Když se o tebe nebo tvou rodinu, začne zajímat odbor péče o děti, hodně záleží, o jaké problémy vlastně jde. Pakliže ty sám nevíš v čem je problém (třeba něco ve škole?), neboj se zeptat rodičů, nebo přímo sociálních pracovníků, nebo prostě někoho, ke komu máš důvěru (učitel, trenér, apod.), a dotyčná osoba by mohla vědět co se děje. Každopádně nejdříve je třeba vzniklé problémy řešit tam, kde vznikly – u tebe, ve tvé rodině, ve škole apod. Odbor péče o děti by tobě/Vám měl v tomto pomoci. Je také možné se obrátit s žádostí o pomoc třeba na některou neziskovou organizaci, které pomáhají rodinám, pakliže u Vás nějaká působí (zase by vám měla pomoci „sociálka“, popřípadě se podívej na internet – do vyhledávače si zadej např. sociálně aktivizační služby). Někdy se ale stane, že tvé problémy, nebo problém tvé rodiny, jsou tak velké, že se odbor péče o děti rozhodne podat k soudu návrh na tvé (popřípadě i tvých sourozenců) „odebrání“ z rodiny. Co to vlastně znamená? Jestliže se problém nedá řešit rychle a tak, aby si mohl zůstat u rodičů, prostě doma, je potřeba nezletilé děti z rodiny, nejlépe na určitou, nezbytně dlouhou dobu, přemístit do „bezpečného prostředí“, říká se tomu náhradní péče.
Je třeba zdůraznit, že i přesto, že soud rozhodne o tvém umístění do prostředí mimo tvou rodinu, máš stále právo být v kontaktu se svými blízkými, pakliže tento kontakt soud nějak neomezí (to se stává například tehdy, když doma rodiče své děti týrají a/nebo zneužívají).
Tak tady se můžeš dozvědět něco více o takzvaných ústavních zařízeních. Patří sem diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy. Jsou mezi nimi rozdíly (o těch se dočteš v krátkosti například), ale spoustu toho mají společného. Každopádně o umístění do takového zařízení musí vždy rozhodnout soud – a ten by se tě měl vždy ptát na tvůj názor! Všechna tato zařízení se musí řídit zákony – pro ústavní zařízení je to především zákon č.109/2002 Sb..
Pro umístění do ústavní výchovy platí obecně několik pravidel: 1. Měl by si být umístěn, pakliže je to možné, co nejblíže k tvým blízkým. 2. Měl by si být umístěn společně s tvými sourozenci. Popřípadě, jestli už některý z tvých sourozenců v ústavu je, tak nejlépe k němu. 3. V ústavním zařízení tě musí seznámit s pravidly „Jak to tady chodí“, kterým se říká vnitřní řád. Jak takový vnitřní řád vypadá, se můžeš podívat. Každé zařízení má svůj, ale jednotlivé řády by se neměly výrazně lišit. Pakliže tě s pravidly nikdo neseznámí, je to chyba. Ozvi se, ptej se, co můžeš, na co máš nárok, jaké jsou tvé povinnosti. Je třeba mít na paměti, že jakmile máš práva, máš i povinnosti. Pokud něčemu z vnitřního řádu nerozumíš, ptej se vychovatele, sociální pracovnice, ředitele zařízení. 4. V zařízení tě musí pravidelně, minimálně jedenkrát za tři měsíce, navštěvovat tvá sociální pracovnice z příslušného městského úřadu. Ta s tebou bude probírat tvoje problémy, situaci u tebe i v rodině. Je to také člověk, na kterého se můžeš obrátit, když si s něčím zásadním nespokojený, když potřebuješ poradit, když se cítíš bezradný. Máš právo s ní mluvit o samotě. 5. I po umístění do zařízení máš právo na kontakt se svými blízkými.
Cítit strach je normální. Každej ho občas má. Snad jen František Nebojsa z Fimfára neví, co je strach. Jenomže on je pohádková bytost. My jsme lidé a strach k nám patří. Strach způsobuje ledacos. Někdy je strach tak velký, že tě zaplavuje a brání ti dělat činnosti, které bys dělat chtěl, nebo kterým se občas nedá vyhnout. Máš takový strach, že se znemožníš, že snad ani raději nepůjdeš do školy? Ze strachu je ti tak úzko, že se ti chce omdlít? Máš tak velký strach jet autobusem, že raději nikam nepojedeš? Těžko se ti vychází z domu? Nechceš jít tam, kde je spousta lidí, třeba do kina, nebo do centra města? Bojíš se pavouků tak moc, že je ti z toho strachu nanic? Nesnášíš, když jsi centrem pozornosti, když na tebe ostatní zírají? Bojíš se, že se něco stane mámě, tátovi, babičce, sourozencům? Bojíš se, že se něco stane tobě? Takové strachy mívá hodně lidí. Rozhodně v tom nejsi sám. Všechny druhy strachu, o kterých už nyní víš, jsou normální, pokud se stihneš věnovat tomu, co tě baví a tvůj strach ti v tom nezabrání. Strach, který nám brání dělat věci, které bychom rádi vykonávali, takový strach vlastními silami překonat nelze. Je to strach, který zahlcuje celé tělo, nedá se na něj zapomenout, způsobuje nepříjemný pocit. Je na čase, abys svému strachu podal pomocnou ruku. Lidé, kteří mívají potíž se svým strachem, mívají strach zajít za někým, kdo by jim dokázal pomoci. Nemusíš se bát, jsou tady pro tebe, proto, aby ti pomohli, proto, aby tě podpořili.
Strach z trestu Někdy se stává, že toho je na tebe ve škole moc. Hodně úkolů, těžké učivo, možná špatné známky. Vracíš se ze školy domů s obavami, nejraději bys domů vůbec nešel?
Nemusíš být se svým strachem sám, dá se dělat dost – svěřit se někomu, komu důvěřuješ, nebo můžeš třeba zavolat na Linku bezpečí pro děti a mládež – tel. 284 116 111.
Strach z rozvodu Už zase…hádají se. Moje máma a můj táta….co je špatně? Je to určitě proto, že jsem dostala poznámku ve škole…učitelka si stěžovala…nebo je to kvůli té čtyřce z matiky…nebo proto, že jsem rozbil talíř, když jsem utíral/la nádobí? Slyšel jsem od sousedky, že se naši budou rozvádět. To jako budu bydlet kde? To už s tátou nikdy nepůjdeme na fotbal? A kdo mi udělá ráno snídani? Rodiče toho někdy mohou mít opravdu moc, pak se lehce stane, že si neuvědomí, že by tě mohlo něco trápit, že bys něco potřeboval, že toho na tebe může být příliš. Rodiče tě mají rádi, přesto jim někdy nedojde, že to potřebuješ slyšet. Nezůstávej se svými starostmi sám, někdy může pomoci, když se svěříš někomu, kdo má tvoji důvěru, můžeš chatovat s odborníky na lince bezpečí, můžeš zavolat, nebo napsat na Krizovou linku Kroměřížska – telefon 573
331 888.
• • • • •
Nejde ti to ve škole? Učíš se a stejně si z toho nic nepamatuješ? Chceš se učit, ale nevíš, jak na to? Každé ráno se probouzíš se strachem, co tě zase ve škole čeká? Potřebuješ pomoc od rodičů (vychovatelů), ale oni se jen rozčilují, že máš zase špatné známky?
Zkus si teď představit závody v běhu, závodníci jsou všichni na startovací čáře, seřazeni vedle sebe a čekají na startovací výstřel, aby mohli vyběhnout. Výstřel se ozve a někteří vyběhnou okamžitě a jsou vpředu, ostatní tak šikovní nebyli. Někdo třeba na startu ztuhnul a nemůže dál, někdo třeba škobrtnul, zakopl nebo spadl, a další se dokonce zranil. Někdo, kdo měl na startu smůlu, dokáže vstát a ostatní doběhnout, někdo raději zůstane ležet a vše vzdá, a někdo vůbec neví, co má dělat a ze strachu se rozpláče. A proč píšeme o závodu, když mluvíme o škole a učení? Protože ve škole a s učením je to úplně stejné, abys dobře běhal, musíš trénovat, aby ti šla dobře škola, musíš se učit, ale důležité je vědět, jak se učit.
Jsi v náhradní rodinné péči Jak už jsme řekli, někdy je potřeba rozhodnout o tom, že nezletilé děti musí být, třeba na nějakou dobu, umístěny mimo svou rodinu. Jaké jsou vlastně možnosti? Ve většině případů o takovém závažném kroku musí rozhodnout soud. Ten může rozhodnout o tvém umístění do některé z následujících forem náhradní rodinné péče:
– pokud nemůžeš z nějakých důvodů zůstat doma, tak je to asi i pro tebe to nejlepší řešení. Být třeba u babičky, dědy, strejdy či tety. Soud musí vždy zjišťovat, jestli tady není taková možnost, prostě aby si byl u svých blízkých. Může se také stát, že ty sám by si u příbuzných nechtěl být – neboj se to říct!
– „přechodky“ – což je speciální typ náhradní rodinné péče. Znamená to, že by si na určitou dobu (maximálně na jeden rok) byl svěřený do péče lidem, kteří jsou prověření a měli by ti dokázat poskytnout pomoc a bezpečné prostředí (bydlel by si u nich doma). Zároveň s tvým umístěním mimo rodinu, se musí pracovat na odstranění příčin a důvodů, kvůli kterým si musel pryč ze své rodiny. Situaci v rodině je třeba vyřešit z toho důvodu, aby nic nebránilo tvému návratu. V současné době jsou do této péče umísťovány spíše malé děti, protože „přechodkářů“ (pečovatelů pro tento typ náhradní péče) je stále málo, ale snad se to brzo zlepší.
Pěstounská péče je jedna z forem náhradní rodinné péče. Děti se k pěstounům umísťují v případech, že se jejich vlastní rodina dostala do obtíží a zrovna se o své děti nedokážou dobře postarat. To však neznamená, že takoví rodiče nemají své dítě rádi! O umístění dítěte do pěstounské péče musí vždy rozhodnout soud. Pakliže je to možné, musí se také ptát na tvůj názor. Na rozdíl třeba od adopce se pěstouni (náhradní rodiče) zpravidla nestávají tvými zákonnými zástupci. To znamená, že za tebe mohou rozhodovat jen v běžných záležitostech. Ve věcech důležitých – jako například jakou střední školu půjdeš studovat, nebo v případě operace, musí s tímto krokem souhlasit tví biologičtí rodiče – a pakliže to není možné (protože se třeba neví, kde zrovna jsou), musí mít pěstoun k důležitým rozhodnutím souhlas soudu. Možná by ses rád na něco zeptal. Pakliže zde nenajdeš odpověď na své otázky, neboj se nám napsat na mail
[email protected]
Máš pocit, že Máš pocit, že Máš pocit, že Bojíš se toho,
ti doma hodně ubližují? tě rodiče příliš krutě trestají? ti dělají věci, které tě bolí nebo ti jsou hodně nepříjemné? co ti zase doma budou dělat? Pokud máš pocit, že na některou z výše položených otázek odpovídáš ANO, pak se může stát, že trpíš tak zvaným syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který je označován jako CAN. Vzniká převážně úmyslným ubližováním dítěti, které je nejčastěji způsobeno jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Syndrom CAN je víceméně vázán na rodinné prostředí dítěte. Syndromem CAN jsou obecně ohrožené všechny děti bez ohledu na to, jaký dojem navenek rodina v zásadě budí.
Z odborného hlediska se tedy hovoří o takzvaném syndromu CAN, syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který zahrnuje oblasti tělesného a duševního týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, šikanování a tak dál.
Tělesné týrání – je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ubližování či utrpení dítěte. Sem patří vše, pokud ti někdo dělá něco, co ti způsobuje velkou bolest, jsi hodně bit, zůstávají ti modřiny, odřeniny, popáleniny, bojíš se a máš strach, že se to bude zase opakovat. Pokud máš strach o svém trápení říct někomu známému a požádat o pomoc, můžeš se obrátit například na Krizovou linku Kroměřížska – telefon 573 331 888, dětské krizové linky, apod.
Citové týrání – citové týrání může mít formu slovních útoků či zavrhování dítěte, vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu, což může též způsobit citové ublížení. Sem patří vše, když ti někdo říká něco, kvůli čemu se hodně trápíš, pláčeš a musíš na to neustále myslet, bojíš a máš strach, že se to bude zase opakovat. Pokud máš strach o svém trápení říct někomu známému a požádat o pomoc, můžeš se obrátit například na Krizovou linku Kroměřížska – telefon 573 331 888, dětské krizové
linky, apod.
O zanedbávání dítěte mluvíme, když dlouhodobě nejsou naplňovány některé z jeho základních potřeb. Z toho má ale mnoho rodičů pochopitelně pocit, že se jich to netýká. Sem patří například nedostatek pohybu – časté zákazy vycházet ven, nezdravá strava, trápíš se proto, že rodiče na tebe nemají vůbec čas, ale také sem patří hádky mezi rodiči nebo (po)rozvodové tahanice, kterých jsi často svědkem. Pokud máš strach o svém trápení říct někomu známému a požádat o pomoc, můžeš se obrátit například na Krizovou linku Kroměřížska – telefon 573 331 888, dětské krizové
linky, apod.
Sexuální zneužívání je nepatřičné vystavování dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti i chování. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Sem patří vše, co je spojeno se sexualitou, to znamená, že si tě chce někdo prohlížet zcela nahou /nahého, ukazuje ti třeba obrázky nahých osob, dotýká se tě na těle na místech pohlavních orgánů, nebo se s tebou pokouší navázat pohlavní styk, dějí se ti věci, které bolí, bojíš se a máš strach, že se to bude zase opakovat. Pokud máš strach o svém trápení říct někomu známému a požádat o pomoc, můžeš se obrátit například na Krizovou linku Kroměřížska – telefon 573 331 888, dětské krizové
linky, apod.
Pamatuj si, že nejsi sám (sama), komu se něco podobného děje! V každém případě si pamatuj, že o problémech se nemá mlčet, o problémech se má a musí mluvit, jinak se nikdy nevyřeší, svěř se tomu, komu opravdu věříš. Pamatuj si, že dítě má právo požádat, mimo jiné i školy a školská zařízení, o pomoc při ochraně svého života a svých práv. Tyto orgány, právnické a fyzické osoby, jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě má právo požádat o pomoc bez vědomí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Pokud máš strach o svém trápení říct někomu známému a požádat o pomoc, můžeš se obrátit například na Krizovou linku Kroměřížska – telefon 573 331 888, dětské krizové linky, apod.
