Jan Jiříček ÚPRAV FFUK Seminář pro protohistorii Letní sem. 2010
Problematika vztahu hmotných a písemných pramenů v otázce náboženství Keltů Úvod Největší překážkou při hledání keltského věroučného systému – mytologie je fakt, že Keltové takřka nepoužívali písmo a nezaznamenali tak svoji víru. Při bádání v této oblasti vycházíme ze tří typů pramenů. Jsou to zprávy dobových komentátorů, archeologické prameny a pozdější literární produkce domácích autorů z Irska a Walesu. Řečtí a římští pozorovatelé nás zpravují o tradicích, rituálech a kultech svých sousedů. Jejich svědectví má hodnotu soudobosti, ale zároveň nesou nevýhodu předpojatosti, zkreslování, neporozumění a opomíjení. Většinou reflektují pouze ty aspekty kultovních zvyků, které jsou pro ně nějakým způsobem bizarní. O božstvech je informací málo a vyskytují-li se (Caesarovi Zápisky), jsou keltští bohové srovnáváni s římskými. O keltském náboženství se nějakým způsobem zmiňuje řada antických autorů. Práce řeckého stoického filosofa Poseidónia ( 1. stol. př.n.l.) se sice ztratily, ale těží z něj mnoho komentátorů pozdějších. Našimi hlavními prameny jsou Caesar (pol. 1. stol. př. n.l.), Strabón (přelom letopočtu), Diodóros Sicilský (psal cca 60-30 př.n.l.), Lucanus (1.stol.n.l.) a Cassius Dio (přelom 2./3.stol n.l). U nich nalezneme velké množství zpráv popisujících převážně neobvyklé rituály: druidismus, věštění, lidské oběti, lov hlav. Také komentují vztah Keltů ke smrti, totiž víru v posmrtný život obdobný jako na zemi. Chybí však jakékoliv přehledné zobrazení pantheonu či náboženského systému. Hlavní kategorií svědectví je archeologie. Velkým problémem je fakt, že většina ikonografického materiálu, vztahujícího se k mytologii, pochází až z doby římského vlivu na keltská území. Je proto těžké odlišit keltskou symboliku a víru od římské tradice. Z předřímského keltského světa máme poměrně málo dochovaných kamenných nebo kovových podob bohů. Situace se mění po přijetí řeckořímských vlivů a určité náboženské synkrezi, kdy je figurální zobrazení daleko častější. Dochovaly se však i příklady čistě keltské kamenné ikonografie ve formě reliéfů a
soch , z nichž nejstarší se datují do 6.-5. stol. př.n.l.
a jsou nalézány ve dvou
hlavních geografických oblastech – v údolí Rhôny (zřejmě důsledek vlivu řecké kolonie Massalie, založené kolem 600 př.n.l.) a ve střední Evropě. V posledních dvou stoletích př.n.l. se figurální zobrazování stává běžnější. Římská kultura začala působit na náboženskou tradici keltskou, která se před tím neprojevovala v ikonografii. I tradice dedikačních nápisů, díky kterým jména keltských božstev vůbec známe , má svůj původ v antické kultuře. Hojnost těchto náboženských dokladů , které byly vyjadřovány teprve pod římským vlivem však svědčí o komplexním věroučném systému, který pochází již ze svobodného předřímského období. Nejstarší irsky a velšsky psané pověsti jistě obsahují bohatý mytologický materiál, nicméně samotné texty jsou poměrně pozdní (většina nebyla sepsána dříve než ve 12. stol) a kromě toho jsou sepsány v křesťanském prostředí. Ačkoliv obsahují mytologické látky z pohanské doby (před 5. stol n.l.) je velmi problematické a nebezpečné hledat přímé spojení mezi touto epickou literaturou a keltskými pohanskými společnostmi zachycenými v dílech antických zpravodajů. Prostorový i časový předěl mezi keltskou Evropou konce 1. tisíciletí př.n.l. a Irskem doby raně historické je příliš velký. Z tohoto důvodu se zde těmito prameny zabývat nebudeme i když je třeba zdůraznit, že nějaká spojení mezi těmito literárními a hmotnými prameny existují. Společné rysy jsou příliš charakteristické, než aby byly náhodné – posvátnost trojice, symbolika kotlů, nadpřirozená síla lidské hlavy, výrazná víra v posmrtný život, důležitost vodních kultů atd.
Interpretatio romana/galica Caesar (100 – 44 př.n.l.) ve svých Zápiscích o válce galské ( VI, 16-18) píše: „ Z bohů nejvíce uctívají Merkura; jemu staví nejčetnější sochy, jej velebí jako vynálezce všech umění, ukazovatele cest a vůdce pocestných, jemu přičítají svrchovanou moc v peněžním zisku a obchodu; po něm ctí Apollona, Marta, Jupitera a Minervu; o nich mají téměř totéž mínění jako ostatní kmeny: Apollo že nemoci odvrací, Minerva že vštěpuje začátky řemesel a umění, Zeus že má vládu nad nebešťany a Mars, že boje řídí… Všichni Galové se vychloubají, že jsou potomky otce Dia.“ (překlad Vladimír Marek) Caesar těmito strohými údaji redukoval rozdíly mezi římskými a keltskými božstvy na „téměř totéž mínění“, ignoroval chaotické množství jmen bohů, která známe
z dedikačních nápisů, omezil se na čistě užitkové charakteristiky. V jasném rozporu s keltskou náboženskou realitou, o které víme, že byla daleko komplikovanější, přichází Caesar a jednoznačně implikuje všeobecně platný pantheon bohů s přesně vymezenými funkcemi. Ba co víc, Jupitera jmenuje až na čtvrtém místě, což je matoucí. Caesarův výklad je užitečný, pokud identifikací rozumíme typy bohů a funkcí, nikoli přesné kategorie. V zásadě můžeme připustit pantheon nejvyšších pěti bohů a jedním božstvem ženským. Římský básník Lucanus (39 – 65 n.l.) ve svém díle De Bello Civili (také jako Pharsalia; I. 444-446; III. 399 – 452) jako jediný starověký autor jmenuje nejvyšší keltskou triádu bohů – Teutata, Esa a Tarana. Všechny tři spojuje s odpudivými obětními rituály. Komentář k Lucanovu textu ze 4. stol. n.l. znamý jako Commenta Bernensia staví jak Teutata, tak Esa na roveň Martovi i Merkurovi, Taranis zase přebírá prvky Jupitera a Dispatera a má i martovskou komponentu. Interpretatio romana byla podmíněna faktem, že Keltové měli svoji vlastní Interpretatio gallica, totiž že neviděli v římských bozích totéž co Římané, ale identifikovali je hodně povrchně podle vnějších znaků. Nejnápadnější je to u římských bohyň, které dostávaly u Keltů komponentu mateřské bohyně.
Pantheon Podle J.-J. Hatta lze v římské Galii doložit dominantní postavení božského páru, boha a bohyně, v oblastech s mimořádně silným předkeltským vlivem, a triádu mužských hlavních bohů v oblastech, kde převážily indoevropské ideje.
Mars. Pod jménem Mars vystupuje celá řada božstev více méně ovlivněných předkeltskými koncepcemi, u nichž válečnictví tvořilo jen zlomek jejich funkcí. Z více než 200 známých votivních nápisů mají tři čtvrtiny keltská přízviska (např. Mars Camulus u Remiů, Mars Lenus u Treverů atd.) S tímto theonymem může být tedy spojen bůh stromů, pramenů, hor, plodnosti, opatrující zdraví, pečující o zemřelé, kmenový bůh, nebo směsice všeho.Tento místní Mars je vývojový pokračováním onoho bojovného boha, který koncem doby bronzové stále víc vytlačoval Velkou matku z doby kamenné, aby po jejím boku zastupoval mužský princip. Z téhož kořene vznikl Jupiter či Taranis, takže mají styčné body a překrývají se. Martův kult se v Galii nejvíce
rozvinul tam, kde na keltské chápání světa nejvíc působily předkeltské představy: v oblasti Trevíru u Trevírů, u pyrenejských kmenů, na jihozápadě a v alpské oblasti. Znázorňován bývá s helmou , pancířem a zbraněmi (kopím).
Merkur U Merkura známe přes 500 dedikačních nápisů, kolem 200 vyobrazení, což potvrzuje Caesarem zmiňovanou oblibu. Známe asi 400 Merkurových přízvisek. Je to produkt dlouhého vývoje k němuž přispěli klasický Hermes, předkeltský Mars, stejně jako Teutates a Esus. Některé kmeny ho uctívali za své kmenové božstvo např. Arverniové. Mezi jeho nejčastější atributy patří hůl, později okřídlené sandály, měšec s penězi, ze zvířat ho doprovázejí kohout, beran, had, želva či medvěd. Galskořímský Merkur zastával v různých krajinách ve své době téměř stejné množství funkcí jako Mars, ovšem se silným důrazem na mírovou aktivitu, plodnost, produkci.
Výše zmíněné ukázky mají za cíl ukázat složitost procesu kontaktu dvou náboženských systémů a jejich vzájemného vlivu. Jde v těchto případech vlastně o iterpretatio galica, kdy původní božstva dostávají na základě částečné podobnosti jména bohů římských. Vzniká tak pro nás velmi nepřehledná situace.
Teutates Bernské komentáře k Lucanovi na jedné straně říkají, že jde o Merkura. K jeho poctě musí být člověku držena hlava v kotli plném vody tak dlouho, až se utopí. Později však dodávají, že Teutata / Marta bylo možno si naklonit zápasy na jeho počest. Klasické iterpretatio gallica, pracující na principu to i ono, hledá společného jmenovatele, což je v tomto případě prvek plodnosti a blahobytu. Teutates je všeobecně chápán jako kmenový bůh, otcovský vůdce. Nápisy o něm nalézáme od Říma po Rakousko, nicméně ne v Galii. Jeho jméno se nejčastěji pojí se jménem Marta („Marti Toutati“). K jeho atributům patří beraní rohy a symbol S a V.
Taranis Bernské komentáře k Lucanovi uvádějí, že k obměkčení Taranise Dispatera byli lidé upalováni v dřevěných žlabech. Kdysi prý býval usmiřován lidskými hlavami, nyní mu stačí hlavy dobytčí. Bůh je stavěn na roveň Jupiterovi, jedná se o atmosferické
božstvo, jemuž byly časem přiřazeny další funkce („taran“ – hrom). Dosud bylo objeveno jen pouhých 12 votivních nápisů, nicméně jsou roztroušeny od Jugoslávie po Anglii. Jeho atributy jsou blesk, hromový klín, loukoťové kolo.
Esus V případě Esa Bernské komentáře uvádějí, že rituálně zranění lidé bývali buď pověšeni na stromy, nebo byli roztrháni větvemi svázanými a pak uvolněnými. Stejně jako Teutates je stavěn na roveň jednou Martovi, pak zase Merkurovi. Bývá zpodobňován jak se chystá sekat strom se třemi jeřáby a býkem. V předřímském období bývá zobrazován s lístky jmelí a hady s beraními hlavami.
Cernunnos Rohatí bohové odpovídají společným evropským představám a sahají až do počátků doby bronzové, ne-li dál. Od 4. stol př.n.l lze jednoho boha se společnými rysy identifikovat od Irska až po Rumunsko. Sedává obvykle s jeleními parohy ozdoben torquesem se zkříženýma nohama v Buddhově pozici. Má co dělat se silami růstu. On je ten, kdo vyhání v rostlinách vzhůru šťávy a v lidech a zvířatech probouzí reprodukční síly. Je to bůh života, úrody, růstu, pohybu, obchodu a úspěšných válek. Bývá srovnáván s Dispatrem. Blízko mu stojí Esus a Merkur, se kterými bývá někdy ztotožňován. Jeho zvířata jsou jelen a had, ale spousta dalších. Bývá zpodobňován jako pán zvířat.
Sucellus Známe přes 200 vyobrazení boha s kladivem, ale pouze jedna dedikační noticka nám udává, že jde o Sucella. Objevuje se v různém vzezření a o jeho funkci se vedou spory. Bývá zobrazován s kladivem v jedné a hrncem v druhé ruce, s hřebem/klíčem? za pasem. Snad by se dal identifikovat s Dispaterem, bohem podsvětí, pánem nad životem a
smrtí. Někdy je spojován s Taranem (hromové
kladivo) Jeho družkou je Nantosuelta. Jeho výskyt sahá hluboko do doby halštatské.
Dalo by se pokračovat výčtem jmen a předpokládaných charakteristik jejich nositelů. Známe jich kolem 400. Všechny výše uvedené příklady mají spíše poskytnout představu o složitosti bádání za situace, kdy máme omezený zdroj písemných pramenů a poznání doplňujeme převážně prameny archeologickými. To celé ještě
v oblasti náboženství, ve složitém světě představ a idejí, kde navíc dochází v určitém období k mísení dvou odlišných kultur.
Exkurz: Gundestrup v severním Jutsku. Kotel nalezen roku 1891 v Raevemos. Paradoxem je, že se jedná o germánské území. Buď jej přinesla keltská komunita, nebo se stal předmětem kořisti. Je tvořen z dvanácti stříbrných, původně pozlacených desek a mísy. Je zdoben mytologickými výjevy s lidskými a zvířecími postavami, o jejichž theomorfnosti se vedou dalekosáhlé spory. Původ je hledán až v thráckých dílnách, jiní jej považují za práci podunajských Skordisků, jiní zas hledají jeho vznik v oblasti severní Galie. Jeho původ se klade 3. nebo 2. stol. př.n.l. Dnes je všeobecně přijímán fakt, že na kotli jsou vyobrazena největší keltská božstva Taranis, Esus, Teutates, Cernunnos a mateřská bohyně Rigani.
Botheroydovi, S. a P. 1998; Lexikon keltské mytologie. Praha Caesar, G. I. 1972: Válečné paměti. O válce galské, o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské. Praha Green, M.J. 1992; Symbol and Image in Celtic Religious Art. London Green, M. J. 1998; Keltské mýty. Praha Vlčková, J. 2002; Encyklopedie keltské mytologie. Praha
