Preferenční hlasování v australské meziválečné stranické soutěži a jeho efekty

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Preferenční hlasování v australské meziválečné stranické soutěži a jeho efekty Diplomová práce

Tomáš Vytásek

Vedoucí práce: PhDr. Roman Chytilek, Ph.D. UČO: 143633 Obor: PL Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2010

Prohlášení Čestně prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci na téma Preferenční hlasování v meziválečné stranické soutěži a jeho efekty vypracoval samostatně, pomocí vlastních znalostí a vědomostí získaných v průběhu studia a výhradně s použitím literatury a zdrojů uvedených v seznamu.

V Brně, 4. 1. 2010

____________________

1

Poděkování Děkuji vedoucímu své diplomové práce PhDr. Romanu Chytilkovi, Ph.D. nejen za poskytnuté materiály a cenné rady, ale také za ochotu, se kterou mi pomáhal při řešení problémů. V neposlední řadě děkuji rodině, přátelům a blízkým za trpělivost, kterou se mnou v době psaní práce měli.

2

Obsah 1.

ÚVOD ................................................................................................................................ 5 1.1.

CÍLE PRÁCE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY.............................................................................. 6

1.2.

STRUKTURA PRÁCE ..................................................................................................... 7

1.3.

LIMITY JEDNOPŘÍPADOVÉ STUDIE ................................................................................ 8

1.3.1. Předmět a objekt výzkumu ...................................................................................... 8 1.3.2. Cíle případové studie ........................................................................................... 10 2.

ZAVÁDĚNÍ VOLEBNÍHO SYSTÉMU....................................................................... 12 2.1.

TEORIE ZMĚNY VOLEBNÍHO SYSTÉMU ....................................................................... 12

2.1.1. Podmínky pro uskutečnění volební reformy ......................................................... 13 2.1.2. Důvody pro reformu ............................................................................................. 13 2.1.3. Aktéři volební reformy .......................................................................................... 15 2.2.

ZÁKLADNÍ VÝVOJ STRANICKÉHO SYSTÉMU PŘED ROKEM 1918 ................................. 16

2.3.

ZÁKLADY VOLEBNÍ REFORMY ................................................................................... 17

2.3.1. Myšlenkové základy .............................................................................................. 17 2.3.2. První federální volby 1901 a The Commonwealth Electoral Act 1902 ................ 19 2.3.3. Volební reformy a cesta k preferenčnímu hlasování ............................................ 22

3.

2.4.

DŮVODY PRO ZMĚNU, AKTÉŘI PROCESU A PŘEDPOKLÁDANÉ EFEKTY ........................ 25

2.5.

PREFERENČNÍ HLASOVÁNÍ DO SNĚMOVNY REPREZENTANTŮ ..................................... 27

2.6.

PREFERENČNÍ HLASOVÁNÍ DO SENÁTU ...................................................................... 29

STRANICKÝ SYSTÉM AUSTRALSKÉHO SVAZU................................................ 30 3.1.

DĚLÍCÍ LINIE V AUSTRALSKÉM STRANICKÉM SYSTÉMU ............................................. 30

3.2.

VÝVOJ STRANICKÉHO SYSTÉMU ................................................................................ 32

3.2.1. Převaha pravice ................................................................................................... 32 3.2.2. Cesta ke krizi – šance pro levici ........................................................................... 37 3.2.3. Krize ALP a dominance pravice........................................................................... 41 3.3.

ÚČINKY ALTERNATIVNÍHO HLASOVÁNÍ NA STRANICKÝ SYSTÉM ............................... 47

3.3.1. Počet stran............................................................................................................ 48 3.3.2. Reprezentace stran a jejich zvýhodnění ............................................................... 53 3.3.3. Preferenční hlasování a agregace zájmů ............................................................. 55 3.3.4. Politické strany a preferenční toky....................................................................... 61 3

4.

ZÁVĚR ............................................................................................................................ 70

5.

SEZNAMY ...................................................................................................................... 72

6.

5.1.

SEZNAM TABULEK ..................................................................................................... 72

5.2.

SEZNAM ZKRATEK ..................................................................................................... 74

SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ ........................................................................ 76 6.1.

ODBORNÉ ČLÁNKY .................................................................................................... 76

6.2.

KNIHY ....................................................................................................................... 78

6.3.

INTERNETOVÉ A DATOVÉ ZDROJE .............................................................................. 80

Počet znaků: 164 691

4

1. Úvod Austrálie je z hlediska výzkumu volebních systémů poměrně zajímavým objektem pro politologický výzkum. Důvodů je hned několik. Především je to využití preferenčních volebních systémů, které jsou zajímavé jak svou mechanikou, tak i účinky na stranický systém. Austrálie je zároveň zemí, kde se preferenční volební systémy pro výběr zástupců do parlamentu používají již téměř od počátku existence samostatného Australského svazu, což platí především o systému alternativního hlasování. Tato země tak často slouží jako modelový příklad, který je středem zájmu politických vědců. Velice častý je přitom výzkum vzájemné souvislosti volebního systému a stranicko-politického uspořádání, která je důležitým objektem ve výzkumu volebního inženýrství. Zkoumání účinků preferenčních volebních systémů, konkrétně alternativního hlasování, je předmětem i této práce. Kromě jedinečnosti australského případu bylo provedení tohoto výzkumu vedeno i dalšími motivy. Výzkum alternativního hlasování, případně v současnosti v Austrálii také využívaného systému jednoho přenosného hlasu, je prováděn především anglo-americkými vědci, což zahrnuje i domácí australské výzkumníky. V českém prostředí je výzkum těchto volebních systémů stále poměrně hodně opomíjen, případný zájemce o tuto tématiku nemá na výběr příliš velké množství literatury a musí sáhnout k zahraničním autorům. Druhá poznámka směřuje k období, ve kterém jsou australské volební systémy zkoumány. Velká část, řekl bych většina, prací se věnuje výzkumu období po druhé světové válce, kdy byl k alternativnímu hlasování zaveden již zmíněný systém jednoho přenosného hlasu, kdy došlo ke stabilizaci stranicko-politického spektra a zakonzervování dvoustranického mechanismu fungování systému, které jen s drobnými obměnami přetrvalo do dnešní doby. Již menší část prací se věnuje situaci v meziválečném období, kdy po velkých diskusích došlo k zavedení alternativního hlasování pro australskou Sněmovnu reprezentantů. To je také jeden z důvodů, který vedl k výběru účinků preferenčního hlasování jako předmětu výzkumu této práce ve zvoleném časovém období mezi první a druhou světovou válkou. Důležitým momentem a zároveň jedním z motivů k výzkumu není jen samotný fakt zavedení alternativního hlasování, ale také podmínky poměrně mladého stranického systému, do kterých byl zaveden.1 Je s podivem, že Austrálie, jako země, která je v podstatě učebnicovým příkladem fungování alternativního hlasování, není příliš častým předmětem zájmu výzkumu zavedení AV, na rozdíl od jiných zemí. Pokusy o zavedení alternativního 1

Australský svaz byl založen v roce 1900, alternativní hlasování bylo tedy zavedeno v politickém systému, který prakticky fungoval přibližně dvě desítky let.

5

hlasování v zemích jako je Fidži nebo Papua-Nová Guinea jsou zkoumány v řadě prací2, ale počátky tohoto systému v Austrálii jsou opomíjeny nebo jen obecně odkazují na data a tehdejší rozložení politických sil, které jeho zavedení ovlivnilo.

1.1. Cíle práce a výzkumné otázky V souvislosti s nastíněnými tématy je třeba si položit několik otázek, které souvisejí se dvěma základními problémy, a to se zaváděním preferenčního hlasování na federální úrovni a s jeho efekty na stranický systém. Zavádění volebního systému má několik zajímavých a důležitých momentů. Alternativní hlasování bylo v době jeho aplikace v australském prostředí poměrně unikátním volebním systémem a tuto pozici si zachovává i dnes. Co se týká preferenčního hlasování obecně, mezi aktéry politického systému existovalo několik alternativ, které zahrnovaly zachování stávajícího volebního systému a několik variant nových, které by mohly volební systém prvního v cíli nahradit. Je tedy zcela na místě ptát se, jaké existovaly varianty volebního systému, o kterých se uvažovalo, a jakou měly podporu v politickém prostředí. Samotná změna volebního systému v roce 1918, ve kterou politické situace vyústila, vyvolává přinejmenším několik otázek. Zajímavé jsou v tomto smyslu minimálně tři momenty, a to: 1) motivy, které vedly ke změně volebního systému, či k zavedení právě alternativního hlasování; 2) aktéři, kteří změnu prosadili; a 3) účinky, které iniciátoři změny očekávají právě od volebního systému alternativního hlasování. Poslední jmenovaná kategorie úzce souvisí s analýzou změn ve stranickém systému, která je provedena v druhé polovině práce. V sledovaném období se ve federálním stranickém systému událo několik změn, které stojí za povšimnutí, a které si zaslouží hlubší analýzu, přičemž je třeba věnovat se možné souvislosti se zavedením alternativního hlasování. Cílem této části práce je identifikace změn ve stranickém systému a jejich analýza z hlediska souvislosti s účinky alternativního hlasování. Sledovány jsou především behaviorální faktory, jako je počet stran, změny v jejich volební podpoře a další. Zajímavé jsou účinky systému především z hlediska omezení počtu parlamentních subjektů, možnosti vstupu nových relevantních subjektů na stranickou scénu a jejich koaliční či vyděračský potenciál.

2

Účinky zavedení systému AV na Fidži popisuje například Reilly 1997, Fraenkel 2001, Horowitz 2004, Stockwell 2005, Fraenkel 2006, Fraenkel – Grofman 2006, a další. Podobně je na tom i Papua Nová Guinea, například Reilly 2002a, Fraenkel 2004, Horowitz 2003, Reilly 1997a, a další.

6

Z hlediska prvního problému se tak práce snaží nalézt odpověď na otázku: Jaké byly motivy pro zavedení alternativního hlasování? Kdo byli aktéři této změny? A především: Došlo k naplnění očekávaných účinků volebního systému z hlediska iniciátorů změny? V druhé části se práce snaží odpovědět na otázku, zda charakter stranického systému souvisí s účinky alternativního hlasování. Ovlivnil zavedený volební systém podobu volební soutěže? Souvisí případné změny ve stranickém systému s účinky volebního systému? V rámci těchto otázek je také třeba brát v potaz roli jiných faktorů než systémových. Nelze předpokládat, že volební systém je jediná nezávislá proměnná, která by měla vliv na podobu stranického systému. Svou roli mohly sehrát i další faktory, jako například vnitrostátní či mezinárodní politická situace, ekonomické podmínky, a další.

1.2. Struktura práce V úvodu je vymezena struktura práce, výzkumné otázky a cíle výzkumu. Vzhledem k charakteru práce je také část textu věnována rizikům a specifickým nárokům, které s sebou nese jednopřípadová studie. První část se věnuje zavádění volebního systému, jehož analýza je důležitá z hlediska pozdějšího nastavení systému, situace ve stranickém systému a také z hlediska závěrů výzkumu. Podrobněji je zkoumán proces, který vedl k zavedení alternativního hlasování, konkrétně hlavní aktéři a důvody, které vedly ke změně. Spolu s tím jsou zmíněny i navrhované varianty, které z různých důvodů, ať již politických či jiných, neuspěly. Pozornost je věnována i přepokládaným účinkům na stranický systém, kterých chtěli aktéři změny dosáhnout. Tato změna volebního systému je zajímavá nejen z hlediska volebního inženýrství, ale také z hlediska motivace, která k tomu vedla. Celý proces je spojen s určitým očekáváním výsledku změny, které může, ale také nemusí být naplněno. Právě tento prvek očekávání a předpokladu určitých účinků volebního systému je spojen s pokusem o zhodnocení jejich naplnění, které bude v závěru práce provedeno na základě analýzy stranického systému a změn v něm. Druhá část studie se zabývá podobou stranického systému ve vymezeném zkoumaném období, tedy mezi světovými válkami. Jejím účelem je především analyzovat australský stranický systém a jeho aktéry z hlediska působení volebního systému AV. Výzkum se zaměřuje především na pozici jednotlivých stranicko-politických subjektů v rámci systému, jejich systémovou relevanci z hlediska koaličního a vyděračského potenciálu a další aspekty. Zohledněno je i volební chování stran a tendence ke spolupráci s jinými stranami. 7

Nastíněna je i podoba stranických konfliktních linií a uspořádání stran podle nich. Na základě analýzy jsou pak identifikovány změny, které se projevily ve stranicko-politickém uspořádání, a které jsou dále podrobeny zkoumání. Druhá kapitola této části se věnuje účinkům alternativního hlasování na stranický systém, které jsou konfrontovány s účinky předpokládanými teorií volebních systémů. Cílem této části je podrobná analýza účinků a pokus určit, zda lze nalézt příčinný vztah mezi jimi a zavedeným volebním systémem. Závěr je pokusem o zhodnocení vlivu volebního systému na podobu stranického systému a o zodpovězení výzkumných otázek. Na konci je přiložen seznam tabulek, zkratek a použité literatury a zdrojů.

1.3. Limity jednopřípadové studie Tato práce, jak již částečně vyplývá z názvu, spadá do kategorie jednopřípadových studií, tedy textů, které nepracují s velkým počtem případů, ve kterých se zkoumaný jev vyskytuje, ale pouze s jedním specifickým případem. Z toho také vyplývají některé charakteristické znaky a limity takového druhu práce, které je třeba hned v úvodu zmínit a nastínit tak, jak závěry lze z této práce vyvodit a jaké závěry by již naopak byly vědecky neodůvodnitelné a metodologicky nekorektní. Tato kapitola je pokusem o vymezení cílů práce a především v rámci daného charakteru vědecké práce určení limitů, kam až lze dojít v závěrech a zjištěních. Michal Kořan ve své práci o jednopřípadových studiích zmiňuje dříve hojně zastávaný názor, že cílem sociálních věd je poskytovat teoretická zobecňování, tedy provádět výzkum s použitím spíše menšího počtu proměnných a vysokého případu jejich výskytu (Kořan 2008: 29). To nám může poskytnout dostatečnou míru jistoty a umožní tvorbu teorie. Tato premisa by ze sociálněvědního výzkumu vylučovala provádění jednopřípadové studie. Postupem času se však i ona etablovala jako legitimní výzkumný nástroj.

1.3.1. Předmět a objekt výzkumu Prvním limitem případové studie je volba objektu, který budeme podrobovat výzkumu. Aby měl výsledek výzkumu vypovídací hodnotu, nelze se zaměřit na nějaký obecný jev nebo časové období, ale je třeba objekt výzkumu konkrétně vymezit, ať už určitou časovou epochou nebo jako konkrétní událost. Příliš široká definice objektu zkoumání by mohla vést k nadměrnému nárůstu proměnných a zkreslení výstupů. Naopak jedinečný případ obsahuje vyhraněnou podstatu, které chceme pomocí případové studie porozumět. V rámci 8

této práce je objekt výzkumu, tedy preferenční hlasování v Austrálii, vymezen hned několika způsoby. Nutným prvním krokem při zahájení jednopřípadové studie je výběr a konkretizace jevu, který budeme podrobovat výzkumu. V tomto případě je to preferenční hlasování, které představuje poměrně zajímavou variantu mezi současnými metodami výběru volených zástupců, ať už se jedná o volební systémy většinové nebo poměrné. Mezi zeměmi, které využívají některý z druhů preferenčního hlasování, představuje právě Austrálie případ, který je častým předmětem výzkumu. Jak již bylo naznačeno, Australský svaz je dnes považován za klasický příklad země, kde v praxi funguje volební systém na základě preferencí vyjádřených ze strany voličů, a to hned ve dvou variantách. V mnoha případech se tak dostává do hledáčku politických vědců, kteří zkoumají různé aspekty alternativního hlasování a systému jednoho přenosného hlasu. Konkrétněji se tato práce zaměřuje na výzkum efektů preferenčního hlasování v Australském svazu, což však stále představuje poměrně široké téma, kterým se má výzkum zabývat. Existovalo by pak reálné nebezpečí, že studie nenaplní svůj původní výzkumný záměr nebo že v důsledku nezahrnutí nebo nedostatečného zohlednění některých proměnných dojde k přílišnému zkreslení závěrů nebo přinejmenším jejich nevěrohodnosti. V důsledku těchto úvah a v duchu co nejužšího vymezení je výzkum omezen i časovou dimenzí. Z hlediska objektu se tak dostáváme do konkrétního historického období, které mělo zásadní vliv na pozdější utváření australského politického systému. Jak již bylo zmíněno v úvodu, jedná se období mezi dvěma světovými válkami, které by se velmi obecně dalo charakterizovat jako doba utváření poměrně mladého stranického systému Australského svazu a také období, kterému předcházely poměrně intenzivní diskuse o reformě volebního systému, které finálně vyústily v zavedení preferenčního hlasování do obou komor federálního parlamentu. Zde také proběhly změny ve stranickém systému, které byly svým způsobem jedinečné, a které si zaslouží bližší zkoumání. Tyto faktory vytvářejí prostor pro zjištění, zda tyto události spolu nejsou v souvislosti a jestli tedy zavedení zmíněného volebního systému a jeho účinky následně nevedly ke změnám, které se ve stranickém systému Austrálie v daném období udály. Tím je, myslím, poměrně jasně vymezen předmět a objekt případové studie. Nasnadě jsou však další nejasnosti, které musí nutně vyplynout z charakteru takového výzkumu. Tato otázka by měla především směřovat k tomu, jakých cílů chceme dosáhnout a do jaké míry můžeme určit vztah mezi jednotlivými proměnnými.

9

1.3.2. Cíle případové studie Jednopřípadová studie v rámci sociálněvědního výzkumu má v obecné rovině za úkol co nejvěrněji zachytit mnohotvárnost reality prostřednictvím detailní analýzy jasně definovaného a ohraničeného subjektu, fenoménu, procesu či situace (Kořan 2008: 39). Kromě toho mohou být cílem jednopřípadové studie i vnější cíle, které mají za úkol hodnocení existujících teorií nebo tvorbu nových. Z povahy a parametrů tohoto druhu práce vyplývají jistá omezení, kterých se musí být autor vědom ještě před a především během provádění výzkumu. Jednopřípadové studie jsou velmi specifické v tom, že nemají k dispozici žádné jiné případy, se kterými by mohly srovnávat hodnoty proměnných a následně kontrolovat jejich hodnotu. V tom mají výhodu práce komparativního charakteru. Tento fakt je určujícím limitem pro výsledky, které nám může jednopřípadová studie přinést. Od tohoto druhu práce nelze očekávat přesné určení, do jaké míry došlo ve sledovaných proměnných ke změně, případně stanovení přesné hodnoty. Pomocí podrobného rozboru sledovaného případu lze stanovit, které proměnné měly vliv na závislou proměnnou, a které nikoli. Silnou stránkou je tedy identifikace rozsahu podmínek, za kterých předpokládaný příčinný mechanismus působí spíše než v odhadu příčinné váhy nebo hodnoty jednotlivých proměnných. Z této premisy vychází i předkládaná práce. Při stanovení očekávání a možných závěrů bylo třeba se zamyslet nad tím, co vlastně lze za pomocí mechanismů případové studie zjistit. Výzkum účinků preferenčního hlasování v Austrálii je pro účely této páce specifikován jako výzkum účinků daného volebního systému na stranický systém ve sledovaném období. Text tak vychází z předpokladu, že volební systém alternativního hlasování (a volební systémy obecně) má účinky na systém stranický a že tyto účinky se s velkou mírou pravděpodobnosti projevily v období mezi světovými válkami. Důvodem pro danou hypotézu je souběh změny ve volebním systému a jistých změn ve stranicko-politickém uspořádání, jejichž vzájemnou souvislost je třeba blíže prozkoumat. Tím ale nesmí dojít k absolutizaci vlivu volebního systému a k přijetí teze, že všechny změny ve sledovaném období byly zapříčiněny jeho účinky. K celému problému je třeba přistoupit hlouběji a nejdříve identifikovat změny, ke kterým v meziválečném období došlo, a následně učinit jejich podrobný rozbor, který pomůže určit proměnné, které v daném případě měly vliv na podobu stranického systému. Nicméně ani při zahrnutí co nejširšího počtu proměnných si nemůžeme být jisti, že jsme skutečně správně odhalili příčinný vztah, který vedl ke změně ve zkoumaném parametru či stavu systému. I při stanovení postačující 10

podmínky nelze spolehlivě dokázat, že je tato podmínka skutečně dostačující a platná i v ostatních případech.3 Především proto nelze od jednopřípadové studie očekávat určení toho, do jak míry jisté proměnné ovlivnily výsledek, ale spíše zda vůbec v daném příčinném vztahu hrály roli a jestli ano, jakým způsobem (Kořan 2008: 40). Předkládaná případová studie si neklade za cíl ověření nějaké ucelené teorie, jejíž platnost by byla zkoumána na předmětu výzkumu. Proto také nepracuje od začátku s ucelenou teorií, která by v průběhu práce byla aplikována na konkrétní události a historicko-politické jevy. Cílem práce je, jak již bylo zmíněno výše, odhalit příčinný vztah mezi zavedeným preferenčním volebním systémem a změnami v politickém systému Australského svazu. Tento cíl vyžaduje především analýzu prostředí založenou na podrobném rozboru a identifikaci systémových změn a následně ověření souvislosti s parametry volebního systému. Přitom nebude využito ucelené teorie4, ale v souvislosti s jednotlivými jevy bude aplikován podpůrný teoretický aparát, který pomůže identifikovat a lépe objasnit příčinné vztahy a jednotlivé zúčastněné proměnné.

3

Tento fakt je nutné připustit za podmínek ekvifinality a multikauzality, které předpokládají, že určitého konečného stavu mohlo být dosaženo více různými procesy a prostředky, a že konečný stav může být výsledkem několika různých příčin (Kořan 2008: 40). 4 Povaha jednopřípadové studie to nijak explicitně ani nevyžaduje.

11

2. Zavádění volebního systému 2.1. Teorie změny volebního systému Snaha o volební reformy5 a volební inženýrství nebyla v dané historické epoše ojedinělá. Reilly a Reynolds na základě řady dílčích studií identifikují čtyři vlny volebního designu, které v podstatě korespondují s konceptem vln demokratizace S. P. Huntingtona. Volební reformy v Australském svazu spadají do vymezení první vlny, která podle autorů probíhala v letech 1820 až 1920, a která souvisí s procesy budování kontroly nad obyvatelstvem a územím v Evropě a Spojených státech amerických. V anglosaských společnostech docházelo postupně k zavádění většinového volebního systému prvního v cíli, který měl zaručit vyloučení menšin a stabilní vládní většinu. Tento proces byl výrazně spojen s rozšiřováním volebního práva a nutností vypořádat se s nárůstem počtu voličů s aktivním hlasovacím právem (Reilly – Reynolds 1999). Austrálie v tomto ohledu nebyla výjimkou, jak je uvedeno níže v této kapitole. V rámci výzkumu volební reformy a účinků volebního systému v Austrálii se zaměříme na několik faktorů, které jsou při analýze důležité. Prvním jsou podmínky, které musí být splněny, aby reforma mohla proběhnout. Tedy jaké faktory, ať už systémové nebo z hlediska politické situace, umožňují změnu pravidel volební hry. Další části kapitoly se zaměří především na aktéry reformy a motivaci pro její uskutečnění. Ta musí být provázena nějakým účelem či očekáváním, které má nové nastavení systému naplnit. V další kapitole bude podrobně prozkoumán proces zavádění, potažmo reformy, volebního systému alternativního hlasování v Australském svazu, a to především s ohledem na zapojené aktéry a motivaci, která vedla až k procesu reformy. V závěru práce pak bude proveden pokus o zhodnocení, zda reforma skutečně naplnila svůj účel, který předpokládali její iniciátoři, nebo zda došlo vlivem dalších proměnných k jiným než předpokládaným výstupům. Teoretické uchopení situace ohledně volební reformy v Austrálii je provedeno skrze teorie M. S. Shugarta, Richarda Katze, Kennetha Benoita a kolektivu autorů Reynoldse, Reillyho a Ellise. Tyto teorie pokrývají všechny faktory, které jsou zmíněné výše. Tři z nich navíc přinášejí vlastní klasifikaci variant či možností, ke kterým může dojít, což následně usnadní zařazení právě australské volební reformy. Teorie důvodů pro změnu systému mají 5

V Austrálii šlo spíše o etablování vhodného volebního systému, který byl ovšem rozložen do delšího období, než došlo k jeho ustálení. Viz další kapitoly.

12

společný předpoklad, že straničtí aktéři jednají racionálně, a že v dané situaci a po zvážení vlastních možností přistupují ke změně statu quo. Na základě nich pak můžeme zařadit důvody, které vedly ke změně a později zjistit, zda byly předpoklady aktérů skutečně správné. Teorie Reynoldse, Reillyho a Ellise pomůže identifikovat a zařadit subjekt, který je iniciátorem reformy, a pro který bude finálně posuzována výhodnost jejího uskutečnění.

2.1.1. Podmínky pro uskutečnění volební reformy Tématem volebních reforem se z tohoto hlediska zabýval M. S. Shugart, který se věnuje konceptualizaci situace, kdy dochází k volební reformě. K tomu, aby proběhla, musí být přítomny dva druhy faktorů – inherentní a kontingenční. Inherentní faktory jsou spojeny především s určitou nefunkčností systému, z velké části je to neschopnost systému produkovat zamýšlené účinky6, což zvyšuje tlak na volební reformu. Inherentní faktory však samy o sobě nestačí a je nutno zohlednit i kontingenční faktory. Podle tohoto konceptu je nutná i existence aktéra, který dokáže reformu uskutečnit. Z hlediska výsledku pak Shugart odlišuje mezi tzv. „reformami pro reformu“, kdy aktéři mají zisk ze samotného provedení reformy, a mezi „reformami pro výsledek reformy“, kdy je cílem změny náprava nefunkčnosti volebního systému (Shugart 2003: 25 – 54; Shugart 2006).

2.1.2. Důvody pro reformu Volebními reformami se dále zabýval Richard Katz, který se ve svém textu „Why Are There So Many (or So Few) Electoral Reforms?“ zabývá problémem z jiného pohledu (Katz 2008: 57-76). Hlavním tématem jsou důvody, které vedou vítěze voleb k tomu, že změní pravidla hry, kterou právě vyhráli. Na základě studie čtrnácti velkých volebních reforem stanoví šest možných motivů pro toto jednání.7 (1) To, že koalice či strana vyhrála volby, neznamená, že se necítí ohrožena. Vláda může svoje vítězství považovat za souhru šťastných okolností, u kterých není velká šance, že přetrvají. Obava ze ztráty preferencí a podpory pak může vést až ke změně volebního systému. (2) Jsou situace, kdy vítězové voleb nemají zcela kontrolu nad uskutečňováním 6

Důsledky volebního systému prvního v cíli, který předcházel použití alternativního hlasování v Austrálii, jsou produkce akceschopné jednobarevné vlády a produkce opozice, z velké většiny koncentrované do jedné strany, která představuje záložní vládní alternativu (Chytilek – Šedo – Lebeda – Čaloud 2009: 104). 7 Katz uznává, že čtrnáct případů neposkytuje velkou míru jistoty při tvorbě statisticky přesné, obecně platné teorie. Na druhou stranu poskytuje dobrý základ pro vyslovení jistých zobecnění.

13

některých reforem, respektive, nemají tolik síly, aby jejich uplatnění zabránili. Tento jev je spojený především s podmínkami Lijphartova modelu konsensuální demokracie, kde existuje celá řada prostředků, kromě vládní iniciativy, k prosazení volební reformy.8 (3) Existuje názorová dělící linie mezi jednotlivými členy koalice, což vede k tomu, že v rámci maximalizace svého zisku prosazují někteří členové vládní koalice volební reformu. Přitom není nutné, aby se u moci udrželo stávající koaliční uskupení, reforma sleduje spíše obecnější zájem, například pravice nebo levice. (4) Účastníci reformy dobře znají pravidla hry a jsou obeznámeni se zisky, které jim nová volební pravidla mohou přinést. Jejich představy jsou však příliš zjednodušené nebo přehnaně optimistické, případně také dochází k podcenění nákladů, které s sebou reforma nese. (5) Další možností je, že vládnoucí elita je motivována spíše dlouhodobou změnou logiky systému, která povede ke změně formátu stranického systému, případně i k obměně stranických subjektů. Děje se tak i přes vědomí možnosti jednání na úkor zisku krátkodobé výhody v podobě vítězství v příštích volbách. (6) Poslední důvod bere v potaz fakt, že vítězství ve volbách může být se strany politických aktérů bráno jen jako jeden z cílů, kterých chtějí dosáhnout. Za předpokladu existence určitých podmínek mohou být strany ochotny vyměnit svou podporu pro reformu za ústupky v jiných oblastech. Výše uvedené důvody pro reformu nemusí nutně existovat samy o sobě, ale mohou se navzájem doplňovat a posilovat. Vlastní model změny volebního systému předkládá i Kenneth Benoit a zakládá jej na kritériu motivace ke změně, respektive cíle, kterého chce daný aktér změnou dosáhnout. Ve svém článku (Benoit 2004) v první řadě shrnuje motivaci aktérů, která vede k iniciaci reformy volebního systému a vytváří tři kategorie, které se dále dělí.9 Zmíněná motivace se dělí na sledování vlastního zájmu, sledování obecného zájmu a motivaci, která není hnána nějakým účelem, ale je dána určitými předpoklady. Z tohoto souhrnu vychází a představuje vlastní model změny volebního systému, založené na maximalizaci počtu křesel v parlamentu.10 Ten je založený na předpokladu, že cílem politických stran při výběru z možných nastavení volebního systému je maximalizace získaného podílu křesel v legislativním orgánu.11 Volební

8

K Lijphartově modelu viz Lijphart 1999. Viz Benoit 2004. 10 V originále „A seat-maximizing model of electoral system change“. 11 Zaměření specificky na maximalizaci mandátů vysvětluje z několika hledisek. Zaprvé, co největší počet mandátů je obecně hlavním cílem stran ve volbách. A to podle Benoita i v případě, že cílem stran je prosazení určité politiky, protože toho lze dosáhnout nejlépe opět skrze vysoké zastoupení v legislativním tělese. Zadruhé, převážně v případě nových politických stran či prvních voleb nového státu je reprezentace často cílem sama o sobě. A zatřetí, změnu volebního systému často provází nejistota ohledně politik, které aktéři sledují, proto je cílem často pouze zisk mandátů (Benoit 2004). 9

14

systém vzniká z kolektivního rozhodnutí politických stran, které podle svých zájmů vybírají vhodnou alternativu. Strany zároveň nezvažují pouze vliv na svůj vlastní volební zisk pod novými pravidly, ale také vliv na zisk ostatních subjektů. Volební změna proběhne ve chvíli, kdy politická strana nebo koalice politických stran podporuje alternativu, která jí přinese víc mandátů než ta současná, zároveň však musí platit podmínka, že daná strana nebo koalice má také dostatečnou sílu na to, aby svůj výběr prosadila. Formálně tak model sestává z několika částí. Každá strana má určité obecné povědomí o alternativách mezi volebními systémy. Zároveň mají strany odhad ohledně relativní politické podpory, kterou získají od voličů. Na základě toho strana posuzuje jednotlivé volebními systémy vzhledem k předpokládanému zisku mandátů, kterého může pod jednotlivými alternativami dosáhnout. Následně bude strana preferovat takový volební systém, který by jí přinesl nejvyšší zisk při předpokládané volební podpoře. Nakonec dojde při dostatečné podpoře ke změně stávajícího stavu a nahrazení volebního systému tím, který bude pro daný politický subjekt nejvýhodnější (Benoit 2004: 375 – 376).

2.1.3. Aktéři volební reformy Autoři Reynolds, Reilly a Ellis se zabývají otázkou, kdo je iniciátorem reformy volebního systému a rozpracovávají šest různých variant. (Reynolds – Reilly – Ellis 2005: 1516). (1) Zaprvé, volební systém může být bez větších změn dědictvím z předchozího režimu nebo koloniální éry. (2) Zadruhé, volební systém je výsledkem vyjednávacího procesu politických elit, přičemž veřejnost je z účasti na něm vyloučena. (3) Volební systém je nastolen aktuálním vykonavatelem politické autority. (4) Silnou roli a vliv na podobu volebního systému mají představitelé politické autority, která je nahrazována. (5) Pátá možnost je kombinací expertního návrhu a následného legislativního procesu. Je sestavena expertní komise, která se zabývá volebním systémem samotným nebo v širším ústavním kontextu, a která předá doporučení ke schválení legislativnímu tělesu nebo v národním referendu. (6) Poslední varianta zahrnuje širší zapojení občanů do procesu reformy sestavením neexpertní občanské komise či shromáždění, které se zabývá reformou volebního systému. Výsledek je doporučen ke schválení v referendu v oblasti, kde má volební systém působit.

15

2.2. Základní vývoj stranického systému před rokem 1918 Pro další porozumění a orientaci v textu je nutné nastínit základní podobu stranického systému, která se utvořila po vzniku Australského svazu. Tento úvod zahrnuje informace o charakteru stranického systému a výčet hlavních stranických subjektů. Prvních osm let po vzniku federace by se australský stranický systém dal charakterizovat jako třístranický. Tvořily jej tři relevantní subjekty, kterými byli Protekcionisté, Strana volného obchodu a Australská strana práce. Základní dělící linií byla podpora či opozice vhledem k zavedení celních tarifů a ochranných opatření proti dovozu zboží do Austrálie. ALP, jako nejslabší subjekt, působila původně jako jistý vyvažující prvek mezi oběma ostatními stranami, v roce 1901 se rozhodla podpořit Protekcionisty a tuto politiku zastávala i nadále (Fenna 1996: 73 – 75). Především na jejich úkor ale postupně sílila její volební podpora12 a její pozice v systému se postupně měnila, což vyvolávalo obavy především u Strany volného obchodu. (Richardson 2009: 13 – 14, Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia). Protekcionismus postupně přestal být hlavním politickým tématem, Strana volného obchodu začala stále více reagovat na levicovou orientaci ALP a postupně se začala profilovat jako její hlavní protiváha.13 V letech 1901 až 1907 se ALP konsolidovala jako hlavní politická síla, především díky silnému organizačnímu základu14 a také růstu odborových dělnických organizací, které ALP podporovaly (Jaensch 2006: 24; Marsh 2002: 244). Rok 1909 a volby v roce 1910 by se daly považovat za zlomové z hlediska charakteru systému. Antisocialistické strany se spojily a vytvořily Liberální stranu jako protiváhu k ALP. Australská stranická politika se tak definitivně ustálila na socioekonomické konfliktní linii jako soutěž mezi ALP a liberálním subjektem (Jackman 2003: 266; Marsh 2006: 2; Hughes 1992: 89). V roce 1917 se Liberální strana přejmenovala na Národní stranu, spolu s ALP byly obě strany v té době jedinými relevantními subjekty.

12

V roce 1901 získala ALP 18,3 procenta hlasů, ve volbách do Sněmovny reprezentantů v roce 1906 již měla podporu 37,1 procent hlasů. 13 Orientace proti levici se projevila ve volbách v roce 1906, do kterých už strana vstoupila pod názvem Antisocialistická strana (Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia). 14 Velký význam mělo ustavení silných státních organizací ve státech Viktoria a Tasmánie (Marsh 2002: 244).

16

Tabulka 1: Stranický systém Austrálie 1901 až 1917.15

1901

1903

FTP

1906

1910

ASP

LP

Pravice

1913

1914

1917 NP

Protekcionisté Levice

ALP

2.3. Základy volební reformy 2.3.1. Myšlenkové základy Historicky měla Austrálie vždy velmi silné vazby na Velkou Británii, ať již jen jako kolonie nebo později samostatný stát, který se stal členem uskupení Commonwealth. Britský politický systém byl proto na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století v jistém směru hlavním vzorem při vytváření institucí a pravidel v nově vznikajícím Australském svazu. Diskuse o podobě volebního systému se přitom ustálily na dvou variantách, které připadaly v úvahu pro volby do federálního parlamentu. Uvažovalo se na jedné straně o jednokolovém systému prosté většiny v jednomandátovém obvodě, tedy tzv. systém prvního v cíli (FPTP) používaný pro volby ve Velké Británii, a na straně druhé o zavedení preferenční varianty volebního systému, jmenovitě alternativního hlasování (AV) nebo systému jednoho přenosného hlasu (STV) (Farrell – McAllister 2006: 22). Farrell a McAllister uvádějí tři faktory, které vedly k tomu, že se Austrálie přikláněla k preferenčním volebním systémům. Prvním byla probíhající debata o volební reformě ve Velké Británii, dále role australských aktivistů a třetím důvodem byly volební experimenty, které probíhaly v australských koloniích. Výběr volebního systému byl z velké části ovlivněn odbornými diskusemi, které probíhaly v Británii, a které se na přelomu století zabývaly hledáním možné alternativy

15

Tabulka znázorňuje vývoj stranického systému v daném období. Tlusté čáry znázorňují velké strany, tenké střední a malé strany a přerušované strany na okraji relevance nebo stranické frakce. Snaha o přehledné zobrazení vývoje s sebou ovšem přináší jisté zjednodušení, nejsou zahrnuty subjekty, které nezískaly žádné mandáty nebo jen malý počet ve Sněmovně reprezentantů.

17

k stávajícímu jednokolovému systému prosté většiny.16 Důvodem byl především fakt, že britské instituce stály před nevyhnutelnou nutností rozšířit volební právo a dosavadní volební systém se některým odborníkům jevil jako nevhodný a vyžadující reformu. Především v druhé polovině 19. století se v reakci na článek Thomase Hareho17 rozpoutala diskuse o možnosti zavedení volebního systému jednoho přenosného hlasu. Tuto variantu prosazoval například i John Stuart Mill a po roce 1880 také Společnost Spojeného království pro proporční zastoupení.18 Návrhy pro zavedení na půdě parlamentu byly neúspěšné, na druhou stranu došlo k několika experimentálním zavedením STV v některých britských koloniích, jmenovitě například v Irsku nebo na Maltě. V australských koloniích k takové přímé intervenci nedošlo, nicméně názorová inspirace zde byla patrná (Farrell – McAllister 2005: 157). To se projevilo v experimentálním zavedení preferenčních variant volebních systémů na úrovni některých budoucích australských států, konkrétně v roce 1892 v Queenslandu19 a 1896 v Tasmánii. Tyto způsoby výběru parlamentní reprezentace nebyly identické s později používaným systémem alternativního hlasování, ověřily však v praxi možnosti použití preferenčního hlasování a konkrétně queenslandská varianta bývá považována za jeho předchůdce (Reilly 2001: 37). Významná role v propagaci a designu preferenčních volebních systémů a jejich následného etablování v australském politickém systému se nedá upřít ani některým postavám australské historie.20 To bylo patrné především v debatách, které probíhaly okolo roku 1902, a které se vztahovaly především k myšlenkám sufražetky a političky Catherine Helen Spence, politika a zákonodárce Andrewa Inglise Clarka a matematika a volebního teoretika Edwarda Nansona.

16

Tendence hledat alternativu k volebnímu systému FPTP se neprojevovala jen ve Velké Británii, ale i ostatních evropských zemích. Například Belgie zavedla v roce 1899 poměrný volební systém, v roce 1906 ji následovalo Finsko a 1907 Švédsko (Farrell – McAllister 2005:156-157). 17 Článek Treaties on the Election of Representatives, Parliamentary and Municipal. 18 Překlad autora, v originále The Proportional Representation Society of the United Kingdom. 19 Farrell a McAllister tento volební systém nazývají „kontingentním hlasováním“ (v orig. Contingent Vote), Reilly používá výraz „podpůrné hlasování“ (v orig. Supplementary Vote). Voliči řadili kandidáty podle preferencí podobně jako je tomu v systému alternativního hlasování. Jestliže jeden z kandidátů získal více než polovinu hlasů, byl zvolen. Pokud k tomu nedošlo, byli vyřazeni všichni kandidáti kromě dvou s nejvyšším počtem hlasů podle prvních preferencí. Podle následných preferencí pak byly vyřazené hlasy rozděleny mezi oba kandidáty (Farrell – McAllister 2005: 158; Reilly 2001: 36-37; Wanna 2004). 20 Význam se však nedá upřít ani jiným vlivům, především již zmíněným úvahám nad změnou britského volebního systému a pokusům v Evropě. Například Hancock tvrdil, že zárodky experimentu s preferenčními volebními systémy pocházejí odjinud než přímo z Austrálie (Farrell – McAllister 2005: 158).

18

Alternativu k volebnímu systému FPTP hledali první dva zmínění, tedy Spence a Clark, v systému jednoho přenosného hlasu (STV), každý měl ovšem jiný názor na to, jak by měla vypadat jeho konkrétní podoba. Systém, který navrhovala Spence měl tři základní charakteristické prvky. Prvním z nich bylo použití velkých vícemandátových volebních obvodů, ideálně čítajících okolo devíti nebo desíti mandátů, což byla v tehdejší době poměrně revoluční myšlenka.21 Druhým znakem byl přepočet pomocí Hareovy kvóty a posledním bylo navržení tzv. Gregoryho metody22 pro přesun nevyužitých následných preferencí. Clark podporoval použití varianty, která vycházela více z Hareho modelu a jejímž základem byly čtyři prvky, a to: vícemandátové obvody, Hareova kvóta, transfer nadbytečných hlasů v podobě přesunu pouze hlasů přebývajících nad kvótu stanovenou pro zisk mandátu ve své plné hodnotě a posledním znakem bylo požadované zakotvení povinnosti, aby voliči museli vyjádřit preference u poloviny kandidátů z celkového počtu kandidujících v daném obvodě. Jeho snahy se zaměřovaly na implementaci daného systému pro volby v Tasmánii, nicméně i přes veškeré snahy se tak nestalo až do roku 1907.23 Přímo volebním systémem pro volby na úrovni vznikající federace se zabýval Edward Nanson. V této souvislosti měl obavy ze zavedení jak FPTP tak i blokového hlasování24, především z důvodu markantní disproporcionality počtu hlasů odevzdaných pro kandidáty a zisku mandátů v daném volebním obvodě. Místo toho navrhoval použití STV pro volby do Senátu a alternativního hlasování do Sněmovny reprezentantů (Farrell – McAllister 2003b: 287 – 289; Farrell – McAllister 2006: 28)

2.3.2. První federální volby 1901 a The Commonwealth Electoral Act 1902 V roce 1901 se uskutečnily první volby do parlamentu na federální úrovni. V každém státě byli zástupci vybíráni podle volebního systému používaného pro volby do státního parlamentu, jelikož jednotná federální volební procedura nebyla ještě v té době stanovena. 21

V tehdejší době byla první, kdo navrhnul toto zjednodušení schématu, které navrhoval Hare. Ten společně s Millem předpokládal, že by celá země měla být jedním velkým volebním obvodem. 22 J. B. Gregory vytvořil metodu pro převod nadbytečných hlasů, která zahrnovala přesun všech volebních lístků při zlomku jejich původní hodnoty. Podle Farrella a McAllistera tato metoda odstraňuje prvek náhody způsobený přesunem jen nadbytečných volebních lístků při jejich plné hodnotě. Viz Farrell – McAllister 2003. 23 Použitá varianta se však lišila od původního návrhu, místo Hareovy byla zavedena Droopova kvóta a pro transfer nevyužitých hlasů byla ustavena Gregoryho metoda. 24 Pojem „blokové hlasování“, které Nanson používá, neodpovídá blokovému hlasování tak, jak jej klasifikuje publikace Volební systémy (Chytilek – Šedo – Lebeda – Čaloud 2009). Podle této klasifikace by blokové hlasování podle Nansona odpovídalo svou mechanikou spíše neomezenému hlasování.

19

Ustanovení ohledně jednotného federálního volebního systému byla v době schvalování australské ústavy na konci dvacátého století velmi křehkým politickým tématem. Především existovaly obavy, že jednotlivé státy budoucí federace kvůli nesouhlasu s navrženým volebním systémem odmítnou schválit celý dokument. Proto byl do australské ústavy zanesen článek 9, který hovoří o metodě výběru senátorů a stanoví, že Parlament může vytvářet zákony, které předepisují metodu výběru senátorů, a která musí být jednotná pro všechny státy. V podobném smyslu se vyjadřuje i článek 10, který stanoví, že volby do Senátu federálního parlamentu se budou konat podle práva jednotlivých států, dokud federální parlament neschválí nový jednotný volební systém. Podobně je článkem 31 dáno ustanovení i pro Sněmovnu reprezentantů (Commonwealth of Australia Constitution Act). Podobně jako v diskusích ohledně výběru volebního systému, jednotlivé státy nebyly ani zdaleka jednotné, co se týká použitých volebních systémů, především do dolní komory parlamentu. New South Wales (NSW), Victoria (VIC) a Western Australia (WA) volily své zástupce podle prostě většinového jednokolového systému, zatímco ostatní státy v té době používaly jinou alternativu. V Jižní Austrálii se výběr zástupců konal podle blokového hlasování, v Tasmánii volili systémem jednoho přenosného hlasu a v Queenslandu bylo použito většinové preferenční hlasování. Pro volby do Senátu volily všechny státy pomocí blokového hlasování, až na Tasmánii, kde se i pro tyto volby využívalo systému STV (Farrell – McAllister 2003a: 5 – 6). V roce 1901 se konaly první federální volby a po nich pokračovala diskuse o zavedení společného volebního systému, tentokrát už na půdě nově zvoleného parlamentu. Ve Sněmovně

reprezentantů

získali

33

mandátů

z celkového

počtu25

Protekcionisté

26

(Protectionist) , 25 křesel obsadila Strana volného trhu (Free Trade Party - FTP) a 15 poslanců v dolní komoře obsadila Australská strana práce (Australian Labour Party - ALP). Dva mandáty získali nezávislí kandidáti (Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia). 25

Politický systém zavedený v roce 1901 byl postaven na základě Westminterského modelu, lišil se však několika prvky, především federálním uspořádáním a přímými volbami do horní komory parlamentu. Do Sněmovny reprezentantů se volilo 75 poslanců ze všech států a teritorií na období tří let, Senát měl 36 členů a byl navržen jako ochrana malých států proti početní převaze v dolní komoře (Farrell – McAllister 2003a: 3). 26 Záměrně zde není uveden název Protekcionistická strana. Jak uvádí Adam Carr, termín „protekcionisté“ se používal pro všechny kandidáty, kteří akceptovali vedení Edmunda Bartona, což zahrnovalo Australskou liberální asociaci (Australian Liberal Association – ALA) v Novém Jižním Walesu, Národní liberální organizaci (National Liberal Organisation – NLO) ve Viktorii, Asociaci protekcionistů (Protectionist Association – PA) v Jižní Austrálii a Národní liberální a protekcionistickou ligu (National Liberal and Protectionist League – NLPL) v Západní Austrálii a Tasmánii.

20

Ve volbách do Senátu uspěli pouze kandidáti tří stran. Nejsilnější stranou se stala Strana volného obchodu, která obsadila 17 mandátů, druzí skončili Protekcionisté po zisku 11 křesel a poslední Strana práce s osmi zástupci (Australian Government and Politics Database).27 Toto rozložení sil hrálo poměrně důležitou úlohu v dalších diskusích o schválení jednotného

volebního

systému.

Variantě

preferenčního

hlasování

byli

nakloněni

Protekcionisté, kteří ovšem měli v dolní komoře pouze prostou většinu mandátů. Jejich největší rivalové a zároveň odpůrci takové metody hlasování, zástupci Strany volného obchodu, byli druhou nejsilnější stranou. Složitější byla pozice Strany práce, která při hlasováních podporovala vládu, ale její členové nebyli příliš nakloněni použití volebního systému STV pro výběr zástupců do Senátu, a proto byla jejich podpora z části nejistá. Ještě složitější byla pro vládní stranu28 situace v Senátu, kde měla menšinu a pouze za podpory Strany práce mohla získat většinu jednoho hlasu (Farrell – MacAllister 2005: 161-163). Na počátku roku 1902 vypracovala vláda návrh volebního zákona29, který velmi podrobně ošetřoval všechny aspekty volby kandidátů do parlamentu, a jehož centrální myšlenkou bylo navržení volebního systému alternativního hlasování pro volby do Sněmovny reprezentantů a systému jednoho přenosného hlasu pro Senát. Celý návrh měl několik hlavních znaků, které jej charakterizovaly. Na Nansonův popud zákon navrhoval pro STV použití Droopovy místo Hareho kvóty, což mělo zabránit nepřirozený výsledkům, které podle něj produkovala. Tento bod se ale stal předmětem odporu především ze strany příznivců Catherine Helen Spence. Dalším důležitým znakem byla v systému AV povinnost označit pouze minimálně jednu preferenci a zároveň možnost vyškrtnout z volebního lístku neakceptovatelného kandidáta. Pokud volič u některých osob pořadí neoznačil, systém s nimi zacházel jako by byli preferenčně na stejné úrovni. Na rozdíl od volebního systému pro Senát bylo pro Sněmovnu reprezentantů záměrem zavedení takového většinového volebního systému, podle kterého by se výběr kandidátů konal v jednomandátových volebních obvodech.30 27

Nutno ještě poznamenat, že volební soutěž v prvních letech federace probíhala v prostředí teritoriálně nerozprostřené stranické soutěže, takže zástupci všech tří stran se především ve volbách 1903 a 1906 utkávali zcela výjimečně. I přesto však bylo téma volení reformy stále živé (Chytilek 2007: 122). 28 Protekcionisté sami utvořili menšinovou vládu za podpory Strany práce (Australian Government and Politics Database). 29 Název zákona v orig. The Commonwealth Electoral Act 1902. 30 Svým mechanismem to bylo alternativní hlasování, které je pro volby do Sněmovny reprezentantů používáno v současnosti, s tím rozdílem, že nebyla zanesena povinnost označit všechny preference u jednotlivých kandidátů.

21

Tento návrh však neprošel, a to vlivem několika faktorů. Prvním bylo pořadí, ve kterém se návrh projednával v komorách parlamentu. Běžnou praxí bylo, že zákony byly k prvním čtení předloženy nejprve ve Sněmovně reprezentantů a až následně putovaly do Senátu. Sněmovna reprezentantů však byla zahlcena další agendou a proto byl volební zákon jako první ke schválení předložen v Senátu. Tam narazil na poměrně velký odpor v podstatě ve všech svých klíčových bodech a také se našla poměrně početná skupina senátorů, která nebyla ochotna akceptovat ani samotný preferenční charakter STV. Jako jediná alternativa k předloženému návrhu bylo schváleno použití blokového hlasování. Tím byl v podstatě zpečetěn i osud alternativního hlasování pro Sněmovnu reprezentantů, kde ministr vnitřních věcí William Lyne tuto variantu ani nepředložil a rovnou navrhnul jednat o systému FPTP31, který byl po hlasování přijat (Farrell – McAllister 2005: 163-167). Farrell a McAllister uvádějí další příčiny, proč preferenční hlasování neuspělo. Významným faktorem bylo vyvážení politických sil v novém parlamentu, které bylo v neprospěch protekcionistické vlády, což již od počátku znamenalo, že pro návrh bude těžko získat podporu. Původní podpora návrhu ze strany poslanců Strany práce se nakonec vlivem rozhodnutí vedení strany nekonala, což také samo o sobě mohlo hrát významnou roli. Třetím faktorem byla velice nepřehledná situace provázející celou diskusi ohledně návrhu volebního systému. Střet tří různých koncepcí, jejichž parametry již byly popsány výše, a jenž neměl jedno řešení nebo východisko, mohl vést k otázkám ohledně vhodnosti zavedení takového rozporuplného způsobu hlasování. A to především v situaci, kdy existuje v Británii praxí ověřený a hojně využívaný volební systém FPTP.32

2.3.3. Volební reformy a cesta k preferenčnímu hlasování Do roku 1918 prošlo volební právo na úrovni australské federace několika zásadními změnami, které měly významný vliv na podobu celého systému, především co se týká rozšiřování volebního práva obyvatel. V tomto smyslu bylo největším krokem schválení The Commonwealth Franchise Act z roku 1902, který nastavil pravidla pro účast ve volbách do federálního

parlamentu.

Dokument

znamenal

především

vyloučení

aboriginských

31

Po neúspěchu v Senátu totiž vládní strana ztratila podporu poslanců Strany práce a nebyla tak schopná ani teoreticky sestavit potřebnou většinu pro schválení návrhu. Dalším důvodem byla obava, že by použití dvou natolik odlišných volebních systémů vedlo ke zmatení voličů. 32 Tento spor o jednotlivé varianty se týkal především volebního systému STV.

22

domorodých obyvatel Austrálie33 a garantování volebního práva do zastupitelských orgánů na federální úrovni pro ženy i ve státech, kde jim volební právo nebylo přisouzeno Aktivní volební právo na federální úrovni tak měla většina žen a mužů nad 21 let věku (Commonwealth Franchise Act 1902). V roce 1906 došlo k prvnímu pokusu o vzkříšení myšlenky zavedení alternativního hlasování, tedy před třetími federálními volbami. Protekcionistický předseda vlády Alfred Deakin napsal dopis svému protějšku ze Strany práce Chrisu Watsonovi, ve kterém navrhoval dohodu proti Straně volného obchodu. Ta spočívala v zavedení takového volebního systému, kde by voliči museli označit preference u všech kandidátů v daném volebním obvodu, což by při vzájemné podpoře pomohlo oběma výše zmíněným stranám. Předseda Strany práce ovšem s návrhem nesouhlasil.34 Deakinova vláda podala další návrh na zavedení AV v srpnu 1906, i ten však skončil neúspěchem. Reformní pobídky byly načas utlumeny po roce 1908 se vznikem Liberální strany (Liberal Party – LP), která sjednocovala antisocialistické síly. Byli to však liberálové, kteří se opět pokusili o jejich oživení. Jejich návrh z roku 1911 a za krátké doby vlády Sira Josepha Cooka v letech 1913 až 1914 však skončil neúspěchem (Reilly 2001a: 84-85).35 Pro volby do Sněmovny reprezentantů bylo alternativní hlasování zavedeno až v roce 1918, a to až po dalším rozšíření na státní úrovni.36 Co se týká důvodů pro změnu volebního systému z FPTP na AV, autoři se shodují na tom, že byly spíše výsledkem politických jednání a situace ve stranickém systému než propracovaným plánem ze strany volebních teoretiků. Hlavním impulsem byly iniciativy, které přišly od sil z pravé části stranického spektra. Ty měly totiž mnohem méně soudržné stranické struktury než Australská strana práce, která z toho těžila a díky promyšlenějšímu systému nominace kandidátů byla schopná využívat disproporcionality volebního systému ve svůj prospěch.37 Problémem pro strany (po roce 1910 jen jednu stranu), které stály proti ALP, bylo, že neměly natolik výrazné zastoupení v parlamentu, aby dokázaly prosadit změnu volebního systému. To se změnilo v roce 1917 po 33

Zákon platil pro aboriginské obyvatele Austrálie, Torresova průlivu a ostrovů Tichého oceánu, kromě Nového Zélandu. Z tohoto nařízení existovala výjimka pro ty domorodé obyvatele, kteří už byli do volebních seznamů zapsáni v roce 1902 (AEC – Australia’s Major Electoral Developments). 34 Především kvůli účinkům, které dosavadní FPTP v prostředí Australské federace mělo, a které nahrávaly právě Straně práce. 35 Cookova vláda svolala královskou komisi, která doporučila použití AV a STV pro volby do Sněmovny reprezentantů a Senátu. Návrh však byl zamítnut (Reilly 2001a: 85). 36 V roce 1907 se začal používat v Západní Austrálii a v roce 1911 ve Victorii. 37 To se projevilo ve volebních výsledcích především po roce 1910, kdy byly ve volbách schopny získat křesla prakticky již jen dvě strany. Převaha ALP byla výrazná hlavně v Senátu díky účinkům volebního systému blokového hlasování, nejvíce se projevila v letech 1910, 1913 a 1914. Viz Farrell – McAllister 2006: 36-37, Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia.

23

výrazném vítězství Národní strany (The Nationalist Party - NP), a to jak ve Sněmovně reprezentantů, tak i v Senátu. Národní strana otevřeně prosazovala především reformu volebního systému do dolní komory, ale součástí toho byl i předpoklad budoucího zavedení systému proporčního zastoupení pro komoru horní (Farrell – McAllister 2006: 37-38). Připravený volební zákon byl představen v říjnu 1918 a týkal se prozatím pouze přijetí alternativního hlasování do Sněmovny reprezentantů, pro které existovalo několik podpůrných faktorů. Jako první byla zkušenost s výše zmíněným zavedení AV v několika státech, a na federální úrovni se objevily tlaky na konzistentnost s tímto trendem.38 Za druhé, v pravé části stranického spektra sílila potřeba vypořádat se s nežádoucími účinky, které produkoval dosavadní volební systém FPTP, především tzv. nadměrnou nominaci kandidátů (v orig. over-nomination). Jednalo se především o situaci, kdy v jednom volebním obvodě kandidovali tři silní kandidáti, dva z antisocialistického (tzv. non-labor) tábora a jeden za Stranu práce. Vzájemná konkurence stran a rozdělení voličské podpory v rámci pravice pak způsobilo, že levicový kandidát mohl zvítězit i bez absolutní většiny podpory, což se bezezbytku projevilo v doplňovacích volbách ve volebním okrsku Swan v Západní Austrálii.39 Obavu z podobných výsledků i v dalších volbách lze považovat za jeden z hlavních důvodů pro reformu systému.40 Posledním významným impulsem byl blížící se termín federálních voleb, stanovený na rok 1919, který byl důležitý především kvůli výše uvedeným efektům FPTP a v souvislosti s tím kvůli obavě, že po volbách již nebude mít Národní strana takové zastoupení, aby byla schopná preferenční hlasování prosadit (Farrell – McAllister 2006: 39). Přijetí volebního zákona uspíšila vyhlídka na následující doplňovací volby v obvodu Corangamite, kde díky neshodě s některými skupinami hájícími zájmy zemědělců hrozilo, že dojde k situaci, kdy hlasy Národní strany budou rozděleny nominací dalšího kandidáta (Reilly 2001a: 85). Situace v Senátu zůstala poněkud ve stínu diskusí ohledně volební reformy ve Sněmovně reprezentantů. Bylo to i výrazem toho, že pro představitele relevantních stran bylo prioritní zabývat se situací v dolní komoře a otázka reformy volebního systému do horní

38

AV bylo zavedeno ve volbách pro dolní komory ve státech Viktoria a Západní Austrálie, ovšem ve variantě bez povinnosti označit všechny preference (Farrell – McAllister 2006: 38). 39 Národní strana nebyla schopná zabránit nominaci dalších „non-labor“ kandidátů a v klasické třístranné soutěži stačilo kandidátovi Labor Party k zisku mandátu pouhých 34 procent hlasů. Strana venkova (Country Party) přitom získala 31,4 procenta a Národní strana 29,6 procenta (Farrell – McAllister 2006: 38; Bennett – Lundie 2007: 8-9). 40 V této době se v důsledku agrární krize začalo politicky angažovat rolnictvo, což ve většině případů znamenalo ohrožení pro kandidáty NP, kterým agrární kandidáti ubrali hlasy voličů (Chytilek 2007: 122-123).

24

komory nehrála takovou roli. V roce 1919 byl schválen volební zákon, který pro volby do Senátu zavedl preferenční blokové hlasování. Důvody pro zavedení právě tohoto systému byly dvojího druhu. Prvním byl předpoklad, že preferenční hlasování přispěje k férovějšímu zastoupení stran, což byla reakce na dosavadní silně disproporcionální účinky blokového hlasování (Bennett 2004: 9-10). Druhým důvodem byla snaha o co největší srozumitelnost volebního systému do obou komor a minimalizaci neplatných hlasů ze strany voličů. V případě, že by byl pro volby do Senátu ponechán stávající systém, voliči by vyznačovali hlas za použití křížku, ale v případě alternativního hlasování by kandidáty číslovali. Použitím preferenčního volebního systému i pro Senát se tato procedura unifikovala (Farrell – McAllister 2008: 84). V roce 1924 byla zavedena poslední významná volební reforma ve sledovaném období, kterou byla povinná volební účast všech oprávněných voličů.41 Svým způsobem navazovala a dováděla k „dokonalosti“ ustanovení z roku 1911, které předepisovalo všem osobám oprávněným k účasti ve volbách povinný zápis do volebních seznamů Australského svazu. Tato úprava měla význam pro politické strany, které se nemusely soustředit na vybízení voličů k účasti na volbách a mohly využít potenciálu k instruování svého elektorátu. Povinné hlasování má zajisté i některé nevýhody, podrobněji se tomuto tématu věnuje kapitola zaměřená na efekty alternativního hlasování (AEC – Australia’s Major Electoral Developments).

2.4. Důvody pro změnu, aktéři procesu a předpokládané efekty Na základě předchozí analýzy společně s teoretickým rámcem uvedeným výše se nyní pokusíme identifikovat situaci, ve které došlo ke změně volebního systému z jednokolového většinového na alternativní hlasování, resp. preferenční hlasování obecně. Shugart uvádí, že, aby mohlo dojít ke změně, musí být přítomny inherentní i kontingenční faktory. Úvahy nad nefunkčností volebního systému jsou v tomto případě diskutabilní a je třeba přihlédnout ke specifické situaci v australské politice. Volební výsledky z několika volebních období před reformou ukazují, že systém FPTP produkoval výsledky, které by se z hlediska předpokládaných účinků daly očekávat. Existovala jednobarevná vládní většina a v opozici se nacházela jedna silná strana, která byla v podstatě jedinou vládní alternativou (Australian Government and Politics Database). Výše uvedené argumenty však ukazují, že významnou 41

Iniciativa pro zavedení povinné volební účasti pocházela na rozdíl od alternativního hlasování z obou částí stranického spektra. Diskuse nad návrhem byla vzhledem k pozici stran velmi rychlá, návrh byl přijat po asi čtyřech hodinách (Mackerras – McAllister 1999: 220.

25

roli v tomto procesu změny hrály preference politických subjektů a především výsledky, které daná politická elita požadovala, a které systém FPTP neprodukoval.42 Změně nahrávala také existence silné vládní většiny. Národní strana, která prosazovala reformu, měla po volbách v roce 1917 významnou převahu, a to jak v dolní komoře, tak i v Senátu. Z hlediska výsledku by se pak tato změna dala považovat za „reformu pro výsledek reformy“, jelikož hlavním impulsem bylo pro jednu ze stran nevýhodné nastavení volebního systému, které produkovalo nežádoucí vyvážení sil. Analyzovanou situaci je možno zařadit i z hlediska typologie Richarda Katze. V Australském svazu došlo v roce 1917 k výsledku, který zajistil Národní straně natolik výrazné zastoupení v obou komorách parlamentu, že mohla prosadit změnu volebního systému. Hlavní důvody pro změnu z velké části odpovídají prvnímu bodu Katzovy typologie. Zástupci Národní strany si byli vědomi jedinečnosti příležitosti a nastávajícího dlouhodobého trendu vysokých zisků Strany práce, který chtěli volební reformou zvrátit. Volební reforma měla vyřešit především tříštění podpory v jednotlivých volebních okrscích v případě, že proti sobě stáli tři kandidáti, z toho dva z pravé části spektra a kandidát Strany práce. Motivem pro změnu tedy byla především obava o stabilitu volebního výsledku. Výčet aktérů, kteří se na reformě podíleli, resp. těch, kteří se zasadili o její prosazení, není velký. Reforma byla v podstatě výsledkem volebního inženýrství, které účelově upřednostnilo volební systém AV k dosažení určitého výsledku. V tomto případě nebyl volební systém přijat konsensuálním názorem jako nejlepší volební design, zavedení se řídilo především zájmy skupiny, která byla u moci43 (Chytilek – Šedo – Lebeda – Čaloud 2009: 127). Politické elity na rozdíl od debaty v roce 1902 nevyužívaly zapojení odborníků na volební design (Farrell – McAllister 2006: 46). Australský případ volební reformy odpovídá i teoretickému předpokladu Kennetha Benoita, který jako hlavní motivaci pro volební reformu vidí maximalizaci volebních zisků a následně co nejvyšší zastoupení v parlamentu. V zásadě jsou přítomny obě podmínky, které jsou v tomto modelu stanoveny. K moci se dostala pravicová Národní strana, jejíž motivace vycházela především z eliminace některých účinků volebního systému prosté většiny a zvýšení vlastních zisků. Tato změna by ale nebyla možná bez toho, aby měla strana dostatečné zastoupení či dostatečnou podporu ostatních stran, aby byla schopná změnu

42

Jednalo se především o eliminaci tříštění hlasů na pravici, což FPTP svou mechanikou fungování nemohlo zajistit. 43 Autoři odborné publikace Volební systémy dokonce tuto změnu volebního systému označují jako „produkt relativně brutálního volebního inženýrství“ (Chytilek – Šedo – Lebeda – Čaloud 2009: 127)

26

provést. Povolební konfigurace v roce 1917, která hovořila jasně pro Národní stranu, vytvořila podmínky pro schválení volební reformy v obou komorách a změnu volebního zákona. Podle teorie racionálního chování nebude aktér usilovat o změnu bez toho, aby mu přinesla nějaký zisk, při znalostech prostředí a pravidel nově nastolované hry. Podobně tomu bylo i při zavedení alternativního hlasování v Austrálii. Změnu volebního zákona provázelo očekávání určitých účinků na podobu vládních většin, stranického systému a specificky v případě reformy v Austrálii i na podobu volební soutěže. Hlavním účelem reformy bylo odstranění nebezpečí vzniku tzv. trojúhelníkových soutěží či zápolení, jako situace, kdy proti sobě ve volbách pod systémem FPTP kandidují dva kandidáti z jedné strany spektra proti kandidátovi z opačného ideového tábora.44 Efekt tzv. „vote-splitting“ ubíral hlasy Národní straně a oslaboval její pozici ve prospěch Strany práce. Dalším důvodem pro reformu byla snaha podpořit vzájemnou spolupráci stran či případné koaliční dohody (Reilly 2001a: 85), což je ovšem možné označit za další z kroků pravicových stran proti Straně práce, protože vezmeme-li v úvahu aktuální stranicko-politické uspořádání, byly to právě strany protisocialistického tábora, které nutně potřebovaly prostředí, ve kterém by mohly spolupracovat, aby si navzájem neubíraly hlasy a aby nedošlo k vítězství levice. Naplnění těchto očekávání bude věnována pozornost v závěru práce v návaznosti na analýzu změn ve stranickém systému.

2.5. Preferenční hlasování do Sněmovny reprezentantů Volební systém alternativního hlasování schválený v roce 1918 byl v podstatě ve všech směrech totožný s dřívějším návrhem z roku 1902, lišil se pouze v jednom zásadním parametru, a to označování preferencí. Commonwealth Electoral Bill z roku 1918, na rozdíl od dřívější varianty, ukládal voličům povinnost očíslovat všechny kandidáty podle preferencí od prvního k poslednímu.45 Aktivní volební právo bylo garantováno všem občanům, ať už ženám nebo mužům, ne mladším než 21 let, s výjimkou domorodých obyvatel (Commonwealth Franchise Act 1902). Stejná věková hranice byla stanovena i pro možnost kandidovat do jedné z komor parlamentu, 44

Ke konkrétní podobě trojúhelníkové soutěže v tehdejší australské volební soutěži viz výše. Tento krok byl zaveden zcela vědomě, protože bylo žádoucí, aby voliči udělili druhé a další preference. Představitelé Národní strany věřili, že voliči jejich strany nejpravděpodobněji dají druhé preferenční hlasy kandidátovi nově se formujícím farmářským stranám. Ten samý předpoklad platil i naopak. Výhra nad kandidátem Australské strany práce tak bude pravděpodobnější, než když bude udělení i neudělení následných preferenčních hlasů ponecháno zcela na voliči (Bennett – Lundie 2007: 8). 45

27

kandidát přitom musel být oprávněným voličem. Federace byla rozdělena do 75 jednomandátových obvodů jednotlivé státy a teritoria byly těmito obvody zastoupeny v závislosti na počtu obyvatel. Standardní délka volebního období byla tři roky. Použitá metoda preferenčního hlasování v jednomandátových obvodech znamenala vytvoření pouze jedné kandidátní listiny, pořadí kandidátů voliči určovali pomocí preferenčního hlasování. Byl to jakýsi typ vázané kandidátní listiny46, kde ale voliči neurčovali preference pro kandidáty v rámci strany, nýbrž celého volebního obvodu. Z hlediska postupu voliče při hlasování jej lze právě díky preferencím klasifikovat jako ordinální. Voliči již podle této varianty z roku 1918 měli také povinnost seřadit dle preferencí všechny kandidáty na volebním lístku, jinak byl tento neplatný (AEC – Voting – House of Representatives, Commonwealth Electoral Act 1918). Mechanika přepočtu hlasů na mandáty v alternativní hlasování je poměrně komplikovaná, nicméně již podle tehdejší zákonné úpravy se vyskytovala v podobě, jak ji známe dnes. Aby kandidát dosáhl vítězství ve svém volebním obvodu, musí získat alespoň nadpoloviční většinu hlasů, tedy 50% +1 hlas. Hlasy a preference jsou tedy v jednotlivých skrutiniích přepočítávány do té doby, než některý z kandidátů dosáhne tohoto limitu. Nejprve jsou z celkového počtu vytříděny neplatné hlasy a následně dochází k samotnému přepočtu. V prvním skrutiniu dochází k součtu všech prvních preferencí, tedy hlasů pro jednotlivé kandidáty označených „1“. Jestliže jeden z kandidátů získal nadpoloviční většinu hlasů, je zvolen. Pokud není v prvním skrutiniu nikdo zvolen, dochází k vyškrtnutí nejslabšího kandidáta podle prvních preferencí. V druhém skrutiniu jsou pak hlasy vyřazeného kandidáta podle jeho druhých preferencí označených voliči na volebních lístcích rozděleny ostatním kandidátům. Jestliže ani ve druhém skrutiniu nedosáhne ani jeden z kandidátů alespoň 50% +1 hlas, přistupuje se k třetímu skrutiniu, ve kterém se opakuje předchozí proces. Je vyškrtnut nejslabší kandidát a jeho hlasy jsou dle následných, v tomto případě třetích, preferencí převedeny ostatním kandidátům. Tento postup se v dalších skrutiniích opakuje tak dlouho, až některý z kandidátů dosáhne nadpoloviční většiny a je zvolen (Commonwealth Electoral Act 1918, Electoral Pocketbok 2004, Chytilek – Hušek 2004: 83-89, Farrell – McAllister 2008: 84).

46

Klasifikace podle sborníku Volební systémy (Šedo 2004: 18-19).

28

2.6. Preferenční hlasování do Senátu V roce 1919 byl úpravou volebního zákona zaveden preferenční volební systém i do federálního Senátu. Důvody jeho zavedení jsou popsány v předchozí kapitole, za zmínku ovšem stojí, že někteří politologičtí odborníci, například Farrell a McAllister jej z hlediska mechanismu fungování nazývají bizardním, což vyžaduje další vysvětlení. Preferenční blokové hlasování byl jednokolový většinový volební systém, navržený pro vícemandátové obvody. Jeho hlavními znaky byly 1) volební kvóta, která byla ustavená tak, aby produkovala většinové výsledky47 a 2) přesun hlasů na základě preferencí v jejich plné hodnotě. Výsledkem bylo vytvoření řady volebních přepočtů, pro zvolení každého dalšího kandidáta se proces opakoval. V rámci součtu hlasů se konaly dva druhy přepočtů. Podobně jako u volebního systému jednoho přenosného hlasu se po součtu prvních preferenčních hlasů vyřazoval nejslabší kandidát a jeho hlasy se podle preferencí přenášely k dalším kandidátům. Tento proces se opakoval po každém dalším součtu následných preferencí. Přepočet se konal i v případě, že došlo ke zvolení jednoho z kandidátů. Všechny hlasy vítěze byly přesunuty podle druhé preference k ostatním kandidátům a následně se od začátku odehrával proces sčítání, aby se zjistilo, který kandidát získal celkovou většinu hlasů. Proces se opakoval, dokud nebylo dosaženo požadovaného počtu mandátů (Farrell – McAllister 2008: 83-84). Systém byl navržen tak, aby v podstatě dělal to, co v předchozí konfiguraci volebních systémů blokové hlasování v souvislosti se systémem FPTP, tedy zavedl princip alternativního hlasování pro využití ve vícemandátových obvodech (Farrell – McAllister 2005: 40). Tento neobvyklý volební systém byl kritizován především kvůli nekonzistentnímu zacházení s preferenčními hlasy a kvůli tomu, že všem preferenčním hlasům přisuzoval stejnou hodnotu. Systém způsoboval, že u hlasů pro malé strany došlo prakticky vždy pouze na součet prvních preferenčních hlasů, kdežto velké strany byly favorizovány tím, že došlo k postupnému přepočtu všech jejich následných preferencí. Navíc, tím, že byly hlasy pro velké strany převedeny k dalším kandidátům v jejich plné hodnotě, došlo k situaci, jakoby někteří voliči šli k volbám více než jedenkrát (Farrell – McAllister 2005: 41).

47

Volební kvóta byla vyjádřená vzorcem „v/(1+1)+1".

29

3. Stranický systém Australského svazu 3.1. Dělící linie v australském stranickém systému Období mezi oběma světovými válkami by se v Austrálii z hlediska ekonomického rozvoje dalo charakterizovat jako období přistěhovalectví, osídlování země, modernizace, ale i občanských nepokojů a chaosu v době celosvětové hospodářské krize. Z této situace vycházelo i rozložení sil podél stranického spektra a tvorba stranických konfliktních linií. Nejvýznamnějším bylo dělení na kontinuu levice versus pravice, v politice zcela převažovalo socioekonomické cleavage. To se stalo ještě více patrným na konci dvacátých let dvacátého století, kdy politiku ovládlo téma sociální situace obyvatel, zaměstnání, cen potravin a celkové zadluženosti federace. Přinejmenším bezprostředně po konci první světové války a další desetiletí byla jednou z důležitých otázek i samostatnost Austrálie vzhledem k velmi úzkým historicky daným vazbám na Velkou Británii. Diskuse o tomto tématu však velice úzce souvisela s ekonomickými otázkami, především díky charakteru australského trhu, který ve velké míře závisel na exportu vlastních komodit a importu výrobků z jiných zemí. Otevřenost ekonomiky přímo určovala propojení s dalšími státy, především pak se zeměmi Commonwealthu (McIntire 2004; Clark 1993) Zmiňované

socioekonomické

cleavage

v australském

stranickém

systému

vykrystalizovalo v podstatě již po oficiálním vzniku federace a s určitou obměnou stranických subjektů přetrvalo až dodnes. Spor pravice versus levice v australské politice nabral ustálenou podobu soupeření dvou táborů. V Australském případě je však třeba toto konstatování upřesnit, neboť lépe jej vystihuje dělení socialistické versus antisocialistické strany, které se utvořilo již na počátku existence Australského svazu. Politologové v tomto smyslu často hovoří o etablování dvoustranického systému, Giovanni Sartori jej dokonce označuje jako jeden z ideálních případů48 (Sartori 1976: 185). Ian Marsh poznamenává, že vznik dvoustranického uspořádání byl zapříčiněn legislativními kroky, které byly provedeny v prvních letech existence federace. K jeho vytvoření došlo mezi lety 1891 a 1906, přičemž hlavními momenty byl vznik Australské strany práce v devadesátých letech devatenáctého století a konsolidace Liberální strany na počátku dvacátého století (Moore – Bourke – Maddox 1998: 17 – 31; Marsh 2002: 241 - 242). Tyto dva proudy se v systému udržely po 48

Tuto klasifikaci však nelze přijmout bez výhrad, především vzhledem k vzájemně provázanému konceptu stranického formátu a typu. Jak vyplyne z dalšího textu, logikou fungování dvoustranickému typu australský stranický systém odpovídá, z hlediska formátu by již toto zařazení bylo více sporné. Ke kritériím klasifikace viz Sartori 1976.

30

celé meziválečné období, pouze na antisocialistické straně došlo k obměně stranických subjektů, nicméně jejich charakter zůstal prakticky stejný.49 Toto dělení bylo na počátku dvacátých let dvacátého století doplněno ještě o třetí dimenzi, kterou reprezentovala agrárně orientovaná Strana venkova, která vznikla sloučením samostatných menších stranických subjektů. Tato strana se vyprofilovala především v souvislosti s nespokojeností se stávající agrární politikou a celkově s neshodami s Národní stranou, díky tomu získávala voliče především v rurálních oblastech a mezi dělníky v agrárním či venkovském průmyslu (Jaensch 2006: 25; Epstein 1977: 12). Krátce po svém vzniku vstoupila do koalice s Národní stranou a od té doby se již obě strany staly stabilními koaličními partnery. Vzájemnou výhodnou spolupráci obou stran umožnilo i nastavení volebního systému alternativního hlasování, jehož účinky se práce zabývá v další kapitole (Kelley – McAllister 1985: 391; Hughes 1992: 89 – 90). Politické strany v Austrálii také bývají v rámci socioekonomického cleavage spojovány s třídním dělením, které bylo ve společnosti patrné obzvláště v meziválečném období. Autoři Kelley a McAllister ve své studii spojují Australskou stranu práce s podporou tzv. „modrých límečků“, z nichž 60 až 70 procent hlasuje právě pro tuto stranu. Podporu antisocialistické koalici pak vyjadřuje 70 až 80 procent úředníků či pracovníků státní správy a vlastníků farem. U dalších skupin není již rozdělení podpory tak jednoznačné.50 Epstein označuje toto propojení sociálních tříd a stran z velké části jako produkt třídního uvědomění pracující třídy, která tak byla schopná udržet ALP jako jednu z hlavních politických stran. Toto sebeuvědomění bylo dále posíleno národní hrdostí, která vznikla mezi pracujícími, a která byla částečně výsledkem snahy odlišit se od Velké Británie. Epstein také poukazuje na spíše kolektivní než individuální úsilí mezi australskými pracujícími, což podle něj dokládá i existence odborářských organizací, které jsou po celé meziválečné období úzce spjaty s ALP. Tato kolektivní soudržnost se ve větší míře neprojevila u středních a vyšších společenských tříd, které jsou spojovány spíše s pravicí (Epstein 1977: 5). Etnické ani náboženské dělící linie se v Austrálii nijak výrazněji neprojevily, což se v pozdější analýze projeví i na absenci zastoupení ve stranickém systému. Absenci stran minoritních etnických skupin lze vysvětlit relativní homogenitou australské populace (Epstein

49

V roce 1930 – 1931 byla Národní strana nahrazená Stranou spojené Austrálie, viz text dále. Zajímavé však je, že se tak výrazně neprojevuje tradiční rozpor mezi vlastníky farem a pracovníky na farmách. Obě tyto skupiny mají tendenci podporovat pravicovou koalici, což lze částečně spojovat s existencí rurálního politického zastoupení (Kelley – McAllister 1985: 391 – 392). 50

31

2 – 3).51 Nelze říci, že by otázka náboženství a určité rozpory nebyly v meziválečné Austrálii zastoupeny. Proti sobě stáli na straně jedné obyvatelé, kteří původem pocházeli z katolického Irska, a protestanti, kteří připluli z Velké Británie. Tyto dvě skupiny se však identifikovaly se socioekonomickým dělením a jejich požadavky a důležitá témata byla již vyjádřena v rámci politiky hlavních stran. Lze říci, že katolické obyvatelstvo, mezi kterým byli převážně dělníci, tíhlo více k podpoře ALP a protestanti zase ke stranám Koalice (Brett 2002: 39 – 56).52

3.2. Vývoj stranického systému Jak již bylo nastíněno v souvislosti s podobou stranického systému před rokem 1918 a v rámci výše vytyčených dělících stranických linií, v Austrálii existovalo v podstatě dvoustranické uspořádání, které přetrvávalo po celé sledované období. Následující kapitola je věnována vývoji stranického systému federace, pozornost je zaměřena na volební výsledky stran a případné změny, které stranický systém provázely. Kapitola se zaměřuje i na sociální, ekonomické a politické podmínky, které se v meziválečném období projevily, a které mohly mít vliv na změny v podpoře stran či případně mohly být důležité pro vysvětlení některých změn ve stranickém systému.

3.2.1. Převaha pravice Po volbách v roce 1919 se u moci udržela Národní strana (NP), které se po provedení volební reformy podařilo opět zvítězit, a to jak ve Sněmovně reprezentantů, tak v Senátu, kde dokonce získala třicet pět z celkových třiceti šesti křesel. Využila také stále trvajícího rozkolu v Australské straně práce, která byla od roku 1917 značně oslabena vnitřními spory.53

51

Epstein charakterizuje australské obyvatelstvo jako převážně bílé, se společným jazykem i podobnou kulturou, a to i navzdory poměrně vysoké vlně přistěhovalectví (Epstein 1997: 2 – 3). 52 Toto dělení nelze brát absolutně, nicméně například mezi stranou práce a katolíky však existuje poměrně velká spojitost. Ta byla podle Joan Brett dána z velké části i tím, že antisocialistické strany katolíky příliš nevítali právě kvůli své zakotvenosti v protestantismu. 53 V době, kdy byla ALP vládní stranou, docházelo především mezi členy dělnického hnutí k nespokojenosti s vládní politikou a s tím, jak strana hájí zájmy pracujících. Protestující hlasy se ozývaly převážně ze silného vedení odborů ve státech Viktorie a Nový Jižní Wales. Celá situace vyvrcholila sporem ohledně náborů do armády, které probíhaly v letech 1916 a 1917, a které byly podporovány většinou vedoucích vládních politiků. Většina vedoucích odborových organizací byla ale proti, což vedlo k odstranění politiků nakloněným náborům ze strany a v důsledku i k pádu vlády. Hughes a 23 členů parlamentu přešlo k opozici a následně posílili Národní stranu, která vytvořila novou vládu (History of the Australian Labor Party).

32

Tabulka 2: Volby 13. prosince 1919 – Sněmovna reprezentantů Jméno strany

Počet hlasů v prvních preferencích

Procento prvních preferencí

NP ALP CP INP Ind Ostatní Celkem

860 519 811 244 176 884 32 507 28 077 0 1 909 231

45,07 42,49 9,26 1,70 1,47 0,00 100,00

Počet obvodů, kde strana kandidovala 71 70 14 -18 --

Změna od minulých voleb v %

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v %

-9,15 -1,45 *54 * -0,37 0,00

37 26 11 1 0

0 2 0 0

49,33 34,67 14,67 1,33

75

2

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database. Tabulka 3: Volby 13. prosince 1919 – Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

NP ALP CP Ind Ostatní

861 990 795 858 163 293 28 077 8 605

46,40 42,84 8,79 1,51 0,46

-8,97 -0,89 * * -0,44

18 1 0 0

94,74 5,26

18 1

94,74 5,26

35 1

97,22 2,78

Celkem

1 857 823

100,00

19

100,00

19

100,00

36

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Politické strany nesouhlasily v názoru na udržování významných vzájemných vztahů s Velkou Británií. Vládní konzervativci i Strana venkova55 v podstatě bezvýhradně podporovali napojení na Británii a hlásili se k příslušnosti k ní.56 Naproti tomu Australská strana práce byla orientovaná na domácí prostředí, prosazovala vytvoření národní identity a omezení závislosti na Velké Británii. V této době probíhala kampaň ze strany antisocialistických stran, která byla zaměřená proti ALP a měla zdůraznit její neúspěchy. Především se jednalo o spory ohledně náborů do 54

Hvězdička v tabulce znamená, že strana se neúčastnila předchozích voleb nebo od posledních voleb změnila název. 55 Strana venkova v roce 1919 ještě oficiálně neexistovala, vznikla v roce 1920 spojením několika politických subjektů zastupujících agrární zájmy. Pro potřeby této práce je však již ve volebních statistikách souhrnně uvedena jako Strana venkova (Our History – The Nationals). 56 Billy Hughes se například vyjádři ve smyslu toho, že Austrálie je stejně tak částí Anglie jako třeba Middlesex. Mladý konzervativní politik, Bob Menzies, zase prohlásil, že je hrdý na to, že je Brit i s podrážkami bot. Pozn.: přeloženo z anglického originálu (Clark 1993:496).

33

armády, které vyvrcholily vládním rozkolem v ALP a odchodem části vrcholných politiků do Národní strany. Kromě toho byl negativně prezentován i protiválečný postoj strany a po konci války její radikalizace a posun směrem více doleva. V tomto smyslu byla ALP obviňována vládní pravicí z neloajálnosti a extremismu, což celkově vedlo k její prezentaci jako „vnitřního nepřítele“57 Sama sebe pak především Národní strana představovala jako stranu, která vyhrála válku, a která se snaží věrností britskému impériu zajistit Austrálii pevnou pozici v nestabilním světě. (Kirk 2006: 95 – 97). Volby v roce 1922 potvrdily stávající rozložení sil mezi stranami. ALP sice získala nejvíce hlasů a nejvíce křesel v parlamentu, ale vládu zformovala koalice Národní strany s podporou Strany venkova. Tyto strany následně navázaly dlouhodobou spolupráci a utvořily antisocialistickou koalici, která přetrvala po celé sledované období a dále (Moon – Sharman 2003: 23). Tabulka 4: Volby 16. prosince 1922 – Sněmovna reprezentantů Počet hlasů Procento Počet Změna od Počet Jméno v prvních prvních obvodů, minulých získaných strany preferencích preferencí kde strana voleb v % křesel kandidovala 665 145 42,30 64 -0,19 29 ALP 553 920 35,23 63 -9,85 26 NP 197 513 12,56 28 +3,30 14 CP 73 939 4,70 10 * 5 LP 71 674 4,56 15 +3,09 1 Ind 10 323 0,66 -+0,66 Ostatní Celkem 1 572 514 100,00 75 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v %

1 2 1 1 0

38,67 34,67 18,67 6,67 1,33

5

100,00

Tabulka 5: Volby 16. prosince 1922 - Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

ALP NP CP LP Ind Ostatní

715 219 567 084 203 267 43 706 31 998 3 813

45,70 36,23 12,99 2,79 2,04 0,24

+2,86 -10,16 +4,20 * +0,53 -0,22

11 8 0 0 0 0

57,89 42,11 0 0 0 0

11 8

57,89 42,11

12 24

33,33 66,67

Celkem

1 565 087

100,00

19

100,00

19

100,00

36

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database. 57

V originále „Enemy within the gates“.

34

Po první světové válce se v australské politice začaly více projevovat myšlenky socialismu, což se projevilo na programu ALP. V roce 1921 se konal celoaustralský kongres odborových svazů, který přijal rezoluci požadující socializaci průmyslu, produkce, distribuce a výměny. Vzhledem k úzkým vazbám na Australskou stranu práce se tento kurz projevil i na sjezdu strany a na federální konferenci v roce 1922 byl přijat obecný program, který ovlivňoval postoj strany několik dalších let (McKinlay 1981).58 Program byl v té době vnímán jako radikální a v některých ohledech i anti-kapitalistický, což stranu diskreditovalo v očích veřejnosti (Kirk 2006: 99). Rozmach socialistických, potažmo komunistických, myšlenek se projevil i vznikem dalších stranických subjektů nalevo od ALP. V roce 1920 vznikla Komunistická strana Austrálie (CPA), která však ani později nezískala výraznější zastoupení ve federálním parlamentu. Nicméně stranické struktury a aktivisté měli později velký vliv v odborových organizacích, s jejichž pomocí organizovali demonstrace a stávkové akce. Volby v roce 1925 neznamenaly v podstatě žádnou změnu a pouze potvrdily stávající podporu pro dosavadní vládní koalici. Národní strana dokonce zopakovala svůj výsledek z roku 1919, kdy sama získala téměř polovinu křesel ve Sněmovně reprezentantů. Do parlamentu se nedostaly žádné nové politické subjekty, v obou komorách měly převahu strany z protisocialistického tábora. Tabulka 6: Volby 14. listopadu 1925 - Sněmovna reprezentantů Počet hlasů Procento Počet Změna od Počet Jméno v prvních prvních obvodů, minulých získaných strany preferencích preferencí kde strana voleb v % křesel kandidovala 1 313 627 45,04 73 +2,74 23 ALP 1 238 397 42,46 63 +7,23 37 NP 313 363 10,74 16 -1,82 14 CP 51 251 1,76 6 -2,80 1 Ind 0 0,00 --0,66 Ostatní Celkem 2 916 638 100,00 75 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Místa, o která se nesoutěžilo

Podíl křesel v %

0 1 0 0

30,67 49,33 18,67 1,33

1

100,00

58

Vedení strany zaujalo poněkud neurčitý postoj, který jakoby mířil k socialismu, ale nechtěl se úplně vzdát myšlenky soukromého vlastnictví. Ten byl sám o sobě výrazem určité nejistoty a názorovou neshody, která ve straně panovala.

35

Tabulka 7: Volby 14. listopadu 1925 - Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

NP ALP CP Ind Ostatní

1 272 127 1 262 912 265 155 4 808 0

45,35 45,02 9,45 0,17 0,00

+9,12 -0,67 -3,53 -1,87 -0,24

18 0 4 0

81,82

18

81,82

18,18

4

18,18

25 8 3

69,44 22,22 8,33

Celkem

2 805 002

100,00

22

100,00

22

100,00

36

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Druhá polovina třicátých let dvacátého století v Austrálii byla ve znamení zhoršující se ekonomické situace, snahy konzervativní vlády vypořádat se s komunistickou hrozbou a situací ohledně veřejných nepokojů kvůli nespokojenosti dělníků, které zachvátily především přístavní města. Pravice si uvědomovala neuspokojivou situaci obyvatel a také nebezpečí zisku preferencí ze strany ALP a vliv komunistů na odborové organizace. V rámci odpovědi na argument ALP ohledně vykořisťování obyvatel představila vláda premiéra Bruce na počátku roku 1926 plán na zavedení systému národního pojištění, které by zahrnovalo zdravotní pojištění, pojištění při trvalé invaliditě, pojištění ve stáří a v nezaměstnanosti. Dále tento koncept obsahoval přídavky na děti a pomoc lidem v nouzi. Tímto vláda částečně vzala argumenty levici (Clark 1993: 515). V politice se začala zvedat vlna odporu proti radikálním komunistickým politikům a komunistickému hnutí. V rámci ALP došlo v roce 1924 ve snaze zkonsolidovat stranu k vyloučení členů, kteří se hlásili ke komunismu. Tento krok byl důležitý z hlediska zachování volební podpory strany v době, kdy se komunistické hnutí více radikalizovalo. (Kirk 2006: 99). Rovněž vládní strany se snažily zakročit proti komunismu, jedním z významných kroků bylo posílení vládních pravomocí v trestním zákoně59, cílem byla snaha potlačit Komunistickou stranu a publikace a periodika, které strana vydávala.

59

V originále „Crimes Act“.

36

3.2.2. Cesta ke krizi – šance pro levici Ve volebním roce 1928 se vyostřila situace ohledně podmínek dělníků. Odborové organizace začaly pořádat stávky, z nichž největší se odehrály mezi dělníky zaměstnanými v přístavech, v těžbě dřeva a v těžebním průmyslu. V reakci vláda schválila několik zákonů, které jí měly pomoct potlačit stávky a stabilizovat situaci, jako nejdůležitější z nich byl velice kontroverzní Transport Workers Act.60 V napjaté situaci nakonec vláda odborům nabídla neuplatňování tohoto zákona při dodržení jistých podmínek.61 I přes probíhající nepokoje vládu ve volbách na konci roku 1928 podpořila většina voličů a tak získala Strana venkova a Národní strana ve Sněmovně reprezentantů bezpečnou většinu. Opět nedošlo ke změně počtu relevantních stran, do Sněmovny reprezentantů se dostala pouze jedna nová strana, Strana venkovských pokrokářů (CPP), kterou však lze považovat za marginální vzhledem k zisku pouhého jednoho křesla. Tabulka 8: Volby 17. listopadu 1928 – Sněmovna reprezentantů Jméno Počet hlasů Procento Počet Změna Počet strany v prvních prvních obvodů, kde od získaných preferencích preferencí strana minulých křesel kandidovala voleb v % 1 158 505 44,64 58 -0,40 31 ALP 1 014 522 39,09 57 -3,37 29 NP 271 686 10,47 18 -0,27 13 CP 108 659 4,19 15 +2,43 1 Ind 41 713 1,66 -* 1 CPP 0,00 -0,00 Ostatní 0 Celkem 2 595 085 100,00 75 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

3 5 4 0 0

41,33 38,67 17,33 1,33 1,33

12

100,00

60

Tento zákon, chválený v září 1928, zakazoval zaměstnávání přepravních dělníků, kteří nedostali pracovní licenci potvrzenou vládou. Opozice zákon nazvala „Dog-collar Act“, neboli obojkový zákon. Jeho zavedení vyvolalo další vlnu nepokojů, především v řadách přístavních dělníků. 61 Podmínky byly stanoveny dodržením tzv. Beeby Award, což ovšem pro odbory a dělníky znamenalo ustoupit z některých dříve získaných privilegií. Cílem Beeby Award bylo celkové zefektivnění výroby.

37

Tabulka 9: Volby 17. listopadu 1928 - Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

ALP NP CP Ind Ostatní

1 422 418 1 141 405 324 918 17 092 0

48,95 39,28 11,18 0,59 0,00

+3,93 -6,07 +1,73 +042 0,00

7 10 2 0

36,84 52,63 10,53

7 10 2

36,84 52,63 10,53

7 24 5

19,44 66,67 13,89

Celkem

2 905 833

100,00

19

100,00

19

100,00

36

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Konzervativní vláda se však stále více dostávala do problémů, které byly spojeny především s nadcházející ekonomickou krizí. Tyto podmínky vedly ke zvyšující se podpoře pro Stranu práce, která mohla těžit z negativních dopadů stavu světové ekonomiky. Ministerský předseda Bruce se snažil zachránit situaci především důrazem na témata národní identity62 a snahou upokojit stávkující dělníky. Byly učiněny ústupky v oblasti federální kontroly nad průmyslem a velká část pravomocí byla svěřena zpět do rukou vlád jednotlivých států63. Strategie pravice spočívala v úmyslu rozdělit těmito kroky levici a zmírnit reakce zástupců odborových organizací. Nicméně po tom, co vůdce Strany práce William Hughes předložil v parlamentu dodatek k jednomu z industriálních zákonů, Bruceova vláda rezignovala a svolala předčasné volby do Sněmovny reprezentantů. Občané Austrálie reagovali na problémy, které měla konzervativní vláda v posledních letech, a ve volbách nastal velký přesun hlasů k levici. Australská strana práce byla na téměř polovině lístků označena první preferencí a přepočítáno na křesla získala 61,33% mandátů v dolní komoře.

62

Jako příklad lze uvést oslavu „ANZAC Day“, kdy ministerský předseda Bruce odhaloval nový válečný památník. Na rozdíl od předchozích let se jeho proslov netýkal hrdinství vojsk britského impéria, ale mluvil výslovně o tom, co dokázali Australané jako národ (Clark 1993:520). 63 Konkrétně se jednalo o federální arbitrární legislativu, která zůstala platná pouze v oblasti přístavů a lodní dopravy (Clark 1993:521).

38

Tabulka 10: Volby 12. října 1929 – Sněmovna reprezentantů Jméno Počet hlasů Procento Počet Změna strany v prvních prvních obvodů, kde od preferencích preferencí strana minulých kandidovala voleb v % 1 406 327 48,84 64 +4,20 ALP 975 979 33,90 54 -5,20 NP 295 640 10,27 18 -0,20 CP 112 108 3,89 -* INP 61 254 2,13 13 -2,06 Ind 27 942 0,97 --0,64 CPP 0,00 -+0,00 Ostatní Celkem 2 879 250 100,00 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

46 14 10 3 1 1

6 0 3 0 0 0

61,33 18,67 13,33 4,00 1,33 1,33

75

9

100,00

Levice se dostala k moci krátce před krachem burzy v New Yorku, což jí v pozici strany, která má Australskou federaci vyvést z dosavadní velice špatné ekonomické situace, příliš nepomohlo. Investice do infrastruktury, především výstavby silnic a železnic, které předchozí vlády během dvacátých let dvacátého století hradily z úvěrů, zadlužily Austrálii na dlouhou dobu dopředu. Krize však situaci velmi vyhrotila, protože ceny australských vývozních surovin klesly během tří let na polovinu, země také již nemohla dostat další půjčky. Všude se lidé potýkali s nedostatkem práce, nezaměstnanost do roku 1932 vystoupala až na třináct procent a řadila se k nejvyšším na světě (Blainey 1999: 151-152). Vláda se pomocí několika opatření snažila zmírnit následky celosvětové krize. V dubnu 1930 byl nařízen úplný zákaz dovozu některých výrobků do Austrálie a na velké množství dalších bylo uvaleno vysoké padesátiprocentní clo. ALP se také musela potýkat se ztrátou podpory a vnitřními spory ve straně, jelikož se v dané situaci vláda rozhodla podniknout kroky, které byly mezi příznivci strany velmi nepopulární. Premiér James Scullin a ministr financí Ted Theodore se rozhodli hledat odbornou pomoc v Británii a přizvali na konzultaci Otto Niemeyera, ředitele The Bank of England, což se nelíbilo levicovému tisku a mnoha členům strany.64 V souvislosti s ekonomickou situací se ve straně se vytvořily dvě hlavní názorové frakce, jejichž hlavními představiteli byli Joseph Lyons a Ted Theodore. Lyons zastával konzervativnější pohled na věc, navrhoval, podobně jako Niemeyer, škrty v rozpočtu, snížení platů a celkové snížení životní úrovně. Theodore chtěl převzít kontrolu 64

Napětí ve vládní ALP a mezi Austrálií a Británií bylo způsobeno i volbou nového guvernéra Austrálie. Kabinet doporučil jako kandidáta Sira Isaaca Isaacse, vrchního soudce Nejvyššího soudu. Nového guvernéra však musel schválit panovník Velké Británie, který byl stále formálně hlavou Australského svazu. Anglický král se však Isaacse jako kandidáta zdráhal uznat a jeho jmenování zdržoval, neboť podle tradice byl australským guvernérem jmenován někdo z britské aristokracie. Isaacse, který byl Australan, vláda navrhla jako určitý výraz nezávislosti vůči Británii (Clark: 1993: 526-531).

39

nad Commonwealth Bank a podpořit ekonomiku dalšími půjčkami. James Scullin vyjádřil v roce 1931 podporu Theodoreovi, což přimělo Lyonse spolu s několika dalšími vlivnými podporovateli k rezignaci, později i k odchodu ze strany a přechodu k pravici (Clark 1993: 527-534).65 Do voleb v roce 1931 již stál Lyons v čele nově vzniklé strany, Strany spojené Austrálie (UAP), která vznikla a v parlamentu je zastupovalo pět pravicově laděných bývalých členů ALP, tři nezávislí konzervativní poslanci a zástupci Národní strany, která se s UAP sloučila. Vláda ALP nakonec musela v červnu 1931 přistoupit na návrhy úspor, které učinil Niemeyer. Plán byl schválen sjezdem strany 12 června 1931, ale ve straně se ozývaly hlasy, které s tímto plánem nesouhlasily. V té době se také stále více stupňovaly pouliční nepokoje, které trvaly v podstatě po celou dobu ekonomické krize. Australská strana práce byla rozpolcená na několik názorových proudů, radikální proud Jacka Langa se 25. listopadu 1931 rozhodl hlasovat s opozicí a vyvolat předčasné volby. V té době však již vláda ALP existovala přibližně deset měsíců jako menšinová, po tom, co jedna skupina opustila stranu a přešla k opozici a Langovo křídlo se odštěpilo na levici (Leithner 1997: 1111 – 1112; Moon – Sharman 2003: 29). Krize v třicátých letech celosvětově způsobila finanční krizi. V souvislosti s tím došlo v některých státech k příklonu k levici, snaze oživit ekonomiku skrze deficitní rozpočty a zmírnit situaci obyvatel zaváděním nové sociální politiky.66 To se však nestalo v Austrálii, která se po jednom volebním období vlády ALP opět přiklonila k pravicové koalici, která propagovala politiku „rozumných financí“.67 Fenna analyzuje důvody, proč došlo k neúspěchu ALP a uvádí několik faktorů. Základním problémem byla podle něj neschopnost ALP při hledání koaličního partnera, především v oblasti reprezentace zájmů venkova. Strana venkova nebyla po celá třicátá léta ochotná ke spolupráci s ALP, která tak zůstala osamocená. Dalším důvodem mohla být slabost vedení strany a s tím související názorový rozkol, který vedl k vytvoření stranických frakcí. Nejvýraznější byl rozkol mezi státní Langovou frakcí a federální stranou, který stranu oslaboval ještě několik dalších let. U ALP se tak sešlo několik faktorů, které byly doplněny ještě o těžkou úlohu vládní strany v období krize, což celkově

65

Další poměrně silnou názorovou frakci tvořil komunisticky laděný proud Jacka Langa, který požadoval odmítnutí dluhu vůči Velké Británii, odtržení od zlatého standardu a vytvoření vlastní australské měny, která by byla založena na bohatství Austrálie (Clark 1993: 533). 66 Například Švédsko nebo Spojené státy americké. 67 V originále „sound finance“

40

vedlo k jejímu neúspěchu v dalších volbách a na delší dobu k úloze opoziční strany (Fenna 1996: 67 – 82)

3.2.3. Krize ALP a dominance pravice Výsledky voleb z 19. prosince 1931 byly specifické tím, že křesla ve sněmovně obsadily téměř výhradně stranické subjekty, které by se alespoň po formální stránce daly považovat za nové68, což se stalo poprvé od volební reformy v roce 1918 a 1919. Podobná situace nastala i ve volbách do Senátu. Vládu sestavila vítězná „staronová“ Strana spojené Austrálie v čele s Johnem Lyonsem, která vytvořila koalici se Stranou venkova. Tyto volby zároveň potvrdily rozkol v Australské straně práce, která vlivem vrcholící ekonomické krize a vlivem rozkolu a vzniku frakcí ve straně získala nejhorší výsledek od vzniku Australského svazu (Moon – Sharman 2003: 25).69 Kromě ní totiž ve volbách uspěla Langova odnož Strany práce, která měla základ v Australské straně práce ve státě Nový jižní Wales, a takzvaný Pohotovostní výbor, což byla opět frakce Strany práce, jejíž členové nesouhlasili s příliš pravicovou politikou původní strany. Poprvé se také ve volbách do statistik zapsala Komunistická strana (CPA), která dosáhla necelého jednoho procenta hlasů ve volbách do Senátu.70 Tabulka 11: Volby 19. prosince 1931 – Sněmovna reprezentantů Jméno strany

Počet hlasů Procento v prvních prvních preferencích preferencí

Počet obvodů, ve kterých strana kandidovala 47 63 23 28 27 7 --

Změna od minulých voleb v % * * +1,98 * +6,09 * +0,27

1 145 083 36,10 UAP 859 513 27,10 FLP 388 544 12,25 CP 335 309 10,57 SLP 260 786 8,22 Ind 174 288 5,49 EC 0,27 Ostatní 8 511 Celkem 3 172 034 100,00 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

34 14 16 4 1 6

1 0 3 0 0 0

45,33 18,67 21,33 5,33 1,33 8,00

75

4

100,00

68

Jedinou stranou, které se znovu podařilo uspět navzdory ekonomické krizi, byla Strana venkova. Otázkou je, nakolik můžeme jako novou stranu brát Stranu spojené Austrálie, která je vlastně subjektem složeným na půdě parlamentu ze zástupců Národní strany, konzervativně laděných poslanců ALP a nezávislých kandidátů. Podobně také Federální strana práce, která je reprezentantem původní federální strany oproti odštěpenému Langovu křídlu. 69 Do voleb ALP vstoupila pod názvem Federální strana práce (FLP). 70 Strana sice nezískala ani jedno křeslo, ale i tento fakt je určitým signálem, který spolu s levicovými frakcemi ALP ilustruje podobu stranického spektra Australského svazu na počátku třicátých let.

41

Tabulka 12: Volby 19. prosince 1931 – Senát. Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

UAPCP FLP UAP SLP Ind CPA CP Ostatní

945 741

30,16

*

6

33,33

917 218 791 870 379 870 71 181 29 443

29,25 25,26 12,12 2,27 0,94

3 9 0 0 0

16,67 50,00

0

0,00

* * * +1,68 * -11,18 0,00

Celkem

3 135 323

100,00

18

100,00

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

3 12

16,67 66,67

10 21

27,78 58,33

3

16,67

5

13,89

18

100,00

36

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

V tomto volebním období docházelo postupně ke stabilizaci ekonomické situace, ceny australských exportních výrobků stoupaly, postupně klesala míra nezaměstnanosti. Vláda Johna Lyonse získávala díky tomu na popularitě. S tím, jak se zlepšovaly sociální podmínky, klesala i tendence k demonstracím a pouličním nepokojům.71 Volby v roce 1934 potvrdily pozici UAP a CP, které sice získaly menší počet křesel ve Sněmovně reprezentantů než v předchozích volbách, ale i přesto si udržely nadpoloviční většinu. V čele vlády stanul opět John Lyons. Ve volbách se z hlediska získaných hlasů nově prosadily dvě strany, Strana sociálního kreditu a Liga liberálů a venkova. První jmenovaná nezískala kvůli příliš roztříštěné podpoře žádné zastoupení v dolní komoře, druhá uspěla s pěti mandáty. Ve volbách do Senátu mandáty žádné nové strany nezískaly, zdvojnásobila se však podpora pro Komunistickou stranu, i přesto nedokázala získat zastoupení.

71

Stále se však vyskytovaly ojedinělé události, které potvrzovaly napětí mezi australskými dělníky a těmi, kteří do Austrálie přicházeli za prací. Například 30. a 31. ledna 1934 došlo v Západní Austrálii po sérii výbuchů k útoku australských horníků na osady „cizinců“ a jejich vypálení (Clark 1993: 552).

42

Tabulka 13: Volby 15. září 1934 – Sněmovna reprezentantů Jméno Počet hlasů Procento Počet Změna strany v prvních prvních obvodů, ve od preferencích preferencí kterých minulých strana voleb v kandidovala % 1 170 978 32,97 57 -3,13 UAP 952 251 26,81 63 -0,28 FLP 510 480 14,37 28 +3,80 SLP 447 968 12,61 21 +0,36 CP 166 589 4,69 34 * SCP 142 583 4,01 -* LCL 113 037 3,18 16 -5,04 Ind 1,34 -+1,07 Ostatní 47 499 Celkem 3 551 385 100,00 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

28 18 9 14 0 5 0

0 1 0 0 0 0 0

37,84 24,32 12,16 18,92

74

1

100,00

6,76

Tabulka 14: Volby 15. září 1934 - Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

FLP UAP UAPCP CP SLP SCP CPA Ind Ostatní

923 151 679 422 599 723

28,08 20,66 18,24

-1,18 -4,59 -11,92

0 10 6

470 283 435 045 91 596 73 506 15 105 0

14,30 13,23 2,79 2,24 0,46 0,00

* +1,12 * +1,30 -1,81 0,00

Celkem

3 287 831

100,00

Počet křesel celkem

% křesel celkem

55,56 33,33

15

83,33

3 26

8,33 72,22

2 0 0 0 0

11,11

3

16,67

7

19,44

18

100,00

18

100,00

36

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Rok 1937 ukázal obracející se trend ve vývoji volební podpory pro Australskou stranu práce, které se podařilo získat nejvyšší počet hlasů ze všech stran, což ovšem nestačilo na zisk pravicové koalice UAP a CP. Zvýšení volebních zisků napomohla stabilizace poměrů ve straně a rovněž vývoj na mezinárodní scéně, kde hrozila válka nejen v Evropě, ale ze strany

43

Japonska i v Pacifiku.72 Došlo k návratu parlamentní stranické scény do stavu před krizí, kdy křesla získávaly v podstatě pouze tři hlavní strany.73 Tabulka 15: Volby 23. října 1937 – Sněmovna reprezentantů Jméno Počet hlasů Procento Počet Změna strany v prvních prvních obvodů, ve od preferencích preferencí kterých minulých strana voleb v kandidovala % 1 555 737 43,17 72 * ALP 1 214 526 33,71 47 +0,73 UAP 560 279 15,55 21 +2,93 CP 150 692 4,18 22 +1,00 Ind 79 432 2,20 16 -2,49 SCP 25 522 0,71 -* IUAP 0,48 --0,86 Ostatní 17 153 Celkem 3 603 341 100,00 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

29 28 16 0 0 1

4 0 0

39,19 37,84 21,62

74

4

1,35 100,00

Tabulka 16: Volby 23. října 1937 - Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

ALP UAPCP UAP Ind CP SC Ostatní

1 699 172 1 005 247

48,48 28,68

* +10,44

16 0

84,21

16

84,21

16

44,44

565 161 118 768 66 481 49 801 0

16,13 3,39 1,90 1,42 0,00

-4,54 +2,93 -12,41 -1,36 0,00

3 0 0 0 0

15,79

3

15,79

16

44,44

4

11,11

Celkem

3 504 630

100,00

19

100,00

36

100,00

19

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

72

Konsolidace strany je patrná i z toho, že ve federálních volbách nekandidovalo více subjektů Strany práce, ale pouze ALP. Levici také sjednotila sílící hrozba fašismu a nacismu, který velice získával na síle v především Evropě. 73 Pokud bychom ovšem chtěli počítat strany podle jejich relevance vzhledem ke koaličnímu nebo vyděračskému potenciálu, pak by se počet stranických subjektů v podstatě nezměnil. V levicovém táboře sice šlo k rozkolu a místo jednoho existovalo dočasně několik subjektů, ale ty by se daly označit spíše jako odnože jedné strany, než jako úplně samostatné nezávislé subjekty. Například Státní (Langova) strana práce měla základ a podporu ve státě Nový jižní Wales, ale na federální úrovni byla přinejmenším až do rozkolu ve straně součástí ALP.

44

V návaznosti na předchozí volby se stoupající trend přechodu voličů k levici ukázal i ve volbách v roce 1940. Konzervativní koalice získala celkem 37 hlasů ve Sněmovně reprezentantů, což byla přesně polovina, neměla tedy potřebnou většinu. Té dosáhla ve spolupráci s nezávislým poslancem, což ji ale velmi limitovalo po celé volební období a vládní většina neměla velkou stabilitu (Moon – Sharman 2003: 29). Tabulka 17: Volby 21. září 1940 – Sněmovna reprezentantů Jméno Počet hlasů Procento Počet Změna strany v prvních prvních obvodů, kde od preferencích preferencí strana minulých kandidovala voleb v % 1 556 941 40,16 73 -3,02 ALP 1 171 788 30,22 44 -3,48 UAP 531 397 13,71 21 -1,84 CP 312 948 8,07 43 +3,89 Ind 202 721 5,23 17 * NCLP 101 191 2,61 19 * SLP 0,00 --0,48 Ostatní 0 Celkem 3 876 986 100,00 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

32 23 14 1 4 0

1 0 0 0 0

43,24 31,08 18,92 1,35 5,41

74

1

100,00

Tabulka 18: Volby 21. září 1940 - Senát Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

UAPCP ALP NCLP UAP Ind CP Ostatní

1 587 541

43,70

+15,02

10

52,63

1 363 072 274 861 243 597 71 760

37,52 7,57 6,71 1,98

3 0 6 0

91 986

2,53

-10,96 * -9,42 -1,41 -1,90 +2,53

Celkem

3 632 817

100,00

18

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

15,79

3

15,79

17

47,22

31,58

13

68,42

15

41,67

3

15,79

4

11,11

19

100,00

36

100,00

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

28. srpna byl ministerský předseda za UAP Menzies odvolán a premiérem se stal předseda Strany venkova Arthur Fadden. Ten ale nebyl schopen získat většinovou podporu ve Sněmovně reprezentantů a menšinovou vládu v říjnu 1941 sestavila Australská strana práce (Australia’s Prime Ministers – National Archives of Australia). Následující volby se konaly ve válečném roce 1943, což se mezi voliči projevilo v potřebě silného vedení státu. V průběhu 45

volebního období ukázaly strany pravice určité vnitřní rozpory, které se pak projevily i během předvolební kampaně. Na rozdíl od ALP, která se v té době již dokázala vymanit z vnitrostranické frakcionalizace a rozdělení stranické podpory (John Curtin – 1943 election). Rok 1943 znamenal pro Australskou stranu práce drtivé vítězství, získala 49 mandátů z celkových 74, zatímco Koalice dokázala obsadit pouze 19 křesel. Ztrátu utrpěla především Strana spojené Austrálie, jejíž volební podpora klesla o více než 14 procent. Volby také přinesly vysokou účast menších stranických subjektů a nezávislých kandidátů. Tabulka 19: Volby 21. Srpna 1943 – Sněmovna reprezentantů. Jméno Počet hlasů Procento Počet Změna strany v prvních prvních obvodů, kde od preferencích preferencí strana minulých kandidovala voleb v % 2 058 578 49,94 72 +9,78 ALP 661 750 16,05 47 -14,17 UAP 501 054 12,15 60 +4,08 Ind 287 000 6,96 20 -6,74 CP 166 419 4,04 -* CNP 145 665 3,53 -* LCP 87 112 2,11 21 * OPA 61 196 1,48 -* QCP 29 752 0,72 6 -1,89 SLP 3,01 -+3,01 Ostatní 123 965 Celkem 4 122 491 100,00 Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Počet získaných křesel

Místa, o které se nesoutěžilo

Podíl křesel v%

49 12 1 7 3 1 0 1 0

1 0 0 0 0 0 0 0

66,22 16,22 1,35 9,46 4,05 1,35

74

1

100,00

1,35

Tabulka 20: Volby 21. srpna 1943 – Senát. Jméno strany

Počet prvních preferencí

% prvních preferencí

Změna od minulých voleb v %

Počet křesel podle vol. lístku

% křesel podle volebního lístku

Počet křesel pro stranu

% křesel pro stranu

Počet křesel celkem

% křesel celkem

ALP UAP-CP CNP LCL NCP CNOP CP UAP Ostatní

2 139 164 995,910 184 181 148 419 101 738 101 247 37 350

55,09 25,65 4,74 3,82 2,62 2,61 0,96

119 0 0 0 0 0 0 0

100,00

19

100,00

22

61,11

2 12

5,56 33,33

175 161

4,51

+17,57 -18,05 * * * * * -6,71 +1,98

Celkem

3 883 170

100,00

19

100,00

36

100,00

19

100,00

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

46

Tabulka 21: Stranický systém Austrálie 1919 až 1943.

1919

1922

1925

1928

1929

NP Pravice

1931

1934

1937

1940

1943

UAP

CP LP EC

Levice

ALP SLP

NCLP

3.3. Účinky alternativního hlasování na stranický systém V této kapitole je pozornost věnována analýze jednotlivých prvků stranického systému, tak jak se vyvíjel v průběhu sledovaného období. Zároveň je tato analýza vztažena k účinkům volebního systému alternativního hlasování. Srovnáním především primárních dat s teoretickými předpoklady účinků systému se kapitola pokouší o odhalení souvislosti mezi volebním systémem a podobou stranického systému. Kapitola pracuje s daty z voleb do Sněmovny reprezentantů, která plně postačují k nastínění a vysvětlení jevů a trendů ve stranickém systému. Vynechána jsou v tomto případě data z voleb do Senátu a to z několika důvodů. Především to byla podobnost výsledků voleb s výsledky ze Sněmovny reprezentantů, co se týká vládní většiny. Senát v tomto směru kopíroval výsledky z dolní komory, pouze v letech 1929 – 1931 a 1941 – 1944 došlo k tomu, že v Senátu měla většinu antisocialistická koalice, zatímco ve Sněmovně reprezentantů měla převahu ALP (Bennett 2004: 7). Tento převládající stav vedl k tomu, že ačkoliv byly Senátu formálně přisouzeny poměrně velké pravomoci, kopíroval v podstatě vládní politiku (Commonwealth of Australia Constitution Act; Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia). Druhým důvodem byly volební výstupy, které produkoval volební systém zavedený v roce 1919. Systém umožňoval straně, která získá více než padesát procent hlasů, vyhrát všechny mandáty, které byly pro daný stát k dispozici. To vedlo k velice disproporčním výsledkům, které věrohodně neodrážely rozložení politických sil ve státě, a 47

které silně favorizovaly vítěznou stranu.74 V důsledku účinků volebního systému získaly mandáty v Senátu mezi válkami pouze tři hlavní strany, menší subjekty zastoupení nezískaly. Tento fakt také přispívá ke zkreslení informací o stranickém systému a vynechání senátních dat jako podkladů pro analýzu (Moon – Sharman 2003: 30).

3.3.1. Počet stran Počet stranických subjektů v systému lze hodnotit z různých úhlů pohledu. Pro vládní stabilitu a fungování stran na parlamentní úrovni je důležitý počet relevantních stran podle kritéria, které definuje Giovanni Sartori.75 Chceme-li hodnotit přítomnost účinku volebního systému, je třeba také vzít v potaz počet stran, které se účastnily volební soutěže a nakolik má alternativní hlasování na tyto strany omezující či eliminační účinek. Jak je patrné ze souhrnných volebních výsledků, které jsou uvedené v předchozí kapitole, v meziválečném období se vyprofilovaly pouze tři relevantní stranické subjekty, které alternovaly na pozici vládní strany.76 Tyto subjekty se vyprofilovaly podle socioekonomické konfliktní linie, která je dominantní po celé sledované období. Na levici byla dominantní stranou ALP a v pravé části spektra se jednalo o různé formace, které se vymezovaly vůči socialistické levici. V letech 1919 až 1931 byla hlavním subjektem pravice Národní strana, která se však vlivem vládní krize rozpadla a její členové se přidali do nově vzniklé Strany spojené Austrálie.77 Druhou stranou byla Strana venkova, která měla podporu především v rurálních oblastech. Dominance těchto tří subjektů lze dobře ilustrovat na počtu hlasů a mandátů, které ve volbách strany získávaly.78

74

Například v roce 1922 dopadly výsledky voleb v Senátu silně ve prospěch Národní strany, která získala 35 křesel, zatímco ALP pouze jedno. Přitom ve Sněmovně reprezentantů získala ALP téměř 40 procent mandátů (Australian Government and Politics Database). Pro další porovnání viz volební výsledky z obou komor. 75 Viz Sartori 2005. 76 S malou výjimkou v letech 1931 a 1934, viz níže. 77 K tehdejší politické situaci a důvodům rozpadu strany viz předchozí kapitola. 78 Důvod, proč jsou uváděny jako dominující tři a nikoliv dvě strany je již zmíněn výše v přehledu vývoje stranického systému. Národní strana, potažmo Strana spojené Austrálie a Strana venkova spolupracovaly na vládní úrovni v podstatě celé sledované období a tudíž je třeba oba subjekty zahrnout mezi relevantní, i když Strana venkova nedosahovala takových volebních zisků jako NP (UAP).

48

Tabulka 22: Souhrnný procentuální zisk prvních preferenčních hlasů pro tři největší strany 1919 až 1943.

Rok

1919

1922

1925

1928

1929

% hlasů

96,82

90,09

98,24

94,2

93,01

Rok

1931

1934

1937

1940

1943

% hlasů

75,45

72,39

92,43

84,09

72,95

Zdroj: Adam Carr's Election Archive – Commonwealth of Australia.

Tabulka 23: Souhrnný procentuální zisk mandátů pro tři největší strany 1919 až 1943.

Rok

1919

1922

1925

1928

1929

% mandátů

98,67

92,01

98,67

97,33

93,33

Rok

1931

1934

1937

1940

1943

% mandátů

85,33

81,08

98,65

93,24

91,9

Zdroj: Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Z těchto údajů je patrné, že výše uvedené tři subjekty získávaly v souhrnu jak většinu prvních preferenčních hlasů, tak i mandátů, které na jejich základě získaly. V osmi z deseti případů získaly strany ALP, NP (UAP) a CP dohromady více než devadesát procent mandátů ve Sněmovně reprezentantů, zisky, a tím i vliv ostatních stran, by se dal označit jako marginální. Markantní je tento trend i na součtu počtu hlasů pro tyto strany, i když tato statistika vykazuje již větší výkyvy.79 Pokles v hodnotách v obou tabulkách lze pozorovat především v letech 1931 a 1934 a následně v roce 1943, kde je výkyv patrný především u počtu hlasů. S těmito údaji koresponduje jiný sledovaný faktor, kterým je počet stran, které se voleb účastnily, získaly hlasy a případně se dostaly či nedostaly do Sněmovny reprezentantů. Tabulka 24: Počet stran, které se účastnily voleb do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943.

Rok

1919

1922

1925

1928

1929

Počet stran

5

8

4

5

6

Rok

1931

1934

1937

1940

1943

Počet stran

7

7

7

6

9

Zdroj: Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

79

Rozdíl v obou tabulkách, konkrétně menší procentuální hodnota u zisku prvních preferencí, je způsoben především volebními zisky stran, které nezískaly žádný mandát, nebo se jim podařilo získat minimální počet křesel.

49

Tabulka 25: Počet stran, které získaly mandát ve Sněmovně reprezentantů 1919 – 1943.

Rok

1919

1922

1925

1928

1929

Počet stran

4

5

4

5

6

Rok

1931

1934

1937

1940

1943

Počet stran

8

7

6

6

11

Zdroj: Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Z tabulky je patrné, že počet stran, které se ucházely o post ve Sněmovně reprezentantů, rostl především v období na konci dvacátých a v první polovině třicátých let, další výkyv je znatelný v roce 1943.80 Celkově je v počtu stran vidět stoupající trend, nejvyšší body korespondují s ekonomickou krizí a vypuknutím Druhé světové války. Na uvedených číslech se projevuje především názorové štěpení, které po roce 1929 prodělala ALP, a které bylo příčinou vstupu nových levicových aktérů na politickou scénu. Nejvýrazněji se projevily dva subjekty, a to v letech 1931 a 1934, kterými byly: Státní strana práce vedená Jackem Langem a Pohotovostní výbor, který se po sloučení s dalším subjektem prezentoval jako Liga liberálů a venkova. SLP existovala pouze dočasně jako výsledek názorového rozštěpení v Australské straně práce a byla spojovaná především s osobou Jacka Langa. Strana měla regionální ukotvení v Novém jižním Walesu, čemuž odpovídala i její kandidatura ve volbách. Její kandidáti byli nasazováni pouze právě v Novém jižním Walesu a marginálně i v Queenslandu (Australian Dictionary of Biography, Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia). Vzhledem k názorové blízkosti81 s ALP by se této straně dal přisoudit koaliční potenciál a jistá relevance i vzhledem k relativně vysokým ziskům mandátů v roce 1931 a především v roce 1934.82 Nicméně po celé svoje působení byla strana v opozici a neměla šanci účastnit se na vládě.

80

Statistika zahrnuje kromě politických stran i položku „nezávislí kandidáti“, kteří se účastnili voleb v každém volebním období, a kteří kromě let 1919 a 1934 získali jeden mandát ve Sněmovně reprezentantů. 81 Volební archiv Adama Carra dokonce zahrnuje hlasy této frakce strany práce v souhrnných statistikách pod jednu položku a v údajích k jednotlivým volebním obvodům udává společný součet podpory pro SLP i FLP (viz Adam Carr’s Election Archive). I z těchto důvodů by se dalo polemizovat o tom, zda se vůbec jedná, alespoň z hlediska názorového, o druhou stranu nebo jde pouze o samostatně kandidující frakci jedné strany. Jiné volební archivy uvádějí Státní stranu práce jako samostatný subjekt (např. Australian Government and Politics Database). 82 Jak je uvedeno ve volebních statistikách výše, strana získala čtyři, respektive devět mandátů, což je v porovnání se zisky ostatních stran (kromě tří hlavních) poměrně vysoké číslo.

50

Zisky EC nebo LCL se dají srovnat se zisky Státní strany práce, ale na rozdíl od SLP neměly tyto subjekty ani koaličního partnera, a tak se jim nedá přisuzovat parlamentní relevance. Stejným znakem je pouze regionální působnost, kandidáti byli nasazování pouze v Jižní Austrálii (Adam Carr’s Election Archive- Commonwealth of Australia, Australian Dictionary of Biography) Porovnáme-li údaje o počtu stran ve Sněmovně a počtu relevantních stran, je více než patrný většinový účinek alternativního hlasování. Ačkoliv došlo v průběhu sledovaného období ke zvýšení počtu stran, a to nejen kandidujících ve volbách, ale i těch, které získaly mandát, počet relevantních stran zůstal stejný. Zvýšený počet menších stran, které ve volbách získaly hlasy, přisuzuje Joan Rydon účinkům alternativního hlasování. Mechanika udělování preferencí a následného přepočtu hlasů podle ní zmenšuje psychologický efekt, který proti kandidátům menších stran působí, a ti jsou následně schopni získat hlasy voličů, i když je více než pravděpodobné, že ve volbách neuspějí.83 Volič tak nemá při volbě pro menší stranu či méně významného kandidáta pocit, že jeho hlas propadne bez vlivu na konečný výsledek voleb a často nevybírá pouze z větších stran. Tento efekt pak recipročně působí i na stranické subjekty a nezávislé kandidáty, kteří mohou doufat v zisk hlasů nejen na první, ale i následné preference a nemusí tak mít obavu z již předem prohraného boje. Preference navíc umožňují i další strategické vyjednávání84 (Rydon 1956: 75 – 77). Většinový účinek alternativního hlasování je zřejmý již z jeho zařazení mezi většinové volební systémy a dále jej potvrzují političtí vědci, kteří produkci většinových výsledků a produkci nadpolovičních většin zmiňují jako jeden z hlavních účinků alternativního hlasování. Volební systém je navržen tak, aby zvýhodňoval velké strany nebo strany, které mají silně koncentrovanou podporu (Sharman – Sayers – Miragliotta 2002: 544). Bennet a Lundie ve své studii vysvětlují tento efekt nutností kandidáta získat více než padesát procent hlasů na první preference nebo po přepočtu následných preferencí od vyřazených kandidátů. Právě v tomto mechanismu spočívá problém pro malé strany, které již v prvních preferencích získávají relativně malý počet hlasů (Bennet – Lundie 2007: 7). Malé strany mají ve většinovém systému založeném a jednomandátových obvodech šanci prosazení v případě, že jsou schopny zajistit si regionálně koncentrovanou podporu a

83

Tento efekt preferenčního hlasování je uváděn ve srovnání se situací mezi konsolidací antisocialistických stran kolem roku 1910 a zavedením preferenčního hlasování v roce 1919. V tomto období, kdy se do Sněmovny reprezentantů volilo prostřednictvím systému FPTP, se například nezávislí kandidáti téměř nevyskytovali a volební soutěž v obvodech se tam omezovala téměř čistě na souboj mezi kandidátem Liberální strany a Strany práce (Rydon 1956: 77). 84 Viz kapitola věnovaná účinkům preferenční výměny.

51

v určitých volebních obvodech získat nadpoloviční většinu hlasů. Joan Rydon jako příklad takového subjektu uvádí Stranu venkova, která si i přes relativně malou podporu dokázala udržet poměrně vysoký počet mandátů ve Sněmovně reprezentantů (Rydon 1956: 73). Například v roce 1934 byla Strana venkova ziskem prvních preferenčních hlasů až za Státní stranou práce, ale díky dobré koncentraci volební podpory dokázala získat vyšší počet mandátů.85 Podobně tomu bylo i v roce 1943, kdy nezávislí kandidáti obdrželi dohromady více než půl milionu hlasů, ale ve výsledku jen jeden z nich získal zastoupení ve Sněmovně reprezentantů. Naproti tomu Straně venkova stačilo něco přes polovinu hlasů k zisku sedmi mandátů a Venkovské národní straně ještě méně k zisku tří mandátů.86 Tabulka 26: Srovnání zisku hlasů a mandátů vybraných politických stran ve volbách 1934 a 1943.

Rok Strana Počet hlasů v prvních preferencích Mandáty

CP

1934 SLP

CP

1943 CNP

Ind.

447 968

510 480

287 000

166 419

501 054

14

9

7

3

1

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Situace ohledně počtu stran ve stranickém systému v podstatě odpovídá teoretickým předpokladům. V součtu hlasů pro tři největší strany se zcela zřetelně odráží většinové tendence systému a znevýhodnění malých stran. Naproti tomu došlo přechodně k zvětšení počtu stran v dolní komoře parlamentu, což je však zapříčiněno regionální zakotveností těchto subjektů a velkou místní koncentrací jejich podpory. Vznik těchto stran však již není vlivem alternativního hlasování, nýbrž vývoje v politicko-ekonomické mezinárodní situaci. Celosvětová ekonomická krize, která začala na konci dvacátých let a ovlivnila přinejmenším polovinu třicátých let, zapříčinila fragmentaci názorového spektra v tomto období a tím nárůst počtu politických subjektů.87 Podobně na počátku čtyřicátých let došlo k nárůstu počtu stran v důsledku nespokojenosti s vládní politikou během druhé světové války.

85

V tomto případě však svou roli sehrála i skutečnost, že kandidát SLP se musel v podstatě vždy vypořádat s protikandidaturou zástupce FLP, čímž se jeho šance velmi snižovaly. V případě, že ale byl kandidát FLP vyřazen a jeho hlasy byly v rámci přepočtu přerozděleny, mohla se SLP spolehnout na alespoň částečnou podporu skrze následné preference. 86 Příklady jsou přehledně uvedeny v tabulce. 87 Austrálie byla ekonomickou krizí zasažena s velkou silou, byly organizovány stávky a vznikaly občanské nepokoje, viz kapitola o vývoji poltického systému.

52

3.3.2. Reprezentace stran a jejich zvýhodnění Pokud se zaměříme na zisky prvních preferenčních hlasů tří hlavních stran v porovnání se ziskem mandátů, lze vysledovat určité trendy, které jsou patrné celé meziválečné období. Tabulka, která je níže, ukazuje srovnání zisků anti-socialistické koalice a Australské strany práce. Tabulka 27: Srovnání zisku prvních preferenčních hlasů a mandátů anti-socialistické koalice a ALP 1919 až 1943. %

%

%

%

%

%

%

%

%

%

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

1919

1922

1925

1928

1929

Koal.

54,33

64,00

47,79

53,34

53,20

68,00

49,56

56,00

44,17

32,00

ALP

42,49

34,67

42,30

38,67

45,04

30,67

44,64

41,33

48,84

61,33

1931

1934

1937

1940

1943

Koal.

48,35

66,66

45,58

56,76

49,26

59,46

43,93

50,00

23,01

25,68

ALP

27,10

18,67

26,81

24,32

43,17

39,19

40,16

43,24

49,94

66,22

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Z údajů je patrné, že téměř po celé období dochází k nadreprezentaci pravicové koalice, zatímco Australská strana práce je konstantně podreprezentovaná.88 Možným vysvětlením, ke kterému se po provedení analýzy přiklání například Joan Rydon, je způsob, jakým ALP vyhrávala volební soutěž na úrovni jednotlivých volebních obvodů, který souvisí s rozložením elektorátu napříč volebními obvody. Nízké zisky ALP ve srovnání s počtem získaných hlasů přisuzuje Rydon vyššímu počtu tzv. bezpečných volebních obvodů, tedy obvodů, kde má ALP zajištěnou bezpečnou většinu. Tomuto tvrzení odpovídají i volební statistiky z jednotlivých volebních obvodů, které potvrzují existenci takového rozprostření podpory89 (Rydon 1956: 71 – 72). Pokud bychom považovali pravicovou koalici jako celek za vítěze voleb, nelze si při pohledu na statistiky nevšimnout jiného efektu alternativního hlasování, který částečně oslabuje předchozí vysvětlení znevýhodnění levice. Při srovnání zvýhodnění či znevýhodnění 88

S výjimkou voleb v letech 1929 a 1943, kdy došlo k propadu podpory pravicové koalice a naopak ALP zaznamenala vysoké volební zisky. K mírné nadreprezentaci strany došlo i v roce 1940, avšak v menší míře než u pravice. 89 Například v roce 1925, kdy volební výsledky ALP vykazují ve srovnání se ziskem mandátů výraznou podreprezentaci (rozdíl činí téměř 15 procent), ukazují data z jednotlivých volebních obvodů, že ve více než polovině obvodů, kde ALP vyhrála na první preferenční hlasy, byl výsledek na první preference vyšší než 60 procent.

53

obou formací je patrné, že vítěz voleb je vždy zvýhodněn „bonusem“ v podobě procenta mandátů nad rámec zisku hlasů v prvních preferencích. Ve většině případů se jeho hodnota pohybuje okolo deseti a více procent. Tabulka 28: "Bonus" pro vítěze voleb do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943.

Bonus vítěze % Bonus vítěze %

1919 pro 9,67

1922 5,55

1925 14,8

1928 6,44

1929 12,49

1931 pro 18,13

1934 11,18

1937 10,2

1940 6,07

1943 16,28

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Tuto vlastnost alternativnímu hlasování, jako většinovému volebnímu systému v jednomandátovém obvodě přiznává kromě Rydon i Bennett a Lundie, kteří tento účinek konstatují obecně jako inherentní vlastnost této kategorie volebních systémů (Bennett – Lundie 2007: 8). Podobné disproporcionální účinky systému konstatují také Farrell a McAllister, kteří je ilustrují na sadě dat z jiného referenčního období (Farrell – McAllister 2008: 88). Pokud rozdělíme volební zisky pravicové koalice, zjistíme, že velký podíl na její nadreprezentaci má Strana venkova. Ačkoliv je AV většinovým volebním systémem90, který favorizuje velké strany, CP vykazuje v průběhu meziválečného období relativně zdaleka největší míru nadreprezentace. Tabulka 29: Srovnání zisku prvních preferenčních hlasů a mandátů Strany venkova 1919 až 1943. %

%

%

%

%

%

%

%

%

%

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

hlasů

mandátů

1919 CP

9,26

14,67

1922 12,56

1931 CP

12,25

21,33

18,67

1925 10,74

1934 12,61

18,92

18,67

1928 10,47

1937 15,55

21,62

17,33

1929 10,27

1940 13,71

18,92

13,33 1943

6,96

9,46

Zdroj: Australian Government and Politics Database.

Částečné vysvětlení této anomálie může poskytnout odkaz na specifický profil této strany, která se orientuje především na voliče z rurálních oblastí, kde má poměrně dobře 90

K účinkům většinových volebních systémů v jednomandátových volebních obvodech viz například Chytilek 2007, Gallagher – Mitchell 2008, a další.

54

zakotvenou podporu, což dokazují i poměrně konstantní volební zisky CP. Právě koncentrace podpory v určitých oblastech určitých států je pravděpodobně jedním z významných faktorů, který přispěl k postavení CP jako třetí relevantní strany.91 Dalším důležitým faktorem, který nemůže být opomenut, a který je zároveň jedním z výjimečných prvků alternativního hlasování, přesun preferenčních hlasů v rámci přepočtu následných preferencí. Schopnost získat následné preference od ostatních kandidátů může být tou důležitou proměnnou, která způsobuje nejen nadreprezentaci Strany venkova, ale i liberální pravicové strany, tedy Národní strany nebo Strany sjednocené Austrálie. Pokud by strana byla schopna být alternativou pro co nejvíce voličů, výsledkem by byl zisk hlasů nad rámec prvních preferencí a tedy zisk mandátů, který by způsoboval disproporci mezi obdrženými hlasy a obsazenými mandáty ve Sněmovně reprezentantů. Posouzení vlivu nutnosti udělit preferenční hlasy a s tím spojenému účinku na stranický systém se věnují následující části kapitoly.

3.3.3. Preferenční hlasování a agregace zájmů Dosavadní analýza účinků alternativního hlasování, která se v předchozích částech kapitoly zabývala počtem stran a jejich reprezentovaností ve stranickém systému, by se dala vztáhnout stejně dobře na účinky volebního systému prosté většiny. Podobný je i názor, který upozorňuje na to, že mezi AV a FPTP nemusí být v efektech na stranický systém, alespoň co se týká účinků na makro úrovni, žádný podstatný rozdíl (Rae 1967; Farrell – McAllister 2005). Toto tvrzení může být pravdivé za předpokladu, že při volební soutěži pod alternativním hlasováním nedojde k projevu mechanismů typických právě pro tento systém, mezi které patří především nutnost udělit všem kandidátům preferenční hlas. Pokud by k následným přepočtům v rámci rozdělování dalších preferencí došlo jen v omezené míře, případně vůbec, využitý potenciál volebního mechanismu by tak byl totožný s volebním systémem absolutní většiny.92 Důvodem pro zavedení alternativního hlasování na federální úrovni však byly právě předpokládané účinky, které se lišily od systému FPTP.93 Především se jednalo o existenci tzv. třírohých soutěží (three-cornered contests), které pod systémem FPTP vedly tříštění hlasů 91

Svou roli sehrává ideová pozice strany a orientace na venkovské voliče. Roman Chytilek konstatuje, že CP se byla schopná vyprofilovat do pozice agrární strany, což jí spolu s orientací na specifické volební oblasti zajistilo výjimečnou pozici v rámci stranického systému. 92 Tato hypotetická situace by mohla nastat v případě, že by na úrovni volebních obvodů strany získaly mandáty již při sečtení prvních preferencí, tedy nadpoloviční většinou. Ze systému by tak byl úplně eliminován vliv přesunu následných preferencí a mechanismus by byl neefektivní. 93 K zavedení alternativního hlasování a předpokládaným účinkům viz kapitola Zavádění alternativního hlasování.

55

na pravici a zvýhodňovaly tak postavení ALP. Nutnost získat alespoň padesát procent hlasů spolu s přepočtem preferencí, který umožňuje přesun hlasů mezi stranami, je AV schopno toto tříštění podpory eliminovat, případně minimalizovat. Tento základní předpokládaný účinek lze velmi dobře ilustrovat na příkladu výsledku voleb z roku 1919 na úrovni volebního okrsku Swan v Západní Austrálii, případně volebního obvodu Indi ve státě Victoria. Tabulka 30: Volební výsledky s přepočtem hlasů podle preferencí, volební obvod Swan, Západní Austrálie, Volby do Sněmovny reprezentantů 1919.

Kandidát

1. preference (%)

2. přepočet (%)

Corboy (ALP)

39,1

42 vyřazen

Hedges (NP)

22,4 vyřazen

58

Prowse (FSA)

38,5

----------------

Zdroj: Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Tabulka 31: Volební výsledky s přepočtem hlasů podle preferencí, volební obvod Indi, Viktorie, Volby do Sněmovny reprezentantů 1919.

Kandidát

1. preference (%)

2. přepočet (%)

Cook (VFU)

32,2

62,6

Hartigan (ALP)

36,4

37,4 vyřazen

Leckie (NP)

31,4 vyřazen

-------------------

Zdroj: Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Význam preferenčního charakteru volby pro účinek na stranický systém jsou popsány v odborné politologické literatuře. Například Benjamin Reilly uvádí několik účinků, které má udělování preferencí na stranický systém. Kromě jiných přisuzuje alternativnímu hlasování schopnost sdružovat společné zájmy a omezit či zcela eliminovat efekt tříštění hlasů. Volby, které se dějí skrze preferenční hlasování, umožňují sdružovat hlasy ideově blízkých kandidátů, takže nedojde k vzájemnému omezení hlasů. Jako příklad uvádí právě koalici Strany venkova a Národní strany, později Strany spojené Austrálie, a připomíná, že v praxi by tato dohoda mohla nejspíše těžko fungovat pod jiným volebním systémem (Reilly 2004: 261 – 262). Schopnost zamezit tříštění hlasů v případě situace, která nastává při existenci třírohé soutěže v rámci volebního obvodu, byla podle Reillyho hlavním důvodem pro zavedení alternativního hlasování v Austrálii.94

94

Viz kapitola věnovaná tomuto tématu.

56

Z hlediska identifikace účinků preferencí na stranický systém je důležité zjistit, v kolika případech došlo k jejich uplatnění a zda byl vlivem jejich přepočtu změněn výsledek oproti součtu prvních preferencí. Následující tabulka uvádí zmíněné údaje ve srovnání s počtem mandátů, o které se ve volbách soutěžilo a celkovým počtem kandidátů. Dále identifikuje počet vícenásobných soutěží95, ke kterým v jednotlivých volbách došlo. Tabulka 32: Preference ve volbách do Sněmovny reprezentantů, 1919 až 1943.

1919 1922 1925 1928 1929 1931 1934 1937 1940 1943 Celkem

Počet volebních obvodů

Celkový Počet Počet obvodů, počet vícenásobných kde byl kandidátů soutěží výsledek určen po přepočtu preferencí

75 75 75 75 75 75 74 74 74 74 746

187 199 165 151 159 229 258 190 270 239 2047

27 42 12 13 13 53 63 36 54 66 379

15 28 3 6 6 32 26 14 28 32 190

Počet obvodů, kde následné preference změnily výsledek oproti prvním preferencím 5 11 2 2 2 4 7 5 7 10 55

Zdroj: Rydon 1956.

Z tabulky vyplývá několik zajímavých údajů. Především je na první pohled patrný počet kandidátů v jednotlivých letech, který v některých případech počet volebních obvodů převyšuje téměř čtyřnásobně. Z toho plyne poměrně vysoký podíl vícenásobných soutěží, který v průměru činí 50,8 procenta. V průměru v každém druhém volebním obvodě se utkali více než jen dva kandidáti.96 Zajímavější a možná i překvapivější je údaj ohledně počtu volebních obvodů, kde musel být výsledek určen až po přepočtu následných preferencí, protože žádný z kandidátů nezískal více než padesát procent hlasů. Toto číslo tvoří v průměru 95

Termín vícenásobná soutěž (multiple contest) zde má jiný význam než termín třírohá soutěž (threecorner constest). V průběhu sledovaného období totiž, jak již bylo zmíněno, došlo k nárůstu počtu kandidátů, což mělo mnohdy za důsledek více než pouze tři kandidáty v jednom volebním obvodě. Pojem vícestranické soutěže tak zahrnuje případy, kdy v obvodě proti sobě stojí tři a více kandidátů. Nutno také poznamenat, že ve většině případ se nejedná o kandidáty ze tří různých stran. Jak je v textu dále vysvětleno, schopnost systému agregovat zájmy se také v mnoha případech projevila kandidaturou několika kandidátů z jedné strany proti sobě v jednom volebním obvodě. 96 Tento průměrný údaj zahrnuje i obvody, kde volební soutěž de facto neproběhla, protože boje o některá křesla se účastnil jen jeden kandidát. V průměr se jednalo o čtyři mandáty v jedněch volbách, nejvíce křesel, o které se ucházel pouze jeden kandidát, bylo dvanáct v roce 1928 (Australian Government and Politics Database).

57

25,45%, což je poměrně málo v porovnání s faktem, že o téměř 75 procentech mandátů bylo rozhodnuto již při spočítání prvních preferenčních hlasů.97 Ještě menší je podíl volebních obvodů, kde došlo po přepočtení preferenčních hlasů ke změně oproti výsledku na první preference. Tyto mandáty tvoří průměrně pouze 7,37% z celkového počtu mandátů ve sledovaném období. Pokud údaje o využití preferenčních hlasů porovnáme, zjistíme, že přibližně v 29 procentech případů, kdy došlo k přepočtu preferencí, došlo k jejich přesunu k původně prohrávajícímu kandidátovi. Při pohledu na volební výsledky z jednotlivých volebních obvodů zjistíme, že obvody, kde došlo k vítězství strany či kandidáta již na první preferenční hlasy, byly v drtivé většině případů ovládnuty některou z velkých stran. Hlasy nezávislých kandidátů a malých stran se tak málokdy dostaly do fáze, kdy by byly dále přerozděleny. Přezkoumáním volební soutěže v obvodech, kde došlo díky preferencím ke změně vedoucího kandidáta, zjistíme, které strany vytěžily ze zavedení alternativního hlasování nejvíce. V souvislosti s nadreprezentovaností či podpreprezentovaností pak také můžeme dostat informaci o možném důvodu tohoto jevu.98 Z celkového počtu padesáti pěti případů, kdy důsledkem přerozdělení preferencí došlo ke změně výsledku oproti první preferenční volbě, nejvíce vytěžily dvě největší strany antisocialistické části stranického spektra, které byly schopné patřičně vzájemně akumulovat hlasy či získat následné preference od voličů ostatních kandidátů. Strana venkova a liberální subjekt vítězily v 70,91 procentech případů, pouze ve čtvrtině případů zvítězila Australská strana práce. Pouze v jednom případě zvítězila SLP a v jednom Liberální strana.99 Podíváme-li se na výsledek samostatné Strany venkova, zjistíme, že získala mandát v šestnácti případech, což tvoří podíl 12,4 procenta z celkového počtu získaných mandátů ve zvoleném období.100 Tento výsledek naznačuje, že CP vytěžila z preferenčních hlasů daleko více než kterákoli jiná strana. Největší počet mandátů se straně podařilo získat od ALP, případně od dalších subjektů na levici, pouze jeden hlas získala od Národní strany.

97

Toto číslo variovalo od svého maxima 43,24% v roce 1943 až po své minimum v roce 1925, kdy podíl obvodů, kde se rozhodovalo až po přepočtu následných preferencí, tvořil pouze 4 procenta. 98 V případě, že některá ze stran získala poměrně velký podíl svých mandátů až přepočtem následných preferencí, když po přepočtu prvních preferencí by mandát nezískala, povede to k nadreprezentovanosti strany ve Sněmovně reprezentantů. V porovnání se ziskem mandátu prostřednictvím prvních preferencí totiž kandidát potřeboval de facto méně než polovinu hlasů. 99 Strana, která kandidovala pouze ve volbách v roce 1922, viz volební výsledky. 100 To je daleko více než u ostatních dvou hlavních stran. U ALP podíl výher na následné preference tvořil pouze 4,71 procent z celkového počtu mandátů a u NP (UAP) to bylo 8,58 procenta.

58

Národní strana a Spojená strana Austrálie vyhrávaly mandáty na přepočet následných hlasů výhradně z rukou levicových stran, nejvíce to bylo 22 od ALP a jeden od SLP. Australská strana práce je na tom v tomto ohledu zdaleka nejhůře, podíl mandátů, které dokázala získat díky přepočtu preferencí, je pouze téměř pět procent z celkového počtu získaného za meziválečné období. Tři z těchto čtrnácti mandátů navíc získala od levicových subjektů, zatímco pouze devět od hlavních pravicových stran. Tyto údaje celkově vedou k domněnce, že pravicové subjekty, a konkrétně CP, jsou mnohem univerzálnějším příjemcem preferencí od ostatních subjektů než ALP. Přesný přehled distribuce mandátů v závislosti na preferencích je pro lepší přehlednost uveden v následující tabulce. Tabulka 33: Přehled mandátů získaných po přepočtu následných preferencí oproti výsledku po sečtení prvních preferencí, volby do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943.

Název strany

Mandáty celkem za sledované období

Mandáty vyhrané přepočtem preferencí oproti prvním preferencím

% mandátů vyhraných přepočtem preferencí oproti prvním preferencím

NP/UAP 268

23

41,82

% mandátů vyhraných přepočtem preferencí z celkového počtu mandátů za sledované období 8,58

CP

129

16

29,09

12,4

Koalice celkem ALP

397

39

70,91

20,98

297

14

25,45

4,71

LP SLP Celkem

5 13 415

1 1 55

1,82 1,82 100

20 7,69 ------------

Toky mandátů od jednotlivých stran po přepočtu preferencí 22 – ALP 1 – SLP 12 – ALP 1 – SCP 2 – NP/UAP 1 - SLP -------------7 – NP/UAP 2 – CP 2 – SLP 2 – Ind. 1 – NCLP 1 – NP 1 - UAP --------------

Zdroj: Výpočet na základě dat z Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Další analýzou lze najít souvislosti mezi účinkem přesunu preferenčních hlasů a mírou reprezentace jednotlivých stran ve Sněmovně reprezentantů. Pro tento účel byl srovnán procentní podíl mandátů, který byl získán každou ze tří hlavních stran a podíl mandátů, který by strany získaly, kdyby se výsledky stanovovaly jen podle počtu prvních preferencí. S těmito 59

údaji byl dále porovnán podíl mandátů, které byly získány na následné preference, u kterých došlo ke změně oproti výsledku po spočítání prvních preferencí. V případě, že by o výsledku voleb rozhodoval pouze počet prvních preferencí, což by de facto odpovídalo dříve uplatňovanému volebnímu systému FPTP, Australská strana práce by dosahovala ve volbách daleko lepších výsledků. Podle těchto měřítek by za sledované období Australská strana práce získala ve Sněmovně reprezentantů 324 mandátů, což je poměrně velký rozdíl oproti skutečně získaným 297 křeslům. Tento rozdíl je ještě více patrný, porovnám-li jej vzhledem k výsledkům ostatních dvou hlavních stran. NP/UAP nedosáhla mezi těmito dvěma údaji v podstatě žádného rozdílu, když celkový počet mandátů i hypotetický zisk na první preference činil 268 mandátů. Nejlépe je na tom v tomto ohledu Strana venkova, která by díky prvním preferencí získala 111 mandátů, ale po přepočtu preferencí reálně dosáhla na 129 křesel. Výsledkům hodnot všech tří stran odpovídá i počet volebních obvodů, kde byly strany schopné dosáhnout změny právě přepočtem preferencí, jak uvádí předchozí tabulka.101 Tabulka 34: Srovnání reálného zisku mandátů s hypotetickým ziskem mandátů na první preference, 1919 až 1943.

Název strany

Obvody, kde by strana zvítězila na první preference

Mandáty získané celkem za sledované období

ALP NP/UAP CP

324 268 111

297 268 129

Mandáty vyhrané přepočtem preferencí oproti prvním preferencím 14 32 16

% mandátů vyhraných přepočtem preferencí z celkového počtu mandátů za sledované období 4,71 8,58 12,4

Zdroj: Výpočet na základě dat z Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Výsledek porovnání dat potvrdil předpoklad z předchozí kapitoly. Rozdíl mezi procenty získaných hlasů a procenty získaných mandátů odpovídá zjištěním ohledně preferenčních zisků hlavních stran. Australská strana práce je daleko více než ostatní dvě strany schopná získávat ve volebních obvodech nejvíce prvních preferenčních hlasů, ale ve výsledku ztrácí díky rozdělení následných preferencí, čímž dochází k mírné podreprezentaci strany. U liberálních stran vypovídají data o v podstatě neutrálním účinku, naopak Strana venkova využívá preferenční výměny nejlépe a ziskem mandátů na následné preference je schopná dosáhnout poměrně silné nadreprezentace. Porovnáme-li průměrný rozdíl mezi

101

Viz tabulka 29.

60

procenty hlasů a procenty mandátů, ALP dosahuje výsledku -1,254% podreprezentace, zatímco CP 5,854% nadreprezentace.102

3.3.4. Politické strany a preferenční toky Kromě omezení účinků vícestranných soutěží a zabránění tříštění hlasů mají preference v alternativním hlasování daleko více důsledků, které s těmito úzce souvisí, a kterými je třeba se zabývat. Alternativní hlasování se vyznačuje tím, že stranám poskytuje poměrně značný rozsah informací o voličích, respektive jejich volebním chování. Díky tomu mají strany poměrně přesné informace o stavu volební hry, což jim poskytuje další možnosti. Jedná se především o vzájemné vyjednávání mezi stranickými subjekty o vzájemné podpoře ve volební soutěži, kdy velké strany hledají za ústupky dodatečnou podporu u malých stran a naopak malé strany se snaží získat v následných preferencích hlasy voličů velkých stran103 (Reilly 2004: 262). Každým volbám předchází období poměrně intenzivního mezistranického vyjednávaní, které určí, jaké instrukce volič ohledně označení volebního lístku od strany dostane (Farrell – McAllister 2008: 88 – 89). S konečným efektem a s důležitostí tohoto vyjednávání souvisí nástroje, kterých strany využívají, aby maximalizovali úspěch svých záměrů. Těmi jsou tzv. karty „Jak volit“104 a významným prvkem je i povinná volební účast, která je v Austrálii uzákoněná od roku 1924.105 Jak již naznačuje název, „how-to-vote cards“ jsou návodem k provedení volby, který připravují strany pro voliče na základě předem vyjednané podpory mezi stranami. Tyto karty či letáky tak měly a mají v zásadě dvojí funkci. Na jednu stranu se jedná o nástroj, který může pomoci omezit množství neplatných hlasů, které se ve volbách do australského parlamentu vyskytují. Alternativní hlasování je poměrně komplikovaný volební systém, a to nejen z hlediska přepočtu hlasů, ale také pro voliče, obzvláště v australské variantě.106 Zcela zásadní 102

Výsledek ALP u tohoto údaje je vylepšován především v letech, kdy ALP dokázala vyhrát volby a kdy byla oproti volebním výsledkům naopak nadreprezentována. Na druhou stranu CP dokázala nadreprezentace dosáhnout i v letech, kdy výsledky koalice byly slabé, a kdy volby prohrála. 103 Podobná snaha probíhá samozřejmě i u nezávislých kandidátů. 104 V originále „How-to-vote-cards“. 105 Povinná volební účast byla zavedena schválením „Commonwealth Electoral Act 1924“ dne 10. října 1924, kterým byl doplněn původní volební zákon. Poprvé se podle tohoto dodatku volilo ve federálních volbách v roce 1925 (Documenting Democracy – National Archives of Australia – Commonwealth Electoral Act; Australian Electoral Commission – A Short History of Federal Election Reform in Australia) 106 Jak již bylo zmíněno výše, australské varianta alternativního hlasování vyžaduje označení všech preferencí, jinak je volební lístek neplatný. Volič tak sice může poměrně široce vyjádřit svou volbu, vznikají však poměrně vysoké nároky na vyplnění hlasovacího lístku, obzvláště pro méně vzdělané voliče (Advantages and disadvantages of AV – ACE Electoral Knowledge Network).

61

je ovšem význam pro subjekty kandidující ve volbách, protože „how-to-vote cards“ jsou v podstatě jediným nástrojem, pomocí kterého lze voliči doporučit konkrétní rozvržení preferencí, které je nejvýhodnější pro jím vybranou stranu.107 Volič má však i v tomto případě na výběr, zda se bude řídit stranickým doporučením nebo zda vyplní volební lístek podle svého vlastního uvážení. Většina australských voličů je však zvyklá na volbu podle stranického návodu, i když nikdy nebudou tato stranická doporučení sledována stoprocentně, jak vyplývá i z dat z jednotlivých volebních obvodů.108 Většinou se však nejedná o žádné zásadní výkyvy, což lze ilustrovat i na průměrných hodnotách preferenčních toků mezi CP a NP/UAP, které se vzájemně upřednostňovaly při preferenční výměně. Například ve volbách v roce 1922 byly hodnoty preferenčních toků od obou subjektů antisocialistické koalice v maximální výši přibližně dvaceti procent, od NP směrem k ALP to bylo ještě méně. Je ovšem pravda, že účinek „How-to-vote cards“ se dá pouze odhadovat, v tomto případě nejsou k dispozici přesné statistiky (How-to-vote cards and their importance). Tabulka 35: Preferenční toky mezi třemi hlavními stranami, volby do Sněmovny reprezentantů

1922. N = 28.109

CP 88,53%

20,15% 85,4%

58,62%

12,65% ALP

NP 12,99%

Zdroj: Výpočet na základě dat z Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia. 107

„How-to-vote cards“ byly v tomto ohledu důležité, protože kandidáti byli na volebních lístcích uvedeni bez své stranické příslušnosti. V zájmu strany tak bylo dát voliči přesný návod. Stranická příslušnost je u jména kandidáta uváděna až od roku 1984 (Sharman – Sayers – Miragliotta 2002: 546 – 547). 108 Jako ilustrační příklad lze použít data z volebního obvodu Gwydir v Novém jižním Walesu z voleb v roce 1922, kde proti sobě kandidovali tři kandidáti za strany NP, CP a ALP. Nikdo nezískal více než 50% hlasů, kandidát Národní strany byl po sečtení prvních preferencí vyřazen a jeho hlasy se rozdělovaly. Ačkoliv byl kandidát CP ze strany NP upřednostňován před ALP, došlo k jistému úniku hlasů. Kandidát CP dostal 78,3% druhých preferenčních hlasů, 21,7% připadlo ALP. 109 Celkový počet případů, kdy rozhodovaly preference, byl 28, k souboji výhradně tří hlavních stran došlo v 13 případech. Rok 1922 je vybrán jako modelový z důvodu dostatečného počtu případů přepočtu preferencí těchto tří stran.

62

Zavedení povinné volební účasti v roce 1924 bylo prvkem, který doplnil alternativní hlasování a pomáhal tak utvářet podobu stranického systému. Kromě v podstatě okamžitého efektu v podobě zvýšení volební účasti a negativního jevu relativně velkého množství neplatných hlasů mělo zavedení tohoto prvku vliv i na podobu stranické soutěže a kontrolu stran nad voliči. Strany se v reakci na mechanismy alternativního hlasování přirozeně snažily maximalizovat svoje výsledky, čehož mohlo být lépe dosaženo v případě, že by získaly větší kontrolu nad voliči. V tomto smyslu bylo krokem kupředu právě zavedení povinné volební účasti. Jak uvádí Farrell a McAllister, komplexita a povinné prvky volebního systému vyústily v poměrně vysokou míru stranické disciplíny a soudržnosti.110 Krátké volební období a tím i časté volby a poměrně jasný profil hlavních stran vytvořily postupně vysokou míru stranické identifikace voličů (Farrell – McAllister 2005: 92).111 Zvýšená volební účast také bývá spojována s výhodou pro určité stranické subjekty. Mackerras a McAllister ve svém článku připomínají, že vyšší volební účast lehce zvýhodňuje levicové subjekty, protože část jejich voličů je z chudších socioekonomických vrstev a v případě dobrovolné volební účasti existuje pravděpodobnost, že by k volbám nepřišli. Z povinného hlasování tak podle nich benefituje ALP, výsledky jsou ovšem jen v řádu několika procent (Mackerras – McAllister 1999: 227). Bennett na druhou stranu tyto závěry poněkud relativizuje a připouští, že přímý vliv na zvýhodnění jednotlivých stran není jednoznačný (Bennett 2005: 20 – 21). Povinná účast na volbách však zcela jistě ovlivnila metody a strategie volební kampaně. Strany mohly opustit snahu přimět voliče, aby přišli volit a veškerý důraz začal být kladen na zisk hlasů, především s ohledem na přesvědčení nerozhodnutých voličů. V souvislosti s tím došlo k rozšíření okruhu stranického apelu a zvýšení tendence k vedení umírněné politiky. Podle Joan Rydon tím povinná volební účast v podstatě posílila tendence, které byly v systému díky alternativnímu hlasování přítomné (Rydon 1956: 70 – 71).112 Vedení umírněné politiky a centristické tendence uvádí jako jednu z hlavních charakteristik alternativního hlasování Ben Reilly. Velké strany mají snahu obsáhnout co nejširší okruh témat s cílem oslovit co nejširší okruh voličů a získat jejich hlasy a také 110

Na druhou stranu, v meziválečném období lze pozorovat vznik frakcí především ve spojitosti s Australskou stranou práce, které přetrvávají po několik volebních období. 111 Tento fakt podporují i závěry kapitoly o počtu stran a omezujícím účinku AV v australském prostředí. 112 Účinky alternativního hlasování na stranický systém jsou dále analyzovány níže.

63

následné preference voličů menších stran. Potřeba výměny preferencí vytváří vyjednávací arény mezi kandidáty a stranami, které dávají prostor pro nalezení společné oblasti politické strategie (Reilly 2001: 42 – 58).113 V důsledku toho má ve volbách největší šanci uspět strana, která je schopná být přijatelným subjektem pro co nejširší okruh voličů. Naopak strany, které se nacházejí na okraji politického spektra, by měly být systémem vyloučeny, jelikož kromě úzkého okruhu příznivců nebudou pravděpodobně schopny získat téměř žádné další preferenční hlasy. Z tohoto pohledu může hodně napovědět analýza preferenčních toků jednotlivých stran, v tomto případě tří největších politických subjektů, u kterých docházelo k preferenční výměně nejčastěji a z dostupných dat lze tedy stanovit relevantní závěry. Na základě statistik se pokusíme stanovit, která strana byla nejúspěšnějším příjemcem druhých preferencí, od kterých subjektů je nejčastěji dostávala a naopak, která strana byla méně úspěšná při zisku podpory od ostatních subjektů.114 Z analýzy preferenčních toků mezi třemi největšími stranami vyplývá několik zajímavých poznatků. Předně, poměrně jasně lze označit Stranu venkova jako nejuniverzálnějšího příjemce preferencí od obou ostatních subjektů. Za celé sledované období získávala CP průměrně 86,446 procenta od partnerského liberálního subjektu, což je zcela v souladu mezi vztahy, které mezi oběma stranami panovaly. CP však získávala poměrně vysoký podíl druhých preferencí i od Australské strany práce, toto číslo činilo 63,25 procenta. Rozdíl vynikne především v porovnání s NP/UAP, která v průměru od ALP získávala pouze 9,74 procenta druhých preferencí. Strana venkova se v tomto světle jeví jako relativně přijatelná i pro subjekt z druhé poloviny stranického spektra, čímž získává výhodu v případě, že dojde k rozhodování za pomocí preferencí. Dokládá to také přesun preferencí od

113

Z těchto důvodů bývají preferenční volební systémy, a konkrétně AV, některými autory vyzdvihováno jako vhodný volební systém pro rozdělené společnosti. Viz například Horowitz 1991, Reilly 2001, Reilly 2002, a další. 114 Zde je třeba poukázat na limity, které souvisí s analýzou preferenčních toků, a na které upozorňuje například Joan Rydon. Zaprvé, je velice těžké vyvodit relevantní závěry v návaznosti na data o úniku preferencí, tedy vyjádření podpory straně, u které to nebylo žádoucí. Druhý problém souvisí se samotnou analýzou dat. U volebních soutěží, kde se vyskytlo větší množství kandidátů a hlasy musely být přepočítány na třetí a další následné preference, nelze s jistotou určit, od kterého kandidáta konkrétní hlasy pocházejí. Analýza proto vychází výhradně z dat dostupných ze součtů druhých preferenčních hlasů, kde je jistota původu hlasů (Rydon 1956: 78). Za druhé, závěry výzkumu jsou poněkud limitovány četností výskytu určení výsledku voleb na následné preference. Lze pracovat pouze s daty, které vyplynou z volební soutěže ve sledovaném období, což znamená, že nelze vysledovat preferenční toky mezi všemi subjekty, případně že ze všech dat nelze učinit relevantní závěry.

64

nezávislých kandidátů, který v průměru činil 64,86 procenta, což bylo opět nejvíce ze všech tří stran. ALP naopak byla stranou, která byla nejméně oblíbeným příjemcem druhých preferencí, a to ze strany obou antisocialistických subjektů a také nezávislých kandidátů. Od voličů Strany venkova obdržela v průměru 21,08 procent druhých preferenčních hlasů, od Národní strany a Strany spojené Austrálie to bylo ještě méně, pouze 9,74 procent. Lepšího výsledku dosahuje strana ve vztahu k nezávislým kandidátům, od kterých v průměru získala 28,305 procent, avšak při srovnání se stranami koalice je to nejmenší podíl. Jak je patrné ze statistik, volební spolupráce mezi oběma antisocialistickými subjekty fungovala poměrně dobře, od Strany venkova k liberálnímu subjektu putovalo 71, 84 procent druhých preferencí, druhým směrem dokonce 86,446 preferencí. Na druhou stranu je patrný i velký podíl případů, kdy voliči Strany venkova volili jako druhou alternativu právě ALP, což způsobilo úniky ve volební podpoře ve výši 21,08 procent. U liberálních stran to bylo o poznání méně, pouze 9,74 procent. Stranám koalice se také dostalo poměrně výrazné podpory od nezávislých kandidátů, průměrně 56,02 procent pro Národní stranu a 64,86 procent pro Stranu venkova. Tabulka 36: Preferenční toky mezi třemi hlavními stranami, volby do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943.

CP 86,446%

21,08% 63,25%

71,84%

9,74% ALP

NP/UAP 17,20%

Zdroj: Výpočet na základě dat z Adam Carr's Election Archive - Commonwealth of Australia.

Alternativní hlasování a jemu vlastní vyjednávání o preferenční výměně má však dopad nejen na charakter volební soutěže, ale také na pozici jednotlivých stranických subjektů ve vztahu k důležitosti v systému. Tím se posouvá dále vztah mezi malými a velkými stranami, mezi kterými vzniká pouto volební podpory. Malé strany, či kandidáti, kteří 65

prakticky nemají reálnou šanci na zisk mandátu, se tak dostávají do pozice, kdy mohou hrát poměrně důležitou roli, protože jejich následné preference mohou větším stranám pomoci k zisku mandátu. Gary W. Cox (Cox 1997) připomíná výzkum australského politologa Deana Jaensche, který identifikuje tři aspekty australského volebního systému, které podporují „vyděračský potenciál“ malých stran, a které již byly zmíněny v různých souvislostech na několika místech výše. Jsou to tedy především 1) povinná volební účast, 2) povinnost označit preference u všech kandidátů na volebním lístku a 3) využívanou metodu přepočtu hlasů (Cox 1997: 92 – 93) Povinná volební účast zajišťuje, že potencionální voliči malých stran přijdou k volbám a straně dají hlas, za předpokladu že se tak rozhodnou v podstatě dát hlas neperspektivnímu subjektu. Povinné označení preferencí zajišťuje, že kromě prvních preferencí musí udělit i druhé a další preference, čímž se otvírá prostor pro vyjednávání s většími stranami či perspektivnějšími kandidáty a ovlivnění výsledku skrze „how-to-vote cards“, ve kterých je obsažen návod na volbu ve prospěch toho či onoho kandidáta. Důležitá je ovšem schopnost strany garantovat vysoké procento preferencí pro daný subjekt. Metoda přepočtu pak minimalizuje psychologický efekt propadlého hlasu, díky čemuž nemusí mít voliči obavu z toho, že svůj hlas dávají kandidátovi, který nemá šanci na úspěch. V případě, že žádná strana nezíská více než padesát procent hlasů, jejich označené preference podpoří některého z dalších kandidátů (Cox 1997: 93; Jaensch 1983: 21 – 22). Této vlastnosti volebního systému, která nutí strany navzájem ke spolupráci a výměně preferencí si všímají i další autoři, kteří se zabývají účinky volebních systémů (Farrell – McAllister 2005: 88 – 89; Reilly 2004: 262 – 263; Sharman – Sayers – Miragliotta 2002: 545 – 546; Epstein 1977). Ben Reilly dokonce považuje tento rys systému, který zahrnuje prvky povzbuzující spolupráci a umírněnou politiku, za nejdůležitější vlastnost, která jej zároveň nejvíce odlišuje od nepreferenčních volebních systémů. Sharman a další autoři však zmiňují i kritiku, kterou si účinky preferenční výměny vysloužily. Podle nich zvyšuje vyjednávací potenciál alternativního hlasování vliv hráčů, kteří již předtím byli z přímého vlivu na výsledek voleb vyloučeni, a za negativní vlastnost AV považují i to, že umožňuje dohody mezi stranami ohledně rozložení preferencí. AV je tak někdy považováno za systém, který dává přílišný vliv „nejzbytečnějším hlasům nejzbytečnějších kandidátů“ (Sharman – Sayers – Miragliotta 2002: 546). Následující tabulka shrnuje výčet vztahů mezi subjekty, které mohou vzniknout při vyjednávání za podmínek alternativního hlasování. Autoři přisuzují preferencím různé využití, mohou působit pozitivně

66

či negativně, to znamená, že jejich směrování může sloužit k podpoře některých subjektů nebo naopak k jejich znevýhodnění. Tabulka 37: Mezistranické chování ve volebním systému alternativního hlasování.

Druh strategické Typičtí aktéři interakce Udržování spojenectví Malá a velká strana

Charakteristika

Bilaterální interakce, pravidelná reciproční preferenční výměna dvou ideologicky blízkých stran Malá a velká strana Unilaterální interakce, malá strana Nepřátelství v rámci preferenční výměny trestá velkou tím, že podporuje jejího konkurenta Malá a velká strana Bilaterální vyjednávání o podobě Ovlivňování policy konkrétní politiky Malá strana a vybraní Unilaterální interakce, cílem nezvolení Trest kandidáti v určitých konkrétních kandidátů obvodech Zájmová skupina a Unilaterální interakce, cílem zvolení Zájmová skupina konkrétní kandidáti konkrétních kandidátů Malá a malá strana Bilaterální výměna preferencí ideologicky Ideologická blízkých malých stran příbuznost Všechny strany versus Multilaterální interakce, dohoda o Vyloučení jedna vyloučení konkrétního stranickopolitického aktéra Velká a malá strana Unilaterální či bilaterální interakce – Nepřímé spojenectví podpora malé strany velkou stranou ve snaze získat druhou preferenci Malá strana Malá strana záměrně nevydává svým Strategické voličům instrukce ohledně dalších neusměrnění preferencí Bilaterální interakce, malé strany Výměna preferencí Malé a velké strany podporují velké v jedné volební aréně mezi volebními (typicky dolní komoře) a velké strany arénami malé v jiné (typicky horní komoře). Zdroj: Chytilek 2007: 115, podle Sharman – Sayers – Miragliotta 2002: 548

Na případu meziválečného stranického systému lze vysledovat interakce, které lze přiřadit k některým výše uvedeným typům. Zcela očividný je první typ „udržování spojenectví“, který existuje mezi oběma antisocialistickými subjekty. Doložitelný je z hlediska preferenční výměny na statistice preferenčních toků, zmíněné výše. Toto spojenectví trvá po celé sledované období. V případě, že kandidáti obou stran proti sobě stojí v jednom volebním obvodě a jeden z nich je vyřazen, podpoří druhého skrze druhé preference. Fungování této dohody poměrně signifikantně omezilo zisky Australské strany práce především v obvodech, kde by jinak prostou většinou získala mandát. 67

Ohledně dalších vztahů mezi stranickými subjekty lze činit pouze neurčité závěry na základě ideologické orientace daného subjektu a doložených preferenčních toků. Jako „nepřátelství“ by se dal označit vztah Komunistické strany Austrálie a obou stran Koalice. Na základě statistik je zřejmé, že ze strany komunistů putovalo k UAP v průmětu pouze 15,605 procent a k CP pouze 13,5 procent. V porovnání s levicovými subjekty a především se Státní stranou práce je patrný velký rozdíl v udělené podpoře.115 Volební chování z hlediska preferenční podpory Strany sociálního kreditu v roce 1937 by se dalo označit jako „strategické neusměrnění“. Co se týká dvou největších stran, potažmo tří, byly druhé preference přiděleny s velice podobným procentuálním rozdělením, poměrně vysoké procento preferencí připadlo také nezávislému kandidátovi.116 V přidělování preferencí ostatním stranám nelze spatřit žádnou výraznou strategii, snad kromě znevýhodnění komunistické strany, která od SCP získala pouze 11,6 procent preferencí. Souhlasit však lze s tím, že alternativní hlasování dává prostor i stranám či kandidátům, u kterých je již dopředu poměrně jasné, že nemají šanci na úspěch ve volbách. Během sledovaného období se ve volbách pravidelně objevovaly menší stranické subjekty, které ve volební soutěži vydržely i několik volebních období bez toho, že by získaly mandát ve Sněmovně reprezentantů nebo získávaly pravidelně pouze jedno křeslo. Vysvětlením může být snaha ovlivnit volební soutěž skrze přesuny preferenčních hlasů či snaha přesměrovat část hlasů směrem od vybraných kandidátů či stran. Tato vlastnost systému je patrná především na velkém množství nezávislých kandidátů, kteří se ucházeli o hlasy ve volební soutěži, a drtivá většina z nich ve svém volebním obvodu nezvítězila. Nejmenší počet nezávislých kandidátů se vyskytoval ve volbách v roce 1925, kdy jich bylo pouze sedm. Průměrně kandidovalo ve volebním roce 39,6 kandidátů, toto číslo je zvyšováno daty z let 1931, ale především 1940 a 1943, kdy došlo k prudkému nárůstu nezávislých kandidátů ve volebních obvodech.117 Z preferenčních toků nelze usuzovat na konkrétní obecné zaměření nezávislých kandidátů proti některému ze 115

Opačným směrem, tedy pro komunistickou stranu, byly druhé preferenční hlasy udělené pouze jednou a to v roce 1934, kdy od ALP získala CPA 12,9% hlasů. Tento jeden případ však není dostatečně reprezentativní na učinění závěrů. O pozici komunistické strany však svědčí i fakt, že se jí nikdy nepodařilo získat mandát v dolní komoře parlamentu, z čehož se dá usuzovat malá podpora strany na první i následné preference. 116 Preferenční toky pro jednotlivé strany byly následující: pro ALP 49,2%, pro UAP 42,2%, pro CP 40,6% a pro nezávislého kandidáta 34,7% (Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia). 117 V roce 1931 se federálních voleb účastnilo celkem 46 nezávislých kandidátů, v roce 1940 to bylo 70 a v roce 1943 dokonce 137 kandidátů (Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia).

68

stranických kandidátů, patrný je však větší podíl přesunu preferencí směrem k stranám koalice.118 Ve výše uvedených datech k volbám 1934 a 1937 se také opakovaně vyskytuje Strana sociálního kreditu, která ovšem kandidovala i ve volbách v letech 1931 a 1943. Apel strany byl silný především v období finanční krize, ale za celou dobu se jí nepodařilo získat mandát.119 Podobně i Komunistická strana Austrálie, která se volební soutěže do Sněmovny reprezentantů účastnila od roku 1931 a po celou dobu nedosáhla zastoupení. Obě strany byly výrazem snahy o reprezentaci určité doktríny či hnutí, ale vzhledem ke své názorové pozici bez naděje na úspěch, což se týkalo i spolupráce s jinými stranami. Po celou dobu kandidatury stály na okraji politického vlivu, zřídka měly možnost ovlivnit některé rozhodnutí a nebyly reálnou konkurencí pro ostatní strany. Určitým motivem pro účast ve volbách mohl být také pokus o ovlivnění zvolení kandidátů určitého politického subjektu. Například u CPA lze vysledovat podporu pro kandidáty určitých stran, zatímco ostatní získávali její druhé preference pouze sporadicky. Preferovaným subjektem byla SLP, která v průměru získávala téměř padesát procent druhých komunistických preferencí. K Australské straně práce směřovalo 30,59 procent hlasů. Pouhých 15,605 procent získala UAP a 13,55 procent Strana venkova. Na těchto preferenčních tocích je vidět určitá větší náklonnost k Státní straně práce, která byla radikálnější, než ALP. Naopak znevýhodňovány jsou strany konzervativní koalice (Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia; Jaensch – Mathieson 1998: 130). Zvýšený počet menších stranických subjektů a nezávislých kandidátů však nelze bezvýhradně přisoudit vlivu alternativního hlasování, ale je třeba brát ohled i na politickou situaci. Třicátá léta dvacátého století byla postižena ekonomickou krizí, na počátku čtyřicátých let došlo k rozšíření druhé světové války do oblasti Pacifiku. Při pohledu na data zjistíme, že zvýšený počet malých stran a kandidátů ve volební soutěži koresponduje s roky spojenými s kritickými událostmi. Do vlivu na stranický systém je tak třeba počítat i další faktory než jen volební systém.

118

Preferenční toky viz data výše. Jednoznačné stanovení strategie nezávislých kandidátů není možné především kvůli různým pozicím na pravolevém kontinuu a různým motivům pro vstup do volební soutěže. 119 I přesto, že v roce 1934 nasadila strana 38 kandidátů a získala více než 166 tisíc hlasů. V dalších případech již bylo zastoupení ve volbách slabší: 1931 – 1 kandidát, 1937 – 14 kandidátů, 1943 – 5 kandidátů (Jaensch – Mathieson 1998: 141).

69

4. Závěr Austrálie bývá spojována s tradicí fungování preferenčních volebních systémů. Jejich zavedení však bylo předmětem poměrně rozsáhlé diskuse a trvalo několik let, než byl zaveden první z nich. Použití alternativního hlasování pro volby do Sněmovny reprezentantů nebylo výsledkem pečlivého výzkumu odborníků, ale roli hrály především stranické subjekty a sledování jejich zájmů. Hlavním aktérem volební reformy byla Národní strana, jejímž cílem bylo omezit nežádoucí účinky volebního systému prvního v cíli. V kombinaci se vznikem zárodečných subjektů Strany venkova totiž docházelo k tříštění volební podpory a ziskům na levici. Volební reforma tak sloužila čistě stranickým zájmům a účelem byla především maximalizace volebních zisků. Cílem pravice přitom byla eliminace tříštění hlasů ve volebních obvodech a vytvoření podmínek pro spolupráci stran. Analýza volebních dat ze sledovaného období vede k závěru, že reforma byla pro Národní stranu a Stranu venkova úspěšná. Působení alternativního hlasování přispělo k převaze pravicových stran téměř po celé sledované období, což bylo z části důsledkem naplnění předpokládaných účinků AV. V případě, že došlo k přepočtu následných preferencí, vlivem vzájemné preferenční výměny docházelo ve většině případů k zvýhodnění antisocialistických stran. Patrný je i vliv systému na přepočet hlasů na mandáty. Až na výjimky dochází po celé období k podreprezentaci ALP a naopak zvýhodnění pravicových subjektů. Na australském stranickém systému jsou mezi válkami patrné především většinové účinky alternativního hlasování. Mezi válkami nedošlo k nárůstu počtu relevantních stran, a to i přes zvýšení počtu subjektů, které byly schopny získat mandát ve Sněmovně reprezentantů, především ve třicátých letech. Po celou dobu se procentuální zisk mandátů pro tři největší strany držel nad osmdesáti procenty. Na druhou stranu, systém nevedl k omezení počtu stran či kandidátů, kteří se účastnili volební soutěže. Alternativní

hlasování

se

také

projevuje

nadreprezentací

vítěze

voleb

a

podpreprezentací poraženého. Z toho těžily převážně strany pravice, obzvláště Strana venkova, u které je nadhodnocení volebních zisků patrné v každých volbách. Naopak ALP byla, kromě úspěšných voleb v letech 1919 a 1943, stále podreprezentována. V obou případech lze odpověď hledat v rozmístění voličské podpory a distribuci preferenčních toků. Analýza preferenční výměny identifikuje CP jako nejúspěšnějšího příjemce druhých preferenčních hlasů, a to nejen od pravicového koaličního partnera, ale poměrně úspěšná byla i v zisku preferencí od kandidátů ALP a nezávislých. CP také vykazuje nejvyšší podíl 70

mandátů získaných následkem přepočtu preferencí. Naopak ALP by se dala označit za nejslabšího příjemce druhých preferenčních hlasů, a to nejen od pravice, ale také od nezávislých kandidátů. Spolehnout se tak musela na zisk preferencí od malých stran. Alternativní hlasování má sice omezující účinky na stranický systém, ale způsob přepočtu hlasů přisuzuje malým stranám a nezávislým kandidátům jistou důležitost především během vyjednávání o volební podpoře, kdy mohou výměnou za preferenční hlasy získat od velkých stran ústupky. Voleb se pravidelně účastnilo množství kandidátů bez naděje na vítězství, nicméně jejich preferenční hlasy pomáhaly rozhodnout výsledek. Nejvíce z hlasů malých stran dokázala získat pravice, ALP těžila především z preferenčních hlasů levicových frakcí. Význam preferenčních toků v australské stranické soutěži však nelze přeceňovat. Statistika ukázala, že pouze přibližně v 25 procentech obvodů došlo k určení vítěze přepočtem následných preferencí a z toho v jedné třetině došlo ke změně výsledku oproti prvním preferencím. Nicméně na volebních výsledcích stran a průběhu volební soutěže je vliv preferencí zřetelně identifikovatelný. Některé znaky stranického systému ve sledovaném období však nelze zcela přisoudit vlivu volebního systému. Alternativní hlasování sice příliš neomezuje účast malých stran a nezávislých kandidátů ve volbách, ale jejich zvýšený počet v některých obdobích lze přisuzovat spíše krizi na politické scéně či vnitřní názorové fragmentaci stran. Závěrem lze říci, že z pohledu pravice jako iniciátora volební reformy došlo k naplnění původně očekávaných účinků alternativního hlasování. Volební systém v některých ohledech ovlivnil podobu stranického systému, i když nelze s určitostí vyloučit vliv dalších proměnných. Identifikované znaky působení alternativního hlasování však korespondují s teoretickými předpoklady. Alternativní hlasování lze ve sledovaném období spojit se stabilním počtem relevantních stran, důležitostí umírněné politiky a preferenční výměny a převahou pravicových subjektů.

71

5. Seznamy 5.1. Seznam tabulek Tabulka 1: Stranický systém Austrálie 1901 až 1917. ............................................................ 17 Tabulka 2: Volby 13. prosince 1919 – Sněmovna reprezentantů ............................................ 33 Tabulka 3: Volby 13. prosince 1919 – Senát ........................................................................... 33 Tabulka 4: Volby 16. prosince 1922 – Sněmovna reprezentantů ............................................ 34 Tabulka 5: Volby 16. prosince 1922 - Senát ............................................................................ 34 Tabulka 6: Volby 14. listopadu 1925 - Sněmovna reprezentantů ............................................ 35 Tabulka 7: Volby 14. listopadu 1925 - Senát ........................................................................... 36 Tabulka 8: Volby 17. listopadu 1928 – Sněmovna reprezentantů ........................................... 37 Tabulka 9: Volby 17. listopadu 1928 - Senát ........................................................................... 38 Tabulka 10: Volby 12. října 1929 – Sněmovna reprezentantů ................................................. 39 Tabulka 11: Volby 19. prosince 1931 – Sněmovna reprezentantů .......................................... 41 Tabulka 12: Volby 19. prosince 1931 – Senát. ........................................................................ 42 Tabulka 13: Volby 15. září 1934 – Sněmovna reprezentantů .................................................. 43 Tabulka 14: Volby 15. září 1934 - Senát ................................................................................. 43 Tabulka 15: Volby 23. října 1937 – Sněmovna reprezentantů ................................................. 44 Tabulka 16: Volby 23. října 1937 - Senát ................................................................................ 44 Tabulka 17: Volby 21. září 1940 – Sněmovna reprezentantů .................................................. 45 Tabulka 18: Volby 21. září 1940 - Senát ................................................................................. 45 Tabulka 19: Volby 21. Srpna 1943 – Sněmovna reprezentantů. .............................................. 46 Tabulka 20: Volby 21. srpna 1943 – Senát. ............................................................................. 46 Tabulka 21: Stranický systém Austrálie 1919 až 1943. ........................................................... 47 Tabulka 22: Souhrnný procentuální zisk prvních preferenčních hlasů pro tři největší strany 1919 až 1943. ........................................................................................................................... 49 Tabulka 23: Souhrnný procentuální zisk mandátů pro tři největší strany 1919 až 1943. ........ 49 Tabulka 24: Počet stran, které se účastnily voleb do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943. 49 Tabulka 25: Počet stran, které získaly mandát ve Sněmovně reprezentantů 1919 – 1943. ..... 50 Tabulka 26: Srovnání zisku hlasů a mandátů vybraných politických stran ve volbách 1934 a 1943. ......................................................................................................................................... 52 Tabulka 27: Srovnání zisku prvních preferenčních hlasů a mandátů anti-socialistické koalice a ALP 1919 až 1943. ................................................................................................................... 53 72

Tabulka 28: "Bonus" pro vítěze voleb do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943. ................ 54 Tabulka 29: Srovnání zisku prvních preferenčních hlasů a mandátů Strany venkova 1919 až 1943. ......................................................................................................................................... 54 Tabulka 30: Volební výsledky s přepočtem hlasů podle preferencí, volební obvod Swan, Západní Austrálie, Volby do Sněmovny reprezentantů 1919. ................................................. 56 Tabulka 31: Volební výsledky s přepočtem hlasů podle preferencí, volební obvod Indi, Viktorie, Volby do Sněmovny reprezentantů 1919. ................................................................. 56 Tabulka 32: Preference ve volbách do Sněmovny reprezentantů, 1919 až 1943. .................... 57 Tabulka 33: Přehled mandátů získaných po přepočtu následných preferencí oproti výsledku po sečtení prvních preferencí, volby do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943. ................... 59 Tabulka 34: Srovnání reálného zisku mandátů s hypotetickým ziskem mandátů na první preference, 1919 až 1943. ........................................................................................................ 60 Tabulka 35: Preferenční toky mezi třemi hlavními stranami, volby do Sněmovny reprezentantů 1922. N = 28. ..................................................................................................... 62 Tabulka 36: Preferenční toky mezi třemi hlavními stranami, volby do Sněmovny reprezentantů 1919 až 1943...................................................................................................... 65 Tabulka 37: Mezistranické chování ve volebním systému alternativního hlasování. .............. 67

73

5.2. Seznam zkratek AEC – Australská volební komise (Australian Electoral Commission) ALA – Australská liberální asociace (Australian liberal association) ALP – Australská strana práce (Australian Labor Party) ASP – Antisocialistická strana (Antisocialist Party) AV – Volební systém alternativního hlasování (Alternative voting) CNOP – Křesťanská strana nového pořádku (Christian New Order Party) CNP – Venkovská národní strana (Country National Party). CP – Strana venkova (Country Party) CPA – Komunistická strana Austrálie (Communist Party of Australia) CPP – Strana venkovských pokrokářů (Country Progressive Party) EC – Pohotovostní výbor (Emergency Committee) FLP – Federální strana práce (Federal Labor Party) FPTP – Volební systém prvního v cíli (First-past-the-post) FSA – Asociace farmářů a osadníků (Farmers and Settlers Association) FTP – Strana volného obchodu (Free Trade Party) Ind – Nezávislí kandidáti (Indipendent) INP – Nezávislá národní strana (Independent National Party) IUAP – Nezávislá strana spojené Austrálie (Independent United Australia Party) Koal. – Koalice LCL – Liga liberálů a venkova (Liberal and Country League) LCP – Liberální strana venkova (Liberal Country Party) LP – Liberální strana (Liberal Party) NCLP – Nekomunistická strana práce (Non-Communist Labor Party) NLO – Národní liberální organizace (National Liberal Organisation) NLPL – Národní liberální a protekcionistická liga (National Liberal and Protectionist League) NP – Národní strana (Nationalist Party) NSW – Nový jižní Wales (New South Wales) OPA – Jeden parlament pro Austrálii (One Parliament for Australia) PA – Asociace protekcionistů (Protectionist Association) QCP – Queenslandská strana venkova (Queensland Country Party) SCP – Strana sociálního kreditu (Social Credit Party) SLP – Státní strana práce (State Labor Party 74

STV – Volební systém jednoho přenosného hlasu (Single Transferable Vote) VFU – Viktorijská farmářská unie (Victorian Farmers‘ Union) VIC – Viktoria (Victoria) WA – Západní Austrálie (West Australia)

75

6. Seznam literatury a zdrojů 6.1. Odborné články 1) Bennett, S. – Lundie, R. (2007): Australian Electoral Systems. Research paper no. 5, 2007-08, Parliament of Australia. 2) Bennett, S. (2004): The Australian Senate. Research paper no. 6, 2003-04, Parliament of Australia. 3) Bennett, S. (2005): Compulsory voting in Australian national elections. Research paper no. 6, 2005-06, Parliamentary Library. 4) Benoit, K. (2004): Models of Electoral System Change, Electoral Studies. Vol. 23, issue 3, September 2004, s. 363-389. 5) Brett, J. (2002): Class, religion and the foundation of the Australian party system: A revisionist interpretation. Australian journal of political science, Vol. 37, No. 1, pp. 39 – 56. 6) Epstein, L. D. (1977): A Comparative Study of Australian Parties. British Journal of Political Science, Vol. 7, No. 1, pp. 1 – 21. 7) Farrell, D. M. – McAllister, I. (2003): The 1983 Change in Surplus Vote Transfer Procedures for the Australian Senate and its Consequences for STV. Australian Journal of Political Science, Vol. 38 (2003), pp. 479-492. 8) Farrell, D. M. – McAllister, I. (2003a): Preferential Voting in Australia. Political science program, The Australian National University. Online text (http://polsc.anu.edu.au/staff/mcallister/pubs/austel.pdf). Ověřeno k 3. 1. 2010. 9) Farrell, D. M. – McAllister, I. (2005): 1902 and the Origins of Preferential Electoral Systems in Australia. Australian Journal of Politics and History, Volume 51, Number 2, pp. 155-167. 10) Fenna, A. (1996): Political Alignments, Political Economy and political change in Australia 1890 – 1940. Australian Journal of political Science, Vol. 31, No. 1, pp. 67 – 82. 11) Fraenkel, J. – Grofman, B. (2006): The failure of the alternative vote as a tool for interethnic moderation in Fiji. Comparative political studies, vol. 39, no. 5, 663 – 666. 12) Fraenkel, J. (2001): The alternative vote system in Fiji: Electoral engineering or ballot-rigging?. Commonwealth and comparative politics, Vol. 39, Issue 2, pp. 1 – 31. 13) Fraenkel, J. (2004): Electoral Engineering in Papua New Guinea: Lessons from Fiji and elsewhere. Pacific economic bulletin, vol. 19, no. 1, pp. 122 – 133. 76

14) Fraenkel, J. (2006): Does the alternative vote foster moderation in ethnically divided societies?, Comparative political studies, Vol. 39, No. 5, 623 – 651. 15) Horowitz, D. L. (2003): Electoral Systems: A Primer for Decision Makers. Journal of Democracy, Vol. 14, No. 4, pp. 115 – 127. 16) Horowitz, D. L. (2004): The alternative vote and interethnic moderation: A reply to Fraenkel and Grofman. Public Choice, Vol. 121, No. 3 – 4, pp. 507 – 517. 17) Kelley, J – McAllister, I. (1985): Class and Party in Australia: Comparison with Britain and the USA. The British Journal of Sociology, Vol. 36, No. 3, pp. 383 – 420. 18) Kirk, N. (2006): Australians for Australia: The Right, the Labor party and Contested Loyalties to nation and empire in Australia. 1917 to the early 1930s. Labor History, no. 91, pp. 95 – 111. 19) Leithner, C. (1997): Of Time and Partisan Stability Revisited: Australia and New Zealand 1905 – 90. American Journal of Political Science, Vol. 41, No. 4, pp. 1104 – 1127. 20) Mackerras, M. – McAllister, I. (1999): Compulsory voting, party stability and electoral advantage in Australia. Electoral Studies, č. 18, roč. 1999, pp. 217 – 233. 21) Moore, T – Bourke, S. – Maddox, G. (1998): Australia and the Emergence of the Modern Two-Party System. Australian Journal of Politics and History, Vol. 44, No. 1, pp. 17 – 31. 22) Norris, P. (1995): The Politics of Electoral Reform, International Political Science Review. Vol. 16, No. 1, Jan 1995, s. 3-8. 23) Reilly, B. – Reynolds, A. (1999): Electoral Systems and Conflict in Divided Societies. International Conflict Resolution No. 2, Washington, National Academy Press. 24) Reilly, B. (1997): Preferential voting and political engineering: A comparative study. Commonwealth and comparative politics, vol. 35, issue 1, pp. 1 – 19. 25) Reilly, B. (1997a): The alternative vote and ethnic accommodation: New evidence from Papua New Guinea. Electoral Studies, vol. 16, issue 1, pp. 1 – 11. 26) Reilly, B. (2002): Electoral Systems for Divided Societies. Journal of Democracy, Volume 13, Number 2, April 2002. 27) Reilly, B. (2002a): Political Engineering and Party Politics in Papua New Guinea. Party politics, vol. 8, no. 6, pp. 701 – 718. 28) Reilly, B. (2004): The Global Spread of Preferential Voting? Australian Institutional Imperialism?, Australian Journal of Political Science, Vol. 39, pp. 233 – 266.

77

29) Richardson, C. (2009): Fusion: The Party System we had to have?. Policy, Vol. 25, No. 1, pp. 13 – 19. 30) Rydon, J. (1956): Electoral Methods and The Australian Party System 1910-1951. Australian Journal of Politics and History, Vol. 2, Iss. 1, pp. 68 – 83. 31) Sartori, G. (1976): Parties and Party Systems: A Framework for Analysis. Cambridge, Cambridge University Press. 32) Sharman, C. – Sayers, A. M. – Miragliotta, N. (2002): Trading party preferences: the Australian experience of preferential voting. Electoral Studies, č. 21, roč. 2002, pp. 543 – 560. 33) Shugart, M. S. (2006): Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation in Plurality Systems. Online text (http://dss.ucsd.edu/~mshugart/plur-ref_nov2006.pdf). 34) Stockwell, R. F. (2005): An assessment of the alternative vote system in Fiji. Commonwealth and comparative politics, Vol. 43, Issue 3, pp. 382 – 393. 35) Wanna, J. (2004): Democratic and electoral shifts in Queensland: back to first past the post voting. Brisbane, Griffith University. Dostupné online (http://arts.anu.edu.au/democraticaudit/papers/200402_wanna_qld_opv.pdf).

6.2. Knihy 36) Blainey, G. (1999): Dějiny Austrálie. Praha, Nakladatelství Lidové Noviny. 37) Clark, M. (1993): A History of Australia. Melbourne University Publishing, Melbourne. 38) Cox, G. W. (1997): Making Votes Count. Strategic Coordination in the World’s Electoral Systems. Cambridge, Cambridge University Press. 39) Farrell, D. M. – McAllister, I. (2003b): Electoral Systems. In: McAllister, I. – Dowrick, S – Hassan, R. (eds., 2003): The Cambridge Handbook of Social Sciences in Australia. Cambridge, Cambridge University Press. 40) Farrell, D.M. – McAllister, I. (2006): The Australian Electoral System: Origins, Variations and Consequences. Sydney, UNSW Press. 41) Farrell, D.M. – McAllister, I. (2008): Australia: The Alternative Vote in a Compliant Political Culture. In: Gallagher, M. – Mitchell, P. (2008): The Politics of Electoral Systems. New York, Oxford University Press. 42) Horowitz, D. L. (1991): A Democratic South Africa? Constitutional Engineering in a Divided Society. Los Angeles, University of California Press. 78

43) Hughes, C. A. (1992): Australia and New Zealand. In: Butler, D. – Ranney, A. (eds., 1992): Electioneering: A comparative study of continuity and change. New York, Oxford University Press. 44) Chytilek, R. – Hušek, P. (2004): Většinové volební systémy. In: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds., 2004): Volební systémy. Brno, IIPS. 45) Chytilek, R. – Šedo, J. – Lebeda, T. – Čaloud, D. (2009): Volební systémy. Portál, Praha. 46) Chytilek, R. (2007): Zkoumání většinových volebních systémů. Disertační práce, Brno, FSS MU. 47) Jackman, S. (2003): Political Parties and Electoral Behaviour. In: McAllister, I. – Dowrick, S – Hassan, R. (eds., 2003): The Cambridge Handbook of Social Sciences in Australia. Cambridge, Cambridge University Press. 48) Jaensch, D. – Mathieson, D. S. (1998): A plague on both your houses: minor parties in Australia. St. Leonards, Allen & Unwin. 49) Jaensch, D. (1983): The Australian Party System. Sydney, Allen & Unwin. 50) Jaensch, D. (2006): Party structures and processes. In: Marsh, I. (ed., 2006): Political parties in Transition?. Sydney, Federation Press. 51) Kořan, M. (2008): Jednopřípadová studie. In: Drulák, P. (2008): Jak zkoumat politiku. Portál, Praha. 52) Lijphart, A. (1999): Patterns of Democracy. Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries. New Haven and London, Yale University Press. 53) Macintire, S. (2004): A Concise History of Australia. Cambridge, Cambridge University Press. 54) Marsh, I. (2002): Consensus in Australian Politics. In: Marsh, I. (ed., 2002): Australia’s Choices: Options for a prosperous and fair society. Sydney, University of New South Wales Press. 55) Marsh, I. (2006): Australia’s political cartel? The major parties and the party system in an era of globalisation. In: Marsh, I. (ed., 2006): Political parties in Transition?. Sydney, Federation Press. 56) McKinlay, B. (1981): The ALP: A Short History of the Australian Labor Party. Melbourne, Drummond/Heinemann. 57) Moon, J. – Sharman, C. (2003): Australian Politics and Government: The Commonwealth, the States, and the Territories. Cambridge, Cambridge University Press. 79

58) Rae, D. (1967): The Political Consequences of Electoral Laws. New Haven, Yale University Press. 59) Reilly, B. (2001): Democracy in Divided Societies. Electoral Engineering for Conflict Management. Cambridge, Cambridge University Press. 60) Reilly, B. (2001a): Preferential Voting and Its Political Consequences. In: Parkinson, R. – Sawer, R. (2001): Elections: Full, Free & Fair. Sydney, Federation Press. 61) Reynolds, A. – Reilly, B. – Ellis, A. (2005): Electoral System Design: The New International Idea Handbook. Stockholm, IDEA. On-line verze (http://www.idea.int/publications/esd/upload/ESD_Handb_low.pdf). 62) Sartori, G. (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Brno, CDK. 63) Shugart, M. S. (2003): Extreme Electoral Systems and the Appeal of the MixedMember Alternative. In: Shugart, M. S. – Wattenberg, M. P. (eds., 2003): MixedMember Electoral Systems. The Best of Both Worlds?. New York, Oxford University Press. 64) Šedo, J. (2004): Volební právo a klasifikace volebních systémů. In: Chytilek, R. – Šedo, J. (eds., 2004): Volební systémy. Brno, IIPS. 65) Hughes, C. A. (1992): Australia and New Zealand. In: Butler, D. – Ranney, A. (eds., 1992): Electioneering: A comparative study of continuity and change. New York, Oxford University Press. 66) Katz, R. (2008): Why Are There So Many (or So Few) Electoral Reforms?. In: Gallaher, M. – Mitchell, P. (eds., 2008): The Politics of Electoral Systems. New York, Oxford University Press.

6.3. Internetové a datové zdroje Platnost těchto zdrojů byla ověřena k 3. 1. 2010. 67) Adam Carr’s Election Archive – Commonwealth of Australia (http://psephos.adamcarr.net/countries/a/australia/). 68) Advantages and disadvantages of AV – ACE Electoral Knowledge Network (http://aceproject.org/ace-en/topics/es/esd/esd01/esd01d/esd01d01). 69) AEC – Australia’s Major Electoral Developments (http://www.aec.gov.au/Elections/Australian_Electoral_History/Reform_present.htm). 70) AEC – Voting – House of Representatives (http://www.aec.gov.au/Voting/How_to_vote/Voting_HOR.htm). 80

71) Australia’s Prime Ministers – National Archives of Australia (http://primeministers.naa.gov.au/primeministers/hughes/elections.aspx). 72) Australian Dictionary of Biography (http://adbonline.anu.edu.au/biogs/A090666b.htm). 73) Australian Electoral Commission – A Short History of Federal Election Reform in Australia (http://www.aec.gov.au/Elections/Australian_Electoral_History/history.htm). 74) Australian Government and Politics Database (http://elections.uwa.edu.au/). 75) Commonwealth Electoral Act 1918 (http://www.austlii.edu.au/au/legis/cth/consol_act/cea1918233/). 76) Commonwealth Franchise Act 1902 (http://www.foundingdocs.gov.au/item.asp?sdID=88). 77) Commonwealth of Australia Constitution Act (http://www.austlii.edu.au/au/legis/cth/consol_act/coaca430/). 78) Documenting Democracy – National Archives of Australia – Commonwealth Electoral Act 1924 (http://www.foundingdocs.gov.au/item.asp?dID=18). 79) Electoral Pocketbook 2004 (http://www.aec.gov.au/pdf/pocketbook/electoral_pocketbook_2004.pdf). 80) History of the Australian Labor Party (http://www.alp.org.au/about/history.php). 81) How-to-vote cards and their importance (http://www.australianpolitics.com/elections/htv/). 82) John Curtin – 1943 election (http://john.curtin.edu.au/electionleader/index.html). 83) Our History – The Nationals (http://www.nationals.org.au/AboutTheNationals/OurHistory/Origins.aspx)

81