Právní režim národních parků (NP Šumava a NP Bavorský les)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Petra Pohanová Pivovarská 92 385 01 Vimperk

Právní režim národních parků (NP Šumava a NP Bavorský les)

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Vojtěch Stejskal, Ph.D.

Katedra: práva životního prostředí

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): březen 2010

Prohlášení

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci zpracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

Ve Vimperku dne

………………………. Petra Pohanová

Poděkování

Ráda bych na tomto místě poděkovala panu JUDr. Vojtěchu Stejskalovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce za podněty, rady a odborné vedení při zpracování této diplomové práce.

Obsah Předmluva………………………………………………………………… 1 1.

2.

3.

4.

5.

6.

Úvod……………………………………………………………………….

4

1.1. Životní prostředí a člověk…………………………………………….

4

1.2. Ochrana životního prostředí na našem území…………………………

5

1.3. Ochrana přírody a krajiny…………………………………………….

7

Ochrana přírody a krajiny v mezinárodním právu……………………

9

2.1. Úmluva o biodiverzitě………………………………………………...

11

2.2. Ramsarská úmluva…………………………………………………….

13

2.3. Bernská úmluva…………………………………………………….....

14

2.4. IUCN a jeho kritéria…………………………………………………..

15

Ochrana přírody a krajiny v právu EU…………………………………

19

3.1. Prameny právní úpravy…………………………………………….....

19

3.2. Národní parky jako součást soustavy Natura 2000…………………...

20

Právní úprava ochrany přírody a krajiny na úrovni národního práva

26

4.1. Právní úprava ochrany přírody a krajiny v ČR……………………….

27

4.2. Právní úprava ochrany přírody a krajiny v Německu…………………

29

Zvláště chráněná území…………………………………………………..

32

5.1. Česká právní úprava…………………………………………………..

32

5.2. Německá a bavorská právní úprava…………………………………...

36

Národní parky…………………………………………………………….

40

6.1. Národní parky obecně…………………………………………………

40

6.2. Utváření NP Šumava………………………………………………….

41

6.3. Utváření NP Bavorský les…………………………………………….

43

6.4. Základní ochranné podmínky národních parků……………………….

46

6.5. Zonace…………………………………………………………………

48

6.6. Návštěvní řády………………………………………………………..

50

6.7. Orgány a státní správa národních parků………………………………

52

6.8. Komparace…………………………………………………………….

56

Konkrétní vybrané otázky NP Šumava a Bavorský les………………..

60

7.1. Ochrana lesa…………………………………………………………..

60

7.1.1. Boj s kůrovcem……………………………………………….

63

7.2. Ochrana živočišstva…………………………………………………..

69

7.2.1. Projekt reintrodukce rysa ostrovida…………………………..

70

Závěry……………………………………………………………………..

73

Seznam použité literatury………………………………………………………

79

Seznam internetových pramenů……………………………………………….

82

Seznam použitých právních předpisů…………………………………………

83

Přílohy…………………………………………………………………………...

85

Resumé………………………………………………………………………….

90

Anglický název a seznam klíčových slov………………………………………

93

7.

8.

Seznam použitých zkratek:

AOPK ČR – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky BayNatSchG – bavorský zákon o ochraně přírody (Bayerisches Naturschutzgesetz) BNatSchG – spolkový zákon na ochranu přírody (Bundes Naturschutzgesetz) CBD – Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on the Biological Diversity) ČR – Česká republika ČSR – Československá republika ČIŽP – Česká inspekce životního prostředí CHKO – Chráněná krajinná oblast CHKP – chráněné krajinné prvky ES – Evropské společenství EU – Evropská unie EVL – evropsky významná lokalita IUCN – Světový svaz ochrany přírody ((International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) Mze – Ministerstvo zemědělství MZV – Ministerstvo zahraničních věcí MŽP – Ministerstvo životního prostředí NGO – mezinárodní nevládní organizace (Non Governmental Organizations) NP – národní park NPP – národní přírodní památka NPR – národní přírodní rezervace NPŠ – Národní park Šumava NP BL – Národní park Bavorský les PP – přírodní památka RNatSchG – říšský zákon o ochraně přírody (Reichsnaturschutzgesetz) SÚPPOP – Státní ústav památkové péče a ochrany přírody VoGEV - nařízení o zřízení evropských ptačích oblastí z roku 2006 (Verordnung über die Festlegung von Europäischen Vogelschutzgebieten) ZOPŘK – zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ŽivPZ – zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí

Předmluva

Téma diplomové práce „Právní režim národních parků (NP Šumava a NP Bavorský les) jsem si zvolila z několika důvodů. Tím hlavním je, že pocházím z Vimperka, kde také sídlí Správa NP Šumava a téma národního parku je zde velmi často diskutováno, neboť mnohých se velmi úzce dotýká. Ať již se jedná o zaměstnance Správy NP, ochránce přírody, lesníky, kteří diskutují problém vývoje NP z hlediska zásahů do lesních porostů a ochrany sousedních lesů, nebo o obyvatele obcí nacházejících se na území národního parku, kteří mohou mít z NP užitek, nebo naopak jim existence NP přináší mnohá omezení např. v hospodaření se svým majetkem, která jsou odůvodněna ochranou přírody a krajiny. Dalším aktérem jsou také šumavské obce, které mají často vážné připomínky k tomu, jak je NP řízen a jsou to právě obce a Správa národního parku, mezi kterými vznikají neshody z hlediska směřování dalšího vývoje krajiny, kdy oproti hlavnímu poslání NP, tedy směřování k dosažení zachování přirozených přírodních procesů ve svém původním prostředí, obce směřují zejména k cíli ekonomickému a sociálnímu, ke snaze rozvíjet region, což často naráží na právní úpravu národního parku. Národní park se tak stává součástí běžného života obyvatel a je zajímavé pohlížet na vývoj celého národního parku a zároveň pozorovat, jaké problémy musí Správa NP řešit, aby mohlo být dosahováno účelu, pro který byl NP zřízen a zároveň nedocházelo k poškozování oprávněných zájmů jiných.

Dalším důvodem je příroda, která je na Šumavě opravdu krásná a všichni, kteří k ní mají blízký vztah, si jistě přejí, aby se taková zachovala i nadále. V případě NP jde především o ochranu přírody a krajiny a udržení přirozených ekosystémů v jejich původní podobě, které by se měly zachovat i pro budoucí generace. Je zde tedy důležité posoudit, zda postavit zájem hospodářský nad zájem ochrany přírody a zda dát přednost krajině, z které neplynou žádné výnosy, která nám ale poskytne jedinečnou ukázku přirozených přírodních procesů, které člověk v podstatě již ani nezná, nebo upřednostnit zájem hospodářský a využívat krajinu pro potřeby lidí.

1

Ochrana přírody a krajiny by se měla stát jednou z priorit současných i budoucích generací, neboť člověk se bez přírody i přes všechen technický pokrok neobejde a je třeba vést společnost k uvědomění si své existence, včetně jejích počátků, které zahrnuje i uvědomění si, že my všichni jsme součástí přírody, že jen díky ní můžeme existovat a jen díky ní se lidstvo posunulo tam, kde dnes je.

Jednou z možností, jak přírodu chránit, je vyhlašování zvláště chráněných území, kterým je také národní park, péče o ně a snaha o co největší přiblížení původnímu přirozenému prostředí, které by se mělo vyvíjet bez jakýchkoli zásahů člověka do tohoto prostředí.

Ve své diplomové práci se chci zaměřit na právní úpravu dvou národních parků, které rozděluje státní hranice, ovšem ve své podstatě tvoří jeden celek. Jedná se o bilaterální národní park Šumava a Bavorský les. V úvodu zmíním ochranu přírody a krajiny v mezinárodním právu a podrobněji se zaměřím na Úmluvu o biodiverzitě, Ramsarskou úmluvu a Bernskou úmluvu, dále uvedu ochranu přírody a krajiny v právu EU, kde jsou pro mé téma nejvýznamnější dvě směrnice, které tvoří soustavu Natura 2000, tedy soustavou chráněných území evropského významu, které vytvářejí na svých územích podle jednotných principů všechny státy EU, a která je jakýmsi společným základem územní ochrany přírody v rámci EU. Na základě těchto směrnic jsou zřizovány ptačí oblastí a evropsky významné lokality, které se nachází i na území národních parků. Dále se zaměřím se na vývoj právní úpravy ochrany přírody a krajiny na české a německé straně a zejména pak na platnou právní úpravu, která obsahuje rozčlenění zvláště chráněných území, kdy právě jedním z těchto zvláště chráněných území je i národní park. Dále pak se budu zabývat vývojem obou národních parků až do současnosti a jejich právním podložením, zmíním rozdíly obou právních úprav, jednotlivá specifika a také začlenění parků do kategorií dle IUCN. Zmíním také dvě konkrétní otázky obou národních parků, kdy jedním je stále diskutovaný

problém

s rozšiřujícím

se

kůrovcem

a

uplatňování

politiky

bezzásahovosti do lesních porostů na obou stranách hranice a jednotlivý přístup obou parků k tomuto problému. Jako druhou otázkou pak zmíním projekt reintrodukce rysa ostrovida jako jednoho vybraného pilotního projektu v rámci záchrany živočišstva na Šumavě a v Bavorském lese, kde poukážu na konkrétní (výbornou)

2

spolupráci obou parků, bez které by se jistě mnohé projekty tohoto typu neobešly a nedošly zdárného konce.

3

1. Úvod

1.1. Životní prostředí a člověk

Člověk jako jeden z mnoha živých organismů je součástí životního prostředí, které je podmínkou jejich samotné existence. Člověk však jako jediný z těchto živých organismů přetváří svět kolem sebe ve smyslu vymykajícímu se zákonitostem přírody, neboť člověk nevidí v přírodě jen prvopočátek své existence, ale pohlíží na přírodu z mnoha jiných směrů, např. ve smyslu ekonomickém. Cíleně ovlivňuje prostředí kolem sebe a jedině tedy jeho zásluhou se příroda a vše kolem člověka mění a přizpůsobuje právě jemu.

Člověk svou činností narušuje přirozenou

adaptabilitu ekosystémů, porušuje životní prostředí a v konečném důsledku tedy ohrožuje a ničí život a zdraví všech živých organismů, včetně svého. Samotný pojem životního prostředí lze jen těžko definovat, neboť lze jen stěží obsáhnout všechny složky, které tvoří životní prostředí. Přesto lze pro potřeby práva základní definici nalézt v zákoně č. 17/1992 Sb. o životním prostředí (ŽivPZ) v § 2: „Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ Životní prostředí tedy zahrnuje hmotný svět představující tu část, kterou tvoří příroda. Životní prostředí by však mohly tvořit i složky uměle vytvořeného prostředí, které vytváří člověk. Takovouto definici uvádělo i MŽP ČR, které pojímalo definici ŽP jako: „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci.“1 V tomto pojetí definice životního prostředí však hrozí vytracení jeho samotné podstaty.2

Vliv lidstva na životní prostředí prošel několika vývojovými fázemi, počínaje civilizací lovců a sběračů přes zemědělskou civilizaci až k současné průmyslové

1

2

Viz www.env.cz. Ministerstvo životního prostředí ČR. Termíny, definice v ČR. 2005, cit. 2005–11–20 Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 28-29

4

civilizaci, která ovlivňuje kvalitu životního prostředí nejvíce.3 Jelikož moderní člověk začal přetvářet přírodu takovým závratným způsobem, byl nucen zamyslet se nad svou činností, neboť si začal uvědomovat, že právě příznivé životní prostředí podmiňuje jeho další existenci na této zemi. Od 20. století se tak postupně snaží alespoň z části eliminovat tyto své negativní vlivy na životní prostředí. Snahy o změnu se počaly nejprve objevovat u spontánních hnutí na ochranu přírody, později pak postupně přešly ke komplexní a vědecky zdůvodněné ochraně přírody jak v rovině státní, později i mezinárodní, celosvětové, ale hlavně také osobní, neboť tato je základem všech dalších. Každý musí začít sám od sebe, neboť i společné globální problémy lidstva je možno řešit jen za přispění každého jednotlivce. Jednotlivce, který je součástí státu, kontinentu, celého světa.4

1.2. Ochrana životního prostředí na našem území

Problém ochrany životního prostředí tak z důvodu účinného prosazování této ochrany bylo nutno posunout i do roviny právní, neboť účinná ochrana životního prostředí vyžadovala nutnost zachytit tuto problematiku i po právní stránce. Na našem území, resp. v bývalém Československu tak v průběhu 70. let 20. století začaly vznikat první normy a instituty na ochranu životního prostředí, které buď byly vytvořeny jako normy zcela nové, potom však až do roku 1989 představovaly jen skromný příspěvek pro ochranu životního prostředí, povětšinou však navazovaly na normy předcházející, jako např. zákon o vodách, zákon o lesích, zákon o státní ochraně přírody atd. Jedním z nejstěžejnějších předpisů byl zákon č. 20/1966 Sb. o péči a zdraví lidu, kde v § 1 odst. 1 zákona bylo stanoveno, že: „Všechny podniky, družstva a jiné organizace jsou povinny činit v rozsahu své působnosti všechna potřebná opatření k vytváření a ochraně zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce (dále jen "zdravé životní podmínky") a odpovídají za plnění těchto povinností.“ Dále pak v § 2 odst. 1 písm. a charakterizoval vytváření a ochranu zdravých životních podmínek mimo jiné jako péči o: „…zdravý stav ovzduší, vody, půdy a ostatních složek životního prostředí, zejména sídlišť, rekreačních a lázeňských 3 4

Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 4 Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 3-58

5

oblastí, obytných a jiných budov, veřejně přístupných míst a okolí závodů, jakož i zařízení osobní dopravy, tělovýchovných zařízení a zařízení poskytujících služby obyvatelstvu.“ V tomto zákoně tedy nalezneme podklad pro další zákony týkající se ochrany životního prostředí, neboť jako první definoval ochranu zdravých životních podmínek. Ovšem za počátek legislativy na ochranu životního prostředí nelze považovat období socialismu, nýbrž teprve období následující po roce 1989, kdy teprve došlo k vydávání zákonů, které na tomto úseku zcela chyběly, jako např. zákon o odpadech, zákon o posuzování vlivů na životní prostředí atd. Byl vydán zákon o životním prostředí, zákon č. 17/1992 Sb., který je jakousi rámcovou právní úpravou ochrany životního prostředí. V tomto zákoně také nalezneme právní definici ochrany životního prostředí, a to v § 9: „Ochrana životního prostředí zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhů organismů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku.“ Nicméně i přes svůj rámcový charakter tento zákon svoji pozitivní roli v uplynulých více než deseti letech splnil a je nadále využíván např. jako zákon interpretačního významu.5

Právě prostředek právní je jeden z prostředků ochrany životního prostředí vedle prostředků ekonomických, vědeckých, technických, technologických, politických, osvětových, výchovných, vzdělávacích či organizačních. Jedná se o prostředek pro ochranu životního prostředí zcela nezbytný, nezastupitelný a významný, neboť doplňuje a prolíná se s prostředky ostatními, ale hlavně vytváří předpoklady pro jejich efektivní fungování. Předmětem právní úpravy ochrany životního prostředí jsou tak normami upravené společenské vztahy, které mají zajistit ochranu životnímu prostředí, kterou tvoří dvě složky, defenzivní, která spočívá v předcházení a omezování ohrožování či poškozování životního prostředí a v právu je tvořena zákazy, povoleními, souhlasy orgánů veřejné správy a ze složky ofenzivní, která spočívá v aktivním působení na stav životního prostředí a je vyjádřena příkazy na

5

Dále k tomu např. Průchová I., Enviromentalizace českého právního řádu – vývoj, současnost a perspektivy. Aktuální otázky práva životního prostředí. MUNI v Brně. 2005, str. 9-16

6

odstranění nebo zmírnění škodlivého stavu nebo kompenzací za ztráty způsobené na životním prostředí.6

1.3. Ochrana přírody a krajiny

Jednou ze složek ochrany životního prostředí je i ochrana přírody a krajiny, resp. právo ochrany přírody a krajiny a péče o biologickou rozmanitost je součástí práva životního prostředí. Je to část systému práva životního prostředí, která je představována normami a instituty, jejichž předmětem regulace jsou vztahy v oblasti životního prostředí, jež mají za cíl přispět k ochraně přírody a krajiny. V tomto případě jde o ochranu složek a ekosystémů v rámci zvláštní části systému práva životního prostředí, jež jsou charakteristické bezpočtem vazeb na složky ostatní, resp. integrující takové složky jakými jsou půda, voda, horninové prostředí, organismy, ekosystémy jako je les atd.7 Samotnou definici přírody v našem právu nenalezneme. Nalezneme v § 3 odst. 1 písm. m) ZOPŘK pojem krajina: „krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Přírodu a krajinu však definovala Konference OSN o životním prostředí člověka (Stockholm, 1972): „Příroda je reálný svět, který nás obklopuje, na jehož vzniku neměl člověk podíl, ale na němž je existenčně závislý. Krajina je životní prostor, skládající se z přírodních prvků a lidských výtvorů.“8

V zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny nalezneme však definici ochrany přírody a krajiny v § 2: „Ochranou přírody a krajiny se podle tohoto zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty,

6

7

8

Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 2532 Viz Stejskal V., Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 31 Viz Stejskal V., Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 33

7

horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.“

Ochrana přírody a krajiny se na počátku 21. století nestává jen vnitřní záležitostí státu, nýbrž záležitostí mezinárodní. Ochrana přírody jako živé či neživé složky životního prostředí, ochrana rozmanitosti forem života a udržení a obnova přírodní rovnováhy v krajině se tak stává jednou z priorit států, které si vytváří za tímto účelem potřebné legislativní prostředky, neboť si uvědomují, že zachování, ochrana a udržitelné využívání složek biologické rozmanitosti je základní podmínkou udržení stability v přírodě.

8

2. Ochrana přírody a krajiny v mezinárodním právu

Ochrana přírody a krajiny v mezinárodním právu vychází z mezinárodních úmluv a dále textů dokumentů mezinárodních konferencí států, týkající se ochrany životního prostředí, které jsou označované jako deklarace, doporučení, programy. Jednotlivé státy, stejně jako ČR, zajišťují závazky vyplývající z mezinárodních úmluv, protokolů, programů a projektů přijatých k ochraně přírody a biodiverzity.9 ČR pak přistoupila k většině významných mezinárodních mnohostranných úmluv v ochraně přírody, jako je např.10

• Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam zvláště jako biotopy vodního ptactva (Convention on Wetlands of International Importance Especially as Waterfowl Habitats) z roku 1975, známá také jako Ramsarská úmluva, která má zajistit co nejširší ochranu mokřadům, jejichž ztráta by byla nenahraditelná. Každý stát tak musí zařadit na seznam Ramsar sites alespoň jeden mokřad významný jako biotop vodního ptactva. K této Úmluvě viz níže.

• Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) z roku 1972, jejímž záměrem je ochrana přírodních oblastí a kulturních památek výjimečné hodnoty, které jsou vyhlašovány za součást světového dědictví lidstva. Povinnostmi smluvních stran je zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím.11

9

10

11

Ochranu biodiverzity definoval Světový fond na ochranu přírody (World Wide Fund for NatureWWF) v roce 1989 jako bohatství života na Zemi, zahrnující miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí. Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 124-186 K tomu blíže: Oficiální stránky Úmluvy: http://whc.unesco.org/ a Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz – Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Dále: Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 128-130 Dále: Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 312-328

9

• Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES – Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) z roku 1975. Účelem úmluvy je postavit mezinárodní obchod s exempláři volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami pod společnou kontrolu všech zemí světa, aby nedošlo v důsledku tohoto obchodu k úplnému vyhubení těchto druhů.12 • Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals) z roku 1979. Jejím cílem je ochrana ohrožených druhů, především ptáků, netopýrů a ostatních migrujících živočichů. Hlavním cílem této úmluvy je zabezpečení ochrany stěhovavých živočichů v celém areálu jejich rozšíření, tj. na hnízdištích, tahových cestách i zimovištích. Součástí úmluvy jsou také dva seznamy ohrožených druhů.13

• Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Convention on the Conservation of Wuropean Wildlife and Natural Habitats) z roku 1979. Cílem je ochrana planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů včetně míst jejich přirozeného výskytu. K této Úmluvě viz níže. • Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention) z roku 2000, jedná se o první celoevropskou úmluvu zabývající se ochranou, péčí, plánováním a udržitelným využíváním krajiny jako celku. Hlavním cílem Úmluvy je zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny, jejího udržitelného využívání v souladu s principy koordinování činností v krajině.14

12

K tomu blíže: Oficiální stránky úmluvy CITES: www.cites.org a Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz - Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin Dále: Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 328-330 Dále: Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 131-137 13 K tomu blíže: Oficiální stránky Bonnské úmluvy: www.cms.int a Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz - Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů. Dále: Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 330-331. Dále: Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 137-139. 14 Viz: Oficiální stránky Evropské úmluvy o krajině: http://www.coe.int/ a Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz – Evropská úmluva o krajině.

10

• Rámcová úmluva o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat (Framework Convention on the Protection and Sustainable Development of the Carpathians) z roku 2003, úmluva je zaměřena na široký okruh témat, která souvisí s udržitelným rozvojem regionu. Upravuje ochranu biodiverzity, krajiny, dále se jednotlivé články týkají územního plánování, integrovaného hospodaření v povodích, udržitelného zemědělství, lesního hospodářství, cestovního ruchu a kulturního dědictví. 15

2.1. Úmluva o biodiverzitě

Na konferenci OSN o životním prostředí v Rio de Janeiru v červnu 1992 byla státy přijata Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD – Convention on the Biological Diversity). Biologickou rozmanitostí (biodiverzitou) se dle čl. 2 této Úmluvy rozumí variabilita všech žijících organismů včetně, mj. suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí; zahrnuje diverzitu v rámci druhů, mezi druhy i diverzitu ekosystémů.

Cílem této úmluvy je ochrana, která je založena na třech pilířích, charakterizovaných jako: ochrana biodiverzity, udržitelné využívání složek biodiverzity a rovnoměrné a spravedlivé rozdělení přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů, při zohlednění všech práv na tyto zdroje a technologie, včetně odpovídajících způsobů financování (viz čl. 1 Úmluvy). Primární zásadou Úmluvy je přitom zásada ochrany přírody in situ, stanovená v čl. 8 Úmluvy, která znamená ochranu ekosystémů a přirozených stanovišť včetně udržování a obnovy životaschopných populací druhů v jejich přirozeném prostředí, a v případě Dále: Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 338-339 Dále: Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 184-186 15 Viz: Oficiální stránky úmluvy: www.carpathianconvention.org a Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz – Rámcová úmluva o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat K tomu dále Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 186-188. Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 339-340

11

zdomácnělých nebo pěstovaných druhů v prostředí, kde se vyvinuly jejich charakteristické vlastnosti, tzn., že by se měly formy života uchovávat tam, kde se vyskytují přirozeně ve volné přírodě. Cílem je tedy ochránit celý ekosystém a tak poskytnout ochranu všem druhům v něm žijícím, prostřednictvím vyhlašování chráněných území pro cílové a ohrožené druhy, pro určité charakteristické typy přírodních stanovišť a společenstev. Na tomto základě vznikají celé soustavy chráněných území jako reprezentativní vzorek biologické rozmanitosti, jako jsou např. biosférické rezervace programu UNESCO Člověk a biosféra či soustava chráněných území EU Natura 2000, o které je pojednáno níže.

V případě, že organismy a jejich prostředí nelze uchovat na místě samém, pak nastupuje druhotná zásada – ochrana ex situ, tzn. ochrana mimo přirozený výskyt, kam bychom mohli zařadit např. zoologické a botanické zahrady, arboreta, akvária, záchranné stanice, ale také např. přenos z jednoho místa do jiného. Střední cestou kombinující oba druhy ochrany, je důkladné monitorování a péče o populace vzácných a ohrožených druhů v malých chráněných územích.

Těžiště opatření CBD tedy leží v ochraně in situ, neboť jen ta může být životně důležitá pro přežití některých druhů, které jsou obtížné chovat v lidské péči. Ochrana in situ je v CBD zakotvena v čl. 8, kde každá smluvní strana, pokud to je možné a vhodné, zejména vytvoří systém chráněných území se zvláštním opatřením k ochraně biologické rozmanitosti, vypracuje zásady pro výběr, zřízení a péči o chráněná území, bude podporovat ochranu ekosystémů a přírodních stanovišť, stejně tak udržitelný a šetrný rozvoj v oblastech přilehlých k chráněným územím, vynasnaží se zajistit podmínky potřebné pro slučitelnost stávajícího využívání biodiverzity s její ochranou a udržitelným využíváním jejích složek, atd.16

S výjimkou několika států, k Úmluvě přistoupily, nebo ji ratifikovaly či schválily všechny státy světa včetně ES, právně zastupující EU jako celek. ČR pak k této úmluvě přistoupila v červnu 1993.17 Z hlediska mezinárodního práva se však jedná o rámcovou úmluvu (framework convention), která ke svému provedení potřebuje ještě prováděcí protokoly (framework covention and protokol approach). 16 17

Viz Úmluva o biologické rozmanitosti, čl. 8 Viz Seznam členů na www.biodiv.org

12

Je však podkladem pro přijímání právně závazných i nezávazných norem v oblasti ochrany a péče o biologickou rozmanitost v mnoha zemích světa. Ve Sbírce zákonů byla vyhlášena Sdělením MZV č. 134/1999 Sb. a vnitrostátní plnění úkolů vyplývajících z této úmluvy zabezpečuje zejména zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPŘK) a zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty. 18

2.2. Ramsarská úmluva

2. února 1971 v íránském Ramsaru byla podepsána Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam zvláště jako biotopy vodního ptactva (Convention on Wetlands of International Importance Especially as Waterfowl Habitats), cílem této úmluvy je pak zajistit co nejširší ochranu mokřadům a na tyto mokřady vázanému vodnímu ptactvu, když tyto mokřady jsou považovány za zdroje hospodářských, kulturních, vědeckých a rekreačních hodnot. Každý členský stát pak je povinen zařadit alespoň jeden mokřad, který odpovídá schváleným kritériím, do Seznamu mokřadů mezinárodního významu, realizovat plánování tak, aby podporovalo ochranu mokřadů a jejich rozumné využívání a podporovat ochranu vodního ptactva zřizováním přírodních rezervací. Mokřady se přitom v této Úmluvě rozumí: „území s močály, slatinami, rašeliništi a vodami přirozenými nebo umělými, trvalými nebo dočasnými, stojatými i tekoucími, sladkými, brakickými nebo slanými, včetně území s mořskou vodou; jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje 6 metrů.“19 Je veden též Seznam ohrožených mokřadů mezinárodního významu, které jsou v důsledku hospodářské činnosti člověka ohroženy, příp. hrozí jejich zánik. Význam této úmluvy spočívá v tom, že jde o první celosvětovou úmluvu, která se snaží o komplexní ochranu významného typu přírodního stanoviště a významných druhů živočichů na něj vázaných. Tedy o jedinou úmluvu chránící určitý typ biotopu.20 18

19 20

Viz Oficiální stránky Úmluvy o biodiverzitě: www.cbd.int a dále www.chm.nature.cz a www.biodiv.org K tomu dále Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, Linde Praha, a.s; 2006, str. 160-183 Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 333-334 Viz čl. 1 odst. 1 Ramsarské úmluvy Viz Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz – Ramsarská úmluva

13

Tehdejší ČSFR podepsala Úmluvu v roce 1990 a její text byl publikován ve sdělení FMZV č. 396/1990 Sb. ČR pak tyto závazky přivzala. Tato Úmluva je pak realizována ZOPŘK.

V současné době je do Seznamu mokřadů mezinárodního významu zapsáno celkem 12 lokalit ČR o rozloze cca. 54 656 ha. Patří k nim např. Šumavská rašeliniště, Třeboňské rybníky a rašeliniště atd. V Seznamu ohrožených mokřadů má ČR zařazeny 4 mokřady.21

2.3. Bernská úmluva

Ve švýcarském Bernu byla roku 1979 v rámci Rady Evropy vypracována a podepsána Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Convention on the Conservation of Wuropean Wildlife and Natural Habitats), tzv. Bernská úmluva. Základním cílem této úmluvy je ochrana planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů včetně míst jejich přirozeného výskytu, zejména pak živočichů a rostlin celoevropského významu a jejich stanovišť, jejichž ochrana vyžaduje celoevropskou spolupráci.22 Zvláštní důraz je kladen na ohrožené, zranitelné a stěhovavé druhy a poddruhy. Součástí úmluvy jsou čtyři přílohy se seznamy ohrožených druhů rostlin, živočichů a nedovolených způsobů lovu. Členské státy jsou povinny např. uvést svou legislativu do souladu se smluvními ustanoveními o ochraně lokalit a druhů, o regulovaném využívání některých druhů, o zákazu nehumánních prostředků lovu a zabíjení živočichů atd.

Tato Úmluva také silně ovlivnila obsah dvou základních pramenů evropského komunitárního práva ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, a sice

21

22

Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, Linde Praha, a.s; 2006, str. 125-128 Dále: Oficiální stránky Ramsarské úmluvy: www.ramsar.org Viz Mokřady mezinárodního významu v ČR. Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz Viz Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz – Bernská úmluva

14

Směrnici EHS o ochraně volně žijících ptáků a Směrnici EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin23

ČR se stala členem roku 1998, kdy byl text této Úmluvy vyhlášen ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 107/2001. Tato úmluva je pak prováděna ZOPŘK, z. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, oba se svými prováděcími vyhláškami.

2.4. IUCN a jeho kriteria

V oblasti

ochrany

životního

prostředí

působí

vedle

mezinárodních

mezivládních organizací také řada mezinárodních nevládních organizací (NGOs – Non

Governmental

Organizations)

a

právě

jednou

z těchto

nevládních

mezinárodních organizací je Světový svaz ochrany přírody – IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) – „Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů“, ovšem dnes se zkratka IUCN používá jako zkratka Světového svazu ochrany přírody. IUCN je v oblasti ochrany přírody a krajiny nejvýznamnější, nejstarší a největší mezinárodní nevládní organizací.

Světový svaz ochrany přírody byl založen v roce 1948 na konferenci o ochraně přírody ve Fontainebleau. IUCN tak sdružuje vlády, vládní instituce, mezinárodní či národní nevládní organizace či vybrané univerzity. V současnosti má IUCN 1000 členů ve 140 zemích. Česká republika se podílí na účasti IUCN od roku 1956, kdy se představitel tehdejšího Československa poprvé zúčastnil generálního shromáždění organizace, Československo se však podílelo i na samotném vzniku organizace, a to již v letech 1946-1947, kdy se tehdejší nejvyšší představitel státní ochrany přírody v Československu Rudolf Maximovič podílel na přípravách založení IUCN. V roce 2000 se stala ČR státním členem IUCN, a to usnesením vlády ČR č. 190 z 16.2.2000 a přidala se tak mezi dalších 80 států.24 23

24

Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, Linde Praha, a.s; 2006, str. 145-152 Viz Databáze členských států na www.iucn.org

15

Hlavním posláním

IUCN je ovlivňovat, povzbuzovat a podporovat

společenstva na celém světě k ochraně integrity a rozmanitosti přírody a zajistit spravedlivé a udržitelné využívání přírodních zdrojů.25 Předmětem jeho činnosti je ochrana přírody, vědecký výzkum, vypracovávání návrhů mezinárodních smluv, vydávání směrnic a návodů, sjednocujících péči o přírodu a krajinu, pomoc státům při vyhlašování příhraničních národních parků a řešení problémů ve stávajících národních parcích a chráněných územích.

Legislativní činnost IUCN se soustředí především na mezinárodní spolupráci ochrany vybraných území a ohrožených druhů. V této druhové a územní ochraně získal uznání především díky vypracování mezinárodních kategorií kritérií pro hodnocení stupně ohrožení druhů vyhubením a vyhynutím - pro ochranu druhů vydává světové červené seznamy ohrožených druhů (Red Data Lists), a pro klasifikaci chráněných území, kdy vydává Seznam chráněných území OSN. Směrnice, závěry a doporučení IUCN však patří do kategorie soft law, nemají tedy právní závaznost a působí jen silou své přesvědčivosti. Je tedy pouze na vůli států, rozhodnou-li se tyto směrnice a doporučení respektovat.

V oblasti územní ochrany zavedl IUCN 7 kategorií klasifikace chráněných území od minimálního až po intenzivní využití krajiny. Na tomto podkladě také vypracoval Světovou databázi chráněných území (World Database on Protected Areas), která zahrnuje seznam národních parků a všechny kategorie chráněných území podle IUCN. Chráněným územím podle IUCN rozumí „území pevninské či mořské, určené k ochraně a zachování biodiverzity, přírodních a kulturních zdrojů, chráněné právními a dalšími účinnými prostředky.“26 IUCN odstupňoval kategorie chráněných území následovně:27

25

26

27

Viz Agentura ochrany přírody a krajiny na www.ochranaprirody.cz – Světový svaz ochrany přírody IUCN Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 89 Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 89-93

16

Ia – „Přísná přírodní rezervace“ (Strict Nature Reserve). Území, na němž je prováděn především vědecký výzkum (území přísně chráněné, které není turisticky využívané, v NP jsou podobně zaměřené zóny, v kterých je přísně regulován pohyb a počty návštěvníků) V ČR byla do této kategorie zařazena tři místa a jedním z nich jsou Modravské slatě na Šumavě.

Ib – „Nedotčené území“ (Wilderness Area), tedy rozsáhlé území nedotčené nebo téměř nedotčené činností člověka, zachovávající si svůj přírodní charakter bez stálého nebo významného lidského osídlení. Cílem je ochrana divočiny (území, která jsou méně než národní parky vybavena turistickou infrastrukturou, jako cesty, silnice, chaty… Je zde také výraznější regulace návštěvnosti ve srovnání s národními parky)

II – „Národní park“ (National Park), který je charakterizován jako území určené k ochraně ekologické integrity jednoho nebo více člověkem téměř nedotčených ekosystémů pro současné i budoucí generace s vyloučením využití neslučitelného s cíli národního parku a poskytující příležitosti k rekreačnímu, vědeckému a studijnímu využití. Může se jednat o území pevninské nebo mořské.

IUCN nastavil podmínky pro národní parky velmi přísně, takže by téměř žádná evropská země z důvodu pozměněné krajiny a silného osídlení nemohla tyto podmínky splnit.28 Proto byl následně zaveden systém zonace s odstupňovanými režimy ochrany. Národní park by měl být reprezentativním vzorkem přírody, živočišných a rostlinných druhů a představovat významné území pro vědu, výchovu a rekreaci, přičemž území musí být natolik rozsáhlé, aby zahrnovalo jeden nebo více kompletních ekosystémů, nepozměněných nebo jen málo dotčených činností člověka. Přesná minimální rozloha přitom stanovena není ani ve směrnicích, ani v českém právním řádu, naproti např. bavorskému zákonu na ochranu přírody.

III – „Přírodní památka“ (Natural Monument), je územím menšího rozsahu, chráněné především pro zachování charakteristických přírodních, či přírodně kulturních útvarů jako jsou vodopády, jeskyně, krátery, duny, podmořské celky atd. 28

Viz Národní park Šumava a mezinárodní kontext – uznávání a certifikace národních parků. Workshop 30.10.2008 Kvilda

17

Zde probíhá ochrana význačných přírodních úkazů (ochrana jednotlivých zvláštních částí krajiny či přírodních úkazů, která je zaměřena na rozdíl od parků na maloplošnou ochranu)

IV – „Území spravované k ochraně druhů a jejich stanovišť“ (Habitat/Species Management Area) – území určené k druhové ochraně, jako jsou např. lesy, mokřady, korálové útesy, říční delty, trdliště atd. Jedná se o management biotopů a druhů (na rozdíl od národních parků neslouží k ochraně ekologické integrity a funkčnosti na úrovni ekosystémů, neboť tato území jsou malá na zajištění ochrany přírodních procesů)

V – „Chráněná krajinná/mořská oblast“ (Protected Landscape/Seascape Area) Území chráněné z důvodu zachování krajinných, kulturních a ekologických hodnot a pro rekreační využití. Jedná se o ochranu pozemských a přímořských krajin (jde zpravidla o části kulturní krajiny, jejichž zachování představuje hlavní cíl managementu, naproti tomu národní parky jsou často přírodní oblasti, nebo části kulturní krajiny, které by se měly opatřeními managementu vyvíjet směrem k přírodním oblastem). Hospodářské využití V. kategorie se liší od předchozích, neboť omezení určitého typu hospodářských činností je možné jen v případě narušení ochrany v nadměrné míře. Zároveň vlastnictví pozemků není jen v rukou státu, které tak není zárukou ochrany jako v předchozích stupních ochrany. Tato je prováděna především zohledňováním v územních plánech a následné kontrole. V ČR je do této kategorie řazen např. CHKO Český ráj, NP České Švýcarsko a Krkonošský národní park.

VI – „Chráněné území zdrojů“ (Managed Resource Protected Area) - území sloužící k dlouhodobé ochraně ekosystémů za současného udržitelného využívání přírodních zdrojů. Jde zpravidla o velkoplošné, přírodě blízké nebo přírodní oblasti, kde je možné dlouhodobé využití tak, aby kromě ochrany a zachování přírody došlo i k ochraně kulturních hodnot a tradičních metod využití území.

18

3. Ochrana přírody a krajiny v právu EU Ochranu přírody a krajiny upravuje též evropské komunitární právo, kdy politika ochrany životního prostředí byla zakotvena v primárních pramenech práva poprvé v Jednotném evropském aktu z roku 1986, základním primárním pramenem práva životního prostředí je však Smlouva o založení ES, která obsahuje kapitolu XIX. Životní prostředí, která upravuje ochranu životního prostředí včetně ochrany přírody, společně s nástroji k dosažení takového cíle. 29 Ochrana přírody a krajiny je však v právu EU řešena právně závaznými normami sekundárního komunitárního práva, tedy směrnicemi a nařízeními, jde však o jednotlivé dílčí prameny sekundárního práva, které jsou zaměřené spíše na oblasti vyžadující širší nadnárodní spolupráci. Tuto úpravu pak doplňují mezinárodní smlouvy, jichž je ES smluvní stranou.30

3.1. Prameny právní úpravy

Ochrana přírody a krajiny je v evropském právu řešena především směrnicemi, nařízeními, rozhodnutími, popř. stanovisky a doporučeními. Důležitým zdrojem interpretace komunitárního práva jsou pak rozhodnutí ESD. Mezi nejdůležitější z předpisů v této oblasti patří Směrnice č. 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků a Směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.31

29

30

31

Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 236-260 Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 340-344 Jedná se např. o Bernskou úmluvu, Bonnskou úmluvu o ochraně stěhovavých druhů, Úmluvu o biodiverzitě atd. Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 340-344

19

3.2. Národní parky jako součást soustavy Natura 2000

Natura 2000 je evropská ekologická soustava lokalit chránících nejvíce ohrožené druhy rostlin, živočichů a přírodní stanoviště.32 V soustavě Natura 2000 nemusí být zahrnuty území s nejpřísnější ochranou, spíše je hlavním cílem zachování určitého stanoviště nebo populace určitých rostlinných či živočišných druhů, který může být uskutečněn zařazením ptačích oblastí nebo oblastí zvláštní ochrany do již existujících kategorií zvláště chráněných území nebo vytvořením nové kategorie, anebo smluvní zajištění péče o dosud formálně nechráněné území.33 Česká republika jakožto členský stát Evropské unie má povinnost řídit se jejími závaznými dokumenty. V případě Natura 2000 se jedná o směrnice, které jsou však závazné pro každý členský stát, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Jedná se o dvě směrnice, které tvoří soustavu Natura 2000. Soustava Natura 2000 je soustavou chráněných území evropského významu, které vytvářejí na svých územích podle jednotných principů všechny státy EU. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast (endemické).34 Dle § 3 odst. 1 písm. r) ZOPŘK se Soustavou Natura 2000 rozumí „celistvá evropská soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat typy evropských stanovišť a stanoviště evropsky významných druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena vymezenými ptačími oblastmi a vyhlášenými evropsky významnými lokalitami.“ Soustava Natura 2000 je jakýmsi společným základem územní ochrany přírody v rámci EU. Členské státy mají právo chránit i další území dle svých potřeb a zachovalosti přírody. Soustava Natura 2000 existuje tedy nezávisle na národním

32

33

34

Viz Härtel H, Křenová Z., Dilema priorit: Chráníme biodiverzitu, nebo procesy? In Časopis Ochrana přírody č. 5/2009 Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 283 Viz Co je Natura 2000 na www.nature.cz

20

právu, které nenahrazuje, ale toto pak pouze doplňuje.35 Natura 2000 je tvořena již existujícími ptačími oblastmi a evropsky významnými lokalitami, o něž se, se vstupem ČR do EU, rozšířila kategorizace forem územní ochrany.

Pro vybrané ptačí druhy se realizuje územní ochrana vyhlašováním tzv. ptačích oblastí. Tyto ptačí oblasti se měly stát sedmou kategorií zvláště chráněných území dle kategorizace ZOPŘK, tak se však nestalo a zákon je vymezuje jen v rámci obecné ochrany přírody. Ptačími oblastmi, dle směrnice 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích) (SPA)36 a dle § 45e ZOPŘK, se rozumí území nejvhodnější z hlediska výskytu, stavu a početnosti populací druhů ptáků, které stanoví předpisy ES a vláda nařízením. Jedná se o nařízení vlády č. 51/2005 Sb., kterým se stanoví druhy a počet ptáků, pro které se vymezují ptačí oblasti. Původně byly ptačí oblasti navrhovány jako specifická kategorie zvláště chráněných území. Toto zařazení však narazilo na nesouhlas vlastníků a dalších subjektů. Schválené znění novely ukládá ptačí oblasti nikoliv vyhlašovat, ale vymezovat jako území v rámci obecné části zákona. Kritéria pro určování ptačích oblastí vychází z vědeckých kritérií vytvořených nevládní organizací na ochranu ptactva BirdLife International. Na základě těchto vědeckých údajů pak může Komise posoudit, zda členský stát splnil povinnost určit co do počtu a rozlohy nejvhodnější oblasti pro ochranu chráněných druhů jako ptačí oblasti. Tyto oblasti tedy vyhlašuje každý členský stát samostatně a Evropská komise pouze hlídá soulad vyhlášení s právními předpisy, evropsky významné lokality EVL (SCI) naopak procházejí složitým procesem. Ptačí oblasti se stávají součástí soustavy Natura 2000 automaticky ihned po svém vyhlášení (vymezení). Ptačí oblasti mohou být vymezeny tak, že půjde o územní překryv se stávajícími ZCHÚ, částečný či úplný. Tak je tomu i u NP Šumava. Pokud tomu tak je, potom jde o dvojí právní režim a je nutné respektovat legislativu platnou jak pro ZCHÚ, tak pro ptačí oblast.37

Druhou směrnicí tvořící soustavu Natura 2000 je Směrnice č. 92/43/EEC, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, 35

36 37

Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 283 Viz Ptačí oblasti na www.nature.cz Viz Stejskal V., Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, Linde Praha, a.s; 2006, str. 498-503

21

která má přispět k ochraně a uchování biologické rozmanitosti na území členských států EU k tomuto cíli využívá zejména dle přílohy I této směrnice vyhlašování lokalit s přírodními stanovišti významnými z hlediska ochrany přírody v EU nebo stanovišť cílových druhů ohrožených rostlin a živočichů, podle přílohy II této směrnice, za evropsky významné lokality.38 Evropsky významnými lokalitami EVL (Sites of Community Importance – SCI) se rozumí oblasti, které přispívají k udržení nebo obnově příznivého stavu alespoň jednoho typu evropských stanovišť nebo alespoň jednoho evropsky významného druhu z hlediska jejich ochrany, nebo k udržení biologické rozmanitosti biogeografické oblasti. Ani v tomto případě nejde o další kategorii ZCHÚ podle ZOPŘK, ani však o kategorii obecné či smíšené ochrany přírody, jak je tomu u ptačích oblastí. ZOPŘK v § 39 zakotvuje dále také smluvní ochranu pro evropsky významné lokality, kde lze na místo vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, prohlásit tato území za chráněná nebo strom za památný na základě smlouvy mezi vlastníkem dotčeného pozemku a orgánem ochrany přírody. Takto zřízená ochrana je pak k pozemku vázána formou věcného břemene. EVL jsou tak vytvářeny pro ochranu typů evropsky významných přírodních stanovišť či evropsky významných druhů (s výjimkou ptáků). Takovéto evropsky významné lokality jsou zařazeny do národního seznamu na základě vládního nařízení, které stanoví hranice biogeografických oblastí na území ČR. Tento seznam pak podléhá schválení Evropské komise, která spolupracuje při posuzování seznamů s Evropským tematickým střediskem na ochranu biodiverzity v Paříži a která může nařídit vyhlášení i některých jiných lokalit, pokud má za to, že je členský stát zapomněl navrhnout a která je z hlediska zájmů ochrany přírody tzv. prioritní. K tomuto rozhodnutí musí členské státy Komisi poskytnout vědecké údaje o přírodních lokalitách, které jsou posuzovány bez ohledu na ekonomické, sociální a jiné důvody. 39

V soustavě Natura 2000 nemusí být zahrnuta jen území s nejpřísnější ochranou. Toto rozhodnutí je plně na členském státu. Každá lokalita soustavy Natura 2000 musí

38 39

Viz Evropsky významné lokality na www.nature.cz Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 285-293

22

mít právně podloženou ochranu legislativou členského státu.40 V ČR tak mohou mít evropsky významné lokality a ptačí oblasti status zvláště chráněného území tedy: národní park, chráněná krajinná oblast, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka a přírodní památka, nebo mohou být chráněny smluvně. V případě Šumavy, kde evropsky významná lokalita na několika místech přesahuje rozsah dnešní CHKO, se uvažuje o dvou možnostech ochrany – rozšíření CHKO nebo vyhlášení maloplošných zvláště chráněných území v kategorii přírodní památka.41

Podle spolkového zákona BNatSchG pak není ke vzniku evropsky významných lokalit nutné jejich prohlášení za chráněné území.42 Území soustavy NATURA 2000 mohou být vyhlášena na pozemcích vlastněných státem či soukromou osobou, v rámci již existujících chráněných územích nebo v územích dosud nechráněných. BayNatSchG ve svém čl. 36 obsahuje ještě ustanovení, podle kterého je možné daná území vyvlastnit za náhradu dle bavorského zákona o odškodnění.

Ptačí oblast Šumava byla vyhlášena nařízením vlády č. 681/2004 Sb. a hlavními druhy ochrany jsou tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, čáp černý, chřástal polní, kulíšek nejmenší, sýc rousný, datel černý a datlík tříprstý. Kromě uvedených klíčových druhů je na Šumavě zaznamenán výskyt dalších dvaceti druhů evropsky významných ptáků, mezi něž patří například včelojed, sokol, výr, ledňáček a jiní. (Viz příloha č. 2).

Seznam ptačích oblastí pro NP BL pak stanoví nařízení o zřízení evropských ptačích oblastí z roku 2006 (Verordnung über die Festlegung von Europäischen Vogelschutzgebieten sowie deren Gebietsbegrenzungen und Erhaltungszielen (VoGEV)).43

EVL, které jsou zařazeny do evropského seznamu, vyhlašuje vláda nařízením. MŽP dále vyhláškou stanoví způsob označení vyhlášených EVL v terénu a mapových podkladech. EVL jsou pak v případě, že se nejedná o ZCHÚ, chráněny 40 41 42 43

Viz čl. 4 Směrnice o stanovištích Viz Natura 2000 v NP Šumava na www.npsumava.cz Viz § 32-38 BNatSchG Viz Natura 2000 v NP BL na www.nationalpark-bayerischer-wald.de

23

před poškozením a zničením. Orgán ochrany přírody může ochranu EVL na pozemcích vlastníků zajistit i smluvně po dohodě s těmito vlastníky. EVL jsou zařazeny do národního seznamu, který stanoví vláda nařízením a sporné lokality pak oznámí MŽP ve Sbírce zákonů formou sdělení (§ 45a ZOPŘK). Tímto nařízením je nařízení vlády č. 132/2005 Sb., kterým se stanoví národní seznam evropsky významných lokalit a sdělení MŽP č. 81/2008 Sb., o EVL, které byly zařazeny do evropského seznamu, kterým MŽP sděluje seznam EVL, které byly na základě rozhodnutí Komise ze dne 13.11.2007 zařazeny do evropského seznamu EVL uvedených v nařízení vlády č. 132/2005 Sb., kterým se stanoví národní seznam evropsky významných lokalit. V tomto případě byla za EVL prohlášena i oblast Šumava. Ve sdělení MŽP č. 82/2008 Sb., o EVL, které nebyly do evropského seznamu zařazeny, pak předkládá seznam lokalit, které Komise nezařadila do evropského seznamu. Posledním sdělením je sdělení MŽP č. 66/2009 Sb., o EVL, které byly zařazeny do evropského seznamu, které opět vypočítává oblasti zařazené Komisí do evropského seznamu.

Evropsky významná lokalita Šumava byla navržena dle požadavků směrnice. Její konečná velikost a tvar jsou dány sjednocením mnoha dílčích lokalit s rozličným předmětem ochrany. Vnější hranice lokality pak určuje oblast, kde je chráněn rys ostrovid, který potřebuje velké teritorium. Uvnitř této lokality jsou menší území, kde jsou chráněna stanoviště, jako jsou rašeliniště, horské smrkové lesy, bučiny, louky, ale kde jsou také evropsky významné druhy živočichů jako je vranka obecná, vydra říční, netopýr velký, vrápenec malý, perlorodka říční, mihule potoční, střevlík Ménetriesův, nebo rostlin (hořeček český).44 (Viz příloha č. 3). Na německé straně Natura 2000 přispívá k zachování především bukových a smrkových lesů a slatí, zbytků bílého lužního lesa a skalních útvarů, ze zvláště citlivých druhů pak stejně jako na české straně rysa ostrovida, tetřeva hlušce, ale také vydry, čápa černého, sokola stěhovavého, a např. puštíka bělavého. Směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích byly transformovány do německého práva novelou spolkového i bavorského zákona o ochraně přírody. V § 32 BNatSchG je promítnut závazek transformovat do svého práva obě směrnice a tento paragraf dále odkazuje na zavedení předpisů na základě §§ 33 až 37 BNatSchG, ve kterých charakterizuje

44

Viz Natura 2000 na www.npsumava.cz

24

stanoviště, kompatibilitu a přijatelnost projektů. Bavorsko v současné době výrazně rozšířilo síť Natura 2000 a nyní tedy 744 lokalit, o rozloze zhruba 797.000 ha představující 11,3% území Bavorska, je do této sítě zařazeno.

Vytvořením soustavy Natura 2000 je potřeba provádět pravidelnou péči o území a v pravidelných šestiletých intervalech jsou členské státy povinny podávat Evropské komisi zprávu o stavu lokalit soustavy Natura 2000. V souvislosti s ochranou těchto území nejsou a priori na těchto územích zakázány žádné ekonomické aktivity, pokud však nebudou ohrožovat, nebo poškozovat předmět ochrany. Pokud by bylo nutné některé aktivity omezit či naopak vykonávat jiné aktivity z důvodu ochrany území nad rámec běžného hospodaření, pak budou vlastníkům pozemků či hospodářům finančně kompenzovány vzniklé újmy nebo zvýšené náklady na management.45 Všechny plány a projekty, u nichž je pravděpodobné, že by mohly mít negativní dopad na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti musí být dle § 45 h a 45 i ZOPŘK posuzovány orgánem ochrany přírody z hlediska důsledků na toto území a stav jeho ochrany z uvedených hledisek, stejně tak stanoví BayNatSchG ve svém čl. 66 odst. 2, 3 a 4. Pokud by se jednalo o aktivitu, která může území jakýmkoli způsobem poškodit, lze ji uskutečnit, jen pokud jde o aktivitu ve veřejném zájmu. Klíčový je zde čl. 6 odst. 3 až 4 a čl. 7 směrnice o stanovištích, o hodnocení vlivů plánů nebo projektů na území soustavy Natura 2000. Tento režim se pak vztahuje i na ptačí oblasti podle směrnice o ptácích. Stát tak může udělit výjimku, pokud k určitému plánu nebo projektu není alternativní řešení, ale musí zajistit taková kompenzační opatření, jako je např. vytvoření nové srovnatelné lokality, aby nedošlo k ohrožení celé soustavy Natura 2000. O těchto opatřeních pak stát, resp. MŽP musí informovat Komisi.

45

Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 502-510

25

4. Právní úprava ochrany přírody a krajiny na úrovni národního práva

Počátky právní úpravy ochrany přírody a krajiny lze nalézt až cca. v druhé polovině 19. století s nastupující průmyslovou revolucí, do té doby bychom mohli vyhledat právní úpravu některých dílčích institutů ochrany přírody v tehdejších právních pramenech, které se však a priori netýkají ochrany přírody. Jedná se například o právní úpravu ochrany majetku ve středověku, který tehdy tvořily také přírodní zdroje a divoce žijící zvěř. Cílem byla ochrana proti možným útokům ze strany jiných osob, jako polní a lesní pych, pytláctví, atd. Pravděpodobně první z právních norem, kde najdeme zmínku o ochraně lesů, byla Statuta Konrádova z roku 1189, ve kterých můžeme nalézt ustanovení proti krádeži dřeva. Podobnou právní

úpravu

obsahovala

i

Kniha

Rožmberská

z roku

1360.

Jeden

z nejpropracovanějších systémů feudální správy lesů s prvky připomínající ochranu přírody obsahoval návrh zákoníku Maiestas Carolina ze 14. století, který však nikdy nenabyl platnosti. Z pozdějších právních aktů uveďme např. dekret o ochraně zvěře v královských lesích, dekret na ochranu lesů v mezích království českého z roku 1436 krále Zikmunda Lucemburského, lesní řád na panství Vimperk z roku 1724, nebo Řád lesní vydaný Marií Terezií na ochranu lesa z roku 1754.46

Teprve nástupem romantismu se začínají v tehdejší společnosti utvářet počáteční vědomé snahy o ochranu přírody a krajiny, kdy nikoliv panovník, ale jednotlivé osoby (zpočátku šlechtici) zřizují první chráněná území (definice viz níže). Majitelé panství se tak dobrovolně vzdávají hospodářských výtěžků z částí svých území. Prvním z těchto chráněných území byl Žofínský prales, který zřídil roku 1838 Jiří Augustin Langueval-Buquoy na svém panství Nové Hrady. Téhož roku zřídil ještě rezervaci Hojná Voda. Následoval ho kníže Schwarzenberg, který roku 1858 založil rezervaci Boubínský prales. Takto na našem území bylo až do roku 1918 zřízeno celkem dvacet rezervací.

46

Viz Stejskal V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s; 2006, str. 399-412

26

4.1. Právní úprava ochrany přírody a krajiny v ČR

Právní úprava ochrany přírody a krajiny v moderním slova smyslu přichází však až se vznikem samostatného Československa a soustředila se zejména na územní ochranu (viz níže). Z legislativních snah první republiky vyzdvihněme zákon č. 81/1920 Sb. z. a n., zákon přídělový. Určité dílčí instituty ochrany přírody bychom nalezli i v zákonech z oblasti hornictví, dopravy, energetiky atd. Teprve až po 2. sv.v. byl schválen první zákon o státní ochraně přírody na území dnešní ČR, zákon č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, který upravoval chráněná území, chráněné přírodní výtvory, chráněné přírodní památky, chráněné druhy živočichů, ale také rostlin, nerostů a zkamenělin. Předmětem jeho úpravy byla také Státní ochrana přírody, která byla roku 1958 sloučena se Státní památkovou péčí do jedné organizace – Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP), která měla za cíl budovat a udržovat sítě chráněných území, sestavovat červené seznamy ohrožených druhů a vzácných druhů rostlin a živočichů. SÚPPOP se již od počátku své existence soustředil na mezinárodní spolupráci, což mimo jiné také dokazuje jeho členství v Mezinárodní unii pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN). Tento zákon se však postupem doby ukázal jako nedostačující, neboť neobsahoval řadu potřebných administrativních, koncepčních či sankčních nástrojů k účinnému uplatňování ochrany přírody, neupravoval účast veřejnosti na ochraně přírody, právo na přístup k informacím o stavu přírody atd. Proto byla po roce 1989 přijata nová právní úprava, a to současná platná právní úprava.

Byl tedy přijat zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPŘK), zákon kterým došlo k zásadnímu posílení právní úpravy ochrany přírody v ČR. Zákon v sobě také odráží požadavky evropského komunitárního práva, které vyplývají z členství ČR v EU. Zákon tak v úvodních ustanoveních definuje hlavní pojmy, jako je ochrana přírody a krajiny v § 2: „Ochranou přírody a krajiny se podle tohoto zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.“

27

Právní úprava je v tomto zákoně založena na obecné ochraně veškeré přírody a krajiny a na zvláštní ochraně jejích vybraných částí. Zvláštní ochranu přírody a krajiny můžeme pak dále rozdělit na dvě složky ochrany, a to na: a) druhovou, b) územní.47

Druhová ochrana zajišťuje ochranu zvláště chráněným druhům rostlin a živočichů, které jsou v seznamu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů vedeným Ministerstvem životního prostředí, které svou vyhláškou č. 395/1992 Sb. stanoví též stupeň ohrožení druhu na základě jeho vzácnosti nebo ohroženosti, či vědeckého, popřípadě kulturního významu. Odborným a vědeckým podkladem právních opatření jsou pak tzv. červené seznamy, které obsahují soupisy ohrožených druhů nebo poddruhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, rozdělených podle stupně ohrožení na I. kriticky ohrožené, II. silně ohrožené, a III. ohrožené a na ně navazující červené knihy, které hodnotí příčiny ohrožení jednotlivých druhů a obsahují záchranné programy pro jednotlivé druhy.

Územní ochrana pak spočívá v úpravě zřizování, ochrany a péče včetně udržitelného využívání přírodních stanovišť, společenstev a ekosystémů, dále v určování vysoce hodnotných, přírodovědeckých či esteticky velmi významných nebo jedinečných stanovišť či území, která jsou vyhlašována za zvláště chráněná v některých ze šesti kategorií ochrany rozdělených na velkoplošná – národní parky a chráněné krajinné oblasti a maloplošná – národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky. Na základě mezinárodních programů UNESCO Člověk a biosféra „Man and Biosphere“ (mezinárodní program, zaměřený na mezioborovou spolupráci při studiu vzájemných souvislostí a zpětných vazeb mezi člověkem a prostředím i při zpracování výsledků výzkumu pro různé úrovně uživatelů ve sféře plánování a rozhodování a v oblasti ekologické výchovy), a Světový geopark (2004), pak mohou některá zvláště chráněná území nést zároveň statut tzv. biosférické rezervace či geoparku, které však nemají v českém právu

47

Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 353367

28

oporu.48 Dle § 74 ZOPŘK však ČR prostřednictvím orgánů ochrany přírody zajišťuje plnění závazků, vyplývajících z mezinárodních úmluv, projektů a programů. Biosférickou rezervací se rozumí „reprezentativní území, která kromě cenných přírodních ekosystémů poskytují též příklady harmonických vztahů mezi prostředím a obyvatelstvem na území biosférických rezervací žijícím.“49 V ČR jsou biosférickými rezervacemi vyhlášeny Krkonoše, Šumava ( vyhlášena 27.3.1970 na ploše 1670 km2)50 (viz příloha č. 1), Křivoklátsko, Třeboňsko, Bílé Karpaty a Dolní Morava – tyto se však překrývají se zvláště chráněnými územími vyhlášenými podle ZOPŘK.51 Geoparkem je pak území, které poskytuje obraz o vývoji Země a ukazuje vliv místního přírodního bohatství na ekonomický a kulturní rozvoj společnosti. Jedná se o území s mimořádně významným geologickým dědictvím. V ČR se evropským geoparkem a zároveň geoparkem UNESCO stal v roce 2005 Český ráj a blízké okolí52, tento titul však je omezen na 3 roky, kdy po jejich uplynutí musí daná oblast své zařazení do seznamu geoparků opět obhajovat.53

4.2. Právní úprava ochrany přírody a krajiny v Německu

Prvopočátky ochrany přírody a krajiny v Německu lze nalézt již na přelomu 18. a 19. století, kdy jedním z prvních průkopníků ochrany přírody byl Johann Matthäus Bechstein (1757-1822). První akt ochrany přírody a krajiny bychom mohli nalézt již roku 1836, kdy došlo k vytvoření prvního „chráněného území“ v Německu, a to vyhlášením Dračí skály (Drachenfelser) pruskou vládou za chráněné území. Dále byly činěny některé dílčí kroky k ochraně přírody a krajiny, jako vydávání 48

49

50 51

52

53

Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 353,354 Viz Stejskal V., Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, Linde Praha, a.s; 2006, str. 119 Viz Co je MaB a Biosférická rezervace? Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 15.10.2009 K tomu více Jeník, J.: Biosférické rezervace České republiky: příroda a lidé pod záštitou UNESCO. 1.vydání. Praha: Empora, 1996. Dále: Založení biosférických rezervací, Rozvoj sítě biosférických rezervací na http://mab.kav.cas.cz// Dále: Biosférické rezervace k roku 2008 na www.enviport.cz Viz Seznam Evropských geoparků k listopadu 2009 Dále: Geopark Český ráj na www.geoparkceskyraj.cz Viz Stejskal V., Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost, Linde Praha, a.s; 2006, str. 119-120

29

právních předpisů na ochranu lesa (Preussische Schutzwaldgesetz vom 1875), nebo již od roku 1876 koncipovaného zákona na ochranu ptáků (Reichsvogelschutzgesetz). O rozvoj ochrany přírody se významně zasloužil také Hugo Conwentz (1855-1922), známý německý botanik, který je považován za zakladatele německé a evropské ochrany přírody, a to právě na základě své publikace „Ohrožení přírodních památek a návrhy na jejich zachování“, kde uveřejnil své průzkumy prováděné v oblasti ochrany přírody, záchrany a zachování přírodních památek pro budoucí generace, zde konkrétně formuloval vědecké zásady pro uznání stromů nebo jiných přírodních objektů jako přírodních památek.

První zákon na ochranu krajiny pro Prusko byl pak vydán roku 1902 (Landschaftsschutzgesetz für Preussen).54 Ze zákonů na ochranu přírody a krajiny na německém území vyzdvihněme do roku 1973 v Bavorsku platný říšský zákon (RNatSchG RGBl. IS 821) z roku 1935 o ochraně přírody. Tento zákon se zdál být průlomový o oblasti ochrany přírody, šlo o zákon, který byl postaven na ochraně přírody jako ochraně domova, vyplývající z nacistické ideologie, nešlo ale v podstatě o ochranu, ale spíše o intenzivní využívání krajiny, které se odrazilo ve ztrátě mnoha cenných rašelinišť a vřesovišť, na kterých byly prováděny rekultivace.55 Tento zákon byl Spolkovým ústavním dvorem v roce 1958 prohlášen za nadále platný jako zemské právo, nikoli jako spolkové právo, neboť to požaduje určitou rámcovost, která se odráží v nepřímé účinnosti vůči občanům, jako vyplývá z Ústavy z roku 1949. U RNatSchG však tyto znaky chyběly a proto byl jako konkrétní a přímo účinný uznán za nadále platný zemský zákon. Postupem času se však začal jevit nedostačujícím a nevyhovujícím, a proto 27.7.1973 byl schválen pro stát Bavorsko Bavorský

zákon

o

ochraně

přírody

(Bayerisches

Naturschutzgesetz

(BayNatSchG)), ačkoli ještě neexistoval rámcový zákon o ochraně přírody. Pravomoc Bavorska k vydání tohoto zákona byla odvozována z nálezu spolkového ústavního soudu z roku 1958, podle kterého jsou „země oprávněny pozměnit či doplnit říšský zákon o ochraně přírody, pokud a dokud Spolek dle č. 72 Základního

54 55

Viz Historie ochrany přírody v Německu na www.kreisjagdverband.de Viz Trittin, J.: Naturschutz und Nationalsozialismus. 4.7.2002 in www.bmu.de Ostrá Z., Historie a současnost právního vývoje národního parku Bavorský les, in: časopis České právo životního prostředí, 1/2008

30

zákona (Ústavy) nevydá rámcový předpis.“56 Tento Bavorský zákon jako první v Německu definoval pojem národní park.

Rámcový zákon o ochraně přírody Bundes Naturschutzgesetz byl pak přijat o 3 roky později a v mnohém kopíroval Bavorský zákon. Tímto zákonem také federální vláda stanovila rámec, v němž mohou jednotlivé země přijímat předpisy na ochranu přírody. Roku 1987 pak došlo k vyhlášení nového zákona o ochraně přírody Bundes Naturschutzgesetz, který byl roku 2002 novelizován. Zákon definuje cíle, zásady ochrany přírody a krajiny a jsou v něm promítnuty také předpisy týkající se soustavy Natura 2000. Ochrana přírody a krajiny na spolkové úrovni se v současnosti řídí zákonem z roku 2002, a to spolkovým zákonem Bundes Naturschutzgesetz (BNatSchG) vom 25. März 2002 (BGBl. I S. 1193), který bude 1.3.2010 novelizován zákonem o pozměněné verzi zákona o územním plánování a o změně dalších předpisů (Gesetz zur Neufassung des Raumordnungsgesetz und zur Änderung anderer Vorschriften (GeROG)) z 22.12.2008, a to konkrétně čl. 3 tohoto zákona. BNatSchG tak v sobě zahrnuje jednak ustanovení obecné ochrany přírody a krajiny a dále zvláštní ochranu přírody a krajiny, kde stanovuje, stejně jako náš zákon, jednotlivé kategorie chráněných území, dále obsahuje ustanovení o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, ustanovení týkající se rekreace v přírodě a krajině atd. Nově je vypracován návrh zákona o životním prostředí Umweltgesetzbuch (UGB) na spolkové úrovni, který byl přijat Spolkovým sněmem v roce 2009 a který by měl vstoupit v platnost 1.3.2010. Jedná se o zákon, který by měl komplexně kodifikovat právo životního prostředí, přičemž právo ochrany přírody a krajiny je zařazeno do Knihy III. Přijmutím tohoto zákoníku pak již bude plně platit pravomoc konkurenční v oblasti ochrany přírody a pravomoc zemí odchýlit se v otázkách ochrany přírody od předpisů Spolku.57

56

57

Ostrá Z., Historie a současnost právního vývoje národního parku Bavorský les, in: časopis České právo životního prostředí, 1/2008 Viz UGB – Naturschutz: Referentenentwurf für das Umweltgesetzbuch und Begründung zum Referentenentwurf für das Umweltgesetzbuch in www.bmu.de

31

5. Zvláště chráněná území

5.1. Česká právní úprava

Kategorizaci a charakteristiku jednotlivých území obsahuje zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (ZOPŘK). Tyto jednotlivé kategorie se mezi sebou liší úrovní chráněných hodnot i průměrnou výměrou. Tomu také odpovídá přísnost režimu ochrany i forma vyhlášení. Tento zákon také stanoví bližší podmínky ochrany jednotlivých území, dále také základní ochranné podmínky, které jsou společné pro všechna území a bližší ochranné podmínky, které se vztahují k činnostem, které mohou být provedeny jen s předchozím souhlasem orgánů ochrany přírody. Seznam těchto činností pak obsahují právní předpisy, kterými se jednotlivá území zřizují. Speciálním případem je pak národní park, kde mohou být kromě bližších ochranných podmínek vyhlášených zákonem stanoveny ještě omezující podmínky v tzv. návštěvním řádu národního parku, vydaného obecně závaznou vyhláškou. Zákon tedy kategorizuje ZCHÚ jako:

1. Národní park Národní parky jsou v § 15 ZOPŘK charakterizovány jako: „Rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam.“ K národním parkům více viz následující kapitola Národní parky.

2. Chráněná krajinná oblast Chráněnou krajinnou oblastí se rozumí dle § 25 ZOPŘK: „Rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení.“ Stejně tak jako v národních parcích, jsou i chráněné krajinné oblasti rozděleny na 32

jednotlivé zóny odstupňované ochrany přírody, které jsou zpravidla čtyři, nejméně pak tři. Nejpřísnější režim je stanoven pro první zónu. Dle tohoto rozdělení se řídí hospodářské využití území tak, aby se udržoval a zlepšoval přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce území. Pro chráněné krajinné oblasti je přípustné rekreační využití, pokud však nepoškozuje přírodu. ZOPŘK pak v § 26 stanoví jednotlivé zákazy pro CHKO rozčleněné podle zón. Na celém území CHKO se nesmí např. zneškodňovat odpady, tábořit a rozdělávat ohně mimo vyhrazená místa, vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly mimo silnice, povolovat a záměrně rozšiřovat geograficky nepůvodní druhy rostlin a živočichů, používat otravné návnady, pořádat automobilové a motocyklové soutěže, provádět chemický posyp atd. Přísnější režim první zóny stanoví zákaz umisťování a povolování nových staveb, povolování a měnění využití území, hnojení pozemků, těžení nerostů a humolitů atd. Pro druhou a třetí zónu je zakázáno např. zavádět intenzivní chovy zvěře (obory, farmové chovy, bažantnice…), hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadující intenzivní technologie, používat biocidy, měnit vodní režim, provádět terénní úpravy značného rozsahu, dále také např. pořádat soutěže na jízdních kolech mimo místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody.

Chráněné krajinné oblasti, dále pak jejich poslání a také bližší ochranné podmínky vyhlašuje vláda ČR nařízením. V současné době je v ČR zřízeno celkem 25 CHKO (Beskydy, Bílé Karpaty, Blaník, Blanský les, Broumovsko, Český kras, Český les, Český ráj, České středohoří, Jeseníky, Jizerské hory, Kokořínsko, Křivoklátsko, Labské pískovce, Litovelské Pomoraví, Lužické hory, Moravský kras, Orlické hory, Pálava, Poodří, Slavkovský les, Šumava, Třeboňsko, Žďárské vrchy a Železné hory).58

3. Národní přírodní rezervace Národní přírodní rezervace je pak charakterizována v § 28 ZOPŘK jako: „Menší území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku.“ Pro národní přírodní rezervace je přípustné využití

58

Viz seznam CHKO na www.nature.cz

33

v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí. ZOPŘK stanoví také v § 29 jednotlivé zákazy pro NPR. Tyto se překrývají se zákazy stanovenými pro CHKO s výjimkou některých dalších, kterými jsou např. zákaz provozovat horolezectví, zákaz létání na padácích a závěsných kluzácích, zákaz sbírat rostliny či odchytávat živočichy, nejde-li o případy výkonu práva myslivosti a rybářství, přičemž výkon myslivosti a rybářství v NPR je možný pouze se souhlasem orgánu ochrany přírody, nebo zákaz měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s podmínkami ochrany přírody atd. Zvláštní režim také platí pro lesy, lesní půdní fond, vodní toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území NPR ve vlastnictví státu. Ten je dle § 32 ZOPŘK nesmí zcizovat. Nejsou tím samozřejmě dotčeny restituční nároky fyzických a právnických osob.

NPR vyhlašuje orgán ochrany přírody. Seznam národních přírodních rezervací ČR stanoví vyhláška č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V současné době je jich na území ČR vyhlášeno více jak sto. Na Šumavě je to např. Boubínský prales, Černé a Čertovo jezero, Velká Niva.59

4. Přírodní rezervace Přírodní rezervací je pak dle § 33 ZOPŘK: „Menší území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast.“ V tomto zákoně jsou stanoveny, tak jako pro ostatní chráněné oblasti základní ochranné podmínky spočívající v zákazech. Zákon však pro přírodní rezervace nestanoví žádné odlišné ochranné podmínky, které by nebyly stanoveny pro NP, CHKO či NPR. Jejich výčet je však omezenější. Rozdíl je pouze v možnosti omezení práva myslivosti a rybářství, pokud tento výkon je v rozporu s podmínkami ochrany území.

Přírodní rezervace vyhlašuje orgán ochrany přírody. Seznam přírodních rezervací v ČR pak stanoví vyhláška č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V současné době je jich vyhlášeno více než 670.

5. Národní přírodní památka

59

Viz Seznam NPR na www.nature.cz

34

Národní přírodní památka je charakterizována v § 35 ZOPŘK: „Přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s národním nebo mezinárodním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk.“ Zakázány jsou změny či poškozování NPP či jejich hospodářské využití, pokud by tím hrozilo jejich poškození. Zvláštní režim státního vlastnictví se zákazem zcizování platící pro lesy, lesní půdní fond, vodní toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území NPP je shodný s úpravou národních přírodních rezervací.

Národní přírodní památky vyhlašuje orgán ochrany přírody. Seznam národních přírodních památek existujících na území ČR stanoví vyhláška 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V současné době je jich více než sto. Na Šumavě je to Blanice, Prameniště Blanice.60

6. Přírodní památka Poslední kategorií zvláště chráněných území je pak přírodní památka, kterou je dle § 36 ZOPŘK: „Přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk.“ Zakázáno je opět poškozování přírodní památky, či hospodářské využití vedoucí k jejímu poškození.

Přírodní památky vyhlašuje orgán ochrany přírody. Seznam přírodních památek existujících na území ČR stanoví vyhláška 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V současné době je jich více než tisíc. Na Šumavě je to např. Borová Lada, Bukovská slať, Hazlův kříž atd.61

Zákon také pamatuje na ochranu ZCHÚ před rušivými vlivy zvenčí, kdy pro tuto zvýšenou ochranu zvláště chráněných území, lze pro tato území vyhlásit ochranné pásmo, s výjimkou CHKO, ve kterém lze vymezit činnosti a zásahy, jako 60 61

Viz Seznam NPP na www.nature.cz Viz Seznam PP na www.nature.cz

35

např. stavební činnosti, terénní a vodohospodářské úpravy, použití chemických prostředků atd., které jsou vázány na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Pozn. NP Šumava pak nemá přímo vyhlášené ochranné pásmo, neboť jeho úlohu plní CHKO Šumava.

Pokud bychom srovnávali velkoplošná chráněná území v ČR s klasifikací dle IUCN, pak tyto v ČR odpovídají kategorii II a V s výjimkou Krkonošského NP, který byl zařazen do kategorie V.62 Maloplošná území v ČR pak odpovídají kategorii III. - IV., přičemž některá území lidskou činností téměř nedotčená jako národní přírodní rezervace Žofínský prales, nebo národní přírodní rezervace Boubínský prales lze zařadit do kategorie I v klasifikaci IUCN.63

5.2. Německá a bavorská právní úprava

Zvláště chráněná území v německém právu jsou zakotvena ve spolkovém zákoně na ochranu přírody Bundes Naturschutzgesetz (BNatSchG), avšak na zemské úrovni pro stát Bavorsko je tato problematika upravena v bavorském zákoně na ochranu přírody Bayerisches Natruschutzgesetz (BayNatSchG).64 Protože tato práce je zaměřena na NP Bavorský les, dále se zaměřuje na právo bavorské, které kategorizuje jednotlivá ZCHÚ na národní přírodní památky, národní parky, přírodní památky, chráněné krajinné oblasti, přírodní parky, chráněné krajinné prvky a stanoviště a ve své části obecné také biosférické rezervace, které charakterizuje také BNatSchG. V případě, že úprava jednotlivých ZCHÚ je odlišná v BayNatSchG a BNatSchG, uvádím i rozdílnou úpravu v BNatSchG.

1. Národní přírodní památky (Naturschutzgebiete)

62 63 64

Viz www.krnap.cz Viz Vavřinová, J.: Složité hledání evropské divočiny in Časopis Ochrana přírody, č. 5/2009 Pozn.: V rámci konkurenční pravomoci mohou země vydávat zákon jen tehdy, pokud a dokud této pravomoci nevyužije Spolek. U ochrany přírody pak platí tzv. pravomoc odchýlit se, tzn., že se země mohou odchýlit od předpisů Spolku s výjimkou obecných zásad stanovených v BNatSchG. Spolkový zákon je tedy nadále rámcovým zákonem a BayNatSchG je pak zákonem konkretizujícím tento zákon.

36

Tyto zákon (BayNatSchG) definuje ve svém čl. 7 jako oblasti, v kterých je požadována zvláštní ochrana přírody na celém území nebo v částech, pro zachování, rozvoj nebo obnovu komunit nebo stanovišť určitých druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, nebo z ekologických, vědeckých, přírodovědných nebo kulturních důvodů, nebo kvůli jejich vzácnosti, zvláštnímu charakteru, nebo kráse.

Dále zákon stanoví, že všechny úkony, které by mohly vést ke zničení, poškození, významnému narušení nebo změně NPP nebo její součásti, jsou zakázány. Chráněné oblasti jsou pak vyhlašovány nařízením. Chráněné oblasti jsou obecně přístupné v požadované míře, tento přístup pak může být omezen nebo vyloučen z důvodu ochranného, to však vždy opět vyhláškou.

2. Národní park (Nationalpark) – viz kapitola Národní parky BayNatSchG charakterizuje NP jako krajinu, která pro svůj vyrovnaný ekosystém, půdní stavbu, rozmanitost a krásu dosahuje mimořádného významu a jejíž rozloha je nejméně 10 000 ha a velká část území je v souladu s požadavky kladenými na přírodní rezervaci, jejíž stav je nedotčen, nebo jen minimálně dotčen člověkem. Mírně pozměněnou definici pak uvádí BNatSchG. K tomuto problému viz následující kapitola Národní parky.

3. Přírodní památky (Naturdenkmäler) Charakterizuje zákon BayNatSchG v čl. 9 a jako takové mohou být chráněny jednotlivé výtvory přírody, jejichž zachování je pro jejich výjimečnou krásu, raritu nebo jedinečnost, nebo pro ekologický, vědecký, národní nebo historický význam ve veřejném zájmu. Patří sem zejména charakteristické typy půdy, horniny, stopy ledovců, prameny, vodopády, potoky, staré a vzácné stromy a rostlinné biotopy. Z důvodu ochrany těchto památek může být chráněno i jejich okolí. Přírodní památky jsou vyhlašovány nařízením.

BNatSchG je ve své charakteristice mnohem stručnější a jediným rozdílem oproti BayNatSchG je základní charakteristika přírodní památky jako výtvoru přírody nebo odpovídajícího území o velikosti min. 5 ha, které požívá zvláštní ochrany. 37

4. Chráněné krajinné oblasti (Landschaftschutzgebiete) Jako CHKO mohou být dle čl. 10 BayNatSchG vyhlášeny oblasti, v nichž je nutná ochrana přírody a krajiny, nebo nutná zvláštní péče k zachování, rozvoji nebo obnovení funkčnosti ekologické rovnováhy, regenerační schopnosti, udržitelného využívání přírodních zdrojů, různorodosti, jedinečnosti a zejména kulturního a historického významu krajiny nebo pro svůj zvláštní význam pro využití. CHKO jsou vyhlašovány nařízením.

5. Přírodní park (Naturpark) Dle čl. 11 BayNatSchG, za přírodní park může být prohlášeno nejvyšším orgánem ochrany rozsáhlé, přírodnímu členění odpovídající území, zpravidla pokrývající alespoň 20 000 ha plochy, které je většinou určené jako CHKO nebo NPP, které je pro své přírodní podmínky vhodné zejména pro ekologické formy rekreace. Slouží tedy spíše k turistickým účelům. Přírodní parky jsou vyhlašovány nařízením a lze je zřídit i ve velmi pozměněné krajině. BNatSchG v tomto případě stejně jako u NP přesně nedefinuje rozlohu, které by mělo dané území dosahovat. V případě bavorského zákona je pak stanovena na min. 20 000 ha plochy.

6. Chráněné krajinné prvky a stanoviště (Landschaftsbestandteile und Grünbestände) Chráněny mohou být dle čl. 12 BayNatSchG součásti přírody a krajiny, které nesplňují požadavky dle čl. 9, ale v zájmu ekologické rovnováhy, živočišného a rostlinného života, nebo z důvodu významu pro rozvoj a udržení ekosystémů nebo oživení krajiny mohou být vyhlášeny za chráněné krajinné prvky a stanoviště. Patří sem zejména stromy, keře, stromořadí, živé ploty, slatě, mokřady, parky a jezírka. Jsou vyhlašovány nařízením, ve kterém může být stanovena úhrada nákladů majitelům pozemků na náhradní výsadbu.

BNatSchG charakterizuje pouze CHKP jako prvky přírody a krajiny, které jsou zvláště chráněny z důvodu zachování, rozvoje nebo obnovení síly a funkčnosti ekologické rovnováhy, a také z hlediska jejich významu jako stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Ochrana poté může být rozšířena na celé 38

populace stromů, živých plotů či jiných krajinných prvků. Odstranění CHKP je pak zakázáno a stejně tak všechny akty (dle bližších podmínek), které by vedly ke zničení, poškození nebo změně CHKP. Země jsou pak oprávněny k tomu, vydat pravidla týkající se závazků snížení populace za dostatečnou a přiměřenou náhradní výsadbu.

7. Biosférické rezervace (Biosphärenreservate) Dle čl. 3a BayNatSchG může být státním ministerstvem životního prostředí, zdraví a ochrany spotřebitele vyhlášeno biosférickou rezervací území, které slouží zejména k ochraně, péči a rozvoji krajiny, které bude reagovat na potřeby člověka a přírody pro rozvoj trvale udržitelné ekonomiky a které bude sloužit vzdělávání, sledování a výzkumu životního prostředí. Biosférická rezervace bude dále dle vlivu člověka členěna do tří zón, tzv. jádrové, nárazníkové a rozvojové.

Podle § 25 BNatSchG – je charakteristika biosférické rezervace velmi obdobná s dodatkem, že za biosférické rezervace mohou být vyhlášena území, která jsou rozsáhlá a charakteristická typem krajiny a v podstatné části svého území splňují podmínky stanovené pro národní přírodní památky či chráněné krajinné oblasti. .

39

6. Národní parky

6.1. Národní parky obecně

Za národní park se dle § 15 a násl. ZOPŘK považují: „Rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam.“

Veškeré využití NP musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být také v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. Národní parky jsou dle § 15 odst. 3 ZOPŘK vyhlašovány, stejně jako jejich poslání a bližší ochranné podmínky, zákonem. V současné době má ČR čtyři národní parky. NP Šumava, který byl zřízen nařízením vlády č. 163/1991 Sb., NP Podyjí, zřízen nařízením vlády č. 164/1991 Sb., Krkonošský NP zřízen nařízením vlády č. 165/1991 Sb. a nejmladší NP České Švýcarsko, který byl vyhlášen zákonem č. 161/1999 Sb. Jako jediný byl tedy nejmladší NP České Švýcarsko vyhlášen zákonem. Dle § 90 odst. 9 ZOPŘK jsou pak národní parky, které jsou vyhlášeny dle § 8 zákona č. 40/1956 Sb. nadále chráněny jako národní parky.

Na německém území bychom definici NP mohli nalézt ve spolkovém zákoně BNatSchG, který charakterizuje národní park ve svém § 24 jako rozsáhlé území, které má zvláštní charakter, na převážné části tohoto území splňuje požadavky pro památkovou rezervaci a jedná se o území, jehož stav je z převážné části neovlivněn, nebo jen málo ovlivněn člověkem a jehož stav se vyvíjí nebo bude vyvíjet do stavu, který zajišťuje nerušený průběh přírodních procesů v jejich přírodní dynamice. Národní parky pak mají za cíl na většině svého území zajistit nerušený průběh přírodních procesů v jejich přirozené dynamice a pokud je odůvodněn účel ochrany, pak mají NP sloužit také vědeckým a vzdělávacím účelům obyvatelstva. Zákon pak ve svém odstavci třetím deleguje právo vyhlašovat NP na jednotlivé země, které tak mají zajistit, aby byly NP chráněny jako přírodní rezervace. 40

Další definice NP je také v bavorském zákoně BayNatSchG, kde podle čl. 8 je pak národním parkem krajina, která pro svůj vyrovnaný ekosystém, půdní stavbu, rozmanitost a krásu dosahuje mimořádného významu a jejíž rozloha je nejméně 10 000 ha a velká část území je v souladu s požadavky kladenými na přírodní rezervaci, jejíž stav je nedotčen, nebo jen minimálně dotčen člověkem, může být nařízením se souhlasem zemského sněmu prohlášena národním parkem. Národní parky slouží především k zachování a vědeckému pozorování půdní stavby přirozených a málo pozměněných společenství stejně jako co nejvíce rozmanitých druhů rostlin a živočichů. Území národních parků neslouží k provádění žádné hospodářské činnosti a zároveň musejí být otevřeny veřejnosti ke vzdělávacím a odpočinkovým účelům, pokud nejsou v rozporu s posláním parku.

Na německém území je národní park, stejně tak jeho poslání a ochranné podmínky vyhlašován nařízením, dle čl. 45 BayNatSchG ve spojení s § 24 BNatSchG jsou zemské vlády příslušné k vydávání nařízení zřizujících národní parky. Národní park Bavorský les tak byl zřízen nařízením o národním parku Bavorský les, (Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 21. Juli 1992, GVB1. 14/1992).

6.2. Utváření NP Šumava

Proces utváření konceptů NP Šumava prošel dlouhým vývojem, první návrh na ochranu Šumavy jako přírodního parku byl učiněn již doku 1911 a pokračoval dalším neúspěšným pokusem roku 1946, kdy prof. Komárek navrhl vyhlášení NP Šumava. Naposledy byl takovýto pokus učiněn v letech 1968-1969. Úspěšného zakončení tyto snahy došly až roku 1991, kdy byly rozsáhlé části pohoří při jihozápadní hranici České republiky s Německem a Rakouskem vyhlášeny za NP Šumava. V tomto dlouhém období do vyhlášení NP však byly činěny kroky k ochraně jednotlivých území jako přírodních rezervací a vyhlášena největší chráněná krajinná oblast

41

československého státu CHKO Šumava, a to 27.12.1963 výnosem Ministerstva školství a kultury č. 53855/63, novelizovaného výnosem Ministerstva kultury ČSR č. 5954 ze dne 17.3. 1975, kterým ministerstvo upravilo podmínky ochrany přírody a krajiny na tomto území. V čl. 1 dost. 2 tohoto výnosu je pak uvedeno poslání CHKO Šumava: „Posláním oblasti je ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků, i přírodních zdrojů a vytváření vyváženého životního prostředí; k typickým znakům krajiny náleží zejména její povrchové utváření, včetně vodních toků a ploch, její vegetační kryt a volně žijící živočišstvo, rozvržení a využití lesního a zemědělského půdního fondu a ve vztahu k ní také rozmístění a urbanistická skladba sídlišť, architektonické stavby a místní zástavba lidového rázu.“

Svou rozlohou 168 654 ha byla tedy CHKO Šumava největší chráněnou krajinnou oblastí, neboť součástí byl i později vyhlášený NP Šumava. NP Šumava je pak se svými 68 064 ha plošně největším národním parkem České republiky.65 Společně pak s NP Bavorský les tvoří bilaterální národní park o rozloze 92 000 ha. Základní charakteristiku a poslání NP pak vymezuje nařízení vlády č. 163/1991 Sb., v § 2 odst. 1 takto: „Posláním národního parku je uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí.“ NP Šumava pak dále chrání typické ekosystémy středoevropské horské krajiny, zejména lesy, ledovcová jezera, rašeliniště a horské louky, včetně všech jejich vývojových stádií. Zajišťuje ochranu přirozených přírodních procesů v souladu s celosvětovým posláním národních parků, a zároveň poskytuje dostatek prostoru pro aktivní ochranu druhové a genetické rozmanitosti.66

65 66

Viz Základní údaje na www.npsumava.cz Viz Příroda a péče o ní na www.npsumava.cz

42

6.3. Utváření NP Bavorský les

Již na počátku 20. století se utváří první snahy na ochranu území podél českobavorských hranic. První výzvy k vytvoření velké přírodní rezervace se objevují již v roce 1911. Do té doby totiž v celém Německu nebylo kromě Alp žádné rozsáhlé území nijak chráněno. Jednalo se jen o maloplošnou ochranu, jako např. zákaz využívat les a lovit v lesích, které byly v roce 1914 vyhlášeny za „okrasná místa“ (Schönbezirk). Jednalo se konkrétně o lesy v okolí Roklanu. V roce 1935 byl přijat říšský zákon o ochraně přírody Reichsnaturschutzgesetz (RNatSchG), na základě kterého byla nejcennější území nacházející se dnes v NP (tj. Luzný, Roklan, Malý a Velký Falkenstein) prohlášena za národní přírodní památky. V roce 1938 představil Říšský úřad pro ochranu přírody, pod vedením Hermanna Göringa, plán na vytvoření národního parku, jehož větší část ležela na české straně. O skutečnosti tohoto záměru však lze vzhledem k dějinným událostem důvodně pochybovat. Ostatně z důvodu 2.sv.v. pak byly tyto snahy zmrazeny na dalších 15 let.

Teprve rokem 1966 se počínají obnovovat snahy o zřízení národního parku na území Bavorska, které vycházejí z iniciativy přírodovědce zoologa Bernharda Grzimeka a Spolku na ochranu přírody v Bavorsku pod vedením Huberta Weinzierla. Tyto snahy dospěly roku 1967 ke schválení nařízení krajským sněmem Dolního Bavorska. Jednalo se o nařízení o zřízení CHKO („Inner Bayerischer Wald“), který byl svou rozlohou asi dvakrát větší než dnešní NP. Toto území bylo ve vlastnictví Svobodného státu Bavorsko, spravováno bylo příslušnými úřady ochrany přírody, tedy okresními úřady (Landratsamt) a zahrnovalo poměrně mnoho národních přírodních památek, jako např. Luzný či vrchol Roklanu. Toto nařízení o zřízení CHKO bylo později nahrazeno vyhláškou ministerstva životního prostředí z roku 1986 o založení Přírodního parku Bavorský les. Tento přírodní park byl o něco menší než stávající CHKO a bezprostředně sousedil s NP. NP pak byl o část území přírodního parku rozšířen.67

67

K tomu více: Zuzana Ostrá: Historie a současnost právního vývoje národního parku Bavorský les, časopis České právo životního prostředí, 1/2008

43

Otázka národního parku byla diskutována jak na úrovni zemské, tak spolkové. Jedním ze zásadních problémů bylo to, že Německo nemělo do té doby s národními parky žádnou zkušenost a dokonce nebyly ani zakotveny v zákoně.68 Bavorský sněm nakonec roku 1969 přijal usnesení, ve kterém vyzval bavorskou vládu, aby území podél bavorsko-české hranice o rozloze zhruba 10 000 ha, resp. 13 000 ha, prohlásila za národní park. Ministerstvo lesnictví k provedení usnesení bavorského sněmu vydalo 22.7.1969 vyhlášku o zřízení úřadu pro národní park (Nationalparkamt).

Národní park byl pak otevřen ve dnech 7.-11.10.1970, stále však chyběl právní podklad péče o les v národním parku a národního parku samotného. Jedinou definici národního parku bylo lze nalézt ve směrnicích IUCN z roku 1969. Teprve o tři roky později od otevření parku byla vyhláškou ministerstva lesnictví (Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 15. März 1973, GVBI. 9/1973) zřízena Správa národního parku Bavorský les, která nahradila vyhlášku o úřadu národního parku se sídlem ve Spiegelau. V roce 1979 pak správa NP přesídlila do Grafenau. S procesem vzniku národního parku a jeho dosavadním právním rámcem však nebylo spokojeno ministerstvo životního prostředí, které namítalo, že dosavadní úprava neupravuje přesně vymezení území NP, jeho poslání a žádné příkazy a zákazy. Národní park byl do té doby něčím novým a Německo vlastně ani režim národního parku neznalo. Proto po vzájemné dohodě nakonec ministerstvo ŽP a ministerstvo lesnictví připravily návrh nového nařízení o národním parku Bavorský les, (Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 21. Juli 1992, GVB1. 14/1992), který následně předložily k projednání radě ministrů a zemskému sněmu, neboť dle čl. 45 odst. 1 bavorského zákona je k vyhlášení národního parku oprávněna vláda nařízením. Rada ministrů návrh schválila a požádala zemský sněm o souhlas. Ten návrh schválil a tak 21.7.1992 rada ministrů přijala nařízení, které nahradilo doposud platné nařízení o Správě národního parku z roku 1973. Faktická existence národního parku tak byla zakotvena i právně. V novém nařízení bylo tedy nutné vypočíst všechny příkazy a zákazy, které doposud v bavorském zákoně chyběly.

68

Pro srovnání: V ČR byl národní park definován již v zákoně č. 40/1956 Sb.

44

Z důvodu vytvoření odpovídajícího prostoru pro návrat ohrožených živočichů a rostlin do jejich původního životního prostředí a také názorů, že procesy bez jakéhokoli zásahu mohou probíhat pouze na velkém prostoru, vedly již od 70. let ke snahám zvětšit území národního parku a rozšířit ho tak ze stávajících 13 300 ha na 24 250 ha. Tento záměr se však setkal se značným nepochopením zejména místních obyvatel, neboť na územích o které se měl park rozšířit, byly z velké části státní lesy hospodářského určení, tedy lesy, které byly zdrojem obživy mnoha lidí, kteří se obávali politiky bezzásahovosti v lesích. Tento spor, který vyústil až ústavní stížností na Svobodný stát Bavorsko, nakonec byl vyřešen smírnou cestou, neboť v přijatém nařízení o rozšíření národního parku ze dne 6.5.1997, které upravené vešlo v účinnost 1.8.1997, bylo stanoveno, že plocha, o kterou se rozšířil národní park a která leží v území přírodního parku, je také zároveň plochou přírodního parku.69 Přírodní park se tímto také zároveň stal ochranným pásmem (Vorfeld). V těchto lesích rozšířeného území tedy bylo možno provádět zejména opatření proti kůrovci, nebo vysazování nových stromků. Tato opatření byla předpokládána, a to až do roku 2017 zejména v horských smrčinách, které bylo nutno zachovat a které z tohoto důvodu byly zařazeny v plánu péče do tzv. vývojové zóny 2a a kolem nich byly vytvořeny vývojové zóny 2b. V těchto dvou zónách se tedy prováděla opatření proti kůrovci. Zóna 2c byla potom bezzásahová. Tato speciální opatření byla odůvodněna potřebou dovést tyto lesy postupně do bezzásahového managementu, kdy po přechodném období by se měly ¾ plochy parku, dle směrnic IUCN, stát tzv. „přírodní zónou“ (Naturzone). 70

Díky stoupajícímu nátlaku německého obyvatelstva, které se snaží co nejvíce datum rozšíření bezzásahových zón oddálit, bylo ministerstvo ŽP nuceno otevřít diskuzi o posunutí tohoto data o dalších 10 let. Správou NP byl vytvořen koncept rozšiřování bezzásahových zón až na ¾ území národního parku, a to nejpozději do roku 2027. Původní nařízení z 6.5.1997 bylo tak novelizováno nařízením ze dne 17.9.2007, kde v § 12a nařízení definuje přírodní zónu s konkrétním datem: „Do roku 2027 bude 75% území národního parku převedeno do režimu přírodní zóny, 69

70

Národní park a přírodní park mají rozdílná poslání, zatímco v národním parku je hlavní cíl kladen nenarušený průběh přírodních procesů, ochranu přírody a vědecký výzkum a rekreaci, v přírodním parku je cílem rekreace v souladu s ochranou životního prostředí a dlouhodobé využívání území v souladu s odpovídajícím prostředím. Zuzana Ostrá: Historie a současnost právního vývoje národního parku Bavorský les, časopis České právo životního prostředí, 1/2008

45

tedy zóny bez jakéhokoli zásahu člověka. Potřebné rozšiřování přírodní zóny bude uskutečňováno postupně a přiměřenými kroky. Přírodní zóna bude odděleně upravena v plánu péče.“

Jak bylo již výše řečeno, národní park Bavorský les byl vyhlášen 7.10.1970 a po svém rozšíření v roce 1997 má rozlohu 24 250 ha. Společně s NP Šumava, se kterým na severu a východě sousedí, spolu tvoří jeden z největších bilaterálních národních parků ve Střední Evropě. Původně se park rozkládal mezi Roklanem a Luzným, po rozšíření oblasti v roce 1997 se park zvětšil o území severozápadně od Roklanu přes Falkenstein až a Bayerisch Eisensteinu. NP se přitom rozkládá na území Bavorska a v zemských okresech Regen a Frayung-Grafenau.71

6.4. Základní ochranné podmínky národních parků

Zákon (ZOPŘK) ve svém § 16 upravuje základní ochranné podmínky národních parků a stanovuje tak, že na celém území NP je zakázáno např. hospodařit na pozemcích prostředky a činností, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, dále je zakázáno např. tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená orgánem ochrany přírody, pořádat a organizovat hromadné sportovní, turistické a jiné veřejné akce a provozovat vodní sporty mimo místa vyhrazená, sbírat rostliny kromě lesních plodů či odchytávat živočichy, povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů, zavádět intenzivní chovy zvěře, např. obory, farmové chovy, bažantnice, používat otrávených návnad při myslivosti, provádět chemický posyp cest, těžit nerosty, horniny, humolity kromě stavebního kamene a písku pro stavby na území NP atd. Zákon uvádí také speciální zákazy určené pro území první zóny, kde je pak dále zakázáno povolovat a umisťovat nové stavby, vstupovat mimo cesty vyznačené kromě vlastníků a nájemců pozemků, měnit současnou skladbu a plochu kultur, pakliže se nejedná o plán péče, hnojit, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady. 71

Viz Základní údaje NP BL na www.nationalpark-bayerischer-wald.de

46

Na celém území NP nebo na určitých částech pak může být orgánem ochrany přírody omezen nebo vyloučen výkon práva myslivosti a rybářství.

Výjimky ze zákazů, popsaných výše, ve zvláště chráněných územích, v případech, kdy veřejný zájem výrazně převyšuje nad zájmem ochrany přírody, pak v každém jednotlivém případě schvaluje svým usnesením vláda. Správním orgánem příslušným k udělení výjimky je potom MŽP, které po projednání ve vládě vydá rozhodnutí dle usnesení vlády. Výjimky ze zákazů popsaných výše lze povolit také v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, nebo tehdy pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany ZCHÚ, v tomto případě uděluje výjimku příslušný orgán ochrany přírody a krajiny. K některým činnostem prováděným na území NP nebo CHKO je pak zapotřebí závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, řadí se k nim např. ohlášení stavby, vydání územního rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně užívání stavby, odstranění stavby, povolení k nakládání s vodami a k vodním dílům atd.

V právu německém, a tedy úpravě v BNatSchG a BayNatSchG je úprava odlišná, neboť zákony v sobě nezakotvují přímo ochranné podmínky národních parků, ale stanovují, že tyto budou vypočteny v nařízeních zřizujících jednotlivé národní parky (viz čl. 45 BayNatSchG ve spojení s § 24 BNatSchG) V § 9 odst. 1 nařízení o NP Bavorský les ze dne 21.7.1992, kterým se zřizuje NP Bavorský les je tak stanoven absolutní zákaz: „V národním parku je zakázáno jakékoli zničení, poškození nebo pozměnění krajiny nebo jejich částí.“ Následuje demonstrativní výčet zakázaných činností s možnými povolenými výjimkami, jako např. odvrácení přímo hrozícího nebezpečí, opatření správy parku (odchyt zvěře na pozorování…), vysazování zvěře, která byla vyhubena a dále pak je zde upraveno udělení speciální výjimky, a to ministerstvem životního prostředí a vládou Dolního Bavorska, vždy po dohodě se Správou národního parku. Zakázanými činnostmi jsou např. poškozování nebo změna krajiny a jejích složek, upravování jezer, přírodních vodních toků a rybníků a jejich břehů, měnění biotopů, odnášení rostlin, provádění chemické ochrany dřeva, používání hnojiv, kontaminace oblasti včetně vod, vjíždění na vyznačená území atd. 47

6.5. Zonace

Dle směrnic IUCN platí, že vždy minimálně ¾ rozlohy daného chráněného území musí podléhat managementu příslušné kategorie, toto rozdělení jsem uvedla výše v kapitole 2.4.

Tyto směrnice také umožňují a předpokládají možnost zonace území, tak jak jí známe z našeho zákona ZOPŘK. Území NP se zpravidla člení do tří zón ochrany přírody, které jsou vymezeny s ohledem na přírodní hodnoty. Tyto zóny jsou odstupňovány dle metody a způsobu ochrany. Zonace území NP je považována za nutný prostředek k obnovení ekologické stability krajiny. Nejpřísnější režim ochrany je stanoven pro první zónu, kterou vyznačí správa NP v terénu vhodným způsobem. ZOPŘK pak v § 17 stanoví, že bližší charakteristiku a režim zón upraví obecně závazný předpis, kterým se NP zřizuje. Vymezení a změny těchto zón pak stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou po projednání s dotčenými obcemi.

NP Šumava má pak dle nařízení vlády č. 163/1991 Sb., 3 zóny stupně ochrany.72 (Viz příloha č. 2).

I. zóna – přísná přírodní, zahrnuje nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy, jako jsou pralesovité zbytky lesů, mokřady a vrchovištní rašeliny. Území první zóny je ponecháváno svému přirozenému vývoji bez jakýchkoli zásahů člověka. Výchozím stavem I. zóny je cca 9.000 ha (13% rozlohy NP Šumava). V § 6 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., je pak zakotveno omezení vstupu do I. zóny NP, kde se lze pohybovat jen po vyznačených cestách, mimo tyto vyznačené cesty se lze pohybovat jen se souhlasem Správy NP, tato omezení se však netýkají vlastníků nebo uživatelů pozemků a pracovníků orgánů státní správy při plnění jejich povinností a není tím dotčeno ani právo vstupu podle předpisů o obraně státu a ochraně státních hranic. V I. zóně je také zakázáno povolování a umisťování nových staveb, kromě zařízení, která slouží ochraně přírody.

72

Viz nařízení vlády č. 163/1991 Sb. Dále k tomu např. Ochrana území – Legislativní ochrana území na www.npsumava.cz

48

II. zóna – řízená přírodní, zahrnuje zbývající převážnou část lesních a ostatních ekosystémů s různým stupněm skladby a stavu porostů od původních, změněných až po silně poškozené a geneticky nevhodné. Jedná se o území s významnými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesní či zemědělské využívání. Tato zóna je také využívána k turistice a rekreaci, která není v rozporu s posláním NP. Výměra II. zóny je cca 57 000 ha (83 % rozlohy NP Šumava). Postupně by však podle stupně zachovalosti měla být území II. zóny přiřazována k územím I. zóny. Nařízení vlády č. 163/1991 Sb., pak v § 8 odst. 4 stanovuje zákaz umisťování a povolování nových staveb kromě zařízení, která slouží ochraně přírody, péči o les a zemědělskou půdu a turistice, obraně státu a ochraně státních hranic, pokud jejich umístění není v rozporu s posláním národního parku.

III. zóna - okrajová, zahrnuje území člověkem značně pozměněná a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku. Výměra III. zóny je cca 2.800 ha (4 % rozlohy NP Šumava). Ve III. zóně se za splnění podmínky respektování ekologických a estetických hledisek povoluje nová výstavba a změny staveb.

V NP Bavorský les je úprava složitější, neboť Nařízení z 21.7.1992, kterým byl právně zakotven NP Bavorský les ani BayNatSchG, žádnou konkrétní zonaci nedefinují. Zonaci je tedy nutno hledat v plánu péče NP BL a v konkrétním členění území na rezervace, „zbývající“ území, okrajové území (Randbereich) a jádrová území.73 Rezervace (dnešní přírodní zóny – Naturzone) jsou plně bezzásahovým územím z hlediska lesů, výjimku tvoří 500 m široké okrajové pásy (Randbereich) podél hranice národního parku, které slouží k ochraně sousedního soukromého lesa. Pozn.: NP Šumava pak nemá přímo vyhlášené ochranné pásmo, neboť jeho úlohu plní CHKO Šumava. Členění do jednotlivých zón ochrany bychom mohli nalézt v úpravě týkající se ochrany lesa a v opatřeních týkajících se lesního hospodářství. Zde je území členěno na:74 (Viz příloha č. 4).

73

74

Viz Zuzana Ostrá: Historie a současnost právního vývoje národního parku Bavorský les, časopis České právo životního prostředí, 1/2008 Viz Zonierung na www.nationalpark-bayerischer-wald.de

49

I. zónu (Naturzone) – přírodní zóna - území je ponecháno přírodním procesům bez toho, aby člověk činil zásahy do těchto území.

II. zónu (Entwicklungszone) – zóna rozvoje - která je rozdělena do 3 dílčích zón (2a, 2b – v těchto zónách je možno provádět zásahy proti kůrovci, 2c – je bezzásahová), v této zóně jsou lesy ponechány postupnému přirozenému vývoji. Každé nové změny zóny rozvoje jsou schvalovány výborem obcí.

III. zónu (Randbereich) – okrajové části – kde mají být vytvořena trvalá a efektivní opatření k ochraně přilehlých lesů.

IV. zónu – (Erholungszone) – rekreační zóna – kde se nacházejí rekreační zařízení.

Cílem péče je dosáhnout stavu, kdy by podle směrnic IUCN byly ¾ území parku přírodními zónami.

6.6. Návštěvní řády

Podle § 19 ZOPŘK je na území NP omezen vstup, vjezd, volný pohyb osob mimo zastavěné území a rekreační a turistická aktivita osob a tato omezení dále podrobněji vymezí návštěvní řády jednotlivých parků. Návštěvní řád pak vydává orgán ochrany přírody národního parku formou opatření obecné povahy. Návštěvní řád je vydáván zejména za účelem ochrany národního parku před možnými rušivými vlivy turistických, sportovních a rekreačních činností. Vyhrazuje místa pro některé činnosti, které jsou dle § 16 ZOPŘK zakázány mimo tato místa provádět. Toto vyhrazení může být vázáno na splnění časových či jiných okolností dále upřesněných v tomto nařízení. NP Šumava ve svém nařízení č. 3/2009 Správy NP a CHKO Šumava o návštěvním řádu NP Šumava stanoví podmínky pro:

50


pohyb pěších osob a osob na lyžích – po celém území NP je povolen pohyb pěších osob a osob na lyžích po pěších a lyžařských trasách, některé trasy jsou pak přístupné pouze ve vymezeném ročním období. Pěší pohyb osob je pak povolen po celém území NP s výjimkou I. zóny, kde je pohyb omezen. Pohyb osob na lyžích mimo lyžařské trasy je možný po celém území NP, kromě I. zóny, lesa mimo lesní cesty a území, ve kterých je pohyb omezen dle zákona na ochranu přírody a krajiny,
jízdu na kole – lze provozovat na území NP mimo silnice a místní komunikace pouze v zastavěných územích a na trasách a stezkách k tomu vyhrazených,
provozování vodních sportů a splouvání vyhrazených úseků vodních toků provozování vodních sportů je možné pouze na úsecích vodních toků vyhrazených tímto nařízením. Provozování je omezeno ročním obdobím, denní dobou, stavem vody, druhem a počtem plavidel a stanovením nástupních, výstupních a odpočinkových míst označených za tímto účelem informačními tabulemi. V úseku Soumarský Most – most u Pěkné vodního toku Vltava je provozování vodních sportů navíc podmíněno registrací,
jízdu na koních – pohyb osob na koních mimo jezdecké turistické trasy je možný po celém území NP, kromě I. zóny, lesa mimo lesní cesty a území, ve kterých je pohyb omezen na základě zákona na ochranu přírody a krajiny,
táboření a rozdělávání ohňů – lze v zastavěném území nebo na místech označených jako veřejná tábořiště. Na území parku jsou také zřízena místa označená jako nocoviště, která lze na jednu noc využít k přenocování od 18.00 do 9.00 hod. a to bez rozdělávání ohňů,
pořádání hromadných náboženských akcí – nařízení stanoví jednotlivá místa, kde lze tyto akce pořádat.

V současné době se na MŽP projednává návrh nového návštěvního řádu, který byl počátkem roku 2010 projednán i v Radě NP.

NP Bavorský les pak návštěvní řád v této podobě jako je u NP Šumava nemá. Správa NP BL nevydává žádné nařízení. Turismus je regulován dle § 10, který odkazuje na § 26 BayNatSchG ve spojení s § 15 odst. 2 bod 7 nařízení o NP BL, dle 51

kterého má Správa NP právo regulovat návštěvnost a rekreační dopravu. Správa NP dále vyznačuje cesty na území NP, které jsou stanoveny v plánu péče NP BL. Určitou podobnost s naším návštěvním řádem bychom mohli nalézt v nařízení vlády Dolniho Bavorska o omezení vstupu veřejnosti do volné přírody dle čl. 26 BayNatSchG, podle kterého může vyšší nebo nižší orgán ochrany přírody prostřednictvím obecných či zvláštních opatření omezit v míře nezbytně nutné či zakázat vstup na tato území, zvláštní ustanovení je pak věnováno jízdě na koni. Tato omezení se pak týkají vstupu do určitých oblastí NP BL na základě vytvoření tzv. jádrových území, kde je povolen přístup jen po vyznačených cestách a mimo značené cesty jen v přesně stanoveném období.

6.7. Orgány a státní správa národních parků

Ústředním orgánem státní správy ochrany přírody v ČR je Ministerstvo životního prostředí, které mimo jiné má pravomoc v oblasti úpravy národních parků a do jehož kompetence je svěřeno např. vykonávání vrchního státního dozoru v ochraně přírody a krajiny, zřizování správy národních parků, zajišťování zpracování a oznamování a projednávání záměrů na vyhlášení a návrhů právních předpisů, kterými se vyhlašují NP, CHKO, NPR, NPP nebo ochranná pásma těchto ZCHÚ, zajišťování zpracování a schvalování plánů péče o NP, NPR, NPP, CHKO a ochranná pásma těchto ZCHÚ a zajišťování jejich realizací ve spolupráci se správami, dále také např. vydávání vyhlášek, kterými se vymezují zóny ochrany přírody národních parků a chráněných krajinných oblastí, kterými se vyhlašují NPR, NPP nebo ochranná pásma těchto ZCHÚ a které stanoví bližší podmínky jejich ochrany a které vyhlašují nebo zrušují PP a PR nebo jejich ochranná pásma na území NP a další.

Dozor nad ostatními orgány státní správy a nad právnickými a fyzickými osobami podle ZOPŘK vykonává Česká inspekce životního prostředí. Tato zjišťuje ohrožení nebo poškození přírody, jejich příčiny a osoby zodpovědné za toto ohrožení či poškození. V případech hrozící škody je inspekce oprávněná nařídit omezení,

52

případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění nedostatků nebo příčin. Může dále ukládat nápravná opatření, rozhodovat o možnosti a podmínkách uvedení poškozeného ekosystému do původního stavu. Pokud jde o ukládání pokut, upravuje zákon podrobně postup, kdy může zahájit řízení o udělení pokuty tato inspekce. Přednost totiž v případě ZOPŘK mají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady a správy národních parků, pokud zahájily řízení ve věci dříve nebo ve stejný den jako inspekce.

Na území národních parků, chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných pásem vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny Správy národních parků a chráněných krajinných oblastí, pakliže není podle ZOPŘK příslušný obecní úřad, ministerstvo životního prostředí, nebo Česká inspekce životního prostředí. Kromě pravomocí převzatých pro spravované území od obecních či krajských úřadů, které by je v ochraně přírody vykonávaly, pokud by tam národní park či CHKO nebyly, mají tyto Správy svěřené i další, speciální kompetence, které vyplývají z postavení zvlášť chráněného velkoplošného území. K zajištění těchto úkolů mohou správy NP vydávat nařízení nebo vyhlášky. Správa národního parku zejména je oprávněna k vydání vyhlášky o zřízení přírodní rezervace a přírodní památky, dále navrhuje plán péče o NP, vydává vyhlášku o návštěvním řádu NP, přezkoumává rozhodnutí orgánů obcí vydaná ve správním řízení na úseku ochrany přírody a krajiny, může si také vyhradit rozhodování o povolování kácení dřevin, ukládání náhradní výsadby na území národních parků, projednává a ukládá pokuty dle ZOPŘK za přestupky a protiprávní jednání na území parku, vykonává na území NP působnost svěřenou dle zvl. předpisů krajským úřadům, obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, obcím a pověřeným obecním úřadům na úseku rybářství a ochrany zemědělského půdního fondu, přebírá působnost v oblasti rybářství v NP za krajské úřady, zajišťuje péči o zvláště chráněná území ve své územní působnosti, v oblasti myslivosti Správa přebírá působnost, která je mimo park svěřena obecním úřadům obcí s rozšířenou působností atd.

Dle ZOPŘK a § 78 odst 1, Správa národního parku Šumava vykonává též působnost Správy chráněné krajinné oblasti Šumava, která se nachází na části správního území Jihočeského a Plzeňského kraje a zasahuje do okresů Český Krumlov, Prachatice a Klatovy. Správa NP a CHKO Šumava byla zřízena současně 53

se založením parku v roce 1991 rozhodnutím ministra životního prostředí. Správa je příspěvkovou organizací a její hlavní náplní činnosti je výkon státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny, ochrany zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství, Správa ale také spravuje státní majetek, především zajišťuje péči o lesní pozemky a porosty, některá nelesní území a drobné vodní toky v NP a CHKO Šumava

Iniciačním a konzultačním orgánem Správy NP a CHKO Šumava je Rada NP Šumava, zřízená na základě ZOPŘK. Rada dle § 20 ZOPŘK projednává a posuzuje všechny důležité dokumenty ochrany a řízení NP a jeho ochranného pásma, zejména členění území NP do zón ochrany přírody, plánu péče, návštěvního řádu, způsobu péče o les a územních plánů. Členy jsou delegovaní zástupci obcí a krajů a v horských oblastech zástupci Horské služby, dále právnické a fyzické osoby s podnikatelskou činností na území parku, zejména z oblastí lesnictví, zemědělství, obchodu, cestovního ruchu, orgánů státní správy atd. Dle organizačního řádu Rady NP Šumava, jsou orgány Rady plénum, předseda, místopředseda a výkonný výbor. Rada se pak dělí na regionální a vědeckou sekci. Radu zastupuje navenek předseda a místopředseda Rady. Plénum Rady se schází alespoň 2 krát ročně a plénum tvoří maximálně 55 členů. Členy Výkonného výboru, který má 10 členů, jsou předseda a místopředseda Rady, předsedové sekcí, 4 zástupci obcí, 2 zástupci z vědecké sekce Rady. Jednání Výkonného výboru se účastní ředitel Správy NP a toto jednání se koná nejméně jednou měsíčně.

Správa NP dále zřizuje Stráž přírody, zejména z řad dobrovolných pracovníků. Jejím posláním je kontrola a dodržování předpisů o ochraně přírody, poskytování informací o ochraně přírody, poskytování místopisných informací, průvodcovské služby atd. Stráž se dále skládá ze strážců a zpravodajů. ZOPŘK v § 81 odst. 3 dále stanoví podmínky pro ustanovení fyzické osoby strážcem. Tito strážci jsou zejména oprávněni zjišťovat totožnosti osob, které porušují předpisy na ochranu přírody, ukládat a vybírat blokové pokuty za přestupky na úseku ochrany přírody, zadržet ke zjištění totožnosti osobu přistiženou při porušování právních předpisů na úseku ochrany přírody a tuto pak předat orgánu Policie ČR atd.

54

Strážce je pak při výkonu své funkce povinen prokazovat se průkazem strážce a nosit služební odznak a oznamovat zjištěné závady, nedostatky a škody Správě NP, Policii ČR atd.

Za nejvyšší orgán ochrany přírody dle čl. 37 odst. 1 BayNatSchG je považováno Státní Ministerstvo životního prostředí, zdraví a ochrany spotřebitele (Bayerisches Staatsministerium für Umwelt, Gesundheit und Verbraucherschutz), dále jako vyšší orgány působí zemské vlády. Okresní úřady působí jako nižší orgány ochrany přírody a krajiny. Zákon dále uvádí pravomoci Bavorského zemského úřadu na ochranu životního prostředí, který se mimo jiné podílí na prosazování opatření na ochranu přírody a krajiny, poskytuje odborné poradenství orgánům ochrany přírody atd.

Na území národního praku, stejně jako na českém území, vykonává veřejnou správu Správa NP, která je upravena v Nařízení o zřízení NP BL (Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 21. Juli 1992, GVB1. 14/1992) v § 15, je charakterizována jako zvláštní orgán přímo podřízený Státnímu Ministerstvu životního prostředí, zdraví a ochrany spotřebitele. Správa národního parku zejména zajišťuje provoz parku a udržuje a spravuje jeho zařízení, podílí se na vědeckých studiích, které také podporuje, reguluje pohyb návštěvníků a vozidel, vypracovává a pořizuje plán péče národního parku, navrhuje roční opatření ochrany přírody, provádí opatření na ochranu přírody, zejména na ochranu rostlin a živočichů, stanovuje opatření rozvoje parku v rámci plánu péče národního parku atd.

Z důvodu rozšíření území NP BL o území přírodního parku BL, tak pro společnou plochu přírodního parku a národního parku je příslušným orgánem ochrany přírody Správa NP. Na území přírodního parku mimo území NP je pak příslušným orgánem ochrany přírody registrované sdružení. Výkonem Správy národního parku tedy není dotčena pravomoc Přírodního parku Bavorský les. Plány péče a činnost Správy NP a Přírodního parku Bavorský les jsou tedy ve vzájemném souladu a všechny záměry Správy NP, které by se mohly týkat i přírodního parku, je třeba vzájemně odsouhlasit.

55

Správa NP je dále tvořena Obecním výborem, který je tvořen členy zemských rad, starosty měst Frayung, Grafenau, Zwiesel, Mauth, Hohenau, Neuschönau, St. Oswald-Riedlhütte, Spiegelau, Frauenau, Lindberg a Bayerisch Eisenstein. Z jejich středu je volen předseda. Výbor se podílí na přípravě a vytvoření rámcového plánu péče na ochranu krajiny, plánu péče NP, ročních opařeních k rozvoji NP, na vývoji a zavedení konceptů týkajících se návštěvnosti atd. Výbor se pak schází podle potřeby, nejméně však jednou ročně. Dále je Správa tvořena Poradním výborem, který plní funkci profesionálního poradce v NP. Předsedou tohoto výboru je pak ministr životního prostředí a zdraví. Kromě předsedy se Poradní výbor skládá ze zástupců jednotlivých spolkových ministerstev, okresů, měst, sdružení atd. Členství v poradním výboru je čestnou funkcí, kde jsou hrazeny pouze cestovní výdaje.75

Správa NP Bavorský les je dále dle § 15 odst. 6 Nařízení tvořena Strážci přírody, kteří mají dbát o návštěvníky, poskytovat jim informace, ale také zejména dbát na dodržování ochranných opatření týkajících se národního parku.

6.8. Komparace

Právní úprava národních parků na českém a německém území je velmi obdobná a liší se jen v dílčích ustanoveních, které však nejsou pro režim národních parků zásadní. Odlišnost je pak zejména v tom, kde nalezneme těžiště právní úpravy, neboť v naší právní úpravě je to ZOPŘK, který pak konkretizují jednotlivá nařízení o zřízení NP (v současnosti pak jednotlivé zákony zřizující NP), naopak na německém území pak těžištěm právní úpravy národních parků nejsou zákony na ochranu přírody, ale jednotlivá nařízení o zřízení NP. Právní úprava národních parků je zde více abstraktní a ponechává tak velký prostor pro konkrétní opatření činěná Správami národních parků.

Zásadním rozdílem v pojetí právní úpravy je pak německé rozdělení na úpravu spolkovou a zemskou. U zákona na ochranu přírody se v případě spolkového zákona 75

K tomu blíže: §15-18 Nařízení (Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 21. Juli 1992, GVB1. 14/1992)

56

jedná o režim rámcového zákona, který pak bavorský zákon dále konkretizuje (od 01.01.2010 však již platí režim nikoli rámcový, ale konkurenční, v rámci něhož mohou země vydat zákon jen tehdy, pokud této pravomoci nevyužije Spolek a země se také mohou v otázkách ochrany přírody od předpisů Spolku odchýlit, s výjimkou obecných zásad stanovených ve spolkovém zákoně). Právní úprava týkající se národních parků je ve spolkovém zákoně na ochranu přírody a krajiny BNatSchG a bavorském

zákoně

BayNatSchG

téměř

totožná

a

liší

se

pouze

v míře

konkretizace samotné definice NP, kde až bavorský zákon definuje konkrétní rozlohu, jíž by měl NP dosahovat a stanovuje ji zde na 10 000 ha. V tomto se také odlišuje od českého zákona na ochranu přírody a krajiny ZOPŘK, který žádnou konkrétní rozlohu pro NP nestanoví. BNatSchG také deleguje na jednotlivé země právo vyhlašovat NP, ten je pak vyhlašován nařízením zemské vlády. U nás je v tomto právní úprava odlišná, neboť dle ZOPŘK jsou NP, stejně jako jejich poslání a bližší ochranné podmínky vyhlašovány zákonem. Zákonem je však vyhlášen pouze náš nejmladší NP, a to NP České Švýcarsko, do té doby byly NP vyhlašovány stejně jako v Německu, nařízením vlády.

První snahy o založení NP Šumava a NP BL se objevily současně, a to již roku 1911. Na českém území ovšem tyto snahy zdárného zakončení došly až o 80 let později, kdy byl nařízením vlády č. 163/1991 Sb. vyhlášen NP Šumava. NP BL byl pak otevřen o 20 let dříve než na české straně, tedy roku 1970, avšak bez právního podkladu. Právně byla nejprve zakotvena Správa NP BL vyhláškou ministerstva lesnictví z roku 1973, avšak samotné nařízení zřizující NP BL bylo vydáno až roku 1992.

Právní úprava je odlišná i z hlediska základních ochranných podmínek, ty pro NP Šumava jsou vyjmenovány v ZOPŘK a bližší ochranné podmínky potom v nařízení o zřízení NP Šumava. V případě NP BL, ani jeden ze zákonů ( BNatSchG, BayNatSchG ) přesně nekonkretizují jednotlivé ochranné podmínky, jejich vypočtení přitom BNatSchG přenáší na jednotlivé země, které stanoví jak základní, tak bližší ochranné podmínky v nařízení o zřízení NP.

Z hlediska výpočtu jednotlivých

ochranných podmínek je náš zákon (resp. nařízení) velmi podrobný a ve výčtu podmínek zcela taxativní. V nařízení německém již tak podrobně ochranné podmínky vypočteny nejsou a jejich výčet je pouze demonstrativní. Tento 57

demonstrativní výčet je pak vykompenzován jedním absolutním zákazem, který stanoví, že v NP je zakázáno jakékoli zničení, poškození nebo pozměnění krajiny nebo jejich částí. Ve vypočtených ochranných podmínkách, které pak nařízení obsahuje, se právní úpravy obou NP překrývají a jsou téměř totožné. Obě právní úpravy dále obsahují udělení speciálních výjimek ze zákazů, které uděluje v případě NP BL vláda a v případě NP Šumava MŽP, po projednání této výjimky ve vládě a v některých dalších případech uděluje výjimku orgán ochrany přírody a krajiny. K některým vybraným činnostem je pak dále zapotřebí závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.

Dle směrnic IUCN jsou oba NP tvořeny územím II. managementu z hlediska odstupňování kategorií chráněných území dle IUCN. Tento management je určen pro národní parky, ovšem kritéria pro zařazení území do tohoto managementu jsou tak přísná, že IUCN umožňuje členění území NP ještě na jednotlivé odstupňované zóny ochrany přírody. Oba NP jsou pak rozděleny do jednotlivých zón ochrany přírody, přičemž NP Šumava má v tomto směru 3 zóny, kdy nejpřísnější režim je stanoven pro I. zónu. Bližší charakteristiku a režim těchto zón pak stanoví nařízení o zřízení NP Šumava, jednotlivé změny a vymezení zón pak stanoví MŽP vyhláškou. V případě NP BL pak jak BayNatSchG, tak nařízení o zřízení NP BL žádnou konkrétní zonaci neobsahují, tuto je nutno hledat v plánu péče NP BL a v konkrétním členění území na přírodní zóny, zbývající území, okrajová území a jádrová území a v úpravě týkající se lesního hospodářství, kde je území členěno do 4 zón ochrany lesa z hlediska zásahovosti proti škůdcům. Stejně tak jako naše I. zóna, která je zónou zcela bezzásahovou a je ponechána zcela svému přirozenému vývoji, tak i v BL je přírodní zóna zónou bezzásahovou z hlediska ochrany lesů. Tato zóna má pak být na základě nově začleněného ustanovení § 12 nařízení o zřízení NP BL do roku 2027 rozšířena až na 75 % podíl plochy NP.

V ZOPŘK je dále stanoveno, že jednotlivá omezení týkající se vstupu, vjezdu, volného pohybu atd. na území NP stanoví návštěvní řád NP, ten je vydáván orgánem ochrany přírody (nově) opatřením obecné povahy. Tento návštěvní řád je vydáván za účelem ochrany NP před možnými rušivými vlivy turistických, sportovních a rekreačních činností. Právní úprava týkající se NP BL pak návštěvní řád v podobě našeho nařízení (opatření obecné povahy) nezná. Turismus je zde regulován dle 58

BayNatSchG ve spojení s nařízením o NP BL Správou NP, která reguluje návštěvnost a rekreační dopravu, vyznačuje cesty, atd. Na základě nařízení vlády Dolního Bavorska o omezení vstupu veřejnosti do volné přírody, pak může orgán ochrany přírody prostřednictvím obecných či zvláštních opatření omezit či zakázat vstup na určitá území jádrových zón.

Vrchní státní dozor nad oběma NP pak vykonává ministerstvo (MŽP). Náš zákon je opět podrobnější, co se týče výčtu kompetencí ministerstva v oblasti úpravy NP a výčet je opět taxativní. Kompetence bavorského ministerstva v oblasti úpravy NP, je nutno hledat v jednotlivých ustanoveních BayNatSchG, neboť ten žádný podrobný výčet nestanoví. Státní správu na území obou parků pak vykonává především Správa NP. Činnost Správy NP je v našem právu upravena v ZOPŘK, v právu německém (bavorském) je upravena v nařízení o NP BL, které také obsahuje výčet činností prováděných Správou. Správa NP Šumava je dále tvořena Radou NP, která je zřízena opět na základě ZOPŘK, který také stanoví, kdo je jejími členy. Jednotlivé orgány Rady pak stanoví organizační řád Rady NP Šumava, který uvádí plénum, předsedu, místopředsedu, a výkonný výbor. Správa NP BL je pak tvořena dále Obecním výborem (dle Nařízení o NP BL), který je tvořen členy zemských rad a starosty, v nařízení vypočtených, měst a dále předsedou. Správu pak také tvoří Poradní výbor, který plní funkci profesionálního poradce v NP, jehož předsedou je ministr životního prostředí a který tvoří dále zástupci spolkových ministerstev, okresů, měst a sdružení. Tento výbor nemá konkrétně stanoveny jednotlivé kompetence, naproti našemu ustanovení o Radě NP, je pouze vymezen jako poradní orgán a jednotlivé kompetence je třeba hledat v ostatních ustanoveních nařízení, např. v § 7 odst. 1 nařízení o zřízení NP BL, který se týká plánu péče NP, kde je stanoveno, že tento je vypracováván společně s Poradním výborem. Správy obou NP jsou dále tvořeny strážci přírody (nařízení o NP BL a ZOPŘK). Státní správa obou národních parků je tedy velmi obdobná. V případě BL však je méně centralistická a největší část státní správy je přitom přenesena na Správu NP.

59

7. Konkrétní vybrané otázky NP Šumava a Bavorský les

7.1. Ochrana lesa

Díky nadmořským výškám a klimatu Šumavy tato neoplývá rozmanitostí flóry, její květena má poněkud uniformní ráz daný malou rozmanitostí přírodních podmínek, proto fytogenofond této oblasti odpovídá středoevropskému globálu danému polohou a rozpětím nadmořských výšek. Na území NP převažují především smrkové a smíšené lesy. V NP Bavorský les je udáváno, že více jak 90 % plochy parku pokrývá les, a to smrkovo-bukovo-jedlový, a to v nadmořských výškách 750 – 1200 m.n.m. Nalezneme zde však také stejně jako na české straně rašelinné, podmáčené a horské smrčiny. Nejstarším a nejcennějším chráněným územím národního parku je pralesovitý zbytek horského lesa na svazích Roklanu, či Mittelsteighütte a Höllbachgespräng v masivu Falkensteinu.

S lesy, které jsou ve vlastnictví státu a nacházejí se na území NP a ochranných pásem hospodaří Správa národního parku, která ji vykonává buď přímo, nebo prostřednictvím právnické osoby, kterou k tomuto účelu zřídí. ZOPŘK dále v § 23 stanoví, že lesy, lesní půdní fond, vodní toky a vodní plochy, které jsou na území NP a které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve státním vlastnictví, nelze zcizit. Tím však nejsou dotčena restituční práva fyzických a právnických osob. Tento zákon tak přinesl zásadní změny týkající se výkonu vlastnictví a práva hospodaření v lesích na území národních parků a některých dalších ZCHÚ. Výkon práva hospodaření ke státním lesům na území národních parků tak ze státního podniku Lesy ČR přešlo na příslušné Správy NP, čímž byla odstraněna dualita státní správy a výkonu vlastnických práv v územích s nejvyšším veřejným zájmem na ochraně jejich přírodního prostředí.76 Lesy na území NP nejsou lesy hospodářskými, tj. lesy, které nejsou zařazeny v kategorii lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení (§ 9 zákona 289/1995 Sb. o lesích a o změně a doplnění některých dalších zákonů (lesní 76

K tomu blíže: Mlčoch S.: Vztah práva ochrany přírody k lesnímu právu, in: Časopis Ochrana přírody, č. 1/2008

60

zákon)), ale lesy zvláštního určení – viz § 8 lesního zákona, a nelze tedy na ně aplikovat ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Podle § 2 písm. d) lesního zákona, se rozumí hospodařením v lese obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa. Využití dřevní hmoty z těchto lesů je proto již ze zákona omezeno a vlastník (správce) lesa je povinen tento stav respektovat včetně toho, že ZOPŘK zakládá příslušným orgánům oprávnění usměrňovat činnost v lesích tak, aby bylo dosaženo účelu spočívajícího v zachování těchto cenných přírodních zdrojů, který je veřejným zájmem a je nadřazen hospodářským zájmům. V lesním zákoně v § 11 je stanoveno, že každý si musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů a vlastník lesa je povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby nepoškozoval zájmy jiných vlastníků lesů a funkce lesa byly zachovány a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin. Vlastník lesa má také právo na náhradu újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lese vůči orgánu státní správy, který o tomto omezení rozhodl. Orgán státní správy může uložit úhradu této náhrady osobám, v jejichž zájmu o tomto omezení rozhodl. Dle § 58 ZOPŘK náleží vlastníku lesního pozemku právo na finanční náhradu újmy, která těmto vlastníkům vzniká v důsledku omezení vyplývajícího ze ZOPŘK. Podle § 36 odstavce 3 lesního zákona, vlastníci lesů zvláštního určení (§ 8 odst. 1 a 2) jsou povinni strpět omezení při hospodaření v nich. Vlastníkům těchto lesů náleží náhrada zvýšených nákladů, pokud jim z omezeného způsobu hospodaření v nich vzniknou. Podle odst. 4 tohoto ustanovení vlastník lesa uvedeného v odstavcích 2 a 3 je povinen zajistit opatření uložená orgánem státní správy lesů ke splnění účelu sledovaného jejich vyhlášením. Za provedená opatření přísluší vlastníku lesa náhrada zvýšených nákladů. Podle odst. 5 tohoto ustanovení orgán státní správy lesů rozhodne na návrh vlastníka lesa o tom, kdo a v jaké výši uhradí vlastníku lesa zvýšené náklady spojené s omezením hospodaření podle odstavců 3 a 4. Omezením hospodaření se přitom nemyslí náhrada ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva. Soulad tohoto ustanovení s ústavním pořádkem ČR také řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu, 25 Cdo 193/2007: “Zákaz těžby dřeva v některých lokalitách národní přírodní rezervace v souladu s legislativními omezeními na základě zákona o lesích a zákona o ochraně přírody a krajiny, není v rozporu s Ústavním pořádkem České republiky a představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 289/1995, o lesích, 61

které vlastníku zakládá nárok na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv však již na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva.” To vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 119/2003, [C 2769]: “Bylo-li rozhodnuto o souhlasu k zásahu proti kůrovci, spočívajícímu v asanaci napadených stromů s vymezením způsobu nakládání se stromy, nacházejícími se zčásti v národní přírodní rezervaci, zčásti v přírodní rezervaci, pak teprve srovnáním, jaký by byl způsob hospodaření za normálních okolností (kdy by rozhodnutí nebylo vydáno) a zda by vlastník lesa jinak v daných lokalitách hospodařil bez omezení (tak, že by dosáhl předpokládaného zisku z těžby dřeva), lze zjistit, zda takto regulovaný způsob hospodaření s napadenými stromy představoval omezení hospodaření ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.”

Na německém území je situace obdobná, neboť nařízením (Verordnung über die behördliche und gebietliche Gliederung der Bayerischen Staatsforstverwaltung vom 1973, GVBI. 9/1973) o úředním a územním dělení bavorské státní správy lesů, se Správa parku stala zvláštním úřadem státní správy lesů a přímo se tak podřídila ministerstvu lesnictví. Díky tomuto nařízení tak všechny státní lesy v národním parku jsou spravovány Správou národního parku.

Podle § 13 odst. 3 Nařízení o zřízení NP BL, pak i na tento dopadají předpisy lesního bavorského zákona Waldgesetz für Bayern, GVBI 2005 (BayWaldG), pokud nejsou v rozporu s posláním parku. (taktéž čl. 47 BayWaldG). V § 15 odst. 6 Nařízení o zřízení NP BL je také stanoveno, že ustanovení čl. 33 – 35 BayWaldG zůstávají nedotčena. Tyto články se týkají odpovědnosti při ochraně lesů, vyjmenovávají jednotlivé subjekty, které nesou odpovědnost za ochranu lesa a stanovují sankce za porušení povinností při jeho ochraně. Stanovují kompetence pro lesní stráž a pověřené orgány ochrany lesa. Náhradou újmy, která vlastníkovi lesa vzniká při omezené možnosti hospodaření v lese, je nadbytečné se zde zabývat, neboť převážná většina plochy NP BL, tedy asi 95 % území je ve vlastnictví svobodného státu Bavorsko a je spravována Správou NP.

Zásahy na ochranu lesů, zejména proti kůrovci, jsou v zásadě možné, ale pouze na území okrajové zóny, ta v podstatě působí jako jakýsi mezník nebo mezipásmo bezzásahových zón a lesů, které jsou hospodářsky využívané. 62

7.1.1. Boj s kůrovcem

NP Šumava je převážně zalesněné území, ale až do zřízení NP byly lesy nacházející se na nynějším území NP převážně ve správě Státních lesů, a tudíž byly obhospodařovány běžnými lesnickými postupy, které vycházejí z téměř třísetleté tradice, kdy díky nedostatku dřeva na počátku 18. století došlo k zavedení organizovaného lesního hospodářství, jehož cílem bylo zajistit trvalost dřeva, zlepšit stav existujících lesů a především vypěstovat maximální množství dřeva jako energetické suroviny. Jako nejvhodnější se k tomuto účelu osvědčil smrk, který je dřevinou původně vyšších a chladných poloh, který je však také velmi rychle rostoucí dřevinou, schopnou přinášet svému majiteli velké zisky. Díky takovémuto lesnímu hospodářství spočívajícím ve vysazování smrkových lesů, je více než polovina dnešních českých lesů smrkových. Proto taktéž v NP nejde o přirozené lesní ekosystémy, ty se v nich zachovaly jen ve zbytcích. Jde především o monokulturní lesy tvořené smrkem, které jsou velmi náchylné na škůdce, jako je např. kůrovec. Přesto i tyto hospodařením změněné lesy mají značný potenciál pro obnovu svého přirozeného stavu a právě NP jsou územím, kde se les ponechává svým přirozeným procesům, které zahrnují jak částečné zničení lesa, tak jeho následnou přirozenou obnovu.77

Podle nařízení vlády č. 163/1991 Sb., je cílem všech opatření v lesním hospodářství NP dosažení přirozené skladby porostů zcela odpovídající danému stanovišti. V lesích NP se pak hospodaří podle schváleného lesního hospodářského plánu zpracovaného v souladu s posláním NP. V I. zónách se mohou uplatňovat jen pěstební a těžební zásahy dohodnuté s orgánem státní ochrany přírody, které zajišťují udržení a obnovu samořídících schopností lesního ekosystému, při omezeném využití technických prostředků. Ve II. a III. zóně se pak připouští použití běžné těžební technologie s vyloučením těžkých těžebních strojů.

77

Blíže viz: Moucha P., Pelc F.: Současné lesnictví a ochrana přírody, in: Časopis Ochrana přírody, č. 1/2008

63

Velmi diskutovaným tématem a také těžko uchopitelným je problém zásahovosti v jednotlivých zónách NP a stanovení koncepce plánu péče v návaznosti na problém přemnožení kůrovce a zničení velké části lesů a samozřejmě vzrůstající obava majitelů lesů sousedících s NP, že tento zdevastuje také jejich les. V této souvislosti také musí NP (resp. stát) čelit žalobám vlastníků okolních lesů, kteří svůj nárok opírají o § 32 odst. 6 lesního zákona, ve kterém je stanoveno, že vlastník lesa je povinen hospodařit v lese tak, aby jeho činností nebyly ohroženy lesy sousedních vlastníků. (Viz příloha č. 5).

Právní úpravu z hlediska ochrany lesa nalezneme v § 32 lesního zákona, kde jsou stanoveny povinnosti vlastníka lesa, které mají předcházet a zabránit působení škodlivých činitelů na les, zejména tím, že vlastník lesa bude preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů a při vzniku nepředvídatelných škod, jakými jsou i přemnožení škůdců, nebo větrné a sněhové kalamity, je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro zmírnění jejich následků. Lesy NP jsou dle § 22 ZOPŘK ve spojení s § 8 lesního zákona lesy zvláštního určení a nelze tedy na ně aplikovat ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.7.2004, č.j. 5A 151/2001-56 S: „Správa národního parku jako orgán ochrany přírody může v případě přemnožení škůdců udělit podle § 22 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas k mimořádným opatřením v lesích národního parku.... Není přitom nutné, aby navrhovatel předložil k řízení jako podklad rozhodnutí Ministerstva životního prostředí coby orgánu ochrany přírody…“

Problém s kůrovcem počíná na Šumavě již v roce 1984, kdy padlo působením vichřice téměř 171 000 m3 a v roce 1985 dalších 355 000 m3 dříví. Toto je pak považováno za počátek gradace kůrovcové populace v lesích NP Šumava, neboť na některých lokalitách, zejména v hraničním pásmu, nebyla tato větrná kalamita zpracována včas tak, aby nedošlo k nárůstu kůrovcové populace, k čemuž přispělo také opatření Bavorského NP popsaného níže. Téměř tři roky pak narůstala populace kůrovce až do „kalamitního stavu“, kdy bylo zapotřebí přijmout asanační opatření. Po "namnožení" kůrovce v průběhu let 1984-1994 nebylo již možné na části území NP proti šíření kůrovce efektivně jakkoliv zasáhnout. Oblast mezi Luzným a 64

Roklanem podél hranice s Bavorským NP byla tedy vyhlášena za bezzásahové území. V roce 1999 byla MŽP umožněna asanace napadených stromů i ve vybraných prostorech I. zóny, kdy napadené stromy byly pokáceny, mechanicky odkorněny a dřevo ponecháno na místě k zetlení. Ve II. zóně je pak od roku 1998 stanovena povinnost ponechávat po asanaci k zatlení min. 20% dřeva.

K ochraně lesa před kůrovcem bylo zavedeno tzv. přechodné období, jako např. v NP Bavorský les, kde bylo stanoveno na 20 let, kdy po tomto přechodném období by mělo být opět navázáno na metodiku managementu IUCN, podle které má být min. 75% území NP v tzv. bezzásahovém režimu. Na základě tohoto přechodného období tak byly v NP Šumava vytvořeny tři způsoby péče o les – území trvale zásahové (tzv. nárazníkové území) představující asi 70 % území parku, kde se uplatňuje standardní a mnohdy velmi intenzivní lesnický management (ten má mj. zajistit, aby vliv kůrovce ze Šumavy na okolí či na majetek nestátních vlastníků byl minimalizován), dále území trvale bezzásahové, které představuje v současné době asi 21 % území NP (většinou jde o les, ale také o slatě a rašeliniště, rašelinné smrčiny a další ekosystémy) a území dočasně zásahové, které představuje asi 9 % území NP (tato poslední dvě území tvoří tzv. jádrová území NP).78 S přechodným obdobím je také počítáno v Plánu péče NP Šumava z roku 2000. Se změnou vedení Správy NP Šumava postupně také začalo docházet ke změnám v oblasti koncepcí ochrany lesa, kdy např. po orkánu Kyrill z roku 2007 na příkaz ředitele NPŠ a ministra ŽP, zejména jde o příkaz č. 10/2008, jímž se zavádí diferencovaný management a uplatnění integrované ochrany lesa a ponechání dřevní hmoty v lesních porostech. Ten zcela pozměnil původní zonaci a umožnil také ve II. zónách ponechat a neasanovat kůrovcové dříví. Došlo tak k rozšíření bezzásahového režimu i do II. zón, které pak leží přímo na hranici se soukromými lesy. Jak říká Miroslav Řežábek z Městských lesů Volary: „Tímto krokem dosáhlo ohrožení našich lesů vrcholu, a i proto jsme se připojili spolu s dalšími obcemi k žalobě na osobu pana ministra.“ Za nejúčinnější způsob ochrany lesů pak pokládá: „…staletími ověřený způsob, a tím je intenzivní vyhledávání a likvidace kůrovcových stromů. Kůrovcem napadené stromy

78

Viz Hošek L. (Správa NP a CHKO Šumava): NP Šumava není jen kůrovec, in: Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi, č. 2/2007

65

asanujeme i v prvních zónách na základě výjimky MŽP, a to odkorněním a ponecháním na místě.“79 Podle názoru druhé strany, a to především Správy NP a odborné veřejnosti, je obava z šíření kůrovce z NP na ostatní lesy zcela lichá, neboť vědecky prokázaný dolet kůrovce je max. 500 m. „Proti tomu, aby se kůrovec z NPŠ touto aktivní cestou nešířil, podniká jeho Správa množství kroků formou integrované ochrany lesa.“80 Je to v současnosti zejména zpracování podstatné většiny nalezených, kůrovcem napadených stromů ještě na území NP (na cca 80% lesů, kde lze kůrovcové stromy vyhledávat, kácet a asanovat), jednání a dohody s vlastníky sousedících lesních porostů se stanovením společného postupu, instalace množství obranných zařízení, a podobně. V oblasti státní hranice jsou to pak mezinárodní jednání a dohody se zahraničními subjekty. Díky zásahům proti kůrovci se však NP vystavuje nebezpečí, že by mu mohl být status NP odebrán. Podle expertní komise IUCN však pro udržení tohoto statusu není rozhodující výchozí stav, tedy existence původních, člověkem nedotčených pralesů, nýbrž způsob péče a jeho záměry do budoucna (ochrana přírodních proměn pralesních ekosystémů). V roce 2003 pak tato mise varovala, že NP Šumava nesplňuje mezinárodní standardy pro NP, kdy poukazovala zejména na nevhodné hospodaření spočívající v kácení kůrovcem napadených stromů v pralesovitých prvních zónách parku. Zároveň uvedla, že kategorizace NP Šumava dle systému IUCN by měla být pečlivě zvážena, neboť přesun do jiné kategorie dle vnitrostátního práva by znamenal reálné oslabení jeho ochrany, na druhou stranu začlenění do kategorie IUCN IV nebo V, by pak mnohem lépe odpovídalo realitě a nezměnilo by významně hodnotu oblasti. Závěry této mise však vyzněly v tom smyslu, že budou-li dodržena zásadní doporučení (zvětšení a scelení prvních zón, uplatňování bezzásahového režimu na 30 až 40 % plochy NP do tří až pěti let, vyloučení holosečí v centrálních oblastech NP), zachová si Šumava statut NP. Udržet tento status však vyžaduje učinit podstatná zlepšení oproti Plánu péče Národního parku Šumava z roku 2000.81 79

80 81

Viz: Krejčí F., Pelc F.,Novák J.,Vovesný J.,Turčáni M.,Michna M., Řežábek M.,: Šumava – kostky jsou vrženy, bohužel. Lesnická práce – časopis pro lesnickou vědu a praxi, 10/2009 Viz: Kahuda, P.: Kam dolétne šumavský kůrovec. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 2.6.2009 K tomu více: Národní park Šumava a mezinárodní kontext – uznávání a certifikace národních parků. Workschop 30.10.2008 Kvilda

66

Na území NP Bavorský les je dnes problém s kůrovcem vnímán již mnohem umírněněji než na české straně. Zde mají s politikou bezzásahovosti bohatší a především dlouholeté zkušenosti, v NP Bavorský les uplatňují bezzásahový režim (mimochodem na 75 % původní a 51 % současné rozlohy parku) o 20 let déle než na české straně, neboť již v roce 1983, kdy došlo k silné bouři, nechal tamní ministr Hans Eisenmann pokácet více jak 70 000 m3 lesa a z toho 30 000 m3 těchto stromů rozhodl ponechat ladem. Toto se později ukázalo jako zásadní rozhodnutí pro počátek filozofie ponechávání lesa bezzásahovému vývoji.82 I na německém území však politika bezzásahovosti nebyla zastávána od počátku, ale měla svůj vývoj. V 70. letech bylo bezzásahových zón jen velmi málo a bylo to zdůvodňováno tím, že les je třeba k jeho přirozenému stavu dovést prostřednictvím lidských zásahů. Původním záměrem poslanců bavorského zemského sněmu při schvalování usnesení o založení NP bylo především zlepšit hospodářskou situaci oblastí a podpořit turistický ruch. Postupně docházelo k vyhlašování rezervací na území NP, kde probíhalo přirozené zmlazování lesa. Mezi lety 1980 – 1990 pak tato politika došla zásadní zkoušky, neboť díky častým bouřím došlo k plošnému rozšíření kůrovce, a to i do dosud nenapadených oblastí a kdy se tak dosud zdravé a vzrostlé stromy staly obětí těžkého parazitárního onemocnění. Kůrovec se začal rozšiřovat po značných plochách a farmáři sousedící s NP začali mít obavu z možného napadení svých lesů. Také díky tomu nebyl NP Bavorský les ušetřen žalob, týkajících se oprávněnosti jeho existence, ale zejména postupu bezzásahovosti. Jak již bylo zmíněno výše, v roce 1997 byl do nařízení o zřízení NP BL včleněn pojem „přírodní zóny“ včetně jeho vysvětlení a také to, že tato zóna bude až do roku 2027 soustavně a v přiměřených postupných fázích rozšiřována až na 75 % podíl plochy NP.

Již v roce 1999 byla tato orientace NP Bavorský les zpochybněna podáním žaloby na protiprávnost takového poslání Bavorskému správnímu soudu v Mnichově. Ten rozsudkem oprávněnost takto spravovaného NP potvrdil, když v závěru uvedl, že nebyly shledány a nejsou patrné důvody pro neplatnost nařízení o NP Bavorský les. Ve výroku svého rozsudku pak soud uvedl: „Přírodní jevy jako vichřice, žír hmyzu, či záplavy, nejsou ale všeobecně vzato faktory, jež by způsobily konečné

82

Více Waldmanagement na www.nattionalpark-bayerischer-wald.de

67

„zničení" přírody. Podle současných poznatků je ale nutno vycházet ze správnosti hodnocení zákonodárce, že příroda si pomůže sama. Hovoří pro to již to, že před staletími nebylo třeba lidských zásahů, aby mohla na území Bavorského lesa a Šumavy vzniknout a uchovat se rozsáhlá lesnatá středohorská krajina. Vizuálně bylo ověřeno, že se na plochách stojícího i ležícího odumřelého dřeva průběžně objevuje nárůst mladých jedinců, zejména buku, javoru, jeřábu a smrku, keřů i kapraďorostů. Na základě dnes existujících poměrů je vysoce pravděpodobné, že z dlouhodobého pohledu vznikne na lesních plochách, postižených polomy a žírem kůrovce, nový les. Obecně lze konstatovat, že vývoje od přírodě blízkých k přírodním společenstvům v podstatě lze dosáhnout pouze tak, že lidský vliv ustane nebo bude potlačen, tedy že příroda bude ponechána sama sobě..." 83

V roce 2009 pak Bavorský ústavní soud rozhodoval žalobu podanou Občanským hnutím k ochraně Bavorského lesa na údajný rozpor vládního nařízení o NP Bavorský les s bavorskou ústavou. Soud v tomto případě rozhodl, že právní předpis o dalším směrování parku, tedy rozšiřování plochy tzv. bezzásahových zón a na to navazující zvýšené riziko napadení sousedících lesů, které jsou ohroženy napadením škůdci a jsou hospodářsky obhospodařované, je díky veřejnému zájmu pro tyto majitele lesa únosné, a tedy je v souladu s ústavou.84 Tento rozsudek se tak stal zásadním rozhodnutím pro ideu národních parků.

Podobně jako v našem největším NP, i na německé straně Šumavy je část lesních porostů ponechána samovolnému vývoji. Naproti tomu v jiných částech území NP BL, zejména pak v nové části parku a v územích blížících se k hranicím NP směrem do vnitrozemí, se podobně jako u nás aktivně lesnicky zasahuje. Péče o lesy zde tedy probíhá diferencovaně na obou stranách Šumavy, ovšem rozdíl je pouze v aktuálním zastoupení bezzásahových zón, kdy na německé straně je to cca polovina plochy a u nás je to zhruba pětina.85

83

84

85

Viz: Bavorský nejvyšší soudní dvůr přijal pro budoucí vývoj NP BL významné rozhodnutí. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava 8.6.2009 Viz: Bavorský nejvyšší soudní dvůr přijal pro budoucí vývoj NP BL významné rozhodnutí. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava 8.6.2009 Vice k tomu viz: Přeshraniční setkání lesníků NP. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava 19.8.2009

68

Kůrovce nelze zakázat ani vymýtit. Jeho příčinou není existence NP, nýbrž smrkové monokultury, jež byly v minulosti lesníky vysazovány. Gradace kůrovce bude trvat nejspíše několik dalších let, podobně, jako tomu bylo dříve. Je však nutno ji přestát, neboť asanace kůrovce, spojené s jednorázovou obnovou smrkového lesa, povedou vždy znovu k obnově dnešního bludného kruhu monokultur. Vhodným způsobem hospodaření v NP je model blízký přírodě. Jde o hospodaření zdrženlivé, zaměřené

na

maximální

využití

přírodních

procesů.

Přechod

k převážně

bezzásadovému režimu by měl být realizován v lokálně rozdílném časovém horizontu. Cílem takového hospodaření by měl být přírodě blízký les, odpovídající poslání a funkci národního parku.86

7.2. Ochrana živočišstva

NP Šumava je díky svému 80% podílu lesů na celkovou plochu parku typickou lesní oblastí středohorského charakteru a tedy domovem zejména lesní zvířeny. Z kopytníků se zde nachází např. nejznámější jelen lesní, který je v současné době uměle myslivecky obhospodařován, dále pak se zde v posledních letech objevuje původní druh velkého kopytníka los, který byl ve středověku společně se zubrem vyhuben. Ze šelem zde chybí vyhubený vlk a medvěd. Z fauny horských smrkových lesů jmenujme např. tetřeva hlušce, datlíka tříprstého, sýce rousného nebo kosa horského. Na německé straně hranice pak zejména puštíka bělavého, krkavce, čápa černého. Smíšené lesy jsou domovem zejména rysa ostrovida, který je s velkým úspěchem od 80. let nově reintrodukovaný, nebo netopýra velkouchého, puštíka bělavého a strakapouda bělohřbetého.

Typickým šumavským biotopem jsou pak rašeliniště, které však nehostí žádné významné druhy obratlovců, ti však mají na tento biotop vazby, jako např. tetřívek obecný. Druhotná bezlesí jako nelesní stanoviště jsou především významnými hnízdišti ptáků, jako např. chřástal polní, tetřívek obecný, hýl rudý nebo slavík modráček středoevropský. 86

Viz: Franta J.: Práce s lesem v národních parcích po orkánu Kyrill. In časopis Ochrana přírody 26.2.2008

69

Jak již bylo řečeno výše, NP Šumava a Bavorský les je jedním z největších bilaterálních parků ve Střední Evropě. Jejich území tvoří bez ohledu na hranice jeden celek. Oba národní parky spolu také velmi úzce spolupracují v mnoha příhraničních projektech a právě jedním z takovýchto projektů je také záchrana rysa ostrovida, která je zde níže zmíněna a která je v současnosti jedním z největších projektů ochrany živočišstva na Šumavě a Bavorském lese.87

7.2.1. Projekt reintrodukce rysa ostrovida

Právní úpravu týkající se rysa ostrovida nalezneme v ZOPŘK v § 48, který charakterizuje zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, kdy seznam a stupeň ohrožení těchto zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů stanoví MŽP obecně závaznou vyhláškou. Touto vyhláškou je vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a která v § 16 obsahuje ustanovení o ochraně zvláště chráněných živočichů a odkazuje přitom na přílohu III. této vyhlášky, kde je seznam zvláště chráněných druhů živočichů včetně stupně jejich ohrožení. Rys ostrovid (Lynx lynx L.) je v tomto seznamu uveden jako silně ohrožený druh. Další právní úpravu týkající se rysa bychom nalezli v zákoně č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, kde v § 3 tohoto zákona je za takovéhoto vybraného zvláště chráněného živočicha považován i rys ostrovid. Tento zákon pak upravuje poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými druhy živočichů, a to za podmínek, v rozsahu a způsobem tímto zákonem stanoveným.

„Rys

ostrovid představuje typickou

vlajkovou loď

ochrany přírody

v regionu.“88 Rys ostrovid (Lynx lynx L.) je druhem s původně širokým euroasijským 87

K tomu dále: Křenová Z., Valenta M., Kiener H.: Úspěšná spolupráce národních parků Šumava a Bavorský les, in: Časopis Ochrana přírody, č. 6/2008

88

článek Správy NP a CHKO Šumava: Telemetrie pomáhá poznávat život jelenů i rysů na Šumavě, in: Zpravodaj ochrany přírody a krajiny Jihočeského kraje podzim-zima 2008

70

rozšířením, během doby však vymizel a to zejména díky vlivu lidské aktivity, mizení vhodných biotopů a potravy. Jeho populace tak během 19. století na území Šumavy zcela zanikla. Poslední zástřely rysů jsou datovány do 60. resp. 90. let 19. století. Od té doby se rys na česko-bavorském pohraničí již nevyskytoval. Až těsně po 2 sv.v. se objevují údaje o sporadickém výskytu rysa, který patrně souvisel s migrací z oblastí souvislého rozšíření (z Karpat). Teprve v 70. letech 20. století se začaly objevovat snahy o záchranu rysa ostrovida a jeho návrat do původních oblastí. První zareagoval na tyto trendy NP Bavorský les, který na svém území v 70. letech vysadil asi 7 jedinců. Následovala reakce i z české strany a v 80. letech byl zpracován oficiální projekt reintrodukce rysa pro českou stranu Šumavy. Program reintrodukce je přitom právně podložen § 52 ZOPŘK, který stanoví, že k ochraně zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů zajišťují orgány ochrany přírody záchranné programy, které schvaluje MŽP ((§ 79 odst. 3 písm. m) ZOPŘK)), s cílem vytvořit podmínky umožňující takové posílení populací těchto druhů, které by vedlo ke snížení stupně jejich ohrožení. Jedná se především o režimy řízeného vývoje, jakými jsou např. záchranné chovy, introdukce a v tomto případě reintrodukce těchto druhů. Na německé straně se pak právní úprava opírá o § 4 odst. 2 nařízení o NP BL, podle kterého Správa NP je oprávněna provádět vědecká pozorování, studie a výzkumné projekty.

Dle tohoto plánu z 80. let, bylo tedy do volné přírody vysazeno 17 rysů. Poslední vypouštění proběhlo v roce 1989. V těchto letech byla početnost rysa odhadována na 25 až 27 jedinců. V letech 1991-1992 byl stav zhodnocen na 42 jedinců a v roce 1994 již byl stav odhadován na 75 jedinců. Jak píše RNDr. Luděk Bufka ve svém článku Výzkum a monitoring populace rysa ostrovida: „Původní šumavská populace rysa zanikla vlivem pronásledování člověkem ve druhé polovině 19. století. Po druhé světové válce existuje několik sporadických údajů o výskytu. Existenci dnešní populace dalo základ vypouštění v 70. (Bavorsko) a 80. letech (Čechy). Celkem bylo v letech 1982 - 1989 vypuštěno 17 jedinců na české straně Šumavy. Vzniklá populace je trvale monitorována, je odhadována její početnost. Jsou organizovány pravidelné sčítací akce pomocí registrace stopních drah na sněhu. Zároveň jsou zaznamenávána veškerá náhodná pozorování.“ Během posledních let docházelo však k mírnému poklesu populace rysa a méně častému výskytu rysů v okrajových oblastech, ke kterému dozajista přispěl největší nepřítel 71

rysa, a to ilegální lov.89 Tento pokles vedl k potřebě detailnějšího vyhodnocení stavu populace pro možnost kvalifikovaného rozhodování o její další ochraně. Byl zintenzivněn výzkum a monitoring klasickými metodami (zimní sčítání pomocí stop), pomocí dotazníkových akcí bylo hodnoceno rozšíření v celých jižních a západních Čechách, studium potravy podle analýz kořisti i trusu a bylo rovněž přistoupeno k radiotelemetrickému výzkumu, který je používán nejen u rysa, ale i u jelena a srnce, kdy zvěři je umístěn na krk speciální telemetrický obojek založený na satelitní technologii GPS. Prostřednictvím těchto zařízení sledují pracovníci NP Šumava i Bavorský les pohyb těchto zvířat a zejména pak mají možnost průběžně monitorovat, kde se zvěř v NP v průběhu sezony zdržuje a vyhodnocovat skladbu potravy, která slouží jako podklad pro další studium vazeb mezi kořistí a predátorem v modelovém území, kde hlavní potravní složkou rysa ostrovida je právě srnčí zvěř.

Cílem tohoto výzkumu bylo zejména stanovit velikost teritorií dospělých jedinců a zpřesnit odhady hustoty populace. Sledovaní savci pravidelně překračují hranice mezi Českou republikou a Bavorskem; projekt je dlouhodobě realizován jako přeshraniční za spolupráce odborníků z NP Šumava a NP Bavorský les. V letech 2005-2007 byl tento projekt podporován grantem MŽP ČR a pro roky 2009 – 2011 získal podporu z evropských fondů.90 Telemetrie není jediný výzkumný společný projekt národních parků Šumava a Bavorský les. Ve velmi úzké spolupráci obou NP probíhá řada dalších projektů, jako např. monitorování lesů, mokřadů, jezer a dalších biotopů i jednotlivých druhů.91 Koncepčním dokumentem, který řeší záchranný program je Program péče pro velké šelmy v České republice vypracovaný MŽP ČR. Existuje však již i mezinárodní spolupráce pod názvem CELTIC, jejímiž členy jsou Česká republika, Německo, Rakousko, Slovensko, Polsko a Maďarsko.92

89 90

91 92

Viz Naše projekty na www.npsumava.cz Zpravodaj ochrany přírody a krajiny Jihočeského kraje, článek Správy NP a CHKO Šumava: Telemetrie pomáhá poznávat život jelenů i rysů na Šumavě, podzim-zima 2008 Křenová Z., Výzkum v NP Šumava, in: časopis Ochrana přírody, č. 6/2008 Viz: Evropský význam NP Šumava pro volně žijící savce. Tisková zpráva. Správa NP a CHKO Šumava. 28.11.2008

72

8. Závěry

Národní parky jsou rozsáhlá území, která jsou jedinečná v národním nebo mezinárodním měřítku a jejichž značnou část zaujímají přirozené a lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, dosahující mimořádného vědeckého a výchovného významu. Historie národních parků pak sahá až do roku 1872, kdy americký kongres přijal zákon zřizující na území států Wyoming a Montana Yellowstonský národní park, první národní park na světě. Na evropském kontinentu se ochrana přírody a krajiny počala dostávat do podvědomí o mnoho let později, prvních devět NP zde bylo vyhlášeno před sto lety a stalo se tak ve Švédsku (1909). První impuls k založení NP Šumava a NP BL se datuje k roku 1911, kdy se objevily první snahy prosadit ochranu výjimečných území prostřednictvím jejich prohlášení za zvláště chráněná území. Na poli mezinárodním byla zavedena kategorizace zvláště chráněných území na mezinárodní konferenci o ochraně fauny a flóry v Londýně roku 1933, avšak náš zákon, který by obsahoval jednotlivé kategorie zvláště chráněných území, včetně definice národního parku, byl schválen až po druhé světové válce a jednalo se o zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. V návaznosti na jeho vydání se Československo začalo soustředit na mezinárodní spolupráci v této oblasti právní úpravy, což dokládá také jeho členství v IUCN, již z těchto let.

Z německých zákonů, které byly pro ochranu přírody a krajiny stěžejní v počátcích této právní úpravy, to pak byl především zákon o ochraně přírody, tzv. říšský z roku 1935, který v sobě však zahrnoval pouze ochranu rostlin a živočichů a vzácných částí přírody. Neobsahoval, na rozdíl od našeho zákona č. 40/1956 Sb., ještě ani definici národního parku. I přesto však roku 1938 vznikla v Německu myšlenka vyhlásit národní park, který by se rozkládal na obou stranách českoněmecké hranice. Vzhledem k dějinným událostem, lze však o účelu založení parku, tedy účelu ochrany přírody a krajiny, důvodně pochybovat. Přesto však bylo na myšlence založení národního parku setrváno, ale jejímu cíli nejprve předcházelo vyhlášení chráněných krajinných oblastí, ovšem až v sedmdesátých letech, jak na českém, tak na německém území. V Československu k vyhlášení

73

CHKO Šumava došlo o 4 roky dříve než v Německu, ovšem na německé straně události nabraly rychlý spád a již v roce 1970 došlo k vyhlášení NP Bavorský les. To bylo o 20 let dříve, než na české straně, neboť NP Šumava byl vyhlášen až roku 1991. Rozhodnutí o založení NP BL však nebylo činěno jen se záměrem ochrany přírody, ale díky vysoké nezaměstnanosti v kraji i se záměrem politickým, neboť vznik národního parku sliboval nové pracovní příležitosti a příliv turistů, díky kterému by se úroveň regionu pozvedla.

Stále však panujícím nedostatkem v NP BL byl nedostatečný právní podklad národního parku samotného, či podklad péče o les. Národní park byl vlastně v Německu něčím novým a toto ani režim národního paku neznalo a vycházelo přitom z platných směrnic IUCN. Pojem národní park byl v Německu prvně definován až v BayNatSchG z roku 1973, tedy až tři roky po faktickém vzniku NP BL. Režim NP tak byl zcela ponechán na Správě NP BL, která v tomto směru v podstatě neměla žádné omezení, to přišlo až po dlouhých 23 let později, kdy teprve bylo vydáno Nařízení o zřízení NP BL. Toto nařízení společně s BayNatSchG a spolkovým zákonem BNatSchG tak tvoří právní rámec NP BL. NP Šumava potom byl zřízen (stejně jako NP BL) nařízením vlády na základě zákona č. 40/1956 Sb., kdy dle § 8 tohoto zákona se národní parky zřizují nařízením, ovšem současná platná právní úprava v zákoně 114/1992 Sb., na ochranu přírody a krajiny (ZOPŘK) již zakotvuje jiný postup, a to vyhlašování NP formou zákona. Právní režim NP Šumava pak především vychází z tohoto zákona a nařízení o zřízení NP Šumava. Ačkoli tedy NP BL byl vyhlášen o 20 let dříve, než na české straně, jeho faktická existence neměla dalších 23 let od jeho vyhlášení právní podklad, v čemž bychom mohli spatřovat charakteristický režim později podložený právní úpravou, spočívající ve větší míře v přenesení faktické normativní pravomoci na Správu NP, než je tomu v NP Šumava.

Český národní park je tedy v současné době definován v ZOPŘK, stejně jako ostatní zvláště chráněná území. Německá úprava vychází ze spolkového zákona BNatSchG, který je rámcovou úpravou ochrany přírody a krajiny a na území státu Bavorsko, je to platný bavorský zákon na ochranu přírody a krajiny BayNatSchG. Samotné zákony BNatSchG a BayNatSchG jsou pak z větší části shodné, odchylky jsou zejména v BayNatSchG, který BNatSchG konkretizuje a je proto více popisný. 74

Oba tyto zákony zakotvují pojem národní park, stejně jako definici ostatních zvláště chráněných území, kterými jsou národní přírodní památky, národní park, přírodní památky, chráněná krajinná oblast, přírodní park, chráněné kulturní památky a stanoviště. Česká právní úprava je odlišná již v samotné kategorizaci zvláště chráněných území, které rozděluje na národní parky, chráněnou krajinnou oblast, národní přírodní rezervaci, přírodní rezervaci, národní přírodní památku a přírodní památku. Dále se odlišuje prostředkem vyhlášení těchto území. ZCHÚ německá jsou vyhlašována nařízením vlády, a to včetně národního parku. Náš ZOPŘK naproti tomu stanovuje, že národní park je vyhlašován zákonem, CHKO vládním nařízením a ve zbývajících případech vyhlašuje ZCHÚ orgán ochrany přírody. Český právní řád tak NP poskytuje úpravu normou vyšší právní síly, kterou je zákon, na rozdíl od podzákonného právního předpisu, jakým je vyhlašován v Německu. Jednotlivé odlišnosti jsou tedy ať již v samotné klasifikaci ZCHÚ, kterou lze jen těžko porovnávat s ohledem na zcela odlišné definice jednotlivých ZCHÚ obou právních řádů, tak i ve způsobu vyhlašování území za ZCHÚ. V německé právní úpravě je také jednou z kategorií ZCHÚ biosférická rezervace, definovaná na mezinárodním programu UNESCO „Man and Biosphere“, která má reprezentovat území poskytující vedle cenných přírodních ekosystémů též harmonické vztahy mezi prostředím a obyvatelstvem na tomto území žijícím. V našem právu však nemá biosférická rezervace oporu, ačkoli jsou i v ČR některé vyhlášeny, kdy právě jednou z nich je také Šumava. Tyto biosférické rezervace se však překrývají, ovšem ne všechny a ne zcela, se zvláště chráněnými územími vyhlášenými dle ZOPŘK, proto tedy nejsou další kategorií ZCHÚ.

Konkrétní právní úprava národních parků na českém a německém území je velmi obdobná, lišící se jen v dílčích ustanoveních, které však nejsou pro režim národních parků nikterak zásadní. Hlavní odlišností je pak těžiště právní úpravy národních parků. V našem právním řádu je tímto těžištěm ZOPŘK, který je pak dále konkretizován jednotlivými nařízeními o zřízení NP (v současnosti zákony zřizujícími NP). Naopak v právu německém nejsou těžištěm zákony na ochranu přírody, ty obsahují jen obecná ustanovení týkající se NP, těžiště je zde přeneseno na jednotlivá nařízení o zřízení NP. Právní úprava je zde více abstraktní, obsahující pouze demonstrativní výčty např. zákazů a povolení. Oproti tomu, je náš zákon zcela konkrétní, snažící se obsáhnout všechny instituty, zákazy, příkazy, výjimky a možné 75

alternativy, což dozajista vede k omezené flexibilitě práva a k ponechání jen velmi malého prostoru ať již ke správnímu uvážení ze strany Správy NP, tak k možnosti odchýlit se. Státní správa v oblasti národních parků je na německé straně velmi decentralizovaná, oproti naší právní úpravě, zde MŽP nemá tak rozsáhlé kompetence a dává tak Správě národního parku mnohem větší prostor pro konkrétní opatření. Ta má pak v porovnání se Správou NP Šumava rozsáhlejší působnost.

V případě NP Šumava a NP BL jde o bilaterální NP, který je jedním z největších NP ve Střední Evropě. Jedná se o NP, který je rozdělen státní hranicí, avšak stále zůstává jedním komplexem unikátní krajiny. To dokazuje také úzká spolupráce obou Správ NP, která došla v září roku 2009 největšího ocenění, kdy díky této vzájemné přeshraniční spolupráci získal NP Šumava a NP BL certifikát „Transboundary Parks - following nature´s design" (přeshraniční parky) od evropské federace EUROPARC a stal se tak třetím NP v ČR, který získal toto ocenění. Certifikace kvality je pro NP velmi významná, neboť je obecně známo, že chráněné území nejvyšší kategorie se dá rozvíjet jen společně, a to se sousedy uvnitř, ale i vně chráněného území. Jedním z mnoha příkladů vzájemné spolupráce obou národních parků jsou výzkumy a projekty telemetrie živočichů, kdy jedním z takovýchto nejdéle probíhajících projektů, je také projekt reintrodukce rysa ostrovida, nebo např. odstraňování následků po orkánu Kyrill v plné koordinaci obou národních parků, či vznik společného jádrového území obou národních parků v centrální oblasti Šumavy mezi Luzným, Roklanem a Poledníkem. Tento projekt se tak snaží propojit oba národní parky při zachování přírodních hodnot jejich unikátního území. Nejvyšší kvalitou národních parků je přitom zařazení těchto dvou NP do kategorie II podle kritérií IUCN. Toto potvrzení kvality znamená uznání jisté výjimečnosti tohoto území, které bezpochyby zajišťuje větší konkurenceschopnost regionu, jenž sází na turismus.

Oba NP tak spolu velmi úzce spolupracují, avšak ne vždy je jejich postup shodný. To se projevuje např. v rozdílném přístupu managementu ve vztahu k zonaci bezzásahových zón a k politice asanací po kůrovcových gradacích, což je částečně zapříčiněno

poněkud

rozdílnými

ekologickými

podmínkami

a

rozdílným

socioekonomickým kontextem. V současnosti jedním z nejpalčivějších problémů obou NP, který oba NP v mnohém spojuje, ale také rozděluje, je právě boj 76

s kůrovcem a ochrana lesa na území národních parků v návaznosti na jedné straně na znepokojenou veřejnost obávající se zdevastování lesních porostů na území NP a vlastníky okolních lesů, kteří se obávají napadení vlastních lesů kůrovcem rozšiřujícím se z NP a na druhé straně na obavu, že pokud by byla povolena asanace napadeného dřeva a povolen aktivní boj s kůrovcem, vystavily by se NP nebezpečí, že jím bude odebrán statut národního parku, tedy II. kategorie managementu, dle klasifikace IUCN, který nyní oběma NP náleží a tyto budou zařazeny do kategorie IUCN IV nebo V a ztratí tak svou prestiž NP. Přičemž to, jaký způsob ochrany NP v zemi požívá, lze do značné míry považovat za vyjádření vztahu země k mezinárodně

uznávaným

normám

a

v jistém

smyslu

také

symbolizuje

důvěryhodnost země na mezinárodní scéně. NP pak v současnosti nepředstavuje jen objekt ochrany přírody a krajiny, ale má také významný ekonomický aspekt, neboť příliv turistů chtějících navštívit NP poskytuje mnoho pracovních příležitostí a zdroj kapitálu, díky kterému dochází k rozvoji celého regionu. Na jedné straně tak stojí ochránci přírody a část odborné veřejnosti, kteří zastávají názor ponechání lesa svému přirozenému vývoji, zahrnující nebezpečí vzniku suchého lesa s perspektivou budoucího pomalého zmlazování lesních porostů, avšak již svou přirozenou cestou, tedy bez zásahů člověka. Na druhé straně jsou to majitelé okolních lesů, některé obce a také místní obyvatelé, kteří se obávají zničení okolních lesů, devastace lesů v národních parcích a odlivu turistů, kteří chtějí navštívit „zelenou střechu Evropy“, která však toto přízvisko nejspíše ztratí a turisté tak již nebudou mít zájem tuto oblast navštívit. Tyto obavy se však nepotvrdily, neboť z průzkumů vyplývá, že turisté navštíví i suchý les, aby se podívali, jak se sám obnovuje, neboť vědí, že zajištění nerušeného průběhu přirozených přírodních procesů a jeho samořídících funkcí, je hlavním posláním NP. V NP BL jsou v tomto poznání již mnohem dále, neboť bezzásahovou zónou je zde již území o velikosti 51 % rozlohy parku, oproti tomu NP Šumava má v současné době rozlohu bezzásahového území asi 21 % rozlohy parku. Bezzásahový režim je v NP BL uplatňován s 20ti letým předstihem než v NP Šumava, i tak však na německé straně není veřejnost jednotná a obává se dalšího rozšiřování parku a bezzásadových zón a tím vzrůstajícího rizika napadení okolních hospodářských lesů. K této problematice letos Bavorský ústavní soud vydal zásadní rozhodnutí, které stanoví, že toto zvýšené riziko napadení sousedících lesů, které jsou ohroženy 77

napadením škůdci, je díky veřejnému zájmu pro majitele lesa únosné a tedy v souladu s Ústavou. Tímto se ukazuje, že ochrana přírody a krajiny je v současnosti veřejným zájmem, který převyšuje zájmy hospodářské.

Jedním z nejdůležitějších pilířů této ochrany je pak vyhlašování zvláště chráněných území, kde je příroda ponechána samovolnému vývoji, bez jakéhokoli zásahu člověka. Tento samovolný vývoj pak nemůže být vnímán jako nutné zlo, ale jako jedinečná příležitost k uchování přírodních hodnot pro budoucí generace. V případě NP Šumava a BL, pak jistě dojde k částečné devastaci krajiny, která ztratí svůj nynější charakter, ovšem pouze vystoupení z bludného kruhu opětovných zásahů člověka do této krajiny může vést k jejímu návratu do svého přirozeného stavu, který postupně povede k zmlazování mrtvého lesa, ovšem svou přirozenou cestou, a pouze díky níž může dosáhnout schopnosti přizpůsobit se zdejším podmínkám a stále častějším kalamitám. Oba národní parky by pak měly pokračovat v rozšiřování svých bezzásahových území, i když tato cesta nebude, díky hojnému zastoupení odpůrců, jistě snadná.

78

Seznam literatury Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 2 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007 Damohorský, M.: České právo životního prostředí. UK v Praze. Právnická fakulta, 2003 Hansmann, K. und Sellner D.: Grundzüge des Umweltrechts. Erich Schmidt Verlag, 2007 Hradec, V.: Lexikon práva životního prostředí. Eurolex. 1. vydání, 2005 Jeník, J.: Biosférické rezervace v ČR: příroda a lidé pod záštitou UNESCO. 1.vydání. Praha: Empora. 1996 Martanová, J.: Výstavba v NP Šumava, in: Časopis stavebnictví, č. 02/07 Mezřický, V.: Environmentální politika a udržitelný rozvoj, Portál s.r.o. Praha 2005 Miko, Borovičková a kol.: Zákon o ochraně přírody a krajiny, komentář. 2. vydání. C.H. Beck, 2007 Národní park Šumava a mezinárodní kontext – uznávání a certifikace národních parků – Workschop 30.10.2008 Kvilda Stejskal, V.: Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Linde Praha, a.s., 2006 Trittin, J.: Naturschutz und Nationalsozialismus. 4.7.2002 in www.bmu.de

časopis Ochrana přírody:

Damohorský, M.: 100 let od přijetí 1. českého zákona o ochraně přírody, in: Časopis Ochrana přírody, č. 6/2006 Franta, J.: Práce s lesem v národních parcích po orkánu Kyrill, in: Časopis Ochrana přírody, č. 1/2008 Härtel H, Křenová Z.: Dilema priorit: Chráníme biodiverzitu nebo procesy? in: Časopis Ochrana přírody, č. 5/2009 Křenová, Z.: Výzkum v NP Šumava, in: Časopis Ochrana přírody, č. 6/2008 Křenová, Z.: Valenta M., Kiener H.: Úspěšná spolupráce národních parků Šumava a Bavorský les, in: Časopis Ochrana přírody, č. 6/2008 Mlčoch, S.: Vztah práva ochrany přírody k lesnímu právu, in: Časopis Ochrana přírody, č. 1/2008

79

Moucha, P., Pelc F.: Současné lesnictví a ochrana přírody, in: Časopis Ochrana přírody, č. 1/2008 Stejskal, V.: Stodvacet let od narození Rudolfa Maximoviče, zakladatele moderní ochrany přírody v Československu, in: Časopis Ochrana přírody, č. 6/2006 Vavřínová, J.: Složité hledání evropské divočiny, in Časopis Ochrana přírody, č. 5/2009

časopis Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi:

Hošek, L. (Správa NP a CHKO Šumava): NP Šumava není jen kůrovec, in: Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi, č. 2/2007 Hynek, V., Juha M.: Národní park Šumava a kůrovci, in: Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi, č. 8/2004 Miko, L.: Jak nakládáme s kůrovcem v NP Šumava. In: Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi, 28.8.2009 Mrkva, R.: V NP Šumava nejde jen o kůrovce, in: Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi, č. 10/2009 Krejčí, F., Pelc F.,Novák J.,Vovesný J.,Turčáni M.,Michna M., Řežábek M.,: Šumava – kostky jsou vrženy, bohužel. Lesnická práce. Časopis pro lesnickou vědu a praxi, č. 10/2009

časopis České právo životního prostředí:

Ostrá, Z.: Historie a současnost právního vývoje národního parku Bavorský les, in: Časopis České právo životního prostředí č. 1/2008

časopis Zpravodaj ochrany přírody a krajiny Jihočeského kraje:

článek Správy NP a CHKO Šumava: Telemetrie pomáhá poznávat život jelenů i rysů na Šumavě, in: Zpravodaj ochrany přírody a krajiny Jihočeského kraje, podzim-zima 2008

Tiskové zprávy:

80

Bavorský nejvyšší soudní dvůr přijal pro budoucí vývoj NP BL významné rozhodnutí. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava 8.6.2009 Evropský význam NP Šumava pro volně žijící savce. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 28.11.2008 Kahuda, P.: Kam dolétne šumavský kůrovec. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 2.6.2009 Kahuda, P.: Odhad vývoje kůrovcové situace v roce 2009. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava 27.5.2009. Krejčí F.: Boj s kůrovci v lesích NPŠ je účinný. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 3.11.2008 Návštěvní řád schválen. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 9.4.2009 Pavlíčko, A.: Co je MaB a Biosférická rezervace? Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 15.10.2009 Přeshraniční setkání lesníků NP. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava 19.8.2009 Riziková analýza gradace kůrovce v NP Šumava. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 16.5.2007 Seznam Evropských geoparků k listopadu 2009 Společné prohlášení NPŠ a NPBL. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 14.3.2008 Valenta, M., Křenová Z.: Národní parky Šumava a Bavorský les získaly certifikát federace EUROPARC. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava.15.9.2009 Vývoj lesů v NP Bavorský les po gradaci kůrovce. Tisková zpráva MŽP. Německo 29.10.08 Zvettlerová, J.: Šumava v Bruselu. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 25.11.2009 24. květen – Evropský den parků. Tisková zpráva NP a CHKO Šumava. 18.5.2009

81

Internetové prameny www.npsumava.cz

www.rechtliches.de

www.nature.cz

www.by.juris.de

www.risi.cz

www.umweltrecht.de

www.europarc.cz

www.natur.bayern.de

www.natura2000.cz

www.bayern.landtag.de

www.mzp.cz

www.stmugov.bayern.de

www.ekolist.cz

www.europarc.deutschland.de

www.narodniparky.info.cz

www.europarc.org

www.eps.cz

www.iucn.org

www.cizp.cz

www.biodiv.org

www.ochranaprirody.cz

www.cbd.int

www.lesprace.silvarium.cz

www.narodniparky.eu

www.nationalpark-bayerischer-wald.de

www.unesco.org

www.regierung.unterfranken.bayern.de

www.bmu.de

82

Seznam právních předpisů ÚZ

1/1993 Sb., Ústava České republiky 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod

Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland vom 23. Mai 1949 (BGBl. S.)

Zákony: 81/1920 Sb.z.a.n., přídělový 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu 17/1992 Sb., o životním prostředí 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených zvláště chráněnými živočichy 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty Bayerisches Naturschutzgesetz in der Fassung vom 23.12.2005 (GVBl 2006) Bundes Naturschutzgesetz in der Fassung vom 25. März 2002, (BGBl. I S. 1193) Reichsnaturschutzgesetz vom 1935 Waldgesetz für Bayern, in der Fassung der Bekantmachung vom 22. Juli 2005 (GVBl 2005)

Nařízení vlády: 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany 164/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Podyjí a stanoví podmínky jeho ochrany 165/1991 Sb., kterým se zřizuje Krkonošský národní park a stanoví podmínky jeho ochrany 51/2005 Sb., kterým se stanoví druhy a počet ptáků, pro které se vymezují Ptačí oblasti 681/2004 Sb., kterým se vymezuje Ptačí oblast Šumava 132/2005 Sb., kterým se stanoví národní seznam evropsky významných lokalit Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 15. März 1973, GVBl. 9/1973) Verordnung

über

die

behördliche

und

gebietliche

Gliederung

der

Bayerischen

Staatsforstverwaltung vom 10. April 1973 (GVBl. 9/1973) Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 21. Juli 1992, GVBl. 14/1992 Erste Verordnung zur Äderung der Verordnung über den Nationalpark Bayerischer Wald vom 14. Januar 1977 (GVBl. 1982)

83

Verordnung zur Änderung der Verordnung über die Einschränkung des Betretungs im Nationalpark Bayerischer Wald, vom 2. Juli 2009 Verordnung über die Festlegung von Europäischen Vogelschutzgebieten sowiederen Gebietsbegrenzungen und Erhaltungszielen vom 12. Juli 2006 Verordnung über die Einschränkung des Betretungsrechts im Nationalpark Bayerischer Wald in der Fassung der Bekanntmachung vom 24. Juli 1997 (RABl. 11/1997)

Nařízení: nařízení č. 3/2009 Správy NP a CHKO Šumava o návštěvním řádu NP Šumava

Vyhlášky: Vyhláška MŽP č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Vyhláška MZe č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa

Sdělení: Sdělení FMZV č. 396/1990 Sb., o sjednání Úmluvy o mokřadech majících mezinárodní význam zvláště jako biotopy vodního ptactva Sdělení MZV č. 134/1999 Sb., o sjednání Úmluvy o biologické rozmanitosti Sdělení MŽP č. 81/2008 Sb., o EVL, které byly zařazeny do evropského seznamu Sdělení MŽP č. 82/2008 Sb., o EVL, které nebyly do evropského seznamu zařazeny Sdělení MŽP č. 66/2009 Sb., o EVL, které byly zařazeny do evropského seznamu

Úmluvy: Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD – Convention on the Biological Diversity),

Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam zvláště jako biotopy vodního ptactva (Convention on Wetlands of International Importance Especially as Waterfowl Habitats), Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Convention on the Conservation of Wuropean Wildlife and Natural Habitats)

84

Přílohy

Příloha č. 1 – Biosférická rezervace Šumava

85

Příloha č. 2 – Zonace NP Šumava s vyznačením ptačích oblastí 86

Příloha č. 3 – Evropsky významná lokalita Šumava 87

Příloha č. 4 – Zonace NP Bavorský les 88

Příloha č. 5 – Oblast se zvýšeným výskytem lýkožrouta smrkového v NP Šumava 89

Die rechtliche Regelung der Nationalparke (Nationalpark Böhmerwald und Nationalpark Bayerischer Wald)

Diese Diplomarbeit beschäftigt sich mit einem der gröβten bilateralen Nationalparke in Mitteleuropa, nämlich mit dem Nationalpark Böhmerwald, der sich an der tschechischen Seite der Grenze befindet, und dem Nationalpark Bayerischer Wald, der sich im deutschen Bundesland Bayern befindet. Beide Nationalparke repräsentieren eine Weise von Gebietsschutz der Natur und Landschaft, weil der Nationalpark ein von der speziell geschützten Gebiete ist, derer Gliederung vom Gesetz 114/1992 Sb., über Natur- und Landschaftsschutz durchgeführt wird (im Tschechischen ZOPŘK, auf der deutschen Seite ist es dann auf dem Bundesniveau Bundes Naturschutzgesetz (BNatSchG) und für das Land Bayern ist es Bayerisches Naturschutzgesetz (BayNatSchG). Unter dem Begriff Nationalpark verstehen wir ein ausgedehntes Gebiet, das aus nationaler oder internationaler Sicht einzigartig ist und dessen wesentlichen Teil natürliche und von der menschlichen Tätigkeit nur wenig beeinflusste Ökosysteme einnimmt, die eine außergewöhnliche wissenschaftliche und erzieherische Bedeutung haben. Der Nationalpark Bayerischer Wald wurde schon im Jahre 1970 gegründet, 20 Jahre früher als der Nationalpark auf der tschechischen Seite, aber lange 23 Jahre war seine Existenz in keiner rechtlichen Grundlage verankert. Auf der tschechischen Seite wurde der Nationalpark im Jahre 1991 gegründet, und in diesem Jahr wurde auch die Verordnung der Regierung Nr. 163/1991 Sb., über die Einrichtung von NP Böhmerwald, herausgegeben. Das rechtliche System des NPs Böhmerwald können wir dann vor allem in ZOPŘK und in dieser Verordnung finden. Der überwiegende Teil der rechtlichen Regelung der Nationalparke geht dabei aus diesem Gesetz auf, und dadurch wird auch bestimmt, dass

die Nationalparke auf Grund eines

Gesetzes

erklärt

werden. Die

Hauptschwerpunkte der rechtlichen Regelung des Nationalparks BW werden wir dagegen nicht in BNatSchG und BayNatSchG finden, sondern selbst in der Verordnung über die Einrichtung des NPs BW (Verordnung über Nationalpark Bayerischer Wald vom 21. Juli 1992). Die Nationalparke werden hier dann auf Grund einer Verordnung erklärt (u.a. wie es auch unter voriger rechtlicher Regelung bei uns war).

90

Die rechtlichen Regelungen, die die Nationalparke betreffen, sind dann sowohl auf dem tschechischen, als auch auf dem deutschen Gebiet sehr ähnlich, und unterscheiden sich nur in Teilbestimmungen, die aber für das Regime der Nationalparke nicht ganz grundsätzlich sind. Die deutsche rechtliche Regelung ist in dieser Richtung abstrakter als die tschechische, denn sie beinhaltet nur demonstrative Aufzählungen der Verbote und Bewilligungen, in der tschechischen finden wir dagegen vor allem taxative Aufzählungen, was zur begrenzten Flexibilität der gesetzlichen

Regelung

und

zur

Belassung

nur

kleines

Raums

für

Verwaltungsermessen aus der Seite der NP Verwaltung führt, im Unterschied zur deutschen rechtlichen Regelung, wo der Hauptschwerpunkt genau im richtigen Ermessen aus der Seite der NP Verwaltung liegt.

Beide NP arbeiten sehr eng zusammen, was auch der Preis aus September 2009 beweist - der NP Böhmerwald und NP BW haben nämlich den Zertifikat „Transboundary Parks – following nature’s design“ (grenzübergreifende Parke) von der europäischen Föderation EUROPARC gewonnen, und NP Böhmerwald wurde zum dritten NP in der Tschechischen Republik, der diesen Preis gewonnen hat. Die Zusammenarbeit ist von großer Bedeutung in vielen Projekten, die von den Nationalparken gebildet werden, es geht z.B. im Falle der Tierschutz um den Projekt der Reintroduktion des Luchses, im Falle der Waldschutz um beiderseitige Zusammenarbeit in Entfernung der Folgen den Orkanen und um Austausch der Ideen und Ansichten auf den Kampf mit dem Borkenkäfer und nachfolgende Richtung der Entwicklung der beiden Nationalparke, die sicher den Status eines Nationalparks nach der IUCN Klassifikation behalten wollen, und darum müssen sie die Vorgänge und errichtetes Management der Wälder verteidigen, mit denen sie die Eingliederung der ¾ der Nationalparkgebiete ins Management des eingriffsloses Gebiets erreichen wollen.

Die Nationalparke repräsentieren dann heute nicht nur die Natur- und Landschaftsschutz, sondern sind auch ein wichtiger ökonomischer Aspekt, weil der Touristenzufluss den Kapitaleingang in die Region mitbringt. Es soll aber abwogen werden, ob die ökonomischen und wirtschaftlichen Interessen über die Interessen der Naturschutz und Erhaltung der Natur auch für zukünftige Generationen gestellt werden sollen. Beide Nationalparke sollen dann in Erweiterung ihrer eingriffslosen 91

Gebiete fortsetzen, auch wenn dieser Weg dank der zahlreicher Vertretung seiner Gegner sicher nicht leicht sein wird.

92

Anglický název a seznam klíčových slov The legal regime of national parks (Šumava National park and Bavarian Forest National park)

Český jazyk

Anglický jazyk

národní park

national park

ochrana přírody a krajiny

nature and landscape protection

soustava Natura 2000

system Natura 2000

93