České a československé právní dějiny
2009/2010 Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Seznam otázek 1. Prameny českého zemského práva do Obnoveného zemského zřízení 2. Vývoj městského práva v českých zemích a jeho kodifikace v 16. století 3. Soudní řízení v zemském a městském právu do počátku 17. století 4. Základní instituty majetkového práva v zemském a městském právu do roku1620 5. Vývoj trestního práva v době předhusitské a stavovské 6. Zemské zřízení, jeho novely a doplňky v Čechách a na Moravě v 16. století 7. Obnovené zemské zřízení, Deklaratoria a Novelly, jejich vliv na podobu č. státu a práva 8. Osvícenské reformy ve vztahu k vývoji práva a státu v 18. století 9. Všeobecný zákoník rakouský, jeho vznik, struktura, základní právní instituty 10. Vývoj trestního práva v 18. století a počátkem 19. století 11. Vývoj rakouského trestního práva v 19. století 12. Vývoj rakouského obchodního a živnostenského práva ve druhé polovině 19. století 13. Rakouský ústavní vývoj 1848-1914 14. Úprava občanských práv a svobod v Rakousku 1848-1918 15. Vývoj správy a samosprávy v Rakousku 1848-1918 16. Obžalovací a inkviziční proces v českých právních dějinách 17. Základní rysy vývoje volebního práva v Rakousku a I. ČSR 18. Vývoj vzájemných vztahů českého státu a Německé říše do jejího zániku 19. České politické programy a politické strany v 19. století 20. Stát Koruny České, jeho vznik, územní složení a správa do roku 1848 21. Organizace soudnictví a advokacie v 19. století a ČSR 22. Recepční zákon a jeho význam pro vývoj československého státu a práva 23. Československý ústavní vývoj 1918-1938 24. Nejdůležitější změny v recipovaném rakouském a uherském právu v období tzv. první republiky 25. Vývoj veřejné správy v ČSR 1918-1945 26. Právní úprava jazykové a národnostní problematiky v Rakousku a ČSR do r. 1945 27. Mezinárodní právní zakotvení hranic ČSR po roce 1918; Mnichovská smlouva, její příčiny a důsledky 28. Ústavní a právní vývoj v období tzv. Druhé republiky 29. Právo a správa v období Protektorátu Čechy a Morava 30. Slovenská republika a její ústava a právo (1939-1944) 31. Právnická dvouletka a její výsledky v trestním a správním právu 32. Dekrety prezidenta republiky a obnovení právního pořádku (1944 – 1946) 33. Pozemková reforma a zásahy do pozemkového vlastnictví v období první republiky a Protektorátu a po roce 1945 34. Československý ústavní vývoj 1944-1948 35. Československý ústavní vývoj 1948 - 1960 36. Tzv. Právnická dvouletka a její výsledky v právu občanském a rodinném 37. Základní rysy československého právního vývoje 1948-1960 38. Organizace veřejné správy 1945 – 1960 39. Organizace justice a prokuratury 1945 – 1960 40. Státní zřízení ČSR v emigraci, teorie právní kontinuity a její právní důsledky -2-
1. Prameny českého zemského práva do Obnoveného zemského zřízení -
feudální právo vyjadřovalo zájmy feudálů, chránilo jejich moc ekonomickou, feudální stát a náboženství jako výraz feudální ideologie základním systémem feudálního práva, bylo jeho rozdělení na právo šlechtické – obecné či zemské – a práva zvláštní: 1. Šlechtické právo – upravovalo základní ústavně právní vztahy: mezi šlechtou a panovníkem, mezi šlechtou a králem, počet a práva zemských úředníků atd. 2. Práva zvláštní – nejdůležitějšími byly právo městské, církevní, dále pak horní apod.
-
-
právo městské a zemské se vzájemně ovlivňovaly a v době stavovské se i v některých ohledech přibližovaly; to ale neplatilo o míře výsad, která tato práva poskytovaly jednotlivým skupinám; do značné míry se tedy v tomto feudálním právním systému zachovával princip personality práva podle příslušnosti k jednotlivým stavovským skupinám, a samozřejmě i chápání práva jako privilegia, které zvýhodňuje jednotlivce typickým rysem feudálního práva od jeho zrodu byla zásada diferenciace při ochraně příslušníků feudální společnosti a jejich zájmů; Feudální právo bylo proto především privilegiem, neznalo a neuplatňovalo princip rovnosti ani uvnitř skupin
Základní formy feudálního práva: A. PRÁVNÍ OBYČEJ – je nejstarší formou feudálního práva. - hluboko do feudalismu se udržují některé druhy předstátních obyčejů: krevní msta, ordály, kolektivní odpovědnost apod. - od předstátních obyčejů se právní obyčej liší tím, že jeho dodržování je zajišťováno již donucovací mocí státu, že nevyžaduje zájmy celé společnosti. - obyčejové právo je nepsané, později (13. a 14. století) dochází k jeho písemnému zachycení ve formě právních knih. V zásadě je konzervativní a neměnné. - v počátcích platí pro všechny, později cestou privilegií jsou z jeho působnosti určité skupiny obyvatel vyjmuty. B. NAŘÍZENÍ PANOVNÍKA (dekreta, statuta, výsady, privilegia) – jsou výrazem panovníkovy zákonodárné moci a mají obecnou platnost. a. Výsady Boleslavovy (992) – určeny biskupu Vojtěchovi a dávající mu pravomoc v manželských záležitostech b. Dekreta Břetislavova (1039) – jde o soubor příkazů a zákazů motivovaných církevní morálkou. Měla přispět k upevnění cirk. organizace. S pozoruhodnou otevřenosti je zde proklamována podpora státu křesťanské církvi. Byly výslovně uznány církevní předpisy v oblasti manželského práva, o svěcení církevních svátků a nedělí, zákaz pohřbívání mimo křesťanské hřbitovy. V duchu křesťanské morálky zavádějí šestidenní pracovní týden, v neděli se odpočívá. Z držby půdy tedy vyplývalo základní právo držitele požadovat na poddaných, aby na půdě pracovali a odváděli mu část výtěžku. Kromě jiného je tu zavedena monogamie, církevní forma sňatku, zákaz rozvodů, stíhání smilstev. Církvi se dostalo právo trestní iniciativy při stíhání vražd, právo na pokuty za nedodržování církevních svátků atd. Zakázány jsou krčmy a poprvé se zde objevuje institut ordálu – božího soudu. c. Výsady Soběslavovy (pol. 70. let 12. st.) – upravují postavení cizinců. Jsou souborem kolizních norem, tzn. že řeší případy střetu (kolize) práva domácího obyvatele a cizince, které jsou projevem tzv. personality práva, podle které cizinec, přicházející do jiné země, si přináší s sebou právo své země (rodu). -3-
d. Statuta Konrádova (1189) – projevuje se snaha o posílení ústřední panovnické moci, zvláště soudní a správní a současně se uznávají práva šlechty, kterých dosáhla z předchozích panovníků. Ve sféře majetkové je to jednak výslovné potvrzení držby nemovitostí šlechtou, naznačující přechod k svobodným statkům, jednak zásadní změna v dědickém právu, připouštějící dědění i dcer zůstavitele. Držba výsluh se stává dědičnou, a tak se mění v léna. e. Horní zákoník (1300 – 1305) – byl vydán králem Václavem II.; upravoval složité právní otázky související s exploatací nerostného bohatství a spojené s institucí panovníkova horního regálu. Poprvé se výrazněji projevila recepce římského a kanonického práva. Zákoník, latinsky psaný, byl určen původně C. SOUDNÍ NÁLEZ – jeho význam rostl v souvislosti s rozvojem činnosti soudů a zvláště pak s písemným zachycováním jejich nálezů. - podstata normotvorné činnosti soudů spočívala v tom, že v případech, kdy soud neměl podklad pro rozhodnutí sporu v platném právu, mohli soudci podle vlastní úvahy právo nalézat, tj. vytvářet rozhodnutím novou normu (tzv. obecný nález). - nálezy si udržely význam i po vydání Zemského zřízení Vladislavského, teprve po nástupu absolutismu bylo v OZZ stanoveno, že odvolávání na starší soudní nálezy je výslovně zakázáno. D. PRÁVNÍ KNIHY – jsou soukromým sepsáním práva, tedy prvním písemným zachycením právních obyčejů. Byly používány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech. Vznikaly ve 14. století pro usnadnění orientace ve složitostech a podrobnostech soudního procesu. a. Rožmberská kniha (13. – 14. stol.) – je psána českým jazykem a obsahuje především šlechtické právo procesní a majetkové. Koncipována jako příručka pro praktické používání u šlechtického zemského soudu. b. Ordo iuducii terrae (Řád práva zemského) – vedle práva procesního a majetkové, obsahuje také předpisy o trestním právu. c. Práva zemská česká – dílo nejvyššího zemského sudího Ondřeje z Dubé. Je vrcholem právních knih doby předhusitské. Projevuje se jeho důvěrná znalost platného práva jejího autora a jeho rozsáhlé praktické zkušenosti. Právnická dokonalost je dokladem vysokého stupně české právní kultury. d. Kniha písaře Jana neboli kniha Šéfů – tato latinská právní kniha městského práva vznikla na Moravě (Brno) ve 14. stol. Zachycuje praxi brněnského soudu a právo tam užívané. Ovlivnila vývoj městského práva na Moravě i v Čechách. e. Ve Slezsku a Lužicích se ve 14. století užívaly německé právní knihy (Saské a Švábské zrcadlo) f. O práviech, sudiech i dskách země české knihy devatery (15. – 16. stol.) – autorem této poslední české právní knihy šlechtického práva je Viktorin Kornelius ze Všehrd, děkan pražské univerzity. Byl velmi vzdělaný a v díle se projevuje jeho humanistické zaměření. V devíti knihách rozdělených na hlavy pojednává o průběhu procesu na zemském soudu, přičemž připojuje podrobný výklad o šlechtickém právu majetkovém, trestním a o praxi při vedení zemských desek. Psal skvělou češtinou, práce vyniká systematičností i myšlenkovým obsahem. Kromě praktických otázek se zabývá i teorií. Všehrdovo dílo však pro odpor nesmělo vyjít tiskem. g. Kniha Tovačovská (1482 – 1490) – vznikla na Moravě a jejím autorem byl moravský politik Ctibor Tovačovský z Cimburka. Nabyla váhy zákona a používala se do r. 1535. Potom byla používána přepracovaná jako Kniha Drnovská. První část knihy T. byla věnována ústavním předpisů (vztah Moravy a Čech), druhá část zahrnuje předpisy o právu procesním, majetkovém, trestním a pozemkově vrchnostenském. -4-
h. O právu našem – vznikla v 17. století a jejím autorem byl Karel St. ze Žerotína. Pojednává o moravském šlechtickém právu. i. Kniha Zhořelecká – vznikla v Lužici pod vlivem německého práva. E. SNĚMOVNÍ USNESENÍ A ZEMSKÉ DESKY – sněm. usnesení se stala v 15. a 16. století převládající formou práva. - sněmovní usnesení byla „kladena“ do zemských desek → Zemské desky vznikají v Čechách asi ve druhé polovině 13. století v souvislosti s růstem významu zemského soudu a rozvojem stavovských zemských soudů. o původně sloužily k zapisování průběhu procesu, později do nich začaly být zapisovány veškeré dispozice se svobodnými statky. Zápis v zemské desce byl tak nevyvratitelným důkazem vlastnictví. o co je v deskách zapsáno, je obecně znáno a nemusí být zvlášť sdělováno. Jakýkoliv pokus o výtržnost na deskách byl přísně trestán. Rozvinulo se mnoho druhů zemských desek. o v době stavovské jsou to zemské desky větší (vede je místopísař a jsou přístupny jen při konání soudu) a zemské desky menší (jsou stále přístupny). Zemské desky větší se pak dělí na: trhové – majetkové převody, postupy šlechtických majetků nad 100 kop větší zápisné – zapisují se dluhy nad 100 kop Zemské desky menší se dělí na: půhonné – zapisovaly se soudní půhony, menší zápisné - do kterých byly zapisovány dluhy do 100 kop další pomocné knihy, příruční soudní registra. - zvláštní význam měly tzv. desky památné, do kterých se původně zapisovaly prozatímní zápisy o tom, co má být projednáno. Později sem byly vkládány sněmovní usnesení a obecné nálezy zemského soudu, a tak se z nich stal jeden z nejvýznamnějších pramenů zemského práva. - zemské desky se uchovávaly na Pražském hradě, avšak v r. 1541, kdy byl hrad zasažen požárem, byly zničeny i zemské desky. Jejich význam si vyžádal rychlé obnovení zápisů, některé důležitější se vedly dokonce dvojmo. V 19. století jejich se jejich význam zmenšuje, když se vyvinuly pozemkové knihy, instituce soukromého práva. F. KODIFIKACE – mezi nejznámější pokusy o kodifikaci práva patří Horní zákoník krále Václava II. a stejně tak nezdařený zákonodárný pokus Karla IV. Codex Carolinus (v literatuře často označovaný jako Maiestas Carolina) z roku 1355. o projekt Karlova zákoníku vycházel z představ o panovníkově nároku na svrchovanou vládu, omezoval pravomoc šlechty nad poddanými a v mnoha ohledech zaváděl nové právní normy, které dosud staré obyčejové právo neznalo. o Karel se však při jeho prosazování setkal s odporem šlechty, která se začíná formovat ve stavovskou opozici. o Ukázalo se, že česká šlechta podobné pokusy odmítá z obav před posílením moci panovníka a omezením své práva svobodně nalézat právo na zemských soudech.
-5-
2. Vývoj městského práva v českých zemích a jeho kodifikace v 16. století -
vedle práva zemského došlo však v 16. století i ke kodifikaci práva městského, a to rovněž pro celé české království
Prameny městského práva: A. Zakládací listina – městské privilegium, které město dostalo od svého zakladatele (těmto privilegiím předcházely výsady, které dávaly osadám právo konat trhy apod.). - obsahem výsad je v podstatě právo na vlastní výkon správy a soudnictví; současně dostávají měšťané tzv. sdělení, kam se mají obracet o právní naučení, resp. které z měst je pro ně vrchním právem B. Praxe městských soudů – důkazem toho je právní sbírka Kniha písaře Jana C. Právo německých kolonistů – přinášeli je kolonisté, kteří přicházeli do českých a moravských měst ve 13. století - došlo tak k rozsáhlé recepci práva obsaženého v tzv. Saském zrcadle -
-
-
-
v Čechách a na Moravě tak vznikly dvě oblasti městského práva: 1. MAGDEBURSKÁ – tato oblast zahrnovala střední a jižní Čechy a Moravu; byla v úzkém styku s Magdeburgem, jehož soud – kmetská stolice – fungoval jako vrchní odvolací soud pro česká města přes všechny zákazy českých panovníků až do 16. století 2. ŠVÁBSKÁ – v této oblasti podobná závislost nevznikl a záhy se vytvořila domácí vrchní správa: v Čechách soud Starého města pražského a na Moravě Brno vedle těchto právních vlivů se uplatňovalo zpočátku také v některých městech lužických a slezských (Zhořelec, Budyšín, Středa) i právo flanderské, později zatlačené pávem magdeburským magdeburské právo se ukázalo být konzervativnější, a obtížněji se tak přizpůsobovalo novým ekonomickým potřebám převahu si začalo získávat tzv. právo staroměstské oblasti (české městské právo), které se stalo východiskem pro kodifikace v 16. století hlavním důvodem kodifikace byl především hospodářský rozvoj měst, jejich významný podíl na ekonomice státu a nakonec i jejich politický a vojenský význam v životě země měšťané potřebovali pro své obchody a podnikání právní jistotu, jejíž překážkou bylo až dosud nejednotné městské právo a nejednotná jurisdikce jednotlivých měst záhy po přijetí Smlouvy Svatováclavské dochází r. 1523 k usnesení sněmu o vypracování nového zákoníku městského práva nejvýznamnějším členem komise byl Brikcí z Licska (Kouřimský), pražský politik, původně univerzitní mistr, který r. 1534 dokončil své dílo PRÁVA MĚSTSKÁ o šlo o překlad a úpravu starší právní památky Knihy písaře Jana o nebylo považováno za oficiální kodifikaci, ale bylo vydáno tiskem a užíváno městskými soudy jako záznam platného práva
od 40. let 16. století se pak dále pokračuje v úsilí o kodifikaci městského práva a sněm ustavuje komise, které ji mají realizovat 1558 – objevuje se první psaný návrh o 321 stranách, vycházející z práva Starého Města pražského, jehož autorem byl zřejmě Pavel Kristián z Koldína o po krátkém působení na univerzitě vykonával funkci novoměstského písaře a poté byl kancléřem Starého Města pražského o dosáhl velkého majetku, patřil mezi významné české humanisty a právníky o dokonale znal jak domácí právo i právní praxi, tak i římské právo -
-6-
o měl hlavní podíl na konečné podobě zákoníku, který byl roku 1579 vydán tiskem pod názvem PRÁVA MĚSTSKÁ KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO král tento zákoník sankcionoval a 1580 apelační soud prohlásil zákoník za závazný pro soudní praxi územní platnost nebyl zpočátku úplná – města magdeburské oblasti dlouho odmítaly pro sebe závaznost zákoníku, ale nakonec jejich odpor byl zlomen a v 17. století se podařilo rozšířit jeho platnost i na moravská města poslední část zákoníku o právu majetkovém zrušena až 1811 ABGB dílo obsahovalo předpisy, které upravovaly veškerý život obyvatel města a jeho správu i soudnictví předpisy o městské správě, povinnostech městské rady a konšelů, o městském soudnictví, majetkovém právu, závazcích, věcných právech, dědickém, rodinném i manželském právu, právu trestním, trestním procesu (i tortury) měl český i latinský obsah, věcný rejstřík, vytištěn v melantrišské tiskárně Koldín použil právo zemské a usnesení zemských sněmů, recipoval i římské právo, a jeho dílo vynikalo pečlivým výběrem ustanovení, skvělou češtinou, přehledností
-7-
3. Soudní řízení v zemském a městském právu zpočátku 17. století ORGANIZACE SOUDNICTVÍ 1. Rozvinutý feudalismus - základem organizace je soudnictví vykonávané na dvoře panovníka; podle okolností případu je to: a) celý dvorský sjezd – tj. shromáždění všech předáků šlechty, feudálů světských i církevních, kterému panovník předkládá k rozhodnutí politicky závažné spory b) dvorský soud – obecný soud pro všechny obyvatele státu -
-
-
-
ve 13. století je soudnictví odděleno od sněmu a pro jeho výkon je zřízen zvláštní soud – zemský – obsazený vedle zemských úředníků (purkrabí, komorník apod.) také předáky panstva; dvorskému soudu je ponechán výkon ve věcech lenních a odúmrtních postupně se rozvíjejí různé soudy: a) Místní hradské soudy – konají se na hradech; výkon soudnictví nad nesvobodnými v okolí hradu obstarával vladař (vilicus) b) Krajské soudy – předsedají krajští poprávci a jsou obsazovány krajskými kmety; vykonávají soudnictví nad svobodnými v kraji c) Vrchnostenské soudy – soudnictví nad poddanými, často hrdelní (Karel IV. chtěl omezit) d) Slubní soudny – jsou to arbitrážní (rozhodčí) soudy; tato instituce není nová, udržují se kvůli tomu, že výkon klasického soudnictví je spojen se značnými finančními náklady (Statuta Konrádova je povolují konat ve sporech o vlastnictví předmětu menší hodnoty) současně se rozvíjejí i administrativní funkce a úřady spojené s výkonem soudnictví: 1. Zemský sudí – předseda zemského soudu 2. Dvorský sudí – předseda dvorského soudu 3. Písař – úkolem je vedení soudních záznamů a zemských desek 4. Komorník – vybírání soudních dávek a poplatků 5. Soudní poslové – tzv. půhončí či komorníci, doručují soudní písemnosti po dobu existence ordálového řízení se významnou měrou podílí na výkonu soudnictví i církev
2. Stavovský stát A. Soudy s celostátní působností - do 16.stol. soudní organizace vedena jen na úrovni zemí, při osobě krále však existovaly soudy s celostátní působností, byly i v době stavovské – soud komorní a dvorský) a) Komorní soud – vznikl jako výraz panovníkových snah čelit ovládnutí ostatních soudů (zejména zemských) šlechtou - původně mu předsedal panovník a měl působnost na všechny země Koruny, ale za Vladislava II. ztratil působnost ve vedlejších zemích a začal konkurovat zemskému soudu českému - v 16. byl také soudní orgánem pro politické delikty a zejména ty, které byly namířeny proti královské výsosti (crimen laese majestatis) - strany byly předvolávány obesláním (strany se „srocovaly“ – proto se nazývá také soudem srocených pří); od reformy Vladislava II. soudu předsedal nejvyšší hofmistr - měl zpravidla 12 členů, 8 pánů a 4 rytíři b) Dvorský soud – do jeho kompetence spadaly spory o léna ležící uvnitř státu a spory odúmrtní (tato agenda odpadla 1497, kdy se Vladislav II. vzdal odúmrtního práva) c) Apelační soud – zřídil jej Ferdinand I. r. 1548 po porážce protihabsburského povstání - původně měl soustřeďovat odvolání od všech soudů, ale pro odpor šlechty soud soustřeďoval odvolání především od soudů městských, popř. i těch, proti jejichž rozsudkům bylo odvolání přípustné, zvláště od stavovských soud ze Slezska a Luž. - byl prvním byrokratickým soudem v našich zemích a stal se základem příštího trojinstančního systému v období absolutismu -8-
-
jeho členové jmenování a placeni panovníkem, v čele stál prezident a členy bylo dále 6 šlechticů, 4 doktoři práv a 4 zástupci měst sehrál významnou roli při sjednocování českého městského práva (Koldínův zákoník)
B. Královská prokuratura - od 15.stol. významný královský úřad (i v ostatních evropských zemích, původ v Římě – z prokurátorů zastupujících jednotlivé strany vyvinuli státní úředníci zastupující stát) - vznik souvisí se snahou upevnit rozvrácený královský majetek i požadovat statky neoprávněně šlechtou nabyté - úřad nabyl na důležitosti až po příchodu Habsburků, na Moravě vykonával pravomoc prokurátora královský podkomoří a až od pol. 16.století byl na Moravě zřízen úřad prokurátora, pod jehož pravomoc patřilo i Opavsko - královský prokurátor byl podřízen úřadu české komory, byl také radou komory, o podával prostřednictvím komory zprávy o své činnosti panovníkovi – byl mu současně podřízen a dle jeho příkazů jednal, zasedal i v královské radě, v soudu zemském i komorním o povinnost střežit zájmy Koruny i krále v soudním řízení a oznamovat případy, kdy se někdo dotkl panovníkova jména, hájit majetkové zájmy krále a státního fisku před soudy, vymáhat placení pokut, evidence královských odúmrtních nároků a jejich vymáhání, zastupovat kláštery, duchovní a svobodníky v právních sporech, vést exekuce na dlužné částky náležející státní pokladny C. Stavovské soudnictví - organizace soudnictví byla velmi složitá a pestrá, což odpovídalo skutečnosti, že se stále zachovával principy personality práva podle příslušnosti k jednotlivým stavovským skupinám a sociálním vrstvám - tyto skupiny žily podle vlastního práva a příslušely k vlastním soudům – byly potřebné kolizní normy – základním předpisem pro řešení těchto otázek se stala Svatováclavská smlouvy 1517 - druhy soudů: a) Větší soud zemský – nejvýznamnější soud pro šlechtu v Čechách - zasedal na Pražském hradě, předsedal mu panovník, jednání řídil zemský sudí - zasedali v něm nejvyšší zemští úředníci a 20 šlechtických přísedících (12 pánů a 8 rytířů; na Moravě předsedal nejvyšší zemský hejtman bylo 14 pánů a 6 rytířů) - soud projednával spory majetkové spory šlechty, byl výlučným soudem pro spory o tzv. svobodné statky; hodnota majetkových sporů musela být vyšší než 10 kop č.g. - řešil také záležitosti trestní - osobně příslušeli k soudu především šlechtici, někdy i měšťané - svými obecnými nálezy vytvářel i nové právní normy - do roku 1627 nebylo odvolání, tzn. že soudil v první a zároveň poslední instanci b) Komorní soud – konkuroval většímu zemskému soudu, viz výše c) Menší soud zemský – zasedali zde menší zemští úředníci:purkrabí hradu pražského, místokomorník, místosudí, menší písař, zástupce královny, zást. král. komořího - jednání u úřadu zemských desek, řešily se majetkové spory do 10 kop d) Dvorský soud – další šlechtický soud, viz výše e) Soud purkrabský – řešil spory z dlužních úpisů a smluv, žalující mohl být i žid f) Mezní soud – řešil také majetkové spory, předsedal mu purkrabí hradu pražského a byl tvořen dvěma přísedícími z nižší šlechty s 12 šlechtici z místa sporu - zasedal vždy v místě sporu (soud výjezdní) - v řízení se do 17. stol. ještě udržela stará ordálová přísaha svědků ve vykopané jámě, v níž se skrývala kletba „ať mě země pohltí“ či „ať se propadnu“ -9-
od r. 1600 byla stanovena pro tento druh řízení pevná procesní pravidla v traktátu Jakuba Menšíka z Menštejna „O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní“ g) Sou českého zemského maršálka – otázky šlechtické cti, posloupnosti rodů, apod. -
h) Městské soudy – existovaly v každém městě; drobnější spory policejní a pořádkové povahy řešili městští rychtáři, závažnější spory pak městské rady (konšelů) - v Praze existoval soud desetipanský, kterému příslušely spory o dlužní úpisy a majetkové spory do 100 kop; spory o správu obecního jmění řešil soud šestipanský - osobně příslušeli k soudu všichni obyvatelé města, někdy i šlechtici - od r. 1548 pod vlivem apelačního soudu, který měl povahu druhé instance i) Církevní soudy – kromě církevních záležitostí měly kompetence v některých světských záležitostech, např. manželských, bigamii, rozvodu j) Soudy podle výrobních odvětví – velmi důležitý byl soud horní (zejména kutnohorský), kterému začíná konkurovat soud jáchymovský - dále např. soudy viničné, mlynářské, cechovní (občas i agenda policejní, pořádková) – druhou instancí k těmto soudům byly příslušné městské osudy k) Vrchnostenské soudy – soudy pro poddané, kde jurisdikci vykonával pán panství - v závažnějších sporech svolávali vrchnosti se souhlasem královské kanceláře někdy i tzv. hraniční soudy, do kterých povolávaly soudce z okolních měst (=přes hranice) - poddaným bylo zakázáno od 15. stol. podávat žaloby na vlastní vrchnost (vzpoura) - pokud se poddaní obrátili se stížností na svého pána na panovníka, rozhodovala o tom česká dvorská královská kancelář -
důležitou úlohu v českém soudním řízení měli řečníci a prokurátoři, kteří poskytovali stranám rady nebo je v soudním řízení zastupovali postupně se vyvinula praxe najímání profesionálních řečníků (za plat) jejich právní postavení bylo regulováno v Zemských zřízeních a byla také stanovena max. míra jejich odměny
SOUDNÍ PROCES - pravidla o řízení na soudech se vyvíjela na základě obyčejového práva, soudní praxe a byla ovlivňována i zákonodárnými zásahy českých panovníků - staré české právo nerozlišovalo mezi spory (a tedy i procesy) ve věcech majetkových a trestních, což souviselo s tím, že trestný čin byl považován za útok proti soukromé osobě - soukromoprávní charakter procesu se projevoval v tom, že: A. Byl typem obžalovacího procesu B. Iniciativa a zahájení soudního řízení musela vycházet od soukromé osoby - současně mělo soudní řízení omezit formy mimosoudního a protiprávního vyřizování sporů Charakteristickými rysy českého procesu v době předhusitské byly: 1. Veřejnost – ta se vyvinula tím, že se řízení konalo původně na shromáždění šlechty 2. Ústnost – byla nezbytným rysem procesu, který se opíral o obyčejové nepsané právo 3. Zásada projednací 4. Soukromá iniciativa stran 5. Důkazní řízení ordálové – ordál je iracionální důkaz, který se strany za využití přírodních sil či s odvoláním na nadpřirozené bytosti, v době křesťanské na Boha, dokazovaly pravdivost svého tvrzené - existence ordálů souvisela s nízkou autoritou ústřední státní moci, která mohla napomáhat soudům při výkonu jejich rozhodnutí, a tak se soudy odvolávaly na autoritu boží - soudci tak nerozhodovali, ale pouze sledovali, zda jsou dodržena procesní pravidla (nakonec rozhodl Bůh, který pomohl tomu ze soupeřů, který měl pravdu) - postupem doby se vyvinula řada ordálů: - 10 -
-
-
a. Ordál vody (v Čechách jen studené) – spočíval ve spouštění toho, jenž ordál podstupoval, svázaného do vody s tím, že voda jako čistý živel jej buď přijme (potopí se) nebo nepřijme (zůstane na povrchu) b. Ordál brodění - při sporech o majetek; spočíval v tom, že žalobce a několik kroků za ním žalovaný vstupoval do brodu; kdo se přebrodil nejdřív, vyhrál c. Ordál rozžhaveného železa – chůze bosou nohou po rozžhavených radlicích d. Ordál soudního souboje – vychází z krevní msty, nyní již legalizované a omezené na dva soupeře. Výkonem ordálu spor i jeho důsledky končily. Přesně stanovena pravidla pro užití zbraní – svobodní meče, nesvobodní hole (kyje). Za určitých podmínek byla možnost vyhnout se boji, a také možnost boje ženy. ordálová přísaha spočívala v tom, že v některých případech bylo obžalovanému umožněno, aby se očistil přísahou, kterou musel podstoupit stanovený počet tzv. spolupřísežníků obžalovaný přísahal podle předepsaných pravidel a stejně tak i další očistníci skládali přísahu o svém přesvědčení, že jejich přítel daný čin spáchat nemohl – pokud by jeden z nich pokazil přísahu přeřeknutím či nesprávným úkonem, obžalovaný spor prohrál ordály byly předmětem kritiky ve 12. a 13. století, zvláště ze strany církevních představitelů, kteří v nich spatřovali diskreditaci církve; kromě toho byl zřejmý i jejich pohanský původ (1343 z podnětu biskupa Arnošta z Pardubic se kněží přestali ordálů účastnit a poslední ordály pak zanikly v husitském hnutí)
Soudní řízení ve stavovském období - stavovský proces navázal na starší právní obyčeje a proces se skládal ze tří částí: 1. PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ – začínalo půhonem, tj. písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce (původ) vystoupit proti žalovanému (pohnanému) na soudu - pro doručování půhonu platila prastará pravidla, komorníci byli chráněni před útoky ze strany veřejnosti - doručení bylo velmi důležité, neboť na tom záviselo dostavení se obžalovaného k soudu - v 16. stol. nahrazeno tzv. obesláním (úřední forma předvolání), od r. 1627 bylo od vydání Obnoveného zřízení zemského pohánění zakázáno - zemský soud zasedal třikrát, později 4x do roka o tzv. sudých dnech 2. LÍČENÍ PŘE – začínalo zahájením soudu zemským řečníkem; strana, která se nedostavila, prohrávala z důvodu tzv. stanného práva („nestála na svém právu“) - kdo byl 3x vyvolán a neohlásil se, ve sporu prohrál (obžalovaný definitivně, žalobce jen ztrácel spor, ale nikoli žalobní nárok) - jako důkazy byly připuštěny zemské desky, listiny, svědectví, ohledání na místě činu atd. - na závěr svolal zemský sudí soudce v potaz (poradu) a vyzvali dva přísedící, aby vypravovali nález; ten byl po opravení přečten a zapsán do zemských desek - o formulaci nálezu se hlasoval většinou hlasů, odvolání nebylo možné 3. EXEKUCE – (=výkon rozhodnutí) byla velmi složitá v majetkových sporech či tam, kde vítěz vysoudil náhradu škody - exekuce na majetek se lišila podle toho, zda šlo o movitosti či nemovitosti a v prvém případě byla složitá proto, že bylo nutné, při neochotě či neschopnosti dlužníka částku zaplatit, hojit se na majetku nemovitém - exekuce měly tyto stupně: a) Úmluva – byla upomínka, kterou adresoval vítěz pře odsouzenému a vyzval jej, aby plnil to, k čemu byl odsouzen b) Zvod – bylo uvedení vítěze ve statek toho, jenž byl povinnen jej vydat nebo zaplatit prosouzenou částku (nešlo o uvedení v držbu) c) Obranný list – (jen při exekuci na vydání nemovitosti) výzva od úřadu nejvyššího purkrabího, aby statek prosouzený statek vydal (v případě neuposlechnutí mu hrozil trest smrti za odboj – odporování – právu)
- 11 -
d) Panování (jalové, trojnásobné) – u peněžité částky, vítěz oznámil na statku odsouzeného, že si bude brát částku na pokrytí nákladů z dluhu (obilí, dobytek...) e) Odhádání - úřední odhad nemovitosti dlužníka – zjištění jeho hodnoty v poměru k prosouzené částce f) Panování skutečné (vdědění) – vítěz za přítomnosti komorníků shromáždil poddané, přijal slib poddanosti a spálil došek ze střechy stavení, aby tak doložil své právo skutečného vlastníka Trestní proces před městskými soudy - obžalovací charakter procesu na zemské soudu nepřipouštěl užití tortury jako prostředku, kterým za použití fyzického násilí bylo vymáháno na obžalovaném přiznání - proces u soudů městských byl značně ovlivněn římským a kanonickým právem, byl poměrně jednodušší a rychlejší, a zejména v 16. století se oprostil od formalit - neznal ordály, připouštěl písemná svědectví a dovoloval odvolání v podobě žádosti o naučení k vrchnímu právu či od roku 1548 odvolání k soudu apelačnímu - městský proces rozlišoval mezi procesem: 1. Civilním 2. Trestním – 16. století získala rozhodující úlohu tortura proti obžalovaným pocházejícím z nižších společenských vrstev - rozhodnutí o uložení tortury náleží soudu, obžalovaný se může proti jejímu uložení odvolat o vyznání na mučidlech byla zapisována zvláštnímu písaři („krevnímu“) do smolných (černých) knih o výpověď na mučidlech byla považována za korunní důkaz o pokud byl někdo označen ve výpovědi na mučidlech jako spolupachatel, musel se pokusit při konfrontaci v mučírně dosáhnout toho, aby vyslýchaný své obvinění odvolal, jinak nařčenému hrozila také mučidla o druhy mučení nebyly do r. 1768 kodifikovány a jejich užití záleželo na soudech o běžně se používal postup začínající psychickým nátlakem a končící natažením na skřipec o vzhledem k tomu, že popud k zahájení vycházel ze soukromé iniciativy žalobce, nesl tento i majetkovou odpovědnost za případné škody, které by mučení přineslo obžalovanému v případě, že mu zločin nebyl prokázán
- 12 -
4. Základní instituty majetkového práva v zemském a městském právu do roku 1620 -
vlastnické právo tvořeno složitou soustavou předpisů, obyčejů a norem; tato složitost byla výrazem poltických vztahů mezi vrstvami a státem základem těchto složitých právních vztahů je především VLASTNICTVÍ a DRŽBA PŮDY šlechtické vlastnictví = lenní zřízení – od výsluh přes léna až ke svobodnému, neomezenému vlastnictví k půdě
LENNÍ ZŘÍZENÍ - lenní zřízení mělo značný význam pro organizaci feudálního státu a jeho vnitřní uspořádání - podstatou lenních vztahů byla představa o děleném vlastnictví, tj. o tom, že vlastnické právo se dělí: 1. VRCHNÍ (dominium directum) – vlastnictví k podstatě (senior) - propůjčoval k užívání objekt lenního vztahu (např. půdu, úřad, právo apod.) - měl povinnost zajistit nerušený výkon práv vazala 2. UŽITKOVÉ (dominium utile) – vlastnictví k užitku (vazal) - vlastník, který si propůjčoval věc od seniora, měl právo věc užívat jen se souhlasem seniora, kterému byl zavázán řadou povinností (finančními dávkami, vojenskou sl.) - souhrn těchto povinností se označuje jako věrnost – porušení věrnosti (zrada) byla důvodem k odnětí léna - počátek lenních vztahů nalézáme v knížecích družinách; družiníci se začali usazovat na knížecí půdě, která je má hmotně zajistit a připoutat k službě v zájmu panovníka (odtud název této držby – výsluha; po smrti držitele se zpravidla vracela králi) - pro stabilitu státu mělo výsluhové zřízení zásadní význam – od osobního závazku se přechází k závazku věcnému, a početná vrstva velmožů tak má zájem na existenci státu - postupem doby se držba výsluh stává dědičnou, a tím se mění v léna, které přecházejí (se souhlasem seniora) na mužské potomky vazala (mana) – tím je svobodný muž (šlechtic; výjimkou byli manové církevních vrchností, tzv. nápravníci, vykonávající vojenskou službu pro cirk. pána) - od 14. století jsou léna zapisována do lenní, později dvorských desek (u dvorského soudu) - na systému panství byla budována správa některých pohraničních oblastí ZÁKLADNÍ INSTITUTY A. NEDÍL - týká se vlastnického práva šlechty od 13. stol; je to forma majetkového společenství, jehož účastníci jsou mezi sebou navzájem příbuzní - vznik této instituce není jasný; vedle nesporných znaků předstátní rodové společnosti při jejím vývoji měla i obava o uplatňování odúmrtního práva panovníkova na majetek, jehož vlastník zemřel - nedíl jako spoluvlastnictví s ideálními podíly, individuálně neurčenými, představoval komplex majetku, ve kterém se jeho účastníci sice podíleli na výnosu podle rozhodnutí hlavy nedílu, avšak svým podílem sami nedisponovali, ani se původně nemohli oddělit (v případě úmrtí členů se nedědilo, pouze se zvětšil ideální podíl; při narození se zase zmenšil -> král tak do vymření rodu nemohl uplatnit odúmrtní právo) - nedíl měl také ekonomickou funkci – bránil drobení šlechtických velkostatků tím, že při sňatku svých členů se jejich podíly neoddělovaly (u mužů) a přivdané ženy zůstávaly mimo nedíl a dcerám se vyplácelo věno - podle toho, kdo stál v čele nedílu nebo kdo byl jeho členem, se vytvořilo několik typů: dědovský (otcovský), bratrský, strýcovský zvláštní byl mateřský, na kterém žila vdova s dětmi po smrti manžela - 13 -
-
-
-
od 15. století bylo vystupování z nedílu běžné – tzv. oddělování se provádělo tak, že otec přidělil svému synu poměrný podíl, či nejstarší člen nedílu rozdělil majetek na podíly, z kterých si v pořadí o nejmladšího členové vybírali (každé oddělení muselo být zapsáno do zemských desek) u nedílníků ručili všichni za majetek jednoho, dluhy jednotlivce zatěžovaly celý společný majetek, ztrácel oddělený účastník nedílu jakákoliv práva k majetku, jehož byl členem zůstávalo mu jen tzv. právo ssutí (retrakt) - byl nárok na uplatnění předkupního práva ke zbytku nedílů v případě, že se prodával; zbylí nedílníci byli povinni nabídnout koupi bývalému spolunedílníku stejné důsledky jako u nedílu platily pro spolky (unio), tj. umělá šlechtická společenství institut nedílu zanikl v r. 1627, kdy v OZZ byly nedíly zakázány
B. SVOBODNÁ A NESVOBODNÁ DRŽBA 1. Svobodná držba - vlastnictví k nemovitostem a především k půdě u svobodných se realizovalo především v několika formách; vedle uplatnění teorie děleného vlastnictví (např. léno), je to i svobodné vlastnictví (pramenech označované jako „pravé a svobodné dědičné dědictvie“) - od tohoto typu držby se odlišovalo pečlivě staré české právo jiné formy, když šlo jen držbu dočasnou, účelovou – např. držba zástavní (statky označované jako zápisné, zápis=dluh) - ve výkonu vlastnických práv byl feudální vlastník neomezený: mohl statky užívat, měl právo je prodat, zastavit, mohlo nich pořídit testament, apod. - při ochraně se využíval institut vydržení, po kterou mohl držitel, jehož držba byla právně napadena, statek vydržet nebo naopak vlastník, který opomněl uplatnit své nároky, své vlastnické právo promlčel – byla to tzv. zemská léta, tj. 3 roky a 18 neděl (v městském právu 1 rok a 6 neděl) 2. Nesvobodná držba - masa poddaných užívala půdu a usedlosti z titulu nesvobodné držby - celý šlechtický statek byl majetkem feudála, který měl k němu dispoziční právo - půda se na šlechtickém velkostatku dělila dále na: a. rustikál (půda selská) – s touto držbou byla spojena řada povinností, mezi které patří robota a odevzdávání povinných dávek v naturáliích a penězích b. dominikál (půda panská) – obhospodařována pánem v jeho vlastní režii, tedy prací sedláky (ti měli jen vlastnické právo k části výtěžku a k běžnému nářadí, inventáře; statek obdělávali, ale nesměli ji prodat, zastavit, zatížit dluhy, apod.) - vyvinuly se dva typy práva poddaných k půdě: 1. Ius bohemicum, slavicum (české, slovanské právo) – tím byl vyjádřen právní vztah, kdy sedlák mohl být z půdy odsazen, sehnán, držel tedy do odvolání 2. Ius theutonicum (právo německé) – objevoval se od 13. století; podstatou bylo, že pán půdy uzavíral smlouvu se sedláky, jejímž obsahem byl závazek pána poskytnout držbu půdy za pravidelný poplatek na věčné časy, tj. dědičně - smlouva přinášela sedlákům jistotu nerušené dědičné držby, možnost investic bez rizika ztrát a současně i rovnoměrné rozdělení poddanských dávek podle velikosti přídělu půdy – tzv. lánů. Kolonisté, tzv. lokátoři, za uzavření smlouvy platili pánům značné hotovosti. Vedle této sumy platili dále sedláci při uzavírání smlouvy tzv. zákupné a další poddanské dávky lokátoři získávali ještě další výhody: větší výměru půdy, právo otevřít krčmu, mlýn aj., popř. jim byla svěřena funkce dědičného úřadu rychtáře – fojta výhody této nové formy selské držby označované podle analogie s právem městským jako purkrecht či emfyteusis či dědičný pacht byly natolik zřejmé, že byly vyhledávány i českými sedláky, kteří se rovněž zakupují, získávají dědičnou držbu půdy, stávají se tedy i oni sedláky zakoupenými. Lhůty, které leckde byly poskytovány pro splacení těchto částek, se ještě podnes odrážení v názvech některých obcí – Lhota. - 14 -
C. MAJETEK VE VLASTNICTVÍ CÍRKVE - původně žila církev v područí místních feudálů, byla závislá ekonomicky na panovníkovi a feudálech - výrazem těchto skutečností byla tzv. zakladatelská práva soubor oprávnění, která si vyhradil pro sebe a své potomky feudál, který založil nějakou církevní instituci – klášter, kostel, atp. – povinnosti plnit hospodářské závazky vůči zakladateli, řada služeb církevního charakteru, právo jmenovat vedoucí funkcionáře církve 1222 - konkordát poskytl církvi řadu imunit – dosavadní zakladatelská práva se mění v patronátní (podací) – uzmuto šlechticům právo rozhodovat o obsazení církevních postů, relativní samostatnost hospodářská ==> postupně se stávají samostatnými pozemkovými vrchnostmi - církevní majetek byl nezcizitelný – církev se přetvořila v ekonomicky nejsilnějšího vlastníka v českých zemích D. PRÁVO ZÁVAZKOVÉ, RUČENÍ ZA VADY - instituce závazkového práva se rozvíjely v českém právu v souvislosti s rozvojem obchodu, směny, a řemeslné výroby a růstem potřeby kapitálu - mezi nejstarší instituce patří smlouvy trhová: o patří mezi nejstarší, účastníci jsou soukupové o prodej nemovitosti byl prováděn zápisem do zemských desek, ale nebyla to však podmínka platnosti smlouvy o prodávající ručil za právní vady prodávané nemovitosti, tj. že k ní někdo nemá „lepší právo“ – toto ručení se nazývalo „správa“, a jeho podstata spočívala v tom, že prodávající musel zastoupit nabyvatele, kdyby někdo uplatnil své právo k prodané nemovitosti o v zemském právu ručil prodávající 3 roky a 18 neděl, v městském rok a 6 neděl o při prodeji věcí movitých – ručil jen za to, že nejde o věc kradenou, za vady faktické se původně neručilo o v městském právu je odpovědnost stanovena za faktické vady při prodeji koně - v městském právu se prodeje nemovitostí veřejně vyhlašovaly – třikrát až čtyřikrát na městském soudu, aby mohl někdo uplatnit případné námitky, postupně nahrazen jen ohlášením na městské radě - prodej zapsán do městských knih (do 1 roka), nevyžadovala se písemná forma smlouvy o prodeji, tu nahrazoval zápis - v právu šlechtickém se nemovitost převedla buď listem vloženým dodatečně do ZD či přímo zápisem do nich - městské právo neznalo instituci nedílu, zaručovalo předkupní právo příbuzným při prodeji rodového majetku - vyvinuly se také symbolické formality, které stvrzovaly uzavření smlouvy - začaly převažovat kontrakty konsensuální, povinnost předání nebyla podmínkou platnosti – závdavek, peníz Boží, litkup - z dalších smluv si svůj význam drží směna a to zejména mezi venkovským obyvatelstvem (ve městě se nazývá frajmark) - půjčka se nerozvinula: o způsobeno řadou příčin, např. existence naturálního hospodářství a malá potřeba úvěru o to vše u nás vedlo k názoru, že půjčování peněz bylo stíháno jako lichva a trestná smrtí o ideově tento postoj vycházel z učení zejména. Tomáše Akvinského
- 15 -
-
-
-
-
starší formou, která obcházela zákaz lichvy, byla instituce tzv. věčných, holých komorních platů: o původně tyto platy nebyly vůbec časově omezeny, později na několik generací o holé proto, že šlo pouze o povinnost platit, komorní proto, že plynuly do komory – do pokladny o navenek tato instituce vystupovala jako reálné břemeno, plnila ve skutečnosti zápůjčku peněz a přinášela značný majetkový prospěch tomu, kdo platy přijímal o holý věčný plat = plat (renta), kterým si kupoval vlastník kapitálu na nemovitosti patřící jinému s tím, že na nemovitosti bude tento plat váznout jako břemeno o nárok na pobírání platu byl převoditelný, z toho plynuly výhodné obchody a často nepřehledné situace o husité je zakázali, ale potřeba úvěru si v 15.století vynutila jejich obnovení legalizace úroku: o právně upraven je počínaje 16.stoletím o 1484 – úroková míra je stanovena na 10%, od 1543 snížena na 6%, převzalo i OZZ o za lichvu se považuje jen vyšší úrok za lichvu však jsou ve stavovském právu považovány i tzv. partyty, tj. půjčování věcí namísto peněžní hotovosti – kupř. šperků, zbroje apod. s tím, že jsou neúměrně oceněny z ostatních smluv znalo české právo darování, nájem, smlouvu uschovací o pracovní smlouvy byly omezeny na města, kde vystupovaly jako smlouvy čelední, tovaryšská a učednická pokud jde o čeleď označovanou jako vandrovní či přístavná (ta, která pracovala se souhlasem své vrchnosti) o její právní poměry upraveno sněmovními čeledními řády, které vyžadovaly k uzavření smlouvy tzv. fedrovní listy, tj. souhlas své vrchnosti
E. RUČENÍ ZA ZÁVAZKY - ručení za závazky prošlo v českém právu složitým vývojem.; původně ručil dlužník svou vlastní osobou, svým životem, svým právním postavením. - i v našich zemích se uplatňovala instituce otroctví, později nevolnictví pro dluhy. Tak jsou vysvětlovány i neúměrně vysoké peněžité pokuty, která nalézáme např. v Dekretech Břetislavových, kdy nemožnost zaplacení vedla k znevolnění delikventů - postupně moc věřitele nad dlužníkem omezena, vymáhání a splacení pohledávky muselo být realizováno právní cestou. (Pokud by to nebylo právní cestou, ale svévolí, hrozilo věřiteli až propadnutí dluhu. - ručení dlužníka mělo několik forem: a) ručení osobní svobodou (ležení, dlužnické vězení) ležení – tato instituce založena na smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem – insolventní dlužník se musel na vybídnutí věřitele dostavit do hostince, krčmy i se svými služebníky, tam tak dlouho pobývat, pokud neopatřil peníze. (Narůstaly také výdaje za pobyt). Za dlužníka mohly ležet i osoby, které k tomu tento najal. dlužnické vězení – městské právo nazývalo zajištění osoba dlužníka „stavuňkem“ či „stavováním“. Prováděl ho rychtář. Za dlužnické vězně byli právně odpovědní věřitelé zejména za jejich život a zdraví. Výslovně byla zakázána vězení soukromá a svévolné zacházení z dlužníky. V zemském právu mohl být dlužník uvězněn na základě tzv. zatýkacího listu b) ručení ctí (lání pro peníze) - velmi obvyklé (v 16. st. ho zná ještě kniha Drnovská). Podstata tzv. lání pro peníze spočívala v tom, že věřitel byl oprávněn napadnout čest liknavého dlužníka výroky, které zpravidla obyčejové právo přesně formulovalo. - Dlužník po dobu dokud nezaplatil ztrácel čest (nemohl např. vystupovat na soudech, účastnit se sněmu aj.). Po zaplacení pomíjely důsledky lání a dlužník byl opět považován za čestného. V 2. pol. 16. st. toto vymáhání dluhů zakázané. - 16 -
c) ručení majetkem (zástava) - nejběžnější forma, spočívalo v tom, že buď nejvyšší purkrabí vystavil věřiteli exekuční příkaz, tzv. obranný list, který ho opravňoval k nabytí statku dlužníka (exekuci tu nepředcházelo soudní řízení), nebo že si strany při sjednávání smlouvy dohodly zřízení zástavního práva na majetek dlužníka ve prospěch zástava v právu šlechtickém – tou mohly být věci movité i nemovité. U věcí movitých to byla zástava propadná (propadala věřiteli při nezaplacení dluhu, i když hodnota věci byla vyšší) a prodejná (pro dlužníka výhodnější – po jejím prodeji a uhrazení dluhu a úroků se zbytek vracel dlužníkovi). - U nemovitostí dvě formy: zástava s držbou a bez držby. U prvé se statek dostával do užívání věřitele (statek zápisný) a požíval i jeho výtěžek. Někdy výtěžek pokrýval úroky a dluh (zástava umořovací). Po zaplacení se vracela dlužníkovi, nebo při nezaplacení propadla věřiteli. Bez držby – výhodnější pro dlužníka, teprve při nezaplacení se na ní věřitel hojil. zástava v právu městském – podobné, u nemovitostí zástava bez držby i s držbou. Věřitel měl právo se „uvázat“ v majetek insolventního dlužníka, který mu dokonce musel nahradit to, co vynaložil na zlepšení statku. Obstavené věci mohly pak být po nezaplacení věřitelem prodány.věřitele. d) rukojemství (ručitelé) - oblíbený způsob, za splnění pohledávky ručila jiná osoba tzv. „rukojmí“ (původ slova vykládá Koldín tím, že „od starodávna to bývalo, kdož se rukojmím za koho stavěl, že se k dosti učinění věřiteli rukau svau zavazoval“). - Povinnost rukojmího zaplatit věřiteli zanikala jeho smrtí, ten se pak mohl hojit na dlužníkovi. Rukojmí nesměli být kněží, vojáci, ženy (pouze manželka mohla ručit za manžela), nedospělci a neosedlí lidé F. PRÁVO DĚDICKÉ - v předhusitské době se nerozvinulo – důvodem existence panovníkova odúmrtního práva - manželka neměla nárok na dědictví po manželovi – instituce vdovského věna - každý majetkový převod šlechtických nemovitostí i testament vyžadoval souhlas panovníka - odúmrtního práva se pro Čechy vzdal Vladislav II. roku 1497, pro Moravu Rudolf II. roku 1587 - začaly se uplatňovat instituty dědického práva – ze závěti i ze zákona - tzv. zápisy s místem a zápisy bez místa – pozbyly významu, spočívaly v tom, že fingovaly závazek, ve kterém zůstavitel vystupuje jako dlužník a obmyšlený jako věřitel (tyto zápisy se vkládaly do ZD) - dokonalá a podrobná byla úprava v právu městském: o silný vliv ŘP – upevnila se přesná pravidla dědění o závěť (kšaft) mohl mít formu písemnou, i ústní (svědectví důvěryhodných osob) o kšaftovat nemohli duševně choří, nedospělí (muži do 18 let, dívky do 15, kromě provdaných dříve), děti dospělé ale v moci otce o němí a hluší jen tehdy, pokud uměli psát o svědky nemohli být nedospělí, ženy, domácí čeleď, hluší, duchovně choří o pro měšťany platila svoboda testovací – mohli vydědit své děti o zemře-li zůstavitel bez kšaftu, nastupuje v městském právu intestátní posloupnost – descendenti mají přednost před ascendenty, pak teprve příbuzní v linii vedlejší, dcery i synové dědí stejným dílem o platilo až do ABGB 1811
- 17 -
5. Vývoj trestního práva v době předhusitské a stavovské TRESTNÍ PRÁVO VE STŘEDOVĚKU - podobně jako ostatní odvětví práva, bylo i trestní právo v počátcích raně feud. státu závislé na obyčejích společnosti předstátní - tyto obyčeje byly transformovány do středověké spol. a aplikovány v zájmu šlechty - to se projevilo v rozdílném hodnocení pachatele podle jeho postavení pří výměře trestu, tak i v hodnocení deliktů - staré zločiny zabití (u nichž byl postih záležitostí celého rodu) se měnily v trestné činy, u kterých záleželo i na tom, kdo je obětí - přežitky se objevovaly i ve způsobu výkonu trest: - přežívá trest ukamenování, kdy delikvent byl usmrcen celou osadou, účastníky trhu… - tzv. obecné ručení osady (vesnice) za trestný čin spáchaný na jejím území (tzv. obecná poruka při zabití soudních poslů) - později tato odpovědnost přechází v obecnou povinnost kohokoliv napomáhat při stíhání zločince na zvolání „nestojte“ (kdo odmítl, byl považován za spolupachatele) - stopy přežitků nalézáme v soukromém charakteru trestního práva: - na prvním místě je to soukromá msta od Dekretů Břetislavových je omezována placením náhrady za způsobenou škodu či výkupem z krevní msty (tzv. příhlavní peníze) - delikt zabití není chápán jako útok proti společnosti či státu, ale jako poškození soukromého zájmu (soudní řízení se proto zahajuje na základě soukromé iniciativy a je pozvolna převládá názor, že postih pachatele je obecný zájem) - typickým příkladem soukromé msty je ordál soudního souboje – mezi sebou se utkává vrah a jeho žalobce (nejbližší příbuzný usmrceného; může být i žena) o předcházela smlouva, jejímž uzavřením se smlouvy zavazovaly k souboji o nedodržení dávalo možnost usmrtit protivníka o forma usmrcení – useknutí hlavy a položení na ni dvou penízů - podobné přežitky u jiných deliktů, např. únosu – unesená či její otec měl právo potrestat stětím pachatele, stejně jako měl otec nebo manžel právo zabít provinilou dceru nebo manželku a jejího milence, pokud je dopadl při činu - dalším projevem soukromého charakteru trestního práva byla instituce azylu – kdo se vyhýbal soudnímu souboji, mohl uprchnout před pomstou protivníka pod ochranu č. královny - počátky veřejnoprávní iniciativy v trestním právu: - je tomu tak u deliktů, u kterých se pachatel dotýká obecných zájmů - tak např. z úřední povinnosti se stíhán delikt kacířství, od 12. st. útok proti panovníkovi - delikt vraždy, pokud je spáchán před králem či soudem, se trestá bez čekání na obžalobu trestem smrti - trest přestává být odplatou, současně se projevuje rychlý růst diferenciace společnosti (poddaní jsou trestání hůř než šlechtici) - české trestní právo zná mnoho deliktů, které ohrožují život, čest, osobu panovníka, stát atd. - vražda, zabití, únos, svémocné zajetí, znásilnění - z útoku na feudální vlastnictví znalo právo delikt krádeže, svémocné obsazení majetku, podvod, žhářství, falšování - tresty – pokud nebyly nahrazeny dohodou mezi pachatelem a poškozeným, byly: - trest smrti – stětí, šibenice, upálení, zahrabání zaživa - tresty mrzačící – useknutí ruky (hlavy), oslepení, vytržení jazyka, - dále konfiskace majetku, plen, pokuty, ztráta cti, apod. - trest měl symbolický charakter – u kacířství vytržení jazyka apod.
- 18 -
TRESTNÍ PRÁVO STAVOVSKÉ - plné rozvinutí trestního práva až v době stavovské, kdy byla sice přejato právo starší doby, ale vytvořilo se mnoho nových norem, které reagovaly na nové sociální, ek. a politické poměry. - zejména vynikly normy chránící feudální stát, církev, náboženství, právní řád - ve sféře ochrany života, zdraví a cti přežívají hlavně starší normy. -
•
trestní právo stíhalo službu šlechticů v nepřátelském vojsku proti vlastní zemi, zavádělo obecnou povinnost ochrany státu proti jeho napadaní zvenčí a chránilo i území státu zakotvilo trestní ochranu důstojnosti a práv českého krále CRIMEN LAESE MAJESTATIS, trestní záruky volby krále českou šlechtou, zemští úředníci a soudci chráněni před kritikou pod hrozbou trestu smrti stíhání náboženských deliktů naráželo na komplikované poměry u nás – stíháno bylo rouhání, čarodějnictví – objevovalo se v souvislosti s delikty namířenými proti životu a zdraví Ochrana právního řádu: - boj proti svémoci, povinná pomoc při stíhání pachatele (jinak spolupachatel) - méně závažná jednání označena za výtržnost (např. výzva k souboji - ochrana nedotknutelnosti obydlí – ta byla stíhána násilným vtržením (tzv. výbojem) - souboj (část ordálového řízení) je zakazován a považován za výtržnost - ochrana veřejného pořádku rovněž zavádí povinnosti obyvatel napomáhat při stíhání zločince; ten, kdo odmítl, byl považován za spolupachatele, příp. spoluodpovědný za škodu - od počátku 16.století zákaz veřejně nosit a užívat střelné zbraně (veškeré zákazy byla od r. 1524 sepsány v tzv. Zřízení o ručnících, které bylo připojeno k Vladislavskému zřízení)
• Trestní ochrana feudálního vlastnictví: - násilné zmocnění se statku, podvod, žhářství, narušování výkonu držby (Pych, pytláctví) - pozornost věnuje selským vzpourám (trestány jakékoli formy odporu, i spor s vrchností) - základem právní úpravy se stal soudní nález nad Daliborem z Kožojed z r. 1497 o přijal do své ochrany, tj. stal se novou vrchností, poddané, kteří se vzbouřili proti svému pánovi a donutili jej, aby je propustil o pozdější legislativa i soudní praxe učinila z toho nálezu rozsáhlou normu, postihující všechny způsoby zastávání se poddaných • Ochrana movitého vlastnictví: - založena na stíhání krádeže, loupeže, zpronevěry - lichva (vymáhání nadměrných úroků – tzv. sedlání) stíhána smrtí, požadoval-li lichvář vyšší než zákonem stanovený úrok • Delikty proti životu a zdraví: - vražda (mord - za vraždu bylo považováno zabití úmyslné), zabití - trestnost usmrcení i nadále záležitost soukromá – až do OZZ přežitky krevní msty - za zabití sedláka platí šlechtic či měšťan 300 kop českých grošů - ublížení na zdraví, poranění, zbití či zmrzačení bylo sice právem stíháno, ale jen na základě soukromé iniciativy - tyto spory byly považovány za spory soukromoprávní – majetkové – a hlavním účelem řízení bylo rozhodnout o nároku na náhradu škody •
Urážka na cti, zhanění, delikty proti rodině - stavovské trestní právo stíhalo urážku na cti, zhanění, které přinášely napadeným , pokud neubránili sou čest a dobrou pověst, ztrátu právní způsobilosti - z deliktů proti rodině byla stíhány delikty bigamie, únos, cizoložství, smilstvo, sodomie
- 19 -
-
systém trestů v dnešním slovy smyslu stavovské právo neznalo; pokusil se o něj Koldín v městském právu, kde je dělí na: A. právem stanovené (poete ordinariae) B. uložené dle uvážení soudců - městské právo užívalo jako tresty urážku na cti, vypovězení, vězení dočasné či doživotní, trest smrti, tresty peněžité - účelem trestu je stále ještě odstrašení, jehož smyslem je pomsta na pachateli - v počátku je teprve chápání trestu s výchovným účelem – krátkodobé odnětí svobody, nucené práce - hojně byl užíván trest smrti a to těmito způsoby: oběšení (při krádeži), stětí (za vraždu), upálení (za čarodějnictví), zahrabání zaživa ( čarodějnictví ženy) s příp. probodnutí srdce kůlem (za usmrcení novorozeněte), apod. - u trestů tělesných to byly tresty zmrzačující – utětí ruky, vytržení jazyka, mrskání - trest smrti začíná mít v této době širší uplatnění a leckdy je jeho délka stanovena zákonem - některé tresty měly zneucťující charakter – vystavení na pranýři, vypálení cejchu, zbavení cti - u majetkových trestů byly používány pokuty různé výše
- 20 -
6. Zemské zřízení, jeho novely a doplňky v Čechách a na Moravě v 16. století -
-
vhodná situace pro kodifikaci šlechtického práva se vytvořila až za naprosto odlišných politických a hospodářských poměrů, kdy to nebyl panovník, ale šlechta vyšší i nižší, která měla rozhodující moc ve státě a v zákoníku viděla prostředek, jak si politické zisky udržet touto dobou byla vláda Vladislava Jagellonského.
1487 - byla ustavena komise k sepsání zemského práva, ale články nebyly přijaty 1497 - se sněm s panovníkem dohodl na dalším pokusu sepsání zemského práva – základní články a zásady kodifikace byly dohodnuty s panovníkem v Bratislavě (tzv. Zůstání prešpurské); - na redakci se podílel Petr a Zdeněk ze Šternberka a prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy (ten byl zejména tvůrcem koncepce o král. městech jako poddaných panovníka) 1500 - sněmem i přes výslovný odpor měst přijat pod názvem Zemská zřízení království českého (Zemské zřízení Vladislavské) a vydán tiskem 1502 – král slíbil dodržovat zákoník, dodatečně jej potvrdil - později byl pořízen pro Ferdinanda latinský překlad Constitutiones terrae, autorem byl Racek Doubravský VLADISLAVSKÉ ZŘÍZENÍ ZEMSKÉ - zákoník byl původně nečíslovaný, měl 554 článků, bez systému, bylo zde shrnuto právo zemské (ve formulacích, které jeho autoři nalezli v zemských deskách) - obsahuje právo ústavní, procesní, správní, majetkové, dědické, trestní, - po formulační stránce se je pozoruhodná snaha autorů vzbuzovat dojem starobylosti jednotlivých ustanovení a dojmu, že v zákoníku není nic jiného než to, co od starodávna v Čechách platilo, tj. co šlechta jako svá práva užívala NOVELY - politický obsah a okolnosti přijetí zákoníku vedly k jeho častým změnám a doplňováním, které byly závislé jak na vývoji politických konfliktů, tak i na změnách právního řádu - zemské zřízení bylo vydáno v Čechách ještě ve třech dalších redakcích: 1530 – byla vydána nově jen část kodifikace v nové uspořádání 1549 – bylo vydáno celé nové zemské zřízení, přičemž po formální stránce došlo k jeho úplnému přepracování, zdokonalení systémy, jednotlivé články byly očíslovány a dílo bylo opatřeno věcným obsahem i rejstříkem - po obsahové stránce byla zdůrazněna úloha panovníka, rozsah a nedotknutelnost jeho práv a poprvé uzákoněno stíhání deliktů urážky majestátu a omezen podstatně práva stavů 1564 – toto vydání obsahovalo změny jen formálního charakteru DOPLŇKY - k zemskému zřízení byly připojovány také doplňky: 1. Smlouva Svatováclavská (1517) – - formálně ukončila spory mezi šlechtou a městy za cenu ústupků šlechty v oblasti soudní jurisdikce, kdy byla uznána v určitých případech soudní pravomoc měst nad šlechtici a vytvořena soustava kolizních norem pro spory mezi šlechtici a měšťany, která pak platila až do Josefínského soudního řádu z r. 1781 - Královská města odmítala uznat závaznost Vladislavského zřízení zemského. Neshody mezi šlechtou a měšťany se týkaly politických i hospodářských otázek, které byly posléze z větší části urovnány ústupky obou sporných stran. - 21 -
-
r. 1515 uznala šlechta právo měšťanského stavu na třetí hlas při rozhodování zemského sněmu (což ve VZZ zakotveno nebylo).
2. Smlouva o ručnících (1524) - shrnula dříve vydané policejní předpisy o užívání střelných zbraní. - jejím politickým smyslem byl především zákaz volného užívání zbraní poddanými 3. Smlouva o hory a kovy (1534) - zde byl upraven podíl panovníka na urbuře, která byla nyní snížena na každý 10. koš 4. O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní (1600) - autor Jakub Menšík z Menštejna – písemně zachyceno dosud obyčejové právo, kterým se zřídilo rozhodování sporů o hranice pozemků MORAVA a SLEZSKO - na Moravě došlo ke kodifikaci později, kodifikaci nahrazovaly tzv. zemské landfrýdy – zemské míry – úmluvy šlechty o dodržování právního řádu v zemi - obsahovaly závazná pravidla a každým šlechticů, který by odmítl přistoupit k takové smlouvě, byl považován za nepřítele a zemského zhoubce - Vlastní zemské zřízení bylo na Moravě přijato až v r- 1535, kdy již byla se souhlasem krále ustavena kodifikační komise o výsledkem komise bylo Zřízení markrabství moravského o soudu zemském, což byl ale spíše soudní řád, než předpis o st. zřízení o vedle toho se používala kniha Tovačovská, resp. Drnovská - dokonalejší redakcí byla Práva a zřízení markrabství Moravského z r. 1545, která však nerespektovala přání krále o posílení jeho moci (po další redakci bylo vyhlášeno r. 1604 a platilo až do r. 1628) - ve vedlejších zemích České koruny byly kodifikace české a moravské rovněž napodobovány - pro knížectví slezské to bylo Zřízení opolsko-ratibořské (1563) a Zemské zřízení těšínské (1573) - v Lužicích se v 16. století objevila německá zemská zřízení vycházející ze saského práva
- 22 -
7. Obnovené zemské zřízení, Deklaratoria a Novelly a jejich vliv na podobu českého státu a práva Příprava změny české stavovské ústavy: - již od bělohorské porážky stavovského povstání začal vídeňský dvůr připravovat revizi právního řádu v Čechách i na Moravě - pouhý měsíc po svém vítězství položil Ferdinand II. svým rádcům 4 otázky, které se staly jádrem politického programu i právního zakotvení absolutistického režimu: 1. 2. 3. 4. -
-
-
co učinit k upevnění katolické víry (tehdy protistavovské ideologie)? jak upevnit spravedlnost (tj. jak potrestat rebely)? co učinit k upevnění vojenské moci (tj. jak rychle ovládnout stát vojensky)? jak upevnit finanční situaci v zemi (jakými prostředky obohatit korunu)?
tajní radové doporučili zejména upevnit dědičnost trůnu, zmenšit moc úředníků, revidovat stavovská privilegia, vypovědět ze země české bratry a kalvíny některá z těchto opatření byla prováděna postupně již po popravě stavovských předáků r. 1621 o zrušen Rudolfův majestát o náboženské svobodě o v prosinci 1621 byli vypovězení z pražských měst nekatoličtí duchovní (krom luteránů) o 1622 byli vypovězení nekatoličtí kazatelé o v říjnu téhož roku pak byli vypovězeni i luteráni o patentem v dubna 1624 bylo prohlášeno za jediné náboženství katolické vyznání a v srpnu byli z Čech a Moravy vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní o v říjnu 1623 byly v zemských deskách provedeny výmazy z let povstání, květnu 1625 byly zrušeny výnosné úřady purkrabí karlštejnských tak byla připravena cesta k zásadní revizi zemského zřízení, která probíhala bez vědomí a účasti i dvoru věrných českých úředníků rekodifikační komise ustavená Ferdinandem II. sestávala ze 7 členů, mezi kterými jen Albrecht z Valdštejna patřil svým původem k české šlechtě (ostatní byli královi věrní služebníci, pocházeli z vedl. zemí České korun či zemí rakouských) hlavním teoretickým východiskem kodifikačních změn se stala teorie o propadlých právech o vycházela z obyčejů válečného práva o podle této teorie čeští stavové tím, že se postavili se zbraní v ruce proti svému zákonnému králi a byli poraženi, ztratili veškerá práva, která jim doposud patřila a zůstalo na vítězi, kolik jim práv „milostivě“ ponechá či odejme o v praxi to znamenalo, že se zákonodárci nemuseli ohlížet na řádné tradice a výsady
Obnovené zřízení zemské dědičného našeho království českého (Vernewerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhaimb): - prohlášen uvazovacím patentem Ferdinanda II. z 10. května 1627 za zákon, na Moravě se tak stalo v roce 1628 - po druhé bylo Obnovené zřízení vydáno ve Vídni v roce 1640, kdy k němu byly připojeny Novely a Deklaratoria , tj. doplňky a vysvětlivky o mírnily poněkud strohý absolutistický ráz původního textu (na Moravě 1650) o dochází ke změnám v právu šlechtickém o např. počet advokátů a prokurátorů měl být přesně stanoven, a tak byla omezena původní volnost k těmto povoláním o mírně pozměněno a doplněno soudní řízení - třetí vydání vyšlo v Praze v roce 1753 – všechny ti vydání mají jako doplněk Smlouvu o kovy a Smlouvu Svatováclavskou - 23 -
nový zákoník byl vytištěn německy, český zůstal nedokončen nepochybně s cílem podpořit germanizační tendenci změny, které Obnovené zřízení zemské přineslo, byly zásadního rázu a dotýkaly se všech oblastí: práva státního, soudnictví, správy, práva majetkového i trestního 1. Panovník – článkem A 1 o dědičné sukcesi (nástupnictví) v království českém byl trůn učiněn „prostě“ dědičným v rodě habsburském - zrušeno právo stavů volit krále nebo přijímat ho, pokud nastupoval z vládnoucí dynastie - osoboval si výhradní pravomoci zákonodárné, náleželo mu právo inkolátu - zemští úředníci odpovídají jen králi, nikoli zemi - jakýkoliv zásah do práv panovníka byl považován za zločin urážky majestátu a stíhán trestem smrti 2. Zemský sněm – zasedaly na něm 4 stavy, nejdůležitějším byl stav prelátský - práva městského stavu byla omezena tak, že všechna král. města měla jen jeden hlas, zatímco každý účastník sněmu ze stavu vyšších měl hlas sám za sebe - právo sněmu bylo omezeno na účast při změnách zemské ústavy, na vyslovení souhlasu s odstoupením prodejem státního území, právo povolovat berně, ukládat finanční břemena a vydávat k tomu příslušné zákony, právo účastnit se na tvorbě jiných zákonů, pokud k tomu byly výslovně vybídnuty králem - Deklamatoria povolila zák. iniciativu po předběžném souhlasu krále (zástupce) 3. Náboženství – všechny náboženská privilegia nekatolických církví byly zrušena v duchu zásady „cuius regio, eius religio“ - kdo z nekatolíků nepřestoupil na kat. víru, musel odejít ze země (možnost emigrace dána jen stavům, poddanští obyvatelé byli nucení ke konverzi) 4. Potvrzení zrušení úřadů purkrabí karlštejnských, jejichž důchody si přisvojila komora 5. Padla dosavadní svrchovanost zemského soudu - jeho rozsudky potvrzoval napříště panovník - ten měl také pravomoc kohokoliv vyjmout z kompetence soudu, ukončit řízení) - souzení na základě právních obyčejů bylo zakázáno - podpůrným pramenem práva se stal zákoník městského práva, popř. právo římské - ústnost a veřejnost řízení byla nahrazena písemností a tajností - rozsudky vydávány jménem krále 6. Rovnoprávnost němčiny s češtinou – základ postupné germanizace
-
-
v ostatních zemích nedošlo k tak převratným změnám ve slezských knížectvích se vesměs udrželo právo stavovské, které bylo ovlivněno moravským právem zemským
- 24 -
8. Osvícenské reformy ve vztahu k vývoji práva a státu v 18. století -
teprve ukončení třicetileté války otevřelo cestu k tomu, aby ohrožené panství Habsburků bylo v zemích upevněno složitost soustátí, kterému vládli, jeho různorodost národnostní i státní, ekonomická nevyrovnanost, to vše si vyžadovalo nezbytná centralizační opatření
ÚSTŘEDNÍ ORGÁNY HABSBURSKÉHO SOUSTÁTÍ A. Panovník - základní osobou ústředního státního aparátu byl absolutistický panovník, stál nad společností - ve výkonu své moci byl nedotknutelný, neodpovědný a nesesaditelný - základem jeho moci byl rozvětvený byrokratický aparát a armáda, hlavní nástroje k provádění vnitřní i zahraniční politiky - jen v určitých záležitostech musel respektovat zájmy stavů, z nichž právě čeští stavové přestali vykonávat významnější vliv na politiku soustátí - přesto však panovník je reprezentantem šlechty a aparát je úzce spjat s jejími zájmy - byrokracie byla ovšem i zároveň mohutnou společenskou silou, ale byla vždy období feudálního absolutismu svázána s vrstvou feudálních vlastníků - panovník se později občas dostával do rozporu s pozemkovými vlastníky, kdy panovník za cenu reforem usiloval o udržení feudalismu - ruku v ruce s centralizací postupovalo odbourávání stavovských výsad a byrokratizace o tento proces měl počátky v 16. století a souvisí s vytvoření základů soustátí v r. 1526 o zakladatelem pozdější složité soustavy ústředních orgánů byl Ferdinand I. B. Tajná rada - její význam za absolutismu vzrostl - nebyla už poradním orgánem v zahraniční a vnitřní politice, ale rozhodovala autoritativní sama - vedle dvorských funkcionářů do ní byli povoláváni i nejvyšší úředníci jednotlivých států monarchie - v r. 1636 měla již 15 členů a dále rostla; početní růst přinášel i pokles jejího významu - proto namísto plenárních zasedání začaly rozhodovat jednotlivé komise(výbory), z nichž pak tzv. stálá tajná konference převzala funkce a oprávnění tajné rady (tento orgán byl 4členný) - v r.1709 byla rozdělena na užší a širší konferenci (první se skládala z 3-5 členů, druhá z 8-9) - užší nadále řídila zahraniční agendu, širší spravovala vnitřní věci - za Marie Terezie mizí význam širší konference a zaniká užší konference C. Domácí a dvorská státní kancelář - od r. 1742 působí ve správy zahraničních záležitostí nový orgán, domácí a dvorská státní kancelář v čele s kancléřem - domácí dvorské a státní kanceláři byl podřízen sbor diplomatických zástupců - některé zahraniční záležitosti byly svěřeny jiným úřadům - od r. 1749 funguje tajný domácí dvorní a státní archiv, od r.1757 tzv. orientální akademie (pro vzdělání úředníků působících ve službě v turecké říši) D. Státní rada - v r.1760 byla jako ústřední orgán pro země české a rakouské vytvořena státní rada (ze 3 ministrů, 3 státních radů a referendáře) - tím se dostalo oběma celkům jednotného řízení v oblastech vnitřních záležitostí a byl dovršen proces centralizace habsburských zemí (mimo Uher) - státní rada neměla přímou nařizovací pravomoc a omezovala se na činnost dřívější tajné rady a prováděla i kontrolu činnosti dalších správních orgánů - 25 -
-
-
státní rada byla reformována až r. 1801, kdy namísto ní bylo zřízeno tzv. státní konferenční ministerstvo, které ve svých departmentech soustřeďovalo správu vnitřní i zahraniční, otázky vojenské po nezdaru tohoto organizačního pokusu byla v r.1808 znovu obnovena činnost státní rady, která zanikla až v r. 1848.
SPRÁVA ČESKÉ KORUNY - ústřední správa a řízení státu bylo vykonáváno z Vídně, kam natrvalo přenesli Habsburkové i centrum vlády - z řady úřadů, které kdysi vytvářely ústřední správy, zbyla vedle panovníka jen česká dvorská kancelář, která r. 1624 přesídlila do Vídně (ministerstvo pro země České koruny) - byly jí podřízeny všechny orgány zemské v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.; současně fungovala jako nejvyšší soudní a revizní orgán. 1719 - česká dvorská kancelář rozdělena na dva senáty (pro záležitosti soudní a politické) 1749 – Marie Terezie však ve snaze urychlit proces centralizace a zároveň zmenšit vliv českých stavů na řízení státu a konečně odstranit podstatnější znaky české státnosti zrušila jak českou dvorskou kancelář, tak i rakouskou - současně bylo namísto těchto orgánů vytvořeno DIRECTORIUM IN PUBLICO – POLITICIS ET CAMERALIBUS pro záležitosti správní a finanční (zkráceně Directorium in internis neboli Ředitelství věcí vnitřních) - jako nejvyšší instance soudní byl zřízen Nejvyšší soudní úřad (Oberste Justizstelle) - Direktorium bylo nově reformováno r. 1762, kdy dostalo nový název – Spojená česko-rakouská dvorská kancelář o činnost tohoto orgánu byla omezena jen na oblast politické správy o správy finanční byla znovu svěřena dvorské komoře účetní SPRÁVA ZEMÍ - byla reformována hned po nástupu absolutismu (nejsilnější pozice stavů) - hned po potlačení povstání sem byli dosazeni noví místodržící (Karel z Lichtenštejna – Čechy, kardinál Ditrichstein – Morava, arcikníže Karel – Slezsko), kteří vládli jako zmocněnci krále - později byly poměry v zemi konsolidovány a vláda byla v zemích opět svěřena sborům úředníků - v Čechách to byl sbor místodržící (tvořen z nejvyšších zemských úředníků a soudců), prvním místodržitelem se stal nejvyšší purkrabí (zastával i úřad předsedy zemského sněmu a soudu). 1636 – na Moravě zřízen nový nejvyšší úřad správní a soudní, tzv. tribunál, v jehož čele byl moravský zemský hejtman (jediný stavovský úředník), jeho přísedící ale byli placení státem 1748 - byl v Čechách a na Moravě zřízen nový úřad pro správu zemí: Královská deputace (v Čechách předseda a 4 přísedící, na Moravě 2) - Ta měla nejvyšší pravomoc v otázkách vojenských, daňových a finančních - tak se zmenšila pravomoc zemského místodržitelství (později zrušeno) - zbytek jeho pravomoci byl přesunut na královskou deputaci – změnila název na královskou reprezentaci s komorou - v čele stál prezident jmenovaný panovníkem. 1763 - dostala královská reprezentace s komorou titul Královské zemské gubernium(ve Slezsku královský úřad v Opavě) - do čela se postavil nejvyšší purkrabí, na Moravě zemský hejtman - ke guberniu byl opět připojen i Consess (spojení správy a soudnictví, na Moravě řešil soudní spory zemský tribunál) - r. 1771 byl úřad gubernia rozdělen na dva senáty – správní a soudní (zanikl 1783) - poslední z bývalých zemských úřadů – podkomoří – zanikl v r. 1848 - pro správu Moravy a Slezska bylo r. 1782 zřízeno společné Gubernium moravsko-slezské se sídlem v Brně (v čele moravský zemský hejtman) - stavům tak zůstal jediný orgán - zemský výbor - 26 -
o ten mohl povolovat berně a volil si komise, kterým svěřoval řízení záležitostí o 1714 se zřídil osmičlenný zemský výbor, který řídil hospodářskou správu země (zárodek stálého parlamentního výboru). o 1784 byl zrušen (nevyhovoval centralizačním snahám) a obnoven až po smrti Josefa II.; byl podřízen guberniu o 1861 místo něj vznikl nový zemský výbor KRÁLOVSKÁ PROKURATURA - v kompetenci prokurátora byla ochrana katolického náboženství a dohled nad prováděním protireformace, podávání návrhů na ukládání pokut, dozor nad královskými městy, rychtáři a židy, dohled nad používáním šlechtických titulů - v této době je nejen veřejným žalobcem v trestních věcech, ale i ochráncem ústavy, náboženství a královských výsad - služebně je podřízen české dvorské kanceláři. 1783 – nastala s josefínskými reformami změna – podle instrukce z tohoto roku je úřadem fiskálním o vymáhá daně a státní důchody, chrání soukromá majetková práva panovníka o chrání zemské hranice, má starost o léna, nadace, majetek zrušených klášterů o upozorňuje na nedodržování zákonů - k jeho zániku dochází až r. 1850, nahrazují jej státní zastupitelství a finanční prokuratura (1851) - pro novou agendu byly zřizovány nové úřady a komise - tak byla zřízena poč. 18.stol. komerční deputace, ze které se vyvinuly manufakturní komise a komerční kolegium. 1749 – bylo zřízeno komerční ředitelství, jež bylo r. 1762 přejmenováno na dvorskou radu komerční 1766 – byly všechny tyto orgány zrušeny a jejich agenda přikázána politickým úřadům SPRÁVA KRAJSKÁ - krajská správní organizace prošla v období absolutismu vývojem, který nakonec učinil z poslední opory stavovství základní pilíř zeměpanské správy - po vydání Obnoveného zřízení zemského přestaly být svolávány krajské sněmy a upadly v zapomnění, přestaly tak plnit funkci stavovských shromáždění - jediným stavovským orgánem v krajích byl úřad krajských hejtmanů: o stavovský charakter vyplýval z toho, že museli být vybíráni ze šlechty usazené v kraji o hejtmani byli po roce obnovováni o od r. 1685 byla zavedena praxe, že museli po 5 letech rezignovat (sladění funkčního období se zemskými úředníky) o okruh jejich pravomocí původně stanovil zemský úřad v hejtmanském řádu z r. 1595 - na Moravě byly kraje zavedeny až koncem 16. stol., za absolutismu byla krajská organizace obnovena již r. 1637 podle českého vzoru (na rozdíl od Čech, byl v čele pouze jeden hejtman) - rozhodující pro postupné postátňování krajské správy byla skutečnost, že krajská šlechta přestala již působit jako krajská obec a záhy se také objevily předpisy, určující náplň i formy činností krajských hejtmanů (tzv. hejtmanské instrukce) - úřad hejtmanů byl do reformy z r. 1751 kolegiální: v kraji byli vždy dva hejtmani (pán a rytíř); postupně se předním hejtmanem stával pán - jejich agendu tvořilo vyhlašování patentů, dekretů a kontrola plnění nařízení, měli pravomoc policejní, vedli úřední protokol - mezi jejich nejdůležitější úředníky patřil krajský písař – sekretář
- 27 -
Reforma Marie Terezie: - převrat přinesla reforma Marie Terezie v r. 1751, jejímž cílem byla likvidace posledních opor stavovství o Reskriptem z 23.1. bylo zrušeno pravidlo o dvou hejtmanech, kraje byly nově rozděleny (16) a byli jim přiděleni adjunkti o Krajské úřady tak nebyly jasně zeměpanské povahy (měly pevné úřední sídlo v krajských městech, byly placené). - podle české správy byla zavedena nová krajská soustava i v Rakousku - stát mohl nyní výrazněji zasáhnout do vztahů mezi vrchnostmi a poddanými; tak byly položeny základy správní organizace. Josefínské reformy správních orgánů: - jednotný ráz česko-rakouské správy byl prosazen Josefem II. v letech 1783-4, kdy byli krajští hejtmani postaveni na úroveň guberniálních radů a kraje rozděleny na vizitační okresy v čele s placenými komisaři - rozšířil se i správní aparát v krajích – vedle sekretáře to byl protokolista, dva kancelisté a 3 dragouni. - krajská reforma zavedla základy úředního postupu – od guberniálního rady, koncipisty u gubernia, krajského komisaře, sekretáře gubernia po krajského hejtmana - povinné bylo právnické vzdělání (průkaz o vykonání studií právních a politických) 1783 - byla vedena o krajských úřednících konduitní listina o museli být katolíky (změnu přinesl až toleranční patent) o museli vést zbožný život a nesměli být svobodnými zednáři - pastýřský list Josefa II. ze 4.12.1783 byl chartou státních úředníků, ukládal jim byrokratickou horlivost a oddanost státu o mělo sloužit centralismu, státní uniformitě, absolutismu a všemohoucnosti státu o byl vyznáním víry v sílu stát, za jehož prvního úředníka s služebníka Josef považoval - v krajích se uplatňovali i další funkcionáři: komisaři pro jednotlivá odvětví, komerční komisaři, vizitační školní komisaři, hospodářští k., inženýři atd. SPRÁVA MĚSTSKÁ - města byla po Bílé Hoře těžce postižena ve všech směrech, válka vedle k jejich zpustošení - chybělo jim oběživo, což bylo způsobeno obrovským berním zatížením - pod vlivem merkantilistické teorie byla v Praze zřízena tzv. komerční deputace (za Leopolda I.) 1731 – města kontroloval cechovní inspektor a r. 1739 byly vydány generální cechovní artikuly - politicky byla královská města prakticky zbavena podílu na rozhodování zemského sněmu - projevily se snahy omezit městskou správní autonomii cestou byrokratizace státní správy, byla omezena soudní pravomoc a správa městských důchodů a majetku 1706 - byl zřízen hospodářský inspektor, městům pak zůstalo jen právo kontroly nad obecním hospodářstvím - jako kontrolní orgán se uplatňoval královský podkomoří a nad horními městy královský mincmistr - zanikalo i každoroční obnovování městské rady, konšelé byli ve funkcích doživotně Reforma Josefa II. - nejpodstatnější zásah do městské správy přinesla reforma Josefa II. nazývaná regulace magistrátů (1783 – 1785) - městské rady byly změněny v magistráty, které se staly úřady státními, zeměpanskými - měšťané si volili volitele, ti pak volili členy rady z kandidátů (kteří složili zkoušku způsobilosti) - v soudní činnosti byly magistráty podrobeny apelačnímu soudu, v činnosti správní krajským hejtmanům a v Praze přímo guberniu - Praha byla sloučena v jedno město s jedním magistrátem, byl zde i úřad policejního ředitele - 28 -
SPRÁVA PODDANÝCH - poddaní byli připoutáni k půdě, převažovala robota nad peněžní rentou, nepřiměřené požadavky vrchnosti na poddané, jejichž počet se v důsledku válečných událostí podstatně snížil - zesílený útisk poddaných vedl k častým vzpourám (největší v roce 1680) zasáhla větší část Čech a nalezla svůj odraz i na Moravě o povstání bylo krutě potlačeno, vůdcové popraveni, mnoho tisíc bylo odsouzeno o vláda byla nucena omezit dosud neohraničenou moc vrchnosti nad poddanými A. Berní evidence poddanských povinností - již od 17. století se podnikaly pokusy o vypracování berního (daňového) systému - vzhledem k tomu, že je zachována zásada, podle které šlechta nenese přímo berní zatížení, ale že berně platí poddaní, je základem reformy tzv. berní rula v Čechách (1656) a lánové rejstříky na Moravě (1667) o zahrnuly úplný soupis poddanské půdy a majetku podle berních jednotek – v Čechách je to tzv. osedlý, na Moravě lán o podle toho se určila výše daní, připadající na jednotlivý grunt, ves či panství - na jednu berní jednotku připadalo v polovině 17. století 8 zlatých rýnských (do poloviny 18. století se daň zvýšila pětinásobně na 40 zlatých) - teprve r. 1748 byl zaveden od dob Josefa I. připravovaný berní katastr 1. První tereziánský katastr – soupis poddanské půdy 2. Druhý tereziánský katastr (1757) – revize prvního - současně byl proveden zvláštní soupis veškeré půdy a panských důchodů (1756 – 1757), který sledoval vojenské posílení soustátí B. Robotní patenty - po povstání r. 1680, které si vyžádalo nutnost právně a jednotně upravit vztahy mezi vrchností a poddanými, byl vyhlášen první robotní patent o robotní povinnost stanovena na 3 dny v týdnu (bez udání délky pracovní doby) o toto omezení se nevztahovalo na sezonní práce (žně, senoseč) a živelných pohrom o bylo zakázáno poddaným, aby se boužili proti svým vrchnostem - další robotní patenty přišly v letech 1717 a 1738, upravují i délku pracovní doby a upravují úřední postup při stížnostech poddaných na vlastní vrchnost (základní instancí se tu stávají krajští hejtmani a zemské úřady) - po povstání v r. 1775 byl vydán poslední robotní patent tereziánský (13.8.1775 pro Čechy a 7.9. pro Moravu) o tento patent rozdělil poddané do 11 tříd podle jejich majetku o podle příslušnosti k třídě byli poddaní daňově zatíženi o robotní doba byla omezena, sedláci si mohli zvolit buď starý stav nebo novou úpravu REFORMY OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISMU - existence osvícenského absolutismu je u nás spojována s vládou Marie Terezie a Josefa II. - výchozí myšlenkou je, že osvícený panovník je povolán řešit všechny otázky hospodářského a společenského pokroku - společnosti je pak tento pokrok udělován shora v míře a formách, jaké panovník uzná za vhodné. - děje se tak zpravidla ve všeobecně závazných normách - projevuje se snaha o udržení ohroženého feudálního řádu, které odstraňují hlavní příčiny rozporů (uvolnění pracovní síly, odstranění překážek náboženských pro získání specialistů z ciziny, atd.) - feudální stát musel respektovat některé požadavky nastupujícího měšťanstva jako kupř. tlak na uvolnění pracovní síly, odstranění překážek náboženských, dále jsou upravovány vztahy k církvi - tlak nastupujícího měšťanstva, narůstající rozpory, to vše vedlo k tomu, že tzv. osvícenský absolutismus připravil půdu pro vítězství buržoazní revoluce a základy právního řádu - 29 -
A. Církevní reformy - snahy o omezení moci církve se projevují již za vlády Marie Terezie - tzv. amortizačními zákony omezeno nabývání církevního majetku, omezena daňová privilegia církve, kněžím bylo zakázáno posílat peníze do zahraničí, zrušeno právo azylu apod. 1777 – vydán důvěrný pokyn, aby nekatolíci nebyli nuceni k účasti na církevních obřadech katolických a aby byl tolerován jejich neveřejný výkon náb. obřadů - do vlády Marie Terezie spadá taky povýšení biskupství olomouckého na arcibiskupství a zřízení nové biskupství brněnského v r. 1777 - reformy Josefa II. byly ještě radikálnější: o rušil výlučné panství katolického vyznání tolerančním patentem (20.10.1781) o Josef II. usiloval hlavně o zlomení nadvlády papeže nad církví v zemi o nově byla upravena i církevní organizace uvnitř státu (nové farní obvody, rušení klášterů – patentem v r. 1781 byly zrušeny všechny, které nesledovaly cíle hodné uznání ze státního stanoviska, tak jich bylo zrušeno 1000) 1783 – byl vydán manželský patent: který sice ponechal církevní formu sňatku vyjmul ale manželské spory z kompetence církevních soudů o bylo zrušeno i privilegium fori, tj. výsada duchovních, aby bylisouzení jen církevními soudy (dokonce bylo umožněno, aby se i v případech disciplinárních trestů církevních odvolávali duchovní k státním orgánům) - došlo k úplnému podrobení katolické církve státní autoritě (zřízení generálních seminářů pro výchovu kněží) - na osobní intervenci papeže odpověděl císař vládní normou v r. 1781, kde výslovně uvedl nadřazenost práva státního nad církevním B. Poddanské reformy - Josef II. pokračoval a dovršil předcházející snahy o reformu poddanských poměrů 1. listopadu 1781 – je vydán patent o zrušení nevolnictví o bylo tedy zrušeno administrativní připoutání k půdě a umožněno, aby poddaní mohli odcházet do měst, dávali děti do škol, ženili se mimo hranice panství o to vše bez souhlasu vrchnosti o nadále zůstala zachována robota, i nadále byli vlastníci panství správní, popř. soudní vrchností nad poddanými o tímto patentem zřejmě podmíněn úspěch národního obrození - došlo i k vypracování berního katastru, který přinesl omezení důchodů feudálů, a kterým bylo sledování stejnoměrné daňové zatížení poddaných i vrchností - vedle vesnic se objevili zvláštní katastrální obce (soupisy domů a pozemků, které byly při sestavování vojenských odvodních seznamů považovány za jedno číslo): o mohly si volit své vlastní rychtáře, konšely a obecní výbor - tyto orgány měly pravomoci při rozpisu daní, správě obecních záležitostí, udržovaly nemovitosti, mosty, cesty, atd. o nebyly podřízeny vrchnostem, ale krajským hejtmanů o jejich existence zanikla po smrti Josefa II., obnoveny byly až r. 1848. - vypracování berního a urbariálního patentu (1789) mělo odlehčit břemenům poddaných - robota měla být nahrazena peněžním platem - berně placená poddanými se snížila o 25% a vzrostla berně placená vrchnostmi - řada reforem Josefa II. byla odstraněna za jeho nástupce Leopolda II. (leopoldovská restaurace 1790-1792)
- 30 -
ABSOLUTISTICKÉ PRÁVO A. Obecná charakteristika - jeho obecným rysem bylo zajištění vlády šlechty, zachování feudálního společenského pořádku, zajištění nedotknutelnosti majetku feudálů, potlačení a represe poddaných - současně však právo odráží probíhající změny – počátky formování kapitalistických ekonomických vztahů - podobu absolutistického práva pro počátek určuje Obnovené zřízení zemské (v právu šlechtickém) a zákoník městského království českého (pro města a posléze i poddané) - později dochází ke změně ve šlechtickém právu (Deklamatoria, Novelly) a posléze pak 18. století přináší postupný zánik práva v Čechách i v ost. zemích České koruny - do právního řádu začínají v zesílené míře pronikat vlivy práva římského a podstatný vliv má i právo kanonické (v procesu) - staré obyčejové právo ustupuje právu psanému - soudní nález jako pramen práva je definitivně odstraněn Obnoveným zřízením zemským a soudní rozhodování je podřízeno dokonalé kontrole státu, resp. panovníka - roste úloha panovníka jako výlučného tvůrce práva - projevuje se tendence k unifikaci a k jeho kodifikaci (vytvářejí se zákoníky) - definitivně tu vítězí přirozenoprávní teorie, ideje osvícenství přecházejí do polit. a právní praxe - právo se stalo formou řízení a činnosti státu a dotýkalo se prakticky všech oblastí způsobu života - snaha regulovat do všech detailů vedla nakonec ke ztroskotání B. Prameny práva - komplikovanost právního řádu, různé územní platnosti a zejména pak snah sjednotit výklad a aplikaci práva, to vše si vynutilo soupisy a sbírky právních norem (soukromých, úředních) - tyto sbírky můžeme dělit: 1. Soukromé sbírky královských nařízení – především v díle „Codex FernandeoLeopoldino-Josefino-Carolinus“ (zachycuje zákonodárství posledních 4 panovníků), dále je to např. sbírka „System der politischen Gesetze Bohmens“ (autor Kostetzski, 11 sv.) 2. Soukromé sbírky císařsko-královských nařízení s platnosti česko.rakouskou – vycházely především v díle „Codex asutriacus ordine alphabetico compilatus“ apod. 3. Úřední sbírky zákonů – jejich počátek spojen s vládou Josefa II. Celostátní se dělily na: a. Justizgesetzsammlung (Sbírka zákonů justičních – úprava soudní činnosti) b. Politische Gesetzsammlung (Sbírka zákonů politických – činnosti správních org.) C. Soudní organizace - od Josefa II. (1783) se stávají zemské soudy příslušné pro žaloby na šlechtické osoby i na nešlechtické držitele velkostatků, se kterými je spojena vrchnostenská jurisdikce, pro žaloby proti státnímu fisku, pro spory pozemkově-vrchnostenské i pro spory z manželských vztahů - dále sem patřily žaloby na královská města, kláštery a spory lenní. - už od 18. století začíná být omezována soudní pravomoc menších měst ve prospěch měst se školeným právnickým aparátem - za Marie Terezie je omezena hrdelní pravomoc městských soudů, omezeny soudy vrchnostenské - Absolutistická soustava má tři instance: I. Zemský soud pro šlechtu, soudy městské pro měšťany a soudy vrchnostenské pro poddané na jednotlivých panstvích II. Apelační soudy a. Pražský apelační soudy z r. 1548 b. druhý apelační soud s působnosti pro Moravu a Slezsko (1753) - 31 -
III. jako nejvyšší soudní úřad fungovala česká dvorská kancelář a po jejím zrušení 1749 ji nahradil Nejvyšší soudní úřad ve Vídni (ten plnil i úlohu úřadu pro správu soudnictví v monarchii), české soudnictví tak ztratilo samostatnost; pro jednotlivé oblasti byly zřízeny 3 senáty: pro Českou korunu, Horní Rakousy a Dolní Rakousy D. Civilní právo - základem pro civilní proces se stal josefínský Obecný řád soudní z. 1.1.1781 o zakotvil zásadu dispoziční (osud procesu je v rukou stran, na nich záleží, zda spor ukončí, či v něm budou pokračovat) a o zásadu projednací, tj. aktivita v řízení je ponechána procesním stranám - občanské právo bylo kodifikována v díle Codex Theresianus universalis z roku 1753 o šlo v podstatě o převzetí platného práva a vytvoření uceleného zákoníku, případné mezery měly být doplněny na základě obecného přirozeného práva o podle návrhů prof. Azonniho byl návrh rozdělen podle Justiniánových institucí (práva osob, věcná práva, obligace) – toto dělení převzal i ABGB o výsledkem komise bylo dílo o 6 svazcích, které bylo předloženo r. 1766 císařovně na schválení (název Zákoník Marie Terezie, ve kterém je stanoveno právo soukromé a všeobecné pro všechny české a rakouské dědičné země) o Návrh byl ale vrácen k dalšímu dopracování - po nástupu Josefa II. došlo k dalšímu pokroku v kodifikačních pracích, v listopadu byl vydán 1.díl Všeobecného občanského zákoníku (autor: Horten) o skládal se z 5 částí, 2 se zabývaly obecnými ustanoveními, ostatní upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků a osob marnotratných o do kodexu byly zahrnuty i předpisy, které vyšly po r. 1781: např. omezení fideikomisů, zrušení nevolnictví, toleranční patent (připustil i protestanty k nabývání nemovitostí a všem občanským právům), manželský patent, patent o dědické posloupnosti a o rovnosti manželských a nemanželských dětí o koncepce zákoníku byla založena na přirozenoprávní teorii a hlásila se k principům společenské rovnosti a svobody občanů POLICEJNÍ ABSOLUTISMUS 1789 - 1848 - je to období od vypuknutí Velké francouzské revoluce až po konec feudalismu v roce 1848 - vyznačuje se tuhým policejním režimem, který byl namířen proti všem revolučním snahám, všem liberálům a pokrokářům. - již v únoru r. 1793 byl vydán patent o nutnosti ideologického boje proti myšlenkám francouzské revoluce - dochází k likvidaci josefínských reforem, tak byl zrušen berní a urbariální patent o rovnoprávnosti manželských a nemanželských dětí - za vlády Františka I., kdy rakouskou politiku vedl kníže Metternich, je vyhlášena předběžná cenzura, reorganizována policie, vytvořeno policejní ministerstvo o hlavním úkolem policie se stal boj proti revoluci, sledování pohybu obyvatel, kontrola tisku, listovních zásilek, apod. 1804 – bylo vyhlášeno rakouské císařství, což znamenalo další zesílení centralistických tendencí 1806 – zaniká Svatá říše římská 1815 – zakládá rakouský císař německý Bund (konkurence Prusku)
- 32 -
9. Všeobecný zákoník rakouský, jeho vznik, struktura, základní právní instituty -
-
-
od první poloviny 18. století se objevuje snaha upravit majetkové poměry obyvatelstva – dříve toto upravoval pro měšťany Koldínův zákoník městského práva (1579) a pro poddané dílčí předpisy spadající do oblasti vrchnostensko-poddanského práva monarchie se snaží o nastolení rovnosti před zákonem, která by znamenala oživení obchodu a další jeho rozvoje návrh zákoníka majetkového práva začal být připravován od 50. let 18. století. Řešil otázky vlastnictví, držby, apod. (rodinné a manželské právo bylo doménou církve) později byla utvořena komise, která měla vypracovat návrh zákoníka občanského práva. Ta shromáždila materiály – základní platné kodexy ze 16. a 17. století + velké množství předpisů z absolutismu. Tento návrh měl více než 5000 paragrafů (mnohé platilo jen pro někoho). Byl nepoužitelný pro praxi, po dvanácti letech práce na něm ustaly po nástupu Josefa II. došlo k dalšímu pokroku v kodifikačních pracích, v listopadu byl vydán 1.díl Všeobecného občanského zákoníku (autor: Horten) o skládal se z 5 částí, 2 se zabývaly obecnými ustanoveními, ostatní upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků a osob marnotratných o do kodexu byly zahrnuty i předpisy, které vyšly po r. 1781: např. omezení fideikomisů, zrušení nevolnictví, toleranční patent (připustil i protestanty k nabývání nemovitostí a všem občanským právům), manželský patent, patent o dědické posloupnosti a o rovnosti manželských a nemanželských dětí
na konci vlády Josefa II. byla práce na návrhu pozdější kodifikace majetkového práva obnovena (účastnili se jí např. prof. Martini a prof. Zeiller) - zatímco se původní komise držela starších předloh českého práva (Obnovené zřízení zemské, Koldín), tito tvůrci si vzali za vzor právo římské a věnovali pozornost i právu procesnímu. - Římské právo plnilo úkol podpůrného pramene práva, stejně jako francouzský Občanský zákoník z roku 1804 (inspirace pro nedořešené otázky). - koncem 18. století byly část a poté celý návrh zaveden experimentálně v Haliči (centrum Lvov), kde byla zásluhou Židů rozvinuta obchodní aktivita. Výsledek celé kodifikační práce se ukázal až na počátku 19. století. 1811 – byl vyhlášen Všeobecný občanský zákoník (Allgemeines bürgliches Gesetzbuch - ABGB), s účinností od 1. ledna 1812. - nevztahoval se na Uhry, kde dál platilo feudální právo (původně obyčejové) o koncepce vycházela z římskoprávní učenosti, autoři se poučili o Koldínově zákoníku o základním východiskem byla přirozenoprávní teorie – zákon se odvolával na „přirozený smyl zákon“ a „přirozená základní pravidla“ při rozhodování soudců a přiznával člověku „vrozená již rozumem poznatelná práva“ o základní rysem zákoníku byla jeho všeobecnost a výlučnost (zrušil starší právní úpravu a platil bez výjimky pro všechny obyvatele státu) o výslovně odmítal otroctví a nevolnictví Struktura zákoníku o zákoník měl 1502 paragarafů o předcházel mu vyhlašovací patent č. 946 zákonů soudních z 1. 6. 1811 a sestával v úvodu a třech dílů 1. díl – právo osobní (manželské, vztahy mezi rodiči a dětmi, poručenství…) 2. díl – právo k věcem (dělil se na dva oddíly) a. první oddíl – rozdělení věci, o držbě, vlastnickém právu, dědění b. druhý oddíl – osobní práva k věcem, tj. ustanovení o smlouvách 3. díl – společná práva osobní a věcná -
- 33 -
Vlastnictví - zakotvoval představy o neomezeném vlastnictví: „vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné a nehmotné věci, nazýváme jeho vlastnictví… jako právo, jest vlastnictví opráv. nakládati podle libosti podstatou a užitky věci a každého jiného z toho vyloučiti“ - zákoník byl v urč. míře také poplatný době vzniku, neboť obsahoval úpravu tzv. děleného vlastnictví – tyto paragrafy ponechaly koncepci lenního práva (dědičný pacht) - dalším přežitkem bylo ustanovení o lenních poplatcích - ke změnám v obč. právu došlo po r. 1848 a poslední zbytky pozůstatků feudálního vlastnického právy byly zrušeny zákonem č. 103/1862 ř.z. o zrušení lenních vztahů, který avšak byl proveden až v letech 1867 – 1893 ř. z. tzv. zemskými alodifikačními zákony - jistými dílčími novelami však došlo k omezení vlastnického práva - vlastní reforma zákoníku však nikdy nebyla provedena, ačkoliv byla desítky let připravována - osnova reformy by provedena v podobě tzv. tří dílčích novel, a to cestou cís. nařízení: 1. dílčí novela – stanovila lhůty k prohlášením mrtvého, podmínky způsobilosti žen ke svědectví, podstatně byly změněny otázky poručenství, péče o nezletilce v otcovské moci, apod. (nař. č. 276/1914, 208/1915, 69/1916) 2. dílčí novela – stručnější a upravila jen některé otázky úpravy hranic pozemků 3. dílčí novela – nejobsáhlejší, nově upravovala ustanovení o osobních právech, popření manželského původu dítěte, práva věcná, ustanovení o právu obligačním, konečně promlčení zákonné lhůty - u těchto novel je patrný vliv německého občanského zákoníku z r. 1900 Právo rodinné a manželské - rodinné a manželské právo bylo upraveno zákoníkem v § 44 až 136 - občanský zákoník hledí na manželství jako na smlouvu, jejímž uzavřením se manželé zavazují k plnění vzájemných povinností - podle představ o smluvní svobodě vychází i právní úprava manželství ze základního požadavku snubní svobody, tj. že manželství může uzavřít každý, komu nebrání nějaká překážka (§ 47) nedostatek svolení ke smlouvě vzhledem k nedostatku schopnosti dát souhlas vynucení souhlasu, omyl v osobě manžela fyzická nezpůsobilost, odsouzení k těžkému trestu, trvající manželství příbuzenství, švagrovství, cizoložství s budoucím manželem, vražda zakázáno je dále manželství řeholníků a řeholnic - při uzavírání manželství byl do r. 1867 vyžadován tzv. politický konsens, tj. souhlas orgánů veřejné správy - souhlas nebyl udělován nemajetným ze strachu, že by rozmnožili řady chudých - překážkou mohlo být i povolání (u důstojníků se musela skládat kauce až 120 000 K) - koncepce manželství vycházela z nerovnoprávného postavení ženy a dávala vedoucí postavení muži - manželství mohlo být zrušeno: prohlášením za neplatné, rozlukou smrtí jednoho manželů či jeho prohlášením za mrtvého pro katolíky je povolen jen rozvod od stolu a lože, po kterém sice spolu manželé nemuseli společně žít, ale neznamenal zákon manželství - základem této úpravy jsou předpisy kanonického práva, o vzniku rozhodovaly církevní orgány, avšak manželské spory (rozvod, rozluka) náležely do kompetence soudu civilních 1855 – po zavedení konkordátu byla na čas obnovena pravomoc církevních soudů (po pádu konkordátu došlo k zavedení subsidiárních civilních sňatků, které byly povinné od r. 1949) - o vztazích mezi rodiči a dětmi pojednávala hlava třetí ABGB – vedoucí úloha muže, dával dětem jméno, bez jeho souhlasu nesměly děti v jeho moci vstupovat do platných závazků, rozhodoval o výchově dětí a spravoval jejich majetek - 34 -
10. Vývoj trestního práva v 18. století a počátkem 19. století -
v trestním právu docházelo k potlačování personality práva nejvýznamnější jsou tři trestní zákoníky, které postupně nahradily trestní normy vyplývající pro šlechtu z Obnoveného zřízení zemského a pro měšťany z Koldínovy kodifikace. Šlo o snahu sjednotit trestní právo v praxi
1707 – vydán zákoník Josefa I. Costitutio criminalis Josephina („Josefina“) - tento zákoník platil jen pro české země, sjednotil postup u všech soudů v Českých zemích - nebyl výlučný, neodstranil všechny ještě starší právní normy obsažené v Obnoveném zřízení zemském a v Koldínově zákoníku - vůči těmto normám měl jen podpůrnou platnost, teprve až terezianský zákoník přeruší tradici starého českého práva a v plném rozsahu je nahradil - zakotvil pravidla inkvizičního procesu pro případy , kdy řízení bylo zahajovány z úřední povinnosti a ponechal instituci akuzačního (obžalovacího) procesu v případech, kdy řízení zahajovala žaloba soukromého žalobce 1768 – trestní zákoník Marie Terezie Constituio criminalis Theresiana („Tereziana“) - je stejně zastaralý a nepřiměřený společenskému vývoji jako Josefina, má však legislativně zdařilejší zpracování. Převzal vše staré a nepokrokové z Josefiny. - zatímco Josefina byla pouze pro české země, Tereziana pro celé habsburské soustátí kromě Uher => posílení snahy o integraci - univerzalita se netýká jen území, ale i obyvatelstva - Tereziána má dva díly: 1. Procesní právo – vyhledávání a vyšetřování trestné činnosti - v trestním řízení převažovala formální důkazní teorie a hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura, mučení obžalovaného za účelem dosažení jeho přiznání, což bylo „korunou důkazů“ - východiskem byla presumpce viny, podle které byl obžalovaná považován za vinného, pokud se mu nepodařilo dokázat nevinu - Tereziana poprvé zakotvila přesná pravidla užívání tortury, její stupně, technické podmínky a dobu, po kterou směl vyslýchaný trpět => byla to palečnice, šněrování rukou, natažení na žebřík či skřipec, pálení těla na žebříku - jako mezistupeň sloužily tzv. španělské boty - nesměly být mučeny osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, nedospělci do 14 let a těhotné ženy - mučení podle Tereziany bylo přípustné jen u těžkých zločinů, trestané smrtí - nejvyšším rozhodnutím z r. 1776 bylo její užívání zakázáno 2. Hmotné právo - systém trestných činů v Terezianě dává váhu především delikvenci namířenou proti Bohu, církvi a státu a pak teprve delikvenci namířenou při soukromým zájmům či osobám - dovoluje se také stíhání deliktů sine lege, tj. dovoluje, aby i jiné delikty, které nejsou uvedeny v zákoníky, avšak pro svou zlosynnost a pohoršilos nebezpečná, byla rovněž stíhána - zákoník byl velmi krutý v těžkých a komplikovaných trestech - za trestné považována kacířství, rouhání, čarodějnictví (proces v Jistebnicích) - smrtí byly stíhány mnohé delikty sexuální
- 35 -
1787 – Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně - trestní zákoník Josefa II. nastoupil ve vývoji nový směr, odpovídající potřebám nastupujícího měšťanstva a ovlivněný posvícenskou filozofií - ovlivněno spisem Caesara Becarii O zločinech a trestech, stejně spisy Jos. Sonnenfelse - mezi přednosti patřila stručnost, dokonalost a úplnost - tresty měly již přispívat k převýchově pachatele - opustil definitivně staré formy feudální trestů a krutých zákroků na těle pachatele (ponechal však stále ještě vypalování cejchů a trest bití) - zákoník vylučuje trestání podle volné úvahy soudců či analogie - přináší úplný výčet deliktů kriminálních i politických a rozlišuje ve spol. nebezpečnosti - poprvé dochází k uplatnění zásad nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona) a nulla poena crimen sine lege (žádný trest bez zákona) – podle těchto zásad je trestné takové jednání, které je výslovně uveden v zákoníku – položena také zásada legalitní - některé kruté tělesné tresty ovšem zůstaly – bití holí, galeje, vystavování na pranýř - po Josefově smrti byl v r. 1795 znovu zaveden trest smrti a to pro velezradu či pokus o ni 1788 – Obecný soudní řád kriminální (Peinliche Gerichtsordnung) - tímto zákoníkem byla zrušena procesní pravidla obsažena v zákoníku tereziánském - odstraňuje poslední zbytky procesu obžalovacího, důsledně zavádí zásady inkvizičního procesu, řízení je tajné, písemné - odstraňuje laický živel z řízení, trestní soud složen výlučně z odborných právníků, likviduje přísahu očisťovací - jako důkaz, namísto tortury, ukládá při popírání zřejmé viny tresty neposlušnost soudu, podobně jako těm, kdož se staví duševně chorými, dopouštějí lží či odmítají vypovídat - jestliže byl obžalovaný usvědčován jen důkazy nepřímými, nesměl mu být uložen trest v plném rozsahu - na zásadách trestního řízení josefínského spočíval i trestní proces zakotvený v zákoníku z r. 1803, který platil až do roku 1850 1803 – Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích - v roce 1796 byla předložena osnova nového trestního zákoníku a v témže roce byla vyhlášena jako Západohaličský trestní zákoník a po určitých úpravách 3. září 1803 ipro ostatní monarchii - zákoník se skládal ze dvou částí, v první se pojednávalo o zločinech a ve druhé o přestupcích (ke každé části připojena příslušná ustanovené o procesu) - ovlivnil vývoj trestního práva u nás prakticky do roku 1949 - vyniká přehledností, přesností formulací, je dostatečně obecný, aby se vyhnul kasuističnosti - předpokladem trestného činu je zlý úmysl pachatele a jeho trestní odpovědnost vylučuje: nepříčetnost, nedostatečný věk (14 let) neodolatelní donucení, náhoda, nedbalost nebo nevědomost - pokud jde o tresty, ukládal zákoník za zločiny trest smrti a žalář (žalář, těžký žalář a nejtěžší žalář) - žalář byl vykonáván buď doživotně nebo dočasně, a to od 6 měsíců do 20 let - počínaje těžkým žalářem byl vězeň ukován na nohou, nedostával maso a byl v izolaci - trest smrti či těžký a nejtěžší žalář měly současně za následek ztrátu občanských práv, resp. šlechtictví, akademických hodnotí, vojenských hodností, právní způsobilosti - přestupky byly trestány pokutou, propadnutím věci, ztrátou práv, vězením (obyčejné a tuhé; od 24 hodin do 6 měsíců), bitím, vyhoštěním
- 36 -
11. Vývoj rakouského trestního práva v 19. století TRESTNÍ PRÁVO HMOTNÉ - základem rakouského a později i československého trestního práva byl trestní zákon z r. 1852 č. 117 ř.z. - byl novelou trestního zákona z r. 1803. - pojednával již jen o právu hmotném, rozlišoval již nejen přestupky a zločiny, ale také přečiny - uvozovací patent zákona zaváděl jeho platnost i v Uhrách (= celoříšská platnost) – zde do r. 1878, od r.1878 mají vlastní zákoník - čl. IV. zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, kterou však omezuje ve prospěch trestní pravomoci policejních a správních orgánů - vzhledem k tomu, že v r. 1848 byla zrušena cenzura tisku, zavádí článek II. uvozovacího patentu platnost zákoníku i na činy, spáchané tiskem - zásada nulla poena sine lege byla zakotvena v §32-33, které vyloučily uložení jiných trestů než těch,které zákon výslovně stanovil - trest žaláře byl vykonáván výlučně v zemských trestnicích (Bory, Řepy, Svatováclavská věznice, Kartouzy, Mírov) Tresty: A. Zločiny - smrt (vykonává se podle § 13 oběšením) - žalář, který se liší na žalář prvního a druhého stupně (se železy na nohou) rozlišuje se mezi žalářem doživotním či dočasným (od 6 měsíců do 20 let) trest žaláře bývá vykonáván výlučně v zemských trestnicích (Bory, Řepy) - trest vypovězení, který může být uložen jen cizinci - trest bití v počtu 25 ran holí pro muže, či metlou pro ženy nebo nedospělce do 18 let B. Přestupky a přečiny - peněžitá pokuta, propadnutí věci, ztráta práv a povolení - vězení – prvního a druhého stupně, vykonává se ve věznicích okresních soudů -
-
-
-
zákon je zřetelně protidělnický – jako přečin stíhá zákoník tajné společnosti, což je později aplikováno i na ilegální politické strany zakotvuje ještě delikt rouhání a chrání panovníka – za útok na něj je trest smrti a za slovní urážku trest žaláře od 1 do 5ti let zvýšenou trestní ochranu poskytuje státu a jeho orgánům předností zákona byly jeho přesně a stručné formulace, odstupňování deliktů podle společenské nebezpečnosti a přesné vymezení trestů
v 80. letech vyvrcholila perzekuce dělnictva vydáváním tzv. protisocialistických zákonů; byl to zákon č. 98/1886 ř.z. „O soudnictví ve věcech trestních, jež se zakládají na snahách anarchistických Prügelpatent: výpraskový patent 96/1854 - vymezoval policejním orgánům trestněprávní pravomoc. - Mohly vydávat policejní příkazy a vynucovat jejich dodržování a trestat jejich přestoupení. Policejní tresty mohly být peněžité od 1 do 100 zlatých, vězení od 6 hodin do 14 dnů a bití. - Kromě toho umožňoval obeslání a předvádění osob. Jako přestupek bylo stíháno i urážlivé chování proti bezpečnostním orgánům. zákon o policejním dohledu č.108/1873 ŘZ – postih tuláctví a žebroty, represe dělníků – tresty za jejich politickou činnost zákon č.89/1885 ŘZ – donucovací pracovny postihující nezaměstnané zákon č.90/1885 ŘZ – zřízeny tzv. robotárny – po vypršení trestu sem mohli jít trestanci až na 3 roky - 37 -
TRESTNÍ PRÁVO PROCESNÍ - staré procesní právo fungovalo ještě na zásadách inkvizičního procesu podle Obecného soudního řádu kriminálního z r. 1788 a zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z r. 1803 1848 – byly zrušeny tresty za neposlušnost soudu, ve věcech tiskových byly zřízeny porotní soudy 1850 - nový procesní řád byl vydán v r. 1850, neplatil v Dalmácii, Haliči a Bukovině. - jeho základními rysy byla zásada volného hodnocení důkazů, ústnost, veřejnost, zásada obžalovací a porotní soudy - nejvyšším kabinetním listem z 31.12.1851 byla omezena zásada ústnosti a obžalovacího procesu, zrušeny porotní soudy a zavedena písemnost procesu u vyšších soudů. - Tento vývoj byl dovršen v r. 1853, kdy se proces vrací k zásadám inkvizičního procesu. - z novinek je ponechána jen instituce státního zastupitelství a ústního řízení při závěrečném přelíčení. -
-
přelom přináší prosincová ústava, která v zákoně 144/1867 zakotvila ústnost a veřejnost, obžalovací proces a instituce porotních soudů pro zločiny politické a tiskové nový trestní řád byl vydán jako 119/1873 vrací se k zásadě obžalovací, ústnosti, veřejnosti, volného uvažování důkazů, porotním soudům trestní řízení vycházelo z trojinstančnosti - proti rozsudku prvé instance se mohl odsouzený odvolat k soudu druhé instance nebo napadnout rozhodnutí zmateční stížností (ke kasačnímu soudu) rakouský soudní řád měl i řadu nedostatků: o porotní soudnictví bylo možno omezovat např. vyhlášením výjimečného stavu, navíc z porot byly vyloučeni dělníci a ženy. o V rakouském řízení se výkon vyšetřovací vazby nezapočítával do výkonu trestu. o celé řízení bylo složité a nákladné. Osobám nemajetným byla dále odepřena výhoda propuštění z vyšetřovací vazby na základě složení jistoty či rukojemství
- 38 -
12. Vývoj rakouského obchodního a živnostenského práva ve druhé polovině 19. století OBCHODNÍ PRÁVO - základem obchodního podnikání se stal v Rakousku Všeobecný obchodní zákoník z r. 1863, došlo tak rozdělení soukromého práva; do té doby nemělo obchodní právo žádnou zvláštní úpravu - myšlenka sjednocení německy mluvících zemí → vycházel ze zásad rámcového obchodního zákoníku vydaného pro země německého Bundu (stejně jako směnečný řád) – 5 ze 6 částí převzato z něj - upravoval právní poměry vznikající při obchodování a definoval pojem kupce jako osoby, která provozuje obchody po živnostensku - např. postavení obchodníků – zavedl kupecké knihy (pro finanční kontrolu), pravidla pro vznik a fungování různých obchodních subjektů, zavedl firemní rejstříky, upravil vznik kapitalistických společností (v.o.s., k.s., a.s., s.r.o., komanditní společnosti na akcie aj.) - není výlučný: o živnostenský zákon (1859), o spolkový patent = předpis z obd. Bacha, který měl regulovat spolky, ale nakonec byla připuštěna jen část předpisu uplatňující se při regulaci obchodně.právních vztahů, o akciový regulativ = reguluje a.s. - souhrnnější úprava kapitálových asociací; do té doby bylo problematické nechat vzniknout kapitálovou asociaci, protože museli požádat panovníka o privilegium o vznik - vznik kapitálových asociací byl průvodním zjevem rozvoje kapitalismu v Rakousku - k podnikání již nestačil kapitál jednotlivce, a vývoj proto vedl ke spojování podnikatelů za účelem společného podnikání (obchodní spol., družstva, a.s., k.s. aj.) TYPY SPOLEČNOSTÍ A. Veřejná obchodní společnost - nejjednodušší forma společného provozování obchodů - tvořilo ji sdružení dvou i více osob, které provozují pod společnou firmou obchodní činnost - vznikala uzavřením smlouvy, jejíž forma nebyla nepředepsána, právní subjektivity nabývala zápisem do obchodního rejstříku a započetím obchodování - členství bylo vypověditelné, zisk se dělil stejným dílem, za ztráty ručili účastníci: primárně – věřitel se mohl obrátit na kteréhokoliv společníka, solidárně – jeden ručil za druhého a všichni za jednoho, neomezeně – vkladem ale i celý svým majetkem - to přinášelo nežádoucí rizika B. Komanditní společnost - provozování obchodů pod společnou firmou se účastní jeden nebo více účastníků jen majetkovými vklady (tzv. komandisté) a u jednoho nebo více společníků pak účast není omezena na vklady (komplementáři). - Vznik obdobně jako v.o.s. Za závazky ručili komandisté do výše vkladu, komplementáři pak neomezeně (měli vedoucí postavení ve spol.), komandisté měli právo kontroly nad činností spol. C. Akciová společnost - oblíbená a nejrozšířenější forma kapitálové společnosti - byla považována za právnickou osobu, vznikala udělením státní koncese min. vnitra - podmínkou udělení koncese bylo, že se zakladatelé zaručují svými osobními a kapitálovými poměry, že podnik bude řádně veden a nebude sledovat vedlejší cíle) - před zápisem do OR musel být složen akciový kapitál, který se dělil na akcie - Akcie = cenný papír vystavený buď na majitele či na jméno; zápisy vedeny v knize akcionářů. - hodnota akcie určována poptávkou a nabídkou na burze - 39 -
akcionář nesměl za trvání společnosti požadovat vyplacení vkladu. organizačním základem společnosti byly stanovy, které obsahovaly název firmy a sídlo společnosti, předmět podnikání, dobu trvání, výši kapitálu a jeho rozdělení na akcie, druh akcií a jejich nominální hodnotu, zásady bilance rozdělování čistého zisku, orgány správy – tj. představenstvo (správní rada) – řídilo společnost, dozorčí rada – kontrolní funkce a revize účtu, a valná hromada (tu svolávalo představenstvo) – předkládána jí účetní uzávěrka 1x za rok. D. Komanditní společnost na akcie - zde alespoň jeden společník ručil osobě a neomezeně (komplementář) za závazky společnosti, ostatní pouze vklady (komanditisté) - řízení společnosti náleželo komplementářům E. Společnost s ručením omezeným - nejdokonalejší forma kapitálových společnost - vznik uzavřením smlouvy ve formě notářského zápisu a zápisem do OR - státní koncese se vyžadovala jen např. kdy se spol. zabývala železničním podnikání, aj. - zákon stanovil minimální výši kmenového kapitálu – ten pak rozdělen na kmenové podíly jednotlivých společníků, každý společník směl mít jen jeden podíl - společníci ručily do výše svého vkladu, měli právo na podíl ze zisku, na správě spol. aj. - čistý zisk byl dělen podle podílů, za trvání společnosti nesmělo být vyžadováno vyplacení podílu. - Orgány – jednatelé, valná hromada společníků, dozorčí rada. - Výhoda této společnosti – podíly členů neměly charakter akcií, tj. byly nepřevoditelné a jejich hodnota nepodléhala burzovním spekulacím. -
-
nový směnečný řád z r. 1850 shrnoval dosud rozptýlené předpisy jednotlivých zemí a likvidoval staré směnečné řády. dále živnostenský zákon, spolkový zákon z r. 1852, akciový regulativ č. 175/1888 ř. z. aj. monopolizace rakouské politiky → celní tarif (1906), který měl chránit domácí podnikatele. prosperita bankovnictví se projevila ve vydání stanov rakouské cedulové banky, která zajistila stabilitu měny (1892-1899)
ŽIVNOSTENSKÉ PRÁVO - základním východiskem se stal živnostenský řád z r. 1859 - je koncipován jako liberální předpis – v době, kdy nebyla politická svoboda, byla svoboda obchodní → k živnostem je volný přístup, stačí splnit zákonné podmínky a oznámit činnost - mohli všichni, jen malé okruhy byly přísněji kontrolovány – technické nebo rizikové při dopadu na spotřebitele. - 3 kategorie: a) reálné koncese b) koncesované živnosti – ty omezené c) ohlašované – liberální, převažující - autoři se snažili zajistit volný přístup ke všem živnostem, tj. podnikání, pro každého svéprávného občana - to se nevztahovalo na námezdní pracovníky, dělníky a zřízence – pro ně platila ustanovení patriarchálního charakteru, která byla poplatná starým cechovním předpisům a zavazovala je k poslušnosti k zaměstnavateli - ten byl povinen jim pouze platit mzdu, jinak nebyl ničím omezen, mohl je kdykoliv propustit. - ukončil-li zaměstnanec předčasně pracovní poměr bez zákonného důvodu, mohl být nejen trestán, ale i donucen k návratu do práce policejní asistencí. - stávky znamenaly porušení pracovní smlouvy, ale už ne trestný čin - upravil využívání dětské práce, tj. zakázal zaměstnávat v průmyslových podnicích děti do 10 let a stanovil maximální délku pracovní doby pro děti mladší 14 a 16 let - 40 -
DĚLNICKÁ POLITIKA - vláda se zaměřila na organizované dělnické hnutí: 1. etapa - nejprve otevřená perzekuce a omezení dělnického zákonodárství jen na reformu živnostenského řádu, na pokusy o úpravu ručení zaměstnavatele při pracovním úrazu a zřízení pomocných pokladen – tato snaha vedla k vydání koaličního zákona a zákona o živnostenských soudech 2. etapa– politika „cukroví a biče“ – používaná pod vlivem bismarckovského Německa – vedle perzekuce přistupovala vláda i k jistým reformám sociální povahy - toto tzv. ochranné zákonodárství se nevztahovala na čeledníky – jejich poměry upraveny tzv. čeledními řády (1857 pro Prahu, 1866 pro Čechy), které vycházely z tradičních představ o kárné pravomoci pána nad čeledínem a značně znevýhodňovaly pracující (co do času, odpočinku, mzdy aj.) -
-
-
-
-
-
Novela živnostenského řádu 39/1883 – přizpůsoben především právní úpravě řemeslnického podnikání (tovární výroba zůstala stranou). Byla zavedena tzv. nucená společenstva pro všechny druhy živnost. podnikání. Dělnická novela /1885/ – nově upraveny pracovní poměry v řemeslnických živnostech a továrnách Součástí dělnické politiky bylo i úrazové a nemocenské pojištění a sociální, invalidní a starobní pojištění. rakouská vláda chtěla vystupovat jako záruka bezpečného řešení dělnických otázek a potřeb, chtěla získat dělnictvo a omezit vliv sociálně-demokratické strany. Zavedeno všeobecné nemocenské pojištění (jen na živnostenské dělnictvo), zavedeny příspěvky na nemocenské pojištění aj. Podstatné zhoršení a omezení sociálních a pracovních práv dělníků přinesla válečná léta 19141918 – urychlená militarizace hospodářství, podrobení podniků sloužících válečné výrobě vojenskému režimu atd. pracovní doba byla z počátku neomezená, živnostenský řád zakázal zaměstnávat v průmyslových podnicích (nad 20 zaměstnanců) děti do 10ti let a stanovil max. délku 10 hod denně pro děti do 14ti let, 12 hod pro děti do 16ti let. Noční práce dětí zakázány. v hornictví pracovní doba omezena až novelou horního řádu č. 115/1884 ř.z. – děti mohly být zaměstnávány jen na povrchu (mezi 12 a 14ti roky). Dívky do 18ti let jen na povrchu. Pracovní doba zkrácena na 12 hodin. V roce 1901 zkrácena na 9 hod. součástí dělnické politiky Rakouska bylo naklonit si dělníky, aby zmenšili vliv sociálnídemokracie: • všeobecné nemocenské pojištění – jen pro živnostenské dělnictvo (základem byl princip vzájemnosti, zemědělské dělnictvo vyloučeno), zavedeno 1888, na 20 neděl nemoci 60% denního platu, spory svěřeny rozhodčím soudům • úrazové pojištění – 1/1888 pojišťovna se mohla hojit na zaměstnavateli, pokud k úrazu došlo úmyslně nebo hrubou nedbalostí, rodina mohla požadovat odškodnění jen v případě úmyslného způsobení. To se ovšem vztahovalo jen na velké továrny. • prosazováno starobní pojištění. Podařilo se zakotvit penzijní pojištění soukromým zaměstnancům (1907), veřejným zaměstnancům poskytováno jako tzv. definitivní státní penzijní pojištění. • za války zhoršení stavu dělníků – nařízení č.122/1917 ŘZ a 123/1917 ŘZ – zlepšení mzdové, za určitých podmínek možnost rozvázání pracovního procesu. Pracovní doba prodloužena na 13 hodin, reálná mzda klesala, nemožno využívat odborová práva.
- 41 -
13. Rakouský ústavní vývoj 1848-1914 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA - do období moderního státu a práva vstoupily naše země revolucí, kdy porevolučním tlakem padl feudální absolutismus - k nástupu nového státu nedošlo ovšem ihned, teprve v období liberalizace v 60. letech byly v Rakousku upevněny základy moderního státu - ve vývoj moderního státu a správy vidíme několik důležitých etap: 1. Období od r. 1848 do r. 1860 - na jeho počátku jsou prvé úspěchy revoluce, kdy padl absolutismus - jako důsledek byla vyhlášena dubnová konstituce, odstraněno poddanství, robota i pozemkové vrchnosti - po počátečních úspěších byla revoluce vojenskou mocí potlačena, a tak v letech 1849 až 1860 byl nastolen režim, který znamenal obnovení absolutistické moci - po celé toto období, nazývané bachovský absolutismus, je stát budován centralisticky, dochází k k častému uplatňování represivních složek, na druhou stranu vláda se snaží podporovat rozvoj kapitalistického podnikání 2. Období od r. 1860 do r. 1867 - vojenské neúspěchy v Itálii, mezinárodní izolace a finanční krize způsobily, že se stala situace pro vládu neudržitelnou - r. 1859 byl odvolán ministr Bach a následujícího roku byl vydán Říjnový diplom, ohlašující návrat k ústavnosti - ke konečnému kompromisu mezi feudalitou a měšťanstvem došlo v r. 1867, kdy byla vydána tzv. prosincová ústava, zakotvující občanské svobody 3. Období od r. 1867 do r. 1871 - vypuká ostrý konflikt česko-rakouský, označovaný jako úsilí o česko-rak. vyrovnání 4. Období od r. 1871 do r. 1914 - dochází především k nástupu nové síly do politického života – dělnictva - objevují se i národnostní boje REVOLUCE R. 1848 V ČESKÝCH ZEMÍCH - počátek revoluce byl ovlivněn mohutným evropským demokratickým hnutím, které zahájila revoluce v Paříži v únoru 1848 - charakter a cíle revoluce byly především protifeudální, liberální buržoazie usilovala o porážku feudálně absolutistického režimu, o likvidaci výsad šlechty - vedle požadavků liberálních se v programu české reprezentace uplatňují požadavky národní, součástí tohoto programu pak byly i otázky jazykové – rovnoprávnost češtiny s němčinou 11. března 1848 – schůze ve Svatováclavských lázních z iniciativy radikálních demokratů - veřejné shromáždění, které přijalo aklamací řadu politických požadavků, které byly následujícího dne zredigovány v První pražskou petici o v čele stojí požadavek jazykové rovnoprávnosti, obnovení ústavní jednoty zemí České koruny, zavedení obecné samosprávy, volebního práva o zavedení ústnosti a veřejnosti soudního řízení, svobody tisku, víry o ochran osobní svobody, ozbrojení občanů, zmírnění daňového zatížení, zdokonalení školství a svobody univerzitního vyučování - na téže schůzi byl zvolen petiční výbor (26 osob), nazýván Svatováclavským výborem o reprezentant české politiky, rozhodující revoluční orgán o zabýval se i otázkami sociálními, zmírněním nezaměstnanosti apod. 23. března 1848 – kabinetní list císaře - v podstatě bylo vyhověno jen požadavkům jazykové rovnoprávnosti a v otázce roboty bylo přislíbeno, že bude do konce března r. 1849 zrušena za patřičnou náhradu - 42 -
29. března 1848 – Druhá pražská petice, která reagovala na neochotu vyhovět českým požadavkům - opakovala zejména české státoprávní požadavky a žádala volební právo do zemského sněmu pro všechny obyvatele bez ohledu na jejich společenský původ - žádost, resp. polemika s kabinetním listem 8. dubna 1848 – kabinetní list císaře - přislíbena jazyková rovnoprávnost, svolání zemského sněmu a stanovení zásad voleb - celkový tón kabinetního listu poukazoval na ústupnost a ochotu vlády -
-
-
vývoj revoluční situace v českých zemích vyžadoval i řešení komplikované otázky mocenských a správních orgánů v Čechách i nadále fungovaly předbřeznové orgány: zemské gubernium v čele s gubernálním prezidentem, krajští hejtmani, byrokratické magistráty jmenované vládou a vrchnostenská správa v čele s vlastníky panství vedle nich se začaly vytvářet i nové revoluční orgány: v dubnu došlo ke spojení Svatováclavského výboru s mimořádnou guberniální komisí v tzv. Národní výbor, jehož hlavním úkolem bylo realizovat kabinetní list z 8. dubna a připravit volby do zemského sněmu vývoj revoluce v Čechách byl dále komplikován národnostními rozpory, které se po počáteční spolupráci objevily mezi českým a německým měšťanstvem za jejich počátek je možno považovat stanovisko českých politiků k pozvání k účasti na činnosti připravovaného výboru ve Frankfurtu o právě tu zřetelně vystoupil české politiky, tj. požadavek národního osvobození, postoj, který vyjádřil ve svém dopise z 11. dubna 1848 František Palacký o odmítl tvrzení o příslušnosti českých zemí k německé říši a k centralizované ruské monarchii o tím položil základy české politiky austroslavismu, koncept spolupráce slovanských národů v rámci habsburské monarchie
- volby byly vypsány na 7. 6. 1848, ale neuskutečnily se, nebo události nabraly na dramatičnosti - ve Vídni došlo opět k bouřím, vídeňský dvůr uprchnul do Innsbrucku 2. června 1848 – Slovanský sjezd (sjezd rakouských Slovanů) - došlo ke konfliktu s vojenskými jednotkami, kterým velel jako zemský vojenský velitel v Čechách generál Windischgrätz 12. června 1848 – v Praze propuklo ozbrojené povstání - byl vyhlášen výjimečný stav a vůdcové (pokud neuprchli) byli uvězněni -
vývoj na Moravě probíhal odlišným způsobem než vývoj v Čechách poslanci zemské sněmu se postavili proti ústavněprávnímu spojení s českými zeměmi, tedy proti obnovení státu České koruny důvodem byla obava německých politiků ze ztráty své majority nejvýznamnějším opatřením moravského sněmu bylo zrušení roboty (parentální roboty – skutečné – a naturálního desátku) 26. června 1848
česká politika se soustředila po porážce pražského povstání na říšský sněm, do kterého byly provedeny volby na základě volebního řádu ze 30. května 1848 o volby byly nepřímé, vykonávaly se pomocí volitelů o volby byly tejné, rovné a téměř všeobecné o pro výkon aktivního i pasivního volebního práva se vyžadoval věk 24 let - na sněmu stáli čeští poslanci na pravici a podporovali vládu ve snaze dosáhnout zvláště propuštění zatčených vůdců pražských bouří 5. srpna 1848 – na sněmu přijato usnesení o zrušení poddanských svazků 7. září 1848 – císařským patentem zrušeno poddanství, pozemkových vrchností a roboty (za náhradu) -
- 43 -
pod vlivem nepokojů ve Vídni musel sněm počátkem října 1848 přenést svoji činnost na Moravu do Kroměříže, kde od 15. listopadu pokračoval na přípravě nové ústavy, která se ovšem nikdy nestala zákonem o první část obsahovala občanská práva, byla ovlivněna americkou a francouzskou ústavou o vycházela ze zásady, že „každý člověk je svoboden, každý má stejné právo rozmnožovati blaho své hmotné i duševní“ o rovnost před zákonem, zrušení šlechtictví, ústnost a veřejnost soudního řízení, zrušení trestu smrti, ochrany domovní svobody, právo petiční, svobodu vyznání, apod. o celá ústava byla koncipována pro konstituční monarchii v čele s císařem neodpovědným z výkonu své moci 2. prosince 1848 - vlády neschopný Ferdinand V. se vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. 7. března 1849 – poté, co byla v únoru poražena maďarská vojka u Kápolny, vláda rozpustila říšský sněm a současně vyhlásila novou oktrojovanou ústavu s datem 4. března 1849 -
ÚSTAVNÍ VÝVOJ 1848 – 1867 A. Dubnová ústava - vydaná 25.4.1848 (nazývaná též Pillersdorfova) - je oktrojovaná – vydaná z rozhodnutí císaře, nepřijatá sněmem - vztahuje se na monarchii bez Uher, Chorvatska a Lombardsko-Benátska - má sedm částí, obsahuje všeobecné předpisy o postavení císaře a občanských a politických právech občanů, o vládě, říšském sněmu a zemských sněmech - nikdy neplatila, na jejím základě byl jen svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáždění (některé její zásady byly uplatněny později) - historické země jsou chápány jen jako provincie říše (i Čechy a Morava) - říšský sněm je dvoukomorový (poslanecká sněmovna a senát), členové S jsou jmenováni císařem - císař má rozsáhlé pravomoci, je omezen jen ve sféře zákonodárné spoluúčastí sněmu a v moci nařizovací podpisem ministra - ústava zakotvila svobody: osobní, náboženskou, tisku, ochranu listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení, národnostní rovnoprávnost - zachovává převahu feudálních velkostatkářů, kteří zasedají v horní sněmovně - volební právo nemá dělnictvo, osoby ve služebním poměru a závislé na podpoře dobročinných ústavů - vídeňské povstání přispělo ke změně volebního řádu – zůstala jen nepřímá volba poslanců, ale na 500 voličů připadá jeden volitel - na základě ústavy zasedal od 10.7.1948 do 7.3.1949 říšský sněm v Kroměříži, jeho rozehnáním padla i osnova Kroměřížské ústavy - vláda vyhlásila další oktrojovanou ústavu B. Březnová ústava (či Stadionova) - datována byla už 4.3.1849, přečtena 7.3., vyhlášena současně s císařským manifestem, kterým byl rozpuštěn kroměřížský sněm - sestává se ze 16 částí rozdělených na 123§ - je důsledně centralistická, nečiní rozdíl mezi zeměmi – země chápány jako provincie podřízené ústřední vládě, vychází z koncepce jednotného státního území, jednotného území celního i obchodního. - zakotvuje dědičnou monarchii v čele s císařem o je posvátný, neporušitelný a neodpovědný o má rozsáhlé pravomoci: vrchní velitelství branné moci, vypovídání války, uzavírání míru, zahraniční styky, vyhlašování zákonů (se spolupodpisem ministra), jmenovat a propouštět ministry, udílet šlechtictví, řády a vyznamenání. - 44 -
-
-
-
-
ústava zakotvuje jednotné občanství, jednotný právní řád, rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, obecní samosprávu moc zákonodárná je dána císaři „ve spojení se sněmem říšských, popř. zemskými“ instituce říšského sněmu zachována v podobě dvoukomorového parlamentu, skládající ho se z horní a dolní sněmovny (zástupci dolní měli být voleni na zemských sněmech – dva poslanci za každou zemi). další poslanci měli být voleni podle vysokých volebních censů z nejbohatších šlechtických kruhů. moc výkonná příslušela jen císaři (vykonává ji prostřednictvím příslušných ministrů), současně zřízena říšská rada jako poradní orgán císaře jím jmenovaný moc soudcovská svěřena soudům, dána jim záruka nezávislosti, o soudci prohlášeni za nesesaditelné a neodvolatelné o dále je zřízen říšský soud, příslušný pro spory ústavní povahy mezi zeměmi a korunou, ve sporech o politická práva aj. zavedena obecní samospráva spolu s ústavou byla vydána „Listina základních občanských práv“ (neplatila v Uhrách), která ve 13§ zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury, právo petiční, svobodu shromažďovací a spolčovací, nedotknutelnost osoby, svobodu domovní aj.. Vládě však byla dána možnost zastavit působnost těchto práv na určitý čas (§12) dosavadní Český stát tak touto ústavou zcela zanikl (nebyl ovšem zrušen právní normou) a na jeho místě fungovaly jen jeho části – země samotná ústava však v život nikdy nebyla uvedena, jen některé její ustanovení byla provedena patenty a nařízeními
C. Bachovský absolutismus - byl provedený třemi kabinetními listy z r. 1851 (96-98/1851) a tzv. Silvestrovskými patenty z 31.12.1851, které znamenaly přechod k absolutismu. o prvý z patentů zrušil březnovou ústavu, o druhý zrušil občanská práva (slíbil jen ochranu církvím) o třetí stanovil základní organizaci správy zemí, soudnictví v prvé instanci ponechal spojené s výkonem správy, zaváděl trojinstanční soudní řízení, odstranil veřejnost procesu, zrušil poroty a zaváděl státního zástupce jako žalobce v trestních věcech - občanský a trestní zákoník se staly společnými pro všechny země mocnářství - otevřena cesta k zavedení režimu, který se prakticky dotkl všech vymožeností revoluce D. Říjnový diplom - po porážkách u Magenty a Solferina v r. 1859 musí Rakousko změnit politiku, ocitá se v mezinárodní izolaci. - je donuceno podepsat příměří ve Villafrance a mírem v Curychu se vzdala větší části Lombardie. - ministr Bach byl propuštěn, a taky policejní ministr Kempus – otevřena cesta k liberalizaci - vláda byla donucena svolat říšskou radu ustavenou v r. 1851 o Velkostatkáři, podnikatelé a bankéři, kteří mohli státu finančně pomoci, požadovali kontrolu nad stavem financí a rozpočtem. - cestu k obnovení ústavnosti a parlamentního režimu otevřel císařský patent z 5.3.1859 o doplnil říšskou radu o další členy („rozmnožená říšská rada“), byly nařízeny nepřímé volby do rozmnožené říšské rady o říšská rada byla svolána v r. 1860 k projednání státního rozpočtu o říšská rada mohla jenom posuzovat státní rozpočet a rozpočty zemí. 17.7.1860 císař musel uznat svrchovanost říšské rady při povolování daní a dávek. o říšská rada požaduje později rozsáhlou samosprávu zemí a liberalizaci veřejného života. - 45 -
-
-
vývoj k obnovení ústavnosti byl uzavřen dvěma akty: císařským manifestem a říjnovým diplomem z 20.10.1860. o Říjnový diplom připustil nutnost federalizace monarchie, za základní princip je prohlášen návrat k parlamentarismu a vyzvednuta úloha zemských sněmů o zemským sněmům a říšské radě se přiznává podíl na zákonodárné moci o do kompetence říšské rady byly zařazeny záležitosti celostátní povahy o alespoň v náznaku umožňoval obnovení historických práv českého království (Zemím uherské koruny ale přiznával práva v oblasti zákonodárné, což se prakticky rovnalo obnovení jejich společné ústavy). říjnový diplom ale realizovaly jiné kruhy, než které si ho vynutily; k moci se dostávají kruhy, které se hlásí k velkoněmecké ideologii. vůdčí osobností se stává Schmerling. Ten připravil osnovu k další oktrojované ústavě.
E. Únorová ústava (Schmerlingova) - byla vyhlášena 26. února a skládala se ze tří patentů - zřizovaly parlament, tj. říšské zastupitelstvo, složené ze dvou komor – sněmovny poslanecké a panské a zaváděly zřízení zemské pro země neuherské - ústava tak otevírala cestu k politickému zastoupení šlechty jako dědičným pérům v panské sněmovně a jako poslancům ve sněmovně poslanecké. - charakteristickým rysem ústavy je centralistické pojetí státu, což se projevuje zvláště v posílení zákonodárné pravomoci říšského zastupitelstva a v omezení moci zemských sněmů - ústava naznačovala v duchu Říjnového diplomu možnost dualistického uspořádání říše tím, že rozlišovala tzv. užší a širší říšskou radu. - užší byla říšská rada omezená jen na zástupce zemí rakouských, širší měla pak jednat jen o společných záležitostech, včetně uherských; v této širší podobě se však nikdy nesešla. - parlament: o poslanecká sněmovna – volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů o panská sněmovna – jmenována panovníkem – cesta pro šlechtické rody jak získat úřad dědičně - ústava nezakotvovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, ochranu národních práv, poslaneckou imunitu. - bylo však zakotveno právo panovníka vládnout bez parlamentu a vydávat nařízení s mocí zákona, pokud říšská rada nezasedala. - důležitou součástí ústavy byla zemská zřízení pro jednotlivé země a volební řády do 15 zemských sněmů. o volební řády však jednostranně privilegovaly německé měšťanské strany o základem volebního systému se staly 4 kurie (velkostatkářská, obchodních komor, měst a venkovských obcí). - činnost parlamentu se soustředila na zakotvení občanských práv (zákon tiskový, o ochraně svobody osobní, na ochranu svobody domovní, zákony spolčovací a shromažďovací) - zemské sněmy: o moc omezena o zákonodárná pravomoc v oblasti zemědělství, veřejných prací, dobročinnosti a zemských rozpočtů o mohly vydávat prováděcí zákony v záležitostech obecních, církevních, školských aj., navíc sněmy vydávaly prováděcí zákony k zákonům říšským o u nás předsedou zemský maršálek, na Moravě zemský hejtman o byly současně orgány zemské samosprávy a měly své výkonné orgány = zemské výbory – vedly správu zemského majetku a dohlížely na výkon samosprávy. Do říšské rady vysílaly poslance. o základní význam měly ZS pro vytváření říšské rady – volební právo určovalo v počátcích strukturu a složení poslanecké sněmovny říšské rady. Základem volebního systému se staly kurie, které představovaly kompromis mezi stavovským systémem - 46 -
-
zájmového zastoupení a buržoazními představami o vládě majetných kruhů. Voliči i poslanci rozděleni do 4 kurií – velkostatkářské, obchodních komor, měst a venkovských obcí. čeští poslanci se snaží prosadit svůj politický program – neúspěšně, proto v r. 1863 na protest proti porušování českého historického státního práva ze sněmovny odešli
F. Rakousko-uherské vyrovnání z r. 1867 - v roce 1866 utrpělo Rakousko drtivou porážku od Pruska v bitvě u Sadové - vláda nemohla dále čelit tlaku Maďarů na nové státoprávní uspořádán -> bylo proto provedeno vyrovnání: o říše se rozpadla na dva státní celky spojené osobou panovníka a některými společnými záležitostmi (zahraniční politika, finance, vojsko) o pro správu těchto institucí měli společná zvláštní ministerstva a nejvyšší účetní dvůr o Úřad říšského kanceláře zanikl a jeho funkci převzal ministr zahraničních věcí o Všechny společné instituce, které podléhaly některému z uvedených resortů, byly označovány jako císařské a královské (c. a k.). o Roku 1874 to bylo upraveno zvláštním nařízením - pro výkon zákonodárné činnosti v oblasti společných záležitostí byly zřízeny tzv. delegace, o shromáždění vytvářená ad hoc po 60 poslanců z Rakouska i Uher (celkem tedy 120) o Každá sněmovna delegovala 40 poslanců ze sněmovny dolní a 20 z horní, nikdy se v tomto složení však nesešla - zákonodárná úprava dualizace monarchie nebyla zakotvena v celoříšském zákonodárství, pouze vyhlášena v zákonném článku v Uhrách a v zákoně o společných záležitostech v Předlitavsku G. Prosincová ústava - státní celek po R-U vyrovnání nesl úřední název „Celek království a zemí v říšské radě zastoupených“ – 17 zemí, tomuto celku se říkalo Předlitavsko - pojítkem byl kromě společného parlamentu i společný panovník, název zněl RakouskoUhersko - prosincová ústava vydána pro tyto země: o vrchol rakouského ústavního vývoje, platila až do r. 1918 o obsahovala širokou chartu občanských svobod, na které navázala čs. Ústava. o byla formálně pokračováním ústavy únorové. o tvořili ji zákony 141-145 ř.z. (o říšském zastupitelstvu,o všeobecných právech státních občanů, o říšském soudu, o moci soudcovské, o moci vládní a výkonné) - říšská rada tvořena dvěma komorami – poslaneckou a panskou o členy panské sněmovny byli zletilí členové panujícího rodu, tzv. dědiční pérové a členové jmenovaní císařem za zvláštní zásluhy (např. Palacký). o virilní mandáty, spojené s výkonem úřadu, náležely vysokým prelátům (biskupům a arcibiskupům s hodností knížecí). o poslanecká sněmovna volena zemskými sněmy - působnost zemských sněmů byla taxativně vypočtena, zbytek spadal do kompetence zemských sněmů; i tak jsou ale zemské sněmy podružnější. - zakotveny svobody: rovnost před zákonem, rovný přístup k úřadům, volnost stěhování, svoboda osobní, listovní, právo petiční, právo shromažďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku, víry a svědomí, vědy a volby povolání, ochrana národností a soukromého vlastnictví. - kladné rysy: zakotvení svobod a parlamentarismu - negativní rysy: o některé přežitky feudalismu – postavení a moc císaře – stál mimo zákon, neměl odpovědnost, existence panské sněmovny, existence instituce šlechtictví aj. o Tisk byl omezován vysokými kaucemi, byla připuštěna možnost policejních zásahů do spolkové činnosti. - 47 -
-
o Na základě zákona o výjimečném stavu z r. 1869 mohla být omezena činnost porotních soudů i výkon některých práv a svobod. tato ústava znamenala značný pokrok a stala se základem dalšího boje o demokratizaci státu, zejména v oblasti volebního práva
ÚSTŘEDNÍ ORGÁNY HABSBURSKÉ MONARCHIE PO ROCE 1867 A. Panovník - v rakouské právním řádu zaujímal výjimečné postavení – stál nad právem a jeho postavení i právní ochrana byly koncipovány v duchu pozdně feudálního absolutismu a vycházely z tradic římského císařství - základem jeho postavení byla pragmatická sankce z r. 1713, která zakotvovala dědičnou vládu habsbursko-lotrinské dynastie v habsburských zemích - postavení panovníka bylo označována atributy „posvátny, neporušitelný, neodpovědný“ - císaři patřilo výlučné právo velet armádě, rozhodovat o válce a míru, - císař reprezentoval stát navenek, řídil jeho zahraniční politiku - vytvářel panskou sněmovnu, jmenoval funkcionáře této sněmovny i zemských sněmů - postavení panovníka bylo dále upevněno a zvýrazněno rakouskou-uherským vyrovnáním, kdy panovník získal výrazný vliv na správu a politický život vůbec - skutečný vliv byl ještě mnohem větší, neboť prakticky celé období je spojeno s vládou císaře Františka Josefa I. (dlouhé období povýšilo císaře na autoritu) B. Vláda - dvorské úřady byly v březnu 1848 nejvyšším rozhodnutím přeměněny v ústavní ministerskou radu - ta se skládala tehdy z ministerstva zahr. záležitostí a císařského domu, m. vnitra, spravedlnosti, financí, války, později ještě kultu a vyučování, veřejných prací, obchodu a koncem roku i orby - jakákoli odpovědnost parlamentu úplně zmizela - nejdůležitější agendou se staly záležitosti policejní (policejní ministerstvo zrušeno v r. 1867) - po roce 1867 se ministerská rada skládala z ministerstev, jež byla řízena osobně ministry, kteří odpovídali za veškeré jednání ministerstva - ministerská rada rozhodovala sborově, pro přijetí opatření se vyžadoval souhlas ostatních - kromě toho, že byli ministři odpovědni císaři, byli už také odpovědni i parlamentu za zákonnost císařových vládních aktů a zákonnost svých správních opatření – císař tedy nemohl vládnout bez ministrů - vydávala ministerská nařízení a rozkazy k provádění zákonů C. Parlament - parlamentní systém byl zakotven základním zákonem č. 141/1867 ř.z. (prosincová ústava) - říšská rada, jak se parlament nazýval, měl dvě komory: o Poslaneckou sněmovnou – volena o Panská sněmovna – členové jmenováni císařem z řad zletilých princů, z virilistů (arcibiskupů a biskupů s knížecí hodností) a dále z členů nejvyšší šlechty - v rozhodování si byly obě komory rovny - rada rozhodovala o společných záležitostech s uherskou částí monarchie, do kompetence zákonodárné patřily věci vojenské, státní finance, hospodářství, zdravotnictví, apod. - právo kontroly st. rozpočtu a správní pravomoc ve svých vlastních záležitostech - § 14 z. č. 141/1867 ř.z. dával panovníkovi právo vydávat v době, kdy říšská rada nezasedá, nařízení s mocí zákona, která musela být předložena nejbližšímu zasedání rady, jinak pozbývala platnost o panovník měl ale svolával sněmovnu, ukončoval její zasedání, vypisoval nové volby – mohla být vytvořena situace, kdy vládne bez sněmovny bez časového omezení!!! - zák. činnost byla však omezována i vládou, vládní návrhy měly přednost při projednávání - k usnášení bylo potřeba přítomnosti 100 poslanců, těžiště práce leželo ve výborech - 48 -
14. Úprava občanských práv a svobod v Rakousku 1848-1918 ZAKOTVENÍ PRÁV A SVOBOD V ÚSTAVÁCH A. Dubnová ústava - formulovala a zakotvila demokratické svobody: svobodu osobní a náboženskou, svobodu tisku, ochranu listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení, národní rovnoprávnost B. Březnová ústava - Listina základních občanských práv (pro země rakouské mimo Uher) byla vydána k ústavní listině, která ve 13 paragrafech zakotvila svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury, právo petiční, svobodu shromažďovací a spolčovací, nedotknutelnost osoby, svobodu domovní, ochranu listovního tajemství. - zároveň ale v §12 byla zakotvena možnost, aby vláda zastavila působnost těchto práv na určitý čas. C. Bachovský absolutismus - první ze silvestrovských patentů prohlásil ústavu za zrušenou, jen se výslovně potvrzovala rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty - druhý prohlásil občanská práva za zrušená. Jen slíbil ochranu církvím státem uznávaným. - třetí patent odstranil veřejnost ústního řízení, zrušil poroty a zaváděl státního zástupce jako žalobce v trestních věcech D. Únorová ústava: - nezakotvovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, ochranu národnostních práv. - Činnost nového parlamentu se tak soustředila hlavně na zakotvení občanských práv. - podařilo se však přijmout jen zákon tiskový (6/1863) a zákon o ochraně svobody osobní (87/1862), na ochranu svobody domovní (88/1862). - teprve později byly schváleny zákony spolčovací a shromažďovací (134 a 135/1867). E. Prosincová ústava: - přinesla širokou chartu občanských svobod, na které navázala i československá republika. - byla zakotvena rovnost před zákonem, rovný přístup ke státním úřadům, volnost stěhování i vystěhování, svoboda osobní, listovní a právo petiční, právo shromažďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku, víry a svědomí, vědy a volby povolání, ochrana národností a soukromého vlastnictví. - měla i rysy negativní – možnosti policejních zásahů do spolkové činnosti a zákon z r. 1869 o omezení činnosti porotních soudů ve výjimečném stavu - velké změny proběhly ve volebním právu a v právu na samosprávu - v čl. 14 zákona 142/1867 byla zakotvena plná svoboda vyznání a svědomí, čl. 15 zavedl autonomii a samosprávu církví -
-
rozvoj kapitalismu si vynutil v rakouském právním řádu zakotvení instituce kapitálových asociací, na požadavky dělnictva reagovalo rakouské právo jak protisocialistickým zákonodárstvím, tak i sociálním zákonodárstvím – krátila se pracovní doba, omezovala se práce dětí, objevila se nová instituce pojištění na rozdíl od práva feudálního vychází moderní právo z koncepce všeobecnosti práva, jeho obecné platnosti a rovnosti před zákonem. tím rakouský stát nabývá podobu právního státu.
PRÁVO SPOLČOVACÍ A SHROMAŽĎOVACÍ, PRÁVO KOALIČNÍ - cestu k zakotvení spolčovací svobody otevřel až revoluční rok 1848 a již prvá ústava slibovala v §22 právo občanům vytvářet spolky o v §7 březnové ústavy byl jejich vznik učiněn závislým na jejich cílech, účelu a prostředcích, které nesměly mít protistátní charakter. o byl nad nimi zaveden policejní dohled. - 49 -
-
-
-
-
-
-
už patentem 246/1851 jsou zakázány všechny politické spolky, základem spolkového života byl pak spolkový patent z r. 1852 provedený jen z části, tj. v platnosti ponechána jen ustanovení upravující činnost spolků výdělečných obnovení ústavnosti v r. 1861 znamenalo obnovení spolkové a shromažďovací svobody, která byla zakotvena zákony 134 a 135/1867 zákon spolkový 134/1867 rozlišoval spolky politické a nepolitické. o zákon se nevztahoval na společnosti, které měly obchodní a výdělečný charakter a na společnosti podpůrné a náboženské. o policejní úřady sice nemohly dávat souhlas se založením spolku, mohly ale spolek zakazovat, pokud jeho založení odporovalo zákonu, právu, nebo je-li státu nebezpečné. o rozhodování o vzniku spolku patřilo do kompetence zemského místodržitelství, konkrétní dohled pak okresním hejtmanům či policejním ředitelstvím. o Těm musely spolky hlásit jména členů, oznamovat konání schůzí, politické úřady měly právo na ně vysílat zástupce. o členy politických spolků nesměli být cizinci, ženy a nedospělí. o politické spolky také nesměly vytvářet pobočné spolky (affiliace). o každý nový člen musel být nahlášen. dohled policejních orgánů sloužil hlavně k opatřením proti dělnickým spolkům a organizacím. Perzekuce těchto trvala hlavně v 70. a 80. letech. rakouský právní řád vůbec neupravoval postavení politických stran. o Ty existovaly pouze fakticky, nikoliv právně. o Zatímco každý spolek byl právnickou osobou, mohl vystupovat jako nositel práva a povinností, nabývat vlastnictví, strana existovala jen de facto. o Právní řád tedy stíhal členy ilegální politické strany na základě trestního zákona a jeho ustanovení o členství v tajných spolcích, či prohlašoval cíle strany za státu nebezpečné. zákonem shromažďovacím 135/1867 bylo dovoleno konat shromáždění. o Až na nepatrné výjimky muselo být každé shromáždění ohlášeno policii 3 dny předem o zákon rozlišoval mezi shromážděním lidu, všeobecně přístupným shromážděním a shromážděním omezeným na zvané hosty o Policie měla právo vysílat na shromáždění zástupce a rozpouštět je. o Za přestoupení zákonů bylo ukládáno vězení do 6 týdnů nebo pokuta 400 K. Ve skutečnosti se udělovaly tresty daleko vyšší. od spolků je nutno odlišit koalice o to byly buď úmluvy podnikatelů, vlastníků výrobních prostředků, atd., jejichž cílem bylo dosažení zhoršení mzdových či pracovních podmínek dělníků, případně zvýšení cen a jiné výhody (kartel) o nebo to mohla být úmluva pracujících, jejímž cílem bylo zastavit dosáhnout zastavením práce zlepšení pracovních a sociálních podmínek (stávka). od vydání zákona o právu koaličním (43/1870) nebyla stávka trestným činem podle §481 o praxe se ale uchylovala k tomu, že jednání stávkujících hodnotila jako přečiny a zločiny a stíhala je na základě trestního zákona mnohem přísnějšími tresty o každá stávka byla předmětem pozornosti úřadů, které se ji snažily omezit
PRÁVO TISKOVÉ - požadavky tiskové svobody byly ve spojitosti s požadavky svobody projevu. - Jejich východiskem byl předpis z března 1848, který však nenabyl platnosti, a nařízení ministerské rady z 18.5.1848, kterým bylo pro rozhodování o tiskových deliktech u nás poprvé zavedeno řízení před porotními soudy - zrušením předběžné cenzury byla zavedena trestní odpovědnost autorů tiskopisů za jejich obsah, právní předpisy zajistily dohled policejním orgánům - to bylo zakotveno v tiskovém patentu z r. 1849 (161) a uvozovacím patentu k trestnímu zákonu z r. 1852 a v tiskovém řádu z r. 1852 - 50 -
-
-
-
-
pro vydávání časopisů se vyžadovalo složení peněžité jistoty (kauce). Tiskový řád umožňoval zastavení každého časopisu, který byl nepřátelský monarchii, náboženství, veřejné mravnosti, společenským základům státu. definitivně bylo tiskové právo upraveno po obnovení ústavnosti zákonem 6/1863 a zákonem o tiskovém řízení 7/1863, které byly později novelizovány zákonem 142/1867 a 32 a 32/1869. Tyto zákony znovu zavedly do tiskového soudnictví porotní soudy. východiskem pro úpravu tiskového práva byl čl. 13 zákona 142/1867 o zakotvil právo každého „mínění své v mezích zákona slovem, písmem, tiskem nebo vyobrazením volně pronášeti“. o Současně byla zakázána předběžná cenzura - úřady dostaly právo zakázat vydání časopisů, rozšiřování tiskovin, který byly zakázány a sledovat a kontrolovat zahraniční časopisy, také mohly konfiskovat čísla časopisů. ustanovení o povinnosti skládat peněžité kauce pak postihovalo zvláště dělnické časopisy. Rakouské tiskové právo pak bylo převzato ČSR (kauce byly mezitím zrušeny.)
POMĚR SÁTU A CÍRKVÍ (Zřejmě to tady nepatří, ale myslím, že je dobré mít o této problematice alespoň nějaké povědomí.) - vztah mezi státem a církvemi byl podstatnou měrou v období po r. 1848 ovlivněn josefínskými reformami, které položily základ pro řešení tohoto vztahu z hlediska zájmů státu - výsledkem těchto reforem bylo rozbití představ o nezávislosti církve na státu, a tak zvítězila myšlenka o svrchovanosti státu církevními organizacemi a o nutnosti státního dohledu - po revolučním roce se v ústavách objevovala myšlenky samosprávné autonomie církevních organizací, přičemž se zdůrazňovala podřízenost církví státním zákonům - v projektu Kroměřížské ústavy byla zakotvena zásadu, že žádný náboženský spolek neužívá od státu přednost před jinými a rovněž prohlásila obligatornost civilního sňatku - následovalo období bachovského absolutismu, ovlivněné silným policejním absolutismem, kdy stát navázal těsné spojení s katolickou církví 1855 – konkordát mezi katolickou církví a rakouským státem, publikovaný papežem v bule Deus humanis salutae auctor a vyhlášený císařským patentem pro celou říši o položeny základy k obnově moci katolické církve v rakouské mocnářství o pro církev rozsáhlá oprávnění jak v oblasti manželské, tak i v oblasti školské o kat. náboženství bylo prohlášeno za nedotknutelné autonomie uvnitř církve byla uznána o pravomoc soudů světských ve věcech občanských a trestních nad duchovními byla však papežem plně uznána o právo církve na výchovu mládeže na všech školách, k vyučování na středních školách a na gymnáziích byli připuštění jen katolíci - v druhé části, v Uhrách, nebyl konkordát uznán a praktikován - základní myšlenky konkordátu padly již přijetím základních zákonů státních (prosincové ústavy), zvláště pak č. 142/1867 ř.z., který zakotvoval plnou svobodu víry a svědomí, tj. v jistém smyslu oddělil od sebe sféru života občana ve státu a sféru duchovního života - provedením zásad ústavy byly zákony, které jsou známy pod názvem květnové zákony (č. 47, 48, 49/1868 ř.z.) o obnovily platnost občanského práva v manželských vztahů katolíků o upravily vztah církve ke školám - ostrý vztah mezi Svatou stolicí a rakouskou vládou způsobený již květnovými zákony vyvrcholil odstoupením rakouského státu od konkordátu v roce 1874 o nepokusil se zavádět církevní samosprávu, právo kanonické ztratilo povahu práva - na péči státu o majetkové zajištění církve, resp. jejich kněží, se nic nezměnilo a řešilo se to později vydáním dvou kongruových zákonů - podle rakouské právní úpravy se církve dělily na státem: 1. Uznané - požívaly ochrany zákona, veřejné korporace s vlastní samosprávou, stát jim jim svěřoval některé úkony – uzavíraní sňatků, vedení matrik, učení náb. 2. Neuznané - 51 -
15. Vývoj správy a samosprávy v Rakousku 1848-1918 -
-
-
revoluční rok 1848 přinesl základní změny ve struktuře i činnosti rakouské správy za nejpodstatnější můžeme označit tyto změny: 1. Zavedení samosprávy a tím i dvojkolejnosti veškeré správy vůbec 2. Dovršení dlouhého procesu postátnění správy tím, že správa patrimoniální (vrchnostenská) byla zrušena a nahrazena důsledně správnou státní (zeměpanskou) důsledky těchto změn byly dalekosáhlé: o poprvé se nám tento vztah ukazuje jako vztah svobodného a nezávislého občana, který je v oblasti správy rovnocenným partnerem státu (např. zavedení správního soudnictví) o toto podmíněno liberálními představami, ale zvláště v oblasti volebního práva se ještě neuznávala rovnost majetných s nemajetnými. základy nového uspořádání založeny: o dubnovou ústavou o zrušením poddanství a patrimoniální správy o císařským nařízením č. 268/1849 o nové organizaci soudní o č. 295/1849 o nové organizaci správy o prozatímní zákon obecní ze 17.3. 1849, kterým byla prohlášena svobodná obec za základ svobodného státu
1. SPRÁVA ZEMĚPANSKÁ - tzv. správa politická, schválena císařem, pak postupně zaváděna - celá soustava 1.1.1850 vstoupila v život, stát požádal zatímní soudy a úřady patrimoniální, aby ještě fungovaly. Zavedeny okresy, kraje a země A. Okresy - nově zavedené okresy se staly nejnižší složkou státní zeměpanské správy (v Čechách zavedeno 79 okresů, Morava 25, Slezsko 7) - v čele okresní hejtman: o právnicky vzdělaný, měl k dispozici odborný úřednický personál (okresní komisař, sekretáři, zřízenci aj.). o rozsah působnosti okresního hejtmanství byl vyložen v zásadách pro organizaci politických správních řádů z roku 1849 o měl dbát na vyhlašování a provádění zákonů, starat se o bezpečnost, veřejný pořádek aj., dále evidence obyvatel, statistická evidence, pomoc při doplňování stravování a ubytování vojska, dohled nad správou obecní, církevní, nad spolky aj. - nová organizace politické správy byla zavedena na základě kabinetního přípisu císaře ze dne 31.12.1851 a prováděcími nařízeními ministrů vnitra, spravedlnosti a financí z r. 1853 a uvedena v život od 1855 o dochází ke spojení soudnictví a správy v tzv. smíšených okresních úřadech. o počet okresních hejtmanství rozšířen na 208, tj. správa zeměpanská sledovala územní organizaci soudní, která měla menší obvody než původní správní okresy. o V čele nových okresů stáli tzv. okresní představení, kteří byli odpovědni za nerušený chod správy (personál – adjunkti, knihovníci, sluhové aj.). pravomoc – kryla se s pravomocí bývalých okresních hejtmanů, přibyla pravomoc soudní nově zdůrazněna pravomoc v otázkách manželství (dávali souhlas) - instituce okresních hejtmanství opět zavedena po r. 1868 na základě prosincové ústavy o ta důsledně oddělila pravomoc soudní a správní o hejtmanství sloužilo opět jako 1. instance, a správní obvod označen jako politický okres (v jeho rámci několik okresů soudních) - 52 -
o vedení okresních hejtmanství budováno na principu jednoho odpovědného vedoucího úředníka – hejtmana (nesl plnou odpovědnost za chod okresu). o od počátku nové správní soustavy neexistovala nikde ve státní správě kolektivní odpovědnost ani kolektivní rozhodování. o rozrůstal se úřednický aparát a nové funkce – např. zeměpanský okresní lékař, berní referenti aj. o nově přibyly kompetence v souvislosti s volbami. OH příslušela příprava voleb do říšské rady i do zemských sněmů B. Kraje - od r. 1850 stará feudální krajská správa přebudována, v Čechách vytvořeno 7 krajů, na Moravě 2 a ve Slezsku 1 kraj - v čele stály krajské vlády: o krajské správy měly vytvořit vyšší územní mezičlánek mezi zeměmi a okresy o tvořily druhou instanci a odvolání od nich šla k ministerstvu prostřednictvím zemských místodržitelů (jinak kraje odpovědny přímo ministerstvu). - kraje měly přispět rozhodující měrou k rozbití politické a správní soudržnosti někdejšího českého státu a bylo tak v oblasti správy projevem centralistických a protičeských cílů rakouské vlády - v této podobě reforma uskutečněna nebyla - podle kabinetního listu z r. 1851 byly krajské úřady jen dohlížecími orgány nad správou okresní; zrušeny samosprávné krajské orgány, počet krajů zvýšen na 13 a krajské úřady podrobeny pravomoci místodržitelů. - i instančním postupu nebyly pravidelnými orgány. 1. instancí byli smíšené okresní úřady, druhou pak zemská místodržitelství - jejich slabá a nedostatečná kompetence byla záměrná a také při nejbližší příležitosti, kdy pominuly důvody, pro které krajské úřady vznikly, byly pod záminkou finančních úspor zrušeny v r. 1862 C. Země - po r. 1848 se podstatně změnila i státní správa v zemích. - dosavadní gubernia přejmenována na místodržitelství; v našich zemích vznikla 3 místodržitelství - v Praze, Brně a Opavě - v čele stál místodržitel: o jeho pravomoc byla v prvých letech značně omezená. o byli zároveň hlavou zemských školních úřadů, zemských finančních úřadů o přidána správa zdravotní a zemské stavební ředitelství. - v letech 1850 – 1855 (z důvodu snahy vlády o maximální centralizaci) prakticky neplnila místodržitelství funkci druhé instance, kterou vytvářeli kraje - teprve s omezením úlohy krajů se zvýšila jejich pravomoc a stávají se pravidelnou druhou správní instancí. Dochází k růstu aparátu místodržitelství - pravomoc místodržitele: o rozsáhlá, zahrnovala především úseky státní správy (svěřené cís. nebo ministry) o byla to policie, péče o zachování veřejného pořádku, dozor nad tiskem, pravidelné a soustavné informování vlády o situaci v zemi, cizinecká agenda, vyřizování stížností na podřízené úřady, lenní záležitosti, publikace zákonů aj. o dával koncese k provozování určitých druhů živností (např. tiskáren aj.) o nebylo zde kolegiální rozhodování; jednotliví funkcionáři měli jen poradní hlas - základem organizace místodržitelství se stal zákon z r. 1868 o tímto zákonem rozšířena pravomoc, zvláště v oblasti policejní. Staly se 1., popř. 2. instancí ve věcech živnostenských, zdravotních, četnických aj. - postupně se místodržitelství staly všemocné úřady, jejichž kontrole podléhal veškerý veřejný život v zemích - 53 -
2. SAMOSPRÁVA - již od pádu feudalismu a od samého počátku fungování samosprávy v ní viděla česká politická reprezentace především základní pozice české národní politiky, základnu k vytvoření samostatné české politické linie - samosprávě byl tedy dáván význam protistátní, resp. protirakouský - důvody pro vznik samosprávy po r. 1848 můžeme spatřovat ve dvou skutečnostech: o rozhodné revoluční požadavky liberálního měšťanstva, které žádalo přístup k politické moci, resp. účast na ní o praktické důsledky zrušení správy patrimoniální, jejíž agendu by prostě stát nemohl převzít pro obrovské finanční náklady - zároveň bylo nutné vykonávat tuto samosprávu pod kontrolou a dohledem státu - základním předpisem o samosprávě se stal Prozatímní obecní zákon ze 17.3.1849, v němž byla zakotvena zásada „základem svobodného státu je svobodná obec“ - správa veřejných záležitostí svěřena části obyvatelstva = majetná vrstva, proto v určitých obvodech dostanou povahu veřejné korporace → právní subjektivita, měli právo na vlastní samosprávu. „Fyzické osoby mají přirozená práva, tyto korporace také.“ - Stadiónová březnová ústava – počítala se vznikem samosprávy na řadě místech: obce, okresy, kraje a celý stát je jakoby samospráva; ve skutečnosti jen samospráva obecní, 49 prozatímní obecní zřízení (Stadionovo zřízení), vyšší složky aktivovány nebyly: každé sídliště bude obcí, či bude k nějaké obci přiřazeno, tzv. osady. - konstrukce tzv. dvojí působnosti: o samospráva přirozená– to, co se dotýká místního obecního zájmu a bylo to možno vyřídit vlastními materiálními a finančními prostředky obce (např. správa jmění, bezpečnost osob a majetku, udržování pořádku na silnicích, školy aj.) o samospráva přenesená– všechny záležitosti, které spadaly do sféry správy zeměpanské, které byly z různých důvodů přeneseny na obecní samosprávu (např. v soudnictví – ohledání mrtvol, vydávání úmrtního listu, číslování domů, spoluúčast při vojenských správních věcech – odvody aj.). Tak také zásadně jen tato společná oblast zájmu tvořila styčné body v agendě obou, jak se záhy začalo říkat, kolejí veřejné správy. Společným bodem byla i dohlédací pravomoc správy zeměpanské nad samosprávou Prozatímní obecní zřízení, budované na struktuře obec, okres, kraj, bylo obecně závazné Jen pro některá větší města (hlavní zemská a krajská) mohly být vyžádány zvláštní statuty; tato města byla pak nazývána statutární a nevztahovala se na ně platnost obecního zřízení - v každé obci byly zřízeny obecní orgány: obecní výbor, obecní představenstvo a starosta o obecní představenstvo a starosta byli výkonnými orgány obecní samosprávy o obecný výbor byl orgánem kolegiálním, ale měl jen funkci kontrolní a usnášecí o všechny samosprávné orgány byly voleny na tři roky, nad nimi byla zavedena dohlédací pravomoc vyšších orgánů - v roce 1862 byl vydán rámcový říšský obecní zákon, na jehož základě byly vydány obecní zákony v jednotlivých zemích A. Obecní zřízení Právo domovské: - zásadně každá nemovitost musela ležet v obvodu obecní působnosti, vyjma nemovitosti, které sloužily ke stálému nebo dočasnému pobytu císaře nebo nejvyššího dvora - podobně i každý občan musel být příslušný do některé obce, přičemž domovské právo k obci se získávalo buď narozením, nebo udělením
- 54 -
v obci se rozlišovaly tři druhy občanů: o příslušníci obce – mají k obci domovské právo o společníci obce – mají s obcí společné zájmy (daňové a jiné) o přespolní osoby - význam domovského práva spočíval zvláště v péči o chudé, neboť bylo povinností obcí, aby se postaraly o své nemajetné příslušníky a zajistily jim obživu - nikdo nesměl být vypovězen z obce, ke které má domovské právo Orgány obce: - podle § 13 byly orgány obce obecní výbor a představenstvo, v jejichž čele stál starosta 1. Obecní výbor – jmenování úředníků a služebníků, stanovení jejich platu, volba obecního představeného, propůjčování domovského práva 2. Starosta – zastupoval obec navenek, řada oprávnění (disciplinární vůči zaměstnancům obce); odpovědný obci, popř. vládě - počet členů těchto orgánů se řídil počtem voličů Působnost: - na obecní řád z r. 1849 navázala nová úprava i tím, že vycházela z rozdělení pravomoci obce: 1. Vlastní (samostatná) – správa obecního jmění, péče o bezpečnost osob a majetku, starost o silnice, zdravotní péče, stavební dohled, péče o chudé, správa škol apod. 2. Přenesená – záležitosti soudní, politické (vyhlašování zákonů), zemědělské, živnostenské, poštovní, daňové, vojenské, atd. Majetkové poměry obce: - obec jako korporace byla odpovědná i za škody, které by občanům vznikly u opomenutí povinností uložených jí zákonem - celé složitá obecní samosprávy mohla fungovat jen za předpokladu finančního zajištění - nemohla tedy počítat s dotacemi ze státního rozpočtu - základním pramenem příjmů bylo kmenové jmění (pozemky, domy, kapitály ve fondech, tzv. obecní spravedlnosti – mýta, poplatky), nejběžnější byl pronájem pozemků - každoročně musel představený obce předkládat rozpočet příjmů a výdajů Dohled nad samosprávou: - dohled nad obecní samosprávou se rozpadal na tři úseky: 1. Dohled nad zákonností opatření samosprávy 2. Dohled nad hospodařením samosprávy 3. Dohled nad výkonem přenesené pravomoci - v případě, že by orgány obecní samosprávy překročily meze své působnosti a porušily zákon, vykonávala státní správy (v tomto případě okresní hejtman) právo dohlédací - okresní hejtman měl právo zastavit účinnost usnesení obecního zastupitelstva - proto opatřením okresního úřadu měl obecní výbor právo stížnosti k zemskému místodržitelství - za plnění přenesené pravomoci výhradně odpovídal starosta, mohl dostat i pokutu - vrchol zásahů byl v tom, že zemské místodržitelství mohlo rozpustit obecní zastupitelstvo -
B. Okresní samospráva -
-
obecní zákon z r. 1862 dal možnost zřizovat obce vyššího druhu – okresní, župní a krajské pokud jde o okresy, jejich obvod souhlasil s obvody okresní správy smíšené když pak došlo k oddělení správy od soudnictví, změnil se i vztah územních obvodů okresních orgánů samosprávných a zeměpanských; samosprávné sledovaly obvod soudu, byly obvody zeměpanských okresů podstatně větší do působnosti okresní samosprávy patřila správa hospodářská, silničního, zdravotní, vydržování ústavů peněžních, dobročinných, spořitelen, pojišťoven aj. o přenesená působnost se týkala zvláště ubytování vojska, jeho zásobování aj. o samostatná působnost byla poměrně široká okresního zastupitelstva; zahrnovala všeobecnou působnost v záležitostech okresních i obecních. - 55 -
-
jedinými zeměmi Předlitavska, kde existovala okresní samospráva byly Čechy, Halič a Štýrsko. Na Moravě ani ve Slezsku ne. v okresech fungoval: okresní starosta, okresní výbor a okresní zastupitelstvo o okresní starosta byl volen zastupitelstvem a musel být potvrzen císařem o podobně volen i okresní výbor, sestávající ze starosty a šesti členů o okresní výbor byl výkonným orgánem zastupitelstva
C. Zemská samospráva - pouze u zemské samosprávy se nesetkáváme s dvojí působností, je zde pouze působnost samostatná, kterou vykonával zemský sněm a zemský výbor - do působnosti sněmů patřilo zákonodárství, které nebylo výslovně vyhrazeno říšské radě prosincovou ústavou - dále pravomoc v oblasti hospodářství, schvalování rozpočtu aj. - zemský výbor působil jednak jako výkonný orgán sněmu, jednak jako samosprávný orgán. Byl volen na schůzi zemského sněmu z poslanců. - rakouský samosprávný systém se lišil od všech jiných samosprávných vzorů (ať Anglie či Francie). o Samospráva vycházela vedle svých přirozenoprávních základů z historických státoprávních tradic. o R. samospráva se stala vlastně státem ve státě a tím byl vytvořen i dvojí byrokratický aparát, jehož zaměření i hodnocení se od sebe podstatně lišilo.
- 56 -
16. Obžalovací a inkviziční proces v českých právních dějinách SOUDNÍ PROCES V OBDOBÍ RANĚ FEUDÁLNÍM, ROZVINUTÉHO FEUDALISMU A STAVOVSKÉ MONARCHIE - pravidla o řízení na soudech se vyvíjela na základě obyčejového práva, soudní praxe a byla ovlivňována i zákonodárnými zásahy českých panovníků - staré české právo nerozlišovalo mezi spory (a tedy i procesy) ve věcech majetkových a trestních, což souviselo s tím, že trestný čin byl považován za útok proti soukromé osobě - soukromoprávní charakter procesu se projevoval v tom, že: C. Byl typem obžalovacího procesu D. Iniciativa a zahájení soudního řízení musela vycházet od soukromé osoby - současně mělo soudní řízení omezit formy mimosoudního a protiprávního vyřizování sporů Charakteristickými rysy českého procesu v době předhusitské byly: 1. Veřejnost – ta se vyvinula tím, že se řízení konalo původně na shromáždění šlechty 2. Ústnost – byla nezbytným rysem procesu, který se opíral o obyčejové nepsané právo 3. Zásada projednací 4. Soukromá iniciativa stran 5. Důkazní řízení ordálové – ordál je iracionální důkaz, který se strany za využití přírodních sil či s odvoláním na nadpřirozené bytosti, v době křesťanské na Boha, dokazovaly pravdivost svého tvrzené - existence ordálů souvisela s nízkou autoritou ústřední státní moci, která mohla napomáhat soudům při výkonu jejich rozhodnutí, a tak se soudy odvolávaly na autoritu boží - soudci tak nerozhodovali, ale pouze sledovali, zda jsou dodržena procesní pravidla (nakonec rozhodl Bůh, který pomohl tomu ze soupeřů, který měl pravdu) - postupem doby se vyvinula řada ordálů: a. Ordál vody (v Čechách jen studené) – spočíval ve spouštění toho, jenž ordál podstupoval, svázaného do vody s tím, že voda jako čistý živel jej buď přijme (potopí se) nebo nepřijme (zůstane na povrchu) b. Ordál brodění - při sporech o majetek; spočíval v tom, že žalobce a několik kroků za ním žalovaný vstupoval do brodu; kdo se přebrodil nejdřív, vyhrál c. Ordál rozžhaveného železa – chůze bosou nohou po rozžhavených radlicích d. Ordál soudního souboje – vychází z krevní msty, nyní již legalizované a omezené na dva soupeře. Výkonem ordálu spor i jeho důsledky končily. Přesně stanovena pravidla pro užití zbraní – svobodní meče, nesvobodní hole (kyje). Za určitých podmínek byla možnost vyhnout se boji, a také možnost boje ženy. - ordálová přísaha spočívala v tom, že v některých případech bylo obžalovanému umožněno, aby se očistil přísahou, kterou musel podstoupit stanovený počet tzv. spolupřísežníků - obžalovaný přísahal podle předepsaných pravidel a stejně tak i další očistníci skládali přísahu o svém přesvědčení, že jejich přítel daný čin spáchat nemohl – pokud by jeden z nich pokazil přísahu přeřeknutím ři nesprávným úkonem, obžalovaný spor prohrál - ordály byly předmětem kritiky ve 12. a 13. století, zvláště ze strany církevních představitelů, kteří v nich spatřovali diskreditaci církve; kromě toho byl zřejmý i jejich pohanský původ (1343 z podnětu biskupa Arnošta z Pardubic se kněží přestali ordálů účastnit a poslední ordály pak zanikly v husitském hnutí) Soudní řízení ve stavovském období - stavovský proces navázal na starší právní obyčeje a proces se skládal ze tří částí: 4. PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ – začínalo půhonem, tj. písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce (původ) vystoupit proti žalovanému (pohnanému) na soudu - pro doručování půhonu platila prastará pravidla, komorníci byli chráněni před útoky ze strany veřejnosti - 57 -
5. 6. -
-
doručení bylo velmi důležité, neboť na tom záviselo dostavení se obžalovaného k soudu v 16. stol. nahrazeno tzv. obesláním (úřední forma předvolání), od r. 1627 bylo od vydání Obnoveného zřízení zemského pohánění zakázáno zemský soud zasedal třikrát, později 4x do roka o tzv. sudých dnech LÍČENÍ PŘE – začínalo zahájením soudu zemským řečníkem; strana, která se nedostavila, prohrávala z důvodu tzv. stanného práva („nestála na svém právu“) kdo byl 3x vyvolán a neohlásil se, ve sporu prohrál (obžalovaný definitivně, žalobce jen ztrácel spor, ale nikoli žalobní nárok) jako důkazy byly připuštěny zemské desky, listiny, svědectví, ohledání na místě činu atd. na závěr svolal zemský sudí soudce v potaz (poradu) a vyzvali dva přísedící, aby vypravovali nález; ten byl po opravení přečten a zapsán do zemských desek o formulaci nálezu se hlasoval většinou hlasů, odvolání nebylo možné EXEKUCE – (=výkon rozhodnutí) byla velmi složitá v majetkových sporech či tam, kde vítěz vysoudil náhradu škody exekuce na majetek se lišila podle toho, zda šlo o movitosti či nemovitosti a v prvém případě byla složitá proto, že bylo nutné, při neochotě či neschopnosti dlužníka částku zaplatit, hojit se na majetku nemovitém exekuce měly tyto stupně: g) Úmluva – byla upomínka, kterou adresoval vítěz pře odsouzenému a vyzval jej, aby plnil to, k čemu byl odsouzen h) Zvod – bylo uvedení vítěze ve statek toho, jenž byl povinnen jej vydat nebo zaplatit prosouzenou částku (nešlo o uvedení v držbu) i) Obranný list – (jen při exekuci na vydání nemovitosti) výzva od úřadu nejvyššího purkrabího, aby statek prosouzený statek vydal (v případě neuposlechnutí mu hrozil trest smrti za odboj – odporování – právu) j) Panování (jalové, trojnásobné) – u peněžité částky, vítěz oznámil na statku odsouzeného, že si bude brát částku na pokrytí nákladů z dluhu (obilí, dobytek...) k) Odhádání - úřední odhad nemovitosti dlužníka – zjištění jeho hodnoty v poměru k prosouzené částce l) Panování skutečné (vdědění) – vítěz za přítomnosti komorníků shromáždil poddané, přijal slib poddanosti a spálil došek ze střechy stavení, aby tak doložil své právo skutečného vlastníka
Trestní proces před městskými soudy - obžalovací charakter procesu na zemské soudu nepřipouštěl užití tortury jako prostředku, kterým za použití fyzického násilí bylo vymáháno na obžalovaném přiznání - proces u soudů městských byl značně ovlivněn římským a kanonickým právem, byl poměrně jednodušší a rychlejší, a zejména v 16. století se oprostil od formalit - neznal ordály, připouštěl písemná svědectví a dovoloval odvolání v podobě žádosti o naučení k vrchnímu právu či od roku 1548 odvolání k soudu apelačnímu - městský proces rozlišoval mezi procesem: 3. Civilním 4. Trestním – 16. století získala rozhodující úlohu tortura proti obžalovaným pocházejícím z nižších společenských vrstev - rozhodnutí o uložení tortury náleží soudu, obžalovaný se může proti jejímu uložení odvolat o vyznání na mučidlech byla zapisována zvláštnímu písaři („krevnímu“) do smolných (černých) knih o výpověď na mučidlech byla považována za korunní důkaz o pokud byl někdo označen ve výpovědi na mučidlech jako spolupachatel, musel se pokusit při konfrontaci v mučírně dosáhnout toho, aby vyslýchaný své obvinění odvolal, jinak nařčenému hrozila také mučidla o druhy mučení nebyly do r. 1768 kodifikovány a jejich užití záleželo na soudech - 58 -
o běžně se používal postup začínající psychickým nátlakem a končící natažením na skřipec o vzhledem k tomu, že popud k zahájení vycházel ze soukromé iniciativy žalobce, nesl tento i majetkovou odpovědnost za případné škody, které by mučení přineslo obžalovanému v případě, že mu zločin nebyl prokázán PROCES V OBDOBÍ FEUDÁLNÍHO ABSOLUTISMU - s nástupem feudálního absolutismu po porážce stavovského povstání přinesl podstatné změny v právním řádu a především pak v soudním řízení 1. Vítězství zásady oficiality patří nesporně mezi nejdůležitější změny v trestním řízení, zakotvené v Obnoveném zřízení zemském, že se úředníkům ukládá výslovná povinnost zahajovat trestní řízení z úřední povinnosti, bez popudu soukromého žalobce 2. Převládnutí zásad řízení procesu římsko-kanonického 3. Zavedení písemného procesu 4. Postupné vytlačení procesu obžalovacího 5. Vítězství inkvizičního (vyhledávacího) procesu - podobné změny se týkaly i civilního procesu, který se do druhé poloviny 18. století formálně neodlišoval od projednávání trestních věcí - vzorem pro zavedení nového procesu v Obnoveném zřízení zemském se staly zásady procesu, který byl používán v rakouských zemích podle soudního řízení z let 1535 a 1557, jehož základními rysy byly: o písemnost, obsazení apelačního soudu jen vzdělanými právníky a o zavedení revize jako prostředku nápravy - soudní řízení obsažené v OZZ bylo v roce 1640 změněno a doplněno Deklamatorii a Novellami - proces šlechtický ovlivnil vývoj procesu před městskými soudy, které se nadále řídily Koldínovým zákoníkem, avšak podle vlivem zemského práva přijaly zásady písemnosti - podstatné změny nastaly až v 18. století, kdy byly vydány významné zákoníky: 1707 – vydán zákoník Josefa I. Costitutio criminalis Josephina („Josefina“) - tento zákoník platil jen pro české země, sjednotil postup u všech soudů v Českých zemích - nebyl výlučný, neodstranil všechny ještě starší právní normy obsažené v Obnoveném zřízení zemském a v Koldínově zákoníku - vůči těmto normám měl jen podpůrnou platnost, teprve až terezianský zákoník přeruši tradici starého českého práva a v plném rozsahu je nahradil - zakotvil pravidla inkvizičního procesu pro případy , kdy řízení bylo zahajovány z úřední povinnosti a ponechal instituci akuzačního (obžalovacího) procesu v případech, kdy řízení zahajovala žaloba soukromého žalobce 1768 – trestní zákoník Marie Terezie Constituio criminalis Theresiana („Tereziana“) - je stejně zastaralý a nepřiměřený společenskému vývoji jako Josefina, má však legislativně zdařilejší zpracování. Převzal vše staré a nepokrokové z Josefiny. - zatímco Josefina byla pouze pro české země, Tereziana pro celé habsburské soustátí kromě Uher => posílení snahy o integraci - univerzalita se netýká jen území, ale i obyvatelstva - procesní právo se zaměřilo především na vyhledávání a vyšetřování trestné činnosti - v trestním řízení převažovala formální důkazní teorie a hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura, mučení obžalovaného za účelem dosažení jeho přiznání, což bylo „korunou důkazů“ - východiskem byla presumpce viny, podle které byl obžalovaný považován za vinného, pokud se mu nepodařilo dokázat nevinu - Tereziana poprvé zakotvila přesná pravidla užívání tortury, její stupně, technické podmínky a dobu, po kterou směl vyslýchaný trpět => byla to palečnice, šněrování rukou, natažení na žebřík či skřipec, pálení těla na žebříku - jako mezistupeň sloužily tzv. španělské boty - 59 -
-
nesměly být mučeny osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, nedospělci do 14 let a těhotné ženy mučení podle Tereziany bylo přípustné jen u těžkých zločinů, trestané smrtí nejvyšším rozhodnutím z r. 1776 bylo její užívání zakázáno
pro řízení civilní se stal základem – a to na příštích 100 let – obecný soudní řád z roku 1781, který byl odstraněn až jurisdikční normou, soudním řádem a exekučním řádem v r. 1895 o zakotvil zásadu dispoziční (osud procesu je v rukou stran, na nich záleží, zda spor ukončí, či v něm budou pokračovat) a o zásadu projednací, tj. aktivita v řízení je ponechána procesním stranám
1788 – Obecný soudní řád kriminální (Peinliche Gerichtsordnung) - tímto zákoníkem byla zrušena procesní pravidla obsažena v zákoníku tereziánském - odstraňuje poslední zbytky procesu obžalovacího, důsledně zavádí zásady inkvizičního procesu, řízení je tajné, písemné - odstraňuje laický živel z řízení, trestní soud složen výlučně z odborných právníků, likviduje přísahu očisťovací - jako důkaz, namísto tortury, ukládá při popírání zřejmé viny tresty neposlušnost soudu, podobně jako těm, kdož se staví duševně chorými, dopouštějí lží či odmítají vypovídat - jestliže byl obžalovaný usvědčován jen důkazy nepřímými, nesměl mu být uložen trest v plném rozsahu - na záasadách trestního řízení josefínského spočíval i trestní proces zakotvený v zákoníku z r. 1803, který platil až do roku 1850 PROCESNÍ PRÁVO V V OBDOBÍ 1848 - 1918 A. Trestní proces - staré procesní právo fungovalo ještě na zásadách inkvizičního procesu podle Obecného soudního řádu kriminálního z r. 1788 a zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z r. 1803 1848 – byly zrušeny tresty za neposlušnost soudu, ve věcech tiskových byly zřízeny porotní soudy 1850 - nový procesní řád byl vydán v r. 1850, neplatil v Dalmácii, Haliči a Bukovině. - jeho základními rysy byla zásada volného hodnocení důkazů, ústnost, veřejnost, zásada obžalovací a porotní soudy - nejvyšším kabinetním listem z 31.12.1851 byla omezena zásada ústnosti a obžalovacího procesu, zrušeny porotní soudy a zavedena písemnost procesu u vyšších soudů. - Tento vývoj byl dovršen v r. 1853, kdy se proces vrací k zásadám inkvizičního procesu. - z novinek je ponechána jen instituce státního zastupitelství a ústního řízení při závěrečném přelíčení. -
-
přelom přináší prosincová ústava, která v zákoně 144/1867 zakotvila ústnost a veřejnost, obžalovací proces a instituce porotních soudů pro zločiny politické a tiskové nový trestní řád byl vydán jako 119/1873 vrací se k zásadě obžalovací, ústnosti, veřejnosti, volného uvažování důkazů, porotním soudům trestní řízení vycházelo z trojinstančnosti - proti rozsudku prvé instance se mohl odsouzený odvolat k soudu druhé instance nebo napadnout rozhodnutí zmateční stížností (ke kasačnímu soudu) rakouský soudní řád měl i řadu nedostatků: o porotní soudnictví bylo možno omezovat např. vyhlášením výjimečného stavu, navíc z porot byly vyloučeni dělníci a ženy. o V rakouském řízení se výkon vyšetřovací vazby nezapočítával do výkonu trestu. - 60 -
o celé řízení bylo složité a nákladné. Osobám nemajetným byla dále odepřena výhoda propuštění z vyšetřovací vazby na základě složení jistoty či rukojemství B. Civilní proces - základem pro civilní proces se stal josefínský Obecný řád soudní z. 1.1.1781 o zakotvil zásadu dispoziční (osud procesu je v rukou stran, na nich záleží, zda spor ukončí, či v něm budou pokračovat) a o zásadu projednací, tj. aktivita v řízení je ponechána procesním stranám o svými koncepcemi vyhovoval především období kapitalismu volné soutěže - po vleklých pokusech o jeho opravu, byly přijaty tři normy, které nově upravily civilní řízení: jurisdikční norma, soudní řád a exekuční řád z r. 1895 - modernizací procesního řádu hledal stát prostředek k rychlejšími a levnějšími dosažení soudního výroku, k posílení obchodu, rozšíření úvěru a posílení právního vědomí - řízení bylo trojinstanční: proti rozhodnutí první instance se strany mohly odvolat k soudu druhé instance a proti jejími rozhodnutí formou opravného prostředku proti usnesení soudu byl rekurs - základním rysem civilní procesu byl formalismus, zásada materiální pravdy byla odsunuta jako nepodstatná a ideálem se stal rozsudek formálně bezvadný, u kterého nebyl rozhodné, zda byl vydán na skutkovém podkladě vědomě nesprávném C. Správní řízení - neuplatňovaly se zde zásady procesu obžalovacího, ale inkvizičního - porušovala se zásada nullum crimen sine lege, stíhalo se také jednání v zákoně sice neuvedené, ale správními orgány prohlášené za trestné - i ve správním řízení převládal formalismus a složitost - ministerstvům vnitra příslušelo právo zrušit nezákonná rozhodnutí policejních orgánů - během války se stát snaží dostat zpět pod kontrolu soudnictví. Je zastavena činnost porotních soudů. Všechna jednání, na která se vztahoval vojenský trestní zákon a jednání namířená proti válečnému úsilí rakouského státu podléhala vojenským soudům, které postupovaly podle nového vojenského trestního řádu z r. 1914 SOUDNICTVÍ ÚSTAVNÍ LISTINĚ 1920 - v hlavě IV Moc soudcovská Ústavní listiny byly vyloženy demokratické zásady nezávislosti a činnosti státních soudů - na čelném místě byla prohlášena zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci - byla zakotvena zásada oddělení soudnictví od správy, nezávislost soudců, kteří byli jmenováni natrvalo, nesměli zastávat žádné jiné placené funkce - soudní jednání bylo ústní a veřejné, v trestním řízení platila zásada obžalovací - prezident mohl udílet milost SOUDNICTVÍ V PROTEKTORÁTU - vznikly dvě soudní soustavy (pro německé příslušníky a pro protektorátní příslušníky) - pro delikty proti okupační moci bylo na území protektorátu zřízeno 5 zvláštních soudů (Sondergericht). - řízení před tímto mimořádným soudem bylo zkráceno a zjednodušeno - rozsudek byl okamžitě vykonatelný a nebylo proti němu možné použít žádný opravný prostředek - co se týče trestního procesu, tak hlavní přelíčení a vyhotovování rozsudků bylo zjednodušeno, došlo k omezení opravných prostředků
- 61 -
SOUDNICTVÍ A PROCESNÍ PŘEDPISY PO ROCE 1945 - v první fázi po roce 1945 se jednalo o obnovu předmnichovského právního stavu - nejdůležitější normou je dekret 79/1945 Sb. o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské o soudní soustava je až na drobné odchylky stejná jako před Mnichovem o na odtrženém území bylo nutné, aby některé okresní soudy byly obnovovány postupně o rozšířena platnost některých předpisů vydaných na území Protektorátu o německé předpisy prohlásil za výslovně zrušené - další významnou otázkou byla likvidace německého soudnictví v trestních a občanskoprávních věcech, tj. zejména určení soudu, který měl převzít již zahájená a neskončená řízení - soudnictví se dále týkal dekret č. 90/1945 Sb. o úpravě některých organizačních a služebních otázek v oboru soudnictví o využití soudců u zemských soudů pro rozhodování věci opatrovnických, dědických… o státní zastupitelství upraveno na státní zastupitelství, zemská státní zastupitelství a generální prokuraturu - přetrvávaly některé odlišnosti v českých zemích a na Slovensku – již v červnu 1945 uzavřena tzv. první pražská dohoda, podle níž se sídlem Nejvyššího správního soudu měla stát Bratislava a jak NSS, tak i NS měly zřídit specializované senáty slovenské ze slovenských soudců - procesní části retribučních dekretů upravovala činnost 5členných senátů mimořádných lidových soudů – tady se již projevila tendence k „zlidovění soudnictví“ (účast laického prvku) - v r. 1946 byly obnoveny porotní soudy – porota se losovala -
charakteristické rysy civilního řízení: o zdůrazňování veřejného zájmu na způsobu vedení a zejména pak na výsledku procesu (přibližování k TP) o princip materiální pravdy (soudce ze zákona zjišťoval skutečný stav, neomezován návrhy stran) např. i v rozvodovém řízení – intimní detaily… OSŘ 1963 výslovně stanovil, že soud rozhoduje v civilním řízení na základě skutečného stavu věci, může tedy jít nad rámec žalobního návrhu stran, pokud je to ve veřejném zájmu. Soudce tedy měl vlastním uvážením o provádění důkazů možnou faktickou nerovnost stran vyvažovat. o Zásada socialistické zákonnosti (postih odmítajících vyslovit loajalitu kom.režimu) o Zásada volného hodnocení důkazů, veřejnost, ústnost a přímost o Typ.rys: deklarovaná snaha o minimalizaci procesního formalismu (50.léta) >prostor pro soudce, na úkor právní jistoty o Pravomoc prokurátora zasahovat do soudního řízení
- 62 -
17. Základní rysy vývoje volebního práva v Rakousku a I. ČSR -
-
-
volební právo vybudováno na tzv. teorii zájmu, jež skrývala starý feudální princip stavovství o jeho projevem byla existence volební kurie, což bylo seskupení voličů a poslanců, ve kterých probíhaly volby a do kterých byli zařazováni podle majetku o kurie: a) velkostatkářská (zde velkostatkáři zapsaní do zemských desek) b) průmyslových měst (především měšťanstva) c) obchodních a živnostenských komor d) venkovských obcí – venkovští vlastníci současně tato instituce zajišťovala nerovnost volebního práva tím, že poskytovala výhody majetnějším vrstvám: čím méně voličů (ale majetnějších), tím více mandátů tato „nepřímá úměrnost“ se projevovala i jako národnostní nespravedlnost, neboť právě majetné kruhy velkostatkářů patřily k německé národnosti z výkonu volebního práva byly vyloučeny ženy a příslušníci ozbrojených sborů (toto omezení u žne se nevztahoval na kurii velkostatkářskou) základem rakouského volebního právy byl poplatnický systém o Aby člověk měl nárok na výkon aktivního i pasivního volebního práva je nezbytné, aby platil přímé daně, tj. člověk musí něco vlastnit. o pojištěn vliv měšťanstva a velkostatkářů, vyloučeni méně majetní a hlavně dělnictvo volební právo v Rakousku prošlo těmito základními vývojovými stádii: 1. 1861 – zavedení volebního práva do zemských sněmů, které obesílaly poslaneckou sněmovnu říšské rady - v Rakousku se tedy volili poslanci do zemských sněmů, od r. 1873 pak samostatně do poslanecké sněmovny - do zemských sněmů se prováděly volby ve třech kuriích: o kurie městská a obchodních a živnostenských komor volily v jedné o kurie velkostatku byla rozdělena na tzv. svěřenecký a nesvěřenecký velkost. o v kurii venkovské probíhaly volby nepřímo, nejprve se zvolili volitelé, kteří pak teprve zvolili poslance 2. 1873 – zavedení přímého volebního práva do říšské rady, které mělo zlomit pasivní odpor - zavedením přímých voleb do říšského sněmu se však volby do poslanecké sněmovny prováděly ve 4 kuriích, a počet poslanců se z původních 203 zvýšil na 353 3. 1882 – Taaffeho novela volebního řádu, spočívající ve snížení volebního censu v kurii městské a venkovské na 5 zlatých ročně - změnu v zastoupení přinesla Taaffeho reforma: o snížení majetkové censu o k výkonu volebního práva se dostala vrstva (českých) živnostníků - podobně byl snižován majetkový cenzus i do zemských sněmů 4. 1896 – Badeniho reforma volebního práva, spočívající v zavedení páté volební kurie - Badeniho reforma zavedením tzv. páté volební kurie připustila, účast příslušníků dělnictva ve volbách tím, že pro tuto kurii nevyžadovala žádný majetkový census - volit tu mohli muži starší 24 let, tzn. i ti, kteří volili v jedné z předchozích kurií 5. 1907 – zavedení všeobecného rovného a tajného hlasovacího práva do poslanecké sněmovny říšské rady - nový volební zákon do poslanecké sněmovny říšské rady z r. 1907 zrušil kuriální systém jedinovolby - Předlitavsko rozděleno na volební okresy, kde se volil pouze jeden poslanec - aktivní volební právo měli všichni muži starší 24 let, pasivní od 30 – ženy ne - 63 -
-
zcela samostatně se vyvíjela právní úpravy voleb do samosprávných orgán - existovala zde řada censů (omezení) – např. majetkový, pobytu, věku. Také zde ženy a příslušníci armády, četnictva a policie vyloučeni z voleb. - voliči byli podle přímých ročních daní rozděleni do 3 volebních sborů – obec vytvořila seznam plátců podle výše daní (rozděleno na třetiny); do prvních dvou sborů patřila také tzv. honorace, tj. osoby, které sice nepatřily mezi poplatníky svým majetkem, ale postavením (např. státní úředníci). - při volbách do okresních orgánů voliči rozdělení do 4 kurií (velkostatkáři, měšťanstvo, městské výbory a starostové venkovských obcí). Počet mandátů přidělován podle výše daní. - tato praxe vydržela až do r. 1919, kdy dochází k demokratizaci zásad volebního práva do obcí
VOLEBNÍ PRÁVO V OBDOBÍ I. ČSR - úpravu volebního práva v období první československé republiky najdeme v ústavě z r. 1920, konkrétně v hlavě druhé, která pojednávala o moci zákonodárně - hlava upravovala složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou komor: 1. Poslanecká sněmovna – měla 300 členů volených na období 6 let - hlasovací právo bylo všeobecné, rovné, přímé a tajné s poměrným zastoupením - aktivní volební právo měli občané od 21 let, pasivní od 30 2. Senát – měl 150 senátorů volených na dobu 8 let - právo volit měli občané od 26 let, pasivní volební právo bylo od 45 let - rovněž platil systém poměrného zastoupení - podrobnou úpravu obsahovaly volební řády
- 64 -
18. Vývoj vzájemných vztahů českého státu a Německé říše do jejího zániku VELKOMORAVSKÁ ŘÍŠE - mezinárodní postavení Velké Moravy se formovalo ke dvě mocným sousedům – východofrancké říši a byzantské říši - zatímco byzantská říše v těchto vztazích vystupovala jako vítaný spojenec, je vztah k Frankům naplněn boji a válkami o tato střetnutí začala až po smrti Mojmíra, za vlády jeho synovce Rostislava (846 – 870) o tomu se dlouho dařilo vzdorovat, nakonec byl zajat svým synovcem Svatoplukem a vydán Frankům o Svatoplukovi se podařilo vyjednat nezávislost, která byla stvrzena mírem uzavřeným ve Forchheimu v r. 1948, který obsahuje povinnost platit ročník poplatek za mír - Svatoplukovi se podařilo vybudovat mocnou středoevropskou říši, která zahrnovala Moravu a jižní Slovensko, horní Odru a Povislí, Čechy a srbské kmeny v Lužici, Panonii a Blatensko - po Svatoplukově smrti se začíná jeho mohutná říše rozpadat ČESKÝ STÁT - základním problém existence a vývoj českého státu je jeho mezinárodní postavení, zejména ve vztahu k západním sousedům - tento poměr je od počátků charakterizován úsilím franckých a německých panovníků o ovládnutí a podmanění českého státu - ze strany Čechů je to naopak snaha o maximální nezávislost - tyto konflikty se řešily diplomatickými jednáními, ale i hrubým násilím a válkou - jako politický je nutno chápat i vztah českého státu k říši, projevující se v placení poplatků, které byly daní – výkupem z hrozby války - podobně je to i s údajnou lenní závislostí českých panovníků o císařové přitom využívali teorii o papežském a císařském univerzalismu o podle této teorie všichni světští panovníci podléhají císaři, jakožto světské hlavě křesťanského světa o tento vztah byl vykládán nejen jako osobní (císař – český panovník), ale i věcný (římský císař – český stát) - avšak český stát nebyl nikdy lénem německého císaře a jeho vztah k říši byl vždy zvláštní - český stát byl považován za rodový majetek přemyslovský a tzv. udělování léna českým knížatům, odevzdání symbolu moci, nemohlo mít tedy jiný význam než mezinárodní uznání státu quo, kdy císař musel respektovat panovníka, který byl za české krále nastolen - suverenitu české státu neexistenci lenního poměru k říši dokazují však jiné skutečnosti o český stát byl subjektem mezinárodních vztahů, o německý stát nezasahoval do jurisdikce českého státu - konečnou úpravu vztahu českého státu k říši přinesla pak Zlatá bula sicilská z 26. 9. 1212, kterou byly Fridrichem II. přiznány českému státu všechny politické zisky a výsady, které dosud získal o zlatá bula uznala právo domácí volby panovníka o dědičný titul krále pro české panovníky o právo investitury biskupů a zásadní jednotu a nedělitelnost státu - Zlatou bulou Karla IV. z r. 1356 byla tato skutečnost dále potvrzena – vnitřní mezinárodní suverenita, nezávislost českého státu, český král patřil mezi přední činitele říše
- 65 -
STAVOVSKÝ STÁT - za husitských válek panovala mezi Čechy a Němci nevraživost - Češi byli národ heretiků (odpůrci círk. učení), zatímco Němci byli převážně zbožní křesťané - vliv husitství na reformaci v Německu - Luteránství ovlivněno Janem Husem 1547 – podpořena Šmalkadská vojska českými protestanty 1524 - 1526 – proběhla tzv. německá selská válka proti útlaku, za zrušení roboty a poddanství, zlepšení podmínek, potom šíření protestantství a jeho zpětný vliv na českou víru. -
-
-
do čela státu se opět po dlouhé době dostal panovník českého původu – Jiří z Poděbrad byl to právě on, kdo se pokusil realizovat myšlenky o nastolení míru mezi státy Evropa byla jednak zmítána vnitřními rozpory a na jihovýchodě Evropy se objevil nový mocný agresor – vojska osmanské říše papež Pius II. opět vyzýval k válce pro českému státu, protože se nehodlal smířit s koexistencí dvou církví – římské a české kališnické (husitské) v této době se smířil návrh českého krále Jiřího z Poděbrad myšlenka vytvořit svaz evropských národů, mezinárodní organizaci, která by dbala o zachování míru a odstranění válek mezi národy a byla by prostředkem proti těmto tendencím v Čechách a na Moravě tak vznikly dvě oblasti městského práva: 3. MAGDBURSKÁ – tato oblast zahrnovala střední a jižní Čechy a Moravu; byla v úzkém styku s Magdeburgem, jehož soud – kmetská stolice – fungoval jako vrchní odvolací soud pro česká města přes všechny zákazy českých panovníků až do 16. století 4. ŠVÁBSKÁ – v této oblasti podobná závislost nevznikl a záhy se vytvořila domácí vrchní správa: v Čechách soud Starého města pražského a na Moravě Brno vedle těchto právních vlivů se uplatňovalo zpočátku také v některých městech lužických a slezských (Zhořelec, Budyšín, Středa) i právo flanderské, později zatlačené pávem magdeburským magdeburské právo se ukázalo být konzervativnější, a obtížněji se tak přizpůsobovalo novým ekonomickým potřebám převahu si začalo získávat tzv. právo staroměstské oblasti (české městské právo), které se stalo východiskem pro kodifikace v 16. století
ABSOLUTISMUS - nastolení absolutistického režimu zpočátku nic nezměnilo na suverenitě českého státu. Stát České koruny byl využíván pro mezinárodní politiku Habsburků(kteří měli velmi blízko k císaři). - zvláštní postavení českého krále mezi říšskými kurfiřty bylo potvrzeno jen dvakrát(pro Ferdinanda II. a Ferdinanda III.). - až v r. 1708 se usnesením říšského sněmu potvrzuje readmisse českého volitelského hlasu=znovu se připouští zmocněnec českého krále k volbě v kurfiřtském kolegiu a k účasti v říšském soudu. Takto si Habsburkové zajistili své volení až do zániku říše r. 1806 -
zásahem do mezinárodního postavení Českých zemí bylo i vyhlášení Rakouského císařství r. 1804 přes všechny sliby začalo císařství postupně pohlcovat státnost jednotlivých zemí spolu s rozpadem říše zanikla svrchovanost českého státu nad zahraničními lény vznikem Německého Bundu se objevila otázka příslušnosti českých zemí do tohoto celku - Rakouský císař jako český král přihlásil z mocenských důvodů do tohoto spolku země České Koruny jako své české dědičné země - ty byly od dob Marie Terezie nesprávně označovány spolu se zeměmi rakouskými jako dědičné země německé. - také kvůli těmto skutečnostem vznikl odpor nové české reprezentace, neboť ty toto chápaly jako útok na historická práva českého státu. - příslušnost českého státu k zemím Německého Bundu pak definitivně odmítl v r. 1848 František Palacký - 66 -
NÁRODNÍ OBROZENÍ - pramení z myšlenek osvícenství, změny ve společnosti, výrobě, dopravě a celkově životě lidí. - vědomí slavné minulosti a tradic, slovanský nacionalismus (umírněná forma) - zvláště v druhé etapě snaha vyrovnat se němčině – vznik literárních děl i překladů - v třetí fázi již sleduje obrození politické cíle ROK 1848/1849 18. 5. – se sešel parlament ve Frankfurtu nad Mohanem – 2 koncepce o sjednocení 1) Maloněmecká koncepce – pouze na území Německa, bez účasti Habsburků (otevření cesty Prusku) - uskutečněno 2) Velkoněmecká koncepce – sjednocení v hranicích říše římské (Němci v Rakousku a ti, co žijí v Čechách) – neuskutečněno - František Palacký napsal jménem českých vlastenců dopis do Frankfurtského parlamentu, kdyby se zúčastnili, pak by Češi patřili pod Německo (Palacký zastánce austroslavismu – aby Slované žili v rámci Rakouské monarchie – federace) - uskutečněna maloněmecká koncepce – vzniká tzv. Třetí Německo – jednotné Německo vedle Rakouska a Pruska
ZBYTEK JE V OSTATNÍCH OTÁZKÁCH ZEJMÉNA Č. 14, 19, 20, 23, 26, 27, 29, 32, 40
- 67 -
19. České politické programy a politické strany v 19. století ÚVOD. STÁTOPRÁVNÍ POŽADAVKY - do revolučního roku 1848 vstupovala česká politická reprezentace s programem, ve kterém vedle obecně demokratických požadavků sledovala i národně-osvobozenecké cíle - podle jejích představ měl být tento cíl realizován obnovením historického českého státu, uznáním práv státu České koruny a obnovením, resp. přetvořením jeho společných orgánů na nových základech - formulace tohoto programu, jak je zejména proklamovaly 1. a 2. pražská petice, nevzniklys v roce 1848, ale byly zformulovány již v době předbřeznové - postupně vznikal program austroslavismu, který byl formulován zvláště na Slovanském sjezdu v r. 1848 v Praze: o tento program měl být realizován v rámci rakouského státu, Češi neusilovali o samostatnost. o rakouský stát byl chápán jako rámec chránící slovanské národy před germanizací a pohlcením carskou monarchií - po obnovení ústavnosti v 60. letech tento program zastaral a bylo nutno vytvořit novou koncepci (potřeba vzdorovat německým liberálům, kteří se snažili z Rakouska vytvořit centralizovaný stát s hegemonií německého měšťanstva 1861 – došlo k dohodě českého měšťanstva s představiteli české historické šlechty (Jindřich ClamMartinic), která se stala základem přeorientace předáků české politiky o tomu předcházela petice Fr. L. Riegra panovníkovi, která byla vyhlášením českého politického programu o vycházela z požadavků národního sebeurčení, požadovala jazykovou rovnoprávnost a školství, oživení národních institucí o východiskem k vytvoření politického programu se stal říjnový diplom - program českých politiků vycházel z požadavku obnovení historického státu České koruny v rámci rakouské monarchie o česká konzervativní šlechta sledovala obnovení české státního práva jen pro Čechy (tj. České království) v duchu zemského autonomismu o české měšťanstvo žádalo obnovení celého státu České koruny, tj. celku všech území Čech, Moravy a Slezska - v duchu uplatňování státoprávních požadavků opustili čeští poslanci r. 1863 říšský sněm a zahájili pasivní rezistenci, která trvala až do r. 1879 o k podpoře těchto cílu sepsal Fr. Palacký český politický program Idea státu rakouského o požadoval přeměnu Rakouska z centralizovaného státu ve federaci států národnostně spravedlivých o varoval před dualizací monarchie - Rakousko-Uherské vyrovnání v r. 1867 znovu zaktivizovalo českou politickou reprezentaci, která začíná hledat oporu v zahraničí a v r. 1868 formuluje tzv. Českou deklaraci o autorem František Ladislav Rieger o obsahem byl především protest proti rakousko-uherskému dualismu o prohlašovala neporušitelnost, nepromlčitelnost a nezadatelnost českého státního práva o vztah k monarchii vykládala jako dynastický, založený na smlouvě mezi českým národem a dynastií o požadavek české autonomie, zvláště v oblasti financí o na místo dosavadní dualismu měl nastoupit trialismus - o několik dní se k deklaraci připojili i čeští poslanci moravského zemského sněmu - deklarace byla počátkem masového hnutí, které vtáhlo do politiky prakticky celý český národ - jeho projevem byly masové tábory lidu (nad Prahou vyhlášen dokonce výjimečný stav) - aktivizaci českého politického hnutí čelí vláda přijetím zákona o výjimečném stavu, který ji umožňuje omezovat občanská práva - 68 -
1871 – vídeňská vláda a předáci české reprezentace a šlechty uzavřeli dohodu o 18 tzv. fundamentálních (základních) článcích - články obsahovaly výslovné uznání rakousko-uherského vyrovnání - pouze potvrzovaly právo českého království na sebeurčení v rámci rakousko-uherské monarchie - výkonnou moc v Čechách měla mít česká vláda odpovědná českému zem. sněmu - do její kompetence mělo spadat vše, co nebylo výslovně prohlášeno za záležitost společnou celé monarchie - panovník své sliby pod nátlakem rakouských německých politických stran, které se bály o ztrátu hegemonie, a maďarských velkostatkářů nedodržel - ministerský předseda Hohenwart odstoupil a spolu s ním padl i celý návrh fundamentálek - byl tak poražen celý politický program a znemožněna jakákoli možnost federalizace Rakouska POLITICKÉ STRANY - po čase vstupuje do politického života nová síla, organizované dělnické hnutí a jeho požadavky - zavedení přímých voleb bylo umožněno právě absencí českých poslanců na říšské radě a umožnilo ochromit zákonodárnou činnost zemských sněmů ve prospěch říšské rady - právě tato otázka uspíšila rozchod dvou základních směrů v české politice – dosavadní strana národní, vedená Fr. Palackým a Fr. L. Riegerem, se rozpadla na dvě samostatné strany: 1. Národní (staročeská) 2. Svobodomyslná (mladočeská) - mladočeši začali docházet do zemského sněmu v r. 1874, kdežto staročeši až v r. 1878 a o rok později i do říšské rady, pro kterou ji získal hr. Taaffe, který potřeboval české hlasy proti velkoněmecké opozici - stalo se tak za sliby různých ústupků: o rozdělení univerzity na německou a českou o zavedení tzv. vnější jazykové rovnoprávnosti (vnitřním úředním jazykem byla však i nadále němčina) - „státoprávní ohražení“ vypadalo velmi nepřesvědčivě, kteří vstupujíce na půdu říšské rady neopouštějí zásady české státního práva - význam staročeské strany začal upadat a definitivní zánik staročeského vedení české politiky přinesly tzv. punktace o úmluvy dohodnuté od 14. do 19. ledna 1890 mezi zástupci vlády a zástupci staročeské strany a německých stran; představitelé mladočechů nebyli přizváni o punktace znamenala v podstatě kapitulaci české politiky v jazykových otázkách a opuštění požadavku rovnoprávnosti obou jazyků o ve svých důsledcích vedly k jazykovému a národnostnímu rozdělení Čech o byly odmítnuty mladočeskou stranou, což ji získalo masovou podporu, a zaujala tak pozice staročechů - nový vedoucí síla české politiky byla pružnější a přístupnější ke kompromisům, její politický program však v r. 1907 byl již silně konzervativní -
-
určující pro politický vývoj se čím dále tím více stávalo dělnické hnutí a jeho politická organizace, rakouská sociálně-demokratická strana o programem sociální demokracie byla přeměna Rakouska na spolkový stát s národnostně ohraničenými samosprávnými celky o volební právo požadovala všeobecné a rovné o podceňovala ve své taktické linii národnostní otázku postupně vznikají nové politické strany – agrární (1899), národně sociální (1897-1898), radikálně pokroková, národní katolická, radikálně státoprávní, lidová, křesťansko-sociální německé měšťanstvo reprezentovala strana všeněmecká na Moravě a ve Slezsku byla vedoucí silou strana národní (na Moravě se z ní oddělila str. lidová) - 69 -
20. Stát Koruny České, jeho vznik, územní složení a správa do roku 1848 FEUDÁLNÍ STÁT A. Vznik státu České koruny a jeho územní zisky - Český stát se postupně rozšiřoval a rozvíjel z původního jádra(vlastní přemyslovské panství) v centru dnešních Čech - Morava byla získána definitivně knížetem Břetislavem a od 11. století je uznávána jako nepopiratelná součást českého státu (i přes některé říšské snahy ji odtrhnout) - Slezsko bylo k českému státu připoutáváno smlouvami mezi panovníky a slezskými knížaty (Polsko se definitivně vzdalo nároků na Slezsko r. 1339), které přiznávaly lenní svrchovanost českému králi a po vymření jejich držitelů se stávaly lény českého krále, který zde vládnul prostřednictvím svých hejtmanů - součástí státu bylo i Kladsko - panovníci získávají další území prostřednictvím výbojů: o Přemysl Otakar II. dočasně získal dědictví babenberské (Rakousy, Štýrsko, Korutany a Krajinu) o Václav II. získal výboji v Polsku Horní Slezsko, Krakovsko, Sandoměřicko, v r. 1300 dokonce i polskou korunu. o pro svého syna zajistil i korunu Uherskou, tato území ale byla neudržitelná. - Lucemburská dynastie pokračovala v těchto snahách: o Jan definitivně získal Chebsko, další zisky Lucemburků: Horní Lužice(Zhořelecko a Budyšínsko), část Horní Falce(1353) a Dolní Lužice(1368). o v letech 1327-1341 jsou připojena knížectví slezská o připojeno i kurfiřtství braniborské za Karla IV. o dále byla připojena některá zahraniční léna v Sasku, Horní Falci a Míšni. o Karel IV. také vydal dva majestáty v letech 1348 a 1355, jejichž obsahem jsou i inkorporační listiny o přivtělení Moravy a Lužic k českému státu. o byla zde také prohlášena nedělitelnost státu a šlechta dostala právo odepřít poslušnost králi, který by tuto zásadu porušil. - tento rozmach je přerušen husitským hnutím a vymřením dynastie (králem Zikmundem v r. 1437) -
-
teprve habsburskému rodu se podařilo v 16. století tyto plány uskutečnit Albrecht Rakouský a Ladislav spojili Českou a Uherskou korunu a země rakouské. o tomuto komplexu zemí se říká Corona regni bohemiae (od r. 1322): o korunou je myšleno nejen označení území státu, ale i jeho politická reprezentace (tvořená šlechtou a králem). za jádro státu se považuje království české a markrabství moravské, ostatní země jsou do koruny inkorporovány. jsou-li země připoutány vztahem lenním, je jeho nositelem nejen král, ale celá Česká koruna. Strážcem celistvosti státu je zemský sněm Stát koruny české začíná vystupovat jako právnická osoba, nadřazená králi i stavům.
B. Orgány a správa státu 1. Panovník - hlavou české státu byl panovník, označovaný původně jako kníže, později král - královský titul získal již r. 1085 Vratislav II a po něm pak r. 1158 Vladislav II., dědičně královský titul však získal až Přemysl Otakar I. v roce 1198 (potvrzeno r. 1212) - jako pravidlo nástupnictví platilo stařešinství (Břetislavův zákon o seniorátu z r. 1055), později zásada primogenitury (prvorozenectví). o původní nastolovací obřad se změnil na skutečné právo volit panovníka v případě vymření dynastie. - 70 -
-
-
-
o za Karlovy vlády byl vytvořen korunovační řád, kde platí i zásada o nároku na trůn neprovdaných dcer zemřelého panovníka (pokud neměl syny) o definitivní úpravu nástupnického řádu pro dobu feudální rozdrobenosti tvoří ordonance Jana Lucemburského z r. 1341 a majestátem Karlovým z r. 1348. o Pro mužské potomky byla stanovena zásada primogenitury a v případě vymření dynastie by bylo uznáno právo šlechty na svobodnou volbu. panovník měl moc vojenskou, finanční, zákonodárnou (ale zpočátku jen formou privilegií a výsad, které uděloval jako výjimky z práva obyčejového), postupně se vedle panovníka začíná uplatňovat i zákonodárná moc šlechtických sněmů. panovník zastupoval stát navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, vypovídá válku a sjednává mír dále vybírá daně (berně) a spravoval regály (výsady krále, které mu poskytují prospěch:horní, mincovní, celní, ochrana židů a cizinců, povolování trhů, stavby hradů, právo odúmrtní). v nepřítomnosti krále jsou jeho zastupováním pověřeni zemští hejtmani. o na Moravě vládne v zastoupení markrabě-syn nebo bratr panovníka. o později si panovník ponechává tuto hodnost pro sebe a výkonem správy pověřuje moravského zemského hejtmana.
2. Dvorské a zemské úřady - ústředními orgány správy zemí jsou dvorské sjezdy: o ze shromáždění velmožů vznikly postupně 3 instituce: Zemský sněm (od 13.stol. je svoláván alespoň jednou ročně, občas se ho účastní i zástupci měst), Zemský soud a Královská rada - upadá úloha úředníků králova dvora, faktickou moc si udržel jen: a) maršálek – soud pro záležitosti šlechtické cti b) dvorský sudí – předseda soudu pro lenní spory c) kancelář – odpovídá za listiny - začínají se objevovat úředníci zemští (ministři feudálního státu), u nás jsou to: o komorník (finanční agenda), sudí (agenda zemského soudu), o písař (agenda zemských desek) a nejvyšší purkrabí (hlava výkonného aparátu). o všichni navíc vystupují na zemském soudu. - na Moravě se vedle moravského hejtmana uplatňuje také český zemský maršálek, nejvyšší zemský komorník, zemský sudí, nejvyšší hofrychtéř, zemský podkomoří a zemský písař. - vedle těchto úředníků fungují i úředníci menší (původně pomocné orgány, postupem času samostatný sbor, který zasedal každodenně). - byli činní na menším zemském soudu a měli na starosti agendu zemských desek pod vedením písaře. - fungovala zde tedy jakási podvojnost úřadů: o zemský/dvorský, větší/menší. o na Moravě byla tato podvojnost umocněna tím, že vznikají dva úředníci zemští při soudu olomouckém a brněnském (podle toho, jak zemské soudy střídavě v těchto městech zasedají) - úřady mají čestnou povahu (nejsou placeny - důchody jdou jen z úředních poplatků), sídla nejsou pevně určeny 3. Krajská správa v Čechách - dochází k rozkladu původní hradské soustavy a posilování ústřední moci. - výkon místní správy byl svěřován jednotlivým velmožům. - místo hradských orgánů vzniká v 13.-14. stol. 12 krajů (jen v Čechách, jinde ne) - v čele krajské správy stojí „iudices provinciales“ (krajší soudcové=poprávci). o byli jmenováni panovníkem, plnili úkoly soudců i policejních úředníků. o stíhali zločince, zajišťovali bezpečnosti na cestách, chránili minci… - 71 -
4. Městská správa - právním základem existence města bylo městské privilegium,které dostávali obyvatelé od zakladatele města; jeho předchůdcem byly výsady - jejich obsahem bylo ustavení vnitřní organizace a správy, vymezení povinnosti obyvatel - takto vzniká městská autonomie, právo vydávat si vlastní předpisy - podle toho, kdo je pánem města, rozlišujeme: a) města královská – svobodná, jen obyvatelé těchto měst byli osobně svobodní poddanská horní – podřízena mincmistrovi b) věnná – pramen důchodů královny, správu vykonával purkrabí kraje hradeckého - na výkon městské správy dohlížel pán města prostřednictvím svého úředníka (rychtář, fojt, šoltys). - Podkomoří jmenoval základní orgán městské správy - městskou radu. o Tu tvořili konšelé, kteří se střídali ve vedení města. o První se nazýval primas nebo primátor. o Městská rada byla i orgánem soudním, - důležitou součástí správy byly cechy (sdružení jednotlivých řemeslníků v rámci řemesla) - jen v jejich rámci byla možná řemeslná výroba (cechovní přímus), cechy stanovily ceny, cech nad svými členy vykonával soudnictví - hlavním cílem bylo znemožněn konkurence obchodu a řemesel 5. Lenní zřízení - lenní zřízení mělo značný význam pro organizaci feudálního státu a jeho vnitřní uspořádání - podstatou lenních vztahů byla představa o děleném vlastnictví, tj. o tom, že vlastnické právo se dělí: 1. VRCHNÍ (dominium directum) – vlastnictví k podstatě (senior) - propůjčoval k užívání objekt lenního vztahu (např. půdu, úřad, právo apod.) - měl povinnost zajistit nerušený výkon práv vazala 2. UŽITKOVÉ (dominium utile) – vlastnictví k užitku (vazal) - vlastník, který si propůjčoval věc od seniora, měl právo věc užívat jen se souhlasem seniora, kterému byl zavázán řadou povinností (finančními dávkami, vojenskou sl.) - souhrn těchto povinností se označuje jako věrnost – porušení věrnosti (zrada) byla důvodem k odnětí léna - počátek lenních vztahů nalézáme v knížecích družinách; družiníci se začali usazovat na knížecí půdě, která je má hmotně zajistit a připoutat k službě v zájmu panovníka (odtud název této držby – výsluha; po smrti držitele se zpravidla vracela králi) - pro stabilitu státu mělo výsluhové zřízení zásadní význam – od osobního závazku se přechází k závazku věcnému, a početná vrstva velmožů tak má zájem na existenci státu - postupem doby se držba výsluh stává dědičnou, a tím se mění v léna, které přecházejí (se souhlasem seniora) na mužské potomky vazala (mana) – tím je svobodný muž (šlechtic; výjimkou byli manové církevních vrchností, tzv. nápravníci, vykonávající vojenskou službu pro cirk. pána) - od 14. století jsou léna zapisována do lenní, později dvorských desek (u dvorského soudu) - na systému panství byla budována správa některých pohraničních oblastí 6. Správa vrchnostenská a vesnická - nejnižší složkou feudální správy byla správy vrchnostenská, kterou vykonávali nad poddanými uvnitř svých panství jednotliví feudálové - vlastník půdy je tedy feudálem a má na svými poddanými pravomoc správní, policejní, soudní a finanční - za použití mimoekonomických prostředků vymáhal feudální rentu, tj. robotu, dávky, … - 72 -
-
pán půdy je prostředníkem státní moci a její součástí základem správy je obyčej a vydržená práva. vlastní výkon svěřují velmoži svému úřed. aparátu - vladařům, purkrabím, hejtmanům představiteli správy v jednotlivých vsích byli rychtáři, fojtové a šoltysové jim pomáhají konšelé nebo šéfové, kteří vytvářejí i vesnický soud. ke zvláštním korporacím nadaným vlastní správou jsou i různá bratrstva (např. uhlířská a včelařská); sdružovala závislé lidi. značnou samostatnost měli obyvatelé na hranicích státu, správu nad nimi vykonával přímo král (Chodové)
HUSITTSVÍ - dosavadní struktury státní organizace byly rozbity, začíná se formovat protifeudální právní vědomí, prohlubuje se majetková diferenciace, katolická církev prochází hlubokým úpadkem - ideové kořeny revolučního hnutí spočívaly v kritice církve – katolická nauka zdůvodňovala feudální řád, hierarchickou strukturu, proto to musela být církev, jako univerzální instituce o významnými kritiky církve byli Konrád Waldhauser, Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže a samozřejmě Jan Hus - husitské hnutí probíhalo v několika etapách: 1. První etapa (1419 – 1421) – vítězství husitů v Praze, smrt Václava IV., založení Tábora 2. Druhá etapa (1421 – 1431) – začíná porážkou druhé kříž. výpravy a koncem diktatury Želivského, zahrnuje období vojenských úspěchů Žižkových vojsk, končí vítěznou bitvou 3. Třetí etapa (1432 – 1436) – tvoří ji jednání na Basileji, lipanská porážka, vyhlášení komp. -
pokud jde o vývoj státu a práva, tak po smrti Václava IV. vzniká mocenské vakuum, následníkem mohl být jen Zikmund o nejvýznamnější změnou je založení táborské obce. o základem je táborský chiliasmus – učení o tisícileté Kristově říši o ideálem se stává demokratická vláda, základní principy feudální společnosti (poddanství, daně, úroky) jsou prohlášeny za zrušené, jediným zákonem se stává boží zákon. o správa Tábora se podobá formě teokratické republiky, v čele stojí 4 starší (vojenští hejtmani, kněží a kazatelé). Pod vlivem Tábora vzniká táborský městský svaz. - vnitřní formou organizace jsou „obce“(obec polní-vojsko, obec domácí). o V čele polní obce stojí polní hejtman, u domácích obcí jsou to městské rady. o V čele spojených obcí stojí vladař (správce). 1420 – vyhlášeny 4 pražské artykuly – jejich programem je svoboda kázání, přijímání podobojí, konfiskace církevního majetku, trestání smrtelných hříchů 3.-7.6.1421 – se koná čáslavský sněm, o na něm je ustavena nová zemská vláda o 20 členech (zastoupeni páni, rytíři,táborská obec, města). o Sněm odmítl Zikmunda jako krále a přijal za základní zemský zákon 4 pražské artykuly. Jako zemský správce byl povolán Zikmund Korybutovič. - Český stát se měl stát svazem obcí (pánů, rytířů, panošů, měšťanů a sedláků podle Žižkova vojenského řádu) 1436 – vyhlášení kompaktát na jihlavském sjezdu jako základní zákon. o souhrn smluv a dohod, které uznaly závaznost Čtyř artikul pražských, jež však byly omezeny o Toto a přijetí Zikmunda za českého krále bylo možno jen porážkou radikálního křídla husitů u Lipan - poprvé byla omezena hegemonie katolické církve, zavedena legální koexistence dvou církví, husitství prohloubilo stavovské rysy poměrů v Čechách, německý patriciát byl odstraněn, etnických základem státu se stává pozdně feudální česká národnost
- 73 -
STAVOVSÝ STÁT - je charakteristický výrazným podílem stavů na výkonu správy, na činnosti zákonodárné i soudnictví, který závisel na jejich hospodářské moci - v českém království existovaly 3 stavy: panský, rytířský, městský - základní společenská vrstva, poddaní venkované, nebyla za stav považována a nepožívala žádných politických práv - dochází ke střetu stavů s panovníkem i mezi stavy navzájem - z husitských válek vychází stát relativně centralizovaný, s vybudovanou zemskou a v českém království i krajskou správou, je upevněna státní administrativa, posílena autorita královské moci i mezinárodní prestiž království. - znovu bylo potvrzeno připojení Moravy (1464), stejně jako vedlejších zemí, knížectví slezských a Horní a Dolní Lužice. A. Ústřední orgány: 1. Panovník - vyl králem v Čechách, markrabětem na Moravě, lenním pánem a knížetem ve Slezsku a markrabětem v Lužici. - vliv stavů na panovníka a na výkon je funkcí se projevuje při obsazování českého trůnu - vedle zásady dynastické je to princip volby krále (sesazen byl Zikmund, odmítnut Ferdinand II. 1619, zvolen Jiří z Poděbrad, Ferdinand I. a Fridrich Falcký) - nastupující králové potvrzovali stavům jejich práva a privilegia, často je rozšiřovali (formou volebních kapitulací a korunovačních reversů) - králi náležela moc vojenská o vypovídal válku, uzavíral mezinárodní smlouvy, nařizoval svolání zemské vojenské hotovosti, velel jí, uzavíral mír. o tato moc byla ale omezena stavy (např. šlechta byla nucena jen bránit zem, ne vyjíždět na vojenské výpravy) - soudní moc krále byla značně omezena o královské soudy-komorní a dvorský- se dostávají pod kontrolu stavů o král jen soudům předsedá a uděluje milost. - moc zákonodárná příslušela sněmům, které panovník jen svolával. o měl právo zákonodárné iniciativy-královské návrhy(propozice) se projednávaly přednostně. o k platnosti usnesení se vyžadoval i souhlas krále (formou vyslání královských zástupců- relátorů - k zápisu do zemských desek) - byl nezávislý v oblasti spravování regálů, ochrana těchto práva ale podléhala stavům. - lenní moc uvnitř země byla neomezená, navenek ale podléhala kontrole stavů. - měl moc nad církvemi, dohled nad dodržováním kompaktát, schvalování konfesí, zavádění řádů do země a stíhání kacířů. - finanční moc byla rovněž omezena o Stavům nepodléhaly finanční důchody krále (z královských měst, klášterů, cel, mýt, ungeltů, horního, mincovního, solního, židovskéhoregálu, z odúmrtí, pokut a konfiskací majetku delikventů). o vybírání daní podléhalo souhlasu sněmu. - správní moc byla závislá na vůli šlechty(jmenování, doživotnost funkcí) - panovník byl chápán jako primus inter pares. - V době nepřítomnosti krále se vyvinula praxe zastupování místodržiteli či královskými hejtmany (jejich pravomoc byla upravena v r. 1528) 2. Královská rada - byla poradním orgánem panovníka a byla zcela v rukou šlechty (i nižší). - v období stavovském byla tvořena nejvyššími zemskými úředníky a přísedícími většího zemského soudu. - 74 -
-
neměla v zákoně zakotvená pravidla o složení a kompetenci Ferdinand I. si vytvořil tzv. tajnou radu, která měla nahradit radu královskou
3. Královská kancelář - ve stavovském státě a za absolutismu se stává jedním z nejdůležitějších úřadů státu - v předhusitské době měla na starost královské písemnosti, v čele stál protonotář či kancléř(většinou vyšehradský probošt), ve stavovském období tuto funkci zastávali představitelé vyšší šlechty. - úřad se stal nástrojem k prosazování své politiky a ke kontrole panovníka. - kancléř byl odpovědní králi i stavovské obci. - jeho podpis na listině lze chápat jako souhlas stavů. - od Vladislava II. sídlili panovníci často mimo zemi a vznikla potřeba zajistit účast kanceléře na vydávání listin panovníky - proto se vytvořila tzv. expozitura české královské kanceláře, vedená dvěma místokancléři, která cestovala s panovníkem. - styk se Slezskem a Lužicemi obstarávala tzv. německá expedice. - od doby, kdy Rudolf II. sídlil v Praze, se začal vžívat pro označení úřadu název Česká dvorská královská kancelář, zanikla 1749. 4. Hejtmanství německých lén - v jeho čele stál králem jmenovaný hejtman - tímto úřadem procházela veškerá korespondence s držiteli zahraničních lén, patřila mu jurisdikce ve sporných záležitostech, týkajících se lén 5. Královský mincmistr - spravoval původně regál mincovní, tj. výsadní právo krále na ražení mince - 1378 a 1469 (Karel IV. a Jiří z Poděbrad) vydali mincovní řády – provádění kontroly jakosti mince, řízení oběhu mince, zákaz vývozu a dovozu mince... - v době stavovské posílili stavové svůj vliv na obsazování úřadu mincmistra, král musí vybírat úředníka z příslušníků stavů. - mincmistr plní i funkce soudní - od r. 1534 je jeho soud v Kutné Hoře výlučný pro všechny horní pře 6.
Česká komora - úsilí Ferdinanda o reorganizaci a centralizaci stavovské správy vedlo k vytvoření nového orgánu – rady komory královské, tzv. české komory - v čele úřady byl prezident a 4 radové, všichni placení králem - jejich úkolem bylo organizovat jednotně správu financí panovníka bez ohledu na stavy (pro celou českou korunu). - patřila jí také správa komorních statků, městského a církevního majetku. - byla tedy dohlédacím a kontrolním orgánem panovníka (nelze ji zaměňovat za dvorskou komoru)
7. Generální sněm - byl vrcholným společným orgánem všech zemí českého státu, byl to stavovský sněm - objevuje se už od 13. století, je svoláván panovníkem (buď do něj jednotlivé země vyslaly delegace volené na zemských sněmech, nebo tyto delegace rozšířily počet sněmovníků) - projednávány byly otázky nástupnictví na trůn, státoprávní poměry jednotlivých zemí, mezinárodní smlouvy, otázky náboženské - každá země disponovala jedním hlasem, majorizace nebyla možná (usnesení zavazovalo jen ty země, které s ním výslovně souhlasil) - usnesení měla okamžitou platnost - Ferdinand I. jich využíval pro získání rychlého souhlasu stavů s finanční výpomocí (mimořádné berně) - 75 -
8. Inkolát - bylo tzv. právo obyvatelské - jde o feudální příslušnost šlechtických obyvatel jednotlivých zemí (oprávnění příslušníků panstva a rytířstva k zakupování svobodných statků a nabývání politických práv – právo účasti na sněmu či právo zastávat úřady - po získání inkolátu cizince musel být v Čechách vysloven souhlas zemského sněmu k přijetí do některého ze stavů 9. Královská prokuratura - rozvinul se u nás až po husitství, jeho vznik souvisí se snahou upevnit rozchvácený královský majetek, vymáhat placení důchodů králi, požadovat královské statky neoprávněně šlechtou nabyté - důležitosti nabyl až po nástupu Habsburků. - na Moravě pravomoc prokurátora vykonával královský podkomoří, jeho pravomoc se vztahovala i na Opavsko - prokurátor byl podřízen úřadu české komory, byl také radou komory, zároveň byl však podřízen panovníkovi, podle jehož příkazů jednal - měl povinnost střežit zájmy koruny v soudním řízení, oznamovat crimen laese maiestatis, hájit majetkové zájmy krále a státních financí. B. Organizace zemí - správa jednotlivých zemí byla v mnoha ohledech svrchovanou a její meze byly stanoveny jen existencí společného státu. - co výslovně nepatřilo do kompetence ústředních orgánů, patřilo zemské správě. 1. Sněmy zemské a krajské a) zemské sněmy - zemské sněmy byly základem a zároveň vrcholem stavovské správy - každá ze zemí měla svůj sněm a složení zemských sněmů bylo proto závislé na složení stavovské zemské obce (v Čechách v nich zasedali páni, rytíři a měšťané, na Moravě páni, preláti, rytíři a měšťané, v Horní Lužici všechny 4 stavy) - ve Slezsku se vytváří vedle sněmu jednotlivých knížectví i ústřední zemský sněm ve Vratislavy, který se skládá ze tří kurií: a. knížata a privilegovaní páni, b. šlechta a duchovenstvo a měšťané vratislavští, c. města ze zemí bez knížete - českému zemskému sněmu předsedal král, resp. Nejvyšší purkrabí, moravskému zemský hejtman, slezskému vrchní slezský hejtman a lužickým sněmům fojt. - Největší váhu měl český zemský sněm, který střežil územní celistvost státu, volil panovníka - sněm svolával král (v r. 1547 prohlásil Ferdinand I. svolávání sněmu bez souhlasu panovníka z útok proti králi) - ustálila se také pravidla jednání sněmu: o sněm zahajoval panovník, stavy jednaly odděleně a v kuriích si volily i své předsedy, v kuriích rozhodovala většina (ale hlasy se nesčítaly, ale „vážily“). o k přijetí usnesení byl zapotřebí souhlas všech stavů (i když k přijetí Vladislavského zřízení zemského došlo i přes odpor měst) o Sněm jednal buď o návrzích krále či o návrzích stavů (obecných artykulech), nebo o návrzích jednotlivých sněmovníků (zvláštní artykuly). o k platnosti usnesení se dále vyžadovala sankce panovníka (vyslání královských relátorů) o u každého zápisu v zemských deskách se předpokládala jeho veřejná známost. - 76 -
b) -
-
sněm povoloval zemské berně, tj. stanovit výši daní, dával souhlas ke svolání zemské hotovosti a tažení mimo hranice. sněmovní usnesení se stala nejdůležitějším pramenem stavovského práva. sněmy měly i moc správní(úprava náboženských otázek, přijímání cizinců, úprava mincovních a horních poměrů, volba krále-jen český zemský sněm) krajské sněmy zasedaly na nich všechny tři stavy, před rokem 1526 je svolávali zemští úředníci, po nástupu Habsburků bylo výslovně zakázáno svolávání krajských sněmů bez souhlasu panovníka kompetence se týkala krajské správy a bezpečnosti, jejich hlavní význam spočíval v tom, že byly oporou zemského sněmu. na nich byla zveřejňována usnesení zemského sněmu, zde byli voleni delegáti (tak se začaly vytvářet zárodky zastupitelské soustavy)
2. Zemští úředníci - skutečná výkonná moc byla v rukou stavovských úředníků. - v Čechách stálo v čele zemské správy 12 nejvyšších zemských úředníků, kteří byli „ministry“ feudálního státu - podle dohody osm patřilo panskému stavu, 4 rytířskému I. Nejvyšší purkrabí – stal se hlavou výkonného aparátu, velel zemské hotovosti a fungoval jako nejvyšší poprávce vykonavatelem i nositelem policejní moci. V nepřítomnosti krále předsedal zemskému soudu, vedl soud purkrabský II. Zemský hofmistr – předsedal komornímu soudu III. Zemský maršálek – vykonával jurisdikci v otázkách šlechtické cti v Čechách a na Moravě IV. Nejvyšší komorník – podílel se na agendě zemského soudu V. Nejvyšší zemský sudí – řídil zasedání zemského soudu většího VI. Nejvyšší kancléř – stál v čele české královské kanceláře VII. Dvorský sudí – předsedal soudu dvorskému, příslušnému pro spory o odúmrtě a léna VIII. Nejvyšší písař – řídil agendu zemských desek IX. Podkomoří – vedl agendu správy královských měst X. – XI. Purkrabí karlštejnští – dva úředníci, spravovali hrad a archiv XII. Purkrabí kraje hradeckého – předsedou zvláštního soudu pro tuto oblast -
-
měšťané mohli zastávat jen úřad podkomořího (musel být občan Starého Města Pražského) menší úředníci vytvářeli již od 14. století vlastní úřední kolegium, zasedali na menším soudu zemském a věnovali se agendě zemských desek. úředníci nebyli placeni státem, slibovali věrnost králi, stavům a vší obci království českého. jakýkoliv útok na jejich osobu či pověst byl stíhán smrtí na Moravě splývali úředníci olomoučtí a brněnští: vedle úřadu písaře je to i úřad komorníka a sudího. o Panští úředníci byli: český maršálek, komorník a sudí o Rytíři: hofrychtéř, podkomoří a písař. vládou ve Slezsku byla pověřena ústřední zemská vláda v čele s vrchním zemským hejtmanem.
3. Krajská správa - instituce husitských krajských hejtmanů se udržela i po porážce husitství. - na krajské organizace spočívala v letech 1440 – 1453 mocenská rovnováha země - někdy docházelo k vytvoření krajských svazů - jednot (odtud vzešla i moc Jiřího z Poděbrad). - s obnovením ústřední moci došlo k obnově úřadu starých poprávců - 77 -
- krajští hejtmani se opět objevjí za Jiřího z Poděbrad jako velitelé krajské hotovosti - od roku 1480 je ale opět nahradili poprávci, ti mizí až r. 1499 (po Prešpurském zůstání) 1499 – se definitivně upevňuje moc hejtmanů, v každém kraji jsou jmenováni dva (jeden katolík, jeden kališník, jeden pán, jeden rytíř). 1517 – byl přijat sněmem zvláštní hejtmanský řád o stanovil práva a povinnosti hejtmanů v oblasti krajské policie. o krajští hejtmani už neměli moc soudní, patřila jim ale rozsáhlá pravomoc správní(výkon krajské policie). - velení šlechtické krajské domobraně patřilo tzv. vojenským krajském hejtmanům, které zrušil až Ferdinand I. 1547 4. Správa městská - královská města získala v husitství vliv hospodářský, politický i vojenský, charakterizuje to trvalé přiznání stavovských oprávnění(např. účast na sněmech) - nové postavení měst ovlivnilo i rozmach městské samosprávy, která se stala nezávislou na státní moci, resp. jejím rovnoprávným partnerem - v 16. stol. je u nás 30 měst královských a 9 věnných. o jejich měšťané byli svobodní, město vystupovalo navenek jako právnická osoba o uvnitř ale panovala hluboká sociální diferenciace - uchazeč o přijetí do města mezi měšťany musel zaplatit „příjemný plat“ a někdo se za něj musel zaručit, že bude plnit své povinnosti (vojenskou službu, platy, dodržování předpisů) - vedoucí postavení mezi městy mělo Staré Město pražské - základní rysy městské správy zůstaly obdobné jako v době předhusitské o zvláštní postavení měl ve správě městský písař jako představitel městské kanceláře a výkonný úředník městské rady o městská rada byla obnovována na základě návrhu odstupující rady panovníkovi, který pak novou městskou radu potvrdil o velká obec jako všelidové shromáždění obyvatel města, která v husitské době hrála důležitou úlohu, začíná ztrácet na významu. 1547 – přelom ve vývoji městské správy souvisí s porážkou českého stavovského povstání o pozemkový majetek měst byl konfiskován, města musela zaplatit pokuty, byly na ně uvaleny nové daně a musela vydat svá privilegia. o nejpodstatnějším zásahem bylo znovuzavedení úřadu královského rychtáře jako úředníka krále, který odzíral na výkon městské správy 5. Správa vrchnostenská - nejnižší správní jednotkou byla panství, jen záležitosti nevýznamné jsou ponechány vesnické samosprávě - středisky výkonu vrchnostenské správy jsou šlechtické hrady a tvrze - vlastní výkon správy svěřovaly vrchnosti svým úředníkům o na panstvích církevních se nazývali purkrabí, hejtman či regent o jmenovaní úředníci vedli správu panství vykonávali soudnictví, starali se o vybírání dávek a berní, a o záležitosti policejní. o Dosazovali do funkce konšely a soudce, vedli registra o majetkových převodech a ostatní nespornou agendu o řídili se zvláštními předpisy, které stanovili vrchnosti (selské řády, trestněprávní předpisy...) - v čele poddanských vsí stál soudce - rychtář či fojt a výbor konšelů nebo kmetů, jmenování a odvolání těchto funkcionářů bylo záležitostí vrchnosti - někdejší selská samospráva byla téměř zlikvidována.
- 78 -
C. Počátky habsburského soustátí - řada mezinárodních i vnitrostátních příčin vedla r. 1526 k tomu, že byly vytvořeny předpoklady pro ke vzniku habsburského soustátí - smrtí Ludvíka Jagellonského vyvstala otázka volby nového českého krále, a tak čeští stavové, ovlivněni tureckou invazí do Evropy, přivedli na trůn Ferdinanda I. Habsburského o cesta k vytvoření středoevropské velmoci o král spojil pod svou vládou vedle dědičných zemí rakouských, Českou a Uherskou korunu - Ferdinand také položil základy pro vytvoření společných správních orgánů celého soustátí 1) Tajná rada – osobní poradní orgán panovníka, předsedal ji panovník, měla 3 – 5 členů 2) Dvorská komora – měla na starosti správu financí (opět s poradní funkcí). V jejím čele stál superintendant (šacmistr) a 4 radové. Instrukce pro ni byla vydána v r. 1537. Postupně si osvojila dohled nad činností české a uherské koruny 3) Dvorská rada vojenská – vznikla 1556 jako poradní orgán. V její pravomoci bylo verbování vojska, péče o výzbroj, zásobování a výstroj armády, péče o zbrojnice a pevnosti. Měla 5 členů a byl to stálý, denně zasedající sbor. D. Správa a organizace státu v období stavovského povstání 1618-1620 - zde došlo k prvnímu střetu 30leté války mezi katolickou Ligou a protestantskou Unií - u nás došlo ke sporům mezi oběma tábory (početnější byl protestantský, který zahrnoval většinu šlechty a měst, spojených pod českou konfesí 1575), hlavně kvůli majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě(1609)-katolíci ztráceli mocenské pozice. - povstání začalo defenestrací místodržících Slavaty a Martinice a písaře Fabricia, protestantská opozice tak dala poprvé najevo nepřátelství - proti ní od března 1619 stál Ferdinand II., přijatý č. sněmem pod nátlakem Matyáše v r. 1617 - stavové hned po defenestraci přikročili k reorganizaci správy a k vytvoření vedoucích orgánů o v čele stálo 30členné direktorium, složené z panstva, rytířů a královských měst o tento orgán nahradil sbor místodržitelů a zemské úřady. 31.7.1619 – na generálním sněmu byly usneseny nové ústavní normy nová organizace státu o ústava označována jako Česká konfederace. o hlásala se rovnoprávnost všech zemí s Českým královstvím, stát se změnil ve volnou konfederaci o ta byla spojena institucemi: panovníkem, generálním sněmem, protestantským náboženstvím a společným vojenským velením. o v čl.30 bylo zakotveno právo stavů svrhnout krále v případě, že bude porušovat stavovská práva(právo branného odporu). o panovník se tak změnil ve volenou hlavu státu, odpovědnou stavům. o východiskem ústavy bylo učení monarchomachů. o ze sboru defensorů -obránců víry - se stal ústavní soud, který přezkoumával ústavnost panovníkových rozhodnutí. - v srpnu 1619 byl zbaven trůnu Ferdinand II. a zvolen kurfiřt Friedrich. - Všechno toto zaniklo spolu s porážkou na Bílé Hoře. Ferdinand II. toho využil k rozbití stavovského charakteru státu, správy a právního řádu. ČESKÝ STÁT V OBDOBÍ ABSOLUTISMU - Od r. 1620 u nás opět vládnou Habsburkové a i v našich zemích byla nastolen absolutistický režim, který byl smeten revolucí až v r. 1848 - v tomto období končí český stavovský stát, našimi zeměmi prošla 30letá válka, bylo zavedeno druhé nevolnictví, byl nastolen násilný katolicismus a skoncováno bylo s náboženskou tolerancí - Český stát na to doplácel finančně i ztrátou území (kvůli častým válkám) - na konci tohoto období se vytvořily základy kapitalistických výrobních vztahů, základy moderního právního řádu a byly podniknuty první kroky k likvidaci nevolnického systému - 79 -
-
-
-
správa byla budována na absolutistických základech, vycházela z představy o neomezené absolutní moci panovníka (podlomena ekonomická moc šlechty) Český stát přišel o většinu inteligence, která musela emigrovat (důsledky politické i náboženské) nastolením absolutismu se zpočátku nic nezměnilo na suverenitě českého státu české země i nadále tvořily hlavní a hospodářskou oporu říše - výsledky 30leté války potvrdily u panství Habsburků v Čechách (Vestfálský mír). - stát byl však ochuzen o obojí Lužice, ty byly r. 1620 dány do zástavy bez držby saskému kurfiřtovi, od r. 1623 do zástavy s držbou; 1635 byly odstoupeny mírem pražským jako dědičné léno. - po napoleonských válkách se František I. vzdal lenní svrchovanosti nad Dolní Lužicí, části Horní Lužice a nad Zhořeleckem, které připadly Prusku; zbytek Horní Lužice patřil od r. 1831 Sasku. - zvláštní postavení českého krále mezi říšskými kurfiřty bylo potvrzeno jen dvakrát (pro Ferdinanda II. a Ferdinanda III.). - až v r. 1708, kdy se porcují mocenské ambice pruských Hohenzollernů v říši, se usnesením říšského sněmu potvrzuje readmisse českého volitelského hlasu, tj. znovu se připouští zmocněnec českého krále k volbě v kurfiřtském kolegiu a k účasti v říšském soudu - takto si Habsburkové zajistili své volení až do zániku říše r. 1806 předmětem zájmu zahraničních mocností se staly české země v letech 1740-1748 po smrti Karla VI. Nastoupila na trůn Marie Terezie (podle pragmatické sankce), což vyvolalo snahu o získání habsburského dědictví ačkoliv byla pragmatická sankce z r. 1713 potvrzena všemi zúčastněnými státy kromě Pruska, zahájili jejich vládci válku proti Marii Terezii. - Čechy, Horní Rakousy, Tyroly a Švábsko mělo být připojeno k Bavorsku(jeho kurfiřt Karel Albert byl se souhlasem české šlechty korunován r. 1741 v Praze českým králem) - Sasko mělo získat Moravu a Horní Slezsko, zbytek Slezska měl připadnout Prusku. - obratnou politikou a vojenskými úspěchy bylo toto nebezpečí odvráceno, ale jen za cenu územních ztrát: 1. Mírem vratislavským byla r. 1742 odstoupena Prusku větší část Slezska (zbylo jen Těšínsko) 2. Dále bylo ztraceno Kladsko, Opavsko, Krnovsko a část Niska. - důsledkem bylo utužení centralismu a postupná likvidace českého státu zásahem do mezinárodního postavení Českých zemí bylo i vyhlášení Rakouského císařství r. 1804 přes všechny sliby začalo císařství postupně pohlcovat státnost jednotlivých zemí spolu s rozpadem říše zanikla svrchovanost českého státu nad zahraničními lény vznikem Německého Bundu se objevila otázka příslušnosti českých zemí do tohoto celku - Rakouský císař jako český král přihlásil z mocenských důvodů do tohoto spolku země České Koruny jako své české dědičné země - ty byly od dob Marie Terezie nesprávně označovány spolu se zeměmi rakouskými jako dědičné země německé. - také kvůli těmto skutečnostem vznikl odpor nové české reprezentace, neboť ty toto chápaly jako útok na historická práva českého státu. - příslušnost českého státu k zemím Německého Bundu pak definitivně odmítl v r. 1848 František Palacký ZBYTEK VIZ OTÁZKA č. 8
- 80 -
21. Organizace soudnictví a advokacie v 19. století a ČSR SOUDNÍ ORGANIZACE V OBDOBÍ FEUDÁLNÍHO AOBSOLUTISMU - od Josefa II. (1783) se stávají zemské soudy příslušné pro žaloby na šlechtické osoby i na nešlechtické držitele velkostatků, se kterými je spojena vrchnostenská jurisdikce, pro žaloby proti státnímu fisku, pro spory pozemkově-vrchnostenské i pro spory z manželských vztahů - dále sem patřily žaloby na královská města, kláštery a spory lenní. - už od 18. století začíná být omezována soudní pravomoc menších měst ve prospěch měst se školeným právnickým aparátem - za Marie Terezie je omezena hrdelní pravomoc městských soudů, omezeny soudy vrchnostenské - Absolutistická soustava má tři instance: I. Zemský soud pro šlechtu, soudy městské pro měšťany a soudy vrchnostenské pro poddané na jednotlivých panstvích II. Apelační soudy a. Pražský apelační soudy z r. 1548 b. druhý apelační soud s působnosti pro Moravu a Slezsko (1753) III. jako nejvyšší soudní úřad fungovala česká dvorská kancelář a po jejím zrušení 1749 ji nahradil Nejvyšší soudní úřad ve Vídni (ten plnil i úlohu úřadu pro správu soudnictví v monarchii), české soudnictví tak ztratilo samostatnost; pro jednotlivé oblasti byly zřízeny 3 senáty: pro Českou korunu, Horní Rakousy a Dolní Rakousy¨ SOUDNÍ ORGANIZACE PO ROCE 1848 - v roce 1848 patřilo k základním požadavkům revolučního měšťanstva odstranění vlivu absolutistického státu na výkon soudnictví - projevem toho bylo oddělení soudnictví od správy, zavedení občanské kontroly (veřejné líčení, porotní soudy), odstranění procesu inkvizičního a jeho nahrazení procesem obžalovacím. - do r. 1850 byly ponechány v činnosti staré patrimoniální úřady - císařským nařízením ze 14.6.1849 byly schváleny základy nové soudní organizace; a začala fungovat 1.7.1850. - správa soudnictví byla svěřena ministerstvu spravedlnosti a nejvyšší soudní úřad byl přeměněn v nejvyšší soudní a kasační dvůr a stal se vrcholem třístupňové organizace: vrchní zemské soudy, zemské soudy, okresní soudy. - soudil jen ve věcech civilních, ve věcech trestních fungoval jako soud zrušovací. - r. 1855 došlo opět ke sloučení soudnictví se správou, soudy zemské byly reorganizovány v soudy krajské - soustava soudů byla trojinstanční: 1. instance: okresní soudy 2. instance: soudy krajské - působily v trestním řízení jako soudy sborové první instance pro přečiny a zločiny 3. instance: vrchní soudy zemské - odvolací instancí pro soudy krajské, - působily v hlavních městech zemí. - k revolučním výdobytkům patřily i soudy porotní (nejdříve jako tiskové – 1151/1848), v r. 1852 ale byly zrušeny a ke znovuzavedení došlo až 1869 pro věci tiskové, pro věci trestní 1873. o Rozhodovaly o vině a nevině, tj. na úrovni sborových soudů první instance o zákonem 120/1873 byla zakotvena možnost zastavovat jejich činnost o zákon proti anarchistům 98/1886 vylučoval případy žalob na anarchisty z pravomoci porotních soudů o poroty byly obsazovány výlučně z řad příslušníků majetných vrstev (majetkový census) - do organizace soudnictví náležely i: a) nejvyšší správní soud: kontrola nad zákonností výkonu správy, zřízen 1875 – skládal se z prezidenta a 12 dvorních radů, jmenovaných císařem na návrh vlády, měl povahu kasační - 81 -
rozhodoval, když někdo tvrdil, že mu bylo ublíženo na právech nezákonným rozhodnutím nebo opatřením správního orgánu b) říšský soud: vytvořen 44/1869, rozhoduje o porušení politických práv, spory mezi sněmy a úřady. - Skládal se z předsedy, místopředsedy, 12 členů a 4 náhradníků. - Byli jmenováni doživotně císařem, polovinu navrhovala sněmovna panská a polovinu poslanecká. c) v r. 1869 byly zřízeny také živnostenské soudy pro spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a rozhodčí soudy úrazových pojišťoven -
-
státní zastupitelství stíhalo trestné činy z úřední povinnosti, u nás bylo zřízeno 1848 pro věci tiskové, později je jeho pravomoc rozšířena na veškeré trestní řízení. o U okresních soudů vykonával tuto funkci úředník st. zastupitelství, správy, či policie. o U druhých instancí jsou zřízeni vrchní státní zástupci a u soudu kasačního generální prokurátor se svými náměstky. o Nižší státní zástupci byli podřízeni vyšším, vrchní státní zástupce a generální prokurátor přímo ministru spravedlnosti o hlavou státního zastupitelství byl ministr spravedlnosti. Uvnitř úřadu platila zásada jednoty a nedílnosti. o Rozsah působnosti byl omezen působností trestního soudu, ke kterému byl zástupce ustaven. o měli i správní působnost: spoluúčast při disciplinárním řízení proti soudním úředníkům a zřízencům, notářům a advokátům; stáli mimo soudní organizaci a při procesu měli povahu procesních stran o zástupce sám nezasahoval do vyšetřování, rozhodoval jen o podání žaloby. o Tu pak zastupoval před soudem o generální prokurátor se účastnil jednání kasačního soudu při podávání zmatečních stížností, dozíral ale jen nad zachováním zákona
ADVOKACIE - po r. 1848 začala advokacie překonávat omezení starší feudální úpravy - advokátní řád z r. 1849 zrušil numerus clausus při jmenování advokátů (to připadlo ministru spravedlnosti) - teprve advokátní řád z r. 1868 umožnil volný přístup k výkonu advokacie, po splnění zákonem předepsaných podmínek o domovské právo, svéprávnost, doktorát práv, právní praxe (7 let), advokátská zkouška o praxe se vyžadovala 1 rok u soudu a 2 roky v advokátní kanceláři. - advokát mohl zastupovat před všemi soudy, jen ne před soudy živnostenskými a rozhodčími soudy burzovními - v nesporných záležitostech konkurovali notářům - dohled nad výkonem advokacie měl výbor advokátní komory, disciplinární pravomoc vykonávala disciplinární rada advokátní komory (trestem byla písemná důtka, pokuta, zastavení výkonu) - nejvyšší dohled měl sice nadále ministr spravedlnosti, ale bez práva ukládat disciplinární tresty - tato samosprávná povaha správy byla důležitou podmínkou pro její nezávislý charakter NOTÁŘSTVÍ - jeho základem se stal císařský patent 366/1850 a notářský řád 75/1871 - podle rakouského práva byl notář státním orgánem, který sepisoval veřejné listiny a osvědčení a přijímal do úschovy cenné hodnoty - činnost notářů byla: o výhradní (sepisování veřejných listin), o konkurující soudům (ověřování podpisů) a - 82 -
-
o činnost konkurující advokátům (zastupování u okresních soudů ve věcech trestních a rozvodových) notáře jmenoval ministr spravedlnosti, po uprázdnění místa notářská komora vypsala veřejnou soutěž podmínky byly domovská příslušnost, bezúhonnost, svéprávnost, tři státní zkoušky a 4letá praxe. notář skládal přísahu, podléhal disciplinární pravomoci notářské komory.
SOUDNICTVÍ, ADVOKACIE A NOTÁŘSTVÍ BĚHEM I. ČSR - soudní soustava byla recipovaná z habsburské monarchie bez koncepčních změn, stejné zůstalo i personální obsazení soudů - soudy ale začaly vyhlašovat svá rozhodnutí jménem republiky - v listopadu 1918 byl zřízen Nejvyšší soud (od r. 1919 měl sídlo v Brně), který stál nad soustavou řádných soudů civilních i trestních o stejně jako jeho vídeňský vzor byl složen z prvního a druhého prezidenta a senátních prezidentů. o všechny jmenoval prezident republiky. 1928 – došlo ke sjednocení soudní organizace v českých zemích a dalších částech republiky - okresní soudy pro civilní i trestní věci představovali samosoudci - sborovými soudy prvé instance byly krajské soudy, dělené podle specializace (civilní, trestní, obchodní nebo exekuční, druhou instanci sborových soudů tvořily vrchní soudy - v listopadu 1918 byl zřízen Nejvyšší správní soud, jako počátek zamýšlené soustavy správního soudnictví. o zůstal osamocen, protože župní zákon předpokládal decentralizovanou organizaci správního soudnictví. - vznikly i Ústavní a volební soud - široká byla i skupina mimořádných soudů o živnostenské soudy, rozhodčí komise pro některé spory pracovněprávní povahy, hornické rozhodčí soudy o (zasedali v nich dva zástupci dělníků, zaměstnanci a zaměstnavatelé, předsedal jim profesionální soudce), pracovní soudy o (vznikly r. 1932, kdy nahradily soudy živnostenské)) - pestrá byla struktura rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven a úrazových pojišťoven, včetně pojišťovacích soudů, jako jejich vyšších instancí - zvláštním typem byl Státní soud, zřízený v r. 1923, 1924 vznikaly kmetské soudy pro tiskové věci, 1931 soudy mládeže na okresní a krajské úrovni pro trestní oblast - vojenské soudnictví mělo vlastní organizaci divizních a brigádních soudů s Nejvyšším vojenským soudem (v Praze) - soudní soustava byla trojinstanční: o první byl buď okresní nebo krajský soud o Odvolání bylo opravným prostředkem proti rozsudku prvé instance, dovolání nebo žádost o revizi proti rozhodnutí druhé instance - státní zastupitelství kopírovalo organizaci řádných soudů. o generální prokuratura působila u Nejvyššího soudu, u soudů vrchních a krajských fungovaly vrchní a krajská zastupitelství. o u okresních soudů státní zastupitelství zřízena nebyla, obžalobu zde zastupovali funkcionáři státního zastupitelství. -
činnost advokacie a notářství byla upravena převzatými předpisy z monarchie, advokátní řád pocházel z r. 1868, notářský řád 1871.
- 83 -
22. Recepční zákon a jeho význam pro vývoj československého státu a práva 11/1918 Sb. ZÁKON Národního výboru československého ze dne 28. října 1918, o zřízení samostatného státu československého Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto: Čl.1 Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor. Čl.2 Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Čl.3 Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení. Čl.4 Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem. Čl.5 Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.
-
-
v podvečer 28. října zasedalo plénum Národního výboru, který jako nejvyšší zákonodárný orgán schválil dle návrhu A. Rašína historický zákon o zřízení samostatného československého státu v preambuli podle skutečnosti konstatoval, že „Samostatný stát československý vstoupil v život“, tedy byl vyhlášen lidem Národní výbor sám se označoval za představitele československého národa (prohlásil se za vládu) a vykonavatele státní svrchovanosti, a převzal i moc zákonodárnou (měl veškerou státní moc) byl tak vyjádřen princip jednoty moci zákonodárné a výkonné z ústavního hlediska vzniklo Československo revolucí proti Rakousku-Uhersku do ústavního vývoj byla vnesena zcela nová kategorie – subjektem (zdrojem státní moci) se stal suverénní československý národ po formální stránce vycházel ze státní diskontinuity čl. 1 odkazoval na určení formy státu na pozdější dobu čl. 2 Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti aby nevzniklo mocenské a právní vakuum, což bylo výsledkem snahy o jistou kontinuitu čl. 3 Všechny úřady jsou podřízeny Národnímu výboru o Nárobní výbor úřady převzal a podřídil si je. o Řídí se dosavadními zákony -> ve věcech správy i soudnictví se obracely ke třetí instanci do Vídně. Jiné řešení by bylo podle Rašína nehumánní. jde o použití koncepce tzv. ohniskové normy - od tohoto zákona se odvíjí existence československého státu, i když nebyla stanovena státní forma, kterou mělo stanovit až (prozatím neexistující) Národní shromáždění, nový stát neměl ústavu ani jiné právní normy a rovněž vlastní správní orgány.
- 84 -
-
zákon měl 4 části: 1) Prohlášení existence československého státu - nevznikla republika, ale „československý stát vstoupil v život“ – forma státu tehdy nebyla jasná (domácí reprezentace nevěděla, zda neexistují mezinárodní závazky o formě státu - zda velmoci nebudou chtít např. konstitutivní monarchii). - republikánská forma vlády se dojednala až později ve Švýcarsku - první předpis, ze kterého se dá odvodit, že jde o republiku, je prozatímní ústava 37/1918 – prezident, rozsudky „jménem republiky“ (pol. 11. 1918) 2) Recepce právního řádu - recepce počítá s právem, které platilo na území českých zemí – „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ – říšské = celorakouské zákony - recipoval v zásadě veškerou právní materii platnou na území nově vzniklého státu - ne všechny předpisy se recipují – o tom, které ne, rozhodl ve své judikatuře Nejvyšší správní soud (1919), které předpisy jsou v rozporu s republikánským zřízením, a dále předpisy vynášené zemskými soudy v jiných zemích Rakouska-Uherska - tak byl zakotven princip materiální kontinuity práva mezi právem dosavadním a právním řádem založeným novým státem - důvod materiální kontinuity byl vyjádřen v preambuli tohoto zákona tím, „aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky aupraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu“ - na Slovensku platily uherské obyčejové právo - tento právní dualismus se ve většině právních odvětví do konce I.ČSR nepodařilo odstranit, i když se od počátku projevovaly snahy o unifikaci práva. 3) Recepce správních předpisů - dosavadní správní úřady úřadují i nadále, zůstává i personální obsazení, dále předpisy týkající se organizace a kompetence jejich aparátů. - ne úplná, protože za nejvyšší orgán byl prohlášen československý Národní výbor. - v jednotlivých městech vznikaly živelně národní výbory, které si podřizovaly orgány ve městě + správní komise na území, které bylo osídleno Němci. Zrušeny v r. 1928 -> veřejná správa. Odlišnost i Čechy a Slovensko. Na rozdíl od práva se podařilo – v r. 1927. 4) Účinnost zákona - „Zákon nabývá účinnosti dnešním dnem.“
-
jazyková otázka – není zde pravidlo, v jakém jazyce se právo použije, ale převzalo se v němčině o má Československo přestoupit k oficiálním překladům? Závěr = ne. o V Uhersku to bylo ještě horší, protože čeští právníci mluvili německy, ale maďarsky ne. o právní řád tvořen pluralitou jazyků – České země – nj a menšinová čj, Slovensko – předpisy maďarské, latinské, nové předpisy česky. na čas trialismus právního řádu – na jistý čas na území Hlučínska bylo převzato právo pruské, české země – rakouské, Slovensko a Podkarpatská Rus – uherské právo (zákonné články převážně z 2. pol. 19. stol.). o Hlučínsko – snaha o vytlačení pruského práva -> 76/1920 Sb., o inkorporaci hlučínského kraje -> v zásadě rozšířeno rakouské právo (ne ve všech směrech, např. matriky). o Na Slovensku několik obyčejů -> až do meziválečného období nutno použít obyčej i v českém právu. nikde není žádný seznam platných předpisů - v roce 1935 se 2 úředníci ministerstva vnitra Hofman a Dank pokusili o pozitivní výpočet těchto předpisů – Rejstřík československého práva, ale udělali ho jen na straně rakouského práva, uherské právo – problémy vypočítat to.
-
-
- 85 -
-
snaha o odstranění právního dualismu. Metody: 1) Přijímání nových právních předpisů jako československých předpisů - není to tak jednoduché -> na Slovensku vydávány některé předpisy s plnou mocí ministra formou nařízení, ale touto metodou bylo také mnoho částí práva sjednoceno. - Státní správa (1927), trestní právo (mnoho oborů), soukromé právo – po celou dobu přetrvávaly odlišnosti. 2) Rekodifikovat právní řád - nepodařilo se, po r. 1918 vytvořilo čs. několik rekodifikačních komisí atd. – snaha přijmout nový československý občanský zákoník a trestní zákoník (obchodní, procesní), ale ani jeden nebyl přijat 3) Sjednocení judikatury - sjednocovat výklad i odlišných právních předpisů. Rozšiřování českých předpisů na Slovensko, i když tam normálně neplatil.
-
rozdíly v rakouském a uherském právu: o v rozdílu struktury pramenů práva: rakouské právo: právo zákonné a psané, uherské právo: obyčejové, právo nepsané, o na Slovensku: privilegia a statuty: privilegium = panovnický akt ve prospěch jednotlivce / omezené skupiny/, na území Slovenska zůstala platná z doby před revolucí z r. 1848. Někdy je udělováno právo statutární = prameny, které uherské právo umožňovalo – právo některých jedinců a určitých komunit vydávat si předpisy platné v rámci území/této komunity. československé soudní instance uznávaly statut a privilegií. o lidé – aplikace práva: maďarští právníci opouštějí toto území, aby nevstoupili do služeb československé státní moci -> čeští právníci neznají uherské právo -> Bratislava – nová právnická fakulta 1920, která měla produkovat znalce nového právního řádu. Alžbětinská akademie uherského práva po krátké době zanikla.
-
z převzatého rakouského práva je nejstarší předpis z r. 1752, co se týče uherského práva, pak nejstarší platnou československou normou v r. 1918 byla norma krále Štěpána z 10. stol. v souvislosti s vydáním ústavní listiny došlo ke konsensu – bylo převzato vše, co je slučitelné s existencí nového státu (nemohly být převzaty např. pragmatická sankce, předpisy o říšské radě, říšských soudech atd.) o Po roce 1920 platí, že všechny zákony odporující republikánské formě vlády zanikají, všechny dřívější ústavní zákony rakouské ztrácí platnost. o V Uhrách nebyly ústavní zákony – ty, co obsahují podobnou materii, přestávají platit, mimo jiné zákon č. 142/1867 Sb., o základních právech státních občanů vedle recepce právních předpisů došlo k recepci rakouské a uherské judikatury o tím, že nejvyšší československé soudy začaly vydávat své sbírky judikatury pozdě o nejvyšší správní soud od r.1918 vydával tzv. Bohuslavovu sbírku Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší obecní soud od r. 1921 Vážného sbírku – civilně právní a trestně právní část. „legislativní inflace“ - za 10 let doby existence bylo vydáno 10 000 zákonů, 722 zákonů od r. 1918 až 1921 = zákonodárná exploze ve srovnání s Rakousko-Uherskem, dobové označení – „legislativní inflace“. o Profesně a územně specifikované, ubylo zákonů celostátních a obecných (pro všechny), na časově omezenou dobu, slabší sankce. o Teorie kritizuje tehdejší přítomnost retroaktivity (za 10 let 100), nejkratší zákon co do účinnosti byl zákon účinný 12 dnů, 1 ji také ztratil, ještě než ji nabyl. -> ztráta úcty k zákonům, chápán jako výsledek boje politických stran. o Změna vlivu na zákonodárství – ne takový vliv jako rakouský a uherský panovník.
-
-
-
- 86 -
23. Československý ústavní vývoj 1918-1938 VZNIK ČSR - první světová válka dala českému politickému usilování poprvé od vytvoření moderního politického programu příležitost k jeho realizaci - konečně se rýsovala možnost dosáhnout uspokojení požadavků národa, jeho samostatnosti - v českých zemích jsme mohli zaznamenat výrazné protirakouské náladou českého obyvatelstva, nedostatek jeho loajality - toto chování se nezrodilo až za války, ale bylo výsledkem negativního vztahu Čechů k rakouské státnosti od počátku její moderní existence - na tyto tradice navazovalo a opíralo se o ně i národní obrození názory na to, jak se zachovat po vypuknutí války, nebyl vyhraněny a v celku se tu rýsovaly dvě skupiny s jasnými cíly: 1. Katolické politické strany – jednoznačně podporovaly monarchii 2. Radikální státoprávní strany – zřetelně protirakouské - představitelem třetího proudu, který se orientoval na vojenskou porážku centrálních mocností a na státoprávní poměry Evropy, se stal T. G. Masaryk o profesor filozofické fakulty UK, známý politik, v minulosti poslanec v říšské radě o formoval kritický názor na rakouskou státnost a důvody, pro které jsou Češi nuceni hájit své státoprávní požadavky - po příchodu českých politiků (E. Beneš, Jos. Erich) se vytvořilo autoritativní centrum zahraniční politické akce, nazvané Český komitét zahraniční 1916 – v únoru se přeměnil v Českou, později Československou národní rad se sídlem v Paříži o předsedou byl T.G. Masaryk o základním posláním Rady bylo politické úsilí, jehož cílem bylo přesvědčit a získat vedoucí osobnosti dohodových států pro československý program - velkou oporou pro Masarykovo úsilí tu byla činnost zahraničních krajanských spolků a zejména vznik československé armády neboli československých zahraničních legií o vznikaly z českých a slovenských dobrovolníků, z válečných zajatců a vojáků, kteří odepřeli poslušnost rakouským velitelům o již v srpnu 1917 vznikla vojenská skupina Nazdar ve Francii o tyto legie dosáhly na konci války počtu 128 000 mužů o vojáci, kteří sloužili v legiích, svým rozhodnutím vědomě překročil hranice rakouské státnosti, prohlásili se za příští občany a vojáky ještě neexistujícího čs. státu -
jistý problém představovala orientace zahraničního odboje, totiž otázka, zda bude zaměřen na carské Rusko, či spojen především se západními demokraciemi o představitelem ruské orientace byl Karel Kramář či Jos. Erich - významnou součástí zahraniční akce byla také činnost krajanských spolků a sdružení jak v Rusku, tak ve Francii, jejichž politická a finanční pomoc byla rozhodující 22. 10. 1915 – Clevelandská dohoda vedoucích představitelů „Dohody“ se zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdružení o prohlášení ve které žádali samostatnost českých zemí o dalším bodem bylo spojení českého a slovenského národa ve společném státě 30. 5. 1918 – Pittsburská dohoda o dohoda, kterou podepsali představitelé českých a slovenských org. s T. G. Masarykem o hlásí se k myšlence státoprávního spojení Čechů a Slováků v samostatném státě s tím, že Slovensku bude poskytnuta autonomie - politické úsilí zahraniční odboje dosáhlo úspěchu, když v červnu 1918 zaslala fr. vláda prostř. svého ministra Beneše notu, ve které uznává „veřejně a oficiálně čs. Národní radu jako nejvyšší orgán, spravující zájmy národa, a jako první základ příští vlády československé“ -
- 87 -
-
podobného uznání a příslibu se dostalo československé vládě od vlády britské a v září téhož roku uznala vláda USA Národní radu za československou vládu de facto
zahraniční odboj by byl nemožný, kdyby se nemohl opírat o domácí hnutí pro spojení se zahraničním výborem byla vytvořena ilegální organizace, tajný výbor českých politiků, který umožňoval některým českým politikům se scházet a formulovat své názory - od druhé poloviny r. 1917 se neoficiálně tato organizace nazývala Mafie - pokud jde o oficiální politické orgány, byl to především jednotný Český svaz poslanců na říšské radě na Národní výbor o jejich činnost byla z počátku přijímána českou veřejností se sympatiemi o tento vztah se však radikálně změnil počátkem ledna 1917, kdy Český svaz vydal prohlášení, kterým reagoval na notu dohodových států o nota obsahovala kromě jiného i požadavek osvobození Čechoslováků o namísto podpory doma se však zahraniční odboj dočkal odmítnutí, protože Svaz ve svém prohlášení podpořil Rakousko-Uhersko a odmítlo spojeneckou notu 17. 5. 1917 – byl uveřejněn manifest českých spisovatelů, adresovaný českým poslancům o jeho obsahem byla důrazná výzva, aby poslanci dbali na národní zájmy a usilovali o vytvoření Evropy demokratické, tvořené svobodnými a samostatnými národy o Svaz nakonec na zasedání říšské rady pronesl požadavek autonomie českých zemí a jejich spojení se Slovenskem, přesto zůstal zjevně prorakouský
-
nový posun v českém politickém životě na počátku r. 1918, kdy bylo třeba reagovat na stanovisko rakousko-uherské vlády a min. zahraničí Czernina, který odmítl požadavek, aby při jednání s ruskou delegací o uzavření separátního byli zastoupeni i poslanci jednotlivých národů Rakouska 6. 1. 1918 – v Praze se sešel generální sněm českých poslanců říšské rady a zemských sněmů všech zemí české koruny a přijal Tříkrálovou deklaraci, ve které se požaduje právo na svobodný život národní a sebeurčení národů
-
v červenci 1917 došlo k reorganizaci Národního výboru československého jako nejvyšší politické české reprezentace - politické složení národního výboru bylo stanoveno na návrh A. Švehly (tzv. Švehlův klíč) podle výsledků poslední parlamentních voleb v roce 1911 - E. Beneš v polovině října oznámil vládám dohodových mocností, že rozhodnutím z 26. 9. 1918 se ustavila československá vláda s T. G. Masarykem jako prezidentem a předsedou ministerské rady, E. Benešem jako min. zahraničí a M. R. Štefánikem jako ministrem vojenství 18. 10. 1918 – byla podepsána Washingtonská deklarace, což je vrcholný akt zahr. odboje o hlásí k americkému prohlášení nezávislosti, odmítá další setrvání v habsburské říši o „Slavnostně prohlašujeme, že od nynějška tvoříme svobodný a samostatný lid a národ.“ o dále pak jsou v deklaraci zformulovány zásady demokratického parlamentního systému 27. 10. 1918 – rakouský ministr zahraničí hr. Andrássy zaslal prezidentu Wilsonovi notu, ve které byly jeho mírové podmínky přijaty – kapitulace Rakouska-Uherska - spontánní manifestace pražského obyvatelstva 28. října donutila vedení Národního výboru jednat - zástupy obyvatelstva vyhlašovaly Československou republiku 28. října 1918 – v podvečer zasedalo plénum Národního výboru o jako nejvyšší zákonodárný orgán schválil zákon o zřízení samostatného československého státu (z. č. 11/1918 Sb. z. a n.), tzv. recepční normu (viz otázka 22) 30. října 1918 – Martinská deklarace představitelé Slovenské národní rady, ve které se vyslovili pro vytvoření společného státu Čechů a Slováků -
-
-
poté, co delegace Národního výboru ze Švýcarska přivezla kladné stanovisko dohodových států k republikánské formě státu, začalo se připravovat vytvoření nejvyššího zák. orgánu – nejsnadnější bylo rozšíření pléna Národního výboru na Národní shromáždění k právnímu zakotvení těchto záměrů došlo schválením prozatímní ústavy 13. listopadu 1918 - 88 -
PROZATÍMNÍ ÚSTAVA - má pouhých 21 paragrafů rozdělených do čtyř oddílů: 1. O NÁRODNÍM SHROMÁŽDĚNÍ (jednokomorový parlament) - Národní shromáždění vzniklo rozšířením pléna Národního výboru na celkem 256 členů stejným způsobem, jakým byl sestaven Národní výbor - dále upravovala ztrátu mandátu (řešila ji odkazem na rakouské předpisy) - podmínkou pro jednání a usnášení se ve sněmovně byla přítomnost alespoň 1/3 p. - dále upravuje vztah mezi Národním shromážděním a dalšími nejvyššími orgány státu jednoznačně ve prospěch zákonodárného sboru - NS volí prezidenta a vládu; členové vlády po zvolení skládají slib ve sněmovně, které se vláda také odpovídala ze své činnosti 2. O PREZIDENTU REPUBLIKY - již z názvu nadpisu lze vyčíst formu čs. státu - republikánské zřízení - byl volen kvalifikovanou 2/3 většinou přítomných za účasti nejméně dvou třetin poslanců - převážně reprezentativní funkce, jeho úkony měl potvrzovat příslušný ministr 14. 11. 1918 – NS zvolilo prezidentem T.G. Masaryka aklamací 3. JAK SE VYHLAŠUJÍ ROZSUDKY - s ohledem na republikánské instituce se rozsudky vyhlašují „jménem republiky“ 4. O MOCI VÝKONNÉ A NAŘIZOVACÍ - vláda byla výkonným orgánem skládající se ze 17 ministrů včetně předsedy - prezident neměl žádná oprávnění ovlivňovat její činnost - účast na rozhodování byla stanovena na 10 ministrů nejméně -
během následující roku byly provedeny dvě významné novelizace ústavy: • 1. novelizace ústavy – zákon č. 138/1919 Sb. z. a n. - rozšířen počet členů Národního shromáždění na 270 zástupců - návrh zákona byl odůvodňován praktickými potřebami a obtížemi v práci slov. posl. - z dosavadních 40 slovenských poslanců se někteří nemohli účastnit práce ve sněmovně, neboť dále pracovali pro ministra s plnou mocí V. Šrobára - dále se poukazoval na chaos v právní praxi na Slovensku • 2. novelizace ústavy – zákon č. 271/1919 Sb. z. a n. - omezení kompetence parlamentu a posílení výkonných orgánů - prezident měl povinnost občas podávat ústní nebo písemné zprávy o stavu republiky a doporučovat sněmovně opatření - významným posílením pravomoci prezidenta ve vztahu k vládě bylo jeho právo jmenovat a propouštět ji, určovat, kteří členové budou řídit jednotlivé resorty - vláda již neměla pevně stanovený počet členů - z dřívější závislosti vláda na shromáždění zůstalo je hlasování o nedůvěře vládě
ÚSTAVNÍ LISTINA 1920 - pod číslem 121/1920 byl publikován zákon, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (měl neobvyklou slavnostní úpravu) - ústava vycházela z klasické teorie dělby moci – zákonodárnou moc představoval dvoukomorový parlament, moc vládní a výkonná byla rozdělena mezi prezidenta a vládu; soudní moc reprezentovala soustava nezávislých soudů - autoři, jedním z nich byl Prof. Hoetzel z PF UK, vycházeli z cizích vzorů - základními znaky ústavy jsou: o za její nejdůležitější vlastnost lze považovat demokratickou povahu o jedná se o ústavu právního státu – ústava vyžadovala, aby všechny její orgány i jednotlivci dbali zákonů o národní povaha – umožňovala vytvořit státotvorný národ většinový o byla polygelání (vedle textu ústavy zde byl uvozovací zákon a preambule), dále rigidní - 89 -
A. Preambule - obsahuje národní princip („My, národ československý“) - je inspirována americkou ústavou z roku 1787 B. Uvozovací zákon č. 121/1920 Sb. z. a n. - stanovuje nadřazenost ústavy nad ostatním právním řádem - měl 10 článků, první prohlašoval neplatnost zákonů odporující ústavě a pro její změny stanovil formu ústavních zákonů - dále je upraven Ústavní soud – měl 7 členů (2 NS, 2 NSS, 2 + 1 předsedu jmenoval prezident) - účinnost uvozovacího zákona i ústavní listiny nastala dnem vyhlášení, tj. 6. března 1920 C. Ústavní listina – 124 paragrafů, 6 hlav I. Všeobecná ustanovení - základní ústavní otázky – jediným zdrojem veškeré státní moci v republice je lid - formou státu byla výslovně stanovena demokratická republiky a její hlavou prezident - území republiky tvoří celek, změna hranic může být provedena jen ústavním zákonem; součástí je i samosprávné území Podkarpatské Rusi - v ČSR je jediné státní občanství, hlavním městem je Praha II. Moc zákonodárná - upravovala složení a působnost obou komor N8rodního shromáždění: o Poslanecká sněmovna – měla 300 členů volených na období 6 let hlasovací právo bylo všeobecné, rovné, přímé a tajné s poměr. zast. aktivní volební právo měli občané od 21 let, pasivní od 30 let o Senát – měl 150 členů volených na dobu 8 let aktivní volební právo od 26 let, pasivní od 45 let - žádný občan nemohl být členem obou komor, ani zároveň členem župního zastupitelstva ani člen ústavního nebo volebního soudu - obě sněmovny se scházely dvakrát ročně na řádném zasedání, svolával jej prezident. - návrhy zákonů předkládala vláda nebo některá komora o kvalifikovaná většina nejméně 3/5 všech členů obou komor potřebná k vypovězení války či ke změně ústavy o pokud zákon jako první projednala PS, pak měl Senát na projednání 6 týdnů. Pokud byl zákon předložen senátu, PS měla na projednání 3 měsíce o pokud senát kvalifikovanou většinou neschválil osnovu zákona, poslanecká sněmovna jej mohla přehlasovat opět kvalifikovanou většinou o ústava také předpokládala možnost přijetí zákonu formou referenda - k tomu ale nikdy nedošlo o návrh zákona mohl do 30 dnů vrátit prezident o zákon podepisoval prezident, předseda vlády a příslušný ministr - podle § 54 činil neodkladná opatření 24členný výbor parlamentu – stálý výbor o měl 8 senátorů a 16 poslanců; o neodkladná opatření mohl činit jen na návrh vlády, opatření pak měla jen dočasnou platnost, musela být vyhlášena ve Sb.z. a n., opatření dávala vláda k posouzení ústavnímu soudu. o do dvou měsíců muselo být schváleno PS, jinak pozbývalo účinnosti III. Moc vládní a výkonná 1. Prezident – ústavní úprava se dělila do dvou oddílů a. volba a nástup do funkce – volily ho obě komory kvalifikovanou, 3/5 většinou hlasů více než poloviny přítomných poslanců - volební období bylo 7 let, tentýž občan mohl být zvolen pouze dvakrát po sobě (výjimka byla výlovně uvedena u prvního prezidenta, který měl mimořádné zásluhy)
- 90 -
b. kompetence prezidenta – patřilo k nim především zastupování stát navenek, přijímat a pověřovat vyslance, sjednávat a ratifikovat mez. smlouvy, většinu se souhl. parl. - mohl vypovídat válku a sjednávat mír, svolával Národní shromáždění, odročoval je a rozpouštěl, prohlašoval za ukončené jejich zasedání - nebyl odpovědný ze své funkce, zcela mimořádná byla úpravy jeho trestní odpovědnosti – stíhán mohl být pouze pro velezradu podle TrZ z r. 1852, po roce 1923 pak pro zločiny úkladů o republiku a ohrožení její bezpečnosti 2. Vláda – měla nejrozsáhlejší podíl na moci vládní a výkonné - její členy i předsedu jmenoval i rozpouštěl prezident, který určoval ministrům resorty - závislost vlády na parlamentu vyjadřovala její odpovědnost poslanecké sněmovně - demisi podávala vláda do rukou prezidenta - členové vlády byli trestně odpovědni za příp. porušení ústavy i jiných zákonů - k usnášení se vlády bylo nutná přítomnost předsedy a nadpoloviční většiny ministrů - prezident měl právo účastnit se a předsedat schůzím vlády - ve 20. letech ovlivňovala parlament tzv. Pětka – složena z předáků nejvliv. stran 3. Obecné zásady fungování výkonné moci – uváděla NSS jako vrcholnou instanci proti správním úřadům IV. Moc soudcovská - prohlášena zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci - soudy rozlišovala na řádné, mimořádné a rozhodčí pro civilně právní věci, pro trestněprávní věci určovala občanské trestní soudy, vojenské a výjimečné tr. soudy - jeden nejvyšší soud pro celé území státu - ústava dále zakotvovala oddělenost správy od soudnictví, nezávislost soudců - soudní jednání bylo ústní, veřejné, v trestním řízení platila zásada obžalovací V. Práva a svobody - zakotvila rovnost všech bez ohledu na původ, státní příslušnost, jazyk, rasu - neuznávala výsady pohlaví, rodu a povolání. - tituly, s výjimkou akademických hodností, mohly označovat pouze úřad nebo povolání. - dále se zaručovala: osobní svoboda, svoboda domovní (toto právo je neporušitelné), soukromé vlastnictví (vyvlastnění pouze podle zákona a za náhradu), právo tisku, petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí aj. - zakotvena také povinnost způsobilého občana podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy k obraně vlasti VI. Ochrana menšin - upravila ochranu menšin národních, náboženských a rasových - rozdíl v náboženství či jazyce nemůže být na závadu v přístupu do veřejné služby, k hodnostem, při výkonu povolaní apod. - jazykové zásady určoval zvláštní jazykový zákon DOPLŇKY ÚSTAVY - doplňky listiny byly: o 293/1920 o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního, o 294/1920 o podpisování zákonů a nařízení. o důležitý je také jazykový zákon 122/1920 a o ústavní zákon 236/1920 o pozbývání státního občanství - znaky státu byly stání vlajka, pečeť, velký, střední a malý znak a standarta prezidenta - úředním jazykem byla původně čeština, v ní se pořizovaly také zákony, a do slovenského jazyka se vyhotovoval úřední překlad. Později byly zákony vyhlašovány v řeči československé. - právní úprava národnostních menšin vycházela především ze Saint-Germainské smlouvy. - podle jazykového zákona z 29.2.1920 byl soudní okres, který obývalo 20% státních občanů jiného jazyka,než československého, povinen přijmout podání v menšinovém jazyce. - na školách národní menšiny má probíhat výuka v menšinovém jazyce - 91 -
OBČANSTVÍ - při konstrukci občanství se vycházelo z tzv. domovského práva o tedy příslušnost k domovské obci = právní pouto fyzické osoby k obci (→ právo na nerušený pobyt, chudinské zaopatření) o od roku 1920 unifikace domovského práva, úprava rozšířena několika ustanoveními i na Slovenska - vznikem ČSR vzniklo i zvláštní československé státní občanství - podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství měl určit zvláštní zákon - základním zákonem byl zákon č. 236/1920 Sb. z. a n., o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé o vycházel ze zásady, že československými státními občany byly od 28.10.1918 osoby, které nejpozději 1.ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo na území někdejšího R-U, jež se stalo součástí ČS (vztahovalo se i na býv. státní občany říše německé) o osoby narozené mimo území ČSR byly pokládány za st. občany, pokud nebyl prokázán opak (x členové habsb. rodu nemohli nabýt občanství), o občanství se přiznávalo také těm osobám, které příslušely svým domovským právem k některé obci někdejšího R-U ležící mimo území ČSR, pokud se tyto osoby staly státními úředníky ČSR , o občanství nabyli i ti státní občané R-U, kteří pocházeli z rodičů majících na území ČSR domovské právo/bydliště o zákon upravoval i problematiku pozbývání občanství a poskytoval možnost volby (opce) občanství. - otázka občanství se stala předmětem několika mezinárodních smluv I. smlouva mezi Rakouskem a Československem ze 7. června 1920 považovala za důležité pro získání st. občanství státních zaměstnanců právo domovské. o příslušníci obou států byli rozděleni do 3 skupin: 1) osoby, které získaly do 28. října 1918 v Rakouské republice domovské právo → rakouští státní občané 2) ti, kteří měli řádné bydliště v Rakousku, ale domovské pr. nabyli až mezi 29. říjnem 1918 a 28. únorem 1919 → měli právo rozhodnout se ve lhůtě 1 roku pro státní občanství československé 3) zbytek, rozhodující výlučně domovské právo II. smlouva o st. občanství mezi ČSR a říší Německou (vychází z versailleské mírové) – státní příslušnost československá nebo německá byla určována nikoli na základě domovské příslušnosti, ale kritériem byl mateřský jazyk o lidé z Hlučínska se stali československými občany okamžikem nabytí působnosti versailleské smlouvy x mohli do 2 let optovat pro něm. občanství o osoby, které se narodily na území ČSR, získávaly státní příslušnost jen tehdy, pokud neměly jinou státní příslušnost o německé občanství potvrzeno osobám, které v době nabytí platnosti ver. smlouvy bydlely v Německu III. v listopadu 1938 byla sjednaná mezi Česko – Slovenskou republikou a Německou říší smlouva o otázkách státního občanství a opce, která vycházela z "připojení sudetoněmeckých území k Německé říši": o českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště nebo domovské právo v některé obci na "sudetoněmeckém" území, nabývali s účinností od 10. října 1938 německou státní příslušnost a zároveň pozbývali československé státní občanství (smlouva dávala osobám neněmecké národnosti, které nabyly německou státní příslušnost, možnost optovat pro československé státní občanství) o českoslovenští občané s německou národností nabývali německé občanství - 92 -
PRÁVO DOMOVSKÉ - je to právní pouto fyzické osoby ke konkrétní obci, z něj je vyvozováno právo na chudinské zaopatření - problémem bylo, že konstrukce domovského práva nepočítala s mobilitou osob. Obec se pak starala o lidi, kteří se v ní sice narodili, ale nikdy pak už nežili. - význam domovského práva se snížil nepřímo prostřednictví sociálního zákonodárství o rozšíření povinného nemocenského pojištění na všechny účastníky námezdního zaměstnaneckého poměru (268/1919), o přijetí zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří a o zavedení starobních podpor ulehčilo obcím výkon chudinského zaopatření - jen státní občan mohl a současně musil nabýt domovské právo v některé obci - pro nabytí domovské práva konkrétní fyzickou osoobou se staly postupně rozhodujícími tzv. odvozené titulky, jimiž bylo narození, legitimace dítěte a provdání - existenci domovského práva osvědčoval domovský list SPOLČOVACÍ A SHROMAŽĎOVACÍ PRÁVO - ústavou z r. 1920 byla sice upravena ústavní garance obou práv, ale jádro prováděcích zákonů pocházel nadále z rakouského a uherského právního řádu - uvažovalo se o omezení spolčovacího a shromažďovacího práva, což bylo ale problematické - nakonec byla ale přijat zákon proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních, jenž byl nositelem zvláštní trestněprávní ochrany svobody o za trestné bylo označeno každé úmyslné maření a rušení shromáždění zákonně svolaného, ale i neoprávněná účast nepovolaných osob na shromáždění o úprava neadekvátně reagovala na nárůst shromažďování občanů - úprava spolčovacího práva už ale brala zřetel na změněné poměry prostředí - na základě zákona č. 267/1920 Sb. z. a n. není přípustno označovat spolky názvy, které by upomínaly na státoprávní poměry před 28. říjnem 1918, nebo by odporovaly směru a duchu zahraničních vztahů ČSR, či se zneužívalo označení „československý“ - na nové ústavněprávním základě docházelo k rozpouštění spolků – to se mohlo dít, pokud spolek porušil trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád - ústava rozšířila rozsah spolčovacího práva o spolčování k ochraně pracovních, zaměstnaneckých a hospodářských poměrů – zvl. ustanovení zakazovalo činy narušující toto právo - právní řád neobsahoval definici odborové organizace a ani se nezabýval její právní povahou – o literaturou vymezen pojem jako trvalé sdružení osob sociálně shodně postavených, jehož úkolem je ochrana a podpora pracovních a hosp. poměrů členů - právní řád nepřestával ignorovat politické strany – neexistoval předpis, který by upravoval vznik politické stran, a tak jediným předpisem, který se dotýkal jejich úpravy, byl zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran o zákroky exekutivy se mohly dotýkat i spolků, obch. společností, družstev o bez soudu se zasahovalo do sféry individuálních občanských práv - tajné spolčování bylo trestáno TISKOVÉ PRÁVO - předpisy tiskového práva byly recipovány z rakouské úpravy; - Ústavní listina zakotvila svobodu projevu tiskem - v dubnu 1920 byl vydán zákon o mimořádných opatřeních, který opravňoval vládu, aby za mimořádných okolností omezila svobody občanů - zákon na ochranu republiky přinesl 11 skutkových podstat deliktů, které bylo možno spáchat obsahem tiskopisu - tiskové delikty projednávaly krajské soudy, po „tiskové novele“ z r. 1924 projednávaly tiskové prohřešky sborové soudy prvé instance, u nichž byly zřízeny 5členné senáty 1933 – byl vydán malý tiskový zákon, spolu s ním byl vydán zákon o ochraně cti. o Ty omezovaly nevázanost tisku. - 93 -
o Na ně navazovala novela zákona na ochranu republiky v 1933 a 1934 a zákon o obraně státu z r. 1936. SVOBODA VYZNÁNÍ A SVĚDOMÍ - většina obyvatel chápala vznik ČSR jako období opravdové náboženské svobody - úprava svobody vyznání a svědomí, obsažená v ústavní listině z r. 1920, přinesla pozitivní posun v několika směrech o rozšířila právo náboženského sebeurčení jednotlivce a volnost jeho projevu o k veřejnému výkonů byli oprávněni všichni obyvatelé ČSR o omezila okruh subjektů, kteří mohli vůli jednotlivce ve věcech víry ovlivňovat o zakotvení zásady rovnosti všech vyznání - stát chtěl minimalizovat vznik a projevy konfliktů mezi stoupenci různých vyznání, proto na úpravu ústavní navazovaly tzv. mezikonfesní normy - ústava zaručovala i svobodu vnějšího projevu mimonáboženského vnitřního přesvědčení
- 94 -
24. Nejdůležitější změny v recipovaném rakouském a uherském právu v období tzv. první republiky ÚVOD - v souvislosti s vydáním ústavní listiny došlo ke konsensu – převzato vše, co je slučitelné s existencí nového státu - později bylo v uvozovacím zákoně k ústavní listině z r. 1920 výslovně uvedeno, že ústavní zákony odporující ústavní listině a republikánské formě státu pozbývají platnosti a rovněž prohlašoval za neplatné zákony odporující ústavní listině - v Uhrách nebyly ústavní zákony – ty, co obsahují podobnou materii, přestávají platit, mimo jiné zákon č. 142/1867 Sb., o základních právech státních občanů -
vedle recepce došlo k recepci rakouské a uherské judikatury tím, že nejvyšší československé soudy začaly vydávat své sbírky judikatury relativně pozdě. Nejvyšší správní soud od r.1918 vydával tzv. Bohuslavovu sbírku Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší obecní soud od r. 1921 Vážného sbírku – civilně právní a trestně právní část.
-
„legislativní inflace“ - za 10 let doby existence bylo vydáno 10 000 zákonů, 722 zákonů od r. 1918 až 1921 = zákonodárná exploze ve srovnání s Rakousko-Uherskem o profesně a územně specifikované, ubylo zákonů celostátních a obecných (pro všechny), na časově omezenou dobu, slabší sankce o teorie kritizuje tehdejší přítomnost retroaktivity (za 10 let 100), nejkratší zákon co do účinnosti byl zákon účinný 12 dnů, 1 ji také ztratil, ještě než ji nabyl. -> ztráta úcty k zákonům, chápán jako výsledek boje politických stran. změna vlivu na zákonodárství – ne takový vliv jako rakouský a uherský panovník. od poč. třicátých let – tzv. zmocňovací zákony – část zákonodárné kompetence parlamentu přenášejí na vládu = narušováno schéma dělby moci
-
POKUSY O UNIFIKACI ČS. PRÁVA - podle zákona č. 11/1918 Sb. z. a n. měla být recepce zákonů prozatímní a cílem teprve mělo být sjednocení práva v českých zemích a na Slovensku v jeden právní řád - narušování jednoty státu šlo ruku v ruce s koncepcí autonomie pro slovenské území, vyhovuje to těm, co chtějí autonomii - např. Polsko – 6 systémů práva – podařilo se to překonat a vytvořit jednotný právní systém. -
-
ministerstvo unifikací (v čele Milan Hodža) nepřipravilo ani 1 návrh zákonné osnovy. Slabost, nekoncepčnost, stalo se jen poradním orgánem ostatních rezortů, pokud byli v čele Slováci (do r. 1928), tak tam ještě byla energie, pak už ne. plánem byla osnova ústavního zákona o vyhlášení převzatých předpisů (původně v maďarštině a němčině) v českém jazycej + předpis o legislativním archivu. poslední pokus proběhl v r. 1939(?), kdy se česká a slovenská vlády pokusily o vyhlášení nového občanského zákoníku, ale marně tak jako se nepovedlo sjednotit hmotnou úpravu občanskoprávní a obchodní, nepodařilo se sjednotit procesní právo civilní. Pouze řízení nesporné (1931), konkurzní a vyjednávací (1931) a exekuční právo – citlivé pro Slovensko, kde bylo množství exekucí (1933)
- 95 -
A. Trestní právo - v duchu recepce rakouského a uherského práva československým státem tvořily páteř odvětví trestního práva tyto zákony: o rakouský trestní zákoník z r. 1852 v novelizovaném znění k 28. říjnu 1918 a o paralelně trestní předpisy původně uherské; o ještě do poč. r. 1920 platilo německé právo v oblasti slezského Hlučínska - z recipovaných předpisů habsburské monarchie byly zrušeny dílčí pasáže svým charakterem odporující republikánskému zřízení - trestní právo v ČSR pochopitelně mělo mezery a nedostatky, které byly po částech s větším či menším úspěchem zaplňovány a odstraňovány - pro upevnění vnitřní stability státu byl vydán r. 1921 zákon č. 309/1921 Sb. z. a n. „proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních“ o prezentován jako zákon proti teroru osob, narušujících legální veřejné akce politických stran; o měl tedy chránit a zajišťovat shromažďovací a osobní svobodu občanů; o umožňoval stíhání a potrestání toho, kdo zlým nakládáním způsobil druhému újmu na těle, svobodě, cti, majetku nebo výdělku; o úředníci, učitelé, duchovní nebo zaměstnavatelé mohli být trestáni i za to, že ve svém postavení chtěli vynutit na druhých blíže neurčené aktivní nebo pasivní jednání; o stávka ani výluka se výslovně neměla považovat za útlak, pokud nesměřovala proti jednotlivým zaměstnancům z pohnutek národnostních, náboženských nebo politických; o rušitelé legálně konaných shromáždění mohli být trestáni za neuposlechnutí nařízení úředních osob; - nejvýznamnější novou trestněprávní normou vydanou v ČSR ve dvacátých letech byl zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. o tento zákon zaplňoval mezeru v právním řádu, který zatím postrádal ustanovení o ochraně československého státu a jeho ústavních představitelů o byl projednáván v únoru a březnu 1923 po atentátu na ministra financí A. Rašína o zákon měl 4 hlavy: • První hlava – o úkladech o republiku; úklady = násilné jednání proti samostatnosti, celistvosti, nejtěžší tresty, ohrožení bezpečnosti – když někdo podporoval vnější ohniska, ohrožení republiky • Druhá hlava – Poškozování republiky a útoky na ústavní činitele – poskytovala zvýšenou ochranu ústavním činitelův a později i orgánům též postih vojenské zrady, vyzrazení státního tajemství, prorady trestná byla i hrubá nedbalost, a také i osoby mladší 14 let • Třetí hlava – ohrožování míru v republice – nejčastěji využívána, zneužitelná byla zejména široce formulovaná ustanovení (např. par.14 rušení obecného míru) nedovolené ozbrojení, výzvy k neplnění zákonných povinností schvalování trestných činů, nedovolené ozbrojení, šíření nepravdivých zpráv, návrat Habsburků či podpora jejich návratu hrubá neslušnost • Čtvrtá hlava – účinná lítost, polehčující a přitěžující okolnosti • Tresty odnětí svobody 5 až 20 let, pokuta až 500 000 Kč zabrání věci, propadnutí majetku včetně náhradního trestu odnětí svobody za každých 10 až 100 Kč za den (nesmělo přesáhnout horní hranici sazby), zastavení periodického tisku vyhoštění, ztráta občanských práv (vedl. trest u sazby nad 1 rok) - 96 -
-
-
-
-
-
současně s přijetím zákona na ochranu republiky, byl zřízen zákonem č. 51/1923 Sb. z. a n. nový typ soudu – Státní soud o tento zákon byl příslušný pro projednávání nejzávažnějších skutků, stíhaných podle zákona na ochranu republiky o tvořili jej předseda a jeho náměstek, jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády na tříleté funkční období, dále soudci z povolání jmenovaní na dobu jednoho roku prezidentem NS z řad jeho soudců a přísedící znalí práva o hlavní líčení probíhalo před 6členným senátem, v němž byli 3 soudci z povolání ve zhoršujících se politických poměrech 30. let byl zákon na ochranu republiky dvakrát novelizován, došlo k rozšíření některých skutkových podstat a ke zpřísnění některých sankcí 1) Zákon č. 124/1933 Sb. z. a n. připojil ustanovení o postihu hanobení N8rodního shromáždění a jeho orgánů, a dále novelizace § 34 zvyšovala ochranu ozbroj. sil 2) Zákon č. 140/1933 Sb. z. a n. nově zavedl § 14a, kterým se postihovalo veřejné popuzování k nepřátelským činům proti jednotlivcům či skupinám zákon na ochranu republiky omezoval ústavou zaručená občanská práva a svobody, ale k záchraně ČSR jako suverénního demokratického státu v nepřátelském obklíčení tato cesta nemohla stačit od počátku republiky se datují snahy o odstranění duality právního řádu a jeho modernizaci; už r. 1920 organizovalo ministerstvo spravedlnosti práce na osnově nového trestního zákona výsledkem snah expertů byl „zatímní návrh obecné části trestního zákona“ (květen 1921) o tento na rozdíl odplatné úpravy klasifikoval trestné činy na zločiny a přečiny, přičemž rozhodující pro právní kvalifikaci konkrétního činu dle tohoto kritéria bylo uvážení soudce (bipartice trestněprávních deliktů, neboť přestupek je považován za správněprávní delikt) o zatímní návrh počítal s institutem neurčitého odsouzení, které znamenalo, že osoby do 30 let věku měly vykonávat trest odnětí svobody v polepšovnách pro dospělé, přičemž jim byla stanovena jen horní hranice délky trestu o v návrhu bylo v omezené míře upraveno podmínečné odsouzení o trest smrti byl zachován jako výjimečný, např. v souvislosti se stanným právem o práva politických vězňů neřešil, ponechával je úpravě příslušného ministerstva o byla zde zahrnuta ustanovení zákona na ochranu republiky; o dva roky později byl publikován návrh celého trestního zákona jako „Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového“ komise expertů dokončila v r. 1924 další návrh trestního zákona v roce 1926 byl předložen profesorský návrh a v r. 1936 byla dokončena další verze (úřednická osnova), kde se opět objevila tripartice (zločin, přečin, přestupek)
B. Občanské právo - recepční normou byl převzat ABGB a uherské obyčejové právo - původně se počítalo provizorním řešením, že bude platit rakouský občanský zákoník a provede se český překlad, avšak byly zahájeny práce na unifikaci občanského práva, které mělo vycházet z ABGB 1937 – byl senátem vydán Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník - přijaty byly pouze dílčí úpravy, ale nikoli celý zákoník 1919 – byla snížena a zároveň sjednocena hranice plnoletosti, která byla stanovena na 21 let - o 5 let později byl zrušen institut rodinného fideikomisu (ten umožňoval držiteli fideikomisu, aby nakládal s takovým majetkem jako každý jiný vlastník) - stejný osud potkal kodifikaci občanského práva procesního 1931 – byl vydán Návrh zákona o soudní příslušnosti a civilního soudního řádu - tady se aspoň podařilo dokončit zákon o zákl. ustanoveních soudního řízení nesporného - co se týče autorského práva, tak ČSR se připojila k mezinárodní bernské konvenci a nakonec byl také přijat zákon o autorském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým - 97 -
-
-
-
první významnou normou v oblasti rodinného práva byl tzv. rozlukový zákon č. 320/1919 Sb. z. a n. o sjednotila se úprava uzavírání manželství v českých zemích a na Slovensku o byl zaveden fakultativní civilní sňatek a na Slovensku možnost volby o uzákoněna byla rozluka manželství katolických o odstranil některé překážky vzniku manželství, mající původ kanonickoprávní o manželství se stalo institucí občanskou aplikace manželské novely se setkávala v prvních letech s problémy, zejména na Slovensku v letech 1919 a r. 1921 byly přijaty předpisy, které zvýšily pravomoci státu při zasahování do osudu dětí – snížena hranice plnoletosti, upraveno stěhování dětí do ciziny a ochrana dětí v cizí péči a dětí nemanželských byla také přijat zákon č. 56/1928, který uzákonil adopci a měl unifikační charakter
C. Právní úprava hospodářství - pro obnovu výroby a zajištění plynulého fungování hospodářství bylo nezbytné převzít nejen dřívější právní řád, ale i předešlé formy hospodaření - v souvislosti s tím byly vytvořeny nové orgány, celou tuto hospodářskou činnost řídilo zvláštní ministerstvo pro zásobování lidu - důležitým předpokladem pro samostatnou hospodářskou politiku státu bylo rovněž vytvoření samostatného celního území - konec první světové války, bolševická revoluce, bída a hlad, to vše vytvářelo situaci, ve které se objevovala hesla socializace, omezení soukromého vlastnictví - na počátku bylo vydáno mnoho socializačních zákonů – účast horníků na správě dolů, závodní rady v hornictví, závodní výbory apod. 1. Měna a peněžní hospodářství - státní finance byly od počátku republiky zatíženy válečnými reparacemi (náhrada nákladů spojených s legiemi, za majetek převzatý od rakouské vlády, válečné půjčky) - velmi významným krokem pro „ozdravení“ ekonomiky bylo provedení měnové reformy o autorem reformy byl Alois Rašín o základem reformy byla měnová odluka od ostatních zemí, které užívaly r-u měnu o opatření mělo zabránit nekontrolovatelnému tisku peněz, které k nám proudily o bylo provedeno okolkování rakousko-uherských bankovek, které na našem území obíhaly, a tak se z nich staly čs. státovky o dalším cílem bylo posílení čs. měny tím, že část oběživa byla úplně stažena o byl ustaven státní monopol na emisi peněžních prostředků o běžné závazky znějící na r-u měnu byly ve vzájemné poměru 1:1 k naší měně - další část byla spojena s jednorázovou platbou dávky z majetku - dále byla vytvořena Národní banka československá 2. Nostrifikace - po skončení války docházelo ke snahám o změnu vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů - tyto přesuny probíhaly prostřednictvím tzv. nostrifikace, repatriace cenných papírů a pozemkové reformy - nostrifikace měla za cíl převedení podniků do českých rukou D. Sociální zákonodárství - byly recipovány předpisy o úrazovém, nemocenském a penzijním pojištění, a dále byl přijat zákon o pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří - byl přijat zákon o podpoře nezaměstnaných, dále se dělníci mohli připojistit pro případ nezaměstnanosti, důležitý byl zákon o osmihodinné pracovní době - v oblasti bytové politiky byl důležitý zákon o ochraně nájemníků, ve zdravotnictví se centralizovala správa, byla založeny lékařské komory - 98 -
E. Obchodní právo a živnostenské právo - recipován byl obchodní zákoník z roku 1863, platný v českých zemích a zákon z roku 1875 pro Slovensko a Podkarpatskou Rus - také zde byla zamýšlena unifikace odvětví - obchodním zákoníkem – opět problém, např. uherské právo neznalo s.r.o. - Osnova obchodního zákoníku byla vydána 1937, ale obsahovala úpravu obchodníků a společnosti, chyběla úprava právních úkonů, tak práce definitivně skončily -
základní normou byl také živnostenský řád z r. 1859 – jeho platnost byla rozšířena na ostatní části republiky živnostenským zákonem z r. 1924 byl zaváděn omezený počet živností určitého druhu, ke kterým dávalo souhlas ministerstvo Obchodní a živnostenské komory sdružovaly živnostníky podle profesního a územního hlediska o členství nebylo původně povinné, podléhaly kontrole státní správy; o hlavním úkolem bylo hájení zájmů podnikatelů; o r. 1922 vznikla Ústředna českosl. Obchodních a živnostenských komor – zajišťovala součinnost s ústředními orgány státní správy
- 99 -
25. Vývoj veřejné správy v ČSR 1918-1945 VEŘEJNÁ SPRÁVA NA POČÁTKU REPUBLIKY - po vyhlášení samostatného státu dosavadní rakouské správní orgány na úrovni obcí a okresů přecházely do podřízenosti pražského Národního výboru - okruh jejich správní činnosti ani personální složení se nezměnilo, jen se v rámci „odrakoušťování“ měnily názvy - už v posledních měsících války ilegálně vznikaly na řadě míst správní orgány nového typu, národní výbory: o zpočátku působily jako organizační střediska protirakouského odboje o s vyhlášením samostatnosti se pražský národní výbor snažil řídit jejich činnost (zásobování obyvatel, demobilizace, sociální péče, apod.) o na podzim docházelo k omezování jejích činnosti a 4.12. došlo k jejich rozpuštění - počátky státu byly komplikovány separatistickými snahami německých politických stran o separaci -
zákonem Národního výboru č. 2/1918 byl uzákoněn Nejvyšší správní soud a završena recipovaná správní soustava vytvořením ústředních úřadů. později Národní výbor vydal ještě zákon o Zemském správním výboru pro Čechy, který nahradil rakouskou zemskou Správní komisi na Moravě a ve Slezsku zůstaly původní zemské správní výbory z doby monarchie největší změny zasáhly orgány obecní zákonem č. 76/1919 Sb., který měnil a doplňoval rakouský zákon o obecním zřízení, o byla sjednocena samospráva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a zvyšovala se míra demokratizace o úřední názvy obecních orgánů byly: obecní zastupitelstvo, obecní nebo městská rada, starosta, komise. o občané volili zastupitelstvo, které dále volilo obecní radu, jejího starostu a náměstka o vzrostl význam obecní rady, usnášela se o všech otázkách vlast. a přenesené pravomoci o komise měly poradní a pomocný charakter, v každé obci musela být zřízena komise finanční a letopisecká o hospodaření obce mohl kontrolovat dohlédací úřad o obecní senát se skládal ze dvou členů obecní rady, ten vyřizoval trestní agendu o tato novela také počítala s mimořádnými orgány pro obce: vládní komisař a správní komise řídili obec, pokud bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo o k demokratickým opatřením se řadilo zavedení finančních náhrad za výkon funkcí, zrušení virilistů, zrušení preference velkostatků a inkompatibilita funkcí.
Veřejná správa na Podkarpatské Rusi - ústavní listina charakterizovala Podkarpatskou Rus jako samosprávné území s „nejširší autonomií slučitelnou s jednotností republiky“ - po skončení vojenské diktatury byl nejvyšším článkem správy guvernér a jeho zástupce (viceguvernér) o oba byli jmenováni prezidentem na návrh vlády o viceguvernér podléhal přímo vládě a byly některých záležitostech nezávislý na guvernérovi; stál v čele Civilní správy. 1920 – byly na Rusi utvořeny 4 župy (Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Velký Bočkov). o v jejich čele byli správci. o od r.1926 se spojily všechny do jedné se sídlem v Mukačevu. - správu větších měst řídili vládní komisař a policejní kapitán města. - v r. 1923 došlo k posílení pravomoci st. úředníků a také proběhly volby do orgánů obcí - 100 -
ŽUPNÍ ZŘÍZENÍ - recipovaný správní systém byl finančně náročný, fungoval těžkopádně a nevyhovovala ani dvoukolejnost orgánů; východiskem proto bylo zmenšení obvodů - k výhradám z doby monarchie přistoupily další důvody pro reorganizaci: o rozdíly ve správě českých zemí a na Slovensku a Podkarpatské Rusi o požadavky a demokratizaci a odbyrokratizování o nový systém měl upevnit zapojení Slovenska a Podkarpatské Rusi v jednotném státě - reformy měly také zjednodušit celou soustavu i chod správních úřadů a zrychlit správní řízení - návrhy na reformu provázely ostré spory, některé strany se snažily zachovat zemské správní celky - národnostní menšiny poukazovaly na to, že reforma se provádí bez jejich účasti. 29. 2. 1920 – vydán zákon o župním zřízení, který byl publikován byl publikován pod č. 126/1920 - vláda byla zmocněna, aby nařízením stanovila termín a rozsah jeho účinnosti - zákon se nevztahoval na území Prahy jako hlavního města, pro které měl být zvláštní zákon, a dále také území Podkarpatské Rusi nebylo rozděleno na župy - župní zákon rozdělil území celkem na 21 žup, přičemž v Čechách jich bylo 9, na Moravě 5 a ve Slezsku jedna župa se sídlem v Těšíně - župními orgány byly: župan – stál v čele župy, vládou jmenovaný úředník v právnickým vzděláním župní zastupitelstvo – volené na 6 let, mělo min. 35 členů, 1/3 volena vládou - zastupitelstvo mohlo vydávat prováděcí předpisy k zákonům, vydávat statuty institucí, které zřídilo, řídit správu veřejného majetku. - všechny právní normy podléhaly kontrasignaci ministra vnitra - zastupitelstvo zřizovalo veřejně prospěšné podniky a instituce pro kulturní, zdravotní, sociální, vzdělávací a podobné účely - bylo poradním orgánem župana v otázkách veřejné správy - volilo přísedící do župních senátů, orgánů budované soustavy správního soudnictví - nepříslušelo jim jednat o věcech politických - župan i zastupitelstvo byli řízeni ministerstvem vnitra, to mohlo zastupitelstvo rozpustit a vypsat nové volby. výbor – 8členný výbor volený zastupitelstvem z jeho členů - jemu také předsedal župan, měl funkci stálého výboru zastupitelstva - připravoval jednání, návrhy rozpočtu, dohlížel na plnění rozhodnutí finanční komise – musela být zřízena v každé župě další komise - župní zákon upravoval možnost utvoření 3 župních svazů o župy mohly požádat o sloučení k plnění některých společných hospodářských a správních úkolů o ve svazech měly působit zemský župní sbor, zemský svazový výbor a dozorčí výbor o byl to pokus o zachování zemského uspořádání (požadavek silných politických stran) - župy se dělily na okresy (okresní úřady), na jejich úrovni stály města se zvláštním statutem a města s municipální správou. - od r. 1923 byl zákon účinný na Slovensku, v prvních volbách zvítězili Hlinkovci - dělnické politické strany kritizovaly omezení pravomoci samosprávy a posílení úřednického elementu, potlačování národnostních menšin - opět oživeny spory o počet a územní rozložení župních celků - od r. 1924 sílily požadavky na novelizaci zákona
- 101 -
SPRÁVNÍ REFORMA ROKU 1927 - Československo se po přijetí župního zákona nadále potýkalo s nejednotným systémem veřejné správy, ve které se územně i časově prolínaly prvky staré správ i nové dílčí úpravy - osnova zákona byla prezentována jako novelizace župního zákona, o vracela se k centralistickému zemskému uspořádání, ale bez jeho dvojkolejnosti o oslabovala vliv samosprávy až k její likvidaci o zvýšila se ingerence vlády do správní sféry státu, správní orgány získaly větší kompetence v trestní a policejní agendě o území státu bylo rozděleno do 4 celků-zemí. - návrh vyvolal silný odpor, nakonec byl ale přijat jako zákon o organizaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n. - v úvodu je široce vymezena působnost ministerstva vnitra, které za pomoci podřízených správních úřadů „bdí nad veřejným pořádkem, klidem a bezpečností a veřejnou mravností“ - k tomuto účelu mohly politické (okresní) úřady vydávat příkazy a zákazy včetně trestů - vzorem zákona byl rakouský výpraskový patent z r. 1854, nástroj policejní represe - hluboký zásah do občanských práv a svobod zaručovaných listinou - v Bratislavě ukončilo činnost ministerstvo pro správu Slovenska (Podkarpatská Rus neměla ještě vlastní autonomní sněm) - tzv. organizační zákon rozdělil území státu na 4 vyšší správní celky – země - zemi spravoval zemský úřad v čele s prezidentem a zemské zastupitelstvo o na Podkarpatské Rusi se stal zemský úřad nástupcem civilní správy o úkolem úřadu bylo zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti o byl nadřízen státním policejním úřadům a dohlížel na činnost okresních úřadů o fungoval jako druhá instance správních orgánů - orgány zemské správy jsou: a) zemský prezident - byl přednostou úřadu, jmenován prezidentem a podřízen ministru vnitra - předsedal zemskému zastupitelstvu a rozhodoval o tom, která otázka náleží do jeho kompetencí a fakticky dohlížel na činnost zastupitelského orgánu - vystupoval navenek jako reprezentant země (ta měla právní subjektivitu) b) zemské zastupitelstvo - mělo 120 členů v Čechách, 60 (Morava, Slezsko), 54 (Slovensko),18 (P. Rus) - jednu třetinu jako odborníky jmenovala vláda, což mělo být apolitické - funkční období bylo 6leté, právo volit měli občané nad 24 let, kteří alespoň jeden rok pobývali v zemi, pasivní právo bylo 30 let, 2 roky v zemi - zastupitelstva měla výslovný zákaz se usnášet o politických otázkách. - náležela jim hlavně hospodářská a správní kompetence. - hlavním příjmem byly zemské přirážky k daním a státní dotace - zastupitelstvo dále fungovalo jako poradní orgán zemského prezidenta, mohlo vydávat prováděcí předpisy k zákonům. c) zemské výbory - které měly 12 členů (Podkarpatská Rus jen 6) - politické strany měly ve výborech poměrné zastoupení d) zemské komise - voleny pro jednotlivé úseky veřejného podnikání v zemi -
menšími obvody byly obvody okresních úřadů - hejtmanství o hejtman byl jmenován ministerstvem vnitra o měl dohlížet na bezpečnost, veřejný pořádek a mravnost v okrese o předsedal kolektivním orgánům, okresnímu zastupitelstvu a okresnímu výboru - 102 -
STÁTNÍ APARÁT A OZBROJENÉ SLOŽKY - po celou dobu trvání první republiky byl kritizován rozmach úřední agendy ministerstev 1932 – byla zřízena komise pro zhospodárnění veřejné správy u presidia ministerské rady, avšak nedospěla k žádnému podstatnějšímu systémovému řešení - od r. 1921 existovala úsporná komise, od r. 1932 úsporná a kontrolní komise - vedle ministra fungovalo presidium a odbory sestávající z oddělení, a pomocné útvary - účtárny a kanceláře A. Četnictvo - bylo recipováno z Rakouska-Uherska, řízením pověřen Úřad generálního velitelství četnictva - četnictvo bylo upraveno zákonem č. 299/1920 Sb. z. a n. o četnictvu - bylo charakterizována jako vojenský organizovaný strážní sbor - generálnímu velitelství podléhala zemská velitelství, četnická oddělení, okresní velitelství a jednotlivé stanice. - četnictvo vykonávalo dozor nad obecní polici, spolupracovalo i s vyšetřujícími soudci v přípravném řízení - v každodenní službě vykonávalo rozhodnutí úřadů politické správy B. Policie - fungovala především ve větších městech, i přesto policejní síť byla velmi řídká - vláda byla v r. 1920 zmocněna zřizovat nové policejní úřady, kdekoliv je potřeba. - úkolem policie byla péče o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, starost o bezp. osob a majetku - policejní úřady byly monokratické, v čele stál policejní ředitel, v čele komisariátů správce. - později se začaly vytvářet specializované úřady: o v r. 1923 byla vytvořena Zpravodajská ústředna (monitorování výzvědné činnosti), v r. 1933 fungovala jako součást Zpravodajské ústředny „protikomunistická ústředna“ o v r. 1929 byla u pražského policejního ředitelství zřízena „Všeobecná kriminální ústředna“ C. Ochrana státních hranic - finanční stráž byla převzata z Rakouska-Uherska, střežila celní hranici, dohlížela na přechod osob a přestup zboží – cíle byla ochrana spíše ekonomických zájmů - v r. 1936 vznikla Stráž obrany státu (SOS) – určena k obraně hranic v případě zhoršení mezinárodní situace, jinak její členové vykonávali svá povolání (četníci, policie, apod.) D. Vězeňství - stejně tak převzala republika u vězeňský systém, který byl ale modifikován - výsledkem demokratizačních snah bylo přijetí zákona o trestním soudnictví nad mládeží - r. 1929 byly zřízeny nucené pracovní kolonie (donucovací pracovny) E. Armáda - skládala se z Legií, rakousko-uherské armády a útvarů domobrany - zákon o obraně státu 131/1936 zavedl Nejvyšší radu obrany státu v čele s předsedou vlády.
- 103 -
SPRÁVA V PROTEKTORÁTU A. Ústřední orgány v protektorátu - v protektorátu působily na základě Hitlerova výnosu orgány dvojího druhu 1. orgány autonomní – autonomní správa 2. orgány říšské – byly nadřazeny orgánům autonomním - postavení autonomních orgánů bylo upraveno jen říšskými předpisy a jejich činnost byla také usměrňována příkazy německých míst, které dohlížely na tyto orgány jako na převodní nástroj představ a cílů německé politiky - hlava autonomní správy – hlava protektorátu a hlava vlády postrádaly ve svých funkcích politickou reprezentativnost, kterou jim nemohlo zaručit ani národní souručenství o quasipolitické hnutí, které mělo fungovat jako náhražka zrušeného parlamentu o Němci tuto organizaci podrobili policejnému dohledu a posléze si ji podřídili - orgány autonomní správy byly zcela závislé na německých institucích - dominantní postavení vyhradil Hitler říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě o vystupoval jako zástupce a zmocněnec říšské vlády o byl prakticky neomezeným pánem v protektorátu o stál v čele všech německých orgánů, úřadů a služeben na území protektorátu o současně Hitler jmenoval jeho zástupce – státního tajemníka o v červnu 1939 bylo přiznáno protektorovi oprávnění vydávat vlastní předpisy a měnit nebo rušit autonomní právní normy B. Vývoj ústředních orgánů - hlavou autonomní správy se stal Dr. Emil Hácha o zpočátku naivně důvěřoval nacistickým o snažil se intervencemi zmírnit německou persekuci ve prospěch uvězněných o vnitřně chápal existenci domácí odbojového hnutí a jeho snahu navázat spojení s londýnskou emigrací o několikrát uvažoval o rezignaci, zejména po zatčení předsedy vlády A. Eliáše na podzim 1941 o Hácha vydržel až do konce protektorátu, po osvobození byl zatčen a zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci 27. 6. 1945. - celkem se vystřídaly 4 vládní kabinety o první vedl R. Beran, pak A. Eliáš, J. Krejčí (3 roky) a posledních několik měsíců R. Bienert, personální složení se ale neměnilo o předsedové prvních dvou vlád byli zatčeni a potrestáni o Krejčího a Bienertova vláda otevřeně spolupracovala s okupanty postupně docházelo k snižování počtu ministerstev( obrana, zahr.věcí, veřejných prací, sociální a zdravotní správy) 1940 – skončila reaktivní samostatnost fungování vlády, neboť vypršelo dvouleté zmocnění na základě zákona 330/1938, které ji umožňovalo vydávat vlastní právní normy -
-
-
Heydrich provedl v r. 1942 správní reformu centrálních orgánů o soustava ministerstev se blížila německému modelu - bylo vytvořeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stál Němec (Bertsch), o kladen důraz na formování ideového cítění – k tomu sloužilo ministerstvo lidové osvěty (E. Moravec) o byl zřízen Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, který měl převádět půdu do německého držení zrušením úřadu předsedy ministerské rady byla zlikvidována kolektivní činnost vlády a ta se přestala sházet, mnohé její úkoly převzal sekretariát předsedy vlády a ministerstvo vnitra. ústřední orgány německé moci, správy a soudnictví se ujaly funkcí do 15.4.1939, prvním protektorem se stal Konstantin von Neurath - 104 -
Heydrich přišel v září 1941 s cílem udělat vše pro „konečné řešení“, tj. pro fyzickou likvidaci resp. as imilaci větší části českého obyvatelstva 4.6.1942 – zemřel na následky atentátu - po něm bylo vyhlášeno stanné právo a byl jmenován zatupující říšský protektor Kurt Daluege, s jehož jménem je spojeno vyhlazení Lidic a Ležáků - V r. 1943 je potlačen význam funkce říšského protektora a vytvoření německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu v čele se státním ministrem (K.H.Frank) -
C. Nižší složky správy - soustava zemské a okresní správy a obecní samosprávy zůstala v druhorepublikové podobě - cíle bylo oslabení a posléze úplné odbourání volených zastupitelstev - správa se dostávala pod bezprostřední řízení říšských správních orgánů, pracovaly často jako součásti německé správy - německé správní instituce, vytvořené ihned po provedení okupace, pracovaly jako přímá součást říšské správy. - dohlížely na správu autonomní, tj. na okresní hejtmany a obecní samosprávy. Jednotkou německé správy se stal tzv. oberlandrát na čele se stejnojmenným úředníkem, který byl považovaný za inspektora říšského protektora o později podléhaly státnímu ministrovi - v r.1942 došlo k ulehčení agendy oberlandrátů, která byla v rámci druhé části Heydrichovy správní reformy přenesena na autonomní orgány, které ji vykonávaly „z příkazu říše“. - novou institucí byl úřad práce (Arbeitsamt), který měl na starosti zavedení všeobecné pracovní povinnosti a vývoz pracovní síly do Německa. - správní činnost byla provázena likvidací zásady legality, zrušeny byly opravné prostředky, rozhodnutí nemusily být odůvodněny.
- 105 -
26. Právní úprava jazykové a národnostní problematiky v Rakousku a ČSR do r. 1945 PRÁVA JAZYKOVÁ V RAKOUSKU - důraz na otázku národnostní a jazykovou začal být ve větší míře kladen po roce 1848. - revoluce (a nejenom u nás) měla charakter protifeudální a národnostní - to se projevilo ve státoprávních požadavcích české politické reprezentace (v zahraničí byly tendence podobné-např. snaha o sjednocení Německa a Itálie) -
-
-
-
-
protifeudální revoluce měla v Čechách i povahu národního osvobození české národní požadavky dosáhly uznání hned ve dvou právních aktech: a) kabinetní list císaře z 23.3.1848 – přiznal právo užívat češtinu jako rovnoprávnou s němčinou a b) kabinetní list z 8.4.1848 – výslovně připustil rovnoprávnost jazykovou ve všech větvích státní správy a veřejného vyučování. k výkonu veřejných úřadů a soudnictví se vyžadovala znalost obou jazyků (čeština byla do r. 1851 i vnitřní úřední řečí). problematika jazyková se objevovala i v ústavních dokumentech: o dubnová ústava stanovila v §4, že „Všem kmenům národním zaručuje se nedotknutelnost národnosti a jazyka jejich“ o také návrh Kroměřížské ústavy obsahuje §21 o rovnosti národů a „nedotknutelné právo k hájení a pěstování své národnosti a jazyka zvláště.“ o ústava březnová má jen formulaci o rovnosti národů s nepochybným cílem nadvlády němčiny přesto se oficiální vydávání říšského zákoníku dělo v 10 jazycích. Od prosince 1852 jen německy. bachovský režim zavedl výnosem ministra práv Krause v r. 1852 zvláštní řeč vnější (pro styk se stranami) a vnitřní (pro úřadování) - vnitřní již byla vedena jen německy Čl.19 zák.č.142/1867 obsahoval zásadu národnostní rovnoprávnosti – vydáním ústavy se znovu otevřela možnost uplatnění českých jazykových požadavků v české politickém hnutí a jeho programu hrála jazyková otázka ústřední úlohu spravedlnost jazyková a požadavky k ní směřující tu symbolizovaly národní a politickou spravedlnost, což se projevilo v dokumentu Fundamentálních článků z r. 1871 o tady už se rýsuje koncepce jazykové rovnoprávnosti a zajištění jazykových menšinových práv pro oba národy tehdy v Čechách žijící o Fundamentálky předpokládaly vytvoření územních celků - okresů, které by byly jednojazyčné; každá obec si zvolí svůj úřední jazyk s tím, že pokud 20% obyvatelstva tvoří jiná menšina, jsou její jazyková práva plně respektována o jazyk okr. zastupitelstva určoval současně jazyk státního okresního úřadu a soudu. o zároveň ale bylo zachováno právo stran, pokud užívaly jiného jazyka, aby v něm činily podání a požadovaly vyřízení. o v zemských orgánech se měla zavést obecná povinnost dvojjazyčnosti o Fundamentálky nebyly provedeny, protože Rakousko se změnilo ve spojence Německa, rezignovalo na požadavky o státoprávní řešení česko-německé otázky na české požadavky prezentované v návrzích zákonů na půdě zemského sněmu a v tisku odpovídala německá stran v Čechách svými protinávrhy – Program svatodušní z r. 1899 o němčina měla být zavedena jako oficiální stání jazyk o němčina měla být všeobecným jazykem zprostředkovacím, jazykem říšské rady, všech státních aktů, ministerstev, nejvyšších soudů i ostatních ústředních úřadů o čeština se připouští jako jazyk vnější v případě českého podání v Čechách a dvojjazyčnost úřadování v některých smíšených českých krajích - 106 -
-
-
-
-
-
-
-
-
-
o pro zkoušky státních úředníků se vyžaduje němčina, pro sněm zemský se požadují národnostní kurie s právem národnostního veta vláda také reagovala vydáním nařízení, která vesměs vzbuzovala nespokojenost na obou stranách • Nařízení Stremayerova z roku 1880 - určeno orgánům podřízeným ministerstvu vnitra a práv, tj. úřadům politickým a soudům - potvrzena dosavadní praxe a vnější jazyk se řídil jazykem podání, vnitřní byl německý • Pražákova nařízení vrchnímu soudu v Brně (1882) - u některých slezských soudů se přijímala česká podání a u krajského soudu v Těšíně a soudů okresních v jeho obvodu podání česká i polská. překvapující necitlivost v otázkách národnostních se projevila v souvislosti s rozdělením pražské univerzity, kdy po vydání zákona v r. 1882 začaly pod společným názvem univerzity KarloFerninandovy působit dvě univerzity – česká a německá ministerstvo vyučování nařídilo pro českou právnickou fakultu výkon státních zkoušek v němčině upevnění nadvlády němčiny se projevilo i v jiných oblastech – tak např. ministerstvo obchodu zavedlo ve státní železniční správě jako vnitřní jazyk němčinu dalším nezdarem skončil tehdejší pokus staročeské strany o národnostní pakt s představiteli českých Němců v r. 1890, nazývaný jako tzv. punktace o úmluvy dohodnuté od 14. do 19. ledna 1890 mezi zástupci vlády a zástupci staročeské strany a německých stran; představitelé mladočechů nebyli přizváni o punktace znamenala v podstatě kapitulaci české politiky v jazykových otázkách a opuštění požadavku rovnoprávnosti obou jazyků o ve svých důsledcích vedly k jazykovému a národnostnímu rozdělení Čech o byly odmítnuty mladočeskou stranou, což ji získalo masovou podporu, a zaujala tak pozice staročechů dalším pokusem o řešení vleklých jazykových problémů byla Badeniho jazyková nařízení (1897) o zaváděla jazykovou rovnoprávnost vnitřní i vnější úřední řeči, tj. dvojjazyčnost úředníků. o vyvolala přímo zavilý odpor Němců, byla nahrazena proti Gautschovými nařízeními (1898), ale ta byla rovněž záhy zrušena a nahrazena Claryho nařízením (1899), jimiž se vrátil stav užívání německého a českého jazyka před r. 1897 další pokusy provádělo r. 1898 Thunovo a r. 1900 Koerbovo ministerstvo - právě nesplnění českých požadavků a německé snahy o rozhraničení Čech do národnostních oblastí vedly na rozhraní 1904-5 k pádu Koerbrova ministerstva. česká stanoviska byla rozptýlena do požadavků a programů jednotlivých politických stran u tehdy vedoucí mladočeské strany se dá shrnout, jako požadavek dvojjazyčnosti státních úředníků při vnějším úřadování • Pacákův návrh na zemském sněmu z r. 1896 - objevuje se požadavek i vnitřního dvojjazyčného úřadování, a to i u třetích instancí, i když se nalézají mimo hranice Čech strana sociálně-demokratická (rakouská) se ve svých stručných stanoviscích staví proti nadvládě jediné řeči a ponechává úpravu zprostředkovací řeči parlamentu • 1909 - návrhy Bienerthovy vlády - měly vyrovnávací charakter, ne všechny prošly na Moravě a ve Slezsku byla jazyková otázka upravena r. 1905 řadou zákonů, nazývaných „moravský pakt“ - vyučovací jazyk byl podle národnostní zásady, samosprávné sbory samy volí svou jednací řeč, zemský výbor je dvoujazyčný a s úřady státními jednají samosprávné orgány ve svém jazyce - je zakotvena ochrana národnostních menšin - 107 -
-
-
-
-
pokusy českých Němců na počátku 20. století o národnostní a územní rozdělení Čech vyvolaly české návrhy na nedílnost a jednotu českého království, tvořící v Rakousku zvláštní státoprávní individualitu při zachování národnostní a jazykové rovnoprávnosti neochota ke smíru vedla v předvečer I. světové války k umrtvení českého zemského sněmu a k zhroucení zemských financí vídeňská vláda proto rozpustila zemský sněm a nahradila jeho činnost vládní správní komisí tyto tzv. Annenské patenty z r. 1913 opět demonstrovaly potlačení demokratických práv, tlak na českou politickou reprezentaci, aby ustoupila požadavkům českých Němců nadvláda německého jazyka spočívala v tom, že byla obvyklou řečí jednací ve sněmovnách říšské rady, v delegacích, a vyhlašovaly se jím zákony, byla vnitřní úřední řečí ústředních úřadů, služební a velitelskou řečí armády byla zavedena jako řeč soudní u nejvyššího soudního a kasačního dvora, soudu říšského a soudu správního.
JAZYKOVÉ PRÁVO A OCHRANA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN V ČSR - jazykové právo se zabývá především vymezením a způsoby užívání státního jazyka nebo užíváním jazyka národnostních menšin, proto se pojmy „jazykové právo“ a „právní předpisy zaručující ochranu národnostních menšin“ nedají ztotožňovat. - zákon č. 139/1919 Sb.z.a n. o vyhlašování zákonů a nařízení stanovil, o zákony se pořizují v českém znění a do slovenského jazyka se vyhotovuje úřední překlad - ale již zákon 500/1921 vycházel z pojetí československého jazyka a zaváděl vyhlašování zákonů v řeči československé, české a slovenské znění bylo tedy sobě rovné - jazykový zákon 122/1920 prohlásil: o za oficiální jazyk československý jazyk. Počítalo se s paritním užíváním českého a slovenského jazyka. o tento zákon byl přijat ve stejný den jako ústava. o podle něj se užíváním státního jazyka rozumělo: 1. úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, jejich vyhlášky a zevní označení, 2. text bankovek a státovek, 3. velící jazyk v armádě o k provedení tohoto ústavního zákona bylo vydáno nařízení č. 17/1926, které podrobněji upravuje užívání oficiálního jazyka. I. díl – se týká soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky a jednání před nimi, několik ustanovení je věnováno jazykovým menšinám, zejména právu těchto menšin používat ve vymezených případech svůj jazyk. II.díl – se týká samosprávných úřadů, III. díl – upravuje otázky dohledu nad udržováním jazykových předpisů. IV. díl – obsahuje závěrečná ustanovení. Mimo jiné se zde uvádí, že pro Podkarpatskou Rus platí ustanovení jazykového nařízení, pokud neupraví jazykovou otázku sněm pro Podkarpatskou Rus. Právní úprava národnostních menšin - právní úprava národnostních menšin vycházela především ze Saint-Germainské smlouvy z 10. září 1919, které zavázala Československo k dodržování základních ustanovení o menšinách - ČSR byla povinna zajistit všem svým obyvatelům ochranu jejich života a svobody bez ohledu na jejich původ, občanství, jazyk, rasu nebo náboženství - ČSR měla respektovat rasovou, náboženskou, jazykovou a národnostní rovnost o etnické, náboženské a jazykové menšiny mohly zakládat svým vlastním nákladem např. sociální ústavy, školy a charitativní zařízení s tím, že tam mohou používat svůj jazyk a svobodně vykonávat své náboženství. - 108 -
-
-
-
-
o ČSR se zavázala zajistit přiměřenou výuku dětí příslušníků menšin v jejich mateřském jazyku při současné povinné výuce české řeči. Ústava v hlavě VI upravovala i ochranu náboženských, národních i rasových menšin. o občané jsou si rovni bez ohledu na tyto atributy, státní občané ČSR mohou volně užívat jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, a v tisku. jazyková práva národnostních menšin: o s odvoláním na St. Gerainskou smlouvu platilo ustanovení jazykového zákona, že soudy, úřady a orgány republiky, jejichž působnost se vztahuje na soudní okres, který obývá alespoň 20% menšiny, byly povinny přijmout podání v tomto menšinovém jazyce o v témže jazyku musely vydat i vyřízení a odpověď na podání. o za stejných podmínek byl veřejný žalobce povinen vznést trestní žalobu v příslušném jazyce o samosprávné úřady, zastupitelské sbory a všechny veřejné korporace ve státě byly zásadně povinny přijímat listní a písemná podání v československém jazyku o na školách pro národní menšiny má probíhat v příslušném jazyce. ve 30. letech docházelo k vyhrocování národnostních rozporů a sílil nacionalismus národnostních skupin národnostní menšiny u nás se odvolávaly na právo na sebeurčení národů a jevily soustavné snahy o autonomii nebo úplné odtržení to se týkalo zejména Slováků, Němců a Maďarů o zejména Němci a Slováci neustále stupňovali své požadavky na český stát. o těm slovenským, a i ruským bylo vyhověno zákony o autonomii slovenské krajiny a o autonomii P-Rusi. Tisova vláda se ujala správy Slovenska a na dosavadní státní aparát se snažila dosazovat Slováky. o Čeští a židovští úředníci byli odvoláváni o Slovenština byla zavedena jako úřední jazyk
Protižidovské zákonodárství Slovenské republiky 1939-1944 - antisemitismus se stal oficiální ideologií vlády - vláda nejdříve židovskou komunitu v rámci obyvatelstva pozitivně určila, a to podle konfese (90 000 Židů) - docházelo k vyřazování Židů z veřejného života, zároveň byla připuštěna dobrovolná emigrace. - v r. 1940 se začal uplatňovat německý vzor řešení židovské otázky (arizace), ústavním zákonem 210/1940 došlo ke svěření plné moci vládě, aby vyřešila židovský problém. Židé přicházejí nejen o povolání a majetek, ale i o některá občanská práva. - následně dochází k přijetí tzv. Židovského kodexu (198/1941), ujalo se rasové kritérium posuzování, dochází k vyvážení Židů do Polska k likvidaci. Od jara 1942 bylo vyvezeno 58 000 osob. Vyvážení bylo legalizováno dodatečně. Po obsazení Slovenska německými silami padlo ještě 13 000 Židů.
- 109 -
PROTEKTORÁTNÍ NÁRODNOSTNÍ ÚPRAVA - na území protektorátu platily vedle právních předpisů vydaných protektorátními orgány právní normy z předokupační doby a právní předpisy Německé říše - podle nařízení protektor mohl měnit protektorátní právo svým dekretem - na území protektorátu žili: 1. Němečtí říšští občané – podléhali jen říšským orgánům a soudům, - tito občané měli zastoupení v říšském sněmu, měli výhody v oblasti pracovního práva, soc. zabezpečení, větší příděly potravin, mohli se sdružovat do organizací - podle nařízení z 20.4. s účinností od 15.3. se stali všichni němci říšskými občany o udělení říšského občanství rozhodovaly pouze říšské orgány o žena zásadně sledovala v občanství manžela 2. Protektorátní obyvatelstvo – tvoří méněcennější skupiny - toto občanství vytvořeno pro obyvatele české národnosti - měli řadu povinností a podléhali přísné kontrole - stali se jimi ti, kdo měl bydliště, domovské právo nebo nárok na udělení domovské práva na území Protektorátu 3. Obyvatelé, na které se vztahují rasové předpisy -
-
ze 7.6.1939 je „Výnos Vůdce a říšského kancléře o prominutí trestu“ sudetským Němcům za úklady proti ČSR – byli to obyvatelé, kteří s pohraničních oblastech usilovali o udržení němectví v Sudetech a jejich připojení k říši, byla jim udělena beztrestnost v protektorátu rozhodovali okupanti, a nikoliv autonomní úřady na protektorátní příslušníky se vztahovaly říšské právní předpisy, zejména trestněprávní povahy
Rasové předpisy - základem rasové zákonodárství na území protektorátu se staly norimberské zákony z r. 1935 o jednalo se o zákony o říšské vlajce, o říšském občanství a o ochraně německé krve a německé cti - zákon o říšském občanství stanovil, že říšský občanem je pouze státní příslušník „německé nebo druhové příbuzné krve“, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit a schopen věrně sloužit německému národu a říši - stanoveno bylo, že židem je ten, kdo pochází od tří prarodičů plně židovských - byly zakázány sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé krve - nařízení č. 85/1942 o Židech a židovských míšencích zakázalo v protektorátu smíšená manželství s židy, už předtím musili Židé nosit žlutou hvězdu. - v Praze byla zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví o první transport vyjel z Prahy v říjnu 1941 o krátce poté následovaly další převozy do koncentračních táborů, zejm. do Terezína - Židé byli diskriminováni ve veřejném životě, v práci, ve veřejné správě, atd. o nesměli vykonávat funkce ve veřejné správě o měli také zakázaný vstup do některých kaváren a restaurací. o v nemocnicích musili být odloučeni od ostatního obyvatelstva, nesměli vstupovat do divadel, knihoven, biografů... - od r. 1939 byly vydávány předpisy, které omezovaly židovské obyvatelstvo v oblasti hospodářské o Židé nesměli zcizovat svůj majetek o v nařízení protektora bylo jasně stanoveno, že židovští obyvatelé nesmějí prodávat ani kupovat nemovitosti a rovněž drahocenné předměty o na základě toho nařízení se přistoupilo k tzv. arizaci židovského majetku – docházelo k jeho konfiskaci a převodu do německého vlastnictví o byli také postiženi v oblasti měnové, kdy museli mát vázané účty a mohli vybírat peníze jen do určité výše - 110 -
27. Mezinárodní právní zakotvení hranic ČSR po roce 1918; Mnichovská smlouva, její příčiny a důsledky BOJE O HRANICE - ještě řadů měsíců po vzniku státu nebyl vymezen rozsah jeho území - neexistovalo ani vodítko pro stanovení hranic, ve střední Evropě byl propagován princip sebeurčení národů (etnický), který ale selhával vzhledem ke komplikovaným středoevropským národnostním poměrům A. Boj o Slovensko - Slovenská národní rada na podzim 1918 nebyla schopna plně kontrolovat situaci na Slovensku ani převzít státní moc na celém území - zbytky maďarských úřednictva se odmítaly řídit příkazy československých úřadů, naopak respektovaly pokyny budapešťské vlády a usilovaly o připojení slovenského státu k Maďarsku - vedení státu v Praze v prosinci 1918 k upevnění mocenských pozic republiky na Slovensku vytvořilo zvláštní úřad pro správu Slovenska v čele s Vavro Šrobárem, který jako ministr s plnou moci mohl činit jakákoliv opatření na udržení pořádku o zrušil maďarskou municipální a obecní samosprávu o zrušil také na různých místech živelně vzniklé národní výbory - v lednu 1919 se zhoršila hospodářská situace na Slovensku, k tomu se vyostřila politická situace tím, že byla vyhlášena Maďarská republika rad v březnu 1919 - čs. vláda vyhlásila na Slovensku stanné právo a vyhlásila částečnou mobilizaci - v červnu byla vyhlášena Slovenská republika rad – během tohoto krátkého období nebyla východní Slovensko pod kontrolou československé vlády - v červenci již musela maďarská vláda vyklidit slovenské území podle ultimáta mocností B. Rakouské separatistické pokusy - hned po vzniku republiky se musely československé orgány vypořádat se snahou o odtržení německých pohraničních oblastí - německy mluvící poslanci začali v posledních dnech existence Rakouska-Uherska připravovat sjednocení rakouských Němců do jednoho státního celku za přímé podpory nově vytvořeného rakouského prozatímního národního shromáždění a vídeňské vlády - 30.10. vídeňský parlament vyhlásil utvoření dvou německých provincií na „našem“ území: o Deutschböhmen (Liberec-Reichenberg) a Sudetenland (Ústí n. Labem-Aussig) o Krátce nato byly vyhlášeny Böhmerwaldgau v Pošumaví a Deutschsüdmähren (Znojmo) - tyto provincie se prohlásili za součást Rakouska a sestavily své místní sněmy a vlády - během prosince 1918 obsadilo pohraničí čs. vojsko a místní úředníci složili slib věrnosti pražské vládě C. Spor o Těšínsko - na začátku r. 1919 se vyhrotil spor mezi čs. vládou a Polskem o území bývalého těšínského knížectví, které připojil k českému státu již Jan Lucemburský - obě strany se území pokusily obsadit vojensky (7denní válka), několikeré stanovení hranice - konflikt byl ukončen diplomatickým zásahem Dohody
- 111 -
D. Pařížská mírová jednání - r. 1919 se konala mírová konference v Paříži, na které se rozhodovalo o poválečném uspořádání Evropy, kde rozhodující slovo měly USA, VB, FRA,ITA, JAP. - výsledkem bylo podepsání mírových smluv s poraženými státy a další dokumenty , které ve svém komplexu tvoří tzv. versailleský systém - čs. delegace byla vedená předsedou vlády K. Kramářem, mluvčím byl ministr zahraničí E. Beneš - naše územní požadavky: vedle historických území Čech, Moravy, Slezska (s celým Těšínskem), Slovensko a Podkarpatské Rusi, žádala česká delegace Vitorazsko a Valticko (Rakousko), Kladsko, Hlučínsko a Hlubčicko (Německo - nyní Posko), a 5kilometrový koridor, který by spojoval republiku se srbo-chorvatským státem. - naše požadavky se opíraly o argumenty historickoprávní, národnostní, strategické a komunikační. - tyto nároky nebyly ani zdaleka splněny - hranice poražených států, a tím i hranice jejich sousedů, byly stanoveny ve druhé části jednotlivých mezinárodních smluv: - Československo-německá hranice byla popsána ve Versailleské mírové smlouvě z r. 1919 (po ratifikaci 217/1921), - hranice s Rakouskem v St. Germainské smlouvě z r. 1919 - hranici s Maďarskem stanovila Trianonská smlouva z r. 1920 - s Rumunskem a Polskem Sevreské smlouvě (neratifikováno, září 1920). - spory na hranici s Polskem o Těšínsko, Oravu a Spiš byly řešeny rozhodnutími konference velvyslanců v letech 1920 - 1924 (20/1925) - Smlouva o hranicích s Rakouskem - 288/1922, zákon o inkorporaci Vitorazska a Valticka z 30.1.1920 - všechny hranice byly určeny povšechně, a proto je v je přímo v terénu vyměřovaly v terénu západní delimitační komise - stanovení hranic bylo považováno za prvotní určení, tedy toto nepotřebovalo určení E. Postavení Podkarpatské Rusi - v r. 1919 se rusínští politici přihlásili k Československé republice - na základě tzv. malé smlouvy St. Germánské uzavřené, mezi Dohodou a Československem 10. září 1919, byla Podkarpatská Rus připojen k ČSR - počátkem června 1919 ministr s plnou mocí pro správu Slovenska V. Šrobár předal Podkarpatskou Rus armádě, aby pomohla zabezpečit zklidnění situace - armáda v čele s gen. Hennocquem vyhlásila Generální statut pro správu území P. Rusi o na tomto základě se vytvořilo 5členné direktorium z místních obyvatel - podle Ústavy z r. 1920 tvořila Podkarpatská Rus nedílnou součást ČSR - vládní nařízení č. 356/1920 Sb. z. a n. nahradilo Generální statut o v čele Podkarpatské Rusi byl guvernér, jmenovaný prezidentem o upravovalo i postavení guberniální rady, která ale nebyl zřízena - v r. 1927 byla v rámci správní reformy zavedena nová organizace správy na P. Rusi o stala se jednou ze zemí Československé republiky o místo sněmů či rady se volilo zemské zastupitelstvo v čele se zemským prezidentem - ve 30. letech došlo u detailnější úpravě kompetencí některých úřadů - v období tzv. druhé republiky byl přijat ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi - v březnu 1939 okupovala Podkarpatskou Rus maďarská armáda, a již v této době začal nátlak ze stran SSSR směřující ke sjednocení P. Rusi se sovětskou Ukrajinou 29. června 1945 – podepsána smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, která se sjednocuje ve shodě s přáním obyvatelstva se svou odvěkou vlastí - Ukrajinou
- 112 -
MNICHOVSKÝ DIKTÁT - Československá republika se ve své zahraniční politice od počátku orientovala na západní demokratické státy - Československá republika uzavřela tzv. Malou dohodu o vojensko-politické uskupení s Jugoslávií a Rumunskem o měla čelit pokusům o restauraci podunajské monarchie o měla oddělit SSSR od západní Evropy o Jejím základem byly dvoustranné vojenské smlouvy z let 1920-1921 - bezpečnostní systém měla garantovat i Společnost národů, která zahájila činnost 1920. 1924 – na jeho základě ženevského protokolu se uskutečnila locarsnká konference o cílem měla být garance německých hranic a udržení versailleského systému o byl uzavřen tzv. Rýnský garanční pakt (smlouva o vzájemných zárukách mezi Belgií, Francií, VB, Itálií a Německem, nevztahoval se na východní hranice Německa) o s Polskem a ČSR uzavřelo Německo dohodu o smírčím vyřizování sporů 25. 1. 1924 – byla uzavřena česko-francouzská garanční smlouva o Zaručovala, že v případě napadení ČSR mu FRA poskytne veškerou pomoc a podporu. - k zabezpečení míru měl vést i Briand-Kellogův pakt z r. 1928 o vyloučil útočnou válku jako prostředek řešení sporů o jeho význam byl nulový, po válce se ale stal základem k potrestání válečných zločinců -
současně docházelo k vzrůstu napětí: - Japonsko roku 1931 napadlo Čínu, v Itálii se dostává k moci Mussollini, v Německu Hitler - Francie se snaží malou dohodu nahradit „Východním paktem“, ten je odmítnut Německem a Polskem. 1933 – Německo vystupuje ze SN, stejně i Japonsko, Itálie v r. 1937 - SSSR vstupuje 1934 do Společnosti národů, ČSR jej uznává de iure, o rok později s ním ČSR podepisuje smlouvu o hospodářských a obchodních stycích. o v případě napadení signatáře druhý stát zachová neutralitu o stejnou smlouvu měla ČSR i s Ukrajinou z r. 1922 1936 – Německo vstoupilo do demilitarizovaného pásma Porýní a vypovědělo závazky z Locarna, Itálie napadá Habeš - ve stejném roce vypuká frankistické povstání ve Španělsku. - v říjnu téhož roku vzniká Osa Berlín-Řím, v listopadu podepisuje Německo s Japonskem Pakt proti Kominterně, k němu se připojují Itálie a Maďarsko. - Německo připravuje expanzi proti Rakousku, ČSR a Polsku, zdůvodňuje ji rasově, národnostně a hospodářsky - zahraniční politika Velké Británie a Francie byla založena na ústupcích Německu a snaze za každou cenu udržet mír (tzv. politika appeasementu)
-
Německo využívalo silnou německou menšinu v Čechách, jejíž vůdčí silou byla Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP). o ta se stala v r. 1935 po volbách nejsilnější politickou stranou vláda ČSR nabízela Němcům konstruktivní řešení problémů, uzavřela s německými stranami kromě SdP dohodu o národnostním vyrovnání (1937) SdP stupňovala neustále své požadavky do nesplnitelných mezí, své požadavky stupňovala také klerofašistická seskupení na Slovensku.
-
- Hitler veřejně prohlašoval nutnost připojení ČSR, obývanou německou menšinou, k říši 12.3. – připojila německá říše Rakousko(Anschluss) - v dubnu vyhlásil K. Henlein na stranickém sjezdu v Karlových Varech požadavky SdP : o rovnoprávnost německé menšiny, vytvoření uzavřeného národního území s německou samosprávou, - 113 -
o národní reprezentaci v parlamentu se zákonodárnou pravomocí 20.5. – vyhlásil ČSR částečnou mobilizaci, neboť se podél společných hranic soustřeďovalo německé vojsko - v červnu podali ľudovci návrh zákona o autonomii Slovenska, Polsko a Maďarsko začalo také diktovat své územní požadavky - Velká Británie navrhuje, aby situaci německé menšiny prozkoumal lord Runciman o ten postupoval neobjektivně a podporoval henleinovce o doporučil, aby ČSR postoupila Německu svá pohraniční území 12.9. – přednesl Hitler v Norimberku štvavý protičeskoslovenský projev, který byl signálem k pokusu o ozbrojený puč o Vláda obnovila pořádek, vyhlásila stanné právo a 16.9. zakázala SdP. 15.9. – přijíždí Chamberlain do Berchtesgadenu o zde jednal s Hitlerem a projednal s fr. vládou podporu německému požadavku, aby ČSR odstoupila svá území říši o 19.9. předává požadavek české vládě, aby Německu odstoupila pohraniční území. o vláda odmítla, ale na nátlak spojenců se podřídila 21.9. – kvůli masovému nesouhlasu a demonstracím musela vláda odstoupit o nastoupila vláda gen. Syrového 22.9. – se sešel Chamberlain s Hitlerem v Bad Godesbergu o Hitler předložil rozsáhlejší požadavky na území republiky, vojenskou výzbroj a výstroj a podporu územních návrhů Polska a Maďarska. 23.9. – byla vyhlášena všeobecná mobilizace - Hitler stanovil lhůtu do 28.9., kdy musí republika přijmout jeho podmínky z Bad Godesbergu, jinak vypoví republice válku 29.-30.9. – se sešla konference do mnichova o ráno 30.9. podepsali zástupci Francie (Daladier), Itálie (Mussolini), Velké Británie (Chamberlain) a Německa (Hitler) mnichovskou dohodu, která byla ČSR nadiktována Důsledky mnichovské dohody - znamenala odstoupení oblastí, jehož obyvatelstvo tvoří z 50% Němci. - termín vyklizování byl od 1. do 7. 10. a pak měl být stanoven mezinárodní výbor, který stanoví další oblasti, jež musí ČSR vyklidit do 10.10. - česká vláda musel do 4 týdnů propustit vězněné sudetské Němce odsouzené za politické delikty - československá vláda a prezident přijali podmínky vnucované účastníky mnichovské schůzky - nové hranice ČSR byly vytyčeny v lednu 1939, závěrečný protokol o odstoupení Němci nepodepsali. - v listopadu byly další oblasti podstoupeny Polsku (Těšínsko, Frýdecko, Jablunkov, Orava, Spiš, Kysuci a Šariši). - Maďarsko si na základě „Vídeňské arbitráže“ připojilo slovenská území (Petržalku, Děvín u Bratislavy) - mnichovská dohoda jako dokument byla v rozporu s ústavou a právním řádem ČSR, tudíž byla od počátku neplatná (ČSR neuzavřela smlouvu, která byla navíc koncipována v její neprospěch) - plnění mnichovské dohody bylo v rozporu s ustanoveními o změně státních hranic
- 114 -
28. Ústavní a právní vývoj v období tzv. Druhé republiky -
v červnu 1938 předložili poslanci Hlinkovy ľudové strany v parlamentu návrh zákona o autonomii Slovenska. v září byl jmenován ministrem pražské vlády zástupce ľudové strany M. Čermák a probíhalo jednání mezi vládou ČSR a vůdci ľuďáků o konkrétních otázkách autonomního uspořádání Slováci, stejně jako Němci, s měnící se politickou situací, stupňovali své požadavky a kladli další podmínky, např. v úpravě volebního práva na Slovensku - aby je nemohli uplatnit tam žijící Češi současně se sbližovala stanoviska slovenských politických stran a sjednotil se jejich postup.
6. 10. 1938 – byla uzavřena tzv. žilinská dohoda o členové výkonného výboru, tzn. vedení ľudové strany se sešli v Katolickém domě se zástupci dalších stran (agrárníci, fašisté, národní socialisté, lidovci...) a o uzavřeli dohodu o společném prosazení červnové osnovy zákona o autonomii o o den později se k nim připojili soc.dem. o výkonný výbor ľudové strany současně vydal „Manifest slovenského národa“ v něm Hlinkova strana požadovala jménem národa právo na sebeurčení a svobodnou volbu státního zřízení, hlásila se ke křesťanství a podpořila boj proti židovské ideologii zároveň podpořila Mnichovskou dohodu. 6. 10. – jmenovala vláda v Praze J. Tisa ministrem pro správu Slovenska a vyzvala ho, aby navrhl další zástupce do připravované autonomní vlády 7. 10. – vytvořena slovenská vláda, kterou tvořili kromě J. Tisa dva členové strany agrární a dva členové strany ľudové o na tuto vládu (jako na součást vlády ústřední) pražská vláda přenesla okamžitě rozhodování slovenských záležitostí o předseda čs. vlády gen. Syrový potvrdil snahu přetvořit stát podle zásady rovnosti Čechů, Slováků i Rusínů o de facto bylo autonomní uspořádání Slovenska bylo realizací Žilinské dohody o podle §60 ústavy byla vláda oprávněna jmenovat nové ministry v zastoupení prezidenta (§64(1)), navíc podle zákona o obraně státu z r. 1936 mohla jmenovat ministerstva pro jednotlivá území státu) - ľuďáci na rozhodující místa na Slovensku dosazují své členy a odvolávají české a židovské úředníky - mnohde byla rozpuštěna volená zastupitelstva a další samosprávné orgány, na jejich místa jsou jmenováni vládní komisaři a další úředníci - u předsednictva slovenské vlády byl vytvořen sekretariát pro německé záležitosti a Úřad propagandy - slovenština byla zavedena jako úřední jazyk - po vzoru fašistů byly legalizovány a podporovány ozbrojené oddíly Hlinkovy gardy - byly rozpuštěny ostatní oddíly a spolky (Selská jízda, Orel, Národní garda) -
-
v listopadu začíná intenzivní jednání s čs. vládou o uzákonění tohoto stavu pražská vláda musela v této době řešit politické i hospodářské problémy, které nastaly odtržením třetiny území podle mnichovského diktátu (organizace pomoci čs. občanům, kteří byli vyhnáni z pohraničí, čelit nezaměstnanosti, připravit volbu nového prezidenta...) na 17. listopad byl svolán parlament k projednání autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi o 19.11. byly obě osnovy zákonů schváleny, ale bez předepsané 3/5 většiny o ústavní zákon o autonomii Slovenskej krajiny (299/1938) měl dvě části: - 115 -
1. Prohlašovala nový zákon za součást ústavní listiny a upravovala otázky pravomoci celostátních a slovenských zákonodárných a výkonných orgánů na přechodnou dobu 2. Obsahovala řadu změn dosavadní ústavy - název státu se měnil na ČeskoSlovenská republika, Slovenská krajina byla označena jako její autonomní součást. o orgány byly: Národní shromáždění (celostátní zákonodárný orgán) - mělo taxativně vypočteny okruhy otázek, spadající do jeho pravomoci (měnit ústavu, rozhodovat v otázkách obrany státu a zahraniční politiky, v otázkách hospodářských a finančních) - Poslanci a senátoři zastupující Slovensko mohli hlasovat jen o těchto celostátních záležitostech společné kompetence - o věcech českých zemí hlasovali jen jejich členové parlamentu - platil zákaz majorizace (kvalifikovaná třípětinová většina hlasů při změně ústavy a volbě prezidenta musí odpovídat přiměřené kvalifikované většině reprezentantů Slovenska) - návrh na vyslovení nedůvěry vládě může podat i třetina slovenských poslanců Sněm Slovenskej krajiny - sněmu Slovenskej krajiny příslušely všechny ostatní věci, měl spoluúčast při sjednávání některých mezinárodních smluv. - sněm Slovenskej krajiny měl také přijmout ústavu Slovenskej krajiny - při projednávání změn slovenských hranic se vyžadoval souhlas dvou třetin jeho poslanců. - prezident mohl odepřít podpis zákona slovenského sněmu. Celostátní vláda - měla i taxativně vymezený okruh pravomocí ve věcech Slovenska (zahraniční politika, měna, obrana, státní dluh) - jinak byla slovenská vláda součástí celostátní vlády (ale její členové se účastnili jednání v Praze pouze v otázkách, které se týkaly i Slovenska) - vládní akty spolupodepisoval alespoň jeden slovenský ministr - vládu Slovenska jmenoval prezident republiky, odpovědná ale byla slovenskému sněmu. - otázky týkající se českých zemí projednávala pražská vláda bez účasti Slováků o do ústředních orgánů Slovenska měli být přijímáni přednostně Slováci a v mezinárodních orgánech budou Slováci zastoupeni v přiměřeném počtu o předpokládala se vlastní soudní soustava, jako úřední jazyk byla uzákoněna slovenština, česka jednací řeč byla ponechána jen pro Čechy o zůstávalo jednotné státní občanství + domovské právo v obci o celostátní výdaje se měly financovat z příjmů z hospodaření státních podniků, z vybraných cel a monopolů a některých daní. Slovensko mělo čerpat podíl, odpovídající jeho příjmům. -
zároveň se zákonem 299/1938 byl přijat 19. listopadu 1938 zákon 328/1938 o autonomii Podkarpatské Rusi. - výstavba autonomních orgánů Podkarpatské Rusi a jejich vztahy k ústředním orgánům republiky se téměř shodovaly s úpravou vzhledem ke slovenské autonomii - byl zrušen úřad guvernéra a jeho zástupce, i kancelář, jejich pravomoci přešly na místní vládu - na rozdíl od Slovenska se počítalo pro Podkarpatskou Rus s ustavením samostatného senátu u Nejvyššího soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu v Praze - 116 -
-
obě tyto autonomie znamenaly trializaci republiky s nesouměrným modelem výstavby vrcholných orgánů zákonodárné i výkonné moci nátlakové akce autonomistů zhoršily vnitřní politické klima, autonomie napomohla k rychlejšímu vytváření nedemokratického, autoritativního režimu v říjnu se začalo pracovat na návrhu ústavy republiky o prezident měl mít (v době kdy nezasedal parlament) pravomoc činit opatření s mocí zákona o další změny měly být v občanských právech i práva volebního, k dopracování nedošlo.
- prezident Edvard Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a uchýlil se do emigrace. - zahraniční politika se tak orientovala na těsnou spolupráci s Německem 30.11. – byl zvolen presidentem JUDr. Emil Hácha o v den jeho volby podala demisi vláda generála Syrového, novou vládu sestavil R. Beran (vláda byla silně apolitická) o současně byla jmenována nová pětičlenná slovenská vláda v čele s J. Tisem a dvoučlenná vláda Podkarpatské Rusi o v politickém programu dominovala snaha o podporu hospodářství a orientace na Německo. -
v prosinci proběhly na Slovensku volby (nepřipustily opoziční kandidáty) docházelo k důslednému obsazení všech složek státního aparátu Slováky
docházelo k omezování občanských práv - úst.zákon 330/1938Sb.z. a n. o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací o prakticky likvidoval zákonodárnou moc parlamentu o prezident byl zmocněn, aby po dobu dvou let na jednomyslný návrh vlády vydával podle potřeby dekrety ke změně ústavy o vláda byla na 2 roky zmocněna, aby se souhlasem prezidenta činila všechna potřebná opatření, jinak vyžadující formu zákona (i zákonodárná kompetence autonomních sněmů přecházela na vlády) 16.12. – ukončil parlament svou činnost
-
-
další právní normy měly formu vládních nařízení následovala likvidace samosprávných orgánů, v lednu 1939 byla rozpuštěna zemská zastupitelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejich pravomoc přešla na zemské správní komise rozpuštěna a nahrazována komisemi byla také okresní zastupitelstva, na úrovni obcí byli ustanovováni obecní tajemníci od září 1938 začala cenzura tisku, nepřipouštěla kritiku vládní politiky, o zahraničních událostech bylo dovoleno pouze referovat bez komentáře. při zastavení činnosti politických stran byly zastaveny i jejich časopisy byl zpřísněn postih přestupků a vyhrazen správním orgánům, zpřísnila se a zdokonalila evidence obyvatel (hlavně emigrantů), kterým mohlo být přikázáno, aby opustili republiku plánovalo se také zřízení kárných pracovních táborů politické strany mohly vzniknout jen na základě povolení vlády, KSČ byla rozpuštěna (funkcionáři emigrovali). po Vídeňské arbitráži připadlo Maďarsku 12 000 km2 a 850 000 obyvatel
- 117 -
29. Právo a správa v období Protektorátu Čechy a Morava VZNIK PROTEKTORÁTU - v noci ze 14. na 15.3. obsadila německá armáda území Čech. o cíle agresivní okupace bylo zabrání česko-moravského teritoria a tím rozšíření území tzv. třetí říše o získáním kontroly nad strategicky důležitým středoevropským prostorem si německá stran vytvořila významné předpoklady pro zahájení připravované války - Hácha pod nátlakem podepsal listinu, že odevzdává osud státu do rukou führera, což bylo samozřejmě protiústavní (§64 a 65 ústavy) 16. 3. – byl výnosem zřízen „Protektorát Čechy a Morava“ - norma byla otištěna ve Sbírce zákonů a nařízení, aniž ji jakýkoliv způsobem akceptoval některý z dosavadních nejvyšších státních orgánů - otištění bylo provedeno německy, pak byl pořízen český překlad - proti okupaci protestovaly Velká Británie a Francie, její dosah ohrazení však byl omezen signatářstvím mnichovského ujednání - některé země (USA, Polsko) připouštěly další činnost čs. zastupitelských úřadů - okupaci odsoudil SSSR, autorita jeho stanoviska byla zrelativizována vstřícným vyjednáváním Německa s Sovětského svzu, který v srpnu 1939 vyústil v uzavřenípakt o neútočení (RibentrovMolotov) CHARAKTER PROTEKTORÁTU - skutečný obsah výnosu určoval českým zemím postavení, které ani právně, ani fakticky pojmu protektorát neodpovídalo - německá moc se v praxi rozcházela s mnohými ustanoveními obsaženými ve výnosu, neboť se obsahem vlastních pravidel necítila nijak zásadně vázána - podle čl.3 výnosu je protektorát autonomní a samosprávný útvar, který je součástí „Velkoněmecké říše“ o podle odstavce 3 tohoto článku jsou tato práva vykonávána „vlastními orgány a vlastníky úředníky“, blíže nebylo specifikováno o ze souvislosti lze dovodit, že jde o vládu protektorátu a hlavu autonomní správy - německá moc připouštěla okolnostem přiměřené využití orgánů a úřadů z druhé republiky. - znění výnosu výslovně nevylučovalo ani působení parlamentu - výnos neobsahoval např. nic o tom, kdo jmenuje nebo odvolává vládu protektorátu (předpokládalo se, že to bude dělat hlava protektorátu), takovýchto mezer obsahoval několik - protektorát nemohl samostatně vystupovat v zahraničních vztazích a neměl zastoupení v cizině (jen vyslance Chvalkovského v Berlíně) o dosavadní zastupitelské úřady měly být vydány Německu o to se považovalo za univerzálního právního nástupce zaniklé republiky (jen ve věci čs. dluhu se připustila omezení subjektivita) - stát neměl právo na vlastní vojenskou obranu, ta mu byla poskytována Německem - vládním nařízením 317/1939 byla rozpuštěna armáda - v létě 1939 bylo zřízeno „Vládní vojsko“, staralo se jen o pořádek uvnitř protektorátu - byla zrušena celní výsost protektorátu a byla popřena zvláštní měnová politika SPRÁVA V PROTEKTORÁTU A. Ústřední orgány v protektorátu - v protektorátu působily na základě Hitlerova výnosu orgány dvojího druhu 3. orgány autonomní – autonomní správa 4. orgány říšské – byly nadřazeny orgánům autonomním
- 118 -
-
-
-
postavení autonomních orgánů bylo upraveno jen říšskými předpisy a jejich činnost byla také usměrňována příkazy německých míst, které dohlížely na tyto orgány jako na převodní nástroj představ a cílů německé politiky hlava autonomní správy – hlava protektorátu a hlava vlády postrádaly ve svých funkcích politickou reprezentativnost, kterou jim nemohlo zaručit ani národní souručenství o quasipolitické hnutí, které mělo fungovat jako náhražka zrušeného parlamentu o Němci tuto organizaci podrobili policejnému dohledu a posléze si ji podřídili orgány autonomní správy byly zcela závislé na německých institucích dominantní postavení vyhradil Hitler říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě o vystupoval jako zástupce a zmocněnec říšské vlády o byl prakticky neomezeným pánem v protektorátu o stál v čele všech německých orgánů, úřadů a služeben na území protektorátu o současně Hitler jmenoval jeho zástupce – státního tajemníka o v červnu 1939 bylo přiznáno protektorovi oprávnění vydávat vlastní předpisy a měnit nebo rušit autonomní právní normy
B. Vývoj ústředních orgánů - hlavou autonomní správy se stal Dr. Emil Hácha o zpočátku naivně důvěřoval nacistickým o snažil se intervencemi zmírnit německou persekuci ve prospěch uvězněných o vnitřně chápal existenci domácí odbojového hnutí a jeho snahu navázat spojení s londýnskou emigrací o několikrát uvažoval o rezignaci, zejména po zatčení předsedy vlády A. Eliáše na podzim 1941 o Hácha vydržel až do konce protektorátu, po osvobození byl zatčen a zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci 27. 6. 1945. - celkem se vystřídaly 4 vládní kabinety o první vedl R. Beran, pak A. Eliáš, J. Krejčí (3 roky) a posledních několik měsíců R. Bienert, personální složení se ale neměnilo o předsedové prvních dvou vlád byli zatčeni a potrestáni o Krejčího a Bienertova vláda otevřeně spolupracovala s okupanty postupně docházelo k snižování počtu ministerstev( obrana, zahr.věcí, veřejných prací, sociální a zdravotní správy) 1940 – skončila reaktivní samostatnost fungování vlády, neboť vypršelo dvouleté zmocnění na základě zákona 330/1938, které ji umožňovalo vydávat vlastní právní normy -
-
-
Heydrich provedl v r. 1942 správní reformu centrálních orgánů o soustava ministerstev se blížila německému modelu - bylo vytvořeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stál Němec (Bertsch), o kladen důraz na formování ideového cítění – k tomu sloužilo ministerstvo lidové osvěty (E. Moravec) o byl zřízen Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, který měl převádět půdu do německého držení zrušením úřadu předsedy ministerské rady byla zlikvidována kolektivní činnost vlády a ta se přestala sházet, mnohé její úkoly převzal sekretariát předsedy vlády a ministerstvo vnitra. ústřední orgány německé moci, správy a soudnictví se ujaly funkcí do 15.4.1939, prvním protektorem se stal Konstantin von Neurath
Heydrich přišel v září 1941 s cílem udělat vše pro „konečné řešení“, tj. pro fyzickou likvidaci resp. as imilaci větší části českého obyvatelstva 4.6.1942 – Reinhard Heydrich zemřel na následky atentátu
-
- 119 -
-
po něm bylo vyhlášeno stanné právo a byl jmenován zatupující říšský protektor Kurt Daluege, s jehož jménem je spojeno vyhlazení Lidic a Ležáků V r. 1943 je potlačen význam funkce říšského protektora a vytvoření německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu v čele se státním ministrem (K.H.Frank)
C. Nižší složky správy - soustava zemské a okresní správy a obecní samosprávy zůstala v druhorepublikové podobě - cíle bylo oslabení a posléze úplné odbourání volených zastupitelstev - správa se dostávala pod bezprostřední řízení říšských správních orgánů, pracovaly často jako součásti německé správy - německé správní instituce, vytvořené ihned po provedení okupace, pracovaly jako přímá součást říšské správy. - dohlížely na správu autonomní, tj. na okresní hejtmany a obecní samosprávy - jednotkou německé správy se stal tzv. oberlandrát na čele se stejnojmenným úředníkem, který byl považovaný za inspektora říšského protektora o později podléhaly státnímu ministrovi - v r.1942 došlo k ulehčení agendy oberlandrátů, která byla v rámci druhé části Heydrichovy správní reformy přenesena na autonomní orgány, které ji vykonávaly „z příkazu říše“ - novou institucí byl úřad práce (Arbeitsamt), který měl na starosti zavedení všeobecné pracovní povinnosti a vývoz pracovní síly do Německa - správní činnost byla provázena likvidací zásady legality, zrušeny byly opravné prostředky, rozhodnutí nemusily být odůvodněny BEZPEČNOSTNÍ A POLICEJNÍ APARÁT - výnos, jimž se zřizoval protektorát, připouštěl existence autonomních bezpečnostních sborů o německé složky usilovaly o kontrolu a ovládnutí těchto sborů ihned po příchodu do země o Heydrich prosazoval, aby místa generálů byla obsazována výhradně Němci - německy bezpečnostní aparát tvořil početnou a složitě organizovanou sílu - pro české obyvatelstvo byla nejnebezpečnější státní tajná policie – Gestapo a bezpečnostní služba (SD) - jejich aktivity byly nejvíce zaměřeny proti domácí rezistenci - činnost gestapa se koncentrovala na fyzickou likvidaci českého obyvatelstva SOUDNICTVÍ - jako u správy vznikly dvě linie správních orgánů, tak taky vznikly dvě soustavy soudů - pro německé státní příslušníky trojinstanční soustava: 12 úředních soudů, 3 zemské soudy a vrchní zemský soud. - u každého bylo státní zastupitelství, rovněž existoval německý notariát a advokátní komora. - k postihu deliktů bylo zřízeno 5 zvláštních soudů (Sonderngericht), řízení bylo zkráceno a rozsudek okamžitě vykonatelný bez možnosti odvolání. - protektorátní příslušníci byli souzeni i mimo území protektorátu lidovými soudy (Volksgeritshof) hlavně pro velezradu ODBOJ - okupace a protektorát byly spontánně odmítány prakticky celou českou populací - národně obranný postoj byl projevoval nejrůznějšími veřejnými projevy - jedinou politickou stranou, která působila v ilegalitě po celou dobu existence protektorátu, byla Komunistická strana Československa; ostatní odboj byl profilován národnostně a občansky - mezi významné organizace, které působily v rámci odbojového hnutí bylo Politické ústředí, Obrany národa, Petiční výbor věrni zůstaneme a následně Ústřední vedení odboje domácího
- 120 -
PROTEKTORÁTNÍ PRÁVO - na území protektorátu platily vedle právních předpisů vydaných protektorátními orgány právní normy z předokupační doby a právní předpisy Německé říše - podle nařízení protektor mohl měnit protektorátní právo svým dekretem - na území protektorátu žili: 1. Němečtí říšští občané – podléhali jen říšským orgánům a soudům, - tito občané měli zastoupení v říšském sněmu, měli výhody v oblasti pracovního práva, soc. zabezpečení, větší příděly potravin, mohli se sdružovat do organizací - podle nařízení z 20.4. s účinností od 15.3. se stali všichni němci říšskými občany o udělení říšského občanství rozhodovaly pouze říšské orgány o žena zásadně sledovala v občanství manžela 2. Protektorátní obyvatelstvo – tvoří méněcennější skupiny - toto občanství vytvořeno pro obyvatele české národnosti - měli řadu povinností a podléhali přísné kontrole - stali se jimi ti, kdo měl bydliště, domovské právo nebo nárok na udělení domovské práva na území Protektorátu 3. Obyvatelé, na které se vztahují rasové předpisy -
-
ze 7.6.1939 je „Výnos Vůdce a říšského kancléře o prominutí trestu“ sudetským Němcům za úklady proti ČSR – byli to obyvatelé, kteří s pohraničních oblastech usilovali o udržení němectví v Sudetech a jejich připojení k říši, byla jim udělena beztrestnost v protektorátu rozhodovali okupanti, a nikoliv autonomní úřady na protektorátní příslušníky se vztahovaly říšské právní předpisy, zejména trestněprávní povahy
Trestní právo - u nás platilo trestní právo domácí i německé (trestní zákon z r.1871) - německé normy byly aplikovány obligatorně na protektorátní příslušníky v některých případech (útok na osobu vůdce, hanobení říše) - tresty byly nepřiměřené povaze deliktu. - vládním nařízením 396/1940 se měnil a doplňoval trestní řád a předpisy o složení soudů - 184/1944 bylo první nařízení k provedení totálního válečného nasazení v oboru trestního soudnictví - došlo k omezení opravných prostředků a zjednodušení přelíčení a vyhotovování rozsudků Rasové předpisy - základem rasové zákonodárství na území protektorátu se staly norimberské zákony z r. 1935 o jednalo se o zákony o říšské vlajce, o říšském občanství a o ochraně německé krve a německé cti - zákon o říšském občanství stanovil, že říšský občanem je pouze státní příslušník „německé nebo druhové příbuzné krve“, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit a schopen věrně sloužit německému národu a říši - stanoveno bylo, že židem je ten, kdo pochází od tří prarodičů plně židovských - byly zakázány sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé krve - nařízení č. 85/1942 o Židech a židovských míšencích zakázalo v protektorátu smíšená manželství s židy, už předtím musili Židé nosit žlutou hvězdu. - v Praze byla zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví o první transport vyjel z Prahy v říjnu 1941 o krátce poté následovaly další převozy do koncentračních táborů, zejm. do Terezína - Židé byli diskriminováni ve veřejném životě, v práci, ve veřejné správě, atd. o nesměli vykonávat funkce ve veřejné správě o měli také zakázaný vstup do některých kaváren a restaurací. - 121 -
-
o v nemocnicích musili být odloučeni od ostatního obyvatelstva, nesměli vstupovat do divadel, knihoven, biografů... od r. 1939 byly vydávány předpisy, které omezovaly židovské obyvatelstvo v oblasti hospodářské o Židé nesměli zcizovat svůj majetek o v nařízení protektora bylo jasně stanoveno, že židovští obyvatelé nesmějí prodávat ani kupovat nemovitosti a rovněž drahocenné předměty o na základě toho nařízení se přistoupilo k tzv. arizaci židovského majetku – docházelo k jeho konfiskaci a převodu do německého vlastnictví o byli také postiženi v oblasti měnové, kdy museli mát vázané účty a mohli vybírat peníze jen do určité výše
Hospodářské zákonodárství - dochází k pronikání německého kapitálu, což se projevuje peněžními transakcemi a protiprávními konfiskacemi židovského majetku bez náhrady (tzv. arizace) - byl zaveden institut tzv. nucené správy nad majetkem některých protektorátních příslušníků - v r. 1940 došlo k vytvoření celní unie protektorátu s říši - došlo k potlačení principu samosprávy tím, že byly likvidovány hospodářské svazy - banky a peněžní ústavy byly začleněny do tří hospodářských skupiny Ostatní oblasti práva - velmi závažné změny postihlo pracovní právo o byla uzákoněna všeobecná pracovní povinnost, pro osoby od 14 let byly zavedeny pracovní knížky, které umožňovaly evidenci pracovních sil o předpisy umožňovaly tzv. totální nasazení na práce do Německa o k provedení mimořádných hospodářských prací přikazovaly pracovní úřady všechny obyvatele od 18 do 50 let - byl proveden zásah do jazykového práva – zavedena zásada dvojjazyčnosti ve veřejném životě - povinně se začala vyučovat němčina na školách - 17. listopadu 1939 nařídili nacisté uzavření všech vysokých škol v důsledku demonstrací - byl zrušen zákaz veřejného užívání šlechtických titulů - určité změny nastaly i v oblasti sociálního zabezpečení o v důsledků znehodnocení měny došlo ke snižování reálné hodnoty důchodů o u horníků byla inflace kompenzována zvýhodněním sazeb pro výpočet provizí o co se týká dělnického pojištění, byly vydány předpisy rozšiřující počet mzdových tříd o nově upraveno úrazové pojištění - zachován systém léčebné práce z první republiky – existovala státní a soukromá léčebná zařízení Postavení církví - zákonodárství postihující církve se ocitlo na okraji, snaha o právní negaci židovského kultu a represivní postih jeho příslušníků - zřízení protektorátu si vynutilo změnu názvu některých církví - byla také zničena struktura české pravoslavné eparchie - po zastřelení českých duchovních za pomoc parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha - židovské obce byly postupně vyjímány z rámce protektorátních předpisů o Židé měli být soustředěni ve Svazu židů v povinným členstvím, nakonec odmítnuto o přísná kontrola nad židovskými obcemi o obětí konečného řešení židovské otázky se stalo více než 78 000 Židů
- 122 -
30. Slovenská republika a její ústava a právo (1939-1944) VZNIK SLOVENSKÉHO STÁTU - režim na Slovensku byl na počátku r. 1939 upraven ústavním zákonem č. 299/1938 o Slovenskej krajině, ale stoupenci separatistického hnutí dávali najevo, že ústavou garantovaná autonomie není mezí jejich tažení - slovenskou snahu o samostatnost podporovalo také Německo a Německá strana (Deutsche Partei) na Slovensku, která už v říjnu 1938 prosadila zřízení Německého státního sekretariátu. - pražská vláda se pokusila snahy zbrzdit 9.-10. 3. 1939 vyhlášením výjimečného stavu a současně o prezident odvolal Tisovu krajinskou vládu o v akci byl spatřován útok na slovenskou autonomii o protičeských nálad využilo Německo, které vystupňovalo na Slováky tlak, aby vyhlásili samostatnost. 14. 3. 1939 – svolal Tiso zasedání krajinského sněmu v Bratislavě. o na něm podala demisi Sidorova vláda, následně byl přijat Tisův návrh o Vyhlášení slovenské státní samostatnosti a přijat zákon č.1 „o samostatnom Slovenskom štáte“ o Sněm Slovenského státu (bývalé předsednictvo sněmu) jmenoval první vládu. o té připadla až do vydání ústavy veškerá vládní a výkonná moc s neomezenou nařizovací pravomocí. - ještě 14.3. Tiso oznámil, že se podrobuje Hitlerově ochraně. CHARAKTER STÁTU - Hitler dal najevo, že říše může garantovat existenci Slovenského státu prostřednictví ochr. smlouvy 23. 3. – byla Slovensku vnucena Ochranná smlouva (Schutzvertrag) o tato smlouva omezila suverenitu Slovenska. o zahr., hosp. a branná politika mohla být prováděna jen se souhlasem Německa o na slovenském území mohlo Německo budovat voj. zařízení a vydržovat brannou moc o za tyto ústupky se Německo zavázalo na 25 let poskytovat ochranu slovenskému státu. - na ochrannou smlouvu navazovala další německo-slovenská jednání 18.3. – byl podepsán protokol o hospodářské a finanční spolupráci o Němci dostali pod kontrolu slovenské peněžnictví) 30.1.1940 – Smlouva o vojenském hospodářství o ovládnutí nejvýznamnějších slovenských podniků, které měly vojenský význam o produkce byla dodávána na úvěr, k jehož zaplacení nedošlo) - do ústředních slovenských úřadů byli dosazeni tzv. berátoři (němečtí poradci), jejichž postavení se blížilo postavení diplomatických zástupců - poměr Slovenska k říši lze označit za vazalský, v r. 1944 se změnil ve faktickou okupaci země SLOVENSKO V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH - Slovenská republika disponovala vnějšími znaky samostatného státu, i když možnost jejich uplatnění v mezinárodních vztazích byla limitována ochrannou smlouvu s Německem - Slovenský stát uznalo celkem 26 zemí, některé později s ním přerušily styky - konzulární zastoupení udržovaly v Bratislavě Velká Británie i Francie, Spojené státy americké Slovensko nikdy neuznaly - v listopadu 1940 přistoupilo Slovensko k „Paktu tří“, čímž demonstrovala spětí s faš. režimy - politické spojenectví s Německem bylo posilováno vojenskou spoluúčastí slovenské armády na válečném tažení německých ozbrojených sil o už v září 1939 se slovenská vojska podílela na obsazení Polska o v červnu 1941 vyhlásil Slovenský stát válku Sovětskému svazu, v prosinci vstoupil do válečného stavu s Velkou Británií a USA (vyhlášení války bylo protiústavní - podepsal je jen Tuka) - 123 -
ÚSTAVA SLOVENSKÉHO STÁTU - sněm přijal návrh ústavy 21.7.1939 - ústava byla kompromisní kompilací z italských, španělských, portugalských a německých vzorů, její obsah byl ovlivněn koncepční nejasností o dalším vývoji státu - praxe se ale s normativním zněním hodně rozcházela - charakter a nejvyšší orgány: o stát měl republikánskou formu, oficiálním názvem byl Slovenská republika I. Prezident - měl být volen na 7 let - od začátku do konce státu byl v této funkci stál katolický kněz J. Tiso II. Sněm - měl 80 členů, měl být volen v tajných volbách, k těm ale nikdy nedošlo - většinu poslanců jmenoval prezident, sněm byl stále neúplný (nejvíce měl 63 poslanců) - jeho funkce je zatlačována exekutivou, která má zmocnění k vydávání nařízení s mocí zákona III. Vláda - má předsedu a osm ministrů, všichni byli členy HSLS. - vláda sice potřebovala důvěru sněmu, ale vyslovení nedůvěry nevedlo k jejímu pádu IV. Státní rada - zvláštní poradní a kontrolní orgán V. Soudy - byla prohlášena soudcovská nezávislost a soudci byli vázáni pouze zákonem VI. Občanská práva - ustanovení o stavovském zřízení zůstalo nenaplněno, po vzoru čs. Ústavy byl soudce vázán jen zákonem (soudcovská nezávislost). - význam práv a svobod byl zatlačen do pozadí, neúměrně se zdůrazňovala důležitost občanských povinností. Rovnost občanů nebyla zmíněna. - vlastnictví mělo sociální funkci – vlastník jej musel využívat v zájmu nejasného všeobecného dobra. - byla připuštěna činnost 3 politických stran, ústava ale nepočítala s jejich rovností, neboť § 58 zakotvil vedoucí postavení HSLS - je zaveden vůdcovský princip, vůdcem je prezident státu - tímto došlo k provázání a podřízení státních orgánů aparátu HSLS, koncentraci moci v rukou úzké skupiny lidí a k tomu, že výkonné orgány fungovaly prakticky bez kontroly PROTIŽIDOVSKÉ ZÁKONODÁRSTVÍ - antisemitismus se stal oficiální ideologií vlády - vláda nejdříve židovskou komunitu v rámci obyvatelstva pozitivně určila, a to podle konfese (90 000 Židů) - docházelo k vyřazování Židů z veřejného života, zároveň byla připuštěna dobrovolná emigrace. - v r. 1940 se začal uplatňovat německý vzor řešení židovské otázky (arizace), ústavním zákonem 210/1940 došlo ke svěření plné moci vládě, aby vyřešila židovský problém. Židé přicházejí nejen o povolání a majetek, ale i o některá občanská práva. - následně dochází k přijetí tzv. Židovského kodexu (198/1941), jimž ujalo se rasové kritérium posuzování, kdo je a kdo není Židem, - dochází k vyvážení Židů do Polska k likvidaci o od jara 1942 bylo vyvezeno 58 000 osob, vyvážení bylo legalizováno dodatečně - po obsazení Slovenska německými silami padlo ještě 13 000 Židů.
- 124 -
ZÁNIK SLOVENSKÉHO STÁTU - v r. 1944 přichází krize, s vojenskými neúspěchy Německa se podlamuje i stabilita slovenského státu - ve vnitřním vývoji dochází k erozi, rezignaci a mnozí přecházejí do rezistence proti ľudáckému režimu - počátkem roku 1944 vzniká Vojenské ústředí, vojenské kruhy hledají cestu k ilegální Slovenské národní radě, ustavené 1943 - na půdě sněmu byla dokonce zvažována možnost deklarativního prohlášení o opětovném připojení Slovenska k obnovující se ČSR - koncem srpna 1944 vypuká povstání, které se hlásí k ideji obnovení ČSR a které především směřovalo proti fašismu - koncem března 1945 opustila zemi slovenská politická špička a v dubnu zanikly poslední atributy ľuďáckého státu
- 125 -
31. Právnická dvouletka a její výsledky v trestním a správním právu PRÁVNICKÁ DVOULETKA - již brzy po Únoru 1948 se vedení KSČ rozhodlo, že podpoří radikální přeměnu československého práva, aby odpovídalo změněným politickým, sociálním a ekonomickým poměrům „lidově demokratického státu“ - východiskem měla stát Ústava 9. května a mělo jít o zásadní změnu právní řádu formou kodifikace, aby „svým obsahem a formou sloužilo: a) potřebám a funkci lidově demokratického státu a bylo jasným výrazem proměn hospodářské, politické a třídní struktury společnost, b) bylo nástrojem, který aktivně působí při výstavbě socialismu, a c) který svým obsahem podporuje další vývoj a umožňuje jej pružností a konecně d) zajišťuje vše, čeho bylo již na cestě k socialismu dosaženo.“ o usnesením vlády ze dne 7. a 14. července 1948 bylo uloženo min. spravedlnosti, aby pokud možno do 1. září 1950 vypracovalo a předložilo ke schválení osnovy zákoníků o mělo se jednat jak o normy procesní, tak i hmotněprávní a také o změnu v podobě organizace soudnictví o toto právo mělo být nově kodifikováno, a to způsobem odpovídajícím současným sociálním a hospodářským poměrům o důležitým faktorem byl unifikační efekt, neboť zákoníky měly platit jednotně na celém území o kvůli vyslovené lhůtě a také s ohledem na řízené, a tudíž plánované změny právního řádu se pro tento proces vžilo označení „právnická dvouletka“ - ministerstvo již 1. září 1948 vytvořilo zvláštní kodifikační odbor a pro jednotlivé osnovy zákoníků i kodifikační komise a subkomise - velký význam měla zejména tzv. politická komise ministerstva spravedlnosti, která nechala zřídit dvě velké odborné kodifikační komise a jednu další pro: 1. Občanské právo – ta se později rozdělila na komisi pro OPH a komisi pro OSŘ 2. Trestní právo – taky rozdělena na komisi pro trestní zákon a pro trestní řád 3. Zvláštní úkoly – právo autorské, směnečné a šekové, část práva obchodního - zvláštností vývoje bylo, že došlo k vytvoření dvou subkomisí pro občanský zákoník (Praha a Bratislava), kdy po následných jednáních mělo dojít ke skutečné unifikaci občanského práva - min. spravedlnosti oslovilo vybrané profesory, soudy, st. zastupitelství, velké továrny, další společenské organizace Národní fronty a požádalo je o potvrzení spolupráce o kromě odborníků (např. původně buržoazní profesoři Solnař, Tureček, Štajgr) o měl být zajištěn lidový prvek (dělníci z továren Tesla, Křižík apod.) - kromě kodifikačních komisí bylo zřízeno i administrativně organizační oddělní, což bylo zvláštní studijní oddělení, které bylo pověřeno sledováním právnické literatura a zákonodárství v SSSR a ostatních lidově demokratických republikách - dále bylo zřízeno zvláštní informační a propagační oddělní, jehož úkolem bylo popularizovat právi na nových zákonech a informovat o ní veřejnost - kromě ministerstva spravedlnosti se právnické dvouletce podílelo i ministerstvo vnitra, a to zejména ve vztahu k trestnímu zákonu správnímu -
práce na zákonících a dalších předpisech byla rozdělena na do tří fází: 1. Zpracovány zásady všech připravovaných kodexů (do pol. r. 1949) 2. Práce na osnovách - výsledkem byly tzv. elaboráty, které odpovídaly hlavám či kapitolám zákoníků, výjimkou byl zákon o právu rodinném, který byl vyčleněn ke zvl. jednání - za základ prací na občanském zákoníku byl vztah návrh nové čs. občanského zákoníku z roku 1937, který se nepodařilo přijmout - 126 -
- od poč. 1949 bylo zavedeno detailní plánování v rámci bilančního vyhodnocování - výsledky prací v jednotlivých komisích byly předloženy odborným oddělením 3. Obhajoba výsledků - setkání s dělníky, zástupci společenských organizací a poslanci Národního shr. - režim zakládal spolupráci na zákonících se zástupci pracujícího lidu - dělníci měli hájit v kodifikacích třídní zájmy a profesorů např. vytýkali, že dávají příliš na odiv svoji odbornost (tím, že používají mnoho latinských termínů), zákoníky měly být zbaveny všeho školského a zbytečného -
-
-
do prací zasáhl IX. sjezd KSČ, který vytýčil generální linii výstavby socialismu a zákoníky měly být nejdůležitějším prostředkem, a také IV. sjezd čs. právníků, kde byly zákl. propagandistické motivy převedeny do právnické mluvy významný prvkem kodifikačních prací se staly sovětské zkušenosti a vliv sovětského práva o „znalost zákonů Sovětské svazu a sovětské právní vědy je nezbytným předpokladem pro zdolání uloženého úkolu“ o „právníci Sovětského svazu na podkladě marxismu-leninismu rozvíjejí bohatě právní vědu“ o aby se všichni dobře seznámili se sovětskou právní vědou, byla organizována dobrovolná školení, dále bylo vyhotoveno 526 překladů velmi důležité se ukázaly vztahy a konkrétní spolupráce i koordinace s některými jinými lidově demokratickými státy, zejména se sousedním Polskem, což se významně projevilo např. v rodinném a občanském právu
-
probíhalo i klasické připomínkové řízení, především u jiných resortů, soudů a st. zastupitelství např. trestní zákon správní byl podroben připomínkovému řízení ze strany národních výborů
-
výsledkem právnické dvouletky tak byly tyto zákony: o zákon o právu rodinném o trestní zákon č.86/1950Sb. o trestní řád č. 87/1950Sb. o občanský zákoník č 141/1950Sb. o občanský soudní řád č. 142/1950Sb. o zákon o podnikovém rejstříku, o akciových společnostech, o trestní zákon správní právnickou dvouletkou byly vytvořeny základy pro podstatnou a celé jedno desetiletí trvající změnu československého právního řádu bylo vytvořeno právo, které otevřeně hlásalo, že se jedná o právo vyjadřující třídní, ideové a politické zájmy nové režimu
-
VÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA A. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. - pro nový trestní zákon je charakteristické opuštění od původní rakouské (středoevropské) právní kultury a naopak ovlivnění sovětským právem a třídním přístupem - hovoří již nikoliv o „zločinu“ ale „trestném činu“ - trestný čin byl chápán jako čin, u kterého nestačilo jen formální naplnění znaků skutkové podstaty, ale musel být zaviněným činem nebezpečným pro společnost – materiálně formální pojetí trestného činu - nebezpečnost činu se měřila s ohledem na účel trestního zákona, a jednalo se tak o třídně a politicky podmíněnou kategorii o kritérium nebezpečnosti se promítalo i do výměry trestu, kde se přihlíželo k míře zavinění, osobě pachatele, polehčující/přitěžující okolnosti o přestupky byly charakterizovány jako pro společnost méně nebezpečné jednání, upravuje je zejména trestní zákon správní - 127 -
-
trestní zákon byl rozdělen na část obecnou a část zvláštní I. OBECNÁ ČÁST - účel trestního zákona byl vyjádřen v první hlavě: „ TZ chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití…“ - věková hranice trestní odpovědnosti byla stanovena na 15 let - kromě definice trestné činu se zabývá především zaviněním a formami trestné činnosti, kterými byl i pokus, spolupachatelství, návod a pomoc - nově definována nutná obrana a krajní nouze, nová definice nepříčetnosti - účelem trestu je kombinace potrestání pachatele, jeho převýchovy, zabránění další trestné činnosti, výchovné působení na společnost, to vše podmíněné třídním přístupem - „výkonem trestu nesmí být porušena lidská důstojnost“ - tresty se dělí na hlavní a vedlejší: 1. Hlavní tresty – trest smrti, odnětí svobody, nápravná opatření - zákon pokračuje v trendu vysokých trestních sazeb - trest odnětí svobody na max.25let, doživotí 2. Vedlejší tresty – ztráta čestných práv občanských, ztráta státního občanství, vyloučení z vojska, ztráta vojenské hodnosti, peněžitý trest propadnutí jmění či věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, vyhoštění, uveřejnění rozsudku - vedlejší trest možno udělit jen s trestem hlavním - odnětí svobody nepřevyšující tři měsíce mohlo být u člověka jinak vedoucího „řádný život pracujícího člověka“ nahrazeno nápravným opatřením o nápravné opatření bylo vykonáváno na svobodě o výkon určitých prací, změna zaměstnání, či vykonávání dosavadního za sníženou mzdu - objevuje se i kombinace trestní majetkové perzekuce (trest smrti + propadnutí jmění) - nově definována byla tzv. výchovná opatření o prostředky ochrany společnosti před osobami, které nebyly pro duševní poruchu či nízký věk trestně odpovědné o ochranná léčba, ochranná výchova, zabrání věci - ustanovení o přitěžujících a polehčujících okolnostech – projevuje se zaměření proti oponentům režimu - některá ustanovení obecné části, např. polehčující okolnosti, podmínečné odsouzení, apod. znamenají naopak reformní kroky o toto platí zejm. o části věnované mladistvým, což byly osoby 15 – 18 let o možnost upuštění od některých trestů o neumožňuje některé druky trestů, stanovení nižších sazeb II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST - byla rozdělena do deseti hlav - systematika reflektuje význam přikládaný ochraně jednotlivých zájmů - na prvním místě stojí stát se svou marxistickou ideologií, vládnoucí režim, společenské, hospodářské, sociální uspořádání, teprve pak jednotlivec, jeho život, majetek - zejména první hlava (trestné činy proti státu) převzala ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky, který byl jinak závěrečnými ustanoveními trestního zákona prohlášen za zrušený 1. Hlava první – trestné činy proti státu 2. Hlava druhá – trestné činy hospodářské – ochr. nár. podniků, hosp. plánování 3. Hlava třetí – TČ proti pořádku ve věcech veřejných 4. Hlava čtvrtá – TČ obecně nebezpečné 5. Hlava pátá – TČ proti rodině a mládeži 6. Hlava šestá – TČ proti rodině a zdraví - 128 -
-
7. Hlava sedmá – TČ proti svobodě a důstojnosti 8. Hlava osmá – TČ majetkové 9. Hlava devátá – TČ proti brannosti 10. Hlava desátá – TČ vojenské (zrušen dosavadní vojenský trestní zákon z r. 1855) celkově byla zvláštní část kritizována pro široké a vágní formulace skutkových podstat, zvyšující možnost jejich zneužití, zvláště v návaznosti na éru politických procesů
B. Trestní řád č. 87/1950 Sb. - zrušil dosavadní úpravu založenou na liberálních zásadách Glaserova trestního řádu z r. 1873 a uherské právní předpisy z roku 1896 - víc než v trestní zákonu jsou patrné sovětské vlivy - o účelu trestního řádu hovoří jeho § 1, který uváděl, že projednávání trestních věcí u soudu má „vychovávat k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností“ - upravoval především stádia trestního řízení - rozeznával přípravné řízení, hlavní líčení před soudem, odvolací řízení, řízení o mimořádných opravných prostředcích - prokurátor (státní, okresní) měl rozhodující úlohu v celém trestním řízení o spolu s orgány národní bezpečnosti konal přípravné řízení o převzata ustanovení zákona č. 232/1948 Sb. o Státním soudu, která se týkala příslušnosti státního prokurátora o státnímu prokurátorovi příslušelo přípravné řízení činů podle hlavy 1, pokud za ně zákon stanovil trest smrti, doživotí, odnětí svobody nejméně 10 let + se mohl sám ujmout přípravného řízení u jiných TČ hlavy 1 o mimo tyto případy konal přípravné řízení okresní prokurátor, jemu nadřízen prokurátor krajský a krajskému generální prokurátor - fáze 1. Přípravné řízení – vyhledávání, shromažďování důkazů - orgány SNB měly právo předvolat podezřelé, svědky 2. Vyšetřování – zahajuje prokurátor, vede výslechy, rozhoduje o uvalení vazby na obviněného, domovních prohlídkách - pokud bylo podezření ze spáchání TČ dostatečně odůvodněno, podával obžalobu soudu, jinak může rozhodnout o přerušení či zastavení trestního řízení - po podání obžaloby povinnost předsedy senátu doručit obviněnému obžalobu a nařídit hlavní líčení 3. Hlavní líčení – kromě zákonem stanovených důvodů bylo veřejné - rozsudek vyhlašován vždy veřejně - trestní řád výslovně neprohlásil za zásadu trestního řízení presumpci neviny - následovalo vynesení rozsudku 4. Odvolací řízení - prokurátor rozhoduje o vlastním výkonu trestu - trestní řád soudní později proměněn o ústavní zákon o soudech a prokuratuře č.64/1952 Sb. o zákon č. 65/1952 Sb. o prokuratuře a z. č.66/1952 Sb. o soudech - zákon č. 67/1952 poté odpovídajícím způsobem novelizoval i znění trestního řádu C. Zákona na ochranu míru č. 165/1950 Sb. - přinesl poměrně přísné trestní sazby za podněcování k válce a za její propagaci - zároveň stanovil nepromlčitelnost zločinů proti míru
- 129 -
TRESTNÍ PRÁVO SPRÁVNÍ A. Trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. - doplňuje trestní zákon a zabývá se trestáním přestupků - navazuje především na nové předpisy vydané po roce 1945, které umožňovaly správní trestání národními výbory - část obecná (definice přestupků a tresty), část zvláštní (značně kopíruje zvláštní část trestního zákona) - na prvním místě se objevuje ochrana hospodářství (ochrana národního majetku, přestupek proti zestátnění, aj.), za nimi následovala ochrana práce, zdraví lidu a zásobování (potírání alkoholismu, rozdělování bytů, péči o nezávadnost léčiv apod.) - tresty se dělí na o hlavní – odnětí svobody až na 6 měsíců, pokuta (až půl milionu) o vedlejší – propadnutí věci, zákaz pobytu, zákaz činnosti, uveřejnění nálezu národního výboru B. Trestní řád správní č. 89/1950 Sb. - úprava postupu řízení před zvláštními trestními komisemi národních výborů - okresní národní výbor - možnost odvolat se ke krajskému národnímu výboru - krajský národní výbor – může rozhodnutí ONV potvrdit, zrušit, změnit
SPRÁVNÍ PRÁVO Viz otázka č. 38
- 130 -
32. Dekrety prezidenta republiky a obnovení právního pořádku (1944 – 1946) DEKRETY PREZIDENTA REPUBLIKY Z OBDOBÍ STÁTNÍHO EXILOVÉ ZŘÍZENÍ - v posledním roce svého fungování se exilové státní zřízení soustředilo na přípravu aktů pro zajištění obnovení právního řádu a st. orgánů obnoveného Československa - na základě výše zmíněné smlouvy se SSSR o poměru mezi čs. správou sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na čs. území, vydal prezident dekret č. 10/1944 Úř. v. čsl. o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé o správu měl vykovávat Úřad pro správu osvobozeného území vedený vl. delegátem o ten se měl řídit předpisy vydanými do 29. září 1938, prezidentskými dekrety a nařízeními exilové vlády - základem československého poválečného právního vývoje se stal ústavní dekret č. 11/1944 Úředního věstníku čsl. o obnovení právního pořádku o konečnou podobu dostal zákonem prozatímního Národního shromáždění č. 12/1946 Sb., kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku o první hlava - pojednávala o obecných právních normách - prohlásil, že předpisy vydané v tzv. době nesvobody (po 30. září 1938) nejsou součástí právního řádu - na přechodnou dobu mohou být používány ty předpisy, které se svým obsahem nepříčily československé ústavní listině - v žádném případě se nemohlo použít předpisů občanského a trestního soudního řízení a občanského a rodinného práva - o tom, který předpis vyhovoval této podmínce, rozhodl soud - zároveň byla potvrzena zásada, že všechny dekrety podléhaly dodatečné ratihabici o druhá hlava – se týkala individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků - ty bylo možno na návrh stran měnit nebo rušit, pokud se příčily ústavě - za nicotné byly prohlášeny ty rozsudky, ve kterých byl někdo odsouzen za čin, který nebyl trestný podle československého práva o třetí hlava - stanoví, jak budou odčiněny škody vzniklé důsledkem mimořádných poměrů o čtvrtá hlava – ponechala vládě možnost určit, které ze soudních a správních orgánů, zřízených v době nesvobody, mohly dočasně úřadovat i po osvobození -
-
-
dalším významným ústavní dekretem, vydaným ještě v londýnském exilu, se stal ústavní dekret č. 18/1944 Úř. v. čsl. o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění o na osvobozeném území měly vznikat jako prozatímní orgány veřejné správy místní, okresní a zemské národní výbory, podřízené vládě o právě z národních výborů mělo vzejít prozatímní Národní shromáždění , jakožto prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán ČSR dne 22. února 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č. 3 Úř. věst. čsl. o výkonu moci zákonodárné v přechodné období o prezident se zmocňoval na osvobozeném území vydávat dekrety, než se ustaví prozatímní Národní shromáždění při přípravě na návrat do osvobozené vlasti vyadl prezident ještě sérii dekretů a hlavně dekret č. 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech o stanovoval pro dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu uvedené trestné činy a o zřizoval pro jejich rozhodování mimořádné lidové soudy - 131 -
-
při faktické obnově ČSR došlo k významným změnám, které vyvolal vývoj na Slovensku, vzestup komunistické strany a postup SSSR na Podkarpatské Rusi
1943 – na Slovensku došlo koncem roku k vytvoření Slovenské národní rady, jako společného ústředního občanského a komunistického protifašistického odboje o jejím programem se stala tzv. Vánoční dohoda, která požadovala obnovu ČSR na principu „rovný s rovným“, stejně provedení řady hosp. a soc. reforem o o definitivní podobě poměru slovenského národa k českému měli rozhodnou zvolení zástupci slovenského národa - Slovenská národní rada se pokusila převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání a 1. září 1944 vydala nařízení č. 1/1944, podle něhož přebírala na Slovensku nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc o dále převzala řízení povstání a vyhlásila, že chce postupovat v souladu s čs. zahraničním odbojem, což bylo potvrzeno tímto nařízením o zák. moc hodlala uskutečňovat nařízení - Slovenská národní rada pokládala čs. exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, ale postavila se proti Benešovu pojetí právní a politické kontinuity - znovu potvrdila požadavek obnovení ČSR jako státu rovnoprávných národů - vzhledem k tomu, že mnoho dekretů nebylo aplikováno na slovenském území, došlo k asymetrickému uspořádání státních orgánů - po ustavení nové vlády k Košicích vydával prezident své dekrety s celostátní působností po dohodě se SNR a politicky řešila tuto situaci dohoda mezi vládou a SNR, zvaná První pražská dohoda - namísto stávající slovenských ústředních orgánů byla zřízena tzv. pověřenectva a Předsednictvo Slovenské národní rady - Benešova teorie kontinuity a obnovy ČSR v předmnichovských hranicích byla kromě vývoj na Slovensku ohrožena i postupem Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi o nakonec byli Beneš a čs. exilová vláda nuceni akceptovat odtržení Podkarpatské Rusi o po válce tento stav stvrdila československo-sovětská smlouva z 29. června 1945 a ústavní dekret č. 60/1945 Sb., o přípravě jejího provedení -
londýnskému československému státnímu zřízení nebylo umožněno, aby se vrátilo ve své původní podobě do osvobozené vlasti na nátlak komunistické strany bylo rozhodnuto, že bude vytvořena nová vláda v březnu odjel Beneš do Moskvy, kde se za účasti dalších politiků jednalo o složení nové vlády program nové vlády byl vyhlášen v Košících
ROLE DEKRETŮ PREZIDENTA REPUBLIKY - přijetím Košického vládního programu a pokračující normotvornou činností Slovenské národní rady se změnila role dekretů prezidenta republiky o kvalitativně se odlišovaly od dekretů vydávaných v Londýně o vydávány po relativně krátké období do ustavení Prozatímního Národního shromáždění (28. října 1945) o podíl E. Beneše na přípravě dekretů se zmenšoval, narůstal vliv a odpovědnost stran Národní fronty a vlády o politicky vycházely dekrety z vládního programu o řada dekretů platila jen pro české země, ale Slovenská národní rada, protože podle svého nařízení vykonávala zákonodárnou moc na Slovensku právě ona, modifikovala platnost dekretů, výjimkou byly pouze věci celostátní povahy, kdy vykonával zákonodárnou moc prezident republiky pomocí dekretů (o tom, co se považovalo za věci celostátní povahy, se měla dohodnout československá vláda s předsednictvem SNR) - 132 -
dělbu pravomocí mezi ústřední orgány a SNR řešila první pražská dohoda mezi vládou a SNR podle této dohody byly celostátně upravovány a řízeny zvláště záležitosti národního hospodářství, sociálně-kulturní a administrativně politické otázky publikaci prezidentských dekretů řešil dekret č. 19/1945 Sb. o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé o tímto dekretem pozbyly platnost prvorepublikové předpisy o vyhlašování zákonů a nařízení a dále dekret č. 4/1940, který zřizoval Úřední věstník československý o měl celostátní platnost, vyhlašovaly se podle něj zákony (resp. dekrety prezidenta), mezinárodní smlouvy, vládní nařízení a některá nařízení a vyhlášky ústředních orgánů; pokud nebylo stanoveno jinak, nastala účinnost dekretů 15 dnů od jejich vyhlášení o respektoval zvláštní publikaci předpisů platných jen pro Slovensko, a to ve Sbírce nařízeni SNR na české straně se nepodařilo prosadit obdobnou autoritu České národní rady, jakou měla SNR: o vznikala postupně na jednáních mezi reprezentanty domácích odbojových proudů od podzimu 1944 o definitivně se ustavila na schůzích 29. a 30. dubna 1945 o snažila se vystupovat jako nejvyšší odbojový reprezentant Pražského povstání o v čele prof. A. Pražák a šestičlenné předsednictvo, plénum tvořilo 25 členů (reprezentanti složek domácího odboje a společenských organizací) o představovala si, že moc budou přebírat revoluční národní výbory, z kterých poté vzejde porevoluční parlament, jenž přijme změny ústavy o 5. května 1945 prohlásila, že přebírá vládní a výkonnou moc v českých zemích o neuspěla jako trvalá reprezentace českých zemí v novém státoprávním uspořádání o po návratu Fierlingerovy vlády do Prahy odevzdala výkonnou moc vládě; požadovala však rekonstrukci vlády a přibrání zástupců domácího odboje do ní o na základě negativního stanoviska sovětských orgánů vůči roli ČNR za Pražského povstání se vláda rozhodla, že by se ČNR měla stát pouhým přípravným volebním výborem pro Zemský národní výbor
-
-
-
nejdůležitějším úkolem vlády v bezprostředně poválečném období bylo obnovit výkon státní moci nad celým územím republiky, započít ekonomickou, sociální a politickou obnovu a zároveň i reformu státu ve smyslu vládního programu prostřednictvím prezidentských dekretů a nařízení SNR došlo k významným změnám předmnichovského zákonodárství, a především ústavního, politického a ekonomického uspořádání republiky bylo vydáno celkem 98 dekretů různorodého charakteru (změny v Ústavě z roku 1920, retribuční dekrety, normy týkající se pracovního práva, dekrety znárodňovací atd.)
DEKRETY TÝKAJÍCÍ SE POSTAVENÍ NĚMECKÉ A MAĎARSKÉ MENŠINY V ČR A TZV. STÁTNĚ NESPOLEHLIVÝCH OSOB - otázka odsunu (transferu) německé a maďarské menšiny z Československa byla první otázkou řešenou dekretálním zákonodárstvím - princip transferu prováděného pod mezinárodním dohledem se stal významnou součástí mezispojenecký jednání na konci války - před konečným rozhodnutím velmocí však došlo k tzv. divokému odsunu o prováděn bezprostředně po skončení válečných událostí o z ČSR bylo vysídleno více než 650 000 Němců o řada násilností a bezpráví, především ze strany tzv. Revolučních gard zákon č. 115/1946 Sb. vyslovil beztrestnost mimo jiné pro jednání, která byla „výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 počet obětí byl odhadnut na maximálně 40 000 - 133 -
-
-
-
po rozhodnutí Postupimské konference v srpnu 1945 dostal odsun mezinárodněprávní základ o československé orgány zejména po zahájení organizovaného odsunu v lednu 1946 tyto skutečnosti respektovaly a odsun byl v souladu s mezinárodněprávními podmínkami pro provedení transferu o v rámci organizovaného transferu byly do okupačních zón v Německu přesídleny více než 2 miliony osob o problémem bylo vymezení osob (např. němečtí antifašisté), na které se ustanovení o odsunu a ztrátě občanství neměla vztahovat západní velmoci se postavily proti odsunu maďarského obyvatelstva a tuto otázku měla řešit dohoda obou států osoby, kterých se odsun týkal, vymezil ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské o konečná verze byla podepsána až v závislosti na výsledku jednání Postupimské konference a vycházela z teorie, že československé občanství u osob německé a maďarské národnosti přetrvalo po celou dobu války a teprve tímto dekretem je ČSR propustila ze státního svazku jako osoby zbavené čsl. občanství mohly být deportovány do okupačních zón v Německu o ačkoli čsl. právo neuznávalo pomnichovský právní vývoj, muselo vyvodit důsledky z toho, že se velká část čsl. občanů stala občany nepřátelských států státního občanství mají být zbaveny ty osoby, které se po Mnichovu či po 15. březnu 1939 staly státními občany Německé říše a Maďarska byly vymezena skupina osob, jimž československé občanství zůstalo „ze zákona“ zachováno, a skupina osob, které mohly o čsl. občanství znovu požádat – musely prokázat, že ČSR zůstaly věrny o o zachování občanství rozhodovalo ministerstvo vnitra nebo okresní národní výbor, který mohl vydat tzv. zjištění o zachování státního občanství o občanství zůstalo zachována Němcům, Maďarům, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“ Němcům, Maďarům, zrádcům, kolaborantům a osobám státně nespolehlivým byl majetek zajištěn státní správou a poté byla provedena konfiskace či znárodnění toho se týkaly následující dekrety: • dekret č. č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů - jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo pol. perzekuce - stal se základem pro restituci majetku - majetek tzv. státně nespolehlivých osob měl být zajištěn pro následné konfiskace či znárodnění institutem tzv. národní správy o národní správy znamenal omezení výkonu vlastnického práva a zaváděla se do podniků a majetkových podstat, kde to vyžadoval plynulý chod výroby o za osoby státně nespolehlivé považoval osoby národnosti německé nebo maďarské osoby, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-rep. formě státu a obraně ČSR o dále se dekret věnoval postavení tzv. národních správců jednání majitelů podniků spadající pod národní správu, která byla provedena po účinnosti toho dekretu, jsou neplatná dosavadní majitelé podniků pod národní správou byli povinni se zdržet jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce - 134 -
-
•
dekret č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa - s okamžitou platnosti a bez výhrady konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na st. příslušnost b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a st. příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945 c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správy úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům - osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně účastnily odboje za zachování celistvosti a osvobození ČSR, se majetek nekonfiskoval - na Slovensku se postupovalo podle poněkud odlišné právní úpravy - v okresech s převážnou většinou něm. obyvatelstva zůstával majetek ve správě Národního pozemkového fondu pro potřeby vnitřního osídlení o problematika osídlení byla řízena na základě dekretu č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení o k řízení osídlení byly zřízeny tzv. Osidlovací úřady o příděly půdy upravoval dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci z 20. července 1945 - vymezení okruhu osob, které bylo nejpřísnější, bylo motivováno rozsáhlými zásahy německých okupačních orgánů do pozemkové držby českého obyvatelstva - v letech 1945 – 1947 byl konfiskován majetek o rozloze 1 400 000 ha zemědělské a 1 000 000 ha půdy lesní
•
dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy - konfiskoval bez náhrady pro Československou republiku movitý a nemovitý majetek i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, nehmotná práva), které byly ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace ve vlastnictví 3 kategorií osob: 1. Právnických osob – Německé říše, Maďarského království, veřejnoprávních korporací, nacistických a fašistických stran a dalších německých a maďarských právnických osob včetně majetkových fondů 2. Fyzických osob – národnosti německé a maďarské, s výjimkou těch, kteří prokázali věrnost ČSR 3. Fyzických osob – vyvíjejících činnost směřující proti st. svrchovanosti, celistvosti, samostatnosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR a další osob ve smyslu § 18 velkého retribučního dekretu - dekret dále stanovil podrobnosti o průběhu konfiskace a pravomoci Národních výborů - konfiskaci nepodléhal majetek, který pozbyli po 29. 9. 1938 čsl. občané pod tlakem okupace či v důsledku rasové, národní a politické perzekuce - konfiskovaný majetek spravovaly Fondy národní obnovy
problematika těch prezidentských dekretů, které se dotkly nepřátelského majetku, úzce souvisí s reparacemi od Německa ČSR se podílelo na reparační konferenci v Paříži v květnu 1946 a přistoupilo k Dohodě o reparacích (17. května 1946) o ČSR uplatnilo na reparační konferenci pouze 11 583,5 milionu USD o celková výše čsl. nároků na reparace byla vyčíslena na 19 471,4 milionu USD o celkem bylo Československu uhrazeno jen 91,3 milionu USD - 135 -
-
zvláštní postavení v opatřeních proti Němcům a Maďarům měl dekret č. 71/1945 Sb. z 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly čsl. státní občanství o stanovil povinnost pracovat u osob, jež pozbyly čsl. občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. a to pro muže ve věku 14 až 60 let a pro ženy 15 – 50 let, o pracovní povinnost byla uložena k odstranění škod způsobených válkou, jakož i k obnově hospodářského života o okresní úřady ochrany práce sestavovaly příslušné seznamy všech osob německé nebo maďarské národnosti, včetně těch, které se nacházely v sběrných, pracovních a internačních táborech o o konkrétním přidělení práce rozhodoval místně příslušný ONV
-
osob německé a maďarské národnosti se dotkly i dekrety retribuční a další normy a opatření např. zřízení vázaných účtů a povinnost veškeré cennosti složit do vázané úschovy, povinnost nosit bílou pásku, omezení nákupní doby, zákaz stěhování a cestování dále než 4km, zákaz návštěv veřejných místností, omezení potravinových přídělů na výši, která byla za války přiznána židovskému obyvatelstvu atd. další dekrety zrušily existenci německých vysokých škol v Československu
-
PRÁVNÍ ÚPRAVA ZNÁRODNĚNÍ A STÁTNÍCH ZÁSAHŮ DO EKONOMIKY - další skupinou poválečných dekretů prezidenta republiky jsou dekrety znárodňovací - již v londýnském exilu i v programech domácího odboje se objevil požadavek znárodnění klíčových odvětví těžkého průmyslu, dolů, bankovnictví a pojišťovnictví - Košický vládní program se otázkou znárodnění nezabýval, ale v červenci 1945 se strany Národní fronty dohodly, že znárodnění bude provedeno prezidentskými dekrety ještě před svoláním Prozatímního Národního shromáždění - významnou roli hrály odbory reprezentované Ústřední radou odborů (ÚRO) - příprava znárodnění probíhala ve velmi hektické atmosféře a provázely ji politické a právně teoretické spory, které se vedly o rozsah a tempo znárodnění, ale i o způsob poskytování náhrad o komunisté a sociální demokraté obhajovali rozsáhlé a jednorázově provedené znárodnění o naopak strana lidová spolu s Demokratickou stranou požadovala rozvážnější znárodnění uskutečňované po etapách či využívání družstevních forem vlastnictví - znárodnění bylo provedeno sérií dekretů přijatých a slavnostně vyhlášených 24. října 1945 •
dekret č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků - znárodnění přinesl zestátněním všech dolů a klíčových podniků energetického průmyslu, železáren, oceláren, sl=váren, válcoven a elektrotech. průmyslu nad 500 zaměstnanců - podniky se znárodňovaly podle počtu zaměstnanců (v období 1938 – 1940), nebo podle objemu výroby - vynětí podniku ze znárodnění mohla stanovit na návrh ministra průmyslu vláda (s výjimkou dolů) - ministři průmyslu a financí mohli po vzájemné dohodě uzavřít podnik, pokud jeho další provozování nebylo ve veřejném zájmu - ministr průmyslu byl zmocněn publikovat v Úředním listě vyhlášku, které podniky pobyly podle dekretu skutečně znárodněny - dekret výslovně nedefinoval pojem znárodnění zestátněním, avšak nepochybně se jednalo o vyvlastnění, tj. odnětí vlastnického práva původním vlastníkům o pojem zestátnění znamenal způsob jeho provedení, tj. převod vlastnického práva k znárodněnému podniku na stát - znárodnění se týkalo i ložisek a nalezišť surovin, stejně jako pomocných podniků, které tvořily se znárodněným jeden celek - 136 -
-
-
•
-
-
všechna znárodnění se stala ke dni 27. října 1945, tedy ke dni účinnosti dekretu znárodněný majetek vplynul do nových subjektů – národních podniků (jako tzv. kmenové jmění) o stát vystupoval jako jejich zřizovatel, měl řídící a dozorčí funkce nad jejich fungováním o pouze státu bylo vyhrazeno právo zakládat nové podniky v oborech jako doly, těžký průmysl, energetika nebo zbrojní průmysl majetek se znárodňoval zásadně za náhradu, která měla být vypočtena jako obecná cena majetku podle úředních cen, případně podle úředního odhadu o náhrada měla být vyplacena v cenných papírech (vydaných tzv. Fondem znárodněného hospodářství a zaručených státem), v hotovosti či jiných hodnotách o náhrada se netýkala osob, jimž se majetek konfiskoval podle dekretu č. 108/1945 Sb. vláda byla zmocněna, aby podrobnosti o struktuře a způsobu fungování národních podniků upravila zvláštním vládním nařízením – statutem národních podniků znárodněné podniky se měly řídit zásadami obchodního podnikání, stát neručil za jejich případné závazky, ale zisk musely odvádět do státního rozpočtu zaměstnanci byli v soukromoprávním pracovním poměru správu národních podniků vykonávalo představenstvo v čele s ředitelem, složené ze zástupců státu a zaměstnanců, resp. i jiných zainteresovaných skupin (pojištěnců), ministerstva měla funkci dozorčí šlo o přechod na systém plánovaného a administrativně řízeného hospodářství, což následně potvrdil i přijatý zákon o dvouletém hospodářském plánu
dekret č. 101/1945 Sb. z 24. října 1945 o znárodnění podniků potravinářského průmyslu dekret č. 102/1945 Sb. znárodňoval akciové banky provozující bankovní a peněžní obchody a přeměnil je na národní podniky dekret č. 103/1945 Sb. znárodnil zestátněním soukromé pojišťovny dekret č. 104/1945 Sb. o závodních a podnikových radách - výše uvedené znárodňovací dekrety zásadním způsobem proměnily vlastnickou strukturu Československé republiky - vedle sebe existovaly státní a soukromý sektor - další změny v ekonomickém uspořádání přinesly snahu o plánování - příslušné prezidentské dekrety byly doplněny i některými nařízeními vlády – zmocnění ministrům bylo omezeno na dobu jednoho roku a opatření „všeobecné povahy“ bylo nutné publikovat v Úředním listě - s problematikou dekretů zaměřených na regulaci ekonomiky souvisejí i dekrety týkající se oblasti pracovního práva
vládním nařízením č. 14/1945 Sb. ze 4. června 1945 došlo ke zrušení těch válečných norem, které zaváděly systém nucené práce, zejména se rušily pracovní poměry vzniklé tzv. nasazením o zaměstnanec měl právo požádat o převedení do řádného pracovního poměru o z důvodu nedostatku pracovních sil byly zřizovány úřady ochrany práce do jejich pravomocí spadaly otázky rozdělování a zprostředkování pracovních sil, mzdové otázky, živnostenská inspekce, shromažďování statistických údajů, zdravotní a jiné péče o zaměstnance významnou změnu ve zpočátku nevyjasněné rolu úřadů ochrany práce přinesl celostátně platný dekret č. 88/1945 Sb. o všeobecné pracovní povinnosti o zavedl k výkonu prací, jejichž neodkladné provedení vyžadovaly důležité veřejné zájmy, pracovní povinnost všech práceschopných mužů ve věku 16 – 55 let a žen ve věku 18 – 45 let - 137 -
o vyjmuti byli vojáci v činné službě, posluchači vysokých škol, osoby v učebním poměru, ženy od 3. měsíce těhotenství atd. o okresní úřady ochrany práce vydávaly příslušný výměr o přidělení osoby ke konkrétní práci a ke konkrétnímu zaměstnavateli o přidělením vznikal soukromoprávní pracovní poměr -
další z opatření, která ovlivnila podobu poválečného československého hospodářského zřízení, bylo vytvoření Hospodářské rady o poradní činnost, činnost směřující k zavádění plánovaného hospodářství a revizní činnost o měla za úkol vypracovat hospodářský plán ve všech oborech hospodářského života o vytvořila orgány jako Státní statistický úřad, Nejvyšší cenový úřad o hospodářské radě předsedal předseda vlády a vybraní ministři o činnost rady koordinoval generální sekretariát
-
mezi posledními dekrety přijatými těsně před ustavením Prozatímního Národního shromáždění byly i další celostátní dekrety, které se týkaly řízení národního hospodářství • dekret č. 109/1945 Sb. o řízení výroby - zaváděl jednotné rozhodování o těžbě paliv a nerostných surovin • dekret č. 113/1945 Sb. o úpravě, řízení a kontrole zahraničního obchodu - zmocňoval ministra zahraničního obchodu, aby upravoval, řídil a kontroloval dovoz, vývoz a průvoz zboží a rozhodoval s Národní bankou československou o úhradách k jeho dovozu • dekret č. 118/1945 Sb. o opatřeních v řízení vyživovacího hospodářství - zmocňoval ministra výživy k příslušným opatřením ve věci výživy obyvatelstva
-
jednou z nejdůležitějších otázek bylo vyřešení problému spojeného s rozvratem československé měny o k 1. listopadu 1945 byly vydány předpisy zavádějící měnovou reformu, což se stalo dekretem č. 91/1945 Sb. o obnovení československé měny o byla zavedena jednotná měna – československá koruna (poměr staré a nové koruny byl stanoven na 1:1) o obíhající peníze se musely složit na vázané účty většina vázaných vkladů zůstala blokována až do peněžní reformy roku 1953 o součástí reformy bylo i stanovení zlatého obsahu koruny (odvozeno od poměru koruny k USD = 50:1) o na měnovou reformu navázala revize cen, tomu posléze odpovídalo nastavení platů, mezd a penzí činnost Národní banky československé byla obnovena pro celé území (Slovenská národní banka se stala její součástí – oblastním ústavem pro Slovensko) státem bylo regulováno i hospodaření s valutami a devizami (zákon č. 92/1946 Sb. o vázaném devisovém hospodářství) – povinnost nabídnout k odkupu Národní bance devizy, valuty a drahé kovy
-
RETRIBUČNÍ DEKRETY A DEKRETY S TRESTNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKOU - retribuce se dobově užívala jako pojem pro potrestání válečných zločinů a domácí kolaborace - již londýnským dekretem o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (1. února 1945) bylo založeno retribuční soudnictví - tento dekret se však neuplatnil a byl s určitými obsahovými změnami nahrazen stejně nazvaným • dekret č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 tzv. velký retribuční dekret, platný pouze pro české země
- 138 -
-
-
-
stanovoval pro období zvýšeného ohrožení republiky (28. května 1938 – 31. prosince 1946) přísnější trestní sazby pro trestné činy uvedené v dekretu (většina z nich byla trestná i podle předmnichovského práva, případně podle recipovaných rakouských trestních zákoníků) o těchto trestných činech rozhodovaly mimořádné lidové soudy o soudily v pětičlenných senátech (v čele profesionální soudce + 4 soudci z lidu navrhovaní ONV) o obžalobu předkládal veřejný žalobce jmenovaný vládou (resp. ministrem spravedlnosti) největší význam pro celé řízení mělo v praxi vyšetřování, která prováděly bezpečnostní orgány a komise ONV, protože jejich zjištění ve velké míře ovlivňovala konečné rozhodování MLS, prověřovaly tisíce udání, shromažďovaly důkazy atd. účel velkého retribučního dekretu včetně motivace pro jeho retroaktivitu je vyjádřen v jeho preambuli: „O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci v Československu…“ mezi nově trestané skutky patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických a fašistických organizacích, propagace nac. hnutí zvláštní trestné činy byly spatřovány v majetkových jednáních ve prospěch Německa či udavačství kromě trestu odnětí svobody, mohl soud uložit ztrátu obč. cti, zařazení do nucených pracovních oddílů, propadnutí majetku a dokonce i trest smrti
•
dekret č. 17/1945 Sb. zřídil tzv. Národní soud - fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný - soudil především významné protektorátní představitele, vedoucí představitele organizací nacistických a fašistických organizací, významné novináře a průmyslníky, kteří se dopustili skutků podle velkého retribučního dekretu - žalobu zastupoval národní prokurátor (jmenován vládou)
•
dekret č. 126/1945 Sb. o zvláštních nucených pracovních oddílech - stanovil, že ve věznicích krajských soudů a v trestnicích byly zřízeny tzv. nucené pracovní oddíly, popř. zvláštní pracovní tábory - cílem bylo také přispět k obnově hospodářského života nebo k jiným pracím
•
ústavní dekret č. 137/1945 Sb. o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční - účelem bylo zpětné prohlášení zajištění (vazby) státně nespolehlivých osob, tedy zejména osob, které byly zajištěny pro účely stíháni podle retribučních dekretů
•
dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění pro národní cti nebo tzv. malý retribuční dekret) - platil jen pro české země - mluvilo se o něm jako o subsidiárním vzhledem k velkému retribučnímu dekretu, protože trestal především ty skutky, které nemohly MLS vykonat, ale které neměly ujít soudnímu trestu - podle tohoto dekretu ukládal ONV tresty do 1 roku vězení, do 1 milionu korun nebo veřejné pokárání (tresty bylo možno ukládat i kumulativně) - řízení mělo probíhat rychle i vzhledem k tomu, že se skutky podle malého retribučního dekretu promlčovaly ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti dekretu - významnou roli při uplatňování hrály bezpečnostní komise místních národních výborů (MNV)
- 139 -
-
o soustřeďovala se zde veškerá trestní oznámení (udání) podle malého i velkého retribučního dekretu – ta se poté postupovala bezpečnostní komisi ONV na Slovensku se uplatnilo nařízení SNR č. 33 – z politických důvodů vyplívajících z odlišné povahy retribucí
vedle retribučních norem došlo v roce 1945 k vydání i dalších norem v trestněprávní oblasti, avšak jen část z nich měla celostátní platnost, proto hrála významnou roli i příslušná nařízení SNR dále byl vydán dekret, který zpřísnil postih některých vojenských deliktů postihovaly se i případy majetkového obohacení v opuštěných nebo válkou poškozených majetcích – dekret o přísném potrestání drancování do této fáze vývoje trestního práva spadá i rozhodnutí prezidenta republiky E. Beneše o amnestii, které učinil dne 31. července 1945 – podle ní v českých zemích zmírnil nebo prominul řadu trestů uložených v době mezi 29. zářím 1938 a 5. květnem 1945 a nařídil, aby se nezahajovala či zastavila řízení o trestných činech spáchaných před 5. květnem 1945
RATIHABICE DEKRETŮ - ustavením Prozatímního Národního shromáždění skončilo dekretální období bezprostředně poválečného období - na druhé schůzi jednomyslně a manifestačně potvrdilo Prozatímní Národní shromáždění E. Beneše ve funkci prezidenta republiky - poté schůze pokračovala poselstvím prezidenta, který shrnul dosavadní změny v právním řádu a vyzval parlament ke schválení základních prezidentských dekretů, tzv. ratihabici (= ústavní ratifikaci) o ratihabice byla založena na zásadě, že všechny významné změny musí být předloženy řádným ústavním orgánům obnoveného československého státu o dodatečné schválení aktů prozatímního státního zřízení i první poválečné vlády a prezidenta republiky mělo význam nejen právní, ale i politický a morální o předsednictvo Národní fronty doporučilo, aby se dekrety prezidenta schválily jako jeden celek v Prozatímním Národním shromáždění, tuto koncepci schválila i vláda o návrh vlády směřoval k ratihabici všech 98 dekretů vydaných na osvobozeném území a publikovaných ve Sbírce zákonů o ratihabice se neměla týkat dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné, avšak nakonec byl i ten schválen a prohlášen za zákon o 28. března 1946 byla přijata definitivní verze ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky (všechny vydané na základě ústavního dekretu ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně tohoto dekretu), všechny takto schválené dekrety měly být vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, pokud již nebyly ve Sbírce publikovány, stalo se tak v Příloze Sbírky zákonů a nařízení ročník 1947 pod názvem „V zahraničí vydané dekrety“
- 140 -
33. Pozemková reforma a zásahy do pozemkového vlastnictví v období první republiky a Protektorátu a po roce 1945 POZEMKOVÁ REFORMA 1919 A. Obecná charakteristika - představovala výrazný zásah do sféry pozemkového vlastnictví fyzických i právnických osob s cílem nově je upravit. - byla kompromisem mezi představami a požadavky agrární strany (Švehla) a strany sociálně demokratické - probíhala v znamení jakéhosi „odčinění Bílé hory“, která znamenala přesun pozemkového vlastnictví z domácích vlastníků na cizí šlechtu o to bylo příčinou, proč naše republika ve vyvlastňování postupovala daleko radikálněji, než v jiných oblastech (a než jiné státy, kde rovněž podobná reforma probíhala) o reforma tedy směřovala k přesunu vlastnictví velké části půdy do rukou domácích vlastníků. B. Zákony o pozemkové reformě - pozemková reforma se uskutečňovala od listopadu 1918 do r. 1936, kdy byla zastavena z nedostatku státních finančních prostředků i zájemců o půdu ze strany obyvatelstva - prvním impulsem pro tuto akci byl zákon č. 32/1918 Sb. z. a n. o obstavení velkostatků o znemožňoval s vlastníkům jakékoliv dispozice se statky, i když vlastnické právo nerušil - to učinil až zákon č. 215/1919 Sb. z. a n. o zabrání velkého majetku pozemkového o tzv. záborový zákon, měl rámcový charakter a byl rozveden řadou předpisů. o „Velkým majetkem pozemkovým“ se rozuměly soubory nemovitostí, včetně práv, které s nimi byly spojeny, náležející do vlastnictví do jedné osoby, a jejichž výměra na území ČSR převyšovala rozlohu 150 ha (u zemědělské půdy) a nebo 250 ha (půda celkem) o podle § 14 mohla být vyvlastněna i půda pod meze stanovené principy(byla-li místní potřeba půdy naléhavá) o ze záboru byly vyloučeny objekty právně i hospodářsky samostatné, majetek zemský, okresní a obecní o záborem nebylo vlastnictví předmětných nemovitostí stávajícímu vlastníkovi odňato, aby bylo převedeno na stát, nýbrž nadále mu zůstalo zachováno. o zákon vlastníkovi uložil veřejnoprávní omezení spočívající v tom, že do budoucna nesměl s nemovitostmi podrobenými záboru libovolně disponovat o záborem vznikl mezi vlastníkem a státem právní vztah, z něj vyplývaly pro obě strany práva a povinnosti: např. vlastník byl povinen na zabraném majetku nadále řádně hospodařit až do převzetí Pozemkovým úřadem, povinnost státu zabraný majetek převzít (lhůta do kdy se tak má stát nebyla stanovena, některé zabrané nemovitosti nebyly převzaty až do konce reformy), povinnost státu za zabraný majetek poskytnout náhradu (nikoli za majetek nepřátelských států a panovnické rodiny), a řada dalších o teprve když zábor skutečně převzal Pozemkový úřad, došlo k přechodu vlastnického práva z dosavadního vlastníka na stát, podle toho, bylo-li to za náhradu nebo bez ní, jednalo se o vyvlastnění nebo konfiskaci o zákon specifikoval právo dosavadních vlastníků na vyjmutí části zabraného majetku ze záboru(do výměry 150, resp.250 ha) podle jejich výběru -
realizace záboru byla svěřena Pozemkovému úřadu, který byl zřízen zákonem č. 330/1919 Sb o ten reprezentoval zájmy státu v záležitostech reformy o jeho čele stál předseda a dva náměstci jmenovaní na návrh ministerské rady prezidentem republiky
- 141 -
o ve své činnosti podléhal úřad ministerské radě a sněmovně za ni odpovídal ministerský předseda o kontrolován byl správním výborem voleným NS na dobu 3 let o agrární strana obsazovala post předsedy výboru o výbor fungoval do r. 1935, kdy jeho funkci převzalo ministerstvo zemědělství -
-
-
-
-
na zákon záborový navázal zákon přídělový č. 81/1920 Sb. z. a n. o vymezil hlavní zásady přidělování půdy a jejího právního režimu o byl v něm stanoven okruh osob, kterým měla být přidělena půda do vlastnictví, nebo do pachtu o jednalo se o jednotlivce nebo sdružení jednotlivců (družstvo) o rozsah přídělů se pohyboval od 6 do 15 ha o objevuje se zde pojem „zbytkový statek“ byly vytvářeny, protože nebylo možné veškerou zabranou půdu účelně rozparcelovat a bylo nutné zajistit její efektivní využití (např. vedle pole stál pozemek s mlýnem) kromě toho § 20 zmocnil Pozemkový úřad k vyjmutí i větší plochy než stanovil záborový zákon, a to k účelům ekologickým(ochrana historické památky). zábor probíhal za náhradu, která byla specifikována zákonem č. 329/1920 Sb. z. a n. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový úřad vypracovával harmonogram záboru, který podléhal schválení správního výboru vlastní provádění záboru vypadalo následovně: o Pozemkový úřad prostř. soudu oznámil vlastníku, které z jeho nemovitostí hodlá převzít o soud pak nařídil provedení „poznámky zamýšleného převzetí“ o převzetí majetku státem bylo dokončeno vkladem vlastnického práva(na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu a dohody s dosavadním vlastníkem) na čsl.stát. o pokud bylo již před záborem rozhodnuto o přídělu konkrétního pozemku, nebylo potřeba provést vklad vlastnictví na stát, stačilo zaknihovat vlastnické právo nabyvatele. rozhodující pro přechod vlastnictví byl den provedení vkladu. zákon stanovil zásady pro poskytnutí náhrady o ta nepříslušela příslušníkům nepřátelských států, příslušníkům bývalé panovnické rodiny habsbursko-lotrinské, a neodporovalo-li to mírovým smlouvám. z hlediska finančního krytí byla celá reforma koncipována na principu soběstačnosti. o výnos z převodu půdy pokryl i s ní spojené nezbytné administrativně-správní výlohy o k tomuto účelu byl zřízen zvláštní Fond při pozemkovém úřadě
ZÁSAHY DO VLASTNICKÉHO PRÁVA V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU - od roku 1939 byly vydávány předpisy, které omezovaly židovské obyvatelstvo v oblasti hospodářské: o Židé nesměli zcizovat svůj majetek o v nařízení protektora bylo jasně stanoveno, že židovští obyvatelé nesmějí prodávat ani kupovat nemovitosti a rovněž drahocenné předměty o na základě toho nařízení se přistoupilo k tzv. arizaci židovského majetku – docházelo k jeho konfiskaci a převodu do německého vlastnictví o byli také postiženi v oblasti měnové, kdy museli mát vázané účty a mohli vybírat peníze jen do určité výše
- 142 -
-
dochází k pronikání německého kapitálu, což se projevuje peněžními transakcemi a protiprávními konfiskacemi židovského majetku bez náhrady (tzv. arizace) byl zaveden institut tzv. nucené správy nad majetkem některých protektorátních příslušníků v r. 1940 došlo k vytvoření celní unie protektorátu s říši došlo k potlačení principu samosprávy tím, že byly likvidovány hospodářské svazy banky a peněžní ústavy byly začleněny do tří hospodářských skupiny
ZÁSAHY DO VLASTNICKÉHO PRÁVA PO ROCE 1945 Viz předchozí otázka Dekrety prezidenta REVIZE POZEMKOVÉ REFORMY - po provedení konfiskace německého a maďarského zemědělského majetku a jeho následném přidělení, které přinesly dekrety prezidenta republiky, je další fáze pozemkové reformy, resp. změn právních vztahů k půdě spojena s působením Gottwaldovy vlády a přípravou nové ústavy - v letech 1946 – 1948 se jednalo o tři související problémy: 1. Revize, resp. dokončení prvorepublikové pozemkové reformy 2. Příprava „nové“ pozemkové reformy 3. Diskuze o maximální výměře půdy a o možnost zakládání zemědělských družstev - ministerstvo zemědělství si udrželo KSČ, resp. ministr Julius Ďuriš - pro oblast zemědělství je také důležité, že došlo k vytvoření jednotné, formálně nepolitické organizace Jednotného svazu českých zemědělců (JSČZ) a jeho obdoby na Slovensku - na základě usnesení k plnění vládního programu připravilo ministerstvo zemědělství návrh osnov šesti zákonů, kterým se říká „Ďurišovy zákony“ o návrh zákona o revizi pozemkové reformy, který měl prověřit rozhodování o záboru velkostatků a zbytkových statků a půdu přidělit sociálně vhodným zájemcům o návrh zákona o technicko-hospodářských úpravách pozemků (tzv. scelovací zákon) o návrh zákona o myslivosti, zákona o zaknihování přiděleného majetku, zákona o zajištění zemědělského majetku a zákona o úpravě dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení a o zamezení drobení zemědělské půdy - ve vládě a v Národní frontě proto došlo k diskuzím a politickým sporům o další postup (národní socialisté a lidovci se postavili proti) 4. dubna 1947 - komunistický ministr zemědělství J. Ďuriš vyhlásil v Hradci Králové na shromáždění rolníků tzv. Hradecký program, který vytyčil heslo: „Půda patří těm, kdo na ní pracují.“ a mj. požadoval: 1. Dořešení otázek spojených s vlastnictvím a přidělením půdy 2. Rozdělení veškeré zemědělské půdy nad 50 ha (případně i menší, pokud je spekulační) 3. Mechanizaci zemědělství 4. Příděly lesní půdy 5. Uzákonění národního pojištění pro rolníky 6. Zavedení jednotné zemědělské daně 7. Zvýhodnění úvěru pro zemědělskou výrobu a odstranění rozdílů mezi cenami průmyslových a zemědělských výrobků - hradecký program nebyl do Února 1948 ve svém celku realizován, ale KSČ vytvořila na parlament nátlak, aby projednal a přijal většinu z předložených osnov Ďurišových zákonů, což se do jisté míry podařilo - největší diskuze se vedly o nejdůležitější z předkládaných osnov, kterou byl bezesporu zákon o revizi „první“ pozemkové reformy o jeho účelem bylo přezkoumání rozhodnutí a opatření Pozemkového úřadu, popř. ministerstva zemědělství vydaných na základě prvorepublikového záborového zákona, pokud se týkala v zákoně taxativně vypočítaného zemědělského majetku o návrh byl přijat a publikován po č. 142/1947 Sb. - 143 -
o revizi byl podle § 1 tohoto zákona zejména podroben: a) pozemkový majetek, který byl ze záboru vyloučen nebo byl vlastníku ponechán, b) pozemkový majetek, který sice byl zabrán, avšak nebylo u něj rozhodnuto o propuštění ze záboru či provedeno přídělové řízení c) pozemkový majetek ve formě tzv. zbytkových statků ve výměře větší než 50 ha o s majetkem spadajícím do některé z uvedených kategorií bylo možno nakládat pouze se souhlasem ministerstva zemědělství o revizi nepodléhal pozemkový majetek, pokud byl ve vlastnictví státu, svazků územní samosprávy nebo družstev, a půda znárodněná a zkonfiskována podle dekretů o prvním krokem k provedení revize byl soupis půdy o vlastním provedením revize byla pověřena revizní komise ministeria zemědělství, zvláštní pravidla stanovil zákon pro nakládání s tzv. zbytkovými statky o konečnou fází revize pozemkové reformy byl příděl revizí získaného majetku, který mohl být přidělen: a) malozemědělcům k doplnění jejich zemědělské nesoběstačné usedlosti b) zemědělským zaměstnancům, malozemědělcům a rolnickým synům a dcerám k vytvoření zemědělských usedlostí c) malým a středním zemědělcům, jimž byla půda vyvlastněna po lednu 1938 d) veřejnoprávním korporacím pro účely veřejné e) zemědělským výrobním družstvům f) dělníkům, veřejným a soukr. zaměstnancům pro stavbu domu, na zřízení zahrady o o půdu se mohl ucházet ten, kdo prokázal, že je československým státním občanem a zároveň se muselo jednat o osobu české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti o pozemkový majetek byl přidělován výhradně za úplatu o o přídělu rozhodovalo ministerstvo zemědělství po vyjádření rolnických komisí -
spolu s provedením revize „první“ pozemkové reformy byl přijat jeden z nejkontroverznější zákonů tohoto období, a sice zákon č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, kterému se někdy říká Lex Schwarzenberg o na jeho základě byla ukončena řízení týkající se národní správy, konfiskace či eventuální restituce tohoto rozsáhlého majetkového komplexu a ten byl bez náhrady převeden do vlastnictví země České o namísto náhrady měl být zřízen fond a z něho vyplácen rodině JUDr. Adolfa Schwarzenberga přiměřený „zaopatřovací důchod“
-
po přijetí Ďurišových zákonů se soustředila politika KSČ na stanovení maximální výměry vlastnictví půdy jednotlivcem nebo společně hospodařící rodinou slibem bylo, že soukromé vlastnictví nepřesahující 50 hektarů bude garantováno ústavou
-
ZNÁRODNĚNÍ - požadavek dalšího znárodnění se objevil na celostátním sjezdu závodních rad a odborových organizací a Národní fronta jej hned zařadila do svého „Akčního programu“ - znovu se začalo využívat institutu národních správ - došlo k vydání několika novelizací znárodňovacích dekretů a celé řady předpisů, které rozšířily znárodnění i na střední i malé podniky, či dokonce obchod a živnosti - podle znárodňovacích zákonů se vlastníkům znárodněných podniků měla poskytovat náhrada, ale v praxi k tomu docházelo jen výjimečně - pro finanční otázky znárodněného sektoru a jeho vazbu na státní rozpočet vznikl zvláštní tzv. Fond znárodněného hospodářství - přestože bylo v Ústavě 9. května uvedeno, že ČSR je založena na ochraně drobného a středního podnikání, komunistický režim ihned tento princip porušil zahájením útoku proti živnostníkům o snažil se je přimet ke vstupu do státních, komunálních či družstevních podniků - 144 -
-
o docházelo k živelnému rušení živností (bylo přikázáno je převést do vyšší formy podnikání) prvotním cílem komunistického režimu bylo převést živnosti do forem družstevního podnikání, celý proces měla zaštiťovat Úřední rada družstev procesu socializace byla zrušena většina z přežívajících živnost vznikaly drobné provozovny národních výborů
POZEMKOVÁ REFORMA 1948 A. Pozemková reforma a související zákona z roku 1948 - 21. března 1948 přednesl Klement Gottwald na schůzi Ústavodárného Národního shromáždění program nové pozemkové reformy a změn v zemědělství o nejvyšší možnou výměrou půdy v soukromém vlastnictví jednotlivce nebo společně hospodařící rodiny na 50 hektarů - téhož dne byla přijata řada zákonů další zemědělských zákonů, jimiž byl definitivně prosazen Hradecký program 1. zákon č. 43/1948 Sb. o zemědělském úvěru - zemědělcům byly poskytovány státem garantované půjčky za účelem opatření prostředků sloužících k zvýšení zemědělské produkce 2. zákon č. 44/1948 Sb. o změně a doplnění zákona o revizi pozemkové reformy - novelizoval zákon č. 142/1947 Sb. a zejména upravil přídělové řízení - realizoval návrh KSČ, aby stát mohl převzít zbytkové statky i pod výměru 50 ha 3. zákon č. 45/1948 Sb. o úpravě dělení zemědělských podniků v pozůstalostním řízení a o zamezení drobení zemědělské půdy - ztížil možnost převodu zemědělských pozemků mimo zákonem uvedený okruh osob 4. zákon č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (zákon o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdy) - zakotvil zásadu Hradeckého programu, že „půda patří těm, kdo na ní pracují“ - omezení vlastnictví půdy jednotlivce na 50 hektarů - zákon operoval s pojmem nuceného výkupu, tj. zvláštního druhu vyvlastnění za náhradu o stát nuceně vykupoval půdy ve vlastnictví „výkonných zemědělců a v zásadě za náhradu o bez ohledu na výměr se rovněž vypukovala tzv. půda spekulační, tj. půda, kterou její vlastník neobhospodařuje, ale dlouhodobě pronajímá o výjimkou z nucené výkupu byla půda, kterou nemohli lidé obhospodařovat pro okolnosti na jejich vůli nezávislé o další výjimkou z povinného výkupu byla půda do 4 hektarů, jejíž výnos prokazatelně potřebovali k doplnění svých nedostačujících příjmů - vlastník půdy, která přesahovala max. výměru, musel provést soupis své půdy - výpověď z hospodaření na vykoupené půdě dávalo ministerstvo zemědělství nebo orgán jím pověřený, což bylo možno provést veřejnou vyhláškou - vykoupenou půdu spravoval Národní pozemkový fond - pokud nebyla půda přidělena podle dekretů, mohla být přidělena osobám z řad uchazečů, kteří neměli trvalé bydliště v obci, kde ležela přidělovaná půda o přednostní právo na příděl měli drobní pachtýři, malozemědělci a drobní pastýři poškození válkou, střední zemědělci a výkonní zemědělci o zákon stanovil přídělcům omezení při dalším nakládání s přidělenou půdou o konkrétní řízení prováděl Národní pozemkový fond - orgánem zajišťujícím provedení pozemkové reformy na nejnižší úrovni byly místní a okresní rolnické komise - výkup půdy probíhal za náhradu (ve výši průměrné obecné ceny půdy za poslední deset let snížené o 20%), která se vyplácela na vázané účty (o výplatě z nich rozhodovalo ministerstvo zemědělství) - 145 -
5. zákon č. 47/1948 Sb. o technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon) - scelování pozemků znamenalo úpravy hranic pro lepší možnost jejich obdělávání - opravňoval k odstranění cizích pozemků, tzv. enkláv, uvnitř lánu jiného vlastníka 6. zákon č. 49/1947 Sb. o zemědělské dani - zvláštní podmínky pro daňovou povinnost osob provozujících zemědělské hospodářství -
tyto předpisy byly postupně vyžity pro změnu komunistické politiky, neboť byly vydány ve prospěch vznikajících družstev provádění scelovacího zákona přineslo diskriminaci větších rolníků, tzv. „vesničtí boháči“ měli dostávat půdu na okraji katastru, kde bylo hospodaření neefektivní
B. Zemědělsko-družstevní právo, násilné združstevňování vesnice - zemědělské družstevnictví mělo být součástí nového předvídaného „lidového družstevnictví“ - v červenci byla zřízena Ústřední rada družstev (ÚRD), čímž byly zrušena předchozí družstevní svazy, a bylo družstevní hnutí bylo centralizována a bylo umožněno stranické zasahování do jeho činnosti - na podzim se rozhodlo vedení KSČ o nutnosti přetvořit československé zemědělství podle socialistického modelu kolektivizace a velkovýroby - na listopadovém zasedání ÚV KSČ formuloval novou politiku K. Gottwald jako tzv. socializaci venkova o toho mělo být dosaženo zřizováním státních traktorových stanic a společných výkrmen, o podporou družstevnictví a zbavením vlivu vesnických boháčů (kulaků) - po dalším jednání, kde se hovořilo o potřebě vytváření tzv. jednotných místních družstev, dolo k přijetí zákona č. 69/1949 o Jednotném zemědělském družstvu (JZD) o předmětem bylo zakládání JZD, a tím odstranění roztříštěnosti různých druhů družstev o vyzvednuta zásada dobrovolnosti a péče o prospěch pracujících zemědělců o JZD mohlo využívat možností daných zemědělskými zákony z 21. března 1948, tzn. mohlo scelovat pozemky, podporovat mechanizaci, věnovat se řemeslné výrobě, apod. o pro vznik družstva se předpokládal tzv. přípravný výbor a řádné orgány pak byly voleny na valné hromadě - na počátku března 1949 byly ministrem zemědělství a ÚRD připraveny Vzorové stanovy JZD a Jednací řád JZD o vzorové stanovy se pak staly zvláštním druhem právního předpisu - kromě JZD a samostatně hospodařících rolníků však existovaly i tzv. státní statky, které hospodařily na státní půdě získané konfiskacemi a znárodněním - na Slovensku se právní úprava družstev poněkud lišila a hovořilo se zde o JRD – Jednotných rolnických družstvech - komunistický režim nehodlal jen přesvědčovat a „dobrovolnost“ hodlal zajistit i legislativními kroky směřujícími k šikaně či znevýhodnění těch rolníků, kteří odmítali kolektivizaci o přijat zákon o mechanizaci zemědělství, podle něhož do rukou státu přecházelo řízení, zajišťování a provoz zem. techniky (technika do tzv. strojních a traktorových stanic) o vládní nařízení stanovila tzv. povinné uzavírání smluv o dodávkách - byla také zřízen Velkodistribuční potravinářský podnik, který měl výhradní právo výkupu a prodeje potravin a nápojů o podobně byl řízen i výkup zemědělských produktů - stále víc byla diskutována otázka dalšího omezování a zatlačování vesnických boháčů – bylo stanoveno za cíl provádění společného obdělávání půdy - JZD se podle stupně společného hospodaření původně členila do 3 typů: 1. JZD, která zavedla společný osev při zachování mezí jednotlivých pozemků; družstvo zajišťovalo sousedskou výpomoc 2. Došlo k rozorání mezí a sklizeň se rozdělovala podle vložené výměry pozemků 3. Družstevníci hospodařili na společných pozemcích (podporováno KSČ) - 146 -
-
-
-
-
přelom 1950/1051 přinesl v rámci KSČ formulovaný požadavek k urychlení kolektivizace, avšak tentokrát též výraznější postih „třídních nepřátel na vesnici“ došlo k podstatnému zvýšení původních úkolů první pětiletky a objevil se i požadavek na zakládání JZD IV. typu se společnou rostlinou a živočišnou výrobou vedení KSČ začalo naléhat na vylučování „vesnických boháčů“ – kulaků – z existujících družstev o to mělo platit pro vlastníky více než 15 hektarů půdy o zemědělskou politiku zasáhaly politické procesy – využity k zastrašení oponentů o vládní orgány připravily další omezení vlastnických práv k půdě – nemohli půdu prodat, byli omezení v dědickém řízení o dodávkové úkoly byly zvýšeny i na malá hospodářství do 2 ha o vytipovaní zemědělci byli trestáni pro přestupky i trestné činy neplnění výkupních závazků o později se větší sedláci nesměli stát členy národních výborů, omezovalo se právo na vzdělání dětí soukromých rolníků (k tomu sloužily tzv. místní kulacké seznamy) o specifické místo v politice proti soukromě hospodařícím zemědělcům byla tzv. Akce K – Akce kulak jednalo se o provedení směrnice o uspořádání některých poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů směrnice měla zajistit, že v rámci soudního řízení s kulaky budou padat ve větší míře tresty propadnutí majetku zákazu pobytu v dosavadním bydlišti, které byly rozšířeny i na rodinné příslušníky komunistická politika vůči právním vztahů na vesnici dostala další impuls schválením nové úpravy ve vztahu k zemědělské dani o otevřeně se projevil třídní princip o daňová povinnost mohla být zvýšena těm, jejichž majetek a výnosy to zdůvodňují (tedy opět vesničtí boháči) dalším krokem v kolektivizaci bylo připravení nových Vzorových stanov JZD, které byly formálně schválena na 1. celostátním sjezdu JZD v polovině února 1953 o předpisy pro další postup v kolektivizaci, vztahovaly na družstva III. a IV. typu o činnost družstev byla plně podřízena státnímu plánování o pozemky vložené členy do družstva zůstávaly jejich soukromým vlastnictvím, avšak JZD k nim získávalo tzv. užívací právo a družstevník měl pak právo na příděl tzv. záhumenkového pozemku na pěstování plodin k vlastní spotřebě objevuje se fenomén vystupování z družstev, s čím KSČ nepočítala, a tak začala kromě represivních opatření prosazovat výhody pro družstva
- 147 -
34. Československý ústavní vývoj 1944-1948 OBNOVA ČSR A KOŠICKÝ VLÁDNÍ PROGRAM - v průběhu války všechny vůdčí osobnosti deklarovaly, že se po osvobození zasadí o provedení zásadních změn ve vnitřní i mezinárodní politice Československa – prezident E. Beneš hovořil o revolučních změnách v politickém, ekonomickém a sociálním systému - byla ustavena první poválečná vláda – Národní fronta Čechů a Slováků o program dohodnut v březnu 1945 v Moskvě, vznik 5. dubna 1945 v Košicích o právní úprava: ústavní dekret z 2. dubna 1945 o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné o 16 Čechů + 9 Slováků, ministerský předseda: Z. Fierlinger + pětičlenné předsednictvo: J. David, J. Šrámek, K. Gottwald, V. Široký, J. Ursíny o znovuzavedení institutu státních tajemníků (reprezentovali Slovensko na klíčových ministerstvech, kde stál v čele Čech – ústavní dekret č. 1/1945 Sb.) - Košický vládní program o základní zásady vládní politiky ve vnitropolitické a mezinárodní oblasti o v I. článku definoval vládu národní fronty jako vládu reprezentantů všech sociálních složek a politických směrů, které doma i v zahraničí vedly národně osvobozovací zápas za svržení německé a maďarské tyranie existence vlády byla limitována provedením všeobecné, tajné a přímé volby do Ústavodárného shromáždění – jeho hlavním úkolem bylo vypracování nové československé ústavy o vybudování nové československé branné moci za pomoci Rudé armády o článek IV. stanovil linii zahr. politiky na zákldě spojenectví se Sovětským svazem (smlouva z 12. prosince 1943) – vojenská, politická, ekonomická i kulturní oblast + přátelské vztahy k Anglii a USA a zvlášť úzké přátelství k Francii o článek V. požadoval vznik volených národních výborů zrovnoprávnění žen, zaručení svobod všichni podléhající retribučnímu zákonodárství, tj. zrádci národa a pomahači nepřítele byli zbaveni aktivního i pasivního volebního práva o článek VI. stanovil zásady nového vztahu Čechů a Slováků – zásada rovný s rovným, o článek VII. odstoupení Zakarpatské Ukrajiny SSSR o článek VIII. zavedel represivní postup proti německé a maďarské menšině (zároveň vláda prohlásila, že však nechce a nebude postihovat své loajální německé a maďarské občany) + rozhodování o odejmutí nebo zachování československého občanství o článek IX. stanovil zásady pro provedení retribucí vláda souhlasila s vytvořením mimořádných lidový soudů již v Londýně navíc požadavek na vytvoření Národního soudu, pro proces s protektorátními představiteli a představiteli tzv. slovenského státu o v článcích X. a XI. navrhovala vláda provedení zajištění majetku formou institutu národních správ, konfiskace zemědělské půdy (počátek nové pozemkové reformy) potvrzení zásady restituce majetku odňatého za druhé světové války, o článek XII. stanovil za hlavní úkol obnovení hospodářského života znárodnění o v článcích XIII. – XV. se vláda zavázala zabezpečit zásobování obyvatelstva potravinami, položit základy velkorysé sociální politiky a sociální péče o všechny vrstvy lidu, obnovení vzdělanosti, vědy, kultury… o Československo se mělo stát lidově demokratickým státem o vládní program byl nazýván programem národní a demokratické revoluce
- 148 -
-
-
-
existovat mohly jen politické strany, které se staly členy Národní fronty (v Čechách: čs. strana národně socialistická, čs. strana lidová, čs. strana sociálně demokratická a Komunistická strana Československa; na Slovensku: Komunistická strana Slovenska, Demokratická strana) o neexistence opozice o vznikla spousta masových organizací, které měly být začleněny do Národní fronty KSČ preferovala, aby bylo vytvořeno užší jádro Národní fronty, které by se mělo dohadovat a svoje rozhodnutí by byla jen předkládána ostatním stranám ke schválení (KSČ, sociální demokracie, národní socialisté) = Socialistický blok – během několika měsíců přestal fungovat systém Národní fronty přinesl velké omezení klasické parlamentní demokracie, ale nedokázal odstranit všechny demokratické principy o politické strany vstupovaly do politické soutěže, uvažovalo se o svobodných parlamentních volbách o obnovoval se princip nezávislého soudnictví o svoboda projevu byla problematická (např. kritika orientace na Sovětský svaz byla obtížná) poválečné změny ovlivnily podobu Československa na několik desetiletí a do značné míry připravily i nástup komunistického režimu (Únor 1948)
NÁRODNÍ VÝBORY, PROZATÍMNÍ NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ A RATIHABICE DEKRETŮ - při obnově československého státu sehrály klíčovou roli národní výbory jako nový typ orgánů veřejné správy, protože nahradily dosavadní orgány obecní, orgány státní správy i samosprávy na úrovni okresů a zemí a představovaly významný mocenský faktor celého bezprostředně poválečného období o jejich vytváření předpokládal už londýnský dekret č. 18/1944 o národních výborech a Prozatímním Národním shromážděním o národní výbory byly vládním nařízením č. 4/1945 Sb. označeny za zastupitelské orgány a orgán veřejné správy ve všech jejích oborech o národní výbory: místní (MNV), okresní (ONV), zemské (ZNV, jen pro české země) o orgány národních výborů byly jejich rady (volené ustavující schůzí), z členů rady ustavující schůze volila předsedu národního výboru, dále národní výbor volil příslušné komise, popřípadě i svého tajemníka o vznik a působení národních výborů upravilo vládní nařízení o volbě a pravomocích národních výborů (č. 4/1945 Sb.) o na Slovensku jen dvoustupňová soustava (místní a okresní), řídila se nařízením předsednictva SNR o pro Prahu zvláštní předpis (vládní nařízení o prozatímní organizaci správy hlavního města Prahy) zvláštní stočlenný Ústřední národní výbor hlavního města Prahy (ÚNV), který byl podřízen přímo ministerstvu vnitra (v obvodě hl. m. Prahy mu příslušela působnost místních a okresních národních výborů), předsednictvo tvořil primátor s náměstky a volili i rado 32 členech, jmenování členů ÚNV náleželo vládě, později se předpokládaly volby výkonný úřad ÚNV nesl označení Magistrát hlavního města Prahy i ÚNV vytvářel zvláštní komise a pro jednotlivé městské části i tzv. obvodní rady o národní výbory hrály důležitou roli při uplatňování retribučních dekretů o národním výborům byly podřízeny i Sbory národní bezpečnosti -
od června 1945 se začalo v Národní frontě a vládě diskutovat o možnosti ustavit Prozatímní Národní shromáždění, tím ukončit dekretální období poválečné novotvorby o vládní delegace o problematice vytvoření jednotného zákonodárného sboru pro celé území ČSR jednala i se SNR - 149 -
o 25. srpna 1945 podepsal E. Beneš ústavní dekret o Prozatímním národním shromáždění (č. 47/1945 Sb.) i tento předpis navazoval na londýnský dekret o Prozatímní Národní shromáždění vykonávalo zákonodárnou moc na celém území ČSR až do doby, než se sejde Národní shromáždění (zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva a podle zásady poměrného zastoupení) – tzn. do 18. července 1946 (to se sešlo Ústavodárné národní shromáždění zvolené 26. května 1946) o Prozatímní Národní shromáždění tvořila jediná sněmovna o 300 členech o Prozatímnímu Národnímu shromáždění příslušelo: 1. potvrdit, že E. Beneš zůstává ve funkci prezidenta republiky až do nové volby 2. vykonávat přiměřeně pravomoc Národního shromáždění podle ústavních a jiných zákonů (ústavu mohlo měnit jen výjimečně, ústavně byl vyjádřen zákaz majorizace – to, co se týkalo Slovenského ústavněprávního postavení, musela odhlasovat většina přítomných slovenských členů PNS), pro PNS platila přiměřeně ustanovení ústavy o PS Národního shromáždění a o jejím jednacím řádu o volby do PNS se konaly prostřednictvím delegátů národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech – země Česká a Moravskoslezská tvořily jeden volební obvod a připadalo na ně 200 poslanců a stejný počet náhradníků, dalším volebním obvodem bylo Slovensko se 100 poslanci o kandidátní listiny pro volby do PNS mohly podat pouze strany Národní fronty Čechů a Slováků o na základě vládního nařízení došlo k tzv. delegačním volbám o na základě stejných principů byla jednotná kandidátka sestavena také pro volby do Prozatímní Národního shromáždění o průběh delegačních voleb: nejprve MNV a místní správní komise v pohraničních oblastech zvolily na veřejných schůzích volitele – na každých 200 obyvatel slovanské národnosti v Čechách, na každých 500 na Slovensku připadal jeden volitel v sídlech ONV se poté sešli volitelé a zvolili delegáty na zemský sjezd (v Čechách byl delegát na 200 obyvatel, na Slovensku na 4000 obyvatel slovanské národnosti v daném okrese) o delegáti poté na sjezdech konaných 14. října 1945 zvolili poslance Prozatímního Národního shromáždění a jejich náhradníky o PNS se sešlo na své první schůzi dne 28. října 1945, poslanci zde složili slib poslance a zvolili za předsedu J. Davida a spolu s ním pětičlenné předsednictvo o na druhé schůzi jednomyslně a manifestačně potvrdilo PNS E. Beneše ve funkci prezidenta republiky, poté schůze pokračovala poselstvím prezidenta, který shrnul dosavadní změny v právním řádu a vyzval parlament ke schválení základních prezidentských dekretů, tzv. ratihabici (=ústavní ratifikaci) ratihabice byla založena na zásadě, že všechny významné změny musí být předloženy řádným ústavním orgánům obnoveného československého státu dodatečné schválení aktů prozatímního státního zřízení i první poválečné vlády a prezidenta republiky mělo význam nejen právní, ale i politický a morální předsednictvo Národní fronty doporučilo, aby se dekrety prezidenta schválily jako jeden celek v Prozatímním Národním shromáždění, tuto koncepci schválila i vláda návrh vlády směřoval k ratihabici všech 98 dekretů vydaných na osvobozeném území a publikovaných ve Sbírce zákonů - 150 -
ratihabice se neměla týkat dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné, avšak nakonec byl i ten schválen a prohlášen za zákon 28. března 1946 byla přijata definitivní verze ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky (všechny vydané na základě ústavního dekretu ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně tohoto dekretu), všechny takto schválené dekrety měly být vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, pokud již nebyly ve Sbírce publikovány, stalo se tak v Příloze Sbírky zákonů a nařízení ročník 1947 pod názvem „V zahraničí vydané dekrety“
VYTVOŘENÍ ÚSTAVODÁRNÉHO SHROMÁŽDĚNÍ A PŘÍPRAVA ÚSTAVY - provizorium představované Prozatímním Národním shromážděním a vládou vzešlou z dohody Národní fronty mělo být nahrazen parlamentem vzešlým z demokratických voleb - poté mělo dojít k odpovídající proměně vlády a nové prezidentské volbě - došlo posunování termínu voleb v závislosti na odchodu americké a sovětské armády - parlamentní volby se uskutečnily až 26. května 1946 -
-
právní úprava volebního práva a postavení parlamentu se výrazně proměnila oproti Ústavě z roku 1920, například se neuvažovalo o Senátu přijat zákon č. 28/1946 Sb. o stálých seznamech voličských o na základě těchto seznamů aktivní volební právo. Platilo jen v obci, kde byl volič zapsán o do seznamů zapsáni jen občané ČSR „české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti“, nezapisovaly se osoby proti nimž bylo zahájeno „přípravné soudní vyšetřování“ podle velkého retribučního dekretu nebo nařízení SNR č. 33/1945 Sb. n. SNR a osoby odsouzené podle malého retribučního dekretu o hranice aktivního vol. práva snížená z 21 let na 18 (počet voličů se tím zvýšil o půl milionu – jen pro zajímavost) a rozšířeno na vojáky a příslušníky SNB (což posílilo radikální levici) o seznamy sestavovány na dobu tří let zvláštními volebními komisemi vytvořenými MNV o zákon podrobněji proveden vládním nařízením č. 36/1946 Sb. s problematikou volebního práva a vůbec podoby Ústavodárného Národního shromáždění se týkal ústavní zákon č. 65/1946 Sb. z 11. dubna 1946 o Ústavodárném Národním shromáždění o zde byla deklarována volba parlamentu podle všeobecného, rovného a tajného práva a podle zásady poměrného zastoupení o potvrzení volebního práva čs. občanů (slovanské národnosti) bez rozdílu pohlaví o stanovení pasivního vol. práva na 21 let. o hlavní úkolem ÚNS byla příprava a přijetí nové ústavy o funkční období bylo stanoveno do doby, než se sejde nový zákonodárný sbor ČSR, nejdéle však na dobu dvou let o ÚNS mohlo vykonávat zákonodárnou moc na celém území ČSR, SNR měla vydávat do přijetí nové úpravy nařízení SNR. Působnost obou orgánů vymezena první pražskou dohodou. o v ústavním zákoně také zákaz majorizace pokud jde o státoprávní postavení Slovenska o jednokomorový orgán, který měl 300 členů; 24-členný Stálý výbor v jeho čele o dosud pro něj platila ustanovení Ústavy z roku 1920 a poslanecké sněmovně o zrušen volební soud, nahrazen ověřovacím výborem ÚNS
- 151 -
-
otázka postavení Slovenska byla kromě toho řešena 11. dubna 1946 druhou pražskou dohodou mezi vládou a SNR – podrobnější úprava pravomocí prezidenta a příprava celostátních norem, deklarace snahy odstraňovat významné rozdíly v právu platném v českých zemích a na Slovensku.
-
zmíněné volební předpisy byly po dosažení dohody v rámci Národní fronty doplněny zákonem č. 67/1946 Sb. o volbě ústavodárného Národního shromáždění o 28 volebních krajů celkem, 13 v zemi České, 6 v Moravskoslezské a 9 na Slovensku. o právo volit vázáno na splnění podmínek zákona 28/1946 Sb. (viz. výše) o byla stanovena volební povinnost - kdo nevolil, hrozila mu pokuta (vyňati občané 70 let +, vzdálení více než 100 km, „neodkladná povinnost úřadu nebo povolání“ o zachován princip poměrného zastoupení a vázaných kandidátek kandidovat mohly jen strany Národní fronty. o volby vypsal ministr vnitra vyhláškou ze dne 19. 4. 1946 o v českých zemích a i na Slovensku kandidovaly tak vždy 4 strany kdo se nerozhodl pro žádnou ze stran, mohl vhodit bílý lístek komunistický nápad, nekomunističtí politici je odsuzovali jako volební trik – vyjádřeno Ferdinandem Peroutkou v článku „Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý“ v březnu 1946 se strany Národní fronty dohodly na pravidlech volební soutěže o v agitaci nebudou napadat vládní program a prezidentské dekrety, zdrží se osobních útoků a budou připraveny ke spolupráci po volbách
-
-
výsledky voleb přinesly velké vítězství komunistické straně: o velké vítězství KSČ – 40, 17%, dále národní socialisté asi 24%, lidovci 20% a sociální demokracie 15% o na Slovensku ale zvítězila Demokratická strana (62%) a KSS (komunisté) jen 30%, přesto v ÚNS obsadili 114 mandátů o bílé lístky nakonec neměly příliš velký vliv, bylo jich odevzdáno za 0,4% hlasů
ještě před dokončením jednání o sestavení nové vlády se především na nátlak komunistické stran sešly stran Národní fronty i k otázce postavení Slovenska 27. června 1946 – byla uzavřena tzv. třetí pražská dohoda o měla posílit centralizační tendence a tak oslabit důsledky vítězství Demokratické strany na Slovensku o posílení ministerstev a vlády ve vztahu k SNR o příslib pokračující unifikace českého a slovenského práva -
18. června 1946 – sešlo se na ustavující schůzi Ústavodárné Národní shromáždění o předsedou byl na měsíc zvolen A. Zápotocký, pak národní socialista J. David 19. června 1946 – jednomyslná volba Edvarda Beneše prezidentem proběhla 19. června. 2. července 1946 – jmenována nová vláda – v čele Klement Gottwald o KSČ měla 7 členů vlády, KSS další dva o národní socialisté, lidovci a demokraté získali po 4 křeslech, sociální demokraté 3 o dva ministři,, Ludvík Svoboda a Jan Masaryk, byli bez politické příslušnosti -
-
vláda přijala vcelku umírněný Budovatelský program o založený především na dokončení rekonstrukce válkou poničené země založené na dvouletém hospodářském plánu klíčová byla otázka přípravy nové ústavy o ta měla vycházet z demokratických zásad Ústavy 1920, ale i z poválečných změn o zvláště byly zmíněny národní výbory, znárodnění, národní pojetí státu jako státu slovanských národů (bez zvláštních práv národnostních menšin) a dokončení tzv. národní očisty. - 152 -
-
-
neměnnou základnou zahraniční politiky mělo být spojenectví se SSSR, ale i prohlubování vztahů s VB, USA a Francií. partnery v Národní frontě se snažili komunisté uklidnit prohlášením, že vláda považuje znárodnění za ukončené v listopadu 1946 prošla vláda částečnou rekonstrukcí hlavně kvůli politické krizi na Slovensku a změnám ve složení Sboru pověřenců SNR k přípravě ústavy zřízen ústavní výbor formou zvláštního ústavního zákona č. 197/1946 Sb. o tvořili jej zástupci všech stran Národní fronty podle zásad poměrného zastoupení, generálním zpravodajem komunista Vladimír Procházka o jako poradní orgán tento výbor zřídil tzv. sbor expertů kde byli i tvůrci Ústavy 1920 – např. profesor František Weyr, A. Meissner aj. Hoetzel za návrh ústavy z pera profesora MU Vladimíra Kubeše se postavili národní socialisté o sladění zásad ústavy 1920 a pomnichovského vývoje s Masarykovskými ideály socializující demokracie Československý národ – odmítání asymetrický model postavení Slovenska o vyslovil se pro zemskou decentralizaci, rozdělení kompetencí mezi Národní shromáždění a zemské sněmy o velký důraz kladen na kontinuitu úpravy občanských práv a svobod včetně sociálních práv, návrh počítal i s ústavním soudem
ÚNOROVÉ UDÁLOSTI 1948 - komunisté již po volbách v roce 1946 vytyčili za cíl získání moci ve státě, ať již se tak mělo stát vítězstvím v následujících volbách nebo použitím násilných prostředků - nekomunistické strany začínají kritizovat komunistické praktiky - v průběhu roku 1947 se tak vedení Národní fronty dostalo do krize, která spěla ke svému únorovému vyvrcholení - situaci zhoršovala zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz, která se především promítla odmítnutí tzv. Marshallova plánu - vztahy mezi nekomunistickými stranami a KSČ vyhrotil v roce 1947 i tzv. Krčmaňský případ o na ministry národně socialistické stran Zenkla a Drtinu měl být spáchán atentát o stopy vedly k sekretariáty KSČ v Krčmani na Olomoucku (nevyšetřeno) konkrétním podnětem k propuknutí vládní krize se stala situace v bezpečnostních službách, které se stále více dostávaly pod kontrolu komunistické strany 20. února 1948 – 12 ministrů tří nekomunistických stran podalo demisi o vypukla otevřená politická krize o ministři předpokládali, že komunisté buď ustoupí, nebo prezident jmenuje novou vládu - KSČ se soustředila na ústavní řešení krize a vyzývala k plnění programu; zároveň však začala hledat příznivce kolaborace s novým režimem a hovořila o tzv. obrozené Národní frontě - hlavní úlohu měly sehrát tzv. akční výbory Národní fronty o tvořily se v ústředních institucích, úřadech a závodech o program očisty se dotkl i národních výborů všech stupňů o právně byla čistka v národních výborech založena na vyhlášce ministerstva vnitra o přechodné úpravě odvolávání členů národních výborů o dochází k odstraňování nekomunistických členů národních výborů - KSČ se snažila vytvořit situaci, ve které by musel prezident Beneš přijmout její požadavky a umožnit Gottwaldově rekonstruované vládě další vládnutí o nátlak prostřednictvím demonstrací a spolupráce s masovými organizacemi o KSČ podpořilo urychlené svolání sjezdu závodních rad a sjezdu zástupců rolnických komisí měly přijít s návrhy na další znárodnění a pozemkovou reformu sjezd závodních rad svolala komunisty kondolovaná Ústřední rada odborů odborové organizace byly vyzvány, aby zasílaly rezoluce na podporu KSČ -
- 153 -
-
-
-
-
nekomunističtí ministři, kteří podali demisi, věřili v parlamentní řešení krizi a spoléhali na prezidenta Beneše nerozhodnou situaci zaujímala sociální demokracie, která kritizovala jak rezignující ministry, tak KSČ důležitým prvkem řešení únorové krize byla fakt, že z rozhodování byl vyloučen parlament v noci z 24. na 25 února se vedení KSČ usneslo, že se K. Gottwald, V. Nosek a A. Zápotocký druhý den sejdou s prezidentem Benešem a budou požadovat přijetí demise a jmenování Gottwaldem přebudované nové vlády obrozené Národní fronty 25. února se podařilo KSČ zorganizovat masové shromáždění na Václavském náměstí, kde měla být vyhlášena generální stávka, pokud by prezident nepřijal Gottwaldovy požadavky o schůzka nedospěla ke jmenování nové vlády o ale Beneš si uvědomoval, že bez těší podpory prodemokratických sil není možný žádný odpor o po další schůzce rezignaci přijal a souhlasil se změnami ve vládě přes zdánlivé ústavní řešení politické krize představoval Únor 1948 státní převrat o KSČ se definitivně chopila moci ve státě a vyhlásila období nové, tzv. lidově demokratické republiky o to období chápala jako diktaturu proletariátu, které měla potlačit veškerou názorovou opozici a byla totalitárním systémem o lidová demokracie se měla soustředit na budování socialismu poté co Beneš přijal demisi ministrů, umožnil Gottwaldovi rekonstruovat vládu o ke komunisty loajální ministry KSČ měla mocenský monopol, Národní fronta se stala jen převodní pákou a jakousi fasádou nového režimu řada lidí byly obelhána komunistickou propagandou o československé cestě k socialismu a stalo se tak pomocí metody nátlaku ulice zaváděný politický systém se hodlal stát kopií stalinského systému v Sovětském svazu
rekonstruovaná Gottwaldova vláda předstoupila 10. března před Ústavodárné Národní shromáždění s programem zvaným též „Akční program“ o rozsáhlé přeměny v duchu lidové demokracie, zestátněné a centrálně plánované ekonomiky a očisty veřejného života o to vše měla zajistit nová ústava - došlo i k očistění Ústavodárného národního shromáždění , v parlamentu byl vytvořen tzv. Akční výbor parlamentní Národní fronty o někteří poslanci emigrovali, někteří byli zatčeni o byl přijat ústavní zákon č. 74/1948 Sb., kterým byla upravena volba, pravomoc a činnost Národního shromáždění volební období bylo stanoveno na 6 let, počet členů zůstal zachována na 300 byl rozšířen okruh osob, u který existovala tzv. překážka volebního práva, a narušena byla též tajnost hlasování - legitimací nového komunistického režimu se totiž měly stát nové parlamentní volby, naplánované na 30. květen 1948 o do příprav se promítnul postoj totalitní moci k demokracii o bylo navrženo, aby byla do voleb předložena jen jedna volební kandidátka Národní fronty (KSČ v ní měla získat 70% míst, zbytek měl být rozdělen jiným stranám) o žádná opozice, volič měl možnost volit kandidátku nebo vhodit bílý lístek o nový režim získal v atmosféře strachu 86, 6 % 7. června 1948 – abdikoval prezident Edvard Beneš 14. června 1948 – novým prezidentem zvolen Klement Gottwald, označovaný za „prvního dělnického prezidenta“
-
- 154 -
PODOBA POLITICKÉHO SYSTÉMU V POÚNOROVÉM OBDOBÍ - politický systém se po Únoru vyznačoval snahou komunistické strany zachovat zdání pokračování poválečného politického vývoje o komunisté využili koncept „obrozené“ Národní fronty a zachování existence dalších politických stran (pseudodemokratická fasáda totalitního režimu) - v červnu 1948 došlo ke sloučení KSČ se sociálně demokratickou stranou, ale členy KSČ se stala asi jen třetina původních členů sociální demokracie - ostatní strany prošli „očistou“ a redukcí členstva o Národně socialistická strana pokračovala jako Československá strana socialistická o dále zůstaly jen: Československá strana lidová, Strana slovenskej obrody a Strana slobody - Národní fronta prošla institucionální obměnou; byla nová organizační struktura: - pod její rámec spadly i organizace společenského života o odbory pouze jako nástroj KSČ o povolena byla jediná mládežnická organizace - Svaz československé mládeže, pro děti jen sjednocená organizace Pionýr o vznikly „ideově umělecké svazy“ spisovatelé, skladatelů,… o Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz tělovýchovy - Národní fronta se tak stala prostředkem kontroly nad převážnou částí veřejnéhoživota podle politiky určované představiteli komunistické strany - sdělovací prostředky podřízeny cenzuře - KSČ se stala jedinou vládnoucí stranou v Československu o politická moc byla soustředěna v rukou úzké špičky funkcionářů KSČ o formálně nejvýznamnější orgán KSČ byl sjezd a mezi sjezdy Ústřední výbor o klíčové postavení ale jen předsednictvo Ústředního výboru KSČ (politbyro) – v čele první tajemník ÚV KSČ -
-
-
politická moc na konci 40. let a v 50. letech byla ale soustředěna i v bezpečnostních orgánech ovládaných vysokými funkcionáři KSČ, což se projevilo ve vlně vykonstruovaných procesů postihujících i špičky komunistické strany řada lidí z obavy před ztrátou funkce nebo s nadějí na její vylepšení vstupovala do KSČ o podíl dělníků ve straně poklesl o stouplo množství úředníku, právnických profesí o tento trend podporovalo i zavedení systému tzv. nomenklatury, která znamenala vytváření seznamy funkcí a lidí, kteří je mohli vykonávat – o nich rozhodovali stranické orgány první léta z hlediska programu určoval program přijatý na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949, který obsahoval generální linii výstavby socialismu o zavedení diktatury proletariátu – vypořádání s politickými oponenty o podpora sociální oblasti o pětiletý hospodářský plán – centrálně plánované hospodářství, zapojení ekonomiky do hospodářského prostoru sovětského bloku
ÚSTAVA 9. KVĚTNA - až do vydání ústavy 9. května formálně platila Ústava z roku 1920, která byla ale proměněna pomnichovským vývojem, dekrety prezidenta republiky, normotvornou činností SNR i legislativní činností poválečných parlamentů o změny se dotkly vlády a parlamentu, volebního práva, státního občanství, apod. o zásadní proměnou prošel systém veřejné správy, jehož základem se stala soustava národních výborů - návrhy ústavy připravované v Ústavodárném Národním shromáždění obsahovaly prvky limitované a socializující demokracie poválečné doby - 155 -
-
-
-
-
přesto se v nich udržely některé principy parlamentní demokracie z Ústavy z r. 1920, jako např. koncepce dělby moci, zachování občanských práv a svobod sporná zůstala otázka státoprávního uspořádání československého státu o vedoucí přestavitelé KSS chtěli rozšířit pravomoci slovenských orgánů o většina z návrhu však byla zamítnuta návrh ústavy vyšel nakonec z připravených elaborátů ústavního výboru ÚNS o nejvýznamnější úpravy byly učiněny v preambuli a v koncepci tzv. základních článků o dále v pasážích týkajících se znárodnění, ekonomiky a národních výborů o zároveň bylo rozhodnuto, aby probíhala tzv. všenárodní diskuze o ústavě ještě před schválením ústavy přijalo Národní shromáždění řadu zákonů, které předznamenaly obsah ústavy a které dobře charakterizovaly cíle nového režimu díky „očistným akcím“ parlamentu byl návrh ústavy přijat dne 9. května 1948 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně hlasy 246 přítomných poslanců o hlasovalo se odděleně o jednotlivých částech – preambuli, základních článcích a o následujících kapitolách o prezident Beneš odmítl ústavu podepsat, ale ještě před nabytím její účinnosti odstoupil o ústavu tak podepsal až nový prezident Gottwald o Ústava 9. května byla přijata jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. po formální stránce se členila na: 1. Prohlášení – 12 článků, v nichž byly vyjádřeny základní ústavní zásady 2. Podrobná ustanovení ústavy – 10 kapitol se 178 paragrafy I. PREAMBULE - poměrně rozsáhlá preambule již odrážela ideologii nového režimu, když prohlásila, že československý lid je pevně rozhodnut vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu - zabývala se historickým vývojem, který interpretovala z marxistických, ale i národněpokrokových pozic II. ZÁKLADNÍ ČLÁNKY 1. Článek I. – zakotvena lidově demokratická republika, stejně jako zásada, že jediným zdrojem moci ve státě je lid 2. Článek II. – ústava výslovně hovořila o jednotné státě dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků 3. Článek III. – stát zaručoval svým občanům bez rozdílu pohlaví základní občanská práva a svobody, včetně nový sociálních práv (právo na vzdělání, právo na práci, na spravedlivou odměnu za práci, na odpočinek v práci) a zároveň tento článek obsahoval vymezení dvou „obecných“ občanských povinností 4. Články IV. – VII. – byla definována formální koncepce dělby moci - volební právo do jednokomorového Národního shromáždění mělo být obecné, rovné, přímé a tajné - prezident republiky jako hlava státu měl být volen Národním shromážděním na dobu 7 let a nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné měla být vláda - formálně nezávislá měla být i moc soudní, přičemž ústava předpokládala kromě soudců z povolání i soudce z lidu, kteří byli při rozhodování rovni - soudci byli vázáni právním řádem lidově demokratické republiky 5. Články VIII. a IX. – potvrdily zachování slovenských národních orgánů, tedy Slovenské národní rady a Sboru pověřenců 6. Článek X. – za nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresích a krajích a strážce práv a svobod lidu prohlásil národní výbory 7. Článek XII. – ústava zde potvrdila sociální a ekonomické proměny poválečného období, když hospodářství viděla založené na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví, na vlastnictví půdy podle zásady „půda patří těm, kdo na ni pracují“ – národní hosp. se mělo řídit prostř. jednotného hospodářského plánu - 156 -
III. PODROBNÁ USTANOVENÍ - některé změny realizovány ústavními zákony, ale těch nebylo vydáno mnoho - většina změn ale nezakotvena v ústavě, pouze prováděna prováděcími ústavními zákony tzn. neústavní!!! - obsah - 10 kapitol: 1. Základní práva a svobody - nebyla měněna ani doplňována, ale prováděcími zákony a politickými zásahy se stala pouhou bezvýznamnou deklarací, která v praxi přestala fungovat - likvidace osobních práv a svobod, politických práv, svobody pohybu a pobytu, svobody shromažďovací - rozvedena myšlenka občanských povinností – branná povinnost, pracovní povinnost, vlastenecká povinnost - zavedena cenzura tisku 2. Národní shromáždění - v ústavě formálně zakotvena parlamentní forma vlády - realita ale jiná, faktická politická a státní moc soustředěna do jedněch rukou KSČ - jednokomorový parlament - volby - v ústavě zakotven poměrný systém, ale v praxi existovala jednotná kandidátní listina Národní fronty, která vyloučila všechny ostatní kandidáty, přijat 26/1954 - Ústavní zákon o volbách do NS a Slovenského národní rady, který zavedl jednomandátové volební obvody dle sovětského vzoru (1 poslanec na 35 000 ob.) - imperativní mandát - v ústavě nebyl zakotven, ale v praxi fungoval - Předsednictvo NS - interpretace zákonů - když NS nezasedalo, mohlo Předsednictvo NS vydávat neodkladná opatření, která pak byla dodatečně schvalována NS 3. Prezident - návaznost na Ústavu 1920 - prezidenta volí NS na 7 let, možnost 2x - kontrasignace, imunita, neodpovědnost z funkce, možnost stíhání pouze za velezradu - změna- výjimka pro Beneše, nemohl být zvolen 2x - náměstek prezidenta - nový úřad, náměstek zastupoval prezidenta, který nemohl vykonávat svůj úřad 4. Vláda - složení: předseda, předsedovi náměstci, ministři, státní tajemníci - jmenována prezidentem, odpovědna NS - vláda se stává nejdůležitějším orgánem ve státě, přestože ústava zakotvuje parlamentarismus!!! - stalo zosobněním centralizace státní správy a jeho ovládnutí komunistickou stranou - řada právně relevantních otázek byla upravena nikoliv zákonem, ale nařízením vlády - postavení vlády bylo posíleno také právním přijetím pětiletých hospodářských plánů - přijat: 241/1948 Sb. - Zákon o prvním pětiletém hospodářském plánu - zmocnil vládu vydávat nařízení s mocí zákona, když to bylo nutné kvůli splnění pětiletky - posílil pravomoci vlády na úkor parlamentu = protiústavní zmocnění 47/1950 Sb. - Ústavní zákon o úpravách v organizaci veřejné správy - takže sice původně platilo, že ministerstva mohla být zřizována jen zákonem, ale díky tomuto ÚZ mohla vláda zřizovat/rušit ministerstva, jak chtěla, přestože sama nemá pravomoc vydávat zákony - 157 -
5. Slovenské národní orgány - Ústavní zákon o slovenských národních orgánech - 33/1956 Sb. stanovil, které pravomoci připadnou slovenským národním orgánům na úkor ústředních orgánů (hl. vlády) 6. Národní výbory - orgány státní moci v obcích, okresích a krajích, vykonávají zde veřejnou správu - v ústavě sice řečeno, že jsou odpovědny lidu, v praxi ale fungoval imperativní mandát a NV fakticky ovládala KSČ 7. Soudy - v ústavě zakotveny jen: NS, nejvyšší vojenský soud a správní soud, v ústavě nebylo nic o ÚS ani o Volebním soudu - soudci z lidu = novinka, povoláváni příslušnými Národními výbory - přijat: Ústavní zákon o soudech a prokuratuře - 64/195 Sb. o vytvořena nová soustava soudnictví a prokuratury dle sovětského svazu o soudy: a) obecné = nejvyšší, krajské a lidové (původně obecní) b) zvláštní = vojenské a rozhodčí o zrušen Nejvyšší vojenský soud a Správní soud, zůstal jen Nejvyšší soud = nejvyšší soudní orgán o generální prokurátor oddělen od ministerstva spravedlnosti, dohlížel na veškeré provádění zákonů a pr. předpisů 8. Hospodářské zřízení - úplně nová část ústavy, která v Ústavě 1920 nebyla - jednotný hospodářský plán - zavedení plánovaného hospodářství - stanovuje 3 možné způsoby vlastnictví: a) Soukromé vlastnictví - podniky pouze do 50 zaměstnanců a půda pouze do 50 ha - ale po čase fakticky odstraněno, jelikož malí podnikatelé nuceni vstupovat do družstev b) Družstevní vlastnictví c) Národní vlastnictví - komunální vlastnictví = ta část národního vlastnictví, která neslouží jako celostátní majetek, ale jako majetek určitého správního celku (obce, okresu, kraje) 9.-10. Obecná ustanovení, závěřená a přechodná ustanovení - rozebírají státní občanství, hranice ČSL, hl. město ČSL, státní symboly, … - § 171 = interpretační paragraf o paragraf, který legalizoval neústavnost a nezákonnost!!! o řečeno, že všechny 3 části Ústavy platí jako celek, a při výkladu je nutno vycházet z ústavy jako celku -
samotná ustanovení ústavy byla jen proklamací, kterou komunistický režim nemíní dodržovat neexistence ústavního soudu a likvidace Nejvyššího správního napomáhala reálnému obcházení textu ústavy Národní shromáždění se stalo do značné míry továrnou na zákony, které připravila vláda a schválily orgány KSČ – v této souvislosti se hovoří o „kulise“ či „komparsu centrálně řízeného divadla“
- 158 -
35. Československý ústavní vývoj 1948 - 1960 ZMĚNY V ÚSTAVĚ 9. KVĚTNA - určité části ústavy byly v letech 1948 – 1960 doplňovány novou úpravou a nejčastěji byly změny prováděny dokonce jen na úrovni prováděcích předpisů - za nejvýznamnější změny v ústavě lze považovat přijetí: o ústavního zákona č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře o zákona o zlidovění soudnictví o zákona č. 194/1949 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství o ústavního zákona č. 81/1953 Sb. o řízení národních výborů vládou o ústavní zákon č. 12/1954 Sb. o národních výborech o ústavní zákony č. 26 a 27/1954 Sb. o volbách o Národního shromáždění a o volbách do slovenské národní rady - zejména poslední dva zmíněné ústavní zákony přinesly některé změny ve způsobu volby do parlamentu, prezentované jako další demokratizace voleb – na podstatě vole v totalitním režimu se však nic neměnilo o změny spočívala ve zrušení pevně daného počtu poslanců Národního shromáždění o úpravou volebních obvodů podle zásady, že určitý počet poslanců reprezentuje určitý počet obyvatel (1 poslanec měl reprezentovat 35 000 obyvatel) o kandidáti na poslance NS byli ze zákona považování za kandidáty Národní fronty o na základě těchto předpisů byly v listopadu roku 1954 provedeny volby do Národního shromáždění i do Slovenské národní rady -
-
-
další zajímavou otázkou ústavního vývoje mezi lety 1948 – 1960 byl osud celé kapitoly 5 Ústavy 9. května, pojednávací o slovenských národní orgánech již koncem roku 1954 došlo k obnovení diskuzí o postavení slovenských národních orgánů, a tím i vztahů Čechů a Slováků ve společném státě o Slovenská národní rada byla v 50. letech jednak personálně postižena probíhajícími politickými procesy a jednak v letech 1950 – 1953 prakticky ani nezasedala o v dubnu 1956 přijalo Politické byro ÚV KSČ usnesení o zvýšení pravomoci slovenských národních orgánů o usnesení bylo provedeno ústavním zákonem č. 33/1956 Sb. – pravomoci Slovenské národní rady a Sboru pověřenců se zvýšily v oblasti kultury, školství, zdravotnictví a zemědělství období let 1948 – 1960 také nebylo jednolitým obdobím z hlediska politického vývoje když po Stalinově smrti zemřel 14. března Klement Gottwald došlo i k určitým změnám ve vedení komunistické strany a v politice KSČ o avšak nebyly vyplněny naděje na větší politické změny a mocenské přesuny o podle očekávání byl zvolen prezidentem Antonín Zápotocký, důležitý post prvního tajemníka ÚV KSČ zaujal Antonín Novotný o vedení KSČ přijalo usnesení o zahájení nového kurzu, avšak snažilo se spíše vyhovět doporučení sovětských představitelů další významný impuls k alespoň částečné proměně původní podobu výkonu politické moci komunistickou stranou přinesl XX. sjezd Komunistické strany Sovětské svazu, na němž N. S. Chruščov v tajné zprávě odhalil a kritizoval některé projevy kultu Stalinovy osobnosti a nezákonnosti jeho vlády o to bylo inspirací pro české komunisty, aby se podívali na svoji vlastní minulost, zejména na politické procesy o odbory začaly hlasitěji vyjadřovat své požadavky a zájmy ochrany zaměstnanců o v květnu 1956 však vedení KSČ označilo celospolečenskou diskuzi k závěrům XX. sjezdu KSSS za ukončenou - 159 -
-
-
o celostátní konference v červnu 1956 přijal nic neříkající usnesení o likvidaci byrokratismu a o změnách v řízení ekonomiky o reflektovány však byly nejkřiklavější příklady nezákonností, což vedlo k požadavku novelizovat trestní zákon a trestní řád po smrti A. Zápotockého na konci roku 1957 byl prezidentem zvolen první tajemní ÚV KSČ Antonín Novotný o stranická a státní funkce se opět dostalo do jedněch rukou, což potvrdilo nadvládu jedné státostrany – KSČ – nad celou československou společností vedení KSČ se snažilo ve druhé polovině 50. let zaměřit především na řešení aktuálních ekonomických a sociálních problémů, a dovršit tak výstavbu základů socialismu o tyto změny měly za cíl zmírnit společenské napětí a nepřipustit vyhrocení vývoje vztahu strany a společnosti, jak tomu došlo v Polsku či Maďarsku o toto směřování potvrdil zejména XI. sjezd KSČ, konaný v roce 1958 o KSČ začala poté hovořit o dobudování základů socialismu, což se projevilo např. v zásadních změnách právního řádu či přípravě nové ústavy
PŘÍPRAVA A PŘIJETÍ ÚSTAVY Z ROKU 1960 - na konci 50. let bylo stále více zřejmé, že původní ústavní úprava, zejména svými původně demokratickými „krycími“ prvky, neodpovídá povaze komunistického režimu - ve vedení KSČ se proto objevily hlasy volající po nové ústavě - v červnu 1958 se konal XI. sjezd KSČ, který konstatoval, že byla „dovršena socialistická výstavba, odstraněny zbytky vykořisťovatelských tříd, vbrzku bude předstižena úroveň vyspělých kapitalistických států ‘‘ -
-
vedením KSČ bylo především zdůrazňováno, že ústava musí být již ústavou socialistického státu o ústava měla potvrdit vedoucí úlohu dělnické třídy a jejího „předvoje“ KSČ o stejně jako socialistický charakter politického, ekonomického a sociálního systému návrh nové ústavy projednal ÚV KSČ na počátku dubna 1960 a rozhodl, že o ústavě bude probíhat všenárodní diskuze v Národní frontě , plně pod kontrolou stranických funkcionářů výsledky diskuze spolu s návrhem Ústavy byl projednán na III. celostátní konferenci KSČ, která proběhla na počátku července 1960 v červnu 1960 proběhly volby do Národního shromáždění (NS), Slovenské národní rady (SNR) a národních výborů (NV), který byly jen manifestačním potvrzením politické situace reálného socialismu
11. července 1960 – Národní shromáždění schválilo návrh nové Ústavy a ústava byla vyhlášena ve Sbírce zákonů jako ústavní zákon č. 100/1960 Sb. o významný předěl v československých (čsl.) ústavních dějinách o degradace právní kultury, ideologická indoktrinace, ale na druhou stranu byla „méně fiktivní“ něž Ústava 9. května z roku 1948 o ústava z roku 1960 realizovala i ústavní potvrzení „vedoucí úlohy“ Komunistické strany Československa o ústava též výslovně prohlásila československý stát za socialistický o ústava se členila do úvodního Prohlášení (Preambule), devíti hlav a 112 článků • Prohlášení (preambule) dokončení etapy budování základů socialismu, vyhlášena další etapa vytváření předpokladů pro přechod od socialismu ke komunismu • 1. hlava: Společenské zřízení Československá socialistická republika byla socialistickým státem založeným na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence - 160 -
zakotvena vedoucí úloha KSČ ve státu i společnosti (čl. 4), základní ideologie marxismu- leninismu (čl. 16) zakotven politický systém Národní fronty a úloha ,,dobrovolných společenských organizací‘‘ (př. ROH) v hospodářské oblasti prohlásila za základ státu zespolečenštění výrobních prostředků, plánovací hospodářství, socialistické vlastnictví (státní, družstevní), připuštěno i osob. vlastnictví a omezeně i drobné soukromé vlastnictví zakotvení mezinárodního směřování – orientace na SSSR 2. hlava: Práva a povinnosti občanů stavěla zájmy společnosti nad zájmy jednotlivce formulovány úžeji a méně konkrétně než v Ústavě z 9. května rovnost občanů před zákonem bez zřetele na národnost a rasu, rovnost muže a ženy v rodině, práci i ve veřejné činnosti široce upravena hospodářská a sociální práva (na práci, na ochranu zdraví, ochranu rodiny,…) formálně zakotvena i polit. práva a osobní svobody, ale v zájmu pracujícího lidu (svoboda projevu, slova, shromažďování,…) náboženské svobody – víra není důvodem pro neplnění občan. povinností! další povinnosti- dbát zájmů státu, chránit socialistické vlastnictví, … neplatila zásada, že občanovi lze uložit povinnost jen na základě zákona (prováděcí právní předpisy) 3.,4.,5. hlava: Dělba moci formálně dělba pravomocí mezi NS, prezidenta a vládu, ale upřednostnění jednoty výkonu stát. moci (moc NS + čl. 4) → definitivní upuštění od klasické dělby moci NS – 300 členů, na 4 roky, imperativní mandát nejvyšší zákonodárný orgán volí prezidenta, ratifikuje mez. smlouvy, vyslovuje nedůvěru vládě, vypovídá válku, volí členy Nejvyššího soudu, odpovídal mu generální prokurátor 30 členné představenstvo – mohlo vydávat zákonná opatření (schvalována na nejbližším zasedání NS, nemohla měnit Ú) upřednostnění projednávání důležitých otázek v ÚV KSČ 6. hlava: Slovenské národní orgány výrazným prvkem byla centralizace, která se projevila v omezení slovenských národních orgánů NS mohlo zrušit práv. předpisy SNR, zrušen Sbor pověřenců 7. hlava: Národní výbory potvrzení zvýšení pravomoci správní organizace státu – 10 krajů, 108 okresů, hl. město Praha 8. hlava: Soudnictví, prokuratura
•
•
•
• •
- 161 -
36. Tzv. Právnická dvouletka a její výsledky v právu občanském a rodinném PRÁVNICKÁ DVOULETKA
Viz otázka č. 31
VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA A. Občanský zákoník 1950 - vyústěním právnické dvouletky v oblasti občanského práva se stal nový občanský zákoník vydaný pod číslem 141/1950 Sb. s účinností od 1. ledna 1951 - jeho vydáním došlo ke sjednocení občanskoprávní úpravy na celém území Československa, když dosavadní Všeobecný občanský zákoník na základě recepce neplatil na území Slovenska - jeho charakter byl určen revolučním programem komunistické strany - měl narušit tradiční civilistickou konstrukci a o nahradit ji novým uspořádáním a novými instituty o navzdory snahám však základní rysy zachovány (tradiční smluvní typy, tradiční instituty obligací, věcných práv i obecné části) o ačkoliv měli kodifikátoři jako koncepční předlohu ruský občanský zákoník z r. 1922 a principy sovětské ústavy z r. 1936, vzhledem k časové tísni museli vycházet z nerealizovaného předválečného návrhu OZ a spolupracovat tak se skutečnými civilistickými odborníky - v duchu politického programu reformy československého právního řádu byl vystavěn na principu kolektivního zájmu nadřazeného nad zájmy jednotlivce o nejvýraznějším dokladem toho byla nové konstrukci vlastnického práva s preferencí socialistických forem vlastnictví o odkaz svobody jednotlivce v soukromém právu s odkazem na přirozené právo bylo marxistickou naukou chápáno jako ospravedlnění pro hromadění majetku vládnoucí třídou o primárním cílem komunistické ideologie bylo odstranění soukromého vlastnictví a jeho nahrazení kolektivními formami vlastnictví - důvodová zpráva konstatovala potřebu administrativní regulace smluvní volnosti podle potřeb hospodářského plánování - v tomto smyslu byla akcentována politická úloha nového občanského zákoníku, z něhož vyplývala zejména jeho výchovná, resp. převýchovná funkce - nejvýraznějším zásahem bylo zavedení strukturovaného vlastnictví, resp. rozlišování vlastnických typů - prakticky zrušen institut res nullius, resp. deformace na kategorii věcí ve vlastnictví státu a bez individuálního vlastníka - byla zrušena zásada superficies solo cedit, což vyvolalo nutnost legislativně kvalifikovat stavbu jako nemovitost (do té doby součástí pozemku) - zásadní změny nastaly v oblasti derivativního nabývání vlastnictví, když účinky převodu nemovitostí vázal zákoník na perfekci smlouvy a zápisu do pozemkových knih přikládal pouze deklaratorní účinky B. Základní instituty občanského práva I. Vlastnické právo - otázku společenské role vlastnictví spojovali komunističtí myslitelé zejména s legitimitou tzv. soukromého vlastnictví o spatřovali v něm zásadní překážku v realizaci komunistického programu o z tohoto důvodu proklamovali zrušení soukromého vlastnictví
- 162 -
-
-
-
-
ideologickým argumentem pro prosazování nového vlastnického práva se stala kritika proti následujícím atributům vlastnického práva: a) Jednota vlastnických forem – tradiční obč. právo nerozlišovalo různé zájmy b) Přirozenoprávní charakter – podle marxistů to je účelové tvrzení c) Neomezené panství nad věcí – marxisté jej naopak chtějí podřídit přísně regulaci společně s přechodem na jednosektorovou ekonomiku mělo dojít k úplnému splynutí jednotlivých forem socialistického vlastnictví radikální reforma vlastnického práva se stala základním kamenem pro ideologickou inovaci požadavkem bylo, aby jedinec koordinoval a fakticky tedy podřizoval své zájmy zájmům společnosti zdůrazňovalo se omezení vlastnického práva, které bylo provedeno pozitivním výčtem: o „Vlastník smí s věcí v mezích právního řádu nakládat, ji požadovat od každého, kdo má neprávem v své moci, a neoprávněnému zásadu se opřít.“ OZ 1950 stanovil, že socialistické vlastnictví je nedotknutelný zdroj bohatství a síly republiky a pracujícího lidu československý právní řád vymezil 4 základní formy vlastnictví: 1. Státní vlastnictví - charakter st. socialistického vlastnictví se odvíjel od politicky vytyčené úlohy, spočívající v reformě hospodářských a společenských poměrů - koncepce státního vlastnictví je založena na procesu znárodnění - otázkou, která se řešila, byla, kdo je subjektem socialistického státního vlastnictví – musel být zohledněn názor, že je to jednak stát, jednak pracující lid (národ) - byl to druh kolektivního vlastnictví, ale nesmí se zaměňovat s pojmem socialistického vlastnictví, neboť státní soc. vlastnictví bylo jen vyšší formou - vedle státního vlastnictví, spadalo do kategorie socialistického vlastnictví také vlastnictví lidových družstev 2. Družstevní vlastnictví - předmětem družstevního vlastnictví nemohlo být nic, co mohlo být výlučně předmětem státního vlastnictví - užívání půdy zemědělskými družstvy bylo chápáno jako institut tzv. trvalého užívání, které družstvo získalo k majetku, který byl buď v soukromém nebo státním vlastnictví členů družstva o členovi tak zůstalo tzv. holé vlastnictví, které jej opravňovalo k navrácení pozemku v případě vystoupení z družstva o ze sdruženého pozemku mohla být členovi ponechán tzv. záhumenek - v praxi tedy družstvo hospodařilo buď na soukromé nebo na státní půdě 3. Osobní vlastnictví - individuální forma socialistického vlastnictví - týkalo se předmětů osobní spotřeby, úspor z práce a dědictví – do popředí se klade jeho spotřební hodnota nebo pracovní původ (v OZ 1950 jde o peněžních úspor) - osobní vlastnictví mělo tři základní rysy: a) Nerozlučná spojitost se socialistickým společenským vlastnictvím b) Původ spočívající v práci občana ve prospěch společnosti c) Spotřební charakter - osobní vlastnictví bylo tedy přípustným druhem individuálního vlastnictví, které se od soukromého vlastnictví lišilo svým socialistickým charakterem - regulace nabývání individuálního vlastnictví mělo potlačit majetkové rozdíly ve společnosti a připravit na přechod ke státnímu zřízení bez ind. vlastnictví 4. Soukromé vlastnictví - nemělo povahu socialistického vlastnictví a bylo vnímáno jako přežitek - odlišení soukromého vlastnictví kapitalistické povahy od soukromého vlastnictví drobných výrobců, jehož existence v prostředí lidové demokracie je přijatelná - 163 -
II. Právní dispozice s pozemky - občanský zákoník z r. 1950 potvrdil tradiční heslo půda „patří těm, kdo na ni pracují“ - pozemky nemohou (na rozdíl od staveb) být předmětem osobního vlastnictví, ale mohou být předmětem soukromého vlastnictví III. Superficies solo cedit - právní oddělení stavby od pozemku mělo nejen zajistit samostatně hospodaření družstev s vlastním majetkem, ale především mělo zabránit právnímu přirůstání staveb postavených na družstevní půdě, která de iure setrvávala v soukromém vlastnictví členů družstva i po jejich vstupu do družstva IV. Obligační právo - funkce obligačního (závazkového) práva byla podřízena centrálnímu hospodářskému plánování - těžiště úpravy obligačního práva tak spočívalo v úpravě tzv. hospodářských smluv - i nadále upravoval tradiční smluvní typy - úpravou obligačního práva vyvolává OZ 1950 zdání určité kontinuity vůči ABGB VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA - reformu rodinného práva lze hodnotit kladně i po pádu režimu, přinesla totiž: o zrovnoprávnění manželů, zlepšení postavení žen o zrušena otcovská moc nad dětmi, zrovnoprávněny nemanželské děti s dětmi legitimními a došlo k vytvoření institutu majetkového společenství manželů o pro věřící považováno jako útok na církev katolickou - na druhou stranu byla povaha některých institutů ve své původní podobě ovlivněna dobou vzniku o výchova a rodina založena na kolektivistickém přístupu z tezí marxismu leninismu o manželství a rodina chápány jako společenská jednotka, jejíž účel a funkce jsou podřízeny zájmům veřejnosti o klíčovou roli při zajišťování nového modelu rodiny měl sehrát stát, který měl přímo nebo nepřímo působit na manžele -
-
vývoj rodinného práva v letech 1948 – 1989 se odvíjel od kodifikace tohoto odvětví v podobě dvou samostatných kodexů, čímž se rodinněprávní tematika odštěpila občanského zákoníku výchozím legislativním krokem bylo v tomto směru vydání zákona o právu rodinném (ZPR), jenž byl publikován pod číslem 265/1949 Sb. v rámci právnické dvouletky o obligatorní občanský sňatek, uzavřený před věcné i místně příslušným národním výborem o zrušil patriarchální moc a nahradil ji moci rodičovskou (stejná právy při výchově dětí) o zrušil moc nad manželkou o zavedeno majetkové společenství manželů o rovné postavení rodičů při rozhodování o výchově i o společném majetku o rovnoprávné postavení nemanželských i manželských dětí druhým kodexem byl zákon o rodině (ZOR) vydaný pod číslem 94/1963 Sb. o původně měl byt novelou ZPR o nakonec zohledněna potřeba zkoncentrovat do té doby značně roztříštěnou úpravu rodinného práva, a bylo tak přistoupeno k vypracování nového zákoníku o navazoval na model rodiny prosazovaný již zákonem o právu rodinném o v jistém ohledu přinesl změny: odstraněna rodičovská moc > práva a povinnosti rodičů zrušen pojem poručnictví a zachován pouze termín opatrovnictví posílena úloha a pravomoc národních výborů při tzv. společenské kontrole výchovy dětí možnost uložit napomenutí rodičům nebo nezletilým přenesení majetkových vztahů do občanského zákoníku - 164 -
37. Základní rysy československého právního vývoje 1948-1960 OBČANSKÉ PRÁVO A. Obecná charakteristika - ačkoliv občanské právo procházelo v letech 1948 – 1989 různými etapami, obecně bylo vždy doprovázeno změnami nejen v právním řádu, ale zejména v oblasti sociální a ekonomické - sekáváme se s cílenou snahou o vybudování nového občanského práva založeného na ideologických tezích marxismu-leninismu po vzoru Sovětského svazu o předpokladem odbourání institutů a principů tradičného ius civile (ve skutečnosti se to nikdy dokonale nepodařilo) o československé OP se vyčlenilo mezi rodinu tzv. socialistického práva spíše konkrétními instituty - role práva přímo definována politickými direktivami stranického vedení KSČ, které usiluje o vytvoření mechanismů pro kontrolu lidí a manipulaci s nimi - celé občanské právo mělo ve smyslu lidově demokratických principů působit na tradiční sociální vazby a společenské hodnoty, narušovat je a vytvářet nové - ústředním motivem občanského zákoníku se stala přísná regulace majetkových vztahů o důvodová zpráva k OZ 1950 otevřeně proklamuje, že těžiště úpravy vlastnického práva v OZ spočívá v ustanoveních o jeho omezení o OZ měl zajistit kontrolu a dohled státu nad téměř veškerým majetkem (např. zavedením povolovacího řízení pro dispozici s klíčovými komoditami, zejména s půdou, nebo dokonce konfiskace majetku) B. Atributy občanské práva - komparativní nauka chápe právo států ovládaných komunistickým režimem jako svébytný právní systém - v rámci celkového charakteru socialistického práva hrály výraznou roli specifické atributy občanského práva; jeho hlavní znaky v prostředí československého státu můžeme vymezit následovně: 1) Programová snaha o odstranění tradičních principů kontinentálního ius civile vybudovaného na základech římského práva - mělo být vybudované zcela nové občanské právo, které mělo odrážet zájmy lidu, resp. dělnické třídy - k radikální změně došlo v OZ 1964, jenž byl vystavěn na zcela nové konstrukci 2) Odstranění tradičního právního dualismu rozlišujícího právo veřejné a soukromé - komunistická ideologie spojovala soukromé právo s vykořisťováním dělnické třídy - výzva k likvidaci soukromého práva, přesněji k odstranění právního dualismu - popřena soukromoprávní povaha občanského práva, vše veřejnoprávní - konečnou metou ideologických představ bylo odumření práva a státních struktur (v prostředí komunismu již měly být zbytečné) 3) Centralismus a kogentní právní úprava - důraz na výchovné poslání občanského práva - posílení kogentní úpravy na úkor dispozitivních ustanovení; zostření státního dohledu nad dispozicí s majetkem - popírání soukromoprávních principů jako smluvní svoboda, autonomie vůle (např. pro platnost některých druhů smluv podmínka souhlasu státního orgánu)
- 165 -
4) Snaha o potlačování individualismu a prosazování kolektivismu - nadřazení kolektivního zájmu nad individuálními, což znamenalo snížení ochrany jednotlivce - nově stanovena práva a povinnosti jednotlivce vůči státu, nové formování sociálních pozic a vzájemných vztahů mezi jednotlivci - úkolem výchova občana ke kolektivnímu duchu 5) Třídní charakter práva - ústředním motivem poukazování na tzv. třídní boj (třídní antagonismus) - dle komunistické doktríny je společnost rozdělena do tříd, vládnoucí třída ovládající výrobní prostředky vykořisťuje dělnickou třídu (proletariát) - produktem se stala aplikace práva dle třídního hlediska (nejmarkantněji se projevovala v 50. letech a na počátku normalizace, nikdy zcela nevymizela) 6) Rozdrobení tradičně rozsáhlé civilistické materie a zúžení obč. práva na majetkové právo - tendence k silné oborové specializaci, drobení občanského práva do užších odvětví - vyčlenilo se např. právo rodinné, pracovní, hospodářské, pracovní, … (základem nově vznikajících oborů dřívějšího občanského práva se staly nové zákoníky – zákoník práce, hospodářský zákoník, …) - zúžení občanského práva jen na majetkoprávní úpravu 7) Redukce funkce občanského práva na nástroj k prosazování hospodářských a ideologických cílů - funkce práva podřízena ekonomice státu - důvodová zpráva k OZ 1950 hovořila přímo o nové funkci občanského práva, jehož nejdůležitějším úkolem mělo být upevňování zásad plánovaného hospodářství 8) Přehnaná snaha o zjednodušování právní úpravy - zjednodušování právní úpravy, terminologie, řady institutů (pro lepší srozumitelnost laikům) - snahy se projevily v OZ 1950 a hlavně OZ 1964 – vedly ale k množství mezer a nejasností Dále viz. předchozí otázka Vliv právnické dvouletky na občanské a rodinné právo C. Ústavní základy občanského práva - ideologickým východiskem pro legislativní vývoj občanského práva se stala Ústava 9. května - nová ústava přímo či nepřímo položila základy všech právních odvětví o hospodářská soustava Československé republiky je založena na znárodnění o v duchu potlačování individuality byla zásadou „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ položeny základy kolektivního hospodaření s půdou o ústava vymezila nové pojetí vlastnického práva o zavedeno monopolní státní vlastnictví národního majetku o formálně byla zakotvena ochrana soukromého vlastnictví o dalším atributem lidově demokratické republiky byla pracovní povinnost - charakter dalšího vývoj naznačovala preambule nové ústavy přijaté v roce 1960 o vycházela z politických proklamací dokončení výstavby socialismu, dále se mělo směřovat k dosažení komunismu o i nadále (alespoň formálně) respektuje dvousektorovou ekonomiku, když umožňuje drobné soukromé hospodářství o explicitně označila státní a družstevní vlastnictví za socialistické společenské vlastnictví upravila ochranu osobního vlastnictví o základem pro druhou vlnu legislativní reformy – završení etapy budování socialismu a nastoupení cesty ke komunismu - 166 -
TRESTNÍ PRÁVO A. Základní rysy československého trestního práva v 50. letech 1. Trestní právo považováno za jednu z nejdůležitějších součástí lidově demokratického práva, jedná se o právo „socialistického typu“, lidová demokracie považována za „politickou formu diktatury proletariátu“ 2. Zdůrazňován třídní charakter a účel práva „chrání společenské vztahy, které jsou vhodné a výhodné pro dělnickou třídu a všechny pracující“ 3. Směřování trestní represe: „zaměřeno k potlačení odporu třídních nepřátel socialismu“ 4. Výchovná role 5. Socialistický demokratismus - socialistické trestní právo je na rozdíl od kapitalistických států skutečně demokratické, neboť chrání demokratická práva a svobody většiny společnosti, zejména širokých mas pracujících 6. Projev „proletářského internacionalismu“ – závazek trestat jednání namířená proti zájmům Sovětského svazu a států sovět. bloku 7. Princip tzv. socialistické zákonnosti – přetvoření zásady „není trestného činu bez zákona a není trestu bez zákona“, zde to ovšem byl prokurátor, kdo dohlíží na dodržování zákonů B. Vývoj trestního práva po právnické dvouletce - vývoj práva založeného na právnické dvouletce prošlo v 50. letech poměrně složitým vývojem - ji v roce 1953 byly přijat zákon č.102/1953 Sb., na jehož základě nejzávažnější přestupky byly projednávány před soudy, nikoli národními výbory 1956 - jednání ÚV KSČ (březen, duben) a Celostátní konference KSČ (červen) o jednání se týkala činnosti orgánů bezpečnosti a soudů o navazuje na projednávání závěrů XX. sjezdu KSSS o Celostátní konference KSČ odsoudila případy porušování socialistické zákonnosti v politických procesech a konstatovala, že se na nich podílel i trestní řád přijala závazná usnesení, která ovlivnila přípravu odpovídajících zákonů, novelizaci stávajících předpisů - snaha odstranit ty části trestního řízení, které umožnily dopouštět se masových nezákonností v politických procesech - v prosinci roku 1956 byl přijat nový trestní řád zákonem č.64/1956 Sb. s účinností od 1.1.1957 o § 1 a 2 obsahují základní zásady trestního řízení o výslovné prohlášení presumpce neviny, právo na obhajobu, o nezávislost soudců, přímá účast lidu na rozhodování, senátní rozhodování, zásada objektivní pravdy, zásadu obžalovací, ústnosti, zásadu volního hodnocení důkazů o zřízen institut vyšetřovatelů prokuratury prokurátor právo dávat vyšetřovatelům pokyny, jak provádět přípravné řízení, některé důkazy může provést sám o institut předběžného projednání žaloby soudem o soud projedná zda při vyšetřování dodržen zákon a zda jsou důvody pro obžalobu dostatečné o posílena role soudu v hlavním líčení – má rozhodovat na základě důkazů provedených v hlavním líčení - v prosinci 1956 změněn trestní zákon zákonem č.63/1956 Sb. - novelizovány zákony o organizaci soudů a o prokuratuře o nový trestní zákon měl napravit nejviditelnější nedostatky trestního zákona z roku 1950 o reforma zejména oblasti trestů – poukaz na posílení výchovné role a větší individualizace trestů (větší ohled na osobu pachatele) změna trestu doživotí na 25let – používal se vedle trestu smrti tam, kde byl původně trest smrti jako jediný - 167 -
-
-
snížení trestních sazeb o nové skutkové podstaty o trest propadnutí jmění z obligatorního na fakultativní zákon o kárném stíhání rozkrádání majetku a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví o umožňuje projednávání rozkrádání a poškozování m. v s. v. jen kárným orgánem pokud škoda do 500Kč a je zřejmé, že kárné provinění bude dostatečné k „výchově zaměstnance“ specializované zákony s trestně právní problematikou o Zákon o umělém přerušení těhotenství č. 68/1957 Sb. umožňuje trestání osob, které těhotné ženě pomáhaly nebo ji svedly k přerušení těhotenství žena sama byla beztrestná stanovil podmínky pro umělé přerušení těhotenství ve zdrav. zařízení souhlas ženy + rozhodnutí zvláštní komise o Zákon o trvalém usídlení kočujících osob č. 74/ 1958 Sb. možnost trestně postihnout osoby, které by setrvaly u kočovného života ačkoliv jim byla „poskytnuta pomoc k trvalému usídlení“
PRACOVNÍ PRÁVO - namísto kodexu existovala změť právních předpisů korigující pracovní právo a pracovní právo nebylo zahrnuto ani do občanského zákoníku z r. 1950 - v platnosti proto zůstaly až do vydání Zákoníku práce v roce 1965 paragrafy o služební smlouvě ze starého Všeobecného zákoníku občanského (1811) - pracovní právo se tedy až do přijetí Zákoníku práce vyznačovalo vysokou mírou dekodifikace, tj. roztříštěnosti právní úpravy, přičemž se prolínaly stará úprava s novými předpisy - na pracovní poměr se nepohlíželo jako na soukromoprávní obligační vztah – naopak soukromoprávní aspekty byly potlačeny a pracovněprávní vztah byl považován za veřejnoprávní poměr - existoval centrální plán rozmístění pracovních sil a jeho porušení bylo trestným činen - rušeny pracovní poměry politicky nepřijatelných osob (akční výbory Národní fronty, často protiprávní, ale dodatečně legalizováno, retroaktivita) -
-
byly zřízeny tzv. tábory nucených prací o mohl skončit podstatě kdokoli ve věku 18 – 60 bez soudního rozhodnutí o byly zřízeny, aby se dodržela pracovní povinnost o otázka nucené práce byla kritizována OSN, ale KSČ oponovala tím, že se jedná o spolupráci zbavenou vykořisťování kontrola obyvatelstva kvůli pracovní povinnosti, bylo těžké se práci vyhnout – i přesto trvalý nedostatek pracovních sil o na trh práce vstupovaly osoby, které byly dříve mimo něj (ženy v domácnosti, které mělo motivovat, že KSČ prosazovala emancipaci žen prostřednictvím práce o změna váhy jednotlivých sektorů hospodářství, co se týká zaměstnanosti (z primárního do sekundárního atp.) o plánovité začleňování dorostu – dosazování starších 18 let do procesu dle potřeb a zajišťování jejich výchovy (fyzička, politika) o pracovní zálohy: školy a učiliště v kterých byla mládež připravována na budoucí práci nepřímý nátlak na rodiče vyplývá závazek, že v budoucnu bude žák pracovat 3-5let v určeném závodě (50. léta postupně liberálnější přístup k mládeži)
- 168 -
-
sytém státních pracovních záloh, který byl převzat ze SSSR, vykazoval řadu nedostatků o z důvodu nedostatku pracovních sil zkracování povinné školní docházky, zkracování učební doby, omezení dalšího vzdělání o postupně zhoršení kvality vzdělání absolventů státních pracovních záloh
-
boj proti absentismu a fluktuaci (tzn. neschopnosti zaměstnavatelů přilákat nové zaměstnance nutné ke splnění plánu) – využívání brigádníků (krátkodobá výpomoc, zpravidla do 6 měsíců) hromadné nasazování vojáků do těžkého průmyslu rozmisťování absolventů vysokých škol a výběrových odborných škol: absolventi po dobu 3 roky museli pracovat tam, kde jim to zákon určí, tzv. umístěnka, velmi neoblíbené
-
-
-
-
-
-
-
samostatnou kapitolu představuje stránka procesní, tj. právní úprava řešení pracovních konfliktů o zákonem o zlidovění soudnictví byly zrušeny pracovní soudy -> řešili okresní soudy o speciální úprava se týkala st. zaměstnanců – kárné tresty ukládal služební úřad o v 50. letech došlo k přechodu řešení sporů v těchto záležitostech na odbory, které jej řešily pomocí rozhodčího řízení od faktické povinnosti pracovat, jak byla zajištěna hlavně evidencí pracovních poměrů, je nutno odlišovat institut pracovní povinnosti o tento institut znamenal povolání občana k výkonu nějaké konkrétní práce na zákonem určenou dobu centrální plánování rozmístění pracovních sil bylo spojeno s nutností administrativní reglementace mzdových poměrů o docházelo k platové preferenci dělnických zaměstnání a tato mzdová nivelizace probíhala i po druhé světové válce na konci 50. let došlo k nové úpravě náhrady za škodu o škoda způsobená zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru o zákon č. 71/1958 Sb. o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením pracovní povinnosti chrání státní majetek a vede zaměstnance k odpovědnému jednání o výše náhrady odstupňována dle více faktorů - poměr k práci, míra zavinění, společenský význam škody, výše majetku samostatné zákonné úpravy se dočkala i bezpečnost práce – na kontrole sociálních a zdravotních podmínek se měly podílet závodní rady o v zájmu splnění hospodářského plánu často docházelo porušování norem bezpečnosti práce rozvinutá odborová organizace, asi 50% zaměstnanců, ale faktická moc menší než se zdá, odbory kontrolované zaměstnavatelem, 50. léta přidány odborům kompetence (nemocenské pojištění atp.), ale žádná reálná změna v posílení jejich vlivu
- 169 -
38. Organizace veřejné správy 1945 – 1960 NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1946 - 1948 - Národní výbory navazovaly na právní úpravu položenou bezprostředně po válce v roce 1945 - podle marxistických teoretiků byla právě národní výbory „nejvýznamnější nástroj národně demokratické revoluce a jejího pokojného vývoje“ - zpočátku prosazována v jejich složení zásada parity, kdy se o obsazování dohodly koordinační výbory stran Národní fronty o u místních národních výborů si KSČ udržovala větší podíl na zastoupení - až na pár výjimek se v letech 1945 – 1948 nekonaly do národních výborů přímé volby, ačkoli se s nimi počítalo o volby nebyly, protože komunisté prosazovali myšlenku, že se volby uskuteční až po nové ústavě, která vymezí jejich pravomoc a postavení v právním řádu - proti pojetí národních výborů jako orgánů lidové moci a správy se postavila národně socialistická strana a prof. V. Kubeš, o místo zemských národních výborů chtěl zemské sněmy nebo rozestup Národního shromáždění na 3 zemské frakce - nakonec byla Národní výbory po volbách 1946 rekonstruovány o v zásadě podle výsledků parlamentní voleb o politické strany v nich zastoupeny podle poměrného principu. - směrnice upravily zejména volbu řídích orgánů, tj. rady, předsedy a náměstků - posléze ministerstvo vnitra vydalo nové směrnice o zániku členství v Národním výboru – o smrtí, rezignací, odvoláním politickou stranou a o odvoláním radou nadřízeného národního výboru -
-
-
-
územní členění pro Národní výbory zůstala po roce 1945 v podstatě nedotčena vnitřní strukturu upravily prozatímní organizační řády ZNV a ONV o ZNV vykonával svou působnost jednak v plénu, jednak ve složkách, tj. předsed-nictvu, radě, hospodářské radě, komisi a poradních sborech o v Praze měl ZNV 120 členů, v Brně 80, z toho je ostravská expozitura 20 členů 1. Plénum ZNV – mělo pravomoc vydávat normativní akty, podávat návrhy a posudky vládě a resortům; dále přijímalo zásadní rozhodnutí o hospodářských a finančních otázkách 2. Radě ZNV – příslušelo to, co nenáleželo plénu nebo ostatním složkám 3. Předseda ZNV (ONV) – zastupoval zemi či okres jako právnickou osobu, svolával schůze pléna. složkami MNV byly rada, předseda, referenti a komise. o V obcích nad 1000 obyvatel byli referenti povinně o měli na starost přípravu jednání rady a byli jejími členy základem činnosti národních výborů Budovatelský program, kdy byl zvýrazněna role národních výborů při plnění dvouletého plánu a dokončení obnovy republiky národní výbory prováděly konfiskační řízení, řízení o národní správě, zajišťovaly přídělová řízení, a také jim příslušela i působnost ve věcech zachování veřejného pořádku o nejvýznamnější změna v této souvislosti 149/1946 o národní bezpečnosti - národní výbory spolupracovaly se Sborem národní Bezpečnosti (SNB) o podílely se na dokončení retribuce, dále rozhodovaly o živnostech či obchodu včetně kontroly cen, potíraly černý obchod, staraly se o kulturu, zdravotnictví a sociální péči poněkud odlišný vývoj a postavení měly národní výbory na Slovensku o omezena jen na ONV a MNV - jejich rekonstrukce trvala déle než v českých zemích o na Slovensku „úrad ONV“ - výkonný orgán národního výboru o tento úřad řídil tajemník ONV jako přednosta - 170 -
ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY A NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRÁVNÍ NORMY 1948 - 1960 A. Obecná charakteristika - po Únoru 1948 začala být budována nová, tzv. lidově demokratická správa a správní právo, které upravovalo vznik, změnu a zánik správněprávních vztahů - důležitou úlohu v tomto procesu sehrály masové organizace, zejména KSČ, ale také jiné složky Národní fronta, tzn. odbory, další politické strany, ženské a mládež. organizace apod. - významnými pravomocemi disponovala jednotná zemědělská družstva - nejvýznamnější prostředkem vlivu KSČ byla její kádrová politika, tzv. výchova, výběr a rozmísťování personálu státního aparátu - funkce státu se výrazně rozšiřovaly o normy správního práva se objevovaly takřka ve všech právních oblastech, neboť se všude zdůrazňoval veřejnoprávní charakter o pokračoval ústup od dvoukolejnosti správy směrem k etatizaci veřejné správy a opouštění dělby moci ve prospěch koncepce jednoty moci - každý úsek státní správy měl zvláštní rysy právní úpravy - došlo sice ke zjednodušení, zprůhlednění a unifikaci všeobecných správních předpisů, ale neúměrné narůstala produkce podzákonným norem - ke znakům správního práva patřila jeho o rozsáhlost, rozmanitost a velký význam, který sehrálo o dále to byla jeho výrazná proměnlivost a jeho pružnost - vznikala celá nová právní odvětví státní správy a práva – plánování, výkup, výstavba apod. o někdy přetrval název odvětví, ale zcela se změnil jeho obsah, předmět i rozsah o novým kritériem pro systematizace právních vztahů se staly úkoly státní správy odrážející funkce a cíle státu, společenské vztahy a budování lidově demokratického státu - typickým rysem správy po roce 1948 byla snaha svěřit co nejvíce úkolů do pravomoci orgánů s všeobecnou působností – národních výborů, a významně tak koncentrovat, zjednodušit a zpřehlednit soustavu správních orgánů – (zlidovění či laicizace správy) - vznikaly nové úřední sbírky: a) Úřední list Československé republiky – předpisy vlády a ministerstev b) Sbírka oběžníků pro národní výbory – směrnice, pokyny, zásady pro činnost NV c) Jiné – vyvěšení na úřední desce, zveřejnění v tisku, rozesílání organizacím apod. B. Ministerstva a další ústřední úřady - Ústavní základ organizace veřejné správy představovala Ústava 9. května z r 1948 I. Ministerstva - ústřední úřady státní správy vedené členem vlády, vládě podřízené a odpověděné, které řídily přesně vymezené správní odvětví - důležitý byl zákon č. 143/1949 Sb. o změnách v organizaci veřejné správy a v působnosti jejích orgánů o dal vládě zmocnění, aby svým nařízením upravovala působnost ministerstev o a aby zřizovala a rušila nová ministerstva a jiné orgány veřejné správy - díky této možnosti byla zřízena mnohá další ministerstva, zejména průmyslová, velmi silné bylo ministerstvo národní bezpečnosti, které soustředilo řadu policejních pravomocí - specializace ministerstev měla přispět k zajištění vyšší míry právní jistoty - zatímco vláda a její předsednictvo (užší orgán tvořený předsedou vlády a 5 náměstky) rozhodovaly ve sboru, ministerstva byla organizována monokraticky a měla pravomoc vydávat různé právní předpisy: a) všeobecně závazné právní předpisy b) vnitřní předpisy (instrukce, směrnice, pokyny) upravující org. správních orgánů c) individuální správní akty správní rozhodnutí aplikující všeobecný právní předpis na konkrétní skutkovou podstatu - 171 -
II. Specializované úřady 1. Státní plánovací úřad - vypracovával a předkládal vládě ke schválení návrhy perspektivních, ročních a čtvrtletních státních národohospodářských plánů - kontroloval plnění vládou schválených národohospodářských plánů - zpracovával jednotlivé problémy hospodářského rozvoje a navrhoval řešení - plánoval a organizoval zavádění nové techniky - podával vládě posudky o návrzích státního rozpočtu, úvěrového a pokladního plánu - vypracovával základní směrnice pro plánovaní cen - propracovávala otázky metodiky a techniky plánování národní ekonomiky - řídil jej předseda, který měl pozici ministra, v čele slovenského úřad stál předsedapověřenec - u předsedy bylo zřízeno kolegium (ústřední plánovací komise) a rada technickohospodářské expertisy 2. Státní úřad pro věci církevní, Státní mzdová komise, Čsl. rozhlasoý výbor III. Zvláštní slovenské národní orgány 1. Slovenská národní rada – volený zastupitelský orgán 2. Sbor pověřenců – pověřenectva, která byla obdobou ministerstev, vykonávala resortní ústřední správní působnost na Slovensku - do roku 1956 lze hovořit o dvojí (správněprávní) legislativě - v roce 1956 bylo ústavním zákonem č. 33/1956 Sb. a dalšími předpisy postavení slovenských národních orgánů reformováno C. Prameny správního práva - prameny správního práva vznikající v legislativním procesu a na ústřední úrovni moci výkonné a státní správy byly: o ústavní zákony, resp. ty pasáže, které se dotýkaly národních výborů dalších orgánů o zákony, které upravovaly obecné otázky správního práva, dále normy regulující jednotlivé úseky a jim odpovídající úřady, anebo zákony, které se v určitých aspektech dotýkali správních vztahů, resp. zákony Slovenské národní rady o vládní nařízení vydaná k provedení zákona o usnesení vlády, pokud obsahovala obecně závazná pravidla o nařízení ministerstev vydaná na základě zákonného zmocnění o nařízení Sporu pověřenců NÁRODNÍ VÝBORY – ÚŘADY S VŠEOBECNOU PŮSOBNOSTÍ A. Charakteristika a hlavní zásady organizace a činnosti národních výborů - nejdůležitějšími nižšími orgány veřejné správy byly národní výbory, opírající se o čtvrtou hlavu Ústavy 9. května o neprosadily se úvahy o jejich nahrazení akčními výbory Národní fronty, o přesto tyto akční výbory hrály významnou roli při dosazování poslanců - národní výbory představovaly orgány státní moci a současně tzv. orgány jednotné lidové správy, tzn. jednalo se o orgány s všeobecnou věcnou působností - národní výbory měly tyto funkce: o chránily a posilovaly lidově demokratické třízení o spolupůsobily při plnění úkolů obrany státu, pečovaly o národní bezpečnost o podporovaly udržování a zvelebování národního majetku o pečovaly o národní zdraví, staraly se o kulturu, umění a školství o řídily hospodářské, sociální a kulturní budování na svém území o nalézaly právo v oboru své působnosti, zejména vykonávaly v mezích stanoveným trestní a přestupkovou pravomoc - 172 -
-
jako základní principy organizace a činnosti národních výborů byly deklarovány: 1. Zásada demokratického centralismu - výstavba socialismu je možná jen na základě centralizovaného řízení společnosti - státní správy byla budovány přísně centralisticky a hierarchicky, kdy orgány nižšího stupně byly vázány nejen zákony a právními předpisy, ale též vnitřními akty vyššího st. - výbory měly širokou diskreční pravomoc 2. Zásada dvojí podřízenosti - výkonné orgány národních výborů byly jedna vertikálně podřízeny příslušným vyšším orgánům (vládě, ministerstvům) a zároveň horizontálně plénu národního výboru a radě 3. Zásada socialistické zákonnosti - povinnost zachovávat zákony a předpisy, ale také zásady lidově demokratického zřízení a všude tyto zásady uplatňovat 4. Zásada účasti pracujících na veřejné správě - do národních výborů byla přímo či nepřímo přibírána veřejnost - jinou zárukou této zásady měla být veřejnost jednání orgánů národních výborů 5. Zásada rovnoprávnosti národností - měla být zajištěna decentralizací veřejné správy, přetrváním slovenských národních orgánů, rovným přístupem k fyzickým osobám bez ohledu na národnost 6. Zásada socialistického plánování a evidence - činnost národních výborů a výkon jejich práv a povinností se řídily plánem, který musel být sestaven pod dozorem vyšších úřadů a pak co možná nejlépe splněn
B. Formy aktů národních výborů - formální stránka aktů národních výborů se s ohledem na jejich povahou úřadů s všeobecnou věcnou působností v jednotlivých případech dosti výrazně lišila ve své právní povaze - přitom můžeme rozčlenit následující nejdůležitější formy aktů národních výborů: 1. Obecně závazná nařízení - obecně závazná forma novotvorby; byla vydávána v mezích věcné, místní, popř. osobní působností obcí, okresů či krajů, a to jak rámci státní správy, tak v rámci samosprávy - musela mít oporu v zákonu, musela být přijata a vyhlášena v souladu se zákonem, nesměla být contra legem, tzn. že měla konkretizovat a v podrobnostech rozvádět ustanovení zákonů - mohla vyplňovat právní mezery, které zatím nebyl řešeny (paeter legem) - v letech 1948 – 1960 pozbývala platnosti po uplynutí dvou let od počátku účinnosti - orgán, který je vydal, byl sám oprávněn je zrušit a to také mohl vyšší orgán 2. Vnitřní předpisy (vnitřní řídící akty) - řídící akty abstraktní povahy, které sloužily k uspořádání poměrů uvnitř jedné nebo více organizačních jednotek nebo zařízení veřejné správy a jejichž vydání se opírá o právně zakotvený vztah podřízenosti k vydavateli aktu - musely být v souladu se zákony, jinými právními předpisy a usneseními a směrnicemi vyšších orgánů - lze mezi ně podřadit: o organizační vnitřní akty – statuty, organizační a pracovní řády, apod. o ekonomické vnitřní akty – tarify o řídící vnitřní akty – příkazy, plány, o technické vnitřní akty – konstrukční nebo výrobní normy o obchodní vnitřní akty – dodací podmínky 3. Rozhodnutí - jednostranný správní úkon autoritativně zakládající, měnící nebo rušící práva, právem chráněné zájmy a povinnosti fyzických a právnických osob v konkrétním případě - možné jen na základě zákona a jeho mezích při dodržení stanovených pravidel - 173 -
Správněprávní smlouvy - smlouvy s jinými státními orgány, dalšími organizacemi, kterými národními výbory nabývaly práv či braly na sebe majetkoprávní či jiné závazky v souvislosti s plněním svých úkolů 5. Posudky, stanoviska, vyjádření, doporučení a informační úkony - první skupina aktů byla určena ke konkrétní otázce pro vyšší státní orgány a informační úkony pro jiné vykonavatele veřejné správy i pro veřejnost 6. Faktické pokyny a donucovací zásahy - národní výbory jimi bezprostředně zasahovalo do správních poměrů osob - např. ústní příkaz k odstranění stavby bezprostředně ohrožující život 4.
C. Zákon o krajském zřízení, krajské národní výbory a organizace národních výborů v hlavním městě Praze do poloviny 50. let - v návaznosti na Ústavu 9. května byl přijat na zákon č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení o byl základním právním předpisem správní organizace a do roku 1954 také výchozí normou regulující národní výbory o byly zrušeny země Česká a země Moravskoslezská i jejich orgány o dnem 1. ledna 1949 vzniklo krajské uspořádání, sestávající z 19 krajů, které se dále dělily na okresy, kterých bylo celkem 300 - v letech 1948 až 1960 tak existovala v Československé republice následující soustava národních výborů: 1. Krajské národní výbory (KNV) a Ústřední národní výbor (ÚNV) v Praze 2. Okresní národní výbory (ONV – okresy), jednotné národní výbory v sídlech krajů (okresy a obce) (ty byly v roce 1954 zrušeny) 3. Místní národní výbory (MNV – obce) - zákon o krajské zřízení měl 10 oddílů, které upravovaly: o zřízení krajů, působnost a úkoly krajských národních výborů, o jejich podřízenost a dozor, organizaci krajské správní soustavy, o zrušení zemské správní soustavy a obchodní a živnostenských komor včetně vypořádání jejich majetku a zaměstnanců o přizpůsobení okresních a místních národních výborů novému územně správnímu uspořádání, ustanovení společná a přechodná - správní řízení nový zákon ještě neupravoval, byla ponechána právní úprava z roku 1928 s tím rozdílem, že byla vytvořena dvoustupňová odvolací soustava - okresy a obce musely náležet do obvodu jednoho kraje -
krajské národní výbory byly koncipovány jako nejdůležitější úroveň všeobecné správy a nejvyšší stupeň národních výborů o KNV měly vykonávat veřejnou správu ve všech jejích oborech, spolupůsobit při pnění úkolů obrany státu, pečovat o bezpečnost a zdraví lidu o řídit hospodářský a kulturní rozvoj na svém území, zajišťovat zemědělskou i průmyslovou výrobu a starat se o zásobování a výživu obyvatelstva o krajská správy zahrnula tak správní obory, které předtím vykonávaly zemské národní výbory, na Slovensku je kdysi vykonávala pověřenectva, a další správní odvětví o KNV i jejich složky byly podřízeny vládě a v jednotlivých oborech své působnosti věcně příslušným ministrů a ústředním úřadům o krajské řízení dalo KNV samostatnou řídicí strukturu – nejvyšší orgánem veřejné správy na území kraje bylo plenární zasedání krajského národního výboru poslanci pléna měli být voleni na základě všeobecného, tajného, rovného a přímého volebního práva, ale vzhledem k tomu, že zákon o volbách do NV nebyl přijat, byly NV obsazovány delegováním poslanců jednotlivými složkami Národní fronty - 174 -
plenární zasedání se konalo min. dvakrát do roka, svolával je a předsedal mu předseda KNV a bylo schopno se usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů rozhodovala prostá většina hlasů, při rovnosti byl určující hlas předsedy výkonnými složkami krajského národního výboru byly podle § 16 rada, předseda (jeho náměstkové), referenti a komise
1. Rada Krajského národního výboru - klíčový výkonný orgán, který se nejvíce podílel na činnosti KNV - sestávala z předsedy KNV, jeho náměstků a referentů - vykonávala usnesení plenárního zasedání KV výboru prostřednictvím referentů - příslušelo jí řízení a správy všech záležitostí náležejících do působnosti KNV, pokud nebyly vyhrazeny plenárnímu zasedání nebo předsedovi (tzv. generální klauzule) 2. Předseda KNV - měl funkci reprezentativní, správní a politickou - zastupoval KNV a kraj jako svazek lidové správy navenek a předsedal plenárnímu zasedání KNV a schůzím rady - v době, kdy rada nezasedala, mohl přijímat neodkladná opatření, k nimž bylo potřeba usnesení rady, byl však povinen do 8 dnů požádat o dodatečné schválení - jestliže usnesení plenárního zasedaní, rady nebo komise odporuje předpisům či vybočuje z mezí jejich působnosti, byl povinen zastavit působnost tohoto usnesení (rozhodnutí) a oznámit - působil tako jako zástupce zaměstnavatele, byl služebním představeným všech zaměstnanců KNV a přiděloval zaměstnance jednotlivým referentům 3. Referenti - referentský systém spočíval v obstarávání každodenního chodu národního výboru podřízeným zaměstnaneckým aparátem - mohl být členem pléna národního výboru i osoba mimo zastupitelský sbor - měl právo rozhodovat a činit opatření v rozsahu činností referátu jménem rady - KNV měl 11 referátu, např. pro všeobecné vnitřní věci, plánovací, bezpečnostní… 4. Krajský tajemník - stál v čele úředníků, sám byl profesionálním úředníkem jmenovaným radou se souhlasem ministra vnitra - fungoval jako pomocník předsedy, zúčastňoval se zasedání pléna a rady, v radě disponoval poradním hlasem 5. Komise - byly zřizovány při referátech jako stálé či dočasně, primárně měly poradní funkci - měly být projevem účasti pracujících na veřejné správě, protože v nich zasedali členové i nečlenové národního výboru -
pro Prahu byl přijat zvláštní předpis zákon č. 76/1948 Sb. o organisaci správy v hlavním městě Praze o zřizoval stočlenný Ústřední národní výbor, jehož orgán – plenární zasedání, rada, primátor, referenti, ústřední tajemník a komise – odpovídaly postavením i kompetencemi obdobným krajským orgánům o jako nižší složky Prahy zákon vytvářel 30členné obvodní výbory jednotlivých městských částí, jejichž orgány opět korespondovaly s obdobnou strukturou okresních a současně i místních národních výborů
- 175 -
D. Právní úprava okresních národních výborů, jednotných národních výborů a místních národních výborů do poloviny 50. let I. Okresní národní výbory - nižší stupeň veřejné správy představovaly okresní národní výbory (ONV), jejichž podobu a kompetence stanovilo vládní nařízení č. 139/1949 Sb. o organizaci lidové správy v okresech o měnila se soustava okresů a byla zrušena statutární města o orgány ONV byly plenární zasedání, rada, předseda, referenci a komise 1. Plénum - volený zastupitelský sbor, ale volby se konaly až v roce 1954 (do té doby jmenoval členy okresních národních výborů ministr vnitra) - okresní národní výbor plnil funkce rozhodovací, výkonné a kontrolní a dozorové - plénum v rámci rozhodovací funkce na svých zasedáních určovalo směr činností a politiku okresu a věci mimořádné hospodářské důležitosti - schvalovalo v rámci jednotné hosp. plánu program výstavby okresů a plán úkolů, schvalování rozpočtů, volit ze svých členů předsedu, jeho náměstky a referenty, odvolat je a zřizovat a rušit komise, apod. 2. Rada - členy rady, která měla 8 - 11 členů, byli předseda, jeho náměstkové, referenti a komise - příslušela ji správa všech záležitostí náležejících do působnosti ONV, pokud nebyly vyhrazeny plenárnímu zasedaní nebo předsedovi (generální klauzule) - rozhodovala ve sboru o majetkoprávních věcech osobních věcech zaměstnanců, připravovala jednání plenárního zasedání, vydávala směrnice - prováděla usnesení plenárního zasedání, pokud nebyl provedením pověřena jiná složka - také přezkoumávala veškerá rozhodnutí, které vydal referent nebo jím zmocněný zaměstnance nebo komise, bylo-li proti nim podáno odvolání 3. Předseda - měl jednak reprezentativní funkci, jednak rozhodovací a výkonné funkce a stál v čele všech zaměstnanců národního výboru - předsedal plenárním zasedáním a schůzím rady, přijímal neodkladná opatření - jestliže se domníval, že usnesení plenárního zasedání nebo rady vybočuje z mezí působnosti či odporuje předpisů, byl povinen zastavit výkon usnesení a oznámit KNV - předseda byl odpovědný plenárnímu zasedání a radě 4. Referenti - jménem rady obstarávali práce profesionální úředníci v referátech v čele s referenty - jejich povinnost byly vymezeny zbytkovou klauzulí – rozhodovali o věcech, které nebyly vyhrazeny radě nebo které nepříslušely předsedovi nebo komisím 5. Komise - měly poradní a iniciativní funkci 6. Okresní tajemník - pomáhal předsedovi, byl jeho výkonným orgánem a zastupoval ho ve funkci služebního představeného zaměstnanců -
okresní národní výbory se mohly sdružovat ke společnému obstarávání jednotlivých záležitostí lidové správy
II. Jednotné národní výbory - v sídlech KNV, a navíc v Opavě a v oblasti Vysokých Tater byl zákonem č. 143/1949 Sb. o jednotných národních výborech výkon veřejné správy svěřen orgánům jednotných národních výborů - ty vykonávaly současně kompetence okresní a obecních národních výborů pro město, jež bylo sídlem kraje, a pro území příslušného okrasu, v němž se sídelní města nacházela
- 176 -
III. Místní národní výbory - vládní nařízení č. 14/1950 Sb. o místních národních výborech zakládalo na úrovní obcí soustavu místních národních výborů (MNV) jako nositele a vykonavatele státní moci a jednotné státní správy na území obce ve všech jejích oborech, pokud nebyla zvláštními zákony svěřena jiným orgánům - byly podřízeny ONV, KNV, vládě, ministrům a navíc předseda a referenti jako výkonné orgány MNV byli podřízeni radě a za svoji činnost odpovědni radě a plenárnímu zasedání – zásada dvojí podřízenosti - vládní nařízení rozdělilo MNV na několik kategorií - orgány byly obdobné jako u KNV a ONV, pro menší obce však platila na základě § 23 vládního nařízení výjimka z obvyklého referentského principu - už v roce 1949 se objevila funkce újezdních tajemníků, kteří plnili obdobné úkoly jako tajemníci národních výborů vyšších stupňů - po volbách v roce 1954 jmenovaly a odvolávaly členy plén MNV okresní národní výbory na návrh místního nebo okresního akčního výboru Národní fronta - místní národní výbory měly především tyto funkce: a) řídily hosp., kulturní, sociální a zdravotní činnost v rámci jednotného plánu b) vykonávaly úkoly na úseku národního hospodářství (podpora výroby) c) pečovaly o řádný výkon socializačních služeb, pomáhaly při organizaci práce d) byly strážcem lidově demokratického zřízení e) vykonávaly také majetkové funkce - jako projev zásady účasti pracujících na veřejné správě vznikly sítě důvěrníků lidové správy, kteří zprostředkovávali styk mezi občany a státní moci, sdělovali návrhy i stížnosti občanů apod. E. Nová právní úprava národních výboru v roce 1954 - další zlom ve vývoji veřejné správy a správního práva představovaly roky 1953 a 1954 - v tomto roce bylo přijato mnoho důležitých zákonů a nařízení o ústavní zákon č. 12/1954 Sb. o národních výborech, měnící a doplňující Ústavu o zákon č. 13/1954 Sb. o národních výborech o vládní nařízení č. 23/1954 Sb. o organizaci výkonných orgánů národních výborů - nové předpisy zasahovaly mj. do územního uspořádání státu – počet krajů se snížil na 12 a počet okresů na 179 - jednotlivé stupně národních výborů vypadaly následovně: a) Krajské národní výbory, Ústřední národní výbor hl. města Prahy a Ústřední národní výbor města Bratislavy b) okresní, městské a obvodní (Praha) národní výbory c) místní a obvodní (obvody měst se sídlem kraje) národní výbory - jednotné národní výbory již v novém administrativním systému místo nenašly a zanikly, na jejich místě v sídlech krajů vznikly městské národní výbory o jejich působnost se však vztahovala jen na teritorium krajského města o pro okolní okres byl ustaven zvláštní okresní národní výbor - národní výbory byly řízeny vládou, národní výbor nižšího stupně byl řízen a odpovědný národnímu výboru vyššího stupně - nová úprava nově definovala postavení a funkce národních výboru - došlo k vnitřnímu rozčlenění národního výboru jako zastupitelského sboru na jedné straně a výkonných orgánů národního výboru jako realizátorů státní správy na straně druhé -
národní orgány disponovaly podle předpisů z roku 1954 následujícími orgány: 1. Plenární zasedání - nejvyšší orgán, zastupitelský sbor, který byl hlavním zdrojem moci a správy - volební období bylo 3leté, volební právo bylo všeobecné, rovné, přímé a tajné (v praxi ale někdy docházelo k tzv. demonstrativnímu hlasování, kdy volič nešel za plentu) - 177 -
-
aktivní volební bylo od 18 let, pasivní od 21 let pro mandát národního výboru je charakteristickým rysem jeho vázanost – každý člen národního výboru byl odpovědný občanům a mohl být kdykoliv odvolán - plenární zasedání řídilo a kontrolovalo práci rady, odborů a ost. výkonných orgán - dbalo na dodržování zákonů, nařízení a usnesení, mělo na starosti záležitostí práv občanů a vyřizování jejich stížností - k plnění svých úkolů mohlo plénum pro svůj obvod vydávat obecně závazná nařízení 2. Stálé komise - měly být předpokladem pro zvyšování aktivní účasti mas na správě státu - byly zřizovány pro jednotlivé pracovní úseky a fungovaly jako pomocné orgány - je pro typický kontrolně iniciativní charakter, tj. že nemohly přímo zasahovat do činnosti výkonných odborů, ale sledovaly kontrolovaly jejich právo - byly vlastně vnitřními orgány NV, neplatil pro ně princip dvojí podřízenosti 3. Rada - byla výkonným orgánem s všeobecnou působností, volena ze členů NV - podřízena jak vládě, tak i vyššímu NV a také plénu svého národního výboru - měla na starosti řízení, zajištění, organizaci a kontrolou plnění úkolů národních výborů a provádění jeho usnesení - rada rozhodovala a činila všeobecná opatření i opatření v jednotlivých případech - předseda nebyl samostatným orgánem, ale stal se z něho primus inter pares mezi členy rady - rada měla také své zvláštní orgány: komise (plánovací), úředníky, apod. 4. Plánovací komise rady - sborový orgán pro plnění úkolů souvisejících s řízením a plánováním hospodářství spravovaného národními výbory - byla odpovědná plénu a radě - mezi její úkoly patřilo: a) zajišťovat jednotnou metodiku plánovacích prací b) vypracovávat návrhy perspektivních a ročních plánů rozvoje hospodářství c) vypracovávat pro radu národohospodářské rozbory a posudky d) zabývat se možnostmi využití místních zdrojů surovin e) vyjadřovat se k návrhům odborů a správ rady týkajících se plánu 5. Úřednictvo rady - s novou právní úpravou došlo ke zrušení referentského systému - místo referátu zaujaly odbory, popř. správní rady národních výborů, v jejichž čele stál úředník označovaný jako vedoucí - výkonné orgány NV byla jakousi prodlouženou rukou vlády, tj. kromě posilování účasti masna správě se setkáváme s větší centralizací -
-
po roce 1956 se vládnoucí režim snažil reagovat na neklid, který vyvolal XX. sjezd KSSS a v letech 1956 až 1958 přijal určité úpravy dosavadní podoby správní soustavy cíle těchto změn mělo být: a) další posílení volené složky národních výborů b) decentralizace národní správy (hlavně přenos úkolů v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, zemědělství, apod.) národní výbory byly univerzální správní orgány, které vykonávaly státní správu ve všech oblastech, pokud zákon nestanovil jinak avšak zůstávalo několik oblastí, v nichž byly činné správní úřady se zvláštní územní působností: obvodní báňské úřady, krajské a okresní vojenské správy, orgány celní správy, okresní a krajské finanční správy, Sbor národní bezpečnosti (SNB)
- 178 -
SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ, SPRÁVNÍ KONTROLA A SPRÁVNÍ TRESTÁNÍ A. Správní řízení - nejprve zůstalo formálně v platnosti vládní nařízení č. 8/1928, upravující administrativní proces před politickými úřady o jisté změny vedly k postupnému zjednodušování a zužování rozsahu správněprocesní materie obsažené v této normě - v roce 1952 byl zákon zrušen Nejvyšší správní soud, a správní řízení tak končilo u centrálního úřadu, do jehož působnosti věc patřila - v návaznosti na novou právní úpravu národních výborů z roku 1954 bylo přijato vládní nařízení č. 20/1955 Sb. o řízení ve věcech správních (správní řád) o měl 4 části, rozdělené do 53 paragrafů, které upravovaly pojmy administrativního procesu, jeho průběh včetně řešení předběžných otázek, dokazování, opatření správní úřadu, práv a povinností subjektů, rozhodování, opravné prostředky a také exekuční řízení o zakotvoval přednost zahájení řízení na návrh, úřad mohl sám zahájit řízení, jen pokud to vyžadoval obecný zájem o dalším rysem bylo oslabení požadavku nezbytnosti dodržení formálních náležitostí k platnosti určitých procesních úkonů a pro rozhodování případu, ve prospěch tzv. materiální pravdy, tzn. zjištění skutečného skutkového stavu věci bez ohledu na podání a návrhy účastníků o prosadil se princip úplné apelace – dovoloval přezkoumat rozhodnutí v celé šíři B. Správní kontrola - kontrolní mechanismy se staly významnou složkou moci a správy ve státě, který byl založen na centralizaci a plánovaném hospodářství - byla vytvořeny nové kontrolní orgány s všeobecnou působností - zlom představoval rok 1951, kdy bylo zřízeno ministerstvo státní kontroly o jeho působnost se stala všeobecně kontrolní o mohlo dávat závazné pokyny, zajišťovat doklady, vstupovat do objektů, místností o využívat pomoci odborníků a státních úřadů o činit okamžitá opatření C. Správní trestání - v roce 1950 byly přijaty trestní zákon správní (č. 88/1950) a trestní řád správní (č. 89/1950) - výrazně unifikovaly a zjednodušily správní trestání - došlo tak k rozlišení: o trestněprávních deliktů (rozhodovaly soudy) a o správněprávních deliktů – přestupky jako činy nepatrné spol. nebezpečnosti - pro přestupky platila zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege - dalšími principy bylo nezbytnost zavinění, zásada ne bis in idem (za jeden čin nebylo možné potrestat opakovaně) či výchovný účel působení správního donucení - jako hlavní tresty byly uvedeny odnětí svobody, veřejné pokárání a pokuta - vedlejšími tresty byly propadnutí jmění, zákaz činnost, zákaz pobytu, propadnutí věci - o přestupcích rozhodovaly okresní NV v prvním stupni - odvolací orgán mohl jakýmkoliv způsobem napadené rozhodnutí změnit či doplnit, včetně reformation in peius - pravomoc národních výborů ukládat správní sankce byla v roce 1953 zákon č. 102/1953 Sb. omezena tak, že se zúžil okruh trestů - klíčovým se stalo, že místo odnětí svobody nastoupil trest nápravného opatření
- 179 -
39. Organizace justice a prokuratury 1945 – 1960 SOUDNICTVÍ A PROCESNÍ PŘEDPISY PŘED ROKEM 1948 - v první fázi po roce 1945 se jednalo o obnovu předmnichovského právního stavu - nejdůležitější normou je dekret 79/1945 Sb. o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské o soudní soustava je až na drobné odchylky stejná jako před Mnichovem o na odtrženém území bylo nutné, aby některé okresní soudy byly obnovovány postupně o rozšířena platnost některých předpisů vydaných na území Protektorátu o německé předpisy prohlásil za výslovně zrušené - další významnou otázkou byla likvidace německého soudnictví v trestních a občanskoprávních věcech, tj. zejména určení soudu, který měl převzít již zahájená a neskončená řízení - soudnictví se dále týkal dekret č. 90/1945 Sb. o úpravě některých organizačních a služebních otázek v oboru soudnictví o využití soudců u zemských soudů pro rozhodování věci opatrovnických, dědických… o státní zastupitelství upraveno na státní zastupitelství, zemská státní zastupitelství a generální prokuraturu - přetrvávaly některé odlišnosti v českých zemích a na Slovensku – již v červnu 1945 uzavřena tzv. první pražská dohoda, podle níž se sídlem Nejvyššího správního soudu měla stát Bratislava a jak NSS, tak i NS měly zřídit specializované senáty slovenské ze slovenských soudců - procesní části retribučních dekretů upravovala činnost 5členných senátů mimořádných lidových soudů – tady se již projevila tendence k „zlidovění soudnictví“ (účast laického prvku) - v r. 1946 byly obnoveny porotní soudy – porota se losovala ZÁKON O ZLIDOVĚNÍ SOUDNICTVÍ - v prosinci 1948 byla přijat zákon o zlidovění soudnictví č. 319/1948 Sb. o do soudní soustavy byl zaveden institut soudců z lidu tento laický prvek měl zajistit třídní přístup, neboť za soudce z lidu se měli vybírat především osoby z řad „dělnické třídy“ profesionální soudci měli zajišťovat úroveň odbornou - první část zákona byla věnována soudní organizaci o zákon důsledně zaváděl dvojinstanční řízení o byly zrušeny zemské soudů, okresní a krajské obchodní soudy v Praze, pracovní soudy, rozhodčí, porotní a soudy mládeže o soudní organizace měla být soustředěna na okresní, krajské soudy a na Nejvyšší soud, což měl přinést zlevnění a zefektivnění - zákon se nejprve zabýval složením a jurisdikcí okresních soudů o v občanskoprávních věcech u okrasních soudů rozhodoval velkou část věcí samosoudce, kterým byl vždy soudce z povolání o věci firemní, rejstříkové, vydávání platebních rozkazů, věci soudnictví nesporného, exekuční, úkony konkursního a vyrovnávacího komisaře o krajské soudy rozhodovaly v první stupni zejména majetkoprávní spory, kdy jednou ze stran byl národní podnik - trestní věci rozhodovaly okresní soudy v senátech složených z předsedy (soudce z povolání) a dvou přísedících – soudců z lidu - co se týče krajských soudů, ty rozhodovaly buď jako soudy první instance, nebo jak soudy odvolací o jako soud první instance rozhodovaly v tříčlenných senátech – předseda + dva přísedící o jako soud odvolací rozhodoval krajský soud v senátech složených ze dvou soudců z povolání a 3 přísedících - soudci z lidu se objevovali dokonce i v senátech Nejvyššího soudu - 180 -
-
-
-
soudcem z lidu se mohl stát občan, který měl 30 – 60 let, byl zapsán ve voličském seznamu a měl občanskou bezúhonnost zákon zřizoval okresní prokuratury v sídlech okresních soudů a krajské prokuratury v sídlech krajských soudů zákon se věnoval i změnám v příslušnosti soudů v občanském soudním řízení, stanovil příslušnost soudů v trestních věcech důležitá pasáž zákona o zlidovění soudnictví pojednávala o trestu smrti o trest smrti bylo možné změnit na doživotí těžkého žaláře, trest žaláře od 15 do 30-ti let upravoval podávání stížností pro zachování zákona generálním prokurátorem do pravomocného rozhodnutí, měl-li za to, že byl v řízení porušen zákon na zákon o zlidovění soudnictví navázal zákon č. 320/1948 Sb. o územní organizaci krajských a okresních soudů, který soudní organizaci přizpůsobil nově zaváděnému krajskému zřízení posledním z předpisů první etapy se dotýkal obhájců – advokátů o jejich činnost byla komunistickým orgánů trnem v oku o zásadní změnu přinesl zákon o advokacii č. 322/1948 Sb., který především odstranil soukromý charakter výkonu advokátního povolání, zrušil dosavadní advokátní komory a zavedl namísto toho povinné členství v krajských sdruženích advokátů v roce 1952 byl přijat zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře a z. č. 66/1952 S. o org. soudů o soudní soustavu nadále tvořily tzv. obecné soudy a soudy zvláštní o obecnými soudy byly lidové (dříve okresní), krajské a Nejvyšší soud o zvláštními soudy byly soudy vojenské a rozhodčí o zásada dvojinstančnosti, zrušením Státního soudu se převedla agenda na krajské soudy soudnictví se dotkla reforma trestního práva a zejména trestního procesu provedená v roce 1956 jako reakce na nezákonnosti politických procesů
MÍSTNÍ LIDOVÉ SOUDY - ve 2. polovině 50. Let začal vedení KSČ prosazovat další zapojení občanů do struktury a činnosti soudů a část soudnictví předávat společenským organizacím o vytvářely se tzv. „soudružské soudy“ – dobrovolné společenské organizace o nepatřily do československé soustavy soudů o projednávaly drobné krádeže, neomluvené absence zaměstnanců, porušování kázně na pracovištích, posuzovaly případy opilství, rvaček, špatné péče o děti apod. - Ústava 1960 uzákonila nový typ soudní instituce – místní lidové soudy (MLS) o zavedení sledovalo přenesení projednávání vymezeného okruhu méně závažných trestních věcí do „kolektivu pracujících“, očekávalo se účinnější výchovné působení na pachatele o MLS se zřizovaly v obcích nad 3000 obyvatel a průmyslových podnicích rozhodnutím rady ONV a na návrh odborové organizace nebo MNV o členy byli péčí orgánů KSČ vybírání občané, kteří mohli být vzorem pro ostatní o při výběru kandidátů převaha občanů dělnických profesí o v menší míře také soudci okresních soudů, kteří tuto práci vykonávali dobrovolně - v trestně právní oblasti projednávaly méně závažné trestné činy – dále byl příslušné k projednávání provinění, které zákon definoval jako zaviněné jednání uvedené v §§ 16 – 21 tohoto zákona - v občanskoprávních věcech mohly MLS projednávat drobně a jednoduché spory - na jeho formální stránku nebyly kladeny velké nároky (zásada bezformálnosti), zákon o MLS naproti tomu zdůrazňoval rychlost jednání - rozhodnutí MLS přezkoumávaly okresní soudy - na konci roku 1969 byly zrušeny
- 181 -
PROKURATURA - státní prokuratura byla zřízena zákonem o Státním soudu č. 232/1948 Sb., v čele státní prokurátor, zaměřena na stíhání trestných činů podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky - došlo k přetváření orgánů státního zastupitelství tak, aby byly schopny plnit „úkoly diktatury proletariátu“, avšak tomuto požadavku nevyhovovali dosavadní kvalifikovaní úředníci veřejné žaloby - koncem 1948 otevřena jednoletá právnická škola pracujících ministerstva spravedlnosti - dosavadní státní zastupitelství bylo podle vzoru sovětské prokuratury územně i věcně reorganizováno o územní organizace prokuratur byla přizpůsobena krajskému zřízení, o okresní prokuratury podléhaly krajským prokuraturám - v čele soustavy prokuratur byl ministr spravedlnosti - došlo k rozšíření oprávnění generálního prokurátora - mohl podat stížnost proti každému pravomocnému rozhodnutí trestního soudu - prokuratura byla chápána jako strážkyně socialistické zákonnosti o to znamenalo, že prokurátor mohl v kterémkoli stádiu vstoupit do soudního řízení ve věcech občanskoprávních, pokud to vyžadovala ochrana zájmů státu nebo pracujících o byl oprávněn zrušit rozhodnutí arbitrážní komise -
-
-
ústavní zákony č. 64 o soudech a prokuratuře a č. 65/1952 Sb. o prokuratuře byl výkon prokurátorského dozoru byl organizačně rozdělen od ministerstva spravedlnosti o hlavou se stal místo ministra spravedlnosti generální prokurátor o Prokuratura prováděla dozorčí činnost na zákonnost, nahradila i správní soud prokuratura prověřovala obecné právní předpisy vydané ministerstvem spravedlnosti a další obecně závazná nařízení, tzn. přezkoumávala i nezákonnost soustavu orgánů vojenské prokuratury tvořil nižší, vyšší a nejvyšší vojenský prokurátor o vojenský prokurátor byl ve funkci náměstka generálního prokurátora na konci 1956 nový zákon o prokuratuře, kde byl posílen institut všeobecného dozoru jednotná prokuratura zahrnuta do Ústavy ČSSR 1960 (hlava 8, články 97, 104 – 6) o vykonávala dozor nad „důsledným prováděním a zachováváním zákonů a jiných právních předpisů“ ministerstvy, NV, soudy, hospodář. a jinými organizacemi a občany. o v čele generální prokurátor jmenovaný a odvolaný na návrh vlády prezidentem republiky a odpovědný Národnímu shromáždění, orgány prokuratury svoji funkci vykonávají nezávisle na místních orgánech a podléhají generálnímu prokurátorovi
- 182 -
40. Státní zřízení ČSR v emigraci, teorie právní kontinuity a její právní důsledky VZNIK PROZATÍMNÍHO STÁTNÍHO ZŘÍZENÍ ČSR V EMIGRACI A. Kontinuita právní existence ČSR - vytvořením Protektorátu Čechy a Morava a vyhlášením samostatného slovenského státu přestala Československá republika fakticky existovat - podle československých právníků a politiků však ČSR právně existovala dále: o základem tohoto tvrzení se stal protest, který proti německému postupu v Čechách a na Moravě podaly vlády Velká Británie, Francie, USA a SSSR o Prezident Beneš už 16.3. protestoval proti vytvoření Protektorátu formou telegramů u představitelů velmocí a Společnosti národů o E. Beneš se postavil do čela „druhého československého odboje“ o základem jeho činnosti se stala teorie právní a politické kontinuity, podle níž Československo nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt mezinárodního práva, neměla však žádné vládní orgány o mnichovská dohoda byla podle Beneše od počátku neplatná mezinárodní smlouva, protože: 1. byla Československu vnucena za hrozby silou ze strany Německa 2. československé Národní shromáždění ji nikdy ústavním způsobem nepřijalo 3. Německo ji vlastním jednáním v březnu 1939 porušilo - výrazem mezinárodněprávního trvání Československé republiky byla podle Beneše ta československá vyslanectví a konzuláty, které i po 15.3. fungovaly v těch státech, které rozpad Československa právně neuznaly. B. Vznik zahraničního odboje - dlouho se nepodařilo vytvořit prozatímní exilovou vládu, která by mohla zastupovat čs. stát - situaci komplikovaly osobní a politické spory ve vedení odboje a odmítavý postoj Francie a Velké Británie vůči koncepci obnovy státu v předmnichovských hranicí - o vedoucí postavení v odboji usilovali Beneš, Š. Osuský, M. Hodža a L. Prchala. 17. 10. 1939 – byl vytvořen Československý národní výbor vedený Benešem o jeho členy jsou i Šrámek, Outrata, Ingr, Osuský, Ripka, Slávik a Viest. o do konce roku 1939 jej uznala Francie i Velká Británie jako orgán, který měl zastupovat v zahraničí československé národy a řídit čs. armádu ve Francii - vojenské jednotky začaly ve Francii vznikat na základě československé smlouvy z 2.10. o obnovení československé armády ve Francii - byly uzavřeny i dohody o leteckých jednotkách, a čs. vojenském soudnictví - dochází ke vzniku tzv. Správ národního výboru, které zajišťovaly administrativu záležitostí čs. emigrantů; nejvýznamnější z nich byla Správa vojenská - proti politice Československého národního výboru se zorganizovala opoziční Slovenská národní rada v čele s Hodžou o v r. 1940 se přejmenovala na Česko-Slovenskou národní radu. o jejím programem je respektování autonomie Slovenska a vytvoření středoevropské federace s Polskem, Českem a Slovenskem C. Mezinárodní uznání Československého národního výboru - Beneš a celá Čs. národní výbor se snažil dosáhnout uznání za prozatímní čs. vládu - Velká Británie uznala Československý národní výbor za prozatímní československou vládu s výhradami, které se týkaly poválečných hranic a jurisdikce nad německými státními příslušníky (dopis lorda Halifaxe z 18. a 21.7.1940) - 183 -
-
tak vzniká Prozatímní státní zřízení Československé republiky tvořený prezidentem republiky, exilovou vládou a Státní radou. prezidentem se stal Beneš, který je ale zpočátku uznáván pouze de facto o Beneš argumentuje tím, že jeho rezignace byla učiněna pod nátlakem o až do r. 1942 se odvolává na trvání sedmiletého funkčního období, 3.12. ho prodloužila exilová vláda s poukazem na § 58 ústavní listiny a na zákon o volbě prezidenta, a to až do doby, než bude možné zvolit nového prezidenta
D. Výkon zákonodárné moci v exilu - normotvorná činnost byla v rámci exilového státního zřízení vykonávána tzv. ústavními dekrety, dekrety prezidenta republiky a nařízeními vlády - právním základem pro jejich vydávání se stal ústavní dekret č. 2 Úředního věstníku čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné z 15.10.1940 o řešila se nemožnost svolat Národní shromáždění v podmínkách okupace o tam, kde ústava vyžadovala k výkonu pravomoci prezidenta souhlas národního shromáždění, nahrazoval jej souhlas exilové vlády to se realizovalo 16. 12. 1941, kdy vydali prezident a předseda vlády Šrámek prohlášení, že je ČSR ve válečném stavu s Německem, Maďarskem a všemi nepřáteli spojenců o podle § 2 ústavního je zákonodárná činnost vykonávána v „nezbytných případech“ ústavními dekrety a dekrety prezidenta na návrh vlády, které spolupodepisuje prezident a předseda vlády - po vydání dekretu č. 12/1942 Úředního věštníku čsl. si prezident před vydáním dekretu musel vyžádat poradní zprávu Státní rady - již podle důvodové zprávy k dekretu o prozatímním výkonu zák. moci se předpokládalo, že dekrety po válce budou podléhat ratihabici zákonodárného sboru - většina dekretů se týkala ustavení exilového státního zřízení, jeho státních rozpočtů a čs. fungování vojenských jednotek - poslední období normotvorby je věnováno obnovení právního pořádku a státního zřízení osvobozeného Československa E. Exilová vláda - první exilovou vládu jmenoval Beneš 22. 7. 1940, v jejím čele stál po celou dobu Šrámek - důležitými ministerstvy byly: o národní obrany (Ingr), zahraničních věcí (Masaryk), financí (Outrata), vnitra (Slávik), sociální péče (Němec) a tři ministři bez resortů o později vznikla ministerstva pro hospodářskou rekonstrukci, obchodu, zemědělství a spravedlnosti. - prozatímní vláda byla kromě Velké Británie uznána dalšími exilovými vládami v Londýně a francouzským národním výborem de Gaulla - definitivně byla uznána 18. 7. 1941 po vstupu SSSR do války (do té doby Moskva postupovala podle paktu Ribbentropp-Molotov, uznala Slovenský stát a uzavřela čs. vyslanectví) - SSSR uznal de iure Beneše i exilovou vládu za představitele ČSR a souhlasil s vytvořením československých jednotek na svém území - Velká Británie uznala prezidenta Beneš de iure dopisem min. zahraničí Anthony Edena - USA pokládaly za představitele státu vyslance ve Washingtonu Vladimíra Hurbana, exilovou vládu uznaly dopisem amerického velvyslance z 31. 7. 1941 -
původní složení exilové vlády doznalo změn, došlo ke zřízení nových ministerstev, na roveň ministerstvům byl postaven Nejvyšší kontrolní a účetní úřad dekretem č. 1 Úř. v. čsl. byla se zpětnou platností k 21.7.1940 zřízena Státní rada jako poradní orgán prezidenta - 184 -
o měla 40 členů, jmenoval je prezident na 1 rok o Státní rada měla podávat prezidentovi a vládě poradní zprávy o otázkách, které jí prezident dal k posouzení, o měla omezenou kontrolu vlády a měla připravovat poválečné zákonodárství. o po dekretu č. 12/1942 posuzovala dekrety prezidenta -
systém exilového státního zřízení doplnila Právní rada vytvořena usnesením vlády a rozhodnutím prezidenta 4. února 1942 o poradní a quasi soudní orgán, který psal posudky při přípravě osnov normativních aktů a posuzoval stížnosti čs. státních příslušníků proti rozhodnutím orgánů exilového zřízení o Právní radu mohl o posudek požádat prezident, Nejvyšší účetní a kontrolní úřad nebo československý státní příslušník
SNAHA O MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OBNOVU ČSR A. Bilaterální smlouvy - exilové státní zřízení za dobu své existence uzavřelo celou řadu mezinárodních smluv, které pomohly mezinárodněprávně zajistit obnovu Československé republiky v předmnichovských hranicích 25. října 1940 – uzavřela vláda s Velkou Británií smlouvu o čs. ozbrojených silách na území VB o podle ní se organizovaly čs. letecké jednotky v Royal Air Force (RAF) o poskytnutí vojenských sil pro boj s Německem se stal důležitým úkolem 10. prosince 1940 – uzavřel ministr financí Outrata finanční dohodu o poskytnutí úvěru pro armádu a prozatímní státní zřízení o součástí bylo, že po válce dojde ke spojení zdrojů pro poválečnou obnovu obou zemí o britská strana se zavázala poskytnout suroviny a československá vláda souhlasila s tím, aby zlato deponované za války v Anglii bylo použito na financování britského úsilí podobné smlouvy, o vybudování vojenských jednotek a úvěru. uzavřela vláda i se SSSR obnovu Československa ovlivnily zásadním způsobem vztahy se Sovětským svazem v r. 1943 navázala iniciativa prezidenta Beneše uzavřít bilaterální smlouvy se SSSR a Velkou Británii (ta ale respektovala dohodu neuzavírat smlouvy s menšími spojenci, a tak odmítla) 12. prosince 1943 - byla uzavřena dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci o oba státy se zavázaly respektovat nezávislost a suverenitu smluvních stran a nevměšování se do vnitřních záležitostí o dohoda ponechává dalším státům možnost se připojit (hlavně Polsku) - v době postupu rudé armády je uzavřena smlouva se Sovětským svazem 8. května 1944 smlouva o poměru mezi čs. správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na čs. území o Smlouva vymezila pravomoci čs. vládního delegáta pro osvobozené území a sovětského vrchního velitele - československá a polská reprezentace jednaly a celou válku o vytvoření československo-polské konfederace o v listopadu vydali prohlášení o svém úmyslu vytvořit konfederativní uspořádání otevřené dalším státům středoevropského regionu o v prosinci sepsaly obě strany protokol o návrhu o na nátlak SSSR a kvůli neshodám o Těšínsko jednání skončila
-
- 185 -
B. Snaha o oduznání mnichovské dohody - Velká Británie tvrdila, že dohoda byla uzavřena jako řádná mezinárodní smlouva, která se stala neplatnou až německou vojenskou aktivitou - navíc nechtěla uznat čs. hranice v předmnichovské podobě, ani nepřiznávala Benešovi rozhodovat o záležitostech českých Němců - Beneš se snažil o dohodu s představitelem německé menšiny W. Jakschem, ale nehodlal akceptovat požadavek zvláštního státoprávního postavení německé menšiny v Československu, který přesahoval původní požadavky Henleinovců -
-
-
-
-
-
stále častěji se objevuje požadavek odsunu Sudetských Němců v srpnu 1942 zasílá Anthony Eden (ministr zahraničí) Janu Masarykovi dopis, kde prohlašuje, že Velká Británie je zbavena jakýchkoliv závazků vyplývajících z mnichovské smlouvy, neboť Německo porušilo dohodu konečné rozhodnutí ve věci odsunu německých menšin ze střední a východní Evropy bylo přijato na Postupimské konferenci o v článku XIII. je zakotven princip spořádaného odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska za dozoru velmocí podle výboru de Gaulla byla Mnichovská dohoda neplatná od samého počátku, o Francie neuznala žádné územní změny, ke kterým po Mnichově došlo o zavázala podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích nová italská vláda 26. 9. 1944 odsoudila politiku fašistického režimu k Československu čs. diplomacie se aktivně účastnila na vytváření protihitlerovské koalice o připojila k Atlantické chartě prohlášením z srpnu 1941 – tento dokument byl prakticky do konce války jediný, ve které byly shrnuty cíle Spojenců a zásady poválečné rekonstrukce o dále k Deklaraci Spojených národů v lednu 1942 o potrestání válečných zločinců a k deklaraci o neplatnosti majetkových jednání uzavřených pod tlakem okupace Československo se podílelo na zřízení OSN, účastnilo se konference v Bretton Woods v červenci 1944, kde byly uzavřeny dohody o Mezinárodním měnovém fondu a Mezinárodní rekonstrukční bance přistoupilo i k Dohodě o Správě Spojených národů pro okamžitou pomoc a první obnovu (UNRRA)
ZAVĚREČNÁ FÁZE ČINNOSTI EXILOVÉHO ZŘÍZENÍ - v posledním roce svého fungování se exilové státní zřízení soustředilo na přípravu aktů pro zajištění obnovení právního řádu a st. orgánů obnoveného Československa - na základě výše zmíněné smlouvy se SSSR o poměru mezi čs. správou sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na čs. území, vydal prezident dekret č. 10/1944 Úř. v. čsl. o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé o správu měl vykovávat Úřad pro správu osvobozeného území vedený vl. delegátem o ten se měl řídit předpisy vydanými do 29. září 1938, prezidentskými dekrety a nařízeními exilové vlády - základem československého poválečného právního vývoje se stal ústavní dekret č. 11/1944 Úředního věstníku čsl. o obnovení právního pořádku o konečnou podobu dostal zákonem prozatímního Národního shromáždění č. 12/1946 Sb., kterým se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku o první hlava - pojednávala o obecných právních normách - prohlásil, že předpisy vydané v tzv. době nesvobody (po 30. září 1938) nejsou součástí právního řádu - na přechodnou dobu mohou být používány ty předpisy, které se svým obsahem nepříčily československé ústavní listině - 186 -
v žádném případě se nemohlo použít předpisů občanského a trestního soudního řízení a občanského a rodinného práva - o tom, který předpis vyhovoval této podmínce, rozhodl soud - zároveň byla potvrzena zásada, že všechny dekrety podléhaly dodatečné ratihabici o druhá hlava – se týkala individuálních správních rozhodnutí a soudních rozsudků - ty bylo možno na návrh stran měnit nebo rušit, pokud se příčily ústavě - za nicotné byly prohlášeny ty rozsudky, ve kterých byl někdo odsouzen za čin, který nebyl trestný podle československého práva o třetí hlava - stanoví, jak budou odčiněny škody vzniklé důsledkem mimořádných poměrů o čtvrtá hlava – ponechala vládě možnost určit, které ze soudních a správních orgánů, zřízených v době nesvobody, mohly dočasně úřadovat i po osvobození -
-
-
-
-
dalším významným ústavní dekretem, vydaným ještě v londýnském exilu, se stal ústavní dekret č. 18/1944 Úř. v. čsl. o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění o na osvobozeném území měly vznikat jako prozatímní orgány veřejné správy místní, okresní a zemské národní výbory, podřízené vládě o právě z národních výborů mělo vzejít prozatímní Národní shromáždění , jakožto prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán ČSR dne 22. února 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č. 3 Úř. věst. čsl. o výkonu moci zákonodárné v přechodné období o prezident se zmocňoval na osvobozeném území vydávat dekrety, než se ustaví prozatímní Národní shromáždění při přípravě na návrat do osvobozené vlasti vyadl prezident ještě sérii dekretů a hlavně dekret č. 6/1945 Úř. věst. čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimo-řádných lidových soudech o stanovoval pro dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938, přísnější trestní sazby pro v dekretu uvedené trestné činy a o zřizoval pro jejich rozhodování mimořádné lidové soudy při faktické obnově ČSR došlo k významným změnám, které vyvolal vývoj na Slovensku, vzestup komunistické strany a postup SSSR na Podkarpatské Rusi
1943 – na Slovensku došlo koncem roku k vytvoření Slovenské národní rady, jako společného ústředního občanského a komunistického protifašistického odboje o jejím programem se stala tzv. Vánoční dohoda, která požadovala obnovu ČSR na principu „rovný s rovným“, stejně provedení řady hosp. a soc. reforem o o definitivní podobě poměru slovenského národa k českému měli rozhodnou zvolení zástupci slovenského národa - Slovenská národní rada se pokusila převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání a 1. září 1944 vydala nařízení č. 1/1944, podle něhož přebírala na Slovensku nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc o dále převzala řízení povstání a vyhlásila, že chce postupovat v souladu s čs. zahraničním odbojem, což bylo potvrzeno tímto nařízením o zák. moc hodlala uskutečňovat nařízení - Slovenská národní rada pokládala čs. exilovou vládu za reprezentanta ČSR v zahraničí, ale postavila se proti Benešovu pojetí právní a politické kontinuity - znovu potvrdila požadavek obnovení ČSR jako státu rovnoprávných národů - vzhledem k tomu, že mnoho dekretů nebylo aplikováno na slovenském území, došlo k asymetrickému uspořádání státních orgánů - po ustavení nové vlády k Košicích vydával prezident své dekrety s celostátní působností po dohodě se SNR a politicky řešila tuto situaci dohoda mezi vládou a SNR, zvaná První pražská dohoda - 187 -
-
-
namísto stávající slovenských ústředních orgánů byla zřízena tzv. pověřenectva a Předsednictvo Slovenské národní rady Benešova teorie kontinuity a obnovy ČSR v předmnichovských hranicích byla kromě vývoj na Slovensku ohrožena i postupem Sovětského svazu na Podkarpatské Rusi o nakonec byli Beneš a čs. exilová vláda nuceni akceptovat odtržení Podkarpatské Rusi o po válce tento stav stvrdila československo-sovětská smlouva a úst. dekret londýnskému československému státnímu zřízení nebylo umožněno, aby se vrátilo ve své původní podobě do osvobozené vlasti na nátlak komunistické strany bylo rozhodnuto, že bude vytvořena nová vláda v březnu odjel Beneš do Moskvy, kde se za účasti dalších politiků jednalo o složení nové vlády program nové vlády byl vyhlášen v Košících
- 188 -
