PRÁVNÍ ASPEKTY OSVOJENÍ

PRÁVNICKÁ

FAKULTA

MASARYKOVY

UNIVERZITY

Katedra občanského práva

Rigorózní práce

PRÁVNÍ ASPEKTY OSVOJENÍ

Mgr. Milan Pečenka

2007

Tímto

prohlašuji,

že

jsem

rigorózní

práci

na

téma

Právní

aspekty osvojení zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

V Olomouci 30.04.2007

Mgr. Milan Pečenka

OBSAH Obsah …………………………………………………………………………………………………………………………………………………2 1.

Úvod ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………4

2.

Náhradní rodinná péče o dítě a její formy …………………………………………………7

3.

Osvojení a jeho historický vývoj …………………………………………………………………………8

4.

3.1.)

Fáze první - starověký Řím ………………………………………………………………………8

3.2.)

Fáze druhá – středověk ………………………………………………………………………………12

3.3.)

Fáze třetí – novověk ……………………………………………………………………………………13

3.4.)

Fáze čtvrtá – období po I.světové válce …………………………………14

3.5.)

Fáze pátá – období po II.světové válce ……………………………………14

Vývoj právní úpravy osvojení na našem území od roku 1918………………………………………………………………………………………………………………16

5.

Prameny právní úpravy osvojení………………………………………………………………………………22 5.1.)

Listina základních práv a svobod………………………………………………………22

5.2.)

Mezinárodní smlouvy…………………………………………………………………………………………25

5.2.1.) Úmluva o právech dítěte………………………………………………………………………………25 5.2.2.) Úmluva o ochraně dětí při mezinárodní spolupráci při mezinárodním osvojení…………………………………………………………………………27 5.2.3.) Evropská úmluva o osvojení dětí…………………………………………………………32 5.3.)

Zákon o rodině č.94/1963 Sb. ………………………………………………………………41

5.4.)

Občanský zákoník…………………………………………………………………………………………………43

5.5.)

Občanský soudní řád…………………………………………………………………………………………43

5.6.)

Zákon o mezinárodním právu soukromém a

6.

procesním……………………………………………………………………………………………………………43

5.7.)

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí………………….………………………43

5.8.)

Další právní předpisy……………………………………………………………………………………44

Osvojení…………………………………………………………………………………………………………………………………………45 6.1.

Pojem osvojení a podmínky osvojení…………………………………………………45

6.2.

Podmínky osvojení………………………………………………………………………………………………48

6.2.1.) Podmínky společné pro oba typy osvojení……………………………………49 6.2.2.) Podmínky nezrušitelného osvojení………………………………………………………67 6.2.3.) Osvojení bez souhlasu rodičů…………………………………………………………………68 7.

Přeměna osvojení……………………………………………………………………………………………………………………74

2

8.

Právní následky osvojení………………………………………………………………………………………………77 8.1.

Právní následky společné pro oba typy osvojení………………………………………………………………………………………………………………………77

8.2. 9.

Právní následky nezrušitelného osvojení……………………………………82

Zrušení osvojení……………………………………………………………………………………………………………………84

10. Procesní úprava osvojení………………………………………………………………………………………………87 10.1.

Řízení o osvojení………………………………………………………………………………………………87

10.2.

Řízení o zrušení osvojení…………………………………………………………………………92

10.3.

Řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení………………………………………………………………93

11. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí………………………………………………………………98 12. „Přímé“ osvojení dítěte………………………………………………………………………………………………105 13. Mezinárodní osvojení………………………………………………………………………………………………………107 14. Komparace české a zahraničních právních úprav osvojení……………117 14.1.

Komparace české a polské právní úpravy osvojení…………117

14.2.

Komparace české a německé právní úpravy osvojení………124

15. Nový kodex soukromého práva-úprava osvojení de lege ferenda……………………………………………………………………………………………………………………130 15.1.

Úprava osvojení de lege ferenda …………………………………………………130

15.2.

Zhodnocení úpravy osvojení de lege ferenda………………………135

16. Závěr………………………………………………………………………………………………………………………………………………138 17. Resumé……………………………………………………………………………………………………………………………………………142 Seznam použité literatury……………………………………………………………………………………………………146

3

1. Úvod

Osvojení je mnohostranným společenským jevem, který má celou řadu sociologických, psychologických, pedagogických a rovněž

právních

aspektů.

Cílem

této

práce

je

analyzovat

institut osvojení po stránce právní. Pokusím se za použití analyticko

deskriptivní

metody

rozebrat

současnou

právní

úpravu osvojení, srovnat ji s právními úpravami zahraničními a za použití srovnávací metody podrobněji rozvést též obsah mezinárodních koncipována ale

smluv

jako

snaží

se

upravujících

vyčerpávající postihnout

osvojení.

rozbor

jeho

Práce

institutu

není

osvojení,

nejfrekventovanější

a

nejdůležitější právní aspekty ve vzájemných souvislostech. Záměrem

rigorózní

práce

je

vyhodnotit

funkčnost

současné právní úpravy osvojení a nastínit principy významné pro další vývoj tohoto institutu. Problematiku osvojení rozvedu z pohledu teoretického, zmíním rovněž své praktické poznatky opatrovnického soudce vycházející ze znalosti judikatury a získané při rozhodovací činnosti.

Kromě

analyticko

deskriptivní

především metodu komparativní a rovněž

prostřednictvím

metody

použiji

téma se pokusím vyložit

interpretace

jazykové,

historické,

logické a systematické. V úvodu historického postupné

práce

věnuji

vývoje

pozornost

společenských

uplatňování

zájmu

osvojení

vztahů

dítěte.

z hlediska

v návaznosti

Následně

je

na

v práci

popsán vývoj právní úpravy osvojení na území České republiky od

roku

1918

dosud,

se

zřetelem

na

postihnutí

vývoje

společných rysů a odlišností právních předpisů upravujících osvojení na našem území.

4

V další časti práce věnuji pozornost pramenům právní úpravy osvojení z hlediska základních zdrojů vnitrostátního i mezinárodního práva. Nejrozsáhlejší část práce je věnována rozboru institutu osvojení z hlediska platné právní úpravy zákona o rodině. Popsány

a

rozebrány

jsou

principy

a

souvislosti

právní

úpravy osvojení v kontextu mezinárodních smluv a platných právních předpisů, zejména zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zvýšenou pozornost budu věnovat výjimkám z podmínky souhlasu rodičů s

osvojením jejich dítěte, tedy postupům

dle §68, §68a zákona o rodině. Mám za to, že hmotně-právní podmínka souhlasu rodičů s osvojením je zásadního významu a proto

problematice

samostatnou

prolomení

tohoto

Rozvedu

rovněž

kapitolu.

souhlasu procesní

věnuji postupy

v souvislosti s osvojením, a to řízení o osvojení, řízení o zrušení osvojení a řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení. V této práci je popsána, rozebrána a vyhodnocena též novelizovaná právní úprava zák.č.359/1999 o sociálně-právní ochraně

dětí,

který

podrobně

upravuje

zprostředkování

osvojení a spolupráci institucí, které při zprostředkování a rozhodování o osvojení působí. V kapitole problematiku

nazvané

„Přímé“

osvojení

dítěte

zmiňuji

„přímé“ nebo též „otevřené“ adopce. Taková

adopce se uskutečňuje bez jakéhokoliv zprostředkování třetí osobou. Jejím předpokladem je skutečnost, že rodiče zájemce o osvojení znají, mají k němu důvěru, dítě mu dobrovolně předají a s osvojením vysloví v soudním řízení souhlas. Ani v tomto

případě

však

osvojení

nevzniká

smlouvou,

nýbrž

soudním rozhodnutím. V části

nazvané

Mezinárodní

5

osvojení

se

zaměřuji

na

zmapování zákonného postupu mezinárodního osvojení a jeho zprostředkování ve vztahu k cizině v případech, kdy vhodná péče o dítě nemůže být zajištěna v zemi původu dítěte. V další

práce

části

německé

právní

úpravy

v České

republice

se

jsem

provedl

osvojení

komparaci

s právní

zaměřením

na

polské

úpravou

postihnutí

a

osvojení

odlišností

těchto právních úprav. Jedná se o právní úpravy okolních evropských

států,

historických,

které

původně

společenských

a

vyšly

právních

z

odlišných

kořenů.

Jak

ze

srovnání vyplyne, dochází k postupnému stírání rozdílů mezi těmito

právními

úpravami

a

důsledkem

je,

že

v řešení

nejdůležitějších institutů problematiky osvojení lze nalézt rozdíly, které však nejsou nijak zásadní. Ve své práci též rozvedu a zhodnotím zamýšlenou právní úpravu osvojení obsaženou v novém kodexu soukromého práva. Závěrem nastíním

zhodnotím

principy

současnou

významné

pro

institutu.

6

právní další

úpravu

osvojení

směřování

a

tohoto

2. Náhradní rodinná péče o dítě V naší

společnosti

žije

naprostá

a její formy většina

nezletilých

dětí v řádném výchovném prostředí a péči svých pokrevních rodičů, kteří za pomoci státu pečují o zdárný rozvoj jejich tělesných a duševních vlastností. Přesto

má

opodstatnění.

v naší Stále

společnosti

v ní

totiž

institut

existují

osvojení

nezletilé

své

děti,

kterým buď rodiče zemřeli (tzv. přirozené osiření), anebo jimž

se

z nejrůznějších

subjektivních,

v jejich

důvodů,

pokrevní

ať

rodině

objektivních řádná

či

rodičovská

výchova a péče nedostávají, takže přirozený pokrevní vztah mezi

rodiči

a

dětmi

přestává

plnit

své

individuální

a

společenské poslání (tzv. sociální osiření).1) A právě těmto dětem je určen institut náhradní rodinné péče. Náhradní rodinná péče je právem předvídaný vztah mezi nezletilcem a jiným občanem, než je rodič dítěte, jež vzniká rozhodnutím soudu. Její obsah, tedy práva a povinnosti, se řídí zákonem podle toho, o jakou formu výchovy jde. právo

České

upravuje

ucelený

systém

náhradní

rodinné

péče a v závislosti na konkrétní sociální situaci dítěte umožňuje tento systém zvolit pro dítě nejvhodnější formu. Rozsah právních vztahů zabezpečujících náhradní péči o dítě, výchovu

a

rodinné

prostředí

není

u

všech

druhů

náhradní

rodinné péče stejný. Je odstupňovaný vzhledem k tomu, o jaký institut jde. Nejintenzivněji se náhradní rodinné prostředí zabezpečuje osvojením, zejména pak osvojením nezrušitelným. Mezi ostatní formy náhradní rodinné péče řadíme pěstounskou péči, péči poručnickou a institut svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče.

1)

Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s.207.

7

3. Osvojení a jeho historický vývoj V této

kapitole

historického

vývoje

analyzuji

osvojení

společenských

vztahů

z hlediska

v návaznosti

na

postupné uplatňování zájmu dítěte. Zájem dítěte je možno zjednodušeně charakterizovat jako uspokojování potřeb dítěte v optimální míře a ve správném čase.2) Nutno zpočátku

uvést, jen

že

uspokojování

vedlejším

produktem

potřeb procesu

osvojence osvojení,

bylo který

původně chránil především zájem osvojitele. Osvojení

jako

právní

pojem

stanovili

pravděpodobně

teprve Římané přibližně před 2200 lety. Obsah tohoto pojmu byl

však

v různých

společenských

dobách

vztahů,

různý

s vývojem

a

měnil

se

s vývojem

i

morálního

vzdělanosti

cítění v celé společnosti.3)

Historický

vývoj

institutu

osvojení

lze

z hlediska

uplatňování zájmu dítěte rozdělit do pěti fází:

3.1.) První fáze spadá do dob starověkého Říma. První dokonalejší

právní

v římském

právu

„adoptio

naturam

příroda.

Právo

soustava

upravující

charakterizovala imitatur“

dovolovalo

–

již

osvojení

institut osvojením

tehdy

obsažená

osvojení se

větou

napodobuje

vytvoření

vztahu

či

poměru, který je obdobný mezi rodiči a dětmi. Adopce

v Římě

byla

jedním

ze

způsobů

vzniku

moci

otcovské – tzv. patria potestas. Římská rodina – familia byla (na rozdíl od moderního nazírání) chápána nejen jako 2) 3)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde,, 2004, s.129. Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967, s.16 an.

8

jednota

osob,

rodinných

majetku.

V čele

této

příslušníku,

jednoty

stála

ale

hlava

i

rodinného

rodiny,

otec

–

pater familias – který nad lidmi i majetkem měl a vykonával prakticky

neomezenou

moc.

Pater

familias

býval

v Římě

jediným plně oprávněným a nikomu jinému neodpovědným členem rodiny, tedy osobou zcela samostatnou, „osobou svého práva“ –

persona

rodinní patřil

sui

iuris.

příslušníci všechen

Jeho

moci

manželkou

rodinný

byli

počínaje,

majetek,

otec

podrobeni otci byl

všichni

rodiny jeho

také

jediným

výlučným vlastníkem.4) Ostatní členové rodiny, typicky tedy manželka a děti, byli lidé sice svobodní, na otci rodiny však tak závislí a tak mu podřízení, že podle práva platilo, že tito podřízení členové pouze

rodiny

právem

nemohou cizím,

mít

žádná

vlastní

práva,

že

otce

rodiny.

Odtud

i

právem

žíjí název

„personae alieni iuris“ – osoby cizího práva, osoby cizímu právu podřízené. Moc otce, které synové a dcery podléhali, byla nazývána patria

potestas

a

vznikala

buď

1)

zplozením

v řádném

manželství, nebo 2) legitimací dítěte nemanželského, nebo 3) adopcí – osvojením.5) Adopce

v Římě

bývala

dvojího

druhu:

o

arrogaci

(adrogatio, arrogatio) se mluvilo tehdy, byl-li osvojovaný „persona sui iuris“, osvojovalo-li se dítě „alieni iuris“, jednalo se o adopci v užším slova smyslu (adoptio). Pro adopce obojího druhu platilo, že adoptovat mohli pouze muži a žádalo se, aby mezi adoptovaným a adoptantem byl věkový rozdíl nejméně 18 let. Nepovolovala se adopce vlastních

4) 5)

nemanželských

dětí,

které

Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s.85. Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s.190.

9

měly

být

za

jistých

podmínek

legitimovány,

se

čímž

dostaly

do

moci

svého

zploditele. Rovněž adopce dětí z moci otcovské propuštěných (emancipovaných) se vylučovala. Bylo možné adoptovat jako syna nebo jako vnuka, a to i když

adoptant

syna

neměl,

měl-li

syny,

mohl

cizí

dítě

adoptovat jako vnuka jednoho z nich, ale i jako vnuka bez vztahu

k synům.

Adopce

s podmínkou

anebo

s doložkou

času

byla neplatná. Pro arrogaci se nadto žádalo, aby arrogator neměl vlastní děti a byl stár nejméně 60 let. Arrogatio

se

původně

komiciemi,

záhy

sborem

liktorů,

30

však za

prováděla

lidové

před

shromáždění

císařství

kuriátními

bylo

stačila

nahrazeno

forma

císařova

reskriptu. Složitější podřízeno

formu

moci

měla

otcovské

adopce

(adopce

dítěte, v užším

které

bylo

smyslu).

Jak

z pramenů vyplývá, původně ne právě jednoduché postupy byly zrušeny až v právu justiniánském, kde k adopci postačovalo souhlasné prohlášení obou otců a souhlas dítěte, bylo-li dospělé.6) Při rodiny prodělal

arrogaci osvojitele,

vstupoval stával

kapitisdeminuci,

arrogovaný se

což

„persona doslovně

se

svými

alieni

dětmi iuris“

znamená:

do a

zmenšení

osobnosti). Capitis

deminutio

minima

(kapitisdeminuce

malá,

nejmenší), změnou postavení v rodině podmíněná, byla běžným, každodenním jevem a nastávala také při adopci (osvojení). Znamenala zrušení dosavadních agnátských (právních) vztahů, pokrevní vztahy však trvaly beze změny, také manželství a práv veřejných se tato kapitisdeminuce netýkala.

6)

Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s.191.

10

Všem druhům kapitisdeminuce bylo společné, že majetková práva

čistě

osobní

povahy

zanikala,

všechna

ostatní

pak

přecházela jako celek na osoby jiné, při adopci na nového otce rodiny. Závazky toho, kdo podstoupil kapitisdeminuci podle

civilního

práva

zanikaly

(resp.

trvaly

jen

jako

nežalovatelné, tzv. naturální obligace), praetor však jejich věřitelům pomáhal a propouštěl jim žaloby proti osobám, na které práva při kapitisdeminuci přešla.7) Účelem

arrogace

bývala

za

republiky

obyčejně

snaha

uchovat staré patricijské rody a kult jejich mrtvých, za císařství se arrogací zajišťovala osvojenému ochrana, pomoc a dědická práva. Při adopci v užším smyslu nastávala pro adoptovaného „mutatio

familiae“

(změna

rodinné

příslušnosti)

a

rovněž

kapitisdeminuce. Za Justiniána měla tyto účinky adopce jenom tehdy, adoptio

adoptoval-li plena),

dítě

jakákoli

jeho jiná

předek adopce

(ascendent) byla

pouze

(tzv. adoptio

minus plena (adopce neúplná), dítě zůstávalo ve své rodině, zákonná práva dědická však zůstávala v rodině osvojitelově.8) Ze shora uvedeného vyplývá, že osvojení sloužilo téměř výhradně

osvojiteli,

nástupnictví mocenské

svému

který rodu,

postavení,

chtěl udržet

zachovat

získat tím

jméno

dědice,

svému rodiny

zachovat

rodu a

určité

celistvost

majetku apod. Osvojit bylo možno dítě i dospělého. Římané znali několik druhů osvojení, avšak každý z nich v první řadě chránil zájem osvojitele, kdežto zájem osvojence se uplatňoval jen jaksi mimochodem. Další vývoj vedl k tomu, že prospěch

dítěte

jako

vedlejší

produkt

osvojení

se

někdy

uplatnil více, jindy méně, ale v podstatě až ve dvacátém

7) 8)

Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s.99. Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. Praha. Academia, 1994, s.20.

11

století začal zřetelně převažovat.

3.2.)

Ve

středověk,

druhé

fázi,

ztratilo

která

osvojení

zabírá

oproti

prakticky

dobám

celý

římským

na

významu. Pokud bylo osvojení legálně prováděno, zůstávalo dítě stále jen vedlejším činitelem. Osvojení bylo především mocenským opatřením, což bylo zcela pochopitelné v době, kdy v manželský svazek spíše nežli muž a žena vstupovaly statky, panství, léna a království. Na duševní život dítěte a jeho potřeby

nebyl

novověku člověka

bylo a

o

brán

ohled

dítě

–

však

považováno

jeho

také

za

specifických

až

do

hlubokého

zmenšeného

dospělého

potřebách

se

příliš

neuvažovalo.9) Až

do

10.

či

11.

století

bylo

mnohde

dáno

na

vůli

rodičům, zda-li si dítě ponechají, či nikoliv. Podle starých pohanských nechat

obyčejů

zemřít,

je

avšak

mohli ani

zcela

později

beztrestně nebylo

zabít

nebo

odložení

nebo

zahubení „přebytečného“ dítěte žádnou zvláštností i vzhledem k tomu, že přirozená kojenecká úmrtnost byla prakticky od 10. až do 19. století téměř stále stejně vysoká. Společnost v naprosté většině trpěla velkou hmotnou bídou, porodnost byla vysoká a lidský život neměl valnou cenu. Za těchto okolností různá charitativní opatření, prováděná kláštery a církevními nechtěných

organizacemi, dětí.

neměla

Nalezince

výraznější

zřizované

vliv

již

na

od

osud

raného

středověku byly přeplněny a úmrtnost v nich dosahovala často až 100%. Tím menší význam mělo osvojení, které ve většině evropských zemí nebylo ani legislativně zajištěno.

9)

Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s.16.

12

3.3.) Osud dítěte se začíná pozvolna měnit až nástupem novověku, kdy se k němu obrací zájem mnohých humanistických myslitelů.

Pokrokové

snahy,

které

pak

vyústily

v osvícenství, přinesly nová hlediska i do veřejné péče o děti

bez

rodičů,

takže

konec

18.

století

s Velkou

francouzskou revolucí můžeme pokládat za počátek fáze třetí. Francouzská revoluce přinesla na tehdejší dobu velmi pokrokový později

Code

Civil,

v letech

opozicí,

avšak

schválený

1800-1804

první

18.ledna

vyhlášen,

konzul,

1792.

setkal

Napoleon

Když

byl

se

značnou

Bonaparte,

rozhodl

v jeho prospěch. Bezdětný budoucí císař sledoval osobní cíl zaopatřit si dědice a nástupce. Avšak tento zákon připouštěl pouze osvojení dospělých a jedinou výhodou pro děti bylo dobrovolné poručnictví, tzv. „tutelle officielle“, opatření, které dovolovalo osvojení na podkladě poslední vůle a které vstoupilo toho

v účinnost

existovalo

až

v případě

osvojení

rémunératorie“–přípustná

smrti

poručníka.

jako

v případech,

Kromě

odměna-„adoption jestliže

osvojenec

zachránil osvojiteli život. Zvláštního rázu bylo osvojení prováděné

z důvodů

politických,

jak

tomu

bylo

např.

za

císařství Napoleonova, kdy po bitvě u Slavkova stát osvojil děti padlých důstojníků a vojáků.

10)

V některých zemích osvojení bylo opatřením, které mělo umožnit

uznání

nelegitimního

dítěte

a

poskytnout

mu

společenské postavení a práva dítěte vlastního. Předsudky proti nemanželským dětem byly zakořeněny tak silně, že bylo snazší osvojit vlastní nelegitimní dítě než přiznat k němu otcovství. U vlivných rodů docházelo k takovýmto opatřením z různých

taktických

zabraňovala 10)

mnohdy

důvodů, osvojenému

takže

zákonná

dítěti

(přestože

ustanovení se

Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s.17.

13

mohlo

jednat o vlastní nelegitimní dítě) po osvojitelích dědit, požívat nástupnických práv děti

osvojovány

jen

apod. V některých zemích

de

facto,

protože

zákon

byly

osvojení

neuznával, když např. v Anglii a Skotsku byl adopční zákon vyhlášen až v roce 1926.

3.4.) válka,

Novým

která

silným

zahájila

impulsem čtvrtou

se

stala

fázi

první

vývoje

světová

institutu

osvojení. Otázka sirotků se po válce stává pro státy vážným břemenem,

a

to

finančním

i

morálním.

Francie

napodobila

Napoleonovo gesto po bitvě u Slavkova a osvojila celostátně válečné

sirotky.

Tento

akt

sám

však

mnoho

nevyřešil.

Důležitější bylo, že před veřejnost se čím dál naléhavěji stavěl a

problém opuštěných dětí ve světle humanitních ideálů

nových

psychologických

poznatků.

Dítě

již

nebylo

považováno za zmenšeného dospělého člověka, ale hledaly se specifické podmínky zdárného vývoje jeho osobnosti. Všechny tyto podmínky nebyly sice ještě dopodrobna známy, ale bylo již nepochybné, že k nim patří láska, individuální péče a atmosféra

vyrovnaných

pochopitelné,

že

se

vztahů konečně

v rodině. upravilo

Je i

proto

postavení

osvojovaného dítěte příslušnými zákonnými ustanoveními (ve Francii a Dánsku v roce 1923, ve Velké Británii, v SSSR a v ČSR v roce 1926), a že těžiště zájmu společnosti se již definitivně posunuje na stranu dítěte.11)

3.5.) V posledním, válka

opět

otázku

pátém období, oživila druhá světová

válečných

sirotků,

kterých

bylo

tehdy

daleko více než kdykoliv předtím. Skutečnost, že bylo mnoho

11)

Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s.18.

14

dětí bez rodin a mnoho rodin bez dětí, hrála jistě nemalou roli v celkovém vzestupu poptávky po dětech vhodných pro osvojení. nových

Tato

tendence

psychologických

se

časově

poznatků,

shodovala které

s rozšířením

vysoce

pozvedly

hodnotu kvalitního rodinného prostředí pro duševní rozvoj dítěte. Mezi tím se postavení dítěte docela změnilo. Lékařská věda zahájila úspěšný boj nejen proti dětské úmrtnosti a nemocnosti, ale i proti nepříznivým sociálním vlivům, které by mohly zdárný vývoj dítěte ohrozit. Vzestup hmotné úrovně obyvatelstva vedl mezi jiným i k touze po založení rodinných svazků aspoň u některých bezdětných rodin.12) Léta

padesátá

se

u

nás

vyznačovala

silnou

tendencí

zatlačovat výchovu rodinnou a preferovat výchovu kolektivní. Byla vybudována celá soustava ústavů pro děti „bez rodin“. Poznatky o psychické deprivaci dětí vychovávaných v citově ochuzeném prostředí ústavů učinily dítě a jeho osud středem zájmu

společnosti.

Tato

tendence

byla

součástí

světového

myšlenkového proudu, který nenastal náhle a neprojevil se všude

ve

stejné

době.

Např.

v Dánsku

již

v roce

1913

stanovil zákon zásadu, že každé osvojení má sloužit zájmu dítěte–tedy zásadu, kterou postupně přejaly i další státy. V Československé

republice

se

tak

stalo

přijetím

zákona

č.265/1949 Sb., o právu rodinném.

12)

Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s.19.

15

4. Vývoj právní úpravy osvojení na našem území od roku 1918 V minulém

století

prodělala

právní

úprava

osvojení

v našem státě řadu změn. Tyto změny jsou odrazem proměn ve způsobu života manželství a rodiny, jakož i proměn, které v přístupu k dítěti a jeho ochraně nastaly v oblasti působení státních orgánů, resp. státu.13) Po

vzniku

samostatného

státu

Československého

v roce

1918 platilo na základě tzv. recepční normy č.11/1918 Sb. na území českých zemí právo rakouské, na rozdíl od Slovenska a Podkarpatské

Rusi,

kde

platilo

právo

uherské.

Otázky

náhradní rodinné péče upravovalo rodinné právo jako součást občanského práva upravené rakouským ABGB.14) Již obecný občanský zákoník z roku 1811 stanovil, že mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomstvem platí stejná práva a povinnosti, jako mezi rodiči a dětmi (§183). Podle obecného vlastní

zákoníku děti

a

občanského

musel

být

ABGB

původně

nesměl alespoň

mít 50

osvojitel roků

stár,

věkový rozdíl mezi ním a osvojencem musel být nejméně 18 let,

přičemž

věková

mohlo

hranice

jít

i

osvojitele

o

osobu

snižovala

zletilou. tak,

že

Postupně novela

se

ABGB

z roku 1914 v §180 ji upravila již na 40 roků. Až do roku 1914 bylo podle rakouského práva vyloučeno, aby otec osvojil své nemanželské děti. Na Slovensku až do roku 1928 platilo uherské právo, které osvojení upravovalo jen nařízeními a hlavně právem zvykovým. Osvojení bylo pokládáno za smlouvu, jejíž platnost musela 13) 14)

být

potvrzena

ministerstvem

spravedlnosti.

Viz dílo Hrušáková, M: Dítě, rodina a stát. Praha : C. H. Beck, 1998, s. 126. Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.8 an.

16

V osvojenecké smlouvě mohly být jeho některé obvyklé právní účinky

vyloučeny,

tak

např.

osvojitel

nemusel

mít

nad

osvojencem tzv. otcovskou moc apod. Tento stav trval až do roku 1928, kdy byl přijat zákon č.56/1928 Sb. a nař., o osvojení, účinný od 16.4.1928 do 31.12.1949.

Tento

zákon

přinesl

sjednocení

dosavadních

roztříštěných předpisů a jednotně upravil otázky osvojení pro celou Československou republiku.15) Zák. č.56 Sb. zák. a nař. ze dne 28.března 1928 o osvojení zakotvoval podobně, že mezi

osvojitelem

a

osvojencem

a

jeho

potomky

později

narozenými, nastává po právu týž poměr, jako mezi rodiči a manželskými osvojení

dětmi

(§4

považovalo

odst.1).

za

smlouvu

Podle a

tohoto

zákona

v podstatě

se

se opět

recipovala úprava obsažená v římském právu. Osvojení podle tohoto

zákona

bylo

založeno

na

smluvním

principu

a

jeho

hlavním účelem nebylo zajištění výchovy dítěte, ale spíše zajištění přechodu majetku. Osvojení tak vznikalo na základě smlouvy o osvojení, která musela být schválena soudem. Smlouva o osvojení měla formu veřejné listiny, notářsky nebo soudně ověřené, která neměla

být

účinnosti

jakkoli

dnem

časově

jejího

podmíněna.

schválení

Smlouva

poručenským

nabývala

soudem

nebo

okresním soudem osvojitele. K osvojení

bylo

třeba

souhlasu

rodičů

dětí,

přičemž

soud mohl udělení souhlasu s osvojení odepřít v případě, že
nebyly splněny podmínky k osvojení dané zákonem, nebo
smlouva nebyla ku prospěchu dítěte, resp. nesvéprávného osvojence, nebo
osvojení nemanželského osvojence mohlo vést k rozvratu 15)

Radvanová, S. - Zuklínová, M.: Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva. Praha, C. H. Beck, 1999, s.126.

17

manželství. Osvojit

dítě nemohli manželé, kteří měli vlastní děti

nebo děti postavené na roveň dětem narozeným v manželství, ženy, které porodily dítě mimo manželství, a osoby, které nedosáhly čtyřiceti let věku, pokud se nejednalo o osvojení vlastního nemanželského dítěte. Zákon umožňoval osvojení i zletilé osoby a vdané ženy (se souhlasem jejího manžela). Osvojená mohla být jen osoba o 18 let mladší než osvojitel, přičemž mohlo jít o osobu zletilou. Osvojením nesměly být ohroženy majetkové zájmy vlastních dětí osvojitele. Osvojené dítě nabývalo domovského práva osvojitele.16) V případě, že rodiče na osvojení dítěte měli rozdílný názor,

tedy

rozhodl přichází

zda

názor

udělí

otce.

přímo

ze

souhlas

Zákon

zákona

s osvojením

také pod

stanovil,

otcovskou

nikoliv,

či že

moc

osvojenec osvojitele.

Vyživovací povinnost nepřecházela automaticky osvojením na osvojitele,

ale

osvojenému

dítěti

vyživovací

v případě,

že

zajistit

povinnost

stále

osvojitelé slušnou

na

původní

nebyli

schopni

výživu,

zůstávala

rodině.

Osvojitelé

také nenabývali žádných právních nároků na případný majetek osvojovaného

dítěte,

ten

v případě

smrti

osvojence

nebo

vzdání se majetku nabývali potomci osvojence. Ke

zrušení

osvojení

mohlo

dojít

dohodou

všech

účastníků, ale také v případě závažných důvodů rozhodnutím soudu nebo kombinací těchto důvodů. Nová společenská situace po roce 1945, a zejména po roce 1948 ovlivnila společenské funkce a obsah osvojení. Je však

třeba

připomenout,

že

na

institut

osvojení

bylo

nazíráno jako na pouze určitou část celého komplexu rodinně

16)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.8.

18

právních vztahů, což vedlo k tomu, že právní úprava osvojení byla

v roce

1949 Sb.,

č.265/1949

pojata který

do

zákona

jednotně

o

právu

upravil

rodinném

právní

vztahy

vznikající v rodině, manželství a při výchově dětí. Zákon č.265/1949 Sb., o právu rodinném, sice odrážel tehdejší

dobu,

ale

přinesl

též

určitý

pozitivní

posun

v procesu osvojení. Především zakotvil rovnoprávné postavení žen

a mužů a dětí narozených v manželství a mimo ně. Na

rozdíl od prvorepublikové úpravy osvojení, která obsahovala možnost osvojit i zletilou osobu, tento nový zákon stanovil, že osvojit lze jen nezletilé dítě a osvojení musí být dítěti ku prospěchu. Tato zásada je obsažena v právním řádu České republiky rovněž

dosud.

uváděl,

Zákon

že

o

právu

osvojením

rodinném

vznikne

č.265/1949

mezi

Sb.

osvojitelem

a

osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi (§63). Zákon č.265/1949 Sb., o právu rodinném také neobsahoval nejnižší věkovou hranici pro osvojitele a neurčoval věkový rozdíl,

jaký

by

měl

být

respektován

mezi

osvojencem

a

osvojitelem. Osvojení

vznikalo

na

základě

návrhu

osvojitele

rozhodnutím soudu a dítě si mohlo se souhlasem osvojitele k nově

nabytému

příjmení

po

osvojiteli

připojit

svoje

dosavadní příjmení. Ani

podle

automaticky osvojitel

tohoto

zákona

vyživovací nemohl

nepřecházela

povinnost

vyživovací

vůči

na

osvojitele

osvojenci.

povinnosti

dostát,

Pokud musela

vyživovací povinnost plnit nadále původní rodina. Zrušit

osvojení

mohl

soud

na

návrh

osvojence

nebo

osvojitele, avšak pouze ze závažných důvodů a též jejich dohodou V zákonu

za o

předpokladu, právu

že

rodinném

osvojenec bylo

19

dosáhl

osvojení

zletilosti.

oproštěno

od

někdejší

převahy

majetkových

zájmů

a

bylo

považováno

za

institut plnící především společensky důležitou funkci při výchově dětí, jejichž rodiče se o ně nemohou řádným způsobem starat. Hlavní společenský účel byl spatřován v tom, aby dětem, které ztratily své rodiče, a dětem, o něž se rodiče řádně nestarají, byla dána možnost vyrůst v řádné rodině a dostalo se jim stejných podmínek, jaké mají děti žijící ve standardním rodinném prostředí. V roce 1958 byl přijat zákon č.15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, který novelizoval zákon č.265/1949 Sb., o právu rodinném a též zákon č.142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních.

Zákon č.15/1958 Sb. změnil právní

úpravu osvojení a zavedl spolu se zákonem o právu rodinném dva druhy osvojení. Nový způsob osvojení dával možnost, aby mezi osvojitelem a osvojencem byly vytvořeny skutečně takové vztahy jako mezi rodiči a dětmi. U nového typu osvojení docházelo

prakticky

k úplnému

přetrhání

všech

vztahů

k původní rodině a osvojitelé byli zapisováni do matriky jako

rodiče

dítěte.

Toto

osvojení

nemohlo

být

zrušeno,

stejně jako nemohl být zrušen pokrevní vztah mezi rodiči a dětmi.17) Novela tedy upravila tzv. nezrušitelné osvojení, stanovila,

že

příbuzenský

vztah

mezi

osvojencem

a

osvojitelem vznikne zápisem osvojitele do matriky namísto původních rodičů osvojence, zpřesnila a zpřísnila podmínky vzniku osvojení, včetně vyživovací povinnosti osvojence vůči původní rodině. Ta podle této novely osvojením zanikla a rodiče osvojence ztráceli nárok se stýkat se svým dítětem. Stále však zůstala zachována vyživovací povinnost původní rodiny v případech, kdy osvojitel nebyl schopen vyživovací

17)

Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s.30.

20

povinnosti vůči osvojenci dostát.18) V důsledku přijetí nové ústavy v roce 1960 však došlo k rozsáhlým a zásadním změnám v právním řádu a tedy i ke změnám v právu rodinném. Koncem roku 1963 byl přijat nový zákon č.94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zák. o rod.“), účinný

od

1.4.1964,

dodnes.

Právní

zákonem

dovršila

sjednotila právní

úprava

v novelizované

podmínek

dosavadní

doposud

normě.

který

legislativní

roztříštěnou

K zásadním

osvojení

změnám

právní v právní

podobě

platí

provedená

tímto

vývoj

osvojení

úpravu úpravě

a

v jediné osvojení

došlo nejen samotným přijetím tohoto zákona, ale též jeho novelou

18)

č.91/1998 Sb., jež nabyla účinnosti 1.8.1998.

Novotná, V.-Průšová, L. : K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.9.

21

5. Prameny právní úpravy osvojení 5.1.) Listina

Základním

základních národní

České

zdrojem

práv

rady

a

právní

svobod

č.2/1993

úpravy

(Usnesení

Sb.

o

osvojení

je

předsednictva

vyhlášení

Listiny

základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky - dále jen „Listina“). V čl.32 Listiny je vymezen rámec ústavní ochrany rodiny a rodičovství.19) Podle tohoto ustanovení je rodičovství a rodina

pod

ochranou

zákonů.

Zaručuje

se

rovněž

zvláštní

ochrana dětí a mladistvých. Zvláštní péče se zaručuje ženě v těhotenství.

Výslovně

se

zdůrazňuje

rovnoprávnost

dětí

narozených v manželství i mimo ně. Listina jejich

rovněž

výchova

rodičovskou

je

výchovu

výslovně právem a

stanoví, rodičů.

péči.

Práva

že

péče

o

Děti

mají

právo

rodičů

lze

děti

a na

omezit

a

nezletilé děti je možné odloučit od rodičů proti jejich vůli pouze rozhodnutím soudu a na základě zákona. Rodiče, kteří se starají o děti mají právo na pomoc státu. Jedná se o základní postuláty přístupu státu k dětem a rodině a též o

reakci na významné mezinárodní smlouvy,

které považují rodinu za základní jednotku společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech členů rodiny a zejména dětí. O to víc má stát garantovat ochranu dětí ve všech možných situacích, samozřejmě při respektování rodičů jako

přirozených

nositelů

rodičovské

zodpovědnosti.

Míru

ingerence státu do soukromí dítěte a jeho rodiny určuje vždy zákon, který by mimo jiné měl respektovat zásady upravené v čl.10 a čl.32 Listiny.

19)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.28.

22

Z hlediska

zájmu

dítěte,

které

splňuje

podmínky

pro

osvojení, je třeba vždy pamatovat na čl.10 odst.1 Listiny, který se velmi citelně dotýká osoby dítěte, osobních údajů a identifikace dítěte.

Stává se totiž, že děti,

kterým se

nedaří najít osvojitele z nejrůznějších důvodů, např. pro barvu

pleti

nebo

zdravotní

postižení,

bývají

např.

fotografovány a nabízeny v časopisech nebo prostřednictvím sítě

internet.

Tyto

postupy

jsou

sice

vedeny

snahou

co

nejrychleji dítěti najít náhradní rodinu, ale ne vždy jsou v souladu právě s čl.10 odst.1 Listiny. Soukromí

rodinného

života

má

být

respektováno

i

v rodině, která osvojila cizí dítě, neboť osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi a mezi osvojencem

a příbuznými osvojitele

poměr příbuzenský. Osvojení dítěte není důvodem pro návštěvy v rodině a kontrolu orgány sociálně - právní ochrany dětí a soudy, s výjimkou §19 odst.5 zák. č.359/2000 Sb., o sociálně - právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPO“), který upravuje povinnost orgánu sociálně – právní ochrany dětí sledovat vývoj dětí, které byly svěřeny do výchovy jiných fyzických osob než rodičů. V souvislosti s osvojením

tyto

návštěvy

připadají

v úvahu

zejména

v období, kdy je dítě svěřeno do péče budoucích osvojitelů (§19 odst.1 písm.a) zákona o SPO). Návštěvy po pravomocném osvojení

dítěte

zákon

rodině,

o

by

připadaly

zákon

o

v úvahu

SPO

nebo

za

jiné

situace, právní

kterou

předpisy

předpokládají, a kdy je třeba poskytnout ochranu a pomoc dítěti nebo celé rodině.20) Obsah

20)

ustanovení

čl.10

odst.3

Listiny

úzce

Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.12.

23

souvisí

s obsahem čl.10 odst.1 Listiny, neboť oba se dotýkají osoby dítěte, osobních údajů a identifikace dítěte. O osvojovaném dítěti jakož i o žadateli o osvojení shromažďují soudy a orgány

sociálně-právní

ochrany

dětí

údaje,

které

jsou

z hlediska zákona č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, údaji osobními a též údaji, které jsou dle tohoto zákona považovány za citlivé. Proto zákon o SPO speciálně upravuje nakládání

s těmito

údaji,

které

jsou

orgány

sociálně

–

právní ochrany dětí oprávněny zpracovávat v rozsahu, který je nezbytný k plnění obsahu zákona o SPO (§57 odst.1 zákona o SPO). Zaměstnanci orgánu sociálně – právní ochrany dětí, zaměstnanci obecního

obce

úřadu

s rozšířenou

a

zaměstnanci

působností, zařízení

zařazení

sociálně

–

do

právní

ochrany dětí, jakož i pověřené osoby a jiné fyzické osoby, které

se

seznámily

s osobními

údaji,

mají

zákonem

o

SPO

uloženu povinnost mlčenlivosti a to i po skončení pracovního poměru.

Pokud

osvojence

někdo

ztíží

prozrazením

nebo

péči

osvojitele

rozšířením

nebo

údajů

o

výchovu

osvojení,

dopustí se přestupku podle §59 odst.1 písm.e) zákona o SPO. Obsah ustanovení čl.32 Listiny zdůrazňuje, že rodiče mají prvotní a společnou odpovědnost za výchovu svých dětí a především jim přísluší ochrana zájmů jejich dětí. Nastávají však

situace,

schopni

svoje

případech

kdy děti

rodiče

nemohou,

nechtějí

vychovávat

a

povinnost

státu,

nastupuje

chránit

nebo

je.

který

nejsou

V takových

ji

vykonává

prostřednictvím státních orgánů, orgánů veřejné správy nebo prostřednictvím fyzických a právnických osob, které ochranou dětí

pověří.

Listina

zdůrazňuje

též

povinnost

zajistit

zvláštní ochranu dětí a mladistvých, což vyplývá ze samotné skutečnosti,

že

dítě

se

pro

svou

tělesnou

a

duševní

nezralost nemůže samo bránit a chránit své zájmy. Situace,

24

kdy rodiče nechtějí, nemohou nebo nejsou schopni vychovávat svoje děti je typickou pro řešení situace dítěte osvojením, případně dalšími formami náhradní rodinné výchovy.

5.2.) Dalším základním pramenem právní úpravy osvojení jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána.

Takové

mezinárodní

smlouvy

jsou

s ohledem

na

ustanovení čl.10 Ústavy České republiky č.1/1993 Sb. (dále jen

„Ústava“)

mezinárodní

součástí

smlouva

právního

něco

řádu,

jiného

než

přičemž zákon,

stanoví-li použije

se

mezinárodní smlouva. Mezi

nejvýznamnější

mezinárodní

smlouvy

upravující

problematiku osvojení a zavazující Českou republiku patří : 1) Úmluva o právech dítěte, 2) Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení a 3) Evropská úmluva o osvojení dokumentů,

dětí.21)

Ustanovení

která

představují

uvedených významný

mezinárodních právní

pramen

nezrušitelného osvojení, budou v mé práci průběžně zmiňována s důrazem na jejich uvedení v život naším právním řádem.

5.2.1.) Úmluva o právech dítěte

Úmluva světového

o

právech

významu

a

je

dítěte

je

mezinárodním

uveřejněna

ve

Sbírce

dokumentem zákonů

jako

sdělení FMZV č.104/1991 Sb. Úmluva

o

právech

dítěte

(dále

jen

„Úmluva“)

připomíná

státům, které jsou smluvní stranou Úmluvy, že rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst

21)

Novotná, V.- Šťastná, J.: Vybrané mezinárodní dokumenty v péči o rodinu a dítě, Praha, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2000, s.56.

25

a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti.22) Čl.7 Úmluvy o právech dítěte konstatuje, že každé dítě má, pokud je to možné, právo znát své rodiče. Česká právní úprava

osvojení

dosud

neobsahuje

ustanovení,

které

by

osvojiteli ukládalo povinnost sdělit dítěti informaci o jeho původu. Takové ustanovení má obsahovat až úprava osvojení v novém kodexu soukromého práva, jak bude dále zmíněno. Podle

čl.8

Úmluvy

jsou

státy,

které

jsou

smluvní

stranou této úmluvy, zavázány respektovat právo dítěte na zachování

rodinných

svazků

v souladu

se

zákonem

a

s vyloučením nezákonných zásahů. Čl.9 Úmluvy obsahuje právo dítěte na to, aby nemohlo být

odděleno

od

svých

rodičů

proti

jejich

vůli,

ledaže

příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným

právem

oddělení

je

potřebnosti

a

v příslušném

potřebné oddělení

v zájmu

dítěte

od

určí,

řízení dítěte. rodičů

že

Takové

uznává

takové určení

Úmluva

pro

některé konkrétní případy za nezbytné a stanoví požadavky na toto řízení. Čl.9

Úmluvy

tak

zakládá

případné odebrání dítěte rodiny:

dva

důležité

principy

pro

23)

a) dítě může být odděleno od rodičů, pokud je to potřebné z hlediska zájmu dítěte b) stanoví požadavky na řízení o oddělení dítěte od rodičů, všechny dotčené strany musí mít možnost účastnit se řízení a sdělit svá stanoviska. Úmluva 22) 23)

pamatuje na situace, kdy je dítě dočasně nebo

Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.27. Hodgkin R. - Newell P.: Implementation Handbook for Convention on the Rights of the Child. 2nd edition. New York: UNICEF, 1998, s.119.

26

trvale zbaveno svého rodinného prostředí, nebo kdy nemůže být

v takovém

rodinném

nebo

jiném

prostředí

ponecháno.

S ohledem na vážnost situace na straně dítěte, ukládá Úmluva smluvním státům, které uznávají a povolují systém osvojení ve svém čl.21, povinnost zabezpečit, aby o osvojení dítěte rozhodovaly

jen

k tomu

kompetentní

orgány.

Úmluva

rovněž

stanoví, že dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči, pokud je to možné. Stát tedy nesmí položit takové překážky, které by navždy vyloučily možnost dítěte poznat své rodiče. Úmluva též připouští osvojení dítěte v cizině a ukládá, aby smluvní strany Úmluvy uznaly, že osvojení v cizí zemi bude považováno za náhradní způsob péče o dítě.

To je však

možno za předpokladu, že se nenalezl vhodný způsob péče o dítě

v zemi

ukládá

původu

povinnost

dítěte.

dbát

na

Smluvním

to,

aby

státům

Úmluva

také

osvojení

v cizí

zemi

nevedlo k neoprávněnému finančnímu zisku zúčastněných osob. Tyto

principy

obsahuje

též

Úmluva

o

ochraně

dětí

a

spolupráci při mezinárodním osvojení.

5.2.2.) Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení

Úmluva

o

ochraně

dětí

a

spolupráci

při

mezinárodním

osvojení byla přijata na XVII. zasedání Haagské konference mezinárodního práva soukromého v květnu roku 1993. Jménem České

republiky

podepsána ratifikaci učiněno Úmluvy

dne

byla

Úmluva

1.12.1999

a

Úmluvy

oznámení o

o

o

ratifikována

mezinárodním

České

mezinárodním

mezinárodním

republiky, osvojení

27

11.2.2000.

osvojení že

podle

orgánem

osvojení

bylo

Při

současně

čl.23

oprávněným

odst.2 vydat

potvrzení o osvojení je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

se

sídlem

v Brně;

a

v souladu

s čl.13

Úmluvy

o

mezinárodním osvojení byl ústředním orgánem ve smyslu čl.6 této úmluvy určen tento úřad. Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 1.6.2000 a je uveřejněna ve sbírce mezinárodních smluv jako Sdělení MZV č.43/2000 Sb. m. s. Základní

postuláty,

z nichž

se

při

tvorbě

Úmluvy

o

ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (dále jen „Úmluva o mezinárodním osvojení“) vycházelo a na nichž je

tato postavena jsou

především:


subsidiarita osvojení do ciziny,
mezinárodní osvojení musí být v nejlepším zájmu dítěte při respektování jeho práv,
smluvní

státy

musí

nezbytná

činit

opatření

pro

zabezpečení nejlepšího zájmu dítěte, jakož i opatření k předcházení únosům a obchodování s dětmi,
Úmluva o mezinárodním osvojení má vytvořit společná ustanovení v členských státech a tak přispět k naplnění požadavků obsažených v Úmluvě o právech dítěte (1989) a Deklaraci

OSN

o

sociálních

a

právních

zásadách

pro

ochranu a péči o děti z roku 1986. Osvojení se má uskutečnit v nejlepším zájmu dítěte, při respektování jeho základních práv, uznávaných mezinárodním právem. Cílem je vytvoření systému spolupráce mezi smluvními státy a zabezpečení uznávání osvojení uskutečněných podle Úmluvy o mezinárodním osvojení v jednom smluvním státě ve všech ostatních smluvních státech. Právní úprava České republiky těmto zásadám vyhovuje, neboť právní předpisy, které upravují osvojení, zdůrazňují a ukládají rozhodují

kompetentním o

osvojení,

orgánům,

které

sledovat

28

zda

zprostředkovávají osvojení

bude

a ku

prospěchu dítěte (srov. §64 odst.1, §65 odst.2 zák. o rod.). Uznání

rozhodnutí

o

osvojení

dítěte

v dalších

smluvních

státech je velmi podstatným důsledkem takového rozhodnutí z hlediska právní jistoty dítěte, ale též jeho osvojitelů. Definice

států

původu

a

přijímacího

státu

je

pro

aplikaci Úmluvy o mezinárodním osvojení z hlediska zabránění nejasnostem velmi důležitá. Státem původu je stát, kde má dítě

trvalé

bydliště

před

přemístěním

do

druhého

státu

(přijímacího) po osvojení nebo za účelem osvojení, přičemž pro trvalé bydliště se používá termín „obvyklé“ bydliště. Státní občanství není rozhodující, i když samozřejmě při osvojování je třeba na ně brát zřetel. Úmluva o mezinárodním osvojení

se

nevztahuje

na

případy,

kdy

dítě

i

budoucí

osvojitel žijí v jednom smluvním státě. Dítě mohou osvojit buď společně manželé, nebo jedna osoba, v žádném případě ne více osob, které nejsou manžely, a musí jít o osvojení, které zakládá trvalý vztah jako mezi rodiči a dětmi, i když to neznamená, že vztah mezi původní rodinou a dítětem by musel zcela zaniknout. Povinností

smluvního

státu

(čl.6), který bude obsah

je

určit

ústřední

orgán

Úmluvy o mezinárodním osvojení

realizovat. Ústřední orgán je v zásadě zodpovědný za celý proces

mezinárodního

osvojení

a

přímo

činí

nebo

prostřednictvím státních orgánů všechna potřebná opatření, kterými se předchází v souvislosti s osvojením nepatřičným nebo jiným ziskům. Ústřední státních

orgány

orgánů

nebo

mají

přímo

nebo

prostřednictvím

jiných

státem

pověřených

organizací

zejména:
shromažďovat,

uchovávat

a

vyměňovat

situaci dítěte a budoucích osvojitelích,

29

si

informace

o


usnadňovat,

sledovat

a

působit

k zajištění

rychlosti

řízení o osvojení,
podporovat rozvoj poradenství,
vzájemně si poskytovat hodnotící zprávy o zkušenostech s mezinárodním osvojením,
poskytovat

v rozsahu

povoleném

právem

svého

státu

informace o situaci v jednotlivých případech osvojení. Úlohu ústředního orgánu pro Českou republiku plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně (dále jen „Úřad“), zřízený dle §3 zákona o SPO. Úkoly související s mezinárodním

osvojením,

uložené

Úmluvou

o

mezinárodním

osvojení, jsou pro Úřad rozpracovány v §19 odst.2, §25, §26 a §35 zákona o SPO. Úmluva o mezinárodním osvojení

připouští, aby smluvní

stát pověřil úkoly vyplývajícími z této úmluvy i nestátní organizaci, přitom pověřená organizace musí splňovat přesně vymezené

podmínky

upravené

touto

úmluvou.

Pověřená

organizace také musí strpět kontrolu příslušných státních orgánů, jak svoje úkoly plní a jak hospodaří s prostředky získanými od státu, eventuálně od klientů. V České republice není úkoly spojenými s osvojením – v České republice ani do ciziny – pověřena žádná organizace. Řízení

se

zahajuje

na

žádost

24)

osoby

žijící

v jednom

smluvním státě (přijímacím státě) podané ústřednímu orgánu státu, kde tato osoba žije. Úmluva o mezinárodním osvojení blíže nespecifikuje náležitosti žádosti, ale ta nepochybně musí obsahovat i údaj o tom, ze kterého jiného smluvního státu

chce

žadatel

dítě

osvojit.

Jedině

tak

totiž

může

ústřední orgán zprávu, kterou vypracuje, zaslat ústřednímu

24)

Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.37.

30

orgánu

státu

původu

dítěte.

Zpráva

ústředního

orgánu

přijímajícího státu musí obsahovat informace o totožnosti budoucích osvojitelů, jejich způsobilosti a vhodnosti stát se osvojiteli, poměrech v nichž žijí, o zdravotním stavu, sociálním osvojit

prostředí, dítě

důvodech

z ciziny

a

pro

další

osvojení,

schopnosti

skutečnosti

potřebné

a

důležité pro osvojení. Ústřední

orgán

osvojitelné,

státu

zajistí

aby

původu jeho

ověří,

právním

že

řádem

souhlasy s osvojením byly získány v souladu

dítě

je

požadované

s Úmluvou o

mezinárodním osvojení a připraví zprávu o dítěti a zajistí výběr vhodného dítěte pro konkrétní osvojitele. Úmluva o mezinárodním osvojení stanoví úkoly ústředních orgánů

při

„technickém“

zabezpečení

fyzického

přemístění

dítěte ze státu původu do přijímajícího státu, jejich úkoly při sledování postupu osvojení a opatřeních k ochraně dítěte pro případ, že původně zamýšlené osvojení se nebude moci uskutečnit. Úmluva o mezinárodním osvojení zavazuje smluvní státy k uznávání osvojení (čl.23,24) provedených v souladu s touto úmluvou vydaného

v jiném

smluvním

státě

na

základě

potvrzení

příslušným

orgánem

státu,

kde

k osvojení

došlo.

Tento závazek smluvních států je velice významný ve vztahu k právní

jistotě

dětí

a

osvojitelů.

Smluvní

stát

může

odmítnout uznání osvojení s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte pouze v případě, že osvojení je ve zjevném rozporu s jeho veřejným pořádkem. Všeobecná

ustanovení

Úmluvy

o

mezinárodním

osvojení

ukládají smluvním státům zajistit ochranu informací, které mají o původu dítěte, o totožnosti jeho rodičů, jakož i o zdravotním stavu. Účelem Úmluvy o mezinárodním osvojení není

31

unifikace právních předpisů o osvojení ve vztahu k cizině. Smluvní státy mají zajistit, aby osoby, které osvojení zajišťují neměly nepatřičný finanční nebo jiný zisk z této činnosti, aby byly požadovány a placeny pouze odůvodněné náklady, výdaje a odměny osobám činným při osvojení. Pokud příslušný

orgán

mezinárodním

zjistí,

osvojení

že

některé

nebylo

ustanovení

dodrženo,

nebo

Úmluvy

že

o

existuje

vážné riziko, že nebude dodrženo, musí okamžitě informovat ústřední orgán svého státu. Ústřední orgán odpovídá za to, že budou podniknuta potřebná opatření. Úhradu osvojením

finančních řeší

Úmluva

nákladů o

spojených

mezinárodním

s mezinárodním

osvojení

ve

vztahu

k přijímajícímu státu. Pokud příslušný orgán přijímajícího státu požaduje určitý doklad a je třeba předložit ověřený překlad shodný s originálem, hradí náklady tohoto překladu budoucí osvojitelé. Zásada

konat

v řízení

o

osvojení

dítěte

urychleně,

platí i pro příslušné orgány smluvních států, působících v mezinárodních hraniční

styk

osvojeních je

daleko

a

to

zejména

složitější,

proto,

než

že

přes

rozhodování

o

osvojení uvnitř státu.

5.2.3.) Evropská úmluva o osvojení dětí

Evropská

úmluva

o

osvojení

dětí

byla

sjednána

ve

Štrasburku dne 24.dubna 1967 s cílem dosáhnout v členských státech Rady Evropy sblížení zásad právní úpravy osvojení.25) Česká republika tuto úmluvu ratifikovala až 8.září 2000 a je

25)

Haderka, J.: Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe 1994, č.9, s.516.

32

uveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv jako Sdělení MZV č.132/2000 Sb.m.s. Evropská úmluva o osvojení dětí z roku 1967 (dále jen „Úmluva o osvojení“) se použije na osvojení dítěte, které v době, kdy osvojitel podá žádost o osvojení, nedosáhlo věku 18 let, neuzavřelo sňatek a podle zákona se nepovažuje za zletilé. v souladu, rodině.

právní

Česká včetně

Historické

úprava

nabytí

je

s tímto

zletilosti

právní

úpravy

na

ustanovením

podle

§13

zákona

našem

území

o

(obecný

zákoník občanský ABGB z roku 1811 i zák.č.56/1928 Sb. zák. a nař., o osvojení) však připouštěly osvojení zletilé osoby, dokonce provdané. Až zákon o právu rodinném (č.265/1949 Sb.) upravoval náhradní

pouze

osvojení

rodinné

osob

výchovy,

nezletilých

stejně

jako

jako

institut

současná

právní

osvojení

rozhodl

úprava. Úmluva

o

osvojení

požaduje,

aby

o

soud nebo správní orgán a stanoví jako podmínku platnosti osvojení

souhlas

zákonných

zástupců,

přičemž

souhlas

od

matky se vyžaduje vždy, od otce pouze tehdy, jde-li o dítě narozené v manželství. V případě, že otec nebo matka byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nebo alespoň práva udílet souhlas k osvojení, může zákon stanovit, že jejich souhlasu není

třeba.

V rozhodování

o

osvojení

připouští

Úmluva

o

osvojení i možnost, aby o osvojení rozhodoval správní orgán, což v České republice není možné. V České republice správní orgán – obecní úřad obce s rozšířenou působností může ve správním řízení

rozhodnout pouze o svěření dítěte do péče

budoucích osvojitelů za předpokladu, že je dítě v ústavu nebo

v zařízení

pro

děti

vyžadující

okamžitou

pomoc

z rozhodnutí soudu a nebo z vůle rodičů (§19 odst.1 písm.a) zákona o SPO a §69 odst.2 zák. o rod.). Konečné rozhodnutí o

33

osvojení dítěte přísluší podle §63 odst.2 zák. o rod. soudu. V ustanovení o požadovaném souhlasu matky a otce jen tehdy, jde-li o dítě narozené v manželství, lze spatřovat rozpor s čl.32 odst.3 Listiny, s čl.2 a 7 Úmluvy o právech dítěte, ale

i

s Evropskou

úmluvou

o

právním

postavení

dětí

narozených mimo manželství. Podle těchto významných právních předpisů

a

mezinárodních

smluv

má

dítě

narozené

mimo

manželství stejná práva, jako dítě narozené v manželství, tedy má mít právo na to, aby se k jeho postavení v životě, kdy je narozeno mimo manželství, vyjadřovali oba rodiče. Navíc

Úmluva

ukládá

státům,

které

jsou

smluvní

stranou

úmluvy zajistit právo dítěte, pokud je to možné, znát oba rodiče. Rovněž zákon o rodině v §67 určuje, že k osvojení dítěte je třeba souhlasu zákonného zástupce, který dává sám za sebe, a je nepodstatné, zda jsou zákonní zástupci manželé a zda se dítě narodilo v manželství, či nikoliv.26) Termín „dítě narozené v manželství“ se objevuje na několika místech Úmluvy o osvojení (např. v odst.4

Čl.5

Úmluvy

čl.10 odst.1, čl.12 odst.2, 3). o

osvojení

obsahuje

podmínku

akceptace souhlasu matky s osvojením jejího dítěte v době po porodu. Zákon o rodině až do přijetí novely zák. o rod. účinné k 1.8.1998 neupravoval lhůtu, po kterou by mělo být zapovězeno

přijetí

narození

dítěte.

osvojení

proto

rod.,

které

blanketového

V návaznosti

bylo

přijato

posílilo

přivolení

na

čl.5

nové

ochranu

rodičem

odst.4

ustanovení

Úmluvy

§68a

novorozeného

po

zák.

dítěte

o o a

zdůraznilo jeho právo vyrůstat ve své přirozené rodině. Úmluva osvojení

26)

o

dítěte

osvojení jinak,

požaduje,

aby

než

osobami,

dvěma

zákon

nedovolil které

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.45.

34

jsou

manžely, ať již dítě osvojují současně, nebo postupně, anebo jednou osobou. Rovněž požaduje, aby zákon nedovolil opětovné osvojení dítěte, ledaže by dítě mělo být osvojeno manželem osoby, která je již osvojila, nebo zemřela-li osoba, která dítě osvojila, nebo pokud předchozí osvojení bylo zrušeno nebo

skončilo.

společné

Zákon

dítě

o

mohou

rodině

v

osvojit

§66

jen

stanoví, manželé.

že

jako

V případě

nezrušitelného osvojení (§74 odst.2) zákon o rodině dovoluje takto osvojit dítě pouze manželům, nebo jednomu z manželů, který

žije

s některým

s rodičů

dítěte

v manželství,

nebo

pozůstalému manželu po rodiči dítěte nebo osvojiteli dítěte. Výjimečně dovoluje takové osvojení i osamělé osobě, jestliže jsou

jinak

společenské

předpoklady, poslání.

že

Podle

toto

§76

osvojení

zákona

o

bude

rodině

plnit

může

být

osvojenec opětovně osvojen jen v případě, že je osvojován manželem osvojitele nebo osvojitel zemřel a nebo dřívější osvojení bylo zrušeno. Podle českého právního řádu osvojení nemůže skončit jinak než smrtí osvojence, osvojitele nebo zrušením,

přičemž

zrušit

osvojení,

vyjma

osvojení

nezrušitelného, může soud jen z důležitých důvodů. V čl.7

je

požadováno, stanoveného nižší

než

upravena

aby pro 21

otázka

osvojitel tento

let,

účel,

ale

věku

dosáhl přičemž

ani

vyšší

osvojitele. minimálního

tento

než

35

věk

věku

nesmí

let.

Je

být

Úmluva

o

osvojení připouští, aby zákon umožnil prominout požadavek minimálního dítěte, K čl.7 protože

věku,

pokud

resp.

pokud

odst.1

byla

právní

nevyhovuje.

je

osvojitelem

existují Českou

úprava

Prominutí

jiné

požadavku

nebo

výjimečné

republikou

v České

otec

okolnosti.

učiněna

republice

výhrada,

tomuto

minimálního

matka

věku

článku není

v našem právním řádu upraveno, neboť otec ani matka nemohou

35

osvojit česká

svoje

právní

vlastní úprava

dítě.

Požadavku

vyhovuje

jen

věku

částečně,

pro a

osvojení

to

zejména

v tom, že nestanoví věk požadovaný pro osvojitele nad 35 let, ale požaduje, aby osvojitel měl způsobilost k právním úkonům, tj. aby dovršil 18 let věku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Výhrada byla učiněna proto, že nebyl nalezen důvod

domnívat se, že

úprava podle Úmluvy o osvojení je v tomto ohledu lepší než stávající česká úprava. Úmluva

o

osvojení

zavazuje

příslušný

orgán

dát

k osvojení souhlas pouze v případě, že je přesvědčen, že osvojení je v zájmu dítěte. Současně vznáší požadavek, aby tento orgán v každém jednotlivém případě dohlédl na to, zda osvojení zabezpečí dítěti spolehlivý a klidný domov. Zákon o rodině v §64 odst.1 stanoví, že osvojiteli se mohou

stát

pouze

svého

života,

že

fyzické

osoby,

osvojení

které

bude

ku

zaručují

prospěchu

způsobem dítěte

i

společnosti. K tomu směřuje i §69 odst.1 zák. o rod., který určuje jako jednu ze základních podmínek pro osvojení dítěte pobyt dítěte u budoucích osvojitelů, a to nejméně po dobu 3 měsíců na jejich náklad. Teprve po tomto náležitém zjištění může

soud

rozhodnout

o

osvojení.

Důkladné

zjišťování

požadovaných skutečností upravuje nejen zákon o rodině, ale velice o.s.ř.;

podrobně rovněž

též

zákon

Úmluva

o

o

SPO

a

z hlediska

mezinárodním

osvojení,

procesního pokud

by

připadalo v úvahu osvojení dítěte do ciziny. Úmluva

o

osvojení

požaduje,

aby

osvojením

nabyl

osvojitel vůči osvojenci všech práv a povinností, které mají otec a matka vůči dítěti narozenému v platném manželství, a aby

naopak

osvojenec

nabyl

vůči

osvojiteli

všech

práv

a

povinností, které má dítě narozené v platném manželství vůči

36

otci

a

matce.

Rovněž

požaduje,

aby

současně

se

vznikem

těchto práv a povinností zanikla tatáž práva a povinnosti, které existovaly mezi osvojencem a jeho otcem nebo matkou nebo

jinou

stanovil,

osobou

že

nebo

manžel

orgánem.

osvojitele

Dovoluje,

si

uchová

aby

svá

zákon

práva

a

povinnosti vůči osvojenci, pokud tento je jeho manželským, nemanželským zachovat

nebo

adoptivním

vyživovací

dítětem.

povinnost

Zákon

rodičů,

může

jejich

navíc

povinnost

podporovat a zaopatřit osvojence nebo mu poskytnout věno, pokud těmto povinnostem osvojitel nedostojí. Úmluva

o

osvojení

požaduje

umožnit,

aby

osvojovaná

osoba nabyla příjmení osvojitele, a to namísto nebo dodatkem k jeho

vlastnímu

osvojitele

při

příjmení

užívání

a

umožňuje

majetku

osvojence

omezení oproti

práva

stejnému

právu, které může mít rodič dítěte narozeného v manželství. Ve

věcech

dědických

úmluva

požaduje,

pokud

dědické

právo dává dítěti narozenému v platném manželství právo na podíl na majetku otce nebo matky, pohlížet na osvojené dítě pro

tento

účel

jakoby

bylo

dítětem

osvojitele

narozeným

v platném manželství. Úmluva

o

osvojení

se

zabývá

též

otázkou

občanství

osvojence a požaduje, aby v případě, že osvojované dítě nemá stejné

občanství

manželským

jako

párem,

osvojitel,

smluvní

nebo

strana,

v případě

jejímiž

osvojení

občany

jsou

osvojitelé, usnadnila dítěti nabytí svého občanství. Ztráta občanství, jež by mohla z osvojení vyplývat, bude podmíněna tím, že dítě má nebo nabude jiné občanství. Podle státního

zákona občanství

č.40/1993 České

Sb.,

o

nabývání

republiky,

ve

znění

a

pozbývání pozdějších

předpisů, se občanství mimo jiné nabývá též osvojením. Dítě, jehož

alespoň

jeden

osvojitel

37

je

státním

občanem

České

republiky, rozsudku

nabývá o

státního

osvojení.

občanství

Rovněž

dnem

požadavku

právní

zabránit

moci ztrátě

občanství, která by mohla z osvojení vyplývat, je vyhověno, neboť tato ztráta je vyloučena.27) Úmluva vylučuje, aby zákon stanovil počet dětí, které může jeden osvojitel osvojit, aby vylučoval osvojení osobou, která již má nebo může mít dítě z platného manželství, nebo aby

zakázal

osobě

osvojit

své

vlastní

dítě,

které

se

nenarodilo v platném manželství. Zákon o rodině ani jiný právní

předpis

neobsahuje

ustanovení

o

omezení

počtu

osvojovaných dětí ani o zjišťování, kolik dětí již budoucí osvojitel má, a to ať osvojených, nebo vlastních, narozených v manželství či mimo ně. Úmluva o osvojení řeší také možnost zrušit osvojení a požaduje,

aby

zletilosti,

před

došlo

ke

tím,

než

zrušení

osvojená

osvojení

osoba

jen

ze

dosáhne závažných

důvodů rozhodnutím soudu nebo správního orgánu, a pouze jeli zrušení z tohoto důvodu zákonem dovoleno. Ustanovení §73 zákona

o

rodině

dovoluje

zrušit

osvojení

soudem,

vyjma

osvojení nezrušitelného, a to jen z důležitých důvodů na návrh

osvojence

nebo

osvojitele,

přičemž

závažné

důvody

zákon o rodině nespecifikuje. Osvojení nezrušitelné, jak sám název napovídá, zrušit nelze. Při zjišťování údajů o prostředí, kde dítě žije, a o osvojitelích

v případě

osob,

které

žijí

na

území

jiné

smluvní strany úmluva požaduje, aby si strany neodkladně vyhověly, přičemž příslušné orgány se na sebe mohou obracet i přímo. To platí i pro justiční orgány. Zákon č.97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění

27)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.47.

38

pozdějších předpisů, stanoví v §55, že pokud není stanoveno jinak,

stýkají

prostřednictvím

se

justiční

ministerstva

orgány

s cizími

spravedlnosti.

orgány

Vzhledem

k

§2

tohoto zákona se však ustanovení Úmluvy v přímém styku pro účel jejich článků 8 a 9 uplatní před §55.28) Pokud jde o osvojování

dětí

do

ciziny

a

z ciziny,

procesních

řadu

ustanovení obsahuje Úmluva o mezinárodním osvojení. Smluvním stranám úmluva ukládá přijmout opatření, která by zabránila, aby z přenechání dítěte k osvojení mohl být získán

majetkový

opatření

prospěch,

nespecifikuje.

zprostředkování

osvojení

přičemž

právní

Česká a

tato

úmluva

uvažovaná

úprava

vlastní

ponechává

realizaci

osvojení

správním orgánům a soudům, které mají dohlížet na to, aby se osvojení uskutečnilo v zájmu dítěte a k jeho prospěchu a nedocházelo k předávání dětí žadatelům o osvojení za určitý finanční obnos. K tomu směřuje i skutková podstata trestného činu §216a trestního zákona o obchodování s dětmi. K osvojení osvojitele orgán

mohl

po

nesmí dobu

učinit

dojít,

pokud

dostatečnou spolehlivý

dítě

k tomu,

úsudek

o

aby

nebylo si

jejich

v péči

příslušný vzájemných

vztazích. Požadavek čl.17 úmluvy je ve shodě s §69 zákona o rodině, který stanoví, že před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele,

a

to

na

jeho

náklad.

Rozhodne-li

se

pěstoun

osvojit dítě svěřené do pěstounské péče, nevyžaduje se , aby před

rozhodnutím soudu bylo dítě nejméně po dobu tří měsíců

v péči pěstouna, pokud pěstounská péče trvala alespoň po tuto dobu. To platí i v případech, kdy se rozhodne osvojit dítě jiná fyzická osoba než rodič (§45 zákona o rodině),

28)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.48.

39

která měla dítě svěřené do výchovy, a v případech, kdy se rozhodne osvojit dítě poručník, jenž o dítě osobně pečuje. Úmluva

dále

požaduje,

aby

státní

orgány

zabezpečily

podporu a řádné fungování veřejných nebo soukromých agentur, na něž se žadatelé o osvojení mohou obracet o pomoc a radu, a

aby

sociální

přípravy osvojení

a

právní

sociálních a

související

osvojení

pracovníků.

rozhodování

sociálně-právní

aspekty

o

ochrany

něm

dětí

z osvojením,

Proces je

a

byly

zprostředkování

rozložen

soudy.

zejména

součástí

mezi

Některé

orgány činnosti

přípravu

budoucích

osvojitelů, mohou vykonávat i fyzické a právnické osoby, které k této činnosti musí získat pověření, udělené krajským úřadem formou správního rozhodnutí (§48 a §49 zákona o SPO). K osvojení má dle úmluvy docházet bez toho, že se rodina dítěte

dozví,

kdo

je

osvojitelem,

probíhalo

s vyloučením

osvojenci

bylo

z matriky,

veřejnosti,

umožněno

osvědčující

aby

získat

datum

a

a

řízení aby

doklad

o

osvojení

osvojiteli

obsahující

místo

narození

a

výpis

osvojené

osoby, nikoli však výslovnou zmínku o osvojení nebo o tom, kdo jsou osvojencovi bývalí rodiče. Matriční záznamy musí být vedeny, a výpisy z nich pořizovány tak, aby se osoby, jež na tom nemají oprávněný zájem, nedozvěděly o tom, že určitá osoba byla osvojena a ani, kdo jsou bývalí rodiče. Těmto požadavkům česká právní úprava plně vyhovuje. Zápisy

do

matrik

se

řídí

zák.

č.301/2000

Sb.

o

matrikách, jménu a příjmení ve znění pozdějších předpisů. V případě zůstávají

zrušitelného uvedeni

osvojení

v rodném

biologičtí

rodiče

listu

osvojence

osvojence.

U

nezrušitelného osvojení se osvojitelé na základě soudního rozhodnutí konkrétně

zapisují zápis

do

matriky

osvojitelů

je

40

místo podle

rodičů §49

osvojence,

tohoto

zákona

označen

jako

matriky

se

tzv. na

dodatečný

základě

záznam.

Do

pravomocného

knihy

rozhodnutí

narození soudu

o

osvojení zapíše osvojitel, popřípadě osvojitelé (§63 odst.3 zák. o rod.) a osvojenci je vydán nový výpis z matriky, rodný list.

5.3.) Dalším pramenem právní úpravy osvojení je zákon o rodině

č.94/1963

Sb.,

který

nabyl

účinnosti

k 1.4.1964.

Současná hmotně-právní úprava osvojení je obsažena v části druhé, hlavě čtvrté (v §§63-77) tohoto zákona. K zásadním změnám

v právní

úpravě

osvojení

došlo

nejen

přijetím tohoto zákona, ale zejména jeho novelou

samotným č.91/1998

Sb., jež nabyla účinnosti 1.8.1998. Touto novelou sice nedošlo ke změnám v principech, na kterých je osvojení postaveno, ale ke zpřesnění některých zásadních

otázek,

procesních

postupů

a

také

k promítnutí

mezinárodních smluv.29) Nově bylo přijato ustanovení, které určuje, že souhlas rodiče s osvojením může být dán nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Tento odklad možnosti vyslovit souhlas

s osvojením

ihned

po

narození

dítěte

má

oporu

v Evropské úmluvě o osvojení dětí z roku 1967, kterou Česká republika

ratifikovala

v roce

2000.

Pozitivně

ve

vztahu

k osvojovanému dítěti, ale i k budoucím osvojitelům působí rovněž

ustanovení,

které

umožňuje

odvolat

souhlas

s osvojením jen do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí příslušného orgánu

do péče budoucích osvojitelů.

Nově byla založena kompetence orgánu sociálně-právní ochrany dětí

rozhodovat

o

svěření

dítěte

do

péče

budoucích

osvojitelů v případech, kdy je dítě v ústavu z rozhodnutí

29)

Novotná, V.-Průšová, L. : K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.9.

41

soudu nebo z vůle rodičů. Tím se odstranila nejednotnost v tomto procesu, kdy do 31.7.1998 svěřoval dítě s nařízenou ústavní

výchovou

v ostatních

do

péče

případech,

budoucích

kdy

bylo

osvojitelů

dítě

v ústavu,

soud, vedoucí

tohoto ústavu po dohodě s okresním úřadem. Novelou rodiče,

i

neupravoval

se

do

zákona

o

rodině

když

je

nezletilý,

a

tato

otázka

což se

nově zákon

řešila

zavedl o

souhlas

rodině

pouze

dříve

výkladem.

Ustanovení o nezájmu rodičů o dítě novela upravila tak, že pokud

jsou

zákonnými

zástupci

osvojovaného

dítěte

jeho

rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže: a) po dobu nejméně 6 měsíců soustavně neprojevovali o dítě opravdový zájem, nebo b) po

dobu

nejméně

neprojevili

zájem

2 o

měsíců dítě,

po

ačkoli

narození jim

dítěte

v projevení

zájmu nebránila závažná překážka. Ustanovení, uvedené pod písmenem b), jakož i ustanovení, že o splnění shora uvedených podmínek musí rozhodnout ke dni podání návrhu orgánem sociálně – právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte, popř. rodičem dítěte soud, bylo zcela nové a opíralo se o čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána. Nově

bylo

také

upraveno,

že

soud

nerozhodne

o

osvojení, je-li zahájeno řízení o určení otcovství na návrh muže, který tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, a to až do doby, než takové řízení skončí, resp. rozhodnutí soudu nabude právní moci. Novela totiž dala aktivní legitimaci podat návrh na určení rodičovství – otcovství i muži, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte.

42

5.4.) uvést

Mezi

občanský

pozdějších výslovně použijí

prameny zákoník

předpisů), vyplývá,

tehdy,

rodinného

(zák.č.40/1964

neboť

že

práva

ze

znění

ustanovení

nestanoví-li

je

Sb.

§104

občanského

zákon

o

třeba

rodině

rovněž

ve

zák.

znění o

rod.

zákoníku něco

se

jiného.

Občanský zákoník je tedy ve vztahu k zákonu o rodině lex generalis.30) Protože část,

je

zákon

o

rodině

třeba

ve

první

části

ustanovení způsobilosti

zcela

vztahu

postrádá

k osvojení

občanského

k právním

úkonům,

tzv.

obecnou

zejména

použít

zákoníku

ustanovení

týkající o

se

právních

úkonech, počítání času apod.

5.5.) Jelikož o osvojení rozhodují pouze soudy, dalším pramenem,

procesní

(zák.č.99/1963

Sb.

normou, ve

znění

je

občanský

pozdějších

soudní

předpisů)

řád a

to

zejména §§180a-185 o.s.ř.

5.6.) Pokud se týká osvojení s mezinárodním prvkem, je nutné zmínit se dále o zákonu o mezinárodním právu soukromém a procesním (č.97/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

5.7.)

Právní

úprava

zákona

o

rodině

je

pak

úzce

propojena se zákonem č.359/1999 Sb., o sociálně - právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPO“), který podrobně upravuje zprostředkování osvojení a spolupráci

institucí,

které

při

zprostředkování

rozhodování o osvojení působí.

30)

Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s.30.

43

a

5.8.) osvojení

Mezi patří

další např.

právní zákon

předpisy

č.500/2004

upravující Sb.,

oblast

správní

řád,

(zejména pro oblast preadopční péče), zákon č.301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (mající význam především u osvojení zákon,

nezrušitelného)

(pro

případné

a

zákon

trestně

č.140/1961

právní

Sb.,

důsledky,

trestní

které

by

v této oblasti mohly nastat - opuštění dítěte, zanedbání povinné

výživy,

únos,

obchodování

novorozeného dítěte matkou).

44

s dětmi,

vražda

6. Osvojení 6.1. Pojem osvojení a podmínky osvojení

Osvojení výchovy.

je

Podle

osvojitelem

a

nejvýznamnější zákona

o

osvojencem

formou

rodině takový

náhradní

osvojení právní

rodinné

zakládá

vztah,

mezi

jako

mezi

přirozenými rodiči a dětmi. Osvojením tak dochází ke vzniku sice „umělého“ vztahu mezi osvojiteli a osvojenci, avšak se všemi

právními

následky,

jako

kdyby

šlo

o

přirozený

biologický vztah mezi rodiči a dětmi. Institut osvojení plně vychází z požadavku blaha dítěte a má tak v systému náhradní rodinné výchovy zvláštní postavení.31) Současná

hmotně-právní

úprava

osvojení

je

obsažena

v zákoně o rodině v části druhé nazvané Vztahy mezi rodiči a dětmi, hlavě čtvrté (v §§63-77) zák. o rod. Platná právní úprava

osvojení

sleduje

především

zabezpečení

všestranné

péče o děti, zejména o jejich zdárnou výchovu. Osvojení je proto nutno především chápat jako institut rodinného

práva

zajišťující

nezletilému

dítěti

chybějící

výchovné rodinné prostředí.32) Zákon o rodině výslovně stanoví, že osvojit lze pouze nezletilého a to jen, je-li mu osvojení ku prospěchu

(§65

odst.2 zák. o rod.). V současné

době

u

nás

vrcholí

přípravy

nového

občanského zákoníku, jehož součástí má být i právo rodinné. Dle této navrhované právní úpravy bude možno v situacích předvídaných

31) 32)

zákonem

osvojit

i

osobu

zletilou,

což

Hrušáková, M. - Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.227. Srov. Švestka, J.: Osvojení v československém právním řádu. AUC. Praha 1973. Planková, O.: Osvojenie dieťaťa. Bratislava, Obzor, 1979, s.24 an.

45

podrobněji rozeberu v samostatné kapitole této práce. Rovněž historické právní úpravy na našem území (obecný zákoník občanský ABGB z roku 1811 i zák.č.56/1928 Sb. zák. a nař.,

o

osvojení)

připouštěly

osvojení

zletilé

osoby,

dokonce provdané. Až zákon o právu rodinném (č.265/1949 Sb.) upravoval náhradní

pouze

osvojení

rodinné

osob

výchovy,

nezletilých

stejně

jako

jako

institut

současná

právní

úprava. V teorii rodinného práva se pojem osvojení často chápe ve dvojím smyslu: a) jako příslušný akt, kterým si osvojitel osvojuje cizí dítě

a

kterým

se

dítě

dostává

do

rodinně-právního

vztahu s osvojitelem a jeho příbuznými, a b) jako

právní

osvojencem

vztah a

mezi

osvojitelem

příbuznými

a

osvojencem

a

osvojitele,

který

vzniká

rozlišovat

mezi

právní

v důsledku osvojení.33) Je

proto

nutno

přesně

skutečností, kterou se osvojení dítěte uskutečňuje a mezi právními následky, které způsobuje skutečnost

zakládající

osvojení dítěte. Pokud vycházíme z těchto úvah, je možné za osvojení považovat pouze akt, kterým osvojitel přijímá cizí dítě

za

svoje,

a

kterým

vytváří

pro

osvojené

dítě

nové

výchovné a rodinné prostředí. Právní vztahy, které vznikají v důsledku osvojení mezi osvojencem a osvojitelem a jeho příbuznými, není možné ztotožňovat s osvojením, protože jsou již jeho právními následky.34) V rámci

historického

vývoje

se

v právních

úpravách

vyvinuly různé druhy a typy osvojení, které se od sebe liší zejména

33) 34)

podle

způsobu

začlenění

dítěte

do

nové

rodiny

Hrušáková, M. - Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.229. Planková, O.: Osvojenie dieťaťa. Bratislava. Obzor, 1979, s. 29.

46

osvojitelů, a dále podle toho, do jaké míry zůstává zachován vztah mezi osvojeným dítětem a původní rodinou, tj. zda je tento vztah úplně právně zpřetrhán nebo nikoli. Z tohoto pohledu lze rozlišovat: a) osvojení úplné, kdy právně zcela zanikají vztah osvojence k původní rodině a kdy mezi osvojitelem a osvojencem, případně osvojencem a příbuznými osvojitele, vzniká nově právní vztah jako mezi rodiči a dětmi, a b) osvojení neúplné, kdy právně zcela nezanikají vztahy osvojence k původní rodině ( např. zůstane zachováno vzájemné dědické právo a subsidiární vyživovací povinnost), a kdy nedojde k úplnému právnímu začlenění osvojence do rodinných a širších příbuzenských vazeb osvojitele. Platná

právní

úprava

obsažená

v zákoně

o

rodině

zakotvuje pouze tzv. osvojení úplné. Z hlediska osoby osvojitelů můžeme v právních úpravách rozlišovat rovněž dva druhy osvojení, a to: a) osvojení individuální (jedním osvojitelem) b) společné osvojení. Právní úprava obsažená v zákoně o rodině umožňuje jak osvojení

individuální,

tak

společné,

kdy

společně

mohou

osvojit pouze manželé, nikoli např. osoby žijící ve vztahu druha a družky nebo osoby téhož pohlaví. Dne 1.července 2006 nabyl účinnosti zákon č.115/2006 Sb.,

o

registrovaném

partnerství

a

o

změně

některých

souvisejících zákonů. Existence partnerství není na překážku výkonu rodičovské zodpovědnosti partnera vůči jeho dítěti ani

překážkou

svěření

dítěte

do

jeho

výchovy.

Trvající

partnerství ovšem brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Pokud ovšem jeden z partnerů pečuje o

47

dítě,

pak

se

podílí

na

výchově

dítěte

i

druhý

partner.

Povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte se v takovém případě vztahují i na tohoto druhého partnera.35) Dále

můžeme

ještě

diferencovat

s ohledem

na

možnost

„zrušení“ tyto typy osvojení: a) osvojení zrušitelné, b) osvojení nezrušitelné.36) Současná

právní

úprava

umožňuje

oba

uvedené

typy

osvojení. Dítě má právní nárok vůči svým rodičům na to, aby mu zabezpečili rodiče

a

řádnou

nejsou

všestrannou

schopni,

či

výchovu.

ochotni

Jestliže

dítěti

však

odpovídající

výchovu zabezpečit, vznikne dítěti nárok vůči společnosti na zabezpečení všeobecně

považováno

výchovy, případů

náhradního

zejména se

však

výchovného

za

nejlepší

v případě institut

prostředí. formu

osiření osvojení

Osvojení

náhradní

dítěte.

Ve

neuplatňuje

je

rodinné většině jen

při

faktickém osiření dítěte, nýbrž je spojován zejména s tzv. „sociálním“ osiřením.

6.2. Podmínky osvojení

Aby mohlo dojít k osvojení, je nutné, aby byla splněna celá

řada

v zákoně

specifikovaných

podmínek.

Jedná

se

o

podmínky hmotně-právní i procesně-právní. Některé z podmínek jsou společné pro oba typy osvojení. Pro

uplatnění

osvojení

II.typu

35)

zákon

stanoví

ještě

Kovářová, D.: Právní úprava registrovaného partnerství, Právo a rodina, 2006, č.7, s.11. Pro rozlišení těchto základních typů osvojení uvádí literatura různé pojmy - např. jednoduché osvojení a nezrušitelné osvojení (Planková, O.: Osvojenie dieťaťa. Bratislava, Obzor, 1979, s.14), osvojení prvního typu (prosté , jednoduché, obyčejné) a osvojení druhého typu (nezrušitelné), Švestka, J.: Osvojení v československém právním řádu. AUC Praha 1973, s.19. 36)

48

další

podmínky

které

jsou

s ohledem

s ním

na

spojeny.

závažnost

Podmínky

právních

osvojení

následků,

zkoumá

soud

v rámci řízení o osvojení.37)

6.2.1.) Podmínky společné pro oba typy osvojení:

1)

Nedostatečné

nebo

chybějící

rodinné

prostředí

a

zájem dítěte a společnosti na vytvoření nového rodinného prostředí.

Tato

základní

podmínka

vyplývá

především

z výslovného ustanovení §65 odst.2 zák. o rod., podle něhož musí být zásadně osvojení ku prospěchu osvojence. Všechny další

podmínky,

k naplnění

které

této

zákon

základní

upravuje,

podmínky

a

směřují

v podstatě

současně

i

cíle

osvojení.

2) Osvojeno může být pouze nezletilé dítě (§65 odst.2 zák. o rod.). Naše právní úprava chápe osvojení, jak již bylo uvedeno, jako institut náhradní rodinné výchovy, který má nezletilému dítěti38) zabezpečit především výchovu a to v náhradním rodinném prostředí. Účelem osvojení je především úplné

začlenění

do

nové,

osvojitelské

rodiny.

Zákon

nepřipouští osvojit dítě již počaté, ale dosud nenarozené (nascitura). Lze předpokládat, že pokud by zákonodárce chtěl připustit i tuto možnost, výslovně by ji upravil tak, jak to učinil v případě uznání otcovství (viz. §53 zák. o rod.). Nestalo-li podporu

se

tohoto

tak,

je

názoru

třeba lze

tuto

uvést

i

možnost

vyloučit.

skutečnost,

že

Na

v době

vyslovení osvojení nascitura by ještě nebyly dány všechny potřebné předpoklady pro rozhodnutí. V dané situaci totiž 37) 38)

Hrušáková, M. - Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.232 an. Pokud jde o vymezení dítěte a dětství, srov. v podrobnostech Hrušáková, M.: Dítě, rodina a stát. Praha. C.H.Beck, 1998.

49

nepřichází v úvahu nezbytná preadopční péče a není splněna podmínka dosažení jednoho roku věku dítěte (viz dále). V souvislosti

s

podmínkou

nezletilosti

je

možno

se

zamyslet nad tím, zda není ve vztahu ke zletilým osobám porušován

jeden

ze

základních

ústavních

principů-princip

rovnosti práv občanů. Uvedenou otázkou se k návrhu Krajského soudu

v Brně

dne

28.3.1996

zabýval

republiky a ve svém nálezu Sb.

dospěl

k závěru,

že

Ústavní

soud

České

ze dne 26.11.1996, č.295/1996

k porušování

rovnosti

nedochází,

neboť i když je právní postavení nezletilých dětí a osob zletilých v úpravě institutu osvojení bezpochyby nestejné, nejde

o

nerovnost,

protiústavnosti.

Svůj

která závěr

by

dosahovala

odůvodňuje

intenzity

nemožností

pojímat

ústavní zásadu rovnosti absolutně a nutností chápat rovnost jako kategorii abstraktní. Nabízí zmiňované právní

se

však

rozhodnutí

úpravy

otázka,

nakolik

Ústavního

osvojení,

které

soudu

aktuální ve

má

je

světle

umožnit

shora

zamýšlené

i

osvojení

být

přiměřený

zletilého.

3)

Mezi

osvojitelem

a

osvojencem

musí

věkový rozdíl (§65 odst.1 zák. o rod.), přičemž zákon o rodině neobsahuje přesné věkové hranice. Evropská úmluva o osvojení dětí v čl.7 stanoví, že osvojitel musí být starší 21 let a nesmí mu být více než 35 let, k čemuž byla Českou republikou učiněna výhrada. Pod pojmem přiměřený věkový rozdíl chápe teorie i praxe takový věkový rozdíl, jaký je zpravidla mezi rodiči a jejich vlastními

dětmi.

Podle

judikatury,

např.

dle

Rozhodnutí

Nejvyššího soudu České republiky č.49/1976, lze za přiměřený

50

věkový rozdíl považovat takový věkový rozdíl, který umožňuje pohlížet na osvojence jako na přirozené dítě osvojitelů.

4) Další podmínkou pro osvojení je zjištění zdravotního stavu osvojence a osvojitelů, a to fyzického i psychického zdraví (§70 zák. o rod.). Cílem soudu by mělo být především seznámení všech účastníků řízení s jejich zdravotním stavem. Ustanovení §70 zák. o rod. by nemělo být interpretováno tak, aby

vytvářelo

předpoklad

k diskriminaci

handicapovaných

dětí. Co se týká zdravotního stavu osvojitelů, měl by být takový,

aby

především

schopni

nahradit

v zájmu

dítěti

rodiče

osvojovaného a

vytvořit

dítěte mu

byli

všestranně

vyhovující rodinné prostředí. Soud je dále povinen zjistit osobní

dispozice

k osvojení.

budoucích

V tomto

osvojitelů

ustanovení

je

a

soudu

jejich

motivaci

uloženo

několik

povinností, jejichž smyslem je dostupnými prostředky zjistit všechny skutečnosti, které svědčí pro nebo proti osvojení dítěte tak, aby soud byl přesvědčen, že osvojení konkrétního dítěte

konkrétními

prospěchu.

Pokud

zprostředkované

osvojiteli soud

orgány

bude

rozhoduje

o

v jeho

zájmu

osvojení,

sociálně-právní

a

ku

které

je

dětí,

má

ochrany

zjišťování usnadněno, neboť v rámci zprostředkování osvojení podle

§19a

skutečnosti

až

§27

rozhodné

zákona pro

o

SPO

posouzení

se

zjišťují

vhodnosti

všechny žadatele

osvojit dítě. Zjišťují se nejen materiální podmínky, ale zdravotní osobnosti,

stav

žadatele,

stabilita

posuzuje

manželského

se

charakteristika

vztahu,

předpoklady

vychovávat dítě, motivace k osvojení a další skutečnosti, podrobně upravené v zákoně o SPO. Jinak je tomu, jestliže soud rozhoduje o osvojení, kde rodiče dali souhlas s osvojením dítěte předem, ve vztahu

51

k určitým

osvojitelům,

nebo

podal-li

návrh

na

osvojení

manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli

dítěte.

V takovém

případě

se

zprostředkování

neprovádí a soud musí sám a ve spolupráci s orgány sociálněprávní

ochrany

a

dalšími

orgány

zjišťovat

rozhodné

skutečnosti, neboť o žadatelích není zpravidla nic známo.39) Spolupráce soudů s orgány sociálně-právní ochrany dětí je

ve

vztahu

skutečnosti ustanovení

k povinnosti

upravena vyjádření

v

§18

pro

soudu

zjišťovat

zákona

soud

o

podle

SPO.

§70,

výše

uvedené

Podle

ale

i

tohoto §45b

(v

případě rozhodování soudu o pěstounské péči) podává soudu v řízení o svěření dítěte do pěstounské péče nebo o osvojení dítěte krajský úřad, jestliže je zprostředkoval (§24 zákona o SPO), nebo ministerstvo, jestliže je zprostředkovalo (§ 24a

zákona

vyjádření

o

SPO);

obecní

úřad

v ostatních obce

případech

s rozšířenou

podává

toto

působností

jako

orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zjišťování velmi

důležitou

zdravotního skutečností

stavu

budoucího

z pohledu

osvojitele

osvojovaného

je

dítěte

zejména proto, že dítě ve vlastní rodině nechtěné by mělo vyrůstat v rodině, která mu skutečně vytvoří perspektivní optimální rodinné prostředí, tedy takové prostředí, kde dítě může vyrůstat až do dospělosti. Zdravotní stav a osobnostní a výchovné předpoklady některých žadatelů o osvojení však tyto požadavky zdaleka nesplňují a oni nejsou ochotni si svoje nedostatky připustit. Pak je věcí soudu, jak celou záležitost posoudí. Na druhé straně je také povinností soudu zjistit zdravotní stav dítěte a s výsledky svého zjištění seznámit žadatele i

39)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.61.

52

zákonného

zástupce

uložena

s vědomím

osvojení

dítěte.

osvojence.

Tato

odpovědnosti Má-li

dítě

povinnost

soudu

vyrůstat

za

je

zákonem

rozhodnutí

v klidném

o

rodinném

prostředí, musí být osvojitel po všech stránkách připraven dítě převzít do péče, a to i s vědomím, že jím osvojované dítě bude s ohledem na nepříznivý zdravotní stav potřebovat speciální péči. Ustanovení §70 rozhodně neznamená, že by žadatel

o

osvojení

s určitým

zdravotním

problémem

nemohl

osvojit dítě a na druhé straně, že by dítě s nepříznivým zdravotním

stavem

nemohlo

být

osvojeno.

Smyslem

tohoto

ustanovení a smyslem zprostředkování osvojení a rozhodnutí soudu

o

osvojení

osvojitele

a

je

najít

náhradního

konkrétnímu

rodiče,

dítěti

vhodného

bude

podrobně

který

informován a připraven na výchovu cizího dítěte, nikoliv jen uspokojit požadavek a touhu žadatele o osvojení mít dítě. V literatuře je pokazováno na problém, který spočívá ve stavu současné praxe správních a také zdravotnických orgánů. Handicapované děti jimi nejsou zařazovány do seznamů dětí vhodných

k osvojení

rodinami.

Protože

a

nejsou

nejsou

kontaktovány

podávány

návrhy

s příslušnými na

osvojení

zdravotně postižených dětí - např. se smyslovými vadami, srdečními vadami apod. jev ovlivnit.

5)

ani soudy nemohou tento negativní

40)

Osvojitel

musí

mít

plnou

způsobilost

k právním

úkonům (§64 odst.2 zák. o rod.), tzn., že osvojitel musí být především zletilý a nesmí být omezen ani zbaven způsobilosti k právním úkonům podle ustanovení §10 obč. zák. Překážkou

40)

Viz. dílo: Holub, M. – Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy související, 6. vydání, Praha, Linde, 2004, str. 179.

53

osvojení je skutečnost, že žadatel je zbaven způsobilosti k právním

úkonům.

Jestliže

mezi

osvojencem

a

osvojitelem

mají vzniknout vztahy jako mezi rodičem a dítětem, znamená to, že osvojitel nabývá rodičovskou zodpovědnost, tj. že bude

dítě

vychovávat

v právních

vztazích

a a

pečovat

o

spravovat

něj,

jeho

zastupovat

jmění.

jej

V důsledku

zbavení způsobilosti k právní úkonům však rodič pozbývá i rodičovskou ustanoven

zodpovědnost

poručník,

a

a

dítěti

tudíž

musí

takovýto

být

žadatel

ze

zákona

nemůže

být

osvojitelem a náhradním rodičem. Základním cílem institutu osvojení

je

zajistit

dítěti

výchovu

v nejširším

slova

smyslu, avšak aby mohl osvojitel dítě vychovávat jako rodič, aby

mu

náležela

způsobilost ustanovení

rodičovská

k právním §34

odst.2

zodpovědnost,

úkonům zák.

v plném o

rod.

musí

rozsahu. totiž

mít Podle

nepřísluší

rodičovská zodpovědnost tomu rodiči, který nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Pokud by tedy osvojiteli nemohla

náležet

rodičovská

zodpovědnost

vůči

osvojenci,

nemohlo by osvojení naplnit svůj účel a cíl.

6)

V

§64

odst.1

zák.

o

rod.

se

jedná

o

obecný

požadavek bezúhonnosti, který je kladen na všechny osoby, hodlající

převzít

nezletilé

dítě

do

péče.

Při

zkoumání

osobních a charakterových vlastností budoucích osvojitelů si soudy

zpravidla

vyžádají

zprávy

z bydliště

a

zaměstnání,

dále výpisy z rejstříku trestů apod. Soudy také zkoumají, zda budoucí osvojitel žije v prvém nebo dalším manželství, délku

trvání

manželství,

jeho

průběh

apod.

Osvojením

se

zakládá vztah jako mezi rodiči a dětmi, a to rozhodnutím soudu. Tvoří se nová rodina tak, že pro dítě, které splňuje podmínky pro osvojení se hledají vhodní náhradní rodiče.

54

Osoba

osvojitele

je

bezesporu

jedním

z nejdůležitějších

činitelů, na kterém bude záviset, zda bude naplněn obsah osvojení a zda bude osvojení ku prospěchu dítěte. Proto je posuzování žadatelů o osvojení věnována velká pozornost a to jak v zákoně o rodině, tak v zákoně o SPO. Hledáním

náhradních

rodičů

pro

dítě

začíná

vlastní

proces zprostředkování osvojení, který je upraven v zákoně o SPO a začíná již přijetím žádosti osob o osvojení dítěte příslušným orgánem SPO. V žádosti

jsou

obsaženy

žadatelovy

osobní

údaje,

doklady o státním občanství, o povolení k trvalému pobytu, o hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 365 dnů podle zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, opis z Rejstříku trestů, zpráva o zdravotním

stavu

žadatele

na

o

jeho

ekonomických

sociálních poměrech (§21 odst.2 a 5 zákona o SPO).

a

Součástí

zprostředkování osvojení je odborné posuzování žadatelů (§27 odst.2 písm.b) zákona o SPO), které se zaměřuje zejména na charakteristiku z hlediska

osobnosti,

duševního,

dlouhodobé

péči

vychovávat

a

dítěte.

o

Důležité

zda

motivace je

psychický

tělesného

dítě,

jaká

zda

také

a

stav

žadatele

smyslového

žadatel

má

nebrání

předpoklady

dítě

vedla

k žádosti

o

osvojení

zkoumat

stabilitu

manželského

vztahu a prostředí v rodině a další skutečnosti rozhodné pro osvojení dítěte, jako například finanční zajištění rodiny a bytové podmínky. Podle

zákona

o

SPO

(§21

odst.4)

se

zjišťují

osobní

údaje o dítěti, tj. zda je dítě občanem České republiky, zda má povolení k trvalému pobytu na našem území nebo je hlášeno k pobytu

na

území

České

republiky

po

dobu

nejméně

90dnů

podle zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České

55

republiky České

nebo

zda

republiky

je

nebo

oprávněno zda

byla

trvale

podána

pobývat

žádost

na

na

území

zahájení

řízení o udělení azylu. Shromažďují se údaje o sociálních poměrech jeho rodičů, sourozenců popř. prarodičů a zajišťují se doklady, zda dítě splňuje podmínky pro osvojení podle zákona

o

rodině

a

o

zdravotním

stavu

dítěte.

V rámci

odborného posuzování dítěte (§27 odst.2 písm.a) zákona o SPO) se posuzuje také úroveň tělesného a duševního vývoje dítěte včetně jeho specifických potřeb a nároků a vhodnost některé z forem náhradní rodinné péče. Povinnost

soudu

zkoumat,

zda

osvojitelé

zaručují

způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte, je

uloženo

s jeho soudu

nejen

obsahem zjistit

v

§64

souvisí na

vyšetření,

osobnostní

dispozice

svého

zjistit

zjištění

i

základě

potřebných

povinnost

zákona §70

o

téhož

motivaci

zdravotní

seznámit

stav

ale

zákona,

lékařských

zdravotní a

rodině,

který

vyšetření

stav

osvojence a

a

ukládá dalších

osvojitelů,

k osvojení.

osvojitele

bezpochyby

jejich

Také a

má

za

s výsledky

zákonného

zástupce

osvojence. Současně má soud povinnost vyžádat si vyjádření orgánu SPO. S tímto ustanovením koresponduje právní úprava v §18 zákona o SPO, která ukládá orgánu sociálně-právní ochrany vyjádřit se ke vhodnosti osvojení dítěte. Orgánem sociálněprávní ochrany příslušným k vyjádření je krajský úřad nebo Ministerstvo

práce

a

sociálních

věcí

(dále

jen

„ministerstvo“), pokud osvojení zprostředkovaly, v ostatních případech

je

příslušným

obecní

úřad

obce

s rozšířenou

působností. Sdělení orgánu sociálně-právní ochrany je sice jen jedním z důkazních prostředků, ale velmi významným. Soud má samozřejmě více možností získat další údaje a informace

56

vedoucí k přesvědčení, že rozhodnutí o osvojení je v zájmu dítěte a bude mu ku prospěchu. Úzká spolupráce všech orgánů sociálně-právní

ochrany

a

soudů

je

velmi

důležitá

též

v případech, kdy ke zprostředkování osvojení nedošlo podle zákona

o

SPO,

ale

rodiče

dali

souhlas

s osvojením

svého

dítěte určitými osvojiteli nebo se jedná o osvojení dítěte manželem rodiče dítěte.

7)

Mezi

osvojitelem

a

osvojencem

nesmí

existovat

příbuzenský poměr, pro jehož existenci by osvojení ztratilo své

opodstatnění

a

jevilo

se

nadbytečným.

Tento

požadavek není v zákoně výslovně uveden, avšak vyplývá ze samotné podstaty osvojení. Všeobecně je zastáván názor, že není

možné

osvojení

sourozenci.

mezi

příbuznými

v řadě

přímé

a

mezi

Osvojení dítěte prarodiči by bránil i věkový

rozdíl, který ba nemohl být zpravidla považován za přiměřený ve smyslu §65 odst.1 zák. o rod. v těchto případech by navíc došlo závažné deformaci rodinných vztahů, včetně praktických komplikací spojených např. s dědickým právem. Je však možné osvojení u vzdálenějších příbuzných, např. osvojení synovce strýcem

apod.

vznikají rodiči

mezi

a

Opět

vycházíme

osvojencem

dětmi,

a

proto

a

ze

zásady,

osvojitelem

také

zákon

že

vztahy

o

rodině

osvojením jako

mezi

hovoří

o

přiměřeném věkovém rozdílu, který je obvyklý mezi rodičem a dítětem. V této souvislosti mohou zaznít námitky, že i staří (relativně

ve

vztahu

k dítěti)

rodiče

mají

ještě

děti.

V životě to tak bývá a dokonce lze říci, že se to stává i módou, ale lze vyslovit pochybnosti, zda narození dítěte například dítěte.

šedesáti

Dítě

s ohledem

na

mají věk

a

víceletému

vychovávat mohou

být

57

oba

otci

je

rodiče

partnerem

ve

zcela v době, hře,

v zájmu kdy

mu

v řešení

problémů

a

mají

mu

vytvářet

hmotné

podmínky

pro

zdárný

vývoj, vzdělávání a uvedení do samostatného života. O to víc to

platí

ve

vztahu

k dítěti,

které

bylo

vlastní

rodinou

odloženo, a je třeba mu vytvořit novou, perspektivní rodinu, ve

které

vyroste

republika

v roce

a

bude

2000

připraveno

ratifikovala

do

života.

Evropskou

Česká

úmluvu

o

osvojení dětí, která je do našeho právního řádu promítnuta a právní úprava obsažená v zákoně o rodině úmluvě vyhovuje. To neplatí o čl.7 odst.1 Úmluvy o osvojení, k němuž byla Českou republikou učiněna výhrada. Tento článek totiž požaduje, aby osvojitel

dosáhl

minimálního

věku

pro

osvojení

dítěte,

přičemž tento věk nesmí být nižší než 21 let, ale ani vyšší než 35 let. Připouští však, aby zákon prominul požadavek minimálního dítěte,

věku,

nebo

pokud

pokud

je

osvojitelem

existují

jiné

otec

výjimečné

nebo

matka

okolnosti.

Prominutí požadavku minimálního věku není upraveno v našem právním řádu, neboť otec ani matka nemohou osvojit svoje vlastní

dítě.

nemanželské

Míří

děti

na mají

situace

řešení odlišné

v zemích,

postavení.

kde

Požadavku

minimálního věku česká právní úprava vyhovuje jen částečné, a to zejména v tom, že nestanoví minimální věk požadovaný pro

osvojitele

21

let,

ale

požaduje,

aby

osvojitel

měl

způsobilost k právním úkonům, tj. aby dovršil 18 let věku. Před

dosažením

tohoto

věku

se

zletilosti

nabývá

jen

uzavřením manželství. Ani použitím §65 odst.1 zák. o rod., podle

kterého

musí

být

mezi

osvojencem

a

osvojitelem

přiměřený věkový rozdíl, nelze dospět ke splnění požadavku Úmluvy o osvojení o minimálním věku osvojitele nad hranici 21 let. V tomto ohledu vnitrostátní úprava požadavku Úmluvy o osvojení neodpovídá, přičemž nebyl nalezen důvod domnívat se, že úprava podle Úmluvy o osvojení je v tomto ohledu

58

lepší než stávající česká právní úprava.41) Existence jiných forem náhradní rodinné výchovy, např. pěstounské péče, zásadně nebrání při splnění všech ostatních zákonných podmínek jejich přeměně na osvojení.

8) Společně mohou nezletilé dítě osvojit pouze manželé (§66

odst.1

zák.

o

rod.).

Zákon

umožňuje

vedle

individuálního osvojení také společné osvojení, avšak pouze manžely, nikoli např. druhem a družkou nebo osobami téhož pohlaví.

Manželé mohou nezletilé dítě osvojit současně nebo

i postupně, tj. nejdříve jeden z manželů a následně druhý z nich. I

když

osvojuje

dítě

jen

jeden

z manželů,

vyžaduje

zákon i zde souhlas druhého manžela se zamýšleným osvojením a to i v případě, že spolu manželé nežijí. Souhlas druhého z manželů

však

způsobilosti

není

nutný,

k právním

jestliže

úkonům

nebo

druhý je-li

manžel opatření

pozbyl jeho

souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou (§66 odst. 2 zák. o rod.). Ta může nastat nejčastěji za situace, kdy pobyt druhého manžela není znám a nebo je v zemi, s níž je obtížná mezistátní komunikace.42) Souhlas druhého manžela musí být dán i v případě, že spolu

manželé

nežijí

ve

společné

domácnosti.

Nesouhlas

druhého manžela nelze nahradit ani soudním rozhodnutím, a to proto, že je to jeho osobní nezastupitelné právo. Pokud tedy druhý

manžel

souhlas

s osvojením

nezletilého

dítěte

nevyjádří, nelze dítě osvojit. O

41) 42)

tzv.

„nepravém

osvojení“

hovoříme

tehdy,

jestliže

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.53. Např. Holub, M.-Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy související, 6. vydání, Praha, Linde, 2004, s.165.

59

manžel matky dítěte osvojuje její dítě nebo manželka otce dítěte osvojuje dítě svého manžela. Neřeší se tak otázka náhradního rodinného prostředí, ale spíše právní vztah mezi dítětem a jeho „nevlastním“ rodičem. Manželovi rodiče dítěte by totiž jinak vyplývala ze zákona o rodině pouze povinnost podílet se na výchově dítěte (§33 zák. o rod.).

9)

K osvojení

nezletilého

dítěte

je

zásadně

třeba

souhlasu zákonných zástupců osvojovaného dítěte (§67 odst.1 zák.

o

rod.).

dítěte,

za

Zákonnými

předpokladu,

zástupci že

jsou

jsou

především

nositeli

rodiče

rodičovské

zodpovědnosti. Není rozhodné, zda je nezletilé dítě v přímé péči svých rodičů či nikoli nebo zda jsou rodiče omezeni ve výkonu rodičovské zodpovědnosti (zejména §44 odst.2 a popř. §27 odst.3 zák. o rod.) atd. Pokud

má

osvojované

dítě

oba

rodiče,

kterým

náleží

rodičovská zodpovědnost, vyžaduje se souhlas od obou. Tento souhlas

není

projevem

jejich

zastupovacího

práva

vůči

dítěti, ale jde o výkon rodičovské zodpovědnosti a proto tu neplatí ustanovení §37 odst.1 zák. o rod. Souhlas k osvojení je

osobním

a

nezastupitelným

úkonem

a

chybějící

souhlas

některého z rodičů nebo jiného zákonného zástupce není možné nahradit soudním rozhodnutí.43) Osvojení

dítěte

je

výrazným

zásahem

do

rodičovské

zodpovědnosti pokrevních rodičů, do života dítěte, ale též do života budoucích osvojitelů. Proto zákon o rodině stanoví pro osvojení hmotně-právní podmínky, kterými jsou souhlas zákonného

43)

zástupce

osvojovaného

dítěte,

Planková, O.: Osvojenie dieťaťa, Bratislava: Obzor 1979, s. 66.

60

s výjimkou

těch

případů, kdy souhlasu rodičů, jako zákonných zástupců, není třeba (§68, §68a zák. o rod.) a souhlas osvojovaného dítěte, pokud je schopno posoudit dosah osvojení a pokud se tím nezmaří účel osvojení. Souhlas zákonného zástupce k osvojení musí být dán před soudem osobně a výslovně včetně souhlasu ve vztahu ke konkrétnímu osvojiteli, souhlas musí obsahovat i konkrétní stupeň osvojení a sdělení, že zákonný zástupce byl

poučen

o

právních

důsledcích

předběžné

vzdání se dítěte by

absolutně

neplatné

zákonný nelze

zástupce

dítě

pro

druhým

muselo

rozpor

souhlasil

jen

stupněm,

osvojení.

tedy

se

být

Jakékoli

považováno

zákonem.44)

s osvojením osvojením

Pokud

za by

zrušitelným, nezrušitelným

osvojit. Každý rodič musí dát souhlas s osvojením sám za sebe, a pokud jeden z nich odmítne souhlas dát, nelze takové dítě osvojit, s výjimkou případů uvedených v §68, §68a zák. o rod. Zákonnými

zástupci

dítěte,

kteří

dávají

souhlas

s osvojením, jsou rodiče a též poručník, pokud je dítěti ustanoven. Souhlas poručníka s osvojením dítěte však podléhá schválení

soudu

péče

o

nezletilé,

neboť

osvojení

je

podstatná záležitost týkající se osoby nezletilého ve smyslu §80 odst.4 zák. o rod. Jestliže poručník odmítne dát souhlas s osvojením

dítěte,

nemůže

k osvojení

dojít.

Pokud

by

odmítnutí souhlasu s osvojením nebo naopak bylo proti zájmu nezletilého a bylo by zkonstatováno, že poručník porušil svoje

povinnosti,

byl

by

to

důvod

pro

jeho

odvolání

a

ustanovení poručníka nového. Zákon o rodině

44)

se zabývá též otázkou odvolání souhlasu

Srov. např. Králíčková, Z.: Souhlas k osvojení, přímý i blanketový, jako právní úkon směřující ke změně statusu dítěte, Správní právo, 2003, č.5–6, s.307.

61

zákonným

zástupcem,

blanketovým

avšak

přivolením

pouze

v souvislosti

(souhlasem).

Podle

s tzv.

poslední

věty

ustanovení §68a zák. o rod. lze odvolat souhlas toliko do doby než je dítě umístěno, na základě rozhodnutí, do péče budoucích osvojitelů. Podle

§67

odst.2

zák.

o

rod.

je

k osvojení

třeba

souhlasu rodiče, i když je nezletilý. Novela č.91/1998 Sb. zák.

o

rod.

nezletilého

výslovně

rodiče,

zakotvila

ačkoliv

souhlas

nezletilému

k osvojení

rodiči

i

zákon

o

rodině nepřiznává rodičovskou zodpovědnost. Zákon o rodině neurčuje

věk,

k osvojení

od

kterého

vyjádřit,

by

naopak

se

mohl

v souladu

nezletilý s

§9

rodič

občanského

zákoníku předpokládá, že jestliže se nezletilý stal rodičem, je relativně natolik rozumově a volně vyspělý i k tomu, aby dal

nikoliv

či

zmínka

o

souhlas

nezletilém

ustanovení

§68

s osvojením

rodiči

zák.

o

je

rod.,

svého

dítěte.

uvedena který

Další

v odstavci se

týká

2. tzv.

kvalifikovaného nezájmu, úplného nezájmu a tzv. incidenčního řízení.

10) K osvojení je třeba zásadně i souhlasu osvojovaného dítěte. Zákon o rodině v ustanovení §67 odst.1 věta druhá tuto podmínku formuluje tak, že souhlasu dítěte s osvojením je třeba v případě, že je toto dítě schopno posoudit dosah osvojení, leda že by tím byl zmařen účel osvojení. Další hmotně-právní podmínkou pro osvojení, kterou zákon o rodině upravuje, je souhlas nezletilého dítěte s osvojením. Přitom zákon

o

rodině

používá

pojem

„je-li

toto

dítě

schopno

posoudit dosah osvojení“, aniž by stanovil věkovou hranici. Věkovou hranici ostatně nestanoví žádný právní předpis ani mezinárodní smlouvy, které jen hovoří o právu dítěte být

62

slyšeno a o jeho právu vyjadřovat se k záležitostem, které se

ho

dotýkají.

smluvním

Úmluva

státům

o

právech

zabezpečit

dítěte

dítěti,

v čl.12

které

je

ukládá schopno

formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají. Též

zákon o rodině v §31 odst.3, občanský soudní řád v

§100 a v §182 a zákon o SPO v §8 respektují Úmluvu o právech dítěte

a

posouzení

schopnosti

dítěte

vyjadřovat

se

k záležitostem, které se ho dotýkají, individualizují, aniž by stanovily věkovou hranici. V tomto smyslu konečně zní i §9

občanského

zákoníku,

podle

kterého

nezletilí

mají

způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Souhlas dítěte k osvojení je tedy třeba jen v omezeném rozsahu a za nezletilé dítě ho nemůže dát nikdo jiný.45) Zákon o rodině připouští možnost nepožadovat souhlas nezletilého v případech, kdy by tímto požadavkem byl zmařen účel

osvojení,

tedy

zejména

v těch

případech,

kdy

dítě

osoby, které ho vychovávají, považuje za svoje rodiče a je například

ve

věku,

kdy

lze

očekávat

neadekvátní

reakci

nezletilého na takovéto zjištění, psychický otřes, nežádoucí narušení vztahu mezi dítětem

a budoucím osvojitelem apod.

Lze mít za to, že ke zmaření účelu osvojení by mohlo dojít zejména

v případě,

s budoucími

že

osvojiteli

by a

dítě

již

považovalo

delší je

za

dobu své

žilo

vlastní

rodiče.46) Naše právní úprava zásadně neupravuje konkrétní věkové

hranice

pro

učinění

určitých

právních

úkonů

nezletilým dítětem.

45) 46)

Novotná, V.-Průšová, L. : K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.55. Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.244.

63

11) Poslední podmínkou, kterou zákon o rodině vyžaduje společně pro oba druhy osvojení, je podmínka tzv. preadopční péče.

Aby

bylo

zajištěno,

že

osvojení

bude

dítěti

ku

prospěchu, vyžaduje zákon o rodině, aby před rozhodnutím soudu

o

osvojení,

bylo

dítě

nejméně

po

dobu

tří

měsíců

v péči budoucího osvojitele a to na jeho náklad (§69 zák. o rod.). Smyslem této preadopční péče je

vzájemně se poznat,

z hlediska osvojitele si ověřit svoje schopnosti vychovávat cizí malé dítě nebo naopak dítě větší nebo v pubertálním věku, případně dítě zdravotně postižené. K vlastnímu poznání schopností a k přesvědčení učinit takovýto

zásadní

krok,

ochotu

změnit

dosavadní

způsob

života, podřídit vše péči o nového člena rodiny slouží i institut

přípravy

budoucích

osvojitelů,

upravený

v

§11

odst.2 písm.a) zákona o SPO. Za účelem poznání, zda osvojení bude v zájmu dítěte a k jeho

prospěchu,

povinnost

obecního

upravuje úřadu

zákon obce

o

SPO

v

§19

s rozšířenou

odst.5

působností

sledovat vývoj dětí, které byly svěřeny do výchovy jiných fyzických osob než rodičů, a to v rodině, kde dítě žije nebo v jiném

prostředí,

kde

se

zdržuje,

přičemž

určuje

lhůtu

navštívit dítě nejméně jednou za tři měsíce v období prvních šesti měsíců péče nahrazující péči rodičů, a poté v souladu se zájmy dítěte podle potřeby. Svěřením dítěte do preadopční péče vzniká mezi budoucím osvojitelem

a

dítětem

přibližně

stejný

vztah

jako

mezi

rodičem a dítětem, kdy budoucí osvojitel má o dítě pečovat, starat

se

o

jeho

zdraví,

výchovu,

tělesný,

psychický,

rozumový a citový vývoj a zabezpečovat jeho další potřeby, včetně vyživovací povinnosti, přestože vyživovací povinnost je určena ještě jiným osobám. Budoucí osvojitel tak plní

64

zákonnou

podmínku

mít

dítě

v preadopční

péči

na

svůj

náklad. Pokud by se zamýšlené osvojení neuskutečnilo, nemá budoucí osvojitel právo požadovat náhradu za náklady, které na preadopční péči vynaložil.47) Pokud děti

je

dítě

vyžadující

preadopční

v ústavní

okamžitou

péče

orgán

výchově

pomoc,

nebo

v zařízení

rozhodne

sociálně-právní

o

pro

svěření

ochrany

dětí

do

(§69

odst.2 zák. o rod.). Jestliže bude dítě svěřeno do preadopční péče podle §69 odst.2 zákona o rodině a může

budoucí

osvojitel

§19 odst.1 písm.a) zákona o SPO, uplatnit

nárok

na

výplatu

dávek

státní sociální podpory. Podle §7 odst.11 písm.c) zákona č.117/1995 pozdějších ochrany

Sb.,

o

předpisů, jedním

státní je

sociální

rozhodnutí

z titulů

pro

podpoře,

orgánu

ve

znění

sociálně-právní

uplatnění

nároku.Cílem

obligatorní preadopční péče je především snaha zákonodárce, aby mezi budoucími osvojiteli a osvojovaným dítětem došlo k navázání vztahu podobnému, jaký je mezi rodiči a dětmi. Do preadopční péče mohou dítě svěřit i rodiče. Pokud je dítě svěřeno budoucímu osvojiteli fakticky, přímo rodičem, pak v takovém případě budoucí osvojitel nemá nárok na dávky státní

sociální

sociálně-právní úřad

obce

podpory ochrany

s rozšířenou

(neexistence příslušným

rozhodnutí).

k rozhodnutí

působností

podle

Orgánem

je

místa

obecní

trvalého

bydliště dítěte (§19 odst.1 písm.a) a §61 odst.1 zákona o SPO), který může k rozhodnutí přistoupit jen v případě, že je

dítě

v ústavu

z rozhodnutí

soudu

nebo

z vůle

rodičů.

V případě, že se rodič rozhodne předat svoje dítě do péče určité osobě, nepřísluší orgánu sociálně-právní ochrany o

47)

Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s.243.

65

této

skutečnosti

k oprávnění svěření

rozhodovat.

orgánu

dítěte

Zákon

sociálně-právní

do

preadopční

péče

o

rodině

ochrany

ve

vztahu

rozhodnout

zdůrazňuje

o

respektovat

§67 až 68b zákona o rodině, které hovoří o souhlasu rodičů s osvojením, o možnosti osvojení bez souhlasu rodičů a o blanketovém

souhlasu,

což

znamená,

že

v zásadě

i

k takovémuto rozhodnutí by bylo třeba k souhlasu rodiče , pokud zákon o rodině nestanoví, že toho není třeba. Existuje judikát,

který

splněnou,

považuje

jestliže

osvojitelů

po

protiprávním

podmínku

dítě

potřebnou jednáním

preadopční

žilo

fakticky

dobu,

tento

a

splnil

v péči

stav

účel

péče

budoucích

nebyl

zákonem

za

vyvolán

o

rodině

sledovaný (R VII/67). Rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany je výsledkem správního

upraveného

řízení

v zákoně

Sb.,

č.71/1967

o

správním řízení, ve znění pozdějších předpisů; zákon o SPO však

stanoví

spočívající

z obecného ve

správního

vyloučení

řízení

rodičů

dítěte

určité

výjimky

z účastenství

z řízení v případech stanovených zvláštním právním předpisem a v odejmutí odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí o svěření dítěte do preadopční péče (§64 odst.1 a 3 zákona o SPO). Předání dítěte do preadopční péče na základě tohoto rozhodnutí je judikaturou považováno za zatímní opatření, které nemůže vést ke změně bydliště dítěte (R 69/67). Souhlas

zákonných

zástupců

s tímto

opatřením

není

třeba, jestliže jsou dány podmínky stanovené v §68 a §68a zák. o rod., tj. souhlas rodičů nebude vyžadován ani ve vlastním řízení o osvojení. Preadopční pěstounské Nemusí

péče

péče

není

na

osvojení

předcházet

ani

za

podmínkou (§69

situace,

66

v případě

odst.3

zák.

rozhodne-li

přeměny o se

rod.). dítě

osvojit

jiná

fyzická

osoba

než

rodič,

které

bylo

dítě

svěřeno do výchovy podle §45 zák. o rod. nebo poručník, ustanovený podle §78 zák. o rod., který o dítě osobně pečuje (§69 odst.4 zák. o rod.). I v těchto případech musí být splněny

hmotně-právní

podmínky

stanovené

pro

osvojení

dítěte. Budoucí

osvojitelé

jsou

oprávněni

po

dobu

trvání

preadopční péče dítě vychovávat, zastupovat je a spravovat jeho záležitosti, avšak pouze v běžných věcech. Dále jsou povinni mít dítě u sebe na vlastní náklad. Vlastním nákladem se

zpravidla

smyslu.

rozumí

to,

co

„výživa“

v nejširším

slova

48)

6.2.2.) Podmínky nezrušitelného osvojení

Vedle všech výše uvedených podmínek vyžaduje zákon pro nezrušitelné osvojení splnění dalších podmínek.

1) Nezrušitelně lze osvojit jen nezletilé dítě starší jednoho roku (§75 zák. o rod.). Zákonem stanovená věková hranice 1 roku platí jen pro osvojení nezrušitelné. Tohoto věku

musí

osvojení

dítě

dosáhnout

(§154

odst.1

v době

o.s.ř.).

vyhlášení Důvodem

rozhodnutí pro

o

stanovení

nejnižší hranice věku dítěte pro nezrušitelné osvojení je skutečnost,

že

během

této

doby

lze

zpravidla

z hlediska

lékařského a pedopsychologického odhadnout, vývoj dítěte a z tohoto pohledu zvážit možnosti a předpoklady u budoucího osvojitele

dítě

vychovat

a

nebo

naopak

od

záměru

nezrušitelného osvojení upustit z důvodu, že nebude naplněn účel osvojení. Věková hranice jednoho roku neznamená, že 48)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z. : České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.246.

67

dítě nemůže být osvojeno, naopak jsou-li splněny podmínky pro osvojení, je v řadě případů možné dítě osvojit prvním stupněm,

tj.

osvojením

prostým

a

později

osvojení

přeměnit.49)

2) Nezrušitelně mohou dítě osvojit pouze manželé nebo manžel, rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel rodiče dítěte nebo

osvojitele

ustanovení

§74

dítěte odst.2

(§74

odst.2

zák.

o

zák. rod.

o

rod.).

může

Podle

výjimečně

nezrušitelně osvojit i osamělá osoba, jestliže jsou jinak předpoklady, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání, tj. bude dítěti ku prospěchu.50)

6.2.3.) Osvojení bez souhlasu rodičů Požadavek souhlasu rodičů, jsou-li zákonnými zástupci dítěte, je prolomen ve třech případech (ustanovení §68,§68a zák. o rod.):51)

1) souhlasu rodičů není třeba tehdy, jestliže rodiče neprojevili po dobu šesti měsíců o dítě opravdový zájem, který

by

jako

rodiče

projevit

měli

(tzv.

kvalifikovaný

nezájem). Kvalifikovaný nezájem je definován zejména tím, že rodiče

dítě po dobu nejméně šesti měsíců

pravidelně

nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě.

49)

Novotná, V.-Průšová, L. : K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.65. Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.263. 51) Hrušáková, M. - Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.239. 50)

68

V tomto

ustanovení

soustavnosti

a

je

třeba

opravdovosti

si

zájmu,

všimnout

který

by

podmínky rodiče

po

zákonem stanovenou lhůtu měli projevovat, přitom zákon o rodině

vyjadřuje

pouze

uvedením

příkladů,

jak

by

se

opravdový zájem měl projevovat. Například tím, že rodiče dítě

pravidelně

navštěvují,

plní

pravidelně

a

dobrovolně

vyživovací povinnost a podnikají všechny možné kroky k tomu, aby si upravili svoje poměry a podmínky pro převzetí dítěte do své péče. Zákon o rodině považuje dobu šesti měsíců za dostatečně překážky,

dlouhou které

k tomu,

jim

aby

brání

rodiče

překonali

v pravidelné

návštěvě

určité dítěte,

v osobním styku s ním, v projevování zájmu o dítě. Rodiče by se měli zajímat, jak se dítěti daří, jaký je jeho zdravotní stav,

jak

prospívá

ve

škole,

měli

by

ho

navštěvovat

a

obdarovávat při narozeninách a svátku, o Vánocích, plnit svoji zákonnou a morální vyživovací povinnost vůči dítěti a v co nejkratší možné době se snažit uspořádat si životní poměry

tak,

aby

mohli

péči

o

dítě

zajistit.

Pokud

tyto

podmínky rodiče neplní, má se za to, že svým odsouzeníhodným postojem dávají zřetelně a vědomě najevo nezájem o dítě a není třeba čekat, že někdy svůj zájem projeví. Co se týče pojmu

„meze

svých

možností“,

bude

zde

záviset

na

individuálních vlastnostech každého z rodičů, jako je např. vzdělání,

zdravotní

posuzování

nezájmu

skutečnostmi,

stav, rodičů

které

brání

stupeň o

dítě

rodičům

inteligence je

apod.

nezbytné

v projevení

se

Při

zabývat

opravdového

zájmu o dítě. Posoudit se ovšem musí i objektivní okolnosti každého případu, např. možnost zajistit byt, nezaměstnanost v daném

regionu,

duševní

porucha

apod.

Podle

rozsudku

Nejvyššího soudu R 5/77 totiž ustanovení §68 odst.1 zák. o rod.

nedopadá

na

případy,

kdy

69

rodiče

nemohou

vykonávat

rodičovská práva a povinnosti z objektivních důvodů. Není možné taxativně vyjmenovávat určité úkony rodičů, z nichž by bylo možné usuzovat na opravdový zájem o dítě, i když mnohdy se

může

zdát,

že

existují

určité

situace,

v nichž

je

kvalifikovaný nezájem rodičů na první pohled patrný (např. pokud rodiče umístí dítě do ústavu a od té doby se k němu vůbec

nehlásí).

ojedinělý

Pouze

dotaz

do

formálně

ústavu

projevený

není

zájem,

považován

např.

za

projev

skutečného zájmu o dítě, plynoucí z rodičovského citu, ale mohl

by

případnému VII/67

je

být

kvalifikován

osvojení. možné

Podle

za

jako

pouhá

stanoviska

projevy

snaha

Nejvyššího

opravdového

zabránit soudu

zájmu

R

rodičů

považovat jen takové, z nichž lze přesvědčivě usuzovat, že rodiče mají skutečný zájem se o dítě starat, a to z hlediska jeho celkového vývoje v budoucnu, a rovněž k dítěti mají citový vztah. Před novelou zákona o rodině z roku 1982 byla lhůta pro možnost konstatovat kvalifikovaný nezájem o dítě stanovena na

jeden

spojována

rok.

Nynější

s datem,

kdy

šestiměsíční bylo

dítě

lhůta

je

obvykle

umístěno

do

ústavní

výchovy, kdy rodiče naposledy dítě navštívili apod. Zákon rodině však výslovně nestanoví, že dítě může být svěřeno do tzv.

preadopční

péče

až

po

marném

uplynutí

lhůty

šesti

měsíců. V praxi to znamená, že do lhůty šesti měsíců se potom započítává i doba, kdy bylo dítě v preadopční péči, pokud nezájem rodičů trval i po tuto dobu, a to i když rodiče

nemuseli

o

preadopční

péči

a

zamýšleném

osvojení

jejich dítěte vůbec vědět.52)

2) souhlasu rodičů není třeba tehdy, jestliže po dobu 52)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.242.

70

nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoli jim

v projevení zájmu nebránila závažná

překážka (tzv. žádný zájem, resp. úplný, absolutní nezájem). Zakotvením tzv. žádného zájmu do právní úpravy osvojení bylo reagováno na požadavek řešit otázku náhradní rodinné výchovy po porodu „opuštěných dětí“ co nejdříve. V takovéto situaci zákon o rodině stanoví lhůtu kratší zejména proto, že se jedná o novorozeně, které při vůbec neprojeveném zájmu o ně může

již

dalšího

od

útlého

pobytu

věku

vyrůstat

v dětských

v náhradní

zařízeních.

rodině,

Neprojevení

bez

vůbec

žádného zájmu o dítě lze spatřovat v chování rodičů, kteří dítě vůbec nenavštívili, neprojevili jakýkoliv náznak citu vůči

dítěti,

nezajímali

se

o

jeho

zdravotní

stav

a

neprojevovali sebemenší snahu o uspořádání si svých poměrů k převzetí závažnou

dítěte, překážku

ačkoliv lze

jim

v tom

považovat

nic

například

nebránilo. zadržení

Za pro

podezření ze spáchání trestného činu v cizí zemi, se kterou je obtížná mezistátní komunikace, velmi nepříznivý zdravotní stav dítěte apod.53) Rozhodné skutečnosti pro to, aby soud mohl konstatovat, že

přivolení

zjišťovány

rodičů

není

v rámci

zvláštního,

incidenčního

řízení.

podmínky

osvojení,

pro

popř.nejsou dány.

54)

k osvojení

Jeho

§68

musí

samostatného,

výsledkem

dané

třeba,

bude

odst.1

určení,

písm.a),b)

být tzv. zda jsou

Incidenční řízení je podrobně rozvedeno

v další části této práce.

3) jestliže rodiče dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům (tzv. blanketový souhlas).

53) 54)

Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.57. Holub, M.– Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy související, 6. vydání, Praha, Linde, 2004, s. 168.

71

Souhlas k osvojení musí být rodiči učiněn předem a to osobně přítomným rodičem, písemně před soudem nebo před příslušným orgánem

sociálně-právní

ochrany

dětí.

Pokud

by

tomu

tak

nebylo, byl by souhlas s osvojením dítěte neplatný. Zákon o rodině v tomto ustanovení reaguje na čl.5 odst.4 Úmluvy o osvojení

z roku

1967,

které

je

republika

Česká

smluvní

stranou, a stanoví, že souhlas s osvojením může být rodičem dán až po uplynutí šesti týdnů po narození dítěte. Touto právní úpravou se pamatuje na fyziologický stav matky po porodu, což ostatně respektuje i zákoník práce a předpisy o nemocenském pojištění a zejména dává rodičům čas na zvážení vlastní situace a svého životního rozhodnutí zřeknout se vlastního

dítěte.

Ustanovení

§68a

zák.

o

rod.

posiluje

ochranu novorozeného dítěte a jeho právo vyrůstat ve své přirozené rodině.55) Zákon o rodině dává rodičům možnost svůj souhlas s osvojením dítěte odvolat, ale jen do doby, než je dítě

umístěno

do

péče

budoucích

osvojitelů.

Tímto

ustanovením se míří na ochranu dítěte, které již určitou dobu je v osobní péči budoucích osvojitelů, navázalo citové vazby a další přemístění by na ně mělo nepříznivý vliv. V případě, že je znám pouze jeden rodič dítěte, tj. nedošlo k určení otcovství, vyžaduje se souhlas pouze matky. Naše právní úpravy již od roku 1949 nečiní rozdíl mezi dětmi manželskými a dětmi narozenými mimo manželství. Tzn., že i pokud by bylo otcovství určeno soudem podle třetí domněnky otcovství (§54 zák. o rod.), měl by i soudem určený otec zásadně právo vyjádřit se k osvojení svého dítěte. Jestliže žádného

zájmu

v případech nebo

tzv.

udělení

kvalifikovaného

blanketového

nezájmu,

souhlasu

není

v následujícím řízení o osvojení již třeba souhlasu rodičů, 55)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z. :České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.243.

72

je

nezbytné

dítěti

v tomto

řízení

ustanovit

opatrovníka,

který bude oprávněn dát souhlas k osvojení dítěte místo jeho rodičů. Podle §70a zák. o rod. nemůže být dítě osvojeno, dokud rozhodnutí soudu v řízení o určení otcovství, zahájeném na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, nenabude právní moci.56) Zákon o rodině dává v §54 možnost podat návrh na určení otcovství také muži, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, pokud k určení otcovství nedošlo jinak. V době minulé (do 31.7.1998) měla aktivní legitimaci k podání návrhu na určení otcovství jen matka a dítě. Z hlediska muže, který o sobě tvrdil, že je otcem dítěte, to bylo možné považovat za jeho diskriminaci a za výrazný nesoulad zejména s čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod z roku 1966, jakož i s čl.36 Listiny. Z hlediska práv dítěte nebyla tato právní úprava rovněž v souladu s Listinou (čl.32 odst.3 a 4) a čl.7 a 18 Úmluvy

s Evropskou

či

úmluvou

o

právním

postavení

dětí

narozených mimo manželství z roku 1975. Jestliže §54 zákona o rodině dává muži, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte možnost podat návrh na určení otcovství, je logické vyčkat pravomocného nikoliv.

rozhodnutí

Rozhodnutí

soudu

soudu

o

je

tom,

velmi

zda

je

otcem,

významné

ve

či

vztahu

k osvojení dítěte, neboť pozitivním rozhodnutím soudu o tom, že

muž

je

otcem

dítěte,

má

právo

realizovat

rodičovskou

zodpovědnost, tedy i právo dítě vychovávat nebo dát souhlas s osvojením, či rozhodnout se jinak.57)

56) 57)

Srov. Haderka, J.: Případ Keegan versus Irsko. Právní rozhledy 1995, č. 8, s. 311-313. Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.62

73

7.Přeměna osvojení Zákon o rodině připouští přeměnu osvojení zrušitelného na osvojení nezrušitelné. K přeměně

zrušitelného

osvojení

na

osvojení

nezrušitelné může dojít i dodatečně (§77 zák. o rod.) tak, že

osvojitel

matriky

podá

místo

návrh

rodičů

soudu

na

osvojence.

dodatečné

zapsání

V některých

do

případech,

zejména tam, kde není zcela jasná prognóza vývoje dítěte, je budoucím

osvojitelům,

doporučováno, teprve

osvojit

později

nezrušitelné.

I

zejména dítě

nejprve

iniciovat tento

psychology prostým

jeho

návrh

a

a

přeměnu

rozhodnutí

pediatry

osvojením na

soudu

a

osvojení se

musí

uskutečnit za nezletilosti dítěte. Zákon nepřipouští opačnou přeměnu nezrušitelného osvojení na zrušitelné. Rozhodnutím soudu o nezrušitelném osvojení dochází k posuzování nového návrhu osvojitele, který byl uplatněn po uplynutí určité doby

a

za

zrušitelném

jiných

podmínek,

osvojení.

než

Navíc

když

rozhoduje

soud o

rozhodoval druhém

o

stupni

osvojení, osvojení nezrušitelném s jinými právními důsledky pro dítě a osvojitele. Zákon nepožaduje

o

rodině

slyšení

v souvislosti

dítěte

v těch

s přeměnou

případech,

kdy

osvojení nebylo

slyšeno v řízení o osvojení zrušitelném. Smyslem této úpravy je nerušit dosavadní vzájemné soužití dítěte a osvojitele, zejména v těch případech, kdy dítě považuje osvojitele za rodiče a sdělení skutečnosti, že je osvojeno, by mu mohlo způsobit trauma.58)

58)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.66.

74

Další podmínky zákon o rodině v §77 výslovně neuvádí, ovšem

lze

osvojení třeba,

dovodit

bylo aby

ku

uplatnění

prospěchu

soud

všeobecného

dítěte

zjistil,

zda

i se

požadavku,

společnosti. mezi

aby

Zde

je

osvojencem

a

osvojitelem vytvořily vzájemné vztahy, které budou zárukou účelnosti

nezrušitelného

osvojení.

Také

zdravotní

předpoklady na straně osvojence i osvojitele jsou soudem v rámci řízení o přeměně přezkoumávány. Uplatní se rovněž podmínka stanovená že takto

pro nezrušitelné osvojení, která určuje,

mohou osvojit dítě pouze manželé, nebo jeden z

manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství. Výjimečně může takto osvojit i osamělá osoba, jestliže jsou jinak

předpoklady,

že

toto

osvojení

bude

plnit

svoje

společenské poslání. Co se týče požadavků přiměřeného věkového rozdílu mezi osvojencem

a

osvojitelem

a

nepřípustnosti

jejich

příbuzenského vztahu, nemůže být pochyb o jejich naplnění, neboť v opačném případě by byl vyloučen vznik původního, zrušitelného osvojení. Naopak, požadavek preadopční péče je zde bezpředmětný, vzhledem ke skutečnosti, že dítě se již nachází v osobní péči osvojitele. Rozporuplné

reakce

vyvolává

podmínka

souhlasu

pokrevních rodičů dítěte s přeměnou osvojení. V soudní praxi bývá vycházeno ze skutečnosti, že

pokrevní rodiče dítěte

již nejsou v době přeměny osvojení jeho zákonnými zástupci a proto jejich přivolení není vyžadováno. Pro takový postup hovoří i okolnost, že pokud k přeměně dochází po delším čase od vzniku zrušitelného osvojení, bude naplněna podmínka §68 odst.1 zák. o rod. Lze tedy dovodit závěr, že pokud rodič přivolí k osvojení I. stupně, dává současně souhlas také

75

k jeho následné přeměně na osvojení nezrušitelné. Zákon o rodině dále stanoví, že i v případech osvojení provedeného zákona o

podle

dřívějších

předpisů,

tj.

zejména

podle

právu rodinném, je přeměna možná. Avšak vzhledem

k době, která uplynula od účinnosti zákona o rodině, tj. od 1.4.1964, předpisů

již

není

fakticky

přeměna možná,

osvojení

neboť

děti

podle

dřívějších

mezitím

dosáhly

zletilosti.59)

59)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z. :České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998,s.247

76

8. Právní následky osvojení 8.1. Právní následky společné pro oba typy osvojení

Osvojení jako právní skutečnost zakládá právní následky dvojího druhu. Upravuje A)

právní

postavení

osvojence

k původním

biologickým

rodičům a k jejich příbuzným a zároveň B)

právní postavení osvojence k nové rodině osvojitelů

a k jejich příbuzným.60) Rozhodnutí soudu o osvojení má konstitutivní povahu a jeho následky tak nastávají právní mocí rozsudku. Jedná se zejména o

1)

tyto následky, společné pro oba typy osvojení:

Mezi

osvojiteli

a

osvojencem

jaký je mezi rodiči a dětmi, tedy

vzniká

takový

poměr

vzniká nová rodina se

všemi důsledky, a to i s důsledky do vztahů mezi příbuznými osvojitele. Právní mocí rozhodnutí soudu o osvojení dítěte biologičtí rodiče pozbývají rodičovské zodpovědnosti, včetně vyživovací

povinnosti,

a

naopak

osvojitelům

rodičovská

zodpovědnost vzniká. Jak je uvedeno v odstavci prvním § 63 zákona

o

rodině,

osvojením

vzniká

mezi

osvojencem

a

osvojitelem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi. Proto tyto osoby nemohou být k sobě v příbuzenském vztahu, který by nebyl

v souladu se vztahem založeným osvojením. Určitě

by nebylo v zájmu nezletilého, aby prarodiče osvojili svoje vnouče, protože tím by se popřel již existující vztah mezi babičkou, dědou a vnoučetem nebo mezi sourozenci, naproti tomu by osvojení nebránil vzdálenější příbuzenský vztah mezi

60)

Češka, Z. a kolektiv: Československé rodinné právo. Bratislava, Obzor 1986, s.175.

77

tetou, strýcem, sestřenicí a bratrancem. Osvojitelská rodina nesmí být při výchově osvojeného dítěte nikterak rušena a kontrolována, protože se má za to, že vznikla nová funkční rodina, která je ve smyslu Listiny (čl.10,

12

a

32)

pod

ochranou

zákona.61)

O

tom

svědčí

ustanovení §59 odst.1 písm.a) zákona o SPO., které uvádí, že přestupku se dopustí ten, kdo ztíží péči osvojitele nebo výchovu

osvojence

prozrazením

nebo

rozšířením

údajů

o

osvojení. Povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, se kterými se

při

provádění

souvislosti právní

s ní

ochrany

sociálně-právní seznámili dětí,

ochrany

zaměstnanci

zaměstnanci

nebo

orgánů obcí

v přímé sociálně-

s rozšířenou

působností zařazených do obecního úřadu, pověřené osoby a jiné fyzické osoby, tj. osoby, které se seznámily i s údaji o

osobách,

jimž

bylo

dítě

svěřeno

do

péče

budoucích

osvojitelů, jakož i o místě pobytu takového dítěte, ukládá též §57 zákona o SPO. To však neznamená, že v případě nějaké nefunkčnosti by se

situace

v rodině

nesměla

nebo

neměla

řešit,

naopak

postupovalo by se při ochraně dítěte nebo při pomoci rodině tak, jako se postupuje v každých jiných rodinách, kde nastal nějaký problém. Aby nová rodina fungovala bez problémů a aby dítě

v rodině

osvojitelé

bylo

výchovu

šťastné

a

zdárně

cizího

dítěte

se

vyvíjelo

zvládali,

je

a

aby

velice

důležité věnovat velikou pozornost zprostředkování osvojení, které upravuje zákon o SPO v §19a až §27, a aby soud pečlivě zkoumal, zda osvojení bude ku prospěchu nezletilého dítěte. Osvojitelé mají také rodičovskou zodpovědnost při výchově dítěte (§63 odst.1 zák. o rod.).

61)

Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.50.

78

Osvojenec vstupuje do rodiny osvojitelů se všemi právy a

povinnostmi

osvojitelů rod.),

vzniká

což

povinností

dítěte.

Mezi

osvojencem

příbuzenský

se

projeví

mezi

tzv.

poměr

zejména ostatními

(§63

a

příbuznými

odst.1

zák.

o

v souvislosti

s vyživovací

příbuznými

s uplatněním

a

dědického práva.

2)

Práva

a

povinnosti

osvojence

k původní

rodině

zanikají (§72 odst.1 zák. o rod.). Samozřejmě zde zůstává zachováno biologické příbuzenství a z tohoto důvodu by zde např. existovala překážka manželství ve smyslu ustanovení §12 zák. o rod. Osvojením zanikají také práva a povinnosti opatrovníka,

popř.

poručníka,

který

byl

ustanoven,

aby

vykonával za rodiče jejich práva a povinnosti (§72 odst.1 zák. o rod.). V případě, že je osvojitelem manžel jednoho z rodičů dítěte, nedotýká se osvojení vztahů mezi osvojencem a tímto rodičem a jeho příbuznými. Když tedy např. dojde k osvojení manželem matky, bude osvojitel nastupovat jenom na místo otce dítěte a tím také vznikne příbuzenský vztah mezi osvojovaným dítětem a příbuznými ze strany osvojitele, zatímco

právní

vztah

mezi

matkou

a

dítětem

a

matčinými

příbuznými a dítětem zůstane zachován (§72 odst.2 zák. o rod.).

Pravomocným

rozhodnutím

soudu

o

osvojení

dítěte

vznikají mezi osvojitelem a osvojencem takové vztahy, jako mezi rodiči a dětmi. Pokrevní rodiče pozbývají rodičovskou zodpovědnost a naopak osvojitel nabývá práv a povinností, jež jsou obsahem rodičovské zodpovědnosti, včetně povinnosti vyživovací.

Osvojením

vzniká

nová

rodina

a

osvojitelům

vznikají práva a povinnosti, které jsou obsahem rodičovské zodpovědnosti, tedy mají dítě vychovávat, pečovat o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zastupovat

79

dítě a spravovat jeho jmění. Pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení

současně

biologických povinnosti

zanikají

veškerá

rodičů

k dítěti.

poručníka,

který

práva

Stejně za

a

povinnosti

zanikají

rodiče

tato

práva

a

práva

a

povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti vykonával. Vedle výchovy a péče o dítě, jeho zastupování a správy jeho jmění

je

pro

dítě

bezpochyby

velmi

významný

následek

osvojení-mít příjmení osvojitele, nabýt občanství osvojitele (pokud

je

dítě

republiky)

a

cizinec

dědit

a

po

osvojitel

osvojiteli.

státní

občan

Dojde-li

České

k rozvodu

manželů, kteří měli dítě osvojené jako společné, nebo spolu osvojitelé nežijí, nejsou v případě úpravy výchovy a výživy pro dobu před i po rozvodu činěny žádné výjimky z pohledu toho,

že se jedná o osvojené dítě (např. §24, §24a, §25, §

26, §27, §50 zák. o rod.). To platí i v případě rozhodování o výživném, tzn. i osvojené dítě má právo se ve smyslu §85 zákona o rodině podílet na stejné životní úrovni svojitelů. Jak

již

bylo

zmíněno,

osvojením

vznikají

mezi

osvojitelem a osvojencem vztahy jako mezi rodičem a dítětem a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský, nedovoluje zákon o rodině uzavřít mezi osvojeným dítětem a osvojitelem

manželství.

manželství

mezi

v pokolení

přímém

Zákaz

osvojencem a

pro

a

platí

i

pro

osvojitelovými

osvojence

a

uzavření příbuznými

pokrevní

děti

osvojitele, kteří se stávají sourozenci osvojeného dítěte. Pokud bude dítě osvojeno jen zrušitelným osvojením, které bude zrušeno, lze k uzavření manželství přistoupit.62)

62)

Fiala, J.– Švestka.: K některým otázkám osvojení jako formy náhradní rodiny, Rodiče a děti v socialistickém právu rodinném. Ústav státní správy, Praha 1985, s.56.

80

3) Osvojitel popř. osvojitelé budou podle §63 odst.3 zák. o rod. zapsáni na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení do knihy narození matriky. Ze žádného dokladu tedy

nebude

možno

zjistit,

osvojení. Na místě

že

došlo

k nezrušitelnému

pokrevních rodičů budou v listinách,

zejména v rodném listu, uvedeni osvojitelé. Tímto postupem bylo

učiněno

zadost

požadavkům

čl.20

odst.3,4

Evropské

úmluvy o osvojování dětí, aby osvojiteli a osvojenci bylo umožněno

získat

doklad

obsahující

výpis

z matriky,

osvědčující datum a místo narození osvojené osoby, nikoli však

výslovnou

zmínku

o

osvojení

nebo

o

tom,

kdo

jsou

osvojencovi bývalí rodiče. Matriční záznamy musí být vedeny a výpisy z nich pořizovány tak, aby se osoby, jež na tom nemají oprávněný zájem nedozvěděly o tom, že určitá osoba byla osvojena, ani kdo jsou bývalí rodiče. V případě nezrušitelného osvojení osamělou osobou soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypustí zápis o druhém rodiči dítěte (§74 odst.2 in fine zák. o rod.).63) Pravomocné rozhodnutí soudu o osvojení dítěte s sebou nese

právo

dítěte

na

změnu

jeho

příjmení

na

příjmení

osvojitele a pro soud povinnost do rozsudku výslovně uvést nové příjmení dítěte (§184 o.s.ř.). V případě, že osvojiteli budou

manželé,

manželé

při

ponese

osvojované

uzavření

dítě

manželství

příjmení,

prohlásili,

o že

němž bude

příjmením jejich společných dětí (§71 zák. o rod.). To platí i v případě, že osvojitelem je manžel matky osvojence. Nové příjmení osvojeného dítěte bude na základě oznámení soudu zapsáno

v matrice

matrikách,

jménu

ve a

smyslu

§5

příjmení

zákona a

o

č.301/2000 změně

Sb.,

o

některých

souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to bez 63)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.250.

81

zřetele na stupeň osvojení. Zákon o rodině hovoří pouze o změně příjmení, avšak nepřipouští, aby v řízení o osvojení bylo změněno dítěti jméno. Případná změna jména osvojovaného dítěte by se řešila na základě žádosti u matričního úřadu podle místa trvalého bydliště dítěte ve správním řízení ve smyslu

výše

uvedeného

zákona.64)

Zákon

č.301/2000

Sb.,

o

matrikách, připouští, aby osvojitelé zvolili do šesti měsíců od

právní

moci

rozsudku

o

osvojení

osvojenci

jiné

jméno

(popř. jména). Osvojitelé se musí dostavit na matriční úřad a o novém jménu učinit souhlasné prohlášení. Jeli osvojenec starší

patnácti

let,

je

ke

změně

jména

potřeba

i

jeho

souhlas.

4)

Právní

mocí

rozsudku

o

osvojení

nabude

osvojenec

státní občanství České republiky, pokud je alespoň jeden osvojitel

státním

občanem

republiky

České

(§3a

zák.

č.

40/1992 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve

znění zák. č.471/2003 Sb.).

8.2. Právní následky nezrušitelného osvojení

V případě

nezrušitelného

osvojení

dochází

ještě

k dalším právním následkům a to:

1) Ze samotného legálního pojmu nezrušitelné osvojení vyplývá, že nezrušitelné osvojení nemůže být zrušeno, což zákon o rodině v ustanovení §74 odst.1 výslovně stanoví. Zrušení

osvojení

mimořádných

64)

by

opravných

připadalo

v úvahu

prostředků,

za

pouze splnění

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.62.

82

za

použití

zákonných

podmínek, stejně jako u kteréhokoliv soudního rozhodnutí.

2) Osvojení nezrušitelné však nebrání, aby osvojenec mohl být znovu osvojen (§76 zák. o rod.).65) Jak vyplývá z dikce

zákona,

nezrušitelného

readopce

osvojení.

nezrušitelného

osvojení

rodiči a dětmi, souhlas

tzv.

je

Vztah je

možná

pouze

vzniklý

natolik

na

podobný

v případě základě

vztahu

mezi

že osvojitelé stejně jako rodiče mohou dát

k novému

osvojení

dítěte,

případně

za

splnění

podmínek stanovených v §68 a §68a zák. o rod., může být dítě osvojeno

bez

jejich

souhlasu.

Zákon

o

rodině

připouští

opětovně dítě osvojit ve třech případech, a to v případě, že dítě osvojuje manžel osvojitele nebo osvojitel zemřel a nebo bylo osvojení zrušeno. Tato právní úprava je v souladu s čl. 6

Úmluvy

zabezpečit

o

osvojení dítěti

a

v souladu

vyrůstat

s principy

v rodině

bez

Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s.265.

83

osvojení-

výrazných

rodinného prostředí.

65)

o

změn

9. Zrušení osvojení Pokud má být osvojení dítěte tou nejpříznivější formou náhradní výchovy, mělo by dítě v náhradní rodině vyrůstat až do dospělosti. Zákon o rodině to předpokládá, a proto také ukládá soudu věnovat posuzování vhodnosti osvojení, zájmu a prospěchu

dítěte

ustanoveními

o

velkou

pozornost.

zprostředkování

Rovněž

osvojení

zákon a

o

o

SPO

vzájemné

spolupráci soudů a dalších institucí přispívá k důkladnému posouzení vhodnosti budoucích osvojitelů a jejich schopnosti dítě vychovat. Přesto se stává, že osvojení svůj účel neplní a

je

zejména

v zájmu

dítěte

osvojení

zrušit.

Zrušení

osvojení z důležitých důvodů soudem je jediná možnost, jak zanikají vztahy vzniklé osvojením. Osvojení totiž nezaniká ani

smrtí

osvojitele

nebo

osvojence,

ani

dosažením

zletilosti osvojence. Stále existuje nově vzniklá rodina se všemi vazbami, i když jeden ze subjektů zemřel.66) Zákon o rodině v souvislosti s ukončením právního vztahu založeného osvojením, hovoří pouze o jeho zrušení a to jen v případě osvojení zrušitelného, prostého. Zákon

o

z důležitých nevymezuje, posuzování situace,

rodině důvodů,

a

to

přičemž

zejména

vhodnosti které

připouští

nikterak

proto,

osvojení

přináší

jen

zrušení

že

mohou život.

osvojení důležité

i

přes

nastat Těmi

jen

důvody důkladné

nejrůznější nejčastějšími

situacemi je nenavázání patřičného citového vztahu nebo jeho vážné narušení, zejména u dospívajících dětí, změna způsobu života

osvojitelů

nebo

hrubé

zanedbávání

rodičovské

zodpovědnosti, spáchání závažného trestného činu osvojitelem

66)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.63.

84

nebo dítětem apod. Aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení osvojení dává zákon o rodině jen osvojiteli a osvojenci (§73 odst.1 zák.o rod.), který pokud je nezletilý, musí být zastoupen opatrovníkem (§83 zák. o rod.). Ne vždy dochází k obnovení vztahů s původní rodinou. V případě,

že

soud

zjistí,

že

pokrevní

rodiče

nemohou

rodičovskou zodpovědnost vykonávat, např. proto, že zemřeli, jsou

zbaveni

rodičovské

zodpovědnosti

nebo

nemají

způsobilost k právním úkonům, musí učinit opatření, které odpovídá této situaci, tedy ustanovit poručníka. V jiných případech zrušení osvojení může jít o situaci, kdy rodiče nebudou

chtít

se

o

dítě

dále

starat

nebo

toho

nebudou

schopni a soud bude muset rozhodnout o ústavní výchově nebo o věření do péče jiné fyzické osoby než rodiče či o svěření dítěte

do

pěstounské

péče.

V ostatním

se

však

ve

vztahu

k biologické rodině nic nemění. Dojde-li

pravomocným

rozhodnutím

soudu

ke

zrušení

osvojení, zanikají práva a povinnosti osvojitelů, jež byla obsahem

jejich

osvojenec

rodičovské

nezletilý,

zodpovědnosti,

obnovují

se

práva

a

pokud

je

a

povinnosti

biologických rodičů (§73 odst.2 zák. o rod.). Jinak tomu však

je,

pokud

by

např.

byli

rodičovské

zodpovědnosti

zbaveni. Zanikají i příbuzenské vztahy mezi osvojitelem a příbuznými vztahy

osvojitele

a

současně

se

obnovují

příbuzenské

k původní širší pokrevní rodině. Z toho vyplývají i

další důsledky zrušení osvojení, tj. že například zaniká osvojencovo právo vůči osvojiteli na dědění, obnovuje se dědické

právo

k původní

pokrevní

rodině,

včetně

pozbytí

příjmení osvojitele a návratu k příjmení dřívějšímu. Do přijetí novely zákona o rodině, účinné k 1.8.1998,

85

bylo možné v případě, že byl osvojenec zletilý, aby osvojení bylo

zrušeno

zletilým

též

na

základě

osvojencem,

k závažným

právním

pro

dohody jejíž

následkům

mezi

osvojitelem

platnost

vyžadovala

se

a

vzhledem

kvalifikovaná

písemná forma. Dohoda o zrušení osvojení musela být sepsána soudem

(novelou

zrušené

ustanovení

§73

odst.2

zák.

rod.).67)

67)

Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.253.

86

o

10. Procesní úprava osvojení V této

kapitole

podrobněji

rozeberu

procesní

otázky

osvojení, jak jsou upraveny v občanském soudním řádu, neboť zákon

o

rodině

obsahuje

shrnutí

pouze

nejpodstatnějších

z nich. Občanský soudní řád obsahuje a konkrétně upravuje o

řízení

osvojení

osvojení (§185

(§§181-184

o.s.ř.)

a

o.s.ř.), o

řízení

o

řízení

určení,

zda

zrušení je

třeba

souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení (§§180a-180b o.s.ř.).

10.1. Řízení o osvojení

Aby osvojení mohlo splnit svůj společenský účel, musí se

osvojitel

dobrovolně

nebo

osvojitelé

rozhodnout.

předpokladem

navázání

pro

přijetí

cizího

Jejich

rozhodnutí

je

takového

citového

dítěte zároveň

vztahu

mezi

osvojovaným dítětem a osvojiteli, který je základem všech druhů

rodinně

právních

vztahů.

V právní

úpravě

se

tento

předpoklad realizuje zejména tím, že řízení o osvojení může být zahájeno pouze na návrh budoucího osvojitele. Osvojením se v převážné většině případů

řeší situace

dítěte od útlého věku na celý život, a proto zákon o rodině věnuje

poměrně

velkou

pozornost

vzniku

tohoto

vztahu.

O

osvojení, stejně jako o všech ostatních formách náhradní rodinné

výchovy,

výslovně rozhoduje

rozhoduje

výlučně

stanoví

v ustanovení

soud

na

pouze

předpisy, zejména

návrh

§63

soud.

Zákon

odst.2,

osvojitele.

že I

o

o

rodině

osvojení

když

další

Úmluva o právech dítěte a zákon o SPO,

ukládají věnovat dětem, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, velkou pozornost, nelze připustit, aby se o osvojení rozhodovalo na návrh někoho jiného než osvojitele. Budoucí

87

osvojitel musí v návrhu na osvojení projevit svoji vůli a odhodlanost pečovat o cizí dítě a vytvořit mu podmínky pro jeho budoucí vývoj.68) V některých případech se rozhoduje o osvojení dítěte, u kterého je nařízena ústavní výchova. Ta osvojením nezaniká a je potřeba po právní moci rozhodnutí soudu o osvojení ji zrušit

v samostatném

K této

řízení.

problematice

existuje

judikát Nejvyššího soudu Československé republiky Cpj 159/73 NS

ČSR.

Ten

konstatuje

nevhodnost

rozhodnutí

jediným

rozsudkem o osvojení a současně o zrušení ústavní výchovy, neboť touto cestou jsou rodiče informováni o osvojení a o osobách osvojitelů, čímž by mohl být zmařen účel osvojení. Spojit tato řízení v jedno není správné, jednak z hlediska vyzrazení údajů o osvojitelích a též z důvodu práva a lhůty k odvolání proti rozhodnutí o osvojení. Pokud soud rozhoduje o osvojení dítěte do ciziny, je povinností

budoucího

osvojitele

připojit

k návrhu

na

osvojení rozhodnutí o souhlasu s osvojením do ciziny, vydané Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně. Úřad je ve smyslu Úmluvy o mezinárodním osvojení a ve smyslu §35

odst.2

mezistátního

písm.i)

zákona

osvojení.

o

Vedle

SPO toho

odpovědný má

Úřad

za

řadu

proces dalších

povinností upravených v této úmluvě a v zákoně o SPO, včetně rozhodování o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů za účelem osvojení v cizině. Řízení o osvojení nelze zahájit bez návrhu, jak je tomu ve věcech péče o nezletilé obvyklé (§81 o.s.ř.), neboť se zde jedná o rozhodnutí o osobním stavu (§80 písm.a) o.s.ř.). V návrhu musí osvojitel nebo osvojitelé výslovně

68)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.51.

88

uvést,

jakým druhem osvojení chtějí dítě osvojit. Soud je návrhem vázán.69) Řízení

o

osvojení

je

upraveno

v

§§181-184

o.s.ř.

Náležitosti návrhu jsou uvedeny v §79 odst.1 o.s.ř. a místně příslušným je podle §88 písm.c) o.s.ř. obecný soud dítěte. Může jít i o jiný soud než je ten, u něhož se vede řízení ve věcech

péče

o

nezletilého,

jestliže

např.

nedošlo

k přenesení příslušnosti podle §177 odst.2 o.s.ř.70) Účastníci

jsou

určeni

ve

smyslu

§94

odst.2

o.s.ř.

Okruh účastníků řízení je vymezen v ustanovení §181 odst.1 o.s.ř., podle kterého jsou účastníky řízení osvojované dítě, jeho rodiče, popřípadě poručník, osvojitel a jeho manžel. Manžel osvojitele není účastníkem řízení, jestliže pozbyl způsobilosti

k právním

úkonům

nebo

je-li

opatření

jeho

souhlasu s osvojením spojeno s překážkou těžce překonatelnou (§66

odst.2

zák.

o

rod.).

Nezletilý

rodič

(rodiče)

osvojovaného dítěte je účastníkem řízení a má v tomto řízení zákonem přiznanou plnou procesní způsobilost (§180a odst.2 o.s.ř.). Rodiče osvojovaného dítěte nejsou účastníky řízení tehdy, jestliže jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo nemají dali

způsobilost souhlas

k právním

k osvojení

úkonům

předem

v plném bez

rozsahu

vztahu

nebo

k určitým

osvojitelům podle §68a zák. o rod. Dále nejsou účastníky řízení o osvojení tehdy, jestliže jsou sice jeho zákonnými zástupci, ale soud rozhodl v tzv. incidenčním řízení podle §180a o.s.ř., že k osvojení není třeba jejich souhlasu. Přivolení

zákonných

zástupců

je

nezbytnou

podmínkou

osvojení. Není-li tedy rodič zbaven rodičovské zodpovědnosti (§44

69) 70)

odst.3,

4

zák.

o

rod.)

nebo

není-li

omezena

jeho

Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, s.248. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.735.

89

způsobilost způsobilosti

k právním zbaven

úkonům,

(rodičovská

resp.

nebyl-li

zodpovědnost

zde

této

přechází

podle §34 odst.2 zák. o rod. na druhého rodiče), je nutno k osvojení vyžadovat jeho souhlas. Nesouhlas brání tomu, aby bylo

vysloveno

osvojení.

Při

zjišťování,

zda

rodiče

osvojovaného dítěte jsou či nejsou účastníky řízení, soud musí postupovat tak, aby nebyl zmařen účel osvojení, tedy aby se tito rodiče nedozvěděli nové jméno a bydliště dítěte. Účastníkem

řízení o osvojení je vždy osvojované dítě,

kterému je třeba ustanovit opatrovníka. Jde-li o osvojení, kde

rodiče

protože

nebo

není

jeden

třeba

z nich jejich

nejsou

účastníky

souhlasu,

dává

řízení, přivolení

k osvojení opatrovník, ustanovený podle §68b zák. o rod.71) Soud ustanoví dítěti zpravidla jediného opatrovníka, jemuž vymezí rozsah jeho práv a povinností tak, že jednak bude nezletilé dítě v řízení zastupovat a jednak je oprávněn dát přivolení k osvojení. Soud je povinen ve smyslu §100 odst.3 o.s.ř.

zjistit

názor

dítěte

za

předpokladu,

že

dítě

je

schopno svůj názor formulovat (tedy vyjádřit). Posouzení, zda dítě bude vyslechnuto (§182 odst.1 o.s.ř.) se odvíjí od jeho

schopnosti

pochopit

dosah

osvojení;

rozhodující

je

zejména věk dítěte, rozumová vyspělost a dosavadní vztah k budoucím osvojitelům. Výslechem dítěte nesmí být zmařen účel

osvojení.

Dojde-li

soud

ke

kladnému

závěru,

pak

je

povinen dítě vždy vyslechnout, neboť v takovém případě je třeba k osvojení souhlasu dítěte (§67 odst.1 zák. o rod.). Soud je dále povinen v průběhu řízení poučit osvojitele o účelu, obsahu i důsledcích osvojení (§69a zák. o rod.).

71)

Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.736.

90

Pravomocným

rozhodnutím

osvojitelé

do

role

soudu

rodičů

o

se

osvojení

všemi

dítěte

právy

a

vstupují

povinnostmi

vymezenými rodičovskou zodpovědností. Povinnost soudu poučit osvojitele o účelu, obsahu a důsledcích osvojení je logickým završením všech činností a úkonů spočívajících též v jednání orgánů

sociálně-právní

ochrany

dětí,

které

v převážné

většině případů zprostředkovávají osvojení a v rámci toho poskytují

žadatelům

osvojitelé osvojení

mají

také

seznámit

nejrůznější možnost

informace.

se

v přípravě,

s obsahem

které

se

Budoucí

a

důsledky

jako

budoucí

osvojitelé zúčastňují podle §11 odst.2 písm.a) zákona o SPO. V rámci

celého

procesu

mají

schopnosti a předpoklady vždy

je

osvojení

možnost

si

ověřovat

svoje

pro výchovu dítěte. Protože ne

zprostředkované

orgánem

sociálně-právní

ochrany ve smyslu §19a až §27 zákona o SPO, je povinnost poučit osvojitele uložena soudu, který ve všech případech o osvojení rozhoduje. Tak je podchycena i ta krajní možnost, že osvojitel bude mít dostatek informací k tomu, aby na svém návrhu

na

osvojení

dítěte

trval

a

nebo

jej

ještě

vzal

zpět.72) Ustanovení §181 až 184 o.s.ř. dopadají i na přeměnu tzv. prostého osvojení na nezrušitelné osvojení podle §77 zák. o rod. Účastníky tohoto řízení budou ti, kteří jimi byli v řízení o tzv. prostém osvojení. Ostatní

účastníci

řízení

musí

být

vždy

soudem

vyslechnuti (§182 odst.2 o.s.ř.) způsobem uvedeným v §131 o.s.ř. při jednání; jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech soud může výslech provést v rámci přípravy jednání nebo prostřednictvím dožádaného soudu.

72)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.60.

91

Ustanovení §184 o.s.ř. navazuje na §71 zák. o rod., které určuje, že osvojenec bude mít příjmení osvojitele. Osvojením se mění jen příjmení, nikoliv jméno. Výrok, jímž se

vyslovuje

prosté,

osvojení o

či

musí

osvojení

odlišit,

zda

nezrušitelné.

jde U

o

osvojení

nezrušitelného

osvojení musí výrok rozsudku obsahovat pokyn k tomu, aby osvojitelé byli v knize narození zapsáni

namísto rodičů.

Totéž platí, rozhoduje-li soud o přeměně prostého osvojení v osvojení nezrušitelné. Jak vyplývá ze shora uvedeného, celá činnost soudu po dobu řízení o osvojení dítěte až do vynesení rozhodnutí má tedy

preventivní

zabránilo

charakter

neuváženým

a

je

zaměřena

osvojením,

které

na

to,

nemají

aby

se

potřebné

předpoklady pro dlouhodobé trvání a pro vytvoření nových rodinně právních vztahů.

73)

10.2. Řízení o zrušení osvojení

Zákon

o

rodině

připouští

zrušení

prostého

osvojení

v ustanovení §73. Jde o nesporné řízení, které lze zahájit jen

na

návrh

osvojenec

i

(§185

osvojitel

o.s.ř.).

Návrh

a

lze

návrhu

je

oprávněn

vyhovět,

podat

jsou-li

pro

zrušení osvojení důležité důvody. Vzhledem k hmotně-právním účinkům

zrušení

účastníky zbaveni

řízení

osvojení i

rodičovské

rodiče

(§73

odst.3

osvojence,

zodpovědnosti

zák. pokud (nebo

o

rod.)

jsou

ovšem

nebyli

byla

jejich

rodičovská zodpovědnost pozastavena); rodiče osvojence jsou za těchto podmínek účastníky řízení bez ohledu na to, zda

73)

Planková, O.: Osvojenie dieťaťa, Bratislava, Obzor, 1979,s. 128.

92

byli

účastníky

o

řízení

osvojení.

Rozsudek

o

zrušení

osvojení je rozsudkem konstitutivním. Právní účinky zrušení osvojení, tedy obnovení vzájemných práv a povinností mezi osvojencem a původní rodinou nastanou právní mocí tohoto rozsudku.

Osvojenec

takto,

účinky

rozsudku,

ze

zákona

i své dřívější příjmení.74)

získává

10.3. Řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení

Zákon

o

rodině

v ustanovení

§68

odst.3

předpokládá

zvláštní řízení, ve kterém se soud vyslovuje k tomu, zda k osvojení

dítěte,

jehož

rodiče

neprojevovali

o

dítě

kvalifikovaný (příp. žádný) zájem, je třeba souhlasu těchto rodičů. Dle

současné

nezájmu

rodičů

o.s.ř.).

právní v tzv.

Toto

úpravy

soud

incidenčním probíhá

řízení

se

u

zabývá

řízení

soudu

na

otázkou

(§§180a-180b návrh

orgánu

sociálně-právní ochrany dítěte jako jeho opatrovníka nebo na návrh rodiče dítěte (jde-li o určení ve vztahu jen k jednomu z rodičů).

Příslušným

V incidenčním

je se

řízení

soud

podle

zkoumá

§88

otázka

písm.c)

o.s.ř.

kvalifikovaného

nezájmu (§68 odst.1 písm.a) zák. o rod.) a otázka úplného nezájmu

(§68

odst.1

písm.b)

zák.

o

rod.).

Soud

přitom

rozhoduje o splnění zákonných podmínek vždy ke dni podání návrhu

(výjimka

odst.1

o.s.ř.)

74)

z jinak orgánem

platné

zásady

sociálně-právní

stanovené ochrany

v

§154

dětí

jako

Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.740.

93

opatrovníkem dítěte, popř. rodičem dítěte.75) Účastníkem jestliže

jsou

účastníkem

řízení

je

nezletilé

zákonnými vždy,

řízení

dítě

zástupci. i

když

a

jeho

Nezletilý

není

rodiče,

rodič

zákonným

je

zástupcem

dítěte (§180a odst.1 o.s.ř.). Nezletilému rodiči pro toto řízení

zákon

výslovně

přiznává

procesní

způsobilost.

Ustanovení §23 o.s.ř., podle kterého může soud rozhodnout, že

ten,

rozsahu,

kdo

nemá

musí

způsobilost

k právním

úkonům

v řízení

zastoupen

svým

být

v plném zákonným

zástupcem, i když jde o věc, v níž by jinak mohl jednat samostatně, lze v tomto řízení užít jen tehdy, nedosáhl-li rodič věku šestnáct let (§180a odst.2 o.s.ř.). Není nezbytné, aby nezletilé dítě bylo v předběžné péči budoucího

osvojitele

nezbytné,

aby

(§69

o osvojení

odst.1 dítěte

zák. byl

o

rod.)

ani

projevován

není

konkrétní

zájem. Řízení podle §180a o.s.ř. lze zahájit vždy, jestliže jsou splněny hmotně-právní podmínky nezájmu rodičů. Soud je povinen rozhodnout o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení přednostně a s největším urychlením (§180a odst.4 o.s.ř.). Rozsudek, kterým soud určí, že k osvojení nezletilého dítěte není třeba souhlasu rodičů, jestliže jsou zákonnými zástupci

dítěte,

je

vydáván

s výhradou

změněných

poměrů

(clausula rebus sic stantibus). Zákon tak umožňuje, aby po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku

soud tento

rozsudek zrušil (§180b odst.1 o.s.ř.). Poměry, jejichž změna může odůvodnit zrušení pravomocného rozsudku, zákon rozumí zejména

poměry

dítěte

(možnost

zajištění

jeho

náhradní

výchovy u osvojitelů). Rozsudek podle §180a o.s.ř. lze vydat

75)

Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s.233.

94

bez

zřetele

k tomu,

zda

o

osvojení

dítěte

je

konkrétní

zájem; nelze ovšem vyloučit, že k osvojení takového tzv. „volného

dítěte“

nedojde

(o

jeho

osvojení

nebude

zájem,

popřípadě nebudou nalezeni vhodní osvojitelé). Jestliže za tohoto stavu věcí zároveň rodiče dítěte upraví své poměry tak, že budou schopni a ochotni o dítě pečovat, pak není důvodu,

aby

nadále

zůstával

v platnosti

rozsudek,

kterým

bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu těchto rodičů. Zrušení rozsudku, kterým bylo rozhodnuto podle §180a o.s.ř.,

samo

o

sobě

nemá

vliv

na

rozhodnutí

o

výchově

dítěte; o jeho další výchově soud rozhodne v závislosti na tom, zda změněné poměry na straně rodičů současně umožní přijmout závěr, že jsou schopni výchovu dítěte zajistit.76) Návrh

na

zrušení

pravomocného

rozsudku,

kterým

bylo

určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, nemohou rodiče (rodič) dítěte podat dříve, než po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku. Zákon vychází z obecné zkušenosti, že do té doby nelze předpokládat takovou změnu poměrů, která by mohla odůvodňovat zrušení tohoto rozsudku. Návrhu soud nemůže z povahy věci vyhovět, jestliže dítě již bylo

osvojeno

v průběhu

(buď

řízení)

v době

anebo

před

bylo

podáním

zahájeno

návrhu o

řízení

nebo

až

osvojení

dítěte. Stejně tak návrhu nelze vyhovět, jestliže dítě bylo svěřeno do preadopční péče budoucího osvojitele, nebo bylo zahájeno

řízení

o

svěření

dítěte

do

péče

budoucího

osvojitele (§180b odst.2 o.s.ř.). Posouzení podle

§68

právních

76)

dostatečného

odst.3

zák.

prostředků

ke

o

zájmu rod.

rodičů

soudu,

zjištění,

zda

o

dítě

který

přísluší

má

dostatek

rodičům

bránily

Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.734.

95

omluvitelné překážky, či nikoliv. Jak bylo v úvodu řečeno, osvojení je závažný zásah do života dítěte a do práv a povinností rodičů dítěte. Proto zákon o rodině ukládá soudu a nikoliv např. správnímu orgánu rozhodnout o nezájmu rodičů o dítě v samostatném řízení, ve kterém jsou rodiče ještě účastníky

řízení.

Zákon

závažnost

rozhodnutí,

rozhodnutí

s čl.32

a

o

rodině

ale 36

dává

Listiny

tak

reaguje

do

souladu

s čl.6

Úmluvy

nejen

na

závažnost o

ochraně

lidských práv a svobod z roku 1950 a s čl.14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, které ukládají smluvním státům zabezpečit, aby každý měl úplně stejné právo být spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a

nestranným

soudem,

který

rozhoduje

o

jeho

právech

a

povinnostech.77) K co nejrychlejšímu rozhodnutí soudu a správního orgánu v případě opuštění dítěte rodiči, matkou nebo nezájmu rodičů o dítě přispívá ustanovení §10 odst.4 a §10a odst.1 zákona o SPO. Podle §10 odst.4 mají státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti, povinnost oznámit obecnímu úřadu

obce

s rozšířenou

působností

nasvědčují tomu, že jde o děti

skutečnosti,

které

uvedené v §6 odst.1 zákona o

SPO, a to bez zbytečného odkladu potom, kdy se o takové skutečnosti dozví. Tuto povinnost má i zřizovatel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, zřizovatelé podle §39 a §42

zákona

o

SPO,

do

kterého

mohou

být

opuštěné

děti

umisťovány podle zákona o SPO a podle §46 odst.2 zákona o rodině. uvedenými

77)

V této v

§6

souvislosti odst.1

je

zákona

o

třeba SPO

dodat,

jsou

i

děti,

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.57.

96

že

dětmi které

nemohou vyrůstat ve vlastní rodině a kterým sociálně-právní ochrana náleží ve značné míře. Ustanovení zdravotnickým

§10a

odst.1

zařízením

zákona

o

povinnost

SPO

navíc

neprodleně

ukládá oznámit

obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, že matka po narození zařízení.

dítě

opustila

S oznamovací

a

zanechala

povinností

je je

ve pak

zdravotnickém spojena

řada

činností orgánu SPO, především sledování výše uvedených lhůt za

účelem

včasného

podání

návrhů

nebo

podnětů

situace dítěte.78)

78)

Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.57.

97

na

řešení

11. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve

znění

pozdějších

předpisů

(„zákon

o

SPO“),

definuje

sociálně-právní ochranu dětí jako ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu a jako ochranu oprávněných zájmů

včetně

ochrany

jmění

dítěte.

Předním

hlediskem

sociálně-právní ochrany dětí je zájem o blaho dítěte (§5 zákona o SPO), jako základní princip sociálně-právní ochrany dětí, který musí ovládat jednání všech subjektů působících v této oblasti. Realizace zákona o SPO v oblasti osvojení přinesla řadu praktických poznatků, které byly promítnuty do rozsáhlé novely č.134/2006 Sb., účinné od 1.6.2006. Novela

zákona

o

SPO

významně

zasáhla

do

té

části

zákona, která upravuje zprostředkování osvojení i pěstounské péče.

Především

nově

definuje

zprostředkování

a

obsah

odborného posouzení, ale uzákoňuje i novou formu náhradní přechodnou dobu.79)

rodinné péče, a to pěstounskou péči na

Podle §19a odst.1 zákona o SPO zprostředkování osvojení spočívá:
ve vyhledávání dětí vhodných k osvojení,
ve

vyhledávání

fyzických

osob

vhodných

stát

se

stát

se

osvojiteli,
v odborné přípravě budoucích osvojitelů a
ve

výběru

osvojitelem

určité

fyzické

určitého

zprostředkovává,

a

osoby

dítěte,

v zajištění

vhodné

jemuž osobního

se

osvojení

seznámení

dítěte s touto osobou.

79)

Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí?. Právo a rodina, 2006, č.5, s.20.

98

se

Výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitému dítěti mohou však provádět jen orgány sociálněprávní ochrany (§4 odst.1 zákona o SPO). Pokud

by

zprostředkování

v podobě

výběru

určitého

osvojitele určitému dítěti provedla fyzická osoba, dopouští se přestupku podle §59 odst.1 písm.c) zákona o SPO, za který lze

uložit

pokutu

až

do

200

000

Kč.

Stejná

sankce

za

zprostředkování v podobě výběru může být uložena právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě, která by se podle §59f odst.2 písm.b) zákona o SPO dopustila správního deliktu. Krajským

úřadům,

jako

základním

které

článkům,

zprostředkovávají osvojení, přibyla podle §11 odst.2 písm.a) zákona

o

SPO

budoucích

nová

povinnost,

osvojitelů,

kterou

a

to

před

zajišťovat novelou

přípravu

zajišťovaly

obecní úřady obce s rozšířenou působností.80) Cílem přípravy budoucích osvojitelů je poskytnout jim potřebné

informace,

vztahující

se

k péči

o

dítě

a

jeho

výchově a napomoci připravit příznivé prostředí pro vývoj svěřeného dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. Zákon ukládá v §11 odst.2 krajskému úřadu, zajišťovat přípravu

fyzických

k přijetí

dítěte

poskytovat

jim

osob do

vhodných

rodiny

poradenskou

stát

(dále

pomoc

jen

se

osvojiteli

„příprava“)

související

a

s osvojením

dítěte, zejména v otázkách výchovy. Podle §48 odst.2 písm.e) zákona o SPO mohou zajišťování přípravy převzít pověřené osoby, pokud jsou na základě rozhodnutí o pověření oprávněny vykonávat sociálně-právní ochranu dětí v tomto rozsahu. Při

80)

zajišťování

přípravy

musí

krajský

úřad

vytvořit

Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí?. Právo a rodina, 2006, č.5, s.20.

99

takové podmínky, aby se jí mohli zúčastnit všichni žadatelé o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče (dále jen „žadatelé“),

jimž

byla

stanovena

povinnost

účastnit

se

přípravy. Náklady spojené s realizací přípravných kurzů nese krajský úřad, pořádá-li přípravný kurz pověřená osoba, nese je tato osoba (§58 odst.1 zákona o SPO). Žadatelé si hradí dopravu, stravování a ubytování.81) V přípravných

kurzech

jsou

žadatelům

v cyklech

přednášek a besed, programovaných skupinových diskusích nebo ve specifických výcvikových seminářích poskytnuty potřebné informace,

vztahující

se

k problematice

osvojení

či

pěstounské péče, rodičovství, péče o dítě, k ochraně jeho zdraví

a

jeho

výchově

apod.

současně

mají

kurzy

umožnit

účastníkům vyjasnit si osobní otázky spojené s přijetím nové role

a

nabídnout

jim

též

možnost

poradenství

při

řešení

problémů ve vztahu k uvažovanému přijetí dítěte. Kurzy by měly být realizovány pro maximální počet 20 účastníků

(10

standardem

je

párů

žadatelů)

přípravný

v jednom

kurz

běhu.

v rozsahu

30

Minimálním hodin.

Za

optimální počet hodin, na němž se shodli odborníci pracující v této oblasti, je však považováno 42 hodin ucelenou formou, kdy je počítáno i s realizací víkendového programu.82) U přípravy se zpravidla neoddělují žadatelé o osvojení od

žadatelů

o

pěstounskou

péči.

Z praktických

zkušeností

vyplývá i doporučení využít pro potřeby příprav žadatelů spolupráci

s konkrétním

kojeneckým

ústavem

v rámci

kraje,

z kterého budou ve většině případů žadatelé přijímat děti. Personál tohoto zařízení by měl aktivně spolupracovat při přípravě

81) 82)

žadatelů

tak,

aby

žadatelé

k systému

Matějček, Z. a kolektiv.: Osvojení a pěstounská péče, Praha Portál, 2002, s.24 an. Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.148.

100

náhradní

(ústavní) péče měli důvěru. Specifická

forma

přípravy,

která

je

alternativou

skupinových kurzů v odůvodněných případech – pro žadatele, kteří si přejí zůstat v anonymitě nebo kterým vážné důvody neumožňují účastnit se přípravy; tyto důvody individuálně posoudí krajský úřad. Tato specifická forma individuálního předávání nejpodstatnějších informací žadatelům, je zaměřená na

přijetí

dítěte

do

rodiny

a

na

přípravu

příznivého

prostředí pro vývoj svěřeného dítěte. Podle ustanovení §21 odst.5 písm.h) zákona o SPO je součástí

spisové

s rozšířenou

dokumentace

působností

vedené

souhlas

obecním

žadatelů

úřadem

obce

s absolvováním

přípravy. Podle §27 zákona o SPO pak posoudí předpoklady žadatele

pro svěření dítěte příslušný krajský úřad.

Součástí

procesu

zprostředkování

osvojení

je

odborné

posouzení dítěte a žadatelů o osvojení (§27 odst.1 zákona o SPO). Zůstalo zachováno odborné posouzení dítěte, u kterého se posuzuje úroveň tělesného a duševního vývoje, včetně jeho specifických potřeb a nároků a vhodnost náhradní rodinné péče a jejich forem. U žadatelů zůstává zachováno posouzení charakteristiky

osobnosti,

psychického

stavu,

zdravotního

stavu, jenž zahrnuje posouzení, zda

zdravotní stav žadatele

z hlediska

a

duševního,

dlouhodobé péči o dítě. Dále která vztahu

se

posuzuje

vedla a

schopnost

k žádosti

prostředí

tělesného

smyslového

nebrání

83)

o

vychovávat

osvojení,

v rodině,

dítě,

stabilita

popřípadě

další

motivace,

manželského skutečnosti

rozhodné pro osvojení. Nově odborné posouzení zahrnuje:

83)

Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí?. Právo a rodina, 2006, č.5, s.20.

101


zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny, včetně speciální

přípravy

k přijetí

dítěte

pěstounem

na

přechodnou dobu,
vyjádření dětí žadatele k přijetí osvojovaného dítěte do rodiny, jsou-li takového vyjádření schopny s ohledem na jejich věk a rozumovou vyspělost,
posouzení

schopností

dětí

žijících

v domácnosti

žadatele přijmout dítě do rodiny,
zjištění dítěte

bezúhonnosti a

jiné

žadatele,

osoby

jeho

tvořící

manžela,

s žadatelem

druha,

společnou

domácnost; za bezúhonného se pro tyto účely nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, který směřoval

proti

mravnímu

vývoji

trestný

čin,

životu, nebo jehož

zdraví, jmění

lidské

dítěte,

spáchání

může

důstojnosti,

nebo mít

pro

jiný

vliv

na

způsobilost žadatele k řádné výchově dítěte. Poté

krajský

úřad

podle

§22

odst.6

zákona

o

SPO

rozhodne o zařazení žadatele do evidence žadatelů, a to do 15 dnů ode dne, kdy se rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů stane pravomocným. Součástí rozhodnutí o zařazení žadatele

do

evidence

je

též

stanovení

jeho

povinnosti

zúčastnit se přípravy. Podle §24c odst.1 písm.c) zákona o SPO může krajský úřad vyřadit žadatele z evidence žadatelů, jestliže se bez vážného

důvodu

neúčastnil

přípravy

k přijetí

dítěte

do

rodiny, i když byl k účasti na této přípravě vyzván. Dojde-li

zcela

výjimečně

v odůvodněných

případech

ke

zprostředkování osvojení, resp. pěstounské péče, ještě před absolvováním

povinné přípravy, je nutné žadatelům zajistit

přípravu individuální formou v rámci poradenství (§40 zákona o SPO).

102

Novela sociálních

zákona věcí

o

a

SPO

uložila

hejtmanům

zprostředkování osvojení

ministrovi

krajů

práce

zřídit

pro

a

účely

poradní sbor (§38a, §38b zákona o

SPO), do jehož působnosti spadá doporučovat pro určité dítě vedené v evidenci krajského úřadu nebo ministerstva vhodné žadatele

o

osvojení,

vedené

v evidenci

žadatelů

krajským

úřadem nebo ministerstvem. Ministr práce a sociálních věcí a hejtman kraje také jmenuje a odvolává předsedu poradního sboru, jeho zástupce a ostatní členy poradního sboru, přičemž tajemníkem poradního sboru je vždy zaměstnanec kraje zařazený do krajského úřadu nebo ministerstva, který vykonává činnost na úseku sociálněprávní ochrany. Tajemník je také členem poradního sboru. Také u předsedy poradního sboru se nevyžaduje prokazování zvláštní ochrany.

odborné

způsobilosti

Poradní

sbor

sociálně-právní pediatrie,

tvoří

ochrany,

psychologie,

v oblasti

odborníci zejména

pedagogiky,

sociálně-právní

působící

v oblasti

odborníci

z oboru

zástupci

školských,

zdravotnických nebo sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy, zaměstnanci krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností.84) Novela zákona,

zákona

která

o

SPO

upravuje

přinesla výkon

také

změny

v té

sociálně-právní

části

ochrany

nestátními subjekty. Již

od

přijetí

zákona

bylo

umožněno

fyzickým

a

právnickým osobám, aby zákonem vymezené činnosti v sociálněprávní

ochraně

mohly

vykonávat.

Novela

výčet

činností

rozšířila o možnost:
vyhledávat 84)

děti

vhodné

k osvojení

a

oznamovat

Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí?. Právo a rodina, 2006, č.5, s.23.

103

je

obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (§48 odst.2 písm.h)) a
poskytovat fyzickým osobám vhodným stát se osvojiteli a osvojitelům

poradenskou

pomoc

související

s osvojením

dítěte nebo svěřením dítěte (§48 odst.2 písm.i)). Aby fyzické a právnické osoby mohly zákonem vyjmenované činnosti

vykonávat,

musí

získat

pověření,

které

udělují

krajské úřady a Magistrát hl. m. Prahy (§49 zákona o SPO). Obohacení zákona o SPO v pasážích o odborném posuzování žadatelů o osvojení dětí a při zprostředkování osvojení ukazuje

jako

správné.

Proces

zprostředkování

bývá

se

mnohdy

zlehčován, zejména z pohledu povinnosti předložit doklady, strpět

sociální

šetření

a

nechat

se

odborně

posoudit

či

účastnit se přípravy na přijetí dítěte do rodiny.85) Zkušenosti zkušenosti žadatele

v České

ukazují, je

že

základem

republice, právě

pro

odborné

založení

ale

i

zahraniční

posouzení fungujícího

dítěte

a

rodinně-

právního vztahu mezi dítětem a žadatelem, čehož by si měli být vědomi zejména žadatelé o osvojení. Odborné

posuzování

je

nyní

daleko

podrobnější

a

zahrnuje například i zhodnocení přípravy žadatele o osvojení před

rozhodnutím

o

zařazení

do

evidence

nebo

obsahuje

i

vyjádření dětí žadatele k zamýšlenému přijetí cizího dítěte do rodiny.

85)

Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí? (2). Právo a rodina, 2006, č.6, s.22.

104

12. „Přímé“ osvojení dítěte K uskutečnění osvojení je ve většině případů nezbytné zprostředkování

ze

strany

krajského

úřadu,

ministerstva,

popř. Úřadu na základě zákon o SPO (§19a a násl.). Průběhem procesu

osvojení

v takovém

případě

jsem

se

zabýval

v předcházejících kapitolách. Na

tomto

„přímé“

nebo

uskutečňuje Jejím

místě též

bez

bych

předají

znají, a

chtěl

„otevřené“

jakéhokoliv

předpokladem

osvojení

se

je

mají

s osvojením

zmínit

adopce.

o

Taková

zprostředkování

skutečnost, k němu

že

důvěru,

vysloví

problematice

třetí

rodiče dítě

v soudním

adopce

mu

se

osobou.

zájemce

o

dobrovolně

řízení

souhlas.

Přesto osvojení ani v tomto případě nevzniká smlouvou, nýbrž soudním rozhodnutím.86) Zákon o SPO s takovou formou osvojení počítá, neboť v §20

odst.3

neprovádí

písm.a)

v případě,

konstatuje, že

rodiče

že dali

zprostředkování souhlas

se

k osvojení

předem, ve vztahu k určitým osvojitelům. „Přímá“ adopce je tak vyloučena z kompetence uvedeného zákona. Nejjednodušší z pohledu „přímého“ osvojení je situace, kdy rodiče sami najdou vhodné osoby k osvojení svých dětí. V případě, že těmto lidem předají dítě za účelem možného osvojení, neuplatní se ustanovení o zprostředkování osvojení v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Nebude vydáváno ani rozhodnutí o preadopční

péči. Je třeba mít ovšem na paměti,

že právní vztah mezi rodiči a

dítětem zůstává po předání

dítěte třetí osobě zachován. Rodiče mají tedy možnost, a to

86)

K tomu Králíčková, Z.: Kauza tzv. právně volné dítě, Právní rozhledy, 2004, č. 2, s.56.

105

i v průběhu vlastního řízení před soudem, uplatnit svoje práva na získání dítěte zpět do své péče. Jistá šance pro zájemce o osvojení by se mohla naskytnout až v případě, kdy rodič by o dítě později řádně nepečoval a byly by tak dány předpoklady pro návrh k zahájení tzv. incidenčního řízení o tom, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte s osvojením. Ze skutečnosti,

že

sociálně-právní

takový ochrany

návrh dítěte

může je

podat

zjevné

pouze

mnohem

orgán

silnější

postavení pokrevních rodičů, oproti zájemci o osvojení. Čl.15 Evropské úmluvy o osvojení dětí smluvním stranám ukládá

přijmout

z přenechání prospěch,

dítěte

opatření, k osvojení

přičemž

nespecifikuje.

tato

Česká

která

by

mohl

být

úmluva

právní

zabránila, získán

majetkový

uvažovaná

úprava

aby

opatření

ponechává

vlastní

rozhodování o osvojení soudům, které mají dohlížet na to, aby

se

prospěchu

osvojení a

uskutečnilo

nedocházelo

v zájmu

k předávání

dítěte dětí

a

k jeho

žadatelům

o

osvojení za určitý finanční obnos. K tomu směřuje i skutková podstata trestného činu §216a trestního zákona o obchodování s dětmi.

106

13. Mezinárodní osvojení Osvojení

je

možno

považovat

za

nejideálnější

formu

právního začlenění cizího dítěte do náhradní rodiny, protože se

nejvíce

přibližuje

výchově

v biologické

rodině,

mezi

osvojiteli a osvojenci vzniká stejný právní vztah jako mezi rodiči a dětmi. Při rozhodování o formě náhradní péče o dítě,

od

výchově,

osvojení je

přes

pěstounskou

v konkrétním

případě

péči

až

nutné

k ústavní

vzít

v úvahu

individuální situaci dítěte. Pro starší děti, děti s různým postižením, případně sourozenecké kolektivy nebo děti, které nejsou „právně volné“, je vhodnější formou pěstounská péče. Při

zprostředkování

náhradní

rodinné

výchovy

(osvojení

a

pěstounské péče) se žadatelé mohou vyjádřit, jaké dítě si přejí.87) Toto

přání

žadatelé

o

osvojení

většinou

v průběhu

procesu zprostředkování mění a ze svých požadavků ustupují. Může se přesto stát, že dětem, které jsou vhodné k osvojení se osvojení v České republice nepodaří zprostředkovat. Poté dochází ke zprostředkování osvojení dítěte do ciziny. Stejně tak, pokud žadatelům o osvojení z České republiky nebude zprostředkováno osvojení v naší zemi, mají i oni možnost požádat o zprostředkování osvojení z ciziny. Mezinárodní osvojení je třeba chápat jako subsidiární způsob zajištění náhradní péče o dítě v případě, že vhodná péče

o

dítě

nemůže

být

zajištěna

v zemi

původu

dítěte.

Postup při zprostředkování osvojení do ciziny a z ciziny je obdobný jako postup při téže činnosti v České republice. Tento postup upravuje zákon o SPO.

87)

Westphalová, L.: Osvojení v mezinárodním kontextu. Právo a rodina, 2006, č.4, s.4.

107

Rodinné vztahy s cizím prvkem je třeba posuzovat zák.č.97/1963

Sb.,

o

mezinárodním

právu

podle

soukromém

a

procesním ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Tento

zákon

vztahy

obsahuje

mezi

vymezuje

rodiči

zvláštní

a

pravomoc

dětmi

našich

kolizní

včetně

normy

upravující

osvojení

(§§26,27)

justičních

orgánů

ustanovení

tohoto

a

ve věcech

osvojení (§41). ZMPS

v

§2

uvádí,

že

zákona

se

použije jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. To znamená, že jsou-li určité vztahy

předmětem mezinárodní smlouvy, použije se

nejprve tato smlouva. Osvojení

ve

vztahu

k cizině

vychází

z Úmluvy

o

mezinárodním osvojení, podle které je každý smluvní stát povinen

určit

povinností Úmluvy

o

ústřední

stanovených mezinárodním

orgán, touto

který

zajišťuje

úmluvou.

osvojení

byl

V souladu

ústředním

výkon s čl.13

orgánem

ve

smyslu čl.6 této úmluvy určen Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně (dále jen „Úřad“). Úřad je v smyslu Úmluvy

o

mezinárodním

osvojení

odpovědný

za

celý

proces

mezinárodního osvojení v České republice. Úkoly související s

mezinárodním

osvojením,

uložené

Úmluvou

o

mezinárodním

osvojení, jsou pro Úřad rozpracovány v §19 odst.2, §25, §26 a §35 zákona o SPO. Úřad přebírá do evidence žadatele o osvojení dítěte z ciziny, kteří s tím děti,

pro

osvojení v práce

a

které

se

najít

vhodné

žadatele

o

České republice, a to z evidence Ministerstva

sociálních

žadatelích,

nepodařilo

musí souhlasit, a

kteří

věcí. žádají

Má

také o

přehled

osvojení

o

zahraničních

dítěte

z České

republiky. Úřad spolupracuje s orgány nebo jinými subjekty, které

108

jsou obdobnou činností pověřeny v cizině. Tím je zajištěno získávání

informací

o

novém

rodinném

prostředí

pro

dítě

v cizině. V evidenci Úřadu jsou vedeny děti s trvalým nebo dlouhodobým nebylo

pobytem

možné

na

území

zprostředkovat

České

republiky,

osvojení

pro

v České

které

republice

v době šesti kalendářních měsíců, a z tohoto důvodu byla Ministerstvem práce a sociálních věcí Úřadu postoupena kopie evidence (§25 odst.1 písm.a) zákona o SPO).

O zařazení do

evidence Úřadu se nevydává správní rozhodnutí. Dále jsou v evidenci vedeny děti, vhodné k osvojení, které nemají na území České republiky povolen trvalý nebo dlouhodobý oprávněny odst.1

pobyt trvale

písm.b)

zařazují

a

ani

na

území

zákona

z podnětů

nejsou

o

podle

České

SPO).

různých

právních

republiky

Děti

se

orgánů

do

předpisů

pobývat této

České

(§25

evidence republiky

(zastupitelské orgány ČR v zahraničí, Ministerstvo zahraničí apod.) i na základě oznámení státních orgánů cizích zemí. Ani v tomto případě nevydává Úřad správní rozhodnutí, má však povinnost, jestliže o zařazení dítěte rozhodne, oznámit tuto skutečnost orgánu, na základě jehož oznámení k zařazení dítěte do evidence došlo. Úřad

vede

také

evidenci

žadatelů

vhodných

stát

se

osvojiteli dětí z ciziny, tzn. dětí, které nemají na území České republiky povolen trvalý nebo dlouhodobý pobyt a ani nejsou oprávněny podle zvláštního předpisu trvale pobývat na území České republiky (§25 odst.1 písm.c) zákona o SPO). Do evidence

jsou

žadatelé

zařazováni

na

základě

správního

rozhodnutí Úřadu, pokud s tím vyjádřili souhlas podle §21 odst.5 písm.f) bodu 1 zákona o SPO. Úřad je povinen toto rozhodnutí vydat i v případě, že rozhodl o nezařazení do evidence. Proti tomuto rozhodnutí se může žadatel odvolat a

109

o odvolání rozhoduje ministerstvo. Další

část

evidence

tvoří

evidence

fyzických

osob

vhodných stát se osvojiteli, které nemají na území ČR trvalý nebo dlouhodobý pobyt (§25 odst.1 písm.d) zákona o SPO). Jde tedy

o

žadatele,

jimž

může

být

zprostředkováno

osvojení

dítěte s trvalým nebo dlouhodobým pobytem na území ČR, pro které se nenašel osvojitel ani pěstoun v ČR. Tak, jako občané České republiky, žádající o osvojení dítěte

z ciziny,

musí

uplatnit

svoji

žádost

u

Úřadu

pro

mezinárodněprávní ochranu dětí, jako ústředního orgánu ve smyslu

výše

uvedené

úmluvy,

musí

i

občané

ostatních

smluvních států uplatňovat žádost o osvojení u ústředních orgánů v zemi, kde mají ve smyslu úmluvy obvyklé bydliště. Tyto fyzické osoby mohou žádat o zařazení do evidence vedené Úřadem na základě oznámení státních orgánů cizího státu, prostřednictvím státních orgánů ČR (zastupitelských úřadů) nebo mohou samy podat žádost přímo Úřadu. Do evidence jsou zařazeny na základě správního rozhodnutí. Úřad dává podle §35 odst.1 písm.i) zákona o SPO souhlas k osvojení dítěte do ciziny a podle §19 odst.2 téhož zákona rozhoduje o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, jde-li

o

osvojení

realizaci

dítěte

mezinárodních

do

ciziny

osvojení

nebo

z ciziny.

spolupracuje

jen

Při se

smluvními státy Úmluvy o mezinárodním osvojení, a to zejména proto,

že

ve

smluvních

státech

úmluvy

má

pro

spolupráci

partnera, ústřední orgán tohoto určitého smluvního státu. Teprve

pak

nastává

vzájemná

spolupráce

těchto

ústředních orgánů popsaná v Úmluvě o mezinárodním osvojení. Mezinárodní osvojení realizované podle této úmluvy zaručuje dítěti

i

žadatelům

právní

jistotu,

že

podmínek upravených mezinárodní smlouvou

110

při

splnění

všech

bude osvojení ku

prospěchu

dítěte

a

rozhodnutí

bude

uznáno

i

v ostatních

smluvních státech. Došlo-li ke zprostředkování osvojení, Úřad vždy vyřadí dítě nebo žadatele z evidence (§25 odst.4 zákona o SPO), a to ke dni právní moci soudního rozhodnutí o osvojení. Dále Úřad vyřadí z evidence žadatele v případě, že zjistí závažné důvody, pro které nelze osvojení zprostředkovat, jestliže žadatel porušil závažným způsobem povinnost sdělovat údaje rozhodné pro evidenci nebo jestliže o to žadatel požádá. U dítěte, které nemá trvalý ani dlouhodobý pobyt na území ČR, dojde k vyřazení z evidence, jakmile o to požádá orgán, na základě jehož oznámení bylo dítě do této evidence zařazeno. Další postup při mezinárodním osvojení může být obsažen v dvoustranných mezistátních smlouvách, zpravidla o právní pomoci v občanských, rodinných a trestních věcech. Pro nás jsou významné ty, které uzavřela Česká republika, případně (např.

Československo Jugoslávií,

Kubou,

smlouva Mongolskem,

s Bulharskem, Maďarskem,

Polskem, Rumunskem,

Vietnamem a Ukrajinou). Obsahem těchto smluv jsou zpravidla kolizní normy určující, podle jakého práva se bude řídit osvojení, jeho podmínky a následky, případně změny a zrušení osvojení.

Obvyklá

příslušnost

orgánů

jsou

i

ustanovení

rozhodujících

o

určující osvojení.

pravomoc

a

Společným

jmenovatelem bývá požadavek spolupráce orgánů sociální péče obou zemí a většinou i požadovaný souhlas dítěte s osvojením podle pravidel rozhodného práva. Na následujících řádcích podrobněji zmíním dvoustranné úmluvy,

které

republikou

a

má

Česká

republika

s Ukrajinou,

v obsahu těchto

přičemž

uzavřeny nutno

se

Slovenskou

konstatovat,

že

smluv jsou zásadní rozdíly.

Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou

111

o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, která vstoupila v platnost 5. dubna 1993 a je publikována ve Sbírce

zákonů

jako

Sdělení

MZV

Sb.,

č.209/1993

včetně

závěrečného protokolu, osvojování dětí neřeší. Proto se musí použít zákon č.97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, kolizní

ve

ustanovení

v mezinárodní stranou

znění

pozdějších pro

smlouvě.

Úmluvy

o

předpisů,

případ,

že

Slovenská

mezinárodním

který

obsahuje

není

obsaženo

je

smluvní

řešení republika

osvojení,

takže

oba

státy

spolupracují též v rámci této úmluvy. Jinak Ukrajinou

je

tomu

o

ve

právní

smlouvě

pomoci

mezi

republikou

Českou

v občanských

vstoupila pro Českou republiku v platnost

věcech,

a

která

8. listopadu 2002

a je uveřejněna ve sbírce mezinárodních smluv jako Sdělení MZV č.123/2002 Sb.m.s. V této

úmluvě

je

upraveno

řízení

o

osvojení,

jeho

zrušení nebo prohlášení za neplatné tak, že se řídí právním řádem státu, jehož občanem je osvojované dítě v době podání návrhu

na

osvojení

(čl.36

odst.1).

K osvojení

musí

dát

souhlas nejen osvojované dítě, pokud je toho schopno, ale též

zákonný

smluvní

zástupce

strany,

dítěte

jejímž

a

občanem

příslušný je

justiční

osvojované

orgán

dítě

za

předpokladu, že to vyžadují právní předpisy této smluvní strany

(čl.36

odst.2).

Příslušnost

soudu

k řízení

o

osvojení, o zrušení nebo prohlášení za neplatné, je dána té smluvní straně, jejímž občanem je osvojenec v době podání návrhu

na

osvojení

(čl.36

odst.3).

Zákon

Ukrajiny

o

manželství a Usnesení Kabinetu ministrů Ukrajiny č.775 z 20. července 1966 o schválení způsobu předávání dětí, které jsou občany Ukrajiny, k osvojování cizími státními příslušníky a

112

provádění kontroly plnění podmínek jejich bydlení a výchovy v rodinách osvojitelů upravují mimo jiné zákonné podmínky pro osvojování dětí, včetně mezinárodního osvojení. Účelem přijímání dvoustranných mezinárodních smluv bývá zejména

vzájemné

operativní

vztahů

řešení

mezi

občany

a

orgány obou smluvních států. Ustanovení smlouvy o právní pomoci

mezi

Českou

republikou

a

Ukrajinou

však

neřeší

situaci mnoha ukrajinských dětí, nacházejících se na území České republiky. Problém kterého

spočívá

se

v čl.36

osvojování

výše

dětí,

uvedené

rušení

smlouvy,

osvojení

podle

nebo

jeho

prohlášení za neplatné řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem je osvojované dítě v době podání návrhu na osvojení,

tedy

právním

Ukrajiny.

řádem

Ve

smyslu

ukrajinských předpisů musí být písemná žádost o osvojení uplatněna

na

rozhoduje

o

zařazení

žadatelů

kandidátů

o

osvojení

a

patřičného navázání

Středisku

státního

kontaktu

pro

o

osvojení o

vydání

zařízení

s dítětem.

v Kyjevě,

které

osvojení

do

evidence

poukazu

pro

návštěvu

pro

vybrání,

Žádost

musí

seznámení

obsahovat

a

řadu

dokladů, přičemž za pozornost stojí skutečnost, že právní předpisy vjezdu

Ukrajiny

žadatele

skutečností,

že

o

na

několika

osvojení se

místech

do

také

země.

bude

hovoří

Tedy,

muset

o

povolení

nepočítají řešit

se

situace

ukrajinských dětí, které nepobývají na území Ukrajiny, ale v jiné zemi. A to je právě situace dětí, které jsou na území České

republiky

v různých

zařízeních

a

také

v českých

rodinách, a nemohou se dočkat konečného řešení. Další přeloženy

podmínkou do

je,

že

ukrajinštiny,

všechny překlad

dokumenty musí

být

musí ověřen

být na

příslušném konzulárním úřadě Ukrajiny nebo státním notářem

113

na Ukrajině, přičemž platnost dokladů je 1 rok. Žadatelé o osvojení se musí před vydáním rozhodnutí o osvojení osobně seznámit s dokumenty osvojovaného dítěte, včetně potvrzení o zdravotním stavu, a navázat kontakt s dítětem (což v případě ukrajinských dětí v České republice odpadá). Osvojitelé musí být také osobně přítomni na Ukrajině u soudního jednání o osvojení a osobně musí převzít soudní rozhodnutí.88) Další komplikací je skutečnost, že Ukrajina není smluvním státem Úmluvy o mezinárodním osvojení. Úpravu pravomoci českých soudů ve věcech osvojení řeší ZMPS

v ustanovení

§41.

Pravomoc

českých

soudů

je

dána

v případě, když jediný osvojitel je českým občanem nebo oba osvojující v těchto

manželé

případech

jsou

českými

rozhodné,

zda

občany, má

nebo

přičemž mají

není

bydliště

v České republice anebo v zahraničí. V případě,

že

pouze

jeden

z manželů

osvojitelů

je

českým občanem, je pravomoc českých soudů dána tehdy, pokud má ten z nich, který je českým občanem, bydliště v České republice.

I

v případě,

že

jediný

osvojitel

nebo

oba

z manželů osvojitelů nejsou českými občany, může být dána pravomoc českých soudů, a to za splnění těchto podmínek:
jediný osvojitel nebo jeden z manželů osvojitelů musí mít v České republice pobyt,
rozhodnutí o osvojení musí být uznáno v domovském státě osvojitele nebo osvojitelů. Dále je dána pravomoc českých soudů, pokud v České republice má osvojitel nebo alespoň jeden z manželů osvojitelů pobyt delší dobu. Podle R 26/1987 se takovou dobou rozumí doba,

88)

Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.127.

114

která se svým trváním blíží úmyslu zdržovat se v určitém místě trvaleji a nikoli jen krátce, přechodně. Pobyt tohoto druhu by neměl trvat kratší dobu než jeden rok. Podle §26 ZMPS se osvojení řídí právem státu, jehož příslušníkem různou

je

státní

právních

osvojitel,

a

příslušnost, obou

řádů

mají-li musí

manželů.

osvojující

manželé

splněny

podmínky

být

Kumulativní

použití

obou

právních řádů je nutné proto, aby vztah vzniklý osvojením byl

uznán

v obou

státech.

K osvojení

dítěte

českého

do

ciziny je vždy třeba souhlasu Úřadu. Zda-li při osvojení a podobných vztazích je třeba přivolení dítěte, nebo jiných osob a orgánů, je nutno posoudit podle právního řádu státu, jehož

je

dítě

mezinárodního osvojitelů

příslušníkem práva

cizinců,

z osvojujících

(§27

soukromého kteří

manželů)

ZMPS). umožňují

žijí

delší

(nebo

dobu

Kolizní i

normy

v případě

alespoň

v České

jeden

republice,

použití práva českého, pokud by jejich právní řád osvojení nedovolil nebo dovolil jen za podmínek mimořádně tíživých. Když je určeno, které právo je rozhodné pro stanovení podmínek osvojení, použije se toto právo nejen pro vyslovení osvojení,

ale

i

pro

právní

následky,

které

osvojení

vyvolává, a to jak na vztahy mezi osvojitelem a osvojencem, tak

na

vztahy

zachovány, určitých

k původní

popřípadě

okolností

rodině,

pokud

tzn.

zanikají,

obnovit.

Jelikož

se

zda

zda

zůstávají

se

mohou

osvojením

za

zakládá

trvalý právní vztah, není možné, aby například změnou státní příslušnosti

došlo

ke

zrušení

osvojení

nebo

změně

jeho

následků. Na shora uvedeném postupu nic nemění ani členství České republiky

v Evropské

unii.

Stejným

způsobem

by

se

postupovalo i v případě osvojení do ciziny v rámci členských

115

zemí Evropské Unie. Nařízení Rady (ES) č.2201/2003 ze dne 27.11.2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech

rodičovské

zodpovědnosti

a

o

zrušení

nař.(ES)

č.1347/2000 se totiž nevztahuje na rozhodnutí o osvojení, preadopční opatření nebo na neplatnost či zrušení osvojení (kapitola

I,

čl.1,

odst.3,

č.2201/2003).

116

písm.b)

nař.

Rady

(ES)

14.Komparace české a zahraničních právních úprav osvojení

V této části práce provedu komparaci naší právní úpravy osvojení s úpravami polskou a německou. Jedná se o právní úpravy

okolních

odlišných Srovnání

evropských

historických, je

zaměřeno

států,

které

společenských

na

postihnutí

a

původně právních

zásadních

vyšly

z

kořenů.

odlišností

těchto právních úprav oproti úpravě naší. Jak ze srovnání vyplyne, dochází k postupnému stírání rozdílů mezi těmito právními

úpravami

a

důsledkem

je,

že

v řešení

nejdůležitějších institutů problematiky osvojení lze nalézt rozdíly, které však nejsou nijak zásadní.

14.1. Komparace české a polské právní úpravy osvojení

V této kapitole se zaměřím na právní úpravu osvojení v Polské republice, kde je osvojení, nás, o

podobně jako dosud u

upraveno v samostatném kodexu rodinného práva – zákoně

rodině

a

opatrovnickém

zákoně

ze

dne

25.2.1964,

a

to

v části II. v ustanoveních článků 114 – 127. Obdobně jako v České republice i polský zákon o rodině oddělil úpravu nemajetkových úpravy

vztahů

vztahů

rodinného

práva

v rodině

majetkových. dodnes

(s výjimkou Současná

vychází

výživného)

úprava

z mnoha

od

polského ustanovení

československého zákona o právu rodinném (zák. č.265/1949 Sb.), neboť zákon o právu rodinném připravovala společná

117

legislativní česko-polská komise.89) Právní úprava osvojení v Polsku v České

má

mnohé

republice,

odkazují

na

shodné ale

inspiraci

rysy

má

s právní

též

úpravou

některé

zejména

osvojení

odlišnosti,

německou

právní

které

úpravou.

K těmto odlišnostem patří např. stanovení konkrétní věkové hranice třinácti let pro souhlas adoptovaného s osvojením nebo možnost změnit jméno osvojence přímo v rozhodnutí o osvojení. I polský zákon o rodině chápe osvojení především jako způsob, jak zajistit osvojenci odpovídající náhradní rodinné prostředí. Osvojení v Polské republice stejně jako

u nás

nastává

návrh

rozhodnutím

opatrovnického

soudu

na

osvojitele. Osvojit je možno pouze nezletilého v zájmu jeho dobra, přičemž podmínka nezletilosti musí být splněna ke dni podání návrhu (žádosti) o osvojení. Osvojitel musí mít plnou způsobilost k právním úkonům a jeho osobní kvalifikace musí naplňovat předpoklad, že bude náležitě plnit povinnosti vůči osvojenci.

Mezi

„odpovídající

osvojitelem

věkový

a

rozdíl“,

osvojencem

jehož

limity

musí

polská

být

právní

úprava, podobně jako česká, nestanoví. Polská

právní

úprava

výslovně

zakotvuje

princip

subsidiarity mezinárodního osvojení a stanoví podmínky, za kterých

se

může

uskutečnit

osvojení,

které

bude

mít

za

následek změnu stávajícího bydliště osvojence v Polsku za bydliště v jiné zemi. Společně osvojovat mohou pouze manželé, přičemž zákon výslovně

stanoví,

že

osvojení

nese

známky

společného

osvojení také tehdy, pokud osoba osvojená jedním z manželů je osvojená také druhým z nich. Na žádost osvojitele pak

89)

Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s.17.

118

může

opatrovnický

soud

rozhodnout,

že

adopce

má

účinky

adopce společné v případě, že osvojitel byl manželem osoby, která dříve dítě osvojila a manželství bylo ukončeno smrtí manžela, který osvojení vykonal. Osvojení jedním z manželů je podmíněno souhlasem druhého z manželů, pokud tento není omezen ve způsobilosti k právním úkonům anebo v případě, že dohodě s ním brání nepřekonatelné překážky. Smrt osvojitele není překážkou opětovného osvojení. Polský zapotřebí

zákon

o

souhlasu

rodině

stanoví,

adoptovaného,

který

že již

k osvojení překročil

je věk

třinácti let. U nás zákon o rodině podmínku souhlasu dítěte formuluje tak, že je-li osvojované dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl

zmařen

účel

osvojení

(§67

odst.1

věta

druhá

zák.

o

rod.). Osvojence mladšího třinácti let musí soud dle polské právní úpravy vyslechnout, zda je schopen pochopit význam osvojení (srov. může

soud

čl.12 Úmluvy o právech dítěte). Výjimečně

rozhodnout

o

osvojení

bez

vyžádání

souhlasu

osvojence nebo bez jeho výslechu v případě, že tento není schopen vyjádřit souhlas, nebo v případě, že ze vztahu mezi osvojitelem a osvojencem vyplývá, že se osvojenec považuje za dítě osvojitele a požadovat souhlas nebo výslech by bylo v rozporu s jeho zájmem.90) Podmínka souhlasu rodičů osvojence je v polském zákoně o

rodině

zakotvena

v čl.119

§1.

Polská

právní

úprava

umožňuje osvojení i bez souhlasu rodičů, pokud tito byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nejsou známi, anebo dohoda s nimi

naráží

na

nepřekonatelné

překážky.

S ohledem

na

zvláštní okolnosti případu může soud rozhodnout o osvojení

90)

Sokolowski, T.:Prawo rodzinne, Ars boni et aequi, Poznaň, 2003, s.120.

119

bez

souhlasu

rodičů

též

v případě,

jestliže

jejich

způsobilost k právním úkonům je omezena, pokud by odmítnutí souhlasu

s osvojením

bylo

v evidentním

rozporu

se

zájmem

dítěte. Rovněž polský zákon o rodině zná obdobu blanketového souhlasu s osvojením. Souhlas s osvojením touto formou mohou rodiče udělit pouze před soudem, na rozdíl od naší právní úpravy, která umožňuje tento souhlas udělit před soudem i před

orgánem

sociálně-právní

ochrany

dětí

(§68a

zák.

o

rod.). Tímto způsobem vyjadřují rodiče souhlas s osvojením svého dítěte v budoucnu, a to bez určení osvojitele. Souhlas mohou rodiče odvolat prohlášením učiněným rovněž toliko před soudem,

ne

však

později,

než

před

zahájením

řízení

o

osvojení.91) U nás lze souhlas odvolat toliko do doby, než je dítě

na

základě

rozhodnutí

umístěno

do

péče

budoucích

osvojitelů. Tuto formu souhlasu je možno uplatnit rovněž v případě,

kdy

jeden

z rodičů

vyjádřil

s osvojením

svého

dítěte v budoucnu bez určení osvojitele souhlas a souhlas druhého rodiče není k osvojení potřebný, dále pokud

dohoda

s druhým

rodičem

naráží

na

v případě,

nepřekonatelné

překážky a též tehdy, pokud jsou rodiče osvojence neznámí nebo nežijí. Stejně jako v České republice souhlas rodičů s osvojením v budoucnu bez určení osvojitele nelze udělit dříve, než po uplynutí šesti týdnů od narození dítěte. Délka trvání tzv. preadopční péče není v polském zákoně o rodině výslovně stanovena a její formu a dobu může určit opatrovnický osvojence

soud

hradí

s tím, osvojitel.

že Pro

všechny případ

životní

náklady

změny

bydliště

osvojence mimo Polskou republiku však může být o osvojení

91)

Sokolowski, T.:Prawo rodzinne, Ars boni et aequi, Poznaň, 2003, s.124.

120

rozhodnuto až po uplynutí soudem stanovené lhůty vymezené pro kontakt osvojitele s osvojencem na území Polska. Rozhodnutí

o

osvojení

sebou

přináší

několik

účinků.

Mezi osvojitelem a osvojencem vzniká takový vztah, jako mezi rodiči

a

dítětem.

Osvojenec

nabývá

práva

a

povinnosti

vyplývající z příbuzenského vztahu k osvojiteli. Na druhé straně

zanikají

práva

a

povinnosti

osvojence

vyplývající

z příbuzenského vztahu k jeho příbuzným, jakož i práva a povinnosti

těchto

k němu.92)

příbuzných

Dalším

důsledkem

osvojení je, že osvojence obdrží příjmení osvojitele a pokud byl osvojen manželi společně anebo pokud jeden z manželů osvojil dítě druhého z manželů – příjmení, které nosí nebo by nosily děti, které by se z tohoto manželství narodily. Na žádost osvojence a se souhlasem osvojitele

může soud v

rozhodnutí o adopci rozhodnout, že adoptovaný bude nosit příjmení složené z jeho stávajícího příjmení a z příjmení osvojitele.

Pokud

osvojenec

nebo

osvojitel

nosil

složené

příjmení, pak soud rozhodne, který člen tohoto příjmení bude součástí

příjmení

osvojence.

Toto

ustanovení

o

složeném

příjmení se nevztahuje na případ, kdy je pořízen nový rodný list osvojence, ve kterém jsou osvojitelé zapsáni jako jeho rodiče. Polská jména

přímo

právní

úprava

v rozhodnutí

umožňuje o

také

osvojení,

změnu a

to

křestního na

žádost

osvojitele. Pokud osvojenec dosáhl věku třinácti let, může se tak stát pouze s jeho souhlasem, s výjimkou případu, kdy se osvojenec považuje za dítě osvojitelů a požadovat souhlas by bylo v rozporu s jeho zájmem. Polský zákon o rodině připouští rovněž zúžení účinků

92)

Sokolowski, T.: Prawo rodzinne, Ars boni et aequi, Poznaň, 2003, s.122 an.

121

osvojení, a to na žádost osvojitele a se souhlasem osob, jejichž souhlas je k osvojení potřebný. Soud v tom případě může rozhodnout, že důsledky osvojení se budou omezovat na vztah

mezi

případě

osvojencem

se

důsledky

a

osvojitelem,

osvojení

dotýkají

ovšem

i

v takovém

okolí

osvojence.93)

Tuto formu osvojení může soud na žádost osvojitele a se souhlasem

osob,

jejichž

souhlas

je

k osvojení

potřebný,

v období nezletilosti osvojence změnit na osvojení, jehož důsledkem je vznik tzv. úplného osvojení. Omezení

účinků

osvojení

není

možné

v případě,

kdy

rodiče osvojence vyjádří před opatrovnickým soudem souhlas s osvojením bez určitého osvojitele. Rovněž polská právní úprava připouští zrušení osvojení, a to z vážných důvodů na žádost osvojitele, osvojence, příp. státního

zástupce.

O

zrušení

osvojení

rozhoduje

soud

a

zrušení

rozhodnutí o osvojení není přípustné, pokud v jeho

důsledku

by

zrušení

osvojení

nezletilé

dítě

může

utrpělo

soud

újmu.

podle

V

rozhodnutí

okolností

o

zachovat

v platnosti z něho vyplývající vyživovací povinnost. Po smrti osvojence nebo osvojitele však není zrušení osvojení

přípustné,

pokud

osvojitel

nezemřel

po

zahájení

řízení o zrušení osvojení. V takovém případě je mu soudem ustanoven kurátor pro toto řízení. Dle polské právní úpravy však

není

přípustné

osvojence

vyjádřili

s osvojením

bez

zrušení před

určení

osvojení,

ke

opatrovnickým

osvojitele.

kterému soudem

Právní

mocí

rodiče souhlas zrušení

rozhodnutí o osvojení zanikají jeho důsledky. Účinky zrušení osvojení

nastávají

zásadně

ex

nunc,

čili

v okamžiku

zrušení.94) Pokud však zrušení rozhodnutí o osvojení nastalo

93) 94)

Sokolowski, T.: Prawo rodzinne, Ars boni et aequi, Poznaň, 2003, s.124. Sokolowski, T.:Prawo rodzinne, Ars boni et aequi, Poznaň, 2003, s.125.

122

po

smrti

osvojitele,

má

se

za

to,

že

důsledky

osvojení

nemění

příjmení

nastaly ve chvíli jeho smrti. Zrušením

rozhodnutí

o

osvojení

osvojence

získané

osvojením

a

osvojence

získaná

v důsledku

se

také

jméno

osvojení.

nebo

Soud

však

jména může

v rozhodnutí o zrušení osvojení na žádost osvojence nebo osvojitele ze závažných důvodů rozhodnout, že se osvojenec vrací

ke

svému

původnímu

příjmení,

které

nosil

před

osvojením. Na žádost osvojence soud případně rozhodne o jeho návratu k původnímu jménu nebo jménům. Vlastní proces osvojení se v Polsku příliš neliší od procesu osvojení v České republice. Jak ze shora uvedeného vyplývá, polská právní úprava zná tzv. osvojení úplné, kdy právně zcela zanikají vztahy osvojence

k původní

rodině

a

kdy

mezi

osvojencem

a

osvojitelem, příp. osvojencem a příbuznými osvojitele vzniká nově právní vztah jako mezi rodiči a dětmi a rovněž osvojení neúplné,

kdy

právně

zcela

nezanikají

vztahy

osvojence

k původní rodině a kdy nedojde k úplnému právnímu začlenění osvojence

do

rodinných

a

širších

příbuzenských

vazeb

osvojitele. Polská úpravou

právní

osvojení

úprava v České

má

mnohé

republice,

shodné ale

rysy je

s právní

v ní

možno

vystopovat též některé shodné prvky s právní úpravou např. německou. Rovněž polský zákon o rodině byl s ohledem na dobu svého vzniku opakovaně novelizován a do jeho obsahu byly též promítnuty závazky vyplývající z mezinárodních smluv. Polská dítěte

bez

právní

úprava

souhlasu

umožňuje

rodičů

osvojení

v případě

tzv.

nezletilého blanketového

souhlasu. Úprava tohoto institutu je velmi podobná české a je tak plně v souladu s Evropskou Úmluvou o osvojení dětí,

123

konkrétně s jejím čl.5 odst.4. Osvojení, ke kterému rodiče osvojence vyjádřili souhlas předem bez určení osvojitele, je pak

dle

Polská

polského právní

právního

úprava

osvojením

řádu

nezná

tzv.

nezrušitelným.

incidentní

řízení,

ani

kategorie kvalifikovaného resp. žádného zájmu o dítě. Kromě tzv.

blanketového

souhlasu

však

umožňuje

osvojení

bez

souhlasu rodičů i v dalších zákonem stanovených případech.

14.2. Komparace české a německé právní úpravy osvojení

V

Německu

soukromého v České

práva,

občanský

jakou

republice.

upravena knize

platí

má

Právní

v občanském

mít

v podobě

kodexu

i

občanský

zákoník

úprava

zákoníku

v ustanoveních

zákoník nový

osvojení

(BGB),

§1741-§1772.

a

je

to

Vývoj

v Německu

v jeho

čtvrté

právní

úpravy

směřoval stejně jako u nás od vzniku osvojení na základě smlouvy po vznik výhradně na základě soudního rozhodnutí. Vznik osvojení na základě soudního rozhodnutí je platný u novelizace BGB v roce 1977.95) Dle německého práva je osvojení přípustné, jestliže je v zájmu

dítěte

a

předpokládá

se

vytvoření

vztahu

mezi

dítětem a osvojiteli. Majetkové zájmy nejsou při osvojení rozhodující (§1746). Společně osvojovat mohou pouze manželé. Nezbytnou podmínkou rozhodnutí o osvojení je notářsky sepsaný narozdíl

návrh od

na

české

poručenský nebo

soud.

polské,

Německá

stanoví

právní

úprava,

konkrétní

hranice

věku osvojitelů. Osvojitel musí mít minimálně dvacet pět let (u manželských párů jeden minimálně dvacet pět let a jeden

95)

Macháčková, L.: Právní úprava osvojení v Německu a srovnání s ČR. Právo a rodina, 2001, č.8, s.11.

124

minimálně

dvacet

jedna

k právním

úkonům.

Dále

let) je

a

musí

nutný

být

plně

souhlas

způsobilí

rodičů

dítěte,

osvojení

vzniká

souhlas dítěte a manžela osvojitele. I mezi

dle

německého

osvojitelem

dítětem.

potomky

se

Stejný i

rozhodnutím

osvojencem

Osvojitel

zodpovědnosti. jeho

a

práva

vztah

stává

vztah

příbuznými

se

o

jako

mezi

rodičem

nositelem

vytvoří

osvojitele.

mezi

a

rodičovské osvojencem

Zaniká

a

příbuzenský

vztah osvojence k jeho dosavadní rodině. Pokud je adoptováno nezletilé dítě jiné státní příslušnosti osvojiteli německé národnosti, dítě se stane německým státním občanem. V důsledku osvojení dítě obdrží příjmení osvojitele. Na návrh

osvojitele

a

se a

souhlasem

závažných

důvodů

v zájmu

osvojitele

k osvojencovu

osvojence

dítěte

původnímu

může

připojit

příjmení.

Také

soud

ze

příjmení křestní

jméno může soud na návrh osvojitele a se souhlasem dítěte nebo jeho poručníka z důvodu zájmu dítěte změnit nebo nové jméno připojit. Tato právní úprava, jak již bylo zmíněno, je v podstatě shodná s právní úpravou polského zákona o rodině. Předpokladem osvojení je souhlas rodičů dítěte, souhlas dítěte

a

manžela

předpokládá

osvojitele.

kvalifikovanou

Německá

písemnou

formu

právní těchto

úprava právních

úkonů a požaduje, aby byly učiněny formu notářského zápisu. Jak

již

bylo

zmíněno

v souvislosti

s právní

úpravou

osvojení dle polského zákona o rodině, rovněž v Německu je k osvojení zapotřebí souhlasu dítěte, které již překročilo konkrétně stanovenou

věkovou hranici, a to čtrnácti let

(§1746). Zákonný zástupce v takovém případě uděluje následný souhlas.

Pokud

je

dítě

mladší

nebo

nezpůsobilé

z důvodu

duševní poruchy, je nutný souhlas jeho zákonného zástupce. Toto právo zákonnému zástupci nepřísluší v případě, pokud

125

byl jeho souhlas již dříve nahrazen soudním rozhodnutím nebo pokud souhlasil účinně s osvojením předem. Následný souhlas v tom může

případě být

uděluje

soudně

Úřad

pro

nahrazen.

ochranu

Dítě

může

mládeže,

souhlas

případně

s osvojením

odvolat do okamžiku právní moci rozhodnutí o osvojení formou úředního

zápisu,

k čemuž

se

přivolení

zákonného

zástupce

nevyžaduje. Souhlas vyžaduje

od

s osvojením všech

se

rodičů,

dle

tedy

německé i

od

právní

těch,

kteří

úpravy nemají

rodičovskou zodpovědnost. Zásadně musí s osvojením souhlasit rodiče otec

předem.

dává

Podle

souhlas

některé

stejně

jako

z domněnek matka.

otcovství

Tento

určený

souhlas

není

nutný v případech, pokud rodič dítěte není trvale schopen takový souhlas poskytnout nebo je neznámého pobytu. Souhlas předem lze udělit pouze po dovršení osmi týdnů věku dítěte (§1747 odst.2). Jednou udělený souhlas je neodvolatelný a pokud dítě není osvojeno do tří let po jeho udělení, ztrácí platnost. Rodiče nemusí vědět, kdo osvojí jejich dítě, ale v okamžiku udělení jejich souhlasu musí být osvojitelé pevně určeni,

jinak

by

německá

právní

byl

úprava

souhlas

neúčinný.

neumožňuje

udělit

To

znamená,

tzv.

že

blanketový

souhlas. BGB

rovněž

stanoví,

kdy

lze

tento

souhlas

předem

nahradit (§1748). Jedná se o situace, kdy je souhlas sice nutný, ale z okolností konkrétního případu je jasné, že je nezbytné zajistit pro dítě výchovné prostředí, neboť dítě už od svých rodičů nemůže nic příznivého očekávat. Jedná se např.

o

případy

neustálého

hrubého

porušování

povinností

k dítěti ze strany rodičů, dávání najevo, že je jim dítě lhostejné, jednorázové zvlášť závažné porušení povinností, nezpůsobilost

k výchově

z důvodu

126

těžké

psychické

poruchy

nebo nahrazení souhlasu nemanželského otce, pokud se o dítě starala matka sama, hrozí-li dítěti bez osvojení neúměrná újma.96) Pokud by došlo k tomu, že by se souhlas s osvojením stal

neúčinným,

tak

v případě,

že

to

není

v rozporu

se

zájmem dítěte, soud rodičovskou zodpovědnost přenese zpět na rodiče. Rodičovská zodpovědnost tedy na rodiče nepřechází zpět automaticky jako je tomu v České republice. Okamžikem udělení

souhlasu

zodpovědnost

do

s osvojením

klidového

se

dostává

a

poručníkem

režimu

rodičovská dítěte

se

stává orgán péče o mládež. Jak již bylo uvedeno, německá právní úprava umožňuje společné

osvojení

adoptuje

pouze

souhlasem

pouze

jeden

souhlas

manželům.

z manželů,

manžele

V případě, je

že

dalším

osvojitele,

dítě

nezbytným

který

může

být

od

naší

nahrazen poručnickým soudem. Délku

trvání

preadopční

péče

BGB,

narozdíl

právní úpravy, nestanoví. Před rozhodnutím soudu musí mít osvojitel dítě ve své péči přiměřenou dobu a od okamžiku předání

dítěte

do

preadopční

péče,

má

budoucí

osvojitel

vyživovací povinnost vůči dítěti. Případy,

kdy

v procesu

osvojení

dojde

k nelegálnímu

zprostředkování s účastí budoucího osvojitele nebo k rozporu s dobrými mravy, řeší §1747 odst.1 BGB. Osvojení může být akceptováno potřebné,

jedině

zejména

tehdy,

pokud

došlo-li

k

je

přesto

vytvoření

v zájmu

citové

dítěte

vazby

mezi

osvojitelem a osvojencem. Adopce

nezletilých

je

dle

německého

práva

adopcí

nezrušitelnou. Zrušení adopce je proto možné pouze tehdy, jestliže

96)

nebyly

dány

nebo

nenabyly

účinnosti

nezbytné

Kohnen-Trawny, I.: Postavení rodičů a dítěte při osvojení a právo dítěte na znalost svého původu. Správní právo, 2003, č.5, s.292 an.

127

náležitosti,

jako

dítěte

souhlas

nebo

je

návrh

na

rodičů.

zahájení

Zvláštním

řízení,

souhlas

způsobem

zrušení

osvojení je zrušení okamžikem sňatku osvojitele s osvojencem nebo

s jeho

potomkem.

Na

rozdíl

od

práva,

českého

které

považuje manželství mezi předky a potomky za neplatné, což platí i o vztahu založeném osvojením. Rozhodnutí Jakmile

o

nabude

zrušení právní

osvojení moci,

nemá

skončí

zpětné

účinky.

platnost

vztahu

založeného osvojením a znovu se obnovuje vztah mezi dítětem a

jeho

pokrevnými

příbuznými.

Neděje

se

tak

ovšem

automaticky, poručenský soud vysloví tuto změnu, pokud to není

v rozporu

se

zájmy

dítěte,

jinak

dítěti

ustanoví

poručníka nebo opatrovníka. Dítě ztrácí příjmení osvojitele, pouze na návrh dítěte může soud rozhodnout, že si dítě může jméno ponechat, pokud ho k tomu opravňují zájmy, které soud posoudí. Nejvýznamnější

odlišností

německé

právní

úpravy

je

možnost osvojit i zletilou osobu. Osvojení zletilé osoby je chápáno jako osvojení neúplné a zrušitelné. Osvojení

zletilých

upravuje

BGB

v

§1767-§1772.

Toto

osvojení je možné v případě, pokud je mravně odůvodnitelné. Na osvojení zletilé osoby se přiměřeně použijí ustanovení týkající

se

nezletilých

dětí.

Osvojenec

se

stane

dítětem

osvojitelů, účinky osvojení se však nevztahují na příbuzné osvojitelů a naopak příbuzenské vztahy k biologické rodině zůstanou

zachovány.

Na

návrh

osvojitele

a

osvojence

může

soud vyslovit osvojení s účinky jako u osvojení nezletilého dítěte, pokud to není proti zájmům rodičů osvojence. Osvojení návrh

zletilé

osvojitele

a

osoby

může

osvojence

z důležitého zrušit

důvodu

poručenský

na

soud,

podmínky zrušení jsou dány stejně jako u nezletilého dítěte.

128

Vlastní proces osvojení se v Německu příliš neliší od procesu soud

osvojení

rozhodne

přezkoumaní

na

v České

republice.

základě

zákonných

ústních

podmínek.

Příslušný slyšení,

Jestliže

poručenský

vyjádření

chybí

a

některý

souhlas a je zapotřebí jej nahradit rozhodnutím soudu, musí nejprve

toto

rozhodnutí

nabýt

právní

moci.

Rozhodnutí

o

osvojení nabude právní moci okamžikem doručení osvojiteli. Rozhodnutí je nenapadnutelné a nezměnitelné.

129

15. Nový kodex soukromého práva - úprava osvojení de lege ferenda V této kapitole rozeberu a zhodnotím základní principy a východiska zamýšlené právní úpravy osvojení, která má být obsažena v novém kodexu soukromého práva, jehož přijetí je plánováno na rok 2007. Usnesením vlády České republiky č.345 ze dne 18.dubna 2001 došlo ke schválení věcného záměru nového občanského zákoníku.

Nový

občanský

zákoník

má

pro

budoucí

vývoj

institutu osvojení a rodinného práva vůbec velký význam, neboť bude mít podobu tradičního kodexu soukromého práva, jehož obsahem má být i celé právo rodinné. To bude tvořit druhou část kodexu, následující po části obecné. Osvojení má být upraveno ve druhém oddílu této druhé části. Součástí úpravy osvojení se má nově stát také řízení o osvojení, zejména z pohledu hmotně-právního. Procesní otázky zůstanou nadále upraveny

v občanském

soudním

řádu

s tím,

že

nový

kodex bude obsahovat shrnutí nejpodstatnějších z nich.97) Jako 2007.

Po

předpokládaná

doba

schválení

nutno

je

jeho

přijetí

počítat

je

s tzv.

uváděn

rok

legisvakační

lhůtou před jeho vstupem v účinnost.

15.1. Úprava osvojení de lege ferenda

Nový

občanský

zákoník

přináší

zcela

nové

pojetí

institutu osvojení a počítá v jeho právní úpravě s výraznými změnami. Osvojení

napříště nemá být považováno výlučně za

formu náhradní rodinné péče, neboť se jedná o záležitost

97)

Eliáš, K.- Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha, Linde, 2002, s.286.

130

statusovou. Rozhodnutí o osvojení mění poměry zejména mezi přirozeným rodičem, dítětem

a osvojitelem a jeho důsledkem

není pouhá péče o dítě, i když u dítěte útlého věku se především v péči o něj koncentruje. Dle

nové

právní

úpravy

bude

osvojení

umožněno

pouze

tehdy, pokud dítě od pokrevních rodičů nadále nemůže nic dobrého

očekávat.

biologických

Za

rodičů

primární za

se

situace,

tedy že

považuje

jsou

jí

péče

schopni.

V případě, že by tomu tak bylo, nebude naplněn požadavek, aby osvojení bylo dítěti ku prospěchu. Zájem dítěte je nutno na prvním místě hledat u jeho přirozených rodičů a teprve v druhé řadě hledat pro dítě nové

rodinné

prostředí.

Posílení

postavení

biologických

rodičů dítěte lze spatřovat také v pojetí jejich souhlasu s osvojením dítěte, jehož udělení je právem sui genesis, právem statusovým a není součástí rodičovské zodpovědnosti. Je

k němu

třeba

přistupovat

biologicky

člověka, rodičovské

jako

spojeného

zodpovědnosti

ke

zvláštnímu

s dítětem.

nemají

na

právo

právu

Zásahy dát

do

souhlas

k osvojení žádný vliv. Není tedy možné rodiče tohoto práva zbavit

ani

v případě,

kdy

se

jejich

souhlas

s osvojením

nevyžaduje. Přirození rodiče dítěte budou chráněni také tím, že

soud

nebude

jejich

souhlas

hodnotit

jen

ve

formě

písemného prohlášení, ale bude zkoumat i aktuální stanovisko rodiče, který tak bude muset být osobně přítomen. Výjimky z práva rodičů udělit souhlas k osvojení jejich dítěte jsou výslovně

v novém

kodexu

uvedeny.

Pokud

se

týkají

obou

rodičů, dává souhlas k osvojení opatrovník, přičemž situace, za

nichž

není

třeba

souhlasu

rodičů

s osvojením

jejich

dítěte, jsou nadále řešeny v incidenčním řízení. O

osvojení

nelze

kladně

131

rozhodnout,

je-li

tu

někdo

z blízkých

příbuzných

pečovat

učiní

a

dítěte,

v tomto

který

smyslu

je

návrh

ochoten soudu.

o

dítě

Toto

nové

ustanovení odráží význam, který nová právní úprava přisuzuje přirozené rodině dítěte. Nová právní úpravy je v souladu s čl.20 Úmluvy o právech dítěte, který hovoří o pomoci dětem zbaveným

rodinného

prostředí.

Úmluva

v čl.20

odst.1

nepoužívá pouze pojmu rodiče, ale pojmu rodinné prostředí, čímž dává jasně najevo, že stát, předtím než začne hledat jiné alternativy, včetně osvojení, by se měl pokusit umístit dítě v širší rodině. Dle nového kodexu nadále nemůže dát souhlas k osvojení rodič, který ještě nedosáhl 16 let. Za nezletilého rodiče ale

nebude

moci

souhlas

udělit

ani

zákonný

zástupce,

v důsledku čehož dítě, jehož rodič dosud nedosáhl věku 16 let, nebude moci být adoptováno. Podobně za osobu, která není

plně

svéprávná

nebude

vždy

jednat

opatrovník.

Rozhodnutí o povolání opatrovníka bude záležet na soudu. Souhlas rodiče s osvojením bude dáván zásadně ve vztahu k soudu.

Nová

právní

úprava

přináší

podrobné

stanovení

náležitostí, které musí souhlas rodičů s osvojením dítěte obsahovat, obecná ustanovení o právních úkonech se proto použijí pouze výjimečně. Výslovně upravena bude také otázka trvání

účinnosti

souhlasu

a

vzhledem

k jeho

pojetí

jako

souhlasu podmíněného, také možnost jeho odvolání. Dá–li výslovně

rodič uvedl,

nezrušitelným

souhlas že

s osvojením

souhlasí,

způsobem,

je

aby

třeba,

dítěte,

dítě aby

bylo dříve

aniž

by

osvojeno než

soud

rozhodne o nezrušitelném osvojení, dal rodič svůj souhlas konkrétně k nezrušitelnému osvojení. Jedná se o další způsob ochrany práv přirozených rodičů dítěte, posilující jejich právní jistotu ohledně možnosti návratu dítěte do jejich

132

péče. Důsledkem dítětem

posílení

ochrany

právní

úpravě

v nové

osvojitele.

Podmínky,

kladené

vztahu je

na

mezi

rodičem

oslabení

osvojitele

a

postavení jsou

proto

zpřísněny. Napříště osvojitele

má

není

být

vždy

ohroženo

přezkoumáno,

rozvratem

a

zda

manželství

posuzován

má

být

i

zdravotní stav manžela, popř. manželky osvojitele. Vyloučeny z možnosti osvojit dítě budou expressis verbis osoby, které se podílely na zprostředkování osvojení, popř. jiné činnosti související zákonem

s osvojením,

nebo

způsobem,

s dobrými

který

je

ať

již

mravy,

v rozporu samy

se

nebo

prostřednictvím třetího. Osvojením pro osvojitele nemusí skončit pozornost ze strany státu, neboť nový kodex zavádí nový institut dohledu nad úspěšností osvojení. Ten je formulován fakultativně tak, že je umožněno soudu, aby podle své zkušenosti a poznatků ohledně

konkrétního případu, sám rozpoznal, kdy je dohled

nezbytný. V žádném případě by ovšem nemělo jít o vměšování do

soukromí,

vyvolávající

dojem,

že

se

jedná

o

sankční

opatření. O

svěření

dítěte

do

péče

budoucích

osvojitelů

má

napříště rozhodovat pouze soud (srov. čl.9 Úmluvy o právech dítěte a čl.32 odst.4 LZPS). Nový

kodex

ukládá

osvojitelům

povinnost

informovat

osvojence o jeho původu, jakmile se to bude jevit vhodným, avšak

nejpozději

při

dosažení

dvanácti

let

(srov.

čl.7

Úmluvy o právech dítěte a čl.23 a 24 Mezinárodní úmluvy o občanských

a

politických

právech,

které

požadují

po

členských státech, aby dítěti zajistily právo na vlastní identitu a znalost vlastního původu.

133

Nově je zakotveno právo osvojitele a osvojence žádat, aby informace o skutečnostech, které se týkají osvojení a okolností s ním spojených, nebyly bez souhlasu osvojitele nebo osvojence poskytovány třetí osobě, ledaže její zájem převažuje nad zájmy osvojence a osvojitele. může

dojít

souvisejí

rovněž

s jinými

za

situace,

kdy

informacemi,

Ke zveřejnění

informace

na

jejichž

o

osvojení

zveřejnění

je

veřejný zájem dle zvláštního zákona. Podle nové právní úpravy bude možno osvojit i osobu zletilou.98) Tato právní úprava má napomoci řešit zejména situace,

kdy

bylo

nezletilé

dítě

přijato

do

rodiny,

ale

nebylo osvojeno a tento stav přetrval do dosažení zletilosti dítěte,

nebo

napomůže

situace,

řešit

kdy

z několika

sourozenců by jinak mohli být osvojeni pouze někteří (tj. jen

nezletilí).

Bude

také

nápomocná

v

případě,

kdy

osvojitel přijímá dítě svého manžela, popř. i dítě, jehož je biologickým rodičem, nikoliv však rodičem po právu. Možnost osvojit

zletilou

ochrany

právům

osobu staré

napomůže osamělé

i

k poskytnutí

osoby.

Institutu

náležité osvojení

zletilých budou přizpůsobeny procesní předpisy tak, aby soud v těchto případech rozhodoval na základě společného návrhu osvojovaného a osvojujícího. Nový osvojení.

kodex Tato

přináší situace

možnost může

zrušení

nastat

nezrušitelného

pouze

výjimečně,

za

situace, kdy spolu hodlají uzavřít manželství osoby, jejichž příbuzenství

vzniklo

osvojením

a

nejsou

spolu

přirozeně

příbuzné. Rovněž tehdy, zemře-li jeden z osvojitelů, může soud

napříště

zrušit

nezrušitelné

osvojení,

hodlá—li

osvojenec uzavřít manželství s přeživším osvojitelem. Stejně

98)

Eliáš, K.-Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha, Linde, 2002, s.171.

134

tak

může

soud

zrušit

nezrušitelné

osvojení,

pokud

zemře

osvojenec a osvojitel hodlá uzavřít manželství s manželem nebo potomkem osvojence. 15.2. Zhodnocení úpravy osvojení de lege ferenda

Právní

úprava

osvojení

obsažená

v novém

kodexu

soukromého práva je vedena snahou posílit ochranu vztahů mezi

biologickými

rodiči

a

dítětem

a

chránit

zájmy

osob

zúčastněných na osvojení. Důsledkem této snahy v praxi však může

být

procesu

faktické

zpomalení

osvojení,

zejména

a

zkomplikování

v případě

realizace

příliš

formální

úpravě

osvojení

interpretace nové právní úpravy. Text

zákona

je

oproti

stávající

obsáhlejší a podrobnější, mnohdy je však pouhým rozvedením současné

právní

úpravy,

jindy

výslovně

obsahuje

to,

co

současná právní úprava umožňuje řešit za použití dnes již poměrně

ustálené

navrací

se

(rodičovská důsledku aplikace působení.

judikatury.

k užívání práva,

vést

již

v praxi, Pokud

zejména byla

zákona

opuštěných

svéprávný

k odlišnému

Text

apod.),

způsobu

což

může

a

pojmů

ve

svém

interpretace

fázi

právní

složitý

právních

jeho

v počáteční

dosavadní

je

a

jeho

reálného

úpravě

vytýkána

strohost a jednoduchost, pak výsledkem rekodifikačních snah je

stav zcela opačný. Nová

právní

úprava

má

však

nepochybně

i

své

kladné

stránky. Pozitivně hodnotím zavedení dohledu nad úspěšností osvojení, neboť mnohé problémy ve vztahu osvojitelů a dítěte se

mohou

Kladně

projevit

vnímám

též

až

při

svěření

jejich

dlouhodobějším

rozhodování

o

soužití.

preadopční

péči

výlučně do kompetence soudu, neboť faktické naplnění této

135

podmínky je pro další rozhodování soudu o osvojení velmi významné.

V této

péči

má

být

dítě

dle

zamýšlené

právní

úpravy umístěno po dobu přiměřenou okolnostem, která však nemá skončit před uplynutím šesti měsíců. Doba nejméně šesti měsíců se mi však jeví jako příliš dlouhá, neboť i během kratší doby, např. shodně se stávající právní úpravou lze ověřit fungování vztahu dítěte a osvojitele. V tomto směru inspirací pro naši právní úpravu mohou být úpravy německá nebo polská, jak budou dále zmíněny, které konkrétní délku trvání

preadopční

péče

nestanoví.

Kladně

hodnotím

též

snížení míry anonymity osvojení, které nový kodex přináší, zejména ve vztahu k osvojenému dítěti. Jsem přesvědčen o vhodnosti dosažení

zakotvení by

měli

věkové

hranice

osvojitelé

dítěte,

povinnost

do

sdělit

jejíhož osvojenci

informaci o jeho původu. Mám však za to, že osvojitelé by mohli dítě informovat o jeho skutečném původu dříve než je navrhováno, Spolužáci

nejlépe

totiž

v okamžiku

mohou

být

jeho

nástupu

informováni

lépe

do než

školy. dítě

a

prozrazení osvojení z jejich strany může být podáno velmi necitlivým způsobem. Přínos nové právní úpravy spatřuji též v ustanoveních upravujících

osvojení

zletilého.

Tato

právní

úprava

může

napomoci řešit situace, které jinak než výslovným zákonným ustanovením (jde o záležitost statusovou) řešitelné nejsou. Zejména osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého, může

být

označit

pro za

zúčastněné zvláštního

přínosem zřetele

v situacích, hodné

(např.

které

lze

z důvodů

sociálních, zdravotních a jiných). Shora učiněný rozbor nelze považovat za vyčerpávající a objektivní analýzu kladů a záporů zamyšlené právní úpravy osvojení. Dle hlavních zpracovatelů nového kodexu přínosem

136

nové právní úpravy osvojení je především obohacení našeho právního řádu o prvky, které u ovšem

ve

úpravy,

světě

tak

i

představují

nás dosud nebyly známy,

nezbytnou

sociálně-psychologické

součást podstaty

jak

právní

osvojení.99)

Může však nastat situace, že ani podrobná a propracovaná teoretická úprava nebude zárukou rychlé a kvalitní aplikační praxe. Konečný úsudek o přínosu nové úpravy proto bude možno vyslovit až po určitém čase jejího reálného působení, tedy až poté, co se stane platnou a účinnou.

99)

Eliáš,K.–Zuklínová, M.: Principy a východiska pro nový kodex soukromého práva. Praha, Linde, 2001, s.168.

137

16. Závěr Cílem

této

práce

bylo

analyzovat

právní

aspekty

institutu osvojení. Současná vyrovnala

právní

se

vyplývajícími

úprava

tohoto

společenskými z mezinárodních

institutu

změnami smluv.

i

se

se

Naše

plně

závazky,

právní

úprava

obstojí i ve srovnání s právními úpravami okolních, v práci zmiňovaných

evropských

zemí

a

lze

ji

považovat

za

nejdokonalejší, jakou jsme kdy měli. Poněkud s rozpaky je možno vnímat rekodifikační snahy směřující k přijetí nového občanského zákoníku. Mám za to, že současná právní úprava osvojení odpovídá požadavkům praxe a není proto příliš důvodů ji výrazněji měnit. Je však jisté, že náhled na problematiku osvojení i samotná právní úprava se musí i nadále vyvíjet. Je totiž nezbytné,

aby

se

adekvátně

reagovalo

na

objektivní

společenské jevy současnosti, jakými jsou rozpad tradiční rodiny, nesezdaná soužití, zdokonalující se lékařská praxe, obchodování donedávna

s dětmi

apod.

Již

nezpochybnitelných

nyní

zásad

dochází a

postupů

ke

změnám

v oblasti

osvojení, jakými jsou anonymita osvojení nebo možnost jeho zrušení. Nový kodex soukromého práva má umožnit i osvojení osoby zletilé. Na problematiku anonymity osvojení je nazíráno dvojím způsobem, jednak ve smyslu zajištění anonymity osvojení vůči původním

rodičům

a

příbuzným

dítěte

a

též

ve

smyslu

nevědomosti dítěte o faktu svého osvojení. Pokud má osvojení naplnit společenský účel, tedy má-li být osvojenému dítěti vytvořeno nové rodinné a výchovné prostředí, musí být také zajištěn výchovný proces v rodině osvojitele, pokud možno

138

bez rušivých zásahů třetích osob, především původních rodičů a

příbuzných.

Je

možno

konstatovat,

že

současná

právní

úprava zásadu anonymity vůči původním rodičům a příbuzným dítěte

respektuje.

Nejsilnější

uplatnění

této

zásady

lze

spatřovat v zápisu osvojitele do matriky místo pokrevního rodiče (§63 odst.3 zák. o rod.), a to v souvislosti s oběma typy osvojení. Pochybnosti však vyvolává pojetí anonymity ve smyslu

povědomí

dítěte

o

osvojení.

Mám

za

to,

že

fakt

osvojení nelze dítěti trvale a bezpečně utajit. Největší míra

odpovědnosti

za

to,

zda

se

dítě

dozví,

že

bylo

adoptováno a jak tuto skutečnost přijme, leží především na osvojiteli. Česká právní úprava dosud ustanovení, které by osvojiteli či jiným osobám ukládalo povinnost dítěti sdělit informace

o

jeho

obsahovat

až

původu,

nový

kodex

nemá.

Takové

soukromého

ustanovení

práva.

má

V současném

právním stavu tak lze spatřovat jeden z nedostatků stávající právní

úpravy

osvojení

a

rozpor

s čl.7

odst.1

Úmluvy

o

právech dítěte, dle kterého každé dítě má právo znát své rodiče. Problematice osvojení je věnována zvýšená pozornost též na mezinárodní úrovni. Velký důraz je kladen na ochranu práv dítěte

a

je

možno

vypozorovat

i

celkové

posílení

internacionalizace rodinných vztahů, což ve svých důsledcích vede

k usnadnění

spolupráce

mezi

státy

a

ke

zlepšení

postavení a právní jistoty dětí i osvojitelů v případech osvojení s mezinárodním prvkem. Jak vyplynulo z obsahu této práce mezinárodní osvojení je třeba chápat jako subsidiární způsob zajištění náhradní péče o dítě v případě, že vhodná péče

o

dítě

nemůže

být

zajištěna

v zemi

původu

dítěte.

Postup při zprostředkování osvojení do ciziny a z ciziny je obdobný jako postup při téže činnosti v České republice.

139

Významná je rovněž problematika tzv. přímé adopce, kdy nedochází

ke

zprostředkování

osvojení

státem

a

není

tak

zachován princip anonymity osvojitelů. Tento postup je však velmi

ošidný,

informováni důsledky

neboť

a

ne

mnohdy

v oblasti

vždy si

jsou

plně

práva,

osvojitelé

neuvědomují

citových

a

dostatečně dalekosáhlé

sociálních

vazeb

způsobené osvojením. Tento postup sebou přináší též riziko, že k předání dětí žadatelům mohlo dojít za určitý finanční obnos

jiný

či

zjištění

majetkový

v tomto

směru

prospěch.

by

pro

Jakákoli

zúčastněné

objektivní

měla

mít

za

následek nejen faktickou nemožnost realizace osvojení, ale též důsledky trestněprávní pro naplnění skutkové podstaty trestného

činu

obchodování

s dětmi

podle

§216a

trestního

zákona. Naopak

stát

vstupuje

do

takového

zprostředkování

osvojení, kde nedošlo ke kontaktu mezi žadatelem a dítětem, tedy tam, kde neexistují žádné vazby. Úloha státu v takovém zprostředkování je velmi významná, neboť má zajistit dítěti perspektivní a plnohodnotný život v rodině. Prioritou tohoto zprostředkování

zůstává

zájem

o

blaho

dítěte,

tj.

uspokojování potřeb dítěte v optimální míře a ve správném Principem

čase.

úspěšného

osvojení

by

tedy

měla

být

rovnováha mezi potřebami žadatele a potřebami dítěte. Jak vyplývá z obsahu této práce, osvojení je opatřením velkého Zcela

sociálního,

oprávněně

efektivní

je

psychologického proto

zákonodárství

zákonodárství

kladen o

hmotně-právní

a

požadavek

osvojení či

právního

procesní,

(ať či

na

významu.

kvalitní

již

jde

a o

zákonodárství

mezinárodního práva soukromého), právě tak jako na zvyšování úrovně

činnosti

právní,

zejména

společenské oblasti.

140

soudní

praxe

v této

Jsem

přesvědčen,

že

i

nadále

lze

předpokládat

růst

významu a aktuálnosti otázek souvisejících s problematikou osvojení,

a

v mezinárodním

to

nejen

kontextu,

v rámci neboť

České mám

republiky, za

to,

že

ale

i

rodiny

vytvořené osvojením, jsou schopny plně nahradit biologickou rodinu a vytvořit pro dítě optimální výchovné prostředí.

141

17. Resümee Kinder, die aus verschiedenen Gründen nicht in ihrer eigenen biologischen Familie leben können (kurzeitig oder auch langzeitig), bedürfen in den meisten Fällen vor allem einer

individuellen

zusammenfassender

Pflege.

Begriff

Als

dafür

ein

steht

breiterer, die

Ersatz-

Familienpflege. Eine mögliche Lösung der Lebenssituation dieser Kinder ist es, sie in die Obhut einer Ersatzfamilie zu anvertrauen; im konkreten Fall kann es sich um das Anvertrauen eines minderjährigen Kindes in die Obhut einer anderen natürlichen Person als seiner Eltern oder des leiblichen Vaters oder der leiblichen Mutter handeln (§45 des Familiengesetzes), ferner handelt es sich um die Pflege in einer Pflegefamilie (§45a ff des Familiengesetzes) oder um die Adoption eines Kindes (§63 ff des Familiengesetzes). Die Adoption kann als die beste Form der rechtlichen Eingliederung

eines

fremden

Kindes

in

eine

Ersatzfamilie

angesehen werden, da sie der Erziehung in einer biologischen Familie am nächsten kommt. Zwischen den Adoptiveltern und den Adoptivkindern entsteht die gleiche Rechtsbeziehung wie zwischen den Eltern und ihren Kindern. Beim Entscheiden über die Form der Kinder-Ersatzpflege - von der Adoption, über die

Erziehung

in

einer

Pflegefamilie

bis

hin

zur

Anstaltspflege - soll in dem konkreten Fall die individuelle Situation des Kindes berücksichtigt werden. Die Adoption stellt der beste Erziehungsinstitut dar, da eben im Rahmen einer Ersatzfamilie der Adoptiveltern den minderjährigen Kindern auf die natürlichste Art und Weise die

alltägliche,

systematische

142

und

laufende

individuelle

Pflege

und

Erziehung

Gefühlsanregungen

gewährt

sowie

wird,

gegenseitige

es

werden

die

Personalbeziehungen

gepflegt. In der Familie der Adoptiveltern gestaltet man den ersten

Raum,

verschiedenen

in

welchem

die

Lebenssituationen

minderjährigen

und

Streiten

Kinder

begegnen

und

sie zu lösen lernen; insbesondere wird hier eine stabile und harmonische

Umgebung

gestaltet,

in

welcher

die

Kinder

beginnen, sich die Verhaltensmuster für ihr späteres eigenes Leben anzueignen. Gleichzeitig Kindern

die

entwickelt

notwendige

sich

bei

diesen

Zusammengehörigkeit

unmündigen

(Identität)

zu

der grundlegenden Mikrogesellschaft, in deren Rahmen sie in ihrer vorübergehenden körperlichen und geistigen Unreife die Quellen ihrer Sicherheit und ihres Selbstbewusstseins – d. h. alle für eine harmonische Entwicklung ihrer körperlichen und geistigen Eigenschaften notwendigen Elemente – finden. Gegenstand

dieser

Doktorarbeit

ist

eine

Analyse

der

Adoption als eines traditionellen Instituts des Weltrechts und ebenfalls als einer gut bewährten Form der FamilienErsatzerziehung in dem tschechischen Recht. In der Einleitung befasse ich mich mit der Problematik der Adoption aus der Sicht der historischen Entwicklung der Gesellschaftsbeziehungen

in

Anlehnung

an

eine

allmähliche

Geltendmachung von Interessen des Kindes. Anschließend

wird

in

der

Arbeit

die

Entwicklung

der

Rechtsregelung der Adoption auf dem Gebiet der Tschechischen Republik seit 1918 bis in die Gegenwart beschrieben. Ein besonderes

Augenmerk

Entwicklung zwischen

den

von die

wird

dabei

gemeinsamen Adoption

auf

Rechtsvorschriften gewidmet.

143

Zügen

der

Erfassung

und

unserem

der

Unterschieden

Gebiet

regelnden

In dem nächsten Teil schenke ich meine Aufmerksamkeit den Quellen der Rechtsregelung der Adoption aus der Sicht der Grundquellen des innerstaatlichen sowie internationalen Rechts. In dem umfangreichsten Teil dieser Arbeit befasse ich mich mit der Analyse des Instituts der Adoption aus der Sicht der gültigen Rechtsregelung des Familiengesetzes. Es werden die Prinzipien und Zusammenhänge der Rechtsregelung der Adoption im Kontext der internationalen Verträge sowie der gültigen Rechtsvorschriften beschrieben und analysiert. Ausgearbeitet

sind

auch

die

mit

der

Adoption

zusammenhängenden Prozessvorgänge. In

dieser

Arbeit

Rechtsregelung

des

sozialrechtlichen

ist

auch

Gesetzes

Schutz

die

Nr.359/1999

der

Kinder

novellierte über

den

beschrieben

und

analysiert, welches die Vermittlung der Adoption sowie die Zusammenarbeit Entscheidung

mit

von

dem

der

bei

der

Adoption

Vermittlung

sowie

zusammenwirkenden

der

Institut

eingehend regelt. In dem mit dem Titel Internationale Adoption benannten Teil

konzentriere

Beschreibung

des

internationalen

ich

mich

auf

gesetzlichen

Adoption

und

auf

die

Erfassung

Vorgehens ihre

und

bei

der

Vermittlung

in

Beziehung zum Ausland in den Fällen, wenn eine geeignete Kinderpflege nicht im Heimatland des Kindes gewährleistet werden kann. In

dem

nächsten

Teil

der

Arbeit

mit

dem

Titel

Rechtsregelung der Adoption in Polen und Rechtsregelung der Adoption

in

Deutschland

führte

ich

eine

Komparation

(Vergleich) der polnischen und deutschen Rechtsregelung der Adoption mit der Tschechischen Republik bei Betonung der

144

Differenzen zwischen diesen Rechtsregelungen. Wie es sich aus dem Inhalt dieser Arbeit ergibt, gilt die Adoption für eine Maßnahme von großer sozialer sowie psychologischer Bedeutung, da sie dem Kind gleich wie der Familie,

die

ebenfalls

ihre

gesellschaftlichen

und

emotionalen Bedürfnisse hat, einen Nutzen bringt. Eine sich erfolgreich

entwickelnde

Familie

mit

harmonischen

Innenbeziehungen ist ohne Zweifel ein wertvoller Beitrag für die ganze Gesellschaft. Demgegenüber, die Einzelwesen, die von

Kindheit

menschlichen

an

ohne

Beziehungen

die

Gefühlsanregungen

gewachsen

waren,

sind

und von

die einer

ungünstigen Entwicklung ihres Charakters bedroht und stellen somit

auch

eine

gewisse

potentielle

Bedrohung

für

die

Gesellschaft dar. Aus diesen Gründen wird berechtigterweise die Anforderung einer wirksamen und effektiven Legislative zur Adoption gestellt (sei es schon die materiellrechtlicheoder

Prozesslegislative

oder

auch

die

Legislative

des

internationalen Privatrechts), betont werden soll auch die Qualitätserhöhung der Tätigkeit der Juristen, insbesondere der Justiz in diesem Gesellschaftsbereich. Die Adoption ist eine vielseitige Gesellschaftserscheinung mit

vielen

und

rechtlichen

erschöpfende

soziologischen,

psychologischen,

Aspekten.

Analyse

dieses

Diese

Arbeit

Instituts

dar;

pädagogischen stellt ich

war

keine eher

darum bemüht, die am meisten frequentierten und wichtigsten Rechtsaspekte zu erfassen und zu beschreiben.

145

Seznam použité literatury

1)Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. Praha. Academia, 1994. 2)Bayerová, M.: Víme, kdo je dítětem? Právo a rodina,2000,č.6. 3)Bayerová, M.: Osvojení v mezinárodních dokumentech.Právní rozhledy, 1999, č.7. 4)Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001. 5)Creifelds,C.: Rechtswırterbuch, C.H.Beck, Mőnchen, 1997. 6)Češka, Z. a kolektiv: Československé rodinné právo. Bratislava, Obzor, 1986. 7)Eliáš, K.-Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde, 2002. 8)Fiala, J.–Švestka.: K některým otázkám osvojení jako formy náhradní rodiny, Rodiče a děti v socialistickém právu rodinném. Ústav státní správy, Praha 1985. 9)Haderka, J.: Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe 1994, č.9. 10)Haderka, J.: Případ Keegan versus Irsko. Právní rozhledy 1995, č.8. 11)Hodgkin, R.-Newell, P.: Implementation Handbook for Convention on the Rights of

the Child. 2nd edition.

New York: UNICEF, 1998. 12)Holub, M.,Nová, H.: Zákon o rodině a předpisy souvisící. 6.vydání.Linde. Praha,2004. 13)Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo.Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1998. 14)Hrušáková, M.: Dítě, rodina a stát.Praha. C.H.Beck, 1998. 15)Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck, 1998.

146

16)Jílek, D.: Stručná geneze mezinárodní ochrany dětí.Právník, 1990, č.4. 17)Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama,1990. 18) Kohnen-Trawny, I.: Postavení rodičů a dítěte při osvojení a právo dítěte na znalost svého původu.Správní právo,2003,č.5. 19) Kovářová, D.: Právní úprava registrovaného partnerství, Právo a rodina,2006,č.7. 20)Králíčková, Z.: Kauza tzv. právně volné dítě. Právní rozhledy, 2004,č.2. 21)Králíčková, Z.: Souhlas k osvojení, přímý i blanketový, jako právní úkon směřující ke změně statusu dítěte, Správní právo, 2003, č.5–6. 22)Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. Doplněk. Brno 2004. 23)Macháčková, L.: Právní úprava osvojení v Německu a srovnání s ČR. Právo a rodina, 2001, č.8. 24)Matějček, Z.: Co děti nejvíc potřebují. 3. vydání.Praha. Portál, 1994. 25)Matějček, Z. a kolektiv.: Osvojení a pěstounská péče,Praha Portál, 2002. 26)Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálněprávní ochraně dětí?. Právo a rodina, 2006, č.5. 27)Novotná, V.: Jaké změny přináší novela zákona o sociálněprávní ochraně dětí?(2).Právo a rodina, 2006, č.6. 28)Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha. Linde, 2004. 29)Novotná, V.-Šťastná, J.: Vybrané mezinárodní dokumenty v péči o rodinu a dítě, Praha, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2000. 30)Planková, O.: Osvojenie dieťaťa. Bratislava. Obzor, 1979. 31)Radvanová, S.-Zuklínová, M.: Kurs občanského práva.Instituty rodinného práva.Praha. C.H.Beck, 1999.

147

32)Radvanová, S.: Poznámky k výkonu rodičovských práv a povinností. Praha. C.H.Beck, 2003. 33)Schwab,D., Wagenitz,T.:Familienrechtliche Gesetze,3.Auflage, Gieseking, Bielefeld, 1999. 34)Schwab,D.:Familienrecht, 7.Auflage, C.H.Beck, Mőnchen,1993 35)Sokolowski, T.:Prawo rodzinne, Ars boni et aequi,Poznaň, 2003. 36)Švestka, J.: Osvojení v československém právním řádu. AUC. Praha 1973. 37)Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha,Státní zdravotnické nakladatelství, 1967. 38)Westphalová,

L.: Osvojení v mezinárodním kontextu.Právo a

rodina, 2006, č.4. 39)Citované právní předpisy a judikáty.

148