Právní úprava vlastnického práva

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva

Právní úprava vlastnického práva Bakalářská práce

Autor:

Martina Koudelná Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Jan Tuláček

Duben 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Karlových Varech dne 28. 4. 2014

Martina Koudelná

Poděkování:

Děkuji JUDr. Janu Tuláčkovi za ochotu, vstřícnost a pomoc při zpracování této bakalářské práce.

Anotace Bakalářské práce zejména vyhodnocuje právní úpravu vlastnického práva v České republice. Toto právo působilo již v historii a postupem času se vyvíjelo, což je podrobně popsáno v bakalářské práci. Dále obecně rozebírá některé oblasti vlastnického práva, kdy zejména je důležité si uvědomit, že s tímto právem se setkáváme v každodenním životě. Každá osoba má práva i povinnosti spojené s vlastnickým právem, může aplikovat toto právo a zároveň je povinna plnit povinnosti s vlastnickým právem spojené.

Klíčová slova ABGB, BGB, Code civil, Nový občanský zákoník, právní úprava, Vlastnické právo.

Annotation This work is based especially on the legislation of the property right in the Czech Republic. This right has acted in history and has developed, which is described in detail in this work. There are also analyze some general areas of the property right, especially when it is important to note that this right we encounter in everyday life. Every person has rights and obligations in the property right, everybody can apply this right and everybody is obliged to fill the obligations associated with the property right.

Keywords Property right, legislation, new Civil code, Code civil, ABGB, BGB

OBSAH Úvod 1.

.........................................................................................................................................8

Vymezení vlastnického práva ..........................................................................................9 1.1. Právo římské a jeho vlastnictví...........................................................................................9 1.2. Vlastnické právo a obecný občanský zákoník, ABGB a BGB ........................................11 1.3. Vlastnické právo a střední občanský zákoník...................................................................14 1.4. Právní úprava vlastnického práva v pojetí socialismu, komunismu a anarchismu ...........15 1.4.1. Právní úprava vlastnického práva v pojetí socialismu, komunismu a anarchismu ve 20. století .........................................................................................................................20 1.5. Využívání kosmického prostoru včetně měsíce a jiných nebeských těles v rámci vlastnického práva ...................................................................................................................23

2.

Právní úprava vlastnického práva................................................................................25 2.1. Držba ................................................................................................................................25 2.2. Vlastnictví ........................................................................................................................27 2.2.1 Nabytí vlastnického práva ...........................................................................................27 2.2.1.1Právo disponovat ................................................................................................28 2.2.1.2Právo věc užívat .................................................................................................29 2.2.1.3Právo brát užitky a plody....................................................................................29 2.3. Způsoby nabývání vlastnického práva .............................................................................30 2.3.1. Přírůstek......................................................................................................................31 2.3.2. Vydržení .....................................................................................................................32 2.3.3. Nález ztracené věci a věci skryté ...............................................................................32 2.3.4. Věci opuštěné .............................................................................................................33 2.4. Omezení vlastnického práva.............................................................................................33 2.4.1. Omezení vlastnického práva z důvodu nouze nebo naléhavého veřejného zájmu .....36 2.4.2. Prostředky ochrany vlastnického práva......................................................................36

3.

Analýza právní úpravy vlastnického práva................................................................38 3.1. Vlastnictví ........................................................................................................................38 3.2. Spoluvlastnictví ................................................................................................................38 3.2.1. Spoluvlastnický podíl .................................................................................................39 3.3. Předkupní právo ...............................................................................................................39 3.3.1. Zákonné předkupní právo spoluvlastníka...................................................................40 3.4. Správa společné věci ........................................................................................................44 3.4.1. Správce společné věci ................................................................................................45 3.5. Soudní úprava poměrů spoluvlastníků .............................................................................46

6

Zhodnocení analýzy problematiky ...............................................................................48

4.

4.1. Změny v oblasti vlastnického práva .................................................................................48 4.2. Změny v oblasti autorského práva ....................................................................................50

Závěr

.......................................................................................................................................52

Seznam použité literatury ...........................................................................................................53

7

Úvod Hlavním cílem mé bakalářské práce je snaha analyzovat oblast vlastnického práva. Právní úpravu vlastnického práva jsem si zejména vybrala z důvodu toho, že mě toto téma oslovilo tím, že se s ním setkáváme každodenně a chtěla jsem se s touto problematikou blíže seznámit. Během studia materiálů, které mi posloužily ke zhodnocení této úpravy, jsem zjistila, že v minulosti institut vlastnictví v rámci evropských státu nebyl zcela upraven jednoznačně a rozvíjel se postupně na základě vzájemného styku kultur evropských zemí. V části první se má bakalářská práce zaměřuje na vymezení vlastnického práva z hlediska historie. Nejdůležitějším bodem této části považuji přijetí obecného občanského zákoníku, který vzešel z tradičního římského práva a je zcela imponující, že existence vlastnického práva byla upravována již od dob starého Říma. V části druhé se spíše věnuji komparaci právní úpravy vlastnického práva z hlediska nabývání vlastnického práva, způsobem nabývání a omezením vlastnického práva. Dále jsem v této části uvedla prostředky potřebné k ochraně vlastnického práva. Ve třetí části analyzuji vlastnictví, spoluvlastnictví, předkupní právo, správu společné věci a soudní úpravu poměrů spoluvlastníků podle Nového občanského zákoníku. Ve čtvrté kapitole jsem zhodnotila změny některých institutů vlastnického práva vůči občanskému zákoníku z roku 1964, který byl nahrazen dne 1.1.2014 zákonem č. 89/2012 Novým občanským zákoníkem. Tato práce mi pomohla blíže prohloubit vědomosti o této problematice a bude mi nápomocná i v mém osobním životě, z důvodu každodenního setkávání s touto problematikou a určitě bude nápomocná i mému okolí, kdy jim budu moci poradit.

8

1. Vymezení vlastnického práva Tato kapitola analyzuje náhled na právní úpravu z hlediska historie, zejména je důležitá část týkající se obecného občanského zákoníku, který vychází z tradičního římského práva, které existovalo již od dob starého Říma.

1.1. Právo římské a jeho vlastnictví V právu římském se považovalo vlastnictví za právní panství nad věcí, a to všeobecné přímé a výlučné. Můžeme říci, že se jedná o současnou definici vlastnického práva. Během vývoje římského práva došlo k mnoha změnám. První etapu vývoje lze označit jako jednotnou instituci římského vlastnictví, které si pohrávalo s myšlenkou uchvácení mocenského záboru ,,manu capare“, jednalo se o původní nabývání vlastnictví. Nejstarší forma nabývání vlastnictví byla tzv. okupace (occupatio). 1 „a) Chycení zvířat, b) nabytí ostrova, c) nabytí kořisti, d) nabytí věcí opuštěných“ 2. Jednalo se o nabývání vlastnictví věci bez pána. Co se týkalo cizí věci, ta se dala vydržet. Vlastnictví bylo považováno za právní vztah osoby k věci,

což

znamenalo

možnost

s věcí

ze

strany

vlastníka

jakkoliv

nakládat,

ale vůči třetí osobě vlastnictví neexistovalo. Existovalo pouze vlastnictví ,,absolutní“, čili neomezené. Vlastník se svým vlastnictvím může nakládat podle svého vědomí a svědomí, třeba je i zničit, pokud mu to zákon nezakazuje. 3 Protože vlastnictví je právem absolutním, nemůže ,,zmizet“. Po jeho omezení, ať už z jakéhokoliv důvodu, se vždy navrací do původní podoby, což se vyjadřuje tím,

1

viz PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2011. ISBN

978-80-7400-332-5. 2

PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2011. ISBN 978-

80-7400-332-5. 3


978-80-7400-332-5.

9

že vlastnictví je flexibilní. Obnovu plného práva a zároveň odpadla nějaká omezení tzn. ,,dispoziční oprávnění k věci“, jednalo se o to, že vlastník nemusí být držitelem věci. Toto oprávnění se vztahovalo pouze k věcem hmotným z důvodu toho, že římské právo jiné vlastnictví neuznávalo. 4 Římský právník a učitel práva Gaius, o jehož životě není příliš známo, vydal svá díla mezi lety 130 a 180 a vycházeli z jeho názorů i soudci, kteří se při rozhodovaní ohlíželi na jeho názor.

5

Gaius ve své učebnici ,,Práva ve čtyřech knihách“ hovoří o tom,

že buď jsou věci v našem panství či mimo něj. Dále věci označuje za veřejné, které nepatří do žádného majetku ani do soukromého majetku patřícího jednotlivcům. Dále rozděluje věci na tělesné a na netělesné. Za tělesné věci lze považovat veškeré věci, na které si můžeme sáhnout, například pozemky, otroci, zlato aj. Co se týká netělesných věcí, nelze se jich dotknout, např. obligace (jedná se o výraz pro určitou nutnost a povinnost). 6 Další

rozdělení

věci

bylo

chápáno

jako

mancipační

a

nemancipační

věc.

Rozdíl mezi mancipační věcí a nemancipační věcí v rámci nabývání vlastnictvím byl značný. Věc nemancipační byla přijímána v rámci tradice s veškerými právními účinky na druhé. Co se týká věci mancipační, ta byla převáděna pomocí mancipace nebo injurecesse. Mancipace byla považována za formální, abstraktní a odvozené nabytí věcí nad určitými osobami a věcmi. Například se jednalo o prodej placený v hotovosti, například drahé kovy. K prodeji došlo za účasti 5 svědků a osobou držící váhy. Osoba přednesla slavnostní komentář a kouskem drahého kovu udeřila do vah a kov odevzdala zciziteli, který kov přijal. Injurecesse se prováděla v záležitostech týkajících se římských občanů, vedl jí prétor nebo správce provincie. 7

4


978-80-7400-332-5. 5

viz Gaius [online]. 3.9.2013 [cit. 2013-09-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gaius

6

viz Obligace [online]. 20.7.2013 [cit. 2013-07-21]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Obligace

7


978-80-7400-332-5.

10

1.2. Vlastnické právo a obecný občanský zákoník, ABGB a BGB Právní moc na počátku 19. století si rakouská kodifikace vzala za své pojetí mezi galorománskou a angloamerickou právní kulturou. V roce 1872 byl schválen ,,Code Civil“, jednalo se o koncept tělesných a netělesných věcí. Ukázalo se, že Martiniho osnova z roku 1796

byla

tak

rozsáhlá,

že

bylo

vlastnictví

zaznamenáno

v ABGB

v § 353 a ten říkal, že ,,vše, co někomu patří, všechny jeho věci nehmotné i hmotné, slují jeho vlastnictví“ 8. Všeobecný zákoník občanský ,,Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erblȁnder der Ȍsterreichischen Monarchie“ (dále jen ,,ABGB“) byl v právní praxi považován

za

obecný

zákoník

občanský.

Tento

obecný

zákoník

občanský byl hlavním právním pramenem habsburské monarchie až do jejího zániku. Dne 1. června 1811 byl vyhlášen Františkem I. platným pro všechny země rakouského císařství. V České zemi byl platný sice do roku 1965, ale byl nahrazen roku 1950 tzv. středním občanským zákoníkem. Zákoník vzešel zejména z tradičního římského práva, ale zohledňoval přirozené právo. Roku 1848 docházelo k novelizaci předpisů práva vlastnického, směnečného, obchodního a stavebního a později byla vydána samostatná právní úprava, která dne 1.1.1900 vstoupila v platnost. Roku 1904 byla jmenována komise, která měla na starost přípravu Nového občanského zákona. Komise se k tomuto úkolu moc dobře nepostavila a za své si tento úkol vzalo následně ministerstvo spravedlnosti, přičemž s výborem parlamentu došlo ke zveřejnění v červenci roku 1907 a upravený návrh byl přijat v prosinci 1912 v poslanecké sněmovně.

9

V období 1. světové války probíhala novelizace prostřednictvím Františka Josefa I. a ABGB bylo přijato zákonem č. 11/1918 do československého práva a zákon byl uveden

8

Právní rozhledy. Praha: C.H.BECK, 2011. ISSN 1210-6410.

9

viz

Všeobecný

zákoník

občanský

[online].

2013

[cit.

2013-07-08].

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%BD_z%C3%A1kon%C3%ADk_ob%C4%8Dansk%C3%B D

11

pod názvem recepční právo. Recepční právo bylo platné pouze pro Čechy, Moravu a rakouské Slezsko, na Slovensku bylo platné uherské právo. Proti tomuto dualismu Československo dlouho bojovalo a během období I. republiky se sjednocení nepodařilo. Až do nástupu komunistické strany, kdy strana ukončila dualismus v občanském právu. ABGB prošlo několika novelizacemi, na českém území bylo platné do 31.12.1950 a poté bylo nahrazeno středním občanským zákoníkem. Během platnosti ABGB nikdy nebyl vydán v českém znění ve sbírce zákonů. 10 Německo v 19. století bralo vlastnictví pouze v hmotných věcech. To se projevilo v § 903 v BGB. Jednalo se o základní kodex občanského práva, v překladu ,,Bürgerliches Gesetzbuch“ (dále jen ,,BGB“). Za zmínku stojí uvést Kommentar, ve kterém je uvedeno ,,Předpis neobsahuje žádnou definici vlastnictví, nýbrž popisuje podstatný obsah práv, která náleží vlastníkovi. Vlastnictví podle

BGB

je

věcně

právo

absolutní

povahy,

které

působí

vůči

všem.

Jde

o plné právo na věci…“ 11. Dále dle právní teorie lze rozdělit oprávnění vlastníka: -

pozitivní vlastnické oprávnění

-

negativní vlastnické oprávnění

Pozitivní vlastnické oprávnění lze definovat dle Kommentare asi takto: ,,Podstatný obsah vlastnického práva jde po dvou liniích. Za prvé může vlastník věci s touto nakládat podle libosti, podle volné úvahy. Toto platí jak pro faktické, tak i pro právní jednání, úkony. Vlastník věci může věc užívat, poškodit, zničit a spotřebovat; vlastník s věcí může disponovat, může věc změnit, zatížit, převést, nebo zrušit“ 12. Negativní vlastnické oprávnění lze definovat dle Kommentare asi takto: ,,Vlastník věci může ostatní osoby vyloučit z působení, účinku na svou věc“

10

viz

Všeobecný

zákoník

občanský

[online].

2013

13

. Z hlediska práva se jedná

[cit.

2013-07-08].

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%BD_z%C3%A1kon%C3%ADk_ob%C4%8Dansk%C3%B D 11


80-7400-332-5. 12


80-7400-332-5. 13


80-7400-332-5.

12

o negatorní obranu vůči třetím osobám. Za zmínku stojí uvést i právo na ochranu zvířat. Zvíře se dle německého hmotného práva nepovažuje za věc. 14 Antonín

Randa

by

v současnosti

dodal,

že

vlastnictví

se

může

považovat

za tautologii, či právnickou nemožnost a že duševní vlastnictví nelze považovat za vlastnictví. Tautologie je definice v kruhu, tedy např. vlastnictví je vlastnictví.

15

Pohlížel

na toto právo z hlediska sociálního a v hospodářských souvislostech. Je tedy pravděpodobné, že by pohlížel z jiného úhlu pohledu na období postmoderny, než-li na období páry. 16 Antonín Randa patřil v období 19. století mezi nejvýznamnější právníky a měl veliký přínos v rozvoji

práva.

Poukázala

bych

na

jeho

dílo

týkající

se

vlastnického

práva,

ve kterém je uvedeno ,,Vlastnictví jest bezprostřední a úplná čili nejsvrchovanější právní moc nad věcí hmotnou nebo správněji řečeno: pojmová právní možnost přímého a neomezeného nakládání s věcí hmotnou. Pravím: pojmová možnost; neboť byť i vlastnictví v některém případě věcnými právy jiných osob bylo obmezeno, vždy dle pojmu jeho zbývá možnost, že práva obmezující časem přestanou a tudíž vlastnictví svého původního neobmezeného objemu opět dosáhne“

17

. Poskytuje tedy vlastnictví právní moc ku všemožnému nakládání

věcí pokud určitý jeho způsob pro zvláštní příčinu vymezen není. Definice § 354 zákona jest ovšem nesprávná, hlavně proto, že k podstatě práva vlastnického počítá i moc nakládati požitky věci, kdežto vlastnictví vlastnictvím býti zajisté nepřestává, když požívání věci někomu jinému například, usufruktuáři náleží“. Zmíním termíny, které byly používány, a to ,,vlastnictví“ a ,,právo vlastnické“. Tyto termíny se používaly nejednotně, a je tomu tak i dodnes. 18

14


978-80-7400-332-5. 15

viz Tautologie [online]. 20.7.2013 [cit. 2013-07-21]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tautologie

16

viz Právní rozhledy. Praha: C.H.BECK, 2011. ISSN 1210-6410.

17

Antonín

Randa

[online].

2013

[cit.

2013-07-08].

Dostupné

z:

http://iuridictum.pecina.cz/w/Anton%C3%ADn_Randa 18

viz

Antonín

Randa

[online].

2013

http://iuridictum.pecina.cz/w/Anton%C3%ADn_Randa

13

[cit.

2013-07-08].

Dostupné

z:

1.3. Vlastnické právo a střední občanský zákoník V § 111 – 129 občanského zákoníku z roku 1950, zvaného střední, byla upravena práva vlastnického nabývání. Rozdíly byly zejména v nabývání vlastnického práva zvláštními způsoby dle socialistického vlastnictví a dle obecného nabývání. Nabývání dle socialistického způsobu především upřednostňovalo znárodnění tj. ,,Základním a trvalým způsobem nabývání státního socialistického vlastnictví byla rozšířena socialistická reprodukce“ 19. Do této skupiny bychom zařadili konfiskaci, propadnutí a zabrání věci, nabývání vlastnictví k daním, dávkám, poplatkům a pokutám, vyvlastnění, nabývání věcí, které nepatřily nikomu a věcí ztracených po marném uplynutí lhůt, a odúmrť. Co se týče nabývání z hlediska obecného vlastnictví, na základě středního občanského zákoníku se rozlišovalo: „a) Smlouvou, b) zákonem a výrokem úředním, c) vydržením, d) nabytím věcí, které nikomu nenáležejí a jsou za nepatrnou cenu, e) nalezená věc za nepatrnou cenu, f) děděním atd.“ 20. Dále se ve středním občanském zákoníku uvádělo vlastnictví soukromé k výrobním prostředkům a jednalo se o zůstatek kapitalistických výrobních poměrů, které bylo postupně likvidováno. Definice vlastnického práva zněla asi takto: ,,Vlastník smí s věcí v mezích právního řádu nakládat, ji požadovat od každého, kdo ji má neprávem ve své moci, a neoprávněnému zásahu se opřít“ 21 .

19


80-7400-332-5. 20


80-7400-332-5. 21


80-7400-332-5.

14

Právo s věcí umožňovalo věc: „a) Užívat, b) spotřebovat, c) zcizit, d) zatížit je právy jiných osob, e) právo držet věc atd.“ 22. Vlastnické právo týkající se práv nakládat s věcí nebylo jednotné, ale lišilo se podle druhu a

formy

vlastnictví.

Socialistické

vlastnictví

bylo

vnímáno,

jako

zdroj

blaha

pracujícího lidu. Co se týká majetku státu, jednalo se výhradně o vlastnictví státu. Tento majetek státu mohl být zapůjčen národním či komunálním podnikům nebo lidovým družstvům k plnění plánu nebo do trvalého užívání. Co se týká vlastnictví osobního, patřilo do této skupiny vlastnictví zejména věcí ve vlastnictví osobním, například domácí a osobní potřeby. Toto vlastnictví bylo státem nedotknutelné. Soukromé vlastnictví bylo vnímáno jako právo vlastnické, pokud z něho nevyplývalo, že je platné pro vlastnictví socialistické nebo osobní. Vlastnické právo znamenalo to, že vlastník mohl s věcí nakládat a popřípadě si jí vyžádat od osoby, která jej neoprávněně užívá. V případě nouze byl vlastník povinen strpět užívání jeho věci. Vlastník se musel zdržet všeho, co by obtěžovalo práva sousedů. Například se nemohly trhat kořeny cizích stromů na svém pozemku nebo oklestit větve sousedova stromu, zejména v nevhodném ročním období. 23

1.4. Právní úprava vlastnického práva v pojetí socialismu, komunismu a anarchismu V 19. století vznikl rozpor mezi názorem na vlastnictví a reálnými vlastnickými vztahy. Na evropském kontinentu vyvrcholilo vlastnictví z důvodu velikého kapitálů patřícího jednotlivým vlastníkům. Vlastnictví se dostalo pod ochranu občanského práva a stalo se nedotknutelnou

institucí.

V minulosti

bylo

vyzýváno

ke

zrušení

vlastnictví.

Uvedla bych například Thomase Mora, Campanelly či Winstanleyho, z jejich názorů

22


80-7400-332-5. 23


978-80-7400-332-5.

15

vyplývalo nespravedlivé rozdělení majetku a vedlo to k nešvarům mezi obyvateli a k chamtivosti jednotlivců. Kritikou se stala obrana původu vyplývající z přirozeného práva ,,Z pojetí vlastnictví coby přirozeného práva plynou konkrétní nečekané důsledky, které podkopávají základy tohoto konceptu. Má-li vlastnictví rozhodující význam pro rozvoj přirozené svobody člověka, nemělo by být privilegiem a nemělo by z něj mít prospěch jen několik vyvolených, ale naopak majetek by měl být společný. Tatáž nauka o přirozených právech, která obhajovala soukromé vlastnictví a kvůli němuž zničila hrad feudalismu, byla zdrojem opačného pojetí, především komunistického…Úplné popření individualismu

tedy

logickým

vývojem

vzešlo

z konceptu

individuality“

24

.

Díky převládající demokracii došlo k určitému posunu v názorech. Vláda více začala s rozšířením volebního práva. Volební právo bylo závislé na občanech disponujících větším majetkem či nepatrným. Tito občané požadovali od státu větší spravedlnost v rozdělování plodů země. Tento požadavek byl v rámci demokracie opatřen díky dani dědické a progresivní dani z příjmu. Finanční prostředky vybrané v rámci tohoto opatření byly použity do sociálních programů. V totalitním režimu vedla tato skutečnost ke znárodnění nebo k regulaci výrobních faktorů a vyplynulo z toho závislé vlastnictví. V případě porušení vlastnických práv by došlo k upevnění vládnoucí moci na úkor vlastníků. Již od středověku až do 19. století bylo vlastnictví spojováno s půdou. V 18. a 19. století i byla Anglie v rámci vlastnictví soustředěna na nemovitý majetek. Volební právo měli pouze vlastníci nebo pronajímatelé nemovitého majetku, který musel mít určitou hodnotu, anebo z ní musel vycházet určitý finanční obnos. Pro Brity byl především důležitý nemovitý majetek a příjmy z něho. Postupem času se především stal důležitý finanční příjem než samotná nemovitost. Vztahy mezi majiteli a nájemci nemovitého majetku se lišil od vztahů továrníků a jejich zaměstnanců. Co se týče průmyslu, panovaly zde vztahy neosobní. Zaměstnavatel vyplatil mzdu dělníkovi za určitou vykonanou činnost a jiný vztah mezi nimi nebyl. Jakmile by zaměstnavatel nepotřeboval dělníka, propustil by ho. V rámci rozvinutého kapitalismu zaměstnavatel nemá vůči dělníkovi žádné morální ani sociální závazky. V případech nezbytných má tento závazek přebírat stát. Mnohem složitější je situace s vystěhováním farmáře z pronájmu než s propuštěním dělníka ze zaměstnání. Z tohoto pohledu vznikají problémy, zejména majetkové. Kapitalismus a industrializace vede ke zničení sociální nerovnosti a k majetkovým rozdílům mezi obyvateli. To se projevilo v Marxově teorii 24

PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0017-4.

16

,,pauperizace“ tzn., že dělnická strana žila v bídě a vedlo to k vyvolání revoluce a k zániku vlastnictví. Jak vůbec došlo ke vzniku vlastnictví? Marx a Engels uvedli ve svých knihách, že vlastnictví vzniklo již na počátku lidských dějin a majetek hmotný a nehmotný byl ve vlastnictví všech a nemohlo tedy dojít k odcizení, když majetek neměl žádného vlastníka. Marx hájil myšlenku takovou, že sice soukromý majetek byl, ale byl chápán v určité formě a patřil zejména do vlastnictví obce. Především otroci tvořili společnost ve starověku. Soukromé vlastnictví se Engels snažil poukázat s plynoucím časem a v rámci spojeného vlastnictví poukazoval na základ dělby práce ,,Soukromé vlastnictví se v prastaré, přirozeně vzniklé obci kulturních národů vyvíjí už uvnitř této obce při měně s cizinci ve formě zboží. Čím víc nabývají výrobky obce zbožní formy, tj. čím méně se jich vyrábí pro vlastní potřebu výrobce a čím více se vyrábějí pro směnu, tím více zatlačuje směna i uvnitř obce přirozenou dělbu práce, tím hlouběji je podkopávána stará pospolitost držby půdy, tím rychleji se společenství blíží rozkladu ve vesnici parcelových dělníků. Všude, kde se vytváří soukromé vlastnictví, dochází k tomu v důsledku změněných výrobních a směnných vztahů, v zájmu výroby rozvoje obchodu, tedy z ekonomických příčin. Násilí přitom nehraje vůbec žádnou roli“ 25. Engelsův názor týkající se soukromého vlastnictví se zejména zaměřil na hlavní cíl, a to, že majetkem byla půda. Podle Engelsova a Marxova názoru soukromé vlastnictví, do

něhož

se

nemohlo

zasahovat,

vzniklo

v období

kapitalismu.

Kapitalista je osoba, která je svobodná a disponuje určitým majetkem. Kapitalista si nahromadí svůj majetek a k uspokojení jeho potřeb stačí pocit, že vlastní majetek. Marxovo na

dílo

peníze,

a

,,Ekonomicko-filozofické tuto

zdůraznil

touhu

rukopisy“ a

vedlo

z roku to

k

1844

je

,,asketickému“

zaměřeno chování

tzn. ,,Ušetřené peníze vznikly nevyužitou spotřebou, čímž člověk zajistil jejich skrytou hodnotu: Čím méně nejen jíte, pijete, nakupujete knihy, navštěvujete divadla, plesy nebo vykřičené domy, ale i přemýšlíte, milujete, teoretizujete, zpíváte, malujete, šermujete atd., tím více ušetříte a zvětšíte své jmění. Čím méně jste, tím méně žijete, tím více máte, tím více je váš

život

odcizený

a

tím

více

jste

díky

tomu

uspořili“.

Opakem kapitalisty je osoba žijící v bídě a mezi těmito osobami je uzavřen dialektický vztah ,,Proletariát a bohatství jsou protiklady. Jako takové tvoří jeden celek. Oba jsou výtvory světa soukromého vlastnictví. Soukromé vlastnictví jakožto vlastnictví, jakožto bohatství je nuceno 25


17

udržovat samo sebe a tím i svůj protiklad, proletariát. Proletariát je naopak jakožto proletariát nucen rušit sám sebe a tím i podmiňující jej protiklad, který ho činí proletariátem“ 26

.

Osoby

nemajetné

nakonec

odstraní

ze

společnosti

osoby

majetné

a na úkor této skutečnosti se zruší vlastnictví. Dojde ke znárodnění a majetek se stane majetkem společným. Lidé začnou podle svých možností a schopností přispívat a konečným cílem je komunismus. Marx předpokládal, že stroje ušetří práci natolik, že dělníkům bude práce ušetřena v takové míře, že dělníci nebudou muset absolvovat speciální klasifikaci a nebudou muset monotónně provádět pracovní činnost, přičemž moderní průmysl umožní dělníkům různorodou práci a zejména se předpokládalo fungování dělníka po stránce všestranné ,,Komunistická společnost řídí celou výrobu. Umožní tedy, abychom jednu věc dělali dnes a zítra zase jinou, abychom si ráno zašli na lov, odpoledne rybařili, večer obstarali dobytek a po večeři se věnovali kritice. Zařídili se tedy podle vlastního uvážení, aniž bychom se museli stát lovci, rybáři, pasáky dobytka či kritiky“ 27. Ve společnosti

se

objevil

tzv.

,,anarchistický

ideál“

spočívající

v dobrovolném

a rovnostářském sdružení výrobců, aniž by do toho stát zasahoval, z něhož plyne vyvrcholení seberealizace. Tzn., že společnost se nestane ,,automatizovanou“, ale lidé se stanou její součástí. Tento ideál byl založen na představě, která byla později zpochybněna a

zároveň

se

tento

ideál

stal

součástí

prací

různých

literárních

žánrů.

Ve 20. století byly zcela zavrhnuty teoretické práce zaměření proti vlastnictví. Boris Čičerin, původem z Ruska, v padesátých letech 19. století tvrdil, že ,,mir“ nelze považovat za hon po penězích ani za instituci, v níž vládne předkapitalistický kolektivní duch. Koncem 16. století byl vytvořen carský stát a byl v něm zajištěn pobyt nevolníků v jednom místě a řádný odvod daní. V roce 1883 Američan Denman W. Ross potvrdil tezi o existenci primitivního komunismu u germánských kmenů vycházející ze čtení Tacita a Caesara. Vychází se především v nerozdělení půdy: ,,Pojmy společný majetek a majetek komunistický se musejí důsledně odlišovat. Jde o dva zcela rozdílné problémy. V raných dílech se vyskytuje mnoho příkladů společného, nikoliv však komunistického vlastnictví“

28

. Podle děl Rosse se neobjevuje žádná zmínka o nároku na půdu svých

26


27


28


18

příslušníků ,,Obce nefungovaly jako korporace vlastnící půdu“

29

. Z toho vyplynulo,

že spory týkající se půdy neřešilo společenství, ale strany, jichž se to týká i za použití sil. Podle francouzského historika Fustela de Coulanges vzniklo soukromé vlastnictví v antickém starověku a bylo důsledkem kultů božstev ochraňujících domácí krb a rodinu. Tuto skutečnost poznamenal ve svém díle ,,Antická obec“. Fustel de Coulanges vydal článek, ve kterém odmítá nauku Rosse o primitivním komunismu, a to v důsledku špatného výkladu zdrojů a co se týče společného vlastnictví starověkých Germánů odmítal jej ještě nekompromisněji než Ross. Cílem útoku Fustela de Coulangese se stal Georg von Maurer. Fustel de Coulanges se nepřiklání k žádnému názoru nastupujícího primitivního komunismu, a především vycházel z názoru z konce 19. století z myšlenek z vládnoucí Evropy. ,,Mezi současnými myšlenkami, jimiž se lidská představivost zaobírá, se objevuje i jedna, jejíž původ lze vystopovatu Rousseaua. Podle ní se vlastnictví na rozdíl od komunismu příčí přirozenému způsobu života. Tuto tezi vzali za svou a začali ji používat i ti autoři, kteří se k tomu rozhodli vědomě“ 30. Co se týká již zmiňovaného argumentu, který neměl žádný vliv na veřejné mínění, nejen z přesvědčení,

že

,,komunistický

způsob

života

je

31

přirozený“

,

ale

především

z důvodu nerovnoměrného rozdělení majetku v polovině 19. století tato skutečnost začala trápit i liberály. V knize ,,Základy politické ekonomie“, jejímž autorem byl John Stuart Mill, bylo

poukázáno

na

posun

liberalismu

k socialismu.

Byl

přesvědčen

o

tom,

že komunismus je spravedlivý a je slučitelný se svobodou a řekl, že ,,Vlastnické právo se dosud

nepřizpůsobilo

zásadám,

které

ospravedlňují

soukromé

vlastnictví“

32

.

John Stuart Mill byl zastánce soukromého vlastnictví především z důvodu zvýšení produktivit práce. Zejména měl pochybnosti z neomezeného dědického práva na zděděný majetek a především by ,,neomezoval člověka v tom, co by mohl odkázat, ale v tom, co by mohl odkazem či dědictvím získat – a to na základě předpisů, které by stanovovaly maximální výši takového majetku“

33

. Dále se postavil proti tomu, aby za formu vlastnictví nebyla

považována půda. Tento názor vyplynul z toho, že půdu nikdo nevyrobil a člověk se movitého majetku nezbavuje a v případě, že někdo majetek vlastní upírá možnost vlastnit půdu

29


30


31


32


33


19

i ostatním. Podle požadavků statkářů, kteří by se měli podrobit státním nárokům, stát by měl mít možnost zkonfiskovat majetek za jistou náhradu, pokud ji majitel nerozvíjí, ,,Výsadní právo na půdu by neměl dostat člověk, který na ní nepracuje“ 34. John Stuart Mill spojil liberalismus se socialismem a zdůrazňoval rovnoměrnost v rozdělování výrobních prostředků. Tato myšlenka pomohla Anglii ke vzniku ,,nového liberalismu“.

Nový

liberalismus

si

byl

vědom

tvrdé

práce

a

odříkání,

ale myšlenka v minulosti byla taková, že chudoba bude vymýcena. Byly známy i takové myšlenky, které tvrdily, že alkoholismus, krádeže či chudoba nejsou vinou občanů nýbrž samotného kapitalismu, který je k těmto činům donutil. Na druhé straně se objevovali zastánci toho, že toto asociální chování existovalo i před nástupem kapitalismu. Obě tyto myšlenky vedly k základům sociálních reforem, které ve 20. století vedly ke vzniku zaopatřovacího státu. Koncem 19. století chtěli liberálové omezit soukromé vlastnictví. Zejména chtěli dosáhnout toho, že vlastnické právo by se mělo podřídit sociální spravedlnosti a autorita by měla být přenesena na stát. V případě, že vlastník si plnil své povinnosti, jeho majetek byl pod ochranou společnosti a v případě, kdyby tomu tak nebylo bylo v kompetenci státu, aby byla splněna ta správná úloha. 35

1.4.1. Právní úprava vlastnického práva v pojetí socialismu, komunismu a anarchismu ve 20. století Ve druhé polovině 19. století byla vytvořena psychologická teorie, která vyplývala ze skutečnosti, že lidé jsou řízeni svými pudy stejně jako zvířata. S tímto tvrzením přišel William James na základě Darwinova tvrzení. James byl zastáncem toho, že jedním z pudů je zištnost. Mezi největší stoupence již zmiňovaného názoru patří Brit William McDougal, který ve svých skriptech poukázal na základní lidské pudy a emoce. Mezi ně patří například pud sebezáchovy, nevole, zvídavost, bojovnost, zištnost aj. V počátku 20. století byla tato teorie odsunuta do pozadí. Důvod byl takový, že lidské chování bylo použito a sloužilo zejména k obhajobě rasové diskriminace a perzekuce. Nejprve se obhajoba zaměřila na černochy a poté na židy. Stoupencem byl Franz Boas, který byl

34


35

viz PIPES, Richard. Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0017-4.

20

zakladatelem kulturní antropologie v USA. Franz Boas pocházel z židovské rodiny a jeho cílem bylo vymýcení teorie obhajující rasismus. Odstranil z antropologie veškeré odkazy týkající se biologického determinismu a nahradil je kulturními předpoklady. Jako příklad uvedl, že děti přistěhovalců do USA, bez ohledu na svůj původ, přijaly ve své nové domovině společné fyzické rysy a přijaly i intelektuální a psychické vlastnosti. Franz Boas ve své knize ,,Myšlení primitivního člověka“ říká, že tzv. divoši se od civilizovaných jedinců ničím neliší. Ve spolupráci se svými učenci vymýtil pudy a lidskou přirozenost z akademického slovníku a oddělil biologii od sociologie. Franz Boas byl zastáncem chování, které je ovlivněno kulturou. Z pohledu Margaret Meadové se Franz Boas domníval, že lidé ,,nejsou utvářeni ani pudy, ani konkrétními, geneticky zděděnými vlastnostmi, nýbrž naučenými způsoby života, ke kterým se dopracovali stálým následováním a přizpůsobování a bezpočtem nových přístupů“. Na základě Boasových antropologických názorů ve 20. století byla podpořena ,,behavioristická“ psychologická škola, jejímž zakladatelem byl Američan John B. Watson. Byly vymýceny z lidského chování veškeré biologické prvky a jednáním lidí byla redukována reakce na vnější vztahy. Agresivita, panovačnost a sobeckost byla chápána jako kulturní jev. Po skončení druhé světové války bylo vše vráceno zpět do starých kolejí. Kulturní antropologie a behavioristická psychologie na akademické půdě získaly nové postavení a existovaly mezi nimi veliké rozdíly. Tzn., že člověk se opravdu podobal zvířatům, ale behaviorálně tzn. zejména svým chováním. 36 Člověk se velice podobal zvířatům z biologického hlediska, ale z hlediska psychologického nikoliv, behaviorálně tj. svým chováním. Lidi spíše strašil fakt, že se podobají zvířatům, ale tato skutečnost jim byla vyvrácena, člověk je výjimečný jedinec, který je jedinečný. Genetik Theodosius Dobzhansky dokázal, že z hlediska biologického a kulturního se nelze zaobírat odděleně. Koncem 20. století se utvářely názory na vlastnictví a byly vydány knihy, které se především zajímaly o vlastnictví z hlediska morálního. Nejvýznamnější dílo od Johna Rawlse ,,Teorie spravedlnosti“ popisovalo principy, podle kterých se společnost měla řídit a byla založena na spravedlnosti,

ale

byla

zcela

opomíjena

psychologie,

ekonomie,

politologie,

ale i antropologie. Ideálem je především rovnost tzn., že příjem majetku má být pro všechny stejný, ale s určitou výjimkou ,,Pokud z nerovného přerozdělování nebudou mít všichni

36


21

prospěch“

37

. Rawls podporuje komunistické pravidlo, z něhož by měla společnost vycházet

tzn. „Každý bude přispívat podle svých schopností a dostávat podle svých potřeb“ 38. Kniha se zejména zaobírá zásadou rovnosti a zaměřuje se na hmotný majetek, ale i na vrozenou inteligenci. Tato zásada nepřináší prospěch žádnému jednotlivci, nýbrž k nim přišli jedinci zcela bezpracně. Teorie Rawlse odmítá teorii ,,o rozdělování majetku a příjmu, rozhodovaly přirozeně nabyté schopnosti a talent“

39

. Talent byl považován

za ,,společný majetek“ a ti, kteří by z něho měli mít prospěch ,,jen tehdy, pomůže-li zlepšit poměry lidí na okraji společnosti“ a bude-li toho třeba, pak schopnosti musejí být obětovány ve prospěch naprosté rovnosti“

40

. Rawls by chtěl zestátnit přirozené schopnosti, tzn. upřít

talentovaným lidem prospěch z nich. Zásadně odmítá ,,rovnost příležitostí“ jako nespravedlivou, protože ,,rovné šance znamenají, že lidé s menším talentem ve svém úsilí o vliv a společenské postavení jsou znevýhodněni“ 41. Uznával talentovanost lidí, ze které by měla mít prospěch celá společnost a stává se z ní ,,společný majetek“ a z toho vyplývá, že měla být odstraněná závist a nerovnost mezi lidmi. K této myšlence se především přiklání filozofové a psychologové. Ve 20. století se vyskytly ty nejpodstatnější změny ve vlastnickém právu. V minulosti nebylo příliš věnováno vlastnictví, ale spíše se zaměřovalo na statky hmotné z hlediska hospodářského růstu, tzn. vývoj technologií a tvorba kapitálu. Postupným vývojem bylo odmítáno vlastnění majetku z hlediska přirozeného práva a vycházelo se z pojmu, že vlastnictví je spojeno se zvýšeným blahobytem státu. Alfred Marshall ve své učebnici uvedl: ,,Základ dobrého studia ekonomie by měla tvořit vlastnická práva nikoli abstraktní myšlenky, ale konkrétní skutečnost, že v minulosti byla tato práva neoddělitelně spjata s velkým hospodářským růstem. Odpovědný člověk by se proto měl vše velmi dobře rozmyslet, než začne uvedená práva rušit či měnit, protože nevyhovují jeho představám o ideální společnosti“ 42. Tento pohled je vnímán jako rostoucí majetková nerovnost a z hlediska dědictví se jedná o prohlubující nespravedlnost. Jedná se o zcela rozporující tvrzení s filozofem Condorcetem, 37


38


39


40


41


42


22

který vnímá pravou podstatu v hospodářském růstu. Po skončení druhé světové války se do střetu dostal komunismus a tržní ekonomika u nás. Situace byla asi taková, že hospodářství ve státě bylo zcela ovládnuto komunistickou. Jedná se o dva odlišné systémy, které se střetly.Po rozpadu Sovětského svazu se zvýšilo ovlivnění soukromého podnikání a více se zaměřilo právě na studium soukromého vlastnictví a vznikla nová teorie ,,ekonomika majetkových práv“, a tato teorie ovlivňovala ekonomický růst. Douglass North a R. P. Thomas chtěli prokázat, že společnost, která disponuje vlastnickými právy se dočká i hospodářského vývoje. Z hlediska jejich postoje se podnikatelé můžou těšit z výnosu jejich práce: ,,Základní prvek hospodářské růstu tvoří efektivní ekonomická organizace. Její vývoj v západní Evropě sehrál při vzestupu Západu klíčovou roli. Efektivní organizace má za následek institucionální uspořádání vlastnického práva, která usměrňuje ekonomické úsilí člověka v činnost, z níž je jeho prospěch téměř totožný s tím pro společnost“ 43. Z hlediska ochrany vlastnictví má zásadní význam: ,,Hospodářský růst nastane, jestliže se díky vlastnickým právům vyplatí jít do společensky prospěšné činnosti“ 44. Na základě tvrzení Douglasse Northa bylo zavedeno patentové právo, které povzbudilo vynálezce k novým vynálezů a byla podpořena průmyslová revoluce. 45

1.5. Využívání kosmického prostoru včetně měsíce a jiných nebeských těles v rámci vlastnického práva Měsíc, lze považovat za jaký si přírodní zdroj, který lze považovat za dědictví lidstva a nelze, aby ani jeden ze států si ho přivlastnil s prohlášením suverenity, užíváním, okupací nebo jiným způsobem. Právo kosmické vychází z mezinárodních smluv a především jsou upravovány Kosmickou smlouvou, která byla sepsána roku 1967 a v Dohodě o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských těles z roku 1979. Poukázala bych na současnou situaci, kdy se najdou lidé, kteří mají snahu prodávat pozemky na měsíci s možností nabídky na internetových stránkách. Co se týká cen pozemků, jedná se o stovky korun, kdy při zaplacení dostane kupující kus papíru, na kterém stojí, že je vlastníkem pozemku. Tento nápad není novinkou, jedná se o starou záležitost, které se nejvíce 43


44


45


23

daří při nakupování vánočních dárků. Obchodníci se opravdu tváří tak, jako by byl pozemek Váš a jsou zajímavá i tvrzení obchodníků, že se jedná o výbornou investici, která se bude neustále zhodnocovat. Do pozemků v kosmickém prostoru, jedná se opravdu o naivní záležitost, která nemá žádnou perspektivní budoucnost. Kdo nejvíce získává, je představitel tohoto podvodu, který vydělává miliony korun. Když se zeptáme obchodníka, který nabízí k prodeji pozemky, jak je to ve skutečnosti s vymahatelností vlastnických práv, nikdo z obchodníků neodpoví jinak než, že při koupi pozemků kupující obdrží osvědčení o koupi, ale z hlediska právního nemůže sloužit k vymáhání práv a můžeme říct, že se jedná o podvodné jednání. Zakladatel společnosti Lunar Embassy Dennis Hope, původem Američan, založil tuto společnost v roce 1980. Před založením této společnosti Dennis Hope zaslal dopis vládě USA a SSSR, ale i zástupcům OSN, ve kterém popsal svůj záměr s prodejem pozemků. Ani jeden ze

subjektů

mu

na

dopis

za

souhlas,

ale

není

přeci

nezareagoval možné

a

z tohoto

on

tuto

hlediska

skutečnost si

považoval

nárokovat

prodej.

Karel Pacner uvedl, že co se týče prodeje pozemků na měsíci, jedná se o podvod a zájemci o tyto pozemky nejsou obeznámeni zákony a myslí i, že finanční prostředky uložili pro dobrou věc ve prospěch svých nejbližších. Martin Jürgens, původem z Německa, informoval, že již v historickém období roku 1756 jistý pruský král podaroval tímto darem svého předka. Postupem času byla snaha i ze strany obyvatel zaslat vklad do katastru nemovitostí, aby se potvrdilo to, že jsou vlastníci pozemku a měli to napsané černé na bílém. 46

46

viz Podvodníci prodávající pozemky na Měsíci [online]. 23.7.2013 [cit. 2013-07-23]. Dostupné z: ? kosmický

prostor a vlastnictví nebeských těles

24

2. Právní úprava vlastnického práva Nový občanský zákoník stanovuje absolutní práva v § 976 - § 1474. Nejlépe se dá vysvětlit v rámci porovnání s právem závazkovým, které má zcela opačný význam. Jedná se o vztah mezi dlužníkem a věřitelem, a obsah tohoto práva znamená povinnost mezi dvěma osobami či více osobami, které působí v rámci právního vztahu. Věcné právo lze popsat, jako vztah osoby k věci. Například při prodeji motocyklu se novým majitelem stává kupující, který zároveň k této věci nabyl věcné právo. Ostatní osoby musí respektovat toto právo a novému majiteli motocyklu nesmí uškodit, například krádeží či znehodnocení motocyklu. Právo majetkové má především účinky absolutní a obsahuj výčet, který nelze rozšířit. Nový občanský zákoník řadí mezi práva věcná právo vlastnické, držbu, zástavní právo, zadržovací právo

a

právo

k věcným

břemenům.

Dále

Nový

občanský

zákoník

umožňuje

u věcí nemovitých dle § 2128 zřídit právo stavby nebo jinou výhradu ke kupní smlouvě, například při zákazu zcizení, nebo ujednat si koupi nemovitosti na zkoušku. U práv věcných je důležité zmínit veřejnost, a to je podmíněno zveřejněním ve veřejných seznamech, přičemž nejdůležitější z nich je katastr nemovitostí. Zákon připouští odchýlit se od ustanovení věcných práv, a to vůči třetím osobám. Vztahy závazkové jsou zcela odlišné, u práv věcných je větší volnost v rámci práv a povinností.

2.1. Držba Pojem ,,držba“ lze definovat jako moc nad věcí a možnost podle vlastní vůle s věcí nakládat. Podle Nového občanského zákoníku je držba věci zároveň držbou práva vlastnického. Tato skutečnost se projevuje v § 987a násl., ve kterém je uvedeno, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Nový návrh disponuje se dvěma návrhy držby podřazenými pod vyšší pojem držba práva, a to ,,držba vlastnického práva“ a ,,držba jiného práva“. Podle Nového občanského zákoníku jsou předmětem vlastnictví i práva. Položme si otázku, zda může existovat něco, co by nebylo nutné zahrnout pod držbu vlastnického práva, které se má podle nového návrhu vztahovat ke všem věcem, hmotným i nehmotným, včetně práv. Položme si otázku, co si máme představit pod držbou jiného práva. Vycházíme z nového návrhu a ten říká, že právo lze držet, tedy jakékoliv právo včetně práva vlastnického, lze tedy právo převést i na někoho jiného a je připuštěn trvalý nebo opakovaný výkon. 47

47

viz Právní rozhledy. Praha: C.H.BECK, 2011. ISSN 1210-6410.

25

Držitel může být ohrožen nebo omezen na svých právech z hlediska odnětí věci, tzn. rušení ve vztahu k objektu držby nebo z hlediska bránění držbu vykonávat, tzn. rušení ve vztahu k subjektu oprávněného držitele anebo jiným způsobem omezení držby. Držitel je oprávněn opakovaně se věci svépomocí zmocnit nebo domáhat se žalobou na vypuditeli zdržení se dalšího vypuzení a obnovení v původní stav. Svépomoc umožňuje držiteli zmocnit se věci v mezích nutné obrany a jedná o opak svépomoci proti tomu, kdo se věci protiprávně zmocní nebo ruší výkon držby oprávněné osoby. Jako prostředek ochrany proti svémocnému rušení oprávněné držby slouží držiteli ochrana soudní cestou - žalobou. Držba zaniká: „- Vzdáním se držby ze strany držitele, - ztratí-li držitel trvale možnost vykonávat obsah práva, - vypuzením držitele, pokud si držitel nesjedná nápravu, buď svépomocí nebo žalobní cestou“ 48

.

Držba nezaniká: „- Nevykonáním držby, - smrtí držitele“ 49. V Novém občanském zákoníku je uvedena i žaloba z domnělého vlastnického práva ,,actio publician“ ku prospěchu osobě, která řádným a poctivým způsobem nabyla držby vlastnického práva. Podle § 1043 odst. 2 Nového občanského zákoníku, dojde-li ke střetu práv osob, které za úplatu získaly držbu a těm kteří ji bezúplatně nabyli, upřednostňují se práva nabytá úplatně. Držba se považuje za hlavní atribut vlastnického práva. Možnost domáhat se ochrany držby zaniká (prekluduje), pokud není žaloba na ochranu nebo uchování držby podána: -

Subjektivní lhůta v délce šesti týdnu (ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu a o tom, kdo jeho právo ruší nebo ohrožuje)

-

Objektivní lhůta v délce jednoho roku (ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé)

Tyto prekluzivní lhůty jsou uplatňovány i oproti žalovanému ohledně námitky vypuzení z držby. 50

48


49


50

viz Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,

2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

26

2.2. Vlastnictví Za vlastnictví lze považovat vše, co někomu patří, jak věci movité i nemovité. Vlastník se svým majetkem může nakládat volně, například brát z něho užitky a plody, užívat je dle svého uvážení, a to svobodně. Vlastník má zcela neomezenou volnost vůči věci movité i nemovité, znamená to, že s věcí může nakládat dle svého uvážení, ale musí se řídit právem vůči jiným osobám, například sousedům, a to mu zákon ukládá. 51

2.2.1 Nabytí vlastnického práva Nový občanský zákoník podrobněji upravuje nabytí věcného práva, a to v § 1045 – 1114, ale nesmíme opomenout ani na ustanovení v obecné části, která udává příklad týkající se náležitostí právního jednání. Dále je důležité zmínit, že vlastnické právo lze převést především na základě smlouvy, a tuto část upravuje § 1721 a následující. V novém znění zákona dochází k převodu práva vlastnického k věci movité již na základě účinnosti, která vyplývá ze smlouvy. Co se týká věcí nemovitých, nabytí vzniká zápisem do veřejného seznamu, tzn. do katastru nemovitostí. A jé důležité zmínit, že v případě zapsání nemovité věci do veřejného seznamu, nemůže se nikdo dovolat na jeho neznalost. Dle nového občanského zákoníku je veřejný seznam, do něhož můžeme nahlédnout, například katastr nemovitostí, rejstřík průmyslových vzorů a patentový rejstřík. Tyto veřejné seznamy slouží jako určitá evidence údajů, které upevňují určitou jistotu. V § 980 je uvedena vyvratitelná domněnka, která v sobě zakotvuje to, že právo zapsané ve veřejném seznamu je zároveň v souladu s právním stavem a v případě výmazu z veřejného seznamu znamená to, že neexistuje ani skutečnost. Veškeré údaje zapsané v těchto veřejných seznamech lze považovat za údaje, na které se lze zcela spolehnout, v případě prokázání opaku. Tyto veřejné seznamy především slouží k ochraně osob, které nabyly právo na základě dobré víry, oprávnění od kupujícího, ale nový občanský zákoník nezapomíná na osoby, kterým byla věc kupříkladu zcizena. Například, koupí-li nemovitost kupříkladu pan Novák od pana Žemličky, pan Žemlička byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, pan Novák se stane vlastníkem nemovitosti i přesto, že nemovitost patří paní Svobodové, a tímto způsobem nový

51

viz Věcná práva v novém občanském zákoníku. Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu

spravedlnosti ČR, 10.5.2013.

27

občanský zákoník ochraňuje nabyvatele, tj. pana Nováka, který nemovitost nabyl v dobré víře. V případě, že by se skutečný vlastník dozvěděl, že záznam ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnostem, může požádat prostřednictvím poznámky o spornosti o odstranění nesouladu, to upravuje § 985 a 986. Poznámka o spornosti chrání osobu, které ve skutečnosti toto právo náleží, a to i proti těm, kteří pořídili zápis do veřejného seznamu neoprávněně, ale i pro následné nabyvatele. K tomuto kroku je důležité se domáhat ochrany u soudu, který vydá rozhodnutí, a na základě tohoto rozhodnutí bude chybný zápis vymazán z veřejného seznamu. 52 ,,Nový občanský zákoník stanovuje určité podmínky, a to podle toho, zda: a) Do veřejného seznamu bylo zapsáno právo ve prospěch jiné osoby, která k tomu nemá právní důvod, b) zápis ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnosti z jiného důvodu“ 53.

2.2.1.1 Právo disponovat Vlastník může se svým majetkem nakládat v mezích zákona a může s ním nakládat podle svého vědomí a svědomí a samozřejmě z něho vyloučit i jinou osobu: Jedná se o právo: „a) věc zcizit (úplně i bezúplatně – prodej, výměna, darování atd.), b) věc zneužívat, c) věc zničit, d) věc opustit“ 54. Obsahem práva týkající se vlastnictví je právo věc prodat nebo se jí vzdát po určitou dobu (například pronájmem). Věc zničit ,,ius abutendi“ je právo patřící vlastníkovi, ale nelze ho vždy vykonat. Například u věcí historických patřících pod ochranu památkářů. Právo věc zničit znamená rozhodnutí samotného vlastníka rozhodnout, jak vykonat její zánik, avšak tento akt nesmí ohrozit práva třetích osob.

52


spravedlnosti ČR, 10.5.2013. 53

Věcná práva v novém občanském zákoníku. Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu


Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013.

ISBN 978-80-7380-377-3.

28

Právo věc opustit ,,ius dereliquendi“ je právo patřící do moderní společnosti. Jako příklad bych uvedla odložení odpadků z domácnosti do popelnice, tento právní akt je bez následků. Co se týče nemovitosti, v případě opustí-li vlastník nemovitost, stále je jeho majetkem, i když ho nevyužívá. 55

2.2.1.2 Právo věc užívat Vlastník věci může se svým majetkem nakládat podle svého vědomí a svědomí, tzn. ve prospěch svůj i ve prospěch třetích osob. V případě, sepíše-li vlastník své věci sám se sebou smlouvu k jejímu užívání, jedná se o neplatný právní akt a smlouva je tedy neplatná. Vzdá-li se vlastník užívacích práv, učiní tak v případě, pronajme-li danou věc jiné osobě na základě smlouvy, která je uzavřena na dobu určitou či neurčitou a tento právní akt samozřejmě záleží na samotném vlastníkovi. Prostřednictvím nájemní smlouvy nelze věc osobě přiznat do trvalého užívání. Právo věc užívat je omezeno na základě smlouvy nebo ze zákona, popřípadě soudním nebo správním rozhodnutím například ve stavu nouze. 56

2.2.1.3 Právo brát užitky a plody Právo brát užitky souvisí s veškerými užitky a plody, které mu to přinese. Samozřejmě si musíme uvědomit, že právo brát užitky a plody je úzce spojeno s již zmiňovaným právem věc užívat. Tzn., jakmile nebudeme disponovat právem věc užívat, nebudeme mít ani právo na užitky a plody z ní vyplývající. Pod pojmem plod si představíme určitou věc, která vyroste z něčeho, co disponuje opakovatelným nebo obnovitelným charakterem. Tzn., jakmile si vlastník zaseje na svém pozemku například nějakou obilninu nebo jinou rostlinu, má právo na plod, který mu rostlina poskytne. Vzdání se práva brát užitky a plody lze v případě, pokud toto právo bude uvedeno v podmínkách nájemní smlouvy. 57 ,,Rozdělení plodů a užitků:

55

-

Civilní (fructus civiles),

-

průmyslové (fructus industriales),


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 56


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 57


2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

29

-

přírodní nebo přirozené (fructus natural) 58.

2.3. Způsoby nabývání vlastnického práva V § 986 je uvedeno, že poznámka o spornosti je zapsána bez prokázání, že žadatel domohl své

ochrany

prostřednictvím

soudu.

Práva

u

soudu

musí

prokázat

ve

lhůtě

do dvou měsíců, kdy žádost byla doručena, není-li tak splněno, bude poznámka o spornosti vymazána. V případě nebyl-li žadatel řádně seznámen se zápisem cizího práva, může se domoci zápisu ve lhůtě 3 let. Poznámka o spornosti působí proti tomu, komu napadený zápis je ku prospěchu i proti budoucím nabyvatelům. K tomuto je zapotřebí, aby si oprávněný požádal ve lhůtě do jednoho měsíce od zápisu poznámky, a to od okamžiku, kdy se o zápisu dozvěděl. V případě, že by oprávněný tuto lhůtu nestihl, je poznámka účinná jen proti těm, kteří zápisu dosáhli i bez dobré víry. 59 V § 985 se uvádí, že jedná-li se o údaj, který byl po právu ve veřejném seznamu, a to například vznikl-li rozpor mezi skutečným právním stavem a zápisem. V tomto případě je poznámka o spornosti vyznačena ve lhůtě, kdy dotčená osoba doloží to, že se již práva u soudu domáhá. Rozhodnutí soudu působí proti každé osobě, která právo ve veřejném seznamu měla zapsané po podání žádosti vyznačené poznámky. Například pan Novák si zakoupil nový automobil od autorizovaného prodejce nejmenované značky. Autorizovaný prodejce nebyl oprávněn právo vlastnické převést, ale vzhledem ke skutečnosti dobré víry, je prodejce k tomuto aktu oprávněn. Pan Novák se stává vlastníkem věci a dobrá víra se u vlastníka předpokládá. Skutečný vlastník se může domoci vydání věci, je-li prokázána nedostatečná dobrá víra kupujícího. Toto pravidlo je platné pouze pro případy uvedené v § 1109, jedná se o situace, kdy věc někdo zakoupí od osoby, která podniká v rámci jeho podnikatelské činnosti nebo v rámci dražby. Co se týká věcí použitých, platí následující. Například pan Novák si zakoupí osobní automobil v bazaru, ale osobní automobil je kradený. Zakoupí-li osoba použitou věc od podnikatele, který provozuje podnikatelskou činnost v obchodu, například v zastavárně, je jeho povinností vydat věc vlastníkovi, která mu skutečně náleží a o věc se přihlásí ve lhůtě tří let. Pan Svoboda je skutečným vlastníkem

58


ISBN 978-80-7380-377-3. 59



30

ojetého osobního automobilu a musí být prokázáno z jeho strany, že mu osobní automobil byl odcizen. 60

2.3.1. Přírůstek V rámci zpracování věci je kladen důraz na obnovu do původního stavu, a nelze-li věc obnovit do původního stavu, stanoví § 1078 Nového občanského zákoníku pravidla pro narovnání vztahů mezi vlastníkem věci a jejím zpracovatelem. V rámci zpracování v důsledku dobré víry je platné tzv. pravidlo ,,největší zásluhy“, tzn. o výsledek. Při absenci dobré víry si zpracovatel cizí věci může rozhodnout, zda si věc ponechá anebo přenechá zpracovateli za určitou náhradu, toto rozhodnutí má vlastník na základě volby. Pro uplatnění volby je dána lhůta v délce jednoho měsíce a jedná se o tzv. prekluzivní lhůtu. V případě, nelze-li posoudit vlastníka věci, vzniká spoluvlastnictví vlastníků. Co se týče použití cizí věci, je to upraveno zvláštním režimem, jedná se o použití věci a to zejména pro účel opravy jiné věci, kdy věc zapůjčená je použita za určitou úplatu. V případě neoprávněné stavby na pozemku, která není ve vlastnictví vlastníka, řídíme se základním pravidlem, které nám říká, že stavba provedena na cizím pozemku připadne majiteli pozemku (ohledně práva stavebníka na náhradu se odkazujeme na § 1084 odst. 2 Nového občanského zákoníku). Podle Nového občanského zákoníku může vlastník pozemku vymáhat proti neoprávněnému stavebníku odstranění stavby. Lze použít i další způsob urovnání vztahů mezi stavebníkem a majitelem pozemku, a to tak, že v případě nezakázal-li majitel pozemku stavbu a provedení stavby bylo majiteli známo, tak majitel pozemku může na stavebníka převést vlastnické právo nebo majitel požádá stavebníka o odkup pozemku za náhradu. V Novém občanském zákoníku je upraven institut přestavku, přičemž se jedná o zvláštní případ, kdy stavebník ,,zřizovatel stavby“ se v rámci dobré víry stane vlastníkem části pozemku zastavěné přestavkem, a to za náhradu. Jakmile je neoprávněně použito cizích věcí např. materiálu pro účel stavby na pozemku, součástí pozemku se stane stavba, která připadne do vlastnictví vlastníka pozemku, a zároveň je vlastník pozemku povinen uhradit vlastníkovi celou hodnotu použité věci a uhradit ušlý zisk popřípadě škodu, která vznikla. 61

60




2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

31

2.3.2. Vydržení Vlastnické právo lze upravit i v rámci vydržení ve smyslu pojetí Nového občanského zákoníku. Podle § 993 se jedná o držbu pravou, dle § 992 o držbu poctivou a řádná držba je pro účely vydržení koncipována odlišně od obecné úpravy dle § 991 Nového občanského zákoníku, a to po dobu nepřerušenou, stejně jako podle občanského zákoníku. V rámci Nového občanského zákoníku je držba nově stanovena tak, že k přerušení držby dojde, není-li vykonávána po dobu delší než jeden rok. Institut mimořádného vydržení umožní vydržení vlastnického práva ve lhůtě dvojnásobně vyšší než stanovené doby i přes neprokázání právního důvodu držby. 62

2.3.3. Nález ztracené věci a věci skryté Nový občanský zákoník podrobně upravuje nález ztracené věci v rámci právní domněnky s vůlí samotného vlastníka setrvat ve svém vlastnickém právu. Z toho vyplývá, že nálezce nesmí považovat nalezenou věc za opuštěnou a okupovat jí. Nálezce musí věc vrátit buď osobě, která ji ztratila nebo samotnému vlastníkovi. V případě, není-li známa osoba, která věc ztratila nebo její vlastník, je nálezce povinen vrátit nalezenou věc na příslušnou obec nebo ji odevzdat provozovateli veřejné budovy nebo například ve veřejném dopravním prostředku, ve kterém byla věc nalezena, a to neprodleně bez zbytečného odkladu. V Novém občanském zákoníku je upraven postup při nálezu věcí a o jejich úschově. Obec podle zákona rozhoduje o nalezené věci a její úschově v detenci nálezce či jiné osoby, ale i o případném prodeji v rámci veřejné dražby, a to v případě hrozby škody nebo v případě nadměrných nákladů souvisejících s úschovou věci. Nálezce má právo obdržet tzv. nálezné z nalezené věci, a to ve výši jedné desetiny z nalezené věci, přičemž nemá-li nalezená věc takovou hodnotu, ze které by mohla být vyčíslena odměna a má pouze hodnotu pro toho, kdo ji ztratil, je nálezné ve výši dle uvážení osoby, která věc ztratila. Úprava nálezu se vztahuje i na nález věci skryté, ale pro tuto skutečnost jsou dána pravidla. Co se týče nálezného při věci skryté, nárok na nálezné nevzniká v případě, že vlastník o úkrytu věci věděl dle § 1063. Nálezce je povinen oznámit nález skryté věci buď to obci, nebo samotnému vlastníkovi pozemku není-li znám vlastník. Dále, není-li znám vlastník nalezené věci, postupuje se dle speciální úpravy

62


2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

32

a ta stanoví, že nalezená věc připadne nálezci nebo vlastníkovi, který nálezci vyplatí polovinu hodnoty nalezené věci. Nedojde-li k dohodě mezi vlastníkem pozemku a nálezcem, připadne vlastnictví nalezené věci vlastníkovi pozemku a vlastníkovi vyplyne povinnost vyplatit nálezné. V případě zvláštního právního předpisu vlastnictví státu, kraje nebo obce tato úprava vlastnického práva není použita. 63

2.3.4. Věci opuštěné Nový občanský zákoník podrobně upravuje věci opuštěné, které nikomu nenáleží, např. zvíře bez pána. Zde platí zásada okupační volnosti, a každý může okupovat věc a uznat jí za vlastní, a to i věc, která nikomu nepatří (není-li to v rozporu se zákonem nebo s právem jiného na přivlastnění věci). 64

2.4. Omezení vlastnického práva Vlastnictví je omezováno právy jiných osob: Sousedská práva, která omezují výkon individuálních vlastnických práv, zahrnují: -

„Zákaz imisí a vnikání zvířat,

-

práva k věcem nacházejícím se na pozemku jiného vlastníka,

-

zákaz odstraňování kořenů stromů nebo jeho větví,

-

zákaz ohrožení sousedovy stavby, například úpravami vlastního pozemku,

-

právo vstupu na sousední pozemek,

,,Vlastník obecně nesmí nad míru přiměřenou poměrům závazně rušit práva jiných osob a vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit je“ 65. Zákaz imisí a vnikání zvířat Vlastník pozemku nemůže poškozovat nebo omezovat, jinou osobu imisemi, tzn. prachem kouřem, odpady, hlukem, otřesy aj. 63


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 64


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 65


ISBN 978-80-7380-377-3.

33

Nový občanský zákoník rozlišuje: -

„Přímé imise, jedná se o zákaz bez ohledu na to, jak je ovlivněno okolí nebo osoby, jedná se tzv. přímé přivádění imisí na pozemek jiného vlastníka s výjimkou, kdy je dán právní důvod

-

Nepřímé imise, jsou zakázány nepřiměřeně poměrům, a je omezováno užití pozemku“ 66

.

Za imise lze považovat vodu a to jak v pevném nebo tekutém skupenství, tzn. voda či led. Vlastník má oprávnění požadovat úpravu sousedovy stavby, stéká-li voda z výše položeného pozemku přirozeným způsobem. Naopak vlastník pozemku, který vyžaduje přítok vody, může na sousedovi s výše položeným pozemkem požadovat, aby nebylo bráněno v odtoku pro jeho osobu nepotřebnému množství vody. 67 Práva k věcem nacházejícím se na pozemku jiného vlastníka V Novém občanském zákoníku je stanovena ochrana vlastnictví cizí věci movité, je-li na pozemku jiného vlastníka. Majitel je povinen vlastníkovi věc vydat a umožnit mu vstoupení na jeho pozemek a věc odnést. Vlastník má také oprávnění stíhat chované zvíře na cizím pozemku. Například za situace, kdy včelařovi vlétne roj včel do cizího, avšak obsazeného úlu, v tomto případě dojde k přechodu práva vlastnického na vlastníka úlu, avšak bez jakékoliv náhrady, přičemž tuto skutečnost upravuje speciální úprava. Jedná se o případ zcela nesmyslný, ale nelze takové živočichy identifikovat. Vznikne-li vlastníkovi pozemku škoda v rámci převzetí či vyzvednutí věci, má vlastník pozemku nárok na náhradu škody. 68 Práva k plodům z přesahujících stromů a keřů Přesahují-li větve stromu na sousední pozemek, vlastník sousedního pozemku má nárok na tyto plody. 69

66


ISBN 978-80-7380-377-3. 67


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 68


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 69


2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

34

Rušení kořeny a větvemi přesahujícími na sousedův pozemek a vzrostlými stromy Jakmile sousedovy větve přesahují na pozemek jiného vlastníka, vlastník pozemku může větve odstranit, a to pouze v případě vhodného ročního období a zachování šetrnosti. Tento zásah může provést pouze v případě, způsobuje-li mu to škodu či obtíže a samozřejmě nejprve musí souseda vyzvat, aby on sám větve odstranil. Vlastník pozemku může po sousedovi požadovat, aby nevysazoval stromy v těsné blízkosti hranic pozemku, anebo může po sousedovi požadovat pokácení již vzrostlých stromů. Nachází-li se na sousedovo pozemku chráněný strom či sad, tímto pravidlem se neřídíme, a budou uplatňovány předpisy o ochraně životního prostředí. 70 Zákaz ohrožení pozemku Pozemek nelze upravovat takovým způsobem, aby sousedův pozemek ztratil oporu, ale lze provést úpravu v případě, provedou-li se dostatečná jiná upevnění podle § 1018 Nového občanského zákoníku. Tuto úpravu přijímá nový občanský zákoník beze změn. Nově zavedená zásada ,,superficialita“ pozbývá účel rozlišení zákazu ohrozit pozemek či stavbu. Tuto úpravu lze přiznat ve vztahu ke všem stavbám, které se řadí do věcí nemovitých. Vlastník nesmí svými úpravami na svém pozemku ohrozit sousedovu stavbu či pozemek bez toho, aniž by použil dostatečných upevňovacích opatření. O zvláštní případ zákazu ohrožení pozemku se jedná tehdy, požádá-li majitel pozemku souseda, aby stavba nebyla zřízena v těsné blízkosti hranice pozemku. V tomto případě může zakročit stavební úřad na návrh vlastníka pozemku, který uloží vlastníkovi sousedního pozemku tuto část oplotit, je-li to potřebné. V případě sporů v rámci pochybností hranic pozemků přechází tento rozpor k soudnímu řízení. Kritériem určujícím hranice pozemků je pokojná držba, popřípadě princip slušného uvážení. Nový občanský zákoník přináší sebou tzv. institut rozhrady, jedná se o vymezení hranic mezi pozemky, které mezi sebou sousedí. ,,Dělení rozhrad:

70

-

Rozhrady přirozené (strouhy, meze),

-

rohrady umělé (zeď, plot)“ 71.


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 71


ISBN 978-80-7380-377-3.

35

Pokud dojde ke dvojitým rozhradám mezi vlastníky pozemků, každý si spravuje rozhradu, která mu náleží. 72 Právo vstupu na sousední pozemek a další omezení sousedního pozemku Vlastníkovi

pozemku

náleží

právo

vstupu

na

sousedící

pozemek,

jedná-li

se

o skutečnost, která je nezbytná pro údržbu a hospodaření vlastníkova pozemku a nelze tuto údržbu

vykonat

jinak.

Například

při

provedení

stavby,

při

bourání,

obnově

či opravě. V případě vstupu na sousední pozemek může jeho vlastník nárokovat náhradu. V Novém občanském zákoníku je stanovena možnost omezit vlastnické právo v případě důležitých důvodů uvedených v zákoně. 73

2.4.1. Omezení vlastnického práva z důvodu nouze nebo naléhavého veřejného zájmu Nový občanský zákoník oproti původní úpravě zůstává beze změn. Stav nouze nebo naléhavý veřejný zájem lze využít po dobu nezbytně nutnou, nelze-li účelu dosáhnout jinak. Z hlediska veřejného zájmu lze vlastnické právo omezit či vyvlastnit, a to na základě zákona. Vlastník, který je omezen, má nárok na náhradu. Nedojde-li k dohodě dvou stran, poskytuje se relutární náhrada, tzn. finanční náhrada. 74

2.4.2. Prostředky ochrany vlastnického práva Institut pro ochranu vlastnického práva: 1) „Žaloba na vydání věci (reivindikační žaloba), Za podmínek: a) žaloba lze podat proti tomu, kdo věc neprávem zadržuje,

72


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 73


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 74


2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

36

b) žalobce není osobou, která věc svým jménem nabyvateli zcizila, aniž byla jejím vlastníkem, a poté k ní vlastnické právo nabyla (nabytím vlastnického práva zcizitelem se tak nabyvatel stává vlastníkem věci), c) žalobce přesně specifikuje věc, které se domáhá, a to: u konkrétních věcí, způsobem, který danou věc odlišuje od jiných věcí téhož druhu u druhově určených movitých věcí, zejména peněz nebo cenných papírů na doručitele, 2) žaloba zápůrčí (negatorní žaloba), -

proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje, nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje,

3) žaloba na obnovení původního stavu, -

Tyto je zapotřebí odlišovat, od předchozích typů žalob na vydání věci, byť v mnoha případech mohou tyto typy žaloby splývat. Reivindikační a negatorní žaloba, jejichž účelem je domoci se obnovení původního stavu. Žaloba na obnovení původního stavu však nemusí mít jen reivindikační nebo negatorní charakter a lze se domáhat též aktivního chování pasivně legitimované strany,

Legitimace při uplatňování prostředků ochrany: a) vlastníkovi věci, b) osobě, na kterou se hledí jako na vlastníka, c) oprávněnému držiteli 75.

75


ISBN 978-80-7380-377-3.

37

3. Analýza právní úpravy vlastnického práva Tato kapitola analyzuje vlastnictví, spoluvlastnictví, předkupní právo, správu společné věci a soudní úpravu poměrů spoluvlastníků, zejména z hlediska přijetí Nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti 1.1.2014.

3.1. Vlastnictví Vlastnické právo je souhrnem hmotných a nehmotných věcí, které někomu náleží, a toto právo je podle Nového občanského zákoníku zařazeno pod § 1011. Vlastnické právo je chápáno, jako právo přímé tzn., že někomu náleží, určité osobě anebo osobám nad určitou věcí a působí erga omnes. Opakem je působení mezi stranami inter partes a jejich působení jsou práva závazková a jsou označována za práva nepřímá. 76

3.2. Spoluvlastnictví Podle Nového občanského zákoníku jsou spoluvlastníky ti, kterým náleží vlastnické právo k věci společně. Vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba. Právo každého z nich je pak právem vztahujícím se k celé věci a je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Spoluvlastník má zákonem deklarováno právo na vyúčtování o tom, jak bylo se společnou věcí nakládáno, a dále právo na podíl z plodů a užitků ze společné věci. 77

76


2013. ISBN 978-80-7380-377-3. 77

viz Úprava spoluvlastnictví podle Nového občanského zákoníku. Úprava spoluvlastnictví podle Nového

občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-spoluvlastnictvi-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku85853.html

38

Dostupné

z:

3.2.1. Spoluvlastnický podíl Spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. V případě, že velikost podílu vyplývá z právní skutečnosti, na níž se zakládá spoluvlastnictví nebo účast spoluvlastníka ve spoluvlastnictví, není zákonem vyloučeno, aby byly velikosti podílů dohodnuty jinak, takové ujednání však musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu. Nový občanský zákoník oproti původní úpravě občanského zákoníku výslovně uvádí, že spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle, avšak tak, že jeho nakládání nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez zřetele k tomu, z čeho vyplývají. Lze dovodit, že dané ustanovení plynule navazuje na názor vyjádřený Ústavním soudem ČR v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21.10.2008, v němž byla řešena otázka postavení minoritního spoluvlastníka vůči majoritnímu. Toto rozhodnutí lze považovat za zlomové, neboť v daném případě došel Ústavní soud ČR k závěru, že v případě, kdy je počínání si většiny spoluvlastníků (většinového spoluvlastníka) sice v souladu s ustanovením § 139 občanského zákoníku, ale fakticky toto jednání negativně postihuje menšinu spoluvlastníků způsobem a rozsahem, kdy jsou porušována práva menšinového spoluvlastníka jakožto vlastníka garantovaná mu Listinou základních práv a svobod, jsou obecné soudy povinny aplikovat na ustanovení § 139 občanského zákoníku výklad praeter legem, případně i contra legem, neboť nelze připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který vůbec nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka, a tím popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva. Obdobnou úpravu lze nalézt například také ve Spolkové republice Německo. Lze uzavřít, že doplnění právní regulace v tomto směru je ve vztahu k dosavadní právní úpravě a rozhodování soudů kontinuální a právní vztahy spoluvlastníků vyjasňuje. 78

3.3. Předkupní právo Zásadní změnou, kterou do vztahů mezi spoluvlastníky nový občanský zákoník přináší, je úprava předkupního práva a stanovuje, že bylo-li spoluvlastnictví založeno tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit a převádí-li některý 78


občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

Dostupné

http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-spoluvlastnictvi-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku-85853.html

39

z:

ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo. Nedohodnou-li se spoluvlastníci na způsobu vykonání předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů. Předkupní právo mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně. I zde je zřejmá návaznost na „případy ze života“, kdy spoluvlastník povinnost umožnit realizaci předkupního práva obcházel často tím, že svůj spoluvlastnický podíl daroval (a případně si za něj nechal neoficiálně uhradit kupní cenu, což sice takto obelstění spoluvlastníci často tušili, avšak v případě zahájení soudního sporu trpěli důkazní nouzí, a odcházeli s nepořízenou). Předmětným ustanovením tak byla jednou provždy vyřešena otázka, na níž byl po dlouhou dobu v právní praxi nejednotný názor, přičemž pozdější judikatura, předně judikatura Nejvyššího soudu České republiky, zaznamenávala spíše opačný směr, tj. přiklonění se k názoru, že předkupní právo svědčí spoluvlastníkům podle ustanovení § 140 občanského zákoníku pouze v případě úplatných převodů. Zvláštní úprava předkupního práva je pak v Novém občanském zákoníku stanovena u spoluvlastnictví k zemědělskému závodu, když předkupní právo se v tomto případě vztahuje i na dědický podíl. Předkupní právo je zde vyloučeno pouze v případech, převádí-li spoluvlastník svůj podíl osobě, která by byla jeho dědicem podle ustanovení o zákonné posloupnosti dědiců, nebo jinému spoluvlastníku nebo vzdal-li se spoluvlastník v písemné formě předkupního práva. Na tomto místě si dovolujeme pro úplnost poznamenat, že podle ustanovení § 3062 Nového občanského zákoníku zákonné předkupní právo založené podle ustanovení § 140 občanského zákoníku zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti Nového občanského zákoníku, tj. 1.1.2015. 79

3.3.1. Zákonné předkupní právo spoluvlastníka Položme si otázku, zda v rámci předkupního práva může spoluvlastník darovat třetí osobě svůj

spoluvlastnický

podíl.

S touto

myšlenkou

si

pohrávalo

mnoho

názorů,

ale nakonec zvítězil názor, že přeci bezúplatný převod nelze použít v rámci předkupního práva. Tuto skutečnost musely soudy řešit, avšak soud nejvyššího stupně nedostal dostatečný čas tuto otázku řešit. Z rozsudku, který vyplynul ze dne 20.10.2008, sp. Zn. Cdo 2408/2007, 79


občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-spoluvlastnictvi-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku85853.html

40

Dostupné

z:

Nejvyšší soud vyslovil: ,,Předkupní právo náleží spoluvlastníkovi jen v případě prodeje spoluvlastnického podílu, nikoliv jde-li o jeho darování“

80

. K. Eliáš reagoval na tento

rozsudek článkem ,,O zákonném předkupním právu spoluvlastníků“. Z toho článku vyplynula veliká kritika z hlediska názoru v již uvedeném rozsudku, nežli autor článku preferuje za správné. J. Spáčil polemizoval v části zákona ,,Zákonné předkupní právo, darování a směna spoluvlastnického podílu“. K. Eliáš zareagoval s ,,Výkladem § 140 odst. 1 ObčZ“. Osoba, která tuto diskuzi sledovala, si byla určitě vědoma, že nadále v této diskuzi J. Spáčil nemohl pokračovat. P. Vrcha reagoval a uvedl ,,Právní argumentace K. Eliáše je bezpochyby precizní. Přesto podle mého názoru jejím prostřednictvím nemohu považovat opačnou právní argumentaci J. Spáčila (a tedy i právní názory obsažené v předmětných judikátech za jaksi vytěsněnou či překonanou. Spáčilova argumentace ústící v závěr (ve stručnosti shrnuto a s využitím i Eliášem kritizovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2008, sp. Zn. 22 Cdo 2408/2007), že předkupní právo spoluvlastníka věci (§ 140 ObčZ) se neuplatní při darování spoluvlastnického podílu na věci, se s odkazem na ústavněprávní souvislosti odvíjí od ochrany spoluvlastníka, resp. z nezbytnosti (a povinnosti soudů), interpretovat právní normy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tedy, jak Spáčil zdůrazňuje skrze hodnotový výklad, který vychází z hodnot tradičně chráněných soukromým právem a který též používá optiku ústavních norem. Tato ústavněprávní výkladová optika, na kterou Spáčil ve své argumentaci poukazuje, by neměla být opomíjena, neboť právě skrze ni se v ,,polistopadových právních poměrech, při existenci demokratických ústavněprávních norem a judikatorního vlivu orgánu ochrany ústavnosti, musí pohlížet na právní instituty z oblasti civilního práva. Obávám se však, že jakékoli další či snad stejné argumenty jiných autorů nepřeklenou ten který názor Eliáše či Spáčila. Bude asi potřeba vyčkat až na (konečné) rozhodnutí soudu. Nedivil bych se ovšem, pokud by v takovém rozhodnutí byl dán průchod právě onomu hodnotovému výkladu“

81

. K názoru K. Eliáše se

přiklonila i Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni. Dále bych uvedla názor J. Psutka, který uvedl, že ,,Na tomto místě nezbývá než odkázat na právě probíhající diskuzi na stránkách odborného tisku o předkupním právu podílových spoluvlastníků a s tím související řešení sporu o úplatnosti a bezplatnosti převodu, k němuž se pojí předkupní právo dle § 140 ObčZ. Pojetí, dle kterého předkupní právo musí být realizováno jak u převodů úplatných, tak bezúplatných (jež v diskuzích převažuje), je pro postižení vkladů do obchodních

80

Právní rozhledy. Časopis pro všechna právní odvětví. 2011, č. 9.

81


41

společností dle § 59 a § 60 ObchZ s ohledem na neujasněnost úplatné povahy vkladu příhodnější“

82

. J. Spáčil zhodnotil postoj J. Psutka a považoval ho za poněkud nepřístupný.

Svým článkem ,,Znovu k zákonnému předkupnímu právu podílových spoluvlastníků“ se připojili do diskuze J. Švestka a J. Mikeš. Tito autoři již ve článku dospěli k názoru, že ,,Převádí-li spoluvlastník svůj spoluvlastnický podíl bezúplatně na osobu, která znaky osoby blízké nesplňuje, lze mít za to, že oprávněný spoluvlastník má možnost domáhat se jen vyslovení relativní neplatnosti převádějícího právního úkonu (§ 40a ObčZ). Je tomu tak proto, že za situace, kdy došlo k bezúplatnému převodu, je zcela přirozené vyloučit, aby se oprávněnému spoluvlastníkovi dostal spoluvlastnický podíl bezúplatně. Zároveň však nelze ani dobře určit cenu za takto převáděný spoluvlastnický podíl, za který by jej mohl oprávněný spoluvlastník koupit, neboť tato cena je přísně individuální. Je tomu tak proto, že ji jako takovou nelze nějakým způsobem zprůměrovat (z toho důvodu není podle našeho názoru namístě uvažovat v této souvislosti ani o obvyklé ceně, což se někdy též navrhuje)“

83

.

Je zcela jasné, že pohled na tuto záležitost ze strany J. Švestky, J. Mikeše a Jehličky se shoduje s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. Zn. 22 Cdo 2408/2007. J. Spáčil uvedl, že co se týká bezúplatného převodu ku prospěchu třetí osobě, nelze použít práva předkupního a lze uvést

neúčinnost

práva

předkupního.

Je

důležité

si

uvědomit,

že

v případě

nastane-li již zmiňovaná skutečnost v praxi, bude muset soud nahlížet na tuto záležitost s myšlenkami, které vyplynuly z hlav autorů, které jsem uvedla viz víše. Nadále bych uvedla, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené pod sp. zn. 22 Cdo 2408/2008 došlo k vývoji věci. Okresní soud a Krajský soud vycházel z názoru Nejvyššího soudu v rámci rozsudku pod sp. zn. Cdo 2408/2007. V rámci odvolání, které bylo vedeno pod sp. zn. 22 Cdo 1917/2010, bylo zamítnuto. Soud, u kterého došlo k dovolání uvedl, že ,,V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2008, č. j. 22 Cdo 2408/2007-427, který je v této věci pro odvolací soud závazný“

84

. Mnoho autorů je přikloněno k názoru, které vyplynulo z rozhodnutí Nejvyššího

82


83


84


42

soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2408/2007. Soud nejvyššího stupně uvedl: ,,Tvrzení, že názor, který dovolací soud zaujal a podle kterého nelze uplatnit předkupní právo v případě bezúplatného převodu spoluvlastnického podílu, je v odborné literatuře menšinový, není správné; je zastáván např. v dílech Švestka, J. Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2008, svazek I., s. 790, Občanský zákoník I, II, 2. Vydání, 2009, s. 1745-1753; Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Prha: Linde, 2008, svazek II, s. 628; Ježek, M,. Bezúplatný převod (darování) a předkupní právo dle § 140 ObčZ. Právní rozhledy, 2003, č. 3; dále Jehlička, O., Švestka, J. Nad předkupním právem. Právní rozhledy, 1994, č. 5; Knapová, M., Švestka, Ji, Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4. Vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 375; Mikeš, J., Švestka, J. Znovu k zákonnému předkupnímu právu podílových spoluvlastníků. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 292“. Protikladná rezulace Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1917/2010 proti rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2408/2007 byla podána ústavní stížnost ze strany žalobců, stížnost byla ze strany Ústavního soudu zamítnuta a to usnesením ze dne 27.1.2011, pod sp. zn. III. ÚS 3688/10“

85

. Ze strany soudu došlo ke shrnutí, které vyplynulo z názorů stěžovatelů

a z názoru dovolacího soudu, který poté uvedl, že ,,Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody… Ústavní soud ověřil, že závěrům Nejvyššího soudu, stejně tak jako závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vycházejícím, obsaženým v napadených rozhodnutích, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti“

86

85


86


43

. J. Spáčil komentoval situaci tak,

že Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2408/2007 byla otázka předkupního práva vyřešena. V případě odchýlení od rozhodnutí, muselo by být rozhodnutí postoupeno k velkému obchodnímu a občanskoprávnímu kolegiu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; v případě pokud by tak nebylo učiněno, muselo by se řídit již uvedeným názorem. Co se týká změny judikatury, ta je možná, ale z hlediska pravděpodobnosti velice malá. 87 Ke změně předkupního práva došlo na základě nové úpravy občanského zákoníku, ve kterém je zmiňovaný institut uveden v § 1124 a § 1125 Nového občanského zákoníku.

3.4. Správa společné věci Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Stejně jako podle stávající právní úpravy, i podle Nového občanského zákoníku při rozhodování o společné věci se

hlasy spoluvlastníků počítají

podle velikosti jejich podílů

a z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. O běžné správě společné věci např. při volbě jejího správce, rozhodují spoluvlastníci podle obou právních úprav většinou hlasů. Rozhodnutí má však podle nového občanského zákoníku právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Nový občanský zákoník nově stanoví, že povinnost vyrozumět se nevztahuje na případy, kdy se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. V takovém případě může spoluvlastník

opominutý

při rozhodování navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel. K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Přehlasovaný spoluvlastník má v tomto případě možnost navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud, v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou, zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil. Pro podání obou

87

viz Právní rozhledy. Časopis pro všechna právní odvětví. 2011, č. 9.

44

uvedených návrhů nového občanského zákoníku spoluvlastníku určuje lhůtu jako v případě, kdy nebyl vyrozuměn o rozhodování o neodkladné záležitosti. Právo podat příslušný návrh soudu přehlasovaný spoluvlastník nemá v případě, že většina spoluvlastníků rozhodne o opatření potřebném pro zachování nebo zlepšení společné věci a zaváže-li se vůči přehlasovanému spoluvlastníku, že po něm nebude požadovat, aby se na nákladech podílel, nebo že mu nahradí veškerou újmu způsobenou přijatým opatřením a poskytne dostatečnou jistotu. K rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její zatížení zrušeno a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva spoluvlastníků omezena na dobu delší než 10 let, je třeba souhlasu všech spoluvlastníků. Ke zřízení zástavního práva nebo jiné obdobné jistoty sloužící k zajištění peněžité pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo při její obnově postačí rozhodnutí alespoň dvoutřetinové většiny spoluvlastníků. 88

3.4.1. Správce společné věci Správce má právní postavení příkazníka. Správce je podle Nového občanského zákoníku povinen

spoluvlastníkům

správu

vyúčtovat.

Správci

náleží

náhrada

účelně

vynaložených nákladů, kterou si může vybrat z výnosů spravované věci. Svěří-li se správa několika osobám, rozhodují většinou hlasů, přičemž každá z nich má jeden hlas. Také spoluvlastník,

který

spoluvlastníků

bez

vynaložil jejich

na

společnou

vyrozumění

věc a

náklad souhlasu,

v

zájmu může

ostatních požadovat:

„a) Poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jedná-li se o náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu, b) náhradu nutných nákladů, jedná-li se o náklad, který bylo třeba vynaložit na záchranu věci“ 89.

88


občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-spoluvlastnictvi-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku85853.html 89

Úprava spoluvlastnictví podle Nového občanského zákoníku. Úprava spoluvlastnictví podle Nového

občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

Dostupné


45

z:

Domníváme se, že úhrada nákladů v případě zachraňování společné věci je snadno pochopitelná, naopak poněkud diskutabilní je možnost spoluvlastníka jednak vynakládat samovolně náklady na společnou věc bez vyrozumění či souhlasu ostatních spoluvlastníků a jeho právo poměrnou část těchto nákladů žádat za podmínky, že tento náklad byl spoluvlastníkům ku prospěchu. Domníváme se, že dané ustanovení je budoucím zdrojem hrozících soudních sporů, kdy bude především nutné definovat, které takto vynaložené náklady jsou považovány za vynaložené ku prospěchu spoluvlastníků. Obáváme se, že dojde-li ke zhodnocení věci, bude každý spoluvlastník oprávněně tvrdit, že takový náklad ku prospěchu všech vynaložen byl, problém spíš vzniká v tom, zda mají všichni spoluvlastníci zájem směřovat své investice k dosažení tohoto „prospěchu“ právě na společné věci a ne na jiných věcech spoluvlastníků. Podle ustanovení § 1138 nového občanského zákoníku platí, že dohodnou-li se spoluvlastníci nemovité věci o její správě jinak, vyžaduje dohoda formu veřejné listiny. Dohoda se založí do sbírky listin u orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu. Usuzuje se, že veřejná listina je zde míněna jako dohoda ve formě notářského zápisu, což se považuje za zbytečný náklad, který budou muset spoluvlastníci vynaložit, včetně každé následné její změny. 90

3.5. Soudní úprava poměrů spoluvlastníků Navrhne-li některý ze spoluvlastníků u soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Stejně soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny. Zde je zavádějící pojem „slušné uvážení“. Domníváme se, že tento pojem s ohledem na jeho dosavadní absenci v českém právním řádu bude v praxi působit spíše

90


občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

Dostupné


46

z:

rozpaky a tendenci k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí a nepochopení významu tohoto pojmu především laickou veřejností. 91

91


občanského

zákoníku

-

epravo.cz

[online].

23.12.2013

[cit.

2013-12-23].

Dostupné


47

z:

4. Zhodnocení analýzy problematiky Tato kapitola se věnuje komparaci v rámci změny vlastnického práva, zejména některých vybraných institutů z hlediska porovnání občanského zákoníku vycházejícího z roku 1964 a Novým občanským zákoníkem, účinným od 1.1.2014, tj. zákon č. 89/2012.

4.1. Změny v oblasti vlastnického práva Nový občanský zákoník stanovuje absolutní práva v § 976 - § 1474. Nejlépe se dá vysvětlit v rámci porovnání s právem závazkovým, které má zcela opačný význam. Jedná se o vztah mezi dlužníkem a věřitelem, a obsah tohoto práva znamená povinnost mezi dvěma osobami či více osobami, které působí v rámci právního vztahu. Věcné právo lze popsat, jako vztah osoby k věci. Například při prodeji motocyklu se novým majitelem stává kupující, který zároveň k této věci nabyl věcné právo. Ostatní osoby musí respektovat toto právo a novému majiteli motocyklu nesmí uškodit, například krádeží či znehodnocení motocyklu. 92 Právo majetkové má především účinky absolutní a obsahuj výčet, který nelze rozšířit. Nový občanský zákoník řadí mezi práva věcná právo vlastnické, držbu, zástavní právo, zadržovací právo a právo k věcným břemenům. Dále Nový občanský zákoník umožňuje u věcí nemovitých dle § 2128 zřídit právo stavby nebo jinou výhradu ke kupní smlouvě, například při zákazu zcizení, nebo ujednat si koupi nemovitosti na zkoušku. U práv věcných je důležité zmínit veřejnost, a to je podmíněno zveřejněním ve veřejných seznamech, přičemž nejdůležitější z nich je katastr nemovitostí. Zákon připouští odchýlit se od ustanovení věcných práv, a to vůči třetím osobám. Vztahy závazkové jsou zcela odlišné, u práv věcných je větší volnost v rámci práv a povinností. 93 Dle Nového občanského zákoníku dochází v rámci přivlastnění věci opuštěné a nálezu věci ztracené či skryté k většímu povšimnutí. Dle původního občanského zákoníku se vycházelo z toho, že v případě vlastnického práva z opuštěné věci a věci nalezené či skryté nabývala obec, přičemž občanský zákoník zcela opomenul nálezce. Ve srovnání s novou úpravou došlo 92





48

i k prodloužení lhůty v rámci nabytí vlastnického práva a to na 3 roky dle § 1057. V rámci přijetí Nového občanského zákoníku došlo k odstranění nedostatků, které byly neustále kritizovány a byly odstraněny rozdíly v rámci vydržení vlastnického práva. U věcí nemovitých je platná lhůta v délce 10 let, po uplynutí doby spadá nemovitost do vlastnictví státu. 94 Dále bych zmínila úpravu, co se týče nalezeného zvířete. Pokud je zvíře nalezeno a nálezce se po dobu dvou měsíců stará a majitel se během této časové lhůty neozval, může nálezce požádat obec, aby zvíře bylo předáno do útulku, samozřejmě v případě pokud nálezce nemá

zájem

o

nalezené

zvíře.

Dle

§

1059

má

útulek

po

uplynutí

doby

4. měsíců má právo se zvířetem volně nakládat, ale samozřejmě v případě neohlásí-li se původní majitel. 95 Co se týká nové úpravy občanského zákoníku v rámci vydržení je uvedeno v případě, že osoba, která není vlastníkem a s věcí nakládá po dobu stanovenou dle zákona, dochází v rámci práva k vydržení. Osoba může nabýt práva k dané věci v případě, chová-li se jako vlastník, je fakticky držitelem dané věci a disponuje jiným právem k dané věci. Vlastníkem věci se osoba stává po uplynutím doby a při splnění podmínek. Nový občanský zákoník ponechává lhůtu v rámci vydržení vlastnického práva a to u věcí movitých tj. tři roky a u věcí nemovitých lhůtu deset let od původního občanského zákoníku. Zvláštností v rámci vydržení, je tzv. mimořádné vydržení tzn., vydržet lze věc movitou i nemovitou i v případě, pokud osoba nepodloží potřebné dokumenty, které by prokázali držbu a to ve lhůtě u věci movitých v délce šesti let a u věcí nemovitých dvacet let. Samozřejmě tato výjimka se nevztahuje u osob, která se k věci dostala například prostřednictvím krádeže. 96

94

viz Vlastnictví a další věcná práva - Změny v nabývání vlastnického práva. Nový občanský zákoník [online].

2014 [cit. 2014-02-13]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/zmeny-vnabyvani-vlastnickeho-prava/ 95




2014 [cit. 2014-02-13]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/zmeny-vnabyvani-vlastnickeho-prava/

49

Dále bych zmínila převod vlastnického práva prostřednictví smlouvy. S novou úpravou týkající se převodu vlastnického práva a to v okamžiku, kdy smlouva nabyde účinnosti. Tato změna zrychlila a zjednodušila tento úkon. Samozřejmě tato nová úprava se nevyskytuje ve všech případech, zejména co se týče věcí uvedených ve veřejném seznamu. Nesmím opomenout skutečnost, že podmínkou týkající se převodu vlastnictví je předání dané věci, například půjdu si koupit nějakou věc do obchodu. 97

4.2. Změny v oblasti autorského práva S přijetím Nového občanského zákoníku dochází k tomu, že věc je definována z hlediska právního

smyslu.

V

rámci

§

489

Nového

občanského

zákoníku

je

že ,,Věc v právním smyslu… je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“ že

dochází

k vymezení

z hlediska

právního

smyslu

a

zahrnuje

věci

uvedeno, 98

. Tzn.,

hmotné

i nehmotné. Uvedla bych kupříkladu záležitosti spadající do průmyslového vlastnictví. § 496 zásadně rozděluje věci hmotné a nehmotné a uvádí, že ,,Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu“, zatímco ,,Nehmotné věci jsou práva,, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty“

99

. S příchodem nové

úpravy je zcela jasně definována hmotná věc a věc. Věc, kterou nelze definovat za věc hmotnou je považována contrario nehmotnou věcí. Dále bych poukázala na zásadní změnu, kdy nehmotný statek je zařazen z hlediska práva pod věc. Je dobré zmínit skutečnost, zda autorské dílo lze považovat za statek nehmotný. Co se týká autorského zákona je vnímáno za právo autorské a za jakýsi souhrn autorských práv osob a majetku. Z hlediska existujícího osobnostního práva autora nelze zařadit autorské právo do definice dle Nového občanského zákoníku a to z důvodu toho, že dílo autora, které vychází z jeho duše a je předmětem již zmiňovaného práva. Dle nového občanského zákoníku jsou považovány nehmotné věci

97



Vlastnictví a další věcná práva - Změny v nabývání vlastnického práva. Nový občanský zákoník [online]. 2014

[cit.

2014-02-13].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/zmeny-v-

nabyvani-vlastnickeho-prava/ 99

Vlastnictví a další věcná práva - Změny v nabývání vlastnického práva. Nový občanský zákoník [online]. 2014

[cit.

2014-02-13].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/zmeny-v-

nabyvani-vlastnickeho-prava/

50

za práva vlastnictví duševního, ale ne za práva autorská například předmět, který spadá do vlastnictví průmyslového tj. známka ochranná. V § 2358 Nového občanského zákoníku je upravena licence k předmětům spadajícího do průmyslového vlastnictví a k předmětům, které chrání právo autorské. S příchodem nové úpravy má vlastnictví k předmětům duševního vlastnictví obecný charakter a spadají pod ní úpravy týkající se licencí k předmětům vlastnictví průmyslového a k předmětům pod ochranou autorského práva, které v našem právním řádu vystupují samostatně a v různých předpisech. Dle Nového občanského zákoníku se úprava licencí od původní úpravy téměř neliší, některá ustanovení zákona se vztahují na některé licence k předmětům práva autorského

100

(např. zvláštní ustanovení pro licenční

smlouvu nakladatelskou v § 2384 a násl., zvláštní ustanovení pro práva související s právem autorským a pro právo pořizovatele databáze v § 2387 a násl., odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora v § 2382 atd.) 101.

100

viz Věc v právním smyslu ve vztahu k autorskému právu - epravo.cz. Věc v právním smyslu ve vztahu k

autorskému právu [online]. 2014 [cit. 2014-02-11]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vec-vpravnim-smyslu-ve-vztahu-k-autorskemu-pravu101

Věc v právním smyslu ve vztahu k autorskému právu - epravo.cz. Věc v právním smyslu ve vztahu k

autorskému právu [online]. 2014 [cit. 2014-02-11]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vec-vpravnim-smyslu-ve-vztahu-k-autorskemu-pravu-

51

Závěr Cílem této práce bylo především utvořit si určitý pohled na právo vlastnické a s tím související oprávnění vlastníka a omezení práva vlastnického. Věnovala jsem se právní úpravě, kterou upravuje Česká republika a práce predikuje budoucí vývoj vlastnického práva. Svou bakalářskou práci jsem rozdělila do tří částí. V první části především vymezuji vlastnické právo z hlediska historie, především poukazuji na vliv rakouského občanského zákoníku na našem území, který pochází z roku 1811. Ve druhé části se věnuji úpravě vlastnického práva. Majetek může vlastnit, kterákoliv osoba. Nový občanský zákoník se zabývá vlastnickým právem obecně, nabytím a získáním vlastnictví, držbou, vydržením a ochranou práva vlastnického. V části třetí jsem analyzovala zejména vlastnictví, dále spoluvlastnictví a pod něj spadající spoluvlastnický podíl. Dále jsem se zabývala otázkou předkupního práva, správou společné věci a jejím správcem a soudní úpravou poměrů spoluvlastníků. Vlastnické právo vymezuje zejména právo s předmětem jakkoliv nakládat, užívat z něho plody a s ním spojené užitky a právo věc držet. Nabytí majetku je možno několika způsoby, jak u majetku hmotného, tak i nehmotného. Jedním ze způsobu nabytí vlastnictví je vydržení. Jedná se o rozsáhlou problematiku a je popisována, jako samostatná část. Spoluvlastnictví je označení předmětu, které náleží dvou či více osobám a mohou s nimi jakkoliv nakládat. Cílem mé bakalářské práce bylo zhodnotit a analyzovat veškeré aspekty související s vlastnickým právem. Důležité je si uvědomit, že s vlastnickým právem a s jeho veškerými náležitostmi se setkáváme dnes a denně, a to zejména z důvodu, že každá osoba má právo disponovat s vlastnickým právem.

Při zpracování dané problematiky bylo dosaženo cíle, který byl před zpracováním dané problematiky vytyčen. Během zpracování bakalářské práce bylo zapotřebí studijních podkladů, které posloužily nejen k obohacení práce, ale i k obohacení poznatků mé osoby.

52

Seznam použité literatury Knižní publikace: 1.

BALÁK, František. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2 vydání. Praha: C.H.BECK, 2011. ISBN 978-80-7400-341-7.

2.

MASTELA, Martin. Občanský zákoník v dotazech a odpovědích: komentář formou otázek a odpovědí. Olomouc: ANAG, 2011. ISBN 978-80-7263-682-2.

3.

Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-377-3.

4.

PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2011. ISBN 978-80-7400-332-5.

5.

PETR, Bohuslav. Vydržení v českém právu. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 807179-386-8.

6.


7.

SEDLÁČEK, Jaromír a Ondřej HORÁK. O vlastnictví. 1. vydání. Olomouc: Katedra teorie práva a právních dějin Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2010. ISBN 978-80-244-2873-4.

8.

SEDLÁČEK, Jaromír a Jiří SPÁČIL. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. ISBN 978-80-7357-754-4.

Periodika a články: 1.


2.


Elektronické zdroje:

1.

Antonín

Randa

[online].

2013

[cit.

2013-07-08].

Dostupné

z:

http://iuridictum.pecina.cz/w/Anton%C3%ADn_Randa 2.

Gaius

[online].

3.9.2013

[cit.

2013-09-03].

Dostupné

z:

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gaius 3.

Obligace

[online].

20.7.2013

[cit.

2013-07-21].

http://cs.wikipedia.org/wiki/Obligace 4.

Podvodníci prodávající pozemky na Měsíci [online]. 23.7.2013 [cit. 2013-07-23]. Dostupné z: ? kosmický prostor a vlastnictví nebeských těles

53

5.

Tautologie

[online].

20.7.2013

[cit.

2013-07-21].

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Tautologie 6.

Všeobecný

zákoník

občanský

[online].

2013

[cit.

2013-07-08].

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%BD_z%C3%A1kon%C3%ADk_ob %C4%8Dansk%C3%BD 7.

Úprava spoluvlastnictví podle Nového občanského zákoníku. Úprava spoluvlastnictví podle Nového občanského zákoníku - epravo.cz [online]. 23.12.2013 [cit. 2013-12-23]. Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-spoluvlastnictvi-podle-noveho-

obcanskeho-zakoniku-85853.html 8.

Věc v právním smyslu ve vztahu k autorskému právu - epravo.cz. Věc v právním smyslu ve vztahu k autorskému právu [online]. 2014 [cit. 2014-02-11]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vec-v-pravnim-smyslu-ve-vztahu-k-autorskemu-pravu82470.html

9.

Vlastnictví a další věcná práva - Změny v nabývání vlastnického práva. Nový občanský zákoník

[online].

2014

[cit.

2014-02-13].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/zmeny-v-nabyvanivlastnickeho-prava/ Ostatní literatura: 1.

Věcná práva v novém občanském zákoníku. Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ČR, 10.5.2013.

54

Právní úprava vlastnického práva

Recommend Documents