Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je autokefální, tzn. zcela samostatnou církví, nezávislou na pravoslavných církvích v jiných zemích. S nimi ji však pojí pouto sesterské lásky a společné víry. Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku tvoří čtyři biskupství neboli eparchie: pražská, olomoucko-brněnská, prešovská a michalovsko-košická. V čele církve stojí metropolita. Podle sčítání lidu z roku 2011 má naše církev na území České republiky více než 26 000 věřících a je jednou z mála tradičních církví, které od roku 2001 zaznamenaly nárůst členů. Poslední sčítání lidu rovněž ukázalo, že pravoslavná církev má u nás ze všech tradičních církví zdaleka největší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí mezi věřícími – 17,6 % (na druhém místě je Českobratrská církev evangelická s 11 %). Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je členskou církví Ekumenické rady církví v ČR a SR, Konference evropských církví, Světové rady církví se sídlem v Ženevě a Křesťanské mírové konference.
Historie pravoslaví na našem území Cyrilometodějská misie Křesťanství začalo do našich zemí pronikat v 8. století, kdy na Moravu přicházeli misionáři převážně z Franské říše – byli to německy hovořící latinští kněží. Velkomoravský kníže Rostislav si dobře uvědomoval, že latinské duchovenstvo spravující Moravu je jen prodlouženou rukou franských panovníků, proto usiloval o zřízení vlastní moravské církve. Když s touto žádostí neuspěl v Římě, obrátil se na byzantského císaře. Ten mu sice neposlal biskupa, o kterého kníže žádal, ale roku 863 pověřil moravskou misií bratry Konstantina a Metoděje. Rostislav tak nedosáhl církevní samostatnosti pro svou zemi, ale byzantští věrozvěstové přišli s něčím daleko cennějším: slovanským písmem a spisovným slovanským jazykem, na nichž bylo možné zbudovat novou slovanskou kulturu. Do tohoto jazyka oba bratři přeložili Písmo svaté a liturgické knihy. Z dochovaných pramenů víme, že zde zaváděli východní, dnes bychom řekli pravoslavné, bohoslužebné a praktické zásady (např. posty) a hlásali zde víru východní části tehdy ještě nerozdělené církve.
Sv. kníže Rostislav přijímá sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě
Roku 867 se Konstantin a Metoděj vydali s žáky na cestu do Cařihradu, kde měli být vysvěceni na kněze. Politický převrat v Byzanci však svěcení žáků znemožnil, proto se museli vypravit do Říma, kam je pozval sám papež. Ten potvrdil užívání slovanské liturgie a vysvětil Metoděje na arcibiskupa. Konstantin během jednání v Římě zemřel, přijav před smrtí mnišství a jméno Cyril. Metoděj byl ale po cestě na Moravu zajat a na téměř tři roky uvězněn franskými biskupy. Po propuštění pokračoval na Moravě ve svém misijním díle. Dosáhl přitom značných úspěchů a Morava se stala skutečně křesťanskou zemí. Metodějem spravovaná moravská církev přitom nebyla pouze západní církví s bohoslužebnou slovanštinou, ale skutečně východní, pravoslavnou církví. Největším úspěchem moravského arcibiskupa bylo pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, díky čemuž zapustilo křesťanství kořeny i v Čechách. Po celou dobu se ale Metoděj musel potýkat s intrikami franských latinských kněží. Po Metodějově smrti roku 885 vůdce latiníků biskup Viching přiměl v Římě papeže k zákazu slovanské liturgie a k vydání příkazu, aby ti, kdo ji budou sloužit, byli z Moravy vyhnáni. Tento příkaz pak roku 886 se vší krutostí vyplnil. Někteří Metodějovi žáci uprchli do Čech, jiní do Bulharska. Na samotné Moravě byla slovanská církev zničena a moravské arcibiskupství zaniklo.
Vyhnaní Metodějovi stoupenci v čele se sv. Klimentem a Naumem pokračovali v misii u slovanských Bulharů, od nichž se později dostala slovanská vzdělanost i na Rus. Dědictví cyrilometodějské misie tedy nejen nezaniklo, ale naopak dále vzkvétalo a sehrálo klíčovou roli při pokřesťanštění Bulharska a Ruska. Cyrilometodějské dědictví v Čechách a Sázavský klášter V Čechách se slovanská liturgie a návaznost na dílo sv. Cyrila a Metoděje udržela po celé 10. a 11. století. Příznivci slovanské liturgie byli sv. kněžna Ludmila i sv. kníže Václav.
sv. Václav a Ludmila (ikony z chrámu sv. Olgy)
Posledním plodem cyrilometodějského dědictví byl slovanský Sázavský klášter, který byl jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Klášterní společenství se řídilo západní benediktinskou řeholí, liturgickým jazykem byla ale staroslověnština. Zdejší mniši udržovali styky i s pravoslavnou církví na Kyjevské Rusi. Na Sázavě jako by neexistoval velký rozkol roku 1054, církev zde byla stále pojímána jako jedna a nerozdělená. Sám zakladatel kláštera, svatý Prokop (zemřel roku 1053), je vůbec posledním světcem nerozdělené církve, kterého ctí
jak pravoslavní, tak katolíci. Roku 1097 byli slovanští mniši ze Sázavy vyhnáni, čímž zaniklo poslední středisko slovanské bohoslužby u nás.
sv. Prokop Sázavský
Doba husitská V 15. století se v českých zemích rozšířilo reformní hnutí, které dosáhlo svého vrcholu v osobách Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ačkoli se tito teologové nepovažovali za pravoslavné a chápali sami sebe jako pravověrné katolíky, přesto je možné jejich důraz na pravdu Kristovu, evangelium a svébytnou národní církev považovat za duchovní plod cyrilometodějské misie. V husitském hnutí, které navázalo na dílo mistra Jana Husa, jsou patrné sympatie k pravoslaví, které dokonce dvakrát vedly k jednání s cařihradskou církví o uzavření unie s husity. Jednání však byla přerušena dobytím Cařihradu Turky. 19. století Od 70. let 19. století se formovala kolem chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí česká pravoslavná obec. Bohoslužby sloužili ruští duchovní, ale konaly se v češtině. Cestu do lůna pravoslavné církve tehdy našli i čelní představitelé Mladočeské strany: bratři Grégrové a Karel Sladkovský. O něco později konvertoval k pravoslaví i Karel Kramář, čelný představitel protirakouského odboje a první předseda vlády Československé republiky. 20. století
Po 1. světové válce se v římskokatolické církvi rozšířilo reformní hnutí, v jehož programu byl mimo jiné požadavek zavedení českého a slovenského bohoslužebného jazyka, zřízení československého patriarchátu, svobody náboženství pro všechny a odstranění nuceného celibátu katolických kněží. Tento program byl Římem odmítnut, proto došlo v československé římskokatolické církvi k rozkolu a v roce 1919 vznikla samostatná Církev československá. Hlavními motivy jejího vzniku bylo úsilí o církevní řád podle moderních požadavků a srozumitelnost bohoslužeb, věroučný charakter této církve byl proto dlouho nejasný. Nová církev původně uvažovala o připojení k srbské pravoslavné církvi. Během jednání o sjednocení byl v Bělehradě vysvěcen na biskupa Matěj Pavlík, původně katolický kněz, jenž přijal jméno Gorazd. Nedlouho poté se reformní hnutí rozdělilo. Většinová skupina vedená Karlem Farským utvořila dnešní Církev československou husitskou a církevní obce věrné biskupu Gorazdovi se připojily k existující České náboženské obci pravoslavné.
vladyka Gorazd
Biskup Gorazd hledal liturgicky i jinak svébytnou formu církevního života vhodnou pro zdejší prostředí. Přijal pro svou eparchii východní bohoslužebný řád, přičemž ale bohoslužby přeložil do novodobé literární češtiny (což byla tehdy mezi slovanskými církvemi, užívajícími církevní slovanštinu, novinka!), zjednodušil vnější rámec a respektoval i vžité místní zvyky, jako zpěv neliturgických bohoslužebných písní, datování některých svátků ap. Kromě vydání bohoslužebného sborníku, který je dodnes základní knihou naší církve, se vladyka Gorazd zasadil i o vybudování řady pravoslavných chrámů, zejména na Moravě.
Za II. světové války podpořili představitelé pravoslavné církve hnutí národního odporu. Pravoslavní kněží běžně vydávali křestní listy židovským spoluobčanům, kterým hrozily deportace do koncentračních táborů. Největší oběť přinesli duchovní a věřící katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kteří poskytli v r. 1942 v kryptě tohoto kostela úkryt vykonavatelům atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Úkryt byl ale zradou odhalen a parašutisté přitom zahynuli. Biskup Gorazd a jeho nejbližší spolupracovníci byli popraveni nacisty. Ostatní duchovní i mnoho laiků byli posláni do koncentračních táborů a na nucené práce do Německa a církev byla postavena mimo zákon. Biskup Gorazd zemřel pro Kristovu víru, proto byl roku 1987 v Olomouci naší pravoslavnou církví svatořečen jako novomučedník.
sv. novomučedník Gorazd
Po 2. světové válce se čeští pravoslavní obrátili na ruskou církev se žádostí o přijetí do jejího svazku. Tehdejší moskevský patriarcha Alexij I. se seznámil se stavem církve a obzvláště s českou formou bohoslužebného života a vyslovil s požadavkem souhlas. V roce 1951 poskytla Ruská pravoslavná církev Pravoslavné církvi v Československu autokefalitu, tj. naprostou samostatnost, a tak jí umožnila ustavit se jako rovnoprávná partnerka všech ostatních místních církví. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstala československá pravoslavná církev nerozdělená, přijala pouze nový název Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.
