Právní úprava veterinární péče

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Lucie Vilhelmová

Právní úprava veterinární péče

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Vojtěch Stejskal, Ph.D. Katedra práva ţivotního prostředí Praha, únor 2011

1

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně, všechny pouţité prameny a literaturu jsem řádně citovala. Dále prohlašuji, ţe tato diplomová práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne

Lucie Vilhelmová

2

Poděkování Děkuji panu JUDr. Vojtěchovi Stejskalovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

V Praze dne

Lucie Vilhelmová

3

Obsah

Úvod

............................................................................................................... 6

1.

Historický exkurz ..................................................................................... 9 1.1.

Vývoj veterinárního lékařství od pravěku po současnost ....................... 9

1.2.

Shrnutí ................................................................................................... 12

2.

Welfare zvířat ....................................................................................... 13 2.1.

Pojem welfare zvířat ............................................................................. 13

2.2.

Právní zakotvení pohody zvířat ............................................................. 14

2.3.

Shrnutí ................................................................................................... 17

3.

Mezinárodní právo a veterinární péče ................................................... 18 3.1.

Právní úprava veterinární péče v mezinárodním právu........................ 18

3.2.

Úmluva CITES ........................................................................................ 22

3.3.

Organizace působící ve věcech veterinární péče .................................. 25

3.4.

Shrnutí ................................................................................................... 27

4.

Veterinární péče v EU ............................................................................ 28 4.1.

Historický vývoj právní úpravy .............................................................. 28

4.2.

Prameny ................................................................................................ 30

4.3.

Institucionální zajištění veterinární péče v EU ...................................... 36

4.4.

Ptačí chřipka .......................................................................................... 37

4.5.

Shrnutí ................................................................................................... 39

5.

Právní úprava veterinární péče v ČR ...................................................... 41 5.1.

Obecná úprava veterinární péče v ČR ................................................... 41

5.2.

Veterinární zákon .................................................................................. 41

5.2.1.

Rozbor veterinárního zákona .................................................................... 41

5.2.2.

Pojem veterinární péče a pojmy související .............................................. 43

5.2.3.

Vybrané prováděcí předpisy ..................................................................... 45

5.2.4.

Související právní předpisy ........................................................................ 47

5.3.

Zdraví zvířat a jeho ochrana .................................................................. 49

5.4.

Vztah právní úpravy veterinární péče a hygienické péče ..................... 51

5.5.

Úprava veterinární péče a obchod se zvířaty........................................ 53

5.6.

Veterinární asanace .............................................................................. 55 4

5.7.

Státní správa ve věcech veterinární péče ............................................. 58

5.8.

Odborná veterinární činnost ................................................................. 60

5.9.

Náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s nebezpečnými nákazami .... 61

5.10.

Nástroje k prosazování veterinárních požadavků ............................. 63

5.10.1.

Státní veterinární dozor .......................................................................... 63

5.10.2.

Mimořádná ochranná opatření ............................................................... 64

5.10.3.

Vydávání závazných posudků .................................................................. 65

5.10.4.

Sankce ..................................................................................................... 66

5.11.

Komora veterinárních lékařů České republiky .................................. 67

5.12.

Vztah veterinárního zákona a zákona o zoologických zahradách ..... 69

5.13.

Shrnutí ............................................................................................... 71

Závěr

............................................................................................................. 73

Resumé v českém jazyce ........................................................................................ 78 Klíčová slova .......................................................................................................... 78 Resumé v anglickém jazyce .................................................................................... 79 Key words ............................................................................................................. 79 Seznam zkratek ...................................................................................................... 80 Prameny ............................................................................................................. 82 Přílohy

............................................................................................................. 84

5


Úvod

Úvod

Za téma diplomové práce jsem si zvolila právní úpravu veterinární péče. Veterinární péče je součástí zemědělského práva, které spadá do oboru práva ţivotního prostředí. Zvíře v právním řádu České republiky nemá všeobecně samostatné právní postavení a v právní teorii se zvířata povaţují za věci, coţ plyne zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdy se na postavení zvířete aplikují ustanovení o věcech. Článek 11 Listiny základních práv a svobod v odstavci 1 zakotvuje právo vlastnit majetek jako jedno ze základních občanských práv a rovnost vlastnictví bez ohledu na jeho subjekt, a k právu vlastnit majetek patří také právo vlastnit zvířata. Zvířata se tedy stávají předmětem řady právních vztahů a tudíţ se s nimi zachází obdobně jako s jinými věcmi. Avšak ze zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, vyplývá, ţe zvíře má odlišné postavení oproti jiným věcem. Preambule zákona na ochranu zvířat proti týrání přiznává zvířeti specifické postavení, a proto je třeba zvíře jakoţto ţivého tvora chránit a respektovat jeho potřeby a věnovat mu pozornost. Odlišný právní reţim se vztahuje oproti zvířatům v lidské péči na volně ţijící ţivočichy, kteří nejsou předmětem vlastnictví. Znamená to, ţe tyto ţivočichy nelze vlastnit či drţet. Samotná ochrana zvířat je pak upravena ve zvláštních zákonech, kterými jsou například jiţ zmiňovaný zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, aj. V nově připravovaném občanském zákoníku se uvádí v ustanovení § 423, ţe zvíře není věc. Dále se v ustanovení § 423 uvádí, ţe ustanovení o věcech se na zvíře pouţijí přiměřeně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze ţivého tvora ani ustanovením zvláštních zákonů vydaných k ochraně zvířat. Zajímavá je však situace v jiných evropských zemích, kde zákonodárci dokonce přiznali zvířatům určitá práva. Například ve Švýcarské konfederaci byl v roce 2009 přijat zákon, který chápe zvířata nikoliv jako věci, ale jako bytosti. Diplomová práce je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola mapuje vývoj veterinární péče od počátku souţití člověka se zvířaty aţ po současnost. Tuto kapitolu jsem zařadila do své diplomové práce kvůli tomu, ţe historický vývoj veterinární péče 6


Úvod

povaţuji za nezbytný úvod do problematiky samotné právní úpravy veterinární péče. Při psaní této kapitoly jsem čerpala převáţně ze skript Stručné dějiny veterinární medicíny od pravěku do konce 19. století od Jiřího Šindeláře. Další kapitola je věnovaná pohodě zvířat (welfare zvířat), neboť úzce souvisí s veterinární péčí. Pohoda zvířat je upravena v několika mezinárodních dokumentech jako je Protokol o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata z roku 1997, který uznal zvířata za cítící bytosti. Na mezinárodní úrovni byla v roce 2003 schválena Deklarace o welfare zvířat, jeţ je jedním z prvních kroků vedoucích k dlouhodobému záměru, kterým je přijetí Všeobecné deklarace o welfare zvířat v rámci Organizace spojených národů. V českém právní řádu hraje klíčovou roli zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který povaţuje zvířata stejně jako člověka za ţivé tvory schopné pociťovat bolest a utrpení, a proto zasluhující pozornost, péči a ochranu ze strany člověka. Třetí kapitola se zabývá veterinární péčí v mezinárodním právu, kde zmiňuji některé mezinárodní dohody upravující dílčím způsobem veterinární péči. Mezi tyto dohody patří především dohody uzavřené v rámci Rady Evropy, další významnou dohodou je Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření uzavřená na půdě Světové obchodní organizace. Samostatnou podkapitolu pak věnuji Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroţenými druhy volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin (Úmluva CITES), neboť ta představuje stěţejní dokument na mezinárodním poli v ochraně zvířat při obchodu. Následně uvádím v této kapitole mezinárodní organizace zabývající se veterinární péčí, kdy jednou z nich je i Světová organizace pro zdraví zvířat, která vznikla jiţ ve 20. letech 20. století a jeţ představuje obdobu Světové zdravotní organizace. Čtvrtá kapitola podává výklad o veterinární péči v rámci Evropské unie. V Evropské unii existuje velké mnoţství sekundárních předpisů, ať jiţ směrnic či nařízení, které souvisí s veterinární péčí. Nově přijatá Lisabonská smlouva měla za následek změnu názvu Smlouvy o zaloţení Evropského společenství na název Smlouva o fungování Evropské unie a přejmenování Evropského společenství na Evropskou unii. Při zpracování této kapitoly jsem nejvíce čerpala informace z rozsáhlého dokumentu The EU Veterinarian zabývajícího se vývojem právní úpravy veterinární péče a jejím stavem v Evropské unii. 7


Úvod

Pátá kapitola diplomové práce zabývající se úpravou veterinární péče v České republice je nejobsáhlejší. Právní úprava veterinární péče v českém právním řádu je zakotvena v zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů, v jeho prováděcích předpisech, v zákoně č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky a v dalších souvisejících právních předpisech. Část páté kapitoly také věnuji vztahu zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů, a zákonu č. 162/2003, o podmínkách provozování zoologických zahrad. Neexistuje zatím ţádná odborná právní literatura, která by se uceleně zabývala aktuální právní úpravou veterinární péče v České republice. Cílem diplomové práce je podat systematický a ucelený přehled právní úpravy veterinární péče na úrovni mezinárodní, Evropské unie a České republiky. Diplomová práce je zpracována dle právního stavu platného k únoru 2011.

8


Historický exkurz

1. Historický exkurz

1.1. Vývoj veterinárního lékařství od pravěku po současnost Existence zvířete hraje v lidském ţivotě důleţitou roli. Člověk chová zvířata nejen pro vlastní obţivu nebo pro pracovní účely, ale i pro potěchu a jako společníky. První veterinární poznatky se začínají objevovat s domestikací zvířat, která začala kolem roku 10 000 př.n.l., kdy se prvními domácími zvířaty staly ovce a kozy. Postupně začal člověk chovat prasata, skot, psy, kočky, koně a drůbeţ. Domestikovaná zvířata měla uspokojovat především nároky člověka na potravu, taţnou a přepravní sílu, oblečení, suroviny pro věci a nástroje, ale i lidské duševní potřeby. Kvůli těsnému souţití člověka se zvířetem se jiţ v pravěku začaly objevovat první nemoci přenosné ze zvířete na zvíře nebo ze zvířete na člověka jako byla slintavka, kulhavka, mor skotu atd. Nejstarším historicky doloženým zvěrolékařem lidstva byl Urlugaledina, jenž v roce 2200 př. n. l. žil v městě Lagaši. Zachoval se jeho pečetní váleček z šedého alabastru (60 mm vysoký a 30 mm v průměru), jenž je uložen v pařížském Louvru. Na válečku je postava boha léčitele spolu s nádobou, noži a hmoždířem, které představují lékařské náčiní. Z textu vyplývá, že se Urlugaledina zabýval kromě léčení zvířat i porodnictvím lidí.1 Veterinární péče ve starověku se mimo jiné dotýká i Chammurapiho zákoník z 18. století př.n.l., v němţ se zvířata povaţovala za věci. Chammurapiho zákoník obsahuje ustanovení, která se týkala odměn a trestů pro zvěrolékaře. Zvěrolékař měl být za svoji práci přiměřeně podle výsledku odměněn nebo potrestán. V případě neúspěšné léčby či smrti zvířete musel zaplatit pokutu, která dosahovala výše aţ ¼ ceny zvířete. Ve srovnání s lékaři byl však tento trest mírnější, protoţe jim hrozilo v případě nezdaru i useknutí ruky. Ve společnosti byl zvěrolékař ale v podřadnějším postavení neţ lékař, který svůj výkon prováděl na lidské bytosti.

1

Šindelář, J, cit. Stručné dějiny veterinární medicíny - od pravěku do konce 19. století, 1. vydání, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno 2005, str. 30 - 31.

9


Historický exkurz

Starý Egypt se vyznačoval těsným souţitím lidí a zvířat. Ze starého Egypta pochází Kahunský rukopis z 19. století př.n.l., který je nejstarší zvěrolékařskou písemnou památkou. Byl napsán v hieroglyfech a pojednává o nemocech psů, býků, ryb a ptáků a o způsobech léčby těchto nemocí, jako je vykuřování, tření léčivými bylinami a pouštění ţilou. Názvy nemocí v Kahunském papyrusu se bohužel dodnes nepodařilo rozluštit, neboť byly zřejmě z magických příčin zašifrovány do podoby nesrozumitelných zkratek. Např.: „Vidím-li býka s chorobou fkl, pak jeho oči jsou zapadlé kalné, plné slz.“2 Ve starém Egyptě byly známy i skutečné veterinární zákroky jako kastrace, uplatňovaly se i porodní pomůcky (např. pouţití porodních provázků při porodu telete). S rozvojem medicíny v antice se rozvijí i zvěrolékařství, protoţe také zde se uplatňovaly nové poznatky. Rozdíly mezi humánní a veterinární medicínou nebyly striktně oddělené jako v dnešní době. Poznatky získané z léčení zvířat byly snadno aplikovány na člověka a naopak. Řecký filozof Aristoteles přenesl poznatky z pitev zvířat do anatomie člověka.3 Ve svém díle Historia animalium popisuje všechny tehdy známé nemoci zvířat a metody provádění kastrace. Římané přejímali zvěrolékařské poznatky od Řeků a Egypťanů. Lucius Moderatus Columella, velkostatkář pyrenejského původu z 1. století n.l., poprvé pouţil ve svém díle O zemědělství termín veterinarius.4 Veterinární znalosti v antice vyuţívaly především legie k péči o koně. Léčením koní se zabýval řecky psaný spis Hippiatrika, který obsahoval zkušenosti nejvýznamnějších zvěrolékařů pozdní antiky. V období středověku dochází k úpadku medicíny i zvěrolékařství. Většina evropského území byla pod vlivem křesťanského náboženství, které označovalo léčení zvířat za druhořadou a podřadnou činnost vyhrazenou především příslušníkům nižších společenských vrstev. Vyplývalo to z názoru, že zvířata ve srovnání s člověkem jsou

2

Šindelář, J., cit. Stručné dějiny veterinární medicíny - od pravěku do konce 19. století, 1. vydání, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno 2005, str. 26.

3

Podrobněji Šindelář, J.: Stručné dějiny veterinární medicíny - od pravěku do konce 19. století, 1. vydání, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno 2005, str. 52 - 53.

4

Latinsky: veterinus = taţný, bestia veterinaria = taţné zvíře nebo dobytče. Termín veterinarius se pouţíval nejprve pro osoby pečující o prasata, ovce a skot. Pro osoby, které pečovaly o koně, se pouţíval termín mulomedicus.

10


Historický exkurz

méněcennítvorové.5 Ve středověké Evropě vzniklo pouze jediné významné zoologické dílo O umění lovit s ptáky pocházející ze 13. století, jehoţ autorem byl císař Fridrich II. Spis pojednává o chování a léčení nemocí sokolů, orlů a krahujců. Na znalosti antické veterinární péče navázali Arabové, kteří je uplatňovali hlavně v chovu koní. V tradici islámského zvěrolékařství Pyrenejského poloostrova pokračovalo křesťanské španělské zvěrolékařství, které bylo v 15. století nejvyspělejším v Evropě. Zvěrolékařství zde bylo váţenou činností, kterou se zabývali převáţně urození lidé. Poznatky z veterinární péče byly exportovány i do nově objevených a kolonizovaných území v Americe. V Evropě došlo v letech 1709 - 1711 k vypuknutí morové epidemie skotu, která znamenala ztrátu 3 miliónů kusů dobytka. Mor skotu měl však za následek rozvoj zvěrolékařské medicíny. Postupně dochází v Evropě k zakládání veterinárních škol. První veterinární škola vznikla v městě Lyonu ve Francii v roce 1762 v budově bývalého kláštera, kde se vyučovala anatomie, chirurgie a podkovářství. Škola byla zaloţena vystudovaným právníkem a důstojníkem jezdectva Claudem Bourgelatem. Následně zaloţil druhou veterinární školu v Alfortu nedaleko Paříţe, která fungovala od roku 1766. Další veterinární školy jsou záhy zakládány v Turíně, Kodani, Vídni, Dráţďanech, Hannoveru, Berlíně, Mnichově, Budapešti a Madridu. V českých zemích se veterinární medicína vyučovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy od roku 1784 aţ do roku 1908. Přednášky zaměřené na nákazy zvířat se staly jednou z devíti disciplín pětiletého lékařského studia. Teprve po první světové válce byla v Brně zaloţena Vysoká škola zvěrolékařská prof. MUDr. Edwardem Babákem, který se stal jejím prvním rektorem. Byla to první vysoká škola zřízená v novém státě a druhá česká vysoká škola v Brně.6 Vysoká škola zvěrolékařská v Brně je nyní jako Veterinární a farmaceutická univerzita Brno jedinou vysokou školou

5

Šindelář, J., cit. Stručné dějiny veterinární medicíny - od pravěku do konce 19. století, 1. vydání, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno 2005, str. 84.

6

Kolektiv autorů, cit. Z historie veterinární medicíny, Oddělení veterinární osvěty Státní veterinární správy MZVŢ ČSR, Pardubice 1980, str. 7.

11


Historický exkurz

v České republice, kde její absolventi získávají titul MVDr. a mohou vykonávat práci veterinárního lékaře. Ve 20. a 21. století se zájem veterinárních lékařů rozšiřuje od koňů, skotu a dalších hospodářských zvířat ke zvířatům chovaným převáţně ze záliby, jako jsou psi, kočky, fretky, hlodavci, papoušci, plazi a další druhy zvířat. V některých oborech moderní metody veterinárního lékařství předstihují humánní medicínu, jedná se například o pouţití kmenových buněk v terapii.7

1.2. Shrnutí Veterinární lékařství se vyvíjí jiţ od pravěku. Ve starém Řecku a Římě rozdíly mezi lidskou a veterinární medicínou nebyly oddělené jako v dnešní době. Středověká Evropa přinesla velmi málo nových poznatků z veterinární oblasti, naopak s nástupem novověku dochází k zakládání prvních veterinárních škol. Nyní v České republice existuje pouze jediná vysoká škola, kterou je Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, kde její absolventi získávají titul MVDr. a mohou vykonávat práci veterinárního lékaře.

7

Kmenové buňky jsou nerozlišené ţivočišné buňky, které mají schopnost se dělit a přeměnit se na jiný buněčný typ; tato schopnost umoţňuje tělu vytvořit nové buňky a opravit tak poškozené části těla. Převáţně se v současné době v terapii pouţívají krevní kmenové buňky.

12


Welfare zvířat

2. Welfare zvířat

2.1. Pojem welfare zvířat Pojem welfare zvířat nebo-li pohoda zvířat se objevuje od 60. letech minulého století, kdy se začínají prosazovat snahy o udrţení pohody zvířat v souvislosti se zintenzivňováním chovu hospodářských zvířat. Poprvé došlo ke kritickému posouzení pohody zvířat ve Velké Británii v roce 1965 tzv. Brambellovou komisí, jež stanovila pět svobod, které jsou nutné pro životní pohodu zvířat, a to - vstát, - lehnout si, - otočit se, - očistit se, - natáhnout si končetiny.8 Pohoda zvířat (animal welfare) představuje vyvážený stav, kdy zvíře je schopno přirozeně se vyrovnat svými vlastními silami s působením životního prostředí, vyhnout se přitom strádání, zachovat si zdraví a plnou životaschopnost.9 V roce 1993 ve Velké Británii byla přijata na návrh Univerzity v Bristolu přepracovaná pravidla welfare zvířat Radou pro ochranu hospodářských zvířat (Farm Animal Welfare Council, FAWC). Jedná se o pět svobod, mezi které patří: - svoboda od hladu a ţízně nerušeným přístupem k čerstvé vodě a krmivu zaručujícímu plné zdraví a tělesnou zdatnost, - svoboda od nepohodlí poskytnutím odpovídajícího prostředí včetně úkrytu a pohodlného místa k odpočinku,

8

Stejskal, V., cit. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost: právní stav k 1.1.2006, Linde, 1. vydání, Praha 2006, str. 222.

9

Stejskal, V. - Leskovjan, M., cit. Člověk a zvíře - v zajetí či v péči? Aktuální právní a věcné otázky nakládání se zvířaty. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2010, str. 44.

13


Welfare zvířat

- svoboda od bolesti, zranění a onemocnění prevencí anebo rychlou diagnózou a léčením, - svoboda od strachu a stresu ujištěním takového prostředí a zacházení, které vylučují psychické strádání, - svoboda projevit přirozené chování poskytnutím dostatečného prostoru, vhodného prostředí a společnosti zvířat téhoţ druhu.

2.2. Právní zakotvení pohody zvířat Dokumentem na mezinárodní úrovni zabývající se ochranou zvířat v lidské péči byla také Všeobecná deklarace práv zvířat, která byla přijata v Paříţi v roce 1978 z iniciativy nevládních organizací jako paralela Všeobecné deklarace lidských práv, a jejíţ hlavní myšlenkou byl zákaz utrpení zvířat. Práva zvířat byla ve Všeobecné deklaraci z velké části pouze modifikací práv lidských, a tudíž většina ustanovení je pro ochranu zvířat nepraktická a neaplikovatelná. Hlavním cílem Všeobecné deklarace práv zvířat je zákaz nebo alespoň snížení utrpení zvířat, především v rámci provádění pokusů na nich.10 V roce 1989 došlo k přeformulování Všeobecné deklarace přechodem od ochrany zvířat k ochraně ţivota, avšak ani tato nová verze se nestala dostatečnou úpravou ochrany zvířete v lidské péči. V březnu v roce 2003 proběhla mezinárodní konference o welfare zvířat ve filipínské Manile. Konference se konala za účasti 21 vládních delegací včetně České republiky a přes 300 organizací na ochranu zvířat z 80 zemí světa. Výsledkem konference bylo schválení Deklarace o welfare zvířat (Declaration on Animal Welfare). K hlavním zásadám Deklarace o welfare zvířat patří to, ţe národy by měly podniknout veškeré náleţité kroky k zamezení krutého zacházení se zvířaty a sníţení jejich utrpení, dále by se měly rozvíjet a vypracovávat příslušné normy, jako jsou normy upravující vyuţití a zacházení s hospodářskými zvířaty, s domácími zvířaty, se zvířaty vyuţívanými ve vědeckém výzkumu, s taţnými zvířaty, s volně ţijícími zvířaty.

10


14


Welfare zvířat

Organizace na ochranu zvířat (v čele s WSPA, která deklaraci iniciovala) usilují o to, aby byla přijata jako deklarace Organizace spojených národů a aby k ní přistoupilo co nejvíce zemí na světě.11 Schválení Deklarace je tedy prvním krokem k dlouhodobému cíli, kterým je přijetí Všeobecné deklarace o welfare zvířat v rámci Organizace spojených národů. Důleţitou změnu v rámci Evropské unie přinesla v roce 1997 Amsterdamská úmluva, ve které byl obsaţen jiţ uvedený Protokol o ochraně a zajištění dobrých životních podmínek pro zvířata. Protokol o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata uznal zvířata za cítící bytosti. V EU jsou zvířata od přijetí Amsterdamské úmluvy povaţována za ţivé tvory, kteří mohou trpět a cítit bolest. Do roku 1997 klasifikovala Římská smlouva zvířata jako zboţí nebo produkty. Protokol o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata byl přijat po kampani organizací na ochranu hospodářských zvířat a vyţaduje, aby EU při formulování a realizaci své zemědělské, dopravní a výzkumné politiky brala plně v úvahu welfare zvířat. Na Protokol o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata navázalo usnesení Evropského parlamentu o akčním plánu Společenství v oblasti dobrých životních podmínek a ochrany zvířat 2006 - 2010 [2006/2046(INI)]. Cílem akčního plánu je upevnit dosažené výsledky v ochraně zvířat a navrhnout strategii, jak udržet a vylepšit ochranu zvířat v příštích 5 letech. Plán se má zaměřit na pět hlavních oblastí - zvýšit minimální standardy pro welfare zvířat; podpořit a propagovat alternativní metody pokusů bez využití zvířat; zavést standardizované ukazatele úrovně ochrany zvířat (např. pokud jde o chovy hospodářských zvířat apod.); zvýšit informovanost veřejnosti o této oblasti a podpořit mezinárodní iniciativy na poli ochrany zvířat.12 Hlavním pramenem v českém právním řádu, který se týká pohody zvířat, je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Tento zákon vychází z myšlenky, že „zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhující si proto pozornost, péči a ochranu ze

11

Prchalová, J., cit. Právní ochrana zvířat, 1. vydání, Linde, Praha 2009, str. 24.

12


15


Welfare zvířat

strany člověka“ (preambule zákona). Základním cílem zákona je zacházet se zvířaty šetrně a snaha je ochránit před týráním, poškozováním jejich zdraví nebo bezdůvodným usmrcováním v důsledku lidského jednání, ať již se jedná o zvířata v lidské péči či volně žijící.13 Důvodem vzniku zákona bylo mimo jiné zajištění příznivých ţivotních podmínek pro domestikovaná zvířata nebo jiná zvířata drţená v lidské péči spočívající v dostatečném prostoru, dostatečné potravě, napájení a šetrném nakládání. Zákon na ochranu zvířat proti týrání je proveden vyhláškami, které upravují welfare zvířat. Mezi tyto vyhlášky patří například vyhláška č. 192/2004 Sb., o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu, vyhláška č. 193/2004 Sb., o ochraně zvířat při přepravě, vyhláška č. 207/2004 Sb., o ochraně, chovu a vyuţití pokusných zvířat, vyhláška č. 382/2004 Sb., o ochraně hospodářských zvířat při poráţení, utrácení nebo jiném usmrcování. S problematikou welfare také souvisí vyhláška č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat. Vyhláška ukládá chovatelům povinnost chovat zvířata s ohledem na druh a hmotnostní kategorii. Dále uvádí další specifické poţadavky na ochranu a pohodu zvířat podle standardů stanovených zákonem, mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázaná, a v souladu s právem EU. V rámci Evropské unie je welfare zvířat obsahem řady směrnic a nařízení. Tyto sekundární předpisy můţeme rozdělit na ty, které upravují pohodu hospodářských zvířat,14 pohodu zvířat při přepravě,15 dále ty, které upravují poráţku zvířat16 a ostatní předpisy.17

13


14

Např. směrnice Rady 98/58/ES ze dne 20. července 1998, o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely; Směrnice Rady 2008/119/ES ze dne 18. prosince 2008, kterou se stanoví minimální poţadavky pro ochranu telat; směrnice Rady ze dne 19. listopadu 1991, kterou se stanoví minimální poţadavky pro ochranu prasat.

15

Např. nařízení Rady (ES) č. 1/2005 ze dne 22. prosince 2004, o ochraně zvířat během přepravy a souvisejících činností a o změně směrnic 64/432/EHS a 93/119/ES a nařízení (ES) č. 1255/97; rozhodnutí Rady 2004/544/ES ze dne 21. června 2004, o podpisu Evropské úmluvy o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě.

16

Např. směrnice Rady 93/119/ES ze dne 22. prosince 1993, o ochraně zvířat při poráţení nebo usmrcování.

17

Např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1523/2007 ze dne 11. prosince 2007, kterým se zakazuje uvádět na trh, dováţet do Společenství a vyváţet z něj kočičí a psí kůţe a výrobky obsahující tyto kůţe, směrnice Rady 1999/22/ES ze dne 29. března 1999, o chovu volně ţijících ţivočichů v zoologických zahradách.

16


Welfare zvířat

Zásady welfare zvířat platí pro všechna zvířata chovaná člověkem. Welfare zvířat je velmi ovlivňován vztahem člověka ke zvířatům, kdy ztráta pohody zvířete můţe způsobit změny v chování zvířat nebo změny ve struktuře tkání a orgánů a negativně ovlivnit uţitkovost zvířete.

2.3. Shrnutí V posledních letech se objevuje stále větší potřeba zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata; tyto podmínky se označují anglickým slovem welfare, který v české obdobě znamená pohodu zvířat. Welfare upravuje Protokol o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata, který uznal zvířata za cítící bytosti. V roce 2003 byla schválena Deklarace o welfare zvířat, mezinárodní dokument, jeţ je krokem k dlouhodobému záměru, kterým je přijetí Všeobecné deklarace o welfare zvířat v rámci Organizace spojených národů. Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, je stěţejní právní úpravou pohody zvířat v České republice; ten uznává zvířata za ţivé tvory schopné pociťovat bolest a utrpení, a proto zasluhující pozornost, péči a ochranu ze strany člověka. Podle mého názoru je stávající úprava pohody zvířat na úrovni mezinárodního práva stále nedostatečná, neboť nezaručuje vynutitelnost závazků plynoucích z mezinárodních dokumentů. Proto by bylo třeba přijetí nového obecně závazného dokumentu plně akceptujícího zvíře jako ţivého tvora.

17


Mezinárodní právo a veterinární péče

3. Mezinárodní právo a veterinární péče

3.1. Právní úprava veterinární péče v mezinárodním právu Právní úprava veterinární péče je zakotvena v několika mezinárodních dokumentech. V rámci Rady Evropy, mezivládní organizace, byly přijaty smlouvy, které se dotýkají veterinární péče. Těmito smlouvami jsou Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu, Evropská dohoda o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely, Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat, Evropská dohoda o ochraně obratlovců pouţívaných pro pokusné a jiné vědecké účely a Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě. Česká republika jakoţto člen Rady Evropy od roku 1993 je smluvní stranou všech výše uvedených dohod. Opatření vyplývající z těchto dohod jsou zapracována do legislativy České republiky. Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu (European Convention for the Protection of Pet Animals) vstoupila v platnost dne 1. května 1992. Dne 24. března 1999 vstoupila dohoda v platnost pro ČR. Podle článku 1 dohody se zvířetem v zájmovém chovu rozumí kaţdé zvíře, které je drţené či určené k drţení člověkem zejména v jeho domácnosti, pro jeho potěšení a jako společník. Dohoda upravuje poţadavky na zacházení se zvířetem v zájmovém chovu, kdy je například v článku 10 dohody stanoven zákaz kupírování ocasu nebo kupírování uší zvířete za účelem změny jeho vzhledu. Členské státy se zavazují podporovat rozvoj programů vzdělávání a výchovy za účelem šíření znalostí o obsahu této dohody.18 Evropská dohoda o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (European Convention for the Protection of Animals kept for Farming Purposes) byla přijata dne 10. března 1976, vstoupila v platnost dne 10. září 1978 a vztahuje se na hospodářská zvířata chovaná za účelem produkce potravin, vlny, kůţe, koţešin či pro jiné chovné účely. Dohoda zajišťuje pro zvíře volnost pohybu, ustájení, ošetření

18


18



a výţivu podle druhu zvířete. Sama dohoda je velmi stručná, neboť na jejím základě je u Rady Evropy zřízen stálý výbor, jenž má vypracovávat a přijímat další doporučení pro smluvní strany, sledovat vědecké poznatky a nové chovatelské metody, poskytovat smluvním stranám konzultativní rady. Také závaznost a vynutitelnost této dohody je nízká.19 Pro ČR dohoda vstoupila v platnost dne 24. března 1999. Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat (European Convention for the Protection of Animals for Slaughter) stanoví pravidla pro zacházení se zvířaty při poráţce a vstoupila v platnost dne 11. června 1982. Jejím účelem je zavedení humánnějších metod poráţky. Článek 1 uvádí, ţe Dohoda se vztahuje na přehánění, přechovávání, znehybnění, omračování a poráţení lichokopytníků, přeţvýkavců, prasat, králíků a drůbeţe. Rada Evropy ve Štrasburku dne 18. března 1986 přijala Evropskou dohodu o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a jiné vědecké účely (European Convention for the Protection of Vertebrate Animals used for Experimental and other Scientific Purposes), která vstoupila v platnost dne 1. ledna 1991. Evropská společenství provedla závazky z této dohody směrnicí č. 86/609/EHS, ve znění Směrnice č. 65/2003/ES. Účelem dohody je omezit používání zvířat k pokusům s cílem nahradit je tam, kde je to proveditelné, zejména hledáním a prosazováním alternativních metod.20 Dohoda se podle článku 1 odstavce 1 vztahuje na všechna zvířata, která se pouţívají nebo mají být pouţita v pokusných nebo jiných vědeckých procedurách, pokud tyto procedury mohou vyvolat bolest, utrpení, úzkost nebo dlouhodobé poškození. Dohoda se nevztahuje na zvířata, která se nepouţívají v pokusech, a na zvířata v běţné zemědělské a veterinární praxi. Účelem dohody je prosazení metod, které nahrazují pokusy na zvířatech. Strany dohody se pravidelně scházejí, aby přezkoumaly uplatňování ustanovení dohody. Česká republika dne 1. října 2003 přistoupila k této dohodě.

19


20


19



Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě (European Convention for the Protection of Animals during International Transport) byla přijata v Paříţi dne 13. prosince 1968 a v platnost vstoupila v dne 20. února 1971. Dohoda ode dne 24. března 1999 zavazuje také Českou republiku. Dne 10. května 1979 byl ve Štrasburku přijat Dodatkový protokol k Evropské dohodě o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě (Additional Protocol to the European Convention for the Protection of Animals during International Transport) a v platnost vstoupil aţ o deset let později. Dohoda má širokou působnost. Vztahuje se na domestikované lichokopytníky, skot, ovce, kozy, prasata, domestikované ptáky, králíky, psy, kočky, studenokrevná zvířata a ostatní ptáky a savce. Upravuje podmínky zacházení s jednotlivými druhy při přepravě. Vztahuje se však pouze na mezinárodní přepravu, a tudíž je z působnosti dohody vyloučena přeprava, která se uskutečňuje v rámci jednotlivého státu. Povinností smluvních stran je řídit se touto dohodou a přijmout opatření k vyloučení nebo snížení utrpení zvířat na minimum v těch případech, kdy nelze pro nepředvídatelné okolnosti tuto dohodu aplikovat. V dohodě absentuje režim vymáhání splnění povinností a sankce za jejich nesplnění. 21 Všechny výše uvedené dohody jsou základem předpisů pro ochranu zvířat také v Evropské unii a jsou v obecných zásadách i součástí českých právních předpisů. K uzavření dohod došlo v rámci Rady Evropy. Dohody představují snahu ekonomicky vyspělých států o ochranu zvířat, avšak vynutitelnost závazků, které dohody obsahují, je velmi nízká. Dalším důleţitým dokumentem ve veterinární oblasti je Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření (Agreement on the Application of Sanitary and Phytosanitary Measures, SPS dohoda). SPS dohoda je mnohostranná dohoda, která byla přijata v rámci Světové obchodní organizace v souvislosti s Uruguayským kolem z roku 1994 a která je nedílnou součástí Dohody o zřízení Světové obchodní organizace. Úmluva o sanitárních a fytosanitárních opatřeních se zabývá otázkami bezpečnosti

21


20



potravin, veterinární a rostlinolékařské péče.22 Článkem 12 dohody byl zřízen Výbor pro sanitární a fytosanitární opatření. Dohoda v Příloze A definuje pojem sanitární a fytosanitrní opatření, pod kterými rozumí opatření: -k ochraně

zdraví nebo ţivota zvířat nebo rostlin na území Člena před

ohroţeními, vyplývajícími z výskytu, usazení nebo rozšíření škůdců, nemocí, organismů, které přenášejí nemoci, nebo organismů, způsobujících nemoci; - k ochraně zdraví nebo ţivota lidí nebo zvířat na území Člena před ohroţeními, vyplývajícími z přísad, kontaminantů, toxinů nebo organismů, způsobujících nemoci v potravinách, nápojích nebo krmivech; - k ochraně zdraví nebo ţivota lidi na území Člena před ohroţeními, vyplývajícími z nemocí přenášených zvířaty, rostlinami nebo výrobky z nich, nebo z výskytu, usazení nebo rozšíření škůdců; nebo - k zabránění nebo omezení ostatních škod na území Člena, vyplývajících z výskytu, usazení nebo rozšíření škůdců. Podle článku 2 dohody mají Členové právo přijímat sanitární a fytosanitární opatření, nutná k ochraně ţivota nebo zdraví lidí, zvířat nebo rostlin za předpokladu, ţe tato opatření nejsou v rozporu s ustanoveními této dohody. Kaţdý členský stát WTO má na svém území právo na zachování takové úrovně ochrany, jakou povaţuje za vhodnou pro ochranu ţivota nebo zdraví. Toto právo je nazýváno odpovídající úrovní ochrany (the appropriate level of protection). SPS dohoda se vztahuje na všechna sanitární a fytosanitární opatření, která mohou přímo nebo nepřímo ovlivnit mezinárodní obchod. Právo přijmout sanitární a fytosanitární opatření je doprovázeno povinnostmi zaměřenými na minimalizaci negativních dopadů v mezinárodním obchodu. Opatření podniknutá smluvními stranami za účelem ochrany zdraví lidí, zvířat nebo rostlin nejsou považována za překážky mezinárodního obchodu, pokud nemají diskriminační povahu a nejsou nepřiměřená.23

22

Damohorský, M. a kol., cit. Právo ţivotního prostředí, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 575.

23


21



Další důleţitou mezinárodní dohodou je Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endengered Species of Wild Fauna and Flora, CITES).24 Ostatní mezinárodní dohody se zabývají především ochranou zvířat a s veterinární péčí souvisí spíše okrajově. Mezi tyto dohody patří např. Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity), Dohoda o ochraně populací evropských netopýrů (Agreement on the Conservation of Populations of European Bats) nebo Dohoda o ochraně malých kytovců Baltského a Severního moře (Agreement on the Conservation of Small Cetaceans of the Baltic and North Seas).

3.2. Úmluva CITES Důleţitým dokumentem v mezinárodním právu je mezinárodní smlouva uzavřená v rámci Organizace spojených národů Úmluva CITES, proto jí budu věnovat tuto podkapitolu. CITES je oficiálně pouţívaná zkratka Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), která byla podepsána v hlavním městě Spojených států amerických ve Washingtonu (proto je někdy Úmluva CITES označována jako Washingtonská konvence podle místa, kde byla podepsána) dne 3. března 1973 a vstoupila v platnost dne 1. července 1975. Pro tehdejší Českou a Slovenskou Federativní republiku Úmluva CITES vstoupila v platnost dne 28. května 1992 a její český text byl zveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 572/1992 Sb. dne 16. prosince 2002. CITES je globální mezinárodní úmluvou v oblasti ochrany životního prostředí a bývá považována za jeden z významných nástrojů péče o přírodu v celosvětovém měřítku.25 Úmluva CITES jako mezivládní smlouva je však také silně podporována významnými mezinárodními ochranářskými nevládními organizacemi, jako je Světový

24

Blíţe v kapitole Mezinárodní právo a veterinární péče, podkapitola Úmluva CITES.

25


22



svaz ochrany přírody, Světový fond pro přírodu a mnoho dalších. Účelem Úmluvy CITES je regulace mezinárodního obchodu s ohroţenými druhy ţivočichů a rostlin, tzv. exemplářů (ţivý či mrtvý jedinec). Úmluva CITES omezuje především obchod s jedinci ohroţených druhů získaných z volné přírody, kontroluje však ale i obchod s ţivočichy odchovanými v zajetí nebo člověkem vypěstovanými rostlinami druhů, které jsou v přírodě ohroţeny. Předmětem ochrany Úmluvy CITES je v současnosti asi 2000 druhů ţivočichů a 35 000 druhů rostlin. Druhy exemplářů, na které se Úmluva vztahuje, jsou zařazeny do tří skupin vymezených v přílohách úmluvy, jejich ochrana je odstupňována podle míry jejich ohroženosti, popř. dalších souvisejících kritérií.26 První skupina CITES I zahrnuje kolem 500 nejohroţenějších druhů ţivočichů a 300 druhů rostlin, které jsou bezprostředně ohroţené vyhubením (mezi tyto druhy patří např. gorila horská, panda velká, slon africký, mořské ţelvy). K obchodování s těmito exempláři můţe dojít pouze za výjimečných okolností jako jsou vědecké výzkumy nebo obchody v rámci zoologických zahrad. Druhá skupina CITES II upravuje obchod s ţivočichy a rostlinami, které by mohly být ohroţeny, pokud by nedošlo k regulaci mezinárodního obchodu s nimi.27 Poslední skupina CITES III zahrnuje druhy, které jsou chráněny Úmluvou CITES na základě poţadavků jednotlivých států, protoţe jsou ohroţeny na jejich území. Obchod s druhy CITES III je uskutečňován pouze s přednostním vývozním povolením země původu exempláře.28 Činnosti mezi jednotlivými stranami Úmluvy CITES a jejich národními výkonnými orgány je koordinována Sekretariátem CITES se sídlem v Ţenevě ve Švýcarsku. Sekretariát CITES je podřízený Programu Spojených národů pro ţivotní prostředí a soustřeďuje informace o rozsahu mezinárodního obchodu se zvířaty a rostlinami chráněnými CITES a organizuje konference členských zemí a zasedání řídících a odborných orgánů CITES. Sekretariát spolupracuje se Světovým monitorovacím centrem ochrany přírody UNEP, ale i s Interpolem a Světovou

26


27

Tato skupina zahrnuje cca 4 000 druhů ţivočichů (např. vydry, opice, hroši, kočkovité šelmy, řada druhů antilop, které nejsou zahrnuty v CITES I, sovy, kolibříci, plameňáci) a cca 25 000 druhů rostlin.

28


23



organizací celních orgánů, kdy tato spolupráce je velmi významná z hlediska boje proti nelegálnímu obchodu s ohroţenými. Výdaje spojené s činností CITES jsou hrazeny z příspěvků jednotlivých smluvních stran. Úmluva CITES je realizována v jednotlivých členských zemích prostřednictvím zmocněných úřadů, tzv. výkonných, vědeckých a kontrolních orgánů, kdy v České republice je výkonným orgánem s vrcholnou působností Ministerstvo ţivotního prostředí ČR a regionálními výkonnými orgány jsou krajské úřady. Vědeckým orgánem CITES s celostátní působností je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Česká inspekce ţivotního prostředí zastává funkci kontrolního orgánu. CITES vytvořila celosvětovou síť, která kontroluje mezinárodní obchod s ohroţenými volně ţijícími ţivočichy a planě rostoucími rostlinami, a to hlavně pomocí povolení, která musí doprovázet kaţdou mezinárodní zásilku dotyčných organismů nebo výrobků z nich. Tato povolení (CITES permity) jsou vydávána výkonnými orgány jednotlivých stran a jsou kontrolována celními orgány všech zemí Úmluvy CITES, které obchod uskutečňují. Povolení můţe být vydáno jen tehdy, potvrdí-li vědecký orgán, ţe odběrem rostliny nebo ţivočicha z přírody nedošlo k ohroţení druhu vyhubením. Jako obchod označuje Úmluva CITES jakýkoliv vývoz nebo dovoz chráněných organismů, jejich těl a výrobků z nich prováděný velkoobchodníky či individuálními cestujícími osobami do zahraničí. V Evropské unii platí nařízení Rady ES č. 338/97/ES ze dne 9. prosince 1996 a nařízení Komise ES č. 1808/2001 ze dne 30. srpna 2001, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady ES č. 338/97/ES, o ochraně druhů volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. V České republice je obchod s ohroţenými druhy regulován zákonem č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroţenými druhy, kdy tato zákonná úprava je přísnější neţ samotná Úmluva CITES, neboť mimo jiné poţaduje prokázat původ jedinců i ve vlastnictví soukromých fyzických osob. Současně je však třeba jmenovat ještě další právní předpisy, které se problematiky CITES nejrůznějším způsobem dotýkají. Jedná se zejména o zákon č. 166/1999 Sb.,

24



o veterinární péči, zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, …29

3.3. Organizace působící ve věcech veterinární péče Na mezinárodní úrovni existují také organizace, které se zabývají veterinární péčí. Jednou z nejstarších mezinárodních organizací je Světová organizace pro zdraví zvířat (Office International des Epizooties, OIE),30 která byla zaloţena 28 státy dne 25. ledna 1924. OIE je mezivládní organizace odpovědná za zlepšování zdravotního stavu zvířat a nákazové situace v celosvětovém měřítku. Původní název OIE byl Office International des Epizooties. V roce 2003 byla organizace přejmenována na The World Organisation for Animal Health, ale zkratku OIE si ponechala z původního francouzského názvu. Nyní má OIE 172 členů, mezi které patří i Česká republika. OIE představuje obdobu Světové zdravotní organizace (World Health Organization, WHO). Cílem OIE je ochrana zdraví zvířat, a to především v oblasti infekčních nemocí zvířat. Další organizací významnou pro veterinární péči je Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization, FAO).31 FAO byla zaloţena na konferenci v Quebecu dne 16. října 1945 jako jeden z orgánů Organizace spojených národů a jedním ze zakládajících států bylo i Československo. Dnes sdružuje 192 zemí (včetně České republiky) a Evropskou unii. Sídlo FAO je v Římě (FAO zaměstnává téměř 4 000 zaměstnanců).32 FAO se snaţí o zmírnění hladu a chudoby tím, ţe poskytuje pomoc, poradenství v oblasti strategií a plánování rozvojovým zemím, shromaţďuje, zpracovává a šíří informace a slouţí jako mezinárodní fórum pro diskuse o otázkách zemědělství a výţivy. FAO realizuje programy, které pomáhají státům čelit potravinovým krizím a poskytují pomoc v nouzových situacích. Tyto projekty jsou

29


30

Blíţe na: http://www.oie.int/eng/en_index.htm.

31

Blíţe na: http://www.fao.org.

32


25



financovány z příspěvků dárcovských organizací a vlád, roční výdaje na tyto projekty přesahují 300 milionů USD. FAO také aktivně vystupuje v oblasti rozvoje suchozemských a vodních zdrojů, rostlinné a živočišné výroby, lesnictví, rybolovu, apod. Specifickou prioritou FAO je podpora udržitelného rozvoje venkova, a dále ochrana a podpora udržitelného využívání genetických zdrojů pro výživu a zemědělství a rovné a spravedlivé rozdělování přínosů, plynoucích z takového využívání, pro současné i budoucí generace.33 Jednou z nejstarších komisí FAO je Komise pro kontrolu slintavky a kulhavky (The European Commission for the Control of Foot and Mouth Disease, EuFMD), která byla zaloţena v roce 1954. EuFMD je regionální útvar skládající se z 33 evropských států, který podporuje akce prevence proti slintavce a kulhavce v Evropě. V roce 1963 mezinárodní organizace FAO ve spolupráci s WHO zaloţila Komisi pro kodex výživy (Codex Alimentarius Commision), jeţ má vyvinout standardy pro potraviny pod společným FAO a WHO programem. Hlavním cílem tohoto programu je ochrana zdraví spotřebitelů a zajištění spravedlivého obchodu s potravinami, podpora spolupráce mezinárodních vládních i nevládních organizací vzhledem k práci na potravinových standardech. Mezi členy Komise pro kodex výţivy patří všechny členské státy Evropské unie. Další organizace, která se zabývá otázkami veterinární péče, je Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO), která byla zaloţena v roce 1995 jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu. V roce 1994 byla přijata jiţ zmiňovaná Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, kterou byl zřízen Výbor pro sanitární a fytosanitární opatření (Committee on Sanitary and Phytosanitary Measures).34 Výbor pro sanitární a fytosanitární opatření se třikrát do roka schází v sídle WTO v Ţenevě, kde se zabývá aktivitami členů, specifickými obchodními zájmy, fungováním ustanovení o transparentnosti, ekvivalencí, technickou

33


34

Blíţe na: http://www.wto.org/english/tratop_e/sps_e/sps_e.htm.

26



pomocí a spoluprácí, monitoringem uţívání mezinárodních standardů a aplikací soukromých standardů. Část zasedání probíhá jako otevřené neformální jednání, v jehoţ rámci jsou diskutována vybraná témata.

3.4. Shrnutí V oblasti mezinárodního práva existuje několik dohod, které se dotýkají veterinární péče. Mezi ně patří Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, jeţ má odstranit bariéry v mezinárodním obchodu a zabezpečit zdraví zvířat a lidí. Dalšími dohodami jsou dohody Rady Evropy, kam se řadí Evropská dohoda o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely, Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat, Evropská dohoda o ochraně obratlovců pouţívaných pro pokusné a jiné vědecké účely, Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat a Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě. Pro všechny tyto výše uvedené dohody je společným znakem opět nulová vynutitelnost a velmi nízká moţnost kontroly z nich plynoucích závazků, proto by znovu podle mého názoru bylo dobré zavedení přísnějšího reţimu v rámci právní úpravy veterinární péče na mezinárodní úrovni. Veterinární péče se dotýkají i jiné mezinárodní úmluvy, mezi které patří mimo jiné Úmluva CITES či Úmluva o biologické rozmanitosti. Úmluva CITES reguluje a monitoruje mezinárodní obchod s vybranými ţivočichy a rostlinami a tím zajišťuje, aby mezinárodní obchod neohrozil přeţití populací fauny a flóry v přírodě. Ode dne 28. února 1992 byla smluvní stranou i Česká a Slovenská Federativní republika, Česká republika pak následně ode dne 1. ledna 1993. Mezinárodních organizací působících ve věcech veterinární péče je několik. Jednou z nejstarších organizací je mezivládní Světová organizace pro zdraví zvířat. Další organizací je například Organizace pro výţivu a zemědělství nebo téţ Světová obchodní organizace.

27


Veterinární péče v EU

4. Veterinární péče v EU

4.1. Historický vývoj právní úpravy Výsledkem jednání na mezivládní konferenci šesti států, která probíhala v letech 1950 -1951, bylo podepsání Paříţské dohody o zaloţení Evropského společenství pro uhlí a ocel (ESUO), kterému se také dostalo názvu Montánní unie. Cílem dohody bylo především odstranění cel a vytvoření evropského vnitřního trhu v odvětví uhlí a oceli. V letech 1955 - 1957 proběhla další jednání, kdy členské státy ESUO usilovaly o hlubší integraci společenství. Na základě těchto jednání byly uzavřeny dvě smlouvy: Smlouva o zaloţení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouva o spolupráci v mírovém vyuţití jaderné energie (Euratom).35 Obě tyto smlouvy byly podepsány v Římě a staly se skutečným počátkem evropské integrace. Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství podepsaná dne 8. dubna 1965, která vstoupila v platnost dne 1. července 1967, sloučila orgány Evropského společenství pro uhlí a ocel, Evropského hospodářské společenství a Euratomu. Od této doby se pouţíval název Evropské společenství (ES) pro výše uvedená sloučená společenství. Avšak ţádná z výše uvedených smluv neobsahovala úpravu, která by se zabývala veterinární péčí, neboť zakotvení úpravy veterinární péče se nepovaţovalo za nutné. Proto členské státy pouţívaly vlastní vnitrostátní legislativu. Prvními dokumenty o veterinární péči bylo usnesení Rady ze dne 12. března 1968, které stanovilo principy společné veterinární politiky. Dalším dokumentem bylo rozhodnutí Rady 68/361/EHS ze dne 15. října 1968, které ustanovilo Stálý veterinární výbor. Stálý veterinární výbor se skládá ze zástupců členských států a předsedá mu zástupce Evropské Komise. Důleţitým mezníkem bylo přijetí Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v polovině roku 1987, jehoţ snahou bylo dosaţení jednotného

35

Blíţe v Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo. 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 10 - 11.

28



vnitřního trhu. Vytvořením jednotného vnitřního trhu se rozšířil rozsah veterinárních právních předpisů v rámci ES, coţ mělo za následek dokončení souboru právních předpisů, které pokrývaly oblasti veřejného zdraví a zdraví zvířat, zootechniky a pohody zvířat. V souvislosti s vytvářením vnitřního trhu byly podávány legislativní návrhy týkající se veterinárních kontrol ţivých zvířat a ţivočišných produktů při obchodování v rámci ES a při dovozu ze třetích zemí. Historickým krokem se stala konference v holandském Maastrichtu v letech 1990 -1991. Výsledkem byla Smlouva o Evropské unii (SEU), která vstoupila v platnost v roce 1993 a přejmenovala název Evropského hospodářského společenství na Evropské společenství. Dne 2. října 1997 byla v Amsterodamu podepsána třetí velká smlouva měnící zakládací smlouvy Evropských společenství a Evropské unie.36 Amsterodamská smlouva přečíslovala SEU a přinesla podstatnější změny ve veterinární oblasti. Součástí Amsterodamské smlouvy je Protokol o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata, který byl vytvořen ke zlepšení ochrany a ohledu k pohodě zvířat a citlivých tvorů. Ve francouzském Nice byla dne 19. prosince 2000 schválena další novela zakládacích smluv.37 Touto novelou byla Smlouva z Nice, která byla dne 26. února 2001 podepsána členskými státy Evropské unie (EU). Smlouva z Nice pozměňuje Smlouvu o Evropské unii a Římské smlouvy. Po ratifikaci ve všech členských zemích EU vstoupila v platnost dne 1. února 2003. Smlouva z Nice změnila způsob rozhodování v Evropské unii, kdy princip jednomyslnosti byl nahrazen principem kvalifikované většiny. Smlouva z Nice zavedla nová pravidla pro váţení hlasů v Radě, která platí i pro hlasování ve Stálém výboru pro potravinový řetězec a zdraví zvířat (SCFCAH), kde jsou probírány návrhy rozhodnutí Komise týkající se veterinární oblasti.

36

Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R., cit. Evropské právo. 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 45.

37

Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R. cit. Evropské právo. 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 17.

29



Dalším významným dokumentem je Lisabonská smlouva, které byla podepsána dne 13. prosince 2007 v portugalském hlavním městě Lisabonu a vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009. Jejím cílem je zajištění efektivnější fungování Evropské unie do budoucna. Lisabonská smlouva mění Smlouvu o EU a Smlouvu o zaloţení ES. Název Smlouvy o zaloţení Evropského společenství se nahrazuje názvem Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) a Evropské společenství je nahrazeno Evropskou unií, která se stává jejím nástupcem.

4.2. Prameny Veterinární péče tvoří velmi specifickou oblast v rámci společné zemědělské politiky. Svými důsledky zasahuje jednat do zdravotní politiky, jednak do ochrany spotřebitele. Po otevření hranic mezi členskými státy volnému pohybu zboží bylo třeba vyvinout účinný systém společné ochrany před nákazami zvířat a nakaženými živočišnými produkty při dovozu ze třetích států. Samozřejmě bylo třeba také nahradit stávající kontroly při tranzitech zvířat mezi jednotlivými členskými státy, které se dříve realizovaly na vnitřních národních hranicích jiným systémem.38 Prameny obsahující právní úpravu veterinární péče v Evropské unii můţeme rozdělit do dvou úrovní. První úroveň tvoří primární prameny a druhou úrovní jsou prameny sekundární, které převládají. Mezi prameny se řadí také judikatura Soudního dvora EU (do nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy Evropského soudního dvora), která se týká především nakládání s hospodářskými zvířaty. V EU se v souvislosti s veterinární péčí objevuje zásada „od vidlí po vidličku“, která vyjadřuje sledování procesu od chovu zvířat aţ po distribuci ţivočišných produktů spotřebiteli. Naprostá většina všech předpisů společného veterinárního práva se týká zákazů, jiných opatření a kontrol při dovozech a vývozech jak ze třetích států, tak v rámci Společenství. Prioritou je předcházení vzniku nákazových situací, zabránění šíření

38

Damohorský. M., Smolek, M., cit. Zemědělské právo - Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 58.

30



nákaz a ochrana zdraví. Dalším velmi důležitým úkolem těchto norem je ochrana hospodářské soutěže.39 Smlouva o fungování Evropské unie je primárním pramenem, který ve svém článku 13 uvádí, ţe při stanovování a provádění politik Unie v oblastech zemědělství, rybolovu, dopravy, vnitřního trhu, výzkumu a technologického rozvoje a vesmíru zohledňují Unie a členské státy plně poţadavky na dobré ţivotní podmínky zvířat jako vnímajících bytostí; přitom zohlední právní nebo správní předpisy a zvyklosti členských států spojené zejména s náboţenskými obřady, kulturními tradicemi a regionálním dědictvím. Tento článek lze jistě přivítat jako pokrok ve věci ochrany zvířat na unijní úrovni, na druhou stranu však věta za středníkem sílu tohoto ustanovení poněkud relativizuje.40 Smlouva o fungování Evropské unie v článku 38 aţ 44 upravuje zemědělství a rybolov. V článku 38 v odst. 1 je uvedeno, ţe Unie vymezuje a provádí společnou zemědělskou politiku a z ní vyplývající veterinární politiku. Podle článku 39 odst. 1 je cílem společné zemědělské politiky: - zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské výroby a optimálního vyuţití výrobních činitelů, zejména pracovní síly; - zajistit tak odpovídající ţivotní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství; - stabilizovat trhy; - zajistit plynulé zásobování; - zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny. K dosaţení cílů vymezených v článku 39 odst. 1 je zřízena společná organizace zemědělských trhů, která má jednu ze tří forem, a to společná pravidla hospodářské

39


40


31



soutěţe, povinnou koordinaci různých vnitrostátních systémů organizace trhu nebo evropskou organizaci trhu. Smlouva o fungování Evropské unie uvádí, ţe společná organizace trhů můţe zahrnovat veškerá opatření potřebná k dosaţení cílů stanovených v článku 39, zejména regulaci cen, subvencování výroby i odbytu různých produktů, skladovací a překlenovací opatření a společné mechanismy pro stabilizaci dovozu nebo vývozu. Úkolem společné organizace trhů je omezení se na dosaţení cílů uvedených v článku 39 a vyloučení jakoukoli diskriminaci mezi výrobci nebo spotřebiteli uvnitř EU. Dílčí otázky týkající se veterinární péče upravuje kapitola Veřejné zdraví.41 Smlouva o fungování Evropské unie v článku 168 deklaruje vysoký stupeň ochrany lidského zdraví při vymezení a provádění všech politik a činností Evropské unie. Činnost EU je zaměřena na zlepšování veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování příčin ohroţení lidského zdraví. Tento článek dává pravomoc Evropskému parlamentu a Radě v případech opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví. V těchto případech se legislativní

návrhy

přijímají

postupem

spolurozhodování.

Následující

článek

169 Smlouvy o fungování Evropské unie upravuje ochranu spotřebitelů, kdy je spotřebitelům poskytnuta vyšší úroveň ochrany tím, ţe EU přispívá k ochraně jejich

zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakoţ i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdruţovat se k ochraně svých zájmů. Články 168 a 169 poskytují základ pro přijímání opatření na zajištění bezpečnosti potravin v rámci EU. V Amsterodamské úmluvě je obsaţen Protokol o ochraně a zajištění dobrých životních podmínek pro zvířata, který byl vytvořen speciálně ke zlepšení ochrany a ohledu k pohodě zvířat a citlivých tvorů. Protokol uznává zvířata za cítící bytosti a ukládá členským státům povinnost věnovat ochraně zvířat plnou pozornost. Protokol se stal základem pro rozvoj politiky a právní úpravy pohody zvířat v EU.

41


32



Sekundární prameny v rámci EU představují nařízení, směrnice, doporučení, rozhodnutí, usnesení. Nyní existuje vysoký počet norem sekundárního práva v oblasti veterinární péče. Přestože je úprava veterinárního práva Evropské unie tak rozsáhlá, nenašli bychom v tomto právu něco jako rámcový veterinární zákon.42 Proto je úprava veterinární péče ponechána na vnitrostátních právních předpisech jednotlivých členských států EU. Sekundárním pramenem je například nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 998/2003/ES ze dne 26. května 2003, o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS. Z odůvodnění nařízení vyplývá, že bylo nezbytné sladit veterinární podmínky pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu mezi členskými státy a ze třetích zemí a tohoto cíle lze dosáhnou pouze prostřednictvím přijatých na úrovni Společenství.43 Nařízení stanoví veterinární podmínky pro neobchodní přesuny mezi členskými státy EU nebo ze třetích zemí zvířat v zájmovém chovu. Jedná se o tři skupiny druhů zvířat uvedených v jednotlivých částech, které jsou nařízením odlišně ošetřeny: - část A psi a kočky, - část B fretky a - část C bezobratlí - s výjimkou včel a korýšů; okrasné tropické ryby, obojţivelníci; plazi; ptáci,44 savci - hlodavci a králíci domácí.

42

Damohorský. M., Smolek, M., cit. Zemědělské právo - Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str.

58. 43

Stejskal, V., cit. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost: právní stav k 1.1.2006, Linde, 1. vydání, Praha 2006, str. 322- 323.

44

Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 998/2003/ES, o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS, se nevztahuje na drůbeţ, problematika drůbeţe je samostatně upravena v směrnici Rady č. 90/539/EHS ze dne 15. října 1990, o veterinárních podmínkách pro obchod s drůbeţí a násadovými vejci uvnitř Společenství a jejich dovoz ze třetích zem, a směrnicí Rady č. 92/65/EHS ze dne 13. července 1992, o veterinárních předpisech pro obchod se zvířaty, spermatem, vajíčky a embryi uvnitř Společenství a jejich dovoz do Společenství, pokud se na ně nevztahují zvláštní veterinární předpisy Společenství uvedené v příloze A oddíle I. směrnice č. 90/425/EHS.

33



Dále nařízení stanoví pravidla pro kontroly těchto přesunů. Zvíře v zájmovém chovu,45 které je přesunováno mezi členskými státy EU či je dováţeno ze třetí země na území EU, musí být označené čitelným tetováním nebo mikročipem. Tetování provádí poradce chovu nebo soukromý veterinární lékař a je jako způsob označení pro cestování se zvířetem pouţitelné do dne 2. července 2011. Po tomto datu musí být zvíře označeno pouze mikročipem, které splňující ISO normy pro mikročipy a čtecí zařízení - ISO 11784 a ISO 11785. Další podmínkou pro přesun či dovoz zvířete je pas zvířete v zájmovém chovu.46 Pas je jednotným dokladem platným ve všech členských státech EU, který je označen kódem země a pořadovým číslem. Zvíře také musí být očkováno proti vzteklině od 3 měsíců stáří, kdy toto opatření má slouţit k ochraně lidského zdraví. Během posledních deseti let se situace ve výskytu vztekliny na celém Společenství výrazně zlepšila poté, co byly provedeny programy orálního očkování lišek obecných (Vulpes vulpes) v regionech postižených epidemií vztekliny lišek, která sužuje severovýchodní Evropu od 60. let 20. století.47 Pokud orgán odpovědný za kontrolu zjistí, ţe zvíře nesplňuje poţadavky stanovené v tomto nařízení, rozhodne příslušný orgán po konzultaci s úředním veterinárním lékařem, ţe odešle zvíře zpět do země původu, zvíře izoluje pod úřední kontrolou na náklady majitele nebo fyzické osoby, která je za něj odpovědná, po dobu nezbytnou pro splnění veterinárních poţadavků, nebo zvíře usmrtí bez finanční náhrady, pokud jeho zpětné odeslání nebo izolace v karanténě nejsou moţné. Členské státy zajistí, aby zvířata, jimž nebyl povolen vstup na území Společenství, byla až do opětovného odeslání nebo do jakéhokoliv jiného správního rozhodnutí ustájena pod úřední kontrolou.48 Ochranu zvířat během přepravy, oblast působnosti, definice a obecné podmínky pro přepravu zvířat upravuje nařízení Rady č. 1/2005/ES, o ochraně zvířat během

45

Jedná se o psa, kočku či fretku

46

Viz příloha č. III- VI.

47


48


34



přepravy a souvisejících činností a o změně směrnic 64/432/EHS a 93/119/ES a nařízení (ES) č. 1255/97, ze dne 22. prosince 2004, které se vztahuje na přepravu ţivých obratlovců prováděnou v rámci Evropské unie, včetně zvláštních kontrol, které provádějí úředníci u zásilek, které vstupují na celní území Evropské unie nebo je opouštějí. Nařízení se nevztahuje na přepravu zvířat neuskutečňující se v souvislosti s hospodářskou činností, ani na přepravu zvířat přímo k veterinárnímu lékaři nebo na veterinární kliniku a zpět podle pokynů veterinárního lékaře. Nařízení nebrání přísnějším vnitrostátním opatřením ke zlepšení životních podmínek zvířat během přepravy, která se uskutečňuje výhradně na území členského státu, nebo během námořní přepravy, která je zahájena na území členského státu.49 V Evropské unii existují speciální informační systémy, které slouţí k ochraně zdraví zvířat a občanů EU. Informace v oblasti veterinární péče ve Společenství a jejich účinná výměna jsou po odstranění vnitřních hranic EU nezbytným předpokladem pro ochranu zdraví nejenom zvířat, ale hlavně občanů Unie. Společenství proto vytvořilo několik systémů informačních sítí, aby zvýšilo jejich dostupnost a zejména rychlost jejich výměny.50 Jedním z těchto systémů je ADNS (Animal Disease Notification Systém), který byl vytvořený směrnicí Rady č. 82/894/EHS o hlášení chorob zvířat ve Společenství ze dne 21. prosince 1982. Dalším systémem ve veterinární oblasti v Evropské unii je systém obchodu a kontroly mající zkratku TRACES (Trade Control and Expert System), který byl zaveden rozhodnutím Komise č. 04/292/ES ze dne 30. března 2004. Do systému TRACES byly zahrnuty předešlé dva systémy SHIFT (System for the Harmonisation of Imports at the Frontiers from Third Countries) a ANIMO (Animal Movement Control Systém), systém kontroly pohybu zvířat.

49


50


35



4.3. Institucionální zajištění veterinární péče v EU Institucionální zajištění veterinární péče v EU je na nejvyšší úrovni rozděleno mezi Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Evropský parlament, Soudní dvůr EU a Evropský účetní dvůr. Rada EU, Evropská komise a Evropský parlament přijímá právní akty týkající se veterinární péče. Evropská komise předkládá návrhy evropských právních předpisů a provádí politiku EU a rozděluje finanční prostředky. Dalším jejím úkolem je hájení zájmů EU jako celku a dohlíţení nad dodrţováním evropských úmluv členskými státy. Evropská komise se člení na generální ředitelství, mezi které jsou rozděleny jednotlivé úkoly. Jedním z generálních ředitelstvích Evropské komise je Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele (European Commission Directorate Generals for Health and Consumer Protection), které má za úkol ochranu a zlepšování lidského zdraví, zajištění bezpečnosti a zdravotní prospěšnosti potravin, ochranu zdraví zvířat a rostlin, jakoţ i o podporu humánního zacházení se zvířaty a posílení postavení spotřebitelů. Stálý výbor pro potravní řetězec a zdraví zvířat (Standing Committee on the Food Chain and Animal Health, SCFCAH) nahradil nařízením č. 178/2002 předešlý Stálý veterinární výbor, Stálý výbor pro potraviny a Stálý výbor pro výţivu zvířat. SCFCAH napomáhá Komisi při tvorbě opatření, která se týkají bezpečnosti potravin. Výbor je rozdělen do osmi sekcí, kam patří všeobecné potravinové právo, biologická bezpečnost potravinového řetězce, toxikologická bezpečnost potravinového řetězce, kontroly a dovozní podmínky, výţiva zvířat, geneticky modifikované potraviny a krmivo a riziko pro ţivotní prostředí, zdraví zvířat a pohoda zvířat a fytofarmaceutika. SCFCAH zahrnuje oblast potravního řetězce, který se označuje „od vidlí po vidličku“. Toto označení pokrývá bezpečnost potravin a krmiv, zdraví zvířat, pohodu zvířat a zdraví rostlin. Komise předkládá návrhy sekundárních právních aktů Výboru a ten se k nim vyjadřuje. Výsledné stanovisku SCFCAH je kladné, záporné nebo se Výbor návrhem nezabývá. Pokud stanovisko Výboru není kladné, Komise nemůţe přijmout opatření. Vydal-li SCFCAH záporné stanovisko k návrhu nebo by se návrhem nezabýval, o návrhu rozhoduje Rada, která přijímá rozhodnutí většinou hlasů. Potravinový a veterinární úřad (Food and Veterinary Office, FVO) se sídlem v irském městě Grange sleduje hygienou a kvalitu potravin, veterinární a fytosanitární 36



legislativou v členských státech EU a dováţejících třetích států do EU. Úkolem FVO je prosazování efektivních kontrolních systémů a rozvíjení politiky EU v bezpečnosti a kvalitě potravin. Kontroly FVO provádí formou návštěv v provozovnách, odborných laboratořích a příslušných kompetentních organizacích dozoru.

4.4. Ptačí chřipka Ptačí chřipka neboli aviární influenza je nakaţlivé onemocnění způsobené chřipkovým virem typu A, které primárně infikuje ptáky. Ptačí chřipka byla prvně identifikována v roce 1878 v Itálii. Virus byl poprvé izolován z ptáků, konkrétně z rybáka obecného, v Jiţní Africe v roce 1961. Avšak ani v Evropě není „klasická ptačí chřipka nějakou zcela neznámou, neobvyklou či „exotickou“, byť doposud nikoliv zoonotickou (!) chorobou zvířat: např. v r. 1999, kdy v Asii vrcholila hongkongská ptačí chřipka, probíhala v Itálii ze zjevných důvodů nepříliš medializovaná enzootie aviární influenzy.51 Nejznámějším a nejsledovanějším typem ptačí chřipky na přelomu 2. a 3. tisíciletí je onemocnění způsobované virem H5N1, které se dokáţe velmi rychle šířit mezi ptáky a má schopnost infikovat člověka. Vir H5N1 se do Evropy rozšířil z Asie a výskyt byl nejprve potvrzen v Turecku, Rumunsku a v evropské části Ruska v roce 2005. V roce 2006 byl virus zaznamenán u volně ţijících ptáků v několika státech jiţní, východní a střední Evropy. Přirozeným rezervoárem ptačí chřipky jsou nejčastěji divoké kachny, které jsou rovněţ i nejodolnější vůči tomuto onemocnění. Domácí drůbeţ, včetně kuřat a krůt, je obzvlášť vnímavá a rychle postiţitelná ptačí chřipkou. Postiţená zvířata mají dýchací potíţe, trpí ztrátou chuti a masivně hynou v průběhu 1 - 2 dnů. Pták nakaţený virem H5N1 jej šíří ve slinách, nosních sekrecích a v trusu. Ptačí chřipka se dále šíří mezi vnímavým ptactvem tím, ţe dojde ke kontaktu s kontaminovanými sekrety. K nákaze lidí obvykle dochází při kontaktu s nakaţenou drůbeţí nebo s kontaminovanými povrchy. Podobně jako běţná chřipka, i ptačí chřipka

51

Zástěrová, J., cit. Komunitární právní ochrana před zoonózami (se zvláštním zřetelem na tzv. ptačí chřipku), České právo ţivotního prostředí č. 3/2004 (13), str. 40.

37



začíná u člověka bolestí v krku, horečkou, nebo kašlem. Následkem je virový zánět plic a syndrom těţké dechové nedostatečnosti. Neléčená ptačí chřipka můţe u nakaţeného končit smrtí. A právě spojení ptačího a lidského viru se odborníci obávají nejvíce: z tohoto spojení by totiž mohl vzniknou zcela nový a nesrovnatelně virulentnější kmen chřipkového viru, jenž by masově zabíjel jako ptačí a šířil by se podobně snadno jako lidský, tedy vzájemným kontaktem. Přímá infekce mezi lidmi prozatím seriózně vědecky prokázána nebyla, naštěstí, neboť relevantní ochrana před takto vzniklým virem prozatím neexistuje.52 Virus cirkuluje mezi ptactvem celosvětově. První záchyt viru H5N1 na území České republiky byl potvrzen dne 27. března 2006 u uhynulé labutě, která byla nalezena obci Hluboká nad Vltavou. Jednalo se o nález ojedinělého uhynulého kusu. V České republice byl potvrzen výskyt ptačí chřipky u volně ţijících ptáků v 15 případech. Místem nálezu ve většině případů byly jiţní Čechy. Na území České republiky byla aviární influenza naposledy zaznamenána v chovech drůbeţe v roce 2007 v obcích Tisová, Nořín, Netřeby a Choceň.53 Dne 24. února 2009 potvrdila Národní referenční laboratoř první případ nízce patogenní ptačí chřipky v chovu v okrese Hodonín. Ţádný z ptáků nevykazoval klinické příznaky onemocnění, avšak byl potvrzen subtyp H7N9 u jednoho hejna husí. V této souvislosti byla vydána mimořádná veterinární opatření, stanoveno ohnisko a vymezeno další pásmo s omezením o poloměru 1 km kolem ohniska. Pozitivní hejno, které čítalo 679 kusů bylo utraceno dne 25. února 2009 a ohnisko bylo vyčištěno a vydezinfikováno. Důleţitou úlohu v této oblasti hraje směrnice Rady 2005/94/ES o opatřeních Společenství pro tlumení influenzy ptáků a o zrušení směrnice č. 92/40/EHS (dále jen „směrnice o tlumení influenzy ptáků“) ze dne 20. prosince 2005. Směrnice o tlumení influenzy ptáků nahradila a zrušila předešlou směrnici č. 92/40/EHS, která byla aplikovatelná pouze na případy ptačí chřipky u drůbeţe. Směrnice stanovila, ţe v případě zjištění ptačí chřipky i u jiných druhů ptáků, stát dotčený epidemií musel uvědomit Komisi o opatřeních, která přijme k eliminaci ptačí chřipky. V českém

52

Zástěrová, J., cit. Komunitární právní ochrana před zoonózami (se zvláštním zřetelem na tzv. ptačí chřipku), České právo ţivotního prostředí č. 3/2004 (13), str. 41 - 40.

53

Blíţe na: http://www.svscr.cz.

38



právním řádu je směrnice o tlumení influenzy ptáků zapracována vyhláškou č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy. Směrnice o tlumení influenzy ptáků se vztahuje na drůbeţ a jiného ptactvo chované v zajetí. Směrnice o tlumení influenzy ptáků stanoví podle článku 1 určitá preventivní opatření zaměřená na dozor nad influenzou ptáků a její včasnou detekci a na zvyšování povědomí a připravenosti příslušných orgánů a chovatelské komunity ohledně rizik této nákazy, dále stanoví minimální opatření pro tlumení, která je třeba pouţít v případě vzplanutí nákazy influenzou ptáků u drůbeţe nebo jiného ptactva chovaného v zajetí a v případě včasného zjištění moţného šíření virů influenzy ptáků na savce, a jiná podpůrná opatření s cílem zabránit šíření virů influenzy ptačího původu na jiné druhy. V případě, ţe členský stát zjistí vzplanutí nákazy zvířat, oznámí tuto informaci Evropské komisi. Hlášení nákazy podléhá právnímu reţimu stanoveném jiţ zmiňovanou směrnicí Rady č. 82/894/EHS ze dne 21. prosince 1982 týkající se hlášení nákaz zvířat ve Společenství, ve znění pozdějších právních předpisů, která stanoví podmínky hlášení taxativně vypočtených nákaz specifikovaných v Příloze 1.

4.5. Shrnutí V rámci EU neexistuje předpis, který by komplexně upravoval veterinární péči a problematika veterinární péče je roztříštěna do velkého počtu sekundárních předpisů. Z tohoto důvodu by bylo dobré, kdyby se vytvořil jeden dokument, který by souhrnně a systematicky zakotvoval pravidla veterinární péče platící v Evropské unii. Výhodu stávající unijní úpravy spatřuji v tom, ţe v rámci celé Evropské unie jsou dodrţována jednotná či takřka totoţná pravidla týkající se zdraví zvířat a ochrany před šířením nakaţlivých chorob; a tím tato harmonizace poskytuje občanům EU ochranu před nebezpečím veterinárního původu. Na úrovni primárních pramenů je nejdůleţitější Smlouva o fungování Evropské unie, která ve své hlavě III. upravuje zemědělství a rybolov. Institucionální zajištění veterinární péče v EU představuje například Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele nebo Stálý výbor pro potravní řetězec a zdraví. Výskyt ptačí chřipky v Evropě měl za následek přijetí směrnice Rady

39



2005/94/ES, o opatřeních Společenství pro tlumení influenzy ptáků a o zrušení směrnice č. 92/40/EHS ze dne 20. prosince 2005.

40


Právní úprava veterinární péče v ČR

5. Právní úprava veterinární péče v ČR

5.1. Obecná úprava veterinární péče v ČR Právní úprava veterinární péče je součástí zemědělského práva. Předmětem zemědělského práva je úprava právních vztahů v zemědělství a souvisejících lidských činností (potravinářství, myslivosti, rybářství, lesnictví atd.), a to tak, aby byly právem podporovány, popř. zajišťovány jeho hlavní funkce.54 Zemědělské právo se dělí na dvě část; první částí je část obecná, která upravuje předmět, systém, funkci, právní vztahy, prameny, instituty a institucionální zajištění zemědělského práva, druhá část se pak věnuje jednotlivým okruhům právní úpravy, kam spadá rostlinná výroba, ţivočišná výroba (její součástí je veterinární péče), ochrana půd, problematika hnojiv, chemických látek, geneticky modifikovaných organismů, potravinářství, myslivosti, rybářství, včelařství a ekologického zemědělství. Úprava veterinární péče v právním řádu České republiky je komplexně zakotvena v zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů a na něho navazujících prováděcích předpisech. Dalším zákonem, který je významný pro oblast veterinární péče, je zákon č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky. Úpravu veterinární péče nalezneme i v jiných zákonech,55 ve kterých jsou upraveny specifické otázky, které souvisí s veterinární péčí.

5.2. Veterinární zákon 5.2.1. Rozbor veterinárního zákona Stěţejní úprava veterinární péče ve vnitrostátním právním řádu České republiky se nachází v zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů (dále jen „veterinární zákon“), který nabyl účinnosti dne 28. září 1999. Veterinární

54

Damohorský, M., Smolek, M.: Zemědělské právo - Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 11.

55

Viz příloha č. I.

41



zákon nahradil předešlý zákon č. 87/1987 Sb., o veterinární péči, a zákon České národní rady č. 108/1987 Sb., o působnosti orgánů veterinární péče . Přijetí nového veterinárního zákona si kladlo za cíl upravit komplexně ochranu zvířat, lidí a ţivotního prostředí. Dalším poţadavkem bylo také harmonizovat český právní řád s právem EU. Proto při přípravě nového veterinárního zákona byl brán ohled na soubor předpisů, které jsou uvedeny v Bílé knize,56 v části nazvané veterinární legislativa. Nový veterinární zákon zohledňuje změny, které nastaly ve vývoji vlastnických a hospodářských vztahů po roce 1989, kdy před rokem 1989 převaţovaly státní a druţstevní organizace, které se zabývaly zemědělskou a potravinářskou výrobou. V 90. letech 20. století vznikaly nové soukromé veterinární praxe a nahradily jednotnou veterinární sluţbu, proto jedním z hlavních úkolů veterinárního zákona je sladit poţadavky veterinární péče s veřejným zájmem ochrany zdraví zvířat a lidí a ochrany ţivotního prostředí s podnikatelskou činností a odpovědností. Veterinární zákon oproti staré právní úpravě z roku 1987 nově zavádí ve svém ustanovení § 4 povinnost chovatelů zajistit pravidelné očkování psů. Dále veterinární zákon zjednodušuje veterinární podmínky pro přemisťování zvířat, zpřesňuje seznam nebezpečných nákaz a postup chovatelů, soukromých veterinárních lékařů a orgánů státní správy při podezření z výskytu či při výskytu nebezpečné nákazy v místě. Veterinární zákon je proveden řadou vyhlášek, člení se do šesti částí a má šest příloh. Veterinární zákon byl několikrát novelizován. Mezi nejdůleţitější novely patří ty, které měly za úkol harmonizovat českou právní úpravu s právem ES. Jedna z novel účinná ode dne 1.čevence 2003 a harmonizující české veterinární právo s právními předpisy Evropského společenství byla provedena zákonem č. 131/2003 Sb., o změně veterinárního zákona a některých dalších předpisů, si kladla za úkol dosáhnou souladu české právní úpravy především s řadou směrnic Rady ES. Novela pozměnila ustanovení § 1 veterinárního zákona o předmětu úpravy veterinární péče tak, ţe nově zavedla

56

Bíla kniha byla součástí strategie pro přípravu vstupu přidruţených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Evropské unie, která byla oficiálně přijata na červnovém summitu EU v roce 1995 v Cannes. Bílá kniha vymezovala pro budoucí adepty EU hlavní kroky a navrhovala, v jakém sledu by se měla legislativa sbliţovat.

42



soulad veterinárního zákona s právem Evropského společenství na stanovení poţadavků veterinární péče. Novela zavedla změny v oblasti povinností chovatelů, právní regulaci veterinárních podmínek obchodování se zvířaty a ţivočišnými produkty s členskými státy EU, dovozu zvířat a ţivočišných produktů ze třetích zemí. Dále definuje náhrady nákladů a ztrát v souvislosti s nebezpečnými nákazami.

5.2.2. Pojem veterinární péče a pojmy související Pojem veterinární péče podle ustanovení § 2 veterinárního zákona zahrnuje : - péči o zdraví zvířat a jeho ochranu, zejména předcházení vzniku a šíření onemocnění přenosných přímo nebo nepřímo mezi zvířaty vnímavých druhů a jiných onemocnění zvířat a jejich zdolávání, ochranu zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka, - péči o zdravotní nezávadnost ţivočišných produktů a krmiv a ochranu zdraví lidí před jeho poškozením nebo ohroţením ţivočišnými produkty, - ochranu území České republiky před zavlečením nákaz zvířat a nemocí přenosných ze zvířat na člověka a před dovozem zdravotně závadných ţivočišných produktů a krmiv ze zahraničí, - ochranu ţivotního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s chovem zvířat, výrobou a zpracováním ţivočišných produktů, jakoţ i ochranu zvířat a jejich produkce před riziky ze znečištěného ţivotního prostředí, - veterinární asanaci, - dozor nad dodrţováním povinností a poţadavků stanovených k zajištění těchto úkolů veterinárním zákonem, zvláštními právními předpisy a předpisy Evropského společenství. Pojem veterinární péče byl upraven i velmi podobně v předešlém veterinárním zákoně. Nově byl pod pojem veterinární péče zahrnut veterinární dozor a naopak z definice veterinární péče byla vypuštěna péče o zdravotní a dietetickou nezávadnost krmiv, kterou upravuje zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech.

43



Pojem veterinární péče souvisí s pojmem veterinární lékařství. Veterinární lékařství je vědní obor zabývající se zdravotní problematikou, léčbou nemocí a jejich prevencí u domácích a volně ţijících zvířat. Jeho úkolem je ochrana a zlepšování zdraví a pohody zvířat a téţ i ochrana zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka. Veterinární zákon vymezuje i další pojmy, jejichţ definice vychází z pouţívání a výkladu těchto pojmů v dokumentech EU a mezinárodních organizací působících v oblasti zdraví lidí a zvířat. Mezi tyto pojmy, které upravuje veterinární zákon v ustanovení § 3, patří například chovatel, hospodářská zvířata, svod zvířat, karanténa, nákazová situace, živočišné produkty atd. Chovatelem je kaţdý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drţí, anebo je pověřen se o ně starat, a to buď za úplatu či bezúplatně, trvale či přechodně. Pojem chovatele také definuje v ustanovení § 3 zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a to tak ţe chovatelem je kaţdá právnická nebo fyzická osoba, která drţí nebo chová zvíře nebo zvířata, trvale nebo dočasně, přemisťuje zvíře, nebo obchoduje se zvířaty, provozuje jatka, útulky, záchranné stanice, hotely a penziony pro zvířata nebo zoologické zahrady, provádí pokusy na zvířeti nebo zvířatech anebo pořádá jejich veřejná vystoupení. Tato definice je oproti definici ve veterinárním zákoně podrobnější. Hospodářskými zvířaty se rozumí zvířata vyuţívaná převáţně k chovu, výkrmu, práci a jiným hospodářským účelům, zejména skot, prasata, ovce, kozy, koně, osli a jejich kříţenci, drůbeţ, běţci, králíci, koţešinová zvířata, zvěř ve farmovém chovu, ryby a jiní vodní ţivočichové a včely. Svod zvířat je soustředění zvířat různých chovatelů na určeném místě a k určenému účelu. Jedná se zejména o trh se zvířaty, výstava nebo přehlídka zvířat, výkonnostní zkoušky a chovatelské soutěţe. Karanténa je dočasné, provozně a místně oddělené umístění zvířat podezřelých z nákazy zvířat nebo zvířat podezřelých z nakaţení, v jehoţ průběhu se provádějí preventivní, diagnostické, popřípadě i léčebné úkony k ochraně před zavlečením nebo šířením nákaz zvířat. Nákazová situace je výskyt nákazy na určitém území nebo v určitém hospodářství. Živočišnými produkty se rozumí suroviny ţivočišného původu, a to všechny části těl zvířat, zejména maso, vnitřnosti, tuky, kůţe, kosti, krev, ţlázy s vnitřní sekrecí, rohy, parohy, paznehty, kopyta, vlna, srst, peří, také mléko, vejce, med a včelí vosk, jakoţ i výrobky z těchto surovin, které jsou určeny k výţivě lidí a zvířat.

44



5.2.3. Vybrané prováděcí předpisy Veterinární zákon je proveden řadou vyhlášek. Jedním z prováděcích předpisů veterinárního zákona je vyhláška Ministerstva zemědělství č. 610/2004 Sb., o označování a pasech psů, koček a fretek v zájmovém chovu při jejich neobchodních přesunech a o změně vyhlášky č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, která nabyla účinnosti dne 7. prosince 2004. Výše uvedená vyhláška slouţí k provedení ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) veterinárního zákona, kde se uvádí, ţe chovatel je povinen zajistit, aby byli psi, kočky a fretky v zájmovém chovu, pokud jsou přemísťováni mezi členskými státy k neobchodním účelům, označeni stanoveným způsobem a provázeni dokladem, který obsahuje údaje umoţňující zjištění totoţnosti zvířete a kontrolu jeho stavu, a který byl vydán veterinárním lékařem schváleným pro tuto činnost; evidenci těchto pasů vede Komora veterinárních lékařů České republiky. Schválení soukromého veterinárního lékaře můţe být pozastaveno nebo odejmuto, jestliţe tento lékař vydal pas s prokazatelně nepravdivými údaji, anebo v rozporu s podmínkami stanovenými tímto zákonem nebo předpisy Evropské unie. Prováděcí právní předpis upraví podrobněji označování psů, koček a fretek v zájmovém chovu, přidělování identifikačních prostředků a stanoví náleţitosti, způsob vydávání a číslování pasů, vedení jejich evidence, údaje, které musí pas obsahovat, a jeho vzor. Předmětem úpravy ve vyhlášce je označování psů, koček a fretek v zájmovém chovu při jejich neobchodních přesunech. Označení provádí stanoveným způsobem obvykle soukromý veterinární lékař. Označením je tetování nebo elektronický čip. Vyhláška také stanoví způsob vydávání pasů zvířat veterinárními lékaři a číslování pasů v zájmovém chovu osobou pověřenou Ministerstvem zemědělství. Vedení evidence pasů zvířat v zájmovém chovu je svěřena schváleným veterinárním lékařům. Vyhláška ve své příloze stanoví vzor pasu zvířete v zájmovém chovu. V rámci Evropské unie bylo pouţívání pasů psů, koček a fretek v zájmovém chovu zavedeno ode dne 1. října 2004. Tato povinnost se vztahuje na uvedené tři skupiny zvířat z toho důvodu, ţe jsou náchylná na onemocnění vzteklinou. Pasy zvířat vychází z jiţ uvedeného nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 998/2003/ES, o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat

45



v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS. Pas má jednotnou podobu ve všech členských státech EU. Kaţdý pas je označen kódem země57 a pořadovým číslem. Další dvě vyhlášky, které provádí veterinární zákon, jsou vyhláška Ministerstva zemědělství č. 289/2007 Sb., o veterinárních a hygienických požadavcích na živočišné produkty, které nejsou upraveny přímo použitelnými předpisy Evropských společenství, a vyhláška č. 128/2009 Sb., o přizpůsobení veterinárních a hygienických požadavků pro některé potravinářské podniky, v nichž se zachází se živočišnými produkty, která slouţí k provedení ustanovení § 21 odst. 14, § 22 odst. 2 a § 24 odst. 2 veterinárního zákona a nabyla účinnosti dne 30. května 2009. Vyhláška č. 289/2007 Sb. slouţí k provedené ustanovení § 24 odst. 2 písm. a), § 27a odst. 5 a § 27b odst. 7 písm. a), b) a c) veterinárního zákona a nabyla účinnosti dne 23. listopadu 2007. Zajímavostí je, ţe první vyhláška č. 289/2007 Sb. mimo jiné umoţňuje prodej syrového tepelně neošetřeného mléka. Chovatel můţe prodávat se souhlasem příslušné krajské veterinární správy malé mnoţství syrového, mlékárensky neošetřeného mléka a syrové smetany přímo v místě výroby spotřebiteli, a to i pomocí mléčného automatu. Vyhláška nestanoví mnoţství syrového mléka, které můţe prvovýrobce celkově prodat. Druhou moţností je syrové mléko nabízet v maloobchodním prodeji při splnění podmínek stanovených vyhláškou č.128/2009 Sb. Tato vyhláška č.128/2009 Sb. se vztahuje na chovatele, kteří provozují maloobchodní prodejnu. Mléčný automat můţe být umístěn v této maloobchodní prodejně nebo můţe být sám o sobě registrovaným maloobchodním zařízením. Tak lze dodávat syrové, tepelně neošetřené mléko od zvířat z vlastního chovu nebo mléčné výrobky z tohoto mléka i jinému maloobchodnímu zařízení. Tento prodej je omezen denním zpracováním maximálně 500 litrů kravského, 100 litrů kozího nebo 50 litrů ovčího mléka a mnoţství tak dodávaného mléka a mléčných výrobků nesmí překročit týdně 35 % produkce zpracovaného mléka a výrobků z něj. V reţimu obou vyhlášek je však nezbytné dodrţovat veterinární a hygienické poţadavky, kterými jsou například mikrobiologické vyšetření vzorků mléka určeného pro mléčné automaty, a zároveň viditelné umístění nápisu „Syrové mléko, před pouţitím převařit“ na automat. V důsledku rozdílného

57

Pro Českou republiku v pase zvířete platí kód země CZ.

46



technologického a technického řešení mléčných automatů je také nutné nastavovat podmínky provozování těchto automatů individuálně. Dalším vybraným prováděcím předpisem je vyhláška Ministerstva zemědělství č. 291/2003 Sb., o zákazu podávání některých látek zvířatům, jejichž produkty jsou určeny k výživě lidí, a o sledování (monitoringu) přítomnosti nepovolených látek, reziduí a látek kontaminujících, pro něž by živočišné produkty mohly být škodlivé pro zdraví lidí, u zvířat a v jejich produktech. Vyhláška upravuje látky, které se nesmí podávat zvířatům všech druhů, látky, které se nesmí podávat hospodářským zvířatům a látky, které se nesmí podávat ţivočichům vodního hospodářství.

5.2.4. Související právní předpisy Veterinární zákon souvisí s mnoha právními předpisy, mezi které patří zákony, vyhlášky a nařízení. Tyto předpisy upravují problematiku potravin, krmiv, rostlinolékařské péče, rybářství, myslivosti, ochranu zvířat proti týrání, ochranu ţivotního prostředí, ochranu zdraví lidí, problematiku odpadů, obalů, chemických látek, přepravu, šlechtění a plemenitbu, ochranu přírody a krajiny, znalectví a tlumočnictví. Mezi nejdůleţitější zákony patří zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který je v českém právním řádu základním zákonem upravujícím ochranu zvířat před špatným zacházením, poškozováním jejich zdraví a bezdůvodným usmrcením v důsledku lidského jednání, a kde je základním cílem zákona snaha, aby se šetrně zacházelo se zvířaty.58 Veterinární legislativa platila v České republice mnohem dříve, než byl přijat zákon na ochranu zvířat, a do určité míry jej v oblasti ochrany zvířat předcházela.59 Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, se také dotýká oblasti veterinární péče. Stanoví podmínky pro chov a lov zvěře, pro její vývoz a dovoz a zachování v přírodě. Podobná problematika je upravena i v zákoně č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráţi, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, kde je upraven chov, lov a ochrana ryb a vodních

58

Podrobněji viz Prchalová, J.: Právní ochrana zvířat, Linde Praha 2009, str. 35 a násl.

59

Prchalová, J., cit. Právní ochrana zvířat, Linde Praha 2009, str. 161.

47



organismů. Dalšími souvisejícími zákony jsou zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, ale i zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Český právní řád obsahuje široké mnoţství vyhlášek, které se dotýkají veterinární právní úpravy. S veterinární péčí souvisí i poměrně nově účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2009. Životní prostředí vytváří přirozené podmínky existence člověka, zvířat, rostlin i dalších organizmů a je jejich základním životním prostorem a předpokladem jejich dalšího vývoje.60 Konkrétní skutkové podstaty týkající se veterinární péče nalezneme v osmé hlavě nazvané trestné činy proti ţivotnímu prostředí zvláštní části trestního zákoníku. Prvním trestným činem je neoprávněná výroba, drţení a jiné nakládání s léčivy a jinými látkami ovlivňujícími uţitkovost hospodářských zvířat v ustanovení § 305 trestního zákoníku. § 305 poskytuje ochranu před nesprávným používáním nebo zneužíváním léčiv nebo dalších látek u hospodářských zvířat. Chrání tím zdraví zvířat, životní prostředí i samotného člověka (spotřebitele) před nepříznivými vlivy takových látek, včetně jejich nepříznivých vlivů, které se projevují u zvířat a v potravinách živočišného původu.61 Těmito látkami jsou hormonální, antihormonální, protizánětlivé a jiné látky s negativním účinkem. Proto Evropská unie přijala řadu předpisů regulující podávání těchto látek zvířatům a následný dohled nad přítomností těchto látek jak v tělech zvířat, tak v potravinách živočišného původu. Na tyto právní předpisy navazují zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů (veterinární zákon).62

60

Kuchta, J. a kol., cit. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 387.

61

Kuchta, J. a kol., cit. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 405.

62

Kuchta, J. a kol., cit. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 405 - 406.

48



Druhým trestným činem je trestný čin uvedený v ustanovení § 306 trestního zákoníku a pojmenovaný šíření nakaţlivé nemoci zvířat, kdy šíření můţe spočívat v konání i v opomenutí. Ustanovení § 306 trestního zákoníku chrání ţivot a zdraví zvířat i lidí, kdy tato ochrana navazuje na ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a veterinárního zákona. Předmětem útoku, který můţe spáchat kdokoliv ve formě úmyslu či ve formě nedbalosti, jsou zvířata v zájmových chovech, volně ţijící zvířata a hospodářská zvířata. Nakaţlivé nemoci jsou uvedeny v nařízení vlády a mezi tyto nakaţlivé nemoci například patří mor prasat, červenka prasat, mor včelího plodu, vzteklina, slintavka a kulhavka.

5.3. Zdraví zvířat a jeho ochrana Jednu z nejdůležitějších problematik z hlediska ochrany zvířat podle zákona o veterinární péči představuje obecná ochrana zdraví zvířat.63 Prostředí a podmínky, ve kterých zvířata ţijí, stanovená a prováděná preventivní opatření k předcházení vzniku a šíření nebezpečných nákaz mají rozhodující vliv na zdraví zvířat. Ochrana zdraví zvířat (§ 4 a násl.) představuje jednu z nejdůležitějších činností spadající pod pojem veterinární péče. Řádná péče o zdraví zvířat a včasné rozpoznání a odstraňování nákaz má samozřejmě veliký význam také pro zdraví člověka.64 Veterinární poţadavky ve veterinárním zákoně na chov zvířat a povinnosti chovatelů jsou rozdělené do dvou úrovní. První úroveň tvoří povinnosti všech chovatelů. Mezi tyto povinnosti patří chovat zvířata způsobem, v prostředí a podmínkách, které vyţadují jejich biologické potřeby, fyziologické funkce a zdravotní stav, sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim včas poskytnout první pomoc a poţádat o odbornou veterinární pomoc, bránit vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat a plnit povinnosti stanovené veterinárním zákonem nebo na jeho základě k zdolávání těchto nákaz nebo jiných onemocnění zvířat. Důleţitou povinností je také zajištění očkování a pravidelného přeočkování proti vzteklině psů a v zajetí drţených lišek a jezevců. Zavedení povinnosti

63


64

Damohorský, M., Smolek, M.: Zemědělské právo- Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 51.

49



očkování bylo důsledkem značného výskytu vztekliny na celém území České republiky a také nebezpečnosti tohoto onemocnění pro člověka. Druhou úroveň povinností tvoří povinnosti chovatelů hospodářských zvířat a těch, kteří hospodářská zvířata chovají pro účely podnikání s nimi nebo s jejich produkty, a povinnosti chovatele v případě, ţe se jedná o chov ţivočichů pocházející z akvakultury.65 Chovatelé mají zvláštní povinnost v případě vzniku nákazy a při jejím zdoláváním. Právní úprava je obsaţena v ustanovení § 10 an. veterinárního zákona. Veterinární zákon stanoví úkoly orgánů veterinární správy při podezření výskytu nákazy a při výskytu nákazy. Chovatel, jeho zaměstnanci a soukromí veterinární lékaři v případě podezření z výskytu nákazy musí uvědomit neprodleně krajskou veterinární správu. Tuto povinnost mají i ostatní osoby, které přicházejí do styku se zvířaty, ţivočišnými produkty nebo jejich vzorky a které vzhledem ke svému povolání, kvalifikaci a zkušenostem mohou rozpoznat příznaky nasvědčující podezření z výskytu nebezpečné nákazy nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka. Krajská veterinární správa po oznámení nebo v případě, ţe zjistí sama podezření z nákazy, učiní kroky ke zjištění výskytu nákazy. V případě, že se potvrdí výskyt nebezpečné nákazy, nařídí příslušný orgán ochranná a zdolávací opatření.66 Těmito ochrannými a zdolávacími opatřeními zejména jsou vymezení ohniska nákazy a jeho výstraţné označení, zřízení ochranného pásma a pásma dozoru (v případě potřeby i dalšího pásma s omezením), utracení (popřípadě poraţení zvířat nemocných, podle okolností i zvířat podezřelých a vnímavých na nákazu), zničení kontaminovaných krmiv, jiných kontaminovaných materiálů a látek, jakoţ i kontaminovaného zařízení, které nemůţe být dezinfikováno. Další ochranná a zdolávací opatření jsou čištění, dezinfekce, dezinsekce a deratizace prostorů, zařízení a dopravních prostředků, v nichţ jsou drţena nebo přepravována zvířata nemocná nebo zvířata podezřelá a vnímavá na nákazu, zajištění náleţité informovanosti osob v pásmech. Pokud byl potvrzen výskyt nebezpečné nákazy

65

Akvakultura znamená cílevědomé, plánované obhospodařování vodních ploch (moří, jezer, řek atd.) s cílem docílit dlouhodobě stálých výnosů vodní fauny a flory (tj. ryb, humrů, raků, mušlí, řas a jiných vodních organismů). Odchov vodních ţivočichů akvakulturou probíhá jak v přirozeném prostředí (v klecích, sítích apod.) tak i v umělých nádrţích a podobných.

66

Damohorský, M., Smolek, M., cit. Zemědělské právo - Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 52.

50



v zahraničí a hrozí-li nebezpečí jejího zavlečení na území České republiky, postupuje příslušný orgán veterinární správy stejně jako při podezření z výskytu či při výskytu nákazy na území ČR. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, obsahuje podrobnější úpravu týkající se zdraví zvířat. Stanoví konkrétní veterinární poţadavky na prostředí, v němţ jsou zvířata chována, na jejich ošetřování a ochranu před nákazami a nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka. Další vyhláškou upravující problematiku nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka je vyhláška Ministerstva zemědělství č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka. Tato rozsáhlá vyhláška zapracovává související směrnice EU. Vyhláška upravuje obecná opatření ke zdolání a zabránění šíření nákaz zvířat, způsob a lhůty ohlašování nákaz, postup, hlediska pro zpracovávání a obsah pohotovostních plánů pro případy výskytu některých nebezpečných nákaz, pro které nákazy se vypracovávají programy ozdravování zvířat, veterinární podmínky a pravidla očkování zvířat, poţadavky na národní referenční laboratoře, opatření ke zdolání a zabránění šíření některých nebezpečných nákaz, hlediska, podle nichţ se postupuje při uznávání stád, hospodářství, oblastí nebo státu za prosté nákaz.

5.4. Vztah právní úpravy veterinární péče a hygienické péče Dodrţování hygienických standardů ve veterinární péči je základním předpokladem pro fungování zdravotní nezávadnosti ţivočišných produktů. Veterinární zákon upravuje zdravotní nezávadnost ţivočišných produktů v hlavě třetí. Zdravotně nezávadné ţivočišné produkty veterinární zákon definuje v ustanovení § 3 jako ţivočišné produkty, které splňují poţadavky na zdravotní nezávadnost stanovené veterinární zákonem, zvláštními právními předpisy a předpisy Evropského společenství. Veterinární zákon upravuje poţadavky na nezávadnost ţivočišných produktů a povinnosti jejich výrobců a zpracovatelů a vnitrostátní přepravu ţivočišných produktů. 51



Velmi důleţitá je úprava podmínek, za nichţ mohou být podávány zvířatům doplňkové látky a léčiva, kdy produkty z těchto zvířat jsou určeny k výţivě lidí. Proto je výrobcem určena či schválena příslušným orgánem ochranná lhůta, ve které nemohou být tyto produkty vyuţívány k získávání nebo výrobě produktů určených k výţivě lidí. Ţivočišné produkty se posuzují jako: - poţivatelné, - poţivatelné po zvláštní úpravě nebo dalším zpracování nebo - nepoţivatelné. Do oběhu lze uvádět pouze mléko, které bylo získáno od zvířat, jejichţ zdravotní stav, způsob chovu a výţivy neovlivňují nepříznivě jeho zdravotní nezávadnost, a které bylo mlékárensky ošetřeno, jakoţ i výrobky z tohoto mléka, vejce, která byla prosvícena a označena, med, který je zdravotně nezávadný a pochází od klinicky zdravého včelstva. Zvěřina musí pocházet ze zvěře ulovené a usmrcené dovoleným způsobem. Ryby, korýši, měkkýši, ţáby a jiní ţivočichové vodního a suchozemského prostředí určení k výţivě lidí musí být získáni dovoleným způsobem lovu, odchytu nebo sběru. Veterinární zákon stanoví povinnosti pro dopravce v případě vnitrostátní přepravy ţivočišných produktů. Dopravní prostředky určené pro přepravování ţivočišných produktů musí být řádně větrány, pravidelně čištěny a dezinfikovány. Dopravce musí mít osvědčení krajské veterinární správy, pokud přepravuje ţivočišné produkty určené ke zvláštní úpravě a pouţití, ţivočišné produkty přepravované ke skladování v rámci státních hmotných rezerv, vyţadují-li to veterinární zákon, zvláštní právní předpisy nebo předpisy Evropské unie, v případech ţivočišných produktů určených k obchodování nebo vývozu, popřípadě v dalších případech. Vztahu právní úpravy veterinární a hygienické péče se týká nařízení č. 853/2004 Evropského Parlamentu a Rady, které stanoví zvláštní hygienické předpisy pro potraviny ţivočišného původu. Nařízení stanoví zvláštní pravidla pro hygienu potravin ţivočišného původu vztahující se na provozovatele potravinářských podniků.

52



5.5. Úprava veterinární péče a obchod se zvířaty Veterinární zákon upravuje přemisťování a vnitrostátní přepravu zvířat a jejich svody (svody jsou možné jen pod státním veterinárním dozorem), shromažďovací střediska atd. dále veterinární podmínky obchodování se zvířaty (a živočišnými produkty) v rámci EU, dovoz a vývoz zvířat ze třetích zemí (kontrola při dovozu na pohraničních veterinárních stanicích - § 32), při vývozu je nutné veterinární osvědčení § 38b, úprava tranzitu - § 38.67 Veterinární zákon tedy reguluje dopravu zvířat v rámci jejich vnitrostátní přepravy (ustanovení § 6 a násl.) i v rámci přepravy příhraniční (ustanovení § 28 aţ 38). Z důvodu možnosti zavlečení a následného rozšíření nakažlivých chorob zvířat pocházejících z cizích států je právní úprava přepravy, která se uskutečňuje přes státní hranici, podrobně zákonem upravena.68 Veterinární zákon vyjmenovává, která zvířata a ţivočišné produkty jsou předmětem obchodování s členskými státy EU. Negativní vymezení předmětu je uvedeno v ustanovení § 28 odst. 2. Při obchodování v rámci EU musí dovozci a osoby, které se podílejí na obchodování s ţivočišnými produkty a zvířaty mezi státy EU, poţádat předem krajskou veterinární správu o registraci obchodníka se ţivočišnými produkty dle ustanovení § 28 odst. 4 veterinárního zákona. Tato povinnost se nevztahuje na osoby, které jiţ byly krajskou veterinární správou schváleny a registrovány podle ustanovení § 9b veterinárního zákona. V případě příjmu zásilek ţivočišných produktů a zvířat ze zemí EU je tedy osoba, která přijímá tyto zásilky dovozce, povinna dle ustanovení § 30 odst. 3 veterinárního zákona plnit povinnosti: - informovat předem krajskou veterinární správu podle jejích poţadavků o příchodu zvířat a ţivočišných produktů z jiného členského státu, a to v rozsahu nezbytném z hlediska účelu a způsobu provádění veterinární kontroly při příchodu na místo určení, - kontrolovat před rozdělením nebo obchodním vyuţitím zásilky, zda jsou zvířata

a ţivočišné

produkty

stanoveným

způsobem

označeny

a provázeny

67


68

Damohorský, M., Smolek, M., cit. Zemědělské právo- Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 53.

53



poţadovanými průvodními doklady, a případná pochybení nebo nesrovnalosti oznámit bez odkladu krajské veterinární správě, - vést záznamy o uskutečněných obchodech, uchovávat tyto záznamy, veterinární osvědčení a jiné průvodní doklady po dobu nejméně 1 roku a na poţádání je předloţit orgánům vykonávajícím státní veterinární dozor, - poskytovat orgánům provádějícím veterinární kontrolu při příchodu na místo určení nezbytnou součinnost a pomoc, zejména při prověřování dokladů. Obchodování podléhá veterinární kontrole. Rozsáhleji se veterinární zákon věnuje úpravě dovozu a tranzitu zvířat, ţivočišných produktů a ostatního veterinárního zboţí z třetích zemí a jejich vývozu do třetích zemí. V případě dovozu ze třetích zemí mohou zvířata, ţivočišné produkty a ostatní veterinární zboţí na území České republiky vstupovat jen přes stanovené veterinární hraniční kontroly České republiky či jiného členského státu EU. Veterinární zákon v ustanovení § 32 odst. 6 ukládá dovozci povinnosti jako jsou např. předloţení kontrolovaného zboţí s potřebnými průvodními doklady a informacemi a poskytnutí potřebné součinnosti kontrolnímu orgánu. Vstup na území České republiky nelze povolit zvířatům, která jsou nemocná nákazou nebo nemocí přenosnou ze zvířat na člověka, nebo z nich jsou podezřelá atd. Pokud pohraniční veterinární správa dojde ke zjištění, ţe nelze uskutečnit dovoz zvířete, určí orgány provádějící pohraniční veterinární kontrolu, ţe zvířata budou dočasně ustájena, napojena a nakrmena. Podle potřeby budou zvířata i ošetřena, nebo umístěna v karanténě nebo izolaci. Anebo orgány provádějící pohraniční veterinární kontrolu rozhodnou, ţe zvířata budou odeslána ve stanovené lhůtě zpět, pokud tomu nebrání jejich zdravotní stav nebo poţadavky na jejich pohodu, přičemţ současně zruší platnost veterinárního osvědčení, popřípadě jiného průvodního dokladu, které provází odmítnutou zásilku, nebo rozhodnout, ţe zvířata budou veterinárně vyšetřena a v souladu s výsledky veterinárního vyšetření poraţena pro potřeby výţivy lidí, popřípadě utracena. Ţivočišné produkty ze třetích zemí musí být před vstupem na území České republiky předloţeny k pohraniční veterinární kontrole. Tranzit zvířat a ţivočišných produktů z jedné třetí země do druhé přes území České republiky lze uskutečnit pouze po splnění předpokladů daných veterinárním zákonem. V případě vývozu zvířat 54



a ţivočišných produktů do třetích zemí je třeba veterinární osvědčení, o jehoţ vydání ţádá vývozce, který musí součastně doloţit splnění veterinárních podmínek. Podrobnější úpravu stanoví vyhláška č. 376/2003 Sb., o veterinárních kontrolách dovozu a tranzitu produktů ze třetích zemí a vyhláška č. 377/2003 Sb., o veterinárních kontrolách dovozu a tranzitu zvířat ze třetích zemí. Ze zákona je vyloučena právní odpovědnost orgánů veterinární správy za škodu, ke které došlo nezbytným zadržením dopravního prostředku v důsledku provádění veterinární kontroly (§ 36 odst. 4). Zákon pouze stanoví, že při provádění této kontroly se postupuje způsobem, aby provoz dopravce nebyl rušen „větší mírou, než je skutečně nutné“. Při vzniklé škodě (způsobené např. neúměrně dlouhou čekací dobou a následným uhynutím zvířat) by se tak muselo obtížně dokazovat zavinění na straně orgánu veterinární správy, který nedodržel při kontrole nezbytnou dobu pro její provedení.69

5.6. Veterinární asanace Významná je úprava veterinární asanace ve veterinárním zákoně.70 Veterinární asanace je soubor hygienicko-technických opatření, které sledují uvedení prostředí do hygienicky a zdravotně nezávadného stavu. Veterinární asanace se děje desinfekcí, deratizací, neškodným odstraňováním vedlejších ţivočišných produktů, těl uhynulých zvířat (tzv. kadáverů), odchytem toulavých a opuštěných zvířat a jejich umisťováním do karantény nebo izolace. Chovatelé a osoby zacházející se ţivočišnými produkty jsou povinni podle veterinárního zákona zajistit neškodné odstranění vedlejších ţivočišných produktů, které vzniknou v souvislosti s jejich činností nebo v jejich zařízení. Chovatelé a osoby zacházející se ţivočišnými produkty musí hlásit neprodleně výskyt vedlejších ţivočišných produktů osobě, která provádí jejich shromaţďování a přepravu, třídit,

69

Damohorský, M., Smolek, M., cit. Zemědělské právo- Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 55.

70

Prchalová, J.: Právní ochrana zvířat, Linde Praha 2009, str. 168.

55



bezpečně ukládat a podle potřeby ošetřovat vedlejší ţivočišné produkty do doby přepravy k neškodnému odstranění na vyhrazených místech, uchovávat obchodní a jiné doklady týkající se vedlejších ţivočišných produktů předaných k přepravě, předávat vedlejší ţivočišné produkty osobě, která provádí jejich shromaţďování a přepravu, platit jí za přepravu a neškodné odstraňování. Další povinnosti mají ti chovatelé a osoby, kteří zacházejí se ţivočišnými produkty, u nichţ se obvykle vyskytují vedlejší ţivočišné produkty. Mezi tyto povinnosti patří například zřizovat nepropustné, dobře čistitelné, dezinfikovatelné a uzavíratelné kafilerní boxy pro krátkodobé ukládání vedlejších ţivočišných produktů. V § 40 odst. 4 se stanoví, že nerozhodl-li příslušný orgán veterinární správy z nákazových důvodů jinak, může chovatel sám na vlastním pozemku neškodně odstranit kadáver zvířete v zájmovém chovu, pokud tento kadáver nepochází ze zvířete náležejícího mezi přežvýkavce nebo prasata, anebo ze zvířete nemocného nebezpečnou nákazou nebo podezřelého z této nákazy. Neškodným odstraněním se rozumí zahrabání na místě vhodném z hlediska ochrany zdraví lidí a zvířat a ochrany životního prostředí, a to do hloubky nejméně 80 cm s použitím dezinfekčních prostředků. Kadáver koně v zájmovém chovu může chovatel neškodně odstranit sám na vlastním pozemku jen se souhlasem krajské veterinární správy a za podmínek jí stanovených.71 Veterinární asanační činnost lze vykonávat na základě povolení krajské veterinární správy, případně státní veterinární správy, jedná-li se o asanační podnik.72 Povolení je vydáno na základě písemné ţádosti, ke které je třeba přiloţit doklad o odborné způsobilosti. Osobami odborně způsobilými k výkonu asanační činnosti a provozování asanačního podniku jsou veterinární lékaři, za něţ se povaţují absolventi vysoké školy, kteří dosáhli poţadovaného vzdělání během nejméně pětiletého denního teoretického a praktického studia v magisterském studijním programu v oblasti veterinárního lékařství a hygieny. V případě odchytu toulavých a opuštěných zvířat je osobou odborně způsobilou osoba, která absolvovala specializovanou odbornou průpravu se zaměřením na tuto činnost organizovanou vysokou školou s veterinárním

71


72

Asanační podnik je zařízení, jehoţ předmětem činnosti je sběr, svoz, neškodné odstraňování a další zpracování konfiskátů (odpadů) ţivočišného původu na určitém území (tzv. svozové oblasti).

56



studijním programem, sloţila závěrečnou zkoušku a získala tak osvědčení o způsobilosti k této činnosti. Příslušný orgán veterinární správy provede šetření na místě, které spočívá v ověřování splnění hygienických a veterinárních podmínek, a do 30 dnů vydá povolení. Podle § 41 je osoba vykonávající veterinární asanační činnost povinna ji vykonávat tak, aby nedošlo k ohrožení zdraví lidí a zvířat, k týrání zvířat nebo k poškozování životního prostředí. Řadu dalších povinností musí dodržovat asanační podnik…73 Asanační podnik je povinen zajistit nepřetrţitý příjem hlášení o výskytu vedlejších ţivočišných produktů a sváţet je do 24 hodin poté, kdy byl o jejich výskytu uvědomen, postupovat při zdolávání nebezpečné nákazy nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka a jejich následků v souladu s nařízenými ochrannými a zdolávacími opatřeními, vypracovat provozní řád a předloţit jej před zahájením činnosti krajské veterinární správě ke schválení atd. Mezi veterinární asanační činnost patří také odchyt toulavých a opuštěných psů a koček a jiných zvířat, která jsou vnímavá na nebezpečnou nákazu. Tuto činnost společně se sběrem a neškodným odstraňováním kadáverů zvířat v zájmovém chovu můţe provádět fyzická osoba, která absolvovala specializovanou odbornou průpravu se zaměřením na tuto činnost organizovanou vysokou školou s veterinárním studijním programem, sloţila závěrečnou zkoušku a získala tak osvědčení o způsobilosti k této činnosti. Po odchytu zvířete následují dvě moţnosti. První je, ţe výše uvedená osoba vydá odchycené zvíře chovateli, který je povinen zvíře drţet po nezbytně nutnou dobu v karanténě. Není-li chovatel znám či nelze-li zvíře vrátit chovateli z jiného důvodu, umístí se zvíře do útulku pro zvířata nebo se nabídne občanskému sdruţení, které se podílí na plnění úkolů ochrany zvířat. Druhou moţností je utracení zvířete z nákazových nebo diagnostických důvodů, o kterém rozhoduje krajská veterinární správa.

73


57



5.7. Státní správa ve věcech veterinární péče Státní správu ve věcech veterinární péče upravuje veterinární zákon v části první v hlavě VI. Vykonává ji Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, obce a orgány veterinární správy. Ministerstvo zemědělství je ústředním orgánem státní správy pro oblast veterinární péče.74 Ministerstvo zemědělství například stanoví hlavních směry rozvoje a úkoly veterinární péče a kontroluje jejich plnění, řídí výkon státní správy ve věcech veterinární péče, rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutí Státní veterinární správy. Mezi jeho další pravomoci, které mu svěřuje veterinární zákon, patří zřizování státních veterinárních ústavů a ústavu pro vědeckovýzkumnou činnost v oboru veterinárního lékařství a ústřední nákazové komise, které jsou jeho stálým poradním orgánem. V působnosti Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra je ve svém oboru organizovat

provádění

mimořádných veterinárních opatření,

vykonávat

státní

veterinární dozor, provádět úkony k předcházení vzniku, šíření a zdolávání nebezpečných nákaz. V oblasti veterinární péče mají také určité pravomoci obce. Mohou zřizovat a provozovat útulek pro zvířata, vydávat nařízení obce o nařízení mimořádných veterinárních opatřeních, schvalovat místa, na nichţ lze konat trhy určené k prodeji zvířat a ţivočišných produktů atd. Mezi orgány veterinární správy patří Státní veterinární správa (SVS), krajské veterinární správy, Městská veterinární správa v Praze, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv. Orgány veterinární správy jsou správními úřady, které vzájemně spolupracují s příslušnými orgány ochrany zvířat, ochrany veřejného zdraví Státní zemědělské a potravinářské inspekce a odborného dozoru nad krmivy. Dřívější okresní veterinární správy byly nahrazeny krajskými.

74


58



Státní veterinární správa je organizační sloţka státu s působností na celém území České republiky. Je zřízena veterinárním zákonem, který upravuje její povinnosti a práva. V čele SVS stojí ústřední ředitel SVS. Státní veterinární správa spolupracuje při výkonu své činnosti s Agrární komorou, s Komorou veterinárních lékařů České republiky, se zájmovými a s dalšími profesními organizacemi a se zahraničními veterinárními službami příslušnými mezinárodními organizacemi.75 SVS řídí 13 krajských veterinárních správ76 a Městskou veterinární správu v Praze, 7 státních veterinárních ústavů77 a Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv Brno. SVS zpracovává koncepce ochrany zdraví zvířat a péče o zdravotní nezávadnost ţivočišných produktů, vykonává státní veterinární dozor, předkládá Ministerstvu zemědělství ke schválení návrhy programů ozdravování zvířat atd. Krajské veterinární správy se zřizují pro územní obvody krajů a vykonávají v nich státní správu ve věcech veterinární péče. Městská veterinární správa v Praze vykonává působnost krajské veterinární správy na územní hlavního města Prahy. V čele krajských veterinárních správ stojí ředitel. Mezi některé kompetence KVS patří výkon státního veterinárního dozoru, organizace provádění úkonů k předcházení vzniku a šíření nákaz a jejich zdolávání, nařizování mimořádných veterinárních opatření v obvodu své působnosti.

75

Damohorský, M., Smolek, M., cit. Zemědělské právo- U čební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001, str. 56.

76

Krajská veterinární správa pro Jihočeský kraj, Krajská veterinární správa pro Jihomoravský kraj, Krajská veterinární správa pro Karlovarský kraj, Krajská veterinární správa pro kraj Vysočina, Krajská veterinární správa pro Královéhradecký kraj, Krajská veterinární správa pro Liberecký kraj, Krajská veterinární správa pro Moravskoslezský kraj, Krajská veterinární správa pro Olomoucký kraj, Krajská veterinární správa pro Pardubický kraj, Krajská veterinární správa pro Plzeňský kraj, Krajská veterinární správa pro Středočeský kraj, Krajská veterinární správa pro Ústecký kraj, Krajská veterinární správa pro Zlínský kraj.

77

Státní veterinární ústav Hradec Králové, Státní veterinární ústav Jihlava, Státní veterinární ústav Liberec, Státní veterinární ústav České Budějovice, Státní veterinární ústav Brno, Státní veterinární ústav Praha, Státní veterinární ústav Olomouc.

59



5.8. Odborná veterinární činnost Veterinární zákon rovněž upravuje výkon odborné veterinární činnosti (§ 58 a násl.).78 Odbornou veterinární činností je veterinární preventivní činnost, vyšetřování, stanovení diagnózy a léčení zvířat a chirurgické zákroky na zvířatech, předepisování léčiv veterinárních přípravků a technických prostředků, veterinární asanační činnost apod. Odbornou veterinární činnost mohou za stanovených podmínek vykonávat orgány veterinární správy, státní veterinární ústavy a národní referenční laboratoře a referenční laboratoře, fyzické a právnické osoby, příslušné orgány Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra, vysoké školy veterinární a střední odborné školy veterinární. Osobami, které jsou odborně způsobilé k výkonu odborné veterinární činnosti, jsou veterinární lékaři, ale i další osoby, které vyjmenovává veterinární zákon. Mezi tyto osoby patří i studenti čtvrtého a vyššího ročníku magisterského studijního programu v oblasti veterinárního lékařství a hygieny nebo v oblasti veterinární hygieny a ekologie, kteří jsou odborně způsobilí k výkonu odborné veterinární činnosti, jeţ je vykonávána v rámci výuky pod dohledem a odpovědností veterinárního lékaře. Soukromí veterinární lékaři vykonávají veterinární léčebnou a preventivní činnost na základě osvědčení podle zákona č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky. Jsou povinni oznámit bez odkladu krajské veterinární správě zahájení a skončení činnosti, uvědomit neprodleně krajskou veterinární správu o podezření z výskytu nebezpečné nákazy, vést řádnou evidenci o provedených preventivních úkonech, o pouţití a výdeji léčiv apod. Soukromý veterinární lékař musí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichţ se dozvěděl v souvislosti s výkonem odborné veterinární činnosti, pokud jí nebyl zproštěn. Pouze z důvodu ohroţení svého zdraví, kterému nelze účinně předcházet nebo bránit, můţe soukromý veterinární lékař odmítnout poskytnutí naléhavé odborné veterinární pomoci. Soukromý veterinární lékař potřebuje souhlas chovatele k provedení zákroku na zvířeti, avšak jde-li o naléhavý úkon, nutný v zájmu předcházení, zamezení šíření a zdolání nebezpečné nákazy anebo v zájmu zajištění zdravotní nezávadnosti ţivočišných produktů, souhlas chovatele není potřeba.

78


60



Veterinární zákon svěřuje některé odborné veterinární úkony vykonávané podnikatelským

způsobem

soukromým

veterinárním

technikům.

O

registraci

soukromého veterinárního technika rozhoduje krajská veterinární správa.

5.9. Náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s nebezpečnými nákazami Veterinární zákon zahrnuje náhradu škod a nákladů, které vznikly v souvislosti s nebezpečnými nákazami. Oproti původní úpravě, která byla s účinností od dne 1. července 2001 zrušena zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a změně některých dalších zákonů, a která odškodnění za nutně poraţená nebo utracená zvířata podmiňovala nemoţností pojistit zvíře pro případ výskytu nebezpečné nákazy, je v současné úpravě tato náhrada za utracené nebo nutně poraţené zvíře zaručována bez ohledu na moţnost pojištění. Náhrady jsou ošetřeny v ustanovení § 67 aţ § 70 veterinárního zákona. Chovateli lze poskytnout náhradu nákladů a ztrát, které vznikly v důsledku provádění mimořádných veterinárních opatření nařízených ke zdolávání některé z nebezpečných nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka a k ochraně před jejich šířením, anebo při nálezu původce této nákazy nebo nemoci. Náhrada zahrnuje například kompenzaci za náklady na utracení nebo poráţku nemocných a podezřelých zvířat vnímavých druhů a za neškodné odstranění jejich kadáverů, utracené nebo poraţené zvíře, nařízené očkování atd. Pokud se jedná o nákazu nebo nemoc přenosnou ze zvířat na člověka, která je uvedena v předpisech Evropské unie upravujících výdaje ve veterinární oblasti, poskytuje se také náhrada za zničení kontaminovaných krmiv a kontaminovaného zařízení hospodářství a za prokázané ztráty způsobené výpadkem produkce hospodářského zvířete v době provádění nařízených mimořádných veterinárních opatření a v souvislosti s nimi. Speciální úprava se týká nebezpečné nákazy včel, kdy se poskytuje také náhrada za včelařské zařízení, pomůcky, úly a jejich vybavení, zlikvidované nebo znehodnocené na základě nařízených mimořádných veterinárních opatření. Náhradu je oprávněn ţádat chovatel nebo jiná osoba, které pro nařízená ochranná a zdolávací opatření nemohla dočasně vykonávat svou obvyklou pracovní nebo jinou výdělečnou činnost, a to i v omezeném rozsahu. Takové osobě náleţí náhrada ušlého výdělku či náhrada ušlého zisku. Další osoba, která je oprávněna ţádat 61



o náhradu, je ta, která byla nucena zdrţovat se z důvodu nařízení ochranného a zdolávacího opatření mimo své bydliště. Této osobě náleţí náhrada zvýšených nákladů na přechodné ubytování a stravování dle zákona č. 119/1992, o cestovních náhradách. Náhrada se poskytuje obvykle z prostředků státního rozpočtu. Ţádost o náhradu podává oprávněná osoba; pokud ji osoba nepodá v zákonné lhůtě, kterou upravuje veterinární zákon v ustanovení § 70 odst. 1, nárok na náhradu zaniká. Splnění podmínek pro poskytnutí náhrady stanoví Ministerstvo zemědělství na základě vyţádaného stanoviska krajské veterinární správy. Náhrada se pak poskytuje ve výši prokázaných účelně vynaloţených nákladů a způsobených ztrát. V případě náhrady za utracené nebo poraţené zvíře, se náhrada poskytuje ve výši obvyklé ceny zdravého zvířete téhoţ druhu a kategorie v místě a době vzniku škody, sníţené o to, co bylo chovateli poskytnuto za zuţitkovatelné části těla zvířete a zuţitkovatelné produkty, o 20% obvyklé ceny zvířete, bylo-li zvíře utraceno nebo poraţeno v důsledku nebezpečné nákazy, jestliţe chovatel nevyuţil moţnosti preventivního očkování, pro které byla schválena očkovací látka. Na rozhodování o náhradách se vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje lhůty pro vyřízení ţádosti, ale i postup a další náleţitosti k vyuţívání opravných prostředků. Náhrada nákladů a ztrát nebude poskytnuta, jestliţe chovatel nesplnil povinnost uvědomit krajskou veterinární správu o podezření z výskytu nebezpečné nákazy, jinou závaţnou povinnost uloţenou mu veterinárním zákonem k předcházení vzniku, zamezení šíření a zdolávání nebezpečných nákaz, anebo nařízená ochranná a zdolávací opatření. V uvedených případech hrozí chovateli naopak sankce dle ustanovení § 71 veterinárního zákona. Pro případ utracení hospodářských zvířat lze sjednat i soukromé pojištění. Pojistné plnění je vyplaceno do výše sjednaných pojistných částek v případě nařízeného utracení pojištěných zvířat ve vyhlášeném ohnisku nebezpečné nákazy. Toto pojištění je součástí zemědělského pojištění a zemědělským podnikatelům je na toto pojištění poskytována dotace ve výši 50 % z uhrazeného pojistného. Tuto dotaci poskytuje Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s. (PGRLF), zřízený Ministerstvem

62



zemědělství.79 Sjednání pojištění a vyplacení pojistného plnění v případě nařízeného utracení zvířat nijak neovlivňuje nárok na náhradu škody podle veterinárního zákona.

5.10.

Nástroje k prosazování veterinárních požadavků

5.10.1. Státní veterinární dozor K nejdůležitějším úkolům orgánů veterinární správy patří státní veterinární dozor.80 Státní veterinární dozor slouţí k prosazování veterinárních poţadavků orgánů veterinární správy, kdy tyto orgány dozírají na dodrţování povinností, poţadavků a podmínek stanovených veterinárním zákonem, zvláštními předpisy nebo předpisy EU anebo na jejich základě a v jimi stanovených mezích, a zjišťují nedostatky, jejich příčiny a osoby za ně odpovědné. Dále orgány veterinární správy sledují nákazovou situaci v prostředí volně ţijících zvířat a projednávají a určují odstraňování zjištěných nedostatků. Specifickými formami státního veterinárního dozoru jsou veterinární kontrola zdraví, dědičnosti zdraví a hygieny plemenitby, prohlídka jatečných zvířat a masa, pohraniční veterinární kontrola a veterinární kontrola v místě určení. 81 Mezi další formy patří i kontrola označování a evidence zvířat a veterinární kontrola zdravotní nezávadnosti krmiv. Státní veterinární dozor je prováděn v terénu veterinárními inspektory.82 Provádění dozoru spočívá například ve vstupování na pozemky slouţící k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru, ověřování

79

Blíţe na: http://www.pgrlf.cz/pojisteni/podpora.php#b3.

80


81


82

Mezi veterinární inspektory dle ustanovení § 53 odst. 1 veterinárního zákona patří úřední veterinární lékaři orgánů veřejné správy, veterinární lékaři Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra pověření výkonem státního veterinárního dozoru.

63



totoţnosti kontrolované osoby, vyţadování potřebných dokladů a údajů týkající se předmětu dozoru a kontrolovaných osob. Po provedení dozoru následuje vyhodnocení stavu. Pokud tento stav neodpovídá zákonným poţadavkům, musí sledovaná kontrolovaná osoba napravit stav. Pokud nedojde k poţadované nápravě, můţe orgán veterinární správy, který provádí výkon státního veterinárního dozoru, kontrolovanému uloţit pořádkovou pokutu aţ do výše 100 000 Kč. V případě, ţe kontrolovaná osoba opětovně nesplnění povinnosti ve stanovené lhůtě ani po udělení pořádkové pokuty, můţe jí orgán znovu uloţit pořádkovou pokutu, která ale nesmí v souhrnu překročit 500 000 Kč. Výnos z pokut je příjmem státního rozpočtu.

5.10.2. Mimořádná ochranná opatření Mimořádná veterinární opatření (MVO) jsou souborem konkrétních nařízení a omezení nezbytných k ochraně zdraví zvířat a lidí. Patří mezi ně nařízení veterinárního vyšetření a očkování zvířat, omezení nebo zákaz prodeje zvířat a ţivočišných produktů v trţnicích a na trţištích anebo uzavření trţnice nebo trţiště, omezení nebo zákaz pastvy či nařízení karantény. Z uvedeného je zřejmé, že mimořádná veterinární opatření mohou představovat vážný zásah do soukromé sféry chovatele a současně mít pro chovatele vážné negativní ekonomické následky. Opodstatněnost mimořádných nákazových situací ale vyplývá ze zájmu státu udržovat vysoký standard zdraví lidí a zvířat. Přesto by bylo nespravedlivé požadovat po chovateli úhradu všech nákladů vzniklých v souvislosti s nebezpečnými nákazami, které v mnoha případech ani nezavinil. Stát proto kompenzuje do určité míry (asi z 50%) náklady, ztráty a škody, které vznikly v souvislosti s nebezpečnými nákazami.83 MVO vyhlašuje příslušný státní orgán a mají charakter neodkladného účinku, proto se nelze proti nim odvolat k soudu. MVO mají podle ustanovení § 54 veterinárního zákona tři formy. První jsou ochranná a zdolávací opatření, ta jsou nařízena při výskytu nebezpečné nákazy nebo

83


64



nemoci přenosné ze zvířat na člověka. Druhou formou MVO jsou veterinární a hygienická opatření, která se nařizují při zjištění zdravotně závadných ţivočišných produktů, vody nebo krmiv či zde existuje podezření, ţe produkty jsou zdravotně závadné. Třetí formou jsou opatření k veterinární ochraně státního území. Ta se nařizují v případě, hrozí-li nebezpečí zavlečení či rozšíření původců nákaz zvířat a nemocí přenosných ze zvířat na člověka anebo zavlečení závadných krmiv a ţivočišných produktů ze zahraničí. Speciální ustanovení veterinárního zákona platí při výskytu slintavky a kulhavky, kdy lze mimo jiné nařídit uzávěru části nebo celé obce, která spočívá v uzavření příjezdových a přístupových cest do obce, zákazu shromaţďování osob, stanovení pravidel pro pohyb osob v obci.

5.10.3. Vydávání závazných posudků Závazné posudky orgánů veterinární správy jsou podkladem pro stavební řízení, pro ohlášení stavby a pro vydání kolaudačního souhlasu v případech staveb a zařízení určených k chovu zvířat, k zacházení se ţivočišnými produkty a krmivy nebo k ukládání, sběru, svozu, neškodnému odstraňování a dalšímu zpracování konfiskátů ţivočišného původu, jsou-li tyto činnosti vykonávány podnikatelským způsobem. Závazné posudky jsou dále podkladem pro výše uvedené úkony, kdy zařízení nebo stavba bude pouţívaná jako útulek pro zvířata nebo k ukládání či spalování kadáverů zvířat v zájmovém chovu. Proto orgány, které budou rozhodovat ve věci, ve které byl vydán závazný posudek, nemohou vydat rozhodnutí, jeţ by bylo v rozporu s tímto závazným posudkem. Závazný posudek se nevydá, pokud je jeho vydání nahrazeno řízením o vydávání integrovaného povolení. Řízení o vydávání integrovaného povolení je správní řízení, které je upraveno na evropské úrovni směrnicí č. 2008/1/ES, o integrované prevenci a omezování znečištění, jeţ vymezuje základní prvky integrovaného přístupu. Do českého právního řádu byla směrnice transponována zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2003. Hlavním cílem zákona o integrované 65



prevenci je zabránit zvyšování znečišťování ţivotního prostředí pouţíváním preventivních a nápravných opatření, zamezit přenosu znečištění z jedné sloţky ţivotního prostředí do sloţky druhé a efektivně vyuţívat suroviny, materiály a energii. Integrovaná prevence a omezování znečištění je pokročilým způsobem regulace vybraných průmyslových a zemědělských činností při dosaţení vysoké úrovně ochrany ţivotního prostředí jako celku.

5.10.4. Sankce Veterinární zákon upravuje odpovědnost za správní delikty, které zahrnují přestupky fyzických osob a správní delikty právnických osob podnikajících fyzických osob. U sankcí stanovených veterinárním zákonem je potřebné zmínit, že podle tohoto zákona se ukládají mj. pokuty za nesplnění nebo porušení povinnosti chovatele (stanovené veterinárním zákonem), ať již jde o přestupek nebo jiný správní delikt.84 Skutkové podstaty přestupků jsou rozděleny do několika skupin podle závaţnosti. Přestupku podle veterinárního zákona se můţe dopustit kaţdý, kdo nesplní či poruší povinnost na úseku veterinární péče a ochrany mu stanovenou zákonem nebo předpisem Evropské unie. Sankcí za přestupek jsou pokuty a jejich horní hranice odpovídá jednotlivým skutkovým podstat přestupků. Nejvyšší moţná pokuta dosahuje částky 50 000 Kč a ukládá se za nesplnění nebo porušení povinnosti vyplývající z mimořádných veterinárních opatření. Při opakovaném spáchání přestupku se horní hranice pokuty zvyšuje na dvojnásobek. Za méně závaţnější porušení povinností, které naplňují znaky skutkových podstat přestupků, lze uloţit pokutu aţ do výše 5000 Kč v blokovém řízení. Podmínkou uloţení pokuty v blokovém řízení je spolehlivé zjištění, ţe byla porušena povinnost, a ţe pachatel je ochoten blokovou pokutu zaplatit. Subsidiárně se uţije zákon č. 200/1990 Sb., přestupkový zákon. Skutkové podstaty správních deliktů právnických osob a podnikajících fyzických osob jsou rozděleny ve veterinárním zákoně do několika skupin. Sankce mají podobu pokut, kde se při opakovaném porušení stejně jako u přestupků zvyšuje jejich

84


66



horní hranice na dvojnásobek. Oproti přestupkům fyzických osob je ale výše pokut značně vyšší, nejvyšší částka, kterou lze uloţit, dosahuje 2 000 000 Kč a je ukládána za to, ţe právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba nesplnění nebo porušení povinnosti vyplývající z mimořádných veterinárních opatření. Veterinární zákon upravuje lhůty zániku odpovědnosti za spáchaný správní delikt, kdy pro subjektivní odpovědnost činí dva roky ode dne, kdy orgán oprávněný k uloţení pokuty zjistil protiprávní jednání. Lhůta pro objektivní odpovědnost činí tři roky ode dne, kdy došlo k protiprávnímu jednání. Pokuty za přestupky a správní delikty ukládá krajská veterinární správa nebo Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv. Orgán při určení výše pokuty přihlédne ke způsobu spáchání, době trvání a následkům a okolnostem spáchaného správního deliktu. Pokuty pak vymáhá celní úřad a výnos se stává příjmem státního rozpočtu.

5.11.

Komora veterinárních lékařů České republiky

Komora veterinárních lékařů je samostatnou stavovskou organizací (právnickou osobou) založenou zákonem č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky.85 Sídlem Komory veterinárních lékařů (KVL) je Brno. KVL se řídí Organizačním a jednacím řádem, Volebním řádem, Profesním řádem, Řádem pro udělování osvědčení o splnění podmínek pro výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti, Příspěvkovým a poplatkovým řádem, Disciplinárním řádem, Disciplinárním právem, Řádem o vzdělávání veterinárních lékařů, Vnitřním předpisem o provádění identifikace zvířat, Vnitřním předpisem o vyuţívání sociálního fondu KVL a Vnitřním předpisem o platovém zařazení pracovníků v pracovním či obdobném poměru s KVL. KVL je právnickou osobou spravující svůj majetek a hospodařící dle ročního rozpočtu. Její příjmy se skládají z členských příspěvků, dotací, pokut, darů a jiných příjmů. Povinností členů KVL je tyto příspěvky platit řádně.

85


67



Členství v KVL je pro veterinární lékaře povinné aţ na určité výjimky. Povinnost být členem KVL se podle ustanovení § 5a odst. 1 zákona č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky, nevztahuje na hostujícího veterinárního lékaře, kterým je veterinární lékař z členského státu Evropské unie, který je státním příslušníkem některého členského státu Evropské unie a na území České republiky hodlá vykonávat veterinární léčebnou a preventivní činnost dočasně nebo příleţitostně. Tato povinnost se také nevztahuje na veterinárního lékaře, kteří vykonávají veterinární léčebnou a preventivní činnost v oboru působnosti Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra. Veterinární lékař je zapsán představenstvem KVL do seznamu jejích členů na základě písemné přihlášky ţadatele. Představenstvo KVL vyškrtne ze seznamu členů Komory toho, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin související s výkonem odborné veterinární činnosti, bylo mu čestnou radou uloţeno disciplinární opatření, nebo toho, kdo poţádal o ukončení členství v KVL. V případě veterinárního lékaře z členského státu EU, který je státním příslušníkem některého členského státu EU a na území České republiky hodlá vykonávat veterinární léčebnou a preventivní činnost, nemusí být Komorou zapsán do seznamu členů, postačí zde pouze oznámení předem.86 KVL dbá o to, aby její členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a stanovenými obecně závaznými právními předpisy a stavovskými předpisy. Komora zaručuje odbornost svých členů, chrání profesní čest svých členů, vede seznam členů, vydává osvědčení o splnění podmínek pro výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti atd. Mezi oprávnění KVL patří stanovovat podmínky pro výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti svých členů, řešit stíţnosti na výkon povolání svých členů, uplatňovat disciplinární pravomoc. Zákon upravuje práva a povinnosti členů KVL, mezi které patří například ţádat o udělení osvědčení o splnění podmínek pro výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti, volit a být volen do orgánů Komory nebo vést průkaznou evidenci o výkonu své odborné veterinární činnosti.

86

Hostující veterinární lékař je povinen KVL předem oznámit výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti na území České republiky.

68



Mezi základní články KVL patří sdruţení veterinárních lékařů v okresech a jejich orgány jsou okresní shromáţdění, okresní výbor, revizní komisi okresního sdruţení. Orgány KVL tvoří sněm, představenstvo, prezident, revizní komise, čestná rada. Funkce v orgánech KVL a sdruţeních veterinárních lékařů jsou čestné, za jejich výkon KVL vyplácí pouze náhradu za ztrátu času a náhradu hotových výdajů včetně nákladů na cestovné. Zvláštní ustanovení se týká disciplinárního řízení proti členu Komory, který závažně nebo opětovně porušil povinnosti vyplývající z výkonu povolání veterinárního lékaře.87 Členovi KVL můţe Komora v případě takovéhoto jednání uloţit některé z disciplinárních opatření jako je písemné napomenutí, pokuta, ale i podmíněné vyškrtnutí ze seznamu členů KVL nebo vyškrtnutí ze seznamu členů KVL aţ na dobu pěti let. O uloţení disciplinárního opatření rozhoduje čestná rada KVL v disciplinárním řízení. Jelikož se jedná o citelné sankce, musí být rozhodnutí o uložení disciplinárního opatření písemné a musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud.88

5.12.

Vztah veterinárního zákona a zákona o zoologických zahradách

Zákon č. 162/2003, o podmínkách provozování zoologických zahrad (zákon o zoologických zahradách), komplexně upravuje provozování zoologických zahrad. Důvodem přijetí této právní úpravy týkající se postavení zoologických zahrad byla zejména nutnost transpozice směrnice Rady č. 1999/22/ES ze dne 29. března 1999 o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách. Tato směrnice zakotvuje řadu požadavků na zoologické zahrady, které by měly plnit důležitou úlohu při ochraně druhů se zvláštním zřetelem na záchranu ohrožených druhů, vzdělávání veřejnosti

87


88


69



a pomoc vědeckému výzkumu.89 Mezi tyto poţadavky například patří povinnost chovat ţivočichy řádným způsobem a zabránit jim v útěku, zúčastnit se výzkumů, z nichţ vzejde prospěch pro ochranu jednotlivých druhů, anebo výcviku v příslušných ochranářských dovednostech; dalším poţadavkem je kladen důraz na výchovu veřejnosti tím, ţe zoologické zahrady budou podporovat výchovu veřejnosti k povědomí o ochraně biologické rozmanitosti. Na provozování zoologických zahrad se vztahují další právní předpisy, mezi které patří veterinární zákon či zákon na ochranu zvířat proti týrání. Zoologické zahrady fungují také jako záchranná centra pro zabavené ţivočichy CITES. Zoologickou zahradou rozumí zákon o zoologických zahradách trvalé zařízení, v němţ jsou chováni a po dobu nejméně 7 dnů v kalendářním roce vystavováni pro veřejnost volně ţijící ţivočichové, popřípadě téţ zvířata domácí. Provozovat zoologickou zahradu lze pouze na základě licence udělené po splnění zákonných podmínek Ministerstvem ţivotního prostředí. Před rozhodnutím o vydání licence si Ministerstvo životního prostředí obstarává vyjádření České inspekce životního prostředí (inspekce), místně příslušné veterinární správy a Ústřední komise na ochranu zvířat (Ministerstvo zemědělství) a provádí v předmětné zoologické zahradě šetření ve spolupráci s Komisí pro zoologické zahrady jako svým poradním orgánem.90 V současnosti existuje na území České republiky 18 zoologických zahrad s licencí udělenou Ministerstvem ţivotního prostředí a 15 z těchto zoologických zahrad je sdruţeno do Unie českých a slovenských zoologických zahrad, profesní organizace, jejíţ cílem je napomáhat uplatňování poslání zoologických zahrad a jejich celkovému rozvoji, zvláště podporou vzájemné spolupráce, zpřístupňováním zahraničních zkušeností a mezinárodních kontaktů a společným působením na občanskou veřejnost a podnikatelské subjekty. Provozovatel zoologické zahrady je téţ povinen kaţdoročně vypracovat výroční zprávu o činnosti zoologické zahrady, kterou zašle Ministerstvu ţivotního prostředí a zpřístupní veřejnosti. V případě zrušení nebo zániku lince má provozovatel povinnost zabezpečit řádnou péči chovaným ţivočichům a nakládání

89


90


70



v souladu se zvláštními právními předpisy, kterými jsou například veterinární zákon, zákon na ochranu zvířat proti týrání, zákon o ochraně přírody a krajiny. Provozovatel v tomto případě má stejné povinnosti jako chovatel podle ustanovení § 4 an. veterinárního zákona. Provozování zoologických zahrad podléhá kontrole, kterou vedle České inspekce ţivotního prostředí provádějí veterinární správy. Veterinární správy podle ustanovení § 12 odst. 3 zákona o zoologických zahradách poskytují Ministerstvu ţivotního prostředí informace o uloţených pokutách nebo jiných obdobných opatřeních podle veterinárního zákona, které byly učiněny po provedené kontrole. Místně příslušné veterinární správy provádějí v případě uzavření zoologické zahrady pro veřejnost kontrolu, zda je s chovanými ţivočichy zacházeno v souladu s veterinárním zákonem a zákonem na ochranu zvířat proti týrání.

5.13.

Shrnutí

Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, představuje komplexní a myslím si, ţe i kvalitní úpravu veterinární problematiky v českém právním řádu. Veterinární zákon je proveden řadou vyhlášek, které podle mého názoru znepřehledňují samotnou úpravu veterinární péče. Mezi tyto vyhlášky patří například vyhláška Ministerstva zemědělství č. 289/2007 Sb., o veterinárních a hygienických poţadavcích na ţivočišné produkty, které nejsou upraveny přímo pouţitelnými předpisy Evropských společenství, a vyhláška č. 128/2009 o přizpůsobení veterinárních a hygienických poţadavků pro některé potravinářské podniky, v nichţ se zachází se ţivočišnými produkty. S veterinární péčí souvisejí i další zákony a podzákonné předpisy, kdy mezi nejvýznamnější patří zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Fungování a činnost Komory veterinárních lékařů je upravena zvláštním zákonem č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky. Zákon č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad, upravuje provozování zoologických zahrad, kdy je potřeba k tomuto provozování licence, kterou uděluje Ministerstvo ţivotního prostředí na základě písemného vyjádření příslušné 71



veterinární správy. A samotné provozování zoologické zahrady poté podléhá kontrole veterinární správy.

72


Závěr

Závěr

V právních řádech vyspělých zemí se v posledních desetiletí vyskytuje potřeba ochrany zvířete, neboť zvíře je chápáno jako ţivá bytost schopná pociťovat bolest a utrpení. A právě s ochranou zvířat souvisí i zajišťování zdraví a pohody zvířete prostřednictvím veterinární péče. Veterinární péče se vyvíjí od domestikace zvířete člověkem, ke které došlo v období 10 000 let př.n.l. Člověk začal zvíře chovat pro vlastní obţivu, k usnadnění práce, ale i pro potěchu. Postupem doby lidé získávali veterinární poznatky a i v dnešní době hraje existence zvířete v lidském ţivotě důleţitou roli, proto se veterinární péče stává předmětem právní úpravy. Právní úprava veterinární péče se nejprve zaměřovala na ochranu zdraví lidí před nákazami, na ochranu člověka jako chovatele a teprve aţ v posledních desetiletích se v legislativě objevuje snaha o prosazování pohody zvířat. V diplomové práci se věnuji také pohodě zvířat neboli welfare zvířat, která je v Evropské unii zajištěna Protokolem o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata. V českém právním řádu se pohody zvířat týká zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu. Na celosvětové úrovni byla v roce 2003 přijata Deklarace o welfare zvířat s cílem zamezit krutému zacházení se zvířaty a sníţit jejich utrpení. V mezinárodním právu se vyskytují dohody, které upravují jednotlivé oblasti veterinární péče. Takovými to dohodami jsou dohody uzavírané na půdě Rady Evropy, jako je např. Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu, Evropská dohoda o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely nebo Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat. Nevýhodou těchto dohod je jejich nízká a mnohdy i nulová vynutitelnost. Avšak přijetí takové dohody, která by komplexně a s určitou mírou kvality upravovala veterinární péči na celostátní úrovni, je podle mého názoru nemoţné. Důvodem nemoţnosti přijetí jsou kromě jiţ zmiňované nevynutitelnosti pravidel také obrovské politické, hospodářské a sociální rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Další mezinárodní dohodou dotýkající se veterinární péče je Dohoda o uplatňování 73


Závěr

sanitárních a fytosanitárních opatření uzavřená v rámci Světové obchodní organizace. Tato dohody se vztahuje na všechna sanitární a fytosanitární opatření, která mohou přímo nebo nepřímo ovlivňovat mezinárodní obchod, proto se zde vyvstala potřeba úpravy na mezinárodní úrovni. Sanitární opatření jsou zaměřena na lidské zdraví a zdraví zvířat a fytosanitární opatření na zdraví rostlin. Dohodou o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření byl zřízen Výbor pro sanitární a fytosanitární opatření. S veterinární péčí také souvisí Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroţenými druhy volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin, téţ známá jako Washingtonská. Úmluva CITES byla podepsána v hlavním městě Spojených států amerických ve Washingtonu dne 3. března 1973 a vstoupila v platnost dne 1. července roku 1975, a jedná se o jeden z nejvýznamnějších nástrojů světové strategie ochrany přírody. Na mezinárodní úrovni existují i organizace, které se zabývají veterinární péčí. Jiţ v roce 1924 vznikla mezivládní organizace nesoucí název Světová organizace pro zdraví zvířat, která je obdobou Světové zdravotnické organizace. Oproti WHO, která se snaţí o omezování úmrtnosti, nemocnosti a postiţení zejména u chudých a sociálně slabých skupin populace a která podporuje zdravou ţivotosprávu a omezení zdravotních rizik vyplývajících z ekologických, ekonomických a sociálních podmínek, je OIE zaměřena na zlepšování zdraví zvířat. Na mezinárodním poli působí také přidruţená organizace Organizace spojených národů, kterou je Organizace pro výţivu a zemědělství. FAO spolu s dalšími státy zakládalo i bývalé Československo. Úkolem FAO je zajišťovat výţivu, zlepšovat ţivotní úroveň obyvatelstva, zvyšovat produktivitu zemědělství a zlepšovat podmínky obyvatel venkova. V 60. letech 20. století FAO ve spolupráci s WHO zaloţila Komisi pro kodex výţivy s cílem vyvinout standardy pro potraviny slouţící k ochraně zdraví spotřebitelů. V rámci Evropské unie neexistuje ţádný právní předpis, který by jednotně upravoval problematiku veterinární péče. Stávající úprava je roztříštěna do primárních pramenů a poměrně velkého počtu sekundárních pramenů. Nynější podoba unijní veterinární legislativy je výsledkem vývoje, který započal v 60. letech 20. století, kdy se 74


Závěr

objevily první dokumenty o veterinární péči. V roce 1987 vstoupil v platnost Jednotný evropský akt, který si kladl za cíl dosáhnout jednotného vnitřního trhu. Důleţitým krokem bylo přijetí jiţ výše zmiňovaného Protokolu o ochraně a zajištění dobrých ţivotních podmínek pro zvířata, jeţ uznal zvíře za cítící bytost a stal se základem pro rozvoj politiky a právní úpravy pohody zvířat. Velké změny přinesla Lisabonská smlouva, která přejmenovala Evropské společenství na Evropskou unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství přečíslovala a nahradila Smlouvou o fungování Evropské unie. Stěţejními články ve Smlouvě o fungování Evropské unie jsou kromě článku 13, který má za úkol zajištění dobrých ţivotních podmínek zvířat, články 38 a 39 upravující zemědělství, článek 168 o veřejném zdraví a článek 169 o ochraně spotřebitele. V Evropské unii se vyskytuje rozsáhlé mnoţství sekundárních předpisů upravující či se dotýkající veterinární péče. Pro bliţší seznámení jsem si mimo jiné vybrala také nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 998/2003/ES o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS, jeţ stanoví veterinární podmínky pro neobchodní přesuny mezi členskými státy EU nebo ze třetích zemí zvířat v zájmovém chovu a pravidla pro kontroly těchto přesunů. Myslím si, ţe by bylo dobré, kdyby došlo k sjednocení unijní veterinární legislativy do jednoho dokumentu, který by zajistil kvalitní, jasnou, a přehlednou úpravu veterinární péče. Institucionální zajištění veterinární péče v EU představují mimo jiné samotné orgány EU. Dále sem patří téţ Stálý výbor pro potravinový řetězec a zdraví zvířat, instituce, jeţ napomáhá Komisi při tvorbě opatření, která se týkají bezpečnosti potravin. Další významnou institucí je Potravinový a veterinární úřad sledující hygienu a kvalitu potravin, veterinární a fytosanitární legislativu v členských státech EU a v třetích státech dováţejících na území EU. Kvůli výskytu ptačí chřipky na území Evropy byla přijata směrnice Rady 2005/94/ES, o opatřeních Společenství pro tlumení influenzy ptáků a o zrušení směrnice č. 92/40/EHS, která je v českém právním řádu zapracována vyhláškou č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy. Ptačí chřipka je nákaza způsobená ptačími chřipkovými viry, kdy přirozenými hostiteli těchto virů jsou výhradně ptáci, a patří

75


Závěr

mezi vysoce infekční onemocnění mezi ptáky, kdy se můţe snadno přenést na domácí ptáky, včetně kachen, kuřat nebo krůt. Česká právní úprava veterinární péče je úpravou poměrně rozsáhlou, která spadá pod úpravu ochrany zvířat. Ochranu zvířat lze obecně rozdělit na ochranu přímou, která vymezuje a postihuje týrání zvířat a je reprezentována zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a na ochranu nepřímou, která je představovaná předpisy upravujícími zacházení se zvířaty, ochranu jejich zdraví a pohody, a jejichţ cílem sice není ochrana zvířat proti týrání, ale které se přesto snaţí přispět svým obsahem k ochraně zvířat. Mezi nepřímou ochranu patří zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráţi, ochraně mořských rybolovných zdrojů, zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat atd. Stěţejním zákonem pro oblast veterinární péče je zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů, který nabyl účinnosti dne 28. září 1999 a nahradil předešlý zákon č. 87/1987 Sb., o veterinární péči, a zákon České národní rady č. 108/1987 Sb., o působnosti orgánů veterinární péče. Veterinární zákon z roku 1987 nevyhovoval změnám a vývoji hospodářských a vlastnických vztahů a rozvoji podnikání po roce 1989, kdy přestala dominovat státní a druţstevní organizace zemědělské a potravinářské výroby. Jedním z důvodů přijetí nové právní úpravy byla také snaha o harmonizaci českého právního řádu s právem Evropské společenství. Veterinární zákon představuje podle mého názoru poměrně propracovaný, přehledný a komplexní právní předpis, který reaguje na moderní poţadavky a standardy v ochraně zdraví zvířat a který se přizpůsobuje politickým, ekonomickým a společenským podmínkám v České republice a v Evropě. Cílem veterinárního zákona je také ochrana lidského zdraví před nemocemi přenosnými ze zvířete na člověka. Otázky vyvolává moţnost uzavření soukromého pojištění zvířat pro případ jejich utracení v důsledku nebezpečných nákaz, které se v tomto bodě týká téţe ztráty, která je řešena nárokem na náhradu dle veterinárního zákona. Postiţenému chovateli tak můţe být souběţně v případě utracení zvířat ve vyhlášeném ohnisku nebezpečné nákazy vyplacena kompenzace za utracená zvířata i pojistné plnění (do výše sjednaných 76


Závěr

pojistných částek) za stejná zvířata. Soukromé pojištění zvířat pro případ nákazy je přitom dotováno podporou do výše 50 % uhrazeného pojistného Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem, a.s. V některých zemích EU je tato situace řešena tak, ţe nabídka soukromého pojištění zvířat se týká ztráty v důsledku přerušení provozu, která není předmětem odškodnění ze strany státu. Na druhé straně je skutečností, ţe v řadě případů je přímá škoda na zvířatech srovnatelná se škodou vzniklou přerušením provozu (tj. nevytvořený zisk a nepokryté konstantní náklady, na které by podnik nahospodařil, kdyby k přerušení provozu nedošlo). Specifickým zákonem je zákon č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky, kde jsou uvedena pravidla pro fungování KVL. KVL sídlí v Brně a členství pro veterinární lékaře je v ní povinné. V diplomové práci jsem popsala také vztah veterinárního zákona a zákona č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad. K provozování zoologické zahrady je třeba licence, kterou udílí Ministerstvo ţivotního prostředí. Na ţádost Ministerstva ţivotního prostředí příslušná veterinární správa sepíše písemné vyjádření k moţnému udělení licence. Samotné provozování zoologické zahrady pak podléhá mimo jiné i kontrole ze strany veterinární správy.

77


Resumé v českém jazyce, Klíčová slova

Resumé v českém jazyce Cílem diplomové práce je popsat a rozebrat právní úpravu veterinární péče v České republice, v Evropské unii a v mezinárodním právu. Obsah diplomové práce se skládá z pěti kapitol. První kapitola stručně mapuje historický vývoj veterinární péče. Druhá kapitola upravuje welfare zvířat neboli pohodu zvířat. Třetí kapitola se zabývá mezinárodním právem a veterinární péčí, kde dominují především dohody uzavírané v rámci mezivládní organizace Rady Evropy. Podkapitolu třetí kapitoly věnuji také Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroţenými druhy volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin. Čtvrtá kapitola se snaţí o zmapování pramenů a institucionálního zakotvení veterinární péče v Evropské unii. Jedna z podkapitol této kapitoly se zabývá ptačí chřipkou. Pátá kapitola je nejobsáhlejší a upravuje veterinární péči v České republice. Tato kapitola se snaţí o podrobnější výklad a přiblíţení veterinárního zákona, prováděcích předpisů a předpisů souvisejících s veterinární péčí. Další části diplomové práce jsou tvořeny z úvodu, závěru, abstraktu a klíčových slov, seznamu zkratek, seznamu pouţitých pramenů a příloh.

Klíčová slova Veterinární péče, ochrana zvířat, pohoda zvířat

78


Resumé v anglickém jazyce, Key words

Resumé v anglickém jazyce The aim of this thesis is to describe and analyze veterinary care legislation in the Czech Republic, in the European Union and international law. The content of the thesis consists of five chapters. The first chapter is brief and describes the historical development of veterinary care. The second chapter covers animal welfare. The third chapter deals with international law and veterinary care, which is dominated by agreements concluded by the Council of Europe, the intergovernmental organization. One of the parts of the third chapter focuses on the Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora. The fourth chapter tries to map the sources of law and the institutions of veterinary care in the European Union. One of the parts of this chapter deals with bird flu. The fifth chapter is comprehensive and provides veterinary care description in the Czech Republic. This chapter tries to approach a more detailed explanation of the Veterinary Act, the implementing rules and regulations related to veterinary care. Another section of the thesis consist of an introduction, conclusion, abstract and key words, list of abbreviations, list of sources and supplements.

Key words Veterinary care, Animal protection, Animal welfare

79


Seznam zkratek

Seznam zkratek ADNS - Animal Disease Notification Systém (Systém ohlašování chorob zvířat) ANIMO - Animal Movement Control Systém (Systém kontroly pohybu zvířat) CITES - Convention on International Trade in Endengered Species of Wild Fauna and Flora (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroţenými druhy volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin) ČR - Česká republika EHS - Evropské hospodářské společenství ES - Evropská společenství ESUO - Evropské společenství uhlí a oceli EU - Evropská unie EuFMD - European Commission for the Control of Foot and Mouth Disease (Evropská komise pro kontrolu kulhavky a slintavky) Euratom - Evropské společenství pro atomovou energii FAO - Food and Agriculture Organisation (Organizace pro výţivu a zemědělství) FAWC - Farm Animal Welfare Council (Rada pro ochranu hospodářských zvířat) FVO - Food and veterinary office (Potravinový a veterinární úřad) JEA - Jednotný evropský akt KVL - Komora veterinárních lékařů MVO - Mimořádná veterinární opatření OIE - World Organisation for Animal Health (Světová organizace pro zdraví zvířat) OSN - Organizace spojených národů PGRLF - Podpůrný a garanční rolnický a lesní fond, a.s. SCFCAH - Standing Committee on the Food Chain and Animal Health (Stálý výbor pro potravní řetězec a zdraví zvířat) SEU - Smlouva o Evropské unii SFEU - Smlouva o fungování Evropské unie SHIFT - System for the Harmonisation of Imports at the Frontiers from Third Countries (Systém harmonizace dovozu ze třetích zemí) 80


Seznam zkratek

SPS - Sanitary and phytosanitary Measures agrément (Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření) SVS - Státní veterinární správa TRACES - Trade and Control Expert Systém (Systém obchodu a kontroly) USD - United States dollar WHO - World Health Organisation (Světová zdravotnická organizace) WTO - World Trade organization (Světová obchodní organizace)

81


Prameny

Prameny Literatura:

- BATHO, H.,

A KOL.:

The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary

public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008, dostupný z www: http://ec.europa.eu/food/resources/the_eu_veterinarian_080410.pdf - CAMMARATA, A.: Společná zemědělská politika, zemědělství a ţivotní prostředí, Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky, Praha 1998 - DAMOHORSKÝ, M.

A KOL.:

Právo ţivotního prostředí, 3. vydání, C. H. Beck, Praha

2010 - DAMOHORSKÝ, M., SMOLEK, M.: Zemědělské právo - Učební pomůcka, 1. vydání, IFEC, s.r.o., Praha 2001 - KOCOUREK, J.: Veterinární peče a ochrana zvířat, 1. vydání, Eurounion, s.r.o., Praha 1997 - KOLEKTIV

AUTORŮ:

Právo ţivotního prostředí - 3. díl, 2. přepracované vydání,

Masarykova univerzita, Brno 2007 - KOLEKTIV AUTORŮ: Z historie veterinární medicíny, Oddělení veterinární osvěty Státní veterinární správy MZVŢ ČSR, Pardubice 1980 - KOURIM, H.: Ochrana zvířat, Svoboda zvířat, o.s., Plzeň 2005 - KUCHTA, J.

A KOL.:

Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 - MELLOR, D., PATTERSON - KANE, E., STAFFORD, K.: The sciences of animal welfare, Ames: Wiley - Blackwell, 2009 - PRCHALOVÁ, J.: Právní ochrana zvířat, 1. vydání, Linde, Praha 2009 - STEJSKAL, V. - LESKOVJAN, M: Člověk a zvíře - v zajetí či v péči? Aktuální právní a věcné otázky nakládání se zvířaty. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2010 - STEJSKAL, V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost: právní stav k 1.1.2006, Linde, 1. vydání, Praha 2006

82


Prameny

- ŠINDELÁŘ, J.: Stručné dějiny veterinární medicíny - od pravěku do konce 19. století, 1. vydání, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno 2005 - TICHÝ, L., ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R.: Evropské právo. 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2006 - VEČEREK, V. A KOL.: Ochrana zvířat, 1. vydání, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno 2001

Časopisecké prameny:

- INFORMAČNÍ

BULLETIN

STÁTNÍ

VETERINÁRNÍ SPRÁVY

ČESKÉ

REPUBLIKY Č.

4/2010 -

Program ochrany zvířat - situace v roce 2009 - ZÁSTĚROVÁ, J.: Komunitární právní ochrana před zoonózami (se zvláštním zřetelem na tzv. ptačí chřipku), České právo ţivotního prostředí č. 3/2004 (13) Internetové prameny:

- http://www.mze.cz

(Ministerstvo zemědělství ČR)

- http://www.svscr.cz

(Státní veterinární správa ČR)

- http://www.vetkom.cz

(Komora veterinárních lékařů ČR)

- http://www.pgrlf.cz

(Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s.)

- http://www.fao.org

(Organizace pro výţivu a zemědělství)

- http://oie.int

(Světová organizace pro zdraví zvířat)

- http://coe.int

(Rada Evropy)

- http://wto.org

(Světová obchodní organizace)

- http://wikipedia.org

(Wikipedie - otevřená encyklopedie)

83


Přílohy

Přílohy Seznam příloh: Příloha č. I.: Zákony související s veterinární péčí Příloha č. II.: Vyhlášky související s veterinární péčí Příloha č. III.: Přední strana pasu zvířete v zájmovém chovu Příloha č. IV.: Pas zvířete v zájmovém chovu - popis zvířete Příloha č. V.: Pas zvířete v zájmovém chovu - očkování proti vzteklině Příloha č. VI.: Pas zvířete v zájmovém chovu - jiná očkování

I. Zákony související s veterinární péčí: - zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů - zákon č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky - zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání - zákon č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohroţených druhů volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin, regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů - zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů -zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů - zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství - zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů

84


Přílohy

- zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty - zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů - zákon č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad a o změně některých zákonů - zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně zákonů - zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti - zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů II. Vyhlášky související s veterinární péčí: - vyhláška č. 290/2003 Sb., o veterinárních přípravcích a veterinárních technických prostředcích - vyhláška č. 291/2003 Sb., o zákazu podávání některých látek zvířatům, jejichţ produkty jsou určeny k výţivě lidí, a o sledování (monitoringu) přítomnosti nepovolených látek, reziduí a látek kontaminujících, pro něţ by ţivočišné produkty mohly být škodlivé pro zdraví lidí, u zvířat a v jejich produktech, ve znění vyhlášky č. 232/2005 Sb., č. 375/2006 Sb., č. 129/2009 Sb. - vyhláška č. 295/2003 Sb., o konfiskátech ţivočišného původu, jejich neškodném odstraňování a dalším zpracovávání - vyhláška č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností, ve znění vyhlášky č. 610/2004 Sb., č. 330/2005 Sb., č. 8/2007 Sb., č. 134/2007 Sb., č. 21/2009 Sb. - vyhláška č. 298/2003 Sb., o národních referenčních laboratořích a referenčních laboratořích - vyhláška č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, ve znění vyhlášky č. 356/2004 Sb., č. 389/2004 Sb., č. 214/2005 Sb., č. 36/2007 Sb., č. 316/2007 Sb., č. 288/2008 Sb., č. 12/2010 Sb. 85


Přílohy

- vyhláška č. 329/2003 Sb., o informačním systému Státní veterinární správy - vyhláška č. 372/2003 Sb., o veterinárních kontrolách při obchodování se zvířaty, ve znění vyhlášky č. 164/2005 Sb. - vyhláška č. 373/2003 Sb., o veterinárních kontrolách při obchodování se ţivočišnými produkty, ve znění vyhlášky č. 164/2005 Sb., č. 375/2006 Sb. - vyhláška č. 376/2003 Sb., o veterinárních kontrolách dovozu a tranzitu produktů ze třetích zemí, ve znění vyhlášky č. 259/2005 Sb., č. 375/2006 Sb., č. 59/2008 Sb. - vyhláška č. 377/2003 Sb., o veterinárních kontrolách dovozu a tranzitu zvířat ze třetích zemí, ve znění vyhlášky č. 259/2005 Sb. - vyhláška č. 379/2003 Sb., o veterinárních poţadavcích na obchodování s ţivočišnými produkty, na které se nevztahují zvláštní právní předpisy, a o veterinárních podmínkách jejich dovozu ze třetích zemí, ve znění vyhlášky č. 375/2006 Sb. - vyhláška č. 380/2003 Sb., o veterinárních poţadavcích na obchodování se spermatem, vaječnými buňkami a embryi a o veterinárních podmínkách jejich dovozu ze třetích zemí, ve znění vyhlášky č. 155/2006 Sb., č. 447/2009 Sb. - vyhláška č. 382/2003 Sb., o veterinárních poţadavcích na obchodování se zvířaty a o veterinárních podmínkách jejich dovozu ze třetích zemí, ve znění vyhlášky č. 260/2005 Sb., č. 156/2006 Sb. - vyhláška č. 202/2004 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání afrického moru prasat - vyhláška č. 356/2004 Sb., o sledování (monitoringu) zoonóz a původců zoonóz a o změně vyhlášky č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka - vyhláška č. 389/2004 Sb., o opatřeních pro tlumení slintavky a kulhavky a k jejímu předcházení a o změně vyhlášky č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, ve znění vyhlášky č. 356/2004 Sb. - vyhláška č. 610/2004 Sb., o označování a pasech psů, koček a fretek v zájmovém chovu při jejich neobchodních přesunech a o změně vyhlášky č. 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností 86


Přílohy

- vyhláška č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy a o změně vyhlášky č. 299/2003 Sb. , o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, ve znění pozdějších předpisů - vyhláška č. 289/2007 Sb., o veterinárních a hygienických poţadavcích na ţivočišné produkty, které nejsou upraveny přímo pouţitelnými předpisy Evropských společenství - vyhláška č. 227/2008 Sb., kterou se stanoví výše paušální částky nákladů dodatečné kontroly, nákladů vynaloţených na ověření souladu se specifikacemi a nákladů vzniklých příslušným orgánům v souvislosti se vstupem nebo dovozem potravin a surovin ze třetích zemí (vyhláška o paušálních nákladech) - vyhláška č. 290/2008 Sb., o veterinárních poţadavcích na ţivočichy pocházející z akvakultury a na produkty akvakultury, o opatřeních pro předcházení a zdolávání některých nákaz vodních ţivočichů - vyhláška č. 128/2009 Sb., o přizpůsobení veterinárních a hygienických poţadavků pro některé potravinářské podniky, v nichţ se zachází se ţivočišnými produkty - vyhláška č. 94/2010 Sb., o některých veterinárních a hygienických poţadavcích na přepravu a zpracování vedlejších ţivočišných produktů

87


Přílohy

III. Přední strana pasu zvířete v zájmovém chovu

Zdroj: vlastní IV. Pas zvířete v zájmovém chovu - popis zvířete

Zdroj: vlastní

88


Přílohy

V. Pas zvířete v zájmovém chovu - očkování proti vzteklině

Zdroj: vlastní VI. Pas zvířete v zájmovém chovu - jiná očkování

Zdroj: vlastní 89

Právní úprava veterinární péče

Recommend Documents