Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky
PREZENTACE ROZVODU V ČESKÝCH MASMÉDIÍCH PRESENTATION OF DIVORCE IN THE CZECH MASS MEDIA
Bakalářská diplomová práce
Daniela Přívarová
Vedoucí bakalářské diplomové práce: Mgr. Martin Fafejta, Ph.D. Olomouc 2014
Prohlašuji, že jsem celou bakalářskou práci Prezentace rozvodu v českých masmédiích vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Martina Fafejty, Ph.D a uvedla veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.
V Olomouci dne 27. března 2014 podpis autora
Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala Mgr. Martinu Fafejtovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým blízkým za jejich podporu a trpělivost.
Obsah
Úvod .......................................................................................................... 6 1. Vymezení základních pojmů................................................................... 8 1.1 Manželství ........................................................................................ 8 1.2 Rodina .............................................................................................. 9 1.3 Rozvod ............................................................................................. 9 1.4 Rodičovství ..................................................................................... 10 1.5 Gender ........................................................................................... 11 2. Důvody a důsledky rozvodu ................................................................. 12 2.1 Důvody rozvodu .............................................................................. 12 2.2 Rozdílné důsledky rozvodu pro ženy a muže .................................. 15 2.3 Rozvod jako hrozba pro společnost ................................................ 16 3. Vliv rozvodu na dítě .............................................................................. 17 4. Reakce dítěte na rozvod ...................................................................... 20 4.1 Chování .......................................................................................... 21 4.1.1 Lhostejnost .................................................................................. 21 4.1.2 Loajalita ....................................................................................... 22 4.2 Emoce ............................................................................................ 22 4.2.1 Popření a neochota uvěřit ............................................................ 22 4.2.2 Smutek, ztráta a osamělost.......................................................... 23 4.2.3 Vztek ........................................................................................... 23 5. Porozvodová péče o děti ...................................................................... 25 5.1 Střídavá výchova ............................................................................ 27 5.2 Výhradní péče ................................................................................ 28 5.2.1 Výhradní péče matky ................................................................... 30 5.2.1.1 Dlouhodobé problémy dětí ve výhradní péči matky ................... 30 5.2.1.1.1 Sebeúcta ............................................................................... 30 5.2.1.1.2 Maskulinita ............................................................................. 31 5.2.1.1.3 Intimní vztahy ......................................................................... 32
4
5.2.1.1.4 Sebeovládání ......................................................................... 33 5.2.2 Výhradní péče otce ...................................................................... 33 5.2.3 Výživné na děti ............................................................................ 35 5.3 Společná výchova ........................................................................... 38 6. Nový partner v rodině ........................................................................... 39 6.1 Matčin partner ................................................................................. 39 6.2 Otcova nová partnerka.................................................................... 40 7. Genderové stereotypy související s rozvodem a jeho dopadem na děti 41 7.1 Chlapci se s rozchodem rodičů vyrovnávají obtížněji než dívky ...... 41 7.2 Pečovat o dítě má výhradně matka, otcové se nedokážou postarat o své děti .............................................................................................. 41 7.3 Matka otci dítě nedává kvůli neplacení alimentů ............................. 43 7.4 Typický muž je v péči o děti emocionálně necitlivý.......................... 44 7.5 Nového partnera nejhůře přijímají děti v pubertě............................. 45 Závěr ........................................................................................................ 46 Anotace: ................................................................................................... 47 Annotation ................................................................................................ 48 Zdroje....................................................................................................... 49 Seznam použité literatury: .................................................................... 49 Další zdroje:.......................................................................................... 50
5
Úvod
Rozvod se v naší společnosti stal již téměř běžnou součástí života každého člověka. Dle statistických údajů počet rozvodů stále roste, přestože do manželství vstupuje čím dál tím méně párů. Možná je to zapříčiněno právě vysokými čísly v rozvodovosti, co partnery odstrašuje od vstupu do manželství. Vyvstává otázka, proč dochází stále častěji k rozvodům? Dříve mívali partneři také problémy, museli do vztahu investovat, pečovat o něj a přesto spolu vydrželi celý život. Tak co se změnilo? Je to dnešním uspěchaným světem? Neschopností či neochotou lidí řešit partnerské problémy a radši zvolit pro ně v tu chvíli teoreticky snazší cestu? Rozvod se může na první pohled zdát jako nekomplikovaný a jednoduchý. Ale opak bývá pravdou. Jen málo manželů se dokáže v klidu a bez problémů dohodnout. Častěji se rozvod ubírá cestou dlouhých soudních tahanic. Rozvod je zátěžovou situací pro všechny zúčastněné. A hlavně na děti, které tomu všemu jenom přihlížejí, má negativní vliv. Je samozřejmě rozdíl, když dítě vyrůstá ve spokojené rodině s oběma rodiči, a když je o tuto možnost ochuzeno. A právě na tuto problematiku jsem se ve své práci rozhodla zaměřit. Cílem této práce je uvedení do problematiky rozvodu a jeho dopadu na děti tak, jak je prezentován v populárně-naučné literatuře, a dále ukázání některých genderových stereotypů, které nějakým způsobem s tímto tématem souvisí. Tuto práci jsem sepsala na základě analýzy vybrané literatury. Mělo by jít o sociologickou práci, ale jelikož jde o velmi zátěžovou životní situaci v životě člověka, zahrnula jsem zde i hledisko psychologické, neboť mi přijde v rámci tématu důležité. V první kapitole vymezím základní pojmy potřebné pro tuto práci. Ve druhé kapitole se zaměřím na nejčastější důvody rozvodu a jeho dopady, uvedu několik údajů o sňatečnosti a zmíním motivy, které
6
vedou k uzavření manželství ženy a které muže a nakonec uvedu pár statistických údajů. Ve třetí kapitole budu popisovat vliv rozvodu na dítě a krátce objasním mateřskou a otcovskou lásku. Čtvrtá kapitola se bude zabývat reakcí dítěte na rozvod a rozděluji ji na podbody chování a emoce. Pátá kapitola bude pojednávat o porozvodové péči o děti. Vymezím zde střídavou výchovu, výhradní péči a společnou výchovu. Zmíním i problém ohledně placení výživného na děti. V šesté kapitole popíšu situaci s příchodem nového partnera do rodiny. Zvlášť popíšu situaci kolem matčina partnera a zvlášť tu kolem otcovy nové partnerky. A nakonec v sedmé kapitole uvedu a popíšu pár genderových stereotypů, které se nějakým způsobem dotýkají dopadu rozvodu na děti.
7
1. Vymezení základních pojmů
1.1 Manželství „Současné manželství deklarujeme jako rovnoprávné soužití dvou různých, v lecčem odlišných jedinců opačného pohlaví“ (Plaňava, 1994, str. 17). Manželství
se
uzavírá
svobodným
a úplným
souhlasným
prohlášením ženy a muže o tom, že vstupují do manželství. Toto prohlášení musí učinit buď před obecním úřadem pověřeným vést matriky, nebo před orgánem církve či náboženské společnosti, které jsou k tomu oprávněny zvláštním předpisem. Toto prohlášení snoubenců musí být prohlášeno veřejně, slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků. Díky zákonu o rodině ale existují určité požadavky, za kterých může muž a žena vstoupit do manželství. Předně nemohou být muž a žena v blízkém stupni příbuzenství, neboť zákon o rodině konkrétně stanovuje, že manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci. To samé platí i v případě příbuzenství založeném na osvojení, pokud osvojení stále trvá. Dále
manželství
nesmí uzavřít
nezletilý.
Pouze
z určitých
důležitých důvodů, jako je třeba těhotenství snoubenky, může soud povolit uzavření manželství osobám starším šestnácti let. Těhotenství snoubenky ale nezakládá nárok na povolení uzavření manželství, soud musí přihlížet k tomu, zda bude manželství plnit svůj účel. Zda jsou snoubenci již dostatečně duševně vyspělí a zda budou schopni rodinu finančně zajistit. Jedinci chtějící uzavřít manželství musí být plně způsobilí k právním úkonům. Je-li jeden ze snoubenců omezen ve způsobilosti k právním úkonům nebo je-li stižen duševní chorobou, která by měla za následek toto omezení, může manželství uzavřít pouze se svolením soudu. Existují dva druhy sňatků, civilní (občanský) a církevní. Do roku 1992 byla v zákonu o rodině upravena pouze forma civilního sňatku. I když
8
existovala možnost podstoupit po civilním sňatku náboženský obřad, nebyly s tímto obřadem spojeny žádné právní následky. V současné době již má církevní sňatek tytéž právní následky a stejnou právní váhu jako sňatek občanský. Občan České republiky může manželství uzavřít nejen na území České republiky, ale i v cizině (srov. Závodská, 1996, str. 12). 1.2 Rodina Jandourek definuje rodinu jako: „formu dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti. Další znaky toho, co je rodina, jsou sociokulturně podmíněny. Patří k nim společné bydlení, příslušnost ke společné příbuzenské linii, společná produkce a konzumování statků atd. Funkcemi rodiny jsou reprodukce lidského rodu a výchova potomstva. Mnohé funkce od počátku novověku rodina postupně předává státním a dalším institucím, což vede k určité krizi rodiny, patrné např. na vysoké míře rozvodovosti. I nadále však rodina zůstává důležitým prostředím socializace, intimity a sociální podpory“ (Jandourek, 2001, str. 206). Biologicko-reprodukční
role
je
stále
jednou
z hlavních
a nenahraditelných funkcí rodiny ve společnosti. Je významná i z hlediska jejího vlivu na rodinný život, neboť s sebou zároveň nese přechod k rodičovství. Další významnou funkcí, leč velmi proměnlivou v čase a prostoru, je funkce socializační. Výchovná funkce rodiny ve smyslu přípravy dítěte na život ve společnosti je zásadní a v případě její plné náhrady jinou institucionální formou se vždy musí počítat s rizikem ohrožení zdravého vývoje dítěte (MPSV, 2004). 1.3 Rozvod „Rozvod je formálně-právním ukončením manželského vztahu dvou jedinců, administrativním řešením v procesu rozvratu manželství poté, co selhaly všechny ostatní cesty k vyřešení problémů, které se v rodině postupně objevily“ (Matějček, 1999, str. 31). Většinou je důsledkem
9
faktického rozpadu manželského vztahu. Formy a možnosti rozvodu se liší podle společnosti (srov. Jandourek, 2001, str. 209). Pro všechny ale platí, že rozvod je zátěžová situace. Dokonce je psychology považován za druhou nejtěžší životní situaci hned po úmrtí blízké osoby. Proto vyrovnávání se s rozvodem vyžaduje svůj čas, prostor a porozumění. Rozvod s sebou přináší ztráty jak vztahové, psychické, tak i majetkové a zároveň způsobuje změny. Ať se jedná o změny každodenního fungování, hospodaření či přestěhování se do nového bydliště, čím více změn rozvod obnáší, tím větší zátěž představuje (srov. Poupětová, 2009, str. 18). 1.4 Rodičovství Rodičovství má biologickou, sociální a právní stránku. Především je to určitý druh vztahu dospělých osob, matky a otce, k jejich dítěti – může jít o biologické nebo sociální rodičovství, tj. převzetí role rodiče k vlastnímu či nevlastnímu (např. adoptovanému) dítěti (srov. Nakonečný, 2009). S rodičovstvím se pojí pojem rodičovská zodpovědnost. „Pojem rodičovská zodpovědnost byl do zákona o rodině zakotven novelou č. 91/1998 Sb., a to s účinností od 1. 8. 1998. Rodičovská zodpovědnost je souhrnem práv a povinností mezi rodiči a jejich dětmi“ (Závodská, 2002, str. 92). Při výkonu všech práv a povinností jsou rodiče povinni chránit zájmy svého dítěte. Podle zákona o rodině náleží rodičovská zodpovědnost oběma rodičům. Jedinou podmínkou je, že musí být plně způsobilí k právním úkonům. Zákon o rodině tyto práva a povinnosti vymezuje ve třech oblastech. Jde o oblast péče o nezletilé dítě, zastupování nezletilého dítěte a správy jmění nezletilého dítěte. Práva a povinnosti rodičů při péči zahrnují zabezpečení výchovy nezletilého v nejširším možném slova smyslu. Péče o děti obsahuje zejména péči o jejich zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Takže rodiče mají povinnost brát dítě pravidelně k doktorovi, dohlížet na jeho docházku a přípravu do školy, ale také mohou použít přiměřených výchovných prostředků – nesmí ho nějak ohrozit či se dotknout jeho důstojnosti. Na výchově nezletilého dítěte se musí podle
10
zákona o rodině podílet i manžel, který není biologickým otcem dítěte a žije s ním ve společné domácnosti. (srov. Závodská, 2002, str. 92). 1.5 Gender Gender je ze sociálního hlediska důležitější než pohlaví. Člověk na první pohled rozezná pohlaví jedince, s nímž je v interakci, ale vychází z genderových znaků, neboť biologické nejsou vidět. Biologická danost slouží jako základ, na němž se gender konstruuje. I děti se odmalička učí rozeznávat muže a ženy pomocí genderových znaků. Žena má obvykle dlouhé vlasy a sukni, muži naopak vlasy krátké a na sobě kalhoty. Genderová
role
je
všudypřítomná
a nelze
se
jí
vyhnout.
Automaticky se řídíme genderovými stereotypy a podle toho rozdílně přistupujeme k osobám mužského a ženského pohlaví a máme od nich jistá očekávání. Samozřejmě existují i výjimky, které se těmto stereotypům vymykají, nebo se o to záměrně snaží. Lidé tyto jedince nesnadno akceptují a dávají jim to najevo svým přístupem. I v institucionalizovaných společnostech se v závislosti na pohlaví předepisují určitá pravidla a tyto vzorce jsou označovány jako pohlavněgenderový systém. Ve většině společností jde o patriarchální pohlavněgenderový systém, kdy muži mají vyšší postavení než ženy. V dnešní době je tendence rovnosti mezi pohlavími, ale stále tento patriarchální typ převažuje. Například když žena pracuje, tak stále dostává nižší plat než muž, který vykonává stejnou práci. K tomu jí nadále zůstává povinnost starat se o domácnost a rodinné pohodlí. I když je pravda, že stále přibývá víc a víc jedinců mužského pohlaví, kteří nakupují, uklízí, vaří a větší mírou se podílejí na výchově dětí (srov. Renzetti, 2003, str. 21–22).
11
2. Důvody a důsledky rozvodu
„Manželství prožije alespoň jednou opravdu každý, výjimky jsou minimální“ (Plaňava, 1994, str. 14). Nicméně Plaňava tuto větu prohlásil již skoro před dvaceti lety a od té doby sňatečnost stále klesá. Podle posledních údajů Českého statistického úřadu bylo v roce 2011 uzavřeno v České republice 45 137 svateb, což je nejnižší počet od roku 1918. Průměrný věk při prvním sňatku se stále zvyšuje. V roce 2012 byl průměrný věk mužů vstupujících do prvního manželství 32,3 let a u žen 29,6 let. Pro porovnání, před 10 lety se ženy poprvé vdávaly v průměru ve 27,3 letech, muži ve 29,7 letech. V roce 1992 se svobodné ženy vdávaly už ve 22,6 letech, muži se ženili ve 24,8 letech (srov. Sňatečnost). V předchozích generacích byl rozvod méně častý nejspíš díky menšímu akcentu na individuální práva, která zahrnují i právo vstoupit a odejít z manželství. A proto bylo povinností setrvat v manželství. Normy byly jasné a jejich porušení se sankcionovalo. Individuální práva byla podřazena závazným pravidlům a plnění povinností. V dnešní době důraz na individuální práva vedla k významnému posunu – manželství se stalo méně závazným a tím pádem i snadněji zrušitelným svazkem (srov. Plaňava, 1994, str. 14–17). 2.1 Důvody rozvodu Manželství končí z mnoha důvodů, od nepřipravenosti přes ochabnutí pocitu lásky ke druhému, nevěru, až k nereálným očekáváním a odlišným důvodům, proč do manželství vstupovat. (srov. Colorosová, str. 97). Důvody pro uzavření sňatku a vytvoření rodiny bývají různorodé, často ovlivněné cizími vlivy. Navíc je zřejmé, že u mužů bývá motivace jiná než u žen (srov. Matějček, 1999, str. 16). V tomto ohledu se Matějček snaží najít motivy, které vedou k uzavření manželství ženy a ty, které k němu vedou muže.
12
Motivy, které vedou k uzavření manželství ženy: -
Potřeba uplatnit cit, ale také cit získávat – prastará psychologická a biologická potřeba
-
Získat oporu – jistotu a bezpečí – navazuje na nejzákladnější potřeby dítěte přetrvávající do dospělosti
-
Být obdivována, být středem něčí pozornosti – dodává možnost vyrovnání svého sebevědomí
-
Prožívat naplno erotický a sexuální život – u trvalejšího vztahu odpadají zábrany
-
Identifikovat se s pozitivními vlastnostmi a schopnostmi partnera – proces identifikace může jako jeden z obranných psychických mechanismů stabilizovat sebevědomí
-
Uplatnit mateřské city vůči partnerovi – neplatí o všech ženách, jde o nadměrné pečování o partnera
-
Vyrovnat se ostatním – nezůstat pozadu za vrstevnicemi – člověk srovnává své chování a celkovou životní situaci s ostatními
-
Odpoutat se od původní (orientační) rodiny – důležitý mezník, je to přirozený motiv, neboť smyslem výchovy je vést dítě k tomu, aby si vytvořilo oblast pracovní a oblast citových vztahů
-
Vytvořit nový životní styl – vytváření nových životních hodnot společně s budoucím partnerem
-
Mít vlastní domácnost – byt a domácnost se stávají ženinou chloubou, uspokojením, že něco dokázaly nejen pro sebe, ale i pro partnera a do budoucna pro děti
-
Mít děti – přirozená potřeba ženy, v současné době existuje odkládané rodičovství – nejprve se chtějí materiálně zajistit, a proto narození potomka odkládají na pro ně nejvhodnější dobu U mužů se uplatňují některé stejné motivy jako u žen, ale často
s jiným významem či váhou. Jsou jimi: -
Být uznáván, milován – uznání od partnerky je výrazným mezníkem přechodu od dítěte k opravdovému dospělému
-
Mít stálou sexuální partnerku – větší důležitost než u žen, nemusí podstupovat možnost odmítnutí a tím si nesnižovat sebevědomí
13
-
Přizpůsobovat partnerku svým představám – nutkavá potřeba, aby byla partnerka v určitých ohledech dokonalá
-
Ovládat partnerku a mít v ní svůj „majetek“ – potřeba jednoznačně řídit vztah, partnerka součástí jeho „teritoria“
-
Přeložit na ni část životních povinností – zvyklost, že má žena přebírat určité životní povinnosti
-
Mít společné zájmy – pocit zvláštní sounáležitosti s partnerem
-
Mít společné cíle pro budoucnost – významná role pro stabilizaci manželství, částečně mohou vycházet ze společných zájmů, či být totožné Kámen úrazu pak může spočívat v hierarchii jednotlivých motivů
a v tom, co převažuje při rozhodnutí uzavřít sňatek. Občas se stává, že po uzavření sňatku se mění chování jednoho partnera k druhému. Neboť manželská role obnáší požadavky na společné soužití, se kterými partneři často příliš nepočítají (srov. Matějček, 1999, str. 17–27). Plaňava v souvislosti s manželskou krizí zmiňuje antropoložku Margaret Meadovou, která v sedmdesátých letech prorokovala, že v blízké budoucnosti prožije každý člověk dvě manželství. Tvrdila, že první manželství slouží pro zplození a odchování dětí a druhé pro sdílení společenství ve dvou (srov. Plaňava, 1994, str. 13). Bakalář se zabýval příčinami rozvodů z pohledu statistiky od roku 1960 do roku 1990, i když je dle něj tato statistika ovlivněna řadou faktorů a určitým zkreslením. Pravý důvod rozvodu totiž v některých případech nechce soudu sdělit jedna ani druhá strana a uvedou spíše takovou příčinu, o níž vědí, že ji bude soud akceptovat. Mezi příčinami dominuje hlavně rozdílnost povah a názorů, nevěra, neuvážený sňatek, a dále pak alkoholismus a nezájem o rodinu. Důvody se ale během let mění. Od sedmdesátých let například přestává být nevěra hlavní příčinou rozvodů, i když to neznamená, že by fenomén nevěry ze společnosti vymizel. Spíše jen přestala být důvodem rozvodu, či se „schovává“ do jiných příčin. Naopak rozdílnost povah jako příčina rozvodu rapidně vzrostla. Častým důvodem je v poslední době i nezájem o rodinu, kde se projevuje mimo jiné vysoká zaměstnanost žen, která zapříčiňuje, že ženy již nemají tolik času
14
na vychovávání dětí a péči o domácnost, jako tomu bývalo v situaci, kdy byly nezaměstnané (srov. Bakalář, 1996, str. 38–40). Český statistický úřad udává, že u příčiny rozvratu manželství se stále více využívá obecných příčin – kategorie “rozdílnost povah, názorů a zájmů“ a “ostatní“, před konkrétně formulovanými důvody. A to jak na straně ženy, tak i muže. V roce 2012 byla rozdílnost povah, názorů a zájmů příčinou rozvodu téměř třetiny mužů i žen, na kategorii ostatní pak připadalo 16 %. O deset let dříve, v roce 1992, byla rozdílnost povah, názorů a zájmů příčinou rozvodu skoro u 43 % mužů a žen, kategorie „ostatní“ byla uvedena u 10 % rozvedených žen a 8 % rozvedených mužů (srov. Rozvodovost). 2.2 Rozdílné důsledky rozvodu pro ženy a muže Jak rozvedené matky, tak samozřejmě i otcové se setkávají po rozchodu s nejrůznějšími problémy, které ale bývají obvykle rozlišné. Vzhledem k tomu, že jsou děti ve většině případů stále svěřovány do výhradní výchovy matky, ztrácejí otcové každodenní kontakt se svými dětmi. Matky se naopak potýkají s problémem organizování svého času, kterého mají o poznání méně, a přemírou zodpovědnosti, jenž na nich po rozvodu spočívá, neboť se stávají samoživitelkami. Dle Dudové se tedy rozvod
jeví
genderovou
být
sociálně
organizaci
strukturovanou
společnosti,
neboť
zkušeností, většina
která
párů
odráží
v průběhu
manželství více méně přijímá tradiční rozdělení rolí v rodině (srov. Dudová & Hastrmanová, 2007, str. 11). „Žena investuje do své profese a kariéry méně než muž a velkou část svého času věnuje péči o potomky, domácnost a manžela; mužovy příjmy jsou příjmy rodinnými a ne pouze individuálními; a ženina aktivita v domácnosti má pro rodinu stejnou hodnotu jako mužova aktivita profesionální. Rozvod ale odhaluje nerovnost takového uspořádání genderových rolí v rodině“ (Dudová & Hastrmanová, 2007, str. 11). Ženy se tak po rozvodu mohou dostat do svízelné finanční situace, neboť přichází o podíl na životní úrovni svého bývalého manžela a musí nesnadně bojovat o materiální a psychické zabezpečení rodiny, kdy
15
se jejich životní úroveň podle expertů ve většině případů snižuje. Otcové spíše
než
psychickými,
s problémy hlavně
materiálního
právě
kvůli
rázu
absenci
se
potýkají
denního
s problémy
styku
s dětmi.
Samozřejmě i muži mohou pociťovat po rozvodu materiální problémy, konkrétněji v situaci, kdy zakládají novou rodinu (srov. Dudová & Hastrmanová, 2007, str. 97). 2.3 Rozvod jako hrozba pro společnost Bakalář poukazuje na to, jaké důsledky dle něj má rozvod pro celou společnost. Tvrdí, že děti z rodin s nevlastním rodičem budou oproti dětem z tradičních rodin, kdy mají oba biologické rodiče, v průměru vždy o něco hůře vybaveny do světa dospělých, což zahrnuje i zkušenosti ohledně výchovy. Zvyšuje-li se počet dětí z netradičních rodin, pak dle něj musí také nutně dojít ke kumulativnímu účinku takto získaných ovlivnění. Takovéto dítě pak bude jako rodič nevybaveno k plnohodnotné výchově svého vlastního dítěte a kvalita populace se v průběhu generací musí nutně zhoršovat (srov. Bakalář, 2002, str. 65-66). Je pravda, že rozvod může na dítěti zanechat dlouhodobé následky, otázkou ale je, jestli je to v takové míře, aby opravdu nějak znatelně docházelo k úpadku společnosti.
16
3. Vliv rozvodu na dítě
Pro dospělé bývají rozvodové ztráty sice bolestné, ale přesto jako dospělí na sebe musí brát zodpovědnost za své jednání, chyby a omyly. U dětí je to ale jiné. Po nich nelze žádat, aby byly zodpovědné samy za sebe, za své starosti a strádání (srov. Plaňava, 1994, str. 41). Děti o rozvodu svých rodičů nerozhodují a nemají žádnou kontrolu nad tím, co se s nimi během něj a po něm děje, neovlivní, jak často se budou s rodiči vídat a spoustu dalších věcí. Jejich stabilita domova, na kterou byly zvyklé, se rozpadá skrz stěhování a často vzniklé finanční či jiné problémy (srov. Colorosová, 1999, str. 95). Ohledně prožitků dětí při i po rozpadu manželství rodičů, podobně jako o důsledcích rozvodu na jejich další vývoj a osud, koluje spousta zjednodušujících názorů. Na jedné straně jde o bagatelizování prožitků dětí a důsledků rozvodu, nejčastěji u rodiče chtějícího se rozejít, na straně druhé člověk slýchává a čte tvrzení, jak je rozvod pro dítě zničující, tragédie, které je poznamená na celý život a ony nebudou schopny žít ve spokojeném manželství. Plaňava k tomu dodává, že už dnes naštěstí existují hodnotné studie a poradenské zkušenosti, které napomáhají k přesnějším úvahám o tom, co děti prožívají, jaké důsledky na jejich psychiku může rozvod mít a za jakých okolností je pravděpodobnější, že nastanou (srov. Plaňava, 1994, str. 42). Také reakce okolí mívá na dítě značný vliv, takže je dobře, že české veřejné mínění již přijalo rozvod i narození dítěte mimo manželství jako celkem běžný jev a děti z rozvedených rodin již nejsou, zvláště ve větších
městech,
vnímány
jako
něčím
zvláštní
(srov.
Dudová
& Hastrmanová, 2007, str. 19). Od narození si dítě spojuje nejprve matku
a pak
i otce
s uspokojováním svých biologických a psychických potřeb. V období rozpadu manželství je uspokojování těchto potřeb ohrožováno a dítě díky tomu zažívá pocity nejistoty a úzkosti (srov. Plaňava, 1994, str. 42).
17
„Ve vztahu k sobě zažívá i vstřebává dítě, žijící ve fungující rodině, dva druhy lásky a zájmu o sebe: lásku mateřskou, kdy je milováno proto, že existuje a je přijímáno takové, jaké je. Láska otcovská, komplementární k té první, dává dítěti prožitek akceptace, zájmu a přijetí na základě toho, jaké je, co dělá, jak jedná. A oba principy patří k sobě, mají být spolu, byť ten mateřský je základem. Je-li malý člověk jen bezvýhradně přijímán, hrozí nebezpečí, že později sám nedokáže nikomu nic dávat a jen chce brát“ (Plaňava, 1994, str. 43). Mateřská láska má evolucí programovaný biologický základ, protože účelem reprodukce není pouze zplození potomka, nýbrž také péče o něj. Což zahrnuje uspokojování potřeb dítěte a také jeho uvedení do života, označované jako primární socializace či rodinná výchova. Vrozeně je vazba mezi matkou a dítětem zajištěna v podobě mateřského pudu – instinkt, který v sobě zahrnuje všestrannou péči o dítě a o jeho ochranu. Jeho součástí je i emocionální stránka označovaná jako mateřská láska. Mateřský pud avšak tvoří pouze základ mateřské lásky, jež je dále rozvíjena v interakci mezi matkou a dítětem. Vrozené východisko mateřské lásky jako složky mateřského pudu tvoří dva činitelé. Prvním je hormon prolaktin, který se do krve žen vylučuje ve zvýšené míře už během těhotenství a zejména pak v době kojení. Druhým činitelem je tzv. „instinktivní schéma dítěte“ – to jsou znaky typického malého dítěte, které vyvolávají pocity a akty něžnosti a lidé jsou pak ochotni mu poskytovat péči a ochranu. Otcovská láska má též určitý vrozený základ, neboť po narození dítěte se otci snižuje hladina testosteronu a naopak se zvyšuje hladina prolaktinu v krvi. Stejně jako mateřská láska se i otcovská dále vyvíjí skrz interakci s dítětem. Ta je ale poněkud odlišná. Otcové si na rozdíl od matek, které se o dítě více přímo starají, s dětmi spíše hrají. Podle Nakonečného je prokázáno, že dítě, které trpí nedostatkem otcovské lásky, je vystaveno většímu riziku životních selhání. Jako příklad vlivu otce na utváření významných životních postojů jeho syna uvádí „otcovský komplex“ Franze Kafky, který lze nalézt v Kafkově Dopisu otci (srov. Nakonečný, 2009).
18
Během rozvodu se tedy rozpadá základní osa každodenního fungování a dítě tento rozpad vnímá, prožívá a samozřejmě na něj reaguje (srov. Plaňava, 1994, str. 43). Důležité je si hlavně uvědomit, že s rozpadem manželství ještě nezaniká rodina, a i když se lidé rozvádějí a přestávají být manželi, rodiči budou stále (srov. Colorosová, 1999, str. 101).
19
4. Reakce dítěte na rozvod
Děti rodičů (bez rozdílu věku), kteří se spolu rozvádějí, trpí obvykle pocitem viny. Často se ve svých fantaziích zabývají vlastním podílem na tom, že se rodiče již nemají rádi a rozcházejí se. A díky tomu taky mívají některé děti snahy dávat rodiče opět dohromady. V jejich bezprostředních reakcích lze najít celou škálu prožitků a stavů dětí, které lze označit jako neurotické – deprese, poruchy pozornosti, pocity úzkosti, poruchy spánku, odmítání kontaktu s ostatními, stažení se do sebe a další. Častou reakcí na frustraci a ohrožení bývá zvýšená agresivita a úniky z tohoto frustrujícího prostředí (srov. Plaňava, 1994, str. 43). Pro děti rozvod neznamená jen konec manželství jejich rodičů, ale mají pocit, že se jim rozpadá celá rodina. Jejich pocity se mohou od dospělých velmi lišit. Jako nejčastější dětské prožitky smutku Colorosová uvádí: 1. Zoufalství z rozvodu rodičů Děti si ze začátku nechtějí vzniklou situaci přiznat, snaží se dělat vše, aby popřeli realitu rozvodu. Samy sebe i popřípadě sourozence přesvědčují, že to tak rodiče nemyslí nebo že určitě změní názor, i kamarádům lžou ohledně rodinné situace. Děti bývají naštvané, obviňují rodiče (buď jen jednoho z nich, nebo oba zároveň), nemohou se soustředit, a proto se jim zhoršují školní výsledky. Občas mohou být
i agresivní
a nepřátelské. 2. Hluboký zármutek, musíme-li se vyrovnat se změnou ve svém životě Děti bývají netečné, každá sebemenší změna jim připomíná reálnost rozvodu a ony s ním nemůžou nic udělat. Jak již bylo řečeno, některé děti se snaží dát rodiče opět dohromady, jiné se snaží být co nejhodnější a rodičům nápomocni a další jsou dokonce přesvědčené, že když onemocní nebo se zraní, tak to jejich rodiče opět sblíží.
20
3. Smutek smíšený s pocitem klidné radosti a smíření
V tomto ohledu záleží hodně na přístupu rodičů. Zda budou schopni svoje neshody v klidu vyřešit a bez problémů se spolu domluvit, stanovit slušný plán péče a nechat děti svobodně a upřímně vyjádřit své názory a pocity. Pak si můžou uvědomit, že je rodiče stále milují a myslí na jejich dobro a budou se moct opět věnovat normálním problémům dětství (srov. Colorosová, 1999, str. 100–102). Některé děti se s rozvodem svých rodičů vypořádávají lépe než jiné, přesto existují prospěšné faktory tlumící negativní zážitky z rozvodu:
1. Dostatečný kontakt s oběma rodiči usnadňující dětem udržovat vztahy s každým rodičem na vysoké kvalitativní úrovni. 2. Kooperující, co možná nejméně konfliktní vztah mezi rodiči. 3. Kvalifikované a citlivé „autoritativní“ metody výchovy. 4. Snaha o minimum změn pro děti. 5. Dobrý systém společenské podpory pro děti i pro jejich rodiče (srov. Warshak, 1996, str. 113–114). 4.1 Chování V období rozvodu rodičů se děti projevují rozporuplnými reakcemi a prožívají po rozchodu složité a proměnlivé emoce, pro dospělé bývá krajně obtížné jim porozumět. Většina dětí se z tohoto otřesu vzpamatuje, ale obvykle to nějakou dobu trvá (srov. Smith, 2004, str. 35–36). 4.1.1 Lhostejnost Lhostejnost bývá jedním z projevů chování dítěte po rozchodu rodičů. Když se dítě takto chová, je možné, že se řídí rodinným modelem. Zjevná lhostejnost také může skrývat hlubokou sklíčenost pramenící z neschopnosti vyjádření svých pocitů. V některých rodinách se totiž nepovažuje za vhodné dávat sklíčené pocity najevo, nebo je naopak
21
některý člen rodiny dává najevo tak halasně, že dítě získá pocit, že pro jeho projevy citů již nezbyl žádný prostor (srov. Smith, 2004, str. 37–38). „Dítě má možná dojem, že kdyby své city projevilo, setkalo by se s posměchem, a to je poslední věc, kterou si přeje“ (Smith, 2004, str. 38). 4.1.2 Loajalita Častým problémem bývá pro děti zachovat loajalitu vůči oběma rodičům. Nejčastěji tuto situaci řeší tím, že se přidají na stranu jen jednoho z rodičů. Dítě mu pak věnuje svůj zájem ale i úzkost, ať už jde o rodiče, který zůstal, či o toho, který odešel. Tato situace skrývá citová nebezpečí, zejména v případě, kdy dítě přebírá roli náhradního partnera, neboť za těchto okolností přerůstá zdravý a přirozený zájem v překročení generační hranice. Dítě pak má snahu na svého rodiče dohlížet a k řešení jeho vlastních úzkostí se přidává další zátěž. Reakce dětí samozřejmě závisí na jejich věku. Jinak bude rozvod prožívat předškolní dítě, jinak dospívající. Ale emocí, kterou prožívají všichni společně bez rozdílu věku, je smutek (srov. Smith, 2004, str. 39– 41). 4.2 Emoce Nejčastějšími emocemi, které děti při rozvodu prožívají, jsou hněv a smutek. Emoce bývají nepřehledné a ne vždy mívají přímý vztah k příčinám a následkům. O spoustě reakcí a emocích hovoří děti častěji než o jiných a jejich reakce a pocity bývají vzájemně nerozlučně spjaty. 4.2.1 Popření a neochota uvěřit Popření bývá první reakcí mnoha dětí, neboť věc, které se obávaly, se najednou stane skutečností. Děti si nechtějí vzniklou situaci připustit a obzvláště malé děti vyhledávají temná zákoutí, kde se schovávají a představují si, že je vše v pořádku. Naděje, že se rodiče usmíří, může u dětí přetrvávat i po mnoho let a to i v případě, že rodiče uzavřeli nový sňatek a založili novou rodinu. K tomuto dochází nejčastěji za
22
okolnosti, že rodiče s dítětem neprodiskutovali otevřeně zásadní změny v rodině. 4.2.2 Smutek, ztráta a osamělost Pocit ztráty, která většina dětí prožívá a snaží se s ním vyrovnat, může determinovat mnoho různých oblastí jejich života. Dítěti je omezen kontakt s jedním rodičem a často i styk se členy širší rodiny. Mohlo přijít o kamarády, školu, oblíbené činnosti ve volném čase, ale primárně přišlo o zázemí úplné rodiny. Připadá si, že je odlišný od ostatních a některé z dětí i ztrácejí radost ze života (srov. Smith, 2004, str. 47–49). „Smutek je projevem pocitu ztráty a je patrně nejzřetelnější emocí, jakou prožívají děti rozvedených rodičů. Dětí dávají smutek najevo přímo pláčem nebo nepřímo jednáním. Dítě často prožívá návaly smutku, které je zcela pohltí, zabrání mu myslet na cokoli jiného a znemožní mu soustředit se ve škole. Problém se prohlubuje, pokud dětský smutek nesdílí žádný z rodičů: jeden může být šťastný, že našel nového partnera, druhý má vztek, protože se k němu partner zachoval nehezky“ (Smith, 2004, str. 49– 50). Z tohoto pohledu může být podle Smithe rozchod rodičů obtížnější než úmrtí, kdy rodina truchlí, neboť děti, jejichž smutek s nimi nikdo nesdílí, pak mohou často trpět pocitem osamělosti. Přijde jim, že ono samo nese smutek celé rodiny a drží ho v tajnosti. K zotavení je potřeba čas, ale nakonec v pocitech dítěte přestane převažovat smutek, touha po nepřítomném rodiči poleví, obnoví se sebedůvěra a dítě se opět začne radovat ze života. 4.2.3 Vztek Vztek často nezačíná až rozchodem rodičů, ale mívá kořeny hluboko v minulosti. Dítě může vztek vůči rodičům pociťovat již dlouhou dobu, neboť již dávno nenaplňovali jeho potřeby. Vztek mívá i přímou souvislost s pocitem bezmoci a nemožností ovlivnit důležité rodinné záležitosti, jako je třeba rozchod rodičů.
23
Na druhou stranu má vztek i svou pozitivní stránku, neboť se může stát podnětem pro změnu myšlení a jednání, může dítěti pomoci najít způsob, jak vyjádřit své pocity a sdílet je s důvěryhodnou osobou. Vztek také může být nasměrován a výpomoci v boji proti nízkému sebevědomí a k získání nové sebedůvěry (srov. Smith, 2004, str. 50–54). Emočních prožitků, které děti zažívají, je samozřejmě více. Mezi další, které nebyly zmíněny, patří například deprese, pocit viny, strach – jak o sebe samé, tak strach z budoucnosti, zmatek, úzkost – obavy o rodiče a jejich starosti, závist, ale i úleva a naděje. Plaňava se zmiňuje o řadě výzkumných prací o „porozvodových dětech“, které konstatují jejich sníženou sociální adaptivitu, problémy s vrstevníky, zhoršení prospěchu a chování ve škole, a dále jiné práce uvádějící statistická srovnání, z nichž vyplývá, že u dětí z rozvedených rodin se objevují větší sklony k anormativnímu chování. Na druhou stranu staví dle něj významný faktor, jímž je čas. Poněvadž některé výzkumy konstatující zvýšené potíže těchto dětí vycházejí ze situace těsně po rozvodu. Ze Spojených států jsou pak zprávy o tom, že po uplynutí nějaké doby od rozvodu (nejméně rok až dva) se „porozvodové děti“ nijak významně neliší od svých vrstevníků, ať jde o chování ve škole, prospěch, či sociální adaptivitu. Do podrobností Plaňava nijak nezabíhá a uvádí rovnou shrnutí závěrů výzkumů:
-
čím komplikovaněji a drastičtěji se manželství rozpadá a čím déle tyto dramatické situace přetrvávají, tím je negativní dopad na psychiku dětí větší,
-
čím déle a obtížněji se rodiče vyrovnávají s rozvodem, tím větší potíže pak mají jejich děti,
-
a čím dříve začnou kontakty s tzv. dálkovým rodičem probíhat nekonfliktně na základě vzájemné dohody, tím lépe se děti vyrovnávají s ukončením manželského vztahu svých rodičů. Rozpadá-li se manželství rodičů, dítě tím vždy strádá a jednou
z rozvodových ztrát jsou právě nejrůznější projevy tohoto strádání. Aby tyto
24
ztráty poškozovaly dítě co nejméně, závisí na tom, jak se lidé rozvádějí (srov. Plaňava, 1994, str. 44–45).
5. Porozvodová péče o děti
Dudová se zabývala neúplnými rodinami a poukazuje, že v letech 1991 – 2001 došlo v České republice k nejvyššímu růstu počtu i podílu neúplných rodin v posledních čtyřech desetiletích. V roce 2001 žilo v České republice v době sčítání lidu celkem 1,5 milionu osob v neúplných rodinách, z toho bylo 488 000 závislých dětí. Podíl neúplných rodin se závislými dětmi v české populaci stále narůstá. V roce 1991 byla z úhrnu těchto rodin každá šestá neúplná, v roce 2001 to již byla každá čtvrtá rodina. Ze statistik vyplývá,
že
polovina
neúplných
rodin
vzniká
v důsledku
rozvodu
manželského páru, další významná část vzniká pravděpodobně rozchodem nesezdaného soužití (Dudová). „Z celkového počtu manželství rozvedených v roce 2012 bylo 57,5 % s nezletilými dětmi, přičemž před 20 lety byl tento podíl 71,7 %. Na snížení zastoupení rozvedených manželství s nezletilými dětmi se podílelo rostoucí zastoupení rozvodů dlouhotrvajících manželství, kdy již společné děti dosáhly zletilosti. Dále se zde nepochybně odráží také nízká úroveň plodnosti posledních let a za poklesem podílu rozvedených dvojic s nezletilými dětmi na konci 90. let minulého století stál zřejmě také zákon č. 91/1998 Sb., který mimo jiné upravoval i podmínky pro rozvod manželství s nezletilými dětmi. V roce 2012 připadlo na jednu rozvádějící se dvojici s nezletilými dětmi průměrně 1,5 dítěte. Tento průměr je dlouhodobě stabilní.“ (Rozvodovost).
25
Úhrnná rozvodovost udává podíl manželství končících rozvodem – tedy za předpokladu zachování intenzit rozvodovosti podle délky trvání manželství z daného roku po dalších zhruba třicet let (srov. Rozvodovost). V dnešní době bývají při rozhodování o porozvodové péči dětí upřednostňovány matky, neboť se berou v potaz předpoklady, že žena je od přírody lepší rodič než muž a matka je pro dítě důležitější než otec. Podle studie porozvodové péče provedené v České republice na přelomu 70. a 80. let byly do péče matky svěřeny děti z tohoto souboru v 97,5 % případů, přičemž ve 42 % se matky o děti starají nejčastěji výhradně samy. Podle výsledků 3 roky po rozvodu nemělo žádný styk s dítětem 18 % mužů a dalších 37 % mužů udává řídký a nepravidelný styk. Podle údajů z jiných výzkumů četnost kontaktů otců s dětmi postupem času dále klesá. (srov. Dudová & Hastrmanová, 2007, str. 20). Kult mateřství ale neexistoval odjakživa. V dobách antického Říma měli otcové nad svými dětmi naprostou moc a práva matek naopak prakticky neexistovaly. Otec byl považován za přirozeného strážce dětí, jehož úkolem bylo připravit děti pro život ve světě mimo domov – ženy toho podle tehdejšího přesvědčení nebyly schopné, neboť samy potřebovaly ochranu mužů. Až v průběhu devatenáctého století se začal prosazovat postoj zvaný „presumpce útlého věku dětí“, což spočívalo v tvrzení, že malé děti
26
mají specifické potřeby, které dokážou lépe uspokojit matky. Nicméně do péče matky byly svěřovány pouze dočasně - do pátého roku života, kdy po jeho dosažení byly navráceny otci. Postupem času se již matkám začaly svěřovat děti jakéhokoli věku do trvalé péče a roku 1920 byla tato preference matek upevněna. V této době podpořila význam mateřské péče popularizace
psychoanalytických
teorií
Sigmunda
Freuda,
které
zdůrazňovaly jedinečný přínos matky k psychické pohodě dítěte. Freud ve své knize z roku 1940 vyzdvihl mateřskou roli jako „jedinečnou, bezparalelní, ustanovenou nezměnitelně na celou dobu života jako první a nejmocnější objekt lásky a prototyp všech pozdějších vztahů lásky“. „Presumpce útlého věku“ byla časem nahrazena směrnicí známou jako „pro dítě to nejlepší“ – teoreticky zaměřuje pozornost spíše na potřeby dítěte než na charakteristiky rodičů (srov. Warshak, 1996, str. 24–26). 5.1 Střídavá výchova Dítě je svěřováno v určitém přesně vymezeném časovém období do výchovy jednoho rodiče a poté v dalším časovém období do výchovy rodiče druhého. Tato časová období mohou být různě dlouhá (srov. Závodská, 2002, str. 76). V zákonu o rodině jsou stanoveny podmínky pro to, aby mohl soud rozhodnout o svěření dítěte do střídavé výchovy obou rodičů. Jsou jimi: -
oba rodiče jsou výchovně způsobilí,
-
oba rodiče mají zájem o výchovu nezletilého dítěte,
-
takové rozhodnutí je v zájmu nezletilého dítěte (mj. i dítě by mělo s tímto způsobem výchovy souhlasit),
-
střídavým
režimem
výchovy
budou
lépe
zajištěny
potřeby
nezletilého dítěte (tímto je myšleno lépe, než kdyby bylo dítě svěřeno do jiné výchovy, zřejmě tedy jen jednoho z rodičů). Další podmínky vysledované z praxe by se daly souhrnně podřadit pod jednu ze zákonných podmínek – aby střídavá výchova byla v zájmu nezletilého dítěte (srov. 2004, Průchová, str. 42).
27
U dítěte školního věku je nezbytným předpokladem pro realizaci střídavé výchovy zachování školní docházky a dále by dítě mělo mít možnost provozovat mimoškolní aktivity. Rodiče se musí umět dohodnout na mnoha podrobnostech. S tím souvisí i shodnutí se na trvalém bydlišti dítěte a skutečnosti, kdo z rodičů bude na dítě uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti (srov. Dudová). 5.2 Výhradní péče „Statistika o porozvodovém uspořádání poměrů k dítěti pro Českou republiku uvádí, že v posledních 15-ti letech bylo přibližně 90% dětí svěřeno do výhradní péče matkám. Tento fakt vzbuzuje pozornost a může vést k otázce, zda skutečně nedochází k diskriminaci otců při rozhodování o výchově“ (Hastrmanová). Hlavní příčinou tohoto „nerovného“ svěřování dětí do výhradní výchovy je ale podle oslovených soudců to, že o děti ve skutečnosti žádá jen malé procento otců (srov. Hastrmanová). Je vhodné se zamyslet, zda tito otcové opravdu nemají o děti zájem, nebo to díky podjatosti českých soudů, které podle některých názorů zvýhodňují matky a mužům nedávají šanci získat dítě do své výchovy, raději předem vzdávají a o děti ani nezkoušejí žádat. Dudová ale dodává, že šance na svěření dítěte závisí hlavně na předchozím vztahu otce s dítětem a na jeho podílu na praktické péči o ně. Otcové usilující o děti mají obtížnější situace především proto, že na rozdíl od matky, u níž se její způsobilost o dítě pečovat předpokládá jaksi automaticky, otec svoji způsobilost musí prokazovat. Pokud se k tomu ale odhodlá, má reálnou šanci se svou žádostí uspět. Nicméně tyto případy bývají ojedinělé a ze strany otců převládá spíše akceptování svěření dítěte do výhradní péče matky a ve většině případů i upadání jejich zájmu se s dětmi pravidelně stýkat (srov. Dudová & Hastrmanová, 2007, str. 103-104).
28
Čermáková v rámci své sociální analýzy české rodiny uvádí výzkum FAMILY MODULE, který sledoval postoje lidí k více okolnostem manželského života. Výzkum byl prováděn uvedením různých výroků, k nimž měli respondenti zaujmout postoj. V rámci problematiky Manželství a jeho funkce byl řešen i výrok: „Dítě může vychovávat stejně dobře jen jeden z rodičů jako oba společně“.
Míra intenzity souhlasu se ukázala být podle genderu asymetrická - více s tímto výrokem souhlasí ženy (31,3%) než muži (22,1%). A muži též častěji než ženy nesouhlasí. Tyto výsledky lze interpretovat tak, že míra nesouhlasu u mužů souvisí s běžnou praxí v ČR, kdy děti po rozvodu bývají dány do péče právě matce. Nesouhlas u mužů může být dán i asymetrií dominantní kompetence žen v rámci péče a výchovy o děti, kdy jsou v těchto činnostech muži často ženami vytlačeni (srov. Čermáková, 1995, str. 59-60).
29
5.2.1 Výhradní péče matky Tento životní styl považují otcové bez možnosti péče, ale i matky s touto péčí, za obtížný. Být rodičem samoživitelem je velice vyčerpávající, matce tento způsob života zabírá většinu času, je zavalena povinnostmi a péčí o děti a domácnost. Musí také zvládnout finanční starosti a sníženou životní úroveň. Významnou zátěží bývá pro matku mající děti ve výhradní péči břemeno vlastní odpovědnosti za všechna rozhodnutí, která ve výchově učiní. Také se velmi často stává, že matka samoživitelka se stává terčem hněvu všech svých dětí, přičemž k otci, jehož zřídka vidí, se chovají ohleduplně. Matka s výhradní péčí dělá práci za dva rodiče, avšak problémem je, že se tak děje v době, kdy je její schopnost být dobrým rodičem snížena – konec manželství obvykle znamená čas krize. Během tohoto období bývají rodiče pohrouženi do svých vlastních myšlenek a starostí a to má za následek, že jsou svým dětem méně k dispozici (srov. Warshak, 1996, str. 63–65). Pro všechny děti v péči matek bývá rozpad rodiny a odchod otce z domu smutným a tísnivým zážitkem. V prvních týdnech a měsících po rozchodu rodičů jsou u dětí patrné nějaké negativní reakce (srov. Warshak, 1996, str. 44). 5.2.1.1 Dlouhodobé problémy dětí ve výhradní péči matky Psychologické
poškození
dětí,
které
vyrůstají
v rodinách
s výhradní péčí matky, mohou získávat různé formy: nízkou míru sebeúcty, omezení ve schopnosti vytvářet intimní vztahy apod. 5.2.1.1.1 Sebeúcta Sebeúctu lze nazvat reputací, kterou máme sami u sebe, ovlivňuje naši schopnost těšit se ze všech aspektů života. U dětí se rozvíjí, když je vztah mezi nimi a rodiči vztahem vřelé, chápající a pozitivní pozornosti. Avšak v důsledku starostí, smutku a hněvu rozvedení rodiče alespoň po
30
určitou dobu nereagují na děti optimálním způsobem. Deprimovaná matka má zvýšený sklon k hubování, kritizování a trestání svých dětí. V úsilí zlepšit svůj psychický stav se může zaměřit na aktivity mimo domov a od dětí se odtáhnout. Otec může trápení dětí zmírnit i zhoršit, záleží na jeho pojetí vztahu k dětem (srov. Warshak, 1996, str. 48). „Bude-li je vidět často, budeli ve vztahu k nim spolehlivý a konzistentní, udrží-li s nimi úzký vztah a bude-li se o ně starat, ujistí tím děti, že ztráta lásky v jejich rodině se nerozšířila na ně. Na druhé straně, má-li otec s dětmi jen omezený kontakt, zklamává-li je opakovaně tím, že je vyzvedává pozdě, nebo zruší-li původní domluvu na společné trávení času úplně, pak děti dospějí k přesvědčení, že otec si jich už mnoho necení. Od toho je jen malý krůček k pocitům nízké ceny. Většina dětí začne pociťovat chybu spíše u sebe, než aby si začaly myslet, že jejich otec je špatný jako rodič“ (Warshak, 1996, str. 48– 49). Nízká míra sebeúcty vzniká i z pocitu hanby spojené s rozvodem, s nímž se může dítě identifikovat. A dle Warshaka provází rozvod pocit osobního selhání a ztráta společenského postavení téměř univerzálně. 5.2.1.1.2 Maskulinita S pocitem, jak přiměřeně dítě plní svoji mužskou nebo ženskou roli, je úzce spojena sebeúcta. Chlapci žijící ve výhradní péči matky jednají a cítí se méně mužsky v porovnání s chlapcem, jehož rodiče se nerozvedli. Pokud se takový chlapec vyhýbá tradičnímu maskulinnímu chování, tak tento životní styl nevolí vědomě. Chtěli by být jiní, avšak buď neví jak, nebo jsou příliš nesmělí zkusit změnu. Matka, jež má do výhradní péče svěřeného syna, by měla povzbuzovat jeho nezávislé a zkoumavé chování a podporovat jeho vztah k otci skrze usnadňování jejich setkávání a projevy kladných postojů k otci. Bohužel realita bývá obvykle opačná. Matka často veřejně ponižuje otcovské kvality svého bývalého partnera a syna odrazuje od zapojování se do dobrodružných, hlučných či nespoutaných aktivit (srov. Warshak, 1996, str. 50–51).
Warshak tvrdí: „Je-li matka ustrašená a omezuje-li aktivní
a asertivní chování svého syna a otevřeně ponižuje otce, pak je větší
31
pravděpodobnost, že její chlapec se stane plachým, nadměrně závislým a nejistým v pocitech své příslušnosti k mužskému pohlaví“ (Warshak, 1996, str. 51). Pokud se otec bude se synem často stýkat a bude se snažit o úzký a vřelý vzájemný vztah, zvýší se pravděpodobnost, že se s ním jeho syn bude identifikovat. To potvrzují i výsledky výzkumů, které ukazují, že u chlapců,
jejichž
kontakt
s jejich
otci
je
omezen,
je
zvýšená
pravděpodobnost, že budou nejisti ve své maskulinitě. Ať se matky snaží ze všech sil být svým dětem současně matkou i otcem, silnou maskulinní identitu, jež představuje určité stereotypy, které si společnost spojuje s mužstvím, svým synům opravdu dát nemohou - dětem chybí mužský vzor. 5.2.1.1.3 Intimní vztahy V otázce důvěry ve svou atraktivitu vůči mužským partnerům hraje u dívek ve velké míře roli otec. Pokud je z jeho strany nedostatek zájmu o dceru, pak je zvýšená pravděpodobnost, že dcera budou tížit obavy a pochybnosti o své atraktivnosti jako ženské partnerky a zmenší se pravděpodobnost naleznutí uspokojení v lásce. Warshak se obrací na studii dr. Hetheringtona, kde se ukázalo, že dívky žijící jen s matkou mívají potíže v heterosexuálních vztazích. Tyto dívky se vdávaly dříve (často v době sňatku byly těhotné) a za muže s nižším vzděláním a následně byly s manžely a se svým sexuálním životem méně spokojené. Bez otcovy přítomnosti také může dojít k nadměrné závislosti na matce, poněvadž otec dětem v psychologickém odpoutání od matky pomáhá – nabízí totiž dítěti bezpečný vztah na matce nezávislý. A bez opravdového pocitu psychologické samostatnosti je pak snaha dětí o vybudování zralých mezilidských vztahů často odsouzena k nezdaru. Jedním z důvodů, proč se děti z rozvedených rodin také často rozvádějí, může být to, že děti od svých rodičů přebírají vzor pro řešení konfliktu. Díky tomu když přijde na řešení jejich vlastních manželských potíží, čerpají ze svých raných lekcí od rodičů a častěji volí jako odpověď na své manželské problémy rozvod. Rozvod vlastně děti připravuje
32
o možnost blízkého pozorování, jak si dva dospělí úspěšně poradí s konfliktem (srov. Warshak, 1996, str. 54) 5.2.1.1.4 Sebeovládání Nestává se zřídka, že děti, které se trápí, zaměřují své problémy navenek a to ve formě poruch chování. Většina dětí tak nějak cítí, že s matkou jim toho více projde a není-li otec doma, cítí oslabení mocenské struktury. Výzkum univerzity z Virginie prokázal, že když matky, které měly děti ve výhradní péči, zvládly efektivnější techniky upevňující kázeň, chování dětí se výrazně zlepšilo. V otázce problému se sebeovládáním pomáhá u chlapců to, když se často stýkají se svými otci. Dále bývají problémy se sebeovládáním málo pravděpodobné, pokud jsou rodiče schopni spolu dobře a bez urážek komunikovat, podporují tak vztah druhého rodiče s dítětem (srov. Warshak, 1996, str. 60–62). 5.2.2 Výhradní péče otce Když otec žádá o svěření dětí do výhradní péče, může některé lidi napadnout, že takový otec má pro svou žádost nějaké temné motivy. Je pravda, že takové případy mohou nastat, ale podle Warshaka bývají tito otcové, kteří zneužívají otázku svěření dítěte k jiným cílům, v menšině. Přesto uvádí osm typů otců žádajících o svěření dítěte ze scestných a nepřijatelných důvodů (typy jsou vyhraněné, ve skutečnosti rodiče mívají smíšené motivy). Vyjednávač a vyžírka Jedná tak, jako by chtěl dosáhnout výhradní péče o děti, avšak ve skutečnosti jen chce mít v rozvodových vyjednáváních hlavní slovo. Jako strategii používá zastrašování manželky skrze vyhlídku na veřejný spor o děti. Když se to povede, žádost o svěření dětí stáhne výměnou za pro něj příznivější finanční vypořádání. Vyžírka žádá o svěření dětí hlavně z důvodu vyhnutí se placení výživného na děti – obtížnost péče o děti buď podceňuje, nebo počítá s brzkým sňatkem, kdy odpovědnost v péči o děti převezme nová manželka.
33
Zastrašovač a citově závislý Stejně jako vyjednávač žádá o svěření dětí, i když o to ve skutečnosti nestojí, ale tentokrát z důvodu, že si ve skutečnosti vůbec rozvod nepřeje a tak manželce hrozí ztrátou dětí. Když již ztratí naději, žádá o svěření dětí z důvodu častějšího kontaktu s bývalou manželkou, neboť pořád doufá v usmíření. Pomstychtivec a narcista Chce
jednoduše
jen
svoji
bývalou
manželku
potrestat.
Pomstychtivec bývá často zahořklý, protože ho manželka opustila kvůli jinému muži a cítí zadostiučinění, když mu soudní spor poskytne příležitost veřejně ponížit manželku. Narcista svěření dětí do péče považuje za prostředek, jak všem dokázat svou cenu. Zdůrazňuje vlastní význam pro děti a zároveň zmenšuje význam manželky. Vykupitel a osamělý Vykupitel rozvod chce, ale jelikož cítí pocit viny, že rozbíjí rodinu, chce mít děti u sebe, aby tyto pocity viny zmírnil. Neboť většina otců žádajících o svěření dětí do péče mají se svými dětmi silná citová pouta, které nechtějí zpřetrhat a svoji odpovědnost v péči berou zcela vážně. Otcové s výhradní péčí o dítě mívají totožné, ale často i odlišné problémy než matky s výhradní péčí. Například na pracovišti se otcové obvykle nesetkávají se vstřícnými postoji svých nadřízených a spolupracovníků. Mají pro něj málo pochopení a očekávají, že práce pro něj bude prvořadou záležitostí. Muži, kteří kvůli péči o děti odmítají pracovat přes čas, mohou být považováni za méně hodnotné zaměstnance, což v důsledku ovlivňuje jejich šance na pracovní postup. Nepřátelství jim mohou projevovat i ženy s tradičními postoji k rozdělení rolí mezi muži a ženami, či rozvedené ženy, kterým bývalí manželé hrozí změnou původního rozhodnutí o svěření dětí. Osamělý otec by měl rád děti ve výhradní péči hlavně proto, aby v nich našel citovou oporu a zmírnil svoji osamělost (srov. Warshak, 1996, 73– 80). Je dobré se zamyslet i nad tím, proč takovouhle kategorizaci neuvádí Warshak i u matek, ale pouze u otců jakožto u pečovatelů o děti. Nejspíš to bude zapříčiněno odlišným pohledem společnosti na otcovství,
34
mateřství a výchovu a tudíž i níže probíraným stereotypem, že pečovat o dítě má výhradně matka, neboť otcové se nedokážou postarat o své děti. Mateřství je velice silně biologicky podmíněno, přičemž otcovství je sociální výdobytek. Hlavně mateřský pud bývá často používán jako argument, proč je lepší pro výchovu dítěte matky, ne otec. Na jednu stranu, před mnoha tisíciletími se sice muži starali o zachování rodu a z toho důvodu se snažili zplodit co nejvíce potomků s různými ženami, což pak výchova ve většině případů závisela pouze na ženě, na druhou stranu tyto časy jsou už dávno pryč a otcové jsou ve výchově dětí zodpovědní, nepostradatelní a hlavně mají zájem participovat na péči o své potomky (srov. Ballnik, 2012, str. 24). Nicméně společenských předsudků se zbavuje obtížně, a proto se ještě ve společnosti může objevit podezřívavost a tendence hledání špatných úmyslů, když se chce otec starat o děti. V případě žen se dle pohledu jedná o přirozenou věc, a tudíž není potřeba obdobné typologie, neboť ženy z temných úmyslů obvykle podezřívány nejsou. 5.2.3 Výživné na děti Neplacení výživného na nezaopatřené děti se dá označit za jeden z negativních jevů naší společnosti. Existuje několik důvodů, které můžou oslabovat motivaci k řádnému plnění soudem nařízených povinností. Jelikož případy, kdy jsou děti po rozvodu svěřeny do péče matky, bývají častější, spojil Bakalář výraz „rodič neplatící výživné na nezaopatřené děti“ s otcovskou
postavou
a vycházející
z kazuistik
manželského
a rozvodového poradenství vypočítává některé z důvodů, jež mohou oslabovat motivaci otců platit výživné: 1. Otec má vážné pochybnosti o své paternitě Stává se, že otec může mít silné podezření, že dítě není jeho. Důvody k podezření mohou pramenit z různých věcí, jako třeba z pocitu, že dítě se výrazně podobá dřívějšímu partnerovi. Mezi další může patřit, že otec neměl v rozhodující dobu s manželkou intimní styk, nalezl podezřelé textové zprávy či dokumenty nebo se jednoduše manželka prořekla..
35
2. Otec
je
přesvědčen,
že
k těhotenství
došlo
vědomým
podvodem matky Žena muže před intimním stykem mohla ujišťovat o nemožnosti otěhotnění, ať již z důvodů používání hormonální antikoncepce, neplodných dnů nebo mohla tvrdit, že v případě otěhotnění si dítě neponechá a půjde na potrat. Otec ovšem později dospěje k poznání, že byl partnerkou vědomě oklamán. 3. Otec proti své vůli dítě nevidí, nezná, případně dítě je vůči otci nepřátelské Matka se odstěhuje a všemi možnými způsoby maří otcovu snahu o kontakt s dítětem. Může dítěti i změnit jméno a „poštvat“ ho proti otci. 4. Placení výživného je v rozporu s určitými morálními principy Otci je i zde bráněno v kontaktu s dítětem, ale otec se při bližším seznamování se situací dopátrá určitých faktů, jako je například to, že dítě žije u babičky, která mu vše hradí, a matka žije jinde, zaopatřena svým novým partnerem a dosti utrácí. 5. Otec byl matkou značně poškozen hmotně Matce dítěte se podařilo ještě za manželství nebo i po rozvodu zmocnit původního otcova majetku. Mohlo jít jak o majetek movitý (rodinné šperky apod.), tak i nemovitý – toho mohla dosáhnout naléháním na vyhotovení darovací smlouvy, smlouvy o převodu apod., častokrát pod klamnými záminkami. 6. Otec byl matkou značně poškozen morálně Otcova pověst byla matkou dítěte vážným způsobem poškozena (pomluvami, křivým svědectvím atd.), což mohlo mít za následky ztrátu jeho zaměstnání, nebo třeba stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu. 7. Otec na zaplacení výživného nemá prostředky V důsledku objektivně prokazatelných důvodů otec nemá finanční prostředky na zaplacení určeného výživného.
36
8. Otcové, kteří neplatí ze své zlé vůle K nim patří otcové, kteří nemají žádný z výše uvedených důvodů, a přesto výživné neplatí. Bakalář jako závěr své úvahy dodává, že jeho stanoviskem je, že určené výživné se zásadně platit má. Poukazuje ale i na to, že aby se snížil počet neplatičů, je potřeba odstraňovat negativní společenské jevy, čímž v tomto případě myslí neadekvátní chování ze strany matky (srov. Bakalář, 1996, str. 211–215). Počet případů neplatičů výživného Kraj
v roce 2008
v roce 2009
Celkem v České republice
10 118
11 987
Hlavní město Praha
972
978
Středočeský kraj
1 094
1 384
Jihočeský kraj
665
897
Plzeňský kraj
521
576
Karlovarský kraj
373
492
Ústecký kraj
1 360
1 492
Liberecký kraj
485
614
Královéhradecký kraj
503
613
Pardubický kraj
376
452
Kraj Vysočina
287
335
Jihomoravský kraj
972
1 227
Olomoucký kraj
658
747
Moravskoslezský kraj
1 379
1 547
Zlínský kraj
473
633
37
Neplacení výživného, čili zanedbání povinné výživy je trestným činem a policejní statistiky uvádějí, že patří mezi ty nejčastěji páchané (srov. Buřínská). 5.3 Společná výchova Společnou
výchovu
uvádí
Warshak
jako
nový
přístup
k porozvodové péči, jako revoluci v podstatě rozhodování o dětech a i v procesu tvorby těchto rozhodnutí (srov. Warshak, 1996, str. 147). „Společná péče podle zákona znamená, že oba rodiče jsou oprávněni činit rozhodnutí v důležitých záležitostech, které se týkají jejich dětí, jako je léčení, vzdělávání a účast v náboženských aktivitách“ (Warshak, 1996, str. 148). Oba rodiče též mají právní odpovědnost za aktivity dětí, přičemž toto uspořádání může i nemusí zahrnovat společnou péči fyzickou – také nazývanou „společnou péčí včetně bydlení“ (srov. Warshak, 1996, str. 149). Dle Závodské je tato forma výchovy v praxi možná pouze v případech, kde zůstávají rodiče i po rozvodu v určité formě soužití. Společně uhrazují alespoň část svých potřeb a dělí se o zajištění materiálního zázemí (srov. Závodská, 2002, str. 75–76). U společné výchovy se předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt. Dále je nezbytné, aby rodiče byli schopni se o všech záležitostech týkajících se dítěte dohodnout. Což bývá problematické, hlavně v otázce financí, neboť již neexistuje společné jmění manželů (srov. Dudová). I když přes veškeré snahy stále převládá v naší společnosti poměrně rozšířený názor, že ke zdravému vývoji dítěti postačí pouze matka, která má pro výchovu všechny podstatné kompetence a otec bývá pořád brán jako ne tak schopný se sám o dítě postarat, je již dostatek důkazů, že pro výchovu jsou potřební oba rodiče. Mezi nejdůležitější dětské potřeby pro zdravý vývoj totiž náleží potřeba mužského a ženského vzoru, model vhodného a slušného řešení mezilidských konfliktů a též zkušenosti rodinného života. Proto když už dojde k rozvodu, měla by být snaha upřednostňovat tuto formu porozvodové péče (srov. Bobelová, 2012).
38
6. Nový partner v rodině
Po rozvodu chce většina lidí najít znovu důvěrný vztah. Mívají k tomu všemožné důvody, ale ne všechny bývají dobrými základy pro vztah. Tyto motivy pak obvykle vedou k opakovaným selháváním ve vztazích nebo k vytváření nerovných a závislých vztahů, kde bývá mnoho problémů. Tento nový vztah bude mít samozřejmě vliv na dítě a naopak i dítě bude mít vliv na nového partnera a obecně na celý nový partnerský vztah svého rodiče (srov. Poupětová, 2009, str. 166–168). 6.1 Matčin partner Dytrych, odkazující se na své předchozí výzkumy, mluví o psychickém stavu dětí a jejich projevech po rozvodu rodičů, které jsou do velké míry závislé na tom, jak se s touto situací vyrovnává sama matka (srov. Matějček & Dytrych, 1999, str. 83). „K překonání rozvodových a porozvodových traumat matky významně přispívá navázání uspokojivého citového vztahu k novému partnerovi. Spokojenost matky se pak příznivě promítá do psychické pohody dětí – a v konečném důsledku připravuje půdu, aby i ony pozitivně nového matčina přítele přijaly“ (Matějček & Dytrych, 1999, str. 83). Dále se obrací na jejich výzkum, kde se ukázalo, že
většina
dětí
ještě
pět
let
po
rozvodu
rodičů
vyjadřovala
v psychologických testech výraznější pozitivní vztah k vlastnímu otci, než k matčinu novému manželovi, tedy nevlastnímu otci. Vyvozuje z toho, že tyto výsledky svědčí o hloubce trvalosti vztahů vázaných k primárním vychovatelům, s nimiž prožívají počáteční fáze svého psychického vývoje a zažívají v jejich blízkosti pocit životní jistoty. Obecně též platí, že matčina nového partnera lépe přijímají mladší děti oproti starším a lépe dívky než chlapci. Skrz běžnou zkušenost se dá říct, že je to díky tomu, že dívky se za jinak stejných podmínek zpravidla umí lépe přizpůsobit situaci než chlapci a v mladším věku lze postoje dětí změnit snáze.
39
Vstupuje-li potenciální „nevlastní“ otec do rodiny, bývá dítě zpravidla v situaci vnitřního konfliktu, ve kterém dochází ke střetu jeho postojů a vztahů k matce, k vlastnímu otci
a k novému,
v podstatě
neznámému muži, který má zaujmout roli otce namísto toho biologického (srov. Matějček & Dytrych, 1999, str. 83–87). „Přijmout někoho do té doby cizího do intimity rodinného soužití není pro dítě otázkou povrchního přizpůsobení dané situaci, nýbrž otázkou jeho identity, jeho vlastního „já“. V reakcích dítěte na příchod matčina partnera můžeme proto často vidět, jak zápasí s otázkami (samozřejmě nevyslovenými) typu: „Kdo teď jsem?“ „Ke komu nyní patřím?“ „Jakou mám pro koho hodnotu?“ Současně jde ovšem i o naplnění základní potřeby životní jistoty. U mladších dětí musíme proto počítat i s tím, že všechno „cizí“
a neznámé v předmětném
i v sociálním světě budí nejistotu, úzkost a napětí. Tyto reakce mívají ovšem velmi individuální podobu“ (Matějček & Dytrych, 1999, str. 88). 6.2 Otcova nová partnerka Rozvedený muž pravděpodobně získá novou partnerku přibližně stejně často jako rozvedená žena nového partnera. Rozdíl je v tom, že případů, kdy má rozvedený muž děti ve své péči a přivede jim novou nevlastní matku, bývá nepoměrně méně. Role „macechy“ nebývá snadná, neboť to vyžaduje věnovat své mateřství „cizím“ dětem, nebo ho popřípadě alespoň spravedlivě rozdělit mezi děti vlastní a cizí. Proto podle Matějčka do tohoto postavení vstupují spíše ženy s velkým mateřským potenciálem, které z nějakého důvodu vlastní děti mít nemohou. A v případě že mohou, tak jsou schopny pečovat o nevlastní děti a uspokojovat tak svoji potřebu mateřství „náhradním“ způsobem (srov. Matějček & Dytrych, 1999, str. 95). „Právě velká převaha úspěšného náhradního mateřství – úspěšného pro ženu samu i pro děti v její péči – ukazuje, že tradiční představu „macechy“ možno odložit do skladiště překonaných pověr“ (Matějček & Dytrych, 1999, str. 95). Na druhé straně se občas vyskytují případy, kdy nevlastní matka není schopna mateřsky přijmout nově získané děti. Tuto bariéru není schopna překonat, i když se sebevíc snaží.
40
7. Genderové stereotypy související s rozvodem a jeho dopadem na děti
7.1 Chlapci se s rozchodem rodičů vyrovnávají obtížněji než dívky V rámci reakcí dítěte na rozvod bývá často tvrzeno, že chlapci se s rozchodem rodičů vyrovnávají obtížněji než dívky. To se ale může změnit v pubertě, jelikož dívky mívají velmi často citové problémy. Smith k tomuto dodává, že podle ní jsou jakákoliv prohlášení v tomto směru velmi zevšeobecňující. Problémy chlapců nesouvisejí primárně s rozchodem rodičů, ale s tím, že když zůstávají žít s matkou, zejména žijí-li v domácnosti plné žen, přijdou o vzorový model - pokud teda do rodiny nepřijde nový partner. Chlapec nemůže otevřeně projevit svůj smutek („chlapci nepláčou“) a jeho pokusy o projevy mužnosti bývají interpretovány jako agresivní chování. Situaci chlapců dle Smithe obvykle neřeší ani bydlení s otcem, který bývá deprimovaný a nedokáže synovi pomoci v období dospívání (srov. Smith, 2004, str. 36). „Mnozí otcové nedokážou dát najevo blízkost a porozumění, mnozí zůstávají dlouho v práci a od dětí očekávají, že připraví jídlo a uklidí v domě. Otcové, od nichž odešla žena, se někdy vyjadřují nepěkně o bývalé manželce, kterou syn miluje a postrádá. Mnozí otcové nejsou pro syny oporou a nepomáhají jim rozvinout sebedůvěru způsobem, který je pro dítě nenahraditelný“ (Smith, 2004, str. 36). Dívky mají snadnější postavení skrz to, že pravděpodobně zůstanou s matkou, jež je jejich vzorem, a v případě sklíčenosti se jim dostane soucitné odezvy (srov. Smith, 2004, str. 37). 7.2 Pečovat o dítě má výhradně matka, otcové se nedokážou postarat o své děti Při rozhodování, zda by mělo být dítě svěřeno do péče matky či otce hrají často svou roli domněnky nebo předsudky. Jenou z nich je, že rodič, který uspokojí potřeby svého dítěte v současné době, je i rodičem, se kterým bude dítě prospívat i v budoucnu. Ale vztahy rodič – dítě procházejí po rozchodu manželů velkými výkyvy (srov. Warshak, 1996, str. 107).
41
Zastánci kultu mateřství mohou argumentovat, že ve výhradní péči matky děti sice nemají pozitivnější pocity k rozvodu, ale daří se jim lépe díky mateřské péči. Aby se na tento argument dalo odpovědět, musí se prověřit výsledky dosavadních studií. Bakalář se v rámci této tématiky obrací na devět vědeckých studií, které byly zaměřeny na srovnání dětí vychovaných ve výhradní péči otce a dětí ve výhradní péči matky. Bylo měřeno široké spektrum psychologických charakteristik u dětí ve věku od dvou do dvaceti let. Mezi studované ukazatele patřilo: míra smutku, deprese; míra potíží, tísně; touha po úplné rodině; síla přání po usmíření rodičů; sebeúcta; zralost vzhledem k věku; nezávislost; úzkost; poruchy chování; psychosomatické potíže; vztah dítěte k rodiči, se kterým dítě žije; vztah dítěte k učitelům a vztah dítěte k vrstevníkům. Nejvíce pozornosti ale výzkumní
pracovníci
zaměřili
na
sebeúctu,
neboť
pod
povrchem
jakéhokoliv dětského problému je nalezena nízká míra sebeúcty. V každé studii výsledky ukázaly, že míra sebeúcty dětí z výhradní péče matky srovnatelná se sebeúctou dětí z výhradní péče otce. To samé platilo i o každé z charakteristik psychologického vývoje, která byla hodnocena (srov. Warshak,1996, str. 112–113). „ Nebyl zjištěn žádný rozdíl mezi dětmi z výhradní péče otce a výhradní péče matky – ani v úrovni jejich zralosti, v nezávislosti, v úzkosti, v četnosti poruch chování, v počtu projevů poruch chování, v počtu psychosomatických potíží, v kvalitě chování při rozhovoru s psychology, ani v jejich vztazích s rodiči, kteří o ně pečovali, s učiteli a s vrstevníky. Bez ohledu na to, která charakteristika byla zjišťována a kdo a jak ji měřil (posuzovatelé byli jak mužského, tak ženského pohlaví, všech devět studií ukázalo, že psychický stav dětí žijících s otci je srovnatelný se stavem dětí stejného věku žijících s matkami“ (Warshak, 1996, str. 112– 113). Warshak tedy dochází k dle něj nevyhnutelnému závěru, že nemáme žádný důvod k diskriminaci otců ve sporech o svěření dětí do péče a přesvědčení o pouze matčině důležitosti pro děti vzniklo jako reakce na ekonomické tlaky, podporováno dále sentimentalitou, neprokázanými teoriemi a chybnými interpretacemi výsledků dřívějšího výzkumu (srov. Warshak, 1996, str. 114). Otcové mohou být oddanými rodiči. Mohou si vytvořit silné citové vztahy ke svým dětem a v případě odloučení od dětí zažívat pocit zoufalství (srov, Warshak, 1996, str. 78).
42
7.3 Matka otci dítě nedává kvůli neplacení alimentů Jak již bylo výše uvedeno, neplacení výživného na děti není ojedinělou záležitostí. Dochází k němu z různých důvodů, avšak často na to doplácí i samotné dítě. „Za rozpad rodičovského soužití stěží nese zodpovědnost dítě a i v případech, kdy ani otec nenese vinu za rozpad rodiny a přitom to není on, kdo má dítě v péči, alimenty platit musí, neboť jejich neplacením trestá nejen bývalou partnerku, ale i nevinné dítě“ (Fafejta). Rodiče se o děti náležitě starají a za to se jim od nich dostává lásky a radosti z pozorování jejich zdárného vývoje. O tuto zpětnou vazbu bývá často jeden z rodičů po rozvodu ochuzen, či jsou možnosti omezeny. Není divu, že má pak dotyčný partner, zpravidla otec, menší motivaci k řádnému placení výživného. Mnohdy je po otci vyžadováno, aby financoval něco, o čem nemůže rozhodovat a s čím možná vůbec nesouhlasí. Matka též může otci bránit ve styku s dítětem, popouzet ho proti němu a dítě se pak stává nástrojem, jímž se matka mstí (srov. Fafejta). Otec pak ztrácí i tu poslední kapku motivace a nemusí již vidět důvod, proč mít nadále snahu přispívat v péči o dítě. Oficiální statistiky USA v rámci zjišťování, jak otcové platí výživné na děti, vyvrátily stereotyp, že matka otcovi dítě nedává kvůli tomu, že neplatí řádně podporu dítěte. Ukázalo se, že je to zcela naopak – faktická ztráta dítěte vede otce ke ztrátě motivace se o něj starat (srov. Výzkumy a statistiky). Na druhou stranu tvrzení, že otcové neplatí alimenty, je díky skutečnosti, že stále převažuje výhradní péče matky, docela zkreslené. Neboť když porovnáme neplacení výživného otcem s neplatícími matkami, vycházejí z toho morálně poněkud lépe právě otcové, ne matky. V rámci zanedbání povinné výživy se Bakalář obrací na statistickou ročenku kriminalistiky, která ukazuje, že v roce 2000 bylo pro tento trestný čin projednáno:
43
jednání
osob
z toho muži abs.
v%
z toho žen
v
abs.
%
stíháno
10 584
9 802
92,6
782
7,4
obžalováno
8 748
8 119
92,8
629
7,2
odsouzeno
5 894
5 431
92,1
463
7,8
z toho nepodmíněně
1 136
neuvedeno
neuvedeno
Z tabulky je znatelně vidět převažující počet mužů, nicméně třeba ve skupině odsouzených neplatičů je poměr otcové/matky srovnatelný právě s poměrem otcové/matky, jimž nebylo dítě svěřeno do výchovy. Při přesném vyčíslení poměru se ukazuje, že otcové neplatí na každé 9,3. dítě, zatímco matky na každé 8,4, dítě (srov. Bakalář, 2002, str. 196). 7.4 Typický muž je v péči o děti emocionálně necitlivý Hodně lidí má utkvělou představu, že typický muž nedokáže dítěti poskytnout dostatečné citové zázemí jako žena. I toto tvrzení může být bráno jako argument podporující svěření dítěte do výhradní péče matky. V některých případech to sice pravda být může, ale stejně tak to může platit i u matek. O tento stereotyp se zapříčiňuje i odlišný způsob výchovy chlapců a dívek. Rodiče k nim dle pohlaví zaujímají jiný postoj a komunikují s nimi odlišně. V hovoru s dcerami užívají větší počet emocionálních výrazů a mluví s nimi častěji o smutku, u chlapců se zaměřují spíše na hovor o hněvu. Děti, s kterými se často hovoří o pocitech, jsou pak samy lépe schopny porozumět pocitům druhých. Renzetti z toho vyvozuje, že můžeme předpokládat, že těmito aspekty vedou rodiče své dcery k pozornému vnímání pocitů druhých a pečování o mezilidské vztahy, přičemž chlapci jsou vychovávání k asertivitě a potlačování emocí, leda kromě hněvu (srov. Renzetti, 2003, str. 111-112). „Obecné pojetí maskulinity a femininity může
44
fungovat jako sebenaplňující se proroctví. Jsme-li přesvědčeni, že péče o děti a jejich výchova je „ženskou záležitostí“, pak učíme své syny, aby ignorovali své rodičovské cítění, a připravujeme je tak o cenné zážitky pečovatele. Dívky na druhé straně získávají zkušenosti tím, že si hrají s panenkami a že hlídají mladší děti, což představuje příjemnou možnost nácviku pečujícího a vychovávajícího chování“ (Warshak, 1996, str. 86). Muži tedy mohou v roli milujícího otce působit stejně efektivně jako matky. Svou životní zkušenost a schopnost empatie mohou rozšířit tím, že převezmou základní péči o dítě už od kojence. Pro dítě má tato aktivní otcovská péče dlouhodobý vliv právě na vcítění se a ohleduplnost k druhým. Podle Bobelové děti citlivých otců mají menší problémy v partnerských vztazích než děti mužů, kteří se nechovali tak láskyplně, přičemž něžnost matek tady nehraje prakticky žádnou roli (srov. Bobelová, 2012). 7.5 Nového partnera nejhůře přijímají děti v pubertě V rámci tohoto tématu Dytrych zmiňuje nové výzkumné nálezy, které souhlasně dokládají, že největší obtíže ohledně přijetí nového partnera mají děti ve středním školním věku, tedy od osmi nebo devíti let do dvanácti či třinácti (srov. Matějček & Dytrych, 1999, str. 85). „Kritickým obdobím není tedy až puberta, jak se dosud běžně soudí“ (Matějček & Dytrych, 1999, str. 85). Naopak, v pubertě a ještě výrazněji ve věku mladistvém se díky rozvíjející schopnosti introspekce (tj. schopnosti sledovat své vlastní duševní děje a dle toho odhadovat duševní děje druhých) děti již lépe dovedou „vžít“ či „vcítit“ do situace rodiče a jeho nového partnera, tudíž nastalou situaci přijímají vyrovnaněji. Jejich vrcholící vývoj inteligence přispívá zřejmě ke schopnosti pohlížet na dění v rodině s jistým rozumovým nadhledem. Obtíží s nimi tedy bývá méně, než se obecně čeká (srov. Matějček & Dytrych, 1999, str. 85).
45
Závěr
Rozvodovost je v České republice vysoká, takže její téma je a i nadále v budoucnu bude aktuální. Jelikož více jak polovina těchto rozvedených párů má spolu dítě, měli by se rodiče ještě před rozvodem rozumně domluvit, jaká forma porozvodové péče jim bude oběma vyhovovat a hlavně které východisko bude nejlepší pro jejich dítě. V období rozvodu a po něm je potřeba, aby rodiče nepodceňovali vliv jejich rozhodnutí na dítě a všemožně se mu snažili tuto nepříjemnou zkušenost ulehčit. Důležité je nezlehčovat jeho pocity a emoce, rozumně si s dítětem o rozvodu a nově vzniklé rodinné situaci promluvit a hlavně ho ujistit, že i přes jejich rozchod ho budou oba rodiče nadále milovat. Ukázalo se, že ve společnosti stále přetrvávají některé genderové stereotypy, i když v uvedené literatuře je autoři při rozboru vyvrací. K nim mimo jiné patří kritický pohled na otce jako pečovatele o děti. Což třeba naznačuje i Warshakova negativní typologie otců, již žádají o svěření dítěte do péče, kde obdobnou typologii u žen neuvádí. Situace se sice v porovnání s předchozími lety postupně zlepšuje, nicméně stále v drtivé většině případů dostává dítě do výhradní péče matka. A pokud už ho dostane otec, bývá na ženu pohlíženo jako na „krkavčí matku“. Jelikož je otcovství problematičtějším tématem, je mu v uvedené literatuře věnováno více prostoru, než je tomu u mateřství. Před započetím psaní této práce jsem nejprve provedla analýzu uvedené populárně-naučné literatury a teprve na základě těchto informací jsem ji začala zpracovávat. Snažila jsem se popsat problematiku rozvodu, jeho dopad na děti a některé genderové stereotypy s tím to spojené. Jelikož jsem použila metodu analýzy textu, uváděla jsem k některým daným tématům aspoň výsledky dosavadních výzkumů, na které odkazovali autoři ve svých knihách. Právě výsledky těchto výzkumů dokazují vyvrácení mnou uvedených stereotypů, s výjimkou jednoho, u něhož můžeme předpokládat pravdivost tvrzení. Jde o stereotyp, že chlapci se s rozchodem rodičů vyrovnávají obtížněji než dívky.
46
Anotace:
Příjmení a jméno autora: Přívarová Daniela Název katedry a fakulty: Katedra sociologie a andragogiky, Filozofická fakulta UP v Olomouci Název diplomové práce: Prezentace rozvodu v českých masmédiích Počet znaků: 79 476 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 25 Klíčová slova: děti, gender, manželství, nový partner, porozvodová péče, rodičovství, rozvod, výživné
Cílem této práce je uvedení do problematiky rozvodu a jeho dopadu na děti tak, jak je prezentován v populárně-naučné literatuře, a dále ukázání některých genderových stereotypů s tímto souvisejících. V první kapitole vymezuji základní pojmy potřebné pro tuto práci a v následujících třech kapitolách se zabývám nejčastějšími důvody a dopady rozvodu, jeho vlivu na děti a reakcemi těchto dětí. Pátá kapitola se zaměřuje na porozvodovou péči, šestá popisuje situaci s příchodem nového partnera do rodiny a v poslední kapitole je uvedeno několik genderových stereotypů, které se nějakým způsobem dotýkají dětí a situací vzniklou po rozvodu.
47
Annotation
Name and Surname of author: Daniela Přívarová Name of department and faculty: Department of Sociology and Andragogy, Philosophical Faculty of UP in Olomouc Title of thesis: Presentation of divorce in the Czech mass media Number of strokes: 79 476 Number of appendixes: 0 Number of titles of literature: 25 Keywords: children, gender, marriage, new partner, care after divorce, parenthood, divorce, alimony
The aim of this thesis is the introduction to the problems of divorce and its impact on children, as presented in the non-fiction literature, and also showing some gender stereotypes, that is related to this topic. The first chapter defines the basic concepts needed for the thesis, and the next three chapters deal with the most common causes and effects of divorce, its impact on children and the reactions of these children. The fifth chapter focuses on the post-divorce care, six describes the situation with the arrival of a new partner in the family and in the last chapter are some gender stereotypes that somehow affect children and situations arising after divorce.
48
Zdroje
Seznam použité literatury: BAKALÁŘ R., Eduard. Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) žít. 1. Vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. 216 s. ISBN 80-7021-605-0 BAKALÁŘ R., Eduard - NOVÁKOVI Markéta a Daniel. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. vyd. neuvedeno. Praha: Lidové noviny, 1996. 256 s. ISBN 80-7106-157-3 BALLNIK, Peter. Otcem i po rozvodu. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. 256 s. ISBN 978-80-262-0150-2 COLOROSOVÁ, Barbara. Krizové situace v rodině. 1.vyd. Praha: Ikar, 2008. 240 s. ISBN 978-80-249-1027-7 DUDOVÁ, Radka – HASTRMANOVÁ, Šárka. Otcové, matky a porozvodová péče o děti. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. 2007. 140 s. ISBN 978-80-7330-124-8 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 288 s. ISBN 80-7178-535-0 MATĚJČEK, Zdeněk - DYTRYCH, Zdeněk. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. 1.vyd. Praha: GRADA Publishing, spol. s r.o., 1999. 144 s. ISBN 807169-897-0 PLAŇAVA, Ivo. Jak se nerozvádět. 1.vyd. Praha: GRADA Publishing, 1994. 120 s. ISBN 80-7169-129-1 POUPĚTOVÁ, Šárka. Netrapte se po rozvodu. 1.vyd. Praha: GRADA Publishing, a.s., 2009. 176 s. ISBN 978-80-247-2046-3
49
PRŮCHOVÁ, Bohumila - NOVÁK, Tomáš. Jak přežít rozvodové peklo. 1.vyd. Brno: JOTA, s.r.o., 2004. 198 s. ISBN 80-7217-294-8 RENZETTI, M. Claire – CURRAN, J. Daniel. Ženy, muži a společnost. Praha: nakladatelství Karolinum, 2003. 642 s. ISBN 80-246-0525-2 SMITH, H. Děti a rozvod. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 183 s. ISBN 80-7178906-2 WARSHAK, Richard Ades. Revoluce v porozvodové péči o děti. 1.vyd. Praha: Portál, 1996. 240 s. ISBN 80-7178-089-8 ZÁVODSKÁ - DVOŘÁKOVÁ Jana. Manželství a rozvody. vyd. neuvedeno. Praha: LINDE nakladatelství s.r.o., 2002. 104 s. ISBN 80-86131-34-4 Další zdroje: BOBELOVÁ, Alexandra. Role otce ve výchově [online]. 23. 10. 2012 [cit. 15. 3. 2014]. Dostupné z
BUŘÍNSKÁ, Barbara. Neplatí alimenty? Podejte trestní oznámení, pohrozit soudem pomáhá [online]. 4. 3. 2010 [cit. 14. 10. 2013]. Dostupné z ČERMÁKOVÁ, Marie. Rodina a měnící se gender role – sociální analýza české rodiny. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [PDF]. 1997, č. 8 [cit. 23. 3. 2014]. Dostupné z DUDOVÁ, Tereza. Společná a střídavá péče. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z
50
FAFEJTA, Martin. Proč otcové neplatí alimenty [online] Blog – Martin Fafejta. 8. 11. 2010 [cit. 10. 2. 2014] Dostupné z HASTRMANOVÁ, Šárka. Pohledy expertů na problematiku porozvodového řízení. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z Ministerstvo práce a sociálních věcí. (2004). Národní zpráva o rodině [online]. [cit. 12. 3. 2013]. Dostupné z NAKONEČNÝ, Milan. Rodičovská láska. IN Sanquis [online]. 2009, č. 69. str. 102 [cit. 8.11. 2013]. Dostupné z Rozvodovost. © Český statistický úřad, 2014 [online]. Aktualizováno 19. 8. 2013. [cit. 20. 3. 2014]. Dostupné z Sňatečnost. © Český statistický úřad, 2014 [online]. Aktualizováno 19. 8. 2013. [cit. 20. 3. 2014]. Dostupné z Výzkumy a statistiky porozvodové péče [online]. [cit. 22. 2. 2014]. Dostupné z
51
