Pražské univerzitní přednášky z estetiky Johanna Heinricha Dambecka

Pražské univerzitní přednášky z estetiky Johanna Heinricha Dambecka

123

Pražské univerzitní přednášky z estetiky Johanna Heinricha Dambecka (Hledání jejich autentické podoby) Tomáš Hlobil This article examines contemporaneous reports about two versions of lectures in aesthetics, which were given at Prague University by Johann Heinrich Dambeck (1774–1820). They were recorded by the publisher Joseph Adolf Hanslik (1785–1859) in a manuscript summary in 1819 and a two-volume book published in 1822 and 1823. The article presents a comparison of the two sources in order to determine which parts of the commentary originate with Dambeck and which with Hanslik. Considering the large scope and the bibliographical nature of the chief part of the appendices to the book, the author of the article concludes that they originated not with Dambeck, but with Hanslik.

O estetických přednáškách Johanna Heinricha Dambecka (1774–1820),1 pražského ordinaria estetiky, šířeji známého především díky celoživotnímu přátelství s proslulým českým hudebníkem Václavem Janem Tomáškem (1774–1850),2 nás v této chvíli zpravují tři základní prameny: tiskem vydaná nástupní přednáška,3 rukopis zachycující přednášky z estetiky a dvousvazková knižní edice zahrnující estetiku, poetiku a rétoriku. O vznik dvou posledních, z hlediska poznání obsahu přednášek rozhodujících pramenů se zasloužil Dambeckův suplent, posléze knihovník v Klementinu – Joseph Adolf Hanslik (1785–1859).4 Rukopisný výtah pořídil podle vlastního údaje v roce 1819, knižní verzi vydal ve dvou svazcích po Dambeckově smrti, v letech 1822 a 1823.5 Prameny k Dambeckovým přednáškám, konaným v letech 1812 až 1820, sice nejsou početné, přesto dostatečně reprezentativní. Knižní vydání přednášek z estetiky bylo totiž v českých poměrech ojedinělý počin, žádné jiné z let 1763 až 1848 tiskem zveřejněny nebyly.6 Přes příhodnou situaci se oba stěžejní praStudie vznikla díky laskavé podpoře GA ČR (grant Pražská univerzitní estetika první poloviny 19. století ve středoevropských souvislostech, č. P409/11/2083) a stipendiu DAAD, které mi umožnilo pracovat v univerzitní knihovně ve Freiburgu im Breisgau. 1 K Johannu Heinrichu Dambeckovi hesla ve slovnících: Constant von WURZBACH: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, 3. Theil, Typogr.-literar.-artist. Anstalt, Wien 1858, s. 137; Deutsches Literatur-Lexikon, hg. von Bruno Berger, Heinz Rupp, Carl Ludwig Lang etc., 2. Band, Francke, Bern und München 1969, sl. 960–962. 2 Vlastní životopis Václava Jana Tomáška, přeložil a uspořádal Zdeněk Němec, Topič, Praha 1941, s. 31, 51, 83–84, 111, 209–210, 217. 3 Johann Heinrich DAMBECK: Uiber Werth und Wichtigkeit der Aesthetik, Geschichte der Künste und Wissenschaften, und Geschichte der Philosophie, Widtmann, Prag [1812]. 4 K Josephu Adolfu Hanslikovi: I[gnác] J[an] HANUŠ: Vorwort, in: TÝŽ: Zusätze und Inhalts-Verzeichnisse zu Hanslik’s „Geschichte und Beschreibung der k.k. Prager Universitäts-Bibliothek“(Prag 1851), Selbstverlag, Prag 1863, iii–viii, konkrétně vii–viii; Richard MÜLLER: heslo Hanslick (Hanslik), Joseph (Adolf): in: Deutsches Literatur-Lexikon, hg. von Heinz Rupp und Carl Ludwig Lang, 7. Band, Francke, Bern und München 1979, sl. 300; nejnověji: Hubert REITTERER: Josef Adolf Hanslik jako knihovník a satirik, Hudební věda 43 (2006), č. 4, s. 385–406. 5 [Joseph Adolf HANSLIK]: Dambeck’s Vorlesungen über Aesthetik im Auszuge. Prag 1819, rukopis je uložen v Národní knihovně v Praze pod signaturou XVI E 46. Johann Heinrich DAMBECK: Vorlesungen über Aesthetik, hg. von Jos[eph] A. Hanslik, Enders, Prag 1822, 1823. 6 Roky 1763 a 1848 tvoří mezníky raných dějin pražské univerzitní estetiky: v roce 1763 byla v Praze rozhodnutím Marie Terezie založena stolice krásných věd, posléze přejmenovaná na stolici estetiky. Revoluční rok 1848 pak umožnil zásadně reformovat rakouský univerzitní systém. Součástí reformy byla proměna filozofických fakult, které přestaly být propedeutickými učilišti připravujícími posluchače ke © Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012

Hudební věda 49, č. 1–2

124

Tomáš Hlobil

meny nikdy nestaly předmětem soustředěného badatelského zájmu, rukopis byl dokonce zcela přehlížen.7 Následující studie hodlá popsanou mezeru zaplnit: shrne dobové zprávy o obou verzích Dambeckových přednášek pořízených Josephem Adolfem Hanslikem a vzájemně je srovná s cílem určit původní, autorské a nepůvodní, vydavatelské části výkladu.8 Východisko tvoří hypotéza, podle níž rukopis, vzniklý ještě za Dambeckova života, zachycuje autorsky původnější podobu přednášek než kniha, jakkoli nevíme, zda ji přednášející přímo ovlivnil. O vzniku obou verzí přednášek se dochovaly jen kusé a nejednoznačné zprávy. Z nich lze vyvodit, že napsání rukopisu zřejmě souviselo s Hanslikovým suplováním Dambeckovy výuky v době jeho častých nemocí. Seznamy přednášek pražské filozofické fakulty o tomto suplování sice mlčí – zachycují až zástup Franze Przihonského (1788–1859) od studijního roku 1820/18219 –, z údajů v žádosti, s níž se Hanslik ucházel o místo ředitele vídeňské univerzitní knihovny,10 však vyplývá, že Dambecka zastupoval již na sklonku studijního roku 1815/1816. Bezprostřední souvislost mezi tímto suplováním a rukopisným výtahem, pořízeným až v roce 1819, zůstává nejasná. Nevíme, v kterých letech a ve kterých semestrech toto suplování skutečně probíhalo,11 jaká byla jeho náplň, jak se Hanslikovy přednášky vztahovaly k Dambeckovým, ani proč výtah pořídil až v dubnu 1819, když vyučoval již v roce 1816. S jistotou lze říci jen tolik, že rukopisné verzi musela předcházet dnes blíže neznámá předloha, neboť dochovaný rukopis je čistopis. Zda Hanslik při jeho psaní vycházel z jedné či více předloh a jakého byly tyto předlohy rázu a původu, není známo. Obdobně nejasná je situace kolem knižní verze. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich uvádí, že po Dambeckově smrti byly na popud jeho přátel sesbírány a uspořádány sešity, podle kterých přednášel. Ty posléze vydal Joseph Adolf Hanslik.12 Jeho syn, Eduard Hanslick, proslulý hudební estetik a kritik, naproti tomu zaznamenal, že otec přednášky vydal přímo z Dambeckova odkazu, aby jejich studiu na vyšších fakultách (teologii, právech a medicíně) a staly se svébytnými fakultami, což změnilo i postavení jednotlivých oborů (včetně estetiky), které se na těchto fakultách vyučovaly. 7 Nejsoustavněji se Dambeckovou estetikou zaobírali Petr Vít a Eva Foglarová. Oba se snažili přednostně postihnout domnělý kantovský ráz jeho přednášek a vsadit je tak do kontextu dobové evropské estetiky. Prameny k Dambeckově estetice se nezabývali. Petr VÍT: Die Musikästhetik in den Hochschulvorlesungen Johann Heinrich Dambecks, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity 29, řada hudebněvědná (H), č. 15, Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1980, s. 47–61; prakticky totéž česky: TÝŽ: Estetické myšlení o hudbě (České země 1760–1860), Academia, Praha 1987, s. 37–44; shrnuto: TÝŽ: Zur Frage der Abwandlungen musikästhetischer Begriffe in den böhmischen Ländern, Acta Musicologica 60 (1988), s. 195–204, konkrétně s. 199–200. Eva FOGLAROVÁ: Od krásných věd ke krásovědě (Příspěvek k počátkům české estetiky), in: Na křižovatce humanitních disciplin, Vlastimil Zuska (ed.), Karolinum, Praha 1997, s. 161–192, konkrétně 174–177. O Dambeckově nástupu na pražskou stolici estetiky pojednal nejobsáhleji Eugen LEMBERG: Die Besetzung der Lehrkanzel für Aesthetik an der Prager Universität im Jahre 1811. Ein Beitrag zur Geschichte des deutschen Idealismus in Böhmen und zu einer Böhmischen Geistesgeschichte in Generationen, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 68 (1930), s. 55–70. 8 Již knihovník pražského Klementina, kde je rukopisná verze přednášek uložena, přitom na katalogovou kartičku bystře poznamenal, že se knižní a rukopisný výklad neshodují: „Die Handschrift erweist sich als kürzer und zeigt kleine Abscheidungen [sic] vom Text des Druckes.“ 9 Seznamy přednášek jsou uloženy v Archivu Univerzity Karlovy. 10 Hanslikovu žádost částečně přetiskl Hubert Reitterer. (REITTERER, Josef Adolf Hanslik, s. 389.) 11 Ignác Jan Hanuš pouze zaznamenal, že Hanslik zastupoval Dambecka jeden rok, kdy se tak stalo, neuvedl. HANUŠ, Vorwort, s. viii. Jitka Ludvová z datace výtahu vyvodila, že Hanslik Dambecka zastupoval i v tomto roce – Jitka LUDVOVÁ, Úvodem, in: Dokonalý antiwagnerián Eduard Hanslick. Paměti. Fejetony. Kritiky, Jitka Ludvová (ed.), Supraphon, Praha 1992, s. 8–9. 12 WURZBACH, Biographisches Lexikon, s. 137.

Pražské univerzitní přednášky z estetiky J. H. Dambecka

125

prodejem finančně pomohl rodině zesnulého ordinaria.13 Přes rozdílnost obou zpráv je třeba z hlediska sledovaného tématu vyzdvihnout spojující skutečnost, že Hanslik i v případě knižní verze vycházel z dnes neznámého pramene či pramenů. Neznalost předloh(y) rukopisné a knižní verze Dambeckových přednášek představuje v hledání jejich původní podoby nepřekonatelnou překážku. Nevíme, zda Hanslik v obou případech vycházel ze stejného pramene, ani kdo byl jeho autorem (zda přednášející Dambeck, suplent a vydavatel Hanslik nebo posluchači). Vyloučit nelze ani možnost, že Hanslik vycházel z několika zápisů přednášek různého druhu a různé provenience. Neznalost předlohy předurčuje, že Dambeckovy přednášky můžeme poznat výhradně zprostředkovaně, z pramenů pořízených zapisovatelem a editorem v jedné osobě, o jejímž pracovním postupu nejsme zpraveni. Právě neznalost původní předlohy činí vzájemné srovnání rukopisné a knižní verze estetických přednášek nenahraditelným, neboť v této chvíli skýtá jedinou možnost, jak se k jejich původní podobě přiblížit. Porovnání rukopisné a knižní verze Dambeckových přednášek se zaměřilo na název, rozsah, rozvržení, témata, metodologii, argumentaci a jazyk obou verzí. Ukázalo, že rukopis je oproti knize stručnější. Tvoří ho pět oddílů věnovaných estetice, postrádá poslední, šestý oddíl o poetice a rétorice. Rozdílný počet oddílů přitom ještě patřičně nevystihuje výrazně větší rozsah knižní verze. Ten zřetelně vytane až srovnáním počtu stran, který je v knize vyhrazen estetické a poetologicko-rétorické části. Výklad estetiky je rozveden na 681 stranách, poetiky a rétoriky na 273 stranách. Srovnání stránkového rozsahu obou částí ukazuje, že knižní verze přednášek je již v tomto ohledu téměř o třetinu rozsáhlejší než rukopisná. Nepřítomnost poetologicko-rétorické části zřejmě vysvětluje rozdílný název obou verzí. Kniha byla nazvána Vorlesungen über Aesthetik von Johann Heinr. Dambeck, rukopis Dambeck’s Vorlesungen über Aesthetik im Auszuge. Dodatek „im Auszuge“ lze odůvodnit právě nezařazením poetologicko-rétorických výkladů. Nepřítomnost poetiky a rétoriky v rukopisu dovolila další komparace zúžit výlučně na estetiku. Srovnání ukázalo, že rozvržení jejího výkladu do oddílů je v obou verzích přednášek stejné. Obě po obecném úvodu pokračují prvním oddílem pojednávajícím o podstatě krásných umění, druhý oddíl věnují krásnu, třetí vkusu, čtvrtý géniovi a pátý nauce o estetických pocitech. Stejné jsou i jejich názvy. Jediná drobná změna se týká druhého oddílu, v rukopisu nazvaného „Versuch einer Theorie des Schönen“ (s. 106), v knize jen „Vom Schönen“ (I/200).14 Podnět k této úpravě zjevně zavdaly názvy dalších oddílů, které jsou v rukopisu i knize vystavěny stejně: „Vom Geschmack“ a „Vom Genie“. Jediný významnější rozdíl na úrovni základního rozvržení látky představuje doplnění knižní předmluvy (Vorwort, I/ i–ii), která podává zevrubnou charakteristiku estetiky jako oboru postihujícího závazné principy všech krásných umění. 13

Eduard HANSLICK: Aus meinem Leben, hg. von Peter Wapnewski, Bärenreiter, Kassel und Basel 1987, s. 7–8: „Aus dem lückenhaften Nachlaß des Universitätsprofessors Joh. Heinr. Dambeck gab er 1822 dessen ‚Vorlesungen über Ästhetik‘ zum Besten der Hinterbliebenen in zwei Bänden heraus, ein Lehrbuch, das seinerzeit, d.h. so lange die Kantsche Philosophie noch Pflege fand, sehr geschätzt war.“ 14 Odkazy na knižní verzi přednášek vždy začínají římskou číslicí, označující patřičný svazek, poté následuje stránka. Odkazy na rukopis tvoří pouze údaj o stránkách, toto stránkování je jen orientační, rukopis stránkování neobsahuje, očíslovány v něm jsou jen jednotlivé sešity, toto číslování však není na filmové kopii, která je přístupná čtenářům, vždy zachyceno, proto ho neuvádím.

126

Tomáš Hlobil

Na úrovni kapitol a podkapitol je vztah mezi oběma verzemi složitější. Rozdíly lze vysledovat v jejich počtu, výskytu i názvech. Shrnujícím způsobem lze říci, že názvy většiny kapitol a podkapitol se od sebe liší. První skupinu odlišností tvoří změny neovlivňující jejich smysl.15 K takovým patří pravopisné úpravy,16 odlišná interpunkce,17 gramatické změny 18 či odlišné označování kapitol a podkapitol číslicemi a písmeny.19 Druhá skupina odlišností zahrnuje změny tkvící v záměně, vypuštění či doplnění slov, aniž došlo k zásadní změně smyslu. Typickým příkladem takové změny je název kapitoly pojednávající o dělení umění na jednotlivé druhy, která je v rukopisu nazvána „Allgemeine Eintheilung der Künste“ (s. 16) a v knize „Eintheilung der Künste überhaupt“ (I/32); nebo doplnění atributu s cílem přesně vyjádřit obsah pojmenované kapitoly: rukopisná kapitola „Nutzen der Künste“ (s. 42) se v knize jmenuje „Nutzen der schönen Künste“ (I/82). Třetí skupinu odlišností představují názvy kapitol a podkapitol, které se vyskytují jen v jedné verzi přednášek. V knize se jich objevují dva druhy: první představují knižní názvy, které se v rukopisu sice nevyskytují, avšak samotné výklady rukopis obsahuje, v knize došlo pouze k jejich vyčlenění a následnému pojmenování. Příkladem tohoto postupu jsou kapitoly vytvořené v oddílu „Einleitung“. V rukopisu nebyl tento výklad rozdělen do kapitol, zaobírá se však stejnými tématy jako knižní úvod. Druhý, nejzávažnější druh odlišností představují případy, kdy rukopis postrádá jak názvy kapitol a podkapitol, tak i pod ně spadající výklady. Podíváme-li se na tato rozšíření souhrnně, zjistíme, že se vyskytují ve všech knižních oddílech, nikoli však ve všech ve stejné míře. Nejrozsáhleji jsou tímto způsobem rozšířeny výklady o podstatě krásných umění (I/62–72, 161–200), krásnu (I/201–266, 300–305 ad.), vznešenu (II/137–143, 180–182), půvabném (II/212–226) a směšném (II/227–235). Doplněné kapitoly a podkapitoly nejčastěji tvoří kriticko-historické přehledy názorů, obvykle zařazované v úvodu jednotlivých témat, a bibliografie umísťované na jejich konci.20 Je pozoruhodné, že tento druh rozšíření je jednostranný – lze ho vysledovat jen v knižní verzi. Řečeno z opačného hlediska: rukopis neobsahuje žádné názvy kapitol a podkapitol, ani žádné kapitoly a podkapitoly, které by se nevyskytovaly i v knize. Výrazné odlišnosti mezi rukopisnou a knižní verzí Dambeckových přednášek jsou patrné i uvnitř jednotlivých kapitol. V knize se v porovnání s rukopisem přehazují odstavce, zřetelně se prohlubuje argumentace a precizuje terminologie.21 Patrná je například snaha přesně definovat stěžejní pojmy, sjednotit jejich užívání, rozmnožit příklady a nahradit přeložené citace originály. Knižní kapitoly jsou rovněž vybaveny četnými poznámkami pod čarou s rozsáhlými citacemi a odkazy na 15

Odlišnosti mezi knižními a rukopisnými názvy se v některých případech překrývají popřípadě se navzájem kombinují. Tyto hraniční případy nemají žádný vliv ani na klasifikaci změn, ani na jejich výklad. Např. kapitola „Vom Erhabenen“ (s. 344) je v knize uvedena jako „Vom Erhabnen“ (II/112). 17 V knize je např. vypouštěna čárka před spojkou „oder“ (s. 336; II/106). 18 Např. předložková vazba „Bedingungen zur Wirksamkeit“ (s. 436) je v knize nahrazena genitivem: „Bedingungen der Wirksamkeit“ (II/247). 19 Číslice jsou např. v knize nahrazeny písmeny v klasifikacích jednotlivých druhů umění (s. 50; I/101). 20 Tyto doplňky často přibližují zvolenou metodologii, metafyzické předpoklady a axiomy výkladu. 21 K přesunům uvnitř kapitol srovnej např. rukopis na stranách 146–147, kniha I/284. K prohlubování argumentace a precizaci pojmů a termínů srovnej následující příklady: „Nichsinnlichkeit“ (s. 109) byla v knize zpřesněna na „Übersinnlichkeit“ (I/268), „erkennende Natur“ (s. 130) na „Intelligenz oder Verstand und theoretische Vernunft“ (I/282), sousloví „mittels der Sinne“ (s. 180) na „durch physische Affekzion“ (I/323). Zpřesňovány byly v knize zejména výrazy označující stavy lidské mysli. 16

Pražské univerzitní přednášky z estetiky J. H. Dambecka

127

Dambeck’s Vorlesungen über Aesthetik im Auszuge. Prag 1819, Národní knihovna v Praze, sign. XVI E 46

128

Tomáš Hlobil

literaturu a prameny. Rozšíření výkladu jsou v knize na mnoha místech i přímo vyznačena, ať již graficky (odsazením či rozdělovníkem) nebo slovně, označením doplňku za „Note“ či „Anmerkung“.22 V knize lze dokonce nalézt vyjádření naznačující editorův odstup od stanovisek vyslovených v rukopisu.23 Naproti tomu místa vyskytující se výhradně v rukopisu, a nikoli v knize, nejsou v porovnání s knižními doplňky ani četná, ani rozsáhlá.24 Shrnujícím způsobem lze říci, že rukopisný výklad estetiky je výrazně stručnější, jednodušší a méně propracovaný než knižní. Co do množství přibylo v knize přes dvě stě stran textu.25 Rozhodující většina rozšíření se na pozadí rukopisu jeví jako dodatečné doplňky. Nacházejí se v poznámkách pod čarou, v bibliografiích a v exkurzech podávajících přehledy názorů různých estetiků na určité téma, vesměs doplněných jejich kritickým hodnocením. Ani poznámky pod čarou, ani bibliografie, ani kritické rešeršní přehledy stanovisek předchůdců se v rukopisné verzi přednášek pravidelně nenacházejí.26 Rešeršně-bibliografický ráz rozhodující části knižních doplňků dovoluje vyslovit hypotézu, že jejich původcem nebyl Johann Heinrich Dambeck, nýbrž vydavatel Joseph Adolf Hanslik. Hanslik, výtečně jazykově vybavený editor, vládnoucí rozsáhlými znalostmi evropské estetiky a známý celoživotní posedlostí sestavovat bibliografie a komentované rešerše z filozofických prací,27 zjevně cítil potřebu vštípit výkladu, dosud určenému výlučně pro ústní podání, náležitou knižní podobu srovnatelnou s učebnicemi vydávanými v severoněmecké a středoněmecké jazykové oblasti. Zřejmě proto se součástí všestranné aktualizace staly v učebnicích obvyklé poznámky pod čarou, bibliografie a přehledy kriticky shrnující názory různých estetiků na témata rozváděná přednáškami. Popsaný postup je v rukopisu okrajový.28 Přehledy zřetelně narušují původní plynulost tím, že rozmnožují postoje, jež lze k rozebíraným otázkám zaujmout, čímž rukopisný výklad nutně problematizují. Kromě vysokých edičních aspirací lze za prohloubením některých míst tušit i Hanslikovy osobní zájmy. Za příklad takových rozšíření lze považovat rozsáhlé doplňky o komickém vzneše22

Srovnej I/374 (odsazení), I/90 (rozdělovníky), II/65, II/77, II/107 (vše Note), I/320 (Anmerkung). Hanslik se v klasifikaci pocitů (Empfindungen) např. nezdráhal kritizovat dělení pocitů podle důvodů vzniku, vyskytující se v rukopisu, neboť se domníval, že přísně vzato není toto dělení správné, nýbrž jen obvyklé (s. 120; I/278). 24 Nejrozsáhlejší místa obsažená v rukopisu a vynechaná v knize zahrnují výklad o tom, že krásu nelze odepřít všem předmětům, které postrádají některý z rysů krásna (např. kouzelnému románu, s. 157–159), dále jsou v knize vynechány např. charakteristiky soudnosti (Urteilskraft, s. 126–127, 129). Obecně nelze z vypuštěných míst usuzovat na výraznější ideovou strategii vydavatele v rozhodování o tom, co z rukopisu vynechá. 25 Označení rukopisu za výňatek (Auszug) by bylo teoreticky možné vysvětlit i tím, že výrazně kratší je i samotný výklad estetiky. Takový závěr předpokládá otočení úvodní hypotézy, totiž že knižní verze je autentičtější verze než rukopisná. To odporuje zjištěním získaným z provedených srovnání. 26 Rukopis odkazuje k jiným autorům poměrně vzácně. Nejčastější jsou odkazy na tři estetiky: Kanta, Schillera a Bouterweka. Jedinou výjimku – příklad soustavnějšího rešeršně-kritického přehledu srovnatelný s knižními přehledy – představuje rukopisný výklad různých teorií účelu a principu umění. [Josef Adolf HANSLIK]: Dambeck’s Vorlesungen über Aesthetik im Auszuge. Prag 1819, s. 26–33. Další kritiky jsou vedeny již bez výslovného označení zastánců odmítaných teorií. Např. tamtéž, s. 382. 27 Soustavnost, důslednost a celoživotní trvalost Hanslikovy záliby rešeršovat filozofické práce dokládají jak vzpomínky jeho syna Eduarda, tak četné rukopisy dochované v Národní knihovně v Praze. HANSLICK, Aus meinem Leben, s. 10–11. Nejdůležitější dochovaný rukopis zachycující Hanslikovy rešerše z estetických prací – Auszüge aus ästhetischen Schriften [von A. J. Hanslik 1785–1859] – je uložen v Národní knihovně v Praze pod signaturou XVI A 30. Další rešerše týkající se i estetických prací a témat lze nalézt i ve výtazích pořízených z filozofie a nepojmenovaných výtazích. 28 Viz pozn. 24. 23

Pražské univerzitní přednášky z estetiky J. H. Dambecka

129

nu (II/120–121, 123), směšném (II/227–235), žertovném (II/255–261) a grotesknu (II/264–271), kopírující Hanslikovy literární ambice.29 Zdá se, že právě příklad dobových učebnic estetiky, osobní umělecké a estetické záliby a volnější ruce při editování textu již zesnulého autora dovolily Hanslikovi široce uplatnit vlastní vědomosti. Hanslik knižní výklad v porovnání se starším rukopisem výrazně rozšířil a upravil navzdory tomu, že rukopis sepsal nedávno, ba navzdory tomu, že se jednalo o čistopis, jenž mohl být teoreticky vydán okamžitě bez významnějších úprav. Ačkoli jsou rozdíly mezi rukopisem a knihou četné, rozsáhlé a ne nevýznamné, nelze tvrdit, že kniha zcela změnila celkové vyznění staršího výkladu. Srovnání pouze ukazuje, že doplňky knize vštípily zřetelně vědečtější ráz tím, že ho vybavily patřičnými náležitostmi odborných pojednání, aniž od sebe oba výklady – a to je třeba zdůraznit – zcela odtrhly. Mezi oběma verzemi panuje zřejmá rámcová shoda ve stěžejních ideových stanoviscích a metodologických postupech. Potvrzuje ji i srovnání s Dambeckovou nástupní přednáškou, jediným dochovaným autorským pramenem týkajícím se jeho univerzitní výuky.30 Z rámcové ideové a metodologické shody mezi oběma verzemi přednášek zároveň ale nelze vyvozovat, že bychom se při zkoumání dílčích otázek Dambeckovy estetiky směli spoléhat výhradně na knižní verzi přednášek, jak se dělo dosud. Srovnání přesvědčivě ukazuje, že knižní vydání nesmí být jednoduše považováno za jediný a nezpochybnitelný pramen, dovolující nám přímo poznat Dambeckovy názory. Rozdíly mezi oběma verzemi vyžadují, abychom při zkoumání jakéhokoli tématu vždy přihlíželi i k rukopisné verzi přednášek, jakkoli i ta je hanslikovské provenience. Teprve a jedině vzájemné srovnávání a vyhodnocení patřičných míst v knize, rukopisu a případných dalších pramenech31 může nabídnout zdroj, o kterém lze předpokládat, že se bude nejvíce krýt s Dambeckovými stanovisky, a ke kterému lze účelně směřovat koncepčnější otázky včetně tázání po místu jeho přednášek v dobové evropské estetice.32 Adresa: prof. PhDr. Tomáš Hlobil, CSc., Katedra estetiky FF UK, Celetná 20, CZ-116 42 Praha 1; Katedra divadelních, filmových a mediálních studií FF UP, Křížkovského 511/10, CZ-771 47 Olomouc e-mail: [email protected]

29

Hanslikův zájem o různé formy směšného zaznamenal již Hanuš, o promítnutí tohoto zájmu do jeho vlastní literární tvorby pojednal Reitterer. (HANUŠ, Vorwort, s.vii; REITTERER, Josef Adolf Hanslik.) Dambeck věnoval estetice v nástupní přednášce jen něco málo přes osm stran. Přesto je zřejmé, že teze vyslovené v nástupní přednášce se shodují s oběma verzemi pozdějších přednášek. Srovnej např. přesvědčení, že krásno tvoří hlavní předmět estetiky a zároveň pilíř krásných umění, že krásno tkví v lidské přirozenosti a tvoří ho syntéza teoretické, mravní a smyslové dokonalosti, že se člověk seznamuje s krásou prostřednictvím cítění (Empfindung) a že umění vede člověka k humanitě. Všechny tři texty spojuje i vřelé přihlášení se k Friedrichu Schillerovi. DAMBECK, Uiber Werth und Wichtigkeit der Aesthetik, s. 5–13. 31 Důležitý se v tomto ohledu jeví např. Dambeckův nekrolog: Ludw[ig] JEITTELES: Erinnerung an Johann Heinrich Dambeck, Hyllos 3 (1821), č. 10, s. 77– 80, č. 11, s. 83–87, č. 12, s. 93–96. 32 Naléhavost a potřebnost takového cíle ukázala již má dřívější studie dokládající, že většina zmínek o Kantovi a jeho pracích v knižní verzi Dambeckových přednášek se na pozadí rukopisného výtahu jeví jako dodatečné doplňky, čímž byla zpochybněna nejrozšířenější charakteristika Dambeckovy estetiky, označující ji za kantovskou; srov. Tomáš HLOBIL: Kantův kriticismus a pražské přednášky z estetiky Johanna Heinricha Dambecka, Hudební věda 48 (2011), č. 2–3, s. 161–172. 30

130

Tomáš Hlobil

Die Ästhetikvorlesungen von Johann Heinrich Dambeck an der Prager Universität (Auf der Suche nach ihrer Urfassung) Tomáš Hlobil Über den Inhalt und Aufbau der Ästhetikvorlesungen von Johann Heinrich Dambeck (1774–1820), des Prager Ordinarius für Ästhetik, legen derzeit drei wichtige Quellen Zeugnis ab: seine im Druck erschienene Antrittsvorlesung, eine die Ästhetikvorlesungen festhaltende Handschrift sowie eine zweibändige, Ästhetik, Poetik und Rhetorik umfassende Buchausgabe. Um die Entstehung der beiden letzteren, für die Kenntnis des Vorlesungsinhalts ausschlaggebenden Quellen hat sich Joseph Adolf Hanslik (1785–1859), Dambecks Supplent und späterer Bibliothekar im Klementinum, verdient gemacht. Den handschriftlichen Auszug hat er eigenen Angaben zufolge im Jahr 1819 angefertigt, die zweibändige Buchversion nach Dambecks Tod in den Jahren 1822 und 1823 herausgegeben. Ungeachtet der günstigen Situation sind die beiden wichtigsten Quellen nie zu einem intensiv verfolgten Forschungsgegenstand geworden, die Handschrift wurde sogar gänzlich links liegen gelassen. Die Studie beabsichtigt, die beschriebene Lücke zu füllen: sie fasst die zeitgenössischen Meldungen über beide von Joseph Adolf Hanslik angelegten Versionen der Dambeck-Vorlesungen zusammen und vergleicht sie miteinander mit dem Ziel, den originären, vom Autor stammenden Teil und den minder ursprünglichen editorischen zu bestimmen. Der Ausgangspunkt fußt auf der Hypothese, dass die noch zu Dambecks Lebzeiten entstandene Handschrift die im Sinne des Autors ursprünglichere Fassung der Vorlesungen enthält als das Buch, obgleich wir auch nicht im Fall der Handschrift wissen, ob diese vom Vorlesenden unmittelbar beeinflusst war. Zusammenfassend kann man sagen, dass die in der Handschrift enthaltene Darlegung zur Ästhetik erheblich knapper und weniger gründlich durchgearbeitet ist als die Buchversion. Was die Quantität angeht, so sind im Buch über 200 Textseiten hinzugekommen. Die allermeisten Erweiterungen nehmen sich vor dem Hintergrund der Handschrift wie zusätzliche Ergänzungen aus. Sie befinden sich in Fußnoten, Bibliografien und Exkursionen, die Übersichten der Meinungen verschiedener Ästhetiker zu einem bestimmten Thema liefern und durchweg auch deren kritische Einstufung enthalten. In der handschriftlichen Version der Vorlesungen findet man regelmäßig weder Fußnoten noch Bibliografien mit kritisch recherchierten Übersichten älterer Standpunkte. Das auf Recherchen gestützte bibliografische Gepräge des größten Teils der im Buch enthaltenen Ergänzungen erlaubt die Hypothese, dass ihr Urheber nicht Johann Heinrich Dambeck, sondern der Herausgeber Joseph Adolf Hanslik war. Deutsch von Jürgen Ostmeyer