Právně zastoupen: JUDr. Tomášem Sokolem, ev. č. ČAK Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o. se sídlem Sokolská 60, PSČ

Obvodní soud pro Prahu 4 28. pluku 1533/29b 100 83 Praha 10

Ke sp. zn. ......................... Žalobce:

[Jméno a příjmení] nar. [datum narození], [trvalé bydliště]

Právně zastoupen:

JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, ev. č. ČAK 00685 TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s.r.o. se sídlem Praha 2, Trojanova 12, PSČ 120 00

Žalovaný:

Česká spořitelna, a.s., IČ: 452 44 782, se sídlem Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1

Právně zastoupen:

JUDr. Tomášem Sokolem, ev. č. ČAK 00789 Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o. se sídlem Sokolská 60, PSČ 120 00

Replika žalobce Prostřednictvím datové schránky Plná moc právního zástupce založena ve spise Přílohy dle textu

1. Úvod Nadepsaný soud doručil právnímu zástupci žalobce dne ............................. vyjádření žalovaného k žalobě. Žalobce v této replice předkládá soudu podrobné právní stanovisko ke skutečnostem a právním závěrům obsaženým ve vyjádření žalovaného. Nad to žalobce do své repliky zahrnul rovněž stanovisko ke skutečnostem a právním závěrům předkládaným jinými bankami v typově shodných soudních řízeních. Vzhledem k tomu, že žalobce předpokládá, že žalovaná i v tomto řízení podobné námitky přednese, zabývá se jimi v zájmu komplexnosti svého vyjádření již nyní.

2. Nespornost žalované částky Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že „žalobce předmětné služby prakticky využil, resp. využíval, přijímal jejich poskytování žalovaným a po celé sledované období za ně hradil předmětnou paušální cenu za každý měsíc“. Z toho plyne, že činí nesporným výši měsíčního poplatku, který žalovaný platil, i skutečnost, že byl tento poplatek pravidelně strháván z žalobcova bankovního účtu. Žalobce proto žádá soud, aby vzal výši žalobcem uplatňované částky bezdůvodného obohacení za nespornou.

3. Právní povaha úvěrové smlouvy 3.1. Smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou Dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ platí, že se obchodním zákoníkem řídí závazkové vztahy z každé smlouvy o úvěru, a to bez ohledu na povahu účastníků takového závazkového vztahu. Dle § 262 odst. 4 ObchZ se však ve vztazích podle § 261 ObchZ použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“) definuje spotřebitelské smlouvy jako „smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.“ Dle § 52 odst. 2 ObčZ je dodavatelem „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ Dle § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je bankou akciová společnost, která mimo jiné poskytuje úvěry. Každá banka proto v souvislosti se smlouvou o úvěru splňuje znaky dodavatele dle § 52 odst. 2 ObčZ. Spotřebitelem je dle § 52 odst. 3 ObčZ „fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci Stránka 2 z 53

samostatného výkonu svého povolání.“ Jestliže klient splňuje podmínky stanovené touto definicí, vztahují se na smlouvu o úvěru ustanovení části prvé, hlavy páté občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. 3.2. Smlouva o úvěru je smlouvou adhezní Smlouva o úvěru není jako celek výsledkem kontraktačního jednání mezi klientem a bankou, ale vzorovou smlouvou připravenou bankou, ve které nemá klient možnost provádět změny. Na posouzení úvěrové smlouvy a jejích jednotlivých ustanovení se proto použije Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice Rady č. 93/13/EHS“), resp. příslušná ustanovení občanského zákoníku, která tuto směrnici provádějí. V případě, že je určité ujednání výsledkem individuální dohody mezi klientem a bankou, nemění tato skutečnost adhezní charakter smlouvy jako celku. Individuální sjednání konkrétního ujednání však musí banka prokázat. Čl. 3 odst. 2 Směrnice Rady 93/13/EHS uvádí: „Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz.“ 3.3. Ochrana spotřebitele Pro spotřebitelské smlouvy je charakteristická vyšší míra ochrany jedné smluvní strany – spotřebitele – ve srovnání se smlouvami uzavřenými mezi dvěma podnikateli nebo dvěma nepodnikateli. Důvodem pro právní zakotvení této ochrany je empirická zkušenost s tím, že pokud tento typ smluv není regulován, dodavatel jakožto silnější strana má tendenci vnutit spotřebiteli jako straně slabší podmínky, které jsou pro spotřebitele zjevně nevýhodné. Spotřebitel v takové situaci nemá možnost nevýhodné podmínky odmítnout nebo změnit, pokud chce konkrétní služby využít (např. pokud si chce pořídit vlastní bydlení a nemá dostatek vlastních prostředků, musí přistoupit na úvěrové podmínky banky). Veřejnoprávní regulace ochrany spotřebitele by nebyla nutná za předpokladu, že by existovalo dokonale tržní prostředí a jednotliví soutěžitelé by si nemohli díky konkurenčnímu boji dovolit nabízet produkty za podmínek nevýhodných pro spotřebitele. Takové prostředí je však fikcí. Jak je uvedeno níže, pro trh s úvěry je v současnosti charakteristická přítomnost řady zneužívajících klauzulí, které se s drobnými obměnami vyskytují u většiny bankovních produktů – a součástí smluvní dokumentace zůstanou do doby, než bude vyvinut dostatečně silný tlak na banky a nebankovní instituce, aby tyto klauzule odstranily. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti při rekapitulaci evropské judikatury uvedl: „Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (shora zmíněné jednání charakterizované sloganem „přijmi nebo nech být“), nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel, jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele, který má úvěrování Stránka 3 z 53

v předmětu podnikání). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (ESD, C240/98 až C-244/98, ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Recueil, bod 25, a ESD, C-168/05, Mostaza Claro, bod 25). Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] „nejsou pro spotřebitele závazné“. Jak vyplývá z judikatury, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 36, a rozsudek ve věci C-243/08, Pannon GSM, bod 25). K tomu, aby mohla být zajištěna směrnicí 93/13 zamýšlená ochrana, může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, který je vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedené rozsudky Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27, a Mostaza Claro, bod 26, jakož i rozsudek ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones, bod 31).“1 Žalobce považuje za důležité zdůraznit, že při hodnocení jednotlivých okolností projednávaného případu je nutné vycházet z právě popsané charakteristiky spotřebitelských vztahů a z účelu norem na ochranu spotřebitele, který spočívá ve vytvoření podmínek pro skutečnou rovnováhu ve spotřebitelských právních vztazích a pro projevení skutečné vůle obou smluvních stran.

3.4. Odlišení smlouvy o běžném účtu od smlouvy o úvěru Banky ve svých vyjádřeních tvrdí, že existuje jistá podobnost mezi smlouvou o běžném účtu a smlouvou o úvěru, resp. mezi plněními poskytovanými na základě těchto smluv. Například Komerční banka, a.s. uvádí následující: „Ačkoli lze uznat, že vedení běžného účtu se liší od správy úvěru, z hlediska použitelnosti analogie při výkladu v rámci českého práva se jedná o podstatně bližší případ, než rozhodnutí BGH (nebo ustanovení BGB, na nichž je rozhodnutí BGH založeno). Nelze se například domnívat, že by se obě činnosti z nákladového hlediska podstatně odlišovaly.“2 Žalobce s tímto tvrzením bank nesouhlasí, neboť mezi těmito dvěma smlouvami existují značné rozdíly, a to i pokud jde o náklady. Právní názor žalobce sdílí i české soudy. Například Krajský soud v Plzni v této souvislosti uvedl: „Odvolací soud zejména zdůrazňuje, že smlouva o úvěru dle ust. § 497 obch. zák. má zcela jiný charakter než smlouva o vedení běžného účtu dle ust. § 708 a násl. obch. zák. Úvěrový účet, je-li bankou zřízen, je zřízen v jejím zájmu a pro její potřebu, snadnější administraci věci. Je-li bankou veden tzv. běžný účet, vyplývá z povahy věci, že za takto poskytovanou službu se jí má dostat odměny a takto je koncipována i úprava v příslušných ustanoveních obchodního zákoníku. Pokud však jde o smlouvu o úvěru, náklady banky, s výjimkou odměny za sjednání smlouvy, by měly být vždy obsaženy v odměně, jež je vyjádřena právem na úroky. Úroky, které banka dostává jako cenu za poskytnuté finanční prostředky, jsou svojí podstatou odměnou za poskytovanou službu.“3

1

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.

2

Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 58. 3

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 ve věci 25 Co 60/2013.

Stránka 4 z 53

Důkaz: -

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013. Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1

4. Neurčitost a nesrozumitelnost ujednání o poplatku Žalobce již v podaném návrhu na zahájení řízení tvrdí, že obsah poplatku není určitý ani srozumitelný, neboť při uzavření smlouvy o úvěru nebylo srozumitelně stanoveno, jakých služeb banky by se mu za úhradu tohoto poplatku mělo dostávat. Určení služeb, které spadají pod název poplatku, není možné ani za použití interpretačních pravidel obsažených v § 266 odst. 1 až 3 ObchZ, která jsou koncipována pro závazkové vztahy, do kterých vstupují dva profesionální obchodníci – podnikatelé. Dle § 266 odst. 1 se projev vůle vykládá „podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.“ Klientovi však obsah ujednání o poplatku znám nebyl – a ani nemohl být. Ustanovení § 266 odst. 2 stanoví: „V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.“ Ačkoliv jsou pojmy vedení a správa (spravování) úvěru na českém bankovním trhu běžně používány, není jejich obsah jednotně chápán ani bankami ani spotřebiteli. Jasnosti, určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku není možné dosáhnout ani při zohlednění širšího kontextu smlouvy o úvěru dle § 266 odst. 3 ObchZ. Z interpretačních pravidel lze nicméně dovodit, že pokud existuje více možných výkladů ujednání o poplatku, je třeba použít toho, který je výhodnější pro spotřebitele, neboť dle § 55 odst. 3 ObčZ: „V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ Navíc se banka nemůže dovolávat konkrétního výkladu nejasného ustanovení, jestliže je sama jeho původcem, neboť dle § 266 odst. 4 ObchZ: „Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.“ O tom, že jako první užila názvu poplatku banka, nemůže být sporu, neboť je dlouhodobou součástí jejího sazebníku. Se závěrem, že výklad nejasných ustanovení adhezních smluv má jít k tíži strany, která je formulovala, se ztotožňuje také judikatura. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti uvedl: „Konečně v daném případě dokládá výklad ve prospěch spotřebitele podle § 55 odst. 3 obč. zák., resp. nyní též čl. 5 směrnice, rovněž společenská úspora nákladů vznikající tím, že jednoznačné a srozumitelné pojistné podmínky připraví samotná pojišťovna jako subjekt, který se na takovou činnost specializuje, je pro ni odborně vybaven a pojistné podmínky používá opakovaně, v porovnání s náklady, které by musel na dosažení smlouvy srovnatelné kvality vynaložit každý jednotlivý klient. Rubem této nesporné výhody je ovšem faktická nerovnost daná tím, že pojišťovna za pomoci svého odborného aparátu formuluje pojistné podmínky sama, zatímco klientovy možnosti podmínky podrobně prozkoumat je omezená, zejména převyšují-li náklady s tím spojené (např. na právní pomoc či za promeškaný čas) možný přínos. Za této situace považuje dovolací soud za spravedlivé, aby výklad nejasných ustanovení pojistných podmínek šel k tíži pojišťovny, která je sama formulovala. Uvedený výklad nijak nepopírá právo pojišťovny dosahovat zisku,

Stránka 5 z 53

pokud tak činí způsobem, který je pro klienta předvídatelný a respektuje účel pojistné smlouvy, tj. úplatné přenesení rizika z pojištěného na pojišťovnu. (Srov. Heinrichs in Palandt Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, 66. vyd. Beck : München, 2007, str. 401.)“ 4

Vzhledem k tomu, že ze smluvní dokumentace není možné ani při použití interpretačních pravidel jednoznačně určit služby, které jsou bankou za poplatek poskytovány, je ujednání o poplatku neplatné dle § 37 odst. 1 ObčZ pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost. S tímto právním závěrem se ztotožnil Obvodní soud pro Prahu 5 soud v řízení vedenému pod sp. zn. 25 C 261/2012, ve kterém dospěl k závěru, že ujednání o poplatku „není dostatečně určité a žalobce neměl možnost se s konkrétními důvody platby takového poplatku seznámit před uzavřením smlouvy“. Soud v této souvislosti konstatoval, že „pojem "vedení a správa úvěru" nelze považovat za natolik jednoznačný, aby nevyžadoval své vysvětlení. Ostatně již sama skutečnost, že zmíněný poplatek vyžaduje sáhodlouhá pojednání obou stran, která se v jeho chápání zásadně liší, a také skutečnost, že další dvě významné banky poskytující hypoteční úvěry obdobný poplatek popisují jinak než žalovaná ve svém vyjádření k žalobě, svědčí o tom, že nejde o ustálený a všemi (rozuměj spotřebiteli) shodně chápaný pojem.“ K závěru o neplatnosti ujednání o poplatku pro jeho neurčitost dospěl také Finanční arbitr v nálezu proti Komerční bance, a.s. ze dne 29. 4. 2013, ve kterém uvedl: "Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce obsahu tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající povinnost Navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle ustanovení § 37 odst. 1 neplatné, neboť je neurčité." Závěr o neurčitosti ujednání o poplatku podporuje také úvaha, že pokud by banka jakoukoliv službu, kterou údajně poskytuje v rámci předmětného poplatku, neposkytovala a spotřebitel se rozhodl domoci u soudu jejího poskytování, neměl by svou žalobu o co opřít, neboť soupis služeb poskytovaných bankou za poplatek není součástí smluvní dokumentace. U kterékoliv činnosti by mohla banka uvést, že právě tato není obsahem služby, kterou banka za poplatek poskytuje, a klient by nemohl prokázat opak. Proti závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o poplatku vznášejí banky řadu námitek. Žalobce se s žádnou z nich neztotožňuje a níže se vypořádává s těmi, které jsou mu známy. Jde o následující: 1. U paušálního poplatku není z jeho podstaty nutné specifikovat všechny služby, které představují jeho protiplnění. 2. Klient o poplatku a jemu odpovídajících službách věděl, což vyjádřil podpisem smlouvy o úvěru. 3. Vždy je nutné upřednostnit takový výklad smlouvy o úvěru, který by nezakládal její neplatnost. 4. Mezi služby poskytované jako protiplnění poplatku patří také ty, u kterých je v sazebníku uvedeno, že jsou poskytovány zdarma. 5. Samotný název poplatku je jasný a srozumitelný. 4.1 Musí být u paušálního poplatku specifikováno jeho protiplnění?

4

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. srpna 2008 sp. zn. 28 Cdo 864/2008.

Stránka 6 z 53

Proti závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o poplatku banky namítají, že u paušálních poplatků není nutné (ani možné) specifikovat všechny služby, které bude klient moci v průběhu plnění smlouvy využívat. Alena Macková v této souvislosti uvádí: „Ze žádné soukromoprávní normy nevyplývá kogentní požadavek, aby byl předmět plnění určen taxativním (vyčerpávajícím) výčtem, a že by jedině takový způsob určení předmětu plnění byl podmínkou platnosti.“5 Tento závěr však není obecně platný a v případě spotřebitelských smluv je dokonce nesprávný. Sama Alena Macková před citovanou pasáží uvádí: „Závěr ohledně určitosti, resp. neurčitosti ujednání ohledně poplatku za vedení a správu úvěru lze učinit na základě vyhodnocení, zda bylo sjednání úvěrového vztahu mezi bankou a klientem učiněno na základě určitých a srozumitelných informací, které byly vzájemně projeveny v obvyklé formě a tak, aby mohl klient (stejně jako banka) podmínky jednání svobodě uvážit.“6 Soud proto musí hodnotit předsmluvní informace poskytnuté bankou klientovi a další okolnosti související s uzavřením smlouvy o úvěru a textací ujednání o poplatku. I ze samotného textu Aleny Mackové je zřejmé, že soud musí rozlišovat mezi případy, kdy banka spotřebiteli neposkytla žádný (nebo velmi obecný) popis služeb poskytovaných za poplatek, a případy, kdy u paušálního poplatku byla uvedena většina poskytovaných služeb, ale několik málo jich bylo doplněno až v době po uzavření smlouvy (např. z důvodu vytvoření nové služby v souvislosti s vývojem informačních technologií). V konkrétním projednávaném případě však žalovaná banka neposkytla žalobci žádné informace o plnění, které by měla na základě ujednání o poplatku poskytovat. Dále je třeba zhodnotit, zda ujednání o poplatku není nepřiměřenou podmínkou (zneužívající klauzulí) ve smyslu § 56 ObčZ, resp. Směrnice Rady 93/13/EHS. Příloha Směrnice 93/13/EHS stejně jako § 56 odst. 3 ObčZ obsahuje demonstrativní výčet typických zneužívajících klauzulí. Mezi zneužívající klauzule patří taková ujednání, která vážou poskytnutí služeb na splnění podmínky závislé pouze na vůli dodavatele 7 nebo která dovolují dodavateli libovolně měnit smluvní podmínky8 či vlastnosti poskytovaných služeb.9 Z tohoto důvodu zastává žalobce právní názor, že mezi zneužívající klauzule patří i ujednání, na základě kterého může banka spotřebiteli poskytovat blíže nespecifikované služby, jejichž obsah a rozsah může měnit dle svého aktuálního uvážení, aniž by o tom musela spotřebitele informovat. 4.2 Srozumění klienta s poplatkem a službami, které jsou poskytovány jako jeho protihodnota Proti závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o poplatku banky namítají, že klient o poplatku a jím pokrytých službách při uzavření smlouvy o úvěru věděl, poplatku rozuměl a

5

Alena Macková. Soudní ochrana práv a bankovní poplatky. Soudce č. 7–8/2013, s. 30.

6

Alena Macková. Soudní ochrana práv a bankovní poplatky. Soudce č. 7–8/2013, s. 30.

7

§ 56 odst. 3 písm. c) ObčZ a Příloha Směrnice Rady 93/13/EHS, bod 1 písm. c).

8

§ 56 odst. 3 písm. h) ObčZ a Příloha Směrnice Rady 93/13/EHS, bod 1 písm. j).

9

Příloha Směrnice Rady 93/13/EHS, bod 1 písm. k).

Stránka 7 z 53

podpisem smlouvy s ním souhlasil.10 Žádný důkaz k podpoře svého tvrzení však nepředkládají. Žalobce se však s tímto argumentem neztotožňuje a tvrdí, že mu byla obecně známa pouze jeho povinnost platit poplatek. Žalobci však nebylo známo, jaké povinnosti banky odpovídají jeho povinnosti platit poplatek a není mu to známo dosud (viz výše). Z toho, že žalobce o povinnosti platit poplatek věděl a s jeho placením souhlasil, nelze usuzovat, že současně věděl také o službách, které mu má banka poskytovat. Vyrozumění klienta o obsahu služeb, které může na základě ujednání o poplatku využívat, by musel žalovaný prokázat. Stejně tak nelze ze srozumění klienta s existencí poplatku vyvozovat platnost ujednání o poplatku, neboť i v takovém případě je nutné posuzovat soulad ujednání o poplatku se zákonem; případný nesoulad pak nelze zhojit odkazem na vědomost nebo souhlas spotřebitele, neboť dle judikatury Soudního dvora EU je třeba spotřebitele chránit i v situaci, kdy o protiprávnosti ujednání navrženého dodavatelem nevěděl nebo s ním výslovně souhlasil: „Ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se tak vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení (výše uvedený rozsudek Cofidis, bod 34).“.11 4.3 Výklad smluv způsobem, který nezakládá jejich neplatnost Banky proti závěru o neurčitosti a neplatnosti ujednání o poplatku uvádějí, že tento není možné bez dalšího akceptovat, neboť dle judikatury je nutné preferovat výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který by k neplatnosti vedl. V této souvislosti odkazují například na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ve kterém je uvedeno, že „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou.“12 Zásah do autonomní sféry jednotlivce v podobě zneplatnění smlouvy je dle Ústavního soudu možný pouze ve výjimečných případech, například tehdy, pokud dochází k zásahům do práv třetích osob nebo pokud je zneplatnění ospravedlněno určitým veřejným zájmem, přičemž musí být zároveň naplněn požadavek proporcionality.13 Dle judikatury Ústavního soudu však „ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný

10

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 113–118. 11

Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C-76/10, Pohotovosť s.r.o. proti Ivetě Korčkovské, bod 43; srov. také body předcházející. 12

S tímto rozhodnutím se ztotožnil Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí ze dne 16. srpna 2012 sp. zn. 29 Cdo 1890/2011. 13

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11, odst., 25.

Stránka 8 z 53

veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.“14 Tímto druhým principem je v případě spotřebitelských smluv princip ochrany spotřebitele, který je v těchto vztazích slabší stranou. „Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.“ 15 Omezení autonomie vůle je proporcionální (a tedy ústavně konformní) tehdy, je-li způsobilé ochránit legitimní účel, nelze-li tohoto účelu dosáhnout bez zásahu do autonomie vůle, a je-li omezení autonomie vůle přiměřené významu kolidujícího statku. Dle judikatury Ústavního soudu je ochrana spotřebitele legitimním důvodem omezení autonomie vůle.16 Pokud jde o alternativy, není žalobci známo, že by existoval jiný prostředek, který by spotřebitele mohl ochránit před snahou banky přenášet na spotřebitele vlastní náklady (vývoj informačního systému, evidence pohledávek), neboť prostředky hospodářské soutěže nezajišťují spotřebiteli svobodu volby. Omezení autonomie vůle, které věřitele fakticky nutí k tomu, aby náklady, které musí vynaložit na to, aby byl schopen plnit své závazky, nesl sám, resp. promítl je přímo do ceny poskytované služby (a neschovával je pod vedlejší povinnosti), se jeví být opatřením, které je přiměřené. Žalobce rovněž tvrdí, že je nutné zohlednit skutečnost, že smlouvy o úvěru jsou smlouvami adhezními, tedy smlouvami, jejichž text byl formulován bankou. Vzhledem k tomu, že dle § 266 odst. 4 ObchZ je třeba projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, vykládat k tíži strany, která ho jako první v jednání použila, nemůže se banka dovolávat určitého výkladu konkrétního ustanovení úvěrové smlouvy, které je nejednoznačné, neboť tato nejednoznačnost jde plně k její tíži. Tento závěr je podpořen také § 55 odst. 3 ObčZ: „V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ Snaha za každou cenu nalézt výklad adhezní smlouvy, který by nezakládal její neplatnost, by navíc přímo vybízela dodavatele (banky) k formulaci těchto smluv ambivalentním způsobem, protože by se mohli spolehnout na to, že by soudy vždy musely vyložit konkrétní ustanovení v jejich prospěch; takový postup by byl zcela zřejmě v rozporu se základními principy práva na ochranu spotřebitele, s ústavním principem rovnosti a s dobrými mravy. Spotřebitel se navíc nedovolává neplatnosti smlouvy jako celku, ale pouze neplatnosti jednoho ujednání, u kterého je přesvědčen o jeho absolutní neplatnosti. Dle judikatury Nejvyššího soudu lze výkladem pouze zjišťovat obsah právního úkonu v době jeho učinění, nelze jím však projev vůle doplňovat.17 Jestliže není možné ani na základě právem aprobovaných metod výkladu určit obsah závazku, je třeba učinit závěr o neplatnosti takového ujednání, jako to provedl Finanční arbitr v případě úvěrové smlouvy Komerční banky, a. s.: „Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce obsahu tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající

14

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06.

15


16

Srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06.

17

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97 nebo rozsudek ze dne 13. května 2013 sp. zn. 23 Cdo 1470/2012.

Stránka 9 z 53

povinnost Navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle ustanovení § 37 odst. 1 neplatné, neboť je neurčité.“18 4.4 Zahrnutí položek, u kterých je uvedeno „zdarma“, do poplatku Banky na podporu svého tvrzení, že za poplatek je klientům poskytováno jasně definované protiplnění uvádějí, že součástí bankou poskytovaných služeb jsou také všechny činnosti, u kterých je v sazebníku uvedeno „zdarma“, neboť je zřejmé, že všechny tyto činnosti jsou zahrnuty v předmětném poplatku. Například Komerční banka, a.s. v této souvislosti argumentuje, že „uvedení některých komponent spravování úvěru v samostatné kolonce Sazebníku nelze interpretovat jako vyprázdnění pojmu spravování úvěru, pokud se jedná o služby, u kterých je v Sazebníku uvedeno „zdarma“. Součástí spravování úvěru je proto např. i průběžné poskytování pravidelných výpisů z úvěrového účtu (viz položka 6.1.11.4), umožnění předčasného splacení úvěru (viz položka 6.1.11.7), provedení změny ve smlouvě – změna údaje klienta, změna čísla účtu (pouze v rámci KB) pro splácení úvěru nebo změna formy výpisů (viz položka 6.1.11.3), služba internetového bankovnictví Mojebanka apod.“ 19 O tom, že právě popsaný přístup odráží širší bankovní praxi, svědčí skutečnost, že do poplatku zahrnují položky uvedené samostatně v sazebníku s cenou „zdarma“ také některé další banky. Například Česká spořitelna, a.s. poskytuje v rámci správy hypotečních úvěrů „on-line ocenění bytové jednotky (ve městech s více než deseti tisíci obyvateli)“, ale zároveň uvádí v sazebníku u položky „Online ocenění nemovitosti“ cenu „zdarma“. Stejně tak zahrnuje správa hypotečního úvěru „potvrzení o výši úroků z poskytnutého hypotečního úvěru pro daňové účely jedenkrát ročně (případně jeho duplikát*)“ (s tím, že „Služby označené * jsou samostatně zpoplatněny dle Sazebníku České spořitelny nad rámec paušálního poplatku za správu úvěru.“), ale zároveň uvádí v sazebníku u položky „Vystavení potvrzení o výši úroků z úvěru pro daňové účely“ cenu „zdarma“.20 Dle žalobce však takový přístup představuje klamavou reklamu, která je zakázána zákonem o ochraně spotřebitele. Dle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, „je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.“ § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele pak stanoví: „Užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky.“ Klamavou obchodní praktikou je pak dle § 5 odst. 3 ve spojení s písmenem s) Přílohy 1 zákona o ochraně spotřebitele takové jednání podnikatele, kdy „uvádí u výrobku nebo služby slova „gratis", „zdarma", „bezplatně" nebo slova podobného významu, pokud spotřebitel musí za výrobek nebo službu vynaložit jakékoli náklady, s výjimkou nezbytných nákladů spojených s reakcí na nabídku, s převzetím výrobku nebo služby nebo jejich doručením“. Každé užití slova „zdarma“ ve spojení se službou, kterou banka zároveň zahrnuje do paušálního poplatku, proto představuje jednání v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele.

18

Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a. s. ze dne 29. dubna 2013, str. 14.

19

Námitky instituce proti nálezu finančního arbitra ze dne 14. května 2013 ve věci Ing. Milan Hejkrlík proti Komerční bance, a.s., odst. 28. 20

Srov. např. Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 1. března 2013 a Služby poskytované Českou spořitelnou, a.s. v rámci správy hypotečních úvěrů (http://www.csas.cz/banka/nav/osobnifinance/sluzby-poskytovane-v-ramci-spravy-hypotecnich-uveru-d00022152),

Stránka 10 z 53

Zákon o ochraně spotřebitele jakožto norma veřejnoprávního charakteru řeší především veřejnoprávní následky protiprávního jednání bank (dohled nad ochranou spotřebitele, správní delikty21). Soukromoprávní důsledky vyplývají z obecných norem občanského práva, konkrétně z § 39 ObčZ, který stanovuje neplatnost právního úkonu, „který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu“. Právní názor žalobce, že smluvní ujednání založené na klamavé reklamě je neplatné dle § 39 ObčZ, podporuje také komentář k občanskému zákoníku, který v této souvislosti uvádí následující: „Jde o případy, kdy je právní úkon zákonem výslovně zakázán či přikázán neboli kdy se ocitá v rozporu se zákonným zákazem (právní úkon contra legem, popř. podle právní praxe, NS sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 s imperativním příkazem, který není sice zákonem výslovně formulován, ale ze zákona vyplývá). Přitom nemusí jít a nepůjde vždy o rozpor s občanským zákoníkem, nýbrž i s jinými zákony, kterým obsah právního úkonu odporuje [např. s devizovým zákonem č. 219/1995 Sb.; s § 76 odst. 1 písm. e) OSŘ, kde vykonatelné soudní rozhodnutí předběžně uložilo účastníkovi řízení nenakládat s určitou věcí aj.; se zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitelů].“)22 Na základě právě uvedeného žalobce uzavírá, že přijetím platby provedené dle neplatného smluvního ujednání dle § 39 ObčZ vzniká na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, které je tento povinen vydat. Tento závěr podporuje také Finanční arbitr, který vyloučil z poplatku veškeré služby samostatně uvedené v sazebníku (ať již samostatně zpoplatněné, nebo „zdarma“), viz např.: „Zasílání výpisu z úvěrového účtu proto nemůže být obsaženo v bankovní službě spravování úvěru, neboť ve smluvní dokumentaci, tj. ve Smlouvě o úvěru a Sazebníku, stojí samostatně a vedle služby spravování úvěru.“23 Výkladu jdoucímu proti běžnému smyslu slova „zdarma“ se navíc banka nemůže dle interpretačních pravidel uvedených v § 266 ObchZ dovolávat. Právní závěr žalobce je také plně v souladu s obecnými zásadami soukromého práva, mezi které mimo jiné patří, že se nikdo nemůže dovolávat své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegans auditur).24 Pokud by soud vyhověl návrhu žalovaného, poskytl by ochranu jeho nepoctivému a nezákonnému jednání, což by bylo v rozporu se základními zásadami právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). 4.5. Určitost a srozumitelnost samotného názvu poplatku Banky považují za určitý a srozumitelný nejen obsah poplatku, ale i samotný jeho název, ze kterého dle jejich názoru jasně vyplývají služby, které banka svým klientům na základě jeho placení poskytuje. Například Komerční banka, a.s. v této souvislosti uvádí, že „pojem „spravování úvěru“, který je užit ve smluvní dokumentaci, je sám o sobě dostatečně určitým a srozumitelným, a není jej nutné dále smluvně definovat.“25 Ke stejnému závěru dospěl

21

Srov. §§ 23–24b zákona o ochraně spotřebitele.

22

Jiří Švestka a kolektiv. Občanský zákoník I, II. C. H. Beck, Praha: 2008, s. 416.

23


24

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94.

25

Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 14.

Stránka 11 z 53

Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 27. května 2013 sp. zn. 10 C 49/2013, když uvedl, že „podle jazykového výkladu formulace „správa úvěru“ lze dospět k závěru, že poplatek byl vytvořen a účtován za to, že žalovaná vede úvěrový účet žalobkyni.“ Soud dále uvedl, že „pod termínem správa úvěru i laik si představí to, co opravdu obsahuje- evidenci stavu pohledávky v konkrétním čase.“ S tímto závěrem žalobce nesouhlasí a uvádí, že každá banka chápe obsah poplatku jinak a u některých bank se seznam služeb poskytovaných jako protiplnění za poplatek liší i v čase (např. Česká spořitelna, a.s. nazývala poplatek do 6. září 20012 „správa a vedení úvěrového účtu“ a od 7. září 2012 „správa úvěru“26; při této změně názvu poplatku však neinformovala své klienty o změně rozsahu poskytovaných služeb). I přesto je například u většiny hypotečních úvěrů výše poplatku u různých bank stejná. Například Komerční banka, a. s. v rámci spravování úvěru „vykonává činnosti (úkony), které souvisí s poskytnutím úvěru jako hlavní bankovní služby, zejména poskytuje poradenské a konzultační služby poskytované odbornými bankovními poradci, zajišťuje automatickou úhradu úvěrového dluhu z běžného účtu, zajišťuje možnost Klienta kdykoli zjistit informace související s poskytnutým úvěrem, zejména prostřednictvím internetového bankovnictví MojeBanka, a vykonává ostatní činnosti, které v souvislosti s poskytnutím úvěru Klientovi a s již poskytnutým úvěrem mohou na straně Klienta být vyžadovány.“27 Komerční banka, a. s. nicméně nepovažuje za nutný obsah poplatku vedení úvěrového účtu: „Zatímco úvěrový účet by Klientovi za určitých okolností nemusel být zpřístupněn, poskytnutý úvěr nelze nespravovat. Provázanost a neoddělitelnost poskytnutí úvěru a jeho správy je výrazně intenzivnější, než v případě vztahu poskytnutí úvěru a zpřístupnění úvěrového účtu klientovi.“28 Raiffeisenbank a.s. vysvětluje obsah poplatku následujícím způsobem: „Raiffeisenbank a.s. vede v souvislosti s Vám poskytnutým úvěrem příslušný analytický účet, na němž eviduje historii Vašeho dluhu vůči Raiffeisenbank a.s., včetně jeho průběžné výše, jednotlivých plateb, které jste Raiffeisenbank a.s. po dobu trvání úvěrového vztahu poskytla. Stejné informace plynoucí z vykonávané správy úvěru, a to nikoliv výhradně pro potřeby výkaznictví vedeného Raiffeisenbank a.s., Vám je rovněž Raiffeisenbank pravidelně připravena poskytnout prostřednictvím svých poboček, telefonní linky či emailové schránky.“29 Dle České spořitelny, a.s. poplatek pokrývá „činnosti nutné pro administraci daného typu úvěru a s nimi spojené náklady (administrativa, výkaznictví, vývoj a provoz informačních systémů nutných pro poskytování a správu úvěru apod.) a dále pak činnosti zajišťované naší bankou ve prospěch klientů – účastníků úvěrového obchodu, které zahrnují zejména poradenství a klientský servis na pobočce, poradenství a klientský servis prostřednictvím telefonního bankéře, možnost náhledu na úvěrový účet prostřednictvím Servisu24, změna smluvních podmínek, potvrzení platební morálky, vystavení potvrzení o výši úroků pro daňové účely, poradenství při potížích se splácením úvěru apod.“30 Sberbank CZ, a.s. zdůvodňuje poplatek následovně: „naše banka zajišťuje pro klienty správnost a řádnost provedení splátky úvěru při splatnosti z jeho účtu bez nutnosti další obsluhy tohoto účtu. Dále je klientovi poskytováno pravidelné zasílání výpisů z úvěrového účtu, dokládající aktuální stav jeho závazku a v neposlední řadě i pravidelné zasílání potvrzení o zaplacených úrocích apod. Naše banka tedy krom nákladů na zajištění úvěrových prostředků poskytnutých klientovi,

26

Srov. sazebníky České spořitelny, a.s. účinné od 1. září 2012 a od 7. září 2012.

27

Vyjádření Komerční banky, a.s. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013, odst. 13.

28


29

Dopis Raiffeisenbank a.s. klientce ze dne 12. ledna 2013.

30

Dopis České spořitelny, a.s. klientovi z prosince 2012.

Stránka 12 z 53

které jsou přímo promítnuty v úrokové sazbě, nese další nemalé náklady za doplňkové činnosti, a tyto jsou promítnuty právě do poplatku za vedení úvěrového účtu (správu úvěru).“31 LBBW Bank CZ a.s. uvádí: „Správa hypotečního úvěru zahrnuje mimo jiné pravidelný monitoring stavu nemovité zástavy, sledování plnění podmínek úvěrové smlouvy po celou dobu trvání úvěrového vztahu (např. monitoring platnosti pojištění apod.) a upozorňování klienta na vzniklé nebo hrozící problémy, nebo roční vyúčtování a potvrzení výše uhrazených úroků z úvěru na bydlení pro daňové účely. Činnost banky v rámci správy úvěru je tak, mimo jiné, službou, která klientovi pomáhá předcházet situacím, kdy by mohlo z jeho strany dojít k delikventnímu jednání, např. k prodlení se splácením nebo k nesplnění nebo porušení podmínek zajištění úvěru, se všemi z toho vyplývajícími důsledky (úroky z prodlení, smluvní pokuty apod., nebo v krajním případě až předčasné zesplatnění úvěru a případná realizace zástavního práva). Poplatek za správu úvěru je stanoven jako paušální platba za všechny úkony banky spojené se správou úvěru v celém období jeho splácení a zohledňuje náklady banky na výše uvedenou činnosti, které by jí bez poskytnutí hypotečního úvěru nevznikly. Je třeba rovněž zdůraznit, že správa hypotečního úvěru nezahrnuje vedení samostatného úvěrového účtu, neboť čerpání i splácení hypotečního úvěru probíhá přes klientův běžný účet vedený u naší banky.“32 Equa bank a.s. mezi plnění poskytovaná za poplatek za vedení a správu úvěru zahrnuje „poskytnutí čtyř čerpání úvěru podle smlouvy o úvěru zdarma, dále pravidelné roční poskytování výpisu úvěrového účtu a v neposlední řadě také pravidelné vystavení potvrzení o uhrazených úrocích z úvěru pro účely přiznání k dani z příjmů klienta a možnost předčasného splacení úvěru mimo termín fixace úrokové sazby úvěru až do výše 20% jistiny úvěru jednou ročně.“33 Se závěrem o nejednoznačnosti názvu poplatku se naopak ztotožnil Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 18. dubna 2013, sp. zn. 25 C 261/2012, když uvedl, že „pojem "vedení a správa úvěru" nelze považovat za natolik jednoznačný, aby nevyžadoval své vysvětlení. Ostatně již sama skutečnost, že zmíněný poplatek vyžaduje sáhodlouhá pojednání obou stran, která se v jeho chápání zásadně liší a také skutečnost, že další dvě významné banky poskytující hypoteční úvěry obdobný poplatek popisují jinak než žalovaná ve své vyjádření k žalobě, svědčí o tom, že nejde o ustálený a všemi (rozuměj spotřebiteli) shodně chápaný pojem.“ K rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. května 2013, sp. zn. 10 C 49/2013, je třeba uvést, že navzdory závěru soudu o jasnosti „správy úvěru“ se chápání tohoto slovního spojení soudem zásadně rozchází s porozuměním Československé obchodní banky, a.s. tvrzeným v předmětném řízení. V samotném rozsudku je chápání obsahu poplatku Československou obchodní bankou, a.s. shrnuto následujícím způsobem: „Poplatek je hrazen za následující jinak nezpoplatněné služby – pravidelné měsíční generování a tisk výpisu z úvěrového účtu včetně ročního písemného odsouhlasení vzájemných pohledávek a závazků, včetně jejich odeslání klientovi, zpřístupnění informací o úvěrovém účtu prostřednictvím internetového bankovnictví a přístup k elektronickým výpisům z úvěrového účtu 18 měsíců zpětně. Klient tak může v rámci elektronického bankovnictví pravidelně a kdykoliv zdarma sledovat pohyby na svém úvěru, sledovat průběžné zůstatky, konzultační a administrativní servis související s úvěrem, poskytovaný po celou dobu splatnosti úvěru prostřednictvím obchodním míst, útvarů back/office, telefonického centra fungujícího 24 hodin denně.“

31

Dopis Sberbank CZ, a.s. klientovi z dubna 2013.

32

Odpověď LBBW Bank CZ a.s. na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 20. června 2013.

33

Odpověď Equa bank a.s. na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 12. srpna 2013.

Stránka 13 z 53

Banky opírají svůj závěr o určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku také o nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 1194/08, dle kterého pojem „vedení účtu“ není ani neurčitý, ani nesrozumitelný.34 K tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR je v prvé řadě nutné uvést, že není nálezem, ale usnesením. Precedenční význam tohoto rozhodnutí je proto zcela zanedbatelný, neboť závazné jsou toliko nálezy Ústavního soudu (čl. 89 Ústavy). Usnesení, kterým Ústavní soud odmítá ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, vypovídá toliko o tom, že Ústavní soud v dané věci nespatřoval porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nicméně nepřísluší zaujímat názory na výklad obyčejného (podústavního) práva; toto je doménou obecných soudů. Ústavní soud neaprobuje rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich zákonnosti a nevyjadřuje se k tomu, zda jsou rozhodnutí obecných soudů v souladu se zákonem. Obecným soudům tedy nic (a zejména pak usnesení Ústavního soudu) nebrání v tom, aby konstatovaly, že pojem vedení účtu je neurčitý a nesrozumitelný. Citované usnesení Ústavního soudu se navíc týkalo poplatku za vedení běžného účtu, u kterého je zřejmé, že banka klientovi běžný účet vede a poskytuje v této souvislosti rozsah služeb vymezený ve smlouvě. Tak tomu však není v případě správy a vedení úvěru (úvěrového účtu), kde se ani jednotlivé banky a soudy, natož klienti, nejsou schopni shodnout na jednotném chápání tohoto slovního spojení.35 Banky také argumentují tím, že žalobcem tvrzená nejasnost a nesrozumitelnost ujednání o poplatku je pouze účelovým napadením formálních nedostatků jinak jasného ujednání smlouvy o úvěru. Česká spořitelna, a.s. například uvádí: „Jestliže se nyní žalobce domáhá vrácení části toho, co dobrovolně a informovaně plnil, pak lze vyslovit důvodné podezření, hraničící ovšem s jistotou, že tak činí především v rámci konjunkturální masově sdílené víry, že v důsledku tvrzených formálních pochybení úvěrujících subjektů by ujednání o poplatku mohlo být neplatné.“36 Komerční banka, a. s. v této souvislosti uvedla: „Při korektní interpretaci je zřejmé, jaký obsah pojem „spravování úvěru“ v kontextu předmětné úvěrové smlouvy má.“37Tato argumentace je dle žalobce naprosto nepřípadná, neboť dle § 266 odst. 4 ObchZ je nutné projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, vykládat k tíži strany, která ho jako první v jednání použila. Banka se proto nemůže dovolávat určitého výkladu konkrétního ustanovení úvěrové smlouvy, které je nejednoznačné, když tuto nejednoznačnost sama způsobila. Nejasná, nesrozumitelná nebo neurčitá ujednání v adhezní smlouvě o úvěru jdou plně k tíži banky. Stejně tak jdou k tíži banky všechna pochybení ve smluvní dokumentaci, neboť ona je jejich původcem a klient by neměl skutečnou možnost tato pochybení z vlastní iniciativy napravit, ani kdyby o nich v době uzavření smlouvy o úvěru věděl. Důkaz:

34

Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 16, 71 a 72. Obdobným způsobem argumentuje také Česká spořitelna, a.s. např. ve vyjádření ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 144. 35

Srov. např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2013 ve věci 25 C 261/2013 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 ve věci 25 Co 60/2013. 36

Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 2. 37


Stránka 14 z 53

-

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. 25 C 261/2012 Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. května 2013 sp. zn. 10 C 49/2013 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013. Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a.s. ze dne 29. dubna 2013 Námitky instituce proti nálezu finančního arbitra ze dne 14. května 2013 ve věci Ing. Milan Hejkrlík proti Komerční bance, a.s. Dopis Raiffeisenbank a.s. klientce ze dne 12. ledna 2013 Dopis České spořitelny, a.s. klientovi z prosince 2012 Dopis Sberbank CZ, a.s. klientovi z dubna 2013 Odpověď LBBW Bank CZ a.s. na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 20. června 2013 Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 1. září 2012 Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 7. září 2012 Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 1. března 2013 Služby poskytované Českou spořitelnou, a.s. v rámci správy hypotečních úvěrů Odpověď Equa bank a.s. na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 12. srpna 2013 Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4

5. Neplatnost ujednání o poplatku podle § 55 odst. 1 ObčZ z důvodu zhoršení smluvního postavení spotřebitele Právní úprava smlouvy o úvěru obsažená v § 497 ObchZ upravuje pouze a výhradně úroky coby odměnu za poskytnutí peněžních prostředků: „Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Obchodní zákoník se v souvislosti se smlouvou o úvěru nezmiňuje o žádných dalších formách odměny, které by měl dlužník za poskytnutí peněžních prostředků platit (§ 499 ObchZ upravuje tzv. rezervační poplatek, který by však připadal v úvahu pouze v případě samostatného sjednání povinnosti věřitele rezervovat finanční prostředky dohodnutým způsobem). V běžných obchodních vztazích by si takové další poplatky mohly smluvní strany sjednat, neboť dle § 263 ObchZ se mohou od § 497 ObchZ odchýlit; takový postup však není možný v případě spotřebitelských smluv, neboť dle § 262 odst. 4 ObchZ „ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.“ Ustanovení § 55 odst. 1 ObčZ stanoví: „Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Dle judikatury Soudního dvora Evropské unie je třeba porovnat právní stav na základě zkoumané klauzule s právním stavem, který je stanoven vnitrostátním právním řádem pro případ, kdy si smluvní strany samy daný aspekt neupravily a „ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by

Stránka 15 z 53

spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.“38 Vzhledem k tomu, že by spotřebitel za poskytnutí úvěru podle § 497 a násl. ObchZ platil bance pouze úroky, představuje ujednání o povinnosti platit navíc poplatek odchýlení od zákona v neprospěch spotřebitele, resp. ujednání, kterým spotřebitel zhoršil své postavení oproti postavení, v němž by se nacházel podle zákona. Zároveň banka nemohla předpokládat, že by žalobce na ujednání o poplatku přistoupil, kdyby toto ujednání bylo předmětem individuálního vyjednávání, neboť jde o ujednání jednostranně výhodné pro banku (o této skutečnosti mimo jiné svědčí vysoké množství spotřebitelů, kteří projevili svůj zájem získat předmětné poplatky od bank zpátky). Ujednání o poplatku je proto pro rozpor s § 55 odst. 1 ObčZ neplatné dle § 39 ObčZ.39 Banky mohou namítat, že na předmětnou smlouvu je možné nahlížet jako na smlouvu smíšenou, která zahrnuje jak smlouvu o úvěru, tak nepojmenovanou smlouvu, kterou se banka zavazuje poskytovat klientovi určité služby (spravovat úvěr) a klient se zavazuje za tyto služby hradit předmětný poplatek. V takovém případě by však poplatek zcela jistě nemohl být součástí ceny úvěru, ale cenou za jiné služby, které by musely být ve smlouvě specifikovány. Pokud by soud dospěl k závěru o samostatné existenci pojmenované a nepojmenované smlouvy ve smlouvě o úvěru, nezměnilo by to nic na nutnosti podrobit ujednání o poplatku (a poskytovaných službách) zkoumání z hlediska určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 ObčZ), přiměřenosti (§ 56 odst. 1 ObčZ) a dobrých mravů (§ 39 ObčZ).

6. Neplatnost poplatku z důvodu jeho nepřiměřenosti Ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ uvádí, že „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Dle § 55 odst. 2 ObčZ jsou taková ujednání neplatná. Žalobce v této souvislosti tvrdí, že ujednání o poplatku je neplatné dle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 ObčZ, neboť ujednání o poplatku za činnosti, které nejsou spotřebiteli poskytovány nebo jsou vykonávány jen v zájmu banky, je nutné považovat za zneužívající klauzuli, která v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Za zneužívající klauzuli je třeba považovat ujednání o poplatku také z důvodu, že se na jeho základě banka zavazuje poskytovat žalobci blíže nespecifikované služby, jejichž obsah a rozsah může měnit dle svého aktuálního uvážení, aniž by o tom musela spotřebitele informovat. Vzhledem k tomu, že právní úprava ochrany práv spotřebitele obsažená v občanském zákoníku vychází ze Směrnice Rady 93/13/EHS, musí být vykládána souladně s touto směrnicí. Nejvyšší soud ČR v tomto ohledu s odkazy na evropskou judikaturu uvedl: „Skutečnost, že úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a obč. zák.), ovlivňuje postavení smluvních stran mimo jiné v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu

38

Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 14. března 2013 ve věci C-415/11, Mohamed Aziz proti Caixa d´Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa). 39

Srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2010 ve věci 33 Cdo 2330/2009.

Stránka 16 z 53

interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (nepřímý účinek) (ESD, C-106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C-240–244/98, ve věci Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero, ESD, C-212/04, ve věci Konstantinos Adeneler a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006).“40

Ustanovení § 56 odst. 1 je transpozicí čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady č. 93/13/EHS, který zní: „Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“ I přesto, že vnitrostátní soud musí provést posouzení nepřiměřenosti smluvního ujednání v kontextu národního práva,41 je tento soud povinen při interpretaci práva EU přihlížet také k rozhodnutím Soudního dvora EU a k rozhodovací praxi v jiných zemích EU. 42 Tento závěr platí tím spíše, když se tyto soudy zabývaly ujednáními obdobného obsahu, jako je ujednání o poplatku. Německý Spolkový soudní dvůr v rozsudku XI ZR 388/10 ze dne 7. června 2011 uvedl: „Odpovídá to ustálené judikatuře Spolkového soudního dvora, že klauzule o poplatcích, ve které úvěrový ústav ustanoví nárok na odměnu za činnosti, k jejichž poskytování je již ze zákona anebo na základě samostatné smluvní vedlejší povinnosti povinen nebo které - jako zde - vnímá především ve vlastním zájmu, není slučitelná se základními myšlenkami zákonné úpravy, jelikož dle zákonné předlohy za takové činnosti nesmí být požadována odměna“. K právním závěrům německého Spolkového soudního dvora se přihlásil slovenský Krajský soud v Prešově v rozsudku sp. zn. 18 Co 109/2011 ze dne 21. listopadu 2012, když uvedl následující: „Za neprijateľnú považuje odvolací súd aj zmluvnú podmienku, ktorá vyjadruje finančný záväzok spotrebiteľa za plnenie, ktoré mu po materiálnej stránke nie je dodané a slúži v skutočnosti záujmom dodávateľa (tzv. teória skutočného plnenia spomínaná najčastejšie v súvislosti s poplatkami v spotrebiteľských úverových vzťahoch).“ Dle prešovského soudu je proto třeba prohlásit za neplatné každé ujednání o poplatku, za který není spotřebiteli poskytováno skutečné plnění, které by bylo v jeho zájmu. S právními úvahami obsaženými v těchto rozhodnutích se ztotožňují i české soudy, viz např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2013, sp. zn. 25 Co 60/2013, nebo rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. srpna 2012, sp. zn. 46 EC 70/2012-43. V souladu s právě uvedenou judikaturou postupoval i Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 25 C 261/2012, když se při hodnocení základu nároku těmito rozhodnutími inspiroval. Na základě předložených důkazů dospěl k závěru, že „poplatek byl vytvořen a účtován jen za to, že žalovaná je s žalobcem ve smluvním vztahu (zjednodušeně řečeno je poplatek účtován, aniž by za jeho platbu žalovaná poskytovala jakékoliv konkrétní plnění klientovi, a naopak jsou jím kryty náklady na vnitřní činnost žalované). Takovéto ujednání (...) je podle názoru soudu nepřiměřené, způsobující významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalobce jakožto spotřebitele, a tedy neplatné“.

40

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013 ve věci 33 Cdo 1201/2012.

41

Srov. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C-76/10, Pohotovosť s.r.o. proti Ivetě Korčkovské. 42

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013 ve věci 33 Cdo 1201/2012.

Stránka 17 z 53

Ze Směrnice Rady 93/13EHS a navazujících ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že smluvní ujednání o poplatku za činnosti, které nejsou spotřebiteli poskytovány nebo jsou vykonávány v zájmu banky, je nutné považovat za zneužívající klauzuli, která v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, tedy za ujednání neplatné. O tom, že ujednání o poplatku pokrývá do značné míry vnitřní náklady banky, resp. náklady na činnosti vykonávané výlučně ve prospěch banky, nemůže být dle žalobce žádných pochyb, když samy banky tuto skutečnost ve svých vyjádřeních přiznávají. Například Česká spořitelna, a.s. výslovně uvádí, že poplatek pokrývá náklady na administrativu, výkaznictví a vývoj a provoz informačních systémů.43 LBBW Bank CZ a.s. pak do poplatku zahrnuje „sledování plnění podmínek úvěrové smlouvy“.44 Žalobce je proto přesvědčen, že ujednání o poplatku představuje zneužívající klauzuli, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě žalobce značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto neplatné dle § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 ObčZ. Proti právě uvedenému závěru uvádějí banky v jiných řízeních následující námitky (resp. skupiny námitek), které budou pojednány níže: a)

b) c)

poplatek není soudem přezkoumatelný jako nepřiměřená podmínka (zneužívající klauzule), neboť ujednání o poplatku představuje předmět plnění nebo cenu plnění poskytovaného bankou, ujednání o poplatku nezakládá nerovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran k újmě spotřebitele a kdyby byl poplatek oprávněný pouze částečně, je třeba proporcionálně snížit cenu poplatku.

S žádným z uvedených právních názorů bank se žalobce neztotožňuje, a to z důvodů dále podrobně uvedených.

Ad a) Poplatek není soudem přezkoumatelný jako nepřiměřená podmínka (zneužívající klauzule), neboť ujednání o poplatku představuje předmět plnění nebo cenu plnění poskytovaného bankou 1) Právní úprava vyloučení přezkumu předmětu plnění smlouvy nebo ceny plnění soudem Banky uvádějí, že poplatek není soudem přezkoumatelný jako nepřiměřená podmínka (zneužívající klauzule), neboť ujednání o poplatku představuje předmět plnění nebo cenu plnění poskytovaného bankou. Tuto svou argumentaci opírají o ustanovení § 56 odst. 2 ObčZ, které stanoví: „Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.“ Toto ustanovení občanského zákoníku vychází z čl. 4 odst. 2 Směrnice Rady 93/13/EHS, který uvádí: „Posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny

43

Dopis České spořitelny, a.s. klientovi z prosince 2012.

44

Odpověď LBBW Bank CZ a.s. na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 20. června 2013.

Stránka 18 z 53

na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“ Banky své tvrzení opírají také o stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci C-484/08, které v souvislosti s čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13/EHS uvádí mimo jiné následující: „Podle jednotného názoru v právní teorii je legislativním účelem tohoto ustanovení omezit soudní přezkum na nepřiměřenou povahu podmínek ve spotřebitelských smlouvách, a to v zájmu autonomie vůle smluvních stran a v zájmu účinného trhu založeného na soutěži cen a soutěži služeb“.45 Generální advokátka ve svém stanovisku v souvislosti s čl. 4 odst. 2 směrnice dále uvádí následující: „Spotřebitel nemá být obecně chráněn před uzavíráním nevýhodných obchodů.“46 Banky tvrdí, že se nemožnost soudního přezkumu vztahuje na všechny bankovní služby a jim odpovídající platby. Komerční banka, a.s. v této souvislosti uvádí, že „není možné stanovit, že některé bankovní služby jsou pouze vedlejší. Naopak všechny jednotlivé služby poskytované v rámci komplexních (bankovních) služeb je nutno pro účely čl. 4 odst. 2 Směrnice o nepřiměřených podmínkách a § 56 odst. 2 OZ považovat za podstatné, a jejich cenu proto nelze přezkoumávat.“ 47 Závěr o nemožnosti rozlišení hlavních a vedlejších bankovních služeb podporuje dle bank také Nejvyšší soud Spojeného království.4849 Proti právě uvedenému však žalobce namítá, že ujednání vymezující předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění jsou vyloučena z přezkumu nepřiměřenosti pouze tehdy, pokud jsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Tak tomu však v případě ujednání o poplatku není, neboť název poplatku je nejasný a nesrozumitelný a ujednání o poplatku je pro běžného spotřebitele těžko dohledatelné, neboť je rozptýleno do řady ustanovení v několika dokumentech, jež tvoří součást smlouvy o úvěru (viz výše pod bodem V.). Ujednání o poplatku není ujednáním o předmětu plnění, neboť předmětem smlouvy o úvěru je dle § 497 ObchZ poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi věřitelem a jejich vrácení dlužníkem věřiteli společně s úrokem. Žádné ustanovení obecně závazných předpisů upravujících smlouvu o úvěru nepovažuje vedení a správu úvěru za hlavní předmět smlouvy o úvěru. Jestliže jsou mezi klientem a bankou v souvislosti se smlouvou o úvěru sjednány platby za další služby poskytované bankou, nejedná se ani o dohodu o předmětu plnění (tím je úvěr samotný), ani o ujednání o jeho ceně (tím je úrok), ale jde o samostatnou nepojmenovanou smlouvu. Se závěrem, že ujednání o poplatku není ani ujednáním o ceně, ani o předmětu plnění se ztotožnil Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 18. dubna 2013, sp. zn. 25 C 261/2012: „Soud se rovněž zabýval námitkou žalované, že poplatek za "správu a vedení účtu" je ujednáním o vymezení předmětu smlouvy a o ceně plnění (což by vylučovalo jeho podřazení pod ust. § 56 odst. 2 o.z.). Dospěl k závěru, že se v žádném případě o takovéto ujednání nejedná, neboť předmětem smlouvy je poskytnutí úvěru za úplatu, kterou tvoří

45

Stanovisko generální advokátky ze dne 29. října 2009 ve věci C-484/08, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc), bod 62. 46



Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others [2009] UKSC 6, odst. 39, 40, 41, 47, 78 a 112.

49

Srov. také vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4.

Stránka 19 z 53

obchodní úrok (srov. definici úvěrové smlouvy zachycenou v ust. § 497 ob.z.). Lze si jistě představit, že v souvislosti s poskytnutím úvěru vznikne potřeba placení dalších skutečně vzniklých nákladů banky (náklady na skutečně poskytované služby s úvěrem spojené, u spotřebitelských úvěrů často sjednávané pojištění apod.), a tyto náklady mohou být poskytovatelem úvěru se spotřebitelem individuálně dohodnuty, nicméně nejedná se ani o dohodu o předmětu plnění (tím je úvěr samotný) a ani ujednání o jeho ceně (tím je celková cena úvěru, která zahrnuje úvěrovanou částku a sjednané úroky, případně poplatek za poskytnutí úvěru apod.).“ Navíc, pokud jde o cenu plnění, je vyloučen pouze přezkum přiměřenosti ceny k poskytnutému plnění. Ze soudního přezkumu však není vyloučeno posouzení nepřiměřené povahy tohoto ujednání jako celku.50 Jinak by banky mohly zahrnout do svých smluv například ujednání, kterým by se spotřebitel zavazoval hradit měsíční paušál ve výši 1.000,Kč a banka by se zavázala, že za tento paušál nebude klientovi poskytovat vůbec nic. Pokud by soud přistoupil na argumentaci bank, pak by bylo takovéto zjevně nepřiměřené ujednání vyloučeno z přezkumu a byla by tak potvrzena zcela zjevná nespravedlnost. O tom, že právě uvedený absurdní příklad není příliš vzdálen od české bankovní reality, svědčí například následující vyjádření Komerční banky, a.s.: „Ostatně Komerční banka je přesvědčena, že to, zda v rámci daného úvěrového produktu bude zahrnuto „spravování úvěru“ či nikoliv, je pro průměrného spotřebitele spíše otázkou technickou spočívající v konfiguraci ceny finančního produktu, nikoli otázkou věcnou, tedy jaký katalog konkrétních služeb „navíc“ bude Klient dostávat u produktu, u kterého je výslovně sjednáno spravování úvěru“. 51 Dle žalobce je proto třeba trvat v souladu s výše uvedenou judikaturou Soudního dvora EU a se základními zásadami civilního práva na závěru, že ujednání o poplatku, za který není poskytováno žádné protiplnění, je neplatné, neboť, představuje nepřiměřenou podmínku a je v rozporu s dobrými mravy. Právě uvedený závěr žalobce podpořil také Finanční arbitr, když uvedl následující: „Finanční arbitr přitom vycházel z premisy, že cena je hodnota zboží nebo služby vyjádřená zpravidla v penězích. Cena neexistuje sama o sobě, ale vždy se váže na konkrétní zboží nebo službu. V případě, že takové zboží nebo služba neexistuje, není ani možné vyjádřenou peněžitou částku považovat za cenu. (...) Finanční arbitr je navíc tohoto názoru, že smluvní ujednání, na jehož základě je Navrhovatel povinen hradit určitou peněžitou částku, aniž by existovalo jakékoli protiplnění Instituce ani jiné právo Navrhovatele, je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy a jako takové ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné. Smluvnímu ujednání ve spotřebitelských smlouvách, jehož podstatou je placení určité peněžité částky spotřebitelem, musí odpovídat alespoň nějaký závazek podnikatele, kterému má být tato částka hrazena, jinak se jedná o nedůvodné přispívání na provozní náklady podnikatele, které slouží k zajištění jeho běžné podnikatelské činnosti.“52 Pokud jde o citát stanoviska generální advokátky, dle kterého není účelem Směrnice Rady 93/13/EHS ochrana spotřebitele před nevýhodnými obchody, je nutné citovat také větu, která

50

Na tomto závěru se shodli všichni soudci Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others [2009] UKSC 6, odst. 29, 57 – 61 a 73. 51


Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a. s. ze dne 29. dubna 2013, str. 15 – 16.

Stránka 20 z 53

ve stanovisku následuje: „Pokud jde o hlavní plnění je spotřebitel naopak považován za dostatečně chráněného v rámci hospodářské soutěže.“53 Z této věty je zřejmé, že i generální advokátka si je vědoma skutečnosti, že banka nemá naprostou volnost při formulaci ujednání týkajícího se předmětu plnění smlouvy, jen je tato regulace obsažena v jiných normách práva Evropské unie. Generální advokátka Trstenjak v předmětném stanovisku upozorňuje také na skutečnost, že „zásada autonomie vůle již není v praxi zajištěna, neboť spotřebitel nemá žádný vliv na obsah smlouvy. To odůvodňuje zásah státu do smluvní volnosti stran s cílem zajistit co největší smluvní spravedlnost.“ 54 Kolizi principu autonomie vůle a zájmu na ochraně slabší strany (spotřebitele) tak nelze chápat jako spor o míru protekcionismu zákonné úpravy a ochrany „nesvéprávného“ spotřebitele proti jeho vůli, nýbrž spíše jako snahu zajistit ochranu skutečné autonomie vůle. Ustanovení občanského zákoníku (resp. unijního práva), která zakazují zneužívající klauzule, tedy nejsou s principem autonomie vůle v kolizi, nýbrž mají za cíl dosáhnout toho, aby o autonomní vůli (obou smluvních stran) mohlo být skutečně řeči. V tomto duchu hovoří též současná judikatura Soudního dvora EU, která ponechává posouzení klauzule jako zneužívající na vnitrostátních soudech, přičemž však konstruuje abstraktní kritérium, dle něhož „je třeba vzít v potaz především právní stav, který je stanoven vnitrostátním právem pro případ, kdy si smluvní strany samy daný aspekt neupravily. Právě tato srovnávací analýza vnitrostátnímu soudu umožní zhodnotit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí.“55 Pokud tedy faktická (sociální) situace spotřebiteli neumožňuje vést s bankou jednání o obsahu smlouvy, vede unijní právo vnitrostátní soudy k tomu, aby tato jednání fingovaly a pokusily se zodpovědět otázku, zda by spotřebitel na sporné ujednání přistoupil. Žalobce v této souvislosti uvádí, že kdyby mu veškeré tyto informace byly známy v době podpisu smlouvy o úvěru, na ujednání o poplatku by nepřistoupil, neboť jeho zájmem bylo získat co nejlevnější možný úvěr, a nikoliv platit předmětný poplatek. Vzhledem k tomu, že se dle § 497 a násl. ObchZ předmětný poplatek neplatí, došlo zahrnutím ujednání o poplatku do smlouvy o úvěru ke zhoršení právního postavení žalobce ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné právní úpravy. Žalobce dále doplňuje, že při sjednávání smlouvy mu nebylo umožněno text smlouvy navržený bankou měnit; jeho jedinou možností bylo text smlouvy přijmout ve znění navrženém bankou, nebo nedostat úvěr. Pokud jde o rozlišení mezi hlavním a vedlejším předmětem plnění, resp. o skutečnost, že text § 56 odst. 2 ObčZ toto rozlišení neobsahuje, pak je třeba odkázat na skutečnost, že text směrnice Rady 93/13/EHS toto rozlišení obsahuje, z tohoto rozlišení při svém rozhodování vychází Soudní dvůr Evropské unie56 a české soudy v rámci povinnosti eurokonformního

53




Srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. června 2010 ve věci C-484/08, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc).

Stránka 21 z 53

výkladu musí z textu nedostatečně transponované směrnice vycházet. Nejvyšší soud ČR v souvislosti s povinností eurokonformního výkladu uvedl: „Nutno mít na paměti, že „správný a náležitý výklad bezprostředně neaplikovatelných komunitárních pravidel národními soudy je nezbytným předpokladem jejich správné nepřímé aplikace, tedy jejich aplikace národními soudy prostřednictvím aplikace příslušných eurokonformně vykládaných vnitrostátních předpisů.“ Jen tímto způsobem pak mohou národní soudy „dostát jak povinnosti vykládat náležité vnitrostátní transpoziční či prováděcí předpisy výlučně eurokonformně, tak povinnosti vykládat nesprávné vnitrostátní transpoziční či prováděcí předpisy, ale i ostatní vnitrostátní předpisy, u nichž to přichází do úvahy, v nejvyšší možné míře eurokonformně, tj. v souladu s příslušnými, správně vyloženými, bezprostředně neaplikovatelnými komunitárními pravidly (srovnej Král, R., Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy, Praha: C.H. Beck, 2003, str. 55).“57 Finanční arbitr v této souvislosti uvedl následující: „Finanční arbitr je toho názoru, že ani úmyslem evropského zákonodárce, jak vyplývá z doslovného znění Směrnice 93/13/EHS, nebylo vyloučit z testu přiměřenosti jakékoliv cenové ujednání, o čemž svědčí i použití slovního spojení „main subject matter“. Evropský zákonodárce z testu přiměřenosti vyloučil pouze definici hlavního předmětu plnění, přiměřenost ceny a odměny na straně jedné a služby nebo zboží dodávané za ně výměnou na straně druhé, a to výhradně za předpokladu, že jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“58 Žalobce se s tímto závěrem ztotožňuje. 2) Nutnost zohlednit kontext celé úvěrové smlouvy Banky uvádějí, že při přezkumu přiměřenosti ujednání o poplatku je třeba zohlednit kontext celé úvěrové smlouvy. Například Komerční banka, a.s. v této souvislosti uvádí: „Ujednání o Poplatku není možné porovnávat výhradně a pouze s protihodnotou poskytnutou ve formě „spravování úvěru“, jelikož by tím docházelo k vytržení uvedeného ujednání z kontextu předmětné úvěrové smlouvy.“59 Na podporu svého tvrzení banky argumentují mimo jiné judikaturou Nejvyššího soudu ČR, dle které je možné, aby některá ujednání spotřebitelské smlouvy byla vyvážena jinými, což má za následek nutnost zkoumat i hodnotu dalších práv a povinností ve smlouvě uvedených a přihlížet ke všem relevantním okolnostem.60 Žalobce souhlasí s nutností zohlednit kontext každého jednotlivého případu. Takový postup však dle názoru žalobce nemůže však vést k alibistickému odepření řádného zhodnocení dopadů předmětného ujednání poukazem na to, že jsou spotřebiteli bankou poskytovány služby, jejichž celková hodnota není zjevně nepřiměřená souhrnu všech plateb spotřebitele bance. Takový přístup by byl v rozporu s koncepcí nepřiměřených podmínek dle Směrnice 93/13 EHS, neboť by umožnil vyloučení protiprávnosti nepřiměřených podmínek rozptýlením jejich účinků v množství dalších ujednání vyváženého nebo prospotřebitelského charakteru.

57


58


59


Srov. např. rozhodnutí ze dne 16. září 2010 sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, rozhodnutí ze dne 16. března 2006 sp. zn. 33 Odo 934/2004, rozhodnutí ze dne 30. března 2010 sp. zn. 33 Cdo 1956/2007, rozhodnutí ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, rozhodnutí ze dne 12. října 2011 sp. zn. 30 Cdo 3132/2011.

Stránka 22 z 53

Navíc, pokud by nebylo možné porovnávat bankovní produkt s jeho cenou, ale bylo by nutné porovnávat souhrn všech produktů poskytovaných konkrétním dodavatelem konkrétnímu spotřebiteli s celkovou cenou všech těchto produktů, byla by jednotlivá ujednání takových spotřebitelských smluv nesrozumitelná, nepřezkoumatelná a jevila by známky libovůle na straně dodavatele. 3) Tvoří poplatek a úroky odměnu za balíček poskytovaných služeb? Banky tvrdí, že jsou bankovní produkty v České republice chápány jako balíčky služeb, za které je placena celková cena, kterou není možné dělit na jednotlivé položky, jež by se vztahovaly ke konkrétním službám.61 Na podporu svého tvrzení banky odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojeného království, dle kterého představují služby spojené s vedením běžného účtu balíček služeb financovaný různými poplatky, které ve svém souhrnu tvoří cenu daného produktu, a to i v situaci, kdy ne každý klient všechny tyto poplatky platí, a dochází tak k situaci, kdy jeden klient ve skutečnosti pokrývá náklady na služby jiného klienta.62 Žalobce nepovažuje toto tvrzení bank za správné a zároveň poukazuje na odlišnost situace před Nejvyšším soudem Spojeného království. Ten v projednávaném případě neposuzoval poplatky placené v souvislosti s úvěrovým účtem, ale v souvislosti s běžným účtem, což je podstatný rozdíl. Zabýval se situací, ve které britské banky poskytovaly běžné účty bez jakéhokoliv paušálního poplatku za jeho vedení a náklady na správu a vedení těchto účtů financovaly prostřednictvím poplatků za nedovolené přečerpání prostředků dostupných klientům na jejich účtech. Dle smluvních podmínek měli klienti možnost nedovolené přečerpání zakázat a vyhnout se tak placení tohoto poplatku. Situace českých poplatků za správu a vedení úvěrů je naprosto odlišná: tyto poplatky neslouží k pokrytí nákladů na základní službu poskytovanou zdarma (poskytnutí finančních prostředků klientovi je zpoplatněno úrokem a často i řadou dalších poplatků) a klient nemá možnost zabránit jejich účtování ze strany banky z důvodu, že by nechtěl služby s těmito poplatky spojené využívat. V případě českých poplatků dokonce ani není jasná vazba na konkrétní služby, které by banka klientovi měla za placení poplatku poskytovat. Banky přistupují k argumentu „balíčkem služeb“ ryze účelově a navíc ex post, což je zřejmé například ze skutečnosti, že u hypotečních úvěrů není (potenciálním) klientům v propagačních materiálech prezentována celková cena produktu složená z úroku a předmětného poplatku, která by se vztahovala k celkovému balíčku služeb; stejně tak ve smlouvě o hypotečním úvěru není celková cena za balíček služeb zmíněna, ale samostatně jsou pojednány úrok a odkaz na sazebník stanovující výši poplatků. Pokud by banky braly vážně pojetí úvěru jako balíčku služeb, zcela nepochybně by dobrovolně předkládaly svým (potenciálním) klientům celkové náklady na pořízení tohoto balíčku, jako je tomu u spotřebitelských úvěrů, u kterých mají ze zákona (na základě evropského práva) povinnost uvádět RPSN. Dokonce ani u spotřebitelských smluv banky nutně nezahrnují poplatek do RPSN a nezacházejí s ním jako se součástí ceny za balíček služeb. Například ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi Českou spořitelnou, a.s. a paní Lucií Krasničanovou dne 23. listopadu 2009 pojednává čl. II odst. 1 úhradu úroků z úvěru, čl. II odst. 2 ceny a čl. II. odst. 3 RPSN. V čl.

61

Srov. např. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 34–39. 62

Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others [2009] UKSC 6, odst. 39 – 41 a 47.

Stránka 23 z 53

II. odst. 2 se klient zavazuje „zaplatit Bance veškeré náklady a výdaje, které jí vzniknou v souvislosti se Smlouvou o úvěru,“ konkrétně pak „cenu za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o Úvěr“ a „cenu za správu a vedení Úvěrového účtu“. V čl. II odst. 3 pak banka zahrnuje do RPSN úroky, cenu za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr, popř. pojistné za úvěrové životní pojištění. Do RPSN však není zahrnut poplatek za správu a vedení úvěrového účtu. Na základě právě uvedeného dospěl žalobce k závěru, že bankovní produkty nejsou v České republice chápány ani samotnými bankami jako balíčky služeb. Proti tvrzení o poskytování komplexního balíčku služeb se postavil také Finanční arbitr: „Ač po provedeném výkladu finanční arbitr dospěl k závěru, že pod pojem spravování úvěru lze podřadit konkrétní bankovní služby poskytované Institucí, současně finanční arbitr dospěl k závěru, že závazek k poskytování takových bankovních služeb byl v tomto případě sjednán samostatně a vedle ujednání o spravování úvěru.“63 4) Tvoří celkové náklady úvěru (RPSN) cenu úvěru? Dle bank netvoří cenu úvěru pouze úrok, ale také další platby, které jsou zahrnuty do roční procentní sazby nákladů za spotřebitelský úvěr (RPSN). Například Komerční banka, a.s. v této souvislosti uvádí: „Institut RPSN tak předpokládá, že cena úvěrového produktu bude tvořena nejen úroky, ale i dalšími platbami, poplatky a dalšími náklady na straně klienta. Není proto zcela přesné tvrzení, že cenou úvěru jsou vždy výhradně úroky.“ 64 Banky své tvrzení opírají také o stanovisko generální advokátky Trstenjak, která ve věci C453/10 uvedla: „Roční procentní sazba nákladů tak v celkové struktuře práv a povinností stran vyplývajících z úvěrové smlouvy představuje hlavní plnění připadající věřiteli.“ Soudní dvůr EU se následně řídil stanoviskem generální advokátky do té míry, že v rozsudku zacházel s celkovými náklady úvěru jako s cenou úvěru (srov. bod 41 rozsudku). Jak uvádí žalobce již výše a zde v této souvislosti opakuje, právní úprava smlouvy o úvěru obsažená v § 497 ObchZ upravuje pouze a výhradně úroky coby odměnu za poskytnutí peněžních prostředků a ani další ustanovení obchodního zákoníku se v souvislosti se smlouvou o úvěru nezmiňují o žádných dalších formách odměny, které by měl dlužník za poskytnutí peněžních prostředků platit (§ 499 ObchZ upravuje tzv. rezervační poplatek, který by však připadal v úvahu pouze v případě samostatného sjednání povinnosti věřitele rezervovat finanční prostředky dohodnutým způsobem). V běžných obchodních vztazích by si takové poplatky mohly smluvní strany sjednat, neboť dle § 263 ObchZ se mohou od § 497 ObchZ odchýlit; takový postup však není možný v případě spotřebitelských smluv, neboť dle § 262 odst. 4 ObchZ „ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.“ Mezi ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách patří také § 55 odst. 1 ObčZ, který stanoví: „Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Vzhledem k tomu, že by klient za poskytnutí úvěru podle § 497 a násl. ObchZ platil bance pouze úrok, představuje ujednání o povinnosti platit poplatek odchýlení od zákona v

63


64

Námitky instituce proti nálezu finančního arbitra ze dne 14. května 2013 ve věci Ing. Milan Hejkrlík proti Komerční bance, a.s., odst. 12.

Stránka 24 z 53

neprospěch spotřebitele, resp. ujednání, kterým spotřebitel zhoršil své postavení. Takové ujednání je pro rozpor s § 55 odst. 1 ObčZ neplatné dle § 39 ObčZ.65 Tento závěr je v plném souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, dle které je třeba za účelem zhodnocení významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran (která je definičním znakem zneužívajících klauzulí) porovnat právní stav na základě zkoumané klauzule s právním stavem, který je stanoven vnitrostátním právním řádem pro případ, kdy si smluvní strany samy daný aspekt neupravily. Soudní dvůr EU v této souvislosti dále uvedl, že „za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.“66 V případě předmětného poplatku je zřejmé, že by žalobce se sjednáním poplatku v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy nesouhlasil, jak již výše uvedl. Tento závěr podporuje také rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora v rozsudku XI ZR 388/10 ze dne 7. června 2011, dle kterého „z uvedení poplatku v cenových nebo účetních předpisech není možné usuzovat na aprobaci takového poplatku zákonodárcem.“ Navíc je RPSN v současnosti uváděna pouze u spotřebitelských úvěrů – a nikoliv u hypoték; kdyby banky myslely svá vyjádření o transparentnosti vážně, uváděly by RPSN i u hypoték, aniž by jim tato povinnost musela být uložena zákonem. To ostatně uznal i generální ředitel České spořitelny, a.s. Pavel Kysilka, který v rozhovoru pro aktuálně.cz uvedl následující: „Pokud ale chtějí klienti toto rozlišovat a mít dvě ceny, pak je na druhou stranu fér spočítat a ukázat jim výši jejich celoroční celkové ceny, kterou zaplatí, což se třeba u spotřebitelských úvěrů povinně děje ve formě takzvané RPSN.“67 Jak žalobce poukázal výše na příkladu smluv o úvěru uzavíraných Českou spořitelnou, a.s., ani banky samotné ve své kontraktační praxi nezacházejí s RPSN jako s cenou úvěru, do které by byly zahrnuty předmětné poplatky. Ba právě naopak, banky předmětné poplatky z RPSN vydělují, čímž potvrzují argument žalobce, že předmětný poplatek jde nad rámec ceny úvěru, resp. nad rámec smlouvy o úvěru jako smluvního typu. Tento závěr žalobce podporuje také § 10 odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve kterém je uvedeno mimo jiné následující: „Náklady na vedení účtu zaznamenávajícího platební transakce a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a další náklady spojené s platebními transakcemi se zahrnují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, s výjimkou případů, kdy je zřízení účtu nepovinné a náklady na tento účet byly samostatně uvedeny ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem.“ Jediný výklad smlouvy o úvěru nezahrnující předmětný poplatek v RPSN konformní s tímto zákonným ustanovením je, že banka považuje předmětný poplatek za nepovinný a ujednání o poplatku za volitelné. Poplatek proto není součástí ceny úvěru a ujednání o poplatku je jakožto samostatně stojící ujednání plně přezkoumatelné soudem.

65

Srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2010 ve věci 33 Cdo 2330/2009.

66


„Sporný poplatek? Rozhodne hlas klientů, slibuje šéf http://aktualne.centrum.cz/finance/penize/clanek.phtml?id=767880.

Stránka 25 z 53

ČS“,

aktuálně.cz

(15.

ledna

2013),

Žalovaný se může snažit zpochybnit právě uvedený závěr žalobce poukazem na skutečnost, že zákon o spotřebitelském úvěru nabyl účinnosti až 1. ledna 2011 a banky před tímto datem nebyly povinny zahrnovat předmětný poplatek do RPSN. Žalobce s takovým závěrem z níže uvedených důvodů nesouhlasí, ale předesílá, že i kdyby banky před rokem 2011 nebyly povinny zahrnovat předmětné poplatky do RPSN, nic by to neměnilo na správnosti závěru žalobce, že nezahrnutí poplatku do nákladů úvěru je nutné chápat jako vyjádření toho, že banka nepovažuje poplatek za součást ceny úvěru. Dle právního názoru žalobce byly banky povinny uvádět předmětný poplatek do RPSN i před rokem 2011, a to na základě zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Dle § 2 písm. d) tohoto zákona se rozumí „roční procentní sazbou nákladů na spotřebitelský úvěr procentní podíl z dlužné částky, který je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli za období 1 roku.“ I když v této definici není poplatek výslovně uveden (jako je tomu v zákoně o spotřebitelském úvěru), je zřejmé, že spotřebitel byl na základě smlouvy o úvěru povinen bance tento poplatek zaplatit. O tom, že předmětný poplatek měl být započítán do RPSN, svědčí také Směrnice Rady 87/102/EHS ve znění Směrnice Rady 90/88/EHS, která v čl. 1 odst. 2 písm. e) definuje roční sazbu v procentech jako „celkové náklady úvěru pro spotřebitele, vyjádřené ve formě ročního procenta částky poskytnutého úvěru a vypočítané v souladu s článkem 1a“; celkové náklady úvěru pro spotřebitele jsou pak definovány jako „veškeré náklady, včetně úroků a jiných poplatků, které musí spotřebitel zaplatit za úvěr“. Pokud jde o čl. 1a, ten z výpočtu roční sazby v procentech ve svém odstavci 2 bod iii) vylučuje „poplatky za převod peněz a poplatky za vedení účtu určeného pro příjem plateb ke splácení úvěru, úroků a jiných poplatků, s výjimkou případů, kdy spotřebitel nemá ve věci řádnou volnost rozhodování a kdy jsou takové poplatky nezvykle vysoké“. Vzhledem k tomu, že banky spotřebitelům nedaly na výběr, zda chtějí zřídit k úvěru úvěrový účet, za který budou účtovat předmětný poplatek, nebo zda chtějí úvěr bez úvěrového účtu, je zřejmé, že spotřebitelé neměli v tomto ohledu řádnou volnost rozhodování, a předmětný poplatek byla banka povinna zahrnout do RPSN. Povinnost banky uvést ve smlouvě o spotřebitelském úvěru RPSN vypočítanou v souladu se zákonem interpretovaným eurokonformním způsobem je stanovena v § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb. Pro případ porušení této povinnosti stanovuje předmětný zákon v § 6 následující: „Nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.“ Nezahrnutí předmětného poplatku do RPSN u spotřebitelských smluv o úvěru uzavřených před 1. lednem 2011 proto představuje další důvod neplatnosti ujednání o poplatku. Žalobce na podporu svých tvrzení dále uvádí, že účelem zavedení institutu RPSN zcela jistě nebylo validovat veškeré poplatky účtované spotřebitelům bankovními a nebankovními institucemi, ale zvýšit transparentnost trhu spotřebitelských úvěrů a zvýšit ochranu spotřebitelů jako takových (a nikoliv bank). To ostatně vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru, ve které se uvádí: „Včasné a úplné informace jsou nezbytným předpokladem pro to, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí. Spotřebitel musí být schopen správně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci.“ Pokud jde o argumentaci bank stanoviskem generální advokátky, žalobce nad rámec výše uvedeného uvádí, že toto stanovisko není právně závazné a jestliže banky sahají k jeho citaci, je to třeba chápat jako projev skutečnosti, že se jim nepodařilo najít žádné rozhodnutí Soudního dvora EU, které by v daném ohledu podporovalo jejich teze. Stránka 26 z 53

5) Produkty bez poplatku mají vyšší úrokovou sazbu Banky v jiných řízeních namítají, že srovnatelné úvěrové produkty (tedy produkty té samé banky), které jsou zpoplatněny pouze úrokovou sazbou, mají tuto sazbu vyšší, než úvěrové produkty kombinující úrok a poplatek, a proto je poplatek nutně součástí ceny úvěru. Žalobce proti tomuto tvrzení uvádí, že nelze srovnávat pouze produkty s poplatkem a bez poplatku u jedné banky, neboť cenový rozdíl mezi těmito produkty nemá výraznou vypovídací hodnotu s ohledem na skutečnost, že je pouze projevem obchodní politiky banky. Je nutné srovnat tyto úvěrové produkty s dalšími produkty dostupnými českým spotřebitelům. Na českém trhu lze v posledních letech nalézt srovnatelné produkty bank, které předmětné poplatky klientům vůbec neúčtují a úrokové sazby mají srovnatelné nebo nižší, než banky, které si k úrokové sazbě navíc účtují předmětné poplatky. Např. mBank v červnu 2013 nabízela u produktu „Hypotéka Light“ s fixací na 1 rok a výší LTV 61 % - 70 % úrokovou sazbu ve výši 3,41 % (3,16 % při sjednání pojištění), zatímco Hypoteční banka, a. s. nabízela srovnatelný produkt s úrokovou sazbou 4,19 %; v případě tříleté fixace byla u mBank úroková sazba 3,22 % (resp. 2,97 %) a u Hypoteční banky, a. s. 2,89 %; u pětileté fixace mBank 3,19 % (resp. 2,94 %) a 2,99 % u Hypoteční banky, a. s.68 6) Je přezkum svobodně uzavřených ujednání v rozporu se základními principy evropského práva? Banky tvrdí, že přezkum svobodně uzavřených ujednání je v rozporu se základními principy evropského práva. Konkrétně namítají rozpor s čl. 3 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, dle kterého Evropská unie usiluje o udržitelný rozvoj Evropy založený mimo jiné na vysoce konkurenceschopném sociálně tržím hospodářství. Dále pak namítají rozpor s Protokolem č. 27 ke Smlouvě o fungování Evropské unie o vnitřním trhu a hospodářské soutěži, dle kterého vnitřní trh zahrnuje systém zajišťující, aby hospodářská soutěž nebyla narušována. Česká spořitelna, a.s. v návaznosti na tato ustanovení uvádí: „Z uvedených ustanovení evropského primárního práva tak zcela jednoznačně vyplývá, že účinný trh založený na volné soutěži cen a soutěži služeb, stejně jako tržní hospodářství založené na autonomii vůle smluvních stran, patří mezi základní principy evropského práva. I z tohoto důvodu pak nelze připustit, aby excesivní aplikace práva na ochranu spotřebitele vyloučila princip autonomie vůle při sjednávání základních prvků smluvního vztahu, jako jsou předmět plnění a cena za něj.“69 Žalobce proti právě uvedenému namítá, že mezi základní principy evropského práva patří také podpora zájmů spotřebitelů a zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele (čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie). Naplňování těchto principů je nezbytné především v situacích, ve kterých je spotřebitel ve vztahu k podnikateli ve značně znevýhodněném (slabším) postavení, což dokumentují jak spotřebitelské směrnice, tak judikatura Soudního dvora EU, která na ně navazuje. Dle Soudního dvora EU je nutná míra ingerence soudů v případě zjištění ujednání obsaženého ve spotřebitelské smlouvě, které odporuje čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS, tak vysoká, že by soudy měly spotřebitelům poskytovat ochranu i bez návrhu, pokud s

68

Srov. úrokové sazby Hypoteční banky, a. s. platné od 24. června 2013 a Úrokový lístek č.7/2013, který vydala BRE Bank S.A., organizační složka podniku. 69

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 12.

Stránka 27 z 53

takovým postupem spotřebitel výslovně neprojeví nesouhlas.70 Není proto možné jednostranně upřednostnit smluvní autonomii a ochranu hospodářské soutěže před ochranou spotřebitelů. Vždy je třeba tyto principy aplikovat a vyvažovat v kontextu konkrétní situace. Není proto možné dospět k obecnému závěru, že je přezkum ujednání o poplatku vždy a nutně v rozporu se základními principy evropského práva, nebo že je ochrana spotřebitele vždy a za všech okolností nadřazena fungování vnitřního trhu. Právní názor žalobce podporuje také Nejvyšší soud ČR, který v souvislosti s analýzou povinností vyplývajících ze Směrnice Rady 93/13/EHS uvedl následující: „Podle judikatury Soudního dvora tato směrnice představuje jako celek opatření nezbytné ke splnění poslání svěřených Evropské unii, a zvláště ke zvyšování životní úrovně a kvality života v celé Unii (viz výše uvedené rozsudky ve věcech Mostaza Claro, bod 37, a Asturcom Telecommunicaciones, bod 51). Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice 93/13 zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, které uvnitř vnitrostátního právního řádu mají status kogentních norem (výše uvedený rozsudek Asturcom Telecommunicaciones, bod 52).“71

7) Přezkum jednotlivých služeb a jejich ceny jako zásah do obchodního vedení banky Dle České spořitelny, a.s. nemůže soud (resp. stát) přezkoumávat jednotlivé služby a jejich cenu, neboť by tak nedovoleným způsobem zasahoval do obchodního vedení banky a do pravidel hospodářské soutěže, a mohl by bance způsobit škodu a negativně by ovlivňoval kvalitu poskytovaných služeb.72 Žalobce s tímto tvrzením nesouhlasí, neboť by tak byl zcela vyloučen soudní přezkum neplatným smluvních ujednání. Naopak soud musí z úřední povinnosti považovat za neplatná smluvní ujednání, která se odchylují od zákona v neprospěch spotřebitele (§ 55 odst. 1 ObčZ), která jsou nepřiměřená (§ 56 odst. 1 ObčZ), která jsou neurčitá a nesrozumitelná (§ 37 odst. 1 ObčZ) nebo která jsou v rozporu s dobrými mravy (§ 39 ObčZ), a to i v případě, kdy prohlášení předmětného ustanovení za neplatné povede ke změnám v oblasti hospodářské soutěže, ve službách bank nebo kdy bankám způsobí škodu. Opačný přístup by vedl k tomu, že by si banky mohly diktovat na úkor spotřebitelů libovolně nezákonné smluvní podmínky a soudy (stát) by takové zneužívající jednání narušující hospodářskou soutěž, působící škodu spotřebitelům a snižující kvalitu služeb musel akceptovat bez možnosti jakéhokoliv zásahu. Právní názor žalobce podporuje také judikatura Nejvyššího soudu ČR a Soudního dvora EU. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že „vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule i bez návrhu (výše uvedený rozsudek Asturcom Telecomunicaciones, bod 32). Možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter určité klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v

70

Srov. body 37 až 43 rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C-76/10, Pohotovosť s.r.o. proti Ivetě Korčkovské a bod 35 rozhodnutí Soudního dvora ze dne 4. června 2009 ve věci C243/08, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi. Srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013 ve věci 33 Cdo 1201/2012. 71


72

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 42 a 43.

Stránka 28 z 53

článku 6 směrnice, totiž zabránit tomu, aby byl konkrétní spotřebitel zneužívající klauzulí vázán, a přispět ke splnění cíle stanoveného v článku 7 této směrnice, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi spotřebiteli a podnikateli (rozsudek ESD ve věci C-473/00, Cofidis, bod 32, a výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 27). Tato možnost přiznaná soudu byla posouzena jako nezbytná pro to, aby byla spotřebiteli zajištěna účinná ochrana, zejména s ohledem na nezanedbatelné nebezpečí, že tento spotřebitel o svých právech neví nebo je vykonává s obtížemi (výše uvedené rozsudky ve věcech Cofidis, bod 33, jakož i Mostaza Claro, bod 28). Ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se tak vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení (výše uvedený rozsudek ve věci Cofidis, bod 34).“73

8) Spotřebitel v době uzavření smlouvy o úvěru věděl, že platba poplatku je součástí celkové ceny za daný úvěrový produkt Banky tvrdí, že ze smlouvy o úvěru a z informací poskytnutých spotřebiteli před podpisem smlouvy vyplývalo, že je platba poplatku součástí celkové ceny za daný úvěrový produkt. Česká spořitelna, a.s. v této souvislosti uvádí, že cena za úvěr byla složena z několika složek, a to z úroku (který pokrývá náklady banky na financování úvěrů a tzv. rizikovou marži) a z ceny za služby, resp. úkony související s poskytnutím a správou úvěru (konkrétně paušální poplatek a ceny za další služby). Odkazuje pak na následující text smlouvy: „Dále se Klienti zavazují hradit bance po celou dobu platnosti Smlouvy o úvěru vyúčtované poplatky, tj. ceny poskytnutých služeb a provedených úkonů a náhrady výloh v rozsahu a výši stanovené v Sazebníku platného v den provedení zpoplatňovaného úkonu.“74 Žalobce s tvrzením banky nesouhlasí a namítá, že ve smlouvě o úvěru není výslovně uvedeno, že by se cena skládala ze dvou nebo více složek. To je až ex post konstrukce banky, kterou není možné prostřednictvím interpretace zpětně do smlouvy o úvěru vložit. Jestliže banka svou teorii o ceně úvěru tvořené více složkami zastávala již v době uzavření smlouvy o úvěru, měla ji do textu smlouvy explicitně vložit. Pokud tak neučinila, jde tato skutečnost k její tíži, neboť je původcem textu smlouvy. Jestliže je z pohledu spotřebitele možný jiný výklad smlouvy, než výklad zahrnující více složek do ceny úvěru, je třeba v souladu s § 266 odst. 4 ObchZ užít takového výkladu. V souvislosti se smluvním ujednáním citovaným Českou spořitelnou, a.s. je třeba dále uvést, že se klient zavázal bance platit pouze za poskytnuté služby a provedené úkony, a nikoliv za možnost poskytnutí blíže nespecifikovaných služeb, která je předmětem paušálního úvěrového poplatku. V tomto ohledu je proto na bance, aby prokázala, že k poskytnutí služeb, za něž byl poplatek účtován, skutečně došlo. Navíc z toho, jestli klient o poplatku věděl, nelze usuzovat na platnost ujednání o poplatku, neboť i za takové situace je nutné posuzovat soulad ujednání o poplatku se zákonem; případný nesoulad pak nelze zhojit odkazem na vědomost spotřebitele, neboť dle judikatury

73


74

Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 16.

Stránka 29 z 53

Soudního dvora EU je třeba spotřebitele chránit i v situaci, kdy o protiprávnosti ujednání navrženého dodavatelem nevěděl nebo s ním výslovně souhlasil.75 9) Správa úvěru jako standardní součást plnění bank v úvěrových věcech ve smyslu české a evropské legislativy Banka tvrdí, že nelze přezkoumávat přiměřenost ujednání o poplatku, neboť jde o cenové ujednání týkající se předmětu úvěrového vztahu, což dokladuje jeho zahrnutí v řadě českých a evropských právních předpisů. Správa úvěru osobou, která jej poskytla, je dle čl. 135 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES osvobozena od daně z přidané hodnoty. S ohledem na to, že obdobné ustanovení bylo již ve směrnici Rady 77/388/EHS, jde o dlouhodobě uznávanou zpoplatněnou bankovní službu. O „operacích souvisejících se správou úvěru“ se zmiňuje také § 54 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a mezi výdaje, které představují odměnu placenou za poskytnutí úvěru, zahrnuje „poplatky za vedení úvěrového účtu a za správu úvěru“ také pokyn Generálního finančního ředitelství č.j. 32320/11-31 z 30. listopadu 2011.76 Ze zmínky o poplatku v českých a evropských daňových předpisech ovšem není dle žalobce možné usuzovat na platnost jeho sjednání v konkrétní smlouvě o úvěru, ani činit žádné další závěry pro oblast spotřebitelských smluv, která představuje striktněji regulovanou oblast poskytování úvěrů, než je například oblast podnikatelských úvěrů, pro které má úprava DPH podstatně větší význam. Navíc dle komparace úvěrových produktů v rámci EU je zřejmé, že poplatek za správu a vedení úvěru je u úvěrových smluv uzavíraných spotřebiteli spíše výjimkou, než pravidlem. Výše uvedený závěr podporuje také rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora v rozsudku XI ZR 388/10 ze dne 7. června 2011, dle kterého „z uvedení poplatku v cenových nebo účetních předpisech není možné usuzovat na aprobaci takového poplatku zákonodárcem.“ Navíc, jestliže je správa úvěru standardní součástí plnění bank v souvislosti se smlouvou o úvěru, pak je odměna za toto plnění zahrnuta v ceně úvěru, kterou je dle § 497 ObchZ úrok. Předmětný poplatek proto představuje duplicitní zpoplatnění činnosti označené bankou jako správa úvěru. 10) Správa úvěru jako integrální část úvěrového vztahu Česká spořitelna, a.s. uvádí, že podnikání bank v oblasti úvěrového financování se „skládá nejen z poskytnutí a sjednání úvěru, ale i z následné správy úvěru. Z materiálního a časového hlediska se v případě správy úvěru dokonce jedná o delší, náročnější a nákladnější činnost. Je totiž zřejmé, že zatímco sjednání spotřebitelského hypotečního úvěru je jednorázová činnost, následná správa úvěru bankou je otázkou zpravidla řady let. V rámci této doby banka svým klientům poskytuje veškerý servis, který klienti v současné době od bank požadují. Správa úvěru proto zcela zjevně není žádným vedlejším ujednáním v rámci úvěrového vztahu, ale jak

75

Srov. např. body 37 až 43 rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C76/10, Pohotovosť s.r.o. proti Ivetě Korčkovské. 76

Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 19–25.

Stránka 30 z 53

pro klienta, tak pro banku představuje integrální součást dlouhodobého úvěrového vztahu.“77 Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 10. května 2006 ve věci 7 Tdo 500/2006 uvádí následující: „Charakteristickým pro smlouvu o úvěru na rozdíl od smlouvy o půjčce je také to, že klienti se v jejím rámci zavázali zaplatit i za úkony spojené s poskytnutím, správou či případným vymáháním úvěru v souladu s § 499 obch. zák.“ Žalobce proti výše uvedenému tvrzení uvádí, že dle § 497 ObchZ je předmětem smlouvy o úvěru závazek věřitele na požádání dlužníka poskytnout v jeho prospěch prostředky do určité částky – a závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky vrátit. Obchodní zákoník se vůbec nezmiňuje o službách, které banka zahrnuje pod správu úvěru; nelze proto dospět k závěru, že by sjednání těchto služeb mohlo představovat jeden z pojmových znaků smlouvy o úvěru. Pojetí úvěrové smlouvy v obchodním zákoníku vychází ze skutečnosti, že pro tento smluvní typ je klíčové poskytnutí peněžních prostředků a jejich následné vrácení společně s úrokem. Stejně tak je pro klienta klíčové poskytnutí finančních prostředků a jejich následné splácení – a nikoliv charakter telefonních linek nebo webových stránek banky. Pokud by bylo pravdivé tvrzení, že správa úvěru je (mimo jiné) nákladnější a náročnější, než poskytnutí a sjednání úvěru, bylo by s podivem, že si banky na úrocích účtují podstatně vyšší částky, než na předmětných poplatcích. Znamenalo by to, že výše úroků nebo poplatků vůbec neodpovídá nákladům banky, nebo že dochází ke křížovému financování, a není tak možné jednoznačně stanovit, co je klientům poskytováno za úrok a co za poplatek. Třetí možností je, že předmětné tvrzení je nepravdivé a banka se jím účelově snaží zastřít absenci odůvodněnosti poplatku. Žalobce se přiklání k možnosti třetí. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje rozhodnutí v trestní věci týkající se úvěrových podvodů, které naprosto odhlíží od charakteru spotřebitelských smluv. To je zřejmé mimo jiné ze zcela mylného chápání úvěrové smlouvy jako absolutního obchodu, které je v rozporu s § 262 odst. 4 ObchZ: „Úvěrová smlouva je upravena jako smluvní typ v ustanovení § 497 a násl. obch. zák. Patří ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. mezi tzv. absolutní obchodní závazkové vztahy, což znamená, že tato smlouva bude vždy a v celém rozsahu bez ohledu na povahu jejích účastníků podřízena režimu obchodního zákoníku, a proto nezáleží na tom, zda úvěr je poskytován pro účely podnikání nebo pro účely jiné.“ Navíc § 499 ObchZ, na který citované rozhodnutí odkazuje, stanovuje pouze možnost sjednání úplaty za rezervaci finančních prostředků, ne však jakýchkoli dalších poplatků. Komentář k obchodnímu zákoníku k tomuto ustanovení uvádí následující: „Úplata představuje odměnu věřiteli za to, že po dobu mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru musí pro dlužníka rezervovat peněžní prostředky, popřípadě mít zajištěny jejich zdroje.“78

Ad b) Ujednání o poplatku nezakládá nerovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran k újmě spotřebitele 1) Služby poskytované bankou jsou přiměřené výši poplatku

77

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 25 a 26 nebo vyjádření ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 26 a 27. 78

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1152.

Stránka 31 z 53

Banky ve svých vyjádřeních uvádějí, že jimi poskytované služby jsou zcela přiměřené výši inkasovaného poplatku. Například Komerční banka, a. s. v souvislosti s tvrzenou absencí nepřiměřenosti součtu úroku a předmětných poplatků „poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém došel Nejvyšší soud k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše smluvních úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaném bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“79 Žalobce v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že při posuzování přiměřenosti služeb poskytovaných žalovaným na základě ujednání o poplatku žalobci je nutné vycházet z ujednání o poplatku, resp. ze sazebníku žalovaného, účinného v době uzavření smlouvy. Soud nemůže přihlížet k formulacím smluvní dokumentace, která nebyla účinná ani v době uzavření smlouvy, ani v době inkasování (většiny) předmětných poplatků. Banky se však takovým způsobem snaží před soudy argumentovat. Například Česká spořitelna, a.s. uvádí, že ujednání o poplatku test přiměřenosti splňuje a odkazuje v této souvislosti na výčet služeb spadající pod poplatek nazývaný „správa úvěru“, ačkoliv tento se poprvé objevil až v sazebníku účinném od 7. září 2012 (do té doby se předmětný poplatek nazýval „správa a vedení úvěrového účtu“).80 Pokud jde o citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, žalobce poukazuje na to, že se soud v citovaném rozhodnutí zabýval pouze vztahem lichvářských úroků k dobrým mravům (neplatnost dle 39 ObčZ). Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval nepřiměřeností ujednání ve spotřebitelských smlouvách dle § 56 odst. 1 ObčZ ani absencí poskytnutého protiplnění. Toto rozhodnutí proto není pro rozhodnutí projednávaného případu relevantní. Hodnocení, zda rozsah poskytovaných služeb přesně odpovídá výši poplatku, soudu nepřísluší pouze za předpokladu, že je poplatek sjednán jasným a srozumitelným způsobem (§ 56 odst. 2 ObčZ, čl. 4 odst. 2 Směrnice Rady 93/13/EHS); tak tomu ovšem není, o čemž svědčí snaha bank ex post vysvětlit, co by mohlo být předmětem poplatku. Navíc služby, které jsou bankami v těchto výčtech uváděny, slouží především zájmům těchto bank (vedení vnitřní evidence, plnění zákonných povinností, služby poskytované automaticky i neklientům) a pro spotřebitele mají pouze marginální přínos. Je zde proto propastný rozdíl mezi povinnostmi spotřebitele a plněním, které se mu od dodavatele dostává, což je typická vlastnost nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Výše uvedený závěr podporuje také Finanční arbitr, který uvádí následující: „Pro průměrného spotřebitele představuje spravování úvěru služby věřitele, kterými bude věřitel namísto dlužníka zařizovat určité záležitosti, které mají souvislost s poskytnutým úvěrem a ze kterých bude mít dlužník nějakou výhodu.“81 Ve smlouvě o úvěru však žádné takové služby uvedeny nejsou.

79

Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 38. 80

Srov. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 72 a násl. Sazebníky České spořitelny, a.s. pro bankovní obchody účinné od 1. září 2012 a od 7. září 2012. 81


Stránka 32 z 53

O inherentní nerovnováze mezi právy a povinnostmi smluvních stran svědčí také klauzule v sazebnících České spořitelny, a.s., dle které je poplatek nutné platit i v případě, že služba není poskytována: „Cena za správu a vedení úvěrového účtu či úvěrového obchodu se hradí bez ohledu na skutečnost, zda bude účet zrušen před uplynutím v sazebníku stanoveného časového období.“82 Tato klauzule byla od konce října 2009 v souvislosti se změnou názvů poplatků upravena následujícím způsobem: „Cena za správu úvěru se hradí bez ohledu na skutečnost, zda bude účet zrušen před uplynutím v sazebníku stanoveného časového období.“83 I přes citovanou změnu je zřejmé, že si Česká spořitelna, a.s. v sazebníku jednostranně stanovila možnost inkasovat poplatek bez ohledu na rozsah poskytovaných služeb. V souvislosti s přiměřeností výše poplatku k rozsahu služeb poskytovaných bankou klientům je nutné upozornit také na to, že dle Soudního dvora EU soud nemůže v případě shledání nepřiměřených podmínek snížit výši poplatku, neboť takový přístup by nevedl k efektivní ochraně spotřebitele: „vnitrostátní soudy mají pouze povinnost neuplatnit zneužívající podmínku, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah“.84 Jestliže soud shledá ujednání o poplatku za nepřiměřené, nemůže výši poplatku snížit, ale musí celé ujednání o poplatku prohlásit za neplatné. 2) Poplatek jako paušální platba Další důvod, proč dle bank předmětný poplatek není nepřiměřený a nezakládá nerovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran, spočívá v jeho paušálním charakteru. Česká spořitelna, a.s. v této souvislosti uvádí, že „předmětná platba žalobce za služby žalovaného spojené se správou úvěru byla sjednána jako platba paušální, jejíž podstatou je právě to, že není (ani v jednom směru) závislá na kvantitativním hledisku provedených úkonů žalovaného při správě úvěru. Forma paušální platby, která byla sjednána mezi stranami Smlouvy, je zcela odlišná od formy zálohové platby, poněvadž paušální platba – na rozdíl od zálohové platby – nepodléhá následnému vyúčtování.“85 Česká spořitelna, a.s. na podporu svého tvrzení cituje také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006, v následujícím rozsahu: „Podstata jakýchkoli paušálních náhrad nebo úhrad dovolených smluvně nebo stanovených právními předpisy i v jiných právních oblastech tkví ve zprůměrování příslušných nákladů tak, že vybočení z tohoto průměru jedním či druhým směrem je pro konkrétní případy oběma stranám takového vztahu vynahrazeno zjednodušením systému dokládání těchto náhrad či úhrad a vede ke snížení administrativní náročnosti při vykazování příslušných výdajů a při jejich kontrole.“ Žalobce však upozorňuje na skutečnost, že Česká spořitelna, a.s. opomněla odcitovat větu, která za výše uvedeným textem následuje a staví jej do naprosto jiného světla: „Smyslu úpravy paušálních úhrad či náhrad se protiví, je-li takový paušál nastaven nebo vykládán způsobem, který jednostranně bez rozumného opodstatnění zvýhodňuje pouze jednu stranu smluvního vztahu, v jehož rámci byl paušál sjednán.“

82

Srov. např. Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 1. října 2009.

83

Srov. např. Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 1. března 2013.

84

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. června 2012 ve věci C-618/10, Banco Español de Crédito SA.

85

Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 47, 62 až 69.

Stránka 33 z 53

Žalobce v žádném případě nerozporuje princip paušálních plateb a jeho možné užití v případě některých bankovních služeb. Napadá však, že by poplatek byl v úvěrové smlouvě sjednán jako paušální platba, neboť nebylo žádným způsobem konkretizováno, za co má být poplatek hrazen. Dále pak žalobce napadá soulad paušálního poplatku s právem s ohledem na to, že klientovi nebylo před uzavřením smlouvy o úvěru sděleno, jaké konkrétní služby za předmětný paušální poplatek dostane, a nebyla mu ponechána možnost svobodné volby, zda tyto služby chce za paušální poplatek sjednat, nebo nikoliv. Žalobce nepožaduje detailní vyúčtování všech služeb, které mu byly bankou v rámci předmětného poplatku v předmětném období poskytnuty. Žalobce pouze požaduje, aby byly služby údajně poskytované bankou za předmětný poplatek (ač tvrzeny pouze ex post) podrobeny zkoumání, zda jejich obsah a rozsah není z hlediska průměrného klienta výrazně vychýlen bez rozumného odůvodnění ve prospěch instituce, která tento poplatek vytvořila a inkasovala. Česká spořitelna, a.s. dále uvádí: „Pro paušální formu odměny je dále typické, že se sjednává zejména pro případ služeb, které nelze dopředu přesně časově odhadnout a které jsou vykonávány v tom kterém měsíci nepravidelně a nerovnoměrně.“86 Žalobce s touto charakteristikou paušální odměny souhlasí, dodává však, že za přiměřené nepovažuje stanovení měsíčního paušálu za poskytování služeb, které je z podstaty věci možno využít pouze jednou za rok nebo jednou za celou dobu trvání úvěrového vztahu. Jestliže je velká část služeb, o kterých banka tvrdí, že jsou protihodnotou předmětného poplatku, z principu využitelná pouze výjimečně a ke sjednání takového poplatku došlo formou adhezní smlouvy, považuje žalobce nepřiměřenost ujednání o poplatku za evidentní. Banka se za takových okolností nemůže alibisticky odvolávat na svobodnou volbu spotřebitele (Česká spořitelna, a.s. např. uvádí: „Z povahy věci je samozřejmě věcí spotřebitelů, nikoliv žalovaného, které z těchto komplexních služeb a v jaké četnosti budou v praxi využívat“.87), neboť možnost vybrat si z nemožného nebo nepotřebného není skutečnou volbou. Česká spořitelna, a.s. v této souvislosti dále uvádí, že „uhrazení paušální platby za služby, které je spotřebitel oprávněn podle svého uvážení a svých potřeb aktivně využívat, je zcela běžnou součástí spotřebitelského prostředí s tím, že pro zjednodušení lze poukázat např. na běžné případy spotřebiteli využívaných předplacených karet, permanentek, poukázek či dárkových certifikátů, s nimiž je spojeno právo na zakoupení zboží (či využití nějakých služeb). Ve všech těchto případech zaleží na spotřebiteli, zda své právo z těchto institutů využije či nikoliv. Stejně tak běžný spotřebitel ví, že pokud své právo nevyužije, nemůže se samozřejmě domáhat bezdůvodného obohacení na straně poskytovatele služby jen proto, že příslušnou permanentku, resp. oprávnění z části či vůbec nevyužíval. Nelze si tak představit, že by klient fitness požadoval zpět část paušální roční ceny obsažené v permanentce s odůvodněním, že do fitness nechodil často, případně že nevyužil všechny stroje nabízené v daném zařízení.“88 Příměr, který zvolila Česká spořitelna, a.s., však naprosto nesedí na předmětný vztah banky a spotřebitele. V případě služeb, jako je např. fitness, si klient koupí permanentku, aby mohl využívat služeb, které toto zařízení nabízí (zná druh a počet

86




Stránka 34 z 53

sportovních zařízení, kterými fitness disponuje). Klient žádající o úvěr však primárně potřebuje úvěrovanou částku, a nikoliv další bankou poskytované služby, navíc nezná služby, které banka za poplatek nabízí. Pokud by tedy měl příměr s fitness reflektovat situaci úvěrových poplatků, vypadal by to následovně: Provozovatel fitness by kromě roční paušální ceny za vstup do fitness účtoval svým klientům navíc i měsíční paušální poplatek za „správu jejich vztahu“, kterou by při sjednání smlouvy nijak nespecifikoval, ale následně by uvedl, že jsou v tomto poplatku zahrnuty služby jako přítomnost obsluhy na recepci, provoz telefonní linky, provoz webových stránek, možnost telefonické nebo online rezervace, správa šaten, správa sociálních zařízení, údržba strojů, evidence jeho předplatného pod samostatným klientským číslem, možnost zjistit, na jak dlouho má klient služby předplacené, možnost získat informace o prodloužení permanentky, pravidelné zasílání informací o stavu permanentky, zaslání potvrzení o přijetí platby za roční paušál, potvrzení o tom, že klient provozovateli nic nedluží, možnost uzavřít úrazové pojištění a v případě jeho uzavření monitoring jeho stavu atp. Je zřejmé, že pokud by některý z provozovatelů fitness center přišel s právě popsanou nabídkou, jen málokterý klient by na ni bez protestů přistoupil. Pokud by nicméně většina fitness center v České republice poskytovala své služby pouze v případě, že by klient hradil kromě ročního paušálu také „poplatek za správu vztahu“, nezbylo by klientům fitness center, než na tyto podmínky přistoupit a absurdní poplatek platit. Přesně taková situace byla na trhu se spotřebitelskými a hypotečními úvěry do konce roku 2012. Neobstojí ani srovnání předmětného poplatku s pojistným,89 a to již z toho prostého důvodu, že v pojistné smlouvě je detailně upraveno, za jakých okolností bude pojišťovna klientovi plnit. Pokud by pojišťovna z jakéhokoliv důvodu neplnila, měl by klient možnost uplatnit svůj nárok u soudu. V případě úvěrového poplatku však ve smlouvě nejsou dostatečně jasným a určitým způsobem specifikovány okolnosti, za kterých má banka plnit, dokonce v ní není uvedeno, v čem by její plnění mělo spočívat. Představa, že by se klient mohl po bance domoci na základě smlouvy o úvěru u soudu nějakého plnění, je proto zcela iluzorní. Neobstojí ani argumentace České spořitelny, a.s., že spotřebitel nemá v případě plného nevyužití služeb právo na zpětnou kompenzaci, kterou opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1956/2007, dle kterého došlo k poskytnutí plnění spotřebiteli poskytnutím dárkového poukazu, i když spotřebitel tento časově omezený poukaz nevyužil – dostatečná byla možnost jej využít. V témže rozhodnutí však Nejvyšší soud ČR uvedl následující větu, kterou ostatně citovala ve svém vyjádření také Česká spořitelna, a.s.:90 „Může-li spotřebitel elementárním způsobem zabránit tomu, aby došlo k porušení rovnováhy práv účastníků spotřebitelské smlouvy, nelze mít sjednané podmínky za takové, které by ho nepřiměřeně diskriminovaly.“ Spotřebitel však v předmětném případě porušení rovnováhy práv účastníků zabránit nemohl, neboť mu bankou nebylo umožněno svobodně rozhodnout, zda si ujednání o poplatku ve smlouvě přeje, či nikoliv. Pokud jde o tvrzení České spořitelny, a.s., že „forma paušální platby za ceny úvěru, která byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána, byla žalobci, stejně jako každému jinému spotřebiteli,

89

Srov. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 69. 90


Stránka 35 z 53

dobře známa pro daný typ komplexních služeb žalovaného byla nejvhodnější“,91 žalobce je rozhodně nepovažuje za nesporné. Žalobce proto žádá soud, aby vyzval žalovaného k prokázání tvrzení, že forma paušální platby za cenu úvěru byla žalobci v době uzavření smlouvy o úvěru známa a je taktéž známa všem českým spotřebitelům, stejně jako tvrzení, že je tato forma platby pro každého spotřebitele v případě předmětných služeb nejvýhodnější. 3) Klientovi je za poplatek poskytována správa a vedení úvěrového účtu Dle názvu předmětného poplatku obsaženého v sazebnících bank účinných do roku 2012 byla jednou (jedinou) službou poskytovanou za předmětný poplatek správa a vedení úvěrového účtu.92 Žalobce nesouhlasí s tím, že by bylo možné správu a vedení úvěrového účtu považovat za službu banky spotřebiteli. Termíny splátek i výše splátek jsou totiž žalobci známy ze smlouvy o úvěru. Ze smlouvy je také patrné, jak jsou jednotlivé splátky započítávány na jistinu a jak na úroky. Žalobce své závazky spravuje samostatně, když zajišťuje dostatek finančních prostředků na svém běžném účtu, ze kterého si banka strhává jednotlivé splátky dle smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že si žalobce sám spravuje své povinnosti ze smlouvy o úvěru, je nepochybné, že úvěrový účet slouží k evidenci splátek úvěru pouze žalované, což však může žalovaná provádět interně (některé banky tak ostatně běžně činí a svým klientům zvláštní úvěrové účty nezřizují93). Vedení a správu úvěrového účtu proto dle žalobce nelze považovat za službu, kterou by žalovaná poskytovala žalobci. 4) Klientovi je za poplatek poskytováno poradenství Banky ve svých vyjádřeních uvádějí, že klient je v rámci služeb poskytovaných za poplatek oprávněn využívat poradenství specialistů na pobočkách, prostřednictvím telefonu, popř. dalších médií.94 Proti tomuto tvrzení žalobce namítá, že poradenství potřebuje především před samotným sjednáním úvěru. Žádná banka, ani žalovaná, doposud nepředložila jakékoliv důkazy, ze kterých by vyplývalo, v jakém rozsahu poradenství využívají klienti po sjednání a vyčerpání úvěru. Mimo to je poradenství především v zájmu banky, neboť jí umožňuje doporučit klientovi další z jejích produktů, což je zřejmé např. z vyjádření České spořitelny, a.s.: „Klientovi jsou žalovaným v souvislosti s jeho úvěrem kdykoliv poskytovány informace

91


Srov. např. Sazebník České spořitelny, a.s. pro bankovní obchody účinný od 1. září 2012 nebo Sazebník poplatků Sberbank CZ, a.s. (Volksbank CZ, a.s.) pro občany účinný od 20. února 2012. 93

Např. mBank (BRE Bank S.A., organizační složka podniku).

94

Srov. např. Služby poskytované Českou spořitelnou, a.s. v rámci správy spotřebitelských úvěrů (http://www.csas.cz/banka/nav/osobni-finance/sluzby-poskytovane-v-ramci-spravy-spotrebitelskych-uverud00022153) a hypotečních úvěrů (http://www.csas.cz/banka/nav/osobni-finance/sluzby-poskytovane-v-ramcispravy-hypotecnich-uveru-d00022152), podrobněji rozvedené ve vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013. Srov. dále Vyjádření Komerční banky, a.s. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013, odst. 13.

Stránka 36 z 53

ohledně možnosti čerpání dalších úvěrů“.95 V přehledu služeb poskytovaných v rámci správy spotřebitelských úvěrů pak Česká spořitelna, a.s. uvádí také „sdělení výše úvěrových limitů klienta pro případ jeho zájmu čerpat další úvěr od České spořitelny“, což je zřejmě činnost, kterou nelze považovat za službu poskytovanou na základě již podepsané úvěrové smlouvy, ale jako nabídku uzavření nové smlouvy o úvěru; navíc je banka dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, oprávněna poskytnout spotřebitelský úvěr pouze „pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Je proto zřejmé, že banka v takovém případě zahrnuje mezi „služby poskytované klientovi“ také činnosti, které jsou především v jejím zájmu, protože, pokud by popisované činnosti nevyvíjela, porušila by zákon a ohrozila své hospodářské výsledky. Navíc, poradenských služeb může bezplatně využít také jakýkoliv klient, který neplatí předmětný poplatek, popř. neklient – banka tudíž bez jakéhokoliv právního důvodu diskriminuje své klienty, kteří mají sjednánu smlouvu o úvěru. Finanční arbitr v této souvislosti uvedl: „Rovněž nelze připustit výklad, že neuvedení poradenské a konzultační služby pro fyzické osoby jako samostatné položky Sazebníku znamená právě to, že je dotčená služba obsažena ve spravování úvěru. Byť by byl prokázán úmysl Instituce jako úvěrového věřitele takovou službu Navrhovateli poskytnout, nelze průměrnému spotřebiteli v postavení úvěrového dlužníka podřadit představu o možnosti takovou službu od Instituce za úplatu čerpat. Finanční arbitr je přesvědčen, že hlavním zájmem průměrného spotřebitele v pozice úvěrového dlužníka je splnit svůj závazek spočívající v povinnosti vrátit věřiteli finanční prostředky a zaplatit za ně úroky, kdy pro splnění je rozhodná pouze informace kolik dlužníkovi zbývá zaplatit a zda případně není v prodlení. Ohledně konzultačních a poradenských služeb má finanční arbitr za to, že tuto služby jsou vnímány průměrným spotřebitelem jako imanentní součást úvěrového smluvního vztahu, v tom smyslu, že spotřebitel na druhou stranu nahlíží jako na partnera, na kterého se může kdykoliv za trvání smluvního vztahu obrátit s žádostí o informaci nebo konzultaci. Průměrný spotřebitel v České republice je tak nevnímá jako samostatnou službu, ale jako běžnou komunikaci mezi smluvními stranami. Toto povědomí průměrného spotřebitele je navíc posíleno praxí některých finančních institucí včetně Instituce, které pro komunikaci se zákazníkem zřizují bezplatné telefonní linky, takže spotřebitel v případě telefonické komunikace s druhou smluvní stranou nenese ani náklady hovorného.“96 5) Klientovi je za poplatek poskytována možnost změnit osobní a další údaje v databázi banky Změna údajů v databázi banky představuje dle banky službu pro klienta.97 K tomu žalobce uvádí, že dle § 37 odst. 2 zákona o bankách jsou banky „povinny pro účely bankovních obchodů zjišťovat a zpracovávat údaje o osobách včetně rodného čísla, pokud bylo přiděleno, vyjma citlivých údajů o fyzických osobách, potřebné k tomu, aby bylo možné bankovní obchod uskutečnit bez nepřiměřených právních a věcných rizik pro banku.“ Banky

95

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 55. 96

Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a. s. ze dne 29. dubna 2013, str. 12 – 13.

97

Srov. např. vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013.

Stránka 37 z 53

proto mají nejenom obchodní zájem na znalosti osobních údajů svých klientů, ale také zákonnou povinnost tyto údaje shromažďovat. Nemohou proto prezentovat tuto svou činnost jako „službu klientům“ a účtovat za ni poplatek. S tímto závěrem zřejmě souhlasí i Česká spořitelna, a.s., která uvádí následující: „Klientům je v rámci této služby poskytována celá řada potvrzení týkající se zejména jejich platební morálky, a to včetně níže uvedených. K tomu je zapotřebí uvést, že právní předpisy neukládají žalovanému výslovnou povinnost taková potvrzení klientům vyhotovovat, resp. nestanoví, že by náklady související s těmito potvrzeními (včetně např. poštovného) měly být neseny žalovaným.“98 Povinnost klienta informovat banku o změně osobních údajů je navíc obsažena ve smlouvě o úvěru. Jen stěží si proto lze představit, že by tato povinnost byla zároveň také službou, kterou banka klientovi poskytuje. 6) Klientovi je za poplatek poskytována celá řada výpisů a potvrzení Prakticky všechny banky zdůvodňují inkasování předmětného poplatku výpisy a potvrzeními, které pro klienty vystavují. Například Česká spořitelna, a.s. poskytuje svým klientům následující potvrzení: výpis a opis výpisu, potvrzení řádného splácení, potvrzení bezdlužnosti, kvitance katastr – potvrzení o zániku zástavního práva, kvitance pojištění – devinkulace pojistného plnění, další potvrzení pro institucionální účely, potvrzení o splácení z určitého účtu, potvrzení o doplacení úvěru na individuální žádost klienta, potvrzení o realizaci čerpání prostředků z úvěru, kopie dokumentace ze spisu a potvrzení o zaplacených úrocích.99 Banky však mezi sebou nejsou zajedno v tom, která potvrzení jsou zahrnuta v předmětném poplatku, která potvrzení jsou dle sazebníku poskytována „zdarma“ a která jsou samostatně zpoplatněna.100 Navíc většina klientů zmiňovaná potvrzení potřebuje pouze velmi zřídka (např. jednou za celou dobu trvání úvěru101 nebo jednou ročně102) a vystavení těchto dokumentů pro banku nepředstavuje žádnou mimořádnou administrativní zátěž (probíhá automatizovaně). Nelze proto hovořit o službě ospravedlňující účtování paušálního poplatku na měsíční bázi. Dále pak většina bank uvádí poskytování výpisů jako samostatnou položku ve svých sazebnících, což dle Finančního arbitra vylučuje možnost jejich zahrnutí do paušálního poplatku: „Zasílání výpisu z úvěrového účtu proto nemůže být obsaženo v bankovní službě spravování úvěru, neboť ve smluvní dokumentaci, tj. ve Smlouvě o úvěru a Sazebníku, stojí samostatně a vedle služby spravování úvěru.“103 7) Klientovi je za poplatek prováděna automatická úhrada úvěrového dluhu

98


Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 72 – 86. 100

K tomuto závěru dospěl např. Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 18. dubna 2013 ve věci 25 C 261/2013. Srov. v této souvislosti popis LBBW Bank CZ a. s. ze dne 20. června 2013, vyjádření České spořitelny, a. s. z roku 2012, vyjádření Raiffeisenbank a.s. ze dne 12. ledna 2013 a vyjádření Komerční banky, a. s. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013 a sazebníky těchto bank v relevantních obdobích. 101

Typicky potvrzení vydávaná v souvislosti se zástavou nemovitosti a vinkulací pojištění nemovitosti ve prospěch banky. 102

Typicky potvrzení o výši zaplacených úroků pro daňové účely.

103


Stránka 38 z 53

Banky přiměřenost inkasovaného poplatku zdůvodňují také tím, že pro své klienty zajišťují automatickou úhradu jejich úvěrového dluhu z běžného účtu.104 Žalobce s tímto zdůvodněním existence poplatku nesouhlasí a ztotožňuje se s Finančním arbitrem, který v tomto ohledu uvedl následující: „Finanční arbitr si je vědom, že v poslední době rozšířenou obchodní praxí je splácení dluhu úvěrového dlužníka pomocí inkasa, avšak průměrný spotřebitel je srozuměn se skutečností, že k provedení inkasa z jeho běžného účtu je obvykle třeba jeho souhlasu (který je v tomto případě vyjádřen v čl. 4. 2 Smlouvy o úvěru a nikoliv v Příloze u položky spravování úvěr), lze mu proto jen stěží přisoudit představu o inkasu obsaženém ve službě spravování úvěru, proto finanční arbitr dospěl k závěru, že ani tuto službu nelze pod spravování úvěru z pohledu průměrného spotřebitele podřadit.“105 8) Klientovi jsou za poplatek poskytovány služby internetového bankovnictví Klient má dle vyjádření bank možnost zjistit veškeré informace týkající se úvěru prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví.106 K tomuto tvrzení bank žalobce uvádí, že nezanedbatelná část klientů bank má kromě úvěrového účtu u téže banky zřízen také běžný účet, za který platí měsíční paušální poplatek pokrývající služby internetového bankovnictví. Ačkoliv jsou informace o úvěru těmto klientům dostupné v rámci jedné internetové aplikace (pod jedním přístupem), nemají tito klienti ani jeden z měsíčních paušálních poplatků nižší, než klienti, kteří u banky běžný účet zřízen nemají. Dochází tak ke zdvojenému zpoplatnění služby internetového bankovnictví, resp. k neodůvodněné diskriminaci klientů, kteří u banky užívají kromě úvěrových služeb také běžného účtu. Navíc ne každý klient může z internetového bankovnictví zjistit veškeré informace týkající se úvěru, neboť mu banka umožní přístup pouze k určitému časovému období. Např. archivní evýpisy si musí klient Komerční banky, a. s. v internetovém bankovnictví „objednat“ a jejich vydání je samostatně zpoplatněno (dle aktuálního sazebníku ve výši 1,- Kč za stranu). Mimo to mají některé banky samostatný sazebník pro služby internetového bankovnictví.107 Uvádění služeb internetového bankovnictví jako zahrnutého v paušálním poplatku proto představuje klamavou obchodní praktiku, která je v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele. Finanční arbitr k této službě uvádí, že „ačkoliv internetové bankovnictví poskytuje Navrhovateli informace o výši částky nutné k celkové úhradě dluhu, Navrhovatel již tyto informace získává prostřednictvím výpisu, který mu Instituce v měsíčních intervalech zasílá. S ohledem na četnost splátek, která je rovněž měsíční, lze proto jen stěží dospět k závěru, že

104

Srov. např. vyjádření Komerční banky v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013, odst. 13.

105


106

Srov. např. Služby poskytované Českou spořitelnou, a.s. v rámci správy spotřebitelských úvěrů (http://www.csas.cz/banka/nav/osobni-finance/sluzby-poskytovane-v-ramci-spravy-spotrebitelskych-uverud00022153) a hypotečních úvěrů (http://www.csas.cz/banka/nav/osobni-finance/sluzby-poskytovane-v-ramcispravy-hypotecnich-uveru-d00022152), podrobněji rozvedené ve vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013. Srov. dále Vyjádření Komerční banky, a.s. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013, odst. 13. 107

Srov. např. Produktový sazebník České spořitelny, a.s., pro produkt SERVIS 24 Internetbanking ze dne 27. července 2013.

Stránka 39 z 53

by průměrný spotřebitel potřeboval informaci o výši svého dluhu více než jednou měsíčně, a tedy že by byl schopen pod službu spravování úvěru podřadit systém, který mu kdykoliv umožní výši svého dluhu zjistit.“108 Ad c) Kdyby byl poplatek oprávněný pouze částečně, je třeba proporcionálně snížit cenu poplatku. Banka namítá, že je spravedlivé, aby klient platil za služby, které mu banka poskytuje, a proto, aby soud v případě částečné oprávněnosti účtování poplatku tento proporcionálně snížil. Žalobce s tímto právním závěrem nesouhlasí a odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU, dle které není možné, aby soud snižoval poplatky v případě nepřiměřených podmínek, neboť takový přístup by nevedl k efektivní ochraně spotřebitele: „vnitrostátní soudy mají pouze povinnost neuplatnit zneužívající podmínku, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah“.109 Jestliže soud shledá ujednání o poplatku za nepřiměřené, nemůže výši poplatku snížit, ale musí celé ujednání o poplatku prohlásit za neplatné. Důkaz: -

Rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 7. června 2011 sp. zn. XI ZR 388/10 Rozsudek Krajského soudu v Prešově ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013 Rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. srpna 2012 sp. zn. 46 EC 70/2012-43 Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. 25 C 261/2012 Rozsudek Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others [2009] UKSC 6 (založeno ve spise žalovaným) Námitky instituce proti nálezu finančního arbitra ze dne 14. května 2013 ve věci Ing. Milan Hejkrlík proti Komerční bance, a.s. Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a.s. ze dne 29. dubna 2013 Oznámení Hypoteční banky č. 4/2013 o výši úrokových sazeb Úrokový lístek mBank č. 7/2013 Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013 Vyjádření Komerční banky, a.s. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013 Odpověď LBBW Bank CZ a.s. ze dne 20. června 2013 na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení Vyjádření České spořitelny, a. s. z roku 2012 (dopis klientovi) Vyjádření Raiffeisenbank a.s. ze dne 12. ledna 2013 Sazebníky žalovaného (založeny ve spise) Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4 Smlouva o úvěru (založena ve spise)

108


109

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. června 2012 ve věci C-618/10, Banco Español de Crédito SA.

Stránka 40 z 53

-

Produktový sazebník České spořitelny, a.s., pro produkt SERVIS 24 Internetbanking ze dne 27. července 2013 Smlouva o úvěru uzavřená mezi Českou spořitelnou, a.s. a paní Lucií Krasničanovou dne 23. listopadu 2009 Sporný poplatek? Rozhodne hlas klientů, slibuje šéf ČS“, aktuálně.cz (15. ledna 2013), http://aktualne.centrum.cz/finance/penize/clanek.phtml?id=767880 Sazebník poplatků Sberbank CZ, a.s. (Volksbank CZ, a.s.) pro občany účinný od 20. února 2012

7. Aplikace evropské a zahraniční judikatury V souvislosti s použitím právní argumentace obsažené v rozhodnutích zahraničních soudů v návrhu na zahájení soudního řízení banky uvádějí, že taková rozhodnutí nemají v České republice právní závaznost.110 Toto tvrzení je dle právního názoru žalobce pravdivé pouze z části. I přesto, že vnitrostátní soud musí provést posouzení nepřiměřenosti smluvního ujednání v kontextu národního práva,111 je tento soud povinen při interpretaci práva EU přihlížet k rozhodnutím Soudního dvora EU a k rozhodovací praxi v jiných zemích EU. 112 Nejvyšší soud ČR v této souvislosti s odkazy na evropskou judikaturu uvedl: „Autonomní charakter práva Evropského společenství (tedy i směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) znamená, že výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropského společenství, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol).“113 Tak ostatně české soudy běžně postupují.114 V případě, že před soudem vyvstane otázka rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem Evropských společenství, má tento soud povinnost zajistit plný účinek norem evropského práva podle potřeby i tak, že ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních předpisů.115

110

Srov. např. vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 105. 111

Srov. body 68 a 71 rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 14. března 2013 ve věci C-415/11, Mohamed Aziz proti Caixa d´Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa) a rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C-76/10, Pohotovosť s.r.o. proti Ivetě Korčkovské. 112

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11. Srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013 ve věci 33 Cdo 1201/2012 a odkazy na evropskou judikaturu tam obsažené. 113

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013 ve věci 33 Cdo 1201/2012. Srov. také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, publikované pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. 114

Srov. např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2013 ve věci 25 C 261/2012 nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2013 ve věci 25 Co 60/2013. 115

Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. února 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a odkazy na českou a evropskou judikaturu v tomto nálezu uvedené.

Stránka 41 z 53

Princip rovnosti před zákonem vyžaduje jednotnou aplikaci unijního práva. Garantem jednotné aplikace práva EU je Soudní dvůr Evropské unie. Součástí institucionálního mechanismu jsou i vnitrostátní soudy, které jsou povinny obrátit se na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, jestliže jsou vystaveny nejistotě v otázce interpretace unijního práva. Vzhledem k tomu, že se nejedná o nejistotu subjektivní (pochybnost konkrétního soudce o správnosti interpretace), ale jde o objektivní sjednocení aplikace unijního práva, je třeba předběžnou otázku položit tehdy, pokud objektivně přichází v úvahu více variant výkladu unijního práva. Touto cestou pak získávají jistý normativní význam i rozhodnutí soudů jiných členských států. Konkrétní rozhodnutí soudu jiného členského státu je totiž empirickým důkazem existence plausibilního výkladu unijního práva. Pokud tedy účastník vnese do řízení argument opírající se o výklad unijního práva, pak zásadně není možné konstatovat, že takový výklad je prostě nesprávný, interpretace unijního práva je jednoznačná, a odepřít tak položení předběžné otázky na základě doktríny acte clair.116 Za situace, kdy jsou obecné vnitrostátní soudy povinny podílet se (ve spolupráci se Soudním dvorem EU) na zajištění jednotné a efektivní aplikace unijního práva, není možné pominout interpretaci unijního práva provedenou soudem jiného členského státu. Existence takového rozhodnutí by proto měla vést k tomu, že vnitrostátní soud bude takovou interpretaci buď následovat (jedná se o acte clair), nebo položí předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Jestliže proti rozsudku soudu prvního stupně není přípustné odvolání, pak soudem, kterému je uložena povinnost předběžnou otázku položit, je dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie již soud prvního stupně. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud České republiky, se nepovažuje za soud aplikující unijní právo a sám se tak necítí být povolán pokládat předběžné otázky. Zjistí-li Ústavní soud, že předběžná otázka měla být obecnými soudy položena, přistupuje ke kasaci těchto rozhodnutí s odkazem na porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).117 7.1 Použití německé judikatury Proti použití rozhodnutí německých soudů zabývajících se ochranou spotřebitele banky namítají, že německá judikatura nevychází ze Směrnice Rady 93/13/EHS, neboť německá právní úprava ochrany spotřebitele jde nad rámec požadovaný touto směrnicí. Ustanovení německého práva, o která se opíraly soudy, pak nemají obdobu ani ve směrnici, ani v českém právu (dle Komerční banky, a. s. jde například § 307 odst. 2 BGB118).119 K této námitce žalobce uvádí, že Spolková republika Německo nepotřebovala transponovat Směrnici Rady 93/13/EHS, neboť její právní úprava ochrany spotřebitele již v době přijetí směrnice tomuto standardu odpovídala. Z této skutečnosti však nelze dovodit, že by řada ustanovení na ochranu spotřebitele nebyla v Německu stejná nebo obdobná jako ve směrnici (s ohledem na to, že německá právní úprava ovlivnila samotný text směrnice, je opak

116

Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, body 14 a 16. 117

Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 1685/11.

118

Vyjádření Komerční banky v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013, odst. 36.

119

Srov. vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 53–63.

Stránka 42 z 53

pravdou). Soud proto nemůže německou právní úpravu ochrany spotřebitele přehlížet jako celek, ale musí hodnotit, zda je konkrétní ustanovení shodné (obdobné) s textem směrnice a ustanoveními českého práva, či nikoliv – a na základě toho rozhodovat o použitelnosti německé judikatury v českém kontextu. Je zřejmé, že právních účinků daných německým ustanovením § 307 odst. 2 BGB lze v českém právu dosáhnout na základě § 55 odst. 1 ObčZ, § 56 ObčZ, popř. § 39 ObčZ. Banky namítají, že se rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 7. června 2011, sp. zn. XI ZR 388/10, týkalo poplatku za vedení úvěrového účtu, a nikoliv úvěru jako takového.120 V případě rozhodnutí Spolkového soudního dvora jsou však určující principy, na kterých je toto rozhodnutí vystavěno, a nikoliv název dotčeného poplatku. Tyto principy je obecně možné vztáhnout na široké spektrum poplatků účtovaných spotřebitelům na základě úvěrových smluv. Navíc řada bank i soudů argumentuje tím, že vedení úvěrového účtu je předmětem poplatku (resp. jednou ze služeb poskytovaných za tento poplatek).121 O správnosti těchto závěrů svědčí také rozhodovací praxe českých soudů, srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013 nebo rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. srpna 2012, sp. zn. 46 EC 70/2012-43. 7.2. Použití slovenské judikatury V případě rozsudku Krajského soudu v Prešově ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 109/2011, banky namítají, že prešovský soud posuzoval spotřebitelský úvěr, jehož RPSN byla výrazně vyšší, než nejvyšší povolená RPSN, zatímco před českými soudy jsou posuzovány úvěry se zcela standardní a zákonnou výší RPSN.122 K této námitce je nejprve nutno uvést, že slovenská právní úprava ochrany spotřebitele a smlouvy o úvěru je velmi podobná té české, neboť vychází z velké části z jednotných československých předpisů a následně z norem evropského práva. Pokud jde o samotné rozhodnutí prešovského soudu, ten nezaložil své rozhodnutí o neplatnosti smlouvy pouze na výši RPSN, ale zabýval se celou řadou nepřiměřených podmínek v této smlouvě obsažených. Zásady, na kterých své rozhodnutí založil, jsou plně aplikovatelné na české spotřebitelské smlouvy, především pak na smlouvy o úvěru. 7.3. Relevantnost rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojeného království pro výklad Směrnice Rady 93/13/EHS v České republice Banky se ve svých vyjádřeních odvolávají na rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others, které se zabývalo

120

Srov např. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 134 až 136. 121

Srov. rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 27. května 2013 sp. zn. 10 C 49/2013.

122

Srov např. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 137 až 140.

Stránka 43 z 53

výkladem Směrnice Rady 93/13/EHS a řešilo problematiku přezkumu předmětu a ceny bankovních služeb.123 Význam tohoto rozhodnutí pro výklad Směrnice Rady 93/13/EHS v kontextu úvěrových smluv uzavíraných mezi českými bankami a jejich klienty (spotřebiteli), je však velmi omezený. Nejvyšší soud Spojeného království řešil velmi úzkou otázku technického charakteru, a to zda může Office of Fair Trading posuzovat přiměřenost poplatku za neschválené využití kontokorentu (přečerpání financí na účtu) ve vztahu ke službám, které jsou spotřebitelům za tento poplatek ve skutečnosti poskytovány124. Šlo tedy o rozhodnutí týkající se pravomoci veřejnoprávní instituce vycházející z norem britského práva. Soud navíc posuzoval směrnici pouze v limitovaném rozsahu, neboť dle lorda Walkera nebyla otázka správné konstrukce článku 4 odst. 2 směrnice důležitá pro jejich rozhodnutí. Rozhodnutí o správné konstrukci (interpretaci) směrnice by spadalo do kompetencí Soudního dvora EU; angličtí soudci se však rozhodli nepoložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, neboť chtěli zabránit zbytečným průtahům řízení. Nevyloučili nicméně, že by Soudní dvůr EU mohl dospět k jinému výkladu příslušných ustanovení směrnice, než k jakým sami dospěli.125 Soudci Nejvyššího soudu Spojeného království se také nezabývali srozumitelností ujednání o projednávaných poplatcích, neboť je považovali za prima facie jasná a srozumitelná; tak tomu však v případě českých poplatků za správu a vedení úvěru není. Dále si je třeba uvědomit, že situace na anglickém bankovním trhu je naprosto odlišná od situace v České republice: banky poskytují spotřebitelské úvěry pouze za úrok (bez jakýchkoli dalších poplatků) a v souvislosti s hypotéčními úvěry účtují pouze několik málo standardizovaných poplatků, jejichž výše je zcela transparentní a přehledná. 7.4. Závěry vyvozované z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-602/10 Banky se ve své argumentaci rovněž opírají o rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C602/10.126 Dle Komerční banky, a.s. Soudní dvůr EU v tomto rozhodnutí „odkázal jako na legitimní na ustanovení rumunského práva, které připouští možnost platně sjednat poplatek za správu úvěru.“127 Žalobce s vyvozováním takového závěru nesouhlasí a uvádí, že se Soudní dvůr EU v citovaném rozhodnutí nezabýval souladem ujednání o předmětném poplatku s evropským právem, ale omezil se na zodpovězení otázky, zda je rumunská právní úprava taxativně vymezující poplatky, které si mohou úvěrové instituce účtovat (mezi nimi byl uveden i „poplatek za správu úvěru“), v souladu s evropským právem. Ze stanoviska Soudního dvora, že stát může zákonem omezit poplatky účtované úvěrovými institucemi, nelze učinit žádný závěr ohledně souladnosti předmětného poplatku s evropským právem.

123

Srov. např. vyjádření žalovaného nebo vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013. 124

Srov. Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others [2009] UKSC 6, odst. 3.

125

Srov. Office of Fair Trading v Abbey National plc and Others [2009] UKSC 6, odst. 48 – 50 a 91.

126

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. července 2012 ve věci C-602/10, SC Volksbank România SA proti Autoritatea Naţională pentru Protecţia Consumatorilor – Comisariatul Judeţean pentru Protecţia onsumatorilor Călăraşi (CJPC). 127

Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 57. resp. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013, odst. 34.

Stránka 44 z 53

Z uvedeného rozhodnutí pouze plyne, že členský stát Evropské unie může poplatek zakázat nebo povolit, avšak musí se tak stát na základě zákona. Tak ostatně postupoval zákonodárce na Slovensku, když zákonem č. 132/2013 Z. z. vložil do zákona č. 483/2001 Z. z., o bankách § 37 odst. 21 následujícího znění: „Banke, zahraničnej banke a pobočke zahraničnej banky sa zakazuje požadovať od spotrebiteľa úhradu poplatkov, náhradu nákladov alebo inú odplatu za vedenie, evidenciu alebo správu úveru alebo účtu alebo zrušenie účtu, na ktorom je vedený úver a ktorého zriadenie alebo vedenie je podmienkou úverového vzťahu; to neplatí, ak ide o účet podľa § 708 až 715 Obchodného zákonníka, osobitného zákona alebo osobitnú službu, ktorá nie je podmienkou úverového vzťahu a ktorej podmienkou poskytnutia je písomný súhlas spotrebiteľa.“ V českém právním řádu není poplatek za správu úvěru zákonem zakázán (stejně jako na Slovensku), ale není ani povolen (stejně jako v Rumunsku). Citované rozhodnutí Soudního dvora EU tak nelze v posuzované věci použít. Snad jen tak, že pokud by bylo účtování předmětného poplatku povoleno zákonem, mohla by jej banka účtovat. Tak tomu ale není. Důkaz: -

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013 Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013 Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. 25 C 261/2012 Rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 27. května 2013 sp. zn. 10 C 49/2013 Rozsudek Krajského soudu v Prešově ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011 Vyjádření Komerční banky, a.s. v řízení vedeném pod sp. zn. EPR 9872/2013

8. Uplatnění námitky promlčení u smluv sjednaných před 31. 7. 2010 Do 31. července 2010 bylo znění § 55 odst. 2 věty prvé ObčZ následující: „Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a).“ § 40a ObčZ v té době stanovil: „Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.“ Vzhledem k tomu, že právo dovolat se neplatnosti právního úkonu se promlčuje v obecné (čtyřleté) promlčecí době, uplatňují banky u smluv sjednaných do 31. července 2010, u kterých se klient nedovolal neplatnosti ve čtyřleté promlčecí lhůtě, námitku promlčení.128 Takový právní postup však nemá oporu v právu. Formulace § 55 odst. 2 obsahující relativní neplatnost je ve zřejmém rozporu s čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS a s judikaturou Soudního dvora EU toto ustanovení vykládající. Předmětný čl. 6 odst. 1 stanoví: „Členské

128

Srov. např. vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 124–130.

Stránka 45 z 53

státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné“. Dle judikatury Soudního dvora EU by účelu článku 6 směrnice nebylo možné dosáhnout, pokud by byl spotřebitel povinen dovolat se neplatnosti nepřiměřených podmínek.129 Na tyto skutečnosti upozorňoval již v roce 2008 komentář k občanskému zákoníku, který dovodil nutnost posuzovat nepřiměřené podmínky jako absolutně neplatné nejen na základě evropských předpisů a judikatury, ale také na základě samotného občanského zákoníku: "Potřeba posuzovat nepřiměřené podmínky jako absolutně neplatné, alespoň v určitém rozsahu, vyplývá i z občanského zákoníku. Je třeba si uvědomit, že nepřiměřené ujednání, ať už podle obecné úpravy v § 56 odst. 1 nebo zvlášť vyjmenované v § 56 odst. 3, bude často v rozporu s některým kogentním ustanovením občanského zákoníku nebo v rozporu s dobrými mravy (např. omezení odpovědnosti za škodu na zdraví, omezení odpovědnosti za vady, vzdání se budoucích práv). V tomto rozsahu by při trvání na zvláštnosti úpravy spotřebitelských smluv představovalo její přijetí zhoršení postavení spotřebitele, protože v jiných případech by šlo o neplatnost absolutní. To však určitě nebylo cílem. Zde je tedy v každém případě a bez ohledu na evropskou judikaturu a znění článku 6 odst. 1 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách nutné dovodit, že tam, kde je nepřiměřené ujednání ve spotřebitelských smlouvách v rozporu s kogentními ustanoveními, půjde o neplatnost absolutní. Totéž platí pro případ rozporu s dobrými mravy nebo obcházení zákona.“130 Ke stejným závěrům dospěl také zákonodárce, který v občanském zákoníku nahradil relativní neplatnost neplatností absolutní (zákon č. 155/2010 Sb.). Rozpor předmětného ustanovení s evropským i českým ústavním právem konstatoval také Ústavní soud ČR, který uvedl, že obecné soudy mají povinnost toto ustanovení v konkrétních případech neaplikovat. Ústavní soud mimo jiné uvedl: „Ústavní soud však považuje za potřebné zdůraznit, že věcně plně sdílí názory navrhovatele, který koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Aby bylo těchto ústavních předpokladů dosaženo, je nezbytné porušení zákonných pravidel, obsažených v ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku k vyvážení uvedené faktické nerovnosti, spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo, aniž by se spotřebitel musel neplatnosti smlouvy dovolat.“131 Navíc, dle Soudního dvora EU je soud členského státu je povinen ustanovení unijního práva chránící spotřebitele uplatnit i v případě, že promlčecí lhůta stanovená vnitrostátním právem

129

Rozsudek ze dne 27. června 2000 ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero (C240/98) a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Prades (C-241/98), José Luis Copano Badillo (C242/98), Mohammed Berroane (C-243/98) a Emilio Viñas Feliú (C-244/98) a judikatura na toto rozhodnutí navazující. 130

Jiří Švestka a kolektiv. Občanský zákoník I, II. C. H. Beck, Praha: 2008, s. 534.

131

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. února 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10.

Stránka 46 z 53

již uplynula.132 Případná námitka promlčení práva vznést námitku relativní neplatnosti smlouvy proto nemůže obstát. Důkaz: -

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013

9. Námitka, že klient s poplatkem souhlasil 9.1 Rozhodnutí podepsat smlouvu o úvěru včetně ujednání o poplatku jako svobodná volba klienta? Dle České spořitelny, a.s. je v České republice dána široká nabídka spotřebitelských úvěrů a hypotečních úvěrů, takže spotřebitel vždy měl možnost svobodně posoudit celkovou cenu za úvěr a srovnat ji s úvěry poskytovanými jinými subjekty.133 Většina českých bank však udržuje výši úroků na přibližné stejné úrovni a poplatek účtuje v naprosto shodné výši,134 což může být buď projevem dokonale tržního prostředí, nebo dohody narušující soutěž zakázané zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Ke druhému zdůvodnění ukazují jak sazby „nových“ bank, které jsou nižší než sazby bank působících na českém trhu již delší dobu, aniž by si tyto „nové“ banky účtovaly předmětný poplatek (např. mBank), tak rychlost, s jakou přestala řada bank předmětný poplatek účtovat novým klientům na základě protipoplatkové mediální kampaně.135 Navíc, „svobodná volba“ spotřebitele nemůže legalizovat protiprávní ujednání, což ve svém nálezu uvádí také Finanční arbitr: „ačkoliv Navrhovatel Smlouvu o úvěru podepsal a vyjádřil tak souhlas s jejím obsahem včetně všech jejích součástí, nemůže být nucen plnit své smluvní povinnosti, pokud byl takový závazek založen neplatným smluvním ujednáním.“136 9.2 Ke konkludentnímu souhlasu klienta s účtováním poplatku Banky tvrdí, že klient dlouhodobě poplatek platil, aniž by jeho účtování zpochybnil, z čehož je možné dovodit jeho souhlas s jeho účtováním.137 Tento závěr podporují rozhodnutím

132

Srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. listopadu 2002 ve věci C-473/00, Cofidis SA proti Jean-Louisi Fredoutovi. 133


Srov. např. sazebníky České spořitelny, a.s., Komerční banky, a.s. a Hypoteční banky, a.s.

135

Srov. úrokové sazby Hypoteční banky, a. s. platné od 24. června 2013 a Úrokový lístek č.7/2013, který vydala BRE Bank S.A., organizační složka podniku. Srov. dále tiskovou zprávu České spořitelny, a.s. ze dne 26. února 2013, kterou došlo k vyhlášení poplatkových prázdnin u úvěrů nebo tiskovou zprávu Komerční banky, a.s. ze dne 20. prosince 2012 s názvem „Komerční banka inovuje hypotéky a spotřebitelské úvěry“. 136


137

Srov např. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 56 a 57.

Stránka 47 z 53

Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5361/2008: „obsah smluv byl stranám jasný, když oba účastníci dlouhodobě (nejméně po dobu tři a půl roku) podle nich jednali, aniž by žalobkyně jejich obsah jakkoliv zpochybňovala.“ Proti tomuto závěru žalobce uvádí, že je průměrným spotřebitelem, u kterého se nedá očekávat detailní znalost práva na ochranu spotřebitele – na rozdíl od bank, které se na poskytování úvěrů spotřebitelům zaměřují a mají svá vlastní právní oddělení. Žalobce v době uzavření smlouvy o úvěru nevěděl o tom, že smlouva obsahuje ustanovení, která jsou v rozporu s právem. O této skutečnosti byl informován až v souvislosti s medializací problému neplatných ujednání v úvěrových smlouvách. Nelze proto hovořit o tom, že by žalobce o neplatnosti ujednání o poplatku věděl a přesto dlouhodobě tyto poplatky platil, aniž by o důvodech neplatnosti informoval banku. Dle judikatury Soudního dvora EU je zde právo na ochranu spotřebitele právě pro tyto situace, kdy si dodavatelé diktují nepřiměřené podmínky a spotřebitelé je přijímají, neboť nevědí, že je takové jednání protiprávní.138 Navíc je nutno zpochybnit tvrzení banky o pravidelném (opakovaném) hrazení poplatku jako o projevu vůle, kterým měl klient vyjádřit souhlas s ujednáním o poplatku. Ke strhávání poplatku z účtu spotřebitele totiž docházelo zcela automaticky dle vůle banky, neboť spotřebitel v adhezní smlouvě o úvěru podepsal souhlas s inkasem jakýchkoli poplatků uvedených v sazebníku. Vzhledem k tomu, že banka může položky uvedené v sazebníku kdykoliv změnit, a začít tak z účtu spotřebitele inkasovat nové poplatky, není možné ze skutečnosti, že z účtu spotřebitele byly poplatky pravidelně strhávány, vyvodit souhlas spotřebitele s hrazením předmětného poplatku jakožto protihodnoty za určitý soubor služeb. Banky rovněž tvrdí, že dle § 323 ObchZ ve spojení s § 407 odst. 2 a 3 ObchZ představuje placení poplatku uznání závazku.139 Tento závěr je však chybný, neboť dle § 262 odst. 4 ObchZ je nutné aplikovat na předmětný právní vztah ustanovení občanského zákoníku, který placení úroků nepovažuje za uznání dluhu (pro uznání dluhu dle občanského zákoníku je nutná písemná forma). Navíc nelze uznat neexistující (neplatný) závazek. Placení poplatku proto nelze považovat za uznání závazku. 9.3 Respektování vůle projevené spotřebitelem Banky pro platnost ujednání o poplatku argumentují tím, že jde o projev svobodné vůle spotřebitele, a soudy nesmí do této sféry bez zákonného zmocnění zasahovat. Dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Tento článek má dle Ústavního soudu dvě roviny. V první se jedná o strukturální princip právního státu, podle něhož lze veřejnou moc vůči jednotlivci uplatňovat výhradně na základě zákona a v jeho mezích. V druhé rovině se pak jedná o přímo vynutitelné ústavně zaručené základní právo jednotlivce na to, aby „veřejná moc respektovala autonomní projevy osobnosti jednotlivce, včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem

138

Srov. bod 34 rozhodnutí ESD ze dne 21. listopadu 2002 ve věci C-473/00, Cofidis SA proti Jean-Louis Fredoutovi, a následné rozsudky na toto rozhodnutí odkazující. 139

Srov např. vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4, odst. 148 až 152.

Stránka 48 z 53

výslovně zakázáno.“140 V nálezu IV. ÚS 1783/11 Ústavní soud uvedl: „Podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, a na straně druhé sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.“141 Dle judikatury Ústavního soudu však „ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.“142 Tímto druhým principem je v případě spotřebitelských smluv princip ochrany spotřebitele, který je v těchto vztazích slabší stranou, neboť jak uvádí Nejvyšší soud ČR „je zde veřejný zájem vyplývající z kogentního charakteru spotřebitelského práva, prosazující princip ochrany spotřebitele.“143 „Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.“ 144 Pokud jde o vůli spotřebitele, musí být dle Ústavního soudu upřednostněna jeho skutečná vůle před formálními projevy této vůle.145 Právní normy chránící spotřebitele nesměřují k nahrazení skutečné vůle spotřebitele vůlí zákonodárce nebo soudce (a tedy k paternalistickému přístupu chránícímu spotřebitele i proti jeho skutečné vůli), ale k tomu, aby mohlo dojít k realizaci vůle obou smluvních stran na bázi rovnosti. Pokud by v právním řádu ustanovení na ochranu spotřebitele nebyla obsažena, vedlo by to k situacím, kdy by sice tzv. spotřebitelské smlouvy představovaly formálně projev vůle obou smluvních stran, ale ve skutečnosti by šlo pouze o projev silnější strany vnucený straně slabší, která by neměla jinou možnost, než vnucené podmínky přijmout (např. v případě, že by chtěla uspokojit svou bytovou potřebu). Ochrana skutečné vůle spotřebitele prostřednictvím právních norem na ochranu spotřebitele je proto v plném souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11, neboť představuje zajištění ochrany autonomní sféry jednotlivce státem proti zásahům ze strany třetích subjektů. 9.4 Aplikace zásady „pacta sunt servanda“ Banky se ve své argumentaci obhajující platnost ujednání o poplatku odkazují na jeden ze základních principů soukromého práva, kterým je, že se smlouvy mají dodržovat (pacta sunt servanda).

140

Srov. zejména nálezy Ústavního soudu I. ÚS 167/04 ze dne 12. května 2004, I. ÚS 113/04 ze dne 4. května 2004, I. ÚS 43/04 ze dne 13. dubna 2004, I. ÚS 546/03 ze dne 28. ledna 2004 a II. ÚS 3/06 ze dne 6. listopadu 2007. 141

Nález Ústavního soudu IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. dubna 2013, odst. 25; srov. také nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03. 142

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06. Srov. také nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. března 2011 sp. zn. II. ÚS 2877/10, odst. 15. 143


144


145

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 a ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11, odst. 25.

Stránka 49 z 53

Ústavní soud v souvislosti s posuzováním platnosti uzavřených smluv uvedl, že „v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Vedlejší účastnice si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle.“146 Zásada pacta sunt servanda představuje promítnutí principu autonomie vůle, není však jejím ekvivalentem. To platí zejména v případech, kdy rovnost smluvních stran je toliko rovností formální, nicméně z hlediska materiálního je zde zjevná převaha jedné ze smluvních stran, která je (ať už z důvodu své ekonomické převahy nebo z důvodu objektivně existující informační asymetrie) schopna vnutit svou vůli druhé smluvní straně. Jan Hurdík a Petr Lavický k tomu uvádějí: „Má-li být smluvní svoboda, jakožto nejvýznamnější projev zásady autonomie vůle v oblasti občanského práva hmotného, skutečnou svobodou, potom je nezbytně nutné, aby volná možnost rozhodování o vlastních záležitostech byla ve stejné míře garantována všem subjektům občanskoprávních vztahů. Svoboda a rovnost jsou tedy nerozlučně spjaté v tom smyslu, že rovnost podmiňuje svobodu; není-li všem zaručena stejná možnost prosazování vlastních zájmů, nejde ve skutečnosti o svobodu. Z tohoto konstatování má klíčový význam též mocenská struktura společnosti.“147 K uvedenému je třeba dodat, že mocenskou strukturu společnosti nelze v dnešní době redukovat na působení veřejné moci (odvozené od státu), nýbrž je třeba zohlednit i působení subjektů moci soukromé (typicky velkých nadnárodních korporací, mezi něž většina českých bank patří). V této souvislosti je nutné upozornit na skutečnost, že argumentace principem pacta sunt servanda v souvislosti s předmětnými poplatky nesměřuje k tomu, že se smluvní strany na něčem skutečně dohodly a v jednotlivých otázkách nalezly sdílený konsensus, ale že smlouva byla v jisté podobě nakonec uzavřena (klientem akceptována), a proto má být klientem dodržena, resp. klient se zpětně nemůže domáhat toho, aby byla část smlouvy shledána za neplatnou. Za těchto okolností je nutné v každém jednotlivém případě podrobně zkoumat, zda je možné bez dalšího aprobovat smluvně zakotvenou povinnost klienta hradit předmětný poplatek s odkazem na povinnost respektovat autonomii vůle, nebo zda se ve skutečnosti o autonomní vůli obou smluvních stan nejedná a o smluvní ujednání zakládající poplatkovou povinnost klienta má charakter zneužívající klauzule. Stejně tak je třeba v každém jednotlivém případě hodnotit také další možné důvody neplatnosti předmětného ujednání, neboť ani vůle stran nemůže založit práva a povinnosti, jestliže takový postup právní předpisy zakazují. U úvěrových smluv je dále nutné poukázat na skutečnost, že proces utváření smluvního konsensu (který posléze získává ústavní ochranu prostřednictvím zásady pacta sunt servanda) je v případě těchto smluv s ohledem na jejich adhezní charakter výrazně deformován: konsensus se neutváří výměnou oferty a akceptace, a nevedou se jednání o obsahu smlouvy. Autonomie vůle spotřebitele je omezena pouze na rozhodování, zda smlouvu uzavře, či nikoli, přičemž toto rozhodování je vedeno pravidelně na základě zvážení klíčových (zpravidla podstatných) náležitostí smlouvy. V některých případech (typicky úvěry na bydlení) pak je svoboda volby omezena ještě více, neboť rozhodnutí produkt nečerpat vede k sociální exkluzi.

146

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12.

147

Jan Hurdík a Petr Lavický. Systém zásad soukromého práva. Masarykova univerzita, Brno: 2010, s. 82–83.

Stránka 50 z 53

V případě úvěru lze za klíčové aspekty považovat ochotu věřitele úvěr poskytnout, výši úroku (případně další úplaty), případně kvalitu požadovaného zajištění. Na vedlejší ujednání nemá dlužník v podstatě žádný vliv. Bez významu není ani skutečnost, že si věřitel pravidelně vyhrazuje právo jednostranné změny všeobecných obchodních podmínek, přičemž zde již o autonomii vůle dlužníka nelze vůbec hovořit. Již v ustanovení § 266 odst. 4 ObchZ, které je určeno pro horizontální vztahy dvou materiálně rovných podnikatelů (profesionálů), je normativně založena odpovědnost strany za jednoznačnou interpretaci jí navrženého ujednání, které se stalo (resp. mezi podnikateli profesionály reálně mělo stát) posléze předmětem vyjednávání. V případě spotřebitelských vztahů pak je toto pravidlo ještě posíleno tím, že musí být použit výklad, který je pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 ObčZ). Uplatní se tak zásada in dubio mitius, která je typická pro vertikální vztahy. Ústavní soud například konstatoval, že „za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius)“ (shodně viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 666/02, III. ÚS 667/02 či I. ÚS 621/02).“148 Lze tedy shrnout, že pokud se ve smlouvě o úvěru (zahrnující všeobecné podmínky a sazebník) podaří identifikovat ustanovení, jehož interpretace není jednoznačná, pak tato nejednoznačnost musí jít k tíži banky. Je třeba trvat na tom, že povinností banky, jakožto autora adhezní smlouvy, je naformulovat obchodní podmínky zcela jednoznačně tak, aby byla ochráněna právní jistota spotřebitele. Jestliže tak banka neučiní, nemůže se následně dovolávat svého vlastního pochybení v neprospěch spotřebitele (srov. § 266 odst. 4 ObchZ). Důkaz: -

148

Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013 Sazebníky žalovaného (založeny ve spise) Sazebník České spořitelny, a.s. účinný od 1. března 2013 Sazebník Hypoteční banky, a.s. pro fyzické osoby platný od 1. května 2013 Oznámení Hypoteční banky č. 4/2013 o výši úrokových sazeb Úrokový lístek mBank č. 7/2013 Tisková zpráva České spořitelny, a.s. ze dne 26. února 2013 Tisková zpráva žalovaného ze dne 20. prosince 2012 Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a.s. ze dne 29. dubna 2013 Vyjádření České spořitelny, a.s. ze dne 12. srpna 2013 k žalobě vedené pod sp. zn. 7 C 273/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 4

Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 650/05.

Stránka 51 z 53

10. Neplatnost ujednání o poplatku pro jeho rozpor s dobrými mravy Ujednání o poplatku obsažené ve smlouvě o úvěru je ujednáním, které se příčí dobrým mravům, neboť umožňuje bance účtovat spotřebiteli poplatek za situace, kdy mu nejenže oproti zaplacení poplatku není poskytnuto žádné relevantní protiplnění, ale navíc tento poplatek má sloužit k úhradě nákladů žalovaného, které tomuto vznikají při poskytování služeb a se smlouvou o úvěru ani s žalobcem samým nesouvisí. Tento závěr platí tím spíše, když spotřebitel neměl možnost ve fázi kontraktace smluvní ujednání ve formulářové smlouvě o úvěru změnit a když banka mohla výši a obsah poplatku kdykoliv v průběhu trvání úvěrové smlouvy měnit. Ujednání o poplatku je proto neplatné dle § 39 ObčZ. Finanční arbitr v této souvislosti uvádí: „Finanční arbitr je navíc toho názoru, že smluvní ujednání, na jehož základě je Navrhovatel povinen hradit určitou peněžitou částku, aniž by existovalo jakékoli protiplnění Instituce ani jiné právo Navrhovatele, je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy a jako takové ve smyslu stanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné. Smluvnímu ujednání ve spotřebitelských smlouvách, jehož podstatou je placení určité peněžité částky spotřebitelem, musí odpovídat alespoň nějaký závazek podnikatele, kterému má být tato částka hrazena, jinak se jedná o nedůvodné přispívání na provozní náklady podnikatele, které slouží k zajištění jeho běžné podnikatelské činnosti.“149 Důkaz: -

Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a.s. ze dne 29. dubna 2013

11. Shrnutí S ohledem na délku a komplexnost tohoto vyjádření shrnuje žalobce hlavní argumenty, ze kterých dle jeho právního názoru vyplývá neplatnost ujednání o poplatku a z něho plynoucí povinnost žalovaného vydat žalobci bezdůvodné obohacení: 1. Ujednání o poplatku je neplatné dle § 37 odst. 1 ObčZ z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti, neboť ani při použití všech dostupných interpretačních prostředků není možné jednoznačně určit služby, které měly být žalovaným v době uzavření smlouvy o úvěru za předmětný poplatek poskytovány. Tento nedostatek není možné zhojit pozdější snahou žalovaného o specifikaci těchto služeb, neboť soud musí hodnotit stav v době uzavření smlouvy o úvěru. 2. Ujednání o poplatku je neplatné pro rozpor s § 55 odst. 1 ObčZ, neboť znamená zhoršení postavení žalobce (spotřebitele) ve srovnání s obecně platnou právní úpravou, která by se uplatnila v případě, kdy by neexistovalo ujednání o poplatku a dle které by žalobce na základě § 497 a násl. ObchZ platil za poskytnutí úvěru žalovanému pouze úrok. 3. Ujednání o poplatku je neplatné dle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 ObčZ, neboť ujednání o poplatku za činnosti, které nejsou spotřebiteli poskytovány nebo jsou vykonávány jen v zájmu banky, je nutné považovat za zneužívající klauzuli, která v

149


Stránka 52 z 53

rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Za zneužívající klauzuli je třeba považovat ujednání o poplatku také z důvodu, že se na jeho základě banka zavazuje poskytovat žalobci blíže nespecifikované služby, jejichž obsah a rozsah může měnit dle svého aktuálního uvážení, aniž by o tom musela spotřebitele informovat. 4. Ujednání o poplatku je neplatné dle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele, neboť se při jeho sjednání žalovaný dopustil klamavé obchodní praktiky dle § 5 odst. 3 ve spojení s písmenem s) Přílohy 1 zákona o ochraně spotřebitele, když do poplatku zahrnul dle svého tvrzení služby, které byly v sazebníku (součásti smlouvy o úvěru) označeny slovem „zdarma“. 5. Ujednání o poplatku je neplatné dle § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy, neboť umožňuje žalovanému účtovat žalobci poplatek za situace, kdy mu oproti zaplacení poplatku není poskytnuto žádné relevantní protiplnění, poplatek má sloužit především k úhradě provozních nákladů žalovaného, žalobce neměl možnost ve fázi kontraktace ujednání o poplatku ve formulářové smlouvě o úvěru změnit a žalovaný mohl výši a obsah poplatku kdykoliv v průběhu trvání úvěrové smlouvy měnit. 6. Ujednání o poplatku je neplatné u smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2010 dle § 6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jestliže nezahrnuje předmětný poplatek do roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr v souladu s § 4 odst. 2 písm. a) a Směrnicí Rady 87/102/EHS ve znění Směrnice Rady 90/88/EHS. Dle § 451 odst. 2 ObčZ je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Dle § 451 ObčZ je povinen ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, bezdůvodné obohacení vydat.

12. S ohledem na výše uvedené trvá žalobce v plném rozsahu na podané žalobě.

[Jméno a příjmení klienta]

Stránka 53 z 53

Právně zastoupen: JUDr. Tomášem Sokolem, ev. č. ČAK Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o. se sídlem Sokolská 60, PSČ

Recommend Documents