Bankovní institut vysoká škola Katedra práva
Právní úprava vlastnického práva Bakalářská práce
Autor:
Daniel Haspra Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Ing. Synek Zdeněk
Duben 2014
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Děčíně dne 22.4. 2014
Daniel Haspra
"Nikdy v minulosti nebylo vlastnictví možné zrušit, a totéž platí i o budoucnosti. Zcela jednoduše se totiž týká toho, že něco někomu patří. Nejspravedlivější je pak systém, v němž všichni něco vlastní, a nikoli ten, ve kterém nikdo nemá žádný majetek" A. N. Wilson
Poděkování: Touto cestou bych rád poděkoval Mgr. Ing. Zdeňku Synkovi, který se ujal vedení mé práce. Dále bych mu rád poděkoval za čas strávený při našich osobních konzultacích a za cenné informace, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.
Anotace: Tato práce se ve svém obsahu věnuje vlastnickému právu a to v prvé řadě z pohledu jeho samotného historického vývoje, poté následuje pohled na vlastnické právo jako na základní lidské právo s neopomenutelným důrazem na lidskou svobodu a v neposlední řadě se tato práce věnuje porovnání současné platné právní úpravy, která nahradila po 50 letech doposud platnou právní úpravu z roku 1964. Klíčová slova: Vlastnické právo, lidské právo, svoboda, komparace
Annotation: This work is in its content dedicated to property rights and it primarily in terms of its actual historical development, followed by a view of the right to property as a fundamental human right of the indispensible emphasis on human freedom and, last but not least, this work is comparing the currently valid legal modifications, which replaced after 50 years still valid legislationof 1964. Keyword : Property rights, human rights, freedom, compariso
Obsah Úvod: .......................................................................................................................................... 7 1.
Exkurz do historie vlastnického práva ............................................................................... 9 1.1
1.1.1
Vlastnictví - "dominium" ................................................................................... 10
1.1.2
Druhy vlastnického práva................................................................................... 10
1.1.3
Způsoby nabytí vlastnického práva .................................................................... 11
1.1.4
Derivativní způsob nabytí vlastnického práva: .................................................. 11
1.1.5
Originální způsob nabytí vlastnického práva ..................................................... 12
1.1.6
Omezení vlastnického práva .............................................................................. 13
1.1.7
Omezení vlastnického práva z náboţenských důvodů ....................................... 13
1.1.8
Omezení vlastnického práva z komunikačních důvodů ..................................... 13
1.1.9
Omezení vlastnického práva ze stavebních, či těţebních důvodů ..................... 13
1.1.10
Ochrana vlastnického práva ............................................................................... 14
1.1.11
Zánik vlastnického práva ................................................................................... 14
1.2
2
3
Pojetí vlastnického práva v právu římském ................................................................. 9
Vlastnické právo a jeho pojetí ve středověku ............................................................ 15
1.2.1
Nabývání vlastnictví originální, původní ........................................................... 16
1.2.2
Nabývání vlastnictví k půdě odvozené, derivátní / uvedení do léna / ................ 16
1.2.3
Vlastnické právo k pozemkům a jeho omezení .................................................. 18
1.2.4
Regál "Iura regália" - Výsostné vlastnické právo vládnoucího panovníka ........ 18
1.2.5
Lenní právo ....................................................................................................... 19
1.3
Pojetí vlastnického práva v ABGB ............................................................................ 20
1.4
Pohled na vlastnické právo po společenských změnách v roce 1948........................ 22
Vlastnické právo jako hlavní právo .................................................................................. 24 2.1
Vlastnické právo jako přirozené právo ...................................................................... 24
2.2
Vlastnické právo jako základní právo v ústavně-právním pojetí .............................. 25
2.3
Filozofický pohled na vlastnické právo ..................................................................... 26
2.4
Vlastnické právo jako pud - u zvířat .......................................................................... 27
2.5
Vlastnické právo u primitivních národů .................................................................... 28
2.6
Vlastnické právo jako přirozenost u dětí ................................................................... 29
2.7
Společenský pohled na vlastnické právo ................................................................... 30
Právní úprava vlastnického práva .................................................................................... 32 3.1
Pojem a obsah vlastnického práva ............................................................................. 32
3.2
Nabývání vlastnického práva..................................................................................... 33
3.3
Nabývání smlouvou ................................................................................................... 33
3.4
Nabývání děděním ..................................................................................................... 34 5
4
3.5
Nabývání rozhodnutím státního orgánu .................................................................... 35
3.6
Nabývání vlastnictví na základě jiných skutečností stanovených zákonem.............. 36
3.7
Ochrana vlastnického práva....................................................................................... 38
3.8
Ochrana soudní .......................................................................................................... 38
3.9
Ochrana poskytovaná orgánem státní správy ............................................................ 39
3.10
Ochrana svépomocí ................................................................................................ 39
3.11
Zánik vlastnického práva ....................................................................................... 40
3.11.1
Absolutní zánik vlastnického práva ................................................................... 40
3.11.2
Relativní zánik vlastnického práva .................................................................... 41
3.11.3 dojít
K zániku vlastnického práva na základě projevu svobodné vůle vlastníka můţe 41
3.11.4
K zániku vlastnického práva nezávisle na vůli vlastníka můţe dojít ................. 42
Komparace vlastnického práva s novou právní úpravou ................................................ 43 4.1
Předmět a obsah vlastnického práva .......................................................................... 43
4.2
Omezení vlastnického práva ...................................................................................... 44
4.3
Nezbytná cesta ........................................................................................................... 45
4.4
Vyvlastnění a omezení vlastnického práva ............................................................... 47
4.5
Ochrana vlastnického práva....................................................................................... 47
4.6
Ochrana domnělého vlastnického práva .................................................................... 48
4.7
Nabytí vlastnického práva ......................................................................................... 48
4.7.1
Přivlastnění ......................................................................................................... 48
4.7.2
Nález................................................................................................................... 49
4.7.3
Nález věci skryté ................................................................................................ 49
4.7.4
Přirozený přírůstek ............................................................................................. 50
4.7.5
Nemovité věci .................................................................................................... 50
4.7.6
Naplavenina a strţ .............................................................................................. 50
4.7.7
Umělý přírůstek .................................................................................................. 51
4.7.8
Vydrţení ............................................................................................................. 52
4.8
Převod vlastnického práva ......................................................................................... 53
4.8.1
Převod vlastnického práva k movité věci ........................................................... 54
4.8.2
Převod vlastnického práva k nemovité věci ....................................................... 54
4.9 4.10
Společná ustanovení o převodu vlastnického práva .................................................. 54 Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ....................................................... 55
Závěr......................................................................................................................................... 56
6
Úvod: Vlastnictví je od nepaměti spjato s člověkem. Podvědomá touha člověka si něco přisvojovat a něco vlastnit je v člověku geneticky zakódována. Zde je důleţité zdůraznit, ţe potřeba není čistě záleţitostí člověka samotného, jako jediného tvora nadaného vyšší inteligencí, ale je spjata s celou ţivočišnou říší a to zcela zásadním způsobem. Přeţití zvířat je totiţ ve volné přírodě zcela závislé na přivlastnění si určitého území "teritoria", určité rozlohy, která zvířeti zajišťuje podmínky nutné k jeho obţivě, rozmnoţování a přeţití. Kaţdé zvíře má přesně vyznačené území, které povaţuje výlučně za své a v případě, ţe na jeho území vstoupí jiné zvíře, bez váhání a s nasazením vlastního ţivota na něj zaútočí. Nejinak tomu bylo i u primitivních kmenů, které byly stejně jako zvířata ţivotně odkázané na určité území, které by je pro jejich způsob ţivota lovu a sběru bylin bylo schopné uţivit. Toto území pak v případě ohroţení nemilosrdně bránili. Postupem času a vývojem lidské civilizace se vlastnické právo začalo ve společnosti transformovat do určitých pravidel, obyčejů, zákoníků a právních předpisů, jejichţ prostřednictvím dávalo člověku určitou záruku společenského řádu, předvídatelnosti a vymezení chování ve společnosti. Při pohledu do historie si můţeme povšimnout, jak všechny společnosti kladly důraz a odsuzovaly, hlavně pak ve svém vlastním společenství, různé formy porušování vlastnictví, jakým byly např. krádeţe. V Chammurapiho zákoníku se mnoho paragrafů věnovalo krádeţím majetku, dobytka, otroků, atd. Za jejich porušení byly ukládány tvrdé tresty. Dalším příkladem zdůrazňujícím důleţitost a ochranu vlastnictví byl Mojţíšův zákoník, ve kterém bylo obsaţeno Boţí desatero. Z 10 přikázání se věnovala 4 pouze vztahu člověka s Bohem a ze zbylých šesti, celá dvě přikázání zakazovala krádeţe a taktéţ zakazovala závist majetku druhému člověku jako např. manţelky, dobytka, pole, atd., neboť závist byla povaţována za předstupeň krádeţe. V celém průřezu dějin pak můţeme sledovat, ţe půda se stala primárně nejvýznamnějším předmětem vlastnictví, neboť zajišťovala člověku obţivu. Nástup průmyslové revoluce, a s ní spojený nárůst obyvatel, si vynutil větší soupeření o přírodní a nerostné zdroje, jeţ byly díky neustále se zvyšující intenzitě lidské činnosti pro technologický pokrok nezbytné. V důsledku této činnosti, manufakturní výroby, docházelo k rychlému rozvoji urbanizace, hospodářství, obchodu, peněţnictví, sluţeb, atd. S tímto rozvojem se velmi rychle zvyšoval i význam soukromého vlastnictví a potřeba nastavit v této
7
oblasti pravidla, která by zaručovala základní právní rámec regulace, ochrany a vymahatelnosti vlastnického práva. Mezi nejvýznamnější a základní právní kodexy patřil nepochybně rakouský občanský zákoník ABGB, jehoţ základy daly vznik i československému právu po roce 1918. Po roce 1918 docházelo postupně k unifikaci a modernizaci soukromého práva v evropském kontextu. Československé soukromé právo bylo nejvýrazněji oslabeno v letech 1939-1945, kdy vstoupilo v platnost protektorátní říšské soukromé právo. V tomto období docházelo ke značným omezením, konfiskacím a nerovnému postavení českého obyvatelstva. Další znatelný zásah do soukromého vlastnictví nastal v poválečném období po roce 1948, kdy vstoupilo v platnost socialistické občanské právo, které maximálním moţným způsobem omezilo soukromé vlastnictví. Zásadní zlom v soukromém vlastnictví nastal po roce 1989, kdy došlo k výraznému posílení a změnám v soukromém vlastnictví. Tyto změny jsou zaloţené na předpokladu, ţe soukromé vlastnictví dává lidem právo čerpat plody ze své práce, zvyšuje sebevědomí člověka, coţ v důsledku vede k efektivnímu vyuţívání zdrojů a vzniku bohatství. Neopomenutelným jevem soukromého vlastnictví je i zvyšování stability a omezení moci státu.
8
1. Exkurz do historie vlastnického práva 1.1 Pojetí vlastnického práva v právu římském Vlastnické právo a věcná práva k věci cizí byla v římskoprávním systému zahrnuta do skupiny práv věcných. Běţní Římané se nezabývali aţ tak skutečností, jak jsou práva tvořena a jaká jsou v jejich samotných detailech, ale podstatné pro ně bylo, jakým způsobem jsou tato práva vymahatelná, jakým způsobem jsou chráněná a skutečnost, ujišťující je o existenci účinné a pouţitelné ţaloby "qualisactio" na vymahatelnost a ochranu těchto věcných práv. V té době byla nejznámější a nejpouţívanější žaloba věcná "actiones in rem". Tato ţaloba nebyla namířena proti ţalovanému, jako proti někomu, kdo podléhá určitému závazku, který byl nucen splnit, ale zavazovala ho k povinnosti respektovat přímo ţalobcovo právo k věci, jako takové. Druhou ţalobou byla žaloba osobní "actiones in personam", která se vztahovala přímo proti ţalované osobě, na níţ se vztahoval určitý závazek, jeţ byl povinen splnit. Pojem "in rem" /do věci/ přímo znamená ţalobu směřující "k věci". Pojem "actiones in rem" /ţaloba k věci/ přímo znamená výlučnost - tedy zamezení, vyloučení, či působení jakékoli osoby na danou věc a dále pak trvalost - trvalé a dlouhodobé majitelovo oprávnění k dané věci. "Pojem věcných práv obecně nevyjadřuje jen vztah k věci. Věcné právo není věcné jenom proto, že se týká věci, nýbrž proto, že se týká věci zvláštním způsobem, zajišťuje oprávněnému trvalý a výlučný vztah, který se liší od všech ostatních právních vztahů, jejichž předmětem by se mohla stát jakákoli věc"1 Z tohoto důvodu je nazýváno věcné právo " právem absolutním", které svou působností "ergaomnes" působí proti všem.
1
Frýdek Miroslav "Kurs římského práva" , Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2011, 187 str. ISBN 97880- 7418-119-1, str. 101
9
1.1.1
Vlastnictví - "dominium"
"Vlastnictví je oproti držbě, která je stavem faktickým, právním panstvím. Vlastnictví je všeobecné, přímé a výlučné panství nad určitou věcí, jehož předmětem jsou věci hmotné. Vlastnictví se v římskoprávním pojetí označuje jako "proprietas" nebo "dominium"2 Proprietas označuje věc, která někomu výlučně patří a je jeho osobním vlastnictvím. Dominium je všeobecně chápáno, jako svrchované a přímé právní panství určité osoby /vlastníka/ nad danou věcí. Tento vlastník byl nezpochybnitelně nazýván a označován jako její pán "dominus". Vlastník tímto disponoval právem, které potvrzovalo přímo jeho vládnoucí moc nad věcí. Toto právo tedy zmocňovalo samotného vlastníka disponovat nebo působit na věc dle svého svobodného uváţení. Mohl věc prodat, darovat, nechat leţet ladem, zničit ji, znehodnotit, opustit atd. Vlastnictví lze tedy všeobecně nazvat právním panstvím, které se můţe vykazovat různými projevy, a to ve smyslu, jak vlastník s věcí momentálně disponuje a působí na ní. 1. Právo věc drţet "ius possidendi" - přímé právo věc fakticky ovládat 2. Právo věc uţívat "ius utendi" - vlastník má právo věc nebo majetek libovolně uţívat 3. Právo přisvojovat si plody a uţitky z dané věci "ius fruendi" - např. dozrálá úroda na poli, plody ze stromů a keřů, mláďata zvířat atd. 4. Právo s věcí nakládat "ius disponendi" - právo věc prodat, darovat, dát věc do zástavy, na určitou dobu přenechat k uţívání jiné osobě, atd. 5. Právo věc zničit "ius abutendi" - nebo také právo věc spotřebovat. Avšak není vţdy moţné toto právo fakticky vykonat, např. u pozemku atd. 6. Právo věc opustit "ius dereliquendi" - právo o věc se nestarat a ponechat ji svému osudu, avšak většinou toto jednání má i své právní důsledky, např. znečištění odpadem, atd.
1.1.2
Druhy vlastnického práva
1. Kviritské vlastnictví - podle civilního práva se jedná o nejstarší druh vlastnictví. Vlastníkem tohoto práva mohl být jen římský občan, tzv. "Quirit". K převodu kviritského vlastnictví mohlo dojít pouze na základě podání formální ţaloby reivindikační a později injurececessí. 2
Frýdek Miroslav "Kurs římského práva" , Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2011, 187 str. ISBN 97880- 7418-119-1, str. 101
10
2. Praetorskébonitární vlastnictví - tento druh vlastnického práva měl slouţit jako určitá záruka neboli ochrana pro kupce, který si koupil jakoukoli věc jen tradičním způsobem, nikoli způsobem předepsaným, a to tzv. manicipací, či injurecesí. Převedení práv tímto zvykovým způsobem bylo nedokonalé a mělo svá úskalí. Skrývalo v sobě jisté nebezpečí, ţe pokud by se prodejce rozhodl prodanou věc chtít v budoucnu zpět a pouţil by reindivikační ţalobu, byl by na základě kviritského vlastnictví ve sporu úspěšný. Na základě této skutečnosti byla praetory zavedena námitka "exceptioreivenditaeactraditae", která byla brána v úvahu a měla silnější právní postavení neţ ţaloba reivindikační, coţ značně posílilo právní postavení praetorskéhobonitárního vlastnictví. 3. Vlastnictví k provinční půdě "possessioacususfructus" - jednalo se o právo vztahující se k půdě v římských provinciích, kdy se jednalo sice o drţbu, ale pouze s právem poţívacím. 4. Vlastnické právo neřímských občanů - ve starších dobách nebylo toto vlastnické právo v římském právu vůbec akceptováno jako vlastnictví ve smyslu práva. V pozdějších dobách však došlo ke změně právního postavení cizinců a zřízením úřadu cizineckého praetora došlo k posílení jejich vlastnických práv.
1.1.3
Způsoby nabytí vlastnického práva
Vlastnické právo mohla osoba získat za předpokladu, ţe nastaly skutečnosti, které byly v právním řádu spojovány se samotným aktem nabytí vlastnického práva, jako takovým. V tehdejším římském právu byly známy dva základní důvody nabytí vlastnického práva. Prvním z nich byl způsob "derivativní", neboli také odvozený, a druhým byl způsob "originární", neboli původní.
1.1.4
Derivativní způsob nabytí vlastnického práva:
▪ Mancipace "res mancipi" - Jednalo se o nejstarší způsob nabývání vlastnického práva. Mancipace se uskutečňovala přímo na trhu a jednalo se o obchod z ruky do ruky, neboli peníze na ruku a současné převzetí věci. Mancipaci bylo obvykle účastno 5 svědků a jeden váţný, který odvaţoval drahý kov nebo mince, jako kupní cenu. Mancipace probíhala za přítomnosti prodávané věci. Nabyvatel u věci pronášel formuli, kdy prohlásil, ţe podle kviritského práva, se předmětná věc stává jeho vlastnictvím a to právě za pomoci této váhy. Mancipaci můţeme chápat jako právní akt převodu vlastnického práva /dnes kupní smlouva/.
11
▪
Injurecesse "in iure cessio"
Jednalo se o převedení vlastnického práva, pomocí fiktivního soudního sporu před magistrátem, kdy nabyvatel pozvedl věc, či se jí dotkl a prohlásil "vindikační formuli". Pokud převodce na vyzvání magistrátu neprovedl kontravindikaci, magistrát potvrdil tento akt za právoplatný a převedl vlastnické právo na nabyvatele. ▪
Tradice "traditio"
Jednalo se o převedení vlastnického práva mancipačních i nemancipačních věcí. Tato tradice měla svůj zrod v tzv. právu národů "ius gentium". U tradice byla vyţadována "kauza" důvod prodeje věci. Jednalo se tedy o kauzální neformální převod vlastnického práva. U mancipační věci splynula tradice v praetorskébonitární vlastnictví. U nemancipační věci splynula tradice v kviritskévlastnictví , jehoţ podmínkou však bylo, ţe tyto věci musely být tělesné, neboli hmotné.
1.1.5
Originální způsob nabytí vlastnického práva
▪ Vydržení "usucapio" - vydrţení vychází z představy, ţe po uplynutí určité doby drţby věci se stav drţby přeměňuje ve vlastnické právo. U pozemků byla tato lhůta 2 roky a u movité věci 1 rok. Vydrţet nebylo moţno věci kradené a věci získané násilím. ▪ Okupace "res nullius" - jednalo se o věci, které z právního hlediska neměly vlastníka /volně ţijící zvířata, nově vzniklé ostrovy/ a nebo věci derelinkvované, tedy věci původním vlastníkem opuštěné. V době války se jedná i o věci nepřátelské /tzv. válečná kořist/ ▪ Nález pokladu "thesaurus" - jedná se o věc velké hodnoty, která byla ukryta /dána do úschovy/ a prostým uplynutím času se uţ nedá určit, kdo byl jejím původním vlastníkem. ▪ Připojení "akcese" - jedná se o spojení dvou samostatných věcí, kdy jedna věc, která je připojena k druhé, v okamţiku splynutí, ztrácí svou samostatnost a stává se trvale součástí věci, ke které byla připojena. /např. zasazený strom do pozemku, naplavenina břehu řeky, vsazený drahokam do prstenu atd./ ▪ Smíšení nebo slití - např. smícháním mědi a mosazi vznikne bronz, z roztavené hroudy zlata je vyroben prsten, nebo smísením písku a vápna vznikne pojivo, které spojí cihly a vznikne zeď, či dům, atd/.
12
1.1.6
Omezení vlastnického práva
Omezení vlastnického práva je moţné pouze ze dvou důvodů a to ve "veřejném zájmu" anebo v "soukromém zájmu" /sousedská práva/. K omezení vlastnického práva docházelo z různých důvodů, např. náboţenských, komunikačních, stavebních, vyvlastňovacích, imisních, apod.
1.1.7
Omezení vlastnického práva z náboženských důvodů
▪ Zákaz pohřbívání nebo pálení mrtvoly ve městě. ▪ Zákaz vykopání mrtvoly pochované na pozemku vlastníka, bez řádného povolení pontifika /císaře/. ▪ Povinnost zabezpečit přístup k hrobce, nacházejícího se na pozemku jiného vlastníka.
1.1.8
Omezení vlastnického práva z komunikačních důvodů
▪ Vlastníci pozemků, hraničících s veřejnou cestou, měli povinnost se o cestu starat a udrţovat jí v dobrém stavu. Pokud jí neudrţovali v dobrém stavu, měli ostatní právo jízdy a chůze po jejich pozemku. ▪ Vlastníci pozemků, hraničících s veřejnou řekou či vodní plochou, měli povinnost zachovat volný přístup ke břehům a nesměli stavět nepřekonatelné překáţky v podobě plotů, či jakýmkoli způsobem bránit volnému přístupu ke břehům. ▪ Zákaz koupě nebo bourání domů či budov k spekulačním účelům se stavebním materiálem.
1.1.9 ▪
Omezení vlastnického práva ze stavebních, či těžebních důvodů
Zachování určité minimální vzdálenosti mezi domy, zachování maximální výšky domu,
jeho půdorysu, atd. ▪ Právo na sluneční svit, vyhlídku na moře, atd. ▪ Zaručení práva těţby nerostů za podmínek povinných odvodů státu a majiteli pozemků. ▪ Těţbou nesmí být ohroţeny základy okolních domů a povrch půdy.
13
1.1.10 Ochrana vlastnického práva ▪
Reivindikace - jedná se o ţalobu věcnou " actio in rem", která ochraňovala vlastnické
právo kviritského nedrţícího vlastníka věci. ▪
Publiciánská žaloba "actioPubliciana in rem" - fikční ţaloba - poskytovala určitou fikci
lhůty u vydrţení a tím ochranu nabyvateli, který nabyl věc nedokonalým způsobem. Např. nařízení císaře Ulpiánuse: Ulpianus 6,2,1, pr.: "Siquis id quodtraditur ex iusta causa non a domino et nondumusucaptumpetet , iudicumdabo". "Jestliže někdo žádá to, co bylo odevzdáno nevlastníkem ze spravedlivého důvodu a dosud to nebylo vydrženo, povolím vedení sporu". 3 ▪ Žaloba zápurčí "actionegatoria" - Jedná se o ţalobu, která chránila kviritského drţícího vlastníka, před rušením, či zasahováním ve výkonu jeho vlastnického práva, případně stanovila přiměřenou míru tohoto zásahu, např. neoprávněné odebírání vody ze studny či rybníka, nebo neoprávněný průchod přes pozemek. ▪
Žaloba na změnu přirozeného odtoku dešťové vody "actioaquaepluviaearcendae"
▪
Záruka proti hrozící škodě "cautiodamniinfecti"
▪
Zákaz stavby "Operisnovinuntiatio"
1.1.11 Zánik vlastnického práva V římském právu byly známy dvě moţnosti zániku vlastnického práva: 1. Objekt vlastnického práva zaniká: a) fyzický zánik - rozbití věci, strţení domu povodní, poţár domu, smrt otroka, atd. b) právní zánik - vyloučení věci, např. prohlášení věci za posvátné, atd. 2. Objekt sám o sobě trvá dál, ale zaniká právo jeho vlastníka - např. vlastník převede své vlastnické právo na nabyvatele, tedy prodej, nebo darování, atd.
3
Frýdek Miroslav "Kurs římského práva", Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2011, 187 str. ISBN 97880- 7418-119-1, str. 101
14
1.2 Vlastnické právo a jeho pojetí ve středověku V období středověku byla půda dominantním hmotným statkem. Půda v tomto období poskytovala základní a nenahraditelný zdroj obţivy tehdejšího obyvatelstva. Nejčastějším způsobem vztahu k půdě jako podstatě a zdroji bylo v této době buď přímé vlastnictví anebo jeho propůjčení k uţívání. Tento vztah k půdě měl v českém středověku primární postavení. Nejčastěji se ve vztahu k půdě uţíval a ze středověkých pramenů je nám znám pojem "děleného vlastnictví". Vlastnictví k půdě se dělilo na přímé vlastnictví "dominium directum" a vlastnictví uţívací "dominium utile". Z hlediska statutárního postavení bylo vlastnické právo přímé chápáno jako primární a vlastnické právo uţívací bylo hierarchicky chápáno jako podřazené vlastnickému právu přímému. Z výše uvedeného můţeme chápat, ţe vlastnický vztah byl rozdělen mezi dva subjekty, tedy na subjekt s přímým vlastnickým postavením a právem s věcí disponovat a druhý subjekt s právem věc uţívat a těţit z plodů, které byly s uţíváním této věci spojené. Pro toto období feudalismu je tedy typické, ţe nebyl nositelem vlastnického vztahu pouze jediný subjekt. Nejčastěji byl vlastnický vztah "dominiciumdirectum" spojován a přisuzován subjektu veřejné státní moci, kdy se nejčastěji jednalo o vladaře, který disponoval zákonodárnou mocí. Jelikoţ tento přímý vlastnický vztah byl nejčastěji spojován s touto vládnoucí státní mocí, můţeme se přiklánět k obecnému pojmu veřejnoprávního charakteru. Vlastnické právo podaného k uţívání půdy bylo zapisováno do pozemkové knihy gruntovnice. Tento zápis poskytoval podanému určité pojištění jeho práva k uţívání půdy a zajišťoval do jisté míry jeho právní postavení ve vztahu k této propůjčené půdě. "V 16 století shledáváme, že v Čechách byl určitý nezájem o přesnou právnickou kvalifikaci poměrů k půdě, což bylo vlastně odzrcadlením zájmu šlechty rozšiřovat vrchnostenské režijní hospodářství - dominikál. Po Bílé hoře se u nás vytvořili podmínky, aby do českých zemí, zejména prostřednictvím pražské právnické fakulty, mohli pronikat výsledky, k nimž dospěla německá právní věda rodícího se usu modernu". 4 V pozdějších dobách feudalismu se začíná objevovat názor, ţe přímé vlastnictví k půdě, přímo nebo nepřímo omezuje vlastníka, který má vlastnické právo půdu pouze vyuţívat. Toto omezení je vnímáno ve smyslu omezení podaného a to právě v plnosti jeho práv k této půdě.
4
Ladislav Vojáček, Karel Schelle, Jaromír Tauchen a kol., " Vývoj soukromého práva na území českých zemí", Nakladatelství Tribun EU, s.r.o.., ISBN 978-80-210-6006-7, str. 175
15
V pozdějších dobách, tedy na sklonku feudalismu, právní postavení děleného vlastnictví začíná oslabovat. Jak uvidíme v následujících kapitolách, vydáním ABGB v roce 1811, se začínají projevovat první poţadavky soukromého vlastnictví, coţ posléze vede k počátku postupného odstranění děleného vlastnictví.
1.2.1
Nabývání vlastnictví originální, původní
K tomuto nabytí vlastnického práva k půdě docházelo třemi způsoby, a to okupací, vydrţením a vyvlastněním. 1. Nabytí vlastnického práva k pozemkům "okupací" - je asi nejstarší moţný způsob nabytí pozemku. Jednalo se nejčastěji o zabrání pozemku nepříteli při prohrané válce, či jeho kapitulaci. Po vzniku územní jednotky státu, bylo všeobecným zvykem a vţila se zásada, ţe veškerá neokupovaná a neobsazená půda patřila vládnoucímu panovníkovi, či vládnoucí státní moci. Pokud někdo chtěl obdělávat, kultivovat, či zabrat půdu, les, či vodní plochu, musel si obstarat povolení a souhlas této vládnoucí státní moci, či panovníka. 2. Nabytí vlastnického práva k pozemku způsobem "vydržení" nebylo v těchto dobách známo. 3. Nabytí vlastnického práva k pozemku způsobem "vyvlastněním" nebylo aţ tak běţné, ale můţeme zde uvést jeden příklad z doby vlády Karla IV. "Karel IV, roku 1358 nařídil, aby se v Čechách zakládali vinice. Pozemky, které by se na tento účel hodily, měli být jejich majitelům vyvlastněny v případě, že by oni, sami na nich vinice nechtěli zřídit.. Něco podobného najdeme v Ius regalemontanorum z roku 1300 o pozemcích, na nichž byly nerosty a majitel je netěžil".5
1.2.2
Nabývání vlastnictví k půdě odvozené, derivátní / uvedení do léna /
V raném středověku byl nejčastějším způsobem nabytí vlastnictví pozemku pouţíván tradiční rituál předání a odevzdání, který se nazýval "uvázání", neboli uvedení do léna. Tento rituál probíhal původně "ústně" přímo na předmětném pozemku, později se začal objevovat i v písemné formě. Zcizovatel, za přítomnosti několika svědků, obešel s novým 5
Ladislav Vojáček, Karel Schelle, Jaromír Tauchen a kol., " Vývoj soukromého práva na území českých zemí", Nakladatelství Tribun EU, s.r.o.., ISBN 978-80-210-6006-7, str. 177
16
nabyvatelem obvodové hranice pozemku. Po tomto obhlédnutí, případně vyznačení mezníky a dohodnutím ceny, zcizovatel zvedl hroudu ze země a tu předal, vloţil za přítomnosti svědků do rukou nabyvateli a tímto obřadným úkonem převedl vlastnické právo k pozemku na nového nabyvatele. Tomuto rituálu "uvázání" byli velice často přítomni malí chlapci nabyvatelů, jako následní dědici, kteří byli nejprve biti a pak obdarováni, aby si dobře zapamatovali hranice pozemku a přesné datum nabytí a převodu. "Jakmile se obchodování s pozemky stalo častějším, přestal uvedený způsob převodu vlastnictví vyhovovat. Původní smlouvy, či kontrakty reálné se postupně proměňují v kontrakty konsensuální. Tím se zcizování a trh s nemovitostmi zjednodušil a zpružnil. K přechodu vlastnických práv z dosavadního vlastníka došlo uzavřením smlouvy - konsenzu, souhlasným projevem vůle obou, přičemž nezbytnou podmínkou byl písemný zápis, buď do zemských desek, nebo městských knih. K uvedení do držení "ius possidendi" mohlo dojít přitom až v jiném časovém okamžiku". 6 Při "homagiu", předávacím ceremoniálu věrnosti, kdy senior uváděl v léno svého vazala, ceremoniál probíhal většinou tak, ţe senior předával léno obrazně ve formě nějakého předmětu, který léno symbolizoval např. prsten, symbolický mezník nebo praporec. Vazal se přijetím léna zavazoval především: 1. K vojenské povinnosti - např. se vazal účastnil po boku svého seniora válečných výprav. Obvykle se jednalo o určitou dobu, např. 40 dní za rok. Dále se zúčastňoval vojenských přehlídek a často vykonával i stráţní sluţbu u seniora. Podle velikosti léna a jeho významu se vazal zúčastňoval buď sám, nebo s desítkami, či stovkami svých lidí, či koní. 2. Závazky finanční - byly vypláceny v mincích, nebo naturáliemi, při nevšedních příleţitostech, jakými byly např. obnova léna a lenní smlouvy, svatba seniorovi dcery, platba výkupného za seniora ze zajetí, pasování seniora za rytíře atd. 3. Závazek k všeobecné pomoci - účast na seniorově jednání jako jeho rada, účast při seniorově soudu, či hájit ostatní seniorovy zájmy.
6
Ladislav Vojáček, Karel Schelle, Jaromír Tauchen a kol., " Vývoj soukromého práva na území českých zemí", Nakladatelství Tribun EU, s.r.o.., ISBN 978-80-210-6006-7, str. 176
17
1.2.3
Vlastnické právo k pozemkům a jeho omezení
Ve středověku existovala také mnohá omezení na vlastnických právech k pozemkům. Zejména se tato omezení vztahovala k sousedství pozemků, zejména v oblasti hranic pozemků. Zákon ukládal vlastníkům vzájemnou ohleduplnost a zejména poukazoval na situaci, kdy vlastnická práva jednoho vlastníka nesměla omezovat a způsobovat škodu a újmu na vlastnických právech souseda. Výběr nejčastějších omezení výkonů sousedských práv, souvisejících s hranicemi pozemků. 1. Právo mezní - Při rozhraničení pozemků ukládalo toto právo vlastníkům sousedících pozemků podstoupit část půdy potřebný k vytyčení hranic, většinou kamennými mezníky, které se nesměly poškozovat ani přemísťovat. 2. Právo nutné cesty - Vlastník pozemku byl povinen strpět průchod nebo průjezd souseda po svém pozemku, jestliţe nebyla jiná cesta na sousedův pozemek. 3. Právo na přepad - Vlastník pozemku si mohl ponechat plody, které na jeho pozemek spadly, např. z převislých větví stromů ze sousedního pozemku. 4. Právo souvrati - Dovolovalo sousedovi vstoupit na sousední pozemek v případě, ţe otáčel koňský potah, či pluh a na svém pozemku k tomuto úkonu neměl dostatek prostoru. 5. Omezení majitelů rybníků - Nedovolovalo vlastníkům rybníků zvýšit hráz a tím způsobit zatopení nebo poškození pozemků jiných vlastníků, či způsobit škodu na úrodě. 6. Omezení při stavbě - Například řemeslníci, vyuţívající ke své profesi výhně, pece, byli povinni zajistit, aby jiskry z těchto zařízení byly vybudovány co nejdále od střechy domu souseda, a to z důvodu zamezení vzniku poţáru. Nebo omezení ukládalo zamezit, aby dešťová voda z pozemku nestékala na sousedův dům. 7. Právo imise - Sousedům ukládalo strpět hluk, kouř, prach nebo zápach z provozu ţivnosti. Avšak pokud nebyla přesaţena míra obvyklá.
1.2.4
Regál "Iura regália" - Výsostné vlastnické právo vládnoucího panovníka
Jednalo se o výsostné a suverénní vlastnické právo vládnoucího panovníka. Obsah těchto vlastnických práv měl ekonomicko-finanční charakter. Výnosy z těchto práv slouţily panovníkovi k zajištění chodu správy nad jeho panstvím a plněním jeho vladařských 18
povinností. "Předmětem regálních práv byly těžba drahých kovů, ražba mincí, cla, vysazování trhů, pravomoc k autentickému výkladu zákonů, jmenování vysokých úředníků, vedení války, uzavírání míru, stavba hradů, ochrana židů a cizinců, odúmrť, neosázená půda, honitba, rybolov, sauny nebo solné doly, resp. dovoz soli, výkon jurisdikce. Panovník sám ve své režii většinu regálů nerealizoval, nýbrž je propůjčoval /např. jako léno/, zastavoval /jako záruku za své dluhy/, a také prodával za určitou peněžní částku."7Po 16. století byly regály děleny na niţší a vyšší. Vyšší regály byly výrazněji spojovány se státní nebo panovníkovou svrchovaností, např. raţba mincí, jmenování vysokých úředníků, výklad zákonů a výkon jurisdikce apod. Horní regál - Je to svrchované právo panovníka, které mu zaručuje výhradní vlastnické právo k drahým kovům a ostatním nerostům. Toto právo zajišťovalo, i bez souhlasu vlastníka pozemku, těţbu těchto drahých kovů na tomto pozemku. Vlastník měl tedy povinnost nejen strpět těţbu na svém pozemku, ale i povinnost poskytnout horníkům vhodné podmínky pro jejich práci. Vlastníkovi pozemku, na němţ probíhala těţba, náleţela odměna, a to v určení podílu z této těţby. Vodní regál - I zde platí svrchované právo panovníka ke všem splavným řekám a ostatním vodním plochám. V Čechách byl vodní regál zaveden za vlády Přemysla Otakara I., kdy výkon z tohoto regálu byl propůjčován. Vodní regál byl zrušen v 16. stol. obnoveným zřízením zemským, kdy byla zavedena svoboda plavby. Honební regál - I v případech, ţe panovník některé lesy prodal nebo zastavil, i nadále mu v nich bylo zaručeno právo lovu vysoké zvěře, bobrů, medvědů a černé zvěře.
1.2.5
Lenní právo
Lenní systém se poprvé objevil v čisté formě ve Francké říši a to v 9. století za vlády dynastie Karlovců. Jednalo se o propůjčování půdy s různými závazky / dávky, platby, sluţby /. Ten, kdo propůjčoval půdu, nesl v té době označení "senior", a kdo si půdu půjčil, a za toto propůjčení se uvázal k mnohým sluţbám, se nazýval "vazal". Je třeba zdůraznit, ţe půda byla přidělována člověku zcela anebo z části závislém na vlastníkovi. Léno lze definovat jako doţivotní propůjčení půdy se závazkem věrnosti a všestranné pomoci propůjčovateli, které se 7
Ladislav Vojáček, Karel Schelle, Jaromír Tauchen a kol., " Vývoj soukromého práva na území českých zemí", Nakladatelství Tribun EU, s.r.o.., ISBN 978-80-210-6006-7, str. 264
19
v průběhu času stávalo postupně i dědičné. V této souvislosti můţeme hovořit o specifickém poměru, který lze zařadit spíše do kategorie jednostranného aktu, projevu vůle vlastníka. Rozhodně se zde nedá zatím hovořit o smlouvě. I přesto, ţe se smlouva uzavírala a jednalo se o výčet práv a povinností mezi dvěma stranami a obě strany zavazovalo, převahu povinností nesl vţdy ten, kdo si půdu propůjčil. Co se týče právního postavení, měla tato smlouva povětšinou pouze povahu výkonu všeobecného vlastnického oprávnění. Za předchůdce lén můţeme povaţovat dva specifické systémy práva zvané "precaria" a "beneficia". V případě "precaria" se jednalo o specifický právní vztah, kdy svobodný člověk na svou ţádost /ad preces/ dostal od vlastníka půdu, kterou měl v uţívání tak dlouho, dokud se vlastník nerozhodl si půdu vzít zpět. Právní postavení prekáristy bylo tedy velmi nejisté /prékerní/. V případě "beneficia" se jednalo obvykle o doţivotním propůjčení půdy. Ke vzniku lenního práva se stal nejvýznamnějším impulzem pozvolný úpadek centrální moci, kdy neexistoval centrálně vedený národní trh. V této době převaţovalo naturální hospodářství, které zapříčiňovalo rozmělnění teritoria na mnoţství samostatných oblastí. Lenní právo se stávalo systémem, který začal přirozeně přebírat funkci postupně upadající, jednotně organizované veřejné moci.
1.3 Pojetí vlastnického práva v ABGB Při pohledu do obecného občanského zákoníku ABGB z roku 1811 zjistíme, ţe ani ten nám nepodává detailní popis, či jakoukoli jinou vyčerpávající definici vlastnického práva, ba spíše naopak. Vlastnické právo je definováno v platném ABGB v § 353 takto: Vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné i nehmotné věci, slují jeho vlastnictvím."8 Vznik nebo existenci vlastnického práva zákoník ABGB vymezoval těmito třemi podmínkami: ▪ Způsobilý subjekt - S tímto pojmem byl spojován kaţdý vlastník, který splňoval podmínky právní způsobilosti k právům a povinnostem. Zde se vycházelo především z presumpce, ţe drţitelem této právní způsobilosti je kaţdý, "koho zákon taxativním výčtem přímo nevylučuje". Některé osoby nebo skupiny osob, byly totiţ zcela, nebo v určitých 8
Ladislav Vojáček, Karel Schelle, Jaromír Tauchen a kol., " Vývoj soukromého práva na území českých zemí", Nakladatelství Tribun EU, s.r.o.., ISBN 978-80-210-6006-7, str. 280
20
bodech, zbaveni tohoto práva k nabývání vlastnictví. Jednalo se např. o řeholníky, kteří pozbývali nezpůsobilosti k nabývání majetku okamţikem sloţení slibu. Dalšími byli úředníci nebo dozorčí úředníci /včetně jejich ţen a dětí/, kteří z hlediska své funkce rozhodovali o prodejích, či propůjčení půdy. Dále se jednalo o cizince, na které se vztahovala různá omezení k nabývání vlastnických práv. ▪
Způsobilý objekt - Je další podmínkou vzniku vlastnického práva, která byla jasně
definována v § 355 "všechny věci vůbec, jsou předmětem vlastnického práva"9. Způsobilým objektem vlastnictví mohli být tedy věci hmotné i nehmotné. Mezi věci způsobilé k vlastnictví se např. povaţovala i přírodní energie např. při vyuţití ve větrných, či vodních mlýnech, uměle vybudovaných kanálech pro splavení dřeva, apod. Způsobilost věcí byla obecně předpokládána, či presumována, a pokud nastala situace, kdy byla zpochybňována, bylo nutné tuto nezpůsobilost věci dokazovat. ▪ Způsob nabytí vlastnictví - Zde je třeba podotknout, ţe ABGB v původním znění ještě připouštěl institut děleného vlastnictví, jeţ vycházelo z feudální představy systému vlastnického práva "dominium eminens", tedy výsostného postavení státu jako dominantního vlastníka. Toto dominantní pojetí svrchovaného vlastnictví státu však po burţoazní revoluci padlo. Pro příklad můţeme uvést některé v této době nejpouţívanější způsoby nabytí vlastnických práv: 1. Rodinné fideikomisy - zde platilo, ţe rodina jako korporace, měla vrchní vlastnictví a uţitkové dočasné vlastnictví patřilo drţiteli fideikomisu. 2. Léna - u lén bylo vazalovo právo pouze a jen, vlastnictvím uţitkovým. Tato lenní práva byla zrušena v roce 1862 - 1869 zákony 103-112, takzvanou "alodifikací". 3. Právo na dědičnou činži, či právo k povrchu "superficies" - po zrušení poddanství v roce 1969 se tato práva stala většinou překonaná. 4. Duchovní beneficium - právo určené skupiny či instituce na určitý úřad, či majetek, v tomto případě se jednalo o církevní záleţitosti.
9
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ)
21
Zákoník ABGB se věnoval i otázce spoluvlastnictví a dělil ho na podílové a nepodílové, coţ bylo z počátku některými vlastníky odmítáno, ale postupem času bylo akceptováno. Do této skupiny se počítalo např. společenství majetku mezi manţeli atd.
1.4 Pohled na vlastnické právo po společenských změnách v roce 1948 Po zásadních změnách ve společnosti, které se udály v únoru 1948, po tzv."Vítězném únoru", bylo zřejmé, ţe v otázce vlastnického práva dojde k velmi významnému odklonu od dosud platného právního předpisu, vycházejícího doposud ze základů rakouského obecného občanského zákoníku - ABGB. Uţ v preambuli československé ústavy, jakoţto souboru norem nejvyšší právní síly, bylo zakotveno, ţe československý stát bude fungovat na základních principech lidové demokracie, jejímţ primárním cílem je dovést společnost k socialismu, jako společenskému vývojovému předstupni vytvoření komunismu. Dále bylo v preambuli zakotveno, ţe cílem socialistické společnosti je vypořádat se s kapitalistickým vykořisťováním pracujících tak, aby hospodářství patřilo všemu lidu. Jelikoţ půda i kapitál nebyly takto rovnostářsky rozděleny, dalším cílem bylo, aby otázka soukromého vlastnictví a jeho vyuţívání bylo plně převedeno do rukou státu. Na základě ustanovení z čl. XII československé ústavy, je jako základní model fungování socialistického hospodářství povaţováno centrální plánovaní a nikoliv tedy doposud uţívaný model, postavený na základech ekonomických ukazatelů, kterými byly poptávka, nabídka, a z nich vycházející trţní cena. Tato revoluční přeměna základních ekonomických principů v tehdejší společnosti zasáhla pojem vlastnictví a vlastnického práva zcela zásadním způsobem. Za účelem správně fungujícího centrálně plánovaného hospodářství bylo přistoupeno k rozsáhlým zásahům do soukromého vlastnictví v podobě konfiskace anebo znárodnění, či zestátnění soukromého majetku. Od dubna do prosince 1948 došlo ústavodárným shromáţděním ke schválení znárodňovacích zákonů /č. 114, 115, 118-126, 311 /, které postihly všechny klíčové odvětví národního hospodářství, jakým byly průmysl, nerostné bohatství,
bankovnictví,
potravinářství,
zdravotnictví,
stavebnictví,
velkoobchod,
maloobchod, dopravní podniky lázeňství, atd. Po roce 1948 se objevila téměř ve všech publikacích, týkajících se československého občanského práva, silná kritika soukromého a kapitalistického práva. Tato reakce vyplynula v důsledku společenských změn a rozdílů poměrů před únorovým zvratem a po něm. Zatímco 22
pro kapitalistické právo bylo základním znakem soukromé vlastnictví, pro právo socialistické to bylo vlastnictví státu jako nezcizitelný prvek socialistického vlastnictví. "Teprve tehdy, kdy se dělnická třída uchopí státní moci, kdy místo archaické výroby kapitalismu se buduje plánovitá socialistická výroba, rodí se v bolestech zostřeného třídního boje socialistické vlastnictví a odumírá, jsouc neustále zatlačováno, soukromé vlastnictví kapitalistické. Socialismus s historickou zákonitostí musí nahradit kapitalismus a socialistické vlastnictví s historickou neodvratností musí nahradit soukromé vlastnictví."10 Existence soukromého vlastnictví bylo tolerováno jen na té nejniţší úrovni, tak, aby v zásadě neodporovalo základním principům fungování socialistického vlastnictví. Nový občanský zákoník, vydaný v roce 1951, výrazným způsobem posílil tedy ochranu společného majetku a samotný institut soukromého vlastnictví byl chápán jako institut dočasný. Ustanovení § 105 tohoto občanského zákoníku však připouštělo moţnost osobního vlastnictví a to v omezené míře. Zákon o tomto osobním vlastnictví mluvil jako o nedotknutelném. Za toto osobní vlastnictví byly povaţovány především předměty osobní a domácí spotřeby, jakým byly např. rodinné domky, automobily, úspory nabyté prací, atd. Toto vlastnictví bylo chápáno, jako určitá garance, slouţící k uspokojení základních potřeb aktivně pracujícího člověka, který zároveň svojí prací přispívá k prospěchu celé společnosti.
10
Knapp Viktor, "Vlastnictví v lidové demokracii", Nakladatelství Orbis Praha 1952, 510 str., str. 166
23
2 Vlastnické právo jako hlavní právo 2.1 Vlastnické právo jako přirozené právo Vlastnické sklony jsou zcela přirozené všem ţivým tvorům a projevují se čistě podvědomě a spontánně, jeţ se dá velice dobře pozorovat např. u malých dětí. Na té nejniţší úrovni v sobě tyto sklony skrývá instinkt nutný k přeţití. U člověka pak tyto sklony ovlivňují základ lidské osobnosti a stávají se předpokladem k jeho svobodné seberealizaci. Vlastnické právo je jedním ze základních lidských práv, které má v našem právním systému velmi silné a významné postavení. Je to právo, které je základním pilířem kaţdé vyspělé společnosti, zaloţené na demokratických principech. Vlastnit majetek je výsada svobody člověka, ale zároveň se stává pro člověka výzvou vedoucí k rozvoji jeho osobní odpovědnosti. Pokud člověk dokáţe nakládat s majetkem odpovědně a moudře, je to jeden ze způsobů jak se můţe posunout na vyšší kulturní a společenskou úroveň. Odpovědnost, plynoucí z vlastnictví majetku, je základní rys civilizace a hodnotící ukazatel morální vyspělosti člověka. Z tohoto důvodu je vlastnické právo povaţováno jako "základní lidské právo", které je nositelem nejen zmíněné svobody člověka, ale také významným podílem motivuje člověka v jeho osobním rozvoji, jeţ v důsledku vede k vytváření základních hodnot zdravé a silné společnosti. Občanský zákoník upravuje vlastnictví v hl. I. v části druhé.10 Jiţ v ustanovení § 123 je ukotveno základní pojetí a obsah vlastnictví "Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním."11 Vlastnické právo je chápáno jako právo výlučné a přímé panství. V našem právním systému je zařazeno ve skupině práv věcných. Jde o zákonem uznané právo vlastníkovi nakládat s jeho věcí zcela volně, dle jeho svobodné vůle. Ostatním ukládá povinnost respektovat toto vlastnické právo a zdrţet se jakéhokoli rušení, nebo zásahu, které by bránilo ve výkonu vlastníkova práva. Jelikoţ toto právo působí vůči všem osobám či subjektům, jedná se o právo absolutní, tzv. "ergaomnes"
11
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ)
24
2.2 Vlastnické právo jako základní právo v ústavně-právním pojetí Vlastnické právo ze své podstaty poţívá ústavně právní ochrany a je součástí Listiny základních práv a svobod11, jejíţ základní myšlenka je vyjádřena v hlavě první v čl.1. "Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné."12 V hlavě druhé v čl. 5. je uvedeno "Každý je způsobilý mít práva." Zde se jedná o základní vymezení právní subjektivity fyzických osob. Tato právní subjektivita, aktivně nabývat práva a povinnosti, je v našem právním řádu podmíněna dovršením 18. roku ţivota. V čl. 11. odst. 1. je uvedeno, ţe: "každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje." Vlastnické a dědické právo je v civilizovaných a demokratických společnostech, nezbytnou a nutnou podmínkou zdravě fungující ekonomiky. Na příkladu z nedávné historie naší republiky a to před rokem 1989, se můţeme přesvědčit, jaký negativní dopad na kondici tehdejší ekonomiky, měla snaha nepřirozeného potlačování soukromého vlastnictví. V odst. 2 je uvedeno: "Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, .... smí být jen ve vlastnictví státu...." Většina ekonomů a politologů se shoduje, ţe jen nezbytný majetek má být ve vlastnictví státu, coţ je podmínkou stability a konkurenceschopnosti ekonomiky a příznivě eliminuje mocenské ambice státu. V odst. 3 je uvedeno, ţe: "Vlastnictví zavazuje" To znamená, ţe vlastník nesmí zneuţít své vlastnické právo a postavení, a svým jednáním způsobit škodu nebo újmu ve výkonu práv druhých osob, anebo být v rozporu s veřejným zájmem chráněným zákonem. Výkon vlastnického práva také nesmí poškozovat ţivotní prostředí a zdraví člověka nad míru stanovenou zákonem. V odst. 4. je stanoveno, ţe: "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu". Vyvlastnění můţeme chápat jako nucené převedení vlastnického práva na stát na základě úředního rozhodnutí. Tento způsob převodu byl znám a byl typickým spíše v období socialistického práva před rokem 1989. Dnes se k otázce vyvlastnění přistupuje spíše výjimečně, a to v nezbytně nutných
12
zákon č. 162/1998 Sb. Listina základních práv a svobod
25
případech, pokud to vyţaduje veřejný zájem, a pokud nelze dosáhnout účelu jiným způsobem, např. dohodou. Spornou otázkou zde můţe být nejčastěji určení a dohoda adekvátní náhrady.
2.3 Filozofický pohled na vlastnické právo "Vlastnictví je universálně platným znakem lidské kultury. Vlastnictví je všudypřítomné stejně jako člověk a tvoří jednu ze základních součástí všech společenství."13 Vlastnictví ve svém pojetí v člověku od nedávna vzbuzuje jakousi geneticky uloţenou a podvědomou touhu, ţe cokoli má nějakou hodnotu, má tendenci si tyto věci nárokovat, pociťuje potřebu nad těmito věcmi vládnout a přisvojit si jejich obsah. Exkurzem do lidské historie můţeme vysledovat, ţe od počátku, kdy se lidská společnost začala shlukovat do primitivních tlup a kmenů aţ po dnešní vyspělou společnost, můţeme spatřit, ţe touha a potřeba vlastnit je s člověkem bytostně spojena. Tato touha s člověkem nerozlučně kráčí po celá staletí, stejně nerozlučně jako jeho vlastní stín. Vlastnictví je povaţováno za universálně identický a platný znak lidské společnosti a lidské kultury. Podrobnějším zkoumáním oblasti vlastnictví z historických pramenů můţeme konstatovat, ţe pokud se nějaký politický systém v historii snaţil vlastnictví od člověka, ať uţ dobrovolně nebo násilím oddělit a pokusit se vytvořit společnost bez prvků vlastnictví, vedly tyto pokusy vţdy k nezdaru a postupně k zániku. Ze všech státních uspořádání a politických reţimů se nejblíţe takovému ideálu, společnosti bez vlastnictví v celé historii lidstva, podařilo přiblíţit Sovětskému svazu po nástupu V. I. Lenina k moci v roce 1917. Tento nejsmělejší pokus v historii, zrušit soukromé vlastnictví, jak víme, skončil katastrofou. Myšlenka zavedení společného vlastnictví je neuskutečnitelná a nereálná, a to na základě prosté lidské přirozenosti, ve smyslu, ţe se nikdo náleţitě ani zodpovědně nestará o věci, které nejsou jeho, nemá k takové věci vztah, necítí s touto věcí bytostnou sounáleţitost a nemá takovou motivaci, jako kdyţ jde o věc jeho vlastní. Asi by jsme nemohli vystihnout tuto skutečnost lépe, neţ poukázáním na euforicky uspokojivý pocit štěstí, který člověk proţívá, můţe-li něco nazývat "skutečně svým". Pokud posuzujeme vlastnictví v kontextuálních vazbách, docházíme k nezvratnému faktu, ţe vlastnictví je velmi úzce spjato se svobodou samotného člověka. Vlastní-li člověk majetek, 13
Richard Pipes " Vlastnictví a svoboda", Nakladatelství Argo Praha 2008, 363 str. ISBN 978-80-257-0017-4, str. 88
26
pak mu to do jisté míry zaručuje jakousi morální volbu, neboli svobodu v rozhodování o svém osudu a efektivním vyuţívání a nakládáním se svým majetkem, coţ člověka v závislosti na výši majetku činí více či méně soběstačným a nezávislým na svém okolí. Člověk, který nevlastní ţádný majetek, je odkázán vţdy na toho, čí majetek vyuţívá, nebo kdo tento majetek vlastní. Pokud člověk nevlastnil majetek, pak byl v minulosti zákonitě otrok, či podaný, který byl odkázán na milost a vůli svého pána. I v dnešní době jsou lidé, kteří nevlastní majetek. V dnešní sociálně zajištěné společnosti, nevlastnit majetek sice neznamená ţádné přímé ohroţení svobody, ale tímto vědomím rozhodnutím se člověk vzdává části své nezávislosti. Dnes mnozí lidé tento model ţivota volí zcela dobrovolně a někteří si ani plně neuvědomují, ţe se tímto stávají závislými na druhých, neboli přenechávají část své osobní odpovědnosti za sebe samotné, zcela cizím lidem. Např. jsou odkázáni, jestli je někdo zaměstná, aby si vydělal na obţivu a zaplacení bytu, který mají pouze v pronájmu. Můţeme zde tedy spatřovat určitou souvztaţnost mezi svobodou a vlastnictvím. Vlastnictví jako takové je hluboce integrováno do lidské bytosti stejně jako svoboda a jsou spolu velice úzce spjaty, proto jakýkoli náznak útoku na lidské vlastnictví je člověkem podvědomě vnímáno, jako útok na sebe sama, na jeho vlastní svobodu a existenci. Pojetí soukromí je obsaţeno v uvědomění si toho, ţe se kdykoli můţeme částečně nebo zcela stáhnout do svého osobního prostoru bezpečí a obklopit se věcmi, které jsou našim vlastnictvím, a tento pocit bezpečí v nás posilují. Uţ samotná moţnost uvědomění si tohoto ţivotně důleţitého faktu, vytváří nedílnou součást pojetí vlastnického práva a stává se jeho nedílnou součástí. Vlastnictví bylo a je, v celé jeho historii aţ po současnost, interpretováno a je na něj nahlíţeno různými úhly pohledu. Bylo a je mu přisuzováno mnoţství různých obsahů a to v souvislosti kým bylo interpretováno a v jakém časovém úseku z pohledu historie bylo interpretováno. Někdy bylo vlastnictví spojováno s blahobytem, svobodou a prosperitou, jindy bylo naopak chápáno jako původce všeho zla a dáváno do souvislosti s morálním úpadkem, sociální nerovnosti a válkami.
2.4 Vlastnické právo jako pud - u zvířat Pokud se podíváme do zvířecí říše tak zjistíme, ţe přeţití zvířat je plně závislé na dostatečném prostoru a území, na kterém ţijí. Zvířata nebyla nadána schopností přemýšlet ani si cokoliv vyrábět. Jsou tedy odkázána pouze na to, co jim příroda sama poskytne. Zvířata potřebují k přeţití určitou rozlohu území, která jim poskytne dostatek potravy, moţnost 27
rozmnoţovat se a uţivit své potomky. Zvíře si tedy vymezuje výlučný nárok drţet /vlastnit/ pod kontrolou určité území "teritorium", které povaţuje za svůj ţivotní prostor a s plným nasazením si ho brání. Toto území má přesné hranice a naruší-li tento vymezený prostor jiné zvíře, bez zaváhání na něj zaútočí. Většina zvířat si své území přivlastní tak, ţe volné území prostě fyzicky obsadí. Pokud není v dosahu volné území, pak o toto území bojuje a slabší z tohoto souboje toto území opouští. U většiny teritoriálních zvířat bylo etnologií zjištěno, ţe pokud sameček nevlastní nějaké území, samička ho nebere v úvahu a jednoduše ho opomine, jako nevhodného kandidáta ze svého výběru pro zaloţení potomstva. Dále bylo etnology vysledováno, ţe pokud se zvířata přemnoţí, jejich agresivita se zvyšuje tím více, čím více se zmenšuje jejich teritoriální ţivotní prostor. Zvláštní bylo i zjištění, ţe se tak dělo i v případech, kdy měla tato zvířata dostatek potravy. Tyto biologicky zakódované vlastnické pudy způsobují, ţe i jen při pouhém náznaku moţného ohroţení této suverenity /tedy i v případech dostatku potravy/, proţívají tato zvířata neurotické stavy, které mohou vést aţ k uhynutí většího počtu zvířat. Na závěr můţeme konstatovat, ţe pojem teritoriálního vlastnictví má u zvířat zcela zásadní význam, v otázce jejich samotného přeţití a vyvrací některé teorie, ţe chtivost a potřeba vlastnit je specifickou a výlučnou lidskou vlastností.
2.5 Vlastnické právo u primitivních národů Je aţ zajímavé kolik společných rysů má člověk s divokými zvířaty. Např. v otázce teritoriality se člověk řídil naprosto shodnými vlastnickými zákony, jakými se řídila divoká zvířata. Ţárlivě si střeţili svoje území "teritoria", na kterých zcela záviselo jeho přeţití. Pokud lidé neměli dostatek prostoru pro volný pohyb a svoji obţivu, který potřebovali, zvyšovalo to vţdy jeho agresivitu z pocitu vlastního ohroţení, coţ vedlo téměř vţdy k napětí a častým bojům, mezi jednotlivými kmeny a národy. Vlastnictví mělo u těchto primitivních národů dvojí rozměr. Jedním z nich bylo vlastnictví společné, kmenové, či rodinné, kdy skupina obdělávala společnými silami půdu a společně se dělila o úrodu a plody, ulovenou zvěř, ryby, atd. Mezi společné vlastnictví patřilo i vlastnictví nehmotného původu, jakým byli písně, obřady, zaklínadla, know how při lovu a pěstování plodin, atd. Druhým rozměrem vlastnictví bylo vlastnictví osobního charakteru, které se skládalo z majetku jedince, jakým byly např. oděvy, zbraně, ozdoby, vlastní rituály, modlitby, aj., jenţ byly povaţovány za svrchované osobní vlastnictví kaţdého jedince, které bylo přímo
28
spjato s jeho "já". "Zmíněné koncepty projevů vlastnictví se začínají silněji prosazovat až se zvyšujícím se počtem lidí a s následným soubojem o nedostatkové věci a suroviny."14 V textech dochovaných starověkých zákoníků je nám známo, ţe vlastnickému právu a jeho porušování bylo věnováno mnoho prostoru. "Skutečnost, že všechny společnosti odsuzují a trestají krádež - rozhodně ve svém vlastním společenstvím - svědčí o jejich úctě k vlastnictví."15 Např. mnoho paragrafů z Chammurapiho zákoníku se věnuje krádeţím majetku, vlastnictví otroků a půdy. Také v Bibli najdeme odkazy naznačující nedotknutelnost vlastnictví, např. osmé přikázání zakazuje krádeţ. Desáté pak zavrhuje touhu po závisti čehokoliv, co je ve vlastnictví bliţního, ať uţ se jedná o majetek, pozemek, manţelku, či dobytek. Za porušení těchto příkazů pak hrozily tvrdé tresty.
2.6 Vlastnické právo jako přirozenost u dětí Ve všeobecném podvědomí u neodborné veřejnosti přetrvává představa, ţe se děti vlastnickému pudu učí od dospělých a to v průběhu socializačního začleňování do společnosti, tedy výchovou. Dětští psychologové však tvrdí, ţe se tak neděje a ţe je tomu právě naopak. Děti a to uţ v batolecím věku mají velice silně vyvinuté vlastnické sklony a teprve výchovou se postupně od dospělých učí tohoto sklonu zbavovat a s těmito přirozenými sklony pracovat, tak aby bylo ţádoucí a přijatelné v sociálním prostředí, ve kterém se nachází. Např. je dítě vedeno dělit se s ostatními dětmi o hračky, dobroty a o pozornost, kterou od ostatních tolik vyţaduje. Podstata pudu vlastnit je nám vlastní stejně jako zvířatům a je v nás tedy podvědomě iniciována na základě biologických a ekonomických stimulů, jakými jsou potřeba území a předmětů, které nás obklopují a které slouţí k naší obţivě. Veškerá lidská činnost je velmi úzce spjata s určitým místem. Jsme ovlivněni geografickými souvislostmi místa, ve kterém se rodíme, vyrůstáme, které se stává naším domovem, pociťujeme toto místo, jako důvěrně známé, bezpečné, tvoříme si k němu určité pouto a pociťujeme ho za své. Tato tzv. "lokalizace" je jedním ze základních identických znaků lidské společnosti. Stejným způsobem se dítě, jako kaţdý člověk chová k předmětům, které jsou jeho vlastnictvím. Do těchto předmětů vkládá část sebe, svého "Já" a chová se k nim, jakoby ho nějakým způsobem 14 15
Richard Pipes " Vlastnictví a svoboda", Nakladatelství Argo Praha 2008, 363 str. ISBN 978-80-257-0017-4, str. 92 Richard Pipes " Vlastnictví a svoboda", Nakladatelství Argo Praha 2008, 363 str. ISBN 978-80-257-0017-4, str. 88
29
přesahovaly, chová se k nim jako by to byli oni sami. "Jen prostřednictvím vlastnění a ovládání majetku, člověk přenáší svou vůli na vnější předměty, čímž transcenduje subjektivitu vlastní existence."16 Jakýkoli útok na území, místo, nebo námi vlastněné předměty v nás vyvolává odvetné útoky a opatření na jejich ochranu, neboť tento akt povaţujeme za ohroţení nás samotných a naší nezávislosti. Psychologickým výzkumem také bylo odhaleno, ţe děti potřebují ke svému zdravému vývoji určité soukromí. Kaţdé dítě si přesně vymezuje osobní prostor, který si nárokuje jen pro sebe a má jasně definované hranice a vzdálenosti, kam aţ je ochotno tolerovat přístup ostatním lidem vůči sobě. Zde samozřejmě hraje vliv, zda jde o člověka blízkého, či cizího. Ke zdravému vývoji psychického zdraví dítěte jsou tyto teritoriální hranice nezbytné a jakékoli narušení tohoto prostoru, chápou děti jako narušení jejich identity, bezpečí a nezávislosti. Pokud jsou tato invazivní narušení soukromí častá, či nejsou druhými respektována a dítě se jím nemůţe účinně bránit, můţe docházet u dítěte k narušení sebevědomí aţ k více či méně závaţným traumatickým poruchám.
2.7 Společenský pohled na vlastnické právo Od počátku primitivních národů aţ po současnost je vlastnické právo konfrontováno opakovaně čtyřmi základními argumenty, které jsou proti nebo ve prospěch vlastnictví. 1. Politický argument - Tento argument předpokládá, ţe čím vyšší podíl soukromého vlastnictví ve společnosti, tím vyšší je předpoklad stability a omezuje zároveň moc státu. Tento předpoklad platí, pouze pokud toto vlastnictví není rozděleno mezi tzv. úzkou skupinu vyvolených, tedy zvlášť nespravedlivým způsobem. Ignorováním argumentu rovnosti v otázce vlastnického práva pak vyvolává naopak společenské a sociální nepokoje. 2. Morální pohled - Morální hledisko vychází pak z rovného přístupu a příleţitosti kaţdého člověka k nabytí svého majetku. Pokud je zaloţeno na této rovnosti, pak je nabytí vlastnictví legitimní, neboť dává lidem právo poţívat a těšit se s plodů své usilovné práce. Argumentem proti je, ţe mnozí lidé se nepodílejí svým úsilím na získání svého majetku, naopak zneuţívají úsilí druhých. 3.
Ekonomické hledisko - Ekonomické hledisko zdůrazňuje a vyzdvihuje soukromé
vlastnictví jako jeden z nejefektivnějších prostředků tvorby bohatství. Argument proti však 16
Richard Pipes " Vlastnictví a svoboda", Nakladatelství Argo Praha 2008, 363 str. ISBN 978-80-257-0017-4, str. 84
30
přichází s tvrzením, ţe činnost zaloţená na osobním prospěchu a zisku je provázena nekalou soutěţivostí. 4. Psychologické hledisko - Část psychologů je utvrzena v názoru, ţe soukromé vlastnictví vede k hrdosti člověka z dobře vykonané práce a zvyšuje sebevědomí a celkovou vyrovnanost člověka, druhá skupina psychologů zastává názor, ţe soukromé vlastnictví vede k chamtivosti a nezdravému shromaţďování majetku na úkor druhých.
31
3 Právní úprava vlastnického práva 3.1 Pojem a obsah vlastnického práva Vlastnické právo je základním věcným právem a zároveň je právem absolutním, neboť působí proti všem "ergaomnes". Vlastnické právo, jako základní lidské právo, je zakotveno v Listině práv a svobod16 v hlavě II., čl.11., odst.1. "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".17 Vlastnictví jako takové zavazuje. Nesmí být zneuţito, ani nesmí způsobovat škodu, či poškozovat práva druhých, nesmí poškozovat zdraví, přírodu a ţivotní prostředí. Vlastnické právo je souhrnným výčtem konkrétních oprávnění, které přísluší vlastníku věci. Tento výčet oprávnění je obsaţen v tzv. "vlastnické triádě". 1. Právo věc užívat a požívat její plody a užitky " iusutendy et fruendi " Toto právo umoţňuje majiteli věci vyuţívat její uţitnou hodnotu podle své vůle a ke svému vlastnímu prospěchu. U věcí, které mají plodotvorný charakter, vlastníkovy takovéto věci náleţí právo uţívat plody, např. mláďata hospodářských zvířat, úroda nebo plody ze stromů a keřů, apod. Dalším moţným způsobem je získání uţitku z věci a to např. nájemné z pronájmu bytu, úroky z vkladů, apod. Vlastník má právo i věc úplně spotřebovat, např. rozprodat stádo hospodářských zvířat. Dalším vlastníkovým právem je změnit podstatu věci, např. z bytu vytvořit kancelář, nebo tramvaj přeměnit v restauraci. Uţívat věc je vlastníkovým právem, nikoli jeho povinností. Nelze tedy vlastníka postihovat, či omezit jeho právo jen na základě, ţe danou věc neuţívá, k účelu, ke kterému byla zhotovena. 2. Právo s věcí disponovat "iusdisponendi" Toto právo umoţňuje vlastníkovy nakládat s věcí podle svého uváţení a podle své vůle. Vlastnické právo dále umoţňuje vlastníkovy realizovat uţitnou hodnotu dané věci. Můţe převést toto vlastnické právo k věci na jiného vlastníka, prostřednictvím smlouvy, ať uţ kupní, darovací nebo směnné. Dále můţe věc zastavit, pronajmout, či propůjčit a v neposlední řadě můţe věc třeba jen znehodnotit, zničit, či opustit. 17
zákon č. 162/1998 Sb. Listina základních práv a svobod
32
3. Právo věc držet "ius possidendi" Toto právo umoţňuje vlastníkovy věc fakticky drţet, s věcí neomezeně nakládat a mít věc plně ve své moci. Drţba je ve vlastnickém právu povaţována a chápána jako jeden ze základních atributů práva. Věc můţe po nějakou dobu oprávněně drţet i jiná osoba, ale zásadní právo drţby patří stále vlastníkovy. I přes to, ţe vlastník nemá věc po nějaký čas ve své faktické moci, nezpůsobuje to zánik jeho vlastnického práva.
3.2 Nabývání vlastnického práva Nabývání vlastnického práva je podmíněno právní skutečností, na jejímţ základě vzniká konkrétní právní vztah, který je nezbytným předpokladem ke vzniku samotného vlastnického práva. Způsoby nabývání vlastnického práva jsou obsaţeny zákon č. 40/1964 Sb v § 132 odst. 1. /dále jen P-oz/ Tyto způsoby nabývání obvykle řadíme do dvou základních skupin. První skupinou je nabytí odvozené "derivativní" - jedná se o způsob, kdy se nabyvatel věci stane vlastníkem v případě, kdy je na něj od jeho předchůdce převedeno vlastnické právo k určité věci. Nabyvatel tedy získává své právní postavení odvozením, neboli převzetím tohoto práva od svého předchůdce. Druhá skupina je nazývána nabytí původní "originární" - v tomto případě se jedná o nabytí vlastnického práva k věci nezávisle na předchozím vlastníku a to v případech, kdy věc byla nově vytvořena, tedy věc, která doposud neexistovala. Věc tímto způsobem můţe vzniknout např. zhotovením. Je-li někým vytvořena věc, např. někdo postaví dům, vyrobí stůl, či vytvoří softwarový program, stává se okamţikem zhotovení, vlastníkem této věci. Dále rozlišujeme nabytí vlastnického práva "převodem" a "přechodem". K převodu vlastnického práva dochází na základě smlouvy jako svobodného projevu vůle obou účastníků. K přechodu vlastnického práva dochází na základě jiných právních skutečností neţ smlouvou, např. rozhodnutím státního orgánu /exekuce/ nebo smrtí /dědění/, apod.
3.3 Nabývání smlouvou Základní podmínkou převodu vlastnického práva smlouvou je dohoda účastníků a to na základě svobodného projevu vůle obou stran. Ten, kdo převádí vlastnické právo, musí být vlastníkem věci a nazývá se převodce, a ten, kdo se stává novým vlastníkem věci, se nazývá nabyvatel. 33
P-oz v § 132 odst. I zde uvádí pouze a výslovně smlouvu kupní a darovací. Pokud se jedná o praxi, jsou tyto smlouvy nejčastějším titulem převodu věci a nabývání vlastnického práva k věci. Mezi další smlouvy můţeme zařadit ještě smlouvu směnnou a smlouvu o dílo. Samotnou smlouvou však převod vlastnictví nevzniká, smlouva jako taková je pouze právním titulem, na jejímţ základě je převod vlastnických práv uskutečněn. V § 133 je uvedeno, ţe vlastnické právo k věcem movitým vzniká tzv. tradicí, tedy okamţikem předání a převzetí věci, pokud není účastníky smlouvy dohodnuto jinak. Např. se účastníci smlouvy mohou dohodnout na tzv. "výhradě vlastnického práva", která umoţňuje nabytí vlastnického práva kupujícímu aţ po úplném zaplacení kupní ceny prodávajícímu. V § 132 odst. 2 je uvedeno, ţe vlastnické právo k věcem nemovitým vzniká v okamţiku a na základě vkladu do katastru nemovitostí neboli intabulací. "Významný je okamžik podání návrhu /žádosti/ na zápis do katastru. Tento okamžik vyznačí katastrální úřad v katastru. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh /žádost/ na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu."18
3.4 Nabývání děděním Pokud zemře fyzická osoba, zaniká tím i způsobilost této osoby mít práva a povinnosti, neboli její právní subjektivita. Dědění je institut, jehoţ titul přechází na dědice, jakoţto právního nástupce zůstavitele a to okamţikem smrti zůstavitele, nebo prohlášením zůstavitele za mrtvého rozhodnutím soudu, pokud lze usoudit se zřetelem ke všem okolnostem, ţe zůstavitel uţ neţije. Den rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého se počítá jako den smrti zůstavitele. Předpoklady dědění:
▪ smrt zůstavitele ▪ existence dědictví ▪ dědický titul ▪ způsobilý dědic
Dědit lze dvěma základními způsoby: "děděním ze zákona" a "děděním ze závěti"
18
Vladimír Plecitý, Josef Vrabec, Josef Salač, "Základy občanského práva" 5. vydání, Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, ISBN 978-807380-293-6, , str. 82
34
▪ Dědění ze zákona - pokud zemře zůstavitel bez pořízení platné závěti, nastává "dědění ze zákona". Zákon vychází při určení okruhu dědiců zejména z příbuzenského nebo rodinného vztahu vůči zůstaviteli a tyto osoby jsou rozděleni do čtyř základních skupin, vzestupně podle přednosti neboli dědické posloupnosti: 1. Na prvním místě jsou zařazeni manţel nebo partner a děti zůstavitele. Pokud zůstavitel nemá děti, je manţel nebo partner z první dědické skupiny vyloučen. 2. Do této skupiny jsou zařazeni manţel nebo partner, rodiče zůstavitele a dále osoba ţijící spolu se zůstavitelem nejméně jeden rok ve společné domácnosti za účelem péče o tuto domácnost. 3. Do této skupiny jsou započteni sourozenci zůstavitele / sestra, bratr / a spolu ţijící osoby, které se starali o společnou domácnost nejméně po dobu jednoho roku a nebo byly odkázány výţivou na zůstavitele. 4. Do této skupiny jsou započteni prarodiče zůstavitele, pokud jiţ neţijí, pak dědí jejich děti, v tomto případě tedy strýc nebo teta zůstavitele. ▪ Dědění ze závěti - Závěť neboli testament, je poslední vůle zůstavitele, jak naloţit s jeho majetkem v případě jeho smrti. Závěť má tři moţné podoby: 1. Závěť holografní - Jedná se o vlastnoručně sepsanou závěť zůstavitele včetně data sepsání a vlastnoručním podpisem zůstavitele. 2. Závěť alografní - jedná se o závěť sepsanou né vlastní rukou, např. na počítači, či cizí rukou, ale musí být zustavitelem vlastnoručně podepsána, a to za účasti dvou svědků, včetně jejich podpisů. 3. Závěť formou notářského zápisu - Tuto závěť sepíše na základě poţádání zůstavitele, kterýkoli notář. Podrobnější podmínky takové závěti jsou upraveny v občanském zákoníku nebo notářském řádu. Např. vyţádaná přítomnost svědků, apod.
3.5 Nabývání rozhodnutím státního orgánu Nejčastějším případem je zde rozhodnutí soudu. Nejedná se o časté nabývání vlastnického práva, spíše jde o výjimečné případy. Takovým případem je např.: - nabytí vlastnictví zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví - při exekuci prodejem věci v draţbě, vlastnictví přechází v okamţiku přiklepnutí - při vyvlastnění se nabývá vlastnictví dnem rozhodnutí správního orgánu 35
- vypořádání společného jmění manţelů, apod. Vlastnické právo je taktéţ moţné nabýt i přímo ze zákona, např. ustanovení zákona v § 872 občanského zákoníku " Z nedávné minulosti je znám případ, kdy zákonem bylo všeobecně zrušeno právo osobního užívání pozemku, které trvalo ke dni 1.1.1992 s tím, že toto právo se mění na právo vlastnické. Tisíce uživatelů pozemků pod rodinnými domky, chatami, garážemi se tak nabytím účinnosti tohoto zákona staly vlastníky uvedených pozemků."19
3.6 Nabývání vlastnictví na základě jiných skutečností stanovených zákonem ▪ vydržením - Dochází k němu v podstatě tehdy, kdyţ nevlastník věci, tuto věc dlouhodobě oprávněně drţí a to v dobré víře, ţe věc patří jemu. U vydrţení věci movité musí uplynout stanovený čas tzv. "vydrţecí doba" a to po dobu 3 roky. U věci nemovité je to pak 10 let. Tato oprávněná drţba musí být nepřetrţitá a drţitel musí být po celou tuto dobu v dobré víře, ţe mu věc patří. Pokud v této vydrţecí době nenastane situace, kdy by byla dobrá víra drţitele zpochybněna, nabývá drţitel vlastnictví k věci uplynutím této stanovené doby.
Tato
skutečnost není podmíněna rozhodnutím státního orgánu ani jinou právní skutečností. ▪ přírůstkem "fructusnaturales" - Jedná se zde o věci, které mají plodonosný charakter. Ve většině případů se zde jedná o plody agrárního charakteru, ať uţ ţivočišného nebo rostlinného původu, např. ovoce vyrostlé na stromě, narozená mláďata hospodářských zvířat, atd. Důleţité je zde podotknout, ţe se tyto přírůstky stávají samostatnou věcí aţ po jejich fyzickém oddělení /separací/ od hlavní věci. Např. Pokud jsou jablka na stromě, jsou součástí stromu, jako věci hlavní, pokud jablka otrháme, stávají se samostatnou věcí, získávají nově statut samostatné věci i s vlastnickým právem pro jeho drţitele, většinou se zde jedná o vlastníka plodotvorné věci. "fructusciviles" - Tímto výrazem jsou označovány civilní plody, neboli přírůstky. Mohou to být např. výnosy z peněz nebo cenných papírů v podobě úroků, dividend, atd.
19
Vladimír Plecitý, Josef Vrabec, Josef Salač, "Základy občanského práva" 5. vydání, Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, ISBN 978-807380-293-6, , str. 65
36
▪ zpracováním, či smísením - Pokud spojením dvou samostatných věcí vznikne věc třetí, zaniká vlastnické právo těchto původních dvou věcí, které byly zpracovány a v okamţiku dohotovení věci nové vzniká vlastnické právo k nově vzniklé věci /např. z cihel, písku a pojiva je postaven dům/. Pokud někdo při výrobě své věci pouţije, či zpracuje materiál někoho jiného, je zde důleţité, z důvodu nabytí vlastnického práva k této věci posoudit, zda zpracovatel činil v dobré víře, či nikoli. Vlastnictví věcí náleţí tomu, kdo se podílel na nově vzniklé hodnotě věci větším způsobem. Avšak novému vlastníku zde vzniká povinnost uhradit vlastníku, jehoţ věc byla pouţita, rozdíl a to ve výši hodnoty jeho zpracované věci. Pokud zpracovatel pouţije věc, o které věděl, ţe mu nepatří, potom nezaniká vlastnické právo věci, která byla takto zpracována. Vlastník zpracované věci má právo ţádat o uvedení věci do původního stavu, pokud to z povahy věci není moţné, pak můţe ţádat o náhradu nebo kompenzaci. Pokud není dohoda z jakéhokoli důvodu moţná, rozhodne na návrh jednoho z nich soud, který určí, kdo se stane vlastníkem nové věci nebo rozhodne o jiném druhu vypořádání. ▪ uplynutím doby v případě ztráty věci - Pokud někdo ztratí věc, jedná se o právní událost, která nevede automaticky k zániku této věci. Pokud takto ztracenou věc najde někdo jiný, je povinen tuto věc odevzdat tomu, komu věc patří. Pokud není znám vlastník, je nálezce povinen věc odevzdat nejbliţšímu obecnímu úřadu. Nálezce má nárok ţádat odměnu za náklady spojené s odevzdáním věci a má právo ţádat nálezné a to ve výši 10% z hodnoty ztracené věci. Toto právo můţe uplatňovat vůči vlastníku nalezené věci. Pokud se nezjistí, kdo je vlastník věci, věc zůstává uloţena u státního orgánu, kterému byla odevzdána. Pokud se vlastník nepřihlásí o věc do jednoho roku u tohoto orgánu, věc uplynutím této doby propadá státu. V tomto případě má nálezce nárok na odměnu nálezného, kterou můţe uplatnit vůči státu. Pokud nálezce ztracenou věc neodevzdá, jedná se o bezdůvodné obohacení. Pokud má věc větší hodnotu, je zde i důvod pro zahájení trestního stíhaní pro zatajení věci. V tomto případě se vlastnictví k věci nemění ani po uplynutí doby jednoho roku. ▪ nálezem věci skryté, nebo opuštěné - Obdobným způsobem se postupuje i v případě kdy někdo nalezl věc zakopanou v zemi, zazděnou ve zdi, věc opuštěnou, atd. Můţe se jednat o poklad, archeologický nález, nebo věc opuštěnou např. pocházející z trestné činnosti. Pokud v takovém případě není znám vlastník, stává se automaticky vlastníkem této věci podle zákona stát a nálezce je povinen takový nález neprodleně odevzdat nejbliţšímu státnímu orgánu.
37
3.7 Ochrana vlastnického práva Právo
vlastnit
je
v
dnešní
demokratické
společnosti
jedním
ze
základních
a
neopomenutelných lidských práv a svobod kaţdého jednotlivce. Náš právní řád kaţdému ústavně zaručuje právo vlastnit majetek, rovněţ kaţdý má zaručeno, ţe obsah vlastnického práva je pro kaţdého stejný, a v neposlední řadě má kaţdý nezpochybnitelné právo se domáhat stanoveným zákonným postupem ochrany svého vlastnického práva a to u nezávislého a nestranného soudu, orgánu státní správy a nebo pomoci institutu ochrany svépomoci.
3.8 Ochrana soudní Soudní ochrana je jedním z nejdůleţitějších a z hlediska právní síly nejúčinnějším prostředkem ochrany vlastnického práva. Vlastnické právo je nepromlčitelné. Ve svém obsahu to znamená, ţe se na podání ţaloby směřující k ochraně tohoto práva nevztahují ţádné promlčecí lhůty, či dokonce lhůty propadné. Pokud je někdo omezován ve výkonu svého vlastnického práva nebo je toto právo ohroţeno, je několik prostředků, jak se tohoto práva domoci. Žaloba na vydání věci "actioreivindicatio"- neboli také "ţaloba vindikační". Jedná se o ţalobu, prostřednictvím které se vlastník, či fyzická osoba při porušení svého práva domáhá vydání rozsudku, který by mu pomohl tyto práva vymoci. Např. ţalobce se u soudu domáhá rozsudku, který by uloţil ţalovanému, aby věc, která je ve vlastnictví ţalobce a kterou ţalovaný neoprávněně drţí nebo jinak vyuţívá, vydal tuto věc ţalobci zpět. Pokud se jedná o věci movité, vlastník se ţalobou domáhá vydání věci, pokud se jedná o věc nemovitou, pak se domáhá její vyklizení. Základními předpoklady podání reivindikace jsou: ▪ existence vlastnického práva ţalobce k věci. Zde je ţalobce povinen prokázat jakýmkoli nabývacím titulem, ţe je skutečně vlastníkem věci. Tímto nabývacím titulem můţe být kupní nebo darovací smlouva, dědictví, apod. Druhou podmínkou pak je jasná ▪ prokazatelná identifikace věci na základě určujících znaků, které odliší tuto věc od ostatních věcí podobného nebo stejného druhu. Např. VIN kód karoserie u osobního automobilu, či geometrický plán u pozemku, atd. Žaloba zápůrčí "actionegatoria" - neboli také "ţaloba negatorní, či popírací. Tato ţaloba se pouţije v případech, kdyţ někdo neoprávněně zasahuje do vlastnického práva druhého jiným 38
způsobem neţ zadrţováním věci. Jedná se např. o zásah do vlastnického práva, kdy ţalobce vlastníka ruší nebo jakkoli omezuje, či obtěţuje ve výkonu jeho práv. Nejčastěji se vlastník prostřednictvím této ţaloby domáhá, aby ţalovanému byla výrokem soudu nařízena povinnost zdrţet se určitého neţádoucího a neoprávněného jednání nebo aby byl ţalovaným obnoven původní stav. Tento druh ţaloby je nejčastěji pouţíván při porušování sousedských vztahů a sousedských práv, neboli imisí. Imisí je myšleno porušení výkonu vlastnického práva takovým způsobem, kdy je neoprávněně zasahováno do vlastnických práv jiných osob. Mezi nejčastější případy porušování toho práva můţeme uvést např. obtěţování sousedem a to nad míru přiměřenou poměrům, ať uţ hlukem, prachem, zápachem, stíněním, svedení dešťové vody na sousedův dům, rušení nočního klidu, kouřem, produkováním odpadů, nechat vnikat hospodářská zvířata na sousedův pozemek, kde mohou způsobovat škody, atd.
3.9 Ochrana poskytovaná orgánem státní správy Orgánem státní zprávy rozumíme úřad pověřený výkonem státní správy a to zákonem, zpravidla se jedná o obecní úřad. Obecní úřad můţe v rámci takto přidělené pravomoci zasáhnout a to zejména v těchto případech: - došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu - tento zásah opakovaně hrozí nebo trvá - poţádá-li o ochranu ten, jehoţ vlastnická práva byla zasaţena Orgán státní správy můţe učinit předběţná opatření ve smyslu zakázat rušení, či neoprávněný zásah do cizích práv nebo můţe nařídit obnovení předešlého stavu. Tímto opatřením není řešeno právní postavení, ani právní poměr účastníků a to ve smyslu, zda je či není oprávněno. Toto předběţné opatřením nevylučuje právo účastníků domáhat se ochrany svých práv, nebo přezkoumání tohoto předběţného opatření před soudem.
3.10 Ochrana svépomocí "Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit."20 20
Úplné znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. § 6
39
Ochrana svépomocí je specifickým druhem prostředku, jeţ umoţňuje chránit přímo svá práva v případě bezprostředního ohroţení. Tvoří tzv. výjimkou ze zásady, která přisuzuje tuto pravomoc pouze orgánům určité státní správy, nejčastěji se jedná o orgán policie, nebo místního obecního úřadu. Pokud je dotyčná osoba přímo ohroţena na svých právech, ať vlastnických, či jiných, je jí umoţněna přiměřená obrana přímo a svými prostředky a to v případech, kdy není moţná ochrana státními orgány, ať uţ proto, ţe není moţnost je přivolat, nebo byli přivoláni a jsou na cestě, či jsou ohroţena práva takovým způsobem, ţe se jedná o nutnou obranu, nebo zabránění vzniku velkých škod na majetku, či zdraví. I přes skutečnost, ţe zákon tento druh ochrany svých práv připouští, přináší i značná rizika. Zhodnocení pocitu ohroţení a posouzení nutnosti zásahu vlastními prostředky je značně subjektivní. Pokud vlastník "vezme právo do svých rukou" a vyhodnotí míru ohroţení chybně a poté provede nepřiměřený zásah s přihlédnutím k daným okolnostem, můţe toto jednání být povaţováno za protiprávní jednání. Je zde tedy třeba zdůraznit podmínky, které svépomoci dodávají legitimitu oprávněnosti k takovému zásahu: ▪ neoprávněnost zásahu druhé osoby do výkonu práva jiné osoby ▪ bezprostřední hrozba takového zásahu ▪ důraz na vyhodnocení stavu a přiměřenost zásahu
3.11 Zánik vlastnického práva Vlastnické právo můţe zaniknout různými způsoby. Otázka zániku vlastnického práva není v občanském zákoníku výslovně upravena. Přesto lze však dovodit z tohoto zákoníku, konkrétně z úpravy vlastnických vztahů, právní skutečnosti, jeţ vedou k zániku vlastnického práva. Z povahy samotné věci však můţeme konstatovat, ţe vlastnické právo můţe zaniknout dvěma způsoby. V prvním případě se jedná o relativní zánik práva a v druhém případě se jedná o absolutní zánik práva.
3.11.1 Absolutní zánik vlastnického práva Absolutní zánik vlastnického práva nastává v takových případech, kdy zanikne věc, ke které je toto vlastnické právo vázáno. V tomto případě právo nenávratně zaniká a nemůţe být znovu obnoveno ani nabyto někým jiným. K absolutnímu zániku věci muţe dojít několika způsoby: 40
1. zpracováním, případně spojením - základním znakem zániku této věci je, ţe není zničena jeho přirozená fyzická podstata jako taková, ale tato věc je pouţita ke vzniku věci nové. K zániku věci můţe dojít i v opačném případě, kdy rozdělením nebo rozebráním hlavní věci, pak vznikají věci zcela nové. 2. spotřebováním věci - některé věci jako takové, jsou ze své podstaty určeny k uspokojování potřeb osob a to právě způsobem jejich spotřebováním, jejich konzumací. Způsob zániku těchto věcí je plně v souladu s účelovým určením těchto věcí. Můţe se jednat o jednorázové nebo postupné spotřebování takové věci 3. fyzická likvidace věci, její zničení - Za takovou je moţné povaţovat např. demolici stavby, nebo likvidace osobního automobilu, jako věci, která uţ není schopna plnit svoji funkci. Při likvidaci věcí je třeba brát v úvahu zvláštní předpisy, např. o ochraně ţivotního prostředí, atd.
3.11.2 Relativní zánik vlastnického práva Relativní zánik vlastnického práva zaniká v případech, kdy věc, ke které je vlastnické právo vázáno, pouze přechází z původního vlastníka na vlastníka nového. V tomto případě jde pouze o zánik práva k věci původního vlastníka. Věc jako taková, její podstata, funkce i určení zůstává dále zachováno a slouţí ke svému účelu, pouze mění svého majitele. Dále rozlišujeme, zda k tomuto zániku vlastnického práva dochází na základě svobodného projevu vůle původního vlastníka, či nikoli.
3.11.3 K zániku vlastnického práva na základě projevu svobodné vůle vlastníka může dojít 1. Smlouvou - Můţe se jednat o smlouvu kupní nebo darovací. Podstatou je ţe původní vlastník touto smlouvou stvrzuje, ţe zcizuje /převádí/ své vlastnické právo na vlastníka jiného a vyuţívá tak svého dispozičního oprávnění se svojí věcí nakládat dle své vůle. 2. Opuštěním věci - neboli derelikcí. Jedná se o jednostranný právní úkon, kdy vlastník věc opustí a tímto se vzdává i svého vlastnického práva k věci. Podle zákonného ustanovení patří opuštěné věci státu.
41
3.11.4 K zániku vlastnického práva nezávisle na vůli vlastníka může dojít 1. Smrtí vlastníka - v okamţiku smrti vlastníka zaniká vlastníkova způsobilost k právním úkonům a tím i jeho vlastnické právo, které přechází tímto okamţikem pomocí dědického titulu na zákonem určený okruh dědiců. 2. Pozbytí vlastnictví na základě rozhodnutí státního orgánu - státní orgán /soud/ můţe na návrh oprávněného provést výkon rozhodnutí, např. prostřednictvím exekuce a následného prodeje v draţbě. 3. Ztráta věci - při ztrátě věci nepřichází vlastník o vlastnické právo ihned. Pokud někdo najde věc ztracenou, je povinen, tuto věc vrátit původnímu majiteli. Pokud majitel není znám je tato osoba povinna ztracenou věc odevzdat příslušnému státnímu orgánu. Pokud se vlastník nepřihlásí u tohoto orgánu do 1 roku, pak uplynutím této lhůty se věc stává majetkem státu a původnímu vlastníkovy vlastnické právo k věci zaniká. 4. vydržením - vydrţením zaniká vlastnické právo k věci uplynutím vydrţecí doby. Pokud někdo drţí věc v dobré víře, ţe věc nikomu nepatří, pak uplynutím vydrţecí doby nabývá vlastnické právo k věci. U movitých věcí se jedná o dobu 3 roky, u nemovitých věcí pak je to 10 let. 5. zničením věci třetí osobou - Pokud někdo třetí zničí, nebo spotřebuje věc jiného vlastníka bez svolení tohoto vlastníka, jedná se sice o neoprávněný zásah do cizích práv, ale podle zákonného ustanovení, zánikem věci zaniká i vlastnické právo k věci. 6. vyvlastněním - pokud jde o naléhavý veřejný zájem a nelze dosáhnout účelu jiným způsobem, můţe být věc vyvlastněna i bez souhlasu vlastníka, avšak jen podle zákona a za náhradu.
42
4 Komparace vlastnického práva s novou právní úpravou Po téměř padesáti letech spatřil světlo světa nový občanský zákoník. Pod číslem 89/2012 Sb. byl uveřejněn ve sbírce zákonů 22.3.2012, s účinností od 1.1.2014. Tato nová úprava má zcela zásadní význam jak v rozsahu, tak v dopadu změn za poslední období. Vlastnické právo je v nové právní úpravě občanského zákoníku vymezeno v části třetí pod názvem absolutní majetková práva. Tato absolutní majetková práva se dělí do tří hlav a právo vlastnické je zahrnuto do hlavy druhé v kapitole věcná práva. V této hlavě je vlastnickému právu vymezen prostor v dílu 3 s označením vlastnictví a to v § 1011 - § 1114. Cílem této kapitoly je porovnání původní právní úpravy s novou verzí občanského zákoníku. Tato komparace je koncipována tak, ţe cílem nebylo provést hlubokou právní analýzu významu obsahu a věnovat se jejímu právnímu výkladu, ale spíše jsou zde selektovány a uvedeny jen ty pasáţe, které jsou v nové právní úpravě zčásti pozměněné, nebo které jsou zcela nové. Jde spíše o takovou prvotní pomůcku, ke srovnání změn, ke kterým v nové právní úpravě občanského zákoníku došlo. Pro lepší orientaci bylo pouţito následující rozlišení, kdy původní právní úprava občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., /dále jen Ppú/ Nová právní úprava občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., /dále jen Npú/.
4.1 Předmět a obsah vlastnického práva Hned na počátku Npú a to v§ 1011 a 1012 je definován předmět a obsah vlastnického práva. Oproti Ppú., která byla stanovena v § 123 a 124 je nová definice přesnější. Výslovně uvádí, ţe vlastnictví se týká věcí hmotných i nehmotných. Dále posiluje a zdůrazňuje vlastníkovu absolutní moc nad věcí tím, ţe mu dává volnost nakládat s věcí naprosto libovolně, dle své vůle a právo jiné osoby k jeho věci vyloučit. Výkon tohoto práva se však musí pohybovat v mezích zákona. Ppú. v § 127 odst.1 pojednává o imisích. V Npú. je v § 1013 přidán odstavec, který připouští, ţe pokud se jedná o imise způsobené provozem závodu, jehoţ provoz byl úředně schválen, pak je ten, kdo s tímto závodem pozemkově sousedí odkázán pouze na právo
43
finanční kompenzace své případné újmy, která mu s provozem tohoto závodu vznikla. Toto ustanovení neplatí, pokud závod překročí úředně schválený rozsah svého provozu.
4.2 Omezení vlastnického práva V Ppú. je stanoveno v § 127 v odst.1,3. V nové právní úpravě je stanoveno v § 1014 - § 1027. Npú v § 1014 (1)nově uvádí, ţe pokud se na pozemku ocitne cizí věc, či zvíře a vlastník pozemku ví, komu náleţí, bez zbytečného odkladu mu tuto věc, či zvíře vydá zpět nebo mu umoţní vstup na svůj pozemek a tuto věc si odnést. V případě zvířete mu umoţnit toto zvíře vyhledat a odvést. Jedná-li se o roj včel, které vlétnou do cizího úlu a usadí se v něm, stane se ten, komu úl patří novým vlastníkem, aniţ by mu vznikla povinnost nahrazovat hodnotu roje. (2) Pokud z výše uvedených souvislostí vznikne vlastníku pozemku škoda, má právo vymáhat tuto škodu, po tom, jehoţ přičiněním byla způsobena. Npú v § 1015 nově uvádí, ţe je-li movitou věcí způsobena na pozemku škoda, můţe jí vlastník pozemku zadrţet, dokud není napravena škoda, či dána jiná jistina, zaručující náhradu škody. Npú v § 1016 (1) nově upravuje, ţe plody keřů a stromů spadlé na cizí pozemek, náleţí tomu, na jehoţ pozemek spadly.(2) je upřesněno, ţe pokud majitel pozemku poţádá vlastníka sousedícího pozemku, aby ořezal větve nebo kořeny, které přesahují na jeho pozemek a on to neučiní, můţe tyto větve nebo kořeny šetrným způsobem a ve vhodnou roční dobu odstranit sám.(2) je dále upřesněno, ţe ostatní rostliny, které přesahují na jeho pozemek, můţe odstranit sám, bez dalších omezení. Npú v § 1017 (1) nově stanoví, ţe vlastník pozemku můţe poţadovat po sousedovi, aby se zdrţel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice. Pokud je přesto vysadí a nechá vzrůst, pak můţe trvat, aby je odstranil. Je nově stanovena hranice od obvyklé a předpokládané výšky stromu a vzdálenosti od společné hranice v délce 3m, u ostatních stromů a keřů, pak 1,5m.(2) Pokud je na sousedním pozemku sad, les, jedná-li se o zvlášť chráněný strom nebo pokud stromy či keře tvoří přirozenou rozhradu, ustanovení odst. 1 se nepouţije. V Npú v § 1019 (1) je upřesněno, ţe vlastník pozemku můţe poţadovat, aby sousedova stavba byla uzpůsobena tak, aby dešťová voda nestékala nebo nepadal sníh či led na sousedův pozemek. Stéká-li však voda z výše poloţeného pozemku přirozeným způsobem, ať jiţ z důvodu dešťů, oblevy či je na něm pramen, pak nemůţe po tomto sousedovi poţadovat, aby zabránil odtoku této vody. (2) Pokud je pro pozemek níţe poloţený nutný přítok vody, můţe 44
vlastník tohoto pozemku poţadovat, aby soused výše poloţeného pozemku nebránil přítoku vody v míře, ve které sám vodu nepotřebuje. Npú § 1020 pokud má vlastník pozemku racionální důvod, můţe poţadovat, aby soused nezřizoval stavbu v bezprostřední blízkosti hranice jeho pozemku. Npú § 1023 (1) Vlastník musí snášet uţití pozemku nad nebo pod jeho pozemkem, jeli pro to podstatný důvod a děje-li se to způsobem, kdy vlastník nemá rozumné opodstatnění tomuto jednání bránit. (2) Vznikne-li důsledkem uţívání cizího prostoru zařízení, které je úředně schválené, můţe vlastník poţadovat náhradu škody. § 1024 (1) Npú stanoví, ţe veškeré zdi, meze, ploty, strouhy nebo umělé rozhrady jsou ve své hranici společné. (2) dále nově určuje, ţe společnou zeď můţe kaţdý uţívat ze své strany a zasahovat aţ do poloviny její hloubky. Můţe v ní dělat výklenky, pokud nejsou v tomtéţ místě uţ na druhé straně. Těmito zásahy však nesmí ohrozit stabilitu této zdi. Npú v § 1025 stanoví, ţe pokud je rozhrada dvojitá, kaţdý udrţuje na svůj náklad, co je jeho. § 1026 Vlastník nemá povinnost znovu postavit rozpadlou zeď, či plot. Musí jí však udrţovat v dobrém stavu, pokud by tím sousedovi mohla vzniknout škoda. Pokud dojde k takovému porušení rozhrady, ţe není jisté, kudy vede hranice, má kaţdý soused právo poţadovat určení a označení hranice. Npú. v § 1027 Pokud je hranice mezi pozemky nerozpoznatelná nebo pochybná, má kaţdý soused právo poţadovat soud, aby tuto hranici určil na základě její poslední drţby. Nelze-li poslední drţbu zjistit, určí soud hranici dle rozumného uváţení.
4.3 Nezbytná cesta Ppú občanského zákoníku řešila nezbytnou cestu § 151o v odst. 3. Nebo byla dovozována a obsaţena v rozsahu § 151n - §151p zahrnující věcná břemena. V Npú je nezbytná cesta řešena výslovně a samostatně v § 1029 - § 1036. § 1028 (1) Tento paragraf svůj obsah čerpá v podstatě z Ppú § 151 o odst. 3. (2) uvádí, ţe nezbytná cesta můţe být soudem povolena ve prospěch vlastníka a to v nezbytné potřebě a s náklady co nejmenšími. Připouští se i forma sluţebnosti /Npú § 1274, § 1276, § 1277 / Tento druhý paragraf stanoví, aby soused, který je nucen strpět zřízení nezbytné cesty, byl co nejméně obtěţován, rušen a co nejméně touto skutečností zasaţen. Při povolení nezbytné cesty, má tato skutečnosti být brána zvlášť v úvahu.
45
Npú v § 1030 (1) stanovuje, ţe za tuto nezbytnou cestu náleţí úplata a pokud jde o spolu uţití jiţ hotové soukromé cesty, zahrnuje zde i společné podílení se na nákladech při údrţbě cesty v provozuschopném stavu. (2) tento odstavec dává právo tomu, kdo strpí právo nezbytné cesty poţadovat přiměřenou jistinu v případě moţného způsobení škody, pokud se předpokládá, ţe by mohla vzniknout. (3) Pokud se zřízení nezbytné cesty dotkne věcného práva i další osoby, má i tato osoba právo se podílet přiměřeným podílem na tomto plnění. § 1031 Dojde-li k povolení umělé nezbytné cesty, nese náklady se zřízením a údrţbou cesty ten, v jehoţ prospěch byla tato cesta povolena. § 1032 (1) Soudu se ukládá nepovolit cestu: a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cest b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá,nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.21 § 1032 (2) Nezbytnou cestu nelze povolit, jedná-li se o uzavřený prostor z důvodu zamezení přístupu ostatních cizích osob, ani z důvodu, kdy zřízení takové cesty brání veřejný zájem. § 1033 (1) Pokud je nemovitá věc obklopena cizími pozemky bez přístupové cesty, soud povolí nezbytnou cestu jen přes jednu z nich. Při tom zohlední, přes který pozemek je přístup nejpřirozenější s přihlédnutím k § 1029 odst. 2. (2) Pokud se ocitne nemovitost bez přístupové cesty z důvodu rozdělení pozemku, pak má právo vlastník nemovitosti ţádat o zřízení nezbytné cesty, jen toho, kdo se podílel na rozdělení tohoto pozemku a to bez úplaty. § 1034 Pokud pomine skutečnost, kvůli které byla nezbytná cesta zřízena, soud na návrh vlastníka zatíţeného pozemku, cestu zruší. § 1035 (1) Pokud pomine právo k nezbytné cestě, zaplacená úplata se nevrací, sloţená jistina se pak vypořádá. (2) pokud je úplata splácená ve splátkách, zaniká tato povinnost u splátek doposud nesplatných. § 1036 Při zřízení nezbytné cesty, můţe vlastník dotčeného pozemku ţádat, aby ten, kdo zřízení cesty poţaduje, převzal do uţívání i pozemek, který by byl zřízením této nezbytné cesty rozdělen, a tím i zcela nebo částečně znehodnocen.
21
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
46
4.4 Vyvlastnění a omezení vlastnického práva V Ppú je vyvlastnění a omezení vlastnického práva obsaţeno v § 128 ods 1 a 2. V Npú je tato problematika řešena v § 1037, § 1038, § 1039 téměř beze změn, pouze zde dochází k mírnému posílení vlastnického práva a upřesnění pojmu náhrada. Nově je v Npú v § 1039 (1) zdůrazněno, ţe pokud dojde k omezení vlastnického práva, nebo vyvlastnění má tento dotčený vlastník právo na plnou a odpovídající náhradu a to v takové míře v jaké bylo toto právo dotčeno. § 1039 (2) nově definuje, ţe náhrada se poskytuje v penězích, avšak nevylučuje, aby byla náhrada poskytnuta jiným způsobem, pokud se na takové náhradě obě strany dohodnou.
4.5 Ochrana vlastnického práva V Ppú se ochraně vlastnického práva obsahově věnuje § 126 (1) a (2). Npú jim věnuje prostor v § 1040 - § 1042. § 1040 (1) Tento odstavec přímo opravňuje vlastníka, ţe má právo zaţalovat toho, kdo mu neoprávněně jeho věc zadrţuje, aby mu jí vydal. (2) Tento odstavec nově definuje, ţe: Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k nívlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.22 § 1041 (1) Pokud se vlastník domáhá vydání věci, musí ji popsat jasně identifikovatelnými znaky, které odliší věc od věcí téhoţ druhu. (2) Pokud se jedná o věc, kterou nelze identifikovat podle odstavce (1) /např., pokud jde o cenné papíry nebo peníze/ lze se takové věci domáhat pouze poté, pokud se podaří na základě jiných okolností dokázat, ţe existuje vlastnický vztah k této věci, kterou poţaduje vydat. Dále je nutné dostatečně prokázat, ţe osoba, na níţ je poţadováno vydání věci, nemá dostatek dobré vůle, tuto věc vydat. § 1042 je pak obsahově shodný s § 126 odst. 1 Ppú .
22
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
47
4.6 Ochrana domnělého vlastnického práva Ochraně domnělého vlastnického práva se věnují v Npú § 1043 a § 1044. Ppú se této skutečnosti obecně a nepřímo dotkla pouze v § 126 odst. 2. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.23 Npú v § 1043 odst. (1) stanovuje, ţe kdokoli nabyl práva řádným a poctivým způsobem, na toho se pohlíţí jako na vlastníka, oproti tomu, kdo mu věc zadrţuje, aniţ by k tomu měl právní důvod. (2) V tomto odstavci je stanoveno, ţe slabší právní důvod má ten, kdo nabyl vlastnického práva bezúplatně, oproti tomu, kdo nabyl tohoto práva za úplatu. § 1044 Má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.24
4.7 Nabytí vlastnického práva 4.7.1
Přivlastnění
Podobně jako u nezbytné cesty se přivlastnění věnuje nově celý pododdíl a podrobněji tuto tématiku stanovují v Npú § 1045 - § 1050. § 1045 (1) V tomto odstavci je uvedeno, ţe existuje-li věc, která nikomu nepatří, nebo jí někdo opustil a nechce jí dál uţ vlastnit, můţe si jí kaţdý přivlastnit, pokud tomu nebrání zákon, nebo právo jiného na přivlastnění. (2) Zde zákon stanoví jasně, ţe kaţdá opuštěná nemovitá věc patří státu. § 1046 (1) Pokud ţije divoké zvíře na svobodě, má se za to, ţe je bez pána. (2) Pokud zajaté zvíře získá svobodu a majitel se ho nesnaţí najít, jedná se o zvíře bez pána. Zvíře bez pána se však nemůţe stát, pokud je zvíře označeno /např. čipem, známkou, atd./ § 1047 (1) Pokud se zatoulá zkrocené zvíře a vlastník nemá snahu ho získat zpět ani se toto zvíře do šesti týdnů samo nevrátí k vlastníkovi, aniţ by mu v tom bylo bráněno, má se za to, ţe je bez pána. Pokud ho někdo najde na svém pozemku, můţe si ho přivlastnit. (2) Přivlastnit nelze zvíře, které je označené a lze zjistit, kdo je jeho vlastníkem. 23 24
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
48
§ 1048 Pokud někdo opustí nebo vyţene domácí zvíře s úmyslem zbavit se ho, pohlíţí se na něj, jako na zvíře bez pána. § 1049 Zvíře chované v ZOO a ryba v rybníku není povaţována, jako zvíře bez pána. § 1050 (1) Pokud se někdo nestará o movitou věc déle jak tři roky, má se za to, ţe je opuštěná. (2) Pokud se někdo nestará o nemovitou věc déle jak 10 let, povaţuje se za opuštěnou.
4.7.2
Nález
V Ppú se nálezu věnují § 135 odst. 1 až 3 v porovnání s Npú, kde je problematika nálezu obsaţena v § 1051 - § 1062. § 1051 Npú Všeobecně se má za to, ţe kaţdá věc má svého vlastníka. Kdokoli najde věc, nesmí si jí přivlastnit a povaţovat za opuštěnou. § 1052 (2) upřesňuje, ţe pokud se věc najde v dopravním prostředku, odevzdá nálezce věc provozovateli tohoto prostředku. § 1054 (1) Obec můţe rozhodnout, ţe nalezená věc bude uschována u nálezce, bude-li s tím souhlasit. Pokud se jedná o věci hodnotné, či peníze, odevzdá je obec zpravidla do soudní úschovy. (2) Nedá-li se věc uschovat z jakýchkoli důvodů, obec tuto věc prodá v draţbě, a z výtěţkem rozhodne podle odst.(1) § 1057 (2) Pokud se po uplynutí doby 3 let od vyhlášení nálezu vlastník o svou věc nepřihlásí, nabude nálezce nebo obec vlastnické právo k věci nebo k výtěţku za tuto věc. § 1058 (1) Pokud je nalezeno zvíře u něhoţ je zřejmé, ţe mělo vlastníka /např. zvíře je dobře udrţované/, ale vlastník není znám, nálezce má povinnost oznámit tento nález obci. (2) Ať uţ sám nálezce nebo jiná osoba, která má zvíře v péči, má o zvíře pečovat jako řádný hospodář. § 1059 (2) Pokud nálezce zvíře nechce nabýt ani o něj pečovat, svěří obec zvíře do útulku pro zvířata. Pokud se v útulku o zvíře do 4 měsíců nikdo nepřihlásí, můţe s ním toto zařízení volně nakládat. § 1062 Pokud se stane, ţe věc nalezne několik osob zároveň /skupina/, jsou k věci oprávněny i zavázány nerozdílně a společně.
4.7.3
Nález věci skryté
V Ppú ustanovení § 135 odst. 1 až 3 platí samozřejmě i na věci skryté. 49
Npú pak pojednává o této problematice podrobněji v § 1063 - § 1065. § 1063 Pokud nálezce věci o úkrytu věděl, nepřipadá mu nálezné § 1064 (1) Není-li znám vlastník nalezené věci, nálezce oznámí nalezení vlastníku pozemku a obci, kde byla věc nalezena. (2) Pokud nalezená věc podle jiných předpisů nepřipadne státu ani obci, dohodne se nálezce s vlastníkem pozemku, kdo si věc ponechá. Ten kdo si věc ponechá, vyplatí druhému polovinu hodnoty věci. § 1065 Najme-li si někdo osobu k nalezení skryté věci, nepovaţuje se tato osoba za nálezce ve výše uvedeném slova smyslu.
4.7.4
Přirozený přírůstek
V Ppú se okrajově zabývá v § 135 a. V Npú je obsaţeno v § 1066 - § 1071. V případě naplaveniny a strţe jde o nově vzniklou pasáţ.
4.7.5
Nemovité věci
§ 1066 Npú Vydává-li pozemek plody sám od sebe bez obdělávání, náleţí vlastníkovi pozemku § 1067 Je-li strom na hranici pozemků dvou různých vlastníků, patří oběma vlastníkům společně.
4.7.6
Naplavenina a strž
§ 1068 Npú Naplaví-li voda zeminu pozvolna na břeh, stává se tento přírůstek majetkem vlastníka pobřeţního pozemku. Totéţ platí i o ostatních přírůstcích, vzniknou-li působením ostatních přírodních sil. § 1069 Odplaví-li vodní tok větší jiţ rozeznatelnou část pozemku k jinému pozemku, stává se vlastnictvím toho, na jehoţ břeh byla naplavena, pokud původní vlastník neuplatní své vlastnické právo ve lhůtě do 1 roku. § 1070 (1) Dojde-li k oddělení pozemku odplavením, takovým způsobem, ţe vznikne ostrov, stává se vlastník původního pozemku i vlastníkem ostrova. (2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.25 25
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
50
§ 1071 Vznikne-li vodní koryto strţí nebo v důsledku oddělení ostrova, stane se vlastnictvím vlastníka vodního koryta původního.
4.7.7 Umělý přírůstek 4.7.7.1 Zpracování Zpracováním se zabývá v Ppú § 135 odst. 1 a 2. V Npú je zpracování řešeno § 1074 - § 1077. § 1074 - § 1075 Jsou ve svém obsahu téměř totoţné s původní právní úpravou. § 1076 (1) Jeli nová věc ve spoluvlastnictví několika vlastníků nebo nelze-li určit jediného vlastníka, stanoví se podíly, s přihlédnutím k mnoţství a hodnotě zpracovaných věcí. Pokud nelze tímto způsobem podíly určit, rozdělí se podíly všech spoluvlastníků rovnoměrně. (2) Pokud věc zpracovala třetí osoba, má právo na vyplacení odměny. § 1077 Jeli pouţita ke zpracování cizí věc a byla-li tato věc pouţita k opravě jiné věci, potom náleţí tomu, kdo je vlastníkem opravené věci. Vlastník opravené věci má povinnost nahradit hodnotu zpracované věci jejímu původnímu majiteli.
4.7.7.2 Smísení Smísení je v Ppú věnován pouze jeden odstavec. Konkrétně se jedná o § 135 b odst.1, který o smísení nehovoří výslovně, ale jen obecně pod pojmem zpracování. Npú se věnuje smísení v § 1078 - § 1082. § 1078 (1) Tento odstavec je v základním obsahu téměř totoţný z původní právní úpravou, aţ na některé zpřesnění: O smísené věci zde mluví, jako o věci movité a předpokládá, ţe obnovení předešlého stavu jiţ není moţné. Je zde ještě dodatek, ţe pokud ten, kdo věci smísil a nebyl v dobré víře, má povinnost plné náhrady a převzetí podílu věci původního majitele. (2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně. § 1079 Pokud dojde ke smísení věcí stejného druhu, pak se vlastnictví dělí poměrným dílem. § 1080 Ten kdo věci smísil a nebyl v dobré víře, je povinen nahradit dotčeným vlastníkům i ušlý zisk. § 1081 Pokud jeden z těch, kdo se podíleli na smísení, má novou věc u sebe a měl by jí vydat, nemusí tak učinit, dokud mu vlastník nevyplatí náhradu. 51
§ 1082 Jedná se o společné ustanovení, kdy při povinnosti vyplatit náhradu při zpracování nebo smísení druhé osobě, má ten, komu vznikla povinnost, plnit maximálně v takové výši, jakoby šlo o bezdůvodné obohacení.
4.7.7.3 Stavba Ppú týkající se stavby ve vztahu k cizímu pozemku a ve smyslu umělého přírůstku byla ošetřena v § 135 c odst.1 až 3. Npú se této tématice podrobněji věnuje v § 1083 - § 1087. § 1083 (1) Pouţije-li někdo věc někoho jiného při stavbě na svém pozemku, náleţí stavba vlastníku pozemku, avšak ten je povinen nahradit vlastníku uţité věci plnou hodnotu. (2) Pokud ten, kdo uţil cizí věc, nebyl v dobré víře, má povinnost vlastníku uţité věci nahradit i ušlý zisk. § 1084 - § 1086 se obsahově shoduje s původní právní úpravou. § 1087 Pokud při stavbě dojde k tomu, ţe zřizovatel stavby přesáhne malou částí stavbou na sousedův pozemek a to v dobré víře, náleţí tato malá část zastavěného pozemku vlastníku stavby. Zřizovatel stavby je pak povinen vlastníku dotčeného pozemku vyplatit náhradu.
4.7.7.4 Smíšený přírůstek Jedná se o nový paragraf, který nebyl Ppú ošetřen. §1088 (1) Pokud dojde při setbě k částečnému osetí i sousedního pozemku, potom náleţí tomuto vlastníku, co mu takto přibude. Tyto plodiny mu však náleţí aţ po jejich zakořenění.
4.7.8
Vydržení
Vydrţením se Ppú zabývala v § 134 b odst.1,3,4. Npú se institutu vydrţení věnuje v § 1089 - § 1098. §1089 (1) Je obsahově totoţný s původní právní úpravou. §1089 (2) Nově stanovený odstavec ve znění: Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.26 26
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
52
§1090 (1) Vydrţení je podmíněno pravostí drţby a její zaloţení na právním důvodu, který je podmínkou ke vzniku vlastnického práva náleţejícího převodci nebo oprávněné osobě. (2) Vlastnické právo nelze vydrţet, nabude-li zůstavitel nepravou drţbu. Toto platí i pro dědice, či právního nástupce i přesto, ţe by drţeli poctivě. § 1091 - § 1092 se obsahově shoduje s původní právní úpravou. § 1093 K přerušení drţby dochází, pokud ji drţitel nevykonává delší dobu neţ jeden rok. § 1094 Pokud nastane stav, kdy osoba potřebuje k vydrţení zákonného zástupce, či opatrovníka, začíná vydrţecí doba tehdy, kdy tohoto zástupce získá. § 1095 Nastane-li situace, kdy drţitel má v drţbě věc ve lhůtě dvojnásobně delší, neţ je stanoveno k vydrţení, lze vydrţet věc i bez prokázání právního důvodu. Toto ustanovení je neplatné, při prokázání nepoctivého úmyslu. § 1096 se obsahově shoduje s původní právní úpravou. § 1097 Tento paragraf zamezuje, či zakazuje vydrţení mezi opatrovníkem a opatrovancem, mezi poručníkem a poručencem, a mezi zástupcem a zastoupeným. Ve všech případech to platí vzájemně i opačně. § 1098 Pro manţele nebo osoby, kteří ţijí ve společné domácnosti, nezapočne běţet vydrţecí doba, pokud trvají v tomto svazku.
4.8 Převod vlastnického práva V Ppú § 133 odst. 1,3. V Npú v § 1099 - § 1100. Npú § 1099 Obecně platí, ţe k převodu vlastnického práva dochází uţ k okamţiku účinnosti samotné smlouvy. § 1100 (1) Nastane-li situace, ţe jedna strana převede smlouvou vlastnické právo k věci nezapsané ve veřejném seznamu, postupně a nezávisle několika osobám, pak získá právo k věci ta osoba, která převzala od převodce věc nejdříve. Pokud k předání nedošlo, stává se vlastníkem věci ta osoba, se kterou převodce uzavřel smlouvu, jako první. § 1100 (2) Jedná-li se o věc zapsanou ve veřejném seznamu a jeli převedena postupně a nezávisle několika osobám, pak se vlastníkem stane ten, kdo byl v dobré víře, ţe byl zapsán jako první a to i přes to, ţe toto právo mu vzniklo později.
53
4.8.1
Převod vlastnického práva k movité věci
§ 1101 V sobě obsahově spojuje dva paragrafy z Ppú § 133 odst. 1 a 513/1991 Sb. § 444. § 1102 Je-li převáděna věc, která podléhá zápisu do veřejného seznamu, přechází vlastnické právo okamţikem tohoto zápisu. U převodu vlastnického práva k cenným papírům, nedošlo k zásadním změnám a původní ustanovení je v základních bodech obsahově totoţné. Ppú se převodu cenných papírů věnuje v zák.č. 591/1992 Sb. § 13, § 17, § 18, § 19. Npú § 1103 (1) U cenného papíru na doručitele přechází vlastnické právo smlouvou a okamţikem předání. (2) U cenného papíru na řad se převádí vlastnické právo smlouvou a zapsáním na rubopis v okamţiku předání. (3) U cenného papíru na jméno přechází vlastnické právo uţ smlouvou a okamţikem její účinnosti § 1104(1) U zaknihovaného cenného papíru se převádí vlastnické právo okamţikem zápisu na účet vlastníka zaknihovaného cenného papíru. (3) U cenného papíru imobilizovaného se vlastnické právo převádí obdobně jako u cenného papíru zaknihovaného.
4.8.2
Převod vlastnického práva k nemovité věci
§ 1105 Npú u nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu se převádí vlastnické právo v okamţiku zápisu do tohoto seznamu, jako tomu bylo v Ppú § 133 odst. 2.
4.9 Společná ustanovení o převodu vlastnického práva V Ppú § 151 odst. 2 a § 164 odst. 1. V Npú se jedná o ustanovení § 1106 - § 1108. Npů § 1106 Kdo nabude vlastnické právo, nabude také práva a povinnosti s věcí spojená27 § 1107 Vlastnické právo přechází na nového vlastníka i se závadami zapsanými ve veřejném seznamu. Ostatní závady přejímá, pokud byly ujednány, pokud o nich věděl, nebo se z okolností o nich mohl dozvědět. § 1108 Pokud je vlastnické právo převáděno jinak neţ převodem, platí obdobně ustanovení § 1106 a § 1107.
27
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
54
4.10 Nabytí vlastnického práva od neoprávněného Ppú řeší nabytí vlastnického práva od neoprávněného v § 486, dále pak v 513/1991 Sb. § 446 a 591/1992 Sb. § 20. Npú navíc stanovuje taxativní výčet moţností, kdy k takovému převodu vlastnického práva od neoprávněného, můţe dojít. Npú § 1109 a) ve veřejné dražbě b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. c) za úplatu od někoho komu vlastník věc svěřil. d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno. e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo f) při obchodu na komoditní burze28 § 1110 Pokud někdo získal za úplatu pouţitou movitou věc od podnikatele, který v běţném obchodním styku s takovými věci obchoduje a přihlásí-li se vlastník této věci a prokáţe, ţe mu věc byla svévolně odňata nebo jí pozbyl ztrátou a neuplynula-li doba 3 roky, musí mu takovou věc vydat zpět. § 1111 Pokud někdo movitou věc získal jinak, neţ stanoví § 1109 a § 1110, a jednal při tom v dobré víře, stane se jejím vlastníkem. Pokud původní vlastník prokáţe, ţe věc pozbyl ztrátou nebo jí pozbyl v důsledku trestného činu, pak věc musí vydat. § 1112 Kdo získá věc pro sebe a přitom si je vědom, ţe pochází od neoprávněného, nemůţe se dovolat nabytí vlastnického práva i kdyţ věc nabyl v dobré víře nebo od svého předchůdce. § 1113 Vlastník nemusí vydat věc, jestliţe se jedná o věc pořízenou, jako investiční nástroj, např. při exekuci, veřejné draţbě, v draţbě při výkonu rozhodnutí a cenný papír vystavený na doručitele.
28
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ObčZ)
55
Závěr Původní zadání a cíl této práce zní "komparace změn současné právní úpravy vlastnického práva s novou právní úpravou". Jelikoţ zadání této práce je datováno k 30.9. 2013, kdy byla platná a účinná původní právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dovolil bych si upozornit,ţe v průběhu zpracování této práce, vešla od 1.1.2014 v účinnost nová právní úprava, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Pokud bych měl být objektivní, je potřeba podotknout, ţe je nezbytné pozměnit zadání a cíl této práce. I přes to, ţe změna zadání se nikterak nedotkne samotného obsahu, je nezbytné k této změně přistoupit, uţ jen z pohledu objektivity, vyplývající z prostého faktu plynutí času. Nové zadaní tedy zní " komparace změn současné právní úpravy s původní právní úpravou". Cílem této práce je porovnání původní právní úpravy s novou verzí občanského zákoníku. Tato komparace je koncipována tak, ţe cílem není provést hlubokou právní analýzu významového obsahu jednotlivých ustanovení a jejího právního výkladu, ale jde o prvotní porovnání změn ve smyslu selektovat ustanovení, která byla pozměněna nebo ustanovení, která jsou v nové právní úpravě zcela nová. V této práci jsem pouţil metodu srovnání, kdy jsem ke kaţdému paragrafu v nové právní úpravě vyhledával a přiřazoval obsahově adekvátní ustanovení v původní verzi a porovnával případné změny. Jako tomu je např. v ustanovení "o nezbytné cestě", která je v Npú řešena výslovně a samostatně v § 1029 - § 1036, jako jeden celek, na rozdíl od Ppú, kdy byla řešena v zák.č. jen jedním odstavcem v §151o odst. 3 nebo byla dovozována z věcných břemen. Podobně jako u nezbytné cesty je tomu v ustanovení "o přivlastnění", kterému je v nové právní úpravě věnován nový pododdíl, a podrobněji tuto tématiku stanovují v nové právní úpravě § 1045 - § 1050, a tak bychom mohli pokračovat dále. Jde tedy o jakousi prvotní orientační pomůcku těch nejzákladnějších změn, které nová právní úprava přinesla. Na hlubokou obsahovou analýzu a právní výklad je nezbytné určité časové období, ve kterém se na základě právních sporů zúčastněných stran a konečných rozhodnutí soudů prokáţe, zda nová právní úprava přinesla tolik očekávané pozitivní změny, ve snaze modernizace a přizpůsobení práva, neustálým změnám probíhajících v dnešní moderní společnosti. Dále bych chtěl podotknout, ţe studiem vlastnického práva, jsem došel k poznání, ţe člověk se s vlastnickým pudem rodí. Doposud jsem předpokládal, jako většinová společnost, ţe člověk vlastnické sklony získává a učí se jim v průběhu své výchovy a pod vlivem socializačního prostředí, ve kterém vyrůstá. Z dětské psychologie se však dozvídáme, ţe je tomu právě naopak. Např. uţ malé děti jako batolata mají velmi silně vyvinuté vlastnické 56
sklony a právě výchovou a působením socializačního prostředí se dítě učí tyto pudy postupně korigovat a ovládat a učí se o majetek dělit. Dalším příkladem je etnologie, která se zabývá chováním zvířat. U zvířat je vlastnický pud otázkou samotného přeţití. Kaţdé volně ţijící zvíře je přímo závislé na určitém území /teritoriu/ které mu poskytuje dostatek potravy, moţnost rozmnoţovat se a uţivit své potomky. Toto území povaţuje výlučně za své a s nasazením ţivota se postaví kaţdému, kdo toto území naruší. Dalším příkladem jsou poznatky z antropologie, která nám ukazuje, jak se vlastnický pud projevoval u primitivních kmenů a národů, atd., viz. kap. 2.3. Závěrem bych chtěl poznamenat, ţe právo, jako takové, si musí v lidské společnosti a v jejím neustálém a dynamickém vývoji zachovávat svoji elasticitu a akceschopnost účinně reagovat na nové poţadavky, které tento vývoj přináší. Nová právní úprava, občanského zákoníku, se tak stává důkazem, ţe si naše současné právo tuto elasticitu zachovává.
57
Seznam použité literatury
1. Frýdek Miroslav "Kurs římského práva , Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2011, ISBN 978-80-7418-119-1, str. 101 2. Ladislav Vojáček, Karel Schelle, Jaromír Tauchen a kol., " Vývoj soukromého práva na území českýchzemí", Nakladatelství Tribun EU, s.r.o., ISBN 978-80-210-6006-7, str. 175 3. Knapp Viktor, "Vlastnictví v lidové demokracii", Nakladatelství Orbis Praha 1952, str. 166 4. Richard Pipes " Vlastnictví a svoboda", Nakladatelství Argo Praha 2008, 363 str. ISBN 978-80-257-0017-4, str. 88 5. Vladimír Plecitý, Josef Vrabec, Josef Salač, "Základy občanského práva" 5. vydání Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, 296 str., ISBN 978-80-7380-293-6, , str. 82 6. Alexander Šíma, Karel Suk, "Základy práva pro střední a vyšší školy" 8 doplněné vydání, Nakladatelství C. H. Beck Praha 2008, 394 str., ISBN 978-80-7400-014-0, str. 57. 7. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ) 8. zákon č. 162/1998 Sb., listina základních práv a svobod 9. zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník
58
59
60
