Problematika přiznání invalidního důchodu ve vztahu ke zdravotně postiženým

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Problematika přiznání invalidního důchodu ve vztahu ke zdravotně postiženým Magisterská diplomová práce

Bc. Hana Jinková

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Klára Vrbková

Brno 2009

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Problematika přiznání invalidního důchodu ve vztahu ke zdravotně postiţeným“ vypracovala samostatně za pouţití pramenů, které uvádím v přiloţeném seznamu literatury.

........................................................... Bc. Hana Jinková V Brně dne 27.5.2009

2

Poděkování Především bych chtěla poděkovat Mgr. Kláře Vrbkové za trpělivost, ochotu, cenné rady a odbornou pomoc při zpracování této práce. Děkuji také svému manţelovi a rodině za jejich podporu a lásku. Velké poděkování patří kolegyním a klientům OSSZ, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout.

3

Obsah ÚVOD

6

TEORETICKÁ ČÁST

8

1.

Problematika zdravotního postiţení ..................................................................... 8 1.1 Pojetí zdravotního postiţení ......................................................................... 8 1.2 Osoby se zdravotním postiţením................................................................ 10 1.3 Zdravotně postiţení a veřejnost .................................................................. 11 1.4 Potřeby zdravotně postiţených ................................................................... 12 1.5 Úloha institucí v ţivotě zdravotně postiţeného .......................................... 13 1.5.1 Neziskový sektor v ţivotě osob se zdravotním postiţením ................ 13 1.5.2 Působení státní správy ........................................................................ 14 1.5.3 Česká správa sociálního zabezpečení jako instituce působící v oblasti invalidních důchodů ........................................................................................... 15 2 Invalidní důchod a jeho úloha pro zdravotně postiţené ..................................... 17 2.1 Invalidita ..................................................................................................... 17 2.2 Vývoj invalidního důchodu jako dávky důchodového pojištění v ČR ....... 18 2.3 Současná právní úprava invalidního důchodu ............................................ 20 2.4 Výhledy do budoucna ................................................................................. 21 2.5 Invalidní důchod z hlediska typu sociálního státu ...................................... 22 3 ČSSZ jako organizace ........................................................................................ 25 3.1 Co je to ČSSZ? ........................................................................................... 25 3.2 ČSSZ jako typ organizace .......................................................................... 25 3.2.1 Formální organizace ........................................................................... 26 3.2.2 Byrokracie .......................................................................................... 26 3.3 Shrnutí ........................................................................................................ 29 4 Proces získání invalidního důchodu a jeho účastníci ......................................... 30 4.1 Řízení o přiznání invalidního důchodu....................................................... 30 4.2 Pracovník ODP ........................................................................................... 32 4.3 Shrnutí ........................................................................................................ 33

METODOLOGICKÁ ČÁST 5

34

Metodologie ........................................................................................................ 34 5.1 Cíl práce a zvolené výzkumné metody ....................................................... 34 5.2 Technika sběru dat a výběrový soubor ...................................................... 35 5.3 Operacionalizace dílčích výzkumných okruhů........................................... 36

EMPIRICKÁ ČÁST 6

38

Výzkumné šetření a interpretace jeho výsledků ................................................. 38 6.1 Průběh výzkumného šetření........................................................................ 38 6.2 Interpretace výsledků výzkumného šetření ................................................ 39 6.2.1 Očekávání účastníků a deficity pociťované v průběhu procesu přiznání invalidního důchodu ........................................................................................... 39 6.2.1.1 Očekávání ....................................................................................... 39

4

6.2.1.2 Deficity ........................................................................................... 40 6.2.1.3 Dílčí shrnutí .................................................................................... 41 6.2.2 Přístup pracovníka ODP ke zdravotně postiţeným ţadatelům v rámci současné metodiky.............................................................................................. 42 6.2.2.1 Aspekty ovlivňující individuální přístup pracovníka ODP ke klientovi v průběhu řízení o přiznání invalidního důchodu ............................ 42 6.2.2.2 Jak ovlivňuje stávající metodika přístup pracovníka ODP ke klientovi? ........................................................................................................ 46 6.2.2.3 Dílčí shrnutí .................................................................................... 47 6.2.3 Změna metodiky přiznání invalidního důchodu ................................. 48 6.2.3.1 Problémy metodiky upravující proces příznání invalidního důchodu a z nich vyplývající potřeba její změny .......................................................... 49 6.2.3.2 Bariéry bránící případným změnám metodiky a moţnosti jejich odstranění ....................................................................................................... 51 6.2.3.3 Dílčí shrnutí .................................................................................... 52

ZÁVĚR

54

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

57

ANOTACE

60

ANNOTATION

61

VĚCNÝ A JMENNÝ REJSTŘÍK

62

PŘÍLOHY

63

Charakteristika komunikačních partnerů .................................................................... 63 Scénáře rozhovorů ...................................................................................................... 65

STAŤ

67

5

„Zdraví je vzácná věc, je to vpravdě jediná věc, která zaslouží, abychom úsilí o ni obětovali nejen čas, pot, námahu, jmění, ale i život; tím spíše, že bez něho se pro nás život stává trápením a strastí. Není-li zdraví, potemní a vyprchají i rozkoš, moudrost, učenost a ctnost.“ Michel de Montaigne

ÚVOD Zdravotní postiţení je stav, který se můţe dotknout kaţdého z nás. I kdyţ o své tělo i duši dbáme, můţe nastat situace, kdy budeme potřebovat pomoc cizích. Ţivot se zdravotním handicapem je pro člověka problematickým i v kaţdodenních záleţitostech, coţ si zdraví lidé často neuvědomují. Jelikoţ mají zdravotně handicapované osoby prokazatelně ztíţené ţivotní podmínky, je nutné jim poskytnout určité kompenzace, které nevýhody spojené se zdravotním postiţením alespoň zmírní. V moderní společnosti existuje celá řada subjektů, které se zabývají pomocí zdravotně postiţeným. Jedná se jak o pomoc v podobě hmotných statků, tak finanční nebo poradenskou. Provozují ji různé instituce státního i nestátního charakteru. Jednou z moţností, která zdravotně handicapovaným lidem „zmírňuje“ dopad postiţení na jejich ţivotní situaci, je invalidní důchod. Tato, dá se říci, tradiční finanční kompenzace je jednou z nejběţnějších prostředků podílejících se na zkvalitňování ţivota zdravotně postiţených. V roce 2007 ţilo v České republice více neţ 580 tisíc zdravotně postiţených osob pobírajících plný nebo částečný invalidní důchod. Dle statistických údajů České správy sociálního zabezpečení zaznamenáváme v počtu invalidních důchodců vzrůstající trend. (ČSSZ 2008b). Kaţdá ţádost o důchod musí projít vcelku sloţitým procesem, na kterém se podílí celá řada osob a institucí. Sám zdravotně postiţený podniká poměrně dlouhou cestu, neţ dosáhne kýţeného výsledku, kterým se rozumí přiznání poţadované dávky důchodového pojištění. Jedním z účastníků procesu, se kterým přichází ţadatel do přímého kontaktu je pracovník oddělení důchodového pojištění okresní správy sociálního zabezpečení. Na něm zpravidla je, aby zdravotně postiţeného řádně provedl první fází důchodového řízení. Proces přiznání invalidního důchodu je pro ţádající klienty zpravidla citlivým tématem dotýkajícím se jejich soukromí. Jednání si vyţaduje specifický způsob práce odlišný od jednání s jinými klienty (např. ţádajícími o důchod starobní). Přístup pracovníka oddělení důchodového pojištění musí být orientován na klientovy individuální potřeby a musí odráţet jeho aktuální situaci. Zároveň je nutné si uvědomit, ţe s poţadavky kladenými na pracovníka v souvislosti s jeho přístupem k ţadateli, musí být dodrţeny i formální náleţitosti procesu. Novosad se domnívá, ţe současná opatření systému sociálního zabezpečení orientovaná na zdravotně postiţené občany mají byrokratický charakter, který postrádá prvky empatie a individuálního přístupu. (Novosad, 2000) Cílem diplomové práce je zodpovědět otázku: „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádostí?“. Zaměříme se nejen na přístup pracovníka, ale i na metodiku stanovující jednotlivé úkony, které nesmí být v procesu přiznání invalidního důchodu pracovníkem důchodového oddělení opomenuty. Zajímá nás, jakou roli hraje metodika v přístupu pracovníka ke zdravotně postiţenému klientovi, a zda v zájmu individualizace tohoto

6

přístupu vyţaduje změnu. Návrh změny by měl být rovněţ součástí výzkumných závěrů této práce. Zdroje pro diplomovou práci čerpáme z odborné literatury, periodik zaměřených na zkoumanou problematiku a interních materiálů České správy sociálního zabezpečení. K získání dat pro výzkumnou část práce vyuţijeme polostrukturované rozhovory s klienty pobírajícími částečný nebo plný invalidní důchod a s pracovníky důchodového oddělení okresní správy sociálního zabezpečení. Výzkumná zjištění nám mohou objasnit problematiku procesu přiznání invalidního důchodu a pomoci formulovat případné změny v přístupu pracovníka oddělení důchodového pojištění.

7

TEORETICKÁ ČÁST 1. Problematika zdravotního postižení Ve vztahu k zaměření a cíli této práce je nezbytné na úvod ozřejmit problematiku handicapu a zdravotního postiţení. Oblast spojená se zdravotně postiţenými osobami je velice široká a obsahuje různé dimenze a úhly pohledu – zdravotní, společenské, finanční. V této práci budou zohledněna pouze některá hlediska a determinanty této problematiky. A to to taková, která jsou klíčová pro její povahu a zaměření, tzn. vztahující se k invalidnímu důchodu a procesu jeho přiznání. Pojmout celou oblast zdravotního postiţení by bylo obtíţné a není to účelem této práce.

1.1 Pojetí zdravotního postižení Nejprve je nutné vymezit základní pojmy, kterými jsou handicap a postižení. Tyto pojmy se vzájemně prolínají, ovšem nelze je označit za ekvivalentní. Dle Vágnerové (2000, s.98) termín postižení označuje „deficit určité orgánové funkce nebo struktury“. Pojem handicap je pak následně definován jako „komplex různých znevýhodnění, z největší míry sociálních. Tato znevýhodnění z postiţení vyplývají a jsou do značné míry odstranitelná.“ (Vágnerová, 2000, s.98). Dle definice Světové zdravotnické organizace lze postiţení označit jako „částečné nebo úplné omezení schopnosti vykonávat některou činnost či více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu“ (Novosad 2000, str.14) U takto postiţeného jedince je velice důleţité, aby mu byly vytvořeny podmínky, které mu umoţní překonat a kompenzovat překáţky, které jeho postiţení způsobuje, tzn. které ho handicapují. Forma a míra pomoci je dána stupněm postiţení. Dalším pojmem, který s výše zmíněnými úzce souvisí, je invalidita. Invalidita je v právním prostředí České republiky definována zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění1. V tomto případě můţeme za invalidní povaţovat osobu, která do určité míry nebo zcela pozbyla schopnost pracovat. Murphy charakterizuje invaliditu jako sociální chorobu, jako určitou neschopnost.2 (Murphy 2001) Lze tedy konstatovat, ţe v okamţiku, kdy je člověk označen za invalidního, vţdy se zároveň stává osobou zdravotně postiţenou. Podrobněji problematiku invalidity nastíníme v kapitole následující. Nyní se zaměříme spíše na pojem zdravotní postiţení a oblasti s ním úzce spjaté.

1

Podrobněji se jím budeme zabývat v dalších kapitolách této práce. Podle Murphyho (2001) jde pouze o relativní pojem, jelikoţ neschopným se můţe stát i člověk zcela zdravý. Záleţí zde na úhlu pohledu. Například zdravý jedinec není z důvodů nedostatečné intelektuální výbavy schopen vykonávat to, co jiný zdravotně postiţený se značně rozvinutou inteligencí zvládá bez obtíţí. V tomto případě je neschopným – invalidním člověk zdravý. 2

8

Kdo je zdravotně postižený? Označit člověka za postiţeného je velice obtíţné a sloţité. Hranice určující rozdíl mezi postiţeným a nepostiţeným je velmi neostrá, orientační a leckdy i subjektivní. Osoba zdravotně postiţená má taková funkční omezení, která vytvářejí mimořádné poţadavky na její ţivotní, případně pracovní podmínky. Z hlediska posouzení zdravotního stavu je moţné za zdravotně postiţeného povaţovat klienta, kterému byl přidělen částečný nebo plný invalidní důchod, popřípadě byl posudkovým lékařem označen za osobu zdravotně znevýhodněnou. (Wernerová 2005) Sociologie zdravotního postižení Toto hledisko umoţňuje trochu odlišný pohled na zdravotní postiţení. Podle Novosada (2000, s.14) jej můţeme definovat jako „disciplínu uţité sociologie zabývající se zdravotním postiţením jako sociálním jevem“. Tato aplikovaná sociologická disciplína zkoumá sociální aspekty zdravotního postiţení, současně také patologii sociálního prostředí a jeho vliv na vznik a rozvoj sociálního znevýhodnění. Je podstatná pro začlenění těchto osob do ţivota většinové společnosti. Pojetí zdraví a nemoci Zdraví a nemoc jsou podstatné pojmy úzce spjaté se zdravotním postiţením. Současný pohled na pojetí zdraví vystihuje definice Světové zdravotnické organizace: „Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody.“ (Novosad, 2000, s.15) Dle Novosada (2000, s.14) můţeme také zdraví označit za „schopnost organismu vyrovnat se měnícím se nárokům vnějšího prostředí, přizpůsobit se jim, snést a vyváţit je. Jde tedy o stav labilní rovnováhy mezi organismem a prostředím. Pokud organismus není schopen se s prostředím vyrovnat, vzniká nemoc. Zdraví a nemoc lze označit za ţivotní proces.“ Ve vztahu ke zdravotnímu postiţení jde především o stav nerovnováhy, kdy (někdy subjektivně cítěno) dochází k převaze stavu nemoci nad zdravím. Podle Vágnerové (2000) není hranice mezi zdravím a nemocí jasně dána. Pojetí zdraví a nemoci má i svou sociální rovinu. O nemoci lze hovořit také jako o určitém druhu sociální deviace. Subjektivní a objektivní determinanty života s postižením Jak uţ bylo uvedeno, zdravotní postiţení je spjato s řadou oblastí a faktorů, které do ţivota postiţených více či méně a přímo či nepřímo zasahují. Novosad (2000) tyto determinanty, které mají vliv na ţivot postiţených osob, člení na subjektivní a objektivní. Většina z nich však má smíšený charakter a navzájem se prolínají. Některé determinanty jsou neměnné, jiné lze určitým způsobem měnit a ovlivňovat. Mezi subjektivní determinanty se řadí: zdravotní stav a z něho plynoucí omezení např. trvalé zdravotní postiţení, které nelze odstranit a zásadně ovlivňuje mobilitu nebo různá chronická onemocnění osobnostní rysy jedince, které jsou dány učením a z části jsou i vrozené

9

sebehodnocení ve vztahu ke zdravotnímu znevýhodnění a reálným moţnostem dosahování ţivotních cílů schopnosti zvládat nepříznivé ţivotní situace vnější vlivy – rodina, komunita Objektivními determinantami jsou: postoje společnosti k postiţeným a existujícímu sociálnímu stigmatu ţivotní prostředí sociální politika (z hlediska vztahu státu ke zdravotně postiţeným) vzdělávací politika (ve vztahu ke zdravotně postiţeným) politika zaměstnanosti sociální sluţby pro zdravotně postiţené Cílem péče o zdravotně postiţené je působení na subjektivní a objektivní determinanty, které povede k nápravě společenských vztahů a postojů mezi minoritní skupinou postiţených a majoritní společností, omezení stigmatizace a vytěsňování této skupiny osob ze společnosti. (Novosad 2000)

1.2 Osoby se zdravotním postižením Klienti se od sebe mohou navzájem odlišovat druhem i stupněm svého postiţení. Významným faktorem je zde také vývoj postiţení v čase a podmínky, za kterých postiţení vzniklo. Pokud se člověk s postiţením jiţ narodí nebo ho získá v raném dětství, je pro něj daleko pravděpodobnější, ţe adaptace na tento handicap bude snazší neţ u osoby, která se stane zdravotně postiţenou v dospělosti. Zdravotní handicap do značné míry ovlivňuje jeho potřeby, proto je nutné neopomíjet ani toto hledisko. Typy klientů se zdravotním postižením Hledisek, dle kterých můţeme zdravotně postiţené rozčlenit do jednotlivých skupin, existuje celá řada. Jedním z faktorů vhodných pro tuto kategorizaci je rozdělení zdravotně postiţených klientů podle druhu zasaţené tělesné oblasti3. Votava (2005) dle tohoto hlediska člení zdravotní postiţení na: Tělesně (motoricky) postižení Do této kategorie spadají klienti s poruchami hybného aparátu. Z postiţení získaných v dospělosti sem patří např. klienti po cévní mozkové příhodě, po zánětech centrální nervové soustavy, klienti po poraněních míchy nebo po amputacích končetin. Z postiţení vrozených nebo získaných v raném dětství se jedná o klienty, kteří prodělali mozkovou obrnu, muskulární dystrofii nebo trpí vrozeným rozštěpem míchy. Zrakové postižení Zde jsou zahrnuti klienti nevidomí a slabozrací, na podkladě úrazů i degenerativních onemocnění. Sluchová postižení Do této skupiny se řadí neslyšící a nedoslýchaví, kteří se s tímto handicapem jiţ narodili nebo ho získali v průběhu ţivota. 3

Zákon č. 108/2006, Sb. o sociálních sluţbách rozděluje zdravotní postiţení na tělesné, mentální, smyslové, duševní a kombinované (§ 3 písm. g) z.č.108/2006 Sb.).

10

Postižení vnitřními chorobami Vnitřní choroby lze označit také jako „civilizační nemoci“ a řadíme sem například kardiaky (onemocnění srdce), astmatiky (onemocnění dýchacího ústrojí), osoby se selháváním ledvin, onkologické pacienty (trpící různým druhem rakoviny) Mentální postižení (můţe být označováno také jako „retardace“) Spadají sem od mládí sníţené rozumové schopnosti různého stupně se známou či neznámou příčinou (např. Downův syndrom, Rettův syndrom), dále se do této skupiny řadí klienti trpící autismem, který se projevuje jako porucha afektivního kontaktu (osoba nedokáţe navázat citový kontakt a sociální vztahy) Demence Demencí označujeme syndrom, který se projevuje především úbytkem kognitivních funkcí, především inteligence a paměti. Základními typy demencí jsou: Atroficko-degenerativní demence (do této kategorie patří Alzheimerova choroba), Ischemicko – vaskulární demence (její příčinou je patologie mozkových cév) a symptomatické, sekundární demence, které jsou vyvolány jinými příčinami jako jsou infekce nebo úrazy. Psychiatričtí pacienti Těmi jsou především klienti trpící schizofrenií nebo klienti s endogenní depresí. Schizofrenie je duševní porucha, která se projevuje charakteristickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobnostní integrity. Samostatné těžší poruchy řeči Ty jsou často spojeny s jiným postiţením. Kombinovaná a další postižení Mezi kombinovaná postiţení lze zahrnout ta, kdy se mentální postiţení spojuje s jiným např. tělesným nebo zrakovým postiţením. Dalším postiţením je např. těţší, medikací nekompenzovaná epilepsie.

1.3 Zdravotně postižení a veřejnost Zdravotně postiţení se ve svém ţivotě musí vypořádat nejen se svou nemocí (popř. jiným zdravotním problémem), ale významnou roli zde hraje i společnost, ve které se tito jedinci pohybují. Ta můţe mít značný dopad jednak na kvalitu jejich ţivota, ale zároveň ovlivňuje stabilizaci či pozitivní nebo naopak negativní změnu jejich zdravotního stavu. Postoje společnosti k postiženým lidem Postoje vyjadřují snahu o subjektivně jasnější a snazší orientaci člověka ve světě. Mají vţdy sloţku emocionální (hodnotící kritérium, odmítání přijetí) a racionální (znalosti a informace). Emocionální sloţka postoje k postiţeným lidem je často ambivalentní, tzn. obsahuje pozitivní i negativní prvky současně. V lidech vzbuzují zdravotně handicapovaní lidé soucit, a to především ti, jejichţ vada je vizuálně zřetelná. Na druhou stranu můţe okolí ve vztahu k postiţeným osobám projevovat strach a odpor. Významnou roli zde hraje především informovanost. Čím méně informací o postiţeném veřejnost má, tím vyšší je riziko subjektivního hodnocení situace. Nesprávné postoje veřejnosti se mění velice obtíţně. V tomto případě je lze nazvat stereotypem4 nebo 4

Zde je myšlen sociální stereotyp, který můţeme chápat jako „..souhrn úsudků o osobnostních rysech

11

předsudkem5. (Vágnerová 2000)

1.4 Potřeby zdravotně postižených Dle Novosada (2000) je chybnou domněnkou, ţe zdravotně postiţení mají odlišné – speciální, specifické potřeby. Potřeby zdravotně handicapovaných se obvykle výrazně neliší od potřeb ostatních lidí. Ovšem existují situace, kdy handicapovaný nemůţe pro zdravotní potíţe svou potřebu uspokojit způsobem, který je obvyklý pro zdravé jedince. Překáţkou můţe být právě tělesná vada, chronické onemocnění, smyslová vada, niţší mentální úroveň nebo psychická nemoc. Z toho vyplývá, ţe ačkoliv jsou lidské potřeby pro všechny vesměs stejné, liší se způsob jejich uspokojování. Neschopnost uspokojovat potřeby běţným způsobem můţe vést k frustraci aţ deprivaci zdravotně handicapovaného, coţ by mohlo negativně ovlivňovat integritu jedince a narušit harmonický vývoj osobnosti. Frustrace Za frustraci označuje Vágnerová (2000, s.31) situaci, kdy „...je člověku znemoţněno uspokojit nějakou, subjektivně důleţitou potřebu, ačkoli si myslel, ţe uspokojena bude. Frustrace je neočekávaná ztráta naděje na uspokojení. Tato situace vyvolává proţitek zklamání a stimuluje reakce zaměřené na vyrovnání nepříznivé bilance. Frustrace bývá překonávána odloţením uspokojení či posílením vytrvalosti řešení vzniklého problému nebo změnou motivu.“ Deprivace „Deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb, biologických i psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu.“ (Vágnerová, 2000, s.36) Dlouhodobá deprivace můţe způsobit narušení psychického vývoje nebo nerovnoměrný rozvoj některých sloţek osobnosti či vznik specifických psychických odchylek. Sociální fungování S potřebami je úzce spjata otázka sociálního fungování. Tuto problematiku rozpracovala Bartlettová, která sociální fungování definuje jako „..interakce, které probíhají mezi poţadavky prostředí a lidmi“ (in Matoušek, 2001, s. 185). Mezi prostředím a člověkem by měla existovat rovnováha. Pokud je narušena, je nutná pomoc.6 S pojmem sociální nebo tělesných charakteristikách celé skupiny lidí. Pouţívání stereotypů umoţňuje rychlé zpracování a uloţení informací, i kdyţ za cenu jejich zkreslení..“ (Hartl, Hartlová 2000) 5 Dle Vágnerové (2000) je moţné předsudek chápat jako zjednodušené vysvětlení problému, které není zaloţené na objektivních skutečnostech. Také proto je charakteristický svou rigiditou, iracionalitou a obtíţnou ovlivnitelností. Hartl a Hartlová (2000, s.464) definují předsudek jako „předpojatost, názorovou strnulost, jako emočně nabitý, kriticky nezhodnocený úsudek a z něj plynoucí postoj, názor přijatý jedincem nebo skupinou.“ 6 Musil s Navrátilem povaţují za sociální fungování komplex skutečností, mezi které patří trvalá interakce lidí a prostředí, poţadavky kladené na člověka, které neustále vyţadují jeho reakci na ně; rovnováha mezi poţadavky člověka a prostředí; rozdíly mezi jednotlivými jedinci ve schopnosti udrţet rovnováhu

12

fungování souvisí životní situace7, kdy na jedné straně stojí prostředí a na druhé člověk s větší či menší schopností zvládat své problémy. Vznikem zdravotního postiţení se klient dostává do nerovnováhy, tudíţ zde vzniká potřeba pomoci. (Matoušek 2001) Uspokojování potřeb Na počátku této kapitoly jsme se dotkli potřeb zdravotně postiţených, které jsou, jak jiţ bylo řečeno, téměř totoţné s potřebami lidí spadajících do majoritní společnosti (tedy osob bez zdravotního handicapu). Uţ bylo zmíněno, ţe zásadní rozdíl existuje ve způsobu jejich uspokojování. U zdravotně postiţeného je vzhledem k jeho handicapu naplňování potřeb náročnější. Zdravotní postiţení vytváří v ţivotě člověka celou řadu překáţek a omezení, které mají za důsledek ztíţené ţivotní podmínky. Oblastí ţivota, které jsou jím více či méně ovlivněny, je celá řada. Spadá sem například vzdělání, zaměstnání, přístupnost prostředí, poskytování zdravotní péče a finanční zajištění. Ve vztahu České republiky k této problematice se vyjadřuje Národní plán podpory a integrace zdravotně postiţených pro období let 2006 – 2009, který uvádí, ţe „...přes značný pokrok v minulosti, stále ještě nebylo v České republice dosaţeno takového stupně vyrovnání příleţitostí, včetně odstranění diskriminačních překáţek, které by odpovídaly historickým, kulturním a společenským tradicím České republiky, a které by zaručovaly míru podpory občanů se zdravotním postiţením, na úrovni odpovídající hospodářské výkonnosti České republiky.“ (2005, s.3)

1.5 Úloha institucí v životě zdravotně postiženého Zdravotní postiţení často znamená pro člověka samotného sociální zaostalost či izolaci a díky kulturní či etnické odlišnosti odtrţení se od většinové společnosti. Postiţení ovšem také ovlivňuje celou rodinu, pro kterou péče o zdravotně postiţeného člena obvykle představuje trvalou zátěţ. V tomto případě přichází na řadu působení institucí, které mají za úkol tyto překáţky odstraňovat. Pomoc zdravotně postiţeným je potřeba zaměřit komplexně. Vţdy by však měla vycházet z aktuálních potřeb postiţených jedinců. Jedině tak můţe být efektivní a účinná a tedy splnit svůj účel. V novodobé společnosti působí celá řada institucí, které se pomocí zdravotně postiţeným zabývají. Existuje mnoho různých hledisek, podle kterých bychom mohli tyto subjekty kategorizovat a specifikovat. Asi nejběţnějším z nich je rozdělení na státní instituce, které jsou zřizované a kontrolované státem, a neziskové organizace. 1.5.1 Neziskový sektor v životě osob se zdravotním postižením Neziskové subjekty definuje Matoušek jako organizace, které jsou zřizovány podle zvláštních právních předpisů, a to v podobě nadací, občanských sdruţení, obecně prospěšných společností a církevních právnických osob (Matoušek 2001). V České republice začala úloha neziskových organizací pomalu vzrůstat po roce 1989. Jejich působení je zaměřeno na nejrůznější oblasti společenského ţivota a s prostředími; příčiny problémů jsou v nedostatku dovedností klienta nebo v nepřiměřenosti poţadavků prostředí a intervence sociálního pracovníka zaměřená na interakci mezi způsobilostí klienta zvládat a očekáváním prostředí od klienta (in Matoušek 2001) 7 Matoušek ji označuje za „...individuální konfiguraci bariér a předpokladů sociálního fungování klienta..“ (Matoušek 2001 s.186)

13

problematika zdravotního postiţení je jednou z nich. Můţe to být způsobeno tím, ţe v řadě situací bývá v pomoci postiţeným úspěšnější neţ sektor státní. Dle Balka (2004) bylo postavení neziskových organizací významné především do 2. světové války. Omezeno bylo aţ s nástupem sociálního státu8. V průběhu čtyřicátých let dvacátého století začala jejich role opadat a řadu aktivit převzal stát. Sociální politika realizovaná přes neziskové subjekty je charakterizována především nevynucenou solidaritou. Umoţňuje dobrovolnou participaci občanů na tvorbě sociálních podmínek bez demotivačních důsledků provázejících aktivity zaloţené na solidaritě vynucené státem. Nezisková organizace je tedy prostředkem dobrovolného přerozdělování a můţe tak být ekonomicky efektivnější neţ organizace státní. Výhodou neziskových subjektů oproti státním institucím je uţší vztah s klienty, lepší porozumění jejich problémům a efektivnější a pruţnější řešení. Tento přístup je nepostradatelným právě pro zdravotně postiţené osoby. Neziskové organizace se uplatňují tam, kde existuje určitá distance klientů od společnosti a větší potřeba důvěry. Mezi nejčastější problémy, které komplikují činnost těchto subjektů, je financování. Jejich existence je často závislá na sponzorských darech a příspěvcích. V posledních letech se častým zdrojem financování stávají grantové projekty Evropské unie, do kterých se neziskové organizace začleňují. (Balek 2004) 1.5.2 Působení státní správy Stát zdravotně postiţeným garantuje sociální sluţby, je jejich poskytovatelem a zřizuje subjekty místně poskytující různé sociální sluţby. Úlohu orgánů státní správy můţeme označit za poradenskou, kdy jejich základním cílem je pomoci klientovi nalézt řešení problematické situace spojené s jeho špatným zdravotním stavem. Mezi státní subjekty poskytující potřebné sociální sluţby pro zdravotně postiţené patří: městské úřady – odbory sociálních věcí - působí například v oblastech péče o rodinu a dítě, o staré a zdravotně postiţené, o nepřizpůsobivé občany - sociální odbory městských úřadů9 zajišťují ve vztahu ke zdravotně postiţeným: sociální administraci – výplata dávek sociální péče v podobě jednorázových nebo pravidelných příspěvků (např. příspěvek na zakoupení motorového vozidla), bezúročné půjčky (MPSV 2008) úřady práce - poskytují sluţby zaměstnanosti, rekvalifikace, profesní poradenství, sociální (finanční) zabezpečení nezaměstnaných občanů 8

Sociální stát (neboli welfare state) je často pouţívaným pojmem pro označení moderního státu a jeho aktivit v sociální oblasti. Sociální stát by měl orientovat své aktivity do 3 oblastí: „1. garantuje minimální příjem pro jedince a rodinu na úrovni ţivotního minima; 2. poskytuje sociální zabezpečení umoţňující předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika s cílem zajistit přiměřenou minimální úroveň sociálního bezpečí a sociální suverenity; 3. zajišťuje kvalitní úroveň odpovídajících sluţeb pro všechny občany bez rozlišení společenského statusu“ (Večeřa 1993, str. 50-51) Tam, kde je systém sociálního státu velmi štědrý, klesá význam dobročinných sociálních aktivit. 9 Mezi kompetence městských úřadů spadají i sociální sluţby, které zahrnují – ústavnictví (domovy důchodců), denní a týdenní stacionáře, chráněné dílny, poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, linky důvěry, azylové domy, sociální prevenci a kurátorskou činnost, nízkoprahová centra pro děti a mládeţ (preventivní a krizová péče), kontaktní centra, terapeutické komunity pro drogově závislé.

14

-

poradenská činnost se zaměřuje na hledání a získání dostupného a odpovídajícího zaměstnání rekvalifikace přizpůsobují konkrétním potřebám klienta (MPSV 2008)

Česká správa sociálního zabezpečení (Okresní správy sociálního zabezpečení) - zajišťuje výběr pojistného na nemocenské a důchodové pojištění, vyplácí dávky nemocenského a důchodového pojištění - rozhoduje a přiznává dávky důchodového i nemocenského pojištění - kooperuje s městskými úřady a úřady práce - posuzuje zdravotní stav klientů ţádajících nebo pobírajících dávky sociálního zabezpečení - poskytuje informace podstatné pro další rozhodování jiných orgánů státní správy (ČSSZ 2008a) 1.5.3

Česká správa sociálního zabezpečení jako instituce působící v oblasti invalidních důchodů

Česká správa sociálního zabezpečení Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) se řadí mezi rozpočtové organizace vystupující jako organizační sloţky státu. Je řízena Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a působí v oblastech důchodového pojištění, lékařské posudkové sluţby a nemocenského pojištění. Všechny jmenované oblasti se promítají do řízení o přiznání invalidního důchodu a většinou se všemi přijde zdravotně handicapovaný do osobního kontaktu. Do působnosti ČSSZ spadá, jiţ výše zmiňované, rozhodování o dávkách důchodového pojištění, výběr pojistného na sociální zabezpečení, posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti, kontrola plnění povinností subjektů sociálního zabezpečení, evidence práce neschopných občanů a provádění nemocenského pojištění. ČSSZ také vyplácí odškodnění např. obětem nacistické persekuce (za 2.světové války), příslušníkům československých zahraničních armád z let 1939-1943 apod. (ČSSZ 2008a) Jelikoţ není účelem této práce podrobně informovat o popisu úkolů jednotlivých organizačních jednotek, domníváme se, ţe postačí pouze základní informace o struktuře ČSSZ. Strukturou a popisem jednotlivých činností se zabývá Organizační řád ČSSZ, který je základní vnitřní organizační směrnicí závaznou pro všechny zaměstnance ČSSZ. Z hlediska strukturálního uspořádaní této instituce je nejvyšším orgánem ústředí ČSSZ, které je nadřízeno krajským pracovištím ČSSZ, okresním správám sociálního zabezpečení resp. Praţské správě soc. zabezpečení („PSSZ“) a Městské správě soc. zabezpečení Brno (dále jen „MSSZ“). (ČSSZ 2008a) Okresní správa sociálního zabezpečení Okresní správu sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) můţeme označit za vnitřní územní organizační jednotkou ČSSZ. Zabezpečuje výkon procesů a činností sociálního zabezpečení v souladu s příslušnými právními předpisy. Mezi významné činnosti OSSZ patří především poskytování nemocenských dávek, vedení evidence pro účely důchodového i dobrovolného nemocenského pojištění

15

osob samostatně výdělečně činných, opatřování a předkládání podkladů pro rozhodnutí ČSSZ o dávkách důchodového pojištění a vyplácení dávek důchodového pojištění, posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti prostřednictvím posudkových lékařů. Vzhledem k častým reformám právních norem provádějících činnost OSSZ, není podrobný výčet úkolů spadající do působnosti této instituce podstatný a vzhledem k charakteru této práce ani účelný. Na závěr je moţné OSSZ označit za realizátora, který v rámci své působnosti plní úkoly ČSSZ a je v přímém a pravidelném kontaktu s klienty a tedy i ţadateli o invalidní důchod.

16

2 Invalidní důchod a jeho úloha pro zdravotně postižené Invalidní důchod je dávkou sociálního pojištění, která má slouţit jako náhrada za ztrátu pravidelných příjmů z výdělečné činnosti v případě ztráty nebo poklesu pracovní schopnosti. Tato dávka by neměla být chápána jako kompenzace všech případů vrozeného nebo získaného zdravotního poškození. Naopak by měla motivovat zdravotně postiţeného pro návrat do pracovního procesu, a to do takového zaměstnání, které jeho zdravotní stav nijak neohroţuje a umoţní mu tak získat finanční prostředky vlastním přičiněním. (Krebs 2007) Neţ se budeme věnovat invalidnímu důchodu, měli bychom se vrátit k pojmu invalidita, který byl nastíněn v úvodu první kapitoly.

2.1 Invalidita Bruthansová a Červenková chápou invaliditu jako dlouhodobě (často alespoň 1 rok) trvající nepříznivý zdravotní stav, který má za následek zásadní pokles výdělku nebo vede k neschopnosti soustavné přípravy na budoucí povolání. (Bruthansová, Červenková 2007) Invalidita má řadu pojetí a lze na ni nahlíţet z nejrůznějších hledisek. Z pohledu zákona o důchodovém pojištění10 rozlišujeme invaliditu částečnou a plnou, která je definována procentním poklesem pracovní schopnosti. Autoři studie SOCIOKLUBU (Grantová studie MPSV ZVZ 64, 2002) člení na základě modelového přístupu invaliditu dle druhu na fyzickou, profesní, zaměstnaneckou, všeobecnou a všeobecnou zbytkovou. Fyzickou invaliditou je označena ztráta nebo sníţení tělesné funkce nebo schopnosti. Toto vymezení je v evropských zemích pouţíváno především pro účely úrazového pojištění a sociální pomoci. Je podstatné pro posouzení potřeby sociální péče a dávek z tohoto systému. Konkrétně se uplatňuje v případě potřeby péče a poskytování sluţeb osobám se značně poškozeným zdravotním stavem. Příkladem ze zemí Evropské unie uţívajících tuto charakteristiku jsou Rakousko či Francie. Profesní invaliditou se rozumí ztráta nebo pokles schopnosti vykonávat určitou profesi. Sníţení nebo ztrátu schopnosti zaměstnání označujeme jako invaliditu zaměstnaneckou. Toto vymezení bychom nalezli v oborových pojišťovnách (ozbrojených sil, státních zaměstnanců nebo horníků). Všeobecná invalidita je nejčastěji pouţívaným typem a je jí definována ztráta nebo sníţení výdělečné činnosti. Toto pojetí vyjadřuje nejširší moţnost pro označení zdravotně postiţené osoby za invalidní a nabízí identifikaci moţností rehabilitace a pracovního uplatnění. Je třeba ho však doplnit ještě dalšími prvky systému směřujícími především k účasti invalidy na trhu práce. Definice všeobecné invalidity je vyuţívána v systému sociálního zabezpečení ČR. Švýcarsko ji kombinuje se zaměstnaneckou invaliditou, Slovinsko s profesionální a Polsko do ní zahrnuje prvky fyzické a profesionální invalidity. (Bruthansová, Červenková 2007) 10

zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění v platném znéní

17

Bruthansová a Červenková k definicím invalidity přistupují jako k „určování a měření příčinné souvislosti mezi dlouhodobým zdravotním poškozením a jeho následky – omezeními, které osobě způsobuje. Tato omezení jsou vţdy rázu společenského, ať jiţ ekonomického nebo jiného (občanského, sociálního). Jde tedy vţdy o kauzální nexus11 mezi zdravotním poškozením a moţnostmi výdělečné činnosti nebo společenského uplatnění. Dlouhodobá onemocnění, která nevyvolávají společenské důsledky, zpravidla nejsou předmětem společenské péče.“ (Bruthansová, Červenková 2007, s. 12) Z tohoto přístupu vyplývá, ţe invalidita má stránku fyzickou (zdravotní) a sociální. Pro její posouzení je nutné přihlédnout nejen ke zdravotnímu stavu, ale také k jeho společenským důsledkům (postavení ve společnosti). Evropské systémy sociálního zabezpečení často odlišují invaliditu a postiţení. Invalidita je často spojována se schopností (nebo spíše neschopností) výkonu výdělečné činnosti a s účastí v sociálním systému (přispívání do něj). Zde se vracíme k tomu, co jiţ bylo řečeno na počátku této práce – postiţený člověk nemusí být vţdy označen za invalidního. Například ve Francii se za invalidní povaţuje osoba, která vykonávala výdělečnou činnost, tuto schopnost z důvodu špatného zdravotního stavu pozbyla a platila příspěvky do systému sociálního pojištění. Tento člověk následně pobírá invalidní dávky. Naproti tomu postiţený je ten, který výdělečnou činnost nevykonával a do systému nepřispíval. Tato osoba je potom příjemcem dávky zaloţené na principu sociální péče. (Bruthansová, Červenková 2007).

2.2 Vývoj invalidního důchodu jako dávky důchodového pojištění v ČR Jak jiţ bylo zmíněno, důchodové pojištění a invalidní důchod má občana zabezpečit v situaci, kdy mu jeho zdravotní stav neumoţňuje zajišťování ţivotních potřeb vlastním úsilím. Historie důchodového pojištění je poměrně mladá. Brejcha se Šantrůčkem datují jeho základy, ze kterých se později vyvinul český penzijní systém, jiţ do období vlády Marie Terezie, tedy v 18. století. Rozvoj a oficiální vznik prvního důchodového pojištění, a tedy i institutu invalidního důchodu, je zaznamenán aţ v období první republiky tzn. po roce 1918. (Brejcha, Šantrůček, 1998) Invalidní důchod v období první republiky V období první republiky, přesněji řečeno v letech 1926 – 1948, upravovaly oblast invalidního důchodu zákony č. 221/1924 Sb.z.a n. a č. 26/1929 Sb. z. a n.12 První ze jmenovaných zákonů upravoval pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Druhá právní norma se týkala důchodového pojištění soukromých zaměstnanců v období od r. 1931 do r. 1948. (Biskup, Sosnová 2007) Pro období první republiky byl podstatný zákon č. 211/1924 Sb. z. a n. Tento právní předpis stanovil, ţe k nabytí nároku na invalidní důchod je třeba splnit podmínku invalidity. „Za invalidního se povaţoval ten, kdo pro nemoc, jiné tělesné či duševní vady, nepřivozené úmyslně, si nemohl prací přiměřenou jeho silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělat ani třetinu toho, co obvykle vydělával tělesně 11 12

tedy o příčinnou souvislost „Sb. z. a n.“ je zkratkou vyjadřující Sbírka zákonů a nařízení

18

a duševně zdravý zaměstnanec s podobným výcvikem.“ (Biskup, Sosnová, 2007, s.30) Na rozdíl od současné právní úpravy, zákon nerozlišoval částečnou a plnou invaliditu. Důchodové pojištění v období od roku 1948 do roku 1995 V období po druhé světové válce byl invalidní důchod upraven zákony, které postupně potlačovaly pojistný princip a z pojištění pro případ vzniku určité sociální situace, v tomto případě invalidity, se fakticky stalo důchodové zabezpečení. Jak uvádí Brejcha se Šantrůčkem, konkrétními právními normami upravujícími podmínky invalidního důchodu byly: - zákon č.99/1948 Sb. z. a n., o národním pojištění - zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení - zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení druţstevních rolníků - zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení - zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení zákon č. 99/1948 Sb. z. a n., o národním pojištění Upravoval oblast důchodového pojištění, tedy i invalidních důchodů v období let 1948 – 1957 a nahrazoval prvorepublikové zákony č. 221/1924 Sb. z. a n. a č. 26/1929 Sb. z. a n. Podmínky pro nárok na přiznání a výplatu invalidního důchodu byly obdobné jako v případě starších právních norem. Konkrétně byl důchod přiznán v případě trvale nepříznivého zdravotního stavu, který zapříčinil podstatný pokles výdělku. Pro nárok na invalidní důchod bylo potřeba splnit v posledních pěti letech před vznikem invalidity alespoň čtyři roky účasti na pojištění. Stejně jako u předchozího období zákon občany nerozděluje na částečně a plně invalidní. zákon č.55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení Zde se poprvé objevuje členění invalidního důchodu na plný a částečný. Tento právní předpis upravoval oblast invalidity v letech 1957 – 1964. „Invalidním byl zaměstnanec, který se stal neschopným k jakémukoli soustavnému výdělečnému zaměstnání. Nebo jej byl schopen, ale výkon by váţně zhoršil jeho zdravotní stav.“ (Biskup, Sosnová, 2007, s.31) Rovněţ je zde vyţadována podmínka potřebné doby pojištění, a to v podobě, která přetrvává do současnosti. Tento zákon změnil kromě jiného i podmínky pro nárok na invalidní důchod. Na plný i částečný invalidní důchod bylo třeba splnit u osob starších 28 let, pět let pojištění v posledních deseti letech před vznikem invalidity (u mladších byla tato doba kratší). Pro invaliditu následkem pracovního úrazu nemusela být potřebná doba pojištění splněna. Zvláštní podmínky byly stanoveny pro horníky. zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení Platnost tohoto právního předpisu byla datována do období 1964 – 1975. Invalidní důchod se podle něj přiznal za stejných podmínek jako za účinnosti zákona předchozího. Nově bylo moţné invalidní důchod přiznat i občanovi, který pro plnou invaliditu v mládí nemohl být zaměstnán vůbec nebo po dobu potřebou pro nárok na

19

důchod a dosáhl věku 25 let. Rovněţ zde byly upraveny podmínky důchodu horníků. zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení Upravoval právní vztahy v období od r. 1976 do r. 1988. Tato právní úprava nepřinesla ţádné převratné změny. Podmínky stanovující nárok na invalidní důchod jsou srovnatelné s předchozími zákony. zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení Právní vztahy v oblasti důchodů upravoval tento zákon v období let 1988 – 1995 a byl poslední zákonnou normou, která předcházela současnému právnímu stavu. Podmínky pro nárok na invalidní důchod v oblasti potřebné pojištěné doby byly totoţné s předchozí právní úpravou, tedy v posledních desetí letech muselo být splněno pět let pojištění. (Brejcha, Šantrůček 1998)

2.3 Současná právní úprava invalidního důchodu Právní úprava invalidního důchodu v České republice je zakotvena v zákonu č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který vešel v platnost 1.1.1996. Tato právní norma navazuje na zákony jí předcházející a přebírá řadu jimi nastavených podmínek v téměř nezměněné podobě. Zákon č. 155/1995 Sb. upravuje následující druhy důchodových dávek: důchod starobní, invalidní a částečně invalidní důchod a důchody vdovské, vdovecké a sirotčí. Jak je jiţ z názvu zákona patrné, podoba současné legislativy v oblasti důchodu se vrací zpět k systému pojištění. Uţ pojem „pojištění“ naznačuje, ţe podmínka nároku na dávku důchodu vyţaduje především existenci pojistného vztahu, a to po určitou zákonem stanovenou dobu. Zde je zákon tvrdý a nekompromisní. Ovšem jak jiţ bylo stanoveno ve starších právních normách, nachází se zde jisté výjimky, které podmínku pojištěné doby nevyţadují. Tímto výjimečným případem je invalidní důchod z mládí, na který mají nárok osoby, kterým dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav neumoţnil získat potřebnou dobu pojištění. (§ 42 z. č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v pl. znění) Dávka invalidního důchodu je určena občanům, kteří nemohou pracovat z důvodu nemoci nebo je jejich zdravotní stav špatný v důsledku úrazu. Plný invalidní důchod Zákon o důchodovém pojištění povaţuje za „plně invalidní osobu, a) které poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo b) která je schopna pro zdravotní postiţení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.“ (§ 39 odst. 1) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění) Kromě splnění podmínek týkajících se zdravotního stavu je nutné, aby občan získal potřebnou dobu pojištění. Pokud je uznán plně invalidní následkem pracovního úrazu, popř. choroby z povolání, není splnění povinné doby účasti na důchodovém pojištění vyţadováno.

20

Částečný invalidní důchod „Pojištěnec je částečně invalidní, jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavně výdělečné činnosti nejméně o 33%...... Pojištěnec je částečně invalidní téţ tehdy, jestliţe mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěţuje obecné ţivotní podmínky“ (§ 44 odst. 1) a 2) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v pl. znění) Pro vznik nároku na výplatu důchodu je kromě splnění výše uvedených podmínek týkajících se zdravotního stavu, nutné splnit rovněţ potřebnou dobu pojištění. Zde jsou nároky zákona stejné jako u plného invalidního důchodu. Potřebná doba pojištění Pro nárok na plný i částečný invalidní důchod se sleduje období bezprostředně předcházející vzniku invalidity. Potřebná doba pojištění pro nárok na plný i částečný invalidní důchod činí pět let pojištění a zjišťuje se z posledních deseti let před vznikem invalidity. U osob ve věku do 28 let je tato doba kratší a činí: do 20 let – alespoň jeden den pojištění od 20 do 22 let – jeden rok pojištění od 22 do 24 let - dva roky pojištění od 24 do 26 let – tři roky pojištění od 26 do 28 let – čtyři roky pojištění Pokud klient mladší 28 let nesplňuje podmínku potřebné doby pojištění ke dni vzniku invalidity, je moţné ji splnit později v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity. V tomto případě však u osob mladších 24 let činí potřebná doba pojištění nejméně 2 roky. (Brejcha, Šantrůček 1998)

2.4 Výhledy do budoucna V současné době je systém důchodového pojištění ve fázi příprav na radikální reformu. Změny důchodového systému jsou podle současného plánu rozčleněny do tří etap. První z nich by měla být platná jiţ od 1.1.2010 a změny v ní zakotvené se budou vztahovat především na výše citovaný zákon č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Druhá fáze bude řešit zejména financování důchodového systému obecně, kdy počítá se změnami v oblasti ţivotního pojištění a penzijního připojištění. Třetí etapa reformy se zaměří na pilíř zaloţený na dobrovolném spoření. Jak uvádí Sezemský (2007), první fáze důchodové reformy se dotkne, stejně jako fáze následující, především starobních důchodů. Radikální převrat však nastane také v oblasti důchodů invalidních. Tento druh důchodu jiţ nebude rozlišován na plný a částečný. Bude označován pouze jako důchod invalidní, přičemţ jeho poţivatelé se dále rozčlení do tří stupňů invalidity odvozených od procentního poklesu pracovní schopnosti. V tomto ohledu se invalidní důchody v České republice přiblíţí systémům fungujícím ve značném počtu evropských zemí. Začlenění zdravotně postiţených klientů bude vycházet z rozhodnutí posudkového lékaře OSSZ, který bude, stejně jako doposud, vycházet ze zdravotní dokumentace klienta. Pokud na základě posudku lékaře posudkové sluţby OSSZ poklesne z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pracovní schopnost

21

zdravotně postiţeného klienta minimálně o 35% a maximálně o 49%, bude klient uznán invalidním s invaliditou prvního stupně. Při poklesu pracovní schopnosti nejméně o 50% a nejvíce o 69% se bude jednat o invaliditu druhého stupně. Jestliţe půjde o klienta, jehoţ stav se stane dlouhodobě zdravotně nepříznivým a jeho pracovní schopnost poklesne nejméně o 70%, bude uznán invalidním ve třetím stupni invalidity. (Sbírka zákonů. z. č. 306/2008, § 39) Dle Sezemského (2007) novela rovněţ pamatuje na potřebnou dobu pojištění, která je nutnou podmínkou pro nárok na přiznání invalidního důchodu. Zdravotně postiţení starší 38 let budou muset získat v posledních dvaceti letech před vznikem invalidity deset let pojištění. Mezi významné změny patří také fakt, ţe poţivatelům plného invalidního důchodu bude v okamţiku dosaţení věku pro odchod do starobního důchodu invalidní důchod „přetransformován“ na důchod starobní. Systém posuzování zdravotně postiţených klientů by měl zůstat stejný, tzn. i nadále bude zaloţen na vzájemné spolupráci důchodového oddělení OSSZ, referátu LPS, ošetřujícího lékaře a v neposlední řadě klienta. Tyto změny naznačují postupný trend, kdy systém důchodového pojištění si vyţaduje stále větší individuální zodpovědnost klientů, kteří si sami určí a stanoví, kolik finančních prostředků získaných v období jejich výdělečné činnosti, budou ukládat jednak na budoucí stáří, ale také pro případ neočekávané nemoci nebo pracovní neschopnosti vůbec. Reforma odráţí především současný demografický vývoj, kdy dochází ke stárnutí populace. Tento často diskutovaný problém se projevuje prodluţováním střední délky ţivota a poklesem porodnosti. Do budoucna se očekává, ţe výrazně poroste nejen počet starobních důchodců, ale také invalidních. Díky postupnému zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu je moţné očekávat také zvyšování počtu osob ţádajících o důchod invalidní, jelikoţ s přibývajícím věkem rostou také zdravotní komplikace, které výkon výdělečné činnosti znemoţňují.

2.5 Invalidní důchod z hlediska typu sociálního státu Podmínky a systém sociálního pojištění se v jednotlivých státech někdy aţ diametrálně liší. Podmínky pro poskytování invalidního důchodu jsou vázány pojetím sociální politiky konkrétního státu. Jak uvádí Musil (1996), toto pojetí často vychází z historických tradic, přístupů a ideologií jednotlivých národů. Typologie, které se vyčlenily v druhé polovině 20.století, zůstávají do současné doby vesměs stejné. Asi jedním z nejznámějších je typologie Esping-Andersena zaloţená odlišném projevu solidarity. Esping-Andersen (in Musil 1996) hovoří o třech režimech sociálního státu, kdy rozlišuje sociálně-demokratický, liberální a konzervativně-korporativistický typ. Sociálně-demokratický režim se snaţí poskytnout relativně vysoký ţivotní standard všem občanům a minimalizovat sociální konflikty. Systém dávek je univerzální a vychází z výše výdělku. (Musil 1996). Plnohodnotným představitelem sociálně-demokratického systému jsou Skandinávské země. Například se jedná o systém sociálního pojištění v Norsku, k jehoţ zřízení došlo poměrně nedávno - v polovině roku 2006. Zaloţen je na třech základních programech: program národního pojištění, program rodinných příspěvků a program peněžitých dávek pro rodiny s dětmi. Povinný pro všechny osoby je první ze jmenovaných, tedy program národního pojištění. Jeho účastníky jsou všichni, kdo trvale ţijí nebo pracují na území Norska. Tyto osoby mají

22

v případě potřeby nárok na důchod starobní, pozůstalostní a invalidní, na základní a účastnickou dávku v případě invalidity, dávky v případě pracovního úrazu, dávky osamělým rodičům, peněţité dávky v případě nemoci, mateřství apod. Nárok na dávky v případě invalidity je vázán, stejně jako v České republice, na pokles pracovní schopnosti (min. 50%) a na splnění potřebné doby účasti na pojištění (3 roky pojištění před vznikem invalidity). Při částečné invaliditě se důchod redukuje. Tento systém je velice podobný systému v České republice nastaveném současnou právní úpravou.(Achylesová 2006) Pravým opakem sociálně-demokratického pojetí je reţim liberální. Jak se zmiňuje Musil (1996), pojetí liberálního reţimu má zcela odlišný postoj k prevenci. Stát zde figuruje spíše jaky podpůrný prvek. Výsadní postavení v oblasti sociálního pojištění zastávají soukromé subjekty. Prevenci před vznikem sociálních situací spatřuje v poskytování minimálních dávek a zaměřuje se především na klienty s nízkými příjmy, kteří často ţijí na hranici chudoby. Tím ovšem dochází ke značné stigmatizaci poţivatelů státních dávek. Důraz je kladen spíše na individuální zodpovědnost a soběstačnost. Hlavním úkolem tohoto systému je zajištění určitého minimálního ţivotního standardu, který, jak uvádí Musil, „je ztělesněním liberální hodnoty individuální soběstačnosti“ (Musil, 1996, s. 20). Ukázkový příklad fungování tohoto systému bychom nalezli ve Spojených státech amerických, v Evropě je potom představitelem Velká Británie. Vzhledem k současným problémům, na kterých nese vinu hlavně demografický vývoj, bude tato forma sociální politiky (nebo alespoň některé její prvky) pravděpodobně realizována i v České republice. Příkladem je zpřísňování podmínek pro nárok na výplatu invalidního důchodu a připravovaná transformace systému důchodového pojištění. Konzervativně-korporativistický systém má hluboké kořeny v minulosti. Je zaloţený především na systému pojištění a jeho původ bychom nalezli v Německu. V případě vzniku sociální události, poskytuje podporu, která má zajistit udrţení poměrně slušného ţivotního standardu, ovšem pouze pro určité skupiny obyvatel. U korporativistického systému je základní snahou zachovávat statusové rozdíly vzniklé na trhu. Na první místo je postavena rodina, která má zajistit prvotní pomoc. Aţ pokud jsou moţnosti rodiny (popř. obce nebo určitého sdruţení) nedostačující, přichází na řadu stát13. (Krebs 2007) Jedním z představitelů tohoto modelu je Belgie. Belgický sociální systém rozlišuje dva systémy – systém sociálního zabezpečení a systém sociálních služeb. Ztíţená ţivotní situace následkem invalidity je zajištěna dávkami, které nalezneme v obou systémech. Odlišují se především výší svých dávek. Systém sociálních služeb je součástí záchranné sociální sítě. Poskytuje minimální příjem osobám, které se dostaly do obtíţné sociální situace a samy nejsou schopny tento stav změnit (tzn. i v případě invalidity). Invalidní důchod spadá do systému soc. zabezpečení. Podmínky pro jeho výplatu jsou podobné současnému systému fungujícímu v České republice, tzn. pokles schopnosti výdělečné činnosti alespoň o 2/3 a minimálně šestiměsíční účast na pojištění před vznikem invalidity. Dále musí klient splnit podmínku 120 dní vykonané práce při plném pracovním úvazku nebo 400 hodin vykonané práce při práci na částečný úvazek. (Soukupová 2007). Podmínky nastavené pro invalidní důchod jsou srovnatelné s 13

Tento postup je podstatou principu subsidiarity.

23

podmínkami sociálně-demokratického státu. K těmto třem základním typům sociálního státu doplňuje Musil (1996) model zemí „Latinského pobřeží“, který vychází z práce Leibfrieda. Mezi jeho představitele lze zařadit většinu států jiţní Evropy, konkrétně Řecko, Itálii nebo Portugalsko. Pro tento typ uspořádání je charakteristické propojení zákonodárství s působením politických orgánů a sdruţení, především lokálních politických uskupení nebo odborových sdruţení. Reprezentantem modelu zemí „Latinského pobřeţí“ je Itálie. Zde systém sociálního zabezpečení pokrývá většinu obyvatel. Do italského sociálního systému přispívají zaměstnanec i zaměstnavatel, a to v různých výších podle typu podniku a kategorie zaměstnanců. Systém zahrnuje dávky v invaliditě a invalidní důchod. Dle Štěpánkové (2008) se podmínky pro nárok a výplatu invalidního důchodu od těch v ČR mírně liší. Invalidní důchod je přiznáván klientům s plnou a trvalou invaliditou, a to pokud byly alespoň po dobu 5 let odváděny příspěvky na sociální zabezpečení (z toho 3 roky v období 5 let před vznikem nároku na důchod). Plně invalidním se zdravotně postiţený klient stává, jestliţe poklesne jeho schopnost pracovat o 100%. Invalidní důchod je vyplácen doţivotně a nepřevádí se na starobní (narozdíl od dávek v invaliditě). Italský systém soc. zabezpečení neumoţňuje při současném pobírání plného invalidního důchodu pracovat. (Štěpánková 2008) Dalším specifickým typem sociálního státu o němţ hovoří Musil (1996), jsou státy bývalého socialistického bloku. Zde má své místo i Česká republika. Systém nastolený za socialistické vlády byl kombinací korporativistického a sociálně demokratického modelu. Nevýhodou bylo jeho úzké zaměření, a to pouze na zaměstnance státu. V případě ČR však tento nedostatek příliš pociťován nebyl, jelikoţ do této skupiny před rokem 1989 spadala naprostá většina občanů.14 Příkladem realizace soc. politiky je kromě ČR i Litva. Jak zmiňují Foltýnová a Štěpánková (2007), v tomto postkomunistickém státu institut sociálního zabezpečení zahrnuje nemocenské, důchodové, zdravotní a úrazové pojištění pro případ nezaměstnanosti a oblast sociálních dávek. Tento systém je spravován Státním fondem sociálního pojištění. Invalidní důchod vzniká v Litvě klientům, kteří jsou uznáni invalidními a získají potřebnou dobu pojištění stanovenou podle věku pojištěnce. Výše důchodu se skládá, tak jako v ČR, ze dvou částí: základní a pohyblivé výměry. Základní výměra je závislá na stupni invalidity. Jak jiţ bylo naznačeno v předchozích kapitolách, současný (i uvaţovaný budoucí) trend sociální politiky, se orientuje na liberální typ sociálního státu. Potlačuje úlohu státu, zbavuje ho zodpovědnosti v otázkách zabezpečení osob, třeba právě v případě invalidity, a zajišťuje pouze určitý minimální ţivotní standard.

14

Před r.1989 nepracovat bez váţných důvodů znamenalo jednat protiprávně a většina (téměř všechny) podniky byly majetkem státu.

24

3 ČSSZ jako organizace V této kapitole se zaměříme na institut ČSSZ jako poskytovatele veřejné sluţby. Budeme se tedy zabývat souhrnem činností a cíli, ke kterým ČSSZ směřuje. Abychom se mohli touto problematikou zabývat, je nejprve nutné tuto instituci definovat, pohlédnout na ni jako na prostředek fungování současné - moderní společnosti a zařadit ji do příslušné kategorie. Rovněţ neopomeneme zmínit zaměstnance ČSSZ, na kterého je zde nahlíţeno ze dvou stran - jako na úředníka byrokrata a zároveň pracovníka působícího v oblasti sociálních sluţeb.

3.1 Co je to ČSSZ? Jak jsme jiţ uváděli, v České republice jsou invalidní důchody dávkou důchodového pojištění. Jejich výplatu, přiznání, odejmutí či změnu kontroluje a realizuje právě ČSSZ. Tato instituce je orgánem státní správy a je přímo podřízená Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Je označována za nositele sociálního pojištění, který v sobě skrývá několik podkategorií. Kromě důchodového pojištění působí v oblasti pojištění nemocenského a lékařské posudkové sluţby. Všechny tyto tři sloţky s invalidními důchody úzce souvisí a v řízení o přiznání invalidního důchodu hrají významnou roli. ČSSZ má, stejně jako jiné státní instituce, přesně stanovenou organizační strukturu, která upravuje zásady organizace a řízení, pravomoc a odpovědnost vedoucích pracovníků i ostatních zaměstnanců, oblast působnosti a vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Z hlediska hierarchického uspořádání se skládá ze tří základních stupňů: 1. nejvyšší pozici má ústředí ČSSZ, které je centrální organizační jednotkou. Působí v oblasti koncepční, metodické a řídící. 2. mezistupněm jsou krajská Pracoviště ČSSZ. Ta mají rozšířenou působnost a jsou oporou pro stupeň nejniţší. 3.Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) jsou výkonným prvkem a působí na základě předpisů stanovených ČSSZ. Kaţdá samostatná jednotka ve všech stupních této hierarchie má zároveň své pevně stanovené vnitřní uspořádání.15 (ČSSZ 2008a)

3.2 ČSSZ jako typ organizace Z pohledu sociologie je ČSSZ typickým představitelem moderní formální organizace, přesněji řečeno moderní byrokratické organizace. ČSSZ naplňuje všechny základní atributy formální organizace, mezi které podle Kellera (2001) patří přesně stanovený cíl, dále se ČSSZ vyznačuje přesným hierarchickým uspořádáním a autoritou a nechybí jí ani jasně dané vztahy k vnitřnímu i vnějšímu prostřední. Zároveň nelze opomenout komunikační síť, která jí umoţňuje vykonávat zákonem dané činnosti. Abychom lépe pochopili mechanismy fungování ČSSZ, povaţujeme za nezbytné zmínit se nejprve o formální organizaci a byrokracii obecně.

15

Organizační uspořádání prošlo značnými změnami. Do 31.12.2008 působily Krajské správy sociálního zabezpečení sídlící ve všech krajským městech ČR. Vnitřní struktura byla s účinností od 1.1.2009 zjednodušena. V současné době v ČR působí, mimo Ústředí ČSSZ v Praze, osm krajských pracovišť ČSSZ. Některé bývalé krajské správy tím byly sloučeny a nová pracoviště tak spravují z hlediska území mnohem větší oblast. OSSZ zůstaly zachovány a nyní na našem území působí 92 okresních pracovišť (v kaţdém okresním městě). Zjednodušilo se i uspořádání v jednotlivých organizačních jednotkách OSSZ. Kaţdé pracoviště se nyní skládá z oddělení, která jsou přímo nadřízena řediteli OSSZ.

25

3.2.1 Formální organizace Formální organizace je typickým znakem moderní společnosti, který umoţňuje racionalizaci lidské činnosti. Principy fungování jednotlivých organizací tohoto typu jsou totoţné a rovněţ v sobě skrývají více či méně závaţné problémy, které paradoxně mohou chod organizace blokovat. Vyhraněnou podobou formální organizace je byrokratická organizace, která je vybudována na základě racionálních postupů. Pojmy byrokracie a byrokratická organizace nám příblíţí kapitola následující. 3.2.2 Byrokracie Na tento termín lze pohlíţet různými způsoby. Keller (2001) uvádí tři různé významy tohoto pojmu: „1) z pohledu politologie můţeme byrokracii definovat jako „...vládu uskutečňovanou skrze úřady, tedy skrze státní aparát sloţený ze jmenovaných, a nikoli volených činitelů, organizovaný hierarchicky a závislý na legitimní autoritě...“ (2001, s.171) 2) sociologie byrokracii chápe jako „...snahu o realizaci kolektivních aktivit pomocí systému neosobních pravidel a dalších formálních procedur...“ (2001, s.172) 3) tento pojem je v běžném životě vykládán jako „...soubor praktik, které znepříjemňují ţivot spravovaných....“ (2001, s.172). V kaţdodenním ţivotě lidé označují za byrokracii například zdlouhavé nebo příliš rutinní vyřizování úředních záleţitostí nebo neosobní přístup úředníků. Na byrokracii nahlíţejí jako na záporný prvek úředního jednání. Bohuţel v dnešní společnosti má výraz „byrokrat“ velmi negativní podtón a „obyčejní“ lidé (často včetně novinářů i politiků) ho pouţívají jen v případě, kdyţ chtějí hanit určitý systém, proces nebo situaci, a to často bez jakéhokoli povědomí o pravém významu tohoto pojmu (Keller 1998). Jedním z velkých zastánců byrokratického uspořádání byl Weber. Oproti představitelům běţné populace nahlíţel na byrokracii pozitivně, byla pro něj výrazem účinnosti, jelikoţ stanovila pevný řád. Chápal ji jako určitý, racionálně formovaný, typ sociální autority16. (Weber 1997) ČSSZ ve vztahu k Weberovu pojetí byrokracie Podle Webera (1997) se byrokracie, na jejímţ základě dnes fungují všechny moderní organizace (rovněţ i ČSSZ), vyznačuje následujícími principy: 1. princip vymezených úředních kompetencí – ty jsou stanoveny a regulovány právními normami (zákony, správní nařízení). Činnosti v rámci řízení jsou přesně rozděleny, stejně jako pravomoc přikazovat a udělovat sankce, tzn. byrokratický úřad se vyznačuje jasnou dělbou práce. Bezproblémové naplňování stanovených činností je zajišťováno osobami s předepsanou kvalifikací. V úvodu této části práce jiţ bylo zmíněno, ţe činnost ČSSZ jako státní organizace je striktně regulována zákony, podzákonnými normami a interními opatřeními 17. Pracovníci je musí striktně dodrţovat a řídit se postupy, které jsou 16

Na byrokracii Weber (1997) pohlíţel jako na specifický typ sociální autority. Autoritu, která je zde chápána jako autorita určité osoby, povaţoval Weber za jednu z moţných typů legitimity. Mezi další moţné principy pro naplnění legitimity jsou podle Webera existence racionálních pravidel nebo charisma (v náboţenství jím byl např. prorok nebo hrdina). Existence legitimity je vyţadována pro udrţení panství (pro naše potřeby můţeme nahradit „panství“ pojmem organizace). 17 Podzákonnými normami jsou např. vyhlášky ministerstev především Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, interním nařízením stanovujícím vnitřní strukturu je Organizační řád ČSSZ.

26

nařízeními ukládány. Naplnění takto stanovených povinností jednotlivých zaměstnanců ČSSZ je kontrolováno, a to průběţně nadřízenými pracovníky v průběhu pracovního dne a mimořádně pomocí metodických dohlídek prováděných pověřenými pracovníky zpravidla nadřízených institucí. 2. princip úřední hierarchie - jak je z názvu patrné, tento princip zaručuje pevné uspořádání nadřízenosti a podřízenosti. To umoţňuje jedinci, který neúspěšně jednal s úřadem niţšího řádu, odvolat se k úřadu vyšší instance. Hierarchie ČSSZ má přesně stanovené uspořádání, kdy jsou taxativně vymezeny úkoly a kompetence jednotlivých pracovišť, včetně vymezení nadřízenosti a podřízenosti. Pracovníci i jednotlivá pracoviště se musí řídit pravidly, která jmenovitě určují, kdy se v konkrétních situacích obrací na výslovně určené pracovníky nebo organizační sloţku ČSSZ18. 3. byrokratický systém striktně odděluje „kancelář“ od „domova“. To rovněţ zahrnuje odloučení finančních prostředků organizace od soukromého majetku úředníka, výkon činnosti úředníka od volnočasových aktivit, ale také od jeho osobních zkušeností, problémů, názorů a postojů. Úředník za svou práci pobírá pevně stanovenou mzdu. Stejně jako v téměř všech zaměstnáních ve státním sektoru i většiny organizací soukromého sektoru pracovníci do práce docházejí. Oddělená jsou nejen pracoviště od domovů, ale i činnosti vykonávané v těchto odlišných sférách. Kromě separace místa a činnosti se předpokládá resp. přímo vyţaduje oddělení subjektivních postojů, přesvědčení a názorů jednotlivých pracovníků od výkonu profesionální praxe. Pracovník ČSSZ nesmí přenášet své osobní názory do výkonu jemu stanovené profese a naopak ve styku mimo své zaměstnání nesmí vyuţívat (samozřejmě ani zneuţívat) poznatků získaných v průběhu výkonu práce. Tato je skutečnost běţně rozšířená ve státní sféře i v organizacích se soukromým vlastníkem. 4. jelikoţ je práce na pozici úředníka specializovaná, vyţaduje odborné vzdělání kvalifikaci, a to nejen u vedoucích pracovníků, ale rovněţ u řadových úředníků vykonávajících administrativní činnost. Podstatný je zde výkon, a to s ohledem na jeho kvalitu i kvantitu. Na úředníka je nahlíţeno velmi neosobně jako na pouhou součást systému. Pracovníci ČSSZ jsou na své pozice přijímáni na základě získání určitého stupně kvalifikace, konkrétně určité úrovně vzdělání, profesních zkušeností a délky praxe. Je moţné konstatovat, ţe přijímaný pracovník musí „zapadnout“ do stanovených tabulek obsahujících přesná objektivně zjistitelná kritéria, např.: uţ výše uvedené nejvyšší dosaţené vzdělání, délku praxe apod. Daleko menší význam je přikládán ostatním kvalitám pracovníka, které se zpravidla objektivně posoudit nedají, např: schopnost rozhodovat se v krizových situacích, flexibilita, analytické myšlení, schopnost týmové práce, empatie apod. 5. neosobní je také postoj ke klientům. Činnost úředníků je řízena obecnými, pevnými a naučitelnými pravidly. S kaţdým klientem je tak jednáno stejně, tzn. bez ohledu na jeho individuální potřeby. (Weber 1997) V ČSSZ je klient, stejně jako výše jmenovaný pracovník, posuzován podle striktně určených charakteristik. Tato pravidla se týkají zároveň průběhu jednání pracovníka s klientem. Tím dochází k určitému odosobnění procesu. Lze říci, ţe byrokratickou organizaci, kterou je na základě výše zmíněného i ČSSZ, můţeme označit za vyhraněný typ formální organizace. Pravidla jsou formálně daná a není zde prostor pro osobní neformální vztahy mezi jednotlivými osobami ani pro individuální postupy odlišné od stanovených nařízení. Existuje zde pevné 18

Organizační sloţkou jsou zde myšlena konkrétní pracoviště např. pracoviště ČSSZ pro kraj Středočeský.

27

hierarchické uspořádání, které umoţňuje úřadům vyšší instance kontrolovat úřady jim podřízené. Úředník – byrokrat podle Webera Výkon úřední funkce je povoláním. Tento Weberův názor je odvozen z poţadavku určitého vzdělání. Přijetím na tuto pozici se úředník zavazuje k věrnosti a loajalitě k instituci, kde bude působit. Jiţ před přijetím do funkce je přesně stanovena pozice, na které bude pracovat, a s ní spojené záruky. Není výjimkou, ţe úředník ve své funkci setrvává relativně dlouhou dobu, nezřídkakdy i po celý svůj aktivní ţivot. To mu pak samozřejmě poskytuje určité záruky ve stáří, kdy je jeho ţivobytí zabezpečováno penzí. Jistotu má rovněţ v kariérním postupu, kde existuje přesné hierarchické uspořádání závislé na vzdělání (kvalifikaci) a délce praxe. (Weber 1997) Byrokracie z jiného úhlu pohledu Weberovo pojetí byrokracie vycházelo z jeho porovnání s nebyrokratickými formami správy.19 Definici byrokratického zřízení pomocí srovnání s tradičními formami správy zmiňuje i Keller (in Winkler 2007). Nejspíš proto k ní choval značné sympatie. Našla se také řada odpůrců, kteří měli na moderní byrokratickou organizaci a na byrokracii vůbec zcela opačný názor. Odpůrce Weberovy teorie byl například Anthony Downs (in Winkler 2007) se svou ekonomickou teorií byrokracie. Podle něj není cílem byrokrata blaho jeho klientů, ale blaho sebe sama. Byrokrat se snaţí dosáhnout co největšího zisku a ze zdrojů organizace pro sebe ukořistit co největší díl. Byrokratickou správu vidí jako dynamický systém, který je ovšem ve svém vlastním nitru rezistentní. Uvnitř organizace mezi sebou soupeří jednotliví pracovníci o zdroje a postavení. Úředníci velmi výrazně vystupují proti šetření, které by mohlo narušit vyuţití zdrojů k jejich soukromému uţitku. Downsova teorie byrokracie vyzdvihuje formální pravidla, která členům jasně stanovují a zpřehledňují postup jednání s klienty. Narozdíl od Webera uznává také pravidla neformální autority, která ve skupině pomáhají udrţovat osobní vztahy mezi jednotlivými členy organizace. R.E.Elmore (in Winkler 2002) z pohledu poskytování veřejných sociálních sluţeb vymezil základní rysy byrokratické správy. Velký důraz je zde kladen na moc a rutinní postupy pracovníků. Moc se díky stále větší specializaci drobí a moţnost kontroly nad organizačními jednotkami klesá. Narůstá však interní kontrola uvnitř jednotlivých organizačních celků. Vzhledem k omezené kontrole pak dochází k situaci, kdy se jednotky stávají nezávislými a své rutinní postupy si samy mění, a to s cílem zlepšit svou dosavadní pozici. Z uvedeného vyplývá, ţe čím větší je organizace a specializace postupů v ní, tím více roste nezávislost jednotlivých organizačních celků. Tento přístup oponuje Weberovu hledisku, které nahlíţí na byrokratický proces jako na realizaci standardních, rutinních postupů s maximální redukcí osobní iniciativy pracovníků. 19

V době, kdy Weber formuloval teorii byrokratické organizace (přelom 19. a 20. století), převaţoval ve společnosti patrimonální systém správy, kterému vévodil panovník (vládce). Ten vládl nad svými úředníky neomezenou mocí. Činnost úředníků byla velmi improvizovaná. Neexistovala jednotná pravidla a rozhodování úředníků bylo často zaloţeno na jejich osobních pohnutkách. Rovněţ nebyly pevně stanovené kompetence a osobní ţivot úředníka se často prolínal s výkonem veřejné správy. Místo pevné hierarchie byli všichni přímo podřízeni vládci. (Keller 2001)

28

Velkým kritikem Weberova přístupu a byrokracie vůbec byl R.K.Merton (in Keller 1996), který zastával názor, ţe racionalizace postupů v organizaci můţe vést k poklesu výkonnosti. Weberova byrokratická organizace z procesu rozhodování zcela vyřazuje osobní vztahy a iracionální návrhy, vede k rutině, opomíjí individualitu jednotlivce a stává se neflexibilním. Negativně pohlíţí na byrokratického úředníka. Kritizuje především jeho neosobní přístup, stereotyp v rozhodování (tedy jiţ zmíněné popírání individuality) a povyšování se nad klientem.

3.3 Shrnutí Z výše zmíněné charakteristiky ČSSZ a pojednání o problematice byrokracie je moţné konstatovat následující: ČSSZ můţeme díky svému uspořádání a charakteru vykonávaných činností jednoznačně povaţovat za byrokratickou organizaci, a to se všemi zmiňovanými klady a zápory. Ovšem současně je nutné poloţit si otázku: „Jaký význam má tato skutečnost v procesu přiznání invalidního důchodu a má to dopad na přístup účastníků tohoto řízení?“ Zde nás zajímá především vztah a přístup pracovníků oddělení důchodového pojištění ke zdravotně postiţením ţadatelům o invalidní důchod. Teoreticky bychom zde mohli předpokládat existenci procesů, vztahů a vazeb, které se v tomto typu uspořádání vyskytují. O tom však aţ později. Abychom se mohli zabývat přístupem pracovníků oddělení důchodového pojištění (dále jen „ODP“), je nutné si nejprve přiblíţit, jak toto řízení probíhá a jakou roli v něm jeho jednotliví „aktéři“ hrají. O tom pojednává kapitola následující.

29

4 Proces získání invalidního důchodu a jeho účastníci Jak uţ bylo řečeno, cíl této práce směřuje ke stanovení optimálního přístupu pracovníků důchodového oddělení ke klientům ţádajícím o invalidní důchod. Abychom mohli tento cíl naplnit, jen nejprve nutné popsat a zmapovat proces přiznání invalidního důchodu, a to z pohledu jednotlivých subjektů, které se ho přímo účastní. Nejprve bychom se zaměřili na „procesní základnu“ vyřizování ţádosti o důchod, resp. rozebereme platnou metodiku stanovenou ČSSZ a nadřízenými orgány (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR). Dále v tomto řetězci identifikujeme roli a procesní kroky pracovníka oddělení důchodového pojištění a částečně se dotkneme také postavení úseku lékařské posudkové sluţby.

4.1 Řízení o přiznání invalidního důchodu Tento proces se svým obsahem dotýká dvou resortů, a to resortu zdravotnictví, jehoţ představitelem je lékař lékařské posudkové sluţby (dále jen LPS), a resortu práce a sociálních věcí, který zastupují pracovníci důchodového oddělení. Styčným orgánem působícím v této oblasti je Česká správa sociálního zabezpečení, která zde figuruje jako konečný prvek s rozhodovací pravomocí. Podklady pro vydání rozhodnutí z velké míry zajišťují oddělení důchodového pojištění OSSZ (dále jen „ODP“) a lékařská posudková sluţba. Řízení, jehoţ výsledkem je rozhodnutí o nároku na dávku důchodového pojištění, lze rozdělit na dvě části: První fáze probíhá na místně příslušných OSSZ a pracovník ODP během ní sepisuje s klientem ţádost o důchod. Následně je posouzen ţadatelův – klientův zdravotní stav lékařem LPS, který je kompetentním subjektem v otázce stanovení poklesu pracovní schopnosti. Úkolem lékaře LSP je tedy „posouzení zdravotního stavu a meritorní řešení otázky splnění podmínky dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“ (Brejcha, Šantrůček 1998, s.298). Výsledkem tohoto „jednání“ je vydání posudku o zdravotní způsobilosti k práci, tedy vyjádření k pracovnímu potenciálu. Tento výstup je podán formou negativního hodnocení tzn. jde o výčet činností, které klient vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dělat nesmí. První část řízení vyţaduje přímý, osobní kontakt mezi zdravotně postiţeným klientem a pracovníky OSSZ. Druhá fáze má daleko formálnější charakter. ČSSZ při ní stanoví, zda má zdravotně postiţený nárok na dávku či ne. Konečným výstupem této fáze je tedy rozhodnutí, „v němţ je přiznána dávka důchodového pojištění podmíněná nepříznivým zdravotním stavem nebo naopak zamítnut nárok na tuto dávku.“ (Brejcha, Šantrůček, 1998, s.298). ČSSZ vychází z odborného posudku lékaře LPS, který stanovuje procentní pokles pracovní schopnosti, dále přihlíţí k délce pojištěné doby. Podklady pro posouzení nároku z hlediska splnění doby pojištění jsou archivovány v databázi umístěné a spravované přímo na ústředí ČSSZ. Z výše uvedeného vyplývá, ţe pracovníci rozhodující o nároku na dávku nepřichází do osobního kontaktu se zdravotně postiţenými ţadateli. Proces přiznání invalidního důchodu upravuje, jiţ několikrát zmiňovaný, zákon

30

č. 155/1996 Sb. o důchodovém pojištění a zákon č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Rovněţ se ho dotýká poměrně nový z. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Zákony jsou prováděny metodickými pokyny a společně s nimi podrobně specifikují jednotlivé kroky důchodového řízení, které v jeho průběhu musí být naplněny ve stanovených termínech a přesném pořadí. (MP ředitelky ČSSZ 2009). Pro hlubší pochopení role pracovníka důchodového oddělení se uchýlíme k bliţšímu popisu důchodového řízení, které jsme naznačili výše. První kontakt má zdravotně postiţený s pracovníkem důchodového oddělení (dále jen „ODP“). Tomu však můţe předcházet informativní návštěva klientského centra místě příslušné OSSZ (podle místa trvalého bydliště klienta), kde se klient zpravidla informuje, jak má ve své záleţitosti postupovat. Ne všechny OSSZ provozují informační středisko, a tak někdy zdravotně postiţení ţadatelé obecné informace získávají u obvodního lékaře nebo se obrací na OSSZ s cílem získat potřebné informace telefonicky či elektronickou cestou. Úkolem tohoto důchodového referenta je sepsat se zdravotně postiţeným klientem ţádost o důchod, ve které je mapována doba jeho důchodového pojištění. Jako podklady zde slouţí přesně vymezené doklady20, které si musí klient přinést s sebou, a také osobní výpověď klienta. Časová náročnost této fáze je různá. Můţe se pohybovat v rozmezí půl aţ jednu hodinu. Pokud se klient k sepsání ţádosti, např. z váţných zdravotních důvodů nemůţe dostavit, lze vyuţít moţnost jeho zastoupení na základě plné moci. Po sepsání ţádosti obdrţí ţadatel tiskopis, do kterého musí jeho ošetřující (zpravidla obvodní) lékař doplnit informace týkající se aktuálního zdravotního stavu. Přikládají se i lékařské zprávy z vyšetření u odborníků. Vyplněný tiskopis, společně se všemi přílohami, lékař zašle zpět na OSSZ. Tím začíná další část řízení, ve které je klient pozván na pracoviště LPS, kde se podrobí vyšetření zdravotního stavu. Lékař LPS na základě doloţené zdravotnické dokumentace uzná nebo naopak neuzná částečnou či plnou invaliditu klienta. Z hlediska zdravotního stavu klientů nastávají 2 situace: Zdravotní postiţení vznikne následkem úrazu nebo je zdravotní stav špatný z důvodů získané či vrozené nemoci. S ohledem na diagnózu se zároveň sleduje, zda můţe v budoucnosti dojít ke změně – zlepšení či zhoršení zdravotního stavu. Tyto aspekty hrají roli při stanovování doby trvání invalidity. V případech, kde není předpoklad zlepšení zdravotního stavu, posudkový lékař zpravidla označí klienta za trvale invalidního. Pokud se očekává, ţe by mohlo po určité době dojít ke zlepšení, je stanoven termín, do kterého by měla být provedena další kontrolní lékařská prohlídka. Změny, které by posudkový lékař v budoucnou shledal, mohou ovlivnit nárok na poskytování přiznaného invalidního důchodu. Dalším krokem je předání záznamu z jednání LPS zpět na ODP. Příslušný referent ODP následně zašle ţádost s přiloţeným záznamem jednání na ústředí ČSSZ. Tím vstupuje řízení do jiţ zmiňované druhé fáze, která je v kompetenci ČSSZ. Ústředí ČSSZ zde prošetřuje (ovšem pouze pokud byl klient uznán plně nebo částečně invalidním), zda je splněna druhá z podmínek invalidního důchodu, a to zákonná doba pojištění. Pokud jsou obě tyto skutečnosti naplněny, vypočítá ČSSZ výši přiznaného druhu důchodu. 20

Klient dokládá občanský průkaz, rodné číslo manţela/ky, ţena rodné listy vychovaných dětí, muţ vojenskou kníţku, dále soupis zaměstnání, event. potvrzení o evidenci na úřadu práce, rozhodnutí o době a trvání péče o osobu závislou a potvrzení z posledního v současné době trvajícího zaměstnání.

31

Po ukončení řízení obdrţí klient od ČSSZ rozhodnutí o přiznání či naopak zamítnutí důchodu, ve kterém jsou informace o přiznaném invalidního důchodu (plném nebo částečném); datum, od kdy je důchod přiznán; datum, od kdy bude důchod vyplácen21 a výše důchodu. Přílohou rozhodnutí je tzv. „osobní list“ klienta, kde jsou uvedeny informace o délce pojištěné doby a vyměřovacích základech (resp. výdělcích ze zaměstnání). Slouţí jako podklad pro výpočet částky invalidního důchodu. Délka řízení o přiznání důchodové dávky je velice individuální. Mohou ji ovlivnit téměř všichni účastníci, kteří do tohoto procesu vstupují např. ošetřující lékař, ČSSZ nebo klient sám. Můţe se pohybovat v rozmezí 2-4 měsíců. Pokud byl klient po určitou dobu důchodově pojištěn v zahraničí, není výjimkou řízení v délce dvanácti měsíců.

4.2 Pracovník ODP Náplň práce pracovníka ODP je zřejmá a vyplývá z charakteristiky procesu vyřizování ţádosti o důchod. Ta je, jak jsme se v předchozích kapitolách mohli přesvědčit, jasně a výslovně stanovena. Primárním úkolem pracovníka je sepsat s klientem ţádost o důchod, informovat ho a popřípadě mu poskytnout potřebnou radu. Pokud bychom chtěli charakterizovat pracovníka ODP jako osobu, tak nám hned na úvod vyvstává základní problém. Můţeme ho vyjádřit otázkou: „Lze pracovníka ODP označit za sociálního pracovníka nebo je administrativním pracovníkem tzn. „pouhým“ úředníkem?“ Lze konstatovat, ţe pracovník ODP se pohybuje někde na rozhraní těchto dvou „profesí“. Na to, zda ve vztahu ke klientovi bude více úředníkem nebo naopak sociálním pracovníkem, má vliv celá řada faktorů, mezi které patří např. osobnost pracovníka, povaha konkrétní situace nebo typ klienta (z hlediska druhu poţadovaného důchodu – starobní, invalidní nebo pozůstalostní). Bez ohledu na toto zařazení povaţujeme za nezbytné, aby s ohledem na specifickou pozici klientů ţádajících o invalidní důchod22 byla pracovníkem ODP dodrţována určitá pravidla. K jejich vymezení lze vyuţít teorii Beisteka (in Matoušek 2003), který formuluje základní principy vztahu mezi pracovníkem a klientem v sociální práci. Ty mohou rovněţ slouţit jako kritérium pro hodnocení vztahu mezi pracovníkem ODP a zdravotně postiţeným ţadatelem o invalidní důchod. Prvním z principů je individualizace, coţ je uznání jedinečnosti klienta a z něj vyplývající zdrţení se jakýchkoliv předsudků a stereotypů. Dalším principem je umoţnění volného vyjadřování pocitů klienta. Velice důleţitá je empatie nebo jinak řečeno „schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby“ (Hartl 2000, s.139). Neméně významné je také vnímání klienta jako autonomní osoby s vlastním názorem, hodnotou a důstojností. Jedním slovem lze tento princip nazvat akceptací. Pracovník by měl také zaujmout nehodnotící postoj a klienta nemoralizovat. Nezbytně nutné je respektovat klientovo právo na sebeurčení a v neposlední řadě zmiňuje Biestek (in Matoušek 2003) princip diskrétnosti, jinak řečeno zachovávání důvěrnosti sdělení. Z těchto principů vyplývají základní etická pravidla a hodnoty, které musí pracovník ODP bezpečně znát a k jejich dodrţování se při nástupu na tuto pracovní pozici zavazuje písemně. Etický kodex, který je ţádoucím standardem chování a jehoţ znalost patří mezi základní kompetence všech zaměstnanců ČSSZ, vyţaduje dodrţování všech výše uvedených principů. Na základě 21

Datum přiznání a datum, od kdy je důchod vyplácen se mohou lišit zejména v případě, kdy je zdravotně postiţený v době podání ţádosti o důchod v pracovní neschopnosti a jsou mu vypláceny nemocenské dávky. Zde bývá důchod vyplácen od ukončení výplaty nemocenských dávek. 22 viz. kapitola 1.

32

výše uvedeného bychom mohli předpokládat naplnění všech atributů, které si výše jmenovaný vztah klient – pracovník vyţaduje. Zde ovšem nastává kolize mezi charakterem ČSSZ, kdy tato organizace téměř ve všech ohledech naplňuje kritéria byrokratické organizace, a nároky na pracovníka. Charakter organizace jako byrokratické instituce se ČSSZ dostává do přímého rozporu s poţadavky, které jsou na základě etického kodexu na pracovníky ČSSZ kladeny. V tomto případě lze aplikovat teorii Lipskyho (in Musil 2004). Ta nám umoţní lépe odkrýt a pochopit problémy, které ve vztahu klientů a pracovníků ODP nastávají. Dle Lipskyho lze pracovníky ODP označit za „úředníky první linie“23, tedy pracovníky přicházející do přímého kontaktu s občany (klienty). Práce „úředníků první linie“ neboli „street-level bureaucrats“ tak, jak popisuje Lipsky, se vyznačuje nesourodostí pracovních podmínek24. Zvládání nesourodých podmínek dosahují třemi způsoby: zjednodušováním sloţitých cílů, omezováním poptávky po sluţbách a nerovným zacházením s klienty na základě přesudků. Tento způsob vyrovnávání se s nesourodými podmínkami však vede ke vzniku dilemat, a to dilemat mezi komplexností a zjednodušováním, mezi kvalitou a mnoţstvím sluţeb a také dilemat mezi neutrálním přístupem a favoritismem. Dle Musila (2004) je zvládání dilemat pro pracovníky velmi psychicky náročné a dlouhodobě neúnosné. Proto je nutné jejich vzniku zabránit. Obranu proti nim nachází Musil v kultuře organizace. Tu chápe jako: „... soustavu kolektivně uznávaných významů a pravidel jednání, která pracovníkům sluţeb sociální práce umoţňují udrţovat dilemata své práce s klienty v jejich latentní, méně naléhavé podobě..“(Musil, 2004 s.42). Kultura brání, aby dilemata, narušila vztah pracovníků a klientů.

4.3 Shrnutí Jak uţ bylo naznačeno v předchozích kapitolách, na pracovníka ODP můţeme nahlíţet různými způsoby. Jednak je zaměstnancem orgánu státní správy a z této pozice by mohl být označen za úředníka. Také charakter jím vykonávaných činností tomu nasvědčuje. Ovšem charakteristika klientů, se kterými jedná, ho staví spíše do pozice sociálního pracovníka, který pomáhá, radí, vede nebo informuje. Obzvlášť u zdravotně postiţených je tento přístup nutný. Kaţdý ze zdravotně handicapovaných klientů vyţaduje individuální přístup, specifický způsob jednání pracovníka zahrnující empatii, oproštění se od předsudků a nehodnotící postoj. Naplnění těchto kritérií si jistě všichni zdravotně postiţení zaslouţí. Dále je nutné zdůraznit, ţe zde dochází ke konfrontaci mezi poţadavky kladenými na pracovníka ODP a pojetím ČSSZ, kdy byrokratické prvky ČSSZ jsou v rozporu s principy práce vyţadované na pracovníkovi ODP. Tato skutečnost pracovníka staví do dilematických situací, coţ jeho práci značně komplikuje. Řešení bychom mohli nalézt v pojetí kultury organizace. To by mělo být nastaveno tak, aby byly naplněny cíle stanovené organizací, a to způsobem, při kterém se pracovníci ODP nedostanou do dilematických situací a současně nebudou potlačovány potřeby klienta.

23

lze aplikovat i na posudkové lékaře LPS Nesourodost se dle Lipskyho vyznačuje vysokým stupněm nezávislosti úsudku; zdroji neodpovídajícími jejich úkolu (nedostatek času, financí); nejednoznačností pracovních cílů, obtíţnou měřitelností výkonů a jejich klienti jsou často nedobrovolní (in Musil 2004) 24

33

METODOLOGICKÁ ČÁST 5 Metodologie Předchozí část diplomové práce nám přiblíţila teoretická hlediska zkoumané problematiky. Konkrétně se zabývala otázkou zdravotně postiţených ţádajících o invalidní důchod, institutem invalidního důchodu a účastníky participujícími v procesu jeho přiznání25. Uvedená teoretická východiska se stala podkladem pro realizaci výzkumného šetření a následné analýzy z něj získaných dat. Úkolem této části je objasnění a zdůvodnění metodologických postupů, dle kterých bude proveden empirický výzkum. Součástí metodologické části je rovněţ operacionalizace jednotlivých pojmů zkoumané problematiky.

5.1 Cíl práce a zvolené výzkumné metody Cílem této diplomové práce je získání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádosti?“ Jejího zodpovězení a tím i naplnění cíle dosáhneme pomocí rozčlenění zkoumané problematiky do několika dílčích zjišťovacích otázek vytyčených z výše zmíněných teoretických východisek. Práce by tedy měla vést k interpretaci a pochopení sociální situace, motivů jednání a očekávání jednotlivých aktérů zkoumané problematiky a stanovení důsledků, které z nich vyplývají pro jednotlivé aktéry procesu. Východiskem by mělo být vytyčení problematických okruhů a návrh na jejich modifikaci. S ohledem na charakter zkoumané problematiky jsme k naplnění tohoto cíle zvolili metodu porozumění, která nám umoţní objasnit, jak na formálně stanovený proces přiznání invalidního důchodu nahlíţí klienti a pracovníci ODP, a to s důrazem na specifické zdravotní postiţení ţádajícího klienta. Na základě uvedeného budeme koncentrovat pozornost na očekávání, s jakým výše jmenovaní účastníci do procesu vstupují a deficity, které v rámci tohoto řízení pociťují. Rovněţ je nutné zhodnotit, zda stanovená metodika upravující problematiku řízení o přiznání invalidního důchodu dává možnost pracovníkům ODP přistupovat ke zdravotně postiženým individuálně a stanovit, jak toho pracovníci ODP využívají, případně, co by se v jejich přístupu mělo změnit, aby byl jejich přístup v rámci současných pravidel individuální. Nezbytné je rovněţ určit, v jakém směru resp. k jakým změnám metodiky by, v případě jejich nezbytnosti, mělo dojít. Zdravotní handicap staví klienty do specifické pozice, která si vyţaduje v řízení o přiznání invalidního důchodu zvláštní individuální přístup ze strany pracovníků ODP. Tedy takový, který je závislý na aktuální situaci klienta ovlivněné druhem postiţení 25

Pro účely této práce jsou za účastníky procesu povaţováni pracovník ODP (jakoţto zástupci ČSSZ) a samozřejmě také klient.

34

(resp. diagnózou) a omezením, které mu zdravotní handicap působí v běţném ţivotě. Poţadavek individualizace se často dostává do rozporu s praxí uplatňovanou na OSSZ. Viníka je moţné nalézt v přístupu pracovníků a v metodických pokynech ČSSZ upravujících jednotlivé kroky procesu nebo ve společném působení obou faktorů. S ohledem na charakter zkoumané problematiky byla zvolena kvalitativní strategie výzkumu. Dle Hendla (2005, s.50) můţeme kvalitativní výzkum charakterizovat jako: „...proces hledání porozumění, zaloţený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ Charakter kvalitativního výzkumu vystihuje také Disman (2008, s.285), který ho definuje jako „ nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ Kvalitativní postupy se zaměřují na charakter sociálních jevů, které zkoumají do hloubky. Snahou je získat, co nejvíce dat a zkoumat struktury a pravidelnosti, které se mezi nimi vytváří. Posláním kvalitativní strategie výzkumu je porozumět lidem v různých sociálních situacích (Disman, 2008). Inspirací pro kvalitativní výzkum se stal například symbolický interakcionismus26. Opakem kvalitativního výzkumu je kvantitativní výzkumná strategie27 zaloţená na měření a „zprůměrování“ z výzkumu vyvozených závěrů. Jiţ samotný zkoumaný jev charakteristický svou rozsáhlostí a komplexností napovídá, jakým směrem jsme se vydali při výběru vhodné metodologie. Poznatky potřebné pro dostatečné porozumění zkoumané problematiky a pro dosaţení stanoveného cíle, je moţné získat výpovědí osob zainteresovaných v procesu přiznání invalidního důchodu.28. V průběhu procesu dochází mezi účastníky řízení o přiznání invalidního důchodu ke vzájemným interakcím. Výpovědi o těchto interakcích se pro účely této práce stávají zdrojem cenných informací důleţitých k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Problematika zkoumaná touto prací vyţaduje poznání velmi rozsáhlé a komplexní oblasti. Bohuţel je obtíţné a téměř nemoţné v rámci této diplomové práce pojmout a vystihnout všechny faktory, které vztah aktérů procesu přiznání invalidního důchodu ovlivňují. Ovšem i částečné poznatky jsou uţitečné a přináší řadu cenných informací, které by se mohly stát inspirací pro případnou změnu stávajících pravidel.

5.2 Technika sběru dat a výběrový soubor Zvolená kvalitativní strategie výzkumu nám napovídá, jakým směrem bychom se měli vydat při výběru konkrétní techniky sběru potřebných dat29. Zde je nutné přihlédnout ke stanovené metodologii, která vychází z teoretické saturace, kdy jak uvádí Disman 26

Symbolický interakcionismus řadíme do školy interpretativní sociologie. Podle Kellera (2001) upozorňuje na odlišnosti lidského chování od pudového chování zvířat. Lidé věcem přisuzují různé významy, a to v běţných kaţdodenních interakcích. Lidský svět je tedy výtvorem osob, které v něm ţijí a výzkumník se snaţí porozumět významu chování těch, kteří jsou součástí světa lidí. 27 Kvantitativní výzkum je zaloţený na testování hypotéz, tzn. pouţívá deduktivní metodu, kdy je ověřována platnost či neplatnost teorie převedené do jazyka hypotéz. Disman (2008) vidí vyuţití této strategie k řešení pouze takových problémů, které lze popsat ve formě vztahů mezi dvěma proměnnými. 28 Zainteresovanými osobami zde myslíme účastníky procesu, tedy klienty ţádající o invalidní důchod a pracovníky ODP OSSZ. Můţeme je zároveň označit za komunikační partnery. 29 Disman (2008) uvádí tři základní techniky sběru typické pro kvalitativní výzkumnou strategii: zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýza osobních dokumentů.

35

(2008, s.301): „..metodologie výzkumu není vytvářena předem, ale v průběhu sběru dat.“ Coţ znamená, ţe získané údaje ihned interpretujeme a následně se nám tak rýsují další témata, na která je moţné se ptát. Zmíněný postup je realizován aţ do chvíle, kdy nám získané poznatky nepřinesou nic nového, tedy. dokud nedosáhneme teoretické saturace30 Za nejúčelnější moţnost získání potřebných informací pro potřeby této práce povaţujeme techniku rozhovoru s aktéry participujícími na zkoumaném procesu. K získání informací od účastníků procesu bude vyuţito polostandardizovaných rozhovorů, které lze charakterizovat jako rozhovory s předem stanoveným okruhem témat. Otázky zde však nejsou striktně formulovány, ale vyplývají aţ z průběhu rozhovoru. Přesný počet uskutečněných rozhovorů nebyl s ohledem na zvolenou metodologii předem přesně stanoven. Rozhovory budou doplněny o studium spisové dokumentace klientů mapující jejich řízení o přiznání invalidního důchodu. Jak jiţ bylo uvedeno, komunikačními partnery se pro účely této diplomové práce stanou pracovníci ODP OSSZ Česká Lípa a klienti, kteří na uvedené OSSZ ţádali o přiznání invalidního důchodu. Při výběru konkrétních osob vhodných pro interview uplatníme „snow-ball technique“, kdy první komunikační partner nám určí nebo doporučí další osobu, která nám poskytne rozhovor. Tak pokračujeme aţ do chvíle, kdy dojde k úplné saturaci (nasycení vzorku). (Disman, 2008) Vzhledem k nízkému počtu dotazovaných jedinců nelze v tomto výzkumu uvaţovat o reprezentativnosti. Můţeme ji označit za irelevantní, jelikoţ není účelem této práce. Cílem je dosaţení vhledu do procesu přiznání invalidního důchodu, a to prostřednictvím výpovědí zdravotně postiţených ţadatelů, coby nositelů unikátních vlastností, zkušeností a očekávání ve vztahu k individualizaci důchodového řízení, a přístupu pracovníků ODP. Zdravotně postiţené osoby zde vystupují v pozici laiků a pracovníci ODP zaujímají místo profesionálů – expertů v oblasti důchodového pojištění. Účelem je stanovení tzv. „slabých stránek“ a případných moţností jejich eliminace. Záměrem práce není vypracovat novou metodiku komplexně upravující tuto oblast, měla by být pouze obrazem praktikované reality utvořené pomocí interpretace osobních zkušeností komunikačních partnerů. I kdyţ nelze výběrový vzorek označit za reprezentativní, bylo snahou volit komunikační partnery z řad zdravotně postiţených i pracovníků ODP tak, aby odráţeli pestrost zkoumané populace. Zvolené osoby je rovněţ moţné dle konkrétních, přesně definovatelných znaků rozdělit do určitých kategorií. Kategorie jsou dány popisem komunikačních partnerů uvedeným v příloze.

5.3 Operacionalizace dílčích výzkumných okruhů Nyní přistoupíme k operacionalizaci pojmů zkoumané reality. Operacionalizace je nepostradatelnou součástí práce a samotný výzkum by bez ní nebylo moţno dokončit. Dle Zicha (2004, s. 31) rozumíme operacionalizací „definování pojmů, které vyjadřují pro výzkum důleţité vlastnosti sociálních jevů pro potřeby empirického měření.... Operacionalizace je konkretizací rozkladu teoretických pojmů do roviny empiricky 30

Dle Glasera a Strausse dochází k saturaci ve chvíli, kdy nejsou nalezená ţádná nová data, která by vedla k formulaci nové teorie. Výzkumník dosáhne saturace, tak ţe bude zkoumat stále nové a nové vzorky, a to do doby neţ se objeví shodné znaky. (in Disman 2008)

36

sledovatelné.“ Za oblast zkoumanou v této diplomové práci povaţujeme proces přiznání invalidního důchodu. Zaměřujeme se zde na přístup pracovníků ODP OSSZ ke zdravotně postiţeným v řízení o přiznání invalidního důchodu, a to s důrazem na individualizaci. Výzkumný problém jsme rozdělili do několika dílčích okruhů: Prvním okruhem je stanovení očekávání, s jakým vstupují účastníci důchodového řízení do procesu přiznání invalidního důchodu a deficity, které v rámci tohoto řízení pociťují. Účastníky důchodového řízení jsou klienti, kterými rozumíme osoby se zdravotním postiţením, které prostřednictvím ODP OSSZ poţádaly o přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu, následně se podrobily kontrolní lékařské prohlídce provedené lékařem LPS OSSZ. Na základě výše uvedeného jim byl příslušný druh invalidního důchodu přiznán či zamítnut. Mezi účastníky řízení řadíme, jiţ výše uváděné, pracovníky ODP OSSZ, kteří, s odvoláním na úkoly stanovené svou pracovní náplní, sepisují s klienty ţádost o částečný nebo plný invalidní důchod. Proces přiznání invalidního důchodu, jinak řečeno důchodové řízení, začíná sepsáním ţádosti o příslušný druh invalidního důchodu na ODP OSSZ. Dále je ţadatelův – klientův zdravotní stav resp. pracovní neschopnost posouzena lékařem LSP OSSZ. Ten stanoví existenci částečné či plné invalidity, a to na základě klientovy zdravotní dokumentace vypracované ošetřujícím lékařem. Očekávání účastníků v důchodovém řízení chápeme jako jejich osobní názory a představy o průběhu tohoto procesu. Zde předpokládáme odlišnosti dané přístupem laika a experta (tedy klienta a pracovníka). O deficitech hovoříme jako o nedostatcích, které se, na základě subjektivních odlišností, vygenerovaly z nenaplněných očekávání účastníků důchodového řízení. Dalším okruhem řešeným touto prací je zhodnocení, zda stanovená metodika, upravující problematiku řízení o přiznání invalidního důchodu, dává možnost pracovníkům ODP přistupovat ke zdravotně postiženým individuálně. Rovněž stanovit, jak toho pracovníci ODP využívají, případně co by se v jejich přístupu mělo změnit, aby byl jejich přístup, v rámci současných pravidel, individuální. Při vysvětlení této části se nabízí následující otázky: Jaká je současná role pracovníků ODP a jak ovlivňuje individuální přístup pracovníka ke klientům? Jakou roli hraje v přístupu pracovníka ODP ke klientovi současná metodika? Metodiku definujeme jako interní předpisy ČSSZ vycházející ze zákonů a upravující činnosti ODP v důchodovém řízení31. Individuální přístup vyjadřuje zohlednění rozdílností jednotlivých klientů pracovníky ODP v průběhu jednání v rámci důchodového řízení. Vzájemná odlišnost zdravotně postiţených klientů je dána nejrůznějšími faktory (ukazateli), ovšem pro potřeby této práce povaţujeme za relevantní především věk, pohlaví, druh pobíraného důchodu, dobu pobírání uvedeného druhu důchodu a nejvyšší dosaţený stupeň vzdělání. Třetí a poslední zkoumaná oblast se zabývá metodikou a nabádá nás určit, v jakém směru resp. k jakým změnám metodiky by mělo dojít v případě jejich nezbytnosti. Zde se nabízí otázka, zda je nutné měnit stávající metodiku a v kladném případě: „Jakým směrem by měla být změna stávající metodiky zaměřena?“ Z výše zmíněných okruhů jsme stanovili konkrétní dílčí otázky, které nás přivedou k naplnění stanoveného cíle této práce. Rozhovory jsou rozděleny do dvou částí. Odlišně byl veden rozhovor s pracovníky ODP OSSZ, na které je zde nahlíţeno jako na experty – profesionály a nositele znalostí a kompetencí v oblasti důchodového řízení. Klienti zde zastávají pozici laiků, kteří jsou uţivateli sluţeb sociální práce. 31

jedná se především o zákon č.155/1995 Sb., v platném znění a zákon č. 582/1991 Sb., v pl. znění a zákon č. 187/2006 Sb., v pl. znění

37

EMPIRICKÁ ČÁST 6 Výzkumné šetření a interpretace jeho výsledků Cílem výzkumu bylo stanovit, jakým způsobem a zda vůbec je potřeba změnit přístup pracovníka ODP ke zdravotně postiţeným klientům ţádajícím o invalidní důchod v průběhu řízení o přiznání invalidního důchodu. Na základě stanoveného cíle a výzkumných metod jsme provedli výzkumné šetření. Zkoumaná oblast byla rozčleněna na tři dílčí výzkumné okruhy, jejichţ naplnění vedlo k zodpovězení hlavní výzkumné otázky této diplomové práce. V závislosti na jednotlivých částech stanovených problematik byla vytvořena předběţná struktura rozhovoru a otázky pro komunikační partnery. Volba jejich pořadí a konečné formulace byly upravovány dle konkrétního dotazovaného. Záměrem bylo získat co nejvíce informací o zkoumaných tématech. Dále uvádíme průběh výzkumného šetření, přičemţ zmiňujeme i konkrétní body, které měly na naplnění výzkumného cíle pozitivní nebo naopak negativní vliv.

6.1 Průběh výzkumného šetření V rámci výzkumu bylo uskutečněno celkem osm rozhovorů, a to se čtyřmi klienty – tedy zdravotně postiţenými osobami, které v současné době pobírají částečný nebo plný invalidní důchod, a čtyřmi pracovnicemi ODP OSSZ Česká Lípa. Z řad klientů (ţadatelů o invalidní důchod) byl uskutečněn rozhovor se dvěma muţi a dvěma ţenami. Jeden klient je v současné době poţivatelem plného invalidního důchodu a další tři klienti pobírají částečný invalidní důchod. Věkové rozmezí těchto osob je 32 – 60 let. Jeden klient je invalidní následkem pracovního úrazu. K získání kompletních informací objektivně mapujících průběh řízení o přiznání invalidního důchodu jednotlivých dotazovaných klientů byla vyuţita spisová dokumentace odd. LPS OSSZ Česká Lípa a ODP OSSZ Česká Lípa. Jednalo se především o informace týkající se délky řízení a průběhu jeho jednotlivých kroků. Na ODP byly dotazovány pracovnice ve věkovém rozpětí 26 – 55 let. Velké rozdíly byly i v době vykonávané praxe na této pozici. Tato doba se pohybovala od 3 do 35 let. Dvě pracovnice měly vysokoškolské a dvě středoškolské vzdělání. Podrobná charakteristika jednotlivých komunikačních partnerů je uvedena v příloze. Problémy vzniklé při sběru dat Při získávání komunikačních partnerů nastal problém s výběrem vhodných klientů. Původně bylo osloveno 10 osob, ovšem z této skupiny pouze čtyři odpovídaly poţadavkům vytyčeným charakterem této práce. Někteří z vytypovaných poţivatelů invalidního důchodu pobírali tuto dávku jiţ velmi dlouhou dobu (aţ několik desítek let), coţ by výsledky zkoumání značně

38

zkreslilo. U jiných osob řízení o přiznání invalidního důchodu probíhalo tak, ţe na OSSZ se dostavili pouze ke zjišťovací prohlídce na odd. LPS a ţádost o důchod byla sepsána jejich zaměstnavatelem32. Tito klienti rovněţ účelu výzkumu neodpovídali. Další překáţkou komplikující sběr dat byla nedůvěřivost a strach klientů poskytnout rozhovor. Obavy měli především ze skutečnosti, ţe bude rozhovor nahráván. V tomto případě stačilo ubezpečit klienta o zachování anonymity a poté všichni dotazovaní klienti s následným záznamem rozhovoru na diktafon souhlasili. Někteří klienti zcela nepochopili kladené otázky, často ani v případě, kdy jim daná otázka byla vysvětlována nebo pokládána různým způsobem. V tomto případě buď neodpověděli vůbec nebo odpovědi nepřiléhaly tzn. směřovaly k úplně jinému tématu.

6.2 Interpretace výsledků výzkumného šetření Jak jiţ bylo výše zmíněno, k zodpovězení hlavní výzkumné otázky, a tedy i naplnění stanoveného cíle, bylo potřeba rozdělit zkoumanou problematiku na dílčí okruhy, ze kterých byly vytvořeny konkrétní otázky, pouţité ve výzkumném šetření. Ze jmenovaných okruhů vychází interpretace výsledků realizovaného výzkumu, které v logickém sledu uvádíme v následujících kapitolách. Zvolený postup nám rovněţ umoţnil komparaci v interpretacích odpovědí klientů a pracovníků. 6.2.1

Očekávání účastníků a deficity pociťované v průběhu procesu přiznání invalidního důchodu Tato oblast je zaměřena obecně na proces přiznání invalidního důchodu a na invalidní důchod, který je dávkou důchodového pojištění. Zde bylo moţné předpokládat, ţe očekávání jak od procesu přiznání invalidního důchodu, tak od invalidního důchodu samotného, budou ve srovnání mezi klienty a pracovníky ODP odlišná. 6.2.1.1

Očekávání

U klientů byla očekávání dána jejich aktuální situací v době podání ţádosti o důchod. U pracovníků by se vzhledem k jejich osobním zkušenostem s desítkami aţ stovkami zdravotně postiţených ţadatelů dalo hovořit o stereotypním pohledu, kdy si vymezili určité okruhy klientů, do kterých si jednotlivé klienty zařadí. Očekávání klientů Očekávání klientů je hodně ovlivněno jejich informovaností o jednotlivých úkonech realizovaných v průběhu celého procesu. Zde by se dalo hovořit o přímé úměře – čím více informací klienti o průběhu procesu mají, tím více jejich očekávání odpovídá objektivní realitě. U invalidního důchodu obecně se domnívají, ţe přiznání této dávky (alespoň částečně) vyřeší jejich současnou situaci, např. jim poskytne finanční zajištění v případě, kdy sami nejsou schopni ţádné výdělečné činnosti. Očekávaná doba trvání 32

Dle právních předpisů účinných do 31.12.2006 (dle z.582/1991 Sb.) byla ţádost o důchod sepisována zaměstnavatelem. Ovšem pouze v případě, ţe byl ţadatel zaměstnán v organizaci, která měla více neţ 25 zaměstnanců. Dle změny zákona od 1.1.2007 jsou dle § 8 odst.1 z. č.582/1991 Sb. tyto ţádosti o důchod pojištěnců ČSSZ sepisovány na pracovištích OSSZ.

39

tohoto „jištění“ se lišila v závislosti na zdravotním stavu a na perspektivě jeho zlepšení. Jiní klienti zase doufali, ţe jim oficiálně přiznaný status „zdravotně postiţeného“ umoţní získat úlevy, například v oblasti pracovních podmínek. Své očekávání formulovala jedna dotazovaná klientka s přiznaným částečným invalidním důchodem, pro kterou bylo po vzniku zdravotního postiţení obtíţné dojiţdět kaţdý den téměř 100 km do zaměstnání, následovně: „Hlavně jsem očekávala, že mě zbavěj toho dojíždění, což se nakonec povedlo, aby se ten zdravotní stav nezhoršil. Tak to byl ten hlavní cíl, kterýho jsem chtěla dosáhnout.“ V oblasti procesu přiznání invalidního důchodu měli klienti často zkreslené informace o délce důchodového řízení. Téměř všichni byli před podáním ţádosti připraveni na proces v délce trvání minimálně čtyř měsíců. V tomto případě byli poté všichni dotazovaní klienti velmi příjemně překvapeni, jelikoţ doba řízení u většiny z nich nepřekročila dva měsíce. Očekávání pracovníků ODP Pracovníci ODP se jednomyslně shodli, ţe v důchodovém řízení je pro ně velmi podstatná klientova součinnost, trpělivost a pochopení. Pro pracovníky jsou pravidla a řád stanovené zákonem a prováděné metodickými pokyny klíčové a očekávají, ţe je klient bude akceptovat. Pokud se ţadatel o důchod pokyny pracovníka neřídí a nespolupracuje s ním, pociťují to jako velkou komplikaci celého důchodového řízení. Pod pojmem spolupráce si všichni dotazovaní představují přinejmenším viditelnou snahu doloţit všechny poţadované doklady, které jsou podstatné pro sepsání ţádosti o důchod. Své očekávání ve vztahu ke klientům velmi výstiţně vyjádřila vedoucí ODP: „Očekáváme součinnost, součinnost, součinnost. Není možný víst tu agendu na oddělení chaoticky – všichni dělaj všechno, vyřizujou se klienti, tak jak přijdou, ne! Je potřeba, aby v tý práci byl systém, aby každá věděla, který klienti jí budou patřit. A pak bysme teda od těch klientů chtěli, aby tohle pochopili, aby nám rozuměli, že je nechceme zbytečně zatěžovat a že nechceme bejt byrokrati. Aby tohleto pochopili, aby, když jim vysvětlíme, co si maj sehnat za doklady, aby nám v tom byli nápomocný v tomhletom, a aby nám tuhletu zpětnou vazbu dali, aby projevili součinnost.“ 6.2.1.2

Deficity

Náhled na nedostatky čili deficity v řízení o přiznání invalidního důchodu byl opět u pracovníků ODP a klientů rozdílný. Klienti spatřovali problémy především v osobách, které se na důchodovém řízení podílí, naopak pracovníci je nachází v samotném nastavení procesu. Deficity pociťované klientem Největším nedostatkem řízení byl podle klientů přístup lékaře LPS posuzujícího pokles

40

jejich pracovní schopnosti. Zde často hovořili doslova o zkostnatělosti, nepříjemném chování a nezájmu. Deficity pociťované pracovníkem Zde se názory jednotlivých dotazovaných pracovnic v určitých směrech lišily. Deficit spatřovaly ve značném nárůstu administrativy, který pociťují jako narušení vztahu s klientem. „Co považuju za zápor, to je určitě, že se v naší práci objevuje čím dál více byrokratických prvků, čím dál více „papírování“. Spousta věcí mi přijde jako zbytečnost. Dřív toho tolik nebylo, teď se musí všechno kopírovat, všechno množit a je toho zbytečně moc a odvádí nás to od tý naší práce, od tý hlavní náplně.“ Všechny pracovnice shodně hodnotí jako problém a komplikaci změnu právních předpisů, v platném znění od 1.1.2009, související s přechodem z dlouhodobé pracovní neschopnosti do invalidního důchodu dle § 59 odst.1. písm. k) z. č. 187/2006, o nemocenském pojištění, která proces přiznání invalidního důchodu prodluţuje a opět administrativně zatěţuje33. „Nejhorší, co teďka je, ten systém nastavení, kdy po komisi má být do těch třiceti dnů ukončená neschopenka. Tak my musíme čekat na ukončení tý neschopenky, pak teprve můžeme dopracovat žádost a odeslat ji dál na vyřízení. Tak to je největší problém. Předchozí systém byl takovej lepší, jednodušší a lidi tak nebyli bez peněz. Tady se může stát, že lidi budou delší dobu bez peněz. Protáhne se to, než Česká správa rozhodne a vyplácí. Vyplatí to sice pozadu, ale ty lidi to nechrání.“ 6.2.1.3

Dílčí shrnutí

Při zjišťování očekávání pracovníků a klientů jsme došli k názoru, ţe jejich pohledy se značně odlišují. Je to dáno především jejich postavením v samotném procesu přiznání invalidního důchodu. Klient zde vystupuje jako uţivatel sluţby a očekává, ţe poskytnutá sluţba uspokojí jeho potřeby. Naopak pracovník, který zde stojí na straně poskytovatele sluţeb, předpokládá, ţe klient bude akceptovat jeho rady a pokyny. Překvapivé bylo zjištění, ţe očekávání klientů je v určitých ohledech horší neţ následná realita. Tato skutečnost se týká především délky důchodového řízení, kterou hodnotili klienti jako „ne příliš dlouhou“. Důvodem tohoto konstatování je ovšem bezproblémový průběh řízení všech dotazovaných klientů. Zde je tedy moţné předpokládat, ţe, v případě vzniklých komplikací, by mohlo být hodnocení klienta aţ 33

V případě, ţe lékař LPS uzná klienta (který je tou dobou v pracovní neschopnosti) částečně nebo plně invalidním, má ošetřující lékař 30 dní na ukončení klientovy pracovní neschopnosti. (zákon č. 187/2006 Sb.) Pracovník ODP můţe ţádost o důchod zaslat k výpočtu na ČSSZ aţ ve chvíli, kdy se dozví, ţe prac. neschopnost byla ukončena. Popř. můţe ţádost na ČSSZ zaslat hned po jejím sepsání, ovšem ČSSZ v tomto případě rovněţ čeká na ukončení pracovní neschopnosti a výpočet důchodu provede aţ po jejím ukončení. Výsledkem je prodlouţení celého řízení o přiznání invalidního důchodu, a tedy i prodlouţení doby výplaty první splátky invalidního důchodu. Rovněţ komplikuje práci pracovníkům ODP, kdy po sepsání ţádosti o důchod klientův spis odloţí a čekají na ukončení pracovní neschopnosti.

41

diametrálně odlišné. V oblasti deficitů důchodového řízení se mezi klienty a pracovníky ODP objevují značné rozdíly. Jak jsme jiţ zmínili, deficity důchodového řízení spatřují klienti spíše v konkrétních účastnících procesu, coţ lze hodnotit jako velmi subjektivní dojem, který můţe být dán právě nenaplněním klientova očekávání. Pokud nedojde k jeho naplnění, lze zde rovněţ hovořit o neuspokojení pociťovaných potřeb, které můţe vést ke vzniku deficitu. Příčinou pocítění deficitu je skutečnost, ţe klient přichází ţádat o důchod s neúplnými a často zkreslenými informacemi. Pracovníci shodně spatřují komplikaci ve zmíněné změně zákona, která, dle jejich soudu, značně prodlouţila a zkomplikovala řízení samotné. Pro pracovníky ODP přináší administrativní zátěţ a vede k poškození klienta, který se, díky přespříliš dlouhému trvání procesu, můţe dostat do finanční tísně. Naproti tomu je nutné zdůraznit, ţe tato oblast nebyla za problematickou povaţována dotazovanými klienty. Důvodem je skutečnost, ţe dotazovaným byl důchod přiznán v době, kdy tato novela právní úpravy ještě nebyla účinná a platná. 6.2.2

Přístup pracovníka ODP ke zdravotně postiženým žadatelům v rámci současné metodiky

Tato část práce se zabývá přístupem pracovníka ODP ke klientům ţádajícím o invalidní důchod. Orientovali jsme se především na moţnosti pracovníka přizpůsobit se individualitě jednotlivých klientů v rámci současné metodiky. Zde jsme se opět vydali cestou porovnání a hodnocení rozdílů v interpretacích pracovníků ODP a klientů. V rámci tohoto výzkumného okruhu jsme se také zaměřili na interpretaci klienta v otázce přístupu pracovníka ODP, se kterým se setkal při sepisování ţádosti o invalidní důchod. Dále jsme se zabývali představou klienta o ideálním přístupu pracovníka ODP a návrhu změn, které by v rámci něj měly být uskutečněny. Rovněţ nás zajímala interpretace pracovníků ODP v otázce vlivu odlišností jednotlivých klientů a zohlednění těchto odlišností. Záměrem rovněţ bylo zjistit, jakou roli hraje v jejich přístupu ke klientům metodika a zda z jejich pohledu vztah mezi pracovníkem a klientem nenarušuje. Neopomenutelnou součástí, která s tímto výzkumným okruhem přímo souvisí, jsou předsudky. K tomuto tématu se vyjadřovali pracovníci, a to v závislosti na svém přístupu ke klientům. Zároveň nás zajímal i názor klientů. 6.2.2.1

Aspekty ovlivňující individuální přístup pracovníka ODP ke klientovi v průběhu řízení o přiznání invalidního důchodu

Mezi základní aspekty, které mají vliv na přístup pracovníků v rámci zajištění jeho individuálnosti ve vztahu ke klientovi můţeme zařadit následující: Podstatné je, jak je chápána role pracovníka ODP a to jak klientem, tak i pracovníkem samotným. K zajištění individuálního přístupu je nutné uvědomění a zohlednění aktuální situace klienta. Za determinanty ovlivňující klientovu aktuální situaci povaţujeme zdravotní stav klienta a z něj vyplývající omezení, naladění klienta, jeho požadavek na pracovníka, úroveň intelektu klienta a jeho schopnost chápat informace sdělované pracovníkem. V neposlední řadě hrají důleţitou roli v přístupu pracovníka ODP stereotypy a

42

předsudky, a to nejen jejich vlastní, ale i ze strany klientů. K problematice řešené v této části práce přistupujeme opět ze dvou různých hledisek – z pohledu klienta a pohledu pracovníka ODP. Pohled klienta Klienti se při hodnocení přístupu pracovníka ODP, v průběhu řízení o přiznání jejich invalidního důchodu, shodují – hodnotí ho kladně. Všichni dotazovaní klienti měli s pracovníkem ODP velice dobrou osobní zkušenost. chápání role pracovníka ODP Označovali ho za „sociálního pracovníka“, který jim podal informace týkající se invalidního důchodu. Informace pro ně byly srozumitelné a povaţovali je za zcela vyčerpávající. zohlednění aktuální situace klienta Při dotazu na přístup pracovníka při sepisování ţádosti hovořili o příjemném jednání, které bylo „na úrovni“, pracovník jim vţdy vyšel vstříc s ohledem na jejich aktuální zdravotní stav a v rámci moţností se snaţil uspokojit jejich potřeby co nejlepším způsobem. Někteří klienti jednali na ODP i opakovaně a přišli tak do styku s více pracovníky. Jejich hodnocení bylo vţdy totoţné – hodnotili ho příznivě. Výjimkou byla pouze jedna klientka, která označila přístup konkrétní pracovnice ODP za „nevybíravý“. Přičítala to však jejímu aktuálnímu rozpoloţení, tudíţ ho nebrala osobně a povaţovala ho za výjimečné. Naopak tato stejná klientka se překvapivě velice kladně vyjádřila k přístupu pracovníků OSSZ obecně: „...Myslím si, že v tom došlo k velkýmu posunu. Ale i to chování těch sociálních pracovnic............ já třeba dám příklad paní, ke který já vlastně patřím, tak to je velice příjemná paní. A ať tam přijdu, kdy tam přijdu, tak vždycky je ke mně milá a vstřícná a i když jsem hluchá, takže je trpělivá se mnou.......... S paní se zdravíme i v obchodě, takže to už je takovej lidskej vztah, to už ani není klient – pracovník, ale to už je, jako bych se zdravila s přítelkyní........... To je dar, kterýho si člověk váží a já osobně jsem spokojená. se všemi, co tam teď jsou, jak s paní doktorkou, tak s tajemnicí a sociální pracovnicí, já bych to osobně hodnotila jako kladně, jako ideální pracoviště.“ Na otázku, proč se přístup pracovníka ODP a pracovníků na jiném úřadu natolik liší, hledali odpověď dotazovaní klienti s velkými obtíţemi. Kladně hodnocený přístup pracovníka ODP zdůvodňovali různými způsoby. Příčinu tohoto jednání přisuzovali hlavně osobnímu charakteru pracovníka, ale také změně systému a pojetí instituce. Ovšem příčinou tohoto způsobu jednání mohla být dle tvrzení jednoho z klientů také skutečnost, ţe je poctivým a pracovitým člověkem. Klient, kterému byl přiznán částečný invalidnidní důchod následkem pracovního úrazu, spatřoval příčinu příjemného a bezproblémového přístupu pracovníka ODP právě v důvodu, pro který mu byl tento důchod přiznán. předsudky a stereotypy Vytváří se zpravidla na základě zkušeností (často negativních), kdy si klient vezme za vzor scénář určitého jednání, se kterým se setkal, a předpokládá, ţe další srovnatelné

43

situace budou probíhat podobným způsobem. Klienti v mnoha případech srovnávali tento přístup s chováním pracovníků jiných institucí a často také s přístupem lékaře LPS OSSZ. Jejich jednání pociťovali a označovali za odtaţité, nepříjemné a neochotné, kdy jejich nepříznivému zdravotnímu stavu a s ním spojenými komplikacemi, nebyl přikládán ţádný význam. Po takových zkušenostech často přicházeli k sepsání ţádosti s obavami, ţe bude jednání na ODP probíhat stejným pro ně tak obávaným způsobem. Zde můţeme hovořit o vytvoření určitého předsudku, který byl ovšem odbourán po ukončení jednání. Pohled pracovníka U pracovníků jsme se zaměřili především na vlastní interpretaci role, kterou z titulu své pozice vykonávají, a z které vychází určitý způsob jednání se zdravotně postiţeným ţadatelem. Z něj následně vychází způsob vnímání a zohlednění rozdílů mezi jednotlivými klienty. Přístup jednotlivých pracovníků ODP je z profesního hlediska charakterizován různými způsoby. chápání role pracovníka ODP Zde se všechny dotazované pracovnice ODP shodně povaţují za úřednice, jejichţ úkolem je interpretovat klientům zákony, podle kterých jsou povinny postupovat Rovněţ musí být klientům v průběhu důchodového řízení nápomocny a v tomto smyslu jim poskytovat veškerý servis. To s sebou přináší určitá práva a povinnosti jak na straně pracovníka, tak na straně klienta. Výsledek jednání nemusí být pro klienta vţdy příznivý. V tomto případě musí být pracovník ODP schopen sdělit a hlavně vysvětlit i tuto nepopulární informaci. Za cíl si pracovnice ODP kladou uspokojení klienta, ale pouze v mezích stanovených zákonem. Z takto definované role pak vychází jejich přístup ke zdravotně postiţeným klientům. zohlednění aktuální situace klienta Jak jsme jiţ naznačili, přístup pracovníka ODP ke klientovi podle dotazovaných pracovnic ovlivňuje zdravotní stav ţadatelů. Pracovník se sice nesmí při sepisování ţádosti o důchod na klientovu diagnózu dotazovat, ale zdravotní postiţení má často viditelné projevy, které průběh jednání pracovníka s klientem často činí problematickým. V tomto případě se dotazované pracovnice vţdy snaţí klientovi co nejvíce přizpůsobit a vyjít vstříc. Na tuto skutečnost upozornila vedoucí ODP: „Prostě musej mu bejt v každým směru nápomocný. Nesmí ho desetkrít vracet, když přijde s berlema. Neni možný, aby psychiatrickýho, zmatenýho posílaly sem a tam, aby si on měl zajistit potvrzení.“ Pracovnice si vţdy musí najít vhodný způsob, pomocí kterého by od klienta informace nezbytné pro řízení získala. Z výzkumného šetření bylo patrné, ţe si všechny pracovnice ODP tuto skutečnost plně uvědomují. Dokladem je odpověď jedné z dotazovaných: „....nebo se mi stalo, že má krátkodobou paměť. Tak je mi jasný, že jí musím několikrát zopakovat jednu věc a ona si to stejně nezapamatuje, tak jí to napíšu....... Když jsem měla, že neslyšeli, tak jsme komunikovali pomocí papíru a tužky. Když měli ty

44

naslouchátka, tak člověk třeba křičí, ale vždycky jsem se domluvila. A dokázala jsem z nich dostat tu informaci, kterou já jsem potřebovala.“ Se zdravotním stavem je úzce spjato klientovo naladění, které rovněţ působí na jeho aktuální situaci a můţe mít také značný vliv na způsob jednání pracovníka s klientem. Pokud je klientův zdravotní stav špatný a jeho léčba není účinná, můţe to výrazně narušit i jeho psychický stav, který se následně promítá do jeho špatné nálady. To musí pracovník včas vycítit, pochopit a přizpůsobit své jednání. Zkušený pracovník klientovo naladění rozpozná hned v prvních okamţicích jednání. „Víš co, já ti lidi rozlišuju podle toho, jak sem přijdou. Někdo sem přijde jako, že některý už jsou nabuzený jen proto, že musej na nějakej úřad. Takový nemám ráda. Protože my se jim tady snažíme pomoc. ......Jako poznáš to na těch lidech, jak se kdo na tebe už na tý chodbě kouká. Ale říkám, v současný době jsou ty lidi takový jako podrážděný. Ale to jako neovlivníme. Když přijde nastartěnej, tak se ho snažím nějak zpracovat a často to opravdu končí tím, že se mi ten člověk nakonec i omluví.“ Za nejproblematičtější označovali pracovníci přizpůsobení se poţadavkům klienta. Tento problém je spojen právě se zkresleným očekáváním, díky kterému mají klienti chybnou představu o kompetencích a úloze pracovníka ODP. To vede například k tomu, ţe se během jednání snaţí pracovníka podrobně informovat o svém zdravotním stavu v přesvědčení, ţe k tomu bude přihlédnuto při hodnocení nároku na invalidní důchod. Někteří klienti se dle tvrzení dotazovaných pracovnic dokonce domáhají vyplacení určité zálohy invalidního důchodu. Zde velmi záleţí na pracovníkovi samotném a rovněţ na jeho schopnostech, jak se s touto situací vypořádá. Dotazované pracovnice jednaly v těchto případech rozdílně. Mladší pracovnice kladly velký důraz na dodrţování stanovených postupů, s klienty jejich zdravotní stav neřešily a odkázaly je na lékaře LPS s vysvětlením, ţe posouzení není v jejich kompetenci. Pracovnice s dlouholetou praxí si klienty vyslechly. Povaţovaly za důleţité, aby se klient „vypovídal“. Rovněţ se příliš nesnaţily napravovat klientova mylná očekávání, jelikoţ chtěly předejít případnému konfliktu, pokud by klientovy předpoklady neodpovídaly skutečnosti. „Já už jsem se naučila za tu dobu, co to dělám, že jim říkám to, co chtěj slyšet. Protože kolikrát, když se jim snažim nebo jim vysvětluju, tak jsem narazila. ...Oni to nechtěj slyšet, teda nikdo nechce slyšet to, co je pro ně špatný. Takže já už jsem se naučila za tu dobu bejt k nim vstřícná v tom, že hraju na tu jejich notu. A to, že to nedostanete, ta špatná pak nejsem já, ta špatná je ta doktorka, že jim ten důchod nedala.“ Podobně jako pracovník zohledňuje bariéry, které s sebou nese aktuální zdravotní stav klienta, musí se přizpůsobit i jeho inteligenci a úrovni chápání. Sdělované informace je nutné podat takovou formou, aby je klient dokázal pochopit a byly pro něj srozumitelné. „.....když přijde, to na těch lidech vidíš, že jsou sociální případy, tak třeba zvolím jinou formu komunikace, aby oni tomu rozuměli. Nebudu používat paragrafy, ale snažim se jim to říct slovama tak, aby tomu porozuměli. Když neporozuměj těmhletěm,

45

tak zkusím nějaký jiný. Prostě hlavně aby to pochopili.“ předsudky a stereotypy Oblast předsudků ze strany pracovníka je povaţována za velmi citlivou. Ten je přímo povinen zcela se odprostit od projevů jakýchkoliv předsudků34. I přesto však některé z dotazovaných pracovnic přiznávají, ţe mají předsudky k určitým klientům. Nejčastěji si je spojují se zařazením klienta do určité sociální vrstvy nebo etnika. Zároveň si však uvědomují, ţe je s ohledem na zachování profesionálního přístupu nesmí dát klientovi najevo. Pokud jde o předsudky ze strany klientů, zde se je pracovnice snaţí svým přístupem klientovi vyvrátit. Z jejich výpovědí je patrné, ţe úspěšnost tohoto konání je často ovlivněna vývojem a výsledkem procesu přiznání důchodu. Pokud řízení dopadne pro klienta příznivě a uspokojí jeho potřeby, hodnotí přístup pracovníka pozitivně. Představy o určitém stereotypním způsobu pracovníkova jednání a předsudky vůči jeho osobě jsou na straně klienta snadno odbourány. Způsob a úroveň, jak se s předsudky pracovnice vypořádávají i jak k nim přistupují, se různí. Roli zde hraje délka praxe, ale také samotná osobnost pracovníka. Nejlépe se s předsudky a stereotypy vyrovnávají pracovnice s delší praxí. Jejich dlouholeté zkušenosti v jednání s klienty jim pomáhají k tomu, aby se nenechaly příliš ovlivnit vzhledem či vystupováním klienta . „Dřív, když jsem byla já mladší a taková bojovnější, tak jsem měla takový předsudky vůči určitejm lidem, ale když už to děláš takhle dlouho. Prostě snažím se od toho odprostit a myslím si, že se mi to daří. Prostě beru každýho stejně. Je mi jedno jestli přijde bílej nebo černej nebo zelenej nebo mladej nebo starej nebo smradlavej. Přijdou, třeba takový, že jako bezdomovci. Ale jednam s ním, jako s každým jiným.“ 6.2.2.2 Jak ovlivňuje stávající metodika přístup pracovníka ODP ke klientovi? V této části jsme se zaměřili na stávající pravidla – metodiku procesu přiznání invalidního důchodu. Metodika jmenovitě upravuje postupy, kterými se musí pracovník ODP řídit v procesu ţádosti o invalidní důchod a dodrţovat je. Hodnocení současné metodiky bylo různé. Většina klientů se ke stávajícím postupům nedokázala konkrétně vyjádřit, a tím nebyli ani schopni uvést, jaké bariéry v současné metodice spatřují. U dvou klientů byly odpovědi k metodice v podstatě irelevantní, jelikoţ o invalidní důchod ţádali téměř před deseti lety. V této době byly postupy vyřizování ţádosti o důchod oproti dnešku dosti rozdílné. V získání přínosné odpovědi klienta bránila také jejich neschopnost rozeznat, jakou roli v přístupu pracovníka ODP metodické postupy hrají a nakolik se jimi řídí pracovník při jednání s klientem. Z výše uvedených důvodů byly k této problematice dotazovány především pracovnice ODP. Při posuzování metodiky je důleţité si nejprve uvědomit a správně definovat, co vlastně metodika je. Za metodiku označujeme pokyny, které provádí postupy vykonávané pracovníkem ODP v řízení ţádosti o důchod. Tyto postupy se vţdy opírají a vychází z platných právních předpisů. Na dotaz: „Jaký máte názor na současnou metodiku upravující postup přiznání 34

Tato povinnost je zakotvena v etickém kodexu organizace, který má charakter interního dokumentu. K jeho dodrţování se zaměstnanec ČSSZ zavazuje písemně.

46

invalidního důchodu?“, se pracovnice ODP rozdělily na dva tábory. Jedna skupina se staví zcela proti současné metodice. Vyjadřuje se k ní jako k příliš byrokratické a zbytečné a uvádí, ţe je stanovená pravidla jednání s klientem odlidšťují. Jiný postoj zaujímá druhá skupina, která při pominutí drobných nedostatků hodnotí metodiku jako přínosnou. Poskytuje jim pevný řád a povaţují ji za doporučení určující jejich způsob práce s klientem. Pracovník v důchodovém řízení by podle jejich názoru měl jednat tak, aby tato pravidla dokázal před klientem obhájit a správně mu je vyloţit. Stanovené postupy je třeba umět interpretovat tak, aby je klient povaţoval za samozřejmost. A k tomu dopomáhají právě metodická pravidla. Pokud tuto problematiku shrneme, metodika nepůsobí na vztah klienta a pracovníka ODP přímo. Metodiku si můţeme vyloţit jako interní postupy určené primárně pracovníkovi, podle kterých se musí řídit, aby v procesu byly naplněny všechny zákonem stanovené náleţitosti. Zde záleţí především na pracovníkovi samotném, jak si práci zorganizuje, aby celé řízení proběhlo hladce a ke klientově spokojenosti. Klient by v tomto případě neměl být zatěţován. S ohledem na výše uvedené názory zaujímají jednotlivé pracovnice ve vztahu k práci s klientem různá stanoviska: „Jako snažím se metodiku dodržovat, to určitě. Ale že určitý jako takový pravidla, jako dělám si to trošku podle svýho. Ne, že bych dělala něco vyloženě proti metodice, ale určitý pravidla si upravim tak, aby to vyhovovalo mě, právě vzhledem k tomu klientovi.“ Jak uţ bylo řečeno, primárně se metodika klienta příliš nedotýká, ale často ztěţuje práci pracovníkům ODP, kteří jsou pak často zahlceni dodrţováním formálně daných pravidel, coţ můţe negativně ovlivnit přístup pracovníka ke klientovi. „....já si myslím, že ta metodika jako taková se ani netýká vztahu my a klient. Ono se to týká v tom, třeba že určitý věci na nich chceme a oni to berou jako buzeraci ty lidi. Ale jako my taky nemůžeme za to, že to na nich chceme. Určitě bych si taky radši některý věci odpustila. Ale s tím se už musím srovnat já.“ V souvislosti s tím souhlasně všechny dotazované pracovnice pociťují v poslední době v agendě důchodového pojištění výrazný nárůst administrativních úkonů, které musí učinit v průběhu procesu přiznání invalidního důchodu. 6.2.2.3 Dílčí shrnutí Tuto kapitolu jsme věnovali definování a zkoumání aspektů, které ovlivňují přístup pracovníka ODP ke klientovi, a to se zohledněním individuálních rozdílů mezi jednotlivými klienty. Na problematiku jsme stejně jako u předchozí kapitoly (6.2.1), nahlédli, jak z pohledu klienta, tak pracovníka ODP. Dále jsme zkoumali úlohu současné metodiky a její vliv na přístup pracovníka ODP ke klientovi. V oblasti determinant ovlivňujících individuální přístup pracovníka ODP ke klientovi jsme stanovili kritéria, která v pracovníkově přístupu mají značný význam. Za podstatné povaţujeme pojetí role pracovníka ODP, aktuální situaci zdravotně postiţeného klienta v době podání ţádosti o invalidní důchod a předsudky a stereotypy. U aktuální situace klienta jsme specifikovali základní atributy, které tuto oblast definují. Jedná se o zdravotní stav klienta, jeho naladění, úroveň chápání sdělovaných informací

47

a poţadavky klienta kladené na pracovníka ODP. Klienti hodnotí přístup pracovníka velmi kladně a často jím byli příjemně překvapeni. Pracovníci zohledňují klientův aktuální stav, snaţí se mu být co nejvíc nápomocni. Klienti během jednání nepociťovali ţádný náznak poniţování, pracovníci s nimi jednali jako se sobě rovnými. Sdělované informace jim byli vţdy srozumitelné a dostatečné. Významnou roli v klientově hodnocení individuálního přístupu pracovníka hrají předsudky a stereotypy. Nesprávné stereotypy a předsudky si klienti často utvořili na základě jednání se zástupci jiných institucí. Dle dotazovaných klientů byly v průběhu jednání jejich předsudky odstraněny díky přístupu pracovníka ODP. Zde je však nutné uváţit, ţe u dotazovaných klientů byly vesměs uspokojeny jejich potřeby a výsledek řízení byl pro ně příznivý. Bohuţel z výpovědí pracovnic ODP je zřejmé, ţe k těmto situacím nedochází vţdy. V případě, ţe výsledek jednání nevede k naplnění klientova poţadavku a je mu sdělena nepříjemná skutečnost (např.: z důvodu chybějící doby pojištění nejspíš na poţadovaný důchod nevznikne nárok), můţe to negativně ovlivnit i klientův náhled nejen na ČSSZ, ale především i na přístup pracovníka ODP. V tomto případě pak dochází k opačnému efektu, a to k utvrzení klienta v jeho předsudcích vůči tomuto úřadu. Z pohledu pracovníků je primárním cílem jednání spokojenost klienta. Ovšem ne vţdy je jí dosaţeno. Jak jiţ bylo řečeno, klientovo uspokojení je závislé na splnění jeho poţadavků. Dotazované pracovnice ODP zohledňují situaci zdravotně postiţeného klienta a přizpůsobují jí průběh jednání, které by se tak ve vztahu ke specifičnosti dalo označit za pruţné. Snaţí se kompenzovat bariéry vzniklé zdravotním postiţením, a to různými způsoby, které vychází z aktuální situace a moţností. V tomto případě je kladen důraz na sociální citlivost a schopnost vycítit aktuální potřeby klienta. V hodnocení vlivu metodiky na individuální přístup pracovníka ODP ke klientovi jsme došli k názoru, ţe pravidla, která upravují postupy pracovníka ODP v důchodovém řízení, klienta ovlivňují. Metodika určuje postup pracovníků ODP a je pro ně v tomto řízení prvkem podpůrným a zároveň závazným. Vzhledem k tomu, ţe rovněţ přesně specifikuje jednotlivé úkony řízení, ve kterých je klient důleţitým účastníkem, lze konstatovat, ţe pojetí metodiky můţe mít na klienta výrazný, i kdyţ nepřímý, dopad. Jeho charakter můţe být jak pozitivní, tak i negativní. Pracovníci mohou vliv metodiky na klienta zčásti regulovat. Pokud budeme vycházet z výpovědí dotazovaných pracovnic, můţeme konstatovat, ţe současné metodické postupy v řízení o přiznání invalidního důchodu obsahují řadu byrokratických prvků spočívajících v přemíře administrativních úkonů, jejichţ plnění odvádí pracovníky ODP od práce s klientem. Tato skutečnost pak klienty utvrzuje v přesvědčení, ţe úkony samotné jsou pro pracovníky důleţitější neţ zdravotní stav ţadatele. I přesto je snahou pracovníků, aby klient administrativní zátěţ nepocítil, a to i v případě, ţe to v poslední době stojí pracovníky stále větší úsilí, jelikoţ administrativy stále přibývá. 6.2.3 Změna metodiky přiznání invalidního důchodu Tato část výzkumného šetření přímo navazuje na kapitolu předcházející a zaměřuje se na úpravu pravidel stanovených v oblasti procesu přiznání invalidního důchodu. Problematiku metodiky a potřeby její modifikace jsme rozdělili na dvě části: Nejprve se budeme věnovat konkrétním oblastem, které se jeví jako problematické a vyţadují změnu. Ve druhé části se budeme zabývat bariérami, které by případným změnám mohly bránit a způsoby, jak tyto moţné bariéry odstranit.

48

6.2.3.1

Problémy metodiky upravující proces příznání invalidního důchodu a z nich vyplývající potřeba její změny V této části si klademe základní otázku: „V jakém směru by mohlo dojít k ţádoucí změně metodiky přiznání invalidního důchodu?“ K jejímu zodpovězení je nutné nejprve vymezit problémové oblasti. Problematické oblasti metodiky z pohledu pracovníků ODP Nejprve se zaměříme na problémy pociťované pracovníky ODP. Jak uţ bylo uvedeno, metodika hraje stěţejní roli v tom smyslu, ţe rozhoduje o obsahu a pořadí jednotlivých kroků vykonávaných pracovníky v průběhu řízení. Vliv metodiky na přístup pracovníků ke klientům je zde spíše druhotný. Problémy pociťované pracovníky můţeme rozdělit na dva základní okruhy – jedním z nich jsou problémy metodiky ovlivněné právní úpravou, druhá oblast problémů je dána mezilidskými vztahy. Z výpovědí pracovnic ODP je moţné vymezit tyto problematické oblasti. Jedná se o zmiňované problémy metodiky dané současnou právní úpravou. Zde lze za nešťastnou označit změnu týkající se přechodu klienta z pracovní neschopnosti do částečné či plné invalidity, která byla zmiňována jiţ v kapitole 6.2.1.2 a zabývá se deficity. Tato právní úprava zbytečně prodluţuje řízení, tzn. oddaluje rozhodnutí o přiznání či nepřiznání příslušného druhu invalidního důchodu a rovněţ prodluţuje termín výplaty první splátky důchodu, coţ můţe klienta přivést do finančních potíţí. Pracovník ODP můţe těmto komplikacím zčásti předejít tím, ţe na ţádost klienta při sepisování ţádosti o invalidní důchod poţádá ČSSZ o mimořádnou zálohu. Ovšem konečné rozhodnutí o jejím výplacení je zcela v kompetenci ČSSZ a ODP OSSZ nemá moţnost ho ovlivnit. Obecně by se tento problém dal označit za problém nepruţnosti metodiky, kdy vytvořená změna právní úpravy utvářená moţná v dobré víře zprůhlednit proces, vede v praxi k jeho zkomplikování. Další oblasti dotčené nepruţností se projevují v nedostatečném proškolení a vzdělávání pracovníků OSSZ v případě změny zákona (a metodiky). „Ono je třeba špatný, nějaký zákon, vyjde účinnost a ona ta naše metodika je v tomhle ohledu taková pomalejší.......... možná v tomhle je ten problém – nějakej zákon, schválí se, bude účinej od tohohle data a možná je problém, že oni – moc se neškolí. Není čas na proškolení a není čas na prostudování metodickejch pokynů.“ Druhá dimenze problémů v metodice vychází z mezilidských vztahů konkrétně ze vztahů mezi pracovníky ODP na OSSZ, metodickými pracovníky krajských pracovišť ČSSZ a ústředí ČSSZ. Pro jejich účinnou spolupráci je velice důleţitá komunikace, která bohuţel v současné době příliš nefunguje. Profesně starší a zkušenější dotazované pracovnice srovnávaly systém realizovaný v minulosti se současným způsobem práce metodických pracovníků. Uváděly, ţe v minulosti bylo metodické vedení zaměřeno více na praxi a metodici ČSSZ měli s pracovníky ODP těsný a intenzivní kontakt. Další problém související s komunikací, který z výzkumného šetření vyplynul, je roztříštěnost krajského pracoviště severočeského regionu35 35

Od 1.1.2009 se vlivem úsporných opatření konaných na popud ministra Ministerstva práce a sociálních

49

„Neštěstí pro tohlento je, že se spojily dva kraje, ústředí je na dvou místech, ve dvou krajských městech a my máme dvě metodičky a každá sedí jinde. Tam je to jako úskalí, že ty pracovnice nejsou na jednom místě, že spolu nemůžou konkrétně komunikovat. To, že je každá jinde, to vidím jako mínus.“ Je narušena komunikace jak na rovině horizontální (mezi metodiky pracovišť ČSSZ), tak vertikální, kdy dochází k problémům v předávání informací mezi jednotlivými úrovněmi hierarchického uspořádání ČSSZ: Obrázek 1: Komunikační schema ČSSZ informace

ODP OSSZ

informace

krajské pracoviště ČSSZ

ústředí ČSSZ

Komunikace mezi OSSZ a ústředím ČSSZ probíhá přes prostředníka v podobě krajského pracoviště. Můţe tak docházet ke zkreslení předávaných informací. „...... k tý krajský metodice ne, ale já ty bariéry pociťuju spíš jako k tý Praze, k tý pražský metodice. Tam vůbec nevidí, jak to chodí na okreskách. Tak něco vymyslej a ten kraj se nám to snaží co nejvíc zpřístupnit a vysvětlit to, co vymyslí ta Praha. Já myslím, že ty pražáci jsou nejvíc odtažený od tý praxe a oni jako nevědí. „ Problematické oblasti metodiky z pohledu klientů Problémy pociťované klienty jsou úzce provázány s problémy pracovníků. I přesto, ţe v průběhu vyřizování jejich ţádosti o invalidní důchod ţádné výrazné problémy nepocítili, na dotaz, zda spatřují nějaké problémy v uspořádání procesu vyřizování ţádosti o invalidní důchod, mluvili téměř shodně. Všichni dotazovaní hovořili o přílišné administrativní zátěţi kladené na klienta. V době technického pokroku, kdy se hovoří o elektronických databázích a sjednocených veřejně přístupných informačních systémech, se jim tato praxe jeví jako nepochopitelná. „Nejhorší je, že u nás je teď ta byrokracie hrozná. Vždyť oni tvrdili, že když budou počítače, tak ta byrokracie nebude, že se to zadá a bude to na jednom místě. Dneska je to na dvaceti místech a je to ještě horší.“

věcí ČR sjednotila dvě krajská pracoviště Libereckého a Ústeckého kraje. Vzniklo tak sjednocené severočeské pracoviště ČSSZ. Jeho vznik však způsobil řadu problémů. Jednak došlo k rozsáhlým personálním změnám, kdy většina pracovníků krajských pracovišť musela opustit svou pracovní pozici. Také se roztříštil systém řízení tohoto pracoviště. Jednotlivé úseky jsou lokalizovány zčásti v Liberci a z části v Ústí nad Labem (např. mzdová evidence je v Ústí nad Labem ale personální agenda se nachází v Liberci). Oblasti důchodového pojištění se toto sjednocení dotklo tím způsobem, ţe nově utvořenému kraji byli určeni dva metodici – jeden sídlí v Liberci a jeden v Ústí nad Labem. To s sebou přináší řadu problémů, kdy nejviditelnějším z nich je komunikace a spolupráce těchto dvou pracovníků. Ta v tomto případě příliš nefunguje.

50

6.2.3.2

Bariéry bránící případným změnám metodiky a moţnosti jejich odstranění

Nedílnou součástí úvahy o modifikaci stávající metodiky je stanovení bariér, které by realizaci těchto změn mohly bránit, a zároveň vymezení moţností jejich odstranění. Zde se ptáme: „Jaké existují bariéry v realizaci změn metodiky procesu přiznání invalidního důchodu?“ K bariérám a moţnostem jejich odstranění se vyjadřovali především pracovníci. Klienti (moţná díky laickému pohledu) se k této problematice nedokázali výstiţně vyjádřit. Oblast komunikace, kterou pracovníci ODP v přecházející kapitole označili za jeden ze základních problémů metodiky v oblasti mezilidských vztahů, můţeme rovněţ označit za bariéru bránící její změně. „Třeba, oni když k nám přijdou na nějakou metodickou dohlídku, oni s náma nemluvěj, oni ty naše problémy neznaj. Oni vědí, že my si s tím nějak poradíme, oni jsou zase někým řízený a plněj rozkazy toho, kým jsou řízený. Ale tu naši práci neznaj. Stejný jako na český správě, oni nevědí, co my tady děláme, když něco sháněj.“ Další bariérou jsou finanční prostředky. Díky dostatečné finanční subvenci ze strany státu by se mohla zlepšit pruţnost systému. Z důvodů pravidelných a často rozsáhlých změn důchodové problematiky je nutné, aby byli pracovníci důkladně proškolováni a byl jim poskytnut dostatek času na nastudování vytvořených změn. Díky omezeným finančním zdrojům to však není moţné. „.....v tomhle je ten problém – nějakej zákon, schválí se, bude účinej od tohohle data a možná je problém, že oni, moc se neškolí. Není čas na proškolení a není čas na prostudování metodickejch pokynů........ tvrdí se, že nejsou finanční prostředky, že není možný vlastně zavřít budovu na celý týden. Takhle se to prezentuje......“ Abychom se mohli zabývat eliminací nebo úplným odstraněním bariér, které znemoţňují nebo přinejmenším ztěţují změnu stávající metodiky, je nutné se vrátit na počátek k problémům metodiky a definovat jejich příčinu. Možnosti eliminace bariér Vymezené bariéry by mohly být odstraněny intenzivním a těsným kontaktem pracovníků OSSZ a metodiků ČSSZ. Ideální metodické vedení by mělo fungovat tak, ţe příslušní pracovníci ČSSZ podílející se na tvorbě metodických pokynů budou v pravidelném osobním kontaktu s pracovníky OSSZ a budou podrobně znát způsob realizace metodiky v praxi. Zároveň tito pracovníci lépe pochopí obsah metodických pokynů. Posílí se tedy zpětná vazba. Metodici musí získat vhled do praxe. Jedině na jejím základě mohou být vytvořena pravidla upravující postupy, která by mohla vhodně a účinně provázet praxi v oblasti důchodového řízení. Dotazované pracovnice s delší profesní praxí naznačily, ţe tento způsob vedení metodiky jiţ na OSSZ existoval. Byl ovšem zrušen dle jejich tvrzení právě z finančních důvodů. Výstiţně se k problematice současné metodiky vyjadřuje dlouholetá pracovnice ODP: „Já bych jí zrušila, já bych udělala úplně jednoduchou....... Já si myslím, že ta

51

metodička by mezi nás měla třeba jednou za měsíc přijet a řešit s náma konkrétní věci a třeba taky říct tohleto je nový a teď si ho projdeme. Já bych řekla,že taková metodička u nás, je naše vedoucí. Že přečte si ty předpisy a pak je s náma projde. A tohleto, co dělá vedoucí, to si právě myslím, že by měla dělat ta metodička. Jenže metodička sem přijede a tady akorát kontroluje a ještě ti nic neřekne. Takže si myslím, že práci bych si představovala tak, jako to, co dělá naše vedoucí.“ 6.2.3.3

Dílčí shrnutí

Metodika upravující a stanovující konkrétní úkony pracovníků ODP prováděné v rámci procesu přiznání invalidního důchodu je prvkem, který má vliv na individuální přístup pracovníka k ţadateli. Jak bylo řečeno, tento vliv můţeme označit za nepřímý. Metodika pracovníkovi konkrétně nenařizuje, jakým způsobem jednat s klientem, ale stanovuje věcné náleţitosti procesu, které musí pracovník dodrţet v průběhu vyřizování klientovy ţádosti o přiznání invalidního důchodu. Právě poţadavky metodiky a jejich provádění obsahují oblasti, které jsme označili za problematické. Zde je třeba zdůraznit, ţe byly vymezeny problémy a bariéry změny metodiky, které vychází z výzkumného šetření realizovaného pro účely této práce. Jsme si plně vědomi, ţe se mohou vyskytnout i jiné faktory ovlivňující tuto oblast, které je však sloţité odhalit, a nám tak v tuto chvíli zůstávají skryty. Mezi hlavní problémy patří nepruţnost systému metodiky a komunikace v rámci instituce. Problém nepruţnosti se vyznačuje neschopností včas a důkladně přizpůsobit vykonávanou praxi změně právních norem. Za projev nepruţnosti je nutné povaţovat i skutečnost, ţe poţadavky metodiky zaměřené na obsah úkonů pracovníků ODP jsou často vytvářeny bez ohledu na potřeby vykonávané praxe. Vedou k výrazným administrativním nárokům kladeným na pracovníka, ale i na klienta. Pracovník se více zaměřuje na formální stránku případu a potřeby klienta se dostávají do pozadí. Dalším aspektem, který hodnotíme jako problematický, je komunikace. Tu lze označit za problém metodiky, ale současně se stává i bariérou, která brání ve změně podoby současných pravidel důchodového řízení. Problematická je komunikace uvnitř instituce především na vertikální úrovni, tj. mezi ODP OSSZ a pracovištěm metodiky na ústředí ČSSZ. Komunikace mezi těmito útvary probíhá prostřednictvím krajských pracovišť ČSSZ. Důsledkem je, ţe pracovníci ústředí ČSSZ, kteří jsou rovněţ tvůrci a modifikátory metodických pravidel, nemají zájem na tom, aby se pracovníci ODP OSSZ podíleli na jejich úpravě. V současné době nedochází ani k pravidelnému osobnímu kontaktu mezi pracovníky těchto dvou různých úrovní postavení, který by pracovníkům ODP umoţnil se k současné metodice vyjádřit. Chybí zde tedy zpětná vazba, která by umoţnila tvůrcům získat reálný obraz fungování metodiky v praxi. V tomto směru by bylo přínosné, kdyby se pracovníci ČSSZ vrátili k dříve vykonávanému způsobu práce tzn. obnovil by se přímý kontakt ODP OSSZ a ústředí ČSSZ s vynecháním prostředního článku - krajského pracoviště ČSSZ, který se zde jeví jako zbytečný. Metodici ústředí ČSSZ by tak získali lepší vhled do praxe, coţ by jim umoţnilo objektivně modifikovat současnou metodiku a to takovým způsobem, aby vedla ke zjednodušení práce pracovníků ODP, a tím i ve prospěch klienta. V souvislosti s úvahou o problémech metodiky a potřebě její změny je nutné uvaţovat i o bariérách, které realizaci změny brání. Jak bylo uvedeno, bariéry spatřujeme ve výše zmiňované komunikaci a nedostatečných finančních prostředcích.

52

Nedostatek financí ke změně stávajících pravidel je pracovníkům stále prezentován jako důvod současného stavu. Jelikoţ je ČSSZ organizací financovanou ze státního rozpočtu, je problém financování těţko řešitelný. Částečným východiskem by mohla být lepší hospodárnost, v rámci které by se stávající finanční prostředky investovaly efektivněji do potřebných oblastí. Za příčinu vzniku jednotlivých problémů metodiky a bariér blokujících její změnu bychom mohli označit rozpor v cílech. Překvapivě se nejedná o rozpor mezi cíli ČSSZ a zdravotně postiţeným klientem. Důvodem problémů je odlišnost cílů sledovaných pracovníky ODP OSSZ a metodickými pracovníky ústředí ČSSZ, kteří jsou tvůrci metodických postupů. Pracovníci OSSZ, kteří přichází do těsného kontaktu s klienty, usilují o práci s co nejniţší administrativní zátěţí v krátkém časovém horizontu. To vede ke spokojenosti pracovníka i klienta – coby ţadatele o důchod. Metodičtí pracovníci se naopak snaţí o tvorbu metodiky, která vychází ze současného právního stavu. Vytvořenou metodikou se snaţí co nejdůkladněji naplnit legislativní poţadavky a potřeby klienta se tak dostávají do pozadí. Výše uvedené řešení problémů metodiky by mělo rovněţ směřovat ke sjednocení cílů a ke kompromisnímu řešení, kdy primárním cílem ČSSZ se stane spokojenost klienta.

53

ZÁVĚR Tato diplomová práce se zabývá problematikou zdravotně postiţených osob ţádajících o invalidní důchod a přístupem pracovníků oddělení důchodového pojištění v procesu této ţádosti. Zaměřuje se na přístup pracovníka ODP k těmto klientům a zkoumá moţnosti změny jejich přístupu s důrazem na jeho individualizaci. Práce je rozdělena na tři základní části – teoretickou, metodologicku a empirickou. Cílem práce bylo zodpovědět otázku: „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádosti?“ Nejprve jsme se zaměřili na teoretická východiska zkoumaného problému. Zabývali jsme se problematikou zdravotního postiţení. Jelikoţ je tato oblast velice široká, vymezili jsme pouze taková hlediska, která přímo souvisí s problematikou invalidního důchodu a jeho přiznáním. Ozřejmili jsme pojem zdravotní postiţení a definovali zdravotně postiţenou osobu. Rovněţ jsme se zabývali souvislostmi, které ovlivňují ţivot zdravotně postiţeného. Dále jsme věnovali pozornost invalidnímu důchodu, který částečně nebo plně kompenzuje ztrátu příjmů v případě vzniku zdravotního postiţení. Zde jsme se pokusili definovat různá pojetí invalidity a přiblíţili jsme invalidní důchod jako dávku sociálního zabezpečení. Poukázali jsme na jeho historický vývoj v České republice včetně očekávaných budoucích perspektiv a zmínili jsme pojetí invalidního důchodu v zahraničí s důrazem na typ sociálního státu. Také jsme se zabývali ČSSZ jako institucí provádějící sociální pojištění. ČSSZ je formálním typem organizace. Při její specifikaci jsme vycházeli z Weberova pojetí byrokratické organizace. ČSSZ se vyznačuje prvky byrokracie jak z pohledu hierarchického uspořádání, tak ze způsobů provádění jednotlivých činností, které jsou byrokratické organizaci vlastní. V teoretické části jsme rovněţ přiblíţili postup přiznání invalidního důchodu. Popsali jsme jednotlivé kroky, kterými musí projít klientova ţádost o přiznání důchodové dávky. Zde jsme se zaměřili na roli pracovníka ODP a na jeho postavení v důchodovém řízení. Ten je samotnou ČSSZ prezentován jako sociální pracovník orientovaný na klienta. Takto definované pojetí se dostává do rozporu s charakterem organizace, která klade důraz spíše na samotný proces, a potřeby klientů zůstávají v pozadí. Tato konfrontace můţe u pracovníků vyvolat vznik dilematu, který by byl řešitelný posílením kultury organizace. V metodologické části práce jsme vymezili vhodné postupy zkoumání, které nás dovedly k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Součástí byla operacionalizace teoretických východisek do podoby ověřitelných výzkumem. Výzkum jsme realizovali formou rozhovorů, které probíhaly s pracovníky ODP, kteří zastávají pozici expertů na zkoumanou problematiku. Rovněţ jsme se dotazovali zdravotně postiţených klientů, kterým byl přiznán invalidní důchod. Ve výzkumném šetření jsme se zabývali třemi základními okruhy. Zajímaly nás očekávání a deficity, které klienti i pracovníci ODP pociťují v procesu vyřizování ţádosti o invalidní důchod. Dále jsme věnovali pozornost přístupu pracovníka ODP, kde jsme svůj zájem orientovali na hlediska, která mohou mít vliv na individualizaci přístupu. V neposlední řadě jsme se zabývali oblastí metodiky, která stanovuje pravidla a podrobně popisuje jednotlivé kroky pracovníka ODP, které musí být v průběhu

54

procesu přiznání invalidního důchodu naplněny. Očekávání klientů ve vztahu k průběhu procesu vyřizování ţádosti o invalidní důchod významně ovlivňuje klientovo hodnocení přístupu pracovníka ODP. Z výzkumného šetření vyplynulo, ţe očekávání klientů je často dáno jejich informovaností o reálném průběhu procesu. Jak ukázaly výsledky výzkumu, negativní představy klientů o přístupu pracovníka byly v průběhu důchodového řízení vyvráceny, coţ ovšem mohl do značné míry ovlivnit jeho příznivý výsledek. Za objektivní deficit procesu pociťovaný pracovníky je nutné označit změnu metodiky danou z.č.187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, která výrazně prodluţuje řízení o přiznání invalidního důchodu. Následkem je samozřejmě riziko finanční tísně klienta, které můţe vést k jeho subjektivní nespokojenosti a negativnímu hodnocení přístupu pracovníků ODP. To samotný pracovník ztěţí ovlivní. Zde je však důleţité zmínit, ţe uvedené stanovisko se nám vzhledem k charakteru dotazovaných klientů a krátké době účinnosti zákona u klientů nepotvrdilo. Je moţné ho pouze predikovat, a to s vysokou pravděpodobností jeho naplnění. V hodnocení současného přístupu pracovníka ODP jsme povaţovali za nutné zohlednit pracovníkovu roli, aktuální situaci klienta a předsudky a stereotypy pociťované oběma účastníky důchodového řízení. Neopomenutelný význam má i metodika, která svou případnou změnou můţe přispět k modifikaci současného přístupu. Při charakterizování role pracovníka ODP v procesu přiznání invalidního důchodu jsme dospěli k názoru, ţe zde zaujímá postavení zprostředkovatele a interpretátora zákona. Jeho úkolem je poskytnout zdravotně postiţenému veškerý servis spočívající především v sepsání jeho ţádosti o důchod a ve sdělení informací podstatných pro důchodové řízení. Zde je kladen důraz na srozumitelnost a důkladnost poskytnutých informací. Snahou pracovníka rovněţ je, aby klient v průběhu důchodového řízení pocítil co nejniţší administrativní zátěţ. V této oblasti nebyly klientem ani pracovníkem spatřovány ţádné problémy. V oblasti přizpůsobení se aktuální situaci klienta, které je pro zajištění individuálního přístupu nezbytné, hraje roli několik faktorů. Ty lze označit za determinanty. Řadíme mezi ně zdravotní stav klienta, jeho aktuální naladění, úroveň intelektu a naplnění jeho očekávaného poţadavku. Zde jsme došli k závěru, ţe pracovník ODP se vţdy snaţí přizpůsobit klientově aktuální situaci, a to v rámci svých moţností. Individuální potřeby vycházející z komplikací daných zdravotním stavem nebo niţší úrovní intelektu zohledňuje ve všech případech. Problémy je moţné připustit ve chvíli, kdy nejsou poţadavky klienta splnitelné především díky limitům stanoveným zákonem. Výsledek řízení, který je pro klienta negativní, můţe mít rovněţ negativní vliv na jeho hodnocení přístupu pracovníka ODP. Výzkumné šetření ukázalo, ţe skutečnost, jak se pracovník vypořádá s touto situací, je ovlivněna délkou jeho praxe a získanými zkušenostmi. Dlouholetý pracovník často navrhne řešení, které klienta uspokojí alespoň v okamţiku sepisování ţádosti. Tím můţe pozitivně ovlivnit klientův náhled na přístup pracovníků ODP i přesto, ţe je následně ţádost o důchod zamítnuta. Velice citlivým tématem jsou předsudky. Jak nám vyplynulo z výzkumného šetření, pracovníci si jsou plně vědomi, ţe s klienty musí jednat bez jakéhokoliv náznaku či projevu vlastních předsudků. Coţ ovšem nevyvrací skutečnost, která se nám rovněţ potvrdila, ţe pracovníci mají předsudky vůči určitým skupinám klientům. Obecný vliv předsudků na přístup pracovníků ke klientům není z výzkumného šetření patrný. Proto lze pouze konstatovat, ţe pokud pracovník zachová profesionální přístup, který jeho role stanovuje jako závazný, můţeme vliv předsudků na jeho přístup ke

55

klientovi označit za irelevantní. U předsudků ze strany klienta nám výzkum potvrdil, ţe značný vliv na tuto skutečnost je dán naplněním klientova očekávání. V souvislosti se zaměřením na přístup pracovníka ODP jsme zkoumali i současnou metodiku a její vliv na výše zmíněnou oblast. Současná metodická pravidla se na základě našeho zjištění jeví jako prvek komplikující důchodové řízení, které zaměření pracovníka od klienta vzdaluje. Došli jsme ke zjištění, ţe metodika sice primárně neřeší vztah pracovníka a klienta, ale přesto v něm hraje důleţitou roli. V pravidlech stanovujících postup pracovníka ODP při vyřizování ţádosti o důchod jsme nalezli problematické prvky, které důchodové řízení komplikují. Jsou spojeny především s nadměrnou administrativní zátěţí a mají tak negativní dopad na klientovo hodnocení přístupu pracovníka, ale i celého řízení. Největší problém v oblasti metodiky se ukazuje v její nepruţnosti a narušené komunikaci mezi jednotlivými sloţkami ČSSZ. Nepruţnost jsme zaznamenali jednak ve schopnosti metodiky přizpůsobit se často se měnícím právním předpisům. Neschopnost přizpůsobení se projevuje v momentu, kdy metodické postupy neodpovídají potřebám vykonávané praxe, coţ značně narušuje práci pracovníků ODP. Komunikace je dle našeho zjištění další problematickou oblastí. Největší nedostatky spatřujeme v komunikaci mezi pracovištěm OSSZ a ústředím ČSSZ, které je tvůrcem metodických pokynů. Odtrţení metodiky od vykonávané praxe činí její současnou úpravu těţkopádnou, administrativně náročnou a tím ji odtrhuje od nezbytné orientace na klienta. Příčinu těchto problémů spatřujeme v rozdílných cílech ODP OSSZ a ústředí ČSSZ, kdy pracovník ODP usiluje o rychlé a nekomplikované vyřízení klientovy ţádosti s co nejniţší administrativní zátěţí. Naproti tomu ústředí ČSSZ klade důraz na co nejpřesnější naplnění formálních znaků ţádosti. Z výše zmíněných problémů jsme konstatovali nutnost úpravy současné metodiky, a to ve prospěch pracovníka ODP a v jeho důsledku i ve prospěch klienta. Současně je nutné přihlédnout k bariérám, které vyplynuly z našeho šetření a brání změně a odstranění uvedených problémů. Jedná se především o nedostatečné finanční prostředky a problematickou komunikaci, kterou značně ovlivňuje lidský faktor. Na základě uvedených poznatků se nám jeví současný přístup pracovníka ODP ke zdravotně postiţenému klientovi s ohledem na individualizaci vyřizování jeho ţádosti o invalidní důchod jako příznivý. V rámci současné právní úpravy a stanovených pravidel – metodiky tedy lze označit přístup pracovníka ODP za individuální. Pracovník se v rámci svých moţností snaţí zohlednit a přizpůsobit aktuální situaci klienta, a to všemi dostupnými prostředky, coţ se odráţí v klientově kladném hodnocení pracovníkova přístupu. Problém však spatřujeme v legislativě a z ní vycházející metodice, která výše uvedený pracovníkův přístup konfrontuje. Z tohoto pohledu vidíme nutnost změny v přístupu ČSSZ orientované na zjednodušení současných pravidel stanovujících procesní kroky ţádosti o invalidní důchod. Řešením by mělo být posílení zpětné vazby mezi OSSZ a ČSSZ, které umoţní přizpůsobit metodické pokyny vykonávané praxi. Dále doporučujeme uţší kontakt pracovníků ODP s tvůrci metodiky spojený s intenzivnějším proškolováním a přípravou na případné legislativní změny. Přínosem by mohlo být i efektivnější investování finančních prostředků zacílené na zjednodušení administrativy v souvislosti s procesem ţádosti o invalidní důchod.

56

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. ACHYLESOVÁ, L. 2007. Systémy sociálního zabezpečení v EU-Norsko. Národní pojištění, 2007, č. 6 2. BALEK Petr. 2004.: Úvod do sociální politiky. nepublikovaný studijní text. 3. BISKUP, J., SOSNOVÁ, H. 2007, Invalidní důchod – 1.část. Národní pojištění, 2007 č.8-9 4. BREJCHA, A., ŠANTRŮČEK, V. 1998. Právo důchodového zabezpečení. 1. vyd., Praha: Linde Praha a.s., 427 s. ISBN 80-7201-124-3 5. BRUTHANSOVÁ, D., ČERVENKOVÁ, A. 2007. Analýza možnosti oddělení invalidního pojištění od starobního pojištění včetně sociálně zdravotních aspektů vývoje invalidity. Praha: VÚPSV, 6. ČSSZ 2008a: Profil organizace. (citováno http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profil-organizace/

2008-12-18).

7. ČSSZ 2008b: Výroční zpráva za rok 2007 (citováno 2009-04-28). http://www.cssz.cz/NR/rdonlyres/3AC61FDD-A39B-4994-990A0583DF94A61A/0/VZ2007_cj.pdf

online . online .

8. DISMAN, M. 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost.3. vyd. Praha: Karolinum, 372 s., ISBN 978-80-246-0139-7 9. FOLTÝNOVÁ, D., ŠTĚPÁNKOVÁ, P. 2007. Systémy sociálního zabezpečení v EU - Litva. Národní pojištění, 2007, č.8-9 10. GRANTOVÁ STUDIE MPSV ZVZ 64 ŘÍJEN 2002. Systémy zabezpečení občanů dávkami podmíněnými existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve vybraných zemích., Praha: Socioklub, 2002 11. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 776 s., ISBN 80-7178-303-X 12. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 408 s., ISBN 80-7367-040-2 13. KELLER, J. 1996.: Sociologie byrokracie a organizace. 1.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 192 s., ISBN 80-86429-52-0 14. KELLER, J. 1998. Nedomyšlená společnost. 3. vyd. Brno: Doplněk, 128 s., ISBN 80-85765-97-7

57

15. KELLER, J. 2001. Úvod do sociologie 4.vyd. Praha: SLON, 204 s., ISBN 8085850-25-7 16. KREBS, V. a kol. 2007. Sociální politika, 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 504 s. ISBN 978-80-7357-276 17. MATOUŠEK, O. 2001. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 309 s. ISBN 80-7178-473-7 18. MATOUŠEK, O.: a kol. 2003. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 384 s. ISBN 80-7178-548-2 19. METODICKÝ POKYN ŘEDITELKY ČSSZ. 2009. Metodický pokyn č.4/2009, kterým se upravují zásady součinnosti mezi úseky sociálního pojištění ČSSZ, OSSZ a úsekem lékařské posudkové služby ČSSZ při provádění nemocenského a důchodového pojištění. ČSSZ 20. MPSV 2008. Zdravotní http://www.mpsv.cz/cs/8

postižení.

(citováno

2008-12-18).

online

21. MURPHY, Robert F. 2001.: Umlčené tělo. Přeloţila J. Ogrocká 1. vyd. Praha: SLON, 190 s. ISBN 80-85850-98-2 22. MUSIL, L. 1996.: Vývoj sociálního státu v Evropě. 1. vyd. Brno: Doplněk, 258 s. ISBN 80-85765-62-4 23. MUSIL, L. 2004. „Ráda bych vám pomohla, ale...“: Dilemata práce s klienty v organizacích. 1.vyd. Brno: Marek Zeman, 243 s. ISBN: 80-903070-1-9 24. NOVOSAD L. 2000.. Základy speciálního poradenství. 1.vyd. Praha: Portál, 160 s. ISBN 80-7178-197-5 25. SEZEMSKÝ, J. 2007. Reforma je nutná. Národní pojištění, 2007, č. 8-9 26. SOUKUPOVÁ, L. 2007. Systémy sociálního zabezpečení v EU-Belgie. Národní pojištění, 2007, č. 7 27. ŠTĚPÁNKOVÁ, P. 2008. Systémy sociálního zabezpečení v EU-Itálie. Národní pojištění, 2008, č. 2 28. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. 2. vyd. Praha: Portál, 444 s. ISBN 80-7178-496-6 29. VLÁDNÍ VÝBOR PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÉ OBČANY. 2005. Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006-2009. (citovano 2009-02-24). [online]. http://www.esfcr.cz/files/clanky/1284/NPPI_20069.pdf.

58

30. VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: SLON, 103 s. ISBN 80-901424-6 31. VOTAVA, J. a kol. 2005. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. 1. vyd., Praha: Karolinum, 168 s. ISBN 80-246-0708-5 32. WERNEROVÁ J. 2005. Činnost lékařské posudkové služby v resortu práce a sociálních věcí. Předneseno 17.2. 2005 v rámci semináře pro pracovníky ústavů sociální péče Středočeského kraje. (citováno 2009-03-02). online http://www.uniepz.cz/index.php/knihovna/149/cinnost%20LPS_JulieWernerova1.pdf?action=downl oad 33. WEBER, M. 1997. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Vybral, přeloţil, uspořádal a předmluvou doplnil Jan Škoda. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 296 s. ISBN 80-20406-11-5 34. WINKLER, J. 2002. Implementace: institucionální hledisko analýzy veřejných programů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,160 s. 35. WINKLER, J. 2007. Teorie rozhodování a dynamika sociální politiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 244 s. ISBN 978-80-210-4486-9 36. ZICH, F. 2004. Úvod do sociologického výzkumu. 1. vyd. Praha: Eupress, 116 s. ISBN 80-86754-19-7

Citované zákony 37. Zákon č. 108/2006, Sb. o sociálních službác,h v platném znění 38. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění 39. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění 40. Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění 41. Zákon č. 306/2008 Sb. Sbírka zákonů 2008

59

ANOTACE Autorka diplomové práce: Bc. Hana Jinková Vedoucí diplomové práce: Mgr. Klára Vrbková Instituce: Fakulta sociálních studií, MU Brno Název práce: Problematika přiznání invalidního důchodu ve vztahu ke zdravotně postiţeným Počet slov: 20 184 Klíčová slova: zdravotní postiţení, osoby se zdravotním postiţením částečný invalidní důchod, plný invalidní důchod proces přiznání invalidního důchodu pracovník oddělení důchodového pojištění Okresní správa sociálního zabezpečení Česká správa sociálního zabezpečení

Práce se zaměřuje na proces přiznání invalidního důchodu. Orientuje se na přístup pracovníka oddělení důchodového pojištění ke zdravotně postiţenému ţadateli v průběhu tohoto procesu. Rovněţ zkoumá moţnosti změny přístupu s důrazem na jeho individualizaci vyřizování ţádosti o důchod. Cílem této práce bylo zodpovědět otázku „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádostí?“ Přístup pracovníka ovlivňuje řada faktorů. Kromě samotné osoby pracovníka a aktuální situace zdravotně postiţeného klienta jsou to i pravidla vyřizování ţádosti – metodika. Práce přihlíţí ke všem těmto determinantám procesu a hledá prvky, jejichţ modifikace by mohla vést k příznivé změně procesu ve prospěch zdravotně postiţeného klienta. Významné poznatky přináší rozhovory s osobami pobírajícími invalidní důchod a s pracovníky oddělení důchodového pojištění okresní správy sociálního zabezpečení.

60

ANNOTATION Author of Diploma Thesis: Bc. Hana Jinková Consultant of Diploma Thesis: Mgr. Klára Vrbková Institution: Faculty of Social Studies, MU Brno Name of Diploma Thesis: Problems of Award for Disability Pension in Relation to Disabled People Number of Words: 20 184 Key Words: Disabled People Disability Pension Award for Disability Pension Pension Insurance Officer Social Insurance Authority The aim of my thesis is to describe process of acknowledgement for disability pension. It is focused on different approach from pension insurance officer to disabled person requesting disability pension. It also considers possibilities for changes in approaching person with disability, mainly to individualize each request. The object of this thesis was to answer a question: „What is the right approach or what changes should pension insurance officer go through to be able and individualize each request“. The approach is determine by group of factors. One of them is the pension insurance officer by itself, also actual shape of the disabled person is cardinal but there is also important the methodology for acknowledgement. The thesis takes all these factors into consideration and tries to find some factors where modification would lead to favourable change towards the disabled person. Some significant opinion was delivered through interviews with people already receiving disability pension and pension insurance officers.

61

VĚCNÝ A JMENNÝ REJSTŘÍK Achylesová, 23, 58 Balek, 14 Biestek, 32 Biskup, 19 Brejcha, 18, 21, 30, 71, 73 Bruthansová, 17, 18 Červenková, 17, 18 ČSSZ, 6, 15, 16, 25, 26, 27, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 37, 40, 42, 47, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 57, 58, 64, 69, 72, 73, 74, 75, 77, 78, 79, 80 deficit, 8, 56, 69 Disman, 35, 36 Downs, 28 Elmore, 28, 73 Esping-Andersen, 22 Foltýnová, 24 Glaser, 36 handicap, 8, 34, 69 Hartl, 12, 32, 70 Hartlová, 12, 70 Hendl, 35 individuální přístup, 33, 34, 37, 43, 48, 49, 53, 74, 75, 77, 78 invalidita, 8, 17, 18, 69 invalidní důchod, 6, 7, 9, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 29, 30, 32, 34, 35, 37, 39, 40, 43, 46, 47, 48, 50, 51, 55, 56, 57, 61, 64, 65, 68, 69, 71, 74, 75, 76, 77, 79, 80 částečný invalidní důchod, 6, 7, 9, 19, 21, 23, 37, 39, 44, 61, 64, 65, 69, 75 plný invalidní důchod, 6, 7, 9, 19, 21, 23, 37, 39, 44, 61, 64, 65, 69, 75 Keller, 26, 28 Krebs, 17, 71

Leibfried, 24 Lipsky, 33 Matoušek, 12, 13, 32, 70 Merton, 29 metodika, 6, 34, 37, 43, 47, 48, 50, 53, 56, 57, 61, 66, 67, 68, 69, 74, 75, 76, 78 Murphy, 8, 69 Musil, 12, 22, 23, 24, 33 Novosad, 8, 9, 10 očekávání, 34, 36, 37, 40, 41, 42, 43, 46, 55, 56, 57, 66, 67, 74, 75, 76, 79 oddělení důchodového pojištění 6, 7, 29, 30, 55, 61, 68, 69, 73, 79 OSSZ, 15, 16, 21, 22, 25, 30, 31, 35, 36, 37, 39, 40, 44, 45, 50, 51, 52, 53, 54, 57, 64, 65, 72, 73, 75, 78, 79 pracovník, 27, 30, 32, 34, 42, 44, 45, 46, 47, 53, 55, 56, 57, 61, 66, 69, 73, 76, 78, 79 pracovník ODP, 32, 42, 50, 55, 79 Sezemský, 21, 72 Sosnová, 19 Soukupová, 23 Strauss, 36 Šantrůček, 18, 21, 30, 71, 73 Štěpánková, 24 Vágnerová, 8, 12, 69, 70 Večeřa, 14 Weber, 26, 27, 28, 73 Wernerová, 9 Winkler, 28, 73 zdravotně postiţený, 6, 8, 9, 24, 30, 31, 69, 70, 73 zdravotní postiţení, 8, 9, 10, 20, 34, 45, 55, 61, 71, 74 Zich, 36

62

PŘÍLOHY Charakteristika komunikačních partnerů Komunikačními partnery se stali v první řadě klienti ţádající a v současné době pobírající plný nebo částečný invalidní důchod. Druhou skupinu tvořily pracovnice ODP OSSZ Česká Lípa. Z důvodů zachování anonymity je pouţíváno dále uváděné označení.

Klienti Klient 1 Panu Š. je 60let a jiţ 10 let pobírá plný invalidní důchod, který je jiţ přiznán trvale. Jeho nejvyšší dosaţené vzdělání je střední odborné – zakončené výučním listem. Před vznikem plné invalidity a přiznáním plného invalidního důchodu byl zaměstnán, vţdy v na pozici dělníka. Nikdy nebyl registrován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Pan Š. je ţenatý. O přiznání plného invalidního důchodu rozhodla ČSSZ cca 1 měsíc po podání ţádosti na OSSZ. V pracovním poměru pan Š. za dobu pobírání invalidního důchodu nebyl. Je pouze ve spolku dobrovolných hasičů. Zde vykonává funkci bezpečnostního technika. Klient 2 Panu E. je 58 let, pobírá 1 rok částečný invalidní důchod a částečně invalidním byl uznán následkem pracovního úrazu. Rovněţ pan E. je ţenatý a během svého dosavadního profesního ţivota vykonával převáţně dělnické práce. V posledním zaměstnání, kde utrpěl zmíněný pracovní úraz, pracoval na pozici technickohospodářského pracovníka. Po úrazu se zaměstnavatelem rozvázal pracovní poměr na základě uzavřené dohody a v době realizace rozhovoru byl pan E. bez zaměstnání a byl registrován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Řízení o přiznání částečného invalidního důchodu trvalo necelé 3 měsíce a při posuzování zdravotního stavu referátem LPS OSSZ Česká Lípa byla stanovena další kontrolní lékařská prohlídka (dále „KLP“) po roce. Rozhovor s tímto klientem probíhal v období těsně před KLP, kdy měl být jeho zdravotní stav znovu přezkoumán. Klient 3 Paní K. byla nejmladší dotazovanou klientkou, v době výzkumu jí bylo 32 let. Byl jí přiznán částečný invalidní důchod, který pobírá zhruba 1,5 roku. Těsně před uskutečněním rozhovoru jí proběhla KLP, kdy byla uznána částečně invalidní natrvalo. Paní K. je podruhé vdaná a má dvě děti. Má středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou. Za svou dosavadní profesní kariéru vykonávala vţdy práci na pozici asistentky, úředníka, referenta, tzn. „kancelářské práce“. Řízení o přiznání částečného invalidního důchodu trvalo 2,5 měsíce. Před přiznáním invalidního důchodu byla

63

v dlouhodobé pracovní neschopnosti (téměř 1 rok) a během s ní byl rozvázán pracovní poměr, a to výpovědí ze strany zaměstnavatele. Po přiznání zmíněného důchodu se paní E. zaregistrovala na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, ovšem ve velmi krátké době našla zaměstnání na pozici asistentky, které vykonává do současné doby. Klient 4 Paní M. je 55 let a téměř 9 let pobírá částečný invalidní důchod. Po přiznání invalidního důchodu absolvovala 3 KLP a při poslední z nich byla uznána částečně invalidní natrvalo. Důchod byl této klientce přiznán původně kvůli jiné diagnóze, neţ kvůli které ho pobírá v současné době. Paní M. má středoškolské vzdělání, je podruhé vdaná a má dvě děti. Nikdy nebyla registrována na úřadu práce jako nezaměstnaná. Částečný invalidní důchod byl této klientce přiznán aţ 4 měsíce po sepsání ţádosti na OSSZ Česká Lípa. Po přiznání invalidního důchodu paní M. vystřídala několik zaměstnání, nyní je krátce (cca 2 měsíce) pracuje v finančnictví zaměřeném na neziskový sektor.

Pracovníci Pracovnice 1 První dotazovanou byla řadová referentka ODP ve věku 28 let, která na zmíněné pozici pracuje 3,5 roku. Pracovnice má vysokoškolské vzdělání magisterského typu a tato práce je jejím prvním zaměstnáním. Je svobodná a bezdětná. Pracovnice 2 Druhou dotazovanou byla vedoucí ODP. Je jí 48 let a v pozici pracovníka v oblasti důchodového pojištění pracuje téměř 21 let, z toho 5 let vykonává vedoucí funkci. Tato pracovnice má středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou, je vdaná a má 2 děti. Pracovnice 3 Této řadové pracovnici je 26 let, má vysokoškolské vzdělání bakalářského typu a v současné době pokračuje při zaměstnání v magisterském studiu. Na tuto pozici nastoupila krátce po vykonání státní bakalářské zkoušky a setrvává v ní jiţ téměř 3 roky. Kromě studentských brigád je toto zaměstnání první a zatím jedinou praxí. Pracovnice je zatím svobodná a bezdětná. Pracovnice 4 Poslední pracovnicí je referentka ODP ve věku 55 let, která vykonává práci v oblasti důchodového zabezpečení jiţ více neţ 35 let. Má středoškolské vzdělání s maturitou a nikdy nepracovala v jiné oblasti neţ v současném zaměstnání. Je vdaná a má jedno dítě.

64

Scénáře rozhovorů Otázky byly vytvořeny z dílčích okruhů zkoumání, které vycházejí ze základní výzkumné otázky. 1. „S jakým očekáváním vstupují účastníci řízení o přiznání invalidního důchodu do tohoto procesu a jaké deficity v rámci tohoto řízení pociťují?“ 2. „Dává současná metodika řízení o přinání invalidního důchodu pracovníkům ODP možnost přistupovat k zdravotně positiženým klientům individuálně? Jak toho pracovníci ODP využívají, případně co by se v jejich přístupu mělo změnit, aby přístup v rámci současné metodiky byl individuální?“ 3. „V jakém směru by mohlo dojít k žádoucí změně metodiky v případě její nezbytnosti?“ OTÁZKY – KLIENT: - děleno dle okruhů (otázky kladené klientům byly přizpůsobeny jeho intelektu a úrovni chápání) 1.OKRUH – očekávání a deficity v procesu identifikace klienta – věk, pohlaví, druh přiznaného důchodu a doba jeho pobírání Co bylo impulzem pro podání ţádosti o invalidní důchod? Kdo Vám tuto moţnost navrh? Jaké jste měl/a informace o procesu jeho přiznání před podáním ţádosti? Co jste od přiznání invalidního důchodu čekal/a? Jak jste si představoval/a, ţe bude proces probíhat a jak se Vaše představy lišily od reality? Co Vás na procesu nejvíce překvapilo, a to příjemně i nepříjemně? 2.OKRUH – přístup pracovníka ODP v rámci současné metodiky Jak byste charakterizoval/a pracovníka ODP a jeho roli v důchodovém řízení? Jaký byl jeho přístup k Vám? Jak hodnotíte informace poskytované pracovníkem ODP? – z hlediska mnoţství sdělení, dostatečnosti, srozumitelnosti Co se Vám na jednání s pracovníkem líbilo nebo naopak nelíbilo a proč? Jaké by mělo být chování pracovníka ODP, aby odpovídalo Vašim představám? Ovlivnil nějak pracovník Váš náhled na zaměstnance a vůbec celý systém státní správy? Jak a proč? Myslíte si, ţe v současné době je v pravomoci tohoto pracovníka změnit přístup ke klientům a v případě, ţe ano, jakým způsobem? 3. OKRUH – návrh změny metodiky a potřeba její modifikace Co byste celkově změnil/a na procesu přiznání invalidního důchodu, aby byl zdokonalen a vyhovoval klientům (tedy i Vám)? Jaké bariéry spatřujete v případné realizaci těchto změn a jaké existují moţnosti jejich odstranění?

65

OTÁZKY – PRACOVNÍK ODP - děleno dle okruhů 1.OKRUH – očekávání a deficity v procesu identifikace – věk, pracovní pozice, délka praxe na vykonávané prac. pozici Jak byste charakterizoval/a svou úlohu v důchodovém řízení? Jaké pociťujete v současné metodice důchodového řízení klady a jaké zápory? Jaká je současná úloha invalidního důchodu a jaké jsou nejčastější důvody klientů pro podání ţádosti o důchod? Co očekáváte a také přímo poţadujete od klienta v průběhu řízení? Jak si myslíte, ţe Vás klienti vnímají? (Jak na Vás nahlíţejí?) 2.OKRUH – přístup pracovníka ODP v rámci současné metodiky Na co kladete v průběhu důchodového řízení největší důraz? Jaké rozdíly mezi jednotlivými zdravotně postiţenými pociťujete v průběhu řízení? Jak tyto rozdíly mezi klienty v průběhu řízení zohledňujete? Jak ovlivňuje Váš přístup ke klientovi v průběhu řízení jeho aktuální situace? Jakou roli podle Vašeho názoru hrají ve vztahu mezi Vámi a klientem předsudky? Jakou roli hrají ve Vaše přístupu ke klientovi pravidla stanovená současnou metodikou? (Lze se jimi řídit nebo jsou bariérou pro optimální práci s klientem?) Omezuje Vás současná metodika, ve zlepšení vztahu s klientem? 3. OKRUH – návrh změny metodiky a potřeba její modifikace Jak byste změnila současnou metodiku? Jaké pociťujete bariéry bránící stanovení a realizaci změn této metodiky? Která oblast v metodice je pro Vás nejdůleţitější?

66

STAŤ Problematika přiznání invalidního důchodu ve vztahu ke zdravotně postiženým Hana Jinková36 Anotace: Stať se zaměřuje na proces přiznání invalidního důchodu. Orientuje se na přístup pracovníka oddělení důchodového pojištění ke zdravotně postiţenému ţadateli v průběhu tohoto procesu. Rovněţ zkoumá moţnosti změny přístupu s důrazem na jeho individualizaci vyřizování ţádosti o důchod. Cílem této stati je zodpovědět otázku „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádostí?“ Přístup pracovníka ovlivňuje řada faktorů. Kromě samotné osoby pracovníka a aktuální situace zdravotně postiţeného klienta jsou to i pravidla vyřizování ţádosti – metodika. Stať přihlíţí ke všem těmto determinantám procesu a hledá prvky, jejichţ modifikace by mohla vést k příznivé změně procesu ve prospěch zdravotně postiţeného klienta. Významné poznatky přináší rozhovory s osobami pobírajícími invalidní důchod a s pracovníky oddělení důchodového pojištění okresní správy sociálního zabezpečení. Abstract: The work is to describe process of acknowledgement for disability pension. It is focused on different approach from pension insurance officer to disabled person requesting disability pension. It also considers possibilities for changes in approaching person with disability, mainly to individualize each request. The object of this work was to answer a question: „What is the right approach or what changes should pension insurance officer go through to be able and individualize each request“. The approach is determine by group of factors. One of them is the pension insurance officer by itself, also actual shape of the disabled person is cardinal but there is also important the methodology for acknowledgement. The work takes all these factors into consideration and tries to find some factors where modification would lead to favourable change towards the disabled person. Some significant opinion was delivered through interviews with people already receiving disability pension and pension insurance officers.

1. Úvod Zdravotní postiţení je stav, který se můţe dotknout kaţdého z nás. Ţivot se zdravotním handicapem je pro člověka problematickým i v kaţdodenních záleţitostech, coţ si zdraví lidé často neuvědomují. Jelikoţ mají zdravotně handicapované osoby prokazatelně ztíţené ţivotní podmínky, je nutné jim poskytnout určité kompenzace, 36

Své případné dotazy či připomínky zasílejte na [email protected]

67

které nevýhody spojené se zdravotním postiţením alespoň zmírní. V moderní společnosti existuje celá řada subjektů, které se zabývají pomocí zdravotně postiţeným. Jedná se jak o pomoc v podobě hmotných statků, tak finanční nebo poradenskou. Jednou z moţností, která zdravotně handicapovaným lidem „zmírňuje“ dopad postiţení na jejich ţivot ve společnosti, je invalidní důchod. V roce 2007 bylo v České republice více neţ 580 tisíc zdravotně postiţených osob pobírajících plný nebo částečný invalidní důchod. Dle statistických údajů České správy sociálního zabezpečení zaznamenáváme v počtu invalidních důchodců vzrůstající trend. (ČSSZ 2008b). Kaţdá ţádost o důchod musí projít poměrně sloţitým procesem, na kterém se podílí celá řada osob. Sám zdravotně postiţený podniká poměrně dlouhou cestu, neţ dosáhne kýţeného výsledku, kterým je přiznání poţadované dávky důchodového pojištění. Jedním z účastníků procesu, se kterým přijde ţadatel do přímého kontaktu, je pracovník oddělení důchodového pojištění okresní správy sociálního zabezpečení. Na něm zpravidla je, aby zdravotně postiţeného řádně provedl první fází důchodového řízení. Přístup pracovníka oddělení důchodového pojištění musí být orientován na klientovy individuální potřeby a musí odráţet jeho aktuální situaci. Zároveň je nutné si uvědomit, ţe s poţadavky kladenými na pracovníka v souvislosti s jeho přístupem k ţadateli, musí být dodrţeny i formální náleţitosti procesu. Hlavním cílem stati je zodpovědět otázku: „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádostí?“. Zaměříme se nejen na přístup pracovníka, ale i na metodiku stanovující jednotlivé úkony, které nesmí být v procesu přiznání invalidního důchodu pracovníkem důchodového oddělení opomenuty. Zajímá nás, jakou roli hraje metodika v přístupu pracovníka ke zdravotně postiţenému klientovi, a zda v zájmu individualizace tohoto přístupu vyţaduje změnu. Přičemţ součástí stati by měl být i případný návrh úpravy současných metodických pokynů. Statí chceme oslovit tvůrce zákonů vztahujících se k problematice zdravotně postiţených a k invalidnímu důchodu. Cílem je upozornit na komplikace nacházející se v oblasti procesu přiznání invalidního důchodu. Zároveň bychom chtěli vzbudit zájem o zkoumanou problematiku u nadřízených orgánů sociálního zabezpečení, kterými jsou Česká správa sociálního zabezpečení a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Tato stať by mohla být podkladem pro případné změny orientované na problémy současné praxe v oblasti důchodového řízení.

2. Problematika zdravotního postižení Nejprve je nutné vymezit základní pojmy, kterými jsou handicap a postižení. Tyto pojmy se vzájemně prolínají, ovšem nelze je označit za ekvivalentní. Dle Vágnerové (2000, s. 98) termín postižení označuje „deficit určité orgánové funkce nebo struktury“. Pojem handicap je pak následně definován jako „komplex různých znevýhodnění, z největší míry sociálních. Tato znevýhodnění z postiţení vyplývají a jsou do značné míry odstranitelná.“ (Vágnerová 2000, s. 98). Dalším pojmem, který s výše zmíněnými úzce souvisí, je invalidita. Invalidita je v právním prostředí České republiky definována zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění37. V tomto případě můţeme za invalidní povaţovat osobu, která do určité míry nebo zcela pozbyla schopnost pracovat. Murphy 37

Podrobněji se jím budeme zabývat v dalších kapitolách této práce.

68

charakterizuje invaliditu jako sociální chorobu, jako určitou neschopnost.38 (Murphy 2001) Lze tedy konstatovat, ţe v okamţiku, kdy je člověk označen za invalidního, stává se zároveň osobou zdravotně postiţenou. 2.1 Zdravotně postižené osoby Klienti se od sebe mohou navzájem odlišovat druhem i stupněm svého postiţení. Významným faktorem je zde také vývoj postiţení v čase a podmínky, za kterých postiţení vzniklo. Pokud se člověk s postiţením jiţ narodí nebo ho získá v raném dětství, je pro něj daleko pravděpodobnější, ţe adaptace na tento handicap bude snazší neţ u osoby, která se stane zdravotně postiţenou v dospělosti. Zdravotní handicap do značné míry ovlivňuje jeho potřeby, proto je nutné neopomíjet ani toto hledisko. Zdravotně postiţení se ve svém ţivotě musí vypořádat nejen se svou nemocí (popř. jiným zdravotním problémem), významnou roli zde hraje i společnost, ve které se tito jedinci pohybují. Ta můţe mít značný dopad jednak na kvalitu jejich ţivota, ale zároveň ovlivňuje stabilizaci či pozitivní nebo naopak negativní změnu jejich zdravotního stavu. Podstatnou úlohu mají postoje veřejnosti ke zdravotně postiţeným. Emocionální sloţka postoje je často ambivalentní, tzn. obsahuje pozitivní i negativní prvky současně. V lidech vzbuzují zdravotně handicapovaní soucit, a to především ti, jejichţ vada je vizuálně zřetelná. Na druhou stranu můţe okolí ve vztahu k postiţeným osobám projevovat strach a odpor. Významnou roli zde hraje především informovanost. Čím méně informací o postiţeném veřejnost má, tím vyšší je riziko subjektivního hodnocení situace. Nesprávné postoje veřejnosti se mění velice obtíţně. V tomto případě je lze nazvat stereotypem39 nebo předsudkem40. (Vágnerová 2000) Nutné je zmínit i oblasti potřeb. Dle Novosada (2000) je chybnou domněnkou, ţe zdravotně postiţení mají odlišné – speciální, specifické potřeby. Obvykle se výrazně neliší od potřeb ostatních lidí. Ovšem existují situace, kdy handicapovaný nemůţe pro zdravotní potíţe uspokojit svou potřebu způsobem, který je obvyklý pro zdravého jedince. Proto je u zdravotně postiţeného vzhledem k jeho handicapu naplňování potřeb náročnější. 2.2 Úloha institucí v životě zdravotně postiženého Zdravotní postiţení často znamená pro klienta samotného sociální zaostalost či izolaci a díky kulturní či etnické odlišnosti odtrţení se od většinové společnosti. V tomto případě přichází na řadu působení institucí, které mají za úkol tyto překáţky odstraňovat. Asi nejběţnějším je jejich rozdělení na státní instituce, které jsou zřizované a kontrolované státem, a neziskové organizace. Neziskové subjekty definuje Matoušek jako organizace, 38

Podle Murphyho (2001) jde pouze o relativní pojem, jelikoţ neschopným se můţe stát i člověk zcela zdravý. Záleţí zde na úhlu pohledu. Například zdravý jedinec není z důvodů nedostatečné intelektuální výbavy schopen vykonávat to, co jiný zdravotně postiţený se značně rozvinutou inteligencí. V tomto případě je neschopným – invalidním člověk zdravý. 39

Zde je myšlen sociální stereotyp, který můţeme chápat jako „..souhrn úsudků o osobnostních rysech nebo tělesných charakteristikách celé skupiny lidí. Pouţívání stereotypů umoţňuje rychlé zpracování a uloţení informací, i kdyţ za cenu jejich zkreslení..“ (Hartl, Hartlová 2000) 40 Dle Vágnerové (2000) je moţné předsudek chápat jako zjednodušené vysvětlení problému, které není zaloţené na objektivních skutečnostech. Také proto je charakteristický svou rigiditou, iracionalitou a obtíţnou ovlivnitelností. Hartl a Hartlová (2000, s.464) definují předsudek jako „předpojatost, názorovou strnulost, jako emočně nabitý, kriticky nezhodnocený úsudek a z něj plynoucí postoj, názor přijatý jedincem nebo skupinou.“

69

které jsou zřizovány podle zvláštních právních předpisů, a to v podobě nadací, občanských sdruţení, obecně prospěšných společností a církevních právnických osob (Matoušek 2001). V České republice začala úloha neziskových organizací pomalu vzrůstat po roce 1989. Stát zdravotně postiţeným garantuje sociální sluţby, je jejich poskytovatelem a zřizuje subjekty místně poskytující různé sociální sluţby. Jednou ze státních institucí zabývajících se problematikou zdravotně postiţených je Česká správa sociálního zabezpečení.

3. Invalidní důchod a jeho úloha pro zdravotně postižené Invalidní důchod je dávkou sociálního pojištění, která má slouţit jako náhrada za ztrátu pravidelných příjmu z výdělečné činnosti v případě ztráty nebo poklesu pracovní schopnosti. Tato dávka by neměla být chápána jako kompenzace všech případů vrozeného nebo získaného zdravotního poškození. Naopak by měla motivovat zdravotně postiţeného pro návrat do pracovního procesu, a to do takového zaměstnání, které jeho zdravotní stav nijak neohroţuje a umoţní mu tak získat finanční prostředky vlastním přičiněním. (Krebs 2007) 3.1. Vývojové trendy invalidního důchodu Historie důchodového pojištění je poměrně mladá. Brejcha se Šantrůčkem datují jeho základy, ze kterých se později vyvinul český penzijní systém, jiţ do období vlády Marie Terezie, tedy v 18. století. Rozvoj a oficiální vznik prvního důchodového pojištění, a tedy i institutu invalidního důchodu, je zaznamenán aţ v období první republiky, tzn. po roce 1918. (Brejcha, Šantrůček, 1998) Současná právní úprava invalidního důchodu je v České republice zakotvena v zákonu č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který vešel v platnost 1.1.1996. Dávka invalidního důchodu je určena občanům, kteří nemohou pracovat z důvodu nemoci nebo je jejich zdravotní v důsledku úrazu. Rozlišujeme plný a částečný invalidní důchod. Zákon o důchodovém pojištění povaţuje za „plně invalidní osobu, které poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo která je schopna pro zdravotní postiţení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.“ (§ 39 odst. 1) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění). Kromě splnění podmínek týkajících se zdravotního stavu je nutné, aby občan získal potřebnou dobu pojištění. Pokud je uznán plně invalidní následkem pracovního úrazu popř. choroby z povolání, není splnění určité doby pojištění vyţadováno. Pro nárok na částečný invalidní důchod jsou podmínky obdobné: „Pojištěnec je částečně invalidní, jestliţe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavně výdělečné činnosti nejméně o 33%...... Pojištěnec je částečně invalidní téţ tehdy, jestliţe mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěţuje obecné ţivotní podmínky“ (§ 44 odst. 1) a 2) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v pl. znění). Pro vznik nároku na výplatu důchodu je kromě splnění výše uvedených podmínek týkajících se zdravotního stavu, nutné splnit rovněţ potřebnou dobu pojištění. Zde jsou nároky zákona stejné jako u plného invalidního důchodu. V současné době je systém důchodového pojištění ve fázi příprav na radikální reformu. Změny důchodového systému jsou podle současného plánu rozčleněny do tří etap. První z nich by měla být účinná jiţ 1.1.2010 a změny v ní zakotvené se budou

70

vztahovat především na výše citovaný zákon č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Druhá fáze bude řešit především financování důchodového systému obecně, kdy počítá se změnami v oblasti ţivotního pojištění a penzijního připojištění. Třetí etapa reformy se zaměří na pilíř zaloţený na dobrovolném spoření. (Sezemský 2007)

4. ČSSZ jako organizace ČSSZ je orgánem státní správy a je přímo podřízená Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Je označována za nositele sociálního pojištění, který v sobě skrývá několik podkategorií. Kromě důchodového pojištění působí v oblasti pojištění nemocenského a lékařské posudkové sluţby. Všechny uvedené tři sloţky s invalidními důchody úzce souvisí a v řízení o přiznání invalidního důchodu hrají významnou roli. ČSSZ má, stejně jako jiné státní instituce, přesně stanovenou organizační strukturu, která upravuje zásady organizace a řízení, pravomoc a odpovědnost vedoucích pracovníků i ostatních zaměstnanců, oblast působnosti a vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Z hlediska hierarchického uspořádání se skládá ze tří základních stupňů: 1. nejvyšší pozici má ústředí ČSSZ, které je centrální organizační jednotkou. Působí v oblasti koncepční, metodické a řídící. 2. mezistupněm jsou krajská Pracoviště ČSSZ. Ta mají rozšířenou působnost a jsou oporou pro stupeň nejniţší. 3.Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) jsou výkonným prvkem a působí na základě předpisů stanovených ČSSZ. Kaţdá samostatná jednotka ve všech stupních této hierarchie má zároveň své pevně stanovené vnitřní uspořádání.41 (ČSSZ 2008a) Z pohledu sociologie je ČSSZ typickým představitelem moderní formální organizace, přesněji řečeno moderní byrokratické organizace. ČSSZ naplňuje všechny základní atributy formální organizace, mezi které podle Kellera (2001) patří přesně stanovený cíl, dále se ČSSZ vyznačuje přesným hierarchickým uspořádáním a autoritou a nechybí jí ani jasně dané vztahy k vnitřnímu i vnějšímu prostřední. Zároveň nelze opomenout komunikační síť, která jí umoţňuje vykonávat zákonem dané činnosti. Jedním z velkých zastánců byrokratického uspořádání byl Weber. Oproti představitelům běţné populace nahlíţel na byrokracii pozitivně, byla pro něj výrazem účinnosti, jelikoţ stanovila pevný řád. Chápal ji jako určitý, racionálně formovaný, typ sociální autority42. (Weber 1997) Odlišný pohled na byrokracii má R.E.Elmore (in Winkler 2002), který z pohledu poskytování veřejných sociálních sluţeb vymezil základní rysy byrokratické správy. Podle něj je příliš velký důraz kladen na moc a rutinní postupy pracovníků. Vzhledem k omezené kontrole pak dochází k situaci, kdy se stávají nezávislými a své rutinní postupy si samy mění, a to s cílem zlepšit svou dosavadní pozici. 41

Organizační uspořádání prošlo značnými změnami. Do 31.12.2008 působily Krajské správy sociálního zabezpečení sídlící ve všech krajským městech ČR. Vnitřní struktura byla s účinností od 1.1.2009 zjednodušena. V současné době v ČR působí, mimo Ústředí ČSSZ v Praze, osm pracovišť ČSSZ. Některé bývalé krajské správy tím byly sloučeny a nová pracoviště tak spravují z hlediska území mnohem větší oblast. OSSZ zůstaly zachovány a nyní na našem území působí 92 okresních pracovišť (v kaţdém okresním městě). Zjednodušilo se i uspořádání v jednotlivých organizačních jednotkách OSSZ. Kaţdé pracoviště se nyní skládá z oddělení, která jsou přímo nadřízena řediteli OSSZ. 42 Na byrokracii Weber (1997) pohlíţel jako na specifický typ sociální autority. Autoritu, která je zde chápána jako autorita určité osoby, povaţoval Weber za jednu z moţných typů legitimity. Mezi další moţné principy pro naplnění legitimity jsou podle Webera existence racionálních pravidel nebo charisma (v náboţenství jím byl např. prorok nebo hrdina). Existence legitimity je vyţadována pro udrţení panství (pro naše potřeby můţeme panství nahradit pojmem organizace).

71

5. Proces přiznání invalidního důchodu a jeho účastníci Tento proces se svým obsahem dotýká dvou resortů, a to resortu zdravotnictví, jehoţ představitelem je lékař lékařské posudkové sluţby (dále jen LPS), a resortu práce a sociálních věcí, který zastupují pracovníci důchodového oddělení. Styčným orgánem působícím v této oblasti je Česká správa sociálního zabezpečení, která zde figuruje jako konečný prvek s rozhodovací pravomocí. Podklady pro vydání rozhodnutí z velké míry zajišťují oddělení důchodového pojištění OSSZ (dále jen „ODP“) a lékařská posudková sluţba. Řízení, jehoţ výsledkem je rozhodnutí o nároku na dávku důchodového pojištění, lze rozdělit na dvě části: První fáze probíhá na místně příslušných OSSZ a pracovník ODP během ní sepisuje s klientem ţádost o důchod. Následně je posouzen ţadatelův – klientův zdravotní stav lékařem LPS, který je kompetentním subjektem v otázce stanovení poklesu pracovní schopnosti. Úkolem lékaře LSP je tedy „posouzení zdravotního stavu a meritorní řešení otázky splnění podmínky dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“ (Brejcha, Šantrůček 1998, s.298). Výsledkem tohoto „jednání“ je vydání posudku o zdravotní způsobilosti k práci, tedy vyjádření k pracovnímu potenciálu. Tento výstup je podán formou negativního hodnocení, tzn. jde o výčet činností, které klient vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dělat nesmí. První část řízení vyţaduje přímý, osobní kontakt mezi zdravotně postiţeným klientem a pracovníky OSSZ. Druhá fáze má daleko formálnější charakter. ČSSZ při ní stanoví, zda má zdravotně postiţený nárok na dávku či ne. Konečným výstupem této fáze je tedy rozhodnutí, „v němţ je přiznána dávka důchodového pojištění podmíněná nepříznivým zdravotním stavem nebo naopak zamítnut nárok na tuto dávku.“ (Brejcha, Šantrůček, 1998, s.298). ČSSZ vychází z odborného posudku lékaře LPS, který stanovuje procentní pokles pracovní schopnosti, dále přihlíţí k délce pojištěné doby. Podklady pro posouzení nároku z hlediska splnění doby pojištění jsou archivovány v databázi umístěné a spravované přímo na ústředí ČSSZ. Z výše uvedeného vyplývá, ţe pracovníci rozhodující o nároku na dávku nepřichází do osobního kontaktu se zdravotně postiţenými ţadateli. Proces přiznání invalidního důchodu upravuje, jiţ několikrát zmiňovaný, zákon č. 155/1996 Sb. o důchodovém pojištění a zákon č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Rovněţ se ho dotýká poměrně nový z. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Zákony jsou prováděny metodickými pokyny a společně s nimi podrobně specifikují jednotlivé kroky důchodového řízení, které v jeho průběhu musí být naplněny ve stanovených termínech a přesném pořadí. (MP ředitelky ČSSZ 2009). Délka řízení o přiznání důchodové dávky je velice individuální. Mohou ji ovlivnit téměř všichni účastníci, kteří do tohoto procesu vstupují např. ošetřující lékař, ČSSZ nebo klient sám. Můţe se pohybovat v rozmezí 2-4 měsíců. Pokud byl klient po určitou dobu pojištěn v zahraničí, není výjimkou řízení v délce dvanácti měsíců. 5.1 Pracovník oddělení důchodového pojištění Náplň práce pracovníka ODP je zřejmá a vyplývá z charakteristiky procesu vyřizování ţádosti o důchod. Ta je, jak jsme se v předchozích kapitolách mohli přesvědčit, jasně a výslovně stanovena. Primárním úkolem pracovníka je sepsat s klientem ţádost o

72

důchod, informovat ho a popřípadě mu poskytnout potřebnou radu. Jednak je zaměstnancem orgánu státní správy a z této pozice by mohl být označen za úředníka. Také charakter jím vykonávaných činností tomu nasvědčuje. Ovšem charakteristika klientů, se kterými jedná, ho staví spíše do pozice sociálního pracovníka, který pomáhá, radí, vede nebo informuje. Obzvlášť u zdravotně postiţených je tento přístup nutný. Kaţdý ze zdravotně handicapovaných klientů vyţaduje individuální přístup, specifický způsob jednání pracovníka zahrnující empatii, oproštění se od předsudků a nehodnotící postoj. Naplnění těchto kritérií si jistě všichni zdravotně postiţení zaslouţí. Dále je nutné zdůraznit, ţe zde dochází ke konfrontaci mezi poţadavky kladenými na pracovníka ODP a pojetím ČSSZ, kdy byrokratické prvky ČSSZ jsou v rozporu s principy práce vyţadované na pracovníkovi ODP. Tato skutečnost pracovníka staví do dilematických situací, coţ jeho práci značně komplikuje. Řešení bychom mohli nalézt v pojetí kultury organizace. To by mělo být nastaveno tak, aby byly naplněny cíle stanovené organizací, a to způsobem, při kterém se pracovníci ODP nedostanou do dilematických situací a současně nebudou potlačovány potřeby klienta.

6. Metodika Úkolem této části je objasnění a zdůvodnění metodologických postupů, dle kterých byl proveden empirický výzkum. Součástí metodologické části je rovněţ operacionalizace jednotlivých pojmů zkoumané problematiky. Naším cílem je získání odpovědi na otázku: „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádosti?“ S ohledem na charakter zkoumané problematiky jsme k naplnění tohoto cíle zvolili metodu porozumění, která nám umoţní objasnit, jak na formálně stanovený proces přiznání invalidního důchodu nahlíţí klienti a pracovníci ODP, a to s důrazem na specifické zdravotní postiţení ţádajícího klienta. Na základě uvedeného jsme koncentrovali pozornost na očekávání, s jakým výše jmenovaní účastníci do procesu vstupují a deficity, které v rámci tohoto řízení pociťují. Rovněţ bylo nutné zhodnotit, zda stanovená metodika upravující problematiku řízení o přiznání invalidního důchodu dává pracovníkům ODP možnost přistupovat ke zdravotně postiženým individuálně a stanovit, jak toho pracovníci ODP využívají, případně, co by se v jejich přístupu mělo změnit, aby byl jejich přístup v rámci současných pravidel individuální. Nezbytné bylo rovněţ určit, v jakém směru resp. k jakým změnám metodiky by v případě jejich nezbytnosti mělo dojít. Pro naplnění stanoveného cíle byla zvolena kvalitativní strategie výzkumu. K získání informací od účastníků procesu jsme vyuţili polostandardizovaných rozhovorů, které lze charakterizovat jako rozhovory s předem stanoveným okruhem témat. Vzhledem k nízkému počtu dotazovaných jedinců nelze v tomto výzkumu uvaţovat o reprezentativnosti. Cílem bylo dosaţení vhledu do procesu přiznání invalidního důchodu, a to prostřednictvím výpovědí zdravotně postiţených ţadatelů, coby nositelů unikátních vlastností, zkušeností a očekávání ve vztahu k individualizaci důchodového řízení, a přístupu pracovníků ODP. Vzhledem ke stanovené oblasti zkoumání jsme vymezili následující dílčí výzkumné okruhy: Prvním okruhem je stanovení očekávání, s jakým vstupují účastníci důchodového řízení

73

do procesu přiznání invalidního důchodu a deficity, které v rámci tohoto řízení pociťují. Účastníky důchodového řízení jsou klienti, kterými rozumíme osoby se zdravotním postiţením, které prostřednictvím ODP OSSZ poţádaly o přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu, následně se podrobily kontrolní lékařské prohlídce provedené lékařem LPS OSSZ. Na základě výše uvedeného jim byl příslušný druh invalidního důchodu přiznán či zamítnut. Mezi účastníky řízení řadíme jiţ výše uváděné pracovníky ODP OSSZ, kteří s odvoláním na úkoly stanovené svou pracovní náplní, sepisují s klienty ţádost o částečný nebo plný invalidní důchod. Proces přiznání invalidního důchodu, jinak řečeno důchodové řízení, začíná sepsáním ţádosti o příslušný druh invalidního důchodu na ODP OSSZ. Dále je ţadatelův – klientův zdravotní stav, resp. pracovní neschopnost posouzena lékařem LSP OSSZ. Ten stanoví existenci částečné či plné invalidity, a to na základě klientovy zdravotní dokumentace vypracované ošetřujícím lékařem. Očekávání účastníků v důchodovém řízení chápeme jako jejich osobní názory a představy o průběhu tohoto procesu. Zde předpokládáme odlišnosti dané přístupem laika a experta (tedy klienta a pracovníka). O deficitech hovoříme jako o nedostatcích, které se, na základě subjektivních odlišností, vygenerovaly z nenaplněných očekávání účastníků důchodového řízení. Dalším okruhem řešeným touto prací je zhodnocení, zda stanovená metodika, upravující problematiku řízení o přiznání invalidního důchodu, dává možnost pracovníkům ODP přistupovat ke zdravotně postiženým individuálně. Rovněž stanovit, jak toho pracovníci ODP využívají, případně co by se v jejich přístupu mělo změnit, aby byl jejich přístup, v rámci současných pravidel, individuální. Při vysvětlení této části se nabízí následující otázky: Jaká je současná role pracovníků ODP a jak ovlivňuje individuální přístup pracovníka ke klientům? Jakou roli hraje v přístupu pracovníka ODP ke klientovi současná metodika? Metodiku definujeme jako interní předpisy ČSSZ vycházející ze zákonů a upravující činnosti ODP v důchodovém řízení43. Individuální přístup vyjadřuje zohlednění rozdílností jednotlivých klientů pracovníky ODP v průběhu jednání v rámci důchodového řízení. Odlišnost zdravotně postiţených klientů je dána nejrůznějšími faktory (ukazateli), ovšem pro potřeby této práce povaţujeme za relevantní především věk, pohlaví, druh pobíraného důchodu, dobu pobírání uvedeného druhu důchodu a nejvyšší dosaţený stupeň vzdělání. Třetí a poslední zkoumaná oblast se zabývá metodikou a nabádá nás určit, v jakém směru resp. k jakým změnám metodiky by mělo dojít v případě jejich nezbytnosti. Zde se nabízí otázka, zda je nutné měnit stávající metodiku a v kladném případě: „Jakým směrem by měla být změna stávající metodiky zaměřena?“ Z výše zmíněných okruhů jsme stanovili konkrétní dílčí otázky, které jsme následně pouţili v rozhovoru, a které nás přivedli k naplnění výše stanoveného cíle. Rozhovory jsou rozděleny do dvou částí. Odlišně byl veden rozhovor s pracovníky ODP OSSZ, na které je zde nahlíţeno jako na experty – profesionály a nositele znalostí a kompetencí v oblasti důchodového řízení. Klienti zde zastávají pozici laiků, kteří jsou uţivateli sluţeb sociální práce.

43

jedná se především o zákon č.155/1995 Sb., v pl. znění a zákon č. 582/1991 Sb., v pl. znění a zákon č. 187/2006 Sb., v pl. znění

74

7. Zjištění Jak jiţ bylo výše zmíněno, k zodpovězení hlavní výzkumné otázky, a tedy i naplnění stanoveného cíle, bylo potřeba rozdělit zkoumanou problematiku na dílčí okruhy, ze kterých byly vytvořeny konkrétní otázky pouţité ve výzkumném šetření. 7.1 Očekávání účastníků a deficity pociťované v průběhu procesu přiznání invalidního důchodu Při zjišťování očekávání pracovníků a klientů jsme došli k názoru, ţe jejich pohledy se značně odlišují. Je to dáno především jejich postavením v samotném procesu přiznání invalidního důchodu. Klient zde vystupuje jako uţivatel sluţby a očekává, ţe poskytnutá sluţba uspokojí jeho potřeby. Naopak pracovník, který zde stojí na straně poskytovatele sluţeb, předpokládá, ţe klient bude akceptovat jeho rady a pokyny. Překvapivé bylo zjištění, ţe očekávání klientů je v určitých ohledech horší neţ následná realita. Tato skutečnost se týká především délky důchodového řízení, kterou hodnotili klienti jako „ne příliš dlouhou“. Důvodem tohoto konstatování je ovšem bezproblémový průběh řízení všech dotazovaných klientů. Zde je tedy moţné předpokládat, ţe v případě vzniklých komplikací, by mohlo být hodnocení klienta aţ diametrálně odlišné. V oblasti deficitů důchodového řízení se mezi klienty a pracovníky ODP objevují značné rozdíly. Klienti spatřují deficity důchodového řízení spíše v konkrétních účastnících procesu, coţ lze hodnotit jako velmi subjektivní dojem, který můţe být dán právě nenaplněním klientova očekávání. Pokud nedojde k jeho naplnění, lze zde rovněţ hovořit o neuspokojení pociťovaných potřeb, které můţe vést ke vzniku deficitu. Příčinou pocítění deficitu je skutečnost, ţe klient přichází ţádat o důchod s neúplnými a často zkreslenými informacemi. Pracovníci shodně spatřují komplikaci ve změně zákona týkající se přechodu z pracovní neschopnosti do invalidního důchodu.44 Podle jejich soudu právě tato legislativní úprava značně prodlouţila a zkomplikovala řízení samotné. Pro pracovníky ODP přináší administrativní zátěţ a vede k poškození klienta, který se díky přespříliš dlouhému trvání procesu, můţe dostat do finanční tísně. Naproti tomu je nutné zdůraznit, ţe tato oblast nebyla za problematickou povaţována dotazovanými klienty. Důvodem je skutečnost, ţe dotazovaným byl důchod přiznán v době, kdy tato novela právní úpravy ještě nebyla účinná a platná. 7.2 Přístup pracovníka ODP ke zdravotně postiženým žadatelům v rámci současné metodiky Orientovali jsme se především na moţnosti pracovníka přizpůsobit se individualitě 44

V případě, ţe lékař LPS uzná klienta (který je tou dobou v pracovní neschopnosti) částečně nebo plně invalidním, má ošetřující lékař 30 dní na ukončení klientovy pracovní neschopnosti. (zákon č. 187/2006 Sb.) Pracovník ODP můţe ţádost o důchod zaslat k výpočtu na ČSSZ aţ ve chvíli, kdy se dozví, ţe prac. neschopnost byla ukončena. Popř. můţe ţádost na ČSSZ zaslat hned po jejím sepsání, ovšem ČSSZ v tomto případě rovněţ čeká na ukončení pracovní neschopnosti a výpočet důchodu provede aţ po jejím ukončení. Výsledkem je prodlouţení celého řízení o přiznání invalidního důchodu, a tedy i prodlouţení doby výplaty první splátky invalidního důchodu. Rovněţ komplikuje práci pracovníkům ODP, kdy po sepsání ţádosti o důchod klientův spis odloţí a čekají na ukončení pracovní neschopnosti.

75

jednotlivých klientů v rámci současné metodiky. V rámci tohoto výzkumného okruhu jsme se také zaměřili na interpretaci klienta v otázce přístupu pracovníka ODP, se kterým se setkal při sepisování ţádosti o invalidní důchod. Dále jsme se zabývali představou klienta o ideálním přístupu pracovníka ODP a návrhu změn, které by v rámci něj měly být uskutečněny. Rovněţ nás zajímala interpretace pracovníků ODP v otázce vlivu odlišností jednotlivých klientů a zohlednění těchto odlišností. Záměrem rovněţ bylo zjistit, jakou roli hraje v jejich přístupu ke klientům metodika a zda z jejich pohledu vztah mezi pracovníkem a klientem nenarušuje. Neopomenutelnou součástí, která s tímto výzkumným okruhem přímo souvisí, je oblast předsudků a stereotypů. V oblasti determinant ovlivňujících individuální přístup pracovníka ODP ke klientovi, jsme stanovili kritéria, která v pracovníkově přístupu mají značný význam. Za podstatné povaţujeme pojetí role pracovníka ODP, aktuální situaci zdravotně postiţeného klienta v době podání ţádosti o invalidní důchod a zmíněné předsudky a stereotypy. U aktuální situace klienta jsme specifikovali základní atributy, které tuto oblast definují. Jedná se o zdravotní stav klienta, jeho naladění, úroveň chápání sdělovaných informací a poţadavky klienta kladené na pracovníka ODP. Klienti hodnotí přístup pracovníka velmi kladně a často jím byli příjemně překvapeni. Pracovníci zohledňují klientův aktuální stav, snaţí se mu být co nejvíc nápomocni. Klienti během jednání nepociťovali ţádný náznak poniţování, pracovníci s nimi jednali jako se sobě rovnými. Sdělované informace jim byli vţdy srozumitelné a dostatečné. Významnou roli v klientově hodnocení individuálního přístupu pracovníka hrají předsudky a stereotypy. Nesprávné stereotypy a předsudky si klienti často utvořili na základě jednání se zástupci jiných institucí. Dle dotazovaných klientů byly v průběhu jednání jejich předsudky odstraněny, a to díky přístupu pracovníka ODP. Zde je však nutné uváţit, ţe u dotazovaných klientů byly vesměs uspokojeny jejich potřeby a výsledek řízení byl pro ně příznivý. Bohuţel z výpovědí pracovnic ODP je zřejmé, ţe k těmto situacím nedochází vţdy. V případě, kdy výsledek jednání nevede k naplnění klientova poţadavku a je mu sdělena nepříjemná skutečnost (např.: z důvodu chybějící doby pojištění nejspíš na poţadovaný důchod nevznikne nárok), můţe to negativně ovlivnit i klientův náhled, nejen na ČSSZ, ale především i na přístup pracovníka ODP. V tomto případě pak dochází k opačnému efektu, a to k utvrzení klienta v jeho předsudcích vůči tomuto úřadu. Z pohledu pracovníků je primárním cílem jednání spokojenost klienta. Ovšem ne vţdy je jí dosaţeno. Jak jiţ bylo řečeno, klientovo uspokojení je závislé na splnění jeho poţadavků. Dotazované pracovnice ODP zohledňují situaci zdravotně postiţeného klienta a přizpůsobují jí průběh jednání, které by se tak ve vztahu ke specifičnosti, dalo označit za pruţné. Snaţí se kompenzovat bariéry vzniklé zdravotním postiţením, a to různými způsoby, které vychází z aktuální situace a moţností. V tomto případě je kladen důraz na sociální citlivost a schopnost vycítit aktuální potřeby klienta. V hodnocení vlivu metodiky na individuální přístup pracovníka ODP ke klientovi jsme došli k názoru, ţe pravidla, která upravují postupy pracovníka ODP v důchodovém řízení, klienta ovlivňují. Metodika určuje postup pracovníků ODP a je pro ně v tomto řízení prvkem podpůrným a zároveň závazným. Vzhledem k tomu, ţe rovněţ přesně specifikuje jednotlivé úkony řízení, ve kterých je klient důleţitým účastníkem, lze konstatovat, ţe pojetí metodiky můţe mít na klienta výrazný, i kdyţ nepřímý, dopad. Jeho charakter můţe být pozitivní i negativní. Pracovníci mohou vliv metodiky na klienta zčásti regulovat. Pokud budeme vycházet z výpovědí dotazovaných

76

pracovnic, můţeme konstatovat, ţe současné metodické postupy v řízení o přiznání invalidního důchodu obsahují řadu byrokratických prvků spočívajících v přemíře administrativních úkonů, jejichţ plnění odvádí pracovníky ODP od práce s klientem. Tato skutečnost pak klienty utvrzuje v přesvědčení, ţe úkony samotné jsou pro pracovníky důleţitější neţ zdravotní stav ţadatele. I přesto je snahou pracovníků, aby klient administrativní zátěţ nepocítil, a to i v případě, ţe to v poslední době stojí pracovníky stále větší úsilí, jelikoţ administrativy stále přibývá. 7.3 Změna metodiky přiznání invalidního důchodu Tato část výzkumného šetření přímo navazuje na kapitolu předcházející a zaměřuje se na úpravu pravidel stanovených v oblasti procesu přiznání invalidního důchodu. Metodika upravující a stanovující konkrétní úkony pracovníků ODP prováděné v rámci procesu přiznání invalidního důchodu je prvkem, který má vliv na individuální přístup pracovníka k ţadateli. Jak bylo řečeno, tento vliv můţeme označit za nepřímý. Metodika pracovníkovi konkrétně nenařizuje, jakým způsobem jednat s klientem, ale stanovuje věcné náleţitosti procesu, které musí pracovník dodrţet v průběhu vyřizování klientovy ţádosti o přiznání invalidního důchodu. Právě poţadavky metodiky a jejich provádění obsahují oblasti, které jsme označili za problematické. Zde je třeba zdůraznit, ţe byly vymezeny problémy a bariéry změny metodiky, které vychází z výzkumného šetření realizovaného pro účely této práce. Jsme si plně vědomi, ţe se mohou vyskytnout i jiné faktory ovlivňující tuto oblast, které je však sloţité odhalit a nám tak v tuto chvíli zůstávají skryty. Mezi hlavní problémy patří nepruţnost systému metodiky a komunikace v rámci instituce. Problém nepruţnosti se vyznačuje neschopností včas a důkladně přizpůsobit vykonávanou praxi změně právních norem. Za projev nepruţnosti je nutné povaţovat i skutečnost, ţe poţadavky metodiky zaměřené na obsah úkonů pracovníků ODP jsou často vytvářeny bez ohledu na potřeby vykonávané praxe. Vedou k výrazným administrativním nárokům kladeným na pracovníka, ale i na klienta. Pracovník se více zaměřuje na formální stránku případu a potřeby klienta se dostávají do pozadí. Dalším aspektem, který hodnotíme jako problematický, je komunikace. Tu lze označit za problém metodiky, ale současně se stává i bariérou, která brání ve změně podoby současných pravidel důchodového řízení. Problematická je komunikace uvnitř instituce na vertikální úrovni, tj. mezi pracovištěm ODP OSSZ a pracovištěm metodiky na ústředí ČSSZ. Komunikace mezi těmito útvary probíhá prostřednictvím krajských pracovišť ČSSZ. Důsledkem je, ţe pracovníci ústředí ČSSZ, kteří jsou rovněţ tvůrci a modifikátory metodických pravidel, nemají zájem na tom, aby se pracovníci ODP OSSZ podíleli na jejich úpravě. V současné době nedochází ani k pravidelnému osobnímu kontaktu mezi pracovníky těchto dvou různých úrovní postavení, který by pracovníkům ODP umoţnil se k současné metodice vyjádřit. Chybí zde tedy zpětná vazba, která by umoţnila tvůrcům získat reálný obraz fungování metodiky v praxi. V tomto směru by bylo přínosné, kdyby se pracovníci ČSSZ vrátili k dříve vykonávanému způsobu práce tzn. obnovil by se přímý kontakt ODP OSSZ a ústředí ČSSZ s vynecháním prostředního článku - krajského pracoviště ČSSZ, který se zde jeví jako zbytečný. Metodici ústředí ČSSZ by tak získali lepší vhled do praxe, coţ by jim umoţnilo objektivně modifikovat současnou metodiku, a to takovým způsobem, aby vedla ke zjednodušení práce pracovníků ODP, a tím i ve prospěch klienta. V souvislosti s úvahou o problémech metodiky a potřebě její změny je nutné uvaţovat i o bariérách, které realizaci změny brání. Jak bylo uvedeno, bariéry

77

spatřujeme ve výše zmiňované komunikaci a nedostatečných finančních prostředcích. Nedostatek financí ke změně stávajících pravidel je pracovníkům stále prezentován jako důvod současného stavu. Jelikoţ je ČSSZ organizací financovanou ze státního rozpočtu, je problém financování těţko řešitelný. Částečným východiskem by mohla být lepší hospodárnost, v rámci které by se stávající finanční prostředky investovaly efektivněji do potřebných oblastí. Za příčinu vzniku jednotlivých problémů metodiky a bariér blokujících její změnu bychom mohli označit rozpor v cílech. Překvapivě se nejedná o rozpor mezi cíli ČSSZ a zdravotně postiţeným klientem. Důvodem problémů je odlišnost cílů sledovaných pracovníky ODP OSSZ a metodickými pracovníky ústředí ČSSZ, kteří jsou tvůrci metodických postupů. Pracovníci OSSZ, kteří přichází do těsného kontaktu s klienty, usilují o práci s co nejniţší administrativní zátěţí v krátkém časovém horizontu. To vede ke spokojenosti pracovníka i klienta – coby ţadatele o důchod. Metodičtí pracovníci se naopak snaţí o tvorbu metodiky, která vychází ze současného právního stavu. Vytvořenou metodikou se snaţí co nejdůkladněji naplnit legislativní poţadavky a potřeby klienta se tak dostávají do pozadí. Výše uvedené řešení problémů metodiky by mělo rovněţ směřovat ke sjednocení cílů a ke kompromisnímu řešení, kdy primárním cílem ČSSZ se stane spokojenost klienta.

8. Závěr Tato práce se zabývá problematikou zdravotně postiţených osob ţádajících o invalidní důchod a přístupem pracovníků oddělení důchodového pojištění v procesu této ţádosti. Zaměřuje se na přístup pracovníka ODP k těmto klientům a zkoumá moţnosti změny jejich přístupu s důrazem na jeho individualizaci. Cílem bylo zodpovědět otázku: „Jaký by měl být, případně jak by se měl změnit přístup pracovníka důchodového oddělení k vyřizování žádosti o invalidní důchod klientů se zdravotním handicapem v zájmu individualizace vyřizování jejich žádosti?“ Nejprve jsme se zaměřili na teoretická východiska zkoumaného problému. Zabývali jsme se problematikou zdravotního postiţení. Rovněţ nás zajímaly souvislosti, které ovlivňují ţivot zdravotně postiţeného. Dále jsme věnovali pozornost invalidnímu důchodu, který částečně nebo plně kompenzuje ztrátu příjmů v případě vzniku zdravotního postiţení. Poukázali jsme na jeho historický vývoj v České republice včetně očekávaných budoucích perspektiv. Také jsme se zabývali ČSSZ jako institucí provádějící sociální pojištění. ČSSZ je formálním typem organizace. Zároveň jsme přiblíţili postup přiznání invalidního důchodu. Popsali jsme jednotlivé kroky, kterými musí projít klientova ţádost o přiznání důchodové dávky. Zde jsme se zaměřili na roli pracovníka ODP a na jeho postavení v rámci důchodového řízení. Ten je samotnou ČSSZ prezentován jako sociální pracovník orientovaný na klienta. V metodologické části práce jsme vymezili vhodné postupy zkoumání, které nás dovedly k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Součástí byla operacionalizace teoretických východisek do podoby ověřitelných výzkumem. Výzkum jsme realizovali formou rozhovorů, které probíhaly s pracovníky ODP, kteří zastávají pozici expertů na zkoumanou problematiku. Rovněţ jsme se dotazovali zdravotně postiţených klientů, kterým byl přiznán invalidní důchod. Ve výzkumném šetření jsme se zabývali třemi základními okruhy. Zajímala nás očekávání a deficity, které klienti i pracovníci ODP pociťují v procesu vyřizování ţádosti o invalidní důchod. Dále jsme věnovali pozornost přístupu pracovníka ODP,

78

kde jsme svůj zájem orientovali na hlediska, která mohou mít vliv na individualizaci přístupu. V neposlední řadě jsme se zabývali oblastí metodiky, která stanovuje pravidla a podrobně popisuje jednotlivé kroky pracovníka ODP, které musí být v průběhu procesu přiznání invalidního důchodu naplněny. Na základě získaných poznatků se nám jeví současný přístup pracovníka ODP ke zdravotně postiţenému klientovi s ohledem na individualizaci vyřizování jeho ţádosti o invalidní důchod jako příznivý. V rámci současné právní úpravy a stanovených pravidel – metodiky tedy lze označit přístup pracovníka ODP za individuální. Pracovník se v rámci svých moţností snaţí zohlednit a přizpůsobit aktuální situaci klienta, a to všemi dostupnými prostředky, coţ se odráţí v klientově kladném hodnocení pracovníkova přístupu. Problém však spatřujeme v legislativě a z ní vycházející metodice, která výše uvedený pracovníkův přístup konfrontuje. Z tohoto pohledu vidíme nutnost změny v přístupu ČSSZ orientované na zjednodušení současných pravidel stanovujících kroky procesu ţádosti o invalidní důchod. Řešením by mělo být posílení zpětné vazby mezi OSSZ a ČSSZ, které umoţní přizpůsobit metodické pokyny vykonávané praxi. Dále doporučujeme uţší kontakt pracovníků ODP s tvůrci metodiky spojený s intenzivnějším proškolováním a přípravou na případné legislativní změny. Přínosem by mohlo být i efektivnější investování finančních prostředků zacílené na zjednodušení administrativy v souvislosti s procesem ţádosti o invalidní důchod.

Seznam použité literatury BREJCHA, A., ŠANTRŮČEK, V. 1998. Právo důchodového zabezpečení. 1. vyd., Praha: Linde Praha a.s., 427 s. ISBN 80-7201-124-3 ČSSZ 2008a: Profil organizace. (citováno http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profil-organizace/

2008-12-18).

ČSSZ 2008b: Výroční zpráva za rok 2007 (citováno 2009-04-28). http://www.cssz.cz/NR/rdonlyres/3AC61FDD-A39B-4994-990A0583DF94A61A/0/VZ2007_cj.pdf

online . online .

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 776 s., ISBN 80-7178-303-X KELLER, J. 2001. Úvod do sociologie 4.vyd. Praha: SLON, 204 s., ISBN 80-8585025-7 KREBS, V. a kol. 2007. Sociální politika, 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 504 s. ISBN 97880-7357-276 MATOUŠEK, O. 2001. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 309 s. ISBN 807178-473-7 METODICKÝ POKYN ŘEDITELKY ČSSZ. 2009. Metodický pokyn č.4/2009, kterým se upravují zásady součinnosti mezi úseky sociálního pojištění ČSSZ, OSSZ a úsekem lékařské posudkové služby ČSSZ při provádění nemocenského a důchodového pojištění.

79

ČSSZ MURPHY, Robert F. 2001.: Umlčené tělo. Přeloţila J. Ogrocká 1. vyd. Praha: SLON, 190 s. ISBN 80-85850-98-2 NOVOSAD, L. 2000.. Základy speciálního poradenství. 1.vyd. Praha: Portál, 160 s. ISBN 80-7178-197-5 SEZEMSKÝ, J. 2007. Reforma je nutná. Národní pojištění, 2007, č. 8-9 VÁGNEROVÁ, M. 2000. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. 2. vyd. Praha: Portál, 444 s. ISBN 80-7178-496-6 WEBER, M. 1997. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Vybral, přeloţil, uspořádal a předmluvou doplnil Jan Škoda. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 296 s. ISBN 80-20406-11-5 WINKLER, J. 2002. Implementace: institucionální hledisko analýzy veřejných programů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,160 s. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v pl. znění Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v pl. znění

80