Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra Občanského práva
Diplomová práce
Právní následky bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku Vladimír Matys 2008/2009
“Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: „Právní následky bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku,“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.”
V Hradci Králové dne 20. 6. 2009
Vladimír Matys
Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc. za cenné rady, náměty a připomínky, dále pak za jeho shovívavost a trpělivost při tvorbě této práce. Samozřejmě nesmím také opomenout všechny mé blízké, kteří mi byli vždy velkou oporou.
Vladimír Matys 2
Obsah I. Úvod .................................................................................................................................4 II. Pojem bezdůvodné obohacení ......................................................................................6 1. Bezdůvodné obohacení v minulosti. ............................................................................6 2. Bezdůvodné obohacení dle OZ de lege lata .................................................................9 III. Předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení.......................................................11 1. Získání určitého majetkového prospěchu (obohacení se)...........................................11 2. Majetkový prospěch je získán na úkor druhého.........................................................13 3. Obohacení je možno považovat za bezdůvodné ........................................................15 IV. Právní následky bezdůvodného obohacení..............................................................19 1. Obecná ediční povinnost vydat bezdůvodné obohacení dle § 451 OZ.......................19 1.1. Adresáti ediční povinnosti dle § 456 OZ .............................................................20 1.1.1. Specifické postavení státu..........................................................................25 1.2. Adresáti ediční povinnosti dle § 457 OZ .............................................................29 2. Formy realizace ediční povinnosti..............................................................................31 2.1. Vydání bezdůvodného obohacení v podobě naturální restituce ..........................32 2.2. Vydání bezdůvodného obohacení v podobě relutární náhrady............................34 2.3. Uspokojení práva na vydání bezdůvodného obohacení z nabytých věcí.............36 2.4. Zvláštní vymezení ediční povinnosti dle § 457 OZ .............................................37 3. Rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení .......................................................41 4. Povinnost vydat užitky a právo na náhradu nutných nákladů ....................................46 5. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení................................................48 6. Právní následky bezdůvodného obohacení v návrhu nového OZ...............................50 7. Právní následky bezdůvodného obohacení de lege ferenda .......................................51 V. Závěr .........................................................................................................................54 VI. Resumé ....................................................................................................................56 VII. Seznam použitých pramenů.................................................................................58 1. Tištěné zdroje - monografie ....................................................................................58 2. Tištěné zdroje – periodika.......................................................................................59 3. Internetové zdroje ...................................................................................................60 4. Judikatura................................................................................................................61
3
I. Úvod Za téma své práce jsem zvolil problematiku právních následků institutu bezdůvodného obohacení vzhledem k jeho aktuálnosti a s ohledem na připravované změny českého právního řádu, konkrétně rekodifikační práce na OZ i potenciální budoucí úpravě celoepropské1. Mým cílem není podat vyčerpávající, komplexní a ucelený výklad daného tématu, ale snahou bude nejprve podat celkový vstupní výklad, jak historického vývoje tohoto institutu, tak jeho současnou právní úpravu de lege lata včetně kritické analýzy a zhodnocení nedostatků současné úpravy v teorii i v praxi. Základem práce pak bude podrobnější analýza právních následků bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku de lege lata. Zaměřím se přitom na jednotlivé prvky právního vztahu, tj. subjekty, předmět a obsah se specifikací v jednotlivých ustanoveních OZ. Nebude chybět ani zamyšlení nad návrhem nového OZ, jeho efektivností do budoucna a ve formulaci případných námětů de lege ferenda. Vstupní kapitola bude sloužit k úvodnímu rámcovému vymezení právního institutu bezdůvodného obohacení a ke stručnému náhledu na jeho historický vývoj v našem právním řádu. Nezbytnou součástí bude i vymezení předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení pro lepší vstup do problematiky a taktéž pro vymezení některých pojmů. Hlavní nosnou částí práce bude následující kapitola, která se bude plně věnovat právním následkům bezdůvodného obohacení s obecným vymezením základní ediční povinnosti, subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení, včetně specifického postavení státu. Dále budou zevrubně analyzovány formy realizace ediční povinnosti a jejich rozsah. V závěrečných kapitolách bude provedeno stručné představení návrhu nového občanského zákoníku s vymezením inovací oproti stávající úpravě a jejich stručné posouzení. Rovněž bude připojeno krátké pojednání o možných úpravách de lege 1
Institut bezdůvodného obohacení upoutal rovněž pozornost Studijní skupiny pro Evropský občanský zákoník, která na tomto tématu pracuje pod vedením Christiana von Bara. Již existují návrhy textů, jde však stále o pracovní verze, které se budou aktualizovat, nicméně toto úsilí značí aktuálnost směrem k celoevropským souvislostem, podrobně viz. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1050.
4
ferenda, jejichž základ bude dovozován z autorovy průběžné kritiky soudobého stavu a její potenciální odraz v návrhu nové rekodifikace. Metodika zpracování předkládané práce nebude nijak vybočovat a klást si za cíl přinést nezbytně něco nového na poli bezdůvodného obohacení. Těžištěm bude užití deskriptivní metody, mající za cíl sumarizovat stávající zákonnou úpravu daného institutu s občasnými přesahy, jak do minulosti, tak do úvah de lege ferenda. Přestože práce bude mít spíše kompilační charakter, nebude se vyhýbat ani polemickým aspektům a částem s užitím kriticko-analytické metody. Při volbě zaměření práce byla akcentována vedle jeho aktuálnosti i jistá „chudost“ na poli právnické literatury, která není, dle mého, dostačující a aktuální.2 Základ pramenů a podkladů, z něhož se bude vycházet, bude tvořen primárně právními předpisy historickými i v aktuálním znění, dále dostupnou právnickou literaturou a rozhodovací činností soudů3. Vzhledem k výše nastíněnému problému s jistou „mezerovitostí“ tématu na trhu odborné právnické literatury, bude k osvětlení problematiky sloužit v bohaté míře rozhodovací činnost soudů, což bude vycházet i z nutnosti právní praxe obecně vyplňovat místa v právních předpisech a vykládat jejich neurčité pasáže. Nebude-li stanoveno v textu práce jinak, všechny judikáty budou čerpány z elektronických a tištěných zdrojů, publikovaných příslušnými soudními institucemi, dále pak především z tematické a aktuální kompilační publikace Petra Lavického.4
2
Poslední ucelené pojednání o institutu bezdůvodného obohacení viz. Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Praha: Panorama, 1987, nejnovější pak rigorózní práce Štursová, M.: Institut bezdůvodného obohacení v občanskoprávních vztazích, 2007. 3 V textu budu analyzovaný právní institut nazývat zásadně nynějším pojmoslovím, tj. „bezdůvodným obohacením“, nebude tedy reflektována starší terminologie „neoprávněný majetkový prospěch“, a to ani, pokud se bude v původních textech vyskytovat. Výjimku bude tvořit kapitola zaměřená na historický vývoj. 4 Lavický, P.: Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení, Praha: Nakladatelství ASPI, 2006.
5
II. Pojem a předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení Na tomto místě je třeba v prvé řadě vůbec vymezit základní pojem institutu bezdůvodného obohacení a jeho zakotvení v minulosti. Bezdůvodné obohacení je součástí našeho právního řádu od vzniku ČSR5 a lze předpokládat, že jím bude i do budoucna už z důvodu, že na všech úrovních lidské společnosti vždy docházelo a bude docházet
k neoprávněným
majetkovým
přesunům.
Pro
vstupní
představení
problematiky, historických souvislostí a vzájemného provázání jednotlivých aspektů slouží následující úvodní kapitola.
II. 1. Bezdůvodné obohacení v minulosti Zákaz obohacovat se bezdůvodně na úkor jiného se do římského práva prosadil pozvolna v souvislosti s potlačováním formální stránky právního jednání a vyzdvihováním obsahového hlediska. Vrcholem pak v tomto směru bylo období justiniánské, kdy se rozlišovalo šest případů bezdůvodného obohacení.6 Myšlenka, obohacovat se v určitých případech bezdůvodně k újmě jiného, se prosadila i v dalším právním vývoji, jak v rámci anglosaského systému práva, tak v kontinentálním.7 V rakouském Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 (Allgemeines buergerliches Gesetzbuch dále „ABGB“) se výslovně o bezdůvodném obohacení nic nestanoví a podle všeho, ani nezná všeobecnou žalobu bezdůvodného obohacení, pouze toliko úpravu kondikcí na několika místech. Přesto nelze konstatovat, že ABGB bezdůvodné obohacení nijak neupravuje. Stěžejní část lze nalézt v ustanovení § 1431 a násl.; k tomu dále přistoupily především § 1041 až § 1044 a § 1174. 5
„Našeho“ ve smyslu vzniku samostatného státu po 1. světové válce, není tím popírána existence daného institutu v dřívější době. 6 V podrobnostech viz. Korecká, V.: Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu, Brno: UJEP, 1981, s. 11 – 15. 7 Viz. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1047 an.
6
Co se týče podrobnější systematiky daných ustanovení, placení nedluhu jsou věnovány ust. § 1431 až § 1437, zařazené do partie vztahující se ke zrušení práv a závazků, tj. zániku závazkových právních vztahů. Postiženému dávalo ust. § 1431 možnost žádat zpět věc nebo mzdu přiměřenou sjednanému užitku pro případy, kdy byla někomu omylem – byť by to byl omyl právní – plněna věc, nebo vykonáno jednání, na které neměl vůči plnícímu žádné právo. Požadavek, aby se postižený mýlil, důsledně uvádělo ust. § 1432 tak, že výslovně vylučovalo kondikci pro případ, kdy „někdo platí, věda, že není dlužen“ (neboť pak se věc posuzovala jako dar); citované ustanovení vylučovalo žalobu z bezdůvodného obohacení též pro případy, kdy byl zaplacen dluh promlčený, neplatný pouze pro nedostatek formy nebo dluh naturální. Příjemce zaplaceného nedluhu se pokládal za poctivého nebo nepoctivého držitele podle toho, zda věděl o plátcově omylu (nebo jej z okolností musel vědět), či nikoliv. Ustanovení § 1435 dále pamatovalo na dodatečný zánik právního důvodu a ust. § 1436 na mylné splnění obou předmětů plnění u alternativního závazku. V hlavě dvacáté druhé, týkající se zmocnění a jiných druhů jednatelství, ABGB dále reguloval v ust. § 1041 až § 1044 případy užití věci ku prospěchu jiného. Ustanovení § 1041 pamatovalo na případy, kdy bylo bez jednatelství užito věci k prospěchu jiného; ust. § 1042 na učinění nákladu za jiného, který by tato osoba podle zákona musela učinit sama; ust. § 1043 na obětování věci k odvrácení větší škody, jež hrozila jemu nebo jiným. Ustanovení § 1174 vylučovalo žádat zpět to, co někdo dal vědomě za účelem nemožným nebo nedovoleným. Pokud, však někdo takto plnil tomu, kdo se chtěl dopustit nedovoleného činu za tím účelem, aby nedovolenému činu zabránil, náležela pro tyto případy možnost domáhat se vrácení. Občanský zákoník z roku 1950 (č. 141/1950 Sb.) reguloval závazky z bezdůvodného obohacení v hlavě sedmnácté, in concreto v ust. § 360 až § 365. Pod rubrikou plnění bez právního důvodu zahrnovalo ust. § 360 případy plnění bez právního důvodu, jakož i plnění, jehož právní důvod se neuskutečnil nebo odpadl. V ust. § 363 a § 364 bylo upraveno upotřebení věci pro jiného, a to jednak upotřebení věci pro jiného mimo případ jednatelství bez příkazu a jednak obětování věci ve společné nouzi za účelem odvrácení těžší škody. Náklad učiněný za jiného upravovalo 7
ust. § 365 tak, že ten, kdo učinil náklad za někoho, kdo jej měl po právu učinit sám, byl oprávněn domáhat se náhrady. Tato náhrada však nenáležela tomu, kdo učinil náklad proti vůli povinného, který by jej byl sám řádně vynaložil. Zvláštní promlčecí doba nebyla stanovena, platila tedy obecná promlčecí doba tříletá dle ust. § 99. Novátorské řešení přinesla následující kodifikace občanského práva zákonem č. 40/1964 Sb. v původním znění. Bezdůvodné obohacení bylo upraveno spolu s odpovědností za škodu v části šesté jako odpovědnost za neoprávněný majetkový prospěch.8 Ustanovení § 415, nadepsané „předcházení škodám a neoprávněnému majetkovému prospěchu“, ukládalo každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce. Speciální prevenční povinnosti upozorňovací a zakročovací pro případ hrozícího neoprávněného majetkového prospěchu pak vyplývaly z ust. § 416. Tato systematika a úprava vycházela z koncepce přiznávající závazkům z bezdůvodného obohacení (resp. terminologicky přesněji z neoprávněného majetkového prospěchu), charakter závazků odpovědnostních. Právě z ust. § 415 bylo vyvozováno, že nepočíná-li si někdo tak, aby nedošlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu, porušuje svou povinnost a za její porušení také odpovídá. V souladu s tím se obecné předpoklady odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch vytyčovaly jako: 1. protiprávní úkon 2. neoprávněný majetkový prospěch na úkor druhého 3. příčinná souvislost mezi nimi9 Nová úprava k odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch rovněž přiřadila v ust. § 453 případy ponechání si nálezu a přisvojení si nebo užívání věcí opuštěných a věcí skrytých, jejichž vlastník není znám. Občanský zákoník též zřetelně posílil úlohu státu. V ust. § 456 se nově objevilo do dnešních dob platné pravidlo, podle něhož v případech, kdy nebylo možné zjistit postiženého, připadl neoprávněný majetkový prospěch státu. Především, ale v ust. § 8
Zásada zakazující obohacovat se na úkor společnosti nebo spoluobčanů byla stanovena již v čl. VII., viz. Schelleová, I. – Schelle, K. Civilní kodexy. 1811-1950-1964. Brno: Doplněk, 1993, s. 388. 9 Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. Brno: UJEP, 1981, s. 65.
8
457, odst. 2 a 3 umožňoval soudu na návrh prokurátora vyslovit, že státu připadá plnění přijaté na základě neplatné smlouvy s úmyslem porušit zákon.10 Konečně v ust. § 107 zakotvil speciální úpravu promlčecí doby, pomocí kombinace dob s objektivně a se subjektivně určeným počátkem, kdy oproti dnešku platilo, že až do účinnosti novely zákonem č. 131/1982 Sb. byla subjektivní doba pouze jednoroční. Novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. doznala právní úprava výraznějších změn. Především terminologicky se od této doby zákon již nezmiňuje o neoprávněném majetkovém prospěchu, nýbrž o bezdůvodném obohacení. Ustanovení o věcech nalezených, opuštěných a skrytých byla přesunuta do ust. § 135. Zrušena byla též ust. § 453a a § 457 odst. 2 a 3, jež svým represivním pojetím vybočovala z restitučních či reparačních cílů bezdůvodného obohacení. 11
II. 2. Bezdůvodné obohacení dle OZ de lege lata Základní úprava institutu bezdůvodného obohacení je vymezena v ustanoveních § 451 až § 459 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). V těchto „základních“ ustanoveních se promítá snaha zákonodárce postihnout celý pojem tohoto institutu a zabránit jeho pomocí, aby se kdokoliv obohatil na úkor druhého bez právem uznaného důvodu a aby, dojde-li k tomu, bylo vráceno to, co kdo bez právem uznaného důvodu získal. O bezdůvodném obohacení se OZ zmiňuje i na dalších místech. Zejména je nutno poukázat na speciální regulaci promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v § 107.12 Z dalších ustanovení OZ je možné zmínit § 485 a § 487, věnovaný ochraně oprávněného dědice, § 577 odst. 2 týkající se nemožnosti plnění a v rámci přechodných ustanovení § 872 odst. 5.13
10
Posléze bylo toto ustanovení novelizováno zákonem č. 131/1982 Sb. Viz. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1047 an. 12 Více viz. příslušná kapitola této práce. 13 Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1044. 11
9
Tato diplomová práce je zaměřena na problematiku právních následků bezdůvodného obohacení výhradně na poli občanského zákoníku. Přestože s ohledem na skutečnost, že úprava tohoto institutu v OZ je klíčová pro celou oblast soukromého práva, pro naše potřeby bude určující a dostačující „základní“ vymezení a úprava v části šesté, hlavě třetí OZ. Ze stejného důvodu budou ponechány stranou i její dopady do některých soukromoprávních odvětví.14
14
Např. závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení pro celou oblast pracovního práva jsou dle ust. § 324 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce podřízeny dikci ust. § 451, § 454, § 455 odst. 1, § 456 až 459 OZ. Lehký přesah bude potenciálně zahrnut do otázek promlčení v souvislosti se sporným výkladem promlčecí lhůty v obchodněprávních vztazích, viz. příslušná kapitola.
10
III. Předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení
Z takto pojaté problematiky bezdůvodného obohacení můžeme vymezit jeho základní předpoklady15, které si v následujících subkapitolách podrobněji analyzujeme . 1. vznik obohacení (majetkového prospěchu) vyjádřitelného v penězích na straně obohaceného, obohacení sub. 1. má povahu obohacení bezdůvodného 2. obohacený získal majetkový prospěch na úkor poškozeného 3. neexistence zvláštní úpravy, která má aplikační přednost
III. 1. Získání určitého majetkového prospěchu (obohacení se) Prvotním znakem, abychom mohli vůbec hovořit o bezdůvodném obohacení je, aby k obohacení vůbec došlo. Občanský zákoník sám o sobě legální definici nenabízí, občanskoprávní nauka považuje za obohacení se majetkový přesun na straně neoprávněného nabyvatele, které může spočívat v podobě např. věcného nebo peněžitého plnění, ale i prospěch z užívání cizí věci, či z výkonů, které byly pro obohaceného provedeny. Vždy je nezbytné, aby mělo majetkovou hodnotu a bylo objektivně vyjádřitelné v penězích. V majetkové sféře obohaceného se pak projeví v aktivní podobě ve zvětšení jeho majetku, nebo pasivně v tom, že nedojde ke zmenšení majetku obohaceného, ač se tak po právu mělo stát.16 Rovněž starší literatura klade důraz na majetkový aspekt obohacení, když má za to, že „nedostačí, že hodnota přešla ze jmění žalobcova do jmění žalovaného, nýbrž vyžaduje se, aby žalovaný měl z toho užitek, to znamená, že to, co přešlo, mělo nejen hodnotu pro žalobce, nýbrž, že
15
Viz. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1054 an., srov. Knapová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. Díl třetí: závazkové právo. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 570, Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: MU a Doplněk, 2002, s. 382. 16 Tzv. obohacení nepřímé, viz. Plecitý, V. – Vrabec, J. - Salač, J. Základy občanského práva. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 259-260.
11
mělo hodnotu i pro žalovaného.“17 Užitek obohaceného může být trvalý (např. užitím cizích cihel k vlastní stavbě), ale i přechodný. Stejně tak judikatura formuluje, že neoprávněný majetkový prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty, ale může spočívat i v tom, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, i když by k tomu jinak došlo, kdyby obohacený plnil svoje povinnosti.18 Ústavní vymezení a předpoklad institutu bezdůvodného obohacení spočívající v nabytí majetku lze hledat v právu vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. v právu na pokojné užívání majetku, jež garantuje čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.19 Pojem majetkového prospěchu, či majetku obecně, nespočívá pouze v tom, že obohacený má u sebe peníze, či jiné věci. Bezdůvodně se lze obohatit i o cizí pohledávku, či jiné majetkové právo, užíváním cizí věci, ochranné známky, či řešení chráněného patentem, nebo tím, že někdo poskytuje obohacenému bez právního důvodu určité výkony. K demonstraci výše uvedeného lze uvést jednak samotný zákonný text OZ, který v ust. § 458 odst. 1 in fine sám předvídá plnění, spočívající ve výkonech a (vzhledem k často nemožnosti, přesně definovat rozsah restituční povinnosti) pro tento případ stanovuje povinnou relutární náhradu a dále příklad řešený judikaturou, kdy někdo na základě plnění bez právního důvodu získá projektovou dokumentaci, obsahující určité technické řešení, pak může být vedle vlastní hodnoty takto získaného projektu bezdůvodným obohacením také hodnota získaná využitím projektu.20 Majetkový prospěch musí mít svůj základ v občanskoprávních vztazích; proto ust. § 451 an. nedopadají na právní vztahy vznikající v oblasti veřejného práva např.
17
Sedláček, J. Obligační právo III. 1. vydání. Brno: Právník, 1926, s. 16 an, citováno dle Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1054. 18 Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21.12.1978, sp. zn. Cpj 37/78, viz. též Lavický, P.: Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení, Praha:Nakladatelství ASPI, 2006, s. 16 19 „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.“, dostupné např z http://www.novatrixprint.cz/umluva-o-ochrane-lidskych-prav-a-svobod.html 20 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004. sp. zn. 29 Odo 487/2001, též. viz. Lavický, P.: Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení, Praha:Nakladatelství ASPI, 2006, s. 157.
12
podle právní úpravy nemocenského pojištění.21
III. 2. Majetkový prospěch je získán na úkor druhého Tento předpoklad je vice versa předešlého. Obohacení jednoho účastníka zákonitě odpovídá újmě druhého, kterou tento utrpěl na svých majetkových poměrech. Majetkový prospěch obohaceného musí být zároveň na úkor poškozeného. Tímto kritériem se vyjadřuje souvislost mezi obohacením na straně jedné a majetkovou újmou poškozeného na straně druhé. Nestačí, že se jedna strana obohatila, nýbrž k tomu, aby vznikl závazek z bezdůvodného obohacení, musí toto obohacení zároveň znamenat újmu v majetkové sféře postiženého. O újmě lze říct v podstatě totéž, co o obohacení druhého subjektu. Musí tedy mít majetkovou hodnotu a může spočívat ve zmenšení majetku postiženého, buď aktivní formou, snížením aktiv nebo zvětšením jeho pasiv, či v tom, že se jeho majetek nezvětšil, ač by se za normálního běhu událostí zvětšit měl. Újmu
postiženého
však
nelze považovat za zrcadlový obraz obohacení druhé osoby, resp. nikoliv vždy. Tam, kde někdo zaplatí jinému peněžní částku v mylném přesvědčení, že ji dluží, si budou obohacení i újma navzájem odpovídat, a to jak do výše, tak i co do své povahy. Pokud, však obohacení spočívá např. v tom, že někdo užíval bezesmluvně zdarma cizí věc, pak obohacení a újma nejsou zjevně stejného druhu a nastupuje povinnost relutární náhrady dle ust. § 485 ost. 1 věty druhé. Rozdílná může být i výše újmy a obohacení. Např. investuje-li někdo do cizí nemovitosti, zastává soudní praxe názor, že výše obohacení, je dána nikoliv tím, co postižený vynaložil, ale tím, o co se zvětšila hodnota nemovitosti, do níž byly investice vynaloženy. Od tohoto příkladu je však třeba také odlišovat situace, kdyby nešlo o investice vynaložené na nemovitost jako takovou, ale o plnění vykonané pro obohaceného např. plnění, které si obohacený objednal, ale zaplatil ho postižený. V takovém případě by totiž šlo o bezdůvodné obohacení podle ust. § 454 OZ a jeho 21
Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Praha: C.H.Beck, 2008
13
rozsah by představovala suma, kterou postižený zaplatil. O tuto sumu by se obohacený obohatil, protože ji měl platit sám. V takovém případě by bylo třeba uhradit to, co bylo za postiženého zaplacené22. Tento právní názor předpokládá, že vynaložené investice jsou vyšší než částka, o kterou se zvýšila hodnota nemovitosti. Je však představitelná i opačná situace, kdy vzrůst hodnoty nemovitosti bude výrazně přesahovat výši investic, které postižený vynaložil; obohacení tak bude vyšší, než újma postiženého. Dle právní literatury bude v takovém případě nutno trvat na stanovisku, že postižený se bude moci domáhat vydání bezdůvodného obohacení pouze do výše újmy, kterou utrpěl; pokud by mu připadlo více, než oč se zmenšil jeho majetek v důsledku vynaložených investic, vzniklo by tím zase obohacení jemu. Obohacení musí být „na úkor“, tj k újmě postiženého; je-li obohacení vyšší, než újma postiženého, nemůže část obohacení přesahující
výši
újmy
postižený
odčerpat
obohacenému
pomocí
institutu
bezdůvodného obohacení.23 Tento závěr pro mě vyznívá ne úplně přesvědčivě a pokládám jej za sporný, neboť zákonná dikce ust. § 458 hovoří z gramatického hlediska jasně, že: „Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.“ Nabytou hodnotou pak judikatura určila, že existují i případy, kdy hodnota bezdůvodného obohacení získaného např. převzetím projektové dokumentace bez právního důvodu, není dána hodnotou prostředků vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou takto vytvořeného projektu (hodnotou díla). Bezdůvodným obohacením v případech, kdy někdo na základě plnění bez právního důvodu získá projektovou dokumentaci, obsahující určité technické řešení, může být vedle vlastní hodnoty takto získaného projektu také hodnota získaná využitím myšlenek v něm obsažených.24 V návaznosti na dikci ust. § 458 pak je, dle mého, formálně správnější trvat na uhrazení veškeré hodnoty (včetně hodnoty získané využitím myšlenek v projektu obsažených), kterou mělo bezdůvodné obohacení. Případné „otočení“ postavení stran obohacený – poškozený, pak nenastane s poukazem na absenci bezdůvodnosti daného plnění, neboť zákon sám ukládá povinnost uhradit celou hodnotu obohacení zpět poškozenému, tedy 22
Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, čj. Cpj 34/74 a zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78 23 dle Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1056. 24 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004. sp. zn. 29 Odo 487/2001
14
plně v souladu s právem.
III. 3. Obohacení je možno považovat za bezdůvodné Konečně, musí se jednat o obohacení bezdůvodné. Právo subjektům právních vztahů dovoluje obohatit se na úkor druhého, bez toho by nebyl myslitelný obecný hospodářský život, pro naše potřeby lze konstatovat, že obohacení bude bezdůvodným, pokud právo nebude jeho nabytí dovolovat, či v obecné rovině uznávat (aprobovat). Jednotlivé případy, kdy lze obohacení považovat za bezdůvodné, stanoví výslovně ust. § 451 odst. 2 a § 454 OZ. Na první pohled se jeví ust. § 451 odst. 2 jakožto taxativní výčet zvláštních skutkových podstat bezdůvodného obohacení, čemuž odpovídá i absence obvyklých poznávacích výrazů signalizujících demonstrativní ustanovení (zejména, mimo jiné). Osobně nepovažuji dané schéma za optimální. Přestože, je nevysoká pravděpodobnost, že by nastal případ, který by nebyl možno podřadit pod některou ze skutkových podstat dle ust. § 451 odst. 2, lze si představit, např. možnost, že by bylo nabyto plnění sice z poctivých zdrojů, ale způsobem nepoctivým, či jinak obecně nespravedlivým, jenž by se ovšem nedal podřadit pod ust. § 451 odst. 2 OZ. Krásným příkladem nedokonalosti předpokladů bezdůvodného obohacení dle stávající právní úpravy, kdy není (oproti např. ABGB) brána v potaz vůle druhé strany, resp. (ne)vědomost o absenci povinnosti plnit, může být případ, který popisuje ve svých úvahách Lucie Štursová: „Pan Bohatý a pan Chudý bydlí ve spojených domcích stejného tvaru. Pan Bohatý se rozhodne na svůj domek dát novou omítku. Vzhledem k tomu, že domky jsou stejné a působí jako jeden, je pro pana Bohatého esteticky důležité, aby si stejnou omítku nechal na svém domku udělat také pan Chudý. Ten ovšem odmítá, neboť nemá dostatek finančních prostředků. Pan Bohatý se tedy rozhodne udělat za svoje peníze omítku na obou domech. Učiní tak v době, kdy pan Chudý na delší čas odcestuje, a proto se nemůže k omítnutí svého domu vyjádřit. Nejde tedy o dvoustranný právní úkon darování dle § 628 a násl. OZ. Popsaná situace 15
představovala pro pana Bohatého majetkovou ztrátu, pro pana Chudého naopak zisk. Pan Bohatý neměl žádný právní důvod k plnění ve prospěch pana Chudého, jednalo se jen o jeho dobré gesto. Jde tedy o bezdůvodné obohacení, vzniklé plněním bez právního důvodu na straně pana Chudého, které je tento dle § 451 odst. 1 OZ povinen vydat.“ S ohledem na absurditu dané situace je vhodné zakotvit předpoklad nevědomosti o neexistenci povinnosti plnit na straně toho, kdo plnil, jakožto obecného předpokladu úspěšného uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení s odkazem na skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.25 Předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení zásadně není protiprávní čin obohaceného. To ovšem neznamená, že by toto nebylo možné (např. typicky majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů). Stejně tak skutečnost, že byl překročen, či nepřekročen rozsah podnikatelského (či jiného) oprávnění, je pro posouzení nároku z bezdůvodného obohacení nerozhodný.26 Mnohdy bezdůvodné obohacení nastane bez přičinění obohaceného. Např. postižený svůj dluh omylem splní někomu jinému než věřitel, nebo plní v domnění, že je tu právní důvod, ačkoliv žádný není apod. Obohacení se může stát bezdůvodným rovněž teprve po uplynutí určité doby od okamžiku, kdy se plnilo; tak tomu bude, odpadne-li dodatečně právní důvod např. pro odstoupení od smlouvy.27 Bezdůvodnost obohacení nemusí rovněž pramenit pouze z lidského chování. Může k němu dojít i v důsledku právní události. V neposlední řadě je vhodné se s ohledem na definování předpokladů zmínit i o povaze právního vztahu z bezdůvodného obohacení obecně a vymezit jej oproti právnímu institutu právní odpovědnosti, s nímž „sdílí“ část šestou OZ i její název Odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení. Daná systematika OZ vychází z minulosti, kdy byla ust. o bezdůvodném obohacení determinována zásadou občanskoprávních vztahů, zakotvenou v článku VII. OZ, stanovící zákaz obohacovat se na úkor společnosti nebo spoluobčanů. Konkrétně byl potom tento právní princip obsažen v § 415 OZ, který ukládal každému
25
Štursová, L: Institut bezdůvodného obohacení de lege ferenda. Právník, 2008, č. 3, s. 297-298. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001 27 Tato možnost je přímo uvedena v ust. § 451 odst. 2 OZ, srov. Fiala, J. a kol.: Lexikon občanského práva, Ostrava: Sagit, 1997, s. 17 26
16
povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku, ani k bezdůvodnému obohacení (neoprávněnému majetkovému prospěchu) na úkor společnosti nebo jednotlivce. Za současného právního stavu, kdy z OZ byla obě shora uvedená ustanovení vypuštěna28, je situace odlišná. Absence obecných pravidel dle článku VII. OZ a § 415 OZ vlastně znamená absenci primární právní povinnosti, jejíž porušení by mělo za následek vznik sekundární povinnosti. Nelze tedy již souhlasit s dřívějším pojetím29 odpovědnostního závazku bezdůvodného obohacení, neboť chybí znak odpovědnosti – protiprávní úkon, ten může, ale často nemusí být předpokladem bezdůvodného obohacení, neboť často dochází k bezdůvodnému obohacení právní událostí, tj. nezávisle na vůli jednající osoby, kdežto u odpovědnosti je volní protiprávní jednání nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu. Lze souhlasit s názory v odborné literatuře, které chápou bezdůvodné obohacení jako poněkud užší institut než ostatní odpovědnostní vztahy, a sice tak, že může fakticky vzniknout i bez porušení právní povinnosti30 a jeho právní úprava nemá sankční, resp. preventivní funkci. Z toho se pak přímo dovozuje, že právní závazek k vydání bezdůvodného obohacení nevzniká v důsledku protiprávnosti, ale vzniká mimosmluvně při splnění určitých podmínek stanovených v zákoně.31 Takto vymezený institut můžeme definovat jako tzv. kvazidelikt, neboť tím, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění, ani na protiprávní jednání obohaceného (ani na porušení právní povinnosti obecně), nýbrž je zákonem definována povinnost při vzniku určitého reprobovaného stavu.32 Uvedenou tezi lze opřít i o rozhodovací praxi soudů, v níž bylo konstatováno, že: „Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho
28
Novelizováno zákonem. č. 509/1991 Sb. Srov. Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Praha: Panorama, 1987, s. 13 an., Korecká, V: Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu, Brno: UJEP, 1981, s. 41 an. 30 Např. v důsledku právní události, např. naplavením dřeva na cizí pozemek v důsledku povodně, viz. Fiala, J. a kol.: Lexikon občanského práva, Ostrava: Sagit, 1997, s. 17, srov. Bejček, J., Bezdůvodné obohacení, Právní rádce, 1994, č. 11, s. 9. 31 Bejček, J., Bezdůvodné obohacení. Právní rádce, 1994, č. 11 32 Srov. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1179. 29
17
zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.“33 Lze tedy s ohledem na výše zmíněné vyvodit, že základním hlediskem pro posouzení bezdůvodnosti obohacení by mělo být hledisko souladu nabytí určitého majetkového prospěchu s právem, resp. na základě právem uznaného podkladu pro jeho získání s tím, že rozhodné je tedy pouze to, zda objektivně nastal stav bezdůvodného obohacení.34
33 34
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1055.
18
IV. Právní následky bezdůvodného obohacení Uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení sleduje především cíle reparační a obnovení narušeného principu ekvivalence plnění. Tomu musí odpovídat i interpretace výše zmíněných ust. OZ, která musí zajistit opětovné nastolení majetkové rovnováhy, byla-li bezdůvodným obohacením jednoho na úkor druhého narušena.
IV. 1. Obecná ediční povinnost vydat bezdůvodné obohacení dle § 451 OZ § 451, odst. 1 OZ „Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Základním právním následkem získání bezdůvodného obohacení je vznik povinnosti toto obohacení vydat dle ust. § 451 odst. 1. Zároveň je zde vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva – zákaz obohacovat se na úkor jiného. Došlo-li na úkor jednoho subjektu k obohacení druhého bez právem uznaného důvodu, vzniká mezi nimi závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení je v OZ chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se obohacený obohatil. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení (tzv. ediční povinnost) není vázána na zavinění na straně obohaceného ani na jeho protiprávním jednání. Hovoříme tak o koncepci kvazideliktu, kdy zákon stanoví povinnost při vzniku určitého reprobovaného stavu (vzniku bezdůvodného obohacení). Nejde o formu právní odpovědnosti, obohacený nemá možnost využít exkulpační ani liberační důvody. Ohledně časového rozmezí realizace ediční povinnosti OZ nestanovuje výslovně žádnou lhůtu. Lze však dovodit, že nejzazší termín se bude shodovat s koncem objektivní promlčecí lhůty dle ust. § 107 OZ, neboť později je právo na vydání bezdůvodného obohacení již promlčeno. 19
Jak se konkrétně k dataci plnění z tohoto vztahu staví praxe, lze vyčíst z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009: "Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována.“35
IV. 1.1. Adresáti ediční povinnosti dle § 456 OZ § 456 OZ „Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.“ Ustanovení § 456 OZ nezakládá samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení. Pouze stanoví, komu má být bezdůvodné obohacení vydáno. V prvé řadě pamatuje na postiženého, tj. na toho, k jehož újmě se někdo jiný bezdůvodně obohatil a nelze-li jej zjistit, je oprávněným subjektem stát. Bezdůvodné obohacení představuje samostatný zavazovací důvod, na jehož základě vzniká závazkový právní vztah. Jeho subjekty jsou postižený (oprávněný) na straně jedné a obohacený (povinný) na straně druhé. Ustanovení § 456 OZ pak ukládá obohacenému povinnost vydat předmět bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor byl získán, tj. postiženému.
35
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2005, sp. zn. 33 Odo 485/2004
20
Postiženým je osoba (fyzická i právnická, včetně státu, který má postavení právnické osoby na základě ust. § 21 OZ), v jejíž majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot ve prospěch obohaceného. Obohaceným je ten (fyzická i právnická, včetně státu, který má postavení právnické osoby na základě ust. § 21 OZ), v jehož majetkové sféře nastalo zvětšení majetkových hodnot k újmě postiženého. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení má zásadně ten, kdo je získal. Je jím ten, kdo zvětšil svá aktiva na úkor druhého, nebo ten, kdo svá aktiva oprostil od pasiv splněním jeho závazku poškozeným subjektem. V této souvislosti je zapotřebí připomenout principy jednání jménem právnické osoby, či za právnickou osobu, upravené v ust. § 20 OZ. Převezme-li, např. statutární orgán, jednající jménem právnické osoby, od druhé smluvní strany zálohu na kupní cenu ze smlouvy (či jiné plnění) k jejímuž uzavření nedojde, není obohaceným statutární orgán, nýbrž právnická osoba, jejímž jménem jednal. Praktické dopady, zejména při pasivní žalobní legitimaci, má rovněž rozlišení obohaceného v závislosti na jednotlivých skutkových podstatách bezdůvodného obohacení. Vzniklo- li bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo bylo-li získáno z nepoctivých zdrojů, je obohaceným ten, komu se plnilo. Jde-li naproti tomu o plnění za jiného ve smyslu ust. § 454 OZ, má postavení obohaceného nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za kterého třetí osoba plnila. Jde o případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za nějž bylo plněno a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo poskytl plnění za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil. Nezbytným předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle ust. § 454 OZ je, že mezi tím, kdo plnil za dlužníka (jeho věřiteli) a tím, komu se plnilo (tj. věřitelem), bylo zřejmé, že je plněno za jiného (tj. za dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění jeho dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - § 559 OZ). To je základní rozdíl mezi bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu podle ust. § 451 OZ a bezdůvodným obohacením
21
získaným plněním za jiného podle ust. § 454 OZ.36 Nárok postiženého na vydání předmětu bezdůvodného obohacení tedy v případech uvedených v ust. § 451 odst. 2 a ust. § 454 směřuje vůči diferenciovaným subjektům. Je možné, že jednotlivé případy budou jen těžce rozlišitelné, proto je nutné zkoumat i to, zda mezi tím, kdo plnil a tím, komu se plnilo, bylo zřejmé, že se plnění děje za jiného; pak je toto podřaditelné pod ust. § 454 OZ. Pokud ten, kdo plnil, jednal v domnění, že plní svůj vlastní závazek, vznikl mezi ním a tím komu plnil, právní vztah z plnění bez právního důvodu a nárok na vrácení tohoto plnění.37 Plnil-li tedy dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy nově vzniká osobě, která neoprávněně plnění přijala, avšak nikoliv na úkor (původního dlužníkova) věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním.38 Původní dlužník zůstává v tomto případě i nadále dlužníkem, ale nově se stává postiženým v právním vztahu z bezdůvodného obohacení. Stejná diferenciace nastane, pokud třetí subjekt (jiný věřitel) splní za dlužníka dluh původnímu věřiteli v době, kdy dluh již zanikl – pak nenastává situace dle ust. § 454 OZ, neboť dlužníkův dluh již v době plnění netrval, ale naopak se obohaceným stává původní věřitel na základě plnění bez právního důvodu dle ust. § 451 OZ.39 Jiná zajímavá situace může z tohoto pohledu nastat, pokud dlužník nesouhlasí s plněním svého dluhu věřiteli třetí osobou. Pak plnění třetí osoby věřiteli bez souhlasu dlužníka nemá za následek splnění závazku, ale vznik bezdůvodného obohacení věřitele.40 Ediční povinnost, vyplývající z bezdůvodného obohacení, se neváže k věci, ale k osobě, jež se bezdůvodně obohatila; to vyplývá ze závazkové podstaty institutu bezdůvodného obohacení, kdy je na něj pohlíženo jako na kvazidelikt, z něhož 36
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn 25 Cdo 1208/2000 Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78 38 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000 39 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001 40 Handlar, J.: Oprávnění třetí osoby splnit závazek dlužníka a bezdůvodné obohacení podle § 454 ObčZ, Soudní rozhledy, 2003, č. 9, s. 297 an. 37
22
vznikají práva a povinnosti jeho subjektům. Dojde-li proto ke změně v osobě vlastníka zhodnocené věci, nenastává se změnou vlastníka též změna v osobě dlužníka v závazkovém právním vztahu z bezdůvodného obohacení. Obohaceným je i nadále ten, komu bezdůvodné obohacení původně vzniklo, tj. tehdejší vlastník. Toto lze demonstrovat na soudním rozhodnutí, v němž bylo jasně konstatováno, že „Právo na vydání bezdůvodného obohacení…není právem, které by se k majetku připínalo. Z uvedené formulace zákona je zřetelné, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci, ale k osobě, jež se bezdůvodně obohatila.“41 Dalším takovým dokladem může být rozhodnutí, upravující otázku bezdůvodného obohacení získané trestným činem, kdy je judikováno, že: „Podílník neodpovídá poškozenému za škodu způsobenou při krádeži, na které neměl účast. To však nevylučuje jeho odpovědnost za bezdůvodné obohacení, získané trestnou činností na úkor poškozeného.“42Obecně lze uzavřít, že problematika identifikace obohacených subjektů při bezdůvodném obohacení je ze strany rozhodování soudů konstantní, a to jak v obecné rovině při převodu vlastnictví43, tak při specifičtějších trojstranných závazcích např. při problematice pronajímatel – nájemce – podnájemník při podnájmu bytu na základě neplatné podnájemní smlouvy, kdy je plně reflektována obligační povaha nároku vydání bezdůvodného obohacení v rámci smluvních subjektů s tím, že na nájemci, jemuž svědčí právo nájmu bytu, se vlastník tohoto bytu nemůže úspěšně domáhat vydání majetkového prospěchu, jenž nájemce získal platbami za podnájem od toho, kdo na základě neplatné nájemní smlouvy byt místo nájemce užíval. 44 V případech přechodu práv a povinností ze vztahu bezdůvodného obohacení pak pro fyzické osoby platí, že zemře-li postižený, potom v období od jeho smrti až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou osobami oprávněnými požadovat vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniká jinému v souvislosti
41
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2003 sp. zn. 33 Odo 258/2003, viz. Rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 10. 1979, sp. zn. 1 Cz 82/79 43 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000 kdy je v souladu jak se zákonem, tak s právní naukou řečeno, že: „při změně vlastnictví věci nepřechází na nabyvatele věci povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které převodce prostřednictvím této věci získat na úkor jiného. Tedy plnění, které účastník neplatné smlouvy v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě poskytl věřiteli druhé smluvní strany, je povinna mu vrátit druhá smluvní strana.“ 44 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004 42
23
s užíváním majetku náležejícího do dědictví, jeho dědicové.45 V případě smrti obohaceného se povinnost vydat bezdůvodné obohacení stává součástí dědictví, tj. nezaniká smrtí obohaceného, ale přechází na jeho dědice. Výše této povinnosti však může být nižší, neboť podle ust. § 470 odst. 1 OZ je dědic zavázán jenom do výše ceny nabytého dědictví. Jedná se tedy o případ, kdy bezdůvodné obohacení neplní svoji reparační funkci stanovenou v ust. § 458 OZ. V případech přechodu v rámci právnických osob může obdobně ke změně věřitele nebo dlužníka dojít za situace, přechází-li při jejím zrušení její jmění na právního nástupce. Pokud jde o problematiku společných závazků několika obohacených, pak OZ výslovně neupravuje situaci, kdy bezdůvodné obohacení získá několik osob. Povahu společných závazků několika obohacených, tak bude nutno v občanskoprávních vztazích posoudit podle pravidla obsaženého v ust. § 511 odst. 1, podle něhož bude několik dlužníků zavázáno solidárně pouze tehdy, pokud solidarita vyplývá ze zákona dohody soudního rozhodnutí, nebo povahy plnění. Ze zákona může solidárnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vyplývat např. v případě upraveném v ust. § 145 odst. Vznikne-li bezdůvodné obohacení oběma manželům – např. v důsledku investice třetí osoby do věci, která spadá do předmětu jejich společného jmění manželů – představuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení závazek jdoucí k tíži společného jmění. Vzhledem k tomu, že podle citovaného ustanovení jsou manželé povinni takové závazky plnit společně a nerozdílně, bude mít solidární povahu i jejich povinnost vydat bezdůvodné obohacení. K odlišnému stanovisku dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2004, kde konstatoval, že: „…v případech, kdy je bez právního důvodu plněno jenom některému z manželů, je obohaceným pouze ten z manželů, jemuž bylo plněno; úvahy, zda se předmět plnění stal součástí společného jmění manželů, když jednomu z manželů bylo plněno za trvání manželství jsou z pohledu bezdůvodného obohacení nadbytečné.“46 Literatura tomuto závěru nepřiznává správnost, neboť neodpovídá koncepci společného jmění manželů, jehož předmětem jsou nejen hmotné věci, ale i práva a
45 46
Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002
24
závazky (nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek). Obsahem závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení je na straně obohaceného povinnost vydat předmět bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor se obohatil. Vznikne-li jednomu z manželů za trvání manželství závazek vydat bezdůvodné obohacení, potom v souladu s ust. § 143 odst. 1 písm. b) tento závazek tvoří součást společného jmění manželů. Jelikož závazky, které tvoří jejich společné jmění, plní oba manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 3), jsou oba manželé ohledně závazku vydat bezdůvodné obohacení solidárními dlužníky. Závěr, že účastníkem závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení je jenom jeden z manželů, proto nemůže být správný.47 Obdobně judikatura z ust. § 139 odst. 1 dovodila, že nájemce je oprávněn požadovat bezdůvodné obohacení, které na jeho úkor získali pronajímatelé – spoluvlastníci pronajaté nemovitosti po kterémkoliv z nich, bez ohledu na výši jeho spoluvlastnického podílu.48 Jako důvod solidarity bezdůvodně obohacených byla i shledána povaha plnění, kdy se konstatovalo, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, zakládá jejich solidární povinnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich.49
IV. 1.1.1. Specifické postavení státu V rámci účasti státu na nejrůznějších právních závazcích, jenž zde vystupuje v občanskoprávních vztazích jako právnická osoba dle ust. § 21 OZ, vzniká též právo státu na vydání bezdůvodného obohacení na základě skutkové podstaty § 451, jestliže na jeho úkor získal někdo bezdůvodné obohacení přímo, čímž se nijak neliší od jiných adresátů dle ustanovení OZ o bezdůvodném obohacení. 47
Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 11031104, srov. též kapitolu Adresáti dle ust. § 457, též. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99. 48 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002 49 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002
25
Při právu státu na vydání bezdůvodného obohacení je vedle výše zmíněného ust. § 451 OZ nutno rozlišovat ještě druhý aspekt, kdy se dostáváme do problematiky, která může v závislosti na okolnostech stanovit pro tento specifický subjekt v rámci občanskoprávních vztahů postavení, jak obohaceného, tak postiženého (viz. výše) s tím, že v rámci pozice postiženého mu přiznává určité dvojí postavení, a to tak, že v určitém momentu jeho postavení popírá reparační funkci bezdůvodného obohacení. § 456 OZ: „Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.“ Jedná se o ust. § 456 OZ in fine. Právní úprava přiznávající státu postavení osoby, která má právo na vydání bezdůvodného obohacení nikoliv proto, že se na její úkor někdo obohatil, nýbrž proto, že postižený není znám – tj. jako jakéhosi náhradního věřitele – je novinkou, kterou přinesl až roku 1964 současný OZ. ABGB ani občanský zákoník z roku 1950, obdobnou regulaci neobsahovaly. Návrh občanského zákoníku na tomto pravidlu setrvává. Takové postavení státu se vymyká restituční a reparační funkci institutu bezdůvodného obohacení. Účelem věty druhé § 456 proto není náprava újmy, která vznikla postiženému, nýbrž odčerpání bezdůvodného obohacení od osoby, která se obohatila.50 Další podmínkou vzniku zvláštního práva státu na vydání bezdůvodného obohacení podle věty druhé § 456 je, aby ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, nebyl znám. To kryje případy, kdy je sice zjištěno, že určitý subjekt bezdůvodné obohacení získal, ale není znám ten, k jehož újmě se tak stalo a jeho totožnost nelze zjistit. Obvykle nelze zjistit např. okruh poškozených spotřebitelů
51
nebo
z neoprávněného podnikání nebo provozováním kuplířství.52 Nejedná se tudíž o situace, kdy osoba, k jejíž tíži bezdůvodné obohacení vzniklo, známa je, ale je neznámého pobytu. Stejně tak se nejedná o případy, kdy je oprávněný podle věty prvé
50
Zpráva Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85 viz. též Lavický, P.: Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení, Praha:Nakladatelství ASPI, 2006, s. 130 – 131. 51 Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78 52 Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1055.
26
ust. 456 znám, ale nemá v úmyslu své právo uplatnit. Toto právní pojetí je přímým důsledkem zásady, že s pohledávkou na vydání bezdůvodného obohacení nemohou subjekty oprávněné podle prvé nebo druhé věty disponovat souběžně, protože právo každého z nich je konstruováno jako samostatné, což vyplývá i z gramatického výkladu věty druhé ust. § 456 OZ, podle něhož nastupuje stát až následně, nikoliv kumulativně. Stát tedy při výkonu svého práva není zástupcem osoby oprávněné podle věty prvé ust. § 456 OZ. Naopak, stát zde jedná vlastním jménem, vykonává vlastní právo ve svém vlastním zájmu, byť je mu přiznáno až jako náhradníkovi. K tomu, aby je mohl vykonat, musí prokázat jednak, že závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení stále trvá a jednak, že postiženého nelze vypátrat, či zjistit jeho totožnost. Pokud by tyto dně podmínky nebyly splněny, stát by se sám obohatil na úkor osoby uvedené ve větě první ust. § 456 OZ. Bezdůvodně by se rovněž obohatil, pokud by rozsah vydaného obohacení byl větší, než obohacený získal na úkor neznámého postiženého původního.53 Vzhledem k reparační funkci bezdůvodného obohacení a postavení státu jakožto náhradníka původně postiženého subjektu, je nutno soudit, že pokud se původně postižený objeví poté, co obohacený již státu vydal bezdůvodné obohacení, bude se moci postižený moci domáhat vydání tohoto bezdůvodného obohacení po státu.54 V takovém případě totiž odpadl právní důvod, aby stát předmět bezdůvodného obohacení nadále podržel u sebe, tj. již není naplněn základní předpoklad, vyžadující nemožnost zjistit totožnost postiženého. Pro toto řešení mluví rovněž samotná povaha bezdůvodného obohacení, jakožto právního institutu majícího obnovit majetkovou rovnováhu, narušenou v důsledku právem reprobovaného obohacení se jednoho subjektu na úkor subjektu druhého. Tohoto cíle dosahuje uvedením v předešlý stav (tzv. naturální restituce) a není-li restituce možná, pak aspoň peněžitou náhradou. Vyrovnání se přitom nezbytně uskutečňuje mezi tím, kdo se obohatil a tím, na jehož úkor se tak stalo. Je-li proto postižený znám, odpovídá funkci bezdůvodného obohacení, aby plnění bylo vydáno jemu.
53
„Stát může podle ust. věty druhé § 456 OZ v případě odpovědnosti za bezdůvodné obohacení získané přijetím plnění z neplatné smlouvy požadovat podle ust. § 457 odst. 1 OZ pouze tolik, kolik by mohl žádat druhý účastník neplatné smlouvy, jestliže by byl znám.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 1 Cz 3/88. 54 Srov. výklad v kapitole o adresátech ediční povinnosti.
27
Daný případ také ukazuje jistou výhodu pro „původního“ postiženého, neboť za jistých okolností by jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k „původnímu“ obohacenému mohlo být již promlčené, a tudíž nepřiznatelné soudním orgánem. V případě, kdy nastoupí do jeho právního postavení stát a uplatní v promlčecí lhůtě právo na vydání bezdůvodného obohacení namísto původního postiženého, plyne následně nová promlčecí lhůta, kdy se může „nově objevený“ původní postižený obrátit se svým nárokem na stát, jakožto na nového obohaceného. Názorněji demonstrujme na příkladu: „Pan Obohacený získá bezdůvodné obohacení na úkor pana Neznámého, jehož totožnost není možno zjistit. Obohacení je vydáno státu, který uplatní svůj nárok dle § 456 věty druhé OZ dva roky poté, co k obohacení došlo. Za další dva roky se pan Neznámý o předmět obohacení přihlásí. Protože tento již není v dispozici povinného, požaduje pan Neznámý jeho vydání po státu. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi státem a panem Neznámým vznikl v okamžiku zjištění totožnosti pana Neznámého. Od tohoto okamžiku běžela objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání obohacení. Subjektivní promlčecí doba započala svůj běh ve chvíli, kdy se pan Neznámý dozvěděl, že státu bylo na jeho úkor vydáno obohacení. Pan Neznámý tedy svůj nárok vůči státu uplatnil včas. Pokud by nebylo aplikováno ustanovení § 456 věty druhé OZ, musel by se pan Neznámý se svým nárokem na vydání obohacení obrátit na pana Obohaceného. Jeho žaloba na vydání by ovšem nemohla být úspěšná, neboť nárok vůči panu Obohacenému by byl již promlčen.“55 Právě ve vztahu k institutu promlčení v tomto případě může být dle Štursové i ospravedlněna věta druhá ust. § 456 OZ, neboť je v tomto případě plněn hlavní cíl bezdůvodného obohacení, totiž restituční funkce ve prospěch prvotního postiženého. Na závěr oproti argumentu o faktické nepoužívatelnosti daného ustanovení pak uvádí, že se již v praxi setkala s použitím § 456 věty druhé OZ, a to v souvislosti s řízením konkurzním, do něhož vstoupil stát s cílem uplatnit nárok několika nezjistitelných subjektů vůči úpadci. V daném případě byl stát skutečně úspěšný a k vydání obohacení v jeho prospěch nakonec došlo.
55
Štursová, L.: Význam § 456 věty druhé občanského zákoníku [ověřeno k 21. 5. 2009]. Dostupné z http://obcanske.juristic.cz/615725/clanek/obcan5
28
IV. 1.2. Adresáti ediční povinnosti dle § 457 OZ § 457 „Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Ustanovení § 457 OZ souvisí s existencí neplatných a zrušených právních úkonů a právními důsledky s nimi spjatými, týká se to jak smluv absolutně neplatných, tak relativně neplatných. Předpokladem aplikace ust. § 457 OZ je, že na základě neplatné, nebo zrušené smlouvy si již plnily obě strany dané smlouvy.56 Plnila-li jenom jedna ze stran, vyplývá povinnost vydat bezdůvodné obohacení z ust. § 451 odst. 1, § 456 a § 458. Hlavním smyslem uvedeného ustanovení je vzájemně podmínit restituční závazky obou smluvních stran, a tím zamezit situaci, kdy by se jedna strana domáhala vrácení plnění, jež poskytla, aniž by sama druhé straně vydala plnění, které od ní obdržela. Ustanovení § 457 OZ se vztahuje především na osoby, jenž byly stranami57 neplatné nebo zrušené smlouvy, a to za předpokladu, že si již vzájemně plnily. Proto jednal-li jménem jedné smluvní strany přímý zástupce, je k vrácení plnění povinna osoba, kterou zastupoval a ne tento zástupce. Naopak v případě nepřímého zastoupení – pro které je typické, že nepřímý zástupce jedná svým jménem, byť ne na účet zastoupeného, přičemž výsledky svého jednání je povinen na zastoupeného převést – směřuje právo dle ust. § 457 vůči nepřímému zástupci, neboť právě on a nikoliv zastoupený, byl stranou smlouvy58. Tak např. u obstaratelského prodeje věci dle ust. § 737 OZ, v rámci něhož smlouvy s kupujícím uzavírá coby nepřímý zástupce jako smluvní strana obstaratel a nikoliv vlastník věci (objednatel), má kupující právo podle 56
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 804/2005 Srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, který od tohoto vymezení stran dovozuje i aktivní legitimaci: „…jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci - míněno smluvní strany, které jsou povinny vzájemně si vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Z uvedeného je zřejmé, že věcně legitimovány (ať už jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) jsou pouze smluvní strany, tedy účastníci smlouvy na straně jedné a na straně druhé.“ 58 Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 23/92, srov. Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama, Praha 1987, s. 102. 57
29
ust. § 457 právě vůči obstarateli a nikoliv vůči objednateli. Smyslem ust. § 457 OZ je zajistit vzájemnou podmíněnost restituovaných plnění a nikoliv omezit okruh osob oprávněných domáhat se vydání bezdůvodného obohacení z neplatné, nebo zrušené smlouvy. Z tohoto hlediska nelze na výraz „účastník“, který zákon užívá, nahlížet striktně gramatickým výkladem a kategoricky vyloučit možnost, aby se třetí osoba domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jí na základě neplatné nebo zrušené smlouvy vzniklo. Praktický význam bude mít tento závěr v souvislosti s institutem společného jmění manželů. Manželé jsou ohledně právních úkonů, týkajících se jejich společného jmění, zavázáni rukou společnou a nerozdílnou dle ust. § 145 odst. 4 OZ. Společné jmění zahrnuje vedle hmotných věcí též pohledávky a dluhy. Proto, uzavře-li, byť i jen jeden z manželů smlouvu, je z ní oprávněn a zavázán nejen on sám, ale solidárně s ním i druhý manžel.59 Uvedená situace není přijímána bez výhrad, v odborné literatuře jsou i názory, kde autoři tvrdí, že: „Tato solidarita se netýká…a dále závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela.“60 Dalším důkazem nejednotnosti práva a rozhodovací praxe je rozhodnutí ze dne 26. 5. 2004, v němž soud tvrdí, že: „Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo; tím ovšem není vyloučeno, domoci se vůči této třetí osobě vydání předmětu bezdůvodného obohacení žalobou z titulu silnějšího – obvykle vlastnického – práva, jestliže to povaha předmětu bezdůvodného obohacení připouští. V praxi to znamená, že převedla-li
59
Fiala, J. a kol. Občanské právo. Praha:ASPI, 2006. s. 98 Uvedená situace není přijímána bez výhrad, srov. Plecitý, V. – Vrabec, J. - Salač, J. Základy občanského práva. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005 s. 101.
60
30
osoba A na osobu B bez právního důvodu peníze, které osoba B následně darovala osobě C, právo na vydání peněz svědčí z titulu bezdůvodného obohacení osobě A i nadále proti osobě B, a nikoli vůči osobě C, ačkoli ta je konečným příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Uvedené principy je třeba vztáhnout i na případ, kdy bez právního důvodu je plněna peněžitá částka pouze některému z manželů. Úvahy v tom směru, zda se předmět plnění následně stal součástí společného jmění manželů, když jednomu z manželů bylo plněno za trvání manželství, jsou z pohledu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nadbytečné. Účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení zůstává pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno.“61 Uvedený názor je odbornou literaturou odmítán pro rozpor s funkcí institutu společného jmění manželů a je dovozováno, že restituční povinnost bude tížit i manžela, jenž smlouvu neuzavřel, ale který je přesto solidárním dlužníkem. Na druhou stranu, pokud, např. manžel, který uzavře smlouvu od ní odstoupí, případně odstoupí-li od ní druhá strana, bude oprávněn požadovat vrácení plnění poskytnuté na základě této smlouvy ze společného jmění manželů nejen manžel, který od smlouvy odstoupil, ale též manžel druhý. Oprávnění druhého manžela žádat o vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. o jeho peněžitou náhradu dle ust, § 458 odst. 1 in fine je pochopitelně rovněž vzájemně podmíněné jeho povinností vrátit plnění, které na základě neplatné nebo zrušené smlouvy oba manželé do společného jmění nabyli. Lze tedy uzavřít, že právo domáhat se restituční povinnosti podle ust. § 457 OZ má zásadně osoba, jež byla stranou neplatné nebo zrušené smlouvy. Vedle ní však takové právo může náležet i třetí osobě, která kontrahentem nebyla, pokud to odůvodňuje charakter společných práv a povinností, které ji se smluvní stranou spojují.62 IV. 2. Formy realizace ediční povinnosti
61
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002 Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1090 an.
62
31
Předmětem bezdůvodného obohacení může být získání peněz, věcí, pohledávky nebo majetkové hodnoty z provedeného výkonu. Základním právním následkem je dle ust. § 451 povinnost vydat předmět bezdůvodného obohacení nejlépe pak tomu, na jehož úkor bylo získáno. Realizace této ediční povinnosti in abstracto je pak specifikována v ust. § 458, které stanoví: „Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Ustanovení § 458 OZ má pro institut bezdůvodného obohacení klíčový význam, neboť vymezuje obsah i rozsah restituovaného plnění. Legální výklad dopadá nejen na všechny případy bezdůvodného obohacení, jak je definují § 451 a § 454, ale je třeba jej aplikovat i na ty případy, kdy zákon použití zásad úpravy bezdůvodného obohacení sám stanovuje (např. § 485 OZ). Z výše uvedeného se může zdát, že se jedná o asynallagmatický právní vztah, z něhož má povinnosti pouze obohacený. Stále se však jedná o závazek na bázi oprávněný – povinný s tím, že nepříznivé důsledky mohou stíhat za určitých okolností i oprávněného. Jestliže, např. ediční povinnost obohaceného spočívá ve vydání věci a postižený ji nepřijme, ač byla řádně nabídnuta nebo neposkytne součinnost potřebnou ke splnění této povinnosti, ocitne se – coby věřitel – v prodlení. V důsledku svého prodlení též po dobu jeho trvání ponese nebezpečí nahodilé ztráty věci, resp. nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození (dle ust. § 520 a § 522). Proto, bude-li v době, kdy byl postižený v prodlení věc zničena nebo podlehne-li zkáze, nenáleží postiženému vůči obohacenému peněžitá náhrada za tuto věc dle ust. § 458 odst. 1.63
IV. 2.1. Vydání bezdůvodného obohacení v podobě naturální restituce § 458 OZ: „Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta 63
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000
32
peněžitá náhrada.“ Obsah a rozsah ediční povinnosti nebo-li povinnost vydat bezdůvodné obohacení je vybudována na principu plně naturální restituce nebo-li je preferováno hledisko uvedení v předešlý stav. To má zásadní vliv na rozsah restituovaného plnění. To, co někdo na konto vlastního bezdůvodného obohacení získal, musí ve stejném rozsahu vrátit dle dikce ust. § 458 odst. 1 věty prvé: „Musí být vydáno vše…“. Z tohoto hlediska nemá relevanci, co bezdůvodně obohacenému v jeho majetkové sféře zůstalo. Tento závěr je dlouhodobě zastáván i judikaturou, která konstatuje, že rozhodující je, jaký stav bezdůvodného obohacení měl obohacený v době jeho vzniku, protože podle ust. § 458 OZ se musí vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Proto nerozhoduje, co tomu, kdo získal předmět bezdůvodného obohacení, ještě zůstalo, ale rozhodující je, o co se obohatil v době získání prospěchu.64 Tak je konstruován závazek vrátit vše, co bylo nabyto bez důvodu. Jde-li o závazek oboustranný (při neplatných nebo zrušených smlouvách dle ust. § 457 OZ), pak si musí účastníci vrátit vše, co na základě neplatné nebo zrušené smlouvy získali. Jejich restituční povinnost je přitom vzájemně podmíněná. Případné formy moderace nebo změkčení této povinnosti vůbec, či jejího rozsahu pro osobní a majetkové poměry osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení, nemají na restituční povinnost žádný vliv. Ani tehdy, jsou-li tu dány důvody hodné zvláštního zřetele, není možno rozsah restituční povinnosti bezdůvodně obohaceného snižovat, roli už vůbec nehraje případná (ne)existence zavinění postiženého.65 Analogická aplikace § 450, upravujícího snížení rozsahu povinnosti k náhradě škody způsobené neúmyslně, nepřichází podle ustálených názorů nauky i soudní praxe u bezdůvodného obohacení v úvahu. Na druhou stranu, nic by nemělo bránit v tom, aby výjimečné okolnosti strany žalované byly zohledněny soudem tím, že na základě ust. § 160 odst. 1 OSŘ určí delší lhůtu k plnění, nebo stanoví, že peněžité plnění se uskuteční ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.66 64
Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78. Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, čj. Cpj 34/74 66 Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1100. 65
33
Ve vztahu k otázce, co má být při vydání bezdůvodného obohacení plněno (jaký je obsah restituční povinnosti), stojí zákoník na stanovisku, že vydáno má být to plnění, které bylo bezdůvodně přijato; jde tedy o restituci. To je obecný princip zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, jehož dodržení nečiní v řadě případů problémy, zejména bylo-li obohacení získáno v penězích, či jiných věcech individuálně určených, jindy toto však vyvolá komplikace. Např., pokud jsou předmětem obohacení výkony v pracích, službách, či jiné činnosti, anebo jde-li o individuálně určenou věc, kterou obohacený subjekt už nemá v držení. Také v těchto případech se přednostně vyžaduje naturální restituce.
IV. 2.2. Vydání bezdůvodného obohacení v podobě relutární náhrady § 458 odst. 1 OZ: „Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Zákonná úprava právních následků bezdůvodného obohacení při jeho obecné ediční povinnosti preferuje s ohledem na prvotní funkci bezdůvodného obohacení, kterým je zpětné vyrovnání majetkové nerovnováhy, restituci. Nelze-li vzhledem k povaze plnění, které bylo získáno bezdůvodným obohacením, vrátit je in natura, poskytuje se jeho protihodnota v peněžní formě (dle ust. § 458, odst. 1 věty druhé: „Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“). Nelze-li tedy uplatnit prvotní postup in integrum, je výslovně předepsána peněžitá (relutární) náhrada; namísto restituční funkce tedy nastupuje funkce reparační. Peníze sice nebyly v tomto případě získány coby předmět bezdůvodného obohacení, ale v rámci reparace se uplatňuje jejich funkce obecného ekonomického ekvivalentu. Formulace zákonného předpisu, vyjádřená slovy „není-li to dobře možné“, vede 34
nutně k závěru, že hledisko je objektivní a neodvislé na osobních poměrech subjektů oprávněných k přijetí nebo povinných k vydání bezdůvodného obohacení. Nemožností se tu však nerozumí pouhá nemožnost v technickém slova smyslu, jaká přichází v úvahu, např. při individuálně určené věci v aktuálním čase již neexistující; myslitelné jsou rovněž případy, kdy naturální restituce nebude dobře možná z jiných důvodů, např. se zřetelem na hospodářskou účelnost přijatého řešení. Na toto upozorňuje rozhodovací praxe soudů, která konstatuje, že při úvaze o tom, zda je dobře možné vydáno toho, co bylo neoprávněně získáno (§ 458 odst. 1 OZ), je třeba přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v předešlý stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány) a aby také nedocházelo k dalším nákladům, jež by bylo třeba vynaložit na demontáž vrácených věcí.67 Podmínka, aby navrácení v předešlý stav nebylo dobře možné, bude splněna především v těch případech, které uvádí sám zákon. Půjde o situace in concreto, kdy bezdůvodné obohacení spočívá ve výkonech. Relutární náhrada přichází v úvahu i tam, kde jde o bezdůvodné obohacení na věcech, které jsou v mezidobí již zničené nebo zkonzumované apod. Rovněž se vztahuje na případy, kdy se někdo bezdůvodně obohatí užíváním cizí věci bez právního důvodu, popř. užívá-li spoluvlastník společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. V případě, že spoluvlastník neužívá nebo nemůže užívat společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní, či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno.68
67 68
Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99
35
Dalším příkladem z praxe pro užití náhrady dle ust. § 458 odst. 1 věty druhé, plněním in reluto je situace, kdy předmětem na vydání bezdůvodného obohacení je pohledávka, která již byla splněna. V obecné rovině zrušení smlouvy o postoupení pohledávky tak přichází v úvahu jen vydání pohledávky postupníkem postupiteli, anebo protože, jako v tomto případě, není-li to dobře možné, protože pohledávka již zanikla splněním, poskytnutím peněžité náhrady. Povinnost poskytnutí věcné náhrady, ani povinnost vydání věci, jíž bylo za předmětnou pohledávku plněno, zákon nestanoví. V době vzniku bezdůvodného obohacení, tj. v okamžiku zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, byly již tyto pohledávky dlužníkem splněny. Tím zanikly, a to, co zaniklo, nelze již vrátit, neboť nelze nakládat tím, co neexistuje.69 Má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích – ať již z důvodu in natura nebo in reluto – a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení podle ust. § 517 OZ s tím, že uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 OZ.70
IV. 2.3. Uspokojení práva na vydání bezdůvodného obohacení z nabytých věcí § 459 OZ „Je-li povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, kterých z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.“ Smyslem uvedeného ust. OZ je zajistit důsledné uspokojení pohledávky
69 70
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 195/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99.
36
oprávněného subjektu a tím i splnění reparační funkce institutu bezdůvodného obohacení.71 Toto ustanovení přichází v úvahu jen za předpokladu, že není dobře možné uskutečnit naturální restituci vrácením toho, co bylo neprávem získáno a že tedy oprávněnému má být ve smyslu ust. § 458 odst. 1 věta druhá poskytnuta peněžitá náhrada. Rozhodnutí soudu se může týkat jen věcí, které byly prokazatelně získány z bezdůvodného obohacení (např. peněžní prostředky byly proměněny za spotřební předměty) a které má povinný subjekt u sebe. Právní úkony povinného, které by sledovaly cíl zmařit uspokojení pohledávky oprávněného, by bylo nutno považovat za úkony absolutně neplatné.72 Ustanovení OZ o bezdůvodném obohacení sledují jednak to, aby osobě, na jejíž úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán, byly nahrazené hodnoty, o které byla připravená, jednak to, aby bezdůvodně nabyté obohacení nezůstalo obohacenému. Proto může soud podle ust. § 459 OZ rozhodnout, že právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, kdo nebyl v dobré víře, lze uspokojit i z věcí, které jinak nepodléhají soudnímu výkonu rozhodnutí, pokud tyto věci byly nabyté ze získaného bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, které může podstatně ulehčit situaci oprávněného při výkonu rozhodnutí, je však třeba uplatnit již v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Protože rozhodnutí podle citovaného ustanovení je možné vydat jen na návrh, je nutné, aby soudy všude tam, kde zjistí předpoklady opatření podle ust. § 459 OZ, daly žalobci potřebné poučení dle ust. § 5 OSŘ.73 IV. 2.4. Zvláštní vymezení ediční povinnosti dle § 457 OZ § 457 71
Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. Brno: UJEP, 1981, s. 96, nelze však souhlasit s pojetím autorky, odpovědnostního závazku bezdůvodného obohacení, neboť chybí znak odpovědnosti – protiprávní úkon, ten může, ale často nemusí být předpokladem bezdůvodného obohacení, neboť často dochází k bezdůvodnému obohacení právní událostí, tj. nezávisle na vůli jednající osoby, kdežto u odpovědnosti je volní protiprávní jednání nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnostního vztahu, viz. kapitola Pojem a předpoklady bezdůvodného obohacení. 72 Ibid. s. 96-97, srov. Pokorný M.: O bezdůvodném obohacení podle novelizovaných ustanovení OZ, Právní rozhledy, 1993, č. 6, s. 187. 73 Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78
37
„Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Při oboustranně zavazujících smlouvách, z nichž vznikají synallagmatické závazky, je restituční povinnost účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy vzájemně podmíněná, což je zastáváno též judikaturou již po delší dobu v ustálené podobě, kdy je dovozováno, že „…vzhledem k povaze práva na vzájemné vrácení plnění platí v rozhodování o žalobě o vzájemné vrácení plnění ze zrušené smlouvy o prodeji v obchodě zásada, že účastník zrušené smlouvy se může úspěšně domáhat vrácení plnění jen za předpokladu, že je ochoten a schopen vrátit druhému účastníku to, co sám přijal jako plnění z uvedené smlouvy.“74 V opačném případě, by totiž stav bezdůvodného obohacení na straně žalobce dále trval. Tato vzájemná podmíněnost musí být vyjádřena v rozsudku, který soud vynáší o některém z těchto nároků. Pokud žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, je soud povinen dát potřebné právní poučení dle ust. § 5 OSŘ. Pokud by ani pak nebyly návrhy upraveny, nemůže být návrh již se zřetelem k uvedené podmíněnosti nároku úspěšný.75 Pouze v případě, že obě plnění jsou peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou předmětů z bezdůvodného obohacení a k takovému postupu není třeba, ani vzájemné žaloby, ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže pak jedno plnění je nepeněžité, je třeba formulací výroku zajistit vzájemnou vázanost plnění (např. slovy: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku……….do tří dnů od právní moci rozsudku, proti vydání movité věci v téže lhůtě.“ Žalovaný je povinen vydat žalobci movitou věc do tří dnů od právní moci rozsudku, proti vrácení částky………. v téže lhůte.“ Žalovaný je povinen vydat movitou věc do tří dnů od právní moci rozsudku, proti vydání movité věci v téže lhůtě.“)76 Na toto je ovšem již třeba pamatovat při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení
74
Rozsudek vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 23/92 Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99 76 Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, čj. Cpj 34/74, srov. Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Praha: Panorama, 1987, s. 97. 75
38
v žalobě náležitým vyjádřením petitu, jinak hrozí zamítnutí žaloby. Právní závěry o dopadech ust. § 457 OZ pouze na případy, kdy si vzájemně plnily obě smluvní strany77, jelikož jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení dle ust. § 451 OZ, je zpochybňováno jednak samotnou nekonzistencí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jednak nemá dle některých názorů oporu ve vlastním textu zákona.78 Došlo-li k vzájemnému plnění, je třeba vždy přesně stanovit, která plnění jsou vzájemně podmíněná, neboť to pochopitelně neplatí o všem, co si smluvní strany vzájemně podle neplatné nebo zrušené smlouvy poskytly. Vzájemně podmíněnými jsou všechna plnění, na jejichž podmíněnosti se smluvní strany dohodly nebo jejich vzájemná podmíněnost vyplývá ze zákona. Z nejčastějších případů, které rozhodovací soudní praxe řešila, lze usuzovat na to, že v případě koupě a prodeje nemovité věci těmito vzájemně podmíněnými plněními jsou převod vlastnictví na straně prodávajícího a zaplacení kupní ceny na straně kupujícího. Nelze však na sebe vázat např. vydání kupní ceny oproti vyklizení nemovitosti.79 Na tomto místě je vhodné upozornit, že uvedené stanovisko není přijímáno bez výhrad. Vyslovený právní názor je dle Vaňka nedostatečný, když nebere v potaz rozsah plnění na straně prodávajícího. „Jestliže kupující se stal uživatelem nemovitosti jen na základě domnělého vlastnictví „založeného“ neplatnou či zrušenou smlouvou, a nikoliv proto, že například měl k nemovitosti již před koupí právo osobního užívání, pak obsahem poskytnutého a přijatého plnění je též právo nemovitou věc užívat. O úplné restituci pak nelze hovořit, jestliže kupující nemovitost dále užívá, neboť nevrátil vše, co podle neplatné nebo zrušené smlouvy dostal. Pro vrácení nemovitosti ve smyslu ust. § 457 OZ tedy v uvedených případech nestačí ta skutečnost, že nepřešlo vlastnictví. Povinnost vrátit nemovitost v těchto případech zahrnuje i „vrácení jejího užívání.“80 V případě kupní smlouvy, jejímž předmětem je věc movitá, pak je třeba vyslovit vzájemnou podmíněnost vrácení kupní ceny současným vrácením předmětu koupě. V případech nájmu se vlastník bytu nemůže na nájemci, jemuž svědčí právo 77
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 804/2005 Malenovský, R.: K jednomu aspektu bezdůvodného obohacení v případě neplatné či zrušené smlouvy dle §457 ObčZ, Právní rozhledy, 2007, č. 21 79 Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978 80 Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Praha: Panorama, 1987, s. 99 an. 78
39
nájmu bytu, úspěšně domáhat vydání majetkového prospěchu, jenž nájemce získal platbami za podnájem od toho, kdo na základě neplatné podnájemní smlouvy byt místo nájemce užíval. Vzájemná restituční povinnost dle ust. § 457 OZ totiž dopadá pouze na strany neplatné nebo zrušené smlouvy. Těmi jsou v případě podnájmu nájemce a podnájemce, nikoliv však pronajímatel. Obohacení tak vznikne na jedné straně nájemci v podobě plateb inkasovaných za podnájem, na druhé straně podnájemci v podobě užívání bytu bez právního důvodu.81 Odstoupí-li objednatel od smlouvy o zhotovení věci na zakázku z materiálu, který zhotoviteli dodal, týká se vzájemná restituční povinnost vrácení materiálu a zaplacené ceny za dílo ze strany zhotovitele objednateli a povinnost peněžité náhrady za zhodnocení materiálu ze strany objednatele zhotoviteli.82 V případech, kdy byla věc, která má být ve smyslu ust. § 457 OZ vrácena, buď zničena, nebo poškozena tak, že na účastníku smlouvy nelze požadovat, aby ji přijal zpět, může být uplatněn jen nárok na vracení toho, oč dohodnutá cena přesahovala cenu obecnou nebo cenu určenou cenovými předpisy. Byla-li věc znehodnocena jen do té míry, že lze na účastníku smlouvy žádat, aby ji přijal zpět, nahradí se znehodnocení věci odpočtem z ceny, která se má vrátit.83 Při této příležitosti upozorňuji na, dle mého, zřejmý nepoměr při stanovování rozsahu na vydání bezdůvodného obohacení v případech, kdy se jedná o věci poškozené, resp. zcela zničené a v případech, kdy se jedná o plnění spočívající v úkonech. V případě prvém se rozsah bezdůvodného obohacení, které se musí restituovat, odvozuje od ceny zničené věci, resp. od toho, oč cena věci přesahovala obecnou cenu nebo cenu určenou cenovými předpisy, tedy fakticky cenu skutečnou a odpovídající. Naproti tomu v případech druhých, kdy spočívá plnění v úkonech, se rozsah bezdůvodného obohacení stanovuje nikoliv dle skutečně vynaložených nákladů, které na dané úkony byly vynaloženy, ale pouze o cenu obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, nikoli z nákladů vynaložených danou smluvní stranou na tuto činnost skutečně.84 81
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu |ČSR ze dne 28. 12. 1984, sp. zn. 1 Cz 51/84, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1299/2000 83 Pokorný, M.: O bezdůvodném obohacení podle novelizovaných ustanovení OZ, Právní rozhledy, 1993, č. 6, s. 186. 84 Viz. následující kapitola: „Rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.“ 82
40
IV. 3. Rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení Pokud jde o výši náhrady, musí odpovídat hospodářské hodnotě bezdůvodného obohacení v době, kdy bylo získáno. Povinnost, vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, je třeba splnit tak, aby se po jejím splnění, buď obnovil původní stav, nebo aby vznikl stav, který je ekonomicky rovnocennou náhradou původního stavu. Je přitom třeba vycházet z cenových relací obvyklých v době získání bezdůvodného obohacení, případně z cen stanovených v době nabytí.85 Rovněž při výkonech se bude vycházet z obvyklých odměn vyplácených za srovnatelné výkony v daném místě v době, kdy k obohacení došlo.86 Uvedenému závěru dává za pravdu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, které konstatuje, že „výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl získán plněním bez právního důvodu, a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Při posuzování výše peněžité náhrady nelze proto mechanicky vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění, ale při jejím určení, je třeba vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění, a přihlédnout k eventuálním nedostatkům plnění.“87 Analogicky rovněž při určení výše peněžité náhrady ve smyslu ust. § 458 OZ za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností, je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, nikoli z nákladů vynaložených na tuto činnost.88 U posledních rozhodnutí si neodpustím poukázat na drobnou spornost citovaného rozsudku, který nereflektuje základní cíl institutu bezdůvodného obohacení, tj. restituci, resp. reparaci, neboť pokud nebude vráceno skutečně ekvivalentní plnění, které postižený vynaložil, nelze hovořit o naplnění těchto jeho funkcí, navíc je daná aplikace v rozporu s gramatickým výkladem ust. § 458 požadující vrácení všeho, co bylo skutečně nabyto, nikoliv výše
85
Zpráva Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls. 2/85 Ibid. 87 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000 88 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001 86
41
odhadované, dle cenových předpisů aj. Navíc v uvedeném případě by se z hlediska povahy a zásad občanskoprávních vztahů měla respektovat smluvní volnost účastníků daného závazkového vztahu, tj. pokud obohacený subjekt nikdy nezpochybnil výši zprostředkovatelské odměny, měla by se výše bezdůvodného obohacení odvíjet od výše odměny v dané zprostředkovatelské smlouvě, popř. stanovit ji podílem, pokud nebyly zprostředkovatelské služby dokončeny v celém rozsahu. Dle mého, je vztah mezi zprostředkovatelem a zprostředkovaným analogicky v témže poměru jako forma zastoupení, tudíž se jedná o skutkovou podstatu obohacení analogicky dle ust. § 454, neboť obohacený si smluvil poskytnutí služby spočívající ve výkonech, které za něj plnil postižený (zprostředkovatel), v takovém případě se, dle mého, jedná o plnění za jiného a od toho by se měl odvíjet odlišný rozsah ediční povinnosti. Stojí proto za úvahu, zda by ust. § 485, resp. § 457 OZ nemělo být přeformulováno dispozitivním směrem. Spočívá-li bezdůvodné obohacení v investici do cizí nemovitosti, pak jeho velikost odpovídá nikoliv částkám, které vynaložil postižený, nýbrž tomu, o co se cizí věc zhodnotila, tj. rozdílu mezi cenou nemovitosti před vynaložením investice a po jejím vynaložení. Jiná situace by nastala, pokud by si obohacený smluvil např. opravu věci, ale zaplatil by ji místo něj postižený. V takovém případě by se jednalo o plnění za jiného ve smyslu ust. § 454 OZ a výše bezdůvodného obohacení by byla představována částkou, kterou postižený vynaložil za obohaceného; prospěch obohaceného spočívá v postiženém vynaložené částce, neboť ji měl plnit on sám.89 Lze nicméně postřehnout, že praxe zastávaná judikaturou je minimálně sporná, neboť tím dochází nepřímo ke zvýhodnění oprávněného subjektu a k prolomení zásady, že se oprávněný může domáhat vydání bezdůvodného obohacení jen v tom rozsahu, v jakém byl získán na jeho úkor.90 Zde se ještě na chvíli zastavím, neboť lze poukázat na rozpor dvou zásad bezdůvodného obohacení, kdy na jedné straně je zájem na odčerpání neoprávněného majetkového prospěchu ze sféry obohaceného, na druhé 89
Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, s. 82. Srov. rozsáhlou judikaturu na toto téma starší i novější, viz. zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3.1975, čj. Cpj. 34/75, stejně se shodla i druhá část ČSFR, viz. zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78. Nověji pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97. 90 Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. Brno: UJEP, 1981, s. 96
42
straně se musí takovéto plnění navrátit do sféry postiženého. Zde ale vyvstává situace, kdy výše onoho plnění není již ekvivalentní. Výše odčerpaného bezdůvodného obohacení ze sféry obohaceného by nesplnila svůj účel, neboť pokud výše plnění odčerpávaného obohacenému je vyšší než ta, o kterou přišel postižený, pak by se postižený sám obohatil, v opačném případě by obohacenému zůstalo v jeho sféře „zbytková“ hodnota plnění, rovněž bez právního důvodu. Jak plyne z rozhodovací praxe soudu v této otázce, lze se i odvolat na legální text, kdy se dovozuje, že: „Smyslem zákonné úpravy bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu (za zákonem stanovených podmínek) tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu. Zákon však nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není tedy rozhodující, jakou hodnotu pozbyl oprávněný (z bezdůvodného obohacení), ale o kolik se tím zvýšil majetek povinného; pokud podle § 458 odst. 1 obč. zák. má být vydáno „vše co bylo nabyto“, má tím zákon na mysli vše, co bylo získáno povinným (nikoli to, co oprávněný pozbyl).“91 Výši bezdůvodného obohacení, spočívajícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy, určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.92 Pokud bezdůvodné obohacení povinné strany spočívá v užívání bytu bez právního důvodu a toto po zániku práva na bydlení nelze vrátit, je povinností této strany poskytnout za ně peněžitou náhradu; její výše musí odpovídat peněžnímu ocenění prospěchu, který obohacené straně na úkor postižené užíváním bytu vznikl. Nejvyšší soud, který se již dříve vyjádřil k otázce výše plateb za užívání bytu v období mezi skončením nájmu a vyklizením bytu dovodil, že osoba, jíž svědčí po skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného 91
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, srovnej též. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000
92
43
sjednaného za trvání nájemního poměru.93 Výše bezdůvodného obohacení za užívání cizího pozemku se určuje přímým srovnáním s výší nájemného ze srovnatelných pozemků, užívaných v daném místě a čase ke stejnému, případně obdobnému účelu, přičemž se vždy rozlišuje, zda jsou pozemky užívány k podnikatelským, či nepodnikatelským účelům. Na uvedené názory stanovení cenových „mantinelů“ rozsahu bezdůvodného obohacení najdeme i odlišná stanoviska, která upozorňují, že takováto praxe nereflektuje dostatečně tržní hodnotu a de facto diskriminuje určité skupiny postižených.94 Jak uvádí Chalupa, regulace ceny maximálního nájemného z pozemků nesloužících k podnikání výměry Ministerstva financí, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 bod 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je tak totiž dlouhodobě majetkově diskriminována jedna skupina vlastníků ve prospěch jiných zvláště tím, že není rozlišována cena maximálního nájemného na základě polohy a ceny pozemku (např. v Praze od Václavského náměstí po Velkou Chuchli vždy 85 korun za metr čtvereční a rok). Jelikož faktický uživatel může v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků nesloužících k podnikání efektivně namítnout, že výše nájemného je regulována maximální cenou, lze doporučit vlastníkovi pozemku, aby v soudním řízení vznesl námitku rozporu příslušného výměru Ministerstva financí, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, s návrhem na zrušení konkrétní části výměru Ministerstva financí Ústavním soudem ČR. Je nadále neúnosné, aby vlastník obytného domu mohl tržně pronajímat stavbu na cizím pozemku a vlastníkovi pozemku by naopak byl už léta povinován platit jen neúměrně nízkou náhradu za bezdůvodné užívání pozemku, odvozenou z dlouhodobě 93
Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, viz. Selucká, M.: Bezdůvodné obohacení z protiprávního užívání bytu a jeho výše [ověřeno k 30. 5. 2009]. Dostupné z http://www.jurisprudence.cz/clanek.html?id=1062&seznamtyp=1&rocnik=2005&cislo=6 94 Chalupa, L.: Bezdůvodné obohacení za užívání stavebních pozemků [ověřeno k 21. 5. 2009]. Dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c1-36806800-bezduvodne-obohaceni-za-uzivani-stavebnich-pozemku
44
regulovaného nájemného.95 Dle Luboše Chalupy v důsledku setrvačnosti společenského povědomí a zažité právní praxe z let 1948 až 1989 stále přežívá názor, že pozemkové parcely, včetně stavebních pozemků, nemají takový právní ani ekonomický význam jako na nich zřízené trvalé stavby. Odrazem toho, je mimo jiné stanovování nesrovnatelně nižší výše bezdůvodného obohacení za užívání stavebních pozemků oproti stavbám, které jsou na nich postaveny. Uvedená praxe je neudržitelná zejména tehdy, tvoří-li budova se stavebním pozemkem, na kterém je postavena, funkční celek. Při stanovení obvyklé ceny stavebních pozemků, na kterých jsou postaveny sídlištní obytné budovy, které jsou až na výjimky ve vlastnictví veřejnoprávních korporací (státu či obcí), jež je prodávají za zvýhodněné (netržní) ceny, je nutné vyjít z cen stavebních pozemků v daném místě a čase, které odpovídají volné (tržní) poptávce a nabídce (srovnání cen stavebních pozemků obchodovaných bez jakéhokoliv zvýhodnění v nejbližším okolí). Nikoliv tedy ze zvýhodněné ceny prodejů nájemcům v rámci privatizace veřejného sektoru. Návrh nového občanského zákoníku, podle kterého je stavba součástí pozemku, již plně vystihuje prioritu pozemkového vlastnictví, jejímž odrazem musí být nutně též posílení ekonomického postavení vlastníka pozemku oproti vlastníkovi stavby, která na tomto pozemku stojí.96 Zde si rovněž neodpustím poukázat na vlastní stanovisko, kterým se plně přikláním na stranu výše citovaného názoru, který více reflektuje svobodnou vůli subjektů občanskoprávních vztahů. Je možné uvést rozhodnutí soudu, který se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda lze finanční ocenění prospěchu získaného užíváním pozemku bez právního důvodu ztotožnit s hodnotou věcného břemene spočívajícího v právu chůze a průjezdu po pozemku a s ohledem na konstantní praxi odpověděl negativně s tím, že není rozumného důvodu postupovat odlišně. Proč ale nezohlednit smluvní volnost účastníků?97 Při určení výše peněžité náhrady soud postupuje podle ust. § 136 OSŘ, tj. určí ji 95
Chalupa, L.: Bezdůvodné obohacení za užívání stavebních pozemků [ověřeno k 21. 5. 2009]. Dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c1-36806800-bezduvodne-obohaceni-za-uzivani-stavebnich-pozemku 96 Jedná se o posun od zásady superficies solo non cedit k pojetí superficies solo cedit, k této problematice srovnej též. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2715/2000 97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1186/2004. Více ohledně polemiky srovnej v kap. „Právní následky bezdůvodného obohacení de lege ferenda“
45
podle své úvahy, ledaže by její výše výjimečně vyplývala z právního předpisu. Ohledně rozsahu vydání bezdůvodného obohacení lze uzavřít, že jestliže podle dikce ust. § 457 a § 458 odst. 1 věty prvé, musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, pak je třeba u věcí brát zřetel na § 120 o součástech věcí a § 121 odst. 1 o jejich příslušenství, u bytů na § 121 odst. 2 o příslušenství bytů, u pohledávek na § 121 odst. 3 o příslušenství pohledávek aj.98
IV. 4. Povinnost vydat užitky a právo na náhradu nutných nákladů § 458 odst. 2, 3 OZ: „S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.“ „Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.“ Podle ust. § 485 odst. 2 OZ je nutno vydat spolu s bezdůvodným obohacením i užitky z něho, rovněž od okamžiku, kdy k obohacení došlo a bez zřetele k tomu, zda snad tyto užitky byly spotřebovány, převedeny na třetí osoby aj., protože pak musí být poskytnuta náhrada v penězích. Předpokladem pro vznik povinnosti k vydání užitků je neexistence dobré víry na straně obohaceného. Splnění tohoto předpokladu prokazuje postižený. V pochybnostech se zde předpokládá dobrá víra u osoby obohaceného. Je-li obohacený v dobré víře, stává se vlastníkem užitků, a to od okamžiku, kdy se staly samostatnými předměty občanskoprávních vztahů. Zlá víra obohaceného naopak znamená, že vlastníkem užitků se nestává on, nýbrž postižený; proto také zákon ukládá obohacenému ediční povinnost ve prospěch postiženého. Dobrá víra je v českém právním řádu vnímána jako subjektivní kategorie, vyjadřující vnitřní psychický stav určité osoby, její legální definice pak stanovena není. V odborné literatuře se můžeme setkat s jejím vymezením, jako se: „zásadně
98
Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, Praha: Nakladatelství Linde, 2008, s. 1103.
46
nezaviněnou nevědomostí o právních nedostatcích určitého právního stavu.“99 Jestliže se tedy určitá osoba bez svého vlastního zavinění mýlí o určitých skutečnostech a okolnostech, z nichž lze vyvodit její bezdůvodné obohacení, nebude ji tížit povinnost vydat užitky z předmětu bezdůvodného obohacení, a to po dobu, v níž v tomto omylu setrvává. Omyl pak může mít povahu právní i skutkovou. V případě stavu, kdy se určitá osoba obohatí bezdůvodně, ale v dobré víře, kterou později ztratí, tj. dané aspekty nespadají v jeden časový úsek, je třeba vyjít z principu, že následné odpadnutí dobré víry v době, kdy bezdůvodné obohacení trvá s sebou nese povinnost vydat užitky následně získané, či-li doba ztráty dobré víry zároveň určuje rozsah povinnosti k vydání užitků. Užitky je povinen vydat v podobě in natura, není-li to dobře možné, pak in reluto dle ust. § 458 odst. 1 OZ. Povinnost obohaceného vydat užitky se vztahuje pouze k užitkům, které obohacený skutečně získal a nikoliv k těm, které získat mohl, ale nezískal, jak dovozuje Věra Korecká z výkladu zákona.100 Opačná interpretace by pak směřovala proti reparačnímu cíli bezdůvodného obohacení. V případě, že nevytěžené užitky představují pro postiženého újmu, je možné danou situaci řešit přes právní institut náhrady škody. Z odstavce třetího § 458 OZ pak vyplývá právo obohaceného na náhradu nutných nákladů, vynaložených na předmět bezdůvodného obohacení, přičemž toto není vázáno na existenci jeho dobré víry. Mezi jeho povinností vydat bezdůvodné obohacení a právem na náhradu nutných nákladů, pak dle literatury a praxe, není vztah vzájemné podmíněnosti (tzv. synallagma).101 Osobně se s tímto závěrem neztotožňuji, neboť jazykový výklad daného ustanovení hovoří o „vydávání“ (Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.“), tudíž, kdo vydává, tomu na druhé straně odpovídá právo na náhradu nákladů. Opačný výklad by vedl k majetkové nerovnováze v neprospěch obohaceného. Nutnými náklady se v ust. § 458 odst. 3 OZ míní náklady, které jsou nezbytné pro uchování a pro řádnou péči o věc. Lze usuzovat, že by dané náklady vynaložené
99
Hurdík, L. Zásady soukromého práva, Brno: MU, 1998, s. 123. Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. Brno: UJEP, 1981, s. 96. 101 Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1200. 100
47
obohaceným, měly být ekvivalentní nákladům, které by vynaložil postižený. Musí však jít o nevyhnutelné náklady, jako jsou např. náklady spojené s řádným opatrováním získané věci, které by měl stejně tak vynaložit i ten, komu se věc vrací.102
IV. 5. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení Právní následky bezdůvodného obohacení, resp. právo domáhat se nároků z nich u soudních orgánů, je z povahy obligační a z požadavku právní jistoty subjektů závazkových vztahů časově omezeno.103 Spornou otázkou v některých případech je, zda se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení řídí § 107 OZ nebo zda se uplatní obchodněprávní režim. Pro posouzení, zda se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení řídí občanským nebo obchodním zákoníkem, není rozhodující skutečnost, že subjekt právního vztahu z bezdůvodného obohacení je držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž vystupoval.104 Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčuje v kombinované promlčecí lhůtě upravené v ust. § 107 OZ. Subjektivní lhůta je dvouletá, objektivní pak zásadně tříletá; jde-li však o úmyslné bezdůvodné obohacení, trvá objektivní doba deset let. Plynutí těchto lhůt je stanovené odlišně a jejich plynutí není na sobě závislé. Objektivní lhůtu nelze překročit, i kdyby ještě trvaly podmínky pro plynutí subjektivní lhůty. Objektivní lhůta vlastně ohraničuje dobu subjektivní, neboť zároveň nejdříve s jejím počátkem může začít běžet lhůta subjektivní.105 Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle ust. § 107 odst. 1 OZ je vázán na to, 102
Srov. zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78 Stejně tak z podstaty procesní ekonomie, nikdo nebude chtít ztrácet čas desítky let starým nárokem, který se již téměř nedá prokázat a pouze by obtěžoval procesní strany a odváděl soud samotný od aktuálních případů. 104 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, k této problematice srov. Hromek, V.: Několik poznámek do diskuse o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Bulletin advokacie, 2007, č. 7-8, s. 34 an. a Kočová, K.: Další poznámka k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Bulletin advokacie, 20071 č.7-8, s. 37. 105 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 1 Cdo 74/93, srov. Hromek, V.: Několik poznámek do diskuse o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Bulletin advokacie, 2007, č. 7-8, s. 34 an.. 103
48
že se postižený dozví jednak, že vůbec došlo k bezdůvodnému obohacení a jednak to, kdo se na jeho úkor obohatil. Tato skutečnost musí být podle judikatury skutečná a nikoliv pouze předpokládaná. Není rozhodné ani to, zda se postižený o právu na vydání bezdůvodného obohacení nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se o něm měl a mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče.106 Naproti tomu, plynutí objektivní promlčecí lhůty je upravené bez jakékoliv závislosti na subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení získaném na jeho úkor; ve smyslu ust. § 107 odst. 2 OZ plyne ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.107 Pro stanovení rozhodného dne je důležité přesně rozlišovat mezi jednotlivými skutkovými podstatami. Bezdůvodné obohacení totiž vzniká jindy při plnění bez právního důvodu, než např. při plnění z právního důvodu, který odpadl dodatečně. Počátek promlčecí doby je flexibilní v situaci, která nastává rovněž při užití dle ust. § 456 vět druhé. Vzhledem k tomu, že právní vztah mezi postiženým a státem má povahu závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení, bude se právo postiženého na vydání bezdůvodného obohacení promlčovat ve lhůtách uvedených v ust. § 107 OZ. Subjektivní promlčecí lhůta začne plynout, jakmile se postižený dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že je na jeho úkor získal stát. Pro počátek objektivní promlčecí doby je rozhodující, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tj. kdy se skutečně rozrostla majetková sféra státu na úkor postiženého. To platí i pro případ, že stát získal plnění na základě pravomocného rozsudku. Ani zde by neměla být rozhodující právní moc rozsudku, ale okamžik, kdy obohacený státu skutečně vydal předmět plnění, který získal na úkor neznámého postiženého. Důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou, přičemž není rozhodné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů námitku promlčení dlužník vznesl. Vzhledem k zásadě, že soud zná právo, je právní posouzení věci úkolem soudu a nikoliv účastníků. Jestliže tedy žalovaný sám chybně kvalifikuje nárok vůči němu žalobou, uplatněný jako nárok
106
Viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn 33 Odo 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn 33 Odo 528/2006 107 Rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77 a zpráva Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85.
49
ze smlouvy, ačkoliv podle soudu se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je povinností soudu posoudit žalovaným vznesenou námitku promlčení též z hlediska této právní kvalifikace. Pokud by na základě skutkových tvrzení žalovaného takové posouzení nebylo možné, nastupuje poučovací povinnost soudu ve smyslu ust. § 118a OSŘ.108 IV. 6. Právní následky bezdůvodného obohacení v návrhu nového OZ § 2806 „(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodné se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co mel po právu plnit sám.“109 Návrh občanského zákoníku reguluje institut bezdůvodného obohacení v ust. § 2806 an., a to v rámci závazků z kvazideliktů. k nimž řadí též nepřikázané jednatelství a upotřebení cizí věci ku prospěchu jiného. Tato úprava vychází ze současné s tím, že podrobněji upravuje práva a povinnosti stran. Za bezdůvodné obohacení se považuje plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávní užití cizí hodnoty nebo případ plnění za jiného; výslovně se jako samostatná kategorie nezdůrazňuje plnění z neplatného právního úkonu, je však třeba říci, že daný výčet v odstavci druhém je demonstrativní a tudíž se i s případem neplatnosti budeme setkávat i v tomto pojetí, pokud budou splněny podmínky aplikace dle odstavce prvního. Toto pojetí je odklonem od současného pojetí povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení na případy jednotlivě přesně vymezené. Oproti dosavadnímu ust. § 451 odst. 2 OZ navrhuje i v osnově nového občanského zákoníku upravit povinnost k vydání bezdůvodného obohacení jako obecnou, doplněnou příkladným
108 109
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003 Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html
50
výčtem typických případů. Obecné ustanovení prvního odstavce spojuje povinnost vydat obohacení s tím, že bylo nabyto bez ospravedlněného důvodu.110 Pokud jde o způsob a rozsah vydání bezdůvodného obohacení, rektifikace vychází ze současné právní úpravy v OZ. Nadále je upřednostňována naturální restituce a teprve v případě nemožnosti jejího uskutečnění nastupuje vrácení obohacení cestou in reluto, dle ust. § 2813.
IV. 7. Právní následky bezdůvodného obohacení de lege ferenda Současná právní úprava institutu bezdůvodného obohacení není neměnný monolit, který by existoval mimo čas a prostor. V obecné rovině je zapotřebí, aby právo, pokud možno, kopírovalo společenský vývoj a pružně reagovalo na předem neurčitý (a fakticky neurčitelný) počet životních situací a společenských vztahů, na něž dopadá a reflektovalo jejich dynamiku. Z tohoto důvodu pokládám některá ustanovení institutu bezdůvodného obohacení de lega lata za nedostatečná, resp. ústící do některých situací s nespravedlivými dopady na účastníky závazku z bezdůvodného obohacení. Prvotní sporné ustanovení (v textu již několikrát zmíněno) je, dle mého názoru, špatná formulace rozsahu vydávaného plnění dle ust. § 457 a § 458 OZ. Není mým cílem, ani ambicí, přímo definovat špatné aspekty, ale v rozhodovací praxi mě udivilo rozhodování, jímž se stanovuje na základě stejného zákonného ustanovení rozdílný rozsah vydání bezdůvodného obohacení pro obdobné situace. In concreto upozorňuji na, dle mého, zřejmý nepoměr při stanovování rozsahu na vydání bezdůvodného obohacení v případech, kdy se jedná o věci poškozené, resp. zcela zničené a v případech, kdy se jedná o plnění spočívající v úkonech. V případě 110
Stejně tak evropské úpravy institutu bezdůvodného obohacení vycházejí ze zásady, že každé bezdůvodné obohacení musí být vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno. Příkladem mohou být úpravy v občanských zákonících Německa (§ 812), Švýcarska (cl. 62 OR), Itálie (cl. 2041), Portugalska (cl. 474), Nizozemí (cl. 6:212), Québecu (cl. 1493) a dalších. Rovněž návrh evropského občanského zákoníku (Draft Common Frame of Reference, DCFR) vychází ze stejného pojetí. Viz. Eliáš, K., Zuklínová, Michaela, Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku [citováno 22. 5. 2009]. dostupný z http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html
51
prvém se rozsah bezdůvodného obohacení, které se musí restituovat, odvozuje od ceny zničené věci, resp. od toho, oč cena věci přesahovala obecnou cenu nebo cenu určenou cenovými předpisy, tedy fakticky cenou skutečnou a odpovídající. Naproti tomu, v případech druhých, kdy spočívá plnění v úkonech, se rozsah bezdůvodného obohacení stanovuje, nikoliv dle skutečně vynaložených nákladů, které na dané úkony byly vynaloženy, ale pouze o cenu obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, nikoli z nákladů vynaložených danou smluvní stranou na tuto činnost skutečně. Dále si neodpustím poukázat na drobnou spornost výše v práci citovaného rozsudku111, který nereflektuje základní cíl institutu bezdůvodného obohacení, tj. restituci, resp. reparaci, neboť pokud nebude vráceno skutečně ekvivalentní plnění, které postižený vynaložil, nelze hovořit o naplnění těchto jeho funkcí, navíc je daná aplikace v rozporu s gramatickým výkladem ust. § 458 požadující vrácení všeho, co bylo skutečně nabyto, nikoliv výše odhadované dle cenových předpisů aj. Navíc, v uvedeném případě, by se z hlediska povahy a zásad občanskoprávních vztahů, měla respektovat smluvní volnost účastníků daného závazkového vztahu, tj. pokud obohacený subjekt nikdy nezpochybnil výši zprostředkovatelské odměny, měla by se výše bezdůvodného obohacení odvíjet od výše odměny v dané zprostředkovatelské smlouvě, popř. stanovit jej podílem, pokud nebyly zprostředkovatelské služby dokončeny v celém rozsahu. Dle mého, je vztah mezi zprostředkovatelem a zprostředkovaným analogicky v témže poměru jako forma zastoupení, tudíž se jedná o skutkovou podstatu obohacení analogicky dle ust. § 454, neboť obohacený si smluvil poskytnutí služby spočívající ve výkonech, které za něj plnil postižený (zprostředkovatel), v takovém případě se, dle mého, jedná o plnění za jiného a od toho by se měl odvíjet odlišný rozsah ediční povinnosti. Stojí proto za úvahu, zda by ust. § 485, resp. § 457 OZ nemělo být přeformulováno dispozitivním směrem. Nový civilní kodex již, dle mého, některé výše uvedené výtky reflektuje, když dle ust. § 2813 odst. 2 stanoví, že „Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně 111
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001
52
ovlivněna.“ Tímto ustanovením je více zohledněn prvek smluvní volnosti účastníků. Důvodová zpráva tento závěr jen potvrzuje, když uvádí, že: „Předně mohlo být plněno za úplatu, ať již podle neplatné smlouvy, anebo v rámci závazku, který byl následně zrušen. Pak není rozumný důvod, aby ochuzený požadoval náhradu obvyklé ceny, a proto se navrhuje přiznat mu náhradu ve výši ceny ujednané.“112 Dále je, z mého pohledu, neúplně řešena situace, kdy jsou v kolizi principy institutu bezdůvodného obohacení, kdy na jedné straně je zájem na odčerpání neoprávněného majetkového prospěchu ze sféry obohaceného, na druhé straně se musí takovéto plnění navrátit do sféry postiženého. Zde ale vyvstává situace, kdy výše onoho plnění není již ekvivalentní. Výše odčerpaného bezdůvodného obohacení ze sféry obohaceného by nesplnila svůj účel, neboť pokud výše plnění odčerpávaného obohacenému je vyšší než ta, o kterou přišel postižený, pak by se postižený sám obohatil, v opačném případě by obohacenému zůstalo v jeho sféře „zbytková“ hodnota plnění, rovněž bez právního důvodu. Uvedenou situací dochází nepřímo ke zvýhodnění oprávněného subjektu a k prolomení zásady, že se oprávněný může domáhat vydání bezdůvodného obohacení jen v tom rozsahu, v jakém byl získán na jeho úkor.113
112
Eliáš, K., Zuklínová, Michaela, Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku [citováno 22. 5. 2009]. Dostupný z http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. Tímto se opustí dosavadní praxe, která preferoval tzv. cenu obvyklou užitou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002. 113 Srovnej Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. Brno: UJEP, 1981, s. 96.
53
V. Závěr Předkládaná práce o právních následcích institutu bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku je na svém konci. V souladu s cíli předestřenými ve svém úvodu si nekladla za úkol podat vyčerpávající, komplexní a ucelený výklad daného tématu. Přesahovalo by to rozsah stanovený pro potřeby této práce i rozsah znalostí a zkušeností autora. Mým cílem bylo nejprve podat celkový vstupní výklad, jak historického vývoje tohoto institutu, tak jeho současnou právní úpravu de lege lata včetně kritické analýzy a zhodnocení nedostatků současné úpravy v teorii i v praxi. Základ práce pak byl probrán v následujících kapitolách, když po vstupním vymezení pojmu bezdůvodného obohacení de lege lata následovala podrobnější analýza právních následků bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku de lege lata. Autor se zaměřil především na jednotlivé prvky právního vztahu, tj. subjekty, předmět a obsah se specifikací v jednotlivých ustanoveních OZ. Při posuzování jednotlivých ust. OZ byla hodnocena stávající úprava ve svých jednotlivých aspektech i ve vzájemných souvislostech, které mohou v právním vztahu z bezdůvodného obohacení nastat v praxi. Pro tyto případy bylo bohatě využíváno rozhodovací praxe soudů s tím, že byly reflektovány i rozhodnutí a zhodnocení občanskoprávních kolegií staršího data, pokud byly aktuální a přínosné i pro dnešní potřeby. Autor se rovněž nevyhýbal polemice v případech, kdy podle jeho názoru byla ustanovení OZ vykládána nepřesně, nesprávně, či v rozporu s funkcí institutu bezdůvodného obohacení, čímž zároveň průběžně hodnotil stávající právní úpravu de lege lata. Z pohledu jednotlivých kapitol in concreto sloužila vstupní kapitola k úvodnímu rámcovému vymezení právního institutu bezdůvodného obohacení a ke stručnému náhledu na jeho historický vývoj v našem právním řádu. Druhou vstupní část tvořilo vymezení předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení pro lepší vstup do problematiky a taktéž pro vymezení některých pojmů. Hlavní nosnou částí práce byla následující kapitola, která se plně věnovala vlastnímu tématu práce, tj. právním následkům bezdůvodného obohacení s obecným vymezením základní ediční povinnosti, subjektům právního vztahu z bezdůvodného 54
obohacení, včetně specifického postavení státu. Dále zevrubně analyzovala jednotlivé formy realizace ediční povinnosti a jejich rozsah. V závěrečných kapitolách bylo provedeno stručné představení návrhu nového občanského zákoníku s vymezením inovací oproti stávající úpravě a jejich stručné posouzení. Rovněž bylo připojeno krátké pojednání o možných úpravách de lege ferenda, které vycházely z autorovy předchozí průběžné kritiky soudobého stavu a její odraz v návrhu nové rekodifikace. K dosažení cílů stanovených v úvodu práce bylo využito celé spektrum možných metod, zahrnující jednak metodu historickou, jejíž místo bylo především v kapitole druhé, zabývající se historickým vývojem právního institutu bezdůvodného obohacení, pak i metody jiné, odpovídající potřebám a specifikům daných kapitol. V dalších částech se pak tedy aplikovala metoda deskriptivní, která určovala celý ráz a styl práce, s důrazem na postihnutí všech důležitých aspektů a možných důsledků ve vzájemné konstelaci s využitím čerpání z rozhodovací praxe soudů. Na tuto rozhodovací praxi soudů (jejíž bohatost do velké míry suplovala aktuální chudost literárních pramenů) bylo pak užito metody analytické, resp. kriticko-analytické, kdy jednotlivá rozhodnutí byla poměřována z hlediska své kompatibility se zásadami bezdůvodného obohacení, či zásadami občanského práva obecně a v případě rozporu autor přiložil svá odlišná stanoviska (byť třeba z hlediska nezkušenosti nesprávně určená, či dovozená). Lze uzavřít, že právní institut z bezdůvodného obohacení a jeho následků v občanském zákoníku je v současné podobě relativně komplexně upraveným souborem právních norem, jenž je v případě mezer dotvářen ve velké míře judikaturou soudů s ne vždy bezrozporným hodnocením odborné veřejnosti. Tato kontroverze některých rozhodnutí a jejich hodnocení bude dle mého částečně odstraněna novou rektifikací, která více respektuje smluvní volnost účastníků daného závazkového vztahu, z něhož následně vzniká bezdůvodné obohacení.
55
VI. Résumé
The presented thesis on legal consequences of unjust enrichment pursuant to the Civil Code is nearly finished. According to the aims set in the introduction, this thesis does not provide the reader with an exhaustive, complex and comprehensive exposition of the topic in question. It would go far beyond the intended scope as well as author`s knowledge and experience. At first, I attempted to provide a comprehensive introductory explanation of both historical development of this instrument and its current de lege lata regulation including a critical analysis and evaluation of insufficiencies of the current regulation in theory as well as in practice. The fundamental parts of the thesis are dealt with by in subsequent chapters. The introductory definition of a de lege lata concept of unjust enrichment is followed by a detailed analysis of legal effects of unjust enrichment pursuant to the Civil Code. Above all, the thesis is focussed on particular elements of a legal relationship, i.e. its subjects, object and contents, also considering specifications in relevant provisions of the Civil Code. When dealing with particular provisions of the Civil Code, the author tries to assess the current regulation in its individual aspects as well as contextures, which in practice can arise in a particular legal relationship. In such cases, the practice of courts is also considered. Older judicial decisions are included if they were deemed up-to-date and beneficial. The author does not avoid confrontation in cases, when he considers interpretation of the relevant provisions of the Civil Code imprecise, incorrect or abhorrent to the institute of unjust enrichment, whereby he also continuously evaluates the current de lege lata regulation. Final chapters include a concise introduction of the proposal of the new Civil Code and simultaneously define and compare its innovations with the current regulation. The reader can also find proposals of a de lege ferenda regulation, which is a logical consequence of author’s aforementioned criticism of the current state. Individual chapters served in concreto to provide a comprehensive introductory explanation of historical development of this instrument. Next chapter served to description of the current regulation in theory as well as in practice. 56
The next chapter was the main part of thesis and was all about the theme of the thesis and is focussed on particular elements of a legal relationship, i.e. its subjects, object and contents, also considering specifications in relevant provisions of the Civil Code. The final chapters contain a pregnant introduction of the proposal of the new Civil Code and withal define and compare its innovations with the current regulation. The reader can also find proposals of a de lege ferenda regulation, which is a logical consequence of author’s aforementioned criticism of the current state. To reach the aims set forth in the introduction, the author had to use various methods. The historical one is used especially in Chapter 2, which deals with a historical development of unjust enrichment. The following chapters called for the application of a descriptive method, which determined the character and style of the thesis, and enabled the author to include all important aspects and possible consequences. Since the thesis also includes court rulings (whose richness to a large extent substitutes austerity of the relevant literature), the author had to use an analytic or critical analytic method. Individual judicial decisions are measured in terms of compatibility with the principles of unjust enrichment or the principles of civil law in general. In case of discrepancies, the author also includes his own dissent opinions (albeit they might be incorrect due to his being inexperienced). To conclude, both the institute of unjust enrichment and its consequences as dealt with by the Civil Code represent a relatively comprehensive body of laws. The areas which are not directly governed by the provisions of the Civil Code are to a large extent governed by judicial decisions. These, however, are not deemed unequivocal by experts in law. In my opinion this controversial and equivocalness by some judicial decisions will be partially take out by the new Civil Code, that respect more the principles of unjust enrichment or the principles of civil law in general.
57
VII. Seznam použitých pramenů : VII. 1. Tištěné zdroje – monografie : o Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. Praha: Nakladatelství Linde, 2008. o Eliáš, K. – Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde Praha a.s., 2001. o Fiala, J. a kol. Občanské právo. Praha: ASPI, 2006. o Fiala, J. a kol., Občanské právo hmotné. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002. o Fiala, J. a kol. Lexikon občanského práva. Ostrava: Sagit, 1997. o Hurdík, L. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998. o Hurdík, J. a kol. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1997. o Jehlička, O. – Švestka, J. – Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. o Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné, Praha: Nakladatelství ASPI, 2005. o Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. Brno: UJEP, 1981.
58
o Lavický, P. Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení, Praha:Nakladatelství ASPI, 2006. o Plecitý, V. – Vrabec, J. - Salač, J. Základy občanského práva.
2. vydání.
Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. o Schelleová, I. – Schelle, K. Civilní kodexy. 1811-1950-1964. Brno: Doplněk, 1993. o Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2005. o Štursová, L. Institut bezdůvodného obohacení v občanskoprávních vztazích. Rigorózní práce, MU Brno, 2007. o Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Praha: C.H.Beck, 2008. o Vaněk, J. Neoprávněný majetkový prospěch. Praha: Panorama, 1987.
VII. 2. Tištěné zdroje – periodika : o Bejček, J., Bezdůvodné obohacení, Právní rádce, 1994, č. 11, s. 9. o Handlar, J.: Oprávnění třetí osoby splnit závazek dlužníka a bezdůvodné obohacení podle § 454 ObčZ, Soudní rozhledy, 2003, č. 9, s. 297 an. o Hromek, V.: Několik poznámek do diskuse o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Bulletin advokacie, 2007, č. 7-8, s. 34 an.. 59
o Kočová, K.: Další poznámka k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Bulletin advokacie, 20071 č.7-8, s. 37. o Korecká, V.: Bezdůvodné obohacení podle novely OZ, Právo a zákonnost, 1992, č. 8 o Malenovský, R.: K jednomu aspektu bezdůvodného obohacení v případě neplatné či zrušené smlouvy dle §457 ObčZ, Právní rozhledy, 2007, č. 21, s. 780 an. o Pokorný, M.: O bezdůvodném obohacení podle novelizovaných ustanovení OZ, Právní rozhledy, 1993, č. 6, s. 185 an. o Štursová, L: Institut bezdůvodného obohacení de lege ferenda, Právník, 2008, č. 3, s. 295 an. o Švestka, J.: Úvaha nad novelou občanského zákoníku. Právo a zákonnost, 1992, č. 3, s. 158 an.
VII. 3. Internetové zdroje : o Eliáš, K., Zuklínová, M.: Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku [citováno 22. 5. 2009]. Dostupný z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html o Chalupa, L.: Bezdůvodné obohacení za užívání stavebních pozemků [citováno 21. 5. 2009]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-36806800bezduvodne-obohaceni-za-uzivani-stavebnich-pozemku
60
o Marek, K,: Aplikace § 107 odstavce 3 občanského zákoník v obchodněprávních vztazích [citováno 23. 5. 2009]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c116736630-aplikace-107-odst-3-obcanskeho-zakoniku-v-obchodnepravnichvztazich o Návrh
občanského
zákoníku
[citováno 22.
5.
2009].
Dostupné
z:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html o Selucká, M.: Bezdůvodné obohacení z protiprávního užívání bytu a jeho výše [citováno 30. 5. 2009]. Dostupné z: http://www.jurisprudence.cz/clanek.html?id=1062&seznamtyp=1&rocnik=2 005&cislo=6 o Štursová, L.: Význam § 456 věty druhé občanského zákoníku [citováno 21. 5. 2009]. Dostupné z: http://obcanske.juristic.cz/615725/clanek/obcan5 VII. 4. Judikatura : o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99 o Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 1 Cz 3/88 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 195/99 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn 25 Cdo 1208/2000 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000 61
o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004. sp. zn. 29 Odo 487/2001 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1186/2004 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn 33 Odo 1408/2004 o Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn 33 Odo 306/2005 o Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn 33 Odo 528/2006 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 33 Odo 258/2003 o Rozsudek Nejvyššího soudu |ČSR ze dne 28. 12. 1984, sp. zn. 1 Cz 51/84 o Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1987, sp. zn. 1 Cz 4/88 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 211/2005
62
o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1299/2000 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002 o Zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1905/2001 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004 o Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 804/2005 o Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006 o Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 485/2004 o Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 23/92 o Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 1 Cdo 74/93 o Nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99
63
