

LUPOI, op. cit., s. 337. ibidem, s. 339.

31

vystavěna.118 Odlišnosti spatřujeme především v založení trustu, kdy slovy Úmluvy postačuje, aby byl majetek svěřen pod kontrolu správce. Nicméně, jak jsme již uváděli dříve, common law doktrína vyžaduje, aby byl správci majetek nejen svěřen, ale aby byl na něj zároveň i jako na vlastníka převeden. Stejně tak je šířeji koncipován účel trustu, který podle Úmluvy není blíže nijak specifikován, nicméně podle common law, pokud trust nevznikl ve prospěch obmyšleného, je možné jej založit pouze pro charitativní účely.119

2.2.2 Právo rozhodné pro trust Jakmile soud dojde k závěru, že se v daném případě skutečně jedná o strukturu práv a povinností odpovídající trustu podle Úmluvy, určí právo rozhodné pro trust, tedy to, které na něj bude aplikovat v otázkách zahrnujících především platnost, strukturu, účinky a správu trustu (čl. 8.1 Úmluvy). Úmluva ovšem nedopadá na otázky týkající se platnosti listin zakládajících trust či platnosti jiných jednání, v jejichž důsledku došlo k převodu majetkových práv.120Díky tomu můžeme usuzovat, že právo rozhodné dle Úmluvy se nevztahuje na formální platnost trustu, nýbrž pouze na platnost materiální.121 Úmluva ve svém článku osmém pak stanoví příkladný výčet otázek, které se budou podle rozhodného práva především posuzovat. Patří mezi ně i posouzení povahy právního vztahu mezi správci a obmyšlenými včetně vymezení osobní odpovědnosti správce vůči obmyšlenému. Úmluva ve svém článku šestém při určování rozhodného práva plně respektuje vůli zakladatele, který si může při zřizování trustu právo rozhodné zvolit sám bez jakýchkoli limitací.122 Lze dokonce uvést i příklad, kdy se jedná o zakladatele s bydlištěm či sídlem na území státu, kde se nachází jak správce, tak svěřený majetek a kde je správa vykonávána. I přesto si však zakladatel zvolí právo cizího státu, kterým se bude trust řídit.123 Volba práva přitom může být učiněna výslovně i mlčky v

ibidem, s. 334. ibidem. GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 58. 121 LUPOI, op. cit., s. 341. 122 SMITH, L. Stateless Trust. In: SMITH, L. (ed). The Worlds of the Trust. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2013, s. 90-91. 123 ibidem, s. 90-91. 118 119 120

32

listině zakládající trust, nebo vyplývat z písemných důkazů předložených soudu.124 Pokud zvolené právo ovšem nedisponuje úpravou, která by předmětný typ trustu rozpoznávala a upravovala, bude soudce zkoumat, se kterým právním řádem má trust nejužší vztah (čl. 6.2 Úmluvy). Stejně tak se postupuje i v případě, kdy zakladatel volbu rozhodného práva neučiní (čl. 7.1 Úmluvy). Při určení právního řádu, k němuž má trust nejblíže, by měl soudce především přihlédnout k místu, odkud je správa trustu vykonávána, dále k místu, kde se nachází svěřený majetek, jakož i k bydlišti nebo sídlu správce a k účelům, k jejichž naplnění trust slouží (čl. 7.2 Úmluvy).

2.2.3 Uznání trustu Určí-li soud právní řád, k němuž má posuzovaný institut nejblíže a porovná, že tento právní řád uznává a upravuje zkoumaný typ trustu, resp. že trust vznikl v souladu s právem na něj aplikovaným, má soud povinnost trust uznat a zacházet s ním jako s institutem dle cizího práva (čl. 11.1 Úmluvy). Naopak v případě, kdy soud dospěje k závěru, že trust má nejužší vztah s právním řádem, který jej jako institut nezná, nebo neuznává jeho konkrétně zvolený typ, soud trust neuzná. Bude se pak snažit nalézt nejvíce podobný institut tomu, co je předmětem posuzování, a to podle právního řádu země, na jejímž území se soud nachází.125 Proces uznání musí bez ohledu na rozhodné právo spočívat alespoň v přistupování ke svěřenému majetku jako k majetku oddělenému od majetku správce, v přiznání správci jeho pasivní i aktivní legitimaci k ochraně svěřeného majetku před soudem, jakož i v přiznání mu právo vystupovat a jednat před notáři a dalšími úředními osobami (čl. 11 Úmluvy). Bude-li trust uznán a umožňuje-li to aplikované právo, soud rovněž rozhodne o nahrazení svěřeného majetku v případě, že jej správce sloučí se svým vlastním majetkem nebo jej zcizí. Nicméně, o právech a povinnostech třetích osob, do jejichž vlastnictví se takto svěřený majetek dostane, soud nebude rozhodovat podle rozhodného práva, nýbrž podle pravidel, které zvolí podle právního řádu v místě fóra. Toto ustanovení vzniklo jako výsledek velké debaty nad otázkami, do jaké míry má 124

LUPOI, op. cit., s. 341. GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 55. 125

33

Úmluva upravovat odpovědnost. Převládající názor byl takový, že odpovědnostní vztahy vůči třetím osobám má regulovat právo fóra, kde se o uznání žádá.126 Účinky trustu uznaného soudem pak narážejí na určité limity v tom smyslu, aby nebylo možné institut trustu zneužít k porušování kogentních norem práva stanoveného na základě kolizních pravidel fóra či práva přímo použitelného v místě fóra.127 V prostředí českých soudů by předpisem obsahujícím kolizní pravidla byl zákon o mezinárodním právu soukromém a neměli bychom zapomínat ani na předpisy unijního práva, u nichž je potřeba zkoumat, zdali se nevztahují na daný právní vztah. Soudy tak mohou upřednostnit před rozhodným právem aplikaci kogentních norem práva určeného na základě kolizních pravidel platných v místě fóra na otázky, od jejichž úpravy se není možné volním aktem odchýlit (čl. 15 Úmluvy). Příslušné ustanovení má za úkol chránit aplikaci imperativních norem, které by něměly být v důsledku učiněné volby práva vyloučeny.128 Jde například o oblast ochrany mladistvých a právně nezpůsobilých, ochrany věřitelů v insolvenčním řízením a dále pak i o oblast majetkových a osobních dopadů manželství, apod. Článek šestnáctý Úmluvy dále upravuje aplikaci nutně použitelných norem, resp. norem právního řádu platného v místě fóra, které se uplatní vždy, ať už se příslušný vztah řídí jakýmkoli právním řádem. Jde zpravidla o předpisy správního a finančního práva, jako je úprava devízového trhu, vývozu a dovozu, ochrany hospodářské soutěže či spotřebitele a další.129 Úmluva dále chrání veřejný pořádek Tyto normy mají taktéž za úkol zvrátit nepříznivé účinky trustu, jsou-li v rozporu s veřejným pořádkem, k jehož porušení nesmí v případě aplikace zahraničního práva dojít (čl. 18 Úmluvy).130 Nutně použitelná pravidla a pojem veřejný pořádek závadějí ovšem další dávku nejistoty při aplikaci Úmluvy, jelikož jejich rozsah a skutečný obsah nebyl

LUPOI, op. cit., s. 355. GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 58. 128 ibidem, s. 59. 129 BŘÍZA, P. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 22. 126 127

34

Úmluvou ani rámcově vymezen. Soudy tak musí hledat oporu ve svých vlastních právních řádech a ve vzorech ze zahraničí. Článek třináctý Úmluvy je potom ustanovením, které představuje jakousi poslední možnost, jak ve zmrazení účinků uznání trustu podle cizího práva. Soudům je zde rezervováno právo, nikoliv však povinnost trust neuznat, pokud mají za to, že stěžejní znaky trustu leží ve státě, který institut trustu buď zcela nezná, nebo přinejmenším nereguluje zkoumaný typ trustu.131 Soud však přitom musí odhlédnout od posuzování znaků, jimiž je místo, odkud je správa vykonávána, místo trvalého bydliště či sídlo správce, stejně tak i od volby rozhodného práva učiněné zakladatelem. Toto ustanovení bylo do Úmluvy zahrnuto předně jako prostředek ochrany pro země, které institut trustu nemají, aby nebyly nuceny uznat povinnosti vyplývající pro ně z Úmluvy.132 Dává tak soudům možnost neuznat trust, který byl záměrně, ne-li dokonce podvodně, vyveden z jurisdikce země, s níž má nejužší spojení a která institut trustu neuznává.133 Lupoi se ovšem domnívá, že takové ustanovení je v Úmluvě v podstatě nadbytečné, jelikož stejného výsledku lze dosáhnout i prostřednictvím jiných ustanovení, nebo by

alespoň nemělo být umístěno v kapitole upravující uznání

trustu, ale spíše v kapitole zabývající se určením rozhodného práva.134

2.3

Česká republika ve vztahu k zahraničním úpravám Soudy, které aplikováním Úmluvy uznaly trust podle cizího práva, tak vpustily

do svého právního řádu zahraniční právní institut s účinky podle cizího práva vyjma těch, na něž se uplatní výše zmiňované limity. Soudy tak nesmí hledat vlastní vnitrostátní instituty, jimž by zahraniční trust přizpůsobily. Přitom za trust vzhledem k jeho široce pojímané charakteristice podle Úmluvy nebude považován pouze institut podle původního anglického modelu, ale lze pod něj zařadit široké množství trustových struktur vznikajících napříč všech zemí světa. 131

GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 61. 132 SMITH, op. cit., s. 91-92. 133 GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 62. 134 LUPOI, op. cit., s. 363.

35

Tímto způsobem včlenila trust do svého právního řádu například Itálie a tento institut se díky zvolenému způsobu řešení uznání zahraničních trustů či trust-like institutů skrze Úmluvu těší v Itálii nemalé obliby.135 Ratifikací Úmluvy by Česká republika umožnila ve své jurisdikci existenci trustů či trust-like institutů dle zahraničních právních úprav, které mají s těmito právními nástroji již letité zkušenosti. Mohla by tak nabídnout osobám nacházejícím se pod její jurisdikcí volnou ruku při výběru právního řádu, který v nich vyvolává dostatečnou právní jistotu pro zřízení trustu. Navíc by jí tak odpadla povinnost spoléhat se na svá doposud neověřená pravidla, o nichž stále panuje nejistota jak mezi laiky, tak odbornou veřejností, a která tím brání v rozvoji nového právního institutu. Česká republika tak v řízeních o otázkách spojených se svěřenským fondem či s obdobným institutem, v nichž figuruje mezinárodní prvek, bude postupovat podle ZMPS, kde je pravomoc soudů a rozhodné právo použitelné na svěřenské fondy a jemu obdobná zařízení upraveno v sekci věcných práv.136 ZMPS se v oblasti kolizních pravidel pro určení práva rozhodného ovšem nechal významně inspirovat Úmluvou, a stanovil v podstatě totožná kritéria.137 Nelze však nepřipomenout, že svěřenský fond, i když je v OZ zařazen mezi věcně-právní instituty, vykazuje v mnohém obligační prvky a v těchto vztazích, je pak potřeba k němu přistupovat jako k závazku. Jedná-li se pak o práva k věcem nemovitým ležícím na území České republiky, tvořícím majetek svěřený do svěřenského fondu, zákon pro řízení, jichž jsou předmětem, zakládá výlučnou pravomoc českých soudů či jiných orgánů veřejné moci (§ 68 ZMPS). Největší úskalí ovšem přináší ustanovení § 73 odst. 4 ZMPS stanovující podmínku pro uznání zahraničního svěřenského fondu či podobného zařízení v oblasti českého práva. Svěřenský fond, resp. trust-like institut zřízený podle cizího 135

ČELADNÍK, F. Svěřenský fond jako výsledek českého pokusu o právní transplantaci trustu: zklamání jako dítě očekávání? Vybraná zákonná ustanovení z pohledu zahraničního právníka.. EPRAVO.CZ [online]. publikováno 3. 2. 2014 [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/sverensky-fond-jako-vysledek-ceskeho-pokusu-o-pravnitransplantaci-trustu-zklamani-jako-dite-ocekavani-vybrana-zakonna-ustanoveni-z-pohleduzahranicniho-pravnika-93493.html 136 Hlava VII § 68 - § 73 ZMPS 137 POLÁČEK, B. Kolizní úprava svěřenství. Ad notam [online]. Notářská komora ČR, roč. 2013, č. 5, s. 11, publikováno 29. 10. 2013. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 5. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=nrptembrgnpwc3s7gvpxg5dsl4ytc

36

práva lze uznat pouze za předpokladu, že vykazuje základní znaky požadované pro něj českým právem. Nicméně úprava v ZMPS ani v jiném českém zákoně již nespecifikuje, jaké znaky svěřenského fondu lze považovat za základní. Stejně tak nejsou vůbec jasné důsledky jeho uznání v oblasti českého práva. Tyto problematické otázky vedou k nejasnostem a před soudy bude příslušné ustanovení vzbuzovat mnoho otázek a pochybností.138 Komentářová literatura k ZMPS se nicméně domnívá, že za základní znaky svěřenského fondu lze považovat znaky uvedené v § 1448 odst. 2 a 3 OZ, tj. vznik odděleného a nezávislého vlastnictví vyčleněného majetku, jehož se ujme správce, který jej bude spravovat a vykonávat k němu vlastnická práva vlastním jménem na účet fondu, aniž by vyčleněný majetek byl jeho vlastnictvím.139 Vedle těchto znaků by se měl podle komentáře obligatorně posuzovat i způsob vzniku trustu, tedy zdali vznikl smlouvou či pořízením pro případ smrti a zdali se svěřenský správce zavázal majetek vyčleněný zakladatelem ze svého vlastnictví držet a spravovat pro určitý účel (§ 1448 odst. 1 OZ).140 Z tohoto důvodu by nebylo možné uznat trust, který vznikl jednostranným právním aktem inter vivos, z rozhodnutí soudu či přímo ze zákona.141 Na druhou stranu podle Břízy a kol. mezi tyto základní znaky, jež bude nutné posoudit, se nemusí nutně řadit forma zřízení trustu. Nemělo by tedy být podmínkou pro uznání zahraničního svěřenského fondu či trust-like institutu, aby měl statut ve formě veřejné listiny. 142 S otázkou uznání zahraničního trustu přitom nemusí být konfrontovány pouze soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, jako jsou například katastrální úřady, které mohou být postaveny před posouzení, zdali zapsat správce zahraničního trustu jako svěřenského správce do katastru nemovitostí, a tím i teoreticky zahraniční trust uznat. Česká úprava kolizních pravidel a pravidel pro uznání trustu tak s sebou přináší mnoho nejasností a otázek, které činnost soudů či jiných orgánů veřejné moci budou pravděpodobně ztěžovat a činit velmi nepředvídatelnou ve vztahu k zahraničním trustům či k trust-like institutům. Následkem toho lze očekávat spíše 138

PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku). 139 Bříza, P. a kol., op. cit., s. 382. 140 ibidem. 141 ibidem. 142 ibidem.

37

strnulý přístup soukromých osob k zakládání trustů podle cizího práva a k jejich využívání ke konsolidaci majetku v českém právním prostředí. Jako vhodnější způsob se nám proto jeví přistoupení České republiky k Úmluvě a začlenění se do systému zemí se stejnými pravidly pro zacházení se zahraničními svěřenskými fondy, resp. s trusty a trust-like instituty, včetně důsledků jejich uznání v domácím právním prostředí. Lze ještě učinit poznámku k unijní úpravě zahraničních trust-like institutů, jelikož se jedná o předpisy přímo použitelné na území České republiky. Z hlediska Nařízení Řím I, které upravuje kolizní pravidla pro určení práva rozhodného pro smluvní závazkové vztahy, zde přímo nalezneme ustanovení, že se dané nařízení nevztahuje na zakládání trustů a na vztahy mezi jeho zakladateli, správci a obmyšlenými.143 Nařízení Řím I přitom vycházelo z premisy, že se trust nezakládá na smluvním základě, tudíž povaha samotného nařízení vylučuje, aby se jeho působnost na trusty vztahovala.144 Na druhou stranu, bude-li se jednat o trust-like instrumenty, které vznikly ze smluvního závazku, pak podle Lupoi bude možné Řím I uplatnit.145 V takovém případě by však bylo možné vypozorovat pluralitu kolizních pravidel v podobě jak nařízení Řím I, tak Úmluvy. Stejně tak jsou zakládání, správa a zrušení trustů výslovně vyloučeny z působnosti nařízení o dědictví.146 I zde bychom však podle Poláčka neměli k vyloučení působnosti nařízení přistupovat obecně, nýbrž v případech, kdy byl trust založen na základě poslední vůle či podle právního předpisu upravujícího dědění ze zákona, mělo by se ve vztahu k přechodu majetku a k určení oprávněných osob uplatnit právo rozhodné pro dědění podle příslušného nařízení.147 Za relevantní evropský procesní předpis považujeme nařízení Brusel I bis, které pro trust zakládá vedle obecné příslušnosti148 alternativní příslušnost soudu členského státu Evropské unie, na jehož území má trust své sídlo, jedná-li se o spor proti zakladateli, správci či obmyšlenému z trustu. Alternativní příslušnost je však

čl. 1 odst. 2 písm. h) Řím I GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 43. 145 LUPOI, op. cit., s. 344. 146 čl. 1 odst. 2 písm. j) nařízení o dědictví 147 POLÁČEK, op. cit. 148 čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis: soud v místě bydliště žalovaného, pokud se nachází na území členského státu Evropské Unie 143 144

38

možná pouze v případech, že se jedná o trusty zřízeny zákonem nebo písemným či písemně potvrzeným ústním právním úkonem. 149 Předmětné ustanovení s sebou přivedlo rozvíjení úvah nad pojmem sídlo trustu. Některé státy se dokonce ujaly myšlenky, že trust lze považovat za právnickou osobu, pokud má mít své sídlo.150 Tuto myšlenku však striktně odmítaly Anglie i Skotsko apelující na skutečnost, že trust je nutné odlišovat od obchodních společností i jiných entit. Navíc v některých právních řádech, mezi něž se řadí i český právní řád, nenajdeme definici sídla trustu ani v kolizních, ani v přímých právních předpisech.151 Tento nedostatek by tudíž bylo potřeba překlenout a nalézt společnou definici, kterou by respektovaly minimálně všechny členské státy Evropské Unie.

čl. 7 odst. 6 nařízení Brusel I bis GRAZIADEI, M. Recognition of common law trusts in civil law jurisdictions under the Hague Trusts Convention with particular regard to the Italian experience. SMITH, L. (ed.). Re-imagining the Trust: Trusts in Civil Law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 43-44. 151 ibidem. 149 150

39

3

Založení svěřenského fondu a jeho registrace

Dříve, nežli začneme řešit klíčové otázky z hlediska soudního řízení ohledně svěřenských fondů, soudy budou muset nejprve posoudit, zdali se v konkrétním případě skutečně jedná o platně konstituovaný svěřenský fond. Současné české právo váže vznik svěřenského fondu na okamžik, kdy správce přijme pověření k jeho správě, přitom má-li být takových správců více, postačí, aby pověření přijal alespoň jeden z nich (§ 1451 OZ). Takto je konstituován svěřenský fond, který zakladatel zakládá smlouvou nebo pořízením pro případ smrti, resp. závětí, dědickou smlouvou či dovětkem (§ 1491 OZ). Při založení svěřenského fondu pořízením pro případ smrti je nutným předpokladem jeho vzniku vydání rozhodnutí o potvrzení dědictví soudem,152 nicméně účinky vzniku svěřenského fondu nastávají zpětně k okamžiku smrti zůstavitele (§ 1451 OZ).

Nicméně nový vládní návrh zákona, který má

novelizovat mimo jiné i občanský zákoník, sleduje způsobu, jak

3.1

Smlouva a statut aneb co je co Zůstaneme-li v rovině zakladatelských právních jednání inter vivos, zákon, i

když hovoří o smlouvě, stanoví dále povinnost, že svěřenský fond musí mít statut pořízený ve formě notářského zápisu153 obsahující alespoň zákonem vyjmenované náležitosti (§ 1452 odst. 1 a 2). Zákon ovšem tímto ustanovením vyvolal celou řadu otázek. V prvé řadě se můžeme ptát, zdali je smlouvou myšlen onen statut, případně zdali statut tvoří alespoň její část? Jestliže tomu tak není, jakou formu musí mít potom smlouva, pokud statut není její součástí? Vznikne vůbec svěřenský fond, který by neměl statut a mohl by tak platně existovat? S ohledem na důvodovou zprávu k OZ bychom se přiklonili k názoru, že statut může, ale také nemusí být součástí zakladatelského právního jednání, jímž je smlouva nebo pořízení pro případ smrti. 154 Statut může existovat zcela samostatně, a dokonce se domníváme, že tyto dva instrumenty mohou sehrávat v životě svěřenského fondu zcela odlišnou roli.

LAVICKÝ, P. Procesní souvislosti svěřenských fondů. Písemné podklady pro prezentaci na konferenci, s. 3. 153 § 1452 odst. 3 ve spoj. s § 3026 odst. 2 154 DůZp k OZ, s. 354. 152

40

Jelikož OZ, jakož i důvodová zpráva zcela mlčí nad formou smlouvy, kterou se svěřenský fond zřizuje, dovozujeme s ohledem na zásadu neformálnosti, kterou se OZ vyznačuje, že smlouva a přijetí pověření ke správě svěřenského fondu mohou mít jakoukoli formu, ať už písemnou či ústní, u přijetí pověření ke správě lze dokonce mluvit i o formě konkludentní.155 Nicméně, pokud svěřenský fond má tvořit majetek, pro jehož převod zákon stanovuje určitou formu, bude potřeba, aby zakladatelská smlouva tuto formu následovala.156 Stejně tak tvoří-li statut součást zakladatelské smlouvy, z logiky věci bude muset mít i smlouva formu notářského zápisu. Důvodová zpráva přitom pojímá statut jako jakýsi návod pro správu svěřenského fondu.157 Domníváme se, že svěřenský fond vznikne a může existovat teoreticky i bez statutu. Zákon totiž žádnou sankci pro takové případy nestanoví. Otázkou ovšem je, jak moc by bylo praktické, aby svěřenský fond statut neměl, jelikož s ním zákon v dalších ustanoveních pracuje a právě pomocí statutu umožňuje vytvořit vlastní pravidla pro fungování a správu svěřenského fondu, a nespoléhat se tak na zákonnou úpravu. Nemůžeme ovšem pominout fakt, že svěřenský fond je systematikou zákona řazen mezi věcná práva, která mají absolutní povahu tím, že působí vůči každému a od zákonných ustanovení, která je upravují, je možné se odchýlit pouze tehdy, jestliže to výslovně umožňují. Nicméně toto platí jen co se týče účinků vůči třetím osobám, a nikoli tedy inter partes.158 Vnitřní vztahy mezi zakladatelem a správcem proto mohou být upraveny i zcela odlišně než stanovuje zákon. Svěřenský fond se přitom vyznačuje nejen svou věcně-právní povahou tím, že jej tvoří vyčleněný majetek, ale také řadou vztahů vznikajících mezi osobami podílejícími se na vzniku a fungování svěřenského fondu a z nich vyplývajících práv a povinností. Závazkový charakter svěřenského fondu tak tvoří velmi významnou součást jeho struktury a nelze na něj zapomínat či přehlížet dopady, které závazkové právo na svěřenský fond přináší. Proto se domníváme, že smlouva, kterou je možné svěřenský fond založit, je oním vztyčným projevem působení závazkového práva a může velmi detailně upravit a nastavit vztah mezi zakladatelem a správcem vedle existence statutu, který bude upravovat chod samotného trustu. Naše myšlenka se v tomto směru do jisté míry 155

LAVICKÝ, P. Procesní souvislosti svěřenského fondu. Písemné podklady pro prezentaci na konferenci, s. 2. 156 ibidem. 157 DůZp k OZ, s. 354. 158 § 976 ve spojení s § 978 OZ

41

opírá o praxi novozélandských trustů, kde právě statut obsahuje pouze nezbytné náležitosti, naopak smlouva mezi zakladatelem a správcem představuje velmi obsáhlé pojednání upravující celou řadu práv a povinností svěřenského správce.159 Na druhou stranu panují i názory, že smlouva zaniká v momentě, kdy dojde k přivlastnění majetku účelu, pro který svěřenský fond vznikl.160 Podle Svejkovského a Marka smlouva jakožto zakladatelské právní jednání nabývá účinnosti, jakmile správce akceptuje pověření ke svěřenské správě a jejím cílem je pouhé vyčlenění majetku z vlastnické sféry zakladatele a jeho přivlastnění účelu, pro který svěřenský fond vzniká. Domnívají se proto, že jakmile dojde k naplnění předmětu smlouvy, smlouva zaniká a zůstává pouze statut a zákon, které svěřenský fond regulují, jelikož zákon se smlouvou v dalších ustanoveních nikde nepočítá a zmiňuje pouze statut.161 Co se týče pořízení pro případ smrti, tak toto musí podle Pihery nutně obsahovat náležitosti statutu, a to jak z hlediska obsahu, tak i formy, tudíž přijatelná je pouze forma notářského zápisu.162 Zákonný imperativ zřídit svěřenskému fondu statut vyvolává jeho mylnou podobnost s nadacemi, ovšem na rozdíl od svěřenských fondů se nadace vedle statutu vyznačují právní osobností a jejich vznik nastává zápisem do veřejného rejstříku (§ 315 odst. 1 OZ), čímž je nad nimi zajištěn i veřejnoprávní dohled. Povinnost zřídit svěřenskému fondu statut tak může v mnohých evokovat mylnou představu, že svěřenský fond je pouhým „...funkčním ekvivalentem fundace.“163 Posouvání svěřenského fondu směrem k právnickým osobám nicméně brání v jeho variabilním využití pro soukromé účely a zvyšuje administrativní náklady při jeho vzniku. Navíc, chceme-li tvrdit, že svěřenský fond má právní osobnost, popíráme tím jeho podstatu a smysl.164

Projev člena Asociace pro podporu a rozvoj svěřenských fondů Jamese Turnbulla na semináři uspořádaném v Brně dne 3. 2. 2015 160 SVEJKOVSKÝ, MAREK, op. cit., s. 395 161 ibidem. 162 SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 1190. 163 PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku). 164 ibidem. 159

42

3.2

Registrace svěřenského fondu pro daňové účely Stačí se jen porozhlédnout za pomyslné hranice soukromého práva a vidíme,

že na svěřenské fondy je nahlíženo z pozice například daňového práva jako na právnickou osobu, i přestože právnickou osobou není, nemá právní osobnost a ani nemá své sídlo.165 Tak je svěřenský fond považován za poplatníka daně z příjmů právnických osob166 nebo třeba za poplatníka daně z pozemků a staveb,167 přičemž povinnosti svěřenského fondu jako daňového subjektu plní svěřenský správce. 168 Na svěřenský fond se proto vztahuje jako na ostatní právnické osoby registrační povinnost k příslušným daním a svěřenský fond vystupuje jako účastník registračního řízení. Svěřenský správce tedy musí podat přihlášku k registraci, k níž povinně přikládá kopii statutu svěřenského fondu a dokladu osvědčujícího datum jeho vzniku. V rozhodnutí o registraci, jímž je zakončeno registrační řízení, pak příslušný správce daně přidělí svěřenskému fondu daňové identifikační číslo. Vzhledem k tomu, že svěřenský fond nemá své sídlo, byla stanovena místní příslušnost správce daně přímo ze zákona pro Finanční úřad pro hlavní město Prahu.169 Pokud by ovšem majetek ve svěřenském fondu tvořila nemovitost, bude místně příslušným ten správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se daná nemovitost nachází.170 Veřejné právo tak z hlediska zdanění nazírá na svěřenský fond v podstatě totožně jako na obchodní společnosti.171 Žádný daňově zvýhodněný režim tak svěřenským fondům nepřináší, což jim příliš na atraktivitě nepřidává a snižuje se tím potenciál jejich různorodého využití jako instrumentů pro dlouhodobé zhodnocení soukromého majetku.

SLADKOVSKÝ, O. Informace k registraci svěřenských fondů [online]. Generální finanční ředitelství, č. j.: 22438/14/7001-41000-010450 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohy/d-sprava-dani-apoplatku/Informace_k_registraci_sverenskych_fondu.PDF 166 § 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů 167 § 3 odst. 2 písm. b) a § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů 168 § 20 odst. 3 zákona č. 280/20009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů 169 § 12 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů 170 SLADKOVSKÝ, O., op. cit. 171 PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku). 165

43

Co se týče vedení evidencí a veřejných seznamů obecně, zákon stanovil pravidlo, že se jako vlastník majetku ve svěřenském fondu zapisuje osoba svěřenského správce s poznámkou „svěřenský správce“ (§ 1456 OZ).

3.3

Registrace jako obligatorní znak vzniku svěřenského fondu Určitá snaha sjednotit režim svěřenských fondů s režimem právnických osob

vygradovala připravovanou novelou občanského zákoníku a dalších zákonů, kterou dne 12. 10. 2015 schválila vláda a jejíž účinnost navrhuje ke dni 1. července 2016. 172 V době odevzdání této práce se vládní návrh novely nachází teprve v prvním čtení u poslanců Poslanecké sněmovny České republiky. Podle důvodové zprávy k této novele v České republice chybí efektivní dohled nad svěřenskými fondy ze strany veřejné moci.173

I když totiž svěřenský fond podléhá registraci pro daňové účely,

počet takto registrovaných fondů zdaleka neodpovídá jejich reálnému počtu, a to s ohledem na informace od notářských kanceláří svědčící o množství sepsaných statutů pro svěřenské fondy. Nicméně statut nepodléhá žádné evidenci, a i pro orgány činné v trestním řízení by dohledání statutu, identifikace svěřenského fondu a osob na něm participujících byly velmi obtížné, ne-li zcela nemožné úkony.174 Současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán se proto domnívá, že svěřenské fondy, které nejsou registrovány, slouží k ukrývání majetku a představují hrozbu v podobě nástroje pro legalizaci výnosů z trestné činnosti.175 Vládní návrh novely tudíž centrální evidencí svěřenských fondů sleduje omezení takových rizik, stejně jako ochranu práv třetích osob, respektive věřitelů tím, že dojde ke zprůhlednění vztahů, které se konstituují v důsledku vzniku svěřenského fondu, a umožnění tak jejich kontroly.176 Nutno ovšem podotknout, že se jedná o ryze preventivní opatření, není doposud znám jediný případ, kde by bylo prokázáno, že svěřenský fond slouží

Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony/sněmovní tisk 642 [online] [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=642&CT1=0 173 DůvZp k novele, s. 16. 174 DůvZp k novele, s. 27. 175 ČTK, jpr. Ve svěřenských fondech už nepůjde ukrýt majetek, tvrdí Pelikán. Novela má bránit jejich zneužití. Hospodářské noviny IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 12. 10. 2015. ISSN 1213-7693 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://domaci.ihned.cz/c1-64737990-ve-sverenskych-fondech-uznepujde-ukryt-majetek-tvrdi-pelikan-novela-ma-branit-jejich-zneuziti 176 DůvZp k novele, s. 16. 172

44

k nezákonným účelům, jako je praní špinavých peněz.177 Taková praxe není dost dobře známa ani ze zahraničí.178 Nicméně tzv. čtvrtá evropská směrnice proti praní špinavých peněz179 požaduje, aby informace o výslovně zřizovaných trustech, resp. o jejich zakladatelích, správcích, obmyšlených, a dalších osobách byly soustředěny v centrálním registru, jestliže se jedná o svěřenský fond s daňovými dopady. Lhůta k implementaci směrnice je přitom stanovena do 26. června 2017. Vládní návrh novely tak především reaguje na požadavek Evropské Unie, který je Česká republika v následujícím roce povinna splnit. Pokud by novela nabyla účinnosti, došlo by ke změně vzniku svěřenského fondu. Prvním krokem by bylo jeho zřízení akceptací pověření svěřenskou správou,180 nicméně samotný fond by vznikl až jeho konstitutivním zápisem do evidence svěřenských fondů.181 Výjimka by byla zachována pouze u svěřenských fondů zřízených pořízením pro případ smrti, kde by platilo, že svěřenský fond vzniká okamžikem smrti zůstavitele, a zápis do evidence svěřenských fondů by tak měl pouze deklaratorní charakter.182 Důvodová zpráva však upozorňuje, že se nejedná o dvoufázovost vzniku svěřenských fondů, jak známe u právnických osob, jelikož svěřenské fondy nejsou právnickými osobami a nemůžeme je s nimi zaměňovat.183 Nicméně z našeho pohledu jde jen o pouhou proklamaci, kdy se přiznává, že svěřenské fondy nejsou osobami v právním slova smyslu, nicméně má být s nimi jako s právnickými osobami ve skutečnosti zacházeno, což nezmění ani fakt, že název zákona, podle něhož se má provádět evidence svěřenských fondů, tj. zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, se doplní o slova „...a o evidenci svěřenských fondů,“184 aby nedošlo k vyvolání dojmu, že zákon nerozlišuje mezi osobami a svěřenskými fondy.

DůvZp k novele, s. 19. Projev Williama Swadlinga na konferenci Functioning of Trust 179 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES 180 čl. I bod 8 novely 181 čl. I bod 10 novely 182 DůvZp k novele, s. 28. 183 ibidem. 184 čl. VIII. bod 1 novely 177 178

45

Současně i jmenování anebo jiné určení obmyšleného by nabylo účinnosti až jeho zápisem do evidence svěřenských fondů.185 Stejně potom jako založení, tak i zrušení svěřenského fondu by bylo rozfázováno na dvě etapy, a to na zánik svěřenského fondu a jeho výmaz z evidence, jehož návrh by měl podat správce do 30 dnů od zániku svěřenského fondu.186 Jestliže nedojde k zápisu svěřenských fondů, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti novely ve lhůtě šesti měsíců od její účinnosti novely, pak správa svěřenského fondu zanikne. Stejně tak by nebylo účinné ani jmenování či jiné určení obmyšlených, pokud nebudou ve stejné lhůtě zapsáni v evidenci.187 Jaké reálné důsledky by ale zánikem správy nastaly, vládní návrh ani důvodová zpráva už neřeší.

3.3.1 Evidence svěřenských fondů a rejstříkové řízení Evidence svěřenských fondů má probíhat podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. I když se v případě svěřenských fondů nejedná o právnickou osobu, důvodová zpráva zastává názor, že zakotvení jejich evidence v tomto zákoně a využití procedury rejstříkového řízení a soustavy rejstříkových soudů se jeví po zhodnocení všech variant jako nejvhodnější, a to hlavně proto, že rejstříkové soudy mají s vedením obdobných registrů již bohaté zkušenosti.188 O zápisu do evidence svěřenských fondů se tak povede rejstříkové řízení, k němuž je příslušný krajský soud, v jehož obvodu se nachází obecný soud svěřenského správce, případně soud, který vede řízení o pozůstalosti, byl-li svěřenský fond zřízen pořízením pro případ smrti.189 Řízení je svou povahou nesporné, vycházíme-li ze základního znaku sporného řízení, jímž je systém dvou stran v kontradiktorním postavení, a použijí se na něj přiměřeně ustanovení části druhé a třetí rejstříkového zákona upravující řízení ve věcech veřejného rejstříku a zápis notářem.190 Aktivně legitimován k podání návrhu na zápis, změnu či výmaz by měl být svěřenský správce.191 Za účastníky řízení je pak označen ten, kdo podal návrh na čl. I bod 13 novely čl. I bod 14 novely 187 čl. II bod 2 a 3 novely 188 DůvZp k novele, s. 39. 189 ibidem, s. 45. 190 ibidem, s. 41. 191 ibidem, s. 42. 185 186

46

zápis, k němuž je oprávněn podle rejstříkového či jiného zákona, a vedle něj svěřenský správce. 192 Práva a povinnosti svěřenského fondu stanovené rejstříkovým zákonem má, s ohledem na to, že se nejedná o právnickou osobu, vykonávat svěřenský správce, kterému soud může dokonce uložit pořádkovou pokutu postihující jeho osobní majetkovou sféru v případě, že bude nečinný a nebude plnit povinnosti, které mu zákon ukládá, jako je například sdělení skutečností či předložení listin na výzvu soudu.193 Rejstříkový soud bude dále oprávněn zrušit svěřenský fond, a to i bez návrhu, pokud před tím informuje zakladatele, obmyšleného, případně osoby vykonávající nad svěřenským fondem dohled o nečinnosti či protiprávnosti jednání svěřenského správce a o jeho nesnažení se protiprávní stav napravit, za předpokladu, že ani tyto osoby nesjednají nápravu.194 Navrhovaná změna rejstříkového zákona by měla upravovat, jaké skutečnosti mají být předmětem evidence svěřenských fondů, a to nejen skutečnosti týkající se českých svěřenských fondů, ale i těch zahraničních vzniklých podle cizího práva. Stejně tak se snaží o selekci informací, které by měly být zpřístupněny široké veřejnosti.195 Veřejnost by tedy měla získat přístup k informacím identifikujícím svěřenský fond a svěřenské správce včetně jejich doručovacích adres a dále přístup k informacím o tom, zdali svěřenský fond tvoří i závod.196 Navrhovaná evidence svěřenských fondů podle nás jen dosvědčuje skutečnost, že čeští zákonodárci recipovali trust, resp. svěřenský fond do českého právního řádu, aniž by se blíže seznámili s podstatou tohoto institutu a snažili se analyzovat možnosti jeho využití. Ostatně samotná důvodová zpráva k OZ tehdy uvedla, že svěřenský fond se od nadací liší absencí veřejnoprávního dohledu a nedostatkem právní osobnosti. Nyní spíše zákonodárci naznačují přesný opak. Pihera navíc upozorňuje na neslučitelnost konstitutivních účinků zápisu svěřenského fondu se zbytkem právní úpravy, když je ponecháno beze změny ust. § 1448 odst. 1 OZ, podle něhož se vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele vytváří svěřenský fond. Vztah tohoto ustanovení a navrhovaných změn tudíž není z vládního ibidem, s. 45. § 104 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů 194 DůvZp k novele, s. 45. 195 DůvZp k novele, s. 42-43. 196 DůvZp k novele, s. 43. 192 193

47

návrhu zcela jasný.197 Dále poukazuje na neslučitelnost požadavku, aby jmenování či určení obmyšlených bylo účinné až jejich zápisem do evidence. Dochází tak k popření základního smyslu svěřenského fondu, který má „...poskytnout ochranu beneficientům před zneužitím fiduciárního postavení svěřenského správce.“198 Nárok obmyšlených na plnění ze svěřenského fondu tak bude záviset na svěřenském správci, zdali návrh na zápis údajů do evidence svěřenských fondů podal řádně a včas. Naproti tomu Pihera mimo jiné vládnímu návrhu vytýká, že se vůbec nedotýká postavení svěřenského správce, který má být stěžejní osobou ve struktuře svěřenského fondu, stejně tak je zcela neurčitá právní úprava evidence zahraničních trustových struktur.199 Dále považujeme za zcela tristní, aby existovala dvojí procesní úprava týkající se statusových věcí svěřenských fondů, jednak ta, kterou obsahuje ZZŘS a která zakládá věcnou příslušnost pro okresní soudy, a pak ta, kterou by měl obsahovat rejstříkový zákon, a zakládat tak příslušnost krajských soudů. Oba zákony mají přitom svou povahou regulovat nesporná řízení a nevidíme důvod, proč činit procesní úpravu ještě složitější, když už nyní činí orientace v procesních předpisech značné obtíže. V následující kapitole se proto pokusíme zaměřit na zahraniční právní úpravy, a učinit tak rešerši, zdali jsou svěřenské fondy evidovány i podle jiných právních řádů, jakým způsobem a zdali tato evidence je nedílnou podmínkou jejich vzniku.

3.4

Povinnost registrace podle zahraničních právních úprav

Nejprve se zaměříme na anglický trust, jelikož tento měl možnost se vyvíjet po nejdelší dobu. V kapitole druhé této práce jsme se mimo jiné zabývali charakteristikou trustu ve světle anglické doktríny. Aby mohl jakýkoli trust vzniknout a platně existovat, musí naplňovat určité pojmové znaky, jimiž jsou: zakladatel, svěřenský správce, majetek, pro jehož převod byl trust založen, obmyšlený a účel, pro který trust vzniká.200

PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku). 198 ibidem. 199 PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku). 197

200

HERSKOWITZ, op. cit., s. 220.

48

3.4.1 Založení a evidence trustu podle common law Ve srovnání s českým svěřenským fondem u anglických trustů rozlišujeme několik způsobů vzniku a podle toho dělíme trusty na tzv. express trust, resulting trust a constructive trust.201 Express trust vzniká z úmyslu zakladatele, jde tedy o jeho svobodný projev vůle založit trust, který je hybnou silou jeho vzniku. Z hlediska formy nezáleží, zdali se trust zakládá svěřenskou listinou, resp. statutem nebo je založen ústně.202 Nicméně v případě jakéhokoli sporu by pak následné dokazování podmínek, za nichž trust vznikl a které zakladatel pouze sdělil svěřenskému správci, bylo velmi obtížné a bez jakéhokoli svědectví téměř nemožné. Stejně jako svěřenský fond pak i express trust může být založen pořízením pro případ smrti. V takovém případě musí být založení trustu obsaženo v závěti a dokud nedojde k soudnímu potvrzení dědictví a ověření závěti, trust nenabyde účinnosti.203 Na rozdíl od svěřenského fondu tedy anglická doktrína nerozlišuje z hlediska založení a vzniku trustu mezi neformální smlouvou a statutem, který musí mít formu veřejné listiny, nýbrž umožňuje, aby trust vznikl prohlášením učiněným v jakékoli formě,204 pokud toto naplňuje výše uvedená kritéria. Účinky trustu pak nastupují v okamžiku zahájení výkonu práv a povinností s trustem spojených. Nicméně, v případě nemovitostí tvořících majetek v trustu musí být takové prohlášení učiněno písemně a podepsáno osobně zakladatelem trustu, 205 nebo alespoň musí existovat písemný důkaz o takto vzniklém trustu.206 Nenajdeme přitom zákonný požadavek, který by stanovil, zdali se musí jednat o veřejnou či soukromou listinu.207 Nicméně autoři odborné literatury se domnívají, že s ohledem na skutečnost, že z hlediska zákona postačí i pouhý písemný důkaz o založení trustu, nedodržení požadavku na písemnou formu samo o sobě nezpůsobí absolutní neplatnost trustu, nýbrž pouze jeho nevynutitelnost.208 Opačný závěr je ovšem nutné přijmout, pokud ekvitní vlastník, tedy obmyšlený pověří správce, aby již nadále spravoval majetek FLINT, op. cit., s. 33. Ibidem, s. 40. 203 HERSKOWITZ, op. cit., s. 232. 204 FLINT, op. cit., 40. 205 s 53(1)b Law of Property Act 1925 206 Barber v Rowe [1948] 2 All ER 1050, CA 207 Hill v Hill [1947] All ER 54, CA 208 PETTIT, op. cit., s. 90 srov. s MOFFAT, BEAN, PROBERT, op. cit., s. 125. 201 202

49

nikoliv pro něho, ale ve prospěch třetí osoby. Sněmovna lordů se v tomto ohledu jednomyslně shodla, že se sice jedná o založení nového trustu, ale zároveň o dispozici s ekvitními právy podle ustanovení s 53(1)c Law of Property Act 1925, které stanoví, že tyto dispozice musí být učiněny písemně, jinak jsou absolutně neplatné.209 Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že institut trustu vychází z práva equity, o kterém bylo pojednáno v rámci první kapitoly této práce. Odvolací soud proto v rozsudku Rochefoucauld v Boustead210 aplikoval maximu, podle které v případě podvodu, právo equity dovoluje založit express trust i ústně bez ohledu na jakýkoli zákon.211 Jedná se tedy o situace, kdy pouhým smyslem převodu vlastnických práv na svěřenského správce bylo zmaření práv a spravedlivých zájmů obmyšleného, v daném případě samotného zakladatele.212 V takových případech pak bude možné i platně sjednat express trust ohledně nemovitého majetku bez ohledu na jeho formu, aby bylo docíleno dostatečné ochrany práv obmyšlených.213 Co se týče registrace a zveřejňování údajů v souvislosti s trusty, pak s výjimkou pozemkových evidencí, kde se vedou údaje týkající se vlastnických práv k pozemkům, jsou trusty inter vivos soukromými instituty, které nepodléhají žádné veřejné evidenci, ať už jsou založeny cestou soukromé či veřejné listiny nebo jakýmkoli jiným způsobem.214 Na druhou stranu, půjde-li o trust založený závětí, pak tento bude podléhat

zveřejnění,

jelikož

každá

závěť

je

předmětem

evidence

listin

v pozůstalostním řízení, do které může kdokoli nahlížet.215 Co se týče resulting a constructive trustů, tyto nebyly do českého právního řádu recipovány, a nemají tak u nás obdoby. Oba druhy mají společné, že nezávisí na vůli zainteresovaných osob, ale jejich vznik nastává ze zákona.216 Resulting trust je pojímám různě a na jeho charakteristice nepanuje jednoznačná shoda.217 Jde tak například o situace, kdy se presumuje, že osoba, která přispěje na kupní cenu určitého majetku, má ekvitní zájem na vlastnictví takového majetku, a to v přiměřeném

Grey v IRC [1959] 3 All ER 603 at 607 [1897] 1 Ch 196, 206, CA 211 Rochefoucauld v Boustead [1897] 1 Ch 196, 206, CA. In: PETTIT, op. cit., s. 99. 212 Bannister v Bannister [1948] 2 All ER 133, 136, CA 213 MOFFAT, BEAN, PROBERT, op. cit., s. 126. 214 HERSKOWITZ, op. cit., s. 232-233. 215 ibidem. 216 HERSKOWITZ, op. cit., s. 228. 217 PETTIT, op. cit., s. 69. 209 210

50

poměru podle velikosti jejího podílu na kupní ceně.218 Resulting trust pak sehrává klíčovou roli v případě sporu o vlastnické právo k danému majetku, kde se dotyčná osoba může dovolávat nároku na předmětný majetek podobně jako obmyšlený z trustu vůči jeho správci. Další případy resulting trustu jsou ty, kdy zakladatel deklaruje vznik trustu, nicméně neurčí, kdo má být obmyšleným, a komu tak náleží ekvitní právo z trustu.219 Může jít rovněž o situaci, kdy trust je ve svých pojmových znacích neurčitý, a nemůže tak platně vzniknout. V těchto případech se ukládá vznik resulting trustu a za obmyšleného, resp. toho, komu náleží práva podle equity se považuje zakladatel. V opačném případě by totiž vlastnické právo zcela přešlo na správce, resp. nabyvatele.220 Resulting trust tak hraje důležitou roli při vyplnění mezery v určení vlastnického práva k věci, jelikož anglické majetkové právo nepřipouští, aby věc neměla svého vlastníka.221 Constructive trust vzniká také ze zákona, na rozdíl však od resulting trustů nedobrovolně, proti úmyslu dotčených stran.222 Tento druh trustu nabývá v posledních letech na významu a je soudy široce aplikován. Constructive trust se konstituuje vždy, když dotyčná osoba nesvědomitě nakládá s majetkem a vědomě se jím obohacuje na úkor práv a oprávněných zájmů druhých. 223 Soud pak takovou osobu označí za správce trustu, který nakládá s majetkem v rozporu se zájmy obmyšlených, resp. poškozených. Není však v diskreční pravomoci soudu rozhodnout, zdali trust uloží či ne, soud může pouze deklarovat, že nastaly takové okolnosti, s nimiž právo vznik trustu spojuje.224

Jako příklad můžeme uvést zmocnění se

majetku podvodným jednáním či krádeží, kdy se pachatel pod konstruováním trustu stává správcem zmocněného majetku a poškozený obmyšleným z trustu. Na tyto typy trustů vznikajících ze zákona se dokonce nevztahuje ani povinnost založit je či osvědčit jejich vznik v písemné formě tak, jak jsme uváděli v případě express trustů, jejichž svěřenský majetek tvoří nemovitosti.225

Dyer v Dyer (1788) 2 Cox Eq Cas 92. In: HUDSON, op. cit., s. 502. Westdeutche Landesbank Girozentrale v Islington LBC [1996] 2 All ER 961, 990-91 PETTIT, op. cit., s. 173. 221 HUDSON, op. cit., s. 503 222 Westdeutche Landesbank Girozentrale v Islington LBC [1996] AC 669 223 HUDSON, op. cit., s. 549 224 ibidem, s. 552 225 s 53(2) Law of Property Act 1925 218 219 220

51

3.4.2 Založení a evidence trustů podle québeckého práva Při srovnávání québeckého trustu s českým svěřenským fondem narážíme na mnoho podobností, což není nic překvapivého, uvědomíme-li si, že québecká právní úprava tvořila předlohu pro zákonnou konstrukci svěřenského fondu. Nicméně zdaleka ne všechna ustanovení se se svým českým ekvivalentem zcela shodují. Již samotný způsob, jakým může trust vzniknout se liší. České právo uznává pouze express trust, tedy ten, který vzniká z vůle zakladatele, ať už smlouvou či pořízením pro případ smrti. Québecké právo na druhou stranu umožňuje vedle express trustu v určitých případech i vznik trustu ze zákona, případně tam, kde to zákon připouští i rozhodnutím soudu (čl. 1262 CCQ). Dostáváme se tak za samotné hranice common law, kde názory na možnost vzniku trustu z rozhodnutí soudu jsou velmi rozpačité.226 Porovnáme-li smlouvu pro založení trustu z hlediska svěřenského fondu a québeckého trustu, pak obě tyto mají společné, že je lze uzavřít v jakékoli formě, písemně, ústně, dokonce i konkludentně.227 Nicméně, i přesto se vždy v případě sporu uplatní striktní pravidla pro dokazování, tudíž se doporučuje písemná forma, případně i notářský zápis. Smlouva je z hlediska založení trustů vykládána poněkud extenzivně. K jejímu uzavření a současně konstituování trustu dochází v okamžiku, kdy se správce ujme pověření ke správě trustu (čl. 1264 CCQ), nebo v momentě, kdy se zakladatel s obmyšleným dohodnou na způsobu výběru a jmenování správce.228 Nicméně v písemné formě může vypadat i jako jednostranné prohlášení, pod nějž se podepíše pouze zakladatel. Následné přijetí pověření pak může mít různou podobu.229 Pokud je zakladatel rovněž i správcem, má se uplatnit stejné pravidlo jako u nás, tedy že musí existovat alespoň ještě jeden správce, který není ani zakladatelem, ani obmyšleným, aby tito dva mohli jednat vždy společně (Art. 1275 CCQ). Nicméně podle Claxtona to neznamená, že by trust do doby jmenování dalšího správce vedle zakladatele nevznikl. Jeho úsudek bychom mohli podpořit čl. 1264 CCQ, který stanoví, že postačí, aby se správy ujal alespoň jeden ze správců, je-li jich několik. V našem

HUDSON, op. cit., s. 649. CLAXTON, op. cit., s. 77. 228 ibidem, s. 77. 229 ibidem, s. 80-81. 226 227

52

případě by se totiž zakladatel současně ujal i správy založeného trustu. Na druhou stranu předmětné ustanovení o povinnosti zakladatele jednat společně s jiným správcem by jej v přijetí pověření mohlo limitovat. Dostáváme se tak do jisté smyčky, kterou bychom ovšem s ohledem na maximu zachování platnosti jednání mohli spíše vykládat ve prospěch Claxtona. Přísnější forma, stejně jako u nás, se vyžaduje v případě převodu nemovitostí do trustu, kde je potřeba dodržet formální náležitosti, které pro platný převod nemovitého majetku obecně platí, včetně zanesení údajů do příslušných registrů a evidencí.230 Zaevidování sice nemá vliv na vznik trustu, nicméně správce by bez toho nemohl třetím stranám demonstrovat své oprávnění k držení a správě svěřenského majetku. Publicitu údajů o vzniku trustu podle québeckého práva zajišťuje založení trustu v podobě notářského zápisu, čímž se současně zajistí, že třetí osoby mají možnost se informovat o tom, že předmětný majetek je nepostižitelný, pokud jde o vymáhání osobních pohledávek za zakladatelem či správcem.231 V Québecu, podobně jako navrhla česká vláda, byla od 1. července 2014 zavedena povinná registrace pro trusty v tzv. enterprise register, tedy v obdobném rejstříku jako je obchodní věstník.232 Tento registr ovšem vede zaměstnanec úřadu Agence du Revenu du Québec, jehož jmenoval ministr financí a který vystupuje jako úřední osoba (s 1 ARLPE). Nicméně tato povinnost se netýká všech trustů, nýbrž pouze těch, jejichž podstata spočívá v provozování obchodního podniku za účelem generování zisku. Trust není dále potřeba registrovat ani v případě, že jej spravuje správce, který je sám v registru již zaregistrován, například vystupuje-li jako správce obchodní korporace (s 21 ARLPE). Povinná registrace obnáší i povinnou publikaci registrovaných údajů, které jsou pak veřejné a přístupné na internetových stránkách enterprise register.233 Stejně jako jsme upozorňovali u českého návrhu zákona i québecký zákon sleduje pro daný druh trustů prakticky stejný režim registrace jako pro právnické osoby, a snaží se tak trust přizpůsobit právnickým osobám. Mimo uvedení údajů, které zákon vyžaduje po všech zapisovaných entitách bez ohledu na jejich druh (s 33 ARLPE), pak je pro trusty stanovena zvláštní povinnost zahrnout do registračního prohlášení i statut, jímž se správa trustu řídí a účel, pro CLAXTON, op. cit., s. 77. ibidem, s. 80. 232 s 3(2) Act Respecting the Legal Publicity of Enterprises („ARLPE“) 233 Dostupné z: http://www.registreentreprises.gouv.qc.ca/en/default.aspx 230 231

53

který byl založen (s 35.1 ARLPE). Zákon navíc pracuje s pojmem domicile neboli bydliště trustu, za nějž pro účely příslušného ustanovení označuje místo, kde je hlavní provozovna trustu. Za okamžik vzniku trustu ovšem stále uznává datum, kdy se správce, případně první z nich, je-li jich několik, ujal svěřenské správy (s 33 ARLPE). Zápis trustu do registru tedy neznamená jeho konstituování, má deklaratorní účinky, i přesto však s sebou přináší významné dopady. Bude-li na soud či jiný veřejný orgán učiněno podání tím, kdo je k takovému procesnímu úkonu v rámci trustu oprávněn, může strana, která má na věci právní zájem, navrhnout, aby soud podání nezkoumal do doby, než dojde k registraci příslušného trustu (s 24 ARLPE). Stejně tak jakékoli třetí osoby, s nimiž bude správce trustu jednat, ať už to budou banky nebo správce daně mohou vyžadovat po trustu osvědčení o provedení registrace.234 I u québeckého registru platí zásada materiální publicity. Údajů zveřejněných v registru se tak mohou dovolávat jak třetí osoby, jestliže jednaly v důvěře v zápis, tak i osoby zúčastněné na trustu vůči třetím osobám od okamžiku, kdy jsou příslušné údaje v registru zapsány a zveřejněny (s 98 ARLPE). I když tedy québecké právo obsahuje obdobnou registrační povinnost, jakou se snaží prosadit v České republice vláda, tato se vztahuje pouze na určitý typ trustů, jejichž předmětem je právě činnost, která je velmi blízká činnostem provozovaným entitami, které se do registru zapisují. Navíc se nejedná o konstitutivní, ale o deklaratorní zápis trustu podle québeckého práva. Zásadním nedostatkem québecké úpravy je ovšem nejednoznačné rozlišení, které trusty podléhají povinnosti zapsat se do registru a které ne, jelikož kritérium provozování obchodního podniku není zákonem dostatečně vysvětleno.235

3.4.3 Registrace trustu v Lichtenštejnsku Trust podle lichtenštejnského práva se zakládá smlouvou, která v praktické rovině představuje jednostranné prohlášení zakladatele o převodu majetku na správce za účelem vzniku trustu a následné písemné přijetí pověření ke správě učiněné správcem.236 Statut, který formuluje zakladatel, pak stanoví podmínky, za nichž má

FRAJMAN, D. Registering Trusts in Quebec: New Rules. Spiegel Sohmer Blogue [online]. Publikováno 13. 6. 2014, © 2012 Spiegel Sohmer [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.spiegelsohmer.com/blog/2014/06/13/registering-trusts-quebec-new-rules/ 235 ibidem. 236 SCHURR, op. cit., s. 13. 234

54

trust fungovat a upraví vztah mezi zakladatelem, správcem a majetkem v trustu. I lichtenštejnský trust může být založen jednáním mortis causa, správce v takovém případě musí přijmout pověření ke správě zákonem požadovaným způsobem. Na rozdíl od common law trustu lichtenštejnský trust vyžaduje pro své založení písemnou formu, nicméně ani lichtenštejnský trust nepodmiňuje vznik trustu zápisem do veřejného rejstříku.237 Povinnost registrovat trust se vztahuje pouze na trusty, které mají existovat déle než 12 měsíců [čl. 900(1)PGR]. Zpravidla samotný statut trustu určuje, zdali má být trust zapsán do veřejného rejstříku nebo zdali postačí, aby jeho zakladatelské dokumenty byly pouze ve veřejném rejstříku uloženy. Povinná registrace se ovšem váže pouze na ty trusty, jejichž správce má bydliště nebo sídlo v Lichtenštejnsku.238 Do veřejného rejstříku se v případě registrace trustu zapisuje, a tím pádem i zveřejňuje datum vzniku trustu, jeho popis, doba jeho trvání a jméno a příjmení správce spolu s jeho bydlištěm, případně název a sídlo, je-li správce právnickou osobou.239 Nicméně i trust trvající déle než jeden rok nemusí nutně podléhat registraci. Pokud je úředně ověřená kopie zakladatelských listin trustu uložena ve veřejném rejstříku ve lhůtě 12 měsíců od jeho vzniku, pak se povinnost registrace na příslušný trust nevztahuje (čl. 902 PGR). Trust je v takovém případě vhodným instrumentem pro konsolidaci majetku. Zákon totiž zakazuje, aby třetí osoby měly přístup k informacím o neregistrovaném trustu, které vyplývají z uložených zakladatelských listin. Veřejnost se tak může dozvědět pouze o tom, že takový trust existuje.240 Je nutné ovšem poznamenat, že všechny trusty, které jsou zapsány ve veřejném rejstříku podléhají dohledu Soudního dvora, který o nich vede příslušnou evidenci (čl. 929 PGR). Soudní dvůr má obdobné postavení jako anglické soudy rozhodující podle práva equity.241 Je oprávněn dokonce převzít úplný dohled nad trusty, pokud správce porušuje instrukce zakladatele, které jsou obsaženy ve statutu trustu.242 ibidem, s. 11. ibidem. 239 ibidem, s. 12. 240 art. 100a Public Register Ordinance 241 SCHURR, F. Introduction and Overview of Beneficiaries‘ Rights in Lichtenstein Trust Law. In. SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 138. 242 Bowman v Secular Society Ltd [1917] AC 406. 237 238

55

Nicméně nelze si představovat vztah mezi zakladatelem a správcem jako vztah příkazního typu. Zakladatel si sice může ponechat určitá oprávnění, nicméně nemůže zcela vázat jednání správce na svůj souhlas nebo mu určitá jednání přímo vnucovat. V takovém případě existuje vysoká pravděpodobnost, že trust bude prohlášen za neplatný jako tzv. „sham trust,“243 jelikož funkce svěřenského správce, a tím pádem i celého trustu je ochromena, pokud správce nemůže vykonávat své diskreční pravomoci ve vztahu ke spravovanému majetku. Zakladatel se proto může vyvarovat prohlášení trustu za neplatný, pokud dostatečně upevní pozici obmyšlených v zakladatelských ujednáních tak, aby se tito mohli v případě, že mají vážné podezření na porušení výkonu správcovských povinností, obrátit přímo na Soudní dvůr a žádat o přezkum činnosti správce.244 Soudní dvůr tak dohlíží a částečně i spravuje trust prostřednictvím vynutitelných práv obmyšlených.245 Soud by se však měl při výkonu dohledu nad svěřenskou správou omezit pouze na otázky související s chováním správce, tedy na jeho čestnost, bezúhonnost a poctivost.246 Měl by tedy zkoumat, zdali správce jedná při správě majetku v souladu se statutem, a nenakládá s ním lehkomyslně a ledabyle.247 S ohledem na význam soudního dohledu nad trusty se přijímá extenzivní výklad článku 929(3) PGR tedy, že Soudní dvůr může zasáhnout za výjimečných okolností i tam, kde se nejedná o registrovaný trust, a to jak na návrh, tak z vlastní iniciativy. Soudní dvůr je proto odpovědný za učinění příslušných kroků, ať už se jedná o trust zapsaný ve veřejném rejstříku, či nikoliv. Postavení oprávněných by se díky této pravomoci soudu mělo v obou případech rovnat, což je velmi zásadní pro důvěryhodnost Lichtenštejnska ve věcech práva upravujícího trusty.248 Než na registraci trustů, klade Lichtenštejnsko mnohem větší důraz na registraci svěřenských správců a svěřenských společností, pokud má u nich výkon svěřenské správy představovat výkon profesionální podnikatelské činnosti.249 Tyto

243

SCHURR, F. Introduction and Overview of Beneficiaries‘ Rights in Lichtenstein Trust Law. In. SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 140. 244 ibidem, s. 138. 245 ibidem, s. 134-135. 246 Re Beloved Wiles’s Charity [1851] R Mac & G 440 247 SCHURR, op. cit., s. 36. 248 ibidem, s. 37. 249 Viz Treuhändergesetz (zákon o svěřenských správcích)

56

podnikatelské subjekty musí nejprve získat povolení k činnosti profesionálního svěřenského správce od orgánu dohledu nad finančním trhem, který vede veřejně dostupný seznam všech takto schválených svěřenských správců na svých internetových stránkách (čl. 18 TrHG). Profesionální správce musí nejprve splnit zákonem stanovené předpoklady (čl. 5 TrHG), aby získal příslušné povolení. Mezi ně patří i požadavek důvěryhodnosti, praxe, absolvování zkoušky svěřenského správce a pojištění odpovědnosti. Řízení o povolení se zahajuje na návrh u orgánu dohledu nad finančním trhem a navrhovatel musí písemně doložit splnění všech zákonem požadovaných předpokladů (čl. 15 TrHG). Bez získaného povolení, nemůže být příslušný subjekt zapsán do obchodního rejstříku (čl. 17 TrHG). Domníváme se, že takto zvolený způsob dohledu nad svěřenskými správci, kteří hodlají vykonávat správu za účelem získání zisku, je velmi lákavý pro budoucí zakladatele, kteří zvažují vyčlenění majetku do trustu či svěřenského fondu, nicméně obávají se správného výběru svěřenského správce. Příslušné povolení svědčí o profesionalitě a kvalitě svěřenského správce, přičemž jeho řádný výkon správy by měl zajišťovat případný systém disciplinárních sankcí ze strany dohledu.

3.5 Shrnutí Srovnáme-li vybrané zahraniční úpravy vzniku a evidování trustů ve veřejných seznamech, zjistíme, že neexistuje jednoznačná shoda na tom, zdali a jak by měl být trust evidován a které údaje by měly podléhat zveřejnění. Nicméně je jisté, že ani v jedné z rozebíraných jurisdikcí není okamžik vzniku trustu vázán na jeho zápis do veřejného rejstříku, jak navrhuje zmiňovaný vládní návrh novely. Navíc tento návrh jde za hranice samotných požadavků již dříve zmiňované čtvrté evropské směrnice. Ze zahraniční úpravy dovozujeme, že mezi nosné znaky trustu patří jeho diskrétnost, variabilita použití a soukromoprávní povaha, čímž se odlišuje od jiných podobných institutů, které jsou v Evropě známy a rozšířeny. Český zákonodárce by se proto neměl snažit připodobnit institut svěřenského fondu jiným institutům, a naopak se snažit využít potenciálu, který tento instrument v sobě může skrývat. Jako velmi slabé místo považujeme shodně s Piherou, že by obmyšlení měli mít nárok na plnění a veškerá práva s tím související až od okamžiku jejich zápisu do 57

příslušné evidence. Například v Lichtenštejnsku jsou obmyšlení považováni za hybnou sílu trustu. Lord Millet ze Sněmovny lordů v této souvislosti uvedl: „...Jestliže obmyšlení nemají žádná práva, kterých by se mohli vůči správci domáhat, pak není ani žádného trustu.“250 Pozitivně lze přistupovat k rozsahu zveřejňovaných údajů tak, jak navrhuje novela, neboť respektuje diskrétnost osoby zakladatele, obmyšlených i dalších osob vyjma správce. Jako vhodným zahraničním vzorem se mimo jiného jeví lichtenštejnská právní úprava týkající se postavení profesionálních svěřenských správců podléhající udělení povolení a následnému dohledu nad jejich činnostmi.

250

Armitage v Nurse [1998] Ch 241 at 253

58

4

Procesní úprava svěřenských fondů

S ohledem na téma této práce je potřeba analyzovat a shrnout úpravu svěřenských fondů z hlediska procesních předpisů platných v České republice. Na první pohled se zdá být nejdůležitějším zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který nabyl účinnosti, stejně jako nový občanský zákoník uvádějící svěřenské fondy v život, dne 1. 1. 2014. Nicméně zdání, jak se říká, klame, jelikož ZZŘS obsahuje procesní pravidla nikoliv pro všechna soudní řízení týkající se svěřenských fondů, nýbrž pouze pro ta z nich, která jsou svou povahou nesporná. Pro sporná řízení, která se svým předmětem dotknou problematiky svěřenských fondů pak platí občanský soudní řád.251 Výše uvedené můžeme snadno dovodit ze samotné dikce zákona. ZZŘS uvádí pro snadnější orientaci výčet řízení, na něž dopadá a výslovně stanoví, že vedle dalších upravuje řízení „...o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu...“252 Jednotlivé druhy řízení jsou dále upraveny ve zvláštní části ZZŘS, přičemž na všechny se použije společná obecná část upravená v § 1 až 30 ZZŘS, pokud zvláštní část nestanoví jakožto lex specialis něco jiného. Tudíž ne všechny vztahy související se svěřenskými fondy bude možné procesně podřadit pod ZZŘS, ale bude nutné provést jejich selekci.

4.1

Sporná a nesporná řízení Dle Lavického se ZZŘS vztahuje vždy jen na nesporná řízení.253 Usuzuje tak

podle zákonných pravidel pro určení účastníků řízení, která kombinují formální i materiální prvky. Z formálního hlediska je koncipována účast navrhovatele. Navrhovatel, není-li řízení zahájeno usnesením soudu, je totiž za účastníka řízení považován vždy, a to aniž by se jeho účast musela nutně opírat o hmotněprávní vztah k předmětu řízení. Vedle něj je pak účastníkem ten, o jehož právech či povinnostech má být v řízení rozhodováno nebo ten, koho zákon za účastníka označí (§ 6 odst. 1 a 2 ZZŘS). Soud ovšem musí za účastníka řízení přibrat vždy toho, jehož účast na řízení by

měla vyplývat z hmotněprávního vztahu, případně účast toho, kdo tento Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů § 2 písm. e) ZZŘS 253 LAVICKÝ, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních; zákon o veřejných rejstřících: praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 6. 251 252

59

hmotněprávní poměr k řízení nemá, ukončit (§ 7 odst. 1 a 2 ZZŘS). Tato možnost intervence soudu právě vychází z materiálního pojetí účastníků řízení,254 které je příznačné pro nesporná řízení. Sporná řízení jsou naopak vystavěna na koncepci formálního vymezení okruhu účastníků řízení, kdy jimi jsou navrhovatel a ti, které navrhovatel v návrhu označí, tj. žalobce a žalovaný (§ 90 OSŘ). Žalobců, stejně jako žalovaných, může být přitom v řízení i více (§ 91 odst. 1 OSŘ). Ovšem i u některých typů nesporných řízení najdeme čistě formální pravidla pro vymezení účastníků řízení.255 Stěžejním kritériem pro odlišení sporného řízení od nesporného je proto podle Lavického určení, zdali účastníci řízení mají na věci protichůdný zájem, a vystupují tak jako vzájemní oponenti.256 Sporná řízení jsou tedy ta, která tvoří systém dvou stran v kontradiktorním postavení,257 přičemž všechna ostatní, kde strany neusilují o opačný výsledek řízení, jsou považována za řízení nesporná.258 Na rozdíl od Svobody259 Lavický ovšem neusuzuje, že by výčet nesporných řízení upravených ve zvláštní části ZZŘS byl taxativní, a naopak se domnívá, že je potřeba k tomuto přistupovat jak restriktivně, tak extenzivně.260 Dojdeme-li k závěru, že řízení má povahu sporu, bude se v obecné rovině řídit procesními pravidly obsaženými v OSŘ V opačném případě bude nutné řízení podřadit pod ZZŘS, i když nebude výslovně v tomto zákoně upraveno, a to při respektování jakékoli speciální úpravy, která v obou případech může být pro konkrétní druh řízení stanovena zvláštním zákonem. Jelikož zvláštní část ZZŘS, která v rozmezí ustanovení § 94 až § 97 upravuje některé otázky spojené s řízením ve věcech svěřenských fondů, neobsahuje výčet konkrétních řízení, na něž se vztahuje, bude nutné výše uvedenou úvahu promítnout i zde. Tedy ta řízení týkající se svěřenských fondů, kde účastníci nemají na výsledku reálný protichůdný zájem, podřadíme pod procesní úpravu v ZZŘS, kdežto tam, kde půjde o spor mezi stranami, budeme postupovat podle OSŘ.

LAVICKÝ, op. cit., s. 6, s. 29. Viz § 318 ZZŘS LAVICKÝ, op. cit., s. 2-3. 257 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn.: I. ÚS 3819/13, 43/2014 USn. 258 LAVICKÝ, op. cit., s. 2. 259 SVOBODA, K. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 4. 260 LAVICKÝ, op. cit., s. 7. 254 255 256

60

Podle prozatím dostupné komentářové literatury se ZZŘS použije zejména na ta řízení, která se obecně blíží statusovým věcem právnických osob, tj. na otázky spojené se založením, správou, fungováním, změnou či zánikem svěřenského fondu. 261 Vycházíme-li z hmotněprávní úpravy svěřenských fondů v OZ, lze uvést následující typy řízení spadající svou povahou do působnosti ZZŘS:262 - o jmenování svěřenského správce (§ 1455 odst. 2 a § 1466 odst. 1 OZ), - o jmenování osoby oprávněné dohlížet na správu svěřenského fondu v zájmu obmyšleného(§ 1464 věta druhá OZ), - o odvolání svěřenského správce(§ 1466 odst. 1 OZ), - o pověření osoby zahájením nebo vedením řízení v zájmu svěřenského fondu v případě liknavosti svěřenského správce (§ 1466 odst. 2 OZ), - o zrušení svěřenského fondu (§ 1469 odst. 1 OZ), - o nahrazení původního veřejně prospěšného účelu svěřenského fondu účelem podobným (§ 1469 odst. 1 věta druhá OZ), - o změně statutu svěřenského fondu (§ 1469 odst. 2 OZ), - o ukončení správy svěřenského fondu (§ 1471 OZ), - o převedení majetku ze svěřenského fondu zřízeného za veřejně prospěšným účelem do jiného svěřenského fondu (§ 1473 odst. 1 OZ). Odborná veřejnost se shoduje, že výše uvedená řízení by se měla řídit procesními pravidly upravenými v ZZŘS, nicméně ne u všech řízení přicházejících v úvahu panuje jednoznačná shoda. Tak například lze uvést, že Hromada263 považuje za nesporná a spadající pod působnost ZZŘS i ta řízení, kde soud může na návrh zakladatele, obmyšleného či osoby, která prokáže, že má na věci právní zájem (§ 1466 odst. 1 OZ), uložit či zakázat svěřenskému správci určité právní jednání, nebo prohlásit

jednání správce za neplatné, pokud poškozuje svěřenský fond či práva obmyšleného (§ 1466 odst. 1 OZ). Na druhou stranu podle Dejla a Felgrové strany již budou v těchto řízeních vystupovat ve sporu, a proto by neměla podléhat pravidlům v ZZŘS, nýbrž pouze pravidlům stanoveným v OSŘ.264 Přikláníme se spíše k druhému názoru, tedy, že se v těchto řízeních jedná již o spor mezi správcem jako žalovaným na straně jedné DEJL, P.; FELGROVÁ, R. Řízení ve věcech svěřenského fondu: komentář. In: LAVICKÝ, op. cit., s. 251. ibidem, s. 251-252. 263 HROMADA, M. Řízení ve věcech svěřenského fondu (§ 94-97). In: SVOBODA, K. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 181. 264 DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 251. 261 262

61

a žalobcem, který má na věci právní zájem na straně druhé, jelikož strany budou mít na výsledku řízení protichůdný zájem, a řízení by proto mělo náležet do působnosti OSŘ. Celkem shodně se pak staví odborná literatura k názoru, že podle OSŘ se budou konat řízení, v nichž se svěřenský správce vlastním jménem a na účet svěřenského fondu domáhá nároků v zájmu svěřenského fondu nebo naopak se třetí osoba bude domáhat nároků vůči svěřenskému správci vzniklých v souvislosti se správou svěřenského fondu. Stejně tak se OSŘ uplatní i v řízeních, kde se svých práv na plnění domáhá vůči svěřenskému správci obmyšlený v souladu s § 1461 odst. 1 OZ a svěřenský správce jej odmítá poskytnout. 265 S ohledem na skutečnost, že se na svěřenský fond použijí v obecné rovině i pravidla pro správu cizího majetku, jako další řízení, která přichází v úvahu, můžeme ještě uvést řízení o nahrazení souhlasu obmyšleného rozhodnutím soudu, pokud je takového souhlasu třeba k určitému jednání podle listiny zřizující trust obsahující podmínky pro výkon svěřenské správy (§ 1404 OZ). Soud tak může učinit za předpokladu, že obmyšlený je nezvěstný, nebo že nelze dostatečně včas zjistit jeho stanovisko, případně odmítá dát k jednání souhlas, aniž by k tomu měl rozumný a spravedlivý důvod. Domníváme se, že takové řízení vykazuje znaky spíše nesporného řízení, a mělo by být proto vedeno podle ZZŘS. Nicméně, nelze zcela vyloučit ani jeho spornou povahu. Stejně tak lze usuzovat i na řízení podle § 1429 OZ, podle něhož může soud za určitých okolností změnit svým rozhodnutím způsob jednání a rozhodování více správců. Výše nastíněné skutečnosti nás vedou ke konstatování, že procesní úprava již v samotném rozhraničení, jakou povahu budou mít řízení týkající se svěřenského fondu, a jaký procesní předpis se tak vlastně na daný typ řízení použije, nás uvádí při nejmenším do rozpaků. Důvodová zpráva k ZZŘS se k tomu poněkud alibisticky staví způsobem, že cílem procesní úpravy svěřenských fondů je ponechat soudům dostatečně široké pole působnosti pro uvážení umožňující jim variabilně rozhodovat, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Cílem úpravy bylo proto zakonzervovat pouze ty nejnutnější procesní otázky.266

265 266

Srov. DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 251 a HROMADA, op. cit., s. 181. DůvZp k ZZŘS, s. 42

62

Hmotněprávní úprava, stejně jako ta procesní v ZZŘS, má přitom sledovat určitou míru soudního dohledu nad svěřenskými fondy, jelikož tyto jsou jinak mimo dosah moci veřejné.267 Nicméně s ohledem na neurčitost, jaká řízení budou vlastně považována za nesporná a jaká za sporná, s čímž souvisí i otázka, ve kterých řízeních máme očekávat značnou soudní intervenci, jelikož ta je příznáčná právě pro nesporná řízení, nelze konstatovat, že by byl soudní dohled na svěřenskými fondy dostatečně jasně vymezen. Domníváme se proto, že pokud máme v prostředí českého práva úplně nový a pro toto prostředí netypický právní institut, neměl by zákonodárce na soudy, a především pak na veřejnost, přenášet svůj díl odpovědnosti za řádné uchopení a vypořádání se s nejasnými otázkami, které takový institut obklopují. Naopak by se měl snažit nastavit konkrétnější pravidla pro jeho fungování a dohled, a to v souladu s požadavky právní jistoty a legitimního očekávání, aby odpovědi na takové otázky byly postaveny zákonodárcem najisto a aby účastníci řízení mohli snadno usuzovat na svých procesních právech a povinnostech. Situaci ještě pak do jisté míry komplikuje i nastavení vztahu mezi OSŘ a ZZŘS. I když se bude jednat o nesporná řízení týkající se svěřenských fondů, je potřeba stále nahlížet do OSŘ. ZZŘS se samostatně aplikuje pouze tehdy, když je v něm určitá problematika upravena vyčerpávajícím způsobem, tudíž by bylo proti smyslu úpravy v ZZŘS ještě užít pravidel v OSŘ.268 Takto je upravena například, co se svěřenských fondů týče, otázka věcné a místní příslušnosti. OSŘ je potom možné použít vedle a spolu s ZZŘS tam, kde ZZŘS neposkytuje komplexní úpravu dané věci, ale pouze do té míry, dokud je to slučitelné s povahou nesporného řízení, typicky například proces dokazování (§ 1 odst. 3 ZZŘS). V řízeních podle ZZŘS se proto nepřipouští například koncentrace řízení, ani vedlejší intervence.269

4.1.1 Klasifikace řízení podle common law Klasifikaci řízení, které mohou vyvstat v souvislosti s existencí a správou trustu, není snadné vystopovat ani ze zahraničních právních řádů.270 Anglické soudy, které mají

ibidem. LAVICKÝ, op. cit., s. 13. 269 ibidem, s. 270 Srov. Civil Procedure Rules of GB, Code of Civil Procedure of Québec a Zivilprozessordnung (Law on Civil Procedure) of Liechtenstein 267 268

63

s trusty nejbohatší zkušenosti, se proto v souvislosti s případem Re Buckton271 pokusily vytvořit tři hlavní kategorie, do nichž lze podřadit jednotlivá řízení související s trusty z hlediska náhrady nákladů. První skupinu tvoří ta řízení, která jsou zahájena na návrh správce jednak za účelem soudního posouzení obsahu a platnosti listiny zřizující trust a jednak za účelem vydání soudního pokynu či nařízení ohledně výkonu svěřenské správy. Druhou skupinu pak tvoří řízení týkající se stejného předmětu, nicméně zahájená osobou od správce odlišnou, která prokáže, že má na vedení řízení právní zájem, a činí tak v zájmu zachování majetku svěřeného do trustu. Obě kategorie se řídí stejnými procesními pravidly a představují řízení, která probíhají v zájmu trustu.272 Jakékoli náklady by měly být proto hrazeny ze svěřeného majetku. Pouze za předpokladu, že by se obmyšlený stal účastníkem řízení, aniž by to bylo v zájmu trustu nezbytně nutné, ponese si náklady řízení sám, případně i náklady těch, kterým je svou účastí v řízení navýšil.273 Do třetí a poslední kategorie spadají sporná řízení, v nichž správce vystupuje jako strana žalovaná. Taková řízení podléhají pravidlům, která se vztahují na běžné common law občanskoprávní spory a náklady řízení budou hrazeny s ohledem na úspěch ve věci.274 Řízení první a druhé kategorie, která tvoří alternativu ke klasickým řízením, umožňují v podstatě soudu vykonávat kontrolu nad trustem a částečně i jeho správu tím, že se správce či obmyšlený může na soud v případě vážných pochybností kdykoli obrátit a nechat jej rozhodnout na místo sebe. Správce může žádat soud i o stanovisko, zdali na základě jím všech tvrzených skutečností a označených důkazů má podat v konkrétní věci žalobu, nebo se naopak jako žalovaný nároku žalobce bránit.275 Stejně tak může požádat soud o povolení k realizaci určitých operací či transakcí, ať už co se týče například prodeje a koupě nemovitostí či cenných papírů a akcií, tak i vyplacení prospěchu obmyšleným. V případě vážných pochybností je správce oprávněn se i vzdát svých pravomocí rozhodovat určité otázky podle svého

Re Buckton [1907] 2 Ch 406 PETTIT, op. cit., s. 480. 273 WOOD, J. Trust disputes - the trustee's perspective. Private Client Business, 1998, vol. 3, p. 134. In: Westlaw UK [právní informační systém]. 271 272

275

PETTIT, op. cit, s. 482.

64

uvážení, a nechat tak rozhodnout soud.276 Soud následně vydá tzv. administration order,277 jímž nahradí vůli správce, a sám se tak postaví do jeho pozice. Takový příkaz, jímž soud nahrazuje výkon práv a povinností náležejících správci, ovšem lze vydat velmi výjimečně, a to za přísně vymezených podmínek. Mezi ně patří například situace, kdy správa majetku náleží více správcům, kteří nejsou schopni jednomyslně se dohodnout a společně jednat. Bez patřičného zásahu soudu by tak byla správa trustu paralyzována. Výše uvedené soudní pravomoci plní hned dvě funkce. Jednak soudu umožňují intervenovat do správy trustu a vykonávat nad ním současně i dohled, jednak plní funkci protekční vůči samotnému správci či správcům, jelikož tito jsou pak do jisté míry chráněni před případnými žalobami ze strany obmyšlených pro porušení správy majetku v trustu.278 Správci se tak mohou odvolávat na jednání v souladu s rozhodnutím soudu a soudy je mohou za určitých okolností zcela zprostit osobní odpovědnosti.279 Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že svěřenskému správci v podmínkách českého práva náleží plná správa svěřeného majetku, a musí tak činit cokoli, co je pro majetek vhodné a užitečné a současně jej rozmnožovat a pečovat o něj s péčí řádného hospodáře, pak dojdeme k závěru, že rozsah jeho osobní odpovědnosti je v podstatě neomezený. Domníváme se proto, že by i český právní řád mohl pro odůvodněné případy opatřit správce aktivní legitimací, která by jej opravňovala zahájit u soudu řízení o jakési „předběžné“ otázce související s výkonem svěřenské správy. Její posouzení soudem, by pak správce mohlo navést na ten správný směr při řešení problematických situacích, v nichž se správce může nacházet. Řízení výše zmiňované první a druhé kategorie upravují procesní pravidla obsažená v sekci Part 64 Civil Procedure Rules,280 která jsou pak blíže rozvedena v tzv. Practice Directions 64A a 64B.281 K projednání návrhu na zahájení těchto řízení Talbot v Talbot [1968] Ch 1 Rule 64.2 Civil Procedure Rules 278 WOOD, J. Trust disputes - the trustee's perspective. Private Client Business, 1998, vol. 3, p. 134. In: Westlaw UK [právní informační systém]. 279 s(61) Trustee Act 1925 280 Civil Procedure Rules představují v zásadě občanský soudní řád platný v UK, který aplikují všechny články soudní soustavy vyjma Sněmovny lordů mající vlastní speciální procesní pravidla: ANDREWS, N. English Civil Procedure: Fundamentals of the New Civil Justice System. Oxford: Oxford University Press, 2003, s. 4. 281 Civil Procedure Rules i Practice Directions jsou dostupné na stránkách britského ministerstva spravedlnosti: https://www.justice.gov.uk/courts/procedure-rules/civil/rules/part64/pd_part64a 276 277

65

je příslušný Nejvyšší soud, High Court of Justice, resp. jeho divize Chancery Division, jakožto soud historicky rozhodující podle práva equity [Rule 64.1(3)]. Řadí se zde zejména řízení o: - určení okruhu obmyšlených, - určení, zdali je konkrétní osoba obmyšleným z trustu, - nařízení správci, aby předložil účty či účetní knihy, případně ověřil jejich správnost, - nařízení správci, aby složil u soudu peníze, které jako správce trustu drží, - nařízení správci, aby učinil nebo naopak se zdržel určitého jednání, - povolení ke koupi, prodeji, uzavření smíru či k jakékoli jiné transakci nebo jednání, ať už administrativního či dispozitivního charakteru, - udělení příkazu k určitému jednání v rámci správy majetku v trustu (Para 1 PD) Podle předmětných ustanovení probíhá i řízení o změně trustu či o rozšíření pravomocí správce, kde soud tak může učinit v zájmu obmyšlených, jimiž jsou například děti, nesvéprávní, nebo nasciturus.282 Vzhledem k tomu, že CPR odkazují na zahájení výše uvedených řízení cestou alternativního formulářového podání,283 které se užívá pro řízení, jejichž charakter nepředpokládá, že zúčastněné strany povedou o předmetné otázce zásadní spor,284 domníváme se, že je můžeme s jistými výhradami připodobnit k českým nesporným řízením. Je nutné ovšem podotknout, že CPR neznají výslovně rozlišení na sporná a nesporná řízení a i výše uvedená řízení se mohou ve svém průběhu překlopit do sporného procesu. Nicméně nepochybně je spojuje jeden základní element a tím je jejich preventivní charakter. Podle našeho názoru tato řízení představují jakýsi předstupeň před vznikem sporu, a snaží se tak veškeré potenciální spory eliminovat a předcházet poškození práv vyplývajících z trustu. Navíc se týkají předně výkonu správcovských povinností a vnitřních vztahů mezi zainteresovanými osobami. Vně tento koš řízení zůstávají potom spory vyplývající z porušení povinností svěřenského správce, dále spory mezi věřiteli, případně dlužníky a správcem a také spory mezi správcem a obmyšleným ohledně náhrady nákladů řádně vynaložených v souvislosti se správou majetku v trustu.285 V těchto případech má tedy soud již za Pravomoc soudu takto činit v zastoupení osob ve slabším postavení upravuje zákon Variation of Trusts Act 1958 c. 53 6 and 7 Eliz 2 283 PETTIT, op. cit., s. 482. 284 ANDREWS, N. English Civil Procedure: Fundamentals of the New Civil Justice System. Oxford: Oxford University Press, 2003, s. 237. 285 PETTIT, op. cit., s. 475-478. 282

66

úkol napravit nechtěný protiprávní stav, z něhož jedna ze stran nutně vyjde jako poražená a druhá jako vítěz. Nicméně, jak jsme již uvedli výše, klasifikace řízení na sporná a nesporná není světu common law tak úplně blízká. Anglické soudy proto v případu Alsop Wilkinson v Neary286 typizovaly řízení, v nichž může jako účastník vystupovat svěřenský správce, do tří hlavních skupin. První z nich představují řízení, která přímo ovlivňují existenci a fungování trustu, přitom mohou i nemusí mít povahu sporu. Patří zde řízení o posouzení platnosti listiny zřizující trust, dále pak řízení o udělení instrukcí a pokynů správci ohledně výkonu svěřenské správy, jakož i vnější spory iniciované osobami odlišnými od obmyšlených, které se snaží napadnout platný vznik trustu, jako například věřitelé zakladatele, kteří tak mohou učinit v domnění, že zakladatel zřízením trustu zkrátil jejich práva. Druhou skupinu pak tvoří spory, jejichž hlavním předmětem je nárok obmyšlených na plnění z trustu a jeho výše. Může se jednat o spory mezi obmyšlenými navzájem či spory mezi obmyšlenými a správcem ohledně jednání, které na účet trustu učinil či opomenul učinit. Stejně tak zde patří spory mezi obmyšlenými a správci nad výkonem svěřenské správy a vykazování účetnictví obmyšleným. Všechna tato řízení přitom mají povahu vnitřního sporu mezi osobami v postavení buď správce či obmyšleného. Třetí skupinu pak představují výhradně vnější spory, kde naproti správci vystupují třetí osoby, s nimiž vstoupil do právního vztahu za účelem zhodnocení majetku v trustu.287 Výše uvedená klasifikace řízení vychází především z funkčního pojetí a lze z ní vypozorovat, že největší důraz je kladen na umění rozlišit, z jakého vztahu spor či nespor vyplývá. Zdali se jedná o vnější či vnitřní vztah směrem k trustu nebo o jeho samotnou existenci. Jsme-li schopni rozklíčovat, v čem spočívá podstata řízení, měli bychom být schopni i správně určit, kdo má být jeho účastníkem a jakou bude mít řízení povahu.

Alsop Wilkinson v Neary [1995] 1 All ER 431 KOCH, Christopher P. Tale of Two Cities – Arbitrating Trust Disputes and the ICC’s Arbitration Clause for Trust Disputes A. Yearbook on International Arbitration, published by International & NonU.S. Law Journals, 2012, vol. 2, p. 186. In: HeinOnline [právní informační systém]. 286 287

67

4.1.2 Rozlišení řízení na sporná a nesporná podle québecké úpravy Pro důkladné posouzení si můžeme vzít k ruce ještě zahraniční úpravu jiné země, která ve svém procesním předpise Code of Civil Procedure výslovně s rozlišením řízení na sporná a nesporná pracuje, a tou je Québec. Zajímavostí určitě je, že tato země přijala zbrusu nové znění daného kodexu procesních pravidel, a to s účinností od 1. 1. 2016.288 Klíčem k rozlišení sporných a nesporných řízení je stejně jako u nás, kontradiktorní zásada ve sporných řízeních, kterou soudy i strany musí po celou dobu průběhu řízení respektovat a která brání soudu vynést rozsudek, dokud obě strany nedostanou možnost se ke všemu vyjádřit a uvést vlastní argumenty (čl. 17 CCPQ). Ať už se jedná o sporné či nesporné řízení, pro oba druhy platí, že se zahajují na návrh, nikoliv z iniciativy soudu, a soud nemůže přisoudit něco jiného, než co navrhují samotní účastníci řízení (čl. 10 CCPQ). V nesporných řízeních soudy mohou i z vlastního podnětu vyzvat ty osoby, o nichž se domnívají, že by do probíhajícího řízení mohly vnést více objasněných skutečností, aby se dostavily k soudu, a neformálně je tak vyslechnout. Stejně tak mohou předvolat i osoby, do jejichž zájmu může být rozsudkem soudu zasaženo (čl. 50 CCPQ). Za nesporná řízení jsou pak v souvislosti s trusty označována ta řízení, u nichž hmotné právo vyžaduje, aby vzhledem k povaze příslušného jednání či vzhledem k rozsahu oprávnění navrhovatele, byl soudu předložen návrh na povolení k určitému jednání, či ke schválení učiněného rozhodnutí, jakož i žádost o ověření určité skutečnosti, případně žádost o posouzení právního stavu (čl. 302). Toto ustanovení v sobě ukrývá pravomoc soudu vést dohled nad správou trustu a do jisté míry se podílet na jeho správě podobně, jako jsme uváděli u soudů v zemích common law. Nicméně je potřeba uvést, že québecké soudy nemají tak široké pravomoci ve vztahu ke správě trustu, jakými disponují soudy anglické. I přesto se však správce může na soud za určitých okolností obrátit a žádat jej o jeho stanovisko či souhlas k určitému jednání.289

Entrée en vigueur de la Loi instituant le nouveau Code de procédure civile - La ministre de la Justice est fière d'améliorer l'accès de la population au système de justice. Portail Québec [online], published by Gouvernement du Québec, © 2016 [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.filinformation.gouv.qc.ca/Pages/Article.aspx?http://www.filinformation.gouv.qc.ca/Pages/Article.aspx?aiguillage=ajd&type=1&idArticle=2312168988&lang=en 289 CLAXTON, op. cit., s. 563. 288

68

CCPQ ve svých ustanoveních pak výslovně uvádí, že návrh týkající se správy trustu, jakož i jmenování, označení či nahrazení osoby ve vztahu ke správě cizího majetku, jsou projednávána v nesporných řízeních. Dále bychom v souvislosti s trusty mohli zmínit jako nesporná i registrační řízení pro zápis do příslušných veřejných rejstříků a evidencí (čl. 303). Québecká procesní úprava tak poměrně jednoznačně vyčleňuje, jaké řízení bude vedeno jako sporné a jaké jako nesporné tím, že výslovně zakotvuje rozlišovací kritérium, pomocí kterého, dodržíme-li jej důsledně, jsme schopni u každého řízení určit jeho povahu. Domníváme se proto, že taková úprava z hlediska členění řízení by mohla sloužit jako inspirační zdroj i pro české procesní právo. Takový závěr má zcela jistě své opodstatnění i v tom, že hmotněprávní úprava svěřenských fondů koneckonců vychází z CCQ, tudíž i členění sporných a nesporných řízení podle québeckého procesního práva by nemělo českému zákonodárci činit zásadní potíže. Vedle rozlišení řízení na sporná a nesporná považujeme poměrně za zásadní i určení, zdali se předmět řízení týká vnitřních či vnějších vztahů vyplývajících z trustu tak, jak jsme se snažili znázornit v případě anglických soudů. Toto kritérium by pak mohlo hrát i podstatnou roli ve vztahu k určení okruhu účastníků řízení. Za pozornost stojí určitě i fakt, že ani jeden ze srovnávacích zahraničních právních řádů nevyčleňuje procesní pravidla pro trusty do zvláštního procesního předpisu, rovněž ani pravidla pro jiná zvláštní řízení, na rozdíl od českého práva, které se rozhodlo vytvořit „dvojkolejnost“ procesních pravidel pro jednotlivá řízení o trustech v podobě OSŘ a ZZŘS.

4.2

Věcná a místní příslušnost

Věcně příslušnými soudy, ať už se jedná o sporná či nesporná řízení ve věcech souvisejících se svěřenskými fondy, jsou v prvním stupni okresní soudy.290 Nicméně vzhledem k tomu, že nesporná řízení týkající se svěřenských fondů mají obdobný charakter jako řízení o statusových věcech právnických osob, je poněkud zarážející, že i když jsou si tato řízení typově velmi blízká, a dokonce ve zvláštní části ZZŘS obě systematicky zařazená do hlavy II části II, řízení ve statusových věcech právnických osob řeší jako soudy prvního stupně krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) ZZŘS]. 290

viz § 3 odst. 1 ZZŘS a § 9 odst. 1 OSŘ

69

Z výše uvedeného tedy vidíme, že řízení, která mají z hlediska svého průběhu podobný charakter, řeší v prvním stupni jiný článek soudní soustavy. Takto zvolený způsob úpravy je značně matoucí a nekonzistentní, ať už z pohledu veřejnosti, která bude svá podání k danému soudu směřovat, tak z hlediska samotných soudů. Někteří proto usuzují, že věci ohledně svěřenských fondů spadají do působnosti okresních soudů jen proto, že se na ně při výčtu věcí, které v prvním stupni řeší krajské soudy, jednoduše zapomnělo.291 Na druhou stranu se jako rozumný důvod ovšem nabízí i celková bezmocnost při rozkódování, co vlastně svěřenský fond je a kam ho zařadit, když není ani právnickou osobu ani věcí v právním smyslu.292 Bývá navíc stále ještě častým tématem diskusí, zdali se v případě svěřenského fondu nejedná o právnickou osobu. Právnické osoby se ovšem na rozdíl od svěřenských fondů vyznačují organizační strukturou.293 Výše zmiňovaný závěr má oporu i v ustanovení OSŘ, které mimo jiné stanoví, že ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, rozhodují v prvním stupni krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. e) OSŘ]. Jinými slovy, ať už bylo úmyslem zákonodárce cokoli, tak rozhodně nepovažoval svěřenský fond za nadaci, korporaci či ústav. Bylo by proto možné přijmout i ten závěr, že otázky ohledně svěřenských fondů nemá řešit krajský soud z toho důvodu, že na rozdíl od výše uvedených řízení ohledně korporací, fundací či ústavu, se u svěřenského fondu nesetkáváme s osobou v právním slova smyslu, a proto je nutné tato řízení od sebe důsledně odlišovat. Další indicii, zdali má nebo může mít svěřenský fond právní osobnost, či ne, nám může poskytnout speciální ustanovení pro určení místní příslušnosti v ZZŘS, které jako rozhodné kritérium používá bydliště či sídlo svěřenského správce, popřípadě poslední známé bydliště či sídlo zakladatele svěřenského fondu.294 Místní příslušnost tak náleží obecnému soudu svěřenského správce. Pouze v případě, že svěřenský fond nemá žádného správce (jde-li například o řízení o jmenování DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 252. PIHERA, V. Svěřenský fond (§ 1448- §1474). In: SPÁČIL, J. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 1186,1191. 293 PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku), s. 2. 294 § 94 ZZŘS ve spoj. s § 85 odst. 1 a 3 OSŘ 291 292

70

svěřenského správce) je místně příslušným poslední obecný soud zakladatele a to i tehdy, že zakladatel byl fyzickou osobou, která již zemřela.295 Určovací kritérium tedy není navázáno na fond samotný právě proto, že svěřenský fond není osobou v právním slova smyslu, ale je fixováno na svěřenského správce, který je s fondem nejúžeji spjat tím,296 že vykonává jeho plnou správu vlastním jménem a na účet fondu.297 Domníváme se proto, že tímto ustanovením se zákonodárce snaží opět dát najevo, že svěřenský fond není právnickou osobou.298 Problémy mohou pro soudy nastat, jestliže se jedná o svěřenský fond vykazující mezinárodní pr. V takovém případě je potřeba zohlednit nařízení Brusel I bis, který, jak již bylo dříve zmíněno, upravuje alternativní příslušnost vedle obecné příslušnosti soudu místa, kde má žalovaný své bydliště, pokud se toto nachází na území Evropské unie. I když Brusel I bis hovoří ve svém čl. 7 odst. 6 o sporu, podle odborné literatury je potřeba toto ustanovení vztáhnout i na nesporná řízení. 299 Podle něj je pak možné podat žalobu či návrh na zahájení řízení u soudu toho členského státu, kde má svěřenský fond své sídlo. Soud má přitom posoudit, kde má svěřenský fond své sídlo podle pravidel mezinárodního práva soukromého platných v místě soudu.300 Nicméně, jak jsme již uváděli v předchozí kapitole, ani ZMPS, ani žádné jiné české procesní předpisy neznají pojem sídlo svěřenského fondu. Dejl a Felgrová se proto domnívají, že v takovém případě je nutné za sídlo svěřenského fondu považovat bydliště či sídlo správce, případně zakladatele s ohledem na § 94 ZZŘS.301 Pokud by ovšem žalovaný byl správce působící v zahraničí, dovedla by nás tato teorie ke stejnému závěru jako čl. 4 odst. 1 Brusel I bis, tedy k příslušnosti zahraničního soudu toho státu, na jehož území má správce své bydliště nebo sídlo, a české soudy by tak neměly pravomoc o dané věci rozhodnout (§ 6 odst. 1 ZMPS). Bylo by proto žádoucí, kdyby ZMPS s pojmem sídlo svěřenského fondu pracoval a definoval jej. S ohledem na výše uvedené bychom pak mohli zvážit, zdali by nebylo vhodné za sídlo svěřenského fondu považovat místo, odkud je fond efektivně spravován nebo místo, kde se nachází

DůvZp k ZZŘS, s. 42. ibidem. 297 HROMADA, op. cit., s. 182. 298 DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 252. 299 ibidem, s. 253. 300 Čl. 63 odst. 3 Brusel I bis 301 DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 253 295 296

71

podstatná část svěřeného majetku, jako místa s nejužším spojením se svěřenským fondem. Vzhledem ke skutečnosti, že svěřenský fond má zčásti věcnou povahu, neměli bychom podle nás přehlédnout ani § 68 ZMPS, resp. čl. 24 odst 1 Brusel I bis, který zakládá výlučnou pravomoc českých soudů či jiných orgánů veřejné moci pro případy, že se má rozhodovat o právech k nemovitým věcem, které leží na území České republiky. Podle nás by proto bylo možné dané ustanovení aplikovat, jestliže by majetek ve svěřenském fondu tvořila nemovitost ležící na území České republiky a práva k tomuto majetku by představovala jádro sporu či řízení před soudem, ať už by se bydliště svěřenského správce nacházelo kdekoli.

4.3

Účastníci řízení

Odpověď na otázku, kdo je účastníkem řízení, se bude lišit v závislosti na tom, zdali se v souvislosti se svěřenským fondem jedná o sporné či nesporné řízení. U nesporných řízení ZZŘS výslovně požaduje, aby určité osoby byly účastníky řízení vždy bez ohledu na to, zdali mají na věci právní zájem. Jako účastník nesporného řízení bude proto vystupovat zakladatel, svěřenští správci, obmyšlení a je-li osoba pověřená dohledem nad správou svěřenského fondu odlišná od zakladatele nebo obmyšleného, pak i tato osoba (§ 95 ZZŘS). Nelze rovněž zapomenout na navrhovatele, s nímž se automaticky počítá jako s účastníkem řízení, aniž by se zkoumal jeho vztah k projednávané věci z hmotněprávního hlediska. Nabízí se ovšem otázka, zdali je skutečně nutné, aby všechny tyto osoby byly vždy účastníky řízení a nebylo by naopak praktičtější provést nejprve jejich selektivní výběr v závislosti na jejich hmotněprávním vztahu k výsledku řízení. Změní-li

se

následně

v průběhu řízení

osoba

svěřenského

správce,

obmyšleného nebo ta, která vykonává dohled nad svěřenským fondem ještě před pravomocným skončením řízení, pak tyto osoby ztrácí způsobilost být nadále jejich účastníkem (§ 107 odst. 2 a 3 OSŘ). Procesní účastenství v nesporných řízeních je totiž odvozováno z postavení, které v rámci struktury svěřenského fondu zastávají. Ten, kdo vstoupí na jejich místo v rámci hmotněprávního vztahu, proto rovněž vstoupí do procesních práv a povinností svého předchůdce v probíhajícím řízení.302 302

DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 254.

72

Za předpokladu, že totožnost procesního nástupce předchozího účastníka řízení není soudu doposud známa, soud by měl řízení po takovou dobu přerušit. Dojde-li však ke smrti či zániku zakladatele, do jeho procesních práv či povinností nevstupuje žádná nová osoba, neboť jeho práva mají ryze osobní charakter a nedědí se, tudíž nedochází ani k jejich přechodu na právního nástupce zakladatele.303 I když ZZŘS přímo stanoví, kdo má být účastníkem řízení, nevylučuje se ani možnost soudu další osobu do řízení přibrat, pokud soud nabyde přesvědčení, že výsledek řízení může mít dopad do právní sféry takové osoby (§ 7 odst. 1 ZZŘS). Na druhou stranu vedlejší účastenství, které připouští § 93 OSŘ nepřichází vzhledem k povaze nesporného řízení v úvahu. Ve sporných řízeních týkajících se svěřenských fondů se ustanovení § 95 ZZŘS nepoužije a účastníkem řízení je proto vždy žalobce a žalovaný, resp. ten, koho žalobce v žalobě označí, ať už je jeho vztah z hlediska hmotného práva k předmětu sporu jakýkoli (§ 90 OSŘ). V takových řízeních se připouští i vedlejší intervence. Tedy ten, kdo má právní zájem na výsledku řízení se jej může zúčastnit jako vedlejší účastník tak, že se připojí ke straně sporu, na jejímž vítězství sleduje svůj vlastní zájem. Vedlejší účastník vstupuje do řízení buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků řízení učiněnou prostřednictvím soudu (§ 93 odst. 1 a 2 OSŘ). Procesními prostředky, které má vedlejší účastník k dispozici, jako je například navrhování důkazů, se pak snaží dosáhnout úspěchu hlavního účastníka, na jehož stranu se připojil. Nabízí se ovšem otázka, kdo bude účastníkem řízení jako žalobce nebo žalovaný, půjde-li o spor související s právy a povinnostmi náležejícími ke svěřenskému fondu. Svěřenský fond sám o sobě nemůže být účastníkem řízení, jelikož nemá právní osobnost, ledaže by zákon svěřenskému fondu procesní subjektivitu výslovně přiznával (§ 19 OSŘ). Nicméně žádné takové ustanovení v OSŘ, které by ze svěřenského fondu činilo účastníka řízení, nenajdeme. Se svěřenským fondem proto může být zacházeno pouze jako s objektem řízení, nikoli jako s jeho subjektem, stejně tak svěřenský fond nemůže činit žádná procesní jednání, jelikož není procesně způsobilý (§ 19 a § 20 odst. 1 OSŘ). Z logiky věci ovšem vyplývá, že pokud svěřenský správce spravuje a drží majetek tvořící svěřenský fond, jakož i vykonává vlastnická práva k tomuto majetku 303

ibidem.

73

(§ 1448 odst. 2 a 3 OZ), měl by to být právě on, kdo bude vystupovat ve sporném řízení jako žalobce či žalovaný ohledně plnění související s majetkem ve svěřenském fondu. Problémy pak mohou nastat při řešení otázky, kdo všechno má být aktivně či pasivně legitimován za předpokladu, že svěřenských správců je několik. V nesporných řízeních lze předpokládat, že to budou všichni svěřenští správci s ohledem na zákonné vymezení okruhu účastníků řízení v ZZŘS. Ve sporném řízení je pak otázkou, zdali žalobu musí podat všichni svěřenští správci, případně všichni musí být na straně žalovaných označeni, nebo zdali může v řízení vystupovat pouze jeden či většina z nich. Lavický se domnívá, že o nucené společenství, kdy se řízení budou muset účastnit všichni svěřenští správci, se bude jednat v případě, kdy svěřenský správce je zároveň obmyšleným či zakladatelem svěřenského fondu.304 V takovém případě totiž musí mít svěřenský fond podle hmotného práva dalšího od těchto osob odlišného správce a tyto osoby jednají společně (§ 1454 OZ). Na druhou stranu, pro ostatní případy speciální hmotněprávní úprava neexistuje a je nutné se držet pravidel obecné společné správy, podle níž správci jednají a rozhodují většinou hlasů, přičemž každý z nich disponuje jedním hlasem (§ 1428 OZ). Pokud bychom promítli tato pravidla do procesní úpravy, pak by na straně žalujících či žalovaných musela vystupovat početní většina svěřenských správců.305 Takové pravidlo ovšem zcela neřeší situaci, jak postupovat v případě, že svěřenští správci jsou dva. Zdali potom musí být oba účastníky řízení, nebo postačí, aby jím byl pouze jeden z nich. Podle Lavického by nicméně mělo být pro žalobce vždy praktičtější směřovat žalobu proti všem svěřenským správcům, neboť se tím navyšují jeho šance na úspěch, získá-li exekuční titul proti každému z nich. Ve hře ovšem není osobní majetek svěřenského správce, nýbrž pouze majetek svěřenského fondu.306 Lze proto jen doporučit, aby tyto otázky týkající se jednání a vystupování svěřenských správců z hlediska jak hmotného, tak procesního práva upravoval statut svěřenského fondu, případně zřizovací smlouva. Vládní návrh zákona,307 o němž bude

304

LAVICKÝ, P. Procesní souvislosti svěřenských fondů. Písemné podklady pro prezentaci na konferenci, s. 3. 305 ibidem. 306 ibidem, s. 4. 307 Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony/sněmovní tisk 642 [online] [cit. 29. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=642&CT1=0

74

pojednáno v další kapitole, se snaží tuhle otázku řešit tím, že každý statut svěřenského fondu bude muset obsahovat i údaj o počtu svěřenských správců a způsobu jejich jednání. Taková informace bude přitom veřejnosti přístupná, a bude se na ni proto vztahovat pravidlo materiální publicity, podle něhož by se pak nikdo nemohl dovolávat neznalosti obsahu takto evidovaného a zveřejněného údaje.308 Máme-li potom jako účastníky řízení několik svěřenských správců, je nutné posoudit, zdali může každý z nich činit procesní jednání samostatně s účinky pro svou vlastní osobu, nebo musí taková jednání činit společně s účinky stejnými pro všechny. I když podle hmotného práva každý ze svěřenských správců jedná vlastním jménem, všichni svěřenští správci mají společný jmenovatel a to, že jednají na účet svěřenského fondu, což je z hlediska účinků na svěřenský fond fakticky spojuje. Lze se proto domnívat, že v procesním právu budou tvořit nerozlučné společenství, jelikož není možné, aby meritorní rozhodnutí vyznělo pro některého z nich jinak, než pro toho druhého, když postižen má být jeden a tentýž majetek. Podle Lavického z výše uvedeného vyplývá i závěr, že procesní jednání jednoho ze svěřenských správců zachraňuje všechny ostatní, naopak zmešká-li jeden z nich první jednání, nelze vůči němu rozhodnout samostatně rozsudkem pro zmeškání.309 Pro tyto důvody se pro některá, nikoliv však taxativně vyjmenovaná, dispoziční jednání vyžaduje společný konsenzus všech (§ 91 odst. 2 OSŘ), neboť jinak platí ono dobře známé pravidlo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“310 Výše uvedené závěry, že v záležitostech týkajících se svěřenského fondu vystupuje svěřenský správce, pak jen pouze dokládá § 79 odst. 1 OSŘ, podle něhož v návrhu na zahájení řízení musí být u účastníka řízení uvedena poznámka, že se jedná o svěřenského správce a označení svěřenského fondu, který spravuje. Tím se zároveň odliší i případy, kdy se v žalobě rozhoduje o osobním majetku svěřenského správce a kdy o majetku tvořícím svěřenský fond. Stejně tak je nutné toto označovaní dodržet i v samotném rozsudku, který je podkladem pro výkon rozhodnutí, aby

DůvZp k novele, s. 29. LAVICKÝ, P. Procesní souvislosti svěřenských fondů. Písemné podklady pro prezentaci na konferenci, s. 4. 310 Známý výrok pocházející z románu Tři mušketýři (1844), jehož autorem byl francouzský spisovatel Alexandre Dumas starší. 308 309

75

nedocházelo k postižení majetku svěřenského správce na místo majetku svěřenského fondu.311 Výjimkou, kdy může dojít k postihu osobního majetku svěřenského správce, je situace, kdy je správci uložena pokuta nebo náhrada zaviněných nákladů v nalézacím řízení, jelikož k nařízení zaplacení těchto částek sice došlo v řízení, v němž vystupoval svěřenský správce z titulu výkonu své funkce, nicméně v důsledku jeho jednání či opomenutí, které nemůžeme přičítat k tíži majetku ve svěřenském fondu.312 Musíme však odlišit i situace, kdy je svěřenský správce žalován o náhradu škody způsobenou zanedbáním svých povinností při svěřenské správě. V případě úspěchu takové žaloby, by se totiž vítězná strana rovněž uspokojovala z majetku ve vlastnictví svěřenského správce, nikoliv z majetku ve svěřenském fondu. Bude se tak nejčastěji jednat o žalobu ze strany obmyšleného či ze strany zakladatele svěřenského fondu, kteří mají eminentní zájem na tom, aby svěřenský správce postupoval v souladu se svými povinnostmi.

4.3.1 Procesní účastenství podle zahraniční právní úpravy I když podle québeckého práva svěřený majetek v trustu nemá podobně jako u nás svého legálního vlastníka, tamější právní teorie dospěla ke stejnému závěru, jako jsme již uvedli výše. Právo žalovat a být žalován se ve vztahu ke třetím osobám, mimo tedy obmyšlené a zakladatele, přisuzuje svěřenskému správci s ohledem na to, že majetek v trustu kontroluje a má nad ním jako jediný reálnou moc. 313 Co se týče vnitřních vztahů existujících v rámci trustu a řízení z nich vzešlých, pro ně již nelze jednoznačně shrnout, kdo je považován za účastníka řízení. Nicméně je v pravomoci soudu, aby okruh účastníků v každém konkrétním případě sám vymezil a obeznámil je s učiněným podáním.314 I přes výše uvedené, nepovažujeme zcela za šťastné vycházet ze zkušeností právě této provincie, co se týče procesní úpravy účastenství v řízeních o trustech. I když je totiž institut trustu Québecu znám více než 20 let, tamější soudy se stále ještě nevypořádaly s pochopením podstaty tohoto institutu a neexistuje zcela jednotný

LAVICKÝ, P. Procesní souvislosti svěřenských fondů. Písemné podklady pro prezentaci na konferenci, s. 5. 312 ibidem, s. 6. 313 CLAXTON, op. cit., s. 570. 314 ibidem, s. 564. 311

76

názor na to, kdo by měl v konkrétním případě vystupovat jako účastník řízení. Někdy se bohužel dokonce setkáme i s tím, že soudy za stranu řízení považují samotný trust, ačkoliv nemá právní osobnost ani podle québeckého práva.315 Nejednotnost názorů ohledně vymezení okruhu účastníků řízení je dozajista dána i tím, že québecké soudy stále nemají dostatek zkušeností se spory vyplývajícími z trustů, neboť počet takto zahájených řízení je doposud velmi nízký.316 Rozhodli jsme se proto jako možný inspirační zdroj zvolit praxi common law soudů, neboť zde se teorie nad procesním účastenstvím vyvíjela poměrně dlouho prostřednictvím precedentů, z nichž vychází mimo jiné i Lichtenštejnsko, země ležící na evropském kontinentu stejně jako Česká republika. Podle common law je nezbytné, aby účastníky řízení, byli vždy všichni jeho správci, kteří mohou vystupovat jak na straně navrhovatelů řízení, tak na straně jeho odpůrců [Rule 64.4(1) CPR]. Požadavek na účastenství všech správců lze předně odvodit ze skutečnosti, že správci podle common law jsou legálními vlastníky majetku v trustu a jako takovým jim nepochybně spolu náleží právo bránit svěřený majetek soudní cestou.317 I když český správce není vlastníkem majetku ve svěřenském fondu, náleží mu výkon vlastnických práv, jako by vlastníkem byl, tudíž i svěřenští správci podle českého práva by měli být analogicky ke common law účastníky řízení, ať už se jedná o sporné či nesporné řízení. V tomto směru se námi již dříve učiněné závěry shodují jak s praxí common law soudů, tak s québeckým právem. Podle common law by ovšem účastníky řízení měli být všichni správci, nikoliv pouze některý nebo někteří z nich. Tato zásada plyne z ekvitního historického pravidla, které předpokládá, že správci jednají vždy společně, pokud zakladatel neurčil ve zřizovací listině jinak.318 Správci ovšem mohou určit jednoho ze svého středu, který bude ostatní v jednání zastupovat. Stejné pravidlo pro jednání více správců se používá i v Lichtenštejnsku.319 Výjimkou je pouze situace, kdy je správce žalován z porušení svých svěřenských povinností, resp. z poškození trustu. Rozsudek Nejvyššího soudu v Québecu ze dne 6. 3. 2015, sp. zn.: 2015 QCCS 885. Nejvyšší soud v Québecu [online]. CanLII [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.canlii.org/fr/qc/qccs/doc/2015/2015qccs885/2015qccs885.html?resultIndex=1 316 Lionel Smith, příspěvek na konferenci Functioning of Trust 317 SMITH, M. Locus standi and the enforcement of legal claims by cestuis que trust and assignees. Trust Law International, 2008, vol. 22(3), s. 140. In: Westlaw UK [právní informační systém]. 318 MOFFAT, op. cit, s. 588. 319 Liechtenstein: Law of OffshoreTrust Law. LOWTAX [online] [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.lowtax.net/information/liechtenstein/liechtenstein-trust-law.html 315

77

V takových případech může být správce žalován samostatně, případně s těmi, kteří se na jeho protiprávním jednání spolupodíleli.320 Pasivně legitimována je vedle správce i třetí osoba, která získala v důsledku porušení trustu prospěch. Žalobce ovšem musí prokázat, že tato osoba o neoprávněném jednání správce věděla nebo mohla vědět a je stále vlastníkem získaného majetku. Vzhledem k tomu, že správce odpovídá při porušení trustu neomezeně celým svým majetkem, lze vedle něj žalovat i jeho manželku, případně jejího manžela, nebo i insolvenčního správce, je-li svěřenský správce v úpadku.321 Aktivně legitimováni jsou v těchto případech obmyšlení, jestliže porušením povinností svěřenského správce došlo ke zkrácení jejich práv na plnění z trustu nebo i ostatní správci, kteří v rámci plnění svých povinností musí usilovat o co možná nejrychlejší a nejúčinnější nápravu vzniklé škody. Správci se proto musí snažit předcházet porušení trustu ze strany ostatních spolusprávců a to cestou pravidelného dohledu nad majetkem spravovaným jiným správcem nebo patřičným zásahem v případě, že zjistí, že již k takovému porušení došlo. Jinak jim hrozí, že budou spolu odpovědni s tím, kdo se porušení dopustil.322 Lichtenštejnská právní úprava dokonce přímo stanovuje v případě správy trustů několika správci, že jsou všichni správci ze zákona povinni vykonávat dohled každý nad každým, což opravňuje kteréhokoliv z nich podat návrh na odvolání toho správce, který porušuje své správcovské povinnosti [čl. 929(3) PGR]. Co se týče obmyšlených a jejich účastenství v řízení, pro ně již neplatí, že by museli být do řízení vždy zapojeni. Pokud se bude jednat o tzv. vnější spor vzniklý mezi správcem či správci a třetími osobami na základě nějakého nesplněného závazku týkajícího se majetku v trustu, pak obmyšlení zásadně nejsou, a nemohou ani být účastníky řízení. Na druhou stranu jejich účast se například vyžaduje v řízeních o propadnutí zastaveného majetku tvořícího majetkovou podstatu trustu nebo ve sporech, které se přímo dotýkají plnění, na které mají obmyšlení nárok. V řízeních, které se týkají vztahu uvnitř trustu, by měli být naopak obmyšlení účastníky zpravidla vždy, pokud se jich projednávaná věc bezprostředně dotýká. Neexistuje přitom nikde psané pravidlo, zdali se řízení musí účastnit všichni obmyšlení nebo pouze někteří z nich, záleží tak případ od případu. Soud má FLINT, op. cit., s. 490. ibidem, op. cit., s. 491 322 ibidem, op. cit., s. 200-201. 320 321

78

koneckonců vždy možnost přibrat do řízení další osobu, u které se domnívá, že je její účast v řízení nezbytná.323 Stejně tak může soud účast takové osoby na řízení ukončit, ať už je předmětem řízení cokoli, a to jak na návrh samotných účastníků nebo z vlastní iniciativy.324 V podmínkách českého práva má soud takovou možnost pouze u nesporných řízení. Nicméně osoba, která není správcem nebo obmyšleným, nemůže zahájit řízení v zájmu trustu, ledaže by trust neměl žádného správce.325 Z hlediska procesního jednání je možné, aby každý z účastníků, ať už se jedná o větší počet obmyšlených nebo správců, postupoval samostatně nebo aby si všichni či část z nich, které spojuje stejný zájem v řízení, zvolili ze svého středu zástupce.326 Prosazují-li obmyšlení nebo správci v řízení u soudu stejný nárok, soud pak musí rozhodnout pro všechny stejně.327 Z klíčové trojice zakladatel, správce a obmyšlený nám zbývá ještě zmínit procesní postavení zakladatele trustu podle common law. Zakladatel musí být obligatorně účastníkem řízení pouze tehdy, jestliže má soud rozhodnout o změně trustu a jedná přitom v zájmu toho, kdo tak nemůže činit sám, jako je dítě, nesvéprávný nebo nasciturus.328 Zakladatel

anglického

trustu

má

tak

ve

srovnání

s

québeckým,

lichtenštejnským nebo českým trustem výrazně slabší postavení. Jeho úloha zpravidla končí tehdy, když právoplatně konstituuje trust, není-li sám obmyšleným nebo správcem. 329 Dále už pak nastupují správci a spolu s nimi zpravidla i obmyšlení. Nižší míru oprávnění zakladatele lze dovodit z faktu, že common law klade důraz především na věcně-právní podstatu trustu. Práva a povinnosti z trustu jsou vykonávána ve vztahu k majetku, a závazek vůči zakladateli tak ztrácí na významu. Naproti tomu ostatní jurisdikce chápou trust i v závazkové rovině, kde vzniká určitý vztah mezi zakladatelem a správcem a z něj vyplývající práva a povinnosti.330

323

ANDREWS, op. cit., s. 265-266. ibidem. 325 FLINT, op. cit., s. 489. 326 ibidem, s. 196, s. 493. 327 ANDREWS, op. cit., . 266. 328Chancery Guide. GOV.UK [online]. Published by HM Courts & Tribunals Service, 17. 2. 2016, s. 115 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.justice.gov.uk/downloads/courts/chancerycourt/chancery-guide.pdf 329 SCHURR, F. Introduction and Overview of Beneficiaries‘ Rights in Lichtenstein Trust Law. In: SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 135. 330 ibidem. 324

79

Porovnáme-li výše uvedené s českou úpravou, vidíme, že common law zakládá obligatorní procesní účast svěřenských správců pro jakýkoli druh řízení související s trustem. V řízení by přitom měli být zastoupeni všichni správci, jelikož jsou povinni společně i jednat, vyjma žalob o porušení trustu, kde může být žalován pouze ten, kdo se takového porušení dopustil. V podmínkách českého svěřenského fondu platí pro hmotněprávní jednání spolusprávců, že rozhodují a následně jednají podle většiny hlasů, neexistuje-li jiné ujednání. Tato hmotněprávní úprava zcela koresponduje se svým legislativním zdrojem, tedy s québeckou právní úpravou.331 Nicméně z hlediska procesního práva se domníváme, že by bylo v zájmu svěřenského fondu, kdyby jako účastníci řízení vystupovali všichni svěřenští správci i ve sporném řízení, tudíž hmotněprávní pravidlo bychom do procesně-právní roviny nepromítali. Ostatní správci by přitom do řízení mohli vstoupit i jako vedlejší účastníci. Účast všech správců v řízení považujeme za zcela legitimní, jelikož výsledek sporu se může vždy významně odrazit na hodnotě majetku ve svěřenském fondu, za jehož řádnou správu správci odpovídají společně a nerozdílně (§ 1430 OZ). Na každý případ, jak jsme již výše dovodili, svěřenští správci jsou jediní oprávnění, kdo mohou podávat žaloby nebo být žalováni ve vztahu ke třetím osobám ze závazků týkajících se svěřeného majetku. Jedná se o vnější vztah v rámci svěřenského fondu, v němž mohou vystupovat pouze správci, nikoliv obmyšlený nebo zakladatel. Nabízí se nicméně otázka, zdali by přece jenom nemohly nastat okolnosti, které by opravňovaly i obmyšlené podat žalobu v zájmu svěřenského fondu na místo správce. V common law aktivní legitimace obmyšlených v těchto případech dlouho nepřicházela v úvahu, a to právě z důvodu, že nejsou vlastníky předmětného majetku, a tudíž nemohou být ani věcně legitimováni vůči třetím osobám.332 Soudy tak odmítaly dovodit jakýkoli vztah mezi třetí osobou a obmyšleným a žaloby opakovaně zamítaly. Obmyšlení se mohli obracet pouze na správce, který v jejich zájmu majetek spravoval a měl i povinnost podat žalobu tam, kde to ochrana svěřeného majetku vyžadovala. Pokud obmyšlený došel k závěru, že správce žalobu vůči třetí osobě nepodal a odmítal ji podat, ačkoli v zájmu zachování svěřeného

331 332

CLAXTON, op. cit., s. 156. PETTIT, op. cit., s. 414.

80

majetku tak učinit měl, mohl se obrátit na soud, aby nařídil správci takovou žalobu podat, nebo dokonce navrhnout soudu, aby správce odvolal a jmenoval nového.333 Nicméně mohou nastat okolnosti, které vyžadují včasné jednání, jinak hrozí, že dojde například k promlčení práva na uplatnění pohledávky za dlužníkem nebo, že dlužník upadne do insolvence a majetek nebude možné zcela vymoci. Common law soudy proto dospěly k závěru, že ve výjimečných situacích nemusí obmyšlený nejprve podávat žalobu proti správci s cílem, aby mu soud určité jednání přikázal, ale může proti dlužníkovi žalobu podat sám vlastním jménem a v zájmu trustu.334 Nicméně, pokud je obmyšlených více, musí tak učinit všichni společně a vzhledem k tomu, že správce musí být vždy účastníkem řízení, označí jej obmyšlení v žalobě na straně žalovaných.335 Jedná se tak o jistý druh procesního prostředku, který umožňuje spojit dvě řízení v jedno, a to řízení proti třetí osobě iniciované správcem a řízení proti správci iniciované obmyšleným, aby se zabránilo zmaření práva na uspokojení pohledávky náležející k majetku v trustu. Nicméně stále je potřeba mít na mysli, že se jedná o výjimečný procesní prostředek a soudy mají vždy povinnost pečlivě zvážit, zdali existují tak vážné okolnosti, které by opravňovaly obmyšleného nahradit svou vůlí vůli správce, nebo zdali se v daném případě spíše nejedná o zásah do diskrečních pravomocí správce.336 Obmyšlený má tedy právo podat žalobu k soudu přímo proti třetí osobě pouze za předpokladu, že se správce nepodáním takové žaloby dopouští porušování povinností vyplývajících z trustu.337 Porovnáme-li s výše uvedeným českou právní úpravu, ta rovněž umožňuje obmyšlenému, aby soud na jeho návrh přikázal nebo zakázal svěřenskému správci určité jednání (§ 1466 odst. 1 OZ). Zákon dále opravňuje soud, aby obmyšleného na jeho návrh pověřil vedením určitého řízení na místo svěřenského správce, a to pod jeho vlastním jménem (§ 1466 odst. 2 OZ). Obmyšlený by pak na základě pověření soudu mohl podat v zájmu svěřenského fondu žalobu proti třetí osobě, s níž není v žádném hmotněprávním vztahu. Nicméně pořád se jedná o dvoustupňový procesní

SMITH, M. Locus standi and the enforcement of legal claims by cestuis que trust and assignees. Trust Law International, 2008, vol. 22(3), s. 143. In: Westlaw UK [právní informační systém]. 334 Vandepitte v Preferred Accident Insurance Corp of New York [1933] AC 70 (PC) 335 ANDREWS, op. cit., s. 266. 336 SMITH, M. Locus standi and the enforcement of legal claims by cestuis que trust and assignees. Trust Law International, 2008, vol. 22(3), s. 163. In: Westlaw UK [právní informační systém]. 337 ibidem, s. 164. 333

81

prostředek, kdy obmyšlený musí nejprve získat pověření od soudu a až poté může podat žalobu proti třetí osobě. Mohli bychom tedy zvážit, zdali by i v českých podmínkách nebylo možné a užitečné za výjimečných okolností umožnit obmyšlenému, případně všem obmyšleným, je-li jich více, podat žalobu napřímo proti třetí osobě, aniž by obmyšlení museli předtím žádat soud o pověření. Na druhou stranu na základě výše uvedeného bychom mohli polemizovat nad obligatorní účastí všech obmyšlených a zakladatele vedle správců v nesporném řízení. Jako zásadní rozdíl v české úpravě oproti těm zahraničním, vnímáme možnost zakladatele odvolat svěřenského správce bez uvedení jakéhokoli důvodu z jeho správcovské pozice. Taková pravomoc zakladatele může mít velký vliv na nezávislost výkonu svěřenské správy, což ovšem není jistě smyslem a cílem tohoto institutu. Tuto pravomoc bychom proto ponechali pouze v rukou soudu, který je také jako jediný oprávněn měnit statut svěřenského fondu, aby svěřenská správa mohla být nezávislá. Pokud obmyšlený není zároveň zakladatelem nebo svěřenským správcem, pak lze shrnout, že vznik svěřenského fondu, jeho charakter, správa a plnění z něj vyplývající nezávisí na jeho vůli. Tito mají sice nárok na plnění ze svěřenského fondu, ale podle pravidel, které nastolil zakladatel nebo správce. Obmyšlení tedy mohou plnění přijmout, nebo odmítnout, nicméně do samotné správy a fungování svěřenského fondu reálně zasahovat nemohou. Obmyšleným tak náleží funkce dozoru nad řádným výkonem svěřenské správy a to v rozsahu plnění, které jim z trustu náleží. Vstupovat do řízení by proto měli pouze tehdy, pokud se předmět řízení zásadně jejich práva na plnění z trustu dotýká a hrozí, že správce poruší nebo již porušil jemu z trustu vyplývající povinnosti. Domníváme se proto, že ne vždy bude zcela zapotřebí, aby byli všichni obmyšlení účastníky nesporného řízení.

4.4

Zahájení a vedení řízení Řízení je možné zahájit pouze na návrh, tedy z iniciativy samotných účastníků,

nikoliv soudu, ať už se jedná o sporné či nesporné řízení (§ 96 ZZŘS). Návrh se podává písemně v listinné nebo elektronické podobě, nelze jej ovšem učinit ústně do

82

protokolu.338 Hmotněprávní úprava stanoví, kdo je v konkrétní věci oprávněn podat návrh na zahájení řízení, přičemž zpravidla takto opravňuje i osobu, která prokáže, že má na věci právní zájem. Soud se pak musí v prvé řadě zabývat předběžnou otázkou, zdali konkrétní osoba dostatečně prokázala, že má na věci právní zájem.339 Zahájením řízení pouze na návrh, zákonodárce zamýšlel zdůraznit záměr redukovat dohled veřejné moci nad svěřenskými fondy na minimum, nicméně chtěl je podrobit alespoň dohledu soudnímu.340 Řízení je proto vedeno dispoziční zásadou, přičemž z nesporů se bude jednat zpravidla o ta řízení, kdy osoby oprávněné k určitému úkonu v rámci struktury svěřenského fondu budou nečinné, nebo nebudou vykonávat svoji funkci řádně, v důsledku čehož je pak poškozován a paralyzován samotný svěřenský fond.341 Navrhovatel je oprávněn vzít své podání zpět, nicméně soud může rozhodnout o neúčinnosti takového zpětvzetí, pokud existují vážné důvody na straně ostatních účastníků k tomu, aby bylo v řízení dosaženo meritorního rozhodnutí. Soud by tak měl vždy vyžádat od ostatních účastníků řízení jejich vyjádření k učiněnému zpětvzetí a to i za předpokladu, že k zpětvzetí došlo ještě před samotným jednáním ve věci.342 Jde-li o nesporná řízení, ZZŘS dává soudu možnost nenařizovat jednání, jestliže není potřeba provádět dokazování (§ 97 ZZŘS). Zákonodárce se přitom inspiroval úpravou rozhodování ve věcech právnických osob a snažil se tím docílit zjednodušení a urychlení řízení, při kterých není potřeba dokazování provádět.343 Jednání se tak nebude nařizovat, je-li možné danou věc rozhodnout meritorně na základě předložených listinných důkazů a strany se vzdají práva na projednání věci. Na druhou stranu soud ve věcech, kde nemusí nařizovat jednání, může strany přizvat k jinému soudnímu roku, který je určitou obdobou přípravného jednání, které se v nesporných řízeních ohledně svěřenských fondů nevede (§ 16 ZZŘS). U jiného soudního roku soud může rovněž projednat předloženou věc, zjistit stanoviska účastníků řízení a provést dokazování, je-li to účelné a umožňuje-li to povaha řízení (§ 18 odst. 1 ZZŘS). Z jiného soudního roku může být vyloučena veřejnost, nicméně je potřeba pamatovat na ústavně zaručená lidská práva, která HROMADA, op. cit., s. 183 ve srov. s § 42 odst. 1 OSŘ a § 14 ZZŘS. DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 255. 340 DůvZp k ZZŘS, s. 42. 341 DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 255. 342 LAVICKÝ, op. cit., s. 61. 343 DůvZp k ZZŘS, s. 43. 338 339

83

garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně a která rovněž požadují, aby bylo možné veřejnost vyloučit pouze ze zákonem stanovených důvodů.344 Dokazování nicméně již pojmově předpokládá nařízení jednání, tudíž pokud někdo navrhne provést důkazy nebo si je soud vyžádá z vlastní iniciativy, bude jednání nařízeno vždy, neboť každý účastník má právo vyjádřit se k navrženým a provedeným důkazům (§ 122 odst. 1 a § 123 OSŘ). Jednání se nařizuje i tehdy, pokud již ze samotného podání vyplývá, že účastníci uvádějí sporné skutečnosti a mají na výsledku řízení odlišné zájmy, tedy v případech sporného řízení se tak bude jednání konat prakticky vždy.345 Velmi odlišným prvkem nesporných řízení od sporných je neuplatnění zásady koncentrace řízení, kterou výslovně vylučuje § 20 odst. 2 ZZŘS tím, že dává účastníkům řízení možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy až do vyhlášení meritorního rozhodnutí, resp. i potom v rámci odvolacího řízení. I když strany nemají povinnost učinit skutkový přednes či navrhnout důkazy do určité lhůty, není možné tímto sledovat záměrné zneužití práva a činit obstrukce v řízení, jelikož i v těchto řízeních platí zásada poctivosti stran.346 Soud potom může uložit účastníkovi řízení, který prokazatelně bezdůvodně posečkal se skutkovým přednesem či označením důkazů, aby zaplatil tímto vzniklé náklady soudního řízení, nicméně vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu. Soud má ovšem povinnost zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí důležité a není přitom vázán pouze na skutečnosti nebo na důkazy, které uvedou, resp. navrhnou účastníci řízení (§ 20 odst. 1 ZZŘS ve spoj. s § 21 ZZŘS). Nesporná řízení tak ovládá vyšetřovací zásada s jistými modifikacemi, neboť účastníci mají povinnost se soudem spolupracovat, uvádět pravdivě a úplně všechny relevantní skutečnosti a označovat důkazy, jakož i úplně a pravdivě odpovídat soudu na položené dotazy (§ 6 OSŘ ve spoj. s § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ). Soud má na oplátku vůči účastníkům poučovací a dotazovací povinnost. Na rozdíl od sporného řízení však účastníky nezatěžuje subjektivní důkazní břemeno, tedy strany nejsou

Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod DEJL, FELGROVÁ, op. cit., s. 255. 346 LAVICKÝ, op. cit., s. 74. 344 345

84

zatíženy povinností vyvinout dostatečnou aktivitu k tomu, aby prokázaly určitou tvrzenou skutečnost.347 V řízení tak může nastat situace, kdy určitá skutečnost není spolehlivě prokázána a skutkový stav zůstane nejasný. Soud se pak musí rozhodnout, zdali aktivuje důsledky, které hmotněprávní norma spojuje s prokazovanou skutečností, o níž však není jisté, zdali nastala. Takové rozhodnutí soudu pak může jít k tíži některého z účastníků řízení.348 Při uvažování o dělení důkazního břemene proto v nesporných řízeních vycházíme z teze, že každý účastník nese důkazní břemeno vůči těm skutečnostem, které tvoří skutkový předpoklad pro něho příznivé právní normy, z níž pro sebe odvozuje důsledky.349 Soud má nakonec i možnost uložit účastníkovi řízení, aby uhradil zálohu na provedení důkazu podle § 141 OSŘ, nicméně vyšetřovací zásada se zde projeví v tom, že i když záloha nebude složena, nemůže být toto důvod k neprovedení důkazu na rozdíl od sporných řízení.350 Dalším rozdílem oproti sporným řízením je možnost soudu vyslechnout účastníky řízení, aniž by k tomu byl zapotřebí jejich souhlas (§ 22 ZZŘS). Výslech účastníků navíc není považován za podpůrný důkazní prostředek, nýbrž soud k němu může přistoupit vždy, uzná-li to za vhodné a nutné k objasnění skutkového stavu.351 Soud pak rozhoduje ve věci samé zásadně usnesením, jde-li o nesporné řízení, a rozsudkem v řízeních, na něž se ZZŘS nevztahuje.352 O procedurálních otázkách se rozhoduje usnesením. Jelikož se ve věcech svěřenských fondů jedná vždy o návrhová řízení, soud je vázán návrhem a nemůže zásadně přisoudit něco jiného (§ 26 ZZŘS). Nicméně, pokud hmotněprávní úprava vyžaduje uspořádání poměrů jinak, než navrhuje navrhovatel, pak se soudu nabízí určitý prostor pro úvahu a měl by s ohledem na konstitutivní charakter takového rozhodnutí rozhodnout způsobem vyhovujícím hmotnému právu, ať už se jedná o sporné či nesporné řízení (§ 153 odst. 2 OSŘ).

LAVICKÝ, op. cit., s. 70. ibidem, s. 71. 349 ibidem. 350 ibidem, s. 72. 351 LAVICKÝ, op. cit., s. 78. 352 § 25 odst. 1 ZZŘS ve spoj. s § 152 odst. 1 OSŘ 347 348

85

Co se týče odvolacího řízení, pokud řízení probíhá podle ZZŘS, uplatní se na rozdíl od sporných řízeních zásada úplné apelace,353 tj. účastníci řízení mají možnost odkazovat i v odvolacím řízení na skutečnosti, které dříve v řízení neuvedli, rovněž jakož i označovat důkazy doposud nenavržené, stejně tak i soud může provádět důkazy, které účastníci ani v odvolacím řízení nenavrhovali (§ 28 odst. 1 ZZŘS). V nesporných řízeních pak ten, kdo podává odvolání nemusí nutně uvést odvolací důvod, soud je povinen rozhodnutí soudu I. stupně v každém případě přezkoumat a to v rozsahu, v jakém se dotyčný odvolává (§ 28 odst. 3 ZZŘS). V odvolacím řízení, jde-li o sporné řízení musí odvolání odvolací důvod obsahovat vždy. Dovolání se pak řídí stejnými pravidly, ať už jde o spor či nespor354 a jediným možným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení předmětné věci (§ 241a odst. 1 OSŘ).

4.4.1 Předložení dokumentů na výzvu soudu Obecně platí, že soud je oprávněn v rámci dokazování ve sporném i nesporném řízení nařídit komukoli, aby předložil listinu potřebnou k provedení důkazu, jestliže má dotyčný takovou listinu u sebe (§ 129 odst. 2 OSŘ). V těchto případech se jedná o užití pravomoci soudu za účelem získání důkazních prostředků a prokázání tvrzených skutečností. Na druhou stranu může nastat situace, kdy předložení listin a jiných dokumentů žalovaným bude předmětem petitu žalující strany sledující, aby soud tak žalovanému uložil ve výroku svého rozsudku. S oběma typy případů nařízení předložení listin se budou soudy zřejmě setkávat i v řízeních o svěřenských fondech. Zakladatel a obmyšlení jsou ze zákona oprávněni vykonávat dohled nad svěřenským fondem, případně i další osoby, které správce ve statutu označí (§ 1463 odst. 2 OZ). Z titulu svého práva dohledu pak tyto osoby mohou požadovat po svěřenském správci, aby jim umožnil kontrolu dokladů o svěřenském fondu a předložil jim vyžádané vyúčtování, zprávu či jinou informaci (§ 1465 odst. 2 OZ). V jakém rozsahu, za jakých okolností a jaké konkrétní doklady či zprávy a informace má svěřenský správce předložit a poskytnout, už však zákon dále nestanoví. Stejným způsobem je upravena informační povinnost správce vůči těm, kteří mají nad správou dohled, i podle québeckého práva (čl. 1288 CCQ).

353 354

LAVICKÝ, op. cit., s. 90. ibidem., s. 94.

86

Obě právní úpravy správci pouze výslovně ukládají, aby dozírajícím osobám doručil oznámení, v němž jim sdělí minimálně označení, účel a dobu trvání svěřenského fondu, spolu se svým jménem a adresou pro doručování (§ 1465 odst. 1, čl. 1288 CCQ). Správce tuto povinnost pak logicky nemá vůči těm, kdo jsou s těmito informacemi již seznámeni, jako je například zpravidla zakladatel. S ohledem na skutečnost, že zákon jak québecký, tak český určitým osobám umožňuje navrhnout soudu, aby svěřenskému správci konkrétní jednání přikázal nebo zakázal, lze si představit, že zakladatel, obmyšlený nebo i další osoby této možnosti mohou využít k získání přístupu k dokumentům a dalším informacím, které jim svěřenský správce odmítá dobrovolně vydat (§ 1466 odst. 1 OZ, čl. 1290 CCQ). Zahraniční soudy, ať už v Kanadě včetně Québecu či v jiných zemích common law, se po velmi dlouhou dobu snažily vypořádat s tím, jaký je vlastně charakter a rozsah informační povinnosti správce vůči obmyšleným, případně i vůči dalším osobám.355 I když québecké právo postavilo zakladatele a obmyšlené automaticky do pozice dozírající osoby nad činnostmi správce, neučinilo tak proto, aby vztah těchto osob ztotožnilo se vztahem evokujícím mandát.356 Správce je sice povinen vykonávat svěřenskou správu v souladu s podmínkami a účelem, které na počátku trustu vymezil zakladatel, nicméně je to pouze správce, nikoliv zakladatel či obmyšlený, kdo svěřený majetek podle svého vlastního uvážení kontroluje a spravuje. Je přitom zavázán přijímat svá rozhodnutí s dostatečnou pečlivostí a obezřetností, v zájmu účelu, kterému je trust zasvěcen.357 Pouze tehdy, jestliže oprávněné osoby dostatečně prokážou, že správce jednal v rozporu s podmínkami, za nichž je povinen vykonávat správu nebo že jednal neobezřetně a bezohledně, případně neučinil to, co učinit měl, mohou se tyto osoby dovolávat soudu, aby správci patřičné jednání přikázal.358 Pihera ovšem uvádí, že řízení podle § 1466 odst. 1 je nesporným řízením, a navrhovatele tudíž netíží důkazní břemeno, neboť je povinností soudu zjistit veškeré skutečnosti důležité pro rozhodnutí.359 S tímto názorem ovšem vzhledem k výše uvedenému nesouhlasíme a tento druh řízení bychom spíše zařadili mezi sporná řízení. I když se totiž MATTHEWS, Timothy C. Confidentiality, privacy, and disclosure in and outside the court room in estates and trusts - Canadian perspectives. Trusts & Trustees, 2015, vol. 21, no. 1&2, p. 51. 356 CLAXTON, op. cit., s. 558. 357 ibidem, s. 559. 358 FLINT, op. cit., s. 494. 359 SPÁČIL, op. cit., s. 1217. 355

87

předpokládá ingerence soudu do správy trustu, břemeno tvrzení a důkazní by měl stále nést podle nás navrhovatel. Institut trustu tudíž obecně nepředpokládá, že by rozhodování a činnosti správce podléhaly neustálé kontrole ze stran obmyšlených nebo zakladatele, nebo že by ke svému jednání správce potřeboval získat nejprve souhlas, či dokonce mohl jednat pouze z pověření příslušných osob. Troufáme si proto tvrdit, že čím více je správce při svém rozhodování vázán na zakladatele či obmyšlené, tím více je trust vzdalován od své přirozené podstaty. Právo požadovat po správci doklady a informace, kdykoli obmyšlený uzná za vhodné, by proto mohlo vyústit ve zmrazení fungování trustu, resp. svěřenského fondu a v zamezení správci ve výkonu jeho oprávnění.360 Může totiž nastat situace, kdy správce spravuje svěřený majetek pro více obmyšlených v rámci jednoho svěřenského fondu a zakladatel si nepřál, aby obmyšlení o svých vzájemných právech na plnění z fondu věděli nebo přinejmenším, aby neznali určité podrobnosti. Typicky se tak může jednat o rodinné svěřenské fondy. Zahraniční praxe v tomto směru dovodila, že ačkoli má obmyšlený právo na informace a předložení dokladů ohledně majetku v trustu, nesmí toto právo zasáhnout do vztahů založených na osobní či obchodní důvěře, kam spadá i důvěrná komunikace mezi správcem a zakladatelem, nebo komunikace mezi jinými obmyšlenými a správcem.361 Už i pro tyto důvody se domníváme, že by všichni obmyšlení neměli být automaticky vždy účastníky řízení, jde-li o vnitřní vztahy v rámci trustu, resp. vztahy mezi správcem, zakladatelem a obmyšleným a mezi nimi navzájem. Správce by tak měl vždy pečlivě zvážit, jaké informace smí a nesmí jednotlivým obmyšleným poskytnout. Na druhou stranu správce může být na návrh obmyšleného předvolán před soud a čelit nejen příkazu k vydání všech relevantních dokumentů, ale také povinnosti hradit náklady řízení, které by šly k jeho tíži, nikoli k tíži svěřenského fondu v případě, že by soud rozhodl v jeho neprospěch.362 Zahraniční judikatura a praxe zároveň nikde přesně nedefinuje, co všechno lze považovat za dokumenty spojené s trustem. Náplní veškeré dokumentace, dokladů, zpráv a informací proto MATTHEWS, Timothy C. Confidentiality, privacy, and disclosure in and outside the court room in estates and trusts - Canadian perspectives. Trusts & Trustees, 2015, vol. 21, no. 1&2, p. 58. 361 Re Londonderry’s Settlement [1964] 3 All ER 855, CA 362 Armitage v Nurse [1997] 2 All ER 705 360

88

může být prakticky cokoli a bylo by zjevně nespravedlivé chtít po správci bez přiměřených důvodů, aby veškeré údaje byly zpřístupněny osobám vykonávajícím dohled. Na druhou stranu vývojová tendence je taková, že se snaží podněcovat správce, aby výkon jejich správy byl transparentní, otevřený, a aby byl správce vždy připraven předložit účetní záznamy a jiné doklady, které mohou vyžadovat nejen obmyšlení, ale i orgány veřejné moci.363 Právní praxe tak dospěla k závěru, že soudy musí vždy spravedlivě vyvažovat protichůdné zájmy jednotlivých obmyšlených, samotných správců a třetích osob. 364 Stejně tak je potřeba odlišovat, zdali se jedná o řízení, kde soud pouze postupuje podle procesního řádu a nařizuje předložení označených listin k provedení důkazů, nebo se jedná o řízení, kde má soud na základě svého uvážení rozhodnout, zdali má správce povinnost poskytnout navrhovateli požadované dokumenty. V prvém případě lze konstatovat, že soud je pouhým vykonavatelem zákona. V druhém případě soud svou diskreční pravomocí v zásadě dohlíží na řádnou správu trustu a zároveň se zčásti staví do pozice samotného správce, když rozhoduje o tom, jaké listiny, zprávy a informace a komu mají být poskytnuty.365 Soudy by tak při výkonu své diskreční pravomoci měly vzít v úvahu, jaký má navrhovatel zájem a důvod na předložení a poskytnutí navrhovaných dokumentů, dále v jakém rozsahu by měly být dokumenty předloženy a v neposlední řadě, jak zabezpečit, aby jejich obsah nebyl zneužit.366 Odlišně by potom soudy měly přistupovat k situaci, kdy například obmyšlený vyžaduje kompletní přehled veškerých činností správce ohledně svěřeného majetku z pouhého rozmaru, nebo kdy jej k takovému požadavku naopak vede důvodné podezření, že správce porušuje nebo hrozí, že poruší své povinnosti vyplývající z trustu. Výše uvedené závěry považujeme za důležité, neboť se domníváme, že i české soudy mohou v budoucnu podobným otázkám a problémům čelit, a zde proto uvádíme alespoň hrubý návod, jak lze k této problematice přistupovat v souladu se zahraniční právní praxí.

PENNER, op. cit., s. 304; PETTIT, op. cit., s. 404. Schmidt v Rosewood Trust [2003] 3 All ER 76 MATTHEWS, Timothy C. Confidentiality, privacy, and disclosure in and outside the court room in estates and trusts - Canadian perspectives. Trusts & Trustees, 2015, vol. 21, no. 1&2, p. 64-65. 366 Schmidt v Rosewood Trust [2003] 3 All ER 76 363 364 365

89

4.5

Řízení o určení neplatnosti jednání svěřenského správce

Již v předchozích částech této kapitoly jsme poukázali na určité prostředky, jakými se obmyšlený, případně obmyšlení, mohou bránit proti správci, který neplní své povinnosti při výkonu svěřenské správy. Na tomto místě se pokusíme rozebrat další prostředek obrany se schopností odstranit a zhojit negativní důsledky protiprávního jednání svěřenského správce. Obmyšlený, nebo zakladatel, případně i jiná osoba, která prokáže, že má na věci právní zájem, jsou oprávněni obrátit se na soud s žalobou o určení neplatnosti právního jednání, kterým svěřenský správce poškozuje spravovaný majetek nebo poškozuje práva obmyšlených (§ 1466 odst. 1 OZ). Québecká právní úprava, která taktéž umožňuje napadnout protiprávní jednání správce, vymezuje okruh k tomu oprávněných navrhovatelů zcela totožně jako český OZ (čl. 1290 CCQ). Nicméně tamější soudní praxe dospěla k extenzivnímu výkladu okruhu těchto osob a měli by tak mezi ně za určitých okolností patřit i budoucí obmyšlení, orgány veřejné moci, opatrovník dosud nenarozeného dítěte a konečně i osoba, která vnesla do trustu nějakou majetkovou hodnotu, i když není jeho zakladatelem.367 Jakou povahu ovšem musí mít jednání správce, aby jej obmyšlení mohli soudně napadnout, a zasáhnout tak do práv třetích osob? Nejvyšší soud Spojeného království vydal k této problematice v roce 2013 dlouho očekáváný rozsudek v případech Pitt v Holt a Futter v Futter,368 v nichž se zabýval hlavně otázkou, za jakých okolností může samotný správce učiněné jednání či transakci zrušit, ukáže-li se pak, že takové jednání má vážné negativní dopady na spravovaný majetek. Předmětem posuzování konkrétně bylo nedostatečné či nesprávné zvážení daňových důsledků na trust, které mohlo vyústit ve škodu na spravovaném majetku. Dřívější praxe respektovala právní prostředky ochrany převzaté z práva quity, které umožňovaly správci určitá jednání prohlásit za neplatná, pokud byla učiněna bez patřičného uvážení všech možných souvislostí včetně těch fiskálních.369 Citované rozhodnutí nicméně tuto praxi vyvrátilo a dále stanovilo, že správce může anulovat své jednání pouze tehdy, bylo-li učiněno v hrubém omylu.370 Na druhou stranu Tucker v Royal Trust Co [1982] 1 SCR 250 Pitt v Holt and Futter v Futter [2013] UKSC 26 369 WEAVER, E. Putting it right (1): remedying problems in trusts and trust documents. Trusts & Trustees, 2013, vol. 19, no. 1, s. 31-32. 370 Pitt v Holt [2013] UKSC 26 367 368

90

v důsledku těchto rozhodnutí došlo k vymezení situace, za níž je možné, aby obmyšlení, kterým jednání správce přivodilo vážnou újmu na právech vyplývajících pro ně z trustu, platnost takového jednání u soudu napadli, a umožnili tak správci vyvázat se z napadeného právního vztahu.371 Obmyšleným tak vzniká nárok iniciovat řízení u soudu pouze tehdy, jestliže správce při výkonu svých práv a povinností překročil rozsah stanovených pravomocí, nebo porušil některou ze svých povinností, ať už úmyslně či z nedbalosti, případně nevzal v úvahu veškeré relevantní souvislosti. Pokud však správce své rozhodnutí opíral o stanovisko dostatečně kompetentní osoby, pak nelze dovodit, že by jednal bez zvážení všech okolností a důsledků, a obmyšlení nemohou platnost takového jednání u soudu napadnout.372 Obmyšlení tak budou muset vždy u soudu nejprve prokázat, že učiněným jednáním správce skutečně porušil povinnosti, které mu v důsledku svěřenské správy vznikly.373 Anglické soudy tak vybavily právem na zahájení řízení o určení neplatnosti napadeného jednání pouze obmyšlené, nikoliv samotného správce, podobně, jak to zakotvilo i české a québecké právo, přičemž tyto právní systémy stanovily okruh aktivně legitimovaných osob ještě šířeji, jak jsme již uváděli výše. Lze tedy podle nás uzavřít, že na straně žalobce tak bude nejčastěji vystupovat obmyšlený případně i více obmyšlených, kterým bylo bezprostředně zasaženo do jejich práva na plnění ze svěřenského fondu, a na straně žalovaných správce, případně i více správců. Vedle správce je věcně legitimována i třetí osoba, která vstoupila se správcem do napadeného právního vztahu. Jestliže by ji žalobce v žalobě neoznačil, pak by soud jeho žalobě nemohl vyhovět.374 Nicméně mezi českou a québeckou úpravou výše uvedeného práva na určení neplatnosti existuje jeden zásadní rozdíl. Dovětek druhé věty ustanovení § 1466 odst. 1 OZ totiž stanoví, že určení neplatnosti jednání správce nesmí být na újmu třetí osoby, jestliže tato osoba jednala v dobré víře. Podobnou zákonnou dikci článek 1290

BELL, C.; JORDAN, E. Pitt v Holt and Futter v Futter: practical implications for trusts. International Law Office [online]. Publikováno 19. 9. 2013 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.internationallawoffice.com/Newsletters/Offshore-Services/United-Kingdom/LawrenceGraham-LLP/Pitt-v-Holt-and-Futter-v-Futter-practical-implications-for-trusts 372 WEAVER, E. Putting it right (1): remedying problems in trusts and trust documents. Trusts & Trustees, 2013, vol. 19, no. 1, s. 32. 373 ibidem. 374 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn.: 21 Cdo 2770/2004, Výběr NS 2609/2005 371

91

CCQ neobsahuje, a lze pak tudíž vysledovat odlišné důsledky působení srovnávaných ustanovení. V prostředí českého práva se proto budeme moci setkat hned s několika možnými scénáři, které mohou u soudu nastat a které se zde pokusíme znázornit. Neunese-li žalobce důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně porušení fiduciární povinnosti správce, resp. povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, soud žalobu zamítne a učiněné jednání bude ponecháno v platnosti. Náklady řízení by přitom podle nás měl nést žalobce z vlastního majetku, nikoliv z majetku svěřenského fondu. Prokáže-li však žalobce, že správce se svým jednáním ocitl v rozporu s povinnostmi vyplývajícími pro něj ze svěřenské správy, soud bude muset balancovat mezi jednotlivými právy zainteresovaných osob. Na jedné straně totiž může stát právo žalobce na zrušení účinků právního vztahu neplatně uzavřeného mezi správcem a třetí osobou, na straně druhé právo této třetí osoby na zachování existence a vynucení účinků takového vztahu. Dobrá víra třetí osoby se přitom presumuje, tudíž bude nutné, aby žalobce vedle porušení povinností svěřenského správce prokázal i zlou víru nabyvatele. Povede-li se mu to, pak soud bezesporu prohlásí napadené jednání za neplatné, resp. neúčinné vůči majetku ve svěřenském fondu a strany, tj. svěřenský správce a třetí osoba, budou povinny vrátit si vše, co si navzájem doposud plnily. Svěřenský správce by měl přitom hradit náklady řízení, a to z vlastního majetku, nikoliv majetku svěřenského fondu, případně společně i s třetí osobou. Co se týče třetí osoby, vzhledem ke zlé víře, se domníváme, že by se nemohla domáhat náhrady škody vzniklé v důsledku neplatnosti jednání po svěřenském správci. Neprokáže-li žalobce, že třetí osoba jednala ve zlé víře, má se za to, že o jednání svěřenského správce v rozporu s jeho povinnostmi tato osoba nevěděla a ani nemohla vědět, tudíž prohlášení neplatnosti jí nemůže být na újmu. Je zde otázkou, zdali soudy musí tím pádem vždy určit, že napadené jednání je platné a vyvolává zamýšlené účinky na úkor svěřenského fondu, resp. práv obmyšleného, nebo zde existuje určitý prostor pro jejich úvahu, aby mohly žalobě i případně vyhovět. Zásada ochrany práv nabytých v dobré víře se považuje za nosnou vlajku občanského zákoníku. Těžko si lze proto představit okolnosti, které by přiměly soudce, aby rozhodl na úkor této zásady. Nicméně, domníváme se, že by bylo současně i problematické aplikovat na tyto případy obecná pravidla pro nabytí věci od 92

nevlastníka, jelikož svěřenský správce je nevlastníkem majetku svěřenského fondu vždy, ať už se jedná o porušení jeho povinností či ne. Lze proto žalobci jen doporučit, aby v žalobě současně i uváděl eventuální petit znějící na náhradu škody proti svěřenskému správci pro případ, že by soud s ohledem na práva třetích osob napadené jednání za neplatné neprohlásil. Svěřenský správce by tak musel nahradit škodu, kterou nelze přičítat k tíži svěřenského fondu, z vlastních prostředků. Stejně tak by se po svěřenském správci mohl domáhat náhrady škody nabyvatel, resp. třetí osoba, jestliže by soud nakonec prohlásil učiněné jednání za neplatné, a třetí osobě by tak vznikla prokazatelná škoda. V obou případech máme za to, že by náklady řízení měl nést svěřenský správce a hradit je ze svého osobního majetku. Na rozdíl od výše uvedeného québecká právní úprava v příslušném ustanovení nestaví před obmyšleného či jiné oprávněné osoby práva třetích osob nabytá v dobré víře. I když z čl. 1290 CCQ podobně jako z českého § 1466 OZ vyplývá závazkový charakter práv obmyšleného či zakladatele, kteří mohou realizovat svá oprávnění a vznášet nároky pouze vůči svěřenskému správci, žaloba na určení neplatnosti jednání správce v sobě prakticky skrývá jak obligační žalobu inter partes, tak reivindikační žalobu erga omnes.375 Třetí osoba, která vstoupila do protiprávního vztahu se svěřenským správcem, má totiž bez ohledu na dobrou víru povinnost vrátit konkrétní majetek, který nabyla neoprávněně (čl. 1699 CCQ), jakož pak i ti, na které je tato osoba dále převedla. Paul Matthews tak považuje Québec za jednu ze zemí, která institut trustu překlasifikovala z roviny závazkové do roviny věcně-právní.376 Professor Brierley v této souvislosti ovšem uvedl, že právo obmyšleného na vydání majetku vyčleněného do trustu nelze považovat za věcné právo náležející obmyšlenému, nýbrž jde o právo, které vyplývá ze samotné podstaty majetku přivlastněnému konkrétnímu účelu. Toto nezávislé vlastnictví pak opravňuje obmyšleného podniknout potřebné kroky k tomu, aby zpronevěřený majetek získal a navrátil jej zpět k účelu, ke kterému byl přivlastněn, když správce ve svých povinnostech selhal.377

CLAXTON, op. cit., s. 570. MATTHEWS, P. From Obligation to Property. And Back Again? The Future of the Non-Charitable Purpose Trust. In: HAYTON, D. (ed.). Extending the Boundaries of Trusts and Similar Ring-Fenced Funds. The Hague: Kluwer Law International, 2002, s. 213. 377 BRIERLEY, John E. C. In: CLAXTON, op. cit., s. 397. 375 376

93

Québecká úprava se do značné míry tímto liší od úpravy, kterou prosazuje české právo, a z hlediska praktických dopadů výše uvedených ustanovení se spíše přibližuje common law trustu, k jehož fundamentálním základům patří i tzv. tracing. Tracing se rozhodlo recipovat i Lichtenštejnsko, které dovozuje nároky obmyšlených vůči správci nikoliv ze smlouvy uzavřené mezi zakladatelem a správcem ve prospěch třetí osoby, jak se někdy mylně uvádí, nýbrž z věcně-právního nároku, který obmyšlený má nebo v budoucnu mít bude vůči plnění, které mu z trustu náleží.378

4.5.1 Common law tracing jako realizace věcně-právního aspektu trustu Podle profesora Jaffeyho common law trust lze chápat jako komplexní systém dvou odlišných dimenzí, a to práv a povinností vyplývajících ze závazku a práv a povinností vyplývajících z vlastnictví.379 Závazkový aspekt spočívá v zavázání se správce, že majetek, jehož se stává vlastníkem, bude kontrolovat, spravovat a prospěch z něj rozdělí v souladu s podmínkami trustu a v zájmu obmyšlených tak, jak na počátku určí zakladatel. Tento závazek pak opravňuje obmyšleného domáhat se po správci splnění povinností, k nimž se zavázal.380 Nicméně jedná se pouze o osobní závazek správce vůči obmyšlenému, který nemůže nijak zavazovat třetí osoby vstupující do vztahu se správcem. Proto má trust svůj další aspekt, jímž je komplex práv dohromady tvořících vlastnické právo, které zakladatel rozdělil při konstituování trustu mezi správce a obmyšlené. Správce je legálním vlastníkem celého majetku tvořícího trust, má nad ním kontrolu, spravuje jej a disponuje s ním vůči třetím osobám. Obmyšlený je vlastníkem prospěchu, který mu z majetku náleží a užívacího práva k němu.381 I když obě výše uvedené dimenze fungují samostatně, jedna bez druhé nemůže existovat v podmínkách trustu. V případě, že tedy správce poruší své povinnosti a převede majetek neoprávněně na třetí osobu, v závazkové rovině se může obmyšlený domáhat náhrady škody, ve věcně-právní rovině má nárok vůči třetí osobě na vrácení 378

SCHURR, F. Introduction and Overview of Beneficiaries‘ Rights in Lichtenstein Trust Law. In. SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, s. 135. 379 JAFFEY, P. Explaining the trust. Law Quaterly Review, 2015, 131(Jul), s. 393. In: Westlaw UK [právní informační systém]. 380 MATTHEWS, P.; op. cit., s. 216. 381 JAFFEY, op. cit., s. 394.

94

převedeného majetku, jelikož i tato třetí osoba je povinna respektovat právo obmyšleného na plnění z trustu.382 Nicméně tento závěr platí pouze tehdy, pokud dotyčná osoba věděla, že majetek, který obdržela, správce převedl neoprávněně v rozporu s podmínkami trustu. Pokud ovšem byla v dobré víře a nevěděla, ani nemohla vědět, že na ni byl majetek převeden neprávem, pak již obmyšlený tento majetek skrze věcněprávní žalobu vymáhat nemůže.383 Podobný závěr jsme vypozorovali i prostřednictvím praktického dopadu českého ustanovení § 1466 OZ. Nicméně v českém právním prostředí by se nárok obmyšleného v daném případě mohl omezit pouze na náhradu škody vůči svěřenskému správci. V common law je možné díky tracingu vymáhat i výnos, který byl obdržen výměnou za majetek z trustu.384 Určitou definici tracingu lze nalézt v případu Boscawen v Bajwa.385 Tracing lze chápat jako postup, kterým se obmyšlený snaží identifikovat a lokalizovat nedovoleně zcizený majetek z trustu ve snaze zjistit, co se s tímto majetkem stalo, identifikovat, kdo jej nabyl a kdo se dále na jeho neoprávněné transakci podílel ve snaze prokázat, že peníze, jakož i další hodnoty, které tyto osoby převodem majetku získaly, jsou majetkem trustu, a tudíž i jeho.386 Pokud byla osoba, která nabyla majetek, v dobré víře, pak je sice majetek již nenahraditelný, nicméně obmyšlený může vystopovat, jak správce naložil s výnosem z nedovoleného převodu. Pokud správce tento výnos dále užil na nákup akcií, či nějakého jiného aktiva, které je obmyšlený schopen přesně označit, pak platí, že tak správce učinil na účet trustu a obmyšlený se může skrze reivindikační žalobu domáhat vydání těchto aktiv. Navíc jsou tato aktiva chráněna i před věřiteli správce, tudíž nemohou být exekučně zabavena pro správcovy osobní dluhy.387 Druhou možností, kterou má obmyšlený, je domáhat se zřízení zástavního práva nad zmiňovanými aktivy jako zajišťovacího institutu.388 Obmyšlený má jako zástavní věřitel prioritní postavení ve vztahu k ostatním věřitelům, ať už zajištěným či nezajištěným.389

ibidem. PENNER, op. cit., s. 350. 384 SMITH, L. Transfers. In: BIRKS, P.; PRETTO, A. (eds.). Breach of Trust. Oxford: Hart publishing, 2002, s. 130. 385 Boscawen v Bajwa [1995] 4 All ER 769 386 Boscawen v Bajwa [1995] 4 All ER 769, 776 387 MOFFAT, op. cit., s. 603. 388 Foskett v Mckeown [2001] 1 AC 102 389 MOFFAT, op. cit., s. 720. 382 383

95

Problém ovšem nastává tam, kde není možné přesně označit majetek získaný za výnos z nedovolené transakce, jelikož je smíšený s ostatním majetkem správce. Co se týče bankovního účtu vykonstruovalo se pravidlo, které stanoví, že peníze, které na účtu zůstanou jsou ty, které správce získal za nedovolený prodej bez ohledu na pořadí transakcí, které na účtu probíhaly.390 Z hlediska ostatních věřitelů už však obmyšlený nemá prioritní postavení a řadí se vedle nich podle pořadí, jak pohledávky vznikaly.391 Soudní praxe dovodila, že tam, kde není možné uplatnit věcnou žalobu sledováním a mapováním svěřeného majetku, tam existuje možnost obmyšleného podat osobní žalobu na bezdůvodné obohacení. V rozhodnutí Re Diplock392 bylo shledáno, že pokud dojde při správě majetku k pochybení ze strany správců a rozdělení majetku těm, kterým nenáleží, pak tito mají povinnost nahradit získaný prospěch tomu, komu tento majetek po právu náležel. V tomto případě obmyšlenému, který podává žalobu místo správce, který se dopustil porušení svých povinností. Nicméně tato povinnost třetí osoby existuje pouze v tom rozsahu, v jakém ji nemůže splnit samotný správce tím, že nahradí majetek obmyšlenému ze svého osobního majetku. Problémy tím pádem činí situace, kdy je správce insolventní. Má-li obmyšlený důvodnou obavu, že správce, případně další osoba vystopovaný majetek prodá, rozptýlí nebo nebude moci jej jakkoli nahradit, může žádat soud, aby vydal předběžné opatření, které správci v těchto dispozicích zabrání, než získá pravomocný rozsudek soudu. Soud tak může uložit správci mezitimní soudní příkaz, kterým mu zakáže disponovat po určitou dobu s majetkem. Nejprve však musí vyslechnout obě strany, posoudit jimi uváděné skutečnosti a důkazy.393 Nejedná se přitom o konečné rozhodnutí ve věci, soud tedy pouze zkoumá, která strana má v řízení silnější pozici a zdali by odškodné bylo následně dostatečně uspokojivým nápravným prostředkem.394 Významným zásahem do práv a povinností účastníků řízení je příkaz, kterým soud zmrazí finanční prostředky správce. Jde přitom o opatření, které soud na žádost obmyšleného může uložit již před samotným zahájením řízení v nevědomosti druhé

Re Hallet Estate (1880) 13 CH D 696 MOFFAT, op. cit., s. 729. 392 Re Diplock [1948] Ch 465 393 MOFFAT, op. cit., s. 774-775. 394 ibidem. 390 391

96

strany.395 Cílem tohoto opatření je využít momentu překvapení, a znemožnit tak druhé straně odklonit majetek. Soud při jeho uložení musí ovšem velmi důkladně zvažovat, zdali je oprávněn tento příkaz vydat, jelikož jeho vydáním dochází k významnému zásahu do procesních práv protistrany. Obmyšlený proto musí soudu prokázat, že by měl v zahájeném řízení dostatečně silnou pozici a že existuje reálné nebezpečí nemožnosti uspokojit předmětný nárok později, pokud příkaz nebude vydán.396 Nicméně žalobce by neměl být povinen prokazovat úmysl správce majetek záměrně odklonit.397 Vydá-li soud takový příkaz ještě před zahájením řízení, má povinnost po jeho zahájení strany vyslechnout a zjistit, zdali nadále existují okolnosti odůvodňující jeho vydání, případně příkaz zrušit.398 Správci by i přes tento příkaz měla být ponechána disponibilní částka pro krytí jeho běžných životních nákladů, pro plnění jeho již vzniklých povinností a také pro případnou právní pomoc.399 Jelikož se skutečně jedná o velmi citelný zásah do práv žalovaného, existuje povinnost na straně žalobce vyložit soudu veškeré relevantní skutečnosti a důkazy s příkazem související.400 Nesmí zatajit ani případně to, že by mu žalovaný nabídl poskytnutí záruky pro zajištění splacení jeho dluhů. Žalobce je dále povinen získat u banky s tamějším sídlem dostatečnou finanční záruku, jejíž písemné stvrzení musí předložit soudu ještě před vydáním příkazu. Záruka je nezbytná pro případ, že by se ukázalo vydání příkazu jako neoprávněné a žalobce by svůj spor nakonec prohrál a musel hradit veškeré vzniklé náklady i případně škodu vzniklou na straně správce.401 Třetí osoby mají povinnost se soudem spolupracovat při ukládání příkazu a při zjišťování, kde a na jakých účtech se majetek nachází. Soudy jsou již dokonce oprávněny uložit tento příkaz i na majetek a aktiva, která se nacházejí v zahraničí, přičemž zahraniční soudy by měly být v realizaci příkazu soudu, který příkaz vydal, nápomocny.402 Za velmi výjimečných okolností a striktně vymezených podmínek by se obmyšlený mohl domáhat i soudního příkazu umožňujícího vstoupit do prostor, kde ANDREWS, op. cit., s. 426. Ninemia Maritime Corpn v Trave Schiffahrtsgesellschaft mbH [1984] 1 All ER 398 397 MOFFAT, op. cit., s. 779. 398 ANDREWS, op. cit., s. 426. 399 Polly Peck International plc v Nadir (No 2) 1992 4 All ER 769 400 ANDREWS, op. cit., s. 433-434. 401 MOFFAT, op. cit., s. 780. 402 Derby Cp v Weldon (Nos 3 a 4) [1990] Ch 65 395 396

97

se obmyšlený domnívá, že se nachází předmětný majetek nebo nezbytné důkazy a dokumenty a tyto si odnést ještě před zahájením řízení bez vědomí protistrany.403 Tento prostředek soudy ovšem aplikují velmi obezřetně, jelikož se zde dostává do rozporu velké množství základních lidských práv a je potřeba tyto důsledně vyvážit.404

4.5.2 Shrnutí Výše uvedené tak poukazuje na skutečnost, že práva, která v důsledku existence svěřenského fondu zakladateli či obmyšleným vznikají, mají v českém právním prostředí charakter závazku. Ať už se jedná o zakladatele, správce či obmyšleného, nikdo z nich není vlastníkem věcí tvořících majetkovou podstatu svěřenského fondu. Na druhou stranu správce je oprávněn vlastnická práva k vyčleněnému majetku vykonávat, stejně jako mu náleží plná správa tohoto majetku a kontrola nad ním. Je přitom zavázán vykonávat správu majetku v souladu se zákonem a podmínkami, které vymezil zakladatel při konstituování svěřenského fondu. I když tedy správce není legálním vlastníkem předmětného majetku, všichni včetně samotného zakladatele a obmyšleného, jsou-li osobami od správce odlišnými, musí respektovat, že pouze on, případně spolu s ním i další správci, jsou oprávněni svěřenský majetek držet a spravovat, jakož i s ním nakládat. Stejně tak správci přísluší právo domáhat se ochrany spravovaného majetku zahájením soudního řízení podáním věcné žaloby. Z tohoto úhlu pohledu má svěřenský fond nepochybně svoji věcně-právní povahu působící erga omnes. Nicméně i obmyšlení mají své specifické postavení, neboť na ně můžeme nahlížet jako na budoucí nebo alespoň potenciální vlastníky vyčleněného majetku, případně toho, co k majetku přináleží. Koneckonců právě v zájmu obmyšlených je majetek do svěřenského fondu vyčleněn, odhlédneme-li od svěřenských fondů pro veřejné účely. Je proto na zvážení, zdali by i v jejich případě nebylo možné nahlížet na nárok, kterým se mohou bránit a díky němuž se mohou obrátit na soud, jako na nárok věcně-právní vycházející z plnění, které jim ze svěřenského fondu náleží nebo v budoucnu náležet bude.

403 404

MOFFAT, op. cit., s. 783. Lock International plc v Beswick [1989] 1 WLR 1268 at 1280

98

Závěr Zhodnotíme-li celkovou procesní úpravu svěřenských fondů v prostředí českého práva, je zjevné, že se zákonodárce při její konstrukci nechtěl pouštět do žádných podrobností a usiloval pouze o zakotvení těch nejnutnějších otázek, které by pro soudce měly představovat jakýsi odrazový můstek v řešení případů týkajících se svěřenských fondů. Soudy tak budou mít ve svých rukou vývoj svěřenských fondů s ohledem na fakt, že ani jejich hmotněprávní úprava není příliš bohatá a detailně naservírovaná. Poměrně kusou úpravu přisuzujeme dílem faktu, že se jedná o institut, který není českým právníkům dobře znám a je jimi považován za zcela cizí jev, dílem tomu, že samotní zákonodárci si nebyli jisti, zdali následně svěřenský fond nebude předmětem dalších změn, které se ukážou jako nutné po uvedení svěřenského fondu v život. Příkladem tak je i navrhovaná novela, o které bylo pojednáno v kapitole třetí této práce a která si jako jeden z cílů klade učinit svěřenské fondy transparentními a veškeré vztahy v rámci svěřenského fondu lépe dohledatelnými pro účely veřejné moci. V dané kapitole jsme ovšem poukázali na vážné nedostatky, které v sobě předmětná novela skrývá a jejich neslučitelnost s dosavadní legislativní konstrukcí svěřenského fondu. Pokusili jsme se rovněž naznačit i jinou cestu, kterou by český zákonodárce mohl zvolit, aby dosáhl chtěných cílů. Dále jsme v rámci této práce poukázali na výhody, případně nevýhody Haagské úmluvy o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání, kterou Česká republika nerecipovala a místo toho zvolila vlastní pravidla pro určení rozhodného práva a uznávání zahraničních trustových struktur. Nicméně tato vlastní úprava, jak jsme již v průběhu práce naznačili, vykazuje určité slabiny, které by bylo potřeba napravit. Jeví se nám proto jako nejjednodušší a nejvhodnější cesta pro Českou republiku přijetí Úmluvy a přizpůsobení českých relevantních právních předpisů jejím požadavkům. Tímto krokem by se Česká republika více přiblížila zahraničnímu rámci zemí, které institut trustu, nebo trust-like institutu uznávají. Podle důvodové zprávy k ZZŘS mají soudy ve struktuře svěřenského fondu představovat určitou formu dohledu a stejně pak jako v každém jiném sporném řízení plnit funkci rozhodčího. Pokusili jsme se proto v této práci především nastínit problémy či otázky, kterým soudy mohou v budoucnu jednou čelit a na které se

99

mohou ptát, a nabídnout k nim určité řešení či využitelný návod prostřednictvím komparace dané problematiky se zahraniční právní úpravou. Rovněž jsme na mnohých místech této práce nabídli vlastní pohled na příslušnou problematiku a snažili jsme se formulovat takové závěry, které by mohly být dosažitelné i v českém právním prostředí. Českých zdrojů, které by se daly použít k psaní této práce, nebylo příliš mnoho. Komentáře právní úpravě svěřenských fondů věnují jen několik, maximálně několik desítek stran. Doposud nebylo možné vycházet ani z tuzemské judikatury pro formulování nových závěrů a poznatků o institutu svěřenského fondu, jelikož tato se ještě nestihla vyvinout. Při psaní této práce jsme proto především čerpali ze zahraničních právních pramenů, soudních rozhodnutí a odborné literatury, které mohou sloužit jako inspirační zdroj pro ty, kteří se svěřenským fondům hodlají věnovat hlouběji.

100

Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje 1.

ANDREWS, N. English Civil Procedure: Fundamentals of the New Civil Justice System. Oxford: Oxford University Press, 2003, 1073 s. ISBN 978-0-19-9244256.

2.

BEDNAŘÍKOVÁ, B. Svěřenské fondy: institut pro uchování a převody rodinného majetku. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 184 s. ISBN 978-807478-585-6.

3.

BIRKS, P.; PRETTO, A. (eds.). Breach of Trust. Oxford: Hart publishing, 2002, 405 s. ISBN 1-84113-174-1.

4.

BŘÍZA, P. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 745 s. ISBN 978-80-7400-528-2.

5.

CLAXTON, John B. Studies on the Quebec law of trust. Toronto: Thomson, 2005, s. 808. ISBN 0-459-24173-7.

6.

FLINT, James H. The law of trusts and trustees: as determined by the decisions of the principal English and American courts. Charleston: Nabu Press, 2013. 572 s. ISBN 978-1-289-93613-6. Reprint. Původně vydáno: San Francisco: Bancroft-Whitney Company, 1890.

7.

HAYTON, D. (ed.). Extending the Boundaries of Trusts and Similar Ring-Fenced Funds. The Hague: Kluwer Law International, 2002, 466 s. ISBN 90-411-98792.

8.

HERSKOWITZ, Suzan D. Wills, trusts, and estates administration. 4. vyd. Boston: Pearson, 2014, 546 s. ISBN: 978-0-13-295603-1.

9.

HUDSON, A. Equity and Trusts. 8. vyd. London: Routledge, 2015, 1350 s. ISBN 978-0-415-83687-6.

101

10.

LAVICKÝ, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních; zákon o veřejných rejstřících: praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 979 s. ISBN 97880-7478-869-7.

11.

LUPOI, M. Trusts: a comparative study. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, 400 s. ISBN 0-521-62329-4.

12.

MOFFAT, G.; BEAN, G.; PROBERT R. Trusts law: text and materials. 5. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, 1117 s. ISBN 978-0-52176789-7.

13.

PENNER, J E. The Law of Trusts. 9. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2014, 496 s. ISBN 978-0-19-967894-5.

14.

PETTIT, P. H. Equity and the law of trusts. 12. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, 741 s. ISBN 978-0-19-969495-2.

15.

RONOVSKÁ, K.; KOCÍ, M. (eds.). Trust a srovnatelné instituty v Evropě. Praha: Univerzita Karlova, 2014, 235 s. ISBN 978-80-87488-14-0.

16.

SCHELLE, K. a TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7.

17.

SCHURR, Francesco A. (ed.). Trusts in the principality of Liechtenstein and similar jurisdictions: aspects of wealth protection, beneficiaries' rights and international law. Zürich: Dike, 2014, 236 s. ISBN 978-3-03751-627-0.

18.

SMITH, L. (ed). The Worlds of the Trust. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2013, 567 s. ISBN 978-1-107-03243-9.

19.

SMITH, Lionel D. Re-imagining the trust: trusts in civil law. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, 284 s. ISBN 978-1-107-01132-8.

20.

SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, 1260 s. ISBN 978-80-7400-499-5.

102

21.

SVEJKOVSKÝ, J; MAREK, R. Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku: komentář [§ 1400-1474]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 544 s. ISBN 978-80 -7400-548-0.

22.

SVOBODA, K. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2015, 1032 s. ISBN 978-80-7400-297-7.

Elektronické zdroje a časopisecké články 1.

ČELADNÍK, F. Svěřenský fond jako výsledek českého pokusu o právní transplantaci trustu: zklamání jako dítě očekávání? Vybraná zákonná ustanovení z pohledu zahraničního právníka. EPRAVO.CZ [online]. Publikováno 3.

2.

2014

[cit.

27.

1.

2016].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/sverensky-fond-jako-vysledek-ceskehopokusu-o-pravni-transplantaci-trustu-zklamani-jako-dite-ocekavani-vybranazakonna-ustanoveni-z-pohledu-zahranicniho-pravnika-93493.html 2.

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 11. 2015]. Dostupné

z:

https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-

document.seam?documentId=oz5f6mrqgezf6obzl5shu 3.

A Short History of the Civil Code Reform [online]. Gouvernement du Québec, ©2003

[cit.

20.1.2016].

Dostupné

z:

http://www.justice.gouv.qc.ca/english/ministere/dossiers/code/code-a.htm 4.

JEEVES GROUP. Liechtenstein Legislation [online]. Jeeves Group [cit. 27. 1. 2016].

Dostupné

z:

http://www.jeeves-group.com/country-

information/liechtenstein/liechtenstein-legislation/ 5.

POLÁČEK, B. Kolizní úprava svěřenství. Ad notam [online]. Notářská komora ČR, roč. 2013, č. 5, s. 11. Publikováno 29. 10. 2013. In: Beck-online [online právní informační

systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 5. 2. 2016].

103

Dostupné

z:

https://www.beck-online.cz/bo/document-

view.seam?documentId=nrptembrgnpwc3s7gvpxg5dsl4ytc 6.

Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Sněmovní

tisk

931/0

[online].

[cit.

28.

3.

2016].

Dostupné

z:

https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=931&CT1=0 7.

WOOD, J. Trust disputes - the trustee's perspective. Private Client Business, 1998, vol. 3, p. 134. In: Westlaw UK [právní informační systém].

8.

KOCH, Christopher P. Tale of Two Cities – Arbitrating Trust Disputes and the ICC’s Arbitration Clause for Trust Disputes. A. Yearbook on International Arbitration. Published by International & Non-U.S. Law Journals, 2012, vol. 2, p. 186. In: HeinOnline [právní informační systém].

9.

Entrée en vigueur de la Loi instituant le nouveau Code de procédure civile - La ministre de la Justice est fière d'améliorer l'accès de la population au système de justice. Portail Québec [online]. Published by Gouvernement du Québec, © 2016

[cit.

16.

3.

2016].

Dostupné

z:

http://www.fil-

information.gouv.qc.ca/Pages/Article.aspx?http://www.filinformation.gouv.qc.ca/Pages/Article.aspx?aiguillage=ajd&type=1&idArticle= 2312168988&lang=en 10.

SMITH, M. Locus standi and the enforcement of legal claims by cestuis que trust and assignees. Trust Law International, 2008, vol. 22(3), s. 140-167. In: Westlaw UK [právní informační systém].

11.

Liechtenstein: Law of OffshoreTrust Law. LOWTAX [online] [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.lowtax.net/information/liechtenstein/liechtensteintrust-law.html

12.

MATTHEWS, Timothy C. Confidentiality, privacy, and disclosure in and outside the court room in estates and trusts - Canadian perspectives. Trusts & Trustees, 2015, vol. 21, no. 1&2, p. 51-66. In: Oxford Journals [právní informační systém].

104

13.

JAFFEY, P. Explaining the trust. Law Quaterly Review, 2015, 131(Jul), s. 377399. In: Westlaw UK [právní informační systém].

14.

BELL, C.; JORDAN, E. Pitt v Holt and Futter v Futter: practical implications for trusts. International Law Office [online]. Publikováno 19. 9. 2013 [cit. 20. 3. 2016].

Dostupné

z:

http://www.internationallawoffice.com/Newsletters/OffshoreServices/United-Kingdom/Lawrence-Graham-LLP/Pitt-v-Holt-and-Futter-vFutter-practical-implications-for-trusts 15.

WEAVER, E. Putting it right (1): remedying problems in trusts and trust documents. Trusts & Trustees 2013, vol. 19, no. 1, s. 31-38. In: Oxford Journals [právní informační systém].

16.

Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony/sněmovní tisk 642 [online] [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=642&CT1=0

17.

SLADKOVSKÝ, O. Informace k registraci svěřenských fondů [online]. Generální finanční ředitelství, č. j.: 22438/14/7001-41000-010450 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohy/d-sprava-dani-apoplatku/Informace_k_registraci_sverenskych_fondu.PDF

18.

ČTK, jpr. Ve svěřenských fondech už nepůjde ukrýt majetek, tvrdí Pelikán. Novela má bránit jejich zneužití. Hospodářské noviny IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 12. 10. 2015. ISSN 1213-7693 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://domaci.ihned.cz/c1-64737990-ve-sverenskych-fondechuz-nepujde-ukryt-majetek-tvrdi-pelikan-novela-ma-branit-jejich-zneuziti

20.

FRAJMAN, D. Registering Trusts in Quebec: New Rules. Spiegel Sohmer Blogue [online]. Publikováno 13. 6. 2014, © 2012 Spiegel Sohmer [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.spiegelsohmer.com/blog/2014/06/13/registering-trustsquebec-new-rules/

105

21.

Chancery Guide. GOV.UK [online]. Published by HM Courts & Tribunals Service, 17.

2.

2016,

s.

115

[cit.

18.

3.

2016].

Dostupné

z:

https://www.justice.gov.uk/downloads/courts/chancery-court/chanceryguide.pdf

Ostatní zdroje: 1.

LAVICKÝ, P. Procesní souvislosti svěřenských fondů. Písemné podklady pro prezentaci na konferenci.

2.

PIHERA, V. Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku. Obchodněprávní revue (v tisku).

3.

Diskuzní příspěvky zahraničních profesorů na mezinárodní konferenci Functioning of Trust konané v Praze ve dnech 15. a 16. 5. 2015

4.

Projev člena Asociace pro podporu a rozvoj svěřenských fondů Jamese Turnbulla na semináři uspořádaném v Brně dne 3. 2. 2015

106

Právní předpisy: ČESKÁ REPUBLIKA 

Haagská úmluva o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání



Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy



Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. Prosince2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu

soudních rozhodnutí v

občanských a obchodních věcech 

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. Července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení



Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES



Zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 280/20009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních



Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník



zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém



Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů

107

VELKÁ BRITÁNIE: 

Trustee Act 1925 c. 19. legislation.gov.uk [online]. [cit. 30. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2000/29/contents



Trustee Act 2000 c. 29. legislation.gov.uk [online] [cit. 30. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2000/29/contents



Civil Procedure Rules. justice.gov.uk [online] [cit. 30. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.justice.gov.uk/courts/procedure-rules/civil/rules



Variation of Trusts Act 1958 c. 53 legislation.gov.uk [online]. [cit. 30. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Eliz2/6-7/53/section/2



Law of Property Act 1925 c. 20 legislation.gov.uk [online]. [cit. 30. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Geo5/15-16/20/contents

QUÉBEC: 

Civil Code of Québec. Gouvernement du Québec [online]. [cit. 25. 1. 2016]. Dostupné

z:

http://www2.publicationsduquebec.gouv.qc.ca/dynamicSearch/telecharge.ph p?type=2&file=/CCQ_1991/CCQ1991_A.html 

Code of Civil Procedure. Gouvernement du Québec [online]. [cit. 30. 3. 2016]. Dostupné

z:

http://www2.publicationsduquebec.gouv.qc.ca/dynamicSearch/telecharge.ph p?type=2&file=/C_25_01/C25_01_A.html 

Act Respecting the Legal Publicity of Enterprises. Gouvernement du Québec [online].

[cit.

30.

3.

2016].

Dostupné

z:

http://www2.publicationsduquebec.gouv.qc.ca/dynamicSearch/telecharge.ph p?type=2&file=/P_44_1/P44_1_A.html LICHTENŠTEJNSKO: 

Treuhändergesetz (TrHG). LILEX [online] [cit. 26. 3. 2016].

Dostupné z:

https://www.gesetze.li/lilexprod/lgsystpage2.jsp?menu=0&reset=1 

Personen-und Gesellschaftsrecht. LILEX [online] [cit. 27. 1. 2016]. Dostupné z: https://www.gesetze.li/lilexprod/ifshowpdf.jsp?lgblid=1926004000&version =33&signed=n&tablesel=0 108

Soudní rozhodnutí ROZHODNUTÍ ČESKÝCH SOUDŮ: 

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn.: I. ÚS 3819/13, 43/2014 USn.



Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn.: 21 Cdo 2770/2004, Výběr NS 2609/2005.

ROZHODNUTÍ ZAHRANIČNÍCH SOUDŮ: 

Rozsudek Nejvyššího soudu v Québecu ze dne 6. 3. 2015, sp. zn.: 2015 QCCS 885.



Barber v Rowe [1948] 2 All ER 1050



Hill v Hill [1947] All ER 54



Bannister v Bannister [1948] 2 All ER 133



Grey v IRC [1959] 3 All ER 603



Westdeutche Landesbank Girozentrale v Islington LBC [1996] 2 All ER 961



Bowman v Secular Society Ltd [1917] AC 406



Armitage v Nurse [1998] Ch 241



Re Buckton [1907] 2 Ch 406



Talbot v Talbot [1968] Ch 1



Alsop Wilkinson v Neary [1995] 1 All ER 431



Vandepitte v Preferred Accident Insurance Corp of New York [1933] AC 70



Schmidt v Rosewood Trust [2003] 3 All ER 76



Re Londonderry’s Settlement [1964] 3 All ER 855, CA



Schmidt v Rosewood Trust [2003] 3 All ER 76



Tucker v Royal Trust Co [1982] 1 SCR 250



Pitt v Holt and Futter v Futter [2013] UKSC 26



Re Diplock [1948] Ch 465



Foskett v Mckeown [2001] 1 AC 102



Re Hallet Estate (1880) 13 CH D 696



Boscawen v Bajwa [1995] 4 All ER 769, 776



Ninemia Maritime Corpn v Trave Schiffahrtsgesellschaft mbH [1984] 1 All ER 398

109



Derby Cp v Weldon (Nos 3 a 4) [1990] Ch 65



Lock International plc v Beswick [1989] 1 WLR 1268 at 1280



Polly Peck International plc v Nadir (No 2) 1992 4 All ER 769

110