Právnická fakulta Univerzity Karlovy Katedra obchodního práva. Diplomová práce Smlouva o obchodním zastoupení

Právnická fakulta Univerzity Karlovy Katedra obchodního práva

Diplomová práce Smlouva o obchodním zastoupení

Vypracoval : Ondřej Matula 2014

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.      

V Praze dne….. Podpis  

Obsah: 1. Úvod

..........4

2. Historický vývoj zastoupení

..........6

2.1. Římské právo a jeho vliv na úpravu zastoupení

..........6

2.2. Úprava zastoupení od 19. století

..........8

2.3. Rozlišení přímého a nepřímého zastoupení

..........9

3. Pojem smlouva o obchodním zastoupení a její podstatné náležitosti......9 3.1. Pojem smlouva o obchodním zastoupení 3.2. Podstatné náležitosti

..........9 ..........10

3.2.1. Určení smluvních stran

..........10

3.2.2. Závazek zastoupeného

..........10

3.2.3. Určení druhu smluv a dlouhodobost

..........11

3.2.4. Úplatnost a některé další náležitosti

..........11

4. Územní rozsah obchodního zastoupení

..........12

4.1. Výhradní zastoupení

..........12

4.2. Nevýhradní zastoupení

..........14

5. Obchodní zástupce

..........15

5.1. Obchodní zástupce jako podnikatel

..........15

5.2. Práva a povinnosti obchodního zástupce

..........16

5.2.1. Odborná péče

..........16

5.2.2. Informační povinnost

..........17

5.2.3. Povinnost mlčenlivosti

..........18

5.2.4. Ručení obchodního zástupce za splnění třetí osobu

..........20

5.2.5. Osobní výkon obchodního zastoupení

..........21

5.2.6. Povinnost starat se o podklady a pomůcky

..........23

6. Práva a povinnosti zastoupeného

..........23

1    

6.1. Poctivost a dobrá víra

..........23

6.2. Předání dokumentace a podkladů

..........24

7. Provize a její náležitosti

..........26

7.1. Nárok obchodního zástupce na provizi

..........26

7.1.1. Způsoby určení výše provize

..........26

7.1.2. Další okolnosti významné pro určení výše provize

..........28

7.2. Náhrada nákladů obchodního zástupce a provize

..........28

7.3. Provize v různých časových úsecích obchodního zastoupení.........30 7.3.1. Provize před účinností a po dobu obchodního zastoupení......30 7.3.2. Provize po zániku obchodního zastoupení a při změně zástupce

..........31

7.4. Právo na provizi v závislosti na typu obchodního zastoupení........32 7.4.1. Právo na provizi při obstarávání příležitostí

..........32

7.4.2. Okamžiky vzniku práva na provizi

..........33

7.5. Splatnost provize a výkaz o provizi

..........36

7.6. Zánik práva na provizi

..........38

8. Zánik obchodního zastoupení a jeho následky

..........40

8.1. Zánik obchodního zastoupení v důsledku uplynutí doby

..........40

8.2. Výpověď obchodního zastoupení

..........41

8.2.1. Předpoklady zániku obchodního zastoupení výpovědí..........41 8.2.2. Výpovědní doba

..........42

8.2.3. Další možnosti výpovědi obchodního zastoupení

..........44

8.3. Okamžité ukončení smlouvy o obchodním zastoupení 9. Právo na zvláštní odměnu

..........45 ..........47

9.1. Vznik práva na zvláštní odměnu

..........47

9.2. Výše zvláštní odměny a její limity

..........53

9.3. Zánik a omezení práva na zvláštní odměnu

..........55

10. Konkurenční doložka

..........56 2    

11. Vybraná zahraniční úprava smlouvy o obchodním zastoupení

..........59

12. Závěr

..........61

3    

1. Úvod Smlouva o obchodním zastoupení je jedním z typu smluv, které jsou nazývány jako smlouvy příkazní. Je považována převážně za smlouvu obchodní a jejím prostřednictvím vykonává obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel činnost pro zastoupeného. Právě nezávislost podnikatele odlišuje smlouvu o obchodním zastoupení od pracovní smlouvy, která sice obdobně jakou smlouva o obchodním zastoupení vyžaduje činnost soustavnou, nicméně rozdíl lze spatřit převážně v nezávislosti. Zatímco zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v § 2 charakterizuje závislou práci jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, právní úprava smlouvy o obchodním zastoupení vyžaduje nezávislost jednání obchodního zástupce. V moderní době je smlouva o obchodním zastoupení jedním ze způsobů, který ulehčuje uzavírání obchodů a odbyt výrobků. Obchodní zástupce se stává prostředníkem mezi zastoupeným a třetí osobou, se kterou může být následně uzavřena smlouva. Zároveň je cílem obou smluvních stran dosažení zisku, konkrétně u zastoupeného uzavření příslušné smlouvy, a u obchodního zástupce vyplacení provize, případně dalších plnění. V současnosti, kdy je obchodní styk mnohem jednodušší z důvodu rozvoje moderních technologií a je uskutečňován prakticky po celém světě, je obchodní zástupce osobou, která zastoupenému ulehčuje možnost obchodování, jelikož mu umožňuje pokrýt trh sítí obchodních zástupců jak v tuzemsku, tak v zahraničí a nemusí nadále vyvíjet tolik úsilí v oblasti vyhledávání potenciálních klientů a dalších osob. Hlavním účelem této práce je podrobně popsat a rozebrat základní atributy smlouvy o obchodním zastoupení, jako jsou vznik a zánik obchodního zastoupení, provize z něj vyplývající a podobně. Je nutné charakterizovat obě smluvní strany, tedy jak obchodního zástupce, tak zastoupeného, a popsat jejich jednotlivá práva a povinnosti. Dále se zaměřím na srovnání a rozdíly mezi jednotlivými druhy obchodního zastoupení, kterými jsou nevýhradní zastoupení v § 2488 NOZ a výhradní zastoupení v § 2487 NOZ. Důležité je uvědomit si, že některá práva a povinnosti nemusí zaniknout společně se zánikem smlouvy, ale mohou dále pokračovat. Proto je nezbytné zaměřit se na možnost vzniku nároku na provizi a zvláštní odměnu po ukončení zastoupení a také na konkurenční doložku a její úpravu, která je zároveň podložena několika judikáty. 4    

V tomto textu se zaměřím především na českou úpravu smlouvy o obchodním zastoupení. Ta již několikrát prošla novelizací, ať již větší či menší. Pravděpodobně nejvýznamnější novelizace byla přijata zákonem číslo 370/2000 Sb.. Tato novela nabyla účinnosti 1. 1. 2001 (přestože Komise stanovila termín k dosažení souladu vnitrostátních předpisu s touto směrnicí ke dni 1. 1. 1990) a implementovala velmi důležitou směrnici č. 86/653/EHS1 ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců. Tato směrnice upravuje převážně zvýšenou ochranu obchodního zástupce a již v názvu obsahuje termín nezávislý obchodní zástupce, čímž jenom potvrzuje a zdůrazňuje jeho odlišení od zaměstnance a podobných osob. Po rekodifikaci soukromého práva a od 1. 1. 2014 je úprava smlouvy o obchodním zastoupení obsažena v § 2493 až § 2520 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. Tato rekodifikace se úpravy smlouvy o obchodním zastoupení dotknula jen v omezeném rozsahu, na rozdíl od implementace Směrnice. Popis těchto dílčích změn bude taktéž jedním z cílů této práce. Dosavadní úprava v § 652 až § 672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ve významném rozsahu podobala úpravě současné, o čemž svědčí již počet paragrafů. Vzhledem k těmto skutečnostem a době, kdy píši tuto práci, není v současné době k dispozici větší množství odborné literatury reflektující novou občanskoprávní a obchodněprávní úpravu, jakož i menší množství judikatury. Z toho důvodu budu při tvorbě této práce vycházet především z literatury vycházející z úpravy před 1. 1. 2014. Je velmi důležité odlišit smlouvu o obchodním zastoupení od podobných smluv příkazních jako je smlouva mandátní, smlouva o zprostředkování či smlouva komisionářská. Nicméně po dohodě s vedoucím práce se nezaměřím na tyto odlišnosti (s výjimkou těch nejzásadnějších) a v závěrečné fázi práce se zaměřím na zahraniční úpravu smlouvy o obchodním zastoupení. Podobnosti však lze najít jak se zprostředkováním, tak s příkazem (dříve mandátní smlouvou). Jako příklad bych uvedl například podobnost příkazu s obchodním zastoupením, kdy je obchodní zástupce oprávněn uzavírat obchody jménem zastoupeného. Jak jsem již zmínil, obchodní zastoupení se vyskytuje nikoliv pouze v tuzemském měřítku, ale také v zahraničním. Domnívám se, že snaha definovat a podrobně popsat                                                                                                                 1  Dále  jen  Směrnice.   5    

mezinárodní zastoupení by vystačila na samostatnou diplomovou práci a toho důvodu se zaměřím především na úpravu smlouvy o obchodním zastoupení v Německu. Pokládám taktéž za důležité zmínit, že slovenská právní úprava byla co se týká označení a číslování paragrafů v rámci obchodního zákoníku až do 1. 1. 2014 prakticky totožná s tou českou a odlišovat je mohla pouze navazující judikatura. K pochopení účelu smlouvy o obchodním zastoupení pokládám za důležité zmínit ve zkratce také historický vývoj zastoupení, tedy nikoliv pouze zastoupení obchodního. Proto na začátek této práce budu ve stručnosti pojednávat o vývoji zastoupení od dob vzniku římského práva, které vytvořilo základy pro kontinentální právní systém.

2. Historický vývoj zastoupení 2. 1. Římské právo a jeho vliv na úpravu zastoupení K pochopení smlouvy o obchodním zastoupení považuji za důležité alespoň v základech pochopit samotné zastoupení. K tomu proto provedu exkurs jeho vývojem. V římském právu nebylo přímé zastoupení až na pár výjimek povoleno a jeho podoba byla odlišná od té, kterou známe v současnosti. Bylo to způsobeno především dodržováním zásad per extraneam personam nobis asquiri non posse (prostřednictvím jiné osoby nelze nabývat) a alteri stipulari nemo potest (nikdo nemůže zavazovat druhého). Pokud by se dnes dodržovaly tyto zásady, jen stěží by mohlo obchodní zastoupení ve společnosti fungovat v souladu s pozitivním právem. Jen výjimečně římské právo povolovalo zavazovat právním jednání třetí osoby. Pravděpodobně nejčastější výjimkou bylo zavazování osoby nadřízené osobou podřízenou, jako v případě zavazování patera familias prostřednictvím členů rodiny. Za následné právní závazky, které vzešly z jeho právního jednání, však odpovídal sám podřízený. 2 Tyto

                                                                                                                2  KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 105 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 34-064-0082-5.   6    

případy se však nepovažovaly za zastoupení, ale za logický následek moci nadřazeného nad svými podřízenými.3 Další osobou, ve které lze spatřovat další prvky zastoupení, byla posel, takzvaný nuntius, který však pouze vyřizoval vůli někoho jiného, tlumočil jí, ale závazky vznikaly pouze osobě, jejíž vůli vyřizoval. Z toho důvodu na něj nebyl kladen požadavek způsobilosti k právním úkonům a poslem tak mohla být například i osoba šílená. Naproti tomu v případě zastoupení koná zástupce tak, aby případné právní následky vznikaly zastoupenému, pokud tedy neposkytne záruku. V tom případě by se následky týkaly i zástupce. Přestože zástupce stále vyjadřuje svojí vlastní vůli, tak právě v úmyslu jednat za jinou osobu lze spatřovat první náznaky zastoupení. K tomuto jednání římské právo vyžadoval plnou moc, která mohla buďto vzniknout ze samotného postavení zástupce jako poručníka (tutora), opatrovníka (curatora) nebo zástupce právnické osoby, anebo mohla mít smluvní základ, kterým často bývala smlouva příkazní (mandatum) či obdobná smlouva. Stále se však nejednalo o zastoupení přímé, nýbrž zastoupení nepřímé, jelikož zástupce nabýval práva a povinnosti ze závazku sám pro sebe a na zastoupeného je převáděl často až následným samostatným úkonem. Prvky přímého zastoupení však lze spatřit v období republiky a také v období působení právníka Papiniána, kdy se začalo upravovat subsidiární ručení zastoupeného za jednání zástupce a z toho plynoucí možnosti využití adjektických žalob4. Výskyt těchto případů však byl velmi omezený.

                                                                                                                  3  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 21 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.   4

KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 2., dopl. a přeprac. vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 107 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 34-064-0082-5. 7    

2. 2. Úprava zastoupení od 19. století Kromě dílčí úpravy přímého zastoupení v Kodexu kanonického práva z roku 1298, ve kterém papež Bonifác VIII. uznal možnost přímého zastoupení v případě uzavírání manželství5, se smluvní zastoupení dočkalo úpravy ve větším rozsahu až v 19. století v Německu a Francii v souvislosti s kodifikacemi evropského občanského práva. Především úprava v německém občanském zákoníku BGB6 začala rozlišovat několik prvků zastoupení, a to jak jeho udělení, tak vztah mezi zastoupeným a zástupcem a případný vztah mezi zastoupeným a třetím osobou, vyjádřeným většinou smluvně, přičemž udělení oprávnění k zastoupení bylo nezávislé na smlouvě se třetí osobou. Zástupce již dle této úpravy jedná jménem a na účet zastoupeného, tudíž osoba zastoupeného navazuje kontakt se třetí osobou právě prostřednictvím osoby zástupce. Velmi podobná je i úprava ve francouzském Code Civil z roku 1804. Naproti tomu úprava v anglickém právu dovolovala vznik smlouvy mezi třetí osobou a takzvaným neodhaleným zastoupeným. Je tomu tak jednak z důvodu nezávislosti anglického práva na právu kontinentálním, převážně římském, ale především z důvodu nerozlišování zastoupení na přímé a nepřímé. To je pravděpodobně hlavní rozdíl mezi úpravou kontinentální a anglickou. Anglické právo rozlišuje pouze odhaleného a neodhaleného principála jako osobu zastoupenou. V případě obchodního zastoupení anglická úprava používá termín agency a pro obchodního zástupce termín agent, přičemž naší smlouvě o obchodním zastoupení se blíží nejvíce „general agent“7. Ten se blíží pojmu obchodní zástupce, který známe nyní ve střední Evropě, jelikož je oprávněn uzavírat smlouvy určitého druhu na určitém území pro zastoupeného.

                                                                                                                  5  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 21 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.   6  Bürgerliches Gesetsbuch, přijatý v roce 1986.   7  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 363 s. ISBN 80-720-1175-8.   8    

2.3. Rozlišení přímého a nepřímého zastoupení K pochopení smlouvy o obchodním zastoupení a jejímu rozlišení od ostatních druhů zastoupení je nezbytné zaznamenat fakt, že výše popsaný historický vývoj vyústil k rozdělení zastoupení na přímé a nepřímé. Zastoupení jako takové znamená konání v zájmu osoby odlišné na její účet. Jeho zákonná úprava je obsažena v § 436 NOZ a následující. Naproti tomu nepřímé zastoupení (náhradnictví) spočívá v tom, že zástupce činí vlastní prohlášení vůle, jedná jménem svým, avšak na cizí účet (tj. na účet zastoupeného)8. Tím se liší nejen od zastoupení přímého, ale také od konání posla, který projevuje vůli cizí. Přímé zastoupení obsahuje činnost zástupce ve vztahu ke třetí osobě, kterou koná jménem a na účet zastoupeného. Z tohoto jednání vznikají práva a povinnosti zastoupenému, čímž se přímé zastoupení odlišuje od zastoupení nepřímého. Vznik zastoupení je možný dvěma způsoby. Na jedné straně se jedná o smluvní zastoupení dle § 442 NOZ a násl., kde je důležitá dobrovolnost takového ujednání, a zákonným zastoupením dle § 457 NOZ a násl., které vzniká buď přímo ze zákona, nebo na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu. Ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení je důležité zastoupení smluvní, tedy založené konkrétní smlouvou o obchodním zastoupení mezi zastoupeným a obchodním zástupcem.

3. Pojem smlouva o obchodním zastoupení a její podstatné náležitosti 3. 1. Pojem smlouva o obchodním zastoupení Smlouvou o obchodním zastoupení se dle § 2483 NOZ odst. 1 (§652 ObchZ odst. 1) jedna smluvní strana (obchodní zástupce) zavazuje pro druhou smluvní stranu (zastoupeného) jako nezávislý podnikatel dlouhodobě vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu obchodů nebo případně k ujednání obchodů jménem                                                                                                                 8 ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK a Michal SKŘEJPEK. Občanské právo hmotné: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 215 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-3574-680.   9    

zastoupeného a na jeho účet a zastoupený se zavazuje zaplatit obchodnímu zástupci provizi. Zároveň je dle § 2483 odst. 2 pro smlouvu o obchodním zastoupení vyžadována písemná forma, a to pod sankcí neplatnosti. Z těchto dvou odstavců lze vyčíst všechny podstatné náležitosti smlouvy.

3. 2. Podstatné náležitosti 3. 2. 1. Určení smluvních stran Jako první náležitost smlouvy o obchodním zastoupení lze uvést určení smluvních stran, tedy zastoupeného jako osoby, pro kterou je činnost vyvíjena, a obchodního zástupce, který sjednanou činnost vyvíjí. Osobou obchodního zástupce podrobně rozeberu v jiné části práce, jelikož na rozdíl od zastoupeného je na tuto smluvní stranu kladeno větší množství požadavků. Bližší popis osob, práv a povinností obchodního zástupce a zastoupeného obsahuje kapitole 5, resp. 6 této práce. 3. 2. 2. Závazek zastoupeného Další podstatnou náležitostí smlouvy o obchodním zastoupení je závazek obchodního zástupce vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávání a uzavírání těchto smluv jménem a na účet zastoupeného. Jeho prostřednictvím obchodní zástupce vyhledává zájemce o uzavření určitého obchodu. Rozlišení, zdali je obchodní zástupce oprávněn uvedené smlouvy pouze sjednávat, nebo je oprávněn tyto smlouvy sám uzavírat, je velmi důležité. Předpokládá se, že pokud není ve smlouvě stanoveno jinak, není v souladu s § 2483 NOZ (dříve § 654 odst. 3 ObchZ) obchodní zástupce oprávněn tyto smlouvy jménem a na účet zastoupeného uzavírat. Není-li ve smlouvě o obchodním zastoupení nic jiného ujednáno, předpokládá se, že je smluvena varianta první, ke druhé musí být obchodnímu zástupci výslovně udělena plná moc.9. Ustanovení § 2486 NOZ pro případy, kdy obchodní zástupce má oprávnění příslušné obchody uzavírat, vyžaduje použití ustanovení o příkazu, které je upraveno v § 2430 a následující. Zároveň však zákonná úprava nevylučuje souběh obou těchto činností, tedy jak uzavírání smluv, tak jejich sjednávání, přičemž každá z nich by se                                                                                                                 9  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 411 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0   10    

měla vztahovat k jinému druhu obchodů. Lze se setkat s rozdělením obchodního zastoupení na dvě formy. Jednak na formu obecnou, kdy je obchodní zástupce buďto oprávněn vyhledávat zájemce o uzavření obchodů neb je přímo uzavírat, a na formu zvláštní, kdy obchodní zástupce pouze obstarává příležitost smlouvu uzavřít.10 3. 2. 3. Určení druhu smluv a dlouhodobost Mezi další podstatné náležitosti, které by smlouva měla obsahovat, je vymezení druhu smluv, které by obchodní zástupce měl sjednávat, případně uzavírat jménem a na účet zastoupeného. Zákon v tomto případě používá označení obchody, tedy především věcné vymezení, případně určení typu smluv, které má obchodní zástupce uzavírat. Nejedná se tedy o veškeré obchodní závazkové vztahy, ale pouze o specifickou činnost, která charakterizuje smlouvu o obchodním zastoupení. Dále mezi podstatné náležitosti řadím dlouhodobost, která by měla být uvedena ve smlouvě a která odlišuje smlouvu o obchodním zastoupení od zprostředkování (více kapitola 11 této diplomové práce). Nejedná se tedy o jednorázovou činnost. Smluvní strany by ve smlouvě o obchodním zastoupení měly vyjádřit vůli být smlouvou vázán dlouhodobě. Dlouhodobost je jedním z prvků, který smlouvu o obchodním zastoupení přibližuje smlouvě pracovní. Odlišujícím prvkem však je, jak jsem již dříve uvedl, nezávislost obchodního zástupce, která je v rozporu s § 2 ZPr, který stanovuje náležitosti závislé činnosti. 3. 2. 4. Úplatnost a některé další náležitosti Úplatnost je další z náležitostí, která zákonná úprava pro smlouvu o obchodním zastoupení vyžaduje.

Jako podstatnou náležitost však posuzujeme pouze závazek

zastošupeného provizi platit. Výše provize není podstatnou náležitostí smlouvy. 11 Požadavek úplatnosti souvisí s podnikatelským charakterem obchodního zastoupení a v případě, že úplatnost ve smlouvě chybí, nejedná se o obchodní zastoupení. Ze                                                                                                                 10  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 411 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0   11  RABAN, Přemysl. Obchodní zákoník 2009: komentář, judikatura. 6. dopl. vyd. Praha: Eurounion, 2009, 664s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-8073170-813.   11    

zákonné úpravy vyplývá, že nárok na úplatu ve formě provize má obchodní zástupce vůči zastoupenému, nicméně dle mého názoru je zastoupenému poskytována ochrana v tom smyslu, že nevyžaduje, aby tuto provizi hradil přímo on. Může se tak zabránit zániku obchodního zastoupení v případě, kdy zastoupený po určitou dobu nemůže hradit provizi z vlastních zdrojů, ale zaplatí ji za něj třetí osoba. Detailněji se provizí a dalšími formami odměny obchodního zástupce, které jsou znakem úplatnosti smlouvy o obchodním zastoupení, budu dále věnovat v kapitole 7 a 9 této práce. Lze se však setkat s názory, které mezi

náležitosti smlouvy o obchodním

zastoupení řadí i další prvky. Ty to prvky však již nemusí být prvky podstatnými, nicméně jsou při uzavírání smlouvy obvyklé. Jedná se například o určení délky trvání smlouvy, přičemž § 2509 odst. 1 NOZ stanovuje domněnku, že pokud není ve smlouvě ujednána délka trvání obchodního zastoupení a neplyne-li tak z účelu smlouvy, má se za to, že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. V případě, že je délka trvání obchodního zastoupení ujednána na dobu určitou a smluvní strany se po jejím uplynutí touto smlouvou nadále řídí, hledí se na toto obchodní zastoupení v souladu s § 2509 odst. 2 NOZ jako by bylo sjednáno na dobu neurčitou. Stále však trvá požadavek dlouhodobosti. Dalším prvkem smlouvy je dále například určení, zda se jedná o zastoupení výhradní či nevýhradní, taktéž určení územního rozsahu zastoupení, sjednání možnosti náhrady nákladů a případně možnost ujednání ručení obchodního zástupce za splnění závazku třetí osobou nebo konkurenční doložka. Každý z těchto prvků má odlišné právní účinky, proto některé tyto prvky detailněji rozeberu v dalších částech této práce. V neposlední řadě je potřeba zmínit nutnost písemné formy smlouvy o obchodním zastoupení, která je výslovně vyžadována v § 2483 odst. 2 NOZ.

4. Územní rozsah obchodního zastoupení 4. 1. Výhradní zastoupení Obchodní zastoupení se dělí na dvě formy, a to na obchodní zastoupení výhradní a obchodní zastoupení nevýhradní. Výhradní zastoupení je upraveno v § 2487 NOZ a obsahově odpovídá úpravě v § 665 ObchZ. Jedná se o takové obchodní zastoupení, které neumožňuje zastoupenému pro určité území a pro určený okruh osob využívat jiného obchodního zástupce a zároveň neumožňuje obchodnímu zástupci vykonávat 12    

obchodní zastoupení pro jiné osoby, ani uzavírat obchody na vlastní účet nebo na účet jiné osoby (například na základě jiné smlouvy, jako je smlouva mandátní či komisionářská). Jedná se o dobrovolné upřesnění obchodního zastoupení, které rozšiřuje vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Z toho je patrné, že tato výhradnost je oboustranná, dotýká se významně činností obou smluvních stran a umožňuje oběma stranám navzájem zajistit nižší míru konkurence. Zároveň si však strany formu výhradního obchodního zastoupení mohou sjednat odlišně od zákonné úpravy a výhrada tedy může být sjednána pouze u jedné smluvní strany. Zastoupený by mohl být oprávněn používat i jiné zástupce, ale zástupce by nesměl pracovat pro jiné zastoupené12. V případě, že by došlo k porušení tohoto ujednání ze strany jakékoliv smluvní strany, byla by tato strana povinna ke vzniku odpovědnosti za vzniklou škodu. Zároveň může dle § 2513 NOZ dojít k založení práva na výpověď obchodního zastoupení bez výpovědní doby, a to ve prospěch obou smluvních stran. K tomu, aby se jednalo o obchodní zastoupení výhradní, je v prvé řadě zapotřebí uzavření dohody, která bude obsahovat samotné určení, že se jedná o obchodní zastoupení výhradní. Takové ujednání je pouze na vůli stran. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se v souladu s § 2488 NOZ o obchodní zastoupení nevýhradní. Dále je třeba mezi stranami určit okruh osob, se kterými nelze uzavírat obchody, nebo rozhodné území, pro které bude smlouva platit. Ve smyslu § 2485 se v případě, že strany neurčí takové územní, jedná o území České republiky. Pokud však je obchodním zástupcem zahraniční osoba, tak se za rozhodné území považuje území státu, kde má tato osoba v době uzavření této smlouvy sídlo. Tato metoda určení územního rozsahu ve stejném rozsahu použije pro určení územního rozsahu samotné smlouvy o obchodním zastoupení. Oblast, v níž má obchodní zástupce vyvíjet činnost, může být vymezena v jakémkoliv rozsahu, musí však být určitá – může jít o obec, kraj, několik obcí nebo krajů, stát, území několika států, nebo může bát vymezena odchylně od politického členění státu.13 Je tedy na posouzení obchodního zástupce a zastoupeného určit oblast, pro jakou je výhradní obchodní zastoupení nezbytné či potřebné. Na území nebo                                                                                                                 12  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 400 s. ISBN 80-720-1175-8.     13  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem : podle stavu k 1.4. 2006. 9. vyd. Praha: Linde, 2006, 1192 s. ISBN 80-717-9863-0.   13    

v případě obchodům které nejsou součástí výhradního obchodního zastoupení, již zákon žádná další omezení neukládá. Navzdory tomu, že uzavření smlouvy o výhradním obchodním zastoupení neumožňuje zastoupenému využívat na určeném území nebo pro určený okruh osob jiného obchodního zástupce, zákonná úprava v § 2487 odst. 2 NOZ (společně s § 2501 odst. 2 NOZ) mu přesto povoluje uzavírat obchody, na které se vztahuje výhradní obchodní zastoupení. Tato povinnost je stanovena taktéž v článku 7 odst. 2 Směrnice. Zastoupený má možnost uzavírat tyto obchody, nicméně pouze sám bez součinnosti obchodního zástupce. V případě, že takto učiní, vzniká obchodnímu zástupci nárok za zaplacení provize jako by tyto obchody uzavřel v součinnosti se zastoupeným. Výška provize, na kterou má nárok, se určí tak, jako kdyby byl obchod zprostředkovaný na základě smlouvy o výhradním obchodním zastoupení 14 . Lze však dovozovat, že si smluvní strany mohou povinnost zaplacení této provize sjednat rozdílně či ho úplně vyloučit.

4. 2. Nevýhradní zastoupení Nevýhradní zastoupení je základní a obecnou formou obchodního zastoupení, které přichází v úvahu automaticky vždy, pokud není sjednáno obchodní zastoupení výhradní.

Dovoluje

zastoupenému

pověřit

jinou

osobu

stejným

obchodním

zastoupením, jako je sjednané s obchodním zástupcem, a na druhou stranu dovoluje obchodnímu zástupci vykonávat dohodnutou činnost i pro jiné osoby, případně uzavírat obchody shodné s předmětem sjednaného obchodního zastoupení, a to vše jak na vlastní účet, tak na účet jiné osoby. Může tedy uvedené obchody provádět jako podnikatel či smluvně zavázaný. Toto ustanovení § 2488 umožňuje zastoupenému využití většího počtu obchodních zástupců a tím pádem rostoucí šanci na uzavření obchodu a vyšší zisk. Zároveň je výhodné i pro obchodního zástupce, jelikož mu dovoluje vykonávat činnost pro další osoby a s ní i vyšší provize. V praxi výhradní obchodní zastoupení

                                                                                                                  14 WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 52 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.   14    

zpravidla následuje po úspěšném nevýhradním a znamená užší spojení mezi smluvními stranami.15

5. Obchodní zástupce 5. 1. Obchodní zástupce jako podnikatel Zákonná úprava vyžaduje od osoby obchodního zástupce splnění několika podmínek. Jako první z nich lze uvést požadavek na nezávislost, který obchodního zástupce odlišuje od osoby zaměstnance ve smyslu § 6 ZPr. Dalším požadavkem je vykonávání obchodního zastoupení jako podnikatel, tedy ve smyslu § 420 odst. 1 NOZ (dříve §2 ObchZ) samostatně, na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo jiným obdobným způsobem nebo případně jako osoba zapsaná do obchodního rejstříku, a to soustavně a zároveň za účelem zisku. Zákonná úprava nestanovuje povinnost, aby obchodní zástupce byl fyzickou osobou, lze tedy předpokládat (a často se taky i bude dít), že obchodním zástupcem může být i osoba právnická. Zároveň NOZ v § 2484 (dříve § 562 odst. 2 ObchZ) vylučuje uzavření smlouvy o obchodním zastoupení mezi právnickou osobou a osobou, která může zastupovat osobu zastoupenou nebo třetí osobu, se kterou má být obchod uzavřen, jako člen jejího orgánu (např. jako společník nebo jednatel), nucený správce nebo insolvenční správce. Tato úprava dle mého názoru zamezí tomu, aby tyto osoby vykonávaly dvě funkce najednou, přičemž jejich obsah se bude překrývat. Toto zákonné ustanovení je v souladu s článkem 3 odst. 1 Směrnice. Tato Směrnice do českého právního řádu novelizací č. 370/2000 Sb. vnesla i další omezení, a to konkrétně v souladu s článkem 2 odst. 1 této Směrnice, který se promítnul ve formě § 652 odst. 3 a nyní ve formě § 2520 NOZ. Tyto zákonná ustanovení nedovolují, aby obchodní zastoupení bylo vykonáváno jako činnost bezplatně. Zároveň vylučuje, aby obchodním zástupcem byla osoba, která působí na regulovaném trhu, mnohostranném obchodním systému nebo komoditní burze dle zvláštních předpisů, případně burzovních dohodců dle zvláštních zákonů.                                                                                                                   15  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 52 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185 15    

5. 2. Povinnosti obchodního zástupce 5. 2. 1. Odborná péče Kromě základní povinnosti vykonávat činnost dohodnutou ve smlouvě je obchodní zástupce je povinen vykonávat svojí činnost s odbornou péčí. Tato povinnost je stanovena v § 2489 NOZ a je formulována odlišně od úpravy účinné do 31. 12. 2013. Ta reflektovala úpravu uvedenou ve Směrnici v kapitole II nazvanou práva a povinnosti, a to konkrétně v článku 3 odst. 1 a promítnula se do znění § 652 odst. 1 ObchZ. V těchto ustanoveních byla vyžadována kromě odborné péče ještě dobrá víra, nicméně v § 2489 NOZ se pojem dobrá víra neobjevuje, ale samotný pojem odborná péče je definován v § 5 odst. 1 NOZ. Podrobnější úpravu dobré víry však nalezneme v ustanovení § 6 odst. 1 NOZ a § 7 NOZ, které v souladu se zásadami nové právní úpravy dobrou víru v právním styku předpokládají. Lze však dovozovat, že se stále jedná o požadavky na jednání obchodního zástupce v komplexním měřítku, tedy jako souhrn znalostí, poctivosti a pečlivosti. Tyto požadavky je však nutno vztahovat především k osobě zastoupeného, jelikož hlavním úkolem obchodního zástupce je splnit cíl stanovený smlouvou, tedy převážně uzavření případného obchodu. Vzhledem k tomu, že obchodní zástupce musí smluvenou činnost vykonávat jako podnikatel, lze od něho očekávat vyšší míru spolehlivost, znalosti obchodních zvyků a profesionality. Z toho všeho lze dovozovat, že mezi jednání v souladu s odbornou péčí patří například i povinnost obchodního zástupce sdělit zastoupenému bez zbytečného odkladu fakt, že již nadále nemůže vykonávat svou činnost, jak je uvedeno v § 2494 NOZ, jakož i dodržování dalších z povinností, jako je kupříkladu postup ve shodě s pověřením, dodržování pokynů zastoupeného, pokud jsou rozumné, a sdělování nezbytných údajů, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svojí činnosti. Tato úprava je v souladu s článkem 3 Směrnice (který je dle článku 5 ustanovením, od kterého se strany nemohou odchýlit). Právě ustanovení umožňující obchodnímu zástupci odchýlit se od pokynů zastoupeného v případě jejich nerozumnosti považuji za velmi zajímavé a důležité. Předpokládám, že v případě, kdy by obchodní zástupce považoval tyto pokyny za nerozumné a schopné škodit zájmům zastoupeného, měl by nejdříve zastoupeného na tuto nerozumnost upozornit. Zájmy zastoupeného musí existovat objektivně a musí být obchodnímu zástupci známy, nestačí pouhá domněnka obchodního zástupce o zájmech

16    

zastoupeného.16 Může se tak stát například v situaci, kdy zastoupený vyžaduje uzavření obchodů, které jsou rizikové a podobně. Obchodní zástupce má totiž často větší přehled o trhu a situaci na něm, což je zároveň jeden z hlavních důvodů, proč zastoupený využívá jeho služeb a neprovádí činnost sám. Zároveň by tyto pokyny a jejich nerozumnost měly být v rozporu se zájmy zastoupeného. Pokud by na nich přes upozornění zastoupený trval, nenesl by obchodní zástupce odpovědnost za škodu v důsledku jejich nedodržení17. Množství povinností se může rozšířit, pokud je obchodní zástupce oprávněn uzavírat příslušné smlouvy jménem zastoupeného a na jeho účet. V tomto případě musí obchodní zástupce dodržovat obchodní podmínky určené zástupcem, jak je uvedeno v § 2489 odst. 2 NOZ (dříve § 655 odst. 3), ledaže by zastoupený vyjádřil souhlas s postupem odlišným. 5. 2. 2. Informační povinnost Obchodní zástupce je dle § 2489 odst. 2 NOZ povinen zastoupenému sdělit údaje o vývoji trhu a všech dalších okolnostech, které jsou důležité pro jeho zájmy, a to zejména pro rozhodování souvisejícím s uzavíráním příslušných obchodů. Tuto povinnost lze zařadit pod odbornou péči, jak lze vyčíst například z jejího zařazení pod § 655 ObchZ, který nese název Odborná péče a který kromě povinností uvedených v kapitole 4. 2. 1. obsahuje právě informační povinnost zastoupeného. Tato povinnost vyplývá ze soustavnosti činnosti obchodního zástupce, předpokládané dlouhodobosti vztahu a shodnosti obchodních zájmů 18 . Je jí vynucována spolupráce ze strany obchodního zástupce. Informační povinnost se bude vztahovat především na okolnosti důležité pro uzavření obchodu, například informace o třetích osobách, které by připadaly v úvahy v souvislosti s uzavřením obchodu, dále informování o situaci na trhu, konkurenci nebo vývoji cen a poptávek. Takové informace jsou pro zastoupeného důležité z hlediska                                                                                                                 16  RABAN, Přemysl. Obchodní zákoník 2009: komentář, judikatura. 6. dopl. vyd. Praha: Eurounion, 2009, 749 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-8073170-813.   17DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3674 s. ISBN 80-727-3071-1.     18  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem : podle stavu k 1.4. 2006. 9. vyd. Praha: Linde, 2006, 1194 s. ISBN 80-717-9863-0.   17    

rozhodování o dalším postupu jako například ukončení obchodního zastoupení, jeho změna a přesunutí výkonu do jiné oblasti a podobně. S tím souvisí i povinnost uchovávat doklady, který obchodní zástupce získal během své činnosti a které mohou být důležité pro ochranu oprávněných zájmů zastoupeného (§ 2493 NOZ, § 663 odst. 3 ObchZ.). Jako na další z informačních povinností lze pohlížet na povinnost zastoupeného dle § 2494 NOZ sdělit zastoupenému bez zbytečného odkladu skutečnost, že nemůže dále vykonávat obchodní zastoupení. Funkcí tohoto ustanovení je zejména předcházení vzniku možných škod19. Zákonná úprava neupravuje formu, jakou by obchodní zástupce takové oznámení učinit. Tato povinnost ale umožňuje zastoupenému v dostatečné době provést kroky směřující k pokračování jeho obchodní činnosti. Tato povinnost je společně s povinností uvedenou v kapitole 5. 2. 1. jednou z povinností, od kterých se nelze odchýlit ujednáním a které chrání zájmy zastoupeného. Takové jednání je v souladu s § 2519 NOZ zakázáno. 5. 2. 3. Povinnost mlčenlivosti Povinnost mlčenlivosti osobně považuji za jednu z nejdůležitějších povinností obchodního zástupce. V souladu s § 2491 odst. 1 a 2 NOZ a jemu obsahově odpovídajícímu § 657 ObchZ. je obchodní zástupce povinen zdržet se jednání, které by obsahovalo sdělování údajů získaných od zastoupeného třetí osobě, případně jejich využití pro sebe nebo jinou osobu. Dále se toto omezení týká údajů, které se obchodní zástupce nedozvěděl přímo od zastoupeného, nýbrž při plnění svých vlastních smluvních povinností, ale jejich použití by mohlo přivodit zastoupenému újmu. Zákonné znění nicméně neupravuje případy, kdy tyto informace obchodní zástupce nezískal od zastoupeného, ale sám při své vlastní činnosti. Zároveň zákonná úprava stanovuje trvání této povinnosti i po zániku obchodního zastoupení. Smlouva tedy bude ukončena, ale povinnost mlčenlivosti bude trvat dál - až do chvíle, kdy uvedení údajů

                                                                                                                  19  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 383 s. ISBN 80-720-1175-8.     18    

nebude moci ohrozit zájmy zastoupeného20. O porušení této povinnosti by však nešlo v případech, kdy dal k takovému jednání souhlas zastoupený. V tomto případě se jedná o speciální ochranu zastoupeného, kterou mu poskytuje zákon a která doplňuje ochranu obchodního tajemství obsaženou v § 504 NOZ (dříve § 17 ObchZ.) a jeho ochrany v rámci ochrany proti nekalé soutěži, která je upravené v § 2988 a násl.(dříve § 53 ObchZ) a ochranou informací, které si smluvní strany sdělí při uzavírání smlouvy, kterou podrobněji upravuje ustanovení § 271 ObchZ)21. Především ochrana nekalé soutěže dává dle § 2988 NOZ osobě, jejíž právo by bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, možnost požadovat po rušiteli, aby se nekalé soutěže zdržel nebo odstranil závadný stav, případně dále požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a případně vydání bezdůvodného obohacení. Rozdíl oproti povinnosti mlčenlivosti obchodního zástupce v rámci obchodního zastoupení spatřuji především v předmětu ochrany. Ustanovení § 2491 NOZ se týká většího množství informací a dat, které v souhrnu tvoří celek vyžadující zvláštní ochranu z důvodu svojí obchodní cennosti a významu, a to nejen ve vztahu k zastoupenému. Ochrana se vztahuje na všechny získané informace, tzn. nejen ty, které tvoří součást obchodního tajemství22. Zároveň se jedná o pojem širší než pojem obchodní tajemství dle § 504 NOZ. Naproti tomu ochrana před nekalou soutěží chrání soutěžitele je ochranou obecnou, chránící spíše dílčí data a poznatky, a lze předpokládat, že v případě, kdy ochranu práv zastoupeného nelze zajistit v souladu s § 2491 NOZ, lze přikročit k ochraně před nekalou soutěží nebo případně k dalším formám ochrany. Důležitou otázkou je, zdali povinnost mlčenlivosti nezakládá nerovné postavení mezi zastoupeným a obchodním zástupcem ve smyslu omezení svobody podnikání.                                                                                                                 20  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 385 s. ISBN 80-720-1175-8.     21  Jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoliv. Kdo poruší tuto povinnost, je povinen k náhradě škody, obdobně podle ustanovení 373 a násl. ( Oddíl třetí. Náhrada škody)   22DĚDIČ,

Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3677 s. ISBN 80-727-3071-1.       19    

Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ČR a ve svém usnesení 23 stanovil, že ustanovení § 657 ObchZ (nyní § 2491 NOZ) o mlčenlivosti a zákazu využití získaných od zastoupeného během vykonávání činnosti obchodního zástupce nezakládá nerovné postavení, neboť neomezuje bývalého obchodního zástupce ve svobodě podnikání, ale pouze chrání zastoupeného po určitou dobu před obchodním využitím údajů získaných obchodním zástupcem během své činnosti. V tomto lze spatřovat rozdíl od konkurenční doložky, která svobodu podnikání obchodního zástupce omezuje. Rozdíl oproti povinnosti mlčenlivosti lze spatřovat v podobě povinnosti se takto chovat po ukončení obchodního zastoupení, kdežto povinnost mlčenlivosti vzniká od počátku obchodního zastoupení. Otázkou konkurenční doložky se budu zabývat v kapitole 10 této práce. 5. 2. 4. Ručení obchodního zástupce za splnění třetí osobou Míra odpovědnosti obchodního zástupce za splnění závazku třetí osobou, takzvaného delcredere, se liší v závislosti na tom, jestli se obchodní zástupce písemně zavázal k ručení. Jedná se o institut, který při splnění zákonných podmínek svým způsobem částečně přenáší odpovědnost na obchodního zástupce. Předpokládá se, že obchodní zástupce dle § 2492 NOZ (dříve § 658 odst. 2) za splnění závazku, jehož uzavření navrhnul zastoupenému nebo jej jeho jménem uzavřel, neručí. K tomu, aby za toto splnění ručil, je vyžadováno kromě výše uvedeného písemného zavázání obchodního zástupce ještě ujednání zvláštní úplaty. Na samotný závazek ručení obchodního zástupce se použije obecná zákonná úprava ručení dle § 2018 a násl. NOZ. Toto ujednání dává zastoupenému možnost vynutit si u obchodního zástupce větší míru pečlivosti při výběru potenciálních obchodních partnerů a vyvarovat se tak případů, kdy obchodní zástupce s vidinou vyšší provize navrhne zastoupenému, případně jeho jménem uzavře smlouvu s osobou, u níž lze předpokládat, že smlouvu nesplní řádně nebo včas. Obchodní zástupce tím, že působí na určitém teritoriu, má mít co nejširší přehled a umět odhadnout potenciální partnery24. Lze zároveň tvrdit, tak nepřímý vliv má jistě vazba provize na splnění závazku ze zprostředkovatelské                                                                                                                 23  Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2800/2006.   24  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 45 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185   20    

smlouvy25. Takové chování tedy lze u obchodního zástupce lze vynutit také stanovením provize v závislosti na splnění závazku, který navrhnul či uzavřel. I z těchto důvodů by měl obchodní zástupce zastoupenému průběžně poskytovat informace o třetích osobách, se kterými navrhuje či uzavírá smlouvu, aby si zastoupený mohl udělat vlastní představu o těchto osobách a jejich důvěryhodnosti a spolehlivosti, přecházelo se situacím, kdy třetí osoba závazek neplní z důvodu pochybení při výběru na straně obchodního zástupce, a tudíž nebylo nutné uzavírat toto zvláštní ručení a snižovat tak míru důvěry mezi smluvními stranami. V souhrnu tedy lze říct, že lze přesunout část odpovědnosti na obchodního zástupce, nicméně je při tom nutné splnit zákonné povinnosti a zároveň vynaložit finanční prostředky, které obchodnímu zástupci nahradí riziko, které mu hrozí v případě, že by byl nucen v rámci ručení plnit svojí povinnost. 5. 2. 5. Osobní výkon obchodního zastoupení V souvislosti s výkonem obchodního zastoupení se nabízí otázka v jaké míře je obchodní zástupce povinen vykonávat tuto činnost osobně a v jaké míře může k výkonu využít jiné osoby. Zákonná úprava na jednu stranu v § 2483 NOZ charakterizuje činnost obchodního zástupce jako činnost nezávislou a podnikatelskou, tedy prováděnou samostatně, soustavně, na vlastní účet, odpovědnost a za účelem zisku. Obchodní zastupování zároveň bude předmětem podnikání obchodního zástupce. Tato ustanovení by se de facto přikláněla k možnosti výkonu obchodního zastoupení jinou osobou, než osobou smluvního obchodního zástupce. V případě uzavření smlouvy o nevýhradním obchodním zastoupením by toto dovolovalo obchodním zástupcům pověřovat další osoby výkonem činnosti a umožňovala mu tak uzavírat větší množství podobných smluv, jelikož by výkon dohodnutého obchodního zastoupení byl ulehčen v tom smyslu, že by tyto pověřené osoby vykonávaly větší či menší část povinností obchodního zástupce. Za klíčovou kvalitativní podmínku výkonu takové podnikatelské činnosti pro zastoupeného lze patrně označit povinnost výkonu sjednané činnosti „s odbornou                                                                                                                 25  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem : podle stavu k 1.4. 2006. 9. vyd. Praha: Linde, 2006, 1196 s. ISBN 80-717-9863-0.       21    

péčí“26. Konkrétně v § 2489 odst. 1 NOZ najdeme povinnost obchodního zástupce vykonávat svou činnost s odbornou péčí, dále také dbát zájmů zastoupeného a postupovat ve shodě s pověřením a s jeho rozumnými pokyny. Od tohoto ustanovení se smluvní strany nemohou dohodou odchýlit. Je tak kladen požadavek na odborné zhodnocení pokynů zastoupeného tak, aby při jejich nepatřičnosti tento nebyl krácen jejich bezmyšlenkovitým plněním ze strany obchodního zástupce

27

. Společně

s požadavkem poctivého jednání dle § 6 odst. 1 NOZ, jednání v dobré víře dle § 7 NOZ a dalšími povinnostmi obchodního zástupce popsanými v této kapitole se lze domnívat, že přenesení výkonu obchodního zastoupení prakticky není možné. Určení těchto povinností vytváří jakýsi celek požadavků profesionálního výkonu obchodního zastoupení, které od něj zákonná úprava požaduje a které by nebylo možné požadovat a kontrolovat u další osoby, na kterou by obchodní zástupce přenesl výkon činnosti. Mohla by tak nastat situace, kdy obchodní zástupce sice splňuje všechny požadavky, ale činnost nevykonává osobně, nýbrž prostřednictvím osoby, která nemá podobnou kvalifikaci, znalost trhu nebo další vlastnosti, které vedly zastoupeného k uzavření smlouvy právě s tímto obchodním zástupcem. Proto se domnívám, že takové přenesení výkonu činnosti by bylo v rozporu se smluvním ujednáním, jelikož od osoby, a kterou obchodní zástupce činnost přenesl, nelze očekávat totožné schopnosti a dovednosti. Nutnost osobního výkonu obchodního zastoupení lze vyčíst i z dalších zákonných ustanovení, jako například z § 2489 odst. 2 NOZ, který ukládá obchodnímu zástupci povinnost sdělovat zastoupenému údaje o vývoji trhu a dalších okolnostech, které by mohly mít význam pro zastoupeného, jeho zájmy a rozhodování při uzavírání obchodů. Lze usuzovat, že některé činnosti, které nemají takový význam či právní relevanci může přenechat podřízeným. Může se jednat například o reklamní činnost nebo o navazování prvních kontaktů s potenciálními klienty. Další omezením možnosti obchodního zástupce pověřit výkonem činnosti jinou osobu je jeho povinnost sdělit zastoupenému fakt, že již nadále nemůže vykonávat tuto činnost. Jelikož je vyžadováno oznámení bez zbytečného odkladu, lze se domnívat, že toto omezuje obchodního                                                                                                                 26  JAN, Hrabec. Povinnost osobního výkonu funkce obchodního zástupce. In: [online]. [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.ustavprava.cz/cz/sekce/povinnost-osobnihovykonu-funkce-obchodního-zastupce-90/     27  Tamtéž.     22    

zástupce v tom smyslu, že v případě, kdy nemůže tuto činnost vykonávat, tak jejím výkonem pověří jinou osobu bez souhlasu zastoupeného. Forma oznámení není zákonem stanovena. Je na zastoupeném, aby rozhodnul o dalším postupu28, například volbu nového obchodního zástupce a podobně. 5. 2. 6. Povinnost starat se o podklady a pomůcky Poslední povinností obchodního zástupce, kterou zákonná úprava konkrétně v § 2493 NOZ upravuje, je jeho povinnost uchovávat po potřebnou dobu doklady, které získal při své činnosti a které mohou být důležité pro ochranu zájmů zastoupeného. Určení této doby vyplývá buď ze všeobecně závazných právní předpisů (daňových, celních nebo účetních), anebo ze smlouvy či pokynů zastoupeného (např. kalkulace cen, starší smlouvy uzavřené se zákazníky, poptávka zákazníků apod.)29. Obchodní zástupce tedy není povinen uchovávat pouze doklady o své vlastní činnosti pro daňové účely a podobně, ale jeho povinnost se vztahuje i na doklady důležité pro zastoupeného. Tato povinnost koresponduje s povinností zastoupeného obchodnímu zástupci poskytnout dokumentaci, která je nezbytná k plnění jeho úkolů (blíže kapitola 6. 2. Dokumentace, informace a podklady. Tyto podklady, doklady a dokumentace se přirozeně budou lišit u každé smlouvy. Z toho důvodu dle mého názoru NOZ neuvádí přesnější popis.

6. Práva a povinnosti zastoupeného 6. 1. Poctivost a dobrá víra Přestože mezi právy a povinnostmi zastoupeného a obchodního zástupce existuje vzájemná podmíněnost a propojenost, tak na rozdíl od osoby obchodního zástupce, jehož práva a povinnosti jsou v zákonné úpravě podrobnější a jejich výčet širší, jsou povinnosti zastoupeného upraveny v menší rozsahu. Vzhledem k tomu, že od zákonných ustanovení upravující povinnosti zastoupeného se dle § 2519 odst. 1 NOZ                                                                                                                 28  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3675 s. ISBN 80-727-3071-1.       29  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 44 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.       23    

nelze dohodou odchýlit, spatřuji v této kogentní úpravě značnou míru ochrany obchodního zástupce. Upravuje totiž základní vzorce chování zastoupeného a obchodní zástupce od něj takové chování může očekávat a vyžadovat. Vedle hlavní povinnosti zastoupeného, za kterou považuji povinnost platit obchodnímu zástupci provizi, rozlišuje právní úprava obecnou povinností poctivosti a dobré víry (stejné jako u obchodního zástupce) a zvláštními povinnostmi. Tuto obecnou povinnost vyžaduje i Směrnice ve svém článku 4 odst. 1, který od zmocnitele (zastoupeného) vyžaduje zodpovědné jednání a dobrou víru. Toto ustanovení se promítnulo do ustanovení § 655a odst. 1 ObchZ., který ovšem místo zodpovědnosti vyžadoval poctivost. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014 sice tento požadavek v části zákona věnované obchodnímu zastoupení nevyžaduje, nicméně ho lze vyčíst z ustanovení § 6 odst. 1 NOZ, které vyžaduje poctivé chování v právním styku, dále z ustanovení § 7 NOZ, které říká, že u osoby, která jednala určitým způsobem, se má za to, že jednala poctivě a v dobré víře. Dobrá víra je tedy předpokládaná v souladu se zásadami a duchem nové právní úpravy. Tyto požadavky by měly především zajistit řádný výkon funkce obchodního zástupce, k němuž pomáhá dodržování jak této obecné, tak i zvláštních povinností zastoupeným.

6. 2. Dokumentace, informace a podklady Mezi zvláštní povinnosti zastoupeného, které doplňují obecnou povinnost zastoupeného jednat v dobré víře obstarat a sdělit obchodnímu údaje nezbytné k plnění jeho povinností a poskytnout mu nezbytnou dokumentaci k předmětu obchodů. Tyto povinnosti jsou po rekodifikaci obsahově odpovídající předchozí úpravě. Poskytnutí těchto údajů je v zájmu obou smluvních stran, neboť přispívá k úspěšnému uzavření stanovených smluv a obchodů a předchází případným sporům, které by mohly vzniknout. O dokumentaci vztahující se k předmětu obchodů, kterou upravuje § 2496 NOZ a která je pro obchodního zástupce ve většině případů důležitá (někdy až nezbytná), lze říct, že obsahuje především údaje o nabízených produktech, službách nebo dalších předmětech obchodu. Může se jednat například o technické specifikace, podmínky používání, informace o záruční podmínkách nebo jiné vlastnosti. Tyto podklady zůstávají po dobu obchodního zastoupení ve vlastnictví zastoupeného a obchodní

24    

zástupce je tudíž povinen je opatrovat. Stejně tak by byl povinen opatrovat věci, které by při své činnosti získal pro zastoupeného. 30 V případě, že by došlo k ukončení obchodního zastoupení, je na straně obchodního zástupce stanovena povinnost takové podklady vrátit, pokud to ovšem dovoluje jejich povaha. Pokud by se tedy jednalo o podklady, které by obchodní zástupce během obchodního zastoupení spotřeboval (např. reklamní letáky), nelze po něm požadovat vrácení ani případné poskytnutí jiné věci, která by nahrazovala tyto podklady. Další důležitou povinností zastoupeného je povinnost informační, která je obsažená v § 2495 NOZ. Tato informační povinnost se může dotýkat i dalších povinností, jako například finanční povinnosti platit provizi. Jedná se o informace ohledně kapacity zastoupeného, jelikož provize obchodního zástupce je totiž odvislá od splnění obstaraných závazků, jež obchodní zástupce ovšem nemůže ovlivnit.31 Mezi další informační povinnosti zastoupeného se dále dle § 2497 NOZ řadí povinnost informovat obchodního zástupce bez zbytečného odkladu o tom, zda obchod jím obstaraný přijal, odmítnul nebo nesplnil. Na rozdíl od úpravy ve Směrnici a ObchZ, která pro toto oznámení požadovala rozumnou, resp. přiměřenou lhůtu, NOZ již vyžaduje oznámení bez zbytečného odkladu. Vzhledem k tomu, že zákonná úprava očekává od zastoupeného jednání v dobré víře a v souladu se zásadami poctivého jednání, lze mít za to, že tato informační povinnost se vztahuje dále i na informaci o splnění obstaraného obchodu. Tato povinnost zastoupeného informovat se vztahuje na všechna jednání, která obstaral obchodní zástupce v rámci svých povinností, tedy nejen na právní úkony.32 Zároveň tato povinnost může následně ovlivnit například odměnu obchodního zástupce. Stejně tomu tak je u

další informační povinnosti, která se týká oznámení

předpokládaného významného snížení rozsahu činnosti. Jde o informaci nasvědčující                                                                                                                 30  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3684 s. ISBN 80-727-3071-1.   31  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 417 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.   32  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3676 s. ISBN 80-727-3071-1.   25    

podstatnému snížení rozsahu činnosti oproti tomu, co by mohl obchodní zástupce za normálních podmínek očekávat33. Ustanovení § 2498 vyžaduje oznámení v rozumné době, stejně jako ObchZ. v § 655a odst. 1 písm. b), reflektující článek 4 odst. 2 písm. b) Směrnice. Za rozumnou dobu považuji takovou, která by obchodnímu zástupci umožnila připravit se na očekávaný pokles příjmů a vyhledat novou osobu, pro kterou by mohla vykonávat činnosti obchodního zástupce.

7. Provize a její náležitosti 7. 1. Nárok obchodního zástupce na provizi 7. 1. 1. Způsoby určení výše provize Provize představuje odměnu obchodního zástupce za výkon sjednané činnosti. Povinnost zastoupeného platit obchodnímu zástupci za výkon činnosti provizi a tomu odpovídající nárok obchodní zástupce na její výplatu se zcela jistě řadí mezi nejdůležitější prvky obchodního zastoupení. Od 1. 1. 2014 se povinnost zastoupeného tuto provizi platit v podobě § 2483 odst. 1 NOZ zařadila mezi podstatné náležitosti smlouvy o obchodním zastoupení, čímž došlo ke zvýšení důležitosti jejího určení oproti do té doby platné právní úpravě. Úprava samotné provize, nároku na ní, její výše, podmínek její výplaty atd. je ve srovnání s ostatními náležitostmi smlouvy o obchodním zastoupení velmi rozsáhlá a podrobná. Konkrétně je obsažena v § 2499 NOZ až § 2508 NOZ. Výše provize by v první řadě měla být dohodnuta v samotné smlouvě o obchodním zastoupení, jak ostatně předpokládá NOZ v § 2499. Teprve v případě, že nedojde mezi smluvními stranami k ujednání její výše, přicházejí na řadu další způsoby, jak její výši určit. Do doby, než Česká republika přijala Směrnici, ObchZ předpokládal, že v případě nesjednané provize náleží obchodnímu zástupci provize obvyklá při obdobném obchodním zastoupení. Směrnice samotná provizi upravuje v Kapitole III s názvem Odměna a pro určení výše provize v případě jejího nesjednání vyžaduje postup jiný, který spočívá v nároku obchodního zástupce na provizi odpovídající zvyklostem podle místa jeho činnosti a s ohledem na druh zboží, jehož se týká smlouva                                                                                                                 33  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 45 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.     26    

o obchodním zastoupení, jak říká § 659 odst. 1 ObchZ. Tento paragraf dále stanovuje další náhradní způsob určení výše provize, a to v případě, že takové zvyklosti nejsou, má právo na rozumnou odměnu, která bere v úvahu všechny prvky operace34. Nová právní úprava již nedovoluje při určování výše provize (rozumné odměny) s použitím tohoto v pořadí druhého náhradního způsobu přihlížet ke všem okolnostem onoho úkonu, nýbrž v § 2499 předpokládá přihlížení pouze k podstatným okolnostem. Domnívám se, že zákonodárce se tak snaží předejít případným průtahům v případě přihlížení ke všem okolnostem a proto tento předpoklad omezil a poskytnul tak obchodnímu zástupci vyšší míru ochrany. Přesto však považuji oba náhradní způsoby považovat za méně spolehlivé, než ujednání výše ve smlouvě samotné. Již samotné zjišťování a ověřování zvyklostí v místě činnosti může být pro obě strany problematické. Smluvní strany by totiž musely zkoumat, jaké jsou obecné podmínky a obvyklá výše provize v případě obchodního zastoupení v jejich oblasti, zkoumání místního trhu a obchodu se stejným zbožím nebo službami porovnávání smluv o obchodním zastoupení. V dosti případech může opravdu dojít k situaci, kdy takové zvyklosti v určené oblasti nejsou a v takovém případě připadá obchodnímu zástupci taková provize, která odpovídá rozumné výši. Ta by se pravděpodobně určila v závislosti na průměrné výši provize, která se obvykle poskytuje v případech podobných v téže oblasti při podobných podmínkách, podobné činnosti a dalších faktorech, u kterých lze spatřovat spojitost. V případě vzniku sporu o výšku provize by důkazní břemeno nesl obchodní zástupce, který by musel dokázat, ze provize, o kterou žádá, odpovídá příslušným zvyklostem35. I proto si myslím, že by při uzavírání smlouvy o obchodním zastoupení měly obě strany přistoupit k určení výše provize již ve smlouvě, přestože to není jejich zákonná povinnost, a vyhnout se tak případným sporům o její výši.

                                                                                                                34  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 390 s. ISBN 80-720-1175-8.   35  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 46 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.       27    

7. 1. 2. Další okolnosti významné pro určení výše provize Pro účely určení výše provize je důležité brát v potaz další skutečnosti, kterými jsou například ovlivnění její v závislosti na rozsahu splněných povinností třetími osobami nebo její určení v případě, že obsahuje proměnlivé části. Zákonná úprava v podobě § 2499 odst. 2 NOZ říká, že pokud je rozsah povinností splněných třetí osobou základem pro určení výše provize, započte se do základu i plnění, které nebylo uskutečněno z důvodu na straně zastoupeného. Pokud by tedy výše provize byla závislá na kupní ceně v případě smlouvy, jejíž uzavření zprostředkoval obchodní zástupce v souladu se smlouvou o obchodním zastoupení se zastoupeným, a poté by došlo například ke snížení kupní ceny ze strany zastoupeného, tak by se pro určení výše provize obchodního zástupce použila kupní cena sjednaná původně. Tento postup poskytuje obchodnímu zástupci ochranu v případech, kdy by zastoupený mohl podobným jednáním snížit jeho provizi, a to i bez jeho vědomí. V případech, kdy je výše provize obchodního zástupce nebo jakákoliv její část stanovena tak, že se může měnit podle počtu a hodnoty uzavřených obchodů, tak se každá tato část považuje za složku provize. V souladu s § 2499 odst. 3 NOZ (dříve ustanovení § 659 ObchZ) tak zákon pamatuje na případy, kdy si smluvní strany dohodnou výši provizi například v procentuální výši v závislosti na plnění třetích stran nebo si část provize určí pevnou částkou, která se nemění, a část provize se následně určí v závislosti na úspěchu obchodního zástupce. Zákon zároveň nevylučuje další možnosti sjednání výše dalšími způsoby, které strany zvolí za vhodné a nechává jim v tomto ohledu dostatečný prostor k jiným ujednáním, která budou pro obě strany v daném případě nejvýhodnější. Při sjednání výše provize je nutné, aby smluvní strany vycházely ze smyslu obchodního zastoupení a provize jako úplaty za realizovanou činnost.36

7. 2. Náhrada nákladů obchodního zástupce a provize Dalším faktorem, který může působit na výši provize, je výše náhrady nákladů obchodního zástupce, jejich samotná existence a vzájemné působení vedle provize. Může totiž nastat situace, kdy bude provize nižší, ale zároveň bude obchodnímu                                                                                                                 36  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3678 s. ISBN 80-727-3071-1.   28    

zástupci poskytována náhrada vynaložených nákladů. Je jisté, že obchodnímu zástupci při výkonu činnosti náklady vzniknou. Některé náklady předpokládá již samotná zákonná úprava obchodního zastoupení, například mohu jmenovat náklady obchodního zástupce v případě povinnosti obchodního zástupce po ukončení obchodního zastoupení předat zastoupenému podklady a další věci, které od něj obdržel v souvislosti s výkonem obchodního zastoupení a které nebyly spotřebovány.

Převážnou část

nákladů obchodního zástupce budou tvořit cestovní náklady, dále náklady na reklamu a propagaci atd. Z uvedených důvodů je důležité, aby mezi stranami byla dohodnuta forma jejich náhrady, pokud není obsažena v provizi dle zákonného předpokladu. Zákonná úprava totiž ve formě § 2500 NOZ obecně předpokládá, že náhrada nákladů je zahrnuta v provizi. Poskytuje ale oběma stranám možnost takové dohody, která zavazuje zastoupeného k náhradě nákladů na straně obchodního zástupce, ale tuto náhradu zároveň podmiňuje vznikem nároku na provizi, tedy na příklad úspěšným zprostředkováním obchodu. Znamená to, že náklady na činnost, kterou vyvinul bezúspěšně (např. cestovní náklady), nese zástupce ze svého37. Lze však dovozovat, že obě strany se mohou dohodnout i opačně a obchodnímu zástupci by náhrada nákladů náležela i v případě, že mu právo na provizi nevznikne. Stejně jako v případě provize však obchodnímu zástupci tato náhrada nenáleží, pokud při uzavírání obchodů byl činný pro obě strany (zastoupeného a třetí osobu) jako obchodní zástupce nebo jako zprostředkovatel (§ 2508 NOZ). Ve většině případů jsou však náklady obchodního zástupce v poměru k provizi nepatrné, případně může být problematické pro obě strany dokázat, zdali určité náklady byly vynaloženy v souvislosti s výkonem obchodního zastoupení či nikoliv. Obchodní zástupce by musel kolikrát obtížně zvažovat, jaké náklady vynaložit na určitou činnost s obavou, zdali mu následně budou zastoupeným nahrazeny. Takové váhání by následně mohlo vést ke zmeškání příležitosti provést určitý obchod výhodněji a snižovala by se tak kvalita jeho výkonu činnosti obchodního zástupce. Taktéž by pro obchodního zástupce mohlo být časově složité obstarávat všechny doklady o svých nákladech,                                                                                                                   37  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 417 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.   29    

pokud by je zastoupený vyžadoval. Nemluvě o tom, pokud by obchodní zástupce vykonával činnost pro více různých zastoupených. Proto se domnívám, že zákonný předpoklad zahrnutí náhrady nákladů do provize je oboustranně výhodný.

7. 3. Provize v různých časových úsecích obchodního zastoupení 7. 3. 1. Provize před účinností a po dobu obchodního zastoupení Právo obchodního zástupce na provizi je závislé na splnění podmínek a na době, ve které vzniklo, tedy před uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení, během jejího trvání či po jejím zániku. Zároveň je odlišné v případech výhradního a nevýhradního obchodního zastoupení. Podrobně tyto rozdíly popíšu v následující části této práce. Obecně má obchodní zástupce právo na provizi za úkony uskutečněné při obchodním zastoupení. Zároveň § 2501 odst. 1 NOZ toto právo upřesňuje v tom smyslu, že vznik tohoto práva podmiňuje uzavřením obchodů v důsledku činnosti obchodního zástupce. Ustanovení zdůrazňuje charakter provize jako odměny za činnost obchodního zástupce 38 .Druhým případem je jeho uzavření se třetí osobou, kterou obchodní zástupce získal za účelem uskutečnění tohoto obchodu před účinností smlouvy. Tato úprava odpovídá ObchZ a tím, rozdílem, že oproti úpravě v ObchZ již není vyloučen nárok na provizi v případech, kdy obchodní zástupce byl při uzavírání činný jako obchodní zástupce nebo zprostředkovatel

pro osobu, s níž zastoupený

39

uzavřel obchod . Z toho dle mého názoru vyplývá, že obchodnímu zástupci může vzniknout právo na provizi již před účinností smlouvy, pokud třetí osobu získal z důvodu uzavírání obchodů, kterých se bude týkat smlouva o obchodním zastoupení. Může se jednat i o klienta, který sice nebyl získán zástupcem, ale spadal do jeho výhradního okruhu zákazníků při výhradním zastoupení. 40 V případě výhradního                                                                                                                 38  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3679 s. ISBN 80-727-3071-1.     39  BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 801 s. ISBN 978-80-7380-413-8.     40  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 416 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.   30    

zastoupení má obchodní zástupce právo na provizi i v případech, kdy je obchod uskutečněný se třetí osobou z území nebo také z okruhu osob, na které se výhradní obchodní zastoupení nemusí vztahovat (§ 2501 odst. 2 NOZ). Podobně chránila obchodního zástupce i Směrnice ve své kapitole III, článku 7 odst. 2. Může se tak podle mně stát například v případech, kdy obchodní zástupce bude spatřovat větší výhodnost a zisk uzavřením předmětné smlouvy mimo území, na které se výhradní obchodní zastoupení vztahuje nebo v době, kdy stav trhu a poptávka na tomto území nebudou ve srovnání s ní dostatečně uspokojující. 7. 3. 2. Provize po zániku obchodního zastoupení a při změně zástupce Právní úprava pamatuje i na případy, kdy může vzniknout nárok na provizi po ukončení obchodní zastoupení nebo tento nárok vznikne více osobám. Předpokládám, že je tak poskytována ochrana obchodnímu zástupci pro případ, že obchodní zastoupení bylo ukončeno, ale do tohoto ukončení se zasloužil o splnění účelu obchodního zastoupení v takové míře, která ho opravňuje k provizi; případně ho k ní opravňuje jeho míra kooperace a přičinění v případě, že se na splnění účelu podílelo více obchodních zástupců. Konkrétně v ustanovení § 2501 odst. 3 NOZ je stanoveno pravidlo, které dává obchodnímu zástupci právo na provizi v případech, kdy byl obchod uskutečněn především v důsledku jeho činnosti v přiměřené době po zániků tohoto obchodního zastoupení, anebo pokud tak učinila třetí osoba před zánikem obchodního zastoupení vůči obchodnímu zástupci nebo zastoupenému určitou objednávku. Je však potřeba, aby tato třetí osoba splňoval podmínky uvedené v § 2501 odst. 1 a 2 NOZ a popsané v přechozí podkapitole (úkony v rámci obchodního zastoupení apod.). Zároveň je nutné, aby tato objednávka dorazila před ukončením obchodního zastoupení, přičemž zákon neurčuje, zdali má tato objednávka dorazit obchodnímu zástupci nebo zastoupenému. Jedině tak totiž obchodnímu zástupci vznikne právo na provizi. Problematické může být určení přiměřené (v případě ObchZ rozumné) doby po zániku obchodního zastoupení, v němž byl onen obchod zakládající právo na provizi uskutečněn. Je třeba posoudit vazbu na činnost obchodního zástupce z časového hlediska, s ohledem na druh zboží, obchodní podmínky a rozsah daného úkolu41. Okolnosti, které by při rozhodování, jestli                                                                                                                 41  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem : podle stavu k 1.4. 2006. 9. vyd. Praha: Linde, 2006, 1197 s. ISBN 80-717-9863-0.   31    

byl obchod uzavřen v přiměřené době či nikoliv, hrají méně či více významnou roli a je tedy zřejmé, že se budou lišit u každé jednotlivé smlouvy. V určitých případech může nastat taková situace, kdy právo na provizi vzniká dvěma obchodním zástupcům, kteří byli činní pro stejného zastoupeného. Oběma vzniká právo na provizi v souladu s § 2501 NOZ, nicméně může být složité rozhodnout, při činnosti kterého z nich bylo sjednáno například uzavření předmětné smlouvy mezi zastoupeným a třetí osobou. Případně se na jejím uzavření podíleli z části oba obchodní zástupci, což činí situaci ještě složitější. NOZ tedy konkrétně v § 2502 a v souladu s článkem 9 kapitoly III Směrnice předpokládá, že v případech, kdy jednomu z obchodních zástupců náleží právo na provizi dle § 2501 odst. 3 NOZ, tedy obchodnímu zástupci předchozímu, kterému na ni vzniklo právo po zániku obchodního zastoupení, nevzniká právo na provizi obchodnímu zástupci následujícím, který vykonává činnost a náleží mu na ní právo dle § 2501 odst. 1 a 2 NOZ. Úprava § 2502 NOZ ale zároveň dovoluje provizi rozdělit mezi oba takové obchodní zástupce, pokud je to možné a vzhledem ke všem okolnostem spravedlivé, což umožňuje zastoupenému odměnit například obchodní zástupce, kteří se oba podíleli na jedné činnosti, nicméně každý po jiný časový úsek. Pokud se na vzniku obchodu podílí oba zástupci, musí být provize rozdělena, neboť k jednomu obchodnímu případu náleží jen jedna provize42. Pořád tedy hovoříme o jedné provizi, která je ale rozdělena. Tato možnost rozdělení podle mně chrání obchodního zástupce, který se podílel na uvedeném obchodu, ale z nějakých důvodů by mu zastoupený nechtěl přiznat část provize. Proto je významné právě určení spravedlivosti, které přímo obsahuje a vyžaduje ustanovení § 2503 NOZ.

7. 4. Právo na provizi v závislosti na typu obchodního zastoupení 7. 4. 1. Právo na provizi při obstarávání příležitostí V předchozích částech kapitoly 7 jsem rozebral právo obchodního zástupce na provizi v závislosti na tom, zdali je sjednáno obchodní zastoupení výhradní či nevýhradní nebo jestli se jednalo o provizi v době obchodního zastoupení či po jeho                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       42  RABAN, Přemysl. Obchodní zákoník 2009: komentář, judikatura. 6. dopl. vyd. Praha: Eurounion, 2009, 670 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-8073170-813.     32    

skončení. Neméně důležitým ujednáním mezi smluvními stranami je takové, které stanovuje povinnost obchodního zástupce buďto pouze obstarat pro zastoupeného příležitost uzavřít obchod na straně jedné, anebo na straně druhé tato povinnost absentuje. V případě, že obchodní zástupce není povinen sjednat samotnou smlouvu a náplní jeho činnosti je sjednávání příležitostí k uzavření obchodu určeného ve smlouvě o obchodním zastoupení, zákonná úprava v § 2503 NOZ zakládá právo obchodního zástupce na provizi již samotným obstaráním této příležitosti. Zákon nepožaduje výslovnou úpravu ve smlouvě. Stačí proto, jestliže výkladem smlouvy lze zjistit 43 .Taková možnost přináší výhodu obchodnímu zástupci, jelikož v takovém případě mu postačuje, když kupříkladu předloží zastoupenému seznam osob či společností, se kterými navázal kontakt, seznámil je se smluvním plněním a dalšími právy a povinnostmi, které vyplývají ze smlouvy, kterou mohou se zastoupeným uzavřít, a již tímto mu vzniká právo na provizi. Smluvní strany se však od této zákonné úpravy mohou odchýlit, případně mohou blíže specifikovat, co znamená samotné obstarání příležitosti a v jaké míře musí obchodní zástupce tuto povinnost splnit, aby mu náležela provize. Dokonce to považuji za vhodné. Mohou se totiž vyskytnout situace, kdy by právě předložení seznamu kontaktovaných osob a společností nemuselo dle smluvního ujednání mezi stranami znamenat automaticky právo na provizi, ale bylo by nutné, aby obchodní zástupce předložil bližší specifikace možnosti uzavřít s nimi předmětný obchod, například kdyby obchodní zástupce měl povinnost zjistit například počet kusů, o které by tyto osoby měly zájem, nebo dobu, na kterou by smlouvu chtěly uzavřít. V tomto ohledu je tedy zákonná úprava poskytuje značný prostor pro vlastní úpravu, která může zabránit sporu o to, jestli byla taková příležitost obstarána či nikoliv. 7. 4. 2. Okamžiky vzniku práva na provizi O poznání složitěji jsou upraveny případy, kdy obchodnímu zástupci vzniká právo na provizi v případě, že nemá dle dohody se zastoupeným povinnost pouze obstarávat příležitosti k uzavření smlouvy. Ustanovení § 2504 NOZ tomto případě rozlišuje tři okamžiky, které zakládají obchodnímu zástupci právo na provizi, zároveň však je opět smluvním stranám, podobně jako u většiny úpravy vzniku práva na                                                                                                                 43  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 394 s. ISBN 80-720-1175-8.     33    

provize, poskytnuta možnost vlastní úpravy. Právo obchodního zástupce na provizi tedy vzniká buďto v okamžiku splnění povinnosti zastoupeným nebo v okamžiku, kdy byl povinen splnit závazek uzavřený s třetí osobou, anebo v momentu, kdy závazek z uzavřené smlouvy splnila třetí osoba. Vzhledem k tomu, že uvedená zákonná úprava je dispozitivní, tak lze předpokládat, že smluvním stranám nic nebrání v ujednání, které by zakládalo vznik práva obchodního zástupce na provizi již okamžiku samotného uzavření smlouvy s uvedeným obsahem mezi zastoupeným a třetí osobou. Takové ujednání by se velmi blížilo zákonné úpravě zprostředkování v § 2445 NOZ až § 2454 NOZ. V případě obchodního zastoupení je ale zákonně upraven případ, kdy právo na provizi vzniká v okamžiku uzavření uvedené smlouvy, nicméně ten popíšu v další části této kapitoly. V souvislosti se zněním § 2504 odst. 1 NOZ a předpokladu uvedených okamžiků vzniku práva obchodního zástupce je důležité určit, co je uvedenou povinností a která ze smluvních stran, tedy zastoupený a osoba, se kterou tuto smlouvu uzavírá, je povinná tento závazek splnit a tímto splněním uvedené povinnosti založí právo obchodního zástupce na provizi. Je tedy důležité ve smlouvě určit kdy, případně splněním které povinnosti, uvedené právo obchodní zástupce vzniká. Jako příklad lze uvést situaci, kdy je v důsledku činnosti obchodního zástupce uzavřena kupní smlouva na určitý počet kusů zboží. Právo obchodního zástupce na provizi může v tomto případě vznikne v okamžiku, kdy zastoupený (v tomto případě také prodávající) dodá osobě, se kterou obchodní zástupce uzavřel kupní smlouvu (tedy kupující), sjednané zboží. Obchodnímu zástupci v tomto případě vzniká právo na provizi bez ohledu na to, jestli kupující uhradí kupní cenu, důležité je zde právě faktické plnění ze strany zastoupeného. V druhém případě by obchodnímu zástupci právo na provizi vznikalo v okamžiku, kdy byl zastoupený povinen svůj závazek splnit. V uvedeném příkladu by se jednalo o okamžik, který byl smluvními stranami určen jako okamžik plnění závazku, tedy například určité datum, kdy byl zastoupený (prodávající) povinen dodat kupujícímu dohodnuté zboží, ale neučinil tak, ať už z jakéhokoliv důvodu (např. z důvodu nehody vozu převážejícího zboží nebo podobného prodlení). Není tedy třeba faktického plnění ze strany zastoupeného, nýbrž postačuje určení povinnosti plnit na straně zastoupeného a její následné neoprávněné nesplnění.

34    

Ve třetím případě je naopak vyžadováno splnění sjednané povinnosti třetí osobou, tedy v uvedeném příkladu osobou kupující. Ten mohl sjednanou kupní cenu zaplatit dopředu a pro potřeby vzniku práva obchodního zástupce na provizi již není podstatné, zdali zastoupený svojí povinnost, tedy povinnost dodat zboží, které je předmětem kupní smlouvy, splnil. Právo obchodního zástupce na provizi by vzniklo i v případě, kdy zastoupený (prodávající) zboží dodá, ale kupující kupní cenu neuhradí. Z kupní smlouvy je však patrné, že tuto povinnost má, například protože je v ní uvedeno konkrétní datum provedení platby. V této situaci by obchodnímu zástupci vzniklo právo k sjednanému datu zaplacení kupní ceny kupujícím bez ohledu na to, jestli tak učinil či nikoliv. Zároveň se ve všech uvedených případech nemusí jednat o osobu kupujícího jako o osobu, od které se odvíjí právo obchodního zástupce na provizi. Třetí osobou nemusí být jen kupující, ale může jí být i banka (potvrzující),která závazek splní za něho44. Odstavec 2 § 2504 NOZ dále vymezuje další okamžiky, kdy vzniká obchodnímu zástupci právo na provizi. Jedná se o případy, kdy je závazek uzavřený mezi zastoupeným a třetí osobou spíše dlouhodobého charakteru. V těchto případech by byl obchodní zástupce podle § 2504 odst. 1 NOZ nucen čekat dlouhou dobu, než by mu vzniklo právo na provizi. Z toho důvodu právě odst. 2 uvedeného paragrafu zavádí pravidlo, které chrání obchodního zástupce a zakládá jeho práv na provizi nejpozději v okamžiku, kdy třetí osoba splnila svou část závazku. Právo na provizi vzniká i v okamžiku, kdy třetí osoba svou povinnost nesplnila, ale měla tak učinit a zastoupený svojí část splnil. Zároveň se však mohou vyskytnout případy, kdy je třetí osoba povinna svojí povinnost splnit až za delší časové období (a tato povinnost například nemůže být splněna částečně). V tomto případě je obchodnímu zástupci poskytnuta určitá výhoda, jelikož v případech, kdy je třetí osoba povinna splnit svojí povinnost po uplynutí doby delší než šest měsíců, mu právo na provizi vzniká již samotným uzavřením obchodu. Může se tak stát například při použití úvěrů a podobných právních institutů. Je nutné doplnit, že toto ustanovení chrání obchodního zástupce i to víc, že v souladu s § 2519 NOZ se strany mohou odchýlit pouze ve prospěch obchodního zástupce, tedy například určit kratší dobu splatnosti závazku mezi zastoupeným a třetí osobou, která zakládá                                                                                                                 44  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 46 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.   35    

uvedené právo na provizi již uzavřením této smlouvy. Zákonná úprava neurčuje přesný okamžik vzniku tohoto práva. Na provizi vzniká nárok hned po uzavření obchodu, tedy v den následující po uzavření smlouvy.45 Dalším řešením takové situaceby mohlo být sjednání záloh mezi stranami. Je zajímavé, že toto ustanovení poskytující určitou výhodu obchodnímu zástupci zůstalo v české právní ve formě ustanovení § 660 odst. 2 ObchZ (i před novelou v souvislosti s přijetím Směrnice), tak nynějšího § 2504 odst. 2 NOZ navzdory tomu, že taková úprava kapitole III článku 10 Směrnice, který upravuje provizi, chybí. Před novelizací ObchZ nicméně byl vznik práva na provizi vázán pouze na splnění závazku třetí osobou. Existuje pluralita názorů, proč toto ustanovení zůstalo v naší právní úpravě. Je pravdou, že je v souladu se Směrnicí v tom smyslu, že poskytuje vyšší stupeň ochrany obchodnímu zástupci. Zákon zbytečně motivuje zástupce k uzavírání dlouhodobějších smluv, neboť v takovém případě je pro ně situace nejvýhodnější (ovšem nikoliv pro zastoupeného)46. Zastoupený je totiž kolikrát nucen při těchto dlouhodobých smlouvách vyplatit obchodnímu zástupci provizi v době, kdy plnění ze strany třetí osoby může být prakticky bezvýznamné a nemusí zaručovat úspěšné splnění účelu smlouvy.

7. 5. Splatnost provize a výkaz o provizi Poté, co obchodnímu zástupci vznikne právo na provizi, je samozřejmě důležité určit taktéž její splatnost a povinnosti smluvních stran ve smyslu vzájemných právních kroků za účelem jejího vyúčtování i podobně. Zákon v tomto případě, konkrétně v § 2505 NOZ, poskytuje obchodnímu zástupci opět ochranu. Splatnost provize totiž stanovuje nejpozději na poslední den měsíce, který následuje po skončení čtvrtletí, ve kterém na ni vzniklo právo. Opět se jedná u zákonné ustanovení, které následuje znění Směrnice (v tomto případě ustanovení článku 10 odstavce 2) a od kterého se strany

                                                                                                                45  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem : podle stavu k 1.4. 2006. 9. vyd. Praha: Linde, 2006, 1198 s. ISBN 80-717-9863-0.     46  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 415 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.   36    

mohou odchýlit pouze ve prospěch osoby obchodního zástupce, tedy v tomto případě smluvním stranám nic nebrání určit splatnost provize na dobu dřívější. K účelu vyplacení provize je ze strany zastoupeného vyžadována kooperace ve formě povinnosti odevzdat obchodnímu zástupci výkaz o provizi, kterou mu dluží. Dle mého názoru tato povinnost vyplývá již se samotné podstaty práva na provizi, jelikož se domnívám, že bez součinnosti obchodního zástupce by mohlo být vyúčtování provize složité a docházelo by ke zbytečnému přesunu povinností na zastoupeného. V souladu s § 2506 odst. 1 NOZ, který opět smluvním stranám zakazuje odchýlení v neprospěch obchodního zástupce, je zastoupený povinen odevzdat tento výkaz obchodnímu zástupci nejpozději poslední den měsíce, který následuje po skončení čtvrtletí, ve kterém se sjednaná provize stala splatnou. Tato povinnost je stejným způsobem upravena ve článku 12 Směrnice a následně i v § 662a ObchZ. V tomto výkazu zastoupený uvede hlavní údaje, které ho vedly k výpočtu dlužné provize. Pokud by ve smlouvě byla splatnost provize sjednána dle zákonné úpravy, tak by například provize za období od ledna do března byla splatná dne 30. dubna. Splatnost provize tedy nastala ve druhém čtvrtletí příslušného roku (konkrétně duben až červen). Ve smyslu zákonného ustanovení by tedy zastoupený mohl předložit obchodnímu zástupci výkaz dlužné provize nejpozději dne 31. července, který je posledním dnem měsíce, který následuje po skončení čtvrtletí, ve kterém se provize stala splatnou. Obchodní zástupce je zároveň ve smyslu § 2506 odst. 2 NOZ oprávněn požadovat po zastoupeném poskytnutí veškerých údajů (sloužících mu ke kontrole výpočtu provize zastoupeným), nejméně však údajů dostupných z účetních nebo podobných záznamů, které zastoupený má a které jsou nezbytné k ověření výše provize. Vždy jde o podklady, které (obchodní zástupce) sám nemá47. Jak jsem již zmínil, tak ustanovení § 2506 NOZ nedovoluje stranám odchýlení v neprospěch obchodního zástupce. Z tohoto důvodu si smluvní strany mezi sebou mohou ujednat, jakým konkrétním způsobem budou informace důležité k výpočtu dlužné provize poskytovány a v jakém rozsahu. Stejně tak si smluvní strany mohou ujednat, kdy a v jaké formě bude obchodní zástupce zastoupenému výkaz o dlužné provizi předávat, což i vzhledem k příkladu, který jsem uvedl v předchozím odstavci a který poukazuje na časový odstup,                                                                                                                 47  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem : podle stavu k 1.4. 2006. 9. vyd. Praha: Linde, 2006, 1200 s. ISBN 80-717-9863-0.     37    

který může nastat mezi splatností provize a jejím výkazem, může způsobit určité problémy na straně obchodního zástupce. Zastoupený také po dohodě může obchodnímu zástupci předávat údaje vedoucí k výpočtu provize kupříkladu po každém jednotlivém provedeném obchodu nebo mu je může poskytovat v souhrnu každý měsíc. Zůstává při tom stále vázán § 2506 NOZ. Smluvní strany si taktéž mohou sjednat takovou formu výkazu, ve které bude zastoupený povinen uvádět všechny konkrétní údaje, které ho vedly k výpočtu dlužné provize, tedy nikoliv pouze ty hlavní v souladu s § 2506 odst. 1 NOZ. Stejná možnost je stranám poskytnuta i v případě poskytování možnosti přístupu k údajům, které vedly zastoupeného ke konkrétnímu výpočtu, což potvrzuje i článek 12 Směrnice, který obsahuje ustanovení, které ponechává nedotčené ty vnitrostátní právní předpisy členských států, které obchodnímu zástupci přiznávají právo na nahlédnutí do účetních knih zástupce. Přesto stále platí, že všechna tato odchýlení od zákonné

úpravy výkazu dlužné provize nesmí být v neprospěch

obchodního zástupce. Nutno zmínit, že povinnost vydat potvrzení vyplývá zastoupenému přímo ze zákona, není tedy vázána na požádání zástupce 48 .

Tím je opět chráněn

obchodní zástupce před možným popíráním takové povinnosti zastoupeným.

7. 6. Zánik práva na provizi Právní úprava rozlišuje několik způsobů, kterými dochází k zániku práva obchodního zástupce na provizi. Jednotlivé způsoby se liší v návaznosti na druh obchodního zastoupení, dále na rozsahu přičinění jednotlivých smluvních stran a podobně. Zákon konkrétně v § 2507 a § 2508 upravuje dva případy, kdy obchodnímu zástupci právo na provizi zaniká, případně dokonce ani nevzniká. Tím prvním je případ, kdy je zřejmé, že obchod sjednaný mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněn. V tomto případě mohlo právo obchodního zástupce na provizi vzniknout dle smlouvy o obchodním zastoupení již okamžikem uzavření příslušné obchodní smlouvy mezi zastoupeným a třetí osobou. Právo na provizi však v tomto případě nezanikne, pokud tento obchod nebude splněn z důvodů, které nastaly na straně zastoupeného. Tato úprava je projevem zásady, že nárok na provizi vznikne obchodnímu zástupci až když                                                                                                                 48  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 49 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.     38    

úspěšně vykoná činnost, ke které se zavázal49. V tomto spatřuji spíše ochranu na straně zastoupeného. Může se jednat o případy, kdy nesplnění sjednané smlouvy nenastalo z důvodu jednání zastoupeného či třetí osoby, ale může nastat z důvodu, který nastal nezávisle na vůli všech smluvních stran a tyto strany (a to převážně zastoupený) nemohly ovlivnit. Stejně jako tato úprava v § 2507 NOZ byl takový zánik práva na provizi popsán v § 662 ObchZ odst. 1, ale s tou odchylkou, že výslovně stanovoval možnost sjednat vše odlišně ve smlouvě, nicméně dle § 662 odst. 3 ObchZ pouze ve prospěch obchodního zástupce. Strany si tedy mohou při slnění podmínek sjednat další případy zániku práva na provizi nebo je zcela vyloučit. Toto právo smluvních stran zůstalo v § 2507 a § 2519 odst. 2 NOZ. Ustanovení § 662 odst. 2 ObchZ navíc stanovila povinnost obchodního zástupce vrátit provizi, která již byla uhrazena. Podobnou zákonnou úpravu již v současnosti v NOZ nenajdeme. Domnívám se, že povinnosti navrácení již vyplacené provize v tomto případě nebude bránit ujednání v samotné smlouvě o obchodním zastoupení. Druhým případem, kdy obchodnímu zástupci může právo na provizi zaniknout nebo případně ani nevzniknout, je upraven v § 2508 NOZ. Ten upravuje případy, kdy je obchodní zástupce činný jako obchodní zástupce nebo zprostředkovatel pro obě smluvní strany. Jednalo by se tedy o konflikt zájmů a obchodní zástupce by tím porušoval svojí povinnost jednat v dobré víře. Z hlediska Směrnice by popsané jednání bylo v rozporu s jeho kogentně stanovenou povinností jednat loyálně50. V tomto případě mu právo na provizi nevznikne nebo zanikne, to vše v závislosti na tom, kdy se ostatní smluvní strany o této skutečnosti dozví. Právo na provizi totiž obchodnímu zástupci vzniknout může, ale pokud poté začne vykonávat činnost obchodního zástupce i pro druhou stranu, tak toto právo zanikne. Stejně tak mu v souladu s uvedeným zákonným ustanovením zanikne i právo na náhradu nákladů.                                                                                                                 49  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 49 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.       50  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 391 s. ISBN 80-720-1175-8.     39    

8. Zánik obchodního zastoupení a jeho následky 8. 1. Zánik obchodního zastoupení v důsledku uplynutí doby Zánik smlouvy o obchodním zastoupení může v teoretické rovině nastat především ze tří hlavních důvodů, kterými jsou odstoupení od smlouvy, výpověď a uplynutí času. Tyto důvody jsou výslovně upraveny v zákonné úpravě obchodního zastoupení, přičemž ale přirozeně přicházejí v úvahu i ostatní právní skutečnosti, které mohou vést k zániku smlouvy o obchodním zastoupení, jako například změna závazku dohodou a vznik nového, smrtí některé smluvní strany, splynutím osoby zastoupeného a obchodního zástupce a podobně. Ochrana obchodního zástupce před silnějším postavením zastoupeného je ale mottem právní úpravy zániku smluvního vztahu,51 což demonstruji a zanalyzuji v následujícím textu. Pro posouzení, zdali smlouva o obchodním zastoupení zanikla uplynutím doby, je klíčové rozlišení, jestli se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu určitou nebo na dobu neurčitou. Jak jsem již uvedl v dřívější kapitole52, v případě, že není ujednána doba, na kterou je smlouva o obchodním zastoupení uzavřena a nelze-li to ani vyčíst z jejího účelu, existuje zde právní fikce, že se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Pokud si strany ve smlouvě určí délku trvání smluvního závazku, tak platí, že jde o smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Toto rozdělení je následně klíčové pro posouzení možnosti zániku smlouvy uplynutím dobu. Zákon totiž konkrétně v § 2509 odst. 2 NOZ připouští možnost přeměny obchodního zastoupení uzavřeného na dobu určitou na obchodní zastoupení uzavřené na dobu neurčitou. Jedná se o výjimku ze zásady, že práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny53. Jde o případ, kdy se strany po uplynutí doby, na kterou je obchodní zastoupení sjednáno, dále řídí touto smlouvou. V tomto případě se smlouva

                                                                                                                51  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 418 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.     52  Konkrétně  kapitola  3.  2.  4.     53  RABAN, Přemysl. Obchodní zákoník 2009: komentář, judikatura. 6. dopl. vyd. Praha: Eurounion, 2009, 674 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-8073170-813.   40    

o obchodním zastoupení stane smlouvou uzavřenou na dobu určitou54. Lze usuzovat, že tato domněnka je brána jako domněnka, kterou může kterákoliv ze stran vyvrátit. Tato domněnka je stanovena pouze pro první pokračování v plnění smlouvy.55 Jelikož toto ustanovení nepatří mezi zakázaná ujednání uvedená v § 2519 NOZ, mohou si strany sjednat možnost uvedené přeměny odlišně od zákonné úpravy. Předpokládám, že je tedy možné, že strany tuto možnost přeměny ve smlouvě výslovně vyloučí, nebo je taktéž možné, aby si strany určily dobu, po kterou je nutné se smlouvou dále řídit po uplynutí jejího sjednaného trvání, než se přemění na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Zároveň však zákonná úprava v případě výpovědi smlouvy uzavřené na dobu neurčitou ukládá povinnost použít úpravu takové výpovědi i na smlouvy, které byly původně uzavřeny jakou smlouvy s určitou dobou trvání a na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou se přeměnily výše popsaným postupem. Při tomto postupu se výpovědní doba stanoví i v závislosti na trvání smlouvy před její přeměnou, což zanalyzuji v dalších částech této kapitoly. Předchozí rozlišení délky trvání smlouvy o obchodním zastoupení vede i k odlišným způsobům jejího zániku. U obchodního zastoupení uzavřeného na dobu určitou dochází uplynutím doby, která byla smluvními stranami sjednána. I z výše uvedených důvodu je tedy pro strany jednodušší, pokud po uplynutí doby trvání v případě smlouvy na dobu určitou uzavřou smlouvu novou a neřídí se nadále tou, u které doba uplynula, neřídit, aby nedošlo právě k její přeměně na smlouvu na dobu neurčitou.

8. 2. Výpověď obchodního zastoupení 8. 2. 1. Předpoklady zániku obchodního zastoupení výpovědí Výpověď obchodního zastoupení je považován za hlavní důvod, který způsobuje zánik tohoto zastoupení, pokud je uzavřeno na dobu neurčitou. Jeho podstata vyplývá z obecné občanskoprávní závazkové úpravy. Toto předpokládá jak Směrnice v Kapitole                                                                                                                   54  Před   přijetí   Směrnice   zákon   nejdříve   smlouvu   prodlužoval   o   dobu,   na   kterou   byla  sjednáná,  maximálně  však  o  šest  měsíců.  Pokud  se  poté  strany  smlouvou  řídily   nadále,  prodlužovala  se  platnost  vždy  znovu  o  šest  měsíců.       55  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3686 s. ISBN 80-727-3071-1.   41    

IV, článku 15, odstavec 1, tak i NOZ v § 2510. Smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, pokud by nebyla sjednána délka jejího trvání a pokud nelze z jejího obsahu a účelu vyčíst opak. Může být také ve smlouvě výslovně uvedeno, že se uzavírá na dobu neurčitou nebo výše uvedený případ, kdy se strany, mezi nimiž je sjednána smlouva o obchodním zastoupení na dobu určitou, řídí takovou smlouvou i po uplynutí takové doby. 8. 2. 2. Výpovědní doba Výpovědní doba v případě výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení se může často lišit, a to z různých důvodů. Právo vypovědět smlouvu o obchodní zastoupení náleží jak obchodnímu zástupci, tak zastoupenému, případně když jde o výhradní nebo nevýhradní zastoupení. Stejně tak se může lišit výpovědní doba v případech, kdy je mezi stranami sjednána nebo když se strany řídí zákonnou úpravou. Zákonná úprava v ustanovení § 2510 odst. 1 NOZ využívá jako kritérium k určení délky výpovědní doby délku trvání předmětné smlouvy o obchodním zastoupení. Pro první rok trvání obchodního zastoupení je stanovena délka výpovědní doby jeden měsíc. Následně je pro druhý rok obchodního zastoupení stanovena výpovědní doba dva měsíce, pro třetí rok a další roky je stanovena výpovědní doba tři měsíce. Toto zákonné vymezení délky výpovědní doby odpovídá úpravě v § 668 odst. 2 ObchZ i ustanovení Kapitoly IV, článku 15, odstavec 2 Směrnice. Zajímavým faktem je, že Směrnice v odstavci 3 téhož článku umožňuje členským státům stanovit pro další roky trvání obchodního zastoupení delší výpovědní dobu, konkrétně čtyřměsíční pro čtyřleté trvání závazku, pětiměsíční pro pětileté trvání a šestiměsíční výpovědní dobu pro šestý rok trvání obchodního zastoupení. Toto ustanovení se do české právní úpravy nepromítnulo a to podle mně především z preference smluvní volnosti v případě sjednávání délky výpovědní doby. Smluvní stranám je totiž dovoleno (a zároveň je i preferováno) sjednat si délku výpovědní doby odlišně od zákonné úpravy. Tato volnost je však omezena, a to především tím, že je zakázáno sjednat si výpovědní dobu kratší, než je uvedeno v ustanovení   § 2510 odst. 1 NOZ. Zároveň toto zákonné ustanovení výslovně připouští možnost sjednání delší výpovědní doby mezi stranami, přičemž se nejedná o libovůli. V případě, že strany této možnosti využijí a sjednají delší výpovědní dobu, dle NOZ nesmí být výpovědní doba na straně obchodního zástupce delší než výpovědní doba

42    

zastoupeného. Ustanovení omezuje smluvní volnost, pokud by ujednání stavělo obchodního zástupce do nevýhodnějšího postavení, než má zastoupený 56 . Smluvní výpovědní doba tedy musí být buďto pro obě smluvní strany stejná nebo může být kratší na stran obchodního zástupce. Důležité pro určení momentu zániku smlouvy o obchodním zastoupení v případě výpovědi je stanovení dne, kterým končí běh výpovědní doby. V případě, že se strany nedohodnou jinak, zákon v § 2510 odst. 2 NOZ určuje jako den, kterým končí výpovědní doba, poslední den kalendářního měsíce. To v praxi znamená, že jednoměsíční výpovědní doba u obchodního zastoupení, které trvá prvním rokem, zaniká smlouva o obchodním zastoupení posledním dnem kalendářního měsíce, který následuje po doručení výpovědi druhé smluvní straně. Pokud tedy například obchodní zástupce u smlouvy o obchodním zastoupení, která byla uzavřena výslovně na dobu neurčitou 1. ledna 2014 a u které strany nedohodly vlastní úpravu délky výpovědní doby, doručí zastoupenému výpověď k 10. červnu 2014, tak v tomto případě výpovědní doba končí ke 31. červenci 2014. Přesto je však stranám nadále poskytnuta možnost, aby uvedenou dobu zkrátily. Jelikož zákonná úprava konce výpovědní doby není kogentní a smluvní strany mají pouze zakázány dohodu o kratší délce trvání výpovědní doby než je uvedeno v § 2510 odst. 1 NOZ, je právě možnost dohodnutí dne, který je považován za den, kdy končí výpovědní doba, prakticky jedinou možností, jak strany mohou zkrátit platnost obchodního zastoupení po doručení výpovědi smluvní strany. Zkrátit platnost smlouvy po doručení výpovědi je možno jen v tom směru, že by se smluvní strany dohodly na plynutí výpovědní lhůty už od okamžiku doručení výpovědi, a ne až od začátku následujícího kalendářního měsíce57. U výše uvedeného případu by tedy podobná modifikace vedla k zániku k 10. červenci 2014 (v souladu s § 605 odst. 2 NOZ).

                                                                                                                56  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3687 s. ISBN 80-727-3071-1.   57  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 58 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.       43    

8. 2. 3. Další možnosti výpovědi obchodního zastoupení Kromě výše popsané výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení právní úprava rozlišuje i další možnosti, kdy může dojít k zániku smlouvy výpovědí. Jedním z nich je již zmíněný případ, kdy byla uzavřena smlouva na dobu určitou, nicméně po uplynutí této doby se strany touto smlouvou nadále řídily a ze zákona se smlouva považovala za smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, Vzhledem k tomu, že zákonná výpovědní doba se určuje v závislosti na délce trvání smlouvy na dobu neurčitou, je nezbytné určit, jakým způsobem délku této výpovědní doby ovlivní doba, po kterou smlouva existovala jako smlouva uzavřená na dobu určitou. Ustanovení § 2511 NOZ na tento případ pamatuje a při určování výpovědní doby přihlíží k době, po kterou smlouva trvala před přeměnou na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Dalším případem, kdy lze obchodní zastoupení na ukončit výpovědí, je výpověď smlouvy na dobu určitou. Ta je přípustná buďto v případě, že se tak strany výslovně dohodnou ve smlouvě, nebo v případě, že se jedná o výhradní obchodní zastoupení a jsou splněny zákonné předpoklady. Jedná se tedy o případy, kdy je sjednáno výhradní obchodní zastoupení, tedy takové obchodní zastoupení, při kterém dle § 2487 NOZ nesmí zastoupený na rozhodném území a pro určený okruh určitých osob využívat služeb jiného obchodního zástupce a obchodní zástupce na druhou stranu nesmí ve stejném rozsahu působit jako obchodní zástupce pro jiné osoby, případně ani uzavírat obchody na vlastní účet či na účet jiné osoby. U takového obchodního zastoupení ustanovení § 2512 odst. 1 NOZ poskytuje obchodnímu zástupci i zastoupenému možnost vypovědět takové výhradní obchodní zastoupení, pokud objem obchodů nedosáhnul v posledních dvanácti měsících objemu určeného ve smlouvě. Jedná se tedy o případ, kdy obchodní zástupce nesplnil zcela to, k čemu se zavázal. Sjednání takového objemu může pomoci obchodnímu zástupci pro účely výpočtu nákladů na tuto činnost, při určení její obtížnosti a dalších náležitostí vedoucích ke splnění závazku. Pro případ, že by takový objem nebyl ve smlouvě o obchodním zastoupení sjednán, rozhoduje následně objem přiměřený odbytovým možnostem. Může být problematické určit, co znamenají uvedené odbytové možnosti. Lze dovozovat, že tento termín bude nutno vykládat s přihlédnutím ke konkrétním možnostem jednotlivých smluvních stran, situací na trhu v rozhodné době. Zákon dle mého názoru tyto odbytové možnosti nedefinuje z důvodu jejich odlišnosti u jednotlivých smluv o obchodním zastoupení.

44    

Soudce by v případě sporu musel posoudit, zda toto kritérium bylo splněno a zda tedy byl dán výpovědní důvod 58 . Smluvní strany jsou oprávněny nejenom určit objem obchodů, ale jsou taktéž oprávněny sjednat si tuto možnost výpovědi odlišně od zákona nebo tuto možnost zcela vyloučit. Pokud však tuto možnost výpovědi výhradního obchodního zastoupení nevyloučí, řídí se taková výpověď ustanoveními upravující výpověď smlouvy na dobu neurčitou. V souhrnu lze říct, že vzhledem k tomu, že úprava výpovědi obchodního poskytuje stranám volnost pro vlastní úpravu, je pro strany nejvhodnější dohodnout si vlastní úpravu výpovědní doby a její délky, to vše samozřejmě v zákonných mezích.

8. 3. Okamžité ukončení smlouvy o obchodním zastoupení Zvláštním způsobem, kterým může dojít k zániku obchodního zastoupení, je možnost ukončení takového zastoupení výpovědí bez výpovědní doby. Jedná se o řešení radikálnější, jelikož po doručení výpovědi stranám neběží žádní výpovědní lhůta a obchodní zastoupení je ukončeno okamžitě. Kromě obecných možností ukončení jako je smrt jedné ze smluvních stran, splynutí osob obchodního zástupce a zastoupeného a podobně NOZ v § 2001 poskytuje stranám možnost odstoupení od smlouvy, pokud tak stanoví zákon nebo pokud si tak ujednají smluvní strany. Z uvedeného vyplývá, že pokud si strany tuto možnost odstoupení nesjednají ve smlouvě (ať již v jakékoliv formě a odlišně od zákonné úpravy), je možné docílit zániku závazku odstoupením pouze v případě, že tak dovoluje zákon. Myslím, že strany by si tuto možnost odstoupení měly ve smlouvě co nejpřesněji určit, aby nedocházelo k případným sporům. V § 2513 NOZ je taková možnost řešení připuštěna, nicméně s jistými omezeními. V první řadě je nutné, aby mezi stranami bylo sjednáno výhradní obchodní zastoupení. Při splnění tohoto požadavku vzniká právo na okamžité ukončení závazku oběma stranám, přičemž důvody, které k němu vedou, jsou u obou stran odlišné. Obchodní zástupce dle § 2513 odst. 1 NOZ může vypovědět smlouvu o obchodním zastoupení bez výpovědní doby v případě, že při sjednaném výhradním obchodním zastoupení zastoupený používá jiného obchodního zástupce, a to především na rozhodném území nebo pro určený okruh osob, čímž je definováno sjednané výhradní zastoupení. Tato úprava dává                                                                                                                 58  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 410 s. ISBN 80-720-1175-8.   45    

obchodnímu zástupci právo odstoupit od smlouvy ihned, bez poskytnutí přiměřené lhůty k zanechání činnosti odporující smlouvě 59 . Je tedy jen na něm, jestli se rozhodne zastoupeného nejdříve na tokové porušení odstoupit či nikoliv. Zastoupený má na druhou stranu dle § 2513 odst. 2 NOZ právo vypovědět výhradní obchodní zastoupení bez výpovědní doby v případě, že obchodní zástupce vykonává sjednanou činnost v rámci výhradního obchodního zastoupení i pro jiné osoby. Lze předpokládat, že se tak stane i v případě, kdy je obchodní zástupce činný pro jiného zprostředkovatel, nicméně se jedná o předmětnou činnost (například uzavírání kupních smluv). V případě výpovědi výhradního obchodního zástupce je tato možnost omezena, jelikož pro naplnění podmínek výše uvedené výpovědi musí zastoupený používat obchodního zástupce, tedy nikoliv například zprostředkovatele. Nicméně platí, že s porušením povinností obou stran je třeba spojit sankce, má-li být smluvní vztah vyvážený a ne jednostranně výhodný či nevýhodný60. Na druhou stranu tedy v případě, že takto zastoupený učiní, ustanovení § 2487 odst. 2 NOZ poskytuje obchodnímu zástupci vyšší ochranu tak, že sice zastoupenému dovoluje uzavírat při výhradním obchodní zastoupení předmětné obchody i bez součinnosti obchodního zástupce, nicméně přikazuje mu poskytnout provizi stejnou, jaká by mu náležela v případě, že by takový obchod byl uzavřen s jeho součinností, čímž je podle mně absence širší možnosti u odstoupení zastoupeného dostatečně kompenzována. Je patrné, že uvedené zákonné oprávnění stran takto ukončit obchodní zastoupení vyplývá ze závažnosti porušení právních povinností jedné ze smluvních stra. Jelikož výhradní obchodní zastoupení nedovoluje vykonávat sjednanou činnost i pro jiné osoby, na stejném území nebo využívat služeb jiného obchodního zástupce, tak lze předpokládat, že takový právní poměr bude více vázán vzájemnými právy a povinnostmi. K uzavření výhradního obchodního zastoupení mezi stranami dle mého názoru často dochází v momentech, kdy vzájemná důvěra dosáhne takové úrovně, že umožňuje stranám uzavřít výhradní obchodní zastoupení a dobrovolně se tak vzdát například možnosti využívat více obchodním zástupců pro větší šanci na úspěšné                                                                                                                 59  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3691 s. ISBN 80-727-3071-1.     60  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 412 s. ISBN 80-720-1175-8.   46    

uzavření předmětného obchodu se třetí stranou. Může se tak stát například v případech, kdy byl obchodní zástupce pro zastoupeného nejdříve činný v rámci nevýhradního zastoupení a poté, co se výrazněji osvědčil, došlo následně k uzavření smlouvy o výhradním obchodní zastoupení. Vzhledem k tomu, že si strany mohou dohodnout vlastní úpravu možnosti výpovědi smlouvy bez výpovědní lhůty, je výše uvedená úprava pouze základní předpokladem pro využití této možnost. Stranám nic nebrání, aby si sjednaly možnost takové výpovědi i při nevýhradním zastoupení nebo při méně výrazném porušení povinností při výhradním obchodním zastoupení. Lze si představit smlouvu o obchodním zastoupení, kdy dle smluvního ujednání bude jedna strana oprávněna smlouvu vypovědět bez výpovědní lhůty nikoliv při prvním takovém porušení, ale bude nejdříve povinna například vyzvat druhou stranu k ukončení porušování svých povinností a teprve poté, co druhá strana od takového jednání neupustí, bude moci smlouvu vypovědět bez výpovědní doby. Zároveň si lze představit situaci, kdy strany smluvně možnost takové výpovědi výslovně vyloučí.

9. Právo na zvláštní odměnu 9. 1. Vznik práva na zvláštní odměnu V případě, že smlouva o obchodním zastoupení zanikne, a to především z výše popsaných důvodů, obsahuje zákonná úprava právo obchodního zástupce na zvláštní odměnu jako institutu specifického pro obchodní zastoupení. V NOZ je taková odměna obsažena v § 2514 a následující. Termín zvláštní odměna je používán až od 1. 1. 2014. Do té doby byla zvláštní odměna nazývána odlišně. Do přijetí Směrnice používal ObchZ. termínu odměna za získané zákazníky. Po přijetí Směrnice, která v Kapitole IV, článku 17 používá termín odškodnění. Tento termín poté převzal souladu s novelizací zák. č. 370/2000 Sb. i ObchZ do ustanovení § 668 a následující. Právní úprava zvláštní odměny v § 2514 a násl. NOZ se od úpravy odškodnění v ObchZ příliš neliší s výjimkou několika dílčích odlišností, které podrobněji popíšu v následujícím textu. Pokud tedy v následujícím textu budu užívat termíny odškodnění a zvláštní odměna, bude se jednat o termíny se stejným významem. Jak jsem již uvedl, právo obchodního zástupce na zvláštní odměnu vzniká pouze v případě, že smlouva o obchodním zastoupení zanikne. Lze dovozovat, že obchodnímu 47    

zástupci takový nárok nevznikne v případě, že sám smlouvu ukončí sám ze své vlastní vůle. Na druhé straně je ovšem nutno posoudit i skutečnost, zdali právní vztah nebyl ukončen vinou zastoupeného, který např. porušil hrubě některou ze svých povinností61. Dále dle mého názoru má svou roli při posuzování vzniku práva na zvláštní odměnu taktéž délka trvání obchodního zastoupení nebo věk smluvních stran. Zároveň však zákon nekonkretizuje, kdy k onomu zániku smlouvy dochází. Odškodnění, na které vzniká obchodnímu zástupci nárok při skončení obchodního zastoupení z důvodů, které nelze přičítat k tíži obchodního zástupce, představuje přiměřenou náhradu za provizi, jíž by obchodní zástupce vzhledem k výsledkům své činnosti mohl ještě získat, pokud by obchodní zastoupení neskončilo, a určité vyrovnání přínosu činnosti obchodního zástupce pro postavení zastoupeného na daném trhu a jeho zvýhodnění62. K uplatnění takového práva je tedy potřeba splnit řadu podmínek. Jako první podmínku zákonná úprava uvádí činnost obchodního zástupce, která vede k získání nových zákazníků, případně k významnému rozvinutí obchodů se zákazníky stávajícími, a zastoupený má z takových obchodů podstatné výhody dosud, tedy v době ukončení a zániku smlouvy o obchodním zastoupení. Má se tím kompenzovat situace, že by zastoupený k vytvoření povědomosti o svém podnikání využil obchodního zástupce a posléze, kdy by byla již jeho kapacita rozjetým obchodem naplněna, by obchodního zástupce propustil. 63 Domnívám se, že taková úprava dostatečně chrání obchodního zástupce právě před podobným využitím ze strany zastoupeného. Anglický text Směrnice též používá pojem indemity, jenž vedle odškodnění může znamenat i zabezpečení, na rozdíl od termínu „compensation for the damage“, který znamená náhradu škody.64 Druhou podmínkou, která je nezbytná pro vznik nároku na zvláštní odměnu, je spravedlivost placení takové zvláštní odměny. V souladu s § 2514 odst. písm. b) NOZ                                                                                                                 61  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 420 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.     62  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. v Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1203 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4003-547   63  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 419 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.     64  tamtéž   48    

je nutné posoudit tento nárok s ohledem na všechnu okolnosti. Zákon výslovně uvádí především provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí. Tato provize však musí vyplývat z obchodů uskutečněných se zákazníky, které obchodní zástupce získal nebo s nimi významně rozvinul obchod (a v souladu s předchozím odstavcem z nich má zastoupený stále výhody). Jako další okolnost § 2514 odst. 1 písm. a) NOZ uvádí konkurenční doložku, která může být mezi stranami sjednána konkurenční doložku, konkrétně nutnost vzít jí případně v potaz při určování výše zvláštní odměny. Česká republika tak využila možnosti, kterou jí poskytnula Směrnice v článku 17 odst. 2 písm. a), tedy zařadit konkurenční doložku, respektive její použití či vyloučení, vnitrostátní úpravou mezi okolnosti vedoucí ke vzniku práva na zvláštní odměnu. Nejvyšší soud ČR v rámci své činnosti rozhodoval o vlivu existence či neexistence konkurenční doložky a na ní navazující spravedlivost práva zvláštní odměnu. Ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1627/2006 dospěl k názoru, že pokud ustanovení smlouvy o výhradním obchodním zastoupení naplňuje obsahově znaky konkurenční doložky podle § 672a obch. zák., lze s ním spojit též právní účinky co do spravedlivého odškodnění podle ustanovení § 669 obch. zák.. Sjednání konkurenční doložky totiž znemožňuje obchodnímu zástupci po určitou dobu vykonávat stejnou činnost, kterou vykonával pro zastoupeného v rámci obchodního zastoupení, u kterého byla sjednána konkurenční doložka. Právě z důvodu takového omezení tedy lze předpokládat odškodnění za spravedlivé. Samotnou problematiku konkurenční doložky budu řešit dále v kapitole 10 této práce. Existují však i případy, kdy právo na zvláštní odměnu obchodnímu zástupci ani nevznikne. Na takové případy pamatuje zákonná úprava taktéž, a to konkrétně tři různé možnosti v § 2517 NOZ. Jelikož je opět stranám zakázáno odchýlit se od této úpravy v neprospěch obchodního zástupce, lze dovozovat, že si strany nemohou sjednat další možnosti úpravy, kdy by právo obchodního zástupce na zvláštní odměnu nevzniklo. Tato úprava je shodná s úpravou v § 669a ObchZ a článkem 18 Směrnice. Prvním případem, kdy právo na zvláštní odměnu nevznikne, je situace, kdy by zastoupený ukončil obchodní zastoupení pro určité porušení povinností ze strany obchodního zástupce a takové porušení by ho opravňovalo k odstoupení od smlouvy. Není tedy

49    

rozhodné, zdali byl vztah ukončen odstoupením od smlouvy nebo výpovědí či dohodou.65 V tomto případě sice dojde k ukončení obchodního zastoupení ze strany zastoupeného, ale i přes to nebude obchodnímu zástupci náležet zvláštní odměna, jelikož k ukončení obchodního zastoupení dal důvod svých chováním, které bylo v rozporu s jeho smluvními a zákonnými povinnostmi. Může se jednat o zvláštní případy odstoupení od výhradního obchodního zastoupení dle § 2513 NOZ (porušení podmínek zakládajících a charakterizujících výhradní obchodní zastoupení) nebo z obecných důvodů odstoupení od smlouvy dle § 2001 NOZ a následující (porušení smlouvy podstatným způsobem apod.). Není podmínkou, aby tohoto práva využil, bude ovšem muset prokázat skutečnosti, které jej k odstoupení od smlouvy opravňovaly66. Zastoupený tedy může přihlédnout k chování obchodního zástupce po porušení svých povinností a jeho snaze po nápravě a nevyužít tohoto práva. Druhým případem, kdy právo obchodního zástupce na zvláštní odměnu nevznikne, je dle § 2517 písm. b) ukončení obchodního zastoupení obchodním zástupcem. Nelze však tvrdit, že právo na zvláštní odměnu nevzniká vždy, když obchodní zástupce ukončení obchodní zastoupení. Zákonná úprava v tomto případě poskytuje obchodnímu zástupci ochranu tím, že mu přiznává právo na zvláštní odměnu v případě, že sice ukončil obchodní zastoupení, nicméně nestalo se tak z důvodů na straně zastoupeného nebo tak učinil z důvodu věku, invalidity nebo nemoci na svém straně a nelze-li po obchodní zástupci dále spravedlivě požadovat, aby v obchodním zastoupení pokračoval. Tato zákonná úprava tedy chrání obchodního zástupce zaprvé od situací, kdy by ho zastoupený svým chováním prakticky donutil k ukončení obchodního zastoupení (např. hrubým chováním nebo dalšími důvody na straně zastoupeného) a zadruhé ho chrání v případě vzniku překážky sociálního charakteru, tedy konkrétně vysokého věku, invalidity či nemoci. V případě, že lze po obchodním zástupci rozumně požadovat pokračování v obchodním zastoupení i přes tyto překážky, taková ochrana se neuplatní. Nemožnost pokračovat v obchodním zastoupení pro zastoupeného tedy musí být v příčinné souvislosti s takovou sociální událostí. Posouzení toho, zdali takové                                                                                                                 65  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 421 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0     66  ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. v Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1204 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4003-547   50    

pokračování po obchodním zástupci požadovat, se přirozeně bude lišit u jednotlivých smluv o obchodním zastoupení a jednotlivých osob. Pokud by například nemoc či věk nedovolovaly obchodnímu zástupci cestovat (třeba jen na delší vzdálenosti) a sjednávat osobně předmětné smlouvy se třetími osobami, mohla by taková překážka naplňovat předpoklady pro vznik práva na zvláštní odměnu v případě, že by pro takovou překážku ukončil obchodní zastoupení. Pokud by to však nebylo v rozporu se smlouvou a bylo by možné po takovém obchodním zástupci požadovat, aby sjednával takové obchody za použití prostředků umožňující dálkovou komunikace, lze předpokládat, že by právo na zvláštní odměnu nevzniklo. Jak jsem ale již uvedl dříve, domnívám se, že posouzení takové rozumnosti se opravdu bude lišit případ od případu. Posledním případem, kdy právo na zvláštní odměnu nevznikne a který právní úprava v § 2517 písm. c) zmiňuje, je případ, kdy obchodní zástupce převede svá práva a povinnosti z obchodního zastoupení převede na třetí osobu. K takovému převodu je dle zákona třeba dohody se zastoupeným, která je nezbytná, jelikož tímto převodem dochází k novaci smlouvy o obchodním zastoupení. Předpokládá se, že by dosavadní obchodní zástupce měl odškodnění uhrazeno v úplatě za tento převod.67 Vedle těchto tří případů, kdy ze zákona dle § 2517 NOZ právo na zvláštní odměnu obchodnímu zástupci nevznikne, se tak stane taktéž v případě, kdy uplyne doba, na kterou bylo sjednání obchodní zastoupení anebo když smlouvu o obchodním zastoupení vypoví obchodní zástupce. Zároveň nelze připustit, aby si strany smluvně rozšířily předpoklady, kdy právo na zvláštní odměnu nevznikne. V souladu se zákazem odchýlení se v neprospěch obchodního zástupce je tedy možné takové předpoklady pouze zúžit. Také je zmínit fakt, že vedle práva na zvláštní odměnu může vzniknout taktéž právo na náhradu škody. Právo na odškodnění totiž dle odborné literatury68 není náhradou škody dle obecné úpravy (dříve § 373 ObchZ, nyní § 2913 odst. 1 NOZ) ani se nejedná o smluvní pokutu (dříve § 300 až § 302 ObchZ, nyní § 2048 až § 2052                                                                                                                 67  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 421 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0     68  např.  RABAN, Přemysl. Obchodní zákoník 2009: komentář, judikatura. 6. dopl. vyd. Praha: Eurounion, 2009, 675 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-8073170-813 nebo ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. v Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1203 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-8074003-547   51    

NOZ). V úpravě do 1. 1. 2014 bylo v § 669 odst. 3 výslovně uvedeno, že přiznání odškodění nezbavuje obchodního zástupce práva na náhradu škody. V současné úpravě takové ustanovení nenalezneme. Domnívám se, že se tak stalo z důvodu preference smluvního ujednání a vůle stran při sjednávání takové odpovědnosti ve smlouvě. Považuji za nezbytné uvést fakt, že celá zákonná úprava zvláštní odměny v NOZ zakazuje ujednání, která by se od ní odkláněla v neprospěch obchodního zástupce. K takovým ujednáním by se v souladu s § 2519 odst. 2 NOZ nepřihlíželo. Je tedy dovoleno upravit si smluvně právo na zvláštní odměnu pouze v jeho prospěch, tedy například rozšířit podmínky vzniku takového práva. V souladu s judikaturou evropskou judikaturou je tedy nutno konstatovat, že skutečnost, zda je uvedené odchýlení ve prospěch, či v neprospěch, musí být posuzována v okamžiku, kdy se smluvní strany od těchto ustanovení hodlají odchýlit69. Pokud by tedy smluvní strany měly v úmyslu se odchýlit od zákonné úpravy, například sjednáním delší lhůty, ve které je nutné právo na zvláštní odměnu uplatnit, musí již v době sjednávání vědět, že je takové ujednání ve prospěch obchodního zástupce. Velmi zajímavým ustanovením je § 2514 odst. 2. NOZ. Toto ustanovení a v něm obsažená právní úprava je novinkou v úpravě smlouvy o obchodním ustanovení v porovnání s úpravou v ObchZ a obsahuje možnost přechodu práva na zvláštní odměnu na právní nástupce. Přes osobní charakter činnosti obchodního zástupce není právo na odškodění (zvláštní odměnu) spojeno jen s jeho osobou, ale přechází i na dědice obchodního zástupce. 70 Tato možnost je připuštěna na straně obchodního zástupce v případě, že smlouva o obchodním zastoupení zanikla jeho smrtí. Zároveň je nezbytné splnění podmínek pro samotný vznik práva na zvláštní odměnu, tedy v souladu s § 2514 odst. 1 NOZ získání nových zákazníků, potažmo rozvinutí obchodu s již získanými, dále výhody zastoupeného z těchto obchodů a spravedlivost. Pokud jsou tyto podmínky splněny, tak po smrti obchodního zástupce zůstává právo na zvláštní odměnu nedotčeno a mohou jej u zastoupeného uplatit i dědicové obchodního zástupce. Smluvní strany výše uvedené nemohou vlastním ujednáním vyloučit.                                                                                                                   69Rozsudek  Soudního  dvora  ze  dne  23.  3.  2006,  věc  :  C-­‐465/04,  bod  25  .     70  DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. Díl IV. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3689 s. ISBN 80-727-3071-1 52    

9. 2. Výše zvláštní odměny a její limity K určení výše zvláštní odměny je nutné přihlédnout ke všem skutečnostem, které by na ní mohly mít vliv. Jelikož ustanovení § 2515 NOZ (stejně tak Směrnice v článku 17 odst. neurčuje její výši (a to ani minimální) a vymezuje pouze její základní výši, strany si mohou ve smlouvě sjednat pouze maximální výši příznivější pro obchodního zástupce, je nutné při jejím výpočtu posoudit ekonomický přínos obchodního zástupce, tedy například počet nově získaných zákazníků, navýšení objemu obchodů s těmi stávajícími nebo výši provize, o kterou přichází a která vznikala v souvislosti s obchody s uvedenými zákazníky71. Před přijetím Směrnice byl způsob určování maximální výše zvláštní odměny72 počítána na jednu stranu jednodušeji, ale na druhou stranu s její aplikací mohly vzniknout značné problémy. Tehdejší úprava totiž přisuzovala obchodnímu zástupci právo na odměnu za získané zákazníky, nicméně pokud neexistovala odlišná úprava ve smlouvě, činila maximální výše této odměny 10% za každý ukončený rok trvání z provize, na kterou obchodnímu zástupci vzniknul nárok v uplynulých dvanácti měsících z jím uzavřených obchodů. Takové ustanovení bylo v rozporu s článkem 17 Směrnice, podobně jako je právní úprava případů, kdy právo na zvláštní odměnu nevznikne, v rozporu s článkem 18 Směrnice. Přestože je právní úprava založená článkem 17 Směrnice kogentní, neobsahuje konkrétní postup výpočtu takového odškodnění. Je tedy nezbytné, aby takový způsob určila vnitrostátní právní úprava, případně smluvní strany svým ujednáním. Současná zákonná úprava rozlišuje maximální výši zvláštní odměny podle délky trvání obchodního zastoupení. Ta se liší v závislosti na tom, jestli obchodní zastoupení trvalo méně než jeden rok nebo méně než pět let anebo pokud trvalo déle než pět let. V případě, že obchodní zastoupení trvalo méně než jeden rok, je zvláštní odměna limitována dle § 2515 NOZ výší úhrnu provizí, která obchodnímu zástupci náležela za celou dobu trvání obchodního zastoupení. Pokud by tedy obchodní zastoupení trvalo například osm měsíců a za těchto osm měsíců obdržel dohromady provizi ve výši 160                                                                                                                   71  Parafráze   :   BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 421 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.     72  V  §  669  ObchZ  je  užíván  termín  odměna  za  získané  zákazníky.   53    

000,- Kč, nesměla by zvláštní odměna překročit tuto částku, samozřejmě v případě, že si strany ve smlouvě nesjednaly vyšší maximální hranici, což jim právní úprava v § 2519 odst. 2 NOZ dovoluje73. Druhou maximální výší zvláštní odměny je ta, která přichází v úvahu o obchodního zastoupení, které trvalo jeden rok nebo více a zároveň nepřekročilo dobu trvání pěti let. V takovém případě se maximální výše zvláštní odměny vypočte z průměru odměn za celou dobu jeho trvání. Pokud by tedy obchodní zastoupení trvalo přesně tři roky, tak bychom maximální výši vypočítali tak, že bychom nejdříve sečetli všechny získané provize. Ty se u obchodního zastoupení, které trvá delší dobu, mohou v průběhu času lišit, a to například z počátečních neúspěchů obchodního zástupce, nemožnosti vykonávat svojí činnost po přechodnou dobu nebo z jiných důvodů a překážek. Takto sečtenou provizi vydělíme určitou časovou jednotkou (podle toho, jestli trvalo obchodní zastoupení například přesně tři roky nebo tři roky a dva měsíce) a v závislosti na ní nám vyjde průměrná provize. Výsledek (tj. průměrná čtvrtletní provize, příp. průměrná měsíční provize; není vyloučená ani potřeba výpočtu průměrné denní provize, např. když ukončení platnosti nekoresponduje s koncem kalendářního měsíce anebo když byla podle smlouvy provize splatná v nepravidelných intervalech) se potom vynásobí tak, abychom dostali průměrnou roční provizi vypočítanou za celé období platnosti smlouvy74. V souvislosti s délkou trvání se tedy mění i způsob výpočtu maximální výše zvláštní odměny. Stále však platí, že k výpočtu takové výše je třeba zjistit průměrnou roční provizi. V tomto je popis výpočtu takové maximální výše obsažený v § 2515 NOZ poněkud nejasný, na rozdíl od popisu následujícího, kde je zcela jasně uvedeno, že je zapotřebí právě roční průměrná provize. V případě výpočtu u obchodního zastoupení trvajícího méně než pět let je potřeba užití roční průměrné provize dovodit. Třetím a posledním způsobem výpočtu maximální výše zvláštní odměny, který zákon v § 2515 NOZ upravuje, je případ, kdy obchodní zastoupení trvalo pět let a více.                                                                                                                   73  Opět  však  nelze  sjednat  nižší  maximální  hranici,  jelikož  takové  ujednání  by  bylo   v  neprospěch  obchodního  zástupce  a  nepřihlíželo  by  se  k  němu.       74  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 64 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185   54    

V takovém případě nesmí zvláštní odměna překročit roční odměnu vypočtenou z ročního průměru odměn, které obchodní zástupce získal během posledních pěti let trvání obchodního zastoupení, tedy před jeho ukončením. V tomto případě již nehraje žádnou roli fakt, že obchodní zastoupení trvalo pět let a deset dní. K účely výpočtu maximální výše takové odměny postačí pouze prvních pět let trvání takového obchodního zastoupení. V tomto případě může být taková úprava poněkud výhodná pro obchodního zástupce. Pokud by totiž obchodní zastoupení trvalo dlouhou dobu (například deset let), tak by se k výpočtu maximální výše zvláštní odměny použilo pouze posledních pět let. Nepoužilo by se tedy prvních pět let trvání obchodního, kdy mohl být obchodní zástupce nezkušený nebo kdy mohl teprve získávat znalost o určitém trhu nebo osobách a z těchto důvodů by nedosahoval takové výše provize, jako v posledních pěti letech trvání. Na druhou stranu tomu mlže být i naopak, kdy k ukončení deset let trvajícího obchodního zastoupení došlo v důsledku špatných výsledků obchodního zástupce v posledních letech, v posledních letech nedosahoval takových provizí jako v letech předchozích a maximální hranice tak bude nižší. Stejně jako u ostatních dvou způsobů výpočtu maximální výše zvláštní odměny však smluvní stranám zákonná úprava umožnuje upravit si takovou výši a způsob jejího výpočtu výhodněji pro obchodního zástupce.

9. 3. Zánik a omezení práva na zvláštní odměnu Právo obchodní zástupce na zvláštní odměnu nevzniká vždy, pokud jsou splněny podmínky pro jeho vznik. Jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění práva na zvláštní odměnu je uplatnění takového nároku obchodním zástupcem u zastoupeného a jeho včasnost. Dle § 2516 NOZ právo obchodního zástupce na zvláštní odměnu zaniká, pokud není uplatněno do jednoho roku od ukončení obchodního zastoupení. Konstrukce prekluze je v tomto případě překvapivá, ve svém důsledku by mohl zastoupený požadovat event. Později vyplacené odškodnění (zvláštní odměnu) nazpět, nedošlo-li v uvedené lhůtě k tomuto oznámení.75 Formu, jakou je nutno užít k úspěšnému uplatnění takového práva, zákon neuvádí. Lze tedy usuzovat, že stačí pouhé jednoduché oznámení                                                                                                                   75  BEJČEK, Josef, Karel ELIÁŠ a Přemysl RABAN. Kurs obchodního práva: obchodní závazky. 5. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, li, 421 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-337-0.   55    

zastoupenému, které bude obsahovat vůli obchodního zástupce uplatit toto právo. Obě dvě podmínky jsou navzájem provázané a musí být splněny současně. 76 Zákonnou úpravu zániku práva na zvláštní odměnu je však třeba odlišovat od případů, kdy takové právo obchodnímu zástupci ani nevznikne.

10. Konkurenční doložka Konkurenční doložka je svým způsobem druh právního ujednání, kterým si strany upravují vzájemná práva a povinnosti po skončení obchodního zastoupení. Při jejím sjednání a v zákonné úpravě se střetávají dva protichůdné zájmy. Na jedné straně je důležitá ochrana zastoupeného před využitím údajů, znalostí a dalších schopností a poznatků, které obchodní zástupce nabyl během obchodního zastoupení, a na druhé straně ochrana obchodní zástupce před přílišným omezením jeho práv takovou konkurenční doložkou. Zároveň je konkurenční doložka v úzkém spojení s právem obchodního zástupce na zvláštní odměnu a svým způsobem navazuje na jednu z povinností obchodního zástupce, kterou je povinnost zdržet se sdělování údajů získaných od zastoupeného, případně které se dozvěděl při plněních svých smluvních povinností, pokud by to bylo v rozporu se zájmy zastoupeného nebo které by mu mohly způsobit újmu dle § 2491 odst. 1 NOZ. Jelikož odstavec 2 téhož paragrafu stanovuje trvání výše uvedené povinnosti i po zániku obchodního zastoupení, je tato povinnost obchodního zástupce vedle konkurenční doložky dalším způsobem úpravy vzájemných práv a povinností po skončení obchodního zastoupení a svým způsobem se tedy blíží konkurenční doložce. Do přijetí Směrnice a úpravy omezení chování obchodního zástupce po zániku obchodního zastoupení v podobě konkurenční doložky v jejím článku 20 naše právní úprava postrádala ustanovení upravující právě konkurenční doložku. Po jejím přijetí byla zákonná úprava je obsažena v § 672a ObchZ, v současné úpravě v §2518 NOZ. Protože toto omezení směřuje proti základním osobním svobodám, zejména proti svobodě podnikání, která je zaručen ústavou, je třeba je limitovat.77                                                                                                                   76  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 62 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185   77  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 412 s. ISBN 80-720-1175-8.   56    

Za prvé je nutno uvést, že se jedná o právo sjednat konkurenční doložky, tedy nikoliv povinnost. Sjednání takové doložky tedy závisí pouze na vůli smluvních stran upravit do budoucna vzájemná práva a povinnosti. Jejím sjednáním se obchodnímu zástupci dle § 2518 odst. 1 NOZ zakazuje na určeném území nebo vůči určenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která by měla soutěžní povahu v vztahu k podnikání zastoupeného, zejména by se jednalo o tu činnost, kterou při obchodním zastoupení předtím vykonával pro zastoupeného. Mělo by se tak zabránit tomu, aby obchodní zástupce po zániku obchodního zastoupení převedl zákazníky k novému zastoupenému nebo využíval síť zákazníků, která vznikla při ukončeném obchodním zastoupení. Toto omezení tedy může být určeno buďto geograficky nebo geograficky a osobně zároveň. V předchozí právní úpravě v § 672a ObchZ byla výslovně vyžadována písemná forma konkurenční doložky, nicméně ustanovení § 2518 NOZ tuto formu již výslovně nevyžaduje. Dohoda o ní musí být uzavřena písmeně ve smlouvě o obchodním zastoupení (není však vyloučeno, aby byla dojednána jako dodatek či změna již uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení 78 ) Vzhledem k tomu, že samotná smlouva o obchodním zastoupení dle § 2483 odst. 2 NOZ musí být uzavřena písemně, tak lze dovodit, že i konkurenční doložka tedy v rámci smlouvy či ve formě dodatku bude písemná. Většina odborné literatury se přiklání k možnosti dohody o konkurenční doložce ve formě dodatku ( k čemuž se svým názorem přikláním i já) s výjimkou Jana Dědiče, který ve svém komentáři k obchodnímu zákoníku tvrdí, konkurenční doložku je nutné sjednat přímo ve smlouvě o obchodním zastoupení a nikoliv v dodatku79. Dalším omezením dohody o konkurenční doložce je omezení časové, jelikož konkurenční doložka ujednaná na dobu delší než dva roky je neplatná. Stejně tak je neplatná v případě, že odporuje zákonné úpravě v § 2518 odst. 1 NOZ (pospané v přechozím odstavci textu). Nesmí tedy omezovat obchodního zástupce na neurčitém území nebo proti neomezenému počtu osob. V dohodě tedy musí být takové omezení zcela jasně sjednáno. Konkurenční doložka taktéž nesmí obsahovat jiný závazek, než                                                                                                                   78 PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 2., aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2009, 339 s. ISBN 978-80-7357-444-4     79  konkrétně   DĚDIČ, Jan. Obchodní zákoník: komentář. Díl IV. 1. vyd. Praha: Polygon, 2002, 3692 s. ISBN 80-727-3071-1   57    

nevykonávat uvedenou činnost. Jestliže by smluvní ujednání o konkurenční doložce stanoveným podmínkám odporovalo, byla by celá doložka neplatná-jelikož jde o úpravu danou výlučně k ochraně zájmu zastoupeného, jde o relativní neplatnost80 To potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu ČR, když ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2011, nesoucí sp. zn. 23 Cdo 3859/2009 rozhodnul a v právní větě určil, že neplatnost konkurenční doložky podle § 672a obch. zák. pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence je relativní, a může se jí dovolat jen obchodní zástupce. Jednalo se právě o případ, kdy konkurenční doložka sjednaná mezi stranami nesplňovala požadované podmínky, jelikož dostatečně nevymezovala ani území, na kterém byl obchodní zástupce omezen, ani zboží, které nemohl nabízet. Zároveň Nejvyšší soud ČR rozhodnul o tom, že v případě, kdy obchodní zástupce po skončení obchodního zastoupení nabízí vlastní výrobky a nikoliv výrobky, které byly předmětem obchodního zastoupení, a k takovému nabízení využije klientů, ke kterým získal přístup v rámci skončeného obchodního zastoupení, naplňuje znaky porušení konkurenční doložky. Z výše uvedených zákazů a následné neplatnosti je zřejmá kogentní charakter této právní úpravy, jelikož stranám není dána možnost sjednat si konkurenční doložku odlišně od zákonné úpravy, a to ani formou odklonu ve prospěch obchodního zástupce. Postavení obchodního zástupce lze zlepšit pouze sjednání menšího omezení co do osob nebo území. Domnívám se, že pro případ porušení konkurenční doložky je pro bývalého zastoupeného

nejlepším

možným

řešením

sjednání

peněžité

pokuty

právě

v konkurenční doložce, čímž si spolehlivěji zaručí převedení užitků, které obchodní zástupce získal z takového porušení. Ochrana práv obchodního zástupce ale není obsažena pouze ve formě neplatnosti celé konkurenční doložky, která odporuje zákonným omezením. Ve formě ustanovení § 2518 odst. 2 NOZ je obchodnímu zástupci poskytována ochrana pro případ, že by ho sjednaná konkurenční doložka více, než vyžaduje jeho potřebná míra ochrany. V případě, že by se tak stalo, poskytuje zákonná úprava soudu možnost takovou konkurenční doložku omezit. Udělá tak na návrh zástupce (bývalého zástupce), který v takovém případě nese i důkazní břemeno.81 V souvislosti s přijetím nové právní                                                                                                                   80 ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. v Praze: C.H. Beck, 2010, xxii, 1205 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-807-4003-547       58    

úpravy v NOZ došlo v § 2518 odst. 2 ke změně úpravy tohoto práva soudu a to konkrétně k vypuštění práva soudu konkurenční doložku prohlásit za neplatnou dle § 672a odst. 3 ObchZ. Obsahově sice odpovídá ObchZ s tím, že soud může na návrh konkurenční doložku pouze omezit, nikoliv již prohlásit za neplatnou.82

11. Německá úprava smlouvy o obchodním zastoupení  

V této kapitole se zaměřím na nejzákladnější rozdíly německé úpravy smlouvy o

obchodním zastoupení. Ve Spolkové republice Německo je právní úprava obchodního zastoupení upravena v Obchodním zákoníku z roku 189783, který měl značný vliv na znění Směrnice. V této úpravě spatřuji několik zásadních odlišností od úpravy české. Zároveň ale německá úprava plně odpovídá evropskému právu.84 První odlišnost lze spatřovat již v samotné charakteristice obchodního zástupce. Německé právo obchodního zástupce popisuje jako toho, kdo jako své nezávislé povolání je pověřen trvale zprostředkovávat obchody na účet zastoupeného nebo je jeho jménem uzavírat. HGB o něm mluví jako o „selbständiger Gewerbetreibender“ nebo „Unternehmer“, což by se dalo volně přeložit jako „samostatný živnostník“ a „podnikatel“ 85 . V této definici taktéž lze spatřit typické znaky jako trvalost a nezávislost, které jej odlišují od ostatních druhů příkazních smluv. V závislosti na tom, zdali zástupce může uzavírat obchody jménem zastoupeného či nikoliv, rozlišuje dva typy zástupců. Pokud může obchody uzavírat jménem zastoupeného, jedná se o

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    81  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 66 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185     82  BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 829 s. ISBN 978-80-7380-413-8.   83  Zkratka  HGB.       84  PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. 1. vyd. Praha: Linde, 1999, 364 s. ISBN 80-720-1175-8.       85  LUKÁŠ, Duchtík. Komparativní studie: Smlouva o obchodním zastoupení v české a německé úpravě. Právní rádce. Praha: Economia a.s., roč. 2010, č. 2.   59    

obchodního zástupce. Pokud tomu tak není, jedná se dle právní úpravy o obchodního makléře. Ten může být činný jen jako ohledně některých obchodů86. Za pravděpodobně nejvýraznější odlišnosti oproti naší úpravě považuji absenci požadavku na písemné ujednání smlouvy o obchodním zastoupení. Německá úprava tedy pravděpodobně připouští ústní sjednání takové smlouvy s výjimkou dohody o ručení obchodního zástupce za splnění závazku třetí osobou a konkurenční doložky. Samozřejmě, požadavek Směrnice o písemném potvrzení obsahu smlouvy, jako i dojednání na žádost kterékoliv se smluvních stran zůstává zachován (§ 85 HGB)87. Za velmi zajímavé považuji též německé rozlišování dvou druhů provizí, které česká úprava nerozlišuje a Směrnice taktéž. Prvním druhem je provize, na kterou vzniká nárok v případě výše popsaného ručení obchodního zástupce, přičemž právní úprava rozlišuje výjimky, kdy tomu tak není. Nárok nelze dopředu vyloučit.88 Druhým typem provize je inkasoprovize, která přichází v úvahu v případě, kdy obchodní zástupce na žádost zastoupeného přijímá peněžité částky. Může se tedy dle mého názoru jednat například o platby v rámci smluv, které sjednává se třetími osobami. V případě právní úpravy právních vztahů po skončení obchodního zastoupení lze tvrdit, že jsou velmi podobné. Jedná se jak o povinnost mlčenlivosti, případně o právo na odškodnění (zvláštní odměnu). Německá úprava odškodění za získané zákazníky byla dokonce vzorem pro obdobnou úpravu ve Směrnici89. Poslední oblastí, kterou v rámci této kapitoly porovnám, je úprava zániku obchodního zastoupení. Německá úprava kromě výpovědi a odstoupení v té podobě, jak jí rozlišuje český právní řád, rozlišuje i další případy, kdy mlže k takovému zániku                                                                                                                   86  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 232 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185.     87  tamtéž     88 LUKÁŠ, Duchtík. Komparativní studie: Smlouva o obchodním zastoupení v české a německé úpravě. Právní rádce. Praha: Economia a.s., roč. 2010, č. 2.         89  WINKLER, Martin. Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničnom obchode. Praha: Linde, 2010, 233 s. Praktická právnická příručka. ISBN 978-807-2018-185       60    

dojít. K odstoupení od smlouvy německá úprava nevyžaduje zákonné či smluvené důvody, ale důvody důležité. Domnívám se, že je to pojem dosti neurčitý a může působit nemalé množství problémů. Co je a co není důležitým důvodem je tak ponecháno na rozhodovací praxi soudů.90

12. Závěr Obchodní zastoupení jako jedna ze smluv příkazního typu obsahuje několik základních prvků, které ji charakterizují. Než však lze hovořit o obchodním zastoupení v takové podobě, jakou má dnes, musela projít řádným vývojem od římské úpravy zastoupení až do podoby nynější. Tento vývoj jsem v této práci popsal v takovém rozsahu, který stačí k pochopení samotného významu institutu zastoupení a obchodního zastoupení. Smlouva o obchodním zastoupení umožňuje zastoupenému jako podnikateli využít schopností a dovedností dalšího podnikatele (obchodního zástupce) k rozvinutí svojí obchodní činnosti. V této písemné smlouvě se obchodní zástupce zavazuje pro zastoupeného dlouhodobě vykonávat činnost spočívající v uzavírání nebo sjednávání obchodů se třetími osobami a zastoupený je povinen za takovou činnost platit provizi. Došel jsem k závěru, že právě obchodní zastoupení umožňuje zastoupenému nejlepším možným způsobem zajistit kvalitu i kvantitu svých obchodů, což umožňuje především dlouhodobost obchodního zastoupení a profesionalita obchodního zástupce jako podnikatele. K bližšímu a efektivnějšímu zastoupení je stranám umožněno sjednat obchodní zastoupení ve výhradní formě, což dle mého názoru umožňuje ještě vyšší míru kooperace a nese s sebou větší důvěru mezi stranami. Co se týká změn v obchodním zastoupení v souvislosti s přijetím nové právní úpravy k 1. 1. 2014, nenarazil jsem kromě zrušení oprávnění soudu zrušit konkurenční doložku a přihlížení pouze k podstatným okolnostem při určování výše odměny (nikoliv ke všem okolnostem) na žádné podstatné změny. Jedná se spíše o změny v jednotlivých názvech, nicméně úprava zůstala převážně totožná. V tomto směru bylo mnohem větší a výraznější změnou přijetí Směrnice, která přinesla do českého právního řádu několik                                                                                                                 90  LUKÁŠ, Duchtík. Komparativní studie: Smlouva o obchodním zastoupení v české a německé úpravě. Právní rádce. Praha: Economia a.s., roč. 2010, č. 2.     61    

nových prvků a poskytuje především ochranu nezávislým obchodním zástupcům na území Evropské unie. V některých případech výslovně poskytuje státům možnost vlastní úpravy nad její rámec, čehož český zákonodárce příliš nevyužil. Domnívám se, že tak učinil z důvodu přesvědčení o dostatečnosti takové úpravy. V rámci této práce jsem se zaměřil na jednotlivé prvky obchodního zastoupení a některé analyzoval detailněji. Došel jsem k závěru, že právní úprava poskytuje značnou ochranu obchodnímu zástupci. Děje se tak už samotným zákazem některých smluvních ujednání od zákonu či nemožností odklonu v neprospěch obchodního zástupce. V případě, že by smluvní ujednání dovoleným způsobem působilo v neprospěch obchodního zástupce, musí být splněny zákonné podmínky. Za takový nejvýraznější případ považuji možnost ručení obchodního zástupce za splnění závazku třetí osobou. Pokud by totiž měl obchodní zástupce takto ručit, je nutné písemné ujednání a zvláštní provize. Takových případů, kdy právní úprava takto chrání obchodního zástupce jakožto slabší smluvní stranu, je mnoho. Dále jsem detailněji rozebral zvláštní odměnu a konkurenční doložku. Usoudil jsem, že se jedná o dva instituty, které jsou pro obchodní zastoupení důležité a zároveň nejsou příliš obvyklé v závazkových vztazích obecně. Jsou zvláštní tím, že zákonným způsobem upravují práva a povinnosti smluvních stran i poté, co obchodní zastoupení skončilo. Zároveň jsem v kapitolách jím věnovaným mohl využít judikatury české a evropské. Zvláštní odměna na jedné straně poskytuje obchodnímu zástupci především finanční ohodnocení z důvodu své úspěšné činnosti pro zastoupeného. Na druhé straně konkurenční doložka chrání zastoupeného před využitím výhod získaných během zastupování obchodním zástupcem. Tyto dva instituty jsem zařadil k nejdůležitějším v rámci úpravy obchodního zastoupení. Domnívám se, že zpracování této práce dostatečně charakterizovalo celou právní úpravu smlouvy o obchodním zastoupení. Z důvodu rozsahu a po domluvě s vedoucím práce jsem nebyl schopen popsat podobné smluvní typy ani se zaměřit důsledněji na právní úpravu obchodního zastoupení v zahraničí. I přes neznalost němčiny jsem za využití omezeného množství zdrojů popsal hlavní a nejzajímavější odlišnosti německé právní úpravy. Při zpracování jsem nenarazil na mnoho odlišných názorů v odborné literatuře a dalších zdrojích, které by přinášely pochybnosti a spor o základní otázky. Přesto jsem

62    

došel k názoru, že právní úprava není zcela úplná a stále existuje prostor pro bližší specifikaci. Přestože jsem si vědom preference volnosti smluvních stran v souvislosti s rekodifikací, domnívám se, že například úprava záloh v případě placení provize by jistě zvýšila ochranu obchodního zástupce a vnesla by větší jistotu do právní vztahu. Právní úprava však dle mého názoru poskytuje stranám dostatečný prostor pro vlastní úpravu, je velmi pružná a k omezení smluvní volnosti stran přistupuje až v nejkrajnějších případech, kdy je to naprosto nezbytné. V závěru tedy lze říct, že strany si mohou smlouvu o obchodním zastoupení přizpůsobit svým potřebám a potřebám trhu a je jim tak umožněno pružně reagovat na jejich potřeby.

63    

Seznam zkratek ObchZ – Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník NOZ – Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník OZ – Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ZPr – Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Směrnice - Směrnice č. 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců

Seznam použité literatury Dědič, Jan. Obchodní zákoník: komentář. 1. vydání. Praha: Polygon, 2002, Beckova edice komentované zákony. Pelikánová, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. § 566 – 775. Linde Praha,a.s., 1999 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované vydání, Praha : ASPI, a.s., 2009 Raban, Přemysl. Obchodní zákoník 2009: komentář, judikatura. 6. doplněné vydání. Praha: Eurounion, 2009, Beckova edice komentované zákony. Řezníčková, M., Franchising. Podnikání pod cizím jménem. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009 Ševčík, D., Vzory obchodních smluv a podání včetně smluv konkursních, Praha: ASPI, a.s., 2005

64    

Winkler, M., Obchodné zastúpenie vo vnútroštátnom a zahraničním obchode. Praha : Linde, a.s., 2010     Bejček, J., Eliáš, K, Raban, P. a kolektiv, Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010 Bejček, J., Kotásek, J., Marek, K., Ondrejová, D., Šilhán, J., Nástin obchodního práva II. Obchodní závazkové vztahy. Cenné papíry. Brno : Tribun EU, s.r.o. 2010 Bělohlávek, A., Černý, F., Jungwirthová, M., Klíma,P., Profeldová,T.,Šrotová, E., Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanské úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk. 2012 Pelikánová, I. a kolektiv., Obchodní právo. 1. díl, 2. přepracované vydání, Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010   Svejkovský, Jaroslav a kol. : Nový občanský zákoník: Srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2012   Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., Obchodní zákoník. Komentář, Praha : C. H. Beck, 2010 Švestka, Jiří., Dvořák, Jan. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2009 Adamová, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek M.: Římské právo. 2. vydání, Praha : C. H. Beck. 1995

65    

Bělohlávek, A., Halfar, B. Smlouva o obchodním zastoupení a obchodní zástupci. Právní rádce, č. 5/2002, s. 34 - 35 Duchtík,L. Komparativní studie: Smlouva o obchodním zastoupení v české a německé právní úpravě. Právní rádce, č. 2/2010, s. 14 - 21 Fiala, T. Smlouva o obchodním zastoupení a zákon o ochrně hospodářské soutěže. Právní rádce, č. 10/2002, s. 14 – 16 Hrabec, J.Povinnost osobního výkonu funkce obchodního zástupce. http://www.ustavprava.cz/cz/sekce/povinnost-osobniho-vykonu-funkce-obchodnihozastupce-90/.10.3.2014. Publikováno 23. 12. 2010 na www.elaw.cz. Marek, K. Smlouva o zprostředkování a smlouva o obchodním zastoupení. Právní rádce, č. 11/2005, s. 49 - 58 Marek, K. K obchodním z.vazkovým vztahům. Časopis pro právní vědu a praxi, 2004, číslo 4, s. 287−292 Marek, K. K otázce rekodifikace občanského práva, Právní zpravodaj, č. 4/2001, s. 4. Marek, K.; Menšík K.Smlouva o obchodním zastoupení (I.). Ekonom, 1992, číslo 48, s. 56 Marek, K. Nad přípravou novely občanského zákoníku a obchodního zákoníku, týkaj.c. se obchodních z.vazkových vztahů. Daně a právo v praxi, 2000, číslo 2 Tomsa, M. Smlouva o obchodním zastoupení. Obchodní právo, č. 10/1994, s. 2-9 Tomsa, M. Obchodní závazkové vztahy a občanský a obchodní zákoník po novele. Obchodní právo, č. 4/2001 Tomsa, M. Smlouva o obchodním zastoupení. Obchodní právo, č. 11/2001,s. 2-9 Tretera, Jiří Rajmund. Horák, Záboj. Manželské právo církevní: teze k přednáškám 2012/2013, Právnická fakulta Univerzity Karlovy Valenta, P. Postavení obchodního zástupce. Právní rádce, č. 3/1999, s. 30 – 32

Judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2007, sp. zn./č. j.: 32 Odo 1627/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2006, sp. zn./č. j.: 32 Odo 659/2005

66    

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, sp. zn./č. j.: 23 Cdo 3859/2009 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008, sp. zn./č. j.: 32 Odo 1001/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2007, sp. zn./č. j.: 20 Cdo 2800/2006 Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 16. 3. 2006, Věc: C-3/04 Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 23. 3. 2006, Věc: C- 465/04 Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 17. 10. 2013, Věc: C-184/12

67    

Resumé Účelem této diplomové práce je popis smlouvy o obchodním zastoupení, charakteristika jejích jednotlivých a podstatných náležitostí. Dále taktéž popis změny její právní úpravy v průběhu let a podchycení nejzásadnějších problémů. Toto téma jsem si vybral z důvodu její možné aplikace v praxi, když umožňuje zastoupenému účinně rozvíjet svojí obchodní síť a zvyšovat tak zisk. Tato práce je rozdělena do 12 Kapitol. První Kapitola obsahuje úvod, v němž jsou popsány hlavní cíle této práce, způsob jejího zpracování a odlišení obchodního zastoupení od pracovního závazku. Kapitola dvě ve zkratce analyzuje vývoj samotného zastoupení, tedy nejen zastoupení obchodního. Dělí se na tři Podkapitoly, přičemž první z nich obsahuje vliv římského práva na zastoupení, druhá pojednává o jeho vývoji v 19. a 20. století a třetí Podkapitola rozlišuje zastoupení přímé a nepřímé. V Kapitole tři je charakterizována samotná smlouva o obchodním zastoupení. V její první Podkapitole je definován samotný pojem obchodní zastoupení tak, jak jej zná zákonná úprava. Ve druhé Podkapitole jsou rozebrány její podstatné náležitosti, mezi kterými je vymezení smluvních stran (obchodní zástupce a zastoupený), charakteristika závazku obchodního zástupce, úplatnost smlouvy a vymezení předmětných smluv. V rámci Kapitoly čtyři je řešeno rozlišení smlouvy o obchodním zastoupení z hlediska jejího územního vymezení. Dělí se na dvě Podkapitoly, přičemž první z nich obsahuje popis výhradního a druhá popis nevýhradního obchodního zastoupení a jejich charakteristiky, výhod a nevýhod. Kapitola pět obsahuje charakteristiku obchodního zástupce jako jedné ze smluvních stran. Dělí se na dvě Podkapitoly. V první Podkapitole je definován obchodní zástupce jako podnikatel a právní následky s tím spojené. Druhá Podkapitola pojednává o hlavních povinnostech, které s sebou funkce obchodního zástupce nese. Jedná se o povinnost jednat v dobré víře a s odbornou péčí, dále povinnost sdělovat zastoupenému určitý typ informací a zároveň zachovávat mlčenlivost ohledně informací, které se dozvěděl při výkonu činnosti. V neposlední řadě Podkapitole dvě řeší možnost ručení obchodního zástupce za splnění smlouvy třetí osobou, možnost

68    

výkonu činnosti osobou odlišnou osobou a povinnost obchodního zástupce pečovat o podklady, které mu byly k výkonu činnosti svěřeny zastoupeným. V Kapitole šest jsou definovány práv a povinnosti zastoupeného. V Podkapitole jedna je řešena jeho povinnost jednat v právním vztahu v dobré víře a poctivě, což koresponduje s podobnou povinností obchodního zástupce. Podkapitola dvě upravuje povinnost zastoupeného v podobě poskytnutí nezbytných podkladů a dokumentace obchodnímu zástupci k usnadnění výkonu funkce. V rámci Kapitoly sedm je řešena jedna z podstatných náležitostí smlouvy o obchodním zastoupení, kterou je provize. Tato Kapitola se dělí do šesti Podkapitol. První z nich obsahuje pojednání o samotném nároku obchodního zástupce na provizi, způsobech určení její výše a okolnostech, které takovou výši mohou ovlivnit. Podkapitola dvě řeší možnost náhrady nákladů obchodního zástupce, které mu vznikly v souvislosti s výkonem činnosti a jejich provázanost s provizí. V Podkapitole tři je provize rozdělena v závislosti na tom, zdali na ní právo vzniklo před účinností, během trvání smlouvy a taktéž po jejím zániku. Stejně tak je zde úprava možnost, kdy má obchodní zástupce právo na provizi při změně obchodních zástupců a za jakých podmínek. Podkapitola čtyři řeší závislost vzniku práva na provizi a typu obchodního zastoupení a taktéž okamžiky jeho vzniku a jejich odlišnosti. V Podkapitole pět je obsažena úprava splatnosti provize. Obsahuje taktéž vzájemná práva a povinnosti s tím spojená, jako je například povinnost obchodního zástupce předložit zastoupenému výkaz o dlužné provizi a povinnost zastoupeného seznámit obchodního zástupce s výpočtem takové provize. V Podkapitole šest je obsažen zánik práva na provizi z různých důvodů a hledisek. Kapitole osm jsou popsány jednotlivé druhy zániku obchodního zastoupení a jeho následky. V první Podkapitole je obsažen zánik obchodního zastoupení v důsledku uplynutí doby, na kterou byla smlouva na dobu určitou uzavřena. Podkapitola řeší možnost skončení takového právního poměru v důsledku výpovědi podanou jednou ze smluvních stran. Obsahuje předpoklady, při jejichž splnění lze smlouvu vypovědět a popisuje zákonnou úpravu výpovědní doby. Možnost okamžitého odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení bez výpovědní doby a jeho předpoklady obsahuje Podkapitola tři.

69    

V Kapitole devět je upraveno specifické právo obchodního zástupce na zvláštní odměnu v důsledku jeho činnosti před zánikem obchodního zastoupení. V Podkapitole jsou upraveny případy, které vedou či nevedou ke vzniku takového práva. Úprava její výše a zákonné limitace obsahuje následující Podkapitole dvě. V Podkapitole tři jsou popsány situace, kdy právo na zvláštní odměnu sice vzniknulo, ale následně u určitých důvodů zaniklo nebo bylo omezeno. Kapitola deset definuje a upravuje zvláštní institut konkurenční doložky, který upravuje práva a povinnosti obchodního zástupce po skončení obchodního zastoupení. Zabraňuje obchodnímu zástupci ve zneužití poznatků a kontaktů získaných v důsledku skončeného obchodního zastupování a chrání tak zájmy zastoupeného. Obsahuje taktéž úpravu jejího omezení, a to jak ze zákona, tak rozhodnutím soudu. V Kapitole jedenáct jsou ve zkratce popsány hlavní odlišnosti české a německé právní úpravy smlouvy o obchodním zastoupení. Jedná se požadavek písemnosti smlouvy, odlišnosti v rámci provize a taktéž rozdílnosti v zániku smlouvy. V závěru je obsaženo zhodnocení splnění cíle této práce. Vyzdvihuje praktickou úplnost právní úpravy smlouvy o obchodním zastoupení a některé dílčí návrhy na změny a úpravy. Zároveň shledává výhodu v její dostatečné dispozitivnosti. Její změny v důsledku novelizace nejsou shledány za podstatné na rozdíl od těch, které nastaly v souvislosti s přijetím Směrnice č. 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců.

70    

Business agency agreement Abstract The purpose of my thesis is to analyse the business agency agreement and describe its essential characteristics. The reason for my research is the practical aplication of this agreement, which enables a developement of business and businessman is provided with an oportunity of expansion. This thesis is divided into twelve chapters and each chapter is dealing with diferent aspects of business agency agreement. Chapter One is introductory and describes main goals of this thesis and essential characteristics of business agency agreement. Chapter Two is subdivided into three parts and focuses on historical development of representation. First part describes representation influenced by Roman law, part two focuses on representation and agency during 19th and 20th century and part two investigates diference between direct and indirect representation, which is necessary for understanding of the business agency agreement. Chapter Three describes the term business agency agreement and its essential elements. It is subdivided into two parts. First one focuces on diference between business agency agreement and its differentiation from employment contract. Second one describes elements such as contarcting parties (the agent and the pricipal) and obligation between them, characterizes business agency agreement as a long-term agreement and contract for value. Fourth Chapter concentrates on a problem of difference between exklusive agency and non-exclusive agency. It is subdivided into two parts and each one focuses on one of this types of agency acording to its territorial difference. Chapter Five focuses on the agent and consists of two parts. Part one describes the agent as a business person as a party to a contract and part two provides analysis of his/her most important obligation such as good faith, confidentiality, providing selected information and possibility of his/her liability. In Chapter Six, I deal with key obligations of the principal. It is subdivided into two parts. Part one focuses on his/her obligation to act in good faith and fairly and part two describes his/her duty to provide the agent with essential documents, which helps him/her to fulfill the contract. 71    

In following Chapter Seven, the thesis concentrates on a problem of commission as financial profit of the agent resulting from the contract. It is subdivided into six parts. Part one focuses on agent’s right to it and factors, which could have effect on amount of this commission. In part two, I analyse agent’s right to have costs compensated in relation with commission. Next two parts describe agent’s right to commission before agency, during agency and also after its termination; they also characterize an origin of commission in comparison with different types of agency (such as exclusive agency) and describes moments of its origin. Part five includes description of maturity of commission, focuses on moments, when the pricipal is being due to payment. It also describes an obligation of providing the pripcipal with report of commission, which the agent requires. In last part, I focus on the termination of the right commission. Chapter Eight examines relevant ways, how to terminate bussines agency agreement in compliance with Czech legislation. It consists of three parts. Part one describes cases, when the agency agreement terminates upon expiration of an agreed term. Second way, how to terminate the contract, is described in part two and focuses on revocation of an contract and its key characteristics (pre-requisites and minimum period of notice). Last part deals with the possibility of withdrawal from contract. The purpose of Chapter Nine is to characterize cancellation fee as a special right, which is given to the agent. In three parts, it focuses on its origin after the termination of contract. Second part focuses on its amount and its statutory limitation. Part three describes termination of agent’s right to cancelation fee in relation with different conditions. Part Ten includes description of competetive clause, which governs obligations of the agent after termination of business agency agreement. It prohibits competetive behavior of the agent and provides security to prinicpal’s interests. Last chapter, Chapter Eleven, concentrates on legislative regulation of business agency agreement in Germany. It focuses on key differences between Czech and German legislation, such as requirement of a contract in writing and different types of commission. Conclusions are drawn in Chapter Twelve. The main aim of the thesis is to prove my initial hypothesis has been reached. Business agency agreement consist of few specific arrangements, which characterize it, such as cancellation fee and

72    

competetive clause. The legislation of business agency agreement changed inconsiderably during this year novelization. The enactment of Directive 86/653/EEC on the coordination of the laws of the Member States relating to self-employed commercial agents had much bigger impact. I also suggest that few amendments should be passed, such as possibility of advance payment in case of commission.

73    

Klíčová slova: Zástupce Provize Výhradní Key words: Agent Commission Exclusive

74