PRINCIPY OBNOVY PAMÁTEK ZAHRADNÍ ARCHITEKTURY V POJETÍ FLORENTSKÉ CHARTY. Jaroslav Machovec Katedra biotechniky zelene, Fakulta záhradníctva a krajinného inžinierstva SPU v Nitre, Tulipánová 7, 949 76 Nitra, e-mail:
[email protected]
Abstract Restoration approaches at monuments of garden architecture in connection to Florence charte. Monuments of garden art are in self biological principle as unique and specific works. Restoration of those monuments should be soluted in the complex way with connection to Florence charte. After particular analyse we are obliged to define priority of individual approaches, as are area and spaces margination, relations between architecture and biotic (plants) elements, aesthetic components and values, vitality and healthy conditions of woody plants, goals of restoration from point of garden architectonical style. Specific stage of garden art restoration is continuation process with successive rebuilding of plant composition elements and permanent maintenance of new created garden works. Key words: garden art, restoration, Florence charte Úvod „Historická zahrada je architektonická kompozice, jejíž materiál je především rostlinný, tudíž živý a jako takový pomíjející a obnovitelný. Její vzhled tedy vyplývá ze stálé rovnováhy mezi cyklickou změnou ročních období, rozkvětu a odumírání přírody, z umělecké vůle a důmyslného záměru, jež se snaží ustálit její stav“. Florentská charta, čl. 2 Florencie 21. Května 1981 „Předmětem zvláštního studia mají být také otázky spojení architektury s přírodou; stromoví a rostlinná výzdoba má být přizpůsobena památkám nebo jejich skupinám s tím záměrem, aby byl zachován jejich starý charakter“. Odstavec Athénské charty týkající se živého rostlinného materiálu Athény 1931 Památky zahradního umění jsou svou biologickou podstatou v rámci všech památek výtvarného umění zcela unikátní a specifické. Není na této zeměkouli jiného uměleckého oboru, který by se ve své tvorbě opíral jako o základní tvůrčí princip o neustálou proměnu v čase. Není prakticky možné vidět a posuzovat jakékoliv výtvarné dílo zahradního umění ve zcela autentické podobě v procesu plynoucího času. Stejně tak jako nelze dvakrát a vícekrát vstoupit do téže řeky, nelze, obrazně řečeno, vstoupit do téže historické zahrady. Z jiných druhů umělecké tvorby nejsou a nemohou být zcela autentické konečné výsledky umění dramatického a hudebního. Zde však vždy provedení vrcholných děl (činohry, opery, operety, muzikálu, árie, sonáty, symfonie, skladby pro jednotlivé hudební nástroje, kvarteta, okteta i orchestry vytvářené různými hudebními nástroji atd.) staví na základní písemně dané osnově a pouze rozvíjí podle tvůrčích schopností, pojetí a záměru dramatických (režiséři, herci, scénáristé aj.) i hudebních umělců základní dílo vytvořené skladatelem, libretistou, dramaturgem. Každé provedení je jiné, v principu se však neodchyluje z předlohy. Pokud dojde k větším změnám, dochází ke sporům, zda je to přípustné a zda se ještě jedná o totéž dílo.
15
Zahradní architektura má dále ještě tu specificitu, že v rámci výtvarného (malířství, sochařství, řezbářství a jejich variace) a užitého umění (klasická architektura, bytová architektura, módní návrhářství, průmyslový design a jejich variace) se způsobem své prezentace a uměleckého vyznění vzdaluje těmto uměleckým oborům více než jsou vzájemné odlišnosti mezi klasickými uměleckými obory (slovesné, hudební, dramatické umění). Uvedená unikátnost a specifičnost zahradní a krajinářské architektury se stále a opakovaně promítá nežádoucím způsobem do vlastní tvůrčí práce a zvláště pak do způsobů obnovy památek zahradního umění. Proto jsou pro tuto činnost ustanovení Florentské charty zcela nepomíjitelná a jejich nerespektování je naprosto zavádějící a dehonestující celý tento obor. Další a zcela unikátní specificitou tvořivé práce v zahradním umění je to, že pracuje s obrovskou škálou a nesmírně širokými sortimenty rostlinných taxonů, které jsou v širším pojetí přírodními výtvory, podmíněnými specifickými existenčními podmínkami, jejichž nerespektování vede jednoznačně k nezdarům. Zákonité prolínání spontánně vzniklých a účelově vytvářených porostů (původní a přirozené fytocenózy, produkční lesy, sady, pole, louky, pastviny apod.) s dalšími účelově polyfunkčními porosty (zahrady, parky, funkční zeleň např. hygienická, půdo a vodoochranná, architektonicko – estetická, esteticko krajinotvorná, bioklimatická, účelově bioticko homeostatická, všeobecně ochranná atd.) vysazovanými a udržovanými pro uvedené a ještě mnohé další, neuvedené hodnoty, které se podstatnou měrou podílejí na trvale udržitelném rozvoji a kvalitním životním prostředí, vytváří při nesprávné interpretaci funkčního poslání naprosto zbytečné spory o kompetencích jednotlivých odborných profesí a ve svém důsledku obrovské škody v odborné a společenské praxi. Je proto třeba ve smyslu zachování, obnovy a nového vytváření ploch a porostů spadajících profesně do okruhů zahradní a krajinářské architektury důsledně rozlišovat. A protože nejen zahrady a parky, ale i polyfunkční krajinářská zeleň (např. v historii předoasijské paradýzy, stejně tak jako specifické krajinářské výsadby, počínající monumentálními alejemi v době baroka a rozvíjející se v současné době do víceúčelových výsadeb v antropizované, urbanisticky řešené krajině) byly a stále jsou cíleně budovanými výtvory člověka, nelze je považovat za porosty přirozené a už vůbec za původní a z tohoto důvodu spoléhat na to, že se budou vyvíjet autoregulativně v souladu s přirozenou sukcesí dané lokality. Protože jsou to výtvory lidské práce a kultury, nelze je ponechat „přirozenému“ vývoji. Přírodou už svou podstatou nikdy nebyly, nejsou a ani být nemohou. Nic však nebrání tomu, aby pro pěstební a výchovné zásahy byly v plné míře využívány poznatky přírodovědců, ochranářů, ekologů a jim blízkých profesí. Ne kontroverzí a fundamentalistickou neústupností jednotlivých profesí, např. ekolog versus zahradní či krajinný architekt, ale vzájemným respektováním profesních hodnot lze uchránit naše zahrady a parky, polyfunkční a krajinářskou zeleň a tím také uchovat a rozvíjet pozitivní hodnoty veškeré vegetace v antropicky využívané krajině. V tomto pojetí je proto třeba chápat principy památek zahradní architektury, v širším smyslu zahradního umění. Proto také čl. 6 Florentské charty uvádí: „Označení „historická zahrada“ náleží stejně tak malým drobným zahradám jako rozsáhlým tvarovaným nebo krajinářským parkům. Přehled literárních poznatků. Informací o různých způsobech řešení obnovy památek zahradního umění se v posledních letech objevilo nesčetné množství. V nich jsou často uplatňovány různé přístupy k obnově, mnohdy velmi podrobné a mnohdy i protichůdné. Jen málo z nich však řeší problémy komplexního přístupu a zabývají se pouze dílčími problémy. V relativně krátkém příspěvku nelze o nich podrobně informovat, ani s nimi polemizovat. Proto je předkládaný přehled omezen jen na vybrané, pokud možno průřezové publikace z posledních pěti let.
16
Nejčetnější jsou literární poznatky ze specifického čísla časopisu Zahrada – park – krajina vydávaného Společností pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení Praha 2003, roč. 13, č. 4 se specifickým zaměřením „Zahradní tvorba a památková péče“ a dále ze sborníku téže společnosti ze „Dnů zahradní a krajinářské tvorby“, které se konaly v listopadu 2003 s tématikou „Udržovací péče o zeleň“. Část této problematiky byla věnována zeleni historické. Dílčí informace z uvedených publikací jsou i v článcích, které nejsou uvedeny v přehledu. Citovaná literatura zahrnuje jak teoretické přístupy, (Petrů, J. 2003a, Machovec, J. 2003, Pejchal, M., Krejčiřík, P. 2003, Kučera, P. 2001, Olšan, J. a Zatloukal, O. 2003) tak právní aspekty k problematice (Dienstbier, F. 2003), citace mezinárodních oborových dokumentů (Petrů, J. 2003b). Zkušenosti s průzkumem i realizací (Machovec, J., Machovec, Jan 2003, Olšan, J. 2003b) i širší informace o parcích, zahradách, jejich stavu, historii, původu a přeměnách (Pacáková – Hošťálková, B., Petrů, J., Riedl, D., Svoboda, A. 1999 a Zatloukal, P. 2002). Základní problémy při řešení obnovy památek zahradního umění. Na základě studia základních mezinárodních dokumentů (Athénská, Benátská a Florentská charta), studia uvedených literárních pramenů včetně celé řady dalších publikací a seznámení se s řadou navrhovaných i realizovaných procesů obnovy byly jako nejvážnější analyzovány tyto problémy. 1) Specificita řešení obnovy památek zahradního umění v porovnání s obnovou památek v oblasti stavební architektury (obdoba je i u dalších oborů užitého umění), tj. rozdíly u materiálů abiotických a biotických. 2) Diferenciace řešení památkové obnovy podle typu a historických slohů zahradního umění. 3) Optimalizace řešení obnovy památek zahradního umění na základě ustanovení Florentské charty (s přihlédnutím k ustanovení charty Athénské a Benátské). 4) Stanovení optimálního pořadí věcné i časové posloupnosti dílčích procesů obnovy na základě vhodnosti převažujícího rostlinného materiálu. Všechny tři citované charty (Athénská z roku 1931, Benátská z roku 1964 a Florentská z roku 1981), ať už přímo nebo nepřímo vyzývají k tomu, aby historická památka byla zachována v co nejvěrnější podobě, přitom však nejen připouštějí, ale přímo doporučují tam, kde je to vědecky odůvodněno využití moderních materiálů, technik i poznatků. Jde tu tedy o princip autenticity (ve výkladovém slovníkovém pojetí autenticita = pravost, původnost, resp. původní, hodnověrný). Autoři Pacáková – Hošťálková, B., Petrů, J.. a kol. 1999 v publikaci Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku doslova uvádějí: „Jeden z největších předpokladů životnosti památky tkví v neporušenosti její originality a historicity. Autenticita je potvrzením její pravosti.“ Důraz na autenticitu v plné šíři pojmů dává charta Florentská v čl. 9 uvádí: „Ochrana historických zahrad vyžaduje, aby byly identifikovány a inventarizovány. Vyžaduje diferencované přístupy, jako údržbu, konzervaci, restaurování. Autenticita historické zahrady se týká stejně tak její koncepce a objemu jejích částí, jako její výzdoby nebo výběru vegetace či nerostů, které ji vytvářejí.“ Ad 1) Specificita řešení obnovy památek zahradního umění v porovnání s obnovou památek stavební architektury. Toto porovnání jasně zdůvodňuje potřebu odlišného přístupu k památkám zahradního umění právě proto, že se jedná o umění specifické, pracující s živým, proměnlivým materiálem. Proto také veškeré snahy o shodná nebo velmi blízká řešení ztroskotávají a zahradní architekti, kteří se touto cestou ubírají dělají historickým památkám zahradního umění medvědí službu. Základní rozdíly jsou obsaženy v tabulce č. 1.
17
Tabulka č.1 Porovnání limitních vzhledových technických i materiálových možností při obnově památek stavebního i zahradního umění. Poř. Obnovný cíl čísl.
Stavební (klasická) architektura A
Zahradní a krajinářská architektura Z
Poznámka U A i Z neuskutečnitelná pouze v případě zničení této plochy např. neodstranitelnou zástavbou, nebo zničením terénní topografie Soulad v prostorové obnově mezi A a Z velmi obtížný až neřešitelný
1
Půdorysné (plošné) Zpravidla možné bez uspořádání větších komplikací
Zpravidla možné bez větších komplikací
2
Prostorová obnova (proporcionalita) hmot a ploch
Při dostatečném přísunu dotací možná v relativně krátké době v původních proporcích
3
Obnovení historického (slohového) vzhledu řešeného prostoru
Téměř 100% autenticita dosažitelná ihned po obnově
Uskutečnitelná pouze v různě dlouhém časovém limitu, často v horizontu řady desetiletí, její zkrácení je velmi nákladné (vzrostlé stromy), resp. podmíněné postupnou přeměnou porostních hmot Vzhledová autenticita nastupuje postupně v závislosti na dochovaných, upravovatelných, resp. nově vychovávaných porostních hmotách a jejich velikostech v době obnovy
4
Konstrukční, resp. kosterní materiály (u dřevin). tj. zabezpečovací prvky a technologie jejich zpracování
5
Dekorativní prvky, povrchová úprava, rostlinná (květinová) výzdoba
Původní konstrukční materiály – moderní konstrukční materiály – např. armovaný beton apod. jsou použitelné potud, pokud jsou zakryty tak, aby neporušily vzhled a charakter památkového objektu (doporučení Athénské charty). Náhrada zpravidla jednorázová + běžná údržba. Moderní technologie plně použitelné pokud nepoškozují podstatu. v plném vzhledovém souladu s původními prvky. Doporučuje se spolupráce s pracovníky fyzikálních a chemických věd, aby se dosáhlo bezpečných výsledků konzervace. Časově řešitelná v době uskutečňované obnovy
Výběr druhů dřevin – s přihlédnutím ke zvyklostem platným pro jednotlivé botanické (florozonální) a kulturní oblasti ve snaze udržet původní druhy (doporučení Florentské charty). Náhrada průběžná, vyjímečně jednorázová, obnovná údržba. Moderní pěstební technologie plně použitelné
V souladu s původním vzhledem – vztahově k usnesení Athénské i Benátské charty je možno použít moderních vzhledově odpovídajících, avšak odolnějších spolehlivějších taxonů (kultivarů). Časově řešitelná v termínu obnovy, resp. s krátkým odstupem v době vegetační obnovy
18
Současná obnova prvků stavební i stavební architektury při vzájemné závislosti často simuluje stav, který existoval při původní výstavbě – zahrada se vyvíjela postupně, optimální soulad nastal často až po desetiletích. Autenticita k danému termínu těžko dosažitelná Cílem pro A i Z je udržet podstatu památky na níž navazují vzhledové prvky
Poř. Obnovný cíl čísl. 6
Trvalé zabezpečování vzhledové autenticity (časový harmonogram zásahů)
Stavební (klasická) architektura A
Zahradní a krajinářská architektura Z
U rekonstruovaného objektu běžná stavební údržba (konzervační nátěry, výměny detailních časově krátkodobých materiálů apod.).
Systémová pěstební a výchovná opatření, zabezpečování existenčních podmínek, udržování rytmu cyklických vegetačních proměn, průběžná obnova krátkodobých vegetačních prvků
Poznámka
Ze vzájemného porovnání vyplývá: a) Půdorysná obnova památky stavebního i zahradního umění nemá, kromě nevratného zničení plochy žádné vzájemné podstatné rozdíly. b) Prostorová obnova a proporcionalita hmot je diametrálně rozdílná a docílení časového souladu je téměř nemožné, což je možno registrovat i v historii, protože stylové změny se v zahradách vždy opožďovaly za architekturou, protože zahrady ke svému vývoji potřebovaly vždy delší čas. Totéž se týká i vzhledových vlastností z této disproporcionality vznikajících. c) Konstrukční i kosterní prvky se v obou typech architektury opírají o původní materiály. V obou případech jsou přípustná účelová použití moderních materiálů i technologií. Velmi významný časový rozsah se však odstranit nedá. (Kosterní dřeviny potřebují ke svému vývoji často i mnoho desítek let.) d) Dekorativní prvky a květinová výzdoba jsou téměř v časovém souladu. e) U stavebních prací při památkové obnově je pravidelná údržba periodická a relativně méně náročná. Památky zahradního umění musí být udržovány systémově s vysokou odborností a tvůrčím způsobem. Ad 2) Památková obnova geometrických zahrad a parků se výrazně liší od památkové obnovy přírodně krajinářských zahrad a parků. Diferenciace jsou jasně uvedeny v tabulce č. 2. Lze konstatovat, že obnova geometricky uspořádaných památek zahradní architektury se v tomto ohledu přibližuje způsobům obnovy stavebních památek.
19
Tabulka č. 2 Diferenciace opatření při obnově památek zahradního umění u pravidelných (geometrických) a přírodně krajinářských zahrad a parků. Poř. Princip číslo
Pravidelné geometrické zahrady a Přírodně krajinářské zahrady a parky parky
1
Půdorysné uspořádání
Přísně řešené a neměnné
Rámcové, základní v celkovém rozsahu a vzájemných poměrech porostů a ploch. V detailech proměnlivé
2
Návaznost na architekturu
Téměř vždy osová, neměnná (výjimky ve vazbách na vedlejší stavební dominanty apod. Většinou udržovaná tvarováním dřevin v přísně dané proporcionalitě.
Pohledová, vymezující estetické hodnoty staveb, zakrývající nežádoucí pohledy – proměnlivá v čase i vzhledu, okraje průhledů a pohledů udržované v dynamické proměnlivosti.
3
Prostorové uspořádání Všechny výškové i tvarové prvky (stromy, živé stěny, geometrické tvary) mají přesně vymezené místo a proporce, které se udržují pravidelným uspořádáním a řezem
4
Sortimenty použitých taxonů
5
Soustavná péče
6
Obnovné zásahy
Stromy, keře, květiny jsou uspořádány přirozeně, romanticky, jejich konkrétní stanoviště je možno, resp. i nutno při obnovných zásazích měnit při zachování základních esteticko prostorových poměrů U dřevin velmi úzké, omezující se téměř Velmi bohatá druhová i kultivarová pestrost, často soustavně výlučně na tvarovatelné taxony. obohacovaná o nové taxony Proměnné jsou pouze květinové, umožňující výraznější estetickou každoročně obměňované výsadby proměnlivost v čase i proporcích Diferencovaná dle povahy a funkce Náročná, zabezpečující přesné použitých taxonů formou cílených prostorové vymezování všech prvků probírek a dosadeb travních ploch, (pomocí řezu, udržováním travních pažitů, záhonů i abiotických prvky, vše volných záhonů i květných luk a v přesně vymezených a jasných liniích a podrostových synusií v dynamické proporcionalitě obrazcích Přísná autenticita při obnově plošného, Komplexní dynamická autenticita prostorového i taxonomického v plochách, porostních hmotách, uspořádání. Obnova u přestárlých pohledovém uspořádání, vzhledových objektů nákladná, jednorázová, často vlastnostech tvarů, textur a barev s použitím drahých, vzrostlých materiálů v průběžné obnově pomocí probírek a dosadeb v taxonomickém zastoupení dle čl. 12 Florentské charty
Ad 3) Optimalizace řešení obnovy památek zahradního umění se opírá o všechny již citované charty. Viz tabulka č. 3.
20
Tabulka č. 3 Základní tématická ustanovení tří chart vztahující se k obnově památek zahradního umění. Athénská charta (1931)
Benátská charta (1964)
Florentská charta (1981)
Zachování uměleckého a archeologického bohatství. Respektování historického uměleckého díla (např. stavby) minulosti. Podle možností zachování původního využití památek, aniž by byl zavrhován sloh některé epochy.
Zásady Athénské charty uplatňovat v mezinárodním rozsahu, přitom každý národ si řídí jejich aplikaci. Zachování rámce a měřítka. Odmítání nových konstrukcí.
Specificita v článku 2 charty. - jako památka musí být historická zahrada chráněna v duchu Benátské charty. Jako živá památka spadá pod ochranu specifických pravidel této charty.
Postup: - u zřícenin – konzervativní včetně anastylosy (navrácení prvků, které byly nelezeny) - možnost použití moderních materiálů – jejich použití tak, aby neporušily vzhled a charakter památky - respektování charakteru a vzhledu místa, zvláště v blízkosti starých památek - zvláštní zřetel (studium) otázek spojení architektury s přírodou – stromoví a rostlinná výzdoba mají být přizpůsobeny památkám nebo jejich skupinám
Postup - cíl zachovat historické hodnoty památky - úcta k staré podstatě a autentickým dokumentům - zabezpečení památky je možné provést všemi moderními technikami - zabezpečení konzervací a technikami, jejichž účinnost byla vědecky prokázána a zaručena zkušenostmi - památková sídla mají být předmětem zvláštní péče, aby byla zachována jejich integrita, zajištěna jejich asanace, jejich úpravy a jejich zhodnocení
Postup: - veškerá činnost související s údržbou, konzervací, restaurováním nebo restitucí musí současně přihlížet ke všem jejím prvkům. Oddělit od nich od nich jednotlivé úkony by znamenalo narušit vztahy, které je spojují - údržba je prvořadou činností nezbytně kontinuálního charakteru. Vzhledem k tomu, že hlavním materiálem jsou rostliny, je možno dílo v dobrém stavu udržovat náhradami a v dlouhodobém výhledu cyklickou obnovou (holosečí a novou výsadbou, resp. umístěním již rozvinutých jedinců - restaurátorské práce musí respektovat vývoj příslušné zahrady, v zásadě by nemělo být privilegováno jedno slohové období na úkor druhého
V porovnání jsou uvedeny pouze základní směrnice. Při praktickém využívání jednotlivých ustanovení je třeba se opírat o celkové znění a smysl jednotlivých chart. Ad 4) Stanovení optimálního pořadí věcné i časové posloupnosti dílčích procesů obnovy na základě vlastností převažujícího rostlinného materiálu. Podle článku 4 Florentské charty patří do architektonické kompozice historické zahrady: - její půdorys a různé profily jejího terénu - její rostlinná hmota: dřeviny, jejich objem, jejich barevnost, jejich rozmístění, jejich vzájemné poměry - její stavební či dekorativní prvky - její tekoucí i stojaté vody s příslušným zrcadlením
-
Znamená to, že autor projektu památkové obnovy musí řešit: půdorysné a plošné uspořádání biotických a abiotických prvků do něhož logicky zapadají i všechny pohledy, výhledy a průhledy prostorové rozmístění hmot v nichž převažují porosty vzhledové vlastnosti rozhodujících scenérií volit takové sortimenty rostlin, které umožňují splnit předcházející požadavky 21
A protože je památka zahradního umění neoddělitelným fenoménem, je třeba řešit všechny obnovné zásahy komplexně. Neodůvodněné upřednostňování kteréhokoliv problému vede nutně k nezdaru. Pořadí naléhavosti je třeba vždy volit vzhledem k aktuálnímu stavu a převládající funkci komplexního památkového objektu. Tak např. u památkově významného zámku v přírodně krajinářském parku je nezbytné řešit proporcionalitu stavebních a porostových hmot nacházejících se v daném půdorysném uspořádání, dále pohledově kompoziční vazby s okolím, vzhledové charakteristiky jednotlivých scenérií, opírajících se o původní sortimenty rostlin a často narušované náletovými dřevinami. Za předpokladu, že je objekt značně zanedbaný, je třeba primárně obnovit půdorysné a plošné uspořádání, např. uvolnění luk a průhledů od náletových dřevin, zformovat a upravit uvolněné porosty do žádoucích hmotových proporcí a následně dotvořit ponechané skupiny, solitéry i plošné porosty (jejich rozmístění musí být v principiální shodě s původním stavem) do esteticky působivých scenérií pomocí záměrně ponechaných, redukovaných a výsadbami doplněných žádoucích taxonů dřevin. Vynecháním kteréhokoliv bodu, resp. nepromyšleným zaměněním pořadí naléhavosti nelze dospět k optimálně možné míře autenticity daného objektu. Tak např. při upřednostnění taxonomické autenticity může dojít k narušení půdorysných a prostorových proporcí, pohledových vazeb, i k narušení působivých, historicky doložených scenérií. Může dojít např. k tomu, že ponecháním unikátního, avšak již odumírajícího taxonu a odstraněním konkurenčních, zdravých, proporcionálně a vzhledově vhodných taxonů vznikne po úhynu unikátního jedince nežádoucí volný prostor, jehož obnova si vyžádá dlouhou řadu let atp. Závěr Obnovu památek zahradního umění je nutno řešit vždy komplexně, tak jak to předpokládá Florentská charta. Dosažení optimální autenticity památkově obnovovaného prostoru je nezbytné chápat v komplexním širokém pojetí jako soubor dílčích autentizujících zásahů. Před jakýmkoliv obnovným zásahem je třeba jasně formulovat záměr a cíl a způsob památkové obnovy. Protože se jedná většinou o velmi různorodé památkové objekty, je třeba na základě podrobné analýzy a z ní vyplývajících záměrů a cílů památkové obnovy stanovit priority jednotlivých druhů prezentace (plochy a prostory; vztahy mezi architekturou a biotickými prvky, esteticko – architektonickými prioritami, časovými poměry, biologií, vitalitou, zdravotním stavem, existenčními podmínkami rostlin, sortimenty, údržbou, typy obnovy, a jejich diferenciacemi podle slohů). Podle významnosti je třeba u jednotlivých okruhů a dílčích problematik řešit přednostně ty, které zabezpečí nejvyšší míru autenticity a tím i nejvěrnější autenticitu celku. Specificitou památkové obnovy zahradního umění je to, že je to trvalý proces, že výtvory zahradní architektury nejsou nikdy hotovy, a proto je lze svěřovat jen těm nejlepším odborníkům, zahradním architektům, kteří s nejvyšší mírou zodpovědnosti a s úctou k dílu svých předchůdců i tvořivému potenciálu přírody.
22
Literatura: Dienstbier, F., 2003: Právní aspekty udržovací péče. In.Udržovací péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení. Praha s. 26 – 32. Kučera, P., 2001: Ekologické zónování a struktura vegetačních prvků v urbánní osnově území. ZF MZLU Lednice, disertační práce. Machovec, J., 2003: Autenticita památek zahradního umění a udržovací péče. In. Udržovací péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení. Praha, s.37 – 41. Machovec, J., Machovec Jan., 2003: Proměny krajiny LVA. In. Životní prostředí a veřejná zeleň ve městech a obcích. Klatovy s.135 – 152. Olšan, J., 2003 a: Specificita udržovací péče o historické zahrady a parky. In. Udržovací péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení. Praha, s. 42 – 47. Olšan, J., 2003: Novoměstská zahrada v Českém Krumlově. In. Zahrada – park – krajina. Praha, 13. roč., 4 s. 10 – 14 b Pacáková – Hošťálková B., Petrů, J., Riedl, D., Svoboda, A., 1999: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri Praha. 521 s. Pejchal, M., Krejčiřík, P., 2003: Obnova vegetačních prvků památek zahradního umění ve výuce. In. Udržovací péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení. Praha 2003. Petrů, J., 2003 a: Od teorie k praxi. In. Zahrada – park – krajina. Praha, 13. roč.4. s.2 – 3 Petrů, J., 2003: Základní mezinárodní oborové dokumenty. In. Zahrada – park – krajina. Praha. 13. roč. X – XII. c Petrů, J., 2003 a: Mocná síla Florentské charty. In. Zahrada – park – krajina. In. Zahrada – park – krajina. Praha. 13. roč.4. s.4 – 5 Zatloukal, O., 2003: Kroměřížský libosad – průsečík několika směrů a idejí. In. Zahrada – park – krajina, Praha, 13. roč.4. s.23 – 28 Zatloukal, P., 2002: Příběhy dlouhého století. Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc, s.704
23
