Pravda T.G.Masaryk, 1895 … Člověčenstvo a národové nikdy nečekali spásy od reka výbojce, člověčenstvo a národové nikdy nebyli tak pohříženi v hmotu, že by krveprolévání byli prohlásili za pravdu. Člověčenstvo a národové vždy věřili v hloubi duše své v moc ducha a pravdy a věřili, že duch a pravda zvítězí nad hmotou a krví. Člověčenstvo a národové, to je ovšem pravda, kořili se v prachu před mocnými tohoto světa, zdobili skráně svých utlačovatelů, ochotně prolévali svou krev a konali služby pochopské. Člověčenstvo a národy křižovaly své proroky a ukřižovaly i své spasitele – ale člověčenstvo a národové doufalo a doufá, že nalezne upokojení duši své duchem pravdy a lásky, doufá a věří v spasitele, jichž království není z tohoto světa. (6746, Naše nynější krize, Praha 1948, str. 357-58.) (7932, Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, Praha 2000, str. 259-60.)
Pravda
03-09
T.G.Masaryk, 1897
„Řeknou vám, že kritikou a polemikou kazíte svornost a odkrýváte slabosti svého tábora. Ale úpadek nastal při svornosti. Pravda jakživa nemůže býti škodlivá, a potom se bez ní zakrývají slabosti a chyby naše.“
(Slovenským studentům r. 1897 na Bystričce; in: Masar. sborník 3, Praha 1929, s. 302 - H. Traub.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Tu nezbývá, má-li se stát obnova, než počít tím, že si osvojíme každý náležitě politické vzdělání a že budeme mít víc odhodlání stát v pravdě, nebát se toho, říci mínění své, než se to dnes děje.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 66.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 65.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Po stránce logické je otázka: do které míry mě učí logika (podstatně individuální), a pokud má pravdu kolektivum? V praxi samé se řeší tato otázka tím, že se uznává princip majoritní, …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 66.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchism proti socialismu.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Dále práci charakterizuje vedle této přesnosti – pozornost. Vědecky pracovat znamená být pozorným. Dej pozor! Jiného logického pravidla není. Celý experiment není než dávat pozor. A to není jen intelektuální vlastnost, nýbrž i mravní: konstatovat pravdu, neklamat ve vědě sebe ani jiných. A my pořád zúmyslně nebo nezúmyslně nedáváme pozor.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 31-32.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
… Je to ta bezpečnost – chceme-li to srovnat – jakou dříve a dosud hledali lidé v daném slovu. Přísaha, to bylo zárukou jistoty. Práce vědecká je nepřetržitá přísaha, je ustavičné hledání a konstatování pravdy; mít vědomí této pravdy a mít schopnost tuto pravdu dokázat jako pravdu, to je ta přesnost. Ta přesnost vzniká ve vědách hlavně měřením kvantitativním. Měření kvalitativní se nám dosud nedaří.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 31.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Ale kriterion pravdy, kriterion jistoty, které filosofové od počátku myšlení hledají, je něco jiného než abstrahování obecných poznatků a zkoumání, zda-li se shodují se zkušeností.
(Otázka sociální I., Praha 1946, str. 84.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. … Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 182.)
03-09
Pravda
a majorita
T.G.Masaryk, 1898
To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)
03-09
Pravda T.G.Masaryk, 1898
V duchu tohoto positivistického historismu hledá Engels pravdu v procesu poznávání samém, v dlouhém historickém vývoji vědy, …
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 87-88.)
03-09
Pravdy
mravní
T.G.Masaryk, 1898 Velká hesla zevšedňují. Proto tak často bývá nejlepším vlastencem, kdo nejvíce křičí a největšímu počtu se zalibuje. Zevšednělo heslo svobody, zevšedněly nejkrásnější ideje … V době takové není jiné pomoci, než držet se pevně starých uznaných pravd mravních a dle nich spravovat všecky své kroky. Vlastenectví, jak se hlásá, nedává teď pro život těch pevných pravidel, na kterých bychom žili a umírali. Prosté staré pravidlo „nelži!“ poučuje tisíckrát více než všecky bombastické řeči o vlasti a národu! Kdo nelže, kdo nezapírá pro prospěch své přesvědčení, kdo nepochlebuje ani jednotlivcům ani masám, kdo se nepřetvařuje - - to jsou mužové zlatí, ti prospějí národu. Plňme toto jediné přikázání, a farizejství a scholastika „vlastnecká“ vymizí a nebudeme jméno národa brát nadarmo. (6746, Naše nynější krize, Praha 1948, str. 410.) (7932, Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, Praha 2000, str. 295.)
03-09
Svoboda T.G.Masaryk, 1898 Velká hesla zevšedňují. Proto tak často bývá nejlepším vlastencem, kdo nejvíce křičí a největšímu počtu se zalibuje. Zevšednělo heslo svobody, zevšedněly nejkrásnější ideje … V době takové není jiné pomoci, než držet se pevně starých uznaných pravd mravních a dle nich spravovat všecky své kroky. Vlastenectví, jak se hlásá, nedává teď pro život těch pevných pravidel, na kterých bychom žili a umírali. Prosté staré pravidlo „nelži!“ poučuje tisíckrát více než všecky bombastické řeči o vlasti a národu! Kdo nelže, kdo nezapírá pro prospěch své přesvědčení, kdo nepochlebuje ani jednotlivcům ani masám, kdo se nepřetvařuje - - to jsou mužové zlatí, ti prospějí národu. Plňme toto jediné přikázání, a farizejství a scholastika „vlastnecká“ vymizí a nebudeme jméno národa brát nadarmo. (6746, Naše nynější krize, Praha 1948, str. 410.) (7932, Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, Praha 2000, str. 295.)
03-09
Vlastenectví T.G.Masaryk, 1898 Velká hesla zevšedňují. Proto tak často bývá nejlepším vlastencem, kdo nejvíce křičí a největšímu počtu se zalibuje. Zevšednělo heslo svobody, zevšedněly nejkrásnější ideje … V době takové není jiné pomoci, než držet se pevně starých uznaných pravd mravních a dle nich spravovat všecky své kroky. Vlastenectví, jak se hlásá, nedává teď pro život těch pevných pravidel, na kterých bychom žili a umírali. Prosté staré pravidlo „nelži!“ poučuje tisíckrát více než všecky bombastické řeči o vlasti a národu! Kdo nelže, kdo nezapírá pro prospěch své přesvědčení, kdo nepochlebuje ani jednotlivcům ani masám, kdo se nepřetvařuje - - to jsou mužové zlatí, ti prospějí národu. Plňme toto jediné přikázání, a farizejství a scholastika „vlastnecká“ vymizí a nebudeme jméno národa brát nadarmo. (6746, Naše nynější krize, Praha 1948, str. 410.) (7932, Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, Praha 2000, str. 295.)
03-09
Pravdy
mravní
T.G.Masaryk, 1898 poslední
Při otázce po mravnosti a základech mravnosti jedna otázka, třeba se zdá formálního rázu, je důležitá: Jak poznáváme poslední pravdy mravnosti? Co má rozhodovat o mé mravnosti? Určitěji řečeno: mohu já vyvodit zásady mravnosti ze svého rozumu, či z citu?
(Ideály humanitní, Praha 1945, str. 59.)
03-09
Metafyzika x
profyzika
LvH, 2003
Ačkoli slovo „metafyzika“ vzniklo jako knihovnické označení, bylo později filosoficky interpretováno, a to gramaticky chybně, jako „nad-fyzika“ resp. disciplína zabývající se „nad-přirozenem“ (supernaturale). Slovo samo se velice vžilo, a má svůj význam (ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu) všude tam, kde kontrola smysly není možná. Ten důraz na smyslové poznání znamená zároveň omezení na to, co je (může být) právě teď na tomto místě (hic et nunc), čili omezení na okamžitou aktualitu. A podle mínění starých tato aktualita může být dvojí: buď zase okamžitě pomíjí – pak to spadá do „fyziky“ -, nebo neproměnně trvá (aeternum nunc) – a pak to spadá do metafyziky. Protože však byly tyto přístupy a předpoklady již dávno opuštěny a protože jsme dnes toho přesvědčení, že nic v tomto světě netrvá v neproměnnosti, nýbrž že vše se buď pomalu nebo rychle proměňuje, metafyzika v onom zmíněném pojetí přestává být legitimní disciplínou; vše spadá do fyziky (s výjimkou čísel a geometrických útvarů). Tím je název „metafyzika“ vlastně uvolněn; a protože byl interpretován teprve dodatečně a dokonce vzhledem k etymologii chybně, můžeme jej interpretovat znovu a jinak. A protože vědy se zabývají výhradně tím, co „jest“ (eventuelně co „bylo“), přičemž přírodní vědy se omezují na to, co lze smysly zaznamenat, tedy co právě nyní zaznamenávám, nebo co jsme zaznamenali v minulosti, je z vědeckého interesu naprosto vyloučeno to, co přichází, co teprve
bude (a co není pouhým protažením toho, co už bylo, ani jeho pouhým napodobením). Ovšem nové vidění, nové rozpoznání nás přivádí k tomu, že smyslové poznatky samy nejsou schopny rozlišit, zda vnímané je celkem, částí nějakého celku anebo pouhou hromadou. Filosofie musí tedy zaměřit svou pozornost na tzv. přirozené celky („pravá jsoucna“, vnitřně sjednocená v celky) a na povahu celkovosti. K celkovosti však náleží časovost resp. časování. Pravá jsoucna jsou tedy událostmi, a to znamená, že k nim jako časovým celků m náleží nejen jejich okamžitá jsoucnost, nýbrž také jsoucnosti již uplynulé, jakož i jsoucnosti ještě nenastalé. O těch nelze říci, že prostě „nejsou“ resp. že jsou „ničím“. Proto je třeba pamatovat na filosofickou disciplínu, která se zabývá tím, co sice „ještě není“, ale co „přichází“, a tedy nejen změnit, ale zejména rozšířit chápání slova „skutečnost“ také na skutečnosti „adventivní“. Zde je potom zapotřebí se vyrovnat s Aristotelovým pojetím FYSIS a hlavně DYNAMIS. (Písek, 030905-1.)
03-09
Metafyzika x
profyzika
LvH, 2003
Slovo „metafyzika“ označovalo původně soubor Aristotelových textů (které byly různého původu a které takto sebrali až jeho žáci), takže to není nějaký z Aristotelových neologismů. META- znamená ovšem „za“ ve smyslu „vedle“; proto by býval dodatečný výklad byl přesnější, kdyby se překládalo třeba „iuxta“. Protože však dnes musíme přihlížet k časování každého pravého jsoucna (pravého událostného dění, které je integrováno zevnitř a nikoli až zvenčí, tedy přístupem nějakého subjektu), bylo by si přáti, aby se vžil název tomu přiměřený, totiž PRO-FYSIKA, nebo alespoň aby nadále používané slovo METAFYSIKA bylo chápáno v tomto smyslu, tedy jako PROFYSIKA. Pokud bychom chtěli vymezit obor zájmu takové „profyziky“, mohli bychom jej blíže určit ve sféře budoucnosti, ovšem kterou nebudeme chápat jako prázdnou. Má-li být nadále zachován smysl slova FYSIKA (a neupadnout do spjatosti s konotacemi dnešního chápání fyziky), bylo by třeba omezit rozsah zájmu „profyziky“ na „budosti“ pravých jsoucen (a také na to, co jim je společné a „co k nim náleží“, jak se vyjadřoval kdysi Aristotelés). (Písek, 030905-2.)
03-09
Svoboda Alkidamas
Bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem. (Scholia k Aristotelově Rétorice I, 13.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 19622, str. 174.)
03-09
Spravedlnost
Thrasymachos
Tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než prospěch silnějšího. (Zl. B 6a z Platóna.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 19622, str. 173.)
03-09
Čas Antifón
Antifón … říkal, že čas je myšlenkou nebo měrou, ne skutečnou věcí. (Zl. B 9 z Aetia.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 19622, str. 169.)
03-09
Spravedlnost jako prostředí
LvH, 2003
Spravedlnost musíme pečlivě odlišovat od spravedlivosti; spravedlivost je rysem lidského souzení, rozhodování a jednání, kdežto spravedlnost je to, ve jménu čeho spravedlivý člověk rozhoduje tak a ne jinak. Spravedlivost může být (a byla) chápána jako ctnost (virtus, ARÉTÉ), a náleží k ctnostem, kterých nemůže být nikdy dost, takže pro ně neplatí ona aristotelská ,střednost‘ (jako tomu je třeba se statečností, kdy příliš statečnosti se stává bláznovstvím, kdežto málo statečnosti zbabělostí). Podobně tomu je také s pravdivostí: nikdo nemůže být dost pravdivý. Ale abychom mohli být co nejspravedlivější a co nejpravdivější, a abychom mohli také posuzovat míru pravdivosti nebo míru spravedlivosti ať už svého nebo cizího rozhodování a jednání, musíme mít ponětí o tom, co je spravedlnost a co je pravda. Avšak tato formulace jako by sváděla k objektivaci, ke zpředmětnění spravedlnosti a pravdy. Proto je třeba si vypracovat jiný způsob chápání obojího, tedy nikoli jako „předmětu“, nýbrž jako toho, co nás „obklopuje, objímá a nese“, jak třeba Jaspers vykládá termín, vracející se už u některých presokratiků, totiž PERIECHEIN (např. u Hérakleita to platí o rozumu, který nás obklopuje a objímá a kterého se jakoby nadechujeme). Tedy něco jako ,prostředí‘, a to orientované ! (Písek, 030904-1.)
03-09
Pravda jako prostředí
LvH, 2003
Spravedlnost musíme pečlivě odlišovat od spravedlivosti; spravedlivost je rysem lidského souzení, rozhodování a jednání, kdežto spravedlnost je to, ve jménu čeho spravedlivý člověk rozhoduje tak a ne jinak. Spravedlivost může být (a byla) chápána jako ctnost (virtus, ARÉTÉ), a náleží k ctnostem, kterých nemůže být nikdy dost, takže pro ně neplatí ona aristotelská ,střednost‘ (jako tomu je třeba se statečností, kdy příliš statečnosti se stává bláznovstvím, kdežto málo statečnosti zbabělostí). Podobně tomu je také s pravdivostí: nikdo nemůže být dost pravdivý. Ale abychom mohli být co nejspravedlivější a co nejpravdivější, a abychom mohli také posuzovat míru pravdivosti nebo míru spravedlivosti ať už svého nebo cizího rozhodování a jednání, musíme mít ponětí o tom, co je spravedlnost a co je pravda. Avšak tato formulace jako by sváděla k objektivaci, ke zpředmětnění spravedlnosti a pravdy. Proto je třeba si vypracovat jiný způsob chápání obojího, tedy nikoli jako „předmětu“, nýbrž jako toho, co nás „obklopuje, objímá a nese“, jak třeba Jaspers vykládá termín, vracející se už u některých presokratiků, totiž PERIECHEIN (např. u Hérakleita to platí o rozumu, který nás obklopuje a objímá a kterého se jakoby nadechujeme). Tedy něco jako ,prostředí‘, a to orientované ! (Písek, 030904-1.)
03-09
PERIECHON
Hérakleitos, ≈-550-480
Hérakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl … Vdechnuvše tedy tento božský rozum, stáváme se rozumnými; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Ježto se totiž ve spánku uzavrou smyslové dráhy, odděluje se v nás duch od souvislosti s tím, co nás obklopuje; při tom zůstává jen spojení skrze dýchání jako jakýsi kořen, a oddělený duch ztrácí sílu paměti, kterou měl dříve. Ale při bdění zase vyhlédne smyslovými drahami tak jako jakýmisi okny a spojiv se s tím, co nás obklopuje, nabude rozumové síly. Jako uhlíky, přiblíží-li se ohni, se mění a rozžhavují, a vzdálí-li se, hasnou, tak podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, stává se při odloučení téměř nerozumným, ale při spojení skrze co nejhojnější dráhy stává se příbuzným celku. Zl. A 16 ze Sexta. (3478, Zlomky předsokr. myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 19622, str. 174.)
03-09
Filosofie
- jednota disciplín
LvH, 2003
Problematičnost ,sókratovského‘ odvratu od ,přírody‘ k záležitostem člověka a obce spočívá v tom, že na přírodu se buď zapomíná anebo je interpretována „k obrazu člověka“ (a pokud to nelze provést, je odsunuta stranou zájmu). Filosofie však se nemůže řádně vztahovat k „celku“, pokud sama nesjednotí své přístupy k tomuto celku. Tendence věd k odbornosti, k specializovanosti je tedy vždycky jakýmsi prohřeškem nejen proti filosofii (a jejím hlediskům), ale proti nárokům jednoty a sjednocenosti, jimž je vystaven jak každý člověk osobně, tak všechno lidské podnikání, myšlení nevyjímajíc. Filosofie proto nemůže připustit jakékoli osamocení, jakoukoli izolovanost svých disciplín. Proto je třeba respektovat jakési nutné zdvojení všech disciplín, jak se historicky ustavily a jak se ještě v budoucnosti asi budou ustavovat: na jedné straně tu budou disciplíny specializované a stále dál se specializující (s tendencí k pokračujícímu štěpení), a na druhé disciplíny filosofické, z nichž každá musí zůstávat celou filosofií, i když se přednostně bude soustřeďovat na jeden výsek skutečnosti či spíše problematiky. To např. znamená, že vedle fyziky jako přírodovědecké disciplíny má svou plnou legitimitu fyzika filosofická, vedle odborných věd biologických také filosofická biologie (jako – až dosud - převážná součást a složka filosofické fyziky), vedle matematické (symbolické) logiky logika
filosofická, vedle věd politických filosofická politika, vedle jazykověd filosofie jazyka (a řeči) atd. A dále to znamená, že ve filosofii nelze tyto filosofické obory nechávat jen v počátečních a zakrnělých formách, ale že je třeba je vskutku pěstovat a rozvíjet. Zejména v naší době je třeba napravovat některé asymetrie, k nimž došlo pod vlivem filosofií existence a různých existencialismů. Ukáže-li se v jedné filosofické disciplíně nějaký perspektivní způsob myšlenkových postupů, je třeba se vždy okamžitě tázat, jaké důsledky to má pro jiné filosofické disciplíny, a to právě v rámci jednotného filosofického záměru. Což znamená, že každý filosof, pokud se nepřipojí k nějaké škole nebo skupině, to musí alespoň v základních rysech myslit, tj. myšlenkově vypracovat sám. (Písek, 030907-1.)
03-09
(to) Pravé
a „to nepravé“
LvH, 2003
Stále se v dějinách vracejí kritiky a odmítání té dimenze světa, která spočívá v rozpětí mezi „pravým“ a „nepravým“, jako by to byla záležitost jen lidského přístupu. Ale už od nejdávnějších dob byly také prostorové a časové dimenze světa úzce spojovány s tím, co je tím „pravým“ (nebo „nepravým“). Odtud pocházejí třeba pozitivní hodnotové konotace toho, co je „nahoře“ nebo „vysoko“, stejně jako negativní konotace toho, co je „dole“ nebo „nízko“. Podobně tomu je u rozlišení stran na „pravou“, tj. správnou, a „levou“, tj. nesprávnou, falešnou. Také směr může mít hodnotu pozitivní nebo negativní: správný směr je přímý a rovný, nesprávný je nepřímý a nerovný, křivý. I tvary jsou buď pravidelné nebo nepravidelné. Významné jsou také konotace dimenzí resp. směrů časových (a tohle úzce souvisí s orientací mytického člověka v jeho aktivitách a v tom, čeho je třeba se střežit a čemu je nutno se vyhýbat): spolehlivější je to, co už jsme udělali a co máme za sebou (protože jsme to přežili), kdežto to, co přichází, znamená hrozbu (protože nevíme, zda to přežijeme). Pokud jde o čas a hodnotové konotace s časem spjaté, není dost možné se uchýlit do nějaké neutrality, ale touho to učinit je zřejmě velmi stará, neboť s časem a s proměnlivostí a přechodností všeho se člověk vždycky jen velmi těžko smiřoval a vždy se pokoušel nají nějaké východisko s cílem čas překonat nebo se mu vyhnout, být na času aspoň zčásti, ale nejlépe docela nezávislý. Právě tento „útěk“ před časem a ven z času měl asi hlavní vliv na potlačování hodnotových konotací také v případě dimenzí prostorových. Proto ten obrovský dopad vynálezu geometrie a tedy pojmů a pojmovosti, přesněji vyjádřeno: paradigmatický vynález intencionálních objektů,
předmětů, jako jsou geometrické obrazce nebo čísla, chápaných jako „pravá skutečnost“. Je to zvláštní, že rozdíl mezi „pravým“ a „levým“ se měl hodnotově stát čímsi neutrálním, co do „správnosti“ a „nesprávnosti“ irelevantním. A přece platí, že když někam jdeme, má obrovský význam, zda se na určitém důležitém místě (rozcestí nebo křižovatce) dáme doprava nebo doleva, anebo zda půjdeme rovně (přímo) vpřed. A právě z těchto důvodů je zapotřebí se znovu naučit život chápat jako životní cestu (a nikoli jej redukovat na abstraktně chápané „životní projevy“). A ze stejných důvodů to platí i pro filosofii: filosofie nespočívá především ve svých pozicích a východiscích, nýbrž v myšlenkové (ovšem s celým životem úzce a neodlučně spjaté) cestě, ovšem cestě, která není redukována na sérii míst, kterým cestovatel prochází, nýbrž která míří odněkud někam, a to buď správně nebo nesprávně. (Písek, 030907-2.)
03-09
Cesta
myšlenková (i životní)
LvH, 2003
Chápeme-li filosofii (i život) jako cestu, tj. cestu myšlenkovou, ale i celoživotní, musím si stále uvědomovat, že záleží na tom, kudy půjdeme, pokud ovšem víme, kam
chceme dojít. Pokud jdeme a nevíme, kam, říká se tomu bloudění. Možností zabloudění je vždycky mnohem víc než správných směrování, správných „cest“ (které ovšem nesmíme zpředmětňovat a tím neutralizovat). Na to poukázal už starý presokratik (Hérakleitos, zl. B 60), když prý řekl, že „cesta nahoru a dolů je jedna a táž“. To vůbec neznamená, že je jedno jdeme-li nahoru nebo jdeme-li dolů; v tomto bodě myslit na relativnost a subjektivnost je zpozdilé, protože tu přece nejde o to, co chceme a kam chceme, nýbrž o to, zda to je „nahoru“ nebo „dolů“. Na nás záleží jen, kterým směrem se vydáme, ale rozhodující je, že nejsou všechny směry rovnocenné. Můžeme totiž chtít „nahoru“, ale ve skutečnosti jdeme „dolů“ – a jak to je skutečně, nezáleží na nás. Na nás zaleží pouze to, jak to vidíme a hodnotíme. Ale také naše hodnocení může být správné nebo nesprávné, tj. v nějaké hodnotové stupnicí směřovat „nahoru“ nebo „dolů“. Kritikové nebo ti, co hodnotové rozdíly striktně odmítají, se obvykle soustřeďují na pozitivní kritéria, jimiž vždy musíme nějak měřit, zda jdeme (nebo zda něco jde) nahoru nebo dolů. Ale základní zkušeností člověka je, že je něco takového jako „cesta dolů“, tj. cesta úpadku a zmaru, tedy něco jako „zlo“. Zlo nevzniká teprve tehdy, když začínáme hodnotit, nýbrž je tu daleko dřív, i když vůbec nehodnotíme a dokonce nechceme hodnotit. Je to především zkušenost „zla“, která před námi vyvolává otázku, jak se mu vyhnout. Teprve mnohem se později se otvírá otázka po tom, co je opakem zla, co je „dobrem“. To však zase vůbec neznamená, že zlo je dříve než dobro; právě filosofie ukazuje, jak zlo nemůže být nikdy počátkem, nemůže být ani koncem, nemůže být ničím absolutním, ale že je vždy jen odpadnutím
od toho, co je „dobré“, i když to „dobré“ neznáme, ba i když je nikdo nezná. Jde totiž o to, že jen dobro „přichází“ z budoucnosti, ale nikdy není dáno, nikdy není v úplnosti přišlé. Naproti tomu zlo je zatížením z minulosti – nikdy nemá vpravdě adventivní povahu, nikdy není „výzvou“ z budoucnosti. (Písek, 030907-3.)
03-09
Dobro
a zlo
LvH, 2003
Chápeme-li filosofii (i život) jako cestu, tj. cestu myšlenkovou, ale i celoživotní, musím si stále uvědomovat, že záleží na tom, kudy půjdeme, pokud ovšem víme, kam chceme dojít. Pokud jdeme a nevíme, kam, říká se tomu bloudění. Možností
zabloudění je vždycky mnohem víc než správných směrování, správných „cest“ (které ovšem nesmíme zpředmětňovat a tím neutralizovat). Na to poukázal už starý presokratik (Hérakleitos, zl. B 60), když prý řekl, že „cesta nahoru a dolů je jedna a táž“. To vůbec neznamená, že je jedno jdeme-li nahoru nebo jdeme-li dolů; v tomto bodě myslit na relativnost a subjektivnost je zpozdilé, protože tu přece nejde o to, co chceme a kam chceme, nýbrž o to, zda to je „nahoru“ nebo „dolů“. Na nás záleží jen, kterým směrem se vydáme, ale rozhodující je, že nejsou všechny směry rovnocenné. Můžeme totiž chtít „nahoru“, ale ve skutečnosti jdeme „dolů“ – a jak to je skutečně, nezáleží na nás. Na nás zaleží pouze to, jak to vidíme a hodnotíme. Ale také naše hodnocení může být správné nebo nesprávné, tj. v nějaké hodnotové stupnicí směřovat „nahoru“ nebo „dolů“. Kritikové nebo ti, co hodnotové rozdíly striktně odmítají, se obvykle soustřeďují na pozitivní kritéria, jimiž vždy musíme nějak měřit, zda jdeme (nebo zda něco jde) nahoru nebo dolů. Ale základní zkušeností člověka je, že je něco takového jako „cesta dolů“, tj. cesta úpadku a zmaru, tedy něco jako „zlo“. Zlo nevzniká teprve tehdy, když začínáme hodnotit, nýbrž je tu daleko dřív, i když vůbec nehodnotíme a dokonce nechceme hodnotit. Je to především zkušenost „zla“, která před námi vyvolává otázku, jak se mu vyhnout. Teprve mnohem se později se otvírá otázka po tom, co je opakem zla, co je „dobrem“. To však zase vůbec neznamená, že zlo je dříve než dobro; právě filosofie ukazuje, jak zlo nemůže být nikdy počátkem, nemůže být ani koncem, nemůže být ničím absolutním, ale že je vždy jen odpadnutím od toho, co je „dobré“, i když to „dobré“ neznáme, ba i když je nikdo nezná. Jde totiž
o to, že jen dobro „přichází“ z budoucnosti, ale nikdy není dáno, nikdy není v úplnosti přišlé. Naproti tomu zlo je zatížením z minulosti – nikdy nemá vpravdě adventivní povahu, nikdy není „výzvou“ z budoucnosti. (Písek, 030907-3.)
03-09
Zlo
a dobro
LvH, 2003
Chápeme-li filosofii (i život) jako cestu, tj. cestu myšlenkovou, ale i celoživotní, musím si stále uvědomovat, že záleží na tom, kudy půjdeme, pokud ovšem víme, kam chceme dojít. Pokud jdeme a nevíme, kam, říká se tomu bloudění. Možností zabloudění je vždycky mnohem víc než správných směrování, správných „cest“ (které ovšem nesmíme zpředmětňovat a tím neutralizovat). Na to poukázal už starý
presokratik (Hérakleitos, zl. B 60), když prý řekl, že „cesta nahoru a dolů je jedna a táž“. To vůbec neznamená, že je jedno jdeme-li nahoru nebo jdeme-li dolů; v tomto bodě myslit na relativnost a subjektivnost je zpozdilé, protože tu přece nejde o to, co chceme a kam chceme, nýbrž o to, zda to je „nahoru“ nebo „dolů“. Na nás záleží jen, kterým směrem se vydáme, ale rozhodující je, že nejsou všechny směry rovnocenné. Můžeme totiž chtít „nahoru“, ale ve skutečnosti jdeme „dolů“ – a jak to je skutečně, nezáleží na nás. Na nás zaleží pouze to, jak to vidíme a hodnotíme. Ale také naše hodnocení může být správné nebo nesprávné, tj. v nějaké hodnotové stupnicí směřovat „nahoru“ nebo „dolů“. Kritikové nebo ti, co hodnotové rozdíly striktně odmítají, se obvykle soustřeďují na pozitivní kritéria, jimiž vždy musíme nějak měřit, zda jdeme (nebo zda něco jde) nahoru nebo dolů. Ale základní zkušeností člověka je, že je něco takového jako „cesta dolů“, tj. cesta úpadku a zmaru, tedy něco jako „zlo“. Zlo nevzniká teprve tehdy, když začínáme hodnotit, nýbrž je tu daleko dřív, i když vůbec nehodnotíme a dokonce nechceme hodnotit. Je to především zkušenost „zla“, která před námi vyvolává otázku, jak se mu vyhnout. Teprve mnohem se později se otvírá otázka po tom, co je opakem zla, co je „dobrem“. To však zase vůbec neznamená, že zlo je dříve než dobro; právě filosofie ukazuje, jak zlo nemůže být nikdy počátkem, nemůže být ani koncem, nemůže být ničím absolutním, ale že je vždy jen odpadnutím od toho, co je „dobré“, i když to „dobré“ neznáme, ba i když je nikdo nezná. Jde totiž o to, že jen dobro „přichází“ z budoucnosti, ale nikdy není dáno, nikdy není v úplnosti
přišlé. Naproti tomu zlo je zatížením z minulosti – nikdy nemá vpravdě adventivní povahu, nikdy není „výzvou“ z budoucnosti. (Písek, 030907-3.)
03-09
Hermeneutika
LvH, 2003
Sám pro sebe si hermeneutiku vykládám jako metodu přístupu k čemukoli „prostě danému“ tak, že se táži po tom, co to znamená, tj. v čem spočívá smysl onoho „daného“, který sám dán není. Tato metoda vznikla na základě do hloubky reflektovaných zkušeností s četbou textů, ale bylo by hrubou chybou ji omezovat na
práci s texty. Anebo jinak řečeno: všechno, s čím se v životě a ve světě kolem sebe setkáváme, můžeme buď jen brát na vědomí (eventuelně dokonce – ovšem na základě nějakých zkušeností, nebudu-li počítat nějaké zděděné predispozice, které jsou zvláštním případem a musí o nich být také zvlášť pojednáno), anebo je (rovněž na základě zkušeností) vyřadit ze sféry svého zájmu – anebo můžeme chtít porozumět jejich smyslu. – Tuto formulaci, která byla jen předběžná, a vlastně celé pojetí, kterého se tím dostalo vyjádření, musíme ovšem v jednom bodě opravit: ony zkušenosti, o kterých jsme se zmínili, jsou ovšem možné jen na základě jakéhosi primordiálního pátrání po smyslu, neboť už v každém vjemu něčeho, např. určité rostlinky nebo zvířete apod. jsme uspěli v jakémsi utřídění a dešifrování chaotických zlomků informací, které nám poskytují smyslové orgány. A ještě víc: ty orgány nazýváme „smyslovými“, protože už nám onen chaos informací, doléhající na oční sítnici nebo ušní bubínek atd., jaksi „předtřídily“, tj. „přečetly“ ještě dříve, než jsme se o to sami aktivně a vědomě začali pokoušet. Kořeny hermeneutiky jdou tedy velmi hluboko, daleko před dobu vzniku prvních „textů“ a dokonce daleko před vznik lidí. Počátky hermeneutiky spadají (přinejmenším) do doby vzniku prvních živých bytostí, prvních organismů, schopných reagovat na podněty z okolí. Je to asi poněkud překvapivé a pro někoho možná i šokující, že jdeme tak daleko, a proto nebudu už dále pokračovat tímto směrem (kterým ovšem stejně bude nutno se dříve nebo později ubírat, ve smyslu myšlenky tzv. „přirozených jednot“ Pierra Teilharda de Chardin nebo tzv. „persón“ Williama Sterna apod.).
(Písek, 030908-1.)
03-09
James Jeans 1930
Život a vesmír
… Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka,
pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru - miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit. Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. ... / ... / ... Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud. Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. ...
(0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)
03-09
James Jeans 1930
Vesmír a život
Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru - miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit. Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. ... / ... / ... Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme
jaksi mimo hlavní proud. Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. ... (0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)
03-09
Život
a vesmír
James Jeans, 1930
Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru - miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit. Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. ... / ... / ... Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme
jaksi mimo hlavní proud. Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. ... (0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)
03-09
Vesmír a život
James Jeans, 1930
Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru - miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit. Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. ... / ... / ... Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme
jaksi mimo hlavní proud. Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. ... (0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)
03-09
Život 1989
- směr
Jiří Grygar – Vladimír Železný,
… Civilizace, řečeno slovy H. G. Wellse, se stále více jeví jako závod mezi výchovou a katastrofou. V této souvislosti nabývá úsilí o – byť třeba marné – hledání cizích civilizací nový význam. Prostřednictvím řešení této vzrušující otázky si vlastně nejzřetelněji uvědomujeme své vlastní postavení ve vesmíru; poprvé v historii lidstva se ocitáme na rozcestí, z něhož lze správně vykročit pouze jediným směrem. Je na každém z nás, abychom se na této složité křižovatce dokázali zorientovat a nezmařili jedinečnou příležitost, kterou nám vesmír nabízí.
(6634, Okna vesmíru dokořán, Praha 1989, str. 199.)
03-09
Vesmír -
orientace
Jiří Grygar – Vladimír Železný, 1989
… Civilizace, řečeno slovy H. G. Wellse, se stále více jeví jako závod mezi výchovou a katastrofou. V této souvislosti nabývá úsilí o – byť třeba marné – hledání cizích civilizací nový význam. Prostřednictvím řešení této vzrušující otázky si vlastně nejzřetelněji uvědomujeme své vlastní postavení ve vesmíru; poprvé v historii lidstva se ocitáme na rozcestí, z něhož lze správně vykročit pouze jediným směrem. Je na každém z nás, abychom se na této složité křižovatce dokázali zorientovat a nezmařili jedinečnou příležitost, kterou nám vesmír nabízí. (6634, Okna vesmíru dokořán, Praha 1989, str. 199.)
03-09
Cesty
a rozcestí
LvH, 2003
(v cestě života) Jiří Grygar zakončil (6634, str. 199) své líčení hledání partnerů ve vesmíru m.j. větou: „Prostřednictvím řešení této vzrušující otázky si vlastně nejzřetelněji uvědomujeme své vlastní postavení ve vesmíru; poprvé v historii lidstva se ocitáme na rozcestí, z něhož lze správně vykročit pouze jediným směrem.“ Chyba (ovšem u přírodovědce velmi pochopitelná) tu spočívá v tom, že tuto situaci považuje za jedinečnou, novou, nikdy předtím se nevyskytnuvší. A přece to je situace každodenní, a nejen pro lidi, ale pro všechny živé bytosti: každý krok, který není jen opakováním kroku dřívějšího, je zvolením směru další cesty na nějaké křižovatce. Otázkou ovšem je, zda i pro každé takové vykročení na základě volby z více možností platí, že tu existuje jen jediný způsob, který je „správný“. To by zejména biologové jistě nepřipouštěli, protože by mohli uvést nesčetné příklady toho, jak jedinci, druhy a rody atd. vykročily na různých rozcestích různými směry, takže dnes můžeme mluvit o celém stromu evoluce s mnoha větvemi a větévkami. Ovšem i oni by museli připustit, že různé směry vykročení zdaleka nebývají možnostmi rovnocennými a že některé směry vedou dříve nebo později do záhuby (a zde nemám na mysli osudy jednotlivců, tj. jednotlivých živých bytostí, jež čeká uhynutí v každém případě). Myšlenku, že by existovalo v nějaké situaci jen jediné správné řešení, nemusíme zcela vylučovat, ale bylo by nepochybně lépe mluvit o řešení relativně nejsprávnějším, nikoli o „jediném správném“. Každé vykročení nějakým směrem je výkonem uprostřed daných
okolností, a proto nelze mluvit o jediném správném řešení: každé řešení je kompromisem se skutečně danými okolnostmi, takže jen za „optimálních“ okolností (a co je kritériem takové optimality?) se řešení může nejvíc přiblížit tomu „správnému“ (ale vůbec z toho nevyplývá, že samo řešení je dáno těmi okolnostmi). Správnost řešení musí být nalezena, vynalezena, vymyšlena (pokud je myšlení vůbec k dispozici), a okolnosti mohou takovému správnému řešení nepomáhat, ale mohou mu také klást překážky. (Praha, 030910-1.)
03-09
Subjekt jako událost
LvH, 2003
Tak jako Hegel prolomil uzavřenost subjektů, jak je koncipoval Leibniz ve své Monadologii, a zavedl pojmy „zvnějšnění“ a „zvnitřnění“, tak je třeba učinit ještě další krok k jejich definitivnímu zbavení jakékoli „substančnosti“ tím, že je pochopíme jako události. Ovšem tím rozhodujícím krokem bude teprve, když se soustředíme na subjekty jakožtio události, tj. když vezmeme vážně, že jde o událostné dění, které neprobíhá v lineárním čase po etapách (po jednotlivých okamžitých jsoucnostech), na které by to dění bylo možno rozdělit, „rozsekat“ (atomizovat), nýbrž děje se celé v každém okamžiku najednou, takže v každé aktuální etapě je v nějakém smyslu a v nějaké podobě každá z již uplynulých, ale také každá z těch etap, které teprve mají nastat, „při tom“. Událost se zkrátka děje v každém okamžiku celá, i když se ve svém celku neukazuje, nýbrž vždy jen ve své aktuální podobě. Ale to, že se neukazuje celá, ještě zdaleka neznamená, že celá není. To by však nemělo být nic překvapujícího, protože existuje mnoho způsobů, jak se za tím, co se ukázalo, vyjevuje něco víc, zejména tedy i to, co se už neukazuje anebo co se ještě neukázalo. „Jev“ je dešifrovaný, vyluštěný, interpretovaný, hermeneuticky „přečtený“ „úkaz“. Subjekt jakožto událost se tedy nikdy neukazuje celý (jakožto celek), nýbrž vždycky jen ve své aktuální předmětné podobě – a tedy nikoli jakožto subjekt. Z toho je celkem pochopitelné, že předmětné (zpředmětňující) myšlení není s to skutečný subjekt v jeho celkovosti pojmout. Jako událost totiž každý subjekt (na nejnižších stejně jako nejvyšších úrovních) jako by z větší části už nebyl nebo ještě nebyl, takže pro něj platí, že víc není než jest. Ovšem to platí jen tehdy, když ono „jest“ chápeme
redukovaně jako „ukazuje se teď a zde“, tedy ve smyslu „jsoucnosti“. Naproti tomu ono „jest“ subjektu, které je časově koextenzivní s jeho celkovým trváním (od vzniku až do zániku), je jeho „bytím“. A v tomto smyslu lze o bytí hovořit jen u pravých subjektů (pravých událostí), nikoli o událostech, jejichž zdrojem a garantem jednoty je nějaký vnější subjekt, tj. které samy v sobě nejsou vnitřně sjednoceny. (Praha, 030910-2.)
03-09
Subjekt
x „duch“
LvH, 2003
Hegel (6962, Vorles. über die Philosophie der Geschichte, W. 12, S. 104) říká, že „duch je bytostně výsledkem své vlastní činnosti: jeho činnost je vyjití ven nad bezprostřednost, její negování a návrat do sebe“. („Der Geist ist wesentlich Resultat Steiner Tätigkeit: seine Tätigkeit ist Hinausgehen über die Unmittelbarkeit, das Negieren derselben und Rückkehr ins sich.“) Právě v opozici k tomuto pojetí „ducha“ je třeba zdůraznit, že „subjekt“ v našem pojetí je jen zčásti výsledkem své činnosti, protože musí každé své akci a aktivitě předcházet, neboť ta je jeho aktivitou. Subjekt nemůže vytvořit sám sebe, ale může se přetvářet svou činností (která ovšem musí být zaměřena jinam, na něco jiného – subjekt přetváří sám sebe svou činností resp. svou praxí jen tehdy, když je tato činnost, tato praxe zaměřena na cosi jiného než na sám subjekt). Ostatně Hegerovo pojetí je vlastně rozporné v sobě, ledaže by měl na mysli absolutního ducha, který ve stavu pouhého „an sich“ je roven nicotě – anebo je v jeho „an sich“ skryta „substance“. Bytostně tedy není „subjekt“ sám svůj ani svým vlastním produktem, nýbrž má svou nepředmětnou stránku, které nevládne, nýbrž kterou přijímá; a pak má svou předmětnou stránku, která může být vylepšována nebo zhoršována tím, co subjekt „dělá“, tedy jeho činností, jeho praxí (na úrovni člověka). (Písek, 031005-1.)
03-09
Testovatelnost
ve filosofii
LvH, 2003
Ve vědě se pro hypotézy přísně požaduje testovatelnost; otázkou je ovšem, co tou testovatelností rozumíme. Tak třeba v matematice jde o dokazatelnost nějakého teorému nebo nějaké věty: v čem spočívá jejich „dokazatelnost“? Každý důkaz musí být pochopen; když někdo důkaz nepochopí, pak pro něho věta zůstává neprokázaná (a musí věřit, že jiní, kteří byli schopni důkaz pochopit, se nemýlili). Pochopení je však naší myšlenkovou aktivitou, a ta je spjata s určitými způsoby myšlenkového přístupu. Tyto způsoby jsou v dané době a v dané vědě spíše obecným návykem než něčím dokázaným (místo důkazu se tu poukazuje k tomu, že to „funguje“ nebo že to tak naprostá většina vědců v daném oboru přijímá a sama dělá). Když někdo přijde s novou myšlenkou, která je tak zásadní, že vyžaduje změnu některých myšlenkových přístupů, musí poukázat na to, že ono dosavadní „fungování“ mělo některé vady, které mohou být jeho novým přístupem zvládnuty a překonány. Přesto má s přesvědčováním svých kolegů v oboru značné potíže. A je tomu tak dokonce v přírodních vědách, kde je možno většinu hypotéz ověřovat „objektivně“, např. měřením. Už ve společenských resp. humanitních oborech je situace mnohem složitější a tzv. testovatelnost je možné jen v některých směrech, které většinou nejsou pro danou hypotézu rozhodující. – Ve filosofii má samo vymýšlení a formulování hypotéz zcela jiný smysl. Cílem filosofického zkoumání není „odhalení skutečnosti“, protože odhalit skutečnost v jejím celku (a bez tohoto vztahu k celku není filosofie možná ani myslitelná) nelze (podrobnější výklad je třeba podat zvlášť). Cílem filosofie není a ni
vytvoření nějakého systému – systematičnost náleží jen k důležitým metodám, tedy prostředkům filosofování (ve filosofii má tato metoda mnohem větší důležitost než ve vědách, zejména přírodních, kde je občas možno se nějak opřít o některá tzv. „fakta“, resp. ověřit, zda se teorie „kryje“ se skutečností. Jedním z předních úkolů filosofie je na jedné straně odkrývat nedostatky a vady dosavadních myšlenkových přístupů (a to nejen filosofických, ale třeba i vědeckých, neboť vědy nedisponují kompetencí ke kontrole vlastního myšlení); a to se může zhusta provádět prostě tím, že se vymyslí hypotéza alternativní a žádá se její vyvrácení nebo aspoň oprávněné zpochybnění. Ta alternativa nemusí být provedena v podobě precizního vědeckého výkladu, nýbrž v podobě navržení jiných premis nebo jiných základních předpokladů a přístupů. Ovšem žádná odborná věda není vybavena příslušnými myšlenkovými prostředky, jak své vlastní předpoklady a přístupy obhájit. Buď se v tom případě musí obrátit na filosofy, kteří by to mohli udělat za ni, anebo se do filosofické obhajoby pustit na vlastní pěst, ale v tom případě diletantsky. (Písek, 030914-1.) 03-09
Testovatelnost
ve filosofii
LvH, 2003
Předpokladem každého testování je schopnost testujícího pochopit, oč při testování jde resp. má jít, a za druhé mít prostředky, které ono testování dovolují. Proto nelze říci (jak to říká např. Zrzavý), že to, co nelze testovat, do vědy nepatří. Kdyby tomu tak bylo, nebyla by věda možná, protože stojí na celé soustavě předpokladů, které testovat v pravém smyslu nelze – leč v „praxi“. Takový vědec si však pod „praxí“ představuje něco velmi ochuzeného, totiž svou vlastní „vědeckou“ praxi se všemi návyky, které k tomu náleží a které už nikdo „netestuje“, protože jsou „samozřejmé“. Tohle ovšem neplatí ve filosofii, která chce vždy znovu poznávat a rozpoznávat, co to vlastně dělá, když myslí, tj. co udělala, když začala pracovat s nějakou (zejména novou) myšlenkou. A neplatí to ani pro umělecké tvoření, kde to je nejpřesvědčivější. Když má umělec nápad, může jej „testovat“ jenom tak, že jej provede, že na jeho základě vytvoří dílo. A i když bude dílo málo zdařilé, ten nápad tam může probleskovat a inspirovat jiné tvůrce, kteří budou schopni ten nápad uplatnit lépe. Filosofický „nápad“ stojí někde mezi nápadem umělcovým a nápadem (hypotézou) některého vědce. Ověření, zda nápad byl dost nosný, není jinak možné, než že se ho někdo chopí a že jej provede, uplatní, uskuteční. A když ho někdo uskutečnit nedokáže, nebo dokonce když ten nápad vůbec nepochopí, neznamená to vůbec nic pro posouzení nápadu samého, ale ani pro posouzení nápadu někým již provedeného, uskutečněného (leda po formální nebo technické stránce). Zejména v umění a ve filosofii jsou nápady
mimořádně důležité, protože bez nápadu upadá umělecké dílo do „machy“ a filosofie do pouhého komentování nápadů cizích (a to v tom lepším případě, když nejsou komentovány jen jednotlivé formule bez pochopení onoho „nápadu“, který k nim vedl). (Písek, 030914-1.)
03-09
Náboženství Mircea Eliade, 1964
A konečně existuje třetí možnost dalšího vývoje: ta záleží v odmítnutí protikladu posvátné-profánní jakožto příznačného pro náboženství, ovšem za předpokladu, že křesťanství není „náboženství“; že tudíž nemá zapotřebí takové dichotomie skutečnosti; že křesťan již nežije v Kosmu, ale v Dějinách.
(7398, Posvátné a profánní, Praha 1994, předmluva k francouz.vydání, str. 8.)
03-09
Trvání
a změna
LvH, 2003
Filosofie byla takřka od nejstarších počátků a po dlouhé věky zatížena předsudkem, že trvání je třeba ztotožňovat s neměnností. Už nejstarší filosofové hledali odpověď na (vlastně ovšem nevyřčenou) otázku, co trvá uprostřed změn. Bylo by se jim jistě zdálo být nesmyslné na tuto otázku odpovídat s tím, že i to trvající prochází změnou (změnami). Protože se však od těch dob nepotvrdilo nic, co by vskutku zůstávalo beze změny (s výjimkou tzv. konstant, což je ovšem záležitost ,teoretická‘ – konstantám neodpovídá žádná „realita“, žádná „předmětná danost“), nezbývá nám dnes než se tázat znovu a připustit možnost, že jedna změna může být „nositelkou“ jiné (tak jako rozhlasová nosná vlna může být modulována, aniž bychom museli nebo mohli najít za nosnou vlnou ještě i jejího nehybného nositele). Otvírá se však jiná otázka, totiž zda tím „trvajícím“ uprostřed změn nemůže být něco, co „není“ (tj. co nemá předmětnou stránku), ale co „přichází“. „Přicházení“ nepředmětných skutečností (např. výzev, apelů), tj. jejich adventivní charakter, znamená rovněž pohyb, ale pohyb zcela zvláštní povahy: o budoucnosti totiž nelze mít za to, že je prázdná a že se v ní nic neděje (a tedy nemění, nehýbe). Ale jak máme rozumět, co to je „pohyb“, z něhož se (ještě) nic neukazuje? Tj. z něhož ještě nic není „aktuální“? Jedna věc z toho ale přece
vyplývá: ne každá změna je vnitřně sjednocena, integrována. Pokud integrována není, tj. pokud není „pravou událostí“, může se toho, ,co‘ se mění, týkat jen vnějšně, nahodile, povrchně. Naproti tomu tam, kde změna resp. změny jsou integrovány v celek, totiž v celek „pravé události“, tam se to, jak se změna ukazuje v jednotlivých svých fázích (momentálních „jsoucnostech“), stává významným poukazem k dění, které má vnitřní (nepředmětný) původ. (Písek, 030918-1.)
03-09
Mínění
a jistota
Sofoklés, -497/6-406/5
Lichás Já říkal: z doslechu! To není jedno říct jen mínění, neb mít v čem plnou jistotu. (Trachíňanky, in: Tragédie, Svoboda, Praha 1975, s. 421.)
--Náčelnice sboru Máš znát to podle skutku: mít jen domnění, že znáš cos, liché je, než to vyzkoumáš.
(Trachíňanky, in: Tragédie, Svoboda, Praha 1975, s. 427.) 03-09
Sofoklés -497/6
- 406/5
Déianeira Nic nevím, trnu však, zda se ukáže, že velké zlo mi vzešlo z blahé naděje. (Trachíňanky, in: Tragédie, Svoboda, Praha 1975, s. 431.) --Pěstounka Tak tomu je - a kdo v dva dni neb ještě víc zde doufá s jistotou, ten pošetilý je. Vždyť nikdo nemá z nás dřív zítřek zaručen,
Naděje
než dokončíme šťastně dnešní den a noc. (Trachíňanky, in: Tragédie, Svoboda, Praha 1975, s. 442.) 03-09
Sofoklés -497/6
- 406/5
Odysseus Já neznám nikoho, však lítost cítím přec s tím ubožákem, i když je můj protivník, že pohroma tak zlá se snesla na něho mám v mysli stejně osud jeho jako svůj, neb vidím: všichni my, co žijem, nejsme nic, než liché přeludy a jenom prázdný stín.
Žijící
(Aiás, in: Tragédie, Svoboda, Praha 1975, s. 467.)
03-09
Opice
a spravedlnost
klt
Opice mají smysl pro spravedlnost
Nový výzkum ukázal, že opice poznají, když jsou ošizeny. Následně se totiž bouří Malpy hnědé zkoumali američtí odborníci. Z chování opic vyplynulo, že smysl pro spravedlnost není sociálním konstruktem, ale je dán biologicky.
ATLANTA, USA - Nejen lidé, ale také opice mají smysl pro spravedl 0 nost. 01F Pokud totiž zjistí, že byly pod 0 vedeny, 01F začnou protestovat a odmí 0 tají 0 1 F další spolupráci. Ve své studii, kterou zveřejnil odborný časopis Nature, to uvádějí američtí vědci z univerzity v Atlan 0 tě. 0 1 F Ti k tomuto závěru dospěli na základě pokusů s malpami hnědými (Cebus apella). „Malpy hnědé jsem pro výzkum vybrala, protože rády spolupracují a jejich společenství je velice tolerantní," uvedla pro BBC vedoucí týmu odborníků Sarah Brosnanová. Vědkyně se svými kolegy naučila opice sbírat umělohmotné žetony s tím, že za ně opice dostávaly po 0 travu. 01F Malpy hnědé mají v oblibě okurky, ale největší lahůdkou je
pro ně hroznové víno. Výzkumníci opi 0 ce 0 1 Frozdělili do dvojic a opakovaně je za jejich žetony odměňovali. Po 0 kud 0 1 F obě opice dostaly za žeton okurku, byly spokojené. Když však Brosnanová jedné přilepšila hroznovým vínem, druhá opice začala v polovině případů protestovat. Okurku buď rovnou odmítla, nebo ji přijala a mrštila s ní o zem, v lep 0 ším 0 1 F případě si ji vzala a dál o ni ne 0 jevila 01F zájem. Nejhorší reakce však následova 0 la 01F po tom, co jedné z malp dali věd 0 ci 01F hrozny, aniž by jim přinesla že 0 ton: 01F drtivá většina opic (80 procent) odmítla „ve hře" dále pokračovat, začala dělat povyk a žetony i jídlo začala vyhazovat z klecí. Odborníci přitom zjistili, že tak 0 to 0 1 Freagovaly převážně samice. Samci zůstávali k takové nesprave 0 dlnosti 01F daleko častěji lhostejní. „Samci se starají o reprodukci a samice o jídlo. Proto se samci ne 0 zabývají 01F tím, zda se kvůli takovým nesrovnalostem rozčilovat," cito 0 val 0 1 F odborníka na primáty Charlese Jansona New Scientist. Brosnanová a její kolegové z výzkumu usuzují, že smysl pro spra 0 vedlnost 01F není sociálním konstruk 0 tem, 0 1 F ale jedním ze základních bio 0 logických 01F mechanismů. „Je to veli 0 ce 0 1 Fpozoruhodné zjištění. Opice se skutečně zabývají tím, co dělá je 0 jich 0 1 F druh, a dokáží vyhodnotit, kdo byl odměněn více," uvedl Janson. Odborníci nyní hodlají pokusy opakovat se šimpanzi, aby se o vý 0 voji 0 1 F smyslu pro spravedlnost do 0 zvěděli 01F více. klt (ex: Lidové noviny, pátek 19.9.2003, str. 14.)
03-09
Spravedlnost
a opice
klt
Opice mají smysl pro spravedlnost
Nový výzkum ukázal, že opice poznají, když jsou ošizeny. Následně se totiž bouří Malpy hnědé zkoumali američtí odborníci. Z chování opic vyplynulo, že smysl pro spravedlnost není sociálním konstruktem, ale je dán biologicky.
ATLANTA, USA - Nejen lidé, ale také opice mají smysl pro spravedl 0 nost. 01F Pokud totiž zjistí, že byly pod 0 vedeny, 01F začnou protestovat a odmí 0 tají 0 1 F další spolupráci. Ve své studii, kterou zveřejnil odborný časopis Nature, to uvádějí američtí vědci z univerzity v Atlan 0 tě. 0 1 F Ti k tomuto závěru dospěli na základě pokusů s malpami hnědými (Cebus apella). „Malpy hnědé jsem pro výzkum vybrala, protože rády spolupracují a jejich společenství je velice tolerantní," uvedla pro BBC vedoucí týmu odborníků Sarah Brosnanová. Vědkyně se svými kolegy naučila opice sbírat umělohmotné žetony s tím, že za ně opice dostávaly po 0 travu. 01F Malpy hnědé mají v oblibě okurky, ale největší lahůdkou je
pro ně hroznové víno. Výzkumníci opi 0 ce 0 1 Frozdělili do dvojic a opakovaně je za jejich žetony odměňovali. Po 0 kud 0 1 F obě opice dostaly za žeton okurku, byly spokojené. Když však Brosnanová jedné přilepšila hroznovým vínem, druhá opice začala v polovině případů protestovat. Okurku buď rovnou odmítla, nebo ji přijala a mrštila s ní o zem, v lep 0 ším 0 1 F případě si ji vzala a dál o ni ne 0 jevila 01F zájem. Nejhorší reakce však následova 0 la 01F po tom, co jedné z malp dali věd 0 ci 01F hrozny, aniž by jim přinesla že 0 ton: 01F drtivá většina opic (80 procent) odmítla „ve hře" dále pokračovat, začala dělat povyk a žetony i jídlo začala vyhazovat z klecí. Odborníci přitom zjistili, že tak 0 to 0 1 Freagovaly převážně samice. Samci zůstávali k takové nesprave 0 dlnosti 01F daleko častěji lhostejní. „Samci se starají o reprodukci a samice o jídlo. Proto se samci ne 0 zabývají 01F tím, zda se kvůli takovým nesrovnalostem rozčilovat," cito 0 val 0 1 F odborníka na primáty Charlese Jansona New Scientist. Brosnanová a její kolegové z výzkumu usuzují, že smysl pro spra 0 vedlnost 01F není sociálním konstruk 0 tem, 0 1 F ale jedním ze základních bio 0 logických 01F mechanismů. „Je to veli 0 ce 0 1 Fpozoruhodné zjištění. Opice se skutečně zabývají tím, co dělá je 0 jich 0 1 F druh, a dokáží vyhodnotit, kdo byl odměněn více," uvedl Janson. Odborníci nyní hodlají pokusy opakovat se šimpanzi, aby se o vý 0 voji 0 1 F smyslu pro spravedlnost do 0 zvěděli 01F více. klt ex: Lidové noviny, pátek 19.9.2003, str. 14
03-09
Budoucnost a budost
LvH, 2003
(v novém pojetí)
V práci, kterou předkládám, je několik myšlenek, které sice navazují na řadu myšlenek starších (jinak to ostatně není ani možné), ale jsou nové, přesněji: dosud se mi nepodařilo o nich přesvědčit interesovanou, neřku-li zaujatou filosofickou veřejnost. Je to 1) nové pojetí subjektu jako struktury mající sice jistou dočasnou předmětnou „setrvalost“, ale plnící dvě zásadně významné úlohy, totiž jednak vnímat a registrovat tzv. nepředmětné výzvy a za druhé jim být k dispozici v jejich uplatnění v předmětném světě. Dále je to 2) s tím úzce spojená koncepce nepředmětnosti, event. niternosti, bez níž by zmíněné pojetí subjektu nebylo možné. A 3) jde o nové, prohloubenější chápání budoucnosti (a zejména „budosti“) a s tím souvislé rozšířené chápání „skutečnosti“ jako nejen nastalé a dané (a také vzpomínané, pokud už
pominula), ale i jako teprve přicházející. Právě tak jako nic nepomíjí v jednom okamžiku, jedním krokem, jednou fází, ale odchází pomalu a dokonce se někdy také vrací, a to i když nechceme, i když tu neodcházející minulost zakoušíme jako tíhu a zatížení, a někdy snad i jako prokletí. Přítomnost by nebyla přítomností, kdyby nebylo minulosti, na niž navazuje, a kdyby nebylo budoucnosti, z níž se živí. Ale vztah přítomnosti k minulosti a budoucnosti není zdaleka tak jednoduchý, abychom ji mohli považovat jen za nějakou přechodnou, hraniční oblast. Přítomnost znamená ve vztahu k minulosti i k budoucnosti především velkou starost: je to jednak starost s minulostí, která nechce odejít, a také starost s budoucností, která nechce přijít. (Mnohem známější a zejména starší je ovšem starost s minulostí, která odchází příliš rychle, jakož i starost s budoucnosti, která příliš rychle přichází. Je to závrať ze změny, ze všeobecné proměnlivosti a pomíjivosti, protože tak ztrácíme to, oč jsme se opírali a nadále opíráme; a je to děs z neznámé budoucnosti, která nám možná přináší záhubu.) V tomto smyslu se zdá být právě otázka nového, širšího a hlubšího chápání budoucnosti (a budosti) ze všeho nového, co se knížka pokouší přinést, asi tím nejdůležitějším. (Písek, 030911-1.)
03-09
Subjekt
(v novém pojetí)
LvH, 2003
V práci, kterou předkládám, je několik myšlenek, které sice navazují na řadu myšlenek starších (jinak to ostatně není ani možné), ale jsou nové, přesněji: dosud se mi nepodařilo o nich přesvědčit interesovanou, neřku-li zaujatou filosofickou veřejnost. Je to 1) nové pojetí subjektu jako struktury mající sice jistou dočasnou předmětnou „setrvalost“, ale plnící dvě zásadně významné úlohy, totiž jednak vnímat a registrovat tzv. nepředmětné výzvy a za druhé jim být k dispozici v jejich uplatnění v předmětném světě. Dále je to 2) s tím úzce spojená koncepce nepředmětnosti, event. niternosti, bez níž by zmíněné pojetí subjektu nebylo možné. A 3) jde o nové, prohloubenější chápání budoucnosti (a zejména „budosti“) a s tím souvislé rozšířené chápání „skutečnosti“ jako nejen nastalé a dané (a také vzpomínané, pokud už pominula), ale i jako teprve přicházející. Právě tak jako nic nepomíjí v jednom
okamžiku, jedním krokem, jednou fází, ale odchází pomalu a dokonce se někdy také vrací, a to i když nechceme, i když tu neodcházející minulost zakoušíme jako tíhu a zatížení, a někdy snad i jako prokletí. Přítomnost by nebyla přítomností, kdyby nebylo minulosti, na niž navazuje, a kdyby nebylo budoucnosti, z níž se živí. Ale vztah přítomnosti k minulosti a budoucnosti není zdaleka tak jednoduchý, abychom ji mohli považovat jen za nějakou přechodnou, hraniční oblast. Přítomnost znamená ve vztahu k minulosti i k budoucnosti především velkou starost: je to jednak starost s minulostí, která nechce odejít, a také starost s budoucností, která nechce přijít. (Mnohem známější a zejména starší je ovšem starost s minulostí, která odchází příliš rychle, jakož i starost s budoucnosti, která příliš rychle přichází. Je to závrať ze změny, ze všeobecné proměnlivosti a pomíjivosti, protože tak ztrácíme to, oč jsme se opírali a nadále opíráme; a je to děs z neznámé budoucnosti, která nám možná přináší záhubu.) V tomto smyslu se zdá být právě otázka nového, širšího a hlubšího chápání budoucnosti (a budosti) ze všeho nového, co se knížka pokouší přinést, asi tím nejdůležitějším. (Písek, 030911-1.)
03-09
Niternost
(v novém pojetí)
LvH, 2003
V práci, kterou předkládám, je několik myšlenek, které sice navazují na řadu myšlenek starších (jinak to ostatně není ani možné), ale jsou nové, přesněji: dosud se mi nepodařilo o nich přesvědčit interesovanou, neřku-li zaujatou filosofickou veřejnost. Je to 1) nové pojetí subjektu jako struktury mající sice jistou dočasnou předmětnou „setrvalost“, ale plnící dvě zásadně významné úlohy, totiž jednak vnímat a registrovat tzv. nepředmětné výzvy a za druhé jim být k dispozici v jejich uplatnění v předmětném světě. Dále je to 2) s tím úzce spojená koncepce nepředmětnosti, event. niternosti, bez níž by zmíněné pojetí subjektu nebylo možné. A 3) jde o nové, prohloubenější chápání budoucnosti (a zejména „budosti“) a s tím souvislé rozšířené chápání „skutečnosti“ jako nejen nastalé a dané (a také vzpomínané, pokud už
pominula), ale i jako teprve přicházející. Právě tak jako nic nepomíjí v jednom okamžiku, jedním krokem, jednou fází, ale odchází pomalu a dokonce se někdy také vrací, a to i když nechceme, i když tu neodcházející minulost zakoušíme jako tíhu a zatížení, a někdy snad i jako prokletí. Přítomnost by nebyla přítomností, kdyby nebylo minulosti, na niž navazuje, a kdyby nebylo budoucnosti, z níž se živí. Ale vztah přítomnosti k minulosti a budoucnosti není zdaleka tak jednoduchý, abychom ji mohli považovat jen za nějakou přechodnou, hraniční oblast. Přítomnost znamená ve vztahu k minulosti i k budoucnosti především velkou starost: je to jednak starost s minulostí, která nechce odejít, a také starost s budoucností, která nechce přijít. (Mnohem známější a zejména starší je ovšem starost s minulostí, která odchází příliš rychle, jakož i starost s budoucnosti, která příliš rychle přichází. Je to závrať ze změny, ze všeobecné proměnlivosti a pomíjivosti, protože tak ztrácíme to, oč jsme se opírali a nadále opíráme; a je to děs z neznámé budoucnosti, která nám možná přináší záhubu.) V tomto smyslu se zdá být právě otázka nového, širšího a hlubšího chápání budoucnosti (a budosti) ze všeho nového, co se knížka pokouší přinést, asi tím nejdůležitějším. (Písek, 030911-1.)
03-09
Možnost
jako skutečnost
LvH, 2003
Vezmeme-li vážně Aristotelovu myšlenku tzv. DYNAMIS a odhlédneme-li od potíží, spjatých s vazbou mnoha MORFAI a jediné HYLÉ na jakýsi „modus“ danosti (a tedy něčeho, co tu už bylo a jest, a to dříve než jakékoli uskutečňování), pak nás musí napadnout, že jde o dost vhodné vymezení toho, co přichází z budoucnosti. Podmínkou je ovšem, že DYNAMIS budeme myslet a chápat jako skutečnost nepředmětnou, tedy ,sílu‘ či ,hybnost‘ z budoucnosti přicházející a tedy ještě-ne-jsoucí, rozumí se tudíž: žádné „jsoucno“. Protože však z podstaty věci plyne, že musí jít o cosi „skutečného“, je zapotřebí rozšířit pojem skutečnosti tak, aby zahrnoval nejen všechno „jsoucí“, ale také jakousi oblast „ne-jsoucího“. Budeme-li nadále trvat na českém překladu „možnost“ a na tom, že jde o „modus“ skutečnosti, odlišující se ad modu „skutečnosti aktuální“, budeme v tomto druhém případě muset také „modus“
chápat jako příslušně rozšířený i na to, co „není“ (ještě není). Protože však tradičně je modus toho, co „už není“, tedy „bylosti“, chápán symetricky k modu toho, co ještě není, tedy „budosti“, je nutno revidovat a kriticky přehodnotit také tento vztah. Jde totiž o to, že také „bylost“ je skutečná jenom v tom rozsahu, v jakém je jakožto „bylost“ (tedy vlastní minulost nějakého subjektu) uskutečňována, tedy v tom rozsahu, nakolik je vytržena (vytrhována) z oblasti toho, co „už není“, a opět proměňována v to, co teprve přichází, co nastává. I minulost musí . právě jakožto minulost – nastávat, musí se minulostí stávat, neboť tím, čím „byla“, už přestala být, už tím není. Pokud tím – v důsledku nějaké setrvalosti – nadále „jest“, je nadále aktuálním pozůstatkem, reliktem toho, co ve větším rozsahu „bylo“, ale svou aktuálnost si ještě podržuje. Naproti tomu to, co takto nepřetrvává a co skutečně přestává být a už není, nestává se minulostí žádným prostým přechodem, nýbrž jen prostřednictvím aktuálních aktivit subjektů, které je z minulé přítomnosti kdysi jsoucího proměňují v přítomnou (aktuální) minulost, tj. které tuto minulost formují a vytvářejí opět z budoucnosti – neboť každá aktivita se uskutečňuje tak, že zprvu ještě není a pak nastává, stává se aktualitou. A tak nejen aktuální přítomnost, ale také aktuální minulost musí být uskutečňována nějakými subjekty, jejichž „základ“ musíme hledat v budoucnosti, tedy v tom, co ještě není. Právě proto platí, nač poukázal už Nietzsche, že minulost je vlastně tak nehotová jako přítomnost a že je zapotřebí velkého a soustředěného úsilí, aby „byla“.
(Písek, 030911-2.)
03-09
PERIECHON LvH, 2003
(objímající)
Jaspersova myšlenka tzv. periechontologie legitimně navazuje na presokratiky (zejména na Hérakleita), ale spolu s nimi je zatížena tou vadou, že – v závislosti na naší zatíženosti zpředmětňujícím myšlením – svádí ke ztotožnění onoho nás obklopujícího, objímajícího a také nás „nesoucího“ s něčím sice zvláštním, ale pro nás vnějším. Udržet ten nejvlastnější význam pojetí PERIECHON je možno jen za předpokladu, když to, co nás obklopuje atd., nebudeme „umísťovat“ nikam do světa věcí nás obklopujících, tedy do našeho vnějšího okolí. A to ovšem úzce souvisí s naším chápání celku (i celků). Garantem celkovosti celku není a nemůže být žádná
jeho „složka“ ani „součást“, kterou bychom mohli vydělit a vyzvednout ze souvislosti s ostatními a prohlásit ji za odpovědnou za integritu, pro skutečný (pravý) celek charakteristickou. Každý „celek“ je – jakožto pravé jsoucno a tedy „událost“ – založen v budoucnosti, tj. tam, kde „ještě není“. Jeho „základ“ nemůžeme tedy hledat mezi „jsoucny“, pokud pod tímto názvem rozumíme něco, co „jest“ (byť jen částečně, neboť každé jsoucno je spíše nejsoucí než jsoucí, neboť s výjimkou jediného jsou všechny jeho „jsoucnosti“ něčím, co „ještě není“, anebo něčím, co „už není“). Necháme-li tedy stranou vše, co můžeme konstatovat jako celku vnější a co tedy celkovost celku zakládat nemůže, musíme ono „obklopující“ či spíše „objímající“, tedy PERIECHON, chápat (myslet) jako ne-jsoucí, přesněji jako „ještě ne-jsoucí“, tedy budoucí. To, co nás obklopuje, objímá a nese, není tedy nic předmětného, nýbrž je to čas, který přichází adresně k nám – ne tedy budoucnost všeobecně, nýbrž naše „vlastní“ budoucnost, jinak „budost“. (Písek, 030911-3.)
03-09
Jednota (a mnohost)
LvH, 2003
Ve filosofické tradici měla hned od počátku značný význam myšlenka „jednoho“ (vyostřeně pochopená zejména Parmenidem a celou elejskou školou), která ovšem dává smysl jen spolu s druhou myšlenkou, totiž „mnohého“ (plurality), ať už jako myšlenkou partnersky odlišnou anebo dokonce s myšlenkou „jednoho“ se naprosto vylučující. Eleaté rigidně domýšleli právě „jedno“ tak, že jakoukoli mnohost vylučovalo. A protože za „mnohost“ považovali i rozrůzněnost fází procesu (a tím prostě vyloučili možnost chápat „jedno“ jako dějící se, jako jednotu události), museli vyloučit také jakoukoli změnu a také čas. Právě tato omezenost pochopení „jednoho“
a jeho jednoty vedla pak ke kompromisům, které musely rozlišovat nositele změny, tj. „substrát“ či „substanci“ od proměnlivosti toho, co je na povrchu (a co je nehodno poznání a vědění). Ovšem brzy se ukázalo, že spíš než kompromisní řešení, jímž by některé nesnáze byly překlenuty, došlo k vytvoření překážek a potíží nových. Je totiž naprosto nejasné, jak může něco, co se nemění, garantovat nějakou sjednocenost toho, co se mění (a to i když si vypomůžeme dost problematickým rozlišením mezi tím, co je „dole“, tedy v hloubce, a tím, co je „nahoře“, totiž na povrchu). Zkrátka ukázalo se, že problém jednoho a jednoty je problémem sjednocenost něčeho proměnlivého, tedy že jde o jednotu nikoli všeho, nýbrž o jednotu určité „části“ procesu, která se s úhrnu veškerých změn vyděluje už svým počátkem a pak tím spíše svým koncem, ale která svou integritu (a zároveň distanci, odstup od jiných změn) udržuje po celou dobu trvání událostného dění mezi tímto počátkem a koncem. Pouze tam, kde jde o dění, mající „svůj“ počátek a „svůj“ konec“, jakož i „svůj“ průběh mezi nimi, můžeme mluvit o jednotě či sjednocenosti tak, aby to nebylo triviální. Jinak řečeno, problémem „jednoho“ a jeho jednoty je to, čemu říkáme „pravé jsoucno“ resp. „(pravý) celek“. (Písek, 030917-1.)
03-09
Jedno
a mnohé
LvH, 2003 Ve filosofické tradici měla hned od počátku značný význam myšlenka „jednoho“ (vyostřeně pochopená zejména Parmenidem a celou elejskou školou), která ovšem dává smysl jen spolu s druhou myšlenkou, totiž „mnohého“ (plurality), ať už jako myšlenkou partnersky odlišnou anebo dokonce s myšlenkou „jednoho“ se naprosto vylučující. Eleaté rigidně domýšleli právě „jedno“ tak, že jakoukoli mnohost vylučovalo. A protože za „mnohost“ považovali i rozrůzněnost fází procesu (a tím prostě vyloučili možnost chápat „jedno“ jako dějící se, jako jednotu události), museli
vyloučit také jakoukoli změnu a také čas. Právě tato omezenost pochopení „jednoho“ a jeho jednoty vedla pak ke kompromisům, které musely rozlišovat nositele změny, tj. „substrát“ či „substanci“ od proměnlivosti toho, co je na povrchu (a co je nehodno poznání a vědění). Ovšem brzy se ukázalo, že spíš než kompromisní řešení, jímž by některé nesnáze byly překlenuty, došlo k vytvoření překážek a potíží nových. Je totiž naprosto nejasné, jak může něco, co se nemění, garantovat nějakou sjednocenost toho, co se mění (a to i když si vypomůžeme dost problematickým rozlišením mezi tím, co je „dole“, tedy v hloubce, a tím, co je „nahoře“, totiž na povrchu). Zkrátka ukázalo se, že problém jednoho a jednoty je problémem sjednocenost něčeho proměnlivého, tedy že jde o jednotu nikoli všeho, nýbrž o jednotu určité „části“ procesu, která se s úhrnu veškerých změn vyděluje už svým počátkem a pak tím spíše svým koncem, ale která svou integritu (a zároveň distanci, odstup od jiných změn) udržuje po celou dobu trvání událostného dění mezi tímto počátkem a koncem. Pouze tam, kde jde o dění, mající „svůj“ počátek a „svůj“ konec“, jakož i „svůj“ průběh mezi nimi, můžeme mluvit o jednotě či sjednocenosti tak, aby to nebylo triviální. Jinak řečeno, problémem „jednoho“ a jeho jednoty je to, čemu říkáme „pravé jsoucno“ resp. „(pravý) celek“. (Písek, 030917-1.)
03-09
Theologie
jako evropské
LvH, 2003 specifikum Theologie je původně řecký vynález – je to filosofická disciplína. Řečtí filosofové nebyli atheisté, nezavrhovali bohy ani božství, ale chtěli je pojmově uchopit, definovat je tak, jako geometr definuje nějaký rovinný obrazec, např. čtverec nebo kružnici. Odmítali jen mýtus, a ten chápali jako všelijaké podivné povídačky po bozích, mezi nimiž se najde spousta výmyslů a nesmyslů. Křesťanství se zrodilo v Palestině, ale nezůstalo jen židovskou záležitostí, tj. židovskou sektou, za kterou bylo Římem považováno. Mnozí židé se ke křesťanům stavělo nepřátelsky, zejména ke křesťanům židovského původu. Právě to snad může být vysvětlením toho, proč nejstarší texty NZ
máme v řečtině, tj. proč jejich autoři je už řecky psali. Řečtina byla tehdy hlavním mezinárodním jazykem tehdejšího Středomoří. Ze Skutků apoštolských víme, mezi apoštoly docházelo ke sporům a nedorozuměním. Přesto to byl Pavel, který Ježíše nikdy ani neviděl a který se o něm asi nejvíc dověděl při výsleších prvních pronásledovaných křesťanů, kdo rozhodl šířit křesťanství, přesněji „evangelium“, dobrou zvěst, jak to překládáme, v hlavních centrech římského impéria, asi hlavně mezi tzv. proselyty, kteří se tam už delší čas shromažďovali kolem židovských škol. I když prohlásil, že chce Židům zvěstovat židovsky a Řekům řecky, buď své dopisy psal jen Řekům a jen řecky, anebo se jiné dopisy (psané aramejsky) nezachovaly. Později kanonizovaná evangelia byla už psána jen řecky; teprve později byla překládána do dalších jazyků. Tak došlo k tomu, že radostné poselství neboli evangelium Ježíšovo, tedy muže, který byl plnokrevným Židem nejen tělesně, ale zejména svým vzděláním, bylo pořečtěno čili helenizováno. Protože se však ukázalo, že to s překládáním do zcela jiného jazyka vůbec není tak jednoduché, jak si to asi někteří představovali, protože každý jazyk je plný odkazů na dlouhé duchovní i myšlenkové tradice, brzo vznikaly potíže docela zvláštního druhu. Římská vzdělanost byla celá založena na vzdělanosti řecké, a k té náleželo pojmové myšlení. To bylo sice v té době už v úpadku, protože filosofie si už nějaký čas opět zadávala s všelijakými mýty z východu, ačkoli původně byla ostře protimyticky orientována. Pro křesťany, kteří chtěli oslovit také vzdělanější vrstvy, to s sebou přinášelo dvojí druh potíží: na jedné straně museli dávat pozor, aby se nenechali příliš ovlivnit řeckou filosofií, a na druhé
straně musili být na pozoru před různými mýty, které se už také začaly odívat do filosofického hávu. V obojím se už mohli opírat o zkušenosti vzdělaných Židů z prvního století př. Kr., protože také ani chtěli proniknout do velkého světa, kde se mluvilo a psalo řecky (proto právě přeložili LXX), ale musili si najít svůj způsob a své metody. Tak vznikla tzv. theologie, která sice přejala pojmenování, které rozhodujícím způsobem vymezil Aristotelés, ale která si aspoň do určité míry byla vědoma toho, že řecké pojmové prostředky nemůže prostě převzít, ale že je musí upravovat, opravovat, nebo – řečeno se Součkem – „ohýbat a lámat. (Písek, 030924-1.) 03-09
Pojmy
- myšlení v pojmech
F.X.Šalda, 1931-32
Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení v pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a
chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
Řecko
(staré) – odkaz
F.X.Šalda, 1931-32
Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se
dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
Myšlení řecké
(staré)
F.X.Šalda, 1931-32
Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne
geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
Umění
a svoboda
F.X.Šalda, 1931-32
Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí
býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
F.X.Šalda 1931-32
Pojmy - myšlení
v pojmech Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí
býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
F.X.Šalda 1931-32
Řecko (staré)
- odkaz Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí
býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
F.X.Šalda 1931-32
Myšlení řecké (staré)
Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
F.X.Šalda 1931-32
Umění a svoboda
Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem. Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který … (Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)
03-09
Filosofie
a svoboda
LvH, 2003
Umění a filosofie si jsou – na rozdíl od vědy resp. odborných věd – v jednom ohledu velmi blízko, totiž že rozšiřují a prohlubují prostor svobody. Šalda to dobře vystihl, pokud jde o umění, když napsal: „Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem.“ (Genius řecký a genius židovský,
in: Zápisník IV., 1931-32, str. 259.) Skvěle vystihl i obecnou podmínku každého rozšiřování a prohlubování svobody: svobodu nelze rozšiřovat jinak, než že se pokoušíme vždy znovu a vždy novým způsobem hledat a nacházet ten prostor uprostřed toho, co je dáno a co musíme brát vážně, co musíme respektovat. Šalda mluví o „zasnubování“ svobody s nutností, volnosti se zákonem. To je ovšem vyjádření poetické; když sestoupíme k větší střízlivosti a přesnosti, můžeme říci, že větší svobody se domůže pouze ten, kdo se zaslíbí nějaké řeholi, kdo se něčeho vzdá, aby se tím víc domohl něčeho jiného. Je to zkrátka tak, že když najde tu nejvzácnější perlu, prodá vše (tj. vzdá se všeho), aby ji mohl koupit. Zase to je jen příměr, ale něco podstatného je v něm vysloveno (a nemělo byx smyslu se soustřeďovat na tu jeho kupeckou nebo sběratelskou stránku). (Písek, 030915-1.) 03-09
Tvoření
a ničení
Marcel Schwob, 1894
Ejhle slovo: Nič, nič, nič. Nič v sobě samém, nič kolem sebe. Zjednej místo pro duši svou a pro ostatní duše. Znič vše dobro a vše zlo. Ssutiny jsou si podobny. Znič staré příbytky lidí a staré příbytky duší; mrtvé věci jsou zrcadla, jež znetvořují. Nič, neboť vše stvoření pochodí z ničení. A pro vyšší dobrotu nutno vyhubiti nižší dobrotu. A tak nové dobro jest jakoby nasyceno zlem. Abychom pojali nové umění,
třeba rozbíti staré umění. A tak nové umění se podobá jaksi obrazoborectví. Neboť všecka stavba je sdělána z trosek, a nic není nového na tomto světě, pouze tvary. Ale nutno zničiti tvary. (Le Livre de Monelle, ? ? ? 1894, ? ?) citováno dle: F.X.Šalda, Genius řecký a genius židovský in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 260-61 též dle: F.X.Šalda, Marcel Schwob, mistr drobné prósy francouzské in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 248 03-09
Ničení
a tvoření
Marcel Schwob, 1894
Ejhle slovo: Nič, nič, nič. Nič v sobě samém, nič kolem sebe. Zjednej místo pro duši svou a pro ostatní duše. Znič vše dobro a vše zlo. Ssutiny jsou si podobny. Znič staré příbytky lidí a staré příbytky duší; mrtvé věci jsou zrcadla, jež znetvořují. Nič, neboť vše stvoření pochodí z ničení. A pro vyšší dobrotu nutno vyhubiti nižší dobrotu. A tak nové dobro jest jakoby nasyceno zlem. Abychom pojali nové umění, třeba rozbíti staré umění. A tak nové umění se podobá jaksi obrazoborectví. Neboť
všecka stavba je sdělána z trosek, a nic není nového na tomto světě, pouze tvary. Ale nutno zničiti tvary. (Le Livre de Monelle, ? ? ? 1894, ? ?) citováno dle: F.X.Šalda, Genius řecký a genius židovský in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 260-61 též dle: F.X.Šalda, Marcel Schwob, mistr drobné prósy francouzské in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 248 03-09
Celek
Pečuj o celek!
Periandros
(Ze sbírky Démétria Falerského, u Stobaia.)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 1962, s. 30.) (0170, Praha 1944, s. 27.)
03-09
Thalés
z Milétu
Aristotelés, -384-324
Většina z těch, kdo se první obírali filosofií, myslila, že počátky všech věcí
jsou jen v podobě hmoty. Neboť to, z čeho jsou všechny věci a z čeho na počátku vznikají i do čeho na konci zanikají, při čemž trvá podstata a mění se jen ve svých stavech, to nazývají prvkem a počátkem jsoucna. Proto se domnívají, že ani nic nevzniká, ani nic nehyne,m jelikož stále trvá taková podstata … Počet a povahu takového počátku neuvádějí ovšem všichni stejně. Thalés, původce takovéto filosofie, říká, že je to voda; proto také hlásal, že země leží na vodě. Tuto domněnku snad čerpal z pozorování, že se vše živí vlhkem a že z něho vzniká a jím se živí i teplo – a z čeho vše vzniká, to je jeho počátkem. Odtud tedy čerpal tuto domněnku, i z toho, že semena všech věcí mají vlhkou povahu … (Zl. A 12 z Aristotela.) F 0Metaf. 5B I, 3, 983b 6ff, = 11 A 12 F 0 5 D 31.)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 19622, s.
03-09
Thalés
z Milétu
Aristotelés, -384-324 Tedy většina nejstarších myslitelů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou
jenom počátky ve způsobě látky. Neboť to, z čeho se skládá všechno, co jest, a z čeho původně vzniká, kdežto podstat trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle jich prvkem a počátkem jsoucna. Proto míní, že nic nevzniká ani nezaniká, kdežto se ona prapodstata stále udržuje, jako ani o Sokratovi neříkáme, že prostě vzniká, když se stává krásným nebo vzdělaným,anebo že zaniká, když těchto vlastností pozbývá, poněvadž podmět, Sokrates sám, trvá dále. A tak ani z ostatních věcí nic nevzniká ani nezaniká. Neboť tu musí býti nějaká prapodstata buď jedna nebo více než jedna, z čeho ostatní vzniká, kdežto ona sama trvá. Ale o počtu a bližším určení takového počátku nemají všichni stejné mínění. Thales, původce takového filosofického směru, praví, že jest jím voda – proto se také vyjádřil, že prý země jest na vodě -; podnětem k tomuto mínění mu snad bylo poznání, že se všechno živí něčím vlhkým a že samo teplo z něho vzniká a jím žije – to však, z čeho všechno vzniká, jest počátkem všeho -. Proto tedy asi dospěl k tomu mínění a dále ještě proto, že semena všech věcí svou přirozenou povahou jsou vlhká, a že počátkem přirozené vlhkosti jest voda. Někteří pak míní, že talkový názor o přírodě měli již také velmi dávní naši předkové, kteří nejprve přemýšleli o božských věcech. Neboť původci vzniku učinili Okeana a Tythyu a vodu jako to, při čem bozi přísahají, nazývajíce ji jako básníci Styx; nejctihodnější totiž jest to, co je nejstarší, a přísaha je něčím nejctihodnějším. Dá se scie těžko zjistiti zda právě tento názor o přírodě jest původní a starý, ale dostačuje, že prý se Thales o první příčině tak vyjádřil.Neboť Hippona by asi sotva někdo
pokládal za hodna, aby byl počítán k těmto mužům, a to pro malou cenu jeho způsobu myšlení. (0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 40 – 41; Met. I, 3, 983b.)
03-09
Moudrost
a věda (filosofie)
Aristotelés, -384-324
V Ethice jsem vyložil, jaký je rozdíl mezi uměním a věděním a ostatními sourodými pojmy. Na tomto místě pojednávám o věci proto, abych ukázal, že tak zvanou moudrost všichni pokládají za vědu, jejímž předmětem jsou první příčiny a počátky. Proto se zdá, jak již dříve bylo řečeno, že člověk zkušený jest moudřejší než ti, kdo mají jenom nějaký vjem, odborný znalec že jest zase moudřejší než lidé zkušené, vedoucí než prostý dělník, a že vědám theoretickým náleží moudrost ve větší míře než vědám poietickým. Je tedy zjevno, že moudrost jest věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků.
(0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 36; Met. I, 1, 981b-982a.)
03-09
Moudrost LvH, 2003
a věda
(filosofie) u Aristotela Aristotelés zjevně opouští myšlenku, že filosofie je jen relativní lidský pokus o poznání resp. vědění, tedy myšlenku snad původně Pythagorovu, kterou však najdeme znovu u Platóna (např. zejména v Symposiu, kde je v jakési předfilosofické podobě vložena do úst ,theoložky‘ (asi kněžky) Diotimy, zatímco Sókratés to pak vlastně jen opakuje po ní, i když to formuluje lépe. Samu moudrost (SOFIA) hned na počátku Metafyziky ztotožňuje Aristotelés s „vědou“ či „věděním“, a navíc přisuzuje míru moudrosti různým vědám podle toho, čím se zabývají (Kříž sice překládá, „co je jejich předmětem“, ale slovo „předmět“ v textu vůbec není; jiní to překládají jako „týká se toho a toho“ anebo „vědění je věděním toho a toho). Tak např. Aristotelés má za to, že vědám teoretickým (což jsou tři vědy, představující „první filoosofii“, jak víme odjinud) náleží moudrost „ve větší míře“ než vědám poietickým (jindy mluví o vědách praktických, i když trvá na tom, že to všechno jsou disciplíny filosofické). Je tomu tak proto, že „moudrost je spíše věda vládnoucí než sloužící“; lidé, kteří filosofovali, „usilovali o vědění proto, aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (s. 37; 38). Tak to vypadá, že pro Aristotela – aspoň pro začátky Metafyziky resp. její první knihy – je „moudrost“ i „filosofie“ prostě vědou resp. věděním, EPISTÉMÉ. Mezi Platónem a Aristotelem je tedy v tomto bodě vážná roztržka, přeryv, předěl, závažný rozdíl: Platón stále ještě ví o tom, že lidské poznání může k moudrosti (pravdě) jen mířit, že tedy „filosofie“ je správné pojmenování, protože nejde o to, moudrost mít, moudrostí
disponovat, ale o moudrost (pravdu) se snažit, usilovat o ni, toužit po jí a milovat ji. Naproti tomu pro Aristotela je filosofie EPISTÉMÉ TÉS ALÉTHEIAS, věděním pravdy (nazíráním nahlížením pravdy). (Písek, 030924-1.)
03-09
Budoucnost
LvH, 1977
… I když naděje v budoucnost této země, v budoucnost Evropy a v budoucnost celého světa, všeho lidstva nemůže být založena na nějakých příznivých objektivních ukazatelích (pokud jde však o širší souvislosti a delší dějinné perspektivy, mám dojem, že by se i takové objektivní ukazatele podařilo odhalit), tou rozhodující rovinou, na níž se o budoucnosti národa, civilizace a dnes i všeho lidstva rozhoduje, je oblast osobní odpovědnosti, životní orientovanosti a pevného duchovního, mravního a také myšlenkového zakotvení. Odpovědně se však může rozhodovat pouze člověk, který rozumí své době, konkrétní situaci a sám sobě; člověk, který dovede prohlédnout klamy, sebeklamy a předsudky své doby a své společnosti; člověk, který dovede přesně a střízlivě myslit; a také člověk, /90/ který není ve vleku okamžiku, který dovede trpělivě čekat a žít již nyní z budoucnosti, v niž doufá a v niž skládá svou naději. A pro to pro všechno je mu nezbytná naprostá otevřenost a hluboká loajalita k pravdě, v jejímž světle chce vidět vše kolem sebe i sám sebe a své blízké, přátele i ty, s nimiž jde týmž směrem a po téže cestě. (Dopis příteli č. 14, 26.5.1977.) (. . . ., Dopisy příteli, Praha 1993, s. 89-90.)
03-09 st.
Budoucnost
Roman Jakobson, 19..
... Má teze, že každý fakt básnického jazyka současnosti vnímáme v nezbytné konfrontaci „s básnickou tendencí, která danému jevu předchází“, se ovšem opírala o stejnou Chlebnikovovu autobiografickou výpověď: „Když jsem pozoroval, že staré řádky náhle blednou, když obsah v nich skrytý se stával dnešním dnem, pochopil jsem, že otčinou tvorby je budoucnost. Odtud vane vítr bohů slova.“ To, z čeho se tu vyznává Chlebnikov, prožívají básníci odnepaměti. Stačí připomenout Percy B. Shelleyho (1792-1822): „Básníci jsou zrcadly gigantických stínů, vrhaných budoucností na přítomnost.“ Futurismu, jehož veškerý patos byl obrácen k budoucnosti, bylo toto heslo obzvláště blízké, a proto slova ruského básníka nabitá budoucností nám tehdy zastírala život, který prožil. Ale v roce 1930, po Majakovského smrti, jsem napsal: „Vrhli jsme se do budoucnosti s přílišnou prudkostí a chtivostí, než abychom dokázali uchovat minulost. Časové spojitosti se zpřetrhaly, příliš jsme žili budoucností, přemýšleli o ní, věřili jsme v ni, a už pro nás neexistovala nezávislá aktuálnost, poztráceli jsme cit pro přítomnost ... Měli jsme jenom strhující písně o budoucnosti, a najednou se tyto písně z dynamiky dneška změnily v historicko-literární fakt.“ V této situaci ostře vyvstala otázka ztráty a ztraceného básníka. ...
(7710, Dialogy, Český spisovatel, Praha 1993, s. 102.)
03-09 st.
ARCHÉ
LvH, 1998
Stará (upravená) zásada pravila: "Principia (původně „entia“) non sunt multiplicanda praeter necessitatem." V této zásadě zůstávají dva termíny nevyjasněny: co máme rozumět oněmi "principy" (tedy vlastně "počátky"), a jak chápat onu "nutnost" či "nezbytnost". Obávám se, že platnost staré zásady je velmi relativní a že může být zachována pouze tehdy, jestliže náležitě vymezíme její rozsah. Latinské slovo "principium" je překladem řecké ARCHÉ. Původní filosofický význam tohoto řeckého slova (tj. před parmenidovským obratem či převratem) označoval to, co je na počátku (resp. od počátku) a co poté nadále vládne. Úzce spjat s tímto nejstarším pojetím je "metafyzický" předpoklad, že počátek je buď pouze jeden nebo - později že počátků je jen několik málo. Právě proto musela být smyslová zkušenost zbavena poslední resp. nejvyšší relevance: mnohost, o které nás přesvědčují naše smysly, musí být založena několika málo počátky, nebo nejraději počátkem jediným. Vláda (neboli platnost) takového počátku byla později zaměněna za neměnnost, trvalost a přímo věčnost. Vše, co se proměňuje, eventuelně vzniká a zaniká, je eo ipso něčím druhotným, závislým na tom, co nevzniká a nezaniká, totiž na "počátku" (který protože nezaniká - prostě nadále trvá). ARCHÉ tak byla s konečnou platností definována jako jsoucí neboli základní, původní, "pravé" jsoucno. Dnes víme, že žádná taková "pravá jsoucna" v našem světě nejsou a že to byly pouhé pojmové konstrukce. Ve skutečnosti každé skutečné (pravé) jsoucno je časovým, přesněji
událostným děním, které je jednotou vnitřně integrovanou, která má svůj počátek i konec v čase. Tím je ovšem zároveň řečeno, že každé takové (pravé) jsoucno má svůj vlastní počátek, takže počátků je ve skutečnosti mnoho, ano, obrovské množství stejně tak jako konců. Vzniká pak nutně otázka, odkud se vlastně bere tato nesmírná mnohost. Nemá nakonec vskutku jeden jediný zdroj, jediný kořen? Snad ano, ale tento zdroj nemůže být jsoucí, tj. nemůže to být ontická entita. (? - 980425-x - ?)
03-09 st.
Celek
Lucius Annaeus Seneca, 4-65
Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aer autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate. (5711, Naturales questiones, II, 3.2.) I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe because it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity. (5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.) 03-09 st.
Část
Lucius Annaeus Seneca, 4-65
Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aer autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate. (5711, Naturales questiones, II, 3.2.) I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe because it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity. (5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)
03-09 st.
Jednota
Lucius Annaeus Seneca, 4-65
Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aer autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate. (5711, Naturales questiones, II, 3.2.) I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe because it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity. (5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)
03-09 st.
Řeč
Maurice Merleau-Ponty, 1953
.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl. (Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)
03-09 st.
