Právní úprava darování

Bankovní institut vysoká škola Katedra práva

Právní úprava darování Bakalářská práce

Autor:

Vojtěch Kužel Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ing. Synek Zdeněk

Červen 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích dne 09. 6. 2014

Vojtěch Kužel

Poděkování: „Tímto bych velmi rád poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce, Mgr. Ing. Zdeňku Synkovi za odborné vedení a cenné rady při sestavování a tvorbě této bakalářské práce.“

Anotace: Tato bakalářská práce popisuje problematiku darování a srovnává výrazné změny, které nastaly v rámci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který vstoupil v účinnost během zpracovávání této práce. Cílem této bakalářské práce je celková analýza procesu darování včetně problematiky příčin a důsledků jeho neplatnosti z pohledu nové a předchozí právní úpravy darování. Součástí práce je také popis konkrétních soudních případů, které se v minulosti touto problematikou zabývaly.

Klíčová slova: darování, darovací smlouva, neplatnost, judikatura, komparace

Annotation: This bachelor thesis describes the problem of donation and compares the significant changes that have occurred within the scope of the law No. 89/2012, which came into force during the processing of this thesis. The aim of this thesis is to analyze the total donation process including issues related to the causes and consequences of its invalidity in terms of new and previous legislation. The thesis also includes a description of specific court cases that dealt with this question in the past.

Keyword : donation, donation contract, invalidity, returning the donation, comparison

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1.

Darování, komparace stávající a nové právní úpravy ................................................. 10 1.1.

Obecné pojetí darování .............................................................................................. 10

1.1.1.

Darování jako změna vlastnického práva ........................................................... 11

1.1.2.

Darování jako závazkový vztah .......................................................................... 11

1.2.

Srovnání darování SOZ a NOZ ................................................................................. 12

1.2.1.

2.

Nové instituty v NOZ ......................................................................................... 14

1.2.1.1.

Darování veškerého majetku ....................................................................... 14

1.2.1.2.

Darování pro případ smrti ........................................................................... 15

1.2.1.3.

Darování podpory........................................................................................ 16

1.2.1.4.

Společenská úsluha ..................................................................................... 16

1.3.

Srovnání daňové legislativy u darování ..................................................................... 16

1.4.

Započtení daru v dědictví .......................................................................................... 18

1.5.

Dar a společné jmění manželů ................................................................................... 19

1.6.

Pojmy související s darováním .................................................................................. 19

1.6.1.

Sponzoring .......................................................................................................... 19

1.6.2.

Dárcovství, nadace a veřejné sbírky ................................................................... 21

Darovací smlouva a její náležitosti ................................................................................ 22 2.1.

Obligatorní náležitosti................................................................................................ 22

2.1.1.

Označení smluvních stran................................................................................... 23

2.1.2.

Předmět darování ................................................................................................ 25

2.1.2.1.

Nemovité věci ............................................................................................. 26

2.1.2.2.

Práva a pohledávky ..................................................................................... 27

2.1.3.

Projev vůle smluvních stran ............................................................................... 28

2.1.4.

Formální náležitosti smlouvy ............................................................................. 29

6

2.1.5. 2.2. 3.

Vedlejší ustanovení darovací smlouvy ...................................................................... 32

Neplatnost darování a vrácení daru .............................................................................. 33 3.1.

Neplatnost právního jednání ve vztahu k darování .................................................... 33

3.2.

Srovnání odvolání daru dle SOZ a NOZ.................................................................... 34

3.2.1.

3.3.

4.

Písemná forma smlouvy v některých případech ................................................. 29

Nové instituty v NOZ ......................................................................................... 35

3.2.1.1.

Odvolání daru pro nouzi.............................................................................. 35

3.2.1.2.

Odvolání daru pro nevděk ........................................................................... 36

3.2.1.3.

Zvláštní ustanovení o platnosti darování..................................................... 37

3.2.1.4.

Darování cizí věci........................................................................................ 37

Pojmy spojené s § 2072 ............................................................................................. 38

3.3.1.

Porušení dobrých mravů ..................................................................................... 38

3.3.2.

Vymezení pojmu osoba blízká ........................................................................... 39

3.3.3.

Porušení vůči obdarovanému.............................................................................. 39

3.4.

Institut promlčení v darování ..................................................................................... 40

3.5.

Rozsah a způsob vrácení daru .................................................................................... 41

Problematika darování v soudní praxi .......................................................................... 42 4.1.

Bezplatnost a dobrovolnost ........................................................................................ 42

4.2.

Uzavření darovací smlouvy a převzetí daru............................................................... 45

4.3.

Předmět daru .............................................................................................................. 47

4.4.

Vrácení daru ............................................................................................................... 48

Závěr ........................................................................................................................................ 52 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 54

7

Úvod Vzhledem k tomu, že právní úpravou darování se budu věnovat v celé práci, by nebylo od věci, popřemýšlet na úvod o samotné podstatě darování. Právní úprava darování je od té filozofické sice zcela vzdálena, jedná se o úpravu pragmatickou, která však z filozofie darování vychází. Darování je v rámci lidské společnosti uskutečňováno v podstatě od prvních kroků člověka. V dětství je spojeno spíše z jeho příjmem v rámci různých výročí, která se vážou k našemu životu, jako jsou svátky, narozeniny a především vánoce. V rámci našich počátečních studií pak mnohdy nabývá i motivační charakter v podobě odměn za dobré studijní výsledky. Dary se samozřejmě učíme nejen přijímat, ale i dávat. S přibývajícím věkem tak očekávání a následná radost z přijetí daru přechází v umění správným výběrem daru potěšit své blízké. Ve své čisté podobě tak darováním vyjadřujeme vděk, úctu, pomoc či jiné lidské pocity, které chováme k druhé straně. Zároveň je nám jedinou odměnou dobrý pocit z radosti obdarovaného. Moderní materialistická doba, která je orientovaná na výsledky však přidává tomuto institutu ještě svojí stinnou stránku. V každodenním životě jsme vystavováni velkorysosti obchodníků, kteří nás svými dary přímo zahlcují. Při návštěvě obchodního řetězce tak budeme obdarováni výrobkem navíc v případě koupě více kusů, telekomunikační společnosti nás pak často obdarují samotným mobilním telefonem v případě, že se rozhodneme pro využívání jejich služeb a v různých teleshoppingových nabídkách mnohdy dostaneme dárky, které na první pohled několikanásobně přesáhnou hodnotu nabízeného produktu. Snaha obchodníků nás obdarovat však nikterak nesouvisí s úmyslem nám projevit výše uvedené morální hodnoty. Jedná se čistě o obchodní a marketingovou strategii těchto společností a takto poskytnutý dar je předem propočítanou nákladovou položkou, která je zahrnuta do ceny samotného výrobku. Samotné obchodní společnosti však nejsou jediné, které zneužívají darování pro svůj prospěch. Darování se často používá jako prostředek, skrze který se dárce snaží prosadit svůj zájem či zlepšit své postavení ve společnosti. Jako příklad lze uvést darování mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným s cílem udržet si či zlepšit pracovní pozici až po příklad nezákonného poskytnutí daru např. orgánu státní správy s cílem získat tak pro sebe určitou výhodu.

8

Darování je však dle mého názoru i přes výše uvedené, významný institut, který umožňuje projevit vůči blízké osobě své morální hodnoty, jako jsou štědrost, vděk, úcta atd. Svobodné rozhodnutí obohatit druhého a neočekávání protiplnění takové štědrosti pak tvoří hlavní znaky typické právě pro darování. Tedy dobrovolnost a bezplatnost. Cílem mé bakalářské práce je celková analýza procesu darování včetně problematiky příčin a důsledků jeho neplatnosti ve stávající právní úpravě a komparace s novou právní úpravou. Vzhledem k tomu, že k 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), který nahradil předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „SOZ“), jsem se v rámci zachování aktuálnosti a přínosnosti mé práce rozhodl pojmout odlišnou koncepci při jejím zpracování. Vycházet tak budu především z již platné právní úpravy darování (NOZ), na které bude prováděn i rozbor a zároveň srovnání s předchozí právní úpravou (SOZ). V práci si tedy především kladu za cíl objasnit problematiku darování a zároveň charakterizovat změny, které přinesla nová právní úprava. Z důvodu rozšíření zákonné úpravy darování se také budu zabývat novými instituty, které se v rámci nové úpravy vyskytly. Použitá literatura vychází především z jednotlivých právních předpisů, důvodové zprávy, judikatury soudů a odborných publikací

9

1. Darování, komparace stávající a nové právní úpravy 1.1. Obecné pojetí darování Darování je základním institutem soukromého práva, který se řídí právem občanským. Tohoto institutu využívají jednak lidé v běžném životě, jednak podnikatelé v rámci své činnosti. Po účinnosti NOZ není nutné zkoumat právní prostředí, ve kterém se darování uskutečňuje, avšak tohoto nebylo potřeba ani v případě darování do 31. prosince 2013, kdy se obecně, samozřejmě na výjimky, občanskoprávní vztahy řídily zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a obchodněprávní vztahy naopak zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Darování lze provést uzavřením darovací smlouvy mezi dárcem a obdarovaným, přičemž předmětem darování je vlastnické právo k věci nebo příslib takové právo na obdarovaného převést. Smlouvou je dále stanoveno, že obdarovaný dar přijímá. Do 31. prosince 2013 však bylo předmětem darování v podstatě cokoliv, neboť v ustanovení § 628 SOZ bylo uvedeno, že obdarovaný převádí „něco“. Tento termín v sobě obsahoval pojem věci, práva nebo i jiné majetkové hodnoty. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že věc není předmětem darování, nýbrž předmětem je vlastnické právo k věci. Základním předpokladem pro naplnění institutu darování je bezplatnost. I z gramatického hlediska bez jakéhokoliv právnického vzdělání je patrné, že důsledkem darování dojde ke zmenšení majetku dárce a zvětšení majetku obdarovaného. Proto není možné v případě jakéhokoliv protiplnění ze strany „obdarovaného“ hovořit o darování, ale jednalo by se například o kupní nebo směnnou smlouvu.1 Avšak z tohoto pravidla existuje výjimka tzv. vzájemného darování, o kterém je pojednáno níže. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že se nejedná o bezdůvodné obohacení. Tato problematika je rovněž upravena v ustanovení § 2992 NOZ, když se o bezdůvodné obohacení nejedná v případě, kdy jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu se právně vázat (tzv. společenská úsluha). 1

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 30 Cdo 1162/2002

10

Dalším předpokladem darování je jeho dobrovolnost. K darování nelze nikoho donutit, jakkoliv podmínit určité právní jednání darem ze strany druhé osoby. Za darování vzhledem k tomuto předpokladu nelze považovat plnění výživné. Povinnost vyživovat osobu je daná zákonem a v případě některých lidí je zpřesněno její plnění soudním rozhodnutím (např. výživa nezletilého pro dobu po rozvodu manželů).

1.1.1. Darování jako změna vlastnického práva Darováním dochází ke změně vlastníka věci, a to konkrétně převodem vlastnického práva k ní. Jedná se tedy o změnu osoby, která má dispoziční oprávnění k věci, konkrétně vlastnické právo. Darováním se nikterak nemění charakter věci, k níž je vlastnické právo převedeno. Ke změně vlastnického práva dochází způsobem závisejícím na charakteru věci, tedy zda se jedná o věc movitou nebo nemovitou. V případě movité věci ke změně vlastnického práva dochází tzv. tradicí, tj. jejím fyzickým předáním obdarovanému, nebo konsensem, kdy je věc předána později. Judikatura upravila rovněž situaci, kdy k darování, tj. převodu vlastnického práva, může dojít rovněž bez předání a převzetí daru (finanční dar), pokud dárce se souhlasem obdarovaného uhradil pohledávku přímo věřiteli obdarovaného.2 Tato úprava bude možná využít i v případě NOZ. Pokud se jedná o věc nemovitou, jež je zapsána v katastru nemovitostí, dochází k převodu vlastnického práva až jeho zápisem do katastru nemovitostí, a to s účinnosti ke dni podpisu smlouvy.

1.1.2. Darování jako závazkový vztah Darování je, jak je výše uvedeno, uskutečněno uzavřením darovací smlouvy. Z povahy darování by mohlo vyplynout, že úmysl dárce bezplatně přenechat obdarovanému určitou věc je jednostranné právní jednání. Z §2055 však jasně vyplývá, že obdarovaný musí nabídku přijmout. Stejně tak jako v případě koupě či směny se tedy jedná o dvoustranné právní jednání, ve kterém se setkává dárce na straně nabídky (oferty) a obdarovaný na straně příjemce (akceptace).

2

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004

11

Darování však tvoří např. od kupní smlouvy jakousi výjimku ve směnných hodnotových vztazích. V případě kupní či směnné smlouvy je zřejmé uzavírání těchto smluv za účelem dosáhnutí hospodářského prospěchu. Jednotlivé strany v tomto vztahu vystupují jako vzájemní dlužníci i věřitelé. Tento vztah je v rámci občanskoprávních vztahů nazýván jako synallagmatický (vzájemně na sebe navazující). Hlavním představitelem opačné skupiny vztahů tedy asynallagmatických (nevzájemných), je právě darování, které je také označováno jako bezúplatný závazek.3 V případě darování se pak trochu nezvykle stává dlužníkem samotný dárce, který převádí bezplatně vlastnické právo na svého věřitele tedy obdarovaného, jehož protiplnění souvisí s pouhým souhlasem a převzetím daru. NOZ však dle mého názoru netrvá na doslovném dodržování bezplatnosti jako hlavním znaku darování v případech, kdy je zřejmé, že povaha uzavřené smlouvy odpovídá spíše smlouvě darovací. Dle §2061 se v případě vzájemného obdarování bude posuzovat za dar pouze rozdílná hodnota těchto vzájemně poskytnutých darů. Za darování je rovněž považováno tzv. smíšené jednání, při kterém složka tohoto institutu převyšuje jinou. Příkladem je například darování mobilního telefonu za 1,- Kč. V takovém případě převažuje složka darování nad složkou koupě. Je však třeba rozlišovat mezi darovací smlouvou, kdy je úmyslem stran převést vlastnické právo bezplatně a kupní smlouvou uzavřenou z vůle stran bez určení kupní ceny nebo kupní smlouvou, v níž strany pouze opomněly kupní cenu uvést.4

1.2. Srovnání darování SOZ a NOZ S přijetím NOZ došlo ke změně v rámci institutu darování, a to ke změnám v celku výrazným. V NOZ je darování upraveno v ustanoveních § 2055 – 2078, v SOZ bylo darování upraveno v ustanoveních § 628 – 630. I z tohoto srovnání lze usuzovat, že nynější právní úprava darování je mnohem rozsáhlejší a kazuističtější, avšak princip samotného darování zůstává zachován ze staré úpravy i v NOZ. Darování doznalo vcelku velkého množství změn, když těm nejzásadnějším se budu věnovat dále (darování veškerého majetku, darování pro případ smrti, darování podpory). 3

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460–880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 1488s. 4 VEČEŘA, M. Darovací smlouvou. Rekodifikace & praxe. Ročník I. Číslo 1/2013. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013. 30 s.

12

Novým právním institutem v této oblasti je takzvaný příslib daru. Tato problematika je upravena v ustanovení § 2056 NOZ, když je zde uvedeno, že někdo může slíbit dar, avšak z tohoto nevyplývá závazek darovat, ale ten, komu byl dar slíben, je oprávněn požadovat účelně vynaložené náklady spojené s očekáváním daru. Jedná se zcela o nový institut, přičemž není zřejmé, že takového příslibu bude využito. Příslib daru je výjimkou ze zásady „pacta sunt servanda“ (tedy že smlouvy zavazují či že se smlouvy mají dodržovat), která prostupuje celým soukromým právem a úprava NOZ není vůbec výjimkou. Z pohledu procesního práva bude samozřejmě důležité prokazovat, jakou formou byl příslib učiněn, neboť se dá říci, že ústní forma z pohledu důkazní povinnosti žalobce, tedy v tomto případě osoby, které byl dar přislíben, nebude zcela průkazná. Další problém tkví v termínu účelně vynaložené náklady spojené s očekáváním daru. Některé náklady budou jednoduše představitelné, např. náklady spojené se zakoupením hnojiva, zemědělských strojů a podobně v případě darování zemědělské půdy. V takovém případě bude mít i příslib daru formu písemnou, neboť se jedná o nemovitou věc, jež je zapsána v katastru nemovitostí, a obdarovaný by jen obtížně prokazoval, že byl příslib učiněn. Tento nový institut v podstatě rozšiřuje, resp. mění starou právní úpravu, když za té bylo za příslib daru v odborné literatuře považováno neodevzdání a převzetí daru při darování. Tehdy musel mít takový „příslib“ písemnou formu Nejednalo se o příslib dle NOZ, ale o způsob darování předpokládající určitou formu, přičemž tato úprava byla v NOZ zachována. V takovém případě je dárce povinen svůj závazek z darovací smlouvy splnit, to znamená, že je povinen předat dar a obdarovaný je povinen jej přijmout. NOZ stanoví, že v případě darování věci zapsané ve veřejném seznamu je nutná písemná forma darovací smlouvy. V podstatě oproti staré úpravě je rozšířen okruh darovacích smluv, které musí být písemné. Předchozí úprava uváděla, že písemná forma darovací smlouvy musí být pouze v případě darování nemovité věci, nebo pokud se jedná o darování movité věci, která však není odevzdána a převzata při darování. Nová úprava však stanoví písemnou formu pro darování věci zapsané ve veřejném seznamu, přičemž z tohoto je zřejmé, že písemná forma se uplatní při darování např. podílu v obchodní společnosti nebo ochranné známky, k čemuž do 31. prosince 2013 postačovala ústní forma darovací smlouvy. Pokud nedojde k odevzdání daru současně s projevem vůle, tj. při podpisu darovací smlouvy, je dárce zavázán toliko k odevzdání daru, nikoliv k placení úroku z prodlení. Tato úprava byla

13

převzata z německého občanského zákoníku (tj. BGB). Nepožadování úroku z prodlení je v souladu s tím, že darování je bezúplatné.

1.2.1. Nové instituty v NOZ Některé nové instituty byly již zmíněny v rámci komparace staré a nové právní úpravy darování. Následovně se budu věnovat novým institutům v NOZ, které se zřejmě nejčastěji v případě darování budou objevovat.

1.2.1.1.

Darování veškerého majetku

Od 1. ledna 2014 došlo ke změně v rozsahu darování, přičemž zákon výslovně připouští, aby dárce mohl darovat veškerý svůj majetek. Rozsah darování je upraven konkrétně v ustanovení § 2058 NOZ. Daroval lze nejenom všechen přítomný majetek dárce, ale i majetek budoucí, kterého dárce nabyde později. Budoucí majetek však nelze darovat všechen, ale zákonem je stanovena horní hranice daru představující polovinu tohoto majetku. Další novinkou je možnost darovat konkrétní věc, kterou však dárce nemá u sebe. Dárce se však v darovací smlouvě musí zavázat takovou věc nabýt. Darovat veškerý majetek lze jakékoliv osobě, které si dárce umane, a to i pouze osobě jediné. Dispozitivnost nakládání s majetkem nedoznala oproti předchozí úpravě žádných změn. Pouze v případě darování veškerého majetku je nutné tento majetek nějak specifikovat, když zákonodárce i v důvodové zprávě zmiňuje, že se jedná o majetek přítomný. Je na místě však zachovat písemnou formu darovací smlouvy v případě, když dárce vlastní nemovitou věc. I s ohledem na to, že se jedná o velice závažný zásah do majetkové sféry člověka, nelze jinak než doporučit písemnou formu i v případě, že dárce vlastní pouze movité věci. Jen stěží si lze představit prokázání tvrzení v případě sporu, tj. o určení vlastnictví obdarovaného k veškerému majetku dárce, bez jakékoliv písemné smlouvy. Přijetí daru v rozsahu veškerého majetku dárce však s sebou nepřináší pouze samá pozitiva. V případě, že dojde k takovému darování, použije se ustanovení § 1893 NOZ upravující převzetí majetku. Pokud osoba převezme veškerý majetek, stává se společně a nerozdílně se

14

zcizitelem, v našem případě dárcem, dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel věděl nebo vědět měl při uzavření smlouvy. Zákonem je však stanovena horní hranice plnění, a to hodnotou nabytého majetku. Tato limitace se však nedotýká osob blízkých, které se stávající dlužníkem bez omezení na hodnotu nabytého majetku. V případě, že osoba blízká prokáže, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět nemusela, použije se výše uvedená limitace. Je namístě však uvést, že zákonodárce vpasoval do tohoto ustanovení důkaz tzv. opaku, avšak v rámci dosavadní judikatury bylo dovozeno, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze. Dá se tedy říci, že toto ustanovení odporuje dosavadnímu výkladu prokazování negativních skutečností, a bude velmi zajímavé sledovat, jak judikatura k tomuto ustanovení přistoupí a jakým způsobem bude možnost výše uvedené prokázat.

1.2.1.2.

Darování pro případ smrti

V ustanovení § 2063 NOZ je upraveno darování pro případ smrti. Takové darování nezakládá neplatnost právního jednání, jak tomu bylo v předchozí úpravě. Do 31. prosince 2013 se pro případ darování po smrti dárce uplatnilo ustanovení § 628 odst. 3 SOZ, přičemž bylo stanoveno, že darovací smlouva je neplatná. V tomto případě se jednalo o neplatnost absolutní. Dar vázaný na podmínku, že obdarovaný dárce přežije, se posoudí zpravidla jako odkaz (ustanovení § 1594 a násl. NOZ). Avšak v okamžiku, kdy obdarovaný tento dar přijme a dárce se výslovně vzdá práva dar odvolat a zároveň o tom vydá obdarovanému listinu, bude se toto právní jednání posuzovat dle ustanovení o darování. Darování pro případ smrti bylo v našem právním řádu upraveno do roku 1950 a dá se tedy říci, že se jedná o návrat tohoto institutu do právního prostředí. V praxi bude důležité, zda se bude právní jednání posuzovat jako darování nebo jako odkaz. V případě, kdy nebude existovat listina o vzdání se práva dar odvolat, bude bez dalšího takové jednání považováno za odkaz. I když se zdá být taková úprava zcela jasná, vyvstane dále problém, aby jednání naplňovalo formální znaky odkazu. Pro darování pro případ smrti je v praxi využitelná judikatura soudu zabývající se problematikou darování pro případ smrti do roku 1950.

15

1.2.1.3.

Darování podpory

Tento nový institut je upraven v ustanovení § 2062 NOZ. Dárce se v takovém případě zaváže, že bude obdarovaného pravidelně podporovat. Je zajímavé, že si dárce a obdarovaný mohou sjednat, že povinnost k podpoře a právo na podporu přejde na dědice dárce a obdarovaného. Podpora je sjednána smluvně a může se jednat o podporu finanční nebo i jinou, např. pravidelný odběr vody ze studny. Zákon nijak nevylučuje, aby byla podpora účelově vázána. I s ohledem na smluvní volnost, která prostupuje celým NOZ, lze podporu vázat účelově. V takovém případě však právo na podporu zaniká okamžikem splnění účelu. Jako příklad lze uvést např. podporu studujícího potomka. Nárok na tuto podporu zanikne okamžikem dostudování.5

1.2.1.4.

Společenská úsluha

NOZ striktně vymezuje, že společenská úsluha, tzv. liberalita, není darem. Jedná se o institut, který v životě člověka běžný, např. pomoc rodičům, v domácnosti a další slušné jednání člověka vůči ostatním, aniž by se takový člověk chtěl jakkoliv právně zavázat. V případě projevu vůle člověka, ze které by bylo zřejmé, že se chce smluvně vázat, byla by společenská úsluha považována za darování. V praxi je to však velmi těžko představitelné. Těžko bude např. chápáno umývání oken manželem tak, že se zavazuje v takovém umývání oken pokračovat v budoucnu, tudíž manželka nemá žádné oprávnění takové jednání po manželovi vyžadovat.

1.3. Srovnání daňové legislativy u darování K 1. lednu 2014 došlo k významné změně daňové legislativy týkající se darování, kdy byl zrušen zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Darovací daň je nově zahrnuta do daně z příjmů, když se jedná o tzv. bezúplatný příjem.

5

Konsolidovaná verze důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 480 s. http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

16

Nová úprava daně v případě darování bude znamenat vyšší výdaj pro obdarovaného. Do 31. prosince 2013 byla darovací daň stanovena progresivně, když v případě nejčastějšího plnění do 1 milionu korun byla určena sazba 7 procent z hodnoty daru a naopak v případě plnění nad 50 milionů korun sazbou 40 procent. Nyní se tato sazba stanoví dle daně z příjmů, a to ve výši 15 procent z hodnoty daru pro fyzické osoby a ve výši 19 procent pro osoby právnické. V případě darování v hodnotě do 1 milionu korun dochází k největšímu nárůstu placení daní, výhodnější sazba naopak bude pro darování v hodnotě přesahující 10 milionů korun. I nadále platí osvobození od daně pro osoby blízké. Nyní jsou osvobozeny od placení daně příbuzní v linii přímé a vedlejší (sourozenci, strýc, teta, synovec nebo neteř, manžel, manžel dítěte, dítě manžela, rodiče manžela nebo manžel rodičů), a osoby, které žily s poplatníkem nejméně rok před darováním ve společné domácnosti, a neziskové subjekty. Dále jsou od daně osvobozeny i případy příležitostného bezúplatného nabytí ve prospěch fyzické osoby, kdy dar nepřesáhne hodnotou 15 000 Kč. Do 31. prosince 2013 bylo plnění osvobozeno pouze v případě, že dar nepřesáhl hodnotou 3 000 Kč. Z pohledu dárce je zachována současná úprava, kdy má dárce možnost snížit základ daně z příjmů fyzických osob nebo právnických osob o částku poskytnutého daru. V případě poskytnutí nepeněžitého daru je nutné si opatřit znalecký posudek znalce na jeho hodnotu. Ustanovení § 15 a § 20 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví podmínky pro odečtení daru od základu daně. Dále je nutné upozornit na skutečnost, že daň z převodu nemovitostí byla nahrazena daní z nabytí nemovitých věcí, která je upravena v zákonném opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí. Obecně se tato daň platí v případě úplatného převodu, avšak v ustanovení § 53 tohoto zákona je upraven případ vzájemného darování. Z tohoto vyplývá, že vzájemné darování je dle tohoto právního předpisu pro účely daně považováno za koupi nebo směnu. Základem daně je hodnota plnění jedné strany, která převyšuje hodnotu plnění strany druhé, tzn. rozdíl mezi hodnotami vzájemných darů.

17

1.4. Započtení daru v dědictví Principem institutu započtení darů v dědictví je vyvážení případných nerovností v množství majetku nabytého od zůstavitele, přičemž předmětem započtení mohou být pouze dary, které dědic obdržel ještě za života zůstavitele, a to nad rámec obvyklých darování (což jsou vánoce, narozeniny apod.)6. Započtení se provede z úřední povinnosti v případě dědění ze zákona, fakultativně se provede i v případě dědění ze závěti, pokud k tomu dal zůstavitel příkaz v závěti, anebo pokud by byl dědic neoprávněně zvýhodněn oproti jiným neopominutelným dědicům. Pokud hodnota daru, který je započítáván na dědický podíl, dosáhne alespoň hodnoty dědického podílu, ztrácí dědic v důsledku započtení nárok na dědický podíl7. Podstata započtení vypadá v praxi např. takto: Zůstavitel zanechal dědictví v hodnotě 600 tis. Kč a rovným dílem by měli dědit manželka a dvě děti, tzn. každý 200 tis. Kč. Dcera za zůstavitelova života obdržela bezplatně 120 tis. Kč, jeho syn 60 tis. Kč. Čistá hodnota dědictví tak činí celkem 780 tis. Kč (600 tis. + 120 tis. + 60 tis.). Každý z nich by se tak měl na prospěchu z dědictví podílet stejným dílem, tj. částkou ve výši 260 tis. Kč. Manželka tedy získá částku 260 tis. Kč (na její podíl se nic nezapočítá), dcera získá částku ve výši 150 tis. (obdržela dar ve výši 120 tis. Kč) a syn získá částku ve výši 200 tis. Kč (obdržel dar ve výši 60 tis. Kč). Ze shora uvedeného vyplývá, že při určení výše dědického podílu se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu8. Při započtení daru na dědický podíl se započítává dar v té ceně, kterou měl v době darování, a nikoliv v té ceně, kterou by měl či mohl mít v době úmrtí zůstavitele. Spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru na dědický podíl některého z dědiců není sporem o dědické právo, otázku započtení daru na dědický podíl dědice řeší soud v řízení o dědictví při rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů9.

6

Srov. ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1473. 7 Tamtéž, s. 1474. 8 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21Cdo 3977/2010. Publikované pod R 19/2013. Dostupné na www.nsoud.cz. 9 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 30Cdo 889/2012. Publikovaný pod R 20/2004. Dostupný na www.nsoud.cz.

18

1.5. Dar a společné jmění manželů Další problémy, které v běžném životě vznikají poměrně často, souvisí s darováním a společným jměním manželů. Ustanovení § 709 odst. 1 NOZ stanoví, že součástí společného jmění manželů je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co nabyl jen jeden z manželů darem (s výjimkou toho, kdy dárce projevil při darování jiný úmysl). Nová právní úprava tak umožňuje dárci, aby se rozhodl, jak svůj dar manželům poskytne. Není problém v tom, pokud se rozhodne darovat věc jen jednomu z manželů; v takovém případě dar nebude součástí společného jmění manželů, naopak vlastnické právo k darované věci bude mít pouze obdarovaný manžel. Předchozí právní úprava, účinná do 31. 12. 2013, v podstatě umožnila průnik podílového spoluvlastnictví a společného jmění manželů v případech právě darování10; podle této konstrukce platilo v případech, kdy je věc darovaná oběma manželům společně, že vlastnické právo k ní nabyli oba manželé nikoliv do společného jmění manželů, ale do podílového spoluvlastnictví. Zákon však manželům umožňoval, aby uzavřeli dohodu a rozšířili či zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění, tedy mohli rozšířit rozsah svého společného jmění tak, že i dary oběma (či jen jednomu) z nich budou náležet také do společného jmění. Tento princip se však za účinnosti nové právní úpravy neuplatní. Proto nadále platí, že pokud vůle dárce směřuje k tomu, aby daroval věc oběma manželům, nepovede to k nabytí do podílového spoluvlastnictví, ale do společného jmění manželů.

1.6. Pojmy související s darováním Níže uvedené pojmy souvisí s darováním, avšak je nutné je poněkud od darování rozlišit, i když se jejich význam může z pohledu laika překrývat.

1.6.1. Sponzoring Významný rozdíl mezi darováním a sponzoringem spočívá v protiplnění. Obecně u darování není požadována žádná protihodnota (pokud se oprostíme od úpravy vzájemného darování), 10

SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 450.

19

kdežto u sponzoringu je tato protihodnota vyžadována. V praxi se lze setkat velmi výrazně s protihodnotou spočívající v reklamě. Dárce poskytne finanční nebo materiální „dar“, přičemž zároveň za takové plnění vyžaduje reklamu své osoby nebo společnosti. Sponzoring se většinou užívá jednorázově, to znamená, že je sponzorována určitá akce, např. hokejový turnaj. Avšak zákon nijak nevylučuje sponzoring provádět dlouhodobě. V případě sponzoringu je vhodné sjednat tzv. sponzorskou darovací smlouvu či smlouvu o reklamě, ve které budou upraveny zejména následující skutečnosti: -

identifikace smluvních stran,

-

výše poskytnutého plnění,

-

popis protiplnění (velmi často se právě jedná o reklamu sponzora),

-

doba platnosti smlouvy (běžně se sjednává smlouva na dobu pořádání akce, nebo na dobu 1 roku, během kterého je obdarovaný povinen protiplnění poskytovat). Právní úpravu sponzorství lze najít v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování televizního a rozhlasového vysílání, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že sponzorováním je jakýkoliv příspěvek od osoby, která neprovozuje rozhlasové nebo televizní vysílání, neposkytuje audiovizuální mediální služby na vyžádání, ani nevyrábí audiovizuální díla, poskytnutý k přímému nebo nepřímému financování rozhlasového nebo televizního programu nebo pořadu s cílem propagovat své jméno nebo název, ochrannou známku, výrobky, služby, činnosti nebo obraz na veřejnosti.11 Vzhledem k situaci, kdy má sponzorství, jak je výše uvedeno, velmi blízko k reklamě, je tento institut rovněž upraven v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci v reklamě, který stanoví, že sponzorováním se rozumí příspěvek poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový příspěvek k tomuto účelu poskytne.12

11

ustanovení § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování televizního a rozhlasového vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů 12 ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění některých dalších zákonů

20

1.6.2. Dárcovství, nadace a veřejné sbírky Dárcovství je termínem, který je zejména využíván v případě daru lidské tkáně nebo orgánu. Na takový odběr se však neaplikují ustanovení o darování dle NOZ, nýbrž se jedná o zvláštní právní jednání dle zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (transplantační zákon). To ostatně vyplývá i z ustanovení § 112 NOZ, který říká, že člověk může přenechat část svého těla za podmínek stanovených jiným právním předpisem, avšak z právní úpravy výše uvedeného zákona explicitně vyjímá vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez jakéhokoliv znecitlivění a které se přirozeně obnovují. Tyto části těla je možné přenechat za odměnu. V současné době, jak za účinnosti NOZ i SOZ, je upraveno, že lidské orgány lze za života dárce pouze „darovat“, nikoliv je prodávat či směňovat. To vychází rovněž z Úmluvy o lidských právech a medicíně, ve které je uvedeno, že lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.13 Dárcovství je velmi úzce spojeno s nadacemi. Nadace byly do 31. prosince 2013 upraveny zákonem č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech14, přičemž od 1. ledna 2014 spadá úprava pod NOZ. Konkrétně je nadační právo upraveno v ustanoveních § 303 – 401 NOZ. Účelem nadace jsou služby společensky nebo hospodářsky užitečné

Veřejné sbírky Veřejné sbírky jsou konány právnickými osobami, přičemž jejich smysl a účel je zejména společenský. Veřejnými sbírkami jsou získávány finanční prostředky od předem neurčeného okruhu přispěvovatelů pro předem stanovený veřejně prospěšný účel.15 Právě z důvodu předem neurčeného okruhu přispěvovatelů se veřejné sbírky odlišují od institutu darování. Právní úprava veřejných sbírek je obsažena v zákoně č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách.

13

článek 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb., mezinárod. smluv Zákon č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) 15 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. Díl třetí: závazkové právo. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 202 s. 14

21

2. Darovací smlouva a její náležitosti Náležitosti darovací smlouvy bychom mohli rozdělit do dvou základních okruhů, a to na náležitosti obligatorní, tedy povinné, a na náležitosti fakultativní, tedy nepovinné. Náležitosti darovací smlouvy vyplývají z příslušných obecných a specifických ustanovení občanského zákoníku, tj. ustanovení § 545 až § 599 NOZ, resp. ustanovení § 2055 až 2078 NOZ. Podstatné náležitosti přitom vymezuje právě ustanovení § 2055 odst. 1 NOZ. Z ustanovení § 545 NOZ ve spojení s citovaným ustanovením totiž vyplývá, že darovací smlouva je právním jednáním, které představuje bezplatné převedení vlastnického práva k věci mezi smluvními stranami, tj. dárcem a obdarovaným, kdy dárce může darovací smlouvou vlastnické právo k věci na obdarovaného buď bezplatně převést, takže dojde i k faktickému předání daru, anebo se zavázat k tomu (tedy dát příslib), že na obdarovaného vlastnické právo k věci v budoucnu převede. Předmětem darovací smlouvy mohou být jak věci movité, tak věci nemovité, dále také pohledávky, výsledek činnosti, podpora, budoucí majetek, ochranné známky, obchodní podíl v obchodní korporaci apod., přičemž pro některé z nich zákon vyžaduje kvalifikovanou, tj. písemnou formu darovací smlouvy.

2.1. Obligatorní náležitosti Mezi obligatorní náležitosti darovací smlouvy tak s ohledem na shora uvedené řadíme: jednoznačné označení smluvních stran, tj. dárce a obdarovaného, přesnou definici předmětu darování, vůli dárce převést vlastnické právo k věci a vůli obdarovaného dar nebo nabídku přijmout, datum podpisu darovací smlouvy, podpisy obou smluvních stran a konečně písemnou formu darovací smlouvy v některých specifických případech16. Podstatnými náležitostmi darovací smlouvy, které označujeme také jako její pojmové znaky, patří bezplatnost a dobrovolnost. Jak uvádí Eliáš, bezplatnost je přitom typickým znakem darovací smlouvy, která ji odlišuje od ostatních typů závazků ze smluv17.

16

K tomu srov. BAREŠOVÁ, E.; BAUDYŠ, P. Vzory listin o nemovitostech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 22. 17 Srov. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488-880. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 1877.

22

2.1.1. Označení smluvních stran Jako každá jiná smlouva, také darovací smlouva musí obsahovat řádné označení smluvních stran, tj. dárce a obdarovaného. Smluvní strany musí být označeny natolik určitě, přesně a srozumitelně, aby mohly být identifikovány. U lidí je proto vhodné uvést jejich jméno, příjmení, datum narození či rodné číslo a bydliště, u fyzických osob – podnikatelů pak jejich identifikační číslo a místo podnikání. Právnické osoby v darovací smlouvě označíme jejich obchodní firmou či názvem, identifikačním číslem a sídlem; měli bychom přitom dbát na jejich označení podle toho, jak jsou zapsány ve veřejném seznamu, např. v obchodním rejstříku 18. Předpokladem platného uzavření darovací smlouvy je také právní osobnost smluvních stran (a to jak u fyzických osob, tak osob právnických), což je jejich způsobilost mít práva a povinnosti. U fyzických osob (lidí) pak nadto nesmí chybět také jejich svéprávnost, tj. jejich způsobilost vlastním jednáním práva a povinnosti nabývat. Člověk má přitom právní osobnost od svého narození až do své smrti19, svéprávnosti pak nabývá zletilostí, tj. obecně dovršením 18. roku věku20. Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku21, tj. ode dne svého zápisu do veřejného rejstříku či účinností zákona, pokud je jím zřízena, do dne svého výmazu z veřejného rejstříku či skončením likvidace. Z logiky věci vyplývá, že absence právní osobnosti dárce či obdarovaného, tj. jejich faktická neexistence (např. člověk neexistuje, právnická osoba nevznikla), má za následek neplatnost darovací smlouvy, tj. právního jednání, jehož smluvní stranou je osoba bez právní osobnosti. Pokud jde o svéprávnost člověka, případná neplatnost právního jednání vyplývá z ustanovení § 581 NOZ, podle něhož „není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá“. Toto ustanovení tedy reaguje na případy, kdy člověk není plně svéprávný. V této souvislosti bych chtěl zmínit, že s účinností od 1. 1. 2014 nelze člověka svéprávnosti zbavit úplně, jako tomu bylo za účinnosti předchozí právní úpravy občanského práva hmotného; lze ji pouze omezit v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu schopen právně jednat. Jestliže tedy není člověk plně svéprávný, např. je omezen právě

18

Srov. však rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22Cdo 2480/2000 (dostupný na www.nsoud.cz), z něhož vyvozujeme, že i v případě, že je právnická osoba označena nepřesně (obchodní firmou nebo názvem), ale je uvedeno její správné identifikační číslo, nepovažujeme takové právní jednání za neplatné, pokud můžeme z celého jeho obsahu výkladem zjistit, kdo je smluvní stranou. 19 Srov. ustanovení § 23 NOZ. 20 Srov. ustanovení § 30 odst. 1 NOZ. 21 Srov. ustanovení § 118 NOZ.

23

v rozsahu možnosti právně jednat v oblasti závazků ze smluv, nemůže tak být ani smluvní stranou darovací smlouvy (resp. žádné smlouvy); darovací smlouva takto uzavřená by tedy byla neplatná právě ve smyslu ustanovení § 581 NOZ Nová právní úprava pak vyloženě v ustanovení § 2066 NOZ umožňuje, že i osoba omezená ve správnosti je způsobilá jak darovat, tak přijmout dar, avšak pouze malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý. Není ani samozřejmě vyloučeno, aby se obdarovaným stalo nezletilé dítě. V takovém případě je přístup dvojí. Jednak lze vycházet z ustanovení § 31 NOZ, které upravuje vyvratitelnou právní domněnku, že „každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku“, a na něj navazujícího ustanovení § 32 NOZ, který upravuje souhlas zákonného zástupce nezletilého, který dosud nenabyl plné svéprávnosti, k určitému právnímu jednání. Vychází se z toho, že v takovém případě je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to však zákon výslovně nezakazuje. To je i případ darování, neboť v ustanoveních týkajících se tohoto institutu, žádný takový zákaz upraven není. Soudní judikatura již dříve dovodila, že při posuzování toho, zda je nezletilý způsobilý či schopný k přijetí daru či nikoliv, je významné hledisko finančního či hodnotového profitu darování v porovnání s tím, jaké povinnosti či omezení nezletilému obdarovanému v souvislosti s přijetím předmětu daru případně vzniknou22. Rozhodující je přitom, že přijetí daru nezletilým je svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající věku nezletilého, což odpovídá i novému pojetí upravenému ve shora citovaném ustanovení § 31 NOZ. Je tedy potřeba zkoumat, zda je nezletilý ve svém věku schopen jednak pochopit podstatu darovací smlouvy, a zda to, což dar přijme, pro něho neznamená splnění dalších povinnosti či nějaká omezení. Zcela jistě si lze představit, pokud šestnáctiletý chlapec přijme od svých příbuzných např. malý motocykl, ale např. u osmi až desetiletého dítěte by přijetí takového daru bylo nad rámec chápání (navíc s tím, že by se jednalo o dar pro takové dítě v podstatě nevhodný). V případě, že by s přijetím daru byly spojeny nějaké povinnosti či omezení, kterými by byl nezletilý obdarovaný zatížen či dokonce ohrožen, např. při darování předmětů obecně nebezpečných nebo ve špatném technickém stavu, neznamená přijetí takového daru pro 22

Upozorňujeme např. na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30Cdo 3321/2008. Dostupné na www.nsoud.cz.

24

nezletilého jednoznačný majetkový přínos; proto tento nezletilý není způsobilý k právnímu jednání přijetí takového daru, takže darovací smlouva nemůže být platně uzavřena. Byla by platně uzavřena, pokud by nezletilý obdarovaný byl při tomto jednání zastoupen, např. svým zákonným zástupcem (matkou či otcem)23 .

2.1.2. Předmět darování Předmětem darovací smlouvy může být v podstatě jakákoliv věc, především věc movitá či věc nemovitá, včetně spoluvlastnického podílu na věci, příp. také cenný papír; předmětem daru může být také právo, např. pohledávka, ochranné známky, obchodní podíly v obchodních korporacích, tedy vlastně vše, co má majetkový význam, pokud to povaha věci připouští24. Darováním dochází k převodu vlastnického práva k věcem, takže je nepochybné, že předmětem darování mohou být pouze věci samostatné, nikoliv např. součást věci. Jak vyplývá z ustanovení § 505 NOZ, součástí věci je „vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se věc znehodnotí“. Tento názor odpovídá i předchozí, obdobné právní úpravě občanského práva hmotného a podstaty toho, co chápeme pod pojmem součást věci. Darem tak nemůže být součást věci, pokud se samozřejmě nestala věcí samostatnou25. Předmětem darovací smlouvy podle nové právní úpravy mohou být i věci, které ve vlastnictví dárce nejsou, tj. jeho budoucí majetek, avšak s omezením, že majetek, který je takto darován, nesmí přesáhnout jeho polovinu, a s povinností dárce zavázat se ve smlouvě k tomu, že věc nabude26. V tom je rozdíl oproti předchozí právní úpravě, ve které se uplatňovala jedna ze zásad občanského práva, tj. nikdo nemůže na druhého převést více práv než má sám. V kapitole 2.1.5 vysvětluji požadavek na písemnou formu smlouvy v případě, že je předmětem darovací smlouvy věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, příp. pokud má být dar odevzdán až po uzavření smlouvy. Proto je nepochybné, že také požadavek na určitost předmětu darování bude odlišný.

23

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25Cdo 1005/99. Dostupný na www.nsoud.cz. 24 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1793. 25 Srov. tamtéž, s. 1792. 26 Srov. ustanovení § 2058 odst. 1 věta druhá, odst. 2 NOZ.

25

Zatímco v případech, kdy zákon vyžaduje písemnou formu darovací smlouvy, musí smluvní strany dbát na řádné označení předmětu daru, jak vysvětlím později, v případech darovacích smluv uzavřených ústně nebude požadavek na řádné označení tak striktní. Co je předmětem darování, totiž bude vyplývat přímo z jednání obou smluvních stran. Nevzniknou, resp. neměly by tedy vzniknout žádné pochybnosti o tom, co (jakou věc) dárce obdarovanému daruje. V běžném životě tak bude uzavření darovací smlouvy představovat nabídku dárce darovat obdarovanému nějakou věc a přijetí věci obdarovaným. Takto uzavřená darovací smlouva může být realizována ihned, např. předáním věci tzv. z ruky do ruky, anebo např. předáním klíčů od osobního vozidla apod. V těchto okamžicích přejde vlastnické právo dárce na obdarovaného. V případech darovacích smluv povinně (či nepovinně) uzavíraných v písemné formě musí být předmět darování uveden jasně a srozumitelně tak, aby mohl být identifikován a případně odlišen od ostatních věcí.

2.1.2.1.

Nemovité věci

Jak mají být v darovací smlouvě (či jiné smlouvě) označeny nemovité věci, stanoví ustanovení § 8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, stejně jako nová právní úprava občanského práva hmotného. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v listinách pro zápis práv do katastru musí být nemovité věci označeny údaji katastru, a to: a) pozemek parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách a jde o stavební parcelu, je potřeba uvést také údaj o této skutečnosti (jinak platí, že nejde o stavební, ale pozemkovou parcelu), b) pozemek, který je evidován zjednodušeným způsobem, parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu, scelovacího operátu nebo evidence nemovitostí s uvedením názvu katastrálním území, ve kterém leží, a s uvedením názvu původního katastrálního území, pokud byl pozemek dotčen změnou hranice katastrálního území, c) budova, která není součástí pozemku ani práva stavby, označením pozemku, na němž je postavena, číslem popisným nebo evidenčním a příslušností budovy k části obce (pokud je

26

název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena), d) budova, která není součástí pozemku ani práva stavby a číslo popisné ani evidenční se jí nepřiděluje, je hlavní stavbou na pozemku a nejedná se o drobnou stavbu, označením pozemku, na němž je postavena, a způsobem využití, e) jednotka označením budovy, v níž je vymezena, pokud není součástí pozemku ani práva stavby, nebo označením pozemku nebo práva stavby, jehož součástí je budova, v níž je vymezena, číslem jednotky a jejím pojmenováním, f) rozestavěná jednotka označením budovy, v níž je vymezena, pokud není součástí pozemku ani práva stavby, nebo označením pozemku nebo práva stavby, jehož součástí je budovy, v níž je vymezena, číslem jednotky a označením, že se jedná o rozestavěnou jednotku, g) právo stavby označením pozemku, ke kterému je zřízeno, h) nemovitost evidovaná v katastru podle jiného zákona označením pozemku, na kterém je postavena, a způsobem využití. Pokud nejsou nemovité věci v darovací smlouvě označeny shora popsaným způsobem, nemůže být taková smlouva považována za určitou a katastrální úřad návrh na vklad zamítne. Ve všech případech, kdy má být vlastnické právo k nemovité věci převedeno na z vlastníka na jinou osobu, musí být předmětné nemovité věci označeny v listině, tj. např. právě v darovací smlouvě tak, aby označení bylo jednak určité, jednak srozumitelné, a to nejen pro samotné smluvní strany, ale také pro ostatní, a nejen v současnosti, ale i v budoucnu27.

2.1.2.2.

Práva a pohledávky

Také další věci, které jsou předmětem darovací smlouvy, musí být označeny jasně a srozumitelně. Např. v případě převodu obchodního podílu v obchodní korporaci je potřeba uvést, komu obchodní podíl patří, tj. kdo je dárcem, v jakém rozsahu se převádí, tj. daruje, je potřeba uvést identifikační údaje korporace, k níž náleží, tj. její obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo. Stejně tak pohledávky, kterou jsou předmětem darování, musí být označeny tak, aby bylo patrno, kdo je věřitelem, tj. dárcem, a kdo je nabyvatelem, tj. obdarovaným, kdo je dlužníkem a jaká je výše pohledávky a právní titul.

27

BARTOŠ, J. Označování nemovitostí v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Ad notam. [online]. 2012, r. 18, s. 5. [cit. 2014-02-20]. ISSN 1211-0558. Dostupné z .

27

2.1.3. Projev vůle smluvních stran Každé právní jednání vyžaduje vůli jednajících stran, což je v podstatě vnitřní proces člověka, prostřednictvím kterého si uvědomuje, čeho chce dosáhnout. Stejně tak není právním jednáním, pokud vůle nebyla projevena zjevně vážně. Samotný projev vůle, což je určitá forma sdělení vůle jednajících osob, musí být nadto určitý a srozumitelný a smluvní strany musí jasně vyjádřit, jaká je jejich vůle. Zákon v těchto případech vytváří předpoklad, že pokud něco z uvedeného chybí, tj. vůle jednající osoby, zjevně neprojevená vážná vůle, neurčitost a nesrozumitelnost, nejde vůbec o právní jednání, tzn., že takové jednání nevyvolává žádné právní následky28. Stejné podmínky platí pro jakékoliv právní jednání, tj. také pro uzavření, platnost a vznik darovací smlouvy. V případě darovací smlouvy je významný na jedné straně projev vůle dárce přenechat vlastnické právo k věci nebo se zavázat vlastnické právo k věci převést (samozřejmě bezplatně) a na druhé straně projev vůle obdarovaného, že dar nebo nabídku přijímá; dar je tak předán a převzat. Darováním proto nemůže být opuštění věci, protože chybí projevy vůle obou smluvních stran29. S ohledem na to, že některé darovací smlouvy, v návaznosti na jejich předmět, nemusí být uzavřeny v písemné formě, ale postačuje forma ústní, zmíním se ještě o tom, jakým způsobem se projevy vůle dárce a obdarovaného dějí. Je to samozřejmě konáním, neboť obě strany k uzavření smlouvy přistupují aktivně, a to konáním výslovným a může se tak stát, jak zákon umožňuje, také „jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit“30. Může se tak stát tedy i tzv. konkludentně, tedy jiným způsobem než ústně či písemně, tj. mlčky či posunky anebo přitakáním, např. předáním z ruky do ruky, slovem k vybízení a souhlasným kývnutím hlavou, kdy je zřejmý projev vůle obou smluvních stran tak, aby byly splněny podmínky dané v ustanovení § 2055 NOZ, a nesmí ohledně něho existovat žádné pochybnosti.

28

Srov. ustanovení § 545, § 551 – § 553 odst. 1 NOZ. Srov. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488-880. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 1877. 30 Ustanovení § 546 NOZ. 29

28

2.1.4. Formální náležitosti smlouvy Mezi další, spíše formální náležitosti darovací smlouvy se řadí podpisy smluvních stran. Podpisem totiž smluvní strany stvrzují projevenou vůli. To vyplývá i z ustanovení § 561 odst. 1 NOZ, které stanoví k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě právě i podpis jednajících. Shodně jako v předchozí právní úpravě se pak vyžaduje, aby v případě, že je předmětem smlouvy mimo jiné převod vlastnického práva k nemovité věci, byly podpisy jednajících osob, tj. projevy smluvních stran dokonce na téže listině31. Datum ani místo uzavření smlouvy nejsou žádným zákonem přímo vyžadovány, je však možné, že někdo může namítat, že smlouva bez uvedení data je neplatná pro svou neurčitost, proto je možné doporučit, aby alespoň datum uzavření smlouvy smluvní strany ve smlouvě uvedly32.

2.1.5. Písemná forma smlouvy v některých případech Obvyklou formou uzavření darovací smlouvy je ústní forma. Zákon však pro některé věci, které jsou předmětem darování, vyžaduje zvláštní formu, a to formu písemnou. Týká se to jednak věcí, které se zapisují do veřejného seznamu, a jednak situací, kdy nedojde k odevzdání věci zároveň s uzavřením darovací smlouvy33. Tato konstrukce v nové právní úpravě v podstatě odpovídá tomu, jak byly formy darovací smlouvy upraveny v SOZ. Ustanovení § 628 odst. 2 tohoto zákona vyžadovalo písemnou formu darovací smlouvy, pokud byla předmětem daru nemovitost a v případě movité věci, pokud nedošlo k odevzdání a převzetí věci při darování. Pro zajímavost, ABGB v ustanovení § 883 formu darovací smlouvy umožňoval jak ústní, tak písemnou, aniž by jakkoliv rozlišoval na nemovité či movité věci, a formu ponechával na smluvních stranách. Ústně uzavřená darovací smlouva však vyvolávala jiný následek; jak vyplývalo z ustanovení § 943 ABGB, z ústní darovací smlouvy uzavřené bez skutečného

31

Srov. ustanovení § 561 odst. 2 NOZ a ustanovení § 46 odst. 2 SOZ Srov. BAREŠOVÁ, E.; BAUDYŠ, P. Vzory listin o nemovitostech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 26. 33 Srov. ustanovení § 2057 NOZ. 32

29

odevzdání nevzniklo pro příjemce daru, tj. obdarovaného právo žaloby, neboť toto právo mohlo být založeno pouze písemnou listinou34. Se shora uvedeným ustanovením ObčZ. souvisí specifický rys darovací smlouvy, který spočívá v tom, že smlouva může mít buď reálnou, anebo konsenzuální povahu. V případě darovací smlouvy uzavřené reálně již při jejím uzavření dárce předává obdarovanému dar (tj. vlastnické právo k věci) a ten jej přebírá35. Jak k tomu uvádí Eliáš, „kontraktace a soluce tak splývá v jediný okamžik“36 . Tento způsob uzavření darovací smlouvy se týká v podstatě všech movitých věcí, takže zpravidla dochází k předání a převzetí věci tzv. z ruky do ruky; tím je také darovací smlouva splněna, jak uvádíme výše. Právě tímto okamžikem se také převádí vlastnické právo k darované věci z dárce na obdarovaného; to ostatně vyplývá také z ustanovení § 1099 NOZ, podle něhož „vlastnické právo k věci … se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti“. Jiná situace je však u movitých věcí, které nejsou odevzdány a převzaty okamžitě při uzavření darovací smlouvy, tj. při uzavření smlouvy tzv. konsensuálním způsobem. Tento typ smlouvy je totiž smlouvou, k jejíž platnosti stačí projev souhlasné vůle stran37. Postačí tedy, pokud je smlouva uzavřena, přičemž jejím předmětem bude pouze závazek dárce, že obdarovanému věc bezplatně převede do jeho vlastnictví, a samozřejmě přijetí tohoto závazku ze strany obdarovaného. K faktickému plnění předmětu darovací smlouvy tak dochází až později; v tom je tedy rozdíl oproti smlouvě uzavřené reálně, neboť tam k faktickému splnění smlouvy dochází tradicí, tj. předáním daru dárcem obdarovanému a převzetí daru obdarovaným. Předmětem darovací smlouvy uzavřené konsensuálně nemusí být pouze nemovité věci či jiné věci, které se zapisují do veřejných seznamů, ale i movité věci, např. věci vyšší hodnoty, aby byla zachována právní jistota obou smluvních stran. Také některé movité věci se zapisují do veřejných seznamů, např. obchodní podíly v korporacích, ochranné známky apod. Zákon stanoví, pokud jde o tyto věci a věci nemovité, že se nabývají zápisem do veřejného seznamu.

34

Srov. SCHELLE, K.; TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 281. 35 Srov. KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2, díl třetí, Závazkové právo. 4., aktualiz. a dopl. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 203. 36 ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488-880. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 1881. 37 Srov. KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2, díl třetí, Závazkové právo. 4., aktualiz. a dopl. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 203.

30

Veřejnými seznamy jsou přitom všechny ty, do kterých může každý volně nahlížet, např. katastr nemovitostí, patentový rejstřík, rejstřík průmyslových vzorů, obchodní rejstřík38. Jak vyplývá z ustanovení § 2057 odst. 1 NOZ, pokud je předmětem darování věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, musí mít darovací smlouva písemnou formu39. Nejčastěji půjde o darování nemovitých věcí, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí. Toto ustanovení tak v podstatě reaguje na obecné ustanovení § 560 NOZ o tom, že „písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší“. Pokud se tedy dárce rozhodne darovat nemovitou věc, která se zapisuje do katastru nemovitostí, pak bude darovací smlouva mít písemnou formu. Katastr nemovitostí je přitom definován jako „veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech … zahrnující jejich soupis, popis, jejich geometrické a polohové určení a zápis právo k těmto nemovitostem“40. Evidují se v něm např. pozemky v podobě parcel, budovy s číslem popisným nebo číslem evidenčním anebo bez těchto čísel, dále např. právo stavby či bytové jednotky. Jak jsem již uvedl v kapitole týkající se předmětu darovací smlouvy, musí být nemovitá věc ve smlouvě zcela přesně označena. K tomu, aby došlo k převodu vlastnického práva darovaného nemovité věci z dárce na obdarovaného, je nutný tzv. vklad do katastru nemovitostí. Přílohou návrhu na zahájení vkladového řízení je přitom právě i předmětná darovací smlouva, tj. listina, na jejímž základě má být zapsáno právo do katastru. Veřejným seznamem je také veřejný rejstřík fyzických a právnických osob, jehož problematika je s účinností od 1. 1. 2014 upravena ve zvláštním zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Ten v sobě zahrnuje jednak rejstřík obchodní, v němž jsou zapsány obchodní korporace a družstva, jednak další rejstříky (např. pro fundace, ústavy apod.). V případě, že je předmětem darování obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, tj. dárce a obdarovaný mezi sebou uzavřou smlouvu o převodu obchodního podílu, bude změna 38

Ministerstvo spravedlnosti České republiky. [online]. Pos. úpravy 2014. [Citováno 2014-02-18]. Dostupné z ˂http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/zdurazneni-role-verejnych-seznamu/˃. 39 Požadavek písemné formy v případě nemovitých věcí v podstatě odpovídá předchozí právní úpravě, účinné do 31. 12. 2013. Ustanovení § 628 odst. 2 SOZ (1964) jasně stanovilo, že darovací smlouva musí být písemná, pokud je „předmětem daru nemovitost“. 40 Ustanovení § 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014.

31

v osobě společníka předmětem zápisu do obchodního rejstříku. Vlastnické právo k obchodnímu podílu však obdarovaný nenabude až zápisem do obchodního rejstříku, ale již účinností předmětné smlouvy, která ve smyslu ustanovení § 209 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, je vůči společnosti účinná doručením smlouvy s úředně ověřenými podpisy, resp. obecně po souhlasu valné hromady, pokud je potřebný, a pokud potřebný není, smlouva nabývá účinnosti uzavřením, pokud se strany nedohodnout na pozdější účinnosti41.

2.2. Vedlejší ustanovení darovací smlouvy Nová právní úprava reaguje na některé okolnosti, které mohou v běžném životě nastat. Např. se může stát, že dárce se rozhodne darovat věc, kterou ještě nemá. V takovém případě je pro splnění platnosti darovací smlouvy, jejímž předmětem bude právě taková věc, potřeba, aby se v ní zavázal, že věc nabude; to vyplývá z ustanovení § 2058 odst. 2 NOZ. Dar může být poskytnut také za konkrétním účelem, které si smluvní strany mohou ve smlouvě ujednat, mohou si stanovit některé podmínky a časová omezení apod.

41

Srov. ŠTENGLOVÁ, I.; HAVEL, B.; CILEČEK, F.; KUHN, P.; ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 403.

32

3. Neplatnost darování a vrácení daru 3.1. Neplatnost právního jednání ve vztahu k darování V úvodu této kapitoly, která se zabývá odstoupením od darovací smlouvy, bych se rád nejprve zmínil o obecných příčinách, které mohou způsobit neplatnost darovací smlouvy i přes to, že nejsou uvedeny přímo v zákonném ustanovení o darování. Zaměřím se tedy na nový pohled NOZ k neplatnosti právního jednání. V případě, že darovací smlouva nebude obsahovat byť jedinou z podstatných náležitostí, nemusí ihned nastat neplatnost právního jednání. NOZ výslovně připouští, aby v situacích, kdy by se mohlo jednat o neplatné právní jednání, může být tato vada právního jednání účastníky dodatečně zhojena. NOZ oproti staré úpravě stojí na zásadě preference relativní neplatnosti před absolutní, přičemž se zejména odklání od judikatury, která sankcionovala vady právních úkonů, dnes právní jednání, neplatností. Tuto skutečnost příhodně komentuje Čech „ Ne každé vynucené jednání je oběti na újmu. Z donucení může vzejít i dobrý skutek. Ať se nesvobodný sám (svobodně) rozhodne, zda se neplatnosti dovolá.“42 Relativně neplatné právní jednání je upraveno v ustanovení § 586 NOZ, kdy je neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, přičemž námitku může vznést pouze tato osoba. V případě, že námitka není osobou vznesena, považuje se právní jednání za platné. Absolutně neplatné právní jednání je definováno v ustanovení § 580 NOZ, když se jedná o právní jednání příčící se dobrým mravům a odporující zákonu. Dále je nutné uvést, že v případě, kdy právní jednání neobsahuje dostatek svobody, vážnosti, určitosti nebo srozumitelnosti projevu vůle, nebude takový nedostatek vyvolávat absolutní neplatnost, ale nebude se vůbec jednat o právní jednání, ale o tzv. zdánlivé právní jednání. Ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.43 Lze zmínit, že v minulosti se soud také zabýval otázkou uzavření darovací smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §49 SOZ. Vrchní soud v Praze a následně také Ústavní soud tuto možnost v daném případě u darování vyloučil s odůvodněním, že darování, jehož pojmovými znaky jsou bezplatnost a dobrovolnost, už ze 42

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL. M. spoluautor: Pilátová, J., Dlabačová, J., Skálová, J., Jiřík, J., Čech, P., Vašek, L., Velková, M.: Účetní závěrka podnikatelů 2013 Smluvní právo v novém občanském zákoníku, Metodické aktuality (Svaz účetních), 1/2014, str. 4 až 48 43 ZUKLÍNOVÁ, M. Právní úkony, § 34 – § 51 občanského zákoníku, Podrobný komentáře k právní úpravě této problematiky v tzv. novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, a.s., 2012

33

své podstaty nemůže být uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek, vzhledem k neexistenci protiplnění druhé smluvní strany.44 Na druhou stranu soud úplně nevyloučil absenci svobodné vůle v některých případech. Z výše uvedeného lze shrnout, že v případě, kdy se darování uskuteční k újmě jedné ze stran (buď dárce, nebo obdarovaného), avšak není v rozporu s dobrými mravy či se zákonem, jedná se o neplatnost relativní. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o nové pravidlo platnosti právních jednání, bude záležet zejména na jeho výkladu soudem, jak bude v budoucnu uplatněno a uchopeno. I na právní jednání představující darování je nutné vztáhnout obecné principy NOZ, které aplikují na veškeré právní jednání, jež NOZ upravuje. Základní zásady jsou upraveny v obecné části NOZ. Za nejobecnější zásadu lze považovat tu, která umožňuje, aby si osoby ujednaly práva a povinnosti odchylně od NOZ v případě, kdy to zákon výslovně nezakazuje. Za zakázaná ujednání jsou považována ta, která porušují dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.45 Z tohoto je zřejmé, že i darovací smlouva, resp. darování musí být v souladu s touto zásadu. Vzhledem ke skutečnosti, že NOZ nelze vykládat pouze separátně, tzn. při darování se pouze řídit ustanoveními § 2055 – 2078 NOZ, je nutné vztáhnout i na darování základní principy, které NOZ stanoví. Pokud by tedy darování bylo v rozporu s dobrými mravy, avšak formálně splňovalo požadované náležitosti, bude se zcela bezpochyby jednat o neplatné právní jednání.

3.2. Srovnání odvolání daru dle SOZ a NOZ Lze říci, že nová právní úprava se na první pohled věnuje odvolání daru podrobněji. Předchozí právní úprava dávala dárci jen omezenou možnost pro odstoupení od darovací smlouvy. V rámci §630 mohl dárce požadovat vrácení daru pouze z důvodu porušení dobrých mravů vůči jemu samotnému nebo členům jeho rodiny. Na první pohled obdobnou konstrukci zastává i §2072, který však překvalifikoval porušení dobrých mravů z omezujícího termínu členů rodiny na osobu blízkou. Nově je také upraven požadavek na vyplacení obvyklé ceny daru v případě nemožnosti jeho vydání. SOZ také odlišně pohlížel na dárce, který se dopustil porušení dobrých mravů v tom smyslu, že v době od porušení do výzvy dárce k vrácení daru jednal obdarovaný v dobré víře. NOZ toto vyvrací v §2073. Již samotný okamžik nevděku 44 45

Nález Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96. ustanovení § 1 odst. 2 NOZ

34

činí obdarovaného nepoctivým držitelem. Dar lze nově odvolat i v případě nezaviněného upadnutí do nouze (§ 2068 – 2078). Upraven je také případ kdy se dárce nalézá v prostředí, které může mít vliv na jeho dobrovolné rozhodování a také případ kdy dárce vědomě daruje cizí věc. Velkou změnou oproti staré úpravě je také skutečnost, že odvolat dar mohou i dědicové dárce za splnění určitých podmínek. Naproti tomu předchozí úprava takovou možnost zcela zapovídala. Dárce může odvolat dar do jednoho roku, kdy mu bylo obdarovaným ublíženo, nebo od doby, kdy se dozvěděl o důvodu pro odvolání daru. Dědic dárce může dar odvolat do jednoho roku od smrti dárce. Práva odvolat dar pro nevděk nebo nouzi se nelze dopředu vzdát. V následující části se tedy budu podrobněji zabývat výše zmíněnými instituty.

3.2.1. Nové instituty v NOZ 3.2.1.1.

Odvolání daru pro nouzi

Jedná se o situace, kdy dárce není schopen zajistit nutnou výživu vlastní nebo osoby, kterou je povinen ze zákona vyživovat. Odvolání daru z důvodu nouze dárce je upraveno v ustanoveních § 2068 – 2071 NOZ. V těchto ustanoveních je rovněž upravena problematika přechodu tohoto práva odvolat dar na dědice, přičemž na ty právo odvolání daru nepřechází. Důležité je rovněž ustanovení upravující přivození tohoto stavu samotným dárcem, a to úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. V tomto případě není dárce oprávněn dar odvolat. Pokud by nedošlo k této úpravě, mohly by nastat zcela legální situaci, kdy se dárce chová tím způsobem, že se dostává vlastní vinou do hmotné nouze, a najednou by mohl po obdarovaném požadovat navrácení daru. Taková situace by byla zcela proti legitimnímu očekávání. Příklady ve kterých se bude dárce neplatně odvolávat navrácení daru lze dle mého názoru dovodit z některých ustanovení o vydědění.(např. trvalé vedení nezřízeného života, nezodpovědné zadlužování).46 Oproti předchozí úpravě dochází k ochraně dárce, avšak k nejistému postavení obdarovaného. Obdarovaný v okamžiku hmotné nouze má v podstatě několik zákonných možností, resp. povinností, co dělat. Pokud má darovanou věc ve svém držení, je povinen ji dárci vrátit. V okamžiku, kdy obdarovaný již věc nevlastní, je povinen zaplatit obvyklou cenu daru, avšak horní hranice této ceny je limitována rozsahem, v jakém se dárci nedostává prostředků k nutné výživě. V každém případě se obdarovaný může vyvázat z vrácení daru 46

Ustanovení § 1646 d) a§ 1647 NOZ.

35

nebo poskytnutí jeho obvyklé výše uvedenou limitací horní hranice poskytováním toho, co je potřeba k nutné výživě. Je však otázkou, co se stane, pokud dárce vyvázne z nouze a je schopen zajistit nutnou výživu sobě nebo osobě, které je povinen ji poskytovat. V případě, že obdarovaný takový dar již odevzdal, není předpoklad k tomu, aby mu byl zpět vydán. Avšak v případě, kdy se obdarovaný vyvázal vrátit dar tím, že bude poskytovat to, co je k nutné výživě potřeba, lze gramatickým výkladem dospět k následujícímu řešení. Pokud se již dárce nenachází v hmotné nouzi, odpadá povinnost vrátit dar, a tím i případná povinnost poskytovat, co je k nutné výživě potřeba.

3.2.1.2.

Odvolání daru pro nevděk

NOZ nyní upravuje možnost odvolání daru pro nevděk obdarovaného. V předchozí úpravě bylo v ustanovení § 630 SOZ uvedeno, že je dárce oprávněn se domáhat vrácení daru, pokud se k němu nebo členům jeho rodiny obdarovaný chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. V současné době je právo domáhat se vrácení daru podstatně rozšířeno, a to s ohledem na skutečnost, kdy byl dar odevzdán a obdarovaný již převedl vlastnická práva k daru na třetí osobu. V takovém případě je stanoveno, že je obdarovaný povinen zaplatit jeho obvyklou cenu. Ustanovení § 2072 NOZ zakládá oprávnění dárce od darovací smlouvy odstoupit a nejedná se o rozvazovací podmínku. Toto ustanovení je však problematické i z hlediska proximity, neboť závažnější porušení zákonodárce předpokládá při nevděku vůči osobě obdarovanému blízké než samotnému dárci. To vyplývá zejména z toho, že je v zákoně při nevděku vůči dárci vyžadováno úmyslu nebo hrubé nedbalosti, naproti tomu u nevděku vůči osobě obdarovanému blízké vymezení zavinění zcela schází, takže se v podstatě může jednat i nedbalost nevědomou. K zániku darovací smlouvy, resp. darovacího vztahu pak dochází na základě dvou právních skutečností, tj. jednak hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo jemu blízkým osobám, a jednak jednostranného jednání dárce adresovaného obdarovanému, jímž směřuje k vrácení daru. Aby takové jednání bylo platné, musí dárce uvést konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, a tím pak nastanou právní účinky jednostranného hmotněprávního jednání dárce, tj. zrušení

36

darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnického práva k předmětu darování ex nunc, a to okamžikem, kdy jeho projev vůle obdarovanému došel47.

3.2.1.3.

Zvláštní ustanovení o platnosti darování

Tímto ustanovením reaguje NOZ na situaci při které se dárce nalézá v prostředí zdravotnického zařízení. Zákon zde reflektuje fakt, že dárce je do jisté míry odkázán na služby, které takové zařízení poskytuje a v důsledku toho může dojít k omezené dobrovolnosti jeho jednání. Dle § 2067 je tedy neplatné darování osobě, která provozuje zařízení, ve kterém jsou poskytovány zdravotnické nebo sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána v době, kdy byl dárce v péči takového zařízení či jinak přijímal jeho služby. Z uvedení důvodové zprávy vyplývá, že neplatnost je relativní, vzhledem k tomu, že se jí musí dárce dovolat.48 Pokud by však zaměstnaná osoba v takovémto zařízení byla současně osobou blízkou dárci, nemá v tomto případě dárce možnost toto ustanovení použít při odvolání. Ustanovení tohoto zákona lze v tomto případě připodobnit k neplatnosti závěti.

3.2.1.4.

Darování cizí věci

Nově je v NOZ upraven případ vědomého darování cizí věci. Takové darování nebylo v rámci SOZ nikterak upraveno, pouze bylo stanoveno, že dárce je povinen obdarovaného upozornit na vady, které dar má. Pokud obdarovaný na takovou vadu dárce neupozornil, obdarovaný měl možnost dar vrátit. Tato úprava zůstala v základu totožná, pouze došlo k rozšíření úpravy o darování cizí věci a dále toho, že v první řadě je dárce povinen nahradit škodu, která vznikla v rámci vědomého darování cizí věci nebo z vad, na které nebyl obdarovaný dárcem upozorněn. Obdarovaný může rovněž využít právo na odstoupení od darovací smlouvy a dar vrátit. Za zmínění stojí případ, kdy dojde k darování cizí věci, avšak ani dárci není tato

47

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33Odo 936/2006. Dostupné na www.nsoud.cz. Při darovací smlouvě se klade důraz na dobrovolnost darování. Proto se po vzoru některých moderních zákoníků berou v úvahu situace, ve kterých je rozhodovací volnost dárce ovlivnitelná závislostí na prostředí apod. (vzorem je čl. 1817 CCQ). Neplatnost je relativní, může se jí dovolat pouze dárce. 48

37

skutečnost známa. Tehdy dojde k posouzení případu podle ustanovení o omylu a podle obecné úpravy o náhradě škody.49

3.3. Pojmy spojené s § 2072 NOZ 3.3.1. Porušení dobrých mravů Pojem „dobré mravy“, přesto že je užívaný jako zákonný pojem, nemá v ObčZ. svojí přesnou definici. Jeho použití není specifické pouze v rámci darování, ale užívá se v rámci mnoha dalších zákonů.50 Na výklad pojmu „dobré mravy“ lze použít částečný obsah ustanovení § 2072 odst. 1 NOZ, které používá spojení „pokud obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublíží“ tak, že tím zjevně porušil dobré mravy. Co jsou dobré mravy, přibližuje nově ustanovení § 6 NOZ, podle něhož každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, resp. nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Samotný výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ČR v několika svých rozhodnutích51. Soud v tomto směru odkázal na absenci definice dobrých mravů v českém právním řádu a dovodil, že jimi lze rozumět „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující části společnosti a mají povahu norem základních“. Zároveň dospěl k závěru, pokud jde o aplikaci ustanovení o vrácení daru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Nadto se dárce nemůže dovolávat skutkových okolností, které existovaly v době před darováním a za nichž bylo jednání učiněno a o kterých obě smluvní strany při uzavírání smlouvy věděly52.

49

BĚLOHLÁVEK, A. J.; ČERNÝ, F.; JUNGWIRTHOVÁ, M.; KLÍMA, P.; PROFELDOVÁ, T.; ŠROTOVÁ, E. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. 603 s. 50 Např. §245(organizace spolku), §846(osvojení zletilého), § 2331(smlouva o ubytování) NOZ atd. 51 Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29Cdo 228/2000 či ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33Odo 538/2003. Dostupné na www.nsoud.cz. 52 Např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33Cdo 2567/2008, resp. ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29Cdo 228/2000. Dostupné na www.nsoud.cz.

38

3.3.2. Vymezení pojmu osoba blízká Dle § 2072 odst. 2 NOZ se za nevděk vůči dárci také považuje porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Nejedná se zde o úplnou novinku, protože dle §630 bylo také možné domáhat se vrácení daru při porušení dobrých mravů vůči členům dárcovi rodiny. Pojem člen rodiny se však ukázal, jako nedostatečný v určení kdo se za takového člena rodiny považuje. Na řadu tak přišla až judikatura soudů, která upřesnila rozsah vymezení tohoto pojmu. NOZ ve smyslu občanského zákoníku definuje osobu blízkou v §22 (1) „ Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen ˙partner˙); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“ Na závěr lze pozitivně zhodnotit snahu zákonodárce zpřesnit rozsah osob, vůči kterým můžou být porušeny dobré mravy pro účel odvolání daru dle §2072.

3.3.3. Porušení vůči obdarovanému Úskalím ustanovení § 2072 odst. 2 NOZ je ta skutečnost, že zákon hovoří o tom, že za nevděk je rovněž považováno zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Při mnoha teoretických diskuzích dochází ke skutečnosti, že z gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že dárce může dar odvolat v případě, pokud se obdarovaný chová v rozporu s dobrými mravy vůči osobě jemu blízké, např. jeho dětem, ale daru nelze odvolat v případě, že se obdarovaný chová v rozporu s dobrými mravy vůči osobám dárci blízkým, např. dětem dárce. I s ohledem na znění důvodové zprávy k NOZ, ve které je uvedeno: „Dopustí-li se obdarovaný porušení dobrých mravů vůči osobě dárci blízké, může dárci vzniknout právo odvolat dar, jen odůvodňují-li okolnosti, že tím bylo ublíženo i dárci. Za této situace může dárce od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení celého daru.“53, lze mít za to, že se pouze jedná o chybu v textu a zákonodárce chtěl zavázat obdarovaného k chování bez rozporu s dobrými mravy k osobám blízkým dárci, nikoliv obdarovaného.

53

Konsolidovaná verze důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 480 s. http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

39

3.4. Institut promlčení v darování Institut promlčení je spojen s plynutím času, který má za cíl donutit subjekt občanskoprávního vztahu, který se chce domáhat uplatnění svého práva, aby tak vykonal včas a neprodlužoval či do nekonečna neopakoval plnění od povinného subjektu. Uplatnění nároku na odvolání není iniciován ze strany soudu, ale musí ho namítnout oprávněný subjekt, jinak se k promlčení nepřihlíží. V obecném pojetí přináší NOZ proti předchozí úpravě změny v oblasti lhůt k uplatnění nároku. Sjednocuje také promlčecí doby v závazkových vztazích občanského a obchodního zákoníku na 3 roky. Oproti předchozí právní úpravě, která umožnila sjednání délky promlčecí doby obecně na základě povahy smlouvy je v §630 NOZ stanovena možnost si smluvně sjednat dobu, po kterou je možné se promlčení dovolávat a to v rozmezí 1 - 15 let. Je umožněno také dodatečné sjednání ještě neuplynulé délky promlčecí doby až do max. stanoveného rozmezí tedy 15 let. Nutno však uvést, že tato dispozice bude omezena v zájmu ochrany slabší strany. Z hlediska praxe tak budou soudy přezkoumávat nejprve sjednanou délku promlčecí lhůty v rámci smlouvy před uplatněním obecně zákonem stanovených lhůt u jednotlivých typů smluv. Nutno dodat že u smlouvy, jejíž promlčecí doba začala běžet před účinností NOZ se použije právní úprava dle SOZ a ObchZ.

Podle soudní praxe se dárce může domáhat vrácení daru v kterémkoliv časovém odstupu od uzavření darovací smlouvy, přičemž délka doby mezi darováním a závadným chováním obdarovaného není nijak omezena. Promlčení doba pro uplatnění práva na vrácení daru pak počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky pro požadavek dárce na vrácení daru, tj. od okamžiku, kdy mohlo být vykonáno poprvé54. V případě, že k hrubému porušování dobrých mravů dochází po delší dobu, je rozhodujícím okamžikem poslední jednání obdarovaného, které naplňuje hrubé porušení dobrých mravů.

54

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33Cdo 2435/2010. Dostupný na www.nsoud.cz.

40

3.5. Rozsah a způsob vrácení daru Předchozí právní úprava sice stanovila za jakých podmínek je možno požadovat vrácení daru od obdarovaného, ale téměř vůbec nespecifikovala samotné vrácení daru, pokud se dárce svého práva domůže a tak ponechávala tuto problematiku na rozhodování soudů. Výrazný posun přinesl NOZ, který jak již bylo zmíněno, prohlašuje obdarovaného nepoctivým držitelem daru již od samotného projevu nevděku vůči dárci. Veškerý prospěch, který tak požíval neprávem obdarovaný z daru v období od projevu nevděku do navrácení daru, bude přiznán dárci. Dle mého názoru se však i do budoucna objeví velký prostor pro posouzení soudů, jaké kompenzace se bude moci dárce domáhat. Snadno představitelná bude situace, kdy se v posuzovaném období darovaná věc zhodnotí (např. přírůstek u zvířat), nebo kdy věc přinese obdarovanému prospěch (spoluvlastnický podíl, přijaté nájemné z darované nemovitosti). Složitější bude zjištění změny hodnoty daru spojené s plynutím času (např. umělecké dílo nebo opotřebení automobilu). V běžném životě se však také může stát, že obdarovaný předmět darování poté, co na něho přejde vlastnické právo k němu, zcizí. To nyní jednoznačně řeší ustanovení § 2072 odst. 1 NOZ., které upravuje, že pokud není možné vrátit celý dar, má dárce požadovat zaplacení jeho obvyklé ceny. Vzhledem k tomu, že předchozí právní úprava toto ustanovení neobsahovala, musel být postup v takových případech dovozen soudní praxí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud se nemůže dar vrátit in natura, je obdarovaný povinen poskytnout dárce ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení.55 Při volbě formy, kterou se dárce u soudu může domáhat vrácení daru, je potřeba vycházet z konkrétní situace, tzn. nelze k tomu přistupovat paušálně. Nicméně pokud se jedná o nemovitou věc, lze v případech, kdy obdarovaný nemovitou věci nadále disponuje, užívá ji, podat žalobu na její vyklizení. V případě, že obdarovaný nemovitou věc již na výzvu dárce vyklidil, může dárce podat žalobu na to, aby soud určil, že právě on – dárce je vlastníkem předmětné nemovité věci56.

55 56

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33Odo 563/2004, publikovaného pod R 83/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 20Cdo 72/95. Dostupné na www.nsoud.cz.

41

4. Problematika darování v soudní praxi Pokud jde o problematiku darování v soudní praxi, je její zpracování ztíženo v důsledku několika okolností. Jednak tím, že s účinností od 1. 1. 2014 došlo k radikální rekodifikaci soukromého práva, jednak tím, že darování je nejběžnějším smluvním typem občanského práva a nevyžaduje – až na výjimky, které jsme uvedli – splnění formálních povinností. Proto je třeba upozornit v souvislosti s darovací smlouvou na některé problémy, které mohou nastat a které byly řešeny českými soudy. Soudní rozhodnutí, která cituji níže, vydal zejména Nejvyšší soud ČR a soudy odvolací, pro srovnání a zajímavost upozorňuji také na jedno rozhodnutí soudu z období Československé republiky. Problémy, které mohou v souvislosti s darovací smlouvou vzniknout, rozdělím do následujících oblastí: bezplatnost a dobrovolnost, uzavření darovací smlouvy a převzetí daru, předmět daru a vrácení daru. Na počátku se zmíním o tom, co je jednou ze základních zásad občanského práva hmotného, a tím je autonomie vůle. Ve své rozhodovací praxi dospěly české soudy k závěru, že občanský zákoník je ovládán zásadou autonomie vůle, která ve své podstatě umožňuje právním subjektům uzavírat jakékoliv smlouvy, pokud svým obsahem nebo účelem neodporují zákonu nebo jej neobchází anebo se nepříčí dobrým mravům. Určité smluvní typy, které jsou mezi subjekty uzavírány nejčastěji, přitom občanský zákoník speciálně upravuje; sem patří i darovací smlouva. Tyto smluvní typy jsou pak charakterizovány typickými právy a povinnostmi, které z nich smluvním stranám plynou57.

4.1. Bezplatnost a dobrovolnost Jak jsem uvedl výše, je bezplatnost jedním z typických znaků darovací smlouvy, tzn., že dárce nemůže za poskytnutý dar nic očekávat, např. jeho zaplacení či poskytnutí jiné služby. Věnoval se mu také Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, kterým řešil rozdíl mezi kupní, směnnou a darovací smlouvou58. Jmenovaný soud dovodil, že pojmovými znaky kupní smlouvy jsou předmět koupě a kupní cena, přičemž kupní cena úplatnou za předmět koupě a je sjednaná v penězích. Pokud je za předmět koupě poskytnut jiný ekvivalent, jde o smlouvu 57

K tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 33Odo 1209/2006. Dostupný na www.nsoud.cz. 58 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 30Cdo 1162/2002. Dostupný na www.nsoud.cz.

42

směnnou. Není-li kupní cena sjednána, jde většinou o smlouvu darovací. To v podstatě odpovídá jak podstatě darovací smlouvy po rekodifikaci soukromého práva, tak její podstatě upravené v zákoně č. 40/1964 Sb., a to i v částech týkajících se kupní a směnné smlouvy. Podle závěrů Nejvyššího soudu ČR v tomto rozhodnutí je podstatou bezplatnosti darovací smlouvy skutečnost, že za poskytnutí majetkové výhody obdarovanému se dárci nedostává žádného majetkového ekvivalentu, takže pro dárce je tento typ smlouvy z majetkového hlediska smlouvu jednostrannou a v podstatě nevýhodnou, protože majetková výhoda, kterou poskytuje obdarovanému, s sebou nese ztrátu v majetkových poměrech dárce. Pro darovací je tak typické, že dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar nebo slib přijímá, tzn., že dárce přenechává obdarovanému dar bezplatně, tj. bez jakékoliv protislužby, a obdarovaný tak není vázán tím, jak má s darem naložit59. Pokud jde o další typický znak darovací smlouvy, k tomu se vyjádřil Vrchní soud v Praze v jednom ze svých rozhodnutí z 90. let 20. století. Tento soud uzavřel, že pro darovací smlouvu je charakteristická dobrovolnost, se kterou dárce do závazkového vztahu vstupuje, a jeho srozumění s tím, že předmět darovací smlouvy poskytuje obdarovanému bezplatně60. Pokud se tedy obdarovaný za poskytnutí finančního příspěvku (tj. daru) zavázal k určitému konání (např. vybudování infrastruktury obsluhující lokalitu, v níž má dárce své pozemky), a poskytnutý dar byl účelově vázán právě na realizaci tohoto závazku obdarovaného, tak se smluvní strany odchýlily od pravidel darovací smlouvy. V citovaném rozhodnutí se jmenovaný soud zabýval také otázkou tzv. disimulovaného právního úkonu (podle terminologie používané do 31. 12. 2013, dnes bychom jej označili jako disimulované právní jednání). K takovému úkonu či jednání se vyjádřil také Nejvyšší soud ČR, který ve svém rozhodnutí z roku 2002 stanovil, že pokud smluvní strany uzavřely simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěly zastřít darování těchto nemovitostí, není disimulovaná darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování61.

59

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 33Odo 1209/2006. Dostupný na www.nsoud.cz. Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3Cdo 355/93. Dostupný na www.beck-online.cz. 61 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22Cdo 101/2001. Dostupný na www.nsoud.cz. 60

43

Disimulované právní jednání totiž souvisí s tím, že vnitřní pohnutka neboli motiv k uzavření darovací smlouvy nehraje z právního hlediska v podstatě žádnou roli a nezkoumá se; naproti tomu zásadní je vždy projev vůle smluvních stran, kterým svou vůli dávají navenek najevo. Jestliže tedy mělo být uzavřením smlouvy zastřeno jiné právní jednání, např. pokud smluvní strany fakticky chtěly uzavřít darovací smlouvy, ale navenek ji prezentovaly jako smlouvu kupní, o darovací smlouvy v takovém případě nejde, a platí, že mezi sebou uzavřely kupní smlouvy. S podstatou darování, tj. jeho bezplatností a dobrovolností, však nesouvisí principy předkupního práva a dokonce jsou s jeho podstatou v rozporu. K tomu dospěl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 22Cdo 2408/2007, když podstatou sporu byl požadavek žalobců, aby žalovaný s nimi uzavřel kupní smlouvu, kterým by na ně převedl ideální spoluvlastnický podíl k nemovitostem, neboť k němu patří předkupní právo. Spor začal tím, že žalobci nabyly spoluvlastnické právo k nemovitostem v rámci dědění, který však svůj spoluvlastnický podíl daroval za svého života žalovanému, aniž by o tom ostatní spoluvlastníky, tj. žalobce informoval a nabídl jim jej ke koupi, takže měl porušit jejich předkupní právo. Nejvyšší soud v tomto případě upozornil na to, že z gramatického, systematického i logického výkladu příslušných ustanovení o předkupním právu v občanském zákoníku vyplývá závěr, že předkupní právo náleží spoluvlastníkovi pouze v případech prodeje spoluvlastnického podílu. Ustanovení § 602 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, totiž stanovil, že předkupní právo se uplatní, pokud chce kupující věc prodat, nikoliv darovat, a souviselo skutečně pouze s kupní smlouvou. To platí i v nové právní úpravě účinné od 1. 1. 2014. Nadto to vyplývá již ze samotného pojmu „předkupní“, které se skutečně vztahuje pouze na koupi, nikoliv na darování (či jiný způsob zcizení věci). I tak, v případě, že by se předkupní právo mohlo uplatnit i u darovací smlouvy, byly by porušeny, jak bylo řečeno výše, její principy. Výsledkem toho by totiž bylo, že dárce by věc daroval někomu, komu vlastně vůbec nechce, takže bychom v takovém případě nemohli vůbec mluvit o darování, ale o nuceném bezúplatném převodu. Znamená to tedy, že spoluvlastníkovi věci náleží při převodu podílu jiného spoluvlastníka předkupní právo pouze tehdy, pokud dochází k úplatnému převodu, nikoliv tedy v případě darování, které je typické svou bezplatností.

44

4.2. Uzavření darovací smlouvy a převzetí daru V předchozích kapitolách této práce jsem uvedl, jakým způsobem lze darovací smlouvu uzavřít, resp. jako může mít darovací smlouva povahu (tj. reálnou či konsensuální). K této problematice se vyjadřovaly také jednotlivé soudy. Např. Nejvyšší soud ČR v jednom ze svých starších rozhodnutí uzavřel, že převzetí darovaných věcí obdarovanými od dárců se děje zpravidla odevzdáním a převzetím věci z ruky do ruky62. To odpovídá reálně uzavřené darovací smlouvě. Platí přitom, že převzetím věci se přitom míní faktické (tj. fyzické, hmotné) uchopení, přebrání věci „z ruky do ruky“. Tím také dochází k převodu vlastnického práva k předmětu darování. Odevzdání a převzetí věci (tradici) lze vymezit jako dvoustranný volní akt, kterým převodce převádí na nabyvatele držbu (případně i vlastnictví) věci. Tento způsob lze odvodit např. ze skutečnosti, ž jde o odevzdání a převzetí držby věci63. Soudní praxe však řešila také případ, kdy byla darovaná věc zaslána obdarovanému poštou. Nejvyšší soud ČR v tomto případě dospěl k závěru, že pokud byla darovaná věc zaslaná obdarovanému poštou jako balíkovaná zásilka, nebylo možné přijetí nabídky daru spatřovat již v převzetí poštovní zásilky, ale až v tom, že se po rozbalení předmětné zásilky obdarovaný rozhodl dar přijmout či nepřijmout. V takovém případě se musí počítat s určitým časovým odstupem, během něhož se obdarovaný může seznámit s tím, co je mu darováno, a teprve poté dar přijmout či nepřijmout64. Dalším stěžejním rozhodnutím je další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž se vypořádal s podmínkami darování peněžité částky65. Soud uzavřel, že podmínka odevzdání a převzetí předmětu darování, tj. peněžité částky, při darování je splněna, pokud dárce poukáže částku určenou na kupní cenu, kterou je obdarovaný povinen zaplatit třetí osobě (tj. prodávajícímu), a to s vědomím a souhlasem obdarovaného přímo na účet této třetí osoby. Taková darovací smlouva nemusí mít ani písemnou formu. Uvedené lze použít na situace, které jsou v okruhu příbuzných a známých poměrně obvyklé. Např. babička daruje svému vnukovi peníze na to, aby si mohl koupit kolo či motocykl nebo auto, a nepředá je přímo jemu, ale poukáže je přímo osobě, která tyto věci vnukovi prodá.

62

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3Cz 72/83, publikované pod R 17/1986. Dostupný na www.nsoud.cz. 63 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30Cdo 3883/2011. Dostupný na www.nsoud.cz. 64 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR publikovaný pod R 26/1992. Dostupný na www.nsoud.cz. 65 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33Odo 872/2004, publikovaný pod R 154/2005. Dostupný na www.nsoud.cz.

45

Upozorňuji v této souvislosti na situaci, která může také nastat. Odevzdáním a převzetím daru se totiž rozumí i to, že movitou věc se souhlasem obdarovaného při darování převzal od dárce věřitel obdarovaného66. Ve sporu šlo o to, že žalované byla žalobcem poskytnuta určitá peněžitá částka na koupi bytu, která byla poukázána přímo prodávajícímu na úhradu kupní ceny za byt. Jak dále dovodil soud, je takový postup zcela v souladu se současnou tendencí preferovat bezhotovostní formu platebního styku a je možno jej klást na roveň mechanismu předání peněz, tj. že by žalobce částku vybral ze svého účtu, předal ji v hotovosti žalované a ta by ji následně poukázala prodávajícímu. Jde tedy o nejjednodušší způsob převedení finančních prostředků a nelze z toho dovozovat, že žalovaná darovanou částku nepřevzala. Z uzavření darovací smlouvy reálným způsobem v podstatě jasně vyplývá vůle smluvních stran. Dle výše uvedeného faktu, že k uzavření smlouvy by mělo dojít výslovně nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost o tom, jaké je právní jednání smluvních stran. Nicméně darování lze uskutečnit i tzv. konkludentně, jak k tomu dospěl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že „takový konkludentní způsob nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit“67. Tento způsob může spočívat, jak bylo uvedeno výše, v symbolickém převzetí věci, např. převzetí klíčků nebo dokladů od automobilu. Záleží však především na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci a na situaci, k níž k darování došlo apod.68. Jiný způsob převzetí darované věci, než předáním z ruky do ruky, nevyloučil ani Nejvyšší soud ČR v jednom ze svých starších rozhodnutí, které bylo citováno výše (publikované pod R 17/1986). Jde o to, že musí jít o předání příslušenství věci (tj. právě např. klíčků od vozidla), které umožňuje faktické ovládání věci a je jeho předpokladem. Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud takovým způsobem smlouva uzavřena nebude, tj. nedojde buď k reálnému převzetí darované věci, anebo alespoň k symbolickému převzetí, je darovací smlouva uzavřena konsensuálně a v takovém případě musí být uzavřena v písemné formě. K tomu dospěla i soudní praxe. Např. v jednom ze svých rozhodnutí Nejvyšší soud ČR v souladu s tehdejší a vlastně i současnou právní úpravou uzavřel, že pokud uzavírají účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitostí, musí být skutečnost, že jde o darování, vyjádřena

66

Tamtéž. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33Odo 515/2001. Dostupný na www.nsoud.cz. 68 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33Odo 872/2004. Dostupný na www.nsoud.cz. 67

46

v písemné formě, jinak darovací smlouva platně nevznikne69. Zároveň se zmiňuje o simulovaném jednání, když uvádí, že v případě, že smluvní strany uzavřely simulovanou písemnou kupní smlouvy ohledně nemovitostí, kterou chtěly zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně, a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování.

4.3. Předmět daru Darovat lze pouze způsobilý předmět daru, to je ostatně uvedeno v kapitole týkající se náležitostí darovací smlouvy. Nejčastěji jde o věci movité a nemovité. Není možné darovat součást věci, na druhou stranu lze darovat příslušenství věci s tím, že vlastnické právo k příslušenství by přešlo na obdarovaného a věc hlavní by zůstala v majetku dárce. Důvodem je to, že na rozdíl od součásti věci je příslušenství samostatným objektem práva, tj. jde o dvě zcela samostatné věci. Vlastník, tj. dárce původně sice určil, že jsou určeny k tomu, aby byly s hlavní věci užívány, ale tím, že předmětem darovací smlouvy je právě příslušenství, se toto určení zrušuje. V případě, že by byla předmětem darování hlavní věc i její příslušenství, je potřeba, aby to v darovací smlouvě bylo výslovně uvedeno a konkretizováno. Tento fakt vyplývá z ustálené judikatury, a to konkrétně ze sjednocujícího názoru občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, že „neplatí zásada, podle které příslušenství vždy a bez dalšího sdílí osud věci hlavní“70. Zcela jednoznačné je to u součásti věci. Zde soudní praxe dospěla k závěru, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak je tomu i tehdy, pokud se v důsledku faktického spojení stala součásti věci hlavní taková věc, která byla věcí samostatnou71. V této souvislosti bych rád poukázal na novinku v právní úpravě, resp. na návrat zásady „superficies solo cedit“, tj. povrch ustupuje půdě, tzn., že stavba je součástí pozemku72, do českého civilního práva. Stavby a další konstrukce, které jsou pevně spjaty s pozemkem, nejsou samostatnými věcmi, ale tvoří součást pozemku jako věci hlavní. V tom je skutečný 69

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 30Cdo 2315/2011. Dostupný na www.nsoud.cz. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31Cdo 2772/2000. Dostupný na www.nsoud.cz. 71 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR publikovaný pod R 4/1992. Dostupný na www.nsoud.cz. 72 Ustanovení § 506 odst. 1 NOZ. 70

47

rozdíl oproti předchozí právní úpravě, která upravovala přesný opak této zásady, podle níž pozemek a budova na něm umístěná byly dvěma samostatnými věcmi v právním smyslu. Nadále tedy platí, že v případě, že předmětem darovací smlouvy bude nemovitá věc, bude to jak pozemek, tak případná stavba na něm postavená, a nelze je tedy darovat odděleně jako samostatné věci v právním smyslu. Zajímavé rozhodnutí o předmětu daru bylo vydáno v době Československé republiky Nejvyšším soudem ČSR. Soud se v něm zabýval problematikou darování cizoložnici a případného porušení dobrých mravů. Podle závěru jmenovaného soudu se darovací smlouva, která byla uzavřena z důvodu cizoložného poměru mezi dárcem a obdařenou příčí dobrým mravům73. Meritem věci bylo, že dárce, který zemřel, se zavázal, že jí bude až do své smrti vyplácet měsíční důchod, a skutečně k tomu tak došlo. Předmětem sporu, vyvolaného obdarovanou, pak bylo, že nesouhlasila s tím, že dědicové dárce se po jeho smrti rozhodli dále důchod obdarované nevyplácet, protože taková smlouva je neplatná, jelikož se příčí dobrým mravům.

4.4. Vrácení daru Aplikace ustanovení o vrácení daru byla zřejmě nejčastějším ustanovením, kterým se musely české soudy zabývat. Důvodem je zřejmě to, že mezi smluvními stranami častěji vznikají spory nikoliv při samotném darování, ale v následujícím období, a to z nejrůznějších důvodů. Podle ustanovení § 630 SOZ, se dárce mohl domáhat vrácení daru, pokud se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. V podstatě obdobnou konstrukci upravuje také ustanovení § 2072 NOZ, odkazující na porušení dobrých mravů, jak bylo uvedeno výše. Jde vlastně o určité specifikum v oblasti darovací smlouvy, které znamená zánik právního vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ČR v několika svých rozhodnutích74; o nichž jsem se zmínil v předchozí části práce. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo porušování soustavné, a to např. fyzickým násilím, hrubými urážkami, 73

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1920, sp. zn. Rv I 702/20. Dostupné v systému ASPI pod ASPI JUD209078CZ. 74 Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29Cdo 228/2000 či ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33Odo 538/2003. Dostupné na www.nsoud.cz.

48

neposkytnutím potřebné pomoci apod., přičemž ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky pro vrácení daru. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Každý případ se však musí posuzovat přísně individuálně75. Zmíním se zde nyní o několika případech souvisejících s problematikou vrácení daru, jimiž se české soudy v minulosti zabývali. Každé jednání, o němž se zmíním, je pokaždé jiné, ve výsledku však má shodný základ; týkající se totiž především rodinných vztahů, které byly vyhrocené již před darováním, anebo se zhoršily po něm. Jde např. o situaci, kdy dárkyně (matka) darovala obdarované (její dcera) bytovou jednotku, přičemž obě účastnice vztahu mezi sebou uzavřely ústní dohodu, v níž se obdarovaná zavázala pečovat o dárkyni a poskytovat jí pomoc. V okamžiku, kdy se obdarovaná spolu se svým manželem přistěhovala, začaly neshody, matka se nesnášela s manželem své dcery, opakovaně ji vyzýval, aby se z bytu odstěhoval. Nakonec se odstěhovala dcera i s manželem, do té doby se však o matku starala, nakupovala jí, vozila ji k lékaři. I poté, co se dcera odstěhovala, snažila se své matce pomáhat, ta však její pomoc odmítala76. Mezi rodiči a dětmi vzniká poměrně hodně konfliktních situací, jak o tom svědčí i případ, který projednával Okresní soud v Prachaticích77. Dárkyně – matka se domnívala, že záporný vztah její dcery – obdarované k ní je natolik intenzivní, že je důvodem pro vrácení daru. Dcera matku hrubě urážela a ponižovala, hanlivě jí nadávala, dávala jí najevo, že si přeje její smrt, vyhrožovala jí likvidací, vyhazovala jí z domu. Zatímco soud prvního stupně posoudil toto jednání jako důvodné pro vrácení daru, odvolací a následně i dovolací soudy dospěly

75

Srov. rozsudek ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33Odo 1420/2005. Dostupné na www.nsoud.cz. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 33Odo 1114/2003. Dostupný na www.nsoud.cz. Soud rozhodoval o dovolání dárkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 20Co 222/2003. Ani jeden ze soudů nepovažoval chování obdarované za rozpor s dobrými mravy, který by vykazoval znaky pro použití ustanovení § 630 SOZ (1964), protože za situace, kdy si dárkyně pomoc své dcery výslovně nepřeje, nemůže požadovat vrácení daru s odůvodněním, že ji její dcera neposkytuje potřebnou péči, protože k poskytování pomoci je potřeba nejen vůle toho, kdo pomoc poskytuje, ale i vůle druhé strany pomoc přijmout. 77 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33Cdo 3012/2009. Dostupný na www.nsoud.cz. 76

49

k závěru, že tomu tak není, protože chování obdarované vůči dárkyni neplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů z hlediska intenzity ani soustavnosti. Konflikt s jinou podstatou řešil, a to mezi sestrami, z nichž jedna byla dárkyní a druhá obdarovanou, Obvodní soud pro Prahu 578. Důvodem, proč se dárkyně domáhala vrácení daru, nemovité věci, byla skutečnost, že obě sestry zdědily po své matce movité věci (starožitnosti, cennosti, obrazy), a měly se mezi sebou spravedlivě rozdělit. K tomu však nedošlo, protože jedna ze sester, ta, která byla obdarována, měla věci v držení a odmítala se s dárkyní rozdělit. Soud dospěl k závěru, že obdarovaná zaujala k dělbě movitých věcí svým morálním postojem v prostoru a v čase a ve vzájemném jednání příkrou kolizi s dobrými mravy a naplnila tak skutkovou podstatu ustanovení pro vrácení daru. Konflikty vznikají také mezi manžely, a to v situacích, kdy je jeden z nich výlučným vlastníkem nějaké věci, kterou druhému manželovi daruje. Okresní soud v Nymburce řešil např. spor mezi (tehdy již bývalými) manžely, kdy manžel za trvání manželství daroval manželce podíl na nemovité věci79. Obdarovaná v jednom případě vykázala dceru dárce ze společného domu a nazvala ji „rozmazleným parchantem“, dále slovně napadala dárce (mimo jiné i výrazem „zkorumpovanej policajt“), v jednom případě jej pak uhodila ulomeným stěračem od osobního automobilu. Takového chování se obdarovaná přitom dopustila v situaci, kdy manželské vztahy byly již značně narušeny. Soudy proto uzavřely, že takové chování se sice příčí dobrým mravům, protože není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi manžely určuje, jaký má být obsah jejich jednání; pro vrácení daru však takové jednání nepostačuje, neboť nešlo o hrubé porušování dobrých mravů ani z hlediska intenzity, ani z hlediska závadnosti. Ani další situace, která vznikla mezi manžely, nebyla posuzována jako důvod k vrácení daru a hrubé porušení dobrých mravů. Manželka totiž darovala svému manželovi část chaty, která byla v jejím výlučném vlastnictví, i když v té době věděla, že ji podvádí s jinou ženou. Darováním se snažila získat manžela zpět. Ten však mimomanželský poměr udržoval i poté a

78

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33Odo 1420/2005. Dostupný na www.nsoud.cz. 79 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33Odo 113/2006. Dostupný na www.nsoud.cz.

50

nakonec došlo k rozvodu. Jak soudy uzavřely, takové chování se sice příčí dobrým mravům, ale nedosahuje také intenzity ani rozsahu, aby mohlo být důvodem k vrácení daru80. V jiném případě, jímž se v prvním stupni zabýval Okresní soud v Táboře81, manželka převedla na základě darovací smlouvy na svého tehdejšího manžela část svých nemovitých věcí. Manželství bylo následně rozvedeno a manželka se domáhala vrácení daru s odůvodněním, že manžel ji verbálně i fyzicky napadal (např. jí jednou v opilosti povalil na zem, tahal ji za vlasy a kopal do ní), vytvářel na ní soustavný psychický nátlak, neprojevoval o ni ani o společnou dceru zájem, nepodílel se na uspokojování potřeb rodiny, byl jí opakovaně nevěrný a neplnil vyživovací povinnost vůči dceři. Odvolací a dovolací soudy (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřely, že chování obdarovaného nenaplňuje znaky skutkové podstaty pro vrácení daru, neboť v případě napadení dárkyně šlo o ojedinělý exces a v případě jeho dalšího chování jde o chování typické pro rozvádějící se manžely (zánik společné domácnosti, nezájem o soužití, ztráta citových vazeb, nevěra, rodičovské selhání). Ani v případě, kterým se zabýval Okresní soud v Nymburce, nebylo jednání obdarovaného posouzeno jako hrubé porušování dobrých mravů, které by bylo důvodem k vrácení daru82. Dárkyně totiž uvedla jako důvod k vrácení daru skutečnost, že obdarovaný (její tehdejší manžel) ji jednou fyzicky napadl (pěstmi do břicha, hlavy, končetin, přičemž jí způsobil hematomy a bolest) a soustavně ji psychicky týral, ponižoval a nadával jí, že je „blbá kráva“ apod. Soud posoudil konflikt, ke kterému mezi nimi došlo, pouze jako exces s tím, že šlo o ojedinělé a neopakující se fyzické napadení v emočně vyhrocené situaci, kterou navíc vyvolala sama dárkyně. Takové chování tak nesplňuje znaky pro uplatnění institutu vrácení daru. V podstatě společným znakem pro shora uvedené případy je zhoršení vztahů mezi dárcem a obdarovaným zejména po darování a jeho realizaci.

80

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33Cdo 2425/98. Dostupný na www.nsoud.cz. Soud nadto ještě uzavřel, že dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, které nastaly či existovaly v době před darováním a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly. 81 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33Cdo 186/2012. Dostupný na www.nsoud.cz. 82 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33Cdo 767/2011. Dostupný na www.nsoud.cz.

51

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo především přiblížení problematiky darování za současného použití vzájemného srovnání tohoto institutu dle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů platného do 31. 12. 2013 a dle nového kodexu, který tento zákon nahradil. Vzhledem k tomu, že právní úprava darování doznala v rámci nové úpravy výrazného rozšíření, jsem se v této práci snažil přiblížit čtenáři nejen samotné změny vyplývající z obou právních úprav ale také zcela nové instituty spojené právě s novou právní úpravou. V úvodní kapitole jsem se věnoval nejprve darování z pohledu nabývání vlastnického práva a jeho specifického postavení v závazkových právních vztazích. Následuje samotné srovnání obou právních úprav a rozbor nových institutů v rámci obecných ustanovení nové právní úpravy darování a také stručné srovnání z pohledu daňové legislativy. Součást práce je také uvedení problematiky darování v případě dědění a společného jmění manželů a jeho srovnání se sponzorským darem a dárcovstvím. Samostatná kapitola je pak věnována darovací smlouvě. Zaměřil jsem se zde především na formální a obsahové náležitosti a na způsobilost takovou smlouvu uzavřít. Třetí kapitola je věnována neplatnosti a vrácení daru (odvolání daru dle NOZ). Zde jsem uvedl odlišný pohled stávající a nové právní úpravy na neplatnost právního jednání (právního úkonu dle SOZ) a provedl srovnání předchozích možností pro zneplatnění darovací smlouvy a následné vrácení daru s novými možnostmi pro odvolání daru. Zabýval jsem se také způsobem a rozsahem vrácení samotného daru a lhůtami ve kterých se nově právo promlčuje. V závěrečné kapitole jsem se snažil jednak potvrdit a prohloubit některé získané teoretické poznatky z předešlých kapitol a také poukázat na otázky, se kterými se soudy v minulosti potýkaly. Na první pohled se zdá být darování jednou z nejlepších možností, jak se stát vlastníkem věci bez finanční či jiné osobní zátěže. Je na místě však podotknout, že i obdarovaný má vůči dárci určité povinnosti, nehledě těch morálních, které musí dodržet, resp. dodržovat. Ve většině případů dochází k darování mezi příbuznými, a to v linii přímé z předků na potomky.

52

Není ojedinělé, kdy dárce daruje vlastnické právo k věci osobě, o které předpokládá, že v případě nouze se o dárce postará. Zejména se jedná o situace náhlých zdravotních komplikací, vědomost o vážné nemoci a potřebě mít zajištěnou péči ze strany třetích osob. Výše bylo již uvedeno, že základním prvkem darování je jeho bezplatnost, resp. neúplatnost. Ovšem, pokud začneme o této bezplatnosti přemýšlet, dojdeme v mnoha případech k závěru, že dárce přeci jen od obdarovaného něco očekává. Při srovnání současné a předchozí právní úpravy je na první pohled patrné její rozšíření z původních 3 paragrafů (§628 – 630 SOZ) na 24 (§2055-2078 NOZ). I tak by však dle mého názoru vyvození jednoznačného závěru o přínosech nové právní úpravy v oblasti darování nebylo vzhledem k její krátké účinnosti příliš objektivní. Podobně jako u předchozí úpravy tak bude rozhodujícím faktorem pro porovnání zařazení jednotlivých ustanovení do praxe. Pozitivně lze však zhodnotit snahu o podrobnější a propracovanější přístup a vyjasnění řady nejasných otázek, které z předchozí, poněkud strohé právní úpravy vyplynuly. Zpracování tohoto tématu bylo pro mě jak přínosné, tak překvapivé. V rámci studií občanského práva mi přišlo darování jako samozřejmá věc, která je člověku dobře známa a nepotřebuje tedy nějakou zvláště rozsáhlou právní úpravu. Zejména při zkoumání jednotlivých soudních sporů, které se odehrávaly většinou v nejbližším okruhu rodiny a množství otázek, které musely soudy řešit, jsem však došel k závěru, že i tak na první pohled jednoduchá věc jako je poskytnutí či přijmutí daru, může být ve výsledku provázena řadou komplikací. Na závěr však musím uvést, že darování je důležitý a také pravděpodobně nejznámější nástroj pro bezúplatné převedení vlastnického práva k věci. Tento hojně využívaný občanskoprávní závazkový vztah je také ukazatelem toho, že se i v dnešní době najde opodstatnění pro „obchod“, který je z ekonomického hlediska výhodný pouze pro jednu stranu. Právní úpravu darování dle nového kodexu hodnotím vcelku pozitivně v rámci jeho podrobnějšího a rozsáhlejšího zpracování a vyjasnění řady otázek, které musely být v minulosti dovozovány především soudní praxí.

53

Seznam použité literatury 1. BAREŠOVÁ, E.; BAUDYŠ, P. Vzory listin o nemovitostech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 393 s. ISBN 80-7179-791-X. 2. BĚLOHLÁVEK,

A.

J.;

ČERNÝ,

F.;

JUNGWIRTHOVÁ,

M.;

KLÍMA,

P.;

PROFELDOVÁ, T.; ŠROTOVÁ, E. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012 3. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. 2. svazek, § 488-880. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7 4. JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL. M. spoluautor: Pilátová, J., Dlabačová, J., Skálová, J., Jiřík, J., Čech, P., Vašek, L., Velková, M.: Účetní závěrka podnikatelů 2013J Smluvní právo v novém občanském zákoníku, Metodické aktuality (Svaz účetních), 1/2014 5. KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2, díl třetí, Závazkové právo. 4., aktualiz. a dopl. vydání. Praha: ASPI, 2005. ISBN 80-7357-131-5. 6. SCHELLE, K.; TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2012. 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7. 7. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 1276 s. ISBN 978-80-7400-499-5. 8. ŠTENGLOVÁ, I.; HAVEL, B.; CILEČEK, F.; KUHN, P.; ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 1008 s. ISBN 978-80-7400480-3. 9. ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. 10. ZUKLÍNOVÁ, M. Právní úkony, § 34 – § 51 občanského zákoníku, Podrobný komentáře k právní úpravě této problematiky v tzv. novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, a.s., 2012 11. VEČEŘA, M. Darovací smlovou. Rekodifikace & praxe. Ročník I. Číslo 1/2013. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013 ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006

54

12. Konsolidovaná verze důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dostupný

z

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-

konsolidovana-verze.pdf 13. Úmluva o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb., mezinárod. smluv 14. zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) 15. zákon č. 231/2001 Sb., o provozování televizního a rozhlasového vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů 16. zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) 17. zákon č. 357/1997 Sb., zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí 18. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 19. zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci v reklamy a o změně a doplnění některých dalších zákonů 20. zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů 21. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 22. zákonné opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí 23. Nález ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96. 24. BARTOŠ, J. Označování nemovitostí v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Ad notam. [online]. 2012, ISSN 1211-0558. Dostupné z http://www.nkcr.cz/doc/adnotam/2012_1.pdf. 25. Ministerstvo spravedlnosti České republiky. [online]. Pos. úpravy 2014. [Citováno 201402-18].

Dostupné

z ˂http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-

zmeny/zdurazneni-role-verejnych-seznamu/ 26. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR dostupné na www.nsoud.cz. 27. Usnesení Nejvyššího soudu ČR dostupné na www.nsoud.cz. 28. Usnesení Vrchního soudu v Praze dostupný na www.beck-online.cz.

55

56