Proč hrát pro pár intošů Týden, 07.04.2014, Antonín Kocábek, str. 68, Kultura http://www.tyden.cz
Kdysi byla VLADIVOJNA LA CHIA považována za enfant terrible domácího rocku. Dnes zpívá i sama s kytarou, skládá hudbu pro divadla a filmy a vychází jí nová kniha. - Působíte usazeně. V minulosti jste ráda šokovala divokými kostýmy či barevnými vlasy - to už je pryč? Bláznivé kostýmy už nepoužívám delší dobu, ale o usazenosti nemůže být ani řeč. V roce 2008 jsme rozpustili skupinu Banana a už tehdy jsem měla doma v šuplíku spoustu nové hudby. Dělala jsem ji sama a doma, takže už jen proto byla o dost křehčí a tišší, než když jsme s kapelou řádili ve zkušebně. Nové skladby v sobě často skrývají hlubší emoce, jsou daleko niternější, už si vůbec nedovedu představit, proč bych u nich měla mít třeba červenou paruku. Zatímco dřív mě ta hudba k proměnám přímo inspirovala svou nespoutaností a divokostí. Přestěhovala jsem se také před sedmi lety do Prahy a zjistila, že podobné muzikanty, jako jsem měla v Banana, tady nedokážu najít. Proto jsem už zůstala jen u sólové tvorby a mám stálou akustickou sestavu. Tenkrát to byly šílené časy. - V čem šílené? S kapelou Banana jsme všechno dělali na doraz. Byli jsme jako urvaní ze řetězu, zkoušeli jsme běžně čtyřikrát týdně. Bavilo mě mít spousty převleků, což ne každý chápal. Na druhou stranu to vždy skvěle fungovalo na jevišti, ale mimo něj jsme byli hodně rozdílní. Čtyři silné osobnosti, které občas k sobě jako lidi jen stěží hledaly cestu. Ale ta muzika nás spojovala. - Proč jste se vlastně rozhodla přestěhovat? To bylo z více důvodů, vlastně klasika. Láska, práce, pocit, že musím změnit prostor, nebo mě Ostrava zaživa sežere. - Teď sice máte i doprovodnou kapelu, ale zároveň občas hrajete sama. To je kvůli financím? Ano. Uživit dnes kapelu je stále těžší. Ale zároveň mi to dává svobodu. Když vystupuju sama, není to jen koncert. Čtu takové krátké texty, říkám jim Vladibajky, hraju na kytaru nebo na basu a k tomu jsem si udělala takové rytmické elektronické podklady. Je to hodně komorní vystoupení - jezdím s tím po divadélkách, kavárnách, menších klubech, čajovnách nebo vernisážích. - Bylo těžké se k tomu odhodlat a po letech s kapelou za zády se postavit na pódium sama? Bylo a vzniklo to trochu náhodou. Měli jsme vystupovat v Plzni a krátce předtím mi volal pořadatel, že nedostal grant a že mi nemůže dát tolik peněz, jak jsme se původně dohodli. A já jsem zrovna seděla v hospodě s Lenkou Dusilovou a ona jen tak prohodila: "Tak tam jeď sama." A já jsem dostala záchvat smíchu, měla jsem pocit, že to vůbec nezvládnu. Nejdřív
jsem si říkala, že budu pár měsíců trénovat, ale nakonec jsem takhle vystupovala už za týden. A mělo to velký úspěch, čtyřikrát jsem přidávala. To mě nakoplo v tom pokračovat. - Dřívější divokost vystřídala melancholická témata. Vy sama se považujete spíše za veselou, nebo máte sklony k posmutnělosti? Je zvláštní, jak se na celkovém vyznění podílí způsob podání. Když jsem natáčela album Bohémy, měla jsem dopředu dojem, že to bude sice křehká, ale hodně optimistická a radostná deska - a pak jsem najednou zjistila, že ji všichni vnímají jako smutnou. Naopak třeba Vladibajky když se jen čtou, můžou působit posmutněle, jejich společným vodítkem je existenciální samota. Ale když je předčítám na koncertech nahlas, dokážu jim dát takovou formu, že se často lidé smějí, protože mají pocit, že jde o hodně zábavnou věc, a já už si to vlastně myslím také. Já sama se považuju za pozitivního melancholika. - Skládáte lehce? Velmi. Někdy mám pocit, že mě inspiruje úplně všechno. Zažiju něco ve vlaku a už o tom přemýšlím jako o námětu. Zajímavé je, že jsem vystudovala výtvarnou tvorbu, a přitom namalovat obraz je pro mě mnohem těžší, než když dělám muziku. Spíš se musím k malování dokopat. Dnes už mě vlastně vůbec nic nelimituje, protože jsem samostatná. Poslední desku Šraf jsem si v podstatě celou nahrála sama. Co se týče muzikantů, k nim potřebuju mít hudebně silný vztah. Musím cítit, že mi ti lidi rozumí a respektují to, co chci hudbou sdělit. Nemůžu hrát s lidmi, kteří ještě zároveň působí v šesti dalších kapelách. Moje cellistka sice hraje v různých dalších uskupeních, stejně jako třeba i perkusista, ale jsou v tom se mnou od začátku. Znají mě dobře, můžu se o ně kdykoli opřít a hudebně je mezi námi naprosté souznění. - Malujete ještě? Tím, že jsem přišla o ateliér a doma nemám tolik místa, tak jsem se v poslední době soustředila na menší formáty a akvarely. Minulý rok jsem měla i poměrně dost výstav. Ale mám to dnes už hlavně jako relax, středobodem se stala hudba, ta mě i živí. - Dělala jste i hudbu k filmu Jana Hřebejka Nevinnost. Jak jste se k tomu dostala? Když jsem udělala první desku, Tajemství Lotopu, tak se mi ozval Honza, že je z toho nadšený, a jestli by některé ty skladby mohl použít. Rovnou jsem mu navrhla, že mu udělám úplně novou hudbu. Mám okolo sebe skvělé lidi, kteří mi s tím pomohli. Když jsem si například vymyslela kvartet pro cella, zavolala jsem Terezce Kovalové a ona mi je naprosto fantasticky nahrála. Pořád to mám tak, že když třeba potřebuju hudebně poradit nebo posunout, mám tu Aleše Bajgera, který dělal zároveň producenta Bananě, a Petra Slezáka, který stojí za zvukem všech mých alb. - Našel jsem váš protest, že nechcete, aby vaše hudba byla označována za alternativní. Proč? Já bych ani neprotestovala, kdyby tím slovem nebylo myšleno, že alternativní rovná se "hudba pro pár procent nebo intošů". Já dělám písničky. Každá deska je jiná a v každé je
dost věcí na to, aby je hrála alternativní i mainstreamová rádia. Ale vysvětlujte to někomu, kdo řídí rádio a předtím jezdil mašinkou metra nebo prodával kravaty… Jsem unavená z toho břitkého úzkoprsého přístupu rádiových dramaturgů, kteří se brání obecně současné české muzice. Je to velká škoda. - Proč myslíte, že se rádia současné české hudbě vyhýbají? Existuje tu cosi jako národní pohrdání - pokud tedy zrovna sportovci nevezou domů medaile. Aniž bych se považovala za fanatického vlastence, tak mě mrzí, jak velký je rozdíl jednotlivých států v přístupu k vlastní kultuře. Třeba na Slovensku rádia hrají slovenskou muziku, ve Francii z osmdesáti procent francouzskou a tak dále. U nás dokonce i těm zavedeným popovým interpretům - snad s výjimkou pár mladých, jako je Tomáš Klus, Kryštof nebo Mandrage - nehrají nové písničky, ale jen ty desítky let staré. Spousta kapel pak zpívá anglicky jen proto, že věří, že jim to umožní odtud vypadnout někam, kde to funguje normálně. Samozřejmě se jejich angličtině pak venku vysmějí. Čeština je důležitá kvůli autenticitě. - Vy ale česky zpíváte. Proč nehrají vás? Na tuhle otázku bych mohla odpovědět otázkou. Proč nehrají Baromantiku, Fru Fru, Načevu, nové desky od But, Priessnitz, Kurtizány, Kollerband, Filipa Míška, Kittchena, Zrní a tisíc dalších? Aby většina lidí, kteří poslouchají Evropu 2, nevěděla, že něco takového existuje? Aby se jim to náhodou nezalíbilo a nezašli na koncert nebo si nekoupili desku? Nebo aby se nedozvěděli, že jejich milovaní zpěváci naposled něco natočili v devadesátých letech? Mně osobně často alternativní rádia vyčítají, že jsem moc mainstreamová, ale mainstreamová rádia mě nehrají, protože jsem pro ně moc alternativní. Rozhodla jsem se, že si to budu dělat po svém. Můj sen je dělat filmovou hudbu, scénickou hudbu, prostě svoji tvorbu. Nechci být něčí loutkou. - Do toho vysněného světa jste vstoupila rovnou přes první ligu - snímkem Jana Hřebejka. Otevřelo vám to dveře jinam? Určitě. Jen díky tomu už jsem od té doby dělala hudbu ke dvěma inscenacím pro Divadlo Rokoko, kde jsem začala spolupracovat s Ondřejem Zajícem. A také se na mě znovu obrátil Honza Hřebejk kvůli hudbě pro třináctidílný seriál, který vzniká pro HBO. Pracovní název je V objetí. Já se nikdy moc nepohybovala mezi lidmi z FAMU nebo jiných filmových škol, ale kdyby mě někdo z nich oslovil jako Honza, tak bych k tomu přistupovala se stejnou poctivostí a vášní. - Je odlišné komponovat hudbu pro divadlo a pro film? Na filmu je víc práce. V divadle zase není tolik peněz. Takže když tam mám představu orchestru, musím si ho nějak "vyrobit" doma ve studiu, spolehnout se víc na sebe. Vždy se snažím najít cestu, ten správný klíč. Třeba u představení apokalyptické komedie A voda stoupá jsem chtěla docílit pocitu sborové operní grandióznosti. Ty sbory jsem si musela nazpívat sama. Samozřejmě je beru s nadsázkou, přece jen jde o komedii. - Na poslední album Šraf jste dostala skoro 60 tisíc prostřednictvím crowdfundingového
portálu. Jak vás to vůbec napadlo, požádat o podporu fanoušky? Poradil mi to jeden kamarád, co mi kdysi pomáhal s propagací desky. Neměla jsem prostě dostatek prostředků a díky hithit.cz to mohlo vyjít i fyzicky. Chvilku to totiž vypadalo, že to vyjde jen digitálně. A pro mě je hmatatelný nosič stále důležitý. Taky jich nejvíc prodám přímo na koncertech. - Od fanoušků nyní vybíráte i na svou druhou knihu Tajemství (s)prostěradel. O čem bude? Já jsem i po vydání Vladibajek v psaní pokračovala, ale často jsem zabruslila do formy povídky. Na jedné takové velmi erotické jsem nakonec uletěla a dopracovala jsem ji až málem k románu. Je to o dvou výjimečných a moderních ženách ze současnosti, ale jsou tam i přesahy do umění i společenské satiry. Je to lehčí čtení, ne tak surrealistické jako Vladibajky, a více zábavné. - Jsou tam autobiografické prvky? Jak jsem říkala, mé inspirace jsou nevyzpytatelné. Baví mě se koukat kolem sebe, nasávat život a přetransformovávat ho do psaní a hudby. Ale vyloženě autobiografické prvky tam nejsou. Zato ke knížce vyjde i soundtrack. Původně jsem chtěla udělat jen kompilaci eroticky laděných písní z už vydaných alb, ale docela mám múzu, tak tam budou i úplně nové písničky. - Přijala byste nabídku stát se třeba porotkyní v talentových reality show? Mě celý tenhle svět přijde bizarní. Ale to ten můj připadá zase jiným, že? (Smích.) Všechny reality show jasně ukazují, že být slavný už dnes není o tom něco umět. Dříve malé holčičky chtěly být baletkou nebo princeznou, dnes by byly nejradši, kdyby vyhrály VyVolené. Talentové soutěže už jsou normální součástí showbyznysu, ale je mi těch lidí trochu líto. Často vůbec netuší, že jsou jen ovce, kterými je manipulováno, jak se komu zlíbí. O. K., možná bych ještě byla schopná vystoupit v nějakém pořadu o vaření. Vařit mě baví, ale cpát se někam do vil mezi lidi, co neumí dát dohromady kloudnou větu, nebo do talentových soutěží mi v mém případě přijde úplně mimo mísu. Asi bych to vnímala jinak, kdyby mi bylo patnáct, ale dnes už se místo telky radši postavím k plotně. - Co vaříte nejraději? Vánoční kuřátko. To umím skvěle. A i když skoro nejím guláš, tak mě ho baví vařit, vždycky si s tím hraju třeba pět hodin. Měla jsem i takovou mánii, kdy jsem asi půl roku živila celý barák. Ráda ve vaření hodně experimentuju. Táta přinesl ryby, tak jsem je zkoušela na pět způsobů, třeba na zelenině. Dělala jsem plněné papriky, thajské polévky, jídla z kozího sýra, z řepy, různé zelňačky, cibulačky, saláty, suši… Čili dovedu si představit, že přijdu do televize a uvařím jim tam svoje jídlo. Nebudu se pokoušet někomu něco radit, jen "Ahoj, tohle jsem vám uvařila, nespalte si jazyk. Dobrou chuť, uvidíme se na koncertě". --Vladivojna La Chia (30)
Překvapivě nejde o pseudonym. Neobvyklé jméno zdědila po otci Vladivojovi, příjmení po italských předcích. Ostravská rodačka začínala v dětském sboru Vagonka Studénka, později studovala intermediální umění na Ostravské univerzitě. Vydala tři alba s rockovou skupinou Banana, v roce 2009 vyšel její sólový debut Tajemství Lotopu. Za hudbu k filmu Nevinnost byla v roce 2011 nominována na Českého lva. Spolumoderuje pořad Čajovna v Českém rozhlase. Foto: SAMA SVÝM PÁNEM. Nové prostředí a podmínky donutily Vladivojnu La Chia přehodnotit priority i prohloubit nezávislost. Foto: Jakub Stadler Foto: JISTOTA. Doprovodná sestava znamená pro zpěvačku zázemí. Zleva cellistka Terezie Kovalová, perkusista Tom Rossi, Vladivojna La Chia, sboristka Sylvie Bee a kytarista Aleš Bajger. Foto: SPISOVATELKA. Malovat nepřestala, ale stále častěji vedle hudby i píše. V době odevzdání tohoto rozhovoru se na erotickou novelu Tajemství (s)prostěradel už na portálu Hithit.cz sešlo od fanoušků čtyřicet z požadovaných šedesáti tisíc korun. Foto: 1 Petra Švejdarová, 2, 3 archiv Zpracovatel: Anopress IT a.s. https://absolventi.osu.cz/
