UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav pedagogiky a sociálních studií
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Adéla Fillová
Proces adopce a jeho pedagogické aspekty
OLOMOUC 2013
vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec
Prohlášení Prohlašuji tímto, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma Proces adopce a jeho pedagogické aspekty vypracovala samostatně a použila jen prameny a literaturu, které řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury.
V Přerově dne 17. 6. 2013
………………………………… vlastnoruční podpis
Poděkování Děkuji Mgr. Tomáši Kadlecovi za odborné vedení a poskytování připomínek, které přispěly ke vzniku této bakalářské práce.
V Přerově dne 17. 6. 2013
Jméno a příjmení:
Adéla Fillová
Katedra:
Ústav pedagogiky a sociálních studií
Vedoucí práce:
Mgr. Tomáš Kadlec
Rok obhajoby:
2013
Název práce:
Proces adopce a jeho pedagogické aspekty
Název v angličtině:
Process of adoption and its education aspects
Anotace práce:
Bakalářská práce se zabývá procesem adopce nezletilého dítěte v České republice. Cílem práce je popsat, analyzovat a zhodnotit proces adopce s důrazem na jeho pedagogické aspekty, které se ho dotýkají. Práce objasňuje základní pojem adopce, nabízí krátký exkurz do její historie, věnuje se procesu adopce od přípravy k adopci, přes žádost o osvojení, posouzení žadatele i dítěte až po první kontakt s dítětem a převzetí dítěte do vlastní péče. A v neposlední řadě se také zabývá psychickou deprivací u dětí v ústavní výchově a souvisejícími problémy. Závěrem je adopce a její proces zhodnocen.
Klíčová slova:
Proces, adopce, vzdělávání, psychická deprivace
Anotace v angličtině:
This thesis examines the process of adoption of an under-age child in the Czech Republic. The aim is to describe, analyze and evaluate the adoption process with emphasis on the pedagogical aspects that concern them. The thesis explains the basic concept of adoption, provides a short excursion into its history, deals with the adoption process from preparation for adoption through the request of adoption, assessment of the applicant and the child to the first contact with the child and taking a child into care. And last but not least, dealing with emotional deprivation of children in institutional care and related problems. Finally, the adoption and its process are evaluated.
Klíčová slova v angličtině:
Proces, adoption, education, emotional deprivation
Přílohy vázané v práci:
Příloha č. 1: Počet nevyřízených žádostí o osvojení k 31. 12.
Rozsah práce:
43 s.
Jazyk práce:
český
Obsah Úvod...................................................................................................................................... 7 1 Historie adopce .................................................................................................................. 9 2 Vymezení základního pojmu .......................................................................................... 11 3 Význam adopce ............................................................................................................... 12 3.1 Význam adopce pro rodiče ......................................................................................... 12 3.2 Význam adopce pro děti ............................................................................................. 13 4 Legislativa v České republice dotýkající se osvojení ..................................................... 15 5 Ústavní výchova před osvojením .................................................................................... 17 5.1 Kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let věku ........................................... 17 5.2 Dětské domovy pro děti od 3 do 18 let věku ............................................................... 17 6 Proces adopce .................................................................................................................. 18 6.1 Příprava na adopci ...................................................................................................... 18 6.2 Vhodní osvojitelé........................................................................................................ 19 6.3 Žádost o osvojení........................................................................................................ 19 6.4 Příprava na přijetí dítěte do rodiny a její edukativní charakter ..................................... 20 6.5 Posouzení vhodnosti žadatelů o osvojení .................................................................... 22 6.6 Posouzení dítěte .......................................................................................................... 23 6.7 Výběr osvojitele pro dítě ............................................................................................. 23 6.8 První kontakt a převzetí dítěte do péče ........................................................................ 25 6.9 Pomoc rodinám s dětmi v náhradní rodinné péči ......................................................... 26 7 Psychická deprivace dětí ................................................................................................. 27 7.1 Rozpoznání psychické deprivace u dětí ....................................................................... 29 7.2 Možné následky psychické deprivace v edukaci dítěte ................................................ 29 7.3 Následky psychické deprivace .................................................................................... 33
7.4 Diagnostika psychické deprivace u dětí....................................................................... 34 7.5 Náprava psychické deprivace u dětí ............................................................................ 34 8 Závěr................................................................................................................................ 36 Seznam zkratek .................................................................................................................. 38 Seznam použité literatury .................................................................................................. 39 Seznam tabulek .................................................................................................................. 42 Seznam příloh .................................................................................................................... 43
Úvod Když se zeptáme lidí ve svém okolí, co je pro ně nejdůležitější, mnoho lidí odpoví, že rodina. Mít rodinu je cílem uchazečů o adopci, proto podstupují dlouhý a náročný proces adopce. Jejich motivy jsou různé, ale cíl je stejný - vytvoření nebo doplnění své rodiny. Neboť děti neadoptují, jak by se z prvního pohledu mohlo zdát, jen rodiče neplodní, jenž své děti zatím nemají nebo z fyziologických důvodů mít nemohou, ale i ti, kteří chtějí přijmout za vlastní dítě svého manžela nebo chtějí poskytnout domov a péči dítěti, jež rodinu potřebuje, protože jeho rodiče o něj nejeví zájem anebo se narodilo jako nechtěné. Téma adopce jsem si vybrala pro svou bakalářskou práci, neboť mě zaujal fakt, že i v mé širší rodině se vyskytuje adoptované dítě, které o své adopci neví. Tuto skutečnost jsem se dozvěděla nedávno a donutila mě přemýšlet o problematice adopce, jejích úskalích, přínosech a aspektech. Cílem mé teoretické bakalářské práce je popsat, analyzovat a zhodnotit proces adopce s důrazem na jeho pedagogické aspekty, jež se v průběhu vyskytují. Předmětem bakalářské práce je adopce nezletilého dítěte v České republice. V první kapitole bakalářské práce se věnuji krátce exkurzu do historie adopce, kam až sahají její kořeny, a věnuji se vývoji adopce od starověkého Řecka a Říma, přes období středověku až do současnosti. V druhé kapitole bakalářské práce je vymezen základní pojem adopce neboli osvojení, který je pro práci klíčový, jsou zde vysvětleny typy adopcí a kapitola se také zaměřuje na možné osvojitele, kdo rozhoduje o osvojení, kdy je možné dítě osvojit. Třetí kapitola bakalářské práce se podrobněji věnuje významu osvojení jak pro rodiče z hlediska doplnění své rodiny, převzetí rodičovské zodpovědnosti za dítě, tak pro samotné osvojené dítě, kdy díky vytvoření nové funkční rodiny mohou být plně uspokojovány jeho psychické potřeby. Je zde vymezen termín rodina, kdo ji tvoří a jaké plní funkce. Čtvrtá kapitola se věnuje legislativě, která se vztahuje k problematice osvojení. Základní právní úprava procesu osvojení dítěte je obsažena v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině a v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Pátá kapitola bakalářské práce se věnuje možnosti umístit dítě v ústavní péči, a to konkrétním institucím, což jsou kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let nebo dětské domovy pro děti od 3 do 18 let. Základní právní úprava je obsažena v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách v případě kojeneckých ústavů a dětských domovů 7
pro děti do 3 let, a v zákoně č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních v případě dětských domovů pro děti od 3 do 18 let. V šesté kapitole bakalářské práce je konkrétně analyzován samotný proces adopce od přípravy k adopci, přes žádost o osvojení, posouzení žadatele o osvojení, posouzení dítěte, až po výběr vhodného osvojitele, první kontakt osvojitele s dítětem a převzetí dítěte do vlastní péče. Sedmá kapitola je věnována pedagogickému aspektu adopce, neboť i ten je její nedílnou součástí. Zde jsou vymezeny základní pojmy, kterými jsou psychická deprivace, poruchy chování, specifické poruchy učení. Kapitola se zaměřuje na rozpoznání psychické deprivace u dětí, jaké jsou možné následky psychické deprivace v edukaci dítěte, jak je diagnostikována psychická deprivace u dětí a možnosti její nápravy. V závěru bakalářské práce je zhodnoceno osvojení jako jedna z možností náhradní rodinné péče, je zde zhodnocen také samotný proces osvojení a definována jeho pozitiva a negativa. Metody pro zpracování bakalářské práce byly zvoleny studium dokumentů a studium odborné literatury. Při studiu jsem nejvíce využívala literatury, jejímž autorem byl Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, Csc., který byl naším celosvětově uznávaným renomovaným dětským psychologem. I když některé doporučení z jeho knih již nejsou platné, zejména ty, týkající se legislativy a některých postupů při procesu adopce jeho definice a metody přístupu k adopci, jsou stále aktuální.
8
1 Historie adopce Adopce je známa již z dávné historie, kdy ještě nebyla právně podložena. Nalézt ji můžeme v Bibli. Ve Starém zákoně je to například Mojžíš, který byl svou matkou vložen do ošatky a dán do řeky, kde ho našla dcera faraona a přijala jej za svého. Ve starověkém Řecku neplodní rodiče, pokud našli dítě odložené jeho rodiči v nádobě, mohli rozhodovat o jeho životě či smrti. V antickém Římě bylo smyslem osvojení zajistit pokračování rodiny a jejího jména. Adoptovali se děti i dospělí lidé, aby rodina nevymřela, zde již byl institut osvojení právně podložen. Ve středověkém světě osvojení již takový význam nemělo, důležití byli zejména pokrevní a legitimní potomci, pokud k osvojení došlo, byly důvody spíše majetkové. V období, kdy se začíná prosazovat křesťanství a jeho zásady, je větší snaha o lepší přístup k dětem. Bohužel, i když byly již od 7. století našeho letopočtu budovány nalezince, osud opuštěných dětí se nelepšil. Děti byly kupovány a prodávány jako otroci. „Lidé láskou křesťanství proniklí chodili tehdy po tržištích skupovali ubožáky tyto a vychovali je dle možností v lidi svobodné a řádné.“1 V období 9. století již vznikaly i první úložné boxy pro děti nechtěné, které matky odkládaly. Byly zřizovány v budovách dětských domovů či klášterů. Církevní otcové nabádali matky, aby zde děti přinášely a nezatěžovaly své svědomí hříchem vraždy. Nalezince nebo sirotčince nebyly pro děti bezpečným útočištěm. 2 „Dítě, které bylo přijato do nalezince, nemělo rozhodně vyhráno. Existovaly ústavy s takřka stoprocentní úmrtností. Dlouhodobě se u dětí pohybovala takřka kolem 70%. Nešlo samozřejmě jen o důsledky nemocí, nedostatečné výživy a problematické hygieny. Podstatnou roli zde hrálo psychické strádání.“3 Tuto pro naše podmínky nepředstavitelnou situaci umocňovala vysoká porodnost a chudoba. V období středověku, nebylo jistě těžké vzít si dítě nalezené či sirotka za své, mnoho dětí ale tuto šanci jistě nedostalo. U nás první takovouto institucí byl Vlašský špitál v Praze na počátku 16. Století. V 19. století bylo již u nás více takových institucí, ale i v této době počet dětí v nich zemřelých přesahoval 50%, a proto vzešla snaha o zhumanizování péče o ústavní děti jejich převedením do pěstounských rodin. Vzhledem k tomu, že tato péče byla placená, pěstouni z chudých rodin toto vykonávali zejména pro finanční přilepšení, což nemohlo přispět ke kvalitě péče o svěřené dítě. Pokud 1
GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. s. 12 2 GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. s. 12 3 GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. s. 13
9
chtěli, mohli si dítě po jeho 6 letech věku bezplatně u sebe nechat, nebo jej do nalezince vrátit. Je zřejmé, jak toto muselo na dítě psychicky působit a jakým následkům v budoucím životě vystavit. Osvojení bylo právně ošetřeno v Občanském zákoníku rakouském z roku 1811, kde osvojitelem mohl být jen muž starší 50 let, až novela z roku 1914 toto umožnila ženě, věk byl snížen na 40 let. Rozhodné slovo při osvojení bylo vždy slovo muže. Tento postup byl uplatňován i v zákoně z roku 1928, kdy byl nejdůležitější názor muže.4 V období první republiky byly ústavy zejména individuálního charakteru a byla také snaha o individuální pěstounskou péči či umísťování dětí do rodinných kolonií, jež připomínají svou formou dětské domovy rodinného typu známé z dnešní doby. Po roce 1945 bylo u nás mnoho osiřelých dětí z rodin, jež rozbila válka. Tyto děti nenaplňovaly představy možných osvojitelů, byly starší, vykořeněné, mnohdy s velmi stresujícími zkušenostmi. Na jejich potřeby nebyly brány ohledy. Od roku 1949 byl v Ústavě kladen důraz na ústavní socialistickou výchovu, až novela zákona č. 15/1958 zavedla pro osvojitele a osvojence důležité změny, které přirovnávají jejich vztahy tak, že odpovídají vztahům mezi pokrevními rodiči a jejich dětmi. 5 Zákon o rodině č. 94/1963, již také hlásá, že zájem dítěte je nejdůležitější, mění se tím do té doby platná teorie, že se při osvojení vyhledává pro rodiče vhodné dítě, od této doby se vyhledává nejvhodnější rodina pro konkrétní dítě. Změny, kterými proces osvojení prochází, přímo ovlivňují jeho kvalitu a průběh. Stát také od roku 1999 zprostředkovává osvojení, když není kontakt mezi žadatelem a dítětem. Toto zprostředkování je přínosem pro rodiče i děti. Chrání je před neuváženým jednáním a snaží se nastolit rovnováhu mezi potřebami žadatele a potřebami dítěte. V roce 2014 bude účinný občanský zákoník, který přinese další změny v institutu osvojení, které by měly být přínosem pro žadatele i děti, prodlouží například povinnou péči před adopcí z původních 3 měsíců na 6 měsíců, také stanoví věkovou hranici mezi osvojitelem a osvojencem. Velmi podstatná je změna, která přímo uvádí, že „osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.“6
4
NOVOTNÁ, Věra a Lenka PRŮŠOVÁ. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, 159 s. ISBN 80-861-3156-4. 5 GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. 6 Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2012. ISSN 1211-1244.
10
2 Vymezení základního pojmu Osvojení - Synonym adopce. Forma náhradní péče. Podle zákona o rodině cílem osvojení je založit mezi osvojitelem a osvojencem takový právní vztah jako mezi přirozenými rodiči a dětmi a vytvořit tak osvojenému dítěti stabilní a harmonický domov.7 Osvojení u nás rozdělujeme dle § 63 -77 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině na tři typy zrušitelné, nezrušitelné a mezinárodní. V této práci je předmětem zájmu osvojení zrušitelné a nezrušitelné. V případě nezrušitelného osvojení vzniká mezi osvojencem a osvojitelem stejný právní vztah jako mezi pokrevními rodiči a dětmi. Nezrušitelné osvojení již nejde v žádném případě zrušit, takto mohou osvojit pouze manželé či pozůstalý po rodiči dítěte (výjimečně osamělá osoba). Osvojení je možné provést jen u dítěte staršího jednoho roku věku. Dítě bude mít stejné příjmení s rodiči nebo v případě osvojení manželem matky společné příjmení s ostatními dětmi. Do knihy narození matrika vypíše jména osvojitelů.8 Osvojení zrušitelné ruší soud, a to jen na návrh osvojence nebo osvojitele, v tomto případě zanikají práva a povinnosti mezi osvojencem a osvojitelem a opětovně vznikají mezi osvojencem a původní rodinou. Osvojenci se vrací jeho původní příjmení. O obojím osvojení vždy rozhoduje soud na návrh osvojitele. Osvojitelem může být jen ten, kdo má způsobilost k právním úkonům a je osobou, jež zaručí, že osvojení bude prospěšné dítěti. Osvojit dítě mohou jednotlivci i manželé. Pro osvojení je nutné, aby s ním souhlasil pokrevní rodič dítěte, i když je nezletilý, pouze v případě že nemá o dítě zájem, není souhlas vyžadován. Tento nezájem je zjevný, uplynuloli od posledního opravdového projeveného zájmu 3 měsíce, v tomto musí být poučen orgánem sociálně právní ochrany dětí o možných důsledcích. Toto poučení se nevyžaduje, pokud rodič bez dalšího opustí místo, kde se zdržoval a jeho další pobyt se nepodaří zjistit. Souhlas s adopcí mohou rodiče také dát předem, nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Souhlas lze i odvolat, pouze však do doby, než je dítě umístěno do péče osvojitelů. Souhlas vydává zákonný zástupce osvojovaného dítěte a také dítě, je-li schopno posoudit dosah osvojení, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení. 9
7
PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška a MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6.,aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6. s. 248 8 Česká republika. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2000. ISSN 1211-1244. 9 Česká republika. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 1963. ISSN 1211-1244.
11
3 Význam adopce Rodina je významnou součástí našeho života, proto je adopce důležitá nejen pro rodiče, jež mají potřebu rodinu vytvořit, ale i pro děti, jež svou rodinu postrádají a není jim umožněno v ní setrvávat, ať už pro její nefunkčnost nebo proto, že neexistuje. V pedagogickém slovníku najdeme definici rodiny jako „nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuální-regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu. Z hlediska sociologického je formou začlenění jedince do sociální struktury. Nejběžnějším modelem rodiny je takzvaná nukleární rodiny, kterou tvoří nejbližší příbuzní, tj. rodiče a děti. V posledních desetiletích se model rodiny, který je historicky flexibilní, významně proměňuje. Zvyšuje se variabilita rodinných typů, zahrnujících nejen rodinu vlastní a úplnou, ale také rodinu neúplnou, nevlastní a náhradní. Současné pojetí tenduje k chápání rodiny jako sociální skupiny nebo společenství, žijícího ve vlastním prostoru – domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem. Rodiny spolu se školou plní významné výchovné funkce, které lze chápat jako komplementární.“10 Osvojení je nejvyšší formou náhradní rodinné péče, jeho smyslem je, aby dítě získalo rodinu, ve které se bude cítit bezpečně, která jej ochrání a kde se bude cítit milováno.
3.1 Význam adopce pro rodiče Dítě přináší rodičům nový pohled na život. Je to podobné jako partnerství, již nežijí jen svůj život, ale poznávají i nový život z pohledu svého osvojeného dítěte. Přichází nové události a naplňují svými podněty život osvojitelů. Vychovávají je a učí a dítě zase učí je. Učí je trpělivosti, přizpůsobivosti a chápavosti. Život dostává nový smysl, je to zkušenost, která nemůže být zprostředkována, ale jen prožita. Dítě je na nich závislé, rodiče si uvědomují svou zodpovědnost k němu a přizpůsobují tomu své chování i jednání.
Dítě nám také dává
možnost navázat opravdu pevný citový vztah, je to pouto na celý život. Toto pouto dává jistotu, že nejsou na světě sami, že to, co dětem dávají, se jim vrátí. Rodiče dětem věnují svou lásku, čas a zkušenosti – to, co každé dítě potřebuje k svému harmonickému vývoji, k tomu, aby se stalo člověkem, jenž dokáže toto poskytnout dalšímu člověku. Není to jen péče tělesná, 10
PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška a MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6.,aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6. s. 248
12
ale hlavně duševní. Motivy pro osvojení dítěte bývají různé a mnohdy se doplňují, nejčastěji jde o bezdětnost žadatelů, touhu pomoci dítěti, snaha o rozšíření stávající rodiny, nebo také může být zájem o osvojení v případě úmrtí vlastního dítěte.11 Ale stejně jako v případě pokrevních dětí, by rodiče neměli předpokládat, že osvojené dítě upevní jejich svazek. Právě příchod dítěte zejména zpočátku může stávající manželství narušit, jde o zátěžovou situaci, která může narušit dosavadní vztahy.
3.2 Význam adopce pro děti V prostředí ústavní péče jsou uspokojovány základní biologické potřeby dětí, jimž jejich biologická rodina není schopná zajistit adekvátní péči. Jde především o stravu, teplo, bezpečí. Bohužel zejména z důvodů finančních a personálních nemůže ústavní péče také uspokojit všechny jejich potřeby psychické. Základních psychických potřeb dítěte je dle dětského psychologa Zdeňka Matějčka pět: - potřeba přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě, - potřeba smysluplného světa, - potřeba emoční, - potřeba sociální.
Uspokojení první potřeby znamená především stimulaci dítěte různými variabilními podněty hmatového, sluchového a zrakového typu. Nejsou to jen hračky, které jsou dítěti dostupné, ale především lidé, kteří mu věnují svou pozornost, péči spojenou s úsměvem a komunikací, neboť děti se učí příkladem. Druhá potřeba je úzce propojena s první. Dítě potřebuje mít kolem sebe svět, jemuž rozumí, určitý stereotyp pro něj znamená bezpečí a jistotu, ve které se může harmonicky a stejnoměrně vyvíjet. Emoční potřeba je potřebou blízkého kladného vztahu k pečující osobě (není to nutně jen matka, ať už biologická či adoptivní, či žena). Potřeba sociální je uvědomování si sebe sama ve spojitosti s okolím, v němž se nacházíme, přijetí se takového, jakým jsme a jak nás vidí ostatní. Jako poslední je možno uvést potřebu, jež není ve výčtu začleněna, neboť je společnou potřebou rodičů i dětí. Je to potřeba společné budoucnosti, pozitivní plánování společných aktivit i cílů a těšení se
11
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3.
13
na společně strávený čas. Pokud nejsou tyto psychické potřeby v dostatečné míře naplněny, což se jeví v běžném prostředí ústavní výchovy jako nereálné, dochází k psychické deprivaci. 12 Psychická deprivace je zdrojem problémů dětí i dospělých v sociální, emoční či školním oblasti. Neboť je to téma velmi rozsáhlé, bude se jí věnovat druhá část bakalářské práce, viz kapitola 7.
12
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3.
14
4 Legislativa v České republice dotýkající se osvojení Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů upravuje zejména vztahy mezi rodiči a dětmi, rodičovskou zodpovědnost, která je souhrnem práv a povinností při péči, zastupování a správě jmění nezletilého dítěte, pěstounství a osvojení. 13 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů upravuje postup žadatelů při uplatňování žádostí o osvojení dítěte nebo o svěření dítěte do pěstounské péče nebo zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu, a postup orgánů sociálně právní ochrany při vyhledávání vhodných osvojitelů nebo pěstounů pro děti, které trvale nebo přechodně nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině a pro které je třeba zajistit péči v náhradní rodině. Proces zprostředkování má několik fází a podle zákona o sociálně právní ochraně dětí spočívá: -
ve vyhledávání dětí, kterým je třeba zajistit péči v náhradním rodinném prostředí formou pěstounské péče nebo osvojení,
-
ve vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny,
-
v odborné přípravě fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny
-
ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou.14 Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu, příjmení, ve znění pozdějších předpisů,
jenž upravuje státní evidenci narození, uzavření manželství a úmrtí osob v České republice a také těch, u nichž k tomuto došlo v cizině, pokud jde o občany České republiky. Definuje zápis do knihy narození a upravuje způsob, jakým se provádí.15 Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů upravuje způsob, jakým se vedou údaje o občanech České republiky. V evidenci kromě jiného vede údaje o osvojeném dítěti v rozsahu stupně osvojení, původního a nového
13
Česká republika. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 1963. ISSN 1211-1244. Česká republika. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. In: Sbírka zákonů, Česká republika, 1999. ISNN 1211-1244. 15 Česká republika. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2000. ISSN 1211-1244. 14
15
jména či příjmení, původního a nového rodného čísla dítěte, jména případně rodná čísla osvojitelů, jména a rodná čísla otce i matky. Údaje o matce se nevedou, pouze tedy pokud písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem. 16 Od 1.1 2014 bude účinný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nově upravuje institut osvojení, jde zejména o několik podstatných změn. Nyní může být osvojena jen osoba nezletilá, což se mění. O osvojení zletilého nadále bude rozhodovat soud na návrh osoby, která chce zletilého osvojit, a pokud se k tomuto návrhu připojil zletilý, který má být osvojen. Dále je stanoven v nové úpravě minimální věkový rozdíl. Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem musí být přiměřený věkový rozdíl, zpravidla ne menší než šestnáct let; jen souhlasí-li s osvojením opatrovník zastupující dítě v řízení a je-li osvojení v souladu se zájmy dítěte, může být věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem výjimečně menší než šestnáct let. Zákon také stanovuje, kdy je osvojení vyloučeno, a to tehdy jde-li o osvojení mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství. Nový je také souhlas dítěte s osvojením ohraničený věkovou hranicí, dosáhlo-li dítě alespoň věku 12 let, je nutný jeho souhlas, ledaže by dítě nebylo schopno posoudit důsledky svého souhlasu nebo by byl postup požadující jeho osobní souhlas v zásadním rozporu s jeho zájmy. Nedosáhlo-li dítě věku 12 let, rozhodne za něj opatrovník, ale i tak by měl soud přihlédnout k vyjádření dítěte s ohledem na jeho duševní vyspělost. Osvojované dítě může svůj souhlas odvolat až do rozhodnutí soudu o osvojení. Jako další velká změna se také jeví povinnost osvojitele informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky. Dále je nově upravena délka preadopční péče na minimálně 6 měsíců, což dává větší prostor pro posouzení vhodnosti výběru žadatele a osvojovaného.17
16
Česká republika. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2000. ISNN 1211-1244. 17 Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2012. ISSN 1211-1244.
16
5 Ústavní výchova před osvojením Pokud je adoptováno dítě, které jeho rodiče opustili nebo se jej vzdali, přichází zejména ze dvou prostředí. Jsou to kojenecké ústavy a dětské domovy. Bohužel, i když je v ústavní péči snaha o to, aby děti dostali vše, co potřebují, rodinu nahradit nemohou. „Ačkoliv kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let věku všemožně usilují o to, aby vedle biologických byly naplněny i psychické potřeby dítěte (dostatek podnětů zajišťují poměrně nákladnými hračkami a zařízeními, získávanými i prostřednictvím sponzorů, stabilita vztahů je pěstována systémem rodinných buněk) přece jen – zejména z hlediska vytváření identity a životní perspektivy – rodin plně nahradit nemohou.“18
5.1 Kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let věku Kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do 3 let věku patří mezi zdravotnická zařízení, jejich provoz upravuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. V těchto ústavech jsou poskytovány zdravotní služby, stravování, ubytování, ošacení a výchovná činnost dětem do 3 let věku, které nemohou vyrůstat v rodině. Tyto dětské domovy mohou poskytnout ubytování těhotné ženě v nepříznivé životní situaci, která ohrožuje její zdraví. O děti zde pečuje zdravotnický personál.
5.2 Dětské domovy pro děti od 3 do 18 let věku Dětské domovy pro děti od 3 let věku se řadí mezi školská zařízení, jejichž provoz upravuje §26 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Tento ústav dětem poskytuje stravování, ubytování, ošacení, učební potřeby, kapesné, dary, věcnou pomoc, úhradu nezbytně nutných nákladů na vzdělávání a na dopravu do školy, úhradu nákladů na zdravotní služby a léky. Do dětského domova se mohou též umístit nezletilé matky i s jejich dětmi.
18
BRUTHANSOVÁ, Daniela, Anna ČERVENKOVÁ. Zdravotně sociální služby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku. Praha: VÚPSV, 2005 . s. 3-4
17
6 Proces adopce Obvykle když se objeví ve větším diskutujícím kruhu téma adopce, první názor, který je možno slyšet, je ten, že je adopce složitý proces. Nelze s tím nesouhlasit, je nutno ovšem chápat, proč tomu tak je. Náš systém se snaží hájit zájmy dítěte. „Zájem dítěte má podle Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, která je i pro náš stát závazná, přednost před zájmem rodičů.“19 Děti, které nemohou vyrůstat z jakýchkoli důvodů ve své vlastní rodině, jsou velmi zranitelné a je nutné poskytovat jim maximální ochranu. O poskytnutí této ochrany se snaží sociální pracovnice a zaměstnanci jiných institucí, kteří hájí zájmy dítěte. Osvojitelé jsou často lidé, kteří vlastní dítě mít nemohou a o dítě usilují různými způsoby, jsou pod psychickým tlakem a bohužel zde vzniká nepoměr. Právně volných dětí a dětí vhodných k osvojení je méně, než potencionálních osvojitelů. Tento nepoměr se ještě prohlubuje vzhledem k ideálu osvojitelů, který si vytvářejí. „Osvojitelský ideál je holčička co nejmenší, naprosto zdravá, alespoň průměrně inteligentní, světlé pigmentace, nejlépe taková, aby se podobala náhradním rodičům.“20 Takových dětí je ovšem málo, a proto osvojitelé musí ze svých požadavků ustoupit anebo se připravit na to, že na takové dítě budou velmi dlouhou čekat a výsledek je nejistý.
6.1 Příprava na adopci Na počátku celého procesu, je nutno si uvědomit, co vlastně rodiče od adopce očekávají, jaká bude její forma, zda splňují podmínky, které určuje zákon. Důležité je též vědět, že pro jedno určité dítě jsou vyhledáváni rodiče a není tomu naopak. Rodiče si nemohou své budoucí dítě vybrat sami, laická veřejnost, která není obeznámena s tématem, si často myslí, že rodiče po vyřízení patřičných formalit přijdou do nejbližšího dětského domova či kojeneckého ústavu a vyberou si jakékoli pro ně sympatické dítě. Určení si priorit a ujasnění možností je podstatné pro rodiče i pro dítě a pro jejich budoucí společný život. Osvojitelé by si měli být mimo všechny pochybnosti jisti, že ví, co osvojení obnáší, že se dítěti budou muset intenzivně věnovat, že je dítě bude potřebovat a měli by být schopni
19
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. s. 12 20 GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. s. 8
18
se postarat o něj do jeho zletilosti, že je celá jejich rodina s jejich rozhodnutím srozuměna a že si osvojení přeje. Osvojení je rozhodnutí, s jehož následky žijí celý život.
6.2 Vhodní osvojitelé Osvojit dítě může jen zletilá fyzická osoba, žijící takovým způsobem života, který zaručí, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti. Tato fyzická osoba musí mít způsobilost k právním úkonům. Osvojit dítě může manželský pár, manžel či manželka rodiče dítěte nebo jednotlivec. Jako společné mohou dítě osvojit jen manželé, je-li osvojitelem jen jeden z nich, může osvojit jen se souhlasem manžela. V případě soužití druha a družky může být dítě osvojeno pouze jedním z nich. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl, toto upravuje zákon o rodině, který nestanovuje, jaký tento rozdíl má být. 21
6.3 Žádost o osvojení Pokud má žadatel tedy ujasněny své představy a je rozhodnut, že si dítě osvojí, postupuje níže uvedeným způsobem. Na obecním úřadě obce s rozšířenou působností si v místě trvalého bydliště podá žadatel žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, která je volně ke stažení na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí nebo je mu poskytnuta na úřadě. Žádost obsahuje žadatelovy osobní údaje a také přiloženou fotografii ne starší půl roku formátu na občanský průkaz. Dále musí předložit doklad o státním občanství nebo o povolení k trvalému pobytu v České republice nebo o nepřetržitém přechodném pobytu po dobu nejméně 365 dnů, opis z evidence rejstříku trestů, zprávu o zdravotním stavu, údaje o ekonomických a sociálních poměrech. Podepíše souhlas s účastí na přípravě k přijetí dítěte do rodiny a také souhlas s tím, že orgán sociálně právní ochrany je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování a kdykoliv zjišťovat, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností. Také dokládá své písemné vyjádření, zda souhlasí s tím, aby po uplynutí lhůty určené zákonem byl zařazen do evidence na osvojení dětí z ciziny nebo že žádá výlučně o osvojení dítěte z ciziny. Spisovou dokumentaci také doplňuje stanovisko 21
Česká republika. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 1963. ISSN 1211-1244.
19
obecního úřadu obce s rozšířenou působností k žádosti o zprostředkování osvojení. Jakmile jsou shromážděny potřebné doklady, postupuje obecní úřad obce s rozšířenou působností kopii spisové dokumentace krajskému úřadu.22
6.4 Příprava na přijetí dítěte do rodiny a její edukativní charakter Příprava předchází odbornému posouzení, absolvují ji všichni žadatelé, ještě před zařazením do evidence vhodných uchazečů o náhradní rodinnou péči. Žadatel o osvojení je povinen se zúčastnit přípravy k přijetí dítěte do rodiny. Přípravu zajišťuje krajský úřad v minimálním rozpětí, které činí 48 hodin. Tento časový rozsah může krajský úřad snížit u žadatelů, kteří už jednou přípravu dokončili. Příprava obsahuje několik tematických okruhů. Jde zejména o sebepoznání osob, které se chtějí stát osvojiteli, jejich rodiny a sociálního prostředí, dále o poznání a naplňování práv a potřeb osvojenců, seznámení se s možností spolupráce s odborníky a naučení se komunikaci s dětmi, pochopení, jak rozvíjet schopnosti dítěte a porozumění jeho zájmům, jak uspokojit jeho citové, vývojové, sociální a vzdělávací potřeby dítěte. Dále jde o péči o jeho zdraví a soužití s dětmi žijícími v rodině žadatele. Krajský úřad zajišťuje také přípravu dětí, které žijí v rodině osob, které žádají o osvojení. Příprava se provádí tak, aby byla přiměřená věku a rozumové vyspělosti dětí. Zdeněk Matějček stručně charakterizuje co je účelem přípravy: „Posláním přípravného kurzu je poskytnout vám, budoucím osvojitelům nebo pěstounům, potřebný základ vědomostí o specifických otázkách náhradní rodinné péče, zprostředkovávat reálné informace o situaci a potřebách dětí žijících mimo vlastní rodinu a umožnit náhled na vlastní předpoklady pro přijetí dítěte. V rámci kurzu máte příležitost setkat se s odborníky a hovořit s nimi o tom, o vás zajímá, a také s dalšími pěstouny či osvojiteli, kteří vám sdělí své vlastní zkušenosti a mohou zodpovědět i vaše dotazy.“23
Kraj přípravu realizuje prostřednictvím svých
zaměstnanců nebo organizací, či vyhlásí výběrové řízení na zajištění přípravy, do kterého se přihlašují osoby pověřené výkonem sociálně právní ochrany dětí. Budoucí osvojitelé mají mnohdy pocit, že příprava je zbytečná a že připravit se nelze. Je to diskutabilní, neboť záleží individuálně na každém jedinci. Celkově se na vše, co se osvojení týká, asi opravdu připravit nelze, ale účastníci přípravy získávají alespoň nový náhled a zdroj informací, které mohou 22
GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. 23 KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. s. 24
20
jako osvojitelé v budoucnu upotřebit. Zároveň též získají kontakty na odborníky, kteří jim mohou v následujících možných problémech pomoci a naučí je také o problémech spojených s osvojením hovořit. Při přípravě se osvojitelé setkávají s lidmi, kteří mají stejné nebo obdobné starosti či osudy jako oni, dále také s lidmi, kteří už osvojiteli jsou a přicházejí se podělit o své zkušenosti. Rodiče od přípravy očekávají zejména tyto informace: -
co to vlastně je náhradní rodinná péče a jaké jsou děti, které do ní jdou,
-
upozornění na pravděpodobné problémy,
-
realistické zvážení vlastních sil a motivací,
-
informace, jak hovořit s dítětem o biologické rodině,
-
jak pečovat o partnerské vztahy a jak komunikovat s okolím o osvojení. 24 Je zřejmé, že každý jedinec potřebuje informace jiné, proto ne všechny informace,
které rodiče dostávají, jsou pro ně přínosné. To se ovšem může postupem času nebo jinými podmínkami změnit. Rodiče by také ocenili přípravu učitelů, soudců, lékařů a dalších odborníků, s nimiž přicházejí do kontaktu. Jak uvádí monitoring příprav na náhradní rodinnou péči (dále jen NRP), „velkým problémem pro děti v NRP je školka a škola. Pedagogové totiž nemají znalosti o problematice NRP, nechápou, že tyto děti jsou jiné, a proto neumějí jejich potřebám vyjít vstříc.“25 Jako možné řešení se nabízí možnost vzdělávání oborníků, kteří jsou s dětmi v kontaktu takovou formu, která by byla přístupná, efektivní a poskytla potřebné informace tak široké skupině. Zda bude příprava účelná a její čas správně využitý, záleží taktéž na formě přípravy. Zákon nevymezuje způsob, jakým má příprava probíhat a tak záleží na jednotlivých krajích, jak toto uchopí. Mohou to být zážitkové formy či přednášky, nebo kombinace obojího. Jak se zdá, účastníkům se tyto dvě formy směšují. „Z výpovědí především žadatelů vyplývá, že nejvíc je oslovily přednášky pěstounů a osvojitelů, případně návštěva dětského domova. I zdánlivě “jen“ předávání informací totiž vyvolává emoce, a to dokonce velmi silné.“26 Příprava bývá většinou kolektivní, doporučený počet osob je dvacet. Kraje individuální formu příliš neposkytují, i když by to považovali za vhodné, ale jsou problémy s její organizací. 24
KONEČNÁ, Hana. Monitoring příprav na náhradní rodinnou péči v České republice (popis současného stavu). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2010. ISBN 978-80-87455-00-5. 25 KONEČNÁ, Hana. Monitoring příprav na náhradní rodinnou péči v České republice (popis současného stavu). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2010. ISBN 978-80-87455-00-5.s.45 26 KONEČNÁ, Hana. Monitoring příprav na náhradní rodinnou péči v České republice (popis současného stavu). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2010. ISBN 978-80-87455-00-5.s.46
21
Časový průběh přípravy řídí také kraje, může to být pobytová vícedenní forma či denní příprava. Pro žadatele je potřebná informace o tom, odkud k nim dětí přicházejí, proto je pro ně velmi přínosná návštěva kojeneckého ústavu či dětského domova. Celkový přinos přípravy pro rodiče je zejména vhled, který získají nad celou problematikou, navázání kontaktů s odborníky a seznámení se s rodinami s podobnými nebo stejnými problémy. I odborníci přípravu chápou hlavně jako příležitost pro vytvoření podmínek pro budoucí spolupráci. Z přípravy se též odvíjí hodnocení, které slouží jako podklad pro rozhodnutí o zařazení či nezařazení žadatele do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči. 27 Příprav by se tedy měl účastnit sociální pracovník a psycholog, kteří budou u žadatele posuzovat vhodnost či nevhodnost pro zařazení do evidence.
6.5 Posouzení vhodnosti žadatelů o osvojení Odborné posouzení žadatelů, které je v kompetenci krajského úřadu, spočívá v posuzování charakteristiky osobnosti, psychického a zdravotního stavu žadatele. Jde zejména o zhodnocení, zda je žadatel schopen z hlediska duševního, tělesného a smyslového dlouhodobé péče o dítě a zda má předpoklady dítě vychovat.
Žadatelé
o osvojení jsou ze zákona povinni podrobit se vyšetření zdravotního stavu, sdělit výsledek vyšetření a sdělit jméno a adresu lékaře, v jehož péči jsou. U žadatelů se rovněž posuzuje motivace, která vedla k žádosti o osvojení dítěte, dále stabilita manželství a vhodnost rodinného prostředí. Je hodnocena také příprava k přijetí dítěte do rodiny, jaký mají přístup k osvojení děti žadatele. Zjišťuje se bezúhonnost žadatele, jeho manžela či druha a jiných osob žijících s žadatelem ve společné domácnosti. Pracovnice pro náhradní rodinnou péči navštíví domácnost žadatelů, kde učiní sociální šetření. Na základě odborného posouzení vydá krajský úřad rozhodnutí o zařazení či nezařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči. Proti tomu tomuto rozhodnutí je možno se v případě nesouhlasu odvolat.28
27
GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4717-883. 28 ODBOR 21. Proces zprostředkování [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14502
22
6.6 Posouzení dítěte U dětí se posuzuje zejména úroveň jejich, tělesného a duševního vývoje, specifické potřeby a nároky a vhodnost náhradní rodinné péče a jejich forem. 29 Psycholog by měl mít informace o rodině dítěte, prostředí, zdravotním stavu rodičů, průběhu těhotenství a porodu. Ne vždy jsou dostupné všechny skutečnosti a informace týkající se dítěte. Mnohdy některé úplně chybí, neboť je matka zatají, nebo jí nejsou všechny skutečnosti známy. Nedostatek informací je i v případě osvojování dítěte z babyboxu či odloženého. Nejčastěji jsou do osvojení umisťovány děti, u kterých se předpokládá méně problémový zdravotní a psychomotorický vývoj a které je možné předat do náhradní rodinné péče především v raném věku.
6.7 Výběr osvojitele pro dítě Při zprostředkování osvojení vyhledává krajský úřad pro děti vedené v evidenci vhodné žadatele o osvojení z evidence žadatelů. Krajský úřad při tomto zprostředkování přihlíží k těmto skutečnostem - jaké jsou výsledky odborného posouzení dítěte i žadatele, vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny, opatření vyplývajících z individuálního plánu na ochranu dítěte. Při zprostředkování je také důležitý faktor vzhledu dítěte a osvojitelů, neboť se považuje za důležitý a podstatný. Tělesná podobnost přispívá k vzájemné identifikaci.
30
Budoucí osvojitelé bývají v období čekání na dítě netrpěliví a neuvědomují si,
že „výběr rodiny pro konkrétní dítě nezávisí ani tak na nějakém časovém pořadníku, ale především na míře nároků a dobrém nachystání žadatelů.“31 Protože jde o závažné rozhodnutí, nerozhodují o osvojení pouze pracovníci krajských úřadů, ale i poradenský sbor, který by se měl skládat z odborníků na tuto problematiku. Poradní sbor tvoří zejména odborníci působící v oblasti sociálně právní ochrany, pediatrie, psychologie, pedagogiky. Poradní sbor má nejméně 5 členů. „Na základě výsledků jeho jednání jsou vytipovaní žadatelé zváni pracovníky krajského úřadu, aby se blíže seznámili s dokumentací konkrétního dítěte,
29
ODBOR 21. Proces zprostředkování [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14502 ŠANDEROVÁ, Petra. Tělesnost jako významný faktor procesu adopce: kulturně antropologický problém. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. ISBN 978-807-4190-469. 31 BUBLEOVÁ, Věduna, Alena VÁVROVÁ a Lucie VRÁNOVÁ. Základní informace o osvojení (adopci). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2011. ISBN 978-80-87455-02-9. s.30 30
23
pro které byli vybráni jako nejvhodnější budoucí rodina.“32 Dokumentace by měla obsahovat osobní údaje dítěte, doklad o státním občanství, o povolení k trvalému pobytu, nebo hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů, nebo doklad o podání žádosti na zahájení řízení o udělení azylu. Dále by měly být též ve spisové dokumentaci údaje o sociální situaci dítěte, jeho rodičích či sourozencích i případně prarodičích, zpráva o zdravotním stavu a vývoji dítěte, v neposlední řadě doklad, že dítě splňuje podmínky osvojení a rozhodnutí příslušných orgánů o výchově dítěte, pokud bylo vydáno. „Zprostředkování náhradní rodinné péče se řídí jedním základním pravidlem: dítěti je vždy – z řad žadatelů zařazených do evidence žadatelů o osvojení a pěstounskou péči – vybírána vhodná rodina. Vhodnou rodinou pro dítě je ta, která je připravena jej přijmout takové, jaké je. To znamená se všemi jeho radostmi a starostmi, se všemi jeho přednostmi, ale také riziky ve vývoji – ať již zdravotními, nebo psychickými – s jeho minulostí, s jeho osobní i rodinnou anamnézou, s důsledky jeho pobytu v ústavním zařízení nebo nefungující rodině.“33 Pokud je žadatel vybrán pro konkrétní dítě, krajský úřad mu tu skutečnost neprodleně písemně oznámí. Žadatel má následně právo seznámit se s dítětem a je povinností toho, u něhož se dítě nachází, toto setkání žadateli umožnit. Do 30 dnů od doručení písemného oznámení o tom, že byl vybrán jako vhodný osvojitel, má možnost podat žádost o svěření dítěte do péče. Tato lhůta může být v odůvodněných případech krajským úřadem prodloužena, maximálně však o 30 dnů.34 O osvojení dítěte rozhoduje soud. Soud je při rozhodování o osvojení dítěte povinen vyžádat si stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí. Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po tři měsíce v preadopční péči budoucího osvojitele na jeho náklady. V případě že dítěti nebyl ještě jeden rok, rozhoduje soud o osvojení zrušitelném a o osvojení nezrušitelném může soud rozhodnout až po uplynutí jednoho roku dítěte.
32
BUBLEOVÁ, Věduna, Alena VÁVROVÁ a Lucie VRÁNOVÁ. Základní informace o osvojení (adopci). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2011. ISBN 978-80-87455-02-9. s.30 33 Současná legislativní situace v oblasti náhradní rodinné péče v ČR. VÁVROVÁ, Alena a Věduna BUBLEOVÁ. Pěstouni mají právo na služby [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.pestounskapece.cz/legislativa.php/navazovani kontaktu 34 ODBOR 21. Proces zprostředkování [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14502
24
6.8 První kontakt a převzetí dítěte do péče Jestliže se tedy žadatel chce seznámit s dítětem a rozhodne se dítě navštívit, dostane písemné oznámení od krajského úřadu, jež ho bude opravňovat k navázání kontaktu, dohodne si místo a termín, kde tak může učinit. Tento první kontakt je důležitý pro osvojitele i osvojované dítě. Záleží zde samozřejmě na věku dítěte, u velmi malých dětí není zpravidla důvod k obavám. Je možno se přímo u zdravotního personálu v kojeneckém ústavu naučit, jak o dítě pečovat a jak s ním zacházet. Takový způsob je nenásilný a přínosný pro rodiče i děti. U starších dětí je dobré se na setkání připravit. „Při přijímání staršího dítěte je vaše návštěva dohodnuta s příslušným dětským domovem. Zde máte opět možnost dítě zcela nezávazně a neformálně vidět hovořit s ředitelem, dětským lékařem, psychologem, sociální pracovnicí a vychovateli, kteří vás seznámí s celkovou anamnézou dítěte. Rozhodnete-li se přijmout toto dítě, můžete je po dohodě s ředitelem opakovaně navštěvovat.“35 Je možné, že dítě bude z prvního setkání v rozpacích, může být nedůvěřivé vzhledem ke svým předešlým zkušenostem. V tomto případě je nutno postupovat pomalu a poskytnout mu čas na přivyknutí v nové situaci. Zde mohou napomoci vychovatelé, kteří dítě dobře znají a mohou osvojitelům poradit s tím, co by jim mohlo dítě přiblížit, ať už jsou to zájmy dítěte nebo věci, jež má dítě rádo. „Otázky na pracovníky ústavu si dobře připravte, neboť právě oni budou těmi, kdo vaše dítě nejlépe v té chvíli znají. Zajímejte se, co má dítě rádo, jaké mu například chutná jídlo, jak jí, jak spí, jaký je denní režim v ústavu. Informujte se také, zda se u dítěte neobjevují nějaké zvláštní projevy chování, a pokud ano, pak co to asi může znamenat, zda se ví, co to způsobuje, čeho je třeba se vyvarovat a je třeba dítětem pracovat.“36 Je vhodné, aby osvojitelé nečinili na dítě nežádoucí tlak i pokud je vše bez komplikací a vzájemné vztahy jsou dobré. Trpělivost je přínosem pro rodiče i dítě, aby nedošlo k unáhlenému rozhodnutí, jež by mohlo ohrozit jeho plynulý a bezproblémový příchod dítěte do rodiny. I v této situaci je prvořadý zájem dítěte a je důležité respektovat jeho potřeby. Pokud je nově vznikající rodina připravena, je možno dohodnout čas převzetí dítěte do preadopční péče, která trvá nejméně 3 měsíce před rozhodnutím soudu. Preadopční péče slouží zejména k ověření, zda jsou rodiče a dítě schopni si zvyknout na novou situaci a vytvořit mezi sebou dobrý a harmonický vztah. V tomto období je také rodina sledována
35
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. s. 26 36 VĚDUNA BUBLEOVÁ, Alena Vávrová, Lucie Vránová. Základní informace o osvojení (adopci). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2011. ISBN 978-80-87455-02-9. s. 32
25
orgánem sociálně právní ochrany, který předá zprávy o průběhu preadopční péče soudu, který rozhoduje o svěření dítěte do osvojení. 37 Při přivykání dítěte na novou rodinu i prostředí je možno mu adaptaci usnadnit hračkami, oblečením nebo přikrývkou, jež zná z prostředí, kde se předtím nacházelo. Některé z těchto věcí si mohou rodiče zapůjčit, anebo pořídit stejné. Toto může přispět k pocitu bezpečí pro dítě, když pro něj na neznámém místě jsou připraveny jeho dobře známé a oblíbené věci. Dobrá příprava a konzultace s vychovateli nebo zdravotnickým personálem, který o dítě pečoval, se jistě v tomto případě vyplatí. Při navazování vztahu s dítětem nelze pominout ani faktor tělesného kontaktu, který napomáhá při utváření vzájemného vztahu a je doporučován a považován za důležitý. 38
6.9 Pomoc rodinám s dětmi v náhradní rodinné péči Nově vzniklá rodina je velmi křehká a zranitelná, a proto stát poskytuje rodinám s dětmi v náhradní rodinné péči pomoc. Rodiče mohou žádat o pomoc orgány sociálně právní ochrany. Jde zejména o poradenství při uplatňování nároků dítěte týkajících se hmotného zabezpečení, dále o pomoc při řešení výchovných a vzdělávacích problémů, či při péči o dítě zdravotně postižené. O pomoc mohou požádat samozřejmě i děti a orgány sociálně právní ochrany a jiné orgány, jimž přísluší ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte. Školy, školská a zdravotnická zařízení jsou povinny jim tuto pomoc poskytnout.39 Bohužel i tak je administrativní zátěž na rodiče při převzetí dítěte do péče nemalá. Musí dítě zaregistrovat u pediatra, který zhodnotí jeho zdravotní stav při přijetí do péče a také před soudním řízením a podá o něm soudu zprávu.
Dále pokud je dítě již školního věku,
je nutné již předem najít školu, která dítě přijme a následně jej do ní přihlásit. Také je potřebné dítě přihlásit k trvalému pobytu, převzít jeho rodný list a kartičku pojištěnce. V případě, že již rodiče mají pravomocné rozhodnutí soudu o osvojení, je třeba vyměnit na matrice rodný list dítěte, dítě získává příjmení osvojitele nebo příjmení jeho ostatních dětí. V případě osvojení nezrušitelného matrika vypouští zápis o biologických rodičích. Matrika, která přidělila původní rodné číslo, jej také při osvojení dítěte mění.
37
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. ŠANDEROVÁ, Petra. Tělesnost jako významný faktor procesu adopce: kulturně antropologický problém. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. ISBN 978-807-4190-469. 39 BUBLEOVÁ, Věduna, Alena VÁVROVÁ a Lucie VRÁNOVÁ. Základní informace o osvojení (adopci). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2011. ISBN 978-80-87455-02-9. 38
26
7 Psychická deprivace dětí Dítě je od narození plně závislé na péči a pomoci dospělých. Optimální rodičovská péče není nutná jen pro jeho biologický vývoj, ale je i základem zdárného psychického vývoje. Důležitost rodičovské péče byla zkoumána od roku 1940, kdy René Spitz zkoumal novorozené děti odložené do ústavu, kde byly uspokojovány fyzické potřeby, ale nebyla uspokojena potřeba trvalejšího kontaktu s pečující osobou.40 V Čechách na základě sledování dětí v ústavní péči vyšla v roce 1963 kniha Psychická deprivace u dětí Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera. Kniha shrnuje poznatky o psychické deprivaci a zabývá se reparabilitou deprivace. V této knize popsali základní psychické potřeby dítěte. Tyto potřeby jsem již zmínila v kapitole 3.2 Význam adopce pro děti, je to potřeba přiměřené vnější stimulace, smysluplného světa, potřeba sociální a potřeba emoční. „Hlavní potřebou dítěte se stává jeho potřeba specifického sociálního objektu, k němuž se váže specifickým, těsným a stabilním poutem.“41 Pokud tedy nejsou adekvátně naplněny psychické potřeby dětí v raném věku, dochází k psychické deprivaci a ta může vést k vážným následkům v pozdějším životě. Pro psychicky deprivované děti jsou jejich první zkušenosti spíše negativní, nedostávají příležitost přilnout k osobě, vyrůstají bez rodičovské lásky a péče.42 Pro dítě je tedy nejdůležitější a jeho zájmům nejvíce prospívá péče v rodině, která mu dá dobré základy pro budoucí život. Pokud rodina naplní psychické i fyzické potřeby dítěte, není důležité, jde-li o rodinu pokrevní či přijatou, proto je institut osvojení tak důležitý. Pedagogický slovník definuje psychickou deprivaci „psychický stav, který vzniká v takových životních situacích, kdy nejsou u dítěte uspokojovány jeho základní psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu. Zpravidla jde zpočátku o nedostatek smyslových zážitků: dítěti chybí pocit jistoty, bezpečí, citového vztahu s blízkou osobou, nedostává se mu lásky, přátelství: nedůvěřuje lidem, nevidí otevřenou budoucnost. Psychická deprivace se projevu citovou a intelektovou nevyspělostí dítěte, vývojovou nerovnoměrností a poruchami chování. Nacházíme ji u dětí zanedbávaných. Vyskytuje se jak v některých rodinných, tak v některých ústavních zařízeních. Pro děti z ústavních zařízení může být řešením dobrá náhradních rodinná péče. Mírnější forma psychické deprivace se označuje jako psychická subdeprivace
40
PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1387-3. MATĚJČEK, Zdeněk a Josef LANGMEIER. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum 1, 2011. ISBN 978-80-246-1983-5. s. 282 42 VYMĚTAL, Jan. Úzkost a strach u dětí: jak jim předcházet a jak je překonávat. Praha: Portál, 2004. ISBN 807178-830-9. 41
27
(zanedbání dítěte).“43
To co dítě prožívá v dětství a kvalita vztahů, které navazuje,
se výrazně projevuje na jeho vnitřní stabilitě v dospělosti a vztahům k ostatním lidem. Samozřejmě je zde vidět i přímá souvislost se vzděláváním a s tím i související perspektivou budoucího profesního života. V ústavní péči není dítě i přes veškerou snahu dostatečně stimulováno, i když jsou zřejmé snahy o zlepšení, není možno z kapacitních a personálních důvodů zabezpečit dětem dostatek pozornosti a péče a samozřejmě dětem zde chybí osoba, kterou považují za svou a k níž by mohly navázat úzký vztah. U dětí žijících v ústavu bylo při výzkumech zjištěno „značné omezení příležitosti k tvořivosti a samostatnosti u dětí ústavních, nedostatek zkušeností plynoucí z omezenosti životního prostoru, nedostatek osobní účasti a přílišnou jednotvárnost života. Tak například dítě v rodině tráví asi 8 hodin denně volnou činností (hrou) a 2 hodiny činností řízenou (hygienickými činnosti, povinnostmi, přikázanou hrou, procházkou za ruku atd.) – u dítěte v ústavu je tomu právě naopak. Hra ústavních dětí je mimořádně chudá, jde většinou jen o funkční pohybové hry.“44 Není překvapivé, že při takovýchto rozdílech mezi dětmi žijícími v rodině a v ústavu dochází k rozdílům ve vývoji těchto dětí. Není to jen tím, že děti v rodině mají svoji blízkou osobu, ale i tím, že v rodině mají své důležité místo, ale setkávají se i s jinými lidmi v širším kruhu rodinném a společenském. Děti v ústavech jsou od tohoto odtrženy, v ústavu je jim vše uzpůsobeno a nemají vztah k vnější společnosti.
Pro děti předškolního věku je ústavní
prostředí znevýhodňující zvláště pokud žijí v ústavu již od narození, poškození psychickou deprivací se u nich projevuje více než u dětí školního věku. Vývoj dětí v ústavní péči bývá postižen po stránce intelektové, emoční i charakterové. Nelze ovšem říci, že všechny děti vyrůstající v deprivačních podmínkách jsou stejně postiženy, o míře postižení rozhoduje věk, konstituce, pohlaví a osobnost dítěte. I potřeba dítěte připoutání k blízké osobě je individuální. 45
43
JAN PRŮCHA, Eliška Walterová, Jiří Mareš. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2009. ISBN 987-80-7367647. s. 190 44 MATĚJČEK, Zdeněk a Josef LANGMEIER. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum 1, 2011. ISBN 978-80-246-1983-5. s.79 45 KOUKOLÍK, František a Jana DRTILOVÁ. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-410-5.
28
7.1 Rozpoznání psychické deprivace u dětí Projevy psychické deprivace jsou různé a rozdílné i podle věku jedince. „U dětí útlého věku, tedy do tří let, se deprivace projevuje opožďováním celého psychomotorického vývoje. Nápadná je povrchnost a nediferencovanost citů a sociálních vztahů, chudší duševní obzor, nezúčastněná nebo rozmrzelá nálada, nedětsky vážný výraz.“46 Nejvýrazněji a nejviditelněji bývá postižena řeč. Deprivované děti vlivem nedostatečného kontaktu s blízkou osobou mívají vývoj řeči značně opožděný. V řeči chybí spontaneita, zdrobněliny, typické kladení otázek proč, jak, a podobně. V předškolním věku je u deprivovaných dětí zřejmá povrchnost a přelétavost citových vztahů, i v tomto věku zvláště u těžce deprivovaných dětí může přetrvávat opoždění v řeči. Ve školním věku mívají deprivované děti horší prospěch než by korespondovalo s jejich intelektuálními schopnostmi, také bývá zřejmá nízká motivace k učení a jejich chování v sociálním styku trpí výkyvy, někdy i agresivitou a projevy nedůvěry v okolí. Adolescenti mívají spíše problémy sociálního typu a špatného žebříčku hodnot, může u nich vznikat závislost na alkoholu a drogách.
7.2 Možné následky psychické deprivace v edukaci dítěte Psychická deprivace ústavních dětí je další fakt, se kterým by měl osvojitel být seznámen. Už jen proto, aby nebyl překvapen možnými následky v životě dítěte. Mezi ty patří i problémy a obtíže se vzděláváním. Děti psychicky deprivované nebývají ve většině případů v 6 letech zralé pro školní docházku. Samozřejmě míra poškození deprivací záleží na hloubce a délce deprivace. Problémy mohou vznikat nejen při nástupu na základní školy, ale i při nástupu do mateřské školy, neboť „vedle opožděného vývoje řeči vyznačuje deprivované dítě i opožděný vývoj sociálních a hygienických návyků, při jejich tvorbě je třeba úzkého kontaktu dítěte s dospělým (udržování tělesné čistoty, oblékání, ostatní sebeobsluha, vyjadřování vlastních přání atd.).“47 Také mohou vyvstat problémy s odloučením od rodičů, kdy dítě odmítá setrvat v mateřské škole, neboť pociťuje strach z toho, že jej zde zanechají a nevrátí se pro něj, zvláště pokud mu mateřská škola připomíná zařízení, ve kterém 46
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. s. 85 47 MATĚJČEK, Zdeněk a Josef LANGMEIER. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum 1, 2011. ISBN 978-80-246-1983-5. s. 303
29
setrvávalo a ke kterému mohou být vázány negativní vzpomínky.
Na základní škole
obzvláště v počátku mohou mít psychicky deprivované děti problémy s pozorností, s pracovními návyky, které nejsou dostatečně vytvořeny, dále v nedokonalém zvládnutí práce s tužkou, což je důsledek nerozvinutí jemné motoriky. Také slovní zásoba těchto dětí může být chudá a řeč s různými vadami. Zvládnutí těchto následků zejména ovlivňuje přístup osvojitelů, jejich osobnost, kvalita rodinných vztahů i vůči osvojenému dítěti, poučenost a spolupráce s odborníky. 48 Komunikace s pedagogy a vychovávateli dítěte je v těchto případech doporučována a stává se nutností. Je vhodné seznámit pedagogické pracovníky s faktem, že dítě bylo osvojeno, aby mohl své výchovné a vzdělávací působení přizpůsobit individuálně dítěti a byl připraven ne možné problémy, které dítě může mít. Seznámení okolí s faktem osvojení, také napomůže k lepšímu pochopení dítěte i výchovných problémů, které mohou nastat v důsledku emoční nevyspělosti nebo poruch chování, které vznikají při psychické deprivaci. Nejlépe je pro rodiče i blízké okolí dítěte vyhnout se předsudkům a dát šanci dítěti ke zdravenému vývoji. Spolupráce s pedagogy by neměla být podceňována zejména tehdy, kdy se rodičům jeví, že má dítě problémy s chováním a učením, neboť se rodiče či pedagogové mohou domnívat, že špatné chování či prospěch mají původ v nedostatku výchovného působení v ústavní péči či v genetických dispozicích dítěte. Pravdou spíše může být, že dítě jako důsledek psychické deprivace může trpět poruchou chování či poruchou učení. Pedagogický slovník definuje poruchy chování takto: „Projevy chování dětí a mládeže, které nerespektují ustálené společenské normy. Vyskytují se hlavně u sociálně narušené mládeže, ale také u jedinců s jiným typem postižení. K jejich vzniku přispívá vliv nevhodného nebo nedostatečného výchovného působení a vlivy sociální nebo určité dispozice osobnosti na podkladě centrálního nervového systému (v tom případě se označují jako vývojové nebo specifické poruchy chování, hyperkinetický syndrom, v poslední době pod vlivem americké odborné literatury rovněž jako syndrom ADHD). Poruchy chování můžeme hodnotit podle společenské závažnosti a důsledků na život jedince, například dětský vzdor, záškoláctví, toxikománie, loupeže.“49
Pokud mají rodiče
či pedagogický pracovník důvod se domnívat, že je zde možnost, že dítě trpí poruchou chování či učení, je třeba bez dalšího otálení navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, kde je dítě podrobně vyšetřeno i vzhledem k jeho anamnéze. Pedagogicko-psychologická 48
KOLUCHOVÁ, Jarmila. Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 139 s. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica, series Monographica; 10. 49 PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška a MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6.,aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6. s. 208
30
poradna navrhne další postup, stanoví diagnózu či doporučí další vyšetření odborníkem. V případě potvrzení ADHD je tímto odborníkem dětský psychiatr či neurolog, který stanoví míru poruchy. Rodičům i pedagogům je následně doporučen přístup jak dále výchovně a pedagogicky působit na dítě. V případě ADHD jde zejména o tato doporučení: - střídání činností různého druhu a využití atraktivních témat, - uvolnění pohybem, měnění poloh při učení, - časté chválení dítěte i jen za projevenou snahu, - důslednost a trpělivost vůči dítěti, - hovory s dítětem o jeho pocitech, - užívání názorných pomůcek při učení, - netrestání dítěte za jeho impulzivní chování či afektivní výbuchy, - stanovení oddechového času na přiměřenou dobu, - odměnění dítěte při správném chování. 50 Pokud je porucha středního až těžšího charakteru „může užívání léků znamenat skutečnou změnu v chování, myšlení a ve schopnosti učit se, stejně jako ve vztahu k ostatním lidem.“51 Zde je rovněž důležitá spolupráce rodičů, lékaře a léčeného dítěte pro určení správného postupu. Při podezření na specifické poruchy učení, což je „souhrnné označení skupin různých poruch, které se projevují obtížemi při nabývání a užívání takových dovedností, jako je mluvení, porozumění mluvené řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání, dále poruchy soustředění aj. Jsou to zejména dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysmúzie, dysortografie, dyspinxie, dyspraxie“52, je rovněž nutné vyhledat odborníka či navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, kde doporučí, jakým způsobem přistupovat při učení k dítěti zpravidla dle typu poruchy.
Protože jsou poruchy učení rozmanité, je nutný
individuální přístup ke každému jedinci podle typu poruchy. Při lehčích formách poruchy jde zejména o tyto opatření: - částečnou redukci učiva,
50
MUNDEN, Alison a Jon ARCELUS. Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-717-8625-X. s. 92-93 51 MUNDEN, Alison a Jon ARCELUS. Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-717-8625-X. s. 75 52 PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška a MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6.,aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. 395 s. ISBN 978-80-7367-647-6.s. 279
31
- poskytování delšího času k vypracování úkolů, - používání speciálních pomůcek, - hledání jiných cest vzdělávání, které nejsou ovlivněny poruchou, - soustavná motivace, - multisenzorický přístup, - využití oblíbené činnosti. 53 „Reedukace žáků se specifickými poruchami učení pod vedením proškoleného učitele může být individuální nebo skupinová. V některých případech probíhá reedukace pod vedením školního psychologa.“54 Na základě odborného posudku pedagogicko-psychologické poradny není jen stanovena diagnóza a postup pro reedukaci a pedagogickou terapii, ale i způsob hodnocení a klasifikace žáka. Pro rodiče je podstatná diagnostická kompetence učitele, neboť ten obvykle jako první rozpozná poruchu a dá impuls k odbornému vyšetření žáka. O vyšetření žádají zákonní zástupci žáka, až po dovršení 15 let si o něj může zažádat sám žák. Diagnózu může stanovit psycholog, neurolog, dětský psychiatr, ale je nutný odborný posudek pedagogickopsychologické poradny. Součástí diagnostiky v pedagogicko-psychologické poradně je osobní a rodinná anamnéza dítěte a zjišťuje se i úroveň jeho rozumových schopností a osobnostní charakteristiky. 55 Pedagogicko-psychologická poradna následně navrhne způsob péče, zákonný zástupce je poté odpovědný za její volbu. Informovanost rodičů a spolupráce se školou a odborníky se tedy jeví jako klíčová pro rodiče a děti, ať už jsou osvojené z ústavu, přičemž hrozí postižení následky psychické deprivace nebo i pro děti, jež tímto ohroženy nejsou, ale i tak mohou mít různé vzdělávací problémy v důsledku jejich genetické zátěže nebo onemocnění a podobně. Včasné správné určení diagnózy a přijetí opatření může napomoci ke zlepšení motivace dítěte k učení, zlepšení jeho školních výsledků a správnému vyhodnocení jeho možností, nadání a intelektu. Naopak při nerozpoznání postižení může docházet k nesprávným závěrům rodičů i učitelů. Dítě může být hodnoceno jako málo nadané, intelektově zaostávající, vzpurné, líné nesamostatné. Pokud tedy rodiče mají pocit, že dítě není ve škole úspěšné přiměřeně svému intelektu a času, jež učení věnuje, je nutné vyhledat odbornou pomoc, která je přínosem i povzbuzením pro rodiče, děti i pedagogické pracovníky. 53
ZELINKOVÁ, Olga. Poruchy učení: specifické vývojové poruchy čtení, psaní a dalších školních dovedností. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-717-8800-7. s. 73-74 54 PRŮCHA, Jan, ed. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-546-2. s. 452 55 PRŮCHA, Jan, ed. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-546-2. s. 452
32
7.3 Následky psychické deprivace Zdeněk Matějček a kolektiv rozdělil na základě svých výzkumů následky psychické deprivace dětí pobývajících od útlého věku v ústavu podle typu osobností deprivovaných dětí. Skupinu, již zkoumal, tvořilo 60 osob, první výzkum započal v 60. letech 20. století a následně stejnou skupinu dětí podrobil dotazování týkající se následků psychické deprivace v dospělosti. Výsledky výzkumu zveřejnil v roce 1995. Každý typ, který zkoumal, se jeví určitým způsobem v dětství a v dospělosti, viz tabulka č. 1. Z výzkumu, který byl prováděn, vzešlo i důležité zjištění – méně problémů v dospělém životě vykazují ženy. Skoro všechny z výzkumné skupiny byly vdané a měly děti. Muži naopak byli častěji rozvedení či svobodní a celkově byli méně spokojeni se svým životem. Matějček k tomuto faktu podotýká „Možno tedy soudit, že nepřítomnost intimity rodinného života a výraznější nedostatek zejména mužského výchovného činitele (tj. i vzoru chování) v dětských kolektivních zařízeních postihuje více chlapce než dívky.“56 jak se jeví:
v dětství
v dospělosti
Typ relativně dobře přizpůsobený V ústavním prostředí bez hrubších nápadností, někdy Přijatelné zařazení ve společnosti, přiměřené "miláčci", učí se přijatelně, s druhými dětmi vycházejí.. vzdělání i zaměstnání, většinou v manželství, mají Odhadem asi 60 % skupiny. děti. (Častěji ženy než muži.) 45 % výzkumné skupiny. Typ útlumový Snížená aktivita, snížený sociální zájem, infantilní, Dnes žijí trvale v ústavech sociální péče, neučí se, procházejí zvláštními DD. Odhadem 5 - 10 % maladaptace se spíše prohlubuje, závislí jedinci. 10 skupiny. % dnešní výzkumné skupiny. Typ sociální provokace Domáhají se "práva na lásku" násilím, druhé děti jsou Inteligence přiměřeně rozvinutá, společensky jim konkurencí, vychovatele provokují - současně izolovaní, selhávají v manželství, střídají zaměstnání zvýšená úzkostnost, "zbabělci". Často v DD se zvýšenou a bydliště, v konfliktech se zákonem. Spolupráci péčí. Odhadem 10 % skupiny. většinou aktivně odmítají. Asi 15 % výzkumné skupiny. Typ sociálně hyperaktivní (rozptýlený sociální zájem) V sociálním kontaktu bez zábran, předvádějí se, Nestálí, většinou svobodní nebo rozvedení, nemají "nenasytný" sociální zájem, nevyužívají své inteligence, přátele, v lásce zklamaní (většinou muži). Někteří ve procházejí zvl. dětskými domovy. Odhadem 10 % výzkumu spolupracují, někteří po počátečním zájmu skupiny. odmítají. Asi 20 % výzkumné skupiny. Typ substitutivní (náhradního uspokojení) Neuspokojení psychických potřeb kompenzováno na Nepřizpůsobení jedinci. Pro výzkum nepřístupní. nižší úrovni - přejídání, masturbace. Egocentrické Nejasné zastoupení ve výzkumné skupině. zájmy, agresivní projevy. Jednotlivci nejčastěji v DD se zvýšenou péčí. Tabulka č. 1: Následky psychické deprivace57
56 57
MATĚJČEK, Zdeněk. Typologie následků psychické deprivace, Psychiatrie, 1997, c. 2, s. 72-75. MATĚJČEK, Zdeněk. Typologie následků psychické deprivace, Psychiatrie, 1997, c. 2, s. 75.
33
7.4 Diagnostika psychické deprivace u dětí Psychická deprivace je tedy narušení duševního vývoje a jak je vidět z výše uvedených faktů, může se projevit v širokém spektru projevů. Její diagnostika je náročná a rozhoduje zejména psychologické vyšetření, vhodná je spolupráce pediatra, psychologa a sociální pracovnice. „Tak jako v diagnostice dítěte vůbec, tak i v diagnostice psychické deprivace je žádoucí týmová spolupráce komplexní zhodnocení a interdisciplinární přístup.“58 V diagnostice je vhodný i názor pedagoga, který dítě dobře zná. Spolupráce těchto odborníků pomůže předcházet chybám v určení diagnózy. „Chybná diagnóza a z ní vyvozené opatření může dítě celoživotně poškodit.“59 Podstatný je tedy zodpovědný a odborný přístup, horší posouzení může vést například k nesprávnému školnímu zařazení, což může mít pro dítě následky i v jeho budoucím pracovním životě. Jak uvádí Zdeněk Matějček, je třeba porovnání individuality dítěte s individuálními deprivačními okolnostmi. „V každém jednotlivém případě deprivace je třeba zvláště rozlišit emoční a podnětové strádání, určit kvalitu mateřské péče nebo péče náhradní a kvalitu výchovné stimulace, celkovou rodinnou situaci, osobnosti rodičů a jejich postoje, eventuálně poměry ústavní, vztahy vychovávatelů atd.“60 V podrobné anamnéze je velmi důležitá délka ústavní výchovy, od jakého věku dítěte trvala či bylo-li prostředí, v němž dítě pobývalo, často měněno, jakého typu ústavy byly a také genetické dispozice.
7.5 Náprava psychické deprivace u dětí Ještě v první polovině 60. let panoval u nás názor, že náprava psychické deprivace je nepravděpodobná. Při diagnostice byla často zaměňována za jiné poruchy. Pozdější výzkum ukázal, že náprava psychické deprivace u dětí je možná. „Je samozřejmé, že absence genetické zátěže, nízký věk dítěte a jen mírné deprivační poškození jsou dobré předpoklady
58
KOLUCHOVÁ, Jarmila. Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 139 s. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica, series Monographica; 10. s. 25 59 KOLUCHOVÁ, Jarmila. Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 139 s. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica, series Monographica; 10. s. 26 60 MATĚJČEK, Zdeněk a Josef LANGMEIER. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum 1, 2011. ISBN 978-80-246-1983-5. s. 308
34
jednak pro úpravu k normě i k vytvoření kvalitního pěstounského svazku.“61 Klíčem k nápravě psychické deprivace je osobnost vychovatele, a proto je kvalita a správné vybrání náhradní rodiny rozhodující. Náhradní rodiče dítěti dají dítěti možnost k uspokojení psychických potřeb, nejdůležitější je zde osobnost pečující osoby, na kterou se dítě naváže a která mu dá pocit bezpečí, sounáležitosti a vytvoří s ním trvalý a hluboký vztah založený na důvěře a vzájemném respektu. „Uvedený vzťah ovplyvňuje v plnej miere fyzický aj rozumový vývin a pomáha tiež pri budovaní základov pre duševný vývin. Puto a vzťah pripojenia (dieťa – rodič) sa tiež stáva prototypom pre následné medziľudské vzťahy v širšej rodine, jako aj v okolí dieťaťa. Úlohou rodičov je vytvárať prostredie, ktoré dieťaťu pomôže dosiahnuť jeho maximálny potenciál v telesnej, duševnej, rozumovej a duchovnej oblasti. Dieťa sa má naučiť zvládať prostředíe.62 Takového vztahu je schopna jen vyzrálá osobnost, pro kterou jsou prioritou potřeby dítěte, jejichž uspokojení přináší radost oběma a dokáže také dítě přijmout takové, jaké je. Nápravě může také výrazně napomoci vize společné budoucnosti sdílená pečující osobou a dítětem, taková vize je motivační pro zvýšené úsilí k nápravě deprivace. Tolerantní, milující a pomáhající rodina je tím důležitým záchytným bodem pro dítě a pro jeho uzdravení. I z tohoto důvodu je důležitý správný a zodpovědný výběr vhodných osvojitelů. „Väčšina detí v dôsledku dlhodobého zanedbávania základných psychických potrieb trpí psychickou depriváciou. Niektoré deti boli týrané, zanedbávané, zneužívané. To všetko na nich zanechalo následky, ktoré sa často prejavujú v ich správaní. Citová plochosť, klamstvo, neprimerané reakcie, ľahostajný postoj k potrebám druhých ľudí, strach, neistota, neurotické prejavy, poruchy učenia a správania. Je to práve rodina, kde získavame vedomiesvojej identity a vlastnej hodnoty. Blízke rodinné vzťahy nás učia, čo je to láska, priateľstvo, odpustenie, vzájomná závislosť, dôvera a úcta k ostatným. Tieto deti nepoznali rodinu v pravom slova zmysle. Je proto úlohou rodičů, aby jim toto zprostředkovali.“63
61
KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. s. 88 62 BOHOVICOVÁ, Milada, Vladislav MATEJ, Daniela OLEJÁROVÁ, Dušana PRIEHRADNÁ a Miroslav PRIEHRADNÝ. Profesionálny rodič, alebo guľatá kocka. Bratislava: Občianské združenie Návrat, 2000. ISBN ISBN 80-967908-1-1. s. 16 63 BOHOVICOVÁ, Milada, Vladislav MATEJ, Daniela OLEJÁROVÁ, Dušana PRIEHRADNÁ a Miroslav PRIEHRADNÝ. Profesionálny rodič, alebo guľatá kocka. Bratislava: Občianské združenie Návrat, 2000. ISBN ISBN 80-967908-1-1. s. 37
35
8 Závěr V závěru své práce bych chtěla zhodnotit proces adopce. Proces adopce se mnohdy osvojitelům jeví jako dlouhý a psychicky vyčerpávající. Pokud na něj ovšem nahlédneme bez emocí a negativních předsudků, jeví se nám to, čím žadatelé procházejí jako opodstatněné. Pokud mají rodiče pokrevní dítě ani to není otázka krátkého času, i oni se na dítě psychicky i fyzicky připravují. Doba přípravy na pokrevní dítě trvá obvykle 9 měsíců, tato doba se považuje také za optimální při čekání na osvojení. Rovněž emocionální a psychické problémy prověří připravenost pokrevních i nepokrevních rodičů na dítě. Toto všechno má svůj význam, neboť osvojení sebou přináší situace, na které je těžko být připraven, ale které je třeba v zájmu dítěte správně vyhodnotit a řešit. Je vždy lépe dobře vyhodnotit při procesu osvojení své možnosti a motivaci, aby nedošlo k tomu, že dítě není rodiči přijato, či je dokonce vráceno zpět do ústavní péče nebo se mu v rodině nedostává lásky, tolerance a porozumění, které jsou nejdůležitější pro jeho harmonický vývoj. Neboť osvojované děti přicházejí většinou z ústavní péče, která jim bohužel nemůže nabídnout rodinné zázemí, milují a pečující osobu. Tyto děti setrvávající v ústavní péči bývají dle okolností do větší či menší míry psychicky deprivované, nejsou naplněny jejich základní psychické potřeby. O to více jsou tedy zranitelné, jejich chování a jednání může být pro rodiče překvapivé až nepochopitelné. Vždyť mnozí rodiče si své budoucí dítě idealizují, mají o něm zkreslené představy a očekávají mnohdy více, než je možno splnit, a to ať již jde o rodiče pokrevní či nepokrevní. Tomuto lze při procesu osvojení předcházet správným sebehodnocením rodičů, jejich edukací a rovněž jejich přiměřeným výběrem. Proces adopce v České republice hodnotím kladně, protože je zjevná snaha o to, aby dítě bylo svěřeno vhodným rodičům, není jednáno unáhleně a osoby, které jsou za toto rozhodnutí zodpovědné, pociťují svou zodpovědnost o osudu těchto dětí. Negativně na mne působí ten fakt, že mnoho dětí není díky svým pokrevním rodičům právně volných pro adopci. Tito rodiče, aniž by se o své dítě starali, altruisticky myslí jen na své zájmy a neuvědomují si, jak ubližují svému dítěti a škodí mu, neboť ho svým nezájmem připravují o rodinu. V procesu adopce jako i v samotném životě tedy nejvíce záleží na individuálních zásadách každého jednotlivce. Vzhledem k tomu, že příští rok je účinný nový Občanský zákoník věřím v to, že se bude proces adopce zkvalitňovat ku prospěchu osvojovaných dětí i osvojitelů. Jak jsem uvedla v úvodu své práce, bylo mým cílem popsat, analyzovat a zhodnotit proces adopce a jeho pedagogické aspekty. Cíl mé práce byl naplněn díky prostudované 36
literatuře i informacím, které jsem získala na internetových portálech, kde pro mne byly přínosné názory rodičů i odborníků. Díky tomu jsem obohatila svůj vhled na danou problematiku.
37
Seznam zkratek NRP
náhradní rodinná péče
DD
dětský domov
38
Seznam použité literatury Literatura 1.
BOHOVICOVÁ,
Milada,
Vladislav
MATEJ,
Daniela
OLEJÁROVÁ,
Dušana
PRIEHRADNÁ a Miroslav PRIEHRADNÝ. Profesionálny rodič, alebo guľatá kocka. Bratislava: Občianské združenie Návrat, 2000. ISBN ISBN 80-967908-1-1. 2. BRUTHANSOVÁ, Daniela, Anna ČERVENKOVÁ. Zdravotně sociální služby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku. Praha: VÚPSV, 2005, 71 s.
3. BUBLEOVÁ, Věduna, Alena VÁVROVÁ a Lucie VRÁNOVÁ. Základní informace o osvojení (adopci). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2011, 44 s. ISBN 978-8087455-02-9.
4. GABRIEL, Zbyněk a Tomáš NOVÁK. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada, 2008, 144 s. ISBN 978-802-4717-883.
5. PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška a MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6.,aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. 395 s. ISBN 978-80-7367-647-6.
6. PRŮCHA, Jan, ed. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. 935 s. ISBN 978-80-7367-546-2.5.
7. KOLUCHOVÁ, Jarmila. Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. 1. vyd. Praha: SPN, 1987. 139 s. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas paedagogica, series Monographica; 10. 8. KONEČNÁ, Hana. Monitoring příprav na náhradní rodinnou péči v České republice (popis současného stavu). Praha: Středisko náhradní rodinné péče o.s., 2010, 115 s. ISBN 978-80-87455-00-5.
39
9. KOUKOLÍK, František a Jana DRTILOVÁ. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén, 2006. 327 s. ISBN 80-7262-410-5.
10. KOLUCHOVÁ, Jarmila et al. Osvojení a pěstounská péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. 155 s. ISBN 80-7178-637-3.
11. MATĚJČEK, Zdeněk a Josef LANGMEIER. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum 1, 2011, 399 s. ISBN 978-80-246-1983-5.
12. MATĚJČEK, Zdeněk. Typologie následků psychické deprivace, Psychiatrie, 1997, c. 2, s. 72-75.
13. MUNDEN, Alison a Jon ARCELUS. Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 120 s. ISBN 80-717-8625-X.
14. NOVOTNÁ, Věra a Lenka PRŮŠOVÁ. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, 159 s. ISBN 80-861-3156-4.
15. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004, 472 s. ISBN 80-200-1086-6.
16. ŠANDEROVÁ, Petra. Tělesnost jako významný faktor procesu adopce: kulturně antropologický problém. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011, 162 s. ISBN 978807-4190-469.
17. VYMĚTAL, Jan. Úzkost a strach u dětí: jak jim předcházet a jak je překonávat. Praha: Portál, 2004, 184 s. ISBN 80-7178-830-9.
18. ZELINKOVÁ, Olga. Poruchy učení: specifické vývojové poruchy čtení, psaní a dalších školních dovedností. Praha: Portál, 2003, 263 s. ISBN 80-717-8800-7.
40
Zákony 1. Česká republika. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 1963. ISSN 1211-1244. 2. Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2012. ISSN 1211-1244. 3. Česká republika. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2000. ISSN 1211-1244. 4. Česká republika. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech. In: Sbírka zákonů. Česká republika, 2000. ISNN 1211-1244.
5. Česká republika. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. In: Sbírka zákonů, Česká republika, 1999. ISNN 1211-1244.
Ostatní zdroje 1. Současná legislativní situace v oblasti náhradní rodinné péče v ČR. VÁVROVÁ, Alena a Věduna BUBLEOVÁ. Pěstouni mají právo na služby [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.pestounskapece.cz/legislativa.php/navazovani kontaktu
2. ODBOR 21. Proces zprostředkování [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/14502
41
Seznam tabulek Tabulka č. 1: Následky psychické deprivace ......................................................................................33
42
Seznam příloh Příloha č. 1: Počet nevyřízených žádostí o adopci k 31. 12.
43
Příloha č. 1
Počet nevyřízených žádostí o osvojení k 31. 12. Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000
Počet 2250 2352 2245 2254 1875 1990 1980 1650 2284 2531 2123 1969
Rok 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012
Zdroj: MPSV
Počet 2100 2369 2440 2524 2500 2341 2528 2513 2504 2450 2359 2182
