Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Právní aspekty užívání platebních karet v ČR
Bakalářská práce
Autor:
Martina Květáková Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Šárka Palermová
duben, 2011
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Karviné dne
31. 3. 2011
Martina Květáková
Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Šárce Palermové, za odborné rady a připomínky, kterými přispěla k vypracování této bakalářské práce.
Martina Květáková
ANOTACE Bakalářská práce „Právní aspekty uţívání platebních karet v ČR“ pojednává o platebních kartách v dnešním světě. První část je věnována samotnému historickému vývoji karet a členění karet. V druhé části jsou popsány výhody a nevýhody platebních karet. Konečná třetí kapitola analyzuje právní regulaci bezhotovostního platebního styku.
ANNOTATION The Bachelor thesis „Legal aspects of the use of payment cards in the Czech Republic“ deals with payment cards in the contemporary world. The first part is devoted to the historici development of the payment cards and to the division of payment cards. The second part describes the advantages and disadvantages of payment cards. Part three analyzes the legal regulativ of cashless payment transactions.
OBSAH Úvod …………………………………………………………………….
6
Platební karty …………………………………………………........
8
1.
1.1 Bezhotovostní forma peněz ……………………………………….
10
1.2 Členění platebních karet …………………………………….........
11
1.3 Historie platebních karet ………………………………………….
13
2.
Výhody a nevýhody platebních karet …………………………….
16
3.
Právní regulace bezhotovostního platebního styku ………………
18
3.1 Zákon o platebním styku………………………………………….
18
3.2 Systemizace zákona
19
……………………………………
3.3 Obsah zákona a platební prostředek ……………………………… 20 3.4 Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ………………………………………………..…………. 27 3.5 Výroba a drţení padělatelského náčiní ………………….………… 30 3.6 Regulace centrální banky ………………………………………….. 30 3.7 Přestupky …………………………………………….…………….. 34 3.8 Zákoník práce ………………………………………….…………... 35 3.9 Veřejné draţby …………………………………………………….. 36 3.10 Oceňování majetku ………………………………………….….… 37 3.11 Obchodní zákoník ………………………………………………... 38 3.12 Daň z přidané hodnoty …………………………………….….….. 39 3.13 Elektronické komunikace ……………………………………..…. 41 3.14 Daňový řád ……………………………………………………..... 42 Závěr …………………………………………………………………… 44 Prameny ……………………………………………………………..…. 45
5
Úvod Platební karty jsou v České republice vydávány teprve několik let, přesto však jiţ u nás zcela zdomácněly a málokdo si bez nich umí představit svůj běţný, kaţdodenní ţivot. Můţeme říci, ţe se staly součástí naší peněţenky. Staly se prostředkem, jak se bezpečně a pohodlně dostat k financím na svém účtu, platit v kamenných a internetových obchodech doma i v zahraničí, nebo získat úvěr, jako tomu je v případě kreditních karet. Tímto ovšem výčet moţností vyuţití platebních karet nekončí, budoucnost slibuje jejich ještě větší uplatnění i rozšíření. Platební karty se v posledním desetiletí staly běţnou součástí kaţdodenního ţivota. Svému drţiteli poskytují zejména uţivatelský komfort při placení v kamenných obchodech i na internetu. Velké výhody poskytují také při cestování do zahraničí. Platební karty dokonale zapadají do dnešního rychlého způsobu ţivota. Pro vydávající instituce jsou podstatným zdrojem příjmů, přínosem jsou i pro obchodní místa, která akceptují platbu platební kartou – zákazník tak má moţnost utratit více peněz, neţ má právě v peněţence. Počátkem 90. let 20. století byly základním pramenem právní úpravy vztahů smlouvy, uzavírané mezi vydavatelem platební karty a jejím drţitelem a zejména smluvní podmínky, nad jejichţ obsahem bděly mezinárodní karetní asociace. Výhodou byly jejich mnohaleté zkušenosti s tímto platebním nástrojem, nevýhodou pak, ţe tyto zkušenosti byly získávány převáţně v angloamerické právní kultuře. Mnoho nejasností odstranil zákon o platebním styku, který zavedl do české právní praxe pojmy, které dosud nebyly definovány. Poprvé také stanovil závazné lhůty pro uskutečnění peněţních převodů a sankce za jejich nedodrţení. Hlavním důvodem pro vydání zákona o platebním styku byl plánovaný vstup České republiky do Evropské unie a s tím spojený závazek státu k implementaci pravidel platebního styku, která jiţ tehdy byla standardem v členských státech Evropské unie. Zákon o platebním styku uloţil české národní bance vydání vzorových obchodních podmínek, které upravují minimální náleţitostí obchodních podmínek vydavatelů platebních karet a základní práva a povinnosti smluvních stran.
6
Úloha platebních karet v mezinárodním platebním styku je především při pouţívání fyzickými osobami v rámci individuálního cestovního ruchu (včetně cest sluţebních) a při drobnějších nákupech pro osobní potřebu. Není ovšem vyloučeno ani pouţití při klasických obchodních platbách za zboţí a sluţby čerpané firmami a obchodními společnostmi. Přitom v úvahu zejména pouţití tzv. sluţebních čili firemních platebních karet. V této práci se zaměřím zejména na charakteristiku platebních karet jako takových, pokusím se analyzovat jejich výhody a nevýhody a podrobnému zkoumání podrobím především související legislativu, zejména pak právní regulaci bezhotovostního platebního styku.
7
1 Platební karty Přímé bankovnictví (elektronické bankovnictví, automatizované bankovní operace atd.) je forma komunikace s bankou, a tím i s bankovním účtem vedeným u této banky, při níţ klient nemusí osobně navštívit pobočku banky a komunikace mezi bankou a klientem se odehrává pomocí moderních komunikačních kanálů – internet, telefon (pevná linka či mobil), modem atd. Existuje přitom hned několik variant přímého bankovnictví, z nichţ některé jsou vhodnější pro občany – fyzické osoby, jiné zase pro firemní klientelu: a) Internetové bankovnictví – internetové bankovnictví (internetbanking) slouţí k ovládání účtu přes internet. Klient při pouţívání internetového bankovnictví komunikuje s bankou prostřednictvím internetu připojením na příslušnou internetovou adresu. b) Homebanking – pro jeho pouţití je třeba mít k dispozici kromě internetového připojení také speciální program dodávaný bankou, jehoţ prostřednictvím se s bankou komunikuje. Tuto bankovní aplikaci pak lze propojit s účetním softwarem firmy. Připojení k bance nemusí nutně probíhat přes internet a při zadávání příkazů není třeba být vţdy „online“, transakce tak lze provádět (odesílat bance) např. jednou denně, ale lze je zadávat i průběţně dle potřeby. c) Další varianty přímého bankovnictví jsou pro firmy spíše doplňkové. Jde např. o telefonní a GSM bankovnictví, které umoţňují ovládání běţného účtu pomocí telefonu, samoobsluţné ovládání pomocí tónové volby, lze vyuţít i sluţeb ţivého telefonního bankéře (phonebanking), příp. SMS zpráv. V úvahu připadá i WAP banking, kdy se k internetu a jeho prostřednictvím i ke svému bankovnímu účtu klient připojuje pomocí mobilního telefonu, nikoli pomocí počítače. Řadíme sem i uţívání platební karty. 1 Platební karty jsou nástroj k bezhotovostní platbě, který nejčastěji vydávají fyzickým i právnickým osobám banky. Za vystavení se platí poplatky, které jsou staţeny z běţného účtu klienta. Za výběry hotovosti z bankomatu platí poplatky klient banky, transakce klienta u obchodních partnerů banky jsou strhávány z částky, kterou nakonec obdrţí obchodní partner. Součástí můţe být nadstandardní cestovní pojištění,
1
BULLA, M. Elektronické bankovnictví, Účetnictví v praxi, 2010, č. 4, s. 20-21
8
bezplatné vstupy do letištních salónků, slevy a další sluţby. Největší asociace platebních karet jsou Diners Club, Visa, MasterCard, American Express, JCB ad. Platební
karty
jsou
moderním,
novodobým
platebním
instrumentem
umoţňujícím bezhotovostní platební styk na bázi obdobné inkasu, tj. platební styk je iniciován ze strany příjemce platby. V mezinárodním i tuzemském platebním styku představují platební karty bezpečnou a spolehlivou alternativu k platbám v hotovosti i hladkým bezhotovostním platbám, přičemţ nelze přehlíţet zesílený prvek jistoty pro prodávajícího – příjemce platby, který má jiţ v okamţiku prodeje zboţí či sluţby, tedy v okamţiku pouţití platební karty, při dodrţení řádného postupu nakládání s platební kartou garantovánu úhradu ceny, čímţ je eliminováno riziko platební neschopnosti či nevůle plátce. 2 Širší mezinárodní pouţívání platebních karet si vyţádalo vznik mezinárodních bankovních asociací pro platební karty zajišťujících jednotný systém ověření transakcí s platebními kartami, zúčtování karetních operací mezi bankami, pravidel pro pouţívání karet a reklamace karetních transakcí, jakoţ i mezinárodní identifikaci platebních karet. Obdobné systémy byly nuceny vytvořit i nebankovní vydavatelé platebních karet s širokou sítí vydávajících a platebních míst. V celosvětovém měřítku se následnou koncentrací ustálil počet hlavních mezinárodních systémů platebních karet na pěti. Jedná se o dvě bankovní asociace sdruţující především bankovní vydavatele platebních karet – MasterCard a VISA a tři nebankovní systémy, které však postupně prorůstají i bankovní soustavu – American Express , Diners Club a JCB (Japan Credit Bureau). Vedle mezinárodně pouţívaných platebních karet pěti hlavních světových systémů se – spíše na národní úrovni – stále více rozšiřuje pouţívání platebních karet nebankovních vydavatelů, pouţitelných buď jenom v obchodní síti vydavatele (např. platební karty obchodních domů, supermarketů a dalších obchodních organizací, leteckých
společností,
hotelů,
autopůjčoven,
pojišťoven,
telekomunikačních
společností atd.) nebo téţ v širší síti na vydavateli nezávislých obchodních míst (např.
2
JUŘÍK, P. Platební karty: 1870-2006, Velká encyklopedie, 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 2006, ISBN 80-247-1381-0, s. 7-8
9
platební karty CCS České společnosti pro platební karty a. s.). Sílí také vyuţívání jiných neţ platebních karet, např. nejrůznějších karet klubových, zákaznických apod. 3
1.1 Bezhotovostní forma peněz Původní formou peněz byly drahé kovy v neraţené podobě. Uţ ve starověku se pouţívalo zlato a stříbro ve formě slitků, prutů, spirál apod. Pro vyjádření ekvivalentní hodnoty zboţí byla rozhodující jejich váhová mnoţství a jakost drahého kovu měřená např. obsahem čistého kovu ve slitku. První stálejší formou peněţních prostředků byly zlaté a stříbrné mince, které byly raţeny jiţ několik století před naším letopočtem. Důvodů pro vznik papírových peněz (původně chápaných jako symboly zlatých a stříbrných mincí) bylo několik, technických i ekonomických. K prvně jmenovaným patřilo např. opotřebení mincí oběhem, které vedlo ke sníţení původní váhy drahého kovu,
záměrné
falšování
nebo
obtíţná
manipulace
s
většími
částkami.
Nejvýznamnějším ekonomickým důvodem pro uplatnění papírových peněz byla skutečnost, ţe s rozvojem výroby a směny zboţí přestávalo mnoţství peněz vyrobených z drahých kovů stačit k obsluze trţního systému. Bankovky byly vydávány do oběhu buď jako náhrada za mince z drahých kovů (tzv. bankovky nepravé), nebo jako peníze doplňující drahé kovy v oběhu (tzv. bankovky pravé, doplňkové). Dalším stupněm ve vývoji peněţních forem byl vznik bezhotovostních peněz, které jsou evidovány na účtech majitelů v bankách. Při platbách nedochází k předávání hotovostních částek, ale pouze ke změnám na účtech klientů bank. Připsání určité částky na účet klienta můţe být mj. formou poskytnutí bankovního úvěru svému klientovi. Tyto peníze nazýváme depozitními, příp. , kniţními, účetními či ţirálními (odvozeno od "in giro" - v kruhu, kdy se platby uskutečňují v kruhu vzájemně propojených klientů téţe nebo různých bank). Nejnovější, moderní formou peněz jsou tzv. elektronické peníze, tj. záznamy o peněţních částkách a jejich přesunech v paměti počítačových systémů bank. K
3
JUŘÍK, P. Svět platebních a identifikačních karet, 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1999, ISBN 80-7169759-1, s. 15
10
bezhotovostním platbám jsou v současné době vyuţívány platební, resp. kreditní karty a šeky. Jedním z termínů, který souvisí s vývojem peněz, jsou úvěrové peníze. Tímto pojmem označujeme souhrn peněz vytvořených prostřednictvím obchodního, bankovního nebo státního úvěru. 4
1.2 Členění platebních karet Platební karty lze členit podle řady hledisek. Především podle způsobu zúčtování je moţno je rozlišovat na karty debetní, karty úvěrové a karty s odloţenou splatností. Prostřednictvím debetní karty drţitel karty disponuje s kladným zůstatkem na svém účtu u vydavatele karty (obvykle se jedná o banku) a u nichţ dochází k zúčtování platební operace k tíţi účtu drţitele karty v nejbliţší účetní den poté, co vydavatel karty obdrţí zprávu o platební transakci. S úvěrovou kartou drţitel karty čerpá spotřebitelský úvěr od vydavatele karty (zpravidla banky); podle podmínek vydavatele karty je z celkové akumulované sumy platebních operací na karetním účtu třeba zaplatit určitou minimální částku měsíčně (obvykle 5 aţ 10 %) a úhrada zbývající části je odloţena dle volby drţitele karty (můţe však být zaplacena téţ ihned), přičemţ s čerpáním spotřebitelského úvěru prostřednictvím úvěrové karty je spojen poměrně vysoký úrok. U karet s odloţenou platností musí drţitel karty uhradit částku vyčerpanou jejich pouţitím v pevně stanovené lhůtě od zaslání soupisu karetních transakcí bez moţnosti přenosu nezaplaceného zůstatku do dalšího období; soupisy karetních transakcí jsou vyhotovovány periodicky (zpravidla jednou měsíčně) a lhůta pro úhradu závazků drţitele karty je zpravidla stanovena rovněţ obdobím zhruba jednoho měsíce. Podle teritoriální (prostorové) pouţitelnosti lze platební karty rozlišovat na karty platné pouze v obchodní síti vydavatele (např. tzv. petrokarty neboli platební karty některých velkých společností zabývajících se prodejem pohonných hmot a provozujících velkou síť čerpacích stanic), karty s národním pouţitím (např. u nás v
4
MISHKIN, F.S. Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů, Finance a úvěr, 1991, č. 2, s. 16
11
minulosti domácí karty Junior a Trend České spořitelny opatřené výrazným nápisem o omezené platnosti jen na území České republiky) a karty s mezinárodním pouţitím.5 Podle osoby drţitele a uţivatele karty lze platební karty dělit na karty osobní a karty sluţební čili firemní či podnikové (tzv. corporate cards). Osobní karty jsou určeny k soukromému pouţívání drţitelů – fyzických osob, zatímco sluţební karty jsou vydávány pro zaměstnance, členy orgánů a majitele obchodních společností a jiných podniků, ale téţ (v některých státech) pro zaměstnance vládních institucí za účelem hrazení pracovních a sluţebních úkolů, zejména v souvislosti s pracovními a sluţebními cestami. Podle druhu záznamu na kartě se historicky vyvinuly následující typy karet: -
karty s reliéfním písmem (tzv. embossované karty) umoţňující otisk reliéfního nápisu na kartě na prodejní doklad pomocí mechanického snímače (imprinteru);
-
karty s magnetickým záznamem umoţňující výběry hotovosti v bankomatech i placení pomocí elektronického platebního terminálu a ochranu oprávněného uţití karty pomocí osobního identifikačního kódu (PIN – personal identification number);
-
čipové karty umoţňující buď jenom čtení údajů zaznamenaných na paměťovém mikročipu zabudovaném do plastového tělesa platební karty (tzv. paměťové karty – memory cards), nebo vyţadující potvrzení oprávnění číst údaje v paměti mikročipu vloţením tajného kódu (tzv. logické karty – hard-wired logic cards), nebo dokonce vybavené vedle rozsáhlejší paměti i aktivní inteligencí umoţňující např. ověření totoţnosti klienta (tzv. mikroprocesorové karty – smart cards);
-
hybridní karty pouţívané v posledních letech i u nás a vybavené jak mikročipem pro pouţití v on-line čtečkách, tak i magnetickým prouţkem umoţňujícím téţ širší pouţití.6
5
BAKEŠ, M. a kol. Finanční právo, 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN ISBN 978-80-7400-801-6, s. 418-419 6 JEŘÁBEK, A. Výklad k účetnictví – platební karty, Finanční, daňový a účetní bulletin, 1996, č. 1, s. 51
12
1.3 Historie platebních karet Historie platebních karet není příliš dlouhá. První platební kartou byla úvěrová karta, která byla vydána v roce 1914 v USA společností Western Union Telegraph Copany a byla vyrobena z plechu. S touto kartou měl zákazník moţnost telefonovat a zasílat telegramy, a vyúčtování mu přišlo vţdy na konci měsíce. Můţeme říct, ţe společnost poskytovala svým klientům krátkodobý úvěr, jednalo se prakticky o věrnostní úvěrovou kartu. V následujících letech začalo podobné karty nabízet čím dál více společností, karty měly podobu identifikačních štítků americké armády.
Obr.1: Věrnostní karta společnosti Western Union z roku 1914
zdroj: www.penize.cz
První univerzální platební kartu však vydala v roce 1959 společnost Diners Club. S myšlenkou vydat takovou kartu přišel jako první v roce 1949 Američan Frank McNamara, kdyţ při placení v restauraci zjistil, ţe si zapomněl peněţenku. Napadlo ho, proč by lidé měli být ve svém utrácení omezováni tím, kolik hotovosti u sebe nosí. Poprvé pouţil McNamara tuto kartu ve stejné restauraci, kde se mu před rokem přihodila ona nepříjemnost. Tato událost je v odvětví platebních karet známá jako „první večeře“ (First Dinner). První kreditní karta tedy vznikla v roce 1950 a jmenovala se DinnersClub Card. V roce 1951 měl DinnersClub jiţ 35 000 členů a jeho karty přijímalo 285 restaurací. Po třech úspěšných letech se však společnost ocitla ve ztrátě, neboť v té době nebyly ošetřeny záleţitosti ohledně ztrát a krádeţí karet a navíc
13
karta neměla horní limit. DinnersClubu se podařilo tuto krizi překonat a v 60. letech se stal doslova ikonou.7
Obr.2: První papírová karta společnosti Diners Club
zdroj: www.penize.cz
DinnersClub Card byla první platební kartou i v Československu. Oficiálně jsme ji začali akceptovat v roce 1965, první platební transakce však proběhla o 3 roky později, kdyţ v říjnu roku 1968 zaplatil kdosi pomocí této karty za sluţby v praţské pobočce Čedoku. Platební karty byly v dobách minulého reţimu pouze v rukou cizinců. Po pádu komunismu se situace změnila. Bylo jasné, ţe pokud se chceme aktivně zapojit do mezinárodní dělby práce, musíme se přizpůsobit jednotnému mezinárodnímu systému placení. A tak na začátku 90. let vznikaly v bankách útvary, které se touto problematikou zabývaly. Roku 1991 vzniklo Mezibankovní sdruţení pro platební karty. Jeho zakladateli byly ČSOB, Komerční banka, Investiční banka, Agrobanka a dvě slovenské banky: Tatrabanka a Všeobecná úvěrová. Po rozpadu ČSFR se na území Slovenska nově utvořilo Zdruţenie pre platobné karty a u nás dnešní Sdruţení pro bankovní karty. První kartu na českém trhu začala nabízet Ţivnostenská banka, která se stala jako první banka na našem území členem mezinárodní společnosti a jiţ v roce
7
JUŘÍK, P. Svět platebních a identifikačních karet, 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1999, ISBN 80-7169759-1, s. 18-19
14
1991 vydala první VISA kartu. Některé banky však vývoj platebních karet podcenily, i kdyţ bylo více neţ zřejmé, ţe jsou nezbytné. 8
Obr.3: První platební karta vydaná Ţivnostenskou bankou
zdroj: www.penize.cz
Kreditní a charge karty přišly o dost později. V roce 1998 zahájilo činnost české zastoupení Diners Club a začalo nabízet svoji charge kartu. V tomtéţ roce nabídla kreditní kartu Česká spořitelna, šanci dostali ale jen vybraní zákazníci s prověřenou historií. Větší rozjezd kreditek znamenal aţ vstup Bank Austria Creditanstalt, dnes HVB Bank s kreditní kartou Maxim v květnu roku 2000. Ještě neţ ale začal, Bank Austria Creditanstalt a Ţivnostenská banka, které měly smlouvu přímo s Diners Club Austria, začaly pro své nejbonitnější klienty vydávat charge kartu Diners Club zajišťovanou přímo z Rakouska. Roky 2001 a 2002 jsou pak označovány za skutečný start kreditních a charge karet u nás. Ruku v ruce s těmito kartami přišel i rozmach různých nákupních karet.9
8
http://dumfinanci.cz/zajimavosti/historie-platebnich-karet, citováno 31. ledna 2011 http://www.penize.cz/platebni-karty/18777-jak-dosly-platebni-karty-do-ceskych-zemi-aneb-historie-karetplna-zajimavosti, citováno dne 1. února 2011 9
15
2 Výhody a nevýhody platebních karet Pro příjemce platby spočívají výhody pouţívání platebních karet zejména v následujícím: -
zaručený charakter platby (odpadá riziko neuhrazení faktury),
-
zvýšení atraktivity pro zákazníky,
-
relativní jednoduchost pouţití,
-
sníţená potřeba nakládání s hotovostí a tudíţ i větší bezpečnost,
-
zvýšení prestiţe a konkurenceschopnosti. Relativní nevýhodou pak můţe být časový odklad příchodu platby ve srovnání
s hotovostní transakcí, bankovní poplatek za zúčtování platby kartou, který obvykle dosahuje 2–5 % z hodnoty platební transakce a v některých případech i vyšší pořizovací náklady technického či elektronického zařízení na přijímání plateb kartou (nejsou-li tyto náklady neseny vydavatelem karty nebo asociací vydavatelů podporujícími rozšířené pouţívání platebních karet). 10 Pro plátce má pouţívání platebních karet následující výhody: -
platba je odepsána z účtu plátce aţ po realizaci obchodní transakce (odpadá riziko nedodání zboţí),
-
odpadá potřeba nošení větších částek v hotovosti při sobě a tudíţ se zvyšuje bezpečnost,
-
vysoká disponibilita peněţních prostředků na karetním účtu oproti hotovosti v určité měně,
-
směna mezi měnou platby a měnou, v níţ je veden karetní účet, probíhá za výhodnější (devizový a nikoli valutový) směnný kurz, odpadají rovněţ směnárenské poplatky,
-
relativní jednoduchost pouţití,
-
moţnost zablokování karty při ztrátě či odcizení (na rozdíl od hotovosti),
10
BAKEŠ, M. a kol. Finanční právo, 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN ISBN 978-80-7400-801-6, s. 417
16
zvýšení osobní prestiţe a kredibility (odpadá nutnost skládání záloh v cestovních
-
kancelářích, půjčovnách, hotelích apod.), s pouţíváním karty jsou spojeny různé doplňkové sluţby a programy (cestovní a
-
jiné pojištění, lékařská, právní a jiná asistenční a nouzová pomoc, členství v klubech a systémy slev, shromaţďování bodů za pouţívání karty vyuţitelných např. v letecké dopravě či hotelovém ubytování apod.), pouţívání karty je zdokumentováno v periodických soupisech platebních
-
transakcí.11 Relativní nevýhodou pro plátce pak mohou být poplatky za vydání a pouţívání karty, zejména v souvislosti s čerpáním hotovosti v bankomatech, směnárnách a bankách. Platby kartou v tuzemských i zahraničních obchodech nejsou nikterak zpoplatněny. Výběr hotovosti z bankomatu je ve většině případů zpoplatněn, nemusí se ovšem jednat o pravidlo. Konkrétní výše poplatků spojených s výběrem hotovosti z bankomatu pak vţdy závisí na sazebníku určité instituce, která karty vydala.
11
CHROMÝ, J. Elektronické podnikání, 1. vyd., Praha: Vysoká škola hotelová v Praze, 2007, ISBN 97880-86578-59-0, s. 56-58
17
3 Právní regulace bezhotovostního platebního styku Na prvním místě je třeba zdůraznit, ţe v našem právním řádu se pro platební kartu ustálil termín “platební prostředek”. Tento výraz zavádí zákon regulující bezhotovostní platební styk (a jeho analýza tedy bude pro náš účel stěţejní), ale uţívají ho i některé další právní předpisy. Postupně se pokusím projít zákony,ve kterých se objevuje cokoliv spojené s platebními kartami.
3.1 Zákon o platebním styku Aţ do roku 2002 byla právní regulace platebního styku ponechána obchodnímu zákoníku. Jiţ první měsíce aplikace této úpravy v bankovní praxi však signalizovaly, ţe v platebním styku s tímto zákonem, který byl jedinou právní normou upravující částečně platební vztahy klientů a bank (§ 708 a násl. - smlouva o běţném účtu, smlouva o vkladovém účtu), prostě nelze vystačit. Příslušná ustanovení obchodního zákoníku byla dosti obecná, v některých případech připouštěla moţnost různého výkladu. Navíc všechna ustanovení týkající se smluv o účtech jsou aţ na jednu výjimku (§ 711) dispozitivní, coţ znamená, ţe se banka s klientem mohla ve smlouvě od této úpravy odchýlit, popřípadě ji zcela vyloučit.12 Bylo otázkou času, kdy bude přijata komplexnější právní úprava. Zákon13 byl přijat za účelem harmonizace českého právního řádu s právem Evropské unie. Je rozdělen do částí, z nichţ tři stěţejní implementují jednotlivé směrnice Evropské unie v oblasti platebního styku. Předmět úpravy, působnost a hlavní principy v jednotlivých částech se liší a nenavazují na sebe. Základními principy právní úpravy jsou ochrana klienta v platebním styku a ochrana a regulace platebních systémů v České republice. Komparační metodou zjistíme, ţe platná právní úprava do značné míry kopíruje svého legislativního předchůdce. 14
12
ŢLEBKOVÁ, M. Pravidla platebního styku, Ekonom, 1992, č. 36, s. 22 zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku 14 zákon č. 124/2002 Sb., o platebním styku 13
18
3.2 Systemizace zákona Část první vymezuje předmět úpravy zákona podle jednotlivých nosných částí. Část druhá implementuje Směrnici 97/5/ES o přeshraničních převodech s cílem zvýšit právní jistotu klientů bank a dalších institucí provádějících převody plateb. Působnost zákona se vztahuje jednak na osoby, které převody provádějí nebo zprostředkovávají (převádějící instituce) a na druhé straně na osoby, které vyuţívají sluţby převodu (příkazce a příjemce). Část třetí implementuje příslušná ustanovení Směrnice 2000/46/ES o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, jejím výkonu a obezřetnostním dohledu nad touto činností. Cílem této směrnice je zamezit nekontrolované emisi elektronických peněz, zvýšit právní jistotu klienta a prohloubit důvěru veřejnosti k elektronickým peněţním prostředkům. Dále implementuje článek 8 Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, který se týká postupu při zneuţití platební karty. Část čtvrtá zákona implementuje Směrnici 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry. Na rozdíl od předchozích dvou částí, jejichţ cílem je chránit klienta vyuţívajícího sluţbu platebního styku, účelem této části je regulovat vznik a fungování platebních systémů, ochránit zákonem vymezené platební systémy před důsledky bankrotu jejich účastníků a přinést tak zvýšení bezpečnosti platebních systémů. Zákon v souladu se směrnicí definuje platební systém. Důleţitou podmínkou je dohoda účastníků, ţe se systém bude řídit právním řádem České republiky, i kdyţ nemusí být provozován na území České republiky a ani jeho účastníci (s výjimkou provozovatele systému) nemusí být výhradně českými osobami. Zákon reguluje jen takové systémy, které splňují stanovené definiční znaky, a tyto systémy pak poţívají výhody neodvolatelnosti příkazů přijatých systémem. Zákon v souladu se směrnicí stanoví rovněţ moţnost vzniku systému za účelem propojení platebních a vypořádacích systémů, které poţívají výhody neodvolatelnosti příkazů. Část pátá obsahuje společná ustanovení pro část třetí a čtvrtou, v nichţ se předpokládá správní řízení. Česká národní banka ve správním řízení postupuje podle
19
správního řádu s několika výjimkami, které jsou výslovně stanoveny v této části zákona.15
3.3 Obsah zákona a platební prostředek Právo Evropské unie upravuje uvedenou problematiku především ve směrnici 2007/64/ES o platebních sluţbách na vnitřním trhu. Zákon, který tuto směrnici odráţí, je pochopitelně velmi obsáhlý, a proto se budu soustředit na analýzu jeho ustanovení, která mají dle mého soudu nejzásadnější vazbu na tzv. platební prostředky. Pojem platebního prostředku je ve směrnici i v zákoně (§ 2 odst. 1 písm. d) vymezen široce, aniţ by však toto vymezení z důvodu dynamického rozvoje v oblasti informačních a komunikačních technologií zacházelo do konkrétních podrobností. Pod pojem platebního prostředku spadají jak hmotné předměty jako např. platební karty , tak i soubory dohodnutých postupů jako pouţití osobních čísel (PIN) nebo hesel nebo softwarové vybavení (např. platební aplikace v počítači nebo v mobilním telefonu nebo podobném elektronickém zařízení). Za platební prostředek však nelze povaţovat papírový formulář platebního příkazu. § 5 zákona taxativně vymezuje osoby oprávněné poskytovat platební sluţby. Na toto ustanovení navazuje příslušný správní delikt, který postihuje neoprávněné poskytování platebních sluţeb. Jednou z kategorií osob oprávněných poskytovat platební sluţby jsou finanční instituce za podmínek stanovených v zákoně o bankách 16. Pro účely tohoto ustanovení je třeba aplikovat vymezení finanční instituce obsaţené v zákoně o bankách. Zákon dále definuje platební instituci jako osobu oprávněnou poskytovat platební sluţby na základě povolení České národní banky. Jedná se o nově zavedenou kategorii osob oprávněných poskytovat platební sluţby. Podle stávající právní úpravy jsou určité platební sluţby poskytovány na základě bankovní licence, k poskytování jiných se vyţaduje devizová licence a další lze poskytovat v reţimu ţivnostenského podnikání, tedy bez výraznějšího regulatorního a dohledového rámce. Zákon zavádí kategorii platebních institucí, kterou nově podřizuje určitému regulatorním a dohledovým poţadavkům. Jedná se o zbytkovou kategorii, která bude existovat vedle 15 16
ŠEVCŮ, R. Právní povaha platebních karet, Právní rozhledy, 2002, č. 4, s. 159-160 § 17a odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách
20
dosud regulovaných kategorií poskytovatelů platebních sluţeb. Podle nové právní úpravy bude tedy moci platební sluţby poskytovat buď některý ze stávajících poskytovatelů platebních sluţeb, kteří byli regulováni jiţ podle dosavadní právní úpravy, nebo osoba, která získá povolení k činnosti platební instituce, případně osoba, která bude působit jako poskytovatel platebních sluţeb malého rozsahu. Platební instituce však nesmí přijímat vklady od veřejnosti, coţ je činnost, která zůstává vyhrazena bankám, resp. spořitelním a úvěrním druţstvům. Na rozdíl od nich tedy můţe platební instituce přijímat peněţní prostředky pouze za účelem provedení platebních transakcí. Kapitálové poţadavky na platební instituce jsou dvojího druhu. Jednak musí mít platební instituce podle § 16 jiţ v okamţiku udělení povolení k činnosti určitý počáteční kapitál, přičemţ tento počáteční kapitál je odstupňován podle druhu poskytovaných platebních sluţeb, a jednak musí platební instituce podle § 17 průběţně udrţovat svůj kapitál v určité výši (tzv. kapitálová přiměřenost). Směrnice o platebních sluţbách obsahuje tři metody výpočtu kapitálové přiměřenosti platebních institucí. V § 19 je vyjádřena základní zásada ochrany finančních prostředků, ţe peněţní prostředky svěřené platební instituci k provedení platební transakce, se nestávají vlastnictvím této platební instituce. Zároveň tyto prostředky nepředstavují vklad podle zákona o bankách, a proto je platební instituce smí přijímat, aniţ by porušovala zákaz přijímání vkladů od veřejnosti 17. Peněţní prostředky přijaté za jiným účelem neţ k provedení platební transakce však tomuto zákazu podléhají. Směrnice o platebních sluţbách umoţňuje členským státům, aby vyuţily národní diskrece a zakotvily mírnější regulatorní a dohledový reţim pro osoby, které poskytují platební sluţby v omezeném rozsahu. Takové osoby potom nemusí splňovat poţadavky kladené na platební instituce. Jejich oprávnění k činnosti není však spojeno s tzv. jednotným pasem, a opravňuje tedy k poskytování platebních sluţeb pouze v domovském členském státě, resp. i v ostatních členských státech, pokud v nich bylo získáno příslušné povolení. Právní úprava této moţnosti vyuţívá a zakotvuje kategorii poskytovatelů platebních sluţeb malého rozsahu.
17
§ 1 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách
21
Směrnice o platebních sluţbách vyţaduje, aby pravidla platebních systémů v zájmu ochrany hospodářské soutěţe umoţňovala kaţdému zájemci účast v platebním systému za nediskriminačních podmínek a nezakazovala účastníkům uţívat zároveň sluţeb jiných platebních systémů. Tyto poţadavky jsou promítnuty v § 60 zákona. Ustanovení části čtvrté hlavy I obsahují soukromoprávní pravidla pro poskytování platebních sluţeb. V § 74 je zdůrazněn smluvní základ poskytování platebních sluţeb, platební sluţby se poskytují na základě smlouvy o platebních sluţbách. Tato smlouva nepředstavuje konkrétní smluvní typ, můţe mít charakter různých smluvních typů, spojovat jejich jednotlivé prvky nebo můţe mít i charakter inominátního kontraktu. O smlouvu o platebních sluţbách se bude jednat vţdy, jestliţe se jedna strana (poskytovatel platebních sluţeb) zavazuje druhé straně (uţivateli platebních sluţeb) poskytnout platební sluţbu ve smyslu § 3. Pojem smlouvy o platebních sluţbách je třeba chápat materiálně; reţimu smlouvy o platebních sluţbách podléhají i ujednání, která jsou zachycena v jinak nazvaných dokumentech (např. obchodní podmínky, oznámení apod.). Z hlediska smlouvy o platebních sluţbách je bez významu, zda je poskytovatel rovněţ nositelem příslušného veřejnoprávního oprávnění, soukromoprávní pravidla zákona se budou aplikovat i v případě neoprávněného poskytování platebních sluţeb. Jak vyplývá z § 74, můţe mít smlouva o platebních sluţbách dvě základní formy. Můţe se týkat buď řady platebních transakcí v rámcové smlouvě předem neurčených (pro tento případ se zavádí legislativní zkratka “rámcová smlouva”), nebo jednotlivě určené platební transakce (několika jednotlivě určených platebních transakcí), která není upravena rámcovou smlouvou (pro její označení se zavádí legislativní zkratka “smlouva o jednorázové platební transakci”). Toto rozlišení má význam z hlediska řady konkrétních ustanovení zákona, zejména v oblasti informačních povinností poskytovatele (např. poţadavky na předsmluvní informace v případě rámcových smluv jsou stanoveny mnohem komplexněji neţ je tomu u smlouvy o jednorázové platební transakci). Zákon dále stanoví dispozitivnost některých ustanovení části čtvrté v případě platebních prostředků pro drobné platby. Na to navazuje také mírnější úprava některých informačních povinností v § 93. Platební prostředky pro drobné platby jsou definovány v § 76 odst. 4. Důvodem stanovených odchylek od obecného reţimu práv a povinností je snaha usnadnit pouţívání těchto platebních prostředků, které mají slouţit jako levná a snadná alternativa pro účely placení za levné zboţí a sluţby a nemají být 22
proto zatíţeny přílišnými poţadavky. Pokud jde o částky a limity uvedené v zákoně, jsou tyto stanoveny odlišně pro vnitrostátní platby a pro platby ostatní, zvláštní částky pak platí v případě platebních prostředků, kterými dává uţivatel podle rámcové smlouvy příkaz k platební transakci s elektronickými penězi. Vzhledem k tomu, ţe vyuţívání těchto sluţeb, zejména předplacených sluţeb mobilních operátorů v České republice, má vzrůstající tendenci, byly tyto částky u vnitrostátních platebních transakcí navýšeny. V případě jiných neţ vnitrostátních platebních transakcí se jedná o částku odpovídající nejvýše 30 eurům pro jednu platební transakci, výdajový limit platebního prostředku pro drobné platby je stanoven v částce odpovídající nejvýše 150 eurům, u vnitrostátních platebních transakcí se jedná o částky dvojnásobné. V případě platebních transakcí s elektronickými penězi je stanovena shodně částka odpovídající nejvýše 500 eurům, a to pro jednotlivou platební transakci i pro výdajový limit platebního prostředku. Zákon nijak nereguluje moţnost sjednat si za poskytnutí platební sluţby úplatu; smlouva o platebních sluţbách je tedy zásadně smlouvou úplatnou. Úplata však nesmí být sjednána za splnění zákonných povinností poskytovatele (např. informační povinnosti, povinnosti vyplývající z odpovědnosti poskytovatele), pokud to zákon výslovně nepřipouští. I v takovém případě musí mít tato úplata smluvní základ, musí být přiměřená a musí odpovídat skutečným nákladům poskytovatele. § 77 odst. 2 a 3 obsahují další pravidla týkající se úplaty za platební sluţbu. S výjimkou případu, kdy je součástí platební transakce směna měn, musí se pro úplatu za platební sluţbu povinně uplatnit tzv. princip SHARE, tedy sdílení poplatků, který v praxi znamená, ţe plátce i příjemce kaţdý platí úplatu, kterou poţaduje jejich poskytovatel. Zároveň je stanoveno, ţe poskytovatel nesmí příjemci bránit v tom, aby za přijetí určitého platebního prostředku poţadoval od plátce úplatu nebo mu nabízel slevu. Tím se sleduje posílení vyuţívání těch platebních prostředků, které jsou pro zúčastněné strany nejefektivnější. V souvislosti s tímto ustanovením je třeba upozornit na informační povinnost příjemce (jestliţe příjemce za pouţití platebního prostředku poţaduje úplatu nebo nabízí slevu, informuje o tom plátce před zahájením platební transakce)stanovenou v § 92 odst. 2. V § 78 odst. 1 a 2 zákon definuje dvojí způsob, jakým by měl poskytovatel platebních sluţeb poţadované informace uţivateli platebních sluţeb předat poskytnutí a zpřístupnění. 23
Poskytnutí informací spočívá v tom, ţe je poskytovatel platebních sluţeb v souladu se zákonem aktivně sdělí uţivateli. Poskytovaná informace musí být zachycena na trvalém nosiči dat (srov. definici v § 2 odst. 3 písm. i). Trvalým nosičem dat, jenţ je v českém právním řádu zakotven v § 54a odst. 4 písm. b) občanského zákoníku18, se v souladu s poţadavky směrnice rozumí např. výpis vytištěný z terminálu pro tisk výpisů z účtu, disketa, CD-ROM, DVD a pevný disk osobního počítače, na nichţ lze ukládat elektronickou poštu. Za poskytnutí informací lze povaţovat i zaslání informací do individualizované schránky na internetových stránkách poskytovatele, je-li dodrţena podmínka, ţe poskytovatel nemůţe obsah této schránky zpětně pozměnit a dále jsou splněny všechny další uvedené podmínky poskytnutí informací. § 79 aţ 93 stanoví podrobný katalog informačních povinností poskytovatele (a okrajově téţ jiných osob) vůči uţivateli. Informační povinnosti jsou stanoveny různě pro různé situace, jedná se jak o informace předsmluvní (s cílem zajistit, aby měl uţivatel k dispozici dostatečné informace pro rozhodnutí, zda smlouvu uzavře), tak o informace o platebních transakcích v průběhu trvání smlouvy. Přísnější informační povinnosti jsou stanoveny v případě rámcové smlouvy, kdy se aţ na výjimky vyţaduje jejich poskytnutí uţivateli; méně přísné v případě smlouvy o jednorázové platební transakci. Kritériem je tedy jejich přiměřenost potřebám uţivatelů. V případě smlouvy o jednorázové platební transakci jsou uţivateli informace zpřístupňovány, pokud však o to uţivatel poţádá, je poskytovatel povinen tyto informace poskytnout na trvalém nosiči dat. Důraz se klade na způsob jejich poskytnutí či zpřístupnění (určitost, srozumitelnost, jazyk apod.). 19 Poţadavky na splnění informačních povinností jsou podle § 79 odst. 4 zúţeny v případě, kdy je předán platební příkaz k jednorázové platební transakci platebním prostředkem upraveným rámcovou smlouvou. Poskytovatel pak není povinen poskytnout nebo zpřístupnit takové informace, které mu jiţ byly nebo teprve budou poskytnuty nebo zpřístupněny na základě rámcové smlouvy. Toto pravidlo se pouţije jak v případě předsmluvních informací, tak i následně za účelem splnění informačních povinností po přijetí platebního příkazu či po provedení platební transakce (§ 86, § 87).
18 19
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Důvodová zpráva k zákonu o platebním styku, tisk 860/0
24
Ustanovení § 93 obsahuje zmírnění informačních povinností v případě platebních prostředků pro drobné platby. Vychází se ze specifické povahy těchto platebních prostředků, srov. z obdobných důvodů § 76. Zákon dále upravuje speciální mechanismus změny rámcové smlouvy jinak neţ výslovným souhlasem obou smluvních stran. V současnosti jsou konkludentní změny smluv v bankovní praxi poměrně běţné, přičemţ jejich přípustnost bývá někdy zpochybňována. Směrnice o platebních sluţbách tuto praxi podrobuje jasným pravidlům. Konkludentní souhlas uţivatele se změnou rámcové smlouvy připadá v úvahu, pouze pokud si to strany sjednaly a pokud jsou splněny podmínky podle § 94 odst. 3. Oferta musí být uţivateli učiněna 2 měsíce před účinností změny a uţivatel můţe v této lhůtě ofertu odmítnout. Dojde-li k tomu, zůstává v platnosti původní rámcová smlouva. Poskytovatel má tedy moţnost volby, zda v případě odmítnutí oferty smlouvu s uţivatelem vypoví, nebo si klienta ponechá ve stávajícím smluvním reţimu. Přípustná je i oferta spojená s podmíněnou výpovědí pro případ, ţe uţivatel ofertu odmítne. Zároveň je uţivateli dáno právo v případě odmítnutí oferty rámcovou smlouvu bez výpovědní lhůty a bezúplatně vypovědět. Zůstane-li uţivatel v dvouměsíční lhůtě nečinný, platí, ţe ofertu přijal. O těchto důsledcích musí být uţivatel poskytovatelem informován. V § 95 a 96 jsou upraveny podmínky výpovědi rámcové smlouvy, a to odlišně pro výpověď ze strany uţivatele a ze strany poskytovatele. Zároveň je stanoveno, ve kterých případech lze za vypovězení smlouvy od uţivatele poţadovat úplatu. Uţivatelé platebních sluţeb mohou na základě § 96 odst. 2 bezúplatně vypovědět rámcovou smlouvu, pokud od okamţiku jejího uzavření uplynula doba delší neţ jeden rok. Toto opatření by mělo napomoci snazší mobilitě uţivatelů a zlepšení fungování hospodářské soutěţe. Pokud jde o institut odstoupení od smlouvy, není v zákoně výslovně upraven, a proto je třeba vycházet z obecné právní úpravy v občanském nebo obchodním zákoníku. Nepřípustná z důvodu obcházení zákona by byla praxe, která by pomocí smluvního rozšiřování důvodů pro odstoupení od rámcové smlouvy fakticky vylučovala ochranu, kterou zákon dává uţivateli v souvislosti s úpravou institutu výpovědi. Jak jiţ bylo uvedeno výše, platební prostředek představuje jeden ze způsobů, kterým lze udělit souhlas s provedením platební transakce; jeho definici obsahuje návrh zákona v § 2 odst. 1 písm. d). Plátce a poskytovatel si mohou dohodnout 25
maximální limit částky platebních transakcí provedených za určité období. Dále v rámcové smlouvě mohou upravit moţnost zablokování platebního prostředku z podnětu poskytovatele. Tato moţnost můţe plynout buď ze zájmu chránit poskytovatele i plátce před neoprávněným nebo neautorizovaným pouţitím jeho platebního
prostředku,
anebo
chránit
poskytovatele
před
čerpáním
úvěru
prostřednictvím platebního prostředku v situaci, kdy můţe být ohroţena jeho splatnost. V souvislosti s blokací platebního prostředku vzniká poskytovateli informační povinnost vůči plátci a následně povinnost odblokovat anebo nahradit takový platební prostředek, jakmile pominou důvody, které k blokaci vedly. 20 V souvislosti s vydáním a pouţíváním platebního prostředku se v § 101 a 102 zákona stanoví určité povinnosti jak drţiteli, tak vydavateli platebního prostředku. Jejich nedodrţení můţe mít vliv na odpovědnost za neautorizovanou platební transakci podle § 115 a 116.
20
Důvodová zpráva k zákonu o platebním styku, tisk 860/0
26
3.4 Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku V souladu s Rámcovým rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2001/413/SVV o boji proti podvodům a padělání v oblasti bezhotovostních platebních prostředků trestní zákoník21 zavedl v § 234 novou skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Především je třeba uvést, ţe zákon nepředpokládá trestní postih nikoli příliš závaţného jednání, kdy si jiná osoba v dohodě s drţitelem např. platební karty takový platební prostředek opatří či jej po určitou dobu přechovává za účelem výběru hotovosti z bankomatu apod., neboť sice se nejedná o oprávněné opatření nebo přechovávání, kdyţ na platebním prostředku bývá výslovně uvedeno, ţe drţitel nesmí prostředek svěřit jiné osobě, ale není třeba jeho trestního postihu. Proto nahrazuje pojem
“neoprávněně opatří” pojmem
“bez
souhlasu
oprávněného drţitele (obecné ustanovení o svolení poškozeného na to nelze aplikovat s ohledem na to, ţe poškozený musí být podle tohoto ustanovení oprávněn rozhodovat o dotčených zájmech “bez omezení”, přičemţ zde je zpravidla uvedeno shora uvedené omezení ze strany banky). U neoprávněného opatření platebního prostředku zákon oproti původní právní úpravě trestného činu neoprávněného drţení platební karty22 rozšiřuje trestněprávní ochranu z platební karty i na další platební prostředky jiného, přičemţ současně provádí
plnou
transpozici
Rámcového
rozhodnutí
Rady
Evropské
unie
č.
2001/413/SVV, a proto mimo neoprávněného opatření sobě nebo jinému zavádí i trestněprávní postih dalších jednání, a to zpřístupnění, přijetí a přechovávání platebního prostředku. Pojem “zpřístupnit” není totoţný s pojmem opatřit. Zatímco “opatření” je spojováno s hmatatelnými předměty, pojem “zpřístupnění” vyjadřuje i elektronickou podobu (např. na internetu), a to popřípadě i ve formě poskytnutí potřebných prostředků (např. návodu) v elektronické podobě na internetových stránkách atd. “Přijetí” platebního prostředku zahrnuje úmyslné převzetí takového platebního prostředku osobou, která s ním nakládá při placení nebo zúčtování, jako např. jednání 21 22
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník srov. § 249b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon
27
prodavače, který úmyslně přijme nepřenosnou platební kartu jiného zpravidla v dohodě s osobou, která ji předkládá při placení zboţí nebo sluţby. Dále jsou v tomto ustanovení jednotlivé platební prostředky demonstrativně vypočítávány, a to proto, ţe se jednotlivé typy platebních prostředků pouţívaných v bezhotovostním platebním styku stále rozšiřují (nemůţe tedy obsahovat jejich taxativní výčet). S ohledem na rozvoj pouţívání platebních prostředků a jejich nové typy se ukázalo potřebným upravit i zvláštním způsobem oproti penězům i jejich padělání a pozměňování, neboť má své zvláštní rysy dané právě povahou platebních prostředků a moţnostmi jejich padělání v rámci bezhotovostního platebního styku. Za padělání platebního prostředku bude třeba mimo kompletního vyhotovení platebního prostředku povaţovat i jakýkoli jiný způsob padělání včetně všech napodobenin platebních prostředků (např. bílá platební karta s magnetickým prouţkem). U padělaných platebních prostředků je upraveno i jejich pouţití, coţ je obdobou udání peněz jako pravých nebo platných. 23 Všechny bankovní platební karty zásadně splňují podmínky nepřenosnosti a identifikovatelnosti podle jména nebo čísla. Takzvané elektronické peněţenky, které byly dříve na základě rozšiřujícího výkladu zahrnovány pod platební karty, budou nyní spadat pod elektronické peníze. Bankovními platebními kartami nejsou karty identifikační, členské (např. Reflex club), předplatní (např. telefonní a zákaznické (např. CCS benzinová karta). Tyto platební karty jsou povaţovány za platební karty ve smyslu § 234 odst. 1, jen pokud splňují podmínky nepřenosnosti a identifikovatelnosti podle jména nebo čísla. Jménem se zde rozumí jak jméno křestní, tak i příjmení.24 Musí jít samozřejmě o platební karty, tedy karty určené k výběru hotovosti zejména prostřednictvím bankomatů, popř. k placení zboţí a sluţeb. Proto pod ochranu § 234 odst. 1 nebudou spadat karty identifikační a členské, s výjimkou těch, které jsou zároveň téţ platebními kartami ve shora uvedeném smyslu. U některých platebních karet, které jinak budou splňovat podmínky ustanovení § 234 odst. 1, např. karet CCS, můţe vznikat problém s podmínkou nepřenosnosti, jestliţe karta byla na základě příslušné smlouvy vydána právnické osobě nebo fyzické 23 24
Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku, zvláštní část, tisk 410/0 rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25/2004-T 584
28
osobě-podnikateli, která ji pak smluvně poskytne svým zaměstnancům. Podmínka nepřenosnosti bude podle našeho názoru splněna i v případě, kdy takovou kartu bude uţívat na základě smlouvy např. určitý okruh zaměstnanců právnické osoby (fyzické osoby-podnikatele), které byla karta vydána, neboť je vyuţívána subjektem, kterému byla vydána, byť prostřednictvím zaměstnanců (karta je nepřenosná mimo tento subjekt). Nezáleţí na tom, ţe platební karta byla jejím oprávněným drţitelem ztracena a ţe např. banka v mezidobí ukončila její platnost, neboť i při tomto předčasném ukončení její platnosti zůstává zpravidla moţnost jejímu nálezci placení zboţí a sluţeb v provozovnách (zejména v případech, kdy „placení“ probíhá za pouţití takzvané. ţehličky). Proto bude třeba tyto případy kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, popř. nezpůsobilý pokus podle § 21 odst. 1 tohoto trestného činu, a v případě úspěšného pouţití karty pachatelem téţ v jednočinném souběhu jako příslušný majetkový trestný čin. Pokud se pachatel jen neúspěšně pokusil o výběr v hotovosti prostřednictvím bankomatu nebo o zaplacení zboţí nebo sluţeb takovou neoprávněně drţenou kartou, půjde o pokus, resp. nezpůsobilý pokus majetkového trestného činu (srov. výklad v rubrice „vztah k jiným ustanovením“ níţe), a to v závislosti na platnosti a pouţitelnosti předmětné platební karty, kterou bude třeba vţdy posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Naproti tomu o trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 nejde v případě sběratelské činnosti neplatných a znehodnocených karet (zpravidla proděrováním či jiným znehodnocením.25 Předmětem útoku u trestného činu je samotná platební karta, nikoliv peněţní prostředky uloţené na bankovním účtu, ke kterému byla platební karta vystavena. je proto dokonán jiţ tím, ţe pachatel má takovou kartu neoprávněně ve své dispozici. K dokonání tohoto trestného činu se nevyţaduje, aby pachatel s peněţními prostředky uloţenými na účtu, ke kterému byla platební karta vystavena, nakládal, a následek tohoto trestného činu
25
ŠÁMAL. P. Trestní zákoník, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-109-3, s. 2133-2134
29
také nespočívá ve způsobení škody na těchto peněţních prostředcích (např. jejich odčerpáním). Není nutný ani úmysl pachatele obohatit sebe nebo jiného či způsobit na cizím majetku škodu.26
3.5 Výroba a drţení padělatelského náčiní
Trestného činu výroby a drţení padělatelsého náčiní se dopustí ten, kdo vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění peněz nebo prvků slouţících k ochraně peněz proti padělání anebo vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění platebních prostředků. 27
3.6 Regulace centrální banky
Česká národní banka je oprávněna provozovat systémy pro mezibankovní platební styk. Účastníky těchto systémů mohou být vedle bank, spořitelních a úvěrních druţstev a poboček zahraničních bank i osoby, které plní úlohu ústřední protistrany, zúčtovatele nebo clearingové instituce ve vypořádacím systému podle zvláštního právního předpisu, upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, nebo ve vypořádacím systému uvedeném v seznamu Komise Evropských společenství, a které při své účasti v systému České národní banky odpovídají za splnění finančních závazků vyplývajících z jejich příkazů přijatých tímto systémem. Uvedeným osobám je veden v systému České národní banky účet obdobný účtu mezibankovního platebního styku podle zvláštního právního předpisu, uzavře-li Česká národní banka s těmito osobami smlouvu o vedení účtu platebního styku a předávání dat mezibankovního platebního styku.
26 27
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 7 Tdo 1317/2003, [T 651] § 236 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
30
Česká národní banka stanoví k zajištění jednotného platebního styku a zúčtování vyhláškou: a) způsob provádění platebního styku mezi bankami, spořitelními a úvěrními druţstvy a pobočkami zahraničních bank a zúčtování na účtech u bank, spořitelních a úv ěrních druţstev a poboček zahraničních bank, b) způsob pouţívání platebních prostředků bankami, spořitelními a úvěrními druţstvy a pobočkami zahraničních bank v platebním styku. 28 Nepřenosnými platebními kartami identifikovatelnými podle jména nebo čísla jsou především bankovní platební karty a platební karty úvěrových společností. Ustanovení o
bankovních platebních kartách jsou obsaţena ve „Všeobecných
obchodních podmínkách bank“ (zejména jejich články 47 aţ 54). „Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech (Všeobecné obchodní podmínky bank)“, které vydala Česká národní banka v Úředním sdělení č. 31/1994 publikovaném v Úředním věstníku ČNB č. 22/1994. Přestoţe „Všeobecné obchodní podmínky bank“ nemají charakter právního předpisu, banky se dohodly na respektování určitých zásad při vydávání a pouţívání platebních karet, které jsou v uvedeném Úředním sdělení č. 31/1994 zakotveny. Česká národní banka má povinnost řídit a koordinovat platební styk, jak jí ukládá zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který výrazně posiluje její nástroje k tomuto řízení tím, ţe jí dává právo zákonodárné iniciativy v úpravě platebního styku.29 Bankovní platební karta je platební prostředek vydaný bankou 30. Jedná se o platební prostředek, jehoţ fyzikální charakteristiky včetně materiálu, konstrukce, vlastností a rozměrů musí být v souladu s mezinárodními technickými normami vydávanými Mezinárodní organizací pro normalizaci (normy ISO). Na lícní straně platební karty je vţdy uvedeno logo a název platebního systému, ke kterému daná karta náleţí, logo banky, která kartu vystavila, číslo platební karty, její platnost a jméno drţitele karty. Na rubu je pak místo pro podpis drţitele na 28
§ 38 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance TOMÁŠEK, M. Evropeizace ochrany měny. In: Evropeizace skutkových podstat některých trestných činů, Acta Universitatis Carolinae-Iuridica, 2007, č. 1, s. 19 30 viz § 1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách 29
31
podpisovém prouţku a magnetický prouţek. Podle technologie záznamu dat a systému ověření platby se platební karty dělí na elektronické, embosované, internetové a čipové. Platební karty se zpravidla vyrábějí ze tří vrstev netoxického PVC o rozměrech 85,6 x 54 x 0,76 mm.31 Platební karta musí obsahovat tyto náleţitosti. a) označení vydavatele platební karty, b) jméno drţitele platební karty, popřípadě identifikaci drţitele platební karty (např. rodné číslo, podpis), c) číslo platební karty, d) platnost platební karty, e) záznam dat (magnetický prouţek, mikročip, optický nebo jiný speciální záznam). Platební karty jsou oprávněny vydávat jen banky. Platební kartu vydává klientovi banka, která vede jeho účet. Banka můţe vydat k jednomu účtu několik platebních karet, a to pro majitele účtu a osoby, které jsou oprávněné disponovat s peněţními prostředky na účtu. Banka dohodne s klientem, jehoţ účet vede, podmínky vydávání a pouţívání platební karty, zejména rozsah a způsob provádění platebních operací prostřednictvím platební karty, dobu její platnosti, výši, do jaké mohou být platební operace prostřednictvím platební karty uskutečňovány. Klient je povinen chránit platební kartu před ztrátou a zneuţitím a dodrţovat podmínky pouţívání platební karty, s nimiţ byl předem bankou seznámen. Za konečnou úpravu platební karty včetně údajů týkajících se jejího drţitele odpovídá banka vydávající platební kartu. Údaje obsaţené v záznamu dat na platební kartě (magnetický prouţek, mikročip, optický nebo jiný speciální záznam) jsou předmětem utajení před nepovolanými osobami a banka je povinna zabezpečit je před zneuţitím. Údaje obsaţené na platební kartě mohou být snímány prostřednictvím elektronických snímacích zařízení ze záznamu dat, nebo mechanicky. Platební karty určené k mechanickému snímání musí být vybaveny i viditelným reliéfním záznamem, 31
Mezinárodní norma ISO 3554
32
který slouţí k mechanickému snímání údajů obsaţených na platební kartě a k jejich kontrole. Platební karta je majetkem banky, která ji vydala a která je oprávněna v případech stanovených Všeobecnými obchodními podmínkami bank nebo podmínkami banky poţadovat na drţiteli platební karty její vrácení. Platební karty, které byly vráceny nebo staţeny z oběhu, je banka, která je vydala, povinna znehodnotit. Banky a jiné osoby (dále jen "příjemce platby") přijímají platby prováděné prostřednictvím platebních karet na základě dvoustranné dohody s bankou, která vydává platební karty klientům. Za dohodu se povaţuje i přijetí platby prostřednictvím platební karty nebo umoţnění výběru peněţních prostředků v hotovosti platební kartou při
dodrţování
podmínek
stanovených
těmito
zásadami,
popřípadě
dalšími
podmínkami stanovenými bankou, která platební kartu vydala. Banky jsou povinny vhodným způsobem seznámit příjemce platby s podmínkami přijímání platebních karet. Banka, která platební karty vydává, váţe pouţívání platební karty na správnou volbu osobního identifikačního kódu nebo na prokázání totoţnosti předloţitele, popřípadě na ověření jeho podpisu podle podpisového vzoru uvedeného na platební kartě. Osobní identifikační kód musí být zabezpečen před prozrazením a před zneuţitím. Příjemci platby jsou povinni u platebních karet, jejichţ pouţívání je vázáno na prokázání totoţnosti předloţitele, ověřit totoţnost předloţitele platební karty podle platného průkazu totoţnosti a u platebních karet, jejichţ pouţívání je vázáno na ověření podpisu, ověřit, zda podpis předloţitele odpovídá podpisovému vzoru na platební kartě. Za účelem ochrany svých klientů si mohou banky vzájemně sdělovat údaje o ztracených, odcizených a zneuţitých platebních kartách a vést jejich evidenci. Jestliţe drţitel
platební
karty provede platbu nebo výběr
hotovosti
prostřednictvím platební karty ve výši, která není kryta zůstatkem na účtu, nebo pokud se banka odůvodněně obává zneuţití platební karty, můţe banka zamezit klientovi
33
pouţívání takové platební karty, zařadit ji do evidence podle bodu 1 a poţadovat její vrácení.32 Česká národní banka také vydala vyhlášku, která upravuje v návaznosti na předpisy Evropských společenství podmínky, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují33. Podle § 5 této vyhlášky reprodukovat šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují, lze pouze se souhlasem vydávající osoby.
3.7 Přestupky Přestupky na úseku financí a měny byly upraveny v přestupkovém zákoně 34 aţ do novely provedené zákonem o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem 35. Přestupkový zákon tedy s účinností do 31. března 2006 stanovil ve svém ustanovení § 27, ţe přestupku se dopustí ten, kdo neoprávněně zhotoví reprodukci nebo zaměnitelnou napodobeninu bankovky, mince, šeku, cenného papíru nebo platební karty znějící na tuzemskou nebo cizí měnu anebo neoprávněně zhotoví předmět úpravou napodobující bankovku, minci, šek, cenný papír nebo platební kartu. Za takový přestupek bylo moţno uloţit pokutu aţ 5000 Kč. V součastnosti je odpovídající delikt regulován v § 46c zákona o České národní bance, podle kterého právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, ţe při reprodukci symbolů peněz a jejich napodobenin zhotoví reprodukci bankovky, mince, platebního prostředku nebo cenného papíru, znějících na koruny české nebo cizí měnu anebo zhotoví, prodá, doveze nebo rozšiřuje za účelem prodeje nebo pro jiné obchodní účely předmět úpravou je napodobující v rozporu s § 20 zákna nebo přímo pouţitelným právním předpisem Evropských společenství 36. Za takový správní delikt se uloţí pokuta do 500 000 Kč. 32
Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech 33 vyhláška č. 553/2006 Sb., o podmínkách, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují 34 zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích 35 zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem 36 Nařízení Rady (ES) č. 2182/2004 o medailích a ţetonech podobných euromincím
34
Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, ţe při reprodukci symbolů peněz a jejich napodobenin zhotoví reprodukci bankovky, mince, platebního prostředku nebo cenného papíru, znějících na koruny české nebo cizí měnu anebo zhotoví, prodá, doveze nebo rozšiřuje za účelem prodeje nebo pro jiné obchodní účely předmět úpravou je napodobující v rozporu s § 20 zákona nebo přímo pouţitelným právním předpisem Evropských společenství. Za přestupek se uloţí taktéţ pokuta do 500 000 Kč.
3.8 Zákoník práce Přestoţe náš právní řád prodělal zejména díky zákonu o platebním styku určitý přerod pojmosloví (místo pojmu “platební karta” se začal uţívat pojem “platební prostředek”, viz výše ve 4. kapitole), původní termín můţeme nalézt v celé řadě právních předpisů. Jedním je zapříklad zákoník práce 37. Právní regulaci, která se dotýká bezprostředně platební karty, zde nalezneme v ustanovení, ve kterém jsou regulovány zálohy na cestovní náhrady. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci zúčtovatelnou zálohu aţ do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, ţe záloha nebude poskytnuta. Při zahraniční pracovní cestě můţe zaměstnavatel po dohodě se zaměstnancem poskytnout zálohu v cizí měně nebo její část téţ cestovním šekem nebo zapůjčením platební karty zaměstnavatele. Zaměstnavatel se můţe se zaměstnancem dohodnout na poskytnutí zálohy na zahraniční stravné v české měně nebo v jiné neţ v prováděcím právním předpisu vydaném podle § 189 stanovené cizí měně pro příslušný stát, pokud je k této měně Českou národní bankou vyhlašován kurz. Při určení výše zahraničního stravného v dohodnuté měně se nejprve zjistí korunová hodnota zahraničního stravného, která se přepočítá na dohodnutou měnu. Pro určení korunové hodnoty zahraničního stravného a částky zahraničního stravného v dohodnuté měně se pouţijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den vyplacení zálohy. Jestliţe se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne jinak, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti 37
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
35
zakládající právo na cestovní náhradu předloţit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu. Částka, kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. Částku, o kterou byla poskytnutá záloha při zahraniční pracovní cestě vyšší, neţ činí právo zaměstnance, vrací zaměstnanec zaměstnavateli ve měně, kterou mu zaměstnavatel poskytl, nebo ve měně, na kterou zaměstnanec tuto měnu v zahraničí směnil, anebo v české měně. Částku, o kterou byla poskytnutá záloha při zahraniční pracovní cestě niţší, neţ činí právo zaměstnance, doplácí zaměstnavatel zaměstnanci v české měně, pokud se nedohodnou jinak. Při vyúčtování zálohy pouţije zaměstnavatel zaměstnancem doloţený kurz, kterým byla poskytnutá měna v zahraničí směněna na jinou měnu.38 V této souvislosti je velmi zajímavé například znění interního předpisu ministerstva spravedlnosti 39, který dotčenou otázku specifikuje. Platební karta se poskytuje pro uskutečnění výdajů souvisejících se zahraniční pracovní cestou ministra spravedlnosti, náměstků ministra spravedlnosti, vládního zmocněnce pro řízení před Evropským soudem pro lidská práva, případně jiných zaměstnanců ministerstva spravedlnosti, které určí ministr spravedlnosti svým rozhodnutím. Ţádost o vydání platební karty musí obsahovat osobní údaje oprávněného uţivatele obvyklé pro zřízení karty podle poţadavků peněţního ústavu. Podle § 4 tohoto pokynu se platební karty pouţívají v souladu se smluvními podmínkami peněţního ústavu na úhradu nutných výdajů, které nejsou pokryty hotovostními finančními prostředky poskytnutými Ministerstvem spravedlnosti pro účely pracovní cesty v zahraničí. Oprávněný uţivatel je povinen dbát, aby nedošlo ke ztrátě či odcizení platební karty. Oprávněný uţivatel je povinen uchovávat bezpečnostní kód PIN v tajnosti. V případě ztráty, odcizení karty nebo prozrazení PIN kódu je oprávněný uţivatel povinen neprodleně oznámit tuto skutečnost příslušnému peněţnímu ústavu v souladu se smluvními podmínkami. o skončení pracovní cesty oprávněný uţivatel neprodleně vrátí platební kartu a PIN kód odboru hospodářské správy. PIN kód zaměstnanec 38
§ 183 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce pokyn Ministerstva spravedlnosti č. 30/2001 k pouţívání platebních karet, jejichţ prostřednictvím se uskutečňují výdaje související s pracovní cestou v zahraničí 39
36
odevzdá v zalepené obálce, na kterou čitelně uvede své jméno a typ karty spolu s jejím číslem a obálku podepíše. Ustanovení předcházejícího odstavce se nepouţije, pokud se zaměstnanec účastní zahraničních pracovních cest pravidelně a v ţádosti o vydání platební karty bude uvedeno, ţe si smí kartu ponechat u sebe. V tomto případě hmotná odpovědnost není omezena na dobu trvání zahraniční pracovní cesty.
3.9 Veřejné draţby Určitý fragment právní regulace platebních karet upravuje ve některých svých ustanoveních také například draţební zákon 40. Podle § 20 odst. 1 písm. f) tohoto zákona draţebník vyhlásí konání draţby draţební vyhláškou, v níţ mimo jiné uvede také to, poţaduje-li sloţení draţební jistoty, způsob a lhůtu pro její sloţení, číslo účtu a adresu místa, kde má být draţební jistota sloţena, co je dokladem o sloţení draţební jistoty, výši draţební jistoty a způsob jejího vrácení; popřípadě lze-li sloţit draţební jistotu platební kartou nebo šekem. Podle § 43 odst. 1 písm. g) zákona zase draţebník vyhlásí konání draţby draţební vyhláškou, v níţ uvede je-li přípustná úhrada ceny dosaţené vydraţením platební kartou nebo šekem; způsob úhrady ceny dosaţené vydraţením nesmí být pro vydraţitele spojen s nadbytečnými obtíţemi. V souladu § 10 odst. 2 zákona se peněţité částky skládají hotově nebo zasílají poštou formou peněţní zásilky doručované do vlastních rukou, převodem z účtu u banky nebo spořitelního a úvěrního druţstva nebo jiným bezhotovostním způsobem; lze je téţ předat i jiným prokazatelným způsobem do rukou osoby, které jsou určeny. Draţebník můţe připustit i platbu šekem nebo platební kartou.
40
zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách
37
3.10 Oceňování majetku Zákon o oceňování majetku 41 upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a sluţeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo sluţby k jinému účelu neţ pro prodej, rozumí se tímto předpisem právě zákon o oceňování majetku. Zákon ve svém ustanovení § 21 upravuje oceňování platebních prostředků a platebních karet, cenin a vkladů. Platný platební prostředek a cenina se oceňují jmenovitou hodnotou, na kterou znějí, pokud nejde o cenné papíry. Vklady u bank se oceňují jmenovitou hodnotou, na kterou znějí, s připočtením úroků ke dni ocenění. Úroky se do ceny zahrnují sníţené o daň z příjmů, pokud je vybírána sráţkou podle zvláštní sazby daně. Peněţní prostředky v cizí měně se přepočítají na české koruny kurzem devizového trhu České národní banky platným ke dni ocenění. Pro přepočet měn, které nejsou uvedeny v kurzovním lístku České národní banky, se pouţije kurz střed amerického dolaru k této měně vyhlášený ústřední bankou státu s touto měnou. Platební karta se oceňuje jmenovitou hodnotou, na kterou zní, sníţenou o vyčerpanou částku ke dni ocenění.
3.11 Obchodní zákoník Obchodní zákoník zná regulaci platební karty pouze v jediném ustanovení, a sice v § 715, který upravuje smlouvu o běţném účtu, resp. její výpověď. Smlouva o běţném účtu můţe být vypovězena kteroukoli ze stran, coţ je v souladu s tím, ţe se jedná zásadně o smlouvu uzavíranou na dobu neurčitou. Zákonodárce rozlišuje mezi výpovědí danou majitelem účtu a výpovědí danou bankou. Banka vystupuje jako poskytovatel sluţeb, a proto přirozeně není vhodné, aby mohla dávat výpověď s okamţitou účinností. Naopak klient tuto moţnost má zákonem přiznánu. Zákonodárce poţaduje dodrţení písemné formy a nestanoví ţádné další podmínky.
41
zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku)
38
Banka má méně výhodné právo výpovědi neţ klient, musí respektovat stanovenou výpovědní lhůtu. Jedná se o úpravu dispozitivní, avšak pokud by bylo ve smlouvě stanoveno, ţe banka můţe vypovědět smlouvu s okamţitou účinností, mohlo by být takové ustanovení posouzeno jako zneuţívající v neprospěch spotřebitele, za nějţ je moţno klienta povaţovat (i kdyţ otázka není docela jednoznačná, jestliţe majitelem účtu je podnikatel). Z hlediska naší platné úpravy by mohl být eventuálně aplikován § 265 obchodního zákoníku nebo § 39 občanského zákoníku (rozpor s dobrými mravy). Základní povinností banky v případě výpovědi bude vyplacení zůstatku účtu jeho majiteli. Z formulace vyplývá, ţe na příkaz majitele vznikne bance povinnost zůstatek převést bezplatně na jiný účet zřízený nebo jiţ existující u ní. Jestliţe bude převádět zůstatek na účet u jiné banky ( i k tomu má povinnost, jestliţe ji klient poţádá), má právo započíst si náhradu nákladů s tím spojených. Všechny tyto alternativní povinnosti vznikají na základě jednostranného projevu majitele (příkazu) a mají dispozitivní povahu. Smlouva by mohla např. stanovit, ţe zůstatek nemůţe být převeden na jiný účet u téţe banky nebo naopak, ţe musí být takto převeden apod. (ačkoliv to není pravděpodobné). 42 Ve čtvrtém odstavci § 715 je zařazena zmiňovaná regulace platební karty, podle znění tohoto ustanovení zanikne-li smlouva o běţném účtu, banka bez zbytečného odkladu v souladu se zákonem o platebním styku vypořádá pohledávky a závazky týkající se účtu, zejména provede platby uskutečněné prostřednictvím platebních karet a šeků, pokud byly pouţity do dne zániku smlouvy o běţném účtu, a dále je banka oprávněna si započítat své pohledávky, které má vůči majiteli účtu ze smlouvy o běţném účtu. Majitel účtu je povinen vrátit bance platební karty a tiskopisy šeků, které mu k účtu vydala. Drţitel platební karty, který nedodrţel smluvní povinnost ochránit platební kartu a utajit osobní identifikační číslo (PIN) před neoprávněnými osobami, nese v zásadě důsledky spojené se zneuţitím platební karty, ledaţe by bylo spolehlivě prokázáno, ţe se na vzniku škody takto vzniklé zcela nebo zčásti podílí i ten, kdo platební kartu vydal. 43
42
ŠTENGLOVÁ, I. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 11. vyd., Praha: C. H. Beck, 2006, ISBN 80-7179487-2, s. 1378 43 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21.10.1997 sp. zn. 5 CmO 536/96
39
3.12 Daň z přidané hodnoty V zákoně o dani z přidané hodnoty44 jsou také obsaţeny určitá ustanovení, která regulují uţívání platebních karet. Podle § 51 odst. 1 písm. c) jsou při splnění podmínek stanovených v § 52 aţ 62 zákona od daně bez nároku na odpočet daně osvobozena určitá plnění, mezi nimi i tzv. finanční činnosti. V § 54 odst. 1 písm. e) je stanoveno, ţe finančními činnostmi se pro účely tohoto zákona rozumí mimo jiné také
vydávání platebních prostředků, zejména
platebních karet nebo cestovních šeků. Osvobození podle odstavce § 54 1 písm. e) v případě operací souvisejících s vydáváním platebních karet, zejména správy nebo blokace platební karty, můţe uplatnit pouze vydavatel tohoto platebního prostředku. Zákon pamatuje na platební karty ještě v ustanovení § 28 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého plátce daně DPH uskutečňující zdanitelná plnění s úplatou za hotové, prostřednictvím platební karty nebo šekem je povinen na poţádání vystavit zjednodušený daňový doklad, a to ihned při uskutečnění zdanitelného plnění nebo přijetí úplaty, pokud k přijetí dojde před uskutečněním zdanitelného plnění. Zjednodušený daňový doklad můţe plátce vystavit rovněţ za sluţby, které jsou poskytovány prostřednictvím elektronických prostředků a jejich poskytnutí je podmíněno zaplacením a úplata za tyto sluţby je prováděna bankovním převodem. Zjednodušený daňový doklad je moţno vystavit jen tehdy, je-li částka za zdanitelná plnění včetně daně nejvýše 10 000 Kč.
44
zákon č. 435/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
40
3.13 Elektronické komunikace V zákoně o elektronikcých komunikacích 45 nalezneme další dílčí právní úpravu mající vztah k platebním kartám. Zákon upravuje zejména podmínky podnikání a výkon státní správy, včetně regulace trhu, v oblasti elektronických komunikací. Předmětem zákona je pak také provoz veřejných telefonních automatů. Poskytovatel tzv. univerzální sluţby, jemuţ byla uloţena povinnost podle § 38 odst. 2 písm. e) zákona, je povinen ve stanovené geografické oblasti uspokojovat potřeby veřejnosti týkající se počtu veřejných telefonních automatů, jejich geografického pokrytí, kvality poskytované sluţby a dostupnosti veřejných telefonních automatů pro zdravotně postiţené koncové uţivatele. Poskytovatel univerzální sluţby je povinen zabezpečovat bezplatný přístup uţivatelů k veřejným telefonním automatům a nepřetrţitou funkci veřejných telefonních automatů, a dále k číslům tísňových volání bez nutnosti pouţití platebních prostředků. Podle ustanovení § 73 odst. 3 pak se pak veřejným telefonním automatem rozumí telekomunikační koncové zařízení, kterým je veřejně dostupný telefonní přístroj, k jehoţ uţití mohou být pouţívány jako platební prostředky zejména mince, platební karty nebo předplacené karty, včetně karet s kódy volby. Toto telekomunikační koncové zařízení můţe být vybaveno i pro poskytování dalších sluţeb.
45
zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích)
41
3.14 Daňový řád Daňový řád 46 zná regulaci platebních karet (zde uţ ovšem opět nazývaných “platební prostředky”) v souvislosti s daňovou exekucí. Správce daně můţe vymáhat daňový nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudu nebo soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné draţby. Exekučním titulem je výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní, vykonatelné rozhodnutí, kterým je stanoveno peněţité plnění, nebo vykonatelný zajišťovací příkaz. Podle ustanovení § 180 zákona nebyl-li nebo nemohl-li být vymáhaný nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních sluţeb, má na výzvu správce daně dluţník povinnost podat ve stanovené lhůtě prohlášení o majetku. Lhůta pro podání prohlášení o majetku nesmí být kratší neţ 15 dnů ode dne doručení výzvy. Ve výzvě správce daně poučí dluţníka o povinnostech spojených s doručením výzvy a případných následcích spojených s nepodáním prohlášení nebo uvedením nepravdivých anebo hrubě zkreslených údajů; ohledně nesplnění této povinnosti není správce daně vázán povinností mlčenlivosti pro účely trestního řízení. V odstavci 3 § 180 jsou uvedeny náleţitosti takového prohlášení o majetku. V prohlášení o majetku je dluţník povinen uvést zejména plátce mzdy, nebo jiného příjmu postiţitelného sráţkami ze mzdy, a výši těchto svých nároků, poskytovatele platebních sluţeb, u nichţ má peněţní prostředky na účtech, čísla účtů a výši peněţních prostředků na nich, osoby, vůči nimţ má jiné peněţité pohledávky, důvod, výši a den splatnosti těchto pohledávek, osoby, vůči nimţ má jiná majetková práva nebo nárok na jiné majetkové hodnoty, jejich důvod a hodnotu, popřípadě datum, kdy má být plněno, a konečně i movité věci, které vlastní, popřípadě na nichţ má spoluvlastnický podíl, s výjimkou věcí, které nepodléhají výkonu rozhodnutí, místo, popřípadě osobu, u které se nacházejí; totéţ platí i o vkladních kníţkách, vkladních listech a jiných formách vkladů, cenných papírech, listinách, jejichţ předloţení je 46
zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád
42
třeba k uplatnění vlastnického práva k věci, ceninách, penězích a dalších platebních prostředcích. Platebními prostředky se rozumí bez pochyby i platební karty, zvláště pak tahdy, spojíme-li interpretaci tohoto ustanovení se zněním § 206 daňového řádu. V ustanovení § 206 nalezneme právní regulaci daňové exekuce prodejem movitých věcí, podle které daňový exekutor sepíše především věci, které dluţník můţe nejspíše postrádat a které se nejsnáze prodají. Věci zvláštní povahy, jako jsou vkladní kníţky, vkladní listy, listinné cenné papíry, listiny, jejichţ předloţení je třeba k uplatnění vlastnického práva k věci, ceniny, peníze, platební karty a další platební prostředky, drahé kovy, polodrahokamy a drahokamy podléhající exekuci, daňový exekutor sepíše a současně odebere (§ 206 odst. 4).
43
Závěr Platební karty jsou jednou z nejpopulárnějších metod pouţívaných k provádění bezhotovostních transakcí. Platební karty dnes naleznete v několika podobách, kaţdá z nich má svá vlastní pravidla pro uţití. Platební karty jsou vydávány naprostou většinou bank jako doplněk k samotnému účtu. Platební karty jsou tedy vázány na konkrétní účet, který se uţívá k hrazení karetních transakcí. Karty se dělí dle způsobu moţností uţití, a to například na karty s moţností přečerpání zůstatku na účtu. Platební karty nabízí ve srovnání s hotovostí řadu výhod. Moţnost platit za zboţí kartou dnes naleznete v naprosté většině obchodů díky rozšířeností platebních terminálů, coţ značně sniţuje potřebu nošení hotovosti. Karta jako taková je velmi bezpečná a v případě ztráty můţe být během několika okamţiků zablokována. Značné mnoţství karet poskytuje moţnost platby na internetu, kdy poţadovaná částka můţe být uhrazena během několika vteřin, bez jakékoliv hotovosti. V této práci jsem se zaměřila především na právní aspekty platebních karet. Zjistila jsem, ţe rámcová úprava je obsaţena zejména v zákoně o platebním styku a nakládání s platebními kartami regulují tzv. Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank, které byly sice vydány na základě zákona, ale samy o sobě povahu právního předpisu nemají.Došla jsem k závěru, ţe náš právní řád obsahuje úpravu mající bezprostřední vazbu na uţívání platebních karet v desítkách zákonů, přičemţ jsem se pokusila pro účely této práce vybrat jen ty nejdůleţitější.
44
Prameny
Literatura BAKEŠ, M. a kol. Finanční právo, 5. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN ISBN 97880-7400-801-6 BULLA, M. Elektronické bankovnictví, Účetnictví v praxi, 2010, č. 4 CHROMÝ, J. Elektronické podnikání, 1. vyd., Praha: Vysoká škola hotelová v Praze, 2007, ISBN 978-80-86578-59-0 JEŘÁBEK, A. Výklad k účetnictví – platební karty, Finanční, daňový a účetní bulletin, 1996, č. 1 JUŘÍK, P. Platební karty: 1870-2006, Velká encyklopedie, 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 2006, ISBN 80-247-1381-0 JUŘÍK, P. Svět platebních a identifikačních karet, 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 1999, ISBN 80-7169-759-1 MISHKIN, F.S. Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů, Finance a úvěr, 1991, č. 2 ŠÁMAL. P. Trestní zákoník, Komentář, 1. vyd., Praha: C.H.Beck, 2009, ISBN 978-807400-109-3 ŠEVCŮ, R. Právní povaha platebních karet, Právní rozhledy, 2002, č. 4 ŠTENGLOVÁ, I. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 11. vyd., Praha: C. H. Beck, 2006, ISBN 80-7179-487-2 TOMÁŠEK, M. Evropeizace ochrany měny. In: Evropeizace skutkových podstat některých trestných činů, Acta Universitatis Carolinae-Iuridica, 2007, č. 1 ŢLEBKOVÁ, M. Pravidla platebního styku, Ekonom, 1992, č. 36
45
Judikatura rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 25/2004 -T 584 rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 7 Tdo 1317/2003 - T 651 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21.10.1997 sp. zn. 5 CmO 536/96
Právní předpisy zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích zákon č. 21/1992 Sb., o bankách zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách zákon č. 124/2002 Sb., o platebním styku zákon č. 435/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce vyhláška č. 553/2006 Sb., o podmínkách, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku
46
Evropské předpisy Směrnice 97/5/ES o přeshraničních převodech Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele Směrnice 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry Směrnice 2000/46/ES o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz Nařízení Rady (ES) č. 2182/2004 o medailích a ţetonech podobných euromincím Směrnice 2007/64/ES o platebních sluţbách na vnitřním trhu
Internetové zdroje http://dumfinanci.cz/zajimavosti/historie-platebnich-karet http://www.penize.cz/platebni-karty/18777-jak-dosly-platebni-karty-do-ceskych-zemianeb-historie-karet-plna-zajimavosti
Ostatní prameny Důvodová zpráva k zákonu o platebním styku, tisk 860/0 Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku, zvláštní část, tisk 410/0 Mezinárodní norma ISO 3554 Pokyn Ministerstva spravedlnosti č. 30/2001 k pouţívání platebních karet, jejichţ prostřednictvím se uskutečňují výdaje související s pracovní cestou v zahraničí Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech (Všeobecné obchodní podmínky bank), vydané Českou národní bankou v Úředním sdělení č. 31/1994 publikovaném v Úředním věstníku ČNB č. 22/1994
47