DĚTSKÁ HRA A ETNOLOGIE Dana Bittnerové Anotace: Text se soustřeďuje na problematiku dětské hry, ja k byla nahlížena a zpracová na českými etnology: folkloristy a etnograjy. Na základě analýzy vývoje názorů na dět skou hru řeší otázku jejíh o pojm ového vymezeni. Vysvětluje příčiny existence tři odliš ných p o jetí dětské hry v etnologii: p o jetí folkloristicko-analytického, sběratelsko-klasifikačního a etnografického. Klíčová slova: dětská hra, etnologie, folkloristika, dějiny etnologie, teorie dětské hry.
roblematika hry patří к vel kým tématům řady společen skovědních, ale také přírodovědných oborů. Každý z nich si pak předmět studia - tedy pojem hry - a následně i otázky, které řeší, vymezuje s ohledem na principy, na nichž je daný obor budován. Úkolem této studie je přispět do kaleidoskopu témat vztahujících se ke hře. Světlo, které na tento výsek padne, nabídne pohled na problematiku dětské hry, jak byla chápána a zpracována českými etno logy: folkloristy a etnograťy. Zvolená problematika bude sledována na základě české odborné literatury z druhé poloviny 19. a z 20. století. Analýza vývoje názorů na dětskou hru se zaměří především na vymezení pojmu dětská hra, tedy na otáz ku, co etnologové zahrnovali pod tento po jem.
P
Pojetí dětské hry jako předmětu studia Dětská hra, stejně jako pohádky pro nejmenší, dětská říkadla, dětské písně, dětské tance, hádanky dětí, dětské výroční zvyky patří z hlediska třídění lidové kultury do kultury duchovní, do oblasti dětského folklóru. Pojem dětský folklór je vymezen především adresátem, к němuž folklorní jev směřuje. Zahrnuje tedy jak vlastni folklorní produkci dětí, tak slovesné, taneční a hudeb ní aktivity dospělých, které jsou určeny dě
514
tem. Při konkrétním studiu folklorních jevů z oblasti dětské kultury se však s touto kate gorizací v zásadě nepracuje. Úkol předsta vit folklorní projevy dětí v jejich integritě je natolik náročný, že badatelé neodkazují na dětský folklór, nýbrž na žánrovou přísluš nost jednotlivého folklorního útvaru (např. při studiu dětské písně je nutně abstrahová no od její fonkce v dětské hře či výročním obyčeji a texty či hudba jsou interpretovány v rámci žánru lidové písně). Chtěj í-li etno logové přece zakomponovat studovaný jev do kontextu dětské kultury, je to právě dět ská hra, která se stává „pozadím“ fonkce a fungování vybraného folklorního projevu. Dětská hra se v těchto případech stává pou ze rámcem, který žánrové vymezení jakoby nepotřebuje. Dalším důvodem, proč neexistuje zásad ní literatura k etnologickému vymezení poj mu dětské hry, je, že na rozdíl od dalších jmenovaných folklorních žánrů nemá dětská hra z hlediska české lidové kultury rozpra covanou koncepci identického žánru v kul tuře dospělých.1 Pro žánr dětské hry se sice ukázala jako platná obecná kritéria žánru li dového dramatu. Ovšem charakteristika, že se jedná o synkretický foklorní útvar, ve
kterém mohou být uplatněny současně slo vesná, hudební, pohybová a výtvarná slož ka, neodlišuje dětskou hru od jiných forem lidového dramatu. V zásadě tedy parametry,
co je dětská hra, jaká z her dětí je hodna et nologického zkoumání, byly po celou dobu existence české etnologie stanovovány spí še intuitivně. Nejednou navíc při užívání pojmu dětská hra se badatelé pohybovali v obsahovém poli, jehož přesahy mířily к jiným přesně definovaným folklorním žánrům (např. ta nec, hádanka, říkanka, píseň). Zdvojením názvu „dětské hry a říkadla“, „dětské hry a Píseň“, „dětské hry a zábavy“ se autoři mnohokrát vyvažovali ze zodpovědnosti za určení žánru.
Oborová východiska pro definování pojmu N elze tedy než konstatovat, že dosud v české etnologické literatuře chybí definice pojmu dětská hra, jenž by zahrnul všechny v literatuře uváděné skupiny her nebo i konkrétní hry. Jakkoli se toto kon statování jeví jako alarmující, je třeba při znat, že r o zk o lísa n o st so u v isí právě s Širokým teoretickým i předmětovým zá běrem etnologické vědy. Úhel pohledu ba datele na vytyčený problém, který na pří kladu dětských her řeší, předznamenává teké šíři vymezení pojmu. Je nesporné, že každý současný etnolog věnující se problematice dětské hry jedno značně přitaká Cailloisově definici hry. Re spektuje toto filozofické vymezení hry jako Činnosti 1. svobodné, 2. vydělené z každo denního Života, časoprostorově ohraničené, 3. vyvolávající nejistotu - napětí, 4. nepro duktívni, 5. sevřené pravidly a 6. fiktivní doprovázené specifickým vědomím alterna tivní reality (Caillois s. 32). Je východiskem Pro etnologické uchopení pojmu hra, zde dětská hra. E tnologick é vym ezen í hry a dětské hry, jakkoli výsekovité, zohledňuje ovšem další aspekty, které odpovídají teo retickému a m etodologickém u zaměření oboru. PEDAGOGIKA roč. LI, 2001
Žádná věda tolik jako etnologie nevychá zí při definování jevů a vztahů z etnokonceptů jejich protagonistů. Etnologické vy mezení pojmu hra, zde dětská hra, se v prvé řadě spoléhá na výpovědní kontext dané so ciální skupiny. Ona je v zásadě prvním arbi trem, pro rozhodnutí, co za dětskou hru ozna čit a co nikoliv. V tomto ohledu lze konsta tovat, že v rámci českého kulturního kontex tu má hra dva základní významy. První je označením činností - je synonymem hraní si. Druhý směřuje к předmětu této činnosti, představuje nabídku, prostřednictvím čeho lze realizovat hraní si. Etnologie jako věda o kulturních jevech a jejich místě v struktuře kultury se pak přiklání к druhému významu slova. Skrze něj si ovšem může klást obě otázky: Co děti hrají? i Jak si hrají? (viz níže) V případě dětské hry je druhým, logickým východiskem pro uchopení pojmu i věková skupina dětí, která je nositelem, resp. odbě ratelem daného kulturního jevu - zde dět ské hry. V kontextu kultury dospělých dět ská hra neobsahuje jiné funkce než pedago gické a zábavné. Navíc často, i když z hledis ka formálního vykazují tyto projevy dětské kultury značnou podobnost s některými žán ry kultury dospělých (zvykoslovné obřady, lidové drama), jsou z těchto žánrů vylučo vány pro „primitivnost“ a nereprezentativnost v obraze kultury určité společnosti. Třetím a nejpodstatnějším východiskem při vymezování pojmu hry z hlediska etnologie je zhodnocení formální stránky jevu a jeho funkce, tedy rozpoznání jevu jako stavebního prvku kultury. S ohledem na vlastní profilaci oboru jsou zkoumány takové jevy kultury, kte ré lze chápat jako uzavřené vnitřně integro vané jednotky, konstituované jako součást kultury určité společnosti. Tyto jednotky jsou chápány jako stavební kameny nebo kompo nenty určité kultury. Jsou zároveň označová ny za nositele algoritmů chování, norem a postojů dané kultury; jsou jí podřízeny.
515
V pojetí etnologie „vnitřně integrovaná jednotka“ je východiskem pro oborově při jímané, kodifikované třídění projevů mate riální a duchovní kultury a sociálních vzta hů. Ze specifického uplatnění v kontextu těchto tří oblasti etnologického zájmu vyplý vá nejednotné zacházeni s pojmem dětská hra. Proč? V etnologickém prvoplánovém členění kultury lze dětskou hru zkoumat v rámci dvou zcela odlišných kategorií (zachycují cích typ lidské činnosti). První přístup, kte rý uplatnili folkloristé, se soustřeďuje na dětskou hru jako na žánr. Zabývá se hrou jako kulturním fenoménem a hodnotí ji ne závisle na společenském kontextu její reali zace. Druhý přístup naopak prostřednictvím hry nahlíží na svět dětí, zkoumá dětskou hru jako projev společenského života dětí. Byť se jedná v zásadě o etnografický přístup к problematice, většina těchto prací vychází z pera folkloristů pracujících ekologickou metodou.2 Obě tato pojetí dovolují také dvojí způsob zacházení s pojmem dětská hra.
Pojetí nestorů české folkloristiky Folkloristé, kteří se zabývají roz borem dětských her jako žánru, potřebují vymezit, co je a co není předmětem jejich zkoumání. Hledají především formální zna ky, které by odlišily žánr dětské hry od ji ných žánrů dětského folklóru, potažmo od folklorních žánrů obecně. Tento úkol, který před ně staví jejich specializace, však není vůbec jednoduchý. Jeho složitost či proble matičnost má několik vrstev. Ty do značné míry sledují jak vývoj zkoumání dané pro blematiky, tak východiska, specializaci, skrze která folklorista к tématu dětské hry dospěl. V ezmeme-li jako východisko nejstarší nejuznávanější národopisné sběry dětských her (Erben 1862; Sušil I860),3 lze zcela jed noznačně konstatovat, že v těchto pracích se 516
pod pojmem dětská hra objevuje jen zlomek z repertoáru dětských her. Těžiště sběrů spo čívalo v hrách, které moderní folkloristika označuje termínem dětská hra divadelního charakteru. (Beneš s. 173). První badatelé, kteří přikročili ke studiu dětských folklorních her, svůj zájem o ně podmínili hned několika kritérii. Ta kore spondovala jak s uchopením vědní disciplí ny vůbec, tak s vlastní odbornou specializa cí sběratele, folkloristy. Výběr předmětu folkloristického studia se v druhé polovině 19. století řídil požadav kem zmapování a do jisté míry i oslavení svébytných projevů tradiční lidové kultury. Cílem badatelů bylo tedy v prvé řadě zazna menat ustálené, v lidové kultuře fixované jevy. Akcent se při tom zároveň kladl na archaičnost forem. Tento teoreticko-metodologický požadavek ovlivnil i přístup prvních folkloristů к dětské hře. Dětskou folklorní hru badatelé hledali pouze na vesn ici. Z bohatého repertoáru herních projevů dětí byly navíc vybírány jen ty, které vykazovaly vyšší míru ustálenosti formy hry a které měly pevné místo v herním repertoáru dětí sledo vané oblasti. I další aspekt folkloristického přístupu к dětské hře souvisí s podmínkou ustálenosti formy (nikoliv obsahu). Tradice, tedy ukot vení hry v rámci delšího časového horizon tu prostřednictvím kontinuální transmise kulturního jevu, byla nahlížena jako podstat ná. Představa sběratelů tradiční lidové kul tury, že úkolem jejich disciplíny je zazna menávat zejména mizející, archaické kulturní jevy, pak mohla mít i za následek abstraho vání od nejnovějších herních forem či fo rem všeobecně rozšířených (Hrabalová; Brewsters. 182). V daleko větší míře než oprávněný poža davek ustálené formy a otázka tradičnosti jevu ovlivnily malý záběr těch folkloristů, kteří se zabývali dětskými hrami, dva spolu
související aspekty. První akcentoval poža davek zobrazit český ráz détské hry. Druhý vyplýval z úzké specializace badatelů. Byli to slovesní folkloristé vyškolení především studiem lidové písně, kteří přikročili jako první ke studiu dětské hry z folkloristického hlediska. Oba tyto aspekty pak zákonitě ved ly pozornost badatelů ke hrám se slovesnou složkou. Kritériem při sběru prvních dět ských her se stala rozvinutá stabilní slovesná složka hry (říkanka, text písně, prolog či dia log). Naopak tito folkloristé vědomě abstra hovali od her jiných, z prosta tělocvičných (Hrben s. 99). Popisy motorické složky hry a jejích pravidel chápali jako doprovodné, jako rámec realizace písně, říkanky či pev ného dialogu. Někdy je dokonce i ve svých zápisech zanedbávali. Intuitivně pak navíc oddělili hry, které moderní folkloristé ozna čují jako dětské hry divadelního charakteru °d her, v nichž slovesná složka sloužila spí še к rytmizaci sledu kroků ve hře. Druhé jme nované nazvali říkankami, z nichž jako zvláštní skupinu vytkli rozpočitadla (rozčítanky, vyčítanky atd.). Je pak klasifikovali spíše jako herní overturn ve smyslu scénáře herní akce, tedy jako součást příprav к realizaci vlastní folklorní hry. Pod pojem dětská hra sběratelé a folklonsté ovšem nezařadili ani skupinu obřadních her (nejznámější jsou bezpochyby dětské obchůzkové hry, např. Tři králové, veliko noční obchůzka), jejichž nositeli byly v době sběru již pouze děti. Důvodů bylo asi hned nakolik, proč tento typ her posuzovali bada telé v rámci folklorního repertoáru dětí sa mostatně, byť mnohdy z hlediska formální ho vykazují oba jmenované typy her, tj. dět ské hry divadelního charakteru a dětské ob řadní hry, řadu podobností i identických zna(srov. např. hra na Žalmana - Zilynskyj s- 261-294). Ty vyplývají z jejich genetické sPjatosti. Nebyla to jednoznačně odlišná forma, která by vedla badatele к samostatnému PEDAGOGIKA roč. LI, 2001
pohledu na oba typy her. Zde rozhodly okol nosti realizace a funkce obřadních dětských her versus dětských her divadelního charak teru. Dětské obřadní hry na rozdíl od dět ských her divadelního charakteru měly a někde ještě mají doposud pevné místo ve výročním kalendářním cyklu.4 Konaly se v datu к tomu určeném, často vyžadovaly přípravu kostýmů a nárazové učení textu i za asistence dospělých, byly nejednou adreso vány divákovi, a to divákovi dospělému. Úvaha Olgy Hrabalové, že obřadní hry pro vozované dětmi nelze bez výhrad řadit mezi projevy dětského folklóru, protože „ v někte
rých oblastech chodí po koledě dospělí, v jiných totéž koledování provádějí již jen d ěti “ (Hrabalová s. 102), upozorňuje na hlubší souvislosti podstaty těchto her. Tedy základním rozdílem mezi dětskými hrami divadelního charakteru a obřadními hrami provozovanými dětmi spočívá v jejich zařa zení v rámci struktury kultury jako takové. Dětské obřadní hry mají totiž přímou návaz nost a dopad na kulturu celého společenství. Nesou doposud obsah, který je závažný a respektovaný či alespoň srozumitelný v rámci kultury dospělých. „Skutečné, oprav dové“ dětské hry tedy v opozici к tomuto konstatování pak nenesou ve své formě ob sahy, které by měly funkci a kulturně nor mativní dosah pro jinou věkovou skupinu než pro děti. Prvotní folkloristické uchopení dětské hry v rámci studovaných folklorních žánrů se stalo východiskem pro další vymezování obsahu pojmu. Zpřesnění či prohloubení vhledu při úvahách o dětské hře se ubíralo dvěma směry: 1. směrem prohlubování po znatků o genezi, podstatě, výstavbě a fungo vání dětských her; 2. směrem soustavného a stále se rozšiřujícího sběru dat a jejich kla sifikace. Bylo by ovšem chybou hovořit o obou ad hoc vytyčených směrech jako o záměrné oborové profilaci badatelů věnu
517
jících se problematice dětské hry. Odlišnos ti v přístupu byly dány především korpusem dat, s kterým primárně pracovali a který vy mezoval obsah jimi používanému pojmu dětská hra.
Analytické pojetí slovesných folkloristú První směr navázal na původní přístup zakladatelů české folkloristiky к dětské hře ve smyslu dětské hry s roz vinutou stabilní slovesnou složkou. Přesněji řečeno respektoval početní převahu a „folkloristickou atraktivitu“ těchto dět ských her ve folklorních sběrech. К tomuto typu dětských her pak také sahali etnologové-slovesní folkloristé, když řešili otázky směřuj íci к zevrubnému poznání těchto dět ských her. Tito badatelé se dočkali ve 40. letech 20. století alespoň částečného teoretického uchopení pojmu, a to v práci Petra Bogatyreva. Tento česky píšící ruský strukturalista, odborník na problematiku českého a sloven ského lidového divadla (mimo jiné), řadil dětské hry do oblasti lidového dramatu. Dět ské hry neposuzoval jen jako východisko li dového divadelního projevu dospělých (Bogatyrev s. 13). Přiznal jim většinu parametrů charakteristických pro žánr dramatu. Formu loval, že u dětské hry najdeme většinu zá kladních divadelních prvků. (Bogatyrev s. 13). Podle něj i v dětských hrách lze na lézt princip dramatu - přeměnu herců v jinou osobu, zvíře nebo personifikovanou věc.5 Tento přerod identity i v dětské hře podpo ruje vymezení role, její ztvárnění v rámci dialogu a divadelního děje, někdy i s pomo cí rekvizity a kostýmu (Bogatyrev s. 14). Jediné, co dětským hrám podle Bogatyreva chybí, je publikum (Bogatyrev s. 16). „ Obe
censtva tu nejen není zapotřebí, ale přímo překáží“ (Bogatyrev s. 70). Dětské hry ne dávají prostor ani к pasivní, ani к aktivní 518
účasti diváků. Jsou výsledkem výhradně kolektivního tvořeni herce s ostatními her ci.6 (Bogatyrev s. 70) Tyto myšlenky Bogatyrev opíral zejména 0 dětské hry divadelního charakteru s roz vinutou stabilní slovesnou složkou - přede vším o hry s dramatizovaným dialogem hrá čů. Z tohoto důvodu se nezříkal ani mimetických (napodobovacích, imitačních) her děti (např. na doktora, na maminku a na ta tínka atd.). I je zahrnul pod pojem dětské hry, 1 když dále jejich vztah к folklornímu podá ní neřeší.7 Bogatyrevovy odkazy к vymezení pojmu ovšem platí i pro další hry s pravidly ze sku piny dětských her divadelního charakteru, neplatí pouze pro hry, kde je děj opřen o slo vesnou složku. Jak upozorňuje text Bohu slava Beneše o dětských hrách divadelního typu (Beneš s. 173), stabilní slovesná slož ka není jediným prostředkem к dramatizaci děje, к evokaci přeměny hráčů v postavu dramatu. Divadlo dětské hry nemusí být vždy zpracováno do řečové dialogické formy a podpořeno divadelní mimikou. Může ho uvést monologická říkanka či její redukcepovel řečový i gestem. Beneš v této souvis losti hovoří o zápletce. Ve zkratce vysvětlu je, že „divadelnost her spočívá v řešeni zá
pletky, která se často uvádí mimicky, gestem, zvýšeným hlasem a skandováním “ (s. 173). Řešení zápletky však může být navozeno i skrze indicie převáděného příběhu. V těch to případech je iluze divadla zprostředková na rozdělením a pojmenování rolí (např. hra Mrazík), pojetím herního prostoru jako scé ny (stanovení místa domečku, např. hra Na sviňu - srov. Štěpánek s. 399-401), někdy dramatický děj připomíná pouze název hry. Zápletka tedy iniciuje dramatický děj hry. Ten se pak stane ústřední akcí (např. Na Eliš ku, Na vodníka) či částí akce (Zlatá brána, Hloupá kuchařka) konkrétní dětské hry. Nebo může být pouze úvodním dramatickým
impulzem, který dále dramatický děj neroz víjí nebo není ani jako divadlo prožíván (Na babu, Mrazík). Z hlediska výstavby dětských her divadelního charakteru lze tedy říci, že zápletka dramatu a její řešení buď tvoří rá mec celé hry, nebo je pouze „prologem, po kterém následuje hledání schovaných osob či honička (Beneš s. 173), přetahovaná, „ko runování“- výplata protihráčů atd. Ve folkloristickém pojetí dětských her s rozvinutou slovesnou složkou převážil as pekt dramatický. Ústřední se v pohledu folk loristů stala dramatická složka her, tedy, s odvoláním na Bogatyrevovu definici dra matu, princip přeměny. Tím se ovšem také výrazně zvětšil počet dětských her (a jejich variant), které se staly předmětem badatel ského zájmu slovesných, potažmo dramatic kých folkloristů. Bohuslav Beneš je zahrnul Pod pojem dětská hra divadelního charakte ru* V důsledku toho i s ohledem na výsled ky studia dětských her „druhého“ - sběratelsko-klasifikačního směru - však došlo к vnitřní strukturaci tohoto typu her. Beneš určil tři subtypové skupiny dětských her di vadelního charakteru: P o h y b o v é řík a n k y (např. Na vodníka, Na sochy), k te r é k o n čí h on ičkou ; p o h y b o v é in sce n a c e ř ík a d e l (např. Had leze z díry); ta n ečn í h ry (např. Zlatá brána). Říkanky, které pouze rytmizovaly činnost a rozpočitadla (vyčítanky), pak nadále ter minologicky drželi slovesní folkloristé od děleně od pojmu dětských her, byť přizná vali jejich funkční blízkost.
Pojetí sběratelské a klasifikační Folkloristé, jež prioritu své práCe spatřovali v soustavném sběru dětských folklorních her, mířili к rozšíření obsahu Pojmu jimi studovaného kulturního jevu. Snímat dětskou folklorní hru v úzkém rám PEDAGOGIKA roč. LI, 2001
ci dětských her divadelního charakteru chá pali jako nedostatečné. Nešli však důsledně cestou teoretického rozpracování a rozšíření pojmu. Svůj cíl naplňovali pouze a právě skrze náhodné i systematické sběry her, kte ré intuitivně klasifikovali jako dětské folk lorní hry. V zásadě velice záhy po publikování do té doby nej významnějších folklorních sběrů Erbena a Sušila, které jak již bylo řečeno, prezentovaly dětské hry divadelního charak teru s rozvinutou stabilní slovesnou složkou, vycházely popisy i jiných typů dětských her. Již Bartošovo pojetí (1888) bylo mnohem širší než úzká specializace jeho předchůd ců. Ovšem nejen on, ale i řada dalších bada telů překonala jednostrannost ve sběru dět ského folkloru. Rozšíření jejich zájmu sou viselo s požadavkem systematického mapo vání folklorních projevů i s touhou přinést něco nového. Rozevírání mantinelů, co se má prezentovat jako dětská folklorní hra, pak provázelo vývoj tohoto teoreticko-metodologického směru studia. Jak již bylo řečeno, mělo toto pojetí dět ských her daleko širší obsah než pojetí ryze slovesně-folkloristické. Vedle her s rozvi nutou stabilní slovesnou složkou folkloristy zaujaly i hry, které budovaly výrazně na slož ce pohybové (tělovýchovné hry, školky, hry s náčiním, hry zručnosti - drápky), popřípa dě na složce výtvarné (obrazové písmo, sklá dačky z papíru). Cílem ovšem opět nebylo studovat veškeré herní projevy dětí. I zde docházelo к výběru. Nevyřčenými, ale intu itivně respektovanými kritérii pro označení dětské hry se staly: 1. relativně ustálená for ma jevu, 2. folklomost jevu,8 3. jeho zábav ná funkce v kolektivu (čím se děti bavily), 4. příslušnost jevu výhradně к dětské věko vé skupině. Ustálenost formy byla dána především pravidly hry. O nich jako o důležité složce dětských her hovořil již Bartoš (s. 192). Na
519
místo folkloristické intuice při rozhodová ní, zda lze hru zařadit mezi dětské folklorní hry či nikoliv, nabídl kritérium pravidel. Pra vidla se stala vodítkem při rozhodování ustá lenosti formy hry. V soupisech dětských folklorních her se však objevovaly i herní projevy, které se neodvíjely od závazných posloupných herních fází. Principem těchto herních aktů byla fáze jediná - herní figura a její „kánonické“ pojmenování (zvláště u dětských her s rozvinutou pohybovou slož kou např. trakař, další hry tohoto typu srov. Bakešová s. 22-28). Porovnáme-li sběry dětských her z pře lomu 19. a 20. století s uchopením dětské folklorní hry v druhé polovině 20. století, objevuje se však zásadní posun ve výběru dětských her prezentovaných jako dětská folklorní hra. Ještě sběratelé přelom u 19. a 20. století výrazně upřednostňovali hry, které zřetelně odkazovaly na kontext tradič ní české lidové kultury a její archaičnost. Tedy překvapivě často zaznamenávali sbě ratelé dětské hry, které obsahovaly mimo jiné i doprovodnou slovesnou složku (v podobě lokálního názvosloví kroků hry nebo herních rekvizit), využívaly jako rekvizitu artefakt lidové kultury (zde hazardní hra s velikonoč ními kraslicemi, do kterých se chlapci trefo vali krejcarem) nebo potvrzovaly reliktnost zaznamenané hry (např. hra v kamenné ku želky). „Záchranářský“ postoj, který byl zře telný v pojetí nestorů, přežíval ještě u autorů první poloviny 20. století. Od 50. let bada telé a sběratelé již neplédovali pouze starým hrám dětí z vesnice. Sbírali a rekonstruova li i hry dětí z města, stejnou pozornost vě novali i novým (dosud nepopsaným) formám a typům her.9 Pojetí dětské folklorní hry jako interak tivního žánru, jako dětské kolektivní zába vy se pak jednoznačně odrazilo v preferenci her, jichž se účastní nejméně dva hráči. Ve sběrech dětských folklorních her převažují
5 20
hry kolektivní nad hrami párovými, hry in dividuální se takřka nevyskytují.10 Tento stav pak ovlivnila i skutečnost, že právě kolek tivní hry mají jednoznačná, tedy popsatelná pravidla, která regulují a slaďují akci větší ho počtu děti. Sběratelé dětských her předložili etnolo gické obci množstvi více či méně kvalitních zápisů pravidel dětských her, aniž by se te oreticky vyrovnali s obsahem pojmu dět ská hra. Ovšem formální bohatost jevů, kte ré děti-informátoři nebo oni sami označili jako dětská h raje nutila к teoretickým úva hám nad soubory získaných dat. Výsledkem jejich práce se však nestala definice pojmu dětská folklorní hra, nýbrž klasifikace dět ských folklorních her. Tedy jestliže badatelé nedokázali formulovat znaky dětské hry obecně, rozhodli se přiblížit žánr výčtem prvků. Individuálně či v návaznosti na své předchůdce sdružovali hry do skupin (typů) podle různých klasifikačních systémů. Ty zpravidla vycházely z vyzdvihnutí některé formální stránky jevu - tedy zohledňovaly dominantní formálni složku hry nebo trans parentní prvek hry. Jak je ovšem pro kate gorizace folkloru obvyklé, většina koncepcí trpěla překrýváním se či naopak mnohoznač ností typových skupin." Prvním krokem v klasifikaci dětských her byly pokusy nějakým způsobem uspořádat sebraný materiál v rámci publikace. Autoři buď třídili dětské hry podle pohlaví hráčů či podle ročních období, nebo nahodile sdru žovali hry do skupin podle formálního trans parentního znaku. Velmi záhy však někteří badatelé přikročili к system atické práci a soustředili se na poznání a popsání jedno ho jimi určeného a vybraného typu dětských her. Autoři se tedy vedle uvedení konkrét ních her věnovali i rozboru a charakteristice daného typu her. Tyto studie však nikdy ne dosáhly tak analytického vhledu do proble matiky, к jakému dospěly generace sloves
ných folkloristů při definování dětských her divadelního charakteru. Např. již v roce 1912 zpracoval Vladimír Švácha problematiku ho niček, poté svoji pozornost namířil na trefovačky, pálkovačky a poháněčky, vychytávačky a nadhazovačky a na hry kruhové. Podob ně odborníci na taneční folklor se věnovali dětským tanečním hrám (Hájková; Jelínko vá 1987).12 Současná folkloristika např. při nesla analýzu her s prádlovou gumou (Bittnerová 1999, s. 104-117). Na základě těchto dílčích analýz pak při šli badatelé s ambicí podat ucelenou klasifi kaci dětských folklorních her. Nepřekvapí proto, že v popředí zájmu zůstaly pohybové hry. První systematičtější klasifikaci pohy bových kolektivních dětských her podal S. P. Orlov. Provedl detailní typologii. Roz poznal 31 typů dětských pohybových her, které rozdělil v rámci tří velkých kapitol na hry se zpěvem (rozpočitadla a taneční hry různých typů), na hry hybné bez náčiní (ho nění a chytání hráčů s různými typy dramatických zápletek, typy her míčových, na scho vávanou, typy her se skákáním, „sportovní výkony“ atd.) a na hybné hry s náčiním (s míčem, dřívky, hůlkami, špalíky a kolíky, kuželkami, koulemi, ořechy, vejci, kulička mi a kamínky). Druhou zásadnější klasifikaci dětských her přinesla o třicet let později Olga Hrabalová ve své systematice dětského folk lóru. Tato badatelka se ovšem již neomezila pouze na pohybové hry. Dětské hry rozřadi la do čtyř základních skupin, které dále vnitř ně členila. Říkadla spjatá s hrou (tedy např. rozpočitadlo) uvedla mimo vlastní kategorii her. Hry rozdělila na nepohybové, pohybové, na hry s ustálenými předměty a na hry a Písně obřadní (Hrabalová 1959, s. 102). TVto klasifikace však nejsou z hlediska mo derní folkloristiky důsledné, postrádají vnitř ní logiku, nemají jednotnou strukturu. Lze Je ovšem překvapivě užít pro katalogizaci her, ovšem nikoliv pro jejich další analýzu. PEDAGOGIKA roč. LI, 2001
Poslední pokusy o klasifikaci dětských her se vzdaly nároku vytvořit fungující katalo gizační systém. Jejich ambicí bylo pracovat s vnitřní strukturou dětské hry. Jednou z cest bylo využití Cailloisova schématu budova ném na čtyřech odlišných herních principech (agon, alea, mimikry, ilinx). Tato práce sice ověřila platnost filozofického rámce her, ale v zásadě nepřinesla nové poznatky o dětských folklorních hrách (Bittnerová 1999/3, s. 4). Třídění her podle postavení herních rolí ve hře (Bittnerová 1999/2, s. 310) pak podpo ruje slovesně-folkloristickou koncepci dět ské hry jako typu lidového dramatu a nezohledňuje další principy dětské folklorní hry. Klasifikace dětských her tedy nejsou v takovém stupni rozpracovanosti, aby na jejich základě mohla být formulována defi nice žánru dětské folklorní hry.
Pojetí etnografické Etnografické pojetí (v něm zahr nutá ekologická metoda) zachází s hrou ni koliv jako s jevem s žánrovými příznaky, nýbrž akcentuje, zohledňuje jeho funkci. Etnografické uchopení dětské hry stojí na charakteristikách volnočasové zábavy, ope ruje s věkem dětí a zdůrazňuje obsahovou stránku dětských her buď v kontextu komu nikace dětí v dětské skupině, nebo v kon textu způsobu života dítěte. Pod pojem dět ská hraje zahrnuto poměrně velké množství jevů, které badatel na základě své odborné intuice, nebo s odvoláním se na postoj re spondenta jako hru klasifikuje. Nejednou je proto v titulu článků nebo v textu termín „hra“, „dětská hra“ spojován s obsahově šir ším pojmem „zábava“(srov. Pospíšilová 1990 s. 172-184). Kritériem pro zahrnutí určité hry do popi su volnočasových aktivit se v etnografickém pojetí nestalo kritérium ustálené formy a kri térium folklomosti (viz pozn. 6), nýbrž kri térium opakovaného výskytu určité herní
521
akce, potažmo zábavy. Výčty her, které měly charakterizovat společenský život děti, ne zahrnovaly pouze dětské folklorní hry, které analyzovali slovesní folkloristé a detailně popisovali sběratelé tohoto žánru dětského folkloru. Stejné pozornosti se dostalo spor tovním aktivitám (např. šplh, běh, fotbal atd.), komerčně distribuovaným hrám, hra ní s hračkami a mimetickým hrám, akcím při rodinných, školních i lokálních společen ských slavnostech (např. střelnice, divadýlko), společným akcím dětských skupin např. házení kamením i blátem atd. (srov. např. Pospíšilová 1990, s. 182, Scheufler s. 39-49). Práce, které se soustřeďovaly na způsob života dítěte, pak pracovaly i s indi viduálními hrami dítěte. Ať to byly hemi aktivity distribuované kulturou dospělých či realizace polospontánních nápadů děti, ne byly většinou tyto hry detailně popsány. Etnografické uchopení dětských her nebo možná lépe dětského hraní dosud příliš ne pracovalo se záznamy herních akcí. Spoko jovalo se s výčtem realizovaných aktivit, kte ré tvořily společný obraz o životě dětí v urče né době a na určeném místě. Ovšem etnolo gická analýza právě konkrétních herních aktivit může přinést další poznatky o dětské hře jako kulturním jevu. ****
Pojetí dětské hry v etnologii má tedy v zá sadě dvojí rozměr. První uchopení přináší folkloristické pojetí, které chápe dětskou hru jako folklorní žánr. Jeho koncepce spojuje dvě roviny: rovinu folklorní a rovinu žánru. V prvém připadě má obor přesně vymezené mantinely. Dětská folklorní hra může být jen taková, která má ustálenou formu a zároveň existuje ve variantách, je výsledkem kolek tivní tvorby a je nesena tradicí. Při formula ci žánrových příznaků však etnologové-specialisté na folklór tápou. Jedinou charakte ristikou, která platí na všechny dětské folk
522
lorní hry, jsou herní pravidla nebo herní fi gury. Slovesní folkloristé, kteří se přiklonili к pojetí dětské hry jako dramatu, herní pra vidla a herní figury chápou jako dramatic kou zápletku, jejímž prostřednictvím dochází к přijetí jiné identity diktované hrou. Folk loristické pojetí však v každém případě provádi selektivní výběr z velkého repertoáru dětských herních aktivit. Naopak etnografické pojetí zachází s dět skou hrou z hlediska její funkce. Pro ně je hra v principu totožná s pojmem zábava. Etnologové blízcí etnografickému pojetí dět skou hru interpretují v kontextu společenské ho života (sociální komunikace). Minimál ně zhodnocují její funkci pedagogickou, byť překvapivě často je tato funkce dětské hry v etnologických textech zdůrazňována. Folk loristické a etnografické pojetí pak spojuje jedině názor, že dětské hry jsou projevem dětské kultury. Taje v kontextu kultury celé společnosti vnímána jako specifická. Kultur ní jevy dětské kultury nesou kulturní obsa hy, jež jsou platné pouze v rámci dětské kul tury, nebo které jsou v kultuře dospělých chápány jako překonané, reziduálni, s nižším kulturním dopadem.
Poznámky: 1 Žánrově blízké hry dospělých jsou podle kontextu a dominantní složky zahrnovány folkloristy buď pod žánr lidové divadlo, nebo popisovány jako typ tance, nebo jsou interpretovány jako součást zvykoslovných obřadů. Etnologové je analyzovali i jako sou část životniho stylu - způsob zábavy (např. hazardní hry v době konání li dových slavností v Praze druhé polo viny 19. století). 2 Většina prací, zabývajících se dětskou hrou jako volnočasové náplně dětí je z pera folkloristů, kteří ke zkoumání dětské hry přistoupili z hlediska eko-
logické metody. Přesto u řady těchto prací posléze převažuje akcent etno grafický, tedy snaha ukázat svět dětí skrze hru a nikoliv osvětlit fungování určité hry či repertoáru her (např. Marhoulová, Pospíšilová). Koncepci je jich studií pokládám za zcela legitim ní. Tento odkaz směřuji pouze к vys větlení svého postoje. 3 Současníkem Erbena a Sušila byl vý znamný český pedagog Štěpán Bač kora. I on obrátil svoji pozornost ke sběru dětských her (Bačkora: D ě ts k é h ry a z á b a v y . Praha, 1855.) Bačkorův zájem podnítilo především jeho peda gogické zaměření. Svědčí o tom po jetí sbírky her. Bačkora vědomě své sběry neomezil pouze na zápis dět ských folklorních her, ale pozornost věnoval i hrám didaktickým, které využívali tehdejší učitelé. 4 Hry spojené s rodinnou obřadností, které by byly přenechány dětskému aktérovi, jsem z literatury nezjistila. Pouze O. Hrabalová uvádí novodobé přání dětí к narozeninám či jmeninám. (Hrabalová s. 102). 5 Míra tohoto přerodu v prožívání dětí je ovšem podle mého názoru diskuta bilní. 6 Tento způsob tvorby Bogatyrev klasi fikuje jako hru čistou. 7 Bogatyrevovo pojetí dětské hry ovšem překvapivě opět vylučuje dětské ob řadní hry, či alespoň ty dětské obřad ní hry, které jsou vázány na společ nost dospělých, tedy kde je dospělý dosud divákem. 8 Kulturní jev je označen za folklorní, vykazuje-li následující znaky: 1. jev není svázán s autorem, ale je vnímán jako kolektivní vlastnictví, 2. je ne sen tradicí, 3. existuje ve variantách (blíže Leščák; Sirovátka s. 21). PEDAGOGIKA roč. LI, 2001
9 Např. Jana Pospíšilová se ve svém vý zkumu mimo jiné soustředila na tleskací hry dívek (vytleskávačky), které do té doby unikly pozornosti badatelů. 10 Snad jedinou výjimkou je sběr Ladi slava Malého (Hračky dětí českoslo venských, b.d.), který právě skrze po pis užívaných herních rekvizit zachy cuje řadu individuálních dětských her. 11 Upozorňuji na nedůslednost a nejed noznačnost např. v katalogizaci příslo ví nebo na Proppovu kritiku katalogu pohádek AaTh. 12 Badatelé, kteří se věnovali dětským ta nečním hrám, navíc často hry nahlí želi ze zorného úhlu taneční folklo ristiky, takže skutečnost, že se jedná o hry, byla v jejich definicích zanedbá vána.
Literatura: BAKEŠOVÁ, L. Dětské hry tělocvičné na Moravě. Č e sk ý lid, 1894, roč. 3, s. 2 2 28. BARTOŠ, F. N a š e d ěti. 3. vyd. Praha : Vy šehrad, 1949. 352 s. BENEŠ, B. (ed.). Č e sk á lid o v á s l o v e s n o s t: V ýbor p r o so u ča sn éh o čten á ře. Praha : Odeon, 1990. BITTNEROVÁ, D. Skákání gumy v 90. le tech 20. století. L id é m ěsta, 1999, č. 2, s. 104-117. BITTNEROVÁ, D. Transmise dětských for mal izo váných her v herním repertoáru dětské skupiny. Č e sk ý lid , 1999, roč. 86, č. 4, s. 310-324. BITTNEROVÁ, D. Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. In P S Š E : 4. třída. Zpráva z výzkumu. Praha, 1999, 32 s. BOGATYREV, P. L id o v é d iv a d l o č e s k é a slo v en sk é. Praha, 1940. CAILLOIS, R. H r y a lid é . Praha: Naklada telství studia Ypsilon, 1998.
523
ERBEN, K.J. Prostonárodní české písně a říkadla. Sv. 1. Díl 1. Věk dětský. Díl 2. Písně a říkadla výroční. (Ed. Zdeněk Mišurec). Praha : Panton, 1984. HÁJKOVÁ, T. Lidové hry a tance pro mlá dež. Praha : Mladá fronta, 1952. 142 s. HR A BA LO V Á, O.; BREW STER, P.G. A Czechoslovak cat's oradle series. Čes koslovenská etnografie, 1957, roč. 5, s. 176-182. HRABALOVÁ, О. К dětskému folklóru a jeho tříděni. Český lid, 1959, roč. 46, s. 97-103. HORÁK, J. Hra „Žalman“. Český lid, 1954, roč. 41, s. 219-221. HUIZINGA, J. Homo ludens. Praha : Mla dá fronta, 1971. 226 s. Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha : Orbis, 1968. JELÍNKOVÁ, Z. Dětské taneční hry z Ho ráčka. Třebíč: Okresní kultumi středis ko B. Václavka, 1987. JELÍNKOVÁ, Z. D ětské hry a říkadla zHorňácka. Praha : Státní nakladatel ství krásné literatury, hudby a umění, 1954. 183 s. LEŠČÁK, M.; SIROVÁTKA, O. Folklór a folkloristika. Bratislava: Směna, 1982.
ORLOV, S.B. Hry a písně dětí slovanských. Praha : Československá obec sokolská, 1928. POSPÍŠILOVÁ, J. Folklór a život děti. In Sirovátka, O. aj. Město pod Špilberkem. Brno, 1993, s. 110-122. POSPÍŠILOVÁ, J. O hrách a zábavách dneš ních dětí. In Národopisné studie o Brně. Brno, 1990, s. 172-184. SUŠIL, F. Moravské lidové písně. Praha : Vyšehrad, 1951. SVOBODOVÁ-GOLDMANNOVÁ, F. Ří kadla a hry děti slováckých. (Ed. Olga Hrabalová-Kadlčíková). Gottwaldov : Krajské museum v Gottwaldově, 1958. ŠTĚPÁNEK, F.S. Z her českých dětí. Český lid, 1899, roč. 8, s. 399-401. SCHEUFLER, V. Dětské skupiny. In Stará dělnická Praha. Praha: Academia, 1981, s. 139-143. SCHEUFLER, V. Pražské děti. In Etnogra fie pražského dělnictva. Maketa sv. II. Praha : ÚEF ČSAV, 1975, s. 1-59. ZÍBRT, Č. Obrazové písmo - dětská hra. Český lid, 1898, roč. 7, s. 245-248. ZILYNSKYJ, O. Hra na Žalmana a jiné lido vé hry o namlouvání nevěsty. Českoslo venská rusistika, 1956, roč. 1, s. 261-295.
DOŠLO DO REDAKCE Z NAKLADATELSTVÍ MAXDORF v Praze 2000 MATĚJČEK, Z. Školu rodičů. 285 s. ISBN 80-85912-29-5.
Pokračováni na s. 540 524
